Bùh-Dìátko ilustrace: Livio Conta

Slova života 4

Bùh-Dìátko

ilustrace: Livio Conta

Anna Maria Cànopi

Evangelium lásky

Stvoøeni a spaseni láskou

Úvod

© PAOLINE Editoriale libri, Figlie di San Paolo - Milano 2001 © Nakladatelství PAULÍNKY, 2001 Petrská 9, 110 00 PRAHA 1, tel. 02/22311206 www.paulinky.cz e-mail: [email protected]

Na obálce je použit detail z obrazu F. C. FRIESEKE Žena v zahradì

ISBN 80-86025-42-X



Evangelium není nic jiného než zjevení Lásky. Je to sám Ježíš – Slovo lásky, které Otec vyslovuje lidem – mnì, tobì, každému èlovìku dnešní doby, tak jako v minulosti, v budoucnosti, stále. Zvìstováním Evangelia se tedy pøedává ta nejkrásnìjší zpráva: Bùh nás miluje! Na nebesích máme Otce, který se o nás stará. Protože z nás chtìl mít své dìti, poslal svého Syna, aby se stal naším Bratrem a Spasitelem. Láska v  Ježíši došla až do krajního sebezapøení – ke smrti na køíži. Až tak jsme Bohu drazí! Toto odhalit znamená poznat velikost našeho lidského osudu, neocenitelnou hodnotu každého èlovìka. Znamená radost býti milovanými a milovat. To je krása života, i když – po odmítnutí lásky – èlovìk musí pøejít pøes dusící bolest.





Ježíš, tváø Otcovy lásky

Pane Ježíši, ty jsi pøišel, abys nám odhalil Otce, tváø pramenící Lásky, ze které vyvìrá život. V nesmírné lásce, která tì hnala až ke krajnímu sebezapøení, jsi nám daroval život v hojnosti. Ty sám – v jednotì s Otcem a Duchem svatým – ses stal naším životem. Jak pøenádherná promìna lásky! Život umírá, aby znièil smrt, Láska vítìzí tím, že se sama obìtuje. Krásná je tvoje tváø na køíži, ó Kriste, nìžný je tvùj tichý zpìv lásky. Celý svìt je promìnìn a nakonec zùstane jen Láska. Amen



STVOØENI A SPASENI LÁSKOU

Láska staví svùj stan mezi námi Na poèátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bùh. To bylo na poèátku u Boha. Všechno povstalo skrze nì a bez nìho nepovstalo nic, co jest. A Slovo se stalo tìlem a pøebývalo mezi námi. Vidìli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí. Nebo Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda pøišly skrze Ježíše Krista. Boha nikdo nikdy nevidìl. Jednorozený Bùh, který spoèívá v náruèí Otcovì, ten o nìm podal zprávu. (Jan 1,1-3.14.16-18) Nebo tak Bùh miloval svìt, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v nìho vìøí, nezahynul, ale mìl život vìèný. (Jan 3,16)

B

ùh nás miloval. Myslel na nás ještì pøed stvoøením svìta. Jak strhující! Sestoupil ze své vznešené velebnosti, aby si mohl mezi našimi køehkými pøíbytky postavit svùj stan. Pøišel, aby se s námi podìlil o naši chudobu a aby pro nás pøipravil bohatou hostinu – nabídnul svoji vtìlenou Moudrost jako pokrm. 10

Nezištnost takové lásky od nás oèekává odpovìï. Záleží teï na nás, jakým zpùsobem ho pøijmeme. Ne tak, aby se cítil jako v cizí zemi, ale jako doma, kde je v našem srdci vøele pøijat. Ale zatím jsme ještì stále ve svìtì poutníky. Setkáváme se i s tajemstvím nespravedlnosti. Slovo života je svìtlem, které se støetává se stíny zla. Vítìzí jedinì silou Lásky. Otče, od věčnosti mě miluješ! Když ještě Slovo bylo ve tvém lůně, už v něm jsi mě povolal k životu. Když Slovo bylo u tebe, už jsi oznamoval, že ho ke mně posíláš, aby mi zjevilo tvoji lásku. Toto Slovo, které existovalo od věčnosti, bylo také Slovem lásky, kterou jsi chtěl sdělit mému srdci. Otče, jaká úžasná radost mnou proniká, když přemítám o tom, že mě miluješ od věčnosti a věčně mě budeš milovat!

11

Syn mé lásky

V tìch dnech pøišel Ježíš z Nazareta v Ga lileji a dal se od Jana v Jordánì pokøtít. Hned jak vystupoval z vody, spatøil, že se nebe rozevøelo a že se na nìho snáší Duch jako holubice. A z nebe se ozval hlas: „Ty jsi mùj milovaný Syn, v tobì mám zalíbení!“ A hned Duch vyvedl Ježíše na pouš. (Mk 1,9-11) Vždy Otec Syna miluje a ukazuje mu všechno, co sám koná. A ukáže mu ještì vìtší skutky než tyto, takže budete žasnout. (Jan 5,20)

J

ežíš se nachází mezi davem a pøichází k Pøedchùdci jako prostý Izraelita, aby byl od nìho køtem oèištìn. Tento èin nás staví pøed tajemství nekoneèné pokory. Boží Syn se nejen stal èlovìkem, ale také se obtížil høíchem a vzal na sebe zodpovìdnost za høích. V události køtu se již jasnì zobrazuje Ježíšovo božské poslání – vydat sám sebe za druhé. Jeho dílo spìchá ke svému završení. Propadá se do hlubin Jordánu – do hlubin našich høíchù –, aby z nich spolu 12

s námi se všemi vystoupil nahoru. A hle! Rozevøelo se nebe. Jsme pøijati do náruèe lásky, která vìènì spojuje osoby Nejsvìtìjší Trojice. Z nebe se ozývá Otcùv hlas, který zasvìcuje Ježíše – Mesiáše a prohlašuje ho Synem své lásky, svým milovaným, ve kterém má zalíbení. I my jsme v nìm milováni a vyvoleni. Již jsme pøijati. Tajemství, které nám zjevuješ, Ježíši, je láska. Otcova láska k nám. Jsme povoláni, abychom se v tobě stali dětmi, a už bez roušky, která překrývala náš zrak, ho jasně viděli. Tam, u živého pramene věčné Lásky, přijmeme poslední křest. A tenkrát na našich čelech zazáří tvé svaté Jméno, pečeť naší sounáležitosti s božským rodem ke svatému městu. Tam ve světle.

13

Chléb lásky

Ježíš jim odpovìdìl: „Amen, amen, pravím vám: Chléb z nebe vám nedal Mojžíš, ale pravý chléb z nebe vám dává mùj Otec; nebo chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život svìtu.“ Prosili ho tedy: „Pane, dávej nám ten chléb poøád.“ Ježíš jim øekl: „Já jsem chléb života! Kdo pøichází ke mnì, nebude nikdy hladovìt, a kdo vìøí ve mne, nebude nikdy žíznit. Ale øekl jsem vám: Vidìli jste mì, a pøece nevìøíte. Každý, koho mi Otec dává, pøijde ke mnì, a kdo ke mnì pøijde, toho jistì neodmítnu, protože jsem sestoupil z nebe, ne abych konal svou vùli, ale vùli toho, který mì poslal. A to je vùle toho, který mì poslal: abych neztratil nikoho z tìch, které mi dal, ale vzkøísil je v poslední den.“ (Jan 6,32-39)

C

esta našeho života má cíl v Otcovì domì, kde v radostném sjednocení lásky budeme sedìt jako hosté pozvaní na hostinu Beránkovy svatby. Ale cesta je drsná a zá-ludná. A Ježíš si toho je dobøe vìdom. Ví, že nám mohou chybìt síly i pøi tìch nejmenších obtížích. Ví, že potøebujeme být povzbu-zováni, živeni a posilováni. A proto nejenže 14

se za nás vydal a zemøel na køíži, ale zùstal s námi a každý den se nám dává jako „chléb života“, jako „pravý chléb dìtí“. Eucharistie je posledním stupnìm na dlouhé cestì „sestupování“ Boha k èlovìku. Je znamením jeho „šílené lásky k nám“. Spojuje nás v jedno tìlo s tìlem Kristo-vým, utváøí nás jemu podobnými, umožòuje nám být v reálném vztahu lásky s ním. Když ho pøijímáme s vírou, pomalu nás pro-mìòuje. Děkujeme ti, Pane, že nám každý den umožňuješ účastnit se tvé svaté hostiny. V Eucharistii nacházíme všechno, tebe samého. A od tebe se odrážíme, abychom mohli pokračovat na strmé cestě víry doprovázeni nadějí a puzeni láskou.

15

Køíž odhaluje tváø lásky

Když došli na místo, které se nazývá Lebka, ukøižovali jeho i ty zloèince, jednoho po pravici a druhého po levici. Ježíš øekl: „Otèe, odpus jim, vždy nevìdí, co èiní.“ Jeho šaty si rozdìlili losem. Bylo už asi dvanáct hodin. Tu nastala tma po celém kraji až do tøí odpoledne, protože se zatmìlo slunce. Chrámová opona se vpùli roztrhla. Ježíš zvolal mocným hlasem: „Otèe, do tvých rukou porouèím svého ducha!“ A po tìch slovech vydechl naposled. (Lk 23,33-34.44-46) „Nyní nastává soud nad tímto svìtem, nyní bude vládce tohoto svìta vypuzen. A já, až budu ze zemì vyvýšen, potáhnu všechny k sobì.“ Tìmi slovy chtìl naznaèit, jakou smrtí zemøe. (Jan 12,31-33)

J

ežíš nám na køíži podává nejvìtší dùkaz lásky. Nechá své tìlo na køíži napadnout zlem a témìø se nechá rozdrtit poutem smrti. Ale protože svou nekoneènou láskou je veden na Kalvárii, nezvítìzí smrt, ale láska. Smrt je naopak pohlcena láskou, protože láska je silnìjší než smrt. Ježíš je obìtní Beránek. Neodpovídá na urážky, vydává se bez jakéhokoli odporu. 16

Ježíšova tváø je tváøí Boha pokory, který nás miluje až do své vlastní nahoty, až tak, že se stává mezi námi chudým. Je to tváø naší bolesti, našeho osamocení. Když jsme spojeni s Ježíšem v té hodinì, kdy prochází zkouškou nejvìtší lásky, podobáme se opravdu Bohu. Jestliže vstoupíme do tohoto tajemství spoluutrpení, náš život dostane svùj plný význam. Bolest pak není oddìlená od radosti, osamocení od sjednocení, ale souèasnì smrt se stává životem, bolest radostí a úzkost nadìjí. Daruj nám světlo svého Ducha, Pane, abychom mohli vidět veliké znamení, kterým je pro nás tvůj kříž. Ty, který ses ponořil do snu smrti a probudil ses v nesmrtelném životě, nenechávej nás slepými před krásami tvé lásky, nenechávej nás hluchými ke slovům života, protože když tě nebudeme následovat, nikdo jiný nás nemůže zachránit.

17

HOJNOST LÁSKY

Ale já vám øíkám: Milujte...

„Øíkám vám: Nebude-li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost uèitelù Zákona a farizeù, do nebeského království nevejdete. Slyšeli jste, že bylo øeèeno: ‚Miluj svého bližního‘ a mìj v nenávisti svého nepøítele. Ale já vám øíkám: Milujte své nepøátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete syny svého nebeského Otce, nebo on dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré a sesílá d隝 spravedlivým i nespravedlivým. Jestliže tedy milujete ty, kdo milují vás, jakou budete mít odmìnu? Copak to nedìlají i celníci? A jestliže pozdravujete jen své bratry, co tím dìláte zvláštního? Copak to nedìlají i pohané? Vy však buïte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Mt 5,20.43-48)

J

ežíš vyžaduje od svých uèedníkù mnohem vìtší spravedlnost než byla spravedlnost uèitelù Zákona a farizejù. Již ve Starém Zákonì, u prorokù, byl význam spravedlnosti posunut z vnìjšku do nitra èlovìka. Hlásalo se, že se spravedlnost nezakládá pouze ve vnìjších projevech, ale v upøímnosti srdce, které se neustále obnovuje. 20

S Ježíšem se èlovìk mùže nejenom vyhnout zlu, ale také konat velké dobro. Spravedlnost podle Evangelia zavazuje èlovìka k tomu, aby do svého života uvádìl Ježíšovo uèení, které je v podstatì pøikázáním lásky, zákonem, který pøivádí k dokonalosti. Tato láska – která se stává odpuštìním – se živí v neustále se obnovující touze vytváøet spoleèenství, užší vztahy s druhými lidmi i s nepøáteli, vztahy ne formální, ale vztahy upøímného bratrství. Božská Trojice, průzračný prameni, ve kterém se napojením žíznivá duše zotaví, daruj nám sílu, abychom uvnitř nás dokázali věrně zobrazit rysy tvé tváře. Tvář Otce, který miluje, tvář Syna, který se daruje, tvář Ducha, který utěšuje. Aby naši bratři viděli a cítili tvoji blízkost v pravdě našich slov, v dobrotě našich skutků, v průzračné pokoře naší lásky.

21

Láska bez hranic

Tu pøistoupil Petr k Ježíšovi a zeptal se: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mnì prohøeší? Nejvíc sedmkrát?“ Ježíš mu odpovìdìl: „Neøíkám ti nejvíc sedmkrát, ale tøeba sedmdesátsedmkrát.“ (Mt 18,21-22) „Dejte si pozor! Když tvùj bratr zhøeší, domluv mu, a bude-li toho litovat, odpus mu! A když se proti tobì prohøeší sedmkrát za den a sedmkrát se na tebe obrátí a øekne: ‚Je mi to líto‘, odpus mu!“ (Lk 17,3-4)

V

šichni prosíme o lásku Boží. Každý den se v modlitbách obracíme k Otci se slovy: „Odpus nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkùm.“ Nebyli bychom schopni milovat a odpouštìt, kdybychom neèerpali z pramene Lásky. Petr, když pøistoupil k Ježíši, aby se ho zeptal na míru odpuštìní, pøekraèuje hranici, kterou rabíni obvykle uvádìli, když uèili své uèedníky. Uèili, že je nutné odpouštìt bratru až dvakrát nebo tøikrát. Petr, který ve své otázce použil symbolické èíslo sedm, chtìl 22

tímto ukázat na pøemíru velkodušnosti. Ale Ježíš jde ještì dál. „Neøíkám ti nejvíc sedmkrát, ale tøeba sedmdesátsedmkrát“, to znamená vždy, protože láska nemá hranice.

Když se cítíme velkodušnými, ty, Pane, nejsi ještě spokojen. Nabádáš nás plout stále dál v oceánu tvé lásky, té lásky, která nemá hranice a nezná míry. Proto ti vzdáváme díky, Pane!

23

Nové pøikázání

„Nové pøikázání vám dávám: Milujte se navzájem: jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. Podle toho všichni poznají, že jste moji uèedníci, budete-li mít lásku k sobì navzájem.“ (Jan 13,34-35) Když se farizeové doslechli, že Ježíš umlèel saduceje, shromáždili se a jeden z nich, znalec Zákona, ho chtìl pøivést do úzkých a zeptal se: „Mistøe, které pøikázání je v Zákonì nejvìtší?“ Odpovìdìl mu: „‚Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je nejvìtší a první pøikázání. Druhé je podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Na tìch dvou pøikázáních spoèívá celý Zákon i Proroci.“ (Mt 22,34-40)

L

áska k Bohu je první pøikázání. Je hlubokou motivací našeho života. „...celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou“ – to jsou slova, která postupnì sílí a pøipomínají nám, jak a kolik máme milovat. Setkání s Bohem v lásce obnovuje a zdo-konaluje i starostlivost o lidi. Ježíš nás svými slovy vyvádí z našeho omezeného názoru a øíká nám, jak se projevuje pravá láska k Bohu a k bližnímu. 24

Podstatnou podmínkou pravého milování je odmítnutí každé formy modloslužby: „Pán Bùh náš je jediný Pán.“ Kolikrát jsme ale nazývali „boží“ dílo našich rukou, chválili jsme naše skutky a stali jsme se otroky pomíjivých a vrtkavých vìcí! Prosíme o dar srdce, které je stále více oèišováno od idolù, schopné pøijímat lásku a vìøit v lásku, sloužit jenom Bohu a v nìm každému bližnímu. Chceme jít ve tvých stopách, náš něžný Mistře, abychom vydávali odvážné svědectví novosti tvého Evangelia. Dej, ať podobně jako tvoje, ani naše láska nemá hranice a překračuje každou omezenost a malichernost a vždy dokáže nad zlem zvítězit dobrem.

25

JEŽÍŠ: TVÁØ OTCE, KTERÝ MILUJE

Volání lásky

„Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá tìch devìtadevadesát v pustinì a nepùjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? A když ji najde, s radostí si ji vloží na ramena. Až pøijde domù, svolá své pøátele i sousedy a øekne jim: ‚Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci.‘ Øíkám vám, že právì tak bude v nebi vìtší radost nad jedním høíšníkem, který se obrátí, než nad devìtadevadesáti spravedlivými, kteøí obrácení nepotøebují.“ (Lk 15,4-7) „Já jsem dobrý pastýø; znám svoje ovce a moje ovce znají mne, jako mne zná Otec a já znám Otce; a za ovce dávám svùj život. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovèince. Také ty musím pøivést; a uposlechnou mého hlasu a bude jen jedno stádce, jen jeden pastýø. Proto mì Otec miluje, že dávám svùj život, a zase ho pøijmu nazpátek.“ (Jan 10,14-17)

P

odobenství s jemností vyjadøuje nìžnost Božího srdce ke svému stvoøení. Dobrý Pastýø nechá devadesát devìt ovcí a jde hledat jednu ztracenou ovci do všech míst, i do tìch nejstrmìjších a nejnebezpeènìjších. A nakonec, když ji najde, nenako28

pne ji, nekøièí na ni, netáhne ji násilím. Ne! Pastýø není schopný ani té nejmenší výèitky. Má velkou radost, že našel svoji drahou oveèku. Tak ani Bùh nenechá nikoho, aby se ztratil. Už od poèátku stvoøení až dodnes spoèívá na každém z nás svým láskyplným a soucitným pohledem. Všichni jsme drahocenní v jeho oèích, i když jsem nevdìèní a høíšníci. Pane Ježíši, potřebujeme tě. Nenechávej nás jít po nesprávných stezkách smrti. Přijď nás znovu hledat do strmých roklí a neschůdných srázů naší opuštěnosti. A jestliže nemůžeme spatřit světlo tvé tváře, dej, aby nás dostihnul zvuk tvého hlasu. Jedno tvoje slovo stačí, aby se naše srdce zachvělo radostí, protože v tobě poznává svého Dobrého Pastýře.

29

Touha po domì Milého

„Jeden èlovìk mìl dva syny. Mladší z nich øekl otci: ‚Otèe, dej mi z majetku podíl, který na mì pøipadá.‘ On tedy rozdìlil majetek mezi nì. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké zemì a tam svùj majetek rozmaøilým životem promarnil. Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad a on zaèal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáøe v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepøe. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepøi, ale nikdo mu je nedával. Tu šel do sebe a øekl: ‚Kolik nádeníkù mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a pùjdu k svému otci a øeknu mu: Otèe, zhøešil jsem proti Bohu i proti tobì. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mì jako jednoho ze svých nádeníkù!‘ Vstal a šel k svému otci. Když byl ještì daleko, otec ho uvidìl a pohnut soucitem pøibìhl, objal ho a políbil. Syn mu øekl: ‚Otèe, zhøešil jsem proti Bohu i proti tobì. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem.‘ Ale otec naøídil svým služebníkùm: ‚Honem pøineste nejlepší šaty a obleète ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Pøiveïte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento mùj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!‘ A zaèali 30

Návrat ztraceného syna - Rembrandt

31

se veselit. Jeho starší syn byl právì na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníkù a ptal se ho, co to znamená. On mu odpovìdìl: ‚Tvùj bratr se vrátil a tvùj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.‘ Tu se starší syn rozzlobil a nechtìl jít dovnitø. Jeho otec vyšel a domlouval mu. Ale on otci odpovìdìl: ‚Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvùj pøíkaz nepøestoupil. A mnì jsi nikdy nedal ani kùzle, abych se poveselil se svými pøáteli. Když ale pøišel tenhle tvùj syn, který prohýøil tvùj majetek s nevìstkami, dals pro nìj zabít vykrmené tele!‘ Otec mu odpo-vìdìl: ‚Dítì, ty jsi poøád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proè se veselit a radovat, protože tento tvùj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.‘“ (Lk 15,11-32)

È

asto odcházíme daleko z domova, daleko od Boha. Srdcem se mu vzdalujeme. Ale on je naším Otcem a nemùže od nás odvrátit svùj pohled. Právì silou své lásky nás pøitahuje a vyvolává v nás trýznivou touhu po nìm. Tak zaèíná náš návrat. Je to rozhodnutí, které bychom mìli dìlat každý den. Máme totiž jistotu, že návratem domù budeme radostnì pøijati v Otcovì náruèi. Nebude nám vyèítat naše chyby, nenechá nás èekat venku pøede dveømi. Jeho srdce je nezmìøitelnì veliké. 32

V Ježíši, který nás pøivede domù, v nás Otec pozná své dìti, protože jednorozený Syn pøišel proto, aby se s námi ztotožnil. V podobenství se také vyskytuje starší bratr, který žárlí na mladšího bratra. Zdá se mu, že Otcova dobrota je k nìmu nespra-vedlivá. Není to køesanský postoj. Každý køesan je totiž povolán vstoupit do božské logiky spravedlnosti, kterou je milosrdenství. Otče můj, vracím se k tobě! Poznal jsem tě až tenkrát, když jsem se ocitl daleko. Toužil jsem po tobě až tenkrát, když jsem se cítil ubohý bez tebe. Dnes se vracím k tobě bez jakéhokoli požadavku. Já, který jsem jednoho dne odešel, jsem drze požadoval svůj podíl. Otče můj, nyní chci pouze vidět tvoji tvář, slyšet tvůj hlas a zůstat pokorně v tvé přítomnosti.

33

...rád bych ti nìco povìdìl: lekce o lásce

Jeden farizeus ho pozval k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a zaujal místo u stolu. V tom mìstì žila jistá žena, byla to høíšnice. Když se dovìdìla, že je u stolu v domì toho farizea, pøinesla alabastrovou nádobu drahocenného oleje, pøistoupila zezadu k jeho nohám a rozplakala se; slzami mu zaèala smáèet nohy a vlastními vlasy je utírat. Líbala je a mazala drahocenným olejem. Když to vidìl farizeus, který ho pozval, pomyslil si: „Kdyby to byl prorok, poznal by, kdo a jaká je to žena, která se ho dotýká – že je to høíšnice!“ Ježíš mu na to øekl: „Šimone, rád bych ti nìco povìdìl.“ On na to: „Jen mluv, Mistøe!“ „Jeden vìøitel mìl dva dlužníky. První mu byl dlužen pìt set denárù, druhý padesát. Když nemìli èím dluh splatit, obìma odpustil. Kdo z nich ho tedy bude mít více rád?“ Šimon mu odpovìdìl: „Mám za to, že ten, komu odpustil více.“ Øekl mu: „Správnì jsi usoudil.“ Obrátil se k ženì a øekl Šimonovi: „Vidíš tuto ženu? Vešel jsem do tvého domu. Vodu na umytí nohou jsi mi nedal, ona však mi nohy skropila slzami a utøela svými vlasy. Nepolíbils mì na pozdrav, ona však od té chvíle, co jsem vešel, mi nepøestávala líbat nohy. Nepomazals mi olejem hlavu, ona však mi drahocenným 34

Vodu na umytí nohou jsi mi nedal, ona však mi nohy skropila slzami a utøela svými vlasy. ilustrace: Cosimo Musio

35

olejem pomazala nohy. Proto ti øíkám: Muselo jí být odpuštìno mnoho høíchù, když mnì nyní prokazuje tolik lásky. Komu se odpouští málo, málo miluje.“ (Lk 7,36-47)

J

edna žena, høíšnice a kajícnice, pláèe nad vlastním høíchem, protože našla pravou lásku, Lásku v osobì, která ji neodmítla. Všechen její cit, veškerá lidská schopnost milovat, kterou pøed tím dávala do služeb høíchu, se nyní promìnily v lásku vykoupenou a èistou. Stojí pøed ní Šimon – farizeus, neposkvrnìný høíchem, èestný a štìdrý. Dokonce pozval i Ježíše do svého domu! Ale Ježíš v nìm nemá zalíbení, protože Šimon si o sobì myslí, že je spravedlivý. Šimon málo miluje a ne-všimne si, že právì tvrdost srdce je velkým høíchem. A neklesneme na místo farizea! Tak, jako žena høíšnice, chceme spoèinout u Ježíšových nohou, aby z našeho oèištìného srdce mohly proudit slzy kajícnosti, vdìènosti a lásky.

36

Pane Ježíši, nauč nás poznávat a přijímat v tobě pravou Lásku, která spaluje každou naši ubohost, každý náš projev egoismu. Dej, abychom v objetí tvého milosrdenství vychutnávali radost z tvého odpuštění a z tvého spasení.

37

Balzám lásky

Ježíš se ujal slova a øekl: „Jeden èlovìk sestupoval z Jeruzaléma do Jericha a octl se mezi lupièi. Ti ho o všechno obrali, zbili, nechali napolo mrtvého a odešli. Náhodou šel tou cestou nìjaký knìz; vidìl ho, ale vyhnul se mu. Stejnì i jeden levita pøišel k tomu místu; vidìl ho, ale vyhnul se mu. Ale jeden Samaritán pøišel na své cestì k nìmu, vidìl ho a bylo mu ho líto. Pøistoupil k nìmu, nalil mu do ran oleje a vína, obvázal je, vysadil ho na svého soumara, dopravil do hostince a staral se o nìho. Druhého dne vytáhl dva denáry a dal je hostinskému se slovy: ‚Starej se o nìho, a co vynaložíš navíc, já ti doplatím, až se budu vracet.‘ Co myslíš, kdo z tìch tøí se zachoval jako bližní k tomu, který se octl mezi lupièi?“ On odpovìdìl: „Ten, kdo mu prokázal milosrdenství.“ A Ježíš mu øekl: „Jdi a stejnì jednej i ty!“ (Lk 10,30-37)

V

yprávìním podobenství o dobrém Samaritánovi chtìl Ježíš otevøít naše srdce lásce, která je jako rozvodnìná øeka. Zasahuje každého, nikoho nevynechá. Kdo není odhodlán vystavit se všem dùsledkùm lásky – lásky, která je sebeodevzdáním a darem nás samotných druhým 38

–, nerozezná svého bližního a nikdy nepocítí žádnou povinnost vùèi druhému. Potøeba vyjít vstøíc bratrovi není otázkou zákona. Musí se zrodit v hlubinách srdce. Nemùžeme kalkulovat, koho milovat a koho ne. Když milujeme podle Božího pøikázání, vydáváme se celí. Nepoèítáme ztráty a pøedbìžnì nekalkulujeme podmínky zisku. V Kristu jsme všichni povoláni být dobrými Samaritány, protože on sám na sebe vzal náš høích, naložil si nás na sebe a do-pravil nás do hostince spásy. Cestou potíral naše rány balzámem lásky. Ježíši, dobrý Samaritáne, skloň se soucitně nad našimi ranami. Ležíme podél cest, kde nenávist a násilí sejí smrt. Nalij na naše zranění balzám své lásky, abychom byli znovu vráceni do pravého života a mohli zpívat novou píseň naděje a radosti.

39

Ježíš a náš dluh lásky

„Nebeské království se podobá králi, který chtìl provést vyúètování se svými služebníky. A když s vyúètováním zaèal, pøivedli mu jednoho dlužníka, u kterého mìl deset tisíc høiven. Protože dlužník nemìl èím zaplatit, pán rozkázal prodat ho i se ženou a dìtmi a se vším, co mìl, a tím zaplatit. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: ‚Mìj se mnou strpení, a všechno ti zaplatím!‘ A pán se nad tím služebníkem smiloval, propustil ho a dluh mu odpustil. Sotva však ten služebník vyšel, potkal se s jedním ze svých druhù ve službì, který mu byl dlužen sto denárù. Zaèal ho škrtit a køièel: ‚Zapla, co jsi dlužen!‘ Jeho druh padl pøed ním na kolena a prosil ho: ‚Mìj se mnou strpení, a zaplatím ti to!‘ On však nechtìl, ale šel a dal ho zavøít do vìzení, dokud dluh nezaplatí. Když jeho druhové ve službì vidìli, co se stalo, velmi se zarmoutili. Šli a všechno to povìdìli svému pánovi. Tu si ho pán zavolal a øekl mu: ‚Služebníku nièemný! Celý dluh jsem ti odpustil, protože jsi mì prosil. Nemìl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?‘“ (Mt 18,23-33)

V

 tomto podobenství je srovnáván dluh, který máme vùèi Bohu, s dluhy, které 40

mùžeme mít mezi sebou. První dluh je nespoèitatelný. V porovnání s ním jsou druhé dluhy malièkostmi. Ve Starém Zákonì mìlo odpuštìní své omezení a používalo se právo veta: „Oko za oko, zub za zub.“ Ježíš všechno pøevrátil. Pomsta je nejvìtší ubohostí, které se èlovìk mùže dopustit, protože pravá èest je v lásce, ve štìdrosti, ve velkorysosti k druhým, v tom, jaký je Bùh k nám. Kdo se cítí být dlužníkem, stává se milosrdnìjším. Kdo je bezcitný, nezná ještì sám sebe a doposud neodhalil Boží tváø, která se zjevila v Ježíši, cenì našeho vykoupení. Nikdy nebudeme moci dostateènì odpovìdìt na Boží lásku, ale jestli se poku-síme dávat bližním tu lásku, kterou od Boha dostáváme, náš dluh se zmenší. Bùh si totiž váží všeho, co dìláme pro jeho dìti, naše bratry. Smiluj se nad námi, Pane, protože jsme k našim bližním často bezcitní. Uchováváme si v účetní knize sloupec jejich dluhů stále otevřený. Veď nás k tomu, abychom obrátili list a s úžasem znovu hleděli na to, kolik toho každý den dostáváme. Dej, abychom se od tebe naučili všechno odpouštět, a tak poznali radost velkorysého srdce. 41

ZNAMENÍ LÁSKY A MILUJÍCÍ TVÁØE

Almužna lásky

Potom se posadil proti chrámové pokladnici a díval se, jak lidé dávají do pokladnice peníze. Mnoho boháèù dávalo mnoho. Pøišla také jedna chudá vdova a dala dvì drobné mince, asi tolik jako pár halíøù. Zavolal své uèedníky a øekl jim: „Amen, pravím vám: Tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteøí dávali do pokla-dnice. Všichni totiž tam dali ze svého nadbytku, ona však dala ze svého nedo-statku. Dala všechno, co mìla, celé své živobytí.“ (Mk 12,41-44)

J

ežíš se posadil proti chrámové pokladnici a poslouchal knìze, který nahlas kázal o dù-ležitosti darù vìøících. Mnoho boháèù hlasitì cinkalo svými mincemi a v pokladnici mohutnì zvyšovali celkovou sumu. Ježíš, který krátce pøed tím odpovìdìl jednomu uèiteli Zákona na otázku, které pøikázání je první ze všech, nyní mlèky pozoruje celé dìní. Až když jedna chudá vdova vhodila pár drobných mincí, èástku skuteènì smìšnou, zavolal si své uèedníky, aby i oni mohli hodnotit. Láska se nemìøí povrchností. Láska je skutkem srdce a váží se na jiných vahách. Její hmotnost závisí na obìtavosti, odda44

nosti, pokorném sebezapøení. Jen tenkrát, když dáme sami sebe, nabízíme nìco, co má hodnotu. Chudá vdova promìòuje nevìdomky celkovou cenu, kterou nebeský Otec zaplatil, když dal svìtu svùj poklad, vyvoleného Syna, aby nám ukázal cestu lásky, která je oprav-dovým darováním sebe sama. Otče dobrý, v kultuře dnešní doby se zdá, že platí jen to, co je nápadné a veliké. I náš zrak se nechá oslepit okázalými projevy velkolepého bohatství, které navozují zdání, že nám v životě přináší úspěch. Daruj nám pochopení, že jenom pokorná gesta lásky, konaná za běhu každodenního života, jsou před tvým zrakem velkým a opravdovým svědectvím lásky a budují nebeské království.

45

Znamení lásky a láskyplné pohledy „Mistøe dobrý, co musím dìlat, abych dostal vìèný život?“ Ježíš mu odpovìdìl: „Proè mì nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, jenom jeden: Bùh. Znáš pøikázání: ‚Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš køivé svìdectví, nebudeš podvádìt, cti svého otce i matku!‘“ On mu na to øekl: „Mistøe, to všechno jsem zachovával od svého mládí.“ Ježíš na nìho pohlédl s láskou a øekl mu: „Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak pøijï a následuj mì!“ (Mk 10,17b-21) Až zùstal on sám a žena pøed ním. Ježíš se vzpøímil a øekl jí: „Ženo, kam se podìli? Nikdo tì neodsoudil?“ Odpovìdìla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš øekl: „Ani já tì neodsuzuji. Jdi a od nynìjška už nehøeš!“ (Jan 8,9b-11)

D

va úryvky, ze kterých vychází krásná Ježíšova silueta, která v tichu, prostým pohledem a prostøednictvím odpouštìjících gest odhaluje svou vlastní lásku. První setkání je s mladým bohatým mužem. Ježíš se na nìho dívá èistým a pro-nikavým pohledem, aby v nìm vyvolal 46

velkomyslnou a vyèerpávající odpovìï. On je opravdu „Mistrem dobrým“, kterému se nemùže nic odepøít. Ve druhém úryvku nacházíme jednu ženu, která podle Mojžíšova Zákona mìla být ukamenována. Ježíš odpovídá tìm, kteøí ji obviòují, zcela prostì. Píše prstem na zem. Je to znamení, které mùže naznaèovat mnoho vìcí. Nastává ticho. Pøi èekání na odpovìï se vytváøí velmi napjatá atmosféra. Je to chvíle mimoøádné milosti, je to kající liturgie. Ježíš neschvaluje nemorální chování ženy. Nikdy neomlouvá høích, nepodceòuje jeho závažnost, ale miluje høíšníka a odpouští mu. Vybízí ho k obrácení: „Jdi a od nynìjška už nehøeš!“ Odpuštìní se dává proto, aby se obnovil èlovìk. Protože odmítnutím høíchu zaèíná nová cesta ve svobodì svaté lásky. Ježíši, Mistře dobrý, zadívej se znovu na nás svým něžným pohledem! Tvůj pohled proniká do hlubin našeho srdce, spaluje veškerý egoismus, ničí hřích. Daruje nám sílu a radost jít po stezkách světa a oznamovat, že ty jsi jediná pravá láska. 47

Milované tváøe

Ježíš mìl rád Martu a její sestru i Lazara. …Ježíš zaplakal, Židé øíkali: „Hle, jak ho miloval!“ (Jan 11,5.35-36) Jeden z jeho uèedníkù ležel na Ježíšových prsou, ten, kterého Ježíš miloval. Šimon Petr na nìj kývl a vybídl ho: „Zeptej se, kdo to je, o kom to øíká.“ On se naklonil k Ježíšovým prsùm a zeptal se ho: „Pane, kdo je to?“ (Jan 13,23-25) Když posnídali, zeptal se Ježíš Šimona Petra: „Šimone, synu Janùv, miluješ mì více než ti zde?“ Odpovìdìl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tì miluji.“ Ježíš mu øekl: „Pas mé beránky.“ Podruhé se ho zeptal: „Šimone, synu Janùv, miluješ mì?“ Odpovìdìl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tì miluji.“ Ježíš mu øekl: „Pas moje ovce.“ Zeptal se ho potøetí: „Šimone, synu Janùv, miluješ mì?“ Petr se zarmoutil, že se ho potøetí zeptal: „Miluješ mì?“, a odpovìdìl mu: „Pane, ty víš všechno – ty víš, že tì miluji!“ Ježíš mu øekl: „Pas moje ovce!“ (Jan 21,15-17)

V

e Starém Zákonì se Abrahám nazýval „pøítelem“ Božím. V síle tohoto pøátelství dokázal velmi silnì pùsobit na srdce svého Pána, který se pøimlouvá ve prospìch zvrácených mìst. 48

V Novém Zákonì Bùh stejným zpùsobem pøichází mezi nás, abychom ho pøijali jako pøítele. Evangelium nezaznamenává žádné slovo Lazara z Betánie. Jistì ale Lazar Ježíše velmi miloval a spolu se svými sestrami mu nabízel pohostinství ve svém domì. Pøed jeho hrobem Ježíš zaplakal, a tím ukázal, jak moc ho i on miloval. V Ježíši se Bùh stal pøítelem každého z nás. Daroval se nám až do té míry, že se stal naším pokrmem a naším nápojem, abychom s ním mohli žít v jednotì lásky. Pouze tím, že mu budeme splácet jeho lásku, najdeme plnost života. Pane Ježíši, ty jsi nás chtěl nazývat přáteli a pro nás maličké a chudobné, kteří jsme pod zákonem smrti, jsi ronil slzy bolesti a soucitu. Vzpomínka na tvoji lásku božsky lidskou je v nás stále živá a zahání každý náš strach, protože ty nás nenecháš nikdy samotné, ani v tomto životě, ani po smrti.

49

Budeme souzeni z lásky

Spravedliví mu na to øeknou: „Pane, kdy jsme tì vidìli hladového, a dali jsme ti najíst, žíznivého, a dali jsme ti napít? Kdy jsme tì vidìli na cestì, a ujali jsme se tì, nebo nahého, a oblékli jsme tì? Kdy jsme tì vidìli nemocného nebo ve vìzení, a pøišli jsme k tobì?“ Král jim odpoví:„Amen, pravím vám: Cokoli jste udìlali pro jednoho z tìchto mých nejposlednìjších bratøí, pro mne jste udìlali.“ (Mt 25,37-40)

O

tcova tváø nejnìžnìjší lásky se ukazuje v Ježíši Nazaretském. Tato tváø se nyní musí ztváròovat i v nás, v našem srdci, protože jsme voláni k jeho obrazu, k tomu, abychom se mu podobali. Také my, když žijeme v Kristu, mùžeme mít vnitøní tváø nìžnosti a dobroty, protože po Ježíšovì ukøižování a vzkøíšení nám byl darován Duch svatý, božská Láska, která nás pøetváøí v nová stvoøení. Máme pak potøebu nauèit se milovat své bratry konkrétnì a upøímnì. Nauèit se vidìt v nich Pána. Jen když se zadíváme na køíž, poznáváme, jak bezmezná je láska. Nauèíme se takovému soucítìní, které umí vzít na sebe slabosti bližního, které se umí sklánìt nad 50

nuznými, hladovými, žíznivými, nemocnými a vìznìnými a které nezištnì dává bez oèekávání odmìny. Božské milosrdenství, které se vylévá z Otcova srdce do srdce Ježíšova a do srdcí vìøících, je jedinou pokojnou silou, která dokáže pøemìnit svìt. Zatímco nás denní světlo vede po cestě, kde je mnoho lidí různých národností, jazyků a ras, nauč nás, ó Pane, svému tajemství vřele a srdečně každého přijímat, aby ses, až dojdeme k soumraku života, mohl ukázat našim užaslým očím jako tajemný poutník vděčný za každý, i ten nejmenší, projev lásky.

51

ZTRATIT SE, ABYCHOM SE NAŠLI V LÁSCE

Nároèná láska

Všem pak øekl: „Kdo chce jít za mnou, a zapøe sám sebe, den co den bere na sebe svùj køíž a následuje mì. Nebo kdo by chtìl svùj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svùj život pro mì ztratí, zachrání si ho. (Lk 9,23-24) „Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšenièné zrno nepadne do zemì a neodumøe, zùstane samo; odumøe-li však, pøinese hojný užitek. Kdo má svùj život rád, ztratí ho; kdo však svùj život na tomto svìtì nenávidí, uchová si ho pro život vìèný.“ (Jan 12,24-25) „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mì hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mì hoden. A kdo nebere svùj køíž a nenásleduje mì, není mì hoden. Kdo nalezne svùj život, ztratí ho, kdo však ztratí svùj život pro mì, nalezne ho.“ (Mt 10,37-39)

A

bychom se mohli nazývat pravými Ježíšovými uèedníky, je nezbytné zùstávat vìrní jeho slovu, které je vždy nároèné. Vybízí nás k neustálému „zapírání sebe samého“, abychom mohli být svobodní v lásce k druhým. 54

Ježíš pøedkládá pùsobivý pøíklad zrna, které v zemi odumírá. Tím ukazuje všem, kdo ho chtìjí následovat, na tajemný zákon plodnosti. Zapøít sám sebe je sice zákon uèedníka, ale znamená zapøít sám sebe pro lásku, která je láskou k bližnímu a láskou k Bohu. Ve skuteènosti je to láska, která od nás vyžaduje odlouèení od všeho, co nám brání vztahu k Bohu a k bližním. Kristùv uèedník je osvobozený od pøekážející tíhy vlastního „já“. Stává se pøítomným milosrdenstvím a pokojem mezi lidmi. Je silou smíøení, protože nejkrásnìjším ovocem lásky je pokoj. Následovat tebe, Pane, je stále „riskantní“. Slibuješ život a zveš nás objímat kříž. Působíš nám radost, ale dáváš ji jen tomu, kdo opustí všechno. Čím víc ti chceme utéci, tím víc zjišťujeme, že jenom ty jsi Cesta, Pravda a Život. Nedáváš nám možnost nechat si otevřená zadní vrátka. Pro nás je ale krásné být přemoženi a být uvězněni tebou, který jsi Láska.

55

Zùstaòte v mé lásce

„Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás. Zùstaòte v mé lásce. Zachováte-li moje pøikázání, zùstanete v mé lásce, jako jsem já zachovával pøikázání svého Otce a zùstávám v jeho lásce. To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila. To je mé pøikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás. Nikdo nemá vìtší lásku než ten, kdo za své pøátele položí svùj život. Vy jste moji pøátelé, když dìláte, co já vám ukládám. Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dìlá jeho pán. Nazval jsem vás pøáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce. Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a urèil jsem vás k tomu, abyste šli a pøinášeli užitek a váš užitek aby byl trvalý. Potom vám Otec dá všechno, oè ho budete prosit ve jménu mém. To vám pøikazuji: Milujte se navzájem!“ (Jan 15,9-17)

V

e skrytosti k nim Ježíš od srdce promlouvá. Odhaluje svým uèedníkùm tajemství Boží lásky. U èlovìka spoèívá naplnìní radosti v tom, že pøebývá v živé jednotì s Ježíšem a jeho prostøednictvím s Otcem. Toto spojení v lásce je Duch svatý. 56

Jako Syn Boží pøišel, aby se stal naším prvorozeným bratrem, tak i my, když v nìho vìøíme, musíme v druhých lidech vidìt své bratry. A jako nás Bùh v lásce pøedchází, tak i my se musíme mezi sebou v lásce pøedcházet. V té lásce, která je nejvìtší láskou a dává život. Jak èasto se však namísto toho ukazuje naše sobectví! Myslíme jen sami na sebe. Stále nejsme schopni na sebe zapomenout, abychom mohli žít v Kristu, dýchat jeho lásku a rozlévat ji kolem sebe. Pane Ježíši, přikazuješ nám, abychom se milovali jako ty jsi miloval nás. Toto přikázání se zdá být nemožné následování. Jsme velmi malí a jak ubohé je naše srdce! Ale u tebe je opravdu všechno možné, protože ty jsi Láska a necháváš nás v tobě přebývat. Pane, rozšiřuj naše srdce: daruj nám to, co nám přikazuješ, a přikazuj nám stále víc lásky.

57

Milovat až do krajnosti

Bylo pøed velikonoèními svátky. Ježíš vìdìl, že pøišla jeho hodina, kdy mìl pøejít z tohoto svìta k Otci. A protože miloval svoje, kteøí byli ve svìtì, projevil jim lásku až do krajnosti. Bylo to pøi veèeøi. Ïábel už vnukl Jidáši Iškariotskému, synu Šimonovu, myšlenku, aby ho zradil. Ježíš vìdìl, že mu dal Otec všechno do rukou a že vyšel od Boha a vrací se k Bohu. Proto vstal od veèeøe, odložil svrchní šaty a uvázal si kolem pasu lnìnou zástìru. Potom nalil vodu do umyvadla a zaèal uèedníkùm umývat nohy a utírat jim je zástìrou, kterou mìl uvázanou kolem pasu. Tak pøišel k Šimonu Petrovi. Ten mu øekl: „Pane, ty mi chceš mýt nohy?“ Ježíš mu odpovìdìl: „Co já dìlám, tomu ty nyní ještì nemùžeš rozumìt; pochopíš to však pozdìji.“ Petr mu øekl: „Nohy mi umývat nebudeš! Nikdy!“ Ježíš mu odpovìdìl: „Jestliže tì neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.“ Šimon Petr mu øekl: „Pane, tak mi umyj nejen nohy, ale i ruce a hlavu!“ (Jan 13,1-9)

J

ežíš miloval svoje až do krajních dùsledkù. Jasnì si byl vìdom toho, že pøišla jeho hodina. Pøi poslední veèeøi, obklopen svými uèedníky, složil zkoušku své veliké 58

lásky. Umýval svým uèedníkùm nohy, aby je nauèil, že pravá láska zaèíná vždy pokorou. Tento výjev je dojemný. Utìšující a znamenitá Ježíšova služba je pøíkladem velkého pøikázání lásky a je vykonána s obrovskou prostotou a jednoduchostí. Ježíš pøišel, aby nás osvobodil od sobectví, od pýchy, od hledání sebe samých. On, který je Láska, se pøepásal pokorou, svlékl se ze své vlastní slávy a sklonil se, aby mohl umývat naše nohy zaprášené høíchem. Právì v tomto ponížení ukazuje láska svoji svrchovanost. Tím, že se Ježíš stal naším služebníkem, stává se naším Pánem a Spasi-telem.

Jsme učedníky tvého Evangelia, dej, Pane, abychom se naučili ve tvé škole života pokorné lásce, která je službou. Jen tak můžeme být schopni darovat život jako tys nám ho daroval v nejvyšší odevzdanosti sebe samého na dřevě Kříže a v zázračné svátosti Eucharistie.

59

60

Obsah

Úvod....................................................................... 5 Ježíš, tváø Otcovy lásky......................................... 7 STVOØENI A SPASENI LÁSKOU................... 9

Láska staví svùj stan Mezi námi............... 10



Syn mé lásky ............................................... 12



Chléb lásky . ................................................ 14



Køíž odhaluje tváø lásky............................. 16

HOJNOST LÁSKY............................................ 19

Ale já vám øíkám: Milujte.......................... 20



Láska bez hranic . ....................................... 22



Nové pøikázání............................................ 24

JEŽÍŠ: TVÁØ OTCE, KTERÝ MILUJE............ 27

Volání lásky.................................................. 28



Touha po domì Milého.............................. 30



...rád bych ti nìco povìdìl lekce o lásce.................................................. 34



Balzám lásky................................................ 38 Ježíš a náš dluh lásky ................................ 40

ZNAMENÍ LÁSKY A MILUJÍCÍ TVÁØE......................................... 43

Almužna lásky............................................. 44



Znamení lásky a láskyplné pohledy........... 46 61



Milované tváøe............................................. 48



Budeme souzeni z lásky ........................... 50

ZTRATIT SE, ABYCHOM SE NAŠLI V LÁSCE......................................... 53

Nároèná láska.............................................. 54



Zùstaòte v mé lásce ................................... 56



Milovat až do krajnosti............................... 58



série Slova života 1. Anna Maria Cànopi, Evangelium milosrdenství 2. Anna Maria Cànopi, Evangelium radosti 3. Anna Maria Cànopi, Evangelium nového života 4. Anna Maria Cànopi, Evangelium lásky

Anna Maria Cànopi Evangelium lásky - Stvořeni a spaseni láskou Z italského originálu Il vangelo dell´amore Překlad Milena Ptáčková Vydalo nakladatelství PAULÍNKY Praha 1, Petrská 9 v roce 2001 jako svou 41. publikaci Jazyková redakce Hana Sobalíková ISBN 80-86025-42-X Vytiskla tiskárna PB tisk, Příbram První vydání Doporučená cena 42,- Kč

64