C. Slovní zásoba a otázka spisovnosti 1. Slovní zásoba a její složení / 2. Obohacování slovní zásoby: a) Slova spojená významem nebo formou: synonyma, homonyma, antonyma / b) Víceslovná pojmenování / c) Užití slov v přeneseném významu: metafory, metonymie, ironie / d) Přejímání slov z jiných jazyků / e) Tvoření nových slov: odvozování, skládání, zkracování / 3. Otázka spisovnosti a příznakovost / 4. Slova spisovná / 5. Slova nespisovná / 6. Slovníky Mít vždy něco do zásoby, to patří k zodpovědnému životu. V šatníku, spíži, psacím stole nebo v prázdninovém zavazadle – tam všude máme zásobu věcí vhodných pro různé situace, s nimiž se můžeme potkat. Podle okamžité potřeby pak vybíráme, kombinujeme, upravujeme. Tu nejrozsáhlejší zásobu pomocníků však nosíme s sebou neustále, i když jdeme s prázdnýma rukama: jsou to slova, jejichž prostřednictvím se dorozumíváme. I tady však potřebujeme pečlivý, a přitom pohotový a výstižný výběr odpovídající daným okolnostem. 1. Slovní zásoba a její složení 1-A1 Slovní zásoba jazyka; 1-A2 Slovní zásoba individuální; 1-B Leo Rosten: Pan Kaplan má stále třídu rád (1); 1-D Leo Rosten. 1-A1 Slovní zásoba jazyka Nejširším rámcem, z něhož zpravidla pro komunikaci vybíráme, je slovní zásoba celého jazyka. V naší učebnici máme samozřejmě na mysli především český jazyk. V České republice je pro velkou většinu středoškolských studentů (ale jistě ne pro všechny) čeština jazykem mateřským: naučili se jej ve svém životě jako jazyk první (jsou rodilými mluvčími češtiny). Jak je slovní zásoba češtiny rozsáhlá? Jinak řečeno, kolik lexémů obsahuje? To můžeme jen odhadovat. Jazyky totiž dělíme – podle jednoho z mnoha hledisek – na živé neboli moderní (stále žijí jejich rodilí mluvčí) a mrtvé neboli klasické (dnes již žádné rodilé mluvčí nemají). Aktuální (nynější) počet lexémů živého jazyka nelze určit již proto, že v něm nová pojmenování stále vznikají a některá stará zanikají. A jazyky klasické jako pomůcku vzít těžko můžeme, protože pro mnoho skutečností dnešního světa prostě nemají výrazy. Takže nezbývá, než se obrátit ke slovníkům. Nejrozsáhlejší český výkladový slovník (tedy slovník česko-český) se nazývá Příruční slovník jazyka českého, vycházel v letech 1935 – 1957 a čítá 9 svazků. Podává výklad zhruba 250 tisíc slov. Ani on však nezahrnuje všechna česká slova (nejen proto, že byl dokončen před více než půlstoletím); může jen naznačit, že skutečný počet všech českých lexémů se patrně bude pohybovat v řádu statisíců. V jiných jazycích je situace podobná. Nejvýznamnější německý výkladový slovník Německý slovník (Deutsches Wörterbuch; 1854 – 1971, 33 svazků) podává výklad asi 350 tisíc slov. Slovní zásobu jazyka (národní slovní zásobu) můžeme dělit podle různých hledisek na mnoho různých oborů. Základní členění je toto: 1. Jádro slovní zásoby: je historickým základem slovní zásoby. Skládá se ze slov, která: a) jsou velmi stará (zpravidla několik staletí i déle); b) označují nejzákladnější životní skutečnosti; c) bývají bez citového nebo hodnotícího zabarvení;
d) alespoň některá se vyskytují v každé promluvě či textu; e) jsou v drtivé většině nemotivovaná (a stávají se základem pro další tvoření); f) jsou poměrně stálá, neměnná; g) svou setrvalostí udržují komunikační kontinuitu (návaznost) mezi generacemi obyvatel i mezi různými dějinnými epochami; h) ale mohou být převzata z jiných jazyků. Příklady: matka, bratr, dům, pluh, moře; pole, řeka, dřevo, milovat, muž; mouka, nádoba, obloha, hrubý, povaha; růže, kostel, škola, tabule, mistr; vzduch, příroda, sport, benzín, kino. Jazykovědci uvádějí, že v českých jazykových projevech slova z jádra slovní zásoby mají vysokou frekvenci (četnost) výskytu: tvoří až 90 % z celého počtu užívaných slov, což mnohonásobně převyšuje jejich podíl ve slovní zásobě. 2. Periferie (okrajová oblast): a) je proměnlivá, neustále se vyvíjí; b) zahrnuje jak slova zastarávající a mizející, tak i slova oblíbená (módní); c) převažují tu slova motivovaná; d) člení se na mnoho vrstev podle různých hledisek (společenských, krajových apod.); e) některá slova se přesunují z periferie do jádra slovní zásoby (a naopak). Příklady: luk, forman, cep, ohlávka; toužebně, větroplach, sličný, klábosit; honorace, roráty, vinšovat, procovský; noetický, monitorovat, kontokorent, samoupínací; jablíčko, lajznout si, herka, vysmátej. 1-A2 Slovní zásoba individuální Kolik slov bychom měli znát, abychom se v daném jazyce domluvili? To nás zajímá především u jazyků cizích. Pro základní dorozumění potřebujeme znát alespoň 1,5 tisíce slov. Aby hovor s námi byl i pro rodilého mluvčího přínosem, měli bychom ovládat asi 3 tisíce slov (a umět je používat v několika stech ustálených spojení). A jak je to v jazyce mateřském? Jeho (národní) slovní zásobu můžeme nahlížet jako velké množství (v případě češtiny asi 12 milionů) vzájemně se prolínajících individuálních slovních zásob (slovních zásob jednotlivců), z nichž každou lze rozdělit na: a) pasivní: slova, která jedinec zná (rozumí jim); b) aktivní: slova, která jedinec používá (jde o podmnožinu pasivní slovní zásoby). Rozsah individuální slovní zásoby (i obou jejích složek) u každého jednotlivce závisí na mnoha faktorech (činitelích): na věku, duševních schopnostech, na vzdělání, sečtělosti atd. V průměru každý Čech používá při běžném dorozumívání asi 5 – 10 tisíc slov. Pokud je absolventem odborného středoškolského vzdělání, jeho pasivní slovní zásoba zahrnuje asi 50 tisíc slov. To mu umožňuje bezproblémové dorozumívání prakticky v každé společenské situaci: proto se takový díl slovní zásoby označuje jako lexikální standard. Samozřejmě jsou lidé, jimž schopnosti, zájmy i profese dovolují jeho hranice překračovat (novináři, učitelé, vědci, spisovatelé, herci, ale také prostě jen lidé, kteří se nadprůměrně zajímají o okolní svět). Pro srovnání: Angličan William Shakespeare (1564 – 1616), vůbec nejvýznamnější autor divadelních her, použil ve svých dílech celkem 23 tisíc různých slov. A Karel Čapek (1890 – 1938) ve svém posledním, nedokončeném románu Život a dílo skladatele Foltýna užil 4 192 různých slov. 1-B Nyní se obrátíme k autorovi, který učinil jazyk dokonce hlavním námětem svých povídek. Leo Rosten byl americký spisovatel židovského původu: narodil se v Polsku, ale od dětství žil ve Spojených státech amerických. Využil své krátké učitelské zkušenosti a již jako čtyřiadvacetiletý
začal psát příběhy z newyorské večerní školy, v níž se evropští přistěhovalci učí anglicky. Pro ně to byl cizí jazyk, ale Rosten psal pro americké publikum a odhaloval mu taje i souvislosti jazyka mateřského. Rostenovy povídky, posléze shrnuté a vydané knižně, si získaly velkou popularitu. Do češtiny byly přeloženy dvakrát, Pavlem Eisnerem a Antonínem Přidalem. Překlady (či spíše volnější adaptace) jsou samozřejmě postaveny na pronikání do nitra češtiny. Leo Rosten (1908 – 1997): Pan Kaplan má stále třídu rád (1) Díl první 1 Poněkud zapeklitý případ H*Y*M*A*N*A K*A*P*L*A*N*A „Pan Aaron Blattberg.“ „Zde.“ „Slečna Carmen Caravellová.“ „Ste!“ „Pan Karl Finsterwald.“ „Pšítomen!“ „Paní R. R. Rodriguezová.“ „Sí.“ „Pan Wolfgang Schmitt.“ „Ja!“ „Yussel Spitz.“ Ticho. Profesor Parkhill vzhlédl. Yussela Spitze nebylo. Z poslední lavice se ozvalo mručení pana Guse Matsukase a skončilo oznámením: „On nechal studium. On vzdal. On nebude. On žikal mne, ať žikám.“ Profesor Parkhill si udělal do prezenční listiny poznámku. Popravdě řečeno, nijak zvlášť nelitoval, že pan Spitz na svůj sen o vzdělání rezignoval. Pan Spitz byl živoucí ozvěna. Míval trapnou potřebu opakovat každou otázku, která mu byla položena. Jsa dotázán „Jaké je množné číslo od dítě?“, spolehlivě zarezonoval „Jaké je množné číslo od dítě?“ – ale odpověď ze sebe žádnou nevydal. A co horšího, byl vyladěn tak dalekosáhle, že často opakoval otázky určené žákům ve zcela jiných lavicích. A to je znervózňovalo. Mnozí frekventanti začátečnické třídy si stěžovali, že jejich odpověď je naprosto „zmrzáčena“ tím, jak pan Yussel Spitz papouškuje otázku. „Paní Slavko Tomasicová.“ „Mhm.“ „Olga Tarnovská.“ „Da, da.“ Kromě toho vyučující věděl, že předčasné ukončení studia na newyorské Večerní přípravné škole pro dospělé není nic neobvyklého. Žáci přicházeli, žáci odcházeli. Někteří zůstali v jeho třídě půl roku i déle, jiní odešli po jediném večeru nebo týdnu nebo měsíci. Někteří sem přišli, protože jejich otec nebo matka, jejich partner nebo láska přesídlili na Manhattan nebo do Brooklynu či Bronxu. Někteří odešli, protože se kvůli manželovu zaměstnání nebo manželčině rodině odstěhovali do jiného obvodu nebo města. (Loni zmizela po šestitýdenní svědomité docházce a chvályhodných pokrocích v pravopise a výslovnosti jistá paní Ingeborg Hutschnerová a nikdo nevěděl, kam se poděla a proč, ani jestli si dále kouše nehty.) „Slečna Mitnicková.“ „Ano, prosím,“ špitl plachý hlásek. Pedagog také nikdy nezapomínal, že mnozí z jeho žáků vstupují do bran VPŠD v důsledku nejrůznějších otřesů: revoluce v Řecku, sucho v Itálii, krize v Německu či v Karibském moři,
štvanice a čistky tam i onde – každý mocenský záškub na neklidné zeměkouli se odrážel, byť mikroskopicky, v příbytku či úbytku žactva. Neboť přistěhovalci nechodili do VPŠD jen proto, aby se naučili základním, svízelným náležitostem svého nového jazyka; učili se zde také nejpodstatnějším věcem z občanské nauky, aby se mohli na městské správě podrobit zkoušce, jež byla předehrou k události nanejvýš významné, ba magické, totiž k získání státního občanství. „Paní Moskowitzová.“ „Joj.“ „Pan Kaplan.“ „Tády je Hyman Kaplan! Osopně!“ Profesor Parkhill si povzdechl. Pan Kaplan mu dělal těžkou hlavu. Dělal mu těžší hlavu než kdokoli z třicítky žáků v začátečnické třídě, a to už od prvního písemného úkolu, který zněl „Napište dvacet podstatných jmen v jednotném a množném čísle“. Když tenkrát opravil doma asi deset úkolů, dostal se k papíru, z něhož zářila slova: Podstátní meno strom dá pes dá nemoc dá lev dá
Mnoš. č. stromy pesy nemocnice Löwi
Pedagog si to několikrát přečetl. Potom list s úkolem odsunul a snažil se utřídit své myšlenky. Připomněl si klasické dílo Jazyková výuka cizinců, jehož autoři Plaut a Samish opakovaně varovali učitele, aby si neutvářeli unáhlený závěr, že žák je omezený, pomalý nebo nepolepšitelný, dokud se nedopátrají skutečné příčiny začátečníkových omylů, ať už je jakákoli. Někdy například ten, kdo pomalu čte, potřebuje silnější brýle, nikoli přísnější vedení. Někdy jsou pravopisné chyby projevem lenosti, nikoli hlouposti. (Jak prokázal historický výzkum dr. Tylera B. Ponsonbyho, pravopis nemá nic společného s inteligencí.) A někdy neplynou žákovské chyby z nevědomosti, ale ze zvukové záměny. Profesor Parkhill si všiml, že někteří žáci říkají ocet, když chtějí říct otec, a otec, když chtějí říct ocet. Výsledné věty pak ovšem byly zcela zavádějící. Vrátil se k tomu písemnému úkolu. kost etáš trenér
dá dá dá
kostra vítach trenýrky
Profesor Parkhill si odkašlal. Veškeré jeho pochyby se náhle rozplynuly a měl jasno: nedostane-li se tomuto žákovi včasné první pomoci, mohl by snadno skončit jako „problémový případ“. Každý, kdo si myslí, že množné číslo podstatného jména lev je Löwi, potřebuje zvláštní péči. A pokud jde o proměnu podstatného jména v podstátní... Přelétl nezapomenutelný úkol očima. Hledal žákovo jméno, ale žádné tam nebylo. To ho překvapilo, protože žáci se vždycky podpisovali na horní okraj. Tento papír však nahoře podepsán nebyl – ani uprostřed, ani v rohu. Profesor Parkhill list obrátil. Ano, jméno bylo na druhé straně. Nebylo napsáno, ale nakresleno, a to velkými, hrdými písmeny; tím hrdějšími, že každé bylo provedeno červenou pastelkou – a obtaženo modrou. Mezi každými dvěma písmeny pak jiskřila pečlivě nakreslená zelená hvězdička. Celek, triumfální jako slavnostní ohňostroj, hlásal: H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N
Při další hodině si profesor Parkhill pana Kaplana s neobyčejným zájmem prohlédl. Byl to boubelatý muž s jablíčkovými lícemi, nažloutlými vlasy a veselýma modrýma očima; v náprsní kapse saka měl vždycky dvě plnicí pera. (Jiní muži ve třídě inzerovali svou gramotnost pouze jedním.) Daleko nejvíce však pedagoga zaujalo něco jiného. Byl to páně Kaplanův úsměv – vlídný, bystrý, dobrotivý. Jen zřídkakdy žákovu tvář opouštěl. Ba zářil na ní i ve chvílích, kdy byly jeho nositeli vytýkány nejstrašlivější chyby proti výslovnosti nebo pravopisu nebo gramatice. Jako by byl pan Kaplan pyšný, že se mýlí tak často a tak objevně. Profesor Parkhill si vzpomněl na jednu hodinu věnovanou rozšiřování slovní zásoby. Předříkával tenkrát žákům nová slova, která měli použít v mluvených větách. Na slovo povinnost odpověděl pan Pinsky větou: „Když chceš být dobrý občan, dělej tvou povinnost.“ Na přezdívku – slovo, které žáci přivítali s potěšením – reagovala slečna Kipnisová sdělením: „Jmenuji se Klára, ale kamarádi mi říkají Zajda.“ Zato když na pana Kaplana připadlo slovo prášky, rozzářeně pravil: „Já pučil kufr od mýho prášky.“ A jindy, když při procvičování slov s protikladným významem vzbudila slečna Mitnicková obdiv dvojsloupcem, který krasopisně napsala na tabuli, táhnout pokazit plakat
tlačit opravit smát
a Wolfgang Schmitt sklidil ovace za své impozantní příklady práce správně slunce
odpočinek špatně mněsíc
ohromil pan Kaplan vyučujícího dvojicemi mlíko život hlavní
šleháčka smrď pohlavní. (...)
Leo Rosten, Pan Kaplan má stále třídu rád, Praha 1987, s. 21 – 25. Do češtiny převedl Antonín Přidal. Poznámky a vysvětlivky: Aaron [a:ron]; Bronx [broŋks], Brooklyn [bruklin], Manhattan [mæn'hætәn] – městské čtvrti v New Yorku; Carmen Caravellová [karmen karavelová]; Hutschnerová [hučnerová]; Kipnisová [kipnysová]; Löwi – jedno z typických židovských příjmení; odvozeno od biblického izraelského kmene Lévi; jméno kmene lze do češtiny přeložit jako Připojení, podobnost se slovem lev (srovnej v němčině der Löwe) je tedy náhodná; magický – kouzelný, divotvorný; Mitnicková [mitnyková]; Moskowitzová [moskovicová]; newyorský [njujorský]; Parkhill [pa:khil]; Rodriguezová [rodrigezová]; Samish [sæmiš]; Schmitt [šmit]; Spitz [špic]; Tyler [tailә]. 1-C Úlohy a cvičení 1. Vyberte si některý cizí jazyk, který se učíte, a zjistěte (z učebnice nebo dotazem u vyučujícího), kolik slov byste měli znát na konci prvního ročníku a kolik slov před maturitou.
2. Vraťte se k výše uvedeným příkladům z jádra slovní zásoby. Vyberte některé, vytvořte od každého z nich jedno odvozené slovo a užijte je ve větě. 3. Výše uvedené příklady z periferie slovní zásoby užijte ve větách tak, aby bylo zřejmé, že rozumíte jejich významu. 4. V Rostenově textu najděte úlohy, které pan Kaplan popletl, a vyřešte je správně. U jednoho úkolu je špatně už výchozí slovo, jež pan Kaplan zvolil; o který úkol jde? 1-D Některá zajímavá data Leo Calvin Rosten (11. 4. 1908 Lodž /v části Polska, jež tehdy náležela k Rusku/ – 19. 2. 1997 New York) Americký sociolog a publicista (ve Spojených státech žil od dětství). Ve své práci se zaměřoval na život Američanů židovského původu, k nimž sám náležel. Některá díla: Ve světě beletrie (zábavné literatury) Rosten vynikl svými humoristickými příběhy o evropských přistěhovalcích (většinou s židovskými kořeny), kteří se v New Yorku na večerní škole učí anglicky: 15 povídek s tímto námětem bylo uveřejněno (pod autorovým pseudonymem Leonard Q. Ross) v letech 1932 – 1934 v týdeníku The New Yorker. Povídky byly pak shrnuty do knihy Studia Hymana Kaplana (The Education of H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N; 1937): česky vydáno pod názvem Pan Kaplan má třídu rád (1946, v překladu Pavla Eisnera; v překladu je samozřejmě poznávání angličtiny nahrazeno poznáváním češtiny). Návrat Hymana Kaplana (The Return of Hyman Kaplan; 1959): 12 nových příběhů z přistěhovalecké jazykové školy. V letech 1963 – 1976 Rosten obě knihy přepracoval a jejich novou verzi spojil do jednoho svazku: Ó Kaplane, můj Kaplane! (O K*A*P*L*A*N! MY K*A*P*L*A*N! 1976). Název je odvozen (s humorným odlehčením) z titulu básně Walta Whitmana Ó kapitáne, můj kapitáne, věnované zavražděnému americkému prezidentu Abrahamu Lincolnovi. Do češtiny tuto poslední verzi kaplanovských příběhů převedl a předmluvou opatřil Antonín Přidal: vyšlo pod názvem Pan Kaplan má stále třídu rád (1987). Vtipný průvodce po jazyce Jidiš pro radost (The Joys of Yiddish; 1968): jidiš je jazyk, jímž mluví 3 – 4 miliony osob židovského původu v různých zemích Evropy i Ameriky a v Izraeli; vznikl smísením vlivů hebrejštiny (původního jazyka Židů), němčiny, polštiny aj. (některé výrazy z jidiš pronikly také do české slovní zásoby: bichl/e = knížečka, mešuge = blázen atd.).
2. Obohacování slovní zásoby: a) Slova spojená významem nebo formou: synonyma, homonyma, antonyma 2a-A1 Příčiny obohacování slovní zásoby; 2a-A2 Synonyma; 2a-A3 Homonyma; 2a-A4 Antonyma; 2a-B Leo Rosten: Pan Kaplan má stále třídu rád (2); 2a-D Antonín Přidal. 2a-A1 Příčiny obohacování slovní zásoby Protože se mění svět kolem nás – a měníme se i my sami – je třeba počítat také s proměnami jazyka. Toto samozřejmé tvrzení v sobě skrývá odkaz k řadě procesů, na jejichž vzniku či rozvoji se podílí prakticky každý z nás: Přibývá nových skutečností. Na přelomu 20. a 21. století se prakticky všechny úřední jazyky na světě musely vyrovnat s prudkým nárůstem informační a výpočetní techniky, ale rozvoj slovní zásoby je podmíněn i širšími možnostmi cestování, přejímáním jiných kulturních zvyklostí, novými podobami vztahů mezi pohlavími či generacemi apod. Navíc i v jazyce – stejně jako v oblékání, stravování, zábavě atd. – působí přirozená snaha po pestrosti, obměnách, vtipu a originalitě (neotřelé původnosti). Proto se kvalitní komunikace neobejde bez smysluplného obohacování soustavy jazykových prostředků. K dispozici jsou následující způsoby: 1. Používání slov spojených významem nebo formou; jsou to: a) Synonyma; b) Homonyma; c) Antonyma; 2. Tvorba víceslovných pojmenování; 3. Užití lexému v přeneseném (poněkud posunutém) významu: a) Metafory; b) Metonymie; c) Ironie; 4. Rozšiřování a úžení významu; 5. Přejímání slov z jiných jazyků; 6. Tvoření nových slov: odvozování, skládání, zkracování. 2a-A2 Synonyma Synonyma (slova souznačná) jsou lexémy, které mají různou formu, ale shodný (tj. stejný nebo podobný) význam. Kromě toho synonyma jsou alespoň částečně navzájem nahraditelná a náležejí ke stejnému slovnímu druhu (synonymita však existuje i mezi lexémem jednoslovným a víceslovným). Příčiny vzniku synonym jsou především tyto: a) Jednotliví uživatelé jazyka chtějí zdůrazňovat různé stránky pojmenovávané skutečnosti: polosyrový x polovařený; b) Skutečnost bývá v rozdílných společenských situacích různě pojmenovávána: v běžné mluvě rozčilovat (někoho) x ve (vyšší) společnosti iritovat; c) Mluvčí usilují o zpřesňování významu: v běžné řeči lokomotiva x v odborném železničářském vyjadřování hnací vozidlo – může jím být lokomotiva i motorový vůz (s prostorem také pro cestující); d) Mluvčí se snaží o pestré vyjadřování: písemka byla těžká x písemka byla brutální; e) Mluvčí posilují pragmatický význam slova (nejčastěji vyjadřují citový nebo hodnotící postoj): manžel spí x starej chrní.
Synonyma můžeme ještě třídit takto: 1. Podle rozsahu: a) Úplná (absolutní): jsou shodná ve všech významech a způsobech použití. Mezi slovy ryze domácími se vyskytují velmi zřídka (louže – kaluž; hezký – pěkný; zvedat – zdvihat). Častější jsou tam, kde se ke slovu domácímu ujalo synonymum přejaté (cizí); i takové dvojice však dosahují úplné synonymity jen v odborných textech, protože tam je vymezení lexikálního významu vždy velmi přesné (mluvnice – gramatika; rekreační běh – jogging [džogiŋ]; ověřit – verifikovat); b) Částečná: překrývají se jen částečně, a to pokud jde o význam (volat – silnější křičet) nebo o příležitost k užití (běžně krajíc – starobyle skýva); 2. Podle slovnědruhové příslušnosti: Nejvíce synonym je u substantiv (žena – manželka – choť – drahá polovička), adjektiv (velký – obrovský – hrozitánský – nesmírný), sloves (dívat se – hledět – koukat se – čubrnět) a u příslovcí (tady – zde - tu). U jiných slovních druhů najdeme synonym mnohem méně (zájmena který – jenž; číslovky jeden – raz; předložky okolo – kolem; spojky ale – avšak; částice ať – nechť – kéž; citoslovce bum – řach); 3. Podle vzájemných vztahů: Skupinu synonym (jednoho shodného významu) nazýváme synonymní pole. V jeho středu najdeme dominantu – slovo základního významu, k němuž se ostatní synonyma vztahují. Tak slovo dům je dominantou v synonymním poli, které zahrnuje výrazy od barabizny až třeba po vilu. 2a-C2 Cvičení 1. Uveďte synonyma k těmto slovům: analfabet, břídil, civět, dohled, expert, fajnový, gáže, hlásit, chlácholit, instrument, jmění, který, lomoz, mimo, neúspěch, osamělý, plavný, rubat, skanout, taška. 2. Seřaďte uvedené výrazy do synonymních dvojic: cévka, červánky, chřípí, jizba, kvelb, maštal, nozdry, paruka, spižírna, stáj, světnice, vlásečnice, vlásenka, zora. 2a-A3 Homonyma Homonyma (slova souzvučná) jsou lexémy, které mají shodnou formu, ale různý význam. Kromě toho jsou zpravidla různého původu (a jejich shoda je tedy většinou náhodná). Příčiny vzniku homonym jsou především tyto: a) Hláskový vývoj, který sblíží slova různého původu: topit znamená buď zahřívat užíváním paliva (souvisí se slovem teplo), nebo ponořovat pod vodní hladinu (souvisí s tonout, tůně aj.); b) Užití homonymních morfémů: stopka je buď tenká část rostlin nesoucí květ nebo plod (pochází snad od slova stéblo), nebo dopravní značka přikazující zastavit (z angl. stop = zastavit); obě slova se stala homonymy, protože mají homonymní přípony -ka (užití první z nich označuje zdrobnělinu, užití druhé je označením prostředku sloužícího k určité činnosti); c) Tvarové připodobnění slova, jehož původ je málo známý, k mnohem častějšímu slovu blízkému: patrně každý máme nepříjemnou zkušenost s bzikavkami – bodavým hmyzem z čeledi ovádovitých; etymologie slova ovád je nejasná, a tak relativně nedávno lidé v běžné mluvě nahradili toto pojmenování výrazem hovado, které původně označovalo jednotlivý kus hovězího dobytka; vzniklá homonymie je atraktivní i tím, že v sobě obsahuje citově zabarvené záporné hodnocení; d) Tvarová shoda slova přejatého se slovem
domácím: když do české slovní zásoby přibylo slovo role = válcovitý svitek (přes francouzštinu a němčinu z latinského rotulus = váleček), vytvořilo homonymní dvojici se starým českým slovem role = pole (je tu souvislost s orat); e) Tvarová shoda slov přejatých z různých jazyků: homonymní dvojici tvoří slova puk (= hrana na vyžehlených kalhotách; z něm. der Bug = ohyb) a puk (= hokejový kotouč; z angličtiny – snad od poke [pәuk] = šťouchnout, píchnout, postrkovat, nebo z puck [pak] = skřítek, čertík). Homonymie může být: a) Lexikální: slovní zásoba byla obohacena slovy ze zcela různých zdrojů: kolej – odvozeno od kolo (železniční koleje) i collegium (lat. sbor) (studenti ubytovaní na koleji); objetí – odvozeno od jet (objetí města) i jmout (láskyplné objetí); b) Slovotvorná: vzniká při vytváření nových slov: vinná – odvozeno od víno (vinná réva) i vina (jsem vinná); travička – odvozeno od tráva (travička zelená) i trávit (jedem) (odsouzená travička); c) Slovnědruhová (homomorfie): souznění jen některých tvarů různých slov: je – tvar slovesa být (venku je hezky) nebo tvar zájmena oni (vidím je); d) Gramatická: souznění různých tvarů téhož slova: psa – 2. pád (bez psa se neobejdu) i 4. pád (hvízdl na psa); Homonymie se vyskytuje nejen mezi slovy, ale také mezi: a) morfémy: kromě výše uvedeného příkladu se stopkou můžeme zmínit ještě jinou homonymní příponu: -ný, která označuje jednak vlastnost vyplývající z obsažené látky (dřevěný, skelný), jednak vlastnost vyplývající z děje (dotěrný, opojný); b) slovními spojeními: zlatý důl může být jednak místo těžby zlata, jednak jakákoli velmi výnosná činnost (absolvovali jsme prohlídku zlatého dolu x provozovat sázkovou kancelář, to je zlatý důl); c) celými větami: déšť následoval vichr (obě substantiva mohou hrát střídavě roli podmětu i předmětu; dvojí možnost výkladu věty může být ovšem považována za jazykovou chybu). Dosud jsme uváděli homonyma úplná. Existují však i homonyma částečná, která se shodují jen v některých tvarech (uvádíme pouze příklady, jejich vysvětlení jistě zvládnete sami): los, jez. Dále existují homonyma nepravá. Jsou to: a) Homofona: slova, jež shodně znějí, ale odlišně se píší: mít x mýt; výška x vížka; b) Homografa: slova, jež se shodně píší, ale odlišně vyslovují: tik [tyk] (z fr.) = škubání nejčastěji v obličeji jako projev nervové poruchy x tik [ťik] = citoslovce hodinového chodu. Paronyma: slova téměř homonymní, jejich záměna může být zdrojem politováníhodné chyby (efektní x efektivní) nebo jazykového humoru (historický x hysterický). Uživatel jazyka se dosti často setkává s hranicí mezi homonymií a polysémií. Polysémie (mnohoznačnost) znamená, že jeden lexém má více významů, které však (na rozdíl od homonym) mají nějakou věcnou souvislost. Např.: Straka obecná z čeledi krkavcovitých je přeborníkem na vybírání ptačích hnízd x Letos v létě v našem autokempu řádí nějaká straka. Lexém straka je tedy slovem mnohoznačným: označuje ptáka (význam základní, prvotní) i zloděje (význam druhotný). Jde o mnohoznačnost, nikoli o homonymii: je obecně jasné, jak souvislost mezi oběma významy vznikla. Jiná situace však nastala např. se slovem kohoutek. Prvotní význam (sameček kura) byl – kvůli podobě kohoutí hlavy s hřebínkem – podnětem pro význam druhotný (vodovodní
ventil). Ačkoli i zde vidíme původní významovou souvislost, dvojice kohoutek – kohoutek je považována za homonymní. Proč? a) Lze předpokládat, že ve vědomí drtivé většiny mluvčích se při vyslovení takového slova v druhotném významu již nevybaví význam prvotní (podobně chlapec může o dívce říct, že ji má strašně rád a že ji hrozně miluje, a už nevnímá, že obě příslovce jsou odvozena od strachu a hrůzy); b) Obě slova signalizují svou značnou významovou vzdálenost odlišnostmi ve skloňování: 4. p. sg. Vyplašil jsem kohoutka x Zavřel jsem kohoutek; c) Od obou slov se další slova odvozují různým způsobem: kohoutkův zobák x kohoutkový filtr. d) V drtivé většině textů se obě slova zároveň nevyskytují. Někdy je však hranice mezi homonymií a polysémií nejasná. Také je třeba počítat s tím, že zasvěcený uživatel jazyka vidí tuto hranici jinde než uživatel nepoučený. 2a-C3 Úlohy a cvičení 1. Každé z uvedených slov užijte ve větách jako homonymní dvojici: červenka, kozák, obloha, pila, pračka. 2. Určete druhy následujících homonym a některá použijte vždy ve dvojici vět: černí, matka, mžikem, pas, průvodčí, rys, stav, takt, vinice, zaječí. 2a-A4 Antonyma Antonyma (slova protikladná) jsou lexémy opačného významu. Zdánlivě se jedná o jednoduše vymezitelnou a málo zajímavou skupinu, při bližším pohledu tu však najdeme řadu zvláštností. 1. K většině slov samozřejmě antonyma neexistují (dřevo, polský, sedm, jestli…). 2. Pokud má jedno slovo různé významové odstíny, lze k němu přiřadit hned několik antonym: starý dům – nový dům, ale starý muž – mladý muž; ostrý/tupý nůž, ale ostrá/klidná debata nebo ostrá/jemná chuť. 3. Antonyma lze rozdělit na 2 základní druhy: a) Antonyma polární: členové antonymické dvojice označují krajní polohy nadřazeného pojmu, nikoli celou šíři možností (začátek – konec: lze doplnit ještě prostředek; mladý – starý: lze doplnit středního věku); b) Antonyma komplementární: členové antonymické dvojice společně označují obě jediné možné polohy nadřazeného pojmu (spát – bdít; živý – mrtvý). Existují však ještě druhy další: c) Antonyma záporová: skupina se vyznačuje zápornou předponou ne- a různí její členové hrají různou úlohu: slouží jako antonyma polární (plavec – neplavec), pokrývají zbývající široký rozsah zmiňované skutečnosti (nevelký člověk může být nejen malý, ale také střední postavy), nebo vyjadřují střední člen významové řady (milovat – nemilovat – nenávidět); d) Antonyma vektorová: oba členy se týkají téhož druhu pohybu, liší se jen jeho směrem (přijít – odejít; objevit se – zmizet). Od některých slov se záporkou ne- nenajdeme kladné tvary, a to ze 3 důvodů: a) Během jazykového vývoje vymizely: v dnešní češtině máme např. slovo nevole = rozhořčení či odpor vůči něčemu, co maří naše záměry (zrudnul nevolí). Nevole vznikla odvozením od staročeského vóle, které se však na konci středověku proměnilo do podoby vůle (= mj. snaha naplnit nějaký záměr). Dnes sice také existuje (mnohem méně používané) slovo nevůle, ale má poněkud jiný
význam: označuje pasivní neochotu k činnosti (platební nevůle odběratele). Celá tato záležitost poutá pozornost i díky možnosti snadného komického využití: Z davu se ozývaly výkřiky nevole i vole. b) Při vytváření záporného tvaru se podoba kladného tvaru pozměnila: nebohý (= původně nebohatý), necita (= necitlivý), netečný (= ten, koho se nic nedotkne). c) Kladné tvary mají jiný význam: nemoc (antonymem je zdraví, zatímco antonymem moci může být bezmoc). d) Záporka je nadbytečná, protože jejím použitím se význam slova nemění. Předpona ne- jen posiluje záporné vyznění slova: nesvár = svár = spor, konflikt; nestvůra = stvůra = zrůda, netvor. Částečně sem patří i citově zabarvená slova jako nekňuba, nemotora aj. Antonymum se označuje také jako opozitum. 2a-C4 Úlohy a cvičení 1. Najděte ke každému z následujících slov alespoň dvě antonyma: hluboký, loudavě, měknout, muž, náhoda, nepozorný, rozdávat, štíhlá, učitel, voda. 2. Následující antonyma zařaďte k jednotlivým druhům: černá – bílá, kázeň – nekázeň, zákonný – nezákonný, vlevo – vpravo, stoupat – klesat. 2a-B Leo Rosten (1908 – 1997): Pan Kaplan má stále třídu rád (2) (…) Nebo toho příjemného, měsíčního večera, když probírali nejběžnější synonyma a antonyma. „Veselý… smutný. Snadný… těžký. Lenivý…“ „Hepčí!“ kýchla paní Schimmelfarbová. „Potrefpánbu,“ řekl pan Kaplan. „P a n e Kaplane,“ zalapal po dechu profesor Parkhill. „Správně se říká pozdrav pánbůh nebo na zdraví. Pozor na ledabylou výslovnost.“ „Spráfně, nastrafi,“ přisvědčil horlivě pan Kaplan. „Ne nastrafi, ale na zdraví. Nemůžeme libovolně měnit hlásky – znělou za neznělou, dlouhou za krátkou – to bychom změnili význam celého slova! Je rozdíl, řeknu-li zdraví a řeknu-li stravy. Co je zdraví, všichni víte – “ „Jistě.“ „Jasně.“ Ale mudrc v první řadě, povznesený nad lenivé přitakání, upíral oči ke stropu a broukal si: „Zdráví… zdráví?“ Jeho přemítání bylo slyšet až v poslední řadě. „Achá!“ zazářil na profesora Parkhilla. „Zdráví je půl čistoty.“ Pan profesor pobledl. „Čistota je půl zdraví, pane Kaplane… Ale teď ke slovu stravy. Je to druhý pád podstatného jména – Zná je někdo? Určitě jste se s ním setkali. Nebo alespoň se slovem strávník, že? „Samosébně! Je zakasáno šlápat na strávník.“ „Probůh, to ne, pane Kaplane.“ „Není zakasáno?“ „O to teď nejde. Vy myslíte trávník, odvozený od slova tráva, kdežto strávník –“ „Je od slova strava,“ ozval se dívčí hlásek. „Výborně, slečno Mitnicková! A co to slovo znamená?“ Pan Kaplan se nemínil dát upozadit. „Stráfa je osopa, kerá neni marod!“ „Omyl!“ zvolala slečna Mitnicková. „Strava je něco úplně jiného než zdráva.“ „Ták?“ podivil se pan Kaplan.
„Strava je jídlo!“ opáčila jeho odpůrkyně. „Stráfa?!“ „Slečna Mitnicková má pravdu,“ rozsoudil jejich při vyučující. „Strava je potrava, je to podstatné jméno, kdežto zdravá je jméno přídavné, které znamená ,zdravím obdařená, pro zdraví prospěšná´.“ Pan Kaplan zpražil slečnin úsměv bohorovným pohledem. „Ale stráfa má bejt zdráfa.“ (…) Leo Rosten, Pan Kaplan má stále třídu rád, Praha 1987, s. 28 – 29. Do češtiny převedl Antonín Přidal. Poznámka: Schimmelfarbová [šimlfarbová]. 2a-D Některá zajímavá data Antonín Přidal (* 13. 10. 1935 Prostějov) Český překladatel z angličtiny a španělštiny, spisovatel. V letech 1953 – 1958 absolvoval studia anglistiky a hispanistiky na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. 1960 – 1970 pracoval v literární a dramatické redakci Československého rozhlasu v Brně. 1970 – 1990 působil jako překladatel a spisovatel ve svobodném povolání (na volné noze), ale v 70. letech z politických důvodů nemohl publikovat pod vlastním jménem a používal pseudonym (Mirek Čejka). 1990 – 1991 byl dramaturgem Filmového studia Barrandov, v r. 1990 začal pracovat (od r. 1991 jako docent a od 1993 jako profesor) na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění v Brně v oboru rozhlasové a televizní dramaturgie i scenáristiky. Od r. 1990 měl po několik let v Československé (a posléze České) televizi intelektuálně zaměřené diskusní pořady: nejprve Klub Netopýr a později Z očí do očí. Některá díla: Básnické sbírky Neznámí ve městě (1966), Sbohem, ale čemu (1992); Scénáře k filmům Půl domu bez ženicha (1980; komedie; režie a spolupráce na scénáři Hynek Bočan; v hlavní roli Vladimír Menšík /otec Franc/), Straka v hrsti (1983; experimentální film inspirovaný hrami středověkých komediantů; režie a spolupráce na scénáři Juraj Herz; hudba: skupina Pražský výběr; hrají Györgyi Tarjánová, Jan Hrušínský, Boris Rösner, Miroslav Donutil, Leoš Suchařípa, Karel Heřmánek; veřejné promítání filmu bylo státní cenzurou zakázáno a film se do sítě kin dostal až r. 1991); Překlady děl od Federica Garcíi Lorcy, Gilberta Keitha Chestertona, Leo Rostena, Josepha Hellera, Johna Updika, Fredericka Forsytha aj.
b) Víceslovná pojmenování 2b-A1 Víceslovná pojmenování; 2b-A2 Víceslovná pojmenování sdružená (sousloví); 2b-A3 Víceslovná pojmenování frazeologická (frazémy); 2b-B1 Leo Rosten: Pan Kaplan má stále třídu rád (3); 2b-D Některé sbírky přísloví a jiných frazémů 2b-A1 Víceslovná pojmenování Jazyk je systém, který se vyznačuje ekonomií (hospodárností). Proto jednou z častých cest, jak pojmenovat nové skutečnosti, je vytváření víceslovných pojmenování: v nových kombinacích se využívají slova, která již existují. Víceslovná pojmenování se vyznačují těmito vlastnostmi: a) jsou ustálená; b) mají jednotný význam (ve všech komunikačních situacích stejný), který navíc nemusí vyplývat z prostého spojení významů jednotlivých částí. Ukažme si příklady: Volné spojení slov: zlatý prsten; Víceslovné pojmenování: a) sdružené (sousloví): zlatý déšť (zahradnický název keře štědřence odvislého); b) frazeologické (frazém): zlatý člověk (člověk dobrý, ušlechtilý). Podobně: dáme (mu) dárek x dáme pozor, dáme (mu) prostor. 2b-A2 Víceslovná pojmenování sdružená (sousloví) Skládají se z části určované (determinované) a určující (determinující). Dělí se na: 1. Sousloví substantivní: (určovanou částí je substantivum): hladká mouka, Archimédův zákon, druhá směna, Druhá světová válka, C-vitamín (vitamín C), oxid uhličitý, tetřev hlušec, prezident republiky; 2. Sousloví slovesná (určovanou částí je sloveso): brát ohled, mít radost, dělat potíže, běžet naprázdno, bydlet nad (pod) sebou; 3. Sousloví příslovečná (určovanou částí je příslovce): slovo od slova, tváří v tvář, stůj co stůj, chtě nechtě, páté přes deváté, křížem krážem, třesky plesky. Výhodou sousloví je jednoduchý způsob tvoření a relativně dobrá srozumitelnost. Nevýhodou je délka a velmi omezená schopnost tvořit odvozeniny. Sousloví často podléhají univerbizaci (jsou nahrazována jednoslovným pojmenováním): minerální voda – minerálka; rychlý vlak – rychlík; propisovací tužka (propisovačka/propiska). 2b-A3 Víceslovná pojmenování frazeologická (frazémy) 1. Frazémy nevětné: železné zdraví, vlčí mák, lehký průmysl, Černé moře, Achillova pata, zakázané ovoce; lev salonů, zkouška ohněm; levou rukou, s klidem Angličana, zuby nehty; pro nic za nic, bodejť by ne; prolomit ledy, malovat čerta na zeď, praštit se přes kapsu; být hravý jako kotě, změna jako Brno; 2. Frazémy větné: Ranní ptáče dál doskáče. Bez práce nejsou koláče. Opatrnost matka moudrosti. Kdo s čím zachází, tím také schází. Mluviti stříbro, mlčeti zlato (druh přísloví – obecné výpovědi s mravním naučením); Vzal mu vítr z plachet. Teče mu do bot. Jsme tu páté kolo u vozu (rčení neboli úsloví – vystihuje danou situaci, na níž je svou formou částečně závislé, takže komunikační situace ovlivňuje tvar některého slova: lze použít ve formě vezmeme jim vítr z plachet, teče nám do bot atd.);
Kovářova kobyla chodí bosa. Starého psa novým kouskům nenaučíš. Tichá voda břehy mele (pořekadlo – vystihuje situaci, má však vždy stejnou podobu); hranice mezi pořekadlem a příslovím nemusí být vždy zřetelná, avšak spatřuje se především v tom, že pořekadlo nemá výchovný, nabádavý charakter; Na Nový rok o slepičí krok; únor bílý – pole sílí; Medardova kápě čtyřicet dní kape; svatá Anna chladna zrána (pranostika – druh pořekadla vztahující se k atmosférickým apod. jevům); Veni, vidi, vici = Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem (efektně stručná zpráva starořímského vojevůdce Gaia Iulia Caesara o jednom z jeho vítězství – příklad okřídlených slov = známého citátu); Odvolávám, co jsem odvolal (zlidovělý výrok krále z české filmové pohádky Pyšná princezna – příklad průpovídky – ta se dnes ovšem nejčastěji označuje jako hláška); Na zdraví (frazém dialogický: lze jej uplatnit jen v rozhovoru). Některé frazémy obsahují slova (zpravidla historická), která se již v jiné souvislosti nevyskytují: mít něco za lubem (luby bylo bednění kolem mlecích kamenů ve mlýně: po mletí zůstávalo mezi luby a kameny trochu napadané mouky, která představovala pro mlynáře malý, ale příjemný zisk navíc); kout pikle (pikle = malé bodné zbraně). 2b-B Leo Rosten (1908 – 1997): Pan Kaplan má stále třídu rád (3) Díl první Kapitola 3. Hrůzy souzvuku Poprvé to profesora Parkhilla napadlo, když paní Yanoffská napsala v textu diktované básně: Jaro se vrací, poslyšte, co v zahradě zpívá koz! Od toho dne si stále připomínal, že začátečnická třída bezpodmínečně potřebuje poučení o slovech stejného znění a různého významu čili o homonymech. Přísně vzato, u slov kos a koz by se spíše než o homonymii mělo mluvit o homofonii, protože tato dvojice splývá jen ve své podobě mluvené, a nikoli též psané, jak je tomu u dvojice kos – kos, kde první slovo označuje ptáka a druhé je povelem ke kosení. Ovšem kos a kos jsou spíše slova homoformní, protože se shodují jen v některých svých tvarech, a nikoli ve všech, jak tomu bývá u pravých homonym typu travička – travička a u takzvaných homografů, kde se shoduje pouze podoba grafická, kdežto výslovnost se liší, viz panický – panický. Ať už byl profesionální žargon jakýkoli (a profesor Parkhill si dával obzvláštní pozor, aby své žáky nemátl děsivými termíny jako homonymie či homofonie), nebylo nejmenší pochyby, že výklad o slovech, která se různě píší a stejně vyslovují, anebo stejně píší, ale liší významem, třídě neobyčejně prospěje. V dalších hodinách bedlivě sledoval, kdy někdo z jeho žáků nesprávně pochopí souzvučné slovo. Jeho chvíle nadešla, když slečna Pomeranzová v jinak zdařilé kompozici napsala: Ze zbouraniště odvezli hromady cihel a rumu. Pan Matsukas pohotově zavrčel: „Do malty nedává rum. Rum dává do čaje.“
„Ale prózim vas,“ namítl Wolfgang Schmitt, „proč jenom do čaje? Kdo pije meltu, dá rum do melty.“ „To je blebina,“ zívl pan Trabish. „Nekazte rum.“ „Moment!“ vložil se mezi ně profesor Parkhill. „Narazili jsme na velmi zajímavý problém. Slečna Pomeranzová použila slovo, které má dva různé významy, a připomínka pana Matsukase nás na to upozornila. Ano, rum, to jsou vlastně dvě různá slova, která se píší úplně stejně!“ Třídu zaplavila vlna úžasu. Někteří by od slečny Pomeranzové takovou virtuozitu nikdy nečekali, jiní ustrnuli nad dalším odhalením, dosvědčujícím proradnou obojetnost gramatiky. „Dvě slova a jedno písání?“ zaúpěla Olga Tarnovská. „Tarnovská, učit, a né stěžovat!“ okřikl ji pan Kaplan. „Vy v baletu netančila dvě tanci na jednu muziku?!“ „Přesně tak!“ přistoupil pan profesor k tabuli. „Dávejte pozor, třído.“ Napsal velkými písmeny: RUM RUM „Písmena se do jednoho shodují. Ale první rum znamená rozpadlé zdivo na zbořeništi nebo na rumovišti –“ „Achá!“ „– kdežto druhý rum je alkoholický nápoj.“ „Vrťan!“ dal se slyšet pan Matsukas. „Sme ve škole, né v hospodinci!“ pokárala ho slečna Zievová. „Víte co, třído?“ zvolal pan profesor nadšeně. „Myslím, že by bylo nesmírně zajímavé, kdybychom zbytek hodiny věnovali právě takovým slovům!“ „Pro mě už zajimavé bylo,“ ujistila ho paní Rodriguezová. „Dobrej nápad,“ prohlásil pan Pinsky. A pan Schmitt zvolal: „Zákva, to zi muzim zapízat!“ „Slyšim tady čmeláci,“ utrousil pan Kaplan. Profesor Parkhill na něj káravě pohlédl. „Takové poznámky do třídy nepatří. To se snad rozumí samo sebou.“ „Dyby Schmitt žek ´samo sebou´, tak bysme mysleli, že tu syká pepiňák!“ „Papiňák,“ řekl pan profesor přísně. „Ale je to výraz nespisovný a –“ „Prej p e p i ň á k !“ zařehtal se pan Bloom. „Kaplan, vy vaříte na měkko ňákou Pepinu?“ Lavice se otřásaly smíchem. Slečna Tarnovská třepetala kapesníčkem. Pan Blattberg byl u vytržení. Jak bylo panu Kaplanovi, nedalo se poznat. Vždycky, když byl zahnán ke zdi, kterou nemohl zdolat důmyslem ani lstí, nasadil důstojný obličej, plný opovržení k lůze, jejíž nepřístojnosti nesahají lepšímu člověku ani po paty. „No tak, třído... třído...“ Pedagogovo ukazovátko konečně rozruch utišilo. „Poslouchejte mě co nejpozorněji. Řekl jsem, že některá slova, například rum, se vyslovují naprosto stejně, ale mají různý význam. Jiná slova se stejně píší, ale různě vyslovují –“ Bleskově napsal na tabuli: 1. PANICKÝ 2. PANICKÝ „První je odvozeno od slova panic, které označuje nezkušeného mládence, kdežto druhé od slova panika, jistě vám všem známého –“ „Jak to jeden pozná?“ zachrčel Jacob Marcus. „Podle kontextu,“ vysvětlil ochotně pan profesor. „Neboli ze souvislosti, v jaké je slovo použito. Jakmile vám to vejde do krve –“ „Mně nikdy nepůjde do krve!“ vykřikla prorocky slečna Kipnisová.
„Ale půjde... vlastně vejde,“ ujistil ji pan profesor. „Naučit jsme se to museli všichni. A teď třetí skupina. Patří do ní slova, která se stejně vyslovují, ale různě píší. Podívejte.“ Třída zírala na tabuli, kam přibyla dvojice PLOT PLOD „Jistě tato podstatná jména znáte, jde však o to, abyste je dovedli správně použít. Chce to někdo zkusit?“ Přihlásila se slečna Mitnicková. „Se stromu spadl plod a...“ „Co dělal plot na stromu?“ zamračil se pan Trabish. „On... tam rostl,“ řekla slečna Mitnicková. „Plot? Nikdy,“ řekl pan Trabish. „Pozor, pane Trabishi,“ přispěchal slečně na pomoc pan profesor. „Slečna Mitnicková mluví o části rostliny, která –“ Pan Trabish se zakabonil ještě víc. „Ona myslí plot, co je živej plot?“ „Jistěže myslím živý plod,“ zachvěla se slečna Mitnicková. Pan Trabish řekl: „Ale živej plot nemůže spadnout.“ „Jak to, še nemůše?“ vložil se do sporu pan Feigenbaum. „Když dosrá, spadne.“ „Živej plot spadne, jen dyš ho číháte nůžkama,“ odpověděl pan Trabish. „Trabish, vy číháte jabka nůžkama?“ podivil se pan Kaplan. „Sem cvok?“ opáčil pan Trabish. „Co sem mícháte jabka, Kaplan?“ „Jabka míchá Mitnick!“ pohodil hlavou pan Kaplan. „Vy mícháte nůžky.“ Profesor Parkhill chtěl všechno napravit, ale nakvašený pan Trabish ho nepustil ke slovu: „Já nejsem blebec, aby mně padal živej plot ze stromu! Mně nerostou na stromu ploty!“ „Slyšeli jste? Ploty!“ chytil se stébla pan profesor. „Pan Trabish mluví o plotech, kdežto slečna Mitnicková o plodech, ale v prvním pádu jednotného čísla je výslovnost obou slov stejná. Takové nedorozumění by bylo vyloučeno, kdyby se dorozumívali písemně!“ Pedagog znovu připomněl, jak důležité je znát pravopis, ale na panu Trabishovi bylo vidět, že jakýkoli písemný či jiný styk s ženou, která nerozumí plotům, pro něj nepřipadá v úvahu. „A teď se, třído, dostáváme ke čtvrté skupině - ke slovům, která se stejně píší, stejně vyslovují, ale –“ „Ale co?!“ neudržela se Bessie Shimmelfarbová. „Jjjj...“ přemáhala paní Moskowitzová své zděšení. „– patří k různým slovním druhům!“ „Joj!“ zazněl zoufalý sten naplno. „Je to nesmírně zajímavé,“ řekl rychle pan profesor a právě tak rychle přiložil křídu k tabuli. 1. ŽAL 2. ŽAL „Vidíte, třído, že písemná i zvuková podoba obou slov je naprosto shodná. Přesto však –“ na chviličku se odmlčel, protože si uvědomil, že důvěrou některých žáků a žákyň to otřese, „– přesto však slovo číslo jedna znamená něco naprosto jiného než slovo číslo dvě a naopak.“
Stěny se zachvěly. Nebyl to otřes, ale učiněné zemětřesení. Nevěřícné výkřiky, vzpurné skučení, uražené výčitky zhrzených, žalostivé repetění obětí, které by se nejraději spasily útěkem. „Slovo číslo jedna,“ vznášel se nad tou vřavou hlas profesora Parkhilla, „je totiž podstatné jméno, kdežto slovo číslo dvě je –“ „Né!“ „To je choror!“ Rochelle Goldbergová hltala rozinky, jako by to byl penicilin. „Prosím vás, poslouchejte mě!“ Profesor Parkhill zaťukal na první ŽAL ukazovátkem. „Toto je první pád podstatného jména žal, které znamená hoře, smutek, zármutek, a toto –“ zaklepal hůlkou u druhého slova, „je minulý čas slovesa žnouti, které znamená totéž co síci.“ „Psíci?“ vytřeštila oči slečna Kipnisová. „Síci! Neboli sekat kosou, případně srpem.“ Panu Pinskému svitlo. „Do jetele?“ „Kdo je tele?“ vyjevil se pan Scymczak, ale to už pedagog vysvětloval: „Ano, sekat jetel nebo obilí – čili kositi, síci, žnouti.“ Zauvažoval, nemá-li žáky upozornit také na tvar žíti, který ovšem nesouvisí jen s kosením, ale zároveň s životem... Ne, nesmí dopustit, aby se jim souzvučnost slov stala postrachem. „Podívejme se na jinou takovou dvojici.“ Křída zakmitala po tabuli, jako by měla křídla: 1. PIL 2. PIL „První slovo nám říká, že někdo hasil svou žízeň tekutinou –“ „Pil – pil – až se vypil!“ zahlaholila slečna Caravellová. „Až se upil,“ řekl téměř omluvně pan profesor. „Kdežto druhé slovo je tvar podstatného jména – ví někdo, kterého? Vzpomeňte si, co používá dřevorubec, když řeže strom.“ Všichni se zamysleli. Pan Matsukas vyhrkl: „Rum?“ „Používá nástroj zvaný pila, popřípadě více – pil. A to je právě naše slovo číslo dvě.“ „Já to nemůšu věřit!“ zakroutil hlavou pan Feigenbaum. „Já jo,“ zubil se pan Kaplan. „Ževorupec pila více pil?“ huhlal pan Wilkomirski, který se často zaplétal do neřešitelných větných konstrukcí. „Ale jak poznáme, že je to nástroj, a né pijatyka?“ poškubával pan Blattberg řetízkem od hodinek, na kterém měl připevněn mléčný zoubek svého vnuka. „Podle celé věty,“ odpověděl profesor Parkhill. „A nemůže číslo jedna znamenat číslo dvě a číslo dvě znamenat číslo jedna?“ zeptala se Goldie Pomeranzová. „To je jásný, že můše!“ Pan Kaplan přivítal tuto kalamitu, jako by to bylo požehnání. „Může, slečno Pomeranzová. Ale o to mi právě jde. Vidíte-li to slovo samo o sobě, nepoznáte, jestli je to pil ve významu jedna, nebo pil ve významu dvě. Teprve větný celek, ve kterém je toto slovo použito, nám zcela jednoznačně poví, o který význam se jedná. Řekneme například: Dřevorubec pil mléko. A to je přece něco úplně jiného, než když řekneme: Dřevorubec měl v lesní chatě množství pil.“ „Ách, lesní chaty,“ zasnily se italské oči slečny Caravellové, „to je džúdžo.“ „Špíčkovej číklad,“ pochvaloval si pan Kaplan. „V těchto větách si nikdo nemůže splést pil ve významu jedna a pil ve významu dvě. Viďte, že ne?“ „Né!“ „Nikdy!“ „Hlavní je věta, a ne slovo!“ zruměněla slečna Mitnicková.
Leo Rosten, Pan Kaplan má stále třídu rád, Praha 1987, s. 21 – 25, 47 – 52. Do češtiny převedl Antonín Přidal. Poznámky a vysvětlivky: Bloom [blu:m]; kompozice – (zastarale) velká školní písemná slohová práce; lůza – (hanlivě) spodina společnosti; Jacob Marcus [džeikәb ma:kәs]; Rochelle [rošel]; Scymczak [simčak]; Bessie [besi]; Trabish [trәbiš]; zhrzený – odmítnutý, zklamaný, opovržený; žargon – mluva určité společenské nebo profesní skupiny (zde mluva jazykovědců); 2b-C4 Úlohy a cvičení 1. Rozlište volná spojení slov, sousloví a frazémy (někdy je možný dvojí výklad): Dudčí hnízdo, hroší kůže, jelení lůj, medvědí služba, psí oči, psí víno, sloní stádo, vraní oko, zaječí úmysly, žirafí mládě. 2. Následující sousloví nahraďte jednoslovným pojmenováním: dopravní policista, hrát nerozhodně, kontrolní světlo, osobní obrana (v míčové hře), peněžní automat (na výběr peněz z účtu), prachový sníh, Sachrův dort, třetí ročník (ve škole), učitel češtiny, vídeňská káva. 3. Následující jednoslovná pojmenování rozveďte v sousloví: čistička, ekoturistika, infolinka, komunálky, laborky, mistrák, paralympiáda, překážkář, třídnice, záchytka. 4. Rozlište pořekadla, přísloví a rčení: nedrážděte hada bosou nohou; mladí ležáci – staří žebráci; padla kosa na kámen; prázdný sud nejvíc duní; děláš z komára velblouda; až naprší a uschne; jez do polosyta, pij do polopita a vyjdou ti naplno léta; kdo hledá, najde; rozumí tomu jako koza petrželi, lepší vrabec v hrsti než holub na střeše. 2b-D Některá zajímavá data Některé sbírky přísloví a jiných frazémů Charif Bahbouh (* 1941): Arabská přísloví a mudrosloví (1991). Dana Bittnerová (* 1966) a Franz Schindler (* 1963): Česká přísloví: soudobý stav konce 20. století (1997). Jarmila Bachmannová (* 1950) a Valentin Suksov: Jak se to řekne jinde: česká přísloví a jejich jinojazyčné protějšky (2007). František Ladislav Čelakovský (1799 – 1852): Mudrosloví národu slovanského ve příslovích (1852). Bedřich Fučík (1900 – 1984) a Jindřich Pokorný (* 1927): Zakopaný pes aneb O tom, jak, proč a kde vznikla některá slova, jména, rčení, úsloví, pořekadla a přísloví (1976). Josef Hejzlar (* 1927) a Taj-ťün Hejzlarová (* 1932): Lexikon čínského mudrosloví (1999). Karel Jelínek (* 1934), Karel Římovský a Zdeněk Smolík: Lidové pranostiky, přísloví a zvyky v zemědělství (2004). Eva Kuťáková (* 1937), Václav Marek (* 1941) a Jana Zachová (* 1941): Moudrost věků: lexikon latinských výroků, přísloví a rčení (1988). František Nečásek (1913 – 1968): Karavana moudrosti: orientální přísloví (1968). Vlastimil Styblík (* 1926): Tajemství slov (2006).
c) Užití slov v přeneseném významu: metafory, metonymie, ironie 2c-A1 Vyjadřování přesné, nebo výstižné? 2c-A2 Metafora; 2c-A3 Metonymie; 2c-A4 Ironie; 2c-B Vítězslav Nezval: Anička skřítek a Slaměný Hubert; 2c-D Vítězslav Nezval. 2c-A1 Vyjadřování raději přesné, nebo výstižné? Sledujeme fotbalový zápas, v němž mužstvo, kterému fandíme a které už už sahá po titulu, hraje s týmem ze dna tabulky, jenže ten právě vstřelil branku. Běží nám 43. minuta, a ten gól do šatny obzvlášť mrzí. Na druhou stranu víme, že do konce střetnutí ještě zbývá moře času, a že tedy můžeme chovat naději na zvrat. Po přestávce, kdy si kabina domácích nejspíš řekla, že takhle to dál nejde, se ale obraz hry naštěstí změnil. Náš vysunutý útočník dostal šikovný míč, kličkou si vychutnal dva soupeřovy zadáky a dělovkou z velkého vápna prostřelil soupeřova brankáře. A když vzápětí jeden z hostujících obránců nastavil jinému našemu útočníkovi v pokutovém území stoličku, musel předčasně do sprch a sám faulovaný hráč pak nařízenou penaltu proměnil. V tu chvíli jsme věděli, že když tenhle stav udržíme, pohár pro vítěze extraligy bude náš bez ohledu na večerní zápas Plzně s Libercem. Ke konci zápasu se naše obrana i záloha stáhly, aby udržely těsné vedení. Hosté útočili v devíti, ale zapomněli za sebou jednoho z našich záložníků a ten po zisku míče zpečetil naše vítězství bombou do šibenice. Po závěrečném hvizdu rozhodčího ochozy vybuchly nadšením. Cestou domů jsme si říkali, že to byl fajn zápas: hosté otevřeli skóre, aby nakonec odešli poraženi 1:3. Takováhle líčení sportovních utkání čítáváme, slýcháváme nebo si je vyprávíme často. Zdá se, že tentokrát šlo opravdu o napínavý boj. Zítra o něm bude v novinách nebo na internetu jen pár řádek: sestavy obou mužstev, výsledek, minuty, kdy padaly góly, jména střelců a rozhodčích, počet diváků. To jsou přesné statistiky, které ocení především profesionálové ze světa fotbalu, nejzapálenější fanoušci a asi také sázkaři. Text, jak jsme jej uvedli, tyto exaktní informace neobsahuje (až na jednu výjimku). Přesto mu nepochybně bez problémů rozumíme a jistě na nás přenesl i trochu z té vzrušené atmosféry na stadionu, což suchý výčet dat zpravidla neumožňuje. Mnohá slova v textu mají jednoznačný význam: fandit, fotbalový, hráč, přestávka, rozhodčí, stadion, tedy, vidět… Ovšem četná jiná slova či slovní spojení tu jsou – zcela samozřejmě – použita ve významu poněkud (nebo dosti) jiném než ve všednějších souvislostech: Sledování zápasu bylo pro nás méně náročné než pro detektiva sledování podezřelého, na stadionu určitě nikdo nenatahoval ruku po titulu, tabulka je dvojrozměrný útvar, takže nemá skutečné dno, možná jsme tam někoho zahlédli, jak chová na klíně psíka, ale těžko mohl takto chovat naději, a prostřelený brankář nepochybně přežil: jistě také proto, že na stadionu nikdo neměl skutečnou bombu, takže nemohlo dojít k opravdovému výbuchu a ani ze šibenice nešel strach. Stejně tak nedebatovala kabina, ale hráči a trenéři, kteří do ní na přestávku odešli, nikdo nepřinesl velký kbelík s vápnem, ale na hrací ploše jsou tímto materiálem nalajnovány bílé čáry, na hřišti jsme poznali obranu podle toho, že to jsou hráči, kteří tu obranu hrají, a nemusíme se obávat, že večer spolu bojovaly celá Plzeň s Libercem: jednalo se pouze o hráče klubů, které v těchto městech sídlí. A konečně jsme si všimli, jak se měnila nálada v hledišti: zatímco zprvu panovaly obavy o výsledek, ve druhé půli padla poťouchlá zmínka, že hosté zapomněli na domácího záložníka – formulace o zapomnětlivosti měla ukázat, jak byli hosté dezorientovaní; a na závěr přišel už vyložený výsměch: hosté přece nevsítili první gól proto, aby nakonec prohráli.
Všechna tato a podobná slova či slovní spojení, použitá v jiném než obvyklém, běžném významu jsme ve výchozím textu vyznačili kurzivou. Jsou to příklady dalšího, velmi rozšířeného způsobu obohacování slovní zásoby: jedná se o užití slov v přeneseném významu. Jinými slovy: abychom se vyjádřili zajímavěji a výstižněji, použili jsme slova a slovní spojení, která jsou (zdánlivě) nepřesná, nepatřičná. V daném kontextu však právě tyto výrazy naopak dosahují tak působivého účinu, jaký suchá řeč přesných faktů nikdy nevytvoří. Poznámka: pojem slovo v přeneseném významu se běžně používá; ve skutečnosti však nepřenášíme význam, ale pojmenování: z jedné skutečnosti na jinou, novou. Všechna slova tedy můžeme podle tohoto kritéria sémantického tvoření rozdělit na: 1. Slova jednoznačná: jejich lexikální (věcný) význam je jediný, přesně vymezený; Jsou to: a) odborné názvy: živočich, vektor, křemík, zeměpisný, analyzovat; b) vlastní jména, jejichž původ je běžnému uživateli skryt: Jiří, Praha, Zvíkov, Alpy, Brazílie; c) zvukomalebná slova: bzz, cink, fuj, glogloglo, řach. 2. Slova mnohoznačná: mají jeden význam základní (původní) a další významy druhotné, odvozené na základě nějaké věcné souvislosti mezi skutečností pojmenovanou původně a skutečnostmi pojmenovanými druhotně, tedy později (o mnohoznačnosti neboli polysémii jsme se zmínili již v kapitole 2a-A3 Homonyma); existují 3 typy vzniku druhotných významů: (a) metafora, (b) metonymie, (c) ironie. 2c-A2 Metafora Metafora je přenesení pojmenování z jedné skutečnosti na druhou na základě (vnější) podobnosti, týkající se konkrétních i abstraktních skutečností. Metafora se často označuje také jako obrazné pojmenování. Metafora se týká: a) tvaru: zub (v ústech → u pily, ozubeného kola, po špatném sestříhání), zvonek (nástroj na zvonění → květina), lopatka (nářadí → část kostry), houser (samec od husy → nemoc bederní páteře, kdy postižený člověk deformací postižené partie i chůzí připomíná kolébající se husu), list (stromu → knihy), ručička (dítěte → hodin), koza (zvíře → řemeslnická nebo tělocvičná pomůcka); b) barvy: krémová (poleva → barva), čokoládové (bonbony → oči); c) umístění: koruna (královská → stromu → přehradní hráze), dno (nádoby → společnosti); d) rozsahu: moře (→ spousta), kapka (→ trochu), palec a stopa (→ anglosaské délkové míry); e) funkce: hlava (→ vůdčí osobnost rodiny, státu apod.), štika (→ nečekaně úspěšný tým, hráč apod.); f) kvality: těžká (→ práce), měkká (→ povaha), vřelé (→ přijetí), stříbrný (→ hlas), kamenné (→ srdce), vážná (→ hudba); g) chování: klacek, buchta, pařez, medvídek, krysa, kanec, štěkat, vrnět; h) záměny smyslových vjemů: teplé barvy, jasný zvuk, ostrá chuť; i) přenášení prostorových pojmenování na časové údaje (protože v žádném jazyce neexistují zvláštní výrazy pro vlastnosti či děje časové): krátký den, hluboká noc, hodina uplynula. j) přenášení pojmenování z dějů konkrétních na abstraktní: řezat zatáčku, otevřít diskusi, šplhat v práci, tepat zlořády. Upozornění: Za metaforu nepovažujeme slovní spojení se spojkou jako (ten závěs má barvu jako brčál), ale jen přímé pojmenování (brčálový závěs); spojení se spojkou jako můžeme nazvat prosté přirovnání.
Zvláštními případy metafory jsou: Personifikace (zosobnění): neživým skutečnostem jsou přisuzovány vlastnosti i děje živých bytostí (zpravidla lidí): slunce vychází, houba saje, lék pomáhá, vítr hvízdá. Eufemismus (zjemnění): odklonit miliony na svůj účet (= pololegálně si přivlastnit cizí peníze); Dysfemismus (zhrubění): natáhnout brka (= zemřít). 2c-A3 Metonymie Metonymie je přenesení pojmenování z jedné skutečnosti na druhou na základě (vnitřní) souvislosti. Metonymie se vyskytuje především v těchto případech: a) pojmenování děje se přenáší na osobu: hlídka (hlídková činnost → hlídkující lidé), vláda (vládnutí → sbor ministrů), rada (poučení → poradní nebo řídicí sbor); obrana (herní činnost → hráči na postu obránců); b) pojmenování děje se přenáší na jeho výsledek: psaní, stavba, učení, sběr; c) pojmenování děje se přenáší na místo, kde k ději dochází: zastávka, přejezd, soutok; d) pojmenování vlastností se přenáší na jejich nositele: mládí, samota, sladkost. e) pojmenování materiálu se přenáší na výrobky: plechy (→ druh dechových nástrojů v orchestru), zlato (→ šperky), olej (→ obraz malovaný olejovými barvami), norek (→ kožich z norkové kožešiny); f) pojmenování místa se přenáší na obyvatele, pracovníky apod.: celý svět užasl, naše škola zvítězila, továrna stávkuje; g) pojmenování autora se přenáší na jeho dílo: čtu Čapka, poslouchám Dvořáka, miluju Němcovou, koupil jsem nového Ladu; h) pojmenování místa se přenáší na událost, která se tam stala: České země po Bílé hoře; pro Čechoslováky byl Mnichov osudovým mezníkem; i) pojmenování osoby se přenáší na skutečnost, s jejímž vznikem souvisela: patří sem zejména fyzikální jednotky watt (podle Jamese Watta [džeimze uota]), volt (podle Alessandra Volty), pascal (podle Blaise Pascala [bléze paskala]), ale také pojmy jako rentgen (podle Wilhelma Röntgena), bojkot (podle irského podnikatele Boycotta), brajgl (podle nizozemského malíře Breughela [bréchela], který proslul ztvárňováním rušných davových scén z venkovského života); j) pojmenování místa se přenáší na typ produktu, který tam vznikl: eidam, gouda, kašmír, kaolín, manšestr, pergamen, plzeň, šampaňské; čeština odlišuje tyto metonymické významy od původních i pravopisně: malým počátečním písmenem a někdy i zjednodušením písemné či zvukové podoby; Poznámka: jistě jste si všimli, že metonymie se týká jen podstatných jmen; u jiných slovních druhů se s ní nesetkáváme. Zvláštním případem metonymie je synekdocha: spočívá v přenášení pojmenování mezi celkem a částí, a má 2 podoby: a) přenos pojmenování části na celek: kolo (→ jízdní kolo), malina (→ celý keř maliník), ořech (→ celý strom ořešák královský), Londýn oznámil, že… (→ britská vláda oznámila…), musím živit čtyři hladové krky (→ čtyři členy rodiny), vrátil se k rodinnému krbu (→ domů); b) přenos pojmenování celku na část: len (rostlina len setý → textilní vlákno ze stonku), tabák (rostlina → jen nasušené listy). Metafoře a metonymii jsou blízké rozšiřování a úžení významu slov: vůz (selský vůz tažený koňmi → také osobní automobil) x zbraň (jakákoli zbraň → jen puška nebo pistole).
Některá slova prodělala obojí vývoj: slovo slečna vzniklo z výrazu šlechtična a označovalo (od 17. století) neprovdanou mladou dcerku ze šlechtické rodiny. Teprve v 70. letech 19. století se význam tohoto slova rozšířil i na dívky z měšťanských rodin (do té doby se jim říkalo panna). Ve 20. století se výraz slečna rozšířil dále a stal se běžným (také jako oslovení) pro všechny neprovdané ženy, a to zprvu dokonce i pro ty, které již dosáhly vyššího věku (slečna Marplová). Až nyní, ve 21. století, kdy se mladí lidé do sňatku většinou nehrnou, se význam slečny prudce zúžil: je možné ho společensky přijatelně použít jen pro velmi mladé dívky (studentky, prodavačky v obchodě apod.). Běžné metafory a metonymie se označují jako lexikalizované, tedy pevně začleněné do obvyklé slovní zásoby. Vedle nich však vznikají a používají se i metafory aktualizované (umělecké), které jsou původní, objevné. Např. v básni Jaroslava Seiferta Ticho plné rolniček najdeme obojí: (…) Když jsme šli k petřínské rozhledně. kolem zavátých laviček nepříjemně fičelo a brzy zalezl nám za nehty nestydatý mráz. Rukavičky bych nechal v kapse. Však víš! V gumových rukavicích se špatně drží
i všední nádobí, což teprve čajové šálky s míšeňskou růžičkou uprostřed. Jsou hladké a tak milostného tvaru, že když je vezmeš do prstů, třesou se ti v ruce. (…)
Některé metafory se časem stanou natolik omšelé (zejména častým mediálním užíváním), že naopak začínají v textu vadit; označují se pak jako fráze nebo (silněji) klišé: časovaná bomba, drtivá většina, mapovat situaci, nastavit mantinely, neprůchodný návrh, první dáma, tah na branku. 2c-A4 Ironie Ironie je přenos pojmenování na skutečnost opačného významu: cílem je zjemnit/zesílit vyjadřování nebo poukázat na absurdní povahu reality, to vše vždy se záměrem vyvolat komický (až výsměšný) účin. Nejčastěji se používá kladné hodnocení místo záporného (ty rozbité talíře, to se vám opravdu povedlo), méně obvyklý je opačný postup (jednička z češtiny fakt nehrozí). 2c-B Velkým zdrojem metaforičnosti je dětské vyjadřování, dětský způsob vidění světa a dětská představivost. Z této oblasti čerpají a zase ji zpětně ovlivňují mnozí spisovatelé. Podívejme se na úryvek z knížky, jejíž autor byl předním českým básníkem, přítelem a tvůrčím kolegou Seifertovým. Jde o příběh, v němž venkovská dívenka Anička a městský chlapec Hubert spolu putují po Praze plné čarodějných podivností. Dostanou se až do zoologické zahrady. Vítězslav Nezval (1900 – 1958): Anička skřítek a Slaměný Hubert (1936) Kapitola sedmnáctá, v které Anička skřítek a Slaměný Hubert jsou zkoušeni „Kolik je jedna a jedna?“ otázal se Papoušek, který mezitím trochu ochraptěl. „Jedna a jedna jsou dvě,“ odpověděl Slaměný Hubert. „Jak? Dvě?“ řekl udiveně Papoušek a hlasitě se rozesmál.
„Ano, jedna a jedna jsou dvě,“ podotkla Anička skřítek. Papoušek se hlasitě smál. Když se dost nasmál, pravil: „To se musí dát na konferenci k lepšímu!“ Pak se znovu hlasitě rozesmál. Když se dost nasmál, pravil: „Takové žáky jsme tu ještě neměli!“ A dodal: Jedna a jedna jsou žluté střevíce!“ Teď se neubránil smíchu Slaměný Hubert. Anička skřítek se také zasmála. „Kolik je jedna a jedna?“ „Jedna a jedna jsou oslí uši,“ odpověděl Slaměný Hubert. Anička skřítek se neubránila smíchu. „Dobře,“ pravil Papoušek a přestal se čepýřit. „Kolik je půl a půl?“ „Jedna!“ odpověděla Anička. Papoušek se hrozně rozčepýřil: „Budete tahat parní válec, uděláte-li ještě patnáct takových chyb. To je hrozné, to je hrozné!“ Když se Papoušek vynaříkal, řekl klidně: „Půl a půl jsou žluté polobotky. Pamatujte si to a sedněte si!“ Anička si sedla. Nevěděla, má-li plakat, nebo se smát. „Kolik je půl a půl?“ Slaměný Hubert vstal a odpověděl: „Půl a půl je vajíčko!“ „Výborně!“ zvolal Papoušek. „Zdá se mi, že jste se přece jen učil. Postupujete z Početnice do Hvězdářství!“ (…) Výuka v tomto duchu pokračuje. Papoušek klade rychle nové otázky a děti odpovídají. Za své výborné výkony dostanou zoologické vyznamenání. „Co je blesk? „Blesk je zásuvka plná staniolu.“ „Co je krtek?“ „Krtek je vypasené dláto.“ „Co je Mléčná dráha?“ „Mléčná dráha jsou prázdniny na nebi!“ „Co je západ slunce?“ „Západ slunce je lampión.“ „Co je hrách?“ „Hrách je vojenský bubínek.“ „Co je potkan?“ „Potkan je potkání se ocásku a nabubřelé švestky.“ „Co je ropucha?“ „Ropucha je rukavice bez prstů.“ „Co je havran?“ „Havran je kaňka na bílém sněhu.“ „Co je večerní rybník?“ „Večerní rybník je balón na odletu.“ „Co je rosnička?“ „Rosnička je zvoneček.“ „Co je sůva?“ „Sůva je hlásná trouba.“ (…) Vítězslav Nezval: Anička skřítek a Slaměný Hubert, Praha 1963, s. 71 – 74. Vysvětlivka: konference – zde starší výraz pro školní klasifikační poradu. 2c-C Úlohy a cvičení 1. Rozlište metafory a metonymie a u některých objasněte jejich obsah: anglická slanina, brutální písemka, delta řeky, už jede elektrika, humanitární gesto, naléhavé hlášení, knížka indiánka, dámská jízda, krvavý západ slunce, letiště v ložnici, dechová muzika, síla 10 newtonů, sešit s oslíma ušima, platím dvě plzně, tohle je nový Rembrandt, tunelovat investiční fond, celá ulice se sběhla, výtah k moci, zasít nedůvěru, vaše Monika je pěkná žába.
2. Chovatelsky velmi oblíbený je malý papoušek vlnkovaný, původem z Austrálie. Běžně ho nazýváme andulka – objasněte, proč (pozor, při hledání řešení si nevystačíte jen s češtinou…). 1-D Některá zajímavá data Vítězslav Nezval (26. 5. 1900 Biskoupky /u Moravského Krumlova/ - 6. 4. 1958 Praha) Český spisovatel (především básník), literární a výtvarný teoretik i kritik, překladatel. Jeden z předních představitelů české moderní kultury 20. a 30. let 20. století, významná osobnost uměleckých směrů poetismu a surrealismu. Pocházel z rodiny venkovského učitele, vystudoval gymnasium v Třebíči, ale nedokončil Právnickou fakultu brněnské Masarykovy univerzity ani Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Žil především jako spisovatel na volné noze, ale také přispíval do různých novin a časopisů a v letech 1928 – 1929 byl dramaturgem pražského autorského Osvobozeného divadla (1923/1926 – 1938, klíčovými osobnostmi tu byli Jiří Voskovec, Jan Werich, Jaroslav Ježek, Jiří Frejka, Jindřich Honzl). V r. 1922 Nezval vstoupil do uměleckého sdružení Devětsil (existovalo 1920 – 1930), které se stalo hlavním centrem tehdejší české modernistické kultury (jeho dalšími literátskými členy byli Karel Teige, Jaroslav Seifert, Vladislav Vančura, Jiří Wolker, Jiří Voskovec, Konstantin Biebl aj.). Na půdě Devětsilu se Nezval podílel na utvoření literárního směru poetismu, který objevoval a zprostředkovával hravou a emotivní poezii všedního života v moderním poválečném světě, ovšem udržel si také citlivost vůči tíživým sociálním rozdílům. Nezval jako básník vynikal jak bohatou imaginací (představivostí) a námětovou invencí (vynalézavostí), tak pohotovým a esteticky i významově objevným vyjadřováním. Ve 30. letech se Nezval stal vůdčí osobností českého surrealismu (výtvarného a literárního směru vzniklého ve Francii a chápajícího umělecké dílo jako odraz spontánních intimních, racionalitou nekorigovaných – tedy nadreálných – představ, spojovaných jen volnými asociacemi). Nezval hodně cestoval po Evropě (Francie, Itálie, Sovětský svaz…) a seznámil se s řadou vynikajících kulturních osobností. V r. 1924 vstoupil do komunistické strany, v r. 1944 byl jako antifašisticky orientovaný člověk zatčen německou tajnou policií gestapem a krátce vězněn, 1945 – 1951 pracoval na ministerstvu informací. Nezvalovou životní partnerkou byla (od r. 1926) Františka („Fáfinka“) Řepová (sňatek až 1948), potomka (syna Roberta, narozen 1954) však měl se svou milenkou (od 1952) Olgou Jungovou. Některá díla: Básnické sbírky Pantomima (1924; v ní cyklus Abeceda), Menší růžová zahrada (1926), Skleněný havelok (1932), Sbohem a šáteček (1934), Praha s prsty deště (1936), Žena v množném čísle (1936), Absolutní hrobař (1937; inspirováno slavným španělským surrealistou Salvadorem Dalím, 1904 – 1989); Matka Naděje (1938), Chrpy a města (1955); Básnické skladby Podivuhodný kouzelník (1922), Akrobat (1927), Edison (1928; o vztahu mezi tvorbou básníka a vynálezce; zhudebnil 1978 Jan Spálený), Zpěv míru (1950); Divadelní hry Milenci z kiosku (1932), Manon Lescaut (1940; francouzská předloha z r. 1731); Literárněteoretická kniha Moderní básnické směry (1937); Knížka pro děti Anička skřítek a Slaměný Hubert (1936).
d) Přejímání slov z jiných jazyků 2d-A1 Obecný pohled na přejímání slov a příklady anglicismů; 2d-A2 Přednosti přejatých slov; 2dB Jerome Klapka Jerome: Tři muži na toulkách; 2d-A3 Některé zvláštní situace při počešťování; 2dA4 Přejímání slov z jiných jazyků; Přejímání slov z jiných jazyků; 2d-D Jazyková mapa Evropy. 2d-A1 Obecný pohled na přejímání slov a příklady anglicismů Častým a zejména v dnešní době velmi produktivním (masivně používaným) způsobem obohacování slovní zásoby je přejímání slov z jiných jazyků. Na okraj: hyperpřesné vyjadřování rozlišuje slova přejatá (fotbal) a slova cizí (football); tento rozdíl také odráží fakt, že mnohá přejatá slova již jako slovní import nepociťujeme (škola, cibule). Avšak v běžné řeči se oba pojmy chápou jako synonyma – neexistuje např. žádný slovník přejatých slov, knihy tohoto typu vycházejí zásadně pod názvem Slovník cizích slov. S tímto vědomím budeme výraz cizí slova používat i my. Podíváme-li se – třeba jen zběžně – na současnou českou slovní zásobu, nejvýraznější vliv tu patrně přisoudíme angličtině. Angličtina se stává – možná již s konečnou platností – hlavním mezinárodním jazykem světa. Jako mateřský nebo úřední jazyk se vyznačuje značným zeměpisným rozšířením (od Kanady přes jižní Afriku a Indii až po Austrálii), což je důsledek obří britské koloniální říše v 19. – 20. století. K tomu se druží i skutečnost, že na jednoduché a středně obtížné úrovni jde o jazyk stále poměrně snadný (chybějí pádové koncovky a prakticky všechna neživotná substantiva jsou středního rodu). A konečně, angličtina je jediný významný jazyk, který používá latinskou abecedu bez rozlišovacích (diakritických) znamének, což z ní činí ideální prostředek počítačové komunikace. V češtině se vyskytují anglická slova, která k nám přišla ze zahraničí spolu s odpovídajícími novými reáliemi (skutečnostmi) či s vyjadřovacími a společenskými zvyklostmi. Tato slova a slovní spojení (tedy lexikální jednotky) rozdělujeme do tří skupin (podobné dělení lze uplatnit i u výrazů přejímaných z jiných jazyků): 1. Lexikální jednotky citátové: míra počeštění je u nich prakticky nulová. Skládají se z několika slov, neskloňují se ani nečasují a uchovávají si původní pravopis i výslovnost (kdysi se přesná výslovnost těchto výrazů považovala za projev afektovanosti, tedy přepjatosti a strojenosti; dnes, inspirováni poměry v jiných zemích, ji můžeme přijmout podle úsloví kdo umí, ten umí). Jedná se např. o výrazy: fair play, one-man show, science fiction, up to date. 2. Lexikální jednotky částečně počeštěné: přizpůsobují se češtině v pravopise, ohýbání i ve výslovnosti: zapisuje si do notebooku, má svou webovou stránku, chová se jako pravý džentlmen. 3. Lexikální jednotky zcela zdomácnělé: klub, fotbal, mač, trenér (původně club, football, match, trainer, s výslovností [klab, futbo:l, mæč, treinǝ]). 2d-A2 Přednosti přejatých slov Ukazuje se tedy, že čeština má snahu začleňovat cizí slova co nejúplněji do vlastního jazykového systému, byť s výslovnostními a tvaroslovnými úpravami. Výhody jsou zřejmé: a) Zvyšuje se pestrost vyjadřování. Naši hráči vstřelili v prvním poločase dva góly, potřetí skórovali těsně po přestávce a svému soupeři dovolili jen snížit jedinou brankou až v samém závěru utkání. b) Někdy se jednoslovným přejatým výrazem nahrazuje víceslovný výraz domácí. Od přejatého slova pak můžeme snáze tvořit odvozeniny. Tak firma, která zajišťuje občerstvení na recepcích, módních přehlídkách, vernisážích či v letadlech, označuje svou činnost jako catering a hned vyrukuje s cateringovou nabídkou, shání se po cateringovém vybavení, a dokonce může nabízet cateringové know-how. c) Zvyšuje se výstižnost vyjadřování, a to i nad rámec jazyka, z něhož jsou výrazy přejímány. Například: slovo notebook znamená v angličtině obecně jakýkoli zápisník. Použijeme-li však tento
výraz v české větě, je zřejmé, že jím označujeme právě jen přenosný počítač (Angličan musí tuto skutečnost pracně vyvozovat z kontextu; proto také pro počítač používá spíše výraz laptop). d) Český uživatel jazyka se přibližuje šířeji srozumitelnému mezinárodnímu prostředí. Nemusí pak být žádným jazykovým přeborníkem, aby porozuměl větě From 14 to 16 October an international conference titled ‘The Democratic Revolution in Czechoslovakia 1989‘ was held in Prague. 2d-B S anglickým humoristou Jeromem jsme se již setkali (v tematickém celku I.A. Úvodní seznámení s technikami duševní práce) prostřednictvím jeho knihy Tři muži ve člunu. Velký úspěch tohoto díla podnítil autora k napsání dalšího, podobného cestopisu: tři londýnští mladíci tentokrát vyrazili do střední Evropy. Jerome Klapka Jerome (1859 – 1927): Tři muži na toulkách (1900) Kapitola VII (…) Taky George zažil v Drážďanech dobrodružství. Nedaleko Altmarktu tam byl krámek, kde měli ve výloze několik polštářků, které byly na prodej. Vlastním artiklem toho krámku bylo sklo a porcelán; s těmi polštářky to zřejmě jenom zkoušeli. Byly to moc krásné polštářky, z atlasu a ručně vyšívané. Šli jsme kolem toho krámku dost často a George se tam pokaždé zastavil a prohlížel si ty polštářky. Říkal, že takový polštářek by jistě udělal radost jeho tetě. Na tu svou tetu myslel George po celou cestu. Denně jí psal dlouhatánské dopisy a z každého města, kde jsme se zdrželi, jí poslal nějaký dárek. Podle mého názoru to hrozně přehání a já jsem mu to už nejednou rozmlouval. Jeho teta se sejde s jinými tetami a všechno jim to poví; a to celou čeleď tet nebezpečně dezorganizuje a dezorientuje. Jakožto synovec ostře odmítám ten nemožný standard, který George takto zavádí. Ale George ne a ne poslechnout. A tak nás v sobotu po obědě opustil a že prý si zajde do toho krámku a koupí tetě jeden polštářek. Že prý se vrátí co nevidět, ať na něj počkáme. Čekali jsme na něj podle mého mínění hezky dlouho. Když se konečně vrátil, vůbec nic nenesl a vypadal ustaraně. Ptali jsme se ho, kde má polštářek. Řekl nám, že ho nekoupil, že si to rozmyslel, že o polštářek by teta patrně nestála. Bylo nám jasné, že něco popletl. Snažili jsme se to vyzvědět, ale jemu nebylo zrovna do řeči. Po naší dvacáté nebo bůhvíkolikáté otázce už odpovídal velice stroze. Až večer, když jsem s ním náhodou zůstal o samotě, sám o té věci začal. „V některých věcech,“ povídá, „jsou ti Němci dost nepochopitelní.“ „Co se stalo?“ ptám se ho. „Inu, jde o ten polštářek, co jsem chtěl koupit.“ „Pro tetu,“ dodal jsem. „No a proč ne?“ odsekl. Okamžitě se naježil; v životě jsem nepoznal člověka, který by byl tak nedůtklivý na zmínku o tetě. „Proč bych nemohl své tetince poslat polštářek?“ „Nerozčiluj se,“ chlácholil jsem ho. „Já ti to přece nevytýkám, já si tě proto vážím.“ Uklidnil se a vykládal dál: „Byly čtyři v té výloze, jestli si vzpomínáš, moc se od sebe nelišily a na každém bylo na cedulce zřetelně napsáno dvacet marek. Já netvrdím, že německy mluvím plynně, ale s troškou námahy se obyčejně vyjádřím dost srozumitelně, a to, co se říká mně, taky pochopím, když ten druhý zrovna nedrmolí. Tak jsem teda vešel do toho krámku. Přivítala mě tam mladá dívenka; moc hezká, taková tichounká, dalo by se říct až upejpavá. No rozhodně nepatřila k holkám, od jakých bys něco takového čekal. V životě mě nic tak nepřekvapilo.“ „No a co tě tam překvapilo?“ ptal jsem se.
George vždycky předpokládá, že už víte, jak to všechno dopadlo, když vám to teprv začíná vypravovat; ta jde na nervy, ta jeho metoda. „To, co se stalo,“ odvětil George. „Vždyť ti to zrovna povídám. Ta dívka se usmála a co prý si přeju. Tomu jsem naprosto správně porozuměl, v tom nemohlo dojít k žádnému omylu. Tak jsem položil na pult dvacet marek a povídám: ´Dejte mi, prosím, jeden polštářek.´ A ona na mě vykulila oči, jako kdybych byl chtěl celou peřinu. Myslel jsem, že mě dobře neslyšela, tak jsem to opakoval hlasitěji. Ani kdybych ji byl pošimral pod bradičkou, tak se na mě nemohla koukat s větším úžasem a rozhořčením. A řekla, že jde asi o nějaký omyl. Nechtěl jsem se pouštět do dlouhé konverzace a pak nevědět, kudy kam. Prohlásil jsem, že nejde o žádný omyl, ukázal jsem na tu svou dvacetimarkovou bankovku a potřetí jsem opakoval, že bych chtěl jeden polštářek, ´polštářek za dvacet marek´. Teď přišla zezadu jiná dívka, starší; a ta první jí opakovala, co jsem řekl; zřejmě ji to vysloveně rozrušilo. Ta druhá jí nevěřila – že prý nevypadám na člověka, který by takhle chtěl polštářek. A pro jistotu se mě sama zeptala: ´Vážně jste řekl, že byste chtěl polštářek?´ ´Řekl jsem to už třikrát,´ povídám jí, ´a řeknu to teda ještě jednou: Chtěl bych polštářek.´ ´Tak ten teda nedostanete!´ ona na to. To už mě rozzlobilo. Kdybych o ten polštářek tolik nestál, tak jsem už z toho krámu odešel; ale ty polštářky jsou tam přece ve výloze – výslovně na prodej, neviděl jsem důvod, proč bych jeden z nich nemohl dostat. ´Dostanu ho!´ povídám. To je docela jednoduchá věta. A řekl jsem ji se vší rozhodností. V tu chvíli se objevila třetí dívka. Ty tři představují patrně veškeren personál toho krámku. To byla taková koketka s bystrými kukadly, tahle poslední. Za jiných okolností bych se s ní moc rád seznámil. Ale teď mě to spíš naštvalo, že přišla. Na tuhle záležitost jsem přece tři děvčata nepotřeboval. Ty první dvě holky začaly té třetí všechno vykládat, ale dřív, než se dostaly do polovičky, ta třetí se začala hihňat – no byl to ten typ holky, co se hihňá všemu. Načež si všecky tři začaly šuškat a štěbetaly jako sýkorky; a za každým pátým slůvkem se koukly po mně; a čím déle po mně koukaly, tím víc se ta třetí hihňala, a než doštěbetaly, tak už se hihňaly všecky tři, ty káči pitomé; já jsem si připadal jako šašek, který vstupuje na soukromé představení. Když se ta třetí holka natolik vzpamatovala, že se mohla udržet na nohou, tak udělala pár kroků ke mně; ale to se pořád ještě hihňala. A povídá: ´A když ho dostanete, půjdete hned pryč?´ Já jsem jí hned nerozuměl, tak to řekla ještě jednou: ´Ten polštářek totiž. Když ho dostanete, půjdete pryč? Okamžitě?´ No já jsem si nic jiného nepřál, než jít pryč. A taky jsem jí to řekl. Ale, dodal jsem, bez toho polštářku pryč nepůjdu; teď už jsem byl pevně rozhodnut ten polštářek dostat, i kdybych měl v tom krámku čekat přes noc. Ta třetí šla zpátky k těm druhým dvěma. Myslel jsem si, že mi ten polštářek přinesou, a tím že to konečně vyřídíme. Ale místo toho se stalo něco naprosto neuvěřitelného. Ty dvě poslední dívky si stouply za tu první – všecky tři se při tom pořád bůhvíproč chichotaly – a strkaly ji ke mně. Přistrkaly mi ji těsně na tělo a ona mi najednou, dřív než jsem si mohl uvědomit, oč jde, položila ruce na ramena, stoupla si na špičky a dala mi pusu. A pak si schovala obličej do zástěry a utekla z krámku a ta druhá dívka za ní. Ta třetí mi otevřela dveře a tak očividně očekávala, že z toho krámku odejdu, že jsem v tom zmatku opravdu odešel a nechal těch dvacet marek ležet na pultě. Neříkám, že
mi ta pusa nechutnala, i když jsem žádnou pusu nechtěl. Chtěl jsem ten polštářek. Ale do toho krámku se mi už nechce. Protože tomu všemu vůbec nerozumím.“ „Cos od té slečny vlastně chtěl?“ zeptal jsem se. „No polštářek.“ „To vím,“ řekl jsem. „Rád bych ale věděl, jak jsi to řekl německy.“ „No Kuss,“ odvětil George. „Tak nemáš nač si naříkat,“ povídám. „On je v tom trošku zmatek. Kuss neznamená polštářek, Kuss znamená pusu, polibek; polštářek se řekne Kissen. Ty sis ty dva výrazy popletl – jak se to už stalo mnohým jiným. Já sám se v těchhle věcech moc nevyznám. Ale tys chtěl pusu za dvacet marek, a vzhledem k tomu, jaks mi tu dívenku vylíčil, leckdo by tu cenu považoval za přiměřenou. Ale snad abychom to neříkali Harrisovi. Ten má, jestli si dobře vzpomínám, taky nějakou tetu.“ Jerome Klapka Jerome, Tři muži na toulkách, in Jerome Klapka Jerome: Tři muži ve člunu a na toulkách, Praha 1995, s. 277 – 280. Přeložil J. Z. Novák. Poznámky a vysvětlivky: Altmarkt – Starý trh; tržiště (dnes náměstí) ve středu historické části Drážďan; George [džo:dž]; Harris [hæris]. 2-C Úlohy a cvičení: 1. Vraťme se k Jeromovu textu. V jeho závěru se zápletka objasní. Přesto je čtenář českého překladu poněkud ošizen: Angličan si rozuzlení vychutná víc. Vysvětlete, proč. Využijte přitom svých znalostí angličtiny a němčiny. Pomůže vám i originální znění klíčových řádek: I said: ´What did you ask for?´ He said: ´A cushion.´ I said: ´That is what you wanted, I know. What I mean is, what was the actual German word you said?´ He replied: ´A kuss.´ I said: ´You have nothing to complain of. It is somewhat confusing. A kuss sounds as if ought to be a cushion, but it is not; it is a kiss, while a kissen is a cushion. You muddled up the two words – people have done it before.´ cushion [kušn] = polštář (na sezení, opírání, klečení apod., zřídka pod hlavu). 2. George se stal obětí nedorozumění paradoxně právě proto, že angličtina a němčina si jsou poněkud blízké. Napište obdobný příběh o jazykovém nedorozumění kvůli domnělé blízkosti slova českého a cizího. Jednou z postav tedy bude buď (a) český turista v některé cizí zemi, nebo (b) cizinec v České republice. Při hledání klíčové zápletky využijte slovníky, prohlédněte si vícejazyčné nápisy na obalech zboží, vzpomeňte si na vlastní zážitky v cizině nebo se třeba zeptejte někoho, kdo má zkušenosti s cestováním po světě nebo ovládá více jazyků. 2d-A3 Některé zvláštní situace při počešťování Přejímání slov má také svá úskalí: a) Někdy probíhá tak rychle, že vzniká otázka, zda nové, přejaté výrazy jsou vůbec vhodné pro zařazení do obecně sdílené slovní zásoby, či zda by neměly zůstat omezeny jen na úzký kroužek zájemců (zdá se bohužel, že tu někdy postrádáme dostatečně včasná vyjádření jazykovědců).
Tak například v nabídkách výrobců i obchodníků ustoupil výraz turistika / turistický. Zůstává omezen na označení náročnějších aktivit (vysokohorská turistika), zatímco turistické jízdní kolo bylo již dávno vystřídáno kolem trekkingovým a český houbař nyní musí pro nový batůžek zamířit do obchodního oddělení outdoorových sportů. Problém spočívá v tom, že slovo turistika u nás původně zdomácnělo jako výraz pro jakýkoli pobyt v přírodě spojený s pěším či cyklistickým putováním, ale dneska je trendy vyrážet do přírody hlavně kvůli adrenalinovým zážitkům či jiným offroadovým aktivitám a samotnou turistiku chápeme již jen jako fyzicky méně náročnou formu rekreace v přírodě, určenou především pro rodiny s dětmi a pro lidi středního a staršího věku. A to pomiňme, že nezadržitelně ubývá lidí věnujících se trampingu, a také před rodinným kempováním pod stanem dáváme stále více přednost tomu, vyrazit s voucherem v ruce do některé ze zahraničních přímořských destinací. Ovšem někdy dochází k tomu, že nová skutečnost cizího původu se ujme – možná poněkud nečekaně – s českým názvem. Vývoj je tu tak rychlý, že jazykovědci nedokáží pohlídat vhodnost či nevhodnost takové lidové tvořivosti a nám pak nezbývá než čekat, jak se situace vyvine: zpravidla se ovšem nový výraz ujme vlivem vysoké frekvence používání. Když se rozšířil znak pro elektronickou poštu @, počítačoví nadšenci pro něj prosadili výraz zavináč. Znak @ se skutečně podobá závitku z kyselé ryby, tolik oblíbenému v prostředí české hospody. Označení má tedy povahu vtipné metafory, jejíž ráz podtrhuje i přípona –áč, která se nepoužívá jen ve slovech neutrálních (koláč), ale také, ba možná dnes především, ve slovech z komunikace dosti nedbalé (dojdeme si na hambáče do mekáče). Dojem vtipné neformálnosti elektronického zavináče však rychle vyprchal – ostatně spolu s odklonem mládeže od typicky české hospody ke kosmopolitnějším klubovým apod. společenským podnikům –, svět elektroniky se stal pro zavináč základním komunikačním prostředím a dnes už se nepozastavíme nad tím, když tento výraz zaslechneme při diktování adresy např. dětského domova, Národního divadla či prezidentské kanceláře. Totéž se přihodilo se slovem zpráva. Přestože podle slovníků má tento výraz poměrně široké uplatnění, uslyšíme-li dnes, že někdo dostal zprávu od kamaráda, případně že teď odešle zprávu, je nám jasné, že jde o esemesku (SMS - Short Message Service, služba krátkých zpráv). Mimochodem, o rychlosti šíření slov z angličtiny do češtiny svědčí i fakt, že kniha Nová slova v češtině, vydaná Akademií věd České republiky v r. 1998, nemá ještě o esemeskování ani tušení, ačkoli již v r. 2000 šlo o jedno z nejběžnějších slov v české konverzaci. b) Leckde je počešťování komplikováno nečekanými, v podstatě náhodnými, ale velmi obtížně překonatelnými okolnostmi. Splátkovému prodeji se v České republice již dávno říká leasing, avšak s počeštěným pravopisem (lízink) se setkáváme jen v humorných souvislostech, neboť tu odrazuje vizuální i zvuková podobnost se slovesem lízat (tento fakt ovšem dokáží vtipně využít reklamy: Lízněte si auto přes e-mail). Jiný příklad: s velkými problémy se střetávají snahy vytvořit pojmenování člověka, který se věnuje diskusním fórům na internetu (taková diskusní skupina se nazývá chat [čet] – anglické slovo znamená ve svém původním významu jakékoli popovídání, besedu). Dokážete vysvětlit, v čem tu spočívají překážky při počešťování? Navrhnete vlastní řešení? c) Snaha po počeštění vede často k deformaci původní výslovnosti. Vedoucím pracovníkům, od provozního ředitele velkého podniku až po vedoucího samoobsluhy, se dnes říká manažer, ačkoli výslovnost původního anglického výrazu bychom s pomocí českých hlásek nejpřesněji přepsali jako [menydžr] – psáno manager. Často se setkáváme s dubletami, tedy s dvojími podobami konkrétního výrazu: jízda na skateboardu/ jízda na skejtu; Všechny zaujala jeho nová image/ imidž.
d) Často je míra počeštění závislá na prostředí, v němž se daný výraz používá. V odborných textech se dává přednost označením, z jejichž písemné formy lze snadno vyčíst původní podobu slova: pro čtenáře je tu usnadněno hledání dalších informací v cizojazyčných zdrojích. Někdy se situace řeší tak, že původní (nepočeštěná, citátová) podoba zůstává v nominativu singuláru, v jiných pádech se pracuje s použitelnější formou počeštěnou: Od afrických rodů Proconsul, Limnopithecus a Rangwapithecus se rod Dryopithecus liší některými pokročilejšími znaky na lebce a chrupu. Mezi tyto znaky, jimiž se dryopitekové blíží více dnešním lidoopům, patří například poněkud jiné utváření tvrdého patra... Použití počeštěné podoby (podle zásady piš, jak slyšíš) může pak být odrazem znevažujícího postoje (vyskytuje se i u vlastních jmen): myslí si o sobě, že je úplný Majkldžeksn. Zvláštním případem přejímání cizích slov je kalkování, tedy doslovný český překlad slova či slovního spojení. Kalky jsou zejména: a) slovotvorné: z angličtiny bylo takto utvořeno např. slovo mrakodrap (angl. skyscraper; sky = obloha, scraper = škrabač, škrabací nástroj) b) frazeologické (týkající se celých slovních obratů): v posledních letech se z angličtiny do českého prostředí rozšířil obrat být o něčem: škola je o kázni, politika je o dělbě moci; v případě argumentační nouze můžeme také protivníkovy názory spláchnout sebevědomým tvrzením, že to je o něčem jiném. Jde tu o spojení, která jsou v zemi svého původu často využívána např. v reklamě: better coffee is about a change of colour (lepší káva je o změně barvy). Tato fráze však je v češtině jen trpěným výstřelkem neoficiálního vyjadřování. Nevhodně totiž zvyšuje frekvenci vazby předložky o se slovesem být, což se i bez tohoto anglického importu týká hned dvou pádů: čtvrtého (vsadím se o cokoli) a šestého (vyprávěl o dovolené). Podobně se můžeme vyhnout otevřené odpovědi větičkou Nemám na to silný názor (jde tu o doslovný, ovšem málo citlivý překlad anglického spojení strong view). 2d-A4 Přejímání slov z jiných jazyků Rusismy - novější příklady: Tím jsme alespoň ve stručném přehledu zvládli stopy angličtiny v češtině. Postupme však proti proudu času dále a ptejme se, jaké jiné jazyky nás ovlivnily. Docela určitě to byla ruština, nejrozšířenější slovanský jazyk. Pronikala k nám ve dvou hlavních etapách: 1. Mladší z nich souvisela se skutečností, že ruština byla hlavním úředním jazykem Sovětského svazu, pod jehož nadvládou žilo Československo po čtyři desetiletí, od r. 1948 až do r. 1989. Odtud do češtiny přešly např. výrazy: a) Slova označující reálie, jež se vyskytují především v cizojazyčném prostředí a do češtiny pronikají zejména v reportážích, cestopisech, národopisných publikacích apod. Z ruštiny tak přišla do českých textů slova jako mužik (ruský zemědělec), samovar (stolní vařič na přípravu čaje), kolchoz (zemědělské družstvo), sputnik (sovětská umělá družice Země). b) Slova, která zdomácněla společně s příslušnými skutečnostmi. Tak se mnohé rusismy zabydlely v českém prostředí pracovním, vojenském, kulturním, sportovním apod. Dodnes z této výbavy přežilo např. slovo prověrka (odvozená od výrazu prověriť, tedy prověřit). : Ruština sovětské doby však také – možná nečekaně – zprostředkovala Čechům leckterá slova z jiných, většinou západoevropských jazyků. Tak se na polích objevily kombajny (původně angl. combine harvesters = kombinované sklízecí stroje), jejich práci organizoval dispečink (angl. dispatching = provozní rozdělovací služba), v Praze lidé začali jezdit metrem (francouzsky métropolitain = jsoucí v hlavním městě) a nad tím vším létali kosmonauti (odvozeno z řec. kosmos = svět, řád, vesmír; naproti tomu Američané mají astronauty; lat. astrum = hvězda
2. Starší epocha ruského vlivu na češtinu spadá do 1. poloviny 19. století: přejali jsme např. slovo vzduch namísto staršího povětří. Slovakismy: Od r. 1918 do r. 1992 (s výjimkou let 1939 – 1945) žili Češi se Slováky ve společném státě a vzájemně se kulturně ovlivňovali. Slovakismy v češtině jsou na první pohled nenápadné, ale o to vytrvalejší: vzbouřenec proti vrchnosti je zbojník, vojenský prapor je zástava (slovo ovšem proniklo do slovenštiny až ze srbochorvatštiny), dobu před svítáním už dávno popisujeme slovy, že je nad ránem. A pokud něco zvládáme jen s největšími obtížemi, používáme úsloví, že to jde horko těžko (ve slovenském originále horko ťažko). Zde se ovšem nevědomky dopoušíme chyby: slovensky horko = hořce, správný překlad by tedy zněl hořce a těžce (naproti tomu čes. horký = slov. horúci). Internacionalismy: Rozvoj vědy a techniky přinesl od přelomu 19. a 20. století vlnu internacionalismů: šlo o uměle vytvořená označení pro nové přístroje, vědní obory apod. Takové mezinárodně srozumitelné lexikální jednotky vznikaly spojováním výrazů latinských či řeckých. Tak v češtině zdomácněl telegraf i telefon, automobil i transformátor, taktéž biologie, filozofie, geografie i různé technologie. V novější době se u nás objevila televize, magnetofon, videopřehrávač, byť dnes si hudbu i filmy nejčastěji pouštíme přes počítač – tento šťastně vytvořený český název nedovolil rozšíření anglického kompjútru (jehož počeštěná podoba by byla nevhodně vzdálená té původní, anglické), a tak jen mládež paří na svých kompech. Drobná poznámka: rádio bylo u nás nejprve nazýváno broadcasting i radiojournal. Tyto přejaté výrazy se ovšem vztahovaly spíše k vysílání než k přístroji a ještě za první republiky byly velmi šťastně nahrazeny českým slovem rozhlas. Když však byla v 50. letech vyhlášena anketa o podobný počeštěný název pro televizi, již se žádné vhodné slovo neobjevilo; nejčastěji byl – přirozeně – navrhován rozvid, ale o tom, že zadaný úkol vlastně neměl řešení, svědčí celková bezradnost dalších návrhů: od vševidny až po domakuk. Slova z exotických jazyků: Koloniální éra 19. – 20. století přinesla rozvoj cestování, cestopisů i dobrodružné četby. V české literatuře se objevila záplava slov označujících exotické reálie, o nichž našinec neměl do té doby ani tušení. Tato slova k nám ovšem přicházela prostřednictvím jazyků koloniálních mocností, což se projevilo v pravopise (jen postupně počeštovaném) a někdy i ve výslovnosti. Kluci tehdy hltali povídky, v nichž Indiáni z kmene Cheyennů, Pawneeů nebo Siouxů chránili rudé squaw, chvějící se strachem ve svých wigwamech (rozumí se ve stanech tee-pee). Nenasytný čtenář se ovšem mohl ještě dorazit příběhy o arabských beduínech nebo o statečném sipahiovi z Calcutty či Bombaye, který dokázal zachránit maharadžu z Udajpuru. Patří sem i obrovské množství počeštěných názvů přírodovědných (v zoologii od anakondy a cibetky přes jaka, leguána a papouška kakadu až po nesklonnou posvátnou krávu zebu). Z této doby máme v češtině slova dokonce z eskymáčtiny (kajak), z hindštiny (džungle, jóga, nirvána, pagoda), z indiánských jazyků (tomahawk, totem), jakutštiny (tajga), japonštiny (samuraj), laponštiny (tundra), malajštiny (amok, bambus, orangutan), mongolštiny (dalajláma) a nečekaně se rozšířilo polynéské slovo tabu. Některá slova urazila skutečně dlouhou a složitou cestu. Například lístky ze známé dvouděložné rostliny z čeledi Theaceae byly původně pěstovány v Číně a odvar z nich se stal oblíbeným nápojem. Jeho popularita se šířila dvěma směry: jednak ze severní Číny přes Rusko do východní a střední Evropy. Druhou cestu obstaraly hlavně koloniální velmoci a vedla z jižní Číny přes Malajsii do
západní Evropy a Severní Ameriky. Protože však severní a jižní čínská nářečí si jsou poněkud vzdálená, zmíněná rostlina se šířila severní cestou pod názvem čaj, zatímco jižní cestou pod názvem té (upraveno do podoby thé). Když se kruh ve střední Evropě uzavřel, začali Češi používat novější thé pro označení odvaru z léčivých bylin. Mnohem starší je cesta známého koření. Název pippari ze západní Indie k nám přišel přes řečtinu a latinu jako pepř (lat. piper), ale druhá cesta tohoto slova, zakončená srbochorvatštinou a maďarštinou, nám poskytla papriku. Uveďme ještě vzácný případ dokonce trojího převzetí exotického slova. Výraz, jímž karibští Indiáni označovali prudkou bouři, se k nám dostal prostřednictvím angličtiny (hurikán), francouzštiny (uragán) i nizozemštiny (orkán). Kdybychom chtěli najít v české slovní zásobě obzvlášť starý východní import, museli bychom sáhnout po slově z nejběžnějších: zdá se, že kniha má svůj původ (ovšem pradávný a podrobně nezdokumentovaný) v čínském slově king (= kniha). Vliv některých jazyků evropských: Pronikneme-li do problematiky přejatých slov hlouběji, objevíme, jak se v české slovní zásobě odrážejí i světové politické a kulturní dějiny. Odráží se tu např. skutečnost, že Španělsko se v 16. století stalo námořní velmocí (české slovo armáda pochází ze špan. armada = válečné loďstvo) a že španělští dobyvatelé kolonizovali oblasti latinskoamerických pralesů (aligátor přes angličtinu ze špan. el lagarto = ještěrka) a vděčíme jim např. za čokoládu (přes ita. cioccolata a špan. chocolate z aztéckého choco = kakao a latl = voda). Zjistíme, že kdysi Italové udržovali hojné námořní styky s Araby (arzenál = vojenské skladiště, it. arsenale, ovšem pův. arabsky dar-assinaa = námořní sklad). Renesanční Itálie zažila rozkvět architektury (kupole z it. cupola; arkáda přes francouzštinu z italských slov arcata a arco = oblouk). V italském prostředí se však zrodily i počátky moderního peněžnictví: banka pochází z it. banca = lavice (lavici vystavenou na veřejném prostranství používali finančníci jako svůj pracovní stůl), bankrot se k nám dostal německým prostřednictvím z it. banca rotta (zlomená lavice: rozlomením svého stolu ohlašoval finančník svou platební neschopnost). A počínaje barokní dobou vynikala Itálie jako země zaslíbená hudbě (opera, árie, cello i cemballo, piano i forte, soprán i tenor. Francie 17. – 19. století byla velmocí ve vojenství (manévr z fr. manoeuvre), v módě: (móda přes němčinu z fr. mode = způsob např. oblékání) blůza přes něm. z fr. blouse; kostým z fr. costume = zvyk (v oblékání); manžeta z fr. manchette = rukávek), v kultuře (angažmá, debut, fejeton, foyer, premiéra, režisér, žánr), v stanovování pravidel společenského života (tedy v utváření etikety): odtud známe nejen široký význam slova toaleta (fr. toilette je odvozeno od toile = plátno a původně znamenalo jen oblékárnu), ale víme také, že ve společnosti uspějeme jen tehdy, pokud budeme šarmantní (okouzlující, počeštěně též šaramantní; charme = kouzlo), byť dnes pod vlivem anglosaských společenských věd vnější osobní přesvědčivost označujeme jako charisma (výraz původně pochází z křesťanské teologie). V 1. polovině 19. století se vzmáhalo úsilí českých jazykovědců výrazně rozšířit českou slovní zásobu: epocha průmyslové revoluce si žádala přesnější vyjadřování a vybudování odborné terminologie. A tak bylo umělou cestou do češtiny vpraveno mnoho výpůjček z jiných slovanských jazyků: nejvíce z polštiny (lodyha, obřad, ples, půvab, vzor), pak z ruštiny (babočka, chrabrý, maják, vkus, vzduch) a ze srbochorvatštiny (četa, junák, snacha).
Není přehnané tvrzení, že v češtině nalezneme alespoň drobnou stopu po většině významnějších evropských jazyků. Tak např. Maďaři označovali slovem gulyás nejprve pastevce hovězího dobytka a posléze hovězí maso samotné. Rakušané z toho udělali gulasch a dál to vysvětlovat nemusíme. Každý také ví, že dlouhý úzký záliv na norském pobřeží se nazývá fjord. Portugalci pojmenovali afrického lichokopytníka slovem zebra, jež ve své vlasti používali pro divokého osla. Z rumunštiny pochází palačinka: rum. placinta = koláč, slovo bylo pomaďarštěno (palacsinta) i poslovenštěno (palacinka). A muzea lidové architektury se nazývají skansen podle první takové instituce, kterou najdeme ve švédském Stockholmu: nachází se tam na místě městských hradeb a od nich také své jméno převzala. Značné množství reálií nese název podle místa původu: z Evropy to jsou názvy látek (manšestr podle anglického města Manchester), názvy druhů vína (malaga podle špan. města Malaga, šampaňské podle fr. kraje Champagne), druhů lihovin (koňak podle fr. města Cognac), druhů sýra (eidam podle nizozemského města Edamu, v poněmčené výslovnosti Eidamu; ementál podle švýcarského údolí Emmental; rokfór podle fr. vsi Roquefort). Patří sem však také třeba slepice leghornka (z poangličtěného názvu italského města Livorno). Pro srovnání uveďme podobné příklady z prostředí mimoevropského: jedná se o látku damašek, psa labradora (labradorského retrivera) nebo keramickou surovinu kaolín (podle čínského kopce Kao-ling = Vysoký vrch). Podobným způsobem k nám cizojazyčné prostředí proniká také díky slovům, jež jsou odvozena od osobních jmen. Nemáme na mysli jen fyzikální jednotky (volt podle italského fyzika Allessandra Volty, watt /vysl. vat/ podle brit. vynálezce Jamese Watta /uota/), ale také např. celé procesy (galvanizace podle Itala Luigiho Galvaniho, pasterizace podle Francouze Louise Pasteura) či přístroje (rentgen podle německého fyzika Wilhelma Röntgena). Dvě poznámky čistě jazykové: Všimněme si, že pokud odvozujeme substantiva či slovesa (a také většinu adjektiv) od vlastních jmen, mění se počáteční velké písmeno na malé: Röntgen - rentgen. Vliv němčiny a latiny: Pozorný čtenář si jistě již všiml, že na samotný závěr si necháváme dva jazyky, které prolnuly do češtiny v míře neskonale větší než jazyky jiné. Jde o němčinu a latinu. Uvádíme je v tomto pořadí, abychom dodrželi dosavadní posloupnost od přítomnosti k minulosti: vliv latiny je samozřejmě starší, oba jazyky však zmíníme společně, protože němčina sehrála mj. úlohu zprostředkovatele některých latinských výrazů. Němčina k nám pronikala v několika časových etapách. Zejména ve 13. – 16. století s německými kolonisty (osadníky), ale po porážce českého vojska na Bílé hoře r. 1620 se České země staly součástí Rakouské říše rodu Habsburků a němčina získala postavení jazyka převažujícího, jenž se v 18. - 19. století stal dokonce jediným jazykem úředním. Podobně se vyvíjela i situace v jazycích vyučovacích: po několik generací byla čeština vyhrazena jen nejnižšímu stupni školního vzdělávání. Velká část českého měšťanstva se tehdy úmyslně poněmčila: zejména z kariérních důvodů. Pozici němčiny posílili i čeští řemeslníci, kteří trávili část svého života na práci v Rakousku a přiváželi odtud názvosloví svých oborů. Nepominutelnou úlohu sehrála také vojenská služba, která na několik let podřídila mnohé české muže velení rakouských, tedy německy hovořících důstojníků. V plné míře se čeština stala znovu úředním jazykem až se vznikem Československa v r. 1918. Šestiletá německá okupace Čech a Moravy (1938/1939 – 1945) se v českém jazykovém vývoji prakticky neprojevila.
Šíření latiny je staršího data, začalo již v raném středověku. Latina byla tehdy již mrtvým jazykem, tj. neexistovala jako jazyk mateřský. Přicházela tedy k nám především s kulturním rozvojem, až na výjimky nebyla spjata s politickou expanzí. Nejvýraznější úlohu tu sehrálo šíření křesťanského náboženství: připomeňme, že až do 60. let 20. století zněla latina při každé bohoslužbě katolické církve. První misionáři dorazili do Českých zemí na přelomu 8. a 9. století. První velké latinské spisy začaly v českém prostředí vznikat na konci 10. století a čeština jim mohla konkurovat až o více než tři sta let později. Latina zažila u nás ještě dva velké vrcholy: v oficiálních diplomatických a literárních textech za panování císaře Karla IV., který vládl mnoha zemím a byl nejmocnějším Evropanem 14. století, a podruhé v 16. století, v renesanční době, která cíleně navazovala na antický Řím. Dodejme, že v českých podmínkách se latina uplatnila ještě v 1. polovině 17. století, v čase počínajícího baroka. Latina křesťanské víry přicházela v podobě latinských biblických překladů a latinské náboženské i filozofické literatury. Přinášela s sebou také slova původu řeckého, a dokonce hebrejského. O něco mladší byla literatura úžeji odborná: lékařská, lékárnická, právnická apod. Zde najdeme mj. výrazy, jež latina také jen převzala a upravila z jiných, vzdálenějších jazyků. Podívejme se tedy na konkrétní doklady tohoto vývoje. Vrcholný středověk nám z němčiny přinesl nejen rytíře (der Ritter = původně jezdec na koni), ale také třeba říši (ve staré němčině rihhi, dnes das Reich) a šlechtu (geslehte = rod); zkrácením z feminina šlechtična vznikla slečna. Postupně v Českých zemích zdomácněly německé výrazy pro hoblík (der Hobel), drát (der Draht), plech (das Blech), nudle (die Nudel) a knedlík (der Knödel, souvisí s der Knoten = uzel). Novými německými slovy nahrazovali Češi názvy věcí, jež samozřejmě znali již dříve: tak např. knedlík převládl nad staročeskou šiškou v 15. století. Zakončeme tuto pasáž příkladem z nejpůvabnějších. Pro polibek používali naši předkové označení hubička (vzpomeňme na stejnojmennou operu Bedřicha Smetany). Jak se však v 19. století rozvíjela česká slovní zásoba, začala překážet souvislost hubičky s hubou, která náhle získala výlučně hanlivý, až vulgární nádech. Zjemnělé měšťanské prostředí tedy sáhlo po polibku německém, totiž po zvukomalebném slově Buss, z něhož tak vznikla česká pusa. Již jsme se zmínili, že němčina zprostředkovala češtině leckterá slova latinská: výrazně to ukazují např. cibule (lat. caepula a posléze cepula, ve staré němčině zibolle, dnes die Zwiebel), kuchyně (lat. coquina, ve staré němčině kuchina, dnes die Küche) a kufr (řec. kofinos = koš, lat. cophinus, fr. coffre, něm. kdysi Kuffer, dnes der Koffer). Již s příchodem křesťanství vznikaly v Českých zemích první zdejší budovy pro křesťanské bohoslužby. Tyto kostely však v tehdejších bouřlivých dobách mohly sloužit také jako obranná pevnost (latinsky castellum = pevnůstka). Vedle kostela stávalo kněžské obydlí – fara (řec. paroikos = sousední, odtud paroikia jako název místa, lat. parochia, ve staré němčině pharre, dnes die Pfarre, a český výraz vznikl právě díky německému prostřednictví). V kostele kněz slouží mši. Její název pochází od latinského missa = rozeslání. Při latinském mešním obřadu totiž kněz ukončuje bohoslužbu slovy určenými věřícím: ite, missa est, což může znamenat jednak, že věřící jsou rozesláni k šíření křesťanské myšlenky, jednak že bohoslužebná oběť byla odeslána Bohu. Několik farních obvodů (farností) tvoří dohromady děkanát: v čele jeho správy stojí děkan (lat. decanus = představený desíti mužů; decem = deset). Dnes se děkanem rozumí i představený vysokoškolské fakulty (lat. facultas = možnost, dovednost). Z většího počtu církevních děkanství sestává diecéze (pův. řec. dioikesis = správa, lat. dioecesis) neboli biskupství, v jehož čele stojí biskup (řec. episkopos = dohližitel, lat. episcopus, ve staré němčině biscof, dnes der Bischof). Z několika diecézí se skládá arcidiecéze, řízená arcibiskupem (předpona arci- pochází z lat. předpony archi-, odvozené od řec. slovesa archó = velím, vládnu).
A hlavou křesťanské církve (dnes ovšem jen církve katolické) je papež (z lat. papa pontifex = otec velekněz, pak přes lidovou podobu papex a staroněmecké babes a papes). V každé diecézi bychom však kromě farního kněžstva našli i kněžstvo řeholní (lat. regula = pravidlo). Řeholníci totiž původně žili podle pravidel střídmého života o samotě, aby se mohli lépe věnovat rozjímání o božské podstatě světa, a proto se nazývají mniši (řec. monachos = jediný, lat. monachus). Mniši žijí v klášterech (lat. claustrum = závora, zámek, uzavřené místo). V čele kláštera stojí opat (lat. abbas = otec, výraz pronikl do latiny až z biblické hebrejštiny řeckým prostřednictvím). Postupně byly zakládány také řehole ženské. Jejich členky se nazývají jeptišky (v latině z abba vznikla abbatissa, odtud ovšem byla kromě jeptišky odvozena i abatyše jako představená ženského kláštera). Ve sféře církevní latiny bychom se mohli pohybovat ještě dlouho a připomenout např., že anděl i apoštol jsou vlastně poslové či vyslanci (řec. angelos i apostolos, lat. angelus i apostolus) nebo že s misionáři a církevními hodnostáři k nám přišly i nové názvy pro části oděvu (lat. casula = plášť s kapucí, odtud košile; srov. staročeské slovo košule, které se v některých krajích České republiky objevuje dodnes). Podívejme se však také do oblasti vzdělávání, která ve svých počátcích s náboženskou činností úzce souvisela. Najdeme tu především samotnou školu: její latinská podoba schola pochází z řeckého slova scholé, jež znamená ve svém původním, pravém významu odpočinek, oddech, volnou chvíli. Staří Řekové totiž viděli školu jako příležitost k tomu, aby se člověk oprostil od každodenní obstarávky hmotného živobytí a aby se dokázal zamyslet nad smyslem svého života, přičemž nezbytným předpokladem tohoto zamyšlení bylo široké a mnohovrstevnaté vzdělání. Již od středověku se ve škole setkáváme s žáky (lat. diaconus = pomocník). Jsou tu však i učitelé, a to magistři (lat. magister = náčelník, správce, učitel; odtud též mistr) nebo doktoři (lat. doctor = učenec), na univerzitách (lat. universitas = všeobecnost, rozumí se ve vzdělání) také profesoři (lat. professor od professio = přiznání se k vysoké dovednosti v určitém oboru). Ve škole již dávno chybějí kalamáře (calamus = stéblo rákosu, rozumí se používané jako pisátko), ale žáci stále pilně studují (studere = usilovně se zabývat), aby u tabule (tabula = prkno, deska) uspokojili vysoké nároky učitele, trůnícího za katedrou (cathedra = sedadlo, křeslo). V běžném životě se s latinou setkáváme především v lékařství (v medicíně; medicus = lékař). Jen namátkou uveďme, že např. pulsus znamená obecně tlučení, náraz, úder, tedy také tep. Inkubační doba, která uplyne mezi nákazou a propuknutím nemoci, vzala svůj název od latinského slovesa incubare, složeného z cubare = ležet, spát, odpočívat a předpony in- = v, ve, na. Zajímavé ovšem je, že toto sloveso se původně používalo zejména pro sezení na vejcích. Zánětlivé onemocnění katar souvisí se slovem catarrhus = odtékání. Bývá způsobeno virem (virus = jed), který napadá organismus (řec. organon a lat. organum = nástroj), jehož imunita byla oslabena (immunis = zbavený služebních povinností, nepoplatný, svobodný). Latina se vůbec hojně uplatňuje v přírodních vědách. Pocházejí z ní i výrazně počeštěná slova jako heřmánek (lat. chamomilla, český výraz vznikl díky německému prostřednictví), kmín (lat. cuminum), a dokonce olej (oleum, souvisí s olivou) a ocet (acidus = kyselý). Zvláštní případ tvoří binomické (dvouslovné) názvosloví botanické a zoologické (tedy rostlinopisné a živočichopisné), jehož počátky položil švédský přírodovědec Carl Linné v 18. století. Tyto latinské názvy se uvádějí v každé přírodopisné knize, jejich české ekvivalenty však mívají různý původ: bývají výsledkem českého jazykového vývoje, vznikají přejímáním z živých cizích jazyků, a pokud přece souvisejí s latinou, pak často jako překlad pořízený profesionálními přírodovědci. Pro ilustraci těchto různých souvislostí si připomeňme např. dvojice liška obecná Vulpes vulpes, medvěd hnědý - Ursus arctos, kapr obecný - Cyprinus carpio, volavka popelavá Ardea cinerea, lípa srdčitá - Tilia cordata... To ovšem neznamená, že bychom tu nenašli nic
pozoruhodného: např. liška vděčí za své české jméno tomu, že uchvácenou kořist tiskne k zemi (a existuje tu tedy příbuznost se slovem lis!). Celou tuto dlouhou kapitolu skončíme letmým dotekem s termíny právnickými. Všichni víme, že pokud je proti nám veden soudní proces (lat. processus = postup, pokrok, průběh), můžeme si najmout advokáta (advocatus = přivolaný, rozumí se na pomoc některé ze stran soudního sporu). A pak už nezbývá než čekat, až celá kauza (causa = příčina, zájem, rozepře) skončí verdiktem, jenž by byl pro nás příznivý: lat. vere-dictum = správně vyřčené, výraz je ovšem novotvarem, jenž zdomácněl například v angličtině jako verdict; ve staré latině se rozsudek označoval jako iudicatio, iudicatum či iudicium, vše odvozeno od ius = právo; v českém právním prostředí se používá také termín judikát. Stopy češtiny v jiných jazycích Teď si dopřejme možná provokativní, avšak zcela logickou otázku: A co vliv češtiny na okolní jazyky? Což naši předkové vždy jen přijímali cizí podněty a sami nebyli schopni ničím přispět do jazykové pokladnice jiných národů? Odpověď je prostá: jistěže že přispěli, ovšem v nevelké míře, dané nepočetností českého národa a polohou Českých zemí mimo nejvýznamnější evropské dopravní spojnice. Největší vliv měla čeština samozřejmě na slovenštinu. Již od konce 16. století slovenští protestanti používali český protestantský překlad Bible, tedy Bibli kralickou (žádný slovenský biblický překlad tehdy ještě neexistoval). Jazyk Bible kralické se pak stal (pod názvem bibličtina) jedním ze zdrojů, z nichž se v 19. století utvářel spisovný slovenský jazyk. Řada českých slov přešla do rakouské němčiny: pečeť (das Petschaft; v němčině se ovšem používá i das Siegel, související s lat. sigillum), bouda (die Bude, die Baude; souvisí se slovesem budovat), smetana (der Schmetten, kromě běžnějšího die Sahne), klobása (die Klobasse, vedle ryze německého die Bratwurst), křen (der Kren), slivovice (der Sliwowitz), švestka (die Zwetschke, vedle die Pflaume). Ruština převzala již ve středověku českého obyvatele (obyvatěl), který však v dnešním ruském jazyce znamená jen maloměšťáka, tedy městského člověka s omezenými, zastaralými názory. Rusové také používají český zámek (zamok; zamykat se rusky řekne zapirať). A nyní přichází chvíle pro dva nejznámější případy českého jazykového úspěchu ve světě. Mezinárodní respekt, který si v 15. století vydobyli čeští husité, vedl k tomu, že název jejich lehkého děla píšťala se stal podnětem pro vznik slova pistola, které se s drobnými obměnami rozšířilo prakticky do všech evropských jazyků jako označení pro ruční palnou zbraň. Do češtiny dorazilo zpět jako pistole, a jde tedy o výjimečný případ zpětného přejetí slova. V r. 1921 měla premiéru hra českého spisovatele Karla Čapka, nazvaná R.U.R. Odehrávala se v továrně, kde byli produkováni umělí lidé jako poslušná a výkonná pracovní síla. Titul hry byl zároveň zkratkou názvu této fiktivní firmy: Rossum´s Universal Robots. Slovo robot Karel Čapek – prý s přispěním svého bratra Josefa – použil jako vůbec první označení pro umělé pracovní pomocníky člověka: jistě nemusíme vysvětlovat, od čeho bylo toto slovo odvozeno. Hra měla celosvětový úspěch a snadno vyslovitelný výraz robot pronikl do všech významnějších jazyků světa a dodnes označuje složité automatické (samočinné) stroje, nahrazující lidskou práci (roboti v Čapkově hře ovšem nebyli stroje, ale bytosti z umělých tkání).
Otázka spisovnosti Pojem spisovnost v jazyce se vztahuje k projevům psaným i mluveným. Spisovná vrstva jazyka (tedy ta, která nejlépe reprezentuje jazyk jako celek) se vyznačuje 3 hlavními rysy: 1. je sdělná pro všechny uživatele jazyka (neobsahuje zvláštnosti regionální, sociální, profesní apod.); 2. je relativně systematická (takže obsahuje málo příležitostí k neporozumění smyslu sdělení); 3. je ve vysoké míře estetická (disponuje přiměřenou bohatostí i pestrostí výrazových prostředků). Vrstvy slovní zásoby: A. Spisovná čeština: 1. Slova knižní: umyji, pekou, kráčet; někdy se u vrstvy knižních slov ještě určují: a) historismy: halapartna, fěrtoch, groš; b) archaismy: regiment (pluk), kantor (učitel), anžto (protože); c) odborné výrazy: anesteziologicko-resuscitační, vodoteč, hnací vozidlo; d) publicismy (z mediální sféry): deklarovat úmysl, první dáma, filozofie zpracování odpadu; e) poetismy (básnické novotvary): Štuclinka a Zachumlánek; Některé – zejména moderní – poetismy a publicismy mohou náležet i např. k hovorové vrstvě (sněhánky a pršlivo, pohodový). 2. Slova neutrální: dům, postel, turistika, zeměpisný, obědvat, jestli; 3. Slova hovorová: hovorovost ve slovní zásobě (táta, propiska, obývák), ve tvarech (můžu, umyju, komunisti) nebo ve slovních obratech (jsi mimo mísu, to dáš). B. Nespisovná čeština: 1. Obecná čeština (rozšířené středočeské nářečí: bílej talíř s polívkou u vokna) a obecná hanáčtina (děcka v krčmě chcou okurek); 2. Nářečí (územní dialekty): Jardo Macků, udělej neco: utři si smrkán, vylez na ty šprušle a roužni; 3. Profesní mluva: šalovat (staveb.), vytunit (eltech.), krajánek (žurn.); 4. Slangy (dialekty zájmových skupin, např. slang sportovní, studentský, kutilský apod.): minela, bedna, jet na krev; potítko, matyka, vopruz, chechtáky; ponk, vercajk, temovat. 5. Sociolekty: pražština (mluva zejména pražských středních vrstev): Hele, koukej, Simča má novou trvču, páč jede na dovču; brněnský hantec: Vyhópne ráno borec z betle, hodí čučku z vokna a zgómne, že zoncna rumpluje; maminkovština (mluva zejména matek – ze středních vrstev – na mateřské dovolené): ráno jsme se napapinkali a pak trošku blinkali, ale teď už si mimíska vzal manža. 6. Argot: původně tajná mluva kriminálních živlů, dnes zahrnuje i výrazy obecněji srozumitelné, ale – vlivem silné metaforičnosti – přijatelné pouze v kriminogenním prostředí: stříkačka, káča, chlupatý, odklonit veřejné prostředky, na peří nefrčím – nejsem žádná stará smažka. Příznakovost: vlastnost slova daná tím, že slovo z jedné jazykové vrstvy je použito v textu, který jinak náleží do vrstvy jiné. V našem městě jsou dva bijáky a v obou se hraje velice skvostně. Poznámka: i v rámci jedné vrstvy existují slova objektivní (bez citového zabarvení) a slova expresivní (citově zabarvená) – ta jsou: a) s hodnotícím významem kladným (nejčastěji se označují jako eufemismy): v neutrální slovní zásobě např. dříve narozený (starý), tělnatý (tlustý), odešel na věčnost (zemřel); b) s hodnotícím významem záporným (nejčastěji se označují jako pejorativa): udavač (konfident), psisko (velký pes), babizna (stará žena).
