ORIENTÁLNÍ FILOZOFIE URČENO PRO DALŠÍ VZDĚLÁVÁNÍ PEDAGOGICKÝCH PRACOVNÍKŮ
VLADIMÍR ŠILER
ESF PROJEKT OP RLZ - OPATŘENÍ 3.2 ČÍSLO PROJEKTU CZ.04.1.03/3.215.1/0104 NÁVRH A REALIZACE MODULOVÉHO SYSTÉMU DALŠÍHO VZDĚLÁVÁNÍ UČITELŮ V MORAVSKOSLEZSKÉM KRAJI
OSTRAVA 2006
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Tento projekt byl spolufinancován Evropskou unií a českým státním rozpočtem
Recenzenti: 1. PhDr. Zuzana Ondomišiová 2. Ing. Eliška Treterová
Název: Autor: Vydání: Počet stran:
Orientální filozofie Dr. Vladimír Šiler první, 2006 79
Studijní materiály pro distanční kurz: Orientální filozofie
Jazyková korektura nebyla provedena, za jazykovou stránku odpovídá autor. Určeno pro další vzdělávání pedagogických pracovníků
© Dr. Vladimír Šiler © Ostravská univerzita v Ostravě
2 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Obsah Jak pracovat s touto učebnicí Úvod do studia orientální filozofie
7
23
Co je to vlastně Západ?
27
Svítání na Západě
40
Filozofie na Východě
56
Aktuální témata
Jazyková a formální úprava textu Výběrová bibliografie Soupis příloh
4
67
73
79
3 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Jak pracovat s touto učebnicí Po absolvování kurzu Orientální filozofie za pomoci této studijní opory získáte • • • •
základní povědomí o jednotlivých kulturních a civilizačních oblastech Orientu, jejich specifické mentalitě a duchovních tradicích. přehled o jednotlivých východních filozofických směrech, školách či soustavách. povědomí o setkávání Západu s Východem v dějinách i současnosti. návod k dalšímu metodicky odbornému samostatnému studiu jak kulturních reálií Orientu, tak dílčích filozofických témat či problémů.
budete schopni • • • • • •
číst odbornou literaturu z oblasti orientální filozofie, náboženství a kultury. užívat odbornou terminologii. využít poznatků o orientální filozofii k lepšímu porozumění západní filozofické tradici. lépe rozumět současnému dění ve světě, zejména problémům týkajícím se globalizace, multikulturalismu, náboženské tolerance, transkulturního dialogu apod. efektivně aplikovat získané poznatky do své profesní praxe, především pedagogické. Kvalifikovaně experimentovat s uváděním některých typicky orientálních filozofických či duchovních praktik do života – o což se jinak mnoho lidí snaží, vedeno módními vlnami a atraktivitou exotických témat, avšak amatérsky, neefektivně, a někdy i nebezpečně.
Potřebný čas ke studiu: 20 hodin. K další práci s textem studijní opory (orientace v textu, v problematice, zpětné čtení, řešení úloh): 10 hodin. Ke studiu základní odborné literatury: 20 – 50 hodin. K rozšiřujícímu studiu, opakování znalostí získaných předchozím studiem, vyhledávání informací: 20 – 50 hodin.
4 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Studijní plán Kurz je určen především učitelům v rámci různých forem rozšiřujícího, inovačního a specializačního studia. Kurz si klade za cíl poskytnout nezbytné obecné základy pro poznávání orientálních kulturních, duchovních a filozofických tradic, které pomohou učitelům rozšířit jejich vzdělanostní obzory a nově propojit mezioborové, zejména společenskovědní souvislosti. Kurz nemá ambice poskytovat úzce specializované odborné orientalistické vzdělání, ale vědomě setrvává spíše v popularizující poloze směřující k aplikaci v pedagogické praxi učitelů na základních a středních školách. Probíraná látka se omezuje prakticky jen na oblast Indie a Číny, protože zmiňované oblasti perského, židovského či arabského kulturního světa jsou náplní výuky jiných předmětů na Ostravské univerzitě. Iniciativním studentům se ale nebrání, aby si tyto reálie zvolili jako svůj individuální studijní program. Kurz Orientální filozofie je ve standardní podobě koncipován jako tříměsíční studium kombinující formu přímé výuky a distančního studia s prvky e-learningu. Přímá výuka je soustředěna do tří tutoriálů. Úvodní tutoriál v krátké lekci (45 min.) seznámí studenty s metodikou studia a se způsoby kontroly samostudia. První tutoriál (2 x 45 min.) poskytne jednak prostor vyučujícímu (tutorovi), aby vyložil některé problematické pasáže látky, ale dá i příležitost studentům, aby se v kolektivu podělili o své zkušenosti ze samostudia, například formou prezentací svých dílčích výstupů, řízených i spontánních diskusí, ale i veřejným vyhodnocováním některých ukázkových samostatných písemných studijních úkolů. Součástí prvního tutoriálu bude i dílčí testování vědomostí. Krátká přednáška nebo výklad na jedno z následujících (nebo podobných) témat: - Pojetí člověka v indické filozofii - Východ a Západ – komplementarita nebo inkomensurabilita? - Sociálně-etické čtení Tao-te-ťingu - Věštění podle I-ťingu V průběhu prvního tutoriálu si studenti rozeberou témata některých dalších písemných studijních úkolů, na nichž budou následně pracovat.
Druhý tutoriál (2 x 45 min.) bude mít především za úkol závěrečnou kontrolu studia formou druhého dílčího testu. Vyučující (tutor) může veřejně rozebrat a vyhodnotit některé písemné studentské práce. Bude i prostor pro diskusi a vzájemnou výměnu studijních zkušenosti v kolektivu. Někteří studenti mohou představit své práce, zejména takové, které budou obsahovat cenné pedagogické aplikace. Krátká přednáška nebo výklad na jedno z následujících (nebo podobných) témat: - Konfuciánská etika jako duch asijského hospodářského zázraku
5 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
-
Tradiční japonské pojetí člověka a firemní kultura japonských podniků Spor o lidská práva mezi euroatlantickou civilizací a asijskými politickými systémy
Kontrola plnění dílčích studijních povinností však probíhá nejen formou dílčích písemných testů v rámci tutoriálů, ale i průběžně formou individuálních konzultací s tutorem především prostřednictvím elektronické komunikace. Vlastním výstupem a zakončením kurzu je udělení osvědčení o absolvování (certifikace).
Poznámka k pravopisu Tato publikace se přiklání k běžnému jazykovému úzu, a proto zdánlivě nedůsledně píše například filozofie, ale na druhé straně teosofie. V transkripci a transliteraci z východních jazyků se přidržuje rovněž běžného českého jazykového úzu, Pravidel českého pravopisu a standardních encyklopedií a učebnic – s ohledem na pedagogické užití a spíše popularizující zaměření. Nepoužívá tedy transkripci užívanou orientalisty ve striktně odborných textech. V samostatné kapitole však na obtíže spojené s transliterací a transkripcí upozorňuje. Tučným písmem jsou zvýrazněny zvláště důležité výrazy či jména. Kurzívou jsou zpravidla uvedeny citace nebo některé cizojazyčné výrazy.
6 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Úvod do studia orientální filozofie Průvodce studiem V této kapitole se dozvíte: • • •
jak určité předsudky ovlivňují možnosti i výsledky studia kulturních reálií Orientu. kdo jsou naši odborníci v oblasti orientalistiky. co číst, aby člověk poměrně snadno a rychle získal přesně ty poznatky, které chce a potřebuje.
Získáte schopnost: • • •
základní orientace v oborech, zabývajících se Orientem. posoudit podle určitých kritérií odbornost a serióznost jednotlivých autorů a publikací. efektivně pracovat s bibliografickými soupisy.
Klíčová slova paradigma, hermeneutika, postmoderna, inkomensurabilita, orientalistika (indologie, sinologie, japanologie, koreanistika, tibetologie, mongolistika atd), religionistika, filozofie náboženství, gnóze, teosofie, New Age, esoterika, hermetismus, okultismus
Čas potřebný ke studiu 1 hodina
7 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Vstupní předpoklady – odborná paradigmata Zájemce či student si musí uvědomit, že studium orientální filozofie a východních kultur vůbec je velmi obtížné a podle některých znalců vlastně v posledku zhola nemožné. (Například Stanislav Komárek, český filozof a přírodovědec, profesor biologie a filozofie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, po svých několika cestách do Číny dospěl k takovému závěru: Pokud se někomu opravdu podaří pochopit ducha Číny, stane se Číňanem a přestane si rozumět se svými západními soukmenovci.) Student se musí připravit na několik základních problémů, které si musí v podstatě vyřešit dřív, než se do studia pustí. Musí tak přijmout jistá paradigmata, uznávaná v dané vědecké komunitě. Paradigma je podle Thomase S. Kuhna, amerického teoretika a metodologa vědy, „soubor uznávaných výsledků dosavadního vědeckého výzkumu, který po jistý čas slouží společenství odborníků jako model problémů a jejich řešení“. Je to tedy svým způsobem „vědecké dogma“, které pro určitou dobu a pro určitou komunitu stanovuje jako závazné pravdy především ony vstupní předpoklady každé vědeckosti: co jsou to vlastně fakta, jak má správně probíhat vědecký výzkum, jak funguje vědecká argumentace, jaké přístroje, škály, stupnice, souřadnice apod. se užívají atd. Paradigma je vlastně onou „vírou ve vědu“, kterou člověk musí mít vlastně ještě dříve, než se stane vědcem. Paradigma se proto – ať už vědomě, nebo bezděčně – přijímá v mládí, zpravidla na počátku studií, a přijímá se v podstatě předvědecky, předkriticky. Na jeho základě je teprve možno rozvrhnout témata, jimiž se daná vědecká specializace vůbec může zabývat, formulovat určité problémy, které by tato věda mohla řešit a vybírat efektivní metodologie specifické právě pro tento obor. 1) Prvním problémem, na který je třeba se připravit při studiu Orientu je především problém lingvisticko-hermeneutický. Bez znalosti původních jazyků není možné plně porozumět tamní kultuře a mentalitě. To platí především o Číně. Z některých jazyků není prostě možné pořídit překlad ani za použití těch nejlepších slovníků. K porozumění je zapotřebí výkladu, interpretace - a to už je záležitost hermeneutická. Hermeneutika je nauka o výkladu, o snaze zprostředkovat porozumění na velkou vzdálenost v čase i prostoru: buď velmi odlehlých historických epoch, nebo vzájemně hodně si cizích kultur. Hermeneutika je disciplína literárněvědná, ale v posledku i filozofická. Hermeneutika je ovšem proces, který nikdy nekončí. Každým výkladem totiž interpret do předávané informace vnáší také svou subjektivní deformaci, a proto výsledné sdělení bude nutno následně dále analyzovat a nově interpretovat. Studium orientální filozofie a kultury, zejména čínské, tak je celoživotním úkolem. 2) Dále je to problém našeho eurocentrického paradigmatu, tedy určitého předporozumění, soustavy předsudků, osobních i kulturních sympatií a averzí, jimž se někdy také říká eurocentrický kulturní imperialismus či duchovní kolonialismus. Jen obtížně jsme schopni zbavit se našeho evropského (židovsko-křesťanského) pocitu nadřazenosti a výlučnosti. Tyto naše hotové názory a soudy pak fungují jako filtr, přes který ze studovaných exotických reálií neprojde to, co se nám nehodí do konceptu, jaký jsme si sami o sobě utvořili.
8 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
3) S tím souvisí otázka tzv. paradigmatické inkomensurability, tedy nesouměřitelnosti vstupních předpokladů. Podle Thomase Kuhna, tvůrce teorie paradigmat, jsou jednotlivé vědecké hypotézy, které fungují jako paradigmata, vzájemně neslučitelné, neredukovatelné a nesouměřitelné (inkomensurabilní). Dovedeno do důsledků by to znamenalo, že se – jako zastánci různých paradigmat, názorových proudů, jako majitelé různých mentalit a kulturních výbav – prostě nemůžeme dorozumět ani vzájemně pochopit. Opět dovedeno do důsledků by to znamenalo zavést v teorii i praxi apartheid – nechat jednotlivé rasy, kultury, náboženství (ale třeba i pohlaví) vyrůstat a vyvíjet se odděleně. To v podstatě tvrdí teorie, které věří, že lidé pocházejí z několika na sobě nezávislých kulturních kolébek. Opačnou tezí k inkomensurabilitě je univerzalita. Thor Heyrdahl například podnikal své cesty proto, aby dokázal, že lidé se nevyvíjeli nezávisle, ale že jednotlivé kultury spolu navzájem komunikovaly i na oceánské vzdálenosti. Podobně někteří genetici dnes tvrdí, že pocházíme prakticky z jedné matky (nebo Evy nebo opice, jak kdo chce), případně ze sedmi takových genetických pra-matek. Naproti tomu dnešní teoretikové postmodernismu hájí náš roztříštěný svět a libují si, jak je pěkně pestrý, a varují před snahami hledat společné, obecné, neboť tyto tendence prý až dosud vždy skončily v uniformitě a totalitě. Tuto otázku si musíme každý osobně vyřešit, ještě než přistoupíme ke zkoumání něčeho tak jiného a odlišného, jako je pro nás právě Orient. 4) Pro západního člověka je na Orientě nápadné, jak je tam náboženství zapředeno do všech oblastí života. Oddělit od sebe filozofii, vědu, náboženství, politiku, práci, volný čas, soukromý a veřejný život v Orientě nelze tak snadno jako na Západě. To platí i přesto, že i na Východě došlo podobně jako ve Středomoří v 6. stol. př. n. l. k tzv. etickému zlomu ve vývoji náboženství, kdy se z tehdejších náboženství oddělily nové proudy s výrazně etickým nábojem, které namísto dosud dominujícího kultu zdůraznily náboženství jako osobní cestu života. I tato výrazně spirituální či „filozofická“ náboženství však postupně opět upadla a ve svých zlidovělých podobách se navrátila k magicko-mytickému myšlení a kultické praxi. Náboženství je prostě kulturním a společenským fenoménem, je přirozenou součástí rodinného i veřejného života a těsně souvisí s osobní i kolektivní identitou a mentalitou. Rozhodně však není osobní vírou, individuálním vyznáním, interpersonálním vztahem, tedy něčím svrchovaně osobním a výsostně intimním, jako je tomu na Západě. Proto když se ptáme na filozofické přesvědčení, myšlenkové konstrukce, názorové soustavy, životní strategie či způsoby orientace ve světě, musíme si být vědomi, že na Východě bude filozofie i náboženství vždy v těsné vazbě. 5) Orientální filozofii není možno studovat vskutku odborně, vědecky, bez současného důkladného studia kulturních a společenských reálií tamních zemí. To je ovšem úkol pro samostatné jednooborové studium, nadto mnohaleté, v podstatě celoživotní. Pokud se však přesto chceme i bez těchto solidních základů dobrat určitého poznání a porozumění, musíme si být vědomi veškeré nehotovosti a dočasnosti poznatků, které získáme, nepřesnosti obrázků, které si vytvoříme, a nebezpečnosti zjednodušených závěrů, k nimž dospějeme. V případě našeho předmětu se odvažujeme studia orientální filozofie proto, že si stále připomínáme, že nám nejde o orientální filozofii v její svébytné, izolované podobě, ale o orientální filozofii na Západě, o její recepci v rámci naší kultury a naší filozofie, o její vliv, který měla a zejména dnes má naši postmoderní současnost v globálním světě.
9 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Studium orientální filozofie v domácích podmínkách Orientální filozofie se u nás jako samostatný obor studovat nedá. Důvody vyplývají z toho, co už bylo řečeno: Filozofie je v Orientě mnohem více propojena s náboženstvím, uměním, politikou atd., není ji tedy možno vytrhnout z daného kulturního kontextu. Nadto neexistuje „orientální filozofie“ jako taková, nanejvýš filozofie indická, čínská apod. Proto je u nás možno studovat indologii, sinologii, japanologii apod., ale ne orientalistiku jako celek, a už vůbec ne „pouhou“ orientální filozofii. Tyto obory se studují na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde také existuje Indologický ústav a Ústav Dálného východu. Čínská a japonská filologie se dá studovat také na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kde je při katedře romanistiky zřízen Kabinet Dálného východu. Částečně se orientální filozofií zabývá i religionistika, kterou je možno studovat na Filozofické fakultě, Evangelické teologické fakultě a Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, dále na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice. Podobně se okrajově orientální filozofie dotýká i studium kulturní antropologie, etnologie, kulturní a sociální geografie, dějin umění a jiných oborů. Ale ani tam, kde se studují speciální orientalistické obory, nejde převážně o studium filozofie, ale především o studium jazyků, historie, umění, náboženství apod. Proto prakticky ani nemáme odborníky, kteří by se badatelsky zabývali pouze orientální filozofií. Máme Orientální ústav Akademie věd, při Filozofické fakultě Univerzity Karlovy existuje Mezinárodní sinologické centrum, v Praze a v Olomouci funguje Česko-čínská společnost, ale vlastní filozofie se dostává do záběru vědců spíše výjimečně, takže má pravdu Egon Bondy, když si - jako filozof - stěžuje, že skutečných orientalistů u nás je, co by na prstech jedné ruky spočítal. My však předpokládáme, že náš student nebo zájemce bude chtít studovat orientální filozofii jen jako doplňkový předmět, a to soukromým studiem. Předpokládáme také, že nemá čas a možnosti jít náležitě do hloubky a šíře a že se bude zajímat právě jen o to, co je aktuální, atraktivní, „módní“, tedy co je důležité a použitelné u nás na Západě. Takový student bude jako nejdůležitější studijní pomůcku potřebovat vodítko, které mu bude umožňovat v záplavě literatury, která se dnes na trhu nabízí, vybírat tituly odborné, kvalitní, ale přitom stručné a srozumitelné. Smyslem naší výuky – přednášek, seminářů, tutoriálů, konzultací – je právě poskytnout studentům důležité informace a zkušenosti, díky nimž si vypěstují cit pro kriteria a standardy odbornosti, která jim umožní orientovat se v ohromné nabídce publikací a informačních a vzdělávacích příležitostí. Na tomto místě je proto možno poskytnout jen dílčí informace v podobě určitých seznamů jmen, názvů institucí a bibliografických údajů. Další práci však budou muset studenti vykonat sami v přímé výuce a domácím studiu. 1) Prvním dobrým vodítkem, které nám na naší cestě za poznáním orientální filozofie umožní orientovat se a rozlišovat kvalitu, je povědomí o domácích odbornících, kteří jako autoři, překladatelé, vydavatelé, redaktoři či recenzenti jsou garanty kvality.
10 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
2) Dalším vodítkem je povědomí o odborných pracovištích, na nichž tito kvalifikovaní specialisté působí. Jde o vědecké a vysokoškolské ústavy, nakladatelství, časopisy, muzea, které zakládají svou prestiž na institucionálně zajišťované tradici odbornosti (pomocí různých vědeckých rad, systémů akreditací a certifikací a profesně etických samoregulací v širším intelektuálním poli dané odborné komunity, často nejen v celorepublikovém, ale i v celosvětovém měřítku). Ale může jít třeba i o zájmové organizace a jiné instituce nabízející informace a vzdělávání (například prostřednictvím webových stránek), které mají v odborných kruzích dobrou pověst. Přehled takových organizací je uveden v Přílohách. 3) A konečně by student měl mít při ruce dobrý seznam titulů odborné i populární literatury, který mu bude sloužit jako rozcestník, až bude hledat odpověď na určité konkrétní otázky a problémy. 4) V neposlední řadě by měl být student seznámen i s některými odstrašujícími příklady neserióznosti, diletantismu, fanatismu, nepoctivosti a přímo zlé vůle, neboť i s takovými jevy se v oblasti módního orientalismu setkáváme.
Naši známí odborníci na oblast Indie Zakladateli naší indologické školy na začátku 20. století byli Vincenc Lesný a Leopold Procházka, znalci buddhismu. Otakar Pertold měl široký záběr, vybudoval u nás obor filozofie náboženství (dnes říkáme raději religionistika), ale jako jeden z mála se zabýval také džinismem. Oldřich Friš byl jeden z našich prvních překladatelů ze sanskrtu. U jmen neuvádíme vědecké a pedagogické tituly a hodnosti. Z našeho hlediska je důležitější spíše ten, kdo hodně publikuje, je obecně známý, umí se srozumitelně vyjadřovat a alespoň částečně se zabývá naším tématem. Na Indologickém ústavu FF UK samozřejmě působili a působí profesoři, například Ivo Fišer, Kamil Zvelebil, Jaroslav Vacek. Naproti tomu v Orientálním ústavu AV ČR jsou pracovníci ozdobeni spíše tituly za jménem. Ale například Zlata Černá, pracovnice Náprstkova muzea, vynikající odbornice na čínské umění a předsedkyně Česko-čínské společnosti, používá pouze zastaralý titul prom. fil. Našimi současnými nejdůležitějšími odborníky na Indii jsou Dušan Zbavitel, znalec hinduismu a jeho filozofických škol, také významný překladatel, redaktor a popularizátor, a Vladimír Miltner, znalec buddhismu, který svou lásku k Indii dovedl až tak daleko, že se tam odstěhoval, aby tam roku 1997 zemřel. Josef Kolmaš, tibetolog a sinolog, je znalcem tibetského buddhismu, významným překladatelem a odborným editorem, ale třeba také překladatelem textů tibetského dalajlámy a jeho osobním tlumočníkem při jeho návštěvách v České republice. Z dalších jmenujme: Dagmar Marková a Jan Marek, Hana Preinhaelterová, Jan Filipský, Stanislava Vavroušková, Jan Bečka, Jaroslav Holman, Zuzana Ondomišiová, Jiří Holba. Tak trošku mimo oficiální instituce stojí například Karel Werner, původně nadšenec a amatérský znalec jógy, který se po emigraci do Anglie v roce 1968 vypracoval na světově proslulého indologa, univerzitního profesora, znalce jógy a
11 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
s ní spřízněných filozofických směrů. Podobně Jaroslav Krejčí, původně ekonom, po emigraci do Anglie začal studovat religionistiku a stal se profesorem tohoto oboru na univerzitě. Egon Bondy (vlastním jménem Zbyněk Fišer), původně sinolog, znalec buddhismu, dnes „poslední marxista“, jak si sám říká, se staví vědomě mimo oficiální intelektuálské struktury, s našimi orientalisty nekomunikuje a pro jistotu emigroval na Slovensko, kde však spolupracoval s tamní orientalistkou Marínou Čarnogurskou na překladu knihy Tao-te-ťing. Mirko Frýba, rovněž původně amatérský nadšenec jógy, se vrátil ze švýcarského exilu jako vynikající univerzitní odborník na jógu a příbuzné filozofické systémy. Na vrcholu kariéry, poté co získal profesuru z oboru psychologie, v roce 2005 odcestoval na Sri Lanku, aby tam vstoupil do buddhistického kláštera a už nikdy se odtud nevrátil. Boris Merhaut patří k popularizátorům jógy a indických filozofických směrů mezi vědci. Další informace o našich odbornících z oblasti orentalistiky je možno najít v publikaci Jana Filipského1. Výhodou této publikace je, že je dostupná ve fulltextové verzi zdarma na internetu (www.libri.cz). Naši známí odborníci na oblast Číny Zakladatelem české sinologie v polovině 20. století byl Jaroslav Průšek. Jeho žákem je Oldřich Král, profesor sinologie, významný znalec čínské filozofie, působící prakticky na všech našich orientalistických pracovištích. Dalším významným zakladatelem české sinologie byl Timoteus Pokora. Jako překladatelka Tao-te-ťingu u nás proslula Berta Krebsová. Na Ústavu Dálného východu FF UK působí nebo působili: Olga Lomová, sinoložka a japanoložka, Vladimír Liščák, sinolog zabývající se buddhismem v Číně a částečně také taoismem a zenbuddhismem, Helena Heroldová, japanoložka, Vladimír Ando, znalec taoismu, Miriam Löwensteinová, koreanistka, Vladimír Pucek, koreanista, Zuzana Ondomišiová, tibetoložka. Oldřich Švarný, profesor sinologie, odborník na moderní čínštinu, působil také v Kabinetu Dálného východu při FF UP v Olomouci. V Orientálním ústavu AV ČR působí nebo působili: Josef Kolmaš, tibetolog a sinolog, v 90. letech ředitel ústavu, Ĺubica Obuchová, sinoložka, Libuše Polívková, sinoložka, Dita Horáková, japanoložka, Martin Hála, sinolog, Jan Bečka, znalec buddhismu v jihovýchodní Asii, Vladimír Ando, znalec taoismu. Už zmiňovaná Zlata Černá, sinoložka, předsedkyně Česko-čínské společnosti, působí v Náprstkově muzeu. Podobně zmiňovaný Egon Bondy je odborníkem na čínskou filozofii, i když stojícím mimo oficiální odborné instituce.
1
FILIPSKÝ, J. Čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté. Praha : Libri, 1999.
12 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Z významných emigrantů se v poslední době v České republice objevuje Antonín Líman, profesor japanologie na Torontské univerzitě, znalec a překladatel klasické i moderní japonské poezie. O tom, že filozofie souvisí v Orientě prakticky se vším, nás přesvědčí třeba Věna Hrdličková, znalkyně umění čínských a japonských zahrad. Seriózní nakladatelství a časopisy a webové stránky Nakladatelství Důvěryhodná jsou nakladatelství s dlouholetou tradicí, například: Argo, Academia, DharmaGaia, OIKOYMENH (Oikúmené), Atlantis, Prostor, Mladá fronta, Nakladatelství Lidových novin, Votobia, Rozmluvy, Libri, Odeon, Computer Press, apod. Některá nakladatelství se však někdy v honbě za ziskem uchylují i k vydávání komerčních titulů, tvářících se vědecky, z odborného hlediska ale pochybných. Nejhorší je, že se mezi dobrými knihami daného nakladatelství mohou snadno skrýt tyto pokleslé formáty. Jde například o nakladatelství: Volvox Globator, Knižní klub, Železný, BB Art apod. Ani nakladatelství spjatá s určitými církvemi nebo přesněji s intelektuálskými kruhy těchto církví nemusí být nutně jednostranně vyznavačsky zaměřená, některá mají velmi dobrou pověst, například: Karmelitánské nakladatelství, Portál, Vyšehrad, CDK (Centrum pro demokracii a kulturu), Kalich. To ale neznamená, že automaticky veškerá jejich produkce je určená akademickým odborníkům a vysokoškolským studentům. Spolehlivá jsou nakladatelství univerzit či vědeckých ústavů, např. Karolinum, Filosofia, Nakladatelství Olomouc. Opatrnost je naproti tomu na místě u publikací teologických fakult. Ty jsou sice nepochybně vědecky seriózní, ale mohou být určeny zcela vyhraněnému publiku a předem danému účelu. Časopisy: Nový Orient. Časopis určený širší, ale poučené veřejnosti, v němž publikují přední orientalisté články spíše popularizujícího zaměření. Archív orientální. Odborný orientalistický časopis, v němž vycházejí články odborníků v různých světových jazycích. Religio. Odborný časopis religionistů, v němž vycházejí některé příspěvky ve světových jazycích. Dingir. Časopis o dění na náboženské scéně, zejména v oblasti tzv. nových náboženských hnutí, netradičních směrů a sekt. V časopise publikují odborníci, ale je určen spíše širší veřejnosti a články mají popularizující zaměření.
13 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Orientalische Literaturzeitung. Dvouměsíčník vydávaný berlínským nakladatelstvím Akademie v němčině, angličtině a francouzštině. Obsahuje bibliografické anotace vydávaných publikací a jejich recenze z pera významných světových odborníku. Neocenitelná pomůcka všech orientalistů. Webové stránky: Pro webové stránky platí nejvyšší stupeň obezřetnosti. Na internetu je dnes samozřejmě možno naleznout prakticky všechny potřebné informace, zejména pokud člověk ještě i ovládá cizí jazyky. Na druhé straně je ale také internet zanesen informačním balastem, který může být i pro poměrně zkušeného člověka někdy jen obtížně odlišitelný od seriózních zdrojů. Vyplatí se proto informace ověřovat z více zdrojů, u jednotlivých stránek si prověřovat jejich autory, aktualizaci, i případné ohlasy a reakce odborné veřejnosti. Například stránky informující o Tibetu www.tibinfo.cz zřejmě z důvodů utajení před čínskými úřady ponechávají své hlavní autory v anonymitě, ale přesto poskytují solidní informace. Podobně stránky o Číně www.cinsky.cz vypadají, jako by je spravovali nadšení amatéři, ale jsou cenným zdrojem seriózních informací. Ale dokonce někdy i dosti obskurní vyhlížející stránky mohou ve svém obsahu skrývat cenné poklady, jako například „Deponyho skládka“ (http://depony.bloguje.cz). David Zbíral svého času jako nadšený student religionistiky na svých stránkách soustřeďoval materiály dosti rozmanité kvality, mezi nimiž byly i hodnotné texty. Dnes je Mgr. David Zbíral asistentem katedry religionistiky na Masarykově univerzitě v Brně a v publikování na webových stránkách pokračuje: http://mujweb.cz/www/david.zbiral .
Na koho si dát pozor? Ne vždy musí jít o diletanty nebo podvodníky. Například jistý Nyanasatta C. Thera, vlastním jménem Martin Novosad (1908 – 1984), žil 40 let v buddhistickém klášteře na Sri Lance. Nyní v češtině vycházejí překlady jeho textů uvádějících zájemce do tajů buddhismu. To, že autor je buddhistický mnich, ovšem neznamená, že jeho publikace musejí být automaticky směrodatné a použitelné ve speciálních oborech, jako je religionistika nebo indologie. Jiný buddhistický mnich, Němec Siegmund Feniger (1901 – 1994), novým jménem Nyanaponika Thera, vydává publikace o buddhistické meditaci a etice. Podobně to platí o německém buddhistickém mnichovi, který si říká Nyanatiloka a který publikuje v Německu encyklopedie o buddhismu, z nichž jedna vyšla i v češtině. V těchto případech je ale jistou zárukou serióznosti, že publikace těchto autorů do češtiny přeložili Dušan Zbavitel, Karel Werner a Mirko Frýba2. S velikou obezřetností je proto třeba přijímat texty a popularizační a vzdělávací aktivity komunit a institucí vyznavačů a ctitelů východních náboženskofilozofických nauk, které samozřejmě i u nás vyvíjejí svou činnost. Tak u nás existují autentičtí hledači spásy cestou hinduistických duchovních směrů, různé buddhistické 2
NYANASATTA, T. Základy buddhismu. Praha : Alternativa, 1992. (Přel. Dušan Zbavitel). NYANAPONIKA, T. Jádro buddhistické meditace. Praha : Dharma Gaia, 1995. (Přel. Karel Werner). NYANATILOKA. Slovo Buddhovo. Praha : Stratos, 1993. (Přel. Mirko Frýba).
14 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
komunity i zenové školy, hlasatelé taoismu i vykladači I-ťingu. Pro toho, kdo hledá osobní životní cestu, mohou být jejich rady a příklad jejich autentického životního stylu směrodatným ukazatelem. Ale pro toho, kdo hledá objektivní informace, mohou být jejich poukazy příliš jednostranně zaujaté. Nedůvěra je na místě i u samorostlých českých jogínů a mystiků, jako jsou například Květoslav Minařík3 nebo Eduard Tomáš4. Nic proti józe ani mystice – námitka míří proti neschopnosti odborného vhledu do širších kulturních kontextů jak Východu, tak Západu, kombinované s nedostatkem soudnosti a s pocitem vlastní výjimečnosti, navíc provázené grafomanstvím a mediálním exhibicionismem. Mužové tohoto typu jsou jistě osobně poctiví a duchovně hluboce založení, svým způsobem jsou to silné a výrazné osobnosti, které mohou sloužit jako učitelé duchovního života, ne však jako učitelé na univerzitách. A ne vždy je možno takto pozitivní charakteristiky automaticky přenášet na jejich nadšené a často nadšením zaslepené žáky, následovníky a epigony. Také Tomáš Pfeiffer, úspěšný léčitel, je možná charismatická osobnost, ale jeho projekty jako „Univerzita Bytí“ nebo „Filozofický časopis“ svědčí o nehorázném nedostatku sebekritičnosti5. Jiní „mistři“ tajných nauk a duchovního života, jako třeba Robert Nový nebo Aleš Adámek, neoplývají ani oním charismatem a jejich autorské a nakladatelské počiny bývají odborníky pokládány přímo za zločiny. Robert Nový vydává většinu svých textů vlastním nákladem nebo v „obskurních“ nakladatelstvích6, ale jednu knihu, „Tajnou“ knihu rozkoše, se mu podařilo „zveřejnit“ - v tehdy velmi známém a ještě poměrně seriózním nakladatelství Viktora Koženého Victoria Publishing7. Aleš Adámek si na vydávání převzatých textů, jež sám nekompetentně překládá, založil vlastní nakladatelství ADA, které je v odborných kruzích synonymem amatérského břídilství. Jak už bylo řečeno, na trhu se objevují četné produkty obnovených hnutí nebo zcela nových odnoží gnóze, teosofie, New Age, esoteriky, hermetismu, okultismu atd. Někteří autoři jsou na první pohled „čitelní“, třeba známí teosofové z první poloviny 20. století Karel Weinfurter a Rudolf Máša. Horší to je s těmi, kteří se maskují rádoby odborností. Tak například publikace Jiřího Scheuflera Indická filozofie a křesťanství8 sugeruje dojem, že jde o odbornou komparaci (srovnání), ale ve skutečnosti se z ní čtenář nedozví nic ani o indické filozofii, ani o křesťanství, pouze o svérázné teosofické teorii autorově. V tomto případě mohlo být varováním už nakladatelství – Unitaria, nakladatelství Unitářů, jedné z institučních podob teosofie. Ještě horší to je s autory, kteří jsou bytostně rozpolcení. Například Milan Nakonečný je v „civilu“ profesor psychologie, vydávající dokonce zásadní, všeobecně uznávané a užívané učebnice, ale „jinak“ je to martinista, „expert“ na renesanční magii a jiné hermetické nauky. Podobně Josef Wolf je uznávaný kulturní antropolog, autor mnoha seriózních publikací o dějinách člověka, jeho kultury a společnosti, ale na druhé straně je to taky autor několika religionistických publikací, jež kolegové religionisté pokládají za – řekněme – nestandardní. 3
a jeho nakladatelství Canopus a jeho nakladatelství Avatar 5 Viz nakladatelství Dimenze 2 + 2 nebo časopis Bytí. 6 NOVÝ, R. Cesta sedmi vesmíry. Vlastním nákladem. OAI Tantra, 1995. NOVÝ, R. Kniha o tattvách a tattvická astrologie. Onyx, 1997. 7 NOVÝ, R. Tajná kniha rozkoše. Praha : Victoria Publishing, 1995. 8 SCHEUFLER, J. Indická filozofie a křesťanství. Praha : Unitaria, 1992. 4
15 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Z přísně odborného hlediska je celý kruh spolupracovníků kolem nakladatelství CAD Press Bratislava neseriózní nebo přinejmenším podezřelý. Na druhé straně těmto nadšeným amatérům, překladatelům a vydavatelům, nemůžeme upřít velké zásluhy na popularizaci orientální filozofie a východních duchovních nauk, a to ještě od dob samizdatu, od konce 80. let. Běžnému čtenáři mohou publikace CAD Pressu beze škody sloužit. Totéž platí pro nakladatelství Pragma nebo Svítání, i když produkce těchto nakladatelství zpravidla nesnese přísná odborná měřítka. Odborníci budou se shovívavě chápavým úsměvem shlížet na snažení nadšených amatérů sdružených kolem časopisů typu Baraka (dříve Mana nebo Gemma), Dotek, Svítání (slovenská Sofia) apod. Zato s přezíravým úšklebkem budou ignorovat počínání chytrých podnikavců v časopisech typu Astro, Regenerace, produkujících zřejmě docela dobře prodejný duchovní kýč, který si ale naštěstí ani na nic jiného nehraje. Zato vzdělávací a popularizační aktivity firmy Nová Akropolis jsou z odborného hlediska přímo matením veřejnosti, protože se snaží budit zdání serióznosti, a přitom mají jediný cíl: vydělávat na lidské naivitě, neinformovanosti a ochotě nechat se ohlupovat a finančně zneužívat. Zcela zvláštním případem je získávání informací z webových stránek. Na internetu je mnoho i v češtině dostupných webových stránek o východních náboženstvích a filozofických systémech. Odborná kvalita a informační spolehlivost těchto stránek je velmi rozdílná. Většinou jde o dílka nadšených amatérů nebo konkrétních velmi vyhraněných komunit či vyznavačů svérázných cest. Surfování po těchto stránkách je dobré pro toho, kdo chce mapovat současnou religiózní situaci. Pro seriózní studium dané problematiky jsou však tyto informace v naprosté většině případů příliš povrchní a jednostranné. Čím začít? Dá se předpokládat, že student potřebuje získat informace a poučený vhled především snadno a rychle. Musí proto vědět, které publikace či texty není možno pominout. Potřebuje vědět, kteří autoři, překladatelé, recenzenti, redaktoři a nakladatelé jsou opravdoví odborníci a garanti kvality. Uvítá i tipy na publikace stručné, čtivé a přitom hodnotné. Skutečnou učebnici orientální filozofie v současné době v češtině nemáme. Je to dáno především tím, že jednotliví odborníci se profilují speciálně na oblast Indie, Číny, Japonska apod. a necítí se být kompetentní k tomu napsat publikaci, která by pojednávala souhrnně o všech těchto oblastech. Poznámky k dějinám filozofie od Egona Bondyho, jejichž první dva díly nesou název Indická filosofie a Čínská filosofie, nemohou sloužit jako jednoduchá učebnice. Jsou určeny už poměrně poučeným čtenářům a dají se studovat jen současně s dalšími publikacemi. Základní informaci a orientaci proto může poskytnout kapitola Moudrost Východu ve Störigových Malých dějinách filosofie. Tato publikace je předmětem mnohých stížností a kritik ze strany odborníků, ale jako
16 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
učebnice se osvědčila, nejdříve v Německu a po roce 1990 i u nás. Její oblibu mezi učiteli i studenty dokazuje už sedm vydání. Jako encyklopedie může posloužit Lexikon východní moudrosti vydaný nakladatelstvím Victoria Publishing ve spolupráci s Votobií. Lexikon přeložili z němčiny naši významní orientalisté, je tedy současně i prvním vodítkem po naší orientalistické scéně. Obsahuje přehled standardní transkripce cizojazyčných výrazů do češtiny a bohatou bibliografii publikací o Orientě v češtině a slovenštině. Jeho nespornou výhodou je, že se v současné době dá zakoupit s výraznou slevou v prodejnách levných knih. Výborná je rovněž obsáhlá publikace slovníkového typu Velké postavy východního myšlení Iana P. McGreala. Naproti tomu Littletonova Moudrost Východu je spíše populární, vhodná pro mládež a laické zájemce. Teprve po dlouhém váhání se nechal profesor Oldřich Král přemluvit k sepsání své učebnice Čínské filosofie. Není to snadná četba pro začátečníky, ale na druhé straně je to publikace odborníka nejpovolanějšího, z níž je možno s užitkem přečíst třeba jen některé kapitoly, zejména 30stránkovou vstupní kapitolu nazvanou O předpokladech, nebo zhruba 20stránkové kapitoly uvádějící do porozumění základním autorům a textům čínského filozofického písemnictví (Kniha I-ťing, Laoc´, Tao-te-ťing, Konfucius). Čínská filosofie Oldřicha Krále je se svými 373 stranami nejstručnějším možným popisem dějin čínské filozofie a současně i publikací, která bude nepochybně dlouho sloužit jako standard odbornosti zejména tím, jak v praxi předvádí strasti a slasti umění interpretace odlišného metodami komparatistiky a hermeneutiky. Rozsahem téměř dvojnásobná je publikace francouzské sinoložky Anne Cheng Dějiny čínského myšlení. Navzdory objemnosti, nejde o učebnici příliš odbornou a náročnou, naopak svým způsobem populárnější, než je učebnice Oldřicha Krále, která se opravdu přísně snaží vyhovět odborným požadavkům. Kdo se nebojí angličtiny, může sáhnout po dnes už klasické publikaci Yu-Lan Funga A Short History of Chinese Philosophy. Vznikla sice v 50. letech 20. století, ale byla od té doby hojně vydávána a užívána a i v našich knihovnách je na ni možno narazit. Publikaci při psaní své Čínské filosofie využíval Egon Bondy a ani Oldřich Král ji nezatracuje. Na obdobné učebnice indické filozofie teprve čekáme. Nakladatelství DharmaGaia avizovalo na rok 2006 překlad Dějin indické filozofie od Ericha Frauwallnera. Vážný zájemce a pečlivý student začne z gruntu a přečte si některou z odborných publikací o příslušném nábožensko-filozofickém směru. Nejlepší jsou ty z řady Náboženské tradice světa nakladatelství Prostor. Rovněž publikace Hanse Künga, které ve čtyřech svazcích porovnávají křesťanství s velkými východními náboženskými soustavami, poskytují cenné informace právě o tom, jak je Orient přijímán na Západě. Optimální kombinací odbornosti, stručnosti, srozumitelnosti a přesného zacílení na problematiku, která našeho studenta zajímá, jsou i vysokoškolské učebnice –
17 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
zejména sborníky Karlovy univerzity redigované B. Knotkovou-Čapkovou, ale třeba i skriptum P. Máchy Hledání středu, navíc relativně snadno dostupné. Seriózní studium by mělo začínat u původních textů, tedy základních filozofickonáboženských děl Indie a Číny, byť je nebudeme schopni číst v originále. Vynikajícím úvodem se stručnými ukázkami je publikace Prameny života (J. Filipský, J. Heller, a kol.), bohužel obtížně dostupná. Z indické oblasti je možno vcelku s klidným svědomím pominout základní náboženské texty – védy. Ani upanišády – i když filozofičtější – nepatří k povinné četbě, zajímáme-li se specificky o filozofii. Naproti tomu je dobré si alespoň prolistovat Bhagavadgítu, protože četba to není právě poutavá. Z původních textů se velmi dobře čtou Otázky Milindovy – je to navíc kniha miniaturních rozměrů – vyšla v tzv. kolibřím vydání. Radhakrišnanovy Dějiny indické filozofie jsou příliš obsáhlé a nadto se téměř nedají sehnat. Naproti tomu drobná a čtivá publikace Dušana Zbavitele Hinduismus a jeho cesty k dokonalosti nás dokonale vybaví vědomostmi o hinduistických filozofických školách. Vedle Dušana Zbavitele je druhým naším nejvýznamnějším znalcem Indie Vladimír Miltner. Jejich publikace jsou velmi důležité a navíc čtivé. Je rozhodně užitečné přečíst si některou z doporučených monografií o Buddhovi. V čínské filozofické oblasti je možno – a nutno – přečíst, a v lepším případě vlastnit a číst stále, průběžně, oba základní texty dvou hlavních čínských nábožensko-filozofických směrů: Tao-te-ťing a Konfuciovy Rozpravy. Kniha Iťing se číst nedá, je to totiž kniha věštecká. Ale člověk, i když není pověrčivý, by si měl dát chvilku práci a naučit se s knihou pracovat. Když už pro nic jiného, tedy alespoň proto, aby pochopil, jakého hříchu se dopouštějí ti, kdo vydávají všelijaké brožury typu I-ťing pro zamilované, I-ťing pro podnikatele apod. Čtivý a srozumitelný je i Mistr Čuang, v překladu Oldřicha Krále. (Kompletní překlad díla tohoto taoistického filozofa chystá Oldřich Král na rok 2006.) Čínskou podobu buddhismu nám přiblíží Sútra srdce a Diamantová sútra nebo Tribunová sútra šestého patriarchy. Čínský čchanový nebo japonský zenový buddhismus je nejlépe studovat z některé z doporučených monografických publikací. Klasikem je ovšem Daisetse Teitaro Suzuki, jeden z prvních popularizátorů zenu na Západě. Chce-li člověk pochopit moudrost Východu, nemusí mířit vždy jen přímo a bezprostředně k filozofii. V Orientě jde přece vždy o širší pojem: mentalitu, spiritualitu, kulturu, étos. Tu nám často přiblíží i cestopisy, romány, filmy, dokumenty. Třeba publikace cestovatele Jaromíra Skřivánka a fotografa Zdeňka Thomy o Indii. O indické „duši“ se může vnímavý člověk dozvědět víc třeba z novely Herrmanna Hesseho Siddharta nebo z filmu Bernarda Bertolucciho Malý Buddha. K orientální filozofie je možno se dokonce vrátit oklikou přes pohádky. Benjamin Hoff před časem nadchnul širokou veřejnost svou jednoduchou, ale vtipnou parafrází Medvídek Pú a taoismus. Publikace byla natolik úspěšná, že vyvolala celou řadu napodobenin a pokračování, jejichž kvalita ovšem zákonitě klesá. Po asi desítce publikací, vydaných i v češtině, vyšel dokonce i Slovník medvídka Pú.
18 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Shrnutí této kapitoly Výraz „orientální filozofie“ je do jisté míry nepřesný a nešťastný, je umělým konstruktem Západu. Na Východě neexistuje filozofie oddělená a odlišitelná od moudrosti, náboženství, kultury, rodinných i národních tradic atd. Navíc neexistuje ani Východ jako takový, jen řada víceméně oddělených a značně odlišných území, kultur, náboženství se svébytnými tradicemi a vývojem. Studium východních myšlenkových a duchovních tradic tedy vyžaduje velmi specifický odborný přístup a klade na zájemce poměrně značné nároky, pokud jde o odbourání určitých předsudků a zaujetí žádoucích postojů. Navzdory tomu, že Orient byl tradičně Evropou vnímán jako značně odlehlý a cizí, stával se v dějinách často módou. I v současnosti je vlna módního orientalismu příčinou nadprodukce publikací a různého zboží, včetně komercializovaného duchovna, v níž není snadné se vyznat. Vodítkem a rozlišujícím znamením kvality a serióznosti nám mohou být domácí odborníci – orientalisté. Odborný zájem, který by měl charakterizovat úmysl a záměr vysokoškolského studenta, se odlišuje od počínání řekněme „pouhého“ hledače pravdy, člověka toužícího po životní moudrosti či zájemce o duchovno. Odborné studium je typické svou snahou o věcnost, racionalitu, logiku, metodickou skepsi, nestrannou neutralitu a objektivitu. Podle toho bude vypadat výběr publikací i metoda studia.
Kontrolní otázka Rozdělte následující publikace do dvou kategorií podle jejich serióznosti a důvěryhodnosti z hlediska odborných kritérií uplatňovaných orientalistikou, religionistikou či filozofií. Označte v levém sloupci znaménkem + publikace důvěryhodné a znaménkem – neseriózní, případně znaménkem ? publikace, nad nimiž panují určité rozpaky, ale v zásadě jsou přijatelné.
Advahúta Gíta. (Přel. Aleš Adámek). Praha : ADA, 1996. Dhammapadam (Cesta k pravdě). (Přel. Karel Werner). Praha : Odeon, 1992. DUCOURANT, B. Taoismus v denním životě. Bratislava : CADPress, 1992. Džatáky. Příběhy z minulých životů Buddhy. (Přel. Dušan Zbavitel). Praha : Dharma Gaia, 1992. FIŠER, Z. Buddha. Praha : Orbis, 1986. (Druhé vydání pod pseudonymem Egon Bondy: BONDY, Egon. Buddha. Praha : DharmaGaia, 1995.) SPAULDING, K., RICHARDS, L. Jednoduchý I-ťing. Praha : Pragma, 1996, 16 s. PFEIFFER, Tomáš. Bytí – životní filosofie. Praha : Dimenze 2 + 2, 1990. Regenerace. Časopis pro duchovní život a zdravý životní styl. Setkání Východu se Západem. Cyklus přednášek o východní filosofii. Nová Akropolis. TOMÁŠ, Eduard. Tajemství jogínovo. Praha : Avatar, 1998.
19 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Doporučená literatura k této kapitole Základní encyklopedie: Lexikon východní moudrosti. Olomouc, Praha : Votobia, Victoria Publishing, 1996. MILTNER, V. Malá encyklopedie buddhismu. Praha : Práce, 1997, 237 s. WERNER, K. Malá encyklopedie hinduismu. Brno : Atlantis, 1996, 215 s.
Základní vysokoškolské učebnice: KNOTKOVÁ-ČAPKOVÁ, B. (ed.). Základy asijských náboženství. Judaismus, islám, hinduismus, džinismus, buddhismus, sikhismus, pársismus. I. díl. Praha : Karolinum, 2004, 288 s. KNOTKOVÁ-ČAPKOVÁ, B. (ed). Základy asijských náboženství. Taoismus, konfucianismus, šintoismus, islám ve východní a jihovýchodní Asii. II. díl. Praha : Karolinum, 2005, 156 s.
Studijní opory – příbuzná tematika: MÁCHA, P. Hledání středu. Světová náboženství v původních textech. Skriptum FF OU. Ostrava : Ostravská univerzita, 2004, 2005, 169 s. ŠILER, V. Religionistika. Ostrava : Ostravská univerzita, 2005, 2006, 109 s. Z ediční řady Náboženské tradice světa nakladatelství Prostor: EARHART, M. B. Náboženství Japonska. Mnoho tradic na jedné svaté cestě. Praha : Prostor, 1998. KNIPE, D. M. Hinduismus. Experimenty s posvátnem. Praha : Prostor, 1997. LESTER, R. C. Buddhismus. Cesta k osvícení. Praha : Prostor, 1997. OVERMEYER, D. L. Náboženství Číny. Svět jako živý organismus. Praha : Prostor, 1998. Z ediční řady Světová náboženství Nakladatelství Lidových novin: HARTZ, P. R. Taoismus. Praha : Lidové noviny, 1996. HOOBLER, T., HOOBLER, D. Konfucianismus. Praha : Lidové noviny, 1997. WANGU, M. B. Buddhismus. Praha : Lidové noviny, 1996.
Učebnice filozofie: STÖRIG, H. J. Malé dějiny filosofie. 7. vydání. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2000, kapitola Moudrost Východu. (Prvních 6 vydání této publikace vyšlo v nakladatelství Zvon, některá vydání jsou rozšířenější oproti prvnímu, takže
20 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
mají odlišný počet stran, ale kapitola Moudrost Východu je shodná ve všech vydáních.) Další základní publikace (v abecedním řazení): BATCHELOR, M. Zen. Olomouc : Votobia, 2001, 128 s. Bhagavadgíta. Praha : Odeon, 1976. BOISELIER, J. Buddha – cesta probuzení. Praha : Slovart, 1997, 129 s. BONDY, E. Čínská filosofie. Praha : Vokno, 1992. BONDY, E. Indická filosofie. Praha : Vokno, 1997. Buddhismus I. – V. Sborníky. Bratislava : CADPress, 1993nn. CARRITGERS, M. Buddha. Praha : Odeon, 1994, 104 s. CARUS, P. Buddhovo evangelium. Bratislava : CADPress, 1994. CONZE, E. Stručné dějiny buddhismu. Brno : Jota, 1997, 239 s. DUCOURANT, B. Taoismus v denním životě. Bratislava : CADPress, 1992 FILIPSKÝ, J., HELLER, J. a kol. Prameny života. Praha : Vyšehrad, 1982. (Ukázky z posvátných knih jednotlivých náboženství se stručnými, ale vynikajícími úvodními studiemi o jednotlivých náboženstvích.) FIŠER, Z. Buddha. Praha : Orbis, 1968, druhé vydání pod pseudonymem Egon Bondy, Dharma Gaia - Maťa, Praha 1995, 194 s. FRAUWALLNER, E. Dějiny indické filosofie. Praha : DharmaGaia, t. č. v tisku. FUNG, Yu-Lan. A Short History od Chinese Philosophy. 1. vydání, Princeton University Press, 1952, 368 s. HERRIGEL, E. Zen. Olomouc : Votobia, 1996 CHENG, A. Dějiny čínského myšlení. Praha : DharmaGaia, 2006, 688 s. Chuej-neng. Tribunová sútra šestého patriarchy. Praha : Odeon, 1988 (přel. O. Král). I-ťing. Kniha proměn. Praha : Maxima, 1995 (přel. O. Král). KOLMAŠ, J. Buddhistická svatá písma. Praha : Práh, 1995, 92 s. (Odborná bibliografie kanonických textů buddhismu.) KONFUCIUS. Rozpravy. Praha : Mladá fronta, 1995. KRÁL, O. Čchan. Praha : Inspirace, 1990. KRÁL, O. Čínská filosofie. Pohled z dějin. Lásenice : Maxima, 2005, 373 s. KRÁL, O. Kniha mlčení. Praha : Mladá fronta, 1994. KÜNG, H., BECHERT, H. Křesťanství a buddhismus. Praha : Vyšehrad, 1998. KÜNG, H., VON STIETENCORN, H. Křesťanství a hinduismus. Praha : Vyšehrad, 1997. KÜNG, H., CHING, J. Křesťanství a náboženství Číny. Praha : Vyšehrad, 1999. MILTNER, V. Vznik a vývoj buddhismu. Praha : Vyšehrad, 2001, 373 s. Mistr Čuang. Vnitřní kapitoly. Praha : Odeon, 1992 (přel. O Král). NÁRADA, M. T. Buddha a jeho učení. Olomouc : Votobia, 1998, 573 s. Otázky Milindovy. Praha : Lyra Pragensis, 1988 (přel. V. Miltner). Sútra srdce. Diamantová sútra. Praha : Argo, 1996. Tao. Výbor z klasických taoistických spisů. Bratislava : CADPress, 1994. Tao-te-ťing. Praha : Odeon, 1971 (přel. B. Krebsová). 2. vydání, Praha : DharmaGaia, 1997. Tibetská kniha mrtvých. Praha : Odeon, 1991, Praha : Vyšehrad, 1994. WATTS, A. W. Cesta zenu. Olomouc : Votobia, 1995. WERNER, K. Náboženské tradice Asie. Od Indie po Japonsko. Brno : Masarykova univerzita, 2002, 711 s. 21 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
WERNER, K. Náboženství a jižní a jihovýchodní Asie. Brno : Masarykova univerzita, 1995, 215 s. ZBAVITEL, D. Hinduismus. Praha : DharmaGaia, 1993, 143 s. ZOTZ, V. Buddha. Olomouc : Votobia, 1995, 131 s. HOFF, B. Medvídek Pú a taoismus. Praha : Volvox Globator, 1996. HOFF, B. Prasátko a te. Praha : Volvox Globator, 1997. WILLIAMS, J. T. Pú a filosofové. Praha : Volvox Globator, 1997. ALLEN, R. E. Pú a management. Praha : Volvox Globator, 1998. ELLEN, R. E., ELLE, S. D. Pú a řešení problémů. Praha : Volvox Globator, 1998. MELROSE, A. R. Slovník medvídka Pú. Praha : Volvox Globator, 1999.
22 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Co je to vlastně Západ? Průvodce studiem V této kapitole se dozvíte: • • •
jak pomalu a složitě se rodilo naše pojetí Východu a Západu. že pojem Západ podstatně souvisí s Římem, zprvu antickým, posléze křesťanským, katolickým. že pojem Evropa a evropanství vzniká do značné míry díky vymezení se vůči světu islámu a dalším „exotickým“ zemím.
Získáte schopnost: • • •
nově číst a interpretovat historii naší vlastní (západní) kultury. lépe rozumět svému místu, z něhož se rozhlížíme po světě, vnímat relativitu takových pojmů, jako je Západ, Východ, Evropa, euroatlantický prostor apod. lépe a přesněji chápat vlastní kulturu a možná i rozumět sobě samým.
Klíčová slova eurocentrismus, kulturní hegemonie, kulturní kolonizace, paradigma křesťanské exkluzivity, duchovní imperialismus
Čas potřebný ke studiu 1 hodina
23 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Co je to vlastně Západ? Pojmy Východ a Západ jsou samozřejmě relativní, a to nejen geograficky. Záleží na tom, kde stojíme. Orient je tak například pro západoevropany už i střední Evropa. Na francouzských univerzitách kupříkladu mezi orientální jazyky patří i čeština. Počítáme-li k Západu i Ameriku (euroatlantický prostor), pak například Japonci mají fakticky onen Západ na východě. Ve skutečnosti ovšem létají na Západ severním směrem – přes severní pól je to totiž letadlem blíž. Geopolitická a kulturní bipolarita Orient – Okcident (latinsky oriens – východ, occidens - západ) je ostatně dnes zdá se nahrazena novou polaritou Sever – Jih, případně překonána pojmem globalizace. Přesto je ale pro nás Evropa, Západ víc než jen pouhá oblast na glóbu. Je to současně i náš duchovní domov, prostor také mentální, naše kulturní kolébka. Chceme-li poznat i jiné oblasti a jiné způsoby života a myšlení, musíme začít od ohledání vlastního stanoviště, z něhož se rozhlížíme po světě. Evropa, tedy jádro toho, co dnes označujeme slovem Západ, se začala kulturněgeograficky ustalovat na přelomu starověku a středověku. Už římská říše se na sklonku své existence začala stále více dělit na západní a východní část, sféry odlišné kulturně, politicky, ekonomicky i národnostně (sociálně). Křesťanství, které od počátku našeho letopočtu do tohoto prostoru vstupuje, vyvíjí se v obou těchto oblastech rovněž odlišně. Hranice, rozdělující tento původně spíš středomořský než evropský prostor na Západ a Východ, není dána nějakou jednoduchou pomyslnou osou, taženou ve směru od severu k jihu. Hranice je vlastně stále pružná a mění se podle intenzity vlivů. Východ například zasahoval svým vlivem do určitých oblastí Apeninského poloostrova, ze severního pobřeží Afriky ovlivňoval Sicílii a další středomořské ostrovy i značnou část Španělska. Složité byly posuny dělicí linie na Balkáně a severně od Dunaje. Východní část bývá pojmenována podle městečka Byzance, v němž roku 324 n. l. císař Konstantin založil nové hlavní město (východní) říše římské – Konstantinopolis čili Cařihrad, dnešní Istanbul. Mluví se o byzantské říši, byzantské kultuře. Nebo bývá Východ pojmenován podle tam převládající orientace křesťanství – ortodoxie čili pravoslaví. Do tohoto východního prostoru vstoupil v 7. století n. l. islám. Arabové, původní nositelé islámu, vstřebali rychle plody byzantské kultury a vzdělanosti a dále se vyvíjeli nezávisle. Další a další národy, které na východě přijímaly islám, byly tak nepřímo zasaženy byzantským vlivem, který ale směrem na východ slábl. Národy východu, které zůstaly křesťanské, eventuálně křesťanské enklávy či menšiny v islámských zemích, se proti svému mocnému konkurentu bránily tím, že se zakonzervovaly v pozicích byzantské kultury 8. století, eventuálně 15. století, protože byzantská říše přestala politicky existovat po dobytí Konstantinopole Turky v roce 1453. To platí pro takové země, jako je Arménie, Gruzie, Rusko, některá území na Balkáně. Západ se naproti tomu kryje s Římem. Západní část Evropy se po dobytí Říma Góty roku 410 n. l. a následném zhroucení římské říše dlouho nemůže vzpamatovat. Křesťanství se postupně ujímá dědictví římské říše, i když spíše ve státoprávním než v kulturním slova smyslu. Papež Řehoř I. Veliký († 602) organizačně sjednotil západní křesťanství a odřízl je od (pohanského) dědictví antické kultury. Pokusy obnovit římskou kulturu se objevují až v opakujících se vlnách „renesance“ (znovuzrození) – karolinská renesance (9. století), ottonská renesance (11. století).
24 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
„velká“ renesance (14. – 16. století). Zdá se však, že skrytým motivem návratu ke starému Římu je strach z nového nepřítele – islámu, který začíná dorážet z jihu (Sicílie, Španělsko). Západní Evropa, která se identifikuje s římským katolicismem, se tak jeví jako prostor, který se stále mírně zmenšuje, stále přísněji vymezuje vůči všemu odlišnému a stále více se uzavírá do sebe. Po staletích sporů se obě centra křesťanství – Řím a Cařihrad – nakonec roku 1054 rozcházejí i formálně. Evropa je definitivně rozdělena na Západ a Východ – církevně, politicky i kulturně. V témže století se podařilo definitivně zabránit pronikání islámu přes Španělsko, ale vzápětí přichází nový nápor islámských národů proti oslabené východní byzantské říši. Západ jednak chce vysvobodit svatá místa křesťanství v Palestině z rukou muslimů, jednak vidí příležitost ještě více ponížit už tak oslabenou byzantskou říši. Dvě staletí trvající křížové výpravy nepřinesly sice Západu vítězství, znamenaly však pro západní Evropu intenzivní kontakt s arabskou kulturou, která jednak stále rozvíjela plody byzantské (a to znamená i antické, původní řecké) kultury a vzdělanosti, jednak zužitkovala to, co získala stykem s Indií a Čínou. To byl impuls pro rozvoj vrcholné scholastiky, ale i pro rozmach vrcholně středověkých technologií. Můžeme říci, že Západ začal nově objevovat Východ a přišel na to, že Východ je mnohem vyspělejší. Cesta Marca Pola do Číny ve 13. století byla zatím jen pouhou vlaštovkou mohutné kulturní a myšlenkové výměny, která začala a změnila duchovní tvář Evropy. Evropa „procitá“ ze středověkého „temna“ do „slunečního“ věku renesance. Vrací se ke svým původním kořenům – napřed k Aténám (renesance), pak k Jeruzalému (reformace – návrat k prvotnímu křesťanství, biblickému, evangelickému). Jednou z vymožeností převzatých od muslimských Arabů (původem ovšem z Číny) byl kompas, který znamená začátek nové mořeplavby a velkých zámořských objevů. Západní Evropa, rozdělená teď už do dvou křesťanských táborů – římskokatolického a protestantského, nijak neustoupila z pozic svého kulturního hegemonismu. Objevuje sice nová území, nové kultury, nová náboženství – na východě i na západě, ale v duchu svého středověkého exkluzivního křesťanského paradigmatu je pokládá za méněcenné jevy. Proto koná pokusy o násilné pokřesťanštění celého světa. Vědomě i nevědomky kulturně kolonizuje svět. Teprve v 18. století, kdy se mění pojetí člověka a rodí se jakási filozofie lidských práv, objevuje se myšlenka rovnosti všech lidí, dozrává situace k tomu, že i jiné kultury mohou být pochopeny jako svébytné. V křesťanství se opět objevuje myšlenka misie – nenásilného získávání lidí pro víru. Misionáři, vracející se z nových území, jsou zřejmě první lidé, kteří oněm jiným kulturám skutečně naslouchali a mohou tak přinášet cenné informace. Na druhé straně si evropská šlechta, zejména francouzská a španělská, všimla, že panovníci muslimských zemí žijí v mnohem větším přepychu, a začala napodobovat způsob života v arabských a perských palácích. Tak začala Evropa postupně doceňovat Čínu, zejména pro její umění (porcelán, dřevoryty), po Napoleonově výpravě objevila Egypt a nakonec Indii. Dochází k prvním módním vlnám orientalismu, typickým pro období romantismu a idealismu. Zdá se, že v dozvucích této epochy žijeme dodnes. Jestliže dnes mluvíme o módnosti a aktuálnosti orientální filozofie, máme běžně na mysli filozofii indickou a čínskou. Musíme si ovšem být vědomi toho, co je vlastně onen Západ, který tyto myšlenkové podněty tak lačně přijímá. A dále si
25 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
musíme uvědomit, že skutečně orientální filozofie (indická a čínská) k nám nepřichází až v 19. a 20. století, kdy se k nám dostává v podobě literárních textů. Její vliv byl patrný už i v minulých dobách, ovšem zprostředkovaně – přes národy a kultury, které ležely geograficky někde uprostřed, zejména přes předovýchodní islámský svět, ale také přes pravoslavnou východní Evropu.
Shrnutí této kapitoly Západ je vlastně část západní a severní Evropy a část střední Evropy, méně už Evropa jihozápadní. Východ je pro nás jednak východní Evropa a část střední Evropy, tedy to, co je pod vlivem pravoslaví a byzantské kultury. Dále je pro nás Východ svět islámu, tedy hlavně Přední východ, ale i severní Afrika a rozlehlé části Asie. Nebo můžeme používat slovo Východ ve smyslu skutečně vzdálené, a tedy exotické oblasti, Východ daleký či dálný – Indie, Čína, Korea, Japonsko – a přirozeně velké části střední a jihovýchodní Asie.
26 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Svítání na západě Průvodce studiem V této kapitole se dozvíte: • • •
že Orient je do jisté míry jen umělý konstrukt západní mysli. že setkávání Západu a Východu probíhalo už od starověku, ale ve vlnách s různou intenzitou. že naše současné módní zaujetí Orientem není zase až tak současné a moderní, protože mělo své obdoby v minulosti.
Získáte schopnost: • • • •
nově číst a interpretovat historii naší vlastní (západní) kultury. postupně odbourávat určité předsudky, které naší západní mentalitě brání náležitě pochopit Východ. orientovat se na západním tržišti s orientálním „duchovním zbožím“. lépe a přesněji studovat artefakty východních kultur.
Klíčová slova paradigma, xenologie, eurocentrismus, helénismus, synkretismus, hermetismus, esoterika, gnóze, orientalismus, eurocentrismus, teosofie, new age
Čas potřebný ke studiu 1 hodina, 2 hodiny samostudium a příprava písemného úkolu.
27 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Název této kapitoly jsme si vypůjčili od Otokara Březiny, básníka, který se kromě jiného také výrazně inspiroval ve své době módními idejemi východní moudrosti. Tímto astronomicky paradoxním výrokem – svítání na západě – poukazoval na jiný paradox: my, obyvatelé Západu, pyšní na své domnělé majetnictví Pravdy, Ducha, Pokroku, se překvapivě můžeme dočkat Prozření, Procitnutí, Osvěty z míst, z nichž bychom to nečekali. Heslo Ex Oriente lux – Z Východu (přichází) světlo – bylo v dějinách Západu už vícekrát výrazem zklamání a únavy z vývoje vlastní civilizace a kultury a idealistického pošilhávání po spáse přicházející z poněkud utopicky chápaného Východu.
Orient módní Proč je Orient pro Západ tak atraktivní? Edward. W. Said (1935 – 2003, Palestinec narozený v Jeruzalémě, vyrostlý v Egyptě a žijící v USA), významný současný literární kritik, nazývá módní zájem o Orient orientalismus. Jeho kniha Orientalism9 vyvolala ve své době typicky postmoderní diskusi o podstatě „jinakosti“, xenologii (nauce o cizím, cizincích), hermeneutice cizoty. Said říká, že Orient je evropský vynález, že byl už od dob antiky zdrojem romantických tužeb po exotičnu, dobrodružstvích a úchvatných zkušenostech. Toto Saidovo tvrzení dokládají i psychoanalytické výzkumy základních kulturních archetypů a symbolů u různých národů světa. Téměř všude platí to, co říká staré latinské úsloví: Ex Oriente lux – z Východu (pochází) světlo, čímž se myslí i všechno dobré. Orient je pro Evropu odedávna obrazem jiného, odlišného. Orient pomáhal Evropě definovat se vůči němu jako kontrastní jev. Ovšem podle Saida se orientalismus stal nástrojem evropského kolonialismu. Eurocentrismus nebo etnocentrismus jednotlivých evropských národů chápe Orient vždy jako něco iracionálního, dětinského, porušeného, zatímco sebe sama Evropan chápe jako rozumného, ctnostného, zralého a normálního. To je zárodek evropského rasismu a imperialismu. Podobnou myšlenku rozvíjí Said v další své knize Covering Islam10, kde dokazuje, že tradiční evropský (euroamerický) obraz o islámu je směsicí nedorozumění a záměrných zkreslení produkovaných žurnalisty, politiky, ale i falešnými odborníky. Takový zjednodušený obraz, založený na nezájmu, lhostejnosti a nepřesnosti, může vést k nebezpečným důsledkům, zvláště v období různých krizi v islámském světě. Orientalismus je způsob myšlení založený na ontologickém a epistemologickém rozlišování mezi Evropou a „zbytkem“ světa. I když je orientalismus v opakujících se vlnách jakéhosi romantismu výrazem sentimentálních utopických představ, zůstává nástrojem dělení světa na „naše“ a „cizí“ a je tedy falešným geopolitickým vědomím. Said vidí tuto negativní stránku orientalismu tak výrazně, protože se zaměřil na vztah Evropy k islámskému světu; navíc si všímá jen anglosaské oblasti a Francie. Naproti tomu třeba Michel Foucault (1926 – 1984), jeden z nejvýraznějších představitelů současného strukturalismu a postmodernismu, nevidí orientalismus tak negativně. Asi proto, že vyhlíží k ještě dálnějšímu Východu. Ve své knize Dějiny
9
SAID, E. W. Orientalism. New York – London : Pantheon Books, 1978. Vydání českého překladu této knihy bylo ohlášeno na rok 2006. 10 SAID, E. W. Covering Islam. London : Routledge and Kenan, 1981.
28 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
šílenství11 říká, že Orient byl vždy místem, které vymezovalo hranice univerzality západního rozumu (racionality). Orient je pro něj oním ideálním místem našeho původu, zdrojem našeho stesku po pravém domově, po návratu. Orient, ačkoliv se jej kolonizátorský rozum Západu pokoušel neustále dobýt, nám však stále uniká. Je pro nás nedosažitelný, protože je právě onou mezí, za níž bychom už museli vykročit ze své racionality. Pro Foucaulta je tedy Orient jakousi metou a současně ideou pravého původu. Proto tolik inspiroval a motivoval západní kulturu. I když naše pojetí Orientu jako snové, ideální, utopické oblasti, kolébky kultury, epochy rané fáze rozvoje lidstva může oslabit naše schopnosti realisticky hodnotit skutečný Orient, bude to podle Foucaulta vždy hodnocení bez negativních předsudků.
Setkávání Západu s Východem v minulosti V každém případě se ukazuje, že orientalismus není módní záležitostí až několika posledních desetiletí. Právě ony módní vlny orientalismu způsobily, že historikové začali nově zkoumat minulost z tohoto hlediska a – i když bádání zdaleka nejsou u konce – ukázalo se, že od dob antického Řecka je naše Evropa utkána z daleko více orientálních prvků, než jsme si donedávna mysleli. Pro staré Řeky byl oním bájným i reálným Orientem jednak Přední východ, jednak, a to především, Egypt. Možné styky s Indií a s Čínou ve starověku jsou ještě zahaleny mnoha záhadami. V každém případě ale dnešní nová četba antických filozofů prokazuje nápadné shody s myšlením jejich starších indických a čínských kolegů. Říše Alexandra Makedonského, která na přelomu 4. a 3. století př. n. l. dosáhla až k hranicím Indie, dala vzniknout helénistické kultuře, neboť díky vybudovaným komunikacím a navázaným politickým a obchodním vazbám docházelo k mísení řeckých a orientálních kulturních prvků. Právě helénistická kultura, vrcholící kolem počátku našeho letopočtu, nápadně připomíná naši dobu – především tím, že se rovněž měnilo základní kulturní paradigma, ale také revolučním skokem ve všeobecné informovanosti a následným nábožensko-filozofickým synkretismem, který tolik připomíná naši postmodernu. Do tohoto světa vstupuje křesťanství a po první tři staletí se v něm šíří rychleji právě směrem na východ než na západ. Obrat nastává až za císaře Konstantina, který roku 313 n. l. ukončuje pronásledování křesťanů v západní části římské říše a křesťanství postupně činí jediným oficiálním náboženstvím Západu. Tím se už ale začíná středověk a formuje se Evropa jako ono geopolitické vědomí, jemuž říkáme Západ. Evropan prý je člověk, který obývá prostor kolonizovaný Římem, ale který co do kulturního původu stojí jednou nohou v Aténách a druhou v Jeruzalémě. Skrze oba tyto kulturní kořeny je ale do značné míry ovlivněn právě Orientem. Jak jsme si už ukázali, další vývoj západní Evropy šel směrem ke stále užšímu vyhraňování se proti všemu východnímu, čili k ustálení toho, čemu dnes říkáme Západ. O první vlně nového zájmu o Východ, kterému bychom s jistými výhradami mohli říkat raný orientalismus, se dá hovořit až na prahu vrcholného středověku. Tehdy se setkaly různé vlivy. Především křížové výpravy ukázaly, že muslimské národy jsou kulturně i technologicky vyspělejší, není možno je snadno porazit a bude 11
FOUCAULT, M. Dějiny šílenství. Hledání historických kořenů pojmu duševní choroby. Praha : Nakladatelství Lidových novin, 1994.
29 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
třeba je více respektovat. Následně vybudované vazby na Přední východ, zejména prostřednictvím různých rytířských řádů, se staly kanály, jimiž začaly proudit myšlenky. Poněkud jinými cestami, spíše po individuálních cestách obchodníků, arabských i židovských, dorazilo do Evropy povědomí o arabské filozofii, rozvíjející aristotelismus. Vzhledem k tomu, že v tehdejší Evropě téměř nikdo neuměl řecky, z Aristotelových spisů bylo do latiny přeloženo jen málo a u řady myslitelů převládala orientace na Platóna, eventuálně na novoplatonismus, bylo toto znovuobjevení Aristotela šokem. A byl tu konečně i třetí vliv: od 11. a 12. století je patrné jisté znovuoživení předkřesťanských lidových náboženství v jejich kultivovanější podobě, zvláště různých mýtů, prolínajících se s křesťanskými prvky (svatý grál, král Artuš, rytíři kulatého stolu apod.). Pozoruhodná byla dlouho přežívající legenda o králi Janovi, který v sobě spojoval ideál panovníka i velekněze a vládl v nějaké utopické zemi daleko na Východě. Stávalo se, že roli takové poněkud mytizované země na Východě pro nejzápadnější část Evropy přebíraly Čechy. V Čechách se ovšem tento utopický entuziasmus orientoval ještě východněji. Snad zde sehrála roli vzpomínka na cyrilometodějskou misi, která – v případě, že by se zdařila – by přimkla naši zemi ke křesťanskému Východu a bratrským slovanským národům. V úsilí po slovanské liturgii může být prvek vlastenecký, ale i onen utopicko orientalistický. V kritických dobách působení M. Jana Husa se vypravila delegace reformních teologů v čele s Jeronýmem Pražským na pravoslavnou Litvu, aby tam hledala inspiraci a podporu. Čeští utrakvisté vypravili roku 1452 teologické poselství do centra pravoslaví – Konstantinopole. Když později štafetu reformace převzala Jednota bratrská, zaměstnávala se neustále myšlenkou, že někde na východ od Palestiny musí být ideální říše, kde se žije od počátků křesťanství v duchu evangelia. To byl také jeden z důvodů několika cest humanistických vzdělanců Jednoty bratrské do Svaté země. Na přelomu vrcholného středověku a rané renesance v některých zemích, v nichž to umožňovaly podmínky, vyplulo na povrch množství hermetických (tajných, uzavřených) společenství pěstujících esoterické (skryté, tajné) nauky, kvetla nová magie, alchymie, astrologie, oživla stará gnóze. To vše znamenalo do jisté míry vědomý návrat k antice, byť zprostředkované Židy (kabala) a Araby (alchymie). Ale objevovala se taky řada prvků skutečně orientálních (Babylón, Persie). Spoje obstarávaly rytířské řády, tajná bratrstva a sítě cestujících obchodníků. V tomto prostředí a intelektuálním ovzduší se rodila renesanční věda, která v mnohém navazovala na to, co staří Řekové už nestačili udělat. Nedocenitelné byly pro ni vlivy arabské matematiky, geometrie a logiky, které ovšem svou původní vlast měly v Indii a Číně. Právě v této době převzala Evropa štafetu vývoje od islámského světa, který od 16. století začal stagnovat. Turci dobyli Konstantinopol roku 1453, čímž ukončili i formálně dávno už skomírající trosky byzantské říše a kultury. Turci pak pronikali přes Balkán až do střední Evropy, kde byli zastaveni teprve roku 1683 (u Vídně), ale kulturně s sebou už nic nového nepřinášeli. Hlavním cílem zámořských objevitelských cest byl tehdy Východ. Kryštof Kolumbus vyplul roku 1492 hledat novou cestu do Indie. Nově otevřené zámořské cesty sice zvýšily kontakty s Východem, ale Evropa byla natolik sebepotvrzena ve své pýše na vlastní pokrok, že pěstovala pouze onen vztah k Orientu, který popisuje E. W. Said. Zachovalo se množství zpráv o nejrozmanitějších expedicích ze 16. až
30 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
17. století. Křesťanští misionáři, mezi nimiž byli na Východě zvláště úspěšní jezuité, přinášeli do Evropy fantasticky znějící informace o nových územích. Evropské exkluzívně křesťanské paradigma však zaslepovalo oči, takže si Evropané vše, co viděli a slyšeli, přeložili zase jen do svého zkušenostního obzoru. Myšlenka, že by některé kultury mohly být svébytné, srovnatelné s našimi, byla těžko pochopitelná. Představa, že by některá náboženství mohla být rovnocenná křesťanství, byla přímo kacířská. Nejen na dogmata uvyklí jezuité, ale ani protestantští misionáři nebyli schopni věřit vlastním očím, protože to, co viděli, zpochybňovalo věrohodnost některých biblických výroků. Vnucovala se myšlenka, že jiné národy dospěly – díky vlastnímu náboženství – k vysoké mravní kultuře nezávisle na biblicky dosvědčovaném Bohu. Připustit to se ještě dlouho nikdo neodvážil. Novověká evropská filozofie, která se v téže době začala rozvíjet, řešila často tytéž problémy jako filozofie orientální. Ale jen zřídka se našel někdo, kdo si to uvědomil. Takovými výjimkami byli například Leibniz, Voltaire či Diderot, kteří se pochvalně vyjadřovali o čínské filozofii. Čínskou kulturu objevila vlastně francouzská šlechta. Francouzští králové 17. a 18. století rádi napodobovali rozmařilý dvorský životní styl despotických vládců islámských států. V hledání nových vzorů se dostali až k Číně, jejíž umění se pak stalo předmětem módních sběratelských zálib. Francouzští filozofové si ovšem na čínské kultuře a čínském způsobu vykonávání státní správy všímali něčeho úplně jiného než francouzští panovníci. S objevením indické filozofie to bylo složitější. Evropané hledali v Indii od dob Vasco de Gamy především koření, později roztroušené zbytky křesťanů (křesťanství sem proniklo v prvních staletích našeho letopočtu). Katoličtí i protestantští misionáři se urputně bránili vnucující se myšlence, že indický filozofický monoteismus je starší než biblický. Takže to byli vlastně až francouzští osvícenci a britští deisté, kdo otřásl křesťanským exkluzivním paradigmatem a podryl slepou důvěru v absolutní platnost biblických výpovědí. Souběžně s rodícím se badatelským kritickým přístupem k četbě bible a k historii křesťanské teologie rostla i vnímavost pro svébytné hodnoty indické kultury. Francie ovšem měla s Indií méně kontaktů. Anglie měla sice kontakty čím dál častější, ale převládaly v nich zájmy kolonizátorské, takže v Anglii se prakticky až do roku 1947 uplatňovala ve veřejném mínění záměrná i bezděčná propaganda, líčící Indii jako ubohý národ s pokleslou kulturou. Byli to spíše Němci, kteří objevili Indii. Nejdůležitější podnět pro nový zájem o Indii (a Orient vůbec) přinesl výsledek vyloženě vnitroevropského filozofického a kulturního vývoje. Jako reakce na vrcholící osvícenství se objevuje romantismus. V 70. letech 18. století se v Evropě nahromadilo množství zpráv o Indii od misionářů, cestovatelů, obchodníků i kolonizačních úředníků. Mezi nimi i první překlady filozoficko-náboženské literatury. V této době se mezi klasickými vzdělanci opět zvyšovala citlivost ke kultuře starých Řeků, v níž byla spatřována kolébka lidstva. Došlo ke srovnávání řecké a indické kultury; výsledkem bylo zjištění, že indická kultura je starší a že tedy kolébka lidstva je dál na východě. Této diskuse se zúčastnil také Johann Gottfried Herder (1744 – 1803). Svými spisy vyvolal vlnu módního romantického obdivu
31 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
vůči východním národům. (Tato vlna mimochodem povzbudila proces národního sebeuvědomování slovanských národů. Připomeňme si však v této souvislosti například i našeho romantického básníka Karla Hynka Máchu a jeho obdiv k cikánům – tajemnému lidu z Východu.) V Německu začalo víc než kde jinde v Evropě kvést indologické bádání. Roku 1818 byla v Bonnu otevřena katedra indologie.
Orient tajemný V této době a v této atmosféře romantické indománie dozrávali a tvořili filozofové George Wilhelm Friedrich Hegel (1770 – 1831), Friedrich Wilhelm Joseph Schelling (1775 – 1854), Arthur Schopenhauer (1788 – 1860), ale také romantičtí básníci Friedrich Schiller, Johann Wolfgang Goethe a Friedrich Hölderlin. Všichni byli ovlivněni orientální kulturou, zejména indickou náboženskou filozofií. Zdá se, že nejdříve si uvědomil Schelling podobnost problémů, které německá idealistická filozofie řeší, s tématy indické filozofie. Plně se k filozofickému odkazu Indie přihlásil až ve svém pozdním filozofickém období. Hegel v diskusi se Schellingem připouští příbuznost filozofických přístupů, ale přiznává nadřazenost evropskému filozofování. Hegel převzal – ať už vědomě nebo nevědomky – řadu filozofických řešení od Schellinga a od Indů, ale v duchu své filozofie dějinného vývoje pokládá všechna předchozí stádia za překonaná a tudíž bezcenná. Hegel, jakkoli je vnitřně s Orientem silně spřízněn, vytváří paradoxně ve své filozofii vrchol eurocentrického kulturního paradigmatu. Hegelův vliv v celé Evropě podněcoval právě onen přezíravý postoj k Orientu, o němž mluví E. W. Said. Tato Hegelova domýšlivost popudila o osmnáct let mladšího Schopenhauera, který se navzdory převládajícímu hegelovskému vlivu intenzivně věnoval indologii a stal se tak nejindičtějším z evropských filozofů. (Dnešní indičtí filozofové přijíždějí do Německa, „druhého domova véd“, jak říkají, aby v Bonnu, „Benaresu na Rýně“, studovali právě Schopenhauera.) Schopenhauer měl ovšem už přístup k řadě nových překladů indických textů, které vycházely díky práci bratří Schlegelů a velkého popularizátora Indie Maxe Müllera. Na Schopenhauera potom navázal Friedrich Nietzsche (1844 – 1900), který obohatil své orientální inspirační zdroje ještě o starou Persii – a sice o dualistický systém Zarathuštrova náboženství. V této době se ovšem rodila také teorie lidských ras, která se pokoušela doplnit filozofické koncepce dějinného a kulturního vývoje koncepcí antropologickou. Nejdůležitějším zastáncem rasové teorie byl Joseph Arthur Comte de Gobineau (1816 – 1882). Jeho teorie odpovídá termodynamickému zákonu: na počátku přijalo lidstvo veliké množství energie. Lidské rasy byly původně „čisté“. Na vrcholu původních ras byla bílá rasa árijská. V průběhu dalšího vývoje však došlo k mísení ras, které vedlo k jejich znehodnocování. Pokud by to takto šlo dál, dojde k entropické „tepelné smrti vesmíru“, čili ke kulturní neplodnosti a ztrátě schopnosti dějinného vývoje lidstva. Pokud by se ale našly ještě mladé národy původního typu, mohly by vnést svou novou krev do degenerovaných kultur a přispět tak k novému rozmachu. Indická společnost je podle Gobineaua výsledkem historického spojování bílých Árijců s původně černým obyvatelstvem. Kastovní systém je však pokusem vyšších kast uchovat čistou árijskou krev. Tato nauka měla později neblahé důsledky, když byla nekriticky přejata německým nacionálním socialismem (fašismem). Rasová teorie a hákový kříž (svastika) – prastarý indický symbol slunečního
32 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
kruhu, koloběhu života – se tak staly základními poznávacími znameními německého nacionálního socialismu. Fašističtí ideologové se dovolávali Schopenhauera a Nietzscheho, ovšem chápali je povrchně, vytrhovali jejich myšlenky z kontextu a falešně je interpretovali. Rovněž srovnávali podobnost německé středověké mystiky s indickou spiritualitou. Chtěli se tak povznést nad řecko-římské, ale hlavně nad semitské (židovské, křesťanské a islámské) tradice a navázat na skutečnou kolébku Árijců. Předáci nacionálního socialismu a masy jeho vyznavačů se však v praxi inspirovali jinde než v dílech Oswalda Spenglera nebo Alfreda Rosenberga, kde bývají hledány filozofické kořeny fašistické ideologie12. Na tomto místě se ale musíme přesunout z Německa do angloamerické oblasti. V roce 1875 založila Helena Petrovna Blavatská, ruská emigrantka, Teosofickou společnost v USA. Spolu s Henry Steelem Olcottem v ní chtěla rozvíjet prastarou moudrost (teosofie je spojení slov teologie a filozofie), která je v naší kultuře už zasutá, ale v textech starověkých národů Orientu je možno ji najít, pokud je ovšem člověk umí dešifrovat. V roce 1877 vydává Blavatská knihu Isis Unveiled (Odhalená Isis), v níž oživuje myšlenku dávné gnóze – a sice, že všechny filozofické a náboženské nauky starých národů obsahují jedno společné poznání. Její druhá kniha The Secret Doctrine (Tajné učení) z roku 1888 se však už převážně orientuje pouze na Indii. Teosofické hnutí se začalo rychle šířit po Evropě, po Americe, ale mělo svá centra i v Indii. Zájem o tajné orientální nauky se stal součástí dobové euroamerické kultury a v módních vlnách zachvacoval poměrně značnou část veřejnosti. Celá tato oblast kultury – značně rozsáhlá svými aktivitami a počtem vydaných publikací - má přirozeně svou vyšší, kultivovanou část, představovanou například spiritualistickými směry novohegelovské filozofie, ale i části značně pokleslé do roviny pouhých ideologických pseudofilozofických systémů, reprezentovaných záplavou brakové literatury tohoto žánru. Blavatská se nechala inspirovat i teorií ras a prohlašovala, že dominující rasou je teutónská, indogermánská rasa, což jí samozřejmě zjednalo značnou popularitu v německých kruzích. Teosofie se v Německu mimořádně ujala na přelomu 19. a 20. století. Teosofická nakladatelství chrlila množství časopisů a brožur, v nichž se fragmenty orientální filozofie kombinovaly se starověkou gnózí, středověkými esoterickými naukami rytířských řádů a především s rasovou antropologickou a kulturní typologií. Tyto brožury hltali Hitler, Himmler a většina budoucích příslušníků NSDAP. Zdá se, že filozofický a kulturní romantismus dozníval právě v této době, ovšem ve velmi zkarikované podobě pseudoorientálních synkretistických nauk. Vlna zájmu o Orient, esoteriku, hermetismus, teosofii, mystiku apod. zasáhla i naši zemi. Spektrum této oblasti u nás je rovněž velmi široké – od básnické inspirace (např. Zeyer, Vrchlický, Březina) přes popularizátory (např. Karel Weinfurter) až po pouťové dryáčnické brožury a obskurní časopisy. Zájem o tuto scénu poněkud utichl ve 30. letech, ale znovu se probudil z dřímoty v současnosti. Tak dnes i u nás existuje téměř nepřehlédnutelná nabídka mnoha nakladatelství a časopisů, které se tomuto tématu věnují a které v reedicích vydávají často práce vzniklé na počátku 20. století. 12
GOODRICK-CLARKE, N. Okultní kořeny nacismu : Rakouští a němečtí ariosofisté 18901935, Praha : Votobia, 1998.
33 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Setkávání Západu s Východem ve 20. století Styky mezi filozofií a kulturou Západu a Východu ve 20. století jsou tak bohaté, že by i jejich stručné vystižení přesahovalo možnosti tohoto pojednání. Je potřeba ale říci, že výměna teď už probíhá oboustranně, není to už jen pasivní přijímání na Západě. Východ, zejména Indie a Japonsko, později Čína a Korea, se výrazně otvírají vlivům ze Západu – ale přitom konají, spíše bezděčně, aktivní misi na Západě. Pokračovatelka Heleny Blavatské v Teosofické společnosti, Annie Besantová, přivezla v roce 1914 do Evropy mladého chlapce Jiddu Krishnamurtiho, kterého prohlásila za vtělení všech dosavadních mistrů duchovního života. Tajemník Teosofické společnosti Rudolf Steiner s takovým pouťovým počínáním nesouhlasil, odtrhl se a založil Antroposofickou společnost, v níž prakticky zužitkoval podněty orientální filozofie pro pozoruhodné projekty, které mnohdy teprve dnes docházejí uplatnění (například biodynamické rolnictví, waldorfská pedagogika nebo antroposofická medicína). Krishnamurti se rovněž později odtrhl od Teosofické společnosti, ale působil dál v Evropě i USA a stal se tak jedním z prvních učitelů indického duchovního života na Západě. Od té doby jich jsou – alespoň těch světově proslulých – desítky. Je pravda, že 30. a 40. léta znamenala útlum těchto zájmů a snah. V 50. letech, kdy se opět vzchopil pozitivisticko-technokratický optimismus a na Západě kulminovala existenciální filozofie, tedy eurocentrické kulturní paradigma, zavládl načas přezíravý vztah k Orientu. Kolonialismus a imperialismus začal brzy po krachu britského panství v Indii (1947) užívat jiné metody svého uplatňování, ale nezměnil své smýšlení. Přesto ale už v 50. letech v určitých kruzích – ovšem ne ve výrazném počtu – začínají probleskovat první signály opětovného zájmu o orientální filozofii. Počátky nově pojatého seriózního přístupu k orientální filozofii jsou patrny už v době meziválečné. Studium společnosti rozšiřuje svůj záběr i na další kultury a národy. Max Weber (1864 – 1920), jeden z tvůrců moderní sociologie, krátce před svou smrtí zveřejnil výsledky svého sociologického výzkumu náboženství, zvláště indického. Obrovské pokroky učinila religionistika, etnografie a rodící se kulturní antropologie. Všechny tyto disciplíny se intenzivně zabývaly výzkumem tzv. přírodních národů v dalekých zemích. Pro filozofii byl velmi přínosný příspěvek psychoanalýzy – k pochopení psychologie náboženství a univerzálních kulturních symbolů a archetypů. Byl to zvláště Carl Gustav Jung (1875 – 1961), který se intenzivně věnoval studiu orientální filozofie, ale taky alchymie a astrologie. V roce 1928 píše jako předmluvu k vydání čínského alchymistického spisu Zlatý květ padesátistránkový text pod názvem Proč je Evropanovi zatěžko pochopit Východ13. Nemůžeme pominout ani mnohé spisovatele, kteří se – snad povzbuzeni vlnou teosofie a esoteriky – zajímali o Orient, cestovali po Orientě a psali o něm své romány. Nebyli to jen Angličané, o nichž by se to - díky jejich přítomnosti v Indii – dalo předpokládat, ale i Francouzi (za všechny je možno se zmínit o Romainu 13
JUNG, C. G., WILHELM, R. Tajemství zlatého květu: Čínská kniha života. Praha : Vyšehrad, 1997.
34 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Rollandovi a jeho knihách o Gándhím a indické mystice), a pochopitelně i Němci (za všechny budiž zmíněn Herrmann Hesse, který za své Indií a Čínou inspirované hluboce humanistické romány dostal Nobelovu cenu právě po druhé světové válce – v roce 1946). Tradiční orientální filozofie se ve 20. století stala pochopitelně předmětem solidního výzkumu západních filozofů, stala se standardní součástí učebnic dějin filozofie i běžným výukovým předmětem na univerzitách. Ale toto pojetí orientální filozofie jako určité archiválie bylo občas prolomeno, když některý z významných filozofů, eventuálně celý filozofický směr ukázal, že bere orientální filozofii jako důstojného partnera v myšlení. To učinil například Martin Heidegger (1889 – 1976), jeden z tvůrců existencialistické filozofie, činila tak celá filozofie života a různé novohegelovsky orientované filozofické koncepce dějin a kultury. Tyto práce a výzkumy, uskutečňované ještě v 1. polovině 20. století, však byly plně zužitkovány a staly se součástí širšího kulturního povědomí až v 60. letech. Jak už bylo řečeno, v 50. letech se objevily první signály nové citlivosti na Orient, a to zejména v Americe v mládežnickém hnutí beatniků (v literární podobě například u takových autorů, jako byli Allen Ginsberg, Lawrence Ferlinghetti, Gregory Corso, v podobě duchovních vůdců například u takových propagátorů východních nauk, jako byl Alan Watts nebo Timothy Leary). Rovněž na náboženské scéně, zvláště v Kalifornii, se začaly objevovat buď na okraji křesťanství, nebo ve zcela mimokřesťanské části spektra nové implantáty východních náboženství. Tento vývoj zaznamenal přímo revoluční skok ve druhé polovině 60. let v hnutí hippies. Hippies byli nadšeni Indií a přímo se vrhali do náručí různých guruů a celých indických hnutí (například Hare Kršna). Beatles odjeli do Indie, aby se učili meditovat v ašrámu Mahariši Maheš Jogiho. Ten, povzbuzen tímto svým úspěchem, později vytvořil techniku tzv. Transcendentální meditace, která se v 70. a 80. letech z pouhé terapie vyvinula v mnohamilionové pseudonáboženské hnutí. Od počátku 80. let se v celém euroamerickém světě začíná užívat nový souborný pojem pro mnohé z těchto jevů, vyplývajících ze setkání Západu s Východem – New Age (Nový Věk) nebo taky Věk Vodnáře (Age of Aquarius). Označuje se tak jistý myšlenkový pohyb, ba celá zásadní proměna, proměna paradigmatu (přechod od mechanistického, karteziánského paradigmatu k holistickému čili celostnímu paradigmatu), ale označuje se tak i jisté myšlenkové, duchovní spojení podobně smýšlejících lidí po celém světě (Vodnářské spiknutí nebo spirituální konspirace, jak říká Marilyn Fegusonová14), protože mluvit o hnutí v sociologickém slova smyslu není v tomto případě úplně přesné. Ale je tím označen i nový životní styl, soustava mravních a duchovních hodnot, projevujících se ve všech oblastech života soukromého a veřejného – od stravování, bydlení, oblékání, přes holisticky pojatou terapeutickou kulturu, péči o zdraví a štěstí, dále přes oprášené tradiční, ale i zcela nové náboženské praktiky, až po angažování se pro životní prostředí a rozmanité alternativní společenské a hospodářské projekty. V tomto komplikovaném a kontroverzně diskutovaném jevu (který je možná jen pokusem, jak z určitého úhlu pohledu nazvat to, co zase z jiného úhlu pohledu dostává název postmoderna) hrají orientální filozofické, náboženské a kulturní 14
FERGUSON, M. The Aquarian Conspiracy. Los Angeles : J. P. Tarcher, 1980. Německy: Die sanfte Verschwörung. Basel : Sphinx, 1987 (München, Knaur, 1987).
35 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
prvky významnou roli. Není náhodou, že jeden z hlavních časopisů, kolem kterých myšlenkové hnutí New Age krystalizovalo, nese název East West Journal. Nacházíme tu ovšem svorně vedle sebe inspiraci skutečnou orientální filozofií využitou pro západní myšlení (například pro kosmologii nebo subatomární fyziku) i pokleslou interpretaci orientálních náboženských prvků ve stylu esoterických brožurek. Orientální filozofie se dá zužitkovat například pro neobyčejně potřebné změny v západním pojetí ekologie, ale dá se taky zneužít pro ohlupování lidí a podvazování jejich aktivity, například v sektářsky se chovajících pseudonáboženských komunitách. New Age (nebo taky Věk Vodnáře), stejně jako postmoderna, jsou nálepky užívané prozatím pro příliš velký soubor jevů; jsou tedy často ještě zdrojem nedorozumění. Ale i když módní výstřelky tohoto hnutí po čase opět zaniknou, základní tah duchovního a myšlenkového vývoje, vyznačený novým paradigmatem, zůstane zachován. V duchu tohoto paradigmatu se Evropa (a s ní i Amerika) jednak vrací ke svým vlastním kulturním kořenům, v nichž – jak jsme si ukázali – byly živé kontakty s Orientem, a jednak se vydává kupředu díky syntéze obou tradic – západní a východní.
Setkání Západu s Východem v globálním prostoru v epoše postmoderny Jedním z důvodů současné masivní přítomnosti východních náboženských a filozofických (a vlastně vůbec kulturních) prvků v euroamerické kultuře je postmoderní povaha naší doby. Teoretikové kultury a umění, filozofové, sociologové a politologové charakterizují postmodernu, epochu po konci moderny čili moderní doby, zhruba těmito rysy: -
-
-
-
Konec velkých ideologických systémů, konec veřejného mínění, konec názorové uniformity. Konec eurocentrismu, nástup kulturního polycentrismu. Globalizace, vznik globálního životního pocitu či planetárního vědomí, které ale není univerzálním kosmopolitním myšlením, nýbrž explozí subkultur na pozadí celosvětového horizontu. Holistické paradigma, nový způsob vnímání všech jevů v jejich závislosti na vyšších celcích, celostní, systémové myšlení. Krize moderního pojetí rozumu, konec exkluzivní racionality (výlučného spoléhání na rozum), znovuobjevování intuice, spirituality, znovuobjevování přírody jako celostního kontextu (tendence k panteismu). Revivalismus (oživování starého, domněle mrtvého, nové výpůjčky z minulosti). Konec historického vědomí, konec hegelovského pojetí dějin jako nutného pokroku. Budoucnost už není předurčená, ale je otevřená. Znovuobjevení mytického myšlení, cyklického pojetí času. Vše staré je možno uplatnit, ovšem vytržené z historického kontextu. Zrušení někdejší „bojové“ linie mezi moderním a tradičním. Postmoderna není něco úplně nového, je to syntéza nového a starého, moderního a tradičního. Zrušení někdejší ostré dělicí čáry mezi vysokým a nízkým stylem v myšlení, v umění i v životě. Postmoderna stírá rozdíly mezi uměním a kýčem, filozofií a ideologií (jakožto kýčem filozofie). Směšuje vysokou úroveň myšlení a umělecké tvorby s nízkou úrovní práce sdělovacích prostředků, s bulvárem, reklamou a komercializací.
36 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
-
A konečně – postmoderna je programově pluralitní čili je vlastně bez programu. Jejím nejvlastnějším principem je, že je principiálně bez principů.
Moderní komunikace prokrátily vzdálenosti a udělaly ze světa globální vesnici. V globalizovaném světě už nic není dost vzdálené, aby mohlo být exotické, okrajové. V přepestré mozaikovité tříšti nabídky globálních tržišť se stírá rozdíl mezi většinovým a menšinovým a do módy se tak dostává současně prakticky všechno. Postmoderní kulturní, myšlenková, duchovní scéna či epocha je proto synkretistická, eklektická, tzn. směšuje obrovské množství vzájemně nesourodých prvků, navíc vytržených z jejich původních přirozených souvislostí. V tomto bezbřehém přejímání chaotických vlivů má pochopitelně své místo i orientální filozofie. Pro současný Západ je však podobně aktuální prakticky všechno – výtvarné umění afrických kmenů, hudba australských domorodců, polynézská mytologie či halucinogenní zkušenosti jihoamerických Indiánů. Postmoderna tedy může být jedním důvodem současné aktuálnosti orientální filozofie. Jiným důvodem – vnitřním i hlubším – je jistá logická nutnost současného setkání Západu s Východem. Západ se totiž dlouho a postupně ustavoval jako svébytná oblast právě radikálním oddělováním se od Východu, respektive od společných kořenů, které ležely geograficky někde uprostřed, eventuálně od někdejšího rozsáhlejšího jednotného celku. Znovuobjevení Východu tedy není přijetím něčeho nového, jiného, ale logickým doplněním toho, co Západu chybělo k vnitřní rovnováze, je to návrat k vlastnímu základu. Tuto myšlenku budou rozvíjet další kapitoly. Jedním z rysů postmoderní doby je zánik eurocentrismu. Bylo by užitečné vědět, jak se na přítomnost orientální filozofie na Západě dívají sami Orientálci. Euroameričané, kteří podniknou výpravu do skutečného Orientu – ať už tak, že čtou původní texty (navíc v originále), nebo tak, že tam odcestují – bývají velmi překvapeni. Skutečná orientální filozofie často není taková, jak se na Západě podávala. A dále: lidé Orientu sami často o této filozofii mnoho nevědí; v žádném případě podle ní nežijí masy průměrných obyvatel. Orient je zkrátka do značné míry právě produktem Západu. Někdejší vyspělé orientální kultury dávno zanikly a prodělaly změny, o nichž toho mnoho nevíme. Svým způsobem se o tom přesvědčujeme u Orientálců, kteří přijíždějí na Západ v naději, že od jeho vyšší kultury získají něco, co doma nemají. Tak přijíždějí dnešní indičtí filozofové do Německa studovat Schopenhauera („nejindičtějšího“ filozofa mimo Indii) a Nietzscheho. Islámští intelektuálové budují svá nejvýznamnější centra v Londýně a v Marseille. S filozoficky nejčistšími hinduistickými naukami se dnes setkáme spíše ve Švýcarsku než v Asii. Zenový buddhismus přerůstá svými výhonky z Japonska a přináší plody například v Kalifornii. Mezi mladými Japonci je pokládáno za módní mít svatbu nejen v šintoistickém či buddhistickém chrámu, ale také (navíc) i s křesťanským knězem. Taková zjištění ubírají orientální filozofii na exotičnosti a mění nekritický obdiv a přehnaná očekávání ve skutečnou vědeckou střízlivost.
37 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Shrnutí této kapitoly Termín orientalismus, jímž na sklonku 70. let 20. století Edward W. Said označil typický západní způsob vytváření si obrázku o světě islámu z různých předsudků a myšlenkových stereotypů a klišé, je možno vztáhnout na celý Orient. Orient je tak do jisté míry umělým výtvorem Západu, který slouží k tomu, abychom se utvrzovali ve svém pocitu výlučnosti nebo abychom se upínali k utopickým idejím. V dějinách naší západní kultury a civilizace jsme tak zaznamenali už několikerou vlnu módního zájmu o Orient – ať už barbarský či mile dětinský, nebo utopicky ideální či vzrušivě tajemný. Chceme-li poznávat východní země a jejich kulturu, mentalitu, moudrost či filozofii, musíme si být vědomi překážek, jimiž jsou především naše předsudky, vžité myšlenkové kategorie a ustálené kulturní vzorce. Zřejmě se jich nikdy úplně nezbavíme. Orientálci mají ostatně stejné problémy, chtějí-li podobně poznávat Západ. S pomocí odborných metod vypracovaných speciálními vědami i filozofií se nám ale může podařit minimalizovat škodlivý vliv těchto předsudků a otevírat se skutečnému poznávání a zmoudření.
Podnět k zamyšlení Vtipným a užitečným myšlenkovým cvičením vždy bylo představovat si, jak by nás asi viděli – například Marťani. Přečtěte si tedy v Přílohách obě recenze na knihu Okcidentalismus, která se sice týká jen islámského světa, ale pokuste se knihu v tomto směru domyslet a položit si otázku, jak by nás – naši zemi, Evropu, Západ – viděli Indové, Číňané, Japonci, a zejména, jaké by měli důvody myslet si o nás to, co by si v nutném zjednodušení o nás vytvořili jako stereotypní obrázek či myšlenkové klišé.
Literatura BOGUN, W., STRAET, N. Lexikon ezoteriky. Praha : Volvox Globator, 2001. GOODRICK-CLARKE, N. Okultní kořeny nacismu : Rakouští a němečtí ariosofisté 1890-1935. Praha : Votobia, 1998. GRENZ, S. J. Úvod do postmodernismu. Praha : Návrat domů, 1997. (Výborný, srozumitelný a čtivý úvod do postmodernismu z pera amerického autora. V závěru ovšem autor, zřejmě přívrženec amerického evangelikálního protestantismu, čtenáře lehce misijně masíruje, aby se odvrátil od postmodernismu a přidal se ke konzervativním a mírně fundamentalistickým církevním kruhům.) GUGGENBERG, E. Hitlerovi vizionáři. Okultisté, kteří připravovali cestu třetí říši. Praha : Brána, 2002. KÜNG, H. Světový étos. Zlín : Archa, 1992. (V úvodu této pozoruhodné programní publikace autor podává stručný, ale výstižný popis postmoderní situace.) LYON, D. Ježíš v Disneylandu. Náboženství v postmoderní době. Praha : Mladá fronta, 2002, 272 s. STAMM, H. Pozor, esoterika. Praha : Academia, 2002.
38 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Kontrolní test 1) Indickou filozofii pro Evropu objevili spíše filozofové a) angličtí b) němečtí c) francouzští 2) Uveďte jméno některého východního gurua či duchovního mistra, který vyvíjí svou činnost především na Západě či získává si na Západě své přívržence. 3) Uveďte jméno některé východního filozofa (učence, myslitele), který se snažil (snaží) vést dialog se západním myšlením, případně interpretuje východní myšlení pro člověka Západu. 4) Jak spolu souvisí ideologie německého nacionálního socialismu (strany NSDAP) a východní nábožensko-filozofické tradice? 5) Nekritické přijímání orientálních filozofických, náboženských či duchovních prvků lidmi na Západě může mít buď pro ně osobně nebo pro život západní společnosti škodlivé následky. Uveďte příklad a popište, jak a proč, případně kdy a za jakých okolností tento „módní orientalismus“ škodí.
Písemný úkol Napište krátkou úvahu na jedno z následujících témat: •
Porovnejte mezi sebou dvě publikace pojednávající o stejném nebo blízkém tématu – jednu seriózní, odbornou, druhou příliš „populární“, kýčovitou nebo přímo manipulující.
•
Analogie mezi antickou (řeckou) filozofií a filozofickými systémy Východu.
•
Hranice mezi Východem a Západem v Evropě – kultura, politika, mentalita, spiritualita.
•
Módní orientalismus a jeho podoby v českých zemích (v minulosti nebo přítomnosti).
•
Módní orientalismus a postmoderna.
Úvaha může být napsána volnou esejistickou formou, může být značně osobní, subjektivní, nemusí obsahovat odbornou argumentaci a terminologii, ani vědecký poznámkový aparát. Při jejím hodnocení se bude přihlížet k myšlenkové originalitě, stylistické kultivovanosti – ale také přiměřené věcné správnosti. Optimální rozsah: 3 – 5 stran. Písemný úkol je nutno zaslat tutorovi v elektronické podobě s dostatečným předstihem před prvním tutoriálem.
39 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Filozofie na Východě Základní charakteristika jednotlivých oblastí a směrů
Průvodce studiem V této kapitole se dozvíte: • • •
zjednodušené charakteristiky typických mentalit jednotlivých oblastí. názvy hlavních filozofických směrů, škol a nejdůležitějších spisů. stručný přehled hlavních témat filozofického myšlení v jednotlivých kulturních oblastech.
Získáte schopnost: • • • •
základní orientace v orientální filozofii. cílevědoměji postupovat v dalším podrobnějším studiu orientální filozofie. uvědomovat si podobnosti i zásadní rozdíly mezi východním a západním filozofickým myšlením. obohacovat svůj život pokusy o praktickou aplikaci orientálního filozofického myšlení, které jsou snadnější než v případě západní filozofie.
Klíčová slova Sanskrt, védy, upanišády, džinismus, buddhismus, čchan, zen, sánkja, jóga, njája, vaišéšika, mímansa, védanta, čarvaka, guru, brahman, átman, taoismus, konfucianismus, zenbuddhismus, manicheismus, chasidismus, sufismus
Čas potřebný ke studiu 1 hodina
40 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Indie S Indií nás naštěstí pojí společné kořeny v jedné jazykové rodině. Mezi indoevropské jazyky patří perština, řečtina, latina, jazyky slovanské, germánské, keltské, ale například i romština. O naší vzájemné příbuznosti nás může přesvědčit následující ukázka. sanskrt pitar matár bhratar vidhava damas dvar
řečtina pater méter frater domos thura
latina pater mater frater vidua domus -
stará němčina Fadar Madar Brother Viduvo Daur
slovanské jazyky matka Brat vdova Dom, dům dveře
Komu to ještě nestačí, ať se podívá, jak se v sanskrtu počítá: 1 - ekah, 2 - dvau, 3 – trajah, 4 – čatvarah, 5 – panča, 6 – šaš, 7 – sapta, 8 – ašta, 9 – nava, 10 – daša. Z filozofického hlediska je na Indii pozoruhodné tzv. védské období. Védy si s sebou přinášejí Árijští dobyvatelé, kteří přicházejí na Indický poloostrov v polovině 2. tisíciletí př. n. l. Védy jsou však především náboženské texty, obsahující mytologický a magicko-rituální materiál. Mnohem filozofičtější jsou až upanišády. Tyto filozoficko-meditativní texty, jichž se zachovalo několik set, vznikají od 8. století př. n. l. a jsou součástí významné tradice, kterou už je možno označit za filozofickou školu. V 6. století př. n. l. se v Indii objevily dva nové významné nábožensko-filozofické směry. Vardhamán Mahávíra vytváří džinismus a Siddharta Gautama zakládá buddhismus. V obou náboženstvích se vytvářejí předpoklady pro pěstování specifických naukových systémů, z nichž nakonec krystalizují určité filozofické školy. Džinismus zůstal specificky indickým náboženstvím. Buddhismus byl však po čase z Indie vytlačen a rozšířil se do jiných oblastí jihovýchodní Asie, ale také do Číny, Tibetu a Mongolska. V Číně se pod vlivem tamního taoismu a konfucianismu změnil do podoby, která byla označena čchan. Tento typ buddhismu se pak přes Koreu dostal až do Japonska, kde dostal označení zen. Ve sporu s buddhismem se původní náboženství Indie zformovalo do podoby, které dáváme odborný název hinduismus. I v rámci hinduistického náboženství se daří určitým specifickým filozofickým naukám. Rozlišuje se šest tzv. ortodoxních hinduistických filozofických škol: sánkhja a jóga, které se vzájemně doplňují, njája a vaišéšika, které jsou si rovněž velmi blízké, mímansa a védanta. I v tak silně nábožensky založené Indii se objevily ateistické a materialistické směry. Nejznámější je tzv. čarvakovská škola. Poté co do Indie pronikl a rozšířil se islám, docházelo i ve filozofických kruzích obou těchto tradic k vzájemnému ovlivňování. Za britského koloniálního panství rostly kontakty s Evropou a i indičtí myslitelé si uvědomili příbuznost a podobnost filozofických tradic Východu a Západu. Výsledkem tohoto nového sebeuvědomění je
41 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
tzv. neohinduismus, jehož někteří představitelé pronikali svým vlivem na Západ. Za všechny je možno jmenovat alespoň několik výrazných učitelů moudrosti - guruů či hlasatelů nábožensko-filozofických systémů, kteří vzbudili zájem západních filozofů a intelektuálů: Rámakrišna (1834 – 1886), Vivekananda (1863 – 1902), Ramana Mahariši (1879 – 1951), Satjá Saí Baba (1926 - ), Svámi Prabhupáda Bhaktivedanta, známý jako guru hnutí Hare Kršna, Jiddu Krishnamurti (1895 – 1986), Mahariši Maheš Jogi, známý jako zakladatel Transcendentální meditace, Bhagvan Rajneesh, přezdívaný Osho, jeden z nejznámějších indických guruů na Západě. Pozornost Západu však upoutal třeba i básník Rabíndranath Thákur (Tagore) (1861 – 1941) nebo politik Mohandas Karamčand Gándhí (1869 – 1948). Kdybychom chtěli charakterizovat indickou „filozofickou mentalitu“ jako celek řečí západní filozofie, pak by hrubé obrysy vypadaly asi takto: Indie se zabývá především ontologií, táže se po jednotném základu světa, ptá se na boha či bohy, snaží se vypátrat, co je to poslední, jediné, společné, za mnohotvárností všech viditelných jevů. Indové se trápí existenciálními otázkami vztahu svobody a nutnosti, vztahu individuálního osudu a údělu všeho živého, otázkami nesmrtelnosti a smyslu života. Tato záliba v metafyzice je přirozeně provázena nedůvěrou k okolnímu světu, k hmotě, tělu, ke smyslům i smyslnosti. Tento náš svět je pouhé zdání, clona, pravá skutečnost je někde za ní. Překvapuje nás indická nedůvěra v empirii, smyslovou zkušenost, ba vůbec nedůvěra v rozum, racionální uvažování. Kritika empirismu a jednostranného racionalismu se objevila i v Evropě, ale podstatně později než v Indii. Indové raději rozum vyřazují a věnují se meditaci (rozjímání), kontemplaci (noření se do nitra), extázi (vytržení). Pokud vytvoří nějakou nauku, rádi ji pěstují jako tajné učení. Sklon k esoterismu (skrytým naukám), okultismu (temným naukám) či hermetismu (uzavřeným systémům), jak tyto trendy nazýváme na Západě, je pro Indii opravdu typický. Asketický odvrat od vnějšího světa k nitru můžeme nazvat introvertní paradigma – na rozdíl od extrovertního paradigmatu evropského, díky němuž jsme pronikli téměř až k hranicím mikro i makro světa a téměř vše jsme si v něm podmanili. Za tuto úspěšnou expanzi navenek platíme ovšem na Západě daň v podobě psychických potíží a mezilidských konfliktů, na nichž se přiživují armády psychologů, terapeutů a poradců. Poměrně pozdě si uvědomujeme, že jsme i u nás měli introvertní tradici – například Platóna a novoplatonismus, středověkou a barokní mystiku, iracionalistické filozofie. Indie dospěla k velkolepé koncepci cykličnosti času a všeho dění. Takzvaná reinkarnace (převtělování) nebo metempsychóza (stěhování duší) však není tak primitivní naukou, jak se na Západě často podává. Ani karma není jednoduše osud a zdánlivá pasivita a lenost Indů není jednoduše fatalismem. Přesto je pravda, že víra ve lhostejný koloběh všech událostí snímá z člověka pocit osobní odpovědnosti a demotivuje jeho utilitární etickou angažovanost. Náběh ke kvietismu je pro Indii rozhodně typický.
42 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Indické metafyzické spekulace o vztahu brahmanu (světového, kosmického ducha, duše, neosobního boha, božstva) a átmanu (individuálního ducha, duše) vypadají jako velmi jednoduché řešení prostého problému. Átman se oddělil od brahmanu a pociťuje to jako tragický rozpor. Naštěstí však v sobě nese ještě božskou jiskru či vzpomínku na původní celek. Touží po návratu, znovusplynutí s brahmanem. Řešení není kupodivu v nějaké ontologické transakci, ale v pouhém uvědomění si, že ve skutečnosti k žádnému rozdělení nedošlo, že údajné rozdělení existuje jen v lidské mysli. Spása, záchrana, tedy spočívá v daném poznání. Toto téma ovšem indické nauky rozvíjejí nesmírně hlubokým a kultivovaným způsobem – ostatně opět podobně jako v Evropě třeba platonismus nebo Hegel. Indická etika míří k požadavku všeobsáhlé lásky. Na náš vkus je to ovšem láska poněkud chladná, neosobní, neemocionální. Indové ovšem upřednostňují jako ctnostné právě takové jednání, s nímž nejsou spojeny žádné další skryté osobní motivy. Křesťané by řekli, že taková láska není možná, a nebo že to není láska, Kant by ovšem s takovým pojetím nadšeně souhlasil. Čína Na Číně je nejnápadnější její svébytnost, samostatnost, uzavřenost do sebe. Čínská zeď není jen praktické obranné zařízení, ale i symbol čínského izolacionismu. Nejen my Evropané trpíme pocitem nadřazeností a xenofobií. Čína sama sebe označuje jako Říši středu. Bělochům říkali Číňané bílí ďáblové a s Evropany, kteří už od 13. století pronikali do Číny, zacházeli podobně jako my tehdy s Židy. Díky důsledné izolaci od okolního světa a odolnosti vůči cizím vlivům si čínská kultura a mentalita uchovala mimořádnou stabilitu, soudržnost a celistvost. Respektování tradic je proto pro Číňany nejvyšším principem, zaručujícím přežití jak individuální, tak sociální. Dalším výrazným charakteristickým znakem Číny je její písmo. Piktografické písmo je velmi nepraktické, ale kupodivu po tisíciletí sjednocovalo množství rozmanitých národnostních a jazykových skupin. Lidé se v Číně nedomluví, ale písmu rozumí všichni. Čínské písmo je ovšem velmi neohebné a nepřesné. Má obrovskou slovní zásobu, ale chybějí mu abstraktní pojmy. Ty se tvoří spojováním znaků, to znamená, že mluva je spíše symbolická než pojmová. Chtít se přesně domluvit, znamená mluvit dlouho. Zato je čínská řeč i písmo vhodná k emocionálnímu a uměleckému výrazu. Překlad je ovšem téměř nemožný, je možno pouze parafrázovat to, co je mimo slova – atmosféru, náladu, smysl. Co se týče filozofie, je na Číně nápadný její zájem o praktický život, etiku a politiku. Čínská filozofie je výrazně humanistická, člověk je pro ni středem a mírou všech věcí, ovšem vždy člověk jako společenská bytost, nikdy jako izolovaný jedinec. Oproti Indii se Čína téměř výlučně zaměřuje na pozemskost a přirozenost. Jedním z hlavních témat filozofického myšlení je hledání zlatého středu, harmonie, rovnováhy, nebo – jak my říkáme – problém polarity, duality, dialektiky. Jedním z hlavních filozofických systémů Číny je taoismus. Odvozuje se z knihy Tao-te-ťing, jejímž autorem je údajně Lao-c´ (604 – 517 př. n. l.). Velmi zjednodušeně řečeno hledá taoismus harmonii, moudrost spočívající ve sladění kroku
43 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
s chodem přírody. Druhým stejně významným směrem je konfucianismus, jehož údajným zakladatelem je Konfucius (Kung-fu-c´) (551 – 478 př. n. l.). Konfucianismus se na rozdíl od taoismu neinspiruje tolik přírodou a jejími rytmy, ale hledá řád pro život společnosti. Zabývá se spíše sociální etikou, ptá se, jak moudře vycházet s lidmi. Třetím směrem pak je čínská obdoba buddhismu, zvaná čchan, známější však ve své pozdější japonské verzi jako zen. Buddhismus byl v Číně výrazně ovlivněn taoismem a konfucianismem. Zejména ve své japonské podobě se stal školou přirozeného, autentického, spontánního života. Zen hledá osvícení cestou vyprázdnění mysli. Vyřazením racionality chce dosáhnout správného „naladění na příjem“, aby mohlo dojít k bezprostřednímu doteku s realitou.
Přední východ Pokud budeme i Přední východ pokládat za orientální území, pak z náboženskofilozofických směrů pocházejících z této oblasti je možno za aktuální pro Západ pokládat perský dualismus. Zarathustra (Zarathuštra, Zoroaster), zakladatel perského náboženství (zorastrismus, parsismus), žijící v 7. stol. př. n. l., vytvořil nábožensko-filozofickou nauku o střetu světla a tmy, dobra a zla, života a smrti, která se v pozdějších dějinách evropského myšlení často stávala inspirací pro řešení problémů dialektiky, naposledy významně pro Friedricha Nietzscheho. Později na půdě tohoto náboženství vznikl jiný pozoruhodný nábožensko-filozofický směr nazvaný podle svého zakladatele Máního (215 – 273 n. l.) manicheismus. Tento směr byl rovněž pro evropskou filozofii stálou inspirací i provokací. Jak už bylo řečeno, z oblasti Předního východu pochází židovství (judaismus), křesťanství i islám. Tato náboženství, zejména pak některé jejich směry a instituční podoby, zakoušejí v posledních dvaceti letech v Evropě i Americe jisté oživení. Důvody tohoto módního obdivu jsou jistě hluboké a složité a budou mít své kulturní a sociálně psychické a snad i filozofické zakotvení. Zájem o určité křesťanské proudy a skupiny však sotva můžeme zahrnout do módní vlny orientalismu. Mohli bychom tam však zařadit módní zájem o židovství (judaismus) nebo o jeho směr – chasidismus. Ten sice nemá se skutečným Orientem formálně nic společného (vznikl v 17. až 18. století na východě Evropě a tam také v 19. století prakticky zanikl), ale věcně v něm můžeme najít řadu podobností například se zenbuddhismem. Podobně to platí i o islámském mystickém směru súfismu, který sice nemá s filozofií nic společného, ale bývá dnes na Západě vnímán jako jedna z módních mystických alternativ vůči filozofii.
Ukázka Z čínštiny lze překládat jen velmi těžko, poeticko-filozofickou knihu Tao-te-ťing pak prakticky vůbec ne, lze ji jen parafrázovat. Porovnejte jednotlivé překlady, abyste zjistili, nakolik se liší. Snažte se rozpoznat, jakou metodu jednotliví autoři použili, jak překládali a o co jim asi při překládání především šlo.
44 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
1. kapitola – typický úvod 1. KAPITOLA
1
Tao co se dá povědět už není to Tao Jméno co se dá jmenovat už není to jméno – nebo: Bezejmenné je prapočátkem nebe a země. v nebytí jména je počátek nebe a země Pojmenované je matkou všeho stvoření. a bytí jména je matka všech věcí – nahlédnem do jeho tajemství když o ně nestojíme Proto ten, kdo zůstává bez žádosti, a zhlédneme jenom vnějšek proniká k jádru této tajemnosti; když se po něm pídíme kdo je naplněn žádostmi, postihuje jen vnější tvářnost věcí. Jsou dvě různá jména toho co ze stejného vlastně vzešlo To obojí - ač má rozličná jména co shodně nazveme: Prvopočátek vyvěrá ze stejného prapůvodu. a Prvopočátek prvopočátku – Stejnost - toť hlubina záhadnosti. to je brána k veškerému tajemství Záhada všech záhad, brána veškeré tajemnosti. Tao, které lze postihnout slovy, není věčné a neměnné tao; jméno, které lze pojmenovat, není věčné a neměnné jméno.
Berta Krebsová
Oldřich Král
1 Cesta, po níž lze kráčet, není věčná Cesta, jména, která lze jmenovat, nejsou věčná Jména. Bezejmenné je počátkem nebe a země, pojmenovatelné je rodištěm bezpočtu tvorů. Věru: Kdo se zbavil žádostí, vidí tajuplnou hlubinu, kdo se nezbavil žádostí, vidí omezené věci. Toto obé je společného původu, ale rozličného jména. Tuto jednotu nazývám tajemstvím, tajemstvím hlubším než jakékoli tajemství, branou, z níž vycházejí utajené síly.
Jiří Navrátil
čínský originál
45 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
3. kapitola – ukázka překladů, které jsou ve skutečnosti značně rozdílnou, až protichůdnou interpretací 3. KAPITOLA
3
Nevynášejte vznešené a lidé se nebudou svářit; a nevychvalujte těžko dostupné a lidé nebudou krást; nevystavujte žádoucí a lidská srdce nebudou rozjitřena.
Nepovyšujte moudré a lidé se nebudou svářit nepřeceňujte nedostupné zboží a lidé se nedají na lup neohlížejte se příliš po věcech žádoucích a nezanesete do lidských srdcí nepokoj!
Proto: vládne-li moudrý, vyprazdňuje srdce lidí a naplňuje jejich mysl; oslabuje ctižádost lidí a zpevňuje jejich páteř. Bez ustání usiluje, aby lidé byli bez chtivosti a zchytralosti; stará se, aby ti, kdož jsou zchytralí, se neodvážili zasahovat.
Spravování Světcovo vypadá tak: vyprázdní srdce lidí a naplní jim břich oslabí jejich vůli posílí skelet – a lid bude navěky bez poznání a bez žádosti takže i vědoucí se neopováží cokoli učinit! Světec nebude dělat nic a přece všechno jím bude řízeno!
Jednáme-li, aniž zasahujeme, nic není bez vlády. Berta Krebsová
Oldřich Král III.
Kdyby nebyli uctíváni mudrci, nebyly by rozepře mezi lidem. Kdyby si lidé necenili vzácné předměty, nebyli by mezi nimi zloději. Kdyby zrak nebyl poután žádoucími předměty, srdce lidí by se nejitřila. Proto vláda moudrého člověka vyprazdňuje jejich srdce a naplňuje jejich žaludky. Oslabuje jejich vůli a zpevňuje jejich kosti. Stále se snaží, aby lid neměl vědomosti a vášně a aby ten, kdo má vědomosti, nesměl zasahovat. Uskutečňuje-li [mudrc] nečinnost, přináší to vždy pokoj. Ema Bayerlová
46 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
3 Nedávat přednost vynikajícím a lidé si nebudou závidět. Necenit si těžce dosažitelných statků a lidé nebudou krást. Nedívat se na věci, které vzbuzují žádost, a srdce lidí nebude znepokojeno. Povolaný vládne takto: činí jejich srdce prázdným a jejich tělo statným. Zeslabuje jejich chtění a zesiluje jejich kosti. Dbá o to, aby byli bez vědění a neměli žádostí, a aby se ti, kdo mají vědění, neodvažovali jednat. Dělá nedělání – a vše je v pořádku.
Jiří Navrátil
29. kapitola – o uměřenosti 29. KAPITOLA Kdokoli se chce zmocnit světa a zacházet s ním, ten - jak já jsem viděl - ztroskotá. Neboť svět je posvátná nádoba, s kterou nelze zacházet. Kdokoli s ní chce zacházet, zničí ji. Kdokoli si ji chce přisvojit, ztratí ji. Mezi bytostmi některé vedou, jiné následují. Dech některých vane jemně, jiných prudce. Některé jsou silné, jiné slabé. Některé se dovršují, jiné uvadají. To je, proč moudrý odmítá vše, co je přehnané, co je výstřední, co je přes míru. Berta Krebsová
29 Kdo nakládá se světem chtěje ho získat vidím, že neuspěje Nebo je svět nádoba magická s níž takto nakládat nelze! A kdo s ní takto nakládá, prohraje a kdyby se jí i zmocnil, ztratí ji! Tak jedni jdou jiní je následují jedni zhluboka dýší jiní popadají dech jedni sílí jiní slábnou jedni na sebe berou jiní se překocují Proto se Světec vzdává nemírnosti vzdává výstřednosti vdává povýšení! Oldřich Král
47 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
30. kapitola – o pacifismu 30. KAPITOLA Ten, kdo v radách pozemskému vládci uplatňuje tao, nezastrašuje svět řinčením zbraní. Takové počínání přináší odvetu. Kde tábořilo početné vojsko, zarůstá země hložím a bodláčím. Kudy táhla mocná armáda, vždy přicházejí hladová léta. Dobrý se spokojuje dosažením výsledku, toť vše, a neodvažuje se uplatňovat dále násilí. Dosáhl-li výsledku, nebude se chvástat, nebude se vynášet, nebude se zpupně chovat; neboť došel výsledku, protože nemohl jinak. Výsledku se nesmí dosahovat násilím, neboť co je příliš silné, počne upadat a chátrat; a to je proti tao.
30 Kdo skrze Tao slouží pánu lidí neznásilní zbraní svět neboť se jeho dílo rádo vrací zpět Kde vojsko přebývá tam rodí se trn a hloží za vojskem v sledu s jistotou zlá léta jdou dobrý vůdce si vezme kořist vítěznou a dost násilím netěží víc – zvítězil, aniž se chlubí zvítězil, aniž se činí soudcem zvítězil, aniž se tím pyšní zvítězil, že nebylo zbytí zvítězil, a není násilník! Neboť co do síly roste to stárne a tomu se říká Necesta a Necesta se brzy končí
Co je proti tao – předčasně zaniká. Berta Krebsová
48 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Oldřich Král
38. kapitola – rozdílnost překladů 38. KAPITOLA Vznešená ctnost neprojevuje ctnostnost, protože je plnost ctnosti. Nízká ctnost neztrácí ze zřetele ctnostnost, protože je bez ctnosti. Vznešená ctnost nejedná a nečiní si nárok zasahovat. Nízká ctnost jedná a činí si nárok zasahovat. Vznešená lidskost jedná, aniž si činí nárok zasahovat. Vznešená spravedlnost jedná a činí si nárok zasahovat. Vznešená obřadnost zasahuje, a není-li, kdo by s ní souhlasil, vztahuje paže a donucuje.
38 Svrchovaná Síla svou Sílu neprojevuje a proto ji má Nedokonalá Síla neopomene svou Sílu projevit a vůbec ji nemá Svrchovaná Síla nečiní nic a nic není. co by nezasáhla Nedokonalá Síla činí leccos a vždy něco zůstane, co nezasáhla Svrchovaná Humanita činí leccos a nic není, co by nezasáhla
Svrchovaná Povinnost činí leccos Tak ztrácí-li se tao - nastupuje ctnostnost, a vždy něco nezasáhla ztrácí-li se ctnost - nastupuje lidumilnost, Svrchovaný Ritus ztrácí-li se lidumilnost - nastupuje činí leccos ale když nedojde odezvy spravedlnost, vrhá se napřed s obnaženými pažemi ztrácí-li se spravedlnost - nastupuje obřadnost. Tak po ztrátě Cesty Taa se obracíme k síle Te Obřadnost je zaschlá slupka věrnosti a po ztrátě síly Te se obracíme k Humanitě loajality – po ztrátě Humanity se obracíme a počátek zmatků. k Povinnosti Přemoudřelost je zbujelý květ tao Po ztrátě Povinnosti se obracíme k Ritu a počátek hlouposti. Proto muž vskutku velkorysý vždy se přidržuje jádra, nikoli slupky, vždy se přidržuje plodu, nikoli květu. Podržuje jedno a odmítá druhé.
Berta Krebsová
Ritus je pouhá slupka loajálnosti a spolehlivosti a počátek rozvratu Předpovědi jsou na stromu Taa pouhý květ a počátek hlupáctví Z té příčiny: veliký muž se obírá dužinou a nelpí na slupce obírá plody a nelpí na květech zbavuje těch druhých, aby podržel prvé Oldřich Král
49 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
43. kapitola – typická zásada 43. KAPITOLA Co je na světě nejpoddajnější podmaňuje to, co je na světě nejpevnější Co není hmotné, proniká to, co není prostupné. To je, z čeho poznávám prospěšnost nejednání.
43 Z celého světa nejslabší přemůže i to nejsilnější Nebytí vnikne i tam, kde není mezery a z toho vím, že má prospěch i to, co nečiní nic ovšem zřídka se dosáhne na tomto světě bez slov naučení prospění bez činu
Poučovat beze slov, prospívat bez jednání. Jen málokdo na světě toho dosahuje. Berta Krebsová XLIV Nejslabší vítězí na světě nad nejsilnějším. Nebytí proniká všude. A nyní, proč vím, jaký je prospěch z nečinnosti. Není nic na světě, co by bylo možno srovnat s učením o mlčení a s prospěchem, jaký je z nečinnosti.
Ema Bayerlová
50 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Oldřich Král 43 To nejměkčí pod nebem překonává to, co je pod nebem nejtvrdší. Nejsoucí vniká i v to, co je naprosto pevné. Z toho lze poznat cenu nečinění. Učit beze slov, působit bez činění, toho dosahují pod nebem jen málokteří. Jiří Navrátil
47. a 48. kapitola – zásada nejednání, nevměšování 47
47. KAPITOLA Je možno poznávat svět, aniž vykročíme ze svého domu. Je možno nazírat tao nebes, aniž vyhlédneme ze svého okna. Čím dále kdo jde, tím méně poznává. To je, proč moudrý poznává vše – aniž někam jde, rozlišuje vše – aniž na něco hledí, dovršuje vše –aniž něco koná.
Ani nevyjdeme ze dveří poznáme svět ani nevyhlédneme z oken uvidíme Cestu nebe neboť kdo nejdál vychází zpravidla nejméně pozná A proto: Světec, ten věděl, aniž kam cestoval pojmenoval, aniž se rozhlížel a vykonal dílo, aniž přiložil ruku k dílu!
48 48. KAPITOLA Kdo se soustřeďuje na vzdělání, den ze dne si více osvojuje; kdo se soustřeďuje na tao, den ze dne se více oprošťuje. Postupným oprošťováním dospíváme nakonec k nejednání. Nejednáme-li, nezůstává nic, co by nebylo vykonáno. Svět lze získat jen trvalým nevměšováním. Kdo se vměšuje, nikdy nemůže získat svět. Berta Krebsová
Pěstování učenosti záleží v každodenním přidávání Pěstování Taa záleží v každodenním zbavování se a ubývání Tak se zbavujem opětovně až posléze dospějem k nečinnosti: nic nebudeme činit a nic nezůstane nevykonáno – neboť se svět získá nekonáním neboť žádné konání nestačí získat svět!
Oldřich Král 47
XLVII Mudrc poznává svět, aniž by vyšel ze dveří. Aniž by vyhlédl z okna, vidí přirozené tao. Čím dále jde, tím méně poznává. Proto moudrý člověk nevychází, avšak poznává. Jmenuje [věci], aniž je viděl. Aniž činí, tvoří.
XLVIII
Aniž bychom vyšli ze dveří, můžeme poznat svět. Aniž bychom vyhlédli oknem, můžeme uzřít Cestu nebe. Čím dále kdo vyjde, tím menší jeho poznání. Proto tedy povolaný: neputuje, a přece poznává, nerozhlíží se, a přece pojmenovává, nečiní, a přece dovršuje.
Kdo se učí, zvětšuje každým dnem [své
51 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
vědomosti]. Kdo slouží tao, den ze dne zmenšuje [svá přání]. Za neustálého omezování dospívá [člověk] k nečinnosti. Není nic, co by nečinila nečinnost. Proto se opanování země uskutečňuje vždy v nečinnosti. Kdo činně zasahuje, není s to zmocnit se země.
Ema Bayerlová
48 Kdo si hledí učení, denně přibírá. Kdo si hledí Taa, denně ubírá. Ubírá a ubírá, až dojde k nečinění. Nečiní, a přece není,co by zůstalo neučiněno. Říši získává jen ten, kdo upouští od činění. Kdo činně zasahuje, není s to získat říši. Jiří Navrátil
78. kapitola – voda 78. KAPITOLA Nic na světě není tak měkké a poddajné jako voda, a přece v tom, jak zdolává pevné a silné, ji nic nepřekoná. Proto ji nemůže nic zastoupit. Není na světě, kdo by nevěděl, že slabé překonává silné, že poddajné překonává pevné, a přece nikdo neumí podle toho jednat. Proto praví moudrý: Kdo na sebe bere poklesky země, může být vladařem, hodným jména nejvyššího obětníka boha půdy. Kdo na sebe bere neštěstí země, může být panovníkem, hodným jména krále světa. Taková jsou slova pravdy – i když se zdají protismyslná Berta Krebsová
78 Na světě není nic měkčího a poddajnějšího než voda ale tu zase nic nepřekoná v tom jak napře se na všechno tvrdé a silné! A nic ji nedokáže v ničem změnit! Tak poddajné vítězí nad silným měkké vítězí nad tvrdým a všichni na světě to ví a nikdo to nedokáže uskutečnit! Proto Světec pravil: kdo vezme na sebe bláto země ten je pán země a úrody; kdo vezme na sebe neštěstí země ten je nad všemi král! Rovná slova vypadají jako zvrácená.
Oldřich Král
LAO-C´ Tao te ťing. Překlad Berta Krebsová. 1. vydání, Praha : Odeon, 1971; 2. vydání, Praha : DharmaGaia, 1997. KRÁL, O. Tao. Texty staré Číny. Praha : Československý spisovatel, 1971. CHIN-ŠUN, Jan. Staročínský filosof Lao-c´. Z ruštiny přeložila Ema Bayerlová. Praha : Státní nakladatelství politické literatury, 1954. NAVRÁTIL, J. Ve světě taoismu. Praha : Avatar, 1992.
52 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Pro zájemce Porovnejte s uvedenými překlady překlad Václava Cílka a snažte se přijít na to, v čem a proč se liší. Porovnejte s českými překlady slovenský překlad Maríny Čarnogurské (na němž se radami podílel Egon Bondy). Přečtěte si v Přílohách články týkající se „kauzy“ Ferdinand Stočes a zamyslete se nad tím, zda a nakolik je výhodou znalost originálního jazyka a kdy a nakolik je výhodou schopnost poetického vyjadřování v mateřštině.
Shrnutí této kapitoly Snaha vystihnout stručně a jednoduše charakteristiku celého kontinentu nebo ohromného území, jeho kulturních a duchovních tradic, mentality a specifických důrazů filozofického myšlení nutně vede ke karikování. Taková stereotypizace je ale nutná pro počáteční rozvržení látky a zvolení vhodné strategie studia. Smyslem studia je ale právě odbourávat ona karikující myšlenková klišé a zjišťovat, že ony učebnicové definice a jednoduchá schémata byly jen pomocnou konstrukcí, že zkoumané jevy jsou ve skutečnosti komplikované, často nejednoznačné a jen obtížně zachytitelné do přesných obrysů. V této kapitole jsme tedy podali právě jen ony karikující obtahy, které nás mají přivést k detailnímu zkoumání terénu.
Studijní úkoly pro první tutoriál Prostudujte si podle návodů obsažených v předcházejících kapitolách této studijní opory základní látku k poznání nezbytných reálií jednotlivých zemí Orientu a zejména se zaměřte na jejich myšlenkové, filozofické, náboženské či duchovní tradice. Minimálním standardem je kapitola Moudrost Východu ze Störigových Malých dějin filosofie. V lepším případě si student zběžně pročte například příslušné kapitoly za sborníků Základy asijských náboženství nebo si prostuduje skriptum P. Máchy Hledání středu či publikaci Prameny života. Zvídaví a aktivní studenti pokročí už i k publikacím filozofickým, jako je Králova Čínská filosofie nebo Chengové Dějiny čínského myšlení, Zbavitelův Hinduismus a jeho cesty k dokonalosti, ale velmi obezřetně si budou počínat s Bondyho Indickou a Čínskou filozofií. Výsledkem toho studia by mělo být úspěšné (75 %) zvládnutí vědomostního testu následujícího typu při prvním tutoriálu.
Kontrolní test – 1. tutoriál 1. Kolik variant hexagramů obsahuje kniha I-ťing? a) 6 b) 8 c) 64 2. Co je to mantra? 3. Co je to mandala? 53 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
4. Co je to tai-či? 5. Co je to satori? a) čínský obraz malovaný jedním tahem štětcem. b) prozření, osvícení v zenbuddhismu. c) sezení v dřepu, meditativní postoj v zenbuddhismu 6. Tao je a) jednota protikladů ying a yang. b) vyšší celek spojující dynamické prvky jin a jang. c) zrušení protikladů Jin a Jan, vyprázdnění 7. Konfucius má výjimečně propracovanou a) logiku b) metafyziku c) etiku 8. Co je to brahma? 9. Pákistán je stát převážně a) hinduistický b) islámský
c) buddhistický
10. Buddhistů je v dnešní Indii a) 90% b) 30% c) 2% 11. Kdyby nebyli uctíváni mudrci, nebyly by rozepře mezi lidem. Kdyby si lidé necenili vzácné předměty, nebyli by mezi nimi zloději. Kdyby zrak nebyl poután žádoucími předměty, srdce lidí by se nejitřila. Tato slova napsal: a) Lao-c´ b) Čuang-c´ c) Konfucius 12. Kdosi byl nespokojen, jak pomalu mu roste obilí. Šel a povytahoval je. Přišel domů unavený a řekl: Celý den jsem pomáhal obilí růst. Jeho syn běžel rychle na pole – ale obilí už bylo zvadlé. Tento příběh je typický pro: a) buddhismus b) konfucianismus c) taoismus 13. Který časopis vycházející v češtině se speciálně věnuje orientalistice? 14. Jmenujte alespoň dva české odborníky – znalce Orientu. 15. Popište rozdíl mezi nirvánou a satori. 16. Popište rozdíl mezi feng-šuej a genius loci. 17. Jak souvisí sufistická mystika s hudbou? 18. Jak souvisí „Hedvábná stezka“ s filozofií? 19. Co může západní tradice nabídnout orientálnímu myšlení jako doplnění a vyvážení jeho tradic?
54 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
20. V některých východních nábožensko-filozofických tradicích je výrazně propojena estetika s etikou. Uveďte příklad a pokuste se prokázat ono propojení.
Písemný úkol pro první tutoriál Prostudovat jednu z publikací z následujícího v rozsahu 5 – 10 stran a připojit i vlastní názor, s tutorem je možno zvolit i jinou publikaci. učebnicového typu, ale naopak kniha s výrazným názorem, případně polemickým zaměřením.
seznamu, napsat o hodnocení a kritiku. Neměla by to být tématem, svérázným
ní referát Po poradě publikace autorským
Referát je třeba v elektronické podobě odeslat tutorovi s dostatečným předstihem před prvním tutoriálem. FOSTER, P. Becket a zen. Praha : Mladá fronta, 2002. HEMPEL, H. Heidegger a zen. Praha : Mladá fronta, 2001. KEHOE, B. Zen a umění internetu. Praha : Nakladatelství Softwarové aplikace a systémy, 1997. BRADBURY, R. Zen a umění psát. Eseje o tvořivosti. Praha : Pragma, 1998. PIRSIG, R. Zen a umění údržby motocyklu. Praha : Volvox Globator, 1996. CLAREMON, N. Zen a lukostřelba. Bratislava : CADPress, 1996. MEHTA, G. Karma-Cola. Výprodej tajemného Orientu. Praha : Argo, 1999. T´SERSTEVENS, A. Předchůdcové Marca Pola. Praha : Lidová demokracie, 1966. OSTŘANSKÝ, B. Dokonalý člověk a jeho svět v zrcadle islámské mystiky. Praha : DharmaGaia, 2004. LENOIR, F. Setkávání buddhismu se Západem. Praha : Volvox Globator, 2002. Místo referátu o prostudované publikaci je možno jako písemný úkol odevzdat také překlad relevantního cizojazyčného textu, na němž se student s tutorem individuálně dohodne. Mohlo by se jednat například o úryvky z takových titulů: IVES. C. Zen buddhist social ethics. Ann Arbor, 1994. FUNG, Yu-Lan. A Short History od Chinese Philosophy. 1. vydání, Princeton University Press, 1952, 368 s. KUPPERMAN, J. J. Learning from Asian Philosophy. University od Connecticut, 1999. HANSEN, C. D. A Daoist Theory of Chinese Thought. Oxford University Press, 2000 Rovněž je možno nahradit písemný referát například souborem komentovaných přehledů webových stránek s tematikou Orientu. Další variantou písemného úkolu může být kompletní pedagogická příprava na výukovou lekci s námětem týkajícím se orientální filozofie.
55 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Aktuální témata Co je na orientální filozofii pro Západ tak atraktivní?
Průvodce studiem V této kapitole se dozvíte: • • •
jaká témata či problémy řeší jak západní, tak východní myšlení. v čem jsou hlavní rozdíly v řešení těchto problémů v různých tradicích filozofického myšlení. že na obou stranách – na Západě i na Východě – se najdou originální myslitelé, kteří se vymykají svým vlastním tradicím a často se stávají nositeli pokroku a obrody ve svém domovském prostředí.
Získáte schopnost: • • • •
základní orientace v tématech a problémech orientální filozofie. samostatně pracovat s publikacemi o orientální filozofii a vyhledávat v nich nová témata souvislosti. uvědomovat si podobnosti i zásadní rozdíly mezi východním a západním filozofickým myšlením. lépe rozumět západní filozofické tradici a zaměřovat ji v nevšední perspektivě a nových souvislostech.
Klíčová slova holismus, triadická dialektika. komplementarita
Čas potřebný ke studiu 1 hodina
56 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Komplementarita nebo inkomensurabilita? Na tuto otázku nám pomůže odpovědět Jean Gebser (1905 – 1973), svérázný švýcarský filozof kultury, jehož díla, vznikající od 50. let, fungovala jako barometr a často s předstihem registrovala změny evropského duchovního klimatu. Opožděná četba Gebserových spisů je velkou orientační pomůckou a dobrým průvodcem všem, kdo od 80. let cítí potřebu zabývat se orientálním duchovním odkazem. V knize Asien lächelt anders (Asie se směje jinak)15 píše, že Evropa už v antickém Řecku provedla radikálnější rozchod s mytickým myšlením, než to učinila Asie. Asie se zcela neodloučila od toho, čemu my jsme se naučili říkat iracionální. Orient zůstal u cyklického pojetí času, kdežto Západ zdůraznil lineární čas a cílevědomé lidské jednání. Orient myslí v mytických kruzích, věčně se navrací k východisku. Evropa vsadila na kauzalitu a pojmové myšlení. V Orientě zůstává osud spíše vládcem dějin než jejich služebníkem, jako je tomu na Západě. Proto taky v Asii zůstaly zachovány matriarchální prvky vedle patriarchálních brahmánských, konfuciánských a šintoistických systémů. V Orientě se individuální lidské já nevylouplo tak výrazně z kolektivního vědomí. Moudrost není pro Orientálce schopnost individuální orientace ve světě, ale naopak těsné přiblížení ke kosmickým zákonům. U nás se moudrost proměnila v pouhé vědění, i když křesťanství napojilo částečně Evropu znovu na staré zdroje moudrosti. Ale křesťanství dokonalo veliký a dlouhý západní proces procitání já. Ovšem křesťanství nás přitom zacílilo na konec světa, soud dějin, neopakovatelnost událostí, zatímco Orient zůstal věrný bezčasovému koloběhu znovuzrození. Náš skok z magicko-mytického myšlení do myšlení mentálního, pojmového, provedený zhruba v době Platónově, byl Aristotelem záhy dokonán proměnou mentálního na čistě racionální. V Indii se o něco takového po Mahavírovi (6. století př. n. l.) pokusil až Šankara (8. století n. l.), ale nepodařilo se mu zvrátit celý hinduismus na mentálně-logické myšlení, takže v jeho tradici pokračují jen někteří osvícení myslitelé. Buddhova nauka byla myšlenkově precizně formulována ve 4. – 6. století n. l., ale poté, co byl buddhismus vytlačen z Indie do Číny a Japonska, zcela se ztratila jeho jasná myšlenková koncepce. Asiat díky své magicko-mytické struktuře myšlení nerozlišuje tolik mezi tímto a oním světem, jak bylo ovšem běžné i v Evropě ještě v raném středověku. Rozhodující oddělení Západu od Východu nastalo v renesanci, kdy se vyhrotil přechod z mentálního do racionálního. Člověk se stal obyvatelem jen tohoto světa. Na místo osobního lidského zrání dosadil vnější vědecko-technický pokrok. Po sekularizaci všeho náboženského zbožštil techniku. Orientální fatalismus (který i u nás platil až do antiky a částečně i dále) byl něčím, co se Orient vždy snažil nějak překonávat. Život jako ne-konání, útěk před životem do bez-časí je spíše znamením pokleslých forem hinduismu. Buddhismus chápe svou nirvánu současně jako prázdnotu i plnost, ačkoliv i tady může nastat skluz do pasivity. Čínský čchan buddhismus, rozvinutý v japonské podobě zenbuddhismu, nehlásá žádný odvrat od světa, nýbrž činné vyrovnávání se s životními stíny, bolestmi i strastmi a schopnost těšit se z krásy, kterou nám svět skýtá. Evropané se 15
GEBSER, J. Asien lächelt anders. In: Ausgewählte Texte. München : Goldmann, 1987, s. 49 – 98.
57 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
domnívají, že nejpozitivnějšími vlastnostmi jsou agresivní aktivismus, usilovná činnost zaměřená na vnější svět a posedlost úspěchem. To vedlo k rozvoji odlišných forem techniky na Západě a na Východě. (Nedejme se zmýlit například mimořádným obchodnickým nadáním Orientálců. Obchod je pro ně pouze zprostředkování, nikoliv aktivita v technickém slova smyslu.) Pochopitelně že to, co bylo řečeno o Orientě, platí podobně pro všechny starobylé kultury – v Africe, Americe, Austrálii, ale v jisté míře dokonce i pro venkovské obyvatelstvo některých částí jižní Evropy. Co je tedy na Orientě pro Západ tak atraktivního? To, že Východ a Západ se odlišují tak, že se právě komplementárně doplňují. Rozdíly mezi nimi se vzájemně nevylučují, není mezi nimi nesmiřitelný rozpor, ba dokonce se vzájemně přitahují a ve své odlišnosti se potřebují. To může být jeden z důvodů, proč je pro Západ orientální filozofie aktuální vlastně neustále.
Racionální a iracionální poznání Aby to nevypadalo, že orientální filozofie je jediná správná a že její přijetí bude spásným aktem, který rychle vyřeší všechny problémy naší doby v západní civilizaci, musíme vzít vážně varovná slova rozhořčeného odborníka: Egon Bondy, vlastním jménem Zbyněk Fišer, který v 50. letech studoval marxistickou, ale taky indickou a čínskou filozofii a který se vyprofiloval do role svérázného outsidera a kritika poměrů a doby, píše v 1. dílu svých Poznámek k dějinám filozofie, nazvaném Indická filozofie: „Zájem o tyto filozofie se mezi laiky stupňuje, ať už se jedná o zenbuddhismus, či o jógu a védantu. Při skoro naprosté absenci pramenných textů a vědeckých prací z oboru asijských filozofií udržují se představy často neuvěřitelně naivní nebo fantastické. Co se laik u nás většinou dozvídá, je teosofická břečka, která je nejen hloupá, ale výslovně škodlivá. Zmatené – často záměrně zmatené – představy, které šíří teosofická literatura (ať už z pera indických ,světců´ nebo euroamerických interpretů), oblbují neméně než oblbovala protireformační pobožnůstkářská ,literatura pro lid´, jen forma je ,modernější´ a obsah exotičtější. Jedinou odpomocí může být objektivní seznámení se skutečnou východní filozofií, ne s jejími odpadky, které za filozofii nelze vůbec považovat.“16 Ukázali jsme už, že většina z toho, s čím se na Západě setkáváme, není skutečná, pravá, původní orientální filozofie. Přesto se ale můžeme domnívat, že i ona všeobecná nálada, atmosféra orientalismu signalizuje, že jde o vážný trend. Musíme ovšem jít k původním pramenům, které už naštěstí i u nás začínají vycházet. I poté však zůstane jedna potíž, na kterou upozornil už v roce 1928 Carl Gustav Jung – Evropanovi je nesnadno pochopit Východ. Proč? Protože jsme duchovno zúžili jen na intelekt. Východ dosahuje poznání kromě intelektem ještě intuicí a participací. Jde v podstatě o poznání zprostředkované celým životem, které je širší a hlubší. Intuici není možno zaměňovat s mlhavým náboženským tušením. My, pyšní na naši vědu, která nás naučila s poznaným technicky manipulovat, se rádi takovému celostnímu poznání vysmíváme, protože je 16
BONDY, E. Indická filosofie. Praha : Vokno, 1991, s. 7.
58 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
„nepraktické“. Ale nepřesvědčili jsme se už dostatečně, že jednostranný intelekt škodí duši? Duch je něco víc než intelekt. Duch obsahuje vedle intelektu i cit (emoce, instinkty). To vyjadřuje například Čína jednotou mužského a ženského principu (jin, jang). Orient si uchoval smysl pro paradox, a právě proto si uchoval rovnováhu. My se svou jednostranností jsme sice získali průraznost, ale obrátila se proti nám. Opakované vzpoury proti zbožštěnému Rozumu, které se objevují prakticky od vrcholné scholastiky, jsou vedeny ve jménu tajemna a citu – od mystiky až po romantismus. Od Rousseaua a markýze de Sade jsou pak navíc ještě vedeny i ve jménu pudů, což kulminuje ve 20. století vzpourou sexu (erotiky) proti rozumu, jak o tom svědčí psychoanalýza. Není třeba západní intelekt podceňovat. Ale zapomněli jsme ho něčím vyvažovat. Nevyřešíme to tím, že se zbavíme intelektu a vrhneme se do náručí orientálního tajemna, citu či erotiky. Pokud se nám podaří najít harmonii, překonáme Východ, protože Východ se nám v intelektu nemůže rovnat. C. G. Jung říká, že z hlediska psychiatrie je nevyléčitelně nemocný ten, kdo není schopen se změnit. Zdravý a normální naproti tomu je ten, kdo dovede vyrůst nad sebe sama. Zdá se, že Západ na to ve 20. století začíná přicházet. Pochopil, že racionální poznání není jediné a nemusí být vždy nejlepší. Racionální poznání pracuje pomocí intelektuální observance, kterou vyjadřujeme modelem subjekt – objekt. Už na počátku 20. století se ovšem objevil problém intersubjektivity, zjistilo se, že určité pravdy mohou být poznány pouze v osobním vztahu, díky dialogu, tedy podle modelu subjekt – subjekt, nebo, jak se také říká, já – ty. Posléze se přišlo na to, že západní pojetí pravdy, rozvíjené už od antiky, je nedostatečné. Alétheia, řecky pravda, znamená doslova něco neskrytého, čili odhaleného, netajného, zjevného. Orient si naproti tomu libuje v tajemství, pravdu chápe jako to, co je skryto v nitru; proto si Orientálci často zahalují tváře a domy stavějí bez oken. I Západ začal doceňovat iracionální poznání dosahované intuicí. Intuice pracuje nikoli podle modelu relace, nýbrž identifikace – identifikace subjektu s objektem, eventuálně s druhým subjektem. Intuitivní poznání je náhlé osvícení, ničím nezprostředkované totální vědění. Objevuje se obyčejně jako výsledek jistých mystických praktik, i když většinou se nedá záměrně navodit. Na možnosti iracionálního poznání přicházeli v Evropě kupodivu právě filozofové nejracionálnější – například Henri Bergson. To, čemu se v Evropě začalo říkat intuicionismus, pozoruhodně koresponduje například se zenovým buddhismem, který má staletou praxi v podrývání absolutního nároku racionalistické logiky. Klasická aplikace zenbuddhistických metod v šermířství a lukostřelbě našla na Západě své paralely například ve vážné hudbě využívající stochastických principů nahodilosti, nebo v malířském stylu action-painting využívajícím spontánnosti, tj. záměrné nezáměrnosti. Jde o pokus napojit se pomocí intuice bezprostředně na „samu logiku věci“, aby autenticita přirozenosti byla zachována čistá, neporušená zásahem vědomé intence – s nadějí, že právě tím se člověk jako pokorný nástroj dá k dispozici nadosobním silám a vyšší logice pravdy samé. Iracionální intuitivní poznání se začalo na Západě uplatňovat i v kreativním (tvůrčím, tvořivém) myšlení a heuristickém (objevném, vynalézavém) myšlení. Bez těchto nových myšlenkových postupů by už nebylo prostě možné zvládat některé velmi složité problémy západní civilizace a komplikované otázky současné vědy. Špičkoví vědci se tak vracejí k tomu, co věděli nejen orientální, ale i naši evropští
59 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
mystikové. Mluví se o „rapsodickém“ charakteru vědy (Theodore Roszak17), a to právě oné domněle naprosto nepoetické fyziky a matematiky (jak prokázal například Fritjof Capra ve své knize Tao fyziky18). Západ konečně připustil i užitečnost dalšího způsobu orientálního iracionálního poznání – a sice participace. Poznání získávané participací, čili účastí, pracuje podle modelu subjekt – vyšší subjekt, v němž se subjekt shledává být součástí vyššího subjektu. Participací například získáváme poznání svého vlastního já. Participací zjednáváme našemu já kontinuitu v čase. Člověk rozpomínající se je člověk participující na svých časoprostorově jiných já. Participativním poznáním je například to, jak se člověk shledává v panující kultuře, ve svém jazyce apod. Věda dlouho nechtěla uznat oprávněnost tohoto druhu poznání, které má hodně blízko ke starověké gnózi, protože toto poznání není zprostředkováno materiálními nosiči, ba dokonce se zdá, že není vázáno na tradičně pojatý čas a prostor. Moderní evropská věda dovedla vyrůst nad sebe samu, nad novověkou racionalitu, a otevřela se i jiné filozofické základně, než byla tradiční evropská. Začala ovšem nově zužitkovávat i ty evropské filozofické prvky, které byly v novověku zavrženy – například platónské pojetí idejí, nadřazení esence nad existencí, gnózi, mystickou identifikaci.
Polarita a dualita – paradoxy dialektiky Řekli jsme, že jedním z důvodů atraktivity Orientu na Západě je to, jak se oba doplňují a navzájem přitahují. Viděno z určitého pohledu má však východ něco, co Západu vždy chybělo a co Západ nemá čím vyvažovat. V tomto případě jde na straně Západu o jednosměrné přijímání. Nejde o kompenzaci, ale o obrat v západním myšlení. Problém bychom mohli nazvat otázkou harmonie nebo taky otázkou polarity a duality či otázkou různých způsobu řešení dialektiky. Zdá se, že Západ se v těchto věcech vydal nešťastnou cestou a teprve nyní se pokouší to napravit. Tyto otázky se ovšem úporně řeší v celých dějinách evropské filozofie – výrazně například v antice nebo u Hegela. Tomuto tématu ve střetu západní a východní filozofie věnují překvapivě mnoho pozornosti významní autoři. Jean Gebser věnoval této problematice knihu Verfall und Teilhabe (Pád a účastenství)19, která nese podtitul O polaritě, dualitě, identitě a původu. Alan Watts, významný religionista a popularizátor zenbuddhismu v Americe, napsal knihu Two Hands of God – The Myths of Polarity (Dvě ruce Boha – Mýty polarity)20 Dokonce i slavný Thomas S. Kuhn, který ve své knize Struktura vědeckých revolucí21 vytvořil pojem paradigma, dnes tolik užívaný, věnoval svoji další knihu The Essential Tension (Hlavní napětí)22 úvahám o polaritě. A konečně 17
ROSZAK, T. Where the Wastelend Ends. New York : Anchor Books - Doubleday, 1973. Česky: Kde končí pustina. Politika a transcendence v postindustriální společnosti. Praha : Prostor, 2005, 441 s. 18 CAPRA, F. Tao fyziky. Praha : Maťa a DharmaGaia, 2004. 19 GEBSER, J. Verfall und Teilhabe. Salzburg : Otto Müller, 1974. 20 WATTS, A. Two Hands of God – The Myths of Polarity. London : Routledge, 1978. 21 KUHN, T. S. Struktura vědeckých revolucí. Praha : Oikúmené, 1997. 22 KUHN, T. S. The Essential Tension. Chicago : University of Chicago, 1977.
60 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Fritjof Capra, jaderný fyzik, věnuje v knize Tao fyziky23 podstatnou část třetí kapitoly problému překonání protikladů. Na Západě už jsme v antice začali myslet dualisticky, exkluzivně, tzn. ve dvojicích vzájemně se vylučujících protikladů (myšlení typu buď - anebo). Východ naproti tomu uvažuje polárně, inkluzivně, tzn. ve dvojicích vzájemně se doplňujících, vyvažujících (myšlení typu jak to – tak ono, obojí). Tento zdánlivě jednoduchý problém napáchal řadu potíží, které zasáhly až do praktického života západního člověka a uzavřel západní vědě možnost proniknout ve 20. století právě k nejposlednějším tajemstvím hmoty a vesmíru. Teprve ve střetu s orientální filozofií si moderní člověk uvědomuje blud, v němž žil, a učí se s novým nástrojem – novou logikou zvládat svůj život a poznávat svět. V Evropě začal problém dialektiky nově – zcela v duchu Orientu – řešit Fichte, po něm pak Schelling, k dokonalosti jej dovedl Hegel. Zdá se však, že Evropa Hegelovu řešení syntézy teze a antiteze neporozuměla. My máme v duchu antiky tendenci chápat dialektickou syntézu dvou protikladů jako zlatou střední cestu, nepřítomnost obou extrémů, anebo naopak jako pouhou synkrezi, smíšení obou protikladů. Hegel však hovoří o nalezení vyšší roviny, na níž už dělení na protiklady neplatí. Z hlediska oné vyšší roviny tvoří oba protiklady jeden celek, zdánlivá dualita se ukázala být polaritou. Teprve ve 20. století jsme pochopili triadický (trojný) charakter dialektiky. Pochopili jsme to, co Číňané označují slovem tao – jednotu protikladných prvků jin a jang. Pochopili jsme to, co dávní gnostici označovali slovem pleroma – plnost, jednota všeho. Nám západním lidem připadá svět složitý (složený), protože se odpojujeme od přímé účasti na světě (participace, identifikace) a zabydlujeme se ve své subjektivitě, kterou navíc pokládáme za jediný metafyzický rozměr. Toto zaujetí odstupu (distancování) za účelem rozlišování (diferenciace) započaté v antice a dokonané Descartem nám sice umožnilo získat poznání, jímž jsme ovládli předmětný svět, ale vzalo nám jednak jistotu sebe sama a skutečnou účast na světě, jednak schopnost zvládat paradoxnost života a poznávat paradoxnost světa.
Monismus Výraz monismus, užívaný pro označení orientálních filozofických systémů, není šťastný. Bývá totiž používán vždy spolu se svým protějškem – dualismem. Monisté byli ti, kdo tvrdili, že všechno je Jedno, že vše je z jednoho prvku, stojí na jednom základě apod. Toto Jedno v západním pojetí však má charakter něčeho stejnorodého, vnitřně už dále nerozlišitelného. Orient naproti tomu, když mluví o posledním základě všeho, pak jím nemyslí nějaký jednoduchý princip, nýbrž všeobsáhlou plnost, právě onu totální propojenost všech jednotlivin. Monismus jako protějšek dualismu je produktem našeho rozlišujícího myšlení, redukcionismu, vysvětlování složitého tím, že je převedeme na jednoduché složky. Orient však chápe Celek jako něco, co je nadřazeno jakémukoli rozlišování, co je sjednocením všech protikladů. Základní západní antiteze, jako například hmota a duch, člověk a svět, člověk a bůh
23
CAPRA, F. Tao fyziky. Praha : Maťa a DharmaGaia, 2004.
61 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
apod., jsou v Orientu zrušeny tím, že je nalezena vyšší rovina, na níž už tyto antiteze nejen že nestojí proti sobě, ale nedají se vůbec rozlišit. V Evropě toto věděli už někteří antičtí filozofové, starověcí gnostici i křesťanští mystikové. Obyčejně však byli všichni prohlašováni za kacíře. Ve 20. století to konečně za ně za všechny řekl někdo, kdo to dovedl formulovat v kontextu celých západních dějin filozofie – Alfred North Whitehead (1861 – 1947). Jeho koncepce holismu (od řeckého holos – celý, celistvý) je dnes všeobecně filozoficky uznávanou obdobou východní životní moudrosti, pojímající mnohost jevů jako jeden živý celek. Za vědce to řekl Pierre Teilhard de Chardin (1881 – 1955), paleobiolog a teolog, ve své teorii evoluce, v níž důležitou roli hraje komplexicita korpuskulí (vytváření složitých souborů, které se začínají chovat jako samostatné celky). Whitehead a Teilhard de Chardin se tak stali praotci holistického paradigmatu, filozofického modelu, který užívají současní vědci k zodpovězení nejzákladnějších otázek týkajících se celku hmoty, světa a života.
Taoistický životní postoj a procesuální myšlení Taoismus se v duchu orientálního pojetí světa a života soustřeďuje na konkrétní lidskou existenci „zde a nyní“. Je proto – podobně jako zenbuddhismus – velice blízký tomu, k čemu na Západě dospěla v polovině 20. století existencialistická filozofie. Taoismus, i když se soustřeďuje na člověka vyvázaného ze společenských a historických souvislostí, si přesto uchovává smysl pro vazbu člověka k přírodním procesům (a to víc než kterýkoli jiný orientální směr). Příroda – nejbližší životní prostředí, ale i celý kosmický řád – je člověku nadřazený systém řídící se svými moudrými zákony, jež člověk nemůže změnit. To nejmoudřejší, co člověk může udělat, je sladit se s těmito zákony. Taoistický postoj wu-wei, činné nečinnosti, je postojem receptivnosti, akceptace – širokého otevření se okolnímu světu, souhlasného přijetí jeho dění a nenásilné spolupráce s jeho průběhem. Jde o prolomení bariér dělících člověka od aktuální situace. Člověk dovolí situaci, aby ho pohltila, dává se unášet proudem událostí, ale přitom s nimi skrytým způsobem spolupracuje. Toto vyřazení vědomého úsilí a snahy o získání kontroly nad světem nápadně připomíná fenomenologii, filozofickou metodu 20. století, a její pokusy dostat se blíže k realitě vyzávorkováním intencionality (úmyslu, záměru). Taoismus má větší respekt k okolnímu světu než západní racionalismus. Je to postoj skoro až nábožné úcty či estetického obdivu. Člověk je integrován do (přírodních) procesů okolního světa. Účastní se na něm svým vědomím i nevědomím. Myslí nejen pojmově, racionálně, ale i myticky a poeticky, čili pomocí metafor a symbolů. Takový postoj – jak dnes zjišťujeme – má četné přednosti oproti našemu intelektuálnímu abstrahování, které analyzuje, čili rozbíjí, a provádí selekci, čili odmítá, zahazuje. Výsledkem západního postoje je matematický vzorec, skica, teoretický model. Trvalo nám hodně dlouho, než jsme si uvědomili, že mapa, jakkoli je prakticky užitečná, bohužel není krajinou. Obecná teorie systémů (Ludwig van Bertalanffy) nás naučila systémovému myšlení. Gestalt psychologie (tvarová, celostní psychologie) nás naučila celostnímu vnímání. Whiteheadův holismus nám dal cit pro celek. Když přidáme ještě rozměr času, získáme procesuální myšlení, jež bude západní obdobou taoistického postoje. O takové užití orientální filozofie pro západní myšlení se snaží například Fritjof Capra v oblasti subatomární fyziky,
62 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
v oblasti ekologického myšlení se o to pokouší Arne Naess ve své tzv. hlubinné ekologii24 a v oblasti biologie například Zdeněk Neubauer (Tao biologie)25. Od dob Herakleitových se na Západě pořád pokoušíme zapomenout na to, že svět je tekoucí řeka změn a že i my jsme takovou řekou. Proviňujeme se proti této dávno a obecně známé pravdě a pokoušíme se brát vážně jen to, co jsme si zastavili, co jsme vyrvali proudu života. Jsme osudově poznamenáni názorem antických filozofů, že dokonalé je jen to, co se nemění, co se nehýbe, co se nesměje ani nepláče. Naše odlidštěná technická civilizace, vybudovaná v lůně umrtvené přírody, je toho výsledkem. Orient nám znovu přichází připomenout, že život nás dál strhává svým průvanem, že příroda nás dál laskavě houpá na svých měnlivých vlnách a že moudrost záleží v tom nebát se letět a plout.
Další aktuální témata Orientální filozofie se zabývá více tématy, která jsou pro nás na Západě aktuální, ať už proto, že jsou nám společná, nebo proto, že jsou právě zdrojem sporů. Ale často právě taková závažná témata už nebývají předmětem módního zájmu. Egon Bondy říká, že studium orientální filozofie na Západě by bylo nejužitečnější pro přírodovědce – od jaderných fyziků až po biology26. S tím jistě souvisí i jiné aktuální téma – ekologie či ochrana životního prostředí. Vztah k přírodě v asijských kulturách je do značné míry odlišný od toho, který se vyvinul v posledních staletích u nás na Západě. Asie má ještě smysl pro posvátno, který jsme na Západě už ztratili a po němž právě volají ti, kdo chtějí založit novou etiku vztahu člověka k přírodě, od Lynna Whitea27 přes Gary Snydera28 až po Hanse Jonase29. Pozornost by zasloužilo i rozdílné pojetí člověka na Západě a na Východě. Výrazná koncepce lidské identity, individuality, personality je to, co nás – dědice antické a židovskokřesťanské tradice - odlišuje od spíše kolektivisticky cítícího Východu. Na jedné straně je právě toto odlišné pojetí člověka základem téměř neřešitelných sporů o lidská práva mezi Západem a Východem. Na druhé straně však už i na Západě přicházíme na to, že naše jednostranně vypjatá metafyzika subjektivity má na svědomí naše existenciální krize i etické konflikty, a proto začínáme uvažovat o „fluidní identitě“ či „rozptýlené lokalizaci já“, podobně jako orientální kultury.
24
NAESS, A. Ekologie, pospolitost a životní styl: Náčrt ekosofie. Tulčík : Abies, 1996. NEUBAUER, Z. Tao biologie. In: Na vlnách změn. Sborník příspěvků z 12. mezinárodní konference transpersonální psychologie. Praha : Radost, 1992. 26 BONDY, E. O potřebě studia východních filosofií. In: Filozofia (Slovensko), 1991, č. 5, s. 442 27 WHITE, L., jr. Historické kořeny ekologické krize. In: Filozofický časopis, 2000, č. 5, s. 765 - 779 28 SNYDER, G. Zemědům: Technické poznámky a otázky pro dharmové revolucionáře. Praha : Dharma Gaia, 2000. 29 JONAS, H. Princip odpovědnosti. Praha : Oikúmené, 1997. 25
63 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Zájem o mystiku, či řečeno filozoficky – o filozofii identity, který je na Západě módní, je ovšem spíše příznakem úpadku. Kdybychom se takto stále jen nořili do nitra, nikdy bychom nedosáhli těch výsledků v expanzi do okolního světa a v ovládání přírody, které se staly základem naší civilizace. Mystika svádí k pasivitě, kvietismu, útěku před odpovědností. Nebezpečně hraničí s nihilismem a sebezničujícími tendencemi. Mystika je však dobrým protipólem, vyvažujícím jednostrannosti rozumu. Pokud ji budeme pěstovat v této komplementaritě, může nám pomoci zachraňovat naše lidské bytí i civilizační přežití.
Studijní úkoly pro druhý (závěrečný) tutoriál Prostudujte si podle návodů obsažených v předcházejících kapitolách této studijní opory materiály nacházející se v Přílohách a prostudujte si další publikace a informační zdroje podle osobního výběru. Snažte se dobrat odborných a přiměřeně detailních poznatků o určité oblasti vašeho specifického zájmu. Výsledkem toho studia by mělo být úspěšné (75 %) zvládnutí testu následujícího typu při druhém tutoriálu. Otevřené testové otázky prověřují porozumění problematice, kvalifikovanou argumentaci a myšlenkovou originalitu. Vyhodnocování je zajisté subjektivní, a proto se každá odpověď boduje v rozpětí 1 – 5 bodů.
Kontrolní test – 2. tutoriál 1. Orientální filozofie se vyskytuje v současné západní kultuře i v pokleslé kýčovité podobě. Uveďte nejméně tři příklady takových módních artefaktů. 2. Jak se může taoismus uplatnit v západním vědeckém myšlení? 3. Co může západní tradice nabídnout orientálnímu myšlení jako doplněk a vyvážení jeho tradic? 4. Najděte v indické nábožensko-filozofické tradici něco, co by se dalo využít v západním ekologickém myšlení (v ochraně životního prostředí). 5. Konfuciánská etika se stává v poslední době důležitým činitelem východoasijského ekonomického systému. Jak může konfucianismus souviset s duchem kapitalismu a současnými politickými ideologiemi? 6. Jak argumentují východoasijské autoritářské politické režimy v polemice se Západem týkající se dodržování lidských práv v těchto zemích? 7. Nekritické přijímání východních nábožensko-filozofických tradic může mít na obyvatele Západu i zhoubný vliv. Uveďte nějaký příklad. 8. Pokuste se najít orientální analogii k některému z těchto západních filozofických směrů či škol: sofisté, materialisté, epikurejci. 9. Jak se liší v jednotlivých tradicí zobrazování člověka (lidského těla) v jednotlivých tradicích? 10. Jak se liší v jednotlivých tradicích pojetí smrti, případně posmrtného života člověka?
64 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Písemné úkoly k druhému tutoriálu Vyberte si jedno z témat k písemnému zpracování. Tituly doporučené literatury jsou jen orientační. Studenti si musí další odbornou literaturu vyhledat sami. Písemná práce musí mít rozsah 10 – 20 stran, musí splňovat nároky kladené na vysokoškolské studentské práce, tzn. především ctít etiku studia a vědecké práce, opírat se o odbornou literaturu, pracovat s vědeckou argumentací a odbornou terminologií a s odborným poznámkovým aparátem. Formálně technická úprava práce musí odpovídat normám, případně úzu daného oboru či specializace. Práce musí být odevzdána v elektronické podobě s dostatečným předstihem před závěrečným tutoriálem.
Filozofie, kultura, umění, politika • Orientální filozofie a ekologické myšlení LUŽNÝ, D. Zelení bódhisattvové: Sociálně a ekologicky angažovaný buddhismus. Brno : Masarykova univerzita, 2000. 185 s. LUŽNÝ, Dušan. Hledání ztracené jednoty. Průniky nových náboženství a ekologie. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita v Brně, 2004. 107 s. • Obdiv k islámskému světu u Karla Maye • Orientální témata v díle Herrmanna Hesseho • Orientální inspirace v dílech českých básníků (např. Zeyer, Vrchlický, Březina apod.) • Pojetí lidských práv na Západě a na Východě (Filozofické základy a současná politická diskuse.) • „Pracovní morálka“ v Orientě. (Asijský management v západních podnicích, západní management v asijských podnicích.) NOVÝ, I. Interkulturní management. Praha : Grada, 1996, 144 s. MATSUMOTO, K. Participativní management. Praha : Grada, 1998. • Diskuse Huntington – Fukuyama a orientální filozofie • Substanční a nesubstanční model v ontologii Egona Bondyho (a orientální filozofie) • Orientální divadlo a filozofie • Kaligrafie a filozofie • Feministické čtení Tao-te-ťingu • Materialistická filozofie v Indii • Dialektika v Indii a Číně • Praktická aplikace zenbuddhismu na Západě • Jiddu Krishnamurti a pedagogika Spiritualita • Evropa a Orient v díle Christopa Dawsona • Katolická spiritualita inspirovaná Orientem (Hugo Enomiya Lasalle, Thomas Merton, Anthony de Mello, David Steindl-Rast, Bede Griffiths, Alan Watts a další.) Východ a Západ - setkávání a míjení • v domě 65 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
• • •
•
na zahradě na talíři v posteli BELLINGER, G. J. Sexualita v náboženstvích světa. Praha : Academia, 1998. KOL. Odvěké tabu a současný člověk. (sborník) Praha : Avicenum, 1971. VAN LYSEBETH, A. Tantra: kult ženského principu aneb jiný pohled na život a sex. Praha : Argo, 1995. ABBOTTOVÁ, E. Historie celibátu. Praha : BBArt, 2005. CHIA, M. Léčivá láska : Kultivace ženské sexuální energie. Bratislava : CADPress, 1996. CHIA, M. Rozvíjení mužské sexuální energie. Praha : Pragma, 1996 ve zdraví a nemoci
Hudba mezi Východem a Západem • Philip Glass • Kronos Quartet • Asian underground • Hip-hop jako univerzální dorozumívací jazyk Pedagogická aplikace • Kompletní příprava série výukových lekcí (nebo výukového cyklu), včetně prezentací (počítačových, video či audio ukázek) • Analýza pedagogických pomůcek (metaanalytická studie)
66 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Jazyková a formální úprava textu Jako prakticky v každé odborné oblasti se i v orientalistice setkáváme se specifickými problémy při psaní odborných textů – včetně studentských prací. Bylo by proto na místě vysvětlit zásady, jimiž se řídí text této studijní opory, zmínit ale i jiné možnosti odborné praxe a jazykového úzu a konečně stanovit pravidla pro písemné práce, jež budou odevzdávat studenti tohoto kurzu.
Jednotná norma – jednoduchý návod? Pravidla českého pravopisu se na základních a středních školách používají jako závazná norma. Na vysokých školách platí jen doporučení se jimi řídit – a to právě vzhledem k poměrně značně rozmanitým potřebám, požadavkům a zvyklostem jednotlivých vědních oborů. Humanitní a společenskovědní obory se vyznačují velikou pestrostí a variabilitou, která je jejich předností, filozofie pak nadto často ještě i svéráznou osobitou originalitou a principiální nespoutaností pravidly. Je vůbec možno za této situace stanovit, jak by správně měl vypadat text vědecké nebo studentské práce – po obsahové, formální a jazykové stránce? Někteří odborníci se domnívají, že ano a vydávají pro tyto účely různé směrnice, návody, a dokonce i tolik oblíbené brožury – kuchařky. Brožurek typu Jak napsat diplomovou práci je na trhu hodně – ale naprostá většina jich je špatných. Většinou proto, že jsou zastaralé – a to i tehdy, když mají poměrně čerstvé a svěží vročení. Jsou to totiž jen mechanické kompiláty starších publikací, jejichž ustavičným klonováním si někteří vysokoškolští pedagogové přilepšují ke svým mizerným platům. Zpravidla berou jen málo a nedůsledně na vědomí, že už se nepíše na psacím stroji. Jejich autoři rozhodně nepoužívají internet s takovou intenzitou a bravurou jako studenti, protože by jinak museli vědět, že diplomové práce a jakékoliv studentské práce se dnes prostě píšou jinak, než jak se píše v těchto brožurkách. Dále neberou na vědomí například normu ISO 690 o psaní bibliografických údajů, a už vůbec ne její další variantu ISO 690-2, která popisuje, jak se má pracovat s internetovými zdroji. Norma ISO 690 vstoupila v platnost roku 2002. Je proto třeba sledovat, zda příslušná brožura - nebo její webová prezentace – opravdu zohlednila danou normu. Vesele totiž vycházejí další reprinty, stránky se bezostyšně aktualizují – ale obsah je stále předpotopní. Nejhorší je, když autor příslušné brožury sám ve své publikaci nedodržuje zásady, které chce studentům vštípit. Studenti tyto brožury většinou nečtou – ale okopírují vzory a příklady, které v nich jsou uvedeny. A ty jsou špatné. Někdy velmi špatné. Dalším problémem je, že některé publikace tohoto typu vznikly pro potřeby přírodovědných a technických oborů, kde pochopitelně platí určitá specifická pravidla, ale následně někdo tuto brožuru aplikoval na humanitní disciplíny - a vznikl hybrid. Podobně – sociologové díky svým exaktním metodám platí v humanitních vědách za jistou analogii přírodovědeckých oborů. Ale jejich postupy nemohou být
67 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
automaticky normou pro ostatní. To ale platí i pro badatelské postupy historiků nebo třeba etnologů. Zkrátka po té, co jsme řadu publikací zavrhli, objevila se ta pravá, tedy taková, na níž z hlediska našeho předmětu a oboru zatím nenacházíme žádnou chybu – i když není určena přímo filozofům nebo orientalistům. Ač vyšla v Brně, je určena speciálně studentům Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého. To znamená, že všechny vzory a příklady v ní uvedené jsou z oblasti teologie. Ale jinak je celým svým zaměřením docela dobře použitelná pro většinu humanitních oborů, tedy konkrétně i pro nás. Orientalisté, lingvisté, literární vědci či historici budou mít jistě celou řadu dalších specifických představ a požadavků, jak má vypadat ideální studentská práce, ale v zásadě snad nebudou s touto publikaci v rozporu. Proto je možno s klidným svědomím co nejsrdečněji doporučit: FILKA, Jaroslav. Metodika tvorby diplomové práce. Brno : Knihař, 2002. V této publikaci je uvedeno vše, co potřebuje vědět student, ale i odborník – specialista, k tomu, aby napsal formálně a jazykově dobrý odborný text.
Poučení z chyb Člověk se často víc poučí z chyb – vlastních i cizích – než ze sebelépe myšlených moudrých rad. Proto jsou do příloh zařazeny ukázky studentských prací – často v jejich surové podobě před korekturou se všemi jejich typickými vadami a nectnostmi. Za příklad vzorné práce i po formální a jazykové stránce může posloužit diplomová práce Miroslava Horáka Ekopoetika Garyho Snydera. Práce Jonáše Černého Karma Kagjü má sice efektní vzhled, ale zcela nedostatečný způsob odkazování na informační zdroje a odbornou literaturu. Samostatný soubor pak tvoří práce špatné, některé přímo odstrašující. Pomůckou v tomto případě mohou být i posudky, které jsem na některé z takových prací napsal. V odborné vědecké komunitě podobnou roli plní recenze uveřejňované v odborném i populárním tisku. Sbírka článků a recenzí v příloze tak může studentům pomoci vidět odbornou kritickou reflexi v praxi.
Psaní cizích slov V orientalistice se často setkáváme s problémem, jak převézt do češtiny cizojazyčné výrazy, nadto někdy psané zcela odlišným typem písma. Pro přepis z jazyků se zcela jiným systémem písma používáme tzv. romanizaci, tedy převedení výrazů do latinky. Podrobnějším způsobem přepisu je tzv. transliterace. Jejím cílem je důsledná záměna, nahrazení jednotlivých znaků tak, aby byl možný jejich zpětný převod do původní znakové soustavy. Proto se často používají různé spřežky, diakritická znaménka či dokonce zcela specifické, jinde neužívané znaky. Způsoby transliterace jsou většinou danou odbornou komunitou mezinárodně kodifikované a regulované
68 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
příslušnou normou (ISO). Takové normy platí například pro některé slovanské jazyky, arabštinu, hebrejštinu, řečtinu apod. V České republice však tyto normy nejsou závazné. Zcela jinou funkci má tzv. transkripce, která přepisuje cizojazyčná slova s cílem co nejlépe zachytit nejen jejich tvar, ale především výslovnost. Každý jazyk si zpravidla vytváří svou normu pro transkripci z jiných znakových systémů. V případě češtiny kodifikují transkripci například z řečtiny či azbuky Pravidla českého pravopisu. Čeští orientalisté užívají například Standardní český přepis (SČP) pro transliteraci z čínštiny. Tento systém se ale nyní po téměř 50 letech úspěšného užívání opouští, protože v odborných textech je dnes díky počítačům možno uvádět přímo čínské znaky. Sinologové tedy ve svých odborných textech raději používají mezinárodní transkripci z čínštiny zvanou pinyin (PY). Ta má ovšem nevýhodu, že český čtenář neznalý angličtiny, nebude vědět, jak přepis v systému pinyin vyslovovat. Podobné problémy panují i se sanskrtem a jazykem páli – a pochopitelně i s arabštinou, hebrejštinou či japonštinou. Oldřich Král ve své Čínské filosofii používá pinyin, což běžnému českému čtenáři poněkud znesnadňuje četbu a zejména následnou výslovnost čínských výrazů. Přesto ale Oldřich Král u jmen a výrazů, které už v češtině silně zdomácněly, ponechává jejich běžnou podobu. Naproti tomu český překlad Dějin čínského myšlení od Anne Cheng používá pohodlnější standardní český přepis. Vladimír Miltner sám přiznává, že se ve své Encyklopedii buddhismu neřídí vždy důsledně Pravidly českého pravopisu. Ani Josef Kolmaš ve své bibliografii Buddhistická svatá písma není vždy zcela důsledný v přepisu z jazyka páli a různých tibetských jazykových podob. Karel Werner ve svých českých knihách někdy užívá anglickou transkripci ze sanskrtu a páli. Luboš Kropáček, náš přední arabista a islamista, v knize Duchovní cesty islámu používá odbornou transliteraci arabštiny do češtiny. Ale paradoxně publikace Hammudaha Abdalatiho Zaostřeno na islám, vydaná v češtině péčí Mezinárodního islámského centra, používá transkripci oficiálně doporučovanou Pravidly českého pravopisu. Studentům se tedy doporučuje, aby se seznámili s problematikou transliterace a transkripce a zejména při psaní svých odborných textů se odůvodněně rozhodli pro jeden z možných systémů a ten v celé své práci důsledně dodržovali. Text této studijní opory, jak už bylo řečeno, se přidržuje běžného jazykového úzu, Pravidel českého pravopisu a praxe užívané v nejběžnějších encyklopediích (Diderot, Universum). Stručný a dostačující přehled různých způsobů přepisů cizojazyčných výrazů do češtiny je uveden v Encyklopedii východní moudrosti. Podrobnější návody se pak nacházejí ve slovnících jednotlivých východních jazyků, ale i v dalších odborných publikacích.
Politická korektnost aneb diplomatická mluva Zcela samostatný problém dnes představuje někdy až úzkostlivá snaha někoho ani slovem neurazit či se nedotknout jeho „svatých citů“. Móda politicky korektního jazyka, šířící se k nám z USA, je terčem mnoha vcelku oprávněných vtipů, ale například aféra s karikaturami proroka Mohameda či skandály kolem knihy a filmu
69 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Šifra mistra Leonarda i nás Evropany přesvědčily, že i zdánlivě nevinnými slovy či neutrálními obrázky je možno někomu ublížit a způsobit značné problémy. V silně odnáboženštěné Evropě si opět musíme zvyknout na to, že pro mnohé národy a kultury je náboženství stále podstatnou součástí jejich kolektivní i osobní identity. Bolestně jsme si uvědomili, že nábožensky zanícení lidé (chcete-li – fanatici), nemají smysl pro humor a ironii. Publicisté, ale i vědci ve svých odborných publikacích zpřísnili pravidlo nestrannosti a neutrality a velmi obezřetně volí slova a uchylují se k právnické hantýrce a diplomatické kulantnosti, mluví-li o příslušnících jiných národů, náboženství, menšin či o jakýchkoli kulturních zvláštnostech a odchylkách od průměrů a většinových norem. Zvykáme si tedy na to, že označení mohamedáni je hanlivé, nahrazujeme je muslimy. Váháme, máme-li psát židé nebo Židé, uvádět letopočet př. n. l. nebo př. Kr., Bible nebo bible, Korán nebo korán, Bůh nebo bůh. A co teprve když se do věci vloží mocenská politika – není dobré znepřátelit si Čínu, chcete-li s ní například obchodovat nebo do ní cestovat. Proto pozor na to, co napíšete o Tibetu či Tchaj-wanu, jak ukazuje následující příklad.
Příklad Tchaj-wan v zajetí diplomatické mluvy Příliš diplomatický slovník kazí dojem z jinak kvalitní publikace trojice českých specialistů. OLGA LOMOVÁ sinoložka Dějiny Tchaj-wanu jsou příběhem ostrova původně obydleného austronéskými lovci lebek, postupné osídleného uprchlíky z čínské pevniny a posléze objevovaného Portugalci, Španěly a Holanďany. K čínské říši (kterou krátce předtím ovládla mandžuská dynastie) byl přičleněn až roku 1685. Zhruba ve stejné době o ostrov začali projevovat zájem Japonci, kteří jej o dvě stě let později učinili svou kolonií. Půlstoletí japonské kolonizace Tchaj-wanu je historií útlaku a násilné asimilace místního obyvatelstva, ale také historií rychlého hospodářského rozvoje a pronikání západních myšlenkových směrů, které urychlily modernizaci ostrova. Po II. světové válce byl Tchaj-wan opět přiřčen Číně a po vítězství čínských komunistů na pevnině zde nalezla útočiště vláda někdejší Čínské republiky, v níž hlavní slovo měla politická strana Kuomintang. Následovalo čtyřicet let diktatury Kuomintangu, drancování ostrova a surové potlačování opozice. Po smrti Čankajška a po normalizaci vztahů mezi USA a ČLR roku 1979 se diktatura začala drolit a na počátku 90. let se završil demokratizační proces, jehož úspěšnost vyvrací mýtus o nevhodnosti demokracie pro společnost vycházející z čínské kulturní tradice. Touha po sjednocení Proměna země po zániku autokratickčho režimu vedla také k revizi staré představy Kuomintangu, že Tchaj-wan je jediným legitimním reprezentantem celé Číny, a k faktickému uznání existence Čínské lidové republiky v roce 1991. Touha po sjednocení, o níž hovoří část Tchajwanců, aniž by spěchali s připojením ke komunistické Číně, zůstává jen projevem vágního pocitu sounáležitosti s čínským kulturním dědictvím. Naproti tomu ČLR i nadále trvá na tom, že Tchaj-wan je její 70 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
poslední „dosud neosvobozenou provincií“ a brzké znovupřipojení Tchaj-wanu je důležitým bodem v agendě čínské velmocenské politiky. Nezříká se přitom ani použití vojenské síly. Dějiny Taiwanu vyšly jako 35. svazek edice Dějiny států nakladatelství Lidové noviny. Napsali je renomovaní čeští odborníci: Ivana Bakešová, mj. autorka výborných Dějin česko-čínských vztahů, Rudolf Fürst, specialista na čínskou mezinárodní politiku, a Zdenka Hermanová, známá překladatelka z čínštiny. Autoři věnují největší pozornost poválečným dějinám ostrova, a zejména vývoji v posledních patnácti letech, včetně proměňujícího se vztahu k ČLR a zvláštním vazbám Tchaj-wanu na USA. Politické dějiny a vývoj tchajwanské společnosti dokreslují údaje o národním emancipačním hnutí na Tchaj-wanu, školství a kultuře. Vlastní historii ostrova doplňují informace o etnickému složení obyvatelstva a jazycích, jimiž se na Tchaj-wanu hovoří, o náboženství, literatuře a českotchajwanských vztazích. Práci s knihou usnadňuje rejstřík, přehled literatury k tématu a další dodatky. Úzkostlivá snaha po objektivitě Dějin Tchaj-wanu, které by se dokázaly vyvarovat předsudků - ať pročínských (tj. zdůraznění úzkého sepětí ostrova s čínskou pevninou), či protchajwanských (tj. akcentu na jedinečnost ostrova a jeho odvěkou nezávislost na Číně), je zatím ve světě málo. Našim autorům se podařilo přehledně a přesvědčivě vylíčit události na periferii čínských dějin a čínské civilizace, aniž by podlehli jednostranné ideologicky podbarvené interpretaci. Výsledkem jejich úcty k pramenům je plastický obraz dějin ostrova u čínského pobřeží, kde sice silně působil čínský kulturní i politický vliv, zároveň však je to dnes „jiná Čína“, jak kdysi Ivana Bakešová případně pojmenovala svou první knihu o Tchaj-wanu. Úzkostlivá snaha být objektivní však autory místy vede k přehnané opatrným formulacím, a tím i k zatemňování faktů, což nezasvěceného čtenáře nutně uvede do rozpaků. Matoucí je především způsob užívání oficiálního názvu Čínská republika pro Tchaj-wan, výraz separatismus jako označení snahy dosáhnout formálního potvrzení tchajwanské samostatnosti a některé další formulace, které se vyhýbají věcnému pojmenování situace na Tchaj-wanu a jeho vztahů s pevninskou Čínou. V tomto směruje je dokonale zavádějící úvod, jehož autorka se snaží rozptýlit podezření, že by snad Tchaj-wan uznávala za samostatný stát. Přitom je mimo vší pochybnost, a autoři to jasně ve své knize ukazují, že Tchaj-wan se již sto let vyvíjí nezávisle na pevninské Číně, má vlastní vládu a prezidenta i odlišný společenský systém a jeho oficiální představitelé v poslední době upustili od nároků na čínskou pevninu založených na formální kontinuitě Čínské republiky z roku 1912. Diplomatické hrátky Čínské lidové republiky Vláda Čínské lidové republiky používá diplomatickou hru na slovíčka, v níž je důležité popřít tato historická fakta a v jejímž pozadí visí hrozba přivést „separatistický“ ostrov k poslušnosti všemi prostředky. Mnozí politici pošetile přistupují na čínskou hru. Strach pojmenovat věci pravým jménem a přitakání čínské rétorice jsou v jejich případě motivovány snahou dosáhnout v Číně politických a ekonomických výhod. Seriózní historik by se však měl povznést nad politické požadavky té či oné mocnosti a neměl by se vyhýbat jasnému pojmenovaní pra ve povahy věcí.
71 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Ivana Bakešová, Rudolf Furst, Zdenka Hermanová: Dějiny Taiwanu. Vydalo Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2004. 303 stran, doporučená cena 295 Kč, náklad neuveden.
Literatura KOL. Jak zacházet s náboženskými výrazy. Pravopis, výslovnost, tvary, význam. Praha : Academia, 2004. (Důležitá publikace, která stanovuje správné tvary náboženských výrazů z hlediska pravidel českého pravopisu.) TŘÍSKOVÁ, H. Transkripce čínštiny. Tabulky a návody. Praha : Česko-čínská společnost, 1999. K převodu čínských výrazů mezi systému pinyin a Standardní český přepis slouží automatický převaděč na stránkách www.cinsky.cz.
72 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Výběrová bibliografie Ve výběrové bibliografii jsou uvedeny dostupné publikace v češtině, případně slovenštině, které představují odborný, vědecký standard, dále publikace, které obsahují odkazy na další odbornou literaturu, případně na další problematiku. Populární publikace jsou uvedeny pouze tehdy, pokud jsou vhodné pro další pedagogické, případně publicistické využití Přednost dostaly publikace novější. Počet stran se uvádí, jen pokud se to jeví jako významné. V ideálním případě by měly převládat publikace, které se pokoušejí o „objektivní“, nestranné informování, které nevycházejí z úzce jednostranných konfesních pozic, ale zachovávají si odstup a nadhled. Takový přístup se však prakticky jen stěží podaří. Proto vedle striktně orientalistických či religionistických prací, napsaných „nezávislými“ odborníky, vydaných „a-teistickými“ nakladatelskými ústavy, jsou místy zařazeny i publikace napsané nábožensky zaujatými či jinak duchovně angažovanými autory, vydané třeba i náboženskými institucemi či kruhy vyznavačů určitých duchovních cest – pokud ovšem jejich obsah může posloužit i zájemcům z řad širší laické a odborné veřejnosti k získání informací a orientace v oboru. Přehled si nečiní nárok na úplnost. Nabízí pouze vodítko a kritéria pro další hledání. Je určen zejména studentům, učitelům, knihovníkům, sociálním pracovníkům, žurnalistům apod. Studenti různých studijních oborů si v praktické výuce – v přednáškách i seminářích – při práci s těmito publikacemi postupně osvojují schopnost rozlišovat míru odbornosti jednotlivých autorů, stupeň jejich „předpojatosti“, kvalitu redakční práce nakladatelství, takže by měli být po jisté době schopni samostatně rozhodnout, které publikace jsou pro který účel vhodné. Pořadí publikací v jednotlivých kapitolách začíná se zpravidla od slovníkových, obecně informujících publikací, pokračuje přes zásadní odborné publikace k spíše populárním V závěru pak jsou zařazeny publikace, které se jen okrajově dotýkají tématu.
Orientalistika FILIPSKÝ, J. Čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté. Praha : Libri, 1999, 620 s. KOL. Lexikon východní moudrosti. Olomouc, Praha : Votobia, Victoria Publishing, 1996. MCGREAL, I. Velké postavy východního myšlení. Slovník myslitelů. Praha : Prostor, 1998, 623 s. Kulturní tradice Dálného východu. Praha : Odeon, 1980. LITTLETON, S. C. Moudrost Východu: hinduismus, buddhismus, konfucianismus, taoismus, šintoismus. Praha : Knižní klub, 1998, 176 s. (Populární publikace.)
73 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Základní učebnice religionistiky, základní informace o religionistice: HELLER, J., MRÁZEK,M. Nástin religionistiky. Praha : Kalich, 1988, 2004. (Učebnice napsaná teology Evangelické teologické fakulty UK v Praze a určená především pro studenty teologie. Může však dobře posloužit jako úvod do religionistiky i dalším zájemcům a širší laické i odborné veřejnosti. O jejích kvalitách svědčí mimo jiné i fakt, že autoři i recenzenti nakladatelství usoudili, že ani druhé vydání nemusí být nijak upravováno. Druhé vydání je tedy nezměněné, ale je doplněno o vynikající bibliografický přehled relevantních publikací vydaných v češtině, a to i novějších.) ŠILER, V. Religionistika. Studijní opora pro distanční studium. Ostrava : Ostravská univerzita, 2005, 109 s. (Obsáhlé přílohy v elektronické podobě.)
Publikace obecně informující o náboženstvích, včetně orientálních. MÁCHA, P. Hledání středu. Světová náboženství v původních textech. Skriptum FF OU. Ostrava : Ostravská univerzita, 2004, 2005, 169 s. FILIPSKÝ, J., HELLER, J. (ed.). Prameny života. Obraz člověka a světa ve starých kulturách: Přední východ, Írán, Indie, Tibet, Dálný východ, Severní Amerika. Praha : Vyšehrad, 1982 (s ukázkami z posvátných knih a textů světových náboženství.) ELIADE, M. Dějiny náboženského myšlení. I. díl – Od doby kamenné po eleusinská mystéria. Praha : Oikúmené, 1994, 429 s. ELIADE, M. Dějiny náboženského myšlení. II. díl – Od Gautamy Buddhy k triumfu křesťanství. Praha : Oikúmené, 1996, 463 s. ELIADE, M. Dějiny náboženského myšlení. III. díl – Od Muhammada po dobu křesťanských reforem. Praha : Oikúmené, 1997, 343 s. Ediční řada nakladatelství Prostor - Náboženské tradice světa. 10 svazků. Každý představuje odbornou monografii o jednom světovém náboženství nebo o jedné kulturní oblasti a jejích náboženstvích. FISHBANE, M. A. Judaismus. Zjevení a tradice. Praha : Prostor, 1996. FRANKIELOVÁ, S. Křesťanství. Cesta spásy. Praha : Prostor, 1996. DENNY, F. M. Islám a muslimská obec. Praha : Prostor, 1999. KNIPE, D. M. Hinduismus. Experimenty s posvátnem. Praha : Prostor, 1997. LESTER, R. C. Buddhismus. Cesta k osvícení. Praha : Prostor, 1997. CARRASCO, D. Náboženství Mezoameriky. Kosmovize a obřadní centra. Praha : Prostor, 1998. HULTKRANZ, A. Domorodá náboženství Severní Ameriky. Síla vizí a plodnosti. Praha : Prostor, 1998. LAWSON, E. T. Náboženství Afriky. Tradice v proměnách. Praha : Prostor, 1998. EARHART, M. B. Náboženství Japonska. Mnoho tradic na jedné svaté cestě. Praha : Prostor, 1998. OVERMEYER, D. L. Náboženství Číny. Svět jako živý organismus. Praha : Prostor, 1998. 74 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Ediční řada Nakladatelství Lidových novin - Světová náboženství. Dosud vyšly čtyři svazky. Každý je spíše populárně vědeckým úvodem do porozumění danému náboženství. Ilustrace a fotografie. (V ediční řadě Světová náboženství vycházejí i další tituly, které se však týkají speciálních problémů křesťanství a jsou zařazeny v příslušném bibliografickém seznamu Základní informace a o křesťanství.) WANGU, M. B. Buddhismus. Praha : Lidové noviny, 1996. HARTZ, P. R. Taoismus. Praha : Lidové noviny, 1996. HOOBLER, T., HOOBLER, D. Konfucianismus. Praha : Lidové noviny, 1997. SINGH, N., GUNINDER, K. Sikhismus. Praha : Lidové noviny, 1997. V následujících čtyřech svazcích německý katolický teolog vždy ve spolupráci s religionistickým odborníkem na danou oblast provádí srovnávání náboženských a kulturních tradic. KÜNG, H., VON STIETENCORN, H. Křesťanství a hinduismus. Praha : Vyšehrad, 1997, 232 s. KÜNG, H., BECHERT, H. Křesťanství a buddhismus. Praha : Vyšehrad, 1997, 224 s. KÜNG, H., VAN ESS, J. Křesťanství a islám. Praha : Vyšehrad, 1998, 192 s. KÜNG, H., CHING, J. Křesťanství a náboženství Číny. Praha : Vyšehrad, 1999, 288 s. KNOTKOVÁ-ČAPKOVÁ, B. (ed.). Základy asijských náboženství. Judaismus, islám, hinduismus, džinismus, buddhismus, sikhismus, pársismus. I. díl. Praha : Karolinum, 2004, 288 s. KNOTKOVÁ-ČAPKOVÁ, B. (ed). Základy asijských náboženství. Taoismus, konfucianismus, šintoismus, islám ve východní a jihovýchodní Asii. II. díl. Praha : Karolinum, 2005, 156 s. WERNER, K. Náboženské tradice Asie. Od Indie po Japonsko. Brno : Masarykova univerzita, 2002, 711 s. WERNER, K. Náboženství a jižní a jihovýchodní Asie. Brno : Masarykova univerzita, 1995, 215 s. MARKOVÁ, D. (ed.) Náboženství v asijských společnostech. Praha : Orientální ústav Akademie věd ČR, 1996, 281 s. KREJČÍ, J. Civilizace Asie a Blízkého východu. Praha : Karolinum, 1993, 307 s. FILIPSKÝ, J. Encyklopedie indické mytologie. Praha : Libri, 1998, 225 s. STORMOVÁ, R. Encyklopedie východní mytologie. Praha: Rebo Productions, 2000, 256 s. (Velká, výpravná, bohatě ilustrovaná publikace.)
Indie a její duchovní tradice MILTNER, V. Příběhy bájné Indie. Praha : Práce, 1973. MILTNER, V. Indie má jméno Bhárat. Praha : Panorama, 1978.
75 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
ZBAVITEL, D. Bozi, bráhmani, lidé. Praha : ČSAV, 1964. ZBAVITEL, D. Moudrost a umění starých Indů. Praha : Odeon, 1971, 330 s. ZBAVITEL, D. Starověká Indie. Praha : Panorama, 1985. ZBAVITEL, D., VACEK, J. Průvodce dějinami staroindické literatury. Třebíč : Arca JiMfa, 1996, 537 s. ZBAVITEL, D. Bohové s lotosovýma očima. Hinduistické mýty. Praha : Vyšehrad, 1986, 455 s. ZBAVITEL, D. Otazníky starověké Indie. Praha : Nakladatelství Lidových novin, 1997, 185 s. PREIHAELTEROVÁ, H. Hinduista od zrození do zrození. Praha : Vyšehrad, 1997, 136 s. KRÁSA, M., MARKOVÁ, D., ZBAVITEL, D. Indie a Indové. Praha : Vyšehrad, 1997, 472 s. WERNER, K. Malá encyklopedie hinduismu. Brno : Atlantis, 1996, 215 s. ZBAVITEL, D. Hinduismus. Praha : Dharma Gaia, 1993, 143 s. FRIŠ, O. Védské hymny. Praha : DharmaGaia, 1994. Mahábharáta. Praha : Albatros, 1988. Bhagavadgíta. Praha : Odeon, 1976. Otázky Milindovy. Praha : Lyra Pragensis, 1988 (přel. V. Miltner). Upanišady. Přeložil Dušan Zbavitel. Praha : DharmaGaia, 2004. RADHAKRIŠNAN, S.:Indická filosofie. I. díl. Praha : Nakladatelství ČSAV, 1961. RADHAKRIŠNAN, S. Indická filosofie. II. díl. Praha : Nakladatelství ČSAV, 1962. WATERSTONE, R. Duchovní svět Indie. Praha : Knižní klub, 1996, 184 s. BONDY, E. Indická filosofie. Praha : Vokno, 1991. FRAUWALLNER, E. Dějiny indické filosofie. Praha : DharmaGaia, t. č. v tisku. MILTNER, V. Malá encyklopedie buddhismu. Praha : Práce, 1997, 237 s. Buddhismus I. – V. Sborníky. Bratislava : CADPress, 1993nn. Džatáky. Příběhy z minulých životů Buddhy. Praha : Dharma Gaia, 1992 (přel. D. Zbavitel) Výbor z buddhistických súter. Bratislava : CADPress, 1995. BOISELIER, J. Buddha – cesta probuzení. Praha : Slovart, 1997, 129 s. CARRITGERS, M. Buddha. Praha : Odeon, 1994, 104 s. CARUS, P. Buddhovo evangelium. Bratislava : CADPress, 1994. CONZE, E. Stručné dějiny buddhismu. Brno : Jota, 1997, 239 s. FIŠER, Z. Buddha. Praha : Orbis, 1968, druhé vydání pod pseudonymem Egon Bondy, Dharma Gaia - Maťa, Praha 1995, 194 s. KOLMAŠ, J. Buddhistická svatá písma. Praha : Práh, 1995, 92 s. (Odborná bibliografie kanonických textů buddhismu.) LESNÝ, V. Buddhismus. Reedice 1. vydání z roku 1948. Olomouc : Votobia, 1996. MILTNER, V. Vznik a vývoj buddhismu. Praha : Vyšehrad, 2001, 373 s. NÁRADA, M. T. Buddha a jeho učení. Olomouc : Votobia, 1998, 573 s. ZOTZ, V. Buddha. Olomouc : Votobia, 1995, 131 s. PERTOLD, O. Džinismus. Praha : SPN, 1966, 276 s.
76 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Čína a její duchovní tradice KRÁL, O. Čínská filosofie. Pohled z dějin. Lásenice : Maxima, 2005, 373 s. CHENG. A. Dějiny čínského myšlení. Praha : DharmaGaia, 2006, 688 s. BONDY, E. Čínská filosofie. Praha : Vokno, 1992. I-ťing. Kniha proměn. Praha : Maxima, 1995 (přel. O. Král). Tao-te-ťing. Praha : Odeon, 1971 (přel. B. Krebsová). 2. vydání, Praha : DharmaGaia, 1997. KRÁL, O. Tao. Texty staré Číny. Praha : Československý spisovatel, 1971. KONFUCIUS. Rozpravy. Praha : Mladá fronta, 1995. KRÁL, O. Čchan. Praha : Inspirace, 1990. KRÁL, O. Kniha mlčení. Praha : Mladá fronta, 1994. Mistr Čuang. Vnitřní kapitoly. Praha : Odeon, 1992 (přel. O Král). Chuej-neng. Tribunová sútra šestého patriarchy. Praha : Odeon, 1988 (přel. O. Král). Sútra srdce. Diamantová sútra. Praha : Argo, 1996. Tao. Výbor z klasických taoistických spisů. Bratislava : CADPress, 1994. KAMENAROVIC, I. P. Klasická Čína. Praha : Nakladatelství Lidových novin, 2001, 284 s. (První publikace nové ediční řady o kolébkách civilizace. Středně rozsáhlá encyklopedická publikace. Obsahuje tabulky, grafy i přehled transkripce čínštiny do češtiny.) FAIRBANK, J. K. Dějiny Číny. Praha : Nakladatelství Lidových novin, 1998, 656 s. (Autor je zakladatelem moderní sinologie v USA, kniha vyšla v USA v roce 1992. U nás prakticky nejobsáhlejší a nejlepší odborná publikace na toto téma.) OBUCHOVÁ, L. Číňané 21. století. Dějiny – tradice – obchod. Praha : Academia, 1999, 288 s. (Spíše popularizující publikace české sinoložky.) PALÁT, A., PRŮŠEK, J. Středověká Čína. Společnost a zvyky v době dynastie Sung a Jüan. Praha : DharmaGaia, 2001, 379 s. BECKER, J. Čína na přelomu století. Praha : BBart, 2002, 396 s. DUCOURANT, B. Taoismus v denním životě. Bratislava : CADPress, 1992 EBERHARD, W. Lexikon čínských symbolů. Obrázková řeč Číny. Praha : Volvox Globator, 2001, 296 s. HALE, G. Feng-šuej: Praktická encyklopedie. Praha : Václav Svojtka, 2001, 256 s.
Tibet a jeho duchovní tradice Tibetská kniha mrtvých. Praha : Odeon, 1991, Praha : Vyšehrad, 1994. Svět tibetského buddhismu. Praha : Braba press 93 a Slovart, 1996. Jádro transcendentální moudrosti. Praha : Dharma Gaia, 1992 (přel. J. Kolmaš). Sakja-pandita: Pokladnice moudrých rčení. Praha : Odeon, 1984, 1988 (přel. J. Kolmaš). SOGJAL – RINPOČHE. Tibetská kniha o životě a smrti. Praha : Radost, 1994 (z angl. přel. D. Zbavitel) TÄNDZIN GJAMCCHO (14. dalajlama). O Tibetu a tibetském buddhismu. Praha : Panorama a Buddhistická společnost, 1992 (z angl. přel. J. Kolmaš), 187 s. TÄNDZIN GJAMCCHO (14. dalajlama). Úvod do buddhismu. Praha : Radost a Buddhistická společnost, 2. vydání, Praha : DharmaGaia, 1999, 89 s.
77 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
LAMA JONGDAN, DAVID-NEELOVÁ, A. Mipam, Lama s Paterou moudrostí. Praha : Odeon, 1990 (4. vydání) FA-SIEN. Zápisky o buddhistických zemích. Praha : Odeon, 1972 (přel. J. Kolmaš)
Japonsko a jeho duchovní tradice WINKELHÖFEROVÁ, V. Japonsko. Praha : Nakladatelství Lidových novin, 1999. JANOŠ, J. Tajemná země Nippon. Praha : Knižní klub, 1994, 212 s. JANOŠ, J. Tajmený Nippon. Praha : Libri, 1998, 312 s. BATCHELOR, M. Zen. Olomouc : Votobia, 2001, 128 s. HERRIGEL, E. Zen. Olomouc : Votobia, 1996 WATTS, A. W. Cesta zenu. Olomouc : Votobia, 1995.
Ostatní KLÍMA, O. Zarathuštra. Olomouc : Votobia, 2002, 218 s. MACHOVEC, M. Indoevropané v pravlasti aneb Život našich předků podle porovnání jednotlivých jazyků. Praha : Akropolis, 2000. MA´SÚMIÁNOVÁ, F. Život po smrti v učení světových náboženství. Brno : Jota, 1996.
78 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Soupis příloh V eletronické podobě na CD
Anotace a recenze publikací Články Encyklopedická hesla Studentské práce Studijní materiály a čítanka textů Špatné studentské práce a jejich kritiky Hudební ukázky
79 PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz