CÍLEM JE ZAMĚSTNÁNÍ PŘÍKLADY DOBRÉ PRAXE

CÍLEM JE

ZAMĚSTNÁNÍ

PŘÍKLADY DOBRÉ PRAXE

Projekt Cílem je zaměstnání, č. CZ.1.04/2.1.01/91.00144, je financován z prostředků Evropského sociálního fondu prostřednictvím operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost.

OBSAH Úvod – projekt Cílem je zaměstnání .............................................................................. 2 „Hledání práce po škole pro ni bylo skličující“ Farní sbor Slezské církve evangelické ......................................................................... 8 „Bez práce a bez domova se nedá existovat dlouho“ Křesťanské společenství ..................................................................................................10 „Nejhezčí pohlazení je rukou babiček a dědečků“ Nemocnice Třinec, oddělení sociálních lůžek ........................................................12 „K fotografování ji přivedlo až narození dcery“ Xidys Systems Jablunkov .................................................................................................14 „Koně jsou její život. I práce“ Voltiž Duha .............................................................................................................................16 „Stále se vzdělává, aby mohla nabídnout více“ Bunkr .........................................................................................................................................18 „Hodlá i nadále pomáhat, nejlépe v charitě“ Filadelfie ..................................................................................................................................20 „Není nad malý a spolehlivý kolektiv“ Celé Česko čte dětem ........................................................................................................22 „Od malička byla obklopená květinami“ Květiny – Martina Szolona ..............................................................................................24 „Neváhala odjet za prací ani do ciziny“ Tom 1303 Maracaibo Třinec ...........................................................................................26 „Zajímá se o praktické věci i psychologii dětí“ Filadelfie ..................................................................................................................................28 „Zaměstnaná maminka si musí přeorganizovat čas“ Konvent sester alžbětinek Jablunkov .......................................................................30 „Mládí vpřed aneb krutý střet s realitou“ Handy Club Ostrava ...........................................................................................................32 Závěr .........................................................................................................................................37

CÍLEM JE ZAMĚSTNÁNÍ

[1]

PROJEKT CÍLEM JE ZAMĚSTNÁNÍ Od 1. 3. 2013 do 28. 2. 2015 byl na Třinecku a Jablunkovsku realizován projekt Cílem je zaměstnání, jehož podstatou bylo pomoci jeho účastníkům s nalezením vhodného zaměstnání. Projektové aktivity byly určeny lidem, kteří hledali práci a na úřadu práce byli evidováni déle než 5 měsíců nebo pečovali o dítě ve věku do 15 let. Projekt nabízel svým klientům nejen pomoc při hledání vhodného zaměstnání, ale také bezplatné poradenské a vzdělávací aktivity, které byly ve většině případů realizovány přímo v poradenských centrech v Třinci a v Jablunkově. Zejména klienti z Jablunkovska hodnotili možnost absolvovat tyto aktivity přímo v Jablunkově, bez složitého dojíždění do Třince, velice pozitivně. Účastníci projektu mohli vybírat a dle svého uvážení pak také absolvovat poradenské aktivity, které byly zaměřeny na problematiku efektivního hledání zaměstnání, ale věnovaly se i správnému postupu při psaní životopisu či žádosti o práci nebo přípravě na výběrové řízení. V nabídce byly rovněž programy na téma komunikačních a prezentačních dovedností či zvládání zátěžových situací. Klienti mohli absolvovat počítačové kurzy pro začátečníky a mírně pokročilé, ale také odborné rekvalifikace, pokud předložili písemný příslib zaměstnání (tyto odborné kurzy pak byly realizovány u externích vzdělavatelů). Pro zájemce o finanční vzdělávání a právní minimum byly připraveny aktivity, které se věnovaly i těmto tématům. Nedílnou součástí projektových aktivit pak bylo individuální poradenství včetně nabídky psychologické pomoci. V rámci projektu mohli klienti využívat internetový kabinet, a to jak v Třinci, tak v Jablunkově. Zde si mohli sami, případně s pomocí profesního poradce, vyhledávat nabídky zaměstnání či si napsat životopis nebo žádost o práci. Velice důležitou projektovou aktivitou byla nově vytvořená pracovní místa v místních neziskových a příspěvkových organizacích, kde klienti z řad cílových skupin našli práci díky mzdovým dotacím projektu.

[2]


Počty účastníků, kteří v průběhu projektu absolvovali jednotlivé klíčové aktivity: Aktivizačně-motivační program: 47 účastníků Zvládání zátěžových situací: 23 účastníků Komunikační a prezentační dovednosti: 32 účastníků Finanční gramotnost: 16 účastníků Právní minimum: 32 účastníků Počítačový kurz: 47 účastníků Pracovník sociální péče se zaměřením na seniory a handicapované: 11 osvědčení Odborné rekvalifikace (po předložení písemného příslibu zaměstnání): 21 osvědčení Dotovaná pracovní místa: 12 Individuální poradenství: 602 návštěv Psychologické poradenství: 15 návštěv Projekt Cílem je zaměstnání byl financován z prostředků ESF prostřednictvím operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a státního rozpočtu ČR. Kvalifikační a personální agentura byla založena v roce 2000 jako nezisková organizace – obecně prospěšná společnost; je akreditovanou vzdělávací institucí dle rozhodnutí MPSV (č. akreditace 2011/0362-I), MŠMT (č. akreditace: 37581/2011-25) a MV (č. akreditace: AK/I-23/2009); spolupracuje s firmami a zaměstnavateli zejména z regionu Třinecka, Českotěšínska a Frýdecko-Místecka, s úřady práce, neziskovými organizacemi, městskými a obecními úřady, krajským úřadem a také dalšími institucemi veřejné správy. Aktuálně zajišťujeme především vzdělávání a poradenství prostřednictvím realizace projektů financovaných z Evropského sociálního fondu (bezplatné projektové aktivity jsou určeny zejména uchazečům a zájemcům o zaměstnání, osobám na rodičovské dovolené, osobám pečujícím o blízkého, starším lidem nad 50 let nebo mladým do 25 let, osobám bez vzdělání, zdravotně postiženým, osobám s více handicapy bránícími jim v uplatnění na trhu práce atd.).


[3]

SLUŽBY SPOLEČNOSTI: -

bezplatné poradenství – skupinové i individuální (pomoc při sestavení životopisu a motivačního dopisu, příprava na pohovor u zaměstnavatele, zprostředkování zaměstnání, informace o volných pracovních místech, kariérové a psychologické poradenství, poradenství ke slaďování rodinného a pracovního života)

-

akreditované i neakreditované vzdělávání, motivační programy

-

kurzy pro veřejnost (bezplatné i placené) a komerční vzdělávání pro firmy

-

bezplatný přístup k PC a internetu v internetovém kabinetu díky grantu města Třinec

Veřejnosti i firmám nabízíme kurzy, s jejichž realizací máme zkušenosti: -

počítačové kurzy (s různým specifickým zaměřením a pro různé úrovně uživatelských znalostí)

-

ekonomické minimum (účetnictví podnikatele a daňová evidence, obchodní vztahy, daně a mzdy atd.)

-

finanční gramotnost (bankovní a nebankovní sektor, půjčky, úvěry a hypotéky, insolvenční řízení, bankrot, pohledávky, závazky, finanční vztahy atd.)

-

kurzy „měkkých dovedností“ (komunikační a prezentační dovednosti, týmová spolupráce, řešení konfliktů, time management, zvládání stresu a zátěží, firemní kultura, manažerské dovednosti, emoční inteligence atd.)

-

základy marketingu (orientace na zákazníka, marketingové koncepce, reklama, propagace výrobku/zboží/služby)

-

kurzy anglického jazyka

[4]


PETRA JURÁSKOVÁ novinářka Úkolem novinářky bylo navštívit klienty přímo na dotovaných pracovních místech a vést s nimi rozhovory, jejichž cílem bylo zjistit, jak se o projektu dozvěděli, které projektové aktivity využili a jak s nimi byli spokojeni. Snažila se také získat informace o tom, zda budou mít možnost dalšího prodloužení pracovního vztahu po ukončení dotace.


[7]

„HLEDÁNÍ PRÁCE PO ŠKOLE PRO NI BYLO SKLIČUJÍCÍ“ BEATA PIETROSZOVÁ

FARNÍ SBOR SLEZSKÉ CÍRKVE EVANGELICKÉ Jako dítě se zhlédla v povolání dětské lékařky, později ji lákala práce novinářky či archeoložky. Nakonec z dětských snů zůstala jen chuť přihlásit se po gymnáziu ke studiu medicíny nebo farmacie. Ovšem biologie nebyla zrovna předmět, který by Beatě učaroval, a tak se k překvapení všech nakonec rozhodla vystudovat vysokou školu ekonomickou v Karviné. Přijímací zkoušky však po maturitě dělala i na pedagogickou fakultu, obor historie a angličtina, ale tam se v přijímacím řízení nedostala. Nakonec si svoji volbu obhájila názorem, že stejně vlastně není učitelský typ, a s chutí se pustila do studia ekonomie. Ještě při studiu spolupracovala s jednou obchodní firmou. Vzhledem k tomu, že ovládá polský jazyk, komunikovala s polskými partnery firmy. Když ale pracovala na diplomce a chystala se na státnice, času ji nenadbývalo a práci opustila. Stejně jako mnoho absolventů vysokých škol zůstala po ukončení studia v evidenci úřadu práce a velkou radost z toho neměla. První dva tři měsíce hledání práce považovala za běžné a nehroutila se z toho. Čím déle ale na pracovní pozici čekala, tím sklíčenější byla. Naštěstí v tom nebyla sama. Její spolužáci z vysoké na tom byli podobně, a tak se navzájem podporovali. Každá účast na konkurzu Beatě opět vlila energii do žil a přinesla novou naději. Zamítavá, popřípadě vůbec žádná odpověď však znamenala, že naděje zase utichala. V regionu se žádná práce neobjevovala a Beta za ní daleko dojíždět nechtěla. Ačkoliv má rodinu v Austrálii, představa, že by cestovala do daleké cizí země, ji trochu děsila. Svůj volný čas využívala aktivně, věnovala se koníčkům – zpěvu v hudební skupině, vedla kroužek pro děti. Měla plnou podporu rodiny. Ale přesto chtěla pracovat. Nakonec se Beata prostřednictvím Kvalifikační a personální agentury, o. p. s., seznámila s panem Maroszem a začala její spolupráce s farním sborem Slezské

[8]


církve evangelické. Beata zde má na starosti především administrativu a účetnictví. Předtím absolvovala v Ostravě rekvalifikační kurz, a ačkoliv to bylo časově náročné – jezdila na odpolední hodiny, vracela se domů v noci –, přesto vše zvládla. Nyní se společně s KaPou chystají psát společný projekt, díky kterému by Beata získala práci na delší dobu než jen na rok na dotovaném místě. Budoucnost má Beata ještě před sebou. Nyní už se rýsuje dokonce mnohem jasněji. Kdyby se však do současného projektu nedostala, asi bychom ji teď už v republice nezastihli. Nejspíše by přece jen odjela za prací do zahraničí.


[9]

„BEZ PRÁCE A BEZ DOMOVA SE NEDÁ EXISTOVAT DLOUHO“ MAREK BYRTUS

KŘESŤANSKÉ SPOLEČENSTVÍ Být hasičem, ale třeba i popelářem bývá snem snad každého malého kluka. Marek si na své sny z dětství nepamatuje, ačkoliv určitě nějaké měl. Po základní škole, kterou absolvoval v Bystřici, kde s rodiči žil, se odešel vyučit elektrikářem na třinecké učiliště na Kanadě. Po jeho ukončení pracoval chvíli na pile, ale dlouho tam nevydržel. Vydělával tehdy 2100 korun, pracoval jeden týden na denní a další týden na noční směny a do zaměstnání projezdil vlakem měsíčně dvě stě korun. Podpora v nezaměstnanosti tehdy činila 1900 korun, a tak Marek za měsíc a půl pracovní poměr ukončil. Po vojně začal pracovat v Třineckých železárnách. Zůstal tam jen do té doby, než se zamiloval. Jeho dívka byla vysokoškolačka a doma byla jen o víkendech. A Marek zase pracoval na směny, což znamenalo, že s ní nemůže být. Sice požádal zaměstnavatele o změnu pracovní doby, ale když to nešlo, rozhodl se po svém. Nejjednodušší se mu zdálo odejít z práce, a tak to zkrátka udělal. Tehdy najednou ztratil zaměstnání, a navíc zanedlouho i svoji lásku. Získal pocit, že nemá cenu brát život nějak moc vážně. A tak se jen tak poflakoval, hodně pil, a protože rodina s jeho počínáním nesouhlasila, nakonec se z něho stal i bezdomovec. Aby měl alespoň na jídlo a na alkohol, sehnal si sem tam nějakou brigádu. Zdálo se mu, že takovýto život nemá chybu, že je svobodný a vyhovuje mu. Sedm let byl nezaměstnaný, chodil sice na úřad práce, ale spíše formálně. Práci nehledal. Roky ale utíkaly a Markovi už nebylo dvacet ani třicet. Měl dluhy, hrozila mu exekuce, neměl kde bydlet. Zjistil, že život se nedá brát jen tak na lehkou váhu. Najednou zatoužil po tom, aby našel práci, zlepšil vztahy s rodinou a obecně vedl smysluplný život. Díky projektu Kvalifikační a personální agentury, o. p. s., se dostal na dotované místo. Po dlouhé době má pevný pracovní poměr, a ačko-

[10]


liv jsou mu z platu sráženy splátky na dluhy, přesto mu něco zůstává. Na počátku absolvoval rekvalifikační kurz svařování a nyní pracuje manuálně pro Křesťanské společenství v Návsí a Třinci. Pomáhá se stěhováním, pracuje na zahradě, zkrátka všude, kde je třeba přiložit chlapskou ruku k dílu. Bydlí na ubytovně, přestal pít, čte bibli, po dlouhých letech zažívá pocity klidu a pohody. A navíc se ze všech sil snaží najít cestu ke svým blízkým. Když má volno, tráví čas se svou neteří. Kde by byl, kdyby nebylo KaPy a projektu? Ve svých sedmatřiceti letech má pocit, že by snad k rozumu přišel i tak. Alespoň si to myslí. Přemýšlel, že by si nejspíš pokusil obnovit potřebné kurzy a vrátil se k bývalému zaměstnavateli. Ale možná by také bylo všechno jinak…


[11]

„NEJHEZČÍ POHLAZENÍ JE RUKOU BABIČEK A DĚDEČKŮ“ MONIKA POKLUDOVÁ

NEMOCNICE TŘINEC, ODDĚLENÍ SOCIÁLNÍCH LŮŽEK Pohlazení vrásčitou rukou babičky nebo dědečka, tichým hlasem vyprávěné příběhy ze starých časů. To všechno má ráda Monika, která má dlouhá léta stejný sen – pomáhat starým lidem. Dlouho na jeho splnění čekala. Teď se to díky projektu dotovaných míst, který připravila Kvalifikační a personální agentura, o. p. s., podařilo. Nastoupila do oddělení sociálních lůžek v třinecké nemocnici na Sosně. Staří lidé mají pro Moniku nenahraditelné kouzlo v tom, že jsou studnicemi moudrosti a zkušeností, barvitých životních příběhů a pestrých, mnohdy až neuvěřitelně drsných osudů. Podle Moniky si zaslouží, aby se o ně někdo v době, kdy už nemají tolik sil nebo už nemají blízké, kteří by o ně pečovali, s láskou staral a vracel jim všechno to, co oni dali mnoha dalším generacím. Za svým snem ale Monika nešla hned po základní škole. Tehdy absolvovala obor obchodního podnikání a šest let pracovala jako fotografka. Poté přišly děti a mateřská dovolená. Když měla opět nastoupit do práce, hledala uplatnění v sociální oblasti. Povedlo se jí získat práci v Sociálních službách města Třince u rozvozu obědů. Po čase ji přijali do domova pro seniory, odkud ji nakonec ale po nějaké době propustili pro nadbytečnost. Bez práce zůstat nechtěla, toužila přispívat na chod domácnosti, a tak přijala místo v obchodním řetězci. Rozhodla se udělat si kurz sanitářky a dál se pokoušet najít práci v blízkosti seniorů. Nabídka KaPy, aby se Monika zapojila do projektu na dotovaná místa, přišla jako na zavolanou. Ještě doplnila požadavek na dodatečné vzdělání v kurzu pro pedikérky a její sen nabyl konkrétních obrysů. Monika začala pracovat v Nemocnici Třinec na oddělení sociálních lůžek.

[12]


Monika teď prožívá pocit velkého štěstí, uspokojení, že dělá práci, po které toužila, a také obrovské vděčnosti k těm, kteří jí to vlastně umožnili. Zdá se, že i senioři mohou být za takového člověka vděční. Když se o ně někdo stará s láskou a ohleduplností, s pochopením k jejich bolístkám, steskům, s ochotou vyslechnout jejich životní osudy, je to důvod k radosti. Podle Moniky ale takto přistupují ke svým klientům všichni zaměstnanci tohoto oddělení. Je tu znát, že lidé dělají svoji práci rádi, že ji berou jako poslání, ne jen jako zdroj peněz. Velkou odměnou je pro Moniku zpětná vazba, kterou jí klienti poskytují. Jsou totiž vděční, a když jsou spokojení, nešetří chválou. Jsou-li spokojeni oni, je spokojená také Monika. Pracovní místo má sice zajištěné jen na rok, přesto ji to těší. Kdyby nebylo projektu, nejspíše by pracovala tam, kde by ji zaměstnali, třeba v obchodě. Do budoucna je ale rozhodnuta dál usilovat o takovou práci, která je jí i zábavou, tedy v oblasti péče o staré lidi. Ve volném čase se kromě procházek v přírodě, fotografování a jízdy na kole opět stará o seniory. Jako dobrovolnice ADRY totiž pomáhá naplnit volný čas babiček a dědečků v domově důchodců v Třinci. v Třinci.


[13]

„K FOTOGRAFOVÁNÍ JI PŘIVEDLO AŽ NAROZENÍ DCERY“ JANA MARKOVÁ

XIDYS SYSTEMS JABLUNKOV Být třeba princeznou nebo bůhví čím ještě, to nechtěla ani jako malá. Jana měla představy o svém životě odmalička celkem realistické. Když jí bylo něco kolem deseti let, zhlédla se v povolání novinářky. Ale rodičům se její nápad příliš nelíbil a podařilo se jim dcerku přesvědčit, že k profesi novináře nemá potřebné vlastnosti. A než Jana vychodila devítiletku, na novinařinu docela zapomněla. Po základní škole vystudovala školu střední se zaměřením na administrativu a začala pracovat jako asistentka ředitele jedné firmy. Tehdy ji ještě nelákalo ani fotografování, které je nakonec tak trochu spojené s novinářským řemeslem. Pořádný fotoaparát neměla a na fotky nahlížela jako většina z nás. Čas od času koukla do alba ze svého dětství nebo později prošla složku fotografií v počítači. Fotit vlastně začala, až když se jí narodila dcerka. Miminka se dobře fotí, a navíc ta jejich roztomilost k zachycení okamžiku přímo láká. Tehdy ji focení chytlo a začala toužit po kvalitním fotoaparátu. Nakonec tuze pěknou zrcadlovku objevila nedlouho potom pod vánočním stromečkem. Moc ji to potěšilo. Začala podnikat časté vycházky do přírody a fotila a fotila. Úplně všechno – rostliny, živočichy, děti. Zkoušela, co se dalo, a byl to postup zvaný pokus–omyl. Byla fotografický samouk, informace hledala hlavně na internetu. Po návratu z první mateřské dovolené pracovala asi pět let ve svém oboru. Pak se narodila druhá dcerka a Jana zatoužila věnovat se svému velkému koníčku – fotografování – intenzivněji. Ještě před ukončením mateřské dostala nabídku z projektu Kvalifikační a personální agentury, o. p. s. Mohla si vyzkoušet práci ve fotografickém studiu v Jablunkově. Než však nastoupila, doplnila si vzdělání o rekvalifikační kurz. Jana si vybrala týdenní intenzivní kurz v Praze zaměřený na vizážistky, z něhož si přivezla také certifikát. Fotit je jedna věc, ale umět poradit lidem s líčením, nebo je dokonce přímo nalíčit a vhodně upravit se v tomto oboru považuje za samozřejmost.

[14]


Fotografování se Janě stále líbí. Ovšem uživit se jím je podle jejích slov poměrně nelehké. Musí se počítat s nájemným za fotoateliér a s dalšími výlohami za kvalitní vybavení. Určitě by chtěla v této branži pracovat, ale je třeba zvážit všechna pro a proti. Je třeba stále něco nového vymýšlet, sledovat konkurenci, nakupovat rekvizity a také mít zpětnou vazbu od klientů. Jen tak se prý lze udržet na trhu. A co musí mít správný fotograf? Podle Jany samozřejmě fotoaparát, světla, ale také spoustu nápadů a bohatou fantazii. Jana ve fotoateliéru fotí především děti. Jenže to chce také spoustu trpělivosti a občas i rychlé nohy. Takové dvouleté dítě vydrží na místě a v jedné pozici velmi krátce, a to ještě za pomoci lízátek, bonbonků a jiných cukrovinek. Díky projektu si vyzkoušela fotografování jako profesi. A i kdyby musela tuto pozici po skončení projektu opustit, zkušenosti má díky ní bohaté a jistě je využije v životě i v budoucí práci.


[15]

„KONĚ JSOU JEJÍ ŽIVOT. I PRÁCE“ KAROLÍNA PACHOTOVÁ

VOLTIŽ DUHA Ačkoliv chtěla být jako dítě řidičkou autobusu, maminka ji v šesti letech přivedla ke koním. A od té doby se od nich Karolína odloučila vždy jen výjimečně a ne na moc dlouhou dobu. Pamatuje si přesně ten okamžik, kdy stanula spolu s maminkou a sestrou před velkým koněm, na němž se cvičila voltiž, a tam jí řekli: „Když na něj nevyskočíš, nemůžeš trénovat!“ Kůň se Karolíně líbil a představa, že by snad na něm nemohla jezdit, ji natolik vyburcovala, že se na jeho hřbetu nakonec ocitla. Sice až na třetí pokus, ale přece jen. Bylo jasné, že po základní škole bude pokračovat na střední zemědělské škole v Českém Těšíně. Po maturitě si sice pohrávala s myšlenkou, že se vrhne na studium veterinární medicíny, to jí však nevyšlo. Karolína šla pracovat a vyzkoušela toho dost. Působila na školním statku, samozřejmě u koní, a také jako ošetřovatelka v jezdeckém klubu. Na sedm let se s milovanými koníky rozloučila. To když pracovala jako strážný v bezpečnostních službách na karvinských dolech. Tam se bohužel na koních nejezdilo… Když se jí po jejích oblíbených čtyřnohých přátelích zastesklo, z dolů odešla a vrátila se k nim. Nakonec dopadla jako mnoho jiných lidí ze zdejšího regionu: hledala práci a objevila se v Kvalifikační a personální agentuře, o. p. s. Dostala se mezi ty, kdo mohli nastoupit do projektu na dotovaná místa, a Karolína toho s chutí využila. Absolvovala kurz pečovatelky o děti do 15 let a také kurz hiporehabilitace v Tanvaldu. Tam se naučila spoustu věcí – od toho, jak pracovat s dětským i dospělým klientem či jak handicapované integrovat mezi zdravé děti, až po to, jakým způsobem klienta posadit na koně a jistit. Nyní působí ve spolku Voltiž Duha, kde dělá lonžérku, a hlavně vedoucí provozu. Budoucnost vidí především v rozvoji práce spolku. V tom, že mohou více udělat nejen pro děti zdravé, které se chtějí věnovat voltiži, stejně jako třeba Karolínina dcera Míša, ale také pro ty handica-

[16]


pované. Právě jim se totiž mohou věnovat v rámci hiporehabilitace, a rozšířit tak nabídku své činnosti. Za koníky jezdí i děti a dospělí ze zařízení pro handicapované. Má pro ně velmi blahodárný význam už jen se koně dotýkat, natožpak se na něm povozit. A ačkoliv některé děti stěží překonávají prvotní strach, nakonec žádné neodolá a na koňský hřbet, z něhož je údajně ten nejkrásnější pohled na svět, přece jen usedne. I kdyby se Karolína do projektu nedostala, je přesvědčená, že by se dále věnovala svému koníčku, tedy koním, voltiži a práci s dětmi, bohužel ale jen okrajově.


[17]

„STÁLE SE VZDĚLÁVÁ, ABY MOHLA NABÍDNOUT VÍCE“ LUCIE LASOTOVÁ

BUNKR Před odchodem na mateřskou dovolenou pracovala Lucie v sociálních službách, v poradně pro oběti trestných činů a na úseku sociálních analýz. Práce v sociální sféře ji lákala už od studií na gymnáziu. Pak se jí ale narozením dětí život trochu zkomplikoval. Prvorozený syn měl problémy se srdíčkem a dcerka byla onkologickým pacientem. Přesto rodina nejhorší chvíle ustála a stav dětí se po několika letech intenzivní péče a časté hospitalizace zlepšil. Lucie se chtěla vrátit, ale mezitím se situace změnila. Pro svoji milovanou sociální práci najednou neměla vhodné vzdělání. Protože je ale Lucie ženou činu, začala pracovat na tom, aby si vzdělání získala. V té době si vyzkoušela i práci v obchodě, která jí pomohla dospět k závěru, že tohle opravdu dělat nechce. A tak se zaevidovala na úřadě práce. Absolvovala například kurz účetnictví, ale poté se rozhodla, že se vrhne do studia vysoké školy. Práce v sociálních službách ji zkrátka stále táhla nejvíce. Prostřednictvím Kvalifikační a personální agentury, o. p. s., získala díky projektu místo v nízkoprahovém zařízení Bunkr. Nejprve ale musela zvládnout kurz pečovatelky ve Frýdku-Místku. V něm si zopakovala věci, které znala ze školy, jako třeba sociologii, psychologii, zdravovědu či zdravou výživu, a dostala se i do praxe, do poradny pro postižené apod., což ji ohromně bavilo. Považovala totiž za velký přínos fakt, že může nahlédnout pod pokličku organizací, v jakých by chtěla sama pracovat. Ačkoliv v Bunkru funguje jako projektový pracovník, přece jen se dostává do styku s klienty. Spolupracuje například s pěstouny a koordinuje jejich vzdělávání. Až dokončí školu, ráda by se zabývala právě rodinami a dětmi, k nimž má přece jen nejbližší vztah.

[18]


Lucie má štěstí v podobě velmi ohleduplného manžela, který má pro sny své ženy pochopení. A tak Lucie zvládá s pomocí prarodičů i manžela jak péči o děti ve věku 7 a 13 let, tak i kolotoč práce v domácnosti, víkendového studia a zaměstnání v Bunkru. Prostě se snaží udělat vše pro to, aby jednou mohla považovat svoji práci za zábavu a věnovat se v životě tomu, co ji už dlouho baví – lidem, klientům sociálních zařízení. Až jí práce v Bunkru se závěrem projektu skončí, nezaváhá ani na chvíli, co dál. Především si dokončí vysokoškolské vzdělání. Věří, že právě to jí otevře další dveře vedoucí tam, kde hodlá najít své budoucí zaměstnání.


[19]

„HODLÁ I NADÁLE POMÁHAT, NEJLÉPE V CHARITĚ“ PAVLÍNA NEDVÍDKOVÁ

FILADELFIE Pavlína vždycky ráda kreslila a milovala děti. Chtěla se stát učitelkou v mateřské škole, ale osud to zařídil jinak. Pavlína se souhrou všech možných náhod a nechtěných okolností nedostavila na talentové zkoušky, které byly k přijetí na studium pro mateřinky nutné. Tím pádem musela tuto školu pustit z hlavy. Hledala tedy takový obor, v němž by uplatnila svoji zálibu v kreslení. Po maturitě pak našla zaměstnání v Třineckých železárnách. Po čase odešla na mateřskou dovolenou, a když se z ní chtěla vrátit, zjistila, že je nadbytečná. V evidenci na úřadě práce byla dlouho a po celou tu dobu se účastnila nabízených kurzů. Absolvovala i sociální kurz práce se seniory. Potom jí ale šťastná náhoda přihrála do cesty Kvalifikační a personální agenturu, o. p. s., která právě nabízela některým nezaměstnaným účast v projektu na dotovaná místa. Nabídli jí práci v pěstounských rodinách pro občanské sdružení Filadelfie. Pavlína absolvovala rekvalifikační kurz věnovaný péči o děti, který ji velmi zaujal. Nejvíce ze všeho se jí zalíbilo téma, jak sladit temperament osobnosti dospělého s temperamentem dítěte. Kurzy vedly podle Pavlíny velmi zkušené a dobré lektorky, které absolventům předaly spoustu praktických zkušeností i teoretických znalostí, jež pak mohou využít ve svém povolání. Bylo to mnoho informací, ale Pavlína má doteď materiály z kurzu schované, a když se ocitne v situaci, kdy si neví rady, nakoukne do sešitů a knížek a připomene si, jak na to. Práce se seniory a s dětmi je podle Pavlínina názoru v mnohém podobná, neboť i techniky zvládání chování obou těchto rozdílných věkových skupin jsou podobné. Plány do budoucna Pavlína má. I když jí skončí místo v projektu, snaží se hledat podobné zaměstnání, a to především v charitě, třeba u terénní služby. Ačkoliv je si vědoma toho, že míst není ani v těchto organizacích mnoho, přesto se bude dále ptát a trpělivě čekat.

[20]



[21]

„NENÍ NAD MALÝ A SPOLEHLIVÝ KOLEKTIV“ PAVLÍNA BALÁŽOVÁ

CELÉ ČESKO ČTE DĚTEM Je málo lidí, kteří nemají rádi knížky. A je také málo těch, kteří by neznali aktivitu zaměřenou na to, aby se četlo dětem od útlého věku. Celé Česko čte dětem – tak se jmenuje nejen projekt, ale i celá nezisková organizace, ve které našla dotované místo právě Pavlína. Jako dítě chtěla být nejdříve zpěvačkou. A vydrželo jí to hodně dlouho. Pak už se její přání měnila od učitelky po prodavačku v cukrárně, kde jí to vždycky lákavě vonělo. Ani cukrárna ale nebyla poslední snovou štací. Ještě ji vystřídalo zdravotnictví. Na obor zdravotní sestra se proto přihlásila hned po základní škole, ale ke své lítosti se na tuto střední školu nedostala. A tak zvolila gymnázium. Učila se dobře a hodlala po maturitě pokračovat ve studiu na vysoké škole. Podařilo se a Pavlína úspěšně absolvovala fakultu metalurgie a materiálového inženýrství na ostravské Vysoké škole báňské. Sice to bylo odvětví od původních plánů zcela odlišné, ale Pavlínu bavila matematika, a tak jí studium nedělalo problémy. Po ukončení vysokoškolských studií šla pracovat do Těšínských papíren, kde byla sedm let zaměstnána na technickém úseku. Pak ale došlo v této společnosti k masivnímu propouštění zaměstnanců a byla mezi nimi i Pavlína. Negativní a smutný pocit ji po propuštění přepadl i proto, že to bylo vlastně její první a jediné pracovní místo, které měla ráda, na které byla zvyklá. Měla také dojem, že se ve své práci po těch letech dobře orientuje, a zároveň si již vybudovala vztah ke svým spolupracovníkům. Najednou však bylo všechno jinak. Byla bez práce, jakoby bez budoucnosti, čekalo ji nelehké období hledání. Absolvovala několik přijímacích pohovorů a vždy pak se zatajeným dechem čekala na zprávu, zda obstála. Firmy se však sdělením o výsledku pohovoru, pokud je negativní, většinou nezabývají. Zkušenosti Pavlíny byly za nějaký čas poměrně jednoznačné: uchazečů o zaměstnání bylo na každém pohovoru mnoho a pracovních míst málo. Po více než roce obcházení konkurzů a marného hledání zaměstnání však

[22]


dostala nabídku Kvalifikační a personální agentury, o. p. s. Mohla se zapojit do projektu na dotovaná místa do organizace Celé Česko čte dětem. Před nástupem do rok trvajícího pracovního poměru zvládla Pavlína dvouměsíční rekvalifikační kurz účetnictví a začala pracovat. V malé firmičce se věnuje především administrativě, dělá pomocnou účetní, vyřizuje korespondenci, stará se o vyúčtování grantů a aktualizuje webové stránky. Když se organizují konference a akce zaměřené na čtení dětem, kterých se účastní i řada lidí známých v českém showbyznysu, pomáhá i tam. I když se Pavlína před nástupem do nové práce přece jen trochu bála, zda zapadne do kolektivu, zda se osvědčí a bude zvládat svoji práci, její obavy se brzy rozplynuly. Kolektiv lidí je malinký a vztahy mezi nimi velmi srdečné. A hlavně vědí, že se na sebe navzájem mohou na sto procent spolehnout. Kdyby se Pavlína do projektu KaPy nedostala, netuší, co by v tuto chvíli dělala. Věří ale, že by díky své praxi a vzdělání našla nějakou práci v administrativě. A že její práce na dotovaném místě zanedlouho skončí, to si také raději nepřipouští. Rok utekl tak rychle! Tím spíše, že v práci bylo stále co dělat, že se vlastně ani nezastavila a neměla čas přemýšlet o tom, co bude, až něco nebude. Doufá ale, že všechny zkušenosti z práce v neziskové organizaci se jí budou hodit a posunou ji zase o něco dále. A možná, že štěstí bude stát na její straně. Možná, že se jejímu současnému zaměstnavateli podaří získat grant, díky němuž by mohl Pavlínu opět zaměstnat. I to je totiž cesta k pohodovější budoucnosti.


[23]

„OD MALIČKA BYLA OBKLOPENÁ KVĚTINAMI“ PETRA HUBÁČKOVÁ

KVĚTINY – MARTINA SZOLONA Květinové aranžmá do tvaru srdíčka na hrob kočičky či svatební dekoraci na náhubek pro psa. I s takovými požadavky se při práci v květinářství setkala Petra. A nebylo pro ni vůbec těžké zákazníkům vyhovět. Když je totiž chuť a dobrá vůle, jde přece všechno. A Petra chuť do práce opravdu měla. A velikou… Dětství strávila více méně na samotě v domečku s velkou zahradou. A tak není divu, že měla k přírodě vždy velmi blízko. Kdykoliv se jí někdo zeptal, čím by jednou chtěla být, měla jasno: Přece květinářkou! Jenže roky rychle plynuly, a když nastal okamžik důležitého rozhodnutí, vybrala si Petra nakonec obor, který měla také ráda – odešla studovat na textilní průmyslovku do Frýdku-Místku obor textilní technologie. Bavily ji látky, barvy, vzory, milovala ruční práce a pocit, kdy může povolit uzdu fantazii a něco tvořit. Jenže než Petra odmaturovala, začalo to jít s českou textilní výrobou z kopce, a tak neměla ve svém oboru uplatnění. Musela začít hledat jinde. Dostala se ke své zálibě z dětství – květinám – a nastoupila do zahradnictví v Bystřici. Pracovala jak za pultem v květinářství, tak i přímo mezi záhony v zahradnictví. Touha jít si za milovaným květinami se tedy nakonec vyplnila. Pak přišly děti a dlouhá mateřská dovolená. Přesto se stále věnovala své zálibě, studovala nové trendy, vazby, kupovala si knížky a hledala informace na internetu. Sehnat místo hned po skončení mateřské se jí ale nepodařilo. Nakonec se díky projektu na dotovaná pracovní místa dostala znovu do květinářství Martiny Szoloné ve Vendryni. Před nástupem však absolvovala dvouměsíční kurz, který přivítala s radostí. Mohla se v něm totiž něco nového přiučit, objevit nové techniky vázání květin a také moderní trendy ve všem, co se květin týče. A navíc získat po několikaleté péči o děti a domácnost zase ztracenou důvěru ve své lidské i profesní kvality.

[24]


Kdyby se jí nepodařilo získat místo v rámci projektu, nejspíše by jí nezbylo, než hledat dále. A to by jí na optimistickém pohledu na svět jistě nepřidalo. Zažila na vlastní kůži, jak nepříjemný je pocit člověka, který dlouho a marně hledá zaměstnání. O to veselejší Petra nyní je. A přispívá k tomu i fakt, že našla místo, po němž odmala toužila. Nejspokojenější člověk přece bývá tehdy, když dělá práci, která je zároveň jeho velkým koníčkem. Petře denně procházejí rukama stovky květin, vnímá jejich krásu, cítí opojnou vůni, dává průchod své fantazii a snaží se vyhovět všem zákazníkům, kteří do květinářství dorazí, i když chtějí třeba ozdobit psí náhubek fréziemi… Je prostě navýsost spokojená.


[25]

„NEVÁHALA ODJET ZA PRACÍ ANI DO CIZINY“ DARINA ŠOTKOVSKÁ

TOM 1303 MARACAIBO TŘINEC Prodavače měla v rodině, a tak malou Darinku nikdy nenapadlo, že by se snad stala něčím jiným než také prodavačkou. Jenže pak, jako většina holčiček, zatoužila být známou a milovanou zpěvačkou, a nakonec šla z deváté třídy na zdravotní školu do Karviné. Jenže pubertu měla hodně divokou, a tak školu nedokončila a přestoupila na doporučení otce na obor obchodník v Českém Těšíně, kde také odmaturovala. Práci sice hned po maturitě nesehnala, ale vždycky byla natolik akční, aby zavadila alespoň o nějakou brigádu. Nakonec po pár měsících odjela do zahraničí a vyzkoušela si práci servírky a pokojské v hotelu v anglickém Cornwallu. Zlepšila se v angličtině, ale hlavně musela překonat bariéru ostychu z cizí řeči a obav z chyb. Poznala život v jiné zemi, než je ta její rodná. A v mnoha věcech a situacích byla velmi příjemně překvapena. Zůstat v cizině nastálo ale nechtěla. Když se vrátila domů, dozvěděla se o projektu Kvalifikační a personální agentury, o. p. s., a možnosti dotovaných míst. Pochvaluje si pevný pracovní poměr, který vlastně ještě nezažila. Absolvovala rekvalifikační kurz na administrativního pracovníka v Ostravě, protože nikde blíže v dosahu nebyl. Pak nastoupila do organizace Tom 1303 Maracaibo, kde pomáhá hledat příspěvky, jež pomáhají v provozuschopnosti klubu věnujícímu se především vyplnění volného času dětí a mládeže. Teď se snaží podpořit Maracaibo při získání dodávky, v níž se jeho členové budou moci vydávat na výpravy za dobrodružstvím.

[26]


Toho, že byla i v pozici nezaměstnaného, absolvovala spoustu přijímacích pohovorů, až nakonec odjela do zahraničí, Darina vůbec nelituje. Každá zkušenost podle ní posune člověka dál, obohatí ho a otevře mu oči. Své zkušenosti využívá i tak, že pokračuje ve studiu angličtiny a hodlá dosáhnout certifikátu, má v Anglii spoustu přátel a získává další plusové body k tomu, aby příští hledání práce bylo o něco jednodušší, aby měla potencionálnímu zaměstnavateli co nabídnout. Svůj volný čas ráda věnuje sportu, jízdě na kole, hudbě, a navíc se pustila do studia dalšího oboru, který ji zajímá, a to je nutriční terapeut. A vyzkoušet si práci v zahraničí mladým lidem doporučuje. Je to podle ní obrovská zkušenost, a navíc možnost poznat život jinde.


[27]

„ZAJÍMÁ SE O PRAKTICKÉ VĚCI I PSYCHOLOGII DĚTÍ“ BEATA TOMŠŮ

FILADELFIE Kdo si dokáže představit, jak náročná je péče o děti v náhradní rodině, ten také s největší pravděpodobností pochopí, že každá pomocná ruka je dobrá. A právě jako pomocnice v takovýchto rodinách v Oldřichovicích pracuje v rámci projektu Kvalifikační a personální agentury, o. p. s., na dotovaná pracovní místa také paní Beata. Ačkoliv se kdysi chtěla stát švadlenou nebo prodavačkou, nakonec se na svůj vysněný obor nedostala. A tak nastoupila do oboru čistě technického, což ji ovšem jako dívku nijak neděsilo. Po škole v oboru sice nějaký čas – zhruba pět let – pracovala, jenže pak podnik zkrachoval a nahradil ho jiný. I v něm si Beata vyzkoušela pracovat a strávila tam několik dalších let. Jak už to tak u žen bývá, přišly maminkovské starosti a po mateřské dovolené se dvěma dětmi začal opět kolotoč hledání práce. Beata sháněla zaměstnání, kde se dalo, ale šest let neměla úspěch. Když na to teď vzpomíná, přiznává, že to není právě dobrý pocit a člověk o sobě začíná pochybovat. Fakt, že nemůžete sehnat práci, výrazně ovlivní váš život. Člověk přemýšlí, kde je chyba, zda v něm, jestli se ještě vůbec k něčemu hodí apod. A i když se žena jako matka a hospodyně doma málokdy nudí, pocit, že nemá zaměstnání, je přece jen skličující. Paní Beata nakonec dostala nabídku vstoupit do projektu na dotovaná místa Kvalifikační a personální agentury, o. p. s. Ve Frýdku-Místku absolvovala rekvalifikační kurz na pečovatelku o děti do 15 let. Už samotný kurz byl pro ženu, která se šest let pohybovala jen v domácnosti, nesmírně zajímavý a podnětný. Čerstvě nabyté znalosti se snažila uplatňovat i doma. Má velmi ráda děti, a proto se také moc ráda učila. Zajímala ji teorie i praktické věci, nejvíce snad psychologie výchovy.

[28]


V občanském sdružení Filadelfie se stará o děti. A nejen o ně. Zastane také jakoukoliv práci v domácnosti. Tím pádem si rodina může na chvíli oddechnout, jet na výlet a podobně. Beata poznala, že starat se celodenně o větší počet dětí, navíc i se zdravotním postižením, je nesmírně náročné a pro takovou rodinu má význam, když může využít nějaký čas k oddechu. Kdyby se bývala k práci na dotovaném místě nedostala, nejspíše by se ještě dál trápila obcházením firem a hledáním zaměstnání.


[29]

„ZAMĚSTNANÁ MAMINKA SI MUSÍ PŘEORGANIZOVAT ČAS“ ŽANETA PTÁČKOVÁ

KONVENT SESTER ALŽBĚTINEK JABLUNKOV Žaneta měla v mládí velký sen – stát se policistkou. Jenže nakonec z něho sešlo. Důvod? Její malý bráška. Kdyby totiž chtěla studovat policejní školu, musela by strávit pár let na internátu. Domů by se dostala jen o víkendech, a to se jí nechtělo. Vždycky se ráda starala o malé děti, a když se pak narodil její mladší bráška, nechtěla ho opustit na celý týden. A tak nakonec raději nastoupila na střední školu do Českého Těšína, kde se vyučila v oboru obchodník. Ale zato byla doma každý den. Po studiu vystřídala několik zaměstnání. Pracovala i na bráně Třineckých železáren, kde se profesi policisty přece jen trošinku přiblížila. Nosila stejnokroj a kontrolovala osoby, které do areálu železáren vjížděly či vcházely. Po mateřské dovolené se dvěma dětmi začala shánět práci. Obcházela firmy v okolí, chodila po obchodech především v dosahu Jablunkova. Daleko se jí dojíždět nechtělo právě kvůli malým dětem. Moc se jí ale nedařilo a neúspěšně hledala téměř rok. Nakonec se obrátila o pomoc na Kvalifikační a personální agenturu, o. p. s. Absolvovala rekvalifikační kurz pracovníka sociální péče se zaměřením na seniory a handicapované, který ji nadchnul natolik, že chvíli uvažovala o tom, že by se vrátila do školních lavic a doplnila si vzdělání. Naučila se spoustu nových věcí, které navíc může velmi dobře uplatnit i v domácnosti a při péči o své ratolesti. Dozvěděla se mnoho z psychologie lidí, naučila se také, jak postupovat v případě úrazu a podobně. Nakonec jí KaPa v rámci projektu dotovaných míst nabídla práci v Konventu sester alžbětinek, kde se řádové sestry a jejich pomocníci starají o staré a nemocné klienty. Pečovat o staré lidi je vlastně podobné jako starat se o děti. Nakonec, ne nadarmo se říká, že starý člověk se v určitém věku začíná svým chováním podobat dítěti. A tak i když v domově alžbětinek z důvodu rekonstrukce i uklízí, často se jí klienti svěřují. Žaneta tak vyslechne spoustu historek a pozná tolik nelehkých osudů, že to

[30]


má vliv na její pohled na svět. Každého mladého člověka tahle zkušenost nejspíše posune o velký kus dál. I když je práce u alžbětinek náročná, Žaneta ji má ráda. Právě teď se totiž domov rekonstruuje, aby měli klienti pohodlí a komfort. Práce je tedy spousta, zejména v úklidu. Ale fyzická námaha Žanetě nevadí. Odpočine si pak doma, s dětmi. Když je práce na plný úvazek, musí si žena přeorganizovat celý běžný život. Ráno pomohou i babičky a odpoledne už mají děti ke své velké spokojenosti maminku doma. Žaneta přemýšlí optimisticky, pozitivně a doufá, že o práci nepřijde. Do toho nepěkného kolotoče shánění zaměstnání, obíhání úřadů a firem, předávání životopisů a poté marného čekání na odpověď se jí už nechce. A tuší, že kdyby nedostala nabídku práce v rámci projektu, možná by v tom kolotoči stále ještě byla. Má hodně kamarádek, které jsou bez práce už několik let. Ona k nim již nepatří. Je moc šťastná, že díky projektu práci našla.


[31]

„MLÁDÍ VPŘED ANEB KRUTÝ STŘET S REALITOU“ IRENA PETRÁŠOVÁ

HANDY CLUB OSTRAVA Spolupráce s Handy Clubem Ostrava umožňuje Ireně věnovat se činnostem v těch oblastech, které ji už léta zajímají. Před více než rokem ukončila vysokoškolská studia anglického a francouzského jazyka na Ostravské univerzitě, ovšem zadostiučinění ve formě smysluplné práce po letech strávených vytrvalým studiem se v jejím případě – tak jako v případě mnoha jejích vrstevníků – nekonalo, ba právě naopak. Srážka s krutou realitou byla nevyhnutelná a neúprosná. Irena několik měsíců marně hledala práci. Po velice negativní pracovní zkušenosti, která jí otevřela oči a pozměnila její náhled na práci ve velké firmě, jež se navíc ukázala být v rozporu s jejím vnitřním přesvědčením, brzy zjistila, že „tudy cesta nevede“. Snažila se najít uplatnění jinde, ovšem marně. Situace se změnila, když prostřednictvím Kvalifikační a personální agentury, o. p. s., začala spolupracovat s Handy Clubem Ostrava. Zde se jí z velké části podařilo realizovat pracovní sny a otevřely se jí nové možnosti. Současná práce jí umožňuje propojit její dvě vášně – cizí jazyky a práci s lidmi, tedy s jednotlivci, osobami z masa a kostí, ne pouze s čísly či jmény v počítači. Může zde zapojit osobní a neformální přístup, věnuje čas lidem, kteří o danou aktivitu jeví skutečný zájem, čímž dávají její práci opravdový smysl. V Handy Clubu pomáhá organizovat nejrůznější volnočasové aktivity pro handicapované spoluobčany, vede kurzy angličtiny a anglické konverzace, v nichž může zapojit kreativní přístup a plnit tak individuální potřeby studentů. Účastní se i mezinárodních aktivit, díky nimž se setkává s handicapem a handicapovanými na širší úrovni a v této oblasti se tak neustále vzdělává. Zároveň jí překlady a tlumočení na akcích této úrovně pomáhají neustále se zdokonalovat i v jazycích. Práci v neziskové organizaci považuje za velice přínosnou jak po profesní, tak po osobní stránce. Má zde větší prostor podílet se na realizaci a rychlosti realizace

[32]


nejrůznějších aktivit a může chod věcí sama ovlivnit, nejen bezmocně přihlížet. Zároveň se setkává s lidmi, od kterých se často můžeme mnohému naučit, kteří nás mohou obohatit a pomoci nám uvědomit si, co je v životě opravdu důležité, co má skutečnou hodnotu, a co je pomíjivé a nesmyslné. Velkým zadostiučiněním je pro ni otevřenost, úcta a spokojenost jejich studentů. Ty by měly být v mezilidských vztazích samozřejmostí, kterou však dnes spousta lidí často naprosto postrádá.


[33]

[34]


ZÁVĚR Jménem společnosti KaPA, o. p. s., chceme vyjádřit poděkování neziskovým organizacím z Třinecka a Jablunkovska, Úřadu práce ČR – Kontaktnímu pracovišti Třinec a také městským a obecním úřadům za spolupráci na realizaci projektu. Ocenili jsme především jejich pomoc při náboru osob z cílových skupin a předávání informací o projektových aktivitách. Nejdůležitější však bylo, že se neziskové organizace rovněž podílely na pracovním uplatnění klientů našeho projektu. Z prostředků projektu bylo podpořeno 12 dotovaných pracovních míst.

Za projektový tým Ing. Markéta Uhrová, statutární zástupkyně Ing. Jana Vavrošová, manažerka projektu Bc. Simona Rykalová, koordinátorka aktivit Monika Szkatulová, odborná asistentka a poradkyně Ing. Lucie Sikorová, finanční manažerka


[37]

[38]


Kvalifikační a personální agentura, o. p. s., nestátní nezisková organizace Závodní 815, 739 61 Třinec Tel.: +420 558 532 303 E-mail: [email protected] www.kapa-ops.cz

Projekt Cílem je zaměstnání, č. CZ.1.04/2.1.01/91.00144, je financován z prostředků Evropského sociálního fondu prostřednictvím operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost.

CÍLEM JE ZAMĚSTNÁNÍ PŘÍKLADY DOBRÉ PRAXE

Recommend Documents