Cesta do Lotyšska, aneb s Di-Xl až na kraj světa a zase zpátky
Di-Xl, tajemná zkratka, která mě, řadového zaměstnance Knihovny města Ostravy, zavedla až do dalekých pobaltských krajů. Pojďme si o ní něco povědět… Ale jak začít? Mám kolem sebe házet moudra o celoživotním vzdělávání v knihovnách? Nebo mluvit o nově navázaných kontaktech v nezvyklém a podnětném prostředí? Vypíchnout návštěvu supermoderní Lotyšské knihovny? Nebojte se, i na to dojde. Ale nejprve trochu zápisků nezkušeného cestovatele ztraceného ve velkém světě… *** Budík zvoní v nekřesťanskou hodinu. Je to vlastně už noc nebo ještě podvečer? Několik káv a studená sprcha udělá s nedospalky krátký proces a už v krásných 02:30 sedím za volantem a pádím směrem k Ostravě. Cestou uvažuju, čím jsem se asi provinil (pardon – zasloužil :-), že musím putovat do pro mě zcela neznámé pobaltské zemičky. Určitě spadne letadlo nebo Lotyšsko během těch dvou či tří dnů, co tam budu, obsadí čím dál nenasytnější ruský moloch. Ani se nesnažím oprášit pozůstatky azbuky, které mi ještě straší v nevysmejčených koutech paměti. Jak jsou na tom vlastně s muslimskými extrémisty, bleskne mi hlavou, když parkuju auto mezi paneláky v ostravském Přívoze. Ale ti by mě teď měli trápit ze všeho nejméně. Vysílám krátkou střelnou modlitbičku vstříc nebi za mého obstarožního renaulta. Snad tu na mě na půl cesty mezi ubytovnou a ghetem ještě bude čekat, až se vrátím. Ve tři ráno je město nezvykle tiché, přesto se po chodníku ani ve všední noc nepotloukám sám. Odrážím prosbu podezřelého individua o cígo, následně vodu a do třetice kupodivu o „trochu světla“. Zatvrzuji se a ani nebliknu. Při čekání na tramvaj se na ostrůvku choulím jen já, zasmušilý předdůchodce s diplomatkou, ze které čouhají montérky a podivná existence obklopená igelitkami. Když se k nám připojuje paní středního věku, existence neváhá ani vteřinu a ihned se k ní přitočí se zvídavou otázkou: „Co to tu roste za stromy?“ Když se dozvídá, že kaštany, chvíli odpověď ze všech stran přežvykuje, což se projevuje tím, že z něj co pár minut vypadne hrdelní mantra „kaštanykaštabnykaštany…“ Zkrátka kdo nezažil, neuvěří. I já teď nicméně vím, že nejen New York se může pyšnit titulem „město, které nikdy nespí“. Ostrava také přinejmenším mluví ze spaní a odkopává si peřinu. Soukromý autobus linka Ostrava – Wien Lufthafen má mít stanoviště před obchodním centrem Karolina. Řada neosvětlených obchodů a obří prázdné parkoviště s tu a tam roztroušenými osiřelými nákupními vozíky není zrovna místo, na kterém bych s nadšením trávil volný čas, do odjezdu ve 4.10 však zbývá víc než půlhodina. Kroužím tedy ve stále větších kruzích po parkovišti a sleduji, jak se k předpokládanému stanovišti autobusu pomalu schází zbytek vídeňské osádky. Po několika minutách se osměluji, vyplížím se z náruče noci a na poněkud překvapený hlouček vybafnu originální: „Taky čekáte na autobus?“ Nepletu se, jedna z mírně vyděšených osob, která po mém nenadálém zjevení nervózně svírá kabelku, je kolegyně z Vědecké knihovny. Hned se čeká veseleji. Za zády se nám ozývá šramot a my můžeme být přímými svědky života ostravské noční fauny. Polodivocí zakuklenci v mikinách, ze kterých se line vůně marihuany, se pokoušejí dostat do krmelce v podobě bankomatu. Patrně se ujali osiřelé kreditky a teď se jí snaží poskytnout nový 1
domov. Zběsilé pípání utne třikrát po sobě výstražné zahoukání bankomatu a tak to nakonec vzdávají a stádečko se rozpustí ve tmě. To už přijíždí náš autobus. U řidiče si neprozřetelně říkám o kafe a dalších dvacet minut toho lituju. Pít se to díky teplotě rozžhaveného magmatu nedá a při každém nadskočení mikrobusu mi do dlaní chlístá horká tekutina. Prostě dobrý nápad. Naštěstí po půl hodině se už káva mění z vroucího pekla na poživatelně vlahou a tak mohu upadnout do komatu, ze kterého mě probere až finální zabrzdění před budovou vídeňského letiště. Letiště je ohromné a podivuhodně spletité. Marně se pokouším vzpomenout, jak probíhalo odbavení během mé poslední cesty letadlem. Od této pamětihodné události mě dělí cca třicet let. Jsem si téměř jistý, že se tehdy nedělaly takové ciráty s mobilními telefony, tablety a snad ani opasky. I šampón a deodorant jsme si mohli vzít na palubu. Ale doba se změnila a chápu, že dnes na sebe nikdo nevezme riziko, že bych si z tuby od zubní pasty, role toaletního papíru a mobilu uplácal na palubě štangli dynamitu. Do letadla usedáme už i s třetím členem naší české skupiny tentokrát z kroměřížské knihovny. Snad předletová nervozita zapůsobila natolik silně, že jsme si všichni tři potykali a chováme se k sobě celkem družně. Dva kilometry nad zemí nechce nikdo umírat sám. A hned jsem i přímým účastníkem jedné z mnoha leteckých radostí - nejen že nesedím u okénka, ale navíc si cestující přede mnou udělala opravdu velké pohodlí, sklopila sedačku do vodorovna a amputoval mě tak od kolen dolů. Naštěstí utrpení trvalo pouhé dvě hodiny, během kterých se mi i povedlo utrhnout pár pohledů z okna a kolega z Kroměříže se uvolil vycvaknout mi malý lesklý kousek Baltu.
Konečně se mi pod nohama nerozprostírá jen vzduch obohacený o stopové množství mraků a sem tam nějakého toho racka. Líbám lotyšskou hroudu a vykračuji vstříc novému dobrodružství, 2
naneštěstí po opuštění letiště ihned zabloudíme a trvá další čtvrt hodinu, než naše zmatená skupina nachází ten správný autobus. Popravdě už toho máme všichni dost a tak se po dokodrcání do centra lotyšské metropole Rigy pídíme už jen po tom, kam složit hlavu. Kupodivu i na krátké cestě od zastávky k hotelu se nám podaří zabloudit. Jedno náměstí procházíme asi třikrát, a poznáváme tak historické památky města opravdu zevrubně. Konečně nám hotel Justus otevírá svou náruč a já se rozhodnu velkoryse ignorovat opravdu svébytný vkus designéra. Lhostejně míjím na dřevo obroušený barokní nábytek i plastiky ze smotaných řetězů od kola. Na pokoji se během dvou hodin pokouším dohnat šestihodinový spánkový deficit. Musíme přece užít krás hlavního města, dokud je čas. Zítra nás čeká náročný program.
3
Riga toho však bohužel mnoho k nabídnutí nemá. Pěkné město, co do koncentrace památek srovnatelné s každým druhým českým okresním městečkem. Jeho svébytnou architekturu dotvářejí ocelové konstrukce potažené zelenou síťovinou, které jako podivná plíseň obepínají mnoho jinak hezkých, ovšem zchátralých historických budov. Fascinující je pro mě symbol svastiky, který se objevuje snad na všem od pletených ponožek na tržišti po „folklórní“ výzdobu restaurací. Na jednom z náměstíček si naše skupinka dává typicky lotyšský sendvič. S hrůzou zjišťuju, že budu patrně jediný, kdo pije pivo. Kroměřížák cucá kolu, ostravská kolegyně máchá pytlík s čajem. Nu což, o to více piva zbyde na mě. Ovšem po prvním loku ze sklenice bez pěny už si nejsem tak jistý, jestli to bude výhra. Příjemně unavení ještě chvíli bloumáme městem, sem tam narazíme na originální sochařské dílko z železného šrotu, případně monstrózní žulové partyzány, až nás kroky zavedou k mohutnému toku řeky Daugavy. Voda černá jako bota v sobě patrně skrývá i nějaký život. Soudím tak podle osamoceného rybáře, který se na promenádě nad řekou proplétá mezi chodci a cyklisty a vehementně přitom mává prutem. Kus přes řeku se rýsuje několik supermoderních mrakodrapů ze skla a oceli a samozřejmě i cíl naší cesty – obří skleněná hora Lotyšské národní knihovny. Ale prozatím si od všeho shonu, cestování a kongresů dám minimálně na deset hodin pauzu. Po krátké hře s titulem „jakpak se asi v hotelové koupelně rozsvěcuje světlo“ upadám do kómatu.
4
5
6
Ze kterého mě probírá až budík. S kroměřížským kolegou do sebe naházíme zhruba čtvrtinu švédského stolu. Mě se podaří přihodit na talíř smaženou chobotnici, což žaludek nekvituje jako tu nejlepší volbu, ale zapřu se a mírně zelený ve tváři vyrážíme v doprovodu Martina Barny ze společnosti Sedukon na kongres Di-Xl.
Budova knihovny se před námi tyčí jako druhé Hradčany. Kroměřížský kolega poznamená, že díky příhodnému tvaru a skokanským můstkům by se knihovna dala v zimě pronajímat jako sjezdovka, mě zas skleněná hora díky podivné korunce na vrcholu připomíná hrad z disneyovské znělky. Musím přiznat, že architektonický záměr mi alespoň prozatím poněkud uniká. Svébytná forma se snad dá vysvětlit tím, že ačkoliv knihovna sama stojí sotva pár měsíců, návrh na ni je starý přes dvacet let. V době těsně po pádu železné opony vznikaly i u nás leckdy pěkné splácaniny. Zevnitř už ovšem mluvíme o něčem zcela jiném. Moderní a účelný design, sklo, ocel a světlé tvrdé dřevo. Pompézní vstupní hala by spolkla možná dvě fotbalová hřiště. Otevřené schodiště protíná budovu od přízemí až pod skleněnou střechu. My ovšem míříme do podzemí. Nová knihovna skýtá jejím uživatelům mnoho nových prostor, pro které se teprve hledá to pravé využití. Míjíme raut jakési počítačové společnosti a jsme usazeni v prostorově velkorysé přednáškové hale. Podle zběžného přepočítání jedné z deseti, které jsou k dispozici. Účast na konferenci Di-Xl není tak valná, jak jsem očekával. Strategicky zvolené místo naší české skupinky je tak nakonec docela na ráně. Jeden z organizátorů akce nám v krátkosti nastíní cíle a východiska projektu. V Di-Xl (Dissemination - Exploitation) jde o spolupráci knihoven se společnostmi zabývajícími se celoživotním vzděláváním v celé šíři jeho spektra od jazykových či počítačových kurzů po specializovaná školení jako například bezpečnost práce či vypracovávání 7
grantových žádostí atp. V překladu jde doslova o šíření (dissemination) a využití (exploitation) informací, postupů a hmotných artefaktů (učebnic, skript, programů, filmů…), které nezbytně takové činnosti doprovázejí. Knihovny v tomto směru mohou sloužit jako archiv výsledků jednotlivých projektů, ale přirozeně by bylo efektivnější využít všechny jejich prostředky. Mohou se tedy na projektech podílet jako propagátoři, kurzy se mohou konat v jejich prostorách a do všeho mohou být začlenění i knihovníci a přirozeně také technické a znalostní zázemí knihoven. V současnosti k podobné spolupráci ovšem dochází spíše zřídka. Cílem několikaletého projektu tedy bylo zjistit proč a pomocí cílených akcí vyzkoušet, nakolik by taková spolupráce byla pro obě strany přínosná.
Místa za řečnickým pultem se zmocňuje zástupkyně nizozemské knihovny v Bredě. Problémy a výzvy, s nimiž v určitých částech města bojuje KMO mi rázem nepřipadají zas tak palčivé. I přes fakt, že Breda je malé městečko, musí dnes a denně bojovat s tím, jak se co nejúčelněji zapojit do boje s negramotností, nezaměstnaností a obecně začleněním převážně muslimské přistěhovalecké minority do běžného provozu. Zájemcům se snaží například s pomocí počítačových kurzů pomáhat ve zvýšení kvalifikace na trhu práce. Knihovna zde slouží jako neutrální půda, která snáze dosáhne na skupiny, které by jinak třeba i z prostého pocitu studu nikdy nepřiznaly, že mají problémy s funkční gramotností či základy ovládání PC. V sekci konference nazvané Best Practices se prezentují jednotlivé účastnické země, potažmo knihovny se svými úspěchy či neúspěchy s jednotlivými zkušebními projekty. Česká strana je zastoupena společností Sedukon. Jejich výsledným počinem byly záložky sloužící jako poutač a informační zdroj k různým vzdělávacím činnostem. Jako další výstup prezentovali webové stránky sloužící k zacvičení nových zaměstnanců v oblasti bezpečnosti práce. Online 8
jazykové kurzy, s nimiž se rovněž počítalo, byly nakonec z projektu díky různým potížím bohužel vyčleněny. Srbům se povedlo realizovat hned několik zajímavých nápadů. Věnovali se práci s nezaměstnanými, učili je, jak správně sepsat curiculum i práci s informačními zdroji. V další fázi se pomocí e-kurzů zaměřili přímo na knihovníky, které školili v digitalizaci kulturního dědictví země. V rámci akce nazvané Miss representation se věnovali pozvednutí role ženy ve společnosti. Genderová rovnoprávnost byla spolu s bezpečností práce, interkulturní komunikací a využitím IT pro učení jedním ze základních pilířů Di-Xl projektu. Důraz byl kladen hlavně na důležitost celoživotního vzdělávání a občanskou angažovanost žen. Kurz Languageee zase spojil dohromady mladé studenty VŠ, kteří v rámci svého volného času učili v prostorách knihovny zájemce svůj rodný jazyk. Další zúčastnění pocházejí z Řecka. Pracovníci knihovny se v rámci projektu Terno zaměřili na řešení romské problematiky v oblasti města Ilion. Knihovníci se soustředili na mladší generaci, pro kterou uspořádali několik exkurzí do knihovny, workshopy a další návazné akce. Knihovny byly zásobeny novými dokumenty lákavými pro dětské čtenáře a na celé věci se podílely rovněž rozsáhlou informační kampaní. Dále se představil zástupce Evropské asociace pro vzdělávání dospělých, který prezentoval práci svého úřadu v rámci EU. Soustředil se hlavně na objasnění krize současného vzdělávání dospělých, na kterém má podíl současná ekonomická krize a nedostatečné docenění neformálního vzdělání, které nevede k titulu či akreditaci. Stejnou měrou se ovšem projevuje konkurence masmédií, PC a internetu, které nám ukrajují čím dál větší podíl z volného času. Ve workshopové části se naše česká skupinka trhá a my tak máme možnost vyzkoušet si v praxi aktivní znalost angličtiny. S kolegyněmi z řecké a italské knihovny společně vymýšlíme jednotlivá pro a proti spolupráci LLP společností (life long learning programme) s knihovnami. Pro mluví jistě stabilní síť knihoven, kterou lze pro podobné účely snadno využít, fungující systém práce s informacemi, technické zázemí a profesionalita knihovníků stejně jako osobní a cílený přístup, který mohou zaměstnanci při propagaci LLP zapojit. Nicméně zdá se mi, že v tomto ohledu knihovna více dává, než dostává, ačkoliv práce s informacemi, vzdělávání a shromažďování výsledků takovéto činnosti je jistě nedílnou součástí knihovnické práce. Jedním z velkých schodů, které je třeba při vzájemném navazování kontaktů překročit, je do značné míry odlišná terminologie knihoven a managerů LLP. Také použití ISBN a ISSN není pro výsledky různých projektových materiálů zcela samozřejmé. Chronické podfinancování by se podle některých účastníků dalo řešit právě navázáním spolupráce knihoven s LLP a vyhlášením společných projektů, na které se dají dále čerpat prostředky z místní samosprávy či EU. Po závěrečném rozdělování cen za „Excelenci při propagaci celoživotního vzdělávání“ (kolega z Kroměříže je značně překvapen) se ještě účastníci projektu vzájemně trochu poplácají po zádech v panelové diskuzi. Po ukončení konference jsme se mohli těšit ještě na prohlídku nové národní knihovny. Vpravdě monstrózní budova ze skla, oceli a ušlechtilého dřeva je novým zážitkem nejen pro návštěvníky, ale i pro samotné zaměstnance. Přibyla jim spousta práce, mezi kterou patří i pořádání pravidelných prohlídek pro případné zájemce. To vše při běžné knihovnické práci a se stávajícím počtem zaměstnanců. I z tohoto důvodu jsme vděční za čas, který nám jedna z knihovnic věnuje. 9
Vyhlídka z vrcholu „disneyovské korunky“ je opravdu úchvatná.
10
Jednotlivá patra jsou propojená schodišti, eskalátory a výtahy. Popravdě po několika patrech jsem se přestal orientovat, v které části budovy se zrovna nacházíme.
11
Nic pro osoby náchylné k závrati.
12
13
14
Ředitelská zasedačka.
15
PC učebna pro zaměstnance.
16
Jedna z designových zvláštností knihovny. Staré tisky slouží nejen jako dekorace. Na vyžádání jsou přístupné i čtenářům z řad odborné veřejnosti.
17
Vzácný starožitný globus, kvůli kterému musela být demontována část bezpečnostní stěny.
18
Světlovody vedou z koruny knihovny a zajišťují dostatek světla i v případě výpadku elektřiny.
19
20
4,5 milionu dokumentů, kterými NK disponuje, nejsou k dispozici k volné výpůjčce. Knihovna funguje na principu studovny. Čtenáři mají rovněž možnost využívat studijních koutků s vybranými tituly.
21
Po náročném dni následuje neméně náročná večeře se zaměstnanci Sedukonu :-) Bouřlivá oslava zdárného uzavření projektu končí v 9.00 večer, jelikož letadlo druhý den na nás určitě nepočká. Jedna z nejfotografovanějších pamětihodností Rigy Dům Černohlavců.
22
Katedrála
23
Naše skupina: Jiří Sláma a Martin Barna ze Sedukonu, Monika Oravová z SVKOS a Petr Dvořák z knihovny Kroměříž.
24
A tady už sedím na křídle a užívám si úžasný prostor pro nohy. Trochu mi to kazí jen cedulka s instruktáží, co přesně dělat, až se budeme řítit jako bezmotorová cihla k zemi.
Konference Di-Xl byla jistě zajímavým zážitkem nejen pro svou exotickou lokaci. Myšlenka spolupráce vzdělávacích společností s knihovnami je zajímavá. Je však třeba podchytit některé detaily a učinit nabídku LLP zajímavější i pro knihovny. Nicméně zkušenosti z několika evropských zemí ukazují, že to jde. Nedá se samozřejmě z mé pozice pozorovatele říci, který projekt dopadl opravdu úspěšně a kde se jeho realizátoři jen oháněli potištěným papírem a několika fotkami. Bližší spolupráce institucí, z nichž každá se zaměřuje na vzdělávání, shromažďování znalostí a jejich další šíření, se však zdá být jako zcela logický krok. Jen z knihovníků by se nejspíše museli stát do značné míry organizačně schopní manageři, kteří se neztratí v dravém proudu komerčního vzdělávání.
Mgr. Petr Schink
25
