báječná Vídeň Narodila jste se Rozhovor

Rozhovor

FOTO: PETRA PIKKELOVÁ, VLADIMÍR ŠIMÍČEK - SME A ARCHIV MAGDY VÁŠÁRYOVÉ

MAGDA VÁŠÁRYOVÁ

Podíváte se na její tvář, na její úsměv a je vám jasno: romantik. Víte to přece z filmů. Jenže... Zeptáte se jí na vídeňský sachr dort a ona vypráví o operaci Pouštní bouře a samopalech. Oblíbená slovenská herečka byla první československou velvyslankyní v Rakousku po listopadu 1989.

Vídeň báječná NEBÝVALA TAK

N

TEXT LUCIE SUCHÁ

B R AT I S L AVA

8–9

arodila jste se v osmačtyřicátém, kdy komunisté v Československu uchopili moc. V roce 1990 jste se stala první demokratickou velvyslankyní v Rakousku. Jaký pro vás byl tento krok do nového světa? Já navíc byla první Slovenka, která kdy byla československou velvyslankyní. Rakousko jsem znala celkem dobře. Měla jsem to, co vaši rodiče v Praze neměli, od roku 1971 jsme sledovali rakouskou televizi. Já navíc pocházím z rodiny, kde byla němčina jedním z mateřských jazyků. Ne sice vždy „hochdeutsch“, protože prarodiče z matčiny strany mluvili švábsky, ale němčinu jsem se nikdy nemusela učit a ani bych to nedovedla. V rakouské televizi jsem sledovala Hohes Haus, což byla relace, kterou my dodnes nemáme. Vždy, když zasedal parlament, bylo podrobně referováno, co se děje. Dnes se jen dočtete, že jsme darmožrouti, že nic neděláme, že nesedíme v sále.

To jste musela být překvapená. Demokracie v přímém přenosu... Já jsem se narodila půl roku po únoru 1948, demokracii jsem nezažila. Snažila jsem se demokratický systém pochopit právě přes Rakousko, takže když jsem tam přišla, znala jsem už z televize všechny politiky. Věděla jsem, co jsou to politické strany a jak vystupují v parlamentě, jaký mají program. Dívala jsem se na tamní komentátory a to byla moje škola zahraniční politiky. Věděla jsem, do čeho jdu, ale i tak mě mnoho věcí překvapilo.

Jaká byla atmosféra vůči Čechoslovákům? V době diktatury bylo Rakousko velmi vstřícné, především v tom, jak pomáhalo uprchlíkům. Dokud jsme byli za oponou, tak nás přijímali a velice podporovali. Ale najednou bylo vše jinak. Všude byly cedule v češtině „nekraďte“. Během několika týdnů udělala rakouská vláda referenda v obcích podél hranic, jestli obyvatelé chtějí, aby se obnovily mosty přes Moravu

Rozhovor a hraniční přechody, popřípadě aby se stavěly nové cesty. A všechna referenda dopadla negativně. Psychologicky se to dá vysvětlit. Ti lidé žili šedesát let bez toho, aby nás znali. Oni sice dohlédli na druhou stranu hranice, ale neviděli nás. Zapomněli na nás, i když disidenti jako Kohout nebo Landovský udržovali do určité míry povědomí. Když se otevřely hranice, my jsme křičeli „Hurá, Evropo, tady jsme!“ a oni říkali trochu rozpačitě: „No, tak teda vítejte.“

VÍDEŇ, ZAČÁTEK DEVADESÁTÝCH LET. MAGDA VÁŠÁRYOVÁ VE SVÉ KANCELÁŘI VELVYSLANKYNĚ

Já se původně ptala na atmosféru kaváren, na něco příjemného. Vždyť vy jste vstoupila do nového světa. Je pravda, že jsem za normalizace nemohla cestovat a kromě jednoho krátkého výletu jsem nebyla na Západě. Ale víte, já nejsem moc romantický tvor ani snílek. Navíc jak nyní vidíte Vídeň a vesnice kolem, to vypadalo jinak. Rakousko za těch dvacet let neuvěřitelně zbohatlo, což se odrazilo i ve vzhledu domů. Ani Vídeň nebývala tak báječná a roztomilá. Když jsem poprvé vezla slovenského předsedu vlády Mečiara do Vídně, tak on kousek za hranicemi, ve vesnici Wolfsthal, viděl na zemi papír a zvolal: „Aha, tak oni tiež majú papiere.“ Nebo viděl budovu, z níž padala omítka, a říkal: „Pozrite sa, že vraj Západ.“ Mě tam čekal tak velký úkol, že takové věci, jako třeba nákupy, mě nezajímaly. Bylo fajn, že jsem mohla koupit pro děti pomeranče kdykoliv, ale že by tohle bylo něco, na co si pamatuju, nebo že by to pro mě něco znamenalo, to ne. Mluvila jste o předsudcích Rakušanů, že Češi a Slováci kradou. Narážela jste ještě na jiné? Tyhle předsudky výrazně narostly. Ale co je zajímavé, Rakušané neměli a nemají na Slováky žádné hanlivé označení. I když s nimi sousedíme. Což mě trochu i štvalo, protože to znamenalo, že na nás úplně zapomněli. Jaké měli hanlivé označení pro Česko? Tschechei. Já jsem například dostávala dopisy, většinou od starých žen. Zvláštní, jak právě staré ženy dovedou být plné záště a nenávisti. Psaly mi „Sehr geehrte Frau Botschafterin, Vážená paní velvyslankyně, okamžitě zavřete hranice, protože my nepotřebujeme, aby se tady Češi roztahovali. Diese Tschechen waren unsere Bediensteten. Tito Češi byli pouze naši služební.“ A byla podepsána paní Dohnal nebo jiné jméno českého původu. Bylo velice veselé, že v československé vládě byl Klaus, Dienstbier a podobně a na rakouské straně paní Dohnal, pan Wranitzky, pan Busek a tak dále. Někdy jsem žertovala, když jsem je provázela, která strana je vlastně rakouská a která československá.

10–11

MAGDA VÁŠÁRYOVÁ • Narodila se 26. srpna 1948 v Banské Štiavnici. • Sestra herečky Emílie Vášáryové, manželka herce Milana Lasici. • Její nejslavnější filmy: Marketa Lazarová, Radúz a Mahulena, Zbehovia a pútníci, Postřižiny. • Po roce 1989 československá velvyslankyně v Rakousku, později slovenská velvyslankyně v Polsku. • Od roku 2006 je poslankyní Národní rady za Slovenskú demokratickú a kresťanskú úniu – Demokratickú stranu.

Tschechei říkají Němci dodneška, aniž by si uvědomovali, že je to hanlivé označení. Říkají, že dřív jsme byli Tschechoslovakei, nyní je logicky Tschechei a Slowakei. Nespojují to s dobou nacismu. V Německu jsem to neslyšela oficiálně už dlouho. A že to říkají běžní lidé, není tak rozhodující. Ten výraz má však důležitý historický význam, odkazující právě na období války.

POD OCHRANOU SAMOPALŮ

Vaše dcery studovaly ve Vídni. Jak Rakousko vnímá tato nová generace? Nevnímají Rakousko jako cizinu. Mladší dcera nechtěla na vysoké škole ani do jiného státu v rámci programu Erasmus. Chtěla zůstat ve Vídni, doma, jak říká. Také první chlapci, se kterými se tak trochu přátelily, když jim bylo

sedmnáct, osmnáct, devatenáct, byli Rakušané. Ale pak se vrátily ke Slovákům. To je zvláštní. Ano, je to zvláštní. Říkaly proč? V čem jsou Rakušané horší, nebo naopak v čem jsou Slováci lepší? Neptala jsem se jich tak přímo, ale zřejmě je to dáno určitými vzorci chování, které jsou dané rodinou a výchovou. Tyto vzorce jsou u nás stejné, ať je to jakákoliv rodina: chudší, bohatší, městská, vesnická. Moje děti se nehrnuly do vztahů. Stejně jako všechny holky v naší rodině včetně mé sestry začínaly s chlapci chodit později. Tak už byly racionálnější ve výběru a zřejmě to zásadní porozumění, jak budeme hospodařit, co je důležité, jak budeme trávit volný čas, kolik dětí a jak budeme vychovávat... zřejmě tyhle vzorce máme ještě pořád jiné. Možná v této generaci, generaci mých dětí, se to změní. Jak se dívají nyní Rakušané na Čechy a Slováky? Vrátil se časem ten původní, méně kritický pohled? Ne, ten náhled přetrvává. Mnoho rakouských politiků, mnoho žurnalistů, a dokonce i spisovatelů se snaží to mínění obrousit, ale marně. Přece na to jsou důkazy. Rakousko a Německo nám otevíraly pracovní trh jako poslední, navíc s velkými obavami, které se ukázaly úplně liché. Nicméně Rakousko přijalo předtím ještě další zákony, které otevření pracovního trhu zmírňují. Přitom stovky žen, které v Rakousku pracují, drží nad vodou sociální systém Rakouska v oblasti péče o postižené a staré lidi. Četla jsem, že váš manžel Milan Lasica vás doprovázel ve vaší funkci INZERCE

1/4

do okamžiku, kdy jej oslovili Herr Vášáryová... Ano, to se stalo. Jako veselá příhoda je to báječné. Ovšem můj muž měl konečně možnost vést své divadlo a toho se nechtěl vzdát. Samozřejmě byly ještě zavřené hranice, takže bylo těžké pravidelně dojíždět. Fronty na přechodech byly několikahodinové a on nepatří mezi moc trpělivé lidi. Nicméně jezdil za námi. Dnes by to bylo jednoduché, ale tehdy... I když jsem chtěla využít diplomatický pas, tak mi lidé na hranicích nadávali. Jak vlastně vypadal váš soukromý život? Měla jste čas se projet na kole? Nebo zajít na vyhlášený sachr dort? Jak kdy. Když vypukla operace Pouštní bouře, měli někteří diplomaté velice zpřísněné podmínky. Nemohli jsme se pohybovat venku. Bývalá Československá socialistická republika podporovala, dnes bychom řekli, teroristy. Musela jsem zrušit určitá konta, takže jsem byla téměř rok vystavena nebezpečným atakům ze strany některých představitelů některých blízkovýchodních organizací. V určitém období jsem chodila z rezidence jen pod ochranou samopalů a můj řidič si házel mincí, kterou trasou pojedeme, přestože jsem tu vzdálenost mohla lehce ujít pěšky. Vídeň nebyla příliš bezpečným místem. Jednou jsem šla například ven se psem a hned byli u mě rakouští policisté: „Frau Botschafter, das ist wirklich nicht eine gute Idee.“ Tohle není dobrý nápad. Takže pes musel jít s kuchařem. Bylo krátké období, kdy jsem nemohla ani do zahrady rezidence. Můžete být konkrétnější? O jaká konta se jednalo? Nemůžu o tom mluvit. Proto jsem také nenapsala žádnou knížku o svém pobytu ve Vídni

Rozhovor a paměť mi slábne. Napsat skutečnou pravdu o mém pobytu ve Vídni je pro mě stále nebezpečné, a zase psát jen o tom, jestli mého muže oslovili Herr Vášáryová, to na knížku nevydá. Jsou důvodem jen konta, nebo i další události? I další. Nezapomeňte, že na Slovensku začal fungovat pan Mečiar, který měl své představy o mezinárodním fungování Slovenska. Jestli to bylo z jeho hlavy, nebo z nějaké jiné, to nevím. Jsou tam některé věci, které by mohly výrazně ztížit můj život. Život političky? Vůbec, Magdy Vášáryové. Každý, kdo byl velvyslancem v takových obdobích a v zemích, které jsou důležité, nebude nikdy moct všechno napsat nebo říct. S tím je potřeba žít.

SVOBODNÁ V POLITICE

Já jsem si ve vašich dřívějších rozhovorech všimla, že nemáte ráda otázky na herectví. Nedovedu už nic originálního říct. Zároveň vám kariéra herečky pomohla v současné kariéře. Pokud byste nenatočila Marketu Lazarovou, nestala byste se přítelkyní Václava Havla a on by si ze seznamu Slováků navrhovaných na velvyslance vybral třeba někoho jiného. Je to možné. Myslím, že jsem v životě prošla několika zlomy, a jsem na sebe pyšná, že jsem je zvládla bez depresí. Já jsem nikdy nechtěla být herečkou. Bavila mě matematika, připravovala jsem se na dráhu socioložky a tento obor mě dodnes zajímá. Ovšem přišla vojska Varšavské smlouvy, mně bylo dvacet. To byl zlom, který změnil můj život, a já se stala herečkou. Nebyla jsem zpočátku nadšená, ale dnes si uvědomuju, jak hezké bylo prožít normalizaci v divadle s lidmi, kteří ne vždy mohli pracovat. Například točit pro slovenskou televizi s Evaldem Schormem, s Petrem Weiglem nebo s Jaromilem Jirešem. I to, co jste řekla, že jsem byla Magdička jak pro Pavla Juráčka, tak pro Vaška Havla. Dnes jsem za to velice vděčná, protože v divadle, ať je sešroubované jakkoliv, tak v něm přece jen panuje určitý druh demokracie. Jednoduše: máte talent – nemáte. V čem byl tedy problém? Vždy jsem toužila po tom, abych mohla dělat něco, co je mi vlastní. Kde nejsem jen objektem pro režiséra. Pro někoho je to povolání snů, pro mě ne. I jako herečka jsem byla známá tím, že jsem četla filozofické knihy nebo jsem si luštila příklady z matematiky. Takže pro mě byla diplomacie příjemnou změnou.

12–13

Jak jsem pak v zahraniční politice pokračovala, můj osobní cíl byl, aby Slovensko vstoupilo do NATO. Byl to hlavní motiv, proč jsem založila Společnost pro zahraniční politiku. Když jsem se vracela z pozice velvyslankyně z Varšavy, uvědomila jsem si, že chci něco víc. Že chci být svobodnější. Chci si vyzkoušet nést větší zodpovědnost. Protože i když je velvyslankyně excelence a má šoféra a vlaječku na autě, je to úřednice, osmdesát procent její práce je posouvání a vyhodnocování papírů. Proto jsem vstoupila do politiky, protože tady jsem za všechno odpovědná, někdy i za něco, co jsem neudělala, a prortože mohu říct, co chci. Jsem nejsvobodnější, jaká jsem kdy byla. Nejnesvobodnější jsem byla jako herečka. Už jen skutečnost, že máte známou tvář, vám však může pomáhat i jako političce… Částečně ano. Ale ne stoprocentně. Když mi chtějí kolegové v parlamentu nadávat, říkají: Vy jste herečka, vy tomu nerozumíte. Jako kdyby herečky byly nějak intelektuálně méněcenné osoby nebo jako ve středověku jaksi morálně vadné a měly by v noci zůstat před branami města. Určitě mi to však dalo zvučný hlas, jasné vyjadřování. Žádné takové ehm, eeeh, aaah... Umím se postavit, říci silným hlasem, co chci říci, umím to zformulovat a dokážu se podívat lidem do očí, dokážu stisknout ruku, a abyste měli něco veselého v tom rozhovoru, nemusím na záchod, když nechci. To je v politické praxi důležité. V divadle taky nemůžete uprostřed představení odejít. Ale výhoda u voličů? Ta je čím dál menší. Nezapomeňte, že Marketa Lazarová a Postřižiny nemají na Slovensku takový ohlas jako v jiných zemích střední Evropy.

Při fotografování jsem vám chválila brož a vy jste řekla, že nese československé barvy. Nese nějakou symboliku? Nosím ji ráda. Ty barvy jsem si objednala. Slovenské, české i československé. Jsou mým vyjádřením, že jsem kdysi přísahala věrnost Československé federativní republice. Jsem poměrně stálý človíček a nebyla jsem nadšená z rozdělení. Bála jsem se, že ta síla, která roztrhne Československo, nás hodí na Východ. Ono se to taky událo, nám se to však podařilo zvrátit. A když teď čtu, že se naše železniční společnosti mají spojit, protože jinak nejsme konkurenceschopní, což řekl náš nynější premiér Robert Fico, a čtu to jako: „Probůh, pojďte s námi, protože my nevíme, co máme dělat,“ tak se trošku směju. Ale zřejmě muselo uplynout dvacet let, abychom začali uvažovat, jestli se v něčem opět nespojit. Zřejmě se nedalo zabránit rozdělení Československa a jsem ráda, že to utužilo vztahy Slováků vůči Čechům. Oficiální vztahy Česka vůči Slovensku rozhodně, nicméně je mi líto, že neslyšíte a zapomínáte mluvit slovensky. Protože slovenština je stejně blízká jako polština. Každou slovanskou řeč, kterou budete poslouchat každý den, se naučíte. Řekla jste mi, že v tomhle rozhovoru budete odpovídat česky, že by pro vás bylo těžké přecházet do slovenštiny. Když na mě lidé mluví česky, je pro mě automatické a jednodušší přejít do češtiny. Uvádíte, že mluvíte německy, anglicky, polsky, francouzsky, srbsky, chorvatsky. Proč neuvádíte i češtinu? Proč bych to také říkala? To je pro mě moc lehké. Čeština je však rovnoprávný jazyk a od slovenštiny dost odlišný. Ale já jsem se ji naučila, když mi bylo šestnáct. Pořád čtu česky. Češi už slovensky neumějí a mladší generace ani nerozumí. Protože vy už slovenštinu neslyšíte, v tom jste se od nás trošku odtrhli. A my pro vás kulturně nejsme tak zajímaví, abyste četli naše knížky. Na naši obhajobu musím říct, že vám zůstaly česky dabované filmy a seriály, což je dáno trhem. Pro nás je to mnohem složitější. Nenajdete noviny slovenské, nenajdete knížku. Přijdete do jakéhokoliv knihkupectví na Slovensku a najdete české knížky. Vy se o nás nezajímáte. Nezajímáte se. ■ [email protected]