Tento projekt je spolufinancován Evropskou unií Projekt ist mitfinanziert durch Europäischen Union
Křížová cesta v Nejdku
Zrození, proměny, úpadek a zmrtvýchvstání
O b s a h — I n h a lt Úvod [ 3 ] [ 33 ] Einleitung Nejdecký klenot [ 4 ] [ 35 ] Neudeker Juwel Zrození [ 6 ] [ 37 ] Geburt Proměny [ 9 ] [ 41 ] Umwandlungen Úpadek [ 11 ] [ 43 ] Niedergang Nostalgie [ 12 ] [ 45 ] Nostalgie Zmrtvýchvstání [ 15 ] [ 49 ] Auferstehung Křížová cesta [ 17 ] [ 52 ] Kreuzweg Obrázková příloha [ 18 ] [ 18 ] Bilderbeilage Mecenáši a sponzoři [ 53 ] [ 53 ] Mäzen und Sponsoren obnovy křížové cesty der Erneuerung des Kreuzweges in Neudek v Nejdku Poděkování [ 55 ] [ 55 ] Auferstehung
ISBN 978-80-254-0270-2
Úvod Podívejte se na Nejdek z ptačí perspektivy a uvidíte zlatý prsten, do něhož je vsazen smaragd Křížového vrchu. Uveďte mi jiné město, které má takový nádherný zelený kopec přímo ve svém středu jako Nejdek. Chodím přes „Křížák“ denně. Ráno potkávám lidi z „Jáchymovských domů“, spěchajících do práce, místního ševce pana Štěříka, jak sestupuje z Tisové do své nejdecké dílny, dopoledne si tu ve stráních hrají děti z mateřských škol, odpoledne se pozdravíte se studentkou, která nese knihu z místní knihovny. (Referát je už na zítřek!) Každou neděli před obědem jste mohli na křížové cestě potkat pana Žaluda, nejdeckého pamětníka, který již není mezi námi. V pravé poledne, ale ve všední den a nejméně před sedmdesáti lety byste viděli na křížové cestě zvláštní skupinky mužů a žen. Svůj oběd v trávě (lavičky byly již obsazeny) si zde odbývali za krátké polední přestávky zaměstnanci nejdecké přádelny a česárny. Kastrůlky s jídlem jim na stinnou a tichou křížovou cestu přinesly starostlivé matky, manželky nebo sestry z nedaleké Tisové. Ta měla tenkrát přes šest set obyvatel. Před sto lety a ještě ve 40. letech 20. století byste se setkali na křížové cestě s procesím věřících, kteří pomalu stoupali ke kapli Božího hrobu, aby tam byli účastni mše svaté. A jak se má křížová cesta dnes? Přes dlouholetá příkoří, kterých se na ní dopouštěli, věrně slouží nejdeckým občanům jako park, promenáda, rozhledna, atletická či cyklistická dráha, psí hřiště, naleziště borůvek a hub a pro zamilované je nejdeckým Petřínem. Křížová cesta je především místem setkávání. Zatímco v rušných ulicích dole se lidé míjejí, zde se potkávají. Na Karlovarské jsou mimojdoucí, na křížové cestě ke mně jdoucí. Po pozdravu spolu prohodí pár pěkných slov, byť třeba jen o počasí. Tak je k tomu laskavý „Křížák“ vede. A věřící? Ti se zde setkávají s Bohem. Milan Michálek
––
Nejdecký klenot „Jako zelený předvoj se Křížový vrch tlačí až k městským domům, nahoře na čele nese jako diadém vysoký železný kříž. Dnes je Křížový vrch a jeho park nejdeckým klenotem, před osmdesáti lety byl však téměř pustým střeleckým vrchem, řídce porostlou strání, která, jak se říká, pražádného zisku obci nepřinášela a byla oceněna na 250 zlatých“ (Josef Pilz, Geschichte der Stadt Neudek, vydalo město Nejdek v r. 1923)
Je Křížový vrch nejdeckým klenotem i dnes? Jistě, ale klenotem notně zašlým. Klenotem však zůstal, a to kvůli své poloze. Jde totiž o jedinečný kopec. Svaté město Řím, jak známo, vyrostlo na sedmi pahorcích. Nejdek má pahorek jeden, zato pěkně uprostřed města položený, jako by sem byl dodatečně boží rukou vtisknut. Celá staletí byl holý, pustý, pásly se na něm ovce, jak to prozrazuje jeho původní název Hirtenberg – Pastýřský vrch. „Co s ním, s takovým božím nadělením, vždyť se na něm ani nedá stavět, jak je příkrý“, řekli si nejdečtí měšťané a zřídili na jeho úpatí střelnici pro místní střelecký spolek. Stalo se to někdy kolem roku 1625. Zachoval se o tom doklad z roku 1626, kdy sami držitelé nejdeckého panství – Kollonové z Felsu – vydali pro nejdecký střelecký spolek Střelecký řád o šestatřiceti bodech. Dlouhá léta se rozléhaly po Střeleckém vrchu, jak se tento kopec začal nazývat, ozvěny výstřelů nejdeckých ostrostřelců. V Nejdku, stejně jako v Německu či ve Švýcarsku, byly vedle cechovních spolků zřizovány měšťanské střelecké sbory jako nástroje ochrany osob i majetku. Byly s řemeslnickými cechy často spojovány. Například nejdecké cechy žádaly po každém svém ––
mistru, aby prošel střeleckým výcvikem. Bohudík se nejdečtí střelci uplatnili jen při různých oslavách, jak církevních, tak světských, kdy vypalovali slavnostní salvy. Zlom v historii Střeleckého vrchu nastal v roce 1840, kdy zemřela Anna Häcklová, vdova po bohatém nejdeckém měšťanovi. Ta odkázala 28 tisíc zlatých (v té době si pilná krajkářka vydělala jednu „zlatku“ za týden) na zřízení křížové cesty na našem známém kopci. Ve své závěti nedala žádná formální práva církvi, a tak vznikla Nadace křížové cesty a ta v letech 1851 – 1858 vybudovala křížovou cestu s obvyklými čtrnácti zastaveními. Jméno řezbáře, který vytvořil čtrnáct dřevěných polychromovaných reliéfů pro jednotlivá zastavení, není dnes známo a neznali ho ani nejdečtí obyvatelé před 2. světovou válkou, jak se vyslovili ve svých vzpomínkách. Tehdejší lidový umělec, patrně místní, měl zřejmě jiné starosti než proslavit své jméno, potřeboval se uživit. Nejdecká křížová cesta je jedinečná svou délkou a smělostí projektu. Byla postavena v příkré, téměř nepřístupné stráni, je na mnoha místech vedena po kamenných terasách a překonává po 1600 metrech serpentin výškový rozdíl 110 metrů. Proč byla nejdecká křížová cesta vedena do takového kopce? Aby připomínala Ježíšovu bolestnou cestu (Via dolorosa) na jeruzalémské návrší zvané Golgota, kde byl ukřižován? Snad. Nebo kvůli bizarním skalám na vrcholu kopce, které by mohly připomínat kamenný vršek ve tvaru lebky, v Jeruzalémě křesťany vyhledávaný? Vždyť hebrejské slovo „golgota“ znamená „lebka“, ale pozor! Golgota se překládá také jako „holý kopec“. A nebyl tehdejší Střelecký vrch holý? Známá veduta z 19. století to potvrzuje. Jsou známy i jiné křížové cesty s kapličkami umístěnými volně v krajině, ale žádná nenabízí tolik příležitostí ke srovnání s dávnou Kristovou kalvárií. Také proto je nejdecká křížová cesta nejdeckým klenotem.
––
Z r oz e n í Zatímco matkou nejdecké křížové cesty byla Anna Häcklová, otcem se stal Franz Waldöstl. Kdo to byl? Franz Waldöstl (1791 - 1871) byl pozoruhodnou nejdeckou osobností. Nejenže se dožil osmdesáti let, což samo o sobě bylo v tehdejší době vzácné, ale stačil pro město vykonat obrovskou porci dobra. Začínal jako kupec, pokračoval jako učitel s nezbytným tehdy kantorským muzikantstvím, stal se notářem, městským soudcem a nakonec stanul v čele obce. Nejdek totiž po padesát let, od roku 1792 až do roku 1842, neměl starostu, a to proto, že nemohl zajistit roční plat 450 zlatých školenému právníkovi, který by byl do úřadu obce dosazen, aby na starostova rozhodnutí dohlížel. Tato podmínka, platná od roku 1788, byla ze strany vrchnosti spíše záminkou; vrchnost lačnila po zesílení své moci. Představitelem obce se tedy podle zákona stal městský soudce. Odkdy tuto čestnou funkci (žádný plat ani odměnu nepobíral) Franz Waldöstl zastával, nevíme, ale je jisté, že byl hlavou obce až do roku 1842, odkdy měl Nejdek opět starostu. Dnes musíme obdivovat jeho jasnozřivost, s jakou spravoval dar Anny Häcklové z roku 1840 na zřízení křížové cesty. Nejprve dosáhl odmítnutí požadavků vzdálených příbuzných, pozůstalých po Anně Häcklové, kteří se domáhali domnělých práv, potom se obrátil na obec, aby získal další finanční prostředky na křížovou cestu. Zde neuspěl. Není divu. Nejdecká radnice byla na spadnutí. „Hrázděné stěny jsou z hlíny a ve velmi špatném stavu. Trhlinami ve stěnách kanceláře je vidět na ulici. Strop hrozí zřícením, okna nelze otvírat atd“ (Z žádost o stavební povolení z roku 1841 na stavbu nové radnice; Josef Pilz, Dějiny města Nejdku). Franz Waldöstl využil zoufalé snahy obce opatřit si peníze na stavbu nové radnice a koupil od města na tři a půl hektaru pozemků na Střeleckém vrchu. Předtím ještě stačil založit Nadaci křížové cesty a zhodnotit dar vdovy Häcklové. Za jaké doby, za jaké hospodářské situace bylo Franzi Waldöstlovi souzeno uvést ve skutek přání Anny Häcklové? Od roku 1843 nastalo v Krušnohoří dlouhé období strašné nouze. Nejdecké krajky nemohly svou cenou konkurovat průmyslově vyráběným krajkám v Belgii a ve Francii. Opakovaně se neurodily brambory, protože je napadala plíseň. ––
Hladoví obyvatelé v Jelení a v Nových Hamrech brali útokem selské povozy s bramborami ze Saska. V roce 1854 dosahuje hlad a bída vrcholu. Nejdečtí žebráci obtěžují lázeňské hosty na jejich cestě do Karlových Varů. Právě v těchto letech se rodila nejdecká křížová cesta. Co to bylo za sílu, jež v takové nepříznivé době zlomila nepřízeň osudu? Zdá se, že to nebyla jen bohabojnost tehdejších Nejdečanů, ale tou silou byl také počátek industrializace Nejdku, v jejímž čele stáli otcové zakladatelé baron Kleist (železárny) a Anton Schmieger (česárny a přádelny). Vraťme se však k Franzi Waldöstlovi a jeho příbuzným. Nejdečtí Waldöstlové odedávna patřili k nejvýznamnějším nejdeckým občanům. Jedním z nich je pan Josef Waldöstl, žijící nyní v Drážďanech. Ten pracoval více než dvě desítky let na rodokmenu Waldöstlů s podobnou vytrvalostí jako kdysi Franz Waldöstl, když zlézal horu problémů jménem křížová cesta. Zatím se prokousal historií rodu Waldöstlů až do roku 1500, kdy žil v Nejdku, údajně v hradní věži, kovář Jeroným Thomas Waldesel, který zemřel roku 1575. (O etymologii příjmení Waldesel – Waldöstl se můžeme dočíst v rozkošné pověsti Lovec a kovář, vyprávěné v knize Dějiny města Nejdku kronikářem Josefem Pilzem). Jeronýmův syn, Georg Franz Waldöstl, kovář, byl od roku 1575 rychtářem v Suché, Jeronýmův pravnuk, rovněž kovář, byl od roku 1661 městským soudcem, Ferdinand Waldöstl, kovář, byl starostou Nejdku v letech kolem roku 1750, Josef Waldöstl, kovář, starostoval v Nejdku od r. 1771. A tak se ve „stromu života“, vypracovaném Josefem Waldöstlem z Drážďan, dostáváme opět k Franzi Waldöstlovi. Jeho nezištná práce pro obec byla nevídaná. V roce 1829 museli nejdečtí ostrostřelci opustit svou střelnici v místě u nynější mateřské školy v ulici Závodu míru kvůli stavbě státní silnice do Nových Hamrů. Vyhlédli si nové stanoviště – ostrůvek v řece Rolavě v místě nynějšího Kulturního domu. Protože však pokladna občanského střeleckého sboru byla na suchu, zaručil se Franz Waldöstl jako velitel nejdeckých ostrostřelců svým majetkem za úvěr na kupní cenu nového pozemku. Mohl takto riskovat snad i proto, že zůstal svobodný a neměl žádné potomky. Franz Waldöstl zůstává velkou postavou nejdecké historie. Jím však výčet významných Waldöstlů spojených s městem nebo s křížovou cestou nekončí. Wenzel Waldöstl (1816-1866), truhlářský mistr, zhotovil v roce 1863 dřevěný kříž pro vrchol Křížového vrchu. Jeho bratr (nar. 1829), klempíř a kovářský ––
mistr, navrhl a odlil ve spolupráci s nejdeckými železárnami železný krucifix, vysoký 7 metrů a vážící 13 metrických centů. Kříž byl vsazen do skály na temeni křížového vrchu v roce 1897 a stojí zde dodnes. Rod Waldöstlů, rod kovářů, soudců a starostů byl spjat s nejdeckou křížovou cestou osudovým poutem. Pokračujme však s historií stavby křížové cesty. Zemní práce byly započaty v r. 1851. Bylo třeba vybudovat půl druhého kilometru pohodlné, široké cesty v prudkém svahu, a tak se pro terasovitě vybudované cesty použilo obrovské množství kamene na opěrné zdi. Na vytýčené trase bylo nutno odstranit skály v celkové délce 180 m a opěrných zdí o různé výšce bylo potřeba postavit celkem 1300 m. Zruční kameníci začali stavět z tesaných žulových kvádrů tři a půl metru vysoké kapličky, na bázi široké jeden a tři čtvrtě metru a hluboké pětaosmdesát centimetrů. Nika ve tvaru románského okna pro vsazení reliéfu je 171 cm vysoká, 93 cm široká a 42 cm hluboká. Do ní byl vsazen dřevěný polychromovaný reliéf, vysoký 140 cm. Nevyplňoval tedy celou niku; její koncha byla ještě zdobena malým křížem a příslušným číslem zastavení na křížové cestě. Každá kaplička byla ještě opatřena doplňky a zdobnými prvky z černé litiny: Na vrcholu kapličky stál hvězdový kříž, na čelní straně byly připevněny nahoře i dole ornamentální vlysy, dále zdobily kapličku dvojice rozet a dvojice hlavic, vše rovněž litinové. Střelecký vrch (dnes Křížový vrch) má čtyři vrcholky nepříliš se lišící svou nadmořskou výškou. Na nejjižnějším vrcholu (688 m n. m.), nad posledním zastavením byl vztyčen vysoký dřevěný kříž, dobře viditelný z náměstí i z protějších kopců. Vedlo k němu 35 kamenných schodů. Chodníky křížové cesty byly chráněny proti přívalovým dešťům podélnými příkopy. V místech, kde příkrý svah tvoří úžlabinu, byly pod cestou vyzděny propustky, které slouží dodnes. Nakonec bylo podél serpentinovitě vedených cest vysázeno na 250 stromů, ponejvíce buků. Jak jsme již řekli, Střelecký vrch byl v té době úplně holý, což potvrzují staré fotografie z 2. poloviny 19. století. Nejdecká křížová cesta byla slavnostně vysvěcena dne 24. října 1858.
––
Proměny Koncem padesátých let 19. století se hospodářská situace v Nejdku začala ubírat k lepšímu. V roce 1859 strhli v Kleistových železárnách vysokou pec vytápěnou dřevěným uhlím a na jejím místě postavili výkonnou slévárnu železa. Nejdecká česárna vlny se stala první továrnou v tehdejším Rakousku, která pracovala s mechanickými česacími stroji. Úspěchy nejdeckých podniků se projevily příznivě i v dalších proměnách křížové cesty. V roce 1860 byla před prvním zastavením na křížové cestě postavena kaple Olivové hory. (Na Olivové hoře u Jeruzaléma přebýval Ježíš v noci před svou poslední cestou – cestou křížovou.) Do kaple byly přeneseny sochy umístěné předtím pod nejdeckou skálou. Zbytky základů této kaple jsu dnes patrné vpravo u cesty, v místě, odkud stoupá pěšina k Rajmanově vyhlídce. Roku 1862 se začala budovat kaple Božího hrobu na konci křížové cesty. Kaple s malým zvonem svítila od roku 1863, kdy byl dokončena, do daleka svou bílou fasádou. Přibližně v téže době byl v mohutné skále naproti kříži vytesán výklenek a v něm usazena socha Kristus ve vězení. V roce 1897 byl dřevěný kříž z roku 1863, v pořadí druhý, nahrazen sedmimetrovým železným krucifixem. V roce padesátiletí kaple (1913) putovali k ní věřící procesím a byla v ní sloužena slavnostní mše. Ke konci první světové války, v roce 1917, byl zabrán a roztaven pro válečné účely jeho zvon. K další proměně došlo až v roce 1923. V nejdecké kronice se o ní píše: „V říjnu 1923 byla dokončena instalace elektrického osvětlení na jednotlivých zastaveních křížové cesty. Již nyní svítí celkem 20 lamp, které jsou umístěny jak na kapličkách, tak i venku a uvnitř Olivové kaple a nahoře na kříži. Do kaple pod vrcholem byl obstarán malý lustr. Pro toto osvětlení bude v elektrárně zavedeno vlastní konto. Náklady na zařízení jsou zčásti kryty nadačními příspěvky zemřelé slečny Magdaleny Kernové, pana Franze Brandnera a taktéž sbírkami místních občanů a přičiněním zdejších železáren. Díky finančním prostředkům, které směřují tímto způsobem na křížovou cestu, bude smazán zbytek dluhu za zřízení osvětlení. Za několik let lze počítat s tím, že čistý výtěžek poputuje ke zkrášlení Křížového vrchu.“ ––
V meziválečné éře, za první republiky, byly na křížové cestě u každého zastavení zřízeny dřevěné lavičky. O jejich osudu se zmiňuje nejdecký rodák, vědec a spisovatel Heinz Henisch ve své vzpomínkové knize První tanec v Karlových Varech: „Před každou kapličkou se cesta rozšiřovala, aby bylo kde zbožně postát a pro velmi zbožné pokleknout. Pro ty, kteří nepatřili do žádné z obou kategorií, tam stála proti kapli také lavička, odvrácená od pohledu do údolí. Kapličky tam ještě jsou, ale lavičky už ne. Někdy během druhé světové války považovali někteří lidé za lepší pro svou spásu je spálit, než na nich sedět v pokorném rozjímání. Nebyly pak už obnoveny, protože pokorné rozjímání vyšlo z módy a úcty se rovněž nedostává.“ Kdy byly reliéfy s výjevy posledních let Ježíšova životy překryty nevzhledným pletivem, dnes již nezjistíme. Toto značně necitlivé opatření, jako by předznamenalo budoucí nevzhlednou a zadrátovanou dobu, která měla brzy přijít.
– 10 –
Ú pa d e k Výsledky druhé světové války a s nimi spojený odsun německých obyvatel (nebo jejich vyhnání – jak kdo nebo z jaké strany na tento dějinný fakt nahlíží) dopadly na Nejdecko stejně tvrdě jako i na všechna místa v Sudetech. Počet obydlených domů na Nejdecku klesl od roku 1946 do roku 1970 na polovinu. Jen v Porolaví úplně zanikly obce Rolava, Chaloupky, Jelení a Milíře. V některých místech, jako jsou Oldřichov (v roce 1939 měl 443 obyvatel), Lužec, Vysoká Štola nebo Poušť mají domky ponejvíce zelená čísla popisná – to chalupáři zachraňují tyto kdysi velké vsi od úplného zániku. Jak souvisí tato skutečnost s křížovou cestou? O tuto tehdy stoletou památku se neměl kdo starat. Počet návštěvníků křížové cesty dramaticky poklesl. Křížový vrch začal zarůstat náletovými dřevinami a křovinatým podrostem, ale křížová cesta se tím nestala stinnější, jak někteří Nejdečtí podotýkají. Příjemný letní stín na křížové cestě panoval i dříve, vždyť strmá stráň křížové cesty je přivrácena k severozápadu. I z dříve kultivovaného lesoparku se stal divoký, nepěstěný les a ten spolu s řídce se vyskytujícím chodcem poskytuje vandalům klid a možnosti dříve netušené. A ti se činili! Nejdříve začali odlamovat části dřevořezeb. Vždyť dřevo dobře hoří, tak proč ne! Později přišly na řadu litinové zdobné prvky. A to všechno nechalo strážce pořádku nebo příslušné činitele klidně spát. „Kdo jest z vás bez hříchu, nejprv hoď na ni kamenem“, si však řekneme s Ježíšem. Zkusili byste si v padesátých nebo sedmdesátých letech 20. století byť jen žádat o peníze na opravu křížové cesty? Vždyť by se v místě zvýšila religiozita! Vědec a spisovatel Heinz Kurt Henisch, který v Nejdku žil v letech 1922 až 1938 a Nejdek ještě navštívil v roce 1967 a v roce 1990, o tomto problému píše: „Kapličky přetrvaly, ale barevné, v dřevě vyřezané oltáře v nich zasazené byly dávno odcizeny. V roce 1967 jich ještě bylo několik na místě, dnes už není žádný. Některé byly zničeny vandaly, zbylé vzali do ochranné péče „antivandalové“, takže jednoho dne, až přijde čas, se mohou znovu objevit.“
– 11 –
No s ta l g i e Franz Achtner Na nejdeckém Křížovém vrchu Letos v létě jsem kráčel cestou vzhůru k poutní kapli ve Würzburgu. Na začátku cesty jsem četl na tabuli, že se nacházím na počátku nejdelší německé křížové cesty. Musel jsem se pousmát. Bůh ví, že nejdelší křížová cesta na kdysi německy mluvícím území byla naše nejdecká křížová cesta. Nebo snad ne? Jak dlouho se muselo jít od spodní kaple Olivové hory až nahoru k sedmimetrovému železnému kříži, od něhož bylo vidět široko daleko na náš milý krásný domov! Delší a krásnější křížovou cestu jsem nepoznal. Nebylo pro mě důležité, zda jsme měli nejdelší křížovou cestu, avšak náhle přede mnou naše křížová cesta v myšlenkách stála a dlouho mě neopouštěla. A tak jsem stoupal cestou vzhůru ke kapli ve Würzburgu a moje myšlenky zalétaly, tak jako často, do Nejdku. Jednoho zamračeného listopadového odpoledne roku 1944 začalo lehce sněžit. První poslové blízké zimy! Když jsem odcházel z knihkupectví pana Laubeho v Karlovarské ulici, kam jsem si chodil každý týden pro své časopisy, ležel již čerstvý sníh až po kotníky a ochladilo se. U hospůdky „Pod Křížákem“ vedly schody nahoru ke Křížovému vrchu. Nový sníh prozrazoval, že před chvílí museli po schodech vystupovat tři lidé. Kolem mě zimní klid, jen tiše padající vločky. Od Zámecké ulice nikdo nepřicházel, jen na Masném mostě měly dvě ženy nějak naspěch. První zimní den je pobízel ke spěchu. Doma v teple bylo jistě útulněji. „Máš přece čas“ a bezděčně jsem se vydal po zasněžených schodech nahoru. Přede mnou ve sněhu ty tři stopy. Před jednotlivými schody často dětské stopy zmizely. To asi matka a její průvodce udělaly z dítěte „andělíčka“ a vyzdvihly je na schod. Říkaly přitom asi se smíchem „Andělé létají“. Doprovázel je dědeček, protože byl otec někde v cizí zemi ve válce? V Rusku, v Norsku, v Maďarsku, Francii nebo Jugoslávii? V roce 1944 byli mladí muži jen vzácně doma. Jen velmi málo jich bylo a většinou jen ti, kteří byli zranění a na krátké dovolené doma na zotavenou. Brzy jsem se dostal na poslední schod. Stopy ve sněhu nyní odbočily doleva. Pravděpodobně se chtěli ti tři dostat na roh a šli touto zkratkou. – 12 –
V čerstvém sněhu nyní zůstávaly jen moje stopy. Daleko jsem jít nechtěl, jen ke kapli. Chtěl jsem tam vstoupit a strávit pár minut rozjímáním. Ke kapli Olivové hory to bylo asi sto metrů. Vlevo dole bylo vidět Goethův pomník, který měl již pěknou sněhovou čepici. Bílé ticho kolem na mě zapůsobilo skličujícím dojmem. Než jsem vstoupil do kaple, pohlédl jsem vpravo nahoru do příkrého svahu. Chodíval jsem tudy často v létě se svými přáteli do zoologické zahrady (Vogelschutzpark) k naší paní Putzové. Strávili jsme tam mnoho šťastných bezstarostných hodin. Nově napadaný sníh pěšinku zakryl, takže ji nebylo vidět. Také břízy tu stály holé a jejich větve čněly k šedivé obloze. Ty čtyři nebo pět schodů ke vchodu do kaple jsem rychle překonal a z vnitřku na mě zavanul chladný, nepříjemný zápach. Moje kroky zněly příliš hlučně v tom tíseň vzbuzujícím tichu. Vpředu, kde na potemnělém kamenném podstavci klečel Hospodin a zvedal hlavu k nebi, za ním spící učedníci, bylo na římse velké množství hořících svíček. Plamínky náhle zaplápolaly, patrně od průvanu, který jsem způsobil, ačkoli jsem byl velmi opatrný, abych nerušil posvátné místo. Dřevěná lavice zasténala, když jsem se do jedné z prostředních vtěsnal. A opět ono stísňující ticho kolem mne. Může to člověka pořádně dojmout! Vpředu na kamenném podstavci se plamínky svíček opět uklidnily a šířily šerosvit. Stín na holé klenbě kaple se hýbal, jako by se klečící Kristus třásl. Tam vpředu hořelo mnoho svíček. Kolik asi žen a matek je tam zapálilo s toužebným přáním v srdci, aby se jejich milovaný manžel nebo syn vrátil zdravý a živý z té hrozné války domů. Ano, právě v tomto roce se začalo skutečně hlásit nadcházející neštěstí. O rok později muselo mnoho nejdeckých obyvatel navždy opustit svou milovanou vlast. Já jsem však seděl v chladné lavici a netušil nic o nadcházejících hrozných dnech. Ještě jsem se oddával vzpomínkám, ještě jsem dlouho prožíval uplynulé krásné dny, dokonce roky. Ještě jednou jsem v duchu vystoupal s mými milými kamarády na Křížový vrch a všichni byli u toho. Dělali jsme hlouposti, smáli jsme se, zpívali, byli jsme šťastni. A nyní jsem seděl samotinký v této kapli. Mnozí z nich již padli kdesi daleko na bitevních polích. Všechno je pryč. Jak nádherný byl Křížový vrch před mnoha lety! Ani noc mu nemohla něco ubrat. Jak krásný byl na něj pohled, když byl osvětlen. Elektrické lampy před kapličkami zářily jako malé hvězdičky, když se člověk díval z dálky od Vysoké Jedle na naši „Olivovou horu“. A úplně nahoře byly nejjasnější hvězdy, – 13 –
skoro až v nebi, kde stál železný kříž s přibitým Kristem a odkud svítil do dálky bílý kostelíček. Víte o tom ještě? „Teď už musíš jít“, řekl jsem si, když v kapli znatelně potemnělo. Když jsem vyšel ven, sněžilo již silněji. Moje předešlé osamělé stopy nebylo téměř znát. Hustě padající sníh je již zakryl. Šel jsem opět směrem ke schodům. Musel jsem však ještě poklepat na osaměle stojící kmen buku. Moc dobře jsem ho znal! Musel jsem se v duchu usmát. Asi před čtyřmi lety jsem s tímhle stromem uzavřel bratrství. Proč? Často, dokonce příliš často tudy chodívala mládež nahoru do útulného zooparku (Vogelschutzpark). Domů se chodilo obvykle v noci. Často byla tma, že nebylo vidět na vlastní ruku před očima. Světlo se nesmělo nosit kvůli válečným opatřením. Chodívali jsme však tudy mnohokrát a cestu jsme proto znali nazpaměť. Když jsme došli ke zmiňované kapli, měli jsme vyhráno. Cesta dál byla širší a pohodlnější a pozornost polevila. A právě to se mi jednou nevyplatilo. Pod dojmem, teď máš vyhráno, teď se ti už nemůže nic stát, jsem do toho buku za jedné temné noci narazil. Buk stál ovšem pevněji než já a moji kamarádi mě proto museli hledat na zemi. Taková to byla rána! Druhého dne jsem se objevil ve společnosti kamarádů s velkou červenou boulí na čele. Moji nejlepší přátelé se smáli téměř k smrti. Takoví jsou kolegové! Byl jsem opravdu sklíčen, když jsem opět kráčel dole kolem hospůdky „Pod Křížákem“ po zasněžené ulici. Byli jsme ošizeni o své mládí, avšak přesto vzpomínám na ten většinou krásný čas rád. Toho zimního dne jsem vstoupil na Křížový vrch naposled a prožil poslední Vánoce ve vlasti. Nemohl jsem tenkrát tušit, že to bude rozloučení navždy s tímto krásným koutkem světa. Na můj Křížový vrch jsem již nikdy nevkročil. Ovšemže ještě dlouho v mém srdci ležela touha po domově, avšak ta dlouhá desetiletí v dáli dala zapomenout a zůstalo jen radostné, šťastné vzpomínání. Zvláště o Vánocích se jistě mnohý přistihne, jak jeho myšlenky zalétají do ztracené vlasti. A jak by ne! Vzpomínky na minulé časy osvěžují naši mysl a milá vlast pak leží jako dárek pod vánočním stromečkem. Poneseme si ji ve svém srdci stále. (Neudeker Heimatbrief č. 316, prosinec 1987, redakčně kráceno) přeložil Miroslav Holeček – 14 –
Z m r t v ýc h v s tá n í Zmrtvýchvstání nejdecké křížové cesty byl název výstavy, otevřené v listopadu roku 2002 v nejdeckém muzeu, pobočce Krajského muzea Karlovarského kraje. Byl na ní vystaven první hotový reliéf pro obnovenou křížovou cestu v Nejdku, a to reliéf pro zastavení č. IV – Ježíš potkává svou matku (umělá pryskyřice, patinování různými odstíny hnědi, 170 x 90 cm). Autor – Heřman Kouba. Co předcházelo této události? Po převratu v listopadu 1989 začalo nad nešťastnou křížovou cestou svítat. Nikoliv tak rychle, jak by si tato krasavice zasloužila. Město Nejdek dlouhá desetiletí nevlastnilo pozemky křížové cesty. V jeho majetku byly pouze kapličky č. 3 až 14. Vše ostatní patřilo státu a bylo spravováno podnikem Lesy České republiky. Město mělo v devadesátých letech jiné starosti. Stavělo parovod z Vřesové, aby se vyčistilo nejdecké ovzduší. Bylo třeba investovat peníze do vodovodu, do bytového fondu, do komunikací a peníze scházely vždy. 17. listopadu 1999, v den 10. výročí sametové revoluce bylo založeno občanské sdružení JoN - „Jde o Nejdek“, které chce chránit historické památky, technické památky a přírodní výtvory v Nejdku a v Porolaví, podporuje bádání v historii Nejdku aj. Volně navazuje na činnost někdejší německé Nejdecké krušnohorské jednoty (Neudeker Erzgebirgsverein), jejíž činnost vrcholila na přelomu 19. a 20. století a byla ukončena až druhou světovou válkou. JoN si jako svůj první a hlavní úkol předsevzal obnovit nejdeckou křížovou cestu. První úspěch přišel brzy. V září roku 2000 díky iniciativě občanského sdružení JoN a dobré vůli podniku Lesy České republiky byla v rámci „Programu 2000“ opravena první dvě zastavení na křížové cestě. Obnovu řídil nejdecký občan Jiří Pichl, pracovník Lesů ČR. Nové reliéfy s tradičními, ale moderně pojatými biblickými výjevy z posledních hodin života Ježíše Krista vytvořila sochařka Markéta Horňáková z Hořic v Podkrkonoší z umělého pískovce. Bohužel se tento materiál ukázal jako málo odolný proti zásahům člověka. Neznámí vandalové již během jednoho měsíce reliéfy poškodili. Město se marně domáhalo převodu pozemků křížové cesty do jeho vlastnictví, a tak se nemohlo pokračovat v opravě cest a opěrných zdí. – 15 –
V listopadu 2001 byl občanským sdružením JoN založen Nadační fond křížová cesta v Nejdku, řízený správní radou, složenou paritně z OS JoN a ze zástupců města. V březnu 2002 byl tento nadační fond registrován u Krajského soudu v Plzni. V dubnu 2002 pak výbor OS JoN společně se starostou města jednomyslně rozhodli, že zakázka na umělecké ztvárnění křížové cesty se zadá nejdeckému výtvarníkovi Heřmanu Koubovi, členu Unie výtvarných umělců. Stalo se tak po návštěvě ateliéru Heřmana Kouby dne 3. března, kdy si výbor JoN a starosta města prohlédli reliéf, který vytvořil Heřman Kouba z umělecké potřeby a pro sebe. Tvorbou doplňků a zdobných prvků byl pověřen další nejdecký občan pan Stanislav Nádeníček. Bylo dohodnuto i nové složení materiálu všech odlitků – umělá pryskyřice s plnidly, odolná proti nárazu a tvarově i barevně stálá. V srpnu 2002 pak byly s oběma výtvarníky uzavřeny příslušné smlouvy. V letech 2002 – 2007 shromáždilo občanské sdružení JoN – „Jde o Nejdek“ do Nadačního fondu Křížová cesta v Nejdku na obnovu umělecké části křížové cesty od mecenášů, sponzorů, místní a krajské samosprávy částku 2.200.000 Kč. Výtvarník Heřman Kouba pracoval na čtrnácti reliéfech pět let, od roku 2002 do roku 2007. Tradiční výjevy podle římskokatolického kánonu zpracoval v duchu původních odcizených reliéfů velmi zodpovědně v nazarénském stylu. Jak práce postupovaly, byly nové reliéfy postupně vystavovány. Kromě zmíněné výstavy v muzeu (listopad 2002 – únor 2003) byly nové reliéfy vystaveny v kostele sv. Martina při 15. Pouti dobré vůle v Nejdku (2004), v nové výrobní hale firmy Witte Nejdek (duben 2005) a při 58. Sudetoněmeckých dnech v Augsburgu (květen 2007). Nejdecká křížová cesta se zcela zničenou kaplí Olivové hory, ruinou kaple Božího hrobu, se čtrnácti holými kapličkami, které zbaveny svých reliéfních plastik a veškerých zdobných prvků z litiny odolaly vandalům jen díky své kamenné podstatě a dokonalé práci tehdejších kameníků, tato jedinečná křížová cesta se konečně dočkala návratu svého někdejšího domácího pána: V červenci roku 2007 byla křížová cesta na Křížovém vrchu v Nejdku po soustředěném úsilí starosty města Jana Drobila převedena do vlastnictví města Nejdku. – 16 –
K ř í ž o vá c e s ta ( Vi a d o l o r o s a )
Cesta, kterou musel Ježíš Nazaretský projít po svém odsouzení Pilátem až na Golgotu k ukřižování, se nazývá křížová cesta. Podle křesťanské tradice vede tato cesta v Jeruzalémě z Antoniova hradu až k chrámu Božího hrobu. Podle již dříve praktikovaného obyčeje ožilo cvičení projít křížovou cestou spolu s Ježíšem opět zvláště v křižácké době. V pozdním středověku byla pod vlivem františkánů uvedena pobožnost křížové cesty na západ, a to v podobě řady zastavení v chrámové lodi nebo venku u okraje cesty. Každé zastavení bylo vyznačeno zpodobením určité události původní cesty, před nímž se účastníci modlili. V 15. století jich bylo sedm, od baroka čtrnáct a tento počet se udržel dodnes. Zastavení jsou označována křížem a jsou věnována scénám popsaným v cestě na Kalvárii, z nichž hlavní jsou Kristus padající pod tíhou kříže (třikrát), setkání s jeho matkou, se Šimonem z Kyrény a s Veronikou. Po nich následují Kristus svlékaný ze šatů, přibíjení na kříž, ukřižování, Kristus spočívající na klíně své matky (výjev nazývaný v křesťanské tradici Pieta) a Kristův pohřeb.
– 17 –
Letecký pohled na Nejdek – uprostřed Křížový vrch Luftbild auf Nejdek – Kreuzberg in der Mitte
– 18 –
Veduta vytvořená po roce 1863 • Nach 1863 geschaffene Vedute
Kolorovaná fotografie středu města s Křížovým vrchem (po roce 1863) Kolorierte Fotografie des Stadtzentrums mit dem Kreuzberg (nach 1863) – 19 –
Původní polychromovaný reliéf z 50. let 19. století Das ursprüngliche polychromierte Relief aus den 50-er Jahren des 19. Jahrhunderts
U zastavení č. VIII, v pozadí zastavení č. IX Haltenpunk Nr. VIII, im Hintergrund Nr. IX
– 20 –
Nejdecké učitelky na křížové cestě před 2. světovou válkou Neudeker Lehrerinnen auf dem Kreuzweg vor dem 2. Weltkrieg
Zastavení č. VIII - „Ženy pláčí nad Ježíšem“ rok 1942 Heltepunkt Nr. VIII - „Die Faruen weinen über Jezus“
– 21 –
U vrcholového kříže Beim Gipfelkreuz
Zastavení č. IX s původním reliéfem Haltepunkt Nr. IX mit ursprünglichem Relief
– 22 –
Křížová cesta je místem setkávání Der Kreuzweg ist ein Treffpunkt
Skalní partie na temeni Křížového vrchu Felsenteile auf dem Gipfel des Kreuzberges
– 23 –
Rozhled od kříže na severozápad Aussicht von dem Kreuz Richtung Nordwesten U zastavení č. XII a XIII (zleva) Am Haltepunkt Nr. XII und XIII (von links)
– 24 –
Zoopark na Křížovém vrchu Tiergarten auf dem Kreuzberg Kaple Olivové hory před prvním zastavením postavená roku 1860. Kresba Václava Nedbala z roku 1950 Kapelle des Olivenberges vor dem ersten Haltepunkt; gebaut im Jahre 1860. Zeichnung von Václav Nedbal aus dem Jahre 1950
– 25 –
Kaple Božího hrobu na konci křížové cesty z roku 1863 Kapelle Grab Gottes am Ende des Kreuzweges aus dem Jahre 1863
– 26 –
Zbytky kaple Božího hrobu v současnoti - kaple byla zničena po 2. světové válce Die Reste der Kapelle des Gottesgrabes im Jahre 2007
Křížová cesta na jaře roku 2002 Kreuzweg im Frühling 2002 – 27 –
Zastavení č. XI na jaře roku 2002 Haltepunkt Nr. XI im Frühling 2002
– 28 –
Výtvarník Heřman Kouba dokončuje poslední matriční řezbu pro křížovou cestu Der bildende Künstler Heřman Kouba in der Schlussphaze des Urschnittes für den Kreuzweg – 29 –
Nový reliéf pro obnovenou křížovou cestu od Heřmana Kouby (170 x 90 cm, umělá pryskyřice s plnidly, patinováno, 2006) Neues Relief für den erneuerten Kreuzweg von Heřman Kouba (170 x 90 cm, künstliches Harz mit Füllmitteln, patiniert, 2006) – 30 –
Kreuzweg in Neudek
Entstehung Umwandlungen Niedergang Auferstehung
Ei n l e i t u n g
Schauen Sie sich Neudek aus der Vogelperspektive an und Sie werden einen goldenen Ring sehen, in welchen ein Smaragd des Kreuzberges hineingesetzt wurde. Geben Sie mir ein Beispiel einer anderen Stadt, die einen solchen wunderschönen grünen Berg direkt in ihrer Mitte hat, wie Neudek. Ich gehe täglich über den „Křížák“. Morgens begegne ich Leuten aus den „Jáchymovské Häusern“, die in die Arbeit eilen, Herrn Štěřík – den hiesigen Schuhmacher, wie er aus der Tisová in seine Neudeker Werkstatt niedergeht, vormittags spielen Kinder aus dem Kindergarten auf den Lehnen, nachmittags grüßen Sie eine Studentin, die ein Buch aus der hiesigen Bibliothek trägt. (Der Vortrag ist schon für morgen!) Jeden Sonntag vor dem Mittagessen konnte man Herrn Žalud auf dem Kreuzweg begegnen – dem Neudeker Zeitzeugen, der nicht mehr unter uns weilt. Pünktlich am Mittag, allerdings am Arbeitstag und mindestens vor 70 Jahren, hätte man seltsame Gruppen von Männern und Frauen auf dem Kreuzweg sehen können. Ihr Mittagessen im Gras (die Bänke waren schon besetzt) genossen hier während einer kurzen Mittagspause die Angestellten der Neudeker Spinnerei und Wollkämmerei. Ihre sorgsamen Mütter, Ehefrauen oder Schwestern aus dem unweiten Tisová hatten Töpfe mit Essen auf den schattigen und ruhigen Kreuzweg gebracht. Tisová hatte damals über 600 Einwohner. Vor 100 Jahren und noch in den vierzigsten Jahren des zwanzigsten Jahrhunderts hätte man einen Umzug von Gläubigen auf dem Kreuzweg angetroffen, die zur Kirche des Gottesgrabens langsam angestiegen sind, um dort an der heiligen Messe teilzunehmen. Und wie sieht es heute mit dem Kreuzweg aus? Trotz langjährigem Unrecht, welches ihm angetan wurde, dient er treu den Neudeker Bürgern als ein Park, eine Promenade, ein Aussichtsturm, eine Athletik- oder Fahrradbahn, ein Hundespielplatz, Fundstelle von Blaubeeren und Pilze; für Verliebte ist er der Neudeker Petřín.
– 33 –
Der Kreuzweg ist vor allem ein Treffpunkt. Während die Leute in den lauten Straßen unten aneinander vorbeigehen, hier treffen sie sich. In der Karlovarská Straße sind sie Passanten, auf dem Kreuzweg kommen sie zu mir. Nach einer Begrüßung tauschen sie ein Paar schöne Wörter miteinander, selbst wenn nur über das Wetter. So erzieht der liebenswürdige „Křížák“ sie dazu. Und die Gläubigen? Die treffen sich hier mit Gott. Milan Michálek
– 34 –
Neudeker Juwel „Wie ein grünes Vorgebirge schiebt sich der Kreuzberg bis an die Häuser der Stadt heran, oben an der Stirne trägt er als ein Diadem ein hohes, eisernes Kreuz. Heute ist der Kreuzberg mit seinen Anlagen ein Juwel Neudeks, vor 80 Jahren noch war der Schiessberg eine teilweise öde, spärlich bewachsene Flur, welche, wie es heisst, der Gemeinde keinerlei Nutzen abwarf und mit 250 fl C. M. bewertet wurde.“ (Josef Pilz, Geschichte der Stadt Neudek, herausgegeben von der Stadt Neudek im Jahre 1923) Ist der Kreuzberg auch heute das Neudeker Juwel? Sicher, allerdings ein wacker verwelktes Juwel. Ein Juwel ist er aber geblieben, und zwar wegen seiner Lage. Es handelt sich nämlich um einen einzigartigen Berg. Die heilige Stadt Rom, wie bekannt, war auf sieben Hügeln gewachsen. Nejdek hat nur einen Hügel, aber dafür steht dieser sehr schön mitten in der Stadt, als ob er nachträglich mit Gottes Hand hineingeprägt geworden wäre. Die ganzen Jahrhunderte über war er kahl und wüst, Schafe grasten auf ihm, wie sein ursprünglicher Name dies verrät - Hirtenberg – Pastýřský vrch. „Was sollen wir damit, mit solcher Gottes Bescherung. Man kann ja darauf nicht einmal bauen, wie steil er ist“, sagten die Neudeker Bürger und errichteten am Füße einen Schießstand für den hiesigen Schießverein. Dies geschah irgendwann gegen 1625. Es ist ein Beleg aus dem Jahre 1626 darüber erhalten, als die Herren Kollon aus der Stadt Fels selber – die Besitzer des Neudeker Gutes – eine Schießordnung mit 36 Punkten für den Neudeker Schießverein herausgaben. Lange Jahre klangen auf dem Schießberg - wie dieser Berg genannt wurde – der Widerhall von Schüssen der Neudeker Scharfschützen. In Neudek, genau so wie in Deutschland oder in der Schweiz, wurden außer Zunftvereine auch bürgerliche Schützen Corps errichtet als Mittel für Schutz von Personen und Besitztum. Sie waren oft mit der Handwerkerinnung verbunden. Beispielsweise forderten die Neudeker – 35 –
Zünfte von jedem Meister, eine Schützenausbildung durchzumachen. Gott sei dank setzten sich die Neudeker Schützen nur bei verschiedenen Feiern durch – sowohl religiösen, als auch weltlichen, wo sie festliche Salven abfeuerten. Im Jahre 1840 kam eine Wende in der Geschichte des Schießberges, als Anna Häcklová – die Witwe von einem reichen Neudeker Bürger starb. Sie hinterlies 28 000 Goldgulden (zu damaliger Zeit verdiente eine fleißige Spitzenklöpplerin einen „Gulden“ pro Woche) zum Errichten der Kreuzwege auf unserem bekannten Berg. In ihrem Willen gab sie keine formellen Rechte der Kirche und so entstand die Stiftung für den Kreuzweg. Diese baute in den Jahren 1851 – 1858 einen Kreuzweg mit den üblichen 14 Haltepunkten. Der Name des Holzschnitzers, der die 14 hölzernen polychromierten Reliefs für einzelne Haltepunkte schuf, ist heute nicht mehr bekannt und nicht einmal die Neudeker Einwohner kannten ihn vor dem 2. Weltkrieg, wie sie in ihren Erinnerungen ausdrückten. Der damalige Volkskünstler, anscheinend einheimisch, hatte wahrscheinlich andere Sorgen als seinen Namen berühmt zu machen; er musste sich seinen Lebensunterhalt verdienen. Der Neudeker Kreuzweg ist durch seine Länge und den Mut zum Projekt einzigartig. Er wurde auf einem steilen, beinahe unzugänglichen Abhang gebaut; an vielen Stellen führt er auf Steinterrassen vorbei und überwindet nach 1600 m durch seine Serpentinen einen Höhenunterschied von 110 m. Warum wurde der Neudeker Kreuzweg über solchen Berg geleitet? Damit er an den schmerzhaften Weg - Leidensweg von Jesus (Via dolorosa) auf dem Jerusalemer Hügel mit Namen Golgota erinnert, wo er gekreuzigt wurde? Vielleicht. Oder wegen der bizarren Felsen an der Bergspitze, die einem großen schädelförmigen Stein ähnlich ist, welcher in Jerusalem von den Christen sehr ausgesucht wird? Das hebräische Wort „golgota“ bedeutet ja „Schädel“; allerdings aufpassen! Golgota wird auch als „kahler Berg“ übersetzt. Und war der damalige Schießberg nicht kahl? Die bekannte Vedute aus dem 19. Jahrhundert beweist dies. Es gibt auch andere bekannte Kreuzwege mit Kapellen, die frei in die Landschaft hineingesetzt sind, allerdings keine bietet so viele Möglichkeiten zum Vergleich mit der vergangenen Kalvarie Christi. Gerade deswegen ist der Neudeker Kreuzweg ein Juwel. – 36 –
Geburt Während Anna Häcklová die Mutter des Neudeker Kreuzwegs war, wurde Franz Waldöstl sein Vater. Wer war er? Franz Waldöstl (1791 – 1871) war eine beachtenswerte Neudeker Persönlichkeit. Nicht nur, dass er 80 Jahre erreichte, was an sich zu damaliger Zeit selten war. Er tat auch sehr viel gute Dinge für die Stadt. Er begann als Kaufmann, arbeitete weiter als ein Lehrer mit dem damals notwendigen Kantorenmusikmachen, wurde Notar, Stadtrichter und stand schließlich an der Spitze der Gemeinde. Neudek hatte nämlich 50 Jahre lang - von 1792 bis 1842 – keinen Bürgermeister, und zwar deswegen, weil die Stadt das Jahresgehalt von 450 Goldgulden für einen ausgebildeten Rechtsanwalt nicht sicherstellen konnte, der die Entscheidungen des Bürgermeisters beaufsichtigen sollte. Diese seit 1788 gültige Bedingung seitens der Obrigkeit eher ein Vorwand; die Obrigkeit dürstete nach einer Verstärkung ihrer Macht. Gemäß Gesetzes wurde also der Stadtrichter zum Gemeindevertreter. Seit wann Franz Waldöstl diese ehrenvolle Funktion bekleidete (er bezog kein Gehalt oder keine Belohnung), wissen wir nicht, aber es ist sicher, dass er bis 1842 an der Spitze der Stadt stand, von dem dem Zeitpunkt an dem in Neudek wieder ein Bürgermeister waltete. Heute müssen wir seine Hellsichtigkeit bewundern, mit welchem er das Geschenk von Anna Häcklová aus dem Jahre 1840 zum Errichten des Kreuzweges verwaltete. Zuerst erreichte er eine Ablehnung der Anforderungen seitens entfernter Verwandten und Hinterbliebenen von Anna Häcklová, diese Hinterbliebenen forderten mutmaßliche Rechte, dann wandte er sich an die Gemeinde, um weitere finanzielle Mittel für den Kreuzweg zu bekommen. Hier hatte er aber keinen Erfolg. Kein Wunder. Das Neudeker Rathaus war baufällig. „Die Fachwerkwände sind aus Lehm und in einem sehr schlechten Zustand. Durch die Löcher in den Wänden des Büros sieht man die Straße. Die Decke droht mit Absturz, die Fenster können nicht geöffnet werden usw.“ (aus dem Antrag auf Baugenehmigung von 1841 zum Aufbau eines neuen Rathauses; Josef Pilz, Geschichte der Stadt Neudek). Franz Waldöstl nutzte die hoffnungslose Mühe der Gemeinde, sich Geld zum Aufbau eines neuen Rathauses zu beschaffen, und kaufte ungefähr dreieinhalb Hektar – 37 –
Grundstück auf dem Schießberg von der Stadt ab. Vorher konnte er noch die Stiftung für den Kreuzweg gründen und das Geschenk der Witwe Häcklová verwerten. „Die Bundwände sind von Lehm und äusserst schlecht, denn man kann von der Kanzlei durch die Risse auf die Strasse sehen, – die Decke droht einzustürzen, alle Fenster sind schlecht und können nicht mehr geöffnet werden.“ Zu welcher Zeit, unter welcher wirtschaftlichen Situation sollte Franz Waldöstl den Wunsch von Ann Häcklová verwirklichen? Seit 1843 begann im Erzgebirge eine lange Periode schrecklicher Not. Die Neudeker Spitzen konnten mit ihrem Preis den industriell hergestellten Spitzen in Belgien und Frankreich konkurrieren. Kartoffeln trugen wiederholt keine Ernte, weil sie von Schimmel befallen wurden. Hungrige Einwohner in Jelení (Hirschen stand) und Nové Hamry (Neuhammer) stürmten die Bauernfuhrwerke mit Kartoffeln aus Sachsen. Im Jahre 1854 erreichten Hunger und Armut den Höhepunkt. Neudeker Bettler belästigten die Kurgäste bei ihren Reisen nach Karlsbad. Gerade in diesem Jahre kam der Neudeker Kreuzweg zur Welt. Was war das für eine Kraft, die zu solcher ungünstigen Zeit die Ungnade des Schicksals zerbrach? Anscheinend war es nicht nur die Gottesfurcht damaliger Neudeker, sondern auch der Beginn der Industrialisierung von Neudek, an deren Spitze die Gründungsväter Baron Kleist (Eisenhütte) und Anton Schmieger (Wollkämmereien und Spinnereien) standen. Kommen wir allerdings zu Franz Waldöstl und seinen Verwandten zurück. Die Neudeker Herren von Waldöstl gehörten seit langem zu den bedeutendsten Neudeker Bürgern. Einer von ihnen ist Herr Josef Waldöstl, der in Dresden lebte und mehr als zwanzig Jahren an dem Stammbaum der Herren von Waldöstl mit ähnlicher Ausdauer arbeitete, wie damals Franz Waldöstl, als er mit dem Berg von Problemen namens Kreuzweg zu tun hatte. Er arbeitete sich durch die Geschichte des Geschlechtes Waldöst bis zum Jahre 1500 durch, als der Schmied Jeroným Thomas Waldesel angeblich im Neudeker Burgturm lebte; er verstarb im Jahre 1575. (Über die Etymologie des Nachnamens Waldesel – Waldöstl kann man in der entzückenden Sage Jäger und Schmied nachlesen, von der im Buch Geschichte der Stadt Neudek von dem Chroniker Josef Pilz erzählt wird). Jeronýms Sohn, der Schmied Georg Franz Waldöstl, war seit 1575 Gemeindevorsteher in Suchá, Jeronýms Urenkelkind, ebenfalls ein Schmied, war seit 1661 Stadtrichter, Ferdinand – 38 –
Waldöstl, Schmied, war der Bürgermeister in Neudek in den Jahren gegen 1750 und Josef Waldöstl, Schmied, war der Bürgermeister in Neudek seit 1771. Und so kommen wir in dem von Josef Waldöstl aus Dresden erarbeiteten Stammbaum wieder zu Franz Waldöstl zurück. Seine selbstlose Arbeit für die Gemeinde war ungesehen. Im Jahre 1829 mussten die Neudeker Scharfschützen ihren Schießstand an der Stelle beim heutigen Kindergarten in der Straße Závodu míru wegen des Aufbaus der staatlichen Landstraße nach Nové Hamry verlassen. Sie suchten sich einen neuen Standort aus – die Insel im Fluss Rolava an der Stelle des heutigen Kulturhauses. Da allerdings die Kasse des bürgerlichen Schießvereins erschöpft war, verbürgte sich Franz Waldöstl als Führer der Neudeker Scharfschützen mit seinem Vermögen für den Kredit für den Kaufpreis eines neuen Grundstücks. So konnte er vielleicht auch deswegen riskieren, weil er ledig geblieben ist und keine Nachkommen hatte. Franz Waldöstl bleibt eine große Persönlichkeit der Neudeker Geschichte. Mit ihm ist allerdings die Aufzählung der bedeutenden Herren von Waldöstl, die mit der Stadt oder dem Kreuzweg verbunden sind, nicht zu Ende. Wenzel Waldöstl (1816-1866), ein Tischlermeister, fertigte im Jahre 1863 ein hölzernes Kreuz für die Spitze des Kreuzberges an. Sein Bruder (geb. 1829), ein Klempner und Schmiedemeister, entwarf in der Zusammenarbeit mit Neudeker Eisenhütten ein eisernes Kruzifix und goss dieses ab; es war 7 Meter hoch und wog 13 Doppelzentner (1300 kg). Das Kreuz wurde im Jahre 1897 in einen Felsen auf dem Gipfel des Kreuzberges hineingesetzt; hier steht es bis heute. Das Geschlecht der Herren von Waldöstl – ein Geschlecht von Schmiede, Richtern und Bürgermeistern – wurde durch den Neudeker Kreuzweg mit einem Schicksalband verbunden. Beschäftigen wir uns aber weiter mit der Geschichte des Aufbaus des Kreuzwegs. Mit den Erdarbeiten wurde im Jahre 1851 begonnen. Es war nötig, einen 1,5 km langen bequemen und breiten Weges auf einem steilen Abhang zu erschaffen, und so wurde für terrassenförmig aufgebaute Wege eine riesige Menge Steine für die Stützwände verwendet. Auf der abgesteckten Strecke mussten Felsen auf einer Gesamtlänge von 180 m beseitigt werden; es mussten insgesamt 1300 Meter von Stützwänden mit verschiedenen Höhen gebaut werden. Geschickte Steinmetze begannen 3,5 m hohe Kapellen aus behauenen Granitquadern zu bauen, mit 1,45 m Breite und 85 cm Tiefe – 39 –
als Basis. Die Nische in Form eines romanischen Fensters zum Einsetzen des Reliefs ist 171 cm hoch, 93 cm breit und 42 cm tief. In diese wurde ein 140 cm hohes hölzernes polychromiertes Relief hineingesetzt. Es füllte also nicht die ganze Nische aus; ihre Konche war noch mit einem kleinen Kreuz und der entsprechenden Nummer des Haltepunktes auf dem Kreuzweg verziert. Jede Kapelle war noch mit Beiwerk und Verzierelementen aus schwarzem Guss versehen: an der Spitze der Kapelle stand ein Sternkreuz, auf der Frontseite waren oben und unten Ornamentfriese befestigt. Weiter war die Kapelle mit einem Paar Rosetten und einem Paar Köpfstücken verziert – alles ebenfalls aus Guss. Der Schießberg (heute Kreuzberg) hat vier Gipfel, die sich nicht viel in ihrer Meereshöhe unterscheiden. Auf dem südlichsten Gipfel (688 m ü.M.), über dem letzten Halt, wurde ein hohes hölzernes Kreuz aufgestellt, das vom Stadtplatz und aus dem gegenüberliegenden Bergen gut gesehen wurde. Zu ihm führten 35 Steintreppen. Die Gehwege auf dem Kreuzweg wurden gegen Starkregen mit länglichen Gräben geschützt. An der Stelle, wo der steile Abhang eine Erdrinne bildet, wurden Durchgänge unter dem Weg ausgemauert, sie dienen bis heute. Schließlich wurden 250 Bäume – meistens Buchen – an den serpentinen geführten Wegen entlang angepflanzt. Wie bereits erwähnt, war der Schießberg zu damaliger Zeit ganz kahl, was alte Fotos aus der 2. Hälfte des 19. Jahrhunderts belegen. Der Neudeker Kreuzweg wurde am 24. 10. 1858 festlich eingeweiht.
– 40 –
U m wa n d lu n g e n Am Ende der 50-er Jahre des 19. Jahrhunderts begann die wirtschaftliche Situation in Neudek sich zu verbessern. Im Jahre 1859 wurde ein mit Holzkohle geheizter Hochofen in den Kleist-Eisenhütten niedergerissen und an dessen Stelle eine leistungsfähige Eisengießerei gebaut. Die Neudeker Wollkämmerei wurde zur ersten Fabrik im damaligen Österreich, die mit mechanischen Wollkämm-Maschinen arbeitete. Der Erfolg der Neudeker Fabriken zeigten sich günstig auch in anderen Wandlungen des Kreuzweges. Im Jahre 1860 wurde vor dem ersten Haltepunkt auf dem Kreuzweg die Kapelle des Olivenberges gebaut. (Auf dem Olivenberg bei Jerusalem hielt sich Jesus in der Nacht vor seinem letzten Weg auf – vor dem Kreuzweg.) In die Kapelle wurden Statuen übertragen, die vorher unter dem Neudeker Felsen standen. Die Reste der Grundsteine dieser Kapelle können heute rechts beim Weg gesehen werden, an der Stelle, woher ein Gehsteig zum Rajman-Aussichtspunkt ansteigt. Im Jahre 1862 begann man die Kirche Grab Gottes am Ende des Kreuzweges zu bauen. Die Kirche mit einer kleinen Glocke leuchtete seit 1863, als sie fertigt gebaut wurde, mit ihrer weißen Fassade in die Ferne. Ungefähr zur gleichen Zeit wurde eine Nische im massiven Felsen gegenüber dem Kreuz ausgehauen, in welche eine Statue Christi im Gefängnis hineingesetzt wurde. 1897 wurde das hölzerne Kreuz aus dem Jahre 1863, in Folge das zweite, mit einem 7 m hohen eisernen Kruzifix ersetzt. Im Jahr des 50. Jubiläums der Kirche (1913) pilgerten Gläubige zu ihr in einer Prozession und es wurde hier eine feierliche Messe gelesen. Am Ende des Ersten Weltkriegs – im Jahre 1917 – wurde sie eingenommen und ihre Glocke für Kriegszwecke eingeschmolzen. Eine weitere Umwandlung erfolgte erst im Jahre 1923. In der Neudeker Chronik steht über diese geschrieben: „Im Oktober 1923 wurde die Installation der elektrischen Beleuchtung auf einzelnen Haltepunkten des Kreuzwegs beendet. Bereits jetzt leuchten insgesamt 20 Lampen, die sich sowohl auf den Kapellen, als auch draußen und innen der Olivenkapelle sowie oben auf dem Kreuz befinden. Für die Kirche unter dem Gipfel wurde ein kleiner Lüster beschafft. Für diese Beleuchtung wird im Kraftwerk ein – 41 –
eigenes Konto eingeführt. Die Kosten für die Anlage werden teilweise von Stiftungsbeiträgen des verstorbenen Fräuleins Magdalena Kernová abgedeckt, des Herrn Franz Brandner, sowie von den Sammlungen der hiesigen Bürger und durch die Unterstützung der hiesigen Eisenhütten. Dank finanzieller Mittel, die auf diese Art und Weise für den Kreuzweg verwendet werden, wird der Rest der Schulden für das Errichten der Beleuchtung gelöscht. In einigen Jahren kann man damit rechnen, dass der Nettoertrag zur Verschönerung des Kreuzberges verwendet wird.“ In der Zwischenkriegszeit während der Ersten Republik wurden hölzerne Bänke bei jedem Haltepunkt des Kreuzwegs errichtet. Ihr Schicksal erwähnt Heinz Henisch – ein gebürtiger Neudeker, Wissenschaftler und Schriftsteller – in seinem Erinnerungsbuch Erster Tanz in Karlsbad: „vor jeder Kapelle dehnte sich der Weg aus, damit man Platz hatte dort fromm zu stehen und für die sehr Gläubigen zu knien. Für diejenigen, die zu keiner der beiden Kategorien gehörten, stand auch eine Bank dort, gegenüber der Kapelle und vom Ausblick ins Tal abgewandt. Die Kapellen sind immer noch dort, allerdings die Bänke nicht mehr. Irgendwann während des Zweiten Weltkriegs fanden einige Leute es besser für ihr Heil, sie zu verbrennen, als in demütiger Besinnlichkeit auf ihnen zu sitzen. Nachher wurden sie nicht mehr erneuert, da eine demütige Besinnlichkeit aus der Mode kam und es auch an Hochachtung mangelte.“ Wann die Reliefs mit Darstellungen der letzten Jahre des Lebens Christi mit ungefälligem Geflecht überdeckt wurden, finden wir heute nicht mehr heraus. Es ist, so als ob diese ziemlich empfindungslose Maßnahme die zukünftige unansehnlich verflochtene Periode vorbedeutete, die bald kommen sollte.
– 42 –
Ni e d e r g a n g Die Ergebnisse des Zweiten Weltkriegs sowie die mit ihnen verbundene Aussiedlung der deutschen Einwohner (oder die Vertreibung – es kommt darauf an, wie man diesen historischen Fakt betrachtet) beeinflussten die Region Neudek genau so hart wie alle anderen Orte in Sudeten. Die Anzahl der bewohnten Häuser in der Region Neudek fiel von 1946 bis 1970 bis zur Hälfte ab. Nur im Rohlaugebiet verschwanden die Gemeinden Rolava (Sauersack), Chaloupky (Neuhaus), Jelení (Hirschenstand) und Milíře (Kohling). An einigen Orten, wie z.B. Oldřichov (Ullersloh) (im Jahre 1939 hatte es 443 Einwohner), Lužec (Kammersgrün), Vysoká Štola (Hohenstollen) oder Poušť (Oedt) haben die Häuser meistens grüne Hausnummern – da retten die Landhausbewohner diese damals großen Dörfer gegen den vollständigen Niedergang. Wie hängt diese Tatsache mit dem Kreuzweg zusammen? Es gab niemanden, der sich um dieses hundertjährige Denkmal kümmern würde. Die Anzahl der Besucher des Kreuzweges fiel dramatisch ab. Der Kreuzberg begann mit angreifbarem Gehölz und strauchartigem Unterwuchs bewachsen zu werden, jedoch wurde der Kreuzweg dadurch nicht schattiger, wie einige Neudeker bemerken. Ein angenehmer Sommerschatten auf dem Kreuzweg herrschte auch früher - der steile Abhang des Kreuzweges richtet sich ja nordwestlich. Auch der früher kultivierte Waldpark wurde zu einem wilden, ungepflegten Wald, welcher zusammen mit selten erscheinenden Passanten Ruhe und früher ungeahnte Möglichkeit für Vandalen bot. Und die tummelten sich hier und gaben sich Mühe! Zuerst fingen sie an Teile des Schnitzwerkes abzubrechen. Holz brennt ja gut, also warum denn nicht! Später kamen gusseiserne Verzierungslemente an die Reihe. Und, dass alles ließ die Ordnungswächter oder die zuständigen Funktionäre ruhig schlafen. „Wer unter euch ohne Sünde ist, der werfe den ersten Stein auf sie“, erwähnen wir allerdings zusammen mit Jesus. Hätten Sie in den 50-er oder 70-er Jahren des 20. Jahrhunderts versucht, um Geld für die Reparatur des Kreuzweges zu bitten? An dem Ort würde ja die Religiosität zunehmen!
– 43 –
Der Wissenschaftler und Schriftsteller Heinz Kurt Henisch, welcher in den Jahren 1922 bis 1938 in Neudek lebte und diese Stadt noch im Jahre 1967 und 1990 besuchte, schreibt über dieses Problem: „Die Altäre als solche haben überlebt, aber die farbigen Holzschnit zereien in Reliefform, die sie beherbergt und geschützt hatten, wurden schon vor langer Zeit gestohlen. Im Jahre 1967 waren noch einige auf ihrem Platz; jetzt sind keine mehr da. Manche wurden mutwillig zerstört, andere von Gegnern des Vandalismus in »Schutzverwahrung« genommen, und diese können eines Tages, wenn die Zeit reif ist, ganz gut wieder auftauchen.“
– 44 –
No s ta l g i e Franz Achtner Am Neudeker Kreuzberg Diesen Sommer lief ich den Weg hinauf zur Wallfahrtskirche Käppele in Würzburg. Am Anfang des Weges las ich auf einer Tafel, daß mir der längste Kreuzweg Deutschlands bevorstehe. Ich mußte lächeln, denn der längste Kreuzweg im - einmal - deutschsprachigen Raum war weiß Gott unser Neudeker Kreuzberg. Oder vielleicht nicht? Wie lange brauchte man von der unteren Ölbergkapelle bis hinauf zum eiseren, sieben Meter hohen Gipfelkreuz, das weit hinaus sah auf unsere liebe schöne Heimat. Einen längeren und lieblicheren Kreuzweg kannte ich nicht. Es war mir nicht wichtig, ob wir den längsten Kreuzweg hatten, aber plötzlich stand unser Kreuzberg in Gedanken vor mir und ließ mich lange nicht mehr los. So stieg ich nun den Weg hinan zum Käppele und meine Gedanken flogen, wie so oft, nach Neudek. Am frühen Nachmittag eines trüben Novembertages im Jahre 1944 begann es sachte zu schneien. Die ersten Boten des nahen Winters! Als ich aus der Buchhandlung Laube in der Karlsbader Straße trat, wo ich meine wöchentlichen Zeitschriften holte, lag der frische Schnee schon knöchelhoch. Und kalt war es geworden. Dort beim Kreuzbergstüberl gingen die Treppen hoch zum Kreuzberg. Der Neuschnee verriet, daß vor kurzem drei Menschen die Stufen hinaufgestiegen sein mußten. Rings um mich winterliche Ruhe, nur die stillfallenden Flocken. Niemand kam von der Schloßgasse her, bloß auf der Fleischbrücke hatten es zwei Frauen ziemlich eilig. Der erste Wintertag trieb sie zur Eile. In den warmen Stuben war es wohl gemütlicher. „Etwas Zeit hast du“, und unwillkürlich stieg ich die verschneiten Stufen hoch. Vor mir im Schnee die drei Fußspuren und oft waren vor den Stiegen die kleinen Kindertapper verschwunden. Gewiß hatte die Mutter und ihr Begleiter das Kind zum „Engerl“ gemacht und über die Stufen gehoben. „Engerl flieg!“ wird man wohl lachend gerufen haben. War der Begleiter der Opa, weil der Vater irgendwo in fernen Landen im Krieg war? In Rußland, – 45 –
in Norwegen, in Ungarn, in Frankreich oder Jugoslawien? 1944 waren junge Männer rar in der Heimat. Nur ganz wenige und meistens nur solche, die verwundet waren, kamen auf einen kurzen Genesungsurlaub nach Hause. Die letzten Stufen hatte ich bald erreicht. Die Spuren im Schnee zweigten jetzt nach links ab. Wahrscheinlich wollten die drei zum Winkel und nahmen diese Abkürzung. In dem frischgefallenen Schnee nun nur noch meine Fußstapfen. Weit gedachte ich nicht zu gehen, nur bis zur Kapelle. Dort wollte ich eintreten und ein paar besinnliche Minuten verbringen. Bis zur Ölbergkapelle waren es vielleicht hundert Meter. Links unten sah ich den Goethestein, der schon ein hübsches Schneehäubchen trug. Die weiße Stille um mich machte mich irgendwie bange. Bevor ich in die Kapelle trat, blickte ich rechts den steilen Hang hoch, wo ich so oft mit meinen Freunden im Sommer zum Vogelschutzpark ging, zu unserer Frau Putz, wo wir so viele unbeschwerte, glückliche Stunden verbrachten. Der Neuschnee hatte den Pfad zugedeckt und war nicht zu erkennen. Auch die Birken standen nackt da und reckten ihr Geäst gegen den grauen Himmel. Die vier, fünf Stufen bis zum Eingang der Kapelle hatte ich schnell erklommen und aus dem Innern kam mir ein kalter, muffiger Geruch entgegen. Meine Schritte halten zu laut in der beängstigenden Stille. Vorne auf der dämmrigsteinernen Bühne, wo der Heiland kniete und sein Haupt gen Himmel richtete, hinter ihm sie schlafenden Jünger, standen am Sims unendlich viele brennende Kerzen. Die Flämmchen flackerten plötzlich, wahrscheinlich hatte ich zuviel Wind gemacht, obzwar ich sehr vorsichtig war, um diese Heiligkeit nich zu stören. Die Holzbank knarrte böse, als ich mich in eine der mittleren Bänke zwängte. Und wieder diese unheimliche Stillle um mich. Ganz schön kann einem das nahe gehen! Vorne auf der Steinbühne hatten sich die Kerzenflämmchen wieder beruhigt und verbreiteten ein schummriges Licht. Wie wenn der kniende Christus wackeln würde, so bewegte sich sein Schattenbild am Gewölbe der kahlen Kapelle. Viele Kerzen brannten da vorne. Wieviel Frauen und Mütter mögen es dort angezündet haben mit dem sehnlichsten Wunsch im Herzen, ihr geliebter Mann oder ihr lieber Sohn möge heil und ohne Schaden aus dem unseligen Krieg heimkehren. Ja gerade in diesem Jahr zeichnete sich das kommende Unheil bereits ab und wahrlich, ein Jahr später hatten viele Neudeker – 46 –
die liebe Heimat für immer verlassen müssen. Ich aber saß in der kalten Bank und ahnte nichts von den kommenden schrecklichen Tagen. Noch gab ich mich losen Gedanken hin, noch zehrte ich an länst vergangenen schönen Tagen, ja Jahren. Noch einmal stieg ich mit meinen lieben Kameraden im Geiste hinauf zum Kreuzberg und alle waren dabei. Wir haben gealbert, gelacht, gesungen, waren fröhlich. Und heute saß ich mutterseelenalein in dieser Kapelle. Viele von ihnen blieben schon draußen auf den Schlachtfeldern! Alles vorbei! Wie schön war doch unser Kreuzberg noch vor vielen Jahren. Nicht einmal die Nacht konnte ihm etwas anhaben. Wie schön war er anzusehen, wenn er beleuchtet war. Wie kleine Sternchen machten sich die elektrischen Lampen vor den Stationen aus, sah man von der Hochtanne auf unseren Ölberg. Ganz oben die hellsten Sterne, fast schon im Himmel, wo das Eisenkreuz mit dem angenagelten Christus stand und von wo aus das weiße Bergkircherl weit ins Land leuchtete. Wißt ihr das noch? „Du mußt jetzt wieder gehen“, habe ich zu mir gesagt, als es in der Kapelle merklich dunkler wurde. Als ich nach draußen kam, hat es heftiger geschneit. Meine einsame Fußspur von vorhin konnte ich fast nicht mehr erkennen, der dichtfallende Schnee hatte sie bereits zugedeckt. Ich ging wieder in Richtung Treppe, doch vorher mußte ich noch an einen dicken Buckenstamm klopfen, denn diesen Baum kannte ich zu gut. Und grinsen mußte ich auch. Vor etwa vier Jahren hatte ich mit diesem Baum Brüderschaft gemacht. Wieso? Oft, sehr oft sogar, ist die Jugend zum gemütlichen Vogelschutzpark hochgestiegen und meistens ging es in der Nacht nachhause. Oft war es stockfinster und man sah seine eigene Hand nicht vor den Augen. Licht durfte keines getragen werden wegen des Krieges, aber den Weg gingen wir schon unzählige Male, daß wir ihn im Schlaf kannten. Waren wir unten bei der besagten Kapelle, hatten wir gewonnen, denn der Pfad wurde breiter und bequemer und die Aufmerksamkeit ließ nach. Und gerade das wurde mir eines Tages zum Verhängnis. Mit dem Gedanken: Jetzt hast du gewonnen, jetzt kann dir nichts mehr passieren, rannte ich in der stockdunklen Nacht gegen jene Buche. Die Buche war natürlich standfester als ich und meine Kameraden mußten mich erst am Boden suchen, so hat‘s mich hingehaut. Anderentags tauchte ich in meiner Gesellschaft mit einem ziemlichen umfangreichen roten Biezl (Beule) an der Stirn auf und meine besten Freunde hätten sich fast totgelacht. So sind die Kollegen. – 47 –
Ich war recht betrübt, als ich wieder unten auf der schneebedeckten Straße, da beim Kreuzbergstüberl vorbei ging. Wie hat man uns um unsere Jugend betrogen und doch denke ich gerne an jene, trotz allem schöne Jugendzeit zurück. An diesem Wintertag hatte ich das letzte Mal meinen Fuß auf den Kreuzberg gesetzt und das letzte Weihnachten daheim gefeiert. Ich konnte damals nicht ahnen, daß es heute ein Abschied von diesem schönen Fleckchen Erde für immer war. Ich habe meinen Kreuzberg nie mehr betreten. Gewiß hat noch jahrelang das Heimweh an meinem Herzen genagt, aber die vielen Jahrzehnte in der Ferne haben Vergessen gebracht und nur frohes, glückliches Erinnern ist geblieben. Besonders zur Weihnachtszeit ertappt sich wohl ein jeder einmal, daß seine Gedanken in der verlorenen Heimat umherschweifen. Solen sie auch! Das Erinnern an längst vergangene Zeiten frischt das Gemüt auf und wie ein Geschenk liegt unsere liebe Heimat auf dem Gabentisch unterm Christbaum. Un immer werden wir sie in unseren Herzen tragen. (Neudeker Heimatbrief, 1987)
– 48 –
Au f e r s t e h u n g „Auferstehung des Neudeker Kreuzweges“ war der Name der Ausstellung, welche im November 2002 im Neudeker Museum in der Niederlassung des Kreismuseums der Region Karlsbad eröffnet wurde. Es wurde dort das erste fertige Relief für den erneuerten Kreuzweg in Neudek ausgestellt, und zwar das Relief für den Haltepunkt Nr. IV – Jesus begegnet seiner Mutter (Kunstharz, Patinieren mit verschiedenen Schattierungen von Braun, 170 x 90 cm). Autor – Heřman Kouba. Was geschah vor diesem Ereignis? Nach der Wende im November 1989 begann es über dem unglücklichen Kreuzweg hell zu werden. Keineswegs so schnell, wie diese Schöne (d.h. der Kreuzweg) es verdient hätte. Die Stadt Nejdek besaß lange Jahre keine Grundstücke des Kreuzweges. In ihrem Besitztum waren nur die Kapellen Nr. 3 bis 14. Alles Übrige gehörte dem Staat und wurde von dem Staatsunternehmen Wälder der Tschechischen Republik verwaltet. Die Stadt hatte in den 90-er Jahren andere Probleme. Sie baute eine Dampfleitung aus Vřesová, damit die Neudeker Luft sauber blieb. Es war notwendig, Geld in Wasserleitungen, in Wohnungsbestand und in die Verkehrswege zu investieren; und Geld fehlte immer. Am 17. November 1999 – an dem Tag des 10. Jubiläums der Samtenen Revolution – wurde die Bürgervereinigung JoN – „Jde o Nejdek“ (tschechische Abkürzung für „Es geht um Neudek“) gegründet, die historische und technische Denkmäler und Naturschöpfungen in Neudek und im Rohlaugebiet schützen will, auch Forschungen in der Geschichte von Neudek unterstützt usw. Sie knüpft frei an die Tätigkeit des damaligen deutschen Neudeker Erzgebirgsvereins an, dessen Tätigkeit Ende des 19. und anfangs des 20. Jahrhunderts ihren Höhepunkt erreichte und erst durch den Zweiten Weltkrieg beendet wurde. JoN nahm sich als ihre erste und wichtigste Aufgabe vor, den Neudeker Kreuzweg zu erneuern. Der erste Erfolg kam bald. Im September 2000 wurden dank der Initiative der Bürgervereinigung JoN und dem guten Willen des Staatsunternehmen Wälder der Tschechischen Republik im Rahmen des „Programms 2000“ die ersten zwei Haltepunkte auf dem Kreuzweg repariert. Die Erneuerung wurde von Jiří Pichl gesteuert - dem Neudeker Bürger und Angestellten – 49 –
der Wälder der Tschech. Rep. Die neuen Reliefs mit traditionellen, jedoch modern erfassten biblischen Darstellungen aus den letzten Stunden des Lebens von Jesus Christus kreierte die Bildhauerin Markéta Horňáková aus Hořice v Podkrkonoší aus künstlichem Sandstein. Leider zeigte sich dieses Material als sehr wenig widerstandsfähig gegenüber den Eingriffen der Menschen. Unbekannte Vandalen beschädigten die Reliefs bereits während eines Monats. Die Stadt beanspruchte vergeblich eine Übereignung der Grundstücke des Kreuzweges in ihr Eigentum und so konnte der Umbau der Wege und der Stützwände nicht weitergehen. Im November 2001 gründete die Bürgervereinigung JoN den Stiftungsfond Kreuzweg in Nejdek, der vom Verwaltungsrat gesteuert wurde; dieser bestand paritätisch aus der Bürgervereinigung JoN und aus den Stadtvertretern. Im März 2002 wurde dieser Stiftungsfond beim Kreisgericht in Pilsnen registriert. Im April 2002 entschloss dann der Ausschuss der Bürgervereinigung JoN zusammen mit dem Bürgermeister der Stadt einstimmig, dass der Auftrag für künstlerische Gestaltung des Kreuzweges an den Neudeker bildenden Künstler Heřman Kouba gegeben wird – dem Mitglied der Union der bildenden Künstler. Dies geschah am 3. März nach einem Besuch des Ateliers von Heřman Kouba, als sich der Ausschuss der Bürgervereinigung JoN und der Bürgermeister der Stadt das Relief angeschaut hatten, welches Heřman Kouba aus einem künstlerischen Bedürfnis und für ihn selbst geschaffen hatte. Mit der Schaffung von Beiwerk und Verzierungselementen wurde ein weiterer Neudeker Bürger beauftragt - Herr Stanislav Nádeníček. Es wurde auch eine neue Zusammensetzung des Materials aller Abgüsse vereinbart – künstliches Harz mit Füllmitteln, welches gegenüber Aufstoß widerstandsfähig sowie form- und farbstabil ist. Im August 2002 wurden dann entsprechende Verträge mit beiden Künstlern abgeschlossen. In den Jahren 2002 – 2007 versammelte die Bürgervereinigung JoN – „Jde o Nejdek“ in den Stiftungsfond Kreuzweg in Nejdek von Mäzenen, Sponsoren und von der Örtlichen- und Kreisselbstverwaltung den Betrag 2.200.000 CZK für die Erneuerung des künstlerischen Teiles des Kreuzweges. Der bildende Künstler Heřman Kouba arbeitete an 14 Reliefs 5 Jahre lang – von 2002 bis 2007. Die traditionellen Darstellungen laut des – 50 –
Römisch-Katolischen Kanons verarbeitete er sehr verantwortungsvoll im Geiste der ursprünglichen gestohlenen Reliefs im Nazarener Stil. Als die Arbeiten fortschritten, wurden die neuen Reliefs allmählich ausgestellt. Außer der erwähnten Ausstellung im Museum (November 2002 – Februar 2003) wurden die neuen Reliefs in der Kirche St. Martin bei der 15. Pilgerfahrt des guten Willens in Nejdek (2004) ausgestellt, in der neuen Produktionshalle der Firma Witte Nejdek (April 2005) und bei den 58. Sudetendeutschen Tagen in Augsburg (Mai 2007). Der Neudeker Kreuzweg mit der vollständig zerstörten Kapelle des Olivenberges, der Ruine der Kirche Grab Gottes, mit 14 leeren Kapellen, die ohne ihre Reliefplastiken und die gesamten Verzierungselemente aus Eisenguss den Vandalen nur dank ihrer Steingrundlage und der vollkommenen Arbeit der damaligen Steinbildhauer widerstanden - dieser einzigartige Kreuzweg erlebte endlich eine Rückkehr seines damaligen Hausherrn: Im Juli 2007 wurde der Kreuzweg auf dem Kreuzberg in Nejdek nach gezielten Bemühungen des Bürgermeisters Jan Drobil ins Eigentum der Stadt Nejdek übertragen.
– 51 –
Kreuzweg
( Vi a d o l o r o s a )
Der Weg, den Jesus von Nazareth nach seiner Aburteilung von Pilatus bis auf den Berg Golgota zur Kreuzigung durchgehen mußte, heißt der Kreuzweg. Nach christlicher Tradition führt dieser Weg in Jerusalem ab Burg Antonion bis zum Tempel des göttlichen Grabes. Nach schon früher praktizierten Übung, lebte die Tradition, den Kreuzweg gemeinsam mit Jesus durchzugehen, besonders in der Zeit der Kreuzfahrer auf. Im späten Mittelalter wurde durch den Franziskanerorden die Andacht des Kreuzweges im Westen eingeführt. Diese wurde in Form von Stationen im Kirchenschiff, oder an Weg- bzw. Straßenränden angebracht. Jede Station war als Ereignis des ursprünglichen Kreuzweges dargestellt. Die Teilnehmer verrichteten dabei ein Gebet. Im 15. Jahrhundert waren es sieben Stationen, ab der Zeit des Baroks vierzehn und diese Zahl hat sich bis heute erhalten. Die Stationen sind mit je einem Kreuz bezeichnet und sind den Stationen auf dem Weg zum Kalvariaberg dargestellt. Vor allem sind es: Christus fallend unter der Last des Kreuzes (dreimal), die Begegnung mit seiner Mutter, mit Simeon aus Cyrene und mit Veronika. Weiter sind es: Christus wird entkleidet, am Kreuz genagelt, die Kreuzung Christi, Christus im Schoß seiner Mutter (die Szene ist in christlicher Tradition Pieta genannt) und Begräbnis Christi.
– 52 –
Mecenáši a sponzoři obnovy křížové cesty v Nejdku Mäzene und Sponsoren der Erneuerung des Kreuzweges in Nejdek Soukromníci | Privatpersonen Blahoušová Marta, Nejdek Členové OS JoN – „Jde o Nejdek“ Mitglieder der Bürgervereinigung JoN – „Jde o Nejdek“ Hosté ze SRN v hotelu Anna Nejdek | Donderer Anita, Augsburg Die Gäste aus der BRD im Hotel Anna Nejdek Jeništa Václav, Karlovy Vary | Stöhrová Monika, Nejdek Waldöstl Josef, Dresden | Waldöstl Gerda, Dresden Waldöstl Andreas, Pirna
Podniky a instituce | Unternehmen und Institutionen Česko-německý fond budoucnosti Deutsch-Tschechischer Zukunftsfonds Sokolovská uhelná, a.s. SWISS-FORM, a.s. Nejdek WITTE Nejdek, s.r.o. Karlovarský kraj | Region Karlsbad město Nejdek | Stadt Nejdek
– 53 –
P O DĚKO VÁNÍ | DANKSAGUNG
Spolupracovali | Zusammenarbeit mit Bc. Pavel Andrš Ing. Miroslav Holeček MgA. Zdeněk Pánek Pavlína Schwarzová Poděkování státnímu okresnímu archivu v Karlových Varech, archivu při Městském úřadě v Nejdku. Danksagung an das Staatliche Bezirksarchiv in Karlovy Vary und Archiv beim Stadtamt in Nejdek. Autor děkuje za zapůjčení fotografií a pohlednic paní Marii Budkové, Jiřímu Pichlovi, Ing. Jaroslavu Štorkánovi, Josefu Waldöstlovi a Miloslavu Wünscherovi. Der Autor bedankt sich für die Leihgabe von Fotografien und Postkarten von Frau Marie Budková, Jiří Pichl, Ing. Jaroslav Štorkán, Josef Waldöstl und Miloslav Wünscher. Některé fotografie byly již reprodukovány v publikaci Takový byl Nejdek (vydalo město Nejdek v roce 2005). Einige Fotografien wurden bereits in der Publikation Takový byl Nejdek – So war Nejdek (ausgegeben von der Stadt Nejdek im Jahre 2005) reproduziert.
– 55 –
Mgr. Milan Michálek
Křížová cesta v Nejdku
Zrození, proměny, úpadek a zmrtvýchvstání První vydání. Překlad do německého jazyka: ORBIS, K. Vary Obálka, sazba a grafická úprava: Studio Rubens, s.r.o. Odpovědný redaktor: Ing. Dita Rindová V roce 2007 vydalo město Nejdek, náměstí Karla IV. 239, Nejdek ke 150. výročí otevření nejdecké křížové cesty. Pro město Nejdek vyrobilo Studio Rubens, s.r.o.
Mag. Milan Michálek
Kreuzweg in Nejdek Geburt, Umwandlungen, Niedergang und Auferstehung Erste Ausgabe.
Übersetzung in die deutsche Sprache: ORBIS, K. Vary Umschlag, Satz und grafisches Design: Studio Rubens, s.r.o. Verantwortlicher Redakteur: Ing. Dita Rindová Ausgegeben im Jahre 2007 von der Stadt Nejdek, náměstí Karla IV. 239, Nejdek zum 150. Jubiläum der Eröffnung des Neudeker Kreuzweges. Hergestellt für die Stadt Nejdek von Studio Rubens, s.r.o.
