Child Balance: The original series bubushow
Seznam postav: Nová kolonie (linie 2) Major Tasha Kronesová Poručík Simon Ingirus Krystal Ostatní Worf Kapitán Kruge A-Tommy Mikel
Enterprise NCC 1701A Kapitán James T. Kirk. (Kapitán) Spock – vědecký důstojník (Kapitán) Hikaru Sulu – kormidelník Velitel Pavel Chekov Šéflékař Leonard Bones McCoy Šéfinženýr Montgomery Scott Doktorka Christine Chapelová Uhura – komunikační důstojník Podporučík Digby - specialista
Prolog Poslední mise zavede Enterprise NCC-1701A pod velením kapitána Kirka, do oblasti zvané jako Dewonské pásmo. Během mise, při které měli pátrat po ztracených lodích Yorktown a Hood. Skončí však uvězněni v oblasti a narazí na cizí Koloniální plavidlo, Oko 7Z. Loď, která jak se ukáže, skončila kvůli nehodě roztříštěná v čase. Jenomže tím problém nekončí. Vše totiž nasvědčuje tomu, že Enterprise se nedostane ven, pokud Koloniální plavidlo zůstane v jejich časoprostoru. Velitelka Oko 7Z se postupně dozvídá od A-Tommyho tajemství, tajemství, která před ní jeho mistr dlouho zatajoval. Včetně proroctví o dítěti rovnováhy, které se jí přímo dotýká. Přes všechnu snahu mladého Strážce, pouze ona jediná může zvrátit současný běh událostí a zajistit obnovu přirozeného řádu věcí. Enterprise a její posádka jsou přitom pouze jedním z klíčů řešení problému. K vyřešení problému bude třeba spolupráce všech Enterprise, té současné, minulé i budoucí. Enterprise NCC-1701A, hvězdné datum 8513,6 Enterprise pokračovala v průzkumné plavbě, hlouběji do neznámé anomálie. Zkáza lodi Yorktown zanechala řadu otázek a kapitán Kirk na ně chtěl získat odpověď. Bylo úkolem jeho lodi zjistit, co se s nimi stalo a přesně tohle hodlal udělat. Pro Yorktown už mnoho udělat nemohl, ale pokud najdou alespoň Hood bude jejich mise alespoň trochu úspěšná. Teda pokud se odsud vůbec dostanou celí. V podobných úvahách hleděl na hlavní obrazovku a sledoval jak se postupně přibližují k troskám, které kdysi byly hvězdnou lodí. „Máte už něco pane Digby?“ „Nejsem si úplně jistý,“ odtušil podporučík zamračeně. „Momentálně zachycuji zbytkovou energetickou signaturu.“ „Třeba po střelbě?“ „Ne pane,“ zavrtěl rezolutně hlavou. „Stopa po výstřelu se rozptýlí poměrně rychle. Tohle je něco většího.“ „Jak blízko jsme k troskám?“ „Jeden milión a tři sta dvacet sedm kilometrů.“ „Pohotovost! Zvednou štíty!“ „Ano kapitáne.“ „Pokud zničili loď třídy Constitution, potom bych byl hodně nerad, aby Enterprise dopadla podobně.“
„Počkat!“ zpozorněl Digby. Pro jistotu ještě jednou podíval na senzory, ale nemohl popřít co zde viděl. „Zaznamenávám dvě malá plavidla na okraji našeho dosahu.“ „Identifikace!“ „Zatím nemohu určit, komu patří, ale podle všeho mají minimum zbraní. Nepředstavují hrozbu. Nejspíš jde o mrchožrouty, které přilákali trosky Yorktownu.“ „Pochybuji, že budeme mít takové štěstí,“odtušil Kirk sardonicky. „Chekove!“ „Ano kapitáne!“ „Pomozte panu Digbymu zjistit, co jsou ty lodě zač.“ „Ano kapitáne,“ přisvědčil Pavel trochu zaraženě. Pokud on vypadal zaraženě, tak Digby naopak působil dojmem, že kousnul do něčeho opravdu hodně kyselého. Naštěstí měl Chekov vyšší hodnost, takže si nemohl dost dobře postěžovat. „Snižte rychlost pane Sulu!“ „Ano kapitáne!“ „Stále ještě nelitujete toho, že jste si nepřevzal Excelsior?“ „Dobře víte, že na něm prováděli rozsáhlé opravy a neopustí dok, alespoň tři týdny.“ „I tak jste mohl na svou novou loď dohlížet.“ „A přijít o poslední dobrodružství s Enterprise?“ usmál se novopečený kapitán. „To nikdy pane!“ „Doufám, že toho nebude muset litovat,“ opětoval Kirk trochu nuceně úsměv. „Kapitáne, už víme komu patří ty lodě!“ ozval se náhle Chekov, čímž vzbudil Kirkovu zvědavost, ale jako už poněkolikáté za posledních pár dní, by byl mnohem raději, kdyby nemusel vyslechnout špatné zprávy. Špatné zprávy a pohromy, jako by se na ně lepily. Od okamžiku kdy vstoupili do Dewonské oblasti se odehrávaly samé podivné věci. V rychlém sledu jdouce po sobě. „Dobrá práce pane Chekove!“ pochválil zbraňového důstojníka přes zcela jasné tušení, že nebude mít radost z toho co uslyší. „Podle všeho jde o Tholianské lodě.“ „Tholiané?“ „Ano pane. Začínají vytvářet energetickou síť!“ „Zatraceně!“ zaklel Jim, protože tohle nebylo ani trochu dobré. „Plný zpětný chod!“ „Rozkaz,“ přikývnul Sulu. „Pozdě,“ uklouzlo Digbymu. „Má pravdu kapitáne, nedostaneme se ven včas. Ne pouhým impulsem a Warp zde nefunguje,“ potvrdil pohotově Sulu. „Zastavte.“ „Stojíme.“ „Jak mohli dvě takhle malé lodě vytvořit tak obrovskou síť?“ divil se Digby. „Jak vidíte pane Digby, nemají sice skoro žádné zbraně, ale zato dokáží vytvořit energetickou bariéru. Stejnou bariéru, kterou nejspíš zničili Yorktown.“ „Podivné…,“ „Chekove?“ „Musí tu mít více lodí kapitáne. Dvě plavidla by nedokázaly vytvořit tak obrovskou síť. Rozhodně ne natolik stabilní, aby nás zde udržela.“ „Ovšem ta síť je stabilní. Pokud do ní narazíme, i se spuštěnými štíty. Bude po nás,“ podotknul Digby obratem. „Vypadá to, že nás Tholiané převezli,“ zamručel Kirk. V duchu si přál, aby zde měl Spocka, protože vulkánec by zcela jistě na něco přišel. Když už nic, tak by alespoň Tholiany nějak převezli. Pokud ovšem neměli moc dlouhou paměť a nepamatovali si setkání s Enterprise. „Uhro! Zkuste s nimi navázat spojení!“ „Ta síť ruší veškeré naše vysílání. Nemohu se spojit ani s panem Spockem na Oko 7Z.“
„Čím dál tím lepší.“ „Kapitáne?“ „Co máte pane Digby?“ „Možná to není důležité, ale zaznamenal jsem v Tholianské síti cosi, co vypadá jako uzlové body.“ „A…,“ vybídnul mladého poručíka k dokončení pointy. „Myslím, že díky těmto uzlinám je jejich síť tolik stabilní.“ „Takže, pokud některou z nich narušíme, potom bychom mohli prorazit?“ „Ano pane…,“ „Určitě to má nějaký háček, že?“ „Nemohu ty uzliny přesně zaměřit. Ruší naše zaměřovací skenery.“ „Co ruční zaměřování?“ „To by šlo, ovšem musíme zasáhnout ty správné, jinak se síť zhroutí a nás nejspíš vezme sebou.“ „Tohle se nejspíš muselo stát Yorktownu.“ „Problém spočívá v tom, že pokud použijeme torpéda, výsledná exploze spustí řetězovou reakci a na použití fázerů už bude pozdě.“ „Jste teď vědecký důstojník pane Digby. Máte kvalifikaci, máte výcvik, máte všechny předpoklady, takže najděte řešení dřív než bude pozdě.“ „Rozkaz kapitáne!“ „Za jak dlouho nás ta síť pohltí?“ „Za třicet devět minut,“ promluvil Chekov dodávaje: „Ovšem už za třicet minut bude na jakoukoliv proti akci pozdě.“ „Máte třicet minut pane Digby!“ „Ano kapitáne,“ přisvědčil okamžitě. „Řešení je zdánlivě jednoduché, ale provedení bude složitější.“ „Chekove?“ „Musíme vyndat hlavice fotonových torpéd a nahradit je rezonančním sekvencérem, který by měl narušit stabilitu energetických uzlů a způsobit v síti trhlinu, aniž by došlo ke zhroucení sítě.“ „V čem je problém?“ „Nevíme jakou nastavit frekvenci, aby to fungovalo.“ „Nejprve bychom měli upravit torpéda a s nastavením frekvence si budeme lámat hlavu během montáže. Ostatně tu frekvenci můžeme nastavit i dálkově po odpálení torpéda.“ „Nejdřív, ale potřebujeme základ z kterého budeme vycházet!“ Kirk si pouze povzdechnul. Situace nebyla opravdu příznivá. Přes veškerou opatrnost vpadli do pasti. Tholiané byli druhem o kterém věděli poměrně málo. Kromě ojedinělých setkání, které bylo možné spočítat na prstech jedné ruky v nichž dávali jasně najevo své nepřátelství vůči Federaci. Jediné, čím se mohl utěšovat, byl fakt, že alespoň někdo z posádky přežije. I když šlo o opravdu hodně malou útěchu. Občas vrhnul letmý pohled směrem k místu, kde se Digby s Chekovem dohadovali. Za jiných okolností by mu přišlo jejich chování směšné, ale ne teď. Evidentně mladý podporučík zkoušel přesvědčit Pavla o tom, že jeho teorie je správná, zatím co on měl dosti podstatné výhrady. Kromě toho byl starší a zkušenější důstojník, sloužící na Enterprise už hezkou řádku let. Nakonec kapituloval, ale to jenom z důvodu, že sám nepřišel s ničím lepším. Digby opustil můstek, aby modifikoval torpéda pro odpálení, které mu zatím Scotty ve strojovně připravoval. Chekov zůstal na můstku a vědeckou stanici převzal jiný důstojník. Jim si sotva všimnul, kdo vlastně zastoupil Digbyho. Pokud by se podíval lépe, potom by si jistě všimnul, že mladého muže v uniformě praporčíka, nikdy předtím neviděl. V téhle napjaté
chvíli, však směřovaly veškeré jeho starosti jiným směrem než aby se zajímal, kdo obsadil vědeckou stanici. Pokud by se podíval lépe, určitě by si všimnul řady nesrovnalostí v praporčíkově chování. Rozhlížel se totiž ostražitě kolem sebe, zatím co jeho prsty pobíhaly po ovládacím panelu doslova neuvěřitelnou rychlostí, aniž by se díval co dělá. Mnohem víc si všímal, aby ho nikdo neviděl, jak dělá něco podezřelého. Pokaždé, když se někdo otočil, sklopil pohled a zvolnil v tempu. Jakmile mohl, znovu přidal, ačkoliv těch okamžiků, kdy na něj někdo, byť letmo pohlédl, bylo velice málo. „Čas!“ vyžádal si Kirk hlášení, přestože příliš dobře věděl, kolik zbývá do bodu, odkud nebude návratu. „Devět minut kapitáne,“ dostal o Chekova, který držel prst nad odpalovačem torpéd. „Pane Digby, jak to vypadá?“ kontaktoval přes komunikační vědeckého důstojníka ve strojovně. „Jsem skoro hotov pane!“ ohlásil se ihned. „Už jenom musíme doladit frekvenci torpéda, ale je tam spousta interferencí, které nám brání určit správný kmitočet, který roztrhne Tholianskou síť.“ „Máte necelých devět minut, takže…“ „Za pět, nejpozději za šest minut budeme moci střílet!“ „Dobře,“ přešel Kirk způsob, jakým ho přerušil uprostřed věty. „Ano pane. Bude to fungovat. Vsadím na to svou hlavu.“ „Pokud to nebude fungovat, nejspíš ani nebudu mít příležitost vás degradovat,“ dodal Jim suše. O pět minut později už Chekov naznačil kapitánovi, že modifikovaná torpéda jsou připravená k vypuštění. Kapitán James Kirk se naposledy nadechnul, doufaje že to není naposledy a vydal jednoznačný rozkaz: „Palte!“ Nebylo třeba, nějaké dramatické projevy, přestože na něj se upíraly pohledy členů posádky. Pokud něco nevyjde, potom on, James Kirk, nikoliv nějaký mladý podporučík, bude zodpovědný za životy posádky, pokud Digbyho plán nevyjde. „Torpédo jedna a torpédo dvě odpáleny!“ oznámil Chekov zdánlivě klidně. Hlavně on měl značné pochybnosti, protože Digbyho teorie byla dost divoká a přes slibný základ, se mohlo pokazit příliš mnoho věcí. „Chekove!“ prásknul kapitánův hlas můstkem, když torpédovou komoru Enterprise opustilo třetí torpédo. Následovalo své dva předchůdce mnohem vyšší rychlostí a k cíli tudíž muselo dorazit dříve než oni. „Já ho nevypálil kapitáne!“ zavrtěl Pavel rezolutně hlavou. V jeho tváři bylo patrné překvapení, které rozhodně nehrál. Neměl ani tušení o nějakém třetím torpédu. Teda pokud Scotty nepřišel s něčím novým. Hlavní inženýr by je jistě upozornil na změnu plánu. „Podívejte!“ ukazoval na hlavní obrazovku Sulu. Skutečně. Třetí torpédo najednou prudce změnilo směr. Šlo opravdu o obrátku, kterou torpédo prostě nemohlo provést. Konstrukčně nemohlo vydržet takový manévr, ale vydrželo. Navíc provedlo ještě jeden šílený manévr než zasáhlo cíl. „V síti se vytváří trhlina, kurz…“ přišlo hlášení z vědecké stanice. „Sulu, zamiřte tam!“ nenechal Kirk dokončit dotyčného větu a rychle jednal. Kdyby opět věnoval více pozornosti tomu, kdo pronesl ta slova, musel by si toho všimnout. Nejspíš by zjistil, že trhlina se začala tvořit až skoro deset vteřin poté, co kormidelník prudce změnil dráhu letu. „Je příliš malá, tudy asi neproletíme,“ vrtěl hlavou Sulu, přestože letěl na plný impuls směrem, kterým se otvírala možnost záchrany, bylo nad slunce jasné, že Tholiané zalepí svou síť včas. Pár vteřin nato však dospěla k cíli první dvě torpéda. Zasáhla určené uzliny. Trhlina se následkem exploze výrazně rozšířila a současně přestala uzavírat, čehož si současný kormidelník a budoucí kapitán Excelsioru nemohl nevšimnout. V duchu poslal tichou modlitbu za skvělé načasování. Síť se sice znovu začala pomalu uzavírat, ale to již Enterprise
prolétala ven. Na můstek akorát vpadnul Digby a zaujal místo u vědecké stanice. Fakt že tam momentálně nikdo nebyl ani neznamenal. Podle všeho bylo víc než jasné, že jeho plán vyšel. Akorát netušil, že trochu jinak. „Mám pozici Tholianských lodí kapitáne!“ dal ihned najevo svou přítomnost. „Fotonová torpéda Chekove!“ přikázal Kirk zvažuje naposledy své možnosti. Unikl z pasti, ale nikde nebylo řečeno, že se Tholiané nepokusí totéž udělat s Enterprise, jakmile budou mít příležitost. Příležitost, kterou jim rozhodně nehodlal poskytnout. Ne podruhé. Sice je nechtěl zničit, aby nepřiléval vroucí olej mezi už tak dost napjaté vztahy mezi Tholiany a Federací. Jenomže tady musel chránit svou loď a svou posádku. Rozhodně neměl mnoho možností na výběr. „Cíl zaměřen kapitáne!“ „Palte!“ První dvě torpéda zasáhla nepoměrně menší Tholianské plavidlo, které vzápětí explodovalo. Síť okamžitě zmizela. Kirk zavrtěl lehce hlavou na Chekovovo gesto, zda má zaměřit druhou Tholianskou loď. Podle všeho Tholiané operovali ve dvojicích, takže zničením jednoho plavidla zmařili jejich záměry a přestali pro Enterprise představovat hrozbu. „Nový kurz Sulu. Vracíme se zpátky!“ zvolil raději druhou možnost. „Ano kapitáne,“ odpověděl kormidelník poslušně, ale v jeho hlase byla patrná známka nesouhlasu. Jenomže znal svého kapitána a věděl, že není nijak krvežíznivý, takže nehodlal střílet po někom, na koho střílet nemusel. O to víc si ho vážil a udělal si poznámku do paměti, až bude přebírat velení Excelsioru. Alespoň mu odložení vypuštění umožnilo poslední dobrodružství s legendárním kapitánem Enterprise, lodi na které on sám strávil posledních dvacet let života. „Tholiané neustupují!“ prásknul do ticha Digbyho hlas. „Zadní pohled!“ vyžádal si Kirk obratem. Zamračil se při pohledu na přibližující plavidlo. „Rychle nás dohánějí, pane!“ pronesl celkem zbytečně Digby, neboť tohle bylo nad slunce jasné. „Musí vědět, že sami pro nás nepředstavují hrozbu,“ neodpustil Chekov podotknout. Měl možnost analyzovat cíl a byl si jist, že bez své sítě jsou velice zranitelní. Ostatně, když jejich loď bezpečně zničila dvě torpéda potom neměli mít žádnou šanci. „Zjevně si to nemyslí,“ ušklíbnul se Kirk. „Uhro, dejte mi volací frek..,“ nedořekl svá slova, kterými chtěl předejít tomu, co právě začalo. Můstek se pořádně otřásl, jak se do štítů opřely zbraně Tholianů. „Tolik k diplomacii,“ poznamenal Kirk bezvýrazně a musel se znovu zachytit opěrky křesla, jak se další energie z Tholianských zbraní opřela do Enterprise. „Strojovna volá můstek!“ „Ano Scotty?“ „Kapitáne, nevím jak to ty zatracený Tholiani dělaj, ale dávají nám pořádně zabrat. Štíty slábnou!“ „Zaměřte na ně fázery!“ „Zaměřeno!“ „Palte!“ Fázerový prstenec zažhnul energií, jakmile Sulu natočil Enterprise více bokem, aby na dotěrného pronásledovatele mohli střílet. Dvojité fázerové dělo vypustilo temně rudé svazky energie, které se zakously do trupu Tholianské lodi. Před prvním zásahem Tholiané ještě unikli, ale Fázery byly konec konců zbraně zasahující rychlostí světla, takže druhá salva už je nemilosrdně dostihla. Energetické zbraně prorazily pancíř a po několika výstřelech zbyl z nepřátelského plavidla jenom doutnající vrak. „Přežil to někdo?“ „Negativní.“
„Naberte kurz zpátky k Oko 7Z. Plný impuls!“ Přikázal kapitán hned, jak byl jasné, že se zbavili Tholianů. Nemohl se zbavit pocitu, že ho čekají další, potíže, jakmile se vrátí zpět. Při jeho současném štěstí určitě ano. „Ano kapitáne!“ Enterprise teď již nic nedrželo, takže se plnou rychlostí řítila zpátky k místu, které původně opustili a kde zanechali výsadkovou skupinu. Dost nechráněnou, což byl jeden z důvodů proč kapitán tolik spěchal zpátky. Nebyli pryč ani dvě hodiny a za tu dobu se mohlo lecos stát. Tholiané určitě nebyli jediným překvapením v téhle zatracené anomálii. S určitým napětím sledoval čas, který jim zbýval. Možná se neměli vzdalovat od Koloniální lodi, ale zase na druhou stranu právě získali informace o posádce lodi Yorktown, přestože málem dopadli jako oni. Hvězdná flotila ztratila ve vesmíru další loď a zůstávalo momentálně jen a jenom na nich, aby zabránili zničení další lodi federace, Enterprise nepočítaje. „Kapitáne, máme spojení s výsadkem!“ ozvala se po nekonečně dlouhých minutách Uhra. „Konečně.“ „Volá nás pan Spock.“ „Hlášení Spocku! Jste tam všichni v pořádku?“ zeptal se v naději, že dostane kladnou odpověď. „Obávám se že nikoliv kapitáne,“ odpověděl vulkánec vážně. „Co se sakra stalo?“ „To nevíme, ale ať se doktor McCoy připraví na příjem zraněného!“ „Za jak dlouho budeme na dosah transportéru pane Digby?“ „Za osm minut.“ „Dobrá. Slyšel jste Spocku?“ „Ano rozumím.“ „Co přesně se stalo a kdo z vás je zraněný?“ „Došlo k tomu před několika minutami. Major Kronesová byla napadena. Jde o bodné zranění způsobené sečnou zbraní. Velice ostrou. Nikoho jsme nepostřehli. Všechno se muselo odehrát během několika vteřin, ale senzory ukazují, že na lodi jsme jenom my tři. Nikdo další.“ „To nám ještě chybělo,“ povzdechl si Jim. „Vydržte budeme u vás co nejdříve.“ „Snad do té doby nevykrvácí…,“ zaslechl poznámku, kterou nepronesl Spock, ale koloniální inženýr, který byl třetím členem výsadku. „Kostro, připrav se! Budeš mít práci!“ zahučel do komunikačního linku na opěrce svého křesla, hned jak našel frekvenci na ošetřovnu. „Říznul si se snad do palce nebo co?“ zazněla patřičně štiplavá odpověď hlavního lékaře. „Skoro ses trefil,“ odtušil suše. „Takže si radši připrav nádobíčko. Do osmi minut tam máš pacienta s těžkým bodným zraněním.“ „Bodným zraněním?“ „Nevím na co tam Spock narazil, ale někdo je tam napadl a majora Kronesovou si vybral za cíl.“ „Hned se do toho dám.“ Ukončil šéflékař Enterprise spojení. „Rychle, rychle! Musím jí dostat ihned na sál!“ křičel McCoy, zatím co jeho asistenti právě přebírali od Spocka a Simona Ingiruse zraněnou Tashu. Slovo silně krvácelo, bylo opravdu na místě. Zatím si nelámal hlavu s tím jak se to přesně stalo. Kapitán ho už předtím v rychlosti informoval, ale důležitější bylo, co s tím udělá. Ostatně než skončí, Jim určitě oba přítomné vyzpovídá a zjistí, jak je možné, když na palubě nikdo nebyl, aby utrpěla takové zranění. Pokud jim nezatajili něco dost podstatného. V současné situaci by to rozhodně nebylo nijak překvapující. „Potřebuji zjistit, jakou má krevní skupinu!“ vrhnul pohled ke koloniální zdravotnici.
„Ona má velice vzácnou krevní skupinu. Nikdo z naší posádky jí nemá, pokud chcete vědět tohle,“ odpověděla s lehkým pokrčením ramen. „Možná by stačilo najít nejbližší skupinu…“ „Neposloucháte mě doktore!“ přerušila ho Krystal prudce. „Jakkoliv se vám to bude zdát nemožné, ona má všechny krevní skupiny. Alespoň ty lidské. Její krev však obsahuje další příměsi, které zastupují Chartocké krevní skupiny.“ „To je nemožné!“ ohradil se ihned. „Můžete si to klidně ověřit, pokud ještě bude jak.“ „Zatraceně!“ zaklel Kostra a začal štěkat povely na svůj personál. „Rychle tlakový obvaz, musíme to zarazit než ztratí ještě víc krve.“ Vydával další a další pokyny pro svůj tým, aby zastavil krvácení a co nejdříve uzavřel otevřenou ránu. Krystal pouze stoicky pokrčila rameny. Beze slov následovala šéflékaře Enterprise na operační sál. Chtěla cosi utrousit o tom, že na červené Spockově uniformě není krev tolik vidět, ale nechala si poznámku pro sebe. Na ošetřovnu totiž dorazil ještě další návštěvník. Věnoval oběma mužům zvídavý pohled, akorát bez jakéhokoliv pobavení. Situace se začala komplikovat a on neměl komplikace příliš v lásce. Problém byl v tom, že komplikace vyhledávali spíš jeho než on je. „Má někdo z vás tušení jak k tomu došlo?“ zeptal se obou dvou ignorujíce, jak vypadají. „Nikoho jsme neviděli kapitáne. Ani trikordér neukazoval žádné další známky života,“ začal vysvětlovat Spock. „Na jak dlouho jste jí ztratili z dohledu?“ „Sotva na pár minut. Chtěla být chvilku sama v laboratoři.“ „Řekla proč?“ „V laboratoři je v kriostázi uložen organický vzorek.“ „Poručíku?“ obrátil Kirk pohled k inženýrovi. „Ten organický vzorek je ve skutečnosti její dítě,“ odtušil značně neochotně. „Tedy mohlo by být, pokud se doktorce Markusové podaří stabilizovat jeho DNA v prvopočátečním stádiu.“ „Ach tak,“ přitakal s určitým pochopením. „Je to velice komplikované kapitáne, ale raději bych nezabíhal do podrobností,“ opáčil Simon lehce upjatě. „Za prvé nejsem doktor, a za druhé nechci být indiskrétní.“ „Jenomže tam zřejmě byl ještě někdo další!“ trval Kirk na svém. „Do laboratoře nevedou žádné průlezy a je zde jenom jeden vchod. Před ním jsme stáli my dva. Pokud nepočítáme ještě ošetřovnu, ale ta je zamořená časovou radiací a tudíž nepřístupná.“ „Je možné, že útočník přišel z jiného časového období,“ nadhodil Spock jedinou možnou logickou variantu, která se v dané situaci nabízela. „Pak by, ale nemohl existovat v našem čase,“ namítnul Simon. „Ne nezbytně nutně,“ nesouhlasil vulkánec. „Jelikož nevíme, které časové linie ovlivňují Oko 7Z, nelze tedy určit, jestli časová radiace působí oběma směry.“ „To jako, že jedna část je v minulosti a jedna v budoucnosti? Tohle naznačujete Spocku?“ „Vše nasvědčuje tomu, že přinejmenším jedna linie pochází z minulosti. Je tedy docela možné, že druhá pochází naopak z budoucnosti.“ „Podle čeho tak usuzujete Spocku?“ „Vzpomínáte si, která loď poprvé objevila anomálii v Dewonském pásmu?“ „Enterprise NX-01,“ svitlo Jimovi okamžitě, kam jeho dlouholetý přítel míří. „Ano. Je jenom logické, že všechno začíná zde.“ přikývnul úsečně. „Prozkoumal jsem předtím všechny dostupné informace o Dewonské oblasti od roku 2154, až do dneška a nenašel žádné další nezvyklé úkazy. Ani vědecká základna nehlásila za dobu svého působení nic, co by se podobalo naší situaci. Žádné lodě, žádné další anomálie, nic. „Ale jak potom zjistíme, co se má stát v budoucnosti?“ „Za normálních okolností nijak, ovšem…,“
„Moment, moment!“ zarazil jeho spekulace Simon. „Naznačujete zde, že z budoucnosti je možné vstoupit do minulosti, aniž by dotyčného ovlivnila časová radiace?“ „Ano, ovšem jde o pouhou spekulaci založenou na ne-zcela průkazných faktech.“ „Takže oblasti, odkud jsme vytáhli naše lidi se nacházejí v minulosti?“ „Teoreticky ano.“ „A zbytek lodi se nachází nejspíš v budoucnosti.“ „Přesně tak.“ „Potom musí být v tomhle všem nějaký vzor. Obzvláště když je zde přesně čtvrtina posádky.“ „Pravděpodobně ano.“ „Potřebuji provést skeny naší lodě!“ „Senzory neprojdou skrze trup.“ „S tím už si nějak poradím,“ mávnul Simon rukou. „Do toho!“ dal kapitán Enterprise svůj souhlas. Tihle dva by se nejspíš začali dohadovat, takže je raději pobídnul sám. Tasha vnímala shon na operačním sále jenom hodně vzdáleně. Vlastně všechno nějak ustoupilo do pozadí. Dokonce i skutečnost, že na ní zaútočil právě ON. Něco jí říkalo, že rána, kterou jí zasadil byla smrtelná. Nešlo totiž o obyčejnou ránu. Tím si byla jistá, Obyčejná rána, jakoukoliv zbraní by jí zcela jistě nezpůsobila trvalou újmu. Stejně jako by obyčejnou ránu dokázala vykrýt, úplně zastavit, či alespoň na ní reagovat. Ne však v tomto případě. Tady nešlo o obyčejný, ale hodně neobyčejný úder. Ještě neobyčejnější bylo, kdo vedl zbraň. Viděla tu tvář, ten pohled. Pouhou jednu, dvě vteřiny, ne víc. Zato věděla, že i kdyby měla víc času nedokázala by zareagovat. Byl to pro ní příliš velký šok, takže se klingonskému válečníkovi, ani nebránila. Onen okamžik, setiny vteřiny, kdy jí čepel jeho Bat’lethu zajela do prsou. Víc neviděla, až teprve v okamžiku, kdy se objevila na Enterprise. Jenomže současně se dělo ještě něco jiného. V jednom okamžiku si myslela, že jí před očima probíhá celý život, ale zjevně tomu tak nebylo. Teda pokud nešlo o nějaký předešlý život o čemž silně pochybovala. Nemohl být, protože na nic takového si nevzpomínala. Jenomže kdesi uvnitř dospěla k hrozivému poznání. Skutečně hleděla sama na sebe, přestože to bylo naprosto šílené. Zato s tím nemohla nic absolutně nic dělat. Možná šlo o jistou ironii, aby viděla část něčeho o co v životě přišla, ačkoliv už první okamžiky jasně naznačily, že by se bez toho klidně obešla. Nemohla zavřít oči, jakkoliv by si přála nevidět nadcházející dění. Probíhalo sice milosrdně rychle, ale určité pasáže viděla jasně a zřetelně. Poklesla jí čelist, ačkoliv pouze obrazně, když viděla sama sebe s jiným mužem. Nebyl to Jonathan, toho mohla předem vyloučit ze seznamu. „Bože, ať po tomhle všem opravdu umřu, jinak se mu už nikdy nedokážu podívat do očí,“ vydechla a kdyby mohla ronit slzy, určitě by se nezdráhala ani na okamžik. Místo toho musela s maximálním sebezapřením všechno vidět. První odhad musela vzápětí lehce poupravit. Evidentně neznámého muže v černém kožené zbroji pouze nechávala, aby si s ní dělal co chce, čehož s pořádným úšklebkem využíval a ona pod ním pouze pasivně sténala. Chtěla sama na sebe křičet, protože ona sama by nikdy nedopustila, aby jí tohle dělal jakýkoliv muž, pokud by sama nechtěla. Věřila, že je v její moci, během okamžiku tohohle vojáka, i když spíš důstojníka, zvládnou a zlomit mu vaz. Dokonce i nedůstojná pozice v níž se viděla dávala jednoznačně najevo, že svá slova dokáže proměnit ve skutek. Jenomže to neudělala. Záhy pochopila proč. Žena, která tohle…., divadlo sledovala s nehybnou tváří, musela být královna. Nevěděla proč, ale byla si tím naprosto jistá, přestože moc královsky v těch průhledných šatech nevypadala. Přes všechnu kamennou tvář, na královně bylo patrné znechucení, tím nač byla nucena se dívat. Konečně, po nekonečně dlouhých minutách se důstojník udělal. Záměrně celý proces protahoval, ačkoliv Tasha nechápala proč. Teď když pohlédla do jeho hrubiánské tváře pochopila, proč se držel tak zpátky. Odpověď přišla sotva dokončila otázku.
Pronesl ke královně několik obhroublých poznámek, neopomínaje po ní vrhat chlípné pohledy, ale dotknout se jí nezkusil. Z jeho slov bylo jasné, že si šetřil energii na večer. Konečně zmizel a královna pomáhala Tashe vstát. S útrpným výrazem plným nesouhlasu jí vedla do pokoje nějakého hradu, kde se mohla umýt, trochu si odpočinout a obléknout do čistých šatů. Zbytky její kdysi velitelské uniformy na ní sotva vlály. Děj trochu poposkočil, takže znovu viděla sama sebe a nemohla se neušklíbnout při pohledu na své šaty. To už mohla chodit úplně nahá a vyšlo by to nastejno. Průhledné šaty mnoho nezahalovaly, ale spíše odhalovaly, nepočítaje místa, kde byla její kůže odhalená. Sice na místech, která by se normálně pokládala za slušná, ale co to bylo proti tomu, když látka byla průhledná, že každý viděl její prsa a to raději neuvažovala nad tím ostatním. Přesto, žena před ní působila oním důstojným dojmem, jako by fakt, že ani ona na to není lépe, nebrala nijak v potaz. Opět dění poposkočilo kousek vpřed, takže viděla jak sedí společně s královnou a jedním mužem, který ovšem už dlouhou dobu nebyl muž, v uzavřené místnosti u stolu a o čemsi se právě bavili. Neslyšela každé slovo, ale společně připravovali nějaký plán. Šlo o spiknutí a nikdo nemusel vysvětlovat proti komu je namířeno. „Tohle je odpověď, kterou jste celou dobu chtěla,“ zpozorněla při novém hlase, který sem rozhodně nepatřil. Zamrkala a tentokrát zamrkala doopravdy. „Kdo jste!“ obořila se na něj než si uvědomila, že má znovu hmotné tělo a už není pouhým divákem v téhle strašlivé noční můře. „Jsem A-Tommy, ale klidně mi říkejte jenom Tommy,“ odtušil konverzačně, akorát bez sebemenšího úsměvu, který snad mohl následovat. „Co má tohle všechno znamenat? Proč jsem tady?“ „Chtěla jste znát odpověď na otázku,“ odtušil bezvýrazně než dodal: „Tohle před vámi můj mistr celou dobu tajil. Nechtěl, aby jste se dozvěděla pravdu.“ „Mistr?“ Nakrabatila soustředěním čelo než jí došlo, kdo asi bude onen zmíněný mistr. „Myslíte Mikela?“ „Pro někoho Mikel, pro někoho zase někdo jiný,“ pokrčil A-Tommy stoicky rameny. „Jméno je totéž, co výraz tváře, pro každý výraz jiný název, ačkoliv je pravdou, že si nejčastěji říká Mikel. Alespoň tam, kde může bezpečně prozradit své jméno.“ „Já si rozhodně nevzpomínám na nic takového, natožpak že bych si chtěla vzpomenout!“ provrtávala Tasha mužíka v šedém „V tom je Mikel nesmírně dobrý. V zakrývání událostí a skutečností, které mají zůstat skryté. Jakmile jste se vrátila na svou loď, vložil do vašeho podvědomí příkaz, aby jste nepátrala po tom, co se celé ty měsíce dělo.“ „A co bude potom, až tohle skončí?“ zajímalo Tashu. „Uzřím část svého života, který si neuvědomuji a potom budu moct konečně umřít? Nemyslím, že tohle chci vidět. Stačí….“ „Možná si neuvědomujete, že na tom, co chcete, tady ani v nejmenším nezáleží,“ učinil strážce zamítavé gesto. Pronesl svá slova zcela nekompromisně, ale spíš konstatoval než aby šlo o výhrůžku. „Vaše přítomnost dává najevo, že s tím máte co do činění!“ nenechala se ani v nejmenším zmást. „Tak za prvé,“ povzdechl si trpělivě. „Nejste mrtvá, a díky mému včasnému zásahu, bude vaše existence pokračovat dál.“ „Jak…“ věnovala Tasha strážci nevěřícný pohled. „Worf nebyl ničím víc než nástrojem, který využili, aby posílil jejich plány. Pochybuji, že si uvědomuje cokoliv z toho, co vám udělal,“ opáčil, čímž odpověděl na otázku, kterou sice nehodlala položit, ale odpověď jí zajímala. Nevěřila, že by to dokázal udělat, aniž by se ujistil, že ona není Tasha Yarová a nikdy nebude. „Proč potom tohle všechno?“
„Je to mnohem složitější k vysvětlení,“ nasadil A-Tommy kyselý výraz. „Naši protivníci zahájili definitivní tažení s cílem, zvrátit rovnováhu jednou pro vždy ve svůj prospěch. Netuší, že co chtějí, defakto není možné. Přesněji, řečeno nemůže převládnou pouze jedna strana. Vesmír by zkrátka a dobře nemohl existovat, pokud by jedni z nás zanikli.“ „Ale…,“ začala znovu Tasha. „Ano já vím, já vím. Ptáte se proč vy, ale ani na tuhle otázku neexistuje jednoznačná odpověď. V pohybu je příliš mnoho proměnných, takže cokoliv zde řeknu, může být pravdivé, stejně jako se může ukázat, coby nesprávná možnost,“ povzdechl si hledaje vhodný kompromis, který by Tashe přiblížil situaci, slovy, kterými by pochopila. „Znáte proroctví o Dítěti rovnováhy?“ „Nesnáším proroctví!“ reagovala hodně odtažitě. Už je to zase tady. Mikel poslal místo sebe svého žáka, neboť nechtěl být zde až bude zuřit nad tímhle vším. Zajímavé bylo, že ani na okamžik nepochybovala, že všechno co vidí, je pravda. Jenomže při slově proroctví jí vstávaly vlasy hrůzou, protože proroctví pokaždé znamenalo předzvěst nějaké hrozné katastrofy. „Tohle proroctví se vás přímo dotýká!“ pokračoval A-Tommy naléhavě. Ignoroval jak se tváří a pokračoval. „Problém proroctví je v tom, že je možné vyložit si ho mnoha způsoby. Podle některých bodů je však jasné, že přijde vyvolený, který nastolí konečnou rovnováhu“ do posledních dvou slov vložil důraz. „Co to má společného se mnou?“ zamračila se, neboť se jí ani v nejmenším nelíbilo, kam ATommy směřoval. „Tady je právě bod ve kterém si nejsme jistí. Takže existuje možnost, že Dítě rovnováhy jste vy, nebo jím bude…“ „To je směšné!“ „Váš syn.“ Dodal A-Tommy rychle, čímž jí šokoval. „Můj…,“ nenacházela slov, protože na něj v posledních okamžicích úplně zapomněla. Ne úplně, ale několik okamžiku předtím než se dostala sem, se ujistila, že je v bezpečí. Kriogenní komora byla neporušená a všechno bylo jak má být. Pro všechny případy učinila opatření, kdyby náhodou došlo k neočekávanému výpadku energie. „V tomto ohledu jsme si naprosto jistí. Dítě rovnováhy jste vy, nebo jím bude vaše dítě,“ zopakoval svá předchozí slova. „Pokud jste si nevšimnul, tak já už nejsem dávno dítě,“ namítnula mdle, neboť vidina, jaké následky bude její štěstí mít, ji viditelně rozhodila. „Proroctví, často hovoří v jinotajích,“ opravil Tashu pedantsky. „Oproti mému mistrovi, jsme oba dva děti, přestože jsme dospělí a zhruba stejně staří.“ „Potom ať si proroctví najde laskavě někoho jiného!“ prohlásila rezolutně. „S tím ani vy, ani já, dokonce ani Mikel, nic nenaděláme,“ odtušil Strážce shovívavě. „Proroctví je jedinou skutečnou proměnnou, která nás drží zpátky. Jinak bychom se dříve či později museli zákonitě zaplést do chaotického řádu. Možná ne ve zlém, ale Strážce rovnováhy, stejně jako naše protivníky by to zničilo a my bychom nejspíš vzali celý vesmír sebou, ačkoliv není vůbec jisté k čemu přesně by došlo. Akorát, že by se stalo něco opravdu katastrofického. Možná by to nezničilo vesmír jako celek, ale…, raději nechci uvažovat nad tím co by se skutečně stalo.“ „Proč mi tohle říkáte, když v podstatě nemám na výběr, abych sehrála roli v tom vašem potrhlém proroctví!“ odfrkla Tasha rozlobeně. „Máte náramek?“ zeptal se A-Tommy místo odpovědi. „Je pryč…,“ vydechla, protože si právě teď všimnula, že ho nemá. Podle Mikelova návodu ho tenkrát sestavila. A vypadalo to, že skutečně funguje. Posledních deset let nedošlo k opakování oné události, která vtáhla Oko 7Z do anomálie, ne nepodobné té v které se ocitli
předtím. Podivné, že si na ní dosud nevzpomněla. Nejspíš další Mikelův geniální tah, jak ji nechat tápat v temnotách. „Věřte mi, když říkám, že pokud nebudete chtít udělat, co bude třeba, výsledek se vám nebude ani trochu líbit a moje možnosti zde, jsou už tak dost omezené, abych zajistil správný průběh.“ „Vypadá to, že nikdy nemám moc na výběr.“ „Vždy máte volbu,“ ujišťoval jí A-Tommy. „Ale vždycky se dokážete rozhodnout správně. Nedokážete jenom přihlížet vší té zkáze kolem vás, když jí můžete zabránit.“ „Čehož Mikel pohotově využívá,“ odtušila suše. „Určitě?“ nasadil strážce záhadný úsměv. „A ne snad?“ „Všichni jsme jenom unášeni nekonečnou řekou událostí. Záleží na tom, kdo z nás umí v té velice zrádné řece lépe plavat. A Mikel prostě umí dobře plavat, ale ani on nezmění směr toku řeky,“ A-Tommy po svém přirovnání o poznání zvážněl. „Tasho, rovnováha a přirozený tok událostí je všechno, oč usilujeme. Stejně jako některá stálá pravidla, která nesmí být porušována. Viz třeba váš náramek.“ „Co je s ním? Mám si rychle udělat nový?“ zeptala se zmateně. „Neměl být odstraněn z vaší ruky, natož pak zničen. Síla, která v něm byla, patří mezi pevné definice rovnováhy. Fungovala jako protiváha, bránící překročit chaosu stanovenou hranici,“ pokračoval A-Tommy trpělivě. „Tohle je pouze důkazem, že si síly chaosu stále více a více, dovolují porušovat pravidla a my je v současnosti nedokážeme úplně zarazit. Důvodem, proč prostě nezničili Oko 7Z, je pouze to, že jim v tom Mikel zabránil a oni se stále bojí naší moci.“ „Takže jsme zase v nějaké šílené anomálii,“ odtušila sardonicky. „Nemáte tušení, jak příhodně jste jí popsala,“ odtušil bezvýrazně. „Ovšem je víc než jasné, že tady se bude lámat chleba a rozhodovat, zda zavládne chaos, nebo se naplní proroctví a dosud tenká čára rovnováhy se změní v tlustou čáru, která jasně vymezí Řád & Chaos. Čára, kterou nebude moci ani jedna strana překročit. To je jeden z důvodů, proč se chaos snaží zvrátit vše ve svůj prospěch tím, že odstraní toho, kdo je obsažen v proroctví.“ „Co mám tedy udělat?“ zeptala se Tasha, tentokrát již bez známek sarkasmu. Opět netušila proč, ani kde bere tu jistotu, že tenhle A-Tommy mluví pravdu. Nic nezatajoval, prostě konstatoval fakta. Na rozdíl od Mikela v sobě měl cosi, co nedokázala přesně určit. Přestože si tihle dva byli velice podobní, přesto byli rozdílní. Existoval mezi nimi vztah o kterém se mohla jenom domýšlet. „V současnosti? Nic, sledujte,“ pokrčil lehce rameny a nebyla v tom ani špetka pobavení. „Já už Mikelovi věřím, že tohle vidět nemusím,“ obrátila se na něj skoro prosebně. „Myslím, že ta část, kterou jste nechtěla vidět už je za vámi,“ kontroloval A-Tommy s přehledem. „Teď ale přijde ta skutečně důležitá část. Sledujte pozorně, neboť v tomhle všem se skrývá řešení celého problému.“ „Skvělý, tohl…,“ strnula, protože scéna se změnila a viděla sama sebe. S výrazem, který nepoznávala. Plameny, které jí zahrály v očích musely být nějakým druhem iluze, ale nebyly. S výrazem pořádného zadostiučinění viděla, jak se jí mezi dlaněmi, které držela asi dvacet centimetrů od sebe, tvoří ohnivá koule. Ve tváři důstojníka, který jí předtím tolik ponížil se vkradlo znepokojení, doplněné výrazem hrozivého poznání. Během několika vteřin ho k vlastnímu překvapení proměnila v hořící pochodeň. Jeho křik byl slyšet ještě dlouhé vteřiny, než se dostal k nebližšímu oknu z něhož vyskočil. Šlo o znamení, znamení k něčemu velikému. Vír událostí se dal rychle do pohybu, takže v něm opět rozeznala pouze sama sebe, jak drží v ruce zářící čepel. Kde jenom tenhle meč viděla?
„Hotovo. Senzory pronikají skrze trup Oko 7Z,“ odtušil Simon Ingirus spokojen, když konečně nastavil vědeckou stanici, tak aby Spock konečně mohl proskenovat vnitřek lodi. „Zahajuji skenování, ale počítám, že zabere přinejmenším dvacet minut,“ pronesl Spock. „Dobře Spocku,“ pokývnul kapitán souhlasně. „Možná bude vhodné, když vy dva využijete toho času a trochu se upravíte.“ „Moudré rozhodnutí kapitáne,“ souhlasil Spock bez váhání. „Kéž by všechna má rozhodnutí byla stejně moudrá,“ zabručel Kirk, zatím co tihle dva vcházeli do dveří výtahu. Vědeckou stanici opět převzal Digby. Svým způsobem byl rád, že pan Spock a Simon Ingirus opustili můstek. Potřebovali smýt krev, která jim přes všechno zůstala na uniformách a přestrojit se do něčeho čistého. Díky tomu on měl k dispozici první výsledky skenů. Samozřejmě nemohl očekávat během dvou minut kdoví jaké výsledky. Natolik byl realista. Přesto byl fascinován údaji, které počítač vyhodnocoval. Zatím šlo o hrubá data, ale jakmile se k nim Spock dostane, potom je patřičně roztřídí. Metodami a způsoby, které jemu zůstávaly vždy záhadou. Přitom se nezdálo, že by používal nějaké vyloženě nezvyklé postupy. Ohlédl se přes ramenu, když zaslechl, svist otevíraných dveří od výtahu. Na můstek vešel doktor McCoy. „Jak to s ní vypadá doktore?“ zeptal se ho tiše Kirk. „Přežije to,“ pokrčil bezděčně rameny. „Proti všem předpokladům bude žít.“ „Říkáš to, jak by sis nepřál, aby přežila.“ „Jsem doktor Jime, ne kouzelník!“ rozhodil bezradně rukama. „Bohužel jsem si nebyl úplně jistý jestli opravdu nečaruju.“ „Léta praxe.“ „Rád bych si myslel, že ano,“ zavrtěl nesouhlasně hlavou. „Ovšem některé ty postupy, které jsem použil, mi přijdou s odstupem času hodně nezvyklé.“ „Chceš mi tím něco naznačit?“ „Asi to bude znít trochu hloupě, ale jako bych tam na operačním sále nebyl víc než pouhým divákem.“ „Myslím, že si příliš skromný Kostro,“ chlácholil ho. „Jime, já si nedělám legraci!“ pozvedl varovně ukazováček levé ruky. „Právě jsem udělal něco, co zcela přesahuje znalosti naší lékařské vědy. Nehledě na fakt, že tady šlo o situaci, kdy by každý jiný doktor mohl jenom koukat a doufat, že to dobře dopadne.“ „Jseš si tím naprosto jistý?“ „Pokud mi nevěříš, klidně se zeptej Chapelové!“ zavrčel podrážděně. „Ta ženská mě stále zahrnuje otázkami, jak jsem to vlastně dokázal. Souhlasí však, že šlo o něco zcela nemožného. Dokonce i v mém případě. “ „Nezačínáš být trochu egoistický?“ „Já?“ vyprsknul podrážděně. „Měl by si vidět tu Chaockou zdravotnici.“ „Viděl jsem jí.“ „No a?“ „Je to setsakra ženská.“ „Moc vtipné Jime.“ „Co ode mě vlastně čekáš doktore?“ opáčil lehce dotčeně. „Možná je u nich podobné chování prostě normální. Ta jejich Nová kolonie se od Federace hodně liší. Navíc, jiný kraj jiný mrav.“ „Víš, vůbec jí nepřišlo divný, že dělám práci, která přesahuje mé znalosti a zkušenosti,“ nenechal se McCoy jenom tak odbýt. „Zřejmě nepůjde o první záhadu, která nás tady čeká,“ pokrčil Kirk lehce rameny. „Říkám ti Jime. Oni vědí mnohem víc než tvrdí!“ „Můžeš se zeptat někoho dalšího, jakmile procitnou.“
„Jen doufám, že se podobná situace vyhne Spockovi. Už takhle je sotva stravitelný,“ zavrčel doktor, kterého odpověď ani v nejmenším neuspokojila. „Doufám, že Spock přinese nějaké odpovědi ohledně toho, jak k tomu došlo.“ „Odpovědi určitě. Jenom se nám nemusí líbit obsah.“ „Jiný by byl rád, že dokázal nemožné a ty si jenom stěžuješ,“ vytknul kapitán doktorovi, neboť mu jeho skepse začínala lézt trochu na nervy. „Až opravdu sám dokážu nemožné potom budu skákat radostí….,“ nedokončil větu, protože na můstek se právě vrátil Spock následován poručíkem Ingirusem. Zbytek věty spolknul a nenápadně opustil můstek s tím, že musí zpátky na ošetřovnu. Jim nad ním pouze zavrtěl hlavou. Pravda, Kostra míval tendenci trochu přehánět, ale v současném stavu věcí mohl mít pravdu. Dělo se něco opravdu podivného. Nejenom zmizení dvou lodí federace z nichž jedna už byla zničená, ale objevení záhadného plavidla, neméně záhadně roztříštěného v čase. V takové chvíli byl ochoten uvěřit mnoha věcem. „Co máte Spocku?“ „Fascinující kapitáne.“ „Jsem rád, že to shledáváte fascinujícím, ale zkuste nám přiblížit, jak moc fascinující.“ „Naše skenery prošly trupem celé lodi, takže vidíme každou palubu, každou část Oko 7Z. Od přídi po záď.“ „Vidíte i posádku?“ „Právě to je na tom fascinující.“ „Senzory ukazují dvě odlišná časová pole,“ přidal se Simon Ingirus. „Pokrývající, vyjádřeno procentuálně celkem 71,2% lodi.“ „Oblast v našem čase tvoří pouhých 28,8%“ přidal Spock. „A?“ vyzval Kirk k vysvětlení pointy. „Zdá se, že v našem čase máme celkem 71,2% ze sekce B, 21,52% ze sekce C a 7,28% ze sekce A.“ „Sekce B, tvoří obytný prstenec. Kajuty posádky, simulátory, rekreační oddělení, ošetřovna a další.“ „Stále nevidím spojitosti.“ „Tady poručík Ingirus už předtím naznačoval, že celé tohle roztříštění má určitý vzor a já myslím, že vidíme první možné souvislosti.“ „Potom je vidíte pouze vy dva, protože já nic nevidím.“ „Zatím se pohybujeme v oblasti dohadů a máme příliš mnoho neznámých, ale určité údaje naznačují, že máme první stopu.“ „Nechoďte kolem horké kaše. Ven s tím!“ „Kapitáne, ta čísla jsme uváděli procentuálně celkem záměrně,“ vzal si slovo Spock. Pokud sečteme, procentuálně paluby A a C, dostanete 28,8%, tedy velikost oblasti, která existuje v našem čase.“ „Že by náhoda?“ „To si nemyslím. Třeba 21,52% odpovídá 75 členům z celkové posádky, které zde máme.“ „Zaznamenáváme slabé emise!“ pokračoval Simon o poznání naléhavěji. „Největší koncentrace se nachází v sekci C, což je ohnisko, místo, kde se musí nacházet aminiové krystaly. „Myslíte, že jde o ztracené členy posádky?“ dovtípil se Jim rychle. „Přesně!“ gestikuloval poručík nadšeně. „Napočítal jsem jich celkem 25, což odpovídá zhruba 7,28% z celkového počtu členů posádky!“ „Takže každé z těch čísel znamená nějakou konstantu?“ „Přesně tohle si myslíme.“ „A máte nějakou teorii, jak tohle všechno dát zase do pořádku?“
„Obávám se, že zatím nikoliv. Jelikož většina klíčových systémů se nachází v sekci C, máme hodně omezené možnosti. Nemůžeme zapojit neurální paměťová jádra počítače, když nemáme přístup ke zdroji, což je čirou náhodou strojovna.“ „Pokud je v tomhle všem nějaký vzor, potom musí existovat taky existovat způsob jak zrušit účinky a znova všechno spojit do jednoho času! Nebo snad ne?“ obrátil Jim pohled ke Spockovi. Vulkánec jenom lehce pozvedl levé obočí na znamení údivu, nebo naopak obdivu nad tak nečekanou myšlenkou. „Jedna věc je pochopit problém. Druhá, něco s ním udělat…,“ oponoval Simon rozpačitě. „Máme tady celou loď! Máte k dispozici všechny zdroje Enterprise, aby jste našel způsob jakým tohle všechno zrušit. My jsme tady uvázli s vámi, takže váš problém je vlastně náš problém!“ rozohnil se Kirk nečekaně. Překvapil tím sám sebe. „To není v tom, zda-li zde máte celou loď, či nikoliv kapitáne Kirku.“ Na koloniálním inženýrovi byly patrné rozpaky, jak hledal způsob říci něco z čeho nebude mít kapitán Enterprise radost. „V čem je tedy problém?“ „Na Koloniální poměry je Enterprise zastaralá,“ vynesl Spock onen nepříjemný fakt na povrch. „Podle mých odhadů jsou minimálně o sto a spíše více let napřed.“ „Aha.“ „Nevykládejte si to nijak špatně. Vaše loď je jistě kvalitní. Na svou dobu určitě.“ „A co navázat spojení s ostatními. Neříkali jste, že ten útočník mohl přijít z budoucnosti?“ „Uděláme co půjde, ale zabere nám nějaký čas než pořádně analyzujeme situaci a připravíme nějaké alternativní řešení,“ oddechl si Simon, že kapitán uvažuje dostatečně věcně. „K tomu budu ale potřebovat co nejvíc našich inženýrů. Zatím ani nevím, kdo z posádky zde zůstal.“ „Dejte se do toho!“ Ošetřovna Enterprise NCC-1701A, o deset hodin později. Simon Ingirus zaklel. Ne poprvé za posledních deset hodin. Zastavil se na ošetřovně. Jednak, aby zjistil, jestli praporčík Baarley přišel k sobě a taky major Kronesová. Jakkoliv Krystal bránila tomu, aby s ní mluvil, potřeboval provést nezbytné opravy. Opravy kterým rozuměli inženýři z jeho úseku, jenomže jako naschvál žádného neměl k dispozici. Baarley patřil k posledním, které vytáhli z oblasti narušeného času. Věnoval letmý pohled na display vedle lůžka. Postřehl jak tmavovlasá doktorka zavrtěla lehce hlavou. Víc než polovina posádky stále zůstávala mimo a Baarley mezi nimi. Přešel tedy dále do ošetřovny, oddělené části, kde se nacházela major Kronesová. Ona patřila vedle něj a Leithy k hlavním konstrukčním inženýrům, tudíž její pomoc by v dané chvíli znamenala hodně. Jako jedna z mála, znala perfektně systémy Oko 7Z. Ovšem těžko po Tashe mohl chtít pomoc, když před pár hodinami stanula na samotném prahu smrti. Povzdechl si. V posledních hodinách si musel vystačit s tím co měl, ale beztak většinu oprav dělal úplně sám. Snad jedině Scooty mu byl trochu platný, ale pro inženýry z Enterprise byly systémy koloniální lodi velkou neznámou. Dal si do poznámky, že musí v budoucnosti zaškolit více lidí do inženýrských dovedností. Akorát podobné zaškolení odporovalo koloniální doktríně. Možná nadešel čas udělat určité změny. Rozvržení do oddělených sekcí mělo určitou logiku. Ostatně ho navrhli Chartokové, ale bylo vytvořené ve válečném období. Válka už dávno skončila, takže by se k dané problematice mohl zaujmout méně opatrnější přístup. „Stále nic?“ zeptal se Simon tiše. „Zatím ne,“ usmála se na něj doktorka Chapelová. „Ztratila příliš mnoho krve. Ta droga, kterou jí podal doktor McCoy by měla zvýšit srdeční rytmus a tím pádem rychleji pumpovat krev do celého těla. Nemůžeme použít transfuzi, neboť nemáme žádného dárce.“ „Já vím!“
„Přijďte později.“ „Pokud nějaké později bude…“ zabručel si spíš pro sebe. „Simone…“ zarazil se když zaslechl slabý hlas „Tasho?“ otočil se a skutečně. Její rty se skutečně pohybovaly. „Jsem tady!“ přispěchal hned, berouce její ruku do své. „Čas…, dochází nám čas…“ vydávala ze sebe nesouvisle. Simon vrhnul pohled po tmavovlasé doktorce.“ „Nejspíš blouzní. Nachází se ve stavu napůl v bezvědomí a s ohlédnutím na…,“ „Vzbuďte ji!“ „To nemohu. Ne teď!“ „Sakra! Já..“ „Bude lepší, když odejdete!“ pronesla doktorka nekompromisně. Napůl litovala, že zde není Krystal. Před ní měl inženýr rozhodně větší respekt. Vlastně před ní měli všichni z posádky respekt. „Poslouchejte…“ „Vy mě poslouchejte!“ nedala mu nejmenší šanci k protestům a utnula je hned v zárodku. „Major Kronesová teď potřebuje hlavně klid. Pokud to nechcete respektovat, potom zavolám bezpečnost, aby vás vyvedli z ošetřovny!“ Trochu nejistě čekala, jak inženýr zareaguje. Na malý okamžik vypadal že udělá něco hloupého, ale ovládl se. „Pokud mám s problémem pohnout, potom jí budu potřebovat,“ řekl s povzdechem. „Řeknu vám až přijde k sobě.“ „Díky doktorko,“ odtušil suše. Aniž by na ní pohlédl opustil chvatně ošetřovnu. Nyní bylo na Christine Chapelové aby si povzdechla. Byli to divní lidé. Už jen vzpomínka na Krystal o které si myslela, že je profesionální zdravotní sestra. Všechno tomu alespoň nasvědčovalo. Zřejmě musela mít více talentů. Podle některých zvěstí už věděla, že si vzala na starosti bezpečnost a rozhodně věděla, kde jsou uložené koloniální zbraně. Jeden ze skladů se nacházel v místě, kde zřídili na Oko 7Z provizorní ošetřovnu, neboť zde na Enterprise byli příliš namačkaní. Počet pacientů sice ubýval, ale stále jich zůstávalo víc než dost. Proto pohled na Krystal, která vytáhla ze stojanu, cize vypadají energetickou zbraň, šokoval nejenom jí. Dokonce i McCoy na chvíli ztratil řeč. Ona však vypadala, že ví zatraceně dobře jak se s tím zachází a zkušenými pohyby ji správně rozložila, takže vypadala mnohem nebezpečněji. Kapesní zbraně rozdala vybraným členům posádky. Pulsní pušku YK-71, jak zbraň oficiálně nazvala si nakonec nenechala. Předala jí jednomu mladíkovi, jménem Berit. Sama si nechala pouze lehkou pistoli u pasu. Odněkud vytáhla těžkou brašnu plnou něčeho o čem se mohli jenom domnívat. „Komu tím chcete ublížit?“ vypadlo tenkrát z McCoye. „Nikomu,“ odtušila, jako by o nic nešlo. „Mojí pomoc evidentně nepotřebujete, takže bude asi nejlepší když pomohu při opravách.“ „Panebože…“ zavrtěl nad tím nevěřícně hlavou. „Asi bych měl varovat Scottyho, že se k němu blíží pohroma.“ „Myslím, že pan Scott ocení jakoukoliv pomoc,“ ubezpečila Christina šéflékaře Enterprise, který byl právě v jedné ze svých nálad. „Ale varovat ho snad můžeme ne?“ Nehodlal ještě ustoupit. „Raději se budeme věnovat tomu v čem vynikáme, nemyslíte?“ „Udělala jste si zatím co jsem se nedíval doktorát z psychologie?“ „Ne doktore. Za vašimi zády nikdy.“ „No to doufám,“ zabručel sám pro sebe a dál se věnoval svým pacientům. Vlastně jí poslal zpátky na Enterprise, aby dohlédla na zbytek pacientů a majora Kronesovou, jejíž stav byl sice stabilní, ale stále vyžadoval dohled. Skoro jako by se od své práce chtěl distancovat a dát šanci vyniknout někomu jinému. I na někoho jako on, byl nezvykle sžíravě sarkastický.
Na Oko 7Z mezi tím Scotty s pomocí Krystal nainstaloval systémovou ovládací konzoli. Simon Ingirus neměl čas ji připravit, neboť jednoduše nemohl být všude. Alespoň na pomocníky měl štěstí. Poručík Digby se zdál být dostatečně talentovaný a chápavý, takže jim práce šla od ruky. Nějak pokaždé našel ten správný nástroj o který požádal, aniž by ho musel podrobněji popisovat. V té chvíli mu to však nepřišlo divné, neboť se musel plně soustředit na to, aby správně propojil neurální síť. Šlo o velice jemnou práci s velkým důrazem kladený na přesnost a preciznost. Opravu neurálních obvodů nemohl provádět jenom tak někdo. Pouze opravdu kvalifikovaní inženýři. Proto právě sem zaměřil svou hlavní pozornost. Scottyho tedy nechal v péči Krystal. Dobře znal Chaockou zdravotnici i její všestrannost. Ostatně Leitha, její dcera, jako by své matce z oka vypadla. Také byla nesmírně všestranná. Na rozdíl od ostatních za ta léta věděl, že Krystal se tváří přísně pouze navenek, kdežto uvnitř je mimořádně živá a srdečná. Odměřenost sloužila, pouze pro železnou disciplínu, kterou dávala najevo, že bere svět kolem sebe maximálně vážně. Akorát existovalo málo příležitostí, kdy svou srdečnost dávala opravdu najevo. Ve službě bývala vždy plně soustředěná a věcná. Neodpustila si však jedinou příležitost, aby se do intelektuálnějších Chartoků nenavážela a nerýpnula si, kdykoliv se podle ní nechovali, jak by Chartokové měli. „Myslím, že teď už by to mělo konečně fungovat,“ pronesl Scotty, když se zvedal ze země. Jakožto galantní muž samozřejmě nenechal Krystal, aby lezla po zemi. Navíc si sám chtěl vyzkoušet pro něj zcela novou technologii a dělal si spoustu poznámek o praktickém využití. Na Enterprise těžko, ale jinde třeba ano. „Ještě nic,“ zavrtěla lehce hlavou. „Přeci jsem…“ „Zkuste zapojit modrý vodič přes druhý okruh.“ „Ten, ale nefunguje.“ „Zkuste to,“ pobídla ho s lehkým úsměvem. „Nu dobře,“ zasmál se Scotty. „Pro vás cokoliv.“ Zamrmlal si něco dalšího co nemohla slyšet, ale udělal co navrhla. Namontovaný display okamžitě ožil. „Máme signál!“ „Tohle nechápu. Takhle by to nemělo fungovat,“ prohlásil nesouhlasně. „Všimla jsem si, že v druhé lince se začínaly objevovat první neuronové částice, což bývá typické u vodiče, který vede do prázdna.“ „Před chvílí jsem ho přeměřil a nic na něm nebylo!“ „Ne, nebylo.“ „Že by váš šéfinženýr pracoval rychleji než si myslíme?“ zkusil hádat. „Ne, tohle není jeho práce.“ „Tak čí teda?“ „Podívejte se na ty rozvody!“ naklonila k němu display. „Hmmm,“ zamračil se. „Modrá znamená aktivní vedení, šedá zase neaktivní.“ „A ty zelené body jsou neurální uzliny?“ „Ano,“ přisvědčila. „Vidíte, teď když jsme propojili vedení došlo k propojení jednoho ze sekundárních uzlů. Díky tomu máme konečně přístup ke komplexnější diagnostice a můžeme mnohem efektivněji lokalizovat poškozené části lodi.“ „A když si sem nahrajeme senzorový průzkum, který provedl pan Spock, budeme přesně vědět, kam přesně můžeme a kam ne,“ chopil se Scotty iniciativy. „Ano,“ přikývla Krystal nepřítomně. „Tak a je to!“ stisknul klávesu k potvrzení a se okamžitě změnilo, barevně odlišené podle oblastí působení časového pásma. Ohlédnul se na Krystal, když si všimnul, že není duchem přítomná. „Ale, copak najednou tak smutně?“
„Někde tam je moje dcera,“ ukázala do světlé oblasti, kde zářily sotva viditelné body. „Tady se dá těžko říct, kde vlastně skončila,“ pokrčil inženýr lehce rameny nasazuje soucitný tón. „Chartokové si myslí, že oni jediní mají monopol na logiku, ale my Chaokové dokážeme uvažovat stejně logicky,“ pronesla pevně. „Takže si myslíte, že se vaše dcera nachází zde?“ „Všechno tomu nasvědčuje,“ dala Krystal najevo souhlas. Scotty naštěstí nebyl ani Chartok, ani vulkánec, tudíž nebylo pravděpodobné, že by zpochybňoval její úsudek. „Simona jsem našla zde,“ ukazovala jedno místo, kde se tmavá a světlá část pole vzájemně dotýkala. „Nacházel se stejně jako Leitha v epicentru poruchy. Přesto se nějak dostal pryč, zatím co zbytek noční směny, čítající sedmnáct členů posádky skončil jinde. Podle počtu se dá soudit, že zůstali v časovém pásmu, buď budoucím nebo minulém. Podle toho, kde se nachází větší část lodi.“ „Na tom něco bude.“ „Navíc, metodičnost s jakou Leitha postupuje poznám a jsem si naprosto jistá, že ty rozvody opravila ona,“ dodala s určitým zadostiučiněním. Očekávala pochybnosti, proto ihned poukázala na zjevná fakta. „Podívejte se na tohle! Veškeré spojení ze strojovny bylo přerušené. Nyní nejkratší možnou cestou jsou obvody znovu opraveny. Směrem k nejbližšímu paměťovému jádru.“ „Hmm, na tom něco je,“ připustil znovu Scotty. „Stačí když si pořádně prohlédnete schéma. Zjistíte, že všech padesát paměťových jáder se nachází mimo tuto oblast.“ „Takže prostě opravujou obvody k jednotlivejm uzlům a čekaj, že my tady uděláme totéž?“ „Přesně tak.“ „A když my je tady zapojíme, potom k nim získaj přístup všichni, ať už v jakýmkoliv časovým pásmu?“ „Přesně tohle by k Leithe sedělo.“ „Šikovná holka.“ „Je pýchou mého domu.“ „My lidé máme takové úsloví o tom, že jablko nespadlo daleko od stromu.“ „Vím,“ přisvědčila k jeho překvapení Krystal. „Leitha je v mnoha ohledech lepší než já. Ohledně aminových krystalů na kterých je položená naše technologie patří k naprosté špičce. Za poslední roky posunula pokrok dál než všichni ti Chartokové za celých sto let.“ „No, pokud je taky tak všestranná jako vy…,“ nechal Scotty větu nedokončenou. „Inženýrské znalosti jsou její druhou přirozeností,“ opáčila Krystal s rozšiřujícím úsměvem. „Už od okamžiku, kdy jsme vstoupili před skoro dvaceti lety do Sekce1 pod záštitou admirality, bylo víc než jasné, že ona nebude jako ostatní dívky jejího věku. Zajímala jí technika, ale ne žádné běžné obory. Mikro-kybernetika a nano-technologie nepatří, tedy nepatřily ke zcela běžným oborům.“ „Tomu říkám zajímavý výběr.“ „Nedokázala jsem s ní držet krok. Vždy jsem obdivovala tu mladistvou dravost, která jí hnala kupředu. Přes všechny překážky a nástrahy, ona nakonec došla k cíli. Nechtěla být jenom dobrá. Chtěla být nejlepší, ačkoliv otevřeně působila spíše skromně. Kdesi uvnitř jí cosi… pohánělo.“ Krystal na malý okamžik zadrhla při vzpomínce na minulé události. „Jo ty děti,“ povzdechl si stárnoucí inženýr. „Máte také děti?“ obrátila list trochu jiným směrem. „Bohužel ne,“ zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem se nedostal k tomu, abych se usadil a založil rodinu. Mojí jedinou vášní se stala Enterprise.“ Vynořila se vzpomínka na jeho synovce Petra, který zahynul jako kadet při cvičné plavbě Enterprise. Jako by se to stalo před chvílí, kdy
zemřel na ošetřovně Enterprise. McCoy pro něj už nedokázal nic udělat. Ani fakt, že zemřel jako hrdina, neměnil nic na faktu, že byl mrtvý. „Tohle je ale divné…,“ vrátila se Krystal zpátky do reality poukazujíce na taktické schéma Oko 7Z. „Co?“ „Tady, můstek.“ „No jo. Máte pravdu,“ přitakal Scotty rychle. „Můstek je otevřený do prostoru. Ale kapitán s výsadkem na něm přeci byl. Sám jsem je tam přenášel. Možná se poškodil až později následkem selhání…“ „Určitě ne!“ zamítla chaocká žena rezolutně. „Můstek je jedno z nejzabezpečnějších míst na lodi. Když jde k čertu můstek, potom už většinou i celá loď.“ „Možná ten útočník co napadl majora, stihnul provést taky sabotáž.“ „Možná.“ „Na tohle bude lepší, když se podívá pan Spock.“ Scotty si ještě jednou prohlédl schémata lodi, ale blikající část, označující, že daná část lodi je otevřená do prostoru nezmizela. Ani nečekal, že zmizí. Původně si toho nevšimnul, ale on sám měl problém vyznat se v koloniálních schématech. Kdyby ho Krystal neupozornila, nejspíš by ani nezaznamenal, že část lodi není hermeticky uzavřená. Zdravotní sestra ho poučuje o inženýrských schématech. Až tohle bude někde vyprávět, tak mu nejspíš nikdo neuvěří. Možná by měl tu historku trošičku přibarvit a v případě Krystal ani nemusel moc přehánět, neboť ona byla opravdu žena. A to nejenom nadneseně řečeno. „Rozumím,“ potvrzoval na můstku Spock obdržení Scottyho zprávy. „Hned se na to podívám. Zůstaňte na spojení.“ „Sabotáž?“ „Zaměřuji souřadnice můstku,“ pokrčil vulkánec pouze lehce rameny, zatím co určoval příslušné koordináty. Výsledek se ihned objevil na hlavní obrazovce. „Zvětšit!“ přikázal kapitán, který nic neviděl. Spock mu obraz ihned přiblížil, ale nezaznamenal žádný rozdíl. „Přibližte to Spocku!“ „Tohle je maximální přiblížení kapitáne,“ konstatoval s klidem. „Je nějaká závada na senzorech, že to nejde víc přiblížit?“ „Negativní kapitáne,“ učinil Spock jednoznačně záporné gesto. „Senzory a lodní systémy pracují v nominálních hodnotách.“ „Máte nějaké vysvětlení, proč sakra nevidíme jejich můstek?“ zeptal se Kirk svého vědeckého důstojníka a rozhodně chtěl dodat ještě něco dalšího ve smyslu, proč nemohou potvrdit, jestli je otevřený do prostoru či nikoliv. „Zdá se, že náš skenovací paprsek je pohlcen, ještě než dorazí k cíli.“ „Nějaké rušení?“ „Negativní kapitáne.“ „Dokážete skrze to projít, abychom mohli potvrdit, jak vypadá můstek Oko 7Z?“ „Pochybuji, že by posílení skenovacího paprsku mělo jakýkoliv účinek.“ „Zatraceně!“ „Myslím, že je pouze jeden způsob jak to zjistit.“ „Přenést se tam?“ „Ano.“ „Dobrá, dobrá,“ převaloval Jim tu myšlenku pár vteřin v hlavě. „Jak, ale zadáme transportní souřadnice?“ „Nijak. Přeneseme se na nejbližší možné souřadnice a na můstek prostě dojdeme. Stejnou cestou jakou tam předtím dorazila major Kronesová.“
„Asi nemáme moc na výběr,“ povzdechl si kapitán Enterprise. Alespoň bude mít co na práci a ne jenom tady sedět a čekat co se stane. „Dobrá. Chekove, jdete s námi!“ „Ano kapitáne!“ ožil Pavel, opouštěje svoje křeslo, následuje kapitána a Spocka k výtahu. „Myslím, že nyní, když funguje alespoň jedno paměťové jádro, dokážeme vztyčit kolem můstku bezpečnostní silové pole,“ připomněla se v komunikačním kanále Krystal. „Potom se, ale nedostaneme dovnitř!“ „Silové pole na dveřích a vnitřních částech bude průchozí.“ „Scotty?“ „Na mě se nedívejte pane, ona je tady doma,“ bránil se inženýr. „Řeknu vám asi tolik, že jde o pokročilý bio-detekční systém.“ „Dobrá. Proveďte!“ souhlasil nakonec. „Kirk končí!“ „Rozhodně bude lepší, když si vezmeme skafandry,“ nadnesl Spock. „Přesně to mám taky v plánu,“ souhlasil kapitán. „Pane Sulu, můstek je váš!“ „Ano pane,“ přijal Sulu velení na můstku s lehkým úsměvem, zatím co kapitán vešel do výtahu. O dalších deset minut později už trojčlenný výsadek stanul na palubě Oko 7Z. Spock celkem neomylně, podle trikordéru zadal směr. Chekov kontroloval stav kolem. Podle všeho v místě, kde se nacházeli, nebyla skoro žádná atmosféra. Systém podpory života téměř nefungoval, což bylo divné, neboť podpora života byla napájená z vícero nezávislých sub-systémů. Dokonce ani systém umělé gravitace příliš nefungoval. Prošli chodbou dál, skrze několik dalších dveří a šachet až se konečně vynořili tam, kam skutečně měli namířeno. Velice rychle se vysvětlilo, proč jsou okolní sekce bez atmosféry. Můstek byl z poloviny zničený a při pohledu nahoru bylo možné vidět hvězdy. Sice zakryté zelenou mlhou, ale stále hvězdy. „Nouzové silové pole evidentně drží. Alespoň to vnější. Vnitřní zatím nefunguje.“ „Co si o tom myslíte Spocku?“ „Tohle rozhodně nebyla sabotáž.“ „Souhlasím.“ „A jak k tomu tedy došlo?“ zajímalo Chekova. „Muselo k tomu dojít, když jsme byli pryč.“ „To není úplně jisté pane Chekove.“ „Přeci bychom viděli, kdyby tady někdo způsobil takovou spoušť. A kapitán i vy jste zde přeci osobně byli…,“ „Ano v tom máte pravdu. Ovšem něco mi tady nesedí.“ „Nesedí?“ „Pokud by šlo o explozi zevnitř, potom by všechny tyhle panely byly přinejmenším více zničené a určitě by nedošlo k takovému protržení trupu.“ „Myslíte si totéž co já Spocku?“ „Nejspíš ano. Tohle je bojové poškození, ne sabotáž.“ „Je to alespoň… tři paluby?“ odhadoval Jim. „Čtyři.“ „Skrze čtyři paluby a přímo na můstek. Co tím sakra zamýšlel, ať už to byl kdokoliv?“ „Nevím,“ pokrčil Spock rameny. „Ale podle poločasu rozpadu materiálu k tomu došlo asi před dvanácti hodinami.“ „Ještě než jsme odletěli hledat Hood a Yorktown.“ „Potom je Chekovova otázka víc než na místě.“ „Nejpravděpodobnější vysvětlení je, že k tomu došlo v jiném časovém úseku.“ „Takže po nás může někdo koho nevidíme, navíc bůh ví odkud, střílet a my s tím nic neuděláme?“ „Nemyslím si, že s tím bychom si měli dělat příliš velké starosti kapitáne,“ prohlásil vulkánec nevzrušeně. „Podle mé teorie si tuhle možnost naši protějšci v obou časových oblastech
uvědomují. Jinak by poškození jistě bylo mnohem rozsáhlejší. Možná i nezvratné. Předpokládám, že zasáhli a zabránili tak úplnému zničení můstku.“ „To je sice hezká teorie, ale můžete zaručit, že výsadek zde bude opravdu v bezpečí?“ „Otázkou spíš zůstává, proč si útočníci zvolili zrovna můstek? Můstek na kterém se nikdo nenacházel.“ „Má to co dělat s těmi teoriemi, které jste s poručíkem Ingirusem rozvíjeli na Enterprise?“ „Je dost dobře možné, že právě tady se nachází ta část, která nám pomůže přejít z domněnek a teorií, ke skutečným faktům.“ „Přesně tohle jsem chtěl celou dobu slyšet!“ učinil Jim vítězoslavné gesto, které však ve skafandru působilo malinko směšně. „Myslím, že teď když fungují ta silové pole, půjde obnovit tlak v celé sekci,“ ozval se Chekov, který si zatím prohlížel nepoškozené konzole. Celkem neomylně určil tu správnou. Jediný problém však spočíval v tom, že v ní nebyla energie. „Tím by se spousta věcí značně ulehčila,“ souhlasil kapitán suše. O řadu hodin později už můstek Oko 7Z žhnul aktivitou. Tedy přesněji řečeno klíčové panely ožily, jak do nich Scotty a Krystal postupně převáděli energii. Šlo o zdlouhavý proces, neboť byli sami na poměrně velké množství uzlů, nepočítaje fakt, že museli postupovat podle obnovených rozvodů. Chaocká zdravotnice sice dokázala předpovídat, které obvody budou obnoveny následovně, ale přeci jenom nebyla inženýr, tudíž se ne vždy trefila. Práci jim v jednom okamžiku značně ztížil šokový výboj v celé síti. Scotty stačil ucuknout, ale Krystal skončila s popálenou rukou. Chvilku to vypadalo, že celá dosud pracně propojená síť se zhroutí, ale trvalo pouhé tři, čtyři vteřiny, než se všechno stabilizovalo. Scotty poslal Krystal na ošetřovnu s tím, že on a Digby tohle zvládnou sami. Alespoň doufal, že viděl dost k tomu, aby mohl pracovat bez asistence, byť takhle atraktivní ženy. Chvilku protestovala, ale nakonec uznala, že spálená ruka jí brání v práci. Oprava můstku měla jednu nespornou výhodu. Využili se při ní i ostatní členové posádky. Přeci jenom uzavřít trhlinu v trupu šlo mnohem snáze než opravit poškozené optické vedení a nebylo k tomu zapotřebí pokročilejších inženýrských znalostí. Navíc se nějak zaměstnali a neměli čas příliš přemýšlet o tom, co se stalo. Postupně se tak do hry dostalo skoro sedmdesát lidí z Koloniální posádky a oprava poškozeného můstku šla opravdu od ruky. Zbývalo jich už opravdu jenom pár, kteří zůstávali na palubě Enterprise. Včetně velitelky lodi i celé Koloniální expedice. Beztak měla Krystal v plánu dříve či později zajít na ošetřovnu, aby zjistila, zda už Tasha přišla k sobě. Sama si uvědomovala, že během operace došlo k něčemu opravdu neobvyklému. Během doby, kdy McCoy Tashu operoval, měla skutečné obavy, že se mýlila a ona nakonec své zranění nepřežije. Nešlo o obyčejné zranění, tím si teď byla jistá. Stejně jako si byla jistá, že na operačním zahlédla ještě někoho jiného, kdo tam určitě nepatřil. Sice nakonec šéflékař Enterprise zvládnul celou operaci, ale tvářil se u toho značně rozladěně. Nejspíš si musel také uvědomit, že cosi nebylo úplně v pořádku. „Strkala jste ruka, kam jste neměla?“ uvítal jí McCoy patřičně sarkasticky, sotva jí zaznamenal na ošetřovně. Už bylo pozdě a on chtěl jít do své kajuty utrhnout pár hodin spánku, dokud ještě může, dřív než přijde další pohroma a všechno zhatí. „Strkala jsem ruku tam kam, jsem měla,“ opravila ho Krystal bezvýrazně. „Ovšem celou naší dosud pracně spojenou sítí, proběhl v daném okamžiku šokový výboj.“ „Hmmm…“ zamručel doktor, prohlížeje si popálenou ruku. Vzal do ruky lékařský trikordér, párkrát s ním přejel přes zraněné místo, než vzal do ruky další nástroj. Následovalo slabé pálení, jak se rána postupně zacelovala. „A co Tasha?“ „Její stav je stabilní.“ „To jsem neměla na mysli.“
„Ať už jsou její schopnosti regenerace jakékoliv, dřív jak za šest, sedm hodin se neprobudí,“ zhodnotil stručně situaci. Chtěl ještě cosi dalšího dodat, ale dospěl k názoru, že bude lepší mlčet. „Ach tak.“ „Což mi dá dost času, abych se i já trochu vyspal,“ zívnul, ale nemohl nepostřehnout jak se Krystal zatvářila. Vlastně nešlo o nijak výrazné gesto, spíš jenom trochu našpulila rty v něčem, co mohlo být úsměv, ale nebyl. Z nějakého důvodu ho onen výraz znepokojil. „Dobrou noc doktore,“ řekla po skoro minutovém tichu. „Ach ano, ano děkuji,“ odpověděl trochu zaraženě. „Měla by jste si taky odpočinout. Určitě jste na nohou déle než já.“ „Ještě chvíli zůstanu a pak si půjdu odpočinout,“ odpověděla tónem, který v Kostrovi rozezněl varovný maják. „Nechcete doufám…“ „Nic takového!“ ujistila ho okamžitě. Vidouce jak se tváří dodala na vysvětlenou: „Pokud je moje teorie správná, potom Tasha bude vnímat co říkám, i když nebude schopná se probudit.“ „Je to docela možné. V tomhle stavu bych dokonce řekl, že víc než pravděpodobné,“ připustil o poznání klidněji. „Myslím, že bych měla využít situace a zkusit trochu umírnit její hněv na mojí dceru, která je za tohle všechno nepřímo odpovědná.“ „Vaší dceru?“ „Ano, Leitha je moje dcera.“ „Ach tak,“ přisvědčil chápavě. „Potom tedy hodně štěstí.“ „Dovedu být velice výmluvná, když mi na něčem záleží,“ odpověděla a on raději rychle vyšel ze dveří, vrtě nad tím pouze hlavou. Krystal tedy osaměla na ošetřovně Enterprise. Ne úplně, neboť zde byla noční služba, ale měla dost prostoru, aby mohla vést svůj monolog. Jen doufala, že bude k něčemu dobrý. Tasha se nedala ovlivnit jenom tak snadno. Oko 7Z v Devonském pásmu, následující den ráno. Simon Ingirus mohl být spokojen s výsledkem oprav na koloniálním Dravci. Můstek byl konečně utěsněn a přepážky ze všech tří palub nad ním už také na svém místě. Práce jeho lidí, zatím co on si na pár hodin zdřímnul. Tedy přesněji řečeno, hodlal pracovat dále, jenomže Krystal ho velice razantně přiměla k odpočinku. Sama šla příkladem. Vlastně to bylo zčásti komické, neboť jeho kajuta nebyla dostupná, ale její ano. Jenomže Krystal byla velice praktická žena a podobné situace zvládala zcela z přehledem, nemaje žádné předsudky. Ještě teď se nad tím musel usmát, neboť se hádali, kdo bude spát v posteli a kdo na zemi. Byl si celkem jist, že by mu klidně navrhla ať si lehnou do jedné postele. Alespoň tady získal menší vítězství a ustlal si v předpokoji na podlaze. Nyní přecházel po stále potemnělém můstku a projížděl si poslední zprávy. Scotty odvedl opravdu kus dobré práce a celkem 21 neurálních uzlů bylo v provozu, což byla skoro polovina. Dokonce i pět z deseti primárních uzlů už bylo zapojených a bylo pouze otázkou času než získají opět plný výkon. Jenomže to stále nestačilo k tomu, aby se pohnuli z místa. Tím si byl jistý. Přemýšlel o tom předtím než šel spát. Vlastně ani nahození všech systémů nebude stačit k tomu, aby se odpoutali. Doufal, že nemá pravdu, ale jeden pohled na charakteristiku impulsních motorů a velice nezvyklých hodnot na warp-pohonu, ho přiměl uvěřit. Uvěřit faktu, že vlastní silou se odsud nedostanou. Ne, k tomu bude potřeba, aby je někdo vytáhnul. „Jeden, ale nebude stačit,“ uvažoval nahlas. „časové deformace budou příliš veliké, aby skrz ně bylo možné…“ „Co prosím?“ zarazil ho zdvořilý, pečlivě odměřený hlas. Uvědomil si, že není na můstku sám.
„Jen jsem uvažoval nahlas,“ zamumlal omluvně. „Potřebujete něco?“ „Vlastně jsem dokončil včerejší rozbor údajů ze senzorů a výsledky jsou celkem zajímavé,“ opáčil Spock. „Ach ano, dě….,“ zarazil se Simon uprostřed věty, neboť spatřil něco, někoho, kdo na můstku rozhodně neměl být. „Děje se něco?“ zaznamenal vulkánec jeho zaváhání. „Vidíte totéž co já?“ „Nevidím nic zvláštního. Možná kdyby jste specifikoval, co mám přesně vidět…“ „Vidíte na můstku ještě někoho dalšího, kromě nás dvou?“ „Nikoliv. Vy ano?“ „Vidím naší specialistku Leithu,“ zamumlal zaraženě, ale evidentně zde není přítomná fyzicky,“ konstatoval, když se jí zkusil dotknout a rukou pouze projel přes její obraz. „Fascinující,“ poznamenal Spock, který měl vytažený trikordér a skenoval oblast na kterou Simon ukazoval. „Zaznamenávám slabou známku energie zde na můstku.“ „Takže nemám vidiny?“ „Pravděpodobně ne.“ „Leitho, jsi to skutečně ty?“ zkusil opatrně promluvit sleduje jak zareaguje. Nevypadalo to však, že by ho viděla, ani vnímala. Pohybovaly rty, takže něco říkala. „Vidím tě, ale neslyším!“ Vrhnul po Spockovi tázavý pohled, ale ten jenom pokrčil rameny. „Vidím Simona, ale slyším zase Leithu. Zajímavý hlavolam. Tím se vysvětlují ty podivné časové emise.“ strnul inženýr, protože hlas patřil kapitánu Tolkinovi. Mluvil dál, ale zřejmě už ne přímo k němu, nebo k Leithe. Spíš k někomu dalšímu, kdo se nacházel na můstku s ním. „Pravděpodobně jsme svědky časového paradoxu. Můstek je sice ohniskem, kde se můžeme setkat, ale stále se nacházíme v jiném čase. Tím pádem se v závislosti na časových proměnných vidíme, či slyšíme. Naneštěstí už máme jisté řešení problému. Stačí si ho pouze vzájemně předat a myslím, že nepůjde o neřešitelnou hádanku. Nejlépe, když budeme všichni před velícím křeslem.“ „Zdá se, že kapitán Tolkin už má řešení,“ přistoupil Simon k velícímu křeslu, kde obvykle sedávala major Kronesová. Pozorně sledoval co Leitha, tedy přesněji řečeno její obraz dělá. Cosi psala do svého padu. Na nic nečekal a začal přebírat informace od ní. V podstatě ani nevnímal obsah, pouze všechno co nejrychleji zapisoval do svého padu. Spock mu zvědavě hleděl přes rameno a na rozdíl od něj začínal pomalinku chápat podstatu problému i jeho řešení. Šlo svým způsobem o velice jednoduchý plán. O necelou hodinku později už plán rozebírali na Enterprise, neboť právě Enterprise, byla klíčovou složkou celého plánu. Ta přítomná, i ta minulá či budoucí. Nyní zbývala realizace samotného plánu a tady hodně záleželo na přesnosti. „Takže, pokud správně rozumím, potom musíme ve stanovený čas zaměřit přesně dané místo celé lodi a vlečným paprskem ji přesunout o nějakých pět tisíc metrů směrem nahoru,“ ujišťoval se kapitán Enterprise, zda-li správně rozuměl. „Přesně tak!“ „Tím se celá loď dostane mimo oblast časového roztříštění a posléze provedou plnou rekrystalizaci aminiových krystalů. Tím by mělo z jejich pohledu dojít k synchronizaci času a oni se dostanou tam kam patří. Přebytečná energie se vybije do štítů,“ doplnil pohotově Spock. „Vlečný paprsek je nutný spustit ve všech třech časech souběžně, jinak se vytvoří zpětná vazba, která roztrhá Enterprise na kusy.“ „Proto váš kapitán trval na deseti hodinovém termínu?“
„Těžko mohu soudit, co udělal a neudělal, když se ho nemohu dost dobře zeptat,“ pokrčil Simon rameny. „Každopádně, má k dispozici dvě třetiny posádky plus další výhody, které my nemáme. Je jenom logické, že on našel řešení dříve než my.“ „Souhlasím,“ připojil se k němu Spock. „Dobrá, potom…“ nedořekl větu, neboť dveře zasedačky se otevřely a do nich vešel kdosi další. K překvapení všech šlo o velitelku koloniální lodi, majora Kronesovou. „Doufám, že nejdu nevhod?“ pronesla sardonicky, věnuje všem přítomným pohled. „Vůbec ne!“ zvedal se Simon jako první. „Jsem rád, že jste tady. Konečně může někdo povolaný převzít velení nad naší lodí a posádkou.“ „Bojím se uvažovat kdo nepovolaný tady během mé nepřítomnosti velel. Jelikož nikoho takového v posádce nemám,“ odtušila lehce pobaveně. „Ach ano… jistě…,“ zakoktal se Simon, který nepochopil, že to bylo míněno nadneseně. „Obávám se, že plán který tady právě probíráte má jednu slabinu,“ pokračovala Tasha nevzrušeně. „Jak víte o čem jsme tady právě teď mluvili? Teda pokud jste neposlouchala za dveřmi,“ opáčil Kirk lehce podrážděně. Vypadalo to, že všechno půjde hladce, ale podle výrazu koloniální velitelky pochopil, že jásal předčasně. „Krystal mi o tom před chvílí řekla na ošetřovně.“ „Takže vás už McCoy propustil,“ přikývnul chápavě. „Takhle bych to přímo nenazvala, ale pokud by do mě nenacpal tolik uklidňujících prostředků a sedativ, potom bych vás zpravila mnohem dříve.“ „Mnohem dříve o čem?“ „Bude lépe, když budeme na můstku, tam všechno uvidíte lépe než zde.“ „Jistě, pojďme!“ „Vzpomínáte si, kdo vás předtím napadl?“ zajímalo Spocka jakmile zastavili o kus dál v chodbě, čekaje na výtah. „Ano,“ odpověděla Tasha, ale nedodala žádné vysvětlení. Vulkánec samozřejmě netrval na odpovědi, ale o to zvědavější byl jeho lidský společník a kapitán. „Řeknete nám kdo?“ osmělil se Jim Kirk k otázce, když viděl, že Tasha sama nic neřekne. „Jmenuje se Worf.“ „Klingon?“ odhadoval Spock podle jména. „Ano,“ přitakala bezvýrazně. „Potom souhlasím, že máme problém.“ „Jsem si jistá, že to neudělal o své vlastní vůli.“ „Opravdu?“ „Někdo s ním musel manipulovat, neboť nevěřím tomu, že by tohle někdy neudělal.“ „Mluvíte o něm, jako by jste ho znala,“ podotknul Kirk. „Naše cesty se nikdy nezkřížily,“ odpověděla zvláštním nepřítomným tónem. Nic víc nedodala. Kapitán Enterprise nad tím jenom pokrčil rameny, vyměňuje si se svým prvním důstojníkem pohled. Dospěl k závěru, že bude lepší nevyzvídat. Jakmile se otevřely dveře výtahu, Tasha vešla dovnitř jako první a oba jí následovali. Jim zadal místo určení a za několik vteřin už stanuli na můstku. Tam na ně čekal Sulu s Chekovem a bylo víc než zřejmé, že se něco děje. „Hlášení, Sulu!“ „Zaznamenáváme cizí plavidlo blížící se k naší pozici!“ ohlásil Sulu, zaujímaje zpátky své místo u kormidla. „Objevilo se před několika minutami,“ dodal Chekov, který zatím obsluhoval během Spockovi nepřítomnosti vědeckou stanici. „Vzdálenost?“
„Ruší naše senzory kapitáne. Nedokážu ani určit jestli jsou daleko, nebo blízko,“ rozhodil rozčarovaně rukama. „Spocku!“ nemusel ani vulkánce vybízet, neboť sám přešel k vědecké stanici. „Asi by nebylo od věci, když nevíme jestli náhodou nejsou na dostřel…“ nadhodila Tasha. „Zvednout štíty!“ přikázal Kirk, neboť tahle poznámka byla víc než k věci. „Poznáváte tenhle druh?“ „Nejsem si úplně jistá,“ odtušila Tasha čelo zbrázděné usilovným přemýšlením. „Rozhodně by tady neměli být.“ „Ani vy a vaše loď by jste tady neměli být,“ připomněl jí lehce. „Ano, ale oni by tady vůbec neměli být,“ trvala na svém stále si marně snažící vybavit odkud zná tuhle konstrukci. „Zavolejte je Uhuro!“ „Neodpovídají kapitáne,“ zavrtěla po chvilce hlavou. „Vyšlete signál, ve všech jazycích a na všech frekvencích. Žádejte o identifikaci!“ „Ano pane.“ „Doufám, že budou přátelští,“ zamumlal si sám k sobě. Samozřejmě tomu ani na okamžik nevěřil, ale přeci jenom šance tu byla. „Obávám se, že podobné štěstí mít nebudeme,“ poznamenala vedle něj Tasha stoicky. Nasadila krajně skeptický výraz stále maximálně soustředěná v určování přilétající lodi. Odněkud jí znala, ale odkud? „Myslím, že mám spojení kapitáne,“ přerušila ticho po několika minutách z komunikačního Uhura. Alespoň doufala, že má spojení. „Tady kapitán Kirk z fed…“ „Okamžitě se stáhněte z oblasti! Vydejte nám všechny válečná koloniální štváče, kteří jsou na vaší palubě a necháme vás v klidu odletět!“ spustil v komunikačním ostrý, panovačný hlas. „Bohužel jsme tady uvězněni společně s nimi, pokud…,“ zkusil celkem marně vysvětlit situaci. „Nezajímá nás proč jste tady!“ nenechal mluvčí Jima ani podruhé domluvit. „Okamžitě nám vydejte všechny z jejich posádky a nepleťte se nám do cesty! Jinak budeme střílet i po vás!“ „Myslím, že nechápete naší situaci,“ zkoušel Kirk trpělivě. „My…“ „Nedovolím, aby něco stálo v naší svaté výpravě, kterou pomsta za zničení cestovatelů!“ nenechal ho hlas v komunikačním ani podruhé domluvit. Vypadal zatraceně netrpělivě. „Máte minutu, aby jste odletěli pryč. Jinak ponesete následky svého neuváženého jednání. Pokud se nestáhnete, budete automaticky považováni za spoluviníky a ve jménu cestovatelů budete zničeni!“ Muž na druhé straně už skoro hystericky křičel. Ve stejném okamžiku přerušil spojení a zůstávalo na Kirkovi, aby věnoval tázavý pohled k Tashe. Blondýnce se protočily panenky nad rychlým monologem, který nedával ani na okamžik šanci k rozumnému dialogu. Levý koutek jí zacukal v kyselém úsměvu. „Asi mi nechcete vysvětlit o čem to sakra mluvil!“ „Jde o záležitost, která je stará víc než třicet let. Arewané, byli jedni z prvních, kteří se stali obětí Cestovatelů a také jedni z prvních, kteří byli zničeni. Z jejich civilizace nezůstalo nic,“ odpověděla Tasha s povzdechem. „Mě připadají víc než skuteční!“ trval Jim na svém. „To nemohou být oni majore,“ ozval se Simon Ingirus. „Za prvé, byli kompletně zničeni a za druhé, nikdy neměli technologii na takové úrovni. Vždyť ani nebyli na úrovni vesmírných letů…“ „Jsem si naprosto jistá, že to jsou Arewané, ale mohu pouze spekulovat o tom proč a jak se tady objevili,“ usadila ho Tasha rezolutně. „O tomhle bych se bavila až v okamžiku, kdy nás nebudou ohrožovat.“ „Zaměřují na nás zbraně,“ oznámil Spock dříve než mohl kapitán cokoliv říci.
„Máte jejich pozici Spocku?“ „Zatím ne,“ učinil vulkánec zamítavé gesto. „Generují nějaké pole, od kterého se naše senzorové paprsky odrážejí a vytvářejí falešné signály.“ „Technologie, kterou by neměli disponovat,“ podotknul koloniální inženýr, ale hned dostal nápad, který s vědeckým důstojníkem Enterprise ihned konzultoval. „Kdyby fungovalo moje velící křeslo…,“ posteskla si Tasha. Víc už dodat nestačila. Automaticky se chytila zábradlí. Minuta daná na ústup právě vypršela a Arewané začali plnit svou hrozbu. Můstek Enterprise se několikrát otřásl. Světla zablikala a můstek se ponořil do rudé záře, jak všechny systémy přešly do plně bojového režimu. Sulu čekal u fázerů, ale neměl cíl k zaměření. Tedy přesněji řečeno měl spoustu cílů, ale nevěděl, který je pravý. Můstek se znovu otřásl, ještě víc než předtím. „Strojovna volá můstek!“ ozval se Scottyho hlas. „Jak jsme na tom Scotty?“ „Dávají nám pěkně zabrat kapitáne! Štíty slábnou!“ „Spocku! Potřebujeme cíl!“ „Stále je nemůžeme přesně zaměřit. Podařilo se nám sice zúžit počet cílů o polovinu, ale stále jich je příliš mnoho.“ „Zdá se mi to, nebo střílejí v pravidelných intervalech?“ podotkla Tasha, když do Enterprise narazila další série výstřelů. „Pozitivní,“ přisvědčil Spock. „Střílejí třikrát, každých sedmnáct celých pět vteřin.“ „To znamená, že musí převádět spoustu energie do rušícího pole a potřebují čas k nabíjení svých zbraní,“ „Pravděpodobně ano.“ „Možná na to jdeme úplně špatně, když se je snažíme najít. Spíš bychom je neměli hledat podle toho co vizuálně vidíme…“ můstek se znovu otřásl a Tasha pokračovala: „Spíš podle toho co se ukazuje na emisním spektru. Ta loď totiž nemusí být vůbec pravá.“ „Co máte na mysli?“ „Zaznamenáváte nějaký druh radionových emisí poblíž naší pozice?“ „Zaznamenávám, celkem šest možných výskytů.“ „Zaměřte ten nejsilnější!“ „Zaměřen…“ Poslední zásah už prošel skrze oslabené štíty a poškodil trup Enterprise. Ze strojovny se ozval Scotty, ale všem bylo příliš jasné, že jim dochází čas. „Fotonová torpéda zaměřena na cíl!“ „Palte Chekove!“ Čtyři po sobě jdoucí torpéda opustila přední torpédové komory. K cíli dorazila během necelých deseti vteřin. Dvě minula cíl a ztratila úplně zaměření. Třetí nepřítele pouze lehce škráblo a tím ho odhalilo, aby Chekov mohl čtvrté torpédo bezpečně navést na cíl. Zásah byl víc než přesný. Torpédo se s pořádnou dávkou štěstí zabořilo hluboko do lodi, doprovázené pořádnou explozí. Plavidlo se sice nerozpadlo, ale série sekundárních explozí rozervala loď od přídě po záď. „Přibližte to!“ přikázal Kirk, aby lépe viděl kdo je napadl. Sulu ihned zvětšil obraz a bylo vidět, že konstrukce je úplně jiná, než kterou dosud viděli. „Ano, tohle už odpovídá první pokusům Arewanů o vesmírnou loď,“ pronesl Simon, který poznal plavidlo z Koloniální databáze. „Na první pokus až moc zdařilé,“ neodpustil si Chekov poznamenat. „Ani moc ne,“ pokrčila Tasha rameny. „Nemají štíty, hyperpohon, ani systém oddělitelných přepážek. Tudíž jde o nesmírně křehké plavidlo. Zásah jedním torpédem by měli ustát, ale sami vidíte, že tomu tak není. V podstatě jde o jednoúčelové útočné plavidlo, vybavené technologií, která je prostě nad jejich omezené možnosti.“ „Přežil to někdo?“ zajímalo kapitána.
„Negativní.“ „Divila bych se kdyby ano.“ „Myslím, že mi dlužíte menší vysvětlení.“ „Jde o dávno zapomenutou záležitost. My, kteří jsme zainteresovaní se snažíme zapomenout na zkázu, kterou cestovatelé způsobili na víc než stech planetách, desítky civilizací, které skončily v popelu. Trvalo skoro deset let než Nová kolonie tyhle samozvané Cestovatele dostihla a definitivně zbavila vesmír jejich přítomnosti. Velmi neradi na to vzpomínáme. Nešlo o jednoduchou záležitost a vidět pád mnoha ras, které mohli jednoho dne být velkými civilizacemi, byla velice těžká.“ „Aha,“ přikývnul kapitán Enterprise chápavě, ale zase až tak úplně tomu nevěřil. V hlavě se mu totiž ozval červík pochybností. „Doufám, že další překvapení už nás v dohledné době nečeká a dokončíme, co jsme začali.“ „Mám jednu celkem zásadní otázku,“ obrátil se Kirk k Tashe. „A já mám samozřejmě odpověď,“ odtušila suše. „Možná ne takovou, kterou chcete slyšet…“ „Divil bych se, kdybych dostal odpověď, kterou chci slyšet!“ zavrčel sardonicky. „Ta druhá loď, kterou hledáte tady někde pořád je. Nevím kde, vím pouze, že tu někde uvázli a jakmile se Oko 7Z plně synchronizuje do správného času, do našeho skutečného času a naší skutečné kvantové reality, potom by měla anomálie zcela zmizet a budete moci odletět,“ zakončila své vysvětlení. „Po ničem jiném ani netoužím.“ „Ani já,“ zareagovala Tasha. „Bude lépe, když pomůžu s opravami abychom za devět hodin byli připraveni.“ „Jste si jistá, že se ten Worf nevrátí a nezkusí vás znovu napadnout?“ zeptal se Spock. „Vrátí se, tím jsem si jistá,“ zastavila Tasha těsně před dveřmi výtahu. „Ovšem on není tou hlavní hrozbou. Tou je někdo úplně jiný. Někdo, kdo zkouší tahat za provázky z pozadí událostí a využívá druhé ke svým záměrům. Tentokrát si na něj však počkám. Podruhé mě nezastihne nepřipravenou!“ pronesla mrazivě, načež se otočila zády a následovaná Simonem vstoupila do výtahu. „Věříte tomu?“ požádal Jim Spocka o jeho názor. „Ve hře je velké množství nečekaných proměnných,“ odpověděl a velice pečlivě volil další slova. „Obávám se, že hledat tady logické vysvětlení by bylo ztrátou času. Vše nasvědčuje tomu, že zde působí síly, které přesahují obvyklý rámec našeho chápání.“ „To jsem zrovna nemyslel. Spíš, jestli věříte tomu, co říká ona?“ „Všechno do sebe zapadá, ale my nemáme způsob, jak si ověřit, jestli nám lže, či říká pravdu.“ „Přesně tahle otázka se mi honí hlavou.“ „Z mých dosavadních pozorování vychází, že ona je výjimečná a má velmi neobvyklé schopnosti.“ „Odpovědět na otázku, kterou jsem ještě ani nepoložil?“ „Nemyslím, že to dělá vědomě,“ pokrčil Spock lehce rameny. „Nejspíš si ani neuvědomuje, že to dělá. Stejně jako řadu dalších věcí, které dělá naprostou automaticky a nepovažuje je za neobvyklé.“ „Což zrovna moc neřeší moje dilema,“ povzdechl si kapitán Enterpise. „Pokud vím, lidé mají takové úsloví,“ promluvil po kratičké odmlce vulkánec: „Čekejte nejhorší, doufejte v nejlepší.“ „Ano, ano. Myslím, že život by asi nebyl tím pravým, kdyby neobsahoval špetku vzrušení a dobrodružství.“ V kapitánové tváři vykvetl přes všechny chmury úsměv. Pohlédl na všechny členy posádky můstku. „A na nás právě jedno takové čeká. Vzpomínám si také na jedno úsloví. Říká: štěstí přeje připraveným.“ „Budeme připraveni kapitáne!“ odpověděl za všechny Chekov.
„Tak potom se dejme do práce.“ O devět hodin později už bylo vše připravené a do začátku celé operace zbývalo sotva patnáct minut. Na koloniální lodi už dokončili vše potřebné. Hlavně díky Tashe, která výrazně urychlila veškeré opravy. Občas není na škodu být kapitánem lodi a současně i jejím konstruktérem. Tasha akorát vyšla ze dveří výtahu Enterprise, aby se naposledy setkala s jejich kapitánem. Na můstku byl přítomný i doktor McCoy, který si jako vždy nemohl nechat podobnou událost jenom tak ujít. „Všechno je připravené. Alespoň v rámci možností,“ řekla Tasha sotva vešla na můstek. „Výborně,“ odtušil James Kirk lehce upjatě. „Vím, že máte mnoho otázek, ale obávám se, že nemám dost času k tomu, abych vám na všechny odpověděla,“ věnovala jeden pohled zamračený pohled hlavnímu lékaři Enterprise než pokračovala dál, tentokrát na jeho adresu. „Kdyby jste do mě nenacpal tolik sedativ, mohla jsem se probudit dřív a víc bych stihla. Nehledě na fakt, že bych nemusela poslouchat Krystal a její výlevy.“ „A máš to Kostro,“ ušklíbnul se Jim směrem k příteli. „Pokud se to někomu nelíbí, klidně můžete si klidně najít jiného doktora!“ zavrčel podrážděně. Nehodlal komentovat, že její zranění bylo dost vážné a on jenom dělal svou práci. „Pokusím se tedy alespoň stručně shrnout ta nejdůležitější fakta, plus domněnky.“ „Prosím,“ vybídnul jí kapitán Enterprise doufaje, že se konečně něco dozví. „Asi vám to přijde trochu divné, ale nic z toho, co se stalo, se stát nemělo,“ začala Tasha poněkud krkolomně. „Stalo se a pokud nechceme plakat nad rozlitým mlékem musíme s tím něco udělat,“ poznamenal Kirk stoicky, neboť tohle nebyl začátek v který doufal. „Ani já sama tomu úplně nerozumím, ale zjednodušeně řečeno, jsme se dostali, nebo spíš stali jsme se součástí střetnutí dvou mocných stran. Oni jsou těmi, kdo obrazně řečenou hýbou vesmírem. Bojují o rovnováhu ve vesmíru a my nejsme ničím víc, než figurkami v jejich mocenské hře. Jedni se snaží rovnováhu nastolit, zatím co ti druzí chtějí naopak rovnováhu zcela zvrátit.“ „A pak mě něco říkej!“ zavrčel sarkasticky McCoy směrem ke kapitánovi. „Obrazně řečeno, jde o nekonečný boj mezi silami řádu a chaosu,“ odtušila Tasha pokračuje dále: „Obě strany věří v jakési šílené proroctví a právě tohle proroctví je zřejmě jedním z důvodů, proč se tohle všechno semlelo. Důvod proč síly chaosu, jak jim strážci řádu říkají, vytáhli do pole s plnou silou a začali porušovat všechny možné zákonitosti.“ „Jaké proroctví?“ „Neznám jeho znění, ale vím, že se týká mě. Alespoň oni tomu věří. Obě dvě strany tomu věří a proto jsou připraveni udělat cokoliv, aby zabránili jeho naplnění, nebo naopak zajistili jeho naplnění.“ „Proč tedy ti strážci nezasáhli, když fungují jako protiváha chaosu?“ zajímalo Spocka, který bedlivě naslouchal a díval si jednotlivá fakta dohromady. „Ale zasáhli,“ ušklíbla se Tasha. „Díky tomu jsme ještě tady.“ „Potom si dávají záležet, aby nic nebylo vidět.“ „Přesně tak,“ přitakala souhlasně. „Pokud se ohlédnete zpátky, určitě si všimnete řady zdánlivě bezvýznamných nesrovnalostí, které jsou jejich dílem. Jednají skrytě a nenápadně. Nechápu proč, když jim evidentně teče do bot.“ „Takže s námi mohou manipulovat, aniž bychom si toho byli vědomi?“ zajímalo McCoye. „Pravděpodobně ano.“
„Jedna věc mi tu ale nesedí,“ pronesl zamyšleně Kirk. „Pokud jim jde opravdu tolik o zvrácení rovnováhy, potom určitě mohli vyvinout mnohem více úsilí, aby toho dosáhli. Nevím jak komu, ale mě se zdá, že jsme ze všech potíží vyvázli až příliš hladce.“ „Mohu se pouze domnívat, že jeden ze strážců vše sleduje a dokáže s nimi držet krok,“ pokrčila blondýnka neutrálně rameny. Alespoň doufala, že A-Tommy, kterého viděla během své vize, skutečně podnikal zmíněné kroky. „Jenom jeden?“ „Nemyslím si, že záleží na počtu. I jeden může stačit,“ opáčila suše. V duchu si však pomyslela: „Má pravdu, je to příliš snadné. Tohle všechno není ničím víc než pouhou předehrou.“ „Pět minut do začátku operace!“ přerušil debatu Spock. „Musím jít.“ „Hodně štěstí.“ „Pokud vím, tak se říká, že štěstí přeje připraveným,“ odpověděla Tasha. „Přesně tohle říkám i já,“ rozzářil se Jim, zcela ignoruje McCoye, který obrátil oči v sloup. „Udržte nám je od těla pět minut, potom tohle všechno skončí a každý půjdeme svou vlastní cestou.“ „Uděláme co půjde.“ „Já taky,“ přikývla úsečně a poklepala si na zhruba třicet centimetrů dlouhou rukojeť, kterou měla připevněnou v pouzdře na pravém stehně. Už nevysvětlila k čemu slouží, ani nebylo třeba. Bez dalších prodlev stiskla signalizační zařízení na hřbetě levé ruky. Transportní paprsek jí uchopil a přenesl zpátky na Oko 7Z. Zbývaly pouhé tři a půl minuty do začátku synchronizace. Zůstala stát v chodbě poblíž laboratoře. Nejraději by stála přímo přede dveřmi, ale nechtěla vzbudit podezření, že ví mnohem víc, než si ti druzí myslí. Měla spočítané, že vzdálenost, která jí dělí od dveří překoná během pěti vteřin. Možná o nějakou setinu vteřiny méně. Zaujala uvolněný postoj, aniž by se pohnula z místa. Nevěděla co přesně má čekat, pouze, že jí ona zbraň, kterou si přinesla sebou ze snového setkání se strážcem A-Tommym pomůže v nadcházejícím střetnutí. Pevně věřila tomu, že ano. Podobný pocit už zažila i dříve a vždycky našla v okamžiku potřeby odpověď. Poslední vteřiny odbily a proces časové synchronizace začal. Doslova do písmene cítila, jak všude kolem ní probíhají časové vlny. Oko 7Z se během těch pěti minut měl ocitnout, alespoň podle Tolkinových předpokladů, ve všech třech časových úsecích. Tedy přesněji řečeno, jeho ohnisko. Z toho důvodu, také Enterprise měla za úkol chránit můstek Dravce, aby spojení mohlo být dokončeno úplně. Krystal vyčlenila už předtím několik členů posádky, aby ovládali ručně obranné platformy, takže se sice mohli bránit, ale bez štítů zůstávali i tak dosti zranitelní. Aby spojení mohlo být úplné, potřebovali pět minut. Pět minut, během kterých se mohla stát spousta věcí. Pět klíčových minut na které se možná nepřátelé celou dobu připravovali. Její čas právě nadešel. Svist transportního paprsku rozeznala okamžitě. Byl tady. Worf, přesně jak očekávala. S bat’letem v ruce, ale podle postoje vypadal spíše zmateně. Nejspíš už si musel uvědomit, že ho někdo využil a proto se dokázal jeho vlivu vzepřít. Tasha však neztrácela čas. Sama nevěděla, jak se jí rukojeť dostala do ruky, zda-li ji vytáhla sama, aniž by si to uvědomila. Ostré cvaknutí, kdy stříbrná čepel vyjela z rukojeti bylo jediné varování, kterého se klingonovi dostalo. Během tří vteřin překonala vzdálenost, která je dělila. Čepel meče zazvonila o spěšně nastavený bat’let. Rychle překonal počáteční překvapení a další obrat už byl mnohem jistější. Sotva ho však vnímala. Její skutečný cíl se nacházel jinde. Blízko, neviděn, ale ona k němu nemilosrdně směřovala. Několika údery kolem Worfa v podstatě obkroužila. Jelikož směřovala úplně jinam, zcela mu odkryla levou část.
Musel si toho všimnout, ale spíš očekával jiný úder, protože se sehnul hodlaje provést vlastní protiútok. O to překvapenější byl, když Tasha udělala celkem nenuceně přemet směrem vpřed, do místa, kde nikdo nebyl. Alespoň tam nikoho neviděl. Ani Tasha nikoho neviděla, ale čepel ji vedla naprosto přesně. Zabořila se do hrudi protivníka, který dosud zůstával skrytý. Následoval zuřivý výkřik, plný zlosti a hrůzy. Worf se zastavil uprostřed dalšího nápřahu, protože tím neviditelným protivníkem byl klingonský kapitán Kruge. Alespoň vypadal jako Kruge. Z místa, kde ho blondýnka probodla však nestříkala krev, nýbrž vytryskla zlatavá záře. Vše spojené s jeho zuřivým křikem a výrazem hrozivého poznání. Tasha učinila druhý pohyb. Hladce vytáhla čepel z rány a rychlým švihem ho zbavila hlavy. Začalo z ní tryskat totéž zlaté světlo, akorát mnohem víc než z rány do hrudi. Klingonovo tělo se nezhroutilo na zem, ale začalo být pomalu stravováno zlatou září. „Kdo vlastně jste!“ přimhouřil Worf oči, neboť ona stála přímo proti té záři a vypadalo to, jako by měla kolem sebe svatozář. „Rozhodně ne ta, která si myslíte, že mohu být.“ „Takže kapitán Kruge byl opravdu celou dobu mrtvý a tohle byla jenom…“ „Nepřemýšlejte o tom, co, nebo kdo Kruge byl, Worfe. Pouze vás využil ke svým plánům,“ postoupila trochu blíž, takže ji viděl do tváře. V ruce už nedržela svůj meč, ten skončil opět v pouzdře. „Proč?“ „Neznám odpovědi na všechny otázky,“ odpověděla s klidem. „Oni se jenom tak nevzdají. Pošlou někoho dalšího, ale tentokrát už nemohou jednat skrze prostředníka,“ zazněl v chodbě nový hlas. Na scénu vstoupil A-Tommy. „Brzy tady bude poněkud rušno.“ „Jak se odsud potom dostanu?“ zajímalo Worfa. „Jakmile se ocitneme ve vašem čase, budou vás moci na Enterprise přenést a Ml’ve bude konečně zničena. Může být zničena pouze ve vašem čase, kde nad ní máte taktickou převahu. „Dobrá, ale kdo vlastně skutečně jste?“ neodpustil si Worf zamračeně otázku, neboť stále nedostával odpověď, která by vyřešila jeho dilema. „Nejsem Tasha Yarová a nikdy víc jí nebudu…“ bylo poslední co Worf slyšel, než ho transportní paprsek uchopil a přenesl zpátky. Tasha se ohlédla. A-Tommy byl dávno pryč. Ani nevysvětlil, kdo další ještě bude děla potíže. „Zatraceně!“ zaklela. Na Enterprise zatím vládla úplně jiná atmosféra plná napětí. McCoy se rychle odporoučel s tím, že ho nejspíš bude třeba na ošetřovně. Kapitán Kirk, pouze lehce kývnul na Sulua, aby zaujal pozici přímo nad můstkem koloniálního Dravce. Všechno bylo připraveno a Spock pouze odpočítával vteřiny do začátku. „Pět minut běží kapitáne.“ „Zachycujeme cizí plavidlo na kurzu…“ „Všechnu energii do štítů!“ nečekal Jim na nic a vydal rozkaz. Nemělo cenu používat zbraně, beztak by jim k ničemu nebyly a velice záhy pochopil proč. „Identifikace!“ „Pravděpodobně klingonské plavidlo, ale konstrukce je zcela neznámá!“ „Střílejí na nás pane!“ „Jak překvapivé,“ zamumlal si kapitán pro sebe a raději se pořádně přidržel opěrky křesla. Náraz byl opravdu tvrdý. Na hlavní obrazovce už viděl, jak i nepřátelská loď odstává řadu zásahů, jak po něm z Oko 7Z okamžitě stříleli. „Cíl zmizel. Nemáme ho nikde na senzorech,“ oznámil Spock. „Zamaskovali se?“ „Negativní.“ „Takže mohou být v kterékoliv jiné časové linii?“ „Pravděpodobně ano.“
„Což znamená, že se vrátí,“ konstatoval Kirk spíše k sobě. Následovně zmáčknul komunikační tlačítko na opěrce svého křesla. „Scotty, jak to tam dole vypadá?“ „Moc dobře ne pane. Jejich zbraně jsou mnohem účinnější. Naše štíty moc zásahů nevydrží.“ „Skvělé,“ povzdechnul si. „Převeď do štítů všechnu naší záložní energii, osvětlení, klidně i podporu života. Když budeme muset, tak na chvíli zadržíme i dech, ale nesmíme jim dovolit, aby nás zničili.“ „Udělám co půjde pane.“ „Vracejí se!“ „Zdá se, že jsou poškozeni,“ přidal postřeh Sulu. „Jejich zbraně jsou stále funkční a střílejí na…,“ Spockova slova zanikla v sérii otřesů. Většina členů osádky můstku měla co dělat, aby se udržela na svých místech. „Opět jsou pryč.“ „Kolik ještě času Spocku?“ „Dvě minuty kapitáne.“ „Doufám, že ještě vůbec máme dvě minuty.“ „Bohužel nelze předpovědět, kdy se vrátí, ale podle stavu našich štítů vydržíme nanejvýš ještě jeden takový útok.“ „Povzbudivé,“ ušklíbnul se kapitán Enterprise. Mohl jen doufat, že bude mít dost štěstí, aby tuhle teorii nemusel ověřovat v praxi. „Jsou tady!“ ukazoval Sulu na hlavní obrazovku. „Minuta, dvacet vteřin,“ připomněl vulkánec u vědecké stanice, kolik zbývá času. Dvojice zbraňových stanovišť na Oko 7Z ihned spustila palbu, jakmile se nepřítel objevil, ale přestože ho zasahovali, nedokázali ho úplně zastavit. Jako boží pěst se zabořily výboje energie do štítu Enterprise. Štíty zkolabovaly, ale loď zůstala pohromadě. „Strojovna volá můstek!“ ozval se v komunikačním Scottyho hlas a bylo nad slunce jasné, že hlavní inženýr nebude mít zrovna nejlepší zprávy. „Jak si stojíme Scotty?“ „Štíty jsou zničeny a máme celou řadu poškození, ale mohlo to být horší.“ „Fajn. Teď už se nezbývá než modlit, aby se nevrátili dřív než za…,“ vrhnul pohled k vědecké stanici kde seděl Spock „Třicet pět vteřin,“ doplnil pohotově. „Což se nám asi nesplní,“ ukazoval na hlavní obrazovku Chekov. „Dnes nemá Enterprise svůj den.“ „Pohon nefunguje, takže nemůžeme odletět, ani, kdybychom chtěli.“ „Zaměřují nás.“ „Co jiného by asi…,“ chtěl Kirk sarkasticky pronést, když sebou nepřátelské plavidlo na obrazovce pořádně trhlo. Její střely šly tím pádem mimo. Koloniální taktika, nakonec slavila svůj úspěch. Akorát jim trvalo docela dlouho, než zasáhli jejich motory natolik, aby je vyřadili z provozu. Možná se to zdálo jenom jemu, ale nad ním bylo vidět stín. Zlověstný stín, mnohem většího plavidla. Vzápětí nepřátelský štít zablikal a několik vteřin na to plavidlo explodovalo. Předtím ještě stihnuli vyslat poslední pozdrav. „Zatraceně,“ uniklo Chekovovi. „Všichni se připravte na náraz!“ zakřičel kapitán a sám šel příkladem. Už neslyšel Spocka, jak říkal, že synchronizace je ukončena. Temně zelený výboj z distruptoru zasáhnul Enterprise těsně pod talířovou část. Pořádně celou loď postrčil, takže setrvačností změnila pozici o několik desítek metrů. Kirk si sotva uvědomoval, že je po všem a že mu někdo, Sulu, pomáhá vstát z podlahy. Netušil jak se tam dostal, ale při ohlédnutí zpátky, kdy jeho křeslo bylo vyvrácené si dal rychle dvě a dvě dohromady. „Synchronizace dokončena. Nezaznamenávám, žádné stopy po koloniální lodi, ani žádné anomálii,“ pronášel Spock hlášení, jako by o nic nešlo.
„Takže můžeme konečně odletět?“ „Ano kapitáne.“ „Měl by jste si zajít na ošetřovnu pane, ta rána vypadá ošklivě,“ navrhoval Kirkovi opatrně Chekov. „Fungují už zase normálně senzory?“ „Po pravdě řečeno, senzory jsou asi to jediné co momentálně funguje.“ „Zkuste najít Hood!“ přikázal a udělal toporně dva kroky vpřed. Dál už si nic neuvědomoval, protože se zhroutil. Naštěstí ho Sulu i Chekov pozorně sledovali, takže ho zachytili včas. Spock jim pouze pokynul, ať ho vezmou na ošetřovnu „Máš tvrdou hlavu Jime,“ vítal ho McCoy. „Jak dlouho jsem byl mimo?“ „Asi hodinu,“ odpověděl bez obvyklého sarkasmu. „Měl jsi štěstí, málem sis způsobil frakturu lebeční kosti.“ „A co Enterprise?“ zamrkal rychle a hodlal vstát. „Jenom klid Jime!“ zarazil doktor rychle. „Spock tam má všechno na povel a podle toho co jsem slyšel má situaci plně pod kontrolou. Dokonce našel i Hood.“ „Výborně…,“ „Sakra Jime!“ zakřičel na něj, když viděl jak seskočil z lůžka a sotva se drží na nohou. „Zkus alespoň ty nebýt obtížný pacient!“ „Už je mi líp,“ zalhal pohotově. Po prvním opatrném kroku, přeci jenom získal trochu jistotu. „Hlavně nedělej žádné prudké pohyby!“ varoval ho Kostra naštvaně. Neodrazoval ho od pokusů, zato sevřel pevněji rty a s povzdechem pohlédl směrem k lůžku vedle. Těsně předtím, než Jim přišel k sobě, zakryl tvář mrtvému podporučíkovi. Na ošetřovnu akorát vpadnul Scotty a on přemýšlel jak mu řekne, že nedokázal převést smrt a zubatá zase jednou zvítězila. „Kapitáne! Už jste v pořádku?“ zajímal se inženýr sotva spatřil Kirka. „Už ano,“ přikývnul, ale pohled mu stanul na zakryté lůžko. „Kdo je to?“ „Je mi to moc líto Scotty,“ odkryl McCoy plátno. „Pro podporučíka Digbyho už jsem nic udělat nedokázal.“ „Zatraceně!“ Oči stárnoucího Skota při pohledu na mrtvého zvlhly. „Takovej skvělej kluk a takhle dopadnul.“ „Co se mu stalo?“ zajímalo ihned Kirka. „Byl ve špatnou chvíli na správnym místě,“ vysvětlil Scotty. „Zkoušel ještě někde najít pár gigawatů energie do štítů, když nás to zasáhlo.“ „Jeho zranění bylo příliš vážné. Už jsem nemohl nic udělat,“ odpověděl McCoy s lítostivým výrazem. „Občas tuhle práci nesnáším!“ „Už jsme schopni letu Scotty?“ Přešel kapitán na jiné téma, zatím co doktor zakryl tvář zesnulého člena posádky. „Jo, jo. Impulsní motory už zase pracujou. Hyperpohon nahodíme za pár minut. Vlastně už jsme na cestě k Hoodu. Vypadaj pěkně zřízený, ale pan Spock už s nima navázal spojení. Mají tam spoustu zraněných, ale jinak jsou snad v pohodě.“ „Pak budou určitě potřebovat doktora! Tady už nic víc nezmůžu!“ chopil se McCoy ihned iniciativy. Kapitánův deník, hvězdné datum: 8528,6. Konečně jsme našli alespoň jednu ze ztracených lodí v Dewonské oblasti. Hood naštěstí nepotkal neblahý osud Yorktownu, který v oblasti zničili pravděpodobně Tholiané. Přesto si odnesli celou řadu poškození a ztratili přes padesát lidí, včetně kapitána. Poté co jsme provedli veškeré nezbytné opravy na Enterprise, bylo možné vzít Hood do vleku a odtáhnout ho co nejrychleji z oblasti. Sice podivné anomálie po zmizení koloniální lodi ustaly, ale nechci nic riskovat. Bohužel i posádka
Enterprise utrpěla citelnou ztrátu. Podporučík Digby, který se významně zasloužil o samotné přežití Enterprise byl bohužel nešťastně zabit. Je pouhou ironií, že tohoto mladého, talentovaného inženýra a vědeckého specialistu potkal tak nešťastný osud hned při první výpravě. Představa, čeho všeho mohl dosáhnout a co všechno mohl dokázat ve mně vzbuzuje pocit marnosti. To jediné co mohu udělat, je navrhnout ho na vyznamenání, i když už pouze posmrtně. Jeho tělo vezeme domů na Zem, kde ho předáme rodině Digbyových. Stejně tak bude tahle cesta poslední pro dalšího člena posádky. Věřím, že si Sulu povede v kapitánském křesle Excelsioru stejně dobře, jako za kormidlem Enterprise. Konec záznamu. „Vstupte!“ vyzval Kirk právě příchozího. Samozřejmě jím byl jak jinak Kostra. „Jsi připravený Jime?“ „Tolik kolik jenom můžu,“ přikývnul a zapnul si kabát slavnostní uniformy. „Nesnáším smuteční proslovy.“ „Jo, ale představ si, kdybych měl něco takového pronášet já, nebo nedej bože Spock,“ zkusil doktor trochu odlehčit situaci. „Nepochybně by jsi byl upřímnější než já Spock by byl zase věcnější než já. Akorát by z toho nebyla smuteční řeč, ale spíš nějaký souhrn,“ zasmál se proti své vůli. „Proto tyhle proslovy děláš ty a ne někdo jiný,“ odtušil doktor stoicky. „Díky za povzbuzení.“ „Od toho jsou přeci kapitáni,“ uchechtnul se McCoy v odpověď. „Budu muset vymyslet něco i pro doktory, aby neměli podobné tendence rýpat do svých kapitánů.“ „Jen počkej až se ti příště zase něco stane, budeš rád, že máš mě jako doktora…“ „Kdybys tohle vzal třeba za mě, potom bych byl rád, že tě tady mám a bylo by mi jedno, jestli jako doktora nebo…,“ „Na tohle zapomeň Jime!“ „Byl to jen nápad,“ pokrčil rameny sáhnul rukou po padu, který mu ležel na stole. „Ukaž, alespoň se podívám co jsi napsal,“ vzal si od něj doktor jeho řeč. „Raději se drž svého řemesla doktore!“ nenechal si pad vzít. „A nenech mě dožít okamžiku, kdy budu muset mít proslov nad tvojí rakví.“ „Jo,“ zvážněl Kostra a také on si povzdechnul, ale to již oba dva vycházeli ze dveří.
Epilog Koloniální Dravec Oko 7Z, krátce po časové synchronizaci Všechno se začalo rozmazávat a přitom vyjasňovat současně. Instinkt a všechny smysly, které vedly Tashinu ruku s mečem, začaly být podivně vzdálené. Protivníka sotva vnímala, ostatně nezáleželo, kdo jím byl, zda Worf, či nějaký skutečný šampion sil chaosu. Přestože nepřestávala bojovat, ono maximální nasazení, ustupovalo kamsi do pozadí. Ne, neprohrávala, ani neztrácela rychlost či preciznost v útočných či obranných úderech. Prostě se najednou všechno rapidně změnilo. Cítila se úplně jinak než kdykoliv předtím. Více vzdálená okolnímu světu. Mnohem víc než při střetnutí s dávno mrtvou Wendarankou. Nedostavil se onen pocit neporazitelnosti. Přesto kdesi uvnitř věděla, že neprohraje. Nemůže prohrát. Pohled do očí nepřítele tento dojem jenom potvrzoval. Viděla v něm stále větší zoufalství a narůstající vztek. Jenom nechápala proč. S posledním výkřikem se na ní vrhnul. Útočil s maximální razancí a rychlostí. Odrážela všechny údery s lehkostí, která jí samotnou překvapovala. Dokonce sama rozhodla, kdy přejde z obrany do útoku. Nedala mu nejmenší šanci. Dva, tři údery než prolomila jeho obranu a zabořila čepel meče do jeho hrudi. Přesně do místa, jako předtím Krugeho. Teprve teď si všimnula, jak čepel zlatě září. Mikelův meč, který dostala od A-Tommyho opravdu zlatě zářil. Nezískala ho přímo od Mikelova hlavního žáka, ale spíš jeho
prostřednictvím. Už způsob, jakým se dostal z pouhé vize do reálného světa naznačoval, že nepůjde o obyčejnou zbraň. Jenomže nejenom meč teď planul jasným světlem. Ona sama byla obklopená zlatou září a uvědomovala si, že necítí vlastní tělo. Nemohla se sama sebe dotknout, přestože svírala meč v ruce. Jenomže meč byl také nehmotný a přesto hmotný, aby jím mohla protivníka zabít. Všechno kolem začínala pohlcovat temnota. Soustředila síly, proti rozléhající temnotě. Chtěla pohltit Oko 7Z, celou posádku, všechny které znala a milovala. Což nemohla dopustit. Pohlcovala temnotu, vytlačovala jí z celé lodi, z každé škvíry až nezůstalo nic, kromě zlatavé záře. Problém spočíval v tom, že netušila, jak se vrátit zpátky do normální podoby. V této chvíli byla pouze vnímající energií. Viděla věci, které obyčejní smrtelníci nemohli vidět. Jeden bod, jedno místo v prostoru, však bylo jiné. Upnula se k němu a skončila vtažená dovnitř, ať už šlo o cokoliv. „Vítej na věčnosti Tasho!“ ohlédla se, ačkoliv v momentální situaci viděla všude kolem sebe. Tady tomu tak nebylo. Znovu měla hmotnou podobu, i když stále vyzařovala energii. „Mikel…,“ vydechla překvapeně. Nečekala, že ho ještě někdy uvidí. Podle všeho byl zabit na můstku Oko 7Z. Ostatně i on byl obklopen zlatou září. „Měl jsem obavy, aby si to vůbec zvládla, ale vidím, že moje obavy byly opět naprosto zbytečné,“ začal konverzačně. „Ostatně, nikdy jsem o tobě nepochyboval Tasho.“ „Kde to jsem a co se stalo z Oko 7Z?“ vyrazila útočnou otázkou. „Jak říkám, vítej na Věčnosti,“ zopakoval svá předchozí slova. „Takže jsem mrtvá?“ zeptala se tázavě. Z určitého hlediska by to dávalo smysl. On údajně mrtvý byl, takže proč ne i ona. „Ano i ne,“ učinil Mikel neurčité gesto. „Můžeš alespoň jednou nemluvit v hádankách!“ „Říkám pravdu,“ pozvednul ruku v gestu pokračování. „Pravdou je, že ty a já jsme už dlouhou dobu mrtví. I když slovo mrtví je celkem relativní. Zjednodušeně řečeno, nejsme spjati s hmotným světem, ale naše samotné existence zde stále jsou. Jinak bychom spolu už nemluvili. Je tedy pouhou otázkou, zda jsme mrtví či nikoliv.“ „A co Oko 7Z?“ „Zůstalo v hmotném světě. Není nic, co bychom pro ně mohli udělat,“ pokrčil prostě rameny. „A moje dítě?“ „Všechno co zůstalo v hmotném světě, v lineárním existenci, už není ve sféře tvého vlivu.“ „Musím se dostat zpátky!“ „Tasho,“ zarazil její snahu hned v počátku. „Zachránila jsi rovnováhu vesmíru tím, že jsi se povznesla do vyšší úrovně bytí. Není to úplně přesné, ale slovo povznesený, je dle mého nejbližším pojmem. Vše, co zůstalo v hmotném světě, pro nás již nic neznamená.“ „Možná pro tebe, ale ne pro mě!“ namítla ostře. „Nemyslím, že máš příliš na vybranou,“ pousmál se lehce. „O tohle ti celou dobu šlo?“ zamračila se. „Stále nic nechápeš!“ povzdechl si. „Pojď, všechno ti ukážu a potom snad pochopíš.“ „Dobrá, ale…“ nedokončila větu, když zaznamenala obrovské náměstí, kde se náhle ocitli. Zůstala překvapená stát. Ne, kvůli místě, kde se ocitli, ale kvůli doslova bouři informací a vědomostí, které ji zaplavily. „Vítejte mistře,“ přerušil všechno až tichý uctivý hlas. Patřil A-Tommymu. Soustředila se na něj a dokázala izolovat onen příval. „Už mi rozumíš Tasho?“ Položil Mikel otázku. „Kdo vlastně jsi Mikele?“ reagovala protiotázkou. „Kdysi jsem byl člověk. Tak jako ty a jako třeba i A-Tommy,“ začal rozvláčně mluvit. „Každý svým způsobem. Každý z nás je přesto jiný, ačkoliv jedno máme společné. Jsme, byli jsme, kdysi lidé.“ „Proč jsi mu to nikdy neřekl?“ učinila gesto, směrem k A-Tommymu.
„Nebylo třeba říkat, že je můj syn,“ nenechal se Mikel ani v nejmenším rozhodit. „Jak typické.“ „Tím ale stále odbíháme od věci.“ „Myslím, že jsem viděla víc než dost!“ „Potom před tebou stojí dvě možnosti,“ nasadil Mikel neproniknutelný výraz. Na ATommyho nepohlédl. Doufal, že tajemství udrží déle, jenomže Tasha si prostě neodpustila do něj trochu rýpnout a on nemohl ztratit tvář. „Jaké možnosti!“ „Právě stojíš na pomyslném rozcestí, odkud vedou jen dvě cesty. Není cesty zpět,“ začal hovořit. „Momentálně se nacházíš mezi těmito dvěma volbami. Pokud se nerozhodneš ani pro jednu, potom zde zůstaneš navždy uvězněná, mimo hmotné tělo, mimo čas, pouze v podobě energie. Nemyslím, že tohle by se ti líbilo.“ „Ne,“ přisvědčila. „Ovšem ty stále chodíš kolem!“ „Jsi připravena poslechnout si jaká je první možnost?“ „Mám snad na vybranou?“ „Tedy dobrá,“ neodpustil si Mikel poťouchlý úsměv. Všechno šlo podle plánu a nyní zbývalo jen dořešit poslední část. „První volba je ta, ke které si úspěšně učinila první krok. Dokázala si vstoupit až sem. Nikdo nic takového nedokázal už tisíce let. Takže nyní můžeš zaujmout mé místo, coby vrchní strážce.“ „Děláš si legraci?“ „Místo vrchního strážce je přes všechno, co jsem tvrdil stále prázdné,“ vložil se do hovoru ATommy. „Já pouze zahřívám křeslo tomu, kdo bude naším novým vůdcem.“ „Klamal jsi,“ věnovala Tasha A-Tommymu pobavený pohled. „Jaký otec, takový syn,“ neodpustila si dodat. „Měla bys vědět, že když přijmeš místo vrchního strážce, budeš sice zase hmotná, pokud budeš chtít, ale hmotný svět pro tebe nebude takový jako dřív. Nic nebude jako dřív.“ „Proč?“ „Budeš pouze hmotná, nic víc. Všechno ostatní bude pryč,“ nadechnul se Mikel k pokračování. „Pokud vím, kladla jsi si snad tisíc kát otázku, proč nad tebou pokaždé vítězím?“ „Ano.“ „Víš proč?“ „Jsi mnohem silnější a zkušenější bojovník.“ „A právě tohle není ani v nejmenším pravda!“ Vztyčeným ukazováčkem podpořil svá slova. „Pravdou je, že moje vůle je mnohem silnější, nepřipouští pochybnosti, ale to je jenom jeden, ryze vedlejší projev. Tím hlavním je skutečnost, že nejsem úplně hmotný. Ano, mohu být fyzicky zraněn, ale nemohu být fyzicky zabit. Proč?“ na chvilku se dramaticky odmlčel. ATommy znal odpověď, ale Tasha nikoliv. „Protože nejsem plně svázán z hmotným světem. Protože moje existence je vázaná k tomuto místu. Proto nemohu být nikdy skutečně poražen, nikdy skutečně zabit a nikdy skutečně existovat v lineárním pojetí času. Jednoduše řečeno, jsem živý ale bez řady fyzických aspektů, které život jako takový definují.“ „Takže…,“ „Jako vrchní strážce se můžeš vrátit zpátky na Oko 7Z, jenomže už to nebudeš ty,“ doplnil za ní. „Možná si to neuvědomíš hned, ale snad ti to dojde dříve než mě. Dříve než dojde k něčemu opravdu špatnému.“ „Být vrchním strážcem je privilegium, ale zároveň i oběť,“ přidal A-Tommy. „Udržovat rovnováhu ve vesmíru není nijak snadné. To mohu říci z vlastní zkušenosti. Jsme bojovníky řádu, proti chaosu, i když opět nejde o úplně přesné vyjádření.“ „Co hůř. Bojujeme ve válce bez vítězů. Ve válce, kde nikdo nesmí vyhrát.“ „Absolutní chaos nebo absolutní řád,“ vysvětlil A-Tommy.
„Ano. Každý máme svá malá vítězství, ale v rámci rovnováhy nesmíme překročit pomyslný práh.“ „Ti bojovníci chaosu, jak je nazýváte, si s tím moc hlavu nelámou,“ namítnula uštěpačně. „Pravda,“ přisvědčil Mikel. „Ovšem proto jsme tady, abychom tomu zabránili. A pokud překročí hranici, potom my máme tu moc, zatnout jim tipec.“ „Ovšem pouze pokud máme v čele vrchního strážce,“ přidal opět A-Tommy. „A druhá možnost?“ „Můžeš se vzdát první volby ve prospěch někoho jiného.“ „Samozřejmě myslíš sebe.“ „Ano.“ „On jediný dokáže znovu usednout na místo vrchního strážce,“ zastal se mladý strážce svého mistra. „Tomu říkám podivná náhoda!“ „Nic není náhoda,“ dodal Mikel automaticky. „Zůstává pouze na volbě.“ „A ty nejspíš čekáš, že ti vrátím zpátky tvé místo!“ „Zaleží jenom na tobě,“ pokrčil prostě rameny. „Pro mě budou obě možnosti přijatelné. Buď se vrátím zpátky, nebo konečně budu volný a znovu okusím lineární existenci. Existenci o níž jsem přišel před víc jak třemi tisíci let.“ „Pokud nic není náhoda, potom ani moje volba není náhodná. Nebo snad je?“ „Existují určité okamžiky, kdy dochází k volbě a tím i směru, kterým se bude vesmír odebírat. Ne všechno je pevně dané. Jakmile dojde k volbě, druhá z možností prostě zanikne.“ „Dobrá,“ zamnula si Tasha bradu. „Když ti tedy přenechám místo, vrátím se znovu na Oko 7Z. Taková jaká jsem ho opustila, bez fyzických omezení?“ „Ano.“ „Moje loď a moje posádka, bude v pořádku?“ „Je v mé moci zajistit, aby se jim nic nestalo.“ „Proč ti jenom úplně nevěřím.“ „Vždy existují jistá rizika, ostatně jako vždy, když do hry vstoupí náhoda,“ začal Mikel rozvláčně. „Já samozřejmě mohu zajistit, aby se Oko 7Z nic nestalo, ale nikdo neví, co přesně bude následovat poté, až opustí anomálii Chaosu.“ „Říkal si, že nic není náhoda. Pokud je provedena volba!“ připomněla Tasha předchozí slova. „Chvíli potrvá než bude nastolena rovnováha a vesmír se vrátí do původních kolejí.“ „Ale?“ „Anomálie, chaosová mračna, chápej, oni mají dostatek moci, aby vyhodili Oko 7Z na druhém konci galaxie a to jenom hádám. Neznám jejich úmysly. Možná neudělají nic, možná ti naopak budou chtít, co nejvíce znepříjemnit život. Prostě netuším, jak se zachovají.“ „Opravdu s tím nejde nic udělat?“ „Já nemohu, ale ty ano. I jako plně hmotná, budeš mít stále schopnosti a sílu strážce.“ „Jak?“ „Nemohu říci. Na to už musíš přijít sama,“ ušklíbnul se. „Ovšem, jak sama zjistíš, nebude nijak těžké, zabránit jim v tom, co zamýšlí udělat. Věř mi.“ „Tak fajn, co mám udělat!“ přešla rychle k věci. Nenáviděla, když musel být pokaždé záhadný. „Mám prostě prohlásit: vzdávám se postu vrchního strážce!“ „Nemůžeš se vzdát něčeho čím ještě nejsi,“ neodpustil si Mikel poznamenat. „Stačí, když podáš A-Tommymu ruku a on už všechno zařídí.“ „Proč jemu?“ „On má klíč, ale potřebuje dveře se zámkem, které by mohl otevřít. Dveře, kterou vedou k pomyslnému trůnu věčnosti.“ „Vidím, že máš všechno perfektně zařízené. Tak aby si nemusel nic udělat a přitom získal všechno.“
„Jen dočasně Tasho,“ učinil nesouhlasné gesto. „Podle proroctví budu vystřídán a ten den není příliš daleko.“ „Mezi tím mě ale budeš popichovat, hrát si na záhadného a využívat mě ve svém boji o rovnováhu!“ „Nepřijdu, pokud mě sama nezavoláš. To slibuji!“ pronesl zcela vážně. „Opravdu?“ „Moje slovo vždy platí.“ „Dobrá, tak potom sbohem Mikele,“ otočila se k němu zády a obrátila pozornost na ATommyho. Mladý učedník a zastupující správce vypadal trochu rozpačitě. Přijal ruku s určitým zaváháním. Ne, nečekal, že Tasha bude novým vrchním strážce. Věřil v mistrův návrat. Akorát průběh samotného návratu ho trochu zarazil. Vyčkal než mistr kývne a poté začal. Sám přesně nechápal co má udělat, ale dospěl k závěru, že musí vzít mistra za slovo. Tasha se stihla sotva nadechnout, neboť poté její hruď sevřela děsivá síla. Nemohla dýchat, nemohla se hýbat, pouze sledovat jak energie přechází jinam, kam už neviděla. Netušila, zda to trvalo vteřiny, nebo celou věčnost. Čas v tu chvíli nic neznamenal. Vteřina se stala minutou, minuta hodinou a hodina rokem. Vše zmizelo v hluboké tmě. Chvíli stála a nehýbala se. V okamžiku kdy začala považovat situaci za podvod, uslyšela zasyčení otevíraných dveří. Dveří od výtahu, podle zvuku. Obrátila pohled tím směrem a skutečně. Asi tři, čtyři metry před sebou měla otevřené dveře. Na nic nečekala. Dříve než se zavřou vběhla dovnitř. Nemohla tušit, že Mikel s A-Tommym všechno sledují z povzdálí. „Opravdu si myslíte, že byl dobrý nápad nechat jí jenom tak jít, mistře?“ položil A-Tommy otázku. „Samozřejmě. Pokud má roztáhnout řádně křídla, nesmíme jí rozptylovat.“ „Uvědomujete si přece, že jí potřebujeme.“ „Ano uvědomuji,“ přitakal Mikel, kterému ve tváři zahrál slabý úsměv. „Neřekl jste jí úplnou pravdu mistře.“ „Takhle to bude lepší Tommy,“ mávl nad tím zvolna rukou. „Ona bude přitahovat problémy jako magnet.“ „Proto bude třeba Tashu uklidit prozatím na nějaké bezpečné místo.“ „Dokud vás nezavolá?“ „Přesně tak.“ „Nechci být cynický mistře, ale to může trvat celé věky.“ „Jak málo jí znáš chlapče,“ usmál se potměšile. „Ovšem bude lépe, když nebudeme riskovat a trochu situaci ovlivníme.“ „Ano mistře.“ „Postarej se o to.“ „Ano mistře.“ „Kdepak Tasho, ty nejsi ta, která by dokázala čekat celou věčnost.“ Promluvil sám k sobě, krátce po A-Tommyho odchodu.
KONEC
