C. Historická tematika 1. Povaha, třídění a literárněhistorický vývoj historické beletrie / 2. Mika Waltari: Egypťan Sinuhet / 3. Lion Feuchtwanger: Židovka z Toleda / 4. Jiří Mařánek: Barbar Vok / 5. Jaroslav Durych: Bloudění / 6. Václav Kaplický: Kladivo na čarodějinice / 7. Vladimír Neff: Císařské fialky Je to takový paradox: ačkoli dějepis ve škole je často považován za předmět příliš přetížený zbytečnými fakty, nezáživný, odtržený od moderního života a vůbec nudný, historické romány plní regály knihkupectví a knihoven a rozhodně si nemůžou stěžovat na nedostatek čtenářského zájmu. Je to o to zajímavější, že sám žánr historické beletrie, tedy historické fikce, příliš starý není. Lidé začali striktně oddělovat historii od přítomnosti relativně nedávno, až na počátku novověku. Avšak teprve v 19. století, naplněném převratnými politickými událostmi jako žádné století předcházející, se naplno rozvinulo dějepisné bádání a s ním spojená historická beletrie; čtenáři si navykli hledat v poutavě podaných dávných dějích či osobnostech vzory a příklady (někdy ovšem i negativní) pro aktuální politické dění a v dobách nesvobody se historické příběhy využívaly jako jinotajná, ovšem často velmi rázná vyjádření na adresu právě panujících poměrů. Tento vývoj pokračoval také ve 20. století a snad potrvá i nadále. 1. Povaha, třídění a literárněhistorický vývoj historické beletrie 1-A1 Co to je historická beletrie a jak ji odlišíme od literatury odborné; 1-A2 Žánry historické beletrie; 1-A3 Počátky literárního zájmu o dějiny; 1-A4 Romantismus, realismus a novoromantismus: zlatý věk příběhů o minulosti; 1-A5 Historická beletrie jako odraz politických zápasů o svobodu člověka ve 20. – 21. století; 1-D Některé filmy podle historických literárních děl. 1-A1 Co to je historická beletrie a jak ji odlišíme od literatury odborné Starověké civilizace, žijící a tvořící v atmosféře mytického, cyklického chápání času, se dívaly na dějinné události jako na přímou součást přítomnosti: po celá staletí starořeckých dějin byly homérské eposy tím myšlenkově nejaktuálnějším, co lidé znali a z čeho chápali smysl světa, svého národa i obce a své vlastní existence. V křesťanském středověku se hlavní proud umělecké tvorby ubíral podobným směrem: Ježíš a jeho příběh tvořili součást každodenní reality. Dokládají to ikonografická zachycení klíčových postav: Ježíš středověkých maleb je asketicky štíhlý Evropan s ušlechtilou tváří, na hony vzdálený osmahlému Orientálci, jímž ve skutečnosti nepochybně byl; a Maria, to je gotická či renesanční dáma, která si svou mladistvou krásu uchovává i v okamžiku, kdy na klíně drží mrtvolu svého dospělého syna. Jinou zvláštnost představuje fakt, že v nejstarší literatuře – jak jsme již vícekrát poznali – ani čtenáři, ani literáti striktně nerozlišovali dějinnou skutečnost od autorovy fantazie: Kosmas spojil dějinná fakta s částmi českých bájí (počátky Přemyslovců), s odkazy na dějiny jiných národů (praotec Čech inspirovaný Mojžíšem a Aeneem) i s citacemi antických bajek (v promluvě moudré kněžny Libuše) a nikdo se nad tím nepozastavoval. Proto také do historické beletrie nebudeme počítat žádné kronikářské či legendistické dílo (pojednali jsme o nich v oddílu Mezníky staršího literárního vývoje Českých zemí). Až na výjimky se dějepisní badatelé psaní historické beletrie nevěnovali. Zato mnozí beletristé se k psaní románů či povídek vybavili důkladným studiem odborné literatury i pramenů. Francouz Alexandre Dumas (1802 – 1870) se dokonce obklopil týmem spolupracovníků, mezi nimiž vynikal profesionální historik Auguste Maquet. V českém prostředí profesi historika a spisovatele spojil Zikmund Winter (1846 – 1912), který byl navíc středoškolským učitelem. Učitelská profese byla vlastní více českým historickým beletristům – při psaní svých děl mysleli na osvětu zejména
v generaci svých studentů. Učitelem byl původně i největší český historický beletrista všech dob Alois Jirásek (1851 – 1930): dbal na naprostou popisnou věrnost dobovým reáliím, ovšem čerpal z odborných knih jiných autorů. A průkopníkem i v mezinárodním měřítku se stal učitel a amatérský archeolog Eduard Štorch (1878 – 1956), který jako spisovatel jedinečným způsobem příběhově oživil a dnešku přiblížil svět českého pravěku i raného středověku. Ve světovém měřítku je největší osobností spojující vysoce kvalifikované dějepisné bádání s úspěšnou románovou tvorbou Ital Umberto Eco (* 1932). Zatím posledním českým literátem, jenž se věnoval badatelské profesi i umělecké tvorbě, byl Vladimír Macura (1945 – 1999). Dnes velmi produktivním autorem je historik Vlastimil Vondruška (* 1955): odborně vynikl jako znalec středověké každodennosti, dnes píše historické detektivky, ale tato jeho tvorba nenaplňuje kritéria umělecké tvorby a náleží k triviální literatuře. V posledních desetiletích si značnou oblibu i respekt vydobyl žánr historizující literatury faktu: autoři spojují badatelské výkony s beletristickým podáním v jednom textu, takže jejich díla jsou vlastně obdobou hraného filmového nebo televizního dokumentu. Českým klasikem tohoto žánru je Miroslav Ivanov (1929 – 1999), dnes tímto stylem tvoří Pavel Kosatík (* 1962). 1-A2 Žánry historické beletrie Nejčastějšími žánry historické beletrie jsou. 1. Romány: zvláštní případy představují: a) Románová freska: rozsáhlé dílo (mnohdy vícedílné), v němž se prolíná několik dějových linií tak, aby postavami, prostředím a zápletkami byla pokryta veškerá společenská realita dané doby, důvtipně se tu mísí osudy obyčejných lidí s činy slavných osobností; Mika Waltari: Egypťan Sinuhet; Henryk Sienkiewicz: Quo vadis; Alois Jirásek: Proti všem; Jaroslav Durych: Bloudění; Vladimír Neff: Sňatky z rozumu; Wilbur Smith: Řeka bohů; b) Román-řeka: začíná jako intimní, osobní příběh, ale postupně nabývá rozměrů románové fresky: Lev Nikolajevič Tolstoj: Vojna a mír; Romain Rolland: Jan Kryštof; c) Fiktivní paměti, fiktivní deník nebo fiktivní korespondence: Václav Erben: Paměti českého krále Jiříka z Poděbrad, Jean Guitton: Otevřené dopisy; Miloš Urban: Praga piccola; Jonathan Littell: Laskavé bohyně; 2. Povídky a novely: zvláštními žánry jsou: a) Apokryfy: obecně známé historické téma uvádějí do nového, aktualizovaného a často provokativního kontextu (dějiny nahlížené dnešníma očima): Karel Čapek: Kniha apokryfů, František Nepil: Apokryfy z éteru, Ilja Hurník: Proč pláče Metuzalém; b) Parodie a travestie: obsahové nebo formální zlehčení motivace i průběhu některých významných dějinných událostí. James Thurber: Kdyby se byl Grant u Appomattoxu opil; Ferdinand Peroutka: Pozdější život Panny; 3. Divadelní hry: zvláštními žánry jsou: a) Apokryfy: George Bernard Shaw: Caesar a Kleopatra, Svatá Jana; Jiří Voskovec a Jan Werich: Golem; b) Morality: hry zpravidla komorní povahy, s těžištěm v dialozích, které mají povahu disputace, v níž spolu soupeří různé koncepty pohledu na život, politiku, dějiny apod. Oldřich Daněk: Vévodkyně valdštejnských vojsk; Jiří Hubač: Generálka.
1-A3 Počátky literárního zájmu o dějiny Skutečný počátek světové historické beletrie spatřujeme u italského renesančně-barokního básníka Torquata Tassa (1544 – 1595): jeho umělý epos Osvobozený Jeruzalém zpracovává atraktivní námět vpádu křižáků do Palestiny: svou formou čerpá jak ze středověkých rytířských eposů, tak od Homéra. Německý barokní prozaik Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen (1622 – 1676), jenž měl zkušenosti ze služby v armádě za Třicetileté války, situoval do tohoto krvavého a vleklého konfliktu svůj román Dobrodružný Simplicius Simplicissimus: hlavní postavou je venkovský mladík, původně nezkušený prosťáček, který dospívá a vyzrává dramatickými příhodami uprostřed válčící Evropy. 1-A4 Romantismus, realismus a novoromantismus: zlatý věk příběhů o minulosti Ovšem prvním skutečně velkým autorem historické beletrie byl Brit sir Walter Scott (1771 – 1832): tomuto žánru se věnoval systematicky, jeho nejslavnějšími díly jsou romány Ivanhoe z Anglie v době křižáckých výprav, Kenilworth z alžbětinské éry a Waverley o protibritském povstání ve Skotsku v 18. století. Scottova díla měla mohutný inspirující vliv na evropské národní literatury, např. Ivanhoe aktuálně promlouval k současnému publiku hned několika tematickými okruhy: statečný zodpovědný král (Richard I. Lví srdce) versus jeho prospěchářští a omezení konkurenti (Jan Bezzemek aj.), nadnárodní povrchní kultura (pofrancouzštělí Normani) versus autentické, domácí tradice cti a vlastenectví (Anglosasové), zbojnictví jako statečná sociální vzpoura (Locksley, tedy Robin Hood) atd. V českém prostředí se historická tematika dlouho zpracovávala v tradičním duchu, bez kontaktu se světovým vývojem. První český historický román napsal Josef Linda (1789 – 1834; spolutvůrce RKZ) a nazval jej Záře nad pohanstvem nebo Václav a Boleslav. K české veřejnosti prvních fází národního obrození přicházela historická tematika především prostřednictvím divadla: mnoho autorů považovala takřka za povinnost napsat hry o Husovi či Žižkovi. První, kdo napsal velká česká historická dramata, navíc postavená na zásadách moderního divadelnictví, byl Josef Kajetán Tyl (1808 – 1856): Krvavé křtiny čili Drahomíra a její synové, Kutnohorští havíři aneb Krvavý soud (1848; hra o vzpouře horníků proti zlotřilým panským správcům královských stříbrných dolů byla inspirována stávkou pražských dělníků). Patrně největším spisovatelem historické beletrie ve 2. polovině 19. století byl Polák Henryk Sienkiewicz (1846 – 1916; Nobelova cena 1905). Tvořil v duchu realismu, nadlouho stanovil základní styl i pravidla žánru, spojoval přísnou věrnost historickým reáliím s citem pro atraktivně vystavěné příběhy s dramatickým dějovým vyvrcholením. Z jeho díla vynikají romány Quo vadis (z doby pronásledování prvních křesťanů ve starověkém Římě), Křižáci (o bitvě u Grunwaldu r. 1410, kdy – s českou účastí – Poláci zastavili německou expanzi) a trilogie ze slavné doby posledního mocenského vzepětí polského státu v 17. století Ohněm a mečem, Potopa, Pan Wolodyjowski. Velkým podnětem pro rozvoj české historické beletrie po revoluci 1848 – 1849 bylo dílo historika a politika Františka Palackého (1898 – 1876), který se stal prvním moderním českým dějepiscem: pětisvazkové Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě:
Palacký vytvořil první ucelenou a propracovanou koncepci českých dějin: u Čechů a u Slovanů vůbec spatřoval přirozený smysl pro mírumilovnou demokratičnost, zatímco Germánům a zejména Němcům přisuzoval výbojné autoritářství. Tento pohled sice nebral v úvahu, že srovnává dvě národní společnosti v odlišných stadiích vývoje (opoždění Slované měli skutečně pozůstatky prvotní demokracie ještě v době, kdy germánský svět již tvořil feudální hierarchickou společnost, jež ovšem nakonec vznikla i ve slovanských zemích), ale stal se v českém prostředí široce sdíleným pohledem na dějiny: Palacký tento koncept ještě rozvinul, když za vrchol českých dějin označil husitství, které opravdu znamenalo výraznou demokratizaci českého veřejného života, a když základ českého duchovního vývoje nalezl v nekatolickém křesťanství. Tyto Palackého názory výrazně ovlivnily řadu beletristů (především Aloise Jiráska), ale také politiků (především Tomáše Garrigua Masaryka, který v českém historickém vývoji nalezl další souvislosti – tentokrát se svobodomyslnými a humanistickými směry západoevropského myšlení). Z Palackého Dějin: Vítězstvím u Domažlic octly se Čechy na vrcholu své světodějné moci a působnosti. Nikdy zajisté dějiny světa nevisely v té míře od směru dějin českých jako v době této a také nepřemožitelnost probuzeného národa nedokázala se nikdy skutky patrnějšími a skvělejšími; dvanáctiletí namáhání celé téměř Evropy nemělo účinku znamenitějšího, nežli že Čechové ke konci stáli mnohem mocnější a neodolatelnější, nežli byli na počátku. Nejlepší toho věku vůdcové polní pozbyli v Čechách slávy své… Alois Jirásek (1851 – 1930) pocházel z východočeského Hronova: jedná se o jednu z mála českých pohraničních oblastí (tehdy při německé, dnes při polské hranici), kde české osídlení sahalo až k hraniční linii, a chyběla tu tedy souvislá vrstva německého kolonizačního obyvatelstva. Kraj si udržel svéráz ryze české kultury a čerpal z jejích podnětů (v různých dobách byl spjat se životem řady českých spisovatelů: Boženy Němcové, Karla Poláčka, bratří Čapků, Josefa Škvoreckého). Jirásek se stal gymnasiálním profesorem dějepisu a již v mladých letech začal publikovat beletristické příběhy z českých dějin. Po učitelském působení v Litomyšli a v Praze se stal spisovatelem z povolání. Měl cit pro dramatické, a přitom věrohodné dějové zápletky. V době, kdy neexistoval film a moderní knižní ilustrace se teprve rodila, dokázal uplatnit i svůj talent pro výtvarné vidění světa a působivým líčením prostředí i dějů vytvářel v nejširší čtenářské veřejnosti dokonalou představu nejen o historických dějích, ale také o tehdejším způsobu života. Podobně jako Palacký se soustřeďoval nikoli na období české slávy a prosperity (přemyslovští králové, Karel IV., jagellonská éra), ale naopak na dobu krizí a osudových zvratů: husitství, doba pobělohorská, národní obrození. Jirásek tvořil především metodou realismu, lze mu vytknout malý zřetel k psychologii postav (uplatňoval vnějškové, objektivní vypravěčství), místy přechází k až novoromantické idealizaci svých hrdinů, ale pro všeobecné povědomí Čechů o významných epochách národních dějin vykonal víc než kdokoli jiný. Podílel se na odporu českých intelektuálů vůči rakousko-uherské nadvládě (čelný signatář Manifestu českých spisovatelů z r. 1917), po vzniku Československa byl senátorem, ale vzhledem k vysokému věku nijak aktivně politicky nepůsobil. Hlavní díla: Staré pověsti české: souhrn nejznámějších českých národních pověstí (od praotce Čecha až po Golema), dílo vzniklo především pro studentskou mládež na konci 19. století v době sporů o Rukopisy: Jirásek nabídl soubor pověstí, které jsou určitě starobylé.
4 husitské trilogie: Mezi proudy (z doby Husova působení na Pražské univerzitě), Proti všem (založení Tábora a vítězství Jana Žižky nad první křížovou výpravou římského krále Zikmunda), Husitský král (o Jiřím z Poděbrad, nedokončeno) a Bratrstvo (zbytky husitských bojovníků válčí v žoldu slovenských šlechticů – dílo reaguje na dobové sbližování Čechů se Slováky, jež vyvrcholilo vznikem Československa); Psohlavci: o povstání královských poddaných Chodů (v minulosti střežících západní hranici) vedených Janem Kozinou proti novému, německému lennímu pánovi Lammingerovi / Lomikarovi na konci 17. století; Temno: slavný román z doby vrcholící protireformace na začátku 18. století (jednou z postav je katolický kněz Antonín Koniáš, proslulý vyhledávač a ničitel českých nekatolických knih), hlavní dějová linie je – podobně jako v Sienkiewiczově Quo vadis – mj. založena na principu „Romeo a Julie“ (chudá dívka z rodiny tajných protestantů a katolický student); román dal populárně sdílené jméno celé pobělohorské epoše, jeho tón je ovšem ovlivněn i tím, že kniha vznikla za První světové války; Poklad, Skály, Zahořanský hon, Na dvoře vévodském: oddechové i napínavé příběhy z pobělohorské doby, raná Jiráskova díla, velká historie do nich mnoho nezasahuje, důraz je kladen mj. na milostné zápletky, děje se odehrávají na různých atraktivních místech, od východočeských skalních měst až po jihočeské lovecké obory; Tetralogie U nás, pentalogie F. L. Věk a novela Filosofská historie: z doby národního obrození (historie Jiráskova rodu, příběh vlasteneckého kupce a intelektuála podle skutečné postavy a revoluční studenstvo v Litomyšli v r. 1848). Zikmund Winter (1846 – 1912): historik a spisovatel, bývá řazen i významem za Jiráska, ale byl velmi populární pro své čtivé příběhy, dar vtipného vyprávění a pro dokonalou znalost života v českých městech na přelomu středověku a novověku. Román Mistr Kampanus (o Janu Kampanovi Vodňanském, rektoru Karlovy univerzity v době bělohorských událostí), novela Nezbedný bakalář (o středověkých studentech). Josef Svátek (1835 – 1897): dobově velmi oblíbený autor, novinář s citem pro senzační vylíčení dějinných událostí: Paměti katovské rodiny Mydlářů v Praze. Václav Beneš Třebízský (1849 – 1884): katolický kněz, autor románů z doby přemyslovských králů (Královna Dagmar, Anežka Přemyslovna), povídkových souborů z doby (před)husitské: V červáncích kalicha aj. Jaroslav Durych (1886 – 1962): spisovatel katolicky konzervativního názorového proudu, původně vojenský lékař, odpůrce čapkovského prozápadního liberalismu, jako publicista vyjadřoval sympatie ke klerofašistickému režimu generála Francisca Franca ve Španělsku, jeho historická beletrie byla silně ovlivněna přeceňováním Albrechta z Valdštejna: 2 valdštejnské trilogie: větší románová (Bloudění) a menší novelistická (Rekviem). Václav Kaplický (1895 – 1982): narodil se u Kozího Hrádku na Táborsku, jeho zájem o historii byl tímto krajem silně ovlivněn: romány Táborská republika (trilogie), Kladivo na čarodějnice: o krvavé sérii inkvizičních procesů na Šumpersku na konci 17. století, román a filmový přepis patří mezi velké kulturní události 60. let jako metafory zneužívání moci napříč staletími.
Vladimír Neff (1909 – 1983): pocházel z bohaté podnikatelské rodiny, studoval i ve Švýcarsku, věnoval se také filozofii. Románová pentalogie Sňatky z rozumu mapuje na osudu dvou podnikatelských rodin, založených intelektuálským a vlasteneckým Bornem a přímočaře arogantním Nedobylem, vývoj českého měšťanstva od poloviny 19. století až do 20. století (televizní seriál byl jedním z velkých výkonů Pražského jara 1968), trilogie Královny nemají nohy, Prsten Borgiů a Krásná čarodějka je duchaplně laděným fiktivním příběhem mladého alchymisty Petra Kukaně, série je formálně ovlivněna renesančním románem. Světová historická próza často reagovala na významné současné události. První sjednocení Německa a německá expanzivní politika přinesly řadu otázek nad postavením a dějinným osudem německého národa v Evropě (včetně např. otázky rakouské identity), na což reagoval např. Alfred Döblin (1878 – 1957) románem Valdštejn (1920). Německý romanopisec židovského původu Lion Feuchtwanger (1884 – 1958) se věnoval postavám a dějům mimo Německo, podílel se na protinacistickém odporu a musel emigrovat (nakonec do Spojených států): romány Josephus Flavius (trilogie o starověkém židovském povstání proti císařskému Římu), Židovka z Toleda (lovestory ze středověkého Španělska, kde se prolínají kultury křesťanská, muslimská a židovská), Goya (o španělském malíři podílejícím se na protinapoleonském odboji) a Bláznova moudrost (o Rousseauovi). Z nejnovějších historických románových opusů evropského původu vyniká třináctidílná sága Dědictví otců (o Francii 16. a 17. století), jejímž autorem je francouzský spisovatel Robert Merle (1908 – 2004). Významnou součástí české tradice historické beletrie jsou také novely a povídky, které se ovšem soustřeďují na drobnější příběhy, někdy vzdálené velkým dějinám. Z tohoto proudu je nejznámější novela Vladislava Vančury (1891 – 1962) Markéta Lazarová z prostředí středověkých loupeživých rytířů; Vančura na přelomu 30. a 40. let napsal sérii zbeletrizovaných příběhů ze starých českých kronik Obrazy z dějin národa českého: Vančuru přímo od psacího stolu odvedla na popraviště německá tajná policie gestapo, takže cyklus zůstal nedokončen). Za války přesto se mnozí autoři uchylovali k historické látce jako k šanci vyjádřit se jinotajně k soudobým neveselým poměrům a hledat optimistické východisko. Jiří Mařánek (1891 – 1959) napsal rožmberskou trilogii Romance o Závišovi, Petr Kajícník a Barbar Vok, Václav Erben (1930 – 2003) napsal novelu Trapný konec rytíře Bartoloměje o penzokazecké dílně v Koněpukých jeskyních za časů Jiřího z Poděbrad. Karel Schulz (1899 – 1943) je autorem nedokončeného, ale velmi populárního románu Kámen a bolest o Michelangelovi. Ivan Olbracht, který podstatnou část války strávil tajně na venkově u Stráže nad Nežárkou, napsal román Dobyvatel o Hernánu Cortésovi, ovšem ten mohl vyjít až po osvobození. Ve 2. polovině 20. století se objevovala díla, která hledala paralelu mezi církevní protireformací a prosazováním komunistické ideologie (Jiří Šotola: Tovaryšstvo Ježíšovo, Svatý na mostě). Od přelomu 20. a 21. století se pozornost autorů soustřeďuje především na dějiny 20. století, v oblasti umělecké historické beletrie věnované starším obdobím kromě již zmíněných autorů zatím nikdo nijak zvlášť nevynikl (dobovému zájmu části české veřejnosti o starší církevní dějiny vychází vstříc např. Antonín Polách romány o cyrilometodějské misii apod.).
