bydliště, ve Velkém Meziříčí, se Františka Stránecká narodila a prožila část svého

Úvod

Téma „Pohádky Františky Stránecké“ jsem si vybrala proto, že v místě mého bydliště, ve Velkém Meziříčí, se Františka Stránecká narodila a prožila část svého dětství. Životem a dílem Františky Stránecké se zabývalo několik literárních vědců a badatelů. V monografii se tomuto tématu věnovala Marie Benešová1 a Marie Burešová2, o životě a díle Františky Stránecké píše v odborné práci Podobizny žen Arne Novák3. Těžištěm jejich zájmu byla především tvorba povídková a národopisné črty. V žádné monografii ani stati nebyla věnována pozornost její tvorbě pohádkové, na niž se chci ve své bakalářské práci soustředit. Předložená bakalářská práce je složena ze tří kapitol. Úvodní kapitola podává informace o době, v níž Františka Stránecká žila. Zařazuje její dílo do kontextu historického, společenského a kulturního. Dále je tato kapitola věnována životu a dílu této regionální autorky s cílem naznačit, jakým způsobem ovlivnil region její život a tvorbu. V této kapitole rekapituluji dílo Františky Stránecké včetně časopiseckých publikací, v nichž její povídky, pohádky, národopisné črty, fejetony, úvahy a stati převážně vycházeli. Soupis děl Františky Stránecké, které vyšly v době jejího života je uveden v kapitole „Bibliografie časopisecky publikovaných děl Františky Stránecké“. V této bibliografii není uveden jediný knižní soubor, který vyšel za autorčina života, Pohádky z Moravy4. Dalším knižním souborem pohádek Františky Stránecké je vydání Pohádek z roku 19275, nejnovější vydání pohádek Františky Stránecké jsou Moravské národní pohádky6 a Moravské národní pohádky II7. Následující kapitola je věnována pohádkové tvorbě autorky. Zaměřuji se zde na analýzu pohádek Františky Stránecké z hlediska tematiky a motivů. V úvodu kapitoly uvádím stručnou žánrovou charakteristiku pohádky a definuji literárněvědné termíny 5

tématu, motivu a motivace. Poté se zaměřím na konkrétní tematiku a motivy, které jsou v pohádkové tvorbě Františky Stránecké podle mého názoru nejfrekventovanější. V závěru bakalářské práce jsou shrnuty poznatky, kterých bylo v jejím průběhu dosaženo.

6

1. Život a dílo Františky Stránecké

Devatenácté století, tedy doba, v níž žila Františka Stránecká, je obdobím, které přineslo našemu národu celou řadu vynikajících umělců, jejichž díla tvoří základ národního uměleckého pokladu. Příznivou událostí pro českou literaturu a kulturu ve druhé polovině devatenáctého století bylo obnovení ústavního života. Byla to velká příležitost znovu zaujmout významné místo v národním životě. K novému uspořádání státoprávních poměrů vedl tak zvaný „říjnový diplom“ z roku 1860 a k oživení veřejného života jak kulturního tak politického vedla únorová ústava, jež byla zavedena roku 1861. Důležitým faktem je, že v této době začaly do veřejného života a literatury vstupovat první ženy. Ve dvacátých letech devatenáctého století vyšla první díla ženspisovatelek, Marie Antonie a Magdalény Dobromily Rettigové. Proces ženské emancipace pokračuje tvorbou Boženy Němcové, Karolíny Světlé, Sofie Podlipské, Elišky Krásnohorské. Literární život ovlivnily také spisovatelky méně známé. Mezi ně patří i Františka Stránecká. Na počátku devatenáctého století se lidová slovesnost postupně stala celonárodní hodnotou, záležitostí kulturního společenství národa. Včlenění lidové slovesnosti do psané literatury přinášelo nová témata, výrazové prostředky i motivy. Františka Stránecká se od mládí zajímala o folklórní tradice svého kraje, čerpala své náměty a látky ze všech oblastí a žánrů lidové slovesnosti. Amatérsky zaznamenávala pohádky, místní a historické pověsti, pověrečné povídky, legendy, písně, skladby dětského folkloru.

7

Podněty pro svou tvorbu čerpala Františka Stránecká v moravském venkovském prostředí. Inspiroval ji její rodný region, kterým byla Vysočina, a zejména místa, v nichž strávila část svého života; Velké Meziříčí, Stránecká Zhoř. Ve Velkém Meziříčí se Františka Stránecká, rozená Všetečková, narodila 9. března 1839. Její otec, František Všetečka, byl purkrabím na zámku Velké Meziříčí. Matka Františky se jmenovala Kateřina, rodným jménem Veselá. Manželé Všetečkovi bydleli v Zámecké ulici číslo 5, jejich jméno se psalo německy – Wsetecschka. Františka Stránecká vyrůstala v aristokratickém prostředí, ale přicházela do styku i s lidmi z nižších vrstev. Odtud zřejmě „pramení“ její zájem o folklór. V životě Františky Stránecké zaujímali významné postavení lékař František Skřivan a kaplan Jan Havlíček, vlastenci a významné osobnosti města. Havlíček na Skřivanovu radu zřídil přípravku pro žáky, kteří chtěli studovat. Učil zde latinu, němčinu a také češtinu. Na Skřivanovo doporučení svěřil purkrabí Všetečka výchovu svých dětí, tedy dcery Františky a dvou synů, kaplanu Havlíčkovi. Františce se tak dostávalo od dětství základního vzdělání. Se svými bratry navštěvovala pravidelně školu a jezdila do Jihlavy skládat zkoušky. Díky svému učiteli, páteru Havlíčkovi, se z ní stala vlastenecky smýšlející žena. Roku 1848 byla zrušena robota a z toho důvodu byl Všetečka odvolán z místa purkrabího. Celá rodina se přestěhovala do Stránecké Zhoře, kde se František Všetečka stal hospodářským správcem. Odtud tedy pseudonym Stránecká. Františka si prostředí této vesnice velmi oblíbila, protože zde měla mnohem blíže k obyčejným lidem. Všímala si způsobu jejich života, chodila s nimi na pole, do lesa. I zde se dál učila. Kaplan Havlíček sem za dětmi jezdil. Všichni tři sourozenci tak prošli nižším gymnáziem. Zhruba v této době se seznámila se soudním adjunktem Ignátem Kerschnerem, skoro o patnáct let starším mužem. Kerschner se stal roku 1855 v Netíně

8

jejím manželem. Po svatbě se manželé odstěhovali do Uher, do města Berehova. Zde se jim narodili děti Marie a Ludvík. V Uhrách žili Kerschnerovi pět let až do roku 1860, kdy se přestěhovali do Uherského Hradiště. Ignát Kerschner sem byl přidělen ke krajskému soudu a stal se soudním radou. V této době se manželům Kerschnerovým narodily další dvě děti, Aninka a Pavla. Uherské Hradiště, důležitý bod moravského Slovácka, zapůsobilo na Františku Stráneckou silným dojmem. Velmi ji zaujala kultura tohoto lidu, kroje, zachovávané zvyky, nářečí. Na svůj rodný kraj však nezapomínala, její rodina každoročně jezdila do Stránecké Zhoře. Roku 1866 zasáhla naše území cholera. Tehdy byli Kerschnerovi u Všetečkových na návštěvě. Nemoc postihla matku Františky, která choleře podlehla. Od matky se nakazila i Františka, ale uzdravila se. V této době, pravděpodobně matčinou smrtí, se ve Stránecké probudily vzpomínky na dětství. Tehdy se začala zajímat o pohádky, sepisovat, co jí utkvělo v paměti a dotvářet je. K sepsání pohádek ji přivedl již zmiňovaný doktor Skřivan. Františka začala psát po návratu do Uherského Hradiště, vytvořila tehdy prvních osm pohádek. Její manžel je poslal doktoru Skřivanovi a ten pak do Prahy Karlu Jaromíru Erbenovi. Protože se Erbenovi pohádky líbily, doporučil je známému nakladateli Eduardu Grégrovi, který je vydal v roce 1868 pod názvem Pohádky z Moravy (bibliografie celé autorčiny tvorby je uvedena v kapitole Bibliografie časopisecky publikovaného díla Františky Stránecké). Spolu s pohádkami se také poprvé objevil pseudonym Stránecká. Z Uherského Hradiště se Kerschnerovi v roce 1874 odstěhovali do Brna. Kerschner zde získal hodnost vrchního rady. Jejich byt se nacházel na ulici Veveří číslo 5 v Brně, zde pak Františka žila až do konce života. Přibližně rok po jejich přestěhování

9

zemřel Františčin otec, následující rok i její bratr Karel. Stránecká začala znovu tvořit. Tentokrát šlo o povídky. Povídky v tvorbě Františky Stránecké zaujímají významné místo. Této části autorčiny tvorby byla věnována podstatně větší pozornost než tvorbě pohádkové, ve svých odborných pracích se jimi zabývali Miloslav Hýsek8 a Arne Novák9. Oblibu povídek Františky Stránecké dokládá také častější vydání této části autorčiny tvorby, ale i nejnovější vydání knihy Dva štědré večery10, v níž se nachází i nejznámější povídka Františky Stránecké Baruška. Tato povídka je inspirovaná skutečnou událostí, která se odehrála ve Stránecké Zhoři. Františka Stránecká psala povídky z venkovského života, je také autorkou humoresky Na prachu. Dominantní téma jejích povídek je venkov, dokládající autorčin pozitivní vztah k rodnému regionu. U většiny povídek se tento autorčin vztah projevuje v popisech krajiny, které čtenáře uvádí do děje. Popisy se objevují na začátku povídky, jsou vztahovány k místům, v nichž autorka vyrůstala a následně čerpala inspiraci pro svou povídkovou tvorbu (Velké Meziříčí, Stránecká Zhoř, Jihlava). Popisy krajiny a přírody se objevují také v rámci děje, a to tam, kde chce autorka poukázat na fakt, že děj povídky se neodehrává v jednom časovém úseku, ale například v průběhu jednoho i několika let. To je patrné v povídce Baruška, v níž jsou osudy hlavní hrdinky Barušky zobrazeny v časovém úseku několika let. Popisy krajiny v povídkách Františky Stránecké jsou spojovány s motivem práce na poli: „Bylo po senách, žita krásně odkvetla…“ , „Bylo po žních, přestaly bouře, přestal i mlhavý čas podzimní…“(povídka Baruška) V souvislosti s krajinou se v povídkách Františky Stránecké objevuje také popis sběru léčivých bylin a výčet jednotlivých druhů bylin (povídka Strýc Hutula). V povídce Strýc Hutula jsou zachycena i slova moravské lidové písně „Kdybys měla má panenko sto ovec“. V povídkách Františky Stránecké se objevují také popisy krojů: „děvčata byla slavnostně přioděna, oškrobené sukně šly jim

10

patřičně ‚od pat‘, nejvrchnější sukně byly skoro všechny bílé, neb alespoň světlé; měly zástěry pestrých barev, bohatší hedvábné, chudší z jemných vlněných látek; takové i plény květované, ‚okolkované‘ splývaly od hlav po bedrách, přední cípy jejich byly pozorně křížem přeloženy a visely po boku; nad čelem pod plenou byl ovinutý saský šátek neb i některý hedvábný, a každá děva byla obuta do bílých punčoch a střevíců po kotník sahajících.“(povídka Baruška). Popisné části jsou v povídce Františky Stránecké velmi četné, zaujímají velkou část autorčiných povídek a mnohdy převažují nad dějovostí. Uvedené ukázky mimo jiné dokazují fakt, že Stránecká zapisovala charakteristické dialektické odchylky (slova, fráze) a z toho pak vytvářela i dialogy svých postav. Aby bylo čtenáři zřejmé, jaké lidové termíny autorka ve svých povídkách užívala, opatřovala je uvozovkami (v mé práci jsou tyto termíny uvedeny ‚tímto způsobem‘)‚ případně poznámkou „jak se říká“. Stejně jako v pohádkách, tak i v povídkové tvorbě Františky Stránecké se vyskytují náboženské motivy, protože pravidelná návštěva kostela, víra v Boha a časté modlení jsou neodmyslitelnou součástí způsobu života postav povídek Františky Stránecké. Návštěva mše či alespoň motiv modlitby se objevují ve většině autorčiných povídek a návštěva kostela je často spojena s příležitostným slavnostním oblečením (popisy krojů aj.). Povídky

Františky

Stránecké

zachycují

způsob

života

venkovanů

v

devatenáctém století. Nevychází z autorčiny zkušenosti, nýbrž z mnoha zápisů a ústních informací. Jejich význam tkví v kulturněhistorických informacích. První tři povídky Františky Stránecké mají názvy Monika, Hana a Brychtová. Vyšly roku 1877 pod společným názvem Z našich hor v časopise Koleda. Následujících pět obrázků z Moravy a národopisná črta Jak hledají Svatopluka v Uherském Hradišti otiskl časopis Obzor v roce 1878. V roce 1879 v Koledě a v Moravanu uveřejnila

11

Františka Stránecká sedm moravských povídek, v Obzoru dalších šest povídek. Vedle toho napsala i několik národopisných drobností do časopisu Komenský. Ve stejné době vznikla povídka nazvaná Jak si náš lid pomáhá. V této povídce Františky Stránecké se objevují různé údaje faktografické, které podávají například informace o tržních cenách potravin či oděvů. V této plodné době nazval Jan Herben Františku Stráneckou „moravskou Boženou Němcovou“11, a to na přednášce v umělecké besedě, kde referoval o moravské literární tvorbě. Vycházel pravděpodobně ze skutečnosti, že obě autorky měly podobné životní a tvůrčí osudy. Obě zahájily svou literární činnost pohádkami a k vydání první knihy pomohl Františce Stránecké i Boženě Němcové Karel Jaromír Erben. Obě literátky také obracely svou pozornost k venkovskému lidu. Díky Janu Herbenovi se jméno Františky Stránecké stalo známým i v Čechách. Recenze jejích děl se objevovaly v časopisech Květy a Světozor12. Tvorba Františky Stránecké pokračovala obrázkem Plťaři a deseti povídkami, mezi nimiž se objevila i povídka Baruška. V této době se Františka Sránecká začíná zajímat o národopis. Zájem o národopis u ní probudil František Bartoš, který je považován za zakladatele moravského národopisu. Národopisné studie měly ve své době význam zejména proto, že nacházely argumenty proti německé nadřazenosti. Františka Stránecká se zajímala nejen o slovesnou kulturu, ale také zapisovala recepty, popisovala kroje i jak vypadaly tehdejší chalupy a statky. Františka Stránecká psala i cestopisné črty, ve kterých se inspirovala pobytem v Berehovu. Roku 1881 byly její povídky otištěny v časopisech Koleda, Obzor, Komenský, Světozor, Literární listy, Zábavné listy, Národ a škola, Pokrok, Moravan. V roce 1882 začal ve Velkém Meziříčí nakladatel Šašek vydávat Moravskou bibliotéku. Ta byla zahájena sbírkou povídek Františky Stránecké Z našeho lidu. Ve

12

stejném roce vstoupila do Františčina života i Eliška Krásnohorská; staly se z nich přítelkyně, vyměňovaly si své názory a zkušenosti v dopisech, svěřovaly se se soukromým životem. Obě byly v té době nemocné. Vedle toho seznamovala Krásnohorská s dílem Františky Stránecké Karolínu Světlou. Stránecká se také znala a vyměňovala si dopisy s Gabrielou Preissovou. V době, kdy byla Stránecká nemocná, vznikaly i další její povídky publikované v časopise Obzor a Světozor a v menším počtu také v časopise Vesna, Zora, Komenský a Zábavné listy. Další povídka Františky Stránecké s názvem Graciáš, která byla otištěna v Moravanu roku 1883, je inspirovaná příběhem o žebrákovi z Velkého Meziříčí, který lidem za jejich pomoc vždy poděkoval slovem „gratias“. Na Vysočině se odehrává děj jediné její humoresky Na prachu. Vedle toho vyšly v roce 1883 Črty z venkovského žití. O příspěvek pro svůj časopis ji požádal redaktor Zlaté Prahy Primus Sobotka a Svatopluk Čech pro své Květy. Zajímavostí je, že bratr Svatopluka Čecha Vladimír ve Velkém Meziříčí žil, oženil se zde a také je zde pochován na místním Starém hřbitově. Do Květů Stránecká přispěla obrázky Odsouzený, Otec a dcera, Koblihy či Strýc Hutula. V Květech vyšla i její cenná národopisná studie Křestný vínek a úvodnice. Františka Stránecká psala i nadále, ale vedle literárních a národopisných zájmů se zajímala i o založení dívčího ústavu Vesna v Brně. Zahájení činnosti této školy bylo pro český národní život na Moravě velmi významné. Před jejím otevřením totiž dívky z Moravy

navštěvovaly

různé

klášterní

penzionáty,

kde

docházelo

k jejich

odnárodňování. Stránecká tento dívčí ústav podporovala, například i tím, že sem zapsala svoji dceru Pavlu. V osmdesátých letech napsala Františka Stránecká řadu děl, v roce 1885 vyšly v časopisu Libuše její Sebrané spisy, v Moravanu Povídačky z přástev, v Obzoru pak Z

13

besed venkovských a Referát, ve Vesně Pan obroční, ve Lvu Housírek a v časopisu Národ a škola Časové úvahy. Následující rok 1886 a 1887 byly vytištěny také místopisné a národopisné črty Františky Stránecké v časopise Vlasteneckého spolku muzejního v Olomouci. Vycházely i její poučné články, úvahy, povídky, fejetony či kresby v Květech, Moravanu, Vesně, v Obzoru, v Kalendáři Ústřední matice školské. V květnu roku 1888

Stránecká onemocněla tyfem. Nemoci podlehla velmi

rychle, zemřela 27. května 1888 ve věku 49 let. Pohřeb se konal v úterý 29. května v kostele Sv. Tomáše. Pochována byla na Ústředním brněnském hřbitově. Po pohřbu Františky Stránecké byl otištěn v Moravské orlici telegram od Karolíny Světlé určený spolku Vesna: „Jedinou útěchou, že zašla na obzoru národního života jedna z nejskvělejších jeho hvězd, Františka Stránecká, jest nám naděje v další skvostnou činnost Vaši. Karolina Světlá.“13

14

2. Pohádky Františky Stránecké

K analýze pohádek Františky Stránecké jsem využila nejnovější vydání pohádek Františky Stránecké, soubor Moravské národní pohádky6 a Moravské národní pohádky II7. Fakt, že reedice pohádek Františky Stránecké získaly v moravském regionu devadesátých let dvacátého století zájem čtenářů, dokládá kniha pohádek Moravské národní pohádky II, které vyšly právě na základě pozitivního čtenářského přijetí Moravských národních pohádek. V těchto reedicích pohádkové tvorby Františky Stránecké je shromážděna většina pohádek autorky, které původně vycházely časopisecky; tuto skutečnost dokládám v kapitole „Bibliografie časopisecky publikovaného díla Františky Stránecké“. Všechny příklady, které v práci uvádím, se opírají o texty těchto dvou souborů. K dispozici jsem měla také první knižní vydání pohádek Františky Stránecké z roku 18684. Tento soubor ovšem obsahuje jen malou část autorčiných pohádek (celkem osm pohádek). Při analýze pohádek jsem soustředila pozornost na dominantní téma a motivy pohádek Františky Stránecké.

Pohádkou neboli báchorkou rozumíme prozaický žánr lidové slovesnosti, který patří k jednomu z nejoblíbenějších epických literárních žánrů vůbec. V dnešní době jsou pohádky obyčejně součástí dětské četby, ovšem původně šlo o útvar pro dospělé. Vyprávěním pohádek si lidé předávali životní moudra a zkušenosti, vytvářeli smyšlený svět, ve kterém akcentovali mravní hodnoty jako spravedlnost či dobro, které téměř vždy zvítězilo nad zlem. Pohádky folklórního neboli lidového původu mají ustálenou kompozici (například dobrý, statečný a obětavý hrdina překonává nástrahy a nebezpečí za účelem

15

splnění určitého úkolu, a to s pomocí nadpřirozených bytostí nebo kouzelných předmětů a podobně), rámec pohádky tvoří ustálené vstupní a závěrečné formule, které podtrhují časovou a místní neurčitost (například „Bylo nebylo“). Děj pohádky je poutavý, autor ho vypravuje se samozřejmostí, jako by šlo o něco, co se skutečně událo. Na rozdíl od pověsti se pohádka nevztahuje k žádné historické události či k určité osobě. Prostředí, ve kterém se děj odehrává, stejně jako pohádkové postavy, jsou charakterizovány úsporně. Ustálenou fází pohádkového vyprávění je počátek problému, kdy do děje vstupuje prvek, který ho činí složitějším. V pohádce dochází ke střetnutí, například v podobě boje s nepřítelem, napětí zde vrcholí, což vede k rozhodujícímu momentu příběhu. Na základě povahy hrdinů a děje rozeznáváme několik skupin pohádek. Nejpočetnější a patrně i nejstarobylejší jsou pohádky kouzelné, fantastické. Zakládají se na pradávných představách o přírodě, lidské společnosti, o silách řídících běh světa. Vystupují v nich zakleté princezny a princové, sudičky, víly, čarodějnice, obři, čerti, vodníci, trpaslíci, kouzelné hůlky, stolečky a podobně. Pohádky kouzelné jsou nejčastěji zastoupeným typem pohádek Františky Stránecké. Ovšem vedle pohádek kouzelných (fantastických) u ní nacházíme také pohádky novelistické, které se vyznačují omezenou fantastikou. Hrdinové těchto pohádek se spoléhají převážně na vlastní obratnost, sílu a rozum. Pohádky začaly být zaznamenávány v době národního obrození (Karlem Jaromírem Erbenem, Boženou Němcovou, Benešem Methodem Kuldou a mnoha dalšími). Autoři pohádku upravovali neboli adaptovali. Klasická či tradiční pohádka vycházela buď z adaptace klasické nebo adaptace autorské14. Adaptace autorská je charakteristická například pro pohádky Boženy Němcové, která pohádky pečlivě

16

upravovala a vnášela do nich vlastní fantazii, stále však na základě lidového modelu. Adaptace klasická vypovídá o snaze reprodukovat ústní podání lidového modelu takovým způsobem, aby v rámci literární formy zůstaly zachovány v co možná největší míře prvky folklórní. Jako představitel klasické adaptace bývá uváděn Karel Jaromír Erben. Podle mého názoru má způsob zpracování získané pohádkové látky Františky Stránecké blíže k pohádkám Karla Jaromíra Erbena než Boženy Němcové, a to především snahou zachytit pohádku v co nejpůvodnější podobě s minimálními autorskými úpravami. V případě Františky Stránecké tedy lze hovořit o klasické adaptaci pohádky.

Tématem rozumíme v teorii literatury ústřední myšlenku, která tvoří sepětí děje a námětu. Tento termín lze definovat jednak jako hlavní a vůdčí myšlenku díla, jednak jako předmět, o němž bude dílo pojednávat. Téma určujeme na základě četby díla, to znamená, že se odhaluje až v průběhu četby. V případě, že téma bude slovně vyjádřeno, stává se výsledkem abstrakce. Považuji za nutné upozornit na občasnou záměnu termínů téma a látka, přičemž látka není výsledkem určité abstrakce, nýbrž postihuje všechny tematické prvky díla. Téma vyjadřuje smysl a utváří jednotu všech informací nižšího řádu.

Motiv je charakterizován jako nejjednodušší, dále nedělitelná, tematická jednotka, s níž pracujeme při rozboru literárního díla. Motiv dostává estetickou i kompoziční hodnotu teprve v rámci textu. Rozdíl mezi tématem a motivem spočívá v tom, že motiv je zcela konkrétní, téma je výsledkem abstrakce. Na vytvoření hlavního tématu se podílejí motivy hlavní neboli nosné, jeden z těchto motivů je vůdčím motivem čili leitmotivem, který se několikrát opakuje a vrací se. Motivy vedlejší

17

komponují vedlejší témata. Dále lze rozdělovat motivy na motivy dynamické, které vnáší do děje pohyb a motivy statické, které naopak děj zastavují. Dalšími motivy jsou motivy volné, které přímo nesouvisí s hlavním tématem.

Způsob, jakým jsou motivy uváděny do díla a jak jsou v něm zpracovány, se nazývá motivace. V pohádkách se vyskytuje motivace fantastická, kdy o vývoji událostí a jednání postav rozhodují nadpřirozené příčiny (osud, personifikované přírodní síly, Bůh), přírodní zákony a podobně.

V pohádkách Františky Stránecké jsem jako dominantní shledala tematiku náboženskou, kterou se budu zabývat v následující podkapitole. Samostatná kapitola je pak věnována tematice s motivy krutosti a drastičnosti, která sice není tolik frekventovaná jako tematika náboženská, přesto zaujímá v pohádkách Františky Stránecké významné místo. Následující kapitola je věnována tematice objevující se v pohádkách Františky Stránecké, Karla Jaromíra Erbena a Boženy Němcové a v různých verzích pohádek.

2.1 Náboženská tematika

Náboženskou tematiku a s ní i motivy náboženské lze v pohádkové tvorbě Františky Stránecké chápat jako dominantní. Některé pohádky Františky Stránecké dokonce samotným názvem předznamenávají náboženskou tematiku; příkladem může být pohádka Putování pána Krista po světě. Předpoklad náboženské tematiky a motivů je i v názvu pohádky O chlapci, co v pekle sloužil a o černém beránkovi. Motivy víry a Boha se objevují ovšem i v pohádkách dalších. Ve všech pohádkách, kterým zde bude 18

věnována pozornost, je reflektována víra člověka v Boha a myšlenka odpovědnosti člověka za své činy. Důraz je v nich kladen převážně na pravidelné navštěvování kostela, na modlení, víru v Boha a život podle křesťanských zásad a přikázání. Ve třech pohádkách Františky Stránecké jsou přímo zobrazeny postavy světců, a to v pohádce Putování pána Krista po světě (Kristus a svatý Petr) a v pohádce O chlapci, co v pekle sloužil a o černém beránkovi (Panna Maria). Třetím příběhem, v němž se setkáváme s postavou Krista, je pohádka Pán Kristus a vysloužilec, která byla nalezena v autorčině pozůstalosti a dosud nebyla publikována15.

Náboženská tematika v pohádce O panenském čarování se odvíjí od hlavní postavy, mladé dívky, která touží po vdavkách. Dívka jako sestra kněze silně věří v Boha a chce žít výhradně podle náboženských pravidel a zásad. V příběhu nalézáme motiv strachu mladé dívky ze zloby Pána Boha. Její bratr - farář představuje člověka v církevních službách. Je osobou váženou a uznávanou, pro dívku je autoritou a ona ho jako svého duchovního nechce zklamat. Motiv strachu z Pána Boha je spojen s obavou, že se dívka nevdá. Bratr ji varuje, že pokud je to vůle Boží, tak zůstane pannou a přece bude šťastná. Akcentováno je v pohádce smířlivé přijetí životního osudu, který určuje Bůh. Dívka i přes farářovy rady a domlouvání si chce ženicha přivolat za každou cenu. Nechce hřešit, avšak touha po nápadníkovi je silnější než všechny rady. Mladá žena je počestná, přesto lze její jednání spojit s motivem hříchu. Důležitou postavou je v pohádce stará žena, která poskytne dívce rady. Tato žena

představuje pohanský

motiv. V ořechové skořápce má dívka přinést trochu svěcené vody, což lze chápat jako motiv znesvěcení náboženského předmětu. Dívka má svěcenou vodu přidat do koláče, jde tedy o další motiv znesvěcení náboženského předmětu. Dívka hřeší, i když si to neuvědomuje. Motiv porušení náboženských přikázání je zde spojen s nutností

19

odmítnutí návštěvy kostela. Stará žena dívce také poradí, aby nachystala doprostřed místnosti koláč ze svěcené vody. Dívka zapomene ke koláči přichystat nůž. Přichází motiv božího trestu. S radami, které dostala od staré ženy, se dívce podaří přilákat ženicha. Objevuje se zde ovšem trest za její činy. Nápadník přichází s odbitím dvanácté hodiny, protože vše zlé a čarodějné se podle pohanských zvyků odehrává po půlnoci. Když si chce ukrojit koláč, nenalézá nůž, vytáhne svůj. Nůž představuje zlo, setkáváme se s ním znovu na konci celého příběhu. Po nápadníkově odchodu ustrašená dívka zjišťuje, že zde muž nůž zanechal, dostane strach a schová ho. Motiv strachu představuje špatné svědomí mladé ženy. Muž u dívky za dalších osm dní přenocuje, dívka se mu zalíbí a dojde ke sňatku. Po nějaké době u ní manžel nůž nalezne a nařkne ji z toho, že kvůli jejímu čarování měl problémy (v pohádce není řečeno jaké) a ženu tímto nožem probodne. Zlo je dokonáno. Cílem pohádky je varování věřících před hříšným chováním a myšlením. K tomuto cíli slouží motivy strachu, hříchu, znesvěcení, božího trestu. V této pohádce proti sobě stojí křesťanské motivy a motivy pohanské (čarování, čarodějnice).

V pohádce Putování Pána Krista po světě vystupuje po boku Pána Ježíše svatý Petr. Tematika této pohádky je založena na skutečnosti, že dva světci sestoupili z nebe, aby zjistili, do jaké míry lidé dodržují křesťanské zásady. Hlavním motivem je motiv putování světců. Další motivy, se kterými se v této pohádce setkáváme, je motiv víry v Boha a motiv nebeského království, kam se člověk po smrti touží za odměnu dostat. Do popředí se dostává motiv střídmosti a skromnosti, který je předpokladem pro splnění tužby. V sestoupení světců shledáváme motiv zkoušky katolicky smýšlejících lidí v jejich víře a také ověření božího přikázání – pomáhat bližnímu svému. Nikdo světce do domu nechce pustit, setkáváme se s motivem lakomství. Konečně jeden chudý

20

chalupník pozve nepoznané světce na večeři. Objevuje se tedy postava chudého, ale dobrého a štědrého člověka. Pán Ježíš s Petrem ho za jeho službu chtějí odměnit, hospodář žádá pouze spokojenost, zdraví a po smrti království nebeské. Důraz je kladen na duševní hodnoty. Ježíš chuďasovi slibuje, že se mu jeho přání vyplní. Zpráva, kdo jsou ve skutečnosti dva neznámí muži, se roznese po vesnici. Lakomá selka s mužem pak pozvou světce k sobě, hostí je, ale cílem jejich zájmu není boží přikázání, ale splnění tří přání. Svá přání nakonec promarní a jsou za hříšné přání po světských statcích potrestáni. V pohádce je tedy uplatněn motiv božího trestu.

V pohádce O chlapci, co v pekle sloužil a o černém beránkovi je náboženská tematika dána již názvem pohádky. Beránek je prostředkem pro vstup do království nebeského, symbolizuje lidské spasení. Na počátku pohádky se objevuje motiv duše, uvězněné v pekelném kotli. Tento motiv je rozvíjen dále, lze jej tedy označit jako motiv hlavní. Z pekla se protagonista dostává do ráje. Zde se setkává se samotnou matkou Boží, Pannou Marií. Důraz je kladen na ženský prvek. Boží matka žádá chlapce, aby u ní sloužil - pásl ovce. Motiv duše se objevuje i dále, a to v podobě ovcí. Ovce představují lidské duše, které půjdou do nebe či motiv ráje, nadpozemského světa Božího. Všechny bílé ovce představují duše, které nezhřešily. Jediná z nich je černá, symbolizuje očistec, což se čtenář dovídá až ke konci příběhu. Beránek v této pohádce musí být za své hříchy potrestán, ale následně může být i očištěn. V tom mu pomůže hlavní hrdina. Beránek se musí očistit podobně jako se musí podle Bible očistit i pozemští hříšníci, aby se dostali do ráje. Za své služby chlapec dostává černého beránka, který mu sype peníze; objevuje se motiv odměny. Peníze, které beránek sype, představují zlo. Chlapce totiž po nějaké době získané peníze zkazí. Peníze zde znázorňují motiv hmotného zajištění, které člověka na základě křesťanských předsudků

21

mění k horšímu. Chlapec beránka začne bít a čím víc ho tluče, tím víc beránek bělá a dává svému pánovi méně peněz. Z beránka se zlo a tedy i jeho hříchy vytrácejí, hříšníkem se naopak stal původně skromný hrdina. V závěru je beránek zcela bílý, peníze již neposkytuje, je očištěn. Utrpením došel ke spasení. Je zde motiv utrpení a následného vykoupení. Beránek očištěný od hříchů se dostává do nebe. Chlapec v důsledku marnivého života umírá a přichází do očistce s nadějí, že i on jednou bude spasen.

Tematika Boha se v řadě pohádek objevuje jen v pozdravu či v přání pěkného dne. Bůh je totiž v pohádkách Františky Stránecké součástí života postav. Letmo se s postavou Boha setkáváme v pohádkách O hastrmanovi, Zázračný lék, O lakomé mlynářce, Jak se čert učil od Jana na housle hrát, O hodné Aničce a lakomém myslivci, Miška Lántoš, O maceše čarodějnici, O marnivém synkovi, O zlatém kamínku, Janek na námluvách.

V pohádce O hastrmanovi se objevuje téma záchrany lidských duší, které by bez čestných lidí neměly naději být spaseny. Sledujeme, že je zde podobně jako v pohádce O chlapci, co v pekle soužil a o černém beránkovi zobrazen motiv duše, a to s tím rozdílem, že je duše uvězněna ve vodníkově hrnku, nikoliv v pekelném kotli.

Podobnou tematiku jako v předchozí pohádce nalézáme v pohádce O lakomé mlynářce, která je za svůj hříšný pozemský život nucena každou noc strašit. V tomto případě jde o motiv zachráněné duše. Stane se tak díky mlynářčině dobrosrdečné sestře, která část jmění po zesnulé mlynářce rozdá chudým a část obětuje na mše svaté. Vykoná dobrý skutek a zachrání tak duši své sestry.

22

V pohádce Zázračný lék nalézáme motiv poustevníka, který léčí lidi na základě jejich víry v Boha. Hlavním motivem je zde motiv víry. Pokud totiž osoba přestane věřit, přestane působit „ozdravná metoda“.

V pohádce O hodné Aničce a lakomém myslivci můžeme sledovat ztělesnění Boha. Téma pohádky je založeno na skutečnosti, že třináct mužů Aničce a jejímu muži nadělí velké bohatství. Přitom třináctý muž, který otevře tajemnou třináctou komnatu plnou pokladů, je označen jako „nejvyšší“16. V této pohádce je kladen důraz na tematiku modliteb a proseb k Pánu Bohu. V závěru zjišťujeme, že tyto vroucí a upřímné modlitby věřících lidí byly nakonec vyslyšeny. Ovšem než se tak stalo, osoba musela trpět. Dokládá to opět skutečnost, že než je člověk odměněn Bohem, musí projít životní zkouškou, která se může zpočátku jevit jako neuskutečnitelná. Víra však člověka přivede k vytouženému cíli. Důležitým motivem je zde motiv odměny, ale s ním také spojený motiv utrpení.

V pohádce Miška Lántoš se objevuje tematika hříchu člověka, který se v těžké životní situaci odvrátí od Boha. K tomuto hříchu ho navede čert, který málem způsobí, že muž přijde o dítě. Čert symbolizuje zlo, hřích. Dítě má propadnout peklu, rodiče ale nepřestávají věřit a doufat, prosí Boha o pomoc. Nakonec se podaří osud zatracení peklu obrátit, dítě se podaří zachránit. Dítě je ztotožněno se základním motivem pohádky – božím darem.

23

Pohádka O maceše čarodějnici reflektuje tematiku náboženského přikázání, a to přikázání o úctě k rodičům. Hlavní postavou je dívka Maryška, která neuposlechla rady své macechy a zaplatila za to životem. Hlavním motivem je zde motiv úcty. Tematika božích přikázání se objevuje také v pohádce Janek na námluvách. Je zde ctěna neděle jako „Boží neděle“17, kdy je křesťan podle křesťanského desatera povinen návštěvou kostela.

V pohádkách Františky Stránecké je akcentována víra v Boha, v jeho spravedlnost, všudypřítomnost, vševědoucnost, moudrost, štědrost. Víra v Boha je chápána jako životní jistota. Nedochází zde k nejmenšímu zpochybnění Boží existence a spravedlnosti. Všechny skutky Boha, dokonce i ty negativní jako je smrt /O panenském čarování, O maceše čarodějnici/ či chudoba /Putování Pána Krista po světě/ jsou akceptovány jako nevyhnutelný boží záměr a součást života. Křesťanské desatero je v pohádkách Františky Stránecké přijímáno jako platný zákon. Přesto, že není oficiálně kodifikován, jej všichni vnitřně přijímají a jednají v souladu s tímto zákonem. Sebemenší porušení zákona znamená trest, trest však může být zvrácen /Miška Lántoš/. Náboženské smýšlení a konání ve jménu Boha je neodmyslitelným prvkem tvorby Františky Stránecké.

2. 2 Tematika s motivy krutosti a drastičnosti

V pohádkách Františky Stránecké se objevují také motivy krutosti a drastičnosti. V příjemci vzbuzují emoce jako je strach, úzkost, hrůza. Souvisí to s faktem, že pohádky byly původně určeny dospělým. Pohádky s krutými a drastickými motivy

24

poukazují na lidské poklesky, po kterých následuje trest, představují také výstrahu potencionálním hříšníkům.

S

tematikou a motivy krutými a drastickými se setkáváme například

v pohádkách O Jurovi a Maryšce, O koňské hlavě, O maceše čarodějnici, O hodné Aničce a lakomém myslivci a O panenském čarování ze souborů Moravské národní pohádky a Moravské národní pohádky II.

V pohádce O panenském čarování je hlavní postava mladé ženy za své chování probodnuta nožem vlastního manžela, kterého získala hříšným jednáním. Nepřijala osud určený Bohem a za své hříchy byla potrestána. Motiv zabití je současně varováním před trestem. Motivy krutosti mají tedy souvislost s motivy náboženskými, často v podobě trestu.

V pohádce O hodné Aničce a lakomém myslivci se objevuje motiv utětí ruky. Ruku utne své dceři otec za to, že pomohla starci, který byl hladový a v obnošeném oděvu. Otec přiváže dceru ke stromu, utne jí pravou ruku a hodí vedle ní. Na rozdíl od předchozí pohádky, kde hlavní postava byla probodnuta a následně zemřela, v této pohádce Aničce ruka k tělu opět přiroste. O jejím otci je dále řečeno jen tolik, že mu dívka odpustila; objevuje se tedy motiv odpuštění. Je patrné, že motivy krutosti v pojetí Františky Stránecké si kladou za cíl výchovně působit na čtenáře, zachová-li se člověk špatně, čeká ho trest, ale pokud je to člověk dobrý, může se stát zázrak. Tak jako se stalo v této pohádce.

25

Další pohádkou s tematikou krutosti je pohádka o sourozencích O Jurovi a Maryšce, v níž se macecha pokusí oba zabít. Jedním z motivů v této pohádce je macešin návrh „uvařit děti“ ve vodě jako „tlusté prasátko“18. Sourozenci uprchnou do lesa, poněvadž tento záměr odhalí. Macecha je však prokleje a Jura se mění v jelena. Objevuje se zde i další častý pohádkový motiv proměny, a to proměny člověka ve zvíře. V lese nalezne Maryšku a jejího bratra proměněného v jelena kralevic. Maryška se mu zalíbí a odvede ji k sobě na zámek. Na zámku se setkáváme s motivem intrik hospodyně, která se chce Maryšky zbavit; když kralevic odjíždí do boje, hospodyně vhodí Maryšku do rybníka a jelena přikáže zabít. Zabití se hospodyni nepodaří. Kralevic však její čin odhalí. Zlou hospodyni a její dceru nechá roztrhat koňmi, jedná se o motiv trestu. Zlá macecha, která ukládala Jurovi i Maryšce o život, umírá přirozenou smrtí.

Název pohádky O koňské hlavě předznamenává, že hlavním motivem zde bude koňská hlava. Tato hlava představuje zlo a patří skupině loupežníků, kteří se vydávají za bohaté zemany a uzavírají sňatky s dcerami zámožných hospodářů. Každá z žen dostane za úkol uklidit v domě, uvařit a sníst koňskou hlavu. Když tak neučiní, jsou postupně zavražděny. Je zde tedy patrný motiv vraždy za nesplnění rozkazu. Stane se tak dvěma ze tří sester. Až poslední z nich dostane radu od holubic, kterým dala pít. V této pohádce se tedy objevuje motiv holubice. Holubice představují dobro, jejich rady jsou pro dívku odměnou, zachrání jí život. Dívka od holubic tedy dostane radu, a to koňskou hlavu uvařit a dát ji sníst kocourovi. Ani ten však hlavu nechce sežrat, a tak dívka šlehá kocoura tak dlouho, dokud hlavu nesní. Krutý je také závěr pohádky, kde se setkáváme s motivem mučení; je zde detailní popis toho, co se stalo s loupežníky: „Polámali jim ruce, nohy na kolech a tělo ponechali krkavcům“19. Motiv popravy

26

loupežníků je opět, podobně jako v předchozích pohádkách, varováním před nečestným způsobem života.

Pohádka O maceše čarodějnici je na tematice s prvky krutosti a drastičnosti založena. Jednotlivými motivy jsou zde useknutá lidská hlava, rozvěšená lidská střeva na plotě, kádě plné lidské krve, useknutá lidská ruka, useknutá ruka dítěte, roztrhání hlavní hrdinky Maryšky, která neuposlechla přání své matky-macechy na smrtelné posteli. Motivy této pohádky působí až hororově. Představují varování pro ty, kteří nedbají pokynů umírajícího, v tomto případě macešina přání napéct postupně bochníky chleba. Pokud by Maryška přání splnila, zachránila by si svůj život a spasila by macešinu duši. Maryška je potrestána, protože přání své macechy nesplnila. Pro macechu je lidská krev vínem a useknuté ruce klikou, což také představuje motiv zatracení. Pohádka má na čtenáře působit výchovně; děti mají poslouchat své rodiče, je to jejich poslání dané Bohem.

Při výkladu tematiky s motivy krutými a drastickými pozorujeme, že vedle zvyků křesťanských se v pohádkách Františky Stránecké lze setkat i s motivy pohanskými /O panenském čarování, O maceše čarodějnici/. Jejich cílem je přimět recipienta k čestnému a mravnému způsobu života.

2.3 Analogická tematika v pohádkách Františky Stránecké a jiných autorů

Folklórní díla, a tudíž ani pohádky, nejsou uzavřeným celkem. Tento fakt dokazují četné varianty jedné pohádkové látky, z nichž ani jednu nemůžeme s jistotou

27

určit za prvotní znění. Ačkoliv se pohádky vyskytují v různých regionech, nalézáme v nich podobné motivy. Stejné nebo podobné motivy však nalézáme i při srovnávání pohádek českých a moravských s jejich verzemi slovenskými, polskými, německými, někdy dokonce tureckými. Přitom se jedná o varianty stejné pohádkové látky, která je nějak modifikována, a tak zároveň i odlišuje kulturu regionu či národa.

Jako příklad lze uvést motiv bezdětného manželského páru, který bývá předstupněm zázračného narození výjimečného dítěte. Tento motiv se objevuje v pohádce, kterou známe například pod názvem Otesánek. V případě Františky Stránecké nalézáme tento motiv

v pohádce O nenasytovi. Tematika pohádky o nenasytném

chlapci, který není člověkem, ale kusem dřeva, nalezneme například i u Karla Jaromíra Erbena v Českých pohádkách20. Obě verze jsou v základu shodné Ve srovnání s Františkou Stráneckou je Erbenova verze nepatrně delší. Rozdílnost pohádek je v lidech, které nenasyta či Otesánek potkává při hledání potravy. Hlavním motivem obou verzí pohádky je nenasytnost. Zachráncem „snězených lidí“ je v obou případech babička, u Stránecké se srpem, v Erbenovi s motykou. Na závěr pohádky je v případě Františky Stránecké zdůrazněno: „Už nikdy si víc děti nepřáli a byli rádi, že mají sami co jíst“21. Pohádka reflektuje nedostatek jídla a hmotného zajištění části venkovské populace.V Erbenově verzi této pohádky je kladen důraz na to, že manželé si už dítě nikdy nepřáli. Podobnost motivů v této pohádce je u obou autorů zřejmá: v obou případech je patrný motiv bezdětného manželství, touha po potomkovi a motivy nenasytnosti. Shodné jsou také motivy způsobu hledání potravy. Motiv záchrany hrdinů je u obou autorů stejný.

28

Název pohádky O pyšné princezně připomíná další pohádku, známou ve verzi Boženy Němcové (její původní název je Potrestaná pýcha). Příběh Františky Stránecké je však zcela odlišný a tematikou a motivy připomíná více pohádku Dlouhý, Široký a Bystrozraký ve zpracování Karla Jaromíra Erbena. Pohádka je o královské dceři, která byla velice pyšná, což souhlasí s motivem pyšné princezny v pohádce Boženy Němcové. Avšak v pohádce Františky Stránecké si princezna klade podmínku, že jediný ženich je pro ni ten, který přijede na loďce, ovšem ne po vodě. Splnit úkol se pokusí tři synové, ale úspěšný je až nejmladší z nich, Janek. Nejmladší syn představuje v pohádce častý motiv třetího a podceňovaného syna. Loďku se mu podaří vyrobit a následně získat království i princeznu; v tom mu pomůže kouzelný dědeček a pocestní. Setkáváme se zde tedy s motivem kouzelného dědečka, díky němuž hlavní hrdina splní princeznino přání. Když se Janek vydá s loďkou na zámek, po cestě nabere pocestné Dalekovidíma, Dalekohodíma, Dalekoběžíma, Mocjídáma a Mrazdýcháma. Přestože Janek vyrobil létající loďku, nechtějí mu na zámku princeznu dát ženu a ani princezna si ho nechce vzít. Král mu proto zadá úkoly. Lze hovořit o motivu plnění úkolů a následném motivu odměny. Úkoly splní hlavní protagonista díky pocestným, kterým pomohl. V závěru nalézáme také motiv moudrosti nejmladšího syna. Díky své moudrosti Janek získá přece jen princeznu za ženu a království. V pohádce jsou zřetelné motivy, které můžeme sledovat i v pohádkách dalších autorů; motiv pyšné princezny u Němcové a motiv pocestných, kteří pomohou hlavnímu protagonistovi, může připomínat postavy Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého v pohádce Karla Jaromíra Erbena. Ti jsou kralevici užiteční díky svým schopnostem, jež udávají stejně jako u Stránecké jejich jména. Je tedy patrné, že při ústním vyprávění byly pohádky různě modifikovány v závislosti na daném regionu, na mentalitě obyvatelstva, na jejich zvycích a způsobu života. Tradičně jsou zde upřednostňovány pozitivní vlastnosti

29

nejmladšího syna, který je skromný, dobrosrdečný a chytrý, zatímco dva starší bratři jsou zhýčkaní a lakomí. Nejmladší syn je ve srovnání s bratry ponižován, pro rodiče je méněcenný, je mu křivděno, nikdo nevěří tomu, že by mohl něčeho dosáhnout. Na konci příběhu dojde k obratu. Rodiče uznají svou chybu v tom, že syna podcenili. Ve srovnání s Erbenem Františka Stránecká preferuje jako hlavního hrdinu prostého člověka, zatímco v pohádkách Karla Jaromíra Erbena je princezniným zachráncem královský syn. Také u pohádek Boženy Němcové můžeme sledovat podobnost motivů s pohádkou Františky Stránecké. V případě Němcové se jedná o příběh o Měsíčníkovi, Slunečníkovi a Větrníkovi. Analogie přes četné rozdílnosti spočívá v tom, že hrdinové v pohádce Boženy Němcové, tedy Měsíčník, Slunečník a Větrník, díky svým schopnostem pomohou hlavnímu hrdinovi. Hlavním hrdinou je královský syn, stejně jako u Erbena. U všech postav jsou podobné motivy nadpřirozených schopností, a to ve všech třech verzích pohádky. Mrazdýchám má společné vlastnosti s postavami Němcové, jedná se o motiv přírodních sil v pohádce. Na základě jmen hrdinů si můžeme odvodit, jaký přírodní živel je pro ně charakteristický. Mrazdýchám ze sebe vydává mrazivou sílu a paralelou mu je Měsíčník. Slunečník symbolizuje sluneční energii. Větrník představuje přírodní sílu větru. Dalekovidíma a Mocjídáma lze srovnat s postavami Dalekozrakého a Širokého. Jejich schopnosti jsou ekvivalentní. O zbylých dvou postavách Dalekohodíma a Dalekoběžíma u Stránecké lze říct, že mají shodné rysy s postavou Dlouhého u Erbena. Všechny verze této pohádky symbolizují sílu přírody a její využití člověkem na základě mytologických představ. Při srovnání pohádek Karla Jaromíra Erbena, Boženy Němcové a Františky Stránecké lze sledovat analogii motivů ve třech různých verzích pohádky.

30

Příkladem pohádky, kde se objevují stejné nebo podobné motivy nejen ve verzích českých a moravských, ale i v zahraničních, je další pohádka Františky Stránecké s názvem O pekelné tanečnici. V odborné práci Jiřího Polívky Pohádkoslovné studie22 bychom tuto pohádku našli pod názvem Roztancované střevíce. Je to další z příběhů, v nichž vystupuje marnivá princezna, která je za své chování náležitě potrestána. Pohádka se na Moravě vypravovala na různých místech a podle toho byl také trochu pozměňován příběh, nicméně základ zůstával. U nás bývá za nejvýznamnější autorku této pohádky považována právě Františka Stránecká23. Pohádka vypráví o královské dceři, která noc co noc někam odcházela a přitom roztrhala dvanáct párů střevíců. Hlavním motivem jsou zde noční princezniny výpravy, dalšími motivy jsou: motiv kouzelných předmětů, motiv pekla a motiv trestu. Pohádka má mnoho verzí, které jsou různě modifikovány podle toho, kde se vyprávěly. Nejedná se jen o verze české a moravské, ale i o verze zahraniční. Jiří Polívka předkládá tyto verze pohádky24: moravské, rožnovské, slovenských cikánů, rumunské, několik verzí německých (např. hessenskou, braniborskou), polskou (těšínskou, několik verzí krakovských), haličské, ruské, maďarské, chorvatské, rumunské, srbské, bulharské, řecké, francouzské, portugalské a kromě evropských je zde uvedena jedna verze turecká. Princezna v noci mizí a trhá značné množství střevíců. Ve verzích českomoravských, tedy i v případě pohádky Františky Stránecké, dále ve verzích polských, srbských, bulharských, řeckých, portugalských i ve verzi turecké vystupuje jedna princezna. V jiných verzích je princezen více, většinou tři nebo dvanáct. Jedná se o verzi slovenských cikánů, maďarské, chorvatské, francouzské, ruské a některé verze německé. Hlavní hrdina, v našem případě Vašek, tajemství odhalí pomocí kouzelných předmětů, kterých nabyl různým způsobem, a to většinou na počátku své výpravy.

31

V některých verzích, například slovenských cikánů nebo v bulharských, předměty získá i později a to tehdy, kdy pronásleduje princeznu. To je podle Jiřího Polívky nejspíše pozdější obměna. V některých verzích hlavní hrdina nemá ani kouzelné předměty, nýbrž mu pomáhají nadpřirozené síly (verze ruské). Hrdina pronásleduje tajně princeznu do podzemí. Dostává se do pekla k čertům. V jiných verzích, například v srbských, pro princeznu přijedou koně, v rumunských verzích jsou to draci. Vlastnictvím získaných předmětů hrdina prokáže, co viděl. Má tedy důkazy o pravdivosti svého tvrzení. V pohádce Františky Stránecké se hrdina Vašek s princeznou nevezmou, protože princezna propadne za své chování peklu. Je zde patrný motiv zatracení, čili trestu za princezniny činy. Jen v části pohádek je princezna upálena či zatracena, výjimku tvoří právě tato českomoravská verze pohádky Františky Stránecké. V některých verzích, maďarské či chorvatské, se také projevuje vliv pověstí o sletu čarodějnic, které se pomažou mastí nebo pokropí jakousi vodou. Vliv této pověsti je zřejmý i v pohádce Františky Stránecké. Tato pohádka je rozšířena v evropských zemích, omezuje se převážně na národy křesťanské. Původ této pohádky spadá zřejmě do středověku. Tento předpoklad vznikl na základě asketických středověkých názorů o tanci. I když jiné verze neuvádějí tanec, ale čtení v knihách či vyprávění s princi nebo čerty (ve verzích chorvatských či řeckých). V původní verzi této pohádky tančila princezna s čerty, ne s jinými zakletými bytostmi. Síň či místnost, ve které princezna tančí, je popisována často jako mučírna, což by odpovídalo motivu pekla či podsvětí. Při výkladu této pohádky lze také vycházet z podkladů mytologie25. Podsvětí patrně naznačuje varování před špatným a nemravným chováním. Motiv střevíce a jeho opotřebování při tanci a navštěvování čertů, v některých případech princů v podzemí, může představovat také erotické motivy, tedy něco nemravného. Princezna se při tomto výkladu nemravně chová a za to je potrestána. Spolu s erotickými motivy se zde

32

objevují motivy viny a trestu. Princeznino chování je pro čtenáře varováním a má ho směřovat k mravnému způsobu života. K symbolu střevíce je také důležité zmínit, že u mnoha národů se stal právě symbolem erotickým, měl úlohu při svatebních obřadech, při předpovídání podle střevíce a podobně. Vlastním základem pohádky O pekelné tanečnici u Františky Stránecké je motiv tajemné princezniny výpravy. K tomu ještě nutno dodat, že hlavní postava královské dcery, není v pohádce uvedena jménem, ale obecně jako princezna. Tato skutečnost může vzbudit dojem, že záporné vlastnosti princezny, jako je marnivost či dokonce nemravnost, lze obecně aplikovat na ženy z vyšších vrstev. Přestože v mnoha zmiňovaných verzích této pohádky lze najít rozdíly, existují také shody při srovnávání motivů. S největší pravděpodobností tato pohádka vznikla pod vlivem středověkých pověr o tanci. Ten byl považován za něco hříšného, nemravného.

Shrnutí dosažených poznatků

V kapitole „Pohádky Františky Stránecké“ jsem se zaměřila na tematickou a motivickou

stránku

pohádek

Františky

Stránecké.

Z analýzy

vyplynulo,

že

v autorčiných pohádkách jsou dominantní motivy náboženské. Nejčastějšími jsou motivy víry, duše, odměny, božího trestu, vykoupení, motivy utrpení, hříchu, motivy božího daru, nebeského království. Dalšími motivy spojenými s náboženstvím jsou motivy strachu, znesvěcení, střídmosti, skromnosti, motivy zkoušky, lakomství, hmotného zajištění. Vedle motivů ryze křesťanských se objevují i motivy pohanské.

33

Všechny uvedené motivy v pohádkách Františky Stránecké jsou prostředkem moralizování. Jejich cílem je výchovně působit na čtenáře. Oddělují od sebe dobro, jehož zdrojem je víra v Boha, a zlo, které je často spojováno s motivy pohanské víry. Dalšími častými motivy v pohádkách Františky Stránecké jsou motivy krutosti a drastičnosti. I jejich cílem je výchovně působit na čtenáře, klást důraz na mravní hodnoty, na nutnost žít v souladu s křesťanským řádem. Porušení křesťanského řádu znamená trest, který bývá často velmi krutý, drastický. Jde o motivy vraždy, zabití, motivy intrik, motiv mučení, popravy, motiv zatracení či motivy jako useknutá lidská hlava, rozvěšená lidská střeva na plotě, kádě plné lidské krve, useknutá lidská ruka, useknutá ruka dítěte, roztrhání hlavní hrdinky či motiv návrhu „uvařit děti“. Jako pendant k motivům krutosti lze uvést motivy odpuštění, proměny, motivy trestu. Tato tematika a motivy mimo jiné dokazuje skutečnost, že pohádky byly původně určeny dospělým. Pohádky s tematikou a motivy krutými a drastickými představují poměrně drastickým způsobem výstrahu potencionálním hříšníkům. V kapitole, která se zabývá analogickou tematikou v pohádkách Františky Stránecké a jiných autorů, jsou obsaženy motivy jako například motiv bezdětného manželského páru, nenasytnosti, touhy a záchrany. V následujících pohádkách se vyskytoval motiv pyšné princezny, kouzelného dědečka, kouzelných předmětů, motiv plnění úkolů, odměny, trestu, viny, motiv pocestných, nadpřirozených schopností, motiv přírody, pekla, zatracení, motiv výpravy, motiv třetího syna či motivy erotické mající svůj původ v mytologickém výkladu pohádky. Při srovnávání různých verzí pohádek tedy můžeme hledat podobné či shodné motivy. Rozdílnosti v těchto pohádkách vznikají v závislosti na daném regionu, na mentalitě jeho obyvatel a na jejich zvycích a způsobu života.

34

3. Bibliografie časopisecky publikovaných děl Františky Stránecké

1874 Ospalý Vávra. Pohádka. „Beseda“ – příloha k Našinci I., č. 11, s. 87. O třech pocestných. Pohádka. Tamtéž č. 18, s. 143. 1875 Národní pořekadla. Komenský III., díl II., 28, s. 22. Národní hádanky. Tamtéž č. 30, s. 56. Národní hry, zvláště dětské. Tamtéž č. 50, s. 375. 1876 O hraběnce, na kterou slunce svítit nesmělo. Pohádka. Koleda I., č. 1, s. 7. Kmotr na hostině. Pohádka. Tamtéž č. 1, s. 9 O skoupé mlynářce. Pohádka. Tamtéž č. 2, s. 24. Sedlák mudřec. Pohádka. Tamtéž č. 5, s. 72. Uveřejněno i v Moravském Kalendáři národním IV., 1888, s. 115. O mlynářově dcerušce. Pohádka. Koleda I., č. 6, 7, 8, s. 91, 107, 116. O skleněném kopci. Pohádka. Tamtéž č. 20, s. 314. O ševci. Pohádka. Tamtéž č. 22, s. 346. 1877 Z našich hor. I. Monika. Koleda II., č. 22, 23, s. 358. Uveřejněno i v Moravské bibliotéce I., č. 1, 1882, s. 28. II. Hana. Koleda, č. 24, 25, s. 392. Moravská bibliotéka I., č. 1, 1882, s. 40. III. Brychtová. Koleda, č. 26, 27, s. 422. 1878 Jak hledají Svatopluka v Uherském Hradišti. Obzor I., č. 1, s. 28. A ona zapomněla. Obrázek ze života. Tamtéž č. 3, s. 44. Moravská bibliotéka I., č. 1, 1882, s. 3. V hájovně. Obrázek z lidu.Tamtéž, č. 8, s. 117. Moravská bibliotéka I., č. 1, 1882, s. 46. Kotlaská. Obrázek z lidu. Tamtéž, č. 9, s. 134. 35

Kubánek. Fotografie. Tamtéž, č. 11, s. 168. Moravská bibliotéka V., č. 24, 1889, s. 255. Pazderák. Fotografie. Obzor I., č. 13, s. 198. Moravská bibliotéka I., č. 1, 1882, s. 33. 1879 O léčení prostonárodním. Časopis Matice moravské XI.,s. 193. Komisarka. Povídka. Kalendář Moravan, č. 28, s. 39. V peci je. Žert. Tamtéž, s. 42. Jak si náš lid pomáhá. Tamtéž, s. 88. Moravská bibliotéka I., č. 2, 1882, s. 83. Pošta. Obrázek z lidu. Koleda IV., č. 5, s. 73. Moravská bibliotéka I., č. 1, 1882, s. 16. Moravský kalendář národní IV., 1888, s. 37. Vrabci v zimě. Přírodní studie. Koleda IV., č. 8, s. 125. Jemnocit? Dva obrázky. Tamtéž, č. 22, s. 349. Klárka. Obrázek z lidu dle skutečnosti nakreslila Fr. Stránecká. Tamtéž, č. 32, 33, s. 497, 513. Libuše XV., č. 4, 1885. Bílý kabát. Obrázek ze života. Nakreslila Fr. Stránecká. Koleda IV., č. 34, s. 536. Štědrý večer. Vánoční náčrtek z lidu. Tamtéž, č. 36, s. 561. Říkadla. Komenský VII., č. 1, s. 15. Některé zvyky a pověry. Tamtéž, č. 3, s. 46. Říkadla. Tamtéž VI, s. 95. Metla Boží. Tamtéž, č. 8, s. 158. Kousek Moravy. Popisuje Fr. Stránecká. Obzor II., č. 2, 3, 4, 5, 5, 7, 8, 10, 14, 15. Příloha s. 23, 39, 53, 69, 84, 101, 117, 148, 229, 257. Pstruhy. Tamtéž, č. 9, s. 133. Moravská bibliotéka V., č. 22, 23, 1889, s. 67. Tři kapitulace. Obrazy ze života. Tamtéž, č. 11, 12, 13, s. 165, 182, 200.

36

Moravská bibliotéka I., č. 3, 1882, s. 154. Zázračný lék. Tamtéž, č. 14, s. 228. Kalendář Moravanu XXX, 1881, s. 45. Z křtin do Račic. Obzor II., č. 16, s. 278. Páter Jan. Obzor II., č. 17, 18, 19, 20, 21, s. 295, 312, 329, 347, 361. Před dušičkami. Tamtéž, č. 18, s. 308. 1880 Krátké manželství. Obrázek ze života. Kalendář Moravan 29, s. 61. Baruška. Vesnický obrázek ze skutečného života nakreslila Fr. Stránecká. Koleda V., č. 1-4, s. 2, 17, 33, 49. Moravská bibliotéka I., č. 3, 1882. s. 112. O starém kuchařství. Črta. Koleda V., č. 5, s. 78. Strašidlo. Obrázek. Tamtéž, č. 20, 21, s. 305, 321. Z Uher. Cestovní črty. Tamtéž, č. 34, 35, s. 532, 555. Povzbuzení ku pěstování stromů. Komenský VIII., č. 12, 13, s. 187, 203. Několik slov o prahu domovém. Tamtéž, č. 28, 29, 30, 31, s. 446, 457, 475. Národní pověry moravské. Tamtéž, č. 34, 35, 38, s. 509, 546. Řezané cedule. Tamtéž, č. 44, s. 620. O škole a žácích v Meziříčí nad Oslavou. Tamtéž, č. 45, s. 639. Vězňův dárek. Vzpomínka z mládí. Obzor III., č. 1, s. 5 Z pohoří moravského. Obzor II., III., č. 2, 3, 4, 5, 6. s. 22, 43, 54, 71, 89. Moravská bibliotéka IV., 1886. Z pohoří moravského. Povahopisný popis Fr, Stránecké. Obsahuje tyto části: Kraj a pastva, Otčenášky, Neděle, Při práci, Strava, Pole a sad, Paráda, Len, Vojna, Cestování, Žně, U císaře Pána /Moravský kalendář národní IV, s. 83./, Změny času, Kněžské příjmy, Správa křížové cesty, Skromný sluha Páně, Vykonaná povinnost. Vlasaři. Náčrtek ze života. Tamtéž, č. 9, s. 134. Libuše XV., č. 4, 1885.

37

Spiklenci košičtí. Obrázek. Obzor III., č. 10, s. 150. U Halánků. Vzpomínka na Prahu. Obzor III., č. 11, s. 167. Před svátky. Ze zkušenosti podává Fr. Stránecká. Tamtéž, č. 12, s. 183. Bednářův student. Obrázek ze života. Tamtéž, č. 14, 15, s. 215, 231. Moravská bibliotéka I., č. 1, 1882, s. 53. Z Vídně do Terstu. Popisuje Fr. Stránecká. Obzor, č. 17, 18, 19, 21, 22, s. 279, 295, 312, 340, 357. Plťaři. Obrázek z Moravy. Světozor XIV., č. 24, s. 279. 1881 Před třiceti lety. Obrázek ze života učitelského. Komenský IX., č. 1-9, 11, 12, 14-17, s. 14, 30, 46, 61, 78, 111, 126, 142, 175, 190, 223, 239, 254, 270. Škola ve Velkém Meziříčí, její rektoři, mistři apod. Tamtéž, č. 3, s. 42. O názvech pozemků. Tamtéž, č. 38, s. 341. Odsouzenec. Tamtéž, č. 38, s. 563. Seznam jmén tratí polních a lesních bývalého panství luhačovického. Tamtéž, č. 40, s. 598. Vyslyšená prosba. Povídka. Literární listy. Příloha k časopisu Národ a škola II., č. 1, s. 1. Moravská bibliotéka I., č. 2, 1882, s. 99. Honák. Moravský národní kalendář III, s. 50. Starý dluh. Obrázek. Tamtéž, s. 56. Paní matka. Obrázek ze života. Kalendář Moravan XXX., s. 5. Libuše XV., č. 4, 1882. Od desíti k pěti. Obrázek z Moravy. Světozor XV., sešit 16, 17, 18, č. 32-35, s. 377, 389 – 413. Moravská bibliotéka V., č. 24, 1889, s. 181. Artikule hraběte Kounice. Národ a škola II., č. 3, 4, 13. Našemu lidu. Tamtéž, č. 5.

38

Naše cesty v horách. Tamtéž, č. 6. Drobné živnosti. Tamtéž, č. 8, 9, 10. Upřímné slovo. Tamtéž, č. 11, 12. Také ohlas naší doby. Fejeton. Tamtéž, č. 20. Čeho jest nám ještě třeba. Tamtéž, č. 24. Na hlavní stráži. Obrázek. Obzor IV., č. 1, 2, 3, s. 10, 24, 41. Stavila se na otčenášek. Obrázek ze života. Tamtéž, č. 4, s. 57. Moravská bibliotéka I., č. 2, 1882, s. 69. Na sv. Řehoře. Obzor IV., č. 17, s. 280. Kostel Bratřejovský. Tamtéž, č. 18, s. 295. 1882 Graciáš. Obrázek z venkova. Kalendář Moravan XXXI, s. 12. Jsou-li ryby němé? Komenský X., č. 17, 18, s. 266, 282. Urbanův grunt. Obrázek. Moravský národní kalendář IV., s. 19. Libuše XV., č. 4, 1885. Literární úvaha. Fejeton bez nadpisu. Národ a škola III., č. 7, s. 54. O zdomácnělém i v našich časopisech odstavci „Ze soudní síně“. Tamtéž, č. 10, s. 80. Některé výpisky ze starých listin Velkomeziříčských. Tamtéž, č. 12, 13, 14, s. 96, 103, 112. Krajánek. Obrázek. Obzor V., č. 1, s. 6. Vystěhovalci. Obrázek. Tamtéž, č. 2, s. 23. Pouť svatojánská. Tamtéž, č. 5, 6, s. 103, 119. Bůh neopouští. Tamtéž, č. 7, 8, s. 103, 119. Před akcizem. Dva obrázky: Srna, tetřívky. Tamtéž, č. 11, 12, s. 173, 183. Úvodní slovo – bez nadpisu. Sborník ženské vzdělávací jednoty Vesny v Brně, s.

39

7. Obrázky z Moravy. I.-VI. Světozor XVI., č. 42, 43, 44, sešit 21, 22, s. 494, 505, 517. O lásce ku vlasti. Vesna I., č. 1, s. 6. Z lásky. Obrázek z venkova. Tamtéž I., č. 20, s. 13. Obroční kuřata. Vzpomínka z dětských let. Tamtéž, č. 7, s. 55. Kuřata obroční. Moravská bibliotéka V., č. 24, 25, 1889, s. 241. Vzpomínky z cest. Vesna I., č. 11, 12, s. 97, 109. Podruh. Obrázek z moravské dědiny. Zábavné listy IV., sešit 6, 7. Kalendář Moravanu XXXVII., 1888, s. 800. Moravská bibliotéka V., 1889, s. 216. Meteorologická pozorování. Povídka. Zora I., č. 1. S. 2. Moravská bibliotéka V., 1889, s. 341. Konšelovi Terezka. Povídka. Tamtéž, č. 5-9, s. 97, 121, 145, 169, 193. Moravská bibliotéka V., 1889, s. 341. Konšelovi Terezka. Povídka. Tamtéž, č. 5, 6, 7, 8, 9, s. 97, 121, 145, 169, 193. Moravská bibliotéka, díl I., 1891, s. 61. Některé vzpomínky starého důstojníka. Tamtéž, č. 13, s. 293. 1883 Dva obrázky z venkova. Kalendář Moravan XXXII., s. 36. Z přírody. Komenský XI., č. 19, 20, 24, 25, 26. s. 299, 313, 378, 394, 412. O požívání jílovitých hlín. Tamtéž, č. 49, s. 722. Vzpomínka na Reichenhall. Lev V., č. 16-18. O zemědělství v pradávném věku. Národ a škola IV., č. 9, 10, 13, 16, 20, s. 69, 78, 104, 130, 162, 170. Na prachu. Skutečná, ač neobyčejná událost. Humoreska. Obzor VI., č. 6, 7, s. 89, 107. Moravská bibliotéka V., č. 22, 23. 1889, s. 151.

40

Z venkovského žití. Črty. – Husky. Ve škodě. Vesna II., č. 12-15, s. 113, 123, 133. Oční léky našeho lidu druhdy a nyní. Zora II., č. 9, s. 210. 1884 Něco o včelách. Kalendář Moravan XXXIII, s. 100. Jak se ten svět točí. Tamtéž, s. 109. Místopis moravských chrámů. Komenský XII., č. 19, 21, 23, s. 289, 327, 358. Odsouzený. Moravský obrázek. Květy VI., díl I., s. 229-235. Moravská bibliotéka V., 1889. s. 409. Otec a dcera. Moravský obrázek. Tamtéž, s. 336. Strýc Hutula. Moravský obrázek. Tamtéž, s. 652. Květy, 1889. Moravská bibliotéka, 1891, s. 357. Koblihy. Drobotina. Tamtéž, II., díl., s. 688. Ze sbírky listin Velkomezeříčských. Fejeton. Národ a škola V., č. 1, s. 2. Výpisky ze spisů Havlíčkových. Fejeton. Tamtéž, č 7, 8, s. 50, 58. Z listin Velkomeziříčských. Tamtéž, č. 17-19, s. 133, 139, 147. Pěstujeme krasocit lidu svého. Úvaha. Obzor VII., č. 2, 3, s. 17, 33. Pouť na Velehrad. Obraz ze života. Tamtéž VII., č. 14-19, s. 222, 244, 264, 278. Moravská bibliotéka V., č. 21, 1889, dílo 37, díl I., s. 5. Dvě ženy. Dva štědrovečerní obrázky. Obzor VII., č. 21, 22, s. 314, 328. Nákresy z Uher I., II. Světozor XVIII., sešit 15, 16, č. 30, 31, s. 355, 365. Z malého města. Vesna III., č. 1.6, 8-10, 12, 13, 21-24, s. 1, 21, 37, 53, 69, 85, 117, 135, 151, 183, 200, 325, 349, 361, 382. 1885 Povídačky z přástev. Kalendář Moravan XXXIV., s. 77. O pavoucích. Tamtéž, č. 12, 13, 15, s. 186, 198, 231. Dodatkem ku článku „O pojídání hlín“. Komenský XIII., č. 22, s. 350.

41

Křestný vínek a úvodnica. Květy VII., 2. díl, s. 144. Housírek. Původní povídka z lidu. Lev VII., č. 1, 2, 4-6, 8, 10-14, 17-19. Moravan XXXVII., 1888, s. 91. Facír. Libuše XV., č. 4, 1885. Časové úvahy. Úvodník. Národ a škola VI., č. 5, s. 33. Z besed venkovských. Obzor VIII., č. 14-17, s. 226, 253. Moravská bibliotéka V., 1889, s. 279. Referát. Obrázek. Obzor VIII., č. 23, 24, s. 349, 360. Pan obroční. Črta. Vesna IV., č. 1, s. 1. 1886 Z Brna. Dopis. Časopis vlasteneckého muzejního spolku v Olomouci III., č. 9, s. 26. Boží muka. Tamtéž, č. 10, s. 90. Posudek o spisu: Th. De Dillmont: Album des broderies au point de crois. Tamtéž, č. 12, s. 185. Kmocháčci. Kalendář Moravan XXXV., s. 46. Tetřívky na akcizu. Tamtéž, s. 48. Pěstujeme stromy. Tamtéž, s. 109. U Podražilů. Kalendář Ústřední Matice školské, s. 131. Moravská bibliotéka V., č. 22, 23, 1889, s. 129. Národní ornament moravský. Květy VIII., 2. díl, s. 210, 289. Vzpomínky. Fejeton. Národ a škola VII., č. 1, 2, s. 2, 10. Časové úvahy. Úvodník. Tamtéž, č. 9, s. 65. Volné rozpravy kulturní. Obzor IX., č. 11-17, s. 161, 177, 193, 211, 238. Někteří proslulí rodáci z Telče. Orel, č. 2, s. 1, 4. Z dějin Telče a okolí. Tamtéž II., č. 13, 15.

42

Sirota. Povídka. Vesna V., č. 1-6, s. 1, 25, 41, 57, 73, 89. Moravská bibliotéka V., č. 22, 23, 1889, s. 85. 1887 Bez práce. Kalendář Moravan XXXVI., s. 56. O českém válečnictví v 15. věku. Tamtéž, s. 75. Dbejme ovocnářství. Tamtéž, s. 119. Zpráva o bitvě Bělohorské, dle současného listu německým jazykem psaného. Fejeton. Národ a škola VIII., č. 12, 13, s. 90, 98. Velikonoční pomlázka na Moravě. Obzor X., č. 8, 9, s. 113, 131. Uchráněný peníz, poklad v nouzi. Obrázek ze života. Tamtéž X., č. 13-17, s. 199, 223, 247. Moravská bibliotéka V., sešit 28, 29, 1889, s. 361. Služebná. Drobná črta. Fejeton. Orel III., č. 6, 7. Dědictví. Fejeton. Tamtéž, č. 17-19. Různý dlužník, různý dluh. Památník vydaný ve prospěch Hejdukovy nadace péčí píseckých ctitelů a přátel básníkových. Písek, 1887. Včasná vzpomínka na vynikající Češku. Světozor XXI., sešit 8, č. 15, s. 225. Isák Blum a syn. Obrázek z Uher. Vesna VI., č. 1, 2, s. 9, 30. Všední obrázek. Tamtéž, č. 16, 17, s. 249. Moravská bibliotéka V., 1889, s. 265. O srovnalosti místních jmen Halič a Hall. Časopis vlasteneckého muzejního spolku v Olomouci IV., č. 13, s. 14. 1888 Moosburg v Korutanech. Tamtéž V., č. 19, s. 109. O symbolech moravských kraslic. Ve spise Moravské ornamenty. Vydal Vlastenecký muzejní spolek v Olomouci, s. 6. 1889

Symbolik der Ostereier. Mährische Ornamente. Herausgeben von dem Vereine des patriotischen Museum in Olmütz, Mähren. Parlamentär, Jg. X., Nr. 8.

43

Bez udání roku

Vzpomínka na prvního předsedu Matice školské v Brně /Dr. Bedřicha Hoppe/. Napsala Fr. Stránecká na umělecký trh ženské vzdělávací jednoty Vesny ve prospěch Matice školské.

44

Závěr

Cílem bakalářské práce bylo analyzovat pohádkovou tvorbu Františky Stránecké s důrazem na tematickou a motivickou stránku. V žádné odborné práci nebyla této části tvorby Františky Stránecké věnována větší pozornost. Pro Františku Stráneckou nebylo psaní „zaměstnáním“ či zdrojem obživy, bylo jí zábavou, nebyla autorkou s jasným uměleckým ideálem, jakou byla například Božena Němcová či Eliška Krásnohorská, není u ní tedy patrný výrazný umělecký vývoj. Stránecká psala proto, že měla vřelý vztah k venkovskému lidu svého rodného kraje. První pohádky napsala po matčině smrti, kdy začala vzpomínat na dětství. Psaní pohádek pro ni mohlo být také únikem. Pohádky v ní evokovaly vzpomínky na dětství, na matku. Pohádkami také začíná literární dráha této autorky, která v průběhu let pokračovala tvorbou povídek, v nichž mohla autorka více než v pohádkách uplatňovat znalosti národopisných údajů, které sbírala a zapisovala. Františka Stránecká se snažila ve svých pohádkách čtenáře vychovávat, akcentovala mravní hodnoty prostřednictvím náboženské tematiky, ale i na základě tematiky s prvky krutosti a drastičnosti. Prostřednictvím emocí, které vzbuzovala četba těchto pohádek, se autorka snažila moralizovat a nabádat čtenáře k tomu, aby jejich jednání bylo vždy v souladu s křesťanským řádem. Z toho lze usoudit, že náboženská tematika (motivika) a tematika s prvky krutosti a drastičnosti spolu úzce souvisí. Snaha moralizovat čtenáře vedla ke schematizování části její tvorby pohádkové i povídkové. Kapitola pojednávající o tematice a motivech pohádek Františky Stránecké shodných s tematikou a motivy jiných autorů vede k závěru, že Františka Stránecká své pohádky zapisovala v původním znění a jen málo je upravovala.

45

Zpracování tématu bakalářské práce může částečně přispět k poznání tvorby jedné z ženských představitelek českého kulturního i společenského života druhé poloviny devatenáctého století, Františky Stránecké. Domnívám se, že osobnosti a dílu Františky Stránecké by měla být věnována větší pozornost zejména v autorčině rodném regionu, k němuž se její literární úsilí vztahuje především, neboť vyjadřuje to, co ve své předmluvě ke knize Povídky a črty vyjádřil Timotheus Vodička: „…milovala svůj lid a psala pro lid, a nepsala pro lid proto, že by mu chtěla vštěpovat nové ideje a novou mravnost, nýbrž proto, že ve starém řádu lidového života, vyrostlého z pravého řádu křesťanské víry, lásky a pokory, poznávala věc plnou, řádnou a zdravou.“26

46

Poznámky

1) BENEŠOVÁ, Marie. Františka Stránecká. Život a dílo. Povídky. Velké Meziříčí: Okresní vlastivědné muzeum, 1959. 89 s. 2) BUREŠOVÁ, Marie. Františka Stránecká. Její život a dílo. Brno: Moravský legionář, 1931. 24 s. 3) NOVÁK, Arne. Podobizny žen. Dílo Arne Nováka II. Praha – Brno: Novina, 1940. 232 s., s. 121-129. 4) STRÁNECKÁ, Františka. Pohádky z Moravy. Praha: Nakladatelství Františka Šroma, 1868. 54 s. 5) STRÁNECKÁ, Františka. Pohádky. Olomouc: R. Promberger, 1927. 94 s. 6) STRÁNECKÁ, Františka. Moravské národní pohádky. Brno: Jota, 1991. 89 s. 7) STRÁNECKÁ, Františka. Moravské národní pohádky II. Brno: Jota, 1992. 83 s. 8) HÝSEK, Miloslav. Literární Morava v letech 1849 – 1885. Praha: Moravská Ostrava, 1911. 312 s., s. 290 – 292. 9) NOVÁK, Arne. Podobizny žen. Dílo Arne Nováka II. Praha – Brno: Novina, 1940, 232 s., s. 121-129. 10) STRÁNECKÁ, Františka a ostatní autoři. Dva štědré večery. Brno: Blok, 1995. 198 s. 11) HÝSEK, Miloslav. Literární Morava v letech 1849 – 1885. Praha: Moravská Ostrava, 1911. 312 s., s. 289. 12) Tamtéž, s. 291. 13) BENEŠOVÁ, Marie. Františka Stránecká. Život a dílo. Povídky. Velké Meziříčí: Okresní vlastivědné muzeum, 1959. 89 s., s. 17.

47

14) ŠMAHELOVÁ, Hana. Návraty a proměny. /Literární adaptace lidových pohádek/. Praha: Albatros, 1989. 232 s., s. 104. 15) URBANOVÁ, Andrea. Františka Stránecká. Portrét regionálního umělce. Malá diplomová práce. Pedagogická fakulta v Hradci králové, 1999. 65 s., s. 28. 16) STRÁNECKÁ, Františka. Moravské národní pohádky. Brno: Jota, 1991. 89 s., s. 20. 17) Tamtéž, s. 74. 18) Tamtéž, s. 25. 19) Tamtéž, s. 89. 20) ERBEN, Karel, Jaromír. České pohádky. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1967. 139 s. 21) STRÁNECKÁ, Františka. Moravské národní pohádky. Brno: Jota, 1991. 89 s., s. 57. 22) POLÍVKA, Jiří. Pohádkoslovné studie. Praha: Společnost národopisného muzea českoslovanského, 1904. 211 s. 23) Tamtéž, s. 109. 24) Tamtéž, s. 110 – 141. 25) Tamtéž, s. 139. 26) STRÁNECKÁ, Františka. Povídky a črty. Uspořádal Timotheus Vodička. Olomouc: Velehrad, 1942. 290 s., s. 13.

48

Resumé

Bakalářská práce se zabývá pohádkovou tvorbou moravské regionální autorky Františky Stránecké. V úvodní kapitole je autorčino dílo zařazeno do kontextu doby, do historických, společenských a kulturních souvislostí. Je zde také věnována pozornost autorčině životě a její tvorbě jako celku. Následující část práce se zabývá autorčinou pohádkovou tvorbou se zaměřením na tematickou a motivickou složku. Dominantní tematikou v pohádkách Františky Stránecké je tematika náboženská a tematika s motivy krutými a drastickými. Zaměřila jsem se také na tematiku a motivy pohádek Františky Stránecké, které jsou shodné s tematikou a motivy jiných autorů. V poslední kapitole je uvedena bibliografie časopisecky publikovaných děl Františky Stránecké. V závěru práce jsou shrnuty poznatky, kterých bylo v průběhu rozboru dosaženo.

49

Summary

This bachelor’s thesis deals with fairy tales produced by regional Moravian author Františka Stránecká. In the introduction, there is a classification of author’s work, which is inserted into historical, social and cultural context. The focus is also put on her life and work as a whole. Following part of this work is devoted to author’s fairy tales production and the aim is at themes and motives mentioned in her works. Dominant themes of Františka Stránecká’s fairy tales are religion and themes with cruel and drastic motives. My attention is directed to themes and motives of Františka Stránecká’s fairy tales, which are in agreement with themes and motives others authors. In the last chapter there is a bibliography of Františka Stránecká’s magazine published works. In the conclusion, there is a summary of information invented during the analysis.

50

Použitá literatura

Primární literatura BENEŠOVÁ, Marie. Františka Stránecká. Život a dílo. Povídky. Velké Meziříčí: Okresní vlastivědné muzeum, 1959. 89 s. STRÁNECKÁ, Františka a ostatní autoři. Dva štědré večery. Brno: Blok, 1995. 198 s. ISBN 80–7029–115-X. STRÁNECKÁ, Františka. Moravské národní pohádky. Brno: Jota, 1991. 89 s. ISBN 80900-281-7-9. STRÁNECKÁ, Františka. Moravské národní pohádky II. Brno: Jota, 1992. 83 s. ISBN 80-85617-05-6. STRÁNECKÁ, Františka. Pohádky z Moravy. Praha: Nakladatelství Františka Šroma, 1868. 54 s. STRÁNECKÁ, Františka. Povídky a črty. Uspořádal Thimotheus Vodička. Olomouc: Velehrad, 1942. 290 s. STRÁNECKÁ, Františka. Některé črty od Františky Stránecké. Praha: Libuše, 1885. 182 s. STRÁNECKÁ, Františka. Sebrané spisy Františky Stránecké. Díl I. Povídky, obrazy a črty, Svazek III. Velké Meziříčí: Nakladatelství J. F. Šašek, 1891. 252 s. STRÁNECKÁ, Františka. Z pohoří moravského. Velké Meziříčí: Nakladatelství J. F. Šašek, 1886. 162 s. STRÁNECKÁ, Františka. Z besed moravských. Brno: Nakladatelství Dr. J. Chytlík, 1928. 20 s. STRÁNECKÁ, Františka. Z našeho lidu. Velké Meziříčí: Nakladatelství J. F. Šašek, 1882. 184 s. 51

Sekundární literatura

BENEŠOVÁ, Marie. Františka Stránecká. Život a dílo. Povídky. Velké Meziříčí: Okresní vlastivědné muzeum, 1959. 89 s. BUREŠOVÁ, Marie. Františka Stránecká. Její život a dílo. Brno: Moravský legionář, 1931. 24 s. ČERNOUŠEK, Michal. Děti a svět pohádek. Praha: Albatros, 1990. 187 s. FRANZ, Marie-Louise von. Psychologický výklad pohádek. Praha: Portál, 1998. 182 s. ISBN 80-7178-260-2. HAVEL, Rudolf; OPELÍK, Jiří. Slovník českých spisovatelů. Praha: Československý spisovatel, 1964. 625 s. HODROVÁ, Daniela. Hledání románu. /Kapitoly z historie a typologie žánru/. Praha: československý spisovatel, 1989. 275 s. HORÁLEK, Karel. Folklór a světová literatura. Praha: Academia, 1979. 219 s. HORÁLEK, Karel. Pohádkoslovné studie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1964. 197 s. HRABÁK, Josef. Poetika. Praha: Československý spisovatel, 1977. 361 s. HÝSEK, Miloslav. Literární Morava v letech 1849 – 1885. Praha: Moravská Ostrava, 1911. 312 s. CHALOUPKA, Otakar; VORÁČEK, Jaroslav. Kontury české literatury pro děti a mládež /od začátku 19. století po současnost/. Praha: Albatros, 1984. 539 s. CHALOUPKA, Otakar. Příruční slovník české literatury od počátků do současnosti. Brno: Centa, 2005. 1116 s. ISBN 80-86785-03-3. KARPATSKÝ, Dušan; KUDĚLKA, Viktor. Malý labyrint literatury. Praha: Albatros, 2001. 671 s. ISBN 80-00-00972-2.

52

KUBÍČEK, Tomáš a kolektiv. Literární Morava. Vlastivěda moravská. Země a lid. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 2002. 321 s. ISBN 80-7275-038-0. LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Průvodce literárním dílem. Výkladový slovník základních pojmů literární teorie. Jinočany: Nakladatelství H&H, 2002. 355 s. ISBN 80-7319-020-6. LEŠČÁK, Milan; SIROVÁTKA, Oldřich. Folklór a folkloristika (o l΄udovej slovesnosti). Bratislava: Smena, 1982. 263 s. NOVÁK, Arne. Podobizny žen. Dílo Arna Nováka II. Praha – Brno: Novina, 1940. 232 s. NOVÁK, Arne; NOVÁK, Jan. Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny. Brno: Atlantis, 1995. 1804 s. ISBN 80-7108-105-1. POLÁK, Josef. Česká literatura 19. století. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1990. 308 s. ISBN 80-04-23 906-4. POLÍVKA, Jiří. Pohádkoslovné studie. Praha: Společnost národopisného muzea českoslovanského, 1904. 211 s. POLÍVKA, Jiří. Bájeslovné drobty z lidových podání. Praha: Vlastním nákladem Aloisa Wiesnera, 1915. 75 s. POLÍVKA, Jiří. Lidové povídky slovanské I. Praha: Národopisná společnost českoslovanská, 1929. 152 s. PROPP, Vladimír Jakovlevič. Morfologie pohádky se studií Clauda Lévi-Strausse. Praha: Ústav pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd, 1970. 203 s. SIROVÁTKA, Oldřich. Současná česká literatura a folklór. Praha: Československá akademie věd, 1985. 96 s.

53

ŠMAHELOVÁ, Hana. Návraty a proměny. /Literární adaptace lidových pohádek/. Praha: Albatros, 1989. 232 s. URBANOVÁ, Andrea. Františka Stránecká. Portrét regionálního umělce. Malá diplomová práce. Pedagogická fakulta v Hradci králové, 1999. 65 s. VLČEK, Jaroslav. Dějiny české literatury II. Praha: Československý spisovatel, 1951. 576 s. VODIČKA, Felix; DVOŘÁK, Karel a kolektiv autorů. Dějiny české literatury II, Literatura národního obrození. Praha: ČSAV, 1960. 684 s.

54