01 30. srpna 1948
Včera mě hospitalizovali v Olomoucké psychiatrické léčebně. Překvapilo mě, když mi hned v den nástupu dali do ruky deník, abych do něj zapisovala vše, co mám na srdci. Již doma jsem psala takový deník, ale vždy jsem popsané stránky hned spálila, aby si je nepřečetl můj manžel. Tady je nebudu muset spalovat, konečně budu moci na rovinu říct, co se mi stalo. Narodila jsem se 2. října 1928 v Ostravě do rodiny Králů - králové jsme byli ale jen příjmením, otec se totiž živil jako horník a matka dělala švadlenu. Když mi bylo osmnáct let, byla jsem provdána za Čestmíra Hrabala, který byl o deset let starší. Rodiče mě do tohoto sňatku natlačili, neboť Čestmír pocházel z bohaté rodiny a my jsme peníze potřebovali. Navíc po mě prý pokukoval, takže to bylo snadné. První půl rok našeho manželství byl poklidný a snad i šťastný, ale pak to všechno začalo… Čestmír se ukázal jako hrozný surovec a proutník. Pokaždé, když jsem se zeptala, kde byl, nebo když se mu na mě něco nelíbilo, mě zmlátil. Jelikož mě zavíral doma, nikdo neviděl moje modřiny a navíc mě většinou bil tak, aby se modřiny schovaly pod oblečením. Několikrát mě i znásilnil. Bohužel jsem otěhotněla a ačkoliv jsem si vždycky přála mít spoustu dětí, měla jsem strach, co se mnou a s miminkem bude. Ve čtvrtém měsíci těhotenství mě můj manžel zbil takovým způsobem, že jsem potratila… V tu chvíli jsem se rozhodla požádat o pomoc rodiče. Čestmír mě ale předběhl a řekl mým rodičům, že jsem mentálně labilní (prý se nemohu srovnat s potratem) a namluvil jim, že jsem si začala sama ubližovat. Rodiče mu uvěřili. Nevěděla jsem, co mám dělat. Bylo mi neustálé smutno. Chtěla jsem utéct. Čestmír byl ale zase krok přede mnou, promluvil si se svým známým lékařem, který mi doporučil léčbu v psychiatrické léčebně. Důvodem je prý má úzkost, deprese a potencionální sebepoškozování...
02 5. září 1949
Mám již za sebou konzultaci s doktorem Vágnerem a několik vyšetření. Doktor na mě působí dobrým dojmem. Vypadá jako vážený a opravdu chytrý člověk. Vypověděla jsem mu celý svůj životní příběh, který ho velmi rozesmutnil. Řekl mi, ať beru pobyt zde v léčebně jako odpočinek od manžela a ne jako trest. Předepsal mi léky na uklidnění a na spánek. V jednom má pravdu - rozhodně se zde cítím mnohem víc v bezpečí, než doma u Čestmíra.
03 11. září 1948
Je až k neuvěření, kolik léků mi bylo předepsáno. Třikrát denně si beru dva prášky, které mají korigovat mé stavy úzkosti a můj smutek. Večer si beru ještě jeden prášek navíc, který mi má pomáhat s mou nespavostí. Doktor Vágner mi také vyprávěl o tom, že bylo objeveno, že depresivní stavy kromě prášků pomáhají utlumovat koupele. Nezní to tak špatně, jsem na to i zvědavá. Musím absolvovat pravidelné prohlídky mého těla, aby se ujistili, že si neubližuji. Vůbec nedají na mé vysvětlování, že veškerá má předchozí zranění pocházejí od mého manžela Čestmíra, nikoliv ode mě. Vždy mě jen uchlácholí, ale je na nich vidět, že mi ani trochu nevěří. Jak jim to mám vysvětlit?
04 15. září 1948
Dneska jsem se ve společenské místnosti seznámila s Annou, která byla hospitalizována pár týdnů přede mnou. Vyprávěla mi, že trpí schizofrenií a že má brzy podstoupit lobotomii. Sice ten zákrok neznám, ale Anna se tvářila, že tomu věří a že se těší na brzké shledání se svým snoubencem Martinem. Líbí se mi její naděje a optimismus a ačkoliv mi chvílemi přišla trochu zasněná a mimo realitu, věřím, že si spolu budeme rozumět. Dnes jsem také napsala dopis rodičům, ve kterém jim vyčítám, že mi nevěřili. Také jsem napsala jeden Čestmírovi… Je to těžké, i když ho nenávidím za to, co všechno mi provedl, pořád ho mám ráda, aspoň trochu. Jsem zvědavá, co mi odepíší.
05 20. září 1948
Cítím se malátná a unavená. Mám pocit, že ty prášky, které beru, mě utlumují a já nejsem schopna souvisle myslet. Na dnešním sezení s doktorem Vágnerem jsem se mu postěžovala, ale ten mne odbyl slovy, že je všechno v pořádku. Mám také plné zuby toho, jak mne neustále prohlížejí. Já si ale neubližuji, vždyť všechna ta zranění jsem měla od Čestmíra! Zaslechla jsem jednu sestru, jak říká, že mi doktor předepsal asi dobré oblbováky, když už si ani nechci ubližovat. Dneska jsem si povídala s Annou. Zítra má absolvovat první operaci a sdělila mi své obavy o praktikách dr. Vágnera. Snažila jsem se ji uklidnit, i když i já jsem si všimla, že někteří pacienti se výrazně zhoršili. Vždyť jedno takové zhoršení pozoruji i u sebe...
06 23. září 1948
Dneska jsem absolvovala svoji první léčebnou koupel a rozhodně to neprobíhalo tak, jak jsem si představovala. Nejprve mě naložili do příliš horké vody a když jsem si postěžovala, že to pálí a že chci nejprve vodu upravit, uvěznili mě ve vaně pomocí nataženého a přidělaného prostěradla. Nemohla jsem se příliš vzpouzet a brzy se na mne podepsala únava z horké vody a vonných bylin. Začala jsem klimbat a než jsem stihla usnout, postavili mě pod totálně ledovou sprchu. Tohle jednání je skandální! Poslala jsem další dopis rodičům, doufám, že mi brzy odepíší a že si mě přijdou vyzvednout a že si celou situaci ujasníme. Proč se něco tak hrozného děje zrovna mně? Co jsem komu udělala?
07 26. září 1948
Při odpoledním pobytu ve společenské místnosti došlo k nečekanému rozptýlení v podobě té agresivní zrzky, která je tu s námi hospitalizována. Pokousala jednoho zřízence, ti ji poměrně surově zpacifikovali do svěrací kazajky a odtáhli pryč. Křičela ještě sprosté nadávky. Co jsem si o ní tak zjistila, je tu hospitalizována kvůli svému zájmu o ženy a ne muže a také proto, že odmítá nosit dámské šaty a celkově se chová jaku muž. Velmi mě chování zřízenců rozrušilo. Ani nevím proč, ale když jsem se ocitla zpátky u sebe na pokoji, rozplakala jsem se, až jsem na sebe upozornila sestry. Ty mi píchly nějakou injekci a přivázaly mě řemeny k lůžku.
08 2. listopadu 1948
Po mém nedávném incidentu a přikurtování k lůžku mi doktor Vágner zvýšil dávky léků a doporučil mi pobyt na samotce, což je pokoj oddělený od všech ostatních a také nemohu navštěvovat společenskou místnost a nechodím do jídelny, ale jím o samotě v pokoji. Ty prášky mi nedělají vůbec dobře. Točí se mi po nich hlava, několikrát jsem i zvracela a jsem neustále ospalá. Nikdo nedbá mých stížností a také mi pořád ještě nepřišel žádný dopis od rodiny, ani od Čestmíra. To se rozhodli mě úplně ignorovat? Anna mi našeptává, že zaslechla sestry, jak se bavily o tom, že dopisy, které píšeme našim známým, si jen přečtou a vyhodí… Je to možné? Opravdu dělají něco takového? Propadám splínu, neustále pláču a někdy si říkám, že si začnu způsobovat opravdovou fyzickou bolest, se kterou se snáze vypořádám, než s tou bolestí uvnitř mě.
09 13. listopadu 1948
Dnes jsem poprvé opustila svou samotku a opět jsem byla svědkem nečekané události, která mne znovu neuvěřitelným způsobem rozrušila… Naši léčebnu navštívil opravdu pohledný muž v obleku, který se naparoval a prohlašoval, že on je investorem a že mu to tady patří. Zřízenci jej oslovovali jako inženýra Kašpara. Procházel se společenskou místností a tu a tam se některých pacientů na něco ptal. Poté zamířil do kanceláře doktora Vágnera. Chtěla jsem se vrátit ke své činnosti, ale upoutal mě ruch, který se z kanceláře ozýval. Připadalo mi to, jako by se tam prali… Několik minut na to byl z místnosti onen muž, investor, odveden zřízenci ve svěrací kazajce s roubíkem v puse. Co se to stalo a proč byl takto umlčen? Je opravdu nemocný, nebo odhalil něco, co neměl?
10 18. listopadu 1948
Už druhým dnem mě neuvěřitelně bolí hlava. Často se jen choulím v posteli pod peřinou a zarývám si nehty do kůže. Zjistila jsem, že takováhle fyzická bolest je neuvěřitelně vysvobozující. Bohužel si mých škrábanců všimly sestry, které mi pohrozily, že o všem informují doktora Vágnera. Přemýšlela jsem, že bych přestala brát ty jejich prášky, protože jsem z nich akorát úplně mimo. Navíc jich beru opravdu hodně, už je ani nepočítám. Opravdu mi pomáhají, nebo mi spíš ubližují? Nevím, nedokážu občas rozpoznat realitu. Nejsem ale jediná, kdo má problémy s rozpoznáváním reality, u Anny, která trpí schizofrenií a kterou tu léčí lobotomií, často sleduji výkyvy nálad a občas mi připadá, jako bych se bavila s malým dítětem a ne s dospělou mladou ženou.
11 30. listopadu 1948
(na některých místech je text rozpitý a stránka zvlněná - pravděpodobně byla potřísněna vodou)
Strávila jsem téměř týden uvázaná řetězy k posteli, abych si prý neubližovala. Jediné okamžiky, kdy jsem byla odvázána z postele, byly mé horké koupele a ledové sprchy, které jsem absolvovala každý den. Jinak jsem byla stále na lůžku, sestry mě krmily, umývaly a cpaly léky. Mám pocit, že jich beru čím dál tím víc. Ale popravdě jsem je už dávno přestala počítat, takže to nevím s jistotou. Jediné, co jsem schopná vnímat, že mi dost mění druhy - často mám najednou jinou barvu nebo velikost tablety. Začínám se také děsit dalšího kontaktu s vodou. I mytí zubů je pro mě určitá výzva. Pokaždé, když jenom slyším tekoucí vodu, vzpomenu si na to hrozné vedro a mé uvěznění ve vaně a pak na tu neuvěřitelně ledovou sprchu.
12 5. prosince 1948
Poslední tři dny chodím s obvázanými zápěstními silnou vrstvou obvazů. Začala jsem si nevědomky ve spánku drásat ruce. Nyní mě už kurtují pravidelně každou noc. Začínám mít otlaky na rukou a nohou. Už to ale nevnímám. Začínám se cítit odevzdaně. Včera jsem byla na vyšetření u doktora Vágnera. Vyptával se mě na mé pocity, jak to tady zvládám. Už si ani nevzpomínám, co jsem mu řekla. Začínám u sebe pozorovat výpadky paměti. Taky se mi dost zhoršil stav kůže a mám neustálou žízeň.
13 18. prosince 1948
Dnes jsem seděla ve společenské místnosti a sledovala ostatní pacienty. Teprve až při tomhle bližším prozkoumání jsem zjistila, že mi mezi nimi chybí dost tváří, které jsem dříve vídala. Mnoho tváří zase naopak bylo pohublejších a strhanějších, než jaké si je pamatuji. Třeba inženýr Kašpar vypadá neuvěřitelně zdevastovaně. Copak mu asi dělají? Přímo přede mnou si jeden mladý muž, kterému mu může být sotva dvacet let, svlékl kalhoty a vykonal svoji potřebu na koberec. Zřízenci ho nestihli zastavit, takže se nám všem naskytl pohled na obsah jeho střev… Když ho poté odváděli pryč a sestry ten nepořádek začaly uklízet, hrozně moc se smál a vykřikoval něco o tom, že tím ukázal, zač to tu stojí, že už mu to je jedno, co se bude dít.
14 21. prosince 1948
Blíží se Vánoce. Ani nevím proč, ale vkládám do nich neuvěřitelnou naději. Jakoby se mohl stát nějaký zázrak, které by nás tady všechny zachránil. Je to ale možné? Obávám se, že nám už není pomoci, že všichni společně shoříme v pekle, respektive že tam shoří doktor Vágner a vezme nás s sebou, protože co jiného s námi? Už několikrát jsem se pokoušela u doktora Vágnera vyprosit si telefonát. Beznadějně. Nechce o tom ani slyšet… Poslední dobou je nějaký podrážděný.
15 26. prosince 1948
Vánoce byly kupodivu příjemné a dokonce jsem dostala i jako dárek hadrovou pannu. Sice nevím, co bych s ní měla dělat, ale aspoň jsem si ji položila na polici vedle postele. Do ran na rukou se mi přes všechny snahy sester a doktora dostala infekce, takže teď nemohu absolvovat svou léčebnou vodní terapii, ani nemohu být připoutána na lůžku. Má kůže musí být v pravidelných intervalech mazána takovou zvláštní smradlavou mastí a neustále mi mění obvazy. Mám strach z toho, co se z toho vyvrbí. Vypadá to opravdu hrozně.
16 29. prosince 1948
(v polovině zápisu je zaschlá krvavá stopa)
Kromě toho, že mám stále zanícené ruce (i když to už vypadá o něco lépe), jsem nastydla. Začínám mít opravdu chatrné zdraví. Nechápu, co to se mnou je. Často se mi začala samovolně spouštět krev z nosu…
Jako třeba před chvílí, proto ta krvavá stopa... Navíc trpím častými stavy úzkosti a začínají mě unavovat veškeré testy, které poslední dobou musím neustále absolvovat. Ostatní pacienti na tom ale nejsem o nic lépe. Personálu to je ale očividně jedno. Starají se o nás, to ano, ale nesnaží se nějak pozvednout naši morálku a našeho ducha.
17 1. ledna 1949
Už se cítím o něco lépe. Nachlazení je téměř pryč a ruce mám také skoro v pořádku. Začali mě opět na noc přivazovat k lůžku a stále absolvuji pravidelné prohlídky těla, aby se ujistili, že si neubližuji. Je to dost ponižující. Navíc mě poslední dobou dost často začali vyšetřovat i muži. Občas to berou až moc důkladně. Ale možná si to všechno jen moc osobně beru kvůli mému vztahu s Čestmírem. Ach Čestmír, ach má rodina. Kde jim je asi konec? Proč za mnou nikdy nepřišli, proč mi nikdy nenapsali?
18 4. ledna 1949
Doktor byl potěšen mým uzdravením a říkal mi, že můžeme zase obnovit mou terapii. Ubrali mi množství léků, které beru. Prý se nyní zaměříme hlavně na léčbu koupelemi a sprchami, a proto je potřeba ubrat množství podávaných léků, aby se mi pročistila hlava. Tak přeci jen to byly oblbováky, měla jsem pravdu, dneska mi to nepřímo potvrdili. Já se těch koupelí tak moc bojím! Je to hrozný pocit, být uvězněná ve vaně, v horké vodě. Co kdybych se náhodou utopila? Vždyť vůbec nemám šanci při nějaké nehodě zareagovat, chytit se okrajů a vylézt ven. Takhle jsem jen odevzdaná na místní personál a to se mi moc nelíbí.
19 7. ledna 1949
Dneska jsem na chodbě zaslechla pláč a hrozné rány, jako by někoho bili. Co se to stalo? Chtěla jsem se podívat, jenže jsem byla přikurtovaná. A i kdybych nebyla, tak se bych se nemohla podívat. Naše pokoje na noc zamykají, prý pro naše bezpečí. Stejně jako máme pro naše bezpečí na oknech mříže. Tohle jim máme věřit? Vždyť nás tu vězní jako psy!
20 10. ledna 1949
Doktor Vágner byl silně znepokojen mými myšlenkovými pochody a záznamy v deníku. Odpověděla jsem mu, že přeci chtěl, abych zapisovala všechno, co si myslím a co cítím. Řekla jsem mu to poměrně drze. Až jsem sama sebe překvapila. Nechápu, kde se ve mně tahle síla vzdoru vzala. Už jsem si myslela, že jsem s tím vším smířená… Možná za to může skutečnost, že nejsem tolik nadopovaná léky, nebo skutečnost, že ve skrytu duše stejně tuším, že tu všichni umřeme. Je jen otázkou, kdy zemřeme. Na některé již došlo, nás ostatní to teprve čeká.
21 18. ledna 1949
(na některých místech je text rozpitý a stránka zvlněná - pravděpodobně byla potřísněna vodou)
Prosím, už ne! Já už nechci žádné koupele! Kdykoliv jen slyším zmínku o vodě, přeběhne mi mráz po zádech a jímá mě hrůza. Jsem vždycky paralyzována a hned si představuji, jak se topím. Poslední dobou mě neustále provázejí podobné hrůzné sny. Bavila jsem se o tom s Annou, ale bohužel se její zdravotní stav zhoršil natolik, že mám pocit, že se bavím s tříletým dítětem. Je hrozně zpomalená, vše ji dlouho trvá. Podobně zlomený je i inženýr Kašpar. Teď byste do něj rozhodně neřekli, že si sem nakráčel jako pán a že je to inženýr. Působím na ostatní takhle i já? Obávám se, že ano...
22 25. ledna 1949
Prospala jsem celé dva dny v kuse, bylo mi špatně. Začínám si všímat, že zřízenci jsou nějací nedůtkliví a občas nedbají svých povinností. Třeba dneska ráno mi byla sestra dát prášky až o dvě hodiny později, než je obvyklé. Co se to děje? Mají nějaké potíže? Nebo snad někdo přišel na to, co se tady skutečně děje? Kéž by! Ach, poslední dny neustále myslím na svou rodinu a na Čestmíra. Jak bych je nejraději objala a všechno jim odpustila. Chtěla bych domů, do své postele...
23 1. února 1949
Dneska padal sníh. Po dlouhé době to byl docela i příjemný den. Všichni jsme šli o polední pauze ven a hráli jsme si tady. Ačkoliv byla velká zima, postavila jsem spolu s Annou velkého sněhuláka. Nechyběla ani koulovačka. Na chvíli jsem se cítila jako na nějakém příjemném místě, dokud jsem při večerním sezením s doktorem Vágnerem nebyla vrácena do reality. Oznámil mi, že má léčba nepokračuje podle jeho představ, a proto je nucen vyzkoušet novou verzi koupelí. Tentokrát má uvězní ve velké kádi a zkusí mě lehce omámit etherem. Moc jsem tomu nerozuměla, ale to, co mi říkal, se mi rozhodně nelíbilo...
24 7. února 1949
Jsem zoufalá. Zkusila jsem si podřezat žíly, ale bohužel jsem byla zastavena dříve, než jsem si mohla skutečně ublížit. Vím, že vzít si život není správné, ale jsem tady z toho všeho zoufalá. Ocitla jsem se na samotce, byly mi zabaveny všechny věci, jen tenhle deník mi zůstal, ačkoliv nevím, zda má do něj ještě cenu psát. Kéž bych umřela...
25 12. února 1949
Dnes jsem byla propuštěna ze samotky. Hned si mě k sobě předvolal doktor Vágner. Oznámil mi, že konečně koupil velkou káď a veškeré pomůcky, které budou potřeba na mou novou léčbu. Zítra si prý zaplavu v kádi svých vzpomínek, budu moci přemýšlet o tom, co se mi stalo, a třeba najdu cestu ven z tohoto světa… Tohle přesně mi řekl. Nevím, co si mám o tom myslet. Děsím se té vody, ale zkusím na to nemyslet, třeba to pomůže...
26
