Chceme křesťany vzdělat. Hus, jeho následovníci a my. Rozhovor s Tomášem Evanem str. 6. Zamyšlení J. F. Pechara na str. 20

www.i-brana.cz

Chceme křesťany vzdělat Rozhovor s Tomášem Evanem str. 6

Hus, jeho následovníci a my

Ilustrace a design Ondřej Košťák

cena 34 Kč / ročník 41

Zamyšlení J. F. Pechara na str. 20

cervenec-srpen-2009.indd 1

17.6.2009 13:00:34

Milí čtenáři,

před rokem za mnou po bohoslužbě přišel jeden muž a nikoliv vyčítavě řekl: „To nebylo prázdninové kázání.“ Zvěst se týkala Ježíšovy výzvy: „Žeň je velká, dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň!“ Přemýšlel jsem, jaké by mělo být letní kázání. Méně náročné, méně naléhavé? Mělo by být více odpočinkové, spíše uklidňující nervy a relaxační? Měl by kazatel zohledňovat fakt, že většina lidí jeho sboru pobývá mimo domov, takže závažné výzvy evangelia by měl ponechat až na podzim? Měl by brát ohled na hosty a zvědavce, kteří se přišli během dovolené podívat do jiného kostela, a naservírovat jim pohlazení po duši, kterého je v běžném životě tak zoufale málo? Výsledkem mého přemýšlení bylo, že jsem se i pro letošní prázdniny rozhodl kázat Boží slovo bez ohledu na roční období. A stejně „bezohledně“ jsme spolu s redakcí připravili letní číslo našeho časopisu. Otázka „Proč věřím v Ježíše Krista?“ se sice může na první pohled zdát triviální až prázdninová, jenomže zkuste si ji položit? Zjistíte, máte-li se vyhnout otřepaným banalitám, jak je na ni obtížné odpovědět, abyste byli spokojeni vy i vaši tazatelé. Naši respondenti se s otázkou vyrovnali statečně a pravdivě. Někteří odpověděli obratem, jiní se doslova mořili s každým slovem. Věříme, že vás budou inspirovat, abyste si i vy osobně odpověděli, čemu, komu a hlavně proč věříte. A aby toho nebylo málo, můžete „za domácí úkol“ přemýšlet o vysokoškolském projektu Tomáše Evana, jehož touhou je založit v Čechách první Christian College. Vrátit se můžete do historie ke všem husitským směrům, jak nám je pro dnešní dobu předkládá farář Jaroslav F. Pechar. Zvažovat můžete odkaz bratra Řehoře, zakladatele Jednoty bratrské. Nad Písmem můžete spolu s farářem Petrem Firbasem promýšlet prokletí, které na vlastní hlavy a děti vyřkli židé. Nakonec pak přece jen něco letního. V rubrice Kauza můžete číst z pera Bohuše Kučery o tom, kterak žil i tábořil Dorost za totality. Přejeme krásné „prázdninové“ čtení.

z obsahu:

3

6

10

20

24

26

28

32

SLOVO

Jak se z neúspěchu může stát úspěch ROZHOVOR

Chceme křesťany vzdělat

Proč věřím v Ježíše Krista

ed. Bronislav Matulík

AKTUÁLNĚ

Být zdravotnicí je pro mne poslání

J. Hejzlarová

ÚVAHA


Josef F. Pechar

DO PÍSMA

Krev jeho na nás a na naše děti

Petr Firbas

KAUZA

Dorost

Bohuš Kučera

CESTOPIS

Indie, Nepál - cesta tam a zpět K DISKUSI

POST SCRIPTUM

42

Tomáš Evan

TÉMA

36

M. Legát

Mojmír Tichý

Bible 21 Netvor

Daniel Pastirčák

připravujeme:

TÉMA

Jan Calvin

Robert Hart

šéfredaktor


17.6.2009 13:00:34

Jak se z neúspěchu může stát úspěch Lukáš 5, 1-11

S

nad vás někdy napadlo, jaké by to bylo, kdybyste se mohli přenést do některého ze shromáždění, ve kterých Pán Ježíš kázal a uzdravoval. Evangelista Lukáš nás uvádí do shromáždění, ve kterém se lidé tlačili jeden přes druhého, aby se dostali co nejblíže k Ježíši. Odpověď na otázku – co je k tomu vedlo, nalezneme hned v první větě našeho oddílu – aby slyšeli Boží slovo. Někdy se ptáme, zda dnešní člověk, často zahlcený přívalem informací, je vůbec schopen a ochoten vnímat zvěst Bible o Bohu? Úvod tohoto příběhu nás ujišťuje o tom, že Bible nepřestala být knihou, skrze kterou Bůh promlouvá k člověku. Stejně jako tehdy i dnes člověk vnímá rozdíl mezi Božím slovem a ostatními informacemi, na které je dnešní doba bohatá. Stejně jako v době, ve které se odehrál tento příběh, je i dnes v člověku, někde hluboko v jeho srdci, žízeň po Bohu, touha po společenství s Ním. Něco, co přivedlo řadu lidí k tomu, že se spokojili i s velkou mírou nepohodlí, protože chtěli slyšet Ježíšovo slovo. Ne jen zajímavou a srozumitelnou informaci o Bohu, ale Boží slovo, skrze které se Bůh dotýká lidského srdce.

Bůh zastavuje člověka v honbě za úspěchem

Ne všichni přítomní patřili do okruhu Ježíšových posluchačů. Bylo tu několik mužů, rybářů, kterých jako by se netýkalo to, co se v jejich blízkosti dělo. Právě se vrátili z neúspěšného rybolovu a nyní připravovali

sítě, aby příští noc mohli opět vyrazit lovit. Šimon, Jan a Jakub už asi slyšeli o Pánu Ježíši, o zázracích, které udělal, o zástupech lidí, kteří jej z různých důvodů vyhledávali. Oni mezi ně nepatřili. Žili si svým životem galilejských rybářů, naplněným tvrdou prací, zvyklí spoléhat se především sami na sebe, na své síly a schopnosti. Je otázkou, jak by se vše dále odehrálo, kdyby byl lov pro Šimona a jeho přátele úspěšný. Asi by měli teď plno práce s tříděním úlovku, jeho dopravou na trh a výhodným prodejem. Jejich život by pokračoval dál v zavedených kolejích rybářů, kteří se nevracejí z jezera většinou s prázdnou. Už tehdy byl úspěch potvrzením správné volby v životě člověka a dnes tomu není jinak. Někde jsem četl tuto větu – pokud jsi úspěšným člověkem, jdeš po správné cestě. Je mnoho lidí, kteří vynakládají mnoho času, energie i peněz na to, aby jejich život nepostrádal toto razítko, viditelné zblízka i z dálky. Je dobře, že Pán Bůh boří lidské představy o úspěchu jako něčem, co může naplnit život člověka pravým obsahem a smyslem. A dělá to často tak, jako tomu bylo v případě Šimona a jeho přátel. Zastavuje člověka v honbě za úspěchem, aby mu ukázal na něco, co mu v jeho dynamickém životním stylu doposud unikalo.

Pane, já jsem člověk hříšný

Šimon, Jakub a Jan měli nyní dost času na to, aby se zaposlouchali do Ježíšova kázání. A Ježíš jim hned od


17.6.2009 13:00:34

začátku dal najevo, že vnímá jejich přítomnost v početném shromáždění. Šimonova loď mohla posloužit coby plovoucí kazatelna, ze které Ježíš vyučoval shromážděný zástup lidí. Najednou se octnul uprostřed dění. Z pasivního přihlížejícího diváka se stal aktivní posluchač. V evangeliích nalezneme řadu podobných příběhů, ve kterých Pán Ježíš citlivým a laskavým způsobem probudil v člověku ochotu naslouchat Božímu slovu, otevřenost ve vztahu k Bohu. Něco, co jako křesťané v dnešní společnosti tak často postrádáme. Seriál překvapivých situací pro Šimona a jeho přátele v Ježíšově blízkosti touto událostí neskončil, naopak začal gradovat. Když Pán Ježíš skončil kázání, obrátil se na Šimona s překvapivou prosbou. „Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovu!“ To, co chtěl Pán Ježíš po Šimonovi, se příčilo jakékoliv racionální úvaze a zkušenostem, které Šimon jako zkušený rybář do té doby udělal. Každý galilejský chlapec věděl, že ve dne se ryby nechytají a kdokoliv by se o něco takového pokusil, odejde s nepořízenou. Šimonova slova nádherně vystihují to, co se odehrávalo v jeho nitru. „Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.“ Kdosi řekl, že když člověk začne brát vážně Boží slovo, začnou se dít v jeho životě zázraky. Těmi zázraky jsou zkušenosti s Boží existencí, mocí, ale také Boží láskou ve vztahu k nám lidem. Člověk najednou prožívá, že Bůh tu je, že skutečně existuje a že má zájem o člověka. Aurelius Augustin je autorem výroku, který vystihuje podstatu jedinečné zkušenosti galilejských rybářů: „Boží slovo je podobné rybářské udici, začíná působit až poté, co bylo uchopeno.“ Evangelista Lukáš uvádí, že když rybáři uposlechli Ježíše, zahrnuli veliké množství ryb, až se jim sítě trhaly. Dali znamení svým společníkům na druhé lodi, aby jim přišli na pomoc. Oni přijeli a naplnili rybami obě lodi, že se až potápěly. Když to Šimon Petr uviděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“ Jak uvádí David Gooding ve své knize Lukášovo

Martin Legát (53 ) kazatel Církve bratrské, studoval Evangelikální teologický seminář a Pražskou psychoterapeutickou fakultu. Je ženatý, s manželkou Lydií mají syny Filipa (18) a Tomáše (16). sloužil jako kazatel na sboru v Havířově, v České skalici a nyní v Hradci Králové.

evangelium: „V té době Petr zřejmě vnímal dosti nejasně, kdo Ježíš je, ale bezpečně poznal svatého Božího Syna. Stál před ním Pán nad rybami i rybáři, Pán přírody, Pán nad lidmi a jejich každodenní prací.“ Ještě před chvílí chtěl Petr Ježíši radit v tom, co je, či není správné. Nyní je všechno jinak. Petr si silně uvědomuje svou hříšnost, připadá mu jako nevhodné, aby byl na lodi v blízkosti Pána Ježíše. Dotek Boží lásky a moci, která v Ježíši Kristu přichází k člověku, jde ruku v ruce s poznáním lidské hříšnosti. Člověk se nemůže jen tak se samozřejmostí pohybovat v Boží blízkosti, protože Bůh byl a je Bohem svatým. Boží slovo otevírá člověku oči pro velikost Boží milosti a lásky, ale také pro realitu hříchu v lidském životě. Člověk poznává, že hřích je tou největší překážkou na cestě člověka k Bohu i k lidem. Už se nelze vymlouvat. Pán Ježíš dává odvahu i sílu k vyznání, které zaznělo z úst Petra – Pane, já jsem člověk hříšný. Nejsem hoden Tvé lásky, Tvého zájmu. Nemohu jen tak být dále ve Tvé přítomnosti, nechci se tvářit, jako by můj život byl úplně v pořádku, protože tomu tak není.

Pojď za mnou

Je úžasné, že Ježíš neodešel. Nenechal Petra, Jakuba a Jana nějak se vyrovnat se silným pocitem hříšnosti. Boží láska nezahání člověka s hříšnou realitou jeho života pryč od Boha. Naopak, Ježíš volá Petra a jeho přátele k tomu, aby Jej následovali. Z galilejských rybářů se stali rybáři lidí. Někomu se přitom možná vybaví Ježíšova slova, která jsou zaznamenaná ve stejné kapitole: „Nepřišel jsem volat k pokání spravedlivé, ale hříšníky“/5,32/. Jaká bude tvoje odpověď na Ježíšovu výzvu? Pokud se rozhodneš stejně jako Petr a jeho přátelé, následovat Pána Ježíše, může mít tvůj příběh, na jehož začátku bylo jedinečné setkání s Boží láskou, nádherné pokračování. A dovolte mi ještě malý dovětek. Jakoby nám tento příběh ve svém závěru připomněl, že každá profese křesťana, ať už má jakýkoliv název a obsah, by neměla postrádat rozměr, který se otevřel před Petrem a jeho druhy – být rybáři lidí. Zkusme domýšlet jeho obsah i podobu v naší vlastní životní situaci. Možná ke svému údivu zjistíme, že to není něco neskutečného a nereálného. A třeba se začne odvíjet podobný příběh, jaký prožili rybáři od Genezaretského jezera. Osoby a děj budou jiné, ale hlavní postava zůstává stejná. Stojí za to takový příběh prožít. Martin leGÁt 

4


17.6.2009 13:00:35

Adresa redakce: Brána, soukenická 15, 110 00 Praha 1 ● e-mail: [email protected]

Málo žen

Nejsem pravidelným čtenářem Brány, ale občas si nějaké to číslo zapůjčím a přečtu. I tentokrát jsem neodolala a vypůjčila si číslo 5-6, 2009. Musím říct, že zajímavého čtení je zde opravdu dost. Svižné články, aktuální témata, rozhovory… Při čtení tohoto čísla však u mě došlo ještě k jedné události, která mě nakonec vedla k tomu, že jsem se rozhodla Vám napsat. Jedná se totiž o to, že jsem se krom radosti ze zajímavého čtení i docela dost „vytočila“. Nikdy jsem nebyla příliš velký horlitel za ženská práva a jejich postavení v církvi. Ovšem pokud bych Bránu v podobném stavu četla častěji, asi by se ze mě brzy stala bouřlivá sufražetka. V Bráně se totiž připomíná: „Požehnaný život kazatele“, „Nezapomenutelný služebník církve“, v diskuzi se vyjadřují: kazatel CB Č. Těšín, kazatel CB Prešov, kazatel CB Praha 9 apod. Na těchto článcích samozřejmě není nic špatného… ovšem: pokud srovnávám počet článků psaných muži a ženami, či statí o mužích či ženách, vychází mi skóre 13 : 4. Mám velmi ráda historii, ale vadí mi, pokud čtu neustále jen o „ctihodných bratřích kazatelích“, o „ctihodných služebnících církve“. Co takhle nějaká „ctihodná sestra“, která slaví 95 let a celý svůj život se věnovala opuštěným dětem? Co takhle

Vážení čtenáři, dostává se vám do ruky druhé z letošních dvojčísel. Upozorňujeme tedy, že v srpnu Brána nevyjde! Další číslo vyjde na počátku září. Vaše redakce

manželka „ctihodného bratra kazatele“, která, zatímco on kázal, byla doma s dětmi a starala se o domácnost? Přála bych Vám, abyste při tvorbě dalších čísel pamatovali na to, že jsou v církvi ženy, které jsou na takové jemné „signály“ citlivější. Ženy, které mohou mít dojem, že jim není na stránkách Vašeho časopisu dáván dostatečný prostor, že je zde málo „zpráv“ z jejich světa a jejich pohledu. Já jsem jedna z nich. Přeji Vám moudrost a požehnání do další práce. (kráceno) MGr. AliCe DAnieloVsKá, CB ŽiŽKoV

Vědecky upravená víra?

Už delší dobu si všímám, že se v církvi množí hlasy, které se snaží propojit evoluci se stvořením. Příliš této snaze nerozumím, protože obě formy chápání vzniku jsou natolik rozdílné, že jsou podle mě nespojitelné. Mnohá desetiletí tvrdě propagovaná evoluční teorie počítá s tím, že život vzniknul sám a sám se také vyvinul do současné podoby a rozmanitosti. V evoluční teorii není prostor pro existenci Boha, duchovních bytostí, vzkříšení k věčnému životu apod. Jde o ryzí materialismus.

Oproti tomu Bůh sám sebe prezentuje jako Stvořitele, který spolu s duchovními bytostmi existoval ještě před stvořením. Kromě toho je tady otázka posmrtného života, soudu, pekla… V této víře žili nejen pisatelé Bible, ale i sám Ježíš. Proč se tedy bojíme v této víře žít? Vždyť i přes úpornou snahu mnoha vědců dokázat pravdivost evoluční teorie není dodnes evoluční teorie ničím jiným, než pouhou teorií, která má mnoho variant a stále více problémů se svou pravdivostí. Celkově tu nejde jen o otázku stvoření, ale o to, zdali necháme vědu, aby určovala, čemu budeme věřit. Co budeme dělat s dalšími částmi Božího slova, které jsou podle vědy naprosto nevědecké a patří tudíž do oblasti mýtů? Např. celosvětová potopa, přechod Rudého moře, Ježíšovo chození po vodě, rozmnožení jídla, vzkříšení a nanebevstoupení apod.? Nebojme se věřit Bohu. Vždyť na snaze přizpůsobit Boží slovo vědě vznikla liberální teologie, která nepočítá se zázraky a která řadě lidem vzala víru v pravdivost Boha a Božího slova. Jiří Bort, KAZAtel sBoru CB rAKoVníK

redakce a administrace: soukenická 15, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 26 56, fax 222 31 64 62 www.i-brana.cz • e-mail: [email protected] Číslo 7-8/2009, ročník Bratrské rodiny 41, Českobratrské rodiny 67 • Vyšlo 24. 6. 2009 • Vychází 10x ročně, cena 34 Kč Šéfredaktor: Bronislav Matulík • Redakční rada: Mgr. Miloš Hejzlar, Jiří Sedláček, Jana Matulíková, Mgr. Matěj Hájek, Ing. Peter Komrska, Anna Chrásková, Ing. Karel Fojtík j.h. • Výtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga Sovová Vydavatel: KODeX o.p.s. • IČ 13161229 • ev. č. MKČR: e 5080 • ISSn 1803-828X • Tisk: GRAFOTeCHnA PRInT, s.r.o. Praha objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce.

5


17.6.2009 13:00:35

Chceme křesťany vzdělat Co vás přimělo k úmyslu založit křesťanskou univerzitu, cítil jste potřebu takovéto školy, nebo jste chtěl využít mezery na trhu? Je teze, která říká, že křesťané by měli být přítomni ve světě. Tedy, že shromažďovat křesťany na nějaké škole není dobrý nápad. Oslovil jsem třeba i svého učitele pana profesora Halíka, který chce „oslovovat Zachea“ a má vizi, že právě ve světě mají křesťané být solí. A jeho i jemu podobné, kteří si myslí, že pod hlavičkou “křesťanský“ by vůbec nic nemělo existovat, se podařilo přesvědčit, že nechceme dělat žádné gheto, ale chceme naopak křesťany vzdělat a vyzbrojit k tomu, aby byli lepšími služebníky ve světě, aby skutečně solili. Nicméně většina křesťanů

z nejrůznějších denominací reagovala slovy: „Skvělé, to je ono, to je bezvadné! A kdy otvíráte?“ Moje původní myšlenka křesťanské univerzity je velmi stará, uvažoval jsem o tom už od svých školních škamen, řekl bych – ne-li na střední, tak určitě na vysoké škole. Když jsem dodělal doktorát, řekl jsem si, že už se se mnou někdo bude bavit, oslovil jsem přátele, profesory, docenty, kteří se nestydí jednoznačně říct, že jsou křesťany, a setkal jsem se v podstatě s pozitivními reakcemi. Takže jsem si dodal odvahy a shromáždil kolem sebe tým, založili jsme občanské sdružení a snažíme se projekt prosadit. Začínali jsme v říjnu 2008, takže je to velice mladá věc, ale už o ní ví velké množství lidí. Doufáme, že

Foto Bronislav Matulík

rozhovor s tomášem evanem, zakladatelem projektu Christian College, soukromé neziskové křesťanské univerzity campusového typu v Čechách

6


17.6.2009 13:00:40

stranu očekáváme, že zejména mezi křesťany projekt vzbudí zájem a že z jejich řad vzejdou vyučující i studenti. Chceme se v marketingu zaměřovat zejména na křesťanské střední školy, na sbory a na lidi ovlivněné tímto pohledem na svět. Nicméně hranice ve stylu „věříš v Pána Boha, tak můžeš“ a „nevěříš, tak ne“ tam samozřejmě nebude. Kdy by mohla otvírat? Akreditaci bychom chtěli podávat v listopadu tohoto roku. A když všechno půjde, tak jak má, podle absolutně ideálního harmonogramu, mohla by se škola otevřít v říjnu 2010. škola bude v terezíně? Ano, ovšem abychom získali peníze na opravu areálu, o kterém v Terezíně uvažujeme, potřebujeme získat evropské fondy. Jenomže k tomu, abychom mohli jako škola o evropské dotace žádat, musíme mít nějakou historii, škola musí existovat, již být akreditována. A k akreditaci potřebujeme prostory k výuce vyhovující po stránce funkční, hygienické a administrativní. Zdá se tedy, že začneme v pronajatých prostorách spřátelené vyšší odborné školy v Praze.

třicet sedm středních škol s křesťanským ethosem a asi sedm křesťanských vyšších odborných škol je velký potenciál pro to, aby vznikla plnohodnotná vysoká škola, nejenom úzce zaměřená teologická fakulta, a že nebude nouze ani o studenty. takže ta škola má být určena hlavně pro křesťanské studenty? Bude otevřena jednoznačně všem, to ani jinak nejde a ani bychom to jinak nechtěli. Ovšem na druhou

PhDr. Ing. Tomáš Evan, Ph.D. (35) vystudoval stavební fakultu ČVUT, sociologii na Fakultě sociálních věd UK a Ekonomii na VŠE. V současné době učí ekonomické předměty na Univerzitě Jana Ámose Komenského a je zaměstnán v občanském sdružení pro založení křesťanské univerzity.

Jaké obory studentům nabídnete? Uvažujeme o pěti až šesti oborech. Je možné, že probíhající marketingový průzkum mapující zájem studentů naše záměry trochu zkoriguje. Také je možné, že něco bude pro akreditační komisi příliš velikým soustem. Uvažujeme o evangelikální teologii, pracovní název oboru je Teologie, pastorace a misie. Existuje tu Evangelická teologická fakulta, Katolická teologická fakulta a Husitská teologická fakulta a my se snažíme v podstatě sjednotit teologické vzdělávání malých evangelikálních církví. Ty mají vyšší odborné školy, které, pokud nabízejí bakalářské studium, tak jedině právě ve spolupráci s nějakou z těch teologických fakult. Myslíte si, že o teologii na vaší škole bude zájem, že výběr už není dostatečný? My doufáme v podporu jednotlivých církví pro tento obor... Proč třeba Církev bratrská by to měla podporovat, když má ets? No právě! Evangelikální teologický seminář je jedna ze škol, u kterých věříme ve spolu7


17.6.2009 13:00:40

práci, že by se mohly na projektu vysokoškolského vzdělávání podílet. Vyšší odborné školy mají nevýhodu v tom, že nabízejí titul jenom diplomovaného specialisty, což možnosti jejich absolventů velmi limituje, nejde totiž o plnohodnotné vysokoškolské vzdělání. Přitom ETS je jedna z nejotevřenějších vyšších odborných škol, já si myslím, že kvalitou už dneska dosahuje minimálně bakalářské úrovně. Kdyby se podařilo přesvědčit kritické množství docentů a profesorů a předložit kvalitní akreditační spis, proč by pak ETS nemohla nabízet samostatné bakalářské tituly pod křídly křesťanské univerzity? Dalším oborem je Ekonomie důvěry v soukromém a veřejném sektoru. Co to znamená? Ten název je opět pracovní. Nicméně snažíme se ten ekonomický obor odlišit od standardních. Vidíme to jako příležitost najít nějakou mezeru na trhu. Absolventi by měli být klíčoví lidé, měli by mít klíčové kompetence, ať už ve státní správě, nebo v soukromém sektoru. A další obory? Další je Management a práce s lidmi, tedy široký projekt, kde by klasický management, to znamená personalistika, management, marketing přesahoval do dalších oborů, třeba psychologie. Další z oborů předběžně nazýváme Infrastruktura měst a obcí. Každá firma nebo obec vlastní nějaký majetek, o který se musí starat, má nějakou infrastrukturu, absolvent by měl být kvalifikovaným správcem ve všech významech toho slova. Dále uvažujeme o oboru, který by se snad mohl nazvat Mediální pedagogika. Absolventi by mohli být, pokud dostaneme navazující magisterské studium, učitelé na základních a středních školách, kde bude součástí curricula předmět Mediální výchova. Nebo by mohli jít pracovat přímo do médií. Poslední, a to je opravdu na úplném počátku, je obor Sociální práce, ale tam je před námi ještě velmi dlouhá cesta. Co přijímací řízení, jak moc elitní studenty byste chtěli? A jak vysoké bude školné? V Čechách je čtyřicet tři soukromých vysokých škol a je stále menší množství maturantů nastupujících do prvního ročníku. Dokonce i některé veřejné školy přestaly z tohoto důvodu výběrové řízení organizo-

vat. My půjdeme spíše cestou ústních pohovorů. Do každého oboru bychom chtěli tak padesát studentů. Nepočítáme ovšem s tím, že bychom všechny zmiňované obory byli schopni otevřít najednou hned v příštím roce, budeme se určitě rozjíždět postupně. Co se týče školného, jestliže je na českých soukromých školách průměr za semestr pětadvacet až třicet tisíc, my se budeme pohybovat na dolní hranici nebo snad ještě pod ní. Asi je důležité, že by škola měla fungovat jako campus, studijní městečko. Ano, to je věc, která nás jednoznačně odlišuje, kromě toho křesťanského ethosu, od všech ostatních škol. Campus, to není jen bydlení, to je celý způsob života – který není v našich zeměpisných šířkách obvyklý. U nás je považováno za normální, že student dojíždí za jídlem přes půl města a pak na kolej přes půl


17.6.2009 13:00:40

určitá křesťanská pedagogika. Znovu se snažíme číst Komenského, zjišťovat, že pedagogika pro něj byla jen nástrojem něčeho vyššího, a to je právě ukazovat na Krista. Snažíme se najít způsob, jak pracovat s učiteli, jak to tam nějakým způsobem prodchnout. Ale je to velice jemná věc, která se musí dobře promyslet, aby neurážela, nebo naopak nebyla příliš volná. Do curricula bychom rádi dali celoškolsky povinné předměty, které by navozovaly nějaké přemýšlení, ať už to bude mravní filozofie, církevní dějiny nebo třeba úvod do křesťanství. Chceme ve škole určitě udržet křesťanský ethos a chceme ho udržet i v dobách, kdy už všichni budeme mrtví, aby škola prostě fungovala takovým způsobem. V podstatě všechny colleges ve Spojených státech začínaly jako křesťanské, avšak málokterá ten duch udržela.

města a přednáškové sály zase někde jinde. A také je zvykem, že třeba na technice je padesát studentů ve studijním kruhu, takže se v podstatě neznají. My věříme, že jednotnost studia a života nabídne něco navíc. Menší skupiny, kde existuje tutorský systém - to znamená starší, zkušenější studenti pomáhají těm slabším. Studenti si odnášejí podstatně víc sociálních vazeb, ale i dovedností a je to pro ně především podstatně zábavnější a příjemnější forma studia. Někoho znáte, víte, na koho se můžete obrátit, jdete v trepkách do knihovny... V čem všem se pozná, že je to křesťanská škola, když tam student nastoupí? Především chceme mít všechny pedagogy křesťany. Myslím si, že učitel dělá velkou část atmosféry a stylu výuky, ovlivňuje svou osobností celou školu. A druhá věc, která podle mého dělá křesťanskou školu, je

Jaký na to máte recept, jak to chcete udělat? To kdybyste mně poradila! Dáme na rady zkušených, vzdělaných a moudrých mužů, snažíme se vytvářet čestnou radu, abychom ten dobrý recept našli. Rádi bychom, aby to bylo nenásilné, ostatně v tomhle prostředí si nedokážu představit nic jiného. Aby to prostě bylo příjemné, zábavné, i pro nevěřícího člověka, ale přitom to vydrželo léta, nerozmělňovalo se to. Máte už teď přislíbenou spolupráci s nějakými známými učiteli? Oslovili jsme pana profesora Jana Sokola a zdá se, že se mu ta myšlenka líbí a že by si dovedl představit, že by na naší škole učil; pana profesora Lubomíra Mlčocha, známého ekonoma, mluvil jsem s docentem Tomášem Ježkem, bývalým ministrem a rovněž ekonomem, a konzultuji s panem profesorem Petrem Moosem. Oslovil jsem řadu teologů a další docenty a profesory. Jsme vděčni za každou pomoc, uvažujeme i o docentech a profesorech ze Slovenska  nebo dokonce z Polska. Anna Chrásková

Více o projektu Christian College na www.jinaskola.cz.


17.6.2009 13:00:40

Důkazy o Boží existenci mají lidé na dosah. Už skutečnost všech náboženství světa mnohé napovídá. Některým pomáhá, že každá věc má svou příčinu. Řada lidí je uchvácena dokonalým řádem přírody či morálním principem v člověku. Nás ale pro tuto chvíli více než důkazy o Boží existenci zajímají osobní důvody, proč kdo věří v Ježíše Krista.

O

tázka je položena tak, aby ji křesťan sobě i druhým poprvé či znovu formuloval, vysvětlil a možná i obhájil. Proč celou svou víru, naději a lásku upnul právě k Ježíši, k tomu ukřižovanému a vzkříšenému, jak o něm píší evangelia? S vírou lze ve světě počítat dost napevno, lidé však věří i jinak než v Krista, např. v Boha, kterému muslimové říkají Alláh, věří v Buddhovo učení, v bohy hinduistických náboženství atp. Připustit musíme i fakt, že někteří nevěří ničemu nebo jen sami sobě. I když i to je víra. Proč tedy věřím v Ježíše Krista? Je to velmi osobní otázka. Proto i odpověď musí být velmi osobní. Věřím, protože moji předkové věřili. Přijal jsem tradici, kterou mně předali rodiče, a ti ji získali od svých rodičů. Kdysi dávno dědečkové a babičky uvěřili v Ježíše Krista a měli k tomu pádné důvody. Kromě toho, že sami žili v tradici křesťanské víry, byla předním důvodem jejich víry nouze po spasení. V Ježíši Kristu nalezli Toho, který jim odpustil všechny viny a který je znovu a znovu stavěl na nohy po jejich selhávání. Věřili, protože v Ježíši Kristu poznávali živého Boha a tato víra je posilovala ve všem, co žili. Ježíš Kristus jim dával schopnost přečkat těžké ztráty nej10


17.6.2009 13:00:44

Foto FLICKR, archiv BM a L. Bechný

bližších (manžela, manželky, dětí), poskytoval jim útěchu a naději pro věčnost. Ve víře dokázali žít i v strašných dobách války, za hnědé a pak i rudé totality. Měli se ke komu obracet a díky Kristu prožívali životní jistotu, věděli, že nejsou sami, věděli, že jejich život má smysl a cíl. Prožívali mnohé vyslyšení modliteb, zázraky, uzdravení a mimořádnou ochranu v ohrožení a nebezpečí. A třebaže se nejednou třásli strachy, měli odvahu, přestože mnohokrát plakali, nezhroutili se v zármutku. Víra jim dávala jistotu, že smrt není tečkou za jejich životem, ale dvojtečkou, za kterou bude pokračovat další věta jejich souvětí. To nemohlo změnit ani nelehké umírání. Víra v Ježíše Krista se ukázala jako nosná. A tito dědečkové a babičky kdysi dávno vedli mé rodiče ke stejné víře, kterou nyní i já vyznávám, neb jsem ji od nich převzal. Modlili se za mě ještě před mým narozením, vodili mě do obecenství církve a od dětství mi vyprávěli příběhy z Bible. Je ale hodnověrné věřit proto, že věřili předkové? Víra je přece především osobní věcí mezi mnou a Pánem Bohem! Není tradice jen něco vyčpělého, neživotného, fosilního? Rozhodně ne! Víra v Ježíše Krista nezačala se mnou. Její počátek lze vysledovat až k praotcům Abrahámovi, Izákovi a Jákobovi. Víra předků je nesmírným darem. Je na co v životě navazovat a je co předávat. Tak rád bych, aby i moje děti a vnuci pokračovali v této pro mě nejdražší tradici, abych i já jednou mohl prožít chvíli, kterou zažil můj dědeček, když mě poprvé po mém uvěření a obrácení se ke Kristu šťastně a vděčně sevřel do náruče. Ne proto, že já jsem ve víře a v pokání vykonal kdoví jak velký skutek, ale že Kristus mě spasil! Jeho objetí bylo něco jako přijetí do rodiny navěky zachráněných. Věřím v Ježíše Krista díky svědectví svých předků, ale samozřejmě věřím i proto, že je to má osobní věc, věc mezi mnou a Pánem Bohem, který mě oslovil a zavolal. Přišel okamžik, kdy se víra otců stala mou vlastní vírou, ale nebylo to bez boje a jednou provždy hotové. Pár let po mém křtu přišla doba, kdy jsem věřit nedokázal, ačkoliv jsem chtěl. Dělal jsem všechno, abych znovu v sobě navodil víru nebo alespoň pocit víry – marně. Ani pokusy vsugerovat si, že věřím (protože bez víry v Krista život nemá smysl) mi nepomohly. Pochopil jsem, že víra je dar a není výsledkem osobní dispozice, heroického snažení, náboženského založení a nebo jen oné tradice. Víra je dar, po kterém ale člověk může toužit, smí ji hledat, může o ni pokorně prosit a spolu s ostatními smí klepat na nebeskou bránu. Věřím, protože mám zkušenost s tím, že Ježíš Kristus se dává nalézat těm, kdo ho hledají, otevírá klepajícím a dává prosícím. Je to ale stále tatáž víra, kterou věřili moji předkové. I v mém případě platí, že není nikoho, kdo by mě zbavil mých hříchů, toliko Ježíš Kristus. Opakovaně se ukazuje, že toto je ten nejdůležitější důvod mé víry. Naslouchejme nyní dalším osobním důvodům.  bronislav matulík

11


17.6.2009 13:00:44

Ježíš Kristus je důvěryhodný Co znamená věřit? Věřit znamená pokládat někoho či něco za spolehlivé a podle toho se i chovat. Slovo „víra“ je ze stejného kořene jako důvěra – a důvěra je něco, co se týká vzájemného vztahu mezi

společenství křesťanů. Tam Jirka chodil. Dnes bych řekl, že jsem přišel do Nedělní školy. Tam mne uvítala paní učitelka, posadili jsme se ke kamnům (teplo tam skutečně bylo). Co se tam říkalo, to si nepamatuji. Jen vím, že když jsem odcházel, povídala paní učitelka, abych přišel zase. A tak jsem příští neděli tam přišel zase. Tak jsem přišel a od té doby tam chodím. Tam – a nejen tam jsem se učil věřiti. Komu? Komu věřím: • Věřím tomu, kdo je mým Stvořitelem a Pánem: Pánu Bohu – Hospodinu. • Věřím tomu, kdo mne má rád, kdo se za mne obětoval a kdo mne přivedl k životu věčnému – Ježíši Kristu. • Věřím tomu, kdo mi otevírá tajemství

Věřím, že mi Pán Bůh pro oběť Pána Ježíše Krista odpustil a odpouští všechny projevy nedostatku lásky – vzdor tomu, jak na to právem i neprávem reagují lidé kolem mne. . víry, kdo mi dává moudrost a kdo mne vede životem – Duchu svatému.

dvěma lidmi. A české slovo víra pochází z latinského „verus“ a to znamená „pravý“. V češtině se slovo věřit pojí se třetím či čtvrtým pádem: tedy komu věřím a co věřím. Věřím tedy Ježíši Kristu. Věřím mu, protože se domnívám, že je důvěryhodný. Z čeho na to usuzuji? Z toho, co jsem se dozvěděl (z bible i od součastníků) o tom, jak žil, kým byl a kým je. Uvěřil jsem, že je – biblicky řečeno – ta cesta, pravda a život. A víra je mi tak důvěrou v toho, kdo mne má rád, koho mám rád a koho jsem si zamiloval. Jak jsem se k této víře dostal? Zvnějšku viděno: dík tomu, že pršelo. Měl jsem kamaráda (Jirku), s nímž jsme v mládí dělali mnohé lotroviny. Jen v neděli dopoledne to nešlo. To Jirka odešel kamsi, kam chodili jen zvaní. Obvykle jsem ho doprovodil před dveře této budovy a on tam zapadl. Jednou pršelo a byla zima. A Jirka povídá „Pojď dovnitř, je tam teplo.“ Tak jsem šel s ním. A to bylo pozvání do

Co věřím? Věřím, že… • Že zlo na tomto světě v jakékoliv podobě není všemocné, že nad ním má moc ten, který je Stvořitelem a Pánem tohoto světa – Hospodin (Pán Bůh). • Že Pán Bůh má rád tento svět i mne (zcela osobně). • Že jsem na tomto světě jako člověk nejen zrnko prachu, ale i ten, k němuž Pán Bůh hovoří, který se může obracet k Hospodinu a může zaslechnout jeho slovo (slyšet jeho vůli). • Že mne Pán Bůh vidí, že mne slyší a že mne osobně (i nás) vede k tomu, abychom žili v lásce (typu agape). • Že mi Pán Bůh pro oběť Pána Ježíše Krista odpustil a odpouští všechny projevy nedostatku lásky (mé hříchy) – vzdor tomu, jak na to právem i neprávem reagují lidé kolem mne. • Že tímto odpuštěním hříchů mne Pán Bůh vytrhl a vytrhává z moci přerůzných forem poslušnosti jiných sil a pánů nežli je on sám (z otročení jim). • Věřím, že na tomto světě nejsem (jako Bohem

12


17.6.2009 13:00:45

milovaný syn) sám (jako jedináček víry) a že díky tomuto odpuštění jsem mohl (křtem) vstoupit do společenství podobně věřících – do svaté církve obecné, jak se s ní sekávám v podobě věřících lidí na celém světě. • Že i dnes Pán Bůh na tomto světě dělá své dílo lásky (obrazně řečeno: staví svůj chrám) a přizvává i mne, abych se svou vlastní aktivitou na této stavbě chrámu podílel.

• Věřím (spolu s Petrem Pokorným), že i když biblické svědectví negarantuje, že všechno dobře dopadne, přece jen zaručuje, že nic z toho, co odpovídá Ježíšovu jednání a učení, nebude ztraceno a bude spravedlivě posouzeno. • Věřím tak (spolu s biblickým svědectvím), že všechno dobré má budoucnost, vyjde najevo a má smysl se o to zasazovat.  Jaro Křivohlavý

Mám po boku někoho, kdo všechno ví „Nádor je zhoubný. Máte rakovinu.“ Zní to jako ní vztah s Bohem, nepřenosný, těžko sdělitelný. Je rozsudek smrti. Chladně, tvrdě, bolestně. Čekají mě to dar, který dává mému životu smysl. týdny plné starostí, slz a modliteb. Začíná můj boj Rok poté. Zbývá mi poslední část léčby. Kontrolní s nemocí a zároveň zápas víry. vyšetření dopadla příznivě. Vzpomínám co bylo před Proč? Proč zrovna já? Je to konec? Můj konec? rokem. Je to stále živé a přitom tak daleko. Mám Jakou mám naději? Kdo mi pomůže? Lékaři stanovují plán léčby. Chemoterapie. Operace. Ozařování. Bioterapie. Modlím se, ale nenacházím útěchu. Má duše úpí k Bohu. Očekávám okamžitou odpověď, okamžité řešení. Bůh mlčí. Kam se poděl? Zdá se být daleko. Mám dojem, že se mu to vymklo z ruky. A kde je Kristus, který mě už tolikrát pomohl a potěšil? Horečnaté modlitby střídá vztek, zklamání, smutek a apatie. Už se nemohu, nechci modlit. Přicházejí povzbuzení od milých bratří a sester. Trpělivě připomínají všechna Boží zaslíbení a Boží věrnost a nesou mne na modlitbách. Postupně si uvědomuji, že jsem součástí církve, Kristovy církve. Jaká útěcha! Kristus mi dodává novou odvahu překonat vzdor a přijmout zkoušku z Boží ruky. Věřím, protože Kristus mi pomáhá všechno ustát. NezaříA proč věřím? Přes všechna trápení dil sice dokonalé zdraví, ale pomáhá mi znovu vstát a jít. a starosti? Protože Kristus mi pomáDívat se s nadějí dopředu. há všechno ustát. Nezařídil sice dokonalé zdraví, ale pomáhá mi znovu vstát a jít. Dívat se s nadějí dopředu. On je tou nadě- vyhráno? Nevím. Jedno ale vím. Není nic většího, jí. On jediný může opravdu pomoci, dokáže nemož- než vědět, že mám po boku někoho, kdo všechno ví né, zázraky. Posiluje mne ve všem co prožívám, je a všechno může. Ježíše Krista. A že Bůh hned nemi zpovědníkem, ochotným vždy vyslechnout. Tak odpovídá? Možná proto, abych mu víc důvěřovala, ráda bych tuto naději předala svým nejbližším, dě- poslouchala a učila se být na něm víc závislá.  tem, manželovi, přátelům, rodině. Víra je ale osobGabriela MÊme 13


17.6.2009 13:00:46

„Podívej se, jak prostí a neučení lidé spěchají k Bohu, ale my se vší svojí vědomostí pevně vězíme v hříchu…?“ Tekly mi slzy, protože Augustinova slova přesně vystihovala moje pocity a zápasy.

Víra v Krista nejde proti mému rozumu Zhruba deset let učím filozofii, kterou jsem též studoval, a tak se mě lidé někdy ptají, jak mohu věřit v Krista. Víra v Boha jim nepřipadá až tak divná, jako víra v Ježíše. V mém případě hraje důležitou roli rozum. Řadu let jsem se zabýval a dodnes se zabývám křesťanskou apologetikou (rozumovou obhajobou víry). Argumenty svědčící pro křesťanskou víru a pro osobu Ježíše Krista mi připadly průkaznější než argumenty svědčící proti. Dlouho jsem se nebyl schopen ztotožnit s tím, že k přijetí Krista stačí pouhá víra. Zdálo se mi to jako autosugesce nebo jako víra ve vlastní víru. Představa, že zmrtvýchvstání je mýtus, že Ježíš možná ani nežil, že Nový zákon, který o Kristu svědčí, je do velké míry snůškou výmyslů horlivců prvotní církve, ale že je to vlastně jedno – hlavně když věřím, mne nenechávalo klidným. Pravdu chápu jako shodu výroku se skutečností a pokud to, o čem vypovídáme v souvislosti s Kristem, neodpovídá skutečnosti – tedy i historickým událostem… potom proč věřit? Proč věřit lidským výmyslům a mýtům? Dlouho jsem odpověď nenalézal. Buď jsem slyšel odpovědi typu – nevíme, jak to je, ale prostě tomu věř, nebo – a to i z řad křesťanů, ano, mnohé novozákonní záznamy týkající se osoby Krista jsou skutečně mýtus, ale na tom nezáleží. Nejde o to, zda Kristus žil a zda vstal z mrtvých. Důležitá je víra v jeho učení. Ani jedna odpověď mne neuspokojila. Postupně jsem se dostal ke knihám pocházejícím z dílny předních současných apologetů. Tyto knihy mi pomohly intelektuálně přijmout Ježíšovo učení a to, co je o Kristu řečeno v Bibli. Sice jsem čas od času četl poznámky z řad některých filozofů, že se jedná

jen o apologeticko -fundamentalistické berličky, ale nikdy jsem se nedočetl nic konkrétního. Tedy abych přesně odpověděl na otázku, proč věřím v Krista, odpovídám, protože mi to intelektuálně sedí. Tím není řečeno, že mám na všechno odpovědi, zároveň ale vím, že víra v Krista nejde proti rozumu, což alespoň v mém případě, je důležité. Druhý důvod se hůře vysvětluje, protože se jedná o subjektivní zkušenost s Kristem. Mnohokrát v životě jsem zakusil jeho odpuštění, posilu, porozumění, pokoj a další vlastnosti, které bych si sám nepřivodil. Ve filozofii (obrazně řečeno) přichází filozof, který žáka, jež nedokonale poznal pravdu, bere za ruku (pais agein) a pomáhá mu pravdu poznat nebo se k ní alespoň přiblížit. Poznání pravdy potom má žákovi dát moudrost a změnit ho. Sám na sobě jsem ale poznal, že poznání pravdy mne samo o sobě nezmění. Vzpomínám si, jak mi tekly slzy při četbě sv. Augustina, který před svým obrácením popisuje bouři ve svém srdci: „Co je to s námi“ křičel jsem. „Podívej se (řečeno Augustinovu příteli), jak prostí a neučení lidé spěchají k Bohu, ale my se vší svojí vědomostí pevně vězíme v hříchu. Proč nemůžeme být jako oni a následovat je?“ Tekly mi slzy, protože to přesně vystihovalo moje pocity a zápasy. Filozofie, tedy milování moudrosti, nemá sílu změnit moje srdce. To, co proměnilo můj život, bylo a je odpuštění a milosrdenství. Ono „odpouštím ti a více nehřeš“. Někdy si říkám – platí to skutečně i pro mne? Přece jsem tě, Pane Ježíši, tolikrát zklamal. Proč mi stále důvěřuješ? Přece nejsi tak naivní! Neměl bych si ono „jdi a nehřeš“ nějak zasloužit? Skutečně stačí „jen“

14


17.6.2009 13:00:47

pokání? Uprostřed těchto a podobných otázek jsem mnohokrát prožil „důvěřuji ti, jdi a nehřeš“. A toto mne z jakýchsi, pro mne nepochopitelných důvodů, mění. Protože to nedokážu všechno přesně vyjádřit, půjčím si ještě jednou slova sv. Augustina: „Stvořil jsi nás pro sebe, Pane, a nepokojná jsou naše srdce, dokud nespočinou v tobě.“

Moje srdce často těká a utíká od Krista, přesto je mi Kristus tím, ke komu se mohu vracet a to nejen jako vítěz, ale i jako špinavý a ponížený. Nakonec to nejsem já, kdo mu důvěřuje, ale on, který – přes všechna moje selhání, důvěřuje mně. Toto jde ale zcela mimo můj rozum… A i proto, nebo navzdory tomu, v Něj věřím. David Novák 

Věřím, protože prostě proto! Když slyším proč, vybaví se mi celý řetěz otázek. „Mamíí? A proč je tráva zelená a proč ptáci lítaj a proč se ryby ve vodě neudusí a proč na mě ta pani tak kouká...?“ Lovím v mysli a vzpomínám na všechny znalosti, které mám o chlorofylu, dutých kostech, žábrách i základech slušného vychování, snažím se svoje odpovědi pečlivě a přesvědčivě odůvodnit. Jenže každá odpověď vyvolává další a další otázky, další a další proč. Když už je proč moc, končí hra předem smluvenou odpovědí: „Protože prostě proto.“ A všichni v tu chvíli víme, že je dobré pochopit chlorofyl, a zároveň ta naše znalost nic nepřidá a nic neubere na tom, že tráva je příjemná na pohled a hebká na dotek, že se musí sekat, že z hrabání bolí ruce, že se na ní pod našimi okny pasou koně. Proč věřím v Boha? Proč já vlastně věřím... Lovím v mysli a vzpomínám na všechny svoje kamínky v mozaice, na to, jak si mě Pán Bůh našel, aniž bych ho tenkrát nějak moc volala a chtěla. Jak mi poté došlo, že to byl ten střípek, co mi chyběl. Jak se mi pak svět probarvil, zjasněl a dostal svůj základ. Proč tedy vlastně věřím v Krista? Protože díky Němu můžu být dítě, i když v našem světě už musím být dospělá. Protože mi dává možnost pořád růst a zrát, i když už jsem dávno „velká“. Protože když je mi smutno, můžu svůj smutek přiznat a můžu brečet. Protože nemusím hrát statečnou, když v sobě žádnou odvahu nemám. Protože se před Ním neskryju, a tak se nemusím schovávat. Protože když něco rozbiju, nemusím zametat střepy pod koberec. Protože můžu být součástí celku a přitom sama za sebe a není v tom protiklad. Protože jsem pochopila, že z Boží náruče už se nevymaním, že mi to už nikdo neodpáře, nikdo mi to nevezme, nikdo mě toho nezbaví.

Pracovně potkávám spoustu slov. Mnohá jsou veliká, vyjadřují mohutné závazky, řadí se do vzletných formulací, stanovisek, usnesení, argumentů i závěrů. Také můžu hledat nové a nové formulace, vyjadřovat stanoviska a vršit jedno protože za druhým, ale já myslím, že to není důležité. Že na otázku „Proč věřím v Krista?“ stačí říct: „Protože prostě proto.“

Proč tedy vlastně věřím v Krista? Protože díky Němu můžu být dítě, i když v našem světě už musím být dospělá. Protože mi dává možnost pořád růst a zrát, i když už jsem dávno „velká“. Protože rybník u našeho domu je plný ryb, co se ve vodě neudusí, nad polem létají skřivani a tráva je zelená a koně se na ní pasou i přes to, že o chlorofylu nic nevědí. A vůbec mi vlastně nevadí, že ta paní se na nás pořád dívá. Kateřina Kyslíková  15


17.6.2009 13:00:47

Víra se narodila, jako se rodí láska Pane, ptají se mě, proč v Tebe věřím. Přiznám se Ti, že se tou otázkou cítím zaskočená. Nikdy jsem si ji takto nepoložila. Snad kdyby se zeptali, JAK věřím? ĆEMU věřím? JESTLI VŮBEC věřím? Ale PROČ? Je to, jako by se ptali proč dýchám, proč chodím, proč mám ráda svoje děti…? Vždyť já přece ani nemůžu jinak. Ty jsi mi víru daroval. Moje víra není výsledkem racionální analýzy, zvažování argumentů a nakonec zodpovědného rozhodnutí. Narodila se, tak jako se rodí přátelství, láska. Nikdy jsem se přece nerozhodovala, že odteď budu mít ráda své děti a stejně tak jsem se nerozhodovala, že odteď začnu věřit v Krista. Ty jsi, Pane, ke mně prostě přišel – tiše, trpělivě a bez

Nikdy jsem se přece nerozhodovala, že odteď budu mít ráda své děti, a stejně tak jsem se nerozhodovala, že odteď začnu věřit v Krista. Ty jsi, Pane, ke mně prostě přišel…

okázalosti – a vstoupil jsi do mých dnů. Ačkoliv zdaleka nežiju v neustálé křesťanské euforii, přesto cítím Tvou přítomnost a blízkost ve všedních dnech, v těch nejobyčejnějších pracích a starostech: v probdělých nocích a provztekaných dnech, v horách nádobí a metrácích naškrábaných brambor, v haldách nevyžehleného prádla, v hromadách ořezaných pastelek, v urovnávání sourozeneckých tahanic, ve vysedávání v čekárnách u lékařů, v trápení s procvičováním násobilky a vyjmenovaných slov, ve čtení a zpívání na dobrou noc, v chlácholení plačícího miminka… Právě tohle miminko, které je s námi teprve pár týdnů, je pro mě velikým důkazem Tvojí milosti. Cítím, že je to zázrak – když pozoruji jeho něžnou tvář, jeho malinké prstíčky a jemné vlásky, když vzpomínám na těžkosti těhotenství a úpěnlivé prosby za jeho život. Ty jsi nám jej dal, Pane, abychom stále měli před očima tvoji lásku. Přes všechny Tvoje dary, Pane, jsou chvíle, kdy pochybuji. Kdy si říkám, jestli moje pinožení má vůbec smysl. Vždyť nedělám nic vznešeného a velkého, z mého snažení nejsou vidět žádné výsledky. Ve chvílích, kdy se cítím vyčerpaná, bez naděje a síly, přicházíš zvláštním a nečekaným způsobem Ty, Pane, a přinášíš svou útěchu a povzbuzení. Přicházíš skrze zavřené dveře mojí beznaděje – a otvíráš mi oči pro zázraky všedního dne. Děkuji Ti, Pane, za svou rodinu a přátele. Děkuji za poctivou a upřímnou víru mých rodičů, kteří mi ukázali na Tebe, dali mi příklad. Děkuji, že mezi mnoha hlasy můžu zaslechnout Tvůj hlas, že ve viditelném můžu zahlédnout Neviditelného. Buď Tobě chvála, zmrtvýchvstalý Kriste. Amen.  Zdena Benešová

16


17.6.2009 13:00:47

Věřím v Krista, protože nemohu nevěřit! Těch důvodů je víc, ale zmíním alespoň tři, které považuji za nejpodstatnější. V Krista věřím předně proto, že změnil můj život. Vyrůstal jsem v kazatelské rodině, a osoba Ježíše Krista byla přímo ústřední postavou naší rodiny. Neměl jsem nikdy důvod pochybovat o jeho existenci, o jeho božství, o jeho vykupitelské smrti, o jeho vzkříšení, Kristus mě nezklamal za totality, ani o jeho dobrotě a lásce ke všem v dnešní hektické době. On je stejný, i když lidem. Již v devíti letech jsem se moje nálady mění. prožil výrazný Ježíšův dotek při jednom evangelizačním shromáždění. Od malička jsem užíval dobrodiní církve, kde jsem byl obklopen stejně stejný, i když se moje nálady mění. Ježíš zkrátka smýšlejícími lidmi. Vše se navíc odehrávalo za velmi změnil můj život takovým způsobem, že bez něj si pozitivní asistence rodičů, takže přes všechny nedo- jej nedovedu vůbec představit. statky, které život křesťanů doprovázejí, jsem neměl Věřím v Ježíše Krista, poněvadž jsem přesvědčen, důvody nevěřit. že život nekončí smrtí. Věřím v život věčný, ovšem Ovšem důležitý mezník v mém vztahu ke Kris- nejen ten s Bohem, věřím i v děsivou věčnost bez tu měl teprve přijít, a to v období vysokoškolského Boha. Pro mne jsou biblické výpovědi směrodatné, studia. Bydlel jsem na koleji daleko od rodičů. Na- takže nepochybuji o Božím spravedlivém soudu, jednou jsem zjistil, jak byl můj duchovní život spjat kde se člověk nebude moci ohánět vlastní spravedls rodinou. Když jsem si sám nečetl Bibli, nemodlil se ností. Ježíš přišel na tuto zem proto, aby vyřešil proa nepromýšlel věci po „křesťansku“, nikdo jiný to za blém smrti. Věřím, že zemřel nejen za hříchy světa, mne neudělal, ani mne k tomu nepovzbuzoval. Brzy ale i za ty moje, které mě od Boha dělí. Jeho vzkříšejsem pochopil, že moje dosavadní praxe víry nesta- ní mi otevřelo cestu k věčnému životu. čí. Uvědomil jsem si, že všechno to, co jsem od maKonečně věřím v Krista, protože nemohu nevěřit. lička nasával a čemu jsem věřil, musí být nějak nově Představa, že mám opičí pra-pra rodiče, že vše kolem probojováno, aby moje víra mohla stát na „vlast- mne je dílem náhody, že nemám důvod oslavovat ních nohou“. To bylo kritické období, ve kterém šlo geniálního Stvořitele, je opravdu smutná. Kdykoo panství Ježíše Krista v mém životě. Najednou mně liv porovnávám křesťanství s jinými náboženskými bylo zcela jasné, že víra v Krista není jen o spasení, a filosofickými systémy, nevidím v nich konkurenci a nespočívá jen v osvojení si křesťanského životního ani nenacházím žádný argument, který by zpochybstylu. Kristus se mi dal v několika dramatických si- nil moji víru. Navíc, následování Krista není jen pro tuacích nově poznat jako ten, který mě miluje a kte- nábožensky založené lidi, mezi které nepatřím. Jsem rý má s mým životem konkrétní záměr. pragmaticky založen, mimo jiné mě přitahuje dobroS tím samozřejmě souvisela i změna životních družství, sport, poznávání lidí. Víra v Ježíše Krista to hodnot. Ověřil jsem si, že život s ním nezávisí na vše umocňuje, a navzdory všem těžkostem a trapnosmožnostech ani na okolnostech. Kristus mě nezkla- tem mého pozemského bytí, mi přináší opravdovou mal za totality, ani v dnešní hektické době. On je radost ze života. Daniel Fajfr  17


17.6.2009 13:00:47

Celou mou bytostí kdysi projela Ježíšova zvěst Přilnout k jedné duchovní tradici pro mě neznamená Otázku viny řeší v rámci zavrhnout ostatní tradice abrahámovské tradice nečekaně jako nepravdivé či ohrožua vskutku jakoby „z druhého jící. Naopak, řekl bych, že břehu“ poselství Ježíšova života, čím více rozumím jiným výsmrti a vzkříšení. kladům světa a čím více je oceňuji, tím plněji a radostněji jsem křesťanem. Ježíšovo poselství přijímám jako Lituji, že osvobozující pro to, abych mohl být vstřícný i vůči židé, jež tomu, co je odlišné. Inspirativní tak pro mě jsou tře- považuji za starší a v mnoha ohledech daleko moudba čínské tradice, hledající harmonické bytí člověka řejší bratry ve víře, ani muslimové, kteří jsou - v mém uprostřed přírody i lidské společnosti, nebo tradice pohledu - nám křesťanům mladšími, mladicky rozindické, které se tisícerým způsobem pokoušejí pře- hodnými, ale často přece jen příliš přímočarými braklenout rozdíl mezi lidským a božským. Z indických try ve víře, toto poselství v plné míře nepřijali. Povatradic mě stejně jako stovky milionů dalších oslovila žuji toto poselství za jedinečné, nemající odpovídající hloubka učení Siddhárty Gautamy, zvaného Buddha, obdobu v jiné duchovní tradici (ačkoli v řadě z nich i domýšlení jeho poselství do praktického života např. nalezneme také mnoho např. o milosti, lásce, smíření ve směru, jímž se vydali japonští mistři zenu. a dalších vzácných hodnotách), a tím i nenahraditelNarozdíl od mnohých těchto tradic přináší abra- né. Přijde mi docela rozumné předpokládat, že nám, hámovská tradice (jejímž základním prvkem jsou lidem, kteří jinak hledáme a pouze tápeme, nastavil biblické texty) předpoklad existence jediného Boha Bůh tímto poselstvím svou tvář nejjasněji. Uznávám s rysy osoby, který vstupuje do vztahu s člověkem ale, že tento předpoklad je součástí mé víry (a ostatně a projevuje mu svou vůli. Člověk je v tomto vztahu i mého západního kulturního zázemí), a nemusí být chápán jako jedinečná a do určité míry svobodná tedy pro každého stejně rozumný, jako se jeví mně. bytost, která prožívá svůj jedinečný život. Tak se Bylo by totiž ode mě nepoctivé předstírat, že ke své základním tématem této tradice nutně stává vina za víře v Ježíše jsem došel výše naznačenou úvahou. To porušení vztahu mezi člověkem a Bohem. určitě ne. Jsem křesťanem proto, že celou mou byZdá se mi, že otázku viny řeší v rámci abrahámov- tostí kdysi projela Ježíšova zvěst, otřásla jí a nasměské tradice nečekaně a vskutku jakoby „z druhého rovala ji jinak. Anebo zbožněji řečeno - sám Ježíš mě břehu“ poselství Ježíšova života, smrti a vzkříšení. našel, oslovil a obrátil k sobě. Zdeněk Vojtíšek 

Věřím, i když nad církví mě nervy berou Kromě bible a knih pro mne byla inspirací spousta moudrých písniček, tak také hned na začátek z jedné cituji: ,,…nemohu nevěřit”. Tu asi znáte: ,,Aj obešel já církví pět, chtěl Boha zaměřit. Mistři se slovy žonglují, nemohu uvěřit...”(Karásek) – z ní to je. A je v ní hezky vystiženo, jak těžko se dnes věří. Média nás denně masírují zprávami,

kde zase kněží či pracovníci charit zneužívali své svěřence. Vědci (pravda, ne všichni) nás masírují evoluční teorií a smějí se myšlence stvoření. A přijdu do církví, jedné nebo pěti... a nemohu uvěřit. A přece, „…i když nad mou církví mne nervy berou, Ježíš je Králů král“. To už je jiný klasik, Tomáš Novotný.

18


17.6.2009 13:00:47

Ptal se mne v patnácti letech br. kaz. Toušek: „Petře, miluješ Pána Ježíše?“ Tehdy jsem mu neuměl odpovědět. Dnes už vím, miluji. Nemohu nemilovat. Ježíš chodil po této zemi a šířil kolem sebe lásku. Učil, jak správně žít – ale ne slovy, příkladem. Ukazoval směr cesty – a povzbuzoval ty, kteří nikdy neměli šanci se takovému ideálu jen trochu přiblížit: Jen jdi, jen vykroč. Já jsem a budu s tebou. Každého z vás mám rád – i tu jednu ovci, která utekla od devadesáti devíti spořádaných, i marnotratného syna, i nevěstku, celníka, farizeje Nikodéma. Někteří by tu doplnili: i bezdomovce, onkologické a jiné pacienty, dětské dělníky v rozvojovém světě a dětské vojáky v Africe. A já si doplňuji: i vás miluji, kteří to s vírou máte tak těžké. Vás, kterým se zrovna materiálně daří – a více než rady apoštola Pavla je pro vás aktuální splatnost faktur a nedopsaná kniha jízd. Vás, kteří jste citliví k bezpráví – a shlédli jste Formanovy Goyovy přízraky či Vávrovo Kladivo na čarodějnice. Vás, kterým jsou děti jedním ze smyslů života – a čtete o zneužívání dětí kněžími v USA, milosrdnými sestrami v Irsku a kdoví kde ještě. Ano, není lehké věřit. Ale nevěřit je nemožné. Ježíš každého z nás tak trochu dopředu varoval: Víra, to je nesení kříže. To není procházka březovým hájem. Není. Ale přesto se ještě vleču, ještě z posledních sil (kolikrát se mi to už zdálo), a se zatnutými zuby zoufale vyrážím: „Ke komu bychom jinému šli, Pane. Jen ty slova života věčného máš.“ Duchovní dějiny jsou dějiny nevěrného lidu, který spolužije s věrným Bohem milosti. Je tu budoucnost pro ty, kterým se nedaří býti věrnými. ANO, proto věřím. Petr Verner 

Není lehké věřit. Ale nevěřit je nemožné. Ježíš každého z nás tak trochu dopředu varoval: Víra, to je nesení kříže. To není procházka březovým hájem.

PROČ věřit v Ježíše Krista? Protože věří psycholog, který toho tolik ví o zákoutích lidské duše? Protože navzdory strachu i vzteku věří žena, která by mohla klidně rezignovat na víru, když Ježíš nezařídí její dokonalé zdraví? Protože věří dokonce i učitel filosofie, který ví, jak lidé v historii lidstva o životě přemýšleli a zná všechny racionální pochybnosti o neexistenci Boha? Protože věří překladatelka a tlumočnice, která dříve Ježíše vůbec nehledala, a dnes je pro ni víra v Krista tak jasná, jako je jasné nebe na obloze? Protože věří kazatel a evangelista, pro kterého nevíra v Krista je zcela nemožná? Protože v Krista věří i religionista, který zná téměř všechna náboženství světa? Protože v Ježíše věří maminka, tak dokonale naplněná štěstím i únavou ze svého mateřství? Protože věří kandidát věd a na slovo vzatý odborník, kterého ani církev neodradila? Není pochyb, že osobní svědectví o víře druhých je velkým povzbuzením. Když ne hned věřit, pak alespoň vážně přemýšlet o tom, zda i pro mě není víra v Ježíše Krista důležitou, ba nejdůležitější výzvou života. Přesto však víra druhých jako cenná tradice a přesvědčivá výpověď nestačí, nestane-li se mou vlastní osobní zkušeností. Proč tedy věřit v Ježíše Krista? Možná by čtenář byl rád, kdyby konečně dostal definitivní a uspokojivou odpověď, po níž by už neexistovaly pochybnosti ani další otázky. Tak tomu ale nikdy nebylo a nebude. Nikdo totiž nemůže odpovědět za druhého. Nezbývá proto, než aby si nakonec každý sám za sebe odpověděl a nedal si pokoj, dokud odpověď nenalezne. ■ Připravil Bronislav Matulík

19


17.6.2009 13:00:48

Být zdravotnicí je pro mne poslání Jana hejzlarová, laureátka Ceny olgy havlové 2009 Celý život pracujete ve zdravotnictví, co vás přivedlo do Domova sv. Karla Boromejského? Po odchodu do důchodu jsem šla ještě pracovat na Prahu 13 do Sociální a pečovatelské služby na čtyři roky. Dozvěděli se ale o mně z Domova sv. Karla Boromejského. Tehdy se v Řepích renovoval klášter a hledali někoho, kdo by jim pomohl s realizací den-

Jana Hejzlarová (68) Narodila se do rodiny Pokorných a také do rodiny smíchovského sboru Církve bratrské, kde uvěřila v Krista a kde je členkou. Už v deseti letech věděla, že chce být zdravotní sestrou, že je to její poslání. Po maturitě nastoupila na dětskou chirurgii v Thomayerově nemocnici v Praze a potom se stala sálovou sestrou na ortopedické klinice prof. Hněvkovského dětské fakultní nemocnice. Nakonec plných dvacet pět let působila jako okrsková sestra pro pečovatelskou službu v Praze 5. Zde zaváděla sociální služby, pečovatelskou službu, domy pečovatelské služby, sOH, kluby náctiletých, domácí péči. Po odchodu do důchodu vybudovala Denní stacionář pro seniory a handicapované v Domově sv. Karla Boromejského v Praze 6 – Řepích, za což 25. května 2009 obdržela Cenu Olgy Havlové.

ního stacionáře. Přijeli si pro mě a když mi ukázali zahradu, kde bylo k dispozici několik pavilonů či hangárů, řekla jsem si, že by bylo opravdu krásné z jednoho udělat Stacionář pro handicapované, pro lidi s Alzheimerovou chorobou, pro vozíčkáře a seniory. V paměti jsem měla podobná zařízení, která jsem mohla vidět už před lety v Holandsku. Pověření od vedení Domova sv. Karla Boromejské-

ho jsem přijala jako úkol od Pána Boha. Navíc jsem dostala k realizaci volnou ruku, takže za tři týdny jsme mohli Stacionář otevřít! Ze sponzorských darů se ho podařilo kompletně vybavit a v rámci kursů sv. Zdislavy proškolit personál. Přicházeli stážisté, brigádníci a tehdy ještě i vojáci na civilní službě. Dnes ve Stacionáři pro zhruba dvacet i více pacientů pracuje staniční sestra, která vede tři sanitářky a klientku i dvě z Vězeňské služby. Je to laskavý kolektiv. Jak se dál stacionář vyvíjel? Postupně a přitom velmi rychle byla zavedena ergoterapie, muzikoterapie, keramická dílna, šicí dílna atp. Dále se upravovala velká zahrada s lavičkami, altánem, opravován byl krásný kostel i atrium… Můžete prakticky přiblížit jednotlivé terapie? Program je přizpůsoben skupinám klientů. Někteří z nich, mladší, jiní i století, trpí demencí, Alzheimerovou chorobou, vozíčkáři atp. Rodiny je přivážejí v sedm hodin ráno a domů si je berou kolem páté hodiny odpoledne. V té době o ně pečujeme, jak co se týká hygieny a stravování, tak právě jednotlivými programy. Provádíme rekondiční cvičení, zpíváme, hrají s míči, stolní společenské hry, cvičíme paměť, povídáme si nebo jen tak posedí u čaje, u kávy, s personálem upečou i zákusek. Program bývá zpestřen i skupinami školních dětí či umělců, kteří Domov navštíví. I chvíle oddychu patří do programu dne. Domov sv. Karla Boromejského má ještě na lůžkové části menší ergoterapii, které jsem účastna, a i individuelní péči u lůžek milých pacientů. I pěkné prostředí rehabilitace slouží k adaptaci. o čem si třeba povídáte? Tak třeba je vyzvu: „Pojďte sčítat dary!“ Přes všechnu zapomnětlivost si totiž lidé dokáží velmi dobře a přesně vzpomenout na všechny křivdy a bolesti.

20


17.6.2009 13:00:50

Když začnou s tím špatným, ptám se jich na jejich dětství, mládí, studium. Třebaže se rodiče o ně příliš pro množství práce nestarali, vzpomenou si třeba na babičku, kamarády, kamarádky… Ptám se citlivě na víru, manželství, děti, vnoučata. Stává se, že se rozpomenou a rozpomenou se v dobrém. A tehdy se jich zeptám, zda nechtějí někomu za to poděkovat? Stačí jen tak svými slovy Pánu Bohu říci: „Děkuji ti.“ Tak sčítáme dary. Více se zapojí, čas užitečně uběhne. I mnohá jiná témata jsou cvičením paměti, např. úsloví, doplňovačky, historie, kultura, předčítání aj. To vše obohacuje dny pobytu pacientů a ti jsou za to vděční. Hlavním posláním nadace je podpora nestátních neziskových organizací v oblasti zdravotní, sociální, humanitární a vzdělávací, pokud směřují k důstojnému začlenění lidí se zdravotním postižením, opuštěných dětí, nemocných a starších občanů. Nadace usiluje o to, aby pomoc, kterou poskytuje, zahrnovala celé území ČR, aby sledovala odbornou úroveň služeb a odpovídala aktuální společenské potřebě. Výbor dobré vůle - Nadace Olgy Havlové každoročně uděluje Cenu Olgy Havlové a podílí se na programech podpory a ochrany lidských práv. Letos se udělení Ceny Olgy Havlové konalo 25. května 2009 v Českém muzeu hudby za přítomnosti Livie Klausové, manželky prezidenta republiky, Václava Havla, členů správní rady a partnerů VDV - Nadace Olgy Havlové.

S udělením Ceny Olgy Havlové jste zahrnuta pozorností médií, jaké to pro vás je? Je to pro mě velké překvapení! Cítím ale vděčnost a příležitost povědět široké veřejnosti nejen o naší práci pro nejstarší generaci, ale také o Pánu Bohu. Konkrétně například po předání ceny za mnou přišla jedna žena s tím, že zanevřela na Pána Boha, když jí na rakovinu zemřel syn. Teď by se však se mnou chtěla setkat a hovořit. Rovněž jedna novinářka si po našem rozhovoru ode mě vzala Nový zákon, přála si setkání a už jsme spolu dvakrát telefonovaly. Sama prožíváte nesnadné období vlastní nemoci, jak se vyrovnáváte se svým handicapem a kde berete sílu? Už deset druhů léků vyzkoušeli na nemoc, které se říká esenciální třes, ale bez efektu. Pokud léky nemají ani třicetiprocentní účinek, není účelné je brát. Každý se vyrovnáváme s něčím.Mnohé denní úkony to omezuje (psaní, stolování…), přesto je mnohé, co vykonám ráda. Sílu dostávám z Písma svatého, v modlitbách , ve společenství, v rodině, s přáteli a i ve službě, v křesťanských knihách. Teď čtu kázání Samuele Hejzlara, kardinála Špidlíka a rozhovory s psychologem Jaro Křivohlavým. Všechny jeho knihy mám moc ráda. Také hudba a písně jsou mi velkou vzpruhou. Děkuji za rozhovor.

Foto Zdeněk Chrapek (přetištěno se svolením VDV)

Slavnostního udělení ceny Olgy Havlové se zúčastnili spolu s laureátkou (zcela vpravo) i významní hosté jako Václav Havel, Lívie Klausová a Dana Němcová.

■ Bronislav Matulík

21


17.6.2009 13:00:51

Válka Božím trestem

Moskevský pravoslavný patriarcha Kirill na počátku června v homilii prohlásil, že Velká vlastenecká válka byla trestem Božím za hřích odpadnutí od víry. „Církev má právo duchovně rozeznávat smysl národních dějin, hodnotit je a interpretovat“ – řekl patriarcha Kirill během své homilie v moskevském klášteře Obětování Páně. Patriarcha dále zdůraznil, že „pokud neztratíme ze zřetele jasné porozumění událostí národních dějin a toho, co v nich bylo trestem Božím, uchrání nás to od eventuálních omylů budoucnosti“. Na katastrofu 2. světové války je třeba hledět tak, jak na historická vítězství i porážky hleděli svatí a zbožní lidé. „Potom bude zřejmé, že Velká vlastenecká válka byla trestem za strašlivý hřích odpadnutí celého národa od víry, za pošlapání svatosti, za zvrácenosti a hanobení církve“ – prohlásil patriarcha Kirill. Podle něho dějiny Ruska více než jiných zemí učí, že „soud Boží se uskutečňuje nejenom na věčnosti, ale také v dějinách“.

Šikana křesťanů v Británii

Průzkum listu Sunday Telegraph ukázal, že tisíce britských křesťanů se musejí obávat ztráty zaměstnání nebo šikany kvůli své víře. Udává to

jeden z pěti dotázaných, více než polovina zažila nějaký druh „persekuce“ v práci. V posledních letech je stále více sester, státních úředníků, charitativních pracovníků, náhradních rodičů a uchazečů o adopci, policistů, učitelů, ba i školních dětí ohrožováno právním postihem a disciplinárním řízením za to, že vyjádřili své náboženské přesvědčení. Nejčastěji je to v souvislosti s křesťanským přesvědčením o přirozeném manželství, jež se dostalo do konfliktu se stále mocnější britskou homosexualistickou lobby. V květnu státní úředníci pověření prosazováním rovnosti ohlásili, že křesťanské církve budou nuceny zaměstnávat aktivní homosexuály jako pracovníky s mládeží. Britská

Křesťané dobrými občany Jednu dobrou a jednu špatnou zprávu přinesl reprezentativní průzkum v USA. Dobrou zprávou je, že náboženští Američané jsou lepšími občany než jejich nenáboženští krajané. Špatná zpráva spočívá v tom, že americká mládež je stále světštější. Vyplývá to z informací zveřejněných na konferenci renomovaného výzkumného institutu Pew Forum, která se konala v Kay West (Florida). Studie ukázaly, že náboženští Američané se třikrát až čtyřikrát více společensky angažují než nenáboženští. Pracují jako dobrovolníci na komunálních projektech, zúčastňují se politických shromáždění, podílejí se na komunálních volbách a demonstracích. Kromě toho investují více času a peněz na společenské účely, a to i ryze sekulární.

„Humanistická asociace“ (BHA) obdržela od státu 35.000 liber za přípravu směrnic pro prosazování rovnosti. V nich se říká, že hovor o náboženské víře v práci lze považovat za obtěžování (harassment), jež porušuje Směrnice o rovnosti v zaměstnávání z roku 2003. Tatáž skupina se snaží podrýt náboženský étos církevních škol, který prohlašuje za diskriminaci.

Útoky na křesťany v Nepálu

V Nepálu hrozí hinduističtí extrémisté tamní křesťanské menšině masivními násilnými útoky. Militantní organizace, která se přihlásila k bombovému útoku na křesťanský kostel v Káthmándú na konci května, vyzvala asi milion křesťanů v himalájském státě, aby skončili se svými aktivitami. Nepálská osvobozenecká armáda (NDA) hrozí tím, že do kostelů umístí milión bomb. Bojuje mimo jiné za to, aby hinduismus byl opět prohlášen státním náboženstvím. Nepál je od roku 2007 sekulárním státem. 23. května explodovala v katolickém kostele Nanebevzetí Panny Marie při bohoslužbě bomba. Přitom zemřela devatenáctiletá Indka Deepa Patrick, která byla právě se svým manželem na svatební cestě, a další obětí se stala patnáctiletá Celesta Joseph. Její matka Laxmi Joseph později podlehla svým zraněním, 14 účastníků bohoslužeb bylo povětšinou těžce zraněno. Z 29,5 milionu obyvatel Nepálu je asi 81% hinduistů, 11% budhistů, 4% muslimů a 3,4 % tvoří křesťané.

22


17.6.2009 13:00:51

Dva bestsellery

Nový překlad Písma – Bible pro 21. století – se držel po dobu šesti týdnů na první příčce nejprodávanějších naučných knih v Česku (dle webu sckn.cz). Celý náklad 50 tisíc výtisků byl rozebrán během pouhých 28 dní. V současné době je již k dispozici dotisk, a to v nákladu 55 tisíc exemplářů. Není bez zajímavosti, že první příčku nejprodávanějších naučných knih po Bibli21 zaujala kniha známého ekonoma Tomáše Sedláčka Ekonomie dobra a zla. Ve své knize autor shrnuje svůj svérázný pohled na ekonomii, kterou se v krizové době pokouší osvobodit od zaběhlých stereotypů a obohatit o souvislosti z oblasti filozofie, etiky a náboženství. Na příkladech otců zakladatelů ekonomického oboru, ale i na starých Sumerech, antických myslitelích, Komenském či Descartovi ilustruje, jak barvitě uměli o majetku, užitku a společenském blahu přemýšlet naši předkové a jak mohou být jejich myšlenky aktuální v dnešní době. Tomáš Sedláček ve svých úvahách často používá biblické příměry a neskrývá, že je aktivním křesťanem.

Církevní představitelé u Fischera

Kabinet Jana Fischera nemá kvůli svému omezenému mandátu ambici řešit majetkové vypořádání mezi státem a církvemi. Podle premiéra je však škoda, že připravený kompromisní návrh nakonec spadl pod stůl. Fischer to řekl na schůzce se zástupci církví působících v České republice, která se uskutečnila 27. května. Fischer zdůraznil, že velký prostor byl věnován problematice extremismu. „Tam role a zapojení církví je velmi významná a církve mohou být dobrým partnerem v hledání toho, abychom tuto velmi zlou vlnu zastavili,“ podotkl. „Hovořili jsme o komunikaci s jednotlivými resorty. Není to jen ministerstvo kultury, je to řada dalších,“ poznamenal Fischer. Své ministry prý požádal, aby dialogu s náboženskými obcemi věnovali pečlivou pozornost. Církve a náboženské společnosti považuje přes statistiky ukazující na velkou sekularizovanost české veřejnosti za velmi významný prvek společenského života. „Osvědčuje se právě v kritičtějších situacích, v době krize,“ vysvětlil premiér. „Setkání rozhodně nebylo pouze zdvořilostní,“ uvedl po setkání předseda ERC Pavel Černý a pokračoval: „Dotkli jsme se samozřejmě i choulostivého bodu hospodářského vyrovnání mezi státem a církvemi. Pan premiér je o této otázce je dobře informován. Hovořili jsme o spolupráci vlády a církví v oblasti hodnot a výchovy. Shodli jsme se v tom, že je třeba napřít síly v prevenci negativních společenských jevů a v boji proti antisemitismu, rasismu, politickému extremismu a xenofobii. Hovořili jsme také o možnostech dalších kontaktů v návaznosti na české předsednictví v EU.“

Podle ČTK, IDEA, Res claritatis, www.sckn.cz, iDnes.cz, www.bible21.cz, iHned.cz a Radia Vatikán (ve spolupráci s ChristNet.cz) zpracoval - juml-

■

14. 5. byla udělena v rámci knižního veletrhu Svět knihy Praha 2009 Ortenova cena Janě Šrámkové (CB Praha 13, manželka kazatele) za její debut Hruškadóttir. Odborná porota ocenila zejména „stylově čisté, tematicky ojedinělé, nedoslovné vyprávění“. Kniha je již vyprodána a připravuje se dotisk.

■ 15. 5. byla na řádném

3. zasedání 32. synodu Českobratrské církve evangelické zvolena nová synodní rada. Na další šestileté období byl ve funkci synodního seniora potvrzen Joel Ruml, náměstky synodního seniora jsou faráři Daniel Ženatý a Pavel Kašpar. Novou synodní kurátorkou se stala Lia Valková, jejími náměstky byli zvoleni Pavel Stolař a Eva Zadražilová.

■ 20. 5. zemřel ve věku 88

let český diplomat, církevní historik, spisovatel a politický vězeň Václav Vaško. Napsal mj. jedinečné knihy o pronásledování církve v době komunistického režimu.

■ 29. 5. se konal první ročník

Noci kostelů, do které se zapojilo 35 kostelů v Brně, Plzni a na dalších deseti místech v Česku. Celkem přilákal kolem 40.000 lidí. Křesťanské církve pro ně připravily bohatý kulturní program plný koncertů a divadel, v některých chrámech návštěvníky pustily do jinak nepřístupných míst.

■ 30. 5. Vatikán oficiálně po-

tvrdil termín letošní papežovy cesty do Česka: Benedikt XVI. od 26. do 28. září navštíví Prahu, Brno a Starou Boleslav. Stalo se tak při příležitosti papežova setkání s českým prezidentem Václavem Klausem. Zářijová návštěva byla hlavním tématem rozhovoru. -juml-

23


17.6.2009 13:00:51


C

o si můžeme představit pod myšlenkou, že bychom my dnes navazovali na husity a měli si z nich vzít příklad? Když se to takto řekne, nejspíš nás napadne, jestli má dnes nějakou hodnotu vzít do ruky cep či sudlici a stavět vozovou hradbu. A logická odpověď zní, že na husitství není moc v čem navazovat. Nehledě na to jak navazovat, když přeci v bitvě u Lipan vzaly cepy a sudlice i vozová hradba za své. Ono je zatěžko navazovat na husity, zvlášť když si uvědomíme, že v samotném husitství bylo několik proudů a každý z nich se navíc ještě vyvíjel více či méně nezávisle na proudech dalších. Ti lipanští vojáci na vozové hradbě představují jednu jedinou skupinu z několika husitských proudů. U Lipan stáli proti sobě Češi proti Čechům a ti, co se šikovali k útoku na vozovou hradbu, se hlásili k odkazu Mistra Jana Husa právě tak vehementně, jako ti, kteří na vozové hradbě stáli.

Husitství do mnoha proudů rozlité

Zkusme si husitství rozdělit, abychom se v něm lépe orientovali. Díky tomu budeme moci přemýšlet nad tím, co z husitství zaniklo, co přetrvalo a především co je z husitského odkazu nosné i dnes a co je potřeba odmítnout. V našem přemýšlení se musíme podívat o pár desítek let před vystoupení Mistra Jana Husa. Zároveň (a to považuji za ještě důležitější) se musíme podívat o pár desítek let za bitvu u Lipan, která rozhodně neznamená konec husitství. Byla jednou z mnoha bitev mezi jednotlivými husitskými proudy a ještě dlouho po ní nebyl v Čechách mír. A právě tak, jak tomu bylo v bitvě u Lipan, tak v bitvách před Lipanami i po Lipanech zdaleka ne vždy šlo o odražení nepřátel, kteří do Čech přišli z ciziny. Kdo tu tedy je: Dávno před Husem je tu hnutí Milíče z Kroměříže a dalších kazatelů, kteří se pokoušeli o mravní obrodu v Čechách a zvláště v hlavním městě, které sice Karel IV. pozdvihl na jedno z hlavních evropských měst, ale spolu s tím se nesla i stinná stránka této popularity – mravní úpadek. Proti tomuto mravnímu úpadku, který zasáhl všechny vrstvy obyvatelstva – chudinu, studenty, řemeslní-

ky, obchodníky, šlechtu i církev – horlily desítky kazatelů a v jedné řadě s nimi i Mistr Jan Hus.

Hus, jedním z mnoha

Hus nebyl nijak originální. Vidíme ho v jedné řadě s množstvím dalších kazatelů. V jeho kázáních i spisech vidíme důraz na osobní zbožnost, mravný život i poslušnost církvi. Je příznačné, že nikde nečteme výtky, že by Hus žil nemravně, nebo snad nějak k nemravnému životu nabádal. Články, za které byl v Kostnici souzen, byly čistě dogmatického rázu a vybrány byly z knihy „O církvi“, kterou Hus napsal latinsky a byla určena ne běžným lidem, ale k akademickým diskusím na univerzitě. Proti Husovi, který se snažil o duchovní obrodu, nikdo neprotestoval. Například knihu „Dcerka“ o tom, jak se má chovat křesťanská dívka, doporučovali ke čtení i Husovi protivníci. Jenže to, co se objevilo v učených spisech Husových, to bylo stále zřetelnější i obyčejným lidem – s církví je něco v nepořádku mnohem hlouběji než jen to, že mnozí kněží žijí nemravným životem či že se o moc perou dva, později dokonce tři papežové. Bylo stále zřetelnější, že církev bloudí i v otázkách svého učení. Naprosto zřetelně se to ukázalo v době, kdy byl Hus ve vězení v Kostnici a jeho přítel Jakoubek ze Stříbra zavedl přijímání pod obojí i pro laiky. Nebylo pochyb, že odepřením kalicha laikům se církev naprosto jednoznačně odchýlila od biblického učení i apoštolské praxe.Od tohoto rozpoznání už byl jen krůček k rozpoznání, že s církví je něco v naprosto zásadním nepořádku a je potřeba změn mnohem razantnějších, než si vůbec Jan Hus dokázal představit. V razanci této změny se pak od sebe odlišovaly jednotlivé husitské proudy. Zřetelně vidíme tři hlavní: Pražany, pro které jsou klíčové pražské artikuly: přijímání pod obojí, svobodná práce kazatelů, zrušení speciálních (většinou nemístně mírných) soudů pro kněžstvo a odejmutí světského majetku církvi. Táboři s tím zcela souhlasí, ale připadá jim to málo. Chtějí se navrátit k prvoapoštolské církvi – proto vidíme ty pověstné táborské kádě, ve kterých se shromažďoval společný majetek. A ještě dál jdou

24


17.6.2009 13:00:51

Foto Praha.eu

radikálové v Praze okolo Jana Želivského a v Táboře okolo kněží Kániše a Húsky, kteří docela rozbíjí strukturu církve a na místo toho vznikají malé sekty okolo jednotlivých kazatelů, kteří jsou místy prohlašováni za vtělení Mojžíše či samého Krista. A nakonec vidíme osamělého Petra Chelčického a na něj navazující Jednotu Bratrskou.

Kde hledat inspiraci?

Nemá smysl si zastírat temné stránky husitství. Některé sekty husitské doby už opustily nejen hranice křesťanského pravověří, ale i hranice zdravého rozumu a základní lidské mravnosti. Náklady na vedení války dosahovaly astronomických výší a tyto peníze byly získány z válečné kořisti v Čechách i v zahraničí. Po patnácti letech občanské války se vojáci nechtěli vracet do běžné selské práce a raději se nechali najímat jako žoldáci po celé Evropě. Byla omezena těžba stříbra v Kutné Hoře, čímž význačně klesl zahraniční obchod. Dálkové trasy zahraničního obchodu byly svedeny mimo České království. Rozsáhlé přesuny majetku byly provedeny násilně a bez jakéhokoliv zápisu do zemských desek a ještě dlouhá desetiletí trvalo, než byly majetkové poměry nějak ustáleny. Mezinárodní prestiž Karlovy university klesla již s odchodem zahraničních mistrů roku 1409 a během husitských válek klesla na naprosté minimum. Seznam zničených církevních budov, obrazů a soch by šel do tisíců a výtvarné umění bylo omezeno takřka na nulu…

Přesto vidím určitá pozitiva, která bychom neměli opomíjet. V dobách husitských válek se český národ poprvé a bohužel naposledy ve svých dějinách dokázal ubránit celému tehdejšímu světu a postavit se „proti všem“ se zbraní v ruce. Je pravda, že na tento odkaz dnes navazují leda tak skinhedské organizace, ale je naše chyba, že si těchto vzorů nevážíme právě tak, jako oceňujeme hrdinství statečných vojáků, kteří za naši zem pokládali životy v obou světových válkách. Čtyři pražské artikuly, které byly nakonec přijaty a schváleny jako zemský zákon pro Čechy i Moravu. Možná už nám to ani nedochází, kolik jsme toho převzali od husitů, ale kalich je nedílnou součástí evangelického svátostného života. Kazatelé mohou působit svobodně a nikdo jim jejich kázání necenzuruje, faráři jsou podřízeni stejným zákonům, jako laici a v možnostech zasahovat mocensky do dění ve světě je církev postavena na roveň jakékoliv jiné organizaci a je to dobře, protože po dvoutisícileté zkušenosti s křesťanstvím až po dnešní časy vidíme, že možnost světského panování, tedy vlivu na politiku a spojování se s politickými stranami církvi jen škodí. Husitský Čáslavský sněm se postavil nad panovníka a vytvořil tak princip parlamentní demokracie. Zemský sněm volil i pražského arcibiskupa. Tyto demokratické principy, jako je hlasování či volby, jsou běžnou součástí života evangelických církví. Důležitý je i kulturní přínos – jakkoliv to zní v souvislosti s husitstvím paradoxně – ale mám na mysli církevní zpěv, protože píseň se stala základem pro husitskou liturgii. Zpěv je podstatnou součástí liturgie všech protestantských církví dodnes. Zvláště evangelické křesťanství pak hudba formovala i v posledních desetiletích. Černošské spirituály i vlastní tvorba, písně Miloše Rejchrta jsou dnes duchovním bohatstvím zdaleka nejen evangelických křesťanů.

Husitství zdaleka neskončilo

Mnohé z toho, za co husité bojovali a co také vybojovali, je dneska přirozenou součástí našeho života. Husitství tedy neskončilo u Lipan. Jestli někdo může ukončit husitské hnutí, tak jsme to jedině my – tím, že tu zapálenou pochodeň zápasu o pravdu Kristovu  necháme vyhasnout a nepředáme ji dál. Jaroslav František Pechar, farář ČCE

25


17.6.2009 13:00:52

Krev jeho na nás a na naše děti MATOUŠ 27,25

P

ilátův soud nad Ježíšem se pomalu blíží ke konci. Evangelista Matouš shodně s Markem a Lukášem vypráví, že se zástup, podnícený velekněžími, dvakrát dožaduje, aby byl Ježíš ukřižován. Vždyť to byli podle Matoušova evangelia „všichni velekněží a starší lidu“ (Mt 27,1-2), kdo vydali Ježíše Pilátovi. Dozvídáme se také o zástupech, které velekněží a starší lidu přiměli, aby si vyžádali Barabáše a Ježíše nechali zahubit (27, 20 a 24). Pilát se pokouší Ježíše propustit, ale nepořídí. Zatímco Marek a Lukáš uvádějí, že Pilát nakonec zástupu vyhověl, zachycuje pouze Matouš Pilátovo symbolické gesto umývání rukou, kterým se Pilát zbavuje odpovědnosti za Ježíšovu smrt: „Já nejsem vinen krví toho člověka.“ Některé rukopisy uvádějí „krví toho spravedlivého“ podle slov Pilátovy ženy, která svého muže varuje, aby si s tím spravedlivým nic nezačínal (Mt 27,19). V gestu umývání rukou jde o židovský zvyk, který je zmíněn již v 5. knize Mojžíšově (Dt 21,6-8). Tento soudní rituál měl slavnostně dotvrdit, že ti, kdo si zde umývají ruce, nemají nic společného s násilným zabitím, jehož pachatel není zatím znám. Je překvapivé, že zde Pilát praktikuje zvyk židovský, nikoli římský. Mnozí biblisté si nad tím lámou hlavu. Židovský vykladač

Mgr. Petr Firbas (54) studoval na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě 1977-83, působil jako vikář v Ostravě-Vítkovicích, od roku 1996-2006 vedl Evangelickou akademii - Vyšší odbornou školu biblickou v Hradci Králové a na částečný úvazek sbor v ČCE v Novém Bydžově, v současnosti působí jako farář ve sboru v Praze-Horních Počernicích. s manželkou Májou mají dvě dospělé dcery.

Nového zákona, Pinchas Lapide, má dokonce za to, že toto biblické gesto postrádá u Piláta jakoukoli historickou věrohodnost. Je ovšem možné, že evangelista Matouš, který píše do židovského prostředí, vyložil Pilátovo gesto právě tímto způsobem známým z Deuteronomia, aby mu čtenáři, kteří dobře znali židovské právní zvyklosti, porozuměli. Pilát se tím každopádně vyvléká ze své právní odpovědnosti a pokouší se shodit vinu za Ježíšovo odsouzení výhradně na Židy. V tom ho církev ve svých dějinách mnohokrát následovala. Ve skutečnosti je to ale on, kdo Ježíše pošle na smrt, protože trest smrti Židé v té době sami vynášet a vykonávat nemohli. Přesto chce, aby to vypadalo tak, že za to nemůže on, ale oni. Prastarý hřích zbabělého přesouvání odpovědnosti známe už z příběhu Adama a Evy. V protikladu k výroku Pilátovu pak slavnostním způsobem pronáší všechen lid výrok o Ježíšově krvi, která padá na ně a na jejich děti. Marek a Lukáš tuto reakci ve svých evangelijních svědectvích vůbec nezmiňují. V Matoušově svědectví vše směřuje k tomu, že v této rozhodující chvíli zde nepromlouvá jen nějaká skupinka v davu, ale „všechen lid“. Tak bývá označován celek lidu Božího jako lidu smlouvy. I když nesmíme použití tohoto termínu na tomto místě přetížit, protože jak v řeckém překladu Starého zákona, tak i v Novém zákoně je to termín poměrně běžný, přesto je pravděpodobné, že zde účast celého lidu smlouvy Matouš zdůrazňuje zcela záměrně. V době sepsání evangelia bylo totiž už víc a víc jasné, že se židovství jako celek postavilo ke křesťanské zvěsti odmítavě. Za spojením „všechen lid“ můžeme tedy vidět Matoušovu redakční práci, do které již promítá zkušenost své doby (asi sedmdesátých let 1. století), ke které nevyhnutelně patří oddělení církve od synagogy a trpké poznání, že Izrael

26


17.6.2009 13:00:52

jako celek Ježíše jako Mesiáše nepřijal. Biblista Ulrich Luz k tomu poznamenává: „Matouš nechce tedy říci, že by byl celý tehdejší Boží lid… Ježíše odsoudil. Chce ale poukázat na to, co… se v jeho vlastní současnosti definitivně stalo: Odmítavé ne ‚celého Izraele‘ k Ježíšovi.“ V pozadí tohoto výroku je představa, dosvědčena řadou starozákonních míst (např. Jr 26,15; 51,35; Ez 18,13; 33, 4nn), že každý dobrý i zlý čin má své dále působící důsledky v životě jeho původce. Ti, kdo zde toto vyslovují, jsou si dobře vědomi, že ponesou důsledky svého rozhodnutí. I zde nacházíme biblické paralely (např. podle 1 Kr 2,32n padne Abnerova krev na Joába a jeho potomky). Přesto je tento výrok ojedinělý. Vždyť princip kolektivní viny, pokračující v čase, odmítá už samotné Deuteronomium (např. 24,16) i proroci Jeremiáš (31, 29-30) a Ezechiel (18,2 n.). Je však třeba přiznat s Ulrichem Luzem, že ve své bezprostřední biblické souvislosti výrok charakter podmíněného sebeprokletí má. To ovšem v žádném případě neznamená, že je možné tento ojedinělý výrok zneužít k tomu, aby se sebeprokletí vztáhlo na další osud židovského národa v dějinách a stalo se záminkou pseudobiblického ospravedlňování represí vůči Židům, jak se velmi brzy stalo. Pro naše osobní promýšlení tohoto pašijového textu pokládám za duchovně nejpodnětnější dvě z tzv. Deseti seelisberských tezí, které vzešly z konference Mezinárodní rady křesťanů a Židů v Seelisberku (Švýcarsko), konané v roce 1947: „Je třeba se uvarovat, aby pašijní příběhy nebyly představovány tak, jako by všichni Židé, či dokonce Židé sami byli zatíženi odiem zabití Ježíše… Je třeba se uvarovat, aby proklínací výrok Písma či ono volání zástupů „jeho krev ať padne na nás a na naše děti“ nebylo pojednáváno bez připomínky, že toto volání nemůže převážit slova našeho Pána ‚Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí‘  – slova, která mají nekonečně větší váhu.“ Petr Firbas inzerce

DOVOLENÁ NA VYSOČINĚ turistická ubytovna u Pípalů, koupání na přehradě, plná penze za 270 Kč na den, děti za 200 Kč Tel.: 564571072, mob.:776824312 e-mail: [email protected], www.cervenarecice.name 

Kdo prodá (za jakoukoli cenu) nebo zapůjčí k ofocení Elizabeth Prentissová: Vzhůru k nebesům. Tel.: 591 124 909, mobil 777 954 877, email: [email protected] Blanka Novotná 

K dějinám výkladu textu Např. církevní otec Jeroným, překladatel Písma do latiny, poznamenává k tomuto místu, že „toto prokletí spočívá na Židech až do dnešních dnů“. Církevní spisovatelé 11. - 13. století běžně argumentují, že rozptýlení Židů po celém světě a osočování, kterému jsou všude vystaveni, je důsledkem jejich sebeprokletí. Kroniky, popisující průběh křižáckých válek, ospravedlňují masakry a upalování Židů právě jako naplnění jejich sebeprokletí podle Mt 27,25. Sám Adolf Hitler prý v roce 1938 podle očitého svědka pronesl: „V evangeliích Židé volali na Piláta, když odmítal Ježíše ukřižovat: ‚Jeho krev ať padne na nás a na naše děti!‘ Musím zřejmě toto prokletí splnit.“ Důsledky takto pochopeného výkladu byly a stále mohou být katastrofální. V podobném nebezpečí se ovšem v menší či větší míře ocitají výroky Písma vždycky, když jsou vytrženy ze svého bezprostředního kontextu a jsou mechanicky a bezmyšlenkovitě vztaženy na nové dějinné situace. Zvlášť v posledních desetiletích jsme se i v biblistice naučili mnohem vážněji se zabývat tím, že biblické texty mají také své dějiny výkladu a působení, které mnohdy zcela přesáhly původní intenci textu, a to v případě našeho verše velmi neblaze. O tom je třeba vědět. Z biblických textů, které jsou ve své původní intenci vždy adresně určeny k tomu, abychom z nich sami pro sebe zaslechli obvinění, napomenutí či naopak odpuštění a potěšení, se pak stává obyčejná ideologie, kterou je možné zneužít, když se to hodí, kdykoli proti komukoli. Tomu je třeba se i v dnešní době důrazně bránit. Sám se domnívám, že nemůžeme obviňovat evangelistu, který byl s velkou pravděpodobností sám židovského původu, z nějakého antijudaismu, jak se to někdy děje. To je naprosto nevěcné. O antijudaismu a o dějinách působení tohoto textu v dějinách nemohl mít sám evangelista  Matouš ani ponětí.

27


17.6.2009 13:00:52

Pravidelné schůzky, biblické kvízy, soutěže, hry, vydávání časopisu, výlety, letní tábory, semináře pro vedoucí… To vše bylo více méně ilegální. Dorostoví pracovníci věděli, jaké hrozí nebezpečí, byli opatrní, ale strachu nepodléhali.

Dorost

S

ledujeme-li také v tomto příběhu historickou stopu, uveďme zde především jména bratří, kteří kdysi dorostovou práci začínali. V té době – před šedesáti léty – to byli většinou studenti bohosloví, začlenění do sborové práce. Péče o dorost se tehdy rozvinula v několika různých sborech naší církve, některé jiné sbory pořádaly prázdninové tábory. Připomeňme ještě doposud živě známá jména: Jaromír S. Ondráček (Praha), Josef Michal a Jan Urban (Žižkov), Jan Biederman a Benjamin Benda (Brno), Vlastík Bureš (Letovice). Jistě zde nejsou uvedeni všichni. Byl to čas počátků i konců, existence skupiny byla závislá na existenci vedoucího, proto vznikající práce, často kvalitní, po kratší době utichly. Po roce 1945 byly v Hamru nad Nežárkou a na Valašsku pořádány výborné letní biblické kurzy, jejichž program byl přizpůsoben také dorostencům.

rudohoří 1973 Bohuš Kučera, nestor vedoucích dorostů Církve bratrské

Zásadní změny po únoru 1948

Dnes, po šedesáti létech, mnohé zapomínáme. Život dorostu nejvíce ovlivnilo rozhodnutí o ustavení pionýrské organizace, které byla výsostně svěřena výchova dětí. Pro nás to znamenalo omezení pobytu mimo sborové prostory, na veřejnosti, v přírodě, tím ovšem i možností společného táboření, nebo také vydávání časopisů. Toho jsme se příliš nepolekali, věděli jsme, že Pán Bůh je nad námi a s námi. V násilné době hrozilo všelijaké pronásledování a potíže. Každý pracovník tomu byl vystaven. Pokud jsme se někdy setkali, hovořili jsme na tato témata jen velice málo. Strachu jsme nepodléhali, jen dvakrát jsme měli důvodnou úzkost. Naproti tomu jsme se snažili být opatrní. Obdobným způsobem jednaly téměř všechny tehdy existující skupiny dorostů, bylo jich však jen několik.

Pod křídly socialistické vrchnosti

V brněnském sboru byla dorostová práce založena v roce 1939, pak zanikla a po různých přetržkách byla znovu obnovena v roce 1955. Od té doby existuje již nepřetržitě. V éře socialistického státu prožil brněnský dorost několik generací, dávní dorostenci mají dnes své vlastní rodiny, dlouhá léta slouží ve staršovstvu a na jiných místech sboru. Vraceli jsme se tehdy z vandrů a táborů a bratr kazatel měl vždy jednu jedinou otázku: „Nikdo vás neviděl?“ Pokaždé, po celou dobu těch 34 roků, jsme mohli odpovídat stejně, i když mnohdy jsme viditelní byli a dosti značně. Jednou mi s úsměvem pověděl lesník z Arnoleckých hor, kde jsme tábořili a kterému jsem před tím sdělil, že přijedu s rodinou: „To jsem netušil, že vaše rodina se vejde do dvacíti stanů!“ Pán Bůh nám vždycky poslal do cesty dobré a potřebné lidi. Měli jsme stále pravidelnou činnost – čtvrteční

28


17.6.2009 13:00:54

Vlevo: Čergov 1984 – pohodová atmosféra na tábořišti v polovině osmdesátých let Vpravo: Seninka 1990 – zaujetí pro dorost neustalo ani po pádu totality

schůzky, vandry a vícedenní výpravy, v létě bylo táboření nebo putování horami. V prvním období jsme samizdatsky vyráběli každý měsíc vlastní časopis Úsměv, ale po dvou ročnících jsme od této příliš upozorňující práce upustili. Zato jsme na dvou táborech v rámci družinových soutěží poskládali sbírku „Kázání z meze“, kterou odvážně převzala redakce církevního časopisu. V sedmdesátých létech, kdy byla dorostenecká práce už značně rozšířena, jsme několikrát svolali semináře pro dorostenecké pracovníky a pro neobyčejně milé sestry brněnského odboru jsme mnoho let připravovali speciální programy, zvané „Večery pro sesterský odbor“. Tábořili jsme každoročně. Jen jednou jsme vynechali pro celostátní infekční epidemii. Po řadě krásných pobytů na Valašsku jsme se uchýlili do slovenských hor a lesů pod Králický Sněžník, do péče lesácké rodiny Kampových, mládež našla vícekrát útočiště v rumunských Karpatech. Na každý tábor jsme přijímali hosty a přátele. Uvádím to všechno proto, že veškerá dorostenecká práce, i těch nejmenších měřítek, byla v té době konána jakoby pod křídly socialistické vrchnosti, ale mimo jejich vědomí, při tom spontánně a samozřejmě. A bylo možné vykonat mnoho užitečného. V roce 1989 mohly dorosty jako celek nastoupit do nového společného díla.

Foto Tomáš Veselý

Dvakrát v ohrožení

Jen dvakrát nám bylo skutečně úzko. Poprvé, když jsme v sedmdesátých letech vymysleli několik utajených setkání pracovníků dorostu. Tenkrát jsme dokonce zamykali a někdo hlídal dvéře. Druhý případ byl mnohem dramatičtější. Velmi pozdě večer jsme z tábora vyrazili do terénu vyznačit trasu zítřejšího programu. Nad úbočími Sněžníku nás pozdravil vycházející měsíc, ale brzy jsme zjistili omyl: byl to mohutný lesní požár. O půlnoci jsme burcovali hasiče, polesného Jiřího Kampa, vyhlásili

poplach ve Starém Městě a společně s revírníkem panem Ručkou jsme se vrátili k ohni. Tam ale byla již policie. Jiří mi pověděl, že se máme dostavit někdy nad ránem k sepsání protokolu. A od té chvíle jsem byl ve velkých obavách. Komisař totiž přišel až na náš tábor, a ten byl ovšem neohlášený! Prosil jsem celou cestu aby nám Pán Bůh pomohl. A nevěděl jsem jak. Byl jsem z toho omráčený. Zápis začal formalitami. Jako místo pobytu jsem uvedl adresu Jiřího Kampa. To bylo v pořádku. Na další dotaz, co zde dělám, jsem váhal s odpovědí. V té kratičké odmlce se ozval pan Ručka, vedoucí polesí, člen rady národního výboru, náčelník hasičů: „No, on si tady v lese hraje s děckama na indiány!“ A zapisovatel to tak poznačil. Potom jsme pokračovali už zcela věcně, přečetli, podepsali. Děkoval jsem a tiše jásal. Honbu za pokladem jsme dokončili další den, tábor přece pokračoval. Znovu, a s vděčností, se k tomuto místu vracím, ale někdy i s tichým zachvěním.

Pán Bůh nás provedl zvláštním časem

Jinou, opačnou, vzpomínku máme na loučku s vůní mateřídoušky v retezatské kotlině Riošurul. Spali jsme tam jedinou noc, ráno jsme se v kroužku sešli při modlitební chvíli. Znenadání přišel mezi nás zcela neznámý muž s hráběmi a kosou, postavil se tiše a modlil se s námi. Lehce vytušil že patří k nám. Nikdo z nás ho ovšem neznal. Byl to věřící baptista, z místní dědiny, jeho vroucí modlitbu jsme více chápali než jí rozuměli. Věděl, že patří mezi nás. Bylo to kouzelné. Takových setkání bylo mnohem více. Ne pouze jeden příběh ale množství, znásobené počtem dorostů i počtem dorostenců. Vždyť i jiní to prožívali právě tak. Pán Bůh nás provedl zvláštním časem. On předobře věděl, kdy a kam máme jít. Nové dorostenecké generace, nastupující po roce 1989, již žijí v jiné době, rozevřou se  jiným způsobům. Ale i jim Bůh ukazuje cestu. Bohuš Kučera

29


17.6.2009 13:00:54

edmond rostand

Cyrano z Bergeracu Národní divadlo v Praze Režie: Michal Dočekal, hrají: David Prachař (Cyrano), Jana Janěková ml./ Martina Válková (Roxana), saša Rašilov (Kristián); premiéra 31.10. 2002

R

omantické drama francouzského autora Edmonda Rostanda napsané v roce 1897 je volně inspirováno postavou francouzského básníka a spisovatele Hectora - Saviniena de Cyrano. V Rostandově podání je tento geniální satirik zároveň člověkem neobyčejného charakteru. Kromě velkého nosu ho zdobí především veliké srdce. Trochu nasládlá a jednoduchá zápletka se před očima překvapeného diváka pozvolna mění v dramatický příběh otevírající základní životní otázky. Cyrano - gaskoňský kadet a neotesaný rošťák neúnavně bodá ostrým mečem svých úst do neřestí vážených Pařížanů. Za zlobivým úsměvem však skrývá Cyrano vážné tajemství - hoří láskou ke své nádherné sestřence Roxaně. Pro svou pověst i pro svůj vzhled nemůže doufat v naplnění své lásky. Svůj cit i dar krásných slov proto věnuje Kristiánovi - mládenci prosté mysli, jehož hezká tvář Roxanu okouzluje. Kristián je tak nyní tělem a Cyrano jeho skrytým duchem, oba společně pak brzy cele získávají Roxanino srdce. K naplnění jejich vztahu však nikdy nemělo dojít. Kristián umírá na bitevním poli u Arasu, Roxana odchází přemožena žalem do kláštera, Cyrano dožívá se svým tajemstvím v ústraní Paříže. Jeho smutný život má i své smutné

Premiéra sedmé opery Víťazoslava Kubičky „ŠAVOL“ se uskuteční 4. 7. v 18.30 v artikulárním kostele v Kežmarku a 5. 7. v 18.30 v Divadle A. Bagara v Nitře. Libreto Teodor Križka, režie Michal Babiak. státní filharmonii Košice diriguje Adrián Kokoš.

vyvrcholení - je zavražděn úkladem bohatých intrikánů, jimž svými ostrými verši dlouho, neúnavně a sám nastavoval jasné zrcadlo. Smrtelně raněn přichází do klášterní zahrady, aby ještě naposled přečetl své jediné lásce z dopisů jejího ztraceného Kristiána. A právě tady, s posledním světlem dne i Roxana vidí konečně jasně - Kristián je Cyrano. Sotva ale smí uchopit ruku toho, koho skutečně miluje, Cyrano ji musí opustit. S bezvládným tělem v náručí jako zástavou hledí Roxana vzhůru k bílé lampě Měsíce. Možná tam někde, mimo náš čas a prostor se snad přece jen jednou poprvé opravdu setkají. Soubor Národního divadla se chopil nastudování Cyrana z Bergeracu vskutku se ctí. Vyniká především neotřelá a tajemnou mocí prokouzlená scéna (autor David Marek) s prvky bezmála mystickými. Nechybí (technickým zázemím umožněná) překvapení, krásná podívaná i rozmanité kulisy, vždy však bez vtíravosti a vlezlého patosu. Jsme chvíli v bohaté a povrchní Paříži, chvíli zas v přísvitu noci na stezce k samotnému nitru člověka. A všemi kouty nás vede - rovnou za nosem - pohotový a přesvědčivý David Prachař (Cyrano), za nímž trochu neohrabaně a někdy jen s velkým vypětím spěchají ti ostatní - Válková (Roxana), Rašilov (Kristián), Pyško (De Guiche). Jim pak sekundují náročným textem místy poněkud zadýchaní představitelé menších rolí. I tak je ale Cyrano v Národním divadle velikou podívanou, jejíž celková estetika neobyčejně souzní s příběhem o lásce a naději navzdory. Příběhem, jehož poselství daleko přesahuje ulice Paříže a osudy tří nešťastně zamilovaných lidí. Člověk nemůže z hlediště odejít jinak než smutný. Ale je to dobrý smutek, který srdci šeptá, že skutečná láska opravdu „zahání strach“ a je „silnější než smrt“. MAtěJ háJeK ■

30


17.6.2009 13:00:55

Gomorra režie Matteo Garrone knižní předloha Roberto saviano, film oceněný Velkou cenou v Cannes

Gomorra je narážkou na hříšné biblické město i na neapolskou odnož mafie – camorru. Autor knižní předlohy R. Saviano stráví díky své knize zbytek svého života obklopen ochrankou. Už tento samotný fakt mnohé napoví a zároveň, přiznejme si, je pro film skvělou reklamou. Gomorra řadě lidí nesedne. Začněme tedy tím, co Gomorra není. Gomorra není pro diváky, kteří očekávají zabijáckou eleganci Pulp fiction. Gomorra není pro zamilované dvojice, které se chtějí lehce pobavit. Gomorra není pro snílky, kteří ve filmech rádi unikají do idylických vzdušných zámků. Mafie jako taková je vděčným filmovým tématem. Gomorra ji však ukazuje nezkreslenou absolutně žádným romantizujícím nebo idealizujícím závojem, blíží se spíš dokumentu. Camorra ovládá narkotrh, obchoduje s toxickým odpadem, proniká do oděvnictví. Realita je syrová, drsná, tvrdá. Hranice mezi životem a smrtí je velmi tenká a zároveň absurdní. Děj je značně chaotický až nulový. Kamera je strohá a jakoby ospalá. Drží si odstup a pro diváka není lehké zaujmout empatický postoj prakticky ke komukoliv. V poslepované mozaice osudů z neapolského sídliště potkáváme krejčího Pasquala, nadaného a nedoceněného, Marca a Cira, dva mladé kluky, kteří při svém blbnutí sní o penězích, moci a sexu, vysloužilého Dona Cira roznášejícího peníze rodinám uvězněných členů camorry, Mariu, matku ve strachu zabarikádovanou ve vlastním bytě, puberťáky ucházející se o své místo v krvavém systému. Nečekejte žádný happy end, pointu, žádný americký sen, žádnou love story, je zde pouze beznaděj a ubíjející absurdita. Někdo Gomorru kritizuje za pomalost a nudu, mě naopak zpomalený záznam fascinoval. Zrcadlí cosi neokázale skutečného. Otázka zní – proč se dobrovolně mučit a nesledovat jiný film? Za prvé, kritika ho označuje za nejpravdivější film o mafii, jaký byl kdy natočen. Za druhé, po umělecké stránce je Gomorra při nejmenším velmi zajímavá. Za třetí, Gomorra vás inspiruje uvažovat nad zrůdnými mechanismy zla, které v realitě vypadají mnohem nenápadněji a skromněji než na plátně. ■ OZnÁMenÍ

■ DAVAR - biblický program zdarma

Vzhledem k tomu, že jde o neplacený program, je jeho rozsah obdivuhodný. Milovníky původních textů zaujme řada verzí hebrejských a řeckých textů. Pro česky orientované biblisty jsou tu dokonce texty čerstvě vydaného překladu B21, Jeruzalémská Bible (zatím jen SZ), nebo rabínský překlad Mojžíšových knih. Kromě biblických textů jsou tu i různé komentáře a slovníky, včetně biblického slovníku Adolfa Novotného a také mapy, tabulky a fotky. To vše na internetové adrese http://www.davar3.net/

■ Chystáte se na studia do Olomouce? Hledáte říjemné a přátelské zázemí?

Od října se otevírá nový studentský domov Tyrannos Hall v Olomouci pro křesťanské mladé muže. Bližší informace: Mojmír Tichý, tel.: 775 216 206

■ CB Opava

4.7. až 11.7. (so - so) - dorostový stanový tábor v Horním údolí 4.7. až 16.7. (so - Čt) - Tensingový tábor (nekřesťanská a mezidenominační mládež) 19.8. až 25.8. (st - Út) - Kembridge, anglický kemp Tensingu (s Američany a nekřesťanskou a mezidenominační mládeží) 28.8. až 30.8. (Pá - Ne) - pobyt mládeže na chatě Tatranka pod Lysou Horou. Bližší informace u opavského kazatele samuele Fürsta (www.cb.cz/opava)

CB Husinec zve na

HUSOVY OSLAVY 2009 Přímo v modlitebně Církve bratrské se uskuteční tyto akce: 3. 7. 2009 v 19:00 Muzikál „Mistr Jan Hus“ hostem bude Richard Pachman 4. 7. 2009 v 16:00 Přednáška „Mistr Křišťan z Prachatic“, hostem bude Vladimír Valíček 5. 7. 2009 v 10:00 Pravidelná bohoslužba připomínka Cyrila a Metoděje, kázat bude Petr Tesárek 5. 7. 2009 v 22:00 Noční koncert vystoupí Klarinetový kvartet 6. 7. 2009 v 10:00 Ekumenická bohoslužba hostem bude Pavel Smetana

31


17.6.2009 13:00:55

Durbar Square v Patanu

Indie, Nepál - cesta tam a zpět L

etos v únoru jsme s manžely Stevem a Julií Olsenovými a manželkou Monikou navštívili Indii a Nepál s cílem poznat komunity křesťanských domovů pro studenty (Tyrannos Hall) a seznámit se se situací křesťanů v těchto tradičně hinduistických zemích. Na programu jsme měli několik setkání v Dillí, Šilongu (Shillong), Puně a Kathmandů. Na začátku cesty jsme byli plni očekávání, ale i nejistoty a obav. Naši známí nás upozorňovali na všechny možné nástrahy – nedostatečné hygienické podmínky, změna jídelníčku, nebezpečné cesty, terorismus, pouliční zloději a podvodníci… Ještě na

letišti mne Steve uklidnil poznámkou, že se za nás modlí spousta lidí a že tam letíme s jistým „pověřením“. Celou dobu jsme si Boží ochranu uvědomovali a pak na konci cesty jsme mohli s vděčností říci, že nás nepotkala jediná negativní zkušenost, žádné průjmy ani jiné nepříjemnosti. Viděli jsme jak obdivuhodnou tvář krajiny – turisty navštěvované památky, krásné paláce, ale i ulice plné špíny, prachu a lidí, kteří uprostřed toho spíše táboří, než bydlí – bez vody, bez střechy, v bídě a hladu. Díky tomu, že jsme se mohli setkat s obyčejnými lidmi, jsme poznali i odvrácenou stranu společnosti, její starosti a radosti. V mysli

Foto Monika Tichá

aneb jak žijí křesťané v tradičně hinduistických zemích

32


17.6.2009 13:00:55

Povídání nejen o podivuhodných a nádherných zemích, ale také o setkáních s křesťany; o krajinách plných rozporů – krásy a bídy, radosti a žalu, které procházejí obdobím velkého duchovního probuzení vytanulo mnoho otázek – proč je tomu tak, proč se to nedá změnit? Přesto jsme si obě země zamilovali takové, jaké jsou. Nejeli jsme však provádět sociologický průzkum, jeli jsme učit se – jak pracovat mezi křesťanskými studenty, jak vést křesťanské domovy pro studenty. Zdá se to možná divné, ale ano, je to tak – v současnosti se situace obrací a Evropa i Amerika budou jezdit do Asie, aby se učily, co znamená být křesťanem. Jsem přesvědčen, že brzy budou misionáři z Asie jezdit k nám. Nejsem prorok, ale tohle mne napadlo, když jsem viděl probuzení, které v Indii a Nepálu probíhá. Zážitků je spousta, ale zmíním jen dva nejsilnější.

Domov pro studentky v Šilongu

Severovýchodní Indie, v jejímž centru leží Šilong, je místem s nejvyššími ročními srážkami na Zemi a také s největším procentem křesťanů v Indii. Tak jako jinde vidíte na každém rohu chrámy s modlami, tady jsou všude kostely všech možných vyznání. Přijeli jsme na pozvání paní Atoly, ředitelky místního domova pro studentky Lydia House, která nás přivítala na terase svého bytu v horním patře domova. Podobně jako všude nás čeká bohatě prostřený stůl s výbornými pochoutkami indické kuchyně. Atola je velice hoNahoře: Ulice v Šilongu Dole: „Rodinné sídlo“ plné veselých dětí

33


17.6.2009 13:00:57

vorná, při obědě nám vypráví, co všechno dělá, jak vznikl tento dům, jaký program mají pro studentky. O spoustu věcí se starají sami bydlící – nákupy, vaření, úklid, modlitební skupinky, večerní programy. Vzájemně si také hodně pomáhají a při tom slouží v místních sborech. U dezertu jsme probrali, jakým způsobem získávají finance. Člověk by snadno podlehl idyle tohoto místa. Pak nás vzala na „inspectiAutor článku se Stevem Olsenem v Kathmandů Dole: Setkání s dívkami v Šilongu bylo radostným a nezapomenutelným zážitkem

on“. Teprve nyní mi došlo, o čem jsme to vlastně mluvili. Malé pokojíky s betonovou podlahou, dřevěné palandy stlučené z nehoblovaných prken, místo skříní bedna nebo kufr pod postelí, pár poliček, jedna žárovka uprostřed místnosti… Co však bylo naprosto odzbrojující? Jejich spokojenost, pohoda, zvědavé úsměvy – no prostě holky. Jen těžko jsem skrýval lítost a soucit. Asi by mé dojetí nepochopily. Večer jsme s nimi prožili nádherné bohoslužby – spontánní, nadšené, vroucí chvály a svědectví. Pro nás obrovské povzbuzení.

První generace křesťanů

Nepál – donedávna hinduistické království. Do roku 1951 byla země úplně uzavřena všem cizincům, pak dalších několik desetiletí pro všechny misionáře. Přesto se sem křesťanství dostávalo, za těžkých podmínek, z různých stran. Jestliže zde bylo v 50. letech několik desítek křesťanů, dnes se jejich počet odhaduje na 1,5 mil. (celkový počet obyvatel je kolem 28 mil.). V Nepálu zažijete něco z prvotní církve – asi nejsilnější dojem je, že všichni lidé, které potkáváte ve shromáždění, jsou první generací křesťanů, jsou nově obráceni, jejich rodiče je nevodili do kostela, nevyprávěli jim o Božím plánu spasení, a přesto tu jsou – uvěřili. Jejich víra je prostá, nevypočítavá a živá. Mluví o Božích zázracích, chválí v Duchu Svatém. Neskrývají se, svědčí svým bližním i za cenu pronásledování. Co je zvláštní, že nějakou modlitebničku najdete i v té nejzapadlejší vesnici v horách. Je to sice jen obyčejná chýše, ale je. A ještě jedno najdete úplně všude „Cyber cafe“ – internetové kavárny, ale to je zase jiná kapitola. Přál bych každému, aby se mohl podívat na tato místa a zažít podobný pocit souznění. Pokaždé, když jsme přijížděli na nové místo, byli jsme jako cizinci, trochu vyjukaní, zvědaví a opatrní. Naši hostitelé si nás nesměle prohlíželi, komunikace vázla. Po několika hodinách jsme se loučili jako staří známí – Kristova láska nás sjednocuje. Prosím, modlete se za tyto krajiny, za lidi, jako jsou Atola, Gayla, Narayen, Salem, Rick Madom a další křesťany, kteří pracují s mladými lidmi a šíří evangelium. ■ Mojmír Tichý

34


17.6.2009 13:00:57

Z deníku cestovatele

• Z letiště v Dillí do YMCA Hostelu si objed-

náváme taxi u agentury. Je to větší jistota, že nás nepodvedou a dovezou na místo určení. Byl nám přidělen taxík. Malý šikovný mužíček ochotně vytahuje a přivazuje kufry na střechu – jinam se nevlezou. Všechno vysvětleno, domluveno, zaplaceno předem. Spokojeně se soukáme do malého otřískaného taxíku. Mužíček od začátku něco mele – odkud jste, co tady děláte, kde máte přátele…? Čekám, kdy se zeptá na moji babičku nebo tak něco. Po 15 minutách zjišťujeme, že neví, kde hostel je. Nevadí, volá BigBrotherovi. Ten to taky neví. To nevadí, nic se neděje, jedeme dál – a pokolikáté jste v Indii a kam se chcete podívat? Myslíme, že náš problém nemíní řešit. Omyl – za chvíli zastavuje u informačního centra. Mapa – vše se vyjasní. Jsme kousek od místa. Indie nás začíná překvapovat – pozitivně.

• Je sobota a jde se do koste-

la. Ano, v Nepálu mají všichni křesťané tuto zvláštnost – světí sobotu. Údajně je to tím, že hinduisté mají také volno, tak aby se to nekomplikovalo. Jdeme k letničním. Bohoslužby tu trvají „jen“ 2,5 hodiny. To je fajn, to se dá zvládnout. Jenže! Sedí se na zemi. Steve – znalec situace – doporučuje chytnout fleky u zdi, abychom se mohli opřít. Vybaveni něčím pod zadek přicházíme na bohoslužby s půlhodinovým zpožděním. Všechny „dobré“ fleky jsou už obsazeny. Tak nás usazují vepředu. Vše je v nepálštině, kromě Haleluja a Amen nerozumíme ničemu. Tak nám zůstává se jen přátelsky usmívat kolem sebe. Sezení na zemi není až takový problém – tedy tu první hodinu. Pak už je těžké najít pohodlnější polohu, při které by nebolely nohy nebo záda. Ještě že se taky vstává a zpívá se vestoje. Pokud se ztuhlý člověk je schopen postavit, je dobře. Raději bych stál.

■

Nepálská Bible - oddíl Jan 3,16 Dole: Nepálská žena s tradičními ozdobami

35


17.6.2009 13:00:58

Bible 21 Viktor Ber, Th.D. Evangelikální teologický seminář Předesílám, že se necítím být odborníkem na česká média, mediální komunikaci apod. V souvislosti s překladem Bible21 jsem pochopitelně zaznamenal kritickou reakci České biskupské konference a některé následné odezvy. Kritika překladu Bible21 bude možná v některých podstatných bodech na místě. Na stanovisku ČBK mě však překvapil málo věcný a povrchní přístup – domnívám se, že její stanovisko je více určeno do vlastních římskokatolických řad než ekumenické a odborné veřejnosti. 

Bibli pro 21. století nemám ještě zdaleka prostudovánu podrobně, společně s katedrou NZ na Evangelikálním teologickém semináři chystáme podrobnější recenzi. Můj první dojem je spíše zdrženlivý. Jako jeden z hlavních důvodů překladu uvádí předmluva potřebu aktuálnější češtiny oproti Českému ekumenickému překladu (ČEP). Nezdá se mi, že by posun byl tak markantní, v některých případech Bible21 vyznívá dokonce starobyleji a církevněji než ČEP. Např. výraz „roucho“ užitý v Mt 22,12 v Bibli21 oproti civilnějšímu „oblečen na svatbu“ v ČEP. V témže verši „on se nezmohl ani na slovo“ (ČEP) mi zní dynamičtěji než nově navrhované „on oněměl“. Překlad „země kenaanská“ a „Kenaanci“ (ČEP, např. Gn 12,5.6) oproti kralickému „země kananejská“ a „Kananejci“ je poněkud zmatečně zkombinován v Bibli21: „kanaánská země“, ale „Kananejci“ – jako by překladatelé dělali jeden krok vpřed s ČEP a jeden zpět se starou Biblí kralickou. 

Doposud jsem narazil na místa, kde překladatelé spíše korigují výstřelky ČEP směrem k hlavnímu pře

kladatelskému proudu – někdy asi oprávněně (např. když se zbavují „námezdního dělníka“ u ČEP v Ex 22,14 resp. 22,15 v Bibli kralické a některých dalších překladech), jindy Bible21 nenachází odvahu se k odvážnému znění ČEP přidat (např. vzhledem k tvaru slovesa správné „bohové“ v Gn 20,13 jsou v Bibli21 s většinou překladů, snad apologeticky vzhledem k osobě Abrahama, přeloženi „Bůh“).Na další četbu a zajisté i mnohá podnětná místa se těším.

Petr Sláma, Th.D. Evangelická teologická fakulta UK Proč začínat mediálním ohlasem nějaké věci? Není důležitější, jaká je věc sama o sobě? Ale dobře, ohlas. Tedy ovšem: pokud to vůbec je ohlas, pokud to spíše není dobře zinscenované mediální přivítání. Mediální kampaň je ale součástí práce, kterou tvůrci překladu odvedli. Každý překlad zprosředkovává komunikaci, něco říká a potřebuje příjemce. Proto mi ta kampaň nevadí. 

 Na křižovatce mezi věrností původnímu textu a srozumitelností příjemci vychází překlad B21 z českých překladů nejvíce vstříc soudobému čtenáři. Podobně před třiceti léty znamenal český ekumenický překlad (tzv. ČEP) ohromný pokrok v tom, že z antikvovaného posvátného jazyka vyloupl ostré rysy biblického příběhu. V čem vůbec spočívá tajemství dobrého překladu? V lexikální přesnosti, nebo především ve vlastní zkušenosti s tím, oč v překládaném jde? Anebo hlavně v důvěrné znalosti všech zákoutí češtiny? B21 většinou podrží odkouzlený jazyk ČEPu. Příběhy mu místy oživnou tím, že předsunuje přímou řeč uvozujícímu slovesu (např. 1S 1,17 „Jdi v pokoji,“ řekl jí na to Elí). U poetických textů B21

36


17.6.2009 13:00:58

nabízí obdobu hebrejských figur (asonance, aliterace apod.) Někdy je to ale na úkor rytmu verše, jindy nakročení k rýmu působí trochu jako říkanka. Celkově ale jazykové experimenty překladu B21 vítám.

? ?

■ Co soudíte o mimořádné

mediální pozornosti, kterou překlad Bible 21 vzbudil? ■ Můžete stručně Bibli pro

221. 1. století srovnat s nejznámějšími českými překlady, tj. mějšími s kralickým a ekumenickým, případně s jinými dostupnými překlady? ■ Našli jste v Bibli 21 něco, co

vás nově oslovilo či překladově překvapilo?

Skvělý je nápad v Př 19,1: „Lepší chudý poctivec, než prolhaný pitomec.“ Podobně některá další přísloví. Až příliš zjednodušené jsou naopak znění Desatera nebo provolání Slyš Izraeli, formulovaná v imperativu. Anebo Gn 4, kde se „Adam miloval se svou ženou Evou…“ V hebrejštině ji „poznal“, slovem, jaké je předtím použito v příběhu o stromu poznání. Samozřejmě jde v Gn 4,1 o sex. Ten je ale zařazen do širokých antropologických souvislostí, které jsou ale jen naznačeny. Dobrodružství četby spočívá právě v tom, že si člověk na skryté dvojsmysly sám přijde. Je ale možné, že je člověk 21. století se čtením na štíru a zvěst potřebuje rozbalenou, přinesenou až pod nos svého televizně standardizovaného bydlení. Ale také písmákům bude B21 vítaným osvěžením a připomínkou, že Boží slovo zní, když On ráčí, a všechny překladatelské pokusy jsou toho pouze více nebo méně dokonalým médiem.

Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.



PhDr. Josef Bartoň, th.D. Katol. teologická fak. uK To, že se nový překlad bible dostal na titulní stránky novin a v popředí zájmu novinářů se udržel dobré tři čtyři týdny, bylo pro mne příjemným překvapením. Tento enormní zájem českých sdělovacích prostředků byl do jisté míry založen na určité povrchnosti a neznalosti – myslím, že novináře leckdy „nakopl“ mylný dojem, že snad jde o teprve druhý biblický překlad do moderní češtiny (po ČEP). Mám ale pocit, že se publicisté poměrně brzy zorientovali a v druhé fázi vlny zájmu už své otázky cílili k obecnějším otázkám z bohatých dějin českého překladu bible a někdy dokonce ke speciálním problémům teorie překladu.



Nemám ještě Bibli 21 dostatečně ohmatanou, spíš znám její novozákonní část. Myslím, že metodologicky a především polohou na pomyslné škále „doslovnostvolnost“ (kde by ekumenický překlad stál mírně vpravo od středu) se dá nejlépe přirovnat ke kdysi oblíbenému emigračnímu Novému zákonu dominikána O. Petrů, a to speciálně k vídeňskému vydání z roku 1970 (tato edice měla řadu reprintů a značný počet výtisků byl pašován do komunistického Československa), kde se překladatel (i v porovnání s předchozí „římskou“ edicí 1969) při dost pečlivé snaze o zachování „věcné informace“ vydal na zajímavé stezky svěžího komunikativního jazyka s využitím pestrosti lexikální a frazeologické, včetně hovorových spojení. V analogických intencích – o maličko více směrem k „volnosti“, než stojí ČEP, pracovali také překladatelé Bible 21, a dostalo se jim i podobných pochval a výtek jako kdysi Ondřeji Petrů. 

Jako příjemnou inovaci vidím snahu v textu žalmů více uplatňovat rytmus, nejčastěji v daktylo-trochejském spádu, který je pro český jazyk nejpřirozenější. Žalmy se pak dají dobře „modlit“, třeba i hlasitě, a to mnohdy o poznání lépe než v ekumenickém nebo v Bognerově (katolickém liturgickém) překladu. O občasných experimentech s rýmem, asonancí či aliterací, častěji např. v knihách Přísloví či Jób, se dá diskutovat – mně tyto prostředky, pokud nevyznějí příliš nápadně a z textu „netrčí“, nepřipadají nepřijatelné. 

PřiPrAVil -BM-

7


17.6.2009 13:00:58

Tomáš Najbrt

narozen 1951, studium: pražská konzervatoř - kytara a kompozice, v Německu církevní hudba. Hlavní zájem: loutna a historické nástroje. Osm let byl celocírkevním kantorem ČCE. Vytvořil nové doprovody pro Křesťanský kancionál. Vede pěvecké sbory, vystupuje sólově a se soubory.

Žaltářem do hlavy

J

an Kalvín, velký teolog a organizátor v rámci svého úsilí o proměnu církve stál u kolébky ženevského žaltáře. Zavedl při bohoslužbách společný jednohlasý zpěv žalmů celého shromáždění bez doprovodu. Žalmy v národním jazyce, ve strofách jako písně. Do té doby byly žalmy v katolické liturgii zpívány jako próza latinsky a navíc pouze k tomu určenými zpěváky. S rychlým rozmachem reformace v Evropě se záhy rozšířila obliba ženevského žaltáře. Bylo to také díky úžasným novým melodiím, z nichž mnohé zpíváme dodnes. V Německu první překlady pořídil právník Ambrosius Lobwasser (1515-1585). Byl lutherán, avšak do němčiny přeložil právě ženevský reformovaný žaltář. Jeho překlad nabyl brzy výrazné obliby, a to i navzdory jeho značně strnulému a neobratnému vyjadřování. Dokonce vytlačoval i předchozí německé překlady některých žalmů Luthera a jeho následovníků. V těchto letech byl v Německu veden velice ostrý věroučný boj. Překlady žaltáře byly brzy využívány jako zbraň v obou táborech. Mnozí lutheráni odsuzovali vedle reformovaného učení také ženevské žalmy. Na čas suspendovaný lutherský farář a profesor teologie v Lipsku Cornelius Becker (1561 – 1604) během své pětiměsíční nedobrovolné dovolené přeložil biblické starozákonní žalmy záměrně jako reakci na Lobwasserův žaltář znovu do němčiny. Ani jeho dílo z literárního hlediska nedosahuje vysoké úrovně a znalci mu oprávněně vytýkají těžko-

pádnost ve výrazech i zpracování. Ale nebyl reformovaný! První zhudebnění Beckerových žalmů vytvořil kantor u Sv. Tomáše Seth Calvisius. Potom ale v roce 1628 mistrovsky zhudebnil ve čtyřhlase s vlastními novými melodiemi prvních 92 žalmů věhlasný skladatel Heinrich Schütz (1585 – 1672). A později, po velikém úspěchu, se k žaltáři Schütz ještě vrátil v roce 1661 a celé dílo kompletně dokončil. Díky této sbírce se znovu v Německu prosadila lutherská teologie i v překladech žalmů. Lutherští kritici ženevský reformovaný žaltář odsuzovali velmi tvrdě i z hlediska hudebního: „… cizácké, francouzské a světáckému uchu (příliš) libě znějící melodie…“. Jádro sporu ale bylo teologické. Lutheráni důsledně používali pohled na žalmy z úhlu Nového zákona. Tedy christologicky. Vynechávány a přepracovány jsou starozákonní zmínky o Izraelcích a Siónu. Jako příklad může posloužit například Lutherův volný převod žalmu 46 (Hrad přepevný): „Kdo by to byl, nevíš? Toť Kristus Ježíš, Bůh a Pán všeho a není jiného – On zvítězí jediný!“ Nebo „…Slovíčko jej porazí…“ To v biblickém textu nestojí a pro reformovaného básníka nebylo možné takto do textu zasahovat. Pro nás v současnosti je nanejvýš problematické používat překlad žalmů jako prostředek dogmatického a konfesijního boje, jak tomu v 16. a 17. století bylo zvláště ve sporech o christologický výklad žalmů. Naopak si užijme Schützovy hudby. Český pře klad vytvořil farář Bohuslav Vik.

Foto Bronislav Matulík

aneb jak bojovat o víru

38


17.6.2009 13:00:59

Píseň a její záznam ve formátech mp3 a pdf najdete na www.i-brana.cz

39


17.6.2009 13:00:59

Umění něco nemít

inzerce

Letos v létě mi ve Švédsku jeden z kazatelů tamní svobodné církve položil otázku, co mají dělat, aby duchovně zvládli mimořádně vysokou životní úroveň, kterou Švédové dosáhli také díky tomu, že jejich vlast nepoznala po dobu na evropské poměry neúměrně dlouhou hrůzy války na vlastním území. Nebyl jsem připraven na tuto otázku, ale více méně bez dlouhého rozmýšlení jsem odpověděl: „Mějte odvahu něco nemít, co můžete mít.“ Když o tom znovu přemýšlím, cítím, že je to i náš problém: mít odvahu nemít, co mohu mít. Soudobý člověk se stává zajatcem toho, co může mít a co myslí, že musí mít. Je nakonec manipulován vymoženostmi moderní techniky, které má sám ovládat. Znesnadňuje mu život to, co vynalezl a vymyslil, aby mu život ulehčilo. Stává se otrokem toho, co jej mělo osvobodit od života samé dřiny. Znepříjemňuje mu život to, co by mělo a mohlo život zpříjemnit. Chce prostě vše mít, vše užít, všeho ochutnat. Najednou chce mít to či ono ne proto, že to potřebuje, ale proto, že to má druhý, že to patří k normě života lépe situovaných lidí a podobně. Tato honička za tím, co musím mít, ať to stojí cokoliv, zbavuje člověka pokojného života, času na manželku a manžela, a zejména na děti. K umění svatých (Přísloví 30,3) patří nutně i umění něco nemít, nemusím něco mít, abych to pravé mohl mít. Nemít a nemusit mít vše, co nabízí trh světa, abych mohl mít vše, co právě mi nabízí

Bůh. Nepřipodobňujme se tu světu, ale sviťme zde světu! Umění něco nemít je moudrostí zdravého odříkání. Pokusil bych se to nazvat jakýmsi neasketickým asketismem, tj. odříkáním ne pro samo odříkání, odřeknutím si ne pro záslužnost odříkání, ale prostě proto, abych měl čas na to nejdůležitější. Nemít, abych mohl mít. Mít volné ruce pro Boží dary, a ne naplněné či přeplněné hamoněním světa. Tuto svobodu od hypnotické moci věcí, majetku a možností, musí obsahovat naše svědectví, má-li být aktuálním. Nezáleží tolik na tom, kolik mám a co vše mám, ale na tom vše záleží, jak Pán Bůh požehná to, co mám a co on sám mi dal. V tom je pravé štěstí. Alexandr Havránek , BR 6/1969

Drobty Zástupy odešly domů. Tisíce tísněných hladem. Odešli již syti chlebem lámaným Pánem. Ztvrdlá jich kroky zůstala země a plno drobtů na ní. „Jděte a zbeřte je, ať žádný nezhyne. Zabraňte tomu!“ Když Mistr jim pokyne, dvanácte mužů plní příkaz daný. Jdou a sbírají… Když drobty mají ve dlani, cítí hned, že v rukou svírají více než jen pouhý chléb. To dotyk divu lásky je, Božího srdce tep… Drobty – svědectví sytící lásky dosud nevyčerpané

J. V. Medek

Křesťanská turistická agentura Mesites

již desátý rok nabízí ubytování v apartmánech u moře v Chorvatsku za skvělé ceny!

www.mesites.cz

Využitím našich služeb současně podpoříte misijní práci manželů Dohnalových v Chorvatsku. Objekty jsou ideální pro rodinnou, sborovou dovolenou i dovolenou studentů a mládeže. Objednávejte, dokud jsou ještě volné termíny! [email protected] [email protected] Skype: katadohnal • GSM +385915659536

40


17.6.2009 13:01:00

Armáda spásy Centrum sociálních služeb Bohuslava Bureše

C

entrum sociálních služeb Bohuslava Bureše v pražských Holešovicích je největší zařízení pro bezdomovce v České republice. Zřizovatelem je Armáda spásy, kterou založil v roce 1865 metodistický kazatel Wiliam Booth. Svůj nynější název získala Armáda spásy v roce 1878. Hnutí se rychle rozšířilo v Británii i ve světě, osvojilo si vojenskou terminologii, její členové začali nosit uniformy. Armáda spásy se kromě duchovní práce a misie věnovala také praktické pomoci potřebným, zejména prostitutkám a bezdomovcům. V Československu Armáda spásy působila od roku 1919. Za okupace byla její činnost omezena, v roce 1948 pak zcela ukončena komunistickým režimem. V té době bylo mnoho členů Armády spásy uvězněno. Těsně po „sametové revoluci“ na pozvání prezidenta Václava Havla obnovila Armáda spásy v Československu svou činnost a v roce 1990 byla ministerstvem vnitra zaregistrována jako občanské sdružení. Centrum sociálních služeb Bohuslava Bureše pečuje o dospělé lidi bez domova. Jeho služby jsou odstupňovány tak, aby uspokojily jak klienty motivované ke změně, tak klienty, kteří nemají sílu se svým životem nic udělat, a potřebují zajistit pouze základní životní potřeby. Prvním stupněm služeb je Denní centrum. Zde se mohou bezdomovci přes den ohřát, zdarma se osprchovat, dostat polévku a čaj, případně se poradit se sociálním pracovníkem. Ke krátkodobému přespání slouží noclehárna. Za dvacet korun je zde možné v teple a suchu strávit noc. Denní centrum a noclehárnu využívají lidé žijící ve vybydlených domech, v garážích, pod mosty, v zahradních chatkách či na nádraží. Přímo v místech, kde žijí, je navštěvují

terénní sociální pracovníci, navazují s nimi neformální kontakt a odkazují je na služby zařízení. Těm, kdo již nechtějí být na ulici, je k dispozici azylový dům. V azylovém domě může bydlet ten, kdo nemá problém s alkoholem nebo drogami a má pravidelný měsíční příjem. Každý ubytovaný má přiděleného sociálního pracovníka, který je mu průvodcem po celou dobu pobytu a pomáhá mu řešit veškeré problémy. Naši klienti mají za sebou často neradostné dětství, ať už v nefunkční rodině, nebo v dětském domově. Řada z nich se potýká se závislostí, s duševní nemocí, někteří mají za sebou pobyt ve vězení. Vzhledem k těmto skutečnostem u nás musí platit určitá pravidla, jako je zákaz vstupu pod vlivem omamných látek a zákaz agresivi ty. Celková kapacita zařízení je 157 lůžek. tereZA PrAsliČKoVá

OsMé EVROPsKé sETKÁNÍ LiDÍ sE ZKUŠENOsTÍ s CHUDOBOU V květnu 2009 naši klienti reprezentovali české chudé na „Osmém evropském setkání lidí se zkušeností s chudobou“. Toto setkání se konalo v Bruselu. Jako zástupce jsme vybrali dva muže a jednu ženu, kteří mají stálé zaměstnání, bydlí v našem azylovém domě a dobře spolupracují na řešení svých problémů. Jediné, co jim brání najít si samostatné bydlení a začlenit se znovu do společnosti, jsou vysoké dluhy, které jim během jejich „bezdomovecké kariéry“ vznikly. Vysoké zadlužení trápí většinu lidí bez domova, a tak jsme byli rádi, že naši klienti měli možnost o tomto problému veřejně promluvit.

41


17.6.2009 13:01:00

Netvor

A

j vám sa občas sníva takýto sen? Akýsi netvor, pazúry… Pokus o zmenu vonkajších prejavov nás temná nepriateľská sila je vám za pätami, ne- však ďaleko neprivedie. Budeme iba predstierať vidíte mu do tváre, možno je to školník, ria- čosi, čo v nás nie je: Láskavo sa usmievať na čloditeľ, otec, starý priateľ, policajt, terorista, alebo do- veka, ktorému v skutočnosti neprajeme nič dobré, konca niektorý z našich politikov. Vystiera za vami uznanlivo pochlebovať človeku, ktorým pohŕdame. ruku, už, už vás má a vtedy Taká zmena nie je zmenou, sa stane zázrak: Odlepíte ale maskou. Tajomstvo netvorovej sily sa sa od zeme. Vzlietnete. SloMusíme zostúpiť nižšie neskrýva v hlave, ale v srdci. bodný, bezpečný, vysoko do sveta motívov. Pokročiť na modrom nebi. Po preod sveta chovania k svetu Naše konanie neurčuje to, budení však nájdete svet reflexie. Zalistovať netvočo považujeme za správne, nezmenený. rovi v hlave. Prísť na kĺb Patrí premena iba do jeho vylomeninám. Nestaale to, po čom najviac túžime. ríše snov? Človek túžiaci čí sa pýtať: Ako?, je nutné po zmene zvyčajne vyopýtať sa: Prečo? Prečo byť chádza z tých najpochabejších predpokladov. Ak je láskavý, skromný, štedrý, prečo dodržiavať dohonespokojný so svojím manželstvom, predpokladá, dy? Od etiky autority urobiť krok k etike múdrosti. že na vine je jeho neústupná žena. Ak je skľúčený No i tu nás náš netvor zaskočí. Zistíme, že ten zo svojich pracovných neúspechov, predpokladá, nevychovanec svoje myšlienky neberie príliš vážže na vine sú kolegovia. Cestu k zmene hľadá tak, ne. Veselo koná opak toho, čo vyznáva. Vysvetľuje že sa pokúša svojich partnerov, priateľov, kolegov dôležitosť rodiny a pri tom poškuľuje po manželke zmeniť. A keďže sa mu to nedarí, musí ich vymeniť. svojho kolegu. Čo s tým? Musíme ešte o krok hlbPotáca sa od starých vzťahov k novým. Uteká s ne- šie. Tajomstvo netvorovej sily sa neskrýva v hlave, tvorom za pätami. ale v srdci. Naše konanie neurčuje to, čo považujeK zmene však dochádza až vtedy, keď človek me za správne, ale to, po čom najviac túžime. Korprestane utekať a smelo sa tej príšere pozrie do očí. midlom našej lode nie sú naše myšlienky, ale naše Bude to možno jeho prvé stretnutie so sebou. Tým lásky. Kto sa však odváži pokračovať ďalej? Kto je netvorom je totiž on sám. Nuž, ak chcem zmeniť taký chrabrý, aby vstúpil do netvorovho srdca, do svet, musím zmeniť seba: Nie svoju manželku, ale tej vyhne vášní a tajomných posadnutostí? Tam svoj postoj k nej, nie kolegov, ale svoj postoj k práci. v tme horí naše najskrytejšie tajomstvo – túžba po Kde však začať? Pokúsime sa zmeniť svoje cho- večnosti. Až keď sa večný smäď v nás napije z Večvanie podľa hesla: „Vidia ma, teda som.“ Existujú ného žriedla, budú putá našej duše roztrhnuté a my umné príručky o tom ako sa tváriť, obliekať, chovať, budeme odpútaní od závislosti na osobách a veaby sme dosiahli úspech. Nuž umyjeme svojho ne- ciach sveta, naše myšlienky a činy budú po prvý tvora voňavým mydlom, oblečieme mu nové šaty, krát slobodné. Až tu začína skutočná premena.  vyčistíme mu zuby, učešeme ho, nalakujeme mu Daniel Pastirčák 42

cervenec-srpen-2009.indd 42 

17.6.2009 13:01:01

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu! Tajenku zašlete do 16. 8. 2009 (i e-mailem) na adresu redakce.

PřiPrAVil DušAn KArKuš

Tajenka z čísla 5-6/2009: napomenutí se chop, neochabuj a dodržuj je. Vylosovaný výherce: Šárka neuwirthová, Ostrava - Dubina

Vylosovaný výherce získává knihu Na prahu změn z nakladatelství Návrat domů.

4


17.6.2009 13:01:01

† 12. 8. 1474

„Nouze spasení našeho nás k tomu připudila.“ I těmito vyhraněnými slovy zdůvodnil zakladatel Jednoty bratrské v dopise husitskému arcibiskupovi Janu Rokycanovi nutnost oddělit se od obecné církve a jít vlastní cestou. Od této cesty Řehoře a jeho následovníky neodradilo ani tvrdé pronásledování, jež propuklo krátce poté, co si bratří zvolili vlastní kněží a co se jich Rokycana okružním listem zřekl jako kacířů. Vždyť „poznali čitedlně, že Pán Buoh navštívil nás a ku potvrzení učinil veliké věci…“ Od počátku vzniku malého společenství křesťanů, duchovně probuzených zvěstí Rokycanových kázání a ovlivněných učením Petra Chelčického, byl bratr Řehoř uznávanou autoritou. Stal se vůdcem, který dokázal důsledně dotahovat klíčové myšlenky až k praktické realizaci. Je proto až s podivem, že o jeho životě toho nevíme mnoho. Byl zemanského původu a s Rokycanou ho pojilo příbuzenecké pouto (byl jeho synovcem). Od druhé poloviny 40. let působil jako hospodář a správce v husitském klášteře Na Slovanech, kde také kázal. Knězem se nestal, ale slušně ovládal latinu. Leckdy uváděné přízvisko Krajčí získal podle svého řemeslného zaměstnání, jímž se živil patrně „Protož to za podstatné k spasení máme, až po odchodu rané Jednoty do Kunvaldu mocí viery státi a múdrostí Božie se zpravov roce 1458. V nově vzniklém společenství vati a lásku Ducha svatého v srdcích míti.“ určoval směr nejen organizačně, ale i teologicky. Neváhal Jednotu literárně bránit a jeho korespondence dává velmi dobře nahlédnout i do smýšlení prvních Bratří: „Protož to za podstatné k spasení máme, mocí viery státi a múdrostí Božie se zpravovati a lásku Ducha svatého v srdcích míti.“ Je třeba být přenesen ze smrti do života, přijmout dar milosti a „vejít v poslušenství Pána Krista“. Bratr Řehoř se v Kunvaldu ovšem neusadil, nestal se učitelem a kazatelem jednoho společenství, ale byl nahoře: Biřici přerušené shromáždění českých bratří u řehoře povolán, aby cestoval a získával misijním úsilím nové v domě na novém Městě přívržence. Setkáváme se s ním v Praze, v Teplicích, Vlevo: V klášteře na slovanech v Praze působil řehoř v letech Klatovech a Vitanovicích… Tak i díky Řehořově péči 1448-1458 jako laický bratr. Vpravo: Posledním útočištěm bratra řehoře se stal Brandýs a práci od samých počátků nezůstávala vznikající Jednad orlicí, tehdejší centrum Jednoty bratrské. nota jen malým, sektářsky odděleným společenstvím v ústraní Orlických hor. Když se pak pod jeho vedením v roce 1467 Jednota osamostatnila volbou vlastních služebníků Slova a svátostí (Řehoř o kněžský úřad neusiloval a dožil v ústraní), potvrdila svým činem, že chce jít úzkou cestou Kristových věrných i navzdory nepřátelství světa.

,,

Foto archiv

Bratr ŘEHOŘ

roBert hArt


17.6.2009 13:01:04

kazatel CB Černošice Narodil se 9. 4. 1981 v Teplicích. Je ženatý od června 2008. Odmaturoval v Hradci Králové. V letech 1999-2002 studoval na ETS, v letech 2003-2006 absolvoval ETF UK včetně ročního studijního pobytu na Union Theological College v Belfastu. V roce 2006 učil angličtinu pro jazykové agentury v Praze a v Ústí nad Labem. Od roku 2007 pokračuje v postgraduálním studiu na katedře NZ ETF UK. Vyučuje na ETS. V CB je činný od roku 2002 jako člen Odboru mládeže. V letech 1999-2004 působil jako vedoucí mládeže CB v Hradci Králové a v letech 2005-2006 se podílel na vedení mládeže ve sboru CB v Ústí nad Labem. Základní praxi v sociální oblasti získal letními pobyty v pečovatelském domě nedaleko Heidelbergu v letech 1999-2005. Po ročním vikářském působení ve sboru CB v Karlových Varech se 1. 9. 2008 stal vikářem CB Smíchov s určením pro samostatnou stanici v Černošicích. Od 1. 6. 2009 je kazatelem a správcem Sboru CB v Černošicích.

BULLETIN RADY CÍRKVE BRATRSKÉ VYCHÁZÍ JAKO PŘÍLOHA ČASOPISU BRÁNA

Pavel Paluchník

N

arodil jsem se před 27 lety v Teplicích, tedy v místě, kde můj tatínek začínal sloužit jako kazatel Církve bratrské. Se sourozenci jsme vyrůstali v prostředí víry v Pána Ježíše, uprostřed zápasů o Boží dílo, ale také ve velké sborové rodině, kde jsme nalezli mnoho přátel. Rodiče nás od malinka vedli k praktickému následování Ježíše Krista, a já si nepamatuji, že bych kdy pochyboval o Boží existenci. Přesto přišly mnohé pochybnosti a vnitřní zápasy v období mé puberty. Nejsem úplně k ničemu? Miluje mě Bůh? Můžu s ním mít skutečně osobní vztah? Jaký mám zde úkol? Táhlo mě to do party kluků ze třídy. Sbor a rodiče jsem ale nechtěl opustit. Bylo to v Hradci Králové, kde mě Bůh začal významněji zastavovat na mé cestě. Živě si vzpomínám na večerní biblickou hodinu ve čtvrtek. Skončila jako obvykle, ale mladí lidé, kteří tam byli, domů neodcházeli. Utvořili skupinky, začali zpívat a pak se modlit. Podvědomě jsem chtěl zůstat, něco mě tam táhlo mezi ně. Jejich víra v Pána Ježíše byla jiná, než jsem měl já. Byla osobní, byla živá, byla praktická a magnetizující. Po krátké době jsem mohl s nimi v plné jistotě vyznávat Pána Ježíše jako svého osobního Spasitele a Pána. Ve svých sedmnácti jsem prožil nečekaně silné povolání do duchovní služby druhým lidem. Stalo se to na jednom křesťanském hudebním víkendu - s kytarami v našich rukou. Rozklepala se mi z toho tehdy kolena. Definitivní rozhodnutí vstoupit do služby kazatele jsem ale učinil až v severoirském Belfastu při večerních modlitebních procházkách nedaleko přístavu, kde byl postaven Titanic. Možná se to stalo právě tam, abych věděl, že nemám ve službě stavět na obdivu druhých (ten končívá na dně Atlantiku), ale na milosti Boží. Rád sportuji. Především mě táhnou kolektivní sporty, ale občas si zaběhám středně dlouhé tratě nebo sednu na kolo. Miluju divoké hory a cestování. Ve svém životě potřebuji výzvy a dobrodružství. Víra v Ježíše a služba Jemu je pro mě životní výzvou i dobrodružstvím v plném slova smyslu. 

inform-07-08-09.indd 1

17.6.2009 12:55:36



Rada vedla rozhovor se sestrou Janou Matulíkovou, za účasti místopředsedy staršovstva Praha 5 – Smíchov, br. Pavla Chrásky. Staršovstvo vidí jako dobré zajistit pomoc kazateli v rozsáhlých pastoračních povinnostech smíchovského sboru. Rada přijala sestru jako pastorační asistentku sboru Praha 5 - Smíchov. 

Do jednání Rady byl přizván br. Marek Markov (původně KS), jehož sbor Praha 4 - Jižní Město doporučuje do vikariátu. Po obšírném rozhovoru Rada přijala bratra Markova do vikariátu. Současně Rada doporučila bratrovi ihned zahájit dálkové studium ETS. 

Litomyšlský sbor zaslal poděkování za poskytnuté půjčky na stavbu nového kostela CB v Litomyšli. Rada přijala vděčně informaci o pokračujícím procesu výstavby nové modlitebny a pověřila tajemníka, aby situaci sledoval a hledal možnosti zprostředkování eventuelně další pomoci. 

Rada projednala a schválila čerpání konferenčního studijního volna u kazatelů, kteří doložili své žádosti řádným pracovním studijním programem: Josef Fišer (sbor Vsetín) od 11. 7. do 23. 8. 2009 (tj. 6 týdnů), David Beňa (sbor Olomouc) od 20. 7. do 26. 8. 2009 (tj. 5 týdnů), Pavel Černý (Rada CB) od 20. 7. do 14. 8. 2009 (tj. 4 týdny). 

Další rozhovor proběhl za účasti kazatele Br. Matulíka a br. Petra Košťáka, hospodáře Černošice - Mokropsy. Místní staršovstvo požádalo dne 25. 4. 2009 o zřízení nového sboru. Danou věc podpořilo celosborové staršovstvo. Silným impulsem k osamostatnění bylo zahájení příprav ke stavbě nové modlitebny v Černošicích. Rada rozhodla o zřízení 70. sboru CB v Černošicích k 1. 6. 2009. 

Za účasti tajemníka proběhla 24. 5. 2009 v Čenošicích – Mokropsech volba Pavla Paluchníka za kazatele a správce nového sboru.


Zprávy z konference CB Ve dnech 14.-15. května 2009 přijelo do modlitebny v Hrádku téměř 200 kazatelů a delegátů sborů CB na výroční konferenci. V sobotu dne 16.5.2009 jednalo na Společné konferenci (ČR a SR) dokonce přes 250 účastníků. Absolutorium si zaslouží početný kolektiv (60 ochotných sester a bratrů), kteří organizačně náročnou konferenci konanou v areálu CB na Hrádku zvládli na výbornou. Výhledy z nádherné a prostorné modlitebny byly pro každého přítomného bonusem navíc. Konference měla docela svěží ráz, když všechna jednání provázela kazatelská hudební skupina (příčná flétna, housle, klavír, kytary a bicí). Ve večerním shromáždění zpíval místní pěvecký sbor. Schváleny byly běžné konferenční agendy (tajemnická zpráva, zpráva ekonoma o hospodaření, složení krátkodobých komisí aj.). Revizory Rady byla schváleny sestry Eva Pavlíčková z Prahy 1 a Jarmila Chromčáková ze Vsetína. Na období 2010 – 2013 byl schválen tajemníkem pro mládež a zároveň tajemníkem pro evangelizaci kazatel David Novák. Ve službě tajemníka pro dorost pokračuje v dalším období vikář Jan Homolka, předseda Dorostové unie. Tajemníkem pro manželství a rodinu byl potvrzen na 4 roky vikář Josef Horský. Konference na návrh Rady zřídila novou celocírkevní funkci tajemníka pro studijní záležitosti a touto pozicí byl pověřen na 0,5 úvazek kazatel David Beňa. Významným bodem bylo schválení sedmi návrhů vikářů na ordinace. Novými ordinovanými kazateli CB se stali: Vladimír Horský z Havlíčkova Brodu, Patrik Horváth z Ústí nad Labem, Ondřej Kyml z Písku, Josef Mrózek (tč. Prostějov), Pavel Paluchník z Černošic, Petr Polách z Ostravy – Poruby a Jakub Ptáček z Trutnova. Delegáti rozhodli svými hlasy o novém kompletním složení Rady. Vedle již loni zvoleného předsedy Daniele Fajfra a tajemníka Petra Grulicha byli zvoleni bratři: Tadeáš Firla, Tomáš Holubec, Miloslav Kloubek, David Novák, Karel Fojtík, Petr Raus a Pavel Paulus. Přijatým konferenčním návrhem byla schválena úprava příspěvků CB (tj. valorizace) do platů kazatelů. Kazatel Bronislav Matulík byl pověřen výkonem funkce šéfredaktora časopisu Brána (vydavatel Kodex) v nadcházejícím funkčním období. Během Společné konference CB byly přijaty některé změny Ústavy a Řádu týkající se např. problematiky svatebních pobožností. Účastníci přijali zprávy obou předsedů spolu s výtahy ze zpráv o provedených vizitacích sborů v uplynulém roce. Své osobní pohledy na situaci v církvi bratrské měli možnost prezentovat oba tajemníci české i slovenské Rady. V rámci konference v ČR byla vyjádřena vděčnost za dlouholetou službu (16 let) předsedovi, kazateli Pavlovi Černému a též bratrovi Karlovi Fojtíkovi po 12 letech služby tajemníka. Během páteční večerní bohoslužby, kterou vedli kaz. Pavel Černý a kaz. Ján Henžel, složili nově ordinovaní kazatelé předepsaný slib nejstaršímu přítomnému kazateli církve, Jar. Kučerovi. Celková atmosféra konferenčních jednání byla povzbudivá a jsme vděčni Pánu Bohu za přítomnou milost a požehnání. -kf- 

Foto archiv RCB

Sbory, kazatelé, odbory

17.6.2009 12:55:40

Člen Rady bratr Josef Sliž provedl volbu kazatele Lubomíra Hlavačky ve sboru CB Frýdlant nad Ostravicí dne 3. 5. 2009. Kazatel L. Hlavačka byl zvolen za kazatele a správce frýdlantského sboru a převezme službu od kazatele Kena Pitchera. 

Rada souhlasně projednala vizitační zprávu předsedy a tajemníka ze sboru CB Brno – Královopolská, která potvrdila nezbytnost ukončení vikariátu a pracovního poměru CB s bratrem Jiřím Kuciánem. 

Předseda posloužil kázáním na pozvání při nedělní bohoslužbě dne 26. 4. 2009 ve sboru v Bratislavě. Zároveň vyprošoval požehnání nově zvolenému staršovstvu a uskutečnil rozhovory s kazatelem a dalšími pracovníky sboru. 

Hrádek 2009

Pastorační odbor předložil návrh, aby kazatel Jiří Hofman byl pověřen po ukončení administrace v Neratovicích pastorační péčí o vikáře (tj. mentoring nových pracovníků). Tuto zcela novou a potřebnou službu v církvi zahájí kazatel J. Hofman od 1. 9. 2009. 

Zahraničí, ekumena, státní správa Tajemník informoval o účasti své a kazatele Pavla Plchota na výročním Valném shromáždění České biblické společnosti dne 28. 4. 2009 v Praze - Kobylisích. 

 Byl projednán zápis Rady ETS ze dne 21. 4. 2009 a Rada jmenovala ředitelem ETS – VOŠTS v Praze na období od 1. 9. do 31. 8. 2013 Mgr. Jana Valeše. Aktuální potřebou je obměna složení členů Rady ETS, kterým k 31.12.2009 končí funkční období. Předseda osloví církve (SCEAV, BJB, KS, ECM) s žádostí o personální návrhy do Rady ETS.

Kazatel Stanislav Stebel podal zprávu o slavnostní konferenci pro pracovníky Entrust (dříve BEE), která se uskutečnila ve dnech 21. - 25. 4. 2009 v Shopronu. 


17.6.2009 12:55:44

Předseda předložil Pražskou výzvu – petici Stop antisemitismu a neonacismu, kterou připravili za ICEJ bratři M. Kallus a K. Sedláček ve spolupráci s předsedou Senátu ČR Přemyslem Sobotkou. RCB se k této výzvě jednoznačně přihlásila. 

KONCERT HUDBY A ZPĚVU Svatodušní neděle 31. 5. 2009 v Praze na Smíchově – spojený pěvecká sbor ze zpěváků ze Smíchova, Soukenické a Žižkova pod taktovkou Tomáše Najbrta zpíval v rámci svatodušní slavnosti Händelův Anthem a Haleluja z oratoria Mesiáš. Slovem Božím posloužil žižkovský kazatel Bronislav Kaleta.

Předseda informoval, že se dne 21. 4. 2009 zúčastnil akce Jom hašoa (den oběti) na náměstí Míru v Praze 2, kde se střídali lidé a s pohnutím četli jména židovských obětí z bývalého Československa, zavražděných za 2. světové války. 

Na pozvání izraelského velvyslance se předseda Rady účastnil oslav 61. výročí vzniku státu Izrael, které se konaly dne 5. 5. 2009 v hotelu Praha za přítomnosti odstupujícího i nového premiéra vlády ČR. Tajemník a předseda se zúčastní na pozvání ministra kultury Václava Jehličky mezinárodní konference (Olomouc, 11. - 12. 6. 2009) k problematice řešení vztahů státu a církví v různých státech Evropské unie. 

Tajemník informoval o tom, že CČSH předložila Řídícímu výboru ERC návrh, aby církve ERC vyčíslily veškeré finanční nároky vyplývající ze zákona 218/49 Sb. Stát dlouhodobě neplní v plné míře zákonné povinnosti vůči církvím. 

Na základě dopisu MK byly předloženy návrhy na počty duchovních pro přípravu státního rozpočtu 2010. Rada byla informována, že počet duchovních pro rok 2010 byl stanoven za CB na 113 osob (kazatelů, vikářů a dalších pracovníků). Dané počty by se již neměly navyšovat (dle dohody přijaté na úrovni členských církví ERC a ve vazbách na ČBK). 

Letní škola ETS 2009

INZERCE



Vedení chval a písní, vedení bohoslužby  6.- 9. srpna 2009 Lektoři: ThDr. Pavel Černý, Th.D. - předseda RCB, liturg a učitel ETS; Mgr. Tomáš W. Pavlíček - vedoucí iniciativy 3C3B a učitel ETS Jste obdarovaným služebníkem sboru, který vede nedělní bohoslužby, moderuje různé programy nebo vede chvály a přáli byste si ve službě se trochu zdokonalit, načerpat nové inspirace?

 Teorie a praxe pastorace  10. - 14. srpna 2009 Lektor: Ing. Pavel Raus, M.A. Clin.Psy., M.A. Theol. - vedoucí katedry pastorace na ETS Jste kazatelem, pastoračním pracovníkem nebo obdarovaným služebníkem, který pomáhá ve sborové práci v oblasti pastorace? Zvažujete možnost věnovat se různými způsoby lidem?

 Vícerychlostní studium hebrejštiny  září 2009 (bude upřesněno) Lektor: Viktor Ber, Th.D. - učitel ETS, vedoucí katedry Starého zákona Potřebujete si doplnit či prohloubit znalost biblické hebrejštiny? Cyklus kurzů je pojat jako vícerychlostní. Je zásadně otevřen jak začátečníkům, tak mírně či středně pokročilým.

 Řečtina pro písmáky  21. - 26. srpna 2009 Lektor: Mgr. Jan Valeš - ředitel ETS Nabízíme možnost ponořit se do novozákonní knihy osobním i společným čtením, studiem a rozhovory. Budeme srovnávat různé překlady Bible, cíleně studovat řecký text Nového zákona a osvěžovat zapomenuté znalosti řečtiny nebo se učit práci s textovou kritikou. Velký prostor bude věnován modlitbám a společnému sdílení.



PŘIPRAVIL TAJEMNÍK RADY CÍRKVE BRATRSKÉ KAREL FOJTÍK


Cena všech kurzů je 1250 Kč + strava a ubytování. Uzávěrka přihlášek je 31. července! Nebude-li k tomuto datu alespoň 10 platících účastníků, kurz se nebude konat. Doporučujeme tedy, abyste přihlášky poslali do konce června. Více na www.etspraha.cz

17.6.2009 12:55:45

Chceme křesťany vzdělat. Hus, jeho následovníci a my. Rozhovor s Tomášem Evanem str. 6. Zamyšlení J. F. Pechara na str. 20

Recommend Documents