L
Ročník XVI.
TSTY M-kJ j l
Prosinec 1986, č. 6
JL
Casopis československé socialistické
opozice
VÁCLAV HAVEL
JAK SE RODILA CHARTA 77 #
Uveřejněno k 10. výročí prohlášení Charty 77 z 1. 1. 1977 a k 50. narozeninám V. Havla 5. 10. 1986 Měl byste chuť si zavzpomínat
na prehistorii a vznik Charty 77?
Pro mne osobně to všechno začlo někdy v lednu nebo únoru roku 1976. Byl jsem na HrádeČku sám, všude spousta sněhu, venku noční vánice, já cosi psal a najednou někdo buší na dveře. Jdu otevřít a za dveřmi stojí jeden přítel, kterého nechci jmenovat, celý zmrzlý a zasněžený. Strávili jsme spolu noc debatou při koňaku, který přivezl. Tento přítel míjen tak mezi řečí navrhl, abych se někdy setkal s Ivanem Jirousem, a nabídl se, že to zprostředkuje, protože se s ním shodou okolnosti často vídá. Já se s Jirousem znal, asi dvakrát jsme se při nějakých příležitostech setkali koncem šedesátých let, od té doby isem ho neviděl. Jen ke mně tu a tam dolehly různé trochu divoké a jak se později ukázalo, velmi zkreslené zprávy o společenství, které zformoval a nazval undergroundem, a o Plasticích, nckonformni rockové kapele, kolem niž bylo toto společenství soustředěno a jejímž byl Jirous uměleckým vedoucím. On měl o mně, jak ze slov přítele Sněhuláka vyplynulo, rovněž nepříliš lichotivé mínění: byl jsem pro něj příslušníkem oficiální a oficiálně tolerované opozice, tedy vlastně establishmentu. Asi po měsíci, když jsem byl v Praze, jsem se péčí přítele Sněhuláka s Jirousem skutečně sešel. Měl vlasy až na ramena, jiní vlasáči k němu přicházeli a zase odcházeli, a on mluvil a mluvil a vysvětloval mi, jak to všechno je. Dal mi svou Zprávu o třetím českém hudebním obrozeni a pouštěl mi ze starého chroptícího magnetofonu skladby Plastiků, DG 307 a dalších undergroundových kapel. Ač nejsem žádný odborník na rockovou hudbu, pocítil jsem ihned, že z těch nahrávek cosi pozoruhodného vyzařuje, že to vůbec nejsou nějaké potrhlé schválnosti nebo diletantské pokusy o extravagantnost za každou cenu, jak by odpovídalo předchozímu doslechu, ale že to je hluboce autentický výraz životního pocitu lidí drcených bídou tohoto světa, zneklidňující svou hudební magií a jakousi vnitřní varovností; cítil jsem, že tu jde o věc vážnou a opravdovou, o vskutku vnitřně svobodnou artikulaci existenciální zkušenosti, které musí rozumět každý, kdo ještě úplně neotupěl. Jirousovy výklady rychle rozptýlily nedůvěru, vyplývající z předchozích útržkovitých a leckdy posměšných informací. Cítil jsem prostě najednou, že pravda je na straně těchto lidí, ať si říkají kolik chtějí sprostých slov a ať maji vlasy třeba až na zem. Kdesi v útrobách tohoto společenství, postoje a tvorby jsem tušil zvláštní čistotu, stud a zranitelnost; v jejich hudbě byla zkušenost metafyzického hoře i touha po spáse. Zdálo se mi, že tenhle Jirousův underground je pokusem dát naději těm nejvyděděnějšim. Jirous mne pozval na koncert, který měl být asi za čtrnáct dni někde za Prahou. Ten koncert se už nekonal: mezitím Jirouse zavřeli s celou kapelou i se zpěváky undergroundu, celkem asi devatenáct lidí. Dozvěděl jsem se to na Hrádečku a přijel hned do Prahy, protože mi bylo jasné, že je třeba něco dělat, a protože mi bylo jasné, že to je na mně. Věděl jsem taky, že nebude asi lehké získat pro ty chlapce širší zastání. Z lidí, kteří přicházeli v úvahu, je skoro nikdo neznal, převládala mezi nimi podobná nedůvěra, kterou jsem měl já před setkáním s Magorem (to je Jirousův pseudonym), neměl jsem v ruce téměř nic
konkrétního, cim bych mohl doložit, že to opravdu nejsou ti flákači, výtržnici, alkoholici a narkomani, za které je vydával režim a s jako kterými doufal s nimi bez potíží zamést. Přitom jsem cítil, že je třeba něco dělat nejen z principu, totiž proto, že vždycky se má něco dělat, když jsou lidé nespravedlivě zavíráni, ale i pro zvláštní význam, který, jak se mi zdálo, tenhle případ má a kterým jaksi přesahuje sám sebe: z vězeni se pomalu vraceli političtí vězňové z počátku sedmdesátých let, jejichž vysoké tresty byly aktem politické msty: režim je cítil — a právem —jako svou opozici, věděl, že se nevzdali, účtoval s nimi jako s těmi, kteří byli poraženi a odmítli se podle toho chovat. Po sérii procesů s těmito lidmi už mnoho dalších politických procesů nenásledovalo a vše nasvědčovalo tomu, že vězení zůstane jen hrozbou krajní a že se moci podařilo vyvinout důmyslnější nástroje manipulace společnosti. Všichni si na to trochu zvykli a tím spíš asi byli nakloněni případ Plastiků považovat za opravdu kriminální věc. A přitom tahle konfrontace byla svým způsobem vážnější a nebezpečnější než procesy z počátku sedmdesátých let: tady totiž nebylo už účtováno s politickými protivníky, kteří museli do jisté míry počítat s tím, co riskuji, tohle už dávno nemělo nic společného s nějakým bojem dvou alternativních politických garnitur; bylo to něco horšího: útok totalitního systému na sám život, na samu lidskou svobodu a integritu. Objektem »útoku nebyli žádni veteráni starých politických bitev, nebyli to vůbec lidé s nějakou politickou minulosti, nebyli to dokonce vůbec lidé s nějakým vyhraněným politickým názorem, byli to mladí lidé, kteří chtěli jen žít po svém, hrát hudbu, jakou mají rádi, zpívat si, co chtějí, žit v souladu sami se sebou a pravdivě se projevovat. Justiční útok proti nim, kdyby prošel bez povšimnutí, by se mohl stát precedentem něčeho velmi zlého: pomalu by se mohlo stát běžným zvykem, že budou zavíráni všichni, kdo myslí po svém a kdo se nezávisle projevují, byť třeba jen na privátní půdě. Jako útok na samu duchovni svobodu člověka, navíc zakamuflovaný do kriminálního roucha a způsobilý tak získat i určitou podporu dezinformované veřejnosti, byl ten zásah opravdu alarmující. Moc v něm bezděky prozrazovala svou nejvlastnější intenci: totálně zestejnit život, vyoperovat z něho všechno jen trochu odlišné, svérázné, přečnívající, nezávislé či nezařaditelné. Svůj úkol jsem tedy viděl v tom, využít různých svých kontaktů, celou tu věc rozvířit a vyprovokovat nějaké akce na podporu a obranu těch lidi. Věděl jsem, že už před delší dobou se undergroundu velmi přiblížil Jiří Němec, filozof a psycholog, můj někdejší kolega zTváře, a že nemohu nic podnikat, aniž bych se nejprve domluvil s nim. S J iřim jsme tedy pak začli „režírovat", aspoň v době, kdy to ještě bylo zapotřebí, kampaň za Plastiky. Zprvu jsme pochopitelně naráželi na nepochopení, ba odpor, což se za daného stavu věci dalo čekat, nicméně nutno říct, že tahle nedůvěra vyprchávala velmi rychle, daleko rychleji, než jsme počítali. V různých prostředích začlo být velmi rychle chápáno, že ve svobodě těchto lidi je ohrožována svoboda všech a že se jich je třeba zastat o to důrazněji, že je všechno proti nim: nejsou známí a jejich druh nekonformosti je handicapuje: jako ohrožující element je spolu s mocí mohlo vnímat i spořádané občanstvo. Rychlost, s níž odhazovali své původní zábrany i mnozí, u nichž by věru Šlo těžko očekávat porozumění pro tento druh Kultury, souvisela zřejmě se situaci, o níž jsem už mluvil: byla to doba prvního uapřiinováni, doba „únavy z únavy", doba, kdy nejrůznější prostředí měla už dost své izolace a cítila, že má-li se něco pohnout, musí vyhlédnout za svůj dosavadní obzor. Půda pro rozsáhlejší vystoupeni různých okruhů byla tedy připravena. Být ten útok proveden o dva roky dřív, prošel by možná bez povšimnutí. Naše akce vyvrcholily, vzpomínám-li si dobře, otevřeným dopisem spisovatelů Heinrichu Bollovi, podepsaným i Seifertem, Černým a Kosíkem, a vyústily posléze do veliké petice, kterou podepsalo přes sedmdesát lidi. V té době to byl už případ mezinárodně známý a obecně sledovaný (půda byla připravena i tím, že po delší dobu nebylo o Československu nic slyšet, dik čemuž náhlý rozruch připoutával ještě větši pozornost). D o širšího povědomí vstoupila věc natolik, že dál už to šlo samo. Téměř jako bychom to také naplánovali, i když jsme to nenaplánovali, ozvali se i právníci a na závěr (což muselo vysoká místa asi obzvlášť šokovat) Mlynářovými ústy i bývali straničtí funkcionáři. Spektrum bylo úplné a i když to třeba nelze vyčist přímo z podpisů na těch různých protestech, ve skutečnosti se právě v této době, v těsnější či volnější souvislosti s případem Plastiků, sblížily a neformálně — prostřednictvím různých nově navázaných kontaktů a přátelství — propojily hlavní okruhy, které byly do té doby víceméně od sebe izolovány a které představovaly základní masiv budoucí Čharty 77. (Na tomto místě bych měl asi své vzpomínáni přerušit dost důležitou poznámkou: nepřednášim tady žádné dějiny, pouze vzpomínám na to, jak já ty události prožíval a vnímal; můj pohled může být jednostranný, ba dokonce musí být jednostranný: je to pohled z té strany, kde jsem stál já. Nevylučuji tedy, že jiní to viděli jinak a že z jejich stanoviště, vymezeného jejich zkušenosti, se jeví jako důležité leccos, o čem já nemluvím, a leccos, o čem já mluvím, se odtamtud jeví naopak jako méně podstatné.) Státní moc byla vývojem události kolem Plastiků překvapena a zaskočena; nikdo zřejmě neočekával, že právě tenhle případ vyvolá takovou odezvu; předpokládalo se, že to bude rutinně vyřízeno jako kriminální případ mezi tisíci jiných. Nejdřív se pokusili o difamační protiútok (televizní film proti Plastikům, různé články, například v Mladém světě), pak začli ustupovat uvězněné postupně propouštěli z vazby, případ se jaksi smrskával a smrskával, až nakonec (nepočitám-li menši proces v Plzni) odsoudili jen čtyři a to ještě k poměrně malým trestům, na pokryti vazby nebo o pár měsíců delším, největši trest dostal pochopitelně Jirous. Proces to byl slavný, znáte asi úvahu, kterou jsem o něm tehdy napsal. Mohlo se ještě postávat v soudních chodbách a na schodištích, ještě bylo možné vidět v poutech vedené obžalované a volat na ně, tyhle možnosti byly pak rychle odbourávány — tempem odpovídajícím rychlosti, s n i ž rostla solidarita. Publikum, shromážděné v prostorách soudu, bylo předobrazem Charty 77; atmosféra rovnosti, solidarity, družnosti, pospolitosti a obětavé ochoty vzájemně si pomáhat, vyvolávané vědomím společné věci a společného ohroženi, nebyla jen atmosférou té soudní budovy, ale i atmosférou prvních měsíců Charty. Cítili jsme s Jiřím, že tu vzniklo něco, co je třeba fixovat, co nesmi vyprchat a zmizet, ale co by mělo
2
být proměněno v nějaký čin trvalejšího dosahu, kterým by se to tak říkajíc přeneslo z ovzduší na pevnou zem. To jsme pochopitelně necítili jen my, byl to zřejmě pocit všeobecný. Mluvili jsme o tom s Pavlem Kohoutem, cítil to stejně jako my; týmž způsobem uvažoval i Zdeněk Mlynář, kterého jsme oťukávali prostřednictvím Vendelína Komedy. Tyto sondáže posléze vyústily do první schůzky, byla 10. prosince 1976, byl na ni Mlynář, Kohout, my dva, majitel bytu, v němž se konala, a Komeda, který ji zorganizoval. Pak byly ještě dvě schůzky, na nichž byli navíc Petr Uhl, Jiří Hájek a Ludvik Vaculík. Abyste mi rozuměl: Charta je věcí všech chartistů a není podstatné, kteří z nich ji náhodou připravovali. Mluvim-li tu přesto o těchto schůzkách, činím tak poprvé a jen proto, že paměť slábne a jednou by nám třeba nějaký pečlivý historik mohl zazlívat, že jsme tyto věci tak dlouho utajovali, až jsme je zapomněli. Na těchto schůzkách se tedy Charta připravila. Každý z nás celou věc průběžně konzultoval ve svém vlastním okolí, takže i v této zárodečné fázi o tom už vědělo dost lidi. V prostředí bývalých komunistických funkcionářů kolem Zdeňka Mlynáře se už dříve mluvilo o možnosti založit nějaký výbor za dodržováni lidských práv nebo helsinský výbor na způsob těch, které vznikly v SSSR. Výbor má ovšem jen menší a nutně omezený počet členů, kteří se navzájem nějak vybrali a domluvili; vzniklá situace však ukazovala ze samé podstaty věci jiným směrem, k nějakému širšímu a otevřenému společenství; ustálili jsme se tedy na „občanské iniciativě". Od počátku totiž bylo jasné — byl to důvod těch schůzek, nikoliv tedy až jejich výsledek — že by mělo jit o něco trvalého: nescházeli jsme se proto, abychom napsali jednorázový manifest. A od počátku také bylo všem jasné, že to, co vznikne, bude mít pluralitní charakter, všichni si budou rovni, žádné skupenství, byť sebemocnejši, nebude tedy hrát „vedoucí roli4' a nevtiskne celé věci svůj vlastni „rukopis". Na první schůzce nebyly obrysy toho, co chystáme, ještě zřetelné; dohodlo se jen, že do další schůzky bude napsán návrh nějakého výchozího prohlášeni. Vzpomínám si, že teprve po té schůzce nás Hejdánek, kterého jsme s Jiřím navštívili, upozorňoval, že by se to mohlo opřít o nedávno vydané Pakty o lidských právech; s toutéž myšlenkou přišel paralelně, ale také až po té první schůzce, Mlynář. Vznikl tedy první návrh textu; kdo ho psal a kdo tam které věty přidával nebo naopak škrtal, sice vím přesně, ale nepovažuji za vhodné říkat z principiálního důvodu: úvodní prohlášeni Charty je výrazem kolektivní vůle, ručí za ně všichni, kdo je podepsali, a je hezkou tradici, že tento princip je symbolicky zdůrazňován i mlčením o autorství (i když je každému zřejmé, že to nemohli psát všichni první signatáři najednou a dohromady). Snad jen to bych mohl říct, že název Charta 77 vymyslel Pavel Kohout. Na dalších dvou schůzkách se text redigoval, každé slovo bylo pečlivě váženo, domluvily se osoby prvních mluvčích a domluvil se způsob sbírání podpisů. O tom, jak konkrétně bude Charta pracovat, zatím moc jasná představa nebyla. Co se mluvčích týče: od počátku bylo víceméně jasné, že by to měl být Jiří H ájek, pokud vím, tak už při dřívějších úvahách v cx-komunistickém prostředí o eventuálním výboru se pomýšlelo na něj jako na nejvhodnčjšiho předsedu. Byl to, myslím, Petr Uhl, kdo přišel s myšlenkou tři mluvčích; setkala se s obecným souhlasem nejen proto, že tak bude možné lépe vyjádřit pluralitní charakter Charty, ale i z různých důvodů praktických. Petr také navrhl, to vím zcela určitě, jako dalšího mluvčího mne (prý to byl ale nápad jeho ženy Aničky Sabatové). Nevím už, kdo poprvé navrhl jako třetího mluvčího Patočku (možná to byl Jiří), vím jen, že jsme s Jiřím ten návrh podporovali a jeho smysluplnost ostatním (z nichž někteří Patočku moc neznali) vysvětlovali. Zdálo se nám, že Patočka by byl nejen důstojným protějškem Hájka jako všeobecně respektovaná osobnost z nekomunistických kruhů, ale že by navíc — a jak se ukázalo, domnívali jsme se to víc než právem — hned na počátku vtiskl Chartě mravní rozměr, který by jí stěží mohl lépe vtisknout někdo jiný. Byl jsem v těch dnech u něho několikrát, s Jiřím i sám, a musím říct, že se dlouho zdráhal. Nikdy v životě se vlastně nějak přímo politicky nebo občansky neangažoval, nikdy do skutečně přímé a ostré konfrontace s moci nevstoupil; byl v těchto věcech váhavý, jaksi ostýchavý, zdrženlivý; spíš jako by se přikláněl ke strategii zákopové války: kde byl, tam se snažil setrvat dokud to šlo, aniž by se musel zpronevěřit sám sobě, sám ale do útoku nevyrážel; filozofii a pedagogické práci se věnoval celou bytostí a ze svých názorů nikdy neslevoval, vyhýbal se však věcem, které by mohly toto jeho působení ohrozit. Zároveň ale cítil, jak se mi aspoň zdálo, že své myšleni bude muset jednoho dne jaksi stvrdit činem, že trvale se tomu vyhýbat či to odkládat nemůže, protože by tím nakonec mohl zpochybnit i samu svou filozofii, pro jejíž záchranu by to dělal. Jako by zároveň věděl, že udělá-li tento poslední krok, udělá ho opravdu naplno, bez zadních vrátek, s důslednosti svého filozofováni. Já sáni byl aktérem jedné příhody, která možná nakonec rozhodla: svěřil se mi, že se zdráhá též kvůli Václavu Černému: ten se odvážně občansky angažuje celý život, byly chvíle, kdy se dokázal zachovat jednoznačněji než Patočka, pracoval už za války v odboji — zkrátka rozhodně má na tu funkci větší morální právo a jistě a právem by se cítil opominut, kdyby mu to nebylo nabídnuto. Jel jsem tedy od Patočky k Černému a jasně mu vyložil karty: že to Patočka nechce vzít bez jeho požehnáni, protože si mysli, že je tak říkajíc v pořadníku před ním, že je však třeba získat Patočku: právě proto, že není osobnosti tak ostře politicky profilovanou, může snadněji působit jako obecně stmelující autorita, zatímco Černý by svou sršatou vyhraněností měl asi hned od počátku dost odpůrců a nelze odhadnout, jak by se to na práci Charty odrazilo. Černý to přijal okamžitě a myslím, že to bylo upřímné, bez stínu vnitřní hořkosti. Patočka se mluvčím stal, plně se do své práce vložil a své dílo na závěr stvrdil doslova svým životem. Nevím, čím by Charta byla, kdyby jí v jejich začátcích neposvítil Patočka na cestu jasem své velké osobnosti. Ale zpět k těm přípravným schůzkám: domluvili jsme, že podpisy budou sbírány pomalu, během vánoc, v rámci přátelských vánočních návštěv a setkání, aby se příliš brzo nevyvolala nežádoucí pozornost. Určili jsme asi deset „sběračů44 a ohraničili jim přibližně okruhy, v nichž mají podpisy sbírat. Vzal jsem si na starost technickou stránku a rozvezl sběračům text a návod, jak to podepisovat. Sám jsem podpisy také
3
sbíral, hlavně mezi svými přáteli, především literáty. Měli jsme domluven den — bylo to mezi vánocemi a Novým rokem — a hodinu, kdy se všechny podpisy u mne doma shromáždi, pořídíme abecední seznam prvních signatářů, vybavíme vše k odeslání Federálnímu shromážděni i ke zveřejněni. Mezitím se text úvodního prohlášeni opisoval tak, aby mohla být jedna kopie odeslána každému signatáři. Vše mělo být do I. ledna hotovo, ale vypuknout to mělo až o týden později, aby byl čas zajistit příslušnou publicitu, která musela být z různých důvodů synchronizována s okamžikem předáni úřadům. V den, kdy se měly podpisy u mne shromáždit, jsem byl dost nervózní: některé příznaky napovídaly, že policie už něco ví (a bylo by také s podivem, kdyby nevěděla), a já se bál, že k nám vtrhnou ve chvíli, kdy to tam všechno bude, a že o všechny podpisy přijdeme. Mou nervozitu zvyšovalo, že ačkoli sraz byl ve čtyři hodiny, ještě před pátou nebyl přítomen Zdeněk Mlynář, který měl přinést podpisy shromážděné několika sběrači v ex-komunistickém prostředí. Nakonec přišel, ukázalo se, že jsme byli jen špatně domluveni, a přinesl přes sto podpisů, čímž mi vyrazil dech. Podpisů jsme měli celkem dvěstě čtyřicet tři, policie nepřišla, příslušnou agendu jsme vyřídili a připili si v menším kroužku šampaňským. V mrtvém čase mezi tímto uzavřením agendy a vlastním výbuchem byla u mne ještě jedna velká schůzka, snad pětadvacet lidí, kde se hovořilo o tom, jak bude Charta pracovat, co se má za té které situace dělat a podobně. Věděli jsme, že později nebude asi tak velká schůzka uskutečnitelná. Byl na ni kdekdo, poprvé po nedávném návratu z vězení jsem se mohl například uvítat s Jaroslavem Šabatou. Byl jsem vyzván, abych tu schůzku řídil, a měl jsem trochu zvláštní pocit, když jsem uděloval slovo bývalým univerzitním profesorům, ministrům a stranickým tajemníkům. Nikomu jinému to ale divné nepřipadlo, tak silný byl už tehdy, na samém počátku, chartistický pocit rovnosti. Snad bych měl něco říct ještě k pluralitě Charty: nebylo to pro všechny snadné, leckdo v sobě musel lecjakou dávnou vnitřní averzi překousnout, ale všichni to dokázali, protože všichni cítili, že to je v obecném zájmu a že tu vzniká cosi opravdu historicky nového: zárodek skutečné společenské tolerance (a nikoli tedy jen dohoda některých o vyloučení jiných jako Národní fronta po válce), fenomén, který — ať už to s Chartou dopadne jakkoliv — nebude možno už z národní paměti vymazat a zůstane v ni výzvou, na kterou bude kdykoli možno v nějaké nové situaci odpovědět a navázat. Učinit tento krok nebylo lehké pro mnohé nekomunisty, ale nebylo to vůbec lehké ani pro mnohé komunisty: vždyť toto vykročení ven, směrem k životu a skutečnému stavu obecné mysli, toto překročeni vlastního stínu bylo zaplaceno nutnosti definitivně se rozloučit s principem „vedoucí úlohy". Výslovně za ním už asi mnoho bývalých komunistů nestálo, ale v krvi Či v podvědomí ho nepochybně ještě nosil leckterý. Bylo velkou zásluhou Zdeňka Mlynáře, že svým jemným politickým citem rozpoznal naléhavost tohoto kroku a že vahou své autority pro něj získal i své okolí. Byl tenkrát vypracován nějaký plán
činnosti?
O tom, jak bude vlastně Charta konkrétně pracovat, se dlouho nevědělo nic. Až na té velké schůzce u mne převládl názor, že mimo různá aktuální sdělení nebo stanoviska by měla Charta vydávat především větší a obecnější tématické dokumenty, věnované různým oblastem společenského života. Ani to předtím jasné nebylo, někteří z nás si například mysleli, že by měla být vydávána jen přesná dokumentace ojednotlivých, konkrétních —ale vždy nějak typických či signifikantních — případech porušováni lidských práv. Tedy že by Charta pracovala přibližně tak, jako později VONS, ovšem s tim rozdílem, že by se neomezovala jen na práci policie a justice, ale obzírala celý život společnosti. Tehdy se vůbecještě málo vědělo, já se například obával, že navzdory tomu, co se v něm říká, pochopí mnozí signatáři úvodní prohlášeni jen jako jednorázový manifest a nikoli jako závazek k trvalé práci. To se naštěstí nestalo. Jeden ze sběračů podpisů mi kdysi říkal, že jste podpisy některých signatářů nezveřejnili je podle vašeho názoru skutečně signatářů?
Kolik
Dnes je jich koleni dvanácti set, přesně to nevím a je to z různých důvodů dost těžké zjistit. Na začátku opravdu asi dvacet nebo třicet občanů Chartu podepsalo, ale nepřálo si prozatím svůj podpis zveřejnit. Respektovali jsme to, nicméně když se potom policie zmocnila i nezveřejněných podpisů (některé tehdy dala dokonce k dispozici propagandistům, například podpis dr. Prokopa Drtiny), bylo od této praxe upuštěno. Ne snad, že by nebylo napříště možné uchovat takové podpisy v tajnosti, ale spíš proto, že nezveřejněné podpisy nemyji valný smysl. Je-li někdo vnitřně na straně Charty, ale nemůže-li ji z nějakých důvodů veřejně podepsat, má desítky lepších způsobů, jak to dát najevo nebo z toho vyvodit nějaké důsledky, než se podepsat na papírek, který pak někdo schová. Žádná druhá podzemní Charta tedy neexistuje. Možná bych se měl zmínit ještě o tom, že některým přátelům jsme podepsáni dokonce sami rozmlouvali právě proto, že jejich práce byla do té míry důležitá a de facto v duchu Charty 77, že by nestálo za to ji ohrozit podpisem; tak tomu bylo například u Vlasty Třešňáka a Jardy Hutky (později oba beztak Chartu podepsali). Co následovalo po zveřejněni úvodního prohlášení Charty, je obecně známo a popsáno, a celkovou historií Charty, jejím vývojem a společenským významem se už zabývají riizniodborníci Proto bych se vás teď zeptal spíš na to, jak jste prožíval své první zavření a dobu před svým třetím zavřením, jimž začla vaše vězeňská léta. Po zveřejněni Charty a odstartování propagandistické kampaně proti ní (kterou se státní moc postarala hned v prvních chvílích života Charty o její slávu) jsem prožil jeden z dost divokých týdnů svého
4
života. Bydleli jsme s Olgou tehdy v Dejvicích, tedy na cestě z Ruzyně, a náš byt se začal povážlivě podobat newyorské burze v době velké krize nebo nějakému revolučnímu centru: po celodenních výsleších na Ruzyni jsme se tam zcela spontánně všichni scházeli, sdělovali si novinky, koncipovali různé texty, přijímali zahraniční novináře a telefonovali si se světem; desctihodinové i delší vzdorováni soustředěné palbě vyšetřovatelů bylo střídáno tímto hektickým děním, končícím pozdě v noci a našimi sousedy statečně snášeným. Aniž jsem k tomu měl nějaké věcné důvody, cítil jsem v kostech, že to nemůže pro mne osobně skončit jinak než zavřením. To tušeni bylo den ode dne silnější a posléze vyústilo v intenzívni přáni, aby se to už konečně stalo a já dál nemusel žit v té enervujici nejistotě. Z výslechu jsem se nevrátil 14. ledna, kdy mne pozdě večer, když byl můj „normální" výslech skončen, odvedli do nějaké velké místnosti, kam se začli scházet různi majoři a plukovnici, aby na mne všelijak pouštěli hrůzu. Tvrdili, že o mně vědí věci, za něž bude nejméně desetiletý kriminál, že „skončily srandičky" a že dělnická třída vře nenávisti ke mně. Někdy k ránu mne šoupli do kobky. O prvních dnech Charty, svém zatčeni a prvním věznění jsem po svém tehdejším návratu napsal asi stostránkovou reportáž, někam jsem ji pak ukryl a už dávno nevím, kde je. Třeba ji někdy najdu. Hlavní důvod mého tehdejšího zavřeni byl, myslím, dost zřejmý: byl jsem z mluvčích ncjmladší, jediný jsem měl auto, celkem oprávněně se domnívali, že jsem tudíž hlavním motorem děni a hlavním praktickým organizátorem; Patočku a Hájka brali zřejmě jako osoby významu spíš reprezentativního a jako lidi nepochybně zdrženlivější a umírněnější. Doufali, že mým zavřením Chartu organizačně či pracovně ochromí. Jak krutě se přepočítali! Nikdy nefungovala snad lépe než právě v době tohoto mého zavřeni! Jak vím z vyprávěni, Patočka i Hájek jí věnovali všechen svůj čas, sami všechno objížděli a zařizovali; na naléháni mnoha přátel, aby aspoň část své agendy svěřil jiným, odpovídal prý Patočka: „Jsem mluvčím a chodit ještě umím." Aby nebyla zpochybněna oficiální teze, že Chartě bude čeleno „politicky" a nikoli zavíráním, muselo být mé zavřeni formálně zdůvodněno něčím jiným: proto jsem byl přilepen k případu „Ornest a spol.", v němž šlo o dodávání domácích textů pařížskému Svědectví. Výslechy se ovšem týkaly z devadesáti procent Charty. Bezpečnost navíc doufala, že mým připojením k Ornestovu případu sejí podaří věcně podložit oficiální tezi, že Charta je inspirována a řízena ze zahraničí: toužili odhalit, že její úvodní prohlášeni bylo ve světě zveřejněno dík mému tajnému spojeni s Tigridem přes Ornesta. To ovšem nedokázali a dokázat nemohli: celé to bylo totiž zařízeno úplně jinak a jednodušeji. Své tehdejší zavřeni jsem snášel velmi těžce dík souhře mnoha okolností, ale o tom jsem se už zmínil na jiném místě našeho rozhovoru a leckde jsem už o tom psal, nebudu se tedy opakovat. Vůbec nejhorší byl pro mne poslední týden, kdy jsem už tušil, že budu propuštěn a zároveň zhanoben a že na tom zhanobení nebudu bez viny. Spal jsem tehdy tak jednu hodinu denně a všechen ostatní čas na cele jsem trávil tím, že jsem se trápil a svým trápením trápil svého spoluvězně (drobného vykradače samoobsluh, kde je mu asi konec?). Snášel to celkem klidně, rozuměl mi přesně a pokoušel se mí pomoci; kdyby to Šlo, koupil bych mu z vděčnosti nějakou samoobsluhu. Zhanobení bylo horší, než jsem očekával: přidali tam například, že jsem ve vězeni složil funkci mluvčího, což není pravda; byl jsem sice rozhodnut ji složit (samozřejmě do rukou těch, kteří mne ji pověřili, nikoli do rukou policie) z důvodů — dodnes si to myslím — velmi rozumných, ve vězení jsem ji však pochopitelně nesložil: udělal jsem pouze tu nedozírnou hloupost, žc jsem svůj úmysl před vyšetřovateli neutajil. První dny po návratu jsem byl ve stavu, který by asi každý blázinec světa považoval za dostatečný důvod k mému přijeti. Nekonečné zoufalství se ve mně snoubilo se všemi banálními příznaky post-vězeňské psychózy včetně bláznivé euforie; ta euforie byla ještě zesilována zjištěním, že venku je všechno úplně jinak, než jak jsem si myslel: Charta nebyla zničena, ale prožívala naopak svou heroickou éru; byl jsem totálně zaskočen a překvapen rozsahem její práce, odezvou, kterou má, výbuchem svobodného psaní, k němuž vedla, báječnou atmosférou pospolitosti, která v jejím prostředí vznikla. Měl jsem prostě intenzívní dojem, že za těch pár měsíců, co jsem byl pryč, udělaly dějiny větší skok než za osm předchozích let. (Už dávno mnohé z tehdejší atmosféry vyprchalo, heroická éra Charty byla už dávno vystřídána érou civilní a strastiplné každodennosti — a bylo by proti všem zákonům života a přírody, kdyby se to nestalo.) Z psychotického stavu prvních dnů a týdnů po návratu jsem se časem samozřejmě dostal, ale cosi z vnitřních rozporů a zoufalství té doby ve mně zůstalo a poznamenalo celé ty dva roky mezi mým návratem v květnu 1977 a mým „definitivním" zakotvením ve vězení v květnu 1979. Všemi možnými způsoby — až trochu přemrštěně, křečovitě, ne-li přímo hystericky — jsem se angažoval, štván touhou se po svém zhanobeni jaksi „rehabilitovat"; spoluzakládal jsem VONS, znovu jsem se stal mluvčím, vedl jsem různé polemiky (Charta v té době prožívala svou první krizi, krizi ovšem zákonitou a všestranně užitečnou, totiž krizi jako nové a hlubší tázáni po vlastním smyslu), absolvoval jsem dokonce šest nových týdnů na Ruzyni (byl to nezdařený pokus se mne zbavit pomocí smyšleného obviněni z výtržnictví), mimo jiné týdnů velmi dobrých: každý vězeňský den jsem chápal jako další krůček k své „rehabilitaci" a radoval se z něho. K mému nervóznímu rozpoložení přispíval pochopitelně i zesilující se tlak policie proti Chartě i proti mé osobě: měl jsem neustálou „ostrahu", výslechy, úřady proti mně intrikovaly, nejednou jsem měl domácí vězení, okořeněné urážkami a výhrůžkami, „neznámí pachatelé" pronikali do našeho obydlí a páchali tam různé škody anebo mi všelijak ničili či rozbíjeli auto. Byla to vzrušená doba policejních přepadů, úniků ostrahám, plížení se lesy, skrývání v konspirativních bytech, domovních prohlídek a dramatického pálení či pojídání různých dokumentů, byla to — mezi jiným — i doba našich schůzek s polskými disidenty na hranicích (notorického antituristu Havla to donutilo pětkrát vylézt pěšky na Sněžku, ale byl za to odměněn: mohl se osobně poznat a natrvalo spřátelit s Adamem Michnikem, Jackem Kuroňem a dalšími členy KORu). Mám v paměti nejednu neuvěřitelnou příhodu z té doby, takovou, kterou bych se dodnes zdráhal zveřejnit, abych tím někomu neublížil. To vše se stupňovalo, bylo mi stále zřejmější, že to nemůže
5
skončit dobře a že to s největší pravděpodobnosti skončí zase vězením; tentokrátjsem se ho ale nebál. Věděl jsem už přibližně, co mne v něm čeká, věděl jsem, že záleží jen na mně, jestli se můj pobyt v něm z obecného hlediska nějak zhodnotí, a věděl jsem, že v něm obstojím. Dopracoval jsem se totiž ke zjištění, které zní asi dost pateticky, které je ale — přisahám! — zcela upřímné: že lepší, než žít beze cti, je nežít vůbec. (Abych nebyl špatně pochopen: to není nárok na druhé, ale privátní zjištění jednoho člověka, vyvozené z jeho praktické zkušenosti a praktické pro jeho budoucnost tím, že mu v mezních situacích významně usnadni rozhodování o sobě samém.) Rikala-li mi tedy má intuice — podobně jako v roce 1977 — že mířím do vězení, pak tentokrát — na rozdíl od roku 1977 — nešlo o pouhou předtuchu neznáma, ale o jasné vědomí, co to bude znamenat: klidnou neústupnost a její zákonitý důsledek: několik krušných let v kriminálu. Když mne pak při útoku proti VONSu skutečně zavřeli, spadl ze mne náhle všechen předchozí neklid, byl jsem vyrovnaný, smířený s tím, co bude následovat, a jistý si sám sebou. Nikdo předem nevíme, jak se v nějaké extrémní a neznámé situaci zachováme (nevím například, co bych dělal, kdybych byl fyzicky mučen), nicméně máme-li aspoň jistotu o tom, co budeme dělat v situacích víceméně známých nebo aspoň zhruba představitelných, náš život je krásně usnadněn. Téměř čtyřletý pobyt ve vězeni, který po mém zatčeni v květnu 1979 následoval, byl ovšem už novou a samostatnou etapou mého života.
(Úryvek z rozsáhlého rozhovoru s Karlem Hvížďalou „Dálkový výslech" Bonn-Praha 1985-86. Rozhovor vychází česky v knižní podobě v edici Rozmluvy, Londýn; copyright nakl. Rowohlt, Hamburk. Titul úryvku, zkrácení a dělení do odstavců redakce Listů; otištěno v Listech bez vědomí V. Havla.)
o
O
Dokument Charty 77 č. 26/1986
NOVÉ PODPISY CHARTY 77 K prohlášení Charty 77 z 1. 1^1977 sc do dnešního dne připojili lito noví signatáři: Jaroslav Kolčava, brusič Igor Novotný, prodavač Jan Kišš, invalidní důchodce Vojtěch Piša, technik ing. Josef Žanta, technik ing. Milan Kohout, topič ing. David Schubert, skladník Lubomír Sapoušek, truhlář Taťána Tobolová, plavčí mistr Bohumír Liška, dělník Otto Foral, dělník Martin Höger, dčlnik Jiři Pavliček, dělník Pavel Střibrný, technik Josef Florián, dčlnik Jaroslav Tuček, dčlnik Milan Pavlištik, dělník Jaroslav Javorský Aleš Müller, dčlnik Božena Rosolová, úřednice Vladimír Linhart, řidič Zdenek Pika, dčlnik Jan Rampich Miloslav Trégl, zámečník Milan Sliž, zedník Martin Palouš, Anna Šabatová, Jan Štern V Praze 1. října 1986 mluvci Charty 77
O
Poznámka: Jaroslav Javorský byl 9 let vězněn za údaj ne vyzvčdačstvi; v únoru t.r. byl v rámci výměny véznu mezi Východem a Západem propuštěn na svobodu. K Chartě 77 se připojil již na jaře 1985 v NVÚ Valdice. V průběhu posledního roku oznámili signatáři Charty 77 Pavel Giertl z Mariánských Lázní, Jin Vostatek z Královského Pořiči a Dagmar Šimečkova-roz. Michkova z Pardubic, že sve podpisy pod Chartou 77 odvolávají.
„CENA SVOBODY" pro CHARTU 77 „Cena svobody", kterou před čtyřmi léty založily dva největši skandinávské deníky, Dagens Nyheter ve Stockholmu a Politiken v Kodani, byla letos udělena Chartě 77. V minulých létech ji obdrželi Lech Walesa, jihoafričtí odpůrci apartheidu Winnie Mandelová a Helen Suzmanová a francouzské antirasistické hnuti mládeže SOS-Racisme. V odůvodněni letošního rozhodnutí se praví, že „Charta 77 dostává cenu za svůj boj za práva jednotlivce svobodně utvářet a vyjadřovat své ideje a přesvědčeni", a že se cena uděluje k desátému výročí jejího vzniku. Redaktor deníku Politiken Niels Barfoed informoval na konci října v Praze mluvčí Charty o udělení ceny — a byl za to z Československa okamžitě vypovězen. Obnos 75 000 švédských korun, kterým je cena dotována, bude spravován Nadaci Charty 77 ve Stockholmu. Oficiální obřad předáni ceny se uskuteční 19. ledna 1987 v Kodani, kde bude uspořádán i mezinárodni seminář o opozici v zemích sovětského bloku.
6 A
Společné prohlášení
K 30. VÝROČÍ MAĎARSKÉ REVOLUCE Před 30 lety, dne 23. října 1956, vzali dčlnici, studenti a vojáci útokem budovu budapešťského rozhlasu, protože byli přesyceni oficiálními lžemi a přáli si slyšet pravdu a vyjádřit své požadavky. Rozbili Stalinův pomník a důvěryhodnost režimu, který si říkal diktatura proletariátu a lidová republika, a chtěli žít v míru a slušné společnosti. Maďarská revoluce, stejně jako povstání ve východním Berlíně, Pražské jaro a revoluční hnutí polského lidu byly potlačeny sovětskou intervenci nebo domácím vojenským násilím. Za třicet let se život pro mnohé stal snazším. Někteří lidé se mohou vyslovit, aniž jsou uvrženi do vězení, ale základní požadavky revoluce nebyly uskutečněny. V den výročí maďarské revoluce se obracíme na naše přátele ve světě, abychom si ji společně připomněli. Prohlašujeme, že budeme společně usilovat o politickou demokracii v našich zemích, pluralismus, založený na principech samosprávy, o mírové sjednoceni rozdělené Evropy a její demokratickou integraci, stejně jako o uplatnění práva menšin. Zdůrazňujeme, že se budeme vzájemně podporovat v našem společném snaženi o lepši, důstojný a svobodný život v našich zemích a na celém světě.Tradice a zkušenost maďarské revoluce zůstáviyi našim společným dědictvím a inspirací. Budapešť, Praha, Berlín, Varšava — říjen 1986 MAĎARSKO Iván Bába Péter Bokros Géza Buda Sándor Csoóri István Csurka Gábor Demsky Olga Diószegi István Eórsi Gyórgy Gadó Árpád Góncz Csaba Gónczól Béla Gonda Judit Gyenes^ Aliz Halda Miklós Haraszti Jánoš Kenedi Zsolt Keszthelyi Jánoš Kis Károly Kiszely Gyórgy Konrád Ferenc Kdszeg Gyórgy Krassó Zsolt Krokovay Gabriella Lengyel Sándor Lezsák Fruzsina Magyar Imre Mécs Miklós Mészóly Tamás Mikeš Tamás Molnár András Nagy Jano Nagy Tibor Páldi Robert Pálinkás Gyula Perlaki Gyórgy Petři Sándor Rácz Sándor Radnóti László Rajk Lászió Rusai Ottilia Solt Miklós Sulyok .
Jenó Széll Sándor Szilágyi Pál Szalai József Talata Gáspár Miklós Tamás Mihály Vajda Judit Vásárhelyi Miklós Vásárhelyi
ČESKOSLOVENSKO Rudolf Battěk Václav Benda Ján Čarnogurský Jiři Dienstbier Miklós Duray Jiří Gruntorád Jiří Hájek Václav Havel Ladislav Hejdánek Eva Kantůrkova Jan Kozlík Miroslav Kusý Ivan Lamper Ladislav Lis Václav Malý Anna Marvanová Martin Palouš Jiři Ruml Jaroslav Šabata Anna Šabatová Libuše Šilhanová Milan Šimečka František Stárek Petr Uhl NDR Martin Bóttger Bärbel Bohley Reiner Dietrich Werner Fischer
Peter Grimm Monika Haeger Ralf Hirsch Herbert Mißlitz Lutz Nagorski Gerd Poppe Ulrike Poppe Wolfgang Rüddcnklau Sinico Schönfeld Regina Templin Wolfgang Templin Mario Wetzky
POLSKO Konrad Bieliriski Marian Brandys Jacek Czaputowicz Marek Edelman Jacek Fedorowicz Jan And rzej Górny Janusz Grzelak Zbigniew Janas Jan Kielanowski Wiktor Kulerski W. Kunicki-Goidfingcr Zofia Kuratowska Jacek Kuroň Jan Józef Lipski Jan Lityriski Barbara Malak Wojciech Maziarski Adam Michnik Leszek Moczulski Piotr Niemczyk Zofia Romaszewska Zbigniew Romaszewski Krystyna Starczewska Stefan Starczewski Aniela Steinsbergowa Klemens Szaniawski Jacek Szymanderski Henryk Wujec
7
Hranice míru?
Dokument Charty 77 č. 29/86
K použití střelné zbraně v prostoru státních hranic Federálnímu shromáždění ČSSR Dne 18. září 1986 byl na území N S R poblíž československé státní hranice zastřelen devětapadesátiletý Johann Dick. Tělo umírajícího přenesli českoslovenští pohraničníci na československé území ve snaze, jak to formulovala zpráva ČTK, poskytnout zraněnému pomoc. Při převozu do nemocnice, praví se v téže zprávě, Johann Dick svému zranění podlehl. Některé okolnosti tohoto případu zůstávají pro veřejnost dosud nevyjasněné. Podle Československé oficiální verze byl Dick zastřelen nešťastnou náhodou, když pohraniční stráž pronásledovala dva mladé Poláky, z nichž jednomu se podařilo uprchnout, kdežto druhého zadrželi. Stanovisko úředních míst N S R však tuto verzi zpochybňuje — prý se oba incidenty udály daleko od sebe. K podobným událostem došlo bohužel na hranicích Československa s N S R a s Rakouskem vícekrát. Veřejnost je informována jen tehdy, když je přitom nějakým zjevným způsobem porušeno výsostné území sousedního státu a Rakušané nebo západní Němci protestuji. Tak tomu bylo např. v případe Františka Faktora, kterého českoslovenští pohraničníci pronásledovali až na rakouské území, kde byl Faktor postřelen a bez pomoci vykrvácel. Nám však nejde jen o případy, které vzbudí pozornost proto, že se z nich stane ostudný mezinárodní incident. Jako občanská iniciativa usilující o dodržování práv člověka nemůžeme mlčet k praxi, kdy se střílí po lidech jen proto, že utíkají. V případě Johanna Dicka se československá vláda omluvila. Životy Československých občanů, jakož i občanů N D R nebo Polska, kteří se pokoušejí uprchnout přes hranici, jsou stejně cenné jako životy občanů sousedních států. Kdyby příslušníci pohraniční stráže zastřelili např. na československém území jednoho z těch dvou mladých Poláků, komu by se úřady omluvily? Upozorňujeme proto zákonodárný sbor ČSSR, že chyba je už v ustanovení zákona, který toto prakticky nekontrolovatelné střílení po lidech v hraničním pásmu umožňuje. V zákoně o SNB č. 40 z 1974 sbírky se totiž v § 34 o použiti zbraně v odstavci 1, písm. g praví: „Příslušník Sboru národní bezpečnosti je oprávněn použit zbraně . . . proti osobě, která v bezprostředním prostoru státních hranic po opětovné výzvě nezastaví, snaží se uniknout a nemůže být jiným způsobem zadržena." Toto oprávněni se vztahuje ve smyslu § 51 téhož zákona i na pohraniční stráž. Zamyslete se prosím nad tímto ustanovením a porovnejte je s mezinárodními zvyklostmi. Všude, kde neni na hranicích poloválečný stav, smí policista nebo celník použit střelné zbraně jen tehdy, když je sám ohrožován. Kdežto československý strážce hranic je povinen střílet po každém, kdo se před ním dá do běhu, třebas jen proto, že propadl panice. Jak může při takové střelbě samopalem dodržovat ustanoveni z téhož zákona „dbát nutné opatrnosti, aby nebyl ohrožen život jiných osob, a co nejvíce šetřit život osoby, proti niž úřední zákrok směřuje"? Ustanoveni § 34, odst. 1, písm. g zákona o SNB je však v rozporu nejen s prostým požadavkem lidskosti a evropskými zvyklostmi, ale i s ustanovením Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, zejména článku 6, odst. 1 o právu na život a Článku 12, odst. 2 o právu každého opustit kteroukoli zemi, 1 svou vlastni. Proti komu jsou samopaly pohraničníků v posledních letech nejčastěji použity? Proti špiónům? Profesionální špióni jezdi dnes přes hranice s řádnými pasy a nepotřebují se plížit houštinami jako ve filmech pro pamětníky. Oběťmi těchto incidentů jsou v naprosté většině lidé, kteří si přeji buď opustit republiku nebo se , j e n podívat do světa" a kterým je v tom dosavadními předpisy bráněno. Proto nestačí jen novelizovat zákon 4 0 / 7 4 sbírky o SNB a zrušit ustanovení § 34, odst. 1, písm. g 0 použiti zbraně v hraničním pásmu. Zásadní změna musí nastat i v celkovém uplatňováni čl. 12 zmíněného mezinárodního paktu, jenž stanoví právo každého občana opustit zemi, v niž žije, a zase se do ni vrátit. Charta 77 v minulých letech i letos nejednou konkrétně upozorňovala na nezbytnost uvést československé zákony, předpisy a praxi do souladu s timto požadavkem. Proč nejsou podobné krvavé incidenty např. na hranici rakousko-maďarské? Jednoduše proto, že maďarské zákonodárství a praxe lépe respektuji přirozenou touhu lidi cestovat, případně zkusit své štěstí jinde. Změni-li se československé zákonodárství a předpisy o cestování v žádoucím směru, k čemuž ostatně zavazuje nejen citovaný pakt, ale 1 podpis pod helsinskou úmluvou, prudce se sníží počet pokusů o ilegální přechod hranic. Lidé budou cestovat a opět se vracet. Navrhiyeme proto, aby Federální shromážděni urychleně novelizovalo zákon č. 4 0 / 7 4 sbírky. Novelizace by měla změnit ustanovení podle § 34, odst. 1, písm. g v duchu lidskosti a evropských zvyklostí, po případě toto ustanoveni zcela vypustit. Zároveň by se měly změnit výcvik i výchova příslušníků pohraniční stráže tak, aby pohraničníci nadále neohrožovali životy lidí a respektovali výsostné území sousedů. Možná, že by tato změna přispěla i ke sníženi počtu deserci příslušníků pohraniční stráže. Konečně znovu při této příležitosti připomínáme potřebu novelizovat zákony a předpisy o cestováni do ciziny v duchu mezinárodních paktů a helsinské úmluvy. Třiačtyřicet let po válce by už měly být československé hranice na všech světových stranách hranicemi dobrého sousedství a spolupráce. Jsme přesvědčeni, že přyeti našich návrhů by se setkalo nejen se spontánním souhlasem československé veřejnosti, ale i s dobrou odezvou v celé Evropě. Praha, 16. řyna 1986
8
JUBILANT ALEXANDER DUBČEK se dne 27. listopadu 1986 dožil pětašedesátin. D o dalších let mu redakce „Listů" přeje hodně zdraví a duševní sily. Nejvýznamnějši dárek však Dubčekovi připravil sám historický vývoj: v den jeho pčtašedesátin každý vidí, že jeho pojetí vývoje socialismu bylo daleko bližší zásadám politiky „přestavby a urychlení rozvoje" v SSSR než představy tčch, kdo proti „pražskému jaru44 poslali tanky. Je samozřejmé, že to nemůže nikdy přiznat současné vedení KSČ, které samo je jen truchlivým pomníkem stagnace z doby před rokem 1985. Skutečný obsah Dubčckových myšlenek je v Československu nadále zapírán a falšován. Šíří se jen pomluvy, shrnuté v tzv. „Poučeni z krizového vývoje41 z roku 1970. Dubčekovy projevy (a jiné dokumenty z roku 1968) jsou prakticky nepřístupné, ačkoli právč nyní jsou často znovu aktuální. Rozhodli jsme se proto vydat v nakladatelství I N D E X v Kolínč nad Rýnem jako první svazek nové edice „Knižnice Listů" text, který v samizdatovém vydáni vyšel v Praze v dubnu 1985. Je to výběr dokumentů — převážně výňatků z Dubčekových projevů — který připravil, uvedl a komentoval prof, Vladimír Kadlec a který v nové edici vyjde pod názvem „DUBČEK — 1968". Zkrácený autorský úvod ke knížce uveřejňujeme na str. 10. Považujeme ji také za malý dárek k významnému životnímu jubileu. Z tohoto sborníku uvádíme několik citátů.
OČ ŠLO V ROCE 1968, A OČ JDE ,,Musíme přestat hovořil jen o zdokonalováni systému řízení a jasně říci, že nám jde o hlubokou ekonomickou reformu, jejímž cílem je vytvořit nový systém fungováni socialistické ekonomiky. Víme, že to bude systém, opírající se o syntézu plánu a trhu, kterou je třeba především dále rozpracovat. V této syntéze budou měřítky hospodářské činnosti nejen formální ukazatelé direktivně pojatého plánu, ale i ekonomické nástroje zajišťující celospolečenské cíle, objektivní kritéria trhu a sociálně ekonomických priorit, které vyplývají z objektivních ekonomických souvislostí a které jsou plně závazné pro každý stát, jenž chce zabezpečit svému hospodářství trvalou prosperitu. Měl by to být systém, který plně ocení kvalitní a účelnou práci a zajisti, aby lidé byli odměňováni nejen podle toho, kolik fyzických a duševních sil vynaložili, ale především podle skutečných výsledků, kterými přispěli k uspokojování všech potřeb společnosti. Takový systém, který uvolní tvořivou iniciativu pracujících, umožni vyrůst schopným lidem a vytvoří široký prostor pro přirozený výběr při obsazování vedoucích míst." 1)
SOVĚTSKÉ VEDENÍ A
ČESKOSLOVENSKO
,,Sovět i říkají: odstraňujete staré kádty, staré komunisty. Zavedli jsme ve stranických konferencích tajné hlasováni, což dřívější vedení strany odmítalo. A co se děje? V tom a i» lom závodě nezvolili dřívějšího tajemníka strany... A nový tajemník je možná lepší, než dřívější. Když lidé mohou volit, vyměňují. Sovětští soudruzi se k nám nepřicházejí podívat, chtějí jen diskutovat mezi čtyřmi stěnami. Poslali jsme tři dopisy s pozváním na vzájemnou schůzku před mnohostrannou schůzkou, Proč nepřijeli? Polemizuje se s námi, protože našli článek nebo rezoluci, které nejsou konformní s linii strany, nebo které se vykládají jako protisovětské. Ale v Maďarsku a Polsku bylo nutno změnit i název strany, tak byla diskreditována. U nás jsou lidé s námi a jsou-li jen nějaké články, je to vlastně vítězství2)
SKUTEČNÉ POUČENÍ Z ROKU 1968, A „POUČENÍ" ,, V kritických dnech srpna 1968 nebyl orgány státní bezpečnosti chycen ani jediný kontra re volu cioná ř— ale kde najít značnou část vedeni strany, vlády a Národního shromážděni, to skupina státní bezpečnosti v ministerstvu vnitra věděla. Jestliže se vstup vojsk Varšavské smlouvy uskutečnil na pozváni samozvané skupiny, jak to uveřejnila oficiální agentura Sovětského svazu,... (pak tato skupina) vzala na sebe příliš velkou odpovědnost, bez vědomi orgánů k tomu povolaných. Sáhli ke krajnosti... až k postupnému likvidováni politiky, která byla lidem přijata. Využívají situaci k násilnému prosazování vlastního názoru, který vydávqjí za marxisticko-leninský a internacionální... Chápu dnes víc než předtím, že systém osobní mocí je souhrn politických, ideových, organizačních, kádrových a jiných, především mocenských nástrojů a opatření. S ním nestačí jen nesouhlasit, ale je třeba jej cílevědomě odstraňovat a právní normou vytvořit zábranu, aby se nemohl obnovovat — o což jsme částečně usilovali Je nutno rozbít samu ideu této metody vládnutí, která je mimo jiné založena na manipulaci lidmi a udržování jich v poslušnosti a disciplíně, „aby nebyl ohrožen socialismusNeodkrývat tuto socialismu škodlivou metodu, „neboť to může nahrávat cizí propagandě \ znamená pěstovat zvláště v mladých lidech škodlivou přizpůsobivost, lhostejnost, myšlenku, že přizpůsobit se i neprávu znamená mít z toho výhodu pro sebe, i když ji získám na úkor jiných, a třeba na úkor blízkého přítele...
9
Naše propaganda léta tvrdí, že imperialislická buržoazní propaganda působí rozvratně v socialismu. Tím však odvádí pozornost strany a státu od řešení našich vlastních chyb, nedostatků, deformací a vnitřních příčin, které jsou hlavní a rozhodující. Buržoazní propaganda jen následně, a nutno říci se znalostí věci, využívá chyby a nedostatky té či oné socialistické země. Proto těžiště odstraňováni takové propagandy je především v našich vlastních řadách, v řešeni a odstraňování jejích zdrojů... V oblasti n aši zahraniční pol it iky nešlo o re viz io n ism us, šlo o plnější aktivitu a rovnoprávné posta ven i ve vztazích mezi socialistickými státy — se zachováním práva každé země řešit své vnitřní záležitosti v souladu s potřebami společnosti a vůli lidu. Antisocialismus a antisovětismus vzniká tím více, čím násilněji se zavádějí metody a formy práce i obsah politiky, které neodpovídají danému stupni vývoje a poznání a které jsou již zastaralé a praxí prověřené jako deformace. Za nejzávažnější důsledek dnešní politiky považuji skutečnost, že lidé byli zbaveni možnosti beze strachu, svobodně mluvit o obsahu politiky strany a rozhodovat o společných záležitostech. Dnešní politickou linii se sice podařilo zavést do praxe, ale současně i umrtvit značně společenské hodnoty. Nepodařilo se vyřešit žádný z rozporů, které vedly ke krizi ve straně a společnosti v období před rokem 1968... Strana po dubnu 1969 nejen že nevyvedla sebe a společnost z krize, ale upadla do ještě ne plně poznaných hlubin a nepoznaných důsledků, ke kterým může krize vést... Velké morální a ideové hodnoty byly a jsou ztraceny v oblasti tvořivě umělecké a kulturní činnosti, rovněž u dělnické třídy. V tom je revanš za leden a jeho principy od stoupenců systému osobní moci a od zastánců a představitelů dogmatického přístupu k problémům dalšího politického vývoje. .. Z „Poučeni 1970", schváleného jako politická linie nynějšího vedení strany, si nelze brát poučení ani pro hodnoceni minulého vývoje ani pro východisko dalšího vývoje. Jestliže se to přece stalo, pak výsledkem nemůže být nic jiného než morální, ideová, kulturní stagnace naší společnosti a degradace osobnosti člověka." 3)
A ZÁ VĚREM „Rozvoj socialismu demokracie." 4)
1) 2) 3) 4)
Z Z Z Z
není natrvalo možný bez vysoké angažovanosti
lidi, bez svobody slova, bez nejširši
projevu na ÚV KSČ v dubnu 1968 rozhovoru s Waldcckcm Rochctcm v Červenci 1968 dopisu Alexandra Dubčeka Federálnímu shromážděni roku i 974 projevu nn kri\jské konferenci KSS v Bratislavě v květnu 1968
VLADIMÍR KADLEC
V
DUBCEK — 1968 (Úvod autora ke stejnojmenné práci) Uplynulo již téměř 20 let od Dubčekova vystoupení na naši politické scéně. Tehdy byl spolu se Zátopkem nejznámějšim Čechoslovákem v Evropě. Důležitější však je, že doma byl pokládán za nejdůvěryhodnčjšiho a nejoblíbcnčjšiho, ale pak spolu s Benešem i za osudově nej ne šťastnější ho našeho politika za posledních téměř padesát let. Přestože byl reprezentantem komunistické strany, která tehdy byla v očích většiny lidi zdiskreditována především politickými procesy z 50. let, v nichž desetitisícům občanů byly za politické názory a jednáni uloženy dlouholeté tresty vězení a některým i tresty smrti, ukázaly průzkumy veřejného míněni, že téměř 90% občanů projevilo komunistovi Dubčekovi důvěru. Přitom stejné procento souhlasilo s Dubčekovým programem budováni demokratického socialismu a jen 5% si přálo návrat ke kapitalismu a i z těch většina nebyla ochotna pro tento cíl nic podniknout. Tehdy! Kdeže ty loňské sněhy jsou! Důvěra v Dubčeka se tehdy přenesla i na komunistickou stranu, do jejíhož čela byl zvolen. Tehdejší spontánní, nefalšovaná důvěra takové většiny občanu v politické vedeni byla jevem zcela unikátním v naši historii po roce 1945, a pravděpodobně nikoli jen u nás.
10
Po téměř 20 letech jsou dnes přímými pamětníky krátké Dubčekovy éry a tehdejší politické atmosféry Pražského jara již jen lidé nad čtyřicet let, tedy jen malá část národa. Mnoha lidem se asi dnes zdá nepochopitelné a neuvěřitelné tehdejší nadšení pro komunistu Dubčeka v čele komunistické strany, která měla (a stále ještě má) tak špatnou pověst z padesátých let. Proč taková důvěra vznikla, vysvětlí jednou spolehlivé sociologové, sociální psychologové nebo literatura. Zatím je toto téma tabu. Tu chci jen stručně připomenout z Dubčekových projevů a z jeho jednáni některé důvody jeho obliby a důvěry v něj a v jeho spolupracovníky. Ve srovnání s neosobním až studeným Novotným a s lidmi těsné kolem něho se Dubček nejevil jako profesionální politik, ačkoli jim ve skutečnosti byl. Neměl právě ono studené neosobni vystupováni tehdejších politiků-aparátníků. Ti mluvili v téměř kódované řeči, takže jejich pravé přesvědčení bylo možno tušit až po dešifrováni, a i tak interpretace jejich někdy i docela prostoduchých myšlenek zůstávala jaksi zamlžena. Naproti tomu Dubček vystupoval prosté, mluvil srozumitelně bez otřelých stereotypů a frázovitých floskulí, které dříve zaplavovaly všechny naše sdělovací prostředky jen „úřední" češtinou a „partajní čínštinou 44 . Na
Dubčekovi bylo naopak vše nestrojené, průzračné. Za svůj základní úkol Dubček pokládal přesvédčit členy strany a veřejnost o nutnosti budovat socialismus při respektováni našich specifických československých podmínek a tradic. Jeho osobní ambici bylo přesvédčit a získat pro tuto cestu i lidi typu Bilaka, ačkoli to byl cil od počátku nereálný, protože již jen požadavek tajných voleb do stranických orgánů asi bránil, aby souhlasili i ti, kdo v tajných volbách nemčli šanci na vedoucí funkce. Dubčekův program kritizoval dřívější kabinetni, autoritativní politiku a byl určen nikoli jen straníkům, ale široké politické veřejnosti. Proto ony prosté a srozumitelné formulace jeho politického programu. Dubček však současné musil obhajovat svůj program vůči tém, kdo zvenčí naší specifické cesté k socialismu nepřáli, např. Ulbricht, Gomulka a jiní. A tu asi musel někdy formulace (nikoli obsah) svého programu volit tak, aby i oni rozuměli, aby i je přesvědčil, že mu jde skutečně o socialismus, byť při respektování našich specifických podmínek. Proto v některých jeho projevech najdeme i některé jeho formulace v tehdy vžitých partajních stereotypech. Svou otevřenosti v rozhlasových projevech a televizních vystoupeních si Dubček získal důvěru širokých mas (nebojím se užit této otřepané fráze, protože je v tomto případě zcela výstižná). Dubček nebyl v televizi ani na veřejnosti show-man,
jak je dnes známe z politického života USA a z velké časti i ze zapadni Evropy. Presto nelze podcenit jeho vnější sympatický zjev. Byl to mladv pohledný mužsky, štíhlý, sportovně vypadající. Sympatie mnohých si Dubček získal právě svým zájmem o sport, který nebyl zastydlým zájmem drive aktivního sportovce, i kdyžjiž na sportovní penzi. Nčkteři pokládali dokonce jeho zájem o sport za nepřiměřený. Např. po svém zvolení prvním tajemníkem KSČ odjel na hokejový zápas clo Bratislavy, místo aby šel rychle převzít Novotného tajný trezor, z něhož se prý proto leccos ztratilo; Novotný pak již jako prezident na penzi prohlašoval, že má doma balíky materiálu na Štrougala a další, a že by jim zveřejněni některých materiálů bylo velmi „politicky nepříjemně". Mnozí však pokládali Dubčekův silný zájem o sport za sympatický rys chování vedoucího politika, který také ještč zůstal i normálním civilem. Dubček je, krátce řečeno, charismatickou osobností. S tím se někdo buď narodí, nebo mu to není dáno, i kdyby se o to jakkoli snažil. Je to vzácná vlastnost, nčjak již asi geneticky zakódovaná, nebo chcete-li od boha. Není to tedy u Dubčeka nějaká jeho zásluha, ale pro politického vůdce je to významný znak, možná i conditio sine qua non. Lidé věřili, že Dubček sám plně věří tomu, co říká a slibuje. Věřili, že u něho slovům budou odpovídat činy, že za svými sliby bude poctivé a bez „intelektuálních" vytáček stát celý život. Jeho sliby, že to bude dčlat jinak, snažit se dělat to lépe než předtím, tak jak to půjde nejlépe — mnohým stačily. A v tom se v Dubčekovi nezklamali, ačkoli — jak bude ukázáno — zvládnout tehdejší obrovské vnčjší tlaky bylo asi nad lidské síly vůbec. Podobně jako dnes Kádár plní sice to, co slíbí, ovšem — poučen Dubčekovým příkladem — slibuje již jen to, co je v daných podmínkách splnitelné, přípustné. Především však Dubček říkal to, nač již lidé dlouho v skrytu duše čekali, co již dávno bylo jejich více ménč tajným přáním: Demokratizace politického a společenského života; ekonomická reforma; větší svoboda projevu; konec deformaci včetně ekonomických; odstranění nezdravých kádrových diskriminaci a preferencí; zvlášté pak Dubčekovo: „místo bojovat proti čemusi bojovat za nčco". Atd. Byla to tak všeobecná přání, že našla v lidech širokou a silnou rezonanci a probudila jejich společenský zájem i ekonomickou angažovanost a pracovní aktivitu i iniciativu. Dubček na říjnovém zasedání ÚV v roce 1967 kritizoval tehdejší přehnanou politickou a ekonomickou centralizaci, nerovnoprávné postavení Slovenska, a žádal řešeni slovenské otázky. Nikdy předtím ani potom nebyly vztahy Čechů a Slováků tak otevřené a upřímné. I když je to fenomén jisté jen podřadný, Dubček se nemusel snažit mluvit v televizi i česky; jeho slovenština v rozhlase a televizi, a tím více v osobním styku, otevírala srdce i tčch, kdo měli tehdy ke Slovensku jen vlažný pomér. Dubček vůbec dokázal jako první (a zatím poslední) vedoucí politik přiblížit Čechy a Slováky navzájem právě svou otevřeností, srdečností a vnitřní poctivostí. O Dubčekovi koncem roku 1968 a po jeho odchodu v roce 1969 bylo možno slyšet nékteré kritické hlasy: že prý byl někdy zbytečné váhavý a nerozhodný, že někdy rozhodnutí zbytečně odkládal — ale též naopak, že někdy prý jednal unáhleně až emotivně. Že prý nechal příliš dlouho debatovat, než se k nějakému názoru přiklonil; to říkali především asi ti, kteří byli víc
11
netrpěliví než demokratičtí a kteří se domnívali, že právě jejich názor mél přijmout rychleji. Jiní tvrdili, že byl někdy i tvrdohlavý. To zase říkali asi především ti, jejichž názor po uzavřené diskusi již odmítal. Dubček totiž když po diskusi zaujal nějaké stanovisko, už od něho nechtěl ustoupit. Tim vším má být řečeno jen, že byl zastáncem otevřené, svobodné, široké demokratické diskuse na rozdíl od Novotného předtím a některých dalších po něm. Nemá tím být tvrzeno, že rozhodoval vždy bezchybné. Byl právě tak,jako vy i my, jen člověkem — tedy omylným. K tomu ještě: Za prvé, vždy budou mezi kritiky každého vedoucího politika jednak radikálové, kteří by rádi postupovali rychleji, jednak současné kritici, kteří dávají přednost pomalejšímu, rozvážnějšímu, opatrnějšímu postupu. Jsou přece známé podobné kritiky i u takových politických velikánů, jakými byli Roosevelt, de Gaulle, Adenauer, Kreisky aj. Za druhé, hodnoceni každé historické osobnosti a tedy i Dubčeka nelze provádět jen tak, že něco měl či neměl udělat, aniž by přitom bylo vzato v úvahu, co udělat či neudělat mohl. Dále jaká variantní řešení, včetně úvah o sekundárních, vedlejších nechtěných důsledcích, mohl či nemohl volit, ovšem opět z hlediska tehdejších objektivních omezujících podmínek, případné tehdejších omezených znalostí. Vůbec to však neznamená, že by pozdější kritická hodnoceni Dubčeka nebyla účelná a poučná, nebo dokonce že by tehdy k žádným chybám nedošlo. Za třetí, nikdo z vedoucích politiků, dole či úplně nahoře, nemá oněch příslovečných pět (deset?, dvacet?) „ p ' \ Nejen že je nemá a ani mít nemůže, ale asi je ani nepotřebuje. Co však musí mít, jsou jednak inteligentní, charakterní, kvalifikovaní spolupracovnici — a v tom neměl Dubček ani vždy dost šťastnou ani dost volnou ruku. Jednak se musí vedoucí politik umět obklopit kritickými odborniky-specialisty, jimž musi umět trpělivě naslouchat a především vytvořit atmosféru, aby směli otevřeně, svobodně kritizovat bez obav o svou profesionální existenci. To Dubček na rozdíl od Novotného dokázal, zatímco v případě Gustava Husáka o tom mnozí pochybuji. Dubček nebyl v lednu 1968 nějakým plně vyzrálým reformátorem, který by měl plně rozpracovaný obsahový a organizační reformní program činnosti a který by jen čekal na příležitost uvést svůj hotový program do života. Proto na začátku ledna 1968 i u něho převažovala kritika minulosti nad detailními pozitivními reformními opatřeními. Byl však první, kdo na ÚV žádal vypracovat stručný akční program, aby strana a celá veřejnost mohly být co nejdříve informovány, jaké nové základní cíle vytyčil UV do budoucnosti. Jemu nelze, vytýkat, že ke schváleni Akčního programu došlo až začátkem dubna, neboť byl propracován daleko důkladněji než v původní Dubčekově představě. Zdrženi tu nastalo především pro vleklé jednáni o státoprávním postaveni Slovenska. Dubček ve své nové funkci a v novém prostředí dokázal velmi rychle zhodnotit a nasát do sebe reformní programy, které byly vice či méně připravené v různých stranických a odborných kolektivech, a obklopit se lidmi s invenci, kteří ho i dále inspirovali. Ale nebyl, jak se někteří domnívají, jen „měsícem, který odrážel paprsky českého slunce". Spiše umel — mámli též použit metafory — „pozlatit" všechny ty programové cíle a postuláty,jichž se dotkl, tj. získat pro ně
12
širokou důvěru strany i veřejnosti, vyvolat aktivitu k jejich uskutečňování, probudit mnoho lidí z tehdejší letargie a zmobilizovat je k politické a ekonomické angažovanosti a iniciativě. A to byl v tehdejších poměrech všeobecné politické a ekonomické apatie právé prvořadý úkol vedoucího politika. V tom byl Dubček jako politická osobnost nezastupitelný. To je dnes zřejmé. V následujících kapitolách nebude popisováno, kdy a kde se reformní programy rodily, co jim před rokem 1968 předcházelo. O tom existuje rozsáhlá literatura domácí i zahraniční (z té např. rozsáhlá, objektivně hodnotící kniha kanadského profesora historie Gordona Skillinga „Přerušená revoluce"). Následující kapitoly by měly především ukázat, v jak mimořádně obtížné a složité politické situaci v roce 1968 musil Dubček rozhodovat a jak neúměrně vysoká byla rizika při rozhodováni i o maličkostech. Ukázat, jaké měl partnery — protivníky doma i venku. Po vstupu cizích vojsk na naše území byly např. vysloveny pochybnosti, zda Dubček včas a přesné informoval členy UV i veřejnost o výsledcích svých schůzek se sovětským vedením, případně s vedením některých socialistických zemi, které pak vyslaly svá vojska do Československa. Avšak Dubček nebyl na těchto rozhovorech jediným účastníkem z našeho vedení. Těch bylo vždy vice, a dokonce sejich někdy zúčastnili i ti, kdojsou i dnes ve vedení. Ale především znejdůležitějši takové schůzky, ve Varšavě, byl nám při naši neúčasti zaslán dopis 15. července, tedy asi měsíc před vstupem vojsk na naše úz.cnií, který byl celý doslova uveřejněn v našem tisku. Byla tedy stanoviska pěti komunistických stran k našemu polednovému vývoji známa celé veřejnosti. Rovněž byla v tisku uveřejněna naše odpověď na tento dopis dne 19. července. Zněni odpovědi bylo na červencovém zasedáni ÚV jednomyslně schváleno. Bylo by možno pokračovat, ale to až v příštích kapitolách. Spolehlivé a objektivní zhodnoceni přičiň vojenského zásahu proti nám budou moci dát teprve historici, neboť nejsou známé ještě mnohé dokumenty. Např. teprve koncem roku 1984 byly ve Francii uveřejněny dokumenty o tajných, do té doby neznámých vyjednáváních Francouzské komunistické strany s nejvyššim sovětským vedením v Kremlu o situaci v Československu těsné před srpnem 1968, zejména pokud šlo 0 úvahy o vstupu sovětských vojsk na naše území. Přesto i to, co bude z těchto jednáni uvedeno v následujícím, dává na některé otázky neúplné odpovědi. Hlavním tématem práce je ukázat, v čem bylojádro Dubčekova politického a ekonomického programu, v čem Dubček, a celé tehdejší vedeni KSČ i státu, viděli specifika našich poměrů a tradic, v čem pokládali za nutné respektovat specifičnost pro uskutečněni našeho demokratického socialismu, v čem tedy byla československá specifická cesta k socialismu. Teprve pak vznikl italský eurokomunismus a socialismus „ve francouzských barvách". V práci nejde o nějaké poučení z minulosti, neboť dnešní podmínky jsou zcela jiné. Historie se prý neopakuje, tvrdí správně historici. Co se tu však opakuje, ačkoli jsou dnešní podmínky odlišné od podmínek před Pražským jarem, jsou nedostatky, vady ekonomické iracionálnosti, krizové jevy, které tu byly již 1 koncem 50. let a začátkem let šedesátých. Rovněž
stejne jsou dnes ekonomicke deformace a disproporce, ktere přetrvávají po celou dobu normalizace, jen snad s um rozdílem, že se v ekonomice i morálce prohloubily a rozšířily. Přetrvávají tedy — i při změněných podmínkách — negativní jevy, takže z historie se přece něco podstatného opakuje. Přetrvávají základní příčiny. ktere působí např. v ekonomice zbytečné každoroční mnohamiliardové škody a ztráty jak ve výrobě tak v pracovní morálce. Prače není koncipována ani jako poučeni do budoucnosti. ale spíše jako vybidka k zamyšlení, jak v roce 1968 strana a společnost s Dubčekem v čele se snažily zbavit předcházejících deformací a disproporci a stále se prohlubující společenské apatie a ekonomické stagnace. A dále v čem — daleko určitěji než v náznacích let 1945/48 — viděly hlavni prvky československé specifické cesty k socialismu, přijatelnému tehdy převážné většině národa, a jaká pro to uváděly zdůvodněni a dělaly opatření. Všeobecné sympatie pro Dubčeka jako vedoucího politika, jeho obliba ve veřejnosti se tehdy nemohly zvrhnout v nějaký kultíček jeho osoby právě pro jeho antiautoritářství a upřímný a hluboký respekt k demokratickým principům. Jako by nebylo správné osobnost Dubčeka přeceňovat nebo dokonce legendarizovat, nebylo by ani správné nedoceňovat jeho historický význam pro pokus o syntézu demokracie a socialismu v našich specifických podmínkách, národních tradicích a v myšlenkovém klimatu našich národů vzhledem k jejich historickým zkušenostem. I když byl pokus o demokratický socialismus u nás zmařen vnějším vojenským zásahem, neubírá to na historickém významu Dubčeka jako pokrokového politika, razícího progresívni myšlenky. Ostatně není vyloučeno, že se podobné pokusy budou jednou ještě někde opakovat. Alexander Dubček se narodil 27. listopadu 1921, Jeho otec odjel s celou rodinou v roce 1924 do Sovětského svazu pomáhat budovat komunismus. Dubček tam strávil celé své mládí a vrátil se na Slovensko 1938. Jako člen ilegální KS Slovenska od roku 1939 se pak zúčastnil Slovenského národního povstání. Pak pracoval v aparátu strany, od roku 1949 jako vedoucí tajemník v Trenčíně, v letech 1951/52 na ÚV KS Slovenska v Bratislavě, kde se v roce 1960 stal tajemníkem ÚV KSS a později v letech 1963 až i 967 jejím prvním tajemníkem, i členem předsednictva ÚV KSČ. V lednu 1968 byl zvolen po Novotném prvním tajemníkem KSČ. V dubnu 1969 ho, v této funkci — na základě většinového usneseni ÚV KSČ — vystřídal Husák. Dubček byl pak krátkou dobu předsedou
Národního shromážděni, pák vyslancem v Turecku. Po vyloučeni ze strany v roce 1970 pracoval jako subaltemi úředník, později jako zámečník v lesním závode u Bratislavy. Všechny projevy na zasedáních U V, usneseni, rezoluce, provoláni, zprávy Ú V včetně diskusi, dále zprávy a komunike ze společných porad vedeni KSČ, KSSS a dalších komunistických stráň Varšavského paktu, protestní prohlášeni čs. vlády. Národního shromážděni a ÚRO proti vstupu vojsk v týdnu po 21. srpnu, záznamy o rozhovorech vedených francouzskou komunistickou stranou v Moskvě a v Praze o nebezpečí a důsledcích eventuální vojenské intervence a id. jsou převzaty z přímých autentických pramenů. Naproti tomu znění moskevského protokolu a formulace tzv. žádostí našich zvatelu o poskytnuti sovětské vojenské pomoci, a pak některé měně důležité informace jsou'převzaty z informaci a zprav z druhé ruky, protože přímé prameny jsou nedostupné. Na podmíněnou hodnotu takto převzatých pasáži je v textu upozorněno. Jestliže by se zdálo, že v práci jc podceněn názor o jen omezené úloze osobností v dějinách, pak to nebylo úmyslem autora. Tématem tu totiž nebyla celková analýza roku 1968; o tom existuji již desítky knih, Šlo jen o Dubčekovy názory z tohoto období. Hlavním tématem jc naše specifická cesta k socialismu, resp. názory, jež Dubček o tom oficiálně pronesl, jež jsem měl možnost vyslechnout a o některých z nich s ním i debatovat. Dubček však držel jen jeden konec řetězu, jehož druhý konec byl v rukou někoho, kdo měl v srpnu 1968 větší silu. Už jen proto mohl mít Dubček na průběh událostí v roce 1968 omezený vliv, zvláště, když mu v srpnu 1968 někteří naši politici, i když jich tehdy bylo velmi málo, „pomohli" pozváním cizích vojsk, a pak od roku 1969, a to už jich bylo více, „pomáhali" táhnout, utahovat, tlačit, potlačovat atd. politickou atmosféru, a nejen ji. Normalizační důsledky politické, ekonomické, morální jsou dnes všeobecné známé. Není ještě ani čas uvádět názory, které měl Dubček např. několik let po svém vyloučeni ze strany a ze společenského života a hlavně po trpkých zkušenostech s naší státní tajnou bezpečností, a proč zůstal v ústraní (škoda, že nezůstal v Praze). Ale jinak jc toho v kapitolách sborníku dost k přemýšlení o jeho roli v Pražském jaru, které — v rozporu s kalendářem — Dubček začal již uprostřed zimy, přesněji již na podzim 1967, právě svým vystoupením na říjnovém zasedání ÚV kritikou tehdejší politické praxe a požadavkem na nové pojetí funkce strany. (Zkráceno; oúšténo bez vědomi autora.)
Blahopřání Alexandru Dubčekovi Vedle četných blahopřáni dosvědčujících, že přes všechnu snahu Husákova režimu nejsou jeho osobnost a dílo zapomenuty, obdržel Alexander Dubček 27. listopadu 1986 tento telegram: „K Tvým pětašedesátinám Ti přejeme mnoho zdraví a síly do dalších let. Právě k tomuto Tvému životnímu jubileu dokazuje historie znovu nevyhnutelnou nutnost reforem a změn, o něž jsi usiloval. Rok 1968, spojený s Tvým jménem, zůstává pro nás živým odkazem a inspirací." Za skupinu LISTY
Zdenek Hejzlar, Zdeněk Mlynář, Adolf Müller, Jih' Pelikán 13
LUDVÍK VACULÍK
Srpnový den (fejeton) v
„Cím jich enom uvítáme? Sliv o víc a vypitá, granátů není!" pravil bratranec Ludvik toho srpnového rána. Den se táhl jak černá noc bezespánku, bez rady a bez pomoci. Bylo neuvěřitelné, že slunko vůbec přešlo oblohu, žejel vlak a pekaři upekli chleba. Co se zatím musí dít tam v Praze? Rádio vysílalo kolísavým hlasem a do jeho řeči vstupovaly z pohraničního křoví nesmysly nedávno z češtiny vyřazené. Takto přeci nebudeme u nás už nikdy mluvit, říkal jsem si druhého dne, kdy svět se budil k pozornosti. Třetí den, když jsem hleděl na ústa Ludvíkova rádia na kredenci, zdálo se mi, že vláda je zachráněna, obrana se týsuje pevněji. Ale pro socialismus vymyslíme jiné jméno, s dosavadním už nemůže mezi lidi! Podivné je, jak jsem z toho úplně vytláčeli: jsem nevýznamný, jak jsou a vždycky byli všichni tito moji příbuzní a rodáci tu v Brumově. Ale držme se toho prvního dne: co jsem tedy dělal, nemoha nic. Od Ludvika, kde jsem spával, šel jsem kpaní učitelce, u níž byla moje žena. Ony už rádio vypnuly: bylo špatně slyšet. Pani učitelka byla divně klidná: jak za války. Dům nad hlavou vážil nesnesitelně, šlijsme ven. Přes trať vystoupali jsme do březiny: ticho, vzduch, vůně trav, srpnové nebe, na protějším hřebeni, nad Baranovým, krávy. Každý mi potom v Praze vyprávěl o hučení motorů a smradu z tanků. Tu jenom kozáky a křemenáče. Nenechaljsem se šidit: byljsem v tom, nijakjsem se nemohl vy kroutit ze svého bořeného světa a vloudit se do tohoto. Bylo mi zle, a mockrát si vzpomenu, jak jsem přes paniku v břiše, v hlavě i v nohou pocítil úlevnou odevzdanost osudu bez ústupu: když moje žena vzadu za mnou najednou řekla: „Nebojse." — Nebyl důvod nebát se, naopak. Znamenalo to tedy spíš: Snes to! — Snést svůj strach. Jako bych tím dostal malý sice, velice vedlejší, ale svůj možný klíč k té hrozné věci. V Praze potom se mi zdálo, že kdo byl v událostech, měl to lehčí: například Karol Sidon dělal mezi tanky Literárky. A jiní dělali jiné věci. Tolikeré, a tak výborně! Tu na kopci jenom vál podzimní dračí vánek od východu. Van, jaký za tisíciletí shladí hory v rovinu — bez násilí. Hleděl jsem k zelenému východu, kde za horami zas hory, za rovinami roviny, za řekami. .. tundra až do samých do okraj in. Co se s tímto dá vůbec dělat, jaký teď má být náš osud, a přež ijem e-li, jaký náš úkol? Díky za to, že jsem jen tím, čím jsem! Jaká by to byla teď hanba, kdybych předtím byl nad své síly a schopnosti vlivným, vliv a moc byly by teď pryč, jen odpovědnost táž. Mám jen, co jsem měl, a na tom, co jsem řekl, můžu vlastně trvat. Sestoupili jsme dolů, k večeru, a u pani učitelky čekal Ludvik s nějakým mužem v mysliveckém obleku. Ludvik nás seznámil a řekl, že chlapi ve fabrice myslí, že bych se měl z dekovat. Tento člověk mě zavede do úkrytu, kde mě nikdo nenqjde ani za měsíc. Řekl jsem, že ne, také pani učitelka a moje žena řekly, že to snad zatím ne. Druhý den za mnou k Ludvíkovi přišel kdosi z fabriky, abych promluvil vjejich dílně. Co jsem tam říkal, už nevím, můžu si to domyslet. A le dobře jsem věděl, že slova nejsou nic. Byla něčím předtím? Na druhé straně jsou moc dobrá, když soustředí vůli a organizují sílu, která je, a nepřekračují ji Jak je to hloupé, když ten, kdo měl plno rozumu, dokud bylo dobře, neví nic, když přišlo zle! Co však každý vždycky ví či vědět může — že má trvat na tom, co dosud řekl: vždyť nešel řečí nad svou sílu! Potom v Praze byl jsem na právnické fakultě na shromáždění. Neměl jsem ten bojový zážitek z ulic, měl jsem zážitek z prostoru k východu. Zklamal jsem studenty, když jsem pravil, že to musíme snést. Je nám jako lidem, jimž hrom zničil dílo, ale co když náš pravý úkol je jiný a ten právě začíná? Skrz nás poteče Evropa k východu. (A k tomu otázka, nevyslovená raději, co za Evropu to je!) V roce asi sedmdesátém přišel za mnou mladý muž, jehož jsem znal. Pravil, že v té lavině ztrát, kdy organizovaný odpor se nejeví, musí každý zvolit svou taktiku. On míní obětovat slušné jméno: vstoupí do strany, dostane v podniku funkci a pokusí se zachránit práci svých kolegů a přátel, kteří všichni, zdá se, padnou a pod nimiž jsou jen ubozí slaboši a méněcenní pracovníci, kteří cítí svůj postup. Přišel mi to říct, sám nesnese tu tíhu. Odpověděl jsem, že možné to je, ale nebezpečné, rozhodne výsledek. Mysleli jsme oba ovšem, že výsledky budou se shrnovat dřív. A bych to nenapínal, jeho těžký experiment dosud trvá... Myslívám na něho, nesmíme se vidět. Hodnocení jistě přijde. Myslel jsem na ně na všecky. Dlouho jsem spekuloval, že i ve vládě musejí takoví muži být. Dodnes, zní to divně, nezatraci{ju ani prezidenta. Neumím-li či nesmím fungovat já, musím to snést, musím je nechat. Mlčet ne, to ovšem nemusím! Snést to tady a dotud, dokud. Často jsem si řikal, jak je možné, že celý ten sesuv lidi, vlastně národa, začat několika jakoby slušnými, politicky pochopitelnými a dobrovolnými demisemi a abdikacemi. Pak se otevřely zdola kanály. Je ale jistě, že co dobrého bylo uděláno, udělali ti, kdo směli, dokázali to a vytrvali na zbytku svého osobního území v sobě. A co se stalo sprostého, zavinili slabí, podlí a zrádní. Ale každý, kdo se denně v práci nutně zašpiní, může se také denně večer umýt... Hlavně jsem septal Jak to, žejsme nebyli utraceni nebo rozptýleni do dálav. Za to také někdo může! Vždyť jistě o tom diskutovali. Záviseli jsme tehdy na tom, jak poznali svůj úkol. Ten srpnový den veřejně neslaví nikdo: my, ani oni. Někdy ho, intimně — slavím? — já. Jako den Přivedeni k úkolu. Toho dne večer bratranec Ludvik pravil: „Enom aby odešli včas! Do káď je kvití." Kvítí k rozloučeni — stále mějme! %
Srpen 1986
14
(Otištěno bez vědomi autora.)
ER AS MO VA CENA ROTTERDAM Město v ústí Rýna není pouze jedním z největších světových přístavů. Je i rodištěm Erasma Rotterdamského, náboženského a filozofického myslitele přelomu 15. a 16. století, veliké postavy renesančního humanismu. Jako Jan Hus, jeden z jeho předchůdců — který arciť splatil své hledáni nových cest myšleni a života společnosti životem vlastním — uzavřel i Erasmus svou bohatou i strastiplnou pouť mimo svůj rodný kraj. V roce 1958, čtyři staletí po jeho smrti, připojilo Holandsko k jeho dřívějším poctám další, když královnin manžel princ Bernhard založil Erasmovu cenu (Praemium Erasmianum), každoroční vyznamenání „osob či instituci, jež mimořádné závažné přispěly k evropské kultuře, společnosti nebo společenským vědám". Na rozhodnuti, komu cenu udělit, se podílí vedle autoritativní rady holandské též mezinárodní výbor složený z expertů na poli kultury a vzdělání.
Seznam nositelů Erasmovy ceny za dosavadních téměř třicet let je příliš dlouhý na tuto zprávu (nevyhnutelně stručnou už vzhledem k již překročené uzávěrce Listů). Figuruji na něm však mj. jména společenských vědců, spisovatelů či umělců jako byli nebojsou Karl Jaspers, Raymond Aron, Carl Friedrich von Weizsäcker, Marguerite Yourcenarová, Marc Chagall, Oskar Kokoschka, Charles Chaplin, IngmarBergman, Henry Moore a Olivier Messiaen, i názvy organizací a společnosti typu Mezinárodni akademické unie či Amnesty International. Dosavadní listina laureátů obsahovala jen jedno jméno ze sovětského bloku, a to polského filozofa Leszka Kolakowského — který ovšem žije již dlouhou dobu v cizině. Letos tedy obdržela Erasmovu cenu poprvé osobnost přímo z tzv. Východu — Václav Havel.
Už z toho vyplynula další letošní zvláštnost: že totiž tento laureát, donedávna ve své vlasti žalářovaný za své názory i činnost na ochranu jiných nevinně perzekvovaných a dodnes stí zený zákazem publikování ve vlastni zemi, nemohl přijet do Rotterdamu cenu převzít. Z oprávněné obavy, že i kdyby mu byly úřady jeho země dovolily výjezd, mohly mu — jako jiným přeci nim — zabránit v návratu domů, odsoudit ho k nucené emigraci. Cenu za laureáta převzal z rukou prince Bernharda československý vědec žijící ve Švédsku, profesor František Janouch, předseda stockholmské Nadace Charty 77. Havlův děkovný projev přednesl bývalý člen činohry pražského Národního divadla Jan Tříska. Stalo se tak na slavnostním shromáždění 13. listopadu v rotterdamském chrámu sv. Vavřince, jimž vyvrcholila série kulturních podniků uspořádaných k této příležitosti, mezi nimi představeni Havlovy hry „Largo desolato", sehrané souborem anglického divadla Bristol Old Vic. V první řadě lavic naplněného chrámu zasedla holandská královna Beatrix, její matka bývalá královna Juliana, ministerský předseda, další členové vlády, rotterdamský starosta, byli tu členové domácích i zahraničních vědeckých a uměleckých institucí, členové diplomatického sboru akreditovaní v Haagu (kromě ostudných výjimek, jež si lze snadno představit), zástupci světového tisku, televize a rozhlasu i další početní hosté holandští a zahraniční včetně přátel Václava Havla a příznivců občanské iniciativy za lidská práva Charty 77 a čs. Výboru na obranu nespravedlivé stihaných. V úvodním slovu předseda Erasmovy nadace prof. J. Wagner vyjádřil za všechny přítomné lítost nad tím, že Václavu Havlovi nebylo možno se aktu zúčastnit; mezi projevy byla přednáška prof. S. Dresdcna na téma „Erasmus, humanismus a tolerance", a zazněla tu varhanní hudba českých skladatelů 18. století Jana Křtitele Kuchaře a Františka Tůmy. Co říci na závěr krátké zprávy? Přinejmenším toto: V Rotterdamu byla opět jednou oceněna tvorba a činnost českého dramatika, publicisty a zastánce lidských a občanských práv. Byla tu opět jednou oceněna obětavá práce občanské iniciativy Charty 77, k jejímuž vzniku i další aktivitě Havel významné přispěl a přispívá. Tím však platnost onoho „opět jednou 4 ' konči. Protože v Rotterdamu se stalo něco nejen „opět jednou", ale něco nového: Dosud takové uznání a podporu věnovali v cizině jednotlivci, neoficiální výbory, organizace a hnuti. Tentokrát však poctu i povzbuzení poskytla hlava evropského demokratického státu, jeho vládni představitelé, viditelná reprezentace onoho státu. Věc nezávislé československé kultury, věc demokratických společenských snah země, z níž tato kultura vzešla, byla tak pozdvižena na nový stupeň, dosáhla tak nové dimenze, nabyla nové kvality. V tomto smyslu je Rotterdam 1986 mezníkem. Mezníkem jisté málo příjemným pražské vládnoucí garnituře, ale o to cennějším pro ty, jimž vládne, ale které nezastupuje.
VLADIMÍR TOSEK 15
VÁCLAV HAVEL
D ě k o v n á řeč při u d ě l e n í Erasmovy ceny Vaše Veličenstvo, Vaše královské výsosti, dámy a pánové. Okolnost, že Erasmovou cenou bylo přede mnou poctěno tolik skvělých osobností, k nimž se přiřadit mi činí nemalé vnitřní obtíže, mi příliš neusnadňuje formulaci mého poděkování. Jediné, co můj pochopitelný ostych oslabuje, je pocit, že ocenění mé literární práce v sobě zahrnuje i oceněni Charty 77. Bez zkušeností, které mi desetileté působeni v Chartě 77 dalo, a bez opory, kterou jsem v ni nalezl, bych totiž stěží dosáhl lecěehos z toho mála, čeho jsem v posledních letech dosáhl. V poctě, které se skrze mne — byť nepřímo — dostává Chartě 77, cítím ovšem ještě i cosi víc: uznáni všem, kdo v té části Evropy, kde je mi dáno žít, usilují navzdory všem těžkostem o život v pravdě, kdo se i zde snaží nahlas říkat, co si mysli, zastávat se člověka proti všem znelidšťujícim tlakům, usilovat o lepší svět, o svět bez válek, bez vlády lži, bez násilí, bez ponižování člověka a bez ničeni té částečky kosmu, na níž žijeme. Dovolíte-li tedy, poděkuji Výboru Erasmovy ceny za tuto vysokou poctu jak jménem svým, tak jménem všech lidí ve východní Evropě, kteří se snaží svobodně mluvit a tvořit, anebo kteří s těmi, kdo se o to snaží, sympatizuji. Skutečnost, že žiji v té části Evropy, která je od vás oddělena a do které Erasmova cena dnes putuje poprvé, mne zcela přirozeně vede k pokusu zamyslet se při této slavnostní příležitosti nad otázkou, jak čelit rozdělenosti našeho kontinentu. Z mnoha stran, od vlád až po různá nekonformní společenská hnutí, slyšíme stále častěji o ideálu Evropy jako světadílu přátelské spolupráce nezávislých a rovnoprávných národů, z něhož by místo hrozby válečné konfrontace supervelmocí vyzařoval do světa mír. Ať už je v různých případech jakkoli různá míra upřímnosti, s níž je tato vize líčena, je to vize nepochybně krásná. Zatím to je ale bohužel jen vize. Evropa je rozdělena vysokou zdí, jejímž materializovaným symbolem je zeď berlínská. Co můžeme udělat pro to, aby se tato krásná vize proměnila jednoho dne ve skutečnost? Co můžeme udělat pro to, aby každý evropský národ byl svéprávný a plnoprávný a aby se nemusel bát svých sousedů? Co můžeme udělat pro to, aby se všechny evropské země mohly těšit z politické demokracie a sociální spravedlnosti a aby dokázaly pomáhat méně vyspělým oblastem světa způsobem, který by skutečně odpovídal jejich možnostem? Co můžeme dělat pro to, aby se každý Evropan cítil svobodně a bezpečně, aby měl právní jistoty a aby mohl žít důstojně a smysluplně? Co můžeme udělat pro to, aby naši mladší spoluobčané nemuseli trávit dlouhá léta tím, že se učí zabyet lidi, a aby evropští vědci mohli věnovat svůj důmysl záchraně přírody místo konstruováni stále rafinovanějších zbraní? Myslim, že každý z nás může udělat přinejmenším dvě věci. A cítím hluboký symbol v tom, že obě tyto věci jakýmsi volným způsobem souvisejí s odkazem velkého Evropana Erasma Rotterdamského. První věc: všichni máme možnost znovu a znovu opakovat, že chceme to, co chceme; všichni můžeme navzdory všem tvrdým politickým realitám a navzdory všem omezením, plynoucím z lidské povahy a duchovního, mravního a sociálního stavu soudobé civilizace, nahlas artikulovat své ideály a činně je prosazovat; všichni můžeme těmto ideálům i mnohé ze svého soukromého štěstí obětovat, pakliže aspoň trochu věříme s českým filozofem Janem Patočkou, že jsou věci, které stojí za to, aby člověk pro ně trpěl; všichni můžeme přijmout ten zvláštní, logický a zároveň záhadný imperativ, který říká, že Člověk by se měl chovat tak, jak si mysli, že by se měli chovat všichni. Každý z nás má zkrátka možnost pochopit, že i on — byť byl sebebezvýznamnějšía sebebezmocnější — může změnit svět. Záhadnost tohoto imperativu je v neuvěřitelnosti představy, že by kdokoli z nás mohl takříkajíc pohnout zeměkoulí. Jeho logika je v tom, že nerozhodnu-li se já, ty, on, my, my všichni k této cestě, pak se opravdu nemůže pohnout ani svět, v němž žijeme, který spolutvořime a za nějž odpovídáme. Začít musíme každý u sebe: kdyby čekal jeden na druhého, nedočkal by se nikdo. Není pravda, že to nejde: moc nad sebou samým, jakkoli v každém z nás problematizována povahou, původem, stupněm vzdělání a sebeuvědomění, je tím jediným, co má i ten nejbezmocnějši z nás, a zároveň tim jediným, co nikomu z nás nelze vzít. Kdo ji uplatni, možná ničeho nedosáhne. Určitě však ničeho nedosáhne, kdo nezkusí ani to. Erasmus napsal pozoruhodnou knihu „Chvála bláznovství 44 . Jak patrno, první věc, kterou zde doporučuji, je odvaha být bláznem. Bláznem v tom nejkrásnějšim slova smyslu. Zkusme být blázny a žádat se vši vážnosti změnu údajně nezměnitelného! Ostatně neni snad i na tomto místě dnes poctíván vlastně blázen? A nejsou tu snad jeho prostřednictvím poctívány desítky a stovky jiných bláznů, neváhajících svým osamělým voláním po změně nezměnitelného riskovat léta vězeni a ochotných — zcela bláznivě — postavit proti obři moci státní byrokracie a policie ubohou moc svého psacího stroje? Jsem dalek toho, abych dával sebe nebo své přátele nebo východoevropské disidenty komukoli za příklad. Vím, jak statečně se chovali například Holanďané za druhé světové války, a vůbec si nemyslím, že na Východě je víc statečných lidi než na Západě. Stát v týchž situacích, v nichž stáli a musí stát mnozí z nás, obstáli by mnozí z vás stejně a možná lépe. Kdybych toto nevěděl, neříkal bych to, co tu teď říkám. Doporučuji-li onen dobrý druh
16
bláznivosti právě teď a zde, pak jen dík své jistotě, že jsou ho schopni lidé v celé Evropě. A že bez postupného ustaveni jakéhosi celoevropského společenství bláznů nezmůžeme nic ani my, ani vy. Tím jsem vlastně už přešel k druhé věci, o niž si myslím, že je v moci každého z nás, a která rovněž souvisí s Erasmovým odkazem. Erasmus je právem chápán jako velká — a možná poslední — personifikace evropské integrity. Putoval po celé Evropě, oslovoval celou Evropu, trápil se celoevropskými problémy a byl celou Evropou ctěn a žádán o radu a pomoc. (Mimo jiné: vůbec prvním překladem jeho nejslavnější knihy z latiny do jiného jazyka byl překlad český!) Nadcházející evropský rozkol nesl tíž než většina jeho současníků. Pokoušel se — bezúspěšně — tváři v tvář tomuto rozkolu uchovat a zachránit jednotu evropského ducha, evropského vědomi, evropské tradice. Tyto hodnoty se mu přitom protínaly v myšlence, že to, co je v nejvyšším slova smyslu lidské, je i křesťanské, a že tudíž nárok lidskosti, budou-li ho ctít všichni, je schopen překlenout spory nároků jiných, ať už konfesijních, národních Či mocenských. Snil dokonce o jakémsi nadnárodním bratrstvu moudrých. Jan Patočka, kterému se shodou okolností dostalo na samém závěru jeho života odvážného ocenění tím, že ho jako mluvčího Charty 77 přijal při své pražské návštěvě váš ministr zahraničí, psal svého času o „obci otřesených". Není tato myšlenka jakousi soudobou variantou dávné ideje Erasmovy? A není otřesenost této obce vlastně zdrojem onoho dobrého druhu bláznovství? Nejde tedy de facto opět o ono evropské společenství bláznů? Proč ale o tom všem teď mluvím: zdá se mi, že tu krásnou vizi svobodné, mírumilovné a do bloků nerozdělené Evropy nepřiblíží a nemohou přiblížit žádná jednáni vlád Či prezidentů, ať už v Helsinkách, Ženevě, Vidni či kdekoli jinde, pokud nebudou mít jejich účastníci podporu svých národů. Ba co vic: pokud nebudou přímo pod jejich tlakem. Tuto vizi si prostě musí Evropa na dnešním tvrdém světě vyvzdorovat; evropské vlády samy na takový úkol nestačí a očekávat jeho splněni pouze od velmoci by znamenalo popírat sám jeho smysl: tím přece není postoupit svou věc definitivně jiným, ale vzít ji naopak konečně do vlastních rukou. Evropané si ovšem mohou svou vizi vyvzdorovat jen tehdy, budou-li k tomu mít skutečně vážný vnitřní důvod, totiž bude-li je spojovat a společně motivovat cosi, co bych nazval evropským vědomím. Tedy hluboký pocit sounáležitosti. Hluboký pocit jednoty, byť jednoty v různosti. Hluboké vědomi tisícileté společné historie a duchovní tradice, dané souběhem a součinitelem živlu antického a židovsko-křesťanského. Obnovený respekt k těm duchovním principům, z nichž rostlo vše dobré, co Evropa vytvořila. Evropu tvoří převážně malé národy, jejichž duchovní a politické dějiny se tisícerými nitkami navzájem proplétají v jedno jediné vazivo. Bez vědomí a prožitku této skutečnosti, bez nového porozuměni jejímu smyslu a bez hrdosti na ni se žádné evropské vědomí neobnoví. A bez jeho obnovy se těžko lze nadít důsažnějších politických změn ve směru nějakého evropského společenství nezávislých národů. Vede-li tedy od erasmovské myšlenky humanistického bratrstva vzdělanců neviditelná spojnice k Patočkově „obci otřesených", neústí tato linie posléze v ideál jakési rekonstituce evropského sebevědomí? Druhá věc tedy, která je — už teď a kdekoli — v naší moci, je nové pochopeni naší společné evropské sounáležitosti. Jsem člověk celkem střízlivý, nicméně mému zraku nemůže unikat fakt, že se náznaky přesně něčeho takového v průběhu posledních let objevují a množí. Jen malý přiklad: v padesátých letech byly v naši zemi na dlouhá léta uvězněny tisíce nevinných lidí, a Západ o tom v podstatě nevěděl, natož aby se o to staral. Počátkem sedmdesátých let bylo u nás zavřeno několik desítek politických vězňů. O těch se už ve světě dobře vědělo, ale mnoho projevů solidarity s nimi se neobjevilo (částečně z tragicky pochybeného chápání politiky uvolněni jako sveřepého mlčení ke svévoli druhé strany). Když jsem byl koncem sedmdesátých let zavřen se svými přáteli já, pozvedl se vc světě už téměř chorál solidarity; do smrti jím budu dojat a za nej vděčen. Nedokazuje i tento příklad, že západní Evropané si začínají stále zřetelněji uvědomovat to, co si východní Evropané uvědomují už dlouho a bolestně: totiž že existuje i druhá půlka Evropy? A není toto zesilující se vědomi solidární sounáležitosti jednou z příčin nadějeplného faktu, že nás lze dnes zavírat přece jen obtížněji, než kdyby se psala léta padesátá? Projevem znovu se rodicího evropského vědomí — aspoň pro mne osobně — není tradiční, tradičně ideologická a víceméně rutinní antikomunistická rétorika některých západních státníků, určená obvykle k obhajobě zvyšujících se vojenských rozpočtů. Ta nás asi těžko zachrání. Oč běží, je něco jiného: neokázalé, oč méně ideologické, o to hlubší a niterněji cítěné, každodenně účinně projevované a co nejpevněji v duších a srdcích národů zakořeněné povědomí jednoty našich osudů. A právě na tomto poli zahlédám nadějné signály. Západním Evropanům jako by začínalo docházet, že jejich vlastní problémy se nevyřeší, pokud se nevyřeší i problémy východoevropské. Jako by si začínali uvědomovat, že ublíží sami sobě, když si zacloní pohled na Východ a namluví si, že co se tam děje, jich se netýká. Jako by stále silněji chápali, jak dvojsmyslné by bylo jejich západní štěstí, kdyby bylo natrvalo placeno východním neštěstím, a jak nutně by se dříve nebo později i ono muselo zvrátit v neštěstí. A jak se tak pomalu začíná krajina prosperujících západních zemí zaplňovat raketami s nukleárními hlavicemi, začínají si západní lidé klást otázku, jaký to má smysl. Tato otázka nutně obrací jejich pohled na druhou částEvropy, kde jsou podobné rakety a navíc ohromné konvenční armády. A ten pohled v nich probouzí zase další otázku: proč jejich východní sousedé tím nejsou zneklidněni tak, jak tím jsou zneklidněni oni? To si opravdu mysli, že jejich rakety jsou — na rozdíl od těch západních — mírové? Tato nová otázka posléze vyvolává zájem o poměry na Východě, o stav lidských práv v druhé půli Evropy, o situaci, v níž každý sebeskromnější protest proti nějaké raketě je brutálně trestán a jakýkoli zájem o věci obecné hned v samém zárodku dušen. Paradoxní kruh se uzavírá: dik raketám, které se rozmisťují na Západě, začínají si tisíce Západoevropanů uvědomovat problematičnost konzumního štěstí, vykoupeného lhostejností k osudu člověka o pár set kilometrů
17
na východ, začínají se o tohoto človčka zajímat, začínají ho vnímat jako svého bratra, jako toho, jehož osud je bytostně svázán s osudem jejich. Čili opět: rodí se evropské vědomí. Je smutné, že se o jeho znovuzrozeni zasluhují — mimo jiné — tak strašlivé předměty, jakými jsou soudobé zbraně. Aleje dobré, že toto vědomí vzniká. Náš osud je vskutku nedělitelný; čím modernějšími zbraněmi jsme obklíčeni, tím je jeho nedělitelnost zjevnější; naše jednotlivé svobody jsou stále zřetelněji svobodami nás všech; ohroženi jedněch znamená vždy také ohrožení druhých; děsivý samopohyb moderní moci, trvale řečnící o míru a trvale se připravující na válku, nás strhává všechny, společně a do téže propasti; útok na lidskou důstojnost a na lidská práva, jak je evropská tradice vytvořila a Amerika poprvé kodifikovala, je namířen — a ť u ž je veden kýmkoli a kdekoli — proti všem. Zastavme — my všichni a společně — zkázonosné bláznovství světa tím, že mu postavíme do cesty bláznovství jiné a lepší: totiž bláznovství své vize mírového celoevropského společenství, bláznovství svého evropského vědomí. Odvážím se na závěr říct, že jedním z důkazů mého tvrzení o obnovujícím se evropanství je mi i dnešní den, kdy malá západoevropská země uděluje čtyři sta padesát let po smrti velkého Evropana, kterého dala světu, poprvé svou nejvyšší kulturní cenu člověku, žijícímu v malé zemi východoevropské. Jsem totiž přesvědčen, že vyznamenávajíce právě Erasmovou cenou dnes Čecha, dokazuji tím Holanďané, že pro ně existuje — tak jako pro onoho Čecha — jen jedna Evropa, Evropa rozdělená sice politicky, ale nerozdělená a nerozdělitelná duchovně. Děkuji vám za pozornost. (Prosloveno zástupcem laureátovým 13. listopadu 1986 v chrámu sv. Vavřince v Rotterdamu, za přítomnosti královny Beatrix, členů královské rodiny, předsedy a členů nizozemské vlády, diplomatického sboru a za nepřítomnosti velvyslance Československé socialistické republiky.)
GLOSA
PRVNÍ VÍDEŇSKÝ TÝDEN Následná helsinská konference byla v Hofburgu zahájena v úterý 4. listopadu. Už o den dříve se však v Café Landtmann konal první ze série desítek podniků, které měly s jednacím pořadem oficiální konference často mnohem užší souvislost než exposé ministrů zahraničních věcí některých signatářských států Hclsink — třeba hned projev Bohuslava Chňoupka. Na pondělní tiskovku „Evropské sítě pro dialog Výchocl-Zápaď 4 bylo uměni se dostat — pro enormní zájem akreditovaných novinářů, které neodstrašil ani dlouhý, předlouhý text memoranda, na jehož přípravě pracovaly stovky lidí ze sedmnácti zemí evropského Západu a Východu déle než rok. Iniciativa „Evropské sítě44 měla v rakouském a vůbec západoevropském tisku značný a informovaný ohlas, a to v tom smyslu, že všechny tři „koše44 helsinských dohod z roku 1975 — bezpečnost, obchod a lidská práva — jsou spolu nerozlučně spojeny, a že například naprosto nelze oddělovat otázku míru od otázky občanských práv neboje dokonce stavět proti sobě. Jeden z vedoucích představitelů „Evropské sítě44 Jiří Pelikán na tiskové konferenci i v jednotlivých interview zdůraznil, že memorandum je pozitivní dokument, který se snaží, aby vídenská konference udělala proti předcházejícím podobným setkáním v Bělehradě a v Madridu další krok kupředu. Podle jeho názoru jsou na to reálné vyhlídky — zejména proto, že i delegace Sovětského svazu ve Vídni veřejně vyhlásila, že pro ni žádné problémy včetně lidských práv nejsou tabu a že je o nich ochotna diskutovat. „ Z tohoto hlediska,44 řekl Jiří Pelikán v interview pro BBC, „se československý kurs zdá být v přímém rozporu s kursy, které sleduje většina ostatních východoevropských zemí. Zatímco například v Maďarsku
18
existuje jakási forma kádáristického národního smířeni a v Polsku byla nedávno vyhlášena amnestie a propuštěni političtí vězňové, v Československu existují političtí vězňové jako Jiří Wolf nebo představitelé Jazzové sekce a pokračuje pronásledováni věřících občanů — jako třeba Michala Mrtvého z Olomouce a dalších.44 „Myslím,44 řekl Pelikán, „že kdyby československá delegace ve Vídni nepřijala od svých sousedů tento kurs na otevření, mohla by se ocitnout v izolaci nejenom od západního veřejného mínění, ale dokonce i uvnitř východoevropských delegací.44 Zdaje delegace ČSSR něčeho takového schopna, se aspoň v prvním týdnu vídeňské konference, o němž tu referujeme, nedalo ani vyvrátit, ani potvrdit — rozhodně ne na základě všeobecného Chňoupkova úvodního projevu. Leč Rudé právo si dalo očividně záležet, aby dalo najevo, že žádné „otevřeni44 do československých priorit nepatří. Mluvčí StB, který se tradičně podepisuje „Václav Doležal 44 , uveřejnil už v sobotu 1. listopadu poznámku o „ekonomické trestné činnosti44 výboru Jazzové sekce a příznačně ji zakončil touto zlověstnou větou: „Zákony platí pro každého a v každé roční době, před mezinárodními konferencemi i po nich.44 A osvědčený Dušan Rovenský ve čtvrtek 6. listopadu označil podniky jako byla tiskovka „Evropské sítě pro dialog Východ-Západ 44 a jiné podobné za „štvavé protisovětské a protikomunistické akce, na nichž se podílejí především různé emigrantské a disidentské skupiny44. A postěžoval si, že „rakouské sdělovací prostředky těmto provokacím věnuji značnou pozornost a pomáhají tak vytvářet negativní ovzduší, které se mj. projevilo v noci na středu zhanobením památníku sovětských vojáků44. Ono zhanobeni památníku sovětského vítězství z roku 1945, který na vídeňském Schwarzenberském náměstí (na rozdíl od památníků amerického vítězství v mnoha západočeských městech) dosud stojí, bylo v prvním týdnu konference jediným incidentem tohoto dnihu. A to za situace, kdy vídeňská policie sice musí zajišťovat absolutní bezpečnost všech delegátů a předcházet všem případným akcím hlupáků či provokatérů
— ale současné nesmi ani na minutu zapomenout, že visté sekce obrátili na vídeňskou konferenci se žádostí funguje v demokratickém systému a že proto neni vše- o poskytnutí morální a právní pomoci v jejich sporu mocná. Dušan Rovenský si jisté živě dovede představit s československým státem, a dále fotografie dalších počet a hustotu policejních kordonů kolem, dejme československých politických vězňů s popisem jejich tomu, Paláce kultury, kdyby se následná helsinská případů a osudů a mnoho jiného. Třeba i „Skládací konference konala v Praze. Ve Vídni by však policajta, kapesní kalendářík pro delegáty vídeňské konference" který by na dobu trvání konference navrhl neprodyšné s přehledným seznamem nejhorštch příkladů porušováni uzavření Hofburgu, za nékolik dnů svrhlo veřejné helsinských dohod v Československu od samého mínění, zburcované Videňáky, kteří tvrdohlavě trvají jejich podepsáni prezidentem Husákem roku 1975. na tom, že do tamních zahrad budou denně chodit Ani události a podniky prvního týdne vídeňské Konvěnčit své pejsky — konference nekonference. ference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, které Ale to jenom tak mimochodem. měly československou tématiku, by se tu nedaly vypoPřímo naproti přes ulici od Hofburgu stoji za malým čítat všechny — o těch ostatních ani nemluvě. Ale parčíkem Veletržní palác, kde byla ve chvíli oficiální- konference bude trvat řadu měsíců a bude ještě ho startu Konference o bezpečnosti a spolupráci příležitost se k ní vrátit. v Evropě otevřena výstava nazvaná „Helsinki-Spiegel" V každém případě těžiště prvního vídeňského týdne neboli „Zrcadlo Helsink". Asi pětačtyřicet západních nebylo v zasedací síni Hofburgu, ale kolem ní. V oněch organizaci, které se zasazují o dodržování lidských akcích, které Rudě právo prohlásilo za „štvavé, protipráv v Sovětském svazu a v zemích východní Evropy, sovětské a protikomunistické", ale které se dají přilétu vystavovalo konkrétní dokumenty o tom, že se tam havěji vyjádřit včtou, jež k uším oficiálních delegátů závazky vyplývající z helsinských dohod neplní. některých signatářských států doléhala ze všech stran: Někteří z vystavovatelů se svou činností zaměřuji „Začněte už konečně jednou plnit, k čemu jste se před přímo na Československo. Ve „francouzském" stánku jedenácti lety zavázali!" byla vystavena podrobná dokumentace případu naši Jazzové sekce spolu s překladem dopisu J í m ž se akti-
-el-
„Mírový" kongres v Kodani Rozhovor Listů se Zdenou Tominovou Zdeno, ty ses 15. až 19. října zúčastnila v Kodani světového kongresu věnovaného roku míru. Co to bylo za shromáždění a kdo je pořádal?
Mezinárodnímu
Shromáždění to bylo poměrné veliké, asi 3000 účastníků. Přesto byli organizátoři, kteří očekávali účast pěti tisíc, zklamáni. Bylo organizováno, podobně jako pražské před třemi lety, Světovou radou míru. Oficiálně je pořádal mezinárodni přípravný výbor — který je ovšem nástrojem Světové rady míru. Kdo se zúčastnil? Příznačné je, kdo se nezúčastnil. Nezúčastnila se velká nezávislá hnutí západní Evropy, především britské C N D , které je nejvétšim nezávislým mírovým hnutím na Západě; zrovna tak britské END; nepřijela francouzská mírová hnutí ani západonémecká strana Zelených — tajen vyslala dva pozorovatele. Zúčastnily se samozřejmé „klasické" větve SRM — takzvané mírové výbory nebo rady ze „socialistických" zemí. Spousta zájemců přiletěla z Třetího světa, i když se pořadatelům nepodařilo získat žádnou z význačných osobnosti odtamtud, např. chtěli, aby přijel indický předseda vlády Gándhi, a ten jakojiní odřekl. Relativně nej větší účast ze Třetího světa je příznačná: netýkala se ani tak míru, ale jsou vděčni za každou platformu. Jaké byly dů vody neúčasti CND a jiných nezávislých mírových organizací třeba z Francie západního Německa?
nebo
Velmi jednoduché: důvodné podezření —ještě zdůrazněné tím, co se odehrálo na pražském kongresu před třemi lety — že kongres bude jednostranný a nic než sovětská propaganda. Ale mám dojem, že určitý pokrok proti Praze před třemi lety tu byl, bylo tentokrát pozváno například československé hnutí za občanská práva Charta 77, jehož jsi byla ještě doma signatářkou a jednou z mluvčích. Můžeš říci něco o účasti Charty — zřejmě nepřímé — a jejím přínosu k jednání? K tomu pokroku: byl patrný. Na rozdíl od Prahy roku 1983 nebylo v demokratické zemi Jakou je Dánsko, možné jednání tolik zmanipulovat: museli dovolit tisku účast a umožnit aspoň jakési svobodné slovo. Charta 77 vyjádřila ochotu se zúčastnit na podnět demokratického dánského hnutí nazvaného Ne atomovým zbraním!, které už předtím mělo styky s demokratickými opozicemi sovětského bloku a tamními hnutími za lidská práva. Charta vycházela mimo jiné ze svého základního prohlášení z 1. ledna 1977, kde se státní moci nabízí dialog a spolupráce v postupném uplatňování občanských a lidských práv. Znova to Charta potvrdila před třemi roky v Praze, kdy se chtěla zúčastnit kongresu a kdy řekla, že by to byl „významný přínos k uvolnění, kdyby se konečné u kulatého stolu mohli sejit představitelé oficiálního čs. mírového výboru, Charta 77 a představitelé nezávislých, demokratických mírových hnuti Západu". Dánská organizace Ne atomovým zbraním! pozvání Charty do
19 ©
Kodané v mezinárodním přípravném výboru prosadila, ale československé úřady zástupcům Charty odjezd do Kodanč znemožnily. Přesto byla Charta 77 na kongresu zastoupena: jeji dopis, zaslaný všem jeho účastníkům, byl čten na schůzích několika velkých pracovních skupin kongresu. Mela jsem pokaždé jen pět minut řečnické lhůty, ale zase: néco takového bylo v Praze 1983 nemožné. Navíc jsem pak s pomocí dalších nezávislých rozdala rozmnožený text dopisu Charty asi pěti stům účastníků. Mezi těmi, kdo dopis dostali, jsou lidé, kteří mysli věci upřímné, vrátí se do svých zemí a budou skládat účty organizacím, které je vyslaly a své veřejnosti; tak se dopis rozšíří zadními dvířky, mnohem důležitějšími, než jsou velká vrata „světového" kongresu. Které dojmy bys zvláště chtěla sdělit čtenářům Listů jak doma tak v cizině? Nejsilnější dojem byl střet mezi onou totalitní mašinérií, která se snaží nejupřímnější lidské touhy po míru manipulovat, a demokratickým prostředím Dánska, kde se kongres konal. Bylo každým dnem víc cítit, jak stoupá frustrace sovětských a tím i československých funkcionářů nad tím, že se jim nedařilo zmanipulovat ani jednáni kongresu ani světové.veřejné mínění, ba ani jen dánský tisk. Je úspěchem i to, že se podařilo dojednáni kongresu prosadit například fórum na téma „Míra lidská práva" s podtitulem „Lidská práva jako nedílná součást míru": to zní jako požadavek Charty, jako požadavek i z Prahy i z demokratických mírových hnuti na Západě ochotných k dialogu. Nakonec tedy musely nezávislé hlasy zaznít — třeba i představitel Afghánistánu, ne ten, kterého přivezli Sověti, ale který přijel svědčit o afghánské válce. Ještě anekdotický detail: při zahájeni i na konec kongresu se v Kodani konala demonstrace, při které byly neseny transparenty s hesly jako „Toto je kongres KGB", „KGB jděte domů!", a „Sověti pryč z Afghánistánu!". Vyjadřuješ se o kodaňském kongresu kriticky. Myslíš si tedy, že pořádání takovýchto má smysl pro zabezpečení míru a lidských a občanských práv?
shromážděni
Domnívám se, že pořádání takových kongresů s nimi nemá společného nic. Bylo mi smutno, když jsem pozorovala ty delegáty ze zemí Třetího světa, kteří tam byli zjevně za peníze Světové rady míru — to všechno stálo strašně moc peněz — a odpřednášeli si každý svých pět minut a odletěli. Nemohla jsem se ubránit myšlence, oč by bylo užitečnější, kdyby ty peníze byly přímo zaslány do jejich zemí a za ně postaveny školy a nemocnice. Samozřejmě setkání lidí s různým přesvědčením, z různých dílů světa maji svůj obrovský význam. A často by se dala pořídit mnohem laciněji: například setkání mladých lidi, jak Charta před časem navrhla ve svém dokumentu „Prostor pro mladou generaci" — taková setkání by význam měla. Jak velkou důležitost připisuješ jednání mezi mocnostmi, jednak mezi supervelmocemi, jednak za účasti jiných států, a jaký vliv na tato jednání mohou mít mírová hnutí oficiální, ale zejména nezávislé iniciativy a hnutí jak na Západě tak v zemích sovětského bloku? Jednáni mezi mocnostmi jsou samozřejmě lepši než výbuchy atomových zbrani. To, že by se jich méli zúčastnit i zástupci jiných, zvláště evropských zemi, pokládám za nesmírné důležité. Mírová hnuti oficiální na taková jednání ovšem nemají vůbec žádný vliv. Každý ví, že jsou to propagandistické útvary Varšavského paktu. Nezávislá mírová hnuti na Západě určitý vliv mohou vykonávat. Myslím si, že v Československu může mit — paradoxně — mnohem větší vliv Charta 77 svou důsledností ve věci lidských práv a skrze ně i věci míru, než Cs. mírový výbor, jehož zástupci i na tomto kongresu, kde měli fórum pro sebe, vystupovali na úrovni pod psa. Zá věrem, ja k oceňuješ dia log mnoha signatářů Charty a jiných o bčan ů sněz a vislým i hnutími na Západě a s podobnými nezávislými iniciativami v jiných zemích sovětského
míro vým i bloku?
Myslím si, že se jeho význam ani nedá přehnat; je podle mého soudu bytostný. Tím nechci tvrdit, že tento dialog je jednoduchý, že je snadný a že přináší velké konkrétní výsledky. To ostatně není jeho cílem, cílem je výměna názorů za účelem porozumění jednoho druhému. Dialog s nezávislými mírovými hnutími na Západě už probíhá dobré čtyři roky. A musím upozornit na rozdíl mezi nedialogem v Kodani, a naopak konventy za jaderné odzbrojení v Evropě, jako se konaly před dvěma lety v Perugii a loni v Amsterodamu. Na nich a podobných shromážděních se jednalo opravdu otevřeně a svobodně, bez přítomnosti oněch oštitkovaných pánů takzvané bezpečnostní služby, zjevně vyslaných do Kodaně KGB a jejími odnožemi u nás a v sousedství. V Perugii a Amsterodamu hrálo téma dialogu zdola mezi Západem a Východem, stejně jako neodlučnosti míru a lidských práv, značnou úlohu. Oficiální takzvaně mírové výbory třeba z ČSSR nebo z N D R se vůbec nezúčastnily, a sovětští oficiálové se v Perugii octli v trapné izolaci, a do Amsterodamu už si pro další ztrapnění nejeli. O to víc se tam naslouchalo záznamům pražských projevů a qetly transkripty našich chartistů a polských nebo východoněmeckých disidentů. Čili: dialog a spolupráce s ostatními hnutími za lidská práva, za mír a svobodu v ostatních zemích bloku i v samotném Sovětském svazu — to je naprosto nezbytné. Protože nedokážeme-li vytvořit solidaritu mezi národy sovětského bloku samými, těžko se můžeme domáhat solidarity od jiných. To je, myslím, základní požadavek, hlavni naděje. Listů: Zdena Tominová žije v A nglii od r. 1980. Za činnost v Chartě a pro Chartu byla zbavena čs. občanství. V A nglii vyšel zatim jeji román „Stalin's Shoe" („Stalinův střevíc"): je autorkou televizních inscenaci, n\j. scénáře k dokumentární hře „Nepřátelé státu". Je členkou britského hnuti END za jaderně odzbrojeni v Evropě. — Za Listy rozmlouval Vladimír TosekJ (POŽIL
O čem R u d é právo nepíše Nové jevy v SSSR Volnější kulturní ovzduší v Moskvě se na podzim 1986 projevilo mj. otevřením výstavy výtvarných děl představitelů ruské avantgardy prvních desetiletí 20. století, ktere Treťjakovske galerii včnov Kostakis. Na výstavě byli zastoupeni Chagall, Kandinskij, Malevič, Kljum, Rodženko, Popovová, Filonov a jiní, o nichž sovětská veřejnost dlouhá desetiletí nesměla nic slyšet. V literárních časopisech se objevilo jméno Vladimíra Nabokova, jehož dila budou nyní vydávána i v SSSR, a který byl charakterizován jako „velký ruský spisovatel, jehož talent se prosadil v zahraničí"., K veřejnému promítáni byly uvolněny filmy Andreje Tarkovského „Solaris14 a „Poslední soud" z let 1966 a 1972, přes to, že Tarkovskij SSSR opustil. Očekává se, že brzy bude povolen i film režiséra Abuladze „Pokání", jehož odvážnost spočívá v paralele stalinských zločinů se zločiny nacistickými. Sovětská televize uvedla v září dokumentární filmy a diskusi o židovských vystěhovalcich z SSSR v USA. Přes trvající tendenčnost a jednostrannost vyznačoval se program přece jen objektivnějším vztahem jak k problému vystěhovalectví tak k poměrům v USA. Nově zřízený kulturní fond, v jehož výboru je i Raisa Gorbačovová, vyvíjí velké úsilí při restaurováni starých předrevolučnich památek, a v Moskvě i jinde probíhá akce vraceni starých tradičních pojmenování ulic a náměstí. Spisovatel Valentin Rasputin, který dlouhá léta vede boj proti ničení životního prostředí, prohlásil při své návštěvě ve Stockholmu, že v poslední době — zejména po katastrofě v Černobylu — vznikají v SSSR četné „zelené kluby44 mládeže jako základ lidového ekologického hnuti. Informační politika se začíná vyznačovat nebývalou otevřeností: sovětští občané se nyní dovídají i o neúspěších a katastrofách, a v řijnu byla opět po dlouhých létech publikována oficielní statistika — velmi nepříznivá — o výsledku sklizně. Na aktivu pracovníků společenských věd v říjnu 1986 kritizoval Michail Gorbačov „dogmatismus, scholastiku a stereotypy 4 ' ve vědecké práci i ve výuce, a zdůrazňoval, že mládež musí být vychovávána k samostatnému a tvořivému myšlení, že ji je třeba „dialogů, nikoliv nudných monologů44. Jegor Ligačov kritizoval filozofii za „odtrženost od života44 a historii za „přepisování dějin44. V Moskvě koloval text neuveřejněných výroků Michail a Gorbačova při letním setkáni se spisovateli (viz Listy č. 4/86, str. 11).
Nový postoj Solidarity Po amnestii, která v Polsku osvobodila většinu politických vězňů, a po Jaruzelského výzvách k „dialogu o východiscích z krize44, vyhlásili na konci září 1986 představitelé Solidarity, že jsou připraveni konstruktivně přispět k boji proti „hrozící ekonomické a ekologické katastrofě 44 , a že Solidarita postupně omezí a zastaví svou podzemní činnost a nahradí ji činností otevřenou, která bude řízena veřejně vystupující Prozatímní radou ve složení Zbigniew Bujak, Bogdan Lis,
B ogd a n B o r u s c w i c z, W i a d y s 1 a v F r a syniuk, Jo z c f Pinior, Tadeusz Jcdynck a Janusz Palubickí. Lech Walesa se členem teto rady nestal, ale její zřízení i nový postoj plně podpořil. Spolu s několika dalšími osobnostmi obrátil se v řijnu s výzvou na prezidenta Rona Id a Reagana, aby byly zastaveny sankce proti Polsku, aby země dostala hospodářskou pomoc ze Západu, a aby byly obnoveny a rozšířeny vědecké, kulturní a lidské kontakty s Polskem. Někteří aktivisté Solidarity však vyslovili výhrady k nové orientaci, a Jaruzelského režim nabídku spolupráce a dialogu odmítl. Označil Solidaritu v jakékoliv podobě za „nezákonnou 44 a její představitele za „soukromé osoby44. Plán na vytvořeni „konzultativni rady" při Státní radě, která by byla otevřena pro všechny „konstruktivní síly44, předem Solidaritu a její mluvčí vyloučil. Arcibiskup Józef Glemp v září oznámil, že katolická církev ustupuje od založeni nestátního fondu na podporu zemědělství, protože vláda neposkytla záruky jeho nezávislé činnosti a protože prostředky, které byly pro fond ze Západu očekávány, se ukázaly jako nedostatečné.
Výročí maďarské revoluce 1956 30. výročí lidového povstání v Maďarsku 1956 bylo provázeno mimořádnou publicitou v celém světě, která ovšem režimu Jánoše Kádára nepůsobila velkou radost. V každém případě však byl režim ušetřen demonstraci v samém Maďarsku, V souvislosti s výročím událostí, které se v Maďarsku prezentovaly spíš jako „tragédie" než jako ,,kon~ trarevoluce44 a o nichž mohl v televizi mluvit i jeden z významných kritiků režimu András HegcdOs, byla na Západě uveřejněna čísla o obětech tehdejšího konfliktu. Jsou těžko ověřitelná, a jistě jen pravděpodobná. Uvádí se, že v pouličních bojích mezi 23. říjnem a 31. prosincem 1956 bylo v Budapešti 1945 lidí zabito a 16 700 zraněno; na venkove bylo zabito 557 a zraněno 2526 lidi. Mezi zabitými bylo 242 policistů a jiných stoupenců stalinistického režimu. Ztráty dvanácti intervenujících sovětských divizí o 160 000 mužů a s 1200 tanky činily asi 1800 padlých a 5000 zraněných. Jánoš Berécz nedávno uvedl, že v následujících létech bylo zatčeno a před soud postaveno 26 661 lidí, z nichž 70 bylo popraveno a ostatní buď odsouzeni k vězení anebo bez soudu internováni. Podle jiných údajů bylo však v létech 1957-59 odsouzeno k trestu smrti 800 Maďaru, a z nich 456 také popraveno. Většina odsouzených i internovaných byla po amnestii 1963 propuštěna, avšak asi 900 politických vězňů amnestováno nebylo. Do ledna 1957 uprchlo do Rakouska 191 000 a do Jugoslávie 20 000 maďarských občanů. Z nich se v pozdějších létech asi 45 000 vrátilo do Maďarska.
SSSR aNDR platí historické dluhy Velikou pozornost vzbudilo, když sovětský ministr zahraničí Ševardnadze při své letní návštěvě ve Velké Británii podepsal úmluvu o zaplacení carských půjček
21
britským občanům. Šedesát let trval spor Británie a SSSR o úhradě předrevolučních dluhů a škod způsobených revolučním zestátněním na jedné straně — Británie požadovala 900 miliónů liber — a o náhradě škod způsobených britskou intervencí v SSSR 191821 — Moskva požadovala 2 miliardy rublů. Letošní dohodou obé strany od svých původních požadavků ustoupily. V říjnu 1986 došlo také k překvapivé dohodě švédské vlády s vládou N D R o náhradě škody způsobené švédským podnikům a občanům znárodněním v NDR. Vláda NDR souhlasila, že zaplatí náhradu ve výši 70 miliónů švédských korun, a Švédové od ostatních požadavků také ustoupili.
Ekologická katastrofa Podle studie, kterou v září 1986 uveřejnila v NSR nadace Friedricha Eberta, pokračuje v SSSR a zemích tzv. východní Evropy „dramatické zhoršování životního prostředí" a škody nabyly již „katastrofálních rozměrů". V SSSR je řeka Jenisej beznadějně znečištěna, znečišťováni Bajkalského jezera pokračuje, a v Toljatti nemá ani jeden průmyslový podnik vyhovující zařízení na zneškodňování odpadu. V N D R je katastrofální znečištění vzduchu ze 60 procent působeno tepelnými elektrárnami, a jen 17 procent vodních toků je použitelných jako zdroj pitné vody. V Polsku je beznadějně znečištěno 80 procent řek a jezer, a odborníci počítají s tím, že do roku 2000 odumřou lesy na polské straně Sudet i Beskyd. V Maďarsku je jen 15 procent z 18 miliónů tun průmyslového odpadu likvidováno nezávadně. V Rumunsku jsou občanské iniciativy k záchraně životního prostředí trestné, a Ceausescův projekt přeměny dunajské delty v zemědělskou půdu představuje velikou ekologickou hrozbu. V Bulharsku jc polovina zemědělské půdy ohrožena vodní a větrnou erozi. V Československu je již více než 400 000 hektarů českých lesů zničeno nebo těžce ohroženo. Opatření, která se v těchto zemích provádějí, označuje studie za „polovičatá a nedostatečná".
Kritická debata v Jugoslávii Přes to, že federální orgány provádějí letos poněkud energičtější celojugoslávskou hospodářskou politiku, nepodařilo se dosud vážnou krizi zastavit: inflace dosáhla 90 procent, a stálý růst cen nadále zhoršuje životni úroveň obyvatelstva. Ve sdělovacích prostředcích, ve vedeckých institucích,, v orgánech SKJ i v zastupitelských sborech probíhá velmi otevřená a kritická diskuse o situaci v zemi. V říjnu 1986 předložila srbská Akademie věd Skupštinč (parlamentu) rozsáhlou analýzu slabosti systému. Odhalila nedostatky společenské samosprávy i málo důrazné překonáváni nacionálniho, regionálního a místního egoismu. Upozornila, že rozpory, jimiž se současná praxe federalismu a samosprávy vyznačuje, by mohly v budoucnosti ohrozit samu existenci státu. Dokument srbské Akademie věd se ovšem vyznačoval stejnou tendenci jako celá jugoslávská debata: soustředil se na kritiku stávajícího bez návrhu takových opatřeni, která by mohla vést k nápravě.
22
v
^
Cína pokračuje v reformách Ústřední výbor Komunistické strany Číny rozhodl svolat 13. sjezd strany na říjen 1987. Předpokládá se, že teprve tento sjezd zakotví reformní politiku, a že na něm dojde i k rozsáhlejším kádrovým změnám ve vedení strany i státu. Ústřední výbor potvrdil pokračováni v reformách. V tomto duchu byl v říjnu uveden v život nový zákon, který zrušil starou zvyklost doživotních zaměstnání, zavedl uzavíráni pracovních smluv na kratší dobu a zaměstnávání na zkoušku, a dal podnikům a institucím možnost v odůvodněných případech zaměstnance propouštět. Bez takového opatřeni nebyla totiž účinná racionalizace možná. Současně byl zaveden systém státních podpor při dočasné nezaměstnanosti. Ústřední výbor schválil také „Směrnice pro výstavbu socialistické společnosti s pokrokovou kulturou a ideologii", které by měly překonávat rozpor mezi reformní praxi a ideologii zatíženou starými dogmaty. I tyto „Směrnice" jsou ovšem dalším kompromisem mezi starým a novým. Na jedné straně zdůrazňují potřeby „přísně vědeckého výzkumu a svobodné výměny názorů" i „rozvoje demokracie", na druhé straně však varují před „oslabením vedoucí role komunistické strany" a potvrzuji „věrnost základům marxismu a idejím Mao Ce-tungovým". Bude zřejmě ještě nějaký čas trvat, než bude nalezena ideologická konstrukce odpovídající bouřlivým ekonomickým a sociálním změnám, a než si uvolněný pluralismus zájmů vynutí příslušné demokratické korektury politického systému.
Malé podniky v Bulharsku V rámci opatrné ekonomické reformy byla v Bulharsku „objevena" efektivnost malých (do 50 zaměstnanců) a středních (do 150 zaměstnanců) podniků. Jejich zřizováni vyžaduje nevelké investice, provoz je úspornější, modernizace snazší, využiti iniciativy a kvalifikace lidi větší, produktivita práce vyšší a reakce na potřeby trhu rychlejší. Jde většinou o podniky v oboru elektroniky a elektrotechniky, farmacie, výroby nových syntetických materiálů a podobně. K 700 takových podniků, které jsou již v provozu, má v krátké době přibýt nejméně 200 dalších. Jejich sdruženi uvedlo nedávno v Sofii do provozu moderní informační a poradní ústřednu na pomoc malým podnikům.
Rodinný socialismus v Rumunsku Z iniciativy Nicolae Ceausesca schválil parlament v říjnu ústavní zákon o zavedeni instituce lidových hlasováni, a současné vyhlásil na 23. listopadu první takové hlasování — o návrhu na pětiprocentní sníženi výdajů na obranu. Oboji by mohlo být pokládáno za pozitivní, kdyby šlo o krok ke skutečné demokratizaci. Sníženi vojenských výdajů může totiž vláda provést bez plebiscitu, protože jen málokdo by s takovým opatřením nesouhlasil. Nepotřebné „lidové hlasováni" s 99 procenty souhlasu má především odvést pozornost od katastrofální hospodářské a sociální situace v Rumunsku před nadcházející zimou. Jednostranným snížením vojenských výdajů ovšem Ceausescu opět jednou podráždil „spojence" v zemích Varšavské smlouvy.
V personálních změnách ve statním a stranickém vedeni, ktere nedávno Ceausescu provedl, je mimo jme obsažena tendence připravit eventuelní nastupnictvi ve funkci prezidenta pro Ceausescovu ženu Elenu. Rumunský „socialismus v jedne rodině" nedávno znovu popsal jugoslávský časopis NIN. Elena je už nyní členkou politbyra, místopředsedkyní vlády, předsedkyni Rady pro rozvoj vědy a techniky, vedoucí kádrového oddělení ÚV stranv, ředitelkou Institutu pro chemický výzkum a členkou Akademie věci. Ceausescúv syn Niki je členem politbyra a generálním sekretářem Svazu mládeže. Jeho žena Poljana je hlavou pionýrské organizace. Jeden Ceausescúv bratr je tajemníkem politické rady ministerstva vnitra, druhý bratr je náměstkem předsedy politické rady ministerstva národní obrany, třetí bratr je náměstkem předsedy Státní plánovací komise, čtvrtý bratr je vysokým funkcionářem ministerstva zahraničního obchodu a pátý bratr je důležitým redaktorem stranického orgánu Scanteia. Ceausescova sestra sice nedávno přestala být ministryní školství, ale její manžel se stal stranickým tajemníkem v důležitém kraji Olt. Bratr Eleny Ceausescové Gheorghe Petrescu je místopředsedou odboru a členem Státní rady.
SSSR,
Vystěhovalectví a útěky z NDR Podle zapadoněmeckych údajů provádí vláda NDR liberálnější politiku při povolovaní vystěhovalectví do NSR. Loni dostalo takové povoleni 19 000 osob, letos do října 16 100 osob, a do konce roku 1986 se počítá s číslem 30 000. Take počet uprchlíků z NDR vzrůstá. Do roku 1979 utíkalo z N D R průměrné 4000 lidi ročně. Pak se počet zmenšil, avšak poslední dva roky opět stoupá. Za devět měsíců letošního roku přišlo do NSR 3200 východoněmeckých uprchlíků, většinou přes Jugoslávii, přes některé africké země, a také přes Československo. Vzrůstá však i počet těch, kterým se daří překročit ostře střeženou hranici v Berlíně či na jiném místě mezi N D R a NSR. Vláda NDR povoluje ve větším rozsahu než dříve návštěvy clo západního Německa a Berlina, a to nejen penzistům. Zatímco v dřivějšich létech nepřekračoval :>očet povolených návštěv 60-65 tisíc ročně, dosáhne etos počet povolení nejméně 200 000. 1. listopadu 1986
Z . H .
GORBAČOV... DISKUSE
LUBOMÍR SOCHOR
Gorbačovova revoluce hlav a srdcí Nechci vyslovovat proroctví o tonu zda se v SSSR dohledné době uskutečni opravdové strukturální změny. Optimistickými předpověďmi nešetří nejen neodpovědni kremlologové, nýbrž i vážní a vzdělaní politologové, ba dokonce významní státnici, kteří se setkali s Michailem Gorbačovem. Jsem k tomu skeptický a proto počkám, co přinese budoucnost. Vyslovil jsem při různých příležitostech názory že sovětská společnost je hluboce zatížena nepřekonanou ruskou dějinnou tradici a jejími tendencemi k setrvačnosti a nehybnosti, že v samém mechanismu sovětské společnosti existují síly působící proti změně, a že to vje je posilováno marxisticko-leninskou ideologii a její oficiální interpretaci. Nikdy jsem ovšem netvrdil, že jakýkoli pohyb a změny jsou vyloučeny. Jsem však pro opatrnost při oceňováni jejich dějinného času, jejich rytmu, rozsahu, a také smyslu. To, co se kremlologům jeví jako záležitost několika měsíců nebo let, může trvat celá desetiletí, ba i období daleko delší, v němž se polovičaté nebo nezdařené reformy mohou střídat s obnovou předreformnich poměrů, období sociálního pokroku s periodami nové stagnace, nebo dokonce i politické a sociální regrese. Filozof Gyórgy Lukács, který nabyl občanské odvahy v okamžiku, kdy se dověděl, že ho nevyléčitelná choroba odsuzuje k brzké smrti, prohlásil, že k opravdovému socialismu lidstvo dospěje nejdříve tak za dvě stě až tři sta let.
Nikterak nepochybuji o upřímnosti snah generálního tajemníka Gorbačova vyvést sovětskou společnost z dlouhodobé stagnace a důkladně vyčistit její nezměrné Augiášovy chlévy. Téměř v každém z jeho četných a rozsáhlých projevů nalezneme také důvody, které ho podněcují k tomuto soustavnému úsilí: seznam věčných neduhů sovětského hospodářství (technická zaostalost průmysluf nízká produktivita, tříštění investic, chronický nedostatek spotřebního zboží, nízká úroveň služeb, nepříznivé výsledky i' ekonomickém soutěžení s vyspělými kapitalistickými státy, setrvačnost, lenost a rutiněrství byrokracie, korupce a jiné zlořády). Sovětské vedení si uvědomilo, že je třeba podniknout en ergick é kro ky, má-li So větský s vaz udržet svůj vojenský a ekonomický potenciál a zachovat si postavení světové velmoci. A to je neoddělitelné od vnitřní modernizace země a od uspokojení základních životních potřeb jejího obyvatelstva. Gen erá lni tajem n ík sh rn u l ten to p rogra m do několika formulek: obnova dynamiky sovětské společnosti, plná realizace potenciálu socialismu, přestavba a strategie urychlení sociálně ekonomického rozvoje země. Gorbačov srovnává přestavbu, jež má zahrnout nejen ekonomiku, ale i všechny ostatní stránky života společnosti, a to i politický systém a metody práce strany, s revolucí. Prohlásil to doslova v červen co vém projevu v Cha ba ro vsk u: „U činil bych ro v-
23
nitko mezi slovy přestavba a revoluce." Tento výrok dal podnět kn ejrůz 11 ějším speku la cím. Zůstaneme-li však na půdě faktů, zjišťujeme překvapující nepoměr mezisiláctvím a radikalismem těchto slov a u mí měn os li praktických opatření, která tuto přestavbu překřtěnou na,,revoluci" doprovázejí. Jde o úpravy hospodářského mechanismu, o rozšíření pravomoci sovětů, o útok na paralelní hospodářské podnikání a černý trh a o zákony stíhající bez pracné obohacování. Připra vují se další dílčí úpravy systému. Je to např. zákon o podnicích, o jehož obsahu se toho ví dosud velmi málo. Má zavést instituci podnikových rad, které mohou být právě tak dobře prvkem společenské samosprávy jako (což je pravděpodobnější) další převodní pákou strany k masám. Generální tajemník se také zmínil o možnosti dát formou zákona jistě pravomoci Komsomolu. Půjde pravděpodobně o nějakou formu práva kontroly v podnicích a sídlištích, tj. o opatření přibližující organizaci stranického dorostu k výkonu funkcí, které dosud zcela monopolizovala strana. Jsou to věci, které zatím zůstávají na papíře, ale lze předpokládat, že jejich realizace nezmění nic podstatného na sovětském systému. Mluví se mnoho o informovanosti. Je pravda, že se už nemlčí o katastrofách a přírodních pohromách, jak tomu bylo za Stalina. A však Gorbačovova informovanost obyvatelstva („glasnosť") nemá nic společného ani se svobodným shromažďováním informací, anis nezávislým utvářením veřejného míněni. Informace a sdělovací prostředky zůstávají pod kontrolou strany. Ta rozhoduje tak jako dříve o kvalitě a kvantitě sdělovaných skutečností, o jejich komentování a o způsobu, jímž budou shora, z vůle strany, sděleny o by v a telst vu. Spisovatelé a umělci mají větší svobodu tvorby. Jsou pobízeni k nešablonovitosti myšleni a mají přispět k překonání projevů stagnace v umělecké tvorbě a v činnosti uměleckých svazů. Velmi málo se mluví o estetické doktríně socialistického realismu, zatímco za Ceměnka se halasně oslavovalo padesáté výročí jejího zrodu či přesněji ojiciálniho vyhlášení na prvním všesvazovém sjezdu sovětských spisovatelů. Není zatím jasné, zda byl „socialistický realismus" v přísném slova smyslu potichu odvolán a uložen do kabinetu ideologických kuriozit, anebo zda se změnil i' „realismus bez břehů", jak to svého času požadoval RogerGaraudy. Existuje ještě třetí možnost: že socialistický realismus ztratil monopolní postaveni a poklesl na pouhý literární a umělecký směr mezi jinými směry. V každém případě tato pseudoestetická doktrína již není nástrojem inkvizitorské kritiky, která tolik ztrpčovala život sovětským spisovatelům a umělcům. Je však jasné, že strana, liberálnější při posuzováni uměleckých forem, se nez řekla svého výsadního práva vynášet úsudky o obsahu literárních a uměleckých děl. Literatura musí sloužit straně a zůstává podiizena politice. „Spisovatelé mohou sehrát významnou úlohu v psychologické a morální přestavbě a v boji proti negativním jevům. Přitom je jasné, že umělecký pohled na současnost vyžaduje odvážné, nešablonovité myšleni a pochopení skrytých jevů a procesů života. Nyní naléhavě potřebujeme díla, v nichž by byly na nejvyšši umělecké úrovni odhalovány současné konflikty a reálné kolize, z nichž bychom cítili ostři boje za splněni vytyčených úkolů, díla, jež by U
24
F
vštěpovala přesvědčení o vítězství idejí a záměrů XXVII. sjezdu KSSS a jež by prosazovala skutečné lidské hodnoty." To prohlásil podle Rudého práva z 21. června 1986M. Gorbačov na setkání se spisovateli. Modernost formy se konečně do určité míry připouští, ale utilitaristické pojetí literatury zůstává v platnosti. Generální tajemník mlu ví o přestavbě, která se rovná revoluci, velmi naléhavě. Charakterizuje ji dokonce jako revoluci ,,v myslích a srdcích lidi". Je to slovu ík velmi neob vy klý u m a rxisty-len in o v ce. Kd )jž jsem to četl, vzpomněljsem si na T. G. Masaryka. Ze by snad M. Gorbačov opustil materialistické pojetí společnosti a přiklonil se k názorut že cesta k nápravě společenských poměrů tkví v mravním zdokonalování jednotlivců? Je to jistě zcela nepodložená domněnka. Michail Gorbačov mluví o revoluci v myslích a srdcích lidí ze zcela praktických důvodů. Především proto, aby nemusel příliš podrobně mluvit o změnách v institucích. Doporučuje sovětským občanům, aby začali zametat před vlastním prahem, aby byli ukázněnější, pilnější, aby více pracovali a měně pili. Za druhé, heslo o revoluci v myslích a srdcích lidí je nadneseným vyjádřením myšlenky, že k obnově dynamiky sovětské společnosti je třeba uvést do pohybu lidský (v tradiční marxisticko-leninské terminologii „subjektivní") faktor. Jde o mobilizaci mas pro velký obrat, pro novou revoluci či reformu shora, tak jak ji známe z dějin sovětské (a nejen sovětské) společnosti. A ni tato nová přestavba či revoluce shora se neobejde bez projěsionálních revolucionářů, jejichž posláním je dirigovat „lidský faktor" stanoveným směrem. Gorbačov o tom nenechává nikoho na pochybách. Stranické kádry jsou podle jeho okřídleného výroku „komisaři nynější etapy boje za rozvoj socialismu". Lidský faktor je setrvačný, nezralý, málo uvědomělý a nepřipravený na revoluci v myslích a srdcích. A proto potřebuje revolučního komisaře, který vnáší do masy řád a kázeň, jednotu vůle a činů, jasně vědomí dějinných úkolů. Komisař ztělesňuje jednotu revolučního vědomi a revolučního násilí; je iniciátorem změn a zároveň vykonavatelem represe. Donutí násilím k revoluci v myslích a srdcích toho, kdo se jí vzpírá. Ani Gorbačovův velký přelom se neobejde, jako kaž dá revoluce sho ra, bez repres e. Net v rdím, že Gorbačov je nový Stalin a že jeho přestavba rovnající se revoluci bude novým vydáním Stalinova „velkého přelomu" z rozhráni dvacátých a třicátých let. Považuji však za znepokojující, že velká přestavba již na svém počátku rozšiřuje sféru aplikace trestu smrti. Obávám se, že z toho nevzejde nic dobrého. Jistě tu existuji zásadní rozdíly. Zatímco za Stalina byli k trestu smrti odsuzováni lidé nevinní, za delikty zcela imaginární, a to v děsivém množství, za Gorbačova hrozí trest smrti úplatkářům, jestliže se dopustili tohoto trestného činu ve velkém rozsahu a za při těž ujicích okolnosti. Nějaké rozsudky smrti byly podle nového výnosu prezidia Nejvyšši ho sovětu SSSR o posíleni boje proti nezákonným příjmům již vyneseny, a také vykonány. Nepochybuji o tom, že soud rozhodoval podle litery zákona a respektoval „socialistickou zákonnost" a že odsouzení zkorumpovaní hodnostáři se skutečně provinili a brali miliónové úplatky.
Avšak přesto považuji tato nova ustanoveni sovětského trestního prav a za právní zríidnost a jejich aplikaci za nelidskost. Je to projev moderního barbarství, jež je vpříkrém rozporu s novodobou evropskou právní kulturou, která vylučuje trest smrti za majetkové trestné činy. Evropské klasické právní myšleni od Montesquieua a Césara Beccarii vychází z premisy, že lidský život je nejvyšším a nejvzácnějším statkem, jehož hodnotu nelze vyjádřit ekvivalentem v penězích nebo v jiných materiálních hodnotách. Sebevětší krádeže, miliónové zpronevěry a úplatky mohou tedy být trestány jen odnětím svobody, nikoli však odnětím života. V Sovětském svazu se trestem smrti nikdy příliš nešetřilo. Kromě jiných faktorů k tomu přispěla i ruská poloorientální neúcta k lidskému životu. Zatímco všechny západoevropské země trest smrti buď zrušily anebo upustily od jeho výkonu, v zemích sovětského bloku se dále klidněpopravuje a Sovětském svazu se počet trestných činů, za které lze trest smrti uložit, dokonce rozšiřuje. Sovětská právní nauka přitom pokrytecky prohlašuje trest smrti za dočasné a výjimečné opatření. Gorbačovova „revo-
luce" v čelem systému společenských vztahu a v myslích a srdcích lidi bv získala na důvěryhodnosti, kdyby součásti reformních opatření bylo také zrušeni trestu smrti. Generální tajemník by tím jen konečně splnil slovo, jimž se v prvních porevolučních letech zavázala sovětská vlada. 1'prvním sovětském trestním zákoně byl trest smrti zrušen alespoň na papíře. Byl sice vykonáván často a hromadně, ale pouze jako dočasná a mimořádná alternativa nového nej vyšší ho trestu za nejtěžší zločiny, který vymyslili revoluční právníci: trvalého vyhoštěni provinilce do krutého kapitalistického světa. Nejsem zlomyslný, a proto ne~ na vrh liji M ich ailu Gorbačovov i, aby uskutečn il utopické prvky tohoto Leninova zapomenutého projektu do všech důsledků. Realizace této trestně právní utopie by totiž mohla mít pro SSSR velmi nepříznivé demografické následky. Zcela by mi stačilo neutopické a střízlivé opatřeni: odstraněni trestu smrti ze sovětských trestních zákonů. V tom okamžiku bych uvěřil, že v SSSR dochází skutečně k hluboké změně a že ohlašované reformy nebudou uskutečňovány prostředky, které předem kompromitují, deformuji a zpochybňuji vyhlašované cíle. *
••
POZNÁMKA LISTŮ Článek byl již v sazbě, když došla zlá zpráva: Prof. dr. Lubomír Sochor v patek 14. listopadu spáchal ve svém pařížském byté sebevraždu. Tak sc sešla v několika dnech úmrtí hned dvou členů redakčního kruhu Listů — Sochora a Artura Londona. Lubomír Sochor sc narodil r. 1925 vc Vojkově u Sedlčan. Dosáhl doktorátů filozofie i práv; vedle své filozofické práce působil publicisticky, mj. jako šéfredaktor Nové mysli, později jako přispívatel Plamene a Literárních listů. Vynikl i překlady, zejména dél Gramsciho, Lukácse a Marcuse. Po vyloučení z KSČ r. 1961 pracoval jako frč zař, po obnově členství r. 1964 učil na pražské právnické fakultě. Na vysočanském 14. sjezdu KSČ vc dnech sovětského vpádu byl zvolen do ústředního výboru, v rámci „normalizace" ovšem znovu vyloučen. V 70. letech byl vědeckým dokumentátorem; v r. 1979 odešel se svou francouzskou manželkou do Paříže. Do svého tragického skonu přednášel na pařížské univerzitě o komunikačních technikách a sdělovacích prostředcích v zemích sovětského bloku. •
MICHAL REIMAN
Třicet let po XX. sjezdu KSSS Diskusní příspěvek na mezinárodní konferenci ve Florencii v říjnu 1986 Připravil jsem referát o národních aspektech ve vztazích SSSR a zemí „socialistického společenství", nechtěl bych ho zde však přednášet. Je přístupný v italštině. Mnohé náměty se na naší konferenci, i když jisté z různých hledisek a v různých obměnách, opakuji. Nevyhnul bych se tomu ani já. Budu proto hovořit k jinému tématu a doufám, že to nebude od věci. Předevčírem hovořil Ambarcumov. Je to vlastně mimořádná událost, že se našeho jednání účastní. Pokusil se vysvětlit, proč se v SSSR nehovoří ani o Stalinovi, ani o Chruščovovi. Znělo to, jak si jistě vzpomenete, asi takto: o Stalinovi a Chruščovovi se skutečné hovoří málo, je to však povrch, přechodný stav. Otázky zůstávají živé. Tuhle byl na divadelním představení v Moskvě. Šlo o stalinskou dobu. O Stalinovi sice nepadla zmínka, každý však věděl, o koho a o co jde. Potom hovořil o jiném divadelním představení, v němž šlo o dobu chruščovovskou. Ani zde se o Chruščovovi nehovořilo, ale každý opět dobře věděl, o koho a o co jde. Existuji nejméně dva podstatné důvody, proč v Moskvě v tomto roce nebylo oslaveno třicáté výročí X X . sjezdu. Ten první je vlastní příčinou toho, že jsme se sešli zde, ve Florencii; je jim trvalá nechuť sovětského vedení hovořit o minulostí. Má své kořeny v tom, že hovořit o minulosti znamená vyvozovat důsledky, hledat
25
odpovědnosti a měnit život. Toho se sovětské vedeni, alespoň do nedávná, soustavné vystříhalo. X X . sjezd měl :>ro nás programový význam proto, že nastavoval sovětskému vedeni zrcadlo, připomínal mu závazky, které critikou vlastni minulosti převzalo a které nesplnilo. Hovořit o X X . sjezdu bylo otázkou politického boje jak uvnitř „socialistického společenství" a jeho členských zemi, tak i mimo jeho hranice. Existuje ovšem i jiná příčina, proč se o Chruščovovi v SSSR nehovoří. Není zdaleka stejně jednoznačnájako příčina předchozí. Zmiňujeme se o ní pouze zřídka a neradi. Spočívá v tom, že Chruščov Jeho politika,její způsob a metoda ztroskotaly. To mělo za následek hlubokou kompromitaci reforem a destalinizace. Po 11 letech vlády ztratil Chruščov jakoukoli významnější podporu ve vlastni zemi (v zahraničí to bylo ovšem, jak všichni víme, složitější). Když byl sesazen, neronil po něm v SSSR nikdo slzy, slova uznání se u některých představitelů inteligence dostavila teprve později, byla zrozena pochruščovovskou realitou. Naši sovětští přátelé, myslím tím osobní přátele a spolužáky, mnohým z nás tehdy vysvětlovali, uklidňovali nás: však uvidíte, teď všechno půjde lépe, bez krkolomných obratů a nemožných improvizaci. Podivovali jsme se jejich optimismu. Jevilo se nám to jinak. To co přišlo, bylo téměř dvacet let Brežnéva. Nejostudnéjši epocha sovětských, snad celých novodobých ruských dějin. Chtěl bych to upřesnit. Byly samozřejmé epochy daleko těžší, tragičtější, hroznější, třeba epocha Stalinova. Žádná však nebyla tak ostudná jako epocha brežněvovská (i přes některé zdánlivé zahraničně politické úspěchy). Hniloba a rozklad v celém ústrojí státu a vládnoucí strany. Opilství a korupce, které se rozrostly do rozměrů národního neštěstí, pravé národní katastrofy. A přitom bylo potlačeno a také odumřelo každé širší a výraznější hnuti ve společnosti, nezbylo téměř nic, než párjedinců ještě ochotných mluvit. Tuto epochu nelze prosté odepsat z dějin, ovlivňuje dnešek, ovlivňuje zpětné hodnocení Chruščovovy éry, Chruščovovy politiky, akcentuje jejich stíny. V Mlynářové stati o Gorbačovovi, uveřejněné před časem v listě UUnita, *) je pasáž, v níž Mlynář vzpomíná svého setkání s Gorbačovem ve Stavropolu v roce 1967. Hovořili tehdy též o pádu Chruščova. Mlynář k tomu poznamenává, že Gorbačov tohoto pádu nelitoval, sdílel zřejmě tehdy rozšířené pocity úlevy. Tím se dostáváme k tomu, že druhá příčina dnešního mlčení v Moskvě o Chruščovovi a o XX. sjezdu KSSS nemá nezbytně záporný charakter. Generace, k níž patří Gorbačov, není generací X X . sjezdu; je to generace analogická československé generaci Pražskéhojara (tím nechci samozřejmě tvrdit, že v Moskvě již propuklo, či propukne politické jaro), táž generace v sovětských podmínkách a s odstupem dvaceti let. Nemůže si vepsat Chruščova na prapor. Bylo by to nelogické a protismyslné. Formovalo ji přece též popření Chruščova. V dnešním mlčení o X X . sjezdu a o Chruščovovi v SSSR se takto prolínají dva rozdílné motivy, a lze prozatím pouze těžko říci, který z nich nabude převahy. Tím vlastně dospíváme k hlavní příčině naši dnešní rozpačitosti: má jméno Gorbačov. Připadá tojako zázrak vidět po brežněvovských letech v čele sovětského státu člověka vybaveného takovým aparátem myšlení, jakým zřejmě disponuje Gorbačov. Nejde přitom, pokud lze soudit, pouze o něho, nýbrž o širší vrstvu lidí, začínajících dnes určovat rytmus a tón sovětské politiky i sovětského života jako cclku. Je to mnohem více, než by se kdokoliv z nás ještě před nedávnem odvážil doufat. Ale i takové zázraky se zřejmě mohou dít a mají svou logiku. Vždyť i do čela Československa se, abych mluvil o zážitku, který je mi blízký, na čas dostal tak čestný a slušný člověkjako Alexander Dubček a s nim celá plejáda dalších. Také tehdy to bylo pro mnohé neočekávané. Ještě v roce 1967 soudili někteří italští přátelé, kteří navštívili ČSSR, že KSČ zůstává ncjstalinštčjši komunistickou stranou v „socialistickém táboře" a že jediným „perspektivním člověkem" je zde Vladimír Koucký, Víme dnes dobře, jak se v tom mýlili. Uvedl jsem již, že naše rozpaky maji jméno Gorbačov. Tato tónina ostatně zazněla v souvislosti s naším jednáním nejenom z tisku, pronikla i do řady diskusních příspěvků, nejvýrazněji myslím do včerejšího zajímavého referátu G. W. Brcslauera. Je to vlastní příčinou, proč mnohé z toho, co zde hovoříme o X X . sjezdu, postrádá dřívější kategoričnost. Ale přesto: lze se skutečně domnívat, že X X . sjezd již zcela ztratil svůj dřívější programový význam? Kdyby poměry byly normální, myslím tím zcela normální, nemusela by se tato konference konat ve Florencii, konala by se v Moskvě. Nežijeme však v poměrech zcela normálních. Nejde pouze o to, že v SSSR nebyl ještě nalezen vyrovnaný vztah ke jménům Stalin a Chruščov. Nemluvíme ostatně celou pravdu, když zde vycházíme z toho, že se v SSSR o Stalinovi nehovoří. V poslední době se o něm dosti hovořilo jako o státníkovi a vojevůdci za poslední světové války. Bylo by to možné uvítat jako krok k vytvořeni úplného dějinného obrazu, kdyby se současně hovořilo i o politických zločinech a teroru jeho éry. Do strany byla v SSSR opět přijata tak odiózni osobnost sovětské politiky jako Vjačeslav Molotov, slavily se sté narozeniny Andreje Ždanova, cožjisté nevyvolalo dobré pocity u sovětské inteligence. Historická pravda se však nemůže omezit pouze najména Stalin a Chruščov; jsou zde i jména další: Rykov a Bucharin, Zinovjev a Kamenév, samozřejmě a v neposlední řadě též Trockij. I to je pouze minimum, neboť i potom zůstane stranou rozsáhlá problematika nekomunistických proudů a činitelů, která dříve či později bude vyžadovat nového oceněni. Též v SSSR. Máme-li v SSSR co do činěni se zásadně novým obdobím vývoje, pak pozorujeme teprve začátek dlouhé a mimořádně složité cesty. Každá změna bude narážet na existenci rozvinutých, stabilních a upevněných sociálních a společensko-politických struktur, o jejichž povaze se dostatečně hovořilo a psalo v minulých letech. Skutečnosti vytvářené existencí těchto struktur nezmizí ze dne na den, vytvářejí podhoubí pro četné nepříznivé, či méně příznivé, vývojové varianty. I dnes trvá válka v Afghánistánu. Pokusy o východisko nevedly prozatím k žádnému výraznějšímu zvratu. Situace v Polsku je taková, jak ji všichni známe. Je zde také problém Československa. Musím o něm mluvit. Zmizeli řečti plukovníci, zmizeli dědici Salazarovi, zmizel v propadlišti Franco a jeho režim ve Španělsku, v Praze však i dnes vládnou Husák a Bifak. Lze samozřejmě namítnout, že složité problémy vyžaduji času, že se nedají řešit hned a lámat přes koleno. Tato námitka má však omezenou platnost: politika nemůže příliš otálet s řešením zásadních problémů, aniž by je
26
rozmělnila a ztratila předpoklady pro jejich důsledné řešeni. Když v červnu 1954. rok a tři městce po Stalinově smrti Chruščov přijel do Prahy, vynutil si na československem vedeni, aby se do Prahy mohl vrátit armádní generál Ludvik Svoboda, pozdější prezident CSSR, s kterým se znal z války. Svoboda byl za Stalina pronásledován a žil ve vyhnanstvi na Moravě. A o rok později, dva roky a tři měsíce po Stalinově smrti Chruščov a tehdejší ministersky předseda SSSR Nikolaj Bulgamn přistáli na letišti v Bělehradu. Chruščov oslovil zde jugoslávského prezidenta Josipa Broze-Tita, za Stalina „zrádce", „fašistu", „policejního špicla" a „imperialistického agenta", slovy: „Drahý soudruhu Tito". Byl to zážitek, na který moje generace sotva zapomene. Nedomnívám se přirozeně, že by se dějiny daly nebo mohly opakovat. Lze si těžko například představit, že by se Gorbačov a Dubček mohli setkat na pražském letišti stejným způsobem, jakým se setkali Chruščov a Tito. Konflikt SSSR a Československa v roce 1968 byl vyřešen jinak a jinými prostředky, než konflikt SSSR a Jugoslávie v roce 1948. Návratem k normalitě v Československu, prvním krokem k ni, by v mých očích bylo již to, kdyby tisíce lidí dnes, téměř dvacet let po událostech 1968, byly zbaveny pozůstatků a následků občanské a pracovní perzekuce a diskriminace, mohli se vrátit k normálnímu občanskému životu a odbornému působeni, kdyby spisovatelé a vědci mohli opustit maringotky a nouzová zaměstnání a věnovat se plně svému skutečnému povolání, publikovat svá díla doma, ve vlastni zemi, pod vlastním jménem a tak, jak to sami uznají za vhodné. Nechci přirozeně nikomu udílet rady. Jde mi o něco jiného a chtěl bych tím zde ukončit: Události v SSSR jsou teprve ve vývoji a nedosáhly zdaleka svého vrcholu. Nemůžeme s dostatečnou jistotou soudit, k jak rozsáhlým a hlubokým změnám nakonec dojde a jakou povahu a kvalitu bude mít nová skutečnost, která vznikne. Nejsme však nezúčastnění diváci. To, co se děje a bude díl v SSSR, se dotýká nás všech. Právě proto i naše konference o X X . sjezdu KSSS se mi nezdá zbytečnou, naopak, má aktuální smysl. *) „Můj spolužák Gorbačov", Listy č. 4/1985, str. 22 (pozn. rcd.).
Co nového v AFGANISTANU? Kprosincovému
7. výročí
války
Proběhlo to téměř bez povšimnutí a člověk musel číst noviny opravdu velmi pečlivě, aby se dozvěděl, že generálním sekretářem bratrské Demokratické strany afgánského lidu už není Babrak Karmal, ale Mohammed Nadžibullah. Karmal z toho všeho vyšel ve zdraví, což není tak zcela samozřejmé, vzpomeneme-li si, že jeho předchůdce Amin byl s celou rodinou a osobni stráží zavražděn sovětskými vojáky hned v první den sovětské invaze. Karmal místo toho zatím zůstává členem politbyra. Jeho nástupce není jen tak někdo, ale generál, šéf afgánské Státní bezpečnosti, osvědčený agent KGB. V Kábulu je o něm známo, že je to zabiják bez skrupuli. Má na svědomí 12 000 poprav a asi 50 000 politických vězňů. Po sovětském vzoru zavedl také mučeni jako běžnou vyšetřovací metodu. Je to technokrat zabíjení. Ale co vlastně provedl Babrak Karmal? Inu, zbabral, co se dalo. Od sovětské „bratrské pomoci" uplynulo už téměř sedm let a Karmal nedokázal to, co se od něho očekávalo: vytvořit a konsolidovat stranu a prosovětský státní aparát, vytvořit aspoň trochu bojeschopnou armádu, pacifikovat aspoň některé oblastí země. Konec lidového ozbrojeného odporu proti invaznim vojákům není v dohledu, afgánské vládni armádě lze svěřit nanejvýš strážní službu, noví rekruti většinou za několik měsiců přeběhnou \ se zbraněmi k partyzánům, vláda „kontroluje" jen oblasti obsazené sovětskou armádou, zejména několik mést, letišť a vojenských základen. V převážné většině země je sovětská armáda „přítomna" jen za ofenzívy; po jejím skončení se sovětské vojsko stáhne na základny a partyzáni se vrátí do svých vypálených vesnic. Gorbačov by se této války asi rád zbavil: dělá to špatný dojem v zahraničí a vyvolává nedůvěru k „mírumilovností" Sovětského svazu; dělá to problémy i
doma — sovětská armáda měla zatím v Atganistanu asi 30 000 mrtvých. Na 27. sjezdu KSSS v březnu 1986 mluvil Gorbačov o Afganistanu jako o „krvácející ráně" a vyjádřil naději, že se sovětské ocídily vrátí domů co nejdříve. Afgánská válka stoji Sovětský svaz podle odhadů aspoň 300 miliónů dolarů ročně, což není katastrofa, aleje to nepříjemné v situaci, kdy se dolarové příjmy s poklesem kursu ropy zmenšily a kdy je naopak třeba vicc věnovat na nákup obili a nové techniky na Západě. Zbavit se této války by ovšem bylo technicky velmi lehké: stačilo by vydat rozkaz, aby sovětská vojska odešla. I když se vezmou v úvahu problémy při evakuaci některých vzdálených a izolovaných základen, nemohla by celá věc trvat déle než 2-3 týdny. Ale takhle to zase Gorbačov nemyslí. Chtěl by zřejmě konec války, ale za podmínky, že Afganistan zůstane pod sovětskou kontrolou jako Mongolsko nebo Československo. Což ovšem Afgánci naprosto nemají na mysli. Aby se dosáhlo tohoto cíle, rozhodli se sovětští stratégové podstatně zvýšit úsilí a zejména jeho účinnost ve třech hlavních směrech: vojenské operace; pacifikace venkova; konsolidace strany a státního aparátu. Úkolem nového generálního sekretáře je zejména poslední směr; doufá se, že konsoliduje stranu a státní aparát stejně úspěšné, jako vybudoval a konsolidoval Státní bezpečnost. První dva směry má na starosti sovětská armáda. Po nástupu Gorbačova nabyla válka v Afganistanu podstatné na intenzitě a důsledně se uplatňuje taktika spálené země. Zatímco dřív se sovětská armáda držela spíš svých základen a bránila hlavní města a hlavní silnice, od roku 1985 přešla do ofenzívy. Taková ofenzíva má většinou standardní průběh: po intenzivním leteckém a dělostřeleckém bombardování zaútočí sovětské komando (stovka tanků a několik set obrněných transportérů podporovaných vrtulníky) na údolí. Cílem útoku není rozbít partyzánské síly (které mají velmi málo protitankových a protíleteckých zbraní, ale jsou velmi pohyblivé
27
a dobře informované a před útokem se i s obyvateli stáhnou do hor), ale soustavné ničit vesnice, vypalovat domy i úrodu na polich, ničit zavlažovaci kanály a sady na terasách, zabíjet vesničany, kteří nestačili uprchnout, i domácí zvířectvo. Sovětská armáda není dost početná (asi 130 000 vojáků, k vojenskému obsazení země by bylo třeba několikrát tolika) a dobytý terén nestačí udržet; po 2-3 týdnech se komando stáhne na své základny a partyzáni s vesničany se vrátí do svých vypálených vesnic často ještě sovětskými ženisty před odchodem zaminovaných. Zničení zavlažovacich kanálů, které byly budovány, opravovány a zdokonalovány stovky let (a některé asi pamatují ještě Alexandra Velikého), zničeni teras, které chránily úrodnou půdu před erozi, vypáleni domů, sýpek, úrody na polích atd. často způsobí emigraci žen, děti a starých lidí — a ovšem nástup mužů k partyzá-
nům. Mnoho set tisíc Afgánců bylo nuceno uprchnout do zahraničí, většinou do Pákistánu. Pokud jde o metody spálené země, a vůbec o realitu afgánské války, je možno nalézt mnoho drastických podrobností v 57stránkové zprávě vydané jako oficiální dokument Ekonomickou a sociální radou (ECOSOC) Organizace spojených národů. Dokument představuje souhrn zprávy, kterou na žádost Rady vypracoval rakouský profesor Felix Ermacora, a je strašnou obžalobou sovětské politiky. Ale protože jde o dokument OSN, o Sovětském svazu se v dokumentu nemluví — používaný termín je „zahraniční intervence". V praxi Spojených národů se některé věci prostě neříkají naplno. I tak by zpráva stačila jako podklad k novému Norimberskému procesu.
j. T.
JIGAL ARCI
Obnoví Sovětský svaz STYKY S IZRAELEM? Sovětské vedení udělalo hrubou chybu, když se po šestidenni válce v roce 1967 rozhodlo přerušit diplomatické styky s Izraelem. Soudní lidé v Moskvě si to už dávno uvědomili — a podle všeho, v Moskvě jsou i soudní lidé. V soukromých rozhovorech to dnes bez rozpaků přiznávají východoevropští novináři, i ti na pohled „skalní", kteří ve svých článcích hájí stranickou linii do posledního citátu. Přerušeni styků v roce 1967 — pokud mělo racionální jádro a nebylo jen výrazem emocionálního zklamáni, že se události vyvíjely pro sovětské vedeni neočekávaným směrem — bylo založeno na předpokladu, že konflikt na Středním východě spěje ke konfrontaci a podpoří-li Sovětský svaz jednoznačně jednu stranu — Araby — bude ve výhodném postavení a zajisti si trvalý vliv v arabském světě, jelikož Spojené státy se z různých důvodů postaví na stranu Izraele, anebo se pokusí manévrovat mezi nim a Araby. Všechno ostatní — také nevybíravá, brutální, často s antisemitismem hraničící protiizraelská propaganda — vyplynulo z tohoto rozboru situace. Následkem špatné diagnózy je však nesprávná terapie. Všechno bylo jinak. Už začátkem 70. let, zejména však po říjnové válce v roce 1973, zprvu rozhodující činitelé, posléze všechny významnější složky v arabském světě dospěly k závěru, že vojenské řešení konfliktu je nemožné: ať Sovětský svaz dodá Arabům jakékoli množství zbrani jakékoli kvality, v dohledné budoucnosti nebudou Arabové s to nabýt rozhodující vojenské převahy, potřebné pro vítězství nad Izraelem. Mimochodem, k stejným závěrům — ovšem s opačným znaménkem — dospěly i realistické vládnoucí kruhy v Izraeli, zejména po libanonské válce v letech 1982-84: přes svou vojenskou převahu může Izrael silou zbrani dosáhnout jen velmi omezených cílů; v žádném případě nemůže arabskému světu vnutit „pax israeliana". Tak se na Středním východě postupně přesouvá převažující tendence od vojenské konfrontace k diplomatickým jednáním; od iluze jednorázového vítězství k realitě nutných, bolestných kompromisů. Za těchto
28
okolností vzrůstají akční možnosti, a tudíž i vliv, té velmoci, která je s to udržovat korektní vztahy s oběma stranami konfliktu a získat jejich důvěru. Kdo jednoznačně podporuje jednu stranu pře, je skoro automaticky vyřazen z diplomatického procesu. Sovětští politikové to dobře vědí, vždyť na základě této dynamiky se jim před dvaceti lety podařilo splnit roli zprostředkovatele mezi Indii a Pákistánem, zatímco Američané, kteří si znepřátelili Indii, se tehdy octli mimo hlavni proud události. Dodnes.se to snaží napravit, a dodnes se jim to podařilo pouze částečně. Na Středním východě však byl vývoj opačný. Čím víc sílila tendence k diplomatickému řešeni, tím víc se upevňovala pozice Američanů a tím víc ztrácel svůj vliv Sovětský svaz. Jeho kdysi dominantní postavení v Egyptě, v Iráku J e h o silný vliv v Jordánsku, v Libanonu jsou pryč v nenávratnu. Dokonce i Arafat si klade především za cil, aby jeho Organizace pro osvobozeni Palestiny byla uznána Spojenými státy. Zůstává Sýrie (nepočitáme-li Libyi), ale i prezident Asad často pošilhává za Američany a spíše než o princip, jde mu o cenu. Sovětská diplomacie, která si tyto změny nemohla neuvědomit, se už léta snaží zařadit do diplomatického procesu v oblasti. Tomu slouží požadavek „mezinárodni konference o Středním východě za účastí velmocí a všech zúčastněných stran, mezi nimi OOP", ne .stále opakovaný Sověty a neustále odmítaný Američany, kteří právem a nikoli bez škodolibosti opakuji, že konstruktivní roli v diplomatických jednáních může plnit pouze ten, kdo udržuje vztahy se všemi stranami konfliktu. Zdá se, že v poslední době — zhruba od nástupu Gorbačova k moci — se sovětská politika i na Středním východě začíná vymaňovat ze své strnulosti. Jak to často bývá, první popudy byly nepřímé. Už na loňském zasedáni VS OSN se představitelé Polska a Maďarska setkali s ministrem zahraničí Izraele a dohodli se o ustaveni jakýchsi paradiplomatických styků — konsulární zastoupeni, rozvoj obchodních, kulturních, sportovních vztahů, usnadněni turistických styků.
I když hodně zůstalo prozatím na papíře, občane Izraele dnes mohou jezdit do Maďarska a také do Polska prakticky bez omezeni. Nedávno se proslechlo, že i Sovětský svaz uvažuje o ustavení přímých konsulárnich styků s Israelem a mistrovské družstvo SSSR v košíkové má letos v zimě přijet poprvé do Izraele — doposud se setkáni mezi mistry obou zemi na přáni Sovětů konala na neutrální půdě. Není asi náhoda, že Československo je jedinou východoevropskou zemi, která se na tomto procesu vůbec nepodílí, ani v míře, v jaké se ho účastni Bulharsko, ba méně než NDR. I pokud jde o Izrael, panuje v Československu doba ledová. Za poslední návštěvy prezidenta Mitterranda v Moskvě pak Gorbačov udělal další krok, když navrhl uspořádat konferenci pěti velmocí, která by připravila onu příští „mezinárodní konferenci za účasti v š e c h . . . " atd.
Je to chytrý návrh: l. neutralizuje odpor Izraele, protože zatím nejde o účast OOP, kterou Izrael „zásadně" odmítá; 2. lze se domnívat, že nevzbudí odpor Arabů, jelikož to má byt pouze „přípravná konference", po níž bude následovat ta pravá „mezinárodni konference"; 3. Gorbačov už získal souhlas Francie, Británie i Itálie, Čína se pravděpodobně připojí, a tak se Spojené státy mohou dostat do izolace; 4. i když se z toho nic neuskuteční, převzal Sovětský svaz poprvé po delší době diplomatickou iniciativu na Středním východě. Prozatím nelze posoudit, jaké budou praktické výsledky sovětské iniciativy. Zdá se však téměř nesporné, že v sovětské zahraniční politice kdesi hluboko pod povrchem začíná pohyb. Givat Šmuel, Izrael, podzim 1986
NAŠE SPOLEČNOST Šmilauer a Míša Nedávná poznámka Ludvíka Vaculíka o linguistícké moudrostí pana profesora Šmilauera, o jejím sémantickém pozadí, fdozofické hloubce a každodenní praktické upotřebitelnost i* probudila touhu nějak se přidat. Docela náhodou se na stole sešel tenhle Vaculík s knížkou Dušana Hamšíka o II immlerovi. Taky jeden takový český osud. Hamšikův. Téma pro román, který jednou někdo napíše. Třeba Klima, který se stává Čim dál víc pozoruhodným tvůrcem mýtů z materiálu zoufalé české každodennosti a jejích větších či menších protagonistů. Jak asi, uvažujeme, uklouzl Hamšikův Himmler bdělému oku stovek mullerů a jiných dozorců na tím, aby nic, co se objeví v tisku, na jevišti, na obrazovce, na plátně a vůbec kdekoli, nevyvolávalo nežádoucí asociace v nežádoucím směru, (Tuhlejsme zaslechli oficiální vysvětlení, proč je u nás Kajka — Franz Kafka — na indexu: Nic proti spisovateli, ale naši Udě ho špatně chápou, nevhodně ho interpretuji. Pozdravpámbu.) Viděn z perspektivy dnešní české každodennosti je totiž Himmlerův osud zajímavým a velice aktuálním příběhem o tom, jak se za určitých okolnosti může vyšvihnout přičinlivý nýmand, typologicky velice podobný některým našim domácím současným pragmatikům. Budiž však řečeno k obhajobě našich mullerů, že riziko pro nás do očí bijící asociace není možná tak velké. Mullerově totiž už skoro odnaučili lidi číst, a pokudještě čtou, tedy o přečteném přemýšlet, a pokud přemýšlejí, zajímat se hlouběji o strukturu naši současnosti, nad kterou už dávno mávli rukou nebo se s ní prostě smířili. Když už před lety dorazilo na plátna našich kin veledílo pimprlového realismu oJ.A. Komenském, zaujalo nás, co všechno se tu z plátna ozvalo na téma naší každodennosti a českého osudu posledních dvaceti let. Zavřeli jsme oči, abychom neviděli, a chvílemi jsme nevěřili vlastním uším. Svěřili jsme se přátelům, známým, znalcům i neznalcům. Většina z nich se nám na oplátku svěřila, že kino, kde se ta věc provozovala, obešli velkým obloukem. A těch pár, kteří viděli, co se k viděni předkládalo, nic neslyšelo. Ničeho si nevšimli, nic je nenapadlo. Nic je nenapadlo nad Kratochvílem, jako je nic nenapadne nadHamšíkem. Mullerově mohou být spokojeni, jejich dílo se podařilo. I Kafku (Franze) by už mohli vydat. Celé ty přerušené sebrané spisy. Bez rizika. Nač vlastně čekají? Svět byje pochválil, Míša by jim poklepal na rameno za toJak ho správně chápou, a na českých luzích a hájích by se nepohnula ani travička. Můžeme si to konečně občas ověřit na životě klokotajícím kolem nás. Někteří lidé, co až donedávna nesměli, byli „odšpuntováni", a není vyloučeno, že se v tom bude pokračovat, aniž by se za to od nich něco chtělo. Jenže právě to sou visí s tím, jak se všeobecně prohlubuje letargie a indolence. Například oficiální kulturní tisk už nepřináší revolverové články a odhalení jako donedávna, ale také nepíše o tom hodnotnějším, co přece jen občas vyjde, objeví se na jevišti nebo na obrazovce. Zlé je, že tohle možná není ani záměr, ani direktiva, ale třeba prostý důsledek toho, že redaktoři, kteří zůstali ve straně a vykupovali se u slušných lidí tím, že umožňovali publikování slušných textů a recenzi pod krycími jmény, odcházejí do důchodu, a ty mladší, co přicházejí po nich, něco takového ani nenapadne. *Pro nečtenáře Vaculíkova fejetonu v minulém čísle LISTŮ: Podle Vaculíka prof. Šmilauer v přednášce pravil, že „čeština zná trojí zápor: ne, nikoli a hovno". (Pozn. red.)
29
Obdobný, přirozenou generační změnou v? nepřirozených podmínkách podmíněný proces, probíhá například v nakladatelstvích, v různých kulturních institucích a svým způsobem i ve výrobních podnicích Na vedoucí místa se dostávají — často z nepotismu — Udě třeba ne docela neschopni, ale arivisté a krátkozrací technokrati Obyčejně začnou reorganizací, jejíž excesy si Udě už nějak odtrpí, ale nakonec to znovu odnese produkce a její kvalita. Nebo vezměte právě probíhající reformu všeobecně vzdělávacího školství. Kdyby se měla povést — tahle reforma by věru stála za zájem pedagogů a sociologů v celosvětovém měřítku — budou z našich děti a vnoučat nepříliš soudní, nemyslící mloci. Na lesy jsme se už něco navzdychali, ale nějak jsme to všechno spojovali hlavně s Knišnohořim. Nedávná návštěva v Jizerských horách však ukázala, že všechno je daleko horši, než se obvykle mysli. Od 900 metni jeto bez přehánění katastrofa. Kde před dvěma lety bylještě jakýs takýs les, jsou buď holé pláně, roziytěod traktorů svážejících dřevo, nebo torza stromů, kmeny zvíci tři čtyř metrů, téměř bez klestí, suché a čekající na pokáceni. Nikoli zemský ráj, ale strašná poušť to na pohled. A co se vykládá o Severočeském kraji by samozřejmě vydalo na několik černých knih. Protože víra ve vlastní síly a schopnost sami něco napravit a vyřešit se skoro úplně vytratila — další úspěch múlleríi všeho druhu a na všech stupních — ptají se lidé, kteří maji ještě aspoň jakýsi zbytek zájmu o budoucnost své země, jestli sovětské nově koště bude znamenat něco pozitivního pro nás. I když zůstáváme velice skeptičtí, majíce své zkušenosti, přece jen nelze nevidět, že se v zemi blízko pólu cosi hýbe. Kdovíjak vám, ale nám připadá občas zábavné, jak se naše miillerovská vrchnost a nejvyšší maße rozpačitě snaží vnímat ten pohyb co nejmíň. V obecné rovině je to věc nejen známá, ale i pochopitelná, uvážime-li, jak se všichni etablovali. Má to však řadu príivodních jevů, které jsou symptomaticky komické a komicky symptomatické. Jak dobře vědí všichni, co se o takové věci ještě zajímají, jsou období, kdy Pravda, Izvěstija, nebo třeba Litgazeta, nejsou u nás na stáncích a v kavárnách k máni. Když se na to někdo na nějaké schůzi zeptá — což se věru nestává často — vysvětlí se to jako náhodně administrativní nedopatřeni, nebo, jde-li o vyspělejší obecenstvo, jako nutně opatření proti možnému zneužiti revizionisty. O korupci, alkoholismu apod. se prohlašuje, že u nás neexistují, a samozřejmě nemůžeme mechanicky přejímat sovětskou praxi. Müller, tentokrát ten konkrétní vjednotném čísle, onehdy dokonce na jakémsi aktivu prohlásil, že si na ty, kdo se u nás dovolávají Gorbačova, musíme dát dobrý pozor. Zvlášť veselé je —jistě jste si všimli — jak se u nás sleduje vysíláni sovětské televize, jejíž příjem byl původně určen dočasným vojskům. I na dobrých sovětských filmech abyste s lucernou hledali v kině diváky (zvlášť zaujme masová nepřítomnost členů strany), zato sovětská televize se sleduje poměrně se zájmem, a nejenom kvůli sportovním přenosům. Menšina dosud myslících příslušníků našich socialistických národů vrtí hlavou nad některými politickými relacemi, necenzurovanými projevy Miši Gorbačova, a dokonce i diskusemi, většinou nesrovnatelnými s tím, co se u nás jako diskuse předkládá. S jakým zájmem například sledovali lidé, kteří už o věci mnoho nevědí, sovětskou televizní diskusi o vztahu k národní minulosti! Pamětnici kroutili hlavou a říkali, tohle je jako v osmašedesátém, mladší se ptali; Takhle to tenkrát bylo? Jak už řečeno, nepropadejme iluzím pokud jde o Míšu či mateřskou zemi socialismu, ale těžko se ubráníme poťouchlé myšlence, zda kmotříčky naší máfie dnes občas nemrzí, že tolik naléhali, aby se mladá generace učila rusky. A co dělat s televizi polskou, které je rozumět i bez učeni a jež je pod tamními generály pro nás nepředstavitelným kolbištěm svobody diskuse a názorů? Tak jsme si zavzdychali, zanařikali, a už nám zbývá vlastně jenom ten rozhojněný šmilauerovský zápor, ve kterém žijeme a který na nás čučí ze všech stran. Šťastnv a vesel v.
JIŘÍ DIENSTBIER
Ještě jedna odpověď mladým křesťanům V č. i / 1 9 8 6 Listů vyšel text cyklostylovaného letáku, který koloval v létě 1985 v Č S S R . Mladí křesťané sc v něm ptali „starších vrstevníků": „1) Vyložte nám, prosím, své politické názory, postoje a činnost v r. 1968. Jste d n e s . . . subjektivně přesvědčeni o jejich správnosti? Jsou duchovní základy, o něž opíráte své . . . přesvědčeni stejně jako tehdy? 2) Dá se vymezit politika v určité svébytnosti a jedinečnosti pojmu? Co je v ni pro vás elementárního, obceneho?" — Otiskujeme dalši odpověď.
Mladí
přátelé,
odpovědět jakžtakž vyčerpávajícím způsobem na váš dopis by vyžadovalo alespoň knihu, například
30
paměti. Snad se i k nim někdy dopracuju, dožiju-li. Chcete totiž hodně: vyznat se v minulosti i současnosti a k tomu ještě zjistit, co dělat dál. Chcete to právem a nepůjdu na vás s laciným bonmotem typu „Kdo se vyzná?" nebo klasickým „Co je pravda?" Avšak i takové otázky si raději připusťte vždycky, když vás napadne žádat příliš jasné defin ice. V z dyť definice skutečnosti je pouze jejím zvláštním osvícením. Jakmile cokoli vypovíme, vyčleňujeme část z celku, osvěcujeme celek z určitého úhlu, osobně rozhodujeme, co je pro jev důležité a zastiňujeme, co považujeme za vedlejší. Mnohé přitom ani nevidíme nebo nechápeme vůbec. Samozřejmě to neznamenát že se máme nebo můžeme vzdát formulace vlastních postojů, že všechno je jen relativní a že tedy nemá
smysl o něco usiloval; politika by však měla vycházet z porozuměni potřebám a motivacím všech clenu polis. Starou prupovidku Madame de Staël — „ Tout comprendre, c est tout pardonner' — bych jen trochu upravil: chapat neznamená jen odpouštět, ale respektovat. Z toho plyne první zasada, kterou bych ja stanovil pro politiku. Není vůbec dúležite, jak kteří lide ideově zdůvodňují sve veřejně vystupovaní, za Koho? Co? se označuji. Podstatně je, zda chtějí svoji soustavu ideji ostatním vnutit jako jedině správnou, pravdivou, užitečnou či mravnou, nebo zda chtějí své postoje, o jejichž pravdivosti, mravnosti a užitečnosti se ve styku s ostatními přesvědčiljí, prosazovat tak, aby stále více lidi pociťovalo svůj život jako svobodny a plnohodnotný a podílelo se rovnoprávně na správě věcí, které se jich týkají. Samotná formulace politických cílů by proto neměla být konfrontační. A bych užil jednoho z nejvykřičenějších příkladů: Je jistě možně r rámci usilováni o beztřídní společnost chtít„ likvidovat kulaky jako třídu". Teoreticky to lze chápat jako snahu osvobodit a fakticky zrovnoprávnit vesnické obyvatelstvo, vytvořit všem, včetně,, kulakurovné možnosti a přitom účinně využit znalosti a energie všech ke společenskému, sociálnímu, kulturnímu a hospodářskému vzestupu v interakci svobodné se spravující komunity. Anebo je možné vyvraždit milióny lidí s tragickými důsledky pro všechny, dokonce i pro politickou moc, která to inscenovala, když tím na desetiletí ohrozila i vlastni utilitární cíle: sama zemědělská produkce katastrofálné poklesla. Jakmile tedy hovořím o,,likvidaci", a ať to jakkoli chápu bona Jlde jako likvidaci např. ,,třidností", stěží pak zabráním, aby si to lidé alespoň nevyložili tak, jak tomu r dějinách nejčastěji bývá. Proti kacířství se málokdy bojovalo vznešeněji než vymycováním kacířů; a pak ovšem i těch, které se někomu hodilo z kacířství nařknout. Stále se mi vracejí příšerné indonéské události z roku 1965 a dalších. Náhle se stali psanci „komunisti". Krevní msta, po generace pronásledovaná zákonem, se ihned chopila příležitosti Prababička uřkla sousedům studnu. Po půlstoletí stačilo popadnout mačety, \f sousedním domě podříznout všechny od dědečka po nemluvňata a obhájit to dalším vítězstvím r boji proti komunismu. Že ti negramotní vesničané o komunismu nic nevěděli? Takto a podobně zahynuly statisíce lidi. Uvedl jsem příklady drastické, u nichž je navíc pochybná i politická účelnost záměru, i kdyby jeho původci byli chtěli postupovat humánně. Platí to však i tehdy, je-li cil nesporné pozitivní. Politické vítězství se perspektivné znicotňuje, stává se vítězstvím Py trhovým, je-li zaplaceno přílišnými oběťmi a (nebo) prosazeno prostředky, zejména násilnými, jejichž negativní dosah je ve společnosti závažnější než sebepozitivnější cil, k němuž měly směřovat. Je to vůbec otázka vztahů mezi prostředky a cíli. Maxima ,,účel světí prostředky" je nejen nemorální, ale i politicky neúčelná, protože prostředky směřuji k cíli čí k účelu jen tehdy, jsou-li prvkem cíle v čase a místě. Ostatně sám cil může být jen vzdálenějším prostředkem společenského usilováni. Neni-li pragmatický, např: dosažení úplně gramotnosti nebo vlastní byt pro rodinu, je utopický. To není samo o sobě škodlivé. Můžeme si stanovit různé utopické cíle: např. respektováni lidských práv, společenskou
samosprávu atd Utopie se stava nebezpečnou tehdy, určuje-li zavazně budoucnost, a tun nebezpečnější» čím konkrétněji se ji snaží stanovit jako normu, v niž maji všichni občane věřit nebo o niž nu{/i byt přesvědčeni. Všechny podobné historické pokusy vždv selhalv a vždv stály mnoho zmařenveh lidskveh životu. Stanovime-li tedy jakýkoli politicky cil, neměli bychom byt jeho oběti, vláčenou logikou ale a poměřující každodenní lidské jednaní tím, jak s touto log iko u la di. C i lby měl byt i1 ěcojin eh o — ja k o vědecká hypotéza, kterou výzkumník upravuje a případně i zcela mění podle toho, jak se vyvíjí jeho poznani. Chcete však na nás osobni zpověď. Budiž. Podle názoru lidi, kteří sem tam komentuji některá moje stanoviska, patřím tu mezi „reformní komunisty", tu mezi „eurokomunisty", jindy k ,,levici" (dokonce i „nove"). Někdy to ma byt zařazeni, jindy snad naznak, že moje názory nent třeba brát moc vážně. Tohle mě netrápí. Mně je téměř jedno, za co jsem označován. Sám se nejraději nezasunuji do žádné krabičky, protože všechny jsou pomačkané a pomíchaně a často se nepozná, která je která. Vždyť kdo je dnes „komunista", „socialista", „liberál", či „demokrat"? A co je komunismus nebo liberalismus? Trapi mě spíš to, že mnozí lidé ta šuplata potřebují. Dokud to bude důležitější než konkrétní postoje každého člověka, je málo naděje na překonáni domácích i mezinárodních bariér, které dávno nejsou intelektuálně politickými bábovičkami na pískovišti, ale nejspíše zárukou „konečného řešeni" lidské otázky. Myslím si, že od dětství se moje zakladní postoje nezměnily. Nezrelativizovaly se moje hodnoty, nýbrž terminologie. Do deseti jsem byl věřící katolík, do patnacti věřící malý stalinista. Obě viry byly stejně dětské jako dětská víra v pohádkově bytosti. Obě jsem opustil proto, že jsem byl, jak se postupně shodně vyjádřili reprezentanti obou opuštěných vyznaní, „neukázněny" a anarchista. Tím jsem nikdy nebyl. Nikdy jsem však nepřijal žádnou autoritu jako vrcholného arbitra veškerého svého myšlení a konání. Skutečnost byla vždy jiná, složitější, barevnější, živější a záhadnější, než jak jsem ji měl podle různých katechetů zakoušet. Z krátká jsem viděl, že všichni bozi se mýlí, aspoň občas. Ale právě tak jsem potkával dobré a obětavé lidi, křesťany, komunisty, demokraty sociální a jíně. Nemohl jsem se podřídit žádné absolutní ideji či pravdě, ale nemohl jsem se i proto také stát nepřítelem „jinak" smýšlejících. Diskutoval jsem, přesvědčoval o správnosti svých správných i zpozdilých názorů, mohl jsem se dokonce hloupě a nebezpečně zeptat spolužačky, jak slučuje vstup do komunistické stran v se svatbou kostele, ale nevadil mi kostel, nýbrž podvojnost, která se zdála vyjadřovat pokrytectví stále více prostupující celou společnost. Dnes ovšem, kdy ideologie už ani nevyvolává zdáni, působí možnost někdejší ideově schizofrenie jako zcela absurdní. Co mi z by loje snaha pochopit, proč druzi mysli, cítí a věří tak, jak to čini, a odpor vůči abso lu t i z ací idejí, a ťjso u ja kko li krásné a p ů vabn ě poetické, a tedy i odpor k antíidejim, k honům na čarodějnice, ke známkování lidí podle jejich ideové orientace a vity. Domnívám se, že základ k takovému životnímu a politickému postoji jsem získal ve zvláštní atmosféře kladenského komunistického prostředí, nebo přesněji •
*
•
•
•
«
«
w
31
té jeho části, v níž jsem se jako dítě pohyboval. Když čtu například u Skvoreckeho popis postav komunistů, připadají mi jako trapné karikatury. Také takové pamatuj u a s léty jich bylo čím dál víc. A však nikdy ne všichni a rozhodné ne po válce v mém kladenském okolí; tam byli svými soudruhy považováni za darebáky nebo za blbce. Vyrítstal jsem mezi dělnickými dětmi a jejich rodinami, ale také jako syn primáře, komunistických lékaíii, a mezi jejich intelektuálními přáteli. Tato prostředí byla vzájemně propojená a obě byla autentická. Jejich zájmy a sny byly odůvodněně, reálné, zdály se realizovatelné a vylučovaly proto doktrinářství. Dělníci tu nebyli zajatci omezených třídních zájmů. I pro ně byla myšlenka sociální spravedlnosti spojena s myšlenkou osvobozeni člověka. Cílem nebyla nivelizace na úroveň zaostalých, ale kulturní a společenský vzestup ve všech oblastech. Měřítkem do bra a zla n ebylo přibliž ování a bstra ktnim ideál ů m či postojům vůdců. Tito lidé nebyli součásti „stáda". Ne vyžíval i se v pseudopolitickém žvanění o nejlepším ze všech světů, svou energii věnovali konkrétní přeměně života. Jak vám to dnes ještě přiblížit? Tak třeba: moje matka otevřela po válce v chudé dělnické čtvrti bezplatnou poradnu pro matky s dětmi. Dnes jsou takové poradny dokonce povinné. Tehdy to bylo tak převratné, že matky se nejprve bály přijít. Když však zjistily, že ta doktorka skutečně léčí a vážné za to nic nechce, stály tam fronty dávno před otevřením ordinace. Nebo: hned roce 1945 začaly i' Dělnickém domě pravidelně kulturní programy. Kladenští intelektuálově, úzce spojeni s nedalekou Prahou, pro ně získávali špičkově umělce. Koncertní pořad Dělnického domu se příliš nelišil od programů Rudolfina. Toto kladenské prostředí odvozovalo svou autoritu také ze své vlastní předválečně sily a role komunistickém a levicovém hnuti a ještě několik let po válce, až do byrokratizace na přelomu čtyřicátých a padesátých let, bylo živým politickým společenstvím, v němž se zcela volně a otevřeně diskutovalo o jakýchkoli politických krocích, a kritika členů vedení KSČ, bez ohledu na osoby, byla zcela běžná. Proto se mi strana nemohla stát ani v období dětské vir\> neosobním a nadosobním fetišem a slova vůdců něčím víc než tu správným, tu chybným výkladem situace. Mnohé jsem jistě nevnímal, třeba pliživý postup temných sil v aparátech. Chápu však ještě dnes, že ani ty starší nemuselo napadnout, že v této atmosféře nadšeni, opravdovosti a tvorby by mohli nakonec převládnout šediví, podprůměrní a tokajští lidé, kteří otráví ovzduší svobody plyny mocenské manipulace, puchem kriminálů, kouřem pálených knih a nakonec i krvi zavražděných. Vliv prostředí, v němž jsem vyrůstal, mi tedy natrvalo vštípil vědomi potřeby sociální spravedlnosti, bez niž nejsou předpoklady osvobozeni člověka úplné, respekt ke každé tvůrci práci, intelektuální i manuální, a k osobnímu přesvědčeni každého člověka. Vše ostatní jsou obecnější nebo konkrétnější prostředky k dosaženi svobody. Je zřejmé, že to nemohou být prostředky jakékoli. Teror, státní, skupinový nebo individuální, omezováni myšleni, bránění tvořivosti, potlačováni názorů a přirozené potřeby sdružovat se názorově a zqjmově k osvobození nevedou. Tím se vlastně dostávám k vaší větě' „ Vyložte nám jasně své politické přesvědčeni (ne obecně občanské, to známe)".
32
Politika je správa vztahů v obci. Politické a občanské přesvědčení se proto mohou sotva příliš lišit. Mohu se klidně považovat nebo být považován za komunistu či socialistu, pokud se lim rozumí, co jsem dosud formuloval. Mohu se také považovat za demokrata. Všechny tyto pojmy, a další, se ovšem znejasnily, mnohé zdiskreditovaly, pro různé lidi označuji různé pozitivní nebo negativní hodnoty. Jde tedy vždy o to, jaký konkrétní význam jim bude přiřazen v určité historické situaci. Důležité je, že původní ideje, které s nimi byly nebo jsou spojovány, rrcházeji z evropské kulturní a civilizační tradice, jejíž hlavní nosnou myšlenkou je právě jednota svobody a odpovědnosti každého jednotlivce. Snažím se vytušit, co máte svou větou asi na mysli. Nechcete zřejmě slyšet, že usilujeme o respektováni lidských práv, chcete vědětt jak toho dosáhnout; jakými prostředky o to ušilo vat dnes. Na to o všem žádný jistý recept neexistuje. Bylo řečeno, že politika je uměni možného. Ono „možné" zahrnuje mnoho různých konkrétních okolnosti, vnitřních, mezinárodních a také osobních. Jako každá tvorba, jako každé uměni, zkrátka jako každá činnost působící na lidské vztahy, vychází politika ze společenské a přírodní materie, užívá fyzických i duchovních nástrojů, které má k dispozici nebo které šije schopna vytvořit. Závisí také samozřejmě na myšleni, cítěni, vzděláni, energii, zaujetí, pozorovacích a kombinačních schopnostech, tedy na talentu svých tvůrců. „Politika znamená chtít" řekl Olof Palme. To vše má některé velmi praktické důsledky. Koncem padesátých a v šedesátých letech bylo • možné a účelné zúčastnit se konkrétní politické hry uvnitř vládnoucích institucí. Nevládla tu žádná dokonalá demokracie. Ze hry byli vyloučeni četní spoluobčané, mnozí seděli ještě ve vězení (někteří až do roku 1968), další nemohli vy konávat ani své povoláni v důsledku poúnorových čistek, tím méně se podílet na veřejných nebo i vnitřních politických zápasech. Kdo považoval svou účast za užitečnou, musel přijmout základní pravidla hry, což se mnohým právem příčilo. A však my, kteří jsme vstoupili do komunistické strany, nebo ti starší, kteří v ni zůstali, aby usilovali o překonání stalinismu a přenesli nebo vrátili myšlenku socialismu na půdu její evropské tradice, jsme vnímali své rozhodnuti jako smysluplné. Přistupovali jsme na četné kompromisy s tím, že úspěchy byly četnější. Každý propuštěný vězeň, každý další rehabilitovaný, každá nová kvalitní kniha, prosazení překladů Zdeňka Urbánka nebo Uhdeho Krále Vávry, Havlova Zahradní slavnost, stále živější komunikační prostředky, postup k ekonomické reformě atd., to vše přinášelo nová a nová uspokojeni a opravňovalo i kompromisy vpostupujícím politickém zápase. Ludvík Vaculík musel být členem komunistické strany a určitě Svazu spisovatelů, aby mohl z tribuny jeho sjezdu pronést v roce 1967 svůj památný projev. Pokud jde o nástroje, volím tedy pragmatický přistup. Možná, že např. pojem komunismu je už zdiskreditován natolik, že nebude politicky účelný. V současné době ho skutečně většina lidi považuje za nadávku, a to včetně členů KSČ, kteří tak chtějí odlišit sebe jako ty, kdo do strany vstoupili z potřeby získat např. vedoucí místo v obecně prospěšném pracovním oboru, od těch, kdo členství chápou jako základnu parazitní kariéry. Je pozoruhodné, že se při-
tom vůbec nehovoří o„uhlířské víře". Komunistická strana už dávno neni svazek lidí spojených stejnou ideologií, neni dokonce už vůbec stranou v ideových a politických střetech, ale jen mocenským nástrojem, jakousi zájmovou organizaci držitelů a podílníků moci plus těch, kteří se, často s nechutí, rozhodnou vstoupit, protože moc stanovila pro určité místo v jejich oboru členství jako povinné. Tím ovšem paradoxně vzniká i nová možnost vývoje tohoto organismu: nikoli už z důvodů ideových či lépe ideologických, nýbrž z touhy po fungující společnosti. Proto si myslím, že užitečnost a „nosnost" současných politických institucí, včetně komunistické strany, se zcela pragmaticky ukáže v konkrétní historické situaci, v níž pozitivní, tvůrčí a dynamické síly společnosti budou nebo nebudou moci těchto pojmů a instituci využít pro obnovení politických, hospodářských a obča nských svobodV roce 1968jsm e byl i svědky takovéh o vý voje. Ten o všem nemohl pro kázat své možnosti, a navíc v něm bylo ještě mnoho ideologické naivity. Moc se z této situace poučila po svém. Už sedmnáct let volí stagnaci a dnes už i zřetelný vlastni úpadek, aby znemožnila každý náznak svobodného společenského vývoje. Navíc my, kterým posíláte svůj dopis, jsme dnes v podobné situaci jako lidé, kteří byli z konkrétní politické hry vyřazeni po únoru. Pro nás z toho plyne, že naše politika je politikou svědomí, obrany a předkládáni základních kulturních nároků naši civilizace. Čeština nemá onen rozdíl, kterým angličtina odlišuje „policy" jako koncepci od „politics" jako konkrétního výkonu politiky. My v zásadě můžeme jen to pivní, obecné. Musíme si dokonce často dát pozor, abychom se do každodenní „politics" nevhodně nezamichali. Máme-li pocit, že někdo v mocenských strukturách činí něco užitečného a prochází mu to, mohli bychom veřejnou podporou způsobit jeho prohru. Hrají-li někde dobré divadlo, neženeme svou chválou cenzora, aby je běžel zakázat. Naše účast v každodennosti je ovšem tam, kde moc porušuje své zákony, nedbá společenských zájmů, zkrátka kde poškozuje společnost, na jejíž správu si činí nárok. Můžete si dobrovolně z volit naši cestu. Chci přitom jen upozornit, že naše volba byla důsledkem naší předchozí činnosti. Dalijsmesena ni často dlouho po školských letech s pracovními výsledky v zádech. Pustit se na ni bez zkušenosti je daleko obtížnější a mnozí na to doplatili. Ne nadarmo profesor Patočka odmítal v roce 1977 studenty, kteří chtěli podepsat Chartu 77. Ať nejdřív dostudují. Není nic horšího než stát se profesionálním revolucionářem či obhájcem lidských práv, tedy vlastně jakýmsi neplaceným aparátnikem, bez solidního a profesionálního zázemí. Můžete usilovat o důstojný život ve vlastni obci nebo na pracovišti, trvat na slušných vztazích mezi lidmi, na profesionální kvalitě, na tom, aby organizace; jejichž jste členy, plnily své poslání. Vytrvalé a kompetentní působení v tomto smyslu brzy ozřejmí, že závady jsou v systému, a může podnítit spolupracovníky a spoluobčany, kteří dávno rezignovali, k nové víře ve smysluplnost osobního úsilí. Každý pozitivní návrh, každá kritika nespravedlnosti ve vašem okolí, každá poskytnutá informace, rozšíření znalosti a vzdělání působí proti rezignaci a průměrnosti, které jsou hlavni oporou zlých poměrů. Osobně neodmítám ani ty, kteří vstoupí do svazu
mládeže nebo i do komunistické stranv, abv v nich usilovali o pozitivní změnu. I * dnešních poměrech je to mnohem obtížnější než před dvaceti lety. Byrokra tická moc pečlivě hlídá sve braný. A však tirala stagna ce je nemožná a nutně přu de okamžik, kdy budou i ve vládnoucí straně a oficiálních institucích potřební lidé, připraveni a schopni působit na struktury moci zevnitř. Chce to hodně odvahy a sebezapření a také vnitřní síly, protože člověk může skončit tím, že už jen uchovává pozici a brání změnám, pro které ji původně chtěl získat. Bylo by možně uvažovat i o jiných variantách praktických kroků, doporučovat vám však nemohu nic. Rozhodnout se musí každv za sebe. Chybí vám politická diferenciace a Charta vám funguje jako děvečka pro všechno. Charta juiiguje někdy lépe, někdy hůře, podle našich možností a schopností. Máte ovšem pravdu, že Charta politiku nedělá, že jí pouze otevírá prostor. To však platí jenom v onom užším významu slova politika. Charta je už deset let živá proto, že si neklade konkrétní nedosažitelné cíle. Můžete ovšem namítnout, že si klade cil ještě nedosažitelnější: respektováni lidských práv, jejichž úplná realizace je a asi vždycky bude utopie, k níž lze i \> těch nejdokonalejšich společnostech jen směřovat. V naši konkrétní situaci to však je, ať už to dokonce mnozí signatáři Charty chápou a přijímají či ne, politikum první důležitosti. Teprve tehdy, až se alespoň pootevře prostor k diskusi, tvůrčí práci, k veřejnému vyjadřováni alespoň ně ktervch názorů na některé otázky, stane se aktuální i tvůrčí politická názorová diferenciace. To neznamená, že Charta je nějaký názorový monolit. Naopak, je vlastně malou laboratoří demokratického názorového střetáváni. A však vůči společnosti jako celku jsou i' této chvíli převažující politické zájmy společné. Je to dokonce trochu ošidné. Lze p určitémt tj. politickém smyslu říci, že jsme dnes osobně svobodnější ve vyjadřováni svých rozporných a protichůdných názorů, než bychom byli v situaci, v níž bychom mohli o realizaci svobody v celospolečenském měřítku reálně usilovat. Cena může být i krutá, např dlouholeté vězení, ztráta zdraví atp. Odmyslíme-li však perzekuci rodinných příslušníků, obtěžování přátel atp., je to cena převážně osobni. Při obnově společenské dynamiky by musely všechny názorové proudy mnohem důsledněji zvážit svou odpovědnost za politický vývoj. Bezprostřední politické cíle je třeba formulovat tak, aby se v nezbytných kompromisech nerozplynul smysl, ke kterému směřují, avšak také tak, aby neplodná konfrontace neusnadnila reakčni zvrat, který by zaplatili všichni. Dějiny i tak vedou k četným porážkám. A však také k vítězstvím. Osobně si činím naději, že zkušenost z interakce růz ných n áz o ro vých proudů v Cha rte 77, překoná vajicí tradiční frontovou mentalitu levice a pravice nebo jiných konfrontačních společenských vztahůf se přece jen nějak přenese do budoucích politických zápasů. Že už nikdy nebudeme posuzovat lidi podle toho, k jakým proudům se přiřazuji nebojsou řazeni, ale podle toho, zda a jak chtějí spolupracovat s ostatními nebo zda chtějí propašovat omezující příkazy svých ideologii a víry prostřednictvím politiky a státní moci do života ostatních. »
»
(Otištěno bez vědomí autora.)
KOMUNISTA Není, z dobrých důvodů, v módé mluvit vlídně o komunistech a komunismu. (Nemyslím samozřejmě současné laureáty stranické legitimace jakožto vstupenky do vládnoucí vrstvy, pojistky na budoucnost, povolení ke kariéře.) A patří k dobrému tónu aplikovat na ně švejkovské „Každý Maďar za to může Nicméně jsou chvíle, kdy je najednou všechno jinak. Doma, v židovské rodině, kde revoluce není vzpourou proti otci, v Ostravě let krize a všech šovinismů, vás naučí číst Heina, Kische; velká touha po jiném životě vás přivede do komunistické mládeže a sotva v devatenácti jste už v Moskvě, v mládežnické sekci Kominterny. O dva roky později ve Španělsku, na první z velkých front zápasu s fašismem, ve čtyřiadvaceti organizátorem odbojového hnutí zahraničních dělníků ve Francii, o dva roky později v mauthausenském koncentráku, z něhož vede skoro rovnou cesta do sanatoria, kde vám mezinárodní solidarita umožňuje aspoň jakés takés léčení tuberkulózy, kterou vám ta léta vynesla jako jedinou odměnu. Ze sanatoria konečně, po čtrnácti letech bojů a strasti, o nichž by měli přemýšlet naši dnešní kandidáti stranické legitimace — jsou-li vůbec ochotní přemýšlet, schopní se začervenat a uvědomit si, co je to hanba — se konečně vrací domů. Poprvé k životu s rodinou, se ženou špančísko-francouzskou komunistkou, s dětmi. Do další země „vítězného socialismu", jenže ne už jako zapálený, oddaný, ke všemu odhodlaný mladičký bojovník za lepší svět, kterého by vzápětí poslali hned několikrát na skoro jistou smrt, ale jako příslušník vítězného establišmentu, náměstek ministra. Necítí se v něm dvakrát, chybí mu talent byrokrata, odvaha bojovníka za psacím stolem. Ale strana rozhodla. Ostatně, tahle jediná, zdánlivě klidná a bezpečná epizoda v jeho životě netrvá dlouho. Za necelé tři roky si ho odvedou muži v kožených kabátech — už dlouho cítil kolem sebe růst nedůvěru. Vězeni, mučení, přiznání, proces — proces se čtrnácti z „bandy Slánského", samozřejmě — v němž jen on a ještě dva vyváznou z oprátky, s rozsudkem doživotního vězení. Za co? Za těch svrchu zmíněných prvních pětatřicet let života. Po roce 1956 ho propustí, ale nerehabilituji. Živí se jak může, napíše knihu na obranu poskvrněné, pomluvené památky mezinárodních brigád ve Španělsku, začátkem šedesátých let se vrací i s rodinou do Francie, a tady se rozhodne vypsat, vypovědět, jak to bylo, proč se přiznal k nespáchaným zločinům, proč svědčil proti nevinným kamarádům z dětství, a proč — a to je snad ta nejtěžši otázka — přesto stále věří v ideál, který ho svou zrůdnou realizací odsoudil k životu, jenž nikdy nebyl a už nikdy nebude životem lidí jako vy nebo já. Je už nemocný, jeho nemoc se zhoršuje, ale šedesátá léta a hlavně rok osmašedesátý mu dávají novou silu. Dopsal a vydal ve Francii svoje „Doznáni" a 20. srpna 1968 vystupuje z letadla na pražském letišti. Druhý návrat je kratší prvního, ale stejně a jinak tragický. „Doznáni" ještě stačilo vyjit česky, ale film, který se podle něho měl točit v Praze, se nakonec točil v severofrancouzském Lilie. Ti, kteří ho málem poslali na smrt, a jejich dědicové, si pak na něm znovu zgustli a zopakovali argumenty generálního prokurátora z dvaapadesátého, jen dodělat ho nemohli. Žil ještě patnáct let, na smrt nemocný, ale pevně opřený o svou rodinu
34
a neúnavně při každé příležitosti usilující dokázat, že socialismus není jenom znetvořený utopický ideál, ale skutečná možnost lidštějšího světa. A asi právě proto, pro tu svou uhlířskou viru, opravdovost svých očí, charisma své osobnosti, se stal více než kdokoli z těch, kteří přežili, živým svědectvím, vrhajícím na zrůdnost stalinismu a jeho dědiců světlo, kolem něhož nemohli projít bez povšimnuti ani jeho nej pokrytečtější zastánci a oprašovači. Moment, řeknete, ale i on byl stalinista. Nemohl nebýt, podle všeho, co o něm říkáte, stalinismus je nedílnou součásti toho životopisu. Máte pravdu, a v tom je i kus logiky „doznání". Mnoho roků po těch strašných letech jsme o tom hovořili už docela jinde a za docela jiných okolnosti. Vzpomínali jsme, jak jsme se potkali poprvé, prvního máje v šestačtyřicátém, ve veselém davu v pařížském, dnes už dávno strženém Zimním velodromu. Po všem, co prožil, vypadal snad ze všech nejvíc jako ten krásný nový člověk zítřka; mně bylo tolik, jako jemu, když přišel do Španělska, byl můj hrdina a já byl svým způsobem odpověď na jeho dosavadní život. Tak jsme to aspoň cítili, tak jsme si to — i mnoho jiného — řekli. Od té chvíle jsme se viděli mnohokrát, až k tomu dni, kdy seděl proti mně ve své velikánské pracovně na zahraničním ministerstvu, jenže tentokrát mne s přísností vyšetřovatele i soudce zároveň obviňoval ze zločinů, jež jsem nespáchal a o nichž on nic nevěděl, a vynášel rozsudek, který mu nadiktovali. Od něho to tenkrát bolelo snad nejvíc, ale v jeho očích bylo pořád to světlo a s ním i kus omluvné nejistoty, že jsem to jemu měl nejméně za zlé. Zdávalo se mi pak v noci, že přišel a řekl odpusť, já nevěděl, já musel. Nepřišel, přišli pro něho. A já přišel o sedm let později za nim, podali jsme si ruku, objali jsme se, o ničem nepadlo slovo, jen jsme oba věděli, že naděje Zimního velodromu je navždycky za námi. Připomněl jsem mu to všechno až při tom setkání po letech, docela jinde a za docelajiných okolnosti. Řekni mi dnes, zeptal jsem se, za to dlouhé období života řadového profesionálního revolucionáře jsi ve stalin-
ských letech přece nejednou byl v situaci, kdy jsi obviňoval a možná i trestal lidi za něco, co neudělali, prostě proto, že ti to nařídili, protože to byla věc disciplíny. Nevzpomněl sis na to nikdy, neoslabovalo i tohle vědomi schopnost odporu, nenapomáhalo to jakémusi „pochopení" člověka proti tobě? — V jeho čistých očích se zase objevil ten záblesk omluvné nejistoty, který jsem v nich užjednou četl. To je těžké, moc těžké, řekl. Buď věříš, nebo pochybuješ. A když jsi na frontě — nebo věříš, že jsi na frontě — nemáš moc času pochybovat. Samozřejmě, to může říct i ten n a p r o t i . . . Přemýšlím o tom pořád, snad o tom ještě napíšu. — Nenapsal. To by bylo chtělo mnohem více sil, než kolik jich už tehdy měl a kterých stále ubývalo. Už jsme o tom nikdy nemluvili. Ale sám vím, jak strašné se člověku někdy chce uvěřit nikoli přesto, že je to absurdní, ale proto. Když ho dva roky po tom rozhovoru v jeho velké pracovně v Černínském paláci zatkli a za tři odsoudili; strašně se mi chtělo uvěřit, že obviněni proti němu a jeho spoluobžalovaným jsou pravdivá. Jaksi by to bylo dokonce smylo pocit spáchané křivdy, poskytlo jisté zadostiučiněni, dalo mi za pravdu. Mnozí mi to takhle říkali a já jim jednu chvíli i na okamžik uvěřil. Ale právě za tuhle chvíli mi bude hanba co budu živ. Snad proto, že jsem věděl a možná i chápal, co si on jen těžko uvědomoval a přiznával, jsme prožili skoro třicet let přátelství, na které nikdy nepadl stín. Jeho
giganticky zapas s balvanem vlastni uhlířské víry, loajality a věrnosti byl mnohem těžší, mnohem úpornější než moje cesta intelektuální spekulace, i když nás na ni vrhl otřes ne sice stejné velikosti, ale podobného druhu. Proto také jsem si ho vážil v mnohém ohledu víc než těch, kteří za to, že z vlastni zkušenosti vydolovali pravdu, museli platit míň než on. Na jeho lidských váhách vážila totiž pravda stejně jako věrnost sobě, svému ideálu, všem, kteří ho sdíleli s nim a nedožili se. Vždycky jsem si myslel, že on jim svou věrností ideálu splácí svůj dluh za to, že žije; vypovídá, ale přitom i bráni jejich památku, čistotu jejich pohnutek, jejich životů i jejich oběti. Oni byli jeho Hospodin, on jejich Job. Artur London — říkali jsme mu Gérard, to jméno mu dala mládežnická Kominterna — umřel v Paříži 8. listopadu 1986 po dlouhé, těžké nemoci, jejíž pravé jméno je život. Jeho život, dlouhý sedmdcsátjcden rok. A celá Francie stála v pozoru, od levice po pravici, přes ministry včerejší i dnešní. Asi právě proto, že, jak napsal Le Figaro, umřel jako komunista. On, který se po svém novém vyloučeni z KSČ v roce 1970 nikdy nestal členem Francouzské komunistické strany, umožnil, aby to slovo mohlo být ještě jednou vysloveno nahlas, bez jistých rozpaků a jistého studu. Možná naposled.
ajl
RUDOLF ZUKAL
Otevřený dopis Janu Fojtíkovi P O Z N . RED.: I o této stati R. Zukala platí to, co o jeho příspěvku „V ekonomice platí fakta, nikoli slova** (Listy č. 4/1986 s. 27) — že totiž její základní myšlenky a závěry zůstávají podstatné i delší dobu po napsání, i po letošním 17. sjezdu KSČ.
Ústřední výbor KSČ s. Jan Fojtík, kandidát předsednictva a tajemník ÚV KSČ nábřeží Kyjevské brigády 12 Praha 1 Věc: Otevřený dopis k článku „Stále živý dokument"
Musíme říkat pravdu Toto motto svého otevřeného dopisu adresovaného Vám, soudruhu tajemníku, jsem si vypůjčil od Ivana Laptéva, šéfredaktora Izvěstiji. Nazval tak totiž svoji zásadní stať o úloze komunistického tisku v současné době, kterou publikoval v časopisu Žurnalist. Pro větší názornost cituji jednu z myšlenek uvedeného článku: „V pravdě je skutečné naše síla a my nemáme důvod ji skrývat. Pravda, historická spravedlnost je základem veškeré činnosti komunistické strany a tedy i stranické žurnalistiky." (Novinář číslo 12/85, str. 4).
Podle mého osobního názoru Váš článek „Stále živý dokument", publikovaný v Hospodářských novinách č. 50/85 a týkající sc „Poučeni z krizového vývoje",je vysoce tendenční, zkreslující skutečnosti, obsahující řadu polopravd i vyslovených nepravd. Zejména co sc týká oblasti ekonomiky. Vy vlastně můžete říci cokoliv, protože Vám nikdo nemůže oponovat v tisku či v jiných sdělovacích prostředcích. Vedete monolog, který již dnes většinu národa ani nezajímá (národ upadl do letargie a nezájmu o tyto věci), a zasvěcení odborníci nad některými Vašimi argumenty jen pobaveně případně útrpné mávnou rukou. A jsem přesvědčen, že Vy sám, vzhledem k Vašim zkušenostem, intelektu i znalostem, nevěříte některým tvrzením, která předkládáte široké veřejnosti. Vy jste totiž tu dobu prožil. Mnohá tvrzení o „krizových letech" jsou totiž jen pouhou fantazií. Někdo tu již viděl kupy mrtvol, jiný koncentrační tábory. Vy zase rozvrat našeho hospodářství. A já, když se zase dívám do statistických ročenek, vidím první úspěšné kroky k intenzivnímu hospodářskému rozvoji. Věru, podivná to situace. Chci Vám pouze na konkrétních faktech ukázat, že ono „krizové období", kdy u nás destruktivně působili „revizionističti ekonomové", bylo hospodářsky podstatné úspěšnějším obdobím, než když dnes řídí ekonomiku „pevní marxisté". Ve svém článku „Stále živý dokument" charakterizujete pod názvem „politický diletantismus" důsledky ekonomické reformy následovně:
35
„Nesmírné škody mohla pravice napáchat, kdyby měla možnost plné realizovat své představy o řízeni národního hospodářství. Již to, co stačila provést v poměrně krátké době, prozrazovalo, o jak zmatené a nesourodé, politicky škodlivé koncepce se opírala. Zvláště v oblasti ekonomiky prokázala, mírně řečeno, svou naprostou nekompetentnost." Ještě že toto Vaše autoritativní tvrzeni má své „kdyby měla možnost". Reforma skutečně začala své první kroky, zdaleka ne komplexní, a přesto dosažené hospodářské výsledky mluvily v její prospěch. A předvídat, jak by se vyvíjela dál, to si může dovolit jen delfská věštírna. V ekonomice není argumentem „kdyby", ale skutečná fakta. Reforma byla zrušena, a tak takové předpovědi o jejich výsledcích jsou jen jednostrannou nepotvrzenou hypotézou, pohádkou pro neinformované. Přesto ve svém článku, soudruhu tajemníku, mluvíte o některých konkrétních výsledcích reformy, ovšem bez číselných údajů. Cituji: „Proto také jejich recepty na „zásadní změnu systému" byly nepřijatelné, a jakmile je měli možnost realizovat, začaly se problémy v našem národním hospodářství znásobovat a zostřovat. K starým nepřekonaným potížím se přidaly nové, vážnější, hrozivější: otevřela se cesta k růstu inflace, zvyšování cen provázenému spekulacemi a nezajištěností pracovních příležitostí; sociální jistoty pracujících byly ohroženy. A ačkoli dopad všech opatření, jež měla přinést zlepšení situace, byl zaměřen proti dělnické třídě, měli pravičáci drzost maskovat své úmysly frázemi o „dělnické politice", což měly dokazovat jejich návrhy na decentralizaci a zakládáni „podnikových rad". Vc svém článku při vypočítávání negativních důsledků reformy jste nějak pozapomněl na zahraniční
rok
společenský produkt
výrobní spotřeba
6,59 5,41
4,06
1981 1982 1983 1984
0,30 0,93 2,64 2,26
0,56 1,37 2,87 1,51
Pramen: Historická statistická ročenka str. 84, 87, 88 Statistická ročenka 1985, str. 127, 128, 130
Již první pohled na uvedená čísla ukazuje nesrovnatelně vyšší tempo růstu makroekonomických ukazatelů v období reformy. Za dva „krizové roky" je to větší nárůst, než dnes dosáhneme za celou pětiletku. Ale to je pouze kvantitativní pohled. Nás však musí zajímat především kvalitativní údaje. Fakta ukazuji, že vytvořený národní důchod rostl v obou letech rychleji než
36
Nejdříve srovnáni makroekonomických údajů o společenském produktu, výrobní spotřebě, národním důchodu vytvořeném i užitém. Jde vždy o procentní nárůst daného roku proti předcházejícímu. Údaje jsou ve srovnatelných cenách.
vytvořený nár. důchod
6,18
1968 1969
zadlužování, kterým chtěli „revizioniste" dostat naši republiku do područí kapitalistů. Kdysi to byl šlágr naši propagandy. Asi proto, že tuto politiku jste začali praktikovat v období normalizace a její důsledky pociťujeme v plné míře v současnosti, konkrétně ve snižováni užitého národního důchodu vůči národnímu důchodu vytvořenému. Než začnu srovnávat „krizová léta" s úspěšnou současnosti, je nutno obecně charakterizovat celkovou situaci, která se v obou srovnávaných obdobích podstatné lišila. Ke konci šedesátých let byla celosvětová konjunktura, kdežto v současné době se svět nachází v hospodářské stagnaci, případně ve fázi oživení — včetně socialistických zemí. Rovněž politická situace je dnes podstatně napjatější, což má bezesporu vliv i na ekonomický vývoj. Rok 1968 byl rokem euforie, naději, nadšení, nápadů. Příkladem může posloužit naprosto dobrovolná sbírka na fond republiky. Dnes je to všeobecný nezájem o věci veřejné, lhostejnost apod. Angažovanost je většinou předstíraná. Na vypracováváni ekonomické reformy se podíleli téměř všichni významnější odborníci. Bylo to dílo kolektivního rozumu. Práci na reformě všichni považovali za svou čest a odbornou povinnost. Jak se dnes prosazuje „Soubor opatřeni", víte nejlépe sám. Podobných odlišnosti by bylo možno uvést celou řadu. Ostatně, Vy jste prožil obě období, takže můžete vycházet ze svých vlastních zkušeností. Omlouvám se za množství cifer. Ale pro ekonoma jsou cifry totéž, co pro rybu voda. Ekonomové, kteří své tvrzení nedokládaji ověřenými fakty, přestávají být ekonomy a stávají se ideology, někdy i demagogy.
užitý nár. důchod
rozdíl mezi vytvořeným a užitým n.d. v mil. Kčs
7,18 7,31
9,93 6,23
4.676 7.623
-0,11 0,23
-3,41 -1,59 0,63 1,17
28.648 36.424 44.059 55.322
2,26 3,92
Údaje za rok 1984 jsou předběžné.
rostl společenský produkt. A výrobní spotřeba rostla pomaleji než společenský produkt a vytvořený národní důchod. Odbourávala se tak „výroba pro výrobu". To byl vysloveně intenzívni hospodářský vývoj. Jak vyhlížel ekonomický vývoj v období „normalizace"? Převážně vykazoval rychlejší růst společenského produktu a výrobní spotřeby před vytvořeným národním důchodem. Čili naopak — extenzivní vývoj.
naš dosavadní vztah k míre uvčru a slibovali hory doly na zahraniční půjčky. Ve skutečnosti chtěli odtrhnout naši ekonomiku od zdravého základu a vrhnout ji do područí zahraničních bank a kapitálu, který po ekonomických podmínkách za poskytnuté uvčry si vzápětí diktoval i podmínky politické. Můžeme být šťastni, že zmíněny zaměř se neuskutečnil. Nove vedeni strany v čele se soudruhem Husákem vyvedlo naši ekonomiku z ne bezpečné situace a důrazně připomnělo hospodařit jen s vlastními prostředky a rozdělovat jen tolik, kolik lze v zájmu zdravého rozvoje národního hospodářství k uspokojeni potřeb určil." (RP 5.6.1978)
A kam směřovala značna čast teto „vyroby pro výrobu"? Do zásob. Mohu Vas. soudruhu tajemníku, ujistit, že téměř po celou dobu „normalizace" tempo rustu zásob bylo rychlejší než tempo rustu vytvořeného národního důchodu. V uvedene tabulce jsou velmi zajímavé stale rostoucí miliardové rozdíly mezi vytvořenym a užitým národním důchodem. Jen v roce 1984 tento rozdíl činil 55,3 miliardy korun, což představovalo 11,5% vytvořeného národního důchodu. Za 4 roky současné pětiletky tento rozdíl představoval 164,5 miliardy korun. Z převážné části se jedná o spláceni našeho zahraničního zadlužení. A zde jsme opět u dalšího lživého mýtu, vytvořeného úmyslně o ekonomické reformě šedesátých let. Cituji: „Revizionisté a tzv. reformátoři ekonomiky před dešti lety se u nás snažili mimo jiné zvrátit i
*
Údaje o našem zahraničním zadlužení jsou přísně tajné. Jsem proto nucen použit údaje ze zahraničních vědeckých publikaci.
v
Zahraniční
dluh CSSR
ve směnitelných
měnách (v mil. dolarů)
1971
1975
1979
1980
1981
1982
1983
celkový dluh
485
1.132
4.099
4.890
4.400
4.158
3.948
čistá zadluženost
160
827
3.070
3.640
3.526
3.416
3.017
Pramen: Statistiky Vienna Institute for Comparative Economic Studies. Čistá zadluženost je celková zadluženost minus aktiva ve směnitelných měnách.
Tato čísla ukazuji, kdy a v jaké míře jsme se ve skutečnosti zadlužili. Na jakém podkladě byly založeny „naše nejúspěšnéjší hospodářské roky" ekonomické normalizace. Když se díváme na léta „hospodářské konsolidace" ve statistických ročenkách, zjistíme, že u značné části těchto let byla tempa užitého národního důchodu vyšší než tempa důchodu vytvořeného. Byly dokonce roky, kdy užitý národní důchod byl vyšší než vytvořený. Bylo vytvořeno zdání hospodářské stabilizace na úkor budoucnosti. A nyní máme tedy perspektivu platit za tuto politickou iluzi utahováním opasků nejméně do roku 1990. Zmiňuji se o zahraničním zadluženi nikoliv proto, abych dokazoval lživost a tupost naši propagandy. Činím tak proto, že zřejmě podléháme nové politické fikci, a to iluzi rychlého oddlužení. Již mnohokrát jsem to slyšel od našich nejgovolanéjších osob. Např. předseda vlády ČSSR L. Štrougal na zasedáni UV KSČ dne 28. 11. 1985 řekl: „Uskutečnili jsme rovněž výrazné kroky k dosažení naši vnější ekonomické rovnováhy. Sníženi zadluženosti ve volných měnách zabezpečíme podle záměrů pětiletky a docílíme tak v podstatě vyrovnanosti devizové pozice." (RP 30. 11. 1985) Podiváme-li se na cifru čisté zadluženosti ve volných měnách ke konci roku 1983 a konfrontujeme-li ji s vývojem našeho zahraničního obchodu s vyspělými kapitalistickými státy, pak mám o tomto tvrzení vážné pochybnosti, zejména co se týká vyrovnanosti naší
devizové pozice ve volných měnách, Např. naše obchodní bilance s vyspělými kapitalistickými státy za 4 roky současné pětiletky skončila pasivem 1.656 miliónů fco Kčs. Pokud jde ocelkovou devizovou pozici, )ak by to bylo možné, zvláště když bychom brali do bilance naše pohledávky za rozvojovými zeměmi,jako jsou Indonésie, Egypt apod. Ale bohužel tyto pohledávky lze jen stěží převést do volných měn. V některých případech jsou již nedobytné. Za těmito jistě správnými snahami oddlužit sc cítím opět politické cíle, ukázat úspěchy za každou cenu. Ať to stoji, co to stojí. Tak jak jsme se lehkomyslné zadlužili (sám jsem generálního tajemníka ÚV KSČ dr. Husáka před timtojevem důrazné varoval analýzou v prosinci 1975), stejně tak hodíme do veřejnosti další líbivé heslo, oddlužíme se, jako důkaz naší dobré hospodářské situace. Cena, co za tuto v podstatě politickou akci platíme, je zřejmé obrovská. Značné snižujeme dovoz z vyspělých kapitalistických států a snažíme se do této oblasti zvýšit vývoz, a to zřejmé i za cenu snižování vývozních cen. To názorně ukazují reálné směnné relace. Reálně směnné relace (Pokles v procentech proti předcházejícímu roku) 1981
1982
1983
1984
4,27
3,31
3,95
8,77
Pramen: Statistická ročenka 1985 str. 456.
37
Za 4 roky nám klesly reálné směnné relace téměř o 20%, Rok 1984 je snad vůbec nejvíc alarmující. Za celou dobu, co sleduji reálné směnné relace, nedošlo k lak hlubokému ročnímu poklesu. Ročně nám tak odplývají do zahraničí miliardy korun jako daň za naši nekvalitní práci a snahu po rychlém oddluženi. To je jen jedna stránka věci, týkající se vývozu. Druhá stránka oddlužení se týká dovozu. Antiimportni politika má svou logiku, je-li uplatňována krátkodobé a jejím účelem je dosažení ekonomické rovnováhy. Ale má následující negativní důsledky. Vyrábí se zboží, které by bylo efektivnéjší dovézt (ignoruji se tak výhody mezinárodni dělby práce). Vynalézá se to, co již dávno bylo někde vynalezeno. Zpomaluje se rozvoj výroby, zvláště když se dovozní omezení týká náhradnich dílů importovaných zařízeni a surovin i komponentů nutných k plynulosti výrobního procesu. Nezbytně vyvstává riziko technického zaostávání za světem. Antiimportni politika je ve své podstatě nutné zlo, je to pouze východisko z nouze. Všechny tyto negativní aspekty pocítí naše hospodářství v budoucích letech. Ponechávám stranou naše prudce rostoucí zadluženi u SSSR. Nesmíme zapomínat, že i v této oblasti budeme muset své závazky platit v budoucnosti pravděpodobně prvotřídním zbožím. Zabýval jsem se otázkou zadluženosti a oddluženi poněkud obšírněji, poněvadž tady máme jako na dlani důsledky prvenství politiky před ekonomikou. Vracím se opět, soudruhu tajemníku, k Vašim konkrétním tvrzením, že reforma přinášela inflaci, zvyšování cen, ztrátu životni úrovně a sociálních jistot. Generální tajemník ÚV KSČ a prezident republiky tento problém formuloval podstatně konkrétněji. V rozhovoru s Rudým právem dne 5. ledna 1979 mimojinc uvedl: „Oslabila se a rozložila veškerá oblast hospodářského řízení. Narostly krajně nebezpečné inflační tendence, nesmírně stouply mzdy, platy a příjmy obyvatelstva — kolem 25% za dva roky, tj. o 44 miliard; výroba v podstatně stagnovala a v některých důležitých úsecích, např. spotřebního průmyslu, dokonce klesla, mnohé podniky si cenovými spekulacemi vytvářely pro sebe zdánlivě výhodný prostor."
rok
peněžní příjmy
Podívejme se na tento problém ve světle konkrétních čísel a faktů a srovnejme si opět neblahé „krizové roky" s „úspěšnými" roky současné pětiletky. (Vzhledem k tomu, že peněžní příjmy obyvatelstva jsou uváděny v běžných cenách, musím uvádět i ostatní údaje v cenách běžných, aby bylo možné statistické srovnání. Zejména za poslední roky dochází u údajů vytvořeného národního důchodu ke zkresleni, neboť v těchto letech došlo k nejvyššim cenovým pohybům za poválečné období. Jako přiklad uvádím vytvořený národní důchod v roce 1984. V běžných cenách činil 541.461 mil. Kčs, v cenách srovnatelných 480.439 mil.Kčs. Rozdíl činí 61.022 mil. Kčs, tj. 11.26%. Politik či ideolog vytrhne ze souvislosti čísla, která se mu hodí do jeho koncepce a podpoří jeho tvrzeni, a vysloví kategorický soud. Jako např., že příjmy obyvatelstva se za dva roky zvýšily o 44 miliard korun, tj. téměř o 25%. Že prudce stouply mzdy atd. To je pravda. A na základě těchto faktů prohlásí, že šlo o inflaci. Neřekne už, proč tomu tak bylo a zda na druhé straně byly vytvořeny odpovídající protihodnoty. Ekonom musí zkoumat obě stránky věci. Chceme-li ekonomickou analýzou zjistit, zda růst příjmů obyvatelstva je nebo není inflačního charakteru, obvykle jej porovnáváme s růstem vytvořeného národního důchodu. Roste-li dynamicky národní důchod, mohou růst i peněžní příjmy obyvatelstva, neboť jsou tu vytvořeny materiální protihodnoty. Proti vydaným penězům stoji na druhé straně nové vyrobené zboží. To platí za jednoho předpokladu — že vyrobené zboží má svou užitnou hodnotu, najde svého spotřebitele a nejde do nerealizovatelných zásob, jak to vidíme ve stále větším měřítku v posledních letech. Peněžní příjmy obyvatelstva mohou být použity k nákupu zboží (převážná část příjmů), ponechány pro rychlou potřebu doma v hotovosti, nebo uloženy na vkladní knížky (odložená kupní sila). Je samozřejmé, že na bezprostřední nakládání obyvatelstva s peněžními příjmy má důležitý vliv celková politická a hospodářská situace země. Jak se v této oblasti vyvíjela situace v „krizových letech" a v současné pětiletce, to ukazují následující přehledy. (Údaje vždy v % proti předcházejícímu roku.)
vytvořený n. d. maloobch. ceny vklady mil. Kčs
občživo mil. Kčs
1968 1969
11,19 11,39
10,17 13,93
1,2 3,7
49.043 53.888
16.216 17.314
1981 1982 1983 1984
2,59 4,12 3,06 2,62
-2,67 4,79 2,27 6,72
0,82 5,07 0,95 0,93
165.135 177.596 190.680 203.716
43.268 46.105 49.330 52.050
Pramen: Historická statistická ročenka str. 350, 351 Podiváme-li se na tato fakta ze statistických ročenek, můžeme konstatovat, že v letech 1968 a 1969 došlo k rychlému peněžnímu růstu příjmů obyvatelstva. Absolutní zvýšeni za uvedené dva roky činilo 42.832 míl. Kčs a pohybovalo se nad 11% přírůstku proti předcházejícímu roku. Je to přírůstek, který byl absoutně nejvyšši po reformě roku 1953.
38
Statistická ročenka 1985 str. 39, 183, 269 Jaké však k tomu byly důvody? V těchto letech jsme totiž provedli následující sociální opatření: byly zvýšeny mzdy v obchodě, ve zdravotnictví, školství a dopravě. Bylo zvýšeno více než 350 000 nejnižších důchodů a provedena prvá etapa úprav přídavků na děti. Zvýšila se jednorázová pomoc při narození dítěte a byla prodloužena mateřská dovolená na 26 týdnů.
Bylo rovněž upraveno stipendijní zabezpečeni studentu vysokých škol. * Co "však bylo nejdůležitejši, byly učiněny první kroky k odstraněni m z d o v é nivelizace a k diferenciaci mezd podle zásluh. Aby nedocházelo k sociálním nepokojům, nesnižovaly se základní mzdy a mzdová diferenciace byla provedena zvýšením mezd podle výkonů. Je samozřejmé, že tato opatření vedla ke zvýšení příjmu obyvatelstva. Před stejnými problémy stojíme dnes při uplatňovaní nové mzdové soustavy. Ovšem velké peněžní přírůstky příjmů obyvatelstva v letech 1968 a 1969 byly na druhé straně kompenzovány z převážné míry velkými pnrústkv vytvořeného národního důchodu (1968- 10,17%, 1969-13,93%). To je výše přírůstku, které jsme již později nikdy nedosáhli. Může se namítnout, že v roce 1968 bylo tempo růstu příjmů obyvatelstva rychlejší než tempo růstu vytvořeného národního důchodu. V zájmu objektivnosti nutno konstatovat, že tempo růstu příjmů obyvatel bylo rychlejší než tempo růstu národního důchodu v letech 1968, 1971, 1972, 1973, 1976, 1977, 1981, 1983. Tenhle jev není ekonomicky podstatný, neboť k podobným výkyvům může docházet a rozdíly v jednotlivých letech se mohou vyrovnávat. Podstatné však je, že příjmy obyvatelstva rostly v letech „konsolidace" i v těch letech, když vytvořený
rok
průměrná měsíční mzda
národní důchod klesal. Zde jsou jasné inflační tendence. Ponechávám bez komentáře prudký růst oběživa a vkladů v období „konsolidace". Pro ideologa to může být znakem růstu životni u rov ne a projev důvěry ve stabilitu měnv. Ekonom za touto obrovskou nereaii/o vanou kupní silou musí vidět nedostatky uspokojovaní potřeb na vnitřním trhu a musí tuto částku srovnávat s výši maloobchodního obratu. Nedovedu si vůbec představit, jak by to vypadalo, kdyby došlo k podobným nákupním horečkám jako po vstupu vojsk v roce 1968. A jak je známo, vnitřní trh tento nápor vydržel. A co sc týče zvyšováni maloobchodních cen, údaje jsou jasné. Samotný rok 1982 předčil zvýšením cen oba ,,krizové roky". A to nemluvím o roce 1979, kdy sc maloobchodní ceny zvýšily téměř o 4% a v roce 1980 téměř o 3%. Fakta jsou fakta. Jestliže, soudruhu tajemníku, mluvíte o letech 1968 a 1969 jako o inflačních, jak byste charakterizoval současné období? Asi léty nesporných úspěchů při upevňování kupní sily koruny . . . Toto byl kvantitativní pohled na uvedenou problematiku. Podívejme se na ni z hlediska kvalitativního. To nám do určité míry ukáže vztah mezi růstem průměrných mezd a společenské produktivity práce. Použiji pro srovnáni stejné metody a stejného období jako v předcházejícím případě. (Přírůstek v % proti předcházejícímu roku.) w
zvýšení mzdy o Kčs
společenská produktivita práce
průmyslová výroba
1968 1969
8,16 7,46
132 130
5,24 5,29
5,51 5,54
1981 1982 1983 1984
1,50 2,28 1,84 1,72
40 61 51 48
-0,61 -0,41 1,42 2,81
2,16 1,01 2,87 3, ^ 2
Pramen: Statistická ročenka 1985, str. 25, 31 Vidíme, že růst průměrných mezd v „krizových letech" byl rychlejší než růst produktivity práce. To je závažný negativní jev. Ale musíme brát v úvahu, že v těchto letech jsme přešli na pětidenní pracovní týden a na podstatné zkrácení pracovní doby, což se nutně muselo projevit na růstu produktivity práce. Když si přepočteme tyto údaje na hodinovou produktivitu práce, pak byla jednou z nejvyšších za celé poválečné období. Horši je ovšem situace v současné době, kdy sice mzdy rostou pomaleji než v „krizových letech", ale jejich nutný protějšek, produktivita práce, stagnuje nebo dokonce klesá. A to nezkracujeme pracovní dobu jako tehdy. To je ovšem povážlivý jev. Ještě pár poznámek k oblasti sociálních jistot. Bylo již ukázáno, že v „krizových letech" došlo k podstatnému růstu nejen mezd, ale i příjmů obyvatelstva, ale že současné rychle rostl vytvořený národní důchod i společenská produktivita práce. Maloobchodní ceny se za „krizová léta" zvýšily o necelých 5%. A to vše v nenormálním období, kdy na našem území byla cizí vojska, v období politické i hospodářské nejistoty.
V nynější pětiletce (za její 4 roky) zaostává rust vytvořeného národního důchodu za růstem příjmů obyvatelstva, produktivita práce je menší než nárůst mezd a maloobchodní ceny jdou neustále nahoru. To nemluvím o cenovém zvyšování prostřednictvím inovací. Tyhle jevy se musely nutné projevit v osobní spotřebě i v životní úrovni, ve výši reálných mezd. Ukazuje to, jak jsme plnili a plníme základní zákon socialismu — zvyšování životní úrovně obyvatelstva. (Tabulka je na příští straně; údaje v % proti předcházejícímu roku.) Tato čísla už nepotřebuji vůbec žádného komentáře. Upozorňuji, že osobní spotřeba byla v roce 1984 zhruba na úrovni roku 1980 a že reálná mzda dělníků a zaměstnanců byla pod úrovni roku 1977. Připomínám, že růst životních nákladů se nejvíce dotýká skupiny důchodců, kteří zde vůbec nejsou zachyceni. A Vy klidné, soudruhu tajemníku, napíšete v článku, že „sociální jistoty pracujících byly ohroženy", že cílem reformy bylo „odejmout pracujícím jejich základní vymoženosti vydobyté v socialistické výstavbě". Co k tomu možno dodat?
39
rok
osobni spotřeba a růst životních nákladů dělníků a zaměstnanců
1968 1969
10,67 6,78
1,15 3,62
6,93 3,71
1981 1982 1983 1984
1,68
0,88
0,61
-2,14 1,93 1,42
4,64 1,17 0,90
Pramen: Statistická ročenka 1974, str. 23, 25
-2,26 0,62 0,83
Statistická ročenka 1985, str. 25
Ještě stručný komentář k Vaší poznámce o „nezajištěni pracovních příležitosti". Nejvétši metlou kapitalismu je nezaměstnanost. Současná nezaměstnanost v kapitalismu je dvojího druhu, cyklická a strukturální. Cyklická vyplývá ze samé podstaty kapitalismu, strukturální z přestavby národního hospodářství. V důsledku včdecko-technické revoluce, automatizace, robotizace atd. se mnohá tradiční povolání stávají zbytečnými, nepotřebnými, pracovní síla je nahrazována stroji. Potíže s pracovními silami při strukturální přestavbě hospodářství se týkají i socialismu. í s tím reforma počítala a upozorňovala na tyto problémy, na nutnost likvidace zastaralých a neefektivních výrob, na nutnost přeškolování zaměstnanců a jejich přesunu do jiných odvětvi. S 'tím byly samozřejmé spojeny i sociální konflikty, My dodnes v podstatě o těchto problémech mluvíme, ale dohromady nic neděláme. (Viz výroba železa.) Ale těmto potížím neunikneme a bude s nimi dost nepříjemností. Podobná srovnáni bych mohl udělat v celé řadě jiných oblastí, jako je např. využívání základních fondů, zahraniční obchod, investice apod. Ale bylo by to zbytečné, výsledky a závěry by byly v podstatě stejné. Obdivuji Vaši odvahu, že si dovolíte tvrdit ve svém článku skutečnosti evidentně odporující faktům. Přitom jste člověk s vědeckými hodnostmi, a tak jistě znáte zásady vědecké práce a etiky. V žádném případě nejsem zaslepeným obhájcem reformy. Reforma měla ještě mnohá neprozkoumaná místa, řadu úskalí. Mnohé její zásadyjiž překonal čas. Fakta však dokazuji, že naše hospodářství se začalo vyvíjet žádoucím směrem intenzivního rozvoje, přes všechny politické i ekonomické problémy spojené se vstupem vojsk, a vykazovalo kladné výsledky, o jakých dnes můžeme jen snít. Není tedy vůbec pravda, co tvrdíte ve svém článku o nesmírných škodách. Buďte tak laskav a vyčíslete mi je, tak jak jsem to učinil já Vám. Ne slovně, ale fakty. Reforma byla zavržena především z politických a ideologických důvodu. Nikdy nebylo provedeno její komplexní, konkrétní, odborné zhodnoceni na základě faktů, výsledků, skutečnosti, kladů i záporů. To nebylo ani možné, neboť dosažené výsledky hovořily v její prospěch. O to více je špiněna a pomlouvána z hlediska ideologického. Nanejvýš byla vytržena dílčí fakta a na nich dokazována škodlivost a nebezpečnost reformy. Nyní, soudruhu tajemníku, k meritu věci, proč Vám píši formou otevřeného dopisu. Mohu Vám říci, že
40
reálná mzda dělníků a zaměstnanců
Vaše osobni názory na mnohé události me nepřekvapuji. Proto jsem neobětoval své vánoční a novoroční volno, abych se přebíral ve starých statistikách a dokazoval Vám na cifrách opak Vašeho tvrzeni. Nemám bohužel ještě k dispozici údaje za rok 1985, ale záměry XVI. sjezdu KSČ zdaleka nebudou splněny, ačkoliv jásáte nad dobrými výsledky. (Viz např.: „Dosažení cílů hospodářské a sociální politiky vyžaduje vytvářet podmínky pro vzestup národního důchodu o 14-16 procent a kryti jeho přírůstku z 90-05% zvýšením společenské produktivity práce." Sborník hlavních dokumentů XVI. sjezdu KSČ, str. 108. Splnění růstu národního důchodu o 11%, tj. na 78,5% případně na 68,75% původního záměru považujete za úspěch.) V ekonomice platí objektivní zákony, platí zde fakta a nikoliv fikce či přání. Jestliže hospodářství má špatný systém a mechanismus, pak žádná usneseni, výnosy, dilči úpravy situaci nespraví. Dokud bude ekonomika záviset na politických a ideologických rozhodnutích (která se velmi často mění podle vedoucích osob), pak není naděje na racionálnější hospodářský vývoj. Kolik usneseni jsme měli např. o zavaděni védy a techniky a výsledky ukazuji jedině zaostáváni za světovou špičkou. Kolikrát jsme nařídili snížení národohospodářských vstupů a zvýšeni výstupů, a jak vyhlíží naše srovnáni s vyspělými kapitalistickými státy. Kolik usnesení bylo k zásobám, ale ty utěšeně rostou. Živelnost kapitalismu se mnohdy ukazuje racionálnější než plánovitost reálného socialismu. To jsou někdy neuvěřitelné paradoxy. Engels při hodnocení hospodářských opatřeni Pařížské komuny napsal: „Komuně slouží k veliké cti, že při všech jejich hospodářských opatřeních nebyly její,hybnou duší' žádné zásady, nýbrž — prostá praktická potřeba." (Engels — K bytové otázce, MarxEngels — Vybrané spisy I., str. 637, Svoboda 1950.) Lenin jako teoretik i praktik nedbal ani tak na čistotu ideologie a měnil chod hospodářství podle objektivních potřeb. (Válečný komunismus a NEP.) Činil to vše v zájmu dalšího ekonomického vývoje. Kdybych měl dát radu lidem odpovědným za chod našeho hospodářství, tak bych jim doporučil, aby s každým, kdo má z ideologických důvodů výhrady k racionálním ekonomickým opatřením, prosté vyrazili dveře. Nehrál bych si se slovičky „prvotnost a prvenství", ale dbal bych o efektivnost hospodářství.
V ekonomice rozhoduji vysledkv. Většinu naroda nezajima čistota ideologie, ale co ma na talíři. A v posledních letech jim toho moc nepřibyva, zvláště když ekonomicky svstem je nenutí ke kvalitní práci a když mimoekonomicka kriteria maji přednost před ekonomickými. Naše srovnaní s vyspělými kapitalistickými státy není příliš úspěšné a rozdíly se neustale zvětšuji. Akademik Aganbegjan napsal, že produktivita prače v sovětském průmyslu je zhruba poloviční proti USA. Produktivita prače v posledních dvou desetiletích v USA a západoevropských zemích rostla v průměru ročně o 2,5 až 3%. U nas za poslední pětiletku vzrostla cca o 6%, tj. o 1,2% ročně. Máme tedy co dohánět. A to je ten hlavní ukazatel, který může prokazat přednosti socialismu před kapitalismem. (Viz Lenin.) A tím bychom se měli řídit při vypracovávaní našich ekonomických koncepci. Produktivita a efektivnost. Píši Vám, soudruhu tajemníku, proto, že v této zemi žiji, doposud jsem přesvědčen o teoretických přednos-
tech socialismu, kterc jsme zatím v ekonomické oblasti bohužel neprokázali. Mam tudíž zájem na zdárném ekonomickém vývoji, neboť na něm za visi moje životni úroveň. Vaši ideologickou frontu považuji za jednu z vážných překážek dalšího úspěšného ekonomického vývoje. Rudolf Zukal Na dolinách 3, 147 00 Praha 4 - Podolí 5. ledna 1986 P. S. Píši Vám formou otevřeného dopisu, poněvadž kopii dám některým ekonomům, kteří napsali velmi podnětné studie, bohužel do šuplíku. Mohli by totiž vydatně pomoci při formování hospodářského programu. . . , t L . l. (Otištěno zkrácené a bez vědomi autora.)
IVAN KLÍMA
Jak Kocourkovští vyzráli na katastrofu Purkmistr staroslavného Kocourkova ujížděl na zasedáni městské rady. Obvykle se ze své cesty těšival, vyhlížel oknem radostné tváře, hesla a popelnice. Přemýšlel přitom, co by seještě dalo vykonat pro blaho města. Kocourkov během třiceti let jeho purkmistrováni, i když o to on ani konšelé neusilovali, vstoupil do atomového věku. V městském parku dokonce už několik roku stála socha dívky, která v dlani držela model atomu. Důležité instituce obdržely různé typy počítačů — mezi nimi i Geigerovy. Také hned za městem rozmístili rakety, ty ovšem nebyly atomové, nýbrž mírové, také nikoho neznepokojovaly, právě naopak: Kocourkovští k nim dvakrát v roce pořádali pouť zakončovanou veselici. Po pravdě se purkmistr nezajímal ani o počítače ani o rakety, jeho potěšením byly nádoby na odpadky a sportovní hry se zpěvy. Za leta svého purkmistrováni vymyslel mnoho takových tvarů pro odpadkové koše, také slalom a jízdu motokárs hudbou. Utvořil rovněž a v život uvedl základní kocourkovskě heslo: Lid chce klid! Teď však hroz ilo, že se klid poruší. I když stáleještě mohl věřit, že kromě něho se nikdo neodvážil poslouchat cizí rozhlas. Jenže to by nesměl Kocourkovskě znát. V zasedací síni už na něho čekalo osm konšelů. To, že se sešli včas a v plném počtu, nevěstilo nic dobrého. A opravdu, jen zahájil poradu, jen oznámil první bod jednáni, přihlásil se jeho nejvěrnější a nejoddanější stoupenec mezi konšely, proslulý autor jedné knihy a nositel dvaceti šesti kocourkovských cen, zasloužilý mistr literatury. Četl v monitoru, že někde v Psově, v Beranově či snad ve Lvově prý vybouchl reaktor: Dokonce téměř katastrofa. Snad tam v dálce unikají odporné páry. Nechce mluvit o panice nýbrž o klidu, který by mohl vzít za své. Purkmistrovi se ta promluva nelíbila. Mistrjeobel-
hával. Jak by mohl číst nějakou zprávu i> monitoru, když, jak každý věděl, neumí číst? Poslouchal nejspíš, tak jako purkmistr, dnes ráno cizí rozhlas. A le proč mluví o výbuchu, když dobře ví, že nic takového nemá být na pořadu dnešního jednání? Co tím sleduje? V radě se projednávají jenom body, které slouží něčemu užitečnému, ale čemu může sloužit výbuch? Jedině poruší klid. Když o něm budou jednat, určitě se to vynese ven. Kocourkovští se vylekají, samozřejmé, také jeho žena. Ta se bojí výbuchů ještě víc než pavouků. Žena má příští týden narozeniny, tohle by mu neodpustila. A co v Psově, v Beranově a Lvově? V Psově je purkmistrem jeho bratranec. Dozví se o jejich jednání a urazí se: je to přece jeho výbuch, ne kocourkovský. Ze Lvova je zase jeho manželka — a dotknout se její rodiny? To od něho nemůže žádat nikdo — ani pro blaho Kocourkova. A v Beranově purkmistr nakupuje levné víno, které se pak dá doma výhodně prodat. Ještě se rozkřikne, že víno je otrávené, kdo je pak koupí? Kde zůstane klid lidu a kde důvěra v purkmistra? Ne, není tak hloupý, jak si ten mistr literát myslí. „To se nás netýkáodbyl ho. „Kde jsou Psov, Bera nov i Lvov, a kde je Kocourkov?" Většina konšelů zatleskala, jen pan učitel vytáhl jakýsi přístroj. Přístroj zapípal. „Čo to je?" „Záření," vysvětlil učitel. Učitele tu měl jen proto, že byl synem sestřenice jeho ženy. Pochybil, že ho dávno nevyhnal. „Záření? Vždyť nic nevidí ml" Několik radních se zasmálo, mistr literatury se neudržel a zatleskal. „Nechceš snad tvrdit, že zářeni máme i tady!" „Bohužel, sám to slyšíte," zapípal pan učitel Purkmistr vzdychl. Od rána tušil, že se mimořádnému bodu nevyhne. Požádal pana učitele, aby vysvětlil, co dělat se zářením. Se zářením se nedalo dělat nic, ale učitel nabídl
41
několik raci V místnosti je bezpečněji než venku. Zvláště pro děti M lěko je lépe nepit a zeleninu nejíst. Lidem anebo aspoň dětem co nejrychleji podat jódově tabletky. Učitel vůbec nedbal, že vším tím, co navrhuje, by porušil základní kocourkovskě heslo. Odkud tohle všechno ví? Samozřejmě, že také z cizího rozhlasu. Tam základní heslo buď neznají anebo na ně nedbají. Jednou na to doplatí. A on doplatí na to, že učitele dosud trpěl v radě. Vnáší sem zmatek a chmurné představy. Co teprve, kdyby se tohle všechno dozvěděli chudáci Kocourkovšti. Jenže oni to vědí — všichni poslouchají stejný rozhlas. Purkmistr už dávno snil o lom, že nad městem dá vztyčit obrovitou kovovou klenbu, tou by nepronikla zvenčí ani jediná rádiová vlna. V atomovém věku by se taková stavba dala jistě uskutečnit. Jak by se teď klenba hodila, třeba by zadržela i záření! „Kdybychom začali rozdávat nějaké tabletky, lid by ztratil klid." Purkmistra se začínalo zmocňovat nadšeni. Vždy ho povznášelo, když udělal významné rozhodnuti pro blaho obce. Učitel pokrčil rameny. Myslí jen na zdraví dětí. Bez děti — co zůstane z Kocourkova? Naštěstí členem městské rady je i švagr purkmistrovy ženy, a ten má na náměstí lékárnu. Dotázán spočítá, že požadovaných pilulek má sotva tři sta. Zhruba třicet tub. A v Kocourkově je víc než tisíc děti. Jak by k tomu přišly ty, na něž by se nedostalo? Lékárník je moudrý, pohotový a přitom spravedlivý. Hned po purkmistrovi nejspravedlivější z radních. „Osm tub jsem vzal s sebou, kdybyste se chtěli podívat," lékárník předal purkmistrovi krabici. Tub krabici bylo, samozřejmě, dvanáct. Purkmistr si jich dal pět stranou a zbylé spravedlivě rozdělil mezi konšely. Lěkarníka bude třeba odměnit čestnvm * titulem anebo řádem. Příště. Teď bv se měl vrátit kpůvodnímu programu, ale obava o blaho Kocourkovských ho neopouštěla. Někdo by k nim měl promluvit. On sám ne — to by je spíš vylekalo. Mohl by promluvit lékárník. Zdůraznit, že jódově tabletky škodí zdraví a vyhlásil hnuti proti pojídání tabletek. Jenže jak zná Kocourkovskě, začali by ihned shánět *
"r»
i
i v
r i
1
T
TOTTT
Redakční kruh LISTU se sešel k poradč na počátku července 1986 v Kolinč nad Rýnem. Diskusi o situaci v zemích sovětského bloku, predevšim v Československu, po sjezdech komunistických stran uvedli Zdenék Mlynář a Jiří Pelikán, diskusi o vydavatelských a redakčních otázkách .časopisu LISTY Jiří Pelikán a Vladimír Tosek. Byla shromážděna řada námětů pro činnost Skupiny LISTY, zejména v souvislosti s 10. výročím vzniku Charty 77 a s blížícím se 20. výročím Pražského jara. Vilém Prečan informoval o založeni dokumentačního střediska nezávislého čs. písemnictví a o vydáni sborníku o Chartě 77 k jejímu lednovému výročí. Bylo vzato na vědomí, že od podzimu 1986 bude Jiři Pelikán vydávat LISTY za spolupráce Vladimíra Toska jako výkonného redaktora v nakladatelství I N D E X . Byla podána řada návrhů na zlepšení obsahu i formy časopisu. Ve složení redakčního kruhu LISTU ani ve složeni koordinačního výboru Skupiny LISTY nedošlo ke změnám.
42
tabletky. Samé starosti. A ještě manželčiny narozeniny! Mohl by promluv it z asio už ilý mistr litera t u ry a vnést mezi Kocourkovskě úplně nové heslo. Něco jako: Záření — klidu mařeni! Ne, ne, to by se mohlo dotknoutpsovského bratrance, Ivovské tchyně anebo beranovských v in ani. Nejlépe, když pronese řeč o něčem úplně jiném. Třeba o úspěších kocourkovského uměni. A vymysli několik anekdot — třeba o vvbuch u. Ko co u rko vští m iluji an ekdo ty. A co mai iž elčiny narozeniny? Manželka zase miluje saláty. A šlehačku i sýry — všechno z domova. Bude muset potraviny objednat až bůhví odkud. Samé starosti. A ještě ke všemu přístroj pana učitele už zase pípá. Kolik takových piistrojů může být ve městě? Naštěstí v radě sedí jeho zeť, který dělá náčelníka policie a ví tedy o všem. Začal hned počítat. Pak napsal čísla na papírek, papírek složil a podal jej purkmistrovi. Tolik? Ano, samozřejmě, musí se měřit v okolí mírových raket. Kde jsou staré halapartnové časy! Přístroje se musí zabavit, stáhnout a zapečetit. „Pan učitel hned vypne svoje pípá tko a předá m ije. Děkuj u. Pípá? Už ne! A kde je zářeni? Kdo je vidi, ať zvedne rukid" Purkmistr zamkne přistroj do stolu. „Musíme veřejné vyhlásit, že se nás záření netýká. Nejlépe, když to vyhlásí pan učitel. Všichni vědí, že tomu rozumí!" „A co děti?" chce vědět pan učitel. „Můžou z toho mít smrt. " „ Všechny?" Učitel předpokládal, že všechny ne. Ale kdyby i jen jediné.. . Samé starosti Takhle se vůbec nedostaneme k dalšímu bodu a veselice nebude zajištěná. Má ještě někdo něco k zářeni, které se nás netýká? Lékárník se domníval, že by se měla hned začít stavět nová nemocnice. Kocourkovšti si ji stejné dávno žádali. Dostanou nemocnici a budou zářit. Anebo naopak! „Příště. Už nikdo nic?" Učitel, samozřejmé. Kocourkovšti jsou prý nedůvěřiví. Mělo by se něco vymyslet. Aspoň se zmínit 0 mléku. Jinde ho vylévají, v Kocourkové ho pijeme s mírou! To tak! Kocourkovskě mléko s mírou, beranovské víno vylit. Učitele je třeba okamžité vy mrskat z rady. Je to marodér. A le něco by se vymyslet mělo — to je pravda. Nějaké heslo anebo akci pro klid a blaho občanů. Co nejrychleji dobrou anekdotu. Přihlásil se zasloužilý mistr literatury. Navrhl poslat do Psova a pro jistotu i do Beranova a snad i do Lvova Kocou rko vské učitele. Ať zazpi vaji a za h rajon. A sportovce. Ať zacvičí, zaslalomuji. Ať zabntsli, zajedou v motokárách. Aťkaždv vidí, že nás se katastrojá netýká. Všichni tleskali, i pan učitel, který' pojede zpívat. Zasloužilý mistr dostane sochu na náměstí a dvacátou sedmou cenu za svoji knihu. Sochu dostanou 1 zpívající učitelé, slalomáři a mo to ká ris té, z as lo už i šiji, kdoví, jak to s nimi dopadne. Až za tmy se vracel purkmistr domů. Cítil se stále povzneseněji Díval se okénkem na s píci město, jehož oby vatelů m z ach rán il klid. Uvědomil si ja ko má lokdy předtím, že blaho Kocourkovských je v dobrých nikou, že diky jemu mohou bez obav kráčet vstříc přištim katastrofám. (Otištěno bez vědomí autora.)
HISTORIE A N N A MARVANOVA
ROZHOVOR S JIŘÍM HÁJKEM Jméno a osobnost pro f . dr. Jiti ho Hájka, DrSc, je už dnes v Československu pojem. S řadou dalšich přátel z Charty 77 jej znám dost dobře. Patřím k těm, kdo byli dost překvapeni, když v letošním prvním čísle Práva lidu (1/86) byla celá stránka věnována právě Jiřímu Hájkovi. Vyplývá z toho, žejiž dříve útočilo Právo lidu naJiřiho Hájka, tentokrát sice otisklo jeho poznámku, uveřejněnou v Informacích o Chartě 77, odpovídající na jakési dřívější útoky Práva lidu proti němu, ale znovu polemizuje s katolickým teologem dr. J. Zvěřin ou, se v angel ickým fa rá řem J. Š imso u a sp řís lušn ík em m ladě generace s ignatářů Cha rty 77 Petrem Pospíchalem. Ti se proti útokům na Jiřího Hájka postavili. K jejich hlasům připojilo ale Právo lidu na celou stránku vyjádření různých osob, žijících v emigraci. V těchto příspěvcích se uvádělo leccos, o čem jsme nevěděli a co jsme jen těžko mohli považovat za pravdivé. I tón, kterým se to říkalo, byl podivný. Proto jsem rozhodla zeptat se Jiřího Hájka přímo: Co říkáš tomu, co o tobě píše Právo lidu? Nestačím se divit, co všechno si redakce a přispívatelé dokázali na mne vymyslet. Mně to také připadá jako nějaká soutěž, nebo mluveno s Goethem — něco und Wahrheit" — básnění i pravda. '
jako„Dichtung
Víc Dichtung, pokud lze tohoto pěkného slova použít, aniž bychom urazili skutečné básníky mezi námi a jinde. Kde je ale to Wahrheit? Už dříve o tobě psali v Právu lidu, že jsi prý byl před únorem 1948 vlastně jakýmsi agentem KSČ v řadách sociální demokracie a odvolávali se na knihu Karla Kaplana, jejíž některé kapitoly otiskli. Kaplanovu knížku ,,Das verhängnisvolle Bündnis" („Osudné spojenectví") jsem četl. Musím souhlasit s Milaneb Hüblem, který jí ve velmi solidní recenzi vytýká schematické černobílé líčení zcela ve stylu 50. let,jen s obráceným znaménkem, a upozorňuje na vážné faktické nepřesnosti. Rozhodně je nutno odmítnout závěr, že levice v sociální demokracii let 1945-48 nejen u nás, ale i v ostatních zemích, zejména v Polsku a Maďarsku, byla vlastně agenturou komunistů. Proces, kterým sociální demokracie v naší části Evropy pod tlakem nastupující studené války procházela, byl složitější, než aby se dal redukovat na schéma odpovídající pohledu stalinistických aparátníků, z jejichž záznamů Kaplan vychází. Ty ses s Kaplanem
znal?
Měli jsme několik zajímavých rozhovorů o padesátých létech. Až do svého odjezdu 1976 mi nic neřekl o tom, co pak o mně a jiných v NSR napsal. Snad příslušné materiály, které si odvezl do emigrace, nestačil zde prostudovat. Jinak by u seriózního historika bylo nemyslitelné, že by si tak závažná tvrzení ze záznamů neověřil či alespoň nekonfrontoval se svědectvím toho, o němž se píše. Jaké to mohly být
záznamy?
To by mohl vy svědit jen Kaplan. Z jeho knížky vyrozumívám, že v ústředí KSČ se vedly záznamy o lidech v jiných stranách, kteří byli názorově blízcí komunistům. A to jsem byl. Od roku 1933, kdy jsem vstoupil do sociální demokracie, jsem spolupracoval s komunistickými kolegy na fakultě proti fašismu, pak v mládeži, při akcích solidarity se Španělskem, proti Mnichovu. Byl jsem při vytvoření Národního hnutí pracující mládeže i pří jeho přechodu do odbojové ilegality proti okupantům. Když jsem se v r. 1945 vracel z německé káznice spolu s ostatními, představovali jsme si, že tu jednotu socialistů a komunistů z odboje, kriminálů a lágrů uskutečníme v osvobozené republice. Vrátil jsem se do obnovené sociální demokracie, v jejímž programu zjara 1945 byla tato jednota. Uskutečnili jsme ji tenkrát v odborech i ve svazu mládeže, kde jsem hlavně pracoval. Hájil jsem ji i tehdy, když pod vlivem nastupující studené války došlo k rozporům. Přitom jsem se vůči svým komunistickým přátelům nikdy netajil s kritickými poznámkami a výhradami k politice jejich strany. Společný postup a nakonec jednotu socialistů a komunistů jsem považoval za záruku uskutečnění naší demokratické cesty k socialismu. To jsem všude říkal i psal. Proto mne asi někde v ústředí KSČ zařadili mezi spolehlivé spojence. Agentem — člověkem jednajícím podle nějakých tajných pokynů — j s e m nebyl. Žádné pokyny či příkazy odnikud jsem neplnil a nedostával. Jednal jsem podle svého přesvědčení, kterým jsem se nikdy netajil.
43
Také o tobě píší, žes byl „před únorem 1948 komunistickou kracie".
buňkou ve vedení sociální demo-
To je absurdní už proto, že jsem nebyl členem žádného vedoucího orgánu strany. Jako socíální demokrat jsem byl ve vedení Svazu mládeže, za který jsem se také stal členem Prozatímního národního shromáždění. Ve straně jsem byl členem několika poradních komisí. Po roce 1946 jsem byl tajemníkem Dělnické akademie, přidružené k sociální demokracii. Do představenstva strany jsem byl kooptován teprve v březnu 1948 — před sloučením. Po sloučení jsi byl členem ÚVKSČ a v létech 1948-54 i poslancem. Tady je ti vytýkáno, že jsi působil při vzniku zákona 231 {48 „o ochraně lido vě dem o kratičké rep u bliky", a to jako parlamentární zpravodaj. Parlamentním zpravodajem pro zákon 231/48 jsem nebyl. To si může každý přečíst v novinách z té doby — snad maji něco takového k dispozici i v Právu lidu, pokud jim jde o pravdu a ne o pomluvy. Byíjsem — podobnějako čtyři zástupci ostatních poslaneckých klubů — určen klubem KSČ, abych přednesl jeho prohlášení, že bude hlasovat pro tento zákon, navržený vládou a předem schválený politickým vedením. Jako jistě většina ostatních, ani já jsem nemyslel tenkrát na to, že zákona bude zneužíváno k procesům, které se pak rozeběhly. V tom tedy je má spoluodpovědnost za utrpení a smrt českých obětí. Myslím, že by měla být měřena podle pravdy a ne podle výmyslů. Také se ti počítá k tíži tvoje knížka o pravicových 1954.
socialistech.
Ta vyšla, myslím, v roce
Tu si vyčítám sám. Ve studii o pravicových socialistech v dějinách našeho dělnického hnutí a demokracie od konce 19. stol. do r. 1948 jsem podlehl tehdejším stalinistickým schématům a stereotypům Jejichž nesprávnost jsem si uvědomil teprve po létech. Korigoval jsemje ostatně v pozdějších pracích. Podotýkám, že šlo o historickou studii. Je nesmyslem tvrdit, že na jejím základě mohl být kdokoliv v 50. létech souzen. To jsou tedy fakta, známá ostatně řadě lidí a bezpochyby i v zahraničí. Myslím, že to opravňuje řadu přátel, signatářů Charty 77 k dopisu, který vznikl velmi spontánně. Je adresován redakci Práva lidu a říká se v něm — cituji: „Stále větší smutek se nás zmocňuje, když sledujeme diskusi vašeho časopisu o Jiřím Hájkovi. Nechápeme ji, nerozumíme ji a děsíme se toho, jak se myšlení a cítění tolika čs. exulantů vzdaluje myšlení a cítění našemu. Žlučovitá, tl o ba, potřeba vynášet nesmiřitelné rozsudky na základě popletených informaci, touha kádrovat naše spoluobčany a určovat, kdo smi bojovat za lidská práva a vyjadřovat se k poměrům v Československu — to všechno na nás z vašeho dopisu vane a z toho všeho jsme velmi stísněni. Přátelé, prosíme vás v našem společném zájmu, vzpamatujte sel" Jako jsem vyjádřil svůj dík přátelům, kteří jednotlivě vystoupili proti útokům Práva lidu v minulosti, jsem vděčný i za tento dopis. Nechtěl bych zeslabovat jeho účinnost žádným osobním komentářem. Ale o tobě v Právu lidu psali, že jsi vlastně OSN bránil tomu, aby do vstupu vojsk jako do záležitosti mezi socialistickými státy nikdo jiný nemluvil. Řikáš-li, že ta stránka v Právu lidu vypadá jako soutěž o nejnesmyslnéjší pomluvu, tak bych tohle tvrzení odhadl skoro na první cenu. Právě za to vystoupeni v Radě bezpečnosti v srpnu 1968 jsem musil hned rezignovat jako ministr a později byl za ně vyloučen z KSČ. Jak ses vlastně tehdy z Prahy dostal na zasedání Rady
bezpečnosti?
Z Prahy bych tam tehdy nebyl mohl jet. Byl jsem na dovolené v jugoslávském Splitu. Po zprávě o vstupu vojsk isem hned odletěl do Bělehradu, kde ostatně byly tisíce našich občanů. Na velvyslanectví jsem se setkal s Otou Šikem a dalšími přáteli. S Prahou jsme se mohli domluvit těžko. Stačili jsme jen předat rozhlasu výraz solidarity s prohlášením vlády proti vstupu vojsk. Večerjsme se dozvěděli, že se záležitosti zabývá Rada bezpečnosti OSN, jak odpovídá nejen Chartě OSN, ale i Varšavské smlouvě (čl. 4). Ve chvíli, kdy vláda za známých okolnosti nemohla dobře fungovat — a z toho, co jsme tehdy znali z pražského rozhlasu, jsme ani nevěděli, nebyla-li nahrazena nějakým nezákonným útvarem, jak se o něm někde jednalo — bylo mou povinnosti jako ministra zahraničních věcí zabezpečit, aby při mezinárodním jednáni o Československu nebylo jednáno „o nás bez nás". Dal jsem z Bělehradu pokyn naší stálé misi u O S N v New Yorku, aby se účastnila jednání a tlumočila tam stanovisko vlády i předsednictva TJV KSČ o násilné akci proti Československu. Po informacích o situaci doma i po zprávách, že se jednáni v Radě protahuje J s m e s přáteli usoudili, že by bylo správné, abych jako odpovědný představitel vystoupil sám. Utvrdilo mne v tom i to, že obhájci intervence tvrdili v písemném dokumentu Radě bezpečnosti, že zákrok se děje na žádost naši vlády. Já jsem tehdy pracovala v Československém rozhlase a podílela se na vysílání z oněch dnů. Na jednotlivé události a na své tehdejší pocity nezapomenu nikdy. Myslím si, že tvé musely být podobné.
44
Vždyťjsme take vaši práci vysoko hodnotili — a byla mi přímo pobídkou, abych neseděl v klidu v Bělehradě a udělal něco, co by se aspoň trochu blížilo k tomu, co jste tehdy s takovou obětavosti a vynalézavosti dokázali. O cestě prezidenta Svobody do Moskvy k jednáni jsem se dověděl po cestě, když mne na zastávce ve Vídni přepadli novináři. Byla to další pobídka, abych podpořil na mezinárodním fóru jeho jednání, o kterém jsem si byl jist, že bude těžké. Ale později se říkalo a psalo, že ti prezident a vláda zakázali vystupovat v Radě a že jsi ten zákaz porušil
bezpečnosti,
Už z Bělehradu jsem se snažil dosáhnout spojeni s ministerstvem nebo s Hradem, ale bylo zablokované. Tak jsem alespoň z Vidně poslal telegram, v němž jsem odůvodnil nutnost svého vystoupení. Pak jsem se dověděl, už po vystoupení v Radě, že mne honil po cestě vzkaz z ministerstva i z vlády, že to nemám dělat. Nikde mne nezastihl. To potvrdilo pozdější vyšetřováni. Teprve když jsem domluvil v Radě, přišel na stálou misi v New Yorku vzkaz z Moskvy, že prý nemám mluvit. O den později jsem jej dostal telegraficky. To ti muselo být divně. Smíšené. Svědomí mi říkalo, že jsem jednal správné. Disciplína velela se zamyslit, zda jsem nevědomky nepoškodil pozici jednajících v Moskvě, kterou jsem přece chtěl a měl posílit. Potom, cojsem se ojednáni dověděl později, mám svědomí klidné. Potvrdil rni to i dopis, který po mém vystoupení psali prezidentu do Moskvy vláda, Národní shromáždění i předsednictvo ÚV KSČ, zvolené na vysočanském sjezdu. „Poučení4* označilo tvé vystoupení v Radě bezpečnosti jako rafinovaně
protisovětské.
To je asi tak málo pravda, jako ten nesmysl z Práva lidu, Především jsem nebyl nikdy „antisovětský". Vždyť i někteří tvoji kolegové v roce 1968 mi vytýkali, že se až příliš ohlížím na to, co říká Moskva. Mám doma pěknou Haďákovu karikaturu, která si z toho dělá legraci. Já si myslím, že jsem jednal správně. Přitom jsem v souladu s Dubčekem i ostatními se snažil poctivě přesvědčit spojence, že obrodný proces z roku 1968 je socialistický celou svou povahou, že otevřeným, čestným postojem vůči spojencům jen upevňujeme naše svazky a že vlastní politikou inspirovanou demokratizačním procesem jen posilujeme mírové snažení SSSR i ostatních spojenců. Publicisticky i v diplomatické činnosti jsem se o to snažil už předtím. Nepochopení sovětských činitelů vůči obrodnému procesu mne hluboce mrzelo. Přitom jsem, jak možná vzpomínáš, kolikrát přesvědčoval některé tvé kolegy, že by měli svou kritiku tohoto nepochopení zmírnit. Právě proto jsem v Radě bezpečnosti označil tento násilný zásah do našeho vývoje za hrubé porušení našich spojeneckých svazků vládami pěti zemí. Distancoval jsem se přitom od antisovětských invektiv a zdůraznil naší věrnost socialismu a spojeneckým svazkům s požadavkem nápravy bezpráví proti nám, které jsem označil za tragickou chybu spojenců. Poněvadž sovětské veto znemožňovalo Radě bezpečnosti učinit rozhodnutí, a někteří její členové poukazovali najednání prezidenta v Moskvě, žádal jsem Radu, aby svým jednáním napomohla vytvořit atmosféru, která přispěje ke spravedlivému řešení. Na tom přece nebylo nic
protisovětskěho.
Samozřejmé, říkal jsem to všechno s přesvědčením, které mám i dnes — že v opravdovém zájmu našich národů a republiky je skutečně přátelský vztah k našemu velkému sousedu a spojenci na východě. Věc rozumu i citu. Skutečné přátelství ovšem neznamená, že když mi přítel — snad ne ze zlé vůle, nýbrž omylem — ublíží, budu mu za to ještě děkovat a předstírat kdovíjakou radost. To J a k víme ze zkušenosti, přátelství jen uškodí. Také tojen ztíží jeho poznání a pochopení vlastní chyby i cestu k nápravě. Vím, že tohle přirovnání individuelních vztahů lidí k mezistátním stykům v lecčems kulhá — ale jádro zůstává. Ostatně se zdá, že dnešní sovětské vedení J a k ukazuji některé výroky, posuzuje jednání svých předchůdců leckde kriticky. Máš tedy za to, že je možně i uznání toho, v čem poškodila intervence 1968 nejen naši, československou společnost, ale i skutečné zájmy národů SSSR? Zatím maji dost jiných starosti. Na nás v Československu je nezapomínat pravdu o roce 1968 ani hodnoty, které tenkrát s výjimkou hrstky jednotlivců hájil celý národ. O to se přece snažíme v Chartě 77. Jak ses vlastně dostal do trojice prvních mluvčích s prof. Janem Patočkou a Václavem Havlem? Až do vzniku Charty 77 jsem s Patočkou osobně nepřišel nikdy do styku, i kdyžjsem leccos od něho četl a o něm slýchal. S Václavem Havlem jsem někdy v létě 1968 diskutoval o tom, zda pořádná demokracie vyžaduje existenci opoziční strany, nebo zda jsou možné jiné účinnější formy společenské a politické oponentury. Pakjsme se setkali až při vzniku Charty 77. Každý jsme tedy k tomu setkání přišli jinou cestou. Já jsem po odchodu z ministerstva a po semestru přednášeni na právnické a filozofické fakultě zakotvil v Akademii véd, kde jsem byl už v roce 1965 zvolen členem-korespondentem. V Ústavu státu a práva jsem zpracovával tématiku funkce OSN v mezinárodních vztazích od roku 1945 do současnosti, resp. do mého odsunu do důchodu 1973-74. A tu jsem se samozřejmé musel zamyslet nad tím, jak právě v OSN — j a k o dědictví antifašistického boje, v němž Spojené
45
národy vznikly — je poprvé úcta k lidským právům a lidské důstojnosti vytyčena mezi prvky nového mezinárodního uspořádání. A pak také analyzovat Všeobecnou deklaraci lidských práv a překážky, s nimiž za studené války zápasilo úsilí o vyjádření zásad Deklarace v mezinárodně právních normách — v Paktech o lidských právech odhlasovaných Valným shromážděním 1966. Samozřejmě i v jiných konvencích a jednotlivých právech. A pak, jak se stále výrazněji uznává respektováni lidských práv za činitele opravdové mírové politiky. Např. v Deklaraci zásad mírového soužití, přijaté v OSN a z iniciativy Československa rozvinuté ještě v době, kdy se u nás sbíraly sily k obrodnému procesu. Poněvadž mě tato tématika zaujala, sledoval jsem ji i jako důchodce. A tu přišly Helsinky 1975, kdy poprvé je v mezinárodně politickém dokumentu takové váhy dodržování lidských práv výslovně uvedeno mezi základními principy bezpečnosti a spolupráce v Evropě a vůbec ve vztahu SSSR-USA a jejich spojenců. Takže tvůj přístup byl jaksi odborně mezinárodně
právní.
Je to tak možno říci, i když s jistou modifikací. Neomezil jsem se na několik studií (něco vyšlo za hranicemi), ale chápal jsem, že helsinské uznání „práva jednotlivce znát svá práva a povinnosti v této oblasti (rozuměj občanských svobod a práv) a postupovat podle nich 4 'je také výzvou k občanským iniciativám. V tom směru jsem tehdy v dopise předsedovi vlády upozornil, že podpis helsinského dokumentu vyžaduje na vládě změnu v chování vůči lidem nekonformních názorů, zejména pokud jde o rok 1968. Nevim, zda to byl důvod, proč jsem byl bez bližšího vysvětlení (jehož jsem se marně dožadoval) vládou zbaven členství v Akademii — nebo zda to bylo proto, že jsem právě s odvoláním na Helsinky vypracoval a Akademii předložil k posouzení rozbor mezinárodně politických a mezinárodně právních aspektů československého roku 1968. Bylo to právě v době, když po ratifikaci nejvyššími čs. orgány byly Pakty o lidských právech (podepsané už 1968) uveřejněny ve Sbírce zákonů a staly se součástí našeho právního řádu. To už vyvolalo značnou pozornost — také ve spojeni s tím, že konference evropských komunistických stran v Berlíně vyzvala mj. k akcím za přijetí a plnění Paktů ve všech zemích. S několika přáteli jsme se ke konferenci obrátili dopisem, a tu výzvu jsme brali vážně. Takjsme se dostali dohromady s řadou našich spisovatelů a jiných kulturních pracovníků, kteří se v té době angažovali na obranu hudebníků „undergroundu". V jejich kruhu vznikla myšlenka na prohlášení Charty 77. Účastnil jsem se závěrečné redakce koncem roku 1976. Považoval jsem za čest, že mne iniciátoři požádali, abych se společně s Patočkou a Havlem stal mluvčím této iniciativy. Tuš il jsi, co prvn i pro h íášen í Cha rty 7 7 vy vo tá ? Nevím, zda ostatním dvěma, ale mně zdaleka nebylo jasné, co to všechno bude znamenat. Poněvadž jsme vyzývali úřady k dialogu, představoval jsem si, že v tom bude možná část obsahu funkce mluvčího. Také a hlavně v dialogu s občany, kteří projeví o naši výzvu zájem. Možná i ve styku se zástupci zahraničních podobných iniciativ a sdruženi. Byl jsem přesvědčen o naprosto zákonném charakteru a postupu Charty 77. Požadavek respektovat ustanoveni Paktů, které jako součást našeho právního řádu zpřesňují, rozvíjejí nebo doplňují a rozšiřují příslušné články naší ústavy, ani kritiku jejich neplněni, popř. porušování, nelze přece kvalifikovat jako trestný čin. Naopak činnost tohoto druhu odpovídá Ústavě (či. 17) ukládající občanům „dbát o plné uplatněni socialistické zákonnosti v životě společnosti". Úřady to však chápaly jinak.
Víme přece, jak odpověděly na prohlášeni
Charty 77.
O tom se mnoho hovořilo a psalo. Mocenské orgány rozpoutaly proti nám kampaň represí i publicistických štvanic a pomluv včetně rituálu schůzí či alespoň prohlášení, jimiž by jménem občanů byl odsuzován dokument, který tiž občané nesměli číst. Tím ovšem byl o Chartu 77 vyvolán zájem a úřady jí nechtěné daly publicitu daleko za rámec skrovných prostředků Jimiž disponovala. Přitom nebyly schopny a nemohly dokázat, že tato občanská iniciativa porušuje zákony. To jsme poznali i při nekonečných výsleších, k nimž nás tahali celé týdny do Ruzyně či do „kachlíkárny" — ministerstva vnitra. Ani generální prokuratura, která zavolala Patočku a mne — Havel byl v té době ve vazbě, vyšetřován ne pro Chartu 77, nýbrž pro jinou věc —, aby nás varovala, nebyla způsobilá nám uvést, v čem porušujeme zákony. Místo toho nám přednášel její úředník něco, co se podobalo tirádám tisku z probíhající kampaně. Vyvrcholilo to tvrzením, že Charta 77 je prý inspirována ze zahraničí. Udivil jsem toho pána, když jsem řekl, že mne k podpisu mj. skutečně vedla zahraniční výzva — konference evropských komunistických stran. Pak mne už jen varoval. Někdy ve stejné době pozvali Patočku i mne do „kachlíkárny" a sdělili nám — odděleně, jako na prokuratuře, že vláda bude s námi jednat jen prostřednictvím orgánů trestního řízení. Myslím, že to je jediné, co je z jejich strany splněno, i když jsme je upozornili, že to neodpovídá Ústavě ani žádnému zákonu. Pak profesor Jan Patočka zemřel Stalo se tak po úmorných s holandským ministrem zahraničních věcí.
výsleších poté, co se sešel
Bylo mi lito, že mi můj doprovod z StB zabránil v účasti na pohřbu. Za tu krátkou dobu. co jsem se s Patočkou osobně stýkal, poznal jsem jeho vzácný, pevný charakter člověka žijícího v pravdě, abych užil výrazu Václava Havla. — Naposled jsem s Janem Patočkou mluvil v Ruzyni o přestávce mezi výslechy. Byl to tak trochu sokratovsky filozofický dialog o smyslu obrany lidských práv.
46
Potom jsi zůstal sám několik měsíců jako
mluvci.
Bylo to trochu komplikované stálým dozorem a doprovodem na každém kroku. Nebyl bych býval moc platný, nebýt velmi obětavé pomoci řady přátel a jejich vynalézavosti, se kterou dokázali udržovat styk a zajistit tak vypracováni a uveřejněni několika dokumentů, svědčících že Charta 77 žije dál i po zastrašujicí a umlčující kampani, a že se vyjadřuje k závažným jevům našeho života, odporujícím nejen ustanovením Paktů, ale i zásadám vyhlašovaným mocenskými orgány samými. Tak se ponenáhtu vytvořilo pojetí i praxe činnosti mluvčích jako ručitelů toho, že dokumenty Charty odpovídají konsensu signatářů, založeném na jejich podpisu původního prohlášení z 1. 1. 1977. To připomíná, že Charta 77 brzo dovrší první desetiletí svého působeni. Byla by to příležitost i k hodnoceni. Na to by se nás mělo sejit víc, abychom to pořádně viděli ze všech stran. Mně se zdá, že sama existence Charty 77 po tolika pokusech ji zlikvidovat je úspěchem. Stala se nespornou realitou nejen pro své účastníky, ale i pro své okolí. Upozorňuje stále na hranice, které jsou určeny proti manipulaci človéka moci a jejími orgány, Hranice, která tato moc uznává, ale často překračuje. Emancipace člověka od manipulace odkudkoli je přece cílem a smyslem rozumného a spravedlivého uspořádáni společnosti. Snad stojí za připomínku, že Marx a Engels v projektu takového uspořádání zdůraznili zásadu, že svobodný rozvoj každého má být podmínkou svobodného rozvoje všech, tj. společnosti. Každá idea potřebuje pro své uskutečněni nástroje, prostředky, organizace, politickou moc. Ale ty se často ve složité společenské realitě stávají samoúčelem, zvláště když nejsou stále podrobeny kontrole, zdůrazňující a uskutečňující primát emancipace člověka. Však jsme to zažili u nás v 50. letech, kdy mnozí z nás — já také, jak jsem ostatně řekl — s nejlepšimi úmysly napomáhali onomu posunu prostředků a nástrojů do postavení cíle, dominujícího a potlačujícího člověka. Rok 1968 byl velkolepým pokusem celé společnosti tento posun napravit. Dubčekova slova „vrátit socialismu jeho lidskou tvař" to vystihovala. Instituce sebelépe zamýšlené musí mít záruky proti své absolutizaci, a ty záruku musí být k dispozici každému člověku ohroženému touto absolutizaci, odcizením a manipulací v jejím jménu. V novém posunu, způsobeném normalizaci 70. let, to Charta 77 znovu připomněla a připomíná, opírajíc se o verbální uznání těchto zásad a aktu zakládajícím mírové soužití v Evropě. Zároveň tak připomněla jeden ze základních prvků politické kultury Čechů a Slováků — opravdový demokratismus. Tedy něco, co je zakotveno v naší historii i mentalitě, a co se musí znovu a znovu
připomínat.
Ty ostatně ze své praxe mluvčí po celé dva roky máš zkušenosti — zrovna v té době se projevil velký zájem západních mírových iniciativ. A takéjejich zástupci oceňovali přinos Charty 77 pro mírově hnutí. Četla jsem zrovna článek Mient-Jana Fabera, významného holandského křesťanského mírového činitele. Napsal jej o loňské mezinárodni konferenci mírových sil Evropy v Amsterodamu, kde mluví o významu podnětů Charty 77 právě pro jednání této konference. Myslím, že máme z Charty 77 všichni takovou osobní zkušenost a po této stránce i přínos pro sebe. Vidím jej hlavně v setkání s mnoha lidmi, kterých si opravdu vážím. Lidsky mi tato setkání poskytla spoustu podnětů a posilu v různých situacích. Již ti lidé sami, angažující se pro ideu té lidské emancipace; jejich názory, vyjadřované s přesvědčením i s tolerancí vůči názorům jiných. Jejich chování, živá solidarita v postojích vůči nátlakům všeho druhu. Něco podobného jsem prožíval několikrát — vždy ve společenství vedeném opravdovým přesvědčením o pravdivosti idejí, za které se jeho účastníci angažují — a zde v nové situaci. Toto společenství na základě účinné úcty k lidské důstojnosti je zdrojem posily svých účastníků i podnětem a výzvou svému okolí. Snad nepřeháním, řeknu-li, že je i možným základem či podnětem pro širší opravdu účinné hnutí budoucnosti. Praha, květen 1986
Přetištěno z Informací o Chartě 77 zkrácené a bez vědomí rozmlouvajících
NOVE STUDIE PROJEKTU „KRIZE SYSTÉMŮ SOVĚTSKÉHO TYPU" V řadě studii vědeckého projektu „Krize systémů sovětského typu", který řídí Zdeněk Mlynář, vyšly v nakladatelství I N D E X v Kolíně n. R. německy,
anglicky a francouzsky tyto práce: jako č. 10 studie Ference Fehéra a Agnes Hellerové „LEVICE NA VÝCHODĚ — LEVICE NA Z Á P A D Ě " , jako č. 11 studie Karla Kaplana „ P Ř E K O N Á V A N Í KRIZE R E Ž I M U PO STALINOVÉ SMRTI V Č E S K O S L O V E N S K U , POLSKU A MAĎARSKU", jako č. 12 studie M. Hirszowícze, P. Michela a G. Minka „PROBLÉMY KRIZE V POLSKU (1. díl)", a jako č. 13 studie Gerta-Joachima Glaessnera „BYROKRATICKÁ MOC: PŘEKONÁVÁNÍ KONFLIKTU V NDR".
47
MILAN HÜBL
RECENZE
Retuše dějin na pokračování O práci Karla Kaplana „Das verhängnisvolle Bündnis" („Osudné spojenectví"), Recenzovat u nás knihu, která vyšla v zahraničí a navíc pro mladé za jazykovou bariérou němčiny, vyžaduje poněkud jiný postup než u běžné recenze. Recenzent je nucen obšírněji charakterizovat stanoviska autora obsažená v knize i své nazíráni na její problematiku v jakémsi kontrapunktu. Úvodem bych jako motto ocitoval dva výroky, jež považuji za klíčové: „Únorové vítězství našeho lidu dovršilo porážku buržoazie. Není náhodné, že její političtí představitelé, kteří utekli za hranice před soudem lidu, uvažuji o tom, kdo vlastně jejich porážku z p ů s o b i l . . . Dosud nejsou schopni pochopit příčiny své porážky. Ty nebyly v chybách buržoazních politiků, ani v jejich spolupráci s komunisty. Kořeny jsou mnohem hlouběji, než se domnívají. Byla to vůle lidu zbavit se buržoazie a jejich politických reprezentantů.' 4 (1958) „Paralelně se měnil i poměr komunistů k sociální demokracii. Vytvořili ze svého spojence nepřítele, protože se stal odpůrcem jejich mocenských zájmů. Nejen čsl. zkušenost ukazuje, že spolupráce mezi komunisty a socialistickými stranami na základě lidové demokracie v sobě obsahuje zničení sociální demokracie." (1984) V mottu uvedené výroky přes svou pro ti chůd nos t maji jedno společné: autora Karla Kaplana a jeho simplifikující metodologii. První citát je z Kaplanovy prvotiny „Kdo byl tedy vinen? K historii komunistické strany v období 1945-1948 v Pardubickém kraji" (Pardubice 1958, str. 3). Druhý je z knihy „Osudné spojenectví. Podrytí, zglajchšaltování a zničení československé sociální demokracie 1944-48" (Wuppertal 1984, str. 207-8). Nejde mi o to připomínat autorovi jeho hříchy mládí, jako pozastavit se nad přetrvávajícím metodologickým přístupem v selektivním výběru fakt i jejich zjednodušené interpretaci, byť při výměně znamének plus a minus. Kaplanovy práce se od počátku vyznačuji bohatými citacemi z tisku a archivů, v první práci převážně krajských (KV KSČ, SD, NS, ČSL), v dalších více ústředních orgánů a archivů. Kaplan po absolvováni Institutu společenských věd při ÚV KSČ (tzv. Štolwerk) pracoval jako konsultant pro historii na ideologické^ odděleni ÚV KSČ, kde na jeho posudku záleželo, zda něči práce vyjde či ne (takže mu prošla rukama všechny díla nejnovějších dějin a mohl si je excerpovat). Navíc měl v letech 1960-64 monopol přístupu k některým archivním pramenům zejména ÚV KSČ pro přezkoumáni politických procesů z 50 let. Budiž k jeho chvále řečeno, že těchto možnosti bohatě využíval k mnohým obsáhlým excerpcím, včetně pořizováni kopií některých dokumentů. Citaci archivních dokumentů hojně využíval v pracích publikovaných v 60. letech doma i v dalších spisech již knižně nevydaných. Přesto bylo možné klást si u všech jeho prací otázku, zda nejsou jeho přistup a inteipretace z profesionálw-
48
ního hlediska historika příliš instrumentální a poplatné momentálním politickým potřebám. Navíc odpuzoval zjednodušený slovník politických nálepek. Nejexpresivnéjši byl v prvotině „Kdo byl tedy vinen" (1958), kde byly všichni sociální demokraté pravičáci, přisluhovači reakce, zrádci dělnické t ř í d y . . . Pokud jde o Laušmanův pardubický volební kraj, líčí situaci po únoru 1948 takto: „Nyni se objevily ,levicové živly4 v sociální demokracii. Za celé období je nebylo vidět, nyni jich bylo neobyčejné množství. . . Ptáme-li se, kdo byl tedy vinen, odpověď je celkem zřejmá: Protilidová a protistátní politika reakčnich představitelů nekomunistických stran, politika zrádců dělnické třídy a celého národa, politika těch, kteří před strachem z lidu utekli z republiky. V tom je hlavní vina. Lid zvítězil a zrádní vinici byli poraženi (str. 161-162). Tehdy byli pro Kaplana zrádci a agenty buržoazie Majer, Bernard, Vilím, Laušman, a v jeho poslední práci Jiří Hájek, Heidenreich-Dolanský, J. Havelka, Pošusta, Znamenáčck, atd. Agentománic jako instrument politického boje, příznačná pro padesátá léta v zemích lidové demokracie, se nyni pěstuje v některých kruzích emigrace — j a k potvrzuji četné doplňky Kaplanovy práce z pera jejího editora Jiřího Loewyho, člena představenstva sociální demokracie v exilu a šéfredaktora exilového Práva lidu. Uchyluji-li se ke zrádcování a špiónománii politikové, je to věc jejich úrovně i věrohodnosti. Propadne-li jí historik, zpronevěřuje se zásadám své profese a opoušti půdu vědy. Dostává se tak do společnosti neslavně známých autorů ,,Velkého spiknuti". Práce takového druhu do kategorie vědecké literatury nepatři. Sociální demokracie na Slovensku je jedním z problémů, kde autor obchází podstatu věci, popisuje následky a nezkoumá příčiny. Jak známo došlo za Slovenského národního povstání ke sloučeni s KSS. Pokusy o obnoveni sociální demokracie na Slovensku se projevovaly od podzimu 1945, v roce 1946 byla obnovena pod názvem Strany práce, na podzim 1947 na brněnském sjezdu vplynula do strany celostátní, ale za celou dobu nenabyla většího vlivu. Vysvětlovat to intrikami vedeni KSS je historicky vzato zjednodušený postup. Vilém Bernard viděl problém již po válce mnohem hlouběji: „Sociální demokracie na Slovensku neměla ani zdaleka takovou tradici jako v českých zemích a byla stranou nepříliš silnou . . . V době vzepěti slovenského nacionalismu narážela na určité obtíže a byla kompromitována tím, že zastávala krajní centralistické stanovisko pokud jde o poměr Čechů a Slováků v jednotné republice." (V. Bernard: Strany socialistického bloku. Poměr ke komunistům, národním socialistům a lidovcům. Projev na I. polideké škole Čs. sociální demokracie XIII. kraje, 10. února 1946. Viz Pavla Vošahliková: Československá sociální demokracie a Národní fronta. Praha 1985, str. 180). Vysvětlit to lépe než Bernard jistě lze, ale aspekt, na který poukázal byl tehdy jeden z nejdůležitějších.
Výsledky voleb z r. 1946 komentuje Kaplan jen citáty jednotlivých výroku vůdců politických stran a přiklání se k názoru, že slabé výsledky sociální demokracie byly zaviněny příliš prokomunistickou politikou Fierlingrova vedeni. Kdyby analyzoval výsledky podle jednotlivých oblasti, zjistil by, že nejlepších výsledků bylo dosaženo v okrese Prostějov, v Johnové proílerlingrovském prostějovském volebním kraji, kde jako v jediném okrese republiky sociální demokracie vyšla z voleb jako. nejsilnější strana; a naopak na Slovensku, kde se nejvíce profilovala vůči komunistům, měla výsledky zdaleka nejslabši. V recenzi není pochopitelně dosti prostoru na zevrubnější rozbor výsledků voleb a bylo to pořádně zamotané klubíčko, jenže Kaplan je svým zjednodušeným výkladem ještě více zamotal. Také hodnoceni výsledku voleb pro KSS je schematické. V prvních poválečných volbách dostali komunisté 60% hlasů v Bulharsku, 42% hlasů v Čechách, 34% hlasů na Moravě, 30% hlasůna Slovensku, 17% hlasů v Maďarsku. Z Polska a Rumunska nelze takové údaje uvést, protože tam byla jednotná kandidátka s předem dohodnutým rozdělením mandátů mezi KS a SD. V Jugoslávii Tito a ÚV KS Jugoslávie nepřipustili obnovení činnosti sociální demokracie a v Albánii ani její vytvoření. Pokus Subašiče a Milana Grola o zformováni vlastních politických stran trval od března 1945 do podzimu, kdy tyto strany po volbách 11. 11. 1945 mizí. ,,V novém Ústavodárném shromáždění, stejné jako v nové vládé, opozice již prakticky místo neměla/' (J. Opat: Jugoslávie, střední a jihovýchodní Evropa ve válce a revoluci 1939-1945, Praha 1969, str. 286). Vůbec pokud jde o širši pohledy v mezinárodním kontextu je Kaplanova práce velmi slabá, nezaznamenal ani dvojí pojetí Národní fronty — monistické v Jugoslávii a Albánii (náběh k tomu pojetí na Slovensku do podzimu 1945) a pluralistické v Československu, Polsku, Maďarsku, v obměněné podobě i v Bulharsku a Rumunsku. V Jugoslávii vyrostl politický systém z vnitropolitické konfrontace, která měla dimenzi občanské války, v Srbsku a Černé Hoře mezi četniky a partyzány, v Chorvatsku mezi ustašovci a partyzány a mezi tak vyhrocenými frontami politického boje nezbylo pro sociální demokracii místo. Příznačné je, že pojetí národní fronty v Československu jako koalice politických stran nejvíce kritizovali na ustavujícím zasedáni Informbyra ve Szklarzské Porebě v záři 1947 představitelé KSJ Edvard Kardelj a Milován Djilas. Vytýkali vedení KSČ pojetí N F jako buržoazni koalice a odmítali hlásáni národních specifických cest k socialismu, neboť lidová demokracie je obdobou sovětského systému diktatury proletariátu (viz sborník Zasedání devíti komunistických stran. Praha 1948). Spor Tito-Stalin nevznikl o specifickou cestu, ale v lednu 1948 o balkánskou federaci. Žel dosavadní historiografie na obou stranách velmi problém zamlžila a ani Karel Kaplan k rozptýlení mlhy nepřispěl. Neretušovat, neumazávat hlavy! Až anekdotický zni mladým příhody z první poloviny 50. let, kdy se z dokumentárních fotografii umazávaly hlavy těch, kdo mezitím upadli do nemilosti nebo časem i o hlavu přišli. Nejznámější jsou příklady ze SNP s vyretušováním hlav Laušmana, Slánského nebo ze Staroměstské manifestace v únoru Clementise (byť příhoda s Clementisovou beranici připo-
mínaná v Knize smíchu a zapomnění Milana Kundery je jen legenda). Dnes se takto primitivně nepostupuje, viz v příloze knihy Vošahlíkové fotografie z let 193948 (str, 208-9). Pokud budeme vidět jen láhev minerálky zbylou po R. Slánském (viz Svědectví č. 77, str. 113), pak reagujeme na dnešní stav velmi zpozdile. Dnes se postupuje na obou stranách méně okatě. Tak domácí oficiální publikace o únoru 1948 eliminuji zmínky o Novotném jako politickém tajemníkovi pražského kraje a ještě více o Františku Krieglovi jako organizačním tajemníkovi, který významnou měrou přispěl k zakládání lidových milicí na pražských závodech. Zamlčuji to však i publikace z druhé strany, aby „neublížily". Historik by měl zaznamenat vše podstatné bez ohledu na další politický vývoj jednajících aktérů. Totéž se týká Viléma Bernarda v exilu, Proč Kaplan neuvede, že byl za II. světové války v emigraci v SSSR (to připomíná jen u Vojty Erbana), a nezmíní se slůvkem o tom, že v letech 1941-45 byl Bernard pracovníkem československého vyslanectví v Moskvě („tehdejší Fierlingerův spolupracovník na vyslanectví" říká současník Laušman v pamětech „Kdo byl vinen?4' na str. 29). Také pokud jde o názory na sjednocení s KSČ, uvádi Kaplan jen názory těch představitelů, které chce dnes kompromitovat, ale zamlčuje obdobné názory těch, kdo jsou dnes v emigraci. „Situace ještě dosud nedozrála, programově a ideově strany nemají k -sobě tak blízko, aby okamžité sjednoceni nebylo mechanické bez živoucího společného programového základu, a proto blok je tou nejlepši formou." (V. Bernard, viz Vošahlíková c.d. str. 173). A pokud jde o líčení situace po bmčnském sjezdu, formování Klubu socialistické demokracie ajeho časopisu Směr, je mlhavost a odosobnénost Kaplanova výkladu příznačná. Figurují u něho „ultralevé" „Splittergruppen", které jako bojůvky obsazovaly sociálně demokratický sekretariát (str. 157). Přímý účastník Laušman líčí průběh mnohem konkrétněji: „Mezitím byla vrata vyvrácena a oba dvory naplněny bojůvkáři. V zápětí nato, když jsem se konečně dostal do redakce, protlačily se tam zástupy věrných Dr. Radim Foustka, Lederer a Grimmichová s ,plnou moci4, že mají převzít vedení Práva lidu. Odmítl jsem tento zásah jako předseda strany a předseda jejích tiskových orgánů. A když násilníci chtěli přeřezat telefonní dráty, prohlásil jsem jim, že jsou v přesile, že mohou udělat nakonec co chtějí, ale na přímou linku šéfredaktora že sáhnout nesmějí, poněvadž čekám na rozhovor s ministrem vnitra. Došlo k uklidnění. Když později ministr Nosek zavolal, byli již v redakci i jiní členové představenstva strany. Ministr vnitra sdělil, že se hned dostaví do Lidového domu 30 příslušníků SNB a že se mně jejich velitel ohlásí. Nade vše očekávání se tak stalo. Trval jsem na tom, aby nechal okamžité Lidový dům vyklidit a jeho správu vrátil do rukou ředitele Kneborta. I to se nakonec stalo, a tak všichni zaměstnanci znovu nastoupili na svá místa." (Laušman c.d. str. 170). Zajímavé je, že i autorka současné oficiální publikace se méně prohřešuje proti požadavku objektivity, když líčí, jak v Lidovém domě vystoupili jako reprezentanti levice Radim N. Foustka, Jiří Lederer a Míla Grimmichová (Vošahlíková, c.d. str. 117) Nehlásí-li se politik později k některým stránkám své dřívější činnosti, není tím vázán historik, naopak měl by se cítit povinován vylíčit politickou scénu tak, jak tehdy skutečné vypadala a ukázat všechny její
49
aktéry v rolích, jaké tehdy hráli. A co nad to jest, od retuše jest! A tím méné by se měl historik propůjčovat jakékoliv politice v úloze snajpra, který „odstřeluje" ty, které mu patron či editor ukáže, zatím co pomlčí o téch, na které se vztahuje ,,hájeni". Závěrečné slovo editora Jiřiho Loewyho, stejné jako v textu pod čarou připojené Loewyho poznámky, nemají historický ráz, slouží snaze ovlivnit současné vedení SPD v jeho ,,Ostpolitik u . Willy Brandt, muž který prošel sám emigraci od Prahy, přes účast ve španělské občanské válce na straně republikánů až po Norsko, se stěží dá zviklat ve svých postojích a politice Loewym. Také Pietro Nenni by se asi jen pousmál nad Loewyho tvrzením, že levice v evropských socialistických stranách byla méné věcí ideologie než charakteru. (Kaplan c.d. str. 146, poznámka Loewyho pod čarou). Příznačné je, že i Kaplan přešel bez povšimnutí dohodu o akční jednotě a spolupráci mezi Italskou komunistickou stranou a Nenniho Italskou socialistickou stranou, která trvala od války až do roku 1956. Taktéž nepovšimnuta je otázka spolupráce mezi finskými komunisty a sociálními demokraty, ač v obměňovaných podobách trvá od roku 1944 dodnes. Prostě, co se do zjednodušených schémat nehodí, to se jednoduše vypustí. Dobová atmosféra po II. světové válce byla taková, že i vůdčí představitel britské Labour Party Harold Laski se vyslovil proti obnově socialistické internacionály a navrhoval místo toho vytvořit společnou internncionálu komunistických, socialistických a sociálně demokratických stran. Neuvést to znamená snížit zejména mladším čtenářům možnost pochopit, proč se mnohé stalo tak jak se stalo a ne jinak. Ani v tom nedostál Kaplan své profesní povinnosti. Nedbalost v uvádění faktografických údajů, ač povinnost prověřovat faklicitu patři k abecedě historikovy činnosti, je dalši slabinou této Kaplanovy práce. Tak na straně 195 klidně tvrdí, že mezi levými, jež komunisté dosazovali clo socialistických a sociálně demokratických stran, byl v Rumunsku Patrascanu, a totéž opakuje i v osobním rejstříku na straně 247. Tady to Kaplan s výrobou agentů přestřelil snad nejvíc. Lucrctiu Patrascanu byl již před válkou i za války v ilegalitě jedním z vůdců Komunistické strany Rumunska a po válce do roku 1948 dokonce jejím předsedou (G. Gheorgiu-Dej byl generálním tajemníkem). (Viz Miroslav Tejchmann: Rumunsko, střední a jihovýchodní Evropa ve válce a revoluci 1939-1945, Praha 1969, str. 381-396; vůbec je s podivem, že tuto publikaci, jež patři ke špičkovým, nemá Kaplan v bibliografii). Bahulinský žádný ve vedeni sociální demokracie na Slovensku nebyl, ač takové jméno Kaplan uvádi celkem třikrát (str. 47, 212, 242). Alexander Bahurinsky byl od ustaveni Strany práce jejím místopředsedou (viz Hlas práce, Bratislava 13.3.1946), krátce nato se stal místopředsedou SP také Jozef Šabršula, do té doby místopředseda Demokratické strany (Hlas práce 17. 3. 1946), jehož jméno se v Kaplanově spise vůbec nevyskytuje, stejně jako jméno Pavol Viboch, předválečný odborový funkcionář, který vstoupil po válce do Demokratické strany a vrátil se do sociální demokracie. Když Kaplan tvrdí, že na ÚV KSČ bylo odděleni „Ressort Internationales und Sicherheif (str. 141) jako jedno odděleni, mate čtenáře, vždyť to byla dvě samostatná odděleni — mezinárodni vedl B. Ge-
50
minder, branné a bezpečnostní Karel Šváb. Evidence podléhala organizačnímu odděleni a měla čistě členskou evidenci, ostatní materiály důvěrné povahy byly na odděleni kádrovém. Také značně zveličuje oprávněni a pravomoci skupiny pro styky s jinými stranami; Hromádko a Šťastný nebyli a nemohli být pro nikoho řídícím orgánem, nanejvýše styčným. Vše významné se projednávalo ne na úrovni subalternich úředníků, ale vedoucích činitelů. Bylo by možné mnohé dodat, ale uvedené je dosti průkazné. Nestačí podepisovat prohlášeni odmítající propagandistické obrázky dějiny a politické posluhování historiků. Důležitější je naplňovat tyto postuláty vlastním dílem. ( 0 t j š l č n o bc? v č d o m | a
Ještě o plotňáčtině Milý pane Hiíble, k Vašemu článku o plotňáčtině (Listy č. 3/1986, str. 50 — Pozn. red.) bych rád připojil několik slov, která snad přijdou někomu, kdo se zajimá o brněnskou mluvu, vhod. Studácký název „kufr* značici ředitele gymnázia vznikl začátkem první světově války na státní reálce v Antoninskě ulici. Tehdejší ředitel, tuším, že se jmenoval František Navrátil, dal na čtyřhranném sloupu v prvém poschodí umístit plechovou tabulkut umožňující P. T. rodičům a návštěvníkům orientaci. A tak bylo lze na posledních stupních schodů číst: KU FR. — zbytek jména pokračoval za rohem. Název „Pekanda/Bekenda" (a nikoliv Be ken do) je zajímavý tím, že zachovává původní a prastarý název cesty vedoucí z horní části Brna na Staré Brno. Dnes má tato ulice název Pekařská — přeloženo z Báckergasse, jak se jmenovala kolem přelomu století. Ale ještě v roce 1850 lze v brněnských adresách najít název Grosse Báckengasse, což je odvozeno nikoliv od „backen" (pečení), ale „backe", tedy něčeho vzadu. Backbord je toho příkladem. A ona ta Pekanda je pro pozorovatele stojícího na Zelňáku opravdu kdesi vzadu. Tam také stávávalpříslovečnýPIKOT. Jeho fotografii z roku 1865 je možno najít v S kopcově dějinách fotografie na straně 304. Původní plotňáčtina byla prakticky omezena jen na prostor za nádražím. Tato směsice němčiny, jidiš a moravských nářečí byla pro mimostojícího stejně nesrozumitelná jako její obdoby ve Vídni a jinde. Brněnská „lingua franca" — milá to směsice němčiny a češtiny, kterou se hanácké a horácké služky domlouvaly s hokynáři a gnedigefrau, nepřežila rozpad mocnářství. Nová generace mocných tohoto města mluvila najednou česky, a už začátkem třicátých let si po stes káv á autor jedné překrásné knížky vyšlé u Obziny ve Vyškově, že mu ta řeč chybí. Nakonec malou perličku. Brněnským místostarostou byl po velmi dlouhou dobu německý majitel tiskárny Rohrer, obecně zvaný staré róra. To tak dlouho, až prý zažaloval někoho pro urážku na cti. Od té doby se prý říkalo místo toho staré tróba. Ybrig ens — odsunutí Brňáci vydávali po dlouhou dobu kdesi v západním Německu časopis o Brně. M
Solothurn,
*
11. 8. 1986
Váš Clemens
Sekanina
Eskalace policejních perzekucí Sdělení VONS č. 588 V posledních měsících výrazně vzrostl počet nej různějších policejních perzekuci a šikanováni. Jak jsme již uvedli v jiných souvislostech, bylo v posledni době vyslýcháno, podrobeno domovním prohlídkám apod, několik desítek katolických aktivistů. Mezi členy a příznivci Jazzové sekce se podobné zásahy čítají patrně na stovky. Ani Charta 77 a na ni navazující aktivity nezůstaly ušetřeny teto nežádoucí pozornosti. Několik seminářů a setkaní bylo zmařeno policií, přinejmenším dva zahraniční hosté byli hned při příletu vypovězeni z Československa, Mluvčí Charty 77 jsou vyslýcháni téměř pravidelně: Martinu Paloušovi byl v souvislosti s kodaňským mírovým shromážděním odňat cestovní pas. V posledních měsících byl podroben výslechům a různým jiným policejním zásahům také vysoký počet signatářů Charty 77. Patrně nej masovějším a právně nejpochybnějším aktem proti Chartě 77 v posledni době byla policejní akce ve dnech 12. a 13. záři 1986 (pátek, sobota) pod záminkou vyšetřování případu amerického novináře Erika Kennetha Segnorie, který byl koncem července, tedy šest týdnů před zmíněným datem, zadržen na letišti a vypovězen, protože převážel zahraniční literaturu (chvályhodné počínáni v souladu se Závěrečným aktem z Hclsink), určenou pro různé československé občany. Anna Marvanová, údajná šéfka „distribuční sítě" byla v této záležitosti vyslýchána již v srpnu, poté dvakrát vzhledem k vážné chorobě doma v inkriminovaných dnech, a ještě koncem října. V pátek 12^ 9. ve večerních, případně pozdních večerních hodinách byli k výslechu předvedeni mluvčí Charty 77 Jan Stern a signatáři Charty 77 clr. Václav Benda, Jiří Dienstbicr, Václav Havel, dr. Ladislav Hejdánek a katolický kněz Václav Malý. Mluvčí Charty 77 Anna Šabatová se večer odmítla dostavil a po různých komplikacích byla vyslýchána až v sobotu. Kromě Jiřího Dienstbiera, který opustil Pralui, byli všichni jmenovaní v sobotu vyslýcháni znovu. Dr. Václav Benda a Václav Malý dokonce dvakrát, přičemž Václav Havel a dr. Václav Benda byli definitivně propuštěni až v pozdních nočních hodinách. Navíc byl v sobolu odpoledne na ulici zadržen Petr Uhl. podroben nezákonné osobni prohlídce, při níž mu byly odňaty písemnosti, které měl u sebe, a byl po sedm hodin zadržován na místním odděleni VB, aniž byl vyslýchán. (Ostatní výslechy byly relativně krátké.) Porušení práva spočívalo především v tom, že postižení byli opakovanými výslechy donucováni vypovídat k záležitostem, ke kterým již s řádným odůvodněním výpověď odmítli. Kromě toho bylo některým z nich zcela protizákonně vyhrožováno, že opusti-li v nejbližšich dnech svůj byt, budou znovu předvedeni (přinejmenším dr. Václavu Bendovi, Václavu Havlovi a Václavu Malému). Dr. Václavu Bendovi bylo uloženo vyřídit Václavu Malému, že napříště bude proti němu na ulici použito zbraně, ncvyhoví-li dostatečně rychle příkazu orgánů Bezpečnosti. Ostatně Václav Malý rozpoznal mezi zúčastněnými příslušníky StB člověka, který jej v roce 1980 při výslechu zbil. Tedy tíž lidé a jen nepatrně obměněné praktiky. VONS, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, Čs. liga pro lidská práva, Č)en Mezinárodní federace pro lidská práva
3. 11. 1986
MILAN ŠIMEČKA
Dopis Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných Milí přátelé z
VONS!
Z příslušných Vašich sděleni jsem se dověděl, že byl odsouzen do vězení Jaroslav Švestka, dřevorubec z jižních Čech. Jestli jsem té neuvěřitelnosti dobře rozuměl, byl odsouzen za to, že si přečetl Onvellův román „ 1984*', napsal si, co ho přitom napadlo a text svého čtenářského deníku hodlal poslat svému příteli do zahraničí. Zásilku prý zachytily orgány Státní bezpečnosti. Jak? Na poště? Nu, soud shledal, že jsou Švestkový poznámky nepřátelsky zaměřeny vůči našemu státnímu zřízení a odsoudil autora k dvěma rokům vězení. Odvolací soud prý trest zmírnil na jeden rok. To všechno jsou okolnosti, které ve slušných zemích těžko někomu vysvětlíte. Winston Smith, hrdina Orwellova románu, by je však pochopil okamžitě. . Píšu Vám proto, že se mne Švestkův příběh hluboce dotkl a že je mi nad nim mizerně. Jak možná víte, napsal jsem před rokem 1984 dosti rozsáhlý doslov k Onvellovu románu. Ten byl opsán v Petlici a pak vyšel
51
i knižně s překladem Orwellova dila v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem. Odtud ho převzala i jiná vydavatelství ve Švédsku a v Rakousku. Jednotlivé kapitoly vyšly, pokud vim, i v jiných překladech. Mám tedy asi oprávněný pocit, že jsem se ,,provinil" mnohem více než Švestka. Přesto jsem nebyl souzen. , Pravda, stihly mne jiné tresty, odseděl jsem si také rok, ale to bylo za jiné písemnosti. V orwellovském roce jsem byl vystaven vybraným šikanám, byljsem společně s manželkou vyšetřován kvůli loupeži na poště, sebrali mi na základě anonymního udáni řidičský průkaz, byljsem vyslýchán a někdyjsem prostějen seděl v kanceláři svého f,referenta" na židli. Byl jsem samozřejmě i sledován, ne však helikoptérou (viz úvodní kapitolu „1984"), ale jen muži v autech. Všichni to známe, tuhle „normálnost" našich životů. Nebyl jsem však nikdy souzen jako Švestka za to, co jsem napsal. A toto srovnáni je právě hrozně. Umím si představit, a Vyjistě také, v čem vězí ten rozdíl. Potlačovatelský aparát kalkuluje prostě s tím, že okolo dřevorubce bude méně povyku než kolem nějakého doktora. Hle, piiklad třídní justice! Já, bývalý vysokoškolský učitel a trošku známější autor, jsem nebyl postaven před soud za to, co jsem napsal, a kromě Jiřího Gruši neměl nikdo z našich spisovatelů při všech vyšetřováních a soudních přelíčeních zformulováno obvinění z ryze literárního zločinu. Dělník byl všakprávěza takový „zločin" odsouzen a musel do vězeni. (Zdá se mi ovšem, že Švestka je dřevorubec zvláštního druhu, když čte Onvella namísto toho, aby se díval na česke veselohry v televizi.) Musím Vám říci, že je miz toho všeho nanic, že mám nepříjemný pocit, že Švestka sedí zástupně za mne a také za jiné nezávislé spisovatele; a pak také samozřejmě za všechny Čechy, kteří se v domácnostech a hospodách dopouštějí denodenně tak strašných „thoughtcrimů" (ideozločinů), že by šije ani Orwell nevymyslel. Nechce se mi přemýšlet o orgánech Státní bezpečnosti, které tyto případy připravuji, uvažuji však o soudcích a žalobcích, které vyjmenováváte. Jsou to titíž chlapci a děvčata, které jsem kdysi potkával na právnické fakultě se skripty podpaží? Jak dnes vypadá jejich svědomí, když odsuzují do vězení člověka za to, že četl knihu a udělal si k ní poznámky? Soud, pravda, nemusí rozumět literatuře a může ulehčit svědomí posudkem odborníka. Znalec napíše, že Orwell byl největším nepřítelem socialismu. Co o něm ví? O muži, který žil . v Paříži mezi nejchudšími z chudých, o muži, ktetýpřespával v rodinách nezaměstnaných britských horníků, o muži, který byl střelen do krku v,e španělské občanské válce, o muži, který si protrpěl celé dilema evropského socialistického hnutí a měl ve svém nitru stokrát víc sociálního porozuměni než náš znalec? V soudní frašce je smíchaná dohromady ignorance a nevzdělanost se zlomyslností a nelidskosti. A je to především naše česká ignorance a naše česká nelidskost. Od případu Amalrika jsem neslyšel, že by byl ve východní Evropě někdo uvržen do vězení v souvislosti s Or we tleni. V roce 1984 se psalo v jugoslávském, polském, maďarskem, ba i sovětském tisku o Orwellovi bez tísnivěho přesvědčení, žejeho proroctví bylo určeno výhradně nám zde. Každý ví, že nebylo, bylo určeno nám všem lidem. V roce, který se zdál nemocnému Orwellovi dost vzdálený, aby v něm mohla dozrát jeho strašlivá vize, nebylo na světě novin, časopisu, televizní a rozhlasově stanice, které by se nezabývaly smyslem Orwellova poselství, konala se nesčíslná sympózia, přednášky, semináře a besedy. (Jen my jsme se tvářili, že nemáme o čem uvažovat.) Poslouchal jsem tehdy, co se dalo, četl, co mi přišlo do ruky. Někteii lidé tvrdili, že Velkého bratra lze hledat jen na Východě, jiní v něm viděli ztělesnění amerického prezidenta, a ještě jiní, a těch bylo nejvíce, varovali před vrůstáním orwellovského nebezpečí do společnosti skrze kompjůtry a jejich schopnost mít přehled o občanech. V rakouské televizi jsem koukal na odvážného muže, který* tvrdil do očí ministrovi vnitra, že zná z vlastní zkušenosti jeden telejbn odposlouchávaný státní moci. (Ach, Bože!) Nikdo ze všech těch diskutujících asi netušil, že v? Čechách, bývalém království tolerančních patentů, čte právě teď dřevorubec Jaroslav Švestka Onvella a ve výklenku ve zdi, tak aby k němu nedohlédla vševidouci obrazovka, si píše deník Pro budoucnost, anebo pro minulost, pro dobu, kdy se lidé budou lišit jeden od druhého a nebudou žit 1» samotě, pro dobu, kdy bude existovat pravda, a co se jednou stane, nebude se moci odestát. .. " (Orwell, 1984, str. 28, Index). Samotného by mě zajímalo, zda Jaroslav Švestka v té chvíli věděl jako Winston Smith, že už jen tím, že začal sepisovat své myšlenky, spáchal ideozločin a že sijednou pro něho ideopolicie přijde. Kéž by si všichni ti, kteří toho v orwellovském roce tolik namluvili, všimli nekomplikovaného příběhu naší domácí provenience, ve světě, ve kterém se střílí, zabiji a kladou výbušniny, právě v takovém světě, protože takto to začíná. Náš příběh je jednoduchý, mozek se nemusí namáhat, aby pronikl kjeho smyslu, nejde o kompjůtry, ale pořád jen o to, co vyšetřovatel OBrien říká Winstonovi: „Jsi tu, protože jsi nebyl dost pokorný. Nechceš se podrobit, což je cena za duševní zdraví. Dal jsi přednost být šílený, být sám jako menšina. Jedině ukázněná mysl chápe realitu, Winstone... " (str. 205 c.d.). Milí přátelé, škoda, že nevím, co vlastně Jaroslav Švestka napsal. I když pro soudní při je to bez významné, kdyby napsal cokoli, dojímavý piíběh anebo jen několik uštěpačných poznámek, podle vydrženého práva evropské civilizace je hanbou za to soudit. Byl bych rád, kdybyste mi poradili, jak bych mu mohl pomoci. Jen psát odpovědným činitelům již nechci, v posledních letech jsem nedostal na své dopisy a stížnosti jedinou odpověď. Kdybych věděl, ve kterém táboře Švestka je, mohl bych mu třeba poslat balík. Šnad by se oceánská vězeňská správa smilovala a doručila mu ho. Jak snáší Švestka vězeňský režim? Máme společnou zkušenost, že rok se dá vydržet, dá se vydržet i delší čas, člověk však musí vědět, že na něj nezapomněli. Budu Vám vděčný za každou zprávu. S úctou pro Vaši práci Milan Šimečka (Vyšlo v I N F O C H u — Informacích o Chartě 77, č. 11/1986, s redakční poznámkou: „Jaroslav Švestka nastoupil trest v první polovině října, místo výkonu trestu není dosud známo. Správa N V U by přijetíbaličku od „neoprávněné" osoby a mimo termín nepovolila," — Otiskuje se v Listech bez včdomí M. Šimečky.)
52
Dokument Charty 77 č. 24/86 Sděleni VONS č. 559
NA OBRANU JAZZOVÉ SEKCE Federálnímu shromáždění ČSSR Vládě ČSSR Československou kulturu postihla těžká rána: Jak už veřejnost informovalo sdělení č. 555 Výboru na obranu nespravedlivě stihaných (VONS), provedla dne 2. záři 1986 Bezpečnost domovní prohlídky v bytech sedmi funkcionářů Jazzové sekce Pražské pobočky Svazu hudebníků, dále prohlídku jejich pracovišť a prohlídku místnosti Sekce. V prostorách Sekce bylo zabaveno na 800 knih a několik set časopisů. Důležité středisko československé kultury bylo zapečetěno a dlouholetí funkcionáři a pracovnici sekce Karel Srp, Josef Skalník, Tomáš Křivánek, Vladimír Kouřil, Čestmír Huňát, Miloš Drda a Vlastimil Drda byli vzati do vazby. Obviněni jsou z nedovoleného podnikáni podle § 118, odst. 1, 2a tr.z. Dříve, již 5. srpna 1986, byl vzat do vazby aktivista Jazzové sekce Vlastimil Marek, který je obviněn z poškozováni zájmů republiky v cizině. Nechceme se zde podrobně zabývat právní stránkou věci. Sekce, která už po léta zápasila o své bytí a nebytí, byla rozhodnutími ministerstva vnitra z konce roku 1984 a začátku roku 1985 zrušena spolu se Svazem hudebníků, k němuž náležela. Zrušeni se opíralo o zákon 126/68 Sbírky, který byl přijat jako přechodné opatřeni k potlačeni takřečených krizových jevů po vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Logicky z toho vyplývá, že orgán státní moci, který zákon z r. 1968 použil, považuje i po osmnácti letech situaci v Československu za krizovou a patnáctiletou činnost Sekce na poli nové hudby, výtvarného uméni a literatury za nežádoucí, protispolečenský jev. Svaz hudebníků a Sekce se bránily podáním žaloby podle § 2 zákona 126/68 Sbírky a žádaly o provedení přezkumného řízeni soudem. Městský soud v Praze a Nejvyšši soud ČSR s poukazem na zákonné opatření z 22. srpna 1969, které právo žádat soudní přezkoumáni nepřipouštělo, žalobu zamítl. Zákonné opatření ze srpna 69 však ztratilo platnost 31. 12. 1969 a nelze je proto takto aplikovat. Znakem nedovoleného podnikání je jednoznačná protiprávnost provozované činnosti. Státní moc vychází z předpokladu, že všechno, co Sekce od ledna 1985 podnikala, např. vydáni některých publikaci, je protizákonné. Sekce však vycházela z přesvědčení, že žádost o soudní přezkoumáni neoprávněného rozhodnuti podle neoprávněně použitého zákona z r. 1968 má odkladný účinek. Není našim úkolem rozmotávat právní zmatek, který pracovníci Sekce a Svazu hudebníků nezpůsobili. Dojde-li k soudu, vysloví se k němu kvalifikovaná právní veřejnost, a nejen u nás, a bude se ptát nejen na porušení existujících československých zákonů, ale i na to, jak se policejní likvidace samosprávného a životaschopného kulturního útvaru, jenž je řádným a váženým členem Mezinárodni jazzové federace při Hudební radě U N E S C O , srovnává s do-
držováním známých mezinárodních paktů a helsinské úmluvy. Charta 77 se na obranu Jazzové sekce ozvala již na začátku tohoto roku v dokumentu „Prostor pro mladou generaci". Je však přesvědčena, že nejlépe Sekci obhájí její vlastni patnáctiletá činnost. Sekce se ustavila 30. října 1971 a do svého programu si vepsala tato slova: „Jazzová sekce organizuje vystoupení, koncerty, festivaly, výstavy, zabývá se otázkami výchovy, podílí se na tiskové a ediční činnosti ve svém oboru . . . Členem se méže stát každý jazzový hudebník a přítel jazzu, který se dobrovolně přihlásí. V letech 1974-1979 uspořádala Jazzová sekce devětkrát Pražské jazzové dny, kterých se zúčastnily desetitisíce mladých lidi a stovky kapel. Jejím cílem bylo povzbudit amatérské a poloprofesionální soubory, které sice dosahovaly pozoruhodných výsledků, ale měly málo příležitosti představit se před širším publikem a konfrontovat svou práci s nejlepšími profesionály. Diky těmto festivalům objevila Jazzová sekce dosud neznámé jazzové a rockové kapely, které získaly proslulost a z nichž některé dodnes účinkují. Sekce se věnovala soustavné práci s amatéry a pomáhala jim svou mladou „Amatérskou scénou u Zábranských" v Karlině, jakož i semináři, nazvanými podle Komenského Jazzová škola hrou. Pořádala Přednášky o moderní hudbě za účasti zahraničních ektorů a organizovala pro své členy zájezdy na jazzové festivaly a významné koncerty v Polsku, Maďarsku a N D R . Sedm tisíc členů Jazzové sckcc mělo k dispozici znamenitč redigovaný bulletin, jehož dosud vyšlo 28 čísel. V místnosti Sckcc fungovala pro ně výpůjční služba kazetových nahrávek, promítaly se filmy, sloužila jim studovna, čítárna a video. Pro nejširší veřejnost pořádala sekce každý rok výstavy o hudbě minulé i současné, ale i výstavy fotografií a grafiky. Vůbec lze říci, že univerzálnost a pojetí umění jako životního slohu jsou příznačné pro toto tvůrčí centrum, z néhož neustále vycházely nové nápady. Jen pro ilustraci uvádíme, že Jazzová sekce vyzvala na 300 malířů a sochařů k účasti na „Minisalónu". Poslala každému z nich dřevěnou bedýnku a požádala ho, aby ji výtvarné zpracoval. Téměř všichni výzvu přijali a vznikl zcela unikátní soubor, který nemá v dějinách československého výtvarného uméní obdoby. Bylo to také nedovolené podnikáni? Rozsáhlá a především mimořádné záslužná byla publikační činnost Sekce. Napočítali jsme 22 různých knížek a 15 monografií současných českých výtvarných umělců. Úpravou a celým pojetím je jedna knížka přitažlivější než druhá. Čtěte jejich názvy: Rocková poezie; Bohumil Hrabal: Obsluhoval jsem anglického krále; Jaroslav Kladiva: Poslední z transportu; Jindřich Chalupecký: O dada, surrealismu a českém uméní; J. Kořán a P. Oslzlý: Living Theatre; Raymond Queneau: Stylistická cvičení. A jmenujme ještě alespoň Hudbu východních národů, Knížku o Lennonovi s unikátními fotografiemi z Kampy a Jaroslava Seiferta Řeč k udělení Nobelovy ceny.
53
Obzíráme-li celou tuto rozsáhlou a vpravdě průkopVladimír Kouřil, nar. 10.11.1944, bytem Čkalova nickou činnost, nechce se nám věřit, že je dílem hrstky 5, Praha 6, ženatý, manželka Jarmila Kouřilová. Mají nadšenců, kteří jí věnovali každičkou hodinu svého 2 děti, syny ve věku 9 a 13 let. Pracuje jako projektant volného času a všechny své schopnosti. V mnoha v Metroprojektu. zemích by jejich nezištnou službu, zasvěcenou kultuře Tomáš Křivánek, nar. 4. 1. 1955, bytem Dejvická a dobru mladých lidi, ocenili a poskytli ji plnou pod- 31, Praha 6, ženatý, manželka Rostislava Křivánporu. V naší zemi ji chtějí pranýřovat před soudním ková, která je na prodloužené (neplacené) mateřské tribunálem. dovolené. Mají dvě děti: třiapůlletého Tomáše a Nevíme, co rozhodovalo o likvidaci Jazzové sekce a jedenapůlletého Lukáše. Tomáš Křivánek je zaměstzatčení jejich funkcionářů. Zda to, že byli až příliš nán na Obvodní správě telekomunikací Praha-sever oblíbeni mezi mladými, nebo to, že se tak rozhodně jako spojový mechanik. Má nemocná játra. prali o svá práva, nebo zda to bylo kvůli umění a pojetí Inž. Čestmír H u ň á t , nar. 31. 10. 1950, bytem Nad života, které je inspirovalo a kterým inspirovali ostat- Šárkou 104, Praha 6, ženatý, manželka Dana Huňání. V každém případě se však hluboce mýlí každý, kdo tová. Maji 2 děti: devítiletou Blanku a dvanáctiletého se domnívá, že lze život Jazzové sekce ukončit admi- Marka. Je zaměstnán jako referent investic u Správy nistrativním aktem. Všude, kde se sejdou lidé milující ubytovacích zařízeni Obchodu Praha. Trpí nevyléčisvobodu a umění, bude její případ na pořadu dne jako telnou životu nebezpečnou srdeční chorobou, je pod varování i výzva. Bude přítomen na mezinárodních stálou kontrolou IKEM. setkáních, kde se bude jednat o kultuře, o právu, Miloš D r d a , nar. 8. 2. 1915, bytem KRyšánce 17, o míru. Praha 4, ženatý, manželka Marie Drdová. Byl pokladV době, kdy je přímo povinností lidí dobré vůle posi- níkem Jazzové sekce. Trpí cukrovkou. lovat důvěru mezi národy a státy, v době naději na Vlastimil Drda, nar. 30.4. 1962, bytem Ke Krčské zmírnění mezinárodního napětí, v době před Vídeňskou stráni 611, Praha 4. Je majitelem domku, jehož část konferenci působí policejní zásah proti Jazzové sekci pronajímal Jazzové sekci. Je ženatý, manželka Jana jako poliček veřejnému mínění. Lidé jej chápou jako Drdová, bezdětný. Zadržen při návratu ze svatební útok proti životu a jeho pestrým potřebám, jako útok cesty. Pracuje v J R D Kaménica nad Cirochou. proti všemu, co chce být své, jako hrubou necitlivost S trestní věcí proti funkcionářům Jazzové sekce souk uměni a kultuře. visí i věc proti Vlastimilu Markovi, nar. 23. 8. 1946, A podivují se nad tím o to víc, že v sousedních o němž pojednává následující sdělení VONS/ 4 zemích sovětského bloku dochází spiše k opačnému pohybu: Z vězení propouštějí politické vězně a tvůrčí lidé se sebevědoměji ilásí o svá práva, Sdělení č. 564 Žádáme představitele politické a státní moci, aby (Trestní stíhání Vlastimila Marka) zvážili svou odpovědnost. Aby dříve, než dopustí soud nad výborem jazzové sekce, užili vlastní soudnosti. Jak již bylo několikrát oznámeno (viz rovněž naše Neboť okamžité propuštění zatčených a rozumné sdělení č. 555 a 559), byl dne 5. 8. zadržen člen řešení právního statutu Sekce jednáním je jednoznač- Jazzové sekce Vlastimil Marek. Byl obvinčn z trestného ně v zájmu Československé republiky. činu poškozováni zájmů republiky v cizině podle § 112 tr. z. a prokurátor na něj uvalil vazbu. Dne 5. 8. byla Martin Palouš, Anna Šabatová, Jan Stern v jeho bytě také provedena domovní prohlídka, kterou mluvčí Charty 77 řídil vyšetřovatel nadpor. M. Kozák a k niž dala předchozí souhlas pro kurátorka Městské prokuratury v Praze Ladislav Lis Fuksová. Prohlídka trvala od 9. do 21. hodiny, provámístopředseda Mezinárodni federace pro lidská práva dělo ji asi 8 příslušníků SNB a bylo při ni zabaveno ( F I D H ) cca. 250 položek, zejména písemnosti Vlastimila Marka, výstřižky z novin, korespondence, fotografie, VONS, Výbor na obranu nespravedlivě stihaných, kazety, magnetofon, psací stroj a syntetizér, který měl Čs. liga pro lidská práva, člen Mezinárodni federace V. Marek vypůjčený. pro lidská práva Vlastimil Marek, nar. 23. 8. 1946, je úředník. Bydli s manželkou Helenou Markovou ve Slovenské ulici 17, Praha 2 - Vinohrady. Markovi maji 2 dcerky ve věku Výňatek ze Sdělení VONS č. 555 6 a 10 let, starší je těžce zdravotně postižena. Vlastimil Marek se věnuje hudbě a východní filozofii. V roce (Uvěznění funkcionářů Jazzové sekce) 1979 byl v Japonsku, kam byl pozván za odměnu za umístění v soutěži znalosti japonštiny. Je také zenový mistr. Asijské tradice propaguje i v hudbě, v níž patří „Podáváme přehled jednotlivých uvězněných: Karel Srp, nar. 18. 1. 1938, bytem Vostrovská 42, k výrazným postavám pražské alternativní rockové Praha 6, ženatý, manželka Marie Srpová, maji do- scény. V minulých letech se při této činností setkával spělého syna Karla. Karel Srp st. pracuje jako pomoc- s mnoha administrativními překážkami a potížemi, byl vyslýchán Státní bezpečnosti, a pořad indické hudby ný dělník v J R D Kamenica nad Cirochou. Josef Skalník, nar. 23. 3, 1948, bytem U leten- „Přežije sitár rok 2000?", s nimž vystupovalo duo ského sadu 10, Praha 7, ženatý, manželka Jana Skal- Vlastimil Marek - Emil Pospíšil, byl letos na jaře zakáníková. Maji 3 děti: osmiletého Marka, devítiletou zán. V. Marek je propagátorem hnuti New Age. Lenku a jedenáctiletého Honzu. Pracuje jako výtvar- Připravoval cestu do USA, kde chtěl pořádat přednášník Činoherního klubu. Je ve špatném zdravotním kové turné o české neoficiální rockové hudbě. A právě stavu — chronická onemocněni oči a dolních konče- jeho inzerát k tomuto turné, zveřejněný americkým časopisem New Age Journal, se stal formálním důvotin.
54
dem jeho obviněni. V textu inzerátu jsou údajně nepravdivé výroky, poškozující zájem republiky v cizině. Vlastním důvodem jeho zadrženi právě 5. 8. 1986 však může být i to. že onoho dne měla probíhat a částečné i proběhla Markem připravovaná akce Gong pro mír. Chystaný masový gongový koncert na Opatové v Praze-Chodově zakazala Státní bezpečnost, konkrétně kapitan Beneš. Přesto se však údajně na mnoha místech v Československu i v zahraničí tato mírová akce konala. Nevlídná reakce mocenských orgánů není ničím novým. Státní moc je alergická na všechny projevy spontánních a autentických mírových iniciativ. Obzvláště tvrdé pak postihuje ty, kdo se snaží problémy míru spojit s uměním. Vlastimil Marek je dlouholetý aktivista Jazzové sekce a do r. 1984 působil i v Sekci mladé hudby. Publikoval v periodikách obou sekci články, recenze i překlady. V červenci 1986 vyšel v nové edici Jazzové sekce Dveře č. 1 Markův článek o hnutí New Age. V. Marek vydával již od r. 1968 i své vlastní časopisy pro přátele, a to nákladem 5 kusů, tzv. Markoviny. Obsáhlá byla jeho činnost přednášková. Uvěznění Vlastimila Marka předznamenalo rozsáhlou akci státního aparátu proti Jazzové sekci. Trestní stiháni tohoto mnohostranně zaměřeného kulturního aktivisty je součásti stupňujících se represi, postihujících nezávislou kulturu jako celek. DODATKEM: Podle sdělení VONS č. 571 ze 7. října 1986 byl Vlastimil Marek 3. října propuštěn z vazby, ale je nadále trestně stíhán jak uvedeno ve Sděleni č. 564. Může tedy být odsouzen k trestu odnětí svobody do 3 let. Všech sedm členů výboru Jazzové sekce zůstává ve vazbě. 2 S. září 1986
Petice za Jiřího Wolfa Prezident ČSSR dr. Gustáv Husák Praha-Hrad _ . Praha, 16. 7. 1986 Pane prezidente! Žádáme Vás, abyste využil své pravomoci nejvyššího ústavního činitele a propustil Jiřího Wolfa, nar, 5. 1. 1952, který je vězněn ve Valdicich. Z celých šesti let mu zbývají ještě tři roky trestu. Podle zpráv propuštěných spoluvězňů je jeho zdravotní stav velmi špatný. Proto Vás žádáme o jeho propuštěni. Podepsáni: Ota Veverka, Radim Palouš, Marie Rút Křížková, Jiřina Hrábková, Dáďa Fajtlová, Helena Němcová, Václav Benda, Eva Kantůrková, Anděla Bílková, Jarmila Běliková, Jiří Gruntorád, František Lizna, Václav Malý, Josef Kordik, Josef Zvěřina, Jiří Ruml, Jaroslav Fajtl, Jakub Ruml, Otka Bednářová, Míla Holubová, Klement Lukeš, Milan Balabán, Jan Litomiský, Lenka Marečková-Múllerová, Petruška Šustrová, Petr Uhl, Anna Šabatová, Alena Kumprechtová, František Stárek, Eva Sládková, Petr Pospíchal, Michal Dus, Bohumír Hájek, František^ Veverka, Alois Janák, Anna Marvanová, Libuše Šilhánová, Antonie Boková, Ladislav Lis, Marie Hromádková, Jaroslav Hromádko, Oldřich Hromádko, Oldřich Tomšik, Václav Fanta (O podmínkách výkonu trestu J. Wolfa viz Sděleni V O N S č. 542, Listy č. 6/86, str. 47.)
Sděleni VONS č. 574 (Heřman Chromý odsouzen pravomocně) Dne 9. 10. 1986 se konalo u Nejvyšštho soudu ČSR veřejné zasedaní v trestní věci proti Heřmanu Chromému, nar. 29. 9. 1947 (toto datum je správné, předcházející data, která byla uváděná, byla chybná!), který je od 9. 4. 1986 ve vazbě. Soud rozhodoval o odvolání Heřmana Chromého proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25.7. 1986,jímž byl uznán vinným trestným činem podvraceni republiky podle § 98, odst. 1 tr. z. a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trváni dvou let v 1. nápravně výchovné skupině*}. Jak jsme již několikrát uvedli (viz naše sděleni č. 514, 515, 534, 538, 546, 550 a 572), údajné podvracení republiky mělo spočívat pouze v půjčování nezávislé literatury (Svědectví, IN F O C H , Frolík: Špión vypovídá) a vlastních literárních textů Heřmana Chromého, v sepsáni dopisu Vasilu BiPakovi, který zveřejnil IN F O C H , a v kritických výrocích, jež Heřman Chromý pronášel na svém pracovišti v mělnické elektrárně. Připomeňme ještě, že Krajský soud v Praze v odůvodněni rozsudku v červenci 1986 uvedl, že nebylo prokázáno, že by Heřman CUomý byl autorem vulgárního dopisu Gustávu Husákovi. Heřman Chromý autorství tohoto dopisu rozhodně popírá; Právě tuto písemnost označil evangelický farář a signatář Charty 77 J a n Dus za padělek a podvrh a v otevřeném dopise Gustávu Husákovi (viz naše sdělení č. 515, jehož přílohou je relevantní pasáž Dusova dopisu) napsal, že mu tato písemnost byla tajně vnesena do bytu a tam jakoby nalezena při domovní prohlídce. Jak známo, tento statečný postoj Jana Dusa mu způsobil trestní stihání a vazbu. V hlavním líčení v trestní věci proti Heřmanu Chromému byl Jan Dus v této záležitosti slyšen jako svědek. Senátu Nejvyššiho soudu předsedal J U D r . Pavel Janda. Přísedící byla dr. Marie Dojčárová, která konstatovala spis a vůbec o případu referovala. Během zasedání se snažila působit na předsedu senátu, aby obžalovaného omezoval v jeho právech. Viditelněji pobuřoval fakt, že Heřman Chromý není zlomen, nekaje se a že si dovoluje před soudem se hájit. Šla dokonce tak daleko, že přerušila závěrečný projev obžalovaného. Uvedla, že sice na to nemá právo, ale že nechápe, proč se obžalovaný zabývá písemnosti, kterou Jan Dus označil za padělek, když přece Krajský soud v Praze Heřmana Chromého za autorství této písemnosti neodsoudil. Dr. Dojčárová odsoudila jako soudkyně Nejvyššiho soudu od roku 1971 až dosud mnoho desítek naších spoluobčanů za nezávislé aktivity v oblasti lidských práv, kultury i politiky a vyslovila tresty, které ve svém souhrnu představují několik set let vězení. Činila a činí tak se zaujatostí, porušujíc často trestní rád. K hrubému porušení zákona došlo i tentokrát. Nejvyšši soud zrušil tu část výroku o vině rozsudku, kde se uvádí, že autorství vulgárního dopisu Gustávu Husákovi není Heřmanu Chromému prokázáno. Odvolací soud rozhodl sám novým rozsudkem, že hodnotí provedené důkazy odlišně. Zrušenou část rozsudku tudíž nahradil výrokem, že Heřman Chromý inkriminovaný dopis napsal. Nejvyšši soud tak porušil zákon, konkrétné ustanoveni podle § 259 tr. řádu, zvláště pak odst. 3, pism. a tohoto ustanovení, podle něhož odvolací soud nemůže sám uznat obžalovaného vinným skutkem,
55
jehož byl napadeným rozsudkem zproštěn. (Srovnej i vysvětlivku č. 10 k tomuto ustanovení: „Zjisti-li odvolací soud skutečnosti, které pouze nedoplňují skutkový stav věcí zjištěný soudem prvního stupně, ale podstatně ho mění, je povinen vrátit věc k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně. Podstatná změna skutkových zjištění může být i důsledkem odlišného hodnoceni důkazů provedených soudem prvního stupně,"). Odvolací soud tak překročil porušením zákona svou pravomoc a svým rozsudkem, proti němuž již není opravný prostředek přípustný, zbavil Heřmana Chromého možnosti přezkoumáni tohoto výroku. Protože se prokurátor proti rozsudku Krajského soudu neodvolal, nemohl Nejvyšší soud uložit Heřmanu Chromému přísnější trest. Nejvyšší soud po zrušení části výroku o vině a celého výroku o trestu rozhodl novým rozsudkem, že se Heřman Chromý odsuzuje ke dvěma letům odnětí svobody v 1. nápravně výchovné skupině, tedy ke stejnému trestu, který mu předtím uložil Krajský soud. Marie Dojčárová, která rozsudek zdůvodňovala, uvedla, že trest je nepodmíněný, protože vzhledem k postoji Heřmana Chromého,
který zaujímá před soudem, nebude trest podmíněné odložen. Hovořila přitom o výchovném působeni trestu na společnost. Veřejné zasedání sledovali příbuzní a přátelé Heřmana Chromého a rovněž pracovnici některých západních zastupitelských úřadů. Po vynesení rozsudku povolil předseda senátu Heřmanu Chromému krátkou rozmluvu s manželkou a dětmi. Tak skončilo soudní řízení s Heřmanem Chromým, který je trestán za nezávislou kulturní činnost a za své kritické postoje. Při normálním průběhu skonči jeho trest 9. dubna 1988. Nezákonné rozhodnuti Nejvyššího soudu se může projevit jako precedenčni rozhodnuti v trestní věci proti Janu Dusovi, který může být, bude-li uznán vinným, odsouzen na 3 až 10 let do vězeni. YONS, Výbor na obranu nespravedlivé stíhaných, Čs. liga pro lidská práva, člen Mezinárodni federace pro lidská práva 16. října 1986 Viz Listy č. 5/1986, str. 42 a další. (Pozn. red.)
Dobrý člověk ještě žije — Ladislav Lis šedesátiletý Tady v Basileji 23. dubna í986 strašlivě pršelo. Je ráno sedm hodin a patnáct minut. Točim čísla. Klap — Česrkoslo vensko. Klap — Praha. Klap — ženský hlas. Ahoj, povídám, tady Petr. — Ahoj Petre, řekne hlas neutrálně. — Prosím tě: je Láďa doma? — Ještě ne, řekne hlas. — Kdy asi přijede? — Zkus to v deset, míní hlas, vlastně počkej Počkej, v deset ne. To se zas musí jit hlásit. Zkus to v devět. Jo, to by mohl bejt doma. — Tak jo, povídám, já ti děkuj il To je Alenka? — Ně, podiví se hlas upřímně, přeci Kateřina. — Tak ahoj, Kateřino. — Ahoj, Petře. Hodiny v pokoji tikají. Stáleprší. V Rýnu bude hodně vody. A ni jsem se nezeptal, zda v Praze taky prší. A ona se ani nezeptala, který Petr volá. Některé děti i> Československu se nikdy neptají, kdo telefonuje. Tohle to dětské mlčeni řiká víc než deset tisk slov. Kateřina je ještě dítě. Povyrostlé dítě. Dnes už se asi nediví, že se její táta musí chodit hlásit policajtům. Už dávno umí číst ve slabikáři života: Káťa je malá. Káťa má tátu. Táta má ochranný dohled. Ojě, my se máme. Káťa nemá tátu. Táta sedí. — Tak co, ty starej kriminálníku, povídám, když to Láďa v devět zvedne. — Kdopak to volá, zeptá se Ládiček důvěřivě. Přiznávám se v náznaku. — Cože, zařve radosti, tv ses už v Ještě ne, Láďo, povídám, to nepůjde tak hop. V krku mi vypučí záhadně rychle boule. Ta veliká, zrádná bouíe, co způsobuje, že člověk najednou neumí mluvit tak vesele, jak by chtěl. Povídáme si. Jako by mezi námi nebylo sedm set kilometrů a ta čtyři léta odlišné životni zkušenosti, která se mihla od objeti na rozloučenou kdesi na motolské silnici mezi autobusy, zpitomělými sněhovou kalamitou — pamatuješ se ještě? Povídáme si o psech, lidech, poměrech. — Láďo, říkánu já tě mámfurt před vočima, jak jdeš ráno z lesa k baráku, v čele zástupu svých psů a vovci. Pamatuješ? — Pamatuju, raduje se Láďa. — Vypa-
56
dal jsi jako svatej František z Assisi, říkám. Láďa nadšeně mlčí do telefonu, ani nedutá. —A nejstaršize psů, Dar, ten, kterejjedinej ze všech psů měl dovolino sedávat v křesílku, na tebe hrozně dorážel. Koukal ti na honí na palici a štěkal. Ptal jsem se, co v on chce, vlastně? Pamatuješ? — No jo, souhlasí Láďa živě, to víš. Von chtěl pučit tu• lesáckou čepici. V on ji měl chudák Dar hrozně rád. Pamatuješ se ještě na Filipa? —Jestli se pamatuju, říkám, dyť sem ho k tobě přijel koupit. — A kupovals ho pak u nás celý tři dny — pamatuješ? řiči Láďa radostně do telefonu. — Jak bych moh nepamatovat, povykuji, dyť se ještě dnes třesu po celým těle, když si na to vzpomenu. A stejně jsem pak vodjel bez psa. Ale ty tři dny — to byly veliký tři dny našeho života. — Byly veliký, souhlasí Láďa, hele, tak ten Filip zrovna sedí vedle mě. Kolik máš psů? — Co, divím se, von ještě žije! Psa mám jednoho. — Furt tam toho? — Furt, povídám, víc jich mít nemůžu, neb bydlím ve městě. To jediný mě na Západě zklamalo. Zatím se mi tady nepovedlo žít na venkově. Tady je bydlení na venkově hrozně drahý. Chejináčbych měl psů, to bys koukal. — Víš, nejlepšiby bylo, kdybychom už konečně mohli hospodařit na svým tady doma, začne Láďa básnit. — To by bylo krásný, řekneme oba najednou a řehtáme se. Smích ve sluchátku je přemšen drastickým kašlem. — To máš z těch svej věčnejch kriminálů, Láďo, povídám vyčítavě. —Mám, souhlasí Láďa. — Dědku, řeknu tak něžně jak jen umím, nechrne toho. Já ti vlastně volám abych ti popřál k těm tvejm šedesát inám. Tah aby si byt žívej v plný mužný sile do pětadevadesáti. — To pude, řekne Láďa, můj dědeček měl 103 roky, když umřel. —Dědeček Igora Stravinskýho umřel ve stojedenácti, vzpomenu si — Copak se mu stalo? vrtí Láďa účastně hlavou. —Ále, povídám, von zemřel na následky zraněni, který» si způsobil při oslavě svých stodesátých narozenin.
Voni mu zavřeli branku vod ba raku, aby už nemoh za kamaráda ma. Ironi m\ 's lei i, že už je vop Hej dost. I 'o n chtěl přes tu branku přelizt, spad a do roka byl na prkně. — Chudaček malej, lituje Laďa, to mu určitě udělaly nějaký žensky. — To vis, řeknu, žensky... Loučíme se. Klap. Zase jsem se nezeptal, jake maji počasí. Počasí r životě kriminálníka může hrát důležitou roli. Významnější než v životě jiných lidí. Laďa bydlel r severních Cechách. Na samotě v lese. Když ho jednou sebrali a odvedli v železech jako medvěda, zůstaly tam samotné Láďovy slepice. Nevěděly, co si maji o situaci myslet. Nevěděly, co maji dělat. Vylezly si na noc do spodních větví stromu a čekaly. Dělaly, co uměly. Nežraly, když nebylo co. Blížily se vánoce, pršelo. Taky mrzlo. Na mrzl jim na peh ledový krunýř. A ony pořád čekaly. Nemohly už vůbec nic jiného než čekat. Když přijela A len a, sundávala je dolů li rozbíjela na nich ledový krunýř. Rozhrnovala jej. Myslela si, že asi chcípnou. A le ony chtěly žit dál. Zotavily se. Snášely vejce. Zase zo-
ba Iv na dvorku. Ze všech kriminalnickych historek na mne nejvíce zapusobHa pravě tato, o slepicicli Je nejdčsivějši a nejmrazivějši obžaloba — když se nad tun člověk zamysli. Padni komu padni. A kromě toho je takv nejhřejivější. Klap: mezitím co jsme telejbnovali, zaslechl jsem zvuky ze ztraceného města P ra h\ \ Kro ky z ven či. Smích. Kdo p iifel autem, které slyším? Kdo zvonil, a na či dveře? Klap: Tak ten Filip ještě pořad žije. 1 'bral jsem si ho mezi mnoha jinými psy, poněvadž měl oči jako Georg Trakl. Možná, že je už vůbec poslední z Láďových psů. Ty ostatní kdosi otrávil nebo postřílel, většinou ze zálohy. Doufám, že všichni přišli rovnou do psího nebe a koukají teď dolů z obláčku na Láďu. Psi většinou koukají na své pany, když nemají nic jiného na práci. O psech se řika, že neomylně poznají člověka s do» brym srdcem. Doktor Ladislav Lis, obhájce lidských prav, dobrý a statečný člověk, se 23. dubna 19S6 dožil šedesátky i» Československu. Obklopen přáteli, dětmi, zvířaty a
fizlyK
Petr Chudožilov,
Basilej
EMIGRA CE OTA ULC
Ošemetnosti s azylem LISTY v prosinci 1985 uveřejnily mimořádně zajímavou a užitečnou studii o emigraci z Československa. Autor Rudolf Zukal, dřívější profesor a nynější bagrista, z oficiálně dosažitelných údajů vydedukoval, že v období 1964-1983 ze země odešlo téměř čtvrt miliónu osob, že v poinvazním roce 1969, když hranice přestaly být korzem, každý stý Čech zvolil tuto permanentní jednosměrnou procházku: tedy událost, odliv největši od chmurných pobělohorských časů. Ani Hitler s námi tolik nepohnul. Se spadlou kleci nastala totalitní neprodyšnost. Vlny, vlnky se nadále valí — ona naftová koncem sedmdesátých let, další pravidelný přiliv přes Jugoslávii, přiliv především mladých, vzdélančjšich, myslících. V r. 1985, čili teď velmi nedávno, požádalo v Rakousku o azyl 2333 Čechoslováků, tedy jeden každou čtvrtou hodinu v roce. Reálni socialisté v masových zdrojích sdělují národu málo, vesměs jen dvakrát ročně: před letní dovolenou (horrory navrátilců) a před vánoci (nostalgie nenavrátilců). Rád čtu normalizační úvahy mravokárce Jiřího Bagára: piše o padouších, co dostali zadarmo od státu vzdělání (jako by stát zadarmo rozdával doktoráty medicíny jako rozdává doktoráty stranických véd) a ke kapi ta listům odjeli ukradené vzdéláni prodat. Nebo utíkají před alimentačními povinnostmi. Buďjak buď, bídáci pak piši prosby „Mami, pošli mi něco k jídlu, třeba salám, trvanlivý, a chleba a konzervy. Chleba dej do igelitu.4' Tolik a víc rudý katecheta Bagár v Tvorbě, 23. prosince 1985. „Zamyslel se vůbec některý odpovědný činitel nad důvody a množstvím naší emigrace a pokusil se z toho jevu učinit nějaké závěry?'4 ptá se autor prorektor —
bagrista Zukal a dodává, že zde mají oficiální sociologové vděčné téma ke zpracováni. Nejsem sociolog, natož oficiální, ale současné československé emigraci osmdesátých let se poněkud věnuji: motivům odchodu, profilu a politickému rozhledu odešlých. Ona „hloubková" interview plus rozdávaní anonymních dotazníků s téměř sto otázkami jsem započal v roce 1984 v Austrii a končil v r. 1985 v Austrálii. Kompjútr mi už vychrlil několik set korelaci, jak že třeba na otázku československé harmonie různě odpovídají Češi a Slováci; jak vypadají a jak se liší názory na stav opuštěné zemé podle věku, vzdělání, povolání, rodinné a stranické příslušnosti tázaných, jak se liší představy o novém světě, co mají před sebou, atd. Teď se tou velkou kupou papírů probírám, pouštím do jakéhosi zpracování a pochopeni. Když jsem si povídal s novými, nejnovčjšími utečenci — někteří z nich ještě před týdnem byli za dráty — otázek jsem slyšel mnoho: nejasnosti, prapodivné představy o světě zejména zámořském. Konečné, kdo z nás je neměl. Pokusím se na některé otázky odpovědět. Napřed všeobecné a pak konkrétné o USA, kde se v situaci nejlíp vyznám a kam též směřuje — či míní směřovat — nej vyšší procento zájemců o zaoceánskou existenci. *
Uprchlík („refugee")je především osoba v pohybu, od stavu nedobrého ke stavu lepšímu. Zatím co onen stav lepši, kýžený je věc budoucnosti, předpokladu, tužby, stav původní mizérie je měřitelný, zjistitelný, důkazně ověřitelný. A záleží právě na druhu mizérie, též na modvech a okolnostech odchodu, zda dotyčnému běženci bude přiznán status uprchlíka — kategorie to právní, nikoliv faktická.
57
Prchám-li před zlou, pronásledující ženou, nestanu faktory, jichž poslední dobou pnbyva: hospodářské potíže v západních zemích, nezaměstnanost, pocit, že se uprchlíkem. loď je již příliš naplněná, ba i přeplněná, k tomu ona Prchám-li před politickou mocí pronásledující mé (konkrétné), uprchlík jsem, s nárokem na politický „compassion fatigue" — únava ze samaritánských činů, otupělost ze všech téch neubývajících lavin a laazyl. Co když mé ale zlý stát mini zavřít jak pro propa- mentací. S rostoucí neochotou přijímat vetřelce ne vždy roste gaci Charty 77, tak pro neplaceni alimentů? Co je primární a co je sekundární? Důvody se doplňují či vzá- ochota tuto změnu navenek přiznat. A tak a proto dochází k zpřísňování kritérii a interpretace „útěku jemné vylučují? Co když jsem nezodpovědný rodič, notorický nepla- způsobeného oprávněným strachem z pronásletič, a tu jednu kopii Charty 77 jsem sousedovi strčil do dováni". kastlíku proto, abych si vysloužil ostruhy husara, boTento právní požadavek byl zformulován dřív než jovníka za svobodu, s nárokem na azyl, ba i na došlo k vybudováni železné opony v pravém slova materiální požitky ze zdrojů nějaké nadace? smyslu. Ilegální útěk přes oponu, skrz oponuje téměř Otázek lze rozhodné vychrlit víc, než rozumných neuskutečnitelný, sebevražedný hazard. Zájemce odpovědí. V literatuře se lze dozvědět, že už stará o utečenectvi tedy musí uskutečnit komplikovanou, římská říše poskytovala azyl prchajícím barbarům. časově i jinak náročnou okliku, aby dostal cestovní Jurisprudenti se ale jevem začali zabývat teprve pas, neboť jen s nim lze oponu zdolat. Jenže obdrženi v tomto dvacátém století. Však teprve po první svě- pasuje důkazní minus pro jeho držitele: jak kdo může tové válce problém nabyl na akutnosti. V Evropě za- tvrdit, že je pronásledován státem, který mu natolik čali přibývat béženci z bolševického Ruska, bez plat- věří? *) ných dokumentů, a od r. 1921 bez občanství. V rovněž Ale pouhé hořekování žadatele o všeobecném panuobtížné situaci se ocitli Arméni uniknuvši tureckým jícím útlaku v jeho zemi nestačí. Jak INS (Immigramasakrům. tion and Naturalization Service, odděleni amerického Starost projevila a pomoc poskytla Společnost ná- ministerstva spravedlnosti), tak State Department rodů v Ženevě, došlo tehdy ke vzniku běženeckých, (ministerstvo zahraničí) zdůrazňují a vyžaduji od tzv. Nansenových pasů. Tehdejší (zhruba v období žadatele, aby on, jedinec, prokázal, jak by s největší 1920-1935) právní kritéria byla příliš formalistická, pravděpodobnosti trpěl a byl vystaven perzekuci v přívěru pedantská: za uprchlíka totiž pokládat osobu, padě návratu do země svého občanství. ztrativší ochranu sve vlády. Dčkuju pěkně za ochranu Co pak dělat, lze vůbec něco podniknout tváři hitlerovskou, stalinskou, od ochranných ostnatých v tvář neoblomnému, nechápajícímu byrokratu? drátů se ùece chci vzdálit! Ano, prosím, je. Naši reálnou záchranou jsou reální Uprch ický problém po první světové válce sc scvrkl socialisté a jejich trestní zákon, v němž by pro nás vyv zanedbatelnou epizodu v porovnáni sc stěhováním hledali zdůvodněni přísné sazby, pobytu za mřížemi. národů po druhé světové válce. Milióny bčžcnců do- Úředně nepovolený pobyt mimo socialistické dráty jc brovolných a nedobrovolných, a od té doby sc situace zločin. A vy, demokraté na Západě, mě chcete předat globálně spíš zhoršuje než zlepšuje. k pronásledování? Chtěli jste důkaz, tady ho máte! Všeobecná deklarace lidských práv, přijatá v OSN A citovat jim budu paragraf, a současné doufat, aby v r. 1948, uvádí v článku 14, odstavci 1: „Každý Husák nevyhlásil amnestii. Dokud ji nevyhlásí. Husák člověk má právo hledat a nacházet v jiných zemích je můj spojenec, má opora v azylovém řízení. ůtočištč (azyl) před perzekuci." Husáka o to víc potřebujeme poté (5. 6. 1984), co se Podrobněji se vyjadřuje Smlouva („Convention") americky Nejvyšší soud vyjádřil v neprospěch azyloz r. 1951 a Protokol z r. 1967 o uprchlicích: jsou to vých žadatelů: přestal se totiž spokojovat s podosoby, které z odůvodněného strachu („a well-foun- mínkou zákona z r. 1980 o „oprávněném strachu ded fear") z pronásledováni z důvodů rasových, nábo- z pronásledování", a vyslovil požadavek důkazu, že ženských, národnostních, pro příslušnost k určité hrozí „zřejmá pravděpodobnost" („a clear probabisociální skupině (čili třídě) nebo pro politické názory, lity") perzekuce v případě návratu do původního se nacházejí mimo území svého státu a nemohou, či ze domácího prostředí. strachu sc neodvažují, se vrátit domů. Nepřesnost amerického požadavku nám prospívá. Velkoclušná formulace, důvod ke spokojenosti. Má- Vyžaduje totiž útčk před pronásledováním, ale nevynie právo se o uprchlický status a udělení azylu uchá- lučuje uděleni azylu z důvodů pronásledováni, jež by zet, máme právo — v případě splnění uvedených nastalo až po vykonaném útěku. podmínek — status a azyl obdržet, jenže, jenže stát má Tohle jsem využil v několika tzv. affidavitech čili právo, ale nikoliv povinnost vyhovět: může, ale ne- svědeckých dobrozdánich, která jsem učinil, aniž jsem musí. si za svou službu účtoval, či někdo mi nabídl aspoň Je naprosto věci suverénního práva, ba přímo sou- jednu kobližku. Velmi zkrácené z affidavitu z r. 1983 části pojmu suverenity, koho z ciziny si na své územ i ve prospěch našince F. S.: Dotyčný nemůže prokázat, stát vpusti k pobytu ať už krátkodobému či trvalému. Když se stát rozhodne vyloučit všechny osoby piho*) Já jsem z Československa zmizel bez pasu vaté, diskriminovat proti všem plešatým, inu tak to — přes Berlin, krátce před vybudováním Zdi. Ale i tak, což bude a pihovatí či plešatí se nikde nedovolají. Zá- bych byl mohl někomu dokazovat, že jsem byl pronásledovazky deklarované v mezinárodních organizacích a ván? Vždyť jako soudce, byť jen okresní a civilní, jsem patřil podepsané v multilaterálních smlouvách o naprosto k státní mašinérii pronásledovatelů. O nebetyčnou lež jsem se nediskriminačních imigračních podmínkách nedodr- ledy nepokoušel a pověděl jsem pravdu: že jsem se v Českožuje nikdo. Není mi známo, že by nějaký stát na- slovensku strašně nudil a též se strachoval, že režim mě donutí příklad vpouštěl malomocné žadatele. udělat v taláru nějaké svinstvo — a stačilo to, azyl přidělen. Nelze však pominout i jiné, skoro vždy nepříznivé Dnes by sc mnou naložili méně ohleduplně.
58
že byl v CSSR pronásledován, však přijel s pasem. Ale kdvbv se vrátil, už tam na něho budou čekal s trestním zákonem, a navíc i vojenští pani se budou ježit, dotyčný sloužil v CSLA, tedy po nčm půjdou ještč přísněji, třeba ho i odstřeli u zdi, atd. w
*
*
Uprchlíku, zájemců o azyl ve světě přibývá a ochota zájemců přijímat ubývá. Situace se natolik změnila, že v početním porovnaní s odlivem z Asie (Indočina. Afghánistán, Srí Lanka) a Afriky (Etiopie, Angola, Mozambik, Uganda a Rwanda) na Evropu připadají jen nepatrná promile, a to vesměs z polského přičinění. Deset až dvacet tisíc Poláků versus deset a víc miliónů afroasijských a též i latinskoamerických běženců. Čechoslováci prodělali na změně amerického přistěhovaleckého zákona v šedesátých letech, když totiž došlo k zrušení .národnostních kvót (ta naše byla štědrá, tak velká jako francouzska) a k zavedení preferenci podle příbuzenských vztahů: manžel, manželka, dítě, otec, matka, bratr, sestra. Přísloveční američtí strýčkové ale nestačí. A pramálo pomůže krásná statistika z posledního sčítání amerického lidu v r. 1980, když 1 877 000 Američanů se hlásilo k českým a 777 000 ke slovenským kořenům. Rusínských soukmenovců Vasila Bilaka je tu procentuálně ještč víc. Přistěhovalecká procedura do Ameriky se trošku podobá žadatelství o byt v Československu. Nutno se dostat do pořadníku o osmi kategoriích. Pro uprchlíky je rezervovaná málo přednostní kategorie sedmá, celkem jen 6 z celkového počtu umístěnek ročně. INS — to je Immigration and Naturalisation Service (Úřad pro imigraci a naturalizaci), musí každou, každičkou žádost o azyl postoupit k „poradnímu dobrozdánť' („advisory opinion") na ministerstvo zahraničí J e h o odboru lidských práv a humanitárních věci, A tam se někdy doporučuje a radí všelijak, jak nám potvrzuje Carol Rae Hanscnová, vědecká pracovnice na univerzitě v Georgetownu (Středisko pro strategicky a mezinárodni výzkum). V listě New York Times 1. dubna 1985: V období 1948-1980 celkem 75% polských žadatelů o azyl uspělo. Poté ale — tedy v době vyhlášeni stanného práva a potřeni Solidarity — procento úspěšných žadatelů kleslo na 23%! Sedm tisíc aktivistů Solidarity odmítnuto. U INS prohráli. V období 1981-1983 bylo 31 Poláků deponováno a 1116 odjelo pod hrozbou deportace. Počet těchto případů vzrůstá. Ukrajinský námořník Miroslav Medviď skočí ze sovětské lodi Marsal Konév do studené Mississippi, doplave ke břehu, s pohraničními strážci se nemůže domluvit, ty aspoň napadne spojit se s Washingtonem, k telefonu se dostane Irena Padochová, tlumočnice na ministerstvu spravedlnosti. Námořník žádá o azyl, paní Irena tlumočí požadavek říčním oficiálům, ti to nepochopí, chopí se Medvídě, donutí ho k návratu. Znovu skočí do vln, plave, ukazuje k hrdlu, jak že se mu povede v sovětské péči, nic naplat. Když se konečné Washington rozhoupal k akci, bylo již pozdé. „Nedovolíme, aby se tohle ještě někdy opakovalo!" slyšíme pak z hlavního města. To určité. Opakovalo se v minulosti (případ baltského námořníka Simase Kudirky před asi patnácti lety), však hun/» se opakovat zas. Netroufl bych si nabádat k nezákonnému vyhýbání úřadům, ale jistěže není nezákonné oznámit skuteč-
nost, že stvkv a dotazv někdv vedou k nečekaně nepříjemným odpovědím. Íránec Khoussrow Vaissi-Ghassabeh (přepisuji toto jméno i jina jak stoji v amerických novinách) přijel clo USA v r. 197 1 na krátkodobé studentské vízum. Tak jako tisíce jeho soukmenovců příliš toho nenastudoval a minii v zemi setrvat dlouhodobě. K INS nezašel, úřad ho neobeslal, vzájemné ticho trvalo deset let. V r. 1981 — čili už v době po padu šaha Pahlavi — Íránec Vaissi, věnující se barmanstvs a čišnictvi, zašel k odbočce INS v Baltimore zažádat o politicky azyl. A zase nic. V červnu 1985 se dotyčný oženil s rozenou Američankou, a krátce nato — v záři téhož roku •— se šel k INS přeptat na osud své čtyřleté azylové žádosti. Na miste byl zatčen a vzat do vazby. Týž měsíc soudce rozhodl Vaissiho deponovat: ven ze země, nucený odlet do Francie, tam ho nevzali, pote odlet do Turecka, i tam nepřijat. Americká manželka ho na teto anabázi doprovázela, dodavši tak důkaz, že jejich manželství nebylo na oko. Zpčtdo USA, právní klam pokračuje, nevím jak a zda už vůbec skončilo ( NYT, 16. 10. 1985). Neméně ilegálně v USA přítomna Češka zvídala o osudu své žádosti u téhož úřadu INS, ale u odbočky v jiném městě. Odpověděli ji, že pro ni nebudou mít značnou dobu čas a ať se tedy vzdálí v pokoji. Mají teď plné ruce práce s hordami anglicky nemluvících negramotných Haiťanů. Za první tři roky sovětské pancéřové pomoci v Afghánistánu (započala po vánocích 1979), deset tisíc Afgháncú obdrželo azyl v USA. V lad a ve Washingtonu proklamuje solidaritu s trpícím afghánským lidem, poskytuje patrně značnou materiální pomoc bojovníkům i uprchlíkům —jenže: Na Manhattanu spolu s 220 osobami jiných národnosti ve vazbě sedí 33 Afgháncú. Místo azylu dostali papíry deportační. Jedním z postižených jc Sayed, 27letý psychiatr. Odmítl sloužit v Babrakově armádě, rozhodl se k útěku ze země, spolu s manželkou a čtyřletou dcerkou. Do Pákistánu dorazil sam, rodina šlápla na minu. Psychiatr má v USA dva legálně usídlené bratry. A v ÚSA mu nasadili želízka, strčili do vezení a soudce mu azyl odepřel. Naštěstí v teto pořádné nedokonale demokracii jc možno se prát, domáhat se nápravy nikoliv jen cestou právní, ale i politickou, přátelé mohou zalarmovat kongresmana. Užitečnou pomoc poskytuji sdělovací prostředky zveřejňováním těchto případů, však proto o nich teď mohu referovat (NYT, 1. 12. 1985). Například psychiatr Sayed u další instance přece jen vyhrál (NYT, I I . 1. 1986). *
«
&
Byrokratická neústupnost, ba surová zavilost v jednotlivých případech — a to, prosím, se déjc ruku v ruce s přímo sebevražednou velkodušností v zacházeni s naprostými, ničím se nezaslouživšími, ilegálnč tu pobývajícími osobami. Už několik roků se v Kongresu hádají o přijeti nového imigračního zákona (Simpson-Mazzoli Law S. 529/HR 1510). Senát to schválil, Sněmovna reprezentantů (House of Representatives) odmítla s odůvodněním, že zákon není dostatečně liberální. Zákon míní legalizovat všechny ilegály, kteří do zeme pronikli ne později než 31. ledna 1982. Jejich počet se odhaduje na osm až deset miliónů. Příchozích přibývá. Denně jich pochytají několik
59
tisíc, víc tisíc se ale snadno dostane pres pramálo střeženou pouštní hranici s Mexikem. Brzo už sem bude přestěhována čtvrtina, možná že i třetina všech obyvatel El Salvadoru. Pronikají davy z Guatemaly a Nikaraguy, a největši bolehlav ovšem způsobuje Mexiko. Zítra to bude ještě horši, zásluhou nedávného poklesu cen a zájmu o ropu, hlavni to mexický vývozní Drodukt, a tedy i růstu nezaměstnanosti a všeobecné lospodářské mizérie. Pozastavme se na okamžik a zauvažujme: tento nový zákon se dopouští diskriminace vůči všem zákona dbalým žadatelům. Žadatel o vízum v Manile na Filipínách aby čekal deset let, pokud se kdy vůbec dočká. Inu, měl přijet ilegálně, teď ho kongresmani odmění. Na tuto nespravedlnost, věru absurditu, upozornila řada lidi, mezi nimi též ALAN VOMACKA z texaského Houstonu, právník specializující se na imigrační záležitosti {NYT, 14. 4. 1984). Provozovatelé tohoto řemesla mají svou vlastní organizaci, zvanou American Immigration Lawyers' Association. Její nedávno zvolený předseda Dale M. Schwartz byl rovněž nedávno (v r. 1985) zažalován před federální porotou pro spáchání mnoha podvodných činů. Vláda míní podniknout čistku právě v těchto řadách pro nekalé počínáni v džungli přistěhovaleckých předpisů a praktik. Nejsou to služby laciné. S menšími výlohami či dokonce bez výloh lze pořídit u organizaci jako např. The Lawyers' Committee for International Human Rights (Právnický výbor pro mezinárodní lidská práva) v New Yorku a patrné i jinde. Našinci poradí v úřadovně ČSNRA (Československá národní rada americká) na adrese 2137 S. Lombard Avenue, Cicero, Illinois 60650, telefon 312-656-1117. Radu by též měly a mohly poskytnout sponzorující organizace, církevní a světské (jako např. American Found of Czechoslovak Rcfuftccs, American Council of Nationalities
Service, Tolstoy Foundation atd.) Závěrem pár nikoli nezákonných rad: Je vždy značné obtížné měnit vízum návštěvní v permanentní. K d o má zájem o udělení azylu zde, ať azyl nepřijímá v jiné zemi! V tom případě by musel prokazovat stav pronásledováni ne v Československu, ale v Rakousku, Švýcarsku, NSR, atd. Toto je problém, krušící mnohé našince v Jižní Africe. Chtěli Dy do USA — ale jak prokázat, že je pronásleduje bělošský prezident P. W. Botha? Kdo se s možností získáni azylu rozloučí a pokusí se získat vízum neazylové — tedy řešeni naprosté většiny legálních přistěhovalců — a přitom nemá v Americe ani blízké příbuzné, není ani atomový fyzik ani zběhnuvší estébák, pomoci si lze ne adopcí, ale sňatkem. Ale pozor, pozor: takové manželství pak musi — byť jen na papíře — trvat aspoň dva roky. Nedodržením lhůty vznikne právní domněnka, že k manželství došlo z podvodných důvodů, za účelem ošáleni úřadů. Takže i v případě bona fide sňatku z lásky s Američankou, z niž se ale vyklube litá saň, je třeba dva roky utrpěni přestát. Lze se ovšem snadno ztratit v zemi bez občanské evidence a s možností si za pár dolarů opatřit falešné papíry, od řidičského průkazu po oprávnění provozovat lékařskou praxi, na jakékoliv fiktivní jméno. Nedávno se tu úřadům přihlásil bývalý příslušník Wehrmachtu, co uprchl z tábora válečných zajatců před čtyřiceti lety. Novou identitu si tu opatřil bez obtíži. Kdo má v zásobě dost peněz a nervu, muže tu setrvavat i po odhaleni své pravé totožnosti. Andrija Artukovič, kdysi ministr vnitra ve fašistickém Chorvatsku, obdržel na falešné jméno devadcsatidenni návštěvní vízum. Přijel sem v r. 1948 a podařilo se mu setrvat až do února 1986, kdy pakjako prastarý válečný zločinec byl deponován clo rodné Jugoslávie. (Zkráceno.)
EVA PROCHÁZKOVÁ
O rozhodnutí emigrovat
Novodobý politický slovník v ČSSR bohatě užívá přivlastňovacích zájmen, zřejmě aby mohl stále připomínat, že všichni jsou, Jejich" či „naši", tak jak se každý pisatel přiřazuje k„oněm". Tak je ku přikladu už ustáleným obratem ,Jak nám to ta mládež roste" a „kdo nám ji chce morálně křivitVýrazivo a souvislosti, v jakých je užíváno, uvíznou často p hlavě, a tak se mi zdálo téměř normální, že každý působí něco někomu a jiný si zas osobuje právo říkat, aby to nedělal Tedy: vy jim tam pácháte vlastizradu a nám děláte ostudu, vy, co jste si nerozmysleli, proč emigrujete a zda chcete vydržet, co to obnáší. Vezměme případ, dosti typický. Uprchlík přijede z Evropy do Ameriky a je šokován. Byty jsou nouzové, zařízení dostane od dobrovolných organizaci minimální, práce hned nečeká. Konečně, uprchlík ani neumí tak dobře anglicky, umí-li vůbec, takže případný zaměstnavatel o něj velký zájem nemá. Kulturně jsou Evropa a Amerika odlišné, Američani mají jiný životni styl, zvyky, potřeby. Je tojejich vina? Ale oni přece žiji ve své zemi a uprchlíky se snaží přijmout jak umějí. Jejich péče je jiná, ovšem, oni se užji ní narodili. Jejich děti vyrostou a oni je hodí do života jak do studené vody. Postarali jsme se o tebe? Ano, vyrostl jsi a nabyl rozumu. Tak se teď starej sám a ukaž co umíš, naše povinnost skončila. Chudák dítě, chce-li studovat, vezme si často půjčku z banky, kterou po vystudování léta splácí. O žení-li se či vdá, má k tomu na krku ještě celou péči o rodinu. Rodiče mají velký dům, ale samo sebou, že synova či dceřina rodina si vydělá na svůj vlastní. A dítě to pokládá za samozřejmé, jeho život je jeho život. Rodiče jezdi po výletech, dítě má těžké časy. Naši čeští rodiče by se v takovém případe hanbou propadli a raději by nejedli, než aby nezařídili synovi-dceři byt (dům), neušetřili na auto, nevychovali vnoučky. Jezdění po výletech? To až když zbude čas a peníze, jinak by je všichni odsoudili.
60
A dítě — svn-dcera — v Československu, ktere ma i na peci rodičů doživotní právo — náhle dostane chuť em igro vat. Motivy jsou dost pochopitelné, a j a kkoli n ejsou phmo polit ick e, ony s e k po lit ice vž dycky' n ěja k vztahuji. Konečně, od února 48 přece máme všude, i v soukromém život ě, myys l et p o lit icky \ Ditě tedy• sp a ch a vlastizradu, ač se chtělo třeba jen podívat do světa. Anebo už i myslelo materialisticky a chtělo byt bohaté, bohatší než co mu mohli poskytnout doma rodiče. Anebo si chtělo do sytosti kupovat gramojbnově desky, za jejichž sháněni na černém trhu ho občas doma honili příslušnici — ale to je vlastně už dost politicky důvod, vida. A tak se octne v Americe, pomoc se tyka pouze základních potřeb, první práce je úmorná a nekvalifikovaná, Američanům nerozumí, města se mu nelibí. Veřejná doprava téměř není, auto nemát ve středu města po pracovní době nikdo nechodí a vzdálenosti i k nejbližší mu úřadu pro státní podporu jsou velké. To, co vidi v obchodech, nemůže mít. Celá jeho evropská duše se bouři proti způsobům, jak jist, jak se oblékat, jak se chovat, dospívá k závěru, že Amerika je zcela nekul tu mi. Nevadí, že si třeba doma dávno nepřečetl knihu, nenavštívil divadlo nebo koncert, on prostě ví, že tady to není. V teto situaci počátečního šoku propadne dítě panice a chce zpět. Domů se bojí nebo stydí, a tak chce aspoň do Evropy. Ocitá se se svou zadosti v kancelářích dobrovolných organizaci, které mu předtím ze svých skromných fondů pomohly k odjezdu z Evropy a přijaly je jako uprchlíka u vědomi, že ve své zemi pod jhem komunismu trpělo. Potřebuje k jednáni překladatele. Čo mají nyní dělat pracovnici dobrovolných organizací? Maji snad chudákovi platit letenku zpět, když ještě nezaplatil letenku sem, na kterou mu půjčili peníze? A maji ho dále finančně podporovat až do doby, než dostane další cestovní doklad k cestě z USA, namísto původní do USA ? Na skromnéfondy čekají zástupy těch, pro které je odjezd do USA záchranou života. Kde je náhle uprchlíkova touha po svobodě, o které předtím mluvil? Ditě však zarputile mlčí a jeho obličej je výmluvný: necháte mne snad tady utrápit, když jste mě sem pustili? To nechápete moje problémy? Milí synové a dcery, rozmyslete si, jaké důvody vás vedou k odchodu z domova. Já osobně bych navrhovala, aby vás, kteiipo tom toužíte, pustili do světa všecky a nechali vás1 tu na zkušenou tak dlouho, jak budete sami chtít a potřebovat. Tak je to přece docela normální. Naučili byste se cizí jazyky, nabyli neocenitelných zkušenosti, získali širší rozhled, naplnili své cestovní sny. Ale vy v normální zemi nežijete, musíte proto přijmout fakt, že za svůj odchod budete draze platit. Dopustíte se trestného činu a tady třeba zjistíte, že se vám tu nelíbí. Hodně vám podobných nesnese Ameriku už za měsíc. Že o ní za měsíc nemůže nikdo nic vědět? To nehraje roli, s odmítavým emocionálním přístupem se už nemusí nic změnit ani za čtyři roky. A pak máte na vybranou: litovat a plakat, sami posoudíte, jak je to důstojně. Nebo nadávat na A meriku, což je to nejsnadnější, ona své nedostatky opravdu má. Ale vy jste sem nemuseli chodit. Zmatete Američany, kteii vám chtěli upřímně pomoci a kteii ani netuší, proč se vám tu vlastně nelibí. Ostatním, kteří do tě studené vody skočí a snaží se v ní naučit plavat, uděláte ostudu. Já vím, že jste doma netrpěli, alespoň ne v těch věcech, které teď teprve vidíte jako základní. Jenže už jste to udělali. Jediná možnost je, pokládáte-li to pak za hloupost, říci si: trpím sám za svou vlastni hloupost, to je v tomto případě alespoň přesně. Nebo: mám, co jsem chtěl. A držet pusu před těmi, kteří pomohli stejným způsobem vám jako Indočíňanům, kteří prchají z Vietnamu na lodičkách, kde se jich polovina utopí, kteří, vyhnáni ze země, čekají léta v primitivních podmínkách v kempech v Thajsku jako Laosani či Kambodžani, nebo jako Etiopům, kteří trpí hladem a nemocemi. Rozhodnete-lise emigrovat, buďte rozhodnuti i snést to, co přijde. A merika je tvrdá a nutí i své občany, aby se prací živili sami, proto buďte připraveni na ydkoxxkoW práci také. Dáváte se na dobrodružný život, tak vydržte také dobrodružné bydlení, ono bude za čas lepší. A snažte se spřátelit s Američany, oni kromě toho, že mají své, no řekněme, vam často nesnesitelně způsoby Jsou také ochotni vás přijmout jako své> to se vám nikde v Evropě nestane. Tady ještě totiž umějí mít emigranty rádi. A znovu, prosím vás, to uvažte. Jestliže cena vašeho smíření s omezeným územím dočasného pobytu sovětských vojsk je příliš vysoká, tak pojďte, je nás tady hodně. Ale jestli se tajně podezříváte, že byste se tu mohli dát bezmocně do pláče, nedělejte to. Ani my tady nepotřebujeme národní ostudu. A víte jak snadnou kořisti jsou pak ti uplakaní pro domácí propagandu? Vždyť je znáte z rozhlasu a televize, nechtějte se také octnout i' trapně roli vypravěčů západních hrůz. Což o to, já bych vám také mohla vyprávět příběhy jak objednané pro Rudé právo. Ale přidala bych k tomu také jinou stránku věci — tu americkou, a pak ovšem také ty příběhy úplně jiné, úspěšně. Jenže k tomu, abyste se octli mezi úspěšnými, potřebujete hodně síly a statečnosti. Berte vážně, že vám při rozhodováni jde téměř o všecko. San Diego, Kalifornie,
srpen 1986
POZNÁMKA LISTŮ K ČLÁNKŮM PROCHÁZKOVÉ A ULČE Oba autoři žiji ve Spojených státech, pracují tam ve prospěch uprchlíků a znají tamní situaci. Z celkového počtu Čechoslováků, kteří se tou čí onou cestou octli v tranzitním uprchlickém táboře v rakouském Traiskirchenu nebo v italské Latině, vybírá si značný počet za cílovou zemi Kanadu. I ti musí v táboře čekat až mnoho měsíců na pořadí. V Kanadě je situace poněkud příznivější než v USA: napr. existuje ministerstvo, které čerstvým imigrantům pomáhá. Na rozdíl od Spojených států jím úřady umožňují šestiměsíční kurs angličtiny a po tu dobu poskytuji veřejnou podporu. Potom je vše jako v USA — imigranti si musí co nejrychleji najit práci a jsou odkázáni na sebe. Spojené státy a Kanada jsou dnes prakticky jedinými zámořskými zeměmi, kam může emigrant z Československa směřovat. Imigraci téměř zastavila Austrálie a Nový Zéland; výjimky se týkají osob, které tam maji blízké příbuzné. Evropské země jako Itálie, Švýcarko či Francie azyl již téměř neudělují; azylové řízeni v N S R je stále složitější, navíc prakticky nelze odejít z Rakouska nebo Itálie a žádat o azyl v jiné evropské zemi.
61
KUL TURA MILAN JUNGMANN
Sovětští spisovatelé u zdi nářků Sjezd sovětských spisovatelů, už osmý v pořadí, se konal koncem června, takže informovat o něm o čtvrt roku později se může zdát zbytečné. Ale protože náš tisk o něm referoval nadmíru kuse (i v Kmeni průběh sjezdu bagatelizovali, člen naší delegace K. Mařík se ve své zprávě vyhnul všemu podstatnému a úryvky z diskuse byly bezostyšně okleštěný o nejzávažnějši myšlenky), a protože duch sjezdu byl nezvykle kritický, nebude snad na škodu všimnout si i po určitém časovém odstupu, v čem spočívá jeho význam a proč vlastně naše kulturní politika není s to tuhle ropuchu spolknout. Je zarážející, že si kremlologové nepovšimli jedné příznačné okolnosti: současné sovětské vedeni bylo sice jeden den na sjezdu přítomno, ale nikdo nevystoupil s projevem jménem ÚV KSSS jako obvykle, s žádným poselstvím, které by shrnulo oficiální stanovisko strany k literatuře a vyložilo její požadavky v nové situaci. Ještě Konstantin Černčnko dával spisovatelům rady, jakou literaturu tvořit, jaké umění strana od tvůrců očekává. Michail Gorbačov a nejvyšší ideologové teď mezi spisovateli jen seděli, naslouchali — a mlčeli. A mlčí dosud. I bez domýšleni tohoto faktu je jasné, že se přinejmenším hledají nové způsoby ideologického řizení umění. Jaké budou, ukáže budoucnost, ale už tento netradiční rámec, porušující zaběhaný rituál sjezdu, je hodný pozoru. Závěrečnou shrnující zprávu o sjezdu opatřila Litgazeta titulkem „Literatura ie svědomím lidu". Jak zjisti každý, kdo se s průběhem zasedání seznámí, je tento nadpis přesným opakem toho, co z diskuse vyplynulo: literatura bohužel nebyla svědomím lidu. Ale českého čtenáře přitom musi trknout shoda s požadavkem, který na 2. sjezdu Svazu čs. spisovatelů v r. 1956 tak podráždil politické opatrovníky kultury, totiž že „spisovatel má být svědomím národa". Kritické vzrušení, až euforie sjezdu sovětského vskutku nápadně připomíná naše tehdejší naděje - i iluze, že od této chvíle se všechno změní k lepšímu, že politická moc zmoudří a ochotně se vzdá reglementování literatury. Při čtení diskusních příspěvků sovětských spisovatelů jsem měl vskutku neodbytný dojem, že jsem se vrátil do atmosféry před třiceti lety. Naneštěstí či snad spíš naštěstí ta tři desetiletí byla v Cechách školou skepse, takže my těmto iluzím už sotvakdy podlehneme. $
$
$
Kciyž jsem se v Litgazetě prodíral houštinami otištěných projevů, obnovila se mi zkušenost, kterou jsem už kdysi udělal: sovětská kulturní publicistika stoji pořád před stejnými problémy, jaké „řešila" v 50., pak v 60. a posléze v 70. letech. Všechno se pořád únavně opakuje: stížnosti na neexistenci skutečné kritiky, na bezzubost satiry, na úzkoprsost ediční politiky ve vztahu k sporným postavám minulosti, na šablonovitost konfliktů v románech a dramatech, na to, že průměr má všude otevřené dveře, zatímco průbojná díla musi zmáhat všemožné překážky, na to, že literatura „lakuje" životni pravdu hned načerno a hned narůžovo, na dlouhé výrobní lhůty tiskáren, na nedostatek papíru atd. atd. Teď však u té zdi nářků zazněly přece jen i nové tóny, ovlivněné zřejmě celkovým politickým trendem — vždyť M. Gorbačov sám mluví o svém reformním úsilí jako o „revoluci". Volání po větší informovanosti, po sdělováni pravdy byť drsné je zřejmě bezděčným projevem potřeby vytvořit i v sovětské společnosti jakýsi náznak veřejného míněni. Vášeň sebekritického zpytování strhla i dosud lhostejné a přinutila konzervativce přizpůsobit se atmosféře nespokojenosti s tím, co se dosud dčlo a připojit se k bouřlivě proklamovanému, byť z našeho hlediska hodně nejasně formulovanému požadavku naprosté demokratičnosti. Je to totiž demokratičnost chápaná poněkud svérázně, začala jaksi na povel, všichni zase jsou pro, všichni zvedají jednomyslně ruce a nikdo nepovažuje za své právo a povinnost hájit „staré" zásady, které dřivé prosazoval, protože podle něho byly a jsou pro socialismus prospěšnější než ty nynější. Z mnoha příspěvků bylo možné vycítit vděčnost za poskytované „uvolnění". Společnost, v níž neexistuje tradice práva na nesouhlas s mocenskou politikou, v niž se nepřihlíží v jisté miře i k míněni nepatrné menšiny, si přirozeně musi větší demokracii představovat jenjako větší mocenskou shovívavost J a k o velkomyslnou umirněnost dohlížitelů. Ale ta může ovšem stejně neslavně skončit jako slavně začala. Ostatně podobné naděje na „větší demokratičnost" už tu přece byly po X X . sjezdu KSSS, kdy se kulturní tisk rovněž předháněl v kritičnosti, v odhalováni protikulturnosti byrokratů a ve snaze prosadit pro tvorbu víc svobody. Není bez zajímavosti, že této milosti se dotkl jediný delegát, a to právě nové zvolený tajemník Svazu V. V.Karpov, dosud šéfredaktor revue Novyj mír, která má v sovětské veřejnosti pověst osvícené revue, ale která se po reorganizaci redakce změnila ke svému neprospěchu právě pod jeho vedením. Karpov lítostnil nad tím, že si i autoři stejné generace vjíždějí do vlasů a jako jediný zvedl varovný hlas: „Chci vám připomenout situaci 50. a 60. let, kdy jsme taky hodně řečnili a diskutovali. Jak se potom ukázalo, opomenutí faktu, že existuje hranice mezi demokracií a demagogii má občas velmi nepříjemně důsledky. Právě v oněch letech se v literatuře objevili disidenti. Jaksi jsme na to zapomněli, zapomněli jsme na ideologický boj a příliš mnoho času věnujeme vyjasňováni osobních vztahů N a jeho obavy reagoval Jevgeny Jevtušenko. Vidí v nich zbytečnou přestrašenost před tim, aby si lidé neřídili sami své záležitosti. Jde ovšem o to, kdo drží „kormidlo státní lodi". Podle Jevtušenka je nyní toto
62
kormidlo v pevných, spolehlivých rukou . . . Soude podle Karpovova diskusního příspěvku, neslibuje novy tajemník Svazu, že bude postupovat příliš „revolučně". Byl zřejmě zvolen proto, že vyhovoval takříkajíc občma stranám. Jako spisovatel nema sice žádnou autoritu (u nás je jeho dilo neznáme), ale přece jen byl šéfredaktorem „nejliberálnějšiho" časopisu, a tak ho přijali i ti revoltujici. Na okraj poznamenávám, že dosavadní tajemník Georgij Markov byl zvolen do viceméně čestné funkce předsedy. I to ukazuje ovšem, že na rozdíl od razantního sjezdu filmařů byl ten spisovatelsky méně důsledný, gardu letitých funkcionářů úplně nesmetl. Povšimnuti si zaslouží i fakt, že krátce předtím byl na sjezdu Svazu spisovatelů RSFSR zvolen za tajemníka prototyp funkcionářského matadora Sergej Michalkov — tehdy zřejmě ještě kritická nalada nebyla tak silná a pohyb ve společnosti vytvářel na sjezd jen minimální nátlak. Tehdejší Jevtušenkův příspěvek byl taky řádně zcenzurován, jak si můžeme ověřit srovnáním textu v Litgazetč s textem otištěným v zahraničních publikacích. To, co se stalo v Černobylu i to, jak se s tím posléze vyrovnalo nove sovětské vedení, mělo nedocenítelne důsledky ve veřejnosti. O jednání sjezdu byla prý poprvé —jak ujišťuje jeden úvodník Litgazety — informovaná celá společnost bez retuší. Nedočteme se ovšem ani tak nic o tom, co tvořilo emocionální atmosféru sjezdu, nic o jeho tzv. zákulisí, o jednání stranické skupiny apod. Prosicchlo se ale, že G. Markov svůj referát nedočetl, zhroutil se a byl prakticky ze sálu odnesen, že plénum „vytleskávalo" staré mluvky, když sebeméně překročili stanovenou lhůtu a vyžadovalo naopak prodloužit ji těm, kdo vyslovovali i jeho mínění apod. Nepřipomíná nám to něco? *
* &
Okřídleným pojmem je teď v tisku „nové myšleni44 nebo „psychologický přeroď 4 celé společnosti. Andrej Vozněsensky např. řekl: ,,Nesmíme st myslet, že všechno už bylo vyřešeno. Noše vlast se může znovu ocitnout ohrožení, nedosáhneme-li teď naprosté demokracie, nedojde-li k proměně, nezvitězNi nové myšlení. Opakuji: hlavní nepřítel je uvnitř, není jím ostře kritická kniha, ale stvůra byrokracie a strnulost starého myšlení brzdicí postup nového." G. Baklanov mluvil podobně: „ . . . musíme pomoci straně ve věci patrně nejobtížnější: změnit mravní klima, myšlení celé společnosti." Tady i v jiných projevech se nové myšleni chápe jako uvolněni z pout byrokratismu, ale v čem je jeho podstata nikdo zatím neupřesnil. Jeden z nejstarších prozaiků V. Kaverin v předsjezdové diskusi napsal pro Litgazetu článek, jehož patos spočívá v požadavku vysoké mravnosti, která prý vzala za své v dobách, kdy převládala podle něho „atmosféra lži'4 a kdy tedy „kultura lidských vztahůjakojeden z projevů duchovního života nemohla vůbec existovat". A tu se ukazuje paradoxní věc: nové myšleni má vlastně obnovil to, co tu už dávno bylo, má do společnosti vrátit staré dobré ctnosti, kulturnost ve všech sférách, která žádá hájit poznanou pravdu za každou cenu a pomáhá člověku zaujímat nevývratnou mravní pozici, jak říká Kaverin, z níž se ncustupuje ani při vědomi těžkých osobních rizik. Kulturní člověk musí svému mravnímu přesvědčeni „věřit víc než mínění ostatních, byť by to bylo míněni většiny44. Čtěte dobře: to jsou přece požadavky, jež se dostávají do rozporu např. s požadavky stranické discipliny! Co tedy s tím? Ale Kaverin pokračuje: ,,Snad protože jsem měl ve svém dlouhém životě před očima viditelné ideály, mravní vzory, skvělé příklady chováni, zůstal jsem věrný svým mravním stanoviskům. Proto mi asi bylo do jisté míry lehčeji než nynějším mladým lidem. Dnes je ve společnosti zřetelný nedostatek takových viditelných ideálů, lidi, jejichž činy a jejichž mravní pozice by se mohly stát příkladem pro ostatní." Takže slavný mravní kodex komunismu jaksi nebyl moc platný, můžeme bez ironie dodat. Mravní těžiště společnosti zřejmě vytvářejí jiné faktory, jiné vlivy a jiné souvislosti než krásná slova , jednomyslné přijatých usneseni' 4 , abych citoval slova Vítězslava Nezvala z jeho světlé chvíle. Kaverin horuje pro to, aby byl obnoven ,jiný typ myšlení' 4 , aby bylo udíleno patřičné místo kultuře a intelektu. Úzce technické myšleni bez humanistického vzdělání je podle nčho vinno mnoha téžkými hříchy. Ani sebemodernéjší počítače nevyřeší společenské problémy zemč, nebude-li zároveň věnována pozornost kultuře jako nezbytné podmínce udržováni a rozmnožováni mravnosti, ušlechtilých mezilidských vztahů. Velké zlo nekulturnosti vidi Kaverin např. v „zapomínání dějin4*, v nedbání tradic. Velké škody třebas způsobily vččné reformy školství. Staré (carské) gymnázium mělo dost chyb, ale působili na něm vzdělaní pedagogové s morální autoritou a učili mládež nejen védomostem, ale také ji stavěli před oči ideály mravnosti a lidské ušlechtilosti. * * sjt Kritika společenských neduhů se týkala převážné ekologických problémů — politicky ožehavých otázek se samozřejmé nedotkl nikdo, tak daleko odvaha kritiků nešla. Vycházeli především z pocitů vlastenectví, z lásky k ohrožené ruské přírodě a památkám. Mluvili o tom nej významnější spisovatelé, např. J. Bondarjov, V. Bélov, P. Proskurin a V. Rasputin. Z jejich příspěvků se dovídáme dosud u nás neznámá a otřesná fakta. J. Bondarjov navíc zapochyboval o samém smyslu kritiky. Na sjezdu strany byly např. odmítnuty plány na obrácení severních řek, ale přípravy na ně pokračuji vesele dál. Je ohrožena celá oblast černozemi, Ukrajiny, středoasijské půdy, ubývá pitné vody . . . „Můžeme mlčet, když vidíme, co se děje s osmkrát Kpokořenou' Volhou..., se změněnou flórou Dněpru, jemuž hrozí chemická otrava... bude-l i spojen s Dunajem; co se děje suž bez rybným Donem, s řekou Uralem (byla kyselá, teď je zásaditá), s Kremenčugským a Cimljanským mořem, co se děje s nádherným Ladožskvrn jezerem ohroženým smrti z fosfóru,se zašpiněným, donedávna krystalicky čistým Oněžským jezerem, s kdysi krásným Valdajským jezerem, jehož voda už se nedá pit, sjezerem Sevanem,jehož hladina nepřirozené klesla, co se děje s tisíci dalšími vodními zásobárnami a malými řekami?" Fatalistický optimismus vědců a techniků způsobil společnosti miliardové škody. I véda se přece může ocitnout v rukou kariéristů dychtících po slávč, kteří klamou veřejnost falešnými sliby o možnosti „pokořit"
přírodu. Proti levnému optimismu, tak charakteristickému až dosud pro sovětskou propagandu, horlilo mnoho dalších řečníků, přičemž připomínka Černobylu se ozývala dost často. V. Bělov mj. řekl: „Nejde jen o to zabránit válce a globální katastrofě. Mě jako Rusa vůbec netěší perspektiva pomalého, postupného vymíráni jednoho národa, jeho splývání s jinými národy. Jaká by to byla nudaf kdyby zůstal na Zemi jediný jazyk podobný esperantu! K čemu by mi byla budoucnost, v níž by všichni jedli stejně jídlo, stejně se oblékali a stavěli stejné domy ? Nepříznivá demografická situace není jen v Pobaltí, je špatná i v mém rodném kraji, vtzv. nečernozemní oblasti. .. Už mnoho let nezni v mě vesnici dětské hlasy, nezni ani v sousedních vesnicích. Celé místní sověty a celé oblasti prohlásil Státní plánovací úřad za neperspektivní... Čím to je? Nebudu připomínat 30. léta, ve 40. letech se z deseti vologdských mužů vrátili z fronty tři... Ale země pustla i po válce, a to nikoli jen vinou rolníků." Nejpřekvapivéjší je patrné sdělení, že do sedmi let přestane rodit půda zavlažovaná oslavovaným Turkmenským kanálem, který prý byl vybudován „nazdařbůh, bezjakékoli agrotechnické přípravy". Teď užje pozdě volat k odpovědnosti mrtvé — půda je zasolená a spisovatelé si musí přiznat, pravil jeden z nich, že nikdy nezdvihli hlas proti budováni tohoto parádního kousku „pokořovatelů přírody". V. Rasputin prohlašoval, že o ekologických problémech se píše dlouhá léta, diskutuje se, kritizuje, ale výsledek je nulový. On sám je v mnoha komisích, ale ty se prakticky nescházejí, a místo účinných opatřeni se stále snižuji normy přípustného znečištěni řek a vod, např. v Bajkalském jezeře. K. Skvorcov zase účastníkům sjezdu sděloval, že na celé Sibiři se stavějí silnice tak, že buldozer se prodírá tajgou a odvaluje stromy nalevo a napravo, kde jsou odsouzeny ke shnití. A zatím nikdo toto plýtvání drahocennou surovinou nebyl s to zarazit. * * Hi Nejvíc ran schytala byrokracie. Není už chápána jako náhodný a okrajový jev, ale jako podstatná součást — starého myšleni. V čem jsou jeji kořeny, co ji zákonitě plodí, to zůstalo mimo zájem diskuse. Napadeni byrokraté z vlastni spisovatelské instituce, ze Svazu, se obratně bránili tvrzením, že přece všichni členové vždycky jednomyslně schvalovali činnost příslušných orgánů, nikdo nebyl nikdy proti, tak proč je teď najednou tolik křiku? Všichni jsme vinni, tvrdili mazaně funkcionáři minulých časů, každý z nás má nečisté svědomí, že se kdeco utajovalo a mlčelo se o závažných nedostatcích, o kterých každý věděl, takže autorita literatury nápadně poklesla. Ukrajinský spisovatel B. Olejnik poukázal na to, že odměňována byla většinou díla těch, kdo byli „nejblíž mocným" a že je nepřípustné, aby ti, jimž se dobře žilo v letech stagnace, teď poučovali jiné J a k pracovat nové. Literatura má podle něho ostatně zásluhu na tom, že konečně došlo k blahodárným změnám, v nejlepšich dílech prý připravovala „i filozofické předpoklady zlomu, k němuž došlo na XXVI1. sjezdu strany". O. Hončar pry v románu Chrám už v celé šíři pojednal o problémech ochrany přírody Jazyka a paměti a poukázal na nebezpečí kariérismu. Román vyšel žel jenom ukrajinsky, ale teď vyjde v časopise Družba narodov — po osmnácti letech! I někteří další řečníci se utěšovali tím, že „v hlubinách literatury zrál protest proti nadutosti a tuposti, proti ignorováni principů socialistické morálky a sociální spravedlnosti" (M. Sluckis). Bohužel — bohužel právě taková díla nejvíc narážela. Tak se dovídáme, že osm let ležel v redakcích román J. Stčpanoviče Sněhy, šest let nebyla vydávána básnická sbírka J. Solovjova, patnáct let ležel u ledu film A. Gelmana o válce, dlouho se vedou spory o román V. Dudinccva a V. Rosljakova, deset let byly tahanice kolem románu AI. Krona Kapitán dálkové plavby atd. J. Prokušev uvedl odstrašující přiklad nedávno zemřelého básníka V. Fjodorova, který „před 20-30 lety psal o tom, co nás dnes znepokojuje". Je takřka neznám, nebyl publikován, a přece nedávno na večeru jeho poezie byl sál nabit. Básník V. Sorokin napsal před deseti lety poemu o maršálu Žukovovi, ale protože ten byl tehdy v nemilosti (pomáhal k moci N. Chruščovovi — M. J.), bylo její vydání až do poslední doby znemožňováno. Ani N. Rubcov nebyl za svého života publikován. „Musei umřít, aby mohla vyjit jeho kniha," konstatoval hořce V. Bělov. Kazašský spisovatel O. Sulejmenov smutně poznamenal, že Moskvané si sice stěžuji na takové nemilé jevy, ale přitom mají „víc práv na naléhavá témata a na plnost realismu" než spisovatelé na periférii země. Svazy spisovatelů v jednotlivých republikách jsou zcela bezmocné, když nějaký „ouřada přes ideologii" rozhodne o knize nemilostivě, jako by jeho mínění bylo míněním celé strany. A zákazy se netýkají jen současnosti, ale i historických námětů. Čtenářům se proto musí vysvětlit, proč se např. nepíše otevřené o 30. letech a o kolektivizaci. G. Vorobik uvedl kuriózní příklad: hru Bolševici dávala moskevská divadla i scény jiných měst, ale v jedné oblasti se vedoucí divadelního odděleni (nebylo uvedeno v jaké instituci — M. J.) postavil proti jeji inscenaci, a tím bylo rozhodnuto, Nyní prý dramatická sekce vzala s uspokojením na vědomí, že s podobnou „oblastní zákonnosti bude skoncováno jednou provždy". Kdo nevěří, ať tam b ě ž í . . . Nářků na nevydaná díla či na překážky, jež se musí zmáhat, aby se publikace „prosadila", bylo v diskusi nepřeberně. A. Vozněsenskij má např. za to, že autor věnuje 10% života na napsání knihy a 90% na jeji „prosazováni do tisku". Ale všichni cudně a svorně mlčeli o tom, s kým se vlastně přou, kdo vydání brání. Když se V. Karpov hájil proti nařčeni, že neu veřej ní 1 román V. Dudinceva, žádal o spravedlivější hodnoceni redakce Nového miru, vždyť prý Jevtušenko a Vozněsenskij by mohli potvrdit, jak jejich věci „prosazoval" a stejně to prý bylo i s mnoha jinými dily. Připomněl, že šéfredaktoři tohoto časopisu Simonov, Tvardovskij a Narovčatov zemřeli předčasně, hned po šedesátce, „přičemž funkce šéfredaktora nebyla poslední příčinou jejich brzkého skonu". Kde aleje to zlo, ta všemohoucí obluda, ta krvclačná stvůra, která užírá i zdraví šéfredaktorů? Jaká je to absurdita, když se bojuje proti nepojmenovanému mystériu? Připomíná to náboženské zákazy primitivních společností, které nesměji vyslovit jméno ďábla a všelijak jeho existenci opisuji. Diskutující spisovatelé, nadšeni tím, jak mohou ventilovat alespoň něco z toho, co už léta zahnivalo, si zřejmě kladou sami meze a tváři se, že \.yiojednotlivé\ctvy nemají společného jmenovatele, společné příčiny J a k o by vinu na byrokratických deformacích měli omezeni jedinci. Patrně věři, že když budou omezeni byrokraté
64
nahrazeni byrokraty osvícenými, všechno se změní k lepšímu a literatura se bude rozvíjet svobodně. Panu taky nevznesli požadavek po zárukách normálních vztahu, po institucionálních nástrojích omezujících všemoe na straně jedne a na straně druhé chrámcích prava jednotlivců. Stížnosti na to. že Svaz spisovatelů dost nehájil zájmy svých členu jsou jistě oprávněné, ale v podstatě je to jen zavíraní oči před skutečnosti, kterou každý zna: rozhoduje se přece jinde. Svaz je dnes monstrozni organizace čítající takřka 10 000 členu a jen do Nového miru pry dojde ročně 3 000 rukopisu romanu (!), přičemž otisknout se jich muže dvanáct. Proto bylo podáno několik návrhu na založeni nových časopisu, dalších nakladatelství a diva™ del. proto taky někteří navrhovali zavést kandidátskou lhůtu pro začínající autory a padl i návrh zastavit na dva roky přijímaní nových členu vůbec. Není snad tohle důkaz, že „nove myšleni" se zatim točí v bludném kruhu, že slovní vypady proti byrokratismu nejsou zatím myšlenkově zakotveny v poznani skutečných příčin celospolečenského konformismu. kej válko vstvi i ramenářstvi? »Jj
»J*
Kardinálním problémem ovšem bylo, proč se nemohla psat plna pravda, proč převládal v knihách bezstarostny optimismus,proč se tolik rozšířila literatura bezvýrazná, šedivá. Daniil Granin řekl: „M noho věcí vidíme led jinak, mnoho věci v našich knihách nám teď připadá nesmělých, mělkých a uhlazených. Kdo je tím vinen? Naše kompromisu ictvi? Tlak polopravdy? Situace ve Svazu spisovatelů? Příčin je hodně, ale ospravedlnit se nemůžeme ničím. Pro nás všechny byl nesmírně důležitý požadavek úplné pravdy. Upíná pravda se- musí říkat nejen o nynější pětiletce, ale i o nedávné minulosti, o poválečných letech i o válce. I o ruské historii Ale i o ruské literatuře Granin pak vyjmenoval zneuznané autory 20. a 30. let V. Andrejova, Dobyčina, Olejnikova, Vvcdčnskeho, Kuzmina a dokonce i — Zamjatina (autora romanu My — M. J.), kteří by měli být vraceni ruské literatuře, resp. sovětské. Podobně odvážný návrh na vydávání emigrantů Zamjatina a Chodasevičc i na souborné vydaní A. Achmatovovč a B. Pasternaka podal A. Voznčsenskij, který mj. označil Achmatovovou a Zoščcnka za sovětské klasiky a žádal, aby stranické usnesení o nich bylo veřejně zrušeno, jak se to stalo ti opery Velke přátelství. Nejdůslednější rehabilitaci zapomínaných či potlačovaných autorů provedl známý literární historik Dmitrij Lichačov. Z dlouhého výčtu těch, kteří by měli být podle něho opět součástí kontextu ruské literatury připomenu jenom ty nejpřckvapivéjší návrhy: znovu vydat od 30. let nereeditovaný román F. Sologuba Malý ďábel a roman emigranta A. Remízová Rusko v ohni, zajistit úplné vydaní B. Pasternaka (tedy i Doktora Živaga?! M. J.) a alespoň výbor z N. Gumiljova, v revoluci zastřeleného muže A. Achmatovovč (jeho verše už uveřejnil Ogoňok), a dokonce uvažovat o vydám historických romanu „arcireakcionářc" D. Mcrcžkovského. Přimlouval se laky za to, aby byla v Moskvě a Leningradě otevřena muzea velkých tvurcu, neboť „nebudcnie-li naležíte ctil památku našich duchovních předků, budeme zapomenuti i my". Ale ani Lichačov, ani nikdo jiný se nezmínil (alespoň ne veřejně, snad na stranické skupině? — M. J.) o tom, co s díly novodobých emigrantu V. Nčkrasova, A. Kuznécova, G. Vladimova, V. Aksjonova, nemluvě už o A. Solženicynovi. . . Nikdo si veřejné nepoložil otázku, zda jejich emigrace není snad důsledkem one „atmosféry lži", o niž psal V. Kavcrin. D. Granin pokračoval: „ . . . zlo se ukázalo daleko silnější, nebezpečnější a rozšířenější, než se nám zdálo . . . Musíme si přiznat, že mnoho kladných hrdinů našich románů by na ně nestačilo. Jsou na to příliš infantilní, placení i ti neplacení redaktoři uvnitř nás samých je chránili před nespravedlnostmi, prohrami, zoufalstvím, před tragickým koncem. Byli zbaveni vážných soupeřů. Naše záporně postavy nejsou satanové ani ďáblově, ale běsící, nemaskující se šejdíři bez jakékoli opory. Jsou to spíš náhodné než zákonité zjevy. Máme důvod obviňovat sami sebe za to, že.. Jsme také falšovali, ustupovali, oslavovali a neopírali se o vlastní svědomí, ale čekali na to, že budeme pochváleni." A. Voznčsenskij řekl vlastně totéž jinými slovy: „Lid chce být informován. Zná pravdu o hrůzně síle zla, nezákonnosti, korupce, úplatkářství, Hcoměrnosti a přetvářky. Bojuje s tímto zlem v životě, vidí, jak nespravedlivě jsou rozdělovány hodnoty, ale dostává nesmělé knihy uhlazené redaktory, nikoli Mrtvě duše, ale frašky." Básník má za to, že kulturu ohrožuje úpadek duchovnosti v celém životě, v tom, jak se lidé chovají sami k sobe, k přírodě, k dějinám, k tomu, jak se staví, jak se uctívá památka velikánů. V. Šugajev vyjádřil vděčnost straně za to, že „zavrhla soustavu náznaků a umlčování, ještě včera tak charakteristickou pro vztah jednotlivce a společnosti", a minii, že hlavním konfliktem literatury nejbližších let bude „konflikt vyplývající z rozhodnuti člověka žít podle svého svědomí", neboť nastal prý čas, kdy se lidé „musí zbavit psychologie šroubků a koleček". Typické pro minulé období podle něho bylo, že autoři „zalili trpící lidské srdce betonem výrobního románu a všelijakými posedlostmi románu politického... Srdce našeho současníka zbloudilo v houštinách dlouholetého žvaněni a podvodů, zesláblo z dlouhodobé nemožnosti říkat pravdu, burcující pravdu o věcech ekonomických, sociálních a koneckonců i duchovních." P. Proskurin nachází příčinu upadající prestiže literatury v tom, že „po dlouhá léta byla zbavena možnosti vytvářet plný, objektivní obraz stavu společnosti... informovanost nemůže být reglementována, od - do', ta buďje nebo není vůbec. A dokud nebude volný proud informací, nebude existovat ani normální látková výměna ve společenském organismu." Ostře formuloval svůj diskusní příspěvek i G. Baklanov: , Jediná moc, kterou spisovatel nejen může, ale i musí mít, je moc duchovní, vláda nad myšlením a cítěním lidi. Toho se nedosahuje vnějšími poctami, ty nikomu nepřidají autoritu ani důstojnost. Jediná cesta je sila talentu, sila morálního přikladu... Pokud naše literatura chce být a zůstat svědomím národa, jeho plným
65
vědomím, v němž se odráží láska k lidu, k dobru a pravdě, lidově chápáni spravedlnosti a krásy, nemá právo dívat se na život jedním okem a druhé stydlivě přivírat. Polopravda je ve svých důsledcích škodlivější než lež, učí ž ít nikoli záj my spo leč nos t i, nýbrž z ájmy sou kro mým i, ego istickým i'' •
*
*
Nemůžu odolat a musím uvést ještě jeden citát, byť poněkud dlouhý, ale v našich souvislostech důležitý: „Teď se nepíše o nedostatcích, jako by nebyly škodlivé pro náš společný život, aniž se předem udělá omluvný ,kompliment', aniž se připomenou naše úspěchy. Tento ,kompliment' se udržuje s takovou houževnatostí, jako by každému sovětskému čtenáři bylo třeba dokazoval přednosti našeho zřízení (a to po jeho čtyřicetiletém trvání!) před zřízením kapitalistickým, jako bychom sami o tom pochybovali a divili se tomu jako nějakému nepochopitelnému zjevení. To je jeden předsudek, jedna zbytečná, tíživá tradice. Druhá zhoubná tradice je nechuť psát o utrpení, strach před sebemenším náznakem smutku, jako by celý náš život musil plynout pod cukrářským nebem za jarého smíchu,činorodých4 mužů a žen. V některých knihách . .. vidíme často zjednodušené, primitivní lidi. Z milosti tvůrců knih jsou zbaveni schopnosti samostatně myslit. Tato schopnost v nich z vůle autorů pro nepotřebnost zakrněla ... V literatuře nemohou existovat ti, kdo se snaží spojovat službu polopravdě a pololži se službou vlastnímu blahobytu. M ožná, že právě proto tak mnoho a hlasitě voláme po pravdě v literatuře, že jí máme málo. .. smutný osud mívá ten spisovatel, který se zřekl pravdy ve jménu představ vzdálených literatuře. Lid vše vidí, vše pochopi z narážky, a spisovateli, ať je jakkoli nadaný, neodpustí ani lež, 'ani klam.. . Čtenář je přesvědčen, že každý skutečný spisovatel je zároveň bojovník za pravdu, spravedlnost a rozum a zeje ochoten přinést sebevětší oběť ve jménu vítězství svých ideji." Jak si pozorný čtenář jistě všiml, sovětské zřízeni netrvá čtyřicet let, jak je uvedeno v citátu, nýbrž už bezmála sedmdesát roků. Je to totiž úryvek z článku Konstantina Paustovského Myšlenky nesporné a sporné, otištěného u příležitosti 3. sjezdu sovětských spisovatelů v roce 1959. Vybral jsem ho, aby bylo zřejmé, jak jsou problémy sovětské literatury a v širším smyslu celé kultury a duchovního života opravdu pořád stejné, jak se 0 nich v dobách „tání" píše, ale nikdy se nic nevyřeší, s ničím se nepohne. Je to snad náhoda nebo nějaké spiknuti zlých sil byrokracie? Kdyby Paustovskij žil, mohl by svůj článek uveřejnit i dnes a jeho kritika nedostatků by byla stejné naléhavá a aktuální jako před třiceti lety. Smutno je na tomto světě, pánové . . . *
*
*
Všechny ty stesky na zamlčování pravdy, na falešný optimismus a na zkreslováni mravního stavu společnosti akl. se až nápadně podobají tomu, co znělo už na 2. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1956. Ukazuje se, žc stačí, aby stisk moci jen trochu povolil a spisovatelé kterékoli socialistické země hodní toho jména se střemhlav vrhají na stejné překážky, proti stejným „stvůrám byrokracie" a kladou i stejné požadavky svobody, pravdy a humanismu. Před třiceti lety skromný a plachý Jaroslav Seifert vášnivé oslovil spisovatele, když se začali přiznávat, žc nepsali pravdu: „Psali nebo nepsali? Dobrovolné či nedobrovolně? Ochotně či neochotně? Bez nadšení či s vřelým souhlasem? . . . Smlči-li pravdu kdokolijiný, může to být taktický manévr. Smlčí-li pravdu spisovatel, lže." Českoslovenští spisovatelé už tehdy určili slovy Dominika Tatarky 1 důvod svého selhání: démon souhlasu způsobil, že neviděli vlastníma očima, nesoudili vlastním svědomím, přestali proto být svědomím národa, zaštítili sc ne-svčdomím a stali se státními spisovateli. Je zřejmě specifikou socialistických spisovatelů, že se uprostřed tvůrčí cesty zastaví a přiznávají sc čtenáři, že nemluvili úplnou pravdu a že chodili nevšímavě koleni jeho bolestí (parafrázuju slova J. Seiferta). Zvláštní paradox: je to specifika právě těch spisovatelů, kteří se honosí tím, že ovládají jedině správnou metodu sociaistického realismu, která umožňuje pravdivě zobrazit skutečnost, a ješté k tomu v jejím revolučním vývoji! Bůhsuď, jak to bylo s tou zázračnou metodou, ale zdá se, že byla spisovatelům na nic, když právě tu ošemetnou pravdu jim neodhalila, ba naopak je přiměla zamlčovat vzmáhající se zlo a mravní devastaci. Jádro pudla zřejmě nebude v žádné spásonosné metodě, která je už desetiletí oficiálně vyhlašována za závaznou pro každého socialistického tvůrce, ale v něčem docela jiném: v talentu a vjeho samozřejmé odpovědnosti vlastnímu svědomí. Vždyť právě ta díla, jež byla z této metody vylučována, se pojednou prohlašuji za klasické výkony ruské literatury (dilo Achmatovové, Zoščenka a Pasternaka). Zlomyslnost náhody způsobila, že právě v době, kdy sovětští spisovatelé do celého světa vyhlašovali, že smlčovali pravdu, nadepsal časopis Kmen úvodník o významu „tvůrčích impulsů XXVII. sjezdu KSSS" pro literaturu — „Umčni životni pravdy"! A ještě krutější žert provedla ironie dějin státnímu básníkovi J. Peterkovi. Asi týden po sovětském spisovatelském sjezdu vydal brožurku Teoretické otázky rozvoje socialistického realismu, v níž přesně podle osvědčeného způsobu „starého myšlení" opírá své vývody o autoritu momentálně nejvyšši — tu máš, čerte, kropáč — o Konstantina Černénka, vedle Brežnčva zosobněni odsuzované společenské stagnace! Přísloví o těch, co musí být papežštějši než papež, padne na současnou garnituru českých tzv. angažovaných spisovatelů jako ušité. V Kremelském paláci nikoho tato pochybná metoda nezajímala, ačkoli dřiv patřilo k dobrému tónu zapřísahat se na veřejných fórech věrností jejím požadavkům, ale malý český člověk, aby se osvědčil, hájí tento odiózni výdobytek sovětské literární teorie, káraje zároveň polské a maďarské spisovatele za „ošidnou tendenci" odkázat ho do minulosti. Dnes patrně ani sovětští spisovatelé nepovažuji tenhle problém, na rozdíl od J. Peterky a jeho znormalizovaných kolegů, za podstatný a jde jim o něco mnohem vážnějšího. Místo pojmů, jimiž kdysi nejvěrnějši pomocnici strany mávali, jako ideovost, stranickost, socialistický realismus atd. zněly v sále docela jiné pojmy, např. důstojnost člověka, svědomí spisovatele, lidskost, duchovni život, kulturnost, pocit tragiky života apod. Duch sjezdu byl neobvykle kritický a staří funkcionářští harcovnici si na to trpce stěžovali, ale přitom ovšem souhlasili s tim, že kritizovat se má — jenže se nesmi zacházet příliš daleko. Jeden z nich, An. Ivanov, měl
66
shrnující referát v sekci prózy. Udivilo ho pry. s jakým emocionálním patosem někteří lide osočuji šmahem sovětskou literaturu, s výjimkou několika ,,uznaných" autoru. V přátelském kruhu po zasedaní pry mu jeden zahraniční přítel řekl, že „měl chuť vstat a říci pár slov na obranu sovětské literatury". V te souvislosti připomněl slova jednoho československého spisovatele, že „nenacházi-li náš současník v dílech československých spisovatelů odpověď na své otázky, obraci se k nejpravdivější (í), moudré a odvážné (!) sovětské próze, a četba děl sovětských spisovatelů mu dává naději, že dojde k zlepšeni a přesvědčuje ho, že definitivně zvítězí spravedlnost". Uvedení těchto slouhovsky vlezlých slov v daných souvislostech je jistě příznačné: sovětští staromilci už se mohou opřít jen o sve věrné československé kolegy! Není pochyb, žc současna čs. kulturní politika cítí v jednání sovětských spisovatelů nebezpečí a větři v duchu sjezdu strašáka „disidentstvi"; udělá jistě všechno, aby ze sovětského ,,obrodného procesu" proniklo k nám co nejméně. Nebude asi daleko od pravdy fáma, že naše delegace se vrátila z Moskvy vyděšena a přesvědčená, že tam vládla atmosféra roku 1967 u nás, kterou ovšem „už nikdy nepřipustíme". *
$
*
Navenek, v usneseních, se nic velkolepě revolučního neobjevilo. Jenom v ústředním výboru budou icď zasedat i autoři s vynikající pověsti nejen uměleckou, ale i občanskou, jako je Bulat Okudžava, B. Achmadulinová, V. Kondratjev aj., kteří ani nebyli zvoleni za delegáty sjezdu. Ve výzvě k spisovatelům celého světa se opět otřepanými frázemi, politickou hantýrkou volá po jednotě kultury, jež je povolána usilovat o porozuměni mezi národy v zájmu zachováni míru. Ale zůstává ovšem jen u slov, konkrétní důsledky tohoto požadavku jednoty kultury nevidět: žádný zájem o situaci spisovatelů v „bratrských" zemích ochraňovaných Sbvětským svazem. Tady je pořád ještě lip nevidět, neslyšet a mlčet. Až přijde čas, kolik ruských spisovatelů si bude zase sypat popel na hlavu za to, že zavírali oči před nepříjemnou skutečností? Zatím se neozval žádný vrchnostenský okřik ani při hodnoceni sjezdu a jeho výsledků, jenom staří konformisté (S. Michalkov, I. Abašidze aj.) opatrné kárají blíže neurčené diskusní příspěvky pro jejich „patos" nebo „negováni všeho", ale ovšemže souhlasí s tím, že je nutné změnit od základu takřka všechno. Litgazeta v článku „Čas obnovy" konstatuje, že diskuse o závěrech sjezdu a o problémech na něm projednávaných neutichá. Ve spisovatelských kruzích a zvláště mezi inteligenci se debatuje prý vášnivě dál. „Proč? Ale protože to byl neobvyklý sjezd,jenž se v mnoha ohledech lišil od těch předešlých," vysvětluje redakce. Otevřeně se podle ní hovořilo jak o knihách už vyšlých, tak o těch, „které zatím překonávají odpor přestrašenců a ouřadů a k čtenáři se teprve probíjejí"! Vedle dobrých tradic je dost toho nedobrého/čeho se literatura musi zřici, ještě např. nepřestal tlak polopravdy, o niž hovořil G. Baklanov. Je ovšem příznačné pro sovětské poměry, žc takto píše dnes časopis, v jehož čele je stále týž AI. Čakovskij, který mu šéfoval i v „atmosféře lži", kdy přeochotně vystupoval proti všemu poněkud neortodoxnímu, co chtělo pohnout stojatými vodami. Dnes poskytuje Litgazeta své stránky polemikám, jejichž tón a „patos" by byl ještě před krátkým časem nemyslitelný. Tak VI. Krupin, když odpovídá na výtky jedné kritičky, žc autoři jeho generace nemají dost občanské odpovědnosti a ženou se jen za laciným úspěchem, drze namítá (ještě před sjezdem): Kdo nás k občanské odpovědnosti vychovával? Ze jsme šiji přesto zachovali, je přímo zázrak. Vždyť „během naší školní docházky se třikrát přepisovaly učebnice dějepisu, a neopravoval se ovšem jejich styl, přehodnocovaly se celě epochy. Končil jsem desátou třídu i' době, kdy zkouška z dějepisu byla vůbec zrušena... Jako mladý žurnalista jsem pranýřoval předsedy kolchozů za malou lásku ke královně polt a ředitele lesních správ za to, že nechtěli kácet celé lesní plochy. Jeseň in byl bez skrupulí přepisován, Dosto jevskij byl buržoazni monarchista a reakcíonář, .. Mnoho z nás začínajících zachránili autoři válečné generace (Abramov, Astafjev, By kov, Zalygin, Těndrjakov,.. ). Snaží-li se spisovatel rychle obsloužit politické, ekonomické a sociální ideje — co je to za spisovatele, to je obsluhovatel! Spisovatelovou věci je duše člověka, jenom na ní záleží. Literatura také produkuje myšlenky, a mluvíme-li dnes tak hlasitě o zkáze přírody, o úpadku rodiny, tlaku techniky, ztrátě národní hrdosti, náporu masové kultury, maji na tom vinu i spisovatelé. Co je lepši, svoboda nebo otroctví? Samozřejmě svoboda, řekne každý. Co dělá spisovatele svobodným? Jeho tvorba. A lezávisi-li tvorba na uveřejněni, musí-li autor souhlasit s tím, že bude psát, Jak aby to prošlo', pak je to nejskutečnější otroctví. Jeden souhlas odepře, ale pět dalších úslužně přiskočí a podřídí se." Divadelní kritička N. Velechovová v stranickém (!) časopise Sovětskaja kultura ostře napadá ty, Kdo zakazovali vydávání knih, uváděni her a filmů a pořádání výstav. Podle ni není jejich vina jenom v tom, žc zakazovali: „oni se hrubě vměšovali do tvorby umělce, zbavovali ho originality, nutili ho k tomu, aby svou tvorbu ochuzoval, zprimitivňoval a znehodnocoval. A to je snad pro umělce nejhorší a nejstrašnější neštěstí, které je dnes nutné z praxe definitivně vymýtit. Je na čase, aby se skoncovalo se vším, co bráni umělci projevit samostatnost, vyjádřit svůj vztah, svůj názor, své osobní mínění. Osobni světový názor byl často zaměňován za banální pravdy a dogmata To všechno vede ke ztrátě osobnosti a s tou mizí i všechno neobvyklé a mimořádné. „Oslabení důvěry k samostatnosti umělce a spisovatele má za následek růst počtu takových služebních funkcí, jako je redaktor," konstatuje N. Velechovová. Redaktor ví zřejmě lépe, co se smi, co je pravda a co prospívá společnosti, než nejlepši spisovatel, když má právo zasahovat do jeho rukopisů a ovlivňovat i jeho tvůrčí proces. V další části článku pak autorka vysoko oceňuje poezii A. Achmatovové a N. Gumiljova, kteří prý vstoupili do našeho století jako by už byli toužebně očekáváni. Naše století potřebuje jejich hudbu, jejich cit pro krásu, jejich názor na život jako na zázrak, ať se jejich osobní život potom vyvinul jakkoli. Fakt, že se nyní tiskne Gumiljov, názorné svědčí o tom, jaké duchovni hodnoty jsou dnes ve společnosti prosazovány. „Ubývání osobního názoru znamená ubýváni osobnosti. S tím narůstá demagogie, tento domněle spo lečný, domněle o bjektivn i n ázor, který n epotřebuje uměn i: je vyjádřen na plaká tech. Člověk, jenž vyjadřuje
67
tento — niti a zároveň jakoby všeobecný — názor, si nemůže stěžovat, že mu někdo zakazuje mluvit, jenomže takový ělověk nemluví za sebe, ten pouze předává myšlenky zrozené mimo jeho hlavu ... Spisovatel, je-H to skutečný umělec, ví víc než obyčejný člověk, a to mu dává právo být bezohledně upřímný a odvážný. Spisovatel dlouho seděl poslušně ve škamnech. Teď se to musí od základu změnit." Ale jak té zmčny dosáhnout? Jak zajistit uméni skutečnou svobodu a individualitě samozřejmé právo na nekonformni projev? Je naivní spoléhat jen na stále větší mocenskou shovívavost a věřit v trvalou blahodárnost „osvíceného" řízení kultury. Kořen zla je hluboký, byrokracie a výsady jsou neoddělitelné spjaty, jsou rodné sestry zrozené týmž systémem nekontrolovatelné moci. Svoboda je nedělitelná, nemůže být skupinovým privilegiem. Ani umělec proto nebude mít svobodu, nebude-li ji mít každý občan. A to už se ocitáme oběma nohama v politice, u občanských práv atd. Od zdi nářků je pak nutné vstoupit na toto teritorium, jenže tam — jak známo — j e to značné nebezpečné: hic sunt leones, zde jsou lvi. Ve vzrušených debatách sovětských spisovatelů však jako by se užuž proklubávalo protietatistické vědomi, poznání, že je rozdíl sloužit státu či sloužit společnosti a člověku, poznáni, že spisovatel má reflektovat především „lidskou situaci", že jeho „věcí" je lidská duše a žc jediným „cenzorem" je mu jeho svědomí, odpovědnost k vlastnímu talentu. Jako by se v těchto sporech zvolna probouzel smysl pro lidskou důstojnost a osobni integritu i v sovětské společnosti, pro kterou tyto politické, duchovní a mravní kvality byly dosud prakticky neznámé. Bude tento proces osvobozováni jedince a proces občanské emancipace společnosti pokračovat nebo bude zase po čase „zaťat"? Toť otázka, na jejímž zodpovězeni do velké míry závisí po mém soudu i budoucnost naši kultury. (Otištěno bez védorní autora.)
KVĚTOSLAV CHVATÍK
Ponorná řeka K úmrtí Vratislava Effenbergera a osudům českého surrealismu Když na podzim roku 1966 zemřel v Paříži André Breton, vyšeljedcn z nejzasvčccnčjších portrétů zakladatele francouzského surrealismu v pražských Literárních novinách. A to navzdory tomu, že po roce 1948 nesměla být v Praze vydána žádná jeho kniha; nekrolog napsal tehdejší pražské literární veřejnosti neznámý V. EíTcnberger. André Breton navštívil Prahu již roku 1935, přednesl ve velké posluchárně Karlovy univerzity přednášku „Co je surrealismus", ve středisku pražských výtvarníků „Mánes" přednášel na téma „Surrealismus a malířství", účastnil se založení pražské „Surrealistické skupiny" reprezentované Vítězslavem Nezvalem a Karlem Tcigem, a vydal v Praze „Bulletin international du surréalisme", v nčmž označil pražské surrealisty za své „nejbližší spolupracovníky a přátele". Tehdy vyšly české překlady Bretonových „Spojitých nádob" a „Natlji", Eluardovy „Veřejné růže", Nezvalovy sbírky „Žena v množném čísle" a „Absolutní hrobař", monografie o malířském díle Štýrského a Toyen; surrealismus patřil spolu s rodícím se existencialismem k hlavním proudům české avantgardy před druhou světovou válkou. Když na prahu války Nezval „Surrealistickou skupinu" opustil, vydal Teige brožuru „Surrealismus proti proudu4' (1938), v niž odsoudil sovětskou kulturní politiku, potírající avantgardu v Moskvě stejně jako Hitler „zvrhlé uměni" v Berlině. Po válce nebyla Teigova situace v Praze snadná, a když roku 1951 zemřel uprostřed pomlouvačné kampaně vedené proti němu v komunistickém tisku, vzdal Breton v Paříži čest jeho památce. Smrtí Teigovou však historie pražského surrealismu nekonči. Za války vyrostla v Praze nová generace mladých básníků a výtvarníků, pro něž se stal surrealismus východiskem z dusné atmosféry nacistické okupace. Mluvčím této nové generace se stal teoretik a básník Vratislav Effenberger. * * *
68
Za mého dětství na Moravě patříval jeden z prvních školních výletů ponorné řece Punkvě; tato na povrchu nenápadná, všední řeka pojednou mizela v podzemí, kde vytvářela labyrint jeskyni, podzemních jezer a krápníkových siní, ozářených barevnými reflektory. Podobný dojem úžasu jsem zažil, když jsem v polovině padesátých let poprvé navštívil Effenbergerúv byt na Smíchovč. V šedivé průmyslové pražské předměstské čtvrti, v tradičním činžovním domě s chátrající fasádou jsem se setkal s netušenými poklady. Zatím co v knihkupeckých výlohách a výstavních síních tehdejší Prahy vládl ještě neomezeně bezbarvý socialistický realismus, zde byly nashromážděny na stěnách soukromého bytu pravé poklady moderního uměni. Viděl jsem zde první surrealistické objekty, fotokoláže K. Teiga, obrazy J. Istlera, V. Tikala a M. Medka, fotografie E. Medkové a grafiky L. Fáry a J. Kotíka (s některými z těchto děl jsem se po letech setkal v museích v Bochumu a Essenu), četl jsem verše Z. Havlíčka, K. Hynka a později texty P. Krále, M. Nápravnika, V. Linhartové, St. Dvorského, R. Erbena a filozofa Ivana Svitáka, autorů, kteří se vymykali šabloně tehdejšího oficiálního uméni, ale i poetice klasického surrealismu. Hledali dál, hledali nový výraz pro skutečnost, kterou nebylo možno vtěsnat do hranic tehdejších ideologických klišé a prožívali zkušenost černého humoru a divadla absurdity. Dlouho před dnešním výrazným rozdělením české kultury na oficiální a neoficiální sféry tvořili nekompromisně v souladu se svým osobním viděním světa, jen pro úzký okruh přátel, za cenu rezignace na veřejnou publicitu. Zaujal mne tehdy nejvíce Zbyněk Havlíček, v jehož dodnes nepublikovaném básnickém dile spatřuji vrchol českého poválečného surrealismu a jeho opojné, sexuálně motivované básnické metaforické bohatosti. A ovšem Vratislav Effenberger, hlava a iniciátor
českeho surrealistického střediska. Uchvacoval mne jednotou protikladu, jež ztělesňoval ve sve osobnosti: krajní romantismus básnické myšlenky, který ho činil věčným cizincem v Praze „reálného" socialismu, se pojil s racionální systematičností, houževnatosti a vytrvalosti v realizaci sebefantastičtějšich záměru. Říkali jsme mu žertem „systematik fantastična" a obdivovali jsme jeho schopnost pracovat soustředěně téměř pul století bez naděje na realizaci díla, čítajiciho na sklonku jeho života na deset tisíc stran nevydaných rukopisů. Věděl, že nejsem stoupencem surrealismu, že můj obdiv patří českému poetismu dvacátých let a že teoreticky patřím mezi žáky pražské strukturální estetiky. Nevěřil v možnost objektivní vědy o uměni a pěstoval svou programovou skupinovou poetiku s tvrdošíjností, kterou jsem považoval mnohdy za sektářskou, ale respektoval mé právo na odlišné míněni. Voltairovo „Pane, nesdílím váš názor, ale budu vždy bojovat o to, abyste měl právo jej svobodné vyslovit," našlo v našem vztahu jedno z nejkrásnejšich naplněni. Hádali jsme se často dlouho do noci v jeho pracovně, plné surrealistických objektů, koláží, mezi stěnami, obloženými knihami až do stropu, uspořádanými s německou systematičnosti podle jednotlivých témat, ale rozcházeli jsme se za svítáni obohaceni o nová hlediska, o nové poznání, nová přátelství. Došlo i k pokusu o sblíženi s jiným střediskem pražské neoficiální tvorby, s tzv. okruhem Kolářovým, jenž pokračoval v rozvíjení podnětů válečné Skupiny 42, avšak tato v podstatě existenciálni filozofie a tzv. konkrétní poezie mohla těžko najit společný jazyk s poetikou neosurrealismu. *i>
x-j»
<(•»
Effenberger vystudoval po válce dějiny uměni a chemii na Karlově univerzitě v Praze; jen krátce — v letech 1946-50 a 1968-70 — mohl být zaměstnán ve Filmovém a ve Filozofickém ústavu. Patnáct let mezi těmito záblesky svobody se živil v chemickém průmyslu a po invazi 1968 jako nočni hlídač na stavbě. Od počátku padesátých let se účastnil redakce incditních sborníků „Znamení zvérokruhu" (deset svazků) a v letech 1953-1962 redigoval pět svazků „Objektů"; tento první pražský poválečný „samizdat" byl krásně vázán a přepychové vybaven fotografiemi obrazů a grafik. Je to dnes nedocenitelný dokument lidské potřeby duchovni svobody a uměleckého hledání z doby tíživého stalinského dogmatismu, kdy byli lidé pro odňšný umělecký či filozofický názor pronásledováni, vězněni i popravováni. Effenberger psal po celý život poezii, divadelní a filmové scénáře, ale v Praze nedošlo nikdy k jejich vydání. Jen v druhé polovině šedesátých let se podařilo pražskému surrealistickému okruhu uspořádat několik diskusních večerů, přednášek a netradičních výstav — „Symboly obludnosti" (1966), „Princip slasti" (1968) i několik individuálních výstav koláží Karla Teiga, malířského díla Štýrského a Toyen, V. Tikala, J. Istlera, M. Medka, E. Medkové, J. Koblasy aj. V roce 1969 došlo v rychlém sledu k realizaci dvou knih teoretických esejů V. Effenbergera, „Realita a poezie" a „Výtvarné projevy surrealismu". — Roku 1966 vyšel první svazek třisvazkového souboru díla Karla Teíga, který jsem připravil k vydáni spolu s Effenbergerem, Kalivodou a Brabcem. Ladislav Novomeský přivítal tento svazek velkým článkem v Literárních novinách „ . . . takový Teige". (Novo-
meský byl předválečný slovensky komunista, blízky přítel Husákův, s nímž byl i v padesátých letech vězněn; po nástupu Husáka k moci byl kanonizovan jako klasik socialistické literatury, jeho článek o Karlu Teigovi z jeho Spisů zmizel, . .). Druhy svazek Tei™ gova díla byl již vytištěn, ale po obratu kulturní politiky v roce 1969 byl zničen. (Eltenherger dokončil krátce před smrti edici Teigova díla a rukopis třetího svazkuje nyní uložen v knihovně kostnické univerzity v NSR). Pro surrealisty a Vratislava Effenbergera nastalo v Praze po sovětské invazi 1968 nové období policejního šikanováni a soustavného umlčováni. Básník Jaroslav Seifert, nositel Nobelovy ceny za literaturu, vzpomíná ve svých pamětech „Všecky krásy světa" obsáhle a s vděčnosti na svého přítele Karla Teiga, i když sám ve třicátých letech nepatřil mezi surrealisty a směřoval k čisté písňové lyrice. To nebylo dobře možné vypustit ani v pražském vydání Seifertových paměti, neboť Teige je tam vzpomínán mnohokrát. Zato se pražská redakce nestyděla vypustit celý závěr kapitoly „Smíchovský dansc macabrc", v níž Seifert píše o Teigově smrti a o sebevraždě dvou žen, s nimiž Teige žil: „Její smrti ustal tento truchlivý tanec smrti, o kterém veřejnost se mnoho nedozvěděla „dik" opatřením, která následovala po Teigově smrti. — S jakým krásným a neobyčejným člověkem i umělcem jsme tu žili! Jaké to sily vyzařovala jeho bohatá osobnost! — V obřadní síni při Teigově pohřbu bylo téměř prázdno. Bylo tam jen několik jeho mladých přátel, které jsem tehdy ještě neznal. —• Z přátel a známých naší generace — byla to generace Teigova a nikoliv Wolkerova, jak se již vžilo — nebyl tam žádný, Stáli jsme sami s věrným malířem Muzikou za prázd nými židlemi." (České vydání, Kolín n. R„ Index, 1981, s. 450). Toto místo bylo tedy nutno v pražském vydáni zcenzurovat, stejně jako jméno Vratislava Effenbergera, na jehož dopis se Seifert úvodem kapitoly dovolává; jednoho z oněch „mladých přátel Teigových", kteří se nebáli jít na jeho pohřeb a nebáli se jít jeho cestou. Od počátku 70. let vedl pražský surrealismus i Vratislav EíTenberger opět svoji ponornou existenci. Jeho rukopisy vytvořily zatím celou knihovnu, v níž vedle teoretických a programových esejů stojí monografie o malíři „cclniku" Rousseauovi (ta jediná se dočkala v 60. letech dvojího vydáni), o Frcudovi, o Bretonovi a Teigovi, o Bauhausu a Salvatoru Dalim, o českých výtvarnících Štýrském a Toycn, Mikuláši Medkovi, Havlíčkovi a monografie o Osvobozeném divadle Voskovce a Wericha, zajímavém lyrickém protipólu epického divadla Bcrtolta Brechta. — Před smrti se EíTenberger dočkal pouze knižního vydání čtyř svých scénářů pod názvem „Surovost života a cynismus fantazie". Kniha vyšla česky roku 1984 — v nakladatelství „68 Publishers" v kanadském Torontu, které vede Josef Škvorecký. Tento vedle Milana Kundery nejvýznamnéjší současný český prozaik patřil ostatně již v Praze k oněm nemnoha „nesurrcalistickým" autorům, jejichž literárního díla si Effenberger neobyčejně vážil. * * *
Osudy poválečného surrealismu v Praze jsou vskutku nadreálné. Již dvakrát — v letech 1948 a 1969 — bylo připraveno české vydání Bretonovy „Nadji" a Nadeauových „Dějin surrealismu", ale zničující krok dějin byl vždy rychlejší než práce českých tiskáren.
69
Aic myšlenky svobody fantazie, svobody uměleckeho hledáni, sublimace podvědomé lidské touhy po plností života v básni a v obraze, zdá se, nelze vyhladit násilím; skryjí se do podzemí jako ponorná reka a vytvářejí tam nové poklady vidéní a cítěni, tím intenzivnější, čím intenzivnější je vnější represe. Snad právě tato vnější nepřízeň poměru prodloužila životnost surrealistických projevů v Praze i do doby, kdy jinde byl již vystřídán dalšími myšlenkovými a uměleckými proudy. I tyto proudy měly a mají v Praze své stou-
pence a pražští autoři jsou s nimi obeznámeni, avšak zvláštní situace se zdá akcentovat právě aktualitu vzpoury podvědomí, černého humoru a reálné absurdity. Smrt Vratislava Effenbergera 10. srpna 1986 je těžkou ztrátou pro českou neoficiální kulturu — ale živá tvorba pokračuje a Effenbergerovo dílo čeká teprve na své objeveni a kritické zhodnocení v evropských souvislostech. Konstanz, záři 1986
ELIE WIESEL laureát Nobelovy ceny míru 1986 Nositelem Nobelovy mírové ceny za rok 1986 se v říjnu stal z rozhodnutí výboru norského parlamentu 581etý spisovatel a filozof Elie WieselJakožto,jedna z nejvýznačnějšich duchovních postav naší doby44, a to za svou činnost „na obžalobu násilí, nenávisti a rasismu44. Elie Wiesel se narodil ve městě Sigetu v sovétskorumunském pohraničí. O velikonocích roku 1944 nacisté odvlekli všechno židovské obyvatelstvo města. Elie Wiesel zažil zavražděni otce, matky a sestry, ale jako jeden z mála se dočkal konce války. S jinými sirotky se dostal do Paříže, kde za pomoci stipendia od francouzské vlády vystudoval na Sorbonné. Rozhodl se, že vypíše vyhubení miliónů lidí vinných jen svým židovským původem. „Zasvětil jsem život památce, paměti,44 prohlásil Wiesel po zprávě o udělení ceny. „Dnes jsou ve světě každý den pošlapávána lidská práva národů i jednotlivců. Zapomínat je odsouzeníhodné." Elie Wiesel se v rocc 1960 odstěhoval z Paříže do New Yorku. Mezi jeho 29 knihami nejvetši ohlas — a náklad miliónu výtisků — si vysloužily pamětí nazvané „Noc". Napsal i řadu románů a množství esejů na náboženská a filozofická témata. Nobelova mírová cena letos ctí človčka, který z utrpení lidí ve vyhlazovacích táborech načerpal inspiraci pro křížové taženi „na obranu všech utlačovaných, všech ras a národů". Uveřejňujeme překlad kapitoly „Hodinky" z francouzského vydáni Wieselovy knihy „Entre deux soleils" (Mezi dvěma slunci44), která vyšla roku 1970. Pamatuji se, že jsem k svátku Bar mieva dostal krásně zlatě hodinky. Byl to běžný dárek, jaký chlapci dostávali, aby jim připomínal, že od tohoto okamžiku jsou považováni za odpovědné za své skutky před tórou a nadčasovými zákony, které jsou t> ní obsaženy. Nebylo mi ale dopřáno, abych si dárek směl ponechat. Ještě téhož dne jsem se s nim musel rozloučit: mé rodné město posedlé nacionalistickou vypinavostí vyhánělo ze svého středu všechny židy, do posledního. Když se nás zbavilo, samolibí místní představitelé jásali, že v jejich ulicích už nikdo nikdy nespatří žádný kaftan. Místní deník učinil tečku za tím vším: nyní se už nikdo nebude muset za své rodiště stydět. Bylo to na konci dubna 1944. Toho dne se po probdělé noci změnilo ghetto hned za rozbřesku v rozkopaný hřbitov a jeho obyvatelé r hrobníky. Všichni kopali na dvorech, v zahradách, ve sklepech. Chvatně ukrývali vše, co z našeho po celé generace shromažďovaného majetku mělo nějakou cenu, výsledky a plody úsilí celých desítiletí. Shrbený a nemluvný otec ryl za stodolou, aby se postaral o šperky a cenné věci. Kousek od něho seděla na bobku matka a zahrabávala stříbrně svícny, které vždy rozsvěcela v předvečer sabatu, a tlumeně vzlykala. Uhýbaljsem před jejím pohledem. Sestry kopaly u sklepa. Cipora, nejmladší, dala stejně jako já přednost zahradě. Odmítala moji pomoc a se zarputilou tváři se potýkala s lopatou. Co chtěla ukrýt? Hračky, školní sešity. Měl jsem jenom hodinky. Jedině na nich mi záleželo. Abych je zachránil, schoval jsem je do temné a hluboké jámy na tři kroky od zídky, pod topolem, jehož silné a hustě větve mohly poskytovat bezpečný úkryt. Všichni jsme věřili, že se k našim ukrytým pokladům vrátíme. Až budeme zpátky, země nám je vydá. Bude je střežit do doby, než skončí naše souženi. Ve své bezelstnostijsme ovšem nepředpokládali, žeještě téhož večera, dřív než poslední vlak stačil opustit nádraží, se zdivočelá smečka našich dobře informovaných někdejších přátel a sousedů vrhne na naše velké otevřené domy v ghettu jako na kořist vydanou napospas jejich choutkám a že v nich nezůstane kámen na kameni. Když jsem se o dvacet let později vrátil do rodného města, stanul jsem uprostřed noci v naší zahradě a vzpomněl si na svůj prvn i a zároveň poslední dárek, který jsem dostal od rodičů. Přepadla mne pochopitelně nevysvětlitelná a nepřekonatelná touha je uvidět a přesvědčit se, zda jsou stále na svém místě, zda dokázaly navzdory všem pravidlům a pravděpodobnostem přežit, aniž by stejně jako já věděly proč a jak Zvědavost se změnila v posedlost. Nevzpomněljsem si na otcovo stříbro ani na matčiny svícny. Na tomto místě měly pro mne smysl jedině moje hodinky. V tu ch vílí měl pro mne cenu pouze jejich tikot. V zahradějsem se vyznal bez potíži, třebaže byla tma. Byljsem znova chlapec po Bar mieva. Táž stodola,
70
zídka, tyž strom. Nic se tu nezměnilo. Nap ra voje cesta k domu rabína ze Slot vina. Rabi se proměn il: h o ři ci k eř do ho ře l, strávil s e. Co asi ukrvl v den odjez du? Rituální šal? Posvátné řemínky zděděné po svem slavném předch ú dci ra b i m M ejrlovi z P řenn <šlu? Ne, tyto po k la dy u rč itě n ika m n esch o va val. I" j a l s i \ 'šech /1 o s s ebou, protože věřil, že jemu i jeho žákům poskytnou ochranu. Zazraěny rabín se zmýlil Ale na něho teď nemysli, alespoň teď ne. Mysli na hodinky. Třeba to všechno přežily. Ještě tři kroky vpravo a dva dopředu. Místo jsem poznal. Jsem podvědomě připraven opakovat někdejší pohyby. Padám na kolena. Jak hledat dal? Ve stodole býval rýč a dveře zamčené nejsou. Budu-li ale šatrat ve tmě, risk i{ji, ž e spící lid i v domě n' leká m n ěja kým neopatrným pohybem: budou mne považovat za pobudu, za zloděje, zavolají policii, budou mě chtít zabit. Co se dá dělat. Obejdu se bez lopaty. 1 bez jiného nástroje. Pomohu si rukama a nehty. Není to lehké. Půda je zatvrdlá, tuhá, klade odpor, jako by ji někdo pověřil střežit tajemství. Ale já ji zkrotím, přemohli ji. Horečnatě a zuřivě vyhrabávaní hlínu rukama, necítím chlad ani unavu, ani bolest. Sedřeljsem si kůži, zase. Nevad i. Pokračuji dál. Nehty postupují centimetr po centimetru, prsty se mi prolamuji, když je tlačím vpřed, jejich úsilí prolíná celou mou bytosti. Otvor se prohlubuje jenom zvolna. Musím zrychlit. Čelem se už dotýkám hlíny. Už to bude. Polévá mne studený, úzkostný pot, šílím. Rychleji, říkám si, rychleji. Pro hrabu tu postupně všechno, ale budu vědět. Nic mne nezastaví, ani neodradí. Vy dním až do rozedněni, i kdybych měl umřít strachem, protože potom budu mít jistotu. Kolik už je asi hodin? Jak tu jsem dlouho? Pět minut? Pět hodin ? Jsem tu dvacet let. Na celém tom čase ležela noc. Snažil jsem se vyprostit ze země nikoli předmět, ale čas, duši a paměť celého období. Nic nebylo pro mne dulezitejsi a natehavejsi. Náhle jsem se začal třást. Jako by mnou projelo uštknutí. Prsty narazily na něco tvrdého, hranatého. Tak přece jsem nehledal mamě. Všechno se se mnou začíná točit, ztrácím půdu pod nohama. Musím se napřímit, abych popadl dech. Shýbám se ke krabičce, opatrně a láskyplně ji vyjímám z jejího hrobu. Náhle svírám v dlani poslední památku, jediné znamení toho, co jsem miloval, co jsem byl. Vnitřní hlas mi říká: neotvírej ji, určitě je prázdná, zahoď ji a odejdi. Neposlouchám. Není možné to vrátit. Potřeboval jsem jistotu. Jak<>ukoli jistotu. Lehce jsem stiskl víčko a pouzdro se otevřelo. Musil jsem ztlumit výkřik: hodinky jsou uvnitř. Škrtám zápalkou, rychle. Druhou. Třesu se. Konečně je mohu krátce zahlédnout mezi dvěmci výdechy. Zoufalství: to že je můj dárek? Moje chlouba? Má minulost? Tato odpudivá věc, k nerozeznání, pokrytá špínou a zrezivělá, hemžící se červy? Dlouho se upřeně na ně dívám, zklamaně jako při zrazené lásce; tělo si uvědomuje únavu. Ptám se sám sebe, co mám dělat. Zlobím se, že jsem podlehl zvědavosti, ale potom zklamání vystřídala lítost. Také hodinky přežily válku a holocaust, dokonce holocaust hodinek přežily. Svým způsobem byly jako někdo, kdo vydržel, jako navrácenec pokořený ranami a mrtvými vzpomínkami. V tom okamžiku jsem pocítil touhu pozdvihnout je, špinavě, tak jak byly, ke rtům, přitisknout je k sobě a v pláči je utěšit, jako by byly živá bytost, nemocný přítel, jenž po návratu zdaleka potřebuje pozornou péči a především odpočinutí. Dotýkám se jich, hýčkám je. Zaplavila mne náhle vlna soucitu s nimi, zvláštní vděčnost. Vždyť lidé, o nichž jsem myslil, že neumřou — moji učitelé, přátelé, moji průvodci — mne opustili, pohltila je poličská mlha. Zatímco tato věc beze jména a bez dechu je přežila, aby mne smířila se mnou, aby mohlo pokračovat mé dětství, zatoužil jsem rozmlouvat s nimi, otevřít se jim. Vyprávět jim o své dobrodružně cestě a naopak si vyslechnout, co prožily ony: co se tu událo za mé nepřítomnosti? Kdo první obsadil můj dům? Kdo první spal v mé posteli? Ne, raději ne. Odložme důvěrností na jindy, jinam. Do Paříže, New Yorku, Jeruzaléma. Nejprve je svěřím rukám nejlepšího zlatníka nebo hodináře na světě, aby znovu získaly svůj lesk, svoji někdejší paměť. Bylo už k ránu. Začínaly prosvitat ranní červánky. Musím co nejrychleji odejít. Ncijemníci se každou chvíli vzbudí, půjdou ke studni pro vodu. Není už možné ztrácet čas. Schovaljsem hodinky do kapsy a vyšel ze zahrady. Prošel jsem do dvora. U chodby zaštěkl pes, ale okamžitě se utišil. Poznal, že nejsem zloděj. Ze jsem všechno, jenom ne zloděj. Otevřeljsem vrátka a byl už na ulici, když se mne zmocnila krutá výčitka: právě jsem se poprvé dopustil krádeže. Obrátil jsem se, prošel dvorem a zahradou a znova poklekl jako o svátku Jom kipur pod topolem. S pokojem v duši, s únavou v srdci i v očích jsem hodinky vrátil do pouzdra, stiskl víčko a můj první dárek se znova ocitl ve skrýši na dně černé jámy. Potom jsem oběma rukama nahrnul a srovnal hlínu, aby nikdo neodhalil stopy. Stísněný a zadýchaný jsem byt znova na ulici. Byla ještě prázdná. Tázal jsem se po smyslu svého činu a nedokázal si jej vysvětlit. Nyní si s odstupem tikám, že to nebylo nic jiného než přání zanechat v němé zemi odraz své přítomnosti. Také je možné, že jsem ztracené a znova nalezené hodinky chtěl učinit nástrojem dodatečně odplaty: jednou si v zahradě bude hrát dítě, bude něco hledat pod stromem a narazí na kovově pouzdro. Tak se dozví, že jeho rodiče byli usurpátoři a že mezi obyvateli jeho města žili dříve židé, židovské děti, které oloupili o budoucnost. Vyšlo slunce. Toulal jsem se nazdařbůh ulicemi a uličkami a zdálo se mi, že slyším zpěv žáků, kteří se v chederu učí už od časného jitra talmudu, vzývání zbožných (chasiditn) na třiatřiceti místech zároveň. A v pozadí jejich vzývá věho zpěvu jsem zaslechl vzdálené i blízké tikání hodinek, které jsem právě v souladu se židovským právem pohřbil. Vždyť šlo v prvé řadě o dárek, který kdysi jedno židovské dítě dostalo k svému prvnímu svátku. Od té chvíte není město mého dětství jako jiná města. Jako by bylo ciferníkem těch hodinek t ó f
»
*
v
•
*
'
ř
»
I
V
*
V
>
ČASOPIS 150 000 SLOV - texty odjinud, překlady nejzajímavějších statí ze západního tisku, vstupuje do svého 6. ročníku. Vycházejí tři čísla ročně o více než 200 stránkách a prémiová publikace (v roce 1987 Graham Greene: Monsignore Quijote). Cena včetně poštovného 30.- $ ročně.
RECENZE
jak málo se věnuje Švejda dětem, milostným, citovým vztahům. Oblast, která by měla být protipólem negace, je u Švejdy doménou banality, sentimentu a klišé. Odhlédnuto od literární kvality, je Švejda zajímavá postava oficiální literatury. Vypovídá o střední vrstvě zbohatlíků a^ kariéristů, se všemi nedostatky, které jsem uvedl. Švejda zaujme spíš svým sociologickým Jih Švejda: Moloch I. Hledání rovnováhy. 1983 postřehem než uméním. Zdá se, že se nechal v MoloMoloch II. Konec sezóny. 1985 chovi unést příliš a stvořil portrét socialismu tak černý, že to kritika nemohla přejit mlčením. Oficiální kritika nebyla při posuzování MOLOCHA Není bez zajímavosti, že se Švejda stal nedávno (i) právě jednotná. Román byl chválen, ale také ředitelem Severočeského nakladatelství. Copak to asi obvinén prominentní kritičkou Hrzalovou z hříchů: bude znamenat pro českou literaturu? „Nedobírá se hlubšiho poznáni, kořenů, z nichž Březen 1986 neduhy a deformace vyrůstají... zná reálie . . . zachází (1) „Lidé se sobě vzdalují, jsou nesnášenliví, sobečtí, zlí. však s nimi příliš hazardně." Tak psala v přehledu Odkud sestoupil ten všezachvacující m o l o c h ? . . . (Jindřich prózy za rok 1985 (2) a Jiří Švejda spolu s Janem Vágner, I, s. 261) Krůtou byl v této bilanci autorem nejkritizovanějšim. (2) Kmen, 1986, č. 8, s. 3 Proč? Zřejmé nevylíčil socialismus dost vhodné. (3) „Tři stovky do vánoc, než bude záloha. Trapné. Směšné. Nejméně devět desetin textu zabírá v dvoudílném Pro muže, živitele rodiny, ostudné." (II, s. 154) románu honba za penězi, neboť peníze jeho postavy (4) „Peníze jsou a budou. A za ně všechno. Úcta, moc i bezfascinují. Ve švejdovském světě, vyplněném hokejisty, trestnost." (I, s. 93) scénáristy, automechaniky, řezníky a chemiky, probíhá „Velký Gatsby. Dům jako zámek, bazén, nádherní hosté, trvalý boj o zisk doprovázený chorobnou závistí. neskutečné ženy." (I, s. 74) Jediným kritériem života jsou zde peníze. Lidé se děli zcela prosté na dva druhy: na ty, co peníze nemají, ti (5) „Svíral ji v náruči šťastnou, věrnou a oddanou a na prsou jsou trapní, směšní (3) a ostudní, a na ty, co je maji, cítil obrovský tlak/* (II, s. 204) a to jsou velikáni (4). Smyslem peněz je pochopitelné „Nedokázal Helenu přijmout do svého srdce." (I, s. 208) požitek. Honba za penězi, v které se příliš neliší spiso- Atd. vatel od řezníka, hokejový rcprczcntatod mcloucháře, se odehrává v politickém, kulturním vzduchoprázdnu. Je to svět bez kultury, bez základního ponětí o duchovních hodnotách. Švejdovi lidé mají neustále zájmy finančně pracovní a v přestávkách rodinné a se- (Ivo Machačka, Jan Pavlu: Programováni v j a z y k u Basic. xuální, žádné jiné. Boji o peníze je věnována naprostá Nakladatelství technické literatury, Praha 1985, vyd. I.. většina z 638 stran obou dílů M O L O C H A . Záchvěvy s. 212, naklad 2200, cena Kčs 3 3 , - ) obyčejné lidskosti se většinou ztrácejí pod nánosem neurotické honičky za penězi a v obscsivnich úvahách Nechci se vracet k, fenomenálním" dílům sovětské o zisku, základní lidskost ve svých nejprostších proje- jazykovědy, reprezentované v Československu, když vech je k nalezeni jen sporadicky v rodinných scénách, jsem rozum brala, do nebe vynášeným autorem nebo v popisech epizodních, ostatně vykalkulované J. V. Stalinem. Zaráží mě však, že nej pokrokovější působících kladných postav, jako je například padnuvši společenský řád na planetě, reprezentovaný státem náměstek ředitele chemičky, nyní alkoholik a moralista nejmodernější ho typu Sovětským svazem (který svoje Jindřich Vágner, či podivně romantická postava zlepšo- ústavní procedury nespojuje s biblí, zastaralou, jako vatele, šachisty, který si kdysi zkomplikoval život tím, USA), není schopen vytvořit a dát planetární techže vyhodil svého soka z okna. Ačkoli dochází v závěru nice tolik potřebný vědecký jazyk, ale naopak — románu k určitému osudovému potrestáni hlavních přejímá ho z USA! vyznavačů molocha (např. potrestání scénáristy SmoCituji z knihy českých matematiků (s. 10):„Basic líka spočívá v tom, že je degradován z funkce vedou- (název jazyka je zkratkou z Beginners A ll-purpose cího dramaturgické skupiny na scénáristu), nemění to Symbolic instruction Code), byl vy vinut J. Kemenym vcelku nic na tristním obraze „nejpokrokovější společ- a T. Kurtzem v 60. letech v USA."... „Tak se nyní nosti dějin", který Švejda v dobrém úmyslu spáchal. prostřednictvím jazyka Basic seznamuji s počítači Všeobecně je Švejdovi přiznávána schopnost fabulace žáci středních škol, studenti humanitních oboríi, vědci a znalost reálii. Ale ani epický veletok nezakryl netechnických oborů a další." — Co to má znameautorovy notorické nedostatky. Chybějí mu základní nat, i pro zájemce z humanitních oborů? Vždyť kniha schopnosti, které dělají z řemeslníka a spisovatele je od s. 202 doplněna česko-anglickým slovníkem dobrého řemeslníka a dobrého spisovatele. Neumí ,, speciá Iních term in ů jazyka Basic", a ne slovníkem proniknout hlouběji do psychologie člověka. Jeho česko-ruským! Přitom se veškerá československá popopisy citového života jsou nudně banální a styl pulace, co pamatuji, učí povinně až k maturitě právě připomíná často brakovou literaturu (5), ženské postavy jazyk ruský! Co tedy bráni ruským vědcům, aby jsou schématické a povrchně zobrazené, kladní hrdiaspoň pro své navždy spřátelené země vytvořili pro nové nedopadli lépe. Autentičtěji působí sice postavy ta k dů lež ité p rogra mo vá n i počítačů atd. — so větsko u kariéristů — spisovatele Smolíka, meloucháře Rožka, a naprosto na USA nezávislou variantu? Od s. 193, hokejisty Vágnera, ale i ty jsou stereotypní a jako by se v kap ito le „Ukázky p rogra tnu", ve stati B. 3 (s. 197) Švejdovi prolínaly; autorovi chybí vyšší hledisko, překvapený čtenář v ČSSR, který má děti, čte: „Pro odstup, hlubší analýza, takže vnuká čtenáři myšlenku, potřeby děti nejnižšich ročníků a jejich rodiče byl vyže je se svými snaživci totožný. Za povšimnuti stoji, tvořen program sloužící k procvičováni" atd. A na
Optika jednookého krále
Nejsme naprogramováni
72
konci v Praze vytištěného programu v jazyku Basic „propotřeby děti nejnižších ročníku" (podtrženo KO) lze cist slova RETURN a ENO, jejichž význam v uvedených nejnižšich ročnicích v čs. školství — děti nikdo neučí! Nezaostáváme? Byl to přece Moravan Komenský, který tolik zdůrazíwval světu, že vyučovat děti potřebným cizím jazykům (mimo mateřštinu) je velmi nutně! Svě poznatky však nepředával poddaným ruského cara, ale poddaným v parlamentárni Anglii. A zde se dostáváme k literatuře (a k vyjádřitelné tradici požadavků na jazyk). Současník Komenského v době, kdy psaná angličtina dosahovala oslnivosti, člen Královské společnosti Joseph Glanvill vyjádřil obecný názor, aby vědecký styl byl „uhlazený a pevný jako mramor". (Glanvill, Plus Ultra, 1668.) Žádal, aby byl pozbaven „dlouhých vsuvek" a „oklik řeči". Jeho kolega (Abraham Cowley, To the Royal Society, 1663) žádal po vědeckém stylu anglickém jazyku, aby se zbavil „barevných scén a dekorací mozku". (Podtrženo KO) Jestliže se po několik staletí klade důraz i na vědecký styl národního dorozumívacího prostředku, pak se výsledky dostaví: a dohánět tak dlouhodobý předstih v odstraiiování „dekorací mozku" při pre-
ciznosti vyjádřeni to je zřejmě obtížné. Jakž shledáváme: Anglosasove vlastni počítačovou technologii se samozřejmosti civilizace, která při elektronicke průmyslové revoluci nepotřebuje ke zvýšení výkonnosti marxismus. Slovane, ti zatím činí pokusy domlouvat se mezi sebou za pomoci azbuky: děti našich děti budou seznámeny s výsledky tohoto soutěženi. Zatím je nutné, aby ve škole louskaly azbuku, a po večerech zadané příklady v jazyku Basic — z knihy vydané v ČSSR roku 1985. Dovolím si jen upozornit na jistou stopu, zanechanou z Anglie r prostředí české literatury: v SO. letech se rozšiřuje v opisech sbírka Zdenka Rot řekla: „Basic Czech". Jej i kořeny sahají ještě dál, než do koncentráků z 50. let; tam byl český básník spoluvězněm letců, kteří bojovali proti Hitlerovi na anglických strojích a z letišť A ngtie; a pro tyto Československé letce vydaly v r. 1940 britské vojenské orgány publikaci „Basic Czech", umožni jící domluvu mezi českými letci a anglickým personálem letišť. Sbírka veršů Z. Rot rek ta tuto dávnou jazykovou zkušenost povýšila do umělecké sféry: k čemu Čechy po výši znalost „programovaní v jazyku Basic" — to zatím nevím. A kdo to ví? m
*
KO
MÁCHA A POČÁTKOVÉ TURISTIKY „V druhé besídce nedaleko nás seděla veselá společnost českých turistů, prázdnila pilné hojnou zásobu dobré chmeloviny a dávala si od dvou harfenic hráli a zpívati písně," píše Antonín PflegerKopidlanský . . . Úryvek pochází ze Vzpomínek starého vlastence, které byly otištěny 1899 v pátém čísle Zábavných listů. Následuje sloka písně a dovětek, že právě tato píseň velmi potěšila Máchu. O zpěv a vynechaný text jedné populární písničky asi tentokráte nejde. Daleko více nás zajímá zmínka o společnosti českých turistů . . . Pfieger ovšem zapisuje své vzpomínky mnohem později, kdy je slovo turista už součástí běžného slovníku. Nové slovo se poprvé objevuje v Anglii, v kolébce turistiky, a to kolem 1800. Odtud pak přechází jako módní termín do Francie, výskyt turisty je doložen od roku 1816. Je pravděpodobné, že Mácha sám ještě pojem neznal, ačkoliv byl zdatným turistou. Pfieger označuje fenomén, počátkové turistiky, ale mluví přitom už moderním jazykem. Mezi rokem setkáni s Máchou a rokem, kdy paměti vyšly, je rozdíl více než poloviny století. Počátky turistiky spadají do období sentimentalismu a romantismu. Tady začíná vášeň, která posedla nejprve Angličany — ti jsou totiž první turisté. Angličané už v 18. století objevují Itálii, švýcarské Alpy, Porýní a také Řecko a Blízký východ. Cestování bez účelu se stává módou, druhem moderní zábavy, dokonce i životní filozofií, kosmopolitismem, novou zkušenosti, součástí vzdělání. Je to typický komplex moderniho člověka, inspirace, ale také únik, neklid, moderní neuróza. K prvním cestovatelům patři samozřejmě aristokraté, ale móda brzy zasáhne i střední vrstvy. Z Anglie se přenese turistika na evropský kontinent, rychle se rozšíří do Francie a Německa. Takže
ve třicátých letech 19. století může i náš Mácha podnikat výlety po vlasti a vydat se až do Benátek. Literatura sentimentalismu a romantismu povzbuzuje k výletům do přírody a k cestování. Rousseau s oblibou koná své procházky, ale v podstatě se stále iešté drží jednoho místa. Pro sentimentálního chodce je locus důležitější než topos. V podobném smyslu uvažuje i William Hazlitt (1778-1830) v eseji On going a Journay. Příroda je mu pravým opakem společnosti, v přírodě chce být Hazlitt sám. Chůze jejednou z nejradostnéjších věci na světě, pří této činnosti je člověk svobodný. Sentimentalisté oslavují pobyt v přírodě, ale turistika je jim ještě vzdálená a cizí. Filozofický individualismus této peripatetické školy se pohybuje v soustředných kruzích, sentimentální chodec se navrací tam, odkud vyšel. Cestováni jako takové je až záležitostí romantismu, záležitostí Byrona a spol. Neklidný anglický básník se vydává poprvé na cestu v roce 1809. Během dvouletého putováni navštíví Řecko, Cařihrad, exotickou Albánii, kde také vzniknou první skici Chílde Haroldovy pouti. Další cesta, cesta do Švýcarska a Itálie v roce 1816, má téměř klasický turistický ráz. Kulhavý chodec, ale zdatný plavec, donchuán z nešťastné lásky, ale především orvní básník evropského romantismu, je v té době už egendou. Byron se podivuje krásám Ženevského jezera a zúčastňuje se i slavného benátského karnevalu. Na podobné cesty se vydávají i další romantici — Keats, Shelley, A. W. Schlegel, Madame de Staěl — romantici křižují Evropou. Jen Puškin nikdy neopustí Rusko — nesmí. „Už před počátkem století byli Angličané cestovateli par excellence. Italské cesty Keatse a Shelleyho jsou svědectvím jejich cestovní mánie stejné jako
73
průkopnické výkony Byronovy, který platí za pravý typ moderního turisty. Ještě za našich dnů se ve venkovských krajích Řecka setkáváme s výrazem lordoi, který označuje turisty," říká némccký básník Hans Magnus Enzensberger v eseji Teorie turistiky. Ale proč právě Angličané? Enzensberger se domnívá, že anglická turistika je reakci na anglický průmysl a technickou civilizaci. Angličané jako první zakusili konflikt s moderní odcizenou skutečností. Tak se ukazuje, že turistika není jen fenomén literární, ale také sociologický.
tovní moment potlačuje poutnický sentiment a vytváří zcela novou kvalitu. Stejně takjako turistika je koneckonců i sport anglický vynález. Slovo je odvozeno od disport a znamená rozptýlení, zábavu, fyzickou aktivitu v přírodě. Anglickou turistiku na rozdíl od německé konzervativní romantiky doprovází sport, pojem sportu je dokonce pozdější než turistika. Výskyt moderního slova se totiž datuje až od roku 1828. Už Byron po návratu z první cesty zdůrazňuje především sportovní výkon, když říká: „Viděl jsem vš_e, co je pozoruhodného v Turecku, zvláště Tróju, Řecko, Cařihrad a A l b á n i i . . . Myslím, že jsem neudělal nic, čím bych se O Byrona se Mácha intenzivně zajímal: na úryvek lišil od jiných cestovatelů, vyjma snad to, že jsem ze IV. zpěvu Childe Haroldovy pouti si složil sám plaval ze Sestu do Abydu, a toje výkon dost slušný pro melodii, Lara ho pronásledoval v Mnichu jako upír, dnešního člověka." Povšimněme si zejména závěru v zápisníku si zaznamenal výši Byronova honoráře . . . jeho cestovní zprávy, fyzický výkon se už považuje za Byrona také zařadil Mácha do trojice nejbližšich bás- kvalitu moderního životního stylu. Překonáni Dardaníků. Snad i Byronova cestovatelská vášeň Máchu za- nel zastiňuje i Childe Haroldovu pouť, o které konecujala, alespoň to dosvědčují nepřímo četné „turis- konců vůbec není řeč. tické" výpisky. Albert Pražák k tomu píše: „Četl Je tedy přece jen třeba trochu rozlišovat. Něco jicestopis (byly to zápisky z cest po Illyrii a Dalmácii ného jsou Máchovy toulky kólem Kokořina či Bezdězu, uveřejněné v časopise Ausland, 1832) zřejmě s před- kde se stylizuje do postavy poutníka, a něco jiného je stavou, jako by by cestovatel sám a nahrazoval si jím cesta do Krkonoš s namáhavým výstupem na Sněžku. i nemožnost, aby čerpal dojmy z exotičtějších krajin, Krkonošská pouť, i když se nazývá pouti, je už turisjak bylo popřáno např. Byronovi. Zvlášť r. 1834 četl tickou cestou. mnohé cestopisy po Alpách, po Arménsku, Macedonii, Cestopisy, cestovní zprávy, první turističtí průBulharsku, Turecku, Rusku, Anglii, Skotsku, Švý- vodci tvoři významnou část Máchovy četby. V Mácarech, Asii, hlavně ze Sommrových zeměpisných chové Zápisníku se literární úryvky nedílně proplétají knížek nebo i ze zahraničních příruček a cestopisů, s výpisky z turistické literatury. jako by se nemohl tohoto cestovního exotismu dosyZcela organicky zapadá do Zápisniku Máchova titi. Hledal tak snad i svou krajinu, jako hledal ženu své představy, lákala ho její dojmová živelnost." Mácha si cesta do Krkonoš. Jiné exotické možnosti Mácha nemůže sice dovolit to, co aristokrat Byron, ale je neměl, na velkou exotickou cestu nebylo pomyšleni. posedlý stejnou potřebou úniku. Máchův exotismus se 'Byla to také první zkušenost s krajinou podstatně zatím vybíjí jen ve světě představ, než najde hranice odlišnou nežje české Střcdohoří. Pro tehdejšího turistu svých možnosti. V jistém smyslu končí Máchův pro- byly Krkonoše mnohem dramatičtější události než cítěný exotismus hlubokou láskou k vlasti, zakotvením dnes v době hotelů a pohodlné dopravy. Pravým vyvrcholením Máchova turistického období je ovšem v české krajině. cesta do Benátek podniknutá o prázdninách téhož Na Máchu ovšem Byron nepůsobil přímo, roman- roku. Ale koneckonců i Benátky tehdy leží v rakouské tismus jc zprostředkován německou a polskou litera- říši a jsou v dosahu Máchovy neúnavné chůze. Máturou. Tato oklika je důležitá i pro naše téma. Daleko chovy možnosti se tak nejen naplnily, ale do jisté míry bližší je máchovskému putováni po krajině pojem pout- i vyčerpaly. Zbývá tedy opět česká krajina a romanníka než turisty. Der VVanclerer — to je jeden z nej frek- tická introspekce. Exotika mizí a místo ní nastupuje ventovanějších výrazů německého romantismu. Ro- ryzí básnický cit spjatý s českou krajinou. Teprve po mantický poutník chodi především pěšky, potuluje se mladistvém exotismu vznikají na sklonku roku 1834 krajinou, jeho pohyb jc iracionální. Tato specifická první náčrtky Máje. existence má jakési záhadné poslání.. . Poutník cestu V Zápisniku se Mácha zmiňuje o Bráni ku a pospiše hledá, často i bloudi, cesta jc osud, voláni a mámeni. S turistou má poutník jen některé shodné kračuje v cestě ještě dál. „Háj před Zbraslavou, po zájmy, jinak jsou to psychologicky dost rozdílné typy. pravém břehu Vltavy, proti kostelíku nad Chuchli, tam Poutník jc stále nešťastný, žene ho vnitřní trýzeň, je to jit něco psát." Jedná se tedy o místo poblíž Modřan. spiše osamělá postava. Turista je mnohem povrchněj- V deníku z roku 1835 jsou zase zaznamenány toulky ší, dává přednost zábavě a společnosti, i když i on před v okoli Olšan. „V odpoledních hodinách chodil jsem něčím prchá. Poutník je spiše tradiční psychologická po kopcích nad novoměstským hřbitovem. Krásná je figura, turista spiše figura moderní a sociologická. tamodtuď vyhlídka na Prahu a obkličující ji hory, Poutník a turista se na cestě mijeji, ale setkávají se obzvláště pří východu nebo západu slunce. V dálce u cilů svých cest. Jak poutníka, tak turistu zajímají k půlnoci Milešov a Koštál." Na jiném místě v deníku se mluví o cestě přes Libeň „až na Ťáblický vrch". pamětihodnosti a přírodní krásy. „Tamodtuď bylo viděti do hor krkonošských, StředoMáchovo putováni a cestováni má už na první hoři atd." Pro Máchu je tento výlet dokonce důležipohled četné shodné rysy s německou romantikou. tější než návštěva císaře. Následuje hádka s Lori Příčina pohybu je hluboce vnitřní, psychologická. a návrat domů. V tehdejší době, kdy ještě nefungovala Básník se cítí nešťasten a proto odchází do přírody městská doprava, představovaly tyto výlety do pražhledat úlevu. Jen některé Máchovy cesty mají konkrét- ského okolí chodecky celkem náročné deseti- až patnější turistický ráz a podobají se „turistickým trasám". náctikilometrové cesty. Někdy se Mácha toulal sám, Poutníkovi je turistický výkon ještě zcela neznámý, někdy vycházel s přáteli, někdy byla s sebou Lori. pro Angličana je ovšem sport součásti turistiky. Spor- Cílem dalších výletů či vycházek je například obora •
74
*
*
Hvězda. Kanalska či Neurettrovska zahrada, lenendarni Vyšehrad či procházka po hradbách. Koneckonců sem patři i prodloužene vylety na Karlštejn, který byl už tehdy vyhledávanou turistickou pamětihodnosti. Karlštejn, vlastenci nazývaný Karlův Týn, symbol česke samostatnosti, navštívil patrně Macha několikrát. Mimochodem obraz tohoto hradu visel také v Machové „truchlivé komnatě". S návštěvou Karlštejna je nepochybně spojen take vznik Máchovy první tištěné básně Svatý Ivan — v roce 1831. ty
*
Turistickou zvláštnosti velkého českého básníka jsou noční pochody. Gustav Pfleger-Moravský zachytil následující situaci pro Máchu dost typickou. „Jednou večer, když se ve společnosti několika spolužákův bavil, tázán byl, proč není vesel a co mu schází. Odpověděl: „Jsem mrzutý dnes; půjdu na Karlštejn. A vyšed o půl desáté navečer, vyšel v čirou noc a bloudil až ku Karlštejnu, druhý den však přišel do koleje později než kdy jindy." Na jinou noční cestu na milovaný Karlštejn vyláká Mácha sve spolužáky — a to podle paměti Václava Macha. „Blížila se v r. 1832 v červnu pouť u sv. Ivana, v místě to blíže Karlova Týna. Tu nás několik kolegů . . . Hynek Mácha vyzval, abychom tam společně šli. Jednalo se nám o čas, neboť byla kolegia a zajeden den se nám nezdálo býti možno cestu pěšky tam a zpět vykonali a Karlův Týn navštiviti. K návrhu Máchovu jsme se tehdy vydali odpoledne po ukončeni přednášky po páté hodině Oujezdskou bránou na cestu. Macha nas ujišťoval, že úplně zná kratší cesty postranní ku Karlovu Týnu, že tam na noc dorazíme. Bylo nas nejméně as deset. Cestovali jsme zprvu po silnici, pak nás vedl Mácha mimo silnici. Tu se blížilo temno večerní, nastala čirá tma. Vozová cesta, kterou jsme kráčeli, ztratila se nám v polích. Nyní nastal zmatek. Nevědouce ani směr cesty, smáli jsme se Máchovi. Tu on dav sobe bílý šátek na záda, pravil: „Jen za mnou!" Já kráčel přímo za nim. Tu jsme padli do rokle oba dva, však šťastně, neublížili jsme si. Slyšíce štěkot psů, dali jsme se směrem štěkotu toho k obci, nevědouce ani, která to obec byla. Tam jsme se nemohli dotlouci do staveni. Všechno tvrdé spalo. Bylo již o půlnoci." Ne nadarmo je Mácha řazen mezi básníky noci. Pro bytostného romantika je noční chůze spící a opuštěnou krajinou hlubokým zážitkem, cestou do hlubin. K poslednímu velkému nočnímu pochodu patři Máchova spěšná cesta z Litoměřic do Prahy. Ale tento běh, toto zápoleni se smrti nemá s turistikou už nic společného. Pflegerova poznámka o Máchově mrzutosti má pro nás obzvláštní význam. Ukazuje se totiž, že Máchovy peripatetické sklony mají hlubší psychické příčiny. Mácha se chůzi uvolňuje, chůze je mu potřebou a nutnosti. Vnější peripatetický výkon je často motivován* vnitřním neklidem, puzením, neurózou. Vyrazit o půl desáté navečer a bloudit noci není právě normální chování. Vedle turistiky a sportu jsou psychologie a Datologie dalšími faktory Máchovy neobyčejné výconné chůze. Střední Čechy prochodil Mácha křížem krážem. Jestliže je Křivoklát předlohou Cikánů, kraj pod Bezdězem předlohou Máje, pak je Kokořín předlohou Kata. Na Kokořínsko časově navazuji Brdy se zříceninou Valdeka, kde se měl odehrávat další díl historického cyklu. Drsné pasáže těchto lesních koutů zcela vyhovovaly zjitřené romantické poetice. Jakýmsi ly-
rickým kontrapunktem se Machovi staly želetinske haje na Benešovsku. Ale nejbytostněji je s Machou spojena krajina kolem Hiršberku, dnešních Doks. Macha tento kraj, kterému dominuje velke jezero, navštívil celkem čtyřikrát. Alespoň tak je to doloženo v máchovských reáliích. Poprvé navštívil Macha přítele Hindla v srpnu 1832 a naposledy v červenci roku 1834. V Machově době bylo Podbczdčzi ještč opomenutým krajem bez většího turistického významu. Jezero s bahnitými břehy, nepřehledne zarostle rákosím, bylo tehdy spiše přírodním fenoménem než vyhledávanou kuriozitou. Dá se dokonce říci, že Macha tento kraj teprve turisticky zhodnotil a zasloužil se o jeho pozdější turistický věhlas. Nicméně už před pobytem básníka Maje nacházíme i v tomto zastrčeném koutě určité stopy z počátků turistiky. I sem pronikl nový životni styl a nalezl ohlas v hiršperské společnosti. Teprve podrobné a nadšené bádání Josefa Panáčka nám odhalilo zajímavé topografické detaily. Předpokladem turistického ruchu je kromě historických objektů a přírodních kuriozit vždycky také dobrý restaurační podnik. Už na počátku minulého století založil podnikavý Johan Nepomuk Kampe v lese na Klučku malý vinohrad, u kterého dal postavit jakýsi letní kiosk. Pitoreskní dřevěná bouda, mající snad připomínat alpskou salaš, byla prvním místem občerstveni přicházejících turistů. „Kampů v letní vinný šenk byl postaven pod vinohrádek, na krásném paloučku, v blízkosti starých buku, dubu a borovic. Záhy se toto výletní místo stalo vyhledávaným střediskem zábav, kam rádi chodívali i domácí lide a výletníci, jejichž oočet rok od roku vzrůstal." K dalším turistickým službám patří i Kampeho první půjčovna lodiček na Machové jezeře. Po smrti Kampeho v roce 1811 přechází čilé podnikáni na zetě Antonína Tietzc. Ten pak na ostrůvků uprostřed jezera — na Myším zámku — staví další letohrádek pro potěšení výletníků. Skryté a zarostlé jezero obklopené četnými mokřinami se konečně zpřístupňuje sentimentálni a romantické veřejnosti. Pohled na rozsáhlou vodní plochu z bizarního skalního ostrůvku umocňuje dojem a vyvolává poetické nálady. Prudká bouře na počátku zimy roku 1828 strhne stavbičku, která už nebude obnovena. Po romantickém přístřešku zůstane jen podezdívka, předmět máchovských legend a hypotéz až do našich dob. Ale důkladné znalosti Josefa Panáčka rozptýlí snadno spekulace každého nového „badatele". Stavitelem tzv. středověkého hrádku nebyl níkdo jiný než zednický mistr Václav Maudcr z Doks. A Panáček ještě dodává: „Tietze svůj ,lust~ háusel* sice neobnovil, ale postaral se svým hostům o jiné potěšeni. Asi roku 1830 objevila se na jezeře plachetnice, snad první od doby, kdy Karel IV. jezero založil." Máchův obraz jezera s letícím člunem není tedy jen fantazii. Kdoví zda se právč neinspiroval touto nevšední turistickou atrakci, touto poetickou rekvizitou, tímto romantickým sportem. Vždyť plachetnice vyvolává zcela přirozené ty nejsilnější emoce a básnické sensacc. Přes Bezděz se Mácha také vypravil do svých vytoužených a vyhlížených Krkonoš. 20. srpna 1833 se vydává podle předem stanoveného plánu na cestu. První část pochodu Mácha celkem splnil, ale jak to bylo za Třebihošti, je už záležitost dohadů. Ani výstup na Sněžku není přímo doložen. Básník dal tentokráte přednost literatuře před turistickým deníkem. •
75
Už od konce 18. století jsou Krkonoše vyhledávanou turistickou oblasti. J.K.E. Hoser, z néhož Mácha čerpal, odhaduje roční počet letních návštěvníku na dva tisíce. Předchůdci prvních turistů jsou poutníci na Sněžku ke kapli sv. Vavřince, vysvěcené 1681. Po roce 1812 je pak kaple přeměněna na hospis, prvni útulek turistů. Zařízení je prosté: několik sto ú a palanda se slámou. Brzy ráno probouzelo nocležníky správcovo zvonění, aby nezaspali východ slunce. Za další útulky slouží prvním turistům hospodářská zařízení neboli boudy. Tento název se dochoval až do dnešních dob, i když jeho význam je dnes už ryze turistický. Stavení horalů a pastevců skotu na horských loukách se stále více přizpůsobovala požadavkům romantických návštěvníků. Jako turistická základna slouží od roku 1811 Petrova bouda, Labská bouda od roku 1830. Hoserův průvodce vydaný v roce 1805 se kromě toho zmiňuje také o nosičích a horských vůdcích. V roce 1813 chtěl navštívit Sněžku Stendhal, tou dobou v Zaháni. I pro něj byla Sněžka zajímavým turistickým cílem a nemohla ho odradit ani osmnácti hodinová cesta. Ale na rozdíl od Máchy Stendhal Sněžku spiše nenavštívil. Ještě před Máchou, v roce 1821, navštívil Krkonoše jiný český básník — František Ladislav Čelakovský. Také František Nečásek, Máchův současník, student práv a jisté i Máchův známý, putoval v srpnu 1823 po Krkonoších jako sedmnáctietý básnik. Nečásek se narodil ve Vysokém nad Jizerou a patřil ve třicátých letech v Praze mezi obrozenecké literáty. Ostatně od nčho mohl Mácha také získat cenné informace před cestou, na niž sc tak důkladně připravoval. Výsledkem Nečáskovy „krkonošské pouti" jc pak Cestování na Sněžku. Útlá knížka, napůl beletrie, napůl turistický průvodce vyšla v roce 1836. Vidíme, žc zájem o Krkonoše, domácí „velehory", pro roce 1800 rychle vzrůstá. Kromě Hosera existuje také už první český krkonošský průvodce — Myslimir po horách putující. Knižka vyšla v roce 1824, autorem jc obrozenecký kněz Josef Myslimir Ludvik. Sněžka a popis Krkonoš hraji také sugestivní roli ve Vznešenosti přírody, kdysi nadšeně přijaté. „A protože víme, žc Mácha Polákovu Vznešenost znal, nemůžeme podcenit ani skutečnost, že u nčho četl popis Sněžky a Krkonoš vůbec, že jako v Pouti krkonošské i vc Vznešenosti stoupá na Sněžku poutnik, že zde i tam je ohromen a k zemi tlačen obrovitosti a velebností skal. U Poláka čteme, že z temen hor,,v širé dálce běleji se města", a temeno se pak vraci i v Máchové popisu Sněžky, také jeho poutnik vidí, jak „města co bílá znaménka vyhlížela ze šerých stínů" — tak píše 0 vlivech Poláka na Máchu Felicitas Wúnschová. 1 do této tétorické chvály české krajiny pronikl v abstraktní podobě turistický duch. Máchova Krkonošská pouť je cesta turistická a literární. Už od počátku jsou jeho kroky podřízeny určité stylizaci. Mácha vidi a zaznamenává především to, co chce vidět. Symbol poutníka se dostává do popředí, chodec je podřízen poutníkovi. Není to zcela spontánní cesta, romantický žal je téměř povinnou věci. Pod Sněžkou s vrcholkem snčhokrytým si opět Mácha zahrál na nešťastníka. Ani hory, které líčí, neodpovídají realistickému popisu. „Všecko, co živého, spěchá odtuď, nic zde nepřebyde, ani strom ani bylina již více, než člověk jediný tiskne se vždy dále a dále v čistější a jasnější nebe blankyt, a nenalézá zde
76
léč tajemné šustící mech a chladny, studený sníh." Takový je tedy Máchův obraz letních Krkonoš v srpnu roku 1833. Mácha sice sní o dalekých zemích, ale jeho možnosti jsou omezené. Ale i tak Machova italská cesta představuje maximum. Když se v roce 1834 vydává s přítelem Antonínem Strobachem do Benátek, je to vlastně dobrodružství. To neudělal nikdo z jeho současníků, ti všichni zůstali doma v klidu střední Evropy. Máchovu cestu musime_ hodnotit jako originální gesto romantického ducha. Český básnik zde překračuje středoevropskou lokalitu a vydává se do světa. Budiž tato cesta legendou české literatury! V rozmarném putovaní dvou pražských studentů jde totiž o víc než módní výlet do Itálie. Máchovy kroky vyvádějí domácí biedermeier ke světové romantice, překračuji hranice, rozšiřuji obzor. Dnes patři italský deník k stejným pokladům jako Máj. * * *
Poslední báseň nalezená po smrti v básníkově kabátě se jmenuje Cesta z Čech. S největší pravděpodobností se zde Mácha vrací ještě jednou ke své velké italské cestě. Vánoční putování Saskem až do Saské Kamenice není konkrétné doloženo a připravovanou cestu do Drážďan už také nepodnikl. Máchovy zájmy se pravděpodobně obracely k další turistické oblasti — k Českosaskému Švýcarsku. Italská cesta je tedy jediná doložená a navíc ještě deníkem zachycená
zahraniční cesta. Máchova Cesta z Čech jc sicc
loučením s vlasti, ale loučením s věčným návratem. Kruh putováni se uzavírá, kruh se uzavřel. První, kelo nazval Máchu turistou, byl snad Jakub Arbes. 29. srpna 1897 vychází v Ceske politice Arbesův obsáhlý článek K. H. Mácha jako turista. Pojem turisty zde nějak podrobněji rozebrán není, Máchův turismus je spiše metaforou. Arbes připomíná i nebezpečné a dobrodružné aspekty tehdejšího cestování, v souvislosti s italskou cestou je připomenut i slavný Rinaldini. Ale i tak jc Arbesův příspěvek neobyčejné cenný, neboť uvádí obsáhlá Máchova „notáta", tedy cestovní zápisky z deníku. Veřejnost se poprvé seznamuje s hlubším smyslem těchto na první pohled jen příležitostných záznamů. Teprve po Máchově smrti — ve čtyřicátých letech — sc stává turistika populárním fenoménem. Předcházející romantismus byl v cestováni ještě značně individualistický, ale nová měšťanská společnost už cestuje pospolu. Osamělé poutníky vystřídají malé i větší skupiny, které spojuji turistiku se zábavou. V roce 1841 zorganizoval Thomas Cook první hromadný výlet pro členy abstinentniho spolku, což je nepochybně jeden z paradoxů turistiky. O čtyři léta později zakládá Cook prvni cestovní kancelář, která se rozroste ve světovou organisaci. V roce 1863 je založena prvni turistická kancelář v Berlíne a její prvni výlet směřuje do Českosaského Švýcarska. V roce 1888 je založen ryze český Klub českých turistů. Z té doby mimochodem pocházejí také „turistické vzpomínky" na Máchu od Antonína Pflegera Kopidlanského. Mácha je nepochybné básník peripatetický, chůzi miloval. S neúnavnou chůzi je také spojeno jeho putováni a cestováni. Máchova turistika je pěší, a je to turistika hluboce romantická a inspirující. Kroky největšiho českého básníka a „počátkové turistiky" patři k sobě neodlučné. "* K (Zkráceno.)
**
IVAN KLÍMA
Hrdinové naší doby Na mistrovství světa v kopané sepry dívala miliarda lidí. Možná o něco více, možná o něco měně — číslu tím neubude na působivosti. Nepředstavitelná masa lidi civí na barevně či černobílé stín v pětadvaceti mimů. Civí a zároveň se cvičí — v čem vlastně? Nevím, kolik lidi se dívalo na z apasy o pohár federace v ženském tenise — v Čechách to bvl kdekdo. Všichni si přáli uvidět svoji nejslavnějši rodačku — Martinu. Navrátilová hrála skvěle»přehrála všechny, dokonce i ty, kteří nám vládnou. Chtěli předstírat, že nežije a nikdy nežila, tak, jak to jsou zvykli předstírat o tisíci jiných, jenže ona přijela, ukázala se, vyhrála a ještě ná závěr promluvila do mikrofonu: prý doufá, že se do Prahy podívá dřív než zase po jedenácti letech. Činovníci přitom kameněli, zatímco lid se radoval. Odpustil Martině i to, co se u nás málokdy odpouští, totiž, že je bohatá, bohatší, než si našinec vůbec dovede představit. Jak sama tvrdí, mívá ve svých garážích i sedm automobilů, mezi nimi dva Rolls-Royce a jednu stříbrnou Mercedesku. Když dal přeslavný Maradona gól roku rukou a tím posunul své mužstvo ke kýženému titulu, někteří moralisté se nad tím nezpůsobem pozastavovali. M ně však jeden můj známy, který hrával ještě za první republiky profesionální kopanou, poučil, že Maradona nemohl jednak jinak, než jednal. Kdyby přiznal, že dal gól rukou, jak by se slušelo na hrdinu, kteiý se předvádí miliardě diváků, jeho spoluhráči by ho nejspíš zabili. Víte, kolik set tisíc dolarů bylo ve hře? Můj známý měl pravdu. Díváme se totiž, aniž si to připouštíme, na reje milionářů a multimilionářů. V dávných dobách dorazili chudáci herci na Els inor a ve vší pokoře předvedli pánům svoji hru. „Obslužte každého Jak toho zasluhuje,"praví o nich Poloniovi dánský princ, „a komu prosím vás byste nedal na mrskat? Raději s nimi naložte Jak vám káže vlastni čest a postaveni. Čím měně ji zasluhuji, tím záslužnější vaše dobrota." Dneska herci namrskaji nám chudákům a naloží s námi, jak jim káže vlastni čest a postaveni. Mluvím-li o rejích milionářů, nedělám víc, než že pojmenovávám současný stav. Kdysi herci bavili pány. Dneska jsou herci (hráči) pány. Maradona ani Martina se ovšem pány nenarodili, dokonce prý pocházejí ze skromných poměrů, jestli se mezi panstvo během několika let vyšvihli, svědčí to jistě o jejich nadáni, píli i vytrvalosti, ale také o dnešním světě, o velikosti naší touhy bavit se anebo přesněji dát se bavit. Každá doba má své idoly a své hrdiny. Jsou dávno pryč časy, kdy lidé ctili proroky či mučedníky. Minuly doby, kdy obecenstvo trnulo při jménu Goethově či Ibsenově. Už neuctíváme básníky ani vědce ani slavně objevitele. Umírajíce nešeptáme z posledních sil jména velkých vůdců anebo demagogů. Dokonce se zdá, že i éra velkých filmových hvězd a zbožňovaných zpěváků se nachyluje. IBeatles měli jen hrstku diváků ve srovnání sMaradonou. Je to příznačný vývoj. Miliarda lidí zírá na skvělé ret urny či přihrávky a kličky, miliarda lidi se divá, v
jak Maradona vsin rukou branku tak obratně, že rozhodci to nezahlédne, Maradonovo mužstvo diky tomu postoupl a stane se nejlepšim na světě. Většině z těch přihlížejících nejspíš zatmulo, na okamžik se v nich ozvala pochybnost, jakasi vzpomínka na dětství, na svět pohádek, v němž pravda vítězi, lež bývá odhalena a podvodnici jsou potrestáni. Ale miliardě lidí se dostalo poučeni, že takhle se věci ději jen ve světě pohádek, zatímco svět, v němž žijeme, je místem, kde se cti Maradonové. Ti učenlivější si dovodí, že to, co vede k vítězství, bude ospravedlněno. Vítězství na hřišti stejně jako na bojišti totiž odevždyckv platí, kdo to nepochopí, žije v říši přeludů a nemůže nikdy dojít úspěchu. A úspěch je modla milionářů. Je cílem hry, kterou spolu s nimi hrajeme, Jsem rád, že Maradona dal branku rukou a Martina má sedm automobilů. Oba jsou hrdinové naši doby a každá doba má hrdiny, jaké si zaslouží. Léto 1986 (Otištěno bez vědomí autora.)
Některé práce čs. autorů v NSR Dva přední čs, historikové, Jan Křen a Václav Kural, kteří jsou doma postiženi zákazem výkonu povolání, mohli v akademickém rocc 1983/84 při jmout pozvání univerzity v Brémách ke krátkodobé vědecké práci v jejím historickém ústavu. Jejich referáty — a referát Dctlefa Brandcsa z Berlina —• na konferenci o nacionalismu a národnostní otázce ve východní části střední Evropy, která se konala v květnu 1984 v Brémách, byly letos vydány ve sborníku „INTEGRATION ODER AUSGRENZUNG. Deutsche und Tschcchen 1890-1945" („Začlcnční nebo vyčlenění. Němci a Češi 1890-1945") v nakladatelství Donat & Temmen v Brémách. Křcnův příspěvek je věnován politickým koncepcím českého nacionalismu v letech 1890-1938, Kuralúv text vztahu Cechů k německé okupaci 1938-1945, a Brandesúv příspěvek problému německých menšin v politice vítězných velmoci 1940-1945. Do velkého německéhoslovniku „ L E X I K O N D E S S O C I A L I S M U S " , který vyšel na jaře 1986 v nakladatelství Bund-Vcrlag v Kolíně nad Rýnem, přispěli Zdenek Hejzlar hesly Reformní komunismus a Pražské jaro, Jiří Kosta (Politická ekonomie socialismu, Hospodářský růst), Zdeněk Mlynář (Hnutí za občanská práva ve východní Evropě) a Michal Reiman nComunistická strana SSSR, Komunistická strana Československa, Šmeral). Jaroslav Krejčí, který nedávno vydal v exilovém nakladatelství Index česky svou práci „MIROSLAV TYRŠ", vydal v ediční řadě univerzity v Osnabrucku „Philosophische Schriften", německy studii „MÍR J A K O R E Á L N Á P O D M Í N K A PRO VÝCHOVU LIDÍ U J. A. K O M E N S K É H O " . „ G L A U B E U N D V E R N U N F T " („Víra a rozum") je nazván první díl dějin české filozofie, které napsal prof. Karel Mácha; kniha vyšla v nakladatelství K. G. Saur v Mnichové; druhý díl práce je připraven k wdáni.
77
TISKOVÁ ZPRÁVA
ČSDS
Ohlas na zveřejnění zprávy o ustavení Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury (ČSDS) byl vetší, než jsme očekávali. ČSDS dostalo v uplynulých měsících mnoho dopisů od krajanů v celé řade zemí, kteří kvituji s povdékem naše poclujetí, nabízejí nám pomoc a spolupráci a sdéluji své podněty k další činnosti střediska. Dostali jsme už také první balíky časopisů, knih a písemnosti pro sbírky od soukromých dárců. Rovněž nás potěšily pozitivní ohlasy z domova, jakož i tamější informace o některých oblastech samizdatové činnosti, o nichž jsme měli dosud jen skrovné poznatky. Nebyli jsme s to na všechnu korespondenci tohoto druhu zatím jednotlivé odpovědět. Zveřejněni informace o naší existenci mělo za následek, že požadavky na středisko začaly růst ze dne na den, aniž k jejich uspokojení postačovaly naše dosavadní kapacity. Hodné času zabraly a stále ještě zabírají práce spojené se stěhováním sbírek střediska. Tato poslední okolnost patří však zároveň k nej-
radostnějším. Díky laskavé nabídce Karla Jana ze Schwarzenbergu získává ČSDS od listopadu 1986 prostory pro svou činnost, jež umožni odborné uložení sbírek a systematickou práci s nimi, a to na zámku Schwarzenberg v Scheinfeldu, na půl cestě mezi Norimberkem a Würzburgern. Práce spojené s přemisténim sbírek a s jejich uspořádáním alespoň do té míry, aby s nimi bylo možné opět pracovat, budou ukončeny k začátku roku 1987. Tehdy také bude možné pokračovat v přípravě věstníku střediska, jehož vydáni se pozdrželo z důvodů personálních i věcných. Děkujeme touto cestou všem, kteří nám napsali a projevili zájem o činnost střediska. Všem odpovíme také jednotlivě a vyjádříme se k jejich návrhům, podnětům a nabídkám. Z pověřeni představenstva ČSDS Vilém Prečan Nová adresa od 10. listopadu 1986; Dokumentationszentrum Schwarzenberg 6 D-8533 Scheinfeld Tel. 09162/7761
TRÓJI PRANÍ DO NOVÉHO ROKU 1987 První přání platí všem: mnoho zdraví, úspěchů a co největší dosažitelné spokojenosti. Druhé přání se týkh předplatitelů, a to jen nékterých: aby už, prosíme, neposílali svá sdělení (zmčna adresy, objednávky dalších výtisků apod.) na starou římskou adresu Vicolo della Guardiola atd., ale pouze na adresu novou: LISTY, Via del Corso 57, 00186 Roma. A třetí přání? Listům, aby totiž dostávaly co nejvíc autorských prací: originálních, nepříliš dlouhých a v dobré strojopisné úpravé. , , n
Kedakce
t+mm
POVZDECH
FILATELISTY
Od mládí sbírám známky a jsem tudíž organizovaný filatelista. Náš Svaz československých filatelistů byl založen v roce 1965 a najeho první legitimaci nebylo otišténo nic, pouze tam bylo místo pro vylepování členských známek. Po deseti letech v roce 1976 došlo k výměně legitimaci a najejich obalu bylo vytištěno suché konstatováni, že „Svaz československých filatelistů je dobrovolnou společenskou zájmovou organizací fronty, sdružující československe jllatelisty. Hlavním posláním SČSF je komplexně nrfinnÍ7nvnnnn fítntfitu v CSSR n nrícnívnt k mrvnii vnrinh\tirlrp vnnlfřiins/i "
Národni rozvíjet
„Základní povinnosti členů jsou: a) uvědoměle dodržovat a prosazovat kázeň a zásady socialistické morálky, obhajovat a upevňovat socialistický společenský řád, prohlubovat bratrské vztahy mezi našimi národy, upevňovat bratrské vztahy se SSSR a ostatními socialistickými zeměmi na principech proletářského internacionalism u, bojo vat za po kro k, přátelsj vi, m i r a spolupráci mezi náro dy. b) dodržovat stanovy a hájit zájmy a jednotu SČSF, plnit usneseni orgánů, vykonávat veřejné funkce a podílet se na práci základní organizace. c) řádně platit členské, popt i jiné příspěvky a poplatky. m
Úkoly uvedené v bodě a) jsou tak rozsáhlé a obtížné, že je nad lidské síly je zvládnout. Asi budu muset ze Svazu filatelistů vystoupit. Vždyť je to dobrovolná organizace.
J
78
LUDVIK VACULÍK
V důchodu (fejeton) Lstiví kosové se pěšky rychle odplížili a zdálky mi nadávají. Všecky hrušky naklovali, co přes noc napadaly. Zdvíhám si jedn u, opatrně, abych nechytl spodní vosu. Obě \ *os\ \ h o n 11 i do li 11, p a dají do tra\ \\' a opile se motají. Trávu bych měl posekat, dnes, ale nechce se mi zrovna, a mam psat. Nastrojuju papír na stole pod hrušni a klapu: Je zlaté ráno, slunko jiskři v listí stromů. Na nebi se rozplývají paty. Rosa stříbři pavučiny mezi. .. mezi čím? Hloupost! Jdu raději pro sekačku. Ja vůbec nemusím už psát; jsem v důchodu! Lstiví kosové se pěšky zas p říp líž il i. Z dal k\' jim nadav am, a překvapeně se vracím k nápadu, že jsem ve výslužbě. Pro většinu lidi u nás je důchod čára spásy mezi komunální i státní otravou a životem; žádné prověrky, žádné dotazníky, školeni ani schůze! Po této stránce jsem v penzi už sedmnáct let; co se tedy pro mne změní? Penzi stejně žádnou nedostanu, musím se dál živit sám: čím? Teď dopoledne hruškami, ajináč. . . psaním? Odkládám sekačku a jdu ke stolu, kde mám slibně zaděláno na toto: Je zlaté ráno, slunko jiskři, na nebi se rozplývají páry a já pod hruškou sedím v důchodu. Je málo takových příležitosti změnit zvyky, zájmy, oděv, kamarády i bydliště, jako je odchod na „zasloužený odpočinek". Mnozí lidé se teprve v něm dostávají k slovu, k výrazu a k uplatnění: studují novy obor, zahradn ičí, malují o brazy, h lidají j in ě lidi, cestují, někte ři i píši. Zvláštní, že i já mám sko ro náh le, po létě, tento pocit nové životní příležitosti, ba dokonce nutnosti něco změnit. Například už několik dni jsem pokušeni učit se nějakému novému jazyku. Je mi sladká představa, že se znovu pouštím do španělštiny, a to ne v nějaké modemi učebnici, ale ve své staré, kapesní. Zluťjejích stránek vybavuje mi žluť očekávaného pisku, ožehlých horských svahů, pevnostních zdí v slunci, vybělených mršin na cestě k studni. Vlast Qui/otova. Nejde už o to někam jet, ale vrátit se do mladistvého pocitu síly ke všemu, k tušeni kulatého světci, k nevinnosti. Připadá mi ohromně, že se můžu učit úplně cizímu jazyku: maďarštině, norštině? Nevím, co si vyberu, ale něco určitě, uvidíme. Každý se chystá, jak bude v důchodu více číst. Já si přečtu znovu Děti kapitána G ran ta, Tři mušketýry, Křižáky, a konečně také, poprvé, velmi populární, zdá se, Vojnu a mír. Samozřejmě budu dál číst„ Vesmír" a pozorovat oblohu. Zvláště chci uvidět kus „podivně kvarkové hmoty", jak v podobě „rozžhaveného nuklearitu" vyletí před mýma nohama ze země, do níž minutu předtím vletěla na protilehlé straně Země z,, Vesmíru" č. 811986. Dále si na poli vědy pořídím přes Frantu Janoucha dozimetr, budu si měřit a výsledky publikovat r osobním buleťínu, proč ne? „Naši řeč" odřeknu, dávno není zajímavá, vyhnula se i vzrušení okolo pravopisně reformy (ač mohlo to být čestné mlčeni). N ic mi nebrání brouzdat sefantazii slov Jevů a činů, v důchodu! Můžu dokonce psát! Ano: ne, nebudu psát tyto fejetony, budu psát, co mi půjde snadno a rádo. Až dodělám „Milé spolužáky", napíšu si malou knížku o kozách pro děti i dospělé chlapce. A konečně se také trochu hnu. Každý rok pomýšlím na podzimní jízdu krajinou. Letos ji konečně podniknu: tak v říjnu až listopadu. Když holá pole, nemající už žádného vlastního úmyslu, odrážejí stavy člověkovy. Úzké cesty rády vedou z pustoty kraje do vesnic, kde však není důvodu usídlit se, protože tam není jediného milého člověka ani hledaně útěchy, je tam vlastně hrozně, a tu milá cesta hned nabízí útěk. Pojedu bez plánu i mapy. Nestanovím si návrat. Nechám se svádět odbočkami, vzhledem rozcestí, názvy míst, vzpomínkami, pokud tam budou, barvou oblohy na tě straně, leskem rybníka, temnotou hory. Pojedu až po krk; jinač by od toho nebyl nikdy pokoj. Kde mě chytne potřeba psát, tam zarazím na pár dní. Bude to jakési hledáni „nekonečna v naši zemi", na něž šeptal maminky ten chytrý kluk v tramvaji. Jsem sijist, že i kdyby se mi cestou nepřihodilo vůbec nic, tak už jenom doba mlčení, sám ten pohyb volný, přitom však dosti rychlý, aby proměna informace budila v duši vibraci, a ta volnost myšlení a nálad musejí v člověku odkrýt nebo způsobit něco nového. A představa, že nebudu muset strážím podávat svůj průkaz se strachem před prázdnou rubrikou „zaměstnavatel". Průkaz mám už bez omezeni platnosti, čili doživotní; pokud si neoholím knír. Až se vrátím, teprve vyřídím korespondenci, poděkuju za dary a přáni. Navštívím taky konečně Batťka a Uhl a po jejich návratu z vězení. Zhubnu o deset kilo, v důchodu. Dám si šít manšestrové sako, nevím proč. Pořídím si malou nefilatelistickou sbírku známek prostých umění a propagandy. V důchodu jisté navštívím s Cilkou Brumov. Na úseku zdravotnictví půjdu častěji do sauny, kouření snížím ze tři doutníků na dva ročně, už nebudu pít vino průmyslového původu a nebudu mluvit s lidmi blbějšími než jsem sám. S přáteli, kteří mi po tomto zákroku zůstanou, budu se scházet v kavárně Union, kde si budeme říkat starší novosti a odpovídat na dotazy bystrých a slušně vychovaných mladých lidi. Pohlavní život uzavřu ke konci důchodu roztomilou knížkou o něm, která se bude zdát pobuřující nebo roztomilou, podle toho. Je samozřejmě, že v důchodu skončím s výslechy na StB. V oboru školství si otevřu peripatetickou školu, už ohlášenou. Budu víc fotografovat, zároveň se však ponořím do svého archivu a připravím k vydání knihu fotografii nepublikovaných v A hoj i ani v televizi, mezi nimi některých tam publikovaných. Kniha bude velice drahá, vyjde v některé německé zemi, poletí a dostanu za ni hodně peněz, přídavkem ke své penzi. Na poli mezinárodním prosadím volný pohyb Čechů po Slovensku, a to s pomocí naší milé generální prokuratury, a ne-li, tedy s pomocí mezinárodních konferencí, cizích hlav států a několika přátel. A tyto vosv, ty nechám žit. Ty kosy ovšem, ty proženu, jen co dosekám tu trávu. Pak napíšu toto. (Září 1986)
(Otištěno bez vedomí autora.)
79
OBSAH č. 6/1986 Jak se rodila Charta 77 Václav Havel, Karel Hvízdala Nové podpisy Charty 77 Dokument č. 26/1986 „Cena svobody" pro Chartu 77 Společné prohlášeni k 30. výročí maďarské revoluce Hranice míru? Dokument Charty 77 č. 29/1986 Alexander Dubček, citáty z projevů Dubček — 1968 Vladimír Kadlec Blahopřání Skupiny Listy Alexandru Dubčekovi Srpnový den (fejeton) Ludvík Vaculík Rotterdam Vladimír Tosek Děkovná řeč při udéleni Erasmovy ceny Václav Havel První vídeňský týden (glosa) -el„Mírový" kongres v Kodani Rozhovor st Zdenou Tominovou O čem Rudé právo nepíše Z. H. Gorbačovova revoluce hlav a srdcí Lubomír Sochor Třicet let po X X . sjezdu KSSS Michal Reiman Co nového v Afganistanu? J.T. Obnoví Sovětský svaz styky s IzraelemUigal Arci Šmilauer a Míša Dalimil Ještě jedna odpověď mladým křesťanům Jiří Dienstbier Komunista (k úmrtí Artura Londona) ajl Otevřený dopis Janu Fojtíkovi Rudolf Zukal Jak Kocourkovští vyzráli na katastrofu Ivan Klima Redakční kruh Listů (zpráva o schůzce) Rozhovor s Jiřím Hájkem Anna Marvanová .. Nové studie projektu „Krize systémů sovětského typu" Retuše dějin na pokračováni Milan Hubl Ještě o plotňáčtinč Clemens Sekanina Eskalace policejních perzekucí Sdělení VONS č. 588 Dopis Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných Milan Šimečka Na obranu Jazzové sekce Dok. Chll 24/86, Sděleni VONS č. 599 Uvěznění funkcionářů Jazzové sekce Sdělení VONS č. 555 Trestní stíhání Vlastimila Marka Sděleni VONS č. 564. Petice za Jiřího Wolfa Heřman Chromý odsouzen pravomocně Sdělení VONS č. 574 Dobrý člověk ještě žije — Ladislav Lis 601etý Petr Chudožilov Ošemetnosti s azylem Ota Ulč O rozhodnutí emigrovat Eva Procházková Sovětští spisovatelé u zdi nářků Milan Jungmann Ponorná řeka (k úmrtí Vratislava Effenbergera) Květoslav Chvatík Elie Wiesel — laureát Nobelovy ceny míru 1986 Optika jednookého krále (recenze o románech Jiřího Švejdy) Nejsme naprogramováni (recenze o Programování v jazyku Basic) Mácha a počátkové turistiky -kHrdinové naší doby (fejeton) Ivan Klíma Některé práce čs. autorů v N S R Tisková zpráva Č S D S Vilém Prečan Povzdech filatelisty -JílV důchodu (fejeton) Ludvík Vaculík
1 6 6 7 8 9 10 13 14 15 16 18 19 21 23 25 27 28 29 30 34 35 41 42 43 47 48 50 51 51 53 54 54 55 55 56 57 60 62 68 70 72 72 73 77 77 78 78 79
LISTY řídi Jiří Pelikán s redakčním kruhem (Dušan Havlíček, Zdenek Hejzlar, Milan Horáček, Vladimir Horský, František Janouch, Cyril John, Kare! Kaplan, Jiří Kosta, Karel Kyncl, A. J. Liehm, Zdeněk Mlynář, Adolf Müller, Josef Pokštefl, Michal Reiman, Milan Schulz, Radoslav Selucký, Ota Šik, Vladimír Tosek, Ruth Tosková). Redaktor časopisu Vladimír Tosek. LISTY jsou dvouměsícník určený především čtenářům v Československu. Přečtěte a předejte známým! V ZAHRANIČÍ je roční předplatné D M 25,— (nebo ekvivalent v jiné valutě) pro Evropu; D M 30,— pro U S A , Kanadu, Izrael a dalši zámořské země (letecky); D M 35,— pro Austrálii, N . Zéland, Jižní Afriku a Latinskou Ameriku (letecky). P Ř E D P L A T N É a PŘÍSPĚVKY na tiskový fond (nikoli objednávky!) posílejte pouze na: LISTY, P o s t s c h e c k a m t ^ iinchen 112 76-802. OBJEDNÁVKY časopisu a ostatní korespondenci (nikoli peníze!) posílejte pouze na adresu redakce: LISTY, Via del Corso 57, 00186 Roma.
