Popis jednoho zápasu
Je to ta nejdelší chvíle za tvůj dosavadní život. Sedíš na záchodové míse ve své mrňavé garsonce, rukou si podpíráš bradu, lokty opřené o nahá kolena, hypnotizuješ ten počuranej papírek. Vyčkejte minimálně 10 minut, než se test zabarví. Poté výsledek srovnejte s obrázkem na přebalu. Děkujeme, že používáte naši značku. Přejeme hezký den. Koukneš na hodinky, uběhly teprve dvě minuty. Vlekoucí se dvě minuty. Zavřeš oči a promneš i unaveně obličej, je v tom cosi odevzdaného. Ještě osm nikdy nekončících minut. Víčka máš pořád pevně sevřená. Krok za krokem couváš hlouběji v čase. Vzbudíš se ráno, něco po deváté, s pocitem, že bys mohla ještě chvíli spát a že něco je jinak. Ne vyloženě špatně, prostě jinak. Typické ráno po bujarém večírku: v zrcadle na tebe koukají oteklé, červenýma žilkama protkané oči, jako by to byla jemná výšivka tenoučkou nití. Pomačkaná, opuchlá, rozcuchaná, s žaludkem podobným plovoucí kře v nekonečném oceánu. Uf. Umýváš se studenou vodou, čistíš si zuby, dostáváš z řas včerejší řasenku, ze svetru rtěnku a z hlavy dnešní kocovinu. Sedíš u stolu, mícháš mechanicky hodně silný kafe, jsi pořád duchem v posteli, tvá pleť má nezdravě bledou barvu. Káva stydne, prohledáváš kapsy, je v nich zapalovač, obal od lízátka, jízdenka z metra, nějaký drobný, ale jinak nic, co by aspoň vzdáleně připomínalo ranní cigárko. Pak se ti v kapse něco zavrtí, začne to vrnět. Volá Kuba. „Ahoj,“ překvapí tě, jak ochraptěle a přidušeně zní tvůj hlas. „Ahoj, ahoj, to byla včera zase párty,“ zní nadšeně z druhého konce města. „To jo, no.“ „Jestli jsme to trochu nepřehnali, co kotě? Jsem totiž úplně vyždímanej, dalas mi fakt do těla,“ promile mu z hlasu ještě docela nevyprchaly. „Hm,“ říkáš, přehnali, stejně jako předevčírem a předpředevčírem, stejně jako minulej týden a všechny ty týdny a měsíce předtím. „Podívej, Vláďa má dneska narozeniny, tedy, má je zítra, ale slaví to pochopitelně dneska,
protože zítra musí služebně pryč, no tak to asi půjdem zapít do Vylitýho sudu, přijdeš?“ „Asi ne,“ huhláš. „Ani do Vinný mušky bys nešla?“ „Dneska se moc necítím.“ „Tak mám přijet já?“ Chceš ho vlastně vidět? „Né.“ „Ne?“ „Ne. Běž s klukama a pozdrav Vláďu.“ „Tak jo, kočičko, ahoj,“ v sluchátku něco mlasklo, asi pokus o polibek na dálku. „Čau.“ V bytě je zima. Přitáhneš si kolena k bradě a přemýšlíš. Něco je nějak jinak. Koukneš na hodiny a zjistíš, že je půl jedenácté a že máš vlastně hlad. Automaticky otevřeš lednici a vytáhneš, na co máš chuť, prostřeš si stoleček se studenou kávou, vytáhneš nůž, vidličku, lžíci, hezký modrý talířek a chystáš se zasednout k snídani. V hlavě ti ještě zní Kubova slova, když si konečně uvědomíš, že sis k snídani nabrala vlašák, vánočku, červené zelí a broskvový kompot, trhneš sebou, nasucho polkneš a necháš snídani snídaní, protože ti nejspíš právě došlo, kde se vzal ten divný pocit. Prohrabuješ se kabelkou upletenou z lněných provázků, pošitou všelijakýma nášivkama, hlásající volnost Tibetu. Kde je ten zatracenej diář? Tady! Raz, dva, tři, patnáct, dvacet, dvacet sedm, třicet dva, třicet pět. Sakra. Asi jste to nepřehnali jenom včera. Do háje. Kroužkovací metoda sice není žádná jistota, ale třicet pět je vysoké číslo. Jak sis jenom mohla nevšimnout? Utíkáš pro mobil se slzami v očích. Voláš nejlepší kamarádce, doufáš, že nepařila včera tak moc, jako ty. Zvedni to, zvedni to, zvedni to! Jo, taky ji ráda slyšíš. Ne, nic se neděje, jen máš takový menší problém. No, asi jsi těhotná. Ne, nemůžeš si jít koupit test, protože tam dělá známá tvý mámy, největší drbna na sídlišti. Jo, počkáš na ni u tebe doma, jo, ty peníze jí pak dáš. Ne, Kuba tu není, spal u sebe doma. Ne, neví o ničem. Ne, nebudeš dělat žádný hlouposti, počkáš v klidu na ni. Ano, jsi jí moc vděčná. Zatím ahoj. Teď ti nezbývá nic jiného, než se vrátit ke snídani. Kafe je už úplně studený. Kručí ti v břichu a zaráz je ti na nic. Chvěješ se. Lekarna je zavrena, musim asi do centra, pridu tak za pul hodky, nikam nechod! Píše nejlepší kámoška.
Fajn. Co budeš do té doby dělat? Můžeš si sednout k počítači a do vyhledávače zadat potrat – obrazky. Můžeš si zkusit vybavit adresu nejbližšího dětského domova, můžeš se utěšovat tím, že díky tobě a tvé neopatrnosti se třeba nerozpadne jedno bezdětné manželství, můžeš si představit, jak nacpat novorozence do igelitky, můžeš si v duchu říkat, že Mojžíše matka taky odložila, můžeš začít hledat nejbližší baby box. Nebo ještě předtím začít hledat vizitku k tvé gynekoložce. Můžeš si uvařit bylinkový čaj a začít posilovat pánevní dno. Můžeš si vzít kalendář a začít vybírat jméno. Můžeš si v hlavě spočítat, kolikrát ještě půjdeš do práce. Můžeš si najít bazar s dětským oblečením. Můžeš spočítat výšku mateřské, odečíst náklady na plínky a jídlo a vyhodnotit situaci jako kritickou pro tvůj rozpočet a zoufale nevýhodnou pro tvůj společenský život. Můžeš si stanovit datum porodu, můžeš si vybrat kmotru, můžeš si oprášit háčkování a uplést svetýrek. Ale neuděláš ani jedno z toho. Stále ještě v kalhotkách, s nohama pod bradou, s neučesanými vlasy, ze kterých je cítit kouř balených cigaret, sedíš ve své pidikuchyňce, pomalu žmouláš vánočku a čteš víkendovou přílohu noviny, rozhovor se slavnou tenistkou. Zvonek, kamarádka stojí ve dveřích, má červené tváře a je celá zadýchaná. Valí oči, nezouvá se, v černých lodičkách nakráčí rovnou do předsíně. Štrachá v kabelce a sype ze sebe jednu informaci za druhou. Děkuješ, dáváš jí peníze, ona jen máchá rukou a odmítá. Zveš ji dál, ale ona se ani nezouvá, nemá čas. Ano, půjdeš to vyzkoušet hned teď,ano, určitě jí to zavoláš. Ne, nepřemýšlela jsi o tom, co budeš teď jako dělat. A snídalas? Nedáš si kávu nebo čaj? Proč bys jako neměla pít kafe, vždyť ještě nevíš, jestli jsi těhotná a stejně by sis dala radši panáka. Ne, nemyslíš to vážně, byl to jen vtip. Taky se měj hezky, jo, večer se k ní kdyžtak stavíš. Uf.. Opřeš se o zavřené dveře. Tak, teď tedy musíš jít pravdě vstříc. Jenže se ti vůbec nechce čůrat. Utekla další minuta, rozpačitě obracíš test v ruce. Ten hloupej, blbej test. Máš chuť ho roztrhat, nedočkavě si koušeš do rtů, do očí se ti tlačí slzy. Začínáš si být čím dál tím jistější... Ne, to ne, zarýváš nehty do dlaní, ne teď a ne mě! Jsi přece ještě mladá, nic sis neužila, nestihla ses podívat do New Yorku, ani si nechat podepsat triko od Iggyho Popa. Sotva ses vyhrabala z těžkýho startu, sotva ses odstěhovala od tvé rodiny, sotva sis vydechla, že jsi jen sama za sebe, nemusíš po nikom uklízet, pro nikoho vařit, nikomu se zodpovídat, omlouvat, sotva sis odvykla na tolerování cizích nálad, sotva ses stala nezávislá, už máš
začít budovat jiný domov, jinou rodinu? Zase si zvyknout na střídání v koupelně, na špinavé prkýnko, cizí vousy v umyvadle, smradlavé prádlo v koši? Budeš snad muset znova vytahovat z výlevky vlasy po někom jiném, hlásit, s kým a kam večer půjdeš nebo kde jsi vzala na nové boty? Test se stále ještě nevybarvil. Krucifix! Dřeš si pěstí oči. „Kočičko, nechoď ještě domů,“ škemral tehdy poprvé Kuba a lascivně tě hladil po stehně. „Ale já chci jít domů, jenže k tobě, hahá!“ Tehdy ti to připadalo jako nejlepší vtip, co jsi za večer slyšela. A ještě víc tě bavila jeho reakce, když rozšířil oči a zakýval hlavou, jako poslušný pejsek. Vlastně byl tak trochu jako pejsek. Pes Baskervillský. Divokej a huňatej. A slintal. Uběhly další dvě minuty, po padesáté čteš návod na přebalu, koušeš si nehty. Něco uvnitř tebe hlodá, že třeba, snad, možná, by to nemusela být pravda. Tohle se ti určitě už někdy stalo. Třeba když jsi byla ve stresu, nebo když byl úplněk, nebo špatné postavení hvězd, nízký tlak nebo nedostatek hořčíku, nebo... proč si něco nalhávat? Ale ještě pořád tě od definitivního verdiktu dělí několik posledních minut. Možná bys vážně měla sednout k počítači a zjistit něco o potratu. Zvedneš se ze záchodu, utřeš si nos a začneš hledat. Hned druhý obrázek ukazuje pinzetu, která svírá miniaturní růžovou ručičku. Stěží potlačíš zvracení. A pak se zase rozbrečíš. Já jsem taková kráva! No dobře, říkáš si, však s ním o tom nemusím mluvit, je to moje věc! Co je ti do něj? Proč by měl rozhodovat o tobě nebo o tvém případném dítěti? Copak bys byla první, co by šla na potrat? Na obrazovce stále lékařská pinzeta svírá drobounkou dětskou ručičku. Ach ne! Tohle ne! Žádný dědek v bílým plášti nebude trhat miminko na kusy! Copak dnes není dost svobodných matek? Vysmrkáš se a za víčky už vidíš sama sebe, tlačíš kočárek, ofina bojovně do čela, tlačíš s hrdostí a pýchou, samostatná, nezávislá, nepokořená, odbojná, statečná – proud představ přetrhne zvonění mobilu. Ty jsi tehotna?!? Píše Kuba. Kamarádka zkrátka umí držet tajemství. Proc sis nechala koupit tehotenskej test? Píše máma. Pro lékárnice asi lékařské tajemství neplatí. Trik s nejlepší kámoškou zkrátka odhalí každá trochu vnímavější ženská. Krucinál! Říkáš si a teď už brečíš jako želva. Jak tohle řekneš mámě? Připadáš si jako malá holka, co zůstala po škole a teď se z toho musí zodpovídat. Žaludek tě bolí stále víc. Slzy jako hrachy padají rovnou na těhotenský test, který se ještě nevyjádřil.
Zbývá poslední minuta. Muzes mi laskave odpovedet?! Mobil si nedá pokoj. Jako bys slyšela svou matku, polkneš a rozbrečíš se znova. Slyšíš ji, jak křičí, že jsi nezodpovědná, vzpomínáš, na její proslovy s válečkem v ruce, když vztekle hnětla devátý druh vánočního cukroví, zatímco otec luštil křížovku. Nikdy se nevdávej! Nikdy! Do smrti budeš jen uklízet, vařit, žehlit a skákat kolem něho! Posmrkneš, otřeš si oči, vdávat se přece nemusíš. Ne že někdy budeš tak blbá, aby sis nechala udělat děcko, nespíš kvůli těm harantům, dřeš se v práci, aby měli co jíst, co voblíkat a ti nevděční zmetci chodí za školu! Takhle se máma vyjadřovala o údělu rodičovství zpravidla po každých školních schůzkách. Rozeštkáš se nanovo. Zbývají poslední vteřiny. Ten křížek, docela nevinné plus, možná ti připadá spíš jako kříž nad hrobem, jako konečná, ten křížek za to nemohl, ale ty s ním mrštíš do protějšího koutu, běžíš ho nakopnout a vztekle po něm dupeš, pořád a pořád, agónie, vztek, agrese, všechny ty roky, co jsi měla akné a neměla kluka, co jsi musela babičce vyškrabávat kuří oka, uklízet po mladším bratrovi, všechny ty probdělé noci, předstírané orgasmy, menstruační bolesti, všechno, co tě štvalo, od panovačné matky, přes Kubovo chrápání, užvaněnou kamarádku, nedostudovanou vysokou, přesčasy v práci, buzeraci od nadřízených až po všechny ty nesplněné plány se teď převtělily do maličkého černého křížku. The Ende, Das Ende, La fin. Defnitivní verdikt. Dupeš, bušíš pěstmi, zuříš, vrčíš, křičíš, nadáváš a ani si nevšimneš, že kdosi odemkl dveře a teď na tebe kouká. Je to Jakub. Tváří se ustaraně a trochu pitomě, v ruce žmoulá sáček s mandarinkama. „Ty jsi tady?“ Zeptáš se celkem zbytečně. „No přece tě v tom nenechám samotnou,“ usmál se plaše a nervózně přešlápl. „V tom budu stejně jen já, ty nebudeš mít břicho jako balón, návaly, ranní zvracení, zácpu, bolavý prsa, šílený chutě, ty nebudeš vypadat jako velryba, nebudeš mít vytahanou kůži ani strie, ty, ty, ty.“ „Já vím, já vím,“ obejme tě nemotorně. Ani se nepřevlíkl, pořád smrdí hospodou. „Prd víš,“ huhláš do jeho mikiny a utíráš si do ní nos. „Na“ propustí tě z objetí, „musíš jíst vitamíny, hm?“ Starostlivě ti loupe citrusový plod. „Kubo, co budeme dělat?“ Skoro šeptáš. Stojíš tam, ubrečená, s opuchlým obličejem, jen v kalhotkách, neučesaná, nenalíčená, těhotná.
Takhle sis to nepředstavovala, je ti třiadvacet, máš svou pidigarsonku a dva roky pracovního poměru, nezávaznou známost trvající přes rok, máš šanci na mateřské přídavky a místo ve školce. Máš hysterickou matku, tedy potenciální babičku, nezodpovědného přítele, jehož hraní na taťku nebude bavit víc, jak půl roku, máš mikrovlnku a rychlovarnou konvici, pod postelí sbírku panenek, co jsi ještě nestihla vyhodit, v posteli máš několik plyšáků, v nočním stolku stejně plyšová pouta na večerní dovádění, máš nezaplacený účet za mobil, máš Ghándího fotku v pokoji a koukáš na ni přes řasy slepené solí a v ten moment si uvědomíš, že nemáš sílu ten maličký shluk buněk ve své děloze dostat násilím ven teď ani přespříští úterý. Nedokážeš si představit pinzetu s namodralou ručičkou tvého mimina. Sáhneš si nevědomky pravačkou na břicho, je trochu nafouklé, ale žádné velké změny neregistruješ. Popotáhneš. Zoufalství a vztek opadly. Ovineš podbřišek i druhou rukou. Už je to pryč, jsi klidná, přestála jsi ten zlomový okamžik, kdy jsi měla chuť si radši vrazit dvě babiččiny pletací jehlice do břicha, když sis chtěla pustit plyn, když už ses viděla, jak se druhý den po porodu kradeš s dítětem v sáčku ze supermarketu ke skládce nebezpečného odpadu. Jakub tam pořád ještě stojí, na tvoji předchozí otázku jen zmateně krčí obočí. Ale ty nečekáš na odpověď, teď už to víš. Odteď se ti život otočí vzhůru nohama, odteď se budeš čím dál tím víc přibližovat obrazu své strhané, uřvané, nespokojené matky. Víš, že ti bude hůř a hůř, že ti ten drobeček podlomí zdraví, vysaje ti z těla všechnu sílu, krásu a energii, že tě bude v noci budit a ve dne unavovat, že tě bude trápit a zlobit, že ti bude lhát a čím bude starší, tím víc tě bude nesnášet, až mu přijdeš stejně mimo a trapná, jako ti právě teď připadá tvoje máma. Víš, že na něj budeš křičet, budeš mu nadávat, bude tě stát spoustu nervů a práce a vezme ti nejhezčí léta života. Ale stejně tak dobře víš, že už od tohoto okamžiku ho budeš velmi hluboce milovat, tak, jako jsi nikdy nikoho nemilovala, víš to už teď a budeš to vědět až do smrti.
