Chtěli bychom, aby Vám tento cestopis připomínal krásné zážitky a byl pouze jedním z mnoha dalších...
1.den Tak přišel očekávaný čas a v 17.25 hoď. s 30 min. zpožděním jsme se zvedli z Prahy směr Madrid. Wizz air moc pohodlné nebylo, ale s výbornou náladou jsme dorazili o 20.30 hoď. na letiště Madrid. Ještě jsme skočili do Iberia a Maruška svou brilantní španělštinou zkoušela přesvědčit nejdříve dámu a poté pána, aby přebukovali let na čas 1.05 místo 12.45. Bohužel letadlo bylo plné. Jediná nabídka byla do business clase za příplatek pouhých 2631EUR... na osobu. Tak jsme se obrátili zády a šli hledat ubytko. Nejprve jsem chtěl i já přesvědčit o svých kvalitách a tak jsem šel s překladačem zajistit hotel na informace. Po pár info s pánem z něho vylezlo, že hotel blízko je plný, ale že Češi mají nejlepší pornofilmy. A tak to vzala Maruš po SMS do Čech, kde nám Jara našel ubytko v hotelu IBIS jen 1 stanici metrem. Ubytko za 59 EUR a cesta a 2,5EUR x 2. Spokojeně ležíme v pelíšku. PS: batohy mají po 15 kg a už teď nás serou, jak jsou těžký - jako krávy...... Jej, právě jsme
zjistili, že mapy a průvodce zůstali doma no nic důležitého. Vaše Kalamity Mary a Chodící nebezpečí Ladislav
2.den Sladké probuzení a vydatná snídaně v hotelu Ibis předurčovala dobrý den. Tato představa se rozplynula po ještě spolehlivém odvozu na letiště. Španělé jsou úžasní, zajistí vám stálou dávku nejistoty, asi pro zábavnější cestování. Paní na checkinu, ačkoliv zřejmě viděla, že patříme k sobě, rozhodla se nás oddělit. Let trvá 12 hodin, a proto možná myslela na naše blaho, abychom si byli vzácní. Ale na nás padla velká úzkost, teda na mě a vyvrcholila těsně před startem. Předtím jsem krapánek bojovala, abychom neseděli každý na jiné straně letadla, ale bez efektu- manana.... Dopadlo to dobře, miláček sedí přes uličku, vidím na něj. Prý jsem se u toho trochu durdila… Kvalitka letecké společnosti Iberia nám zajistila mimořádně zábavné doprovodné řádění děti, sedících okolo nás v počtu hodném vetší mateřské školky, klimatizace zapnuta pro komfort 13 stupňů a skromném přísunu jídla a pití.
No, když to shrnu asi jsme přece jen něco vypili a snědli, jelikož v návštěvách záchodků to skončilo krásnou remizou 3:3. Lima hlásí přílet dvou Gringů v 19.00. Pak přišlo dlouhé hodinové čekaní na kufry a pak hurááá z letiště pro informace. Tam Chodící nebezpečí zaúřadovalo svou nedočkavostí a hurááá akcí ---------- Olé na IGUAZU a hned první pěšák, co nám skočil do cesty nás přemluvil teda mého kluka, ať s nim jdeme do kanceláře, kde zajistí výlet...... No šli jsme asi 15 minut, parádní uvítaní, propocená trika a tam nám klouček ukázal cenu 1800 dolarů......... on se snad posral, asi něco špatného snědl..... Tak jsme udělali otočku a zpět na letiště.......... No tak jsme si v klidu sedli, teda v klidu až po 15 minutách, neboť můj kluk byl krapánek roztěkaný..... Ale žádna hádka opět nepřišla....... Přišel nápad letět do Cuzca na MP, ale po konzultaci s Yardou, později ho poznáte v dalších dnech, jsme zjistili, že bychom se asi hned krapánek posrali z těch výšek....... tedy slušně řečeno.... Není dobré hned do vyšších míst, jelikož bez aklimatizace nastanou potíže nejen žaludeční........ Už se nám chce spát, tak vám
ani neřekneme, jak jsme našli hotel..... hehehehe......... Ráno v pět vstáváme a letíme směr Arequipa.
3. den Tak jsme se probudili a Maruška praví.... asi jsme zaspali - koukneme na hodiny a ono je pul druhé ráno..... no jo v Čechách je půl osmý. Tak jsme se schoulili a spali dál. Do 4.45 už nic moc spánek a hurá na letiště. Taxikář z večera asi tušil, že Ladík má rád jen vyleštěný a čistý vůz a asi ho celou noc leštil.
I košili mu manželka dala do mandlu - bílou. Snídaně na letištní podlaze měla své kouzlo kolumbijská káva s nadkoblížkem v karamelu. Meziprostor zaznamenal 2 podezřelá fluida a tak zpozdila let o 40 min - maličkost. Arequipské slunce a okolní scenérie nás přivítali v 9 hod. Je tu opravdu krásně. 22 stupínků, čerstvý vzduch a výška 2650 m.n.m. Bágly přišly brzo - nechápeme. Venku stálo 200 indiánů a jeden bílý Olda Šetrný - Yarda. Pak už jen samá pozitiva - pivečko překvapivě dobré, skoro jako Plznička, zahrádka, útulný pokoj con baňos, pes Ares vypadající jako Baskervil, ale ohromný mazel. Pak velké plánovaní a už aby to bylo. Zítra jedem na zvířátka. Ladík se těší na své odlitky - tučňáky. Pošleme upravený itinerář do 29. 12., ale po reklamě..... Při malé okružní procházce městem jsme se zúčastnili politické manifestace komunistické strany - Láďa už dostal 3 hlasy. Ba ne, je tu předvolební období a moc pěkně tu hrají a zpívají. Máme velmi důležitou zprávu pro našeho malého cestovatele Ondřeje - na náměstí tu holubi v počtu tisíců žiji v naprostém souladu se všemi
a vůbec nikdo je nerozhání, takže Ondřeji, to je výzva. Po cestě nám šla vstříc velmi pěkná zdobená rakev, určitě plná a nesli ji lidé, z nichž jeden měl nos jako rozkvetlý květák. Já se moc nekoukala, ale Ladík měl zážitek, vychutnal si ten pohled, za rohem si odplivl a řekl - tohle nemusím. Teď po posilnění hodinkou spánku jdeme do víru města a prý je to bezpečné, leda průjem si doneseme, páč máme hlad a všude to tak slibně voní....
4.den Vstali jsme v 6 hoď. ráno a přivítalo nás krásné sluneční počasí a vyrýsované siluety hor okolo nás – Chachani 6075 m.n.m., Pichu Pichu 5664 m.n.m. a Misti 5825 m.n.m. samí malí drobečci sopečného původu a koukáme na ně z 2500 m.n.m. Místy pojedeme po tlamičkách dolu - sjezd na kolech, datum vám neřekneme, poněvadž je ještě činná a tak ji nechceme dráždit a vlítneme na ni nečekaně. A vás taky nebudeme dráždit. Mlíko a pečivo k snídani vozí až k domu místní starý mládenec ve starém autě a Mlíko vozí v konvi, jak za starých časů. Výlet za zvířátky směr Matarani k Pacifiku byl i tematický. Po cestě nám Yarda povídal o historii a politické situaci v Peru a další zajímavosti. Takže po debatě o politice a jejím srovnání jsme zkonstatovali, že tady se taky krade, ale každý ví kolik a proč a kdo za koho kope a když je toho hodně, tak to srovná vojensky puč. Ten by pomohl našim politikum a ještě lépe defenestrace. Díky této cestě firma
MT a Prodoor získá odbytiště zboží na 10-tky let - projížděli jsme panamerickým pásmem bývalé pouště, kde se v současné době zakládá 5 mil město. Zatím je zde 6 domů, z toho 1 je Yardy - tam jsme zalili kytky - teda Yarda a my zalili sousedovi verandu - Láďa možná kuchyň - potřebovali jsme na WC. Marie zaměřila stavební otvory pro dveře. Ba ne, je zde přivedena elektrika, voda, vše se postupně zavlažuje, protože je zde spousty podzemní vody hned pod povrchem a pozemky jsou rozparcelované. Policejní kontroly probíhaly vždy se staženými okýnky, protože auto má kouřová skla a na to nemá povolení. Po 2.5 hod jízdě jsme dorazili do vesnicky Matarani, kde po pár set metrech na pobřeží Pacifiku vykoukl malinkatý přístav..... tam Yarda domluvil rybářskou bárku Magda, která byla náhradou za domluvenou loď s nějakým Tenisem, který měl Maňana a nepřijel. My na ni naskočili a pluli k nedalekým ostrůvkům skalisek, kde na nás čekali ty zvířátka - pelikáni, kormoráni, kondoři krocanovití, racky nepočítáme, lvouni - mladí i staří a napůl cestě tam stál jeden nasraný, asi hodně dlouho čekající Ladí
TUČŇÁK HUMBOLTŮV. Fakt tam chodil, tak sám a motal se jak Maďar v kukuřici a byl naprosto úžasný. Tak zapózoval a šel kadit. Pak jsme viděli další, ale měli kopr vylézat a ukazovat se, jenom ten jeden byl zaplacený nebo o Láďovi slyšel všechen věhlas a chtěl ho za každou cenu vidět. V moři se to hemžilo medůzama, který se říká aquamal - špatná voda - koupat se nám s nimi nechtělo. Nutno dodat, že jsme tam byli sami s těmi zvířátky a domorodci - bez turistů a bylo to moc fajn. No, oproti slavným Ballestas tzv. Galapagy chudých, kde by jsme byli mezi 20 loďmi po 40ks Japonců. Po návratu do města jsme se zastavili na tržnici pro místní a padali nám oči z důlků z toho ovoce a zeleniny. A nejvíc mám chuť na cibuli, asi jsem těhotná. Maji ji fakt dobrou. Hned po návratu jsme dostali najíst tradiční gallinas - kuřecí maso naškrabané + omáčka - žlutá paprika + sýr + solená sušenka - Ladík říká jako od maminky. Za chvíli jedeme směr Cuzco nočním busem - nejspolehlivějším v Peru - řidiči se střídají po 4hoď, tak buďte bez obav. U ostatních bus společností si občas pospí -
samo ze za volantem. Pojedeme 10 hodin a pak se tam budeme toulat cca 3 dny. Papapusu!
5.den Tak je to tady, už vím proč tady má Ladí důležitou roli - já si už nepamatuju, co bylo včera, po poslední zprávě jsme sbalili pět švestek + 1 tekutou - už máme málo a nasedli do fajn busu Cruz del Sur.
To vám byl poschoďák, všichni dostali deku, polštář a večeři, jen ten vrchní byl nějakej divnej. Jeho hlas se zasekl, Láďa říká ve 13ti letech, já říkám dole v poschodí. Noc v buse - 11 hoď, nic moc a přesto jsme se na sebe ráno culili jako obvykle, opět jsme nezklamali a naše aura způsobila defekt zadního kola, oprava trvala, jak fotbalový zapas 90 min. Triumfální vjezd do Cuzca nás krapánek zklamal, neboť jsme museli objížďkou pres zdejší slam, kde je total bordel. Láďa pronesl - to mam doma kolem domu uklizeno. Asi měl pravdu. Soňa v hostelu De Abuelo je milá paní doporučil nám ji Yarda jako spoustu věcí. Nadržení, tedy na prohlídku města a nuceni koupit všechny billetass jsme se vrhli do města. Než jsme dojeli na správně místo vystřídali jsme 4 taxi , ačkoli jsme měli přesné adresy, z posledního taxi už jsme nechtěli vylézt a Mařenka šla zjistit jestli nás opět nenapálil. Kdyby jo, napálila by ho ona, paragánskou padinou, myslím, že by už dojezdil. Zvítězili jsme, máme lístek na MP na 19.12.
Uchvátilo nás centrum a náměstí Cuzca a počasí nám pomohlo, vidět ho v krásných barvách - na fotkách uvidíte. Pojedli jsme, popili čaj z koky a sjetý vycházíme na výlet směr nad Cuzco památky Inků. Saqsayhuaman, nádherné zbytky staveb Inků a parádní vyhlídka. Mámo, to ti jsou panorámata. Nad městem se tyčí 10-ti metrová socha Jezuse, lehli jsme tam do trávy, nádherně pokosené od lamiček a relaxovali na slunci při pěkné peruánské muzice od peruánského pohádkového dědečka. Při sestupu do Cuzca jsme ještě navštívili Incké muzeum… řeknu vám, padla mi brada, jaký to byli zemědělci, myslím taťko, dělat jim předsedu byl by si za výsledky spokojen… bylo tam i spoustu keramiky, oblečení, nástrojů a Mařenka měla největší radost z mumií, jako dóóóst dobrý. Doprovodným adrenalin zážitkem bylo obyč. dýchání…. Láďa občas zafuněl jak lokotka a mě to skolilo i díky rýmičce, tak že jsme v 18.30 zalehli. Je ráno, je nám ok a za chvíli směr OLLAYTAMBOOO směr MP
6.den Vycházíme z hotelu směr calle Pavitas, odkud jezdí collectivo tzv. malý busek za pár kaček. Hoďka a půl krásnou krajinou, upravená políčka, domácí zvířátka a hliněné chaloupky, samozřejmě v každé vesnici fotbalové hřiště. Vesnice Ollaytatambo je úžasná, uprostřed strmě tyčících se hor nám zkrátka netypická. To byl jen skromný
začátek cesty do světa Avataru, opravdu zde krajina vypadá úplně stejně jako v tom filmovém trháku. Nasedli jsme na vlak nejdražší na světě - je to jediná přístupová cesta k MP, proto je z toho slušný byznys. Chtěli jsme pozorovat tu úžasnou krajinu, ale naproti nám posadili milá děcka (důchodce) Peruánka a Švéd, kteří si řekli, že s námi musí být super pokec a tak jsme opravdu povídali a věřte nevěřte, všelijak, jen čínština tam asi chyběla. Nejvíc to šlo Ládíkovi - vynikl například v polštině, ruštině, němčině a japonštině. Dokonce jim popsal naši rodinou specialitku - že dělám dveře, on kliky a taťka panty. Chtěli i náš mail a fotili nás, jako by náš chtěli do rodinného alba - asi jsme v našem složení exoti - jako v dobrém. Podali jsme si pacičky a vyšli z nádraží směr hostel Ausangate. Jako vždy, hned po ubytovaní, nás hnala zvědavost do ulic. Jako motorové myšky jsme je proběhli, našli naše oblíbené informační centrum - Ládíček už drží mapu asi jako malý Ondřej hračky v letadle na Madeiru - nepustí je z ruky. Objevili jsme termální koupaliště a hurá pro plavky. No, řekneme vám, poslední adventní neděli v
teplém bazéně obklopeni strmě tyčícími se horami porostlými pralesním porostem no je to trochu kýčovitý, ale určitě na to nikdy nezapomeneme. Po koupeli jsme zasedli u místního indiána na čaj z koky a kochali se interiérem jeho krčmy s vyhlídkou na bazény a ty hory, na které pomalu padala tma. Pak už jen samá obvyklá pozitiva - večeře a klídeček s pohodičkou a těšením se na ráno na 5 hoď. - budeme na vysněném místě..... papa
7.den Na úvod naši všichni milovaní splníte kviz - kdo neodepíše, mažeme si ho ze seznamu. Kolik navštíví MP denně turistů? Rozdělte na léto, to je nyní, a zimu to je u nás léto. Opět na doporučení spíme u prima lidí v hotelu a ráno nás budí s úsměvem na snídani - stejně od dvou nespíme - to bude nářez doma, až se nám otočí hodiny. Tak se těšte na noční návštěvy a hovory. Již za denního světla, 6.ranní, uháníme směr MP - ale je tu něco divného. Jdeme samotní, Ládík sálá nejistotou a dvakrát zastavuje pacičkou bus a ptá se zda-li jdeme správnou cestou. Jj je to správně a už to začalo i bolet. Hodinu jsme stoupali po příkrých schodech džunglí - normální lidi to chodí 1.5 hoď. a víte, v jaké jsme nyní kondici z in-line..... dali jsme to za hoďku a 10 min. Pochopili jsme, proč jsme šli až nahoru sami. Odměnou nám bylo vše nahoře - nedá se to moc popsat víte, jak jsme oba citově založení........... Ládík opět chytil touhu vidět co nejrychleji co nejvíce, a tak musela často
zaznít známá věta...... Ladislave nechoď na ten kraj........ Příroda přesně jako v Avatáru, stavby z kamení posazené na jeden vrchol obklopeny dalšími vrcholy. Sedíme koukáme s otevřenou papulou a nevěříme, co ti Inkové dokázali , co uměli, co chtěli, jak žili..... no možná by se někteří lidé na Zeměkouli mohly stydět. Toto je jiná dimenze bytí. A je čas dešťů a my jsme dostali dar, 2 hodiny bez deště a lidí. Čas nám vypršel - přišel déšť i turisti. Ještě jsme dostali dar nejcennější v podobě razítka MP do pasu..... jsem z toho jak švestkovej knedlík. Pak jsme potkali naší známou dvojičku důchodců z vlaku. Mam dojem , že paní LIZ se do mé holky zamilovala a už ji zve do Švédska. A pak hurááá dolu! vzali jsme na sebe atombordel a šlapali po schůdkách nazpět. Ještě jedno zjištění - skoro všichni turisti jedou na vrch busem - takže jsme o to více hrdi za náš trek. Dali jsme si dole večeři, převlékli se a přemyslíme ještě o hodince v termálech..... V sedm jedeme zpět směr Cuzco a zítra nás čeká opět dlouhá cesta směr Titicaca............
7.den – pokračování Nemůžeme si nechat pro sebe ještě včerejší události večerní. Tak nakonec jsme odpoledne ještě skočili do termálu na hodinku. Vzal jsem jen pár nutných 23 sol na vstup a šatnu, plavky do paciček a hurá na bazény, ale já hlava děravá zapomenul ručník a mé rozpočty vzaly nesprávný směr. Nezbylo nám na šatnu, jelikož ručník stál 3 sol a bazény dvacku, tak jsme se chtěli proplížit, ale místní drsná policistka viděla naše
zapatos a ropu - překladatelský oříšek co najdete si to.... a tvrdě zakročila, Mařenka chytla svoji jiskru a chtěla ji rovnou jednu nasolit, já ji uklidnil, tak aspoň potom byla malý bonzáček a práskala na ostatní..... tak nás nakonec pustila.... koupačka proběhla a já opět spokojen, že mám ekonomické děvčátko, že by se porvala i pro jeden sol. No přišel čas odjezdu vlakem směr Cuzco a hádejte, odjeli jsme včas... no jasně že neee, přišel průvodčí a šeptal Mařence do ouška ,,machina no trabaja,, takže krásných 90 min, jako na fotbale jsme seděli ve vlaku a čekali až zahřmí... mimochodem opět jsme potkali naše milé důchodce, opět přišla líbačka a pozvání do Malmo. No dorazili jsme do stanice Ollaytatambo a tam čekali colectivo-- byl to řádný hon na pasažéry, ukecal nás až 3 bizon, souhlasil s 10 soly, a to neměl dělat, asi nás nezná, mistry komplikaci. Nejprve jsme mu museli 4x říct ať upevni naše batohy na strese. Rozjeli jsme se skoro poslední, kolona cca 15 aut, ten nás byl zřejmě závodník, takže postupně jsme se dostávali na přední pozice, no a najednou se ozvali naše dva jediné
batohy na strese, že chtějí dovnitř, musel zastavit opět upevnit a zase z poslední pozice hon o titul, po několika předjetí... co myslíte.... no jo batohy se ozvaly-bouchaly do střechy přezkou, nejprve zesílil muziku, ale marně... takže zastavil a najednou seděly i s námi uvnitř...... v pul jedné jsme si ještě dali stezku odvahy nočním Cuzcem do hostelu...
8.den Úroveň hostelu, kde jsme doposud spali je za cca 25 sol/osoba =5.60Kč=1sol, přijatelná, vlastně komfort, čistý pelíšek, koupelna, snídaně, takže dobře vždy spočnem. Dnes jsme dělali opravdové turisty, měli jsme fakultativní jízdu busem směr Cuzco - Puno, Titicaca s 5 zastávkami na zajímavých místech. Celkem 390 km + 8 hodin času. Dostali jsme cedulky na krk a pokyn ,, follow me,,....... 1. zastávka Andahuaylillas = 3122 n.m. , kde je koloniální kostel San Pedro z roku 1631, kde bylo vše zdobené zlatem, opravdu impozantní. Majestátnost kazil jen velký
bordel na náměstí před kostelem, včera tam místní měli velkou pařbu a ještě spali. 2. zastávka Raqchi = archeologická památka , vesnice indiánů Wiraqocha, kde vybudovali roku 1439 místo s duchem dobra a slunce a pozitivní energie. Náměstíčko s malým kostelem, kde místní prodávali svoje výrobky a vedle byla farma s políčky a domácími zvířátky. Nebylo to jen díky sluníčku, že to tu sálalo pozitivní energii. Bylo to celkově z místních lidí a chaloupek a nám se chtělo zůstat déle, než vymezených 15 min. Doporučujeme, kdybyste náhodou jeli kolem , zastavte se. Taky se mi libí, že na vesnících chodí hlavně ženy v původních krojích , ne slavnostních, ale je to hezké. Láďa dodává: mysli si, že to na nás hrají a že přijde 2. hodina - jako třeba v TKZ, převlečou se , skočí k píchačkám a hurá domu - čistá hlava. 3. zastávka oběd formou bufetu a dobrý.... žádný průjem... 4. zastávka na foceni v nejvyšším místě 4335n.m + panoramata na zasněžené Cordiliery - je to dobré.. 5. zastávka = Pukara ,kostel - opak Raqchi = hotová hrobka. Tmavá ,uvnitř
pušinec a budící strach + muzeum kmene z Pukary žijících od 200 př. n. l. do 400 n.l. - to bylo docela zajímavé. V muzeu bylo zakázáno fotit, koukla jsem do vedlejší místnosti a tam Láďa vypínal foťák a jen suše řekl ,,a to je zakázaný,, - prý kolik je nás takových...... Před Punem je jakési město Julliaka - a tam prosím nejezděte, fakt 200 tis obyvatel , humus, spina, depres.... Mám myšlenku říkal to už Yarda z Arequipy - lidi na jižní Ameriku kašlali, asi má pravdu, zdá se mi, že je tu nějak víc prostoru...... Láďa vám teď popise posádku busu Řidiči byli celkem ok, jen chtěli vracet podšálky, což mi nevadilo, ale jim jo, víte jak to mam já, když mam něco vracet..... Stevardka byla celkem v poho, jen zřejmě její předci jedli hodně karotky, to vám byli zuby.... Pár lidi v poho, ať mongol, číňan, černoch nebo Evropan.... zaujala nás ale, před námi sedící Brazilka, která mobilem za cestu z busu nafotila 650 fotek z toho 636 x chytla elektrické sloupy nebo návěs kamionu.... zřejmě nová soutěž fotografii vyhlášená v Brazílii. Ještě nás nadchl člověk ,
který se furt ptal... tož od paté minuty byl OTAZNÍK vypadající jako krocan. V Punu chčije a chčije, ale výborná večeře nám zvedla apetit a náladu - Steak z Alpaky a desert čok. dortík, přímo s třešničkou vše hodné restaurace franc. vyznamenání.... Zítra směr Titicaca na lodičkách plovoucí ostrovy UROS......
9.den No dnešní ranko jsme měli na pokojíčku pěknou kosu, ale naštěstí jsme šlohli v letadle
výbornou deku, tak nás studil jen nos. K tomu počasí jen pár slov - když svítí slunko je to na triko a kraťasy, večer když zapadne, tak už na mikču a bundu..... Začalo to plavbou na jezeře TITICACA na plovoucí ostrovy UROS. Představte si veliké jezero uprostřed hor ve výšce 3800m n.m Menší návštěvní lodí nás vezou k tzv. plovoucím ostrovům, kde žijí lide, způsobem, který je těžké si pro nás představit. Plovoucí ostrovy jsou z vodních rostlin vypadajících jako rákos, které mají na kořenech hlínu, jsou spojené a na vrchu vyskládané těma rostlinama, které jsou duté, odlehčené. Vytváří dokonalou plovoucí podlahu. Lidé a jejich obydlí vypadá, jak před dávnými časy, a tak tam i žiji z drobnýma odchylkama - mobil u ucha, sluneční kolektor na rákos. střeše domečku, tepláky adidas, čepice nike..... Ale jinak krásně oblečené dívenky hrající všemi barvami. Nám se to líbilo - bylo tam málo turistů, ale začíná z toho být komerce.... Den jsme rozdělili obědem a ačkoliv nám žaludek hlásil chuť na pizzu, dostali jsme zdejší menu - polévka, napoj, hlavni jídlo za raketu 5 Sol.....
Druhý výlet byl na pohřební věže Inků.... cca hoďka od Puna.... máme tu otázku pro vás.... Jak se tato destinace jmenuje.... Nejsilnější zážitek byl ovšem jiný než jsme očekávali. V hliněné vesničce právě probíhal turnaj v malé kopané na šikmé ploše s namalovanýma čárama, a za hřištěm se po krk koupaly krávy v místním rybníku, zřejmě také Fanynky, stále k tomu vyhrávala muzika, každý hráč jiný dres, ale nasazení jak v Champions legue - i přítomných diváků úplně celá vesnice. Doprovázel nás pan Chytrý-průvodce, který se rád poslouchal a okřikoval nás, jak ve školce... Panorama na kopci a hrobky Inku byly užasne fotogenické a doporučujeme... jen déšť nás vyhnal zpět do busu, než jsme tam doběhli, Marušku přepadl močák, tudíž hledala Baňo... místní stařenka vybrala 1 sol a tak vyrazila na záchod, před ním se postavil malý klouček a chtěl opět 1 sol, Mařenka začala vychovávat hocha, chytla ho za flígr a dovedla ke stařence... a poslední její věta byla hochu měl bys více věřit...... jsem pravdomluvné děvčátko. Ještě malá informace o zdejších domech.... tatínku, kdyby jsi mě
nehonil do fasády.... tak bych pak byl doma jako v Peru, jelikož místní obyvatelstvo toto vůbec neřeší. Sedíme na netu a k tomu dodáme.... Net v hotelech vždy gratis, veřejný za 1 sol na hoďku..... je to tady poseté na každém rohu. Jdeme na baštu a ve 23 hod cesta spacím busem směr Arequipa - ráno tam budeme.. Zdá se, že opět budeme improvizovat a měnit plán cesty... ale to až po reklamě. papa
10.den Večer jsme sedli do tága a frčeli na bus, v Punu. Byla kosa a déšť… klasické vánoce na blátě. Jeden postřeh pro cestovatele. Pokud jste v hostelu u slušných doporučených lidi, umí zajistit veškeré lístky, vstupenky, informace, doporučení a není to napálené, naopak se vyvarujete nepříjemnostem, zklamáním ale i větším průserům. Nebo můžete běhat po městě, honit lepší ceny a pak popisovat ty nečekané zážitky, které vám zpestří cestování. Váženi další kviz.... V regionu Puno se setkávají 3 národnostní skupiny tudíž tři ofic. jazyky, které to jsou? Jeli jsme společností Julsa, stejný poschoďák jak minule, jen ten přístup, vybaveni a služby byly poloviční. Tentokrát jsme měli lupeny na leženi. Už při nástupu byl trabl... bojovali jsme o svá místa... Na naše místo sedl nějaký páreček, pan vypadal jak bukvice a divili se co tam chceme, to neměl dělat, znáte moji bojovnici, opět zvítězila a podala heroicky výkon nejen ve španělštině. Jízda byla 6.5 hodiny, kluci
šetřili topením, jelikož v busu bylo 13 st.,ale v poloze ležící, přikrytý naši osvědčenou ukradenou dekou to šlo a jediný kdo mě točil, byl přede mnou chrápající Evropan.... Celkově souhlasíme s doporučením používat spol. Cruz del Sur a to z hlediska servisu a hlavně bezpečí, na všech ostatních ušetříte, ale na úkor strádaní, zdraví a bezpečnosti.... časté přepadení, unaveni řidiči, dotěrní Peruánci atd. Včera mě ještě rozesmála místní babka z nůši přikrytou dekou na zadech..... byla metr vysoká, tak i široká, tudíž asymetrická metr na metr, nechápu jak se dostala v buse do poschodí a kde tam seděla a spala, já si myslím, že nůše byla na sedačce a babka nad ni v úložném prostoru.Pak tam ještě bylo děvčátko asi s 5-ti kufry po 36kg - chudák holka asi se rozvádí.... Jinak celé patro bylo plné Peruánců cestujících k rodinám - tam musel být parádní vzdoušek. Dnes máme sanitární den u Yardy – prádlo - no už krapánek zapáchám, holeni za vousy mě už Marie tahá, mytí - Marušce už kape olej z vlasů, ale mě se to libí, majzlíkem jsem omlátil špínu v uších, no a teď už jsme
opět k světu. Stáhnutí fotek, poslání pohledu..... A teď k té změně programu, do Santiaga de Chile letíme už 25.12. místo 29.12.-kde na nás čeká Milan a sedneme do Toyoty, která objíždí svět. Nevíme, jak dlouho s ním pocestujeme, ale už jsme ho předem informovali, co jsme zač, když někam sedneme.... - komplikace je naše sestra a bratr. Zítra o třetí ranní vyrážíme do Colca Canon - 2.největší na světě - teda celým světě. Pozorování velkých ptáků.... Condorů - až 3m rozpětí křídel, a pak štědrovečerní trip v kaňonu. papa
11.-12.den Tak jsme zase zpět u vás, aspoň jste si odpočinuli od našich dotěrných kvízů. Určitě máte po svátkách nacpaná bříška vším tím dobrým jídlem, co mi zaručeně nemáme. Hold si uděláme vánoce v lednu - hlavně Láďa, ten to jídlo POTŘEBUJE!! Další trip nás čekal v Colca Kanonu, je to druhý nejhl. kaňon světa s 3500m a 100 km dlouhý, není to přesně, ale stačí přeci
přibližně.. Ranní vstáváni nám tu nevadí, ačkoliv jsme ranní spáči, ale ve tři ráno je krapánek brzy, a tak jsme po pěti hod. cestě dospávali. Ještě při odchodu z domu byl Yarda trochu prudkej na hocha, co nás naháněl do busu, ale oprávněně, byl totiž hubatej. Musíme se pochlubit, že na rozdíl od vás, jsme měli vánoce se sněhem. Jen chvíli co jsme přejížděli kopce 4700n.m. Snídaně jsou zde všude stejné, káva, čaj, pečivo, máslo, marmeláda, někdy i sýr a docela dobrý pan chleba - teda spíš placka naplněná vzduchem. Stačí to a je to chutnější než snídaně na Madeiře... viď Katy! Takže stejná snídaně ve vesnici a příjezd ke krásné vyhlídce - COMO SE LLAMA? - Cruz del Condor, kde každé ráno, asi jsou objednaný a zaplacený, přiletí místní Kondoři s rozpětím křídel až 3m a docela slušně machrují plachtěním okolo vyhlídky. Tady litujeme, že nemáme objektiv, takže na fotkách to budou vrabci. Měli jsme přesné instrukce, kde, kdy a kam v nasl. 24 hoď máme jít a tak jsme na místě dle mapky vystoupili a vydali se do hor. Jsou opravdu úchvatné od zasněžených
spících po zelená údolíčka , vše jak na dlani. Sestupovali jsme na dno kaňonu po kamenité stezce a potkali dva bratry Slováky, tak jsme celou cestu povídali. Mají trip na 10 týdnů, jsou v pulce - Argentina, Bolivie a před sebou Ekvádor a Kolumbie - nová informace Kolumbie je po vybití drog. kartelu jedna z nejbezp. zemí. Společně jsme pojedli u glorie místní milá paní z hostelu v kaňonu. Nad její čerstvou zel.polévkou jsme sborově jásali a připomenuli jsme si trapné rádoby bio potraviny v ČR. Bratři pokračovali jiným směrem, došlo na objeti a popřáli si štěstí. Slunko zašlo a bylo dobře, čekalo nás 2.5 hod pochodu, nejdříve krutě do kopce, to už nás pálilo na plicích a pak po vrstevnici přes vesnice, kde se zastavil čas před 100 lety. Cílem byla vesnice Oazis a své jméno si zaslouží. Hned na kraji padá teplý vodopád a ten zajišťuje vláhu bohaté vegetaci a teplou vodu do bazénu v hostelech. Vybrali jsme si hostel EL EDEN - tzv. Ráj a k vylíčení té krásy , která nás obklopila bychom museli být lepšími spisovateli. Spousta květin, palem, zeleně, chaloupek z přírodních materiálů – bambusu, hlíny a dřeva. Uprostřed toho
bazén s vodopádem, kam jsme hned skočili, i když trochu krápalo. Ale to už nás volal k večeři Thomas - jediný člověk co tady je správce hostelu. Nikdo jiný tu s námi nebyl, mimo něj a psa, který nás hlídal do rána za kus pizzy. Thomas byl zdejší a moc zajímavě povídal o sobě, rodině i místě a k tomu nám uvařil výborný bylin. čaj, který natrhal na zahrádce. Bylo to zázračné místo. Večer i noc měla své kouzlo. Je to hluboko v horách, džungli uprostřed bubl. potůčků v bambus. chaloupce. Měli jsme jen malé pochybnosti asi moc koukáme na filmy. Nejdříve se objevil na půl cesty k chatkám Thomas s mačetou v ruce, pak po ubytování nepřišlo tradiční zapsaní do knihy návštěvníků, před chatou ležel úplně nový kvalitní a ostrý - přimo do zad rýč. Dvířka u chatky neměla zámek, ani kliku - už má náš katalog.... A potom ten bylinný čaj na dobře spaní.... Ale skutečnost byla opravdu krásná bez jediného ohrožení.... Do těchto vesniček v horách se vše musí donést nebo dovézt na oslech či mulách. Jiný způsob neexistuje. Z instrukci jsme četli, že ráno půjdeme cca 3-4 hod nahoru do vesnice
Cobanaconde, kde na nás v 9.30 počká bus. Vážení, teď vám sdělím jedno z nejdůl. poznání o Láďovi. On je trochu MALAMUT, neboť i s batohem 11 kg našlápl stopu a za necelé 2 hoď jsme stáli na vrcholu. No, co vám povím, nestačilo mu, že jsme předběhli expedici studentů, která vyšla hodinu před námi, chtěl snad předbíhat i ty osly. Slunko na vrcholu úžasně hřálo a tak jsme na náměstí seděli a pozorovali štědrovečerní radost lidí z vesnice, děti dostávali teplou čokoládu do hrnku s vánočkou a vystrojené babky to řádně komentovali. Přijel poměrně pohodlný džíp s Raulem - kámoš Yardy - a posadil nás jako první do auta odkud jsme uháněli do Chivay velké venkovní termálky s teplou a horkou vodou. Hodina relaxu stačila na odlehčení nohou a dušička roztála nad tou krásou. Zatím co jste rozbalovali dárky pod stromkem my se s pohodou v duši přesouvali do Arequipy. Tam nás čekal Yarda a pozval nás na štědrovečerní večeři. Menu bylo vepřové z grilu a bramb. salát skoro jako od maminky. V Peru slaví vánoce večeří s přáteli a o půl noci se jdou mrknout pod stromek, jestli tam
je nějaký ten dárek. My jsme si dali s Maruškou 3 lahvičky výborného vína v pořadí bílé, červené a na závěr růžové a usnuli jsme jak dřevíčka.
13-15. den Máme tu dnes letecký den - přesun do Santiaga de Chile. V Arequipě jsme se odbavili, s jen malou nepříjemností v podobě kontroly za checkinem. Malá tmavá místnost, pět lidi, divné pohledy, kontrola atd. Když ale viděli naše nevinné tvářičky z úsměvem, tak nás poslali na koka čaj. Let měl dvě přistáni v Arice - pasová a celní kontrola a pak v Antofaguste - přisedli další cestující jak v linkáči v buse. K večeru jsme už sedli v Santiagu, kde nás čekal Milan a Karl Heinz. Po objetí jsme skočili do našeho nového domova - Toyoty Landcruiser. Toto autíčko pomalu objíždí svět a my máme tu možnost kousek se účastnit. Jedeme po panamerické dálnici směr Atacama po záp. straně J.Ameriky. Jedna změna je, že už čundrujeme, takže tzv. bushcamp. tzn. spíme ve stanu a vaříme na plyňáku přímo u auta v přírodě. Už nemáme takový přístup k netu... papa zase napíšeme, tak se těšte
16.- 19. den Hola Hola, tak jsme u vás zpět! Máte radost? Dnes jsme dojeli na hraniční město s Bolívií San Pedro de Atacama. Je tu pěkné vedro cca 32 stupňů a pěkné sucho Atacama je nejsušší místo na světě. Trochu jsme si dali Rally Dakar - Santiago - San pedro je 2500 km a to měsíční krajinou, kde není naprosto nic. Nic není dokonalé a tak si
ani my nezasloužíme mít vše super a tak těchto pár dní věnujeme poznaní o tom, že v každé zemi je něco pěkného a ostatní místa jsou všední. I to je cestování. Bavilo nás kempování ,,kdekoliv,, - kam jsme dojeli, tam jsme vybavili náš malý stan a z auta vyndali kempink nábytek. Milan má v autě vše i sprchu - po ránu pěkné studená voda. Až včera jsme ožili a kochali se krásou panoramat zdejších doutnajících sopek, zajímavými vysušenými solnými jezery a barevnými skalisky. V okolí San Pedra jsou termální prameny, tak se půjdeme koupat a také zjistíme, kde koupit maso na silvestrovské grilováni. Pak nás čeká perla Bolivie - Salar de Uyuni. Kvíz pro vás kolik měří? Gejzíry, laguny, sopky, solné pláně, kaktusy, plameňáci, atd... Máme vás rádi a dejte si za nás zítra chlebíčky a šampiko - udělat mísu chlebíčku od každého.... pappusu
19. den – pokračování Po dobrém obědě v místní restauraci, kde jsme si dali ,,empanadas,, - osvědčené Milanovo jídlo z Jižní Ameriky, plněná kapsa čímkoliv co špajz dá. Vyrazili jsme do termálních pramenu Puritama, cca 30 km od San Pedra. Jedná se o přírodní prameny uprostřed kaňonu, skal, kde protéká termální potok a tvoří malé kaskádové laguny, kde je vše obrostlé rákosem.
Byl to kouzelný relax. V podvečer jsme se opět přesouvali hledat ,,Bush kamp,,. Cestou ze San Pedra jsme mrkli na solné jezero Cejar, kde jsem fotil rozbité ptáky plameňáky. Pak jsme našli překrásnou oázu v poušti mezi akáty v písku. Blížil se Silvestr a s ním nám naskakovala představa všeho dobrého co se u nás papá, a tak Láďa neodolal a vše zařídil, ostatně jako vždy. Koupil buřtíky a po setmění hodlal založit romant. ohýnek s programe opékáním buřtů, chopil se rýče a začal dělat díru na ohniště mezi akáty, kde bylo jediné bezvětří.
Vše dopadlo dle planu, plamínky v očích, dobrá bašta, jen mi chvíli srdce skákalo, protože oheň olizoval akáty a představa úprku z hořící oázy nebyla vůbec veselá..... před 10 roky tady jeden čecháček - tramp zapálil pul Chile. Láďa mě uklidnil a pravil ,,takových požárů už jsem založil,,. Noc měla pokračovat v romantickém duchu, chtěli jsme pozorovat oblohu plnou hvězd a spát na střeše auta ve spacáku. V autě spali amigos Milan a KarlHeinz a nechtěli jsme je moc houpat... tak jsme brzy usnuli. Naše rosnička Milan nám vždy předpověděl před nocí teplotu, tlak, rosný bod na noc, bohužel vždy mylně. Ani tentokrát se netrefil a brzo nás (Láďu) probudila zima.... jj frajírek spal opět jen na lehko, trencle a triko. Absence karimatky a karitaťky na plechové streše - to studilo. Ladík měl kukadla, jak hvězdy na obloze a dalo se v nich číst, jak klepe kosu. Tak jsme se rychle ,,dohodli,, zahoupali autem a šli postavit rychlostan. Bylo to akční, skočili jsme z auta, nejprve já ,pak Láďa a světě div se skočil na akátový trn. Zaslechla jsem jen něžné „kurva, mám trn v patě,, chvíli jsme si hráli na doktora, ale trn
byl dlouhý a zalomený, takže statečný Láďa vydržel do rána, kdy běžel za taťkou Milanem a ten mu ten trn z paty vytáhl s průpovídkou: „Já v Africe léčil i domorodce, např.Himby,,. Shrňme to - byla to Láďova noc. Ještě pár slov k San Pedru..... Výchozí bod k výletům do Bolivie, Argentiny a okolí Chile. Malé město s jedním kostelem a spousta uliček s byznysem na zážitky.... předražené, komerční a plné divných individuí. Moc nás zklamalo... o jeho krase a slávě je napsáno dost..... já si myslím, že kecají. tak zase se zpožděním čago belo
20. – 22. den Dali jsme si snídani a rozhodli se, že zrušíme silvestrovské opékaní masa v San Pedru a vyrazíme směr Bolivie. Nakoupili jsme si pár sucharů a banánů a také vodu s plánem silvestrovské dobré večeře někde v nějaké Bolivijské PUTICE . Z nadmořské výšky 2400 m.n.m. jsme to kopli rovnou do výšky 4 600, kde byl hran. přechod. 39 km stoupání, motor sotva dýchal a bublali jsme si to na jedničku. Milan pravil:“ Tak tohle jit pěšky s batohem nebo na kole
tak umřu“. Uplynulo 5 min a předjíždíme 2 osoby na dvojkole. Dojeli jsme na vrchol a začali fotit ty panorámata a po pár minutách se objevil dvojkolák a my uslyšeli „CESC“. V tu chvíli na nás koukali dvě kostry z Polska. Kluk 60kg a děvčátko 30 kg, takže dohromady mých 90kg.... Navíc z toho 2 kg dělal opalovací krém na obličeji. Při podání rukou jsme museli zkroutit ruku dle jeho dlaně, která byla vytvarovaná dle tvaru řídítek. Objíždí 9 měsíců J. Ameriku. Po rozloučení následoval 500 m sjezd a tam závora a omlácená bouda - jojo hranice jak se patří. Připomenulo nám to pohádku 3 veteráni. Tam si nás prohlédli, zjistili že na nástěnce hledaných „Buscando“ vyvrhelů nejsme a hurá VIVA Bolivie. Čekala nás první úžasná zastávka u laguna de Verde. Představte si zelené jezero pod špičatou sopkou 6000 m.n.m. vysokou se sněhovou čepici. Kvíz - jak se tato sopka jmenuje….? Pár fotek a follow me... Následovala mystická pekelná podívaná u bublajících doutnajících otvoru ze země, kde čpěla síra a Při krůčcích po povrchu zemském jsme cítili tep země. Kvíz - jak pak se toto
místo jmenuje.....? Stále jsme stoupali výš a výš a gps se zastavila na výšce 4920 m.n.m a Milan pravil... „Tak to je rekord téhle kary a to by bylo, aby nezdolala 5000..“. Před námi rovina, jenže Milan koukl doprava a tam menší sopka - zatočil a hurá navrch. Nedali jsme to. Šlo to jen do 4940 m.n.m. - hrozilo překlopení. Couvačka a malé zklamání... to jsme netušili co nastane... Už na hranici nám dali za úkol, že musíme vyřídit doklad pro naši karu... 80km od hranic nad vesnickou Apachamba.... Před ní jsme uviděli nejdříve fotbalové hřiště, no mazec. Koukal jsem jak vejr.... jak tady můžou kopat do míče, když už nemůžu ani dýchat - gps ukázala 5060 m.n.m. a k oficíně jsme přidali dalších 40 výškových metrů... Milan s Maruškou vyskočili a odbavili káru.. Následná zastávka byla u laguny Colorado... co vám budu povídat.... když jsem to spatřil byl jsem jak švestkovej knedlík... úplně hotovej... Mezi sopkami bylo úžasné jezero plné rozbitých ptáků plameňáků a hladina byla zabarvena do červena, střídající se se zelenou barvou řas a bílým nánosem soli.... fotil jsem jak Japonec UKO JEŠITA.....
Maruška ani Milan si to moc neužili, přepadla je výšková nemoc.... bolest hlavy. Ach ty Bolivijci... odbavit auto v 5100nm trochu adrenalin. Karl-Heinz byl v pohodě, to ale bylo jasné... on nemusí jíst, pit a stále je v pohodě. Je mu pouhých 65 let... No a já nechápu, ale bolest hlavy nemám... Nasedli jsme a spěchali sjet o pár stovek metru níže, aby bolest ustoupila. Dle toho Milan šlápl na plyn a spěchal ujet co nejdál..... Zažívali jsme malý Dakar.... celá tato cesta je po Altiplanu.... Kvíz - co to je...? Cesta je široká na 15000 aut a její povrch hlína, kameny, duny.. Tak jsme si s Maruškou vzadu pěkně natřásli pozadí. No ujeli jsme spoustu km, ale strmý sešup nepřišel, bylo to nekonečné..... přišla tma a 300 výškových metrů dolu. Zastavili jsme na pláni ve výšce 4300 n.m. a Milan řekl jdeme spát, bolí mě hlava, jak pravil tak udělal..... Maruška mu na dobrou noc přidělila ibalginek - pan doktor Čepera by z ní měl radost. Takže Silvestr nastal a my stáli uprostřed mnoha desítek kilometrů velké pláně obklopeni sopkami ve větru a dešti, hladoví a
žízniví, bez šampíčka, plánované večeře. Nepotkali jsme jedinou hospůdku či obchod. Tak to spravilo pár sucharů, banán, voda a na závěr pusa na dobrou noc. No skoro jsem nespal..... asi připomínka na bývalé divoké silvestry..... no mamčo, ale tady jsem se mohl nalejt, jak chtěl - žádná zeď jako tenkrát by mě nebránila.......... Čekal jsem jen, jak se rozedni..... v té výšce se moc spát nedá, jen má horalkyně spala jak dudek - že by ibalginek?.... Konečně světlo.... novoroční brzké ránko a probuzeni mé šípkové Růženky..... vykoukli jsme ze stanu a od stanu jsme dostali dáreček od Altiplana - 8 pasoucích se tlamiček teda pardon - Lamiček... Krásná podívaná, koukali jsme jak vyvoraný myši... odkud jsme spadli... pokecali a pádili pryč.... Ještě dlouhé km jsme je viděli, no krása být uprostřed pláně. Snídaně a jedem dál. Cestou jsme potkali 5 solných lagun.... opět samí rozbití ptáci nebyli to ohniváci - ale opět plameňáci.... Potom přišly krásné chvíle. Jízdy zeleným údolím, kde se páslo tisíce lam, oveček a občas nějaká ta kjavička.... úžasná Safari... Dojeli jsme do vesničky san Juan – hurá,
civilizace.... koupili jsme si v místním krámečku u Seňory pivečka na opožděný přípitek. Začalo se smrákat vinou blížící se bouře.... Cesta měla vést přes Salar de Uyuni a můj sen vidět ostrov kaktusů na sněhobílé pláni se náhle rozplynul. V San Juanu nám tuto cestu vyvrátili, neboť v době dešťů se auto propadá níž a níž do vody. Museli jsme změnit plán.... prima cesta do Uyuni... místní poradili zkratku.... no sice to je delší, ale o to horší cesta. Po pár km přes vyschlé jezero začalo pršet a bouřka! Museli jsme se obrátit, jenže! Jezero ukázalo, proč bylo jezerem. Vody přibývalo, ale náš obojživelník statečně projížděl, byla to pěkná adrenalinová cesta až do Uyuini. V ponurém večeru jsme dojeli, zajistili si hostel a zašli na večeři. Po ranním budíčku jsme zrušili veškerou snahu kouknout se na Salar a rozhodli se vydat směr Potosí.... Vyjeli jsme, šli koupit pár dobrot, při placení Milan zjistil, že je bez kaček.... zapomenul ruličku v plastovém pouzdru na sníd. stole... tak zpět.. našel ji v odpadcích v kuchyni mezi slupkami od brambor..... opět výjezd a já po pár minutách říkám Mařence ať mi podá foťák a
světe div se.... my ho nechali v hostelu! Opět obrat, opět šťastný konec... byl v nočním stolku. Pak krátká zastávka na tzv. hřbitově vlaků... mimochodem krásné snímky, těšte se. Cesta vedla do Potosí silnicí č.5 tzn. jako naše 1.třída... tady ujetá hlína, dnes bahýnko.... Po par kilometrech a serpentinách v dálce vidíme autobus zabořeny po kolo v bahně, za ním fronta, další bus a auta a v protisměru to samé. Dojeli jsme a Milan šel omrknout situaci. Pobíhalo tam přes 100 lidiček, někteří po kolena v bahně házeli kameny, větve do dalších kolejí nebo pod bus. Milan řekl.... „Jdu si zopakovat Kongo....“. Vzal naší překladatelku a vlítl mezi chaos s návrhem, že je naše kára vytáhne navijákem, který má na přední rampě vozu. No Bolivijci kroutili hlavama, ale naše překladatelka vše dojednala a šlo se na to. Najel za bus a za ním najel druhy bus... v obklíčení zapojil naviják a zadní bus ho držel lanem. Za držení pěstí a křiku bus vytáhl pomalu z bahna a za velkého potlesku s množstvím autogramů a fotek jsme odjížděli hurá do Potosí. Už se těšim jak koupíme místní plátek a zjistíme naši slávu. Za pár minut přišlo něco
nečekaného. Asfaltová silnici ze září 2011. Paráda, úplně luxus. Dostali jsme z toho hlad a odměnili se uvařením výborného rizota. Byl tu krásný výhled a při vaření všechny kolemjedoucí auta i busy ještě děkovně troubily. Cestu do Potosí lemovaly hory, říčky, oázy se zvěří, kaktusy... prostě nádhera. Potosí nás překvapilo svojí přítulnou atmosférou, čistotou a mnoha kostely... 80 tis. obyvatel, 4060 m.n.m. - druhé nejvýše položené město světa, slavné těžbou stříbra.
23. – 24. den V hotelu Carlos bylo příjemně. Po ranní snídani jsme se rozloučili s Amigos M. a K-H. – a valili směr Dakar do Antofagasty. My si udělali prohlídku města, nešli jsme do propagovaných stříbrných dolů, ale do uliček místních domorodců. Přálo nám krásné počasí, slunce a teplo, atmosféra místního tržiště nás dostávala, dojala s husinou na těle. Láďa, umíněn vidět nejvýše položený stadion na světě klubem hrající nejvyšší soutěž Real Potosí, mě táhl přes půl města... jj vkradli jsme se tam a ještě vlezli i na trávu uvidíte na fotkách. V hostelu nám zajistili lístky na bus do Sucre za 20 bol., 165 km - 3 hoď jízdy po asfaltu se spolucestujícími domorodci, ale bus byl slušný a pohodlný. Před výjezdem chodí po buse prodejci lízátek, nápojů, pečených chlebů a také místní děti zpívající a žebrající za kačky, no Láďa zpívá lépe.. tak si to představte. Na bus terminál nás hodil taxikář, který byl fotbalový fanatik, tak mu Láďa přes bluetooth věnoval fotku New Campu v Barceloně. Překvapil nás
moderní terminál, byla to skleněná kolová budova. Při vstupu do busu jsme se zasmáli pohledem na řidiče, který vypadal tak na 13 let, ale poté překvapil pohodovou jízdou. Jeli jsme pěknou bolivijskou krajinou, která nám čím dál víc přirůstá k srdci. V chodbičce busu seděli na zemi místní vesnické krasavice, jedna proklatě blízko u Ládi klína.... V Sucre nám přesunutí taxíkem do centra a nalezení hostelu netrvalo dlouho, už to bravurně zvládáme, a tak jsme už v 10 večer po snězení výborné pizzy ve vedlejší restauraci zalehli do pelechu. Sucre doposud z části zajišťuje úlohu hlav.města, kterým je dnes la Paz a proto je to město staré s úhlednou architekturou ulic a staveb, čisté bílé. Celkově nám lidé přijdou kultivovaní a společnost pohodová. Sluníčko, modrá obloha a teplo nás hned ráno vytáhlo ven na procházku městem. První cesta vedla do infocentra a na náměstí. Víte, jak milujeme vyhlídky, tak i tentokrát nás přitahovala vyhlídková terasa Mirador s náměstíčkem a klášterem, kde roste strom CEDR 1600 let starý a kde dodnes žije 10 mnichů ve františkánském klášteře. Na terase jsme další 2 hodiny seděli
v lehátkách a koukali na město a klafali o všem možném. Máme před sebou 4 dny a rozhodujeme se, kterým směrem se dáme Santa Cruz či Cochabamba park TORO TORO. Náročné diskuze o rozhodování kam, kdy a jak pojedeme už z L. zvládáme i přes jeho divokost a rychlost hurá... dokonalé, tak jsme se rozhodli a obešli letec. spol. a travel agentury. Chtěli jsme i půjčit auto, ale není to zde možné bez řidiče... asi ví, že Lada je stále v bodové tísni. Tak, nakonec jsme koupili letenky z Cochabamby do La Paz na 9.1., a zítra se rozhodne jak se dostaneme na TORO TORO - ztracený park, bez turistů, kde jsou jeskyně, řeka, údolí, dinosauří stopy a domorodci. papa
25. – 26. den Milá společnosti, dostáváte důtku za neplnění svých povinností, odpovědí na kvizy... Tak se polepšete, někteří. S napětím jsme ráno šli pro letenky do La Paz, protože jsme minulý den zaplatili a nedostali žádný doklad o zaplacení. Jen krátkou větu ,,přijďte zítra v 11 hod“. Dáma sladěná v hnědém nás s úsměvem přivítala a sdělila nám, že požadované letenky do
Cochabamby nejsou. Vystavila nám jen letenku směr Cochabamba - La Paz a to jen obyčejný papír z tiskárny, tak uvidíme. Neodolali jsme grilovanému kuřeti, kde jsme debatovali o způsobu přesunu do Cochabamby a zvítězila chuť jit do nejistoty jít na stopa. A to je 363 km hliněné cesty (kus asfalt) po cestách a necestách hlavně po horách. Důležitá informace pro naše spřízněné duše - také cestovatele: nikdy se tady nikdo neshodne na podané informaci kolik km a času je to do poptávané destinace a hlavně jaká je kvalita cesty. Takže hurá do dobrodružství, zde se musím přiznat, že z našeho týmu jsem to já, kdo tomu nevěřil. Nejdříve jsme se zastavili v llavanderii pro čisté prádlo, Mařenka se snažila mlžit - ale hodnověrně. Snažila se odlákat od placení hraním si s dítětem majitelky a obdarováním balonků a poté tvrzením, že máme již zaplaceno z předešlého dne. Ach ta krátkodobá paměť. Tak jsme zaplatili a šli na předem určené místo, odkud zaručeně jezdí bus na konec města směr Cochabamba. Láďa se jako tradičně přeptal, zda je směr správný, toho pravého kolemjdoucího. Zmateně
ukazoval na opačný směr a Láďa pravil: já si myslím, že kecá - von je úplně blbej. Přesto jsme slušně poděkovali, nastoupili jsme do busu dle původního směru a dojeli na konec města - bohužel ale špatný. Láďa dodal: hm, asi měl ten kolemjdoucí pravdu. Tak jsme dali repete a uháněli dalším busem na opačnou stranu Sucre. Tam, kde začalo pásmo, kde byli vysypané odpadky a v nich pasoucí se prasátka, tam jsme začali stopovat. Po pár projetých autech nám zastavil manželský par jedoucí k blízké dinosauří atrakci, která se jevila dle mapy, že je tak 15 km vzdálená. Už po 1,5 km nám stavěli a loučili se s námi. Další kus z cesty 363 km - asi 3 km jsme šli pěšky, opět podél skládky a prasátek a jiných individuí. Už jsem se obávala, že to Ládí chce jít pěšky (je to přeci můj malamutek), ale jen jsem slyšela ,,v klidu,,. Věřím mu a dělám dobře, protože nám zastavil druhý vůz a nabídl odvézt cca 2 km. Láďa skočil do auta a řekl, tak vidíš, zase budeme kus dál. Pan začal mluvit o tom, že má kamion a že za chvíli přijede na benzínku, kde nás vyhodil a že nás může vzít 200 km. Hurá, máme skoro vyhráno, kamion značky Volvo nejel tak
rychle , jak jsme si představovali (vezl 50 tun cementu a byl 20 m dlouhý) a průměrná rychlost, i kvůli kopcům byla 20 km/hod. Řidič nás trochu znervózňoval, psal v největších serpentinách SMS... Nejvíc nás dostalo po 30 km to, že cesta pokračovala vyschlým korytem řeky - neznáme horší cestu (cesta na masnik je dálnice) Ve 22 hod jsme doskákali do vesnice Alquila vzdálené 220 km od cíle, přespali jsme tam v hostelu u silnice a ještě večer nám poradili, že zaručeně ráno v 7 hoď. nás vezme místní minibus do cíle. Budíček a vstávání bylo rychlé a na určené zastávce bylo 30 lidi na 15 ti místní minibus. Pevně jsme věřili, že se do něj probojujeme a Láďa vyhoupl batohy na střechu amigovi, co se usmíval, zasedli jsme přední sedadla a slyšela jsem s úsměvem na rtu, ,,dobrý místa, batohy tam máme, jedem,,. Ale přišlo děvčátko a vyvedlo nás z omylu, řekla: „Místa jsou rezervovaná“, tak jsme co by dup byli na chodníku. Láďa vyniká opravdu pevnou vůlí, tak koupil 4 piva, 4 chleby a zavelel, že to dostopujeme. Tady přestala byt legrace, stáli jsme na kraji vesnice, slunko začalo kurňa pálit a přibyla i zvířátka - psi, krávy - i bejci..,
prasata - váhově před porážkou. Láďa si dal 4té pivo po hodině a začala jsem věřit i já a to se frekvence projíždějících aut zmenšila na 1 kolo za 20 min. Láďa řekl už na začátku, že máme limit 3 hodiny, pivo došlo, běžela 170 min a zahledla jsem velmi perspektivní farmářské auto - cestujícím dědečkům bylo tak 210 let dohromady a na korbě vezli 210 kg odpadku - na ně jsme hodili bágly i sebe a s veselou náladou, že se Ládík vešel do tolerance jsme vyjeli. Po 2 km přišla hranice okresu - závora z drátu zajištěná šutrem a okolo ještě víc bordelu a zvířátek - přibyli slepice. Tam jsme se rozloučili a sedli si do toho bordelu. Zatímco Ládík krmil slepice, zahlédla jsem přijíždět menšího jeepa značky Nissan a blahořečila tomu, že je tam ten drát a že musí zastavit. Byl to otec se synem a vyloženě se nad námi slitovali... Mimochodem to bylo trochu jinak, když přijelo auto k hranici, Maruška se rozběhla a skočila rovnou do auta - to je verze Ládíka- ,,já mam hlad, že nemám kde spát, hoďte nás do Cochabamby... Auto bylo pohodlné, okolní příroda fakt krásná, hlavně nás upoutaly rozkvetlé obrovské kaktusy a potom cesty
lemovali oslíci, kravičky a prasátka. Terén v horách byl víc a víc klikatější se strmými srázy bez svodidel, myslíme si , že ta cesta může konkurovat slavné ,,death road,, z La Paz. Řidič byl zřejmě bývalým jezdcem šampiónem v rally a poté, co ho Ládík ještě pochválil, řezali jsme zatáčky i smykem docela adrenalin. Když jsme míjeli jednu ,,curvu peligrosu,, = nebezpečná zatáčka, poznamenal řidič, že zde spadl autobus s 23 lidmi a u toho ve 45 km/hod si stačil sundat čepici a pomodlit se. Pouštěl v rádiu super muziku, moc s námi nemluvili a působil odměřeně, přece jen nás vzali jen z lítosti. 140 km před cílem se opět probudila naše síla vyvolávající problémy a začal cukat motor. Za další 2 km jsme hledali automechanika v nejbližší vesnici. Naštěstí to bylo opravdu jen lehké pobaveni - povolený kabel u baterie. Okolí se proměnilo v malé zemědělské usedlosti s hliněnými domečky a políčky, kde bylo vidět tvrdost a syrovost venkovské Bolivie. Konec cesty už probíhal v družné konverzaci a následně skončil společným obědem a vřelým loučením a předaním kontaktů. Nejsilnějším tématem ve vylepšení
vztahu byl opět fotbal a fotka ze stadionu Barcelony, co má Ládík v mobilu. Bolivijci jsou do fotbalu fanatici. Přes den jsme si prohlédli město a zjistili, že z časových důvodů vysněný park Toro Toro nestihneme (jede se tam 8 hoď.), a tak dáme náhradní plán okolo, to zas po reklamě. Papa máme vás rádi a dnes nemáte kvíz, a aby jsme si zjistili, jak jste pozorní, pošlete nám Vy, každý z Vás kvíz - nějaký údaj o Bolivii.
27. den Hola,Hola, Jaroušku, Daníku a jestli i Milda stále dostavá maily, tak i Milánku..... špatná komunikace. Jinak chválíme opět děvčátka Pártlovic, no Kačenka zřejmě našla wikipedii :-/, ale byla velmi vtipná. Včera večer jsme zasedli na náměstí v Cochacambe, kde bylo úplně nejvíc lidi, posedávali, bavili se a vládla tam velká pohoda. Tak jsme to pozorovali a bylo tam dobře. U každé prodejny, domu měli zapálený dřevěné uhlíky. Prý to dělají každý první pátek v měsíci a tím vyhání zlé duchy z domu... Cochacamba má 800 tis.obyvatel a je to staré koloniální město, mluví zde španělsky a kečuánsky. Zapomenuli jsme na info - v celé Bolívii v každém městě i vesnici jsou obchody a služby vždy striktně rozdělený dle oboru do určené ulice, takže v praxi, jdete ulicí a je tam samé pohřebnictví a prodejny se svatebními šaty a další ulice advokáti, květinářství. Našel jsem tam i ulici s panty a klikami. Mařenka našla i
ulici s plyšovými medvídky. Konkurence, nekonkurence, tady prodávají všichni. To samé i pro busy. Dopravu dle určených destinací, je pokaždé z jiné ulice. A to ještě nemluvíme o jídlu. Doslova se tady nažerete na každém kroku. Dnes nás z dané ulice vítr zavál do VILLA TUNARI, to je 160 km od Cochabamby. Přejeli jsme hory a dostali se do džungelní oblasti s 95 % vlhkostí a 30 teplotními stupni. V okolí jsou různé zajímavosti, jedna z nich byla Park Machia, park po pralese, potkáte opice, papoušky a jiné ptáky a možná i pumu. No nakonec ta realita byla krapánek jinde. Po super obědě v místní hospodě, vynikající ryba s rýží a opékaným banánem, jsme došli k parku a tam pokladní Mařence vysvětloval, že tam je kluzko po ranní průtrži mračen. Ta mu vysvětlila, že nám klouzačka nevadí. Tak nám prodal lupeny, ale řekl že můžeme jen na vyhlídku, tak alespoň něco. Za pár desítek metrů u další kůči nás přesvědčovala PIPINA, že musíme veškeré věci odevzdat k nim do skříně, to už Mařence zvedla adrenalin. Nakonec jsme tam věci nechali a pádili k vrcholu. Cestou jsme potkali jednu
opici na schodech a pak borečka co nám řekl, že na vyhlídku nemůžeme, neboť tam je zavalená cesta. No myslím si že kecá, ale obrátili jsme se zády a šli do pr... Tak jsme zvolili náhradní program botanickou tropickou zahradu. Za 2 boliviany nás tam hodili místní motorkářské taxi. Zahrada byla zanedbaná a moc jsme těm rostlinám nerozuměli, to by bylo pro rostlináře Jaroslava a Marii Pártlovic. Tak jsme skočili v hotelu do bazénu, parádní relax, koupili si ananas a večer zasedneme k řece a uděláme si malou pohodu. Zdárek PS - doprava v Bolivii - kdo dřív přijede ten dřív jede, neplatí pro předjíždění, tam spíš kdo se dřív vejde do skuliny, ten frčí a ostatní zastaví. Předjíždění přes dvě žádný problém Taky je tu hodně křížků, hlavně díky kvalitě silnic. Všude velké srázy a po každém dešti hrozí sesuv, tak občas spadne i nějaký ten bus či kára.
28. den Večerní posezení pod palmami, u svíček s lahví vína a s chórem z džungle bylo hodně exotické a byl to takový večer, na který se nezapomíná. Pak Ládík usnul jako miminko, poté co jsem mu vyprávěla pohádky z afriky…. Mimořádná snídaně (byl i jogurt a ovoce) nás nadchla (vždy je jen džem s máslem a houskou), a tak jsme uháněli opět za zvířátky do parku. Čekali jsme u vchodu hodinu a vyplatilo se to. Šli jsme džunglí sami a užívali si to. Totiž je neděle a do parku
přijela půl Bolívky jako jeden muž. Opičky opět byly - už víme, jak to je. Pro návštěvníky je otevírací doba od 9,30 a v tu chvíli všechna zvířátka zavřou. Jen některé z těch opiček mají službu a musí makat - ukazovat se turistům. Ba ne, při zpáteční cestě jich tam bylo hafo a taky byl medvěd, ale nesměli jsme ho fotit - asi byl tajnej. Ale účel byl splněn, v tom vedru a vlhku jsme se krásně zpotili, bylo to sakra do kopce, nakonec byl i malý vodopád a už jsme se těšili na bazének u hotelu. V něm jsme se osvěžili a pak si opět daly užasnou čerstvou rybičku (nebyl to losos). Den jsme zakončili skvěle - v Cochabambe v hospůdce s dobrým pivečkem - Ládík jich dal 6 kusů, musím končit, táhnu ho do hostelu a to víte, už není co býval zvyklý. Jo, Bolivie a Bolivijci jsou fakt super, pohoda, klídek a libí se nám tu. Zítra v poledne letíme do La Pazu, tak přijímáme objednávky na nákupy. Pa
29. den Hola,Hola, Dnes jsme si pospali do devíti hodin, to je rekord, i když už od půl šesté v hostelu bouchala sbíječka. Dnešek byl ve znamení výborného jídla. Po ránu jsme posnídali v Cochabambe u ranní kávičky s dobrou palačinkou a pak vyrazili směr letiště. Nejdříve jsme chtěli jet taxíkem, tak jsme si ho zastavili... znáte nás neměl zastavovat. Opět se projevila naše síla. Když taxík zastavil
jen jsem se zeptal ,,Qvanto questa?“ Kolik stoji cesta na aeropurto? Pravil: „20 Bol“, tak říkám „to si děláš kozy ne?“ a ukázal jsem pápá, on něco zamumlal a vyrazil dál. Asi po 3 vteřinách napálil do mikrobusu a krásně si urval světlo - jó měl nám dát lepší cenu pacholek. Pak zabojovala Mařenka a skočila do skorojedoucího Colectiva a za 5 bolivianů jsme frčeli na letiště, které nás příjemně překvapilo čistotou, velikostí a příjemnou atmosférou. Let do La Paz trval 35 minut do místa 4100 m.n.m. Po ubytování v příjemném hotelu jsme zašli na výbornou večeři - Hovězí kousky, mix se zeleninou, no bašta, a vyrazili do centra dění. Avšak přišel deštík a nás nalákala příjemná kavárna, a jak píšu, den jídla jsme zakončili velikananánským talířem čerstvého ovoce, výbornou kávičkou a čokoládovým dortem. To jsme se parádně přežrali.... No pořád tu prší a to dooost, tak jsme na netu. Zjistili jsme, že nás už ty města nebaví, tak hned zítra zmizíme někam do přírody, zřejmě k TITICACA. Uvidíme jak to bude po dnešním dešti z cest.
papa L.
30. den Tak jak jsme řekli, tak jsme udělali. Ráno v 9.00 jsme nasedli na bus k Titicaca do města Copacabana (4 hod jízdy) z toho 45 minut slalom na megakřižovatce zacpané vším co má kolečka a všichni troubí. Je to tam krapánek ostřejší v této čtvrti a tak se tam policajti bojí. Cestou jsme shlédli uličky, kde měli jen podrážky na boty (to by měl Bena
radost) a nebo bavlnky (to by mela Hanka Petrakovic radost). Rádi jezdíme přes den, abychom viděli tu překrásnou krajinu a kouzlo venkova. Města jsou zaplněná lidmi, chaosem a venkov je "tranquilo". 25 km před Copabana jsme museli z busu vyskočit, bus najel na vor a my do připravených člunků a přebrodili jsme se přes lagunu, zkrátka převoznická vložka. Po dojetí do cíle jsme z lítostí zjistili, že nám ujela loď na výletní místo ISLA DEL SOL, no a to už poukazuji opět na mistrovské smlouvání Ládíka, který řekl „neboj ,uvidíme to“ a sjednal slepenou španělštinou privato loď. Cesta trvala 1.5 hod, skoro jako na moři. Díky slunečním paprskům hladina jezera házela nádhernou tyrkysovou barvu se stříbrnou písní. Isla del Sol je krásný ostrov, ale s přibývajícími hostely pro turisty to bude v budoucnu asi průšvih. Takové turistické maso. Vystoupí se z lodi a po kamenných schodech stoupáte na vyhlídky. Ostrov je poset místními malými domečky a políčky. U nich prodávají místní všelijaké tretky, svetry , látky a malé děti pózují s lamičkami. Mařenka si vyhlédla na svůj pravý snímek mladého
perspektivního oslíka. V té chvíli si toho všimla malá cácorka a chtěla snímek zpeněžit, ale Mařenka ukázala své výchovné praktiky a po krátkém rozhovoru, kde na oslu visí cenovka, samozřejmě zvyklá od buzerace ČOI inspekce ČR, skončilo to vše k dohodě a předání dárečku - nafukovacího balonku. Ten večer byl poslední v Bolivii a chtěli jsme nakoupit dárečky a pohledy. Něco se nám podařilo a najednou zase naše síla - vypnuli proud v celém městě. Po tmě jsme probrouzdali do malé útulné hospůdky a královsky jsme pojedli rybičku za svitu svíce. No řeknu vám to byla bašta. Tentokrát jsme spali v pokoji s prosklenou stěnou, a tak jsme usínali a dívali se na krásné nebe poseté hvězdami. Brou noc
31. den No nic moc jsem se nevyspal. Nad 4000 m.n.m. se mi špatně spinka. Mařenka spala opět jako dudek. Nálada mě neopustila a ráno o půl deváté nám jel bus do Puna. No jak mě znáte vše dělat na poslední chvíli, i tak to bylo i s pohledy z Bolivie. Jelikož včera nikde neměli známky, tak jsme to řešili hned po ránu. Pošta otvírala v 9, smůla, tak jsme důvěřovali prodavačce bus tiketů a dali ji nějaké kačky, ať to pošle za nás.... no je to 50:50 jestli to dojde. V buse s námi jel nějaký
argentinský školní výlet. Do Puna vede cesta kolem půlky TITICACA, cesta trvá 3.5 hod i s hraničním přechodem mezi Peru a Bolivii. Tu jsme opouštěli s lítostí - byly tam krásné dny. Jo v Bolivii jsem vyhrál první cenu za nejplešatějšího chlapa. Kurnik tam je to samé kudrnáč. Cestovní den propojen pauzou v Punu a přestup do lůžkového poschoďáku do naší Arequipy. Dojeli jsme ve 21 hodin a pak nás povozil. Přivítání bylo milé, přijela Yardova mamka na měsíc uvařila parádní staročeskou bramboračku, na které si pochutnali i Milan Elznic a Karl-Heinz co tu byli na otočku k cestě na DAKAR RALLYE. Usínali jsme s těšením se na dnešní program DOWN HILL - sjezd na kole. Ze sopky CHACHANI.
32.den Nastal čas pravdy o naší síle a zarputilosti a odvaze a ještě nevím čeho všeho..... Přijel Carlos (2násobný mistr Peru v cyklistice), který pořadá pro Yardu tuhle srandu na kole. Na střeše měl 3 parádní závoďáky - kola na sjezd. 2,5 hodiny jsme stoupali až do výše 5000 m.n.m. Díky naší aklimatizaci jsme dýchali jak zkušení horolezci. Nejprve jsme dali krátký výstup po svých do výšky 5204 m.n.m. (sopka má 6078 m.n.m.), my šli z boku na část CHACHANI,
kde je hora CORONI 5600 m.n.m. Počasí bylo dokonalé a objednané, zapózovali jsme (musím dodat, že s námi šla i mamka Yardy a klobouk dolu, v 63 letech její fyzička. Začali se honit mráčky, tak jsme museli dolu. Carlos nám sundal kola a nasadil nám brnění, já odpůrce chráničů, jsem byl jak princ Bajaja, ale on dobře věděl proč. Sjezd je dlouhý 52 km z 5000 m.n.m. do 2600 m.n.m. Střídá se šotolina, bahno, písek, valouny, díry co svět neviděl a pak Yardovi zkratky... hustý. Ze začátku jsem jel úplně nejopatrněji, Mařenka zpevněnou pacičku ortézou moc nešetřila a jela jak dračice. Po pár km Yardova první zkratka navátým piskem, mi dávala hlavně zabrat,abych při zaboření kola nepřišel o.... no kule. Dopadlo to dobře, Mařenka ta to vzala jako správná cyklokrosařka, seskočila a valila za námi vedle kola. Musím smeknout, to byl fičák. Opět dlouhé nebezpečné klesaní a pak největší lahůdka zkratka, kde jsme to pustili fakt úplně hodně a tam jsem 3x přeletěl přes řidítka. Bylo měkko, takže sranda. Závěrečný spurt je už 10 km asfalt. Byl to nádherný zážitek, jak hory, tak jízda na
kole. Musím říct, že kola byly moc kvalitní. Těch 52 km vydrželo neskutečně věci. Dole jsme sundali brnění a kola dali na střechu.. Shrnutí, zhodnocení Mařenky - příliš pošetilá a nebezpečná činnost, ale prý když je to jednou za život... Yarda nás dobře provezl a všichni jsme spokojeně jeli domů na připravený pozdní oběd Gallina - oblíbený pokrm. Ještě nám Yarda poděkoval, že jsme konečně dojeli, protože je konečně pěkně ,,Celou dobu, co jste byli pryč, tak tu jen pršelo,, A to se tady stalo 1x za deset let! adios
33.den Tak nás tady zase máte! Dnešní den byl na vlně pohody. Ráno nás přivítalo ažuro a krásný pohled na slečinky modelíny - sopky Chachani a Misti. Nad Arequipou přímo září, no spíš pózují. Rozhodli jsme se pro dnešek udělat si český den. Vyrazili jsme na nákup potravin na tržnici, tam to bylo úžasný. Koupíte tam úplně všechno jídlo od masa, ovoce, zeleniny, ryb a vše čerstvé. Mamčo a ty ryby, no mňam! Koupili jsme kuřecí a vepřové maso, avokádo, tuňáka a ovoce a začali u
Yardy vařit řízky a výbornou pomazánku z avokáda a tuňáka. Joana udělala peruánský salát (podobný bramborovému salátu akorát s červenou řepou) - no byla to bašta, Yarda otevřel šampus, vínko a oznámil, že mají týdenní výročí svatby s Joan (asi už byl čas po dvou dětech). Prvně jsme mysleli, že kecá, ale po zhlédnutí fotek a potvrzeni mamky Yardy už jsme věřili. Malý synek Jaroslav 4 roky zkusil na Mařenku pár chvatů Taekwonda, tak mu Mařenka ukázala par chvatů z muay thai. No krásně ho trefila do lícní kosti, Jarda bojovník byl po pár slzách opět připraven do boje..... Pak jsme si udělali procházku do místního parku, který byl oplocen, po 450 metrech už jsem na to neměl nervy, tak jsme přelezli plot. Až poté jsme zjistili, že vrátka byla otevřená 40 metrů na opačnou stranu, ale je to cajk, nic jsem si nenatrhl. Park byl moc pěknej, takovej celej zelenej a čistej a my už jsme po týdnu taky konečně čistý. Už jsme na sobě měli krapánek vrstvu bordelu. Zítra nás čeká přelet do Limy a pozítří ráno přelet do Iquitos (tj. město v džungli u Amazonky) a tam zmizíme na 4 noci do
džungle, kde budeme trávit hezky program, ale to až příště. papa Amigos
34. den Tak dnes to byl den plný smíchu, napětí, zklamání, ale i pohody, jako vždy. Po dobré snídani jsme zašli do centra na nákupy a poštu. Nejprve jsem šel splnit úkol, kdy si objednal Beruška dres fotbalistů repre Peru. Jako ve všech městech je tam cela ulice jen s
prodejnami dresu. Maji vše, jakýkoliv dres, ale po cca 15 návštěvách prodejen jsem nedokázal sehnat Beruškovi velikost, ach to jeho bříško. Pohledy jsme poslali přímo na poště, tak konečně možná bude jistota, že ho uvidíte. Napadlo mě, že si nechám přistřihnout křidélka, teda ty mé kudrliny. Mařenka mi našla kadeřnictví. No spíše adrenalinové holičství. Už Yarda nás varoval, že ve městě střihají jen bukvice. No a světe div se, čekal tam na mě černovlasej značkovej bukanýr. Když jsme vešli, uviděl jsem spokojený úsměv hošana a mě úsměv na rtech zmizel, jen Mařenka řekla „posad se“, on ti to dobře udělá, neboj. „Neboj já tě pohlídám“, no a ten hošan si mě vzal do parády. Nejen že mi furt sahal na uši a hlavu, ale pak mi schválně upustil nůžky na zem přímo pod můj rozkrok. Mařence cukaly koutky a bavila se na můj účet. Já se potil úplně všude, to byly nervy. Na druhou stranu musím říct, že tak precizně a dlouho mě ještě nikdo nestříhal. Pak jsme sbalili svých 5 švestek a vyrazili na let do Limy. V letadle se stačila do Marušky zamilovat jedna dívčina jménem
Mercedes, která si k nám sedla v průběhu letu, neboť její sousedka si během letu poradně odplivla - tak 3 litry. Vyšli jsme z letiště a tam se na nás vrhlo hejno taxikářů. Maruška na ně hned spustila… „Hele mluv na mě česky nebo vypadni!“ No bylo jich čím dal víc, tak se rozhodla jim otevřít tašku a začala vyndávat balonky a oni čuměli jako opařený. Pak nás odchytl jeden exot, tak jsme se dohodli, že nás hodí za 30 sol do centra. Hodil batohy a nás do taxíku a odešel hledat další pasažéry. Přišel za 10 min a to už my nastartovaný, ať z nás nedělá vola. Poslali jsme ho do prdele a ještě něco navíc, vzali batohy a zmizeli k jinému. To byl prima člověk, po 3 km, jsem zjistil, že jsem nechal tašku u toho magora, takže foťák a 2 telefony, překladač a letenky.. Vrátili jsme se na letiště, bohužel byl fuč…. Mařenka mě chlácholila,že se vlastně nic nestalo, neboť letenky si vytiskneme nové, telefony byly nefunkční a foťák už byl skoro kaput, takže jen ta prima taška. Uvidíte jí na fotkách a překladač s MP3 jsou snad jediné ztráty. Už se z toho díky Mařence dostávám, jdeme si dát pivko a zítra hurá do džungle
35. den Hola,hola, tak spojení navázáno... Tak jak jsem řekl, zašli jsme na super večeři, protože jsme si dali vytoužené cebiche, to jsou čerstvé ryby upravené syrové kousky pokapané limetkami a další dobré jídlo. Yarda přijel o 23:15 a společně jsme vyrazili na točené pivko, které tu točí jen ve 2 hospodách, jinak všude a všechno pivko je jen z lahve. Předtím jsme ještě stačili obejit čtvrť zvanou Miraflores, to je moderní čistý kus města, kde
to hodně žije. Zaujali nás pěkné budovy svou architekturou a čistým designem. Byl večer, vlhké teplo a došli jsme až k Pacifiku, kde byla vyhlídka cca 50 m nad mořem a dole pěkné osvětlené pobřeží a v dálce v protisvahu zářil ve světlech reflektorů osvícený Kristus. Prý největší na světě. Vyhlídku tvořila promenáda s parkem, kde chodili hlavně mladí lidé. No a teď k tomu večeru nebo spíše k noci. Byli jsme domluveni s Yardou, že skočíme na jednoho tupláčka a půjdeme do hajan, jelikož v 5 hod ráno máme být na letišti. Po tomto dnešním dnu jsem to pivko fakt potřeboval a ten tupláček do nás opravdu zahučel hodně rychle a bylo jasné, že si dáme ještě jedno. Po vypití následovalo klasické slůvko, nedáme ještě jedno – „Tak jo, ale poslední nebo by se mohlo stát, že půjdeme rovnou na letiště“ Co myslíte? No jo, je to tak, spánek nenastal a lehce opivněný jsme frčeli přímo na letiště. Večer byl hodně veselej a zajímavej, ale to až někdy u pivka s vámi. Já jen rovnou doplním, že Ládík v taxi na letiště vyprávěl plynně taxikářovi příběh z Babiččina údolí - o
Barunce a psovi Sultánovi + Tylovi (naprosto přesně mu rozuměl) - byli si rázem blízcí. Hodinu zpožděni letu jsme prospali, naštěstí nás nechali čekat už sedící v letadle. Po hod a půl letu nás ovanul při vystoupení z letadla ten námi milovaný tropický vzduch - teplo a vlhko, to jsou naše oblíbené klimatické parametry. A všude okolo zelená džungle. Ubytovali jsme se v krásných lodge postavených jen z přírodních materiálů, tedy dřevená konstrukce obalená moskytierou a závěsy. Jsme uprostřed krásně rozkvetlé zahrady s malou lagunou. Hodili jsme bágly do rohu a šli si udělat krátkou procházku k dvěma džungelní lagunkám. Následoval přejezd do farmy na chov ryb Panche - sladkovodní obr. ryby (až 3m) žijící v Amazonce. Bylo to moc pěkné, malý rybníček, kolem palmy, stařík krmící ty velké potvory a parádní pohoda. Pak přišel přesun na zemědělskou usedlost 29 ha velkou. Pěstovali tam pomeranče, mandarinky a všechny možné tropy a pak jsme tam potkali kapybary, želvy a nádherného Tapíra. S ním jsme pokecali, pohladili si ho, pak následoval přejezd zpět do lodge, kde se
podávala večeře Panche - ta potvora veliká a byla moc a moc dobrá. Šli jsme zalehnout, za zvuku všech možných ptáčků a brouků jsme usnuli a nádherně se vyspali.
36.den Je letní období a v džungli každodenně prší. Proto jsme nemohli ráno ve 4 hoď. vyrazit na pozorování zvířátek, ale po náročném minulém večeru jsme to uvítali byli jsme mrtvolky. Úžasně se spalo pod rákosovou střechou. Po dobré snídani jsme
nabrali směr džungle a cíl byl malá indiánská vesnice s 300 obyvateli, byl to pěkný pochoďáček 11 km tam a 11 km zpátky. Potkali jsme spoustu ptáčků zpěváčků a pár indiánů, nosících 40 kg dřevěného uhlí na zádech, které v lese vypaluji. Došli jsme k řece Nanay, na koupání nevhodná, tak jsme hledali osvěžení ve vesničce. Přišli jsme na "náměstí" tj. uprostřed chaloupek z rákosu a občas zdi (náměstíčko byla zarostlá louka, indiáni odění v klasickém evropském oblečení byli zalezlí a měli siestu). Jen my splavení a ožehnutí sluncem jsme v tom vedru pochodovali, při hledaní pivka nás 5x poslali vždy na druhý konec vesnice - to víte, asi se moc nevyznají v tom velkoměstě. Nakonec jsme ale našli místní bar, spíše barabiznu, ale s výborným pivečkem. Dali jsme tam dvě do volátka, 2 hoďky seděli a lelkovali jako místní - ti mají největší činnost se správně obrátit v síti nebo na křesle. Parádně unaveni jsme došli večer k příbytku a po dobré večeři, uzeném prasátku zalehli. Dobjou
37. -38. den Předešlý den se nám nepoštěstilo brzy ráno jít na pozorování zvířátek do džungle kvůli dešti, tak jsme doufali, že další den to vyjde a taky že to vyšlo. S Yardou jsme měli dohodnutý signál hůhůůů z vedlejší lodže a ten ráno ve 4 hod. zazněl. Byl to signál jasně odlišný od všech těch zvuků z džungle, které nás obklopovaly po celou noc a které byly opravdu velmi příjemné. Ještě byla tma a tak jsme nejdřív pozorovali nebe plné hvězd a
Jižní kříž - poprvé jsem ho zřetelně viděla a rozpoznala. Potichu jsme doťapkali k jezírku a tam se rozhodli počkat na nějakou tu zvěř, až se půjde napojit k vodě. Jenže jsem trochu tušila, že zvěř tu nebude - minulý den jsem neviděla stopy ani trus ale, že tam natuty bude hmyz a to hodně obtěžující, jsem vytušila. Měla jsem dlouhé rukávy a nohavice, tak jsem vydržela. Hůř na tom byly kluci, pleskali se po lýtkách a hlavách ostošest. Ptáci se probouzeli a začali svůj koncert a oblohu pozvolna vystřídalo světlo. Po cestě zpět kluci zahlídli skupinku opic skotačících na palmách. Čekala na nás snídaně a auto s naším skvělým řidičem, který nás ten den měl vozit po výletě. Prvním cílem bylo pozorování na růžových sladkovodních delfínků na Amazonce. V přístavu jsme najali lodičku a hned po chvilce nám vedle lodičky skočilo něco jako růžové prasátko s pigmentovanými skvrnami, docela velké. Tito delfínci nejsou moc čilí a ani se jim nedivím - v té teplé vodě. Tak se ještě párkrát ukázali, tzn. převalili, žádné živé skákání se
nekonalo a padla jim šichta… Zkoukli jsme ještě vesnici na řece, ti lidé opravdu tu planetu moc neničí, pak plovoucí sklad narubaných kmenů z džungle, ach jo, ty deštné pralesy ubývají a vrátili jsme se do města. Milujeme tržnice a ta v Iquitos, kam jsme šli byla obzvlášť "pěkná". Hodně špinavá ulice s prodejem čehokoliv, od knoflíků přes ryby, masti a bylinky. Kousek od tržnice byla cesta do Belému, tj. chudinská čtvrť vybudovaná z chatrčí stojících ve vodě Amazonky, kam jsme chtěli jít. Jsme už dost otrlí, ale nebylo nám to doporučeno, pokud nás nebude aspoň 5, jinak nás zaručeně přinejmenším okradou. Na naše auto jsme počkali u piva a vyslovili přání jít do místní ZOO, abychom viděli zvířátka, která jsme ráno neviděli. Nakonec to byl nejhezčí zážitek dne, viděli jsme jaguára, pumu několikrát, papoušky, delfínky, opice, rybu panche a nakonec i anakondu na lavičce. Seděl tam s ní jeden děda a myslím, že bez jejího souhlasu a proti její vůli jí zdrogoval a věšel turistům na krk za prachy - trochu zneužívání, ne?
38. den – pokračování Omlouvám se za měkké „í“ ve slově ubývat ze včerejška. Včerejší celodenní výlet nás zmohl a po večeři jsme usnuli opět jako miminka. Těšili jsme se, že další den strávíme v přírodě, což jsme zjistili, že nám vyhovuje nejvíc. Plánovali jsme pochod do džungle do pozdního odpoledne. Ten den bylo opravdu hodně vedro a vlhko, takže se za chvíli koupete ve vlastním potu, opět věc, kterou máme s Ládíkem oba rádi. Ne ten pot, ale to vlhko a vedro. Ládík stále prudil, že chce na
stezku, tak jsme šli na stezku. Šel s námi místní indián a měli jsme mačety jak praví indiáni Jonesové. Chůze džunglí není chůze , ale skákání, brouzdání se v bahně, žonglování na kládách - je to žúžo! Došli jsme na stanoviště indiánů, kde pálí uhlí a pustili se dál stezkou, která nás nakonec vyvedla na tu "hlavní" cestu. Usoudili jsme, že to stačí a rozhodli se zbytek dne věnovat rozlučkovému večírku na verandě lodže. Nakoupili jsme levné červené víno, housky a sušenky a do noci povídali, jak je nám tady dobře. Ještě večer jsme nahrubo zabalili ty odpudivé věci, co jsme jim dřív říkali oblečení - raději do igelitových pytlíků. To bude doma zážitek při otevření za ty dva dny. tak poslední noc v ráji
39. den Přišel očekávaný den návratu. V půl sedmé ráno zazvonil budík a také Yardovo „HUU“. Já se smutně koukl na moji holku a jen lehce pravil „tak a je konec ráje, sice za par dni budeme opět v džungli ale té obchodní“. No zašli jsme na snídani a poté nás čekal náš dvorní řidič. No za celý život jsem neviděl horšího šoféra. Kdykoliv přijel, jen seděl v aute a jeho ruce byly přimrzlé na volantu, jeho nejrychlejší jízda byla 40 km v hodině a v očích smrt. Stále měl zařazenou
čtyřku, většinou si to bublal dvacítkou, no párkrát jsme si zaskákali a pořád se držel u krajnice a díky bočním retardérům jsme skákali ještě více. Jeho stálý oblek byl vyladěná bekovka od Nike a epesní kraťasy s tričkem. Trošku mu křivdím, nebyl jen řidič, občas pomáhal v kuchyni, zabíjel tam mouchy - dokonce sedm jednou ranou... Konečné vysvětlení bylo, že tento mistr je jen najatý, jen na naší tour a jinak řídí tříkolku - tož teď chápeme všechny ty parády, co předváděl. Nakonec nás opět svým stylem dovezl na letiště, kde jsme si vystáli frontičku na spoj Iquitos -Lima, s klasickým zpožděním... jednou hodinkou. Yarda z toho byl lehce rozhozen, neboť na tento spoj navazoval hned přelet do Arequipy, kam se vracel s mamčou. No už na letišti nám bylo smutno. Ty dva človíčci nám budou scházet. No myslím, že celá rodina, byli všichni super a přirostli nám k srdci. Přilétli jsme do Limy a k naší lehké radosti Yardovi a mamce letadlo uletělo a my věděli, že se naše loučení a vymýšlení různých blbostí protáhne o šest hodin. Přebukovali jim letadlo na sedmou hodinu večerní. Tak jsme vyrazili
do obchodního centra, kde jsme pojedli dobré jídlo. Byla tam výborná hospůdka, kde si můžete dát úplně vše. Platíte pak dle váhy... no nacpali jsme si bachorek poradně, a pak jsme vyrazili směr letiště. Zašli jsme na internet, odbavili se a pak si dát náš oblíbený nadkoblížek s kávičkou. Stále ve mě hlodal malinkatý, no spíš obrovský brouk, najít toho taxikáře pacholka. Mařenka mi stále říkala ať už to pustím z hlavy, taxikářů je tu 250 tisíc, takže jak v najít jehlu v kupce sena. Pořád jsem sledoval dění před letištěm a viděl jsem v každém pátém podezřelého pacholka. Až najednou jsem spatřil opáleného Křiváka - Maruška říkala neblázni. To není možný, aby to byl on! Já smyslu zbavený, upustil kafe a šel přímo k němu, nechal jsem se nalákat na jízdu do centra, došli jsme k autu a ihned jsem poznal, že je to ten Parchant. Přiběhl za mnou Yarda a zavolal i policajty. Nikdy ve mě nebylo takové odhodlání, jako teď! měl jsem chuť ho trefit... Policajti si ho vzali stranou, nás taky, střídali se u nás, pak u něj a zase do kola, vždy něco řekli a to se opakovalo. Konečný výrok byl, že
nám věci dovezou, zeptali se na obsah tašky. Má odpověď „věci za 800 dolarů“ a jejich odpověď „dejte nám 400 a máte ji zpět“. Vytřeštil jsem kukadla a řekl max. 100, a on, že jsou tři a toto není jejich práce. Navíc ten parchant se jen usmíval. Strašný beznadějný pocit a v Mařenky očích se dalo přečíst, jak se o mě bála a říkala pojď zmizíme jdeme pryč, nemá to cenu. Jo jo korupce, ježíš, jak jsem ho chtěl nakopnout do toho jeho ksichtu. Nakonec jsme všichni 4 odešli, ve mě to vařilo, ale díky Mařence jsem se později dostal do naší pohody. Pak přišlo rozloučení s Yardou a mamčou a čekání na let směr Madrid,potkali jsme tam kluky slovenský, co jeli Dakar. Slovenský jezdec na motorce jménem Staško, který byl celkově patý, skromný kluk, který jel poslední tři etapy s natrženým svalem v rameni. Klobouk dolů, kluci letěli s námi do Madridu. Nasedli jsme do letadla společnosti LAN, letadlo skvěle vybavené, pohodlné a navíc, nevznikl problém, aby Mařenka bojovala o naše společné sezení. Cesta byla fakt skvělá a my se krásně prospali a dolétli do Evropy.
V Madridu nás přivítalo slunko a teplo 16 stupňů, měli jsme 5 hodin čas, tak jsme se rozhodli pro pozdní oběd a jeli busem na nějaké náhodné místečko s hospůdkou, 3 zastávky a byli jsme v klidné čtvrti, kde jsme našli pro naše žaludky krmení. Pak jsme vyšli a zjistili, že naše zastávka je jen jednosměrná, tak hledáme a ten spoj nikde. Tak jsme zkusili zkratku a vzali to přes dálnici k letišti. No krapánek nebezpečné, vedle dálnice byl pěkný parčík, bohužel s dvoumetrovým pletivem, tak mě napadlo, co ho takhle přelézt, a šup přes něj. Říkám si: „Mařenka leze po skalách, tak ji to zpestřím“, málem jsem si poranil své přirození, to vydrželo, ale stačil jsem si poranit alespoň prst - krve jak z vola! Mařenka mě následovala, výborný výskok, krásné přehoupnutí, ale světě div se prstík dopadl stejně jako můj. Tak jsme se navzájem ošetřili a vyšli po parku, asi po 80 metrech byl konec plotu a normální vchod do parku :) Došli jsme k obchodnímu centru, čas nás už tlačil, tak jsme vyhledali taxi, který po nás chtěl 13 EUR, což jsem nechtěl akceptovat a rozhodl se mu dat jen šest €.
Zahrál jsem scénu chudáčka a on se nad námi slitoval. Jsme na letišti a letíme…. Je tu Berlín, kde na nás cekal Jaroušek s Jess. Ihned měli krásné překvapeni, Mařenka měla za 13 minut narozeniny, oni vytáhli z kufru dortík se svíčkou a měli dobrou svačinku... tak a jsme doma.... chyběli jsme vám?
