1 Deset tisíc věcí
Tříměsíční cesta, kterou jsem sama podnikla po pacifické hřebenovce, začínala na několikrát. Prvním začátkem bylo prvotní, náhlé rozhodnutí vyrazit, po němž následovalo druhé, promyšlenější rozhodnutí vyrazit doopravdy, a pak ještě třetí fáze, dlouhé období nakupování, balení a příprav. Musela jsem skončit s prací servírky a dotáhnout do konce rozvod a prodat takřka všechno, co jsem měla, rozloučit se s přáteli a ještě jednou naposledy zajít na matčin hrob. Musela jsem autem dojet z Minneapolisu do Portlandu v Oregonu a o pár dní později nastoupit do letadla ve směru Los Angeles, dostat se do města Mojave a pak dojet na místo, kde se PCT protíná s dálnicí. Tehdy jsem opravdu vyrazila, po čemž následovalo chmurné uvědomění, co všechno takový podnik obnáší, a záhy také rozhodnutí s tím ihned praštit, protože celá ta věc je absurdní a k ničemu a nesmyslně obtížná a mnohem 19
Cheryl S tr aye d ov á
náročnější, než jsem si představovala, a protože jsem byla absolutně nepřipravená. A pak přišla skutečná, nefalšovaná, pravá cesta. Zůstala jsem na ní a šla dál navzdory všemu. Navzdory medvědům a chřestýšům a trusu pum, které jsem nikdy nezahlédla, navzdory puchýřům a strupům a škrábancům a tržným ranám. Zakusila jsem vyčerpání a strádání, chlad i horko, jednotvárnost i bolest, žízeň a hlad, byla jsem obklopená nádherou i přízraky, jež se ke mně přikrádaly celých jedenáct set mil, které jsem urazila na cestě z Mohavské pouště do státu Washington úplně sama. A když jsem to měla za sebou, když jsem urazila všechny ty míle a strávila na cestě tolik dní, nakonec mi došlo, že to, co jsem považovala za začátek, vlastně vůbec žádný začátek nebyl. Že moje túra po pacifické hřebenovce nezačala v momentě, kdy jsem se narychlo rozhodla, že ji podniknu. Začala ještě dřív, než se mi ta myšlenka vůbec usadila v hlavě, přesně řečeno před čtyřmi lety, sedmi měsíci a třemi dny, kdy jsem stála v nevelké místnosti na klinice Mayo v minnesotském Rochesteru a dozvěděla se, že moje matka umírá. Byla jsem v zeleném. Měla jsem zelené kalhoty, zelenou košili, zelenou mašli ve vlasech. To oblečení mi ušila matka – celý život na mě šila. Některé modely byly přesně podle mých vysněných představ, jiné ne zas tak docela. Z toho zeleného kalhotového kompletu jsem nebyla nadšená, ale stejně jsem ho nosila – jako známku pokání, jako obětinu, jako talisman. Celý ten den v zeleném, kdy jsem na klinice Mayo doprovázela matku a otčíma Eddieho z jednoho podlaží do druhého a matka chodila z jednoho vyšetření na druhé, mi hlavou táhla modlitba, ačkoli modlitba možná není to pravé slovo. Neskláněla jsem se pokorně před Bohem. Dokonce jsem v Boha ani nevěřila. Neprosila jsem: Bože, smiluj se nad námi. Neměla jsem v úmyslu žádat o slitování. Nebylo to zapotřebí. Matce bylo pětačtyřicet. Vypadala v pohodě. Hez20
Deset ti sí c v ěcí
kých pár let se stravovala vegetariánsky. Škůdce ze zahrady neodháněla pesticidy, ale řádkami měsíčků vysazenými kolem záhonů. Moje sourozence i mě nutila při nachlazení polykat syrové stroužky česneku. Lidé jako moje matka nedostávají rakovinu. Vyšetření na klinice to potvrdí a vyvrátí tvrzení doktorů z Duluthu. Tím jsem si byla jistá. Co mohlo být v Duluthu za odborníky? A co je vůbec zač ten Duluth? Duluth! Promrzlá křupanská díra, kde doktůrci, co o ničem nemají ánung, vykládají pětačtyřicetiletým vegetariánkám, které jedí česnek, užívají přírodní medicínu a nekouří, že mají rakovinu plic v pokročilém stadiu. To je Duluth. Ať se jdou vysrat. Tak zněla moje modlitba: Aťsejdouvysrataťsejdouvysrat aťsejdouvysrat. Jenže moje matka teď byla na klinice Mayo a vyčerpávalo ji i to, že měla vydržet na nohou víc než tři minuty. „Nemám tě svézt?“ zeptal se Eddie, když jsme v dlouhé chodbě pokryté kobercem míjeli zaparkovaná kolečková křesla. „Nepotřebuje vozík,“ prohlásila jsem. „Jen na chvilku,“ řekla moje matka a takřka se do jednoho zhroutila; než ji Eddie dotlačil k výtahu, letmo na mě pohlédla. Kráčela jsem za nimi a snažila se na nic nemyslet. Konečně jsme se dočkali a vyjížděli vzhůru, kde jsme měli navštívit posledního lékaře. Opravdového doktora, jak jsme mu říkali. Lékaře, který zhodnotí všechny testy a výsledky a řekne nám, jaká je pravda. Když se dveře výtahu otvíraly, matka natáhla ruce a srovnala mi kalhoty, přičemž mezi prsty majetnicky promnula zelenou bavlnu. „Perfektní,“ zhodnotila. Bylo mi dvaadvacet, stejně jako bylo matce, když mě čekala. Napadlo mě, že se mi chystá odejít ze života ve stejném věku, v jakém jsem já vstoupila do jejího. Z nějakého důvodu 21
Cheryl S tr aye d ov á
mi ten fakt zrovna v tom okamžiku vytanul na mysli a dočasně zastínil modlitbu Aťsejdouvysrat. Téměř jsem zaúpěla lítostí. Skoro jsem se udávila k smrti poznáním, které mi prolétlo hlavou dřív, než padl konečný verdikt. Zbytek života prožiju bez svojí matky. Vší silou jsem tu skutečnost od sebe odrazila. Nedokázala jsem tomu tam a tehdy v tom výtahu uvěřit a zároveň dál normálně dýchat, takže jsem sama sebe přesvědčovala, že je všechno jinak. Třeba že když vám má doktor říct, že brzy zemřete, vezme vás k tomu účelu do místnosti, kde je stůl s naleštěnou dřevěnou deskou. Tam nás ale nevzali. Šli jsme na vyšetřovnu, kde sestra nakázala mojí matce, ať si svleče blůzu a natáhne si bavlněnou nemocniční halenu, z níž po stranách visely šňůrky. Když se matka oblékla, vysoukala se na čalouněné lůžko pokryté bílým papírem. Papír se při každém jejím pohybu trhal a muchlal. Zahlédla jsem odhalená záda a útlou oblinu pod jejím pasem. Neumře. Její holá záda jako by mi to potvrzovala. Zírala jsem na ně, když do místnosti dorazil opravdový doktor a sdělil matce, že bude mít štěstí, jestli vydrží ještě rok. Objasnil, že se ji nebudou pokoušet léčit, že je nevyléčitelná. Prohlásil, že se nedá nic dělat. U rakoviny plic je prý běžné, že se odhalí v tak pozdním stadiu. „Ale ona je nekuřačka,“ namítla jsem, jako bych mu tu diagnózu mohla vymluvit, jako by se rakovina řídila jasnými, rozumnými pravidly. „Kouřila jen jako mladší. Už několik let si nezapálila.“ Lékař smutně zavrtěl hlavou a pokračoval dál. Musel dokončit svou práci. Nabídl, že matce mohou zkusit zmírnit bolest v zádech ozařováním. To by mohlo přispět ke zmenšení nádorů, které rostou podél celé páteře. Neplakala jsem. Jen jsem dýchala. Hrozivě. Usilovně. A pak jsem dýchat zapomněla. Kdysi jsem jednou omdlela – vzteky bez sebe jsem zadržovala dech, protože jsem odmítala 22
Deset ti sí c v ěcí
vylézt z vany; byly mi tehdy tři a nevzpomínala jsem si na to. A co jsi dělala? Co jsi dělala ty? ptala jsem se matky celé dětství, dokola jsem ji nutila převypravovat tu historku, žasla jsem a těšila se ze síly své vlastní impulzivní vůle. Vždycky odpovídala, že natáhla ruce a dívala se, jak modrám. Počkala, až jí má hlava dopadne do dlaní a já se nadechnu a přijdu zase k sobě. Nádech. „Můžu jezdit na koni?“ zeptala se matka opravdového doktora. Seděla s rukama pevně stisknutýma a s překříženými kotníky. Stáhla se do sebe. Lékař vzal tužku, postavil ji na okraj výlevky a zprudka s ní uhodil o desku. „Takhle bude vypadat vaše páteř po ozařování,“ řekl. „Stačí jeden náraz a vaše kosti se rozdrolí jako sušenka.“ Šly jsme na dámskou toaletu. Každá jsme se zamkla v jedné kabině a daly jsme se do pláče. Neřekly jsme ani slovo. Ne proto, že bychom byly ve svém smutku osamocené, nýbrž proto, že nás natolik svázal, jako bychom byly jedno tělo, a ne dvě. Cítila jsem, jak se máma opírá o dveře, jak do nich v pomalém sledu buší rukama, až se celá konstrukce otřásá. Poté jsme vyšly ven, umyly si ruce, opláchly obličej a navzájem se pozorovaly v nasvíceném zrcadle. Poslali nás, ať počkáme v lékárně. Seděla jsem mezi matkou a Eddiem ve svém zeleném oděvu a zelenou mašli jsem jako zázrakem pořád měla ve vlasech. Viděli jsme malého chlapečka bez vlasů usazeného na klíně starého muže. Ženu, které se divoce třásla paže od lokte dolů a druhou rukou ji toporně přidržovala, snažila se ji zkrotit. Čekala. My jsme čekali. A s námi krásná tmavovláska usazená na vozíku. Na hlavě měla fialový klobouk a na rukou několik diamantových prstenů. Nemohli jsme z ní spustit oči. Se svým doprovodem, rodinou a možná i manželem, mluvila španělsky. 23
Cheryl S tr aye d ov á
„Myslíš, že má rakovinu?“ zeptala se mě matka hlasitým šeptem. Z druhé strany vedle mě seděl Eddie, ale nedokázala jsem se na něj podívat. Kdybychom na sebe pohlédli, zhroutili bychom se, rozdrolili se jako sušenky. Myslela jsem na svou starší sestru Karen a mladšího bratra Leifa. Na svého manžela Paula a na rodiče a sestru mojí matky, kteří bydleli tisíc mil daleko. Co řeknou, až se to dozví. Že budou plakat. Moje modlitba teď zněla jinak: Rok, rok, rok. To slovo mi tepalo v hrudníku jako srdce. Tak dlouho bude žít moje matka. „Na co myslíš?“ zeptala jsem se jí. Z reproduktorů v čekárně se linula melodie. Byla to instrumentální písnička, ale máma znala text a místo odpovědi začala tiše prozpěvovat. „Růže z papíru, růže z papíru, ach, jak živé se zdály být.“ Položila ruku na tu moji a řekla: „Tu písničku jsem poslouchala, když jsem byla mladá. Legrační pomyšlení. Že ji teď zase uslyším. To by mě nikdy nenapadlo.“ Personál vyvolal matčino jméno; recepty byly připravené. „Dojdi mi pro ně,“ vyzvala mě. „Řekni jim, kdo jsi. Řekni, že jsi moje dcera.“ Byla jsem její dcera, ale byla jsem i něco víc. Byla jsem Karen, Cheryl, Leif. Karen Cheryl Leif. KarenCherylLeif. Naše jména se v matčině mluvě vždycky slévala do jediného. Šeptala je a hulákala, sykala a broukala. Byli jsme její děti, její druzi, její konec a začátek. Střídali jsme se na sedadle spolujezdce. „Mám vás takhle ráda?“ ptávala se a dávala ruce dvacet centimetrů od sebe. „Ne,“ my na to s lišáckým úsměvem. „A mám vás takhle ráda?“ ptala se pak pořád dál a dál a dál a pokaždé dávala ruce víc a víc od sebe. Ať ale roztáhla ruce sebevíc, nikdy se jí nepodařilo ukázat, jak moc nás má ráda. Na její lásku rozpětí paží nestačilo. Nedala se vyčíslit ani změřit. Byla oněmi deseti tisíci věcmi či bytostmi 24
Deset ti sí c v ěcí
v taoistickém vesmíru a deseti tisíci dalšími. Milovala z plna hrdla, její láska byla všeobjímající a prostá. Každý den prýštila z bezbřehé zásoby. Vyrostla v rodině vojáka a vychovali ji jako katoličku. Do svých patnácti let bydlela v pěti různých státech a dvou zemích. Milovala koně a Hanka Williamse a měla nejlepší kamarádku jménem Babs. Jako devatenáctiletá a těhotná se provdala za mého otce. Po třech dnech ji zmlátil. Odešla a znovu se vrátila. Odešla a vrátila se. Odmítala to snášet, nicméně snášela. Zlomil jí nos. Rozbíjel jí nádobí. Odřel jí kolena, když ji za bílého dne vláčel za vlasy po chodníku. Avšak ji nezlomil. V osmadvaceti ho dokázala opustit naposledy. Byla sama s KarenCherylLeifem na sedadle spolujezdce. Pak jsme bydleli v malém městě hodinu od Minneapolisu v několika bytových komplexech s ošidně honosnými názvy: Mill Pond a Barbary Knoll, Tree Loft a Lake Grace Manor. Sehnala si zaměstnání a pak jiné. Dělala servírku v restauraci jménem Norseman a potom v podniku zvaném Infinity, kde bylo součástí pracovního stejnokroje černé tričko s nápisem MÁŠ NA TO na prsou vyvedeným v duhových, třpytivých barvách. Přes den pracovala v továrně na plastové nádoby určené k uchovávání žíravin a zmetky nosila domů. Tácy a krabice, které měly praskliny, špatný ořez nebo se ve stroji zdeformovaly. Hráli jsme si s nimi – dělali jsme z nich postýlky pro panenky a nájezdy pro autíčka. Pracovala a pracovala a pracovala – a přesto jsme pořád byli chudí. Dostávali jsme od vlády příděly sýra a sušené mléko, poukázky na jídlo i zdravotní péči a o Vánocích dárky od dobrodinců. Hráli jsme na honěnou a štronzo a šarády u domovních schránek, které se daly otevřít jen klíčem, a čekali jsme, až přijdou peníze. „Nejsme chudí,“ opakovala matka pořád dokola. „Protože máme spoustu lásky.“ Přimíchávala nám do vody s cuk25
Cheryl S tr aye d ov á
rem potravinářské barvivo a dělala, že to je speciální nápoj. Zázvorová limonáda, oranžáda nebo citronáda. Mohu vám nabídnout ještě jeden drink, madam? ptávala se s přehnaným snobským přízvukem, který nás pokaždé rozesmál. Doširoka rozpřahovala ruce a chtěla vědět, jestli nás má takhle ráda, a ta hra nebrala konce. Milovala nás víc než cokoli na světě. Byla optimistická a klidná, až na pár výjimek, kdy jí došla trpělivost a nařezala nám vařečkou. Nebo když jednou zařvala DO PRDELE a zhroutila se v slzách, protože jsme si neuklidili pokoj. Byla vlídná a dovedla odpouštět, byla štědrá a naivní. Chodila na rande s muži, kteří si říkali Zabiják a Špek a Motorkář Dan, a s chlápkem jménem Viktor, který rád lyžoval. Dávali nám pětidolarovky na sladkosti z obchodu, abychom je nechali s mámou o samotě. „Rozhlédněte se na obě strany,“ volávala za námi, zatímco jsme uháněli jako smečka vyhládlých psů. Když se seznámila s Eddiem, myslela, že to nebude klapat, protože byl o osm let mladší, přesto se do sebe zamilovali. Zamilovali jsme se do něj i já s Karen a Leifem. Bylo mu pětadvacet, když jsme ho poznali, a sedmadvacet, když si mámu vzal a slíbil, že se o nás postará – tesař, co uměl vyrobit a spravit cokoli. Odešli jsme z bytovek honosných jmen a odstěhovali se k němu do zchátralého pronajatého domku, kde byla v přízemí místo podlahy udusaná hlína a který byl zvenčí natřený čtyřmi různými barvami. V zimě po jejich sňatku spadl Eddie v práci ze střechy a poranil si záda. O rok později vzali s mámou dvanáct set dolarů, které dostal jako odškodné, a koupili čtyřicet akrů půdy v okresu Aitkin, hodinu a půl západně od Duluthu. Nebylo tam kde bydlet. Na té půdě nikdy nestál žádný dům. Našich čtyřicet akrů byl úhledný čtverec plný stromů, křovisek, plevelných trav, bahnitých tůněk a močálů obrostlých orobincem. Nic ho neodlišovalo od okolních území se stromy, křovisky, travinami, tůňkami a močály, která ho ob26
Deset ti sí c v ěcí
klopovala ve všech směrech na míle daleko. V prvních měsících jsme společně opakovaně obcházeli po obvodu našeho pozemku a prodírali se divočinou na dvou stranách, které nebyly ohraničené cestou, jako bychom ho tím mohli uza mknout před zbytkem světa a celý si ho přivlastnit. To se také postupně stalo. Stromy, které nejdřív vypadaly jako kterékoli jiné, začaly být stejně důvěrné a rozpoznatelné jako tváře dávných přátel v davu, větve nám povědomě kynuly, listy nás zvaly k sobě jako staří známí. Z trsů trávy i okrajů teď již prozkoumaného jezírka se staly milníky, ukazatele, které jsme dokázali rozpoznat výhradně my. Říkali jsme, že jezdíme „na sever“, a zatím jsme nadále bydleli v městečku hodinu od Minneapolisu. Šest měsíců jsme na severu trávili jenom víkendy, zběsile jsme krotili pozemek a budovali jednomístnou chatrč pobitou dehtovým papírem, kde by nás pět mohlo přespávat. Na začátku června, když mi bylo třináct, jsme se na sever odstěhovali natrvalo. Lépe řečeno se odstěhovala moje matka, Leif, Karen a já společně s našimi dvěma koňmi, našimi kočkami, psy a deseti kuřátky v přepravce, která máma dostala v obchodě s krmivy jako bonus, když si koupila pětadvacet liber zobu pro slepice. Eddie za námi během léta jezdil o víkendech a od podzimu měl zůstat na severu. Záda se mu uzdravila natolik, že mohl konečně zase pracovat, a domluvil si zakázky během sezony, kdy byla po tesařích největší poptávka, takže by bylo nerozumné nechat si tu příležitost ujít. KarenCherylLeif byli zase sami s mámou – stejně jako v letech, kdy nikoho neměla. To léto jsme byli pořád s ní, ve dne v noci, a nestýkali se prakticky s nikým jiným. Náš pozemek se rozkládal mezi dvěma malými městy, oběma vzdálenými dvacet mil: východně leželo Moose Lake, severozápadně McGregor. Na podzim jsme měli nastoupit do školy v menším z těch dvou, McGregoru, se čtyřmi stovkami obyvatel, ale celé léto jsme kromě ojedinělých návštěv – sou27
Cheryl S tr aye d ov á
sedů z daleka, kteří se zastavili a chtěli se nám představit – byli jenom s mámou. Hádali jsme se a povídali si, vtipkovali a vymýšleli různá povyražení, aby nám čas ubíhal. Kdo jsem? ptali jsme se navzájem pořád dokola při hře, která spočívala v tom, že si někdo vybral osobu, ať už slavnou, nebo ne, a ostatní museli hádat, kdo to je, s využitím nekonečného sledu otázek, na které se dalo odpovídat „ano“ nebo „ne“: Jsi muž? Jsi Američan? Už jsi umřel? Jsi Charles Manson? Bavili jsme se tou hrou při osazování a udržování zahrady, která nás měla zaopatřit na zimu, obdělávali jsme půdu, jež o sebe po tisíciletí pečovala sama, a při tom jsme stále pokračovali s výstavbou domu, který jsme budovali na opačném konci pozemku, a doufali, že ho do konce léta budeme mít hotový. Při práci se kolem nás rojili komáři, ale matka nám zakázala používat repelenty s DEET nebo jinými chemikáliemi, které poškozují mozek, znečišťují ovzduší a ohrožují budoucí generace. Místo toho jsme se měli natírat šťávou vymačkanou z lístků poleje a máty. Večer jsme při svíčce ze sportu počítali, kolik kdo utržil štípanců. Napočítali jsme třeba sedmdesát devět, osmdesát šest, sto tři. „Jednou mi za to poděkujete,“ říkala máma vždycky, když jsme se sourozenci prahli po věcech, o které jsme přišli. Nikdy jsme nežili v přepychu, dokonce ani ve středostavovských poměrech, nicméně jsme využívali vymoženosti moderní doby. Vždycky jsme mívali televizi, nemluvě o splachovacím záchodu a kohoutku, ze kterého si člověk mohl načepovat do sklenice vodu. V našem novém pionýrském životě vyžadovalo uspokojení i těch nejjednodušších potřeb často namáhavý soubor úkonů – důkladně provedených a vyčerpávajících. Naše kuchyně sestávala z kempinkového vařiče Coleman, ohniště, starodávného chladicího zařízení vyrobeného Eddiem, které s využitím ledu udržovalo potraviny jakžtakž v chladu, dřezu namontovaného na vnější 28
