Naše martyrium trvá už čtvrtý den. Studené mlžné ráno. Už několik dní jdeme do neznáma… Noci nestojí za nic. Choulíme se k sobě, nedokážeme usnout – na to je moc velká zima! V ohromném rododendronovém lese se snažíme najít vodu, když nečekaně zaslechneme zvonění. Něco jako zvonečky o Vánocích.
Z křovisek se vynoří chlapec oblečený do červených hadrů. Na šatech má našité rolničky. K mému naprostému ohromení otevře mošničku a předá mi dopis! Je to dopis od našich…
CHL
APEC
S
ROLNIČKAMI
Příběh o chlapci s rolničkami jsem poprvé slyšel, když jsem ležel v bílé posteli v bílém pokoji. Později se pokusím nakreslit, o čem táta mluvil. Ale co jsem tehdy věděl? Možná bych to měl zkusit znovu… Ale co vím teď? Táta se ztratil v horském lese plném obrovských
a vzpomněl si na nůžky, které mu sloužily ke
rododendronů. Ani on, ani jeho druzi nevěděli, kam
stříhání filmů a štítků. Ten dárek chlapce potěšil,
se mají vydat. Zčistajasna zaslechli jemné cinkání
úplně ho fascinoval, rozevíral je a zase zavíral
zvonečků. Z podrostu se vy-
a zkoušel je na chomáčcích
nořil klučina, celý v červeném.
trávy a na listí. Nabídli mu, ať
Na čapce, kolem zápěstí a na
se na noc uloží u jejich ohně.
mošničce a kopí měl našité
Táta doufal, že zjistí, kde jsou
rolničky. S úsměvem dal tátovi
a jak se odsud dostat; snažil
dopis, který byl adresován
se kreslit mapy v prachu, ale
jemu – dopis z Prahy. Otec
veškeré pokusy o dorozumění
užasl – jak je to možné? Na
skončily nezdarem.
dopis od rodiny čekal dlouho,
Když se táta ráno probudil,
ale jak k němu mohl doputovat
kluk byl pryč. Pak si táta všiml
na místo, kde lišky dávají dob-
nezvykle prostřiženého rodo-
rou noc? To bylo neuvěřitelné! Jak ho ten kluk mohl
dendronového listu a pak dalšího a dalšího. Věděl, že
najít? Že by táta nebyl tak ztracený, jak se domníval?
když bude sledovat prostříhanou květenu, dostane se
Táta chtěl chlapce s rolničkami nějak obdarovat
z lesa i horského labyrintu údolí a hřebenů.
Při čtení deníku
O T C O V Ě
V
J E
U D Á
R
.
K
O H N Ě
P R A C O V N Ě
B A R V A
. U D Ý
O L I K R Á T
R
J S E M
B Y L
J E N
Z Á P A D
Z A
S V Ů J
V
,
S E D Ě L
Ú D O L Í
Ž I V O T
S L U N C E
V
I
, P T A L
V E Č E R N Í
P O K O J I
B Y L O
T O M T O
R U D É
S E
N E B O
S V Ě T L O
?
R M É H O
O H L E D N Ě
B A R V A
O T Á Z K Y
B Y L A
N A
U D Á
O D P O V Í D A L
T V Á Ř I
Š K O L Y
M L Á D Í
,
–
S V É H O
R U D É
,
C H O V Á N Í
V L A J K Y
, S V É
R U D É
, R U D É
B U D O U C N O S T I
H V Ě Z D Y
, V Ž D Y C K Y
T U L I P Á N Y
,
R U D Ý
K R E V
V E
...
se pokoj zbarví doruda.
Dopis je polepený známkami a oražený poštovními razítky; odeslán byl již před mnoha měsíci. Dám „pošťákovi“ nůžky – jednu z mála věcí, bez níž se můžu obejít. Příští ráno je tentam, ale pod kamenem u ohně leží starodávná mapa na papíru z kůry. Říká mi: „Vítejte v zemi kouzel.“ Podle mapy, kterou nám tu kluk zanechal, jsme v Thibettu. Pokud skutečně jde o Tibet, pak je to úžasné. Mlhavě se mi vybavují příběhy z ilustrovaných časopisů o zakázané zemi a klášterech, které připomínají hrady a které zůstávají skryté v horách. Pokud vím, sem ještě žádná česká noha nevkročila. Hory všude kolem nás, kam se jen podíváte. Vypadají jako píšťaly varhan v evropských kostelech – nekonečné řady varhanních píšťal. Setkáme se s prvními domorodci z „Temné hory“ – kočovníky, kteří na nás vypláznou jazyk. (Později se dozvíme, že takto se dokazuje, že na něm nejsou žádné lži.) Všichni mají s sebou modlitební mlýnek neboli čhökhor. Cizince sice vidí poprvé v životě, přesto nás ale pozvou do tepla do stanu a dají nám campu – dělanou z pražené ječmenné mouky – a silný čaj s jačím máslem. Krom ochočených jaků jsme tu rovněž viděli ohromná stáda divokých jaků. Jaci tu jsou vůbec nejdůležitější zvířata. Chovají se na mléko a na maso, používají se jako dopravní prostředek a z jejich dlouhé podsady se tkají šaty. Hrubá krycí srst zase přijde vhod při výrobě stanů. Jdeme podle mapy po náhorní plošině za velkou karavanou jaků obtížených vlnou a čajem. Živíme se divokými cibulemi a jahodami.
Vzhledem k tomu, že Tibet nebyl součástí poštovní unie, v Himálaji nefungovala pravidelná pošta. Poštovní kurýři běhali štafetově na dlouhé vzdálenosti, s poštou ve vodotěsných plátěných mošnách. Poštovní kurýři se na znamení svého významu oblékali do červených šatů a na ně si přišívali rolničky, aby bylo slyšet, že se blíží. Na obranu proti divoké zvěři s sebou nosili kopí.
ěsíce, l druhého m (Uplynulo pů plnil ž můj otec za během něho deníku.) dvacet stránek
Pokud se skutečně nalézáme v Temné hoře, je nejen krásná, ale i poklidná. Zatím jsme nenarazili na žádné lupiče a zdejší svérázní lidé nevypadají ani nejednají jako primitivové, před nimiž nás varovali. O blížící se silnici podle všeho nemají tušení. Z hor ční buddhistické kláštery. Mniši jsou velmi laskaví a vstřícní a ukázali nám vzácné poklady. V jednom klášteře nám předvedli nástěnnou malbu s bíločerveným palácem, jemuž říkají Potála a v němž sídlí živý Buddha. Prý stojí ve Lhase. Rovněž jsme zhlédli neuvěřitelnou lebku vyzdobenou drahými kameny, která vypadá jako lidská, a přitom je mnohem větší a mohutnější. Prý jde o lebku yettiho, obrovitého sněžného muže. Pomalu se učíme jazyk. Jie-žen je divoký tvor z hor. Gangmi je sněžný muž. Čig je 1, ňi je 2, sum je 3. Phamo znamená kráva a ta je kůň. Mnich nám ukáže starý iluminovaný rukopis s příběhem o zrození yettiho a odvypráví nám ho nad konvicí čaje. PŘÍBĚH O STVOŘENÍ YETTIHO Patron Tibetu Čänräzig poslal svého žáka, svatého opičáka, aby se stal poustevníkem v horách… Opičák zaslechl plačící obryni lidožroutku, zželelo se mu jí a vzal si ji za ženu. Zplodili spolu šest dětí, ty se množily a stali se z nich velcí chlupatí lidé… yettiové! Když první králové sestoupili z oblohy, nakonec se stali Tibeťany.
této zemi Číňané říkají klý termín Fan, což je obvy uslimští pro barbary. M tém století autoři ji v devá ubbet a pojmenovali T h se to slovo Tibbat. Od nic Marka prostřednictvím nám jako Pola dostalo k Tibet.
ÚDOLÍ
OBRŮ
Příběh o yettiech patří k těm, které jsem si vyslechl, když jsem byl upoután na bílé lůžko. Kreslíval jsem je, ale jejich kouzlo jsem si nedokázal představit… Byli to jednoocí obři větší než náš dům. Při přechodu horského průsmyku zastihla mého otce
hrály v bystřinách a vodopádech. Rovněž viděl
nečekaně sněžná bouře. Ztratil se svým druhům, sna-
další jeskyně a doupata. Byla to ztracená civilizace?
žil se najít nějaké útočiště, ale vítr a sníh ho přitiskly
To nevěděl. Byl unavený a odplazil se zpátky do
k zemi. Nejspíš ztratil vědomí, ale mlhavě, jakoby ze
jeskyně. Teď se ale snažil nespat. Přivřenýma očima
sna si pamatuje, jak ho někdo zvedl a nesl. Probudil
viděl, jak mu k posteli položil jídlo bezmála tři metry
se v tmavé jeskyni na lůžku z listí a větví. U postele
vysoký obr.
stála kamenná nádobka s lektvarem, který chutnal
Nedokázal říct, kolik dní a nocí, možná týdnů tam
po medu a po bylinkách. Zkusil
zůstal, zotavoval se a pozoroval
vstát, ale na to byl moc zesláblý,
laskavé obry v údolí pod svou
a tak jen spal a spal. Pokaždé,
vyvýšenou pozorovatelnou. Pak
když se probudil, našel u postele
nastal čas, kdy už se mohl pokusit
další lektvar a vypil ho. Musel
jít dál, a sešplhal ze skalní římsy
být výživný, protože se mu síla
do údolí. Zamířil na východ,
brzy začala navracet. Po celou
dostal se z údolí – a narazil na
dobu měl dojem, že na něj
průrvu tak širokou, že by se přes
někdo dává pozor.
ni žádný člověk nedokázal do-
Jednoho dne měl už dost síly,
stat. Ze stínů se však vynořil
aby se vyplazil z jeskyně na skalní římsu nad zeleným
jeho obří yetti, vzal si ho do náruče a jediným skokem
údolím sevřeným mezi horskými štíty. Vypadalo to
se přes propast přenesl. Cestou k úpatí hory se můj
jako obraz rajské zahrady. Když jeho oči přivykly
táta snažil sám sebe přesvědčit, že země vlídných obrů
světlu, povšiml si, jak se údolím jakoby zpomaleně
byla jenom sen, za nějž může velmi řídký horský
pohybují obrovské pohádkové bytosti. Některé podle
vzduch. A potom se shledal se zbytkem své skupiny,
všeho pracovaly, sbíraly, staraly se o mladé; jiné si
která se už takřka vzdala naděje, že ho ještě kdy uvidí.
