4. TŘÍDA Duník Štěpán, Kozlík Martin 1999/2000 ÚVOD Celá základní škola se sestává ze dvou objektů v Praze. Na této základní škole jsou zřízeny výběrové jazykové třídy, mezi něž patří i naše 4.A. PASPORTIZACE TŘÍDY Třída 4. A, ve které jsme sbírali materiál pro naši seminární práci se nachází na druhém patře školní budovy. Při vstupu do třídy zaujme každého návštěvníka, na vnitřní straně dveří vylepené, desatero dětského kolektivu. Uvedená pravidla shrnují zásady chování žáků v dětském kolektivu, k vyučujícímu, návštěvám během jejich pobytu ve škole. Vstoupíme-li do třídy a zůstaneme ve dveřích stát, nacházíme se v blízkostí pravého rohu dlouhé stěny, naproti sobě máme dlouhou stěnu s okny, po naší pravé ruce čelní kratší stěnu tvídy a po levé ruce zadní kratší stěnu třídy. Na čelní straně v levém rohu je, za katedrou slečny učitelky, ve výšce umístěná televize, vpravo od ní je tabule. Mezi tabulí a umyvadlem v pravém rohu je na zdi připevněn veliký strom z látky, na kterém sedí sovy. Tato dekorace je dětským výtvorem v rámci pracovní výchovy. Vedle umyvadla jsou vstupní dveře do třídy. Dále jsou pak na stěně zavěšeny nástěnky s nejrůznějšími zajímavostmi souvisejícími např. s výukou, přírodou, zábavou a dalšími. Větší místo na nástěnkách však zaujímají listiny se sportovními výkony každého člena třídního kolektivu. V pravém rohu této stěny je stolek s počítačem, klavír a bubínek. Přibližně uprostřed zadní stěny je zavěšena nástěnka s výlučně hudební tématikou, před ní je na zemi položen zelený koberec obdélníkového tvaru. V rohu v blízkostí oken je několik jednoduchých skříní, ve kterých jsou uloženy knihy - beletrie, učebnice, dětské hry, pomůcky pro výuku a třídní kronika. Na zbývající dlouhé stěně jsou umístěna tři šestidílná okna, která bývají vyzdobená nejrůznějšími motivy. Uprostřed třídy jsou rozmístěny lavice, vždy pro dva žáky, ve čtyř řadách, přičemž v každé řadě jsou čtyři lavice. S výjimkou první řady, ve které jsou pouze tři lavice. Třídu navštěvuje 32 žáků, z toho je 20 žáků ženského a 12 mužského pohlaví. Na výuku cizích jazyků se kolektiv dětí půlí podle zvolených jazyků, ostatní předměty absolvují společně. Třídní učitelkou je mladá žena ve věku nepřesahujícím hranici 30 let. Na věk jsme se slečny učitelky neptali záměrně, abychom neporušili pravidla společenského chování a byli důstojnými reprezentanty UK. Tuto ženu jsme ještě považovali za slečnu učitelku, neboť jsme neshledali důkazy manifestující manželský stav. Naše oslovení „slečno učitelko“ se jí nijak viditelně nepříčilo. Tato učitelka vede veškerou výuku ve třídě s výjimkou hodiny tělesné výchovy, kterou vede paní zástupkyně ředitelky školy.
1
SEZNAM HER 1. Baba 2. Baumík 3. Čórkofotbal 4 Fotbal - haki-sak 5. Hovno 6. Housle 7. Hra na flétnu 8. Logik 9 Město 10. Záchod 11. Vybíjená - značková 12. Vybíjená - úkolová POPIS HER 1. Baba Hra se jmenuje „Baba“. Minimální počet hráčů tvoří dvojice zainteresovaných. Pro průběh hry a její celkovou zajímavost je výhodnější zapojení většího počtu hráčů. Účastni se obě pohlaví a jejich vzájemný poměr není přesně určen. Část dětí, které hru nehrají, někdy vystupují jako diváci, ale ve vztahu k probíhající hře nevykazují aktivitu. Hra probíhá ve škole, je nutné, aby měla ohraničený prostor. Z toho vyplývá, že ji lze úspěšně hrát ve školní třídě během přestávky nebo v tělocvičně. Hra je nenáročná na pomůcky, hráč si vystačí s vlastním tělem. Z kolektivu hráčů se vybere jeden hráč, který má na začátku hry „babu“. Výběr „baby“ je možný vícero způsoby: hráči se mohou dohodnout, kdo bude s babou začínat, další možností je zdědění boby z minulé hry, která se hrála např. minulou přestávku a byla přerušena v momentě kdy ji měl dotyčný hráč, ten může, ale nemusí s babou začínat anebo je baba vylosována (zde se do hry zapojuje aleatorický prvek losu zaručující rovnost v možnosti získat babu). Tímto přístupem lze předejít domněnkám o možnosti šikany neoblíbeného spolužáka, dále se eliminují situace, kdy je baba přisuzována např.jedinci s menší motorickou obratností (i když u něj je pravděpodobné, že obdrží babu v následující hře jako první). Ostatní hráči se rozprchnou po vymezeném území. Hráč s babou se jakýmkoliv způsobem pohybuje po území a snaží se dostihnout dalšího hráče. Jakmile je od něj na dotek snaží se mu předat babu. V případě, že se mu to podaří, zbaví se jí a babu předává dostižený hráč. Všichni hráči se mohou pohybovat během, chůzí, skoky. Záleží na uvážení a osobní zkušenosti každého z nich. Předávání boby je velmi důležité. Ještě před zahájením hry se děti dohodnou jakou částí těla se baba předává a jakou částí těla může být přijata. Zaznamenali jsme, že nejčastěji se děti domluvili na předání baby,rukou na hlavu. Pokud došlo k předání boby způsobem, který se lišil od dohodnutého, byl pokus neplatný a hráč se musel snažit dál. V okamžiku, kdy hráč předal babu, ji nemohl ihned dostat nazpět od hráče, kterému ji dal. Hra končí omrzením hráčů, skončením přestávky, zásahem učitelky. Jednotlivý hráč se ze hry může vyloučit říkadlem: „Piky, piky na hlavu já na babu nehraju.“ Vlastní přístup hráčů ke hře je na první pohled rozlišitelný. Promítají se v něm individuální tendence osobnosti, momentální nálada, míra energie, vztahy k hrajícím spoluhráčům, je-li přítomna (nemusí hrát) osoba o níž dotyčný jeví zájem apod. Ovšem, je 2
možné spatřit určité taktické odlišnosti v hraní baby. První způsob je téměř opatrnický, hráč udržuje od “baby" delší distanci a pobíhá spíše v hloučku podobně smýšlejících, kde možnost zasažení klesá s počtem hráčů (hraje na náhodu). Neupozorňuje na sebe, je pasivní. Druhý typ taktiky praktikují hráči, kteří beze sporu věří ve své schopnosti, neboť pobíhají v blízkostí „baby“, pokřikují na něj a provokují, při hře jsou aktivní. Podobnost této hry vidíme v dalších obměnách hry Na babu, různých „vybíjených“, kdy se hráči snaží zbavit svého označení nebo jej předat druhému, v našem případě je označení zastoupené „babou“. Ideu hry je možné spatřovat v pronásledování protivníka a po dostižení v přenesení „čehosi“, co nějakým způsobem tohoto hráče označuje, v tomto případě „baby“. 2. Baumík Hra se jmenuje „Baumík“. Účastní se pouze chlapci, jejich počet se různí, ale minimální je dva hráči. Ostatní děti přihlížejí. Děvčata s touto hrou zásadně nesouhlasí. Baumík je přezdívka z příjmení nejsilnějšího chlapce (myšleno na váhu) ze všech ve třídě, celkově působí pomalým dojmem. Hra probíhá pouze o přestávce ve třídě. Chlapci vezmou Baumíka před tabuli a tam ho začnou pošťuchovat, obtěžovat,,mlátit. Za objekt pošťuchování je vždy vybrán Baumík a nikdo jiný. V tomto případě vidíme ve hře sklon k šikaně. Hra nemá přesná pravidla, jsou povolené všechny možné způsoby fyzického obtěžování. Určité pravidlo jsme viděli v tom, že během hry nemělo docházet k surovostem. Hra končí hlasitým provoláním Baumíka; aby byl konec, že to bolí. Chlapci však nepřestanou ihned, ale až za chvíli. Hra se opakuje nepravidelně, po týdnu, měsíci i více. Přístupy chlapců jsou vlastně dva: jedni preferuji aktivní a blízký, fyzický kontakt, drazí pokukují a pokřikují z povzdáli, nezapojují se do pošťuchování. Baumík přistupuje ke hře také více méně dobrovolně, i přes svou váhu by bez problému zvládl i dva protivníky, přesto do sebe nechá strkat. Podobnost jsme viděli s druhy zápasu, gladiátorství. Příbuznost této hry lze spatřovat určitě se šikanou, nicméně podobné momenty se objevují v různých herních situacích např. ve fotbale, kde na hráče, který má osvojenou určitou dovednost, rychlost, prostě se výkonově liší... jsou nasazováni na jeho bránění třeba dva hráči, je více záměrně faulován atd. Dovednostmi Baumíka jsou chytrost, znalosti a materiální zázemí rodiny z něj činí objekt „zájmu“. Baumík snad z pocitu vlastního podílu na této odlišnosti přistupuje na pošťuchování, i když v jeho moci by bylo zcela toto zastavit, on vše ale udržuje v určité rozumné míře, pro obě strany vyhovující. Hra se opakuje nepravidelně po týdenních někdy až měsíčních přestávkách. 3. Čórkofotbal Hra se jmenuje „Čórkofotbal“. Účastni se více hráčů, nejméně však tří. Jedním z hráčů je dívka, zbytek tvoří chlapci. Dívka je do hry vtažena, aniž by vždy sama chtěla. Jeden z chlapců se účastní zcela dobrovolně, ostatní se spontánně připojují. Hra probíhá ve třídě během vyučovací hodiny. Ke hře je potřebný pantofel, lavice. Chlapec, který se vrací od tabule a míjí v lavici sedící dívku jí z nohy odkopne pantofel. S ní se vrátí do své lavice a s dalšími chlapci si pantoflem kopou pod lavicí tak, aby byla dívka co nejdelší dobu bosá. Ta se jim v tom samozřejmě snaží zabránit. Chlapec, který dívce ukradl pantofel se s ním dostane do lavice za pomocí driblingu pravé 3
a levé nohy. Je nutné, aby vzal pantofel dívce, která sedí v lavici v bezprostřední blízkostí jeho lavice. Jinak by se nemohla zapojit do hry. Chlapci si začnou pod stolem přihrávat, každá přihrávka musí směřovat přes dívku, aby měla možnost získat pantofel nazpět. U hry je nutné zachovat mlčenlivost, aby nedošlo k prozrazení. Hra se ukončí tím, že dívka získá nazpět pantofel nebo z příkazu učitelky. Taktika hraní záleží na motivaci hráče (je určitě větší, když se mu ONA líbí, když o ní soupeří s více spolužáky...) dále na kopací technice a spolupráci. I v této hře jsou dva typy hráčů: spoléhající na náhodu a aktivní. Do druhého typu lze zařadit hráče, kterému je dívka bez pantofle sympatická. Podobnost této hry jsme shledali ve fotbalovém bagu. Myslíme si, že hra slouží k tomu, aby aktéři získali obdiv a uznání od ostatních. Zároveň je tu okamžik, kdy chlapec, který hru začal, se může takto dostat do blízkosti dívky, která je mu sympatická, upoutat její pozornost a projevit tak nepřímo svoji náklonnost k ní. 4. Fotbal - haki-sak Hra se jmenuje „Fotbal - haki-sak“. Účastní se větší počet hráčů, přinejmenším však čtyři. Hráči jsou vyloženě mužského pohlaví. Ostatní děti z třídního kolektivu se do hry nijak nezapojují, ani jako diváci. Hra probíhá ve třídě o přestávce. Hraje se v přední části třídy před prvními lavicemi. Jednu branku tvoří bačkory někoho z hráčů a druhá je z výklenku pro umyvadlo. Hřiště je tedy vymezeno přední stěnou, lavicemi, brankou před katedrou a umyvadlem. Hlavní pomůckou je míček typu haki-sak. Hráči se rozdělí do dvou družstev a hrají klasický fotbal. Hraje se bez brankářů, všichni hráči jsou v poli. Míček se může kopat pouze po zemi, povoleno je hraní nohou. Další fotbalová pravidla se v této hře neuplatňují. Hra končí s koncem přestávky nebo příchodem učitelky do třídy. Zvítězí družstvo, které v okamžiku skončení vstřelilo více gólů. Do družstev se hráči rozdělí podle kamarádských vztahů, anebo se určí dva kapitáni (nejlepší hráči, většinou se shodují s aktéry hry “Hovno") a ti pak střídavě vybírají členy svého týmu; k možnosti rozlosování hráčů, u této konkrétní hry, naši chlapci nikdy nepřistoupili. Zdá se jim spravedlivější vědomé rozdělení dle schopností než podle náhody.
4
Taktika vychází z individuálních schopností hráče a jeho spoluhráčů, z míčové techniky a herních zkušeností. Při útočení musí zůstat vždy alespoň jeden vzadu, aby při případném protiútoku protivník nešel sám do branky. Někdy je lepší zkoušet střílet z větší vzdálenosti, jindy spíše nahrávat si a doklepávat míček zblízka do branky... Způsobů a možností jak hrát je spousty. Také v této hře najdou uplatnění hráči s aktivním přístupem (hráči s dobrou technikou, dobrým fyzickým fondem) a hráči spoléhající na náhodu. Tito hráči hrají ve svém družstvu, radují se ze vstřelené branky, ale aktivitou nehýří. Nevyhledávají souboje, když se proti nitra řítí protihráč v nejlepším případě se proti němu postaví a spoléhají, že se celá situace vyřeší nějakým způsobem, který bude vyhovující pro jejich družstvo. Podobnost vidíme v soutěžích, kde rozhodují vstřelené branky, koše jako např. fotbal, házená, hokej basketbal a další. Za původní základ hry je možné považovat starý mýtus pojednávající o sporu vlastnictví slunečního kotouče mezi dvěmi frátriemi. Podobná klání jsou známa z mladší historie - viz Soutěž o nadvládu jednoho města nad druhým na další kalendářní rok, kdy se hrála obdoba našeho fotbalu atd. 5. Hovno Hra se nazývá „Hovno“. Účastní se dva hráči, v tomto případě se jedná o dva chlapce. Zbytek třídního kolektivu se stává diváky, nejprve nejbližší okolí, později celý kolektiv. Hra probíhá ve třídě během vyučovací hodiny za přítomnosti učitelky. Ke hře je potřebná pouze lavice. Tuto hru hrají pouze dva hráči, kteří spolu sedí v jedné lavici. Hra začíná tak, že jeden z hráčů vysloví slovo „hovno“ co možná nejtišeji. Následuje odpověď druhého hráče, který stejné slovo zopakuje, ale přidá na síle hlasu. Oba hráči se s přesnou pravidelností střídají, vyslovují stejné slovo a zvyšují hlasitost. Okolí hráčů postřehne hru až při určité hlasitosti, postupně se o hře dovídají i děti ve vzdálenějších lavicích. Reakce dětí jsou různé. Dívky naoko hru zavrhují, pohoršují se. Ostatním chlapcům se hra zamlouvá. Dohromady celý kolektiv čeká jak hra skončí, jak se zachová učitelka. Začínající hráč musí vyslovit slovo velmi tichým hlasem, aby měl druhý hráč možnost zesílit hlas při vyslovení stejného slova. Druhý hráč zesílí hlas pouze nepatrně, aby byla hra co možná nejdelší. Mezi jednotlivými výměnami hráčů jsou různě dlouhé pauzy. Délka těchto pauz je závislá od strategie hráčů. Hra končí tím, že jeden z hráčů už není schopný vyslovit slovo hlasitěji než druhý, nebo hru ukončí sama učitelka. Strategie se uplatňuje především v pauzách. Hráči neustále sledují pohyb učitelky, využívají jejího postavení zády ke třídě, zaměřenosti k jiným dětem. Umně využívají zákryt za zády spolužáků, kteří sedí před nimi, vlastní mimiky. Strategii uplatní též při zvyšování hlasitosti, mohou tím donutit druhého hráče ke skončení hry, neboť ten již nebude schopný zvýšit hlasitost slova „hovno“. Zároveň se však oba hráči kontrolují, aby zvyšování hlasitosti nebylo příliš rychlé. Hra by v takovém případě nabrala rychlý konec. Podobnost jsme s žádnou hrou nezaznamenali. Na otázku proč děti hrají tuto hru se pokusíme odpovědět v rámci analýzy vybrané hry. 6.Housle Hra se jmenuje „Housle“.Účastní se větší počet hráčů, minimálně šest. Hrají pouze chlapci. Ostatní děti se do hry nijak nezapojují. Hra probíhá v přední části třídy před lavicemi o přestávce. Ke hře je zapotřebí míčku typu haki-sak. Hráči si stoupnou do kola a pažemi se drží kolem ramen. Jeden z hráčů stojí uprostřed kola
5
a snaží se míček vykopnout skrz kolo ven. Hráči v kole se mu v tom snaží zabránit. Když hráč uprostřed míč vykopne ven, jde na jeho místo hráč, kterému míč prolétl okolo jeho pravé části těla. Je povolené kopat do míčku pouze nohou. Míč se může kopat maximálně do výšky pasu hráčů v kruhu. Ti se musí držet pažemi kolem ramen a míč mohou zachytávat zbývajícími částmi těla. V případě, že se podaří hráči prokopnout míč kolem ven, vystřídá ho hráč po jehož pravé straně míč letěl. Výběr hráče, který je uprostřed, je obdobný jako fotbalu popsaném výše. Taktika hry je závislá na kopacím umění dotyčného, ten se snaží oklamat tělem bránící hráče tak , že se staví k míčku jakoby jej chtěl vystřelit určitým směrem, logicky se bránící hráči v předpokládaném směru letu míčku nastaví tak, aby míček neprošel, jenže takto vznikají nechráněná místa, kudy nyní hráč uprostřed může míček prostřelit ven. Je ovšem možné, není-li hráč dobrý v mířené střele, míček nakopnout vší silou, nebo s falešnou rotací, a spoléhat na jeho náhodný průnik ven. Opticky se nám jevil úspěšnější postup zamýšlený nežli náhodný nákop. Z uvedeného je zřejmé, že hráč může použít jak zamýšlenou akci, tak náhodný kop. Rozhoduje se podle vlastních schopností a jeho aktuálního fyzického a psychického stavu. Na druhé straně je zajímavá aktivita hráčů v kruhu, kteří se snaží zabránit průchodu míčku kruhem ven. Záleží na jejich schopnostech, koordinaci pohybů, předvídavosti rychlosti, obětavosti atd. V neposlední řadě záleží na tom, jak jsou hráči schopní a ochotní vzájemně spolupracovat. I zde mohou být již výše zmiňované dva typy hráčů. Idea spočívá v tom, že hráč se snaží zbavit svého míčku, „černého Petra“, „baby", a ostatní, pokud mu v tom nebrání, tak mu alespoň nepomáhají. Podobnost hry vidíme s hrou „Na babu“, fotbalem, vybíjenou. 7. Hra na flétnu Hra se jmenuje „Hra na flétnu“. Minimální počet hráčů na flétnu je čtyři. S přibývajícím časem hráčů přibývá. Ve hře se účastní dívky jako hráčky na flétnu a chlapci jako diváci kverulanti. Hraje se v zadní části třídy na zeleném koberci během přestávky. Jako pomůcky jsou potřebné stojany, notové zápisy, flétny. Nejdříve hrála čtyři děvčata různé lidové písničky, postupně se k ním přidávaly další dívky. Chlapci.se děvčatům smáli, že hrají takové písničky, přáli si zahrát píseň „Baráky“. Neustále dělali na děvčata grimasy a všelijak se pitvořili. Děvčata jim nakonec požadovanou píseň zahrála. Hra probíhala spontánně bez pravidel. Určitá pravidla byla v pouze v případě hry na flétnu. Děvčata představovala hudební těleso při svém koncertním vystoupení, chlapci pak publikum. Strategii hry je možné vidět v dožadování chlapců o zahrání písně a chování děvčat, kdy si nejdříve hrála svoje oblíbené písně a potom se uvolili chlapcům zahrát jejich píseň (analogie přídavku na konci koncertu či divadelního představení). Podobnost jsme viděli v dalších činnostech uměleckého směru s přídavky pro diváky. Dívky hrající na flétny představovaly určitou obdobu slavnostní situace, která vyžadovala vhodné, přiměřené chování. Chlapci v tuto chvíli vystupovali jako “šašci" a celou situaci parodovali. Podobných příkladů a situací jsou dějiny plné, jeden cosi dělá, druhý se jej snaží vyprovokovat k čemusi a ten první se nějak zachová. Bližší porovnání je možné s divadelními a pouťovými parodiemi ze starého Řecka na téma např. životy panovníků, bohů.... 8.Logik
6
Hra se nazývá „Logik“. Této hry se účastní pouze dvě děvčata. Hraje se bez diváků. Hra probíhá ve třídě o přestávce. Hraje se na lavici prostřednictvím hry Logik. Jedna z dívek si ukryje na hracím panelu 5 různobarevných figurek. Druhá dívka potom hádá, které figurky a na jakém místě jsou ukryty. První dívka jí napovídá černými a bílými figurkami o správnosti jejího úsudku. Hra končí uhodnutím postavení a barev figurek, nebo koncem přestávky. Tato hra se hraje podle pevně stanovených pravidel výrobce. Jedna dívka hádá postavení a barvy figurek s tím, že druhá jí napovídá umisťováním černých a bílých figurek. Bílá figurka znamená, že figurka umístěná hádající dívkou je správná pouze nesouhlasí její umístění. Černá figurka signalizuje, že barva i umístění figurky souhlasí s původním rozestavěním. Podle tohoto pravidla je možné, aby hádající dívka došla ke správnému výsledku. Záleží na schopnostech hádající dívky. Úplně první krok hádajícího, je čistě náhodný - umístí 5 figurek do dírek pro ně určených a po zasazení černých a bitých figurek druhou osobou, která zadala požadovanou kombinaci, hádající pokračuje v typování barev skrytých figurek. Ted' již vidí, kde se strefila do umístění a barvy , a již logickou dedukcí (se špetkou náhody) umisťuje své figurky do dírek a poopravuje své kombinace až do závěru hry. Dívka, která se snaží uhodnout kombinaci figurek používá především svůj logický úsudek, přesto se však může v některých fázích hry uchylovat k náhodě. Podobnost s další hrou jsme našli jen v některých bodech společenských her,jedná se o různé formy hledání a nápovědy. Hra slouží především k zábavě a k procvičení logického úsudku. Je možné u ní spatřovat podobnost s hledáním pokladu podle určitých indicií a po jejich správném pochopení k objevení pokladu. 9. Město Hra se jmenuje „Město“. Hru hrají čtyři dívky. Hra probíhá ve třídě o přestávce, ve dvou lavicích, které jsou v bezprostřední blízkostí u sebe. Zapotřebí je arch čistého papíru a psací potřeba. Dívky si nadepíší jednotlivé kolonky listu papíru. Kolonky obsahují Jméno, město, stát, rostlinu, zvíře, věc, povolání. Jedna dívka řekne „A“ a začne v mysli odříkávat abecedu, další dívka jí zastaví. Děvčata jsou povinná psát slova začínající na písmeno, na které byla první dívka zastavena. Jednotlivé části hry končí v okamžiku, kdy se podaří některé dívce napsat všechny slova začínající na jedno stejné písmeno. Celá hra končí omrzením nebo skončením přestávky. Část pravidel jsme již zmínili v předešlém bodě. Je nutné zmínit se o udílení bodů za jednotlivá slova. Za každé originální slovo se udili 10 bodů, za shodné slovo 5 bodů, a když některé hráčce slovo chybí a ostatní ho mají a každé je originální, připisuje se jim 20 bodů. Celkový součet bodů na konci hry stanoví celkovou vítězku. Písmena, na která slova začínají se během hry nesmí opakovat. Zde je zajímavý moment výběru písmena, na které se bude vymýšlet. Je zde podobnost s losem, ale jen do určitého bodu, protože každý může odříkávat abecedu různě rychle, pakliže jí dotyčný vůbec odříkává a nepřipravuje si odpovědi na už v duchu vybrané písmeno. Samotné střídání hráčů může mít více variant, mohou se střídat v zadávání podle směru hodinových ručiček, může zadávat vítěz nebo poslední nebo někdo kdo nehraje... Podobnost vidíme s určitými vědomostními hrami. Hra slouží k demonstrování a ověřování znalostí, získáni statusu ve třídě na základě prezentovaných znalostí.
7
10. Záchod Hra se nazývá „Záchod“. Hry se účastní více hráčů, minimálně však dva. Do hry jsou zapojení chlapci i děvčata. Hra probíhá o přestávce ve třídě. Hraje se na lavici prostřednictvím balíčku karet. Karty se rozloží na lavici tak, aby se částečně zakrývaly. Na povrchu a uprostřed rozložených karet se postaví domeček z pěti karet. Pak první z hráčů táhne kartu z rozložených tak, aby neshodil domeček. Pokračuje další a další do té doby než domeček spadne. Pravidla spočívají v tom, že může být najednou tažena pouze jedna karta. Je dovolené druhou rukou přidržovat ostatní karty z rozložených, ale není dovoleno přidržovat domeček. Jestliže dojdou karty na lavici, tahají se karty z domečku. Prohrává ten, komu domeček spadne. Ostatní jsou vítězi. Ve hře se uplatní manuální zručnost, individuální schopnosti jedince, promyšlená strategie tahu i určitá náhoda spojená se stabilitou postaveného útvaru na balíčku rozložených karet. Podobnost této hry vidíme např. s hrou mikádo. Hra slouží k procvičení manuální zručnosti, trpělivosti. Kromě procvičení manuální zručnosti a trpělivosti je zde podobnost s hrami „typu baba“, kdy po sklapnutí domečku karet, dotyčný spadne do hajzlu a je svým způsobem označen (tady smrdí), jinde má již zmíněnou babu. 11. Vybíjená – úkolová Hra se jmenuje „Vybíjená - úkolová“. Hrají ji minimálně čtyři hráči, dívky i chlapci dohromady. Tuto hru hrály děti ve školní tělocvičně, v rámci hodiny tělesné výchovy. Ke hře je zapotřebí míče. Hráč hodí míč po druhém hráči, pokud se míč dotkne druhého hráče a ten ho nechytí je vybitý. Míče se ujme další hráč a snaží se někoho vybít. Hráč, který drží míč se nesmí pohybovat, ostatní se pohybují po vymezeném území. Hráč, který je vybitý ze hry nevypadává. Za své vybití však musí splnit nějaký úkol. Na začátku hry se hráči dohodli, že úkolem bude 10 dřepů. Po dobu plnění úkolu nesmí být hráč vybit, po jeho splnění hraje dále. Hra končí na pokyn učitelky. Důležitým momentem je odraz míče od stěn tělocvičny, může se tak ve hře vyskytnout moment náhody. Hráči jsou dvojího typu podobně jako u „baby“. Ideu hry i podobnost vidíme v dalších druzích vybíjených, hře “Na babu" aj. 12. Vybíjená – značková Hra se nazývá „Vybíjená – značková“ . Hra se hraje ve třídě o přestávce, zapotřebí je bílá křída. Hráči po sobě hází křídou. Hráč hází křídou po ostatních do té doby než někoho zasáhne. Když hráč zasáhne druhého křídou, musí zasažený házet křídou do té doby než někoho také zasáhne. Hráč zasažený křídou byl na svém oděvu označen bílou památkou. Prohrál hráč, který byl nejvíce bílý. Hra končila z popudu hráčů, s koncem přestávky nebo zásahem učitelky. Také v této hře mohou být dva typy hráčů: aktivní a pasivní (spoléhají na náhodu). Uplatnění typů hráčů při hře je shodné s hrou „Na babu“. Podobnost hry vidíme v dalších formách vybíjené, honičce či již zmíněné hře „Na babu.“
8
ANALÝZA HRY „HOVNO“ Pro lepší názornost uvedeme ještě jednou popis hry: Účastní se dva hráči, v tomto případě se jedná o dva chlapce. Zbytek třídního kolektivu se stává diváky, nejprve nejbližší okolí, později celý kolektiv. Hra probíhá ve třídě během vyučovací hodiny za přítomnosti učitelky. Ke hře je potřebná pouze lavice. Hru hrají pouze dva hráči, kteří spolu sedí v jedné lavici. Hra začíná tak, že jeden z hráčů vysloví slovo „hovno“ co možná nejtišeji. Následuje odpověď druhého hráče, který stejné slovo zopakuje, ale přidá na síle hlasu. Oba hráči se s přesnou pravidelností střídají, vyslovují stejné slovo a zvyšují hlasitost. Okolí hráčů postřehne hru až při určité hlasitosti, postupně se o hře dovídají i děti ve vzdálenějších lavicích. Reakce dětí jsou různé. Dívky naoko hru zavrhují, pohoršují se. Ostatním chlapcům se hra zamlouvá. Dohromady celý kolektiv čeká jak hra skončí, jak se zachová učitelka. Začínající hráč musí vyslovit slovo velmi tichým hlasem, aby měl druhý hráč možnost zesílit hlas při vyslovení stejného slova. Druhý hráč zesílí hlas pouze nepatrně, aby byla hra co možná nejdelší. Mezi jednotlivými výměnami hráčů jsou různě dlouhé pauzy. Délka těchto pauz je závislá od strategie hráčů. Hra končí tím, že jeden z hráčů už není schopný vyslovit slovo hlasitěji než druhý, nebo hru ukončí sama učitelka. Strategie se uplatňuje především v pauzách. Hráči neustále sledují pohyb učitelky, využívají jejího postavení zády ke třídě, zaměřenosti k jiným dětem. Umně využívají zákryt za zády spolužáků, kteří sedí před nimi, vlastní mimiky. Strategii uplatní též při zvyšování hlasitosti, mohou tím donutit druhého hráče ke skončení hry, neboť ten již nebude schopný zvýšit hlasitost slova “hovno". Zároveň se však oba hráči kontrolují, aby zvyšování hlasitosti nebylo příliš rychlé. Hra by v takovém případě nabrala rychlý konec. Je důležité povšimnout si, že hra probíhá v průběhu vyučovací hodiny. Hráči si jsou vědomi, že jejím průběhem hrubě narušují samotné vyučování, důležitým momentem je přítomnost učitelky a třídního kolektivu. Hovno je hrou agonální. Vychází z potřeby vymezit si pozice, prostor pro moc. Tento slovní souboj probíhá podle nepsaných, ale dodržovaných pravidel:; Je možné jej přisoudit k čestnému šermířskému souboji, kde se bojovník snaží uplatnit všechno své umění a odvahu, přitom se nesnaží odpravit, protivníka hned prvním výpadem. Ve své době byly souboje zakázané pro možnost úmrtí, v případě této hry je zakázaným prvkem vykřikovaný vulgarismus a to, že se hraje o vyučování. Chlapci v sobě nemohou zapřít archetyp bojovníka. Těmito hranými souboji cvičí jak sebe, tak poznávají schopnosti i slabiny svého kamaráda, bez nějakých větších újem. Tím, že poznají možnosti své i svého druha, mohou pak volit společně vhodné strategie v případných intervencích vůči ním (podle hesla „ve dvou se to lépe táhne.“) V tomto souboji nejde o život, nanejvýš o poznámku a posměch, když je jeden přistižen a kárán. Druhý samozřejmě zažívá pocity vítěze. Významná je přítomnost třídního kolektivu, kdy chlapci hledají u svých vrstevníků možný zdroj obdivu za „odvahu“, kterou svým činem prokázali. Právě z reakce vrstevníků usuzujeme na snahu obou chlapců upoutat na sebe pozornost, obdiv třídního kolektivu. Oba chlapci jsou takovými třídními vůdci, přinejmenším v chlapeckém kolektivu. Dosahují dobrých výsledků ve škole, ale i v pohybových aktivitách. Myslíme si, že mezi nimi není příliš velká rivalita, kdo vyhraje. Jde jim o upevnění jejich postavení ve třídě a ukázat všem, že mají odvahu uskutečnit i „nebezpečné“ podniky. Přesto však může docházet ve zmíněné dvojici ke skrytému minisouboji o to, kdo je skutečným vůdcem třídního kolektivu a kdo je jeho
9
největším pomocníkem, ale o stupínek níže. V rámci analýzy této hry bychom mohli uvažovat o určité analogii s parodováním situací. Již v antickém Řecku docházelo k těmto projevům. Známé jsou například oslavy Boha Dionýsa. Vždy se vyskytli jedinci, nazveme je „šašky“, kteří parodovali, zlehčovali, zesměšňovali situace, vyžadující odpovídající chováni. Vycházíme z toho, že existují situace, na které očekáváme určité společensky přípustné chování. Každý člověk má obecnou představu jak se chovat v divadle, na koncertě vážné hudby a také např. během vyučování ve škole. Z historie známe nejrůznější šašky mocných panovníků, kteří zlehčenou formou prezentovali své kritické názory na cokoliv. Právě s antickými šašky spojujeme naše hráče „Hovna“. Hráči ví, že by se během vyučování měli chovat tak, aby nenarušovali jeho průběh. Přesto se však vyslovením výrazu „hovno“ dopouštějí přestupku, stávají se středem pozornosti (nejprve blízkého okolí, které se rozrůstá), ostatní žáci je pozorují. V tomto okamžiku se do hry zapojuje i prvek mimikry. Hráči svojí hrou zlehčují vyučování. Nutno připomenout, že by se mohlo zdát vyslovení vulgárního výrazu jako projev nespokojenosti s výukou, s osobou učitelky, ale u našich hráčů jde pouze o moment prokázat „odvahu“ a v situaci vyžadující adekvátní chování se projevit zcela opačně. TAXONOMIE HER
Baba Baumík Čorkofotb al Haki-sak Hovno Housle Flétna Logik Město Záchod Vybíjenáúkolová Vybíjenáznačková
2 Více Chlapc Děvčat Společn Paidi Ludu Ago Ale Mimikr hráč hráč i a ě a s n a y i ů 1 1 I I I I 1 I I I I I
I
1
I
I I I I 1' jI I
I 1
I 1 1
I I 1 I 1
I 1 I 1 I
I I
1 1 I
I
I
I
I'
I
I
Interpretace tabulky Z uvedených 12 her se jich společně hraje 6; 4 hrají jen chlapci a dívky hraji samy 2 hry. Důležitý je fakt hraní her s velkým zastoupením pravidel, z celkového počtu 12 her se jen dvě hrají s minimem pravidel (v porovnání s ostatními). Tyto dvě hry („Baumík“ a „Čórkofotbal“) se hrají také velmi málo oproti ostatním. Otázce častosti, popř. cyklickému opakování her věnujeme prostor; i když není zmiňována v tabulce. U děvčat je nejvíce preferována hra „Město“ (hraje se denně), u chlapců „Haki-sak“ a „Housle“ (taktéž se hraji denně). Ze společně hraných her se nejčastěji hraje „Záchod„ a „Baba“ (denně), nejméně často se hrají výše zmíněné hry „Baumík“ a „Čórkofotbal“; „Baumík“ se hraje zhruba lx za 14 dní a více, „Čórkofotbal“ jednou týdně až jednou za 14 10
dní. Hry, které hrají děvčata, jsou všechny složité, náročné na empirické znalosti, logiku. Chlapci hrají tři hry co se týče pravidel složitější (ludus) a jednu elementární (paidia). Chlapecké hry jsou založeny jen na fyzických dispozicích a obratnosti. Společně hrané hry jsou vyloženě sportovní, náročné na obratnost, vyjma hry “záchod", kde nejdůležitějším prvkem je jemná motorika a koordinace pohybů prstů a rukou. Co se týká počtu hráčů, kteří se účastní, je počet téměř vždy větší než dva, pouze u dvou her („Logik“ a „Hovno“) je počet omezený pravidly jen na dva aktéry. Otázku diváctví jsme nerozebírali, protože u všech her se diváci vyskytují. V naprosté většině hrají žáci hry agonální, jen jedna se nechá posoudit jako aleatorická a jedna jako mimetická. Nicméně v každé hře se objevují ,alespoň ve zlomcích, prvky aleatorické, agonální i mimetické .
11
ZÁVĚR Domníváme se, že jsou vytvořeny vhodné podmínky proto, aby třída fungovala jako dobrý kolektiv. Přispívá k tomu charakter celé školy, jedná se o školu výběrovou s rozšířenou výukou cizích jazyků. Myslíme si, že právě fenomén výběrovosti třídy hraje důležitou roli v tom, že děti provozují hry s určitými pravidly. Dalším faktem, který ovlivňuje klima uvnitř třídy je osobnost třídní učitelky, která mimo jiné vede své žáky k intenzivnějšímu věnování se hudební výchově. Třída vytváří menší hudební těleso a každý žák v něm najde uplatnění. Třída jako skupina i jako jednotlivci, vystupuje sebevědomě (a to i v případě “Baumíka", který „pozornost“ chlapců kompenzuje znalostmi - za ty je chválen učitelkou - a materiálním zázemím - tím si vysluhuje obdiv ostatních). Děti běžně vzájemně komunikují (samozřejmě jsou tu přechodná období nekamarádství, ale ta odeznívají tak rychle jak začala). Vycházíme-li z toho co jsme zjistili ze získaných her můžeme konstatovat, že ve třídě se nejvíce hrají hry společné (6), děvčata hrají (2) a chlapci (4). Z toho usuzujeme, že se třídní kolektiv nesegreguje pouze na chlapce a děvčata, ale je schopný společné dobrovolné činnosti a vzájemné komunikace. Zjistili jsme, že z uvedených 12 her je 10 agonálních, 1 aleatorická a 1 hra, kterou považujeme za mimikry. Ve všech případech nelze s jednoznačností říci, že se jedná pouze o agon či aleu apod. V každé hře nebo v určité fázi hry se vyskytují tyto prvky. Je zřejmé, že jeden prvek má vedoucí úlohu a ostatní jsou pouze doplňkové. Například u hry „Na babu“ hru považujeme za agonální, ale v určitých fázích vystupuje alea a vertigo. Další agonální hry obsahovaly také aleu. „Baumík“, „Haki – sak“ a „vybíjené“ obsahují navíc k alee i vertigo. Aleatorní hra obsahuje prvky agonu. Naproti tomu hru „Flétna“ považujeme pouze za mimikry. Jako důležitý moment považujeme skutečnost, že ve třídním kolektivu probíhají hry, které ve svém rámci staví jednotlivce proti kolektivu. Mohlo by se zdát, že kolektiv, který hraje takové hry nemůžeme považovat za dobrý, ale my jsme opačného názoru. Vycházíme z faktu, že děti jsou žáky výběrové třídy a jsou individualitami. V rámci her se pak testují jejich schopnosti. Kolektiv tak zjišťuje vlastnosti a schopnosti jedinců, své znalosti pak může později použít při řešení úkolů či problémů. Tyto znalosti o jednotlivých žácích vedou. K rychlejšímu a správnějšímu zpracování úkolu, neboť kolektiv ví o silných a slabých stránkách svých členů a podle nich jsou členové kolektivu nasazováni na řešení úkolů. V tomto bodě vidíme největší přínos uvedených her pro třídní kolektiv. Nesmíme však opomenout fakt, že i když při hře stojí jednotlivec versus kolektiv, může se testovat i samotný kolektiv. To je patrné v rámci hry „Housle“, kdy se testuje kooperace jedinců v kruhu, jejich obětavost, smysl pro povinnost.
12
