Jak je možné pomoci. Příběhy dobré praxe poskytování sociálních služeb

„Jak je možné pomoci“ Příběhy dobré praxe poskytování sociálních služeb

S využitím zpracovaných výstupů – Závěrečných zpráv  projektu „Evaluace poskytování sociálních služeb v Moravskoslezském kraji“, CZ.1.04/3.1.00/A9.00019 Zpracovala Jaroslava Krömerová, odborný garant kvality, metodik projektu Vydal: Moravapress s.r.o.

Obsah 1. DOMOV A BYDLENÍ 7 (DOMOV PRO OSOBY SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM – pobytová služba sociální péče) 8 (SLUŽBY NÁSLEDNÉ PÉČE – ambulantní forma, služba sociální prevence) 9 (SLUŽBY NÁSLEDNÉ PÉČE – kombinovaná forma, služba sociální prevence) 9 (PODPOROVANÉ BYDLENÍ – terénní forma, služba sociální péče) 10 (CHRÁNĚNÉ BYDLENÍ – pobytová sociální služba, služba sociální péče) 12 (DOMOV PRO SENIORY – pobytová forma, služba sociální péče) 15 (AZYLOVÝ DŮM – pobytová forma, služba sociální prevence) 16 (NOCLEHÁRNY – ambulantní forma, služba sociální prevence) 17 (DOMY NA PŮL CESTY – pobytová forma, služba sociální prevence) 18 (TERÉNNÍ PROGRAMY – terénní forma, služba sociální prevence) 22 (PEČOVATELSKÁ SLUŽBA, terénní forma, služba sociální péče) 23 (DOMOV PRO OSOBY SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM pobytová forma, služba sociální péče) 24 2. RODINA 25 (ODLEHČOVACÍ SLUŽBY – pobytová forma, služba sociální péče) 26 (KRIZOVÁ POMOC – terénní forma, služba sociální prevence) 28 (DENNÍ STACIONÁŘ - ambulantní forma, služba sociální péče) 28 (SOCIÁLNĚ – AKTIVIZAČNÍ SLUŽBY PRO RODINY S DĚTMI – terénní, případně ambulantní forma služba sociální prevence) 32 (RANÁ PÉČE – terénní forma, služba sociální prevence) 34 (KRIZOVÁ POMOC - ambulantní forma, služba sociální prevence) 35 (OSOBNÍ ASISTENCE – terénní forma, služba sociální péče) 37 (ODLEHČOVACÍ SLUŽBY – terénní forma služba sociální péče) 38 3. ŠANCE A PŘÍLEŽITOSTI 39 (KRIZOVÁ POMOC – pobytová forma, služba sociální prevence) 40 (DENNÍ STACIONÁŘ – ambulantní forma, služba sociální péče) 40 (SOCIÁLNÍ REHABILITACE – ambulantní forma, služba sociální prevence) 41 (SLUŽBY NÁSLEDNÉ PÉČE pro osoby závislé na návykových látkách ambulantní forma služby sociální prevence ) 42 (SOCIÁLNĚ TERAPEUTICKÉ DÍLNY - ambulantní forma služby sociální prevence) 42 (DOMOV PRO SENIORY – pobytová forma, služba sociální péče) 43 (SOCIÁLNÍ REHABILITACE – ambulantní forma služba sociální prevence) 43 (TERAPEUTICKÉ KOMUNITY – pobytová forma, služba sociální prevence) 44 (DENNÍ STACIONÁŘ – ambulantní forma, služba sociální péče) 45 (SOCIÁLNĚ TERAPEUTICKÉ DÍLNY – ambulantní forma, služba sociální prevence) 45 (TERÉNNÍ PROGRAMY – terénní forma, služba sociální prevence) 46

Vážení a milí čtenáři, dostává se Vám do rukou souhrn příběhů, které jsou příklady dobré praxe. Popsali je pro Vás poskytovatelé sociálních služeb v Moravskoslezském kraji na základě skutečných příběhů, které ve své praxi zažívají. Jednotlivé příběhy byly zpracovány jako součást závěrečných zpráv realizovaného Individuálního projektu Evaluace poskytování sociálních služeb v Moravskoslezském kraji. Projekt byl systémově zaměřený na celé spektrum sociálních služeb a všechny poskytovatele služeb v našem kraji. Byla tak vytvořena jedinečná možnost spolupráce a vzájemného sdílení praxe poskytovaných služeb. Jedním z výstupů projektu je i tato brožurka, která jak věříme, pomůže lepšímu

6

pochopení smyslu a charakteru jednotlivých druhů poskytovaných služeb. Její přesah vidíme také v možnosti na konkrétním příběhu stručně a snad také srozumitelně vyjádřit, kam poskytování sociálních služeb cílí. Naznačeny jsou zde možnosti a hranice, které sociální služby v příbězích lidí žijících v nepříznivé sociální situaci mají. Velmi důležité je zmínit také ten fakt, že nelze ve všech příbězích spatřovat jedinou a tedy „správnou“ cestu k řešení obtíží, do kterých se jejich aktéři dostali. Popsat celou realitu života a tedy i například způsobů poskytování sociálních služeb by bylo jistě možné ještě mnohem obsáhleji a barvitěji. Vybrané příběhy patří k těm víceméně typickým. Jména jejich hrdinů jsou z pochopitelných důvodů smyšlená. Jednotlivé příběhy byly pro tuto publikaci formálně upraveny a kráceny pro snadnější přehlednost a čtivost. Členění je dáno naší snahou překročit „hranice“ cílových skupin, služeb a dalších možných variant odborných kategorií. Neskromně si klademe za cíl ukázat, že v různých podobách často sdílíme tytéž problémy, možnosti, řešení… Při čtení příběhů přitom zjistíte, že témata se vzájemně prolínají, protože DOMOV a BYDLENÍ je téma velmi blízké RODINĚ (a naopak); stejně jako je věčné téma ŠANCÍ a PŘÍLEŽITOSTÍ v životě člověka. Věříme, že příběhy pro Vás budou inspirací, poučením, nebo také novým pohledem na oblast poskytování sociálních služeb.

1. DOMOV A BYDLENÍ

7

Domov je místem, které má pro každého z nás vlastní význam. Je to jedinečné místo v životě každého člověka – s vlastními vůněmi, lidmi, příběhy, předměty a vším, co z něj dělá prostor, kam se rádi vracíme. V této kapitole na Vás čeká dvacet čtyři příběhů o ztrátě domova, ale i o hledání, nacházení a „objevování“ nového domova a zajištění bezpečného zázemí. Příběhy jsou stručným záznamem o možnostech a způsobech podpory člověka prostřednictvím pracovníků různých druhů sociálních služeb. Příběhy ukazují na různorodost problematiky a jejího uchopení, společným jmenovatelem je právě snaha o nalezení bezpečného, odpovídajícího zázemí pro každého člověka.

Příběh první:

8

Jindrovi je 13 let. Od tří let žije v pobytovém zařízení, má soudem nařízenou ústavní výchovu, jeho rodiče byli zbaveni rodičovské odpovědnosti. Matka je již pět let v zahraničí, otec nejeví zájem o syna. Služba se tedy snaží o podporu rodinných vazeb alespoň se sourozenci. Sociální pracovnice proto hledá kontakty. V létě 2014 se ozval úřad v obci H., že Jindrova sestra bydlí v  pěstounské rodině. Chtěla by se s  bratrem sejít. Do setkávání se zapojili nejen pracovníci domova pro osoby se zdravotním postižením a celá náhradní rodina jeho sestry, tj. sedm dětí a náhradní rodiče. Několikrát Jindru navštívili v domově. Jednou byl chlapec také na hostitelském pobytu. Spolupráce pokračuje, na vánoce půjde chlapec opět do rodiny. Pěstouni nyní zvažují možnost, vzít si do pěstounské péče také Jindru. Dobrou praxí je zde snaha najít jinou variantu pro dítě, protože nezadatelným právem dítěte je vyrůstat v rodinném prostředí, děti v ústavních službách vždy strádají. Snad bude chlapec brzy v rodinném prostředí. Zároveň se jedná o výbornou podporu v hledání přetrhaných rodinných vazeb. (DOMOV PRO OSOBY SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM - pobytová služba sociální péče)

Příběh druhý: Petr žil dlouhá léta v domově pro osoby se zdravotním postižením. Pracovníci služby po důkladném mapování potřeb Petra a jejich vyhodnocení, včetně vyhodnocení individuálního plánu zjistili, že služba není pro Petra vyhovující, protože nenabízí dostatečné využití všech možností, které Petr má. Spolu s ním pracovníci proto připravili a zpracovali „plán přechodu“. Rok probíhala za podpory pracovníků domova postupná příprava na Petrův „odchod“. Byl cíleně podporován v rozvoji dovedností týkajících se sebeobsluhy a osamostatňování. Vše probíhalo za spolupráce s rodinou, sestrou a s pracovníky chráněného bydlení. Petr také získal zaměstnání na dohodu jako údržbář v domově pro osoby se zdravotním postižením a tuto práci stále vykonával i po odchodu z tohoto domova. V této chvíli má již svůj vlastní byt na sídlišti, kde žije s minimální podporou sestry, která je jeho opatrovníkem. Petr stále udržuje kontakty s lidmi, se kterými se dříve stýkal, ale také si našel nové přátele a přítelkyni. Zde je příklad úspěšnosti transformačního procesu v sociálních službách. Původní uživatel služby domov pro osoby se zdravotním postižením, která má být poskytována lidem s vysokou mírou podpory, dnes žije mimo systém sociálních služeb, má práci a přítelkyni. Poukazuje to na skutečnost, že v domovech pro osoby se zdravotním postižením žili a ještě stále žijí lidé, kteří sem nepatří. Zároveň to dokazuje individuální potenciál lidí, který bývá v ústavní službě často skrytý. Jen díky správně individuálně nastavené podpoře člověka jej lze úspěšně rozvinout. (DOMOV PRO OSOBY SE ZDRAVOTNÍM POSTIŽENÍM – pobytová služba sociální péče)

Příběh třetí Pan Lumír na začátku r. 2012 kontaktoval s pomocí sociální pracovnice naši ambulantní službu, protože má být propuštěn z Psychiatrické léčebny po osmi letech hospitalizace. Dle konzultace s psychologem nemůže samostatně bydlet, rodinu ani příbuzné už nemá, nikdo o něho nejevil zájem, ale v ústavní léčbě nemůže dále zůstat, protože jeho potíže jsou sociálního, nikoliv lékařského rázu. S  panem Lumírem jsme ještě před ukončením ústavní léčby navázali kontakt, nabídli mu docházku v době vycházek do našich aktivit – nácviky vaření, klubové aktivity se socioterapií, rozhovory. Po měsíci získal odvahu požádat pracovníky o pomoc s hledáním bydlení, společně zajistili cenově vhodný podnájem na klidném místě. Vzhledem k nízkému invalidnímu důchodu zvolil bydlení společně s druhou osobou, (tzv. spolubydlení, které naše služba zprostředkovává uživatelům s nízkými příjmy), aby se mohli podílet na nákladech za bydlení. Pan Lumír zpočátku potřeboval podporu a pomoc v každém rozhodnutí a problému, který se vyskytl mimo běžný režim, na který byl zvyklý, také časté mediace při spolubydlení. Po 2 letech však již díky nácvikům a individuální podpoře zvládá bydlení samostatně a dochází pouze na společné aktivity a poradu v případě potřeby 1 - 2x týdně. S pomocí pracovníků našel také práci na chráněném pracovišti spolupracující organizace, čímž se mu zlepšila finanční situace a mohl si dovolit bydlet sám v garsonce. Získal větší soukromí a tím i možnost zkusit další aktivity – vzdělávání v anglickém jazyce a počítačové kurzy. (SLUŽBY NÁSLEDNÉ PÉČE – ambulantní forma, služba sociální prevence)

Příběh čtvrtý Pan Jan byl v ochranné ústavní léčbě, po deseti letech ústavní léčby mu byla změněna na ambulantní ochrannou léčbu. Před hospitalizací však došlo k tomu, že se (pozn. již nemocný) hodně zadlužil, byl zneužit dealery i tzv. „přáteli“, kterým ručil za půjčky a měl tedy řadu exekucí. Vzhledem k jeho nemoci a exekucím příbuzní nechtěli pana Jana přijmout do domu, přestože tam měl stanoveno věcné břemeno (rodiče zemřeli a dům přešel na vzdálenější příbuzné). Pan Jan k nám přišel na jaře 2012 z tréninkového chráněného bydlení, které bylo na dobu určitou (1 rok) do pobytové formy péče, protože vzhledem ke splátkám, situaci v rodině a nemoci neměl kam jít a jedinou jinou variantou by byl azylový dům. Díky stabilizaci sociálního zázemí v pobytové službě se naučil lépe hospodařit, s pomocí pracovníků a díky zlepšení psychického stavu navázal kontakty s  širší rodinou, která přistoupila na návrh, že za zrušení věcného břemena přispěje na splátky exekucí tak, aby pan Jan mohl dosáhnout na podnájem. Pan Jan také začal po roce pracovat na chráněném pracovním místě, zodpovědně s pomocí pracovníka řeší svoji finanční situaci a pracuje na hledání bydlení do budoucna. (SLUŽBY NÁSLEDNÉ PÉČE – kombinovaná forma, služba sociální prevence)

9

Příběh pátý

10

Pan Evžen žil od dětství v institucionální péči. Ve svých 18 letech dostal příležitost přestěhovat se do chráněného bydlení. V ústavu byl označen za nevzdělavatelného. V chráněném bydlení v 18 letech začal chodit do školy a dokončil základní vzdělání, na které navázal studiem oboru stravovací a ubytovací služby na odborném učilišti, kde získal výuční list v tomto oboru. V chráněném bydlení si za podpory pracovníků brzy osvojil dovednosti potřebné pro samostatný život. Ve svých 25 letech se přestěhoval do samostatného bydlení, kde žil spolu s dalšími dvěma spolubydlícími. Získal práci v sociální firmě a využíval službu podpory samostatného bydlení. Našel si přítelkyni, se kterou založil rodinu a dnes žije bez podpory sociální služby, vydělává si na živobytí a o rady v případě složitých životních situací se obrací na svou opatrovnici. (PODPOROVANÉ BYDLENÍ – terénní sociální služba)

Příběh šestý Paní Ivetě je 50 let a trpí duševním onemocněním, které se u ní projevilo při studiích na vyšší odborné škole a vedlo k první hospitalizaci v psychiatrické léčebně ve věku 26 let. V důsledku duševní nemoci byla zbavena svéprávnosti, za opatrovníka ji byl ustanoven rodinný příslušník a byla umístěna v ústavu sociální péče pro mentálně postižené ženy, kde žila tři a půl roku. Poté byla paní Ivetě nabídnuta možnost přestěhovat se do chráněného bydlení pro lidi s mentálním postižením a duševním onemocněním. V chráněném bydlení bydlela pět let, postupně si znovu osvojila dovednosti potřebné pro samostatný život, přesto stále bojovala se svou nemocí a každoročně byla opakovaně hospitalizována v  psychiatrické léčebně. V  rozhovorech často uváděla, že přestože má možnost bydlet v bytě pouze se dvěma dalšími obyvateli a mít svůj pokoj, má problém zvládat ataky nemoci právě proto, že nemá dostatek soukromí. Velkým krokem kupředu pro ni bylo získání zaměstnání v chráněné dílně. Záhy využila příležitosti přestěhovat se do vlastního bytu ve městě. S podporou služby požádala o navrácení svéprávnosti, kterou jí soud navrátil. Službu podpora samostatného bydlení využívala několik let, po té se na období necelého 1 roku zcela osamostatnila, smlouvy o poskytování služby ukončila. V důsledku zhoršení nemoci se však dostala do složité situace spojené s pocity úzkosti a sama se opět obrátila na službu podpory samostatného bydlení. Dnes službu pobírá v minimální míře, a to 1h za 14 dní. Poskytovaná podpora má formu podpůrných rozhovorů, ve kterých se paní Iveta ujišťuje o svých rozhodnutích. Pracovník upozorňuje paní Ivetu na objevující se příznaky zhoršování nemoci. V případě potřeby se pak návštěvy pracovníka u paní Ivety přechodně zintenzivní, což už několikrát pomohlo předejít nutnosti zásadní změny medikace. (PODPOROVANÉ BYDLENÍ – terénní sociální služba)

Příběh sedmý Pan Roman od svého dětství pobýval v ústavních zařízeních. Prošel kojeneckým ústavem, od svých šesti let pobýval v ústavech sociální péče pro muže. Dvakrát krátkodobě pobýval v chráněných bydleních, kde však nedokázal vycházet s ostatními obyvateli bydlení a dostával se s nimi do vážných konfliktů. Vrátil se tedy do domova pro osoby se zdravotním postižením. I zde se však dostával do vážných konfliktů s ostatními obyvateli a navíc podporu v činnostech běžného života potřeboval minimálně. Zvládal si vyřídit své osobní záležitosti samostatně. Díky celoživotnímu pobytu v  institucích však nebyl motivován k tomu se postarat o sebe samostatně, vyžadoval ve zvýšené míře neustálou pozornost personálu. Vedení domova pro osoby se zdravotním postižením nabídlo panu Romanovi ubytování ve cvičném bytě, kde se začal s podporou starat sám o sebe. Po dohodě majitele bytu (obec), domova pro osoby se zdravotním postižením a opatrovníka pana Romana se z cvičného byt stal běžný nájemní byt. Nájemní smlouva přešla z organizace na pana Romana, který začal využívat službu podpora samostatného bydlení. Pan Roman čerpá podporu služby každý den v týdnu, včetně svátků, potřebuje podporu zejména v oblastech vztahů s okolím s cílem minimalizace konfliktních situací. Pracovníci s panem Romanem vzniklé konflikty rozebírají, opakovaně mu vysvětlují nutnost dodržování domovního řádu a základních pravidel slušného chování. Dále se snaží působit na sousedy, aby v případě potřeby byli ochotni poskytnout sousedskou výpomoc, s tím samozřejmě souvisí i podpora pana Romana, aby si v případě oprávněné potřeby vhodně o pomoc zažádal. Významnou podporu potřebuje pan Roman v oblasti hospodaření, včetně podpory při zajištění běžných nákupů, jelikož si neuvědomuje hodnotu peněz a je zvýšené riziko, že bude okraden. Podpora formou rady a podpory je mu poskytována v činnostech souvisejících s úklidem a údržbou domácnosti a osobních věcí, při obsluze a údržbě domácích spotřebičů - pračky, elektrického vařiče apod. Z počátku čerpal pan Roman služby v rozsahu 42 hodin týdně, po dvou letech se podařilo čerpání služby snížit na průměrných 28 hodin týdně. Pracovníci služby jej trpělivě po malých krůčcích vedou k posílení dovedností samostatně jednat a rozhodovat se v konkrétních situacích. (PODPOROVANÉ BYDLENÍ – terénní sociální služba)

Příběh osmý Paní Eva žila odmalička do svých 54 let v pobytových sociálních zařízeních pro osoby s mentálním postižením. V té době neměla možnost hospodařit se svými  penězi, chodit nakupovat. Nevěděla, kolik stojí jídlo, oblečení a boty, služby kadeřnice, pedikérky, jak se jezdí hromadnou dopravou. Jídlo jí připravili v kuchyni, prádlo vyprali v prádelně. Lékař nebo kadeřnice přijeli do zařízení. O pokoj se paní Eva dělila se čtyřmi spolubydlícími, o celý prostor k bydlení téměř se stovkou dalších obyvatel.

11

V  roce 2010 se v  rámci procesu transformace pobytových sociálních přestěhovala z domova pro osoby se zdravotním postižením v  okrajové části malého města do chráněného bydlení. Toto chráněné bydlení na předměstí okresního města je dům se dvěma byty s jednolůžkovými nebo dvoulůžkovými pokoji. Bylo toho hodně, co se musela učit – jak se starat o domácnost, plánovat nákup, naučit se nakupovat, jezdit autobusem a taky chodit pěšky. Hovořit s lidmi a dodržovat společenské normy. Těžké byly i každodenní volby, které musela udělat – co si připraví ke snídani, k večeři, co si oblékne, co bude dělat ve volném čase.

12

Za rok dostala možnost jít bydlet do dvoupokojového bytu na městské sídliště. Tři měsíce trvalo, než si sama rozmyslela, jaký přínos to pro ni může mít – bude se muset sama o spoustu věcí více starat. Bude v noci, ale často i přes den sama doma. Ale poprvé v životě bude mít pokoj sama pro sebe a  v  bytě jen jednu spolubydlící. Rozhodla se a v  roce 2011 se z  chráněného domu přestěhovala do chráněného bytu v panelovém domě na městském sídlišti. Její nezpůsobilost k právním úkonům byla v roce 2013 přehodnocena a kromě možnosti samostatně hospodařit s určitou částkou peněz má teď i právo volit. Toto právo si u soudu obhájila sama. Dochází do sociálně terapeutických dílen a v současné době spolupracuje s pracovní konzultantkou na tom, aby si našla práci, která by ji bavila. V celém procesu adaptace na nový způsob poskytování služby se asistentky snažily, aby paní Eva dostala možnost uspořádat si svůj život na základě svých vlastních rozhodnutí, se všemi právy, povinnostmi i riziky. Do bytu nyní dochází asistentky chráněného bydlení přibližně na hodinu denně. Někdy během týdne stačí jen podpora či asistence telefonická. O víkendech je služba plánovaná individuálně, přináší prostor např. k cestování, návštěvám atp. Důležitý je pro paní Evu klíčový pracovník, který dochází častěji, protože právě s ním plánuje, co, jak a kdy se bude dělat. Asistentky chráněného bydlení absolvovaly několik školení o principech poskytování služby v chráněném bydlení, o deinstitucionalizaci a individuálním přístupu k člověku, o efektivním způsobu individuálního plánování průběhu služby. Organizací poskytovatele služby byly posíleny kompetence klíčového pracovníka, který má v  tomto procesu významnou roli. Cílem práce služby je umožnit paní Evě přechod do podpory samostatného bydlení, která v tuto chvíli není v místě, kde paní Eva žije, dostupná. Příběh paní Evy je motivací nejen pracovníkům služby, ale i dalším uživatelům chráněného bydlení. (CHRÁNĚNÉ BYDLENÍ – pobytová sociální služba, služba sociální péče)

Příběh devátý Pan Pavel byl od roku 1989 opakovaně hospitalizován, včetně nařízené ústavní léčby z důvodu duševního onemocnění. To mu bylo diagnostikováno v jeho 28 letech. Před nástupem do služby chráněného bydlení začátkem roku 2012 ve věku 59 let byl hospitalizován 3 roky, byl zbaven způsobilosti k právním úkonům a opatrovníkem byla obec. Je rozvedený, 2 dospělé děti s ním nebyly téměř v žádném kontaktu, trvalé bydliště měl na obci, splácel velké dluhy. Jeho matka žije v domě s pečovatelskou službou a je ve vysoké míře závislá na pomoci druhé osoby. Pan Pavel byl ubytován v chráněném bytě 2+kk s 1 spolubydlícím. Jako hlavní cíl si zvolil naučit se lépe hospodařit s penězi, stabilizovat zdravotní stav a zvládnout samostatné bydlení (soběstačnost). Ve spolupráci s opatrovnicí byla sepsána dohoda o spravování osobních financí, podle které si vyzvedával dle denního limitu částku na osobní potřeby a stravu, byly zmapovány oblasti potřebné podpory, ze kterých vyplynuly další konkrétní cíle: naučit se dodržovat hospodaření s financemi a podat žádost na soud o změnu (pouze na omezení nebo zrušení omezení způsobilosti), obnovit kontakt s žijícími dětmi a bývalou ženou, najít si cenově dostupné bydlení a zkusit obnovit koníček - rybaření. Byl sepsán krizový plán na základě zkušeností pana J. s předchozími ataky, které končily hospitalizací. V  polovině r. 2012 v  důsledku nedodržení abstinence došlo k  dobrovolné hospitalizaci v psychiatrické nemocnici, které pro následné těžké plicní onemocnění trvalo 4 měsíce a pan Pavel se ocitl v ohrožení života. Pracovníci chráněného bydlení byli v kontaktu s panem Pavlem po celou dobu hospitalizace (podpora a provázení, zajišťování potřebných záležitostí), spolupracovali také s lékaři, opatrovníkem i jeho rodinou. Vzhledem k vážnosti jeho stavu se zlepšily vztahy s jeho dalšími příbuznými – bývalou manželkou a sourozenci, kteří žijí daleko, ale jezdili na návštěvy. (CHRÁNĚNÉ BYDLENÍ – pobytová sociální služba, služba sociální péče)

Příběh desátý Panu Janovi je 27 let. Je to mladý muž s mentálním postižením, s Downovým syndromem. Od svého dětství žil v  rodinném prostředí, přičemž se o něho starala jeho maminka. Když bylo Janovi dvanáct let, jeho maminku postihla mozková mrtvice a ocitla se na invalidním vozíku. Potřebovala stálou péči. Z  toho důvodu umístila rodina pana Jana do týdenního stacionáře a na víkendy si ho bral domů otec. Když bylo panu Janovi dvacet let, ukončil jeho otec smlouvu se stacionářem a vzal si pana Jana domů, do své péče. Otec svého syna velmi přepečovával, všechno za něho dělal, vše mu nachystal, přinesl, podal, pan Jan se nemusel zapojovat do žádných domácích prací. Postupem času otec neunesl tíhu starat se o svého syna a začal mít vážné problémy s alkoholem. Pan Jan se k otci i k dalšímu okolí choval nadřazeně, poroučel, používal vulgarismy a často fabuloval. V té době se otcův zdravotní stav zhoršil natolik, že během půl roku zemřel. Pan Jan zůstal ve svých 26 letech sám, nedokázal se o sebe postarat, neměl vybudován žádný smysl pro odpovědnost. Soud ustanovil panu Janovi opatrovníka, jeho sestřenici. Ta se ale o pana Jana nemohla celodenně starat, neboť měla časově náročné zaměstnání. Proto vyhledala pro pana Jana v roce 2013 chráněné bydlení v malém městě.

13

14

Pan Jan byl ubytován v bytě s dalšími pěti spolubydlícími, kterým poskytuje podporu celkem pět pracovníků. Zpočátku potřeboval intenzivnější podporu pracovníků, kteří ho zároveň při všech činnostech pozorovali a vše nezbytné zaznamenávali. Výstupem monitoringu celého průběhu adaptačního období bylo zjištění, že potřebná podpora je nutná v  oblasti nácviku běžných domácích činností. Nedokázal si na talíř naservírovat teplou ani studenou stravu, používal pouze lžíci, neumyl si nádobí, neschoval nádobí do linky, nevytíral. Pan Jan potřeboval individuální vedení. Na všechno reagoval argumenty, že to on nemůže a nemusí dělat, protože to neumí, navíc nadměrně používal vůči spolubydlícím vulgarismy. Tyto okolnosti vedly k častým konfliktům se spolubydlícími. Pracovníci, v rozmezí asi jednoho roku, svou mravenčí prací, dlouhodobou a trpělivou motivací docílili u pana Jana velkých pokroků. Pan Jan postupně začal sám projevovat zájem o nácvik dalších běžných činností. Dnes se bez větších problémů zapojuje do domácích prací, jeho život se hodně přiblížil životu jeho vrstevníků. Také s ostatními obyvateli chráněného bydlení vychází již mnohem lépe. (CHRÁNĚNÉ BYDLENÍ – pobytová sociální služba, služba sociální péče)

Příběh jedenáctý Paní Marta přišla do služby chráněného bydlení v roce 2011 v  rámci procesu transformace z domova pro osoby se zdravotním postižením. V domově žila od roku 1970. Poslední rok v domově se paní Marta připravovala na přechod do služby chráněného bydlení. Společně s pracovníky domova zpracovali plán přechodu na bydlení v komunitě se znaky života domácnosti. Klientka bydlí v chráněném bydlení v bytě spolu s dalšími dvěma spolubydlícími. V bytě má svůj pokoj. Pracovníci chráněného bydlení se museli naučit a porozumět posunkům, které paní Marta používala pro komunikaci a dorozumívání se, které jí vyhovovalo. Pracovníci chráněného bydlení se vzdělávali v oblasti základní alternativní komunikace a motivovali paní Martu k používání některých nových pomůcek pro zvládání běžného života (např. kartičky pro cestování – pomocí kartičky se sama dokáže dopravit, kam chce, kartičku řidiči ukáže a cestu sama zvládne). K významnému posunu v oblasti komunikace přispělo, když pracovníci společně s paní Martou přišli na to, že paní Marta dokáže své potřeby a přání lépe vyjádřit s použitím fotoaparátu. Ten si paní Marta následně pořídila a používá jej pro komunikaci s okolím. Při ostatních činnostech v domácnosti potřebovala paní Marta od počátku jen malou podporu. Vítala ovšem příležitosti, že si mohla sama chystat snídaně a večeře, později všechna jídla dne. Také nákupy potravin, drogérie a dalších osobních věcí se postupně naučila zvládat samostatně. Tuto příležitost v domově neměla. Paní M. docházela do sociálně terapeutických dílen. Zde jí pracovníci pomohli najít práci v prádelně na dohodu o pracovní činnosti. Dnes již zvládá samostatně i vyřizování běžných pracovních věcí přímo se zaměstnavatelem. Paní Martě dnes asistenti v bydlení dopomáhají pouze slovně či ukázkou v oblastech, ve kterých si sama požádá o pomoc. Jejím cílem a velkým přáním je mít svou vlastní domácnost, svůj byt. O přechodu do samostatného bydlení klíčový pracovník s paní Martou hovoří, společně

mapují možná rizika a plánují přechod. Vedení služby vyjednává s obcí o možnostech získání samostatného bytu pro paní Martu. Služba podpory samostatného bydlení není v obci dostupná. Paní Marta chce ale v obci zůstat, protože se jí zde líbí a má zde práci. (CHRÁNĚNÉ BYDLENÍ – pobytová sociální služba., služba sociální péče)

Příběh dvanáctý Paní Věra se do domova pro seniory přistěhovala začátkem roku 2005 ve svých 89 letech z léčebny pro dlouhodobě nemocné. Paní byla v té době imobilní, nekomunikující, nedokázala sedět a sama se nemohla ani najíst. Její příbuzní se o ni nedokázali postarat, protože bydleli hodně daleko a byli velmi zaměstnaní. Na základě zdravotní a ošetřovatelské péče v domově pro seniory docházelo u paní Věry k pomalému zlepšování jejího zdravotního stavu. Paní postupně za podpory pracovníků začala komunikovat, zlepšila se její hybnost rukou, toto vedlo k větší možnosti samostatně se najíst a sedět. Paní Věře se postupně natolik zlepšila schopnost pohybu, že dokázala chodit pouze s vycházkovou holí. Rodina paní Věry byla velmi překvapena. Změna mobility u paní Věry nakonec vedla k přestěhování na jiný pokoj, který si podle svého vkusu zařídila, začala se věnovat opět šití, pečovala o svůj vzhled a pracovníci ji jednou měsíčně doprovázeli k její kadeřnici ve městě. Paní Věra v zařízení žila 4 roky, z toho první rok byl rokem, kdy došlo k tak výrazné změně zdravotního stavu. Pracovníci služby podporovali rodinu v návštěvách, umožňovali jim uspořádat v domově narozeninové oslavy a setkání, informovali o možnostech podpory paní Věry. Za paní Věrou docházela pravidelně také dobrovolnice, která byla její společnicí. V průběhu využívání služby paní Věře dobrovolnice dovezla na její přání fotografie jejího rodiště a spolu s ní s nimi vyzdobily pokoj. Paní Věra v ní získala blízkou důvěrnici, která jí byla oporou. (DOMOV PRO SENIORY – pobytová sociální služba, služba sociální péče)

Příběh třináctý Panu Vilémovi bylo 21 let, byl svobodný, bezdětný, měl oba rodiče a několik sourozenců. Protože neukončil střední školu a ani podruhé neuspěl u maturity, otec jej vyhodil z domu. Důvodem tohoto jednání byl nedostatečný finanční příspěvek pana Viléma do společného rodinného rozpočtu. Pan Vilém sice požádal o sociální dávky, ale nestačilo to otcovu požadavku. Pracovnice Úřadu práce ČR, referátu hmotné nouze mu doporučila využít pobytovou sociální službu. Nejprve pan Vilém přespával na noclehárně a po krátké době přešel do azylového domu. S klíčovým pracovníkem služby se dohodl, že jej pracovník podpoří při hledání práce a při přípravě na další opravnou maturitní zkoušku. Pan Vilém si chtěl najít práci v oboru. Připravil si životopis, který mu klíčový pracovník pomohl upravit, při hledání využíval Internet a také služby městské knihovny. Dále se připravoval na maturitní zkoušku, vypůjčil si učebnice, prováděl cvičné testy na počítači. Do dvou měsíců

15

si našel práci, do práce dojížděl a přihlásil se ve škole na opravnou maturitu. Začal dokonce uvažovat o vlastním bydlení. Jeho plány však překazilo zrušení pracovního místa, kde byl zaměstnán. Po počátečním zklamání se pan Vilém znovu pustil do hledání práce a nadále se připravoval na maturitu. Nakonec byl v  hledání zaměstnání úspěšný, našel si práci v  Brně a následně i ubytování blízko nového pracoviště. Všechny tyto změny zvládl za necelý rok nejen díky motivaci, kterou měl, ale také díky podpoře pracovníků služby. (AZYLOVÝ DŮM – pobytová forma, služba sociální prevence)

16

Příběh čtrnáctý Paní Nina se musela odstěhovat z bytu, protože dlužila vysoké částky na nájemném a dalších platbách. Do té doby měla potíže, které nedokázala sama řešit. Kromě toho se spolu se svým druhem často opíjela. Po příchodu do azylového domu se paní Nina za podpory pracovníků začala zajímat o své děti, spolupracovala například při řešení jejich zdravotních potíží. Její pobyt v zařízení nebyl bez problémů. Několikrát za ní přijel její druh a problémy s alkoholem se opakovaly, navíc ji partner  připravil o finanční prostředky. Paní Nina s ním však na základě vlastního rozhodnutí přerušila veškerý kontakt a za podpory pracovníků služby začala své psychické problémy a závislost konzultovat s psychologem. Daří se jí postupně splácet dluhy, které má z předchozího bydlení. Za podpory pracovníků služby si v současné době hledá vyhovující bydlení pro sebe a své děti – podmínkou je, aby to bylo mimo dosah bývalého druha a jeho příbuzných. (AZYLOVÝ DŮM – pobytová forma, služba sociální prevence)

Příběh patnáctý Pan Milan přišel do azylového domu poté, kdy asi měsíc pravidelně využíval služeb noclehárny. Důvodem jeho nepříznivé sociální situace byla ztráta zaměstnání a zároveň bydlení, údajně kvůli nepoctivosti bývalého zaměstnavatele. Pan Milan byl zvyklý celý život pracovat a od začátku byl velmi motivovaný najít si zaměstnání. Využil proto příležitost začít pracovat na farmě, která je provozovaná v rámci sociální rehabilitace. Pan Milan se velmi rychle projevil jako spolehlivý a schopný pracovník, proto mu bylo v dalších měsících nabídnuto zaměstnání na roční smlouvu na pozici pomocného pracovníka pro zemědělskou a stavební činnost v rámci spolupráce Úřadu práce a  poskytovatele sociálních služeb. Zhruba po dvou letech začal pan Milan bydlet v nově vzniklém tréninkovém bytě přímo na farmě. V současnosti pan Milan díky pravidelným výplatám splácí svoje dluhy a současně šetří na obnovu svých řidičských průkazů, které využije jak v současném zaměstnání, a tak tím zvýší možnost uplatnit se na trhu práce při hledání dalšího zaměstnání. (AZYLOVÝ DŮM – pobytová forma, služba sociální prevence)

Příběh šestnáctý Paní Zdena přišla do azylového domu poté, co se rozešla se svým přítelem. Je matkou tříletého syna, který byl po jednání u soudu svěřen do péče otci, který si mezitím našel novou partnerku. Paní Zdena byla na začátku pobytu v zařízení velmi smutná, a těžce zvládala situaci, kdy nemohla být se synem. Za podpory pracovníků služby se její stav postupně začal zlepšovat. Paní Zdena začala plánovat, jak co nejlépe využít společný čas, který může na základě rozhodnutí soudu trávit se synem. Pracovníci služby paní Zdenu v tomto snažení hodně podporovali, trávila čas se synem například na výstavách, v parku apod. Pracovníci sociální služby ve spolupráci s pracovníky obce pomáhali paní Zdeně s hledáním vhodného bydlení. Po několika týdnech se tak paní Zdena mohla přestěhovat do vlastního bytu, který jí byl přidělen městem. Současně pracovníci služby podpořili paní Zdenu při kontaktu s  další humanitární organizací, která jí bezplatně poskytla starší vybavení do bytu. Paní Zdena bydlí samostatně a daří se jí dobře. (AZYLOVÝ DŮM – pobytová forma, služba sociální prevence)

Příběh sedmnáctý Pan Michal žije na ulici. Má problémy s alkoholem, poměrně často mívá epileptické záchvaty a pracovníkům na záchytce, ani lékařům na záchrance není neznámý. Prozatím se jej nedaří motivovat k řešení jeho sociální a zdravotní situace a využívání jakékoliv jiné služby je pro něj problematické. Využívá proto střídavě sociální službu nízkoprahového denního centra a noclehárny. Mnohdy přichází ve velmi špatném stavu – špinavý, zkrvavený a hladový - a odchází vykoupaný, najedený a vyspaný. Protože noclehárna je jedna velká místnost, ve které lidé přespávají ve větším počtu, umožnili jsme panu Michalovi přespávat na přistýlce mimo místnost noclehárny, abychom jemu i ostatním zajistili klidný spánek. Důvodem tohoto opatření je skutečnost, že pan Michal následkem úrazu nosu ve spánku nahlas chrčí. (NOCLEHÁRNY – ambulantní forma, služba sociální prevence)

Příběh osmnáctý Pan V. využíval službu noclehárny střídavě s přestávkami několik měsíců. V průběhu této doby ztratil dvakrát své doklady. Za podpory terénního pracovníka mu byla poskytnuta sociální půjčka na vyřízení nových dokladů. Současně se za podpory pracovníků služby podařilo dojednat na Úřadu práce v obci v místě jeho bydliště proplácení noclehů na noclehárně formou dávky mimořádné okamžité pomoci. (NOCLEHÁRNY – ambulantní forma, služba sociální prevence)

17

Příběh devatenáctý Dominik přišel do domu na půl cesty před necelými pěti lety z dětského domova. V domově žil od jeho 3 let. Začátky v domě na půl cesty pro něj byly náročné - neuměl samostatně zacházet s penězi, nedokázal si uvařit ani základní jídla…Protože to byl lehce ovlivnitelný chlapec, „zapletl se“ s partou kluků a společně začali krást. Za trestnou činnost byl podmínečně odsouzen. Za podpory pracovníků služby se Dominik začal učit hospodařit s penězi, vařit a starat se o domácnost, pracovat na sobě – například se učil říkat „ne“ tzv. kamarádům. Netrvalo dlouho a Dominik byl připraven na zkušební pobyt na tréninkovém bytě. Bylo to pro něj zpočátku hodně těžké, ale ve svém snažení vytrval. Během tohoto pobytu si našel přítelkyni, která má malé dítě, o které se společně starají. V současné době již několik let společně bydlí v nájemním bytě a do domu na půl cesty občas přicházejí na neformální návštěvy.

18

(DOMY NA PŮL CESTY – pobytová služba, služba sociální prevence)

Příběh dvacátý Karla žila ještě před měsícem s matkou v bytě 1+1. Má další sourozence. Svého otce nezná, bratr je nyní ve výchovném ústavu a sestra už si založila svou rodinu. Matka Karly má velké obtíže s  nadužíváním alkoholu a v  partnerských vztazích. Karla často neměla co jíst, kde se učit, matka ji fyzicky trestala. K sestře jít nemohla, protože s tím přítel sestry nesouhlasil. Karla se proto rozhodla k útěku z domova. Se sbalenou taškou přišla na úřad za sociální pracovnicí. Ta jí doporučila jít do domu na půli cesty. Dívka zde získala možnost bydlet ve vlastním pokoji, dostává se jí nejen jídla, ale také další podpory v její nelehké situaci. (DOMY NA PŮL CESTY – pobytová služba, služba sociální prevence)

Příběh dvacátý první Osmnáctiletý Josef přišel do domu na půl cesty z dlouhodobého pobytu ve výchovném ústavu. Je vyučen v oboru kuchař. V pozadí - výchovné problémy, krádeže, drogy, později v rozhovorech J. sdělil, že otec v rodině byl násilnický vůči matce i dětem, hovořil o psychickém týrání, otec ho nepřijal, neocenil, matka byla slabá, nebránila se. Tento model „sama sebe“ a rodinných vazeb si nese v sobě. Stručně z mezníků a průběhu poskytování služby: S podporou služby Josef nalezl pracovní uplatnění a začal docházet do práce (v rámci projektu na podporu zaměstnatelnost mladých dospělých) ve vyučeném oboru kuchař. Řešil mnoho problémů s překonáváním běžných překážek na pracovišti – komunikace, nepochopení zadání, kvalita práce, pomalost v práci. Vzniklé konfliktní situace pro něho byly obtížně zvladatelné pro jeho vznětlivost, vztahovačnost, neobjektivní vyhodnocení situací, nepřiměřené reakce. Josef nedokázal rozlišit, co je asertivní X agresivní, obtížně přijímal kritiku a autority ve svém okolí. Opakovaně byly s  Josefem tyto situace za podpory pracovníků služby konzultovány a řešeny (vhledy, doporučení, cvičení, motivační rozhovory). Josef si práci udržel. Zaměstnavatel ho zaměstnal i po skončení dotačního programu, získal pracovní smlouvu na dobu neurčitou. V pracovním týmu měl své místo, byl mu zvýšen plat. Navázal partnerský vztah, z jeho

strany velmi silný. Prospíval a psychicky sděloval spokojenost. Obnovil kontakt s původní rodinou. Začal si šetřit prostředky na vlastní bydlení s partnerkou. Před sjednaným ukončením poskytování sociální služby se s Josefem partnerka rozešla. Prožíval nesmírné zranění ze vztahu. Přes poskytnutou podporu (sdílení, vhledy, poradna) situaci nezvládl. Podal sám výpověď ze zaměstnání, protože po rozchodu nezvládl být na společném pracovišti s bývalou partnerkou, následně se vrátil k osvědčené metodě úniku z minulosti - marihuana aj., vyčerpal své spoření. Přes opakovanou podporu služby a přes vlastní pokusy a odhodlání řešit konstruktivně „sebe sama“ a pro něho obtížnou situaci (psychika, marihuana, jiná práce, jiné město, jiný dům na půl cesty, pozn.: vždy započal dohodnuté kroky ale nedokončil je a vzdal jejich dokončení) službu ukončil. Odešel dle sdělení k původní rodině. Z vyjádření supervizora k tomuto případu a k pochybnostem pracovníka služby o selhání v podpoře a provázení: „Podpora a konzultované postupy podpory byly v pořádku, dostatečné, správné, nešlo udělat více, pracovník podpořil a respektoval osobnost. Slovy supervizora /psychoterapeuta: Josef si ze služby nese prožitý model, že se dalo žít jinak, zažil, že byl přijímán, že něco dokázal, získal zkušenost 1,5 rok běžného života, bez služby ji neměl. (DOMY NA PŮL CESTY – pobytová služba, služba sociální prevence)

Příběh dvacátý druhý Jitka přišla do domu na půl cesty z původní nefunkční rodiny na doporučení pracovníka orgánu sociálně právní ochrany dětí, který ji na první jednání se zájemcem o službu doprovázel (pozn. dohled OSPOD nad výchovou, v rodině další 3 děti, v pozadí podprůměrný intelekt, submitivita, psychická labilita, v péči psychologa.). Jitka studovala ve 2 ročníku praktické školy obor kuchař. Stručně z mezníků a průběhu poskytování služby: Jitka potřebovala pomoc a podporu v základní orientaci v situacích kolem sebe (vztahy v rodině a s druhými, učivo ve škole, jak vyřídit osobní záležitosti, nezapomenout být včas na daném místě a jak se tam dostat, nakládat s penězi ad.). Z 1. individuálního plánu (dále jen „IP“) vyjmuto: chodit do školy, zvládnout hospodaření s penězi, včas doplatit ubytování, zvládnout si uvařit a pečovat o pokoj, z 2. IP vyjmuto: chodit včas na schůzky na úřadě, zvládnout hospodaření s penězi - včas doplatit ubytování, splácet dluh dopravními podniku, učit se a vykonat závěrečné zkoušky. Jitce byla službou poskytnuta pomoc a podpora v těchto jejích potřebách. Jitce se podařilo absolvovat 2. ročník praktické školy a nastoupila do 3. ročníku. Dařilo se jí splácet dluh, odkládat do spoření, vyjít s částkou na měsíc, připravovat se na závěrečné zkoušky (večer se pracovníkem nechala zkoušet z učiva J). V domově na půl cesty navázala partnerský vztah. Oběma mladým lidem bylo po čase umožněno zkusit společné bydlení v pokoji. Před závěrečnými zkouškami se Jitka a partner rozhodli ukončit službu a uzavřít smlouvu o podnájmu. Před koncem školního roku přišla J. do domu na půl cesty sdělit úspěšně složené závěrečné zkoušky a získání výučního listu. Pozn.: Doposud dům na půl cesty neformálně navštěvuje, sděluje, že jsou s partnerem stále spolu. Nepracuje, hledá si práci. Službu začala využívat její mladší sestra. (DOMY NA PŮL CESTY – pobytová služba, služba sociální prevence)

19

Příběh dvacátý třetí

20

Paní Marii je 72 let, žila v sociálně vyloučené lokalitě na ubytovně. Pracovník služby navázal spolupráci s paní Marií při depistáži v ubytovně. Paní Marie v době oslovení pracovníkem služby bydlela na ubytovně již 7 let. Její život se řídil pravidly a životním stylem lidí, kteří zde žili. Velká fluktuace obyvatel ubytovny s sebou nesla problémy týkající se anonymity ubytovaných a tím pádem se snižovaly jejich morální zábrany. I díky tomuto, se paní Marie dostala několikrát do situace, kdy v dobré víře půjčila sousedům peníze (nebo kávu, tabák, osobní věci…), které již nikdy neviděla. Složení obyvatel žijících na ubytovnách, kde život tady a teď je základní nosnou myšlenkou a problematika chudoby a sociálního dna se v rodinách projevuje velmi silně. Paní Marie, i přes všechny negativa věděla, že má možnost přežít, mít kde složit hlavu a nemít pocit osamělosti. Avšak po delší spolupráci s terénním pracovníkem, paní Marie zjistila, že jí tento styl života dlouhodobě nestačí a že by si přála mít více klidu a nějaký výhled do budoucnosti. V době, kdy terénní pracovník začal s paní Marií spolupracovat, bylo jasné, že se ubytovna bude do dvou měsíců rušit a bude tedy nutné, aby si paní Marie našla nové bydlení. Vzhledem k vyššímu věku klientky, nedostatku informací z „venku“, nemožnosti dostat se k jakýmkoli informačním zdrojům a dlouhodobému životu ve skupině lidí, kteří by se dali označit, jako lidé sociálně vyloučení, byl tento úkol pro paní Marii bez pomoci zvenčí skoro nereálný. Pracovník služby při začátku práce s paní Marií zvažoval, jaká je vlastní motivace klientky podílet se aktivně na vyhledání a získání kvalitnějšího bydlení a jaké jsou vůbec její možnosti. Variantami, které se mohly zdát pracovníkovi služby nejvhodnější pro klientku, byly – domov pro seniory, byt získaný od obce či solidního soukromého vlastníka, byt v domě zvláštního určení. Ve chvíli, kdy pracovník s paní Marií navázal spolupráci, zjistil, že si klientka již ani nedokáže představit jiný život, než život na ubytovně. Pomocí rozhovorů a postupného navázání důvěry s klientkou se podařilo přimět ji k tomu, že si vzpomněla na svůj život „před ubytovnou“, kdy žila v běžném nájemním bytě, stýkala se se sousedy atp. Pokud měla klientka na výběr mezi tímto typem bydlení a životem na ubytovně, formulovala svou zakázku jako návrat zpět do bytu. Terénní pracovník tedy pomohl zprostředkovat a zkontaktovat klientce subjekty, které by jí mohly být nápomocny při řešení její bytové situace. Protože si paní Marie nedovedla představit, jak vypadá život v domově pro seniory či v domově zvláštního určení, kontaktovala s pomocí pracovníka sociální odbor města, a domluvila si osobní setkání. Jelikož klientka nevěděla, kde má úřad hledat, poskytl jí terénní pracovník doprovod. Při samotné návštěvě sociálního pracovníka úřadu byl také terénní pracovník klientce psychickou oporou a svou přítomností pomohl zmírnit bariéru mezi klientkou a pracovnicí, zejména v rovině komunikační. Jelikož i po schůzce se sociálním pracovníkem města si klientka nedovedla představit, jak život ve výše zmíněných zařízeních probíhá, domluvil terénní pracovník osobní návštěvu v obou zařízeních a doprovodil klientku. Zde se také klientka mohla na vše, co ji napadlo zeptat přítomné pracovnice pečovatelské služby (dům zvláštního určení). Po této návštěvě klientka pochopila, co jí která služba může nabídnout a sdělila terénnímu pracovníkovi, že by byla nejraději právě v bytě zvláštního určení. Myslí si, že v současné době nepotřebuje ještě žádnou péči, postará se o sebe sama, ale když se zamyslí, tak do budoucna by jí potřebovat mohla a zde by měla možnost jí využít, aniž by se již musela stěhovat. Proto terénní pracovník zprostředkoval znovu

jednání se sociálním pracovníkem městského úřadu, skrze kterého se situace dále řešila. Terénní pracovník zůstal dál v kontaktu s klientkou a provedl ji strukturou přidělení bytu v domě zvláštního určení, vysvětlil a poskytl ji doprovod k podpisu smlouvy a náležitostí s bydlením spojených. Během hledání nového kvalitního bydlení pracovník velmi pozitivně hodnotil a motivoval paní Marii zejména pak v oblasti posunu jejího vnímání své budoucnosti. Na začátku spolupráce s pracovníkem si paní Marie, nedokázala představit jiný život, než ten na ubytovně. V průběhu spolupráce již začala přemýšlet nad svou budoucností, dávala si do souvislosti svůj věk a zdravotní stav a dále si situaci podle tohoto pro sebe vyhodnocovala. Paní Marie se bála udělat změnu ve svém životním stylu, která navazovala přímo na změnu jejího bydlení, avšak s psychickou podporou pracovníka si začala více důvěřovat a odhodlala se k tomu, tuto změnu přesto vyzkoušet. Při doprovodech na různá oddělení městského úřadu se snažil pracovník naučit paní Marii trasu cesty tak, aby se mohla do budoucna již dopravit na úřad samostatně a byla schopná si běžné záležitosti kolem bydlení (prodloužení smlouvy, vyúčtování služeb atd.) vyřídit samostatně. Po přidělení bytu a zajištění všech záležitostí se stěhováním (revizní zprávy na připojení elektřiny, předání bytu, přestěhování se do bytu, vyřízení platby bytu a energií skrze službu SIPO apod.) zjistila paní Marie, že její příjem, který jí zbývá, je velmi nízký a oslovila terénního pracovníka, zda by ji se situací nemohl pomoci a tím si naformulovala svou druhou zakázku služby. Pracovník služby reagoval na zakázku paní Marie a společně sestavili rozpočet. Pracovník vyhodnotil, že by si paní Marie mohla požádat o dávku státní sociální podpory – Příspěvek na bydlení. Vzhledem k tomu, že pro přiznání této dávky je potřebná změna trvalého pobytu klientky, poskytl pomoc a doprovod také v této záležitosti, včetně změny občanského průkazu. Poté si klientka podala žádost o dávku, která ji byla přiznána a zvýšil se tak příjem domácnosti paní Marie. Během této zakázky však bylo zjištěno, že paní Marie již delší čas neplatí poplatky za odvoz odpadu, jelikož si myslela, že když bydlí na ubytovně, nemusí tyto poplatky platit. Klientka se rozhodla, že by tento dluh chtěla uhradit, už jen kvůli tomu, že by jí v případě neuhrazení mohlo hrozit, že ji nebude prodloužena nájemní smlouva na byt města. Terénní pracovník proto zprostředkoval paní Marii návštěvu ve službě Odborného sociálního poradenství, kde s paní Marií sepsali žádost o splátkový kalendář, který pak za doprovodu terénního pracovníka podala. Splátky ji byly schváleny a díky zvýšení příjmů paní Marie (příspěvek na bydlení) mohla začít splátkový kalendář platit. Při spolupráci na řešení finanční situace klientky byl ještě více prohlouben vztah důvěry mezi paní Marií a terénním pracovníkem služby. Ze zkušeností vyplývá, že podívat se pod pokličku financím si nechají klienti až po prohloubení pocitu důvěry pracovníka. Vzhledem k tomu, že byla v blízkosti dostupná služba odborného sociálního poradenství, rozhodl se terénní pracovník navázat klientku na tuto službu a zmenšit tak riziko vzniku závislosti klientky na službě. Paní Marie tím také získala další kontakt na místo, na které by se mohla obrátit v nouzi. Po adaptaci se v novém domově a životě mezi svými vrstevníky začala paní Marie pociťovat potřebu, že zůstala na stáří sama. Požádala tedy znovu terénního pracovníka, zda by ji pomohl s  kontaktováním jejích dětí, které již několik let neviděla. Pracovník služby tedy dále s  paní Marií spolupracoval na kontaktování dětí. V souvislosti s tímto řešením si paní Marie zakoupila mobilní telefon, se kterým se učí zacházet, přesto, že je to v jejím věku nesnadné. I když se za-

21

22

tím nepodařilo kontakt s dětmi paní Marii obnovit tak, jak by si přála, je ráda alespoň za to, že tuto možnost zkusila a využila. Aby si nepřipadala moc osaměle, rozhodla se paní Marie pořídit si do bytu domácího mazlíčka. Přes inzeráty na internetu, které ji zprostředkoval terénní pracovník, klientka získala zdarma andulku i s příslušenstvím, která ji dělá radost. V současné době se paní Marie na službu již obrací pouze v případě, kdy potřebuje podat nové žádosti na Příspěvek na bydlení. I na tomto však s terénním pracovníkem pracují, aby si byla schopná podat žádost sama. Za největší úspěch v práci s touto klientkou považujeme zkvalitnění jejího životního stylu. Paní Marie se z nevhodných podmínek dostala do vhodnějšího prostředí k bydlení a do přirozeného kontaktu se svými vrstevníky a prožívá pokojné stáří v domě, kde by ji v případě zhoršení jejího zdravotního stavu mohly být efektivně poskytovány pečovatelské služby. Zlepšil se její psychický stav a následně i stav zdravotní (méně kouří, zdravěji se stravuje, chce pravidelně navštěvovat preventivní lékařské prohlídky). Rozhoduje sama o svém osudu, což se jí v přecházejících několika letech příliš nedařilo. Z pohledu terénní práce v sociálně vyloučených lokalitách je zejména v poslední době patrné, že i obyvatelstvo těchto lokalit stárne a je velkým problémem tuto situaci řešit. Lidé žijící v sociálně vyloučených lokalitách bývají často sice obklopeni lidmi, ale přesto velmi osamělí s omezeným přístupem k běžným informacím. Při dlouhodobém životě například na ubytovně se tento faktor ještě více prohlubuje a lidé začínají získávat pocit, že tento způsob života je běžný a normální a postačí jim to, co by opravdu chtěli, co zažili a museli se toho v důsledku nepříznivé životní situace vzdát. I proto se z počátku může zdát práce terénního pracovníka jako pouhé povídání si s klienty, avšak právě díky tomuto „povídání si“ se může pracovník dostat k základu problému klienta, který si dost často ani sám klient neumí pojmenovat a může jej nasměrovat na sociální služby, které by mu s problémem mohly efektivně pomoci. Z  tohoto pohledu by se také dalo říct, že služba Terénní programy poskytuje službu jak klientům, tak jiným sociálním službám, na které se snaží své klienty vyhledané v rámci běžného monitoringu a depistáže, navázat. (TERÉNNÍ PROGRAMY – terénní služba sociální prevence)

Příběh dvacátý čtvrtý Zájemce 79 let přichází do služby s potřebou: „Zajištění péče o domácnost, kterou po smrti své ženy nezvládá“. Pan, 79 let je komunikativní, je schopen si sám nakoupit lehčí věci, uvařit a připravit jednoduchá denní jídla. Nezvládá však vzhledem ke svému zdravotnímu stavu pravidelný úklid (nevydrží dlouho stát na nohách a ohýbat se) a vyřízení věcí na úřadech (na městský úřad nebo na poštu sám nedojde, i lékárna je vzdálena od jeho bydliště tak daleko, že si vlastními silami nemůže léky vyzvednout). Jak byla situace do této doby řešena a proč již toto řešení nestačí? Doposavad vše zajišťovala jeho paní, která letos zemřela. Děti nemají a jiní příbuzní bydlí daleko.

Kdo by mohl ještě situaci pomoci řešit, a proč to nejde? Žádná úklidová firma v  obci není dostupná, lékárna neprovozuje rozvážkovou službu. Těžší nákupy bude zajišťovat soused. K lékaři jej bude jako nadále vozit zdravotní dopravní služba. Popis potřeb, které je nutno zajistit: Zajistit 3x týdně běžný úklid domácnosti. Vyzvednout léky z lékárny, popř. další pochůzky, které je dle garantované nabídky služby nutno budoucím klientem nahlásit vždy minimálně 1 den předem. Výsledkem tohoto vyjednání služby a následného nastavení Individuálního plánu je, že klientovi pečovatelské služby jsou zajištěny léky, úklid a další podpora se zařizováním a obstaráváním běžných záležitostí na vzdálených úřadech a institucích, což by byl v případě nedostupnosti terénní pečovatelské služby pravděpodobně důvod k opuštění domácího prostředí a nástupu do rezidenční služby. V takovém případě však by již klient nemohl využívat svých dosavadních schopností (např. vaření jídel), přišel by pravděpodobně o kontakt se sousedem, se kterým udržuje blízké vztahy a zejména by byl nucen zcela opustit své domácí přirozené prostředí, kde má uchováno mnoho vzpomínkových předmětů na svoji manželku. (PEČOVATELSKÁ SLUŽBA, terénní služba sociální péče)

Příběh dvacátý pátý Slečna E. se narodila jako druhé zdravé a očekávané dítě. Společně vyrůstala v rodině se svou starší sestrou, vlivem nešťastných okolností onemocněla zánětem mozku a došlo k jeho  trvalému poškození. Do svých tří let se její péči věnovali rodiče, nejvíce však matka, která zůstala v domácnosti. Po zhoršení matčina zdravotního stavu se rodina rozhodla umístit svou dceru do ústavní péče. E. proto začala v roce 1986 bydlet v tehdejším ÚSP. Po celou dobu pobytu v zařízení jí rodina pravidelně brávala na víkendy a svátky, či prázdniny, domů. E. je mladá žena upoutaná na lůžko, ale se spoustou zájmů. Žije v domově, kde sdílí domácnost s dalšími 5 obyvateli. K umožnění pohybu jí slouží speciální kočár, může se tak s doprovodem pracovníka pohybovat jak v domově, tak mimo domov. Vzhledem k rozsahu zdravotního postižení potřebuje celodenní péči druhé osoby. Při realizaci svých zájmů a koníčků rovněž potřebuje podporu. Ráda si prohlíží v obchodech šperky, kabelky bižuterii, také si ráda prohlíží časopisy, fotografie, chodí do společnosti. E. má ráda, když jí někdo čte, zejména dívčí romány. Ráda sleduje práce v domácnosti, nebo také pečení a vaření dobrých jídel. Velmi ráda jezdí na společenské akce, jako jsou vernisáže, festivaly v přírodě, kino. Ke vzájemné komunikaci s Evou je pracovníky využívána alternativní komunikace a Makaton. E. vnímá fotografie a umí za pomocí komunikátoru naznačit svůj souhlas a nesouhlas. Je to milá a oblíbená mladá žena, která vyhledává společnost svých vrstevníků, ale i osob starších a své rodiny. Je vnímavou posluchačkou hudby a to zejména v oblasti vážné hudby. Od roku 2011 navštěvuje s pracovnicí domova divadelní představení v Národním divadle Moravskoslezském v Ostravě. Jejím oblíbeným žánrem jsou opery

23

Verdiho, Pucciniho, balet a také operety. Tyto návštěvy pak pokračují pravidelnými posezeními v kavárně a také oblíbenými nákupy. E. tak i přes nepřízeň osudu žije život, který má ráda. Je obklopena lidmi, se kterými si rozumí, má svou milující rodinu a ve volném čase se věnuje svému velikému koníčku - hudbě. V divadle je vždy velmi vítána nejen ostatními návštěvníky, ale i personálem. Naše divadlo v Ostravě vítá svými honosnými prostory všechny obdivovatele umění, ke kterým patří i slečna E. V tomto příběhu je srozumitelně popsána podpora ze strany služby, která je věnována mladé ženě s velmi těžkým zdravotním postižením, která potřebuje nejvyšší míru podpory ve všech oblastech života. Podpora je volena s ohledem na skutečné potřeby klientky, přitom současně vede k sociálnímu začleňování a je poskytována se skutečným respektem.

24

(Domov pro osoby se zdravotním postižením)

2. RODINA

Vzpomínky, zkušenosti, radost, sdílení, přijetí a především bezpečí a láska – a jistě ještě mnoho dalších vypovídajících výrazů může přiblížit skutečnost, že rodina je místem, které má pro každého člověka neocenitelné místo v jeho životě. Jedná se však také o místo, které přináší mnohdy bolestné a těžké zkušenosti, zklamání a nedůvěru. Čekají Vás příběhy o lidech, kteří své místo v  rodině hledají, kteří se znovu učí být dobrými rodiči, nebo také o lidech, kteří jsou „neviditelnými“ hrdiny – pečují o své blízké, kteří potřebují jejich pomoc v téměř každém okamžiku života. Podpora ze strany lidí, kteří pracují v sociálních službách, zde tak získává další rozměr. Příběhů je celkem dvanáct. Některé příběhy jsou oproti jiným mnohem delší, protože text vystihuje náročnost, s  jakou se potkávají pracovníci sociálních služeb v rodinách, jejichž fungování je z různých důvodů jiné, nebo které ztratily některé své základní funkce. Často se přitom jedná o témata spojená s citlivou otázkou dětí a jejich života v rodinách. Ukazuje se, že nelze předpokládat, že tyto situace, vztahy a obtíže lze „vyřešit“ jednoduše, rychle, ale naopak zasluhují pečlivou přípravu, nasazení, odbornost a trpělivost ze strany všech, kdo do citlivého systému rodin vstupují.

25

Příběh první: O osmnáctiletého Filipa se stará babička. Další kontakty s příbuznými Filip nemá. Péče o Filipa je přitom velmi náročná, protože Filip má těžkou formu kombinovaného postižení, potřebuje speciální péči ve všech oblastech života, včetně například podávání stravy sondou. Filip občas využíval službu denního stacionáře v místě bydliště. Babičce je téměř 80 let a tento věk s sebou nese i zdravotní obtíže. Babička se dostala do situace, kdy musela podstoupit operační zákrok a po něm se jí nedostávalo sil. Muž občas využíval denní stacionář. Nějaký čas nebylo možné v  blízkosti bydliště Filipa nalézt vhodnou službu a zajistit tak potřebný čas pro odpočinek a řešení zdravotních problémů pečující osoby - babičky. Prostřednictvím odlehčovací služby se to podařilo. Odlehčovací služba je nyní využívána opakovaně. Příklad ukazuje oboustrannou snahu (rodina a služba) udržet pevnou rodinnou vazbu. Zjevně bude nevyhnutelná pobytová služba celoroční, již nyní mohou pracovníci odlehčovací služby poradit s vhodnou variantou a přípravou na tuto skutečnost. (ODLEHČOVACÍ SLUŽBY – pobytová forma, služba sociální péče)

Příběh druhý:

26

Paní Aleně je 60 let a má autoimunitní onemocnění, vlivem kterého dochází ke zhoršování neurologických funkcí, ocitla se na invalidním vozíku. Do určité doby péči o ni zajišťoval plně manžel přímo v  domácnosti. Vlivem zdravotních problémů se ale po čase manžel ocitl sám v  péči zdravotnického zařízení. O paní Alenu se neměl kdo na přechodnou dobu postarat, sama by to v domácnosti nezvládla a terénní služby nebyly schopny zajistit potřebný rozsah péče. Proto tato žena využila na přechodnou dobu odlehčovací službu. Po návratu manžela se paní Alena vrátila do domácího prostředí. Sociální pracovnice odlehčovací služby následně pomohla manželům zajistit odpovídající terénní službu, která do domácnosti začala docházet. Zde je ukázán význam odlehčovací služby, kdy vyřeší přechodnou nepříznivou situaci lidí a poté jejich život pokračuje dále s vhodnou podporou v domácím prostředí. Manželé nepřerušili kontakt mezi sebou. (ODLEHČOVACÍ SLUŽBY – pobytová forma, služba sociální péče)

Příběh třetí: Honzíkovi je 7 let, starají se o něj rodiče, se kterými bydlí v menším městě. Honzík má těžké kombinované postižení a vyžaduje hodně podpory a péče ve všech oblastech života. Od narození o něj pečuje pouze rodina – převážně rodiče, ostatní členové rodiny jen krátkodobě. Vzhledem k náročnosti péče, si rodiče potřebují nejen odpočinout, ale také být podpořeni někým „zvenčí“. Pro rodiče je velmi těžké důvěřovat někomu dalšímu, že náročnou péči o jejich

syna zvládne. Získali proto podporu od pracovníků odlehčovací služby. Chlapec absolvoval nejdříve zkušební dvoudenní pobyt, který byl po určité době zopakován. Postupně dochází k prodlužování pobytů. Rodiče službu začali využívat v okamžiku, kdy si potřebují odpočinout. Služba nabízí svou podporu i dětem, je pro to vyškolený personál a připraveny podmínky. Služby nejsou poskytovány zároveň malým dětem i dospělým společně. Kontakt s rodiči je udržován. Tato skutečnost může významně podpořit setrvání dítěte v domácím prostředí – rodiče mohou nabrat síly. (ODLEHČOVACÍ SLUŽBY – pobytová forma, služba sociální péče)

Příběh čtvrtý: Odlehčovací službu začal využívat pan Ladislav, kterému je 76 let a je imobilní. Jeho manželka nastupovala do nemocnice na operaci, proto o něj nemohla pečovat. Prognóza pana Ladislava zněla, že už nebude chodit. Po 4 měsících tento pán ve spolupráci s rehabilitační pracovnicí a pracovnicemi odlehčovací služby začal opět chodit s pomocí francouzských holí. Pán se mohl vrátit zpět do domácího prostředí, protože i manželka byla po operačním zákroku již zcela zdravá. Všichni příbuzní byli šťastní, že jej mají opět doma a v rámci možností ve velmi dobrém zdravotním stavu. Příklad ukazuje, jak odlehčovací služba mimo jiné, navedla člověka na další potřebnou podporu rehabilitace. Díky této aktivitě dosáhl člověk v komplikované situaci velkého posunu navzdory prognózám. Návaznost na rehabilitační podporu dostal díky kvalitní individuální podpoře odlehčovací služby na základě zjištěných potřeb. (ODLEHČOVACÍ SLUŽBY – pobytová forma, služba sociální péče)

Příběh pátý Paní Františka s manželem a dětmi se ocitli na ulici poprvé v životě. Po nemoci manžela a jiné závažné události v rodině přišla ztráta zaměstnání, pomoc ve vlastní širší rodině nenašli, neměli prostředky na zaplacení svých závazků, přišli o podnájem, kde bydleli mnoho let. Majitel je vyhodil na ulici a zadržoval jim všechny věci do zaplacení dlužné částky. Neměli žádné zkušenosti s úřady a s dávkovým řízením atd. Na doporučení spolupracující nestátní organizace se vyčerpaní a s deziluzí ocitli v našem zařízení, ve službě krizové pomoci. Po základní stabilizaci a podpoře společně s pracovníky střediska začali řešit svou budoucnost. Po delší době a překážkách se podařila vyřídit základní podpora, s policií a právníky se řešil zadržovaný majetek, hledaly se možnosti zaměstnání a dalšího bydlení. Přes všechny překážky a stálé čekání „na něco nebo někoho“ se rodina nevzdávala, přistupovali k řešení své situace s odpovědností. Podařilo se zajistit bydlení u dobrých lidí (bez kauce!!!), našla se práce, zatím na dohodu. Situace rodiny se po měsíci a půl výrazně zlepšila. Rodině se podařilo zlepšit svou situaci nejen svou odhodlaností a s trochou štěstí, ale i díky podpoře desítek pracovníků nestátních organizací (i některých státních), kteří byli ochotni spo-

27

lupracovat na zlepšení životní situace druhého člověka. Je to dobrý pocit, že v dnešní době, kdy přibývá hodně lidí, kteří se ocitnou na okraji a dně společnosti, se zlepšuje spolupráce mezi organizacemi, které chtějí přispět ke zlepšení situace rodin. To co napomohlo řešení situace, byla možnost řešit nepříznivou, krizovou situaci v systému celé rodiny, možnost provázet krizí v čase, doprovázení po dobu krizového stavu rodiny a pobyt rodiny v pobytové formě služby po celou dobu, než došlo k zajištění adekvátního bydlení odpovídající standardu rodiny s dětmi. Rodina se nemusela rozdělit nebo přechodně, provizorně stěhovat. Nezanedbatelným faktorem byla komplexní péče. Každý člen rodiny přišel se svou duší, tělem a vzájemnými vztahy. Krizová pomoc zaujímala celý prostor bio – psycho – sociálně - duchovní. Efektivita spolupracujících organizací v případě této rodiny, zde právní poradenství, Policie ČR, ÚP ČR, jiné sociální služby a další. Zajištění bydlení v blízkosti původního prostředí klientů, podpora komunity a lidský přístup, podpora v jednání s úřady, přiblížení se domácímu, bezpečnému prostředí. (KRIZOVÁ POMOC – terénní forma, služba sociální prevence)

Příběh šestý

28

Pan Jan (83 let) začal využívat služby denního stacionáře v roce 2013 z důvodu snížené soběstačnosti po překonání CMO (do té doby v rehabilitačním ústavu) a také z důvodu kontaktu se společenským prostředím. Do stacionáře dochází každý den. Žije sám ve svém byte, již dlouhé léta je vdovec. V místě bydliště žije ještě jeho sestra s rodinou, jediná dcera žije v Praze. Pan Jan má obtíže s chůzí a znatelně oslabenou levou polovinu těla, tudíž potřebuje pomoc druhé osoby při sebeobslužných činnostech jako např. příprava a podání jídla, pomoc při hygieně, doprovod na procházce a také bylo jeho cílem zlepšit chůzi a být v kontaktu s vrstevníky. Kromě těchto cílů a potřeb si pán u klíčové pracovnice posteskl, že jedinou dceru má na druhém konci republiky a vidí se jenom párkrát v roce. Dcera mu i koupila počítač, aby mohli být v kontaktu prostřednictvím emailů, ale pán s ním neumí moc pracovat. Protože zařízení disponuje PC s internetem i pro uživatele, klíčová pracovnice společně se sociální pracovnicí panu Janovi navrhly, že ho mohou naučit ovládat počítač a psát emaily. Jednotlivé kroky a cíle společně sepsali v IP a 2x týdně pracovali na počítačových dovednostech. V dnešní době pan Jan ovládá Word, PowerPoint a umí napsat email a vyhledávat na internetu. Také se naučil používat Skype a on i jeho dcera jsou moc rádi, že mohou být v pravidelném kontaktu alespoň touto formou. (Denní stacionář, ambulantní služba sociální péče)

Příběh sedmý Paní Božena přišla poprvé do kontaktu s pracovníky sociálně aktivizační služby z podnětu sociální pracovnice OSPOD. Ta kontaktovala službu s oznámením, že paní bude propuštěna po porodu dítěte do domácnosti za předpokladu, že bude intenzivně spolupracovat s  OSPOD

a poskytovatelem služby, který ji bude pravidelně navštěvovat v domácnosti, a sledovat péči o dítě. V tomto rozhodnutí se opírala o skutečnost, že paní Boženě byly v minulosti již dvě děti odebrány a svěřeny do péče pěstounů. Kromě nově narozeného chlapce paní Božena aktuálně žádné děti u sebe nemá, žije s otcem dítěte a jeho rodiči v jejich bytě. Paní Božena byla nastavena službu spíše strpět z toho důvodu, aby si chlapce mohla u sebe ponechat, a její postoj jak k pracovnici OSPOD, tak k pracovníkům služby byl velmi rezervovaný. V této situaci nečekali pracovníci služby složitější úvahy o tom, zda paní Božena je cílovou skupinou jejich sociální služby. Z komunikace s OSPOD jednoznačně vyplývalo, že se jedná o ohrožené dítě (vyhodnocení výhradně v kompetenci OSPOD). Udržení společného soužití matky s dítětem v bezpečném a pečujícím prostředí je v souladu s posláním služby. Náročnějším, ale velmi běžným úkolem v SAS bylo vyrovnat se s otázkou dobrovolnosti klientky. Je přijetí služby založeno na přání paní Boženy, má motivaci pracovat na něčem, v čem jí služba může prospět, je vhodné a odůvodnitelné investovat do přesvědčování, nebo jde o zakázku třetí strany, s níž služba nepracuje? Sociální pracovnice služby navštívila paní Boženu v domácnosti krátce po propuštění z porodnice, aby jí službu nabídla. Klientka projevovala nespokojenost s postupem OSPOD, a zájem vyhnout se zatažení do systému péče o ohrožené děti, který ji v  její perspektivě o dvě děti připravil. V průběhu rozhovoru však formulovala některé starosti (finanční, bytové, vztahové), s nimiž by přijala pomoc. Paní Božena měla zájem o důkladné vysvětlení vztahu poskytovatele služby k úřadům, a o vysvětlení pravidel služby. Projevila zájem o to, aby byl OSPOD pravidelně informován, jak spolupráce probíhá, a to s očekáváním, že bude dokumentována její snaha situaci řešit a pozornost OSPOD nebude tak intenzivní. Sociální pracovnice uzavřela s klientkou smlouvu o poskytnutí služby s tím, že legitimní zakázkou je nejen podpora při hledání samostatného bydlení a zajištění materiálních potřeb dítěte, ale také potřeba „zbavit se dohledu“. V  následujících týdnech se řada rozhovorů odvíjela od tématu, co je pro to potřeba udělat, a zda v tom klientka nachází něco pro sebe dobrého. Pracovnice se současně poznávala s klientkou, mapovala podmínky, ve kterých chlapce vychovávala a vyjednávala sdílenou představu o tom, co budou společně dělat, aby mladá rodina vedla spokojenější život. Ukázalo se, že paní Božena žije v domácnosti rodičů partnera, který nepracuje a mnoho času tráví v hernách. K dítěti má hezký vztah, ale paní Božena necítí mnoho podpory z jeho strany, příliš si nerozumí s jeho rodiči a má jiné představy o vedení domácnosti. Paní Božena je energická, poraženecké nálady jsou jí cizí, umí se prosazovat místy s razancí, která ji dostává do konfliktů, příliš neočekává pomoc zvenčí. Má někdy zkreslené představy o vývojových potřebách dítěte, občas je bezradná, v okolí nemá nikoho, s kým by si povídala o dětech a běžných starostech, v rodině partnera je občas v defenzivě. Chybí jim finance na běžné vybavení, partner není příliš aktivní a paní Božena se musí postarat sama. Syn je zdravé miminko bez speciálních potřeb. S využitím metodické podpory své organizace vyhodnotila sociální pracovnice služby, že v prvních měsících spolupráce se bude snažit „připojit“ ke klientčině pohledu na situaci a porozumět jí. S respektem k tomu, že jde o matku s novorozencem bez většího zázemí, se soustředila na pomoc při každodenních starostech, zajištění dávek, plenek a dětského vybavení z charitního šatníku, doprovody k lékaři. Pracovníci služby neposoudili jako účelné analyzovat příčiny umístění dětí paní Boženy do péče jiných osob a zaměřili se na vysvětlování zvoleného postupu OSPOD, kterému se strategie jevila jako příliš „měkká“. Někteří pracovníci OSPOD pod tlakem pocitu odpovědnosti za

29

30

bezpečí dítěte vyžadují od služeb stejně kontrolní postupy, jaké zaujímají sami. Úkolem dobré SAS je najít vyvážený přístup mezi zbavením se odpovědnosti přistoupením bezvýhradně na perspektivu klienta, ať je její dopad na dítě jakýkoliv, a mezi rezignací na principy služby a přerodem v asistenty OSPOD. Je potřeba vysvětlovat, že služba sama nemá jiné nástroje, udržující motivaci klienta ke spolupráci, než je důvěra a dobrý vztah, než je pocit klienta, že mu služba něčím prospívá. V krajních případech je nutné usnadňovat pochopení, že pracovníci stojí před rozhodnutím mezi variantou – mít v rodině „nějakou službu“, která možná dokáže posunovat situaci pomaleji a méně, než se jeví vhodné a mezi variantou - službu v rodině nemít. Paní Božena v prvním roce věku syna postupovala v malých krůčcích k vybavování domácnosti a k lepšímu porozumění, co děti tohoto věku potřebují. Klientka strávila dětství v dětském domově a sama nemohla zažít laskavou pozornost rodičů, ani běžný chod domácnosti. Sociální pracovnice služby ji navštěvovala podle potřeby zpravidla dvakrát týdně. Partner matky se kontaktu s  pracovnicí vyhýbal a obvykle v  době návštěv pobýval mimo domov. Nedošlo k žádným potížím, které by ohrozily chlapcův vývoj, přesto nedorozumění s pracovnicí OSPOD pokračovaly a paní Božena začala situaci řešit vyhýbáním se kontaktu s ní. Klientku také trápily vztahy v domácnosti a postupně rostla její potřeba se osamostatnit. Se sociální pracovnicí služby navázala úzký vztah, který jim umožnil sdělovat si i nesouhlasná stanoviska, a hledat cesty, jak ovlivnit a posouvat vnímání situace klientky směrem k novým řešením. Paní Božena projevovala velký zájem o práci sociální pracovnice služby a o příběhy jiných klientů. Vyprávění jí pomáhala porozumět i roli sociálních pracovníků OSPOD (někteří rodiče nezajistí dobrou péči a děti je pak skutečně potřeba chránit) a vnímat situaci s větším odstupem. Vztahy v domácnosti a finanční potíže zapříčiněné gamblerstvím partnera přiměly klientku k rozhodnutí hledat samostatné bydlení. Sociální pracovnice služby jí zajistila běžný podnájem v malém bytě v jiném městském obvodu. V  následujícím období společně pracovaly zejména na vybavení domácnosti a nastavení dobrých podmínek pro kontakt bývalého partnera a jeho rodičů s chlapcem. Paní Božena se postupně více zapojovala do pracovně výchovné činnosti se synem a podílela se na jeho rozvoji. Změna bydliště vedla také ke změně příslušného pracoviště OSPOD, kde paní Božena nebyla zatížena minulými konflikty a nedůvěrou a její spolupráce se výrazně zlepšila. Paní Božena vyjádřila přání navázat bližší kontakt s  dětmi, které jsou v  pěstounské péči. Sociální pracovnice služby a SPOD společně zprostředkovaly kontakt mezi rodinami a paní Božena se s dětmi začala setkávat, schůzky se postupně prodlužovaly na vícedenní pobyty o víkendech a o prázdninách. Podporu pěstounské rodině, pro kterou byla situace nová a náročná, zajišťovala sociální pracovnice jiné SAS. Klientku stále trápil nedostatek finančních prostředků, ráda by našla zaměstnání, ale neměla hlídání pro syna. Chlapec by mohl navštěvovat školku, ale paní Boženě chyběly peníze na stravné. Mimořádnou okamžitou pomoc se sociální pracovnici nepodařilo zajistit. Postupem času se službě podařilo získat dárce, který adresně poskytnul dar na zabezpečení stravného a dalších základních úhrad pobytu chlapce ve školce. Po jeho nástupu do školky paní Božena zahájila rekvalifikaci, kterou jí zprostředkovala pracovnice služby. Stále více osobních záležitostí si však klientka zařizovala bez pomoci a stala se velmi sebevědomou při zajišťování svých potřeb. Došlo ke zrušení dohledu nad chlapcem, které paní Božena přijala s velkým uspokojením.

Sociální pracovnice služby věnovala velkou pozornost nepatetickým altruistickým postojům klientky, která dočasně poskytla zázemí zraněnému bývalému partnerovi přesto, že se nerozešli zcela v dobrém, oblečky, ze kterých syn vyrostl, vždy nosila do charitního šatníku služby a organizovala mezi maminkami burzy oblečení, ujala se opuštěného zvířete. To jim pomáhalo pracovat s místy přílišnou razancí paní Boženy v situacích, kdy nebyla v mezilidských situacích spokojena s chováním ostatních. Paní Božena také stále samostatněji realizovala své kontakty s dětmi v pěstounské péči. V podpoře dovedností se sociální pracovnice zaměřovala více na paní Boženu, než na chlapce, který dobře prospíval ve školce. Klientce pomáhala upevňovat základní PC dovednosti, kterým na rekvalifikaci neporozuměla. Schůzky se postupně realizovaly s větším časovým odstupem, průměrně jednou za dva až tři týdny. Trvalo ještě řadu měsíců, než klientka získala práci na částečný úvazek. Práci si zajistila sama. Sociální pracovnice SAS vyzvala při pravidelném hodnocení spolupráce klientku k rozhovoru o tom, zda ještě potřebuje službu. Společně rekapitulovaly uplynulých 5 let, co všechno klientka dokázala a jakou má sebedůvěru a oporu pro samostatný život. Sociální pracovnice služby od počátku spolupráce vnímala podobně jako OSPOD, že je v zájmu dítěte, aby rodina byla v kontaktu s někým, kdo nabízí pomoc, má možnost sledovat, jak se dítěti daří, a případně zasáhnout. Rozuměla také nespokojenosti klientky s tím, že někdo narušuje její už tolik chatrné soukromí v rodině partnera a v náročné situaci krátce po porodu stanovuje, co by měla plnit. Přání matky – mít klid a dítě u sebe, byly v souladu s tím, že posláním služby je udržet dítě ve funkční rodině. Možným místem rozporu se stalo „pouze“ hodnocení toho, co funkční rodina vlastně znamená. Sociální pracovnice po reflexích v rámci metodické podpory na pracovišti dokázala přistoupit na způsob myšlení a jednání klientky v maximální možné míře, která ještě uchovávala bezpečné podmínky pro dítě, a vyhnout se postupům, které u paní Boženy vyvolávaly obranné reakce. Praktická pomoc (asistence při vyřízení dávek, materiální pomoc z charitního šatníku, podpora při návštěvách pediatra atd.) umožňovaly racionálně založené klientce vnímat službu jako něco, co přináší reálný profit, protože v tom čase nechápala službu jako psychickou oporu. Někdy bylo pro sociální pracovnici náročné zvládat snahy klientky uniknout, přistoupit na její hněv, a pomáhala si na supervizích udržet respektující postoj. Náročné bylo také přemýšlet o práci v rodině s odstupem a neuváznout v jednotlivostech, jako byly dílčí konflikty na úřadě, zvláštní představy klientky o vhodné stravě pro dítě, neúspěch při řízení o mimořádné okamžité pomoci. Trvalo řadu měsíců, než se klientka s výpomocí služby rozhodla udělat výraznější změny ve svém životě. Velkým obratem bylo vnitřní osamostatnění klientky a nalezení samostatného bydlení, které klientce umožnilo vymanit se z tlaku očekávání prarodičů dítěte, realizovat vlastní představy o chodu domácnosti, mít své místo, svobodný režim dne a „vlastní“ bydlení také výrazně posunulo její sebehodnocení. Radost z nového začátku dovolila klientce sebevědomě a méně defenzivně vstupovat do komunikace s úřady, a otevřela potřebu realizovat se i v jiné činnosti a vztazích, než je péče o syna. Oproti první fázi obtížného nacházení společných cílů se stalo výzvou přiměřené dávkování změn a realistické plánování toho, co všechno si klientka přála uskutečnit. I tato etapa vyžadovala měsíce až léta poskytování služby. Poslední část společné cesty klientky a sociální služby obsahovala spíše podporu při zvažování a samostatné realizaci rozhodnutí směřujících k zabezpečení rodiny a navázání kontaktů s ostatními dětmi. Míra spolupráce se snižovala a frekvence schůzek klesala. Po pěti letech bylo pro klientku i pro sociální pracovnici náročné ukončit kontakty, které už pro kli-

31

32

entku představovaly spíše „jistotu v zádech“, že je kam se při potížích obrátit. Klientka souhlasila s ukončením spolupráce s tím, že je pro ni stejně časově stále náročnější při zaměstnání a péči o syna realizovat schůzky se sociální pracovnicí. Každodenní starosti a zátěž, kterou však dokázala řešit, paradoxně usnadnily klientce odpoutat se od mnohaleté přítomnosti sociální pracovnice. Ta při vyhodnocování spolupráce vytvořila s klientkou pomyslné scénáře toho špatného, co by se mohlo stát a provedla ji úvahami, jak se s tím vypořádat. Paní Božena dokázala reflektovat zejména praktickou pomoc sociální pracovnice (byt, rady v péči o dítě, jednání s úřady) a psychickou oporu, kterou jí byla, méně pak vlastní „proměnu“, kterou rekapitulovala spíše sociální pracovnice. Ukončení služby bylo velmi pozvolné, schůzky méně než jednou měsíčně v závěru obsahovaly spíše rozhovory o tom, jak se klientce samostatně daří. Ještě v průběhu této fáze získala klientka stálejší zaměstnání na plný úvazek a přestěhovala se za prací. Nejstarší dcera z pěstounské péče byla svěřena zpět do její výchovy. Spolupráce sociální pracovnice služby a paní Boženy v  měnící se intenzitě přetrvala až do nástupu dítěte do školy. Složitá spleť příčin a následků sociální situace paní Boženy, a jejich vzájemné ovlivňování trvalo téměř 30 let a nebylo by realistické očekávat, že lze v krátkém čase dosáhnout skutečné změny. Sociální pracovnice se nesnažila historii jejího příběhu rozplést, nikdy se nedozvěděla, proč byly děti paní Boženy umístěny do péče jiných osob a zařízení a soustředila se na vytváření takových podmínek, které budou bezpečné a podnětné pro dítě a smysluplné a cenné pro jeho matku. V příběhu klientky lze předpokládat, že klíčové momenty byly následující: - jakkoli odlišné až konfliktní mohly být perspektivy první sociální pracovnice OSPOD, klientky a sociální pracovnice služby, systém v rozhodující chvíli zafungoval. OSPOD zajistil pro klientku sociální službu, a zajistil ji hned. V mnoha případech k tomu dochází až po vyčerpání jiných příležitostí a čekání na spontánní úpravu, kdy je problém natolik rozvinutý, že možnosti sociálních služeb jsou omezenější. Systém ochrany dítěte zafungoval i v tom, že služba byla okamžitě místně dostupná a v dostatečné časové kapacitě; - nastavení sociální služby a její sociální pracovnice vytvořilo podmínky pro získání důvěry a spolupráci na změnách. Sociální pracovnice i klientka dopřály této podmínce dostatek společného času a „připojení“, z počátku pro obě náročné, otevřelo cestu ke změnám. Řada pokusů o spolupráci s rodinami končí ztrátou trpělivosti na straně klientů, případně i služeb, a nenaplněná očekávání v krátkém čase vedou k rezignaci na spolupráci; - klientka a její individuální nasazení, životaschopnost a otevřenost nejvíce ovlivnila výsledek spolupráce. Sociální pracovníci se často utápějí v iluzi, veřejné, nebo i vlastní, že dobrý profesionál změní perspektivu klienta a dokáže jej přesvědčit k tomu, aby se vzdal dosavadního způsobu života a dělal věci jinak. Takový pohled na klienty je v důsledku málo respektující a nepartnerský. Sociálně aktivizační služba pro rodiny s dětmi otevírá příležitosti a nabídky, a je odpovědná za to, aby vytvořila co nejlepší podmínky pro změny, které však s její podporou realizuje převážně sám klient. Posuzovat službu podle výsledků ve smyslu úspěchu sociálního začleňování („klient je zaměstnán“, „klient dokončil školu“, „dítě zůstalo v rodině“ atd.) je proto v individuální rovině sporné. Služba je vždy do značné míry odkázána na to, jak jejích příležitostí využije klient. (SOCIÁLNĚ – AKTIVIZAČNÍ SLUŽBY PRO RODINY S DĚTMI – terénní, případně ambulantní forma služby sociální prevence)

Příběh osmý Honzík se narodil téměř před pěti lety jako první dítě v rodině, těhotenství bylo bezproblémové, porod proběhl bez obtíží a v termínu. Působil jako zdravé a normálně se vyvíjející dítě, ovšem velmi tiché, když se ostatní děti začínaly rozpovídávat, Honzík si stále zachovával mlčení, v roce a půl ho nezajímaly obrázky, nepokoušel se mluvit, neukazoval, zajímaly ho jen zvukové hračky. Ve srovnání s  ostatními dětmi byl Honzík prostě jiný. Maminka několikrát upozorňovala dětského lékaře, že s Honzíkem je něco „jinak“, přesto i v jeho dvou a půl letech lékař doporučil počkat, že se vše časem spraví a maminku označil za hysterickou. To byl dostatečný důvod ke změně pediatra a s novým lékařem nastal zlom. Rodině byla doporučena vyšetření dítěte u neurologa, psychiatra a psychologa. Rodiče to pochopitelně vyděsilo. Na internetu našli diskusi rodičů, jejichž děti měly podobné projevy. Jako první věc jim bylo doporučeno kontaktovat ranou péči. Honzík měl tři roky, když začala spolupráce s ranou péčí. V tomtéž roce byl Honzíkovi diagnostikován atypický autismus a narodil se mu bráška. Jako velmi pozitivní hodnotí maminka to, že poradkyně, které následně navštívily rodinu, braly její názory vážně. Měla dostatek prostoru vyjádřit své názory a cit.: „Vyslechly si mě, jedna se více věnovala hře s Honzíkem, druhá se více bavila se mnou. Chtěly vědět, co je nejdůležitější pro mě a na čem bychom měly spolupracovat, aby mohly naši spolupráci plánovat. Ke konci jsme spolu vyplnily žádost o přijetí do péče.“ Následovala praktická doporučení a podpora rodičů pro běžné „fungování“ dítěte v domácím prostředí, za využití zdrojů, které měla rodina k  dispozici – koutek na hraní, nácviky očního kontaktu atp. Poradkyně dojížděla do rodiny jednou za měsíc. Konzultace byly zaměřeny jak na práci s maminkou a její podporu, tak především zpočátku na konkrétní rady a doporučení, jak více podpořit vývoj Honzíka, jak jej naučit hrát si, porozumět některým skutečnost atd. Poradkyně současně půjčovala do rodiny speciální pomůcky, přicházela s nabídkami „upravených her“ na míru Honzíkovi. Z každé konzultace dostala rodina emailem zápis, kde bylo popsáno i doporučení, jak s Honzíkem pracovat a co zařídit. Občas se konzultace zúčastnil i otec Honzíka, kterého více zajímalo, jaká bude Honzíkova budoucnost a jak mu může pomoci zvládnout nároky života. Jednou se konzultace zúčastnila Honzíkova babička, která potřebovala vysvětlit jeho chování a projevy i od někoho jiného, než od rodičů. Poradkyně rodinu podpořila při zavedení alternativních způsobů komunikace s Honzíkem, pomáhala rodině zajistit další záležitosti. Například, jak získat plenky na lékařský předpis, podat žádost o příspěvek na péči a průkazku mimořádných výhod pro zdravotně postižné; podpořila rodinu při sepsání odvolání, protože Honzovi přidělili jen první stupeň mimořádných výhod. Po čase Honzík skvěle reagoval na hry na tabletu, který poradkyně vozila sebou na konzultace, takže mu jej rodiče koupili. Jako velkou pomoc ocenili rodiče také emailovou komunikaci, kdy mohli poradkyni kdykoliv napsat a sdělit jí své obavy, ale i Honzíkovy pokroky, požádat o radu a vždy se jim dostalo odpovědi, podpory nebo sdílení radosti. Jsou jim také zasílány informace o novinkách v legislativě, které se jich dotýkají. V dalším období poradkyně doprovázela rodinu a podporovala ji při nástupu dítěte do mateřské školy, kde bylo zpočátku obtížné nastavit funkční spolupráci mezi mateřskou školou a rodiči. Společně s poradkyní rodiče navštívili školku a probrali s učitelkou, jak Honzík zvlá-

33

34

dá program, jak s ním učitelky komunikují, jak se Honzík chová k ostatním dětem. Poradkyně vysvětlila učitelce, proč zavést pro Honzíka režim dne a používat odměny. Přesto spolupráce nedopadla nejlépe, cit.: „Učitelka se k radám stavěla odmítavě a ředitelka školky mi později naznačila, že by bylo lépe docházku ukončit, protože Honzík pobyt v kolektivu nezvládá. S manželem jsme se rozhodli více nevystavovat Honzíka i sebe nepříjemnostem a ze školky jsme ho odhlásili. Naštěstí jsem byla na mateřské dovolené a Honzík mohl být doma. S poradkyní jsme hledali další možnosti. Na doporučení rané péče začal Honzík docházet do dětského denního centra, kde má individuální přístup a kde znají metody práce s dětmi s autismem. Všichni jsme tam spokojení.“ Ve věku čtyř let se u Honzíka objevily další obtíže. Více se projevují stereotypie a nová diagnóza zní středně těžká mentální retardace, středně funkční dětský autismus. Většinou nechce s nikým spolupracovat, nové hračky narušují jeho systém. Používá komunikační knihu vytvořenou ve spolupráci s poradkyní rané péče, používá speciální týdenní kalendář, který raná péče zapůjčila. Spolupráce s rodinou nadále intenzivně pokračuje a maminka situaci vyhodnotila následovně, cit.: „Poradkyně je asi jediná mimo manžela a internetové kamarádky, se kterou mohu o Honzíkovi a svých pocitech mluvit otevřeně. Neodsuzuje mě, nevnucuje rady, přijímá Honzíka takového, jaký je a snaží se pomoci. S kamarádkami, které mají zdravé děti, jsem si přestala rozumět. Mí příbuzní hledají důvody Honzova autismu u mě. Rodiče od  manžela nám pomáhají, ale dlouho si nedokázali přiznat, že Honzík potřebuje jiný přístup než jejich ostatní vnuci. Rádi děti pohlídají, ale většinou to končí Honzíkovým záchvatem pláče, vzteku a sebepoškozováním. Pokud jsou u nich děti s námi, proběhne návštěva celkem dobře, ale neustálé hlídání a předvídání chování dětí je vyčerpávající. Nechceme se ani účastnit oslav narozenin a podobných větších rodinných sešlostí, protože chlapci velké množství lidí nezvládají, Honza se brzy dostane do afektu a mě už nebaví neustálé vysvětlování Honzova chování. Nejraději jsme s manželem a se syny doma. Máme své osvědčené hry, své osvědčené výletní místa a jedny známé, kde jsou naše děti bezpodmínečně přijímáni“. Další vyjádření maminky k situaci rodiny: „Další formou spolupráce s Poradnou rané péče je setkávání s dalšími rodinami, které potkal podobný osud. Před rokem jsme se začali zúčastňovat setkávání rodin, uživatelů služby rané péče. Také jsme jeli na víkendový pobyt, který raná péče pořádala. S hlídáním a programem pro děti pomáhali osobní asistenti. Byla to zajímavá zkušenost. Zapojili jsme se do podpůrné rodičovské skupiny pod vedením terapeutky. Manžel poprvé slyšel pocity a názory ostatních otců a matek dětí s postižením. Jela jsem také na kurz alternativní komunikace, který poradna rané péče organizovala. Nyní bude mít Honzík pět let. Moc bychom si přáli další dítě, ale bojíme se, že by také nemuselo být v pořádku. Mladšího syna čeká kolečko vyšetření u odborníků. Pravděpodobnost, že i on má autismus nebo dysfázii si bojíme připustit. S ranou péčí budeme dále pokračovat při přípravě Honzy na školu a při rozvíjení mladšího syna. Pokaždé oceňuji nezávislý pohled paní poradkyně na problém, který zrovna aktuálně s Honzou řešíme, nevtíravě nabídne řešení, nikdy nic direktivně nenakazuje. O naše děti se doopravdy zajímá.“ (RANÁ PÉČE – terénní služba sociální prevence)

Příběh devátý Telefonát z intervenčního centra. Pro klientku potřebují sjednat psychologické poradenství. Klientka je obětí domácího násilí a obrátila se na instituce, také státní. Byly jí však nabídnuty termíny nejblíže až za 14 dnů. Klientka potřebovala pomoc okamžitou. Pracovnice intervenčního centra dala klientce kontakt na zařízení krizové pomoci. Klientka se dostavila do Krizového centra, kde jí byla poskytnuta okamžitá krizová intervence. Ta posloužila ke stabilizaci psychického stavu, ventilaci a naplánování dalších kroků, včetně snížení potencionálních rizik. Celková doba intervence byla dvě hodiny.  Koordinátorka Krizového centra následně oslovila psychology, se kterými spolupracuje a téhož dne se dostalo klientce také zajištění následné pomoci psychologické. Co napomohlo řešení situace: dostupnost informací - o krizové pomoci věděla jiná sociální služba, v tomto případě intervenční centrum, dostupnost pomoci – krizová pomoc spočívala v poskytnutí ambulantní formy péče, potřebné dle charakteru nepříznivé sociální situace a individuálního vnímání krize, krizová pomoc byla poskytnuta neodkladně, bezprostředně v situaci akutní potřeby pomoci. Pomoc v akutním stavu přinesla stabilizaci stavu klientky, snížení nebezpečí a zranitelnosti. Pomoc napomohla v zorientování se a získání alespoň částečné kontroly nad svou situací. Tato kompetence klientky umožnila její návrat do původního prostředí. Na krizovou pomoc navazovala indikovaná péče o klienta, v tom to případě navazující péče psychologa. (KRIZOVÁ POMOC - ambulantní forma, služba sociální prevence)

Příběh desátý Krizové centrum bylo kontaktováno Policií ČR s žádostí o převzetí do péče paní ve věku 33 let, manželky muže, který dnes spáchal sebevraždu oběšením. Stalo se tak doma, muže našla manželka. Snažila se muže oživovat, volala záchranku, muž v nemocnici zemřel. Jako důvod uvedl manželce dluhy z podnikání. Se souhlasem klientky ji kontaktuje krizové centrum, domlouvá příjezd do domácnosti a následnou krizovou péči. V rodině jsou dvě děti (12 a 7 let). Poskytnutá péče: krizová intervence v domácnosti klientky, pomoc se sdělením informace o smrti otce dětem, pomoc se zajištěním pohřbu. Klientka předána do psychologické péče a péče odborné poradny pro finanční záležitosti.  To co napomohlo řešení situace: dostupnost informací - o krizové pomoci věděli spolupracující organizace, v tomto případě Policie ČR. Dostupnost pomoci - služba mohla být realizována v přirozeném prostředí rodiny, tj. služba přišla za klientkou a rodinou v situaci, v jejíchž silách nebylo osobně krizové centrum navštívit. Princip bezodkladnosti a nepřetržitého provozu - krizová pomoc byla poskytnuta bezprostředně po události, bez odkladu. Citlivost řešené situace s ohledem na rozdíly věku a pohlaví - odborná pomoc byla poskytnuta jak dětem, tak dospělému člověku. Poskytnutá pomoc měla komplexní charakter. Dle potřeb jednotlivých klientů se pomoc dotýkala bio – psycho - sociálních i duchovních potřeb. Princip individuality krize - pomoc byla poskytnuta dle potřeb klientky (mladé ženy) i jednotlivých členů rodiny (dětí). Na krizovou pomoc navázala další odborná péče, vycházející z potřeb klientů a povahy jejich příběhu. (KRIZOVÁ POMOC - ambulantní forma, služba sociální prevence)

35

Příběh jedenáctý Matka zájemkyně o službu osobní asistence oslovila osobní asistenci s  problémem její osmileté dcery. Ta je po dětské mozkové obrně trvale upoutána na vozík a špatně komunikuje. V současné době je žákyní 2. třídy „Základní a Praktické školy“. Matka Jitky není schopná každé ráno a odpoledne dopravit svoji dceru do a ze školy a současně se postarat o svého ročního syna. Jako možnost podpory matka Jitky navrhuje pomoc asistentky, která by ji každé ráno a odpoledne pomohla doprovodit její dceru do školy a zpět. Zájemkyně bydlí s matkou, otcem a malým bráškou ve 3. patře panelového domu. Matka Jitky by si představovala, aby každý den její dceru některý z asistentů vyzvedl z domu a odvedl ji do školy a zpět. Protože matka Jitky bydlí až ve 3. patře, byla by zároveň ráda, aby asistent vyzvedl Jitku přímo v bytě, aby měla pod dohledem svého synka. Jak byla situace do této doby řešena a proč již toto řešení nestačí? Otec pracuje a matka je na mateřské dovolené. Každý den musí matka Jitku dovézt přes půl města do školy a poté zpátky. Současně se ale stará o ročního chlapečka, situace je pro ni tedy velice složitá. Rodina nevlastní automobil. Matka uvádí, že není schopna odvést Jitku na vozíku do školy a současně vést v kočárku svého malého synka. Do této doby situaci řešila s pomocí své matky, ta ale začala chodit do zaměstnání a své dceři není schopna asistovat. Situace je o to horší v zimě. Vozík i kočárek se ve sněhu její matce špatně tlačí a nemá na to dostatek síly. Ve městě existuje svozová služba, ale Jitka potřebuje po celou dobu jízdy asistenci a tu služba nezajišťuje, matku ale nevezme do auta společně s jejím ročním synem.

36

Kdo by mohl ještě situaci pomoci řešit, a proč to nejde? Rodina kromě babičky Jitky nemá žádné příbuzné, kteří by jim mohli pomoci. Otec pracuje mimo město a vstává časně ráno, takže ani on není schopen Jitku dopravit do školy. Matka Jitky všechny možnosti řešení této situace probrala už s učiteli ve škole a Ti ji doporučili, právě službu osobní asistence. Asistent bude jezdit s Jitkou svozovou službou, kterou ve městě provozuje soukromá dopravní agentura. Popis potřeb, které je nutno zajistit: Je zapotřebí, aby si Jitku asistent vyzvedl přímo u bytu ve 3. patře, kde by matka Jitku předala již připravenou, oblečenou a posazenou do speciálního vozíku (včetně věcí připravených do školy). Poté je nutné sjet pomocí výtahu ven a naložit Jitku spolu s vozíkem do svozového auta, které bude čekat v domluvenou hodinu před domem. S asistentem se Jitka dopraví do školy. Po dobu jízdy je důležité dohlédnout, aby se Jitka neodpoutala, dále ji zabavit tak, aby při cestě nekřičela (více domluveno v IP). U školy pak Jitku asistent pomůže vyložit z automobilu, posadí na vozík, připoutá, zkontroluje věci a doveze ji do školy k její třídě, kde si ji převezme její učitelka. Podobný proces bude probíhat odpoledne. Asistent Jitku převezme od její učitelky před třídou, pomocí vozíku ji dopraví k automobilu a společně s vozíkem a věcmi ji pak dopraví k domu, kde bydlí. Tam ji opět pomůže vyložit z auta, posadit na vozík a s pomocí výtahu opět dopravit až k bytu, kde si ji převezme její matka.

Výsledkem tohoto vyjednání služby a následného nastavení IP je, že asistenční služba zajišťuje doprovod do a ze školy, který by zákonný zástupce nemohl sám zajistit. Jsou využívány i veřejné služby dopravce a služba spolupracuje jak s rodinou, tak se školou. Jitka dochází do školy jako jiné děti a její matka se může věnovat po dobu její školní docházky svému mladšímu synovi. Matka plánuje, že až bude Jitka větší, bude pravděpodobně využívat osobní asistenci i při návštěvě některých vhodných volnočasových aktivit, které její dcera bude navštěvovat, aby nemusela být stále jen s rodiči, ale měla i přes své postižení podobné možnosti, jako její ostatní vrstevníci. Podle bývalé uživatelky osobní asistence Ing. Jany Hrdé je hlavním cílem osobní asistence zachování integrity, což je celistvost a neporušitelnost člověka navzdory jeho nemohoucnosti, která plyne z postižení. Důležitou podmínkou je úcta k důstojnosti člověka a k jeho životnímu stylu. Osobní asistence řeší i izolaci od společnosti z důvodů zdravotního omezení. (OSOBNÍ ASISTENCE – terénní služba sociální péče)

Příběh dvanáctý Na naši službu se obrátila matka 16 - ti letého syna, který je trvale upoután na lůžku a má kombinované postižení. Na dotaz, co by od nás potřebovala, matka uvedla: „ David je upoután na lůžko, má od narození kombinované postižení, musí se o něj někdo 24 hodin starat. Já si ale potřebuji odpočinout, mám ještě jednoho syna a ten minulý rok nastoupil do 1. třídy. Mám pocit, že už nedokážu věci kolem dětí zvládat. Myslela jsem, že bych mohla odjet tak na 14 dní na chalupu ke kamarádce, kde bych si odpočinula. Když mi to nabídla, začala jsem shánět možnost, jak to udělat.“ Jak byla situace do této doby řešena a proč již toto řešení nestačí? „Prostě jsem s ním pořád, pokud se mě ptáte, zda jsem měla od jeho narození chvíli pro sebe, tak neměla. Žádnou dovolenou, odešla jsem kvůli Davidovi z práce a nikdy nám ho nikdo nepohlídal. Mladší syn jezdí k prarodičům a já zůstávám s Davidem doma“. Kdo by mohl ještě situaci pomoci řešit, a proč to nejde? Jsem rozvedená, manžel neunesl, že je David postižený a i když jsme pak měli ještě zdravé dítě, nakonec od nás odešel. Moji rodiče bydlí daleko a pomáhají mi hlavně s mladším synem, kterého si berou na víkendy nebo na prázdniny. Davida však neunesou, nemají už tolik sil, aby se o něj postarali, navíc je nutné, aby David vzhledem ke svému postižení mohl zůstat v domácím prostředí, kde všechno zná a má tam všechno potřebné vybavení. Sousedé jsou také moc fajn, soused mi pomáhá, když něco v bytě potřebuji udělat nebo když potřebuju nějakou těžší práci. Sousedka mi někdy nakoupí nebo zajde do města, když nemůžu od Davida nebo to nestihnu. S podporou rodičů a sousedů se chci dále o Davida starat, ale potřebuji si alespoň několikrát za rok odpočinout a odjet z domova.

37

Popis potřeb, které je nutno zajistit: David ráno vstává kolem 7 hodiny, budí se sám, začne si „broukat“. To je čas, kdy je zvyklý, že přijdu, roztáhnu žaluzie, je potřeba na něj vždy promluvit a přenést jej na „přebalovací stůl“. Tam proběhne ranní hygiena, byla bych ráda, kdyby bylo možné, abyste k nám zajeli, a já vám vše ukážu na místě a vysvětlím, kde co najdete a jak se to dělá. Pak jej přebalím a obléknu – nic z toho sám nezvládne, má obě ruce deformované a zvedne pouze hlavu. Snídá ve speciálním vozíku, kam ho ze stolu přenáším (to se týká všech jídel). Stravu je třeba rozmixovat, polyká sám, ale je nutné podávat stravu do úst. Dopoledne je třeba s Davidem provést cviky, které bych Vám ukázala a máme i takový rozpis, podle kterého musí David každý den cvičit. Pak se snažím trénovat jeho pozornost, někdy reaguje na obrázky, někdy na hudbu. Sám nekomunikuje, neříká žádná slova. Když je spokojený, brouká si, když se zlobí, křičí a vrčí. Odpoledne o prázdninách trávíme většinou čas na zahradě, když není takové horko, je venku rád – je dobré s ním hodně komunikovat a zkoušet mu podávat různé věci, kvůli podnětům. Dále bych byla ráda, kdybyste s ním mohli alespoň 1x týdně zajet do obchodu, který je v naší čtvrti. David si sám nedojde na toaletu, takže je nutné jej několikrát denně přebalit, dle plen, které zrovna používá (to bych Vám ukázala na místě). Pak je třeba střídat vozík s protažením na zemi na speciální matraci, kterou má v obývacím pokoji k dispozici. Největší riziko je, že by vdechl nějaký malý předmět, potom, že by se mohl při nějakých nekoordinovaných pohybech uhodit. Jinak je přátelský a zvyklý na moji společnost. Spát chodí, když se začne stmívat – má rád, když mu někdo přečte na noc pohádku. V noci je obvykle klid, ale byla bych ráda, kdyby někdo instaloval „chůvičku“ a monitor dechu. Poslední kontrolu provádím kolem půlnoci, pak už můžete jít spát.

38

Výsledkem tohoto vyjednání služby a následného nastavení Individuálního plánu je, že odlehčovací služba zajišťuje dle předchozí aktuální domluvy cca 2x ročně prodloužený víkend a 1x ročně 14 dní odlehčení matce v jejím bytě, aby mohla načerpat sílu k dalšímu pečování o svého syna. Matka hodnotí podporu nesmírně kladně, dokonce si na jednom z pobytů našla přítele, který jí, dle jejích slov moc pomáhá a dává jí společně s odlehčovací službou novou sílu ke zvládání její nepříznivé sociální situace.

3. ŠANCE A PŘÍLEŽITOSTI

Téma příležitostí a nových šancí je přítomno ve všech druzích poskytovaných sociálních služeb a  životě obecně. Je zřejmé i v příbězích popsaných výše. Existují však lidé a události s nimi spojené, kdy význam slov „příležitost, šance“ dostává další rozměr a význam. Kdy musí být zdůrazněny, vyhledány a pojmenovány, aby nezůstaly bez povšimnutí. Stavět poskytování sociálních služeb na důvěře ve schopnosti člověka a jeho potenciál je hodně těžké a někdy to vyžaduje přímo profesionální mistrovství. Především proto, že lidé, kteří podporují a pomáhají (tzn. pracovníci v sociální oblasti) si nesou do zaměstnání také své osobní prožitky, zkušenosti, nastavení, témata. Kousek z nich je tedy obsažen i v jejich působení vůči jiným lidem a zůstává tím otevřená ona známá paralela: „Touha pomoci NEBO Touha po moci“…Mistrovství je obsaženo právě v etickém rozměru práce nejen směrem k druhým lidem, ale i k sobě. Jedenáct příběhů o šancích a příležitostech nese mj. i tato témata. Znovu je však potřebné připomenout, že „šance a příležitosti“ v  sobě mají obsaženy také příběhy z předchozích kapitol.

39

(ODLEHČOVACÍ SLUŽBY – terénní forma služby sociální péče)

Příběh první Do krizového centra přichází muž, který se 10 let léčí na psychiatrii pro schizofrenii. V současné době se cítí hůře, bojí se vycházet z domu, slyší hlasy. Dnes byl u psychiatra, který mu navýšil léky a  doporučil mu krizové centrum ke krizovému pobytu, určenému ke stabilizaci v chráněném prostředí. Klientovi byla poskytnuta odborná terapeutická podpora a možnost využít krizové lůžko na 7 nocí. Odešel klidnější do ambulantní péče psychiatra. To co napomohlo řešení situace: princip dostupnosti (dostupnost informací) - o krizové pomoci věděl odborný lékař, v tomto případě psychiatr klienta; princip dostupnosti pomoci – krizová pomoc spočívala v poskytnutí pobytové formy péče, potřebné dle charakteru nepříznivé sociální situace a zdravotního stavu klienta. V tomto případě sehrála pobytová forma péče preventivní význam v nežádoucí hospitalizaci klienta; princip individuality krize - krizový pracovník po stabilizaci klientova stavu mohl pracovat v bezpečném prostředí dle klientových potřeb; princip návaznosti - na krizovou pomoc navazovala indikovaná péče o klienta, v tom to případě navazující péče psychiatra. (KRIZOVÁ POMOC – pobytová forma, služba sociální prevence)

Příběh druhý Paní Kateřina má středně těžké mentální postižení a některé další obtíže spojené s jejím zdravotním postižením. Začala docházet do denního stacionáře ve svých 32 letech, jelikož si přála trávit čas aktivně, naučit se nové věci a poznávat nové lidi. Před nástupem do denního stacionáře se pečující osoby setkávaly s tím, že paní Kateřina zažívala stavy, při kterých ničila nábytek, ubližovala sobě i svým blízkým. Po nástupu do denního stacionáře a aktivního vyplnění dne se tyto stavy u paní Kateřiny začaly vyskytovat v menším rozsahu a po několika letech se zcela minimalizovaly (cca na 3x ročně). Kateřina již využívá služeb denního stacionáře 6 rokem a problematické chování se i v domácím prostředí vyskytuje minimálně (již jen několikrát do roka). (DENNÍ STACIONÁŘ – ambulantní služba sociální péče)

Příběh třetí

40

Petrovi je 25 let, má praktickou slepotu, krátkozrakost, tupozrakost a šeroslepost. Petr kontaktoval poprvé poskytovatele při nástupu do prvního ročníku střední školy prof. Zdeňka Matějčka, obor: zpracovatel přírodních pletiv (košíkář). Vzhledem ke své zrakové vadě ke studiu používal kamerovou stolní lupu a ruční lupu. Byl schopen pracovat s textem ve zvětšeném černotisku. Studium mu nečinilo zásadní obtíže. Před nácvikem Petr orientaci v budově internátu a školy bezpečně nezvládal. V neznámém prostředí se pohyboval výhradně s průvodcem. V místě trvalého bydliště ho doprovázeli rodiče a na internátě Petrovi pomáhali spolužáci. Tato závislost však byla velmi na obtíž a ve chvíli, kdy se Petrovi začalo vidění zhoršovat, rozhodl se situaci řešit. Poskytovatele Petr kontaktoval z vlastní iniciativy, protože měl zájem o kurz prostorové orientace a samostatného pohybu, chtěl se do budoucna osamostatnit a pohybovat

se zcela sám. S Petrem byl vytvořen individuální plán, vytýčeny cíle a to, primárně se naučit bezpečně pohybovat s bílou holí a zvládnout do začátku jednoduchou trasu. Vzhledem k Petrově zrakové vadě nácvik probíhal s využitím zbytků zraku, ale také v podmínkách simulujících naprostou tmu. Obsahem kurzu byl nácvik základních technik prostorové orientace a nácvik tras se zapojením všech kompenzačních smyslů. Za období pěti měsíců začal Petr aktivně používat bílou hůl při samostatném pohybu nejen v exteriéru, ale i v interiérech. Dnes je Petr schopen samostatně a bez průvodce dojít do obchodu, navštívit zdravotnické středisko i městský úřad, kde si zvládne obstarat vše potřebné. Naučil se používat dopravní prostředky MHD a dojíždí na hodiny Shown downu (ping-pongu pro nevidomé) v centru Ostravy. Cíl individuálního plánu byl zcela naplněn. Petr je schopen samostatného pohybu i při zhoršených světelných podmínkách, ovládá potřebné trasy, orientuje se v prostorách školy, na úřadě, v prodejně potravin. Absolvování kurzu prostorové orientace mu pomohlo k  větší samostatnosti a nezávislosti, k  rozvoji vlastní soběstačnosti a ke zdárné přípravě na budoucí povolání. V  současné době již Petr žije samostatně ve vlastním bytě a zaměřuje se na možnosti svého dalšího osobního rozvoje. (SOCIÁLNÍ REHABILITACE – ambulantní forma, služba sociální prevence)

Příběh čtvrtý Příběh nejlépe dokumentují přímo slova klienta služby: „Absolvoval jsem úspěšnou léčbu závislosti na alkoholu a brzy to budou přesně dva roky, co jsem neměl ani kapku. Už v léčebně nám připomínali, že alkoholismus je problém na celý život, a proto jej nezvládneme bez další následné péče. Pomoc jsem nalezl ve službě se stejným názvem ve skupinové terapii, která se schází jednou za dva týdny. Bez ní bych to asi nezvládl, motivuje mě do dalšího boje se závislostí. Po léčení v Opavě nebo jiném léčebném zařízení je člověk pozitivně naladěn. Věří, že se mu podaří závislost překonat. Pak ale přichází normální život. Alkohol je k dostání v každé restauraci, obchodě, na každé akci a na benzince je k dostání 24 hodin denně. Když přicházím na setkání naší skupiny, vím, že dělám něco pro sebe. Potkám lidi, kteří mají stejný problém jako já. Vyslechnou mě, já si vyslechnu je a navzájem si předáme zkušenosti s abstinencí. Pro mne to už není terapeutická skupina, ale skupina dobrých přátel. Člověk se před nimi může otevřít více než před kolegy v práci nebo před rodinou. Mezi přáteli není lež, nelžeme si. Alkoholikovi rozumí nejlépe druhý alkoholik. Kdo si to nezažil, nikdy neuvěří. Na skupině se setkám s přívalem energie, která mi pomůže překonat další dva týdny v boji se závislostí, alkoholem a sama sebou. Protože ten boj se závislostí nikdy nekončí.“ Služby následné péče pro osoby závislé na návykových látkách jsou poměrně “mladými” službami v rámci Moravskoslezského kraje. Přestože byla vždy deklarována potřebnost těchto služeb ze stran zdravotnických zařízení, zejména pak psychiatrických léčeben a ambulancí,

41

setkávali se z počátku poskytovatelé programů následné péče s jistou nedůvěrou ohledně odborné úrovně a kvality poskytovaných služeb. Na základě toho proběhla intenzivní informační kampaň v rámci výše uvedených zdravotnických zařízení, osobní setkání s pracovníky služeb a zdravotnických zařízeních, nastavení parametrů vzájemné spolupráce, která neustále kontinuálně pokračuje. Pracovníci služeb následné péče mají např. možnost pravidelné prezentace služeb na odděleních léčby závislosti v psychiatrických nemocnicích, pacienti jsou v průběhu léčby k využití služby motivováni, při ukončení léčby je odcházejícímu pacientovi doporučena konkrétní služba v blízkosti jeho bydliště. Dle zkušenosti poskytovatelů také podstatná část psychiatrických ambulancí služby následné péče klientům doporučuje. Vypovídajícím ukazatelem jsou potom údaje, které poskytovatelé služeb následné péče evidují (konkrétně poskytovatel čtyř ambulantních služeb) o tom, odkud klienti dostali doporučení a informace o službě. Před čtyřmi lety přicházeli klienti hlavně na základě osobního doporučení jiného klienta a vyhledání služby na internetu (rok 2010 - 56 %, rok 2014 - 21 %), v současné době většina klientů přichází do služby právě na základě doporučení psychiatrických nemocnic a ambulancí (rok 2010 - 11 %, rok 2014 - 64 %). (SLUŽBY NÁSLEDNÉ PÉČE pro osoby závislé na návykových látkách – služby sociální prevence)

Příběh pátý: Pan Petr chodí do služby sociálně terapeutických dílen již čtvrtým rokem, vlastně od té doby, kdy  středisko v  rámci transformačního procesu Moravskoslezského kraje vzniklo. Během té doby se Petr učil v dílnách nejen manuální zručnosti, ale především pravidelnosti, přesnosti, spolupráci s ostatními, zodpovědnosti a dotahování věcí do konce. V minulém roce se po několika osobních jednáních s obecně prospěšnou společností, která zaměstnává lidi se zdravotním postižením, podařilo navázat spolupráci. Nebylo překvapením, že když se vedoucí této společnosti dozvěděl, že se jedná o zaměstnání člověka s mentálním postižením, měl o jeho schopnostech velké pochybnosti a dlouhou dobu trvala z jeho strany obava a nechuť nabídnout pracovní místo právě člověku s mentálním postižením. Výstupem z jednání bylo dohodnutí se na „zkouškovém období“ působení Petra v této společnosti. Petr má nyní již po záuční době a pracuje jako uklízeč v  domácnostech. Je patrné, že tato pracovní zkušenost má na Petra pozitivní vliv. Petrovi se splnilo přání skutečně pracovat a jeho zaměstnavateli mít pečlivého a spolehlivého zaměstnance. U pana Petra došlo k mnoha posunům, například k rozvoji jeho vlastního sebevědomí, rozvoji v oblasti komunikace, navazování kontaktu s lidmi, orientace ve městě a blízkém okolí, zlepšení finanční situace a možnost vlastní seberealizace. (SOCIÁLNĚ TERAPEUTICKÉ DÍLNY - ambulantní služba sociální prevence)

42

Příběh šestý Do domova pro seniory byl přijat ve věku 77 let pan Václav. Tento pán prodělal cévní mozkovou příhodu, následkem toho měl levostrannou parézu a byl upoután na lůžko, nemohl se o sebe sám postarat. Po týdnu začali pracovníci služby s  LTV cvičením, masážemi svalstva a vodoléčbou (celková perlička, perlička dolních a horních končetin). Cvičení bylo prováděno na lůžku a na procedury byl pan Václav převážen na invalidním vozíku. Po necelém roce intenzivního cvičení se dokázal postavit a pohybovat se po pokoji pomocí záchytných bodů. Dále pokračoval za pravidelné podpory pracovníků nácvik chůze na vysokém chodítku a postupně pomocí francouzských holí. Pan Václav už dokáže některé činnosti zvládnout sám a začíná každodenně trénovat na rotopedu, ze začátku pomalejším tempem a po dalším půl roce už ujede i 20 km bez větší přestávky. Začíná se zúčastňovat i nabízené zábavy, dřív se společnosti vyhýbal. Rád si zazpívá, řeší vědomostní kvízy. Začal se zajímat o historickou a válečnou literaturu. Po velmi krátkém nácviku s chodítkem začal pan Václav chodit do města s doprovodem pracovníka a po týdnu již zcela sám. Neustále trénuje, má na pokoji zapůjčeny cvičební pomůcky a akupresurní podložku, v prostorách domova se pohybuje pomocí pouze jedné francouzské hole. (DOMOV PRO SENIORY – pobytová sociální služba)

Příběh sedmý Paní Iva je ženou středního věku s lehkým mentálním postižením, která žila se svou rodinou. Službu sociální rehabilitace využívala s cílem zvýšit své dovednosti tak, aby si mohla najít a udržet pracovní uplatnění. V průběhu dvou let individuální podpory pracovníky sociální rehabilitace pracovala na rozvoji svých dovedností směrem ke komunikaci, k nácviku pracovních návyků a dovedností a k samostatnosti. Následně měla možnost absolvovat několik cvičných praxí na běžných pracovištích. Poté se podařilo najít pracovní uplatnění v oblasti úklidu kancelářských prostor a paní Iva v této oblasti pracuje již řadu let. Zprvu využívala podpory pracovnice sociální rehabilitace a v současné době jí poskytuje přirozenou podporu kolegyně v týmu. Paní Iva ukončila poskytování služby sociální rehabilitace. Do služby se vrátila po několika letech na kratší dobu v souvislosti se změnou životní situace, kdy jí zemřel rodinný příslušník, se kterým žila v domácnosti a paní Iva se musela plně osamostatnit také v oblasti hospodaření s finančními prostředky a péči o domácnost. Paní Iva využila individuálních nácviků a konzultací v rámci služby sociální rehabilitace a v průběhu roku se plně osamostatnila. Nyní žije ve svém bytě, chodí do práce na 3 hodiny denně a žije plnohodnotný život v běžné společnosti. Využívání služby sociální rehabilitace ukončila. (SOCIÁLNÍ REHABILITACE – ambulantní forma služby sociální prevence)

Příběh osmý Než Pavel nastoupil rezidenční pobyt v  terapeutické komunitě, prožil patnáct let závislosti na návykových látkách a to především pervitinu, který začal užívat ve svých patnácti letech. Nejdříve pervitin užíval rekreačně a to nazálně. V sedmnácti letech přešel na nitrožilní užívání

43

a postupně začal pervitin také prodávat. Díky užívání návykových látek nedokončil gymnázium, ale začal pracovat u jedné prodejní firmy, kde se mu zpočátku úspěšně dařilo. Důsledkem užívání návykových látek bylo i to, že si zaměstnání nedokázal udržet a po roce a půl jej opustil. Jeho pracovní kariéra už pak zahrnovala jen krátkodobé kontrakty, maximálně na půl roku, které vždy nedodržel. Pervitin začal postupně také sám vyrábět. Jeho vztahy s rodinou byly velmi napjaté a po několika pokusech a slibech nakonec dospěly do stavu vzájemného zraňování a obviňování. V jeho životě byly i momenty kdy krátkodobě abstinoval. Jedním z takových byl vztah s partnerkou, se kterou má dítě. Po určité době nedokázal tento vztah udržet a vrátil se zpět k užívání a výrobě návykových látek. Během své drogové kariéry se dostal do kontaktu se službami terénních programů a programů kontaktního centra, ve kterých využíval především výměnný program. Jeho nelegální aktivity spojené s jeho způsobem života vyústily v zatčení a odsouzení k  výkonu trestu odnětí svobody. Po roce a půl výkonu trestu, ve kterém se na vlastní žádost nechal zařadit do bezdrogové zóny se vrátil s pevným přesvědčením, že již bude abstinovat. Našel si nové zaměstnání, ve kterém byl dík svým schopnostem velmi oceňován. Podařilo se mu získat bydlení v pronájmu a navázal vztah s novou partnerkou. Projevil zájem o kontakt se svým dítětem. Po zhruba půlročním snažení, kdy užíval pouze alkohol a marihuanu znovu užil pervitin. Znovu přetrhal všechny navázané vztahy a začal s intenzivním užíváním a výrobou. Během dalšího půlroku žil po různých přechodných bydleních a živil se především nelegálním způsobem. I díky zhoršujícímu fyzickému a zejména psychickému zdraví se po konzultaci v kontaktním centu rozhodl pro léčbu v psychiatrické nemocnici. Tříměsíční pobyt ale nedokončil a na vlastní žádost jej předčasně ukončil a vrátil se do kolotoče drogové závislosti. Po nějaké době se opět rozhodl pro léčbu své závislosti, znovu nastoupil do psychiatrické nemocnice, kde mu byl doporučen dlouhodobý rezidenční pobyt v terapeutické komunitě. Během pobytu v komunitě měl možnost rekapitulovat všechny své životní kroky, nahlédnout na motivy svého jednání a nalézt zdroje pro život bez návykových látek. Díky pevným součástím terapeutického programu se mu podařilo navázat respektující a přijímající vztah se svou rodinou a začít pracovat na navázání vztahu se svým synem. Začal pracovat na splacení svých dluhů a hledání smysluplného uplatnění. Program absolvoval s několika významnými mezníky, mezi něž patřila i ztráta motivace a hledání způsobu jednání s blízkými a kamarády. Nové dovednosti zkoušel na pracovních a volnočasových výjezdech organizovaných terapeutickou komunitou, kdy měl možnost komunikovat s „normálním prostředím“. Pracovní terapie byla realizována ve spolupráci s  místní obcí na údržbě zeleně, ale také ve spolupráci s  komerční sférou při přípravě a úklidu kulturních akcích. Po úspěšném absolvování programu nastoupil do doléčovacího centra, kde se snaží upevnit získané schopnosti a hledá cestu jak realizovat svůj život bez návykových látek ve všech oblastech. (TERAPEUTICKÉ KOMUNITY – pobytová služba sociální prevence)

Příběh devátý

44

Paní Stela začala docházet do denního stacionáře ve věku 28let. Verbálně nekomunikovala a ani neměla nastavený žádný funkční komunikační systém, potřebovala pomoc druhých osob

v oblasti hygieny (výměna inkontinentní pomůcky, zajištění hygieny po výkonu fyziologické potřeby), sebeobsluhy (oblékání, svlékání, obouvání, zouvání). V době, kdy paní Stela začala využívat služeb denního stacionáře, používala výhradně inkontinentní pomůcky. V  denním stacionáři pracovníci nastavili pravidelné doprovázení na toaletu. Po půl ročním nácviku bylo možné odstranit během dne inkontinentní pomůcky. Paní Stela nyní používá klasické spodní prádlo a v doprovodu pracovníků pravidelně navštěvuje toaletu. Paní Stela si stále neumí uhlídat režim docházení na toaletu, ani nezvládne hygienu po vykonání fyziologické potřeby, ale díky pravidelné a dlouhodobé podpoře pracovníků denního stacionáře nemusí celé dny trávit v inkontinentní pomůcce. Současně pracovníci začali pracovat na zjištění možností paní Stely v oblasti komunikace a také v této oblasti se ukazují pokroky při využívání podpory alternativní a augmentativní komunikace. (DENNÍ STACIONÁŘ – ambulantní služba sociální péče)

Příběh desátý Patrik je sedmnáctiletý mladý muž, který žije v současné době v domově pro osoby se zdravotním postižením. Do svých cca dvanácti let vyrůstal v  rodině, ale poté, co se zhoršil jeho zdravotní stav a  maminka rovněž potřebovala lékařskou péči, přestěhoval se do domova. Patrik nemluví, ale komunikuje pomocí speciálně pro něj vytvořených komunikačních tabulek, poměrně dobře rozumí mluvené řeči. Přestože pracovníci služby vnímají jeho další potenciál možného rozvoje, pracovníci školství byli jiného názoru. Patrik tedy absolvoval pouze základní vzdělání. Je tedy člověkem, který bude jen těžce hledat „klasické“ pracovní uplatnění jak na chráněném, tak na otevřeném trhu práce. Pracovníci hledali další možnosti jeho rozvoje tak, aby získal další dovednosti, které mu umožní větší samostatnost, ale také spokojenost, změnu prostředí, poznávání nových situací apod. Patrik začal navštěvovat sociálně terapeutickou dílnu. Prostředí pracovníci upravili s ohledem na jeho potřeby, stejně tak dokážou především v oblasti využívání různých forem alternativní a augmentativní komunikace podpořit další klienty sociálně terapeutické dílny. Patrik má možnost v rámci jasně nastavené struktury v prostoru a čase získávat nové dovednosti – pracovníci s  ním trénují práci na  počítači, globální čtení pro rozšiřování jeho dovedností, začal se učit pracovat s  aku - šroubovákem a časem snad přibudou další pracovní nástroje. Nedílnou součástí spolupráce jsou i individuální doprovody a nácviky, které nesou první „ovoce“. Patrik už nepotřebuje na cestě z domova do dílny tak vysokou míru podpory (tj. pracovníka), ale přichází spolu s dalšími kamarády z domova. Jeho den má přirozenou strukturu, učí se stále novým věcem, přichází do kontaktu s dalšími lidmi…Jeho zapojení do běžného života dostává nový kvalitativní rozměr. Prostřednictvím správně nastavené pracovní terapie přizpůsobené potřebám člověka s autismem tak dochází k postupnému dalšímu zvyšování kompetencí a samostatnosti Patrika. Bez odborně erudovaného personálu a znalosti potřeb a možností lidí s autismem by tato dobrá praxe nebyla možná. (SOCIÁLNĚ TERAPEUTICKÉ DÍLNY – ambulantní služba sociální prevence)

45

Příběh jedenáctý Pracovník terénního programu vstoupil na malém městě do kontaktu s mladou uživatelkou pervitinu, které můžeme říkat Klára. Klára začala užívat pervitin v 16ti letech, kdy jej vyzkoušela poprvé spolu se svým přítelem. Postupně začala pervitin užívat pravidelně a to nitrožilně. Jelikož bydlí na malém městě, měla problémy s používáním čistého injekčního materiálu, neboť jeho nákup v lékárnách je na malém městě více než nápadný. Když se jednou Klára pohybovala na „drogovém bytě“ setkala se s pracovníky terénního programu, kteří se zde v rámci domluveného kontaktu nacházeli a ti jí nabídli své služby. Navázaný vztah byl křehký, Klára plně nedůvěřovala nestrannosti pracovníků terénního programu a dlouhou dobu trvalo, než dokázala uvěřit, že se nejedná o pracovníky, kteří by jí udali na policii apod. Při spolupráci s pracovníky začala využívat jejich služby. Jednalo se především o výměnu materiálu k bezpečné nitrožilní aplikaci drog. Další službou, kterou Klára využívala, byla pomoc s  orientací v  sociálním prostředí – konkrétně rady a doporučení pro jednání s úřady při vyřizování ztracených dokladů a sociálních dávek. Byly jí nabídnuty i služby kontaktního centra, ale ty se rozhodla nevyužít a to vzhledem k  tomu, že kontaktní centrum je od města pobytu Kláry vzdáleno více než 20 km a zejména proto, že nechtěla využívat další služby, což pracovníci terénního programu plně respektovali, stejně jako její rozhodnutí užívat návykové látky. Během dalších kontaktů vyšlo najevo, že Klára otěhotněla. Pracovník terénního programu jí pomáhal, se zjištěním kontaktu na lékaře, na kterého se může obrátit. Během této práce pracoval také s její motivací. Při této práci vyšlo najevo, že Klára v současné době nechce i přes těhotenství přestat s užíváním návykových látek. Pracovník terénního programu tedy pracoval na tom, aby Klára informovala svého lékaře o svém aktivním užívání, což se nakonec podařilo. Klářino těhotenství bylo přerušeno spontánním potratem ve třetím měsíci. Poté byla nadále v kontaktu s pracovníky terénního programu, kteří jí podporovali i v této nelehké situaci. Nadále využívala služeb výměnného programu a psychosociální podporu. Asi rok po potratu se Klára přestala dostavovat na místa výměny a kontaktovat se s pracovníky terénního programu. Zhruba po dalším 1,5 roce se Klára znovu ozvala pracovníkovi terénního programu a sdělila mu, že již neužívá návykové látky, žije v dobrém partnerském vztahu a pozvala jej, aby se přišel podívat na její čerstvě narozenou dceru. Na tomto příkladu můžeme ukázat dvě skutečnosti, které jsou pro realizaci a pohled na terénní programy v   MSK důležité: 1. Terénní program v tomto případě zafungoval nejen jako „klasický drogový terénní program“ ale částečně suploval další služby pro drogově závislé, pro klientku v lokalitě nedostupné. 2. Pracovníci TP projevili velkou míru profesionality při respektování klientčina rozhodnutí užívat NL a to i v situaci kdy byla těhotná. Tento její stav nepřehlíželi, ale motivovali jí k tomu, aby o svém užívání informovala svého lékaře. Přitom jí ale nenutili, aby s užíváním přestala, neboť tím by mohli zcela nabourat křehkou důvěru, která se jim podařila s klientkou vybudovat. (TERÉNNÍ PROGRAMY pro uživatele návykových látek – terénní služba sociální prevence)

46

Závěrem je důležité sdělit, že projekt Evaluace poskytování sociálních služeb v Moravskoslezském kraji přinesl nejen tento výstup. Mezi další výstupy patří materiál nazvaný „Výstupy z realizovaného projektu Evaluace poskytování sociálních služeb v  Moravskoslezském kraji“ určený především koordinátorům a členům triád komunitního plánování   obcí Moravskoslezského kraje. Pro tyto písemné výstupy, které pracují s některými daty získanými ze Závěrečných zpráv jednotlivých pracovních skupin, platí, že naší ambicí je, aby s nimi pracovali mj. také lidé, kteří jsou členy samospráv a mají k tématu sociálních služeb a občanů, kteří je mohou potřebovat, co říci. Další výstupy projektu, které jsou cíleny především ke kvalitě a personálnímu (a také ekonomickému) zajištění poskytovaných služeb, byly cíleny směrem k poskytovatelům i zadavatelům a stávají se základem pro další připravovaný individuální projekt zaměřený na systémové plánování rozvoje sociálních služeb v kraji.

47

Důležité je pokračovat v otevřené komunikaci a spolupráci lidí, kteří budou na projektu spolupracovat. Věříme, že se opět „otevřou“ diskusní fóra, podaří se najít systémové nástroje a klíče k financování a vykazování sociálních služeb, zvýší se kvalita a dostupnost poskytovaných sociálních služeb v kraji. To vše stojí nejen na základech již nastaveného otevřeného procesu střednědobého plánování rozvoje sociálních služeb v Moravskoslezském kraji, ale také na nadšení, profesionalitě a otevřenosti všech lidí, kteří se zabývají otázkami podpory, pomoci a péče poskytované lidem, kteří se ocitají v nepříznivé sociální situaci, nebo jsou touto situací ohroženi.

48

49

Důležité webové odkazy, kde také najdete další podnětné informace: Odkazy na závěrečné zprávy a modely služeb http://verejna-sprava.kr-moravskoslezsky.cz/cz/eu/evaluace-poskytovani-socialnich-sluzeb-v-moravskoslezskem-kraji-37883 Krajské plánování http://verejna-sprava.kr-moravskoslezsky.cz/socialni_oblast Registr sociálních služeb http://iregistr.mpsv.cz

50