Píše se rok 1914. Je krásný slunečný den. Ležím na louce vedle mého snoubence Filipa, koukám na něj a pomalu při tom otrhávám okvětní lístky z kopretiny. Přežvykujíc stéblo trávy kouká do dáli a se zamyšleným výrazem svraštil obočí. Vytáhl z úst stéblo a povídá „Již rok spolu máme ten překrásný milenecký vztah, však ptám se, je to skutečně milenecký vztah, když jsem tvé tělo ještě nahé neviděl? Jak mám vědět, že neberu si zajíce v pytli? Překrásná jsi má milovaná Valerie, však jen tvář tvou viděl jsem. Před svatbou vidět ženské tělo chtěl bych, ať vím, co mě v příštích letech čeká.“ Touto větou mne zaskočil. Kopretina mi vypadla z rukou a já zalapala po dechu, však pohotově odvětila jsem „Cožpak tělo své matky neviděl jsi nikdy? Cožpak ženu povolnou na ulici nezahlédl jsi? Cožpak obrazy nahých ženských těl nezkoumal jsi?“ „To ano má drahá Valerie, však tělo každé ženy rozdílné je, toužím jej vidět má drahá, toužím vidět, co již za pár měsíců mé bude. Překrásná Valerie dej pokochat mému oku alespoň kousek nahé kůže tvé ladné nohy, dovol mi zhlédnout dekolt tvých ňader, jenž jiné ženy na obdiv ukazují a ty jej schováváš pod šatem tvým.“ odpověděl. Vstala jsem a s přísným tónem jsem Filipovi utnula „Příliš hříšné myšlenky máš můj milý. Svatba bude za chvíli. Čekal jsi rok, počkáš ještě, tělo své vystavovat-i nebudu, zatím ne.“. S milým úsměvem jsem se obrátila a odkráčela směrem k městu. Procházím se po Opavě a přemýšlím nad slovy Filipa. Ani do zrcadla se nekoukám, když jsem nahá, jak se mám ukázat jemu? Budu vůbec schopna se mu ukázat až spolu budeme ve svazku manželském? Příliš mnoho studu v sobě mám. Tu mne náhle přerušila v toku myšlenek trhová bába „Mladá dámo, přistupte a pohleďte na tyto úžasné látky, stuhy a nitě. Je libo vybrat si nějakou? Nádherné lesklé stuhy a látky nejvyšší kvality.“. Podívala jsem se, co žena ve svém stánku nabízí, a nemohla jsem z údivu odtrhnout oči. Takovéto krásné a lesklé látky jsem již dlouho neviděla. Rozhodla jsem se, že když za pár dní mám tedy tu svatbu, proč si ty krásné svatební šaty mé matky nevylepšit. Nakoupila jsem spoustu stuh, stříbrných nití a sametově bílé látky a utíkala domů, plná nadšení a energie, přepracovat matčin svatební šat. Sedla jsem do své židle a pomalu a precizně začala vyšívat stříbrnou nití různé vzory na sukni šatů. Už se blížilo k deváté večer a já unavena vstala ze židle a za pomoci služebné se převlékla do spací košile. Zrovna ve chvíli, kdy jsem ulehala do postele, mi někdo zaklepal na okno. Byl to Filip. Otevřela jsem dveře na balkón a s udiveným výrazem tiše promluvila „Co tady děláš, Filipe?! Co blázníš, víš kolik je hodin?“. Objal mě kolem pasu a něžně políbil, „buď potichu a pojď se mnou“ odvětil. Přelezli jsme zábradlí a slezli po žebříku dolů. Byla hrozná tma a já neviděla skoro na krok. Filip mě držel za ruku a táhl sebou. Tráva mne píchala do holých chodidel, ale neměla jsem čas zastavit se, Filip šel příliš rychle. V tom jsme se začali přibližovat k nějaké stodole, nevěděla jsem, že zde v Opavě je blízko mého domu stodola. Když jsme k ní přišli, Filip otevřel vrata a já uviděla velké kupy sena a pár zapálených lamp pověšených na trámech. Vše v mírném svitu plamínků působilo kouzelně. Filip zavřel dveře, vzal mě za ruku a zamířili jsme k dece položené na vrstvě sena. Sedli jsme si, Filip se usmál a odněkud vytáhl láhev vína, kterou rozlil do dvou sklenic. S nejistým výrazem jsem sklenici vzala a cinkla si s ním. „Na nás a náš budoucí nádherný život má Valerie.“ Rychle obrátil do sebe jednu sklenici a už si doléval další. Povídali jsme si a pili, když náhle jsem si všimla, že již dolévá druhou láhev vína. Upil trochu ze své sklenice a soustředěně a vzrušeně se na mě díval. Svírajíc sklenici v obou rukou jsem pomalu upila a snažila se tvářit, že o jeho pohledu nevím. Víno v mé krvi však dělalo své a celý svět se mi pod jeho
pohledem točil. Zahodil sklenici a řekl „Miluji tě Valerie a dál již čekat nemohu. Příliš tě chci má milovaná, Valerie.“ Odstrčil mou sklenici s vínem a dychtivě mě chytil a začal líbat. Cítila jsem, jak se mi po jeho dotycích vhání horko do tváří a klína. Vjel mi rukou pod košili a já ucítila jeho horkou dlaň, jak se snaží dostat na nejintimnější místo mého těla. „Ne!“ vykřikla jsem a odstrčila Filipa od sebe „Dnes prosím ještě ne!“ „Ale Valerie, dnes nebo za pár měsíců, není to jedno?“ přiblížil se ke mně a pevně mne chytil a násilně začal líbat. „F...Fili...Filipe...nechej toho!“ Snažila jsem se vymanit z jeho objetí a dostat se co nejdál z dosahu jeho rtů. Náhle mi připadal tolik odpudivý. „Filipe!“ konečně se mi jej podařilo odstrčit od sebe. Zamračeně jsem se na něj koukla a bez dalšího vysvětlování jsem ze stodoly utekla. Běžela jsem a nevěděla jsem kam. Prostě co nejdál. Co chvíli jsem se ohlížela, zda Filip neběží za mnou, ale neběžel, zůstal ve stodole. I tak jsem ale běžela dál. Náhle jsem spadla do Opavice. „Panenko skákavá, nevěděla jsem, že jsme až tak daleko.“ Když jsem vylezla zpátky na břeh, uviděla jsem v dálce zvláštní světlo. Přišla jsem k němu blíž, abych zjistila, co to je. Byl to zvláštní svíticí vír ve vodě. Chytla jsem se větve stromu, která trčela nad řekou a nahnula se nad ten prapodivný vír, když v tom se z něj začal ozývat křik muže, který se přibližoval, a v zápětí něco zvláštního z víru vylétlo a spadlo to přímo na mě. „Proboha...tý vole, to bylo hustý! Chachá.“ Zvedlo se to nade mě na rukou. „Ježiš, sory holka.“ Začala jsem řvát a neznámého se snažila ze sebe shodit, ale chytil mi obě zápěstí jednou rukou a tou druhou mi položil prst na ústa. „Pššš. Počkat, Val, to jsi ty? Neboj se, to jsem já, Alex.“ Ten hlas mě zaskočil, byl mi tak povědomý, jako bych ho už někdy slyšela. „Hele kočko, jsi celá mokrá, cos proboha dělala?“ díval se na mě a sahal na mé mokré šaty. „Kdo...kdo jsi?“ zakoktala jsem se „Ou, jo promiň, já zapomněl, že ty mě vlastně ještě neznáš. Alexandr Soukal jméno mé.“ Postavil se a uklonil „Pane Alexandře, Odkud znáte mé jméno!“ „Počkej Val hned ti to ukážu...sakra kde jsem to doprčic dal“ prohmatával si šaty a obracel každou kapsu naopak. Pak z náprsní kapsy vytáhl malou knížku. To co jsem uviděla, mně vyděsilo. Knížečku jsem mu vytrhla z ruky a začala řvát „Jak si to dovolujete?! Kde jste vzal můj deník? Propána Boha co jste s ním udělal? Podívejte jak je otrhaný Vy...vy...vy chuligáne!“ „Já s ním neudělal nic, to čas.“ „Jak to myslíte čas?“ „Prosím tě Val, přestaň mi vykat.“ „Na něco jsem se vás ptala pane Alexandře!“ „Alexi prosím...“ „Tak odpovíte mi?!“ „Ano tím časem. Je to sice tvůj deník ale o 100 let později.“ Položila jsem si ruku na hrudník a vyjeveným výrazem se optala „O sto let? Jak to myslíte o sto let?“ „Víš Val, nejsem z téhle doby, jsem z roku 2014. Dostal jsem se zde teleportem z ptáčáku, Přesně jako jsi napsala tady v té knížce.“ „Co...cože? co je to teleprost a jací ptačňáci?“ „Teleport a ptačák. Teleport je něco, co tě dostane z jednoho místa na druhé a ptačák je takový kopec co bude v parku tady v Opavě, kde jsou tři kovoví ptáci, kteří vytvořili ten teleport. Potom ti to vysvětlím lépe, aby sis to mohla zapsat do svého deníčku a já se k tobě mohl v budoucnosti dostat.“ „Cože? Já vám vůbec nerozumím“
Doteď nechápu o čem to mluvil, ale byl mi zvláštním způsobem sympatický. Chvíli jsme si ještě povídali a on mi popsal, jak teleport funguje. Otevřeli jsme spolu můj „starý“ deník a četli v něm. Tehdy mi došlo, že to co povídá je pravda, své písmo poznám. Byly zde zapsány data, kdy a v kolik jsme se měli setkat. Začalo svítat a s Alexem jsme prožili krásnou noc, kde mi vysvětlil, že můj deník mu odkázala jeho známá, která se shodou okolností jmenovala také Valerie. Prý ji někdy potkám a asi jí ten deník předám, aby jej mohla věnovat Alexovi. Slunce již bylo za obzorem a já se s ním rozloučila. Ve vodě se opět vytvořil ten takzvaný teleport a Alex do něj skočil. Vrátit se měl dnes večer v deset hodin. Šla jsem domů a ulehla do postele. O pár hodin později mne budila matka se slovy, že přišel Filip a chce mě vzít do města. Řekla jsem jí, že mi není dobře a že bych raději dnes zůstala ležet v posteli. Odešla a vrátila se pak až s kuřecí polévkou. Nechala mne spát celý den. Navečer jsem vstala, abych s rodinou povečeřela. „Jsi v pořádku Valerinko? Nemám ti zavolat doktora?“ „Ne to je v pořádku matičko, nemějte o mne strach.“ Usmála jsem se, abych nedala na sobě nic znát. Později jsem rodině popřála dobrou noc a šla jsem do pokoje. Netrpělivě jsem sledovala hodiny. Jakmile bylo půl desáté, obula jsem si boty, navlékla na sebe šaty a vyrazila s lampou na cestu. Když jsem došla k řece, Alexandr tam již čekal. Viděla jsem ho hrozně ráda. Ve světle vypadal tak mužsky, i když mu bylo pouhých dvacet let. Celou noc jsme si zase povídali. Vysvětlil mi, jak to teď ve světě chodí. Řekl mi o mobilech, o počítačích, o tom jak se všechno změnilo, ale lidé zůstali stejní. Řekl mi i o tom, že se povede i druhá světová válka. Naslouchala jsem celou noc a jeho hlas mi připadal tolik přitažlivý a uklidňující. Už zase svítalo a Alex se musel vrátit. Takhle jsme se scházeli pokaždé, kdy bylo v deníčku zapsáno datum setkání. Vše jsem zapisovala i do toho svého, aby jej Alex v budoucnosti našel. Někdy jsme se viděli čtyřikrát do týdne, někdy jsme se neviděli vůbec. Doma jsem svou ospalost sváděla na dospívání. Filipovi jsem se vyhýbala, jak jen to šlo, vymýšlela jsem si různé důvody. Alexandr mi byl čím dál víc sympatičtější než Filip. Měla jsem v hlavě zmatek. Byl týden před svatbou a já měla předposlední noc, kterou jsem měla strávit s Alexem. Přišla jsem o něco dříve. Alex tam ještě nebyl. Seděla jsem v trávě a pozorovala hvězdy. Za chvíli vylétl Alex z teleportu. Otřepal se a šel za mnou, Objal mně kolem ramen a něžně políbil na čelo. V náruči jsme spolu leželi na měkké trávě. Nebylo pro mne nic jiného než my dva. Neexistovala voda, sovy ani nebe. Hleděli jsme sobě do očí a vzájemně jsme věděli, na co myslíme. „Valuško moje, tohle je předposlední noc.“ „Já vím Alexi, Já vím.“ „Nechci tě opustit, miluji tě Val“ „Taky tě miluji, ale pocházíme každý z jiné doby a mě za týden čeká svatba.“ „Tak uteč za mnou.“ „To nejde, takto to v deníku psáno nebylo.“ Nadzvedl se nade mnou a podíval se mi to očí „Val...“ zašeptal a něžně mně políbil na rty. Cítila jsem vzrušení, které jsem s Filipem nikdy nezažila, nechala jsem se jím strhnout a přivinula Alexandra k sobě. Něžně laskal mou kůži a jemně stahoval mé šaty z mých ramen. Pomalu jsme se svlékali a líbali po celém těle. Té noci jsme se spojili. Sic prvotní bolest mi vehnala slzy do očí, následné rytmické a něžné pohyby Alexandrových boků mi začaly působit slast.
Nazí a v objetí jsme leželi té teplé noci a pozorovali se. Něžně mi hřbetem ruky jezdil po boku. Snažila jsem se nemyslet na to, že se již uvidíme pouze jednou. Nemyslím si, že byla chyba to udělat, ba naopak, jsem ráda, že jsem své viginitas svěřila právě jemu a né Filipovi. Alex opět musel odejít. Na rozloučenou mně vášnivě políbil a pak zmizel v portálu. Celé dny se nedělo nic jiného, než že se řešila svatba. Kdybych mohla, celé bych to odvolala. Nechala jsem vše rozhodnutí na mé ctěné matce a já pouze seděla v pokoji a vyšívala šaty. Alexandr Jako každý zapsaný večer i dnes jsem se večer vyplížil z domu a mířil k ptáčáku. Přišel jsem na místo a čekal. Nic se ale nedělo. Nic se nestalo. „DOPRDELE! Dneska ne! Musím ji vzít sebou, tady ke mně!“ Nic nefungovalo, běhal jsem a kopal do těch zatracených ptáků, ale nic se nedělo. Dnes se portál už neotevřel. Valerie Čekala jsem u Opavice, až se zase Alex objeví. Byl to poslední den a já se rozhodla, že půjdu s ním. Čekala jsem celou noc, ale nic se nestalo. Propadla jsem v hysterický pláč. Vrátila jsem se domů a celý den nevylezla z postele. Matičce jsem se vymluvila, že jsem nesvá ze zítřejší svatby. Proplakala jsem den i noc až jsem usnula z vyčerpání. Druhého dne se konala svatba. Když jsem vzala deník do ruky, napsala jsem včerejšek jako den, kdy se máme setkat, došlo mi, že vědět kdy by jsme se měli rozloučit by bylo horší než tohle. Zbytek života jsem prožila s Filipem. Narodila se mi krásná holčička. Když jsem umírala ve svých 80 letech, předala jsem své pravnučce deník i s fotografií Alexandra. Hodně krát jsem jí ten příběh vyprávěla. Měl se narodit někdy teď, takže ho musela najít až za 20 let. Pomalu ze mne odcházela duše a já se řítila ke světlu. Náhle jsem se ale protočila a mířila k něčemu temnému. Ocitla jsem se na tmavém červeném místě. „Já se znovuzrodila!“ byla jsem plod v něčím bříšku a pomalu ztrácela paměť na svůj minulý život. 27. června 1994 se narodila se jako Laura. Žádnou vzpomínku na minulý život nemá. Laura Je večer a já jdu na pozdní procházku. Nemohu usnout tak se procházím po Dvořákových sadech, když tu najednou vidím, jak nějaký vandal kope do ptáků na ptáčáku a nadává. „Hej ty chuligáne! Přestaň!“. Zastavil se a zakřičel „Val? To jsi ty? Val!“ „Cože? Jaká Val? Já jsem Laura.“ „Laura? Chodíš na stavebku?“ „Jo to jsem já, kdo jsi ty?“ „Já jsem Alex“ „Jé, Alexi. Co tam sakra děláš? Pojď dolů.“ „Okay, čekej na mě dole.“ Neřekl mi, co tam dělal, ale prý se rozešel s nějakou slečnou. Dlouho jsme šli a povídali si. Začali jsme se scházet takhle častěji a našli v sobě zalíbení. Když už jsme spolu nějakou dobu chodili, rozhodla jsem se ho představit mámě.
„Ahoj mami, chtěla bych ti někoho představit. Takže mami tohle je Alex a Alexi, tohle je moje mamka Valerie“ „Ale my už se s Alexem přece dávno známe, že Alexi...“
Kdybych se narodila před 100 lety Zdenka Krmelová 4.G
