BRNO sebereflexe a analýzy k divadelnímu projektu. Poláci očima Čechů Slováci očima Poláků Maďaři očima Slováků Češi očima Maďarů

21. — 23. 9. 2012 / BRNO sebereflexe a analýzy k divadelnímu projektu Poláci očima Čechů Slováci očima Poláků Maďaři očima Slováků Češi očima Maďarů

W3   4together    EU

HU

 Metanoia Arthopaedia Szegéd

OBSAH 3

Michal Zetel: Preface

pl   Teatr Figur KrakÓw

SEBEREFLEXE SK   Na Peróne Košice

6

Metanoia Arthopaedia Szeged: Klauni v uličce alchymistů / Objekt meditace

CZ   Buranteatr brno

10

Teatr Figur Kraków: Paramisa  ?

12

Na peróne Košice: Causa Bonasus

14

Buranteatr Brno: Dziady

ANALÝZY 19

Martin Macháček: Klaunům těm je tu hej, prý nikam nezablouděj…

23

Josef Dubec: Paramisa ? Příběh ? Pf  !

25

Markéta Polochová: Causa Bonasus: Len čo sa dostaví maďarská strana.

29

Radka Kunderová: Rozporuplná krása nového: Dziady v Buranteatru

34

 

Michal Zahálka: Zajíci ve Visegradských pytlích

 4Together : preface

4together 3

Když jsem při studiu režie na JAMU v roce 2001 probíral tvorbou Jerzyho Grotowského a poprvé narazil

jektu včetně vzniku inscenací však dle mého názoru vysoce překročil hranici 40 000 €.

úspěšného realizování projektu 4Together, hluboce a vřele poděkovat a zároveň pogratulovat. Realizač-

na Dziady, řekl jsem si: „Tohle bych chtěl někdy udělat !

Burani strávili celé léto přípravou prostoru a zkou-

Nic takovýho Češi nemají.“. Potom jsem se o tom zmínil

šením Dziadů, ale termín týdenního setkání a násled-

patizantům a divákům, Michaele Mixové – projektové

kolegovi dramaturgovi Janu Šotkovskému a on na to,

ných čtyř premiér se neúprosně blížil. Oněch sedm

manažerce, Janu Šotkovskému – tvůrci myšlenky 4T,

že to teda někdy uděláme. Uplynulo deset let a čas

dní naplněných horečným a v maďarském případě až

MKČR, JMK, Polskému institutu v Praze, SMB a ze-

se nachýlil a my se rozhodli, že to opravdu uděláme.

nadlidským pracovním úsilím nám umožnilo se velmi

jména IVF. Děkuji vám !

V únoru 2011 při přípravě scénáře, který už jen vzdá-

intenzivně poznat a vyměnit si mnoho specifických

leně připomínal původní Mickiewiczovu báseň, jsme si

pracovních postupů a během generálek sledovat své

Michal Zetel, umělecký šéf Buranteatru a projektu 4T

říkali, co by nám na to asi tak řekli Poláci. A Jan řekl:

kolegy přímo při tvorbě. Z dnešního pohledu se mi to

„Tak se jich na to zeptáme.“ Vzápětí na to nás napadlo,

jeví jako malý zázrak, ale nakonec všichni bezpečně

že by nás asi dost zajímalo, co si o nás Poláci tak nějak

přijeli, své inscenace dodělali, premiéry s úspěchem

vůbec myslí, a že by bylo skvělé s nimi něco udělat.

odehráli a všichni ČTYŘI jsme se SPOLEČNĚ setkali.

A tak vznikla myšlenka společného mezinárod-

Ač bylo původním tématem pojmenovat a  pro-

ního projektu. Když jsme se zabývali otázkou finan-

zkoumat rozdílnosti toho či onoho národa, výsled-

cování a smysluplnosti celého projektu, dospěli jsme

kem bylo poznání, že nezávislá divadla našich velikostí

k názoru, že Visegrádský fond ze své podstaty bude ta

a lidé v nich pracující prožívají velmi podobnou a lec-

nejlepší cesta, a původní myšlenka „Co si vlastně ná-

kdy neméně trudnou realitu, ve které musí neustále

rody o sobě navzájem myslí ?“, resp. divadelníci oněch

bojovat s finančními potížemi, nezájmem veřejnosti

národů, postupně zrodila 4Together. Nezisková organizace velikosti Buranteatru při

nímu týmu Buranteatru, partnerským divadlům, sym-

a nechutí „oficiálního“ kulturního estabilshmentu se těmito problémy zabývat.

běžném provozu velmi těžko sháněla partnery a vyři-

Přesto všechno jsme se všichni na závěrečné dis-

zovala grantové žádosti. Nicméně díky pružnosti a na-

kusi shodli na tom, že potřeba tvořit a vyjadřovat se

sazení těžko získaných partnerů a zejména projektové

svobodně k realitě, kterou v evropském společném pro-

manažerky Michaely Mixové se dílo zdařilo a my zís-

storu žijeme, je stále silnější než tyto obtíže. Chtěl bych

kali grant IVF ve výši 13 000 €. Celkový rozpočet pro-

všem, které tato potřeba dohnala k titánskému výkonu 4together 4

sebereflexe

4together 5

Beszámoló a 4Together projekt keretében megvalósult Mutatványosok az Alkimisták utcájában — meditációs objektum a “karton varrónő” címszó alatt című előadás

készítésének folyamatáról.

4together 6

Az előadás előkészítését, valamint az egyéni próbákat,

vonatkozott. Minden ötletet igyekeztünk kibontani.

minden, ami a jelenetben van organikus egységet kel-

augusztus 14-étől intenzívebb csoportos próbafolya-

Lassan, lépésről lépésre megszületett az előadás váza.

lett, hogy alkosson, ezért szinte miden nap valame-

mat követte, amelyen már az egész társulat együtt

Így a már első napon felolvasott szerzők művei mellé

lyik területen változás következett be, természetesen

dolgozott.

került a Libuse fejedelemasszony látomását vizuali-

mindaddig, amíg ezek az elemek nem álltak úgy össze,

Az első próbára mindannyian felkészülten érkez-

záló leírás, és Hasek, Kafka, Comenius, Husz János,

hogy kiegészítették, ill. egységet alkottak egymással.

tünk, hiszen a témával külön-külön már hónapok óta

Paracelsus írásai is kibővültek és vizualizálódtak,

Lassan, próbáról-próbára vált véglegessé a zenei/hang-

foglalkoztunk. Beszélgetéssel kezdtük az első napot:

ugyanakkor több historikus, mitologikus leírás, archív

anyag is. Leos Janacek, Bedrich Smetana és Gustav

ki milyen irányban tájékozódott a Cseh kultúrával,

dokumentum, turisztikai útikalauz szövegtöredéke is

Mahler zenéi, különböző természeti atmoszférákkal,

mitológiával kapcsolatban. Részletek hangzottak el

formálta a munkát.

archív hanganyagokkal keveredve alkották meg az

Hasek írásaiból, Kafkától, Comeniustól, Husz Jánostól

A mindennapi közös tréningek fontos részét al-

előadás végleges zenei, és hangmontázsát, amelyek

és Paracelsustól is. Szóba kerültek a 68-as események,

kották a próbafolyamatnak. Itt a fizikai és pszichikai

szerves egységet, vagy bizonyos esetekben épp ellen-

megnéztünk, meghallgattunk különböző magyar, cseh

felkészültségen kívül, elsősorban a csapat és az egy-

pontot alkotnak a játék terében zajló történésekkel.

archív anyagokat erről az időszakról. Különböző ze-

más iránt érzett bizalom erősítésén volt a hangsúly.

neműveket is meghallgattunk. A rendező, Perovics

A tréningeken hat színész vett részt: Báhner Péter, Dió-

tozott és bővült, végül elnyerte jelenlegi formáját. Az

Zoltán mindenkit arra kért, hogy keressen, gyűjtsön,

szegi Ágnes, Bán Péter, Szörényi Péter, Jovanovics Jó-

Aranycsinálók utcáját alkotó kis karton házikókat, és

A díszlet folyamatosan, lassan, napról-napra vál-

kutasson tovább a próbafolyamat elkövetkező idősza-

zsef és Erdély Andrea, aki a műhelyek vezetésével volt

karton figurákat Kiss Attila Etele készítette és prepa-

kában is. Bárki bármit hozhatott a Cseh irodalomból,

megbízva. A munka folyamán koncentrációs-, koordi-

rálta. Többnyire a házikók méreteivel kapcsolatban

akár költeményt, zenét, festményt, filmet, vagy egy

nációs-, légzés-, beszéd- és hanggyakorlatokra került

merültek fel problémák: hogy lehet megoldani a pers-

turisztikai útikalauzban talált idézetet, vagy ami ép-

sor. A mindennapos, intenzív közös gyakorlatsorok

pektívát úgy, hogy az szervesen illeszkedjen a többi

pen fontossá vált számára, ami ezzel kapcsolatban

az előadás organikus építkezését is elősegítették. Ez-

installációhoz és közben megteremtsük azt az érzetet,

foglalkoztatta, akár érthető, akár nem teljesen ért-

zel párhuzamosan készült, alakult a díszlet és a zenei

mintha az Aranycsinálók utcájában tartózkodnánk.

hető okokból, tehát ami inspiratív lehetett számára

montázs. A hangkeverés pl. sokszor éppen a tréningek

Hiszen a mutatványos bohócok innen indulnak el, és

a témával kapcsolatban. A rendező többször hangsú-

alatt, a jelenetek ritmusának és idejének beállását elő-

ide is térnek vissza különböző történelmi állomásokat

lyozta, hogy a csoport minden tagja befolyásolhatja

segítendő, párhuzamosan készült Erlauer Balázsnak

érintve. Végül a megoldás reményeinket is felülmúlva

az előadást, mindenkin múlik, hogy milyen irányt vesz

köszönhetően. A próbák, zene és díszlet nélkül nem

bekövetkezett, hiszen mechanikus installácóink mű-

az előadás. Ez legfőképp a próbafolyamat első részére

működhettek, mert a színész, a zene, hangok, tárgyak,

ködtetésével, a fent említett szerzők írásainak rész4together 7

Este 8 órakor, a nézőtér megtelt és elkezdődött a Mutatványosok az Alkimisták utcájában – meditációs objektum a “karton varrónő” címszó alatt című előadás: Mutatványosok / Clownok kis csoportja sörrel, várostérképpel, útikalauzokkal felszerelkezve járja Prága utcáit. Az Aranycsinálók utcájába érkezve egyikük a sörét kortyolgatva, a sör isteneinek dicsőítésébe kezdene, ám a Hasek szövegtöredékeiből hirtelen beidézett “égi szózat” megakadályozza ebben. Mutatványostársa, aki az “égi hangok” hatására András pappá változik, a  pillanat purgatóriumában kénytelen megvallani, hogy szóban forgó rokona valóban Ausztráliában él. András pap nem emiatt, de a  következő pillanatokban három különböző karakter hangján is igyekszik felhívni családtagjainak (Máj fámili veri big !,) figyelmét arra a nem elhanyagolható mozzanatra, hogy ti., idézem:

leteivel, inspirációjával, valamint az azokból kinövő,

installációk, a törékeny díszletelemek/kellékek, jelme-

folyamatosan váltakozó karakterek együttesével

zek. A fogadtatás a Buranteatr minden tagjától nagyon

“– Én vagyok az Ottó lexikon XVI. kötete, kérem,

megteremtődhetett a különböző történelmi helyszí-

szívélyes és segítőkész volt. Másnap teljes erőbevetés-

nyisson ki és keresse meg bennem a karton varrónő

nek illúziója, kialakulhatott az előadás varázslatos

sel a társulat nekikezdhetett a tér beépítésének. Ez

címszót, mert különben elvagyok veszve !”

víziónárius szövete, meditációs objektuma.

jelentette a legnagyobb kihívást. Napokig épült a dísz-

Az angyali szózat hatására megriadt, menekülő

let a színpadon, meglelve az installációk legideálisabb

kis bohóc csoportot nem sokkal később a Bohóc her-

A kosztümök és a fekete takarások Csúri Anna segítségével készültek el. A társulat szeptember 17-én, az esti órákban érkezett Brnoba. Még aznap a színpad terébe kerülhettek az

helyét a fogadótérben, ahol nagyon precíz cérnázások,

ceg dobozából kirajzó, ragyogó csillagok / fénymagok

fénybeállítások zajlottak. Az előadás bemutatójának

örvénylésében, – már a visegrádi hegy tetejéről lenéző

napjára, szeptember 21-ére, minden a helyére került.

Libuse Fejedelemasszony látomásában – pillanthat4together 8

juk meg újra, amint Szent Vencellel együtt építgetnek, szorgoskodnak. Az érdeklődők az előadás végén, az installációkat közelebbről is megtekinthették, azokról is kérdezősködve gratuláltak, jókedvvel, tekintetükben hálával távoztak. A nagy érdeklődésre való tekintettel, még egy plusz előadásra is sor kerülhetett, 22 órától megismételhettük az előadást. A második előadást követően, már hosszabb, tartalmasabb találkozások is kialakulhattak a nézőkkel, és a 4 Together projekt partnereivel. Az előadásokat követően értékes szakmai beszélgetések jöttek létre. Érdeklődve hallgattuk a hozzászólásokat, megjegyzéseket és olvasatokat. A pozitív visszajelzések, megerősítettek bennünket abban, hogy erőfeszítéseink, fáradozásaink, nem voltak hiábavalóak. Az elkövetkezendő két napban a társulat tagjai megtekinthették a fesztivál hátralevő 3 előadását és részt vehettek a szakmai kerekasztal beszélgetésen,

értékes mindaz, amit előadásunk a Cseh kultúrából

ahol az előadásokkal kapcsolatban megoszthatták

és a Cseh mentalitásból felmutatott.

észrevételeiket. A Mutatványosok az Alkimisták ut-

erősíthettük a projektben résztvevő partnerekkel azt a fontos és nem elhanyagolható tényt, hogy a kultúrák

A 4Together projekt megvalósulása fontos állomás

között nincs éles határ, ill. a párbeszéd és a művészet

cájában – meditációs objektum a “karton varrónő”

a társulat számára. Az előadásunk létrehozása és bemu-

megszünteti azokat. Éppen ezért az együttműködést

címszó alatt című előadással kapcsolatosan olyan

tatása előzetes ismereteinken túl is lehetőséget adott

partnereinkkel a jövőben is folytatni kívánjuk.

meglátások és észrevételek hangzottak el, amelyekből

számunkra a Cseh kultúrával való elmélyültebb ismer-

legnagyobb örömünkre azt a következtetést vonhat-

kedésre, de ezen kívül személyes tapasztalatcserékre,

Erdély Andrea, rendező asszisztens

tuk le, hogy a közönség és a szakmabeliek számára is

ismerkedésre és tanulásra is. Kölcsönösen, közösen

Metanoia Artopédia 4together 9

Paramisa ? Naše inscenace měla být střetnutím našich představ o Romech se způsobem, jakým oni sami vypráví o sobě.

4together 10

horší” ? Jak chránit vlastní identitu, vychovávat děti

Kolik setkání a výletů podnikli, kolik básní jsme přelo-

tak, aby věděli, kdo jsou, a zároveň si uměly poradit

žili – žádné polské vydání slovenské romské poezie ne-

v cizím světě ?

existuje. Hlavní je, že v průběhu práce se nám výrazně

Téma nás zajímalo ze dvou důvodů. Za prvé se už

změnilo samo téma. Místo příběhu o obraně identity

několik let zabýváme romskou kulturou, pracovali

začala vznikat inscenace o jejím hledání. Noviny kři-

jsme s romskými dětmi z Nowe Huty, vytvořili jsme

čely o konfliktech v Košicích, stavbě zdí a sterilizaci

představení o nejslavnější polské romské básnířce

Romek, na YouTube je plno filmů o zoufalé chudobě,

Bronislawě Wajs – Papuszi, část z nás tančí flamenco.

špíně a krádežích. Objevili jsme informace o Katedře

Možnost věnovat se slovenským Romům pro nás byla

romské kultury v Nitře, první evropské romské Lince

šance prohloubit naše zájmy i poznání. Za druhé –

důvěry a krásné výstavě Jána Sajka. Ale nikde jsme

obraz­ polského instalatéra, který měl údajně zničit

nenašli informace o Romanipen. A romské děti nám

francouzký hospodářský i sociální systém, opilého

zpívaly A ja taká dzivočka nebo Rihannu a z romských

zedníka v  Anglii nebo tureckého zloděje aut v  Ně-

písní – ty srbské.

mecku se zase tolik neliší od stereotypu Cikána v Pol-

Co vyjadřuje naši identitu ? Jazyk ? Tradice ?

sku. Nikoho­ z nich nikdo nechce. V kontextu zániku

Místo, kde žijeme ? Zvyky ? Knížky ? Sousedé ? Lze ji

státních hranic a rušné migrace uvnitř Evropské unie

změnit ?

jsme si chtěli položit otázku, jak je tomu s jinakostí

Samozřejmě na tyto otázky neodpovídáme. Jed-

uvnitř malých lokálních společenství. Náš příběh měl

noduše jsme si je položili a odpovědi, či spíše další

vyprávět o Romech, ale v podstatě rovněž o Polácích

otázky jsme hledali v stínových obrazech.

v Anglii, Slovácích v Irsku atp. Klíčovým úkolem bylo nalézt slovenské básně

Vytvořili jsme představení o střetu našich očekávání s nepříjemnou skutečností. O tom, jak si vybí-

Skrze romské písně, básně, kresby (například dětí

a písně, které by nás inspirovaly. Pohádky, na které by-

ráme to, co chceme slyšet, vidět, vědět. Ale také o konci

z Jarovnice) jsme chtěli pohlédnout na Jiné. Jaké to

chom se mohli podívat svou optikou, na jejichž osnově

jistého světa.

je – mít právo na domov a zároveň (podle mínění vět-

bychom mohli vystavět vlastní příběh. Něco, co by

šiny) nebýt u sebe doma doma ? Snažit se být hrdý sám

bylo silně a výjimečně slovensko-romské. Nenašli jsme.

Dagmara Żabska

na sebe, když jste zároveň v očích ostatních pořád „ten

Nebudu zde popisovat, co jsme dělali a a kde hledali.

(překlad Jan Šotkovský) 4together 11

Zadanie jasné avšak pomerne zložité Pohľad jedného národa na národ susedný. Pohľad Slovákov na Maďarov.

4together 12

Prvým krokom bol výber tvorivého tímu. Rozhodnu-

sku zabil kráľ Matej.“ Táto nanápadná veta napokon

zaoberať sa životom a skutkami Mateja Korvína. V ko-

tie s kým sa do novej inscenácie pustíme. Po dlhšom

do značnej miery ovplyvnila celé predstavenie.

nečnom dôsledku ide skôr o autorskú divadelnú insce-

rozhodovaní sme sa rozhodli osloviť mladého režiséra

Pri hľadaní odpovede ako Slováci vidia Maďarov

náciu o slovensko-maďarských vzťahoch, o inscenáciu,

Jána Luterána, s ktorým sme zatiaľ nepracovali, avšak

sme začali od seba – kto sme, z akých pochádzame

ktorá nastavuje zrkadlo krčmovým rečiam a stereo-

jeho predchádzajúce práce a spôsob tvorby sa nám pre

rodín, čo si pamätáme o našich maďarských susedoch

typným spôsobom správania sa mnohých Slovákov.

túto tému zdal byť vhodný.

z detstva, čo hovorili naši rodičia, aké máme na túto

Nekladieme si servítku pred ústa a neprikrášľujeme

krajinu spomienky ?

v nej skutočnosť. 

Potom sme sa upriamili na to ako vnímajú na-

V Brne na festivale sme ju uviedli ako work in pro-

šich susedov ľudia v našom okolí, aký obraz je nám

gress keďže v prácach na nej ešte stále pokračujeme.

ponúkaný skrze média, politiku a aký pohľad je bežný

Napriek faktum, že nešlo o je difinitívne znenie, bola

v krčmových stereoptypoch. Z tohto rešeršu nám vzni-

na medzinárodnom fóre prijatá pozitívne, čo nás ne-

kol pomerne obsiahlý a dynamický materiál.

smierne teši. Jej premiéra v domácom prostredí nás

Postupne sme si začali uvedomovať veľkosť zodpo-

len čaká. 17. 11. predstavíme Causu bonasus alebo Do-

vednosti, ktorú sme na seba vstupom do projektu tohoto

vtedy budeš mať chlpatú riť, kým toho zubra neskolíš

tipu zobrali. Neurčité napätie, na ktoré sme jednostaj pri

doma, v Košiciach.

danej téme narážali, nás priviedlo k myšlienke pripome-

Sme radi, že vďaka projektu 4Together sme mali

nuť si, čo vieme o spolužití týchto dvoch národov z his-

možnosť zabŕdnuť do témy, ku ktorej by sme sa, na-

V prvotných úvahách nad inscenáciou sme sa in-

tórie. Stretnutie z prof. Phdr. Štefanom Šutajom, DrSc.,

priek tomu, že je veľmi aktuálna, za iných okolností

špirovali historickou osobnosťou maďarských dejín –

slovenským historikom, ktorý sa venuje prevažne pro-

zrejme nedostali. Rovnako nás teší, že sme v súbore

Matejom Korvínom – kráľom, ktorý bol známy svojou

blematike maďarskej národnostnej menšiny na Sloven-

z maďarskej a českej strany našli priateľov a poten-

dobrotou a stal sa hlavnou postavou mnohých príbe-

sku a v bývalom Česko-Slovensku, bolo veľmi zaujímavé

cionálnych partnerov v našich budúcich projektoch

hov a povestí. Pri úvodnom zbere informácií o ňom nás upútala malá poznámka, ktorá sa neodbytne objavovala vo

a priviedlo nás k zisteniu, že napriek faktu, že národy žijú

či divadelných inscenáciách. To, nakoľko vzniknutá

vedľa seba, či spoločne, ich pohľad na jednotlivé spoločné

inscenácia zarezonuje u našich divákov a aký osud ju

historické udalosti môže byť rôzny ba až opačný.

čaká, ukáže až budúcnosť.

väčšine zdrojov zaoberajúcich kráľom Matejom – „Tra-

Samotná inscenácia vznikla v pomerne krátkom

duje sa, že posledného voľne žijúceho zubra na Sloven-

čase a výrazne sa odklonila od prvotnej myšlienky

Ján Luterán 4together 13

Dziady popis práce na inscenaci v 18 bodech

4together 14

1)

Je tomu zhruba deset let, kdy se tehdejší studenti

si uvedení Dziadů volbou takřka již vyhynulé di-

JAMU – režisér Michal Zetel a dramaturg Jan Šot-

vadelní formy: melodramu. Okamžitě přidá i tip

a dramaturga vyvstává potřeba najít klíč, který

kovský – rozhodli, že jednou spolu budou insce-

na podle něj nejvhodnějšího skladatele, Vojtěcha

by dobovou vzdálenost a „vysoký patos“ takříkajíc

novat Dziady Adama Mickiewicze.

Dlaska, s kterým už pracoval na premiérovém uve-

přemostil k divákovi. Najít českou uličku k pol-

dení jeho skladby Missa Parodia.

ské vznosnosti. Z debat o zkušenosti s pohřby

2) Důvody ? Vcelku povrchní – zájem o v Čechách

7) Květen 2011  – ze  vzájemného dumání režiséra

a smrtí se nakonec zrodí nápad začít inscenaci ob-

prakticky neinscenovanou hru (kromě fakticky

5) Zetel se rozhodne již tak dost komplikovaný pro-

razem banálního, běžného, „provozně kremator-

recitačního uvedení v Lyře Pragensis roku 1974 se

jekt ještě zkomplikovat návrhem mezinárodního

ního“ pohřbu – a od něj rozvíjet příběh dnešního

poslední česká inscenace datuje rokem 1899 !), fas-

projektu výměny inscenací, speciálně pro projekt

vyvržence do zásvětí, který prostě nebyl „řádně“

cinace polským divadlem, kde mají naopak Dziady

připravených. Pokusíme-li se v Dziadech podívat

pohřben tak, aby mu to umožnilo cestu „na druhý

až mýtické postavení („Nevím, jestli existuje jiná

na bytostně polskou látku českou optikou, mohlo

břeh“ (ať už tento pojem chápeme v jakkoli ná-

evropská divadelní kultura, kterou do takové míry

by být zajímavé, jak se budou dívat Poláci na Slo-

boženském smyslu). Jeho příběh měl tvořit kon-

vymezuje i určuje jediné dílo.“ – Dariusz Kosiński),

váky, Slováci na Maďary atp.

trast s romantickým vznosným vyvrženectvím

dráždivost nebývale rozlehlého knižního dramatu, vynucujícího si pro každé uvedení (podstatné) úpravy.

Mickiewiczova protagonisty Gustava: a to i v tom, 6) Březen 2011 – první soustředění režiséra, drama-

že dnešnímu chlapci není dána řeč, zatímco Gus-

turga a dirigenta na chatě v Jeseníkách. Vzájemné

tav má k popisu svého utrpení k dispozici dlouhé

tiché doznání k pochybnostem při individuálním

monology. Režisérova vzpomínka na „motorkář-

3) Na podzim roku 2010 se dávná touha aktualizuje

čtení textu, které společné hlasité předčítání roz-

ský“ pohřeb s trapným zařazením písně Dalibora

v souvislosti s počátkem působení Buranteatru

ptýlí. I v neumělém přednesu se ukazuje scénický

Jandy Hurikán („motorka vzlétla s ním, když do-

na Sokolském Stadionu – prostor svými rozměry

potenciál textu a básnická kvalita Halasova pře-

stal smyk“) dala této postavě pracovní název „Hu-

i specifičností konečně umožňuje na Dziady po-

kladu. Právě při předčítání z překladu i originálu

rikán“ (který jí už zůstal).

mýšlet.

padnou dvě podstatná rozhodnutí – za prvé použít v inscenaci i úryvky Mickiewiczova textu

8) Podstatným inspiračním zdrojem se pak stane

4) Je tady však i další impuls – setkání s dirigentem

v polštině (zejména pro hudebnost polského ori-

reportážní esej o vztahu Čechů k umírání (navíc

Ondřejem Tajovským, který vyprovokuje tvůrce

ginálu), za druhé učinit centrem inscenace samot-

z pohledu Poláka !) Udělej si ráj Mariusze Szczy-

Buranteatru k odvážné myšlence zkomplikovat

nou scénu obřadu Dziadů.

giela. Jeho úvahy o českém vytěsňování smrti 4together 15

a smrtelnosti vůbec, podpořené citací tristních

stup Stařec a dítě proběhne v inscenaci dvakrát.

že Mickiewiczův text budou kontrapuktovat vy-

statistik o počtu nevyzvednutých uren v krema-

Poprvé­ jej sehraje Hurikán se svým dědečkem,

brané básně Czesława Miłosze z jeho pozdních

toriích, se stávají neoficiálním mottem našeho

podruhé dědeček je dítětem a Starcem je mladý re-

sbírek – jako protiklad Gustavovy vzpurné pýchy

uvažování. (Byť v konečném výsledku se objeví

sebezpytné promluvy starce, pokorně a smířeně

v inscenaci ze Szczygielovy knihy pouze úryvek

očekávajícího smrt ... V inscenaci ovšem nakonec

z jím citované závěti Karla Teigeho – zpověď pře-

zůstanou pouze dvě.

svědčeného ateisty, který nemilosrdně odmítá jakýkoli pohřební obřad.)

11) Červen 2012  – tentokrát na  chalupě skladatelově v Jizerských horách i se scénografkou Zuza-

9) Prosinec 2011 – soustředění na dirigentově dače,

nou Přidalovou. Úprava textu dokončena, sou-

konečně i se skladatelem. Za nekompromisních

středěně se sedí nad hrou, už bez magie. I když

mrazů na zahradě u jediného ohně, ozařujícího

v jedné chvíli při hlasitém čtení úpravy, zrovna

temný les, imaginujeme s lahví vodky o zjeveních

v  momentě, kdy slavnost Dziadů naruší vesni-

duchů ze zásvětí. Skladatel se ukáže být s látkou

čany nenáviděný Zjev pána, prudký poryv větru

navýsost kompatibilní, nabízí rovnou některé mo-

prudce rozrazí okno do světnice...

tivy, dožaduje se však rovněž rázně kompletního scénáře.

12) Scénografický koncept je lapidární a  úderný. Scénu tvoří dlouhé molo a uzavřený box, který

10) Pozvolna a v bolestech se rodí radikální úprava

na začátku reprezentuje krematorium. Po skon-

textu. Odpadá celá druhá část, tzv. drážďanské

čení Hurikánova pohřbu se však jednotlivé stěny

Dziady, jejíž nacionalistický ráz je shledán pří-

„rozpadnou“ a vytvoří tak s molem jevištní pod-

liš specificky polským. I  z  nejrozsáhlejšího vý-

lahu ve tvaru kříže – uprostřed něhož je hrob ...

stupu první části, rozhovoru Gustava s Knězem,

bel Gustav. Dá se tím najevo, že Gustav je vlastně

zbyde pouze Gustavův vyprávěcí monolog, zkom-

jakýmsi Hurikánovým praprapraprapra... dědeč-

13) Srpen – září 2012. Intenzivní zkoušení – každý den

pilovaný z jeho jednotlivých replik. A tak dále.

kem a oba – rodově spříznění – řeší tytéž problémy,

dvoufázově, vesměs včetně víkendů. Času není

Zrodí se nápad posílit téma vztahu generací – vý-

jen jiným způsobem. Dramaturg si představuje,

mnoho – šest týdnů na složitý text s orchestrem, 4together 16

navíc pro soubor, který se nikdy nevěnoval hu-

pouze z jejího melodického materiálu. Inscenaci

debnímu divadlu a je zvyklý na jiný typ dramatiky.

tak uzavírá refrén písně v  patetické rockové

Skladatel počítá s dotvářením hudby na zkouš-

úpravě s monumentálními dechy – patos křížený

kách – voicebandové pasáže v polštině vznikají

třaskavým způsobem s (sebe)ironií.

řízenou improvizací poněkud zaskočeného souboru.

17) Nejvíce starostí je s ústřední scénou Dziadů – prostorové řešení skupiny stojící v kruhu se uka-

14) Režisér přistupuje k textu značně nepietně – třeba

zuje jako nesdělné. Na místě během zkoušky

proslulá báseň Upír dostává i s ryčným hudebním

vznikne spolu s asistentkou režie Alžbětou Mi-

doprovodem rysy excentricky dekadentního ka-

chalovou koncepce nová – vycházející z faktu, že

baretního vystoupení. Značné trápení je s písní

Dziady jsou primárně hostinou, kde se skuteč-

o Twardowském – všem se líbí její námět „propasti

ným jídlem a pitím pomáhá duším lépe snášet

času“, otázka však panuje stran formy (zpívat ? ří-

očistcové utrpení. Prostor se otevře – za dlou-

kat ? česky ? polsky ? jednotlivec ? sbor ?). Nakonec

hým slavnostním stolem hodují vesničané,

se podaří vyjádřit téma písně natolik neverbální

v  abstraktním scénickém prostoru se konzu-

scénou předávání rodového symbolu, děděných

muje skutečné jídlo. Diváci sedí přímo proti

hodinek, že text zní pouze v polštině, zpíván oper-

stolu, přizváni k hostině v divadelním i symbo-

ním zpěvákem jako doprovod scény.

lickém smyslu. Postavy duchů hrají pak sami účastníci hostiny, do nichž se duchové v jakémsi

15) Nekompromisní rozhodnutí sladit činoherní vý-

posednutí vtělují.

stupy s orchestrem bez jakékoli amplifikace klade mimořádné nároky na herce i dirigenta.

18) 23. září 2012 – premiéra. Konec jedné fáze práce na inscenaci, začátek druhé ...

16) Skladatel, který se na  počátku bál užití (příliš popově banální) písně Hurikán, nakonec k pře­ kvapení všech navrhne vytvořit finále in­sce­nace

Jan Šotkovský 4together 17

ANALÝZY Martin Macháček

4together 18

Klaunům těm je tu hej,

figury dějin a literatury. Základním příběhovým pů-

jednotlivé části se neprovazují v souvislém tematic-

prý nikam nezablouděj…

dorysem, na který poté tvůrci vrství další samostatně

kém uspořádání. Motivy se spíše náhodně vynořují.

Martin Macháček

stojící dějové linie, je návštěva klaunů v Praze, kteří se

Celý maďarský projekt poté provokuje k otázce, nako-

s libostí jim vlastní ztrácí v její atmosféře. Hned první

lik inscenátoři kalkulují s potřebou diváka interpreto-

Jistým českým specifikem je neustálé tápání v otázce

obraz, v jehož rámci se pozvolna plní hlediště, evokuje

vat viděné obrazy „po svém“ a dosazovat si tak do nich

národní identity a sebevnímání v evropských souvis-

čekání na nástupišti. Klauni připomínají skupinku

„vlastní“ známý kontext. Atmosférické výjevy ve spo-

lostech. Divadlo Husa na provázku po dobu jednoho

odhodlaných cestovatelů, kteří při putování po evrop-

jení s maďarštinou, která je bez titulků či simultán-

roku hostilo sérii diskuzí s předními českými inte-

ských metropolích nahodile vystoupí z vlaku a při-

ního překladu pro někoho neznalého jazyka na rozdíl

lektuály a umělci Česká vize (Hledání identity 21. sto-

jmou „výzvu“ města. Švitořivě se ošívají a čekají, kam

od slovenštiny nebo polštiny těžce srozumitelná, nutí

letí), ale k žádnému výrazně jednoznačnému závěru

je ulice zavedou a možná co nevšedně abstraktního

ke snaze si viděné pojmenovat „dvojnásobně“. Sami

se nedošlo. Buranteatr ve vlastním projektu 4Toge-

jim místo nabídne. Od diváků je dělí stěna ze stropu

tvůrci v  rámci diskuze probíhající po  představení

ther koncept pootočil a rozšířil na visegradský kul-

zavěšených větví a v  pozadí se mihotá opar připo-

uvedli, že tvorba režiséra Zoltána Perovicse se opírá

turní prostor. Jeho zájmem není vidění elit identity

mínající „mlhu hustou, že by se dala krájet“. Výrazné

právě o prchavost atmosféry, jasně nekonkretizované

vlastního národa, ale co si v rámci širších souvislostí

maskování obličeje i  diskuze nad turistickými pro-

poetické obrazy, jejichž vnímání by nemělo primárně

myslí méně společensky exponované subjekty jako

spekty z nich v prostoru sálu činí cizokrajný prvek,

vést k jakékoliv racionalizaci. Dle jeho slov by se jimi

nezávislá divadla o identitě někoho jiného. Výchozím

který v rovině fikce také nabourává rutinní provoz

diváci spíše „měli unášet“.

bodem bylo zaměření českého souboru na polskou te-

nádraží. Diváci proudí kolem skupiny klaunů, podobně

matiku. Každá z oslovených scén poté dostala „okruh

jako ostatní cestující kolem skupinky zvědavých cesto-

Inscenace je tedy koncipována jako shluk za se-

konfrontace“ zadán.

vatelů. Do znepokojivých, depresivních, ambientních

bou jdoucích metaforických obrazů, které by měly

„České téma“ zpracovávalo maďarské alternativní

ploch v úvodní scéně pronikají tóny znělky Křemílka

bytostně fascinovat jako psychedelická projížďka v tó-

divadlo ze Szegedu Metanoia artopedia. Ve své insce-

a Vochomůrky. To samo o sobě, v kombinaci s velmi

nech Smetanovy skladby Vltava, která ovšem stále do-

naci Klauni v uličce alchymistů / Objekt meditace na-

komplikovaně znějící anotací, vytvoří dojem, že in-

káže překvapit občasným přepadem přes jez a pokra-

hlíží na české prostředí skrze historické a kulturní

scenace Klauni v uličce alchymistů / Objekt meditace

čovat plynule dál. Ve skutečnosti je inscenace tripovou

reference i příznačný smysl pro humor. Jako výcho-

lze žánrově specifikovat jako sofistikovanou intertex-

halucinogenní jízdou na peřejích tisícileté vody, v níž

disko pro svůj projekt vzali tvůrci návštěvu Prahy jako

tuální hříčku. Tvůrci však s pretexty nakládají velmi

z původní skladby po brutálním remixu zůstal pouze

metaforu českého prostředí, v němž potkávají výrazné

libovolně a vytváří rozvolněnou asociativní řadu. Její

skelet. Ulička alchymistů není pohlednice na idealizo4together 19

vanou Prahu za dob Rudolfa II., ale kresbou pacienta

but I speak …“ Z jeho další promluvy, v níž se snaží ob-

Druhý obraz lze pojmenovat jako další simul-

závislého na výsadním českém exportním artiklu, ja-

sáhnout do své rodiny širokou skupinu národností na-

tánně probíhající halucinaci, ve které se zjeví Praha

kým je pervitin.

příč Evropou a zejména severní části Asie (kromě zemí

jako zdroj mytologických fantazií. Formálně v něm

visegrádské čtyřky jmenuje např. Čínu nebo Rusko),

narůstá interakce mezi oběma částmi jeviště. V pře-

Každý obraz v inscenaci má svůj rejstřík obrazo-

je patrná snaha o nalezení dialogu, jednotícího prvku.

dešlém obrazu se v prostoru za paravánem objevo-

vých prostředků i motivů. V prvním obraze se Klauni

Co však rodina znamená zcela, dořečeno není. Má to

valy pouze siluety symbolizující dominanci herce nad

rozkoukávají v prostoru. Ten je minimalisticky čle-

symbolizovat visegradský prostor či rovnou celou

jinými. Vizuálně nejexponovanější akce se odehrávaly

něný do tří částí. První tvoří hlediště oddělené od je-

EU ? Je to vztah členských zemí v rámci NATO, OSN

právě tam. Pomalu­se otáčející hvězdná obloha, zářivý

viště stěnou ze zavěšených větví. Jeviště samotné je

nebo jiného celku ? Zároveň to zaznívá z úst klauna,

měsíc, živoucí maketa kopečku – idyla, kterou dotváří

poté rozděleno loutkovým paravánem na prázdnou

který reprezentuje univerzální skupinu, která si je

smyslný tanec u bambusové tyče. Výjev lze číst jako

plochu a rozsáhlé zázemí tvořící ve většině obrazů

rovna, jak žádná jiná. Vedle přání a zároveň melan-

vrcholící orgasmus jasnovidectví. Libuše komicky

inscenace svébytné světy. Po prologické „rozkouká-

cholického povzdechu, že k takovému dialogu se ni-

zmítaná v psychedelických vizích budoucího Vyše-

vací“ sekvenci se v inscenaci rozvíjí motiv určující pro

kdy lidstvo nedobere, staví tvůrci typický český atri-

hradu a Zlaté uličky, jejíž detailně prokomponovaná

první obraz. Jedna z postav pojmenuje samu sebe jako

but – pichlavý, možná až jedovatě ironický cynismus.

miniatura z papíru se mezitím buduje za jejími zády,

16. díl Ottova slovníku a intenzivně žadoní o otevření.

Vše, co v Uličce alchymistů vytváří dojem seriózního

několikrát těsně před spásným výdechem upadne.

Herečka zpodobňující obsáhlý dokument si na nos

sdělení, je vzápětí zcizeno či jinak podtrženo. Tudíž

Nenechá se při kreativním aktu nijak vyvést z míry

připne kolík na prádlo. V průběhu inscenace vystřídá

i tento myšlenkový koncept se tříští poté, co si he-

a pokračuje.

kolíky tří barev – červený, žlutý a modrý. S každým

rec s libostí pohrává se slovy v refrénu. Slovo „very“

nasazením prosí o otevření rozdílně – žádostivě, agre-

zopakuje několikrát rychle za sebou bez jakéhokoliv

Po groteskní etudě a snovém výjevu dochází v in-

sivně a lítostivě. Dalším motivem, který se v první

výrazu, načež „big“ vyhrkne rychle až děsivě, že by

scenaci k zásadnímu zlomu. Tvůrci dávali do přede-

části inscenace objevuje, je refrén: „My family is very

tím chtěl snad někoho polekat. Větu neustále opakuje.

šlých výjevů i jisté verbální indicie, které sice k jas-

big.“ Tuto repliku vysloví nejmladší člen ansámblu,

Úšklebky reaguje na smích publika, až si vyhrne ru-

nému určení nějakého konkrétního děje či situace

kterého herecká kolegyně ironicky tituluje: „little ge-

kávy, když má pocit, že jej nikdo nevnímá. Dalším ga-

přímo nevedly, ale stále se díky nim dalo ve vrstev-

nius“. Myšlenka velké rodiny, jakéhosi základu všech

gem, který je postavený na představování jeho velké

naté houšti přece jen trochu hmatatelněji oriento-

společenství, se promítá do celé inscenace, což uvádí

rodiny, je okamžik, v rámci něhož celou dobu něco

vat. Násle­du­jící výjev složený z různých forem útlaku

replikou, při níž si hraje s jazykem: „My english is sick

hledá chrastěním v malé krabici.

odkazuje matně hned k několika osobnostem a udá4together 20

lostem. Nic v obrazu není dořečeno. Do úzkostlivých

nepodobný tomu, který vynalezl Král Ubu v Gross-

zmatečným faktem je přítomnost zřejmě smyšleného

hudebních ploch, které v  sobě kombinují skřípot

manově inscenaci v divadle Na zábradlí, je ohromný

szegedského literáta, který během šestidenní návštěvy

a znepokojivé ruchy, pronikají fragmenty vět. Sku-

objekt jehlanové konstrukce, na jehož špičce domi-

Prahy stačil vypít obdivuhodné množství alkoholu.

pina Klaunů přichází s dlouhými rákosy, které mohou

nuje po vertikále oscilující sovětský samopal PPSh-41,

Mezi vínem a vodkou si pochutnal nejvíce konkrétně

připomínat školní rákosky nebo jezdecké bičíky. Lze

tzv. Špagin. Smyslovou znepokojivost hutně sycenou

na  pivu Radegast. Zpodobňuje jej taktéž papírová

to možná číst také jako neustálou českou potřebu být

deprimujícími zvuky ještě zintenzivňuje, když se hla-

loutka. Sami inscenátoři přiznávají, že jsou použity

někým peskovaný. Není rozdíl v tom, zda jsou to uči-

veň dotkne konstrukce a v pravidelných intervalech

z jiných inscenací.

telské kontroly domácích úkolů a ubíjení osobnosti

tak problikává stroboskop.

nesmyslnými pravidly, nebo plnohodnotný autorita-

Vstupem do následující scény, ve které se láme

tivní politický systém. Toto čtení je zároveň k českému

Další část se noří do opět zcela odlišné atmosféry –

parodie s hororem, je stoupání státní vlajky symboli-

prostředí nejkritičtější. Možná je provokací, nakolik

zahalenost a hra s nejistotou prvního obrazu a depre-

zované toaletním papírem. Celý politicky nekorektní

jsme si sami schopní připustit, že máme podvědomě

sivnost druhého se proměnila spíše ve vědomé přijetí,

obraz se zlomí do ještě depresivnějšího obrazu než po-

rádi ponižování a umíme být k sobě mnohdy horší

že od tvůrců lze v inscenaci očekávat různé možnosti

prvé. Lze jej tematicky zaměřit na osobnost Jana Husa.

než „vrchnost“ potřebuje. Celá scéna tak může sym-

divadelních schválností. V této scéně zároveň začínají

Do nekonkrétních ruchů herci přináší maketu domu

bolizovat snahu Jana Amose Komenského o výrazněji

recyklovat jistý vzorec, podle kterého poté dohrají

podobnou těm, které jsou ve Zlaté uličce v zadním

ludičtější školství i jeho boj s kulturní devastací čes-

celou inscenaci. Střídají rozverně sarkastické motivy

prospektu. V jeho prosvětleném interiéru se zprava

kých zemí za třicetileté války i strasti s byrokratickou

se zatěžkanou atmosférou. Z absolutně ponuré, apo-

doleva pohybuje figurka v buřince. Mohl by to být Pan

hegemonií Rakouska-Uherska. Jeden z herců s sebou

kalyptické polohy se Klauni přesunuli k bezbřehé

Tau nebo kouzelník českých pojišťoven Franz Kafka ?

nese školní brašnu. Je podřízený všemu dění. Do éteru

hravosti a mystifikaci. Zřejmě se přesunuli Áčkem

Namísto nepříjemného světla stroboskopu útočí insce-

však útržkovitě pronikají německé a ruské projevy.

z Muzea na Můstek, kde zabloudili, a nastoupili raději

nátoři spíše na sluch. Vzápětí tvůrci volí další zcizující,

Lze to číst jako soustředění všemožných českých

na Béčko. Na Florenci opět ztratili orientaci a vydali se

exotický prvek. Do kontrastu s introvertním a nijak

traumat, „osudových osmiček“. Možnosti vlastní in-

Céčkem na Muzeum. Znovu předstoupili před diváky,

efektně okázalým Kafkou staví Jaroslava Haška a jeho

terpretace se nabízejí, může jít o roky 1938, 1948 a 1968.

tentokrát s bizarními papírovými loutkami obnaže-

„nejčistěji nejčeštější“ figuru vojáka Švejka. Jeho zjev se

K domyšlení nejrůznějších souvislostí se nabízí i rok

ných chlapců a jejich nepříliš čistotných psíků. Loutka

nenápadně objevuje na štítu střechy jednoho z domů.

1998. Celému obludnému, dekonstruktivnímu výjevu

je představena jako Peter Pan, což může být opravdu

Jako pozadí se třpytí Smetanova Vltava. Široce roz-

dominuje jedna ze skulptur divadla. Patafyzický stroj

kdokoliv, včetně Petera Pana samotného. Dalším zcela

kročený hospodský filozof je stylově věrný Ladovým 4together 21

kresbám se švejkovskou tematikou. Celý obraz záro-

mají tleskat. Klauni schválně do děkování vstoupili

veň chytá patinu Hrabalova i Boudníkova pábitelství.

a měnili jeho tempo, aby se na závěr vůbec netleskalo.

Herec postaví hrnec na hranu paravánu, pozvolna si

Na inscenaci je možná nejprovokativnější, jak si po-

spustí kalhoty a s absolutní samozřejmostí se na něj

hrává s vědomím integrity národní i divácké. Hraje si

posadí, přitom svírá Haškovu knihu a nadšeně si čte.

s otázkami, zda je potřeba všechno pochopit a někam

Některý z  Klaunů také poprvé zakusí komplikova-

úhledně zařadit, zda o sobě víme všechno. Každá po-

nou výslovnost českého jazyka a prostorem se nese

chybnost jasně dokazuje, že ne.

občasný bujarý výkřik Švejka Rudolfa Hrušínského z filmové adaptace Karla Steklého: „Ať žije, pánové, císař František Josef I !“ Další část již plně rozbíjí polaritu hlediště a jeviště. Klauni rozdávají fotografie své „big family“, ale chtějí je zpátky. Švejk celou inscenaci také uzavírá. Sedí na jedné z roztodivných skulptur divadla – onom objektu meditace. Trůní na odstředivě se otáčející žárovce. Praha je podle divadla Metanoia Artopedia místem znejišťování a relativizace. Nenechali se odradit a labyrintem Celetná, Týnská, na Příkopech, Moráň, Výtoň, Želivského, Plzeňská, Francouzská, Těšnov, Novodvorská, Betlémská, Jarov, Soudní, Živná, Ruská, Dolní a spletí ulic ladně propluli. Zanechali za sebou řadu otázek ve formě roztodivných objektů i vlaštovky se jmény, které nikdo neviděl a neznal. Klauni je rozhazují při závěrečné děkovačce, jejíž skladba je natolik dekonstruktivní a nejasná, že diváci nevěděli, zda 4together 22

Paramisa ?

hra světla a stínu, při které spodní nasvícení vytváří

možná i symbol prokletí, spočívajícího na osudu di-

Příběh ? Pff !

veškerému dění zvětšenou stinnou kulisu. Stínohra

vokého národa. Při prvním zjevení jde o zajímavou

Josef Dubec

je přítomna v celé inscenaci a má jistě sloužit k pod-

dramatickou předzvěst i povedený efekt. Méně to již

tržení tajemné atmosféry světa tak trošku mimo náš

platí při druhém (zcela totožném) výstupu. Při dalších

Jeviště je ponořené do tmy a neobsahuje takřka žádné

svět. Pohádkové, nebo snad i mytické říše, kde se toho

už jde o zcela vyprázdněné a nudné gesto. Aby naplnilo

konkrétní kulisy. Je pouze rozdělené několika prů-

více schovává v pozadí, než ukazuje lidským očím.

kterýkoli ze svých potenciálů, muselo by být buď nějak

svitnými záclonami, které vytváří několikero plánů

Zdroje světla jsou zde voleny velmi variabilně, od pev-

variované, nebo najít větší než letmé spojení s tím, co se na jevišti odehrává.

a  umožňují hrátky s  nasvícením, o  kterých bude

ných reflektorů až po baterky v rukou účinkujících.

v tomto článku ještě nejedna zmínka. Do tohoto ab­

Světlo a stín tedy mohou přicházet odkudkoli, což

Tato významová mlhavost je bohužel příznačná

straktně vymezeného prostoru vstupují herečky sou-

vytváří dobrý základ k hravému divadelnímu vyjá-

pro celou inscenaci. V čem spočívají její kořeny, si mů-

boru Teatr Figur se svojí inscenací Paramisa ?. Jejím

dření. Jazyk, který pro svoji inscenaci polský soubor

žeme ukázat na podstatné součásti vystoupení, jíž je

cílem by mělo být přiblížit slovenský národ skrze jeho

zvolil, se vůbec vyhýbá doslovnosti, jak může, a zve

projekce. Ta je totiž velmi nepříjemným problémem,

romské etnikum. Podle anotace sáhl soubor po rom-

diváka mezi řádky. Konkrétně tím míním fakt, že in-

a to technickým i uměleckým. Zajišťuje ji meotar, umís-

ských pohádkách, které se pokusil zpracovat jako

scenace je nonverbální a vyjadřuje se výhradně po-

těný je nešťastně po pravé straně hlediště. Přinejmen-

loutkové divadlo. Můžu už teď předeslat, že loutek se

hybem, zpěvem (jehož textová složka je nepodstatná)

ším tu část diváků, která sedí poblíž, jeho světlo po ce-

na scéně mnoho neobjevilo.

a zmíněným světlem.

lou dobu nepříjemně oslňuje, a navíc je stále slyšet jeho

Na setmělém jevišti se začíná scénou vtělování:

Po  úvodní iniciaci přichází kontrastní scéna,

hučení. Obojí tvoří ruch, který je o to nepříjemnější, že

ženy v těsných černých oblecích, postavy bez jaké-

která se později stává refrénem inscenace. Jedná se

jsme přítomni nonverbálnímu představení. Zde by di-

hokoli určení, se zaujatě snaží na sebe natáhnout ši-

o stínohru, vytvářenou jednou z hereček, skrytou až

vákovy smysly měly být čistě a jemně naladěné pro

roké barevné sukně a s nimi romskou vášeň těch, jimž

za zadní zástěnou. Ta, obklopená červeným zadním

audiovizuální symboliku divadla, k čemuž nedostávají

křiklavé barvy přísluší. Jedna coby jakási vůdkyně

nastíněním, vytváří křivolakými, trhanými pohyby

příležitost. Samotná „obsluha“ meotaru, často pracu-

v popředí, další pak zpola skryté za jednotlivými zá-

a s téměř hrdelním mumláním zlověstné zaklínání.

jící v jisté nervozitě, na sebe také zbytečně strhává

clonami. Vcítit se do cizí identity je možná ještě těžší

Umístění do zadní části jeviště vytváří dojem, že tato

pozornost. Ovšem, pokud by výsledek projekce byl

než si vybudovat svoji vlastní. Souboj s oděvem se

čarodějná bytost promlouvá z hlubin té fikční skuteč-

umělecky silný či nesl cennou výpověď, šlo by možná

stává zpola improvizovaným a takřka tanečním hle-

nosti, ve které se pohybujeme, a tahá za nitky v pozadí.

o maličkost. Jenže většina efektů na meotaru vytvá-

dáním cesty k odlišné mentalitě. Již tady se objevuje

Jde o příznačně drsný pohádkový motiv a zároveň

řených je přinejmenším nevýrazná. Často není jasné, 4together 23

jestli promítané tvary jsou záměrem umělců, nebo

sídlištního města. Ta snad má vztyčit kritický prst nad

jen náhodnými skvrnami zaviněnými nešikovností.

osudem kulturní tradice, nicméně končí dle očekávání

Jediným záslužným momentem této části je projekce

tam, kde začíná: u naivního náznaku.

kádinky s vodou, která halí scénu do ladného vlnění.

Zmínil jsem již, že vedle tance a stylizovaného

Zde jedině je dobře patrné, že smyslem této pomůcky

pohybu se Teatr Figur opírá i o zpěv. V inscenaci se

mohlo být dotváření pohádkové atmosféry inscenace.

setkává dvojí hudba a s ní i jazyk. Temperamentní

Většinou se ale bohužel na scéně objevovaly obrysy

romské písně a  mírné, panensky působící lidovky

neurčitých objektů, které bych neměl šanci poznat,

slovanské. Mezi nimi vzniká jisté napětí, které vede

kdybych se nedíval promítačům pod prsty. Například

cudně stylizované pěvkyně k pokukování po kolegy-

z papírových motýlků na špejli, jimiž jedna z hereček

ních a rytmech méně spoutaných. Fascinace živelnými

kmitala pod přístrojem, vznikla na scéně pouze po-

etnickými sousedy zkrátka přitahuje. Opět se tedy

divná světelná améba.

objevuje narážka na zajímavý rozměr vztahu mezi

Průběžné shrnutí důvodů, proč se inscenace za-

odlišnými kulturami – opět ale končí u narážky a dále

rputile vysmýká diváckému uchopení, může snad být

se nerozvíjí. Řadí se tedy do mikrosbírky dualit, kte-

prosté. Nevyjasněnost tématu a výpovědi, nepříliš

rou polské divadlo svojí inscenací předvedlo, nikoli

elegantně poslepované výrazové prvky a řemeslné

však rozvedlo.

problémy se zvládnutím divadelních mechanismů drží výsledek v řídké obecnosti. Konkrétnějším prvkem je pouze zasazení insce-

Zopakujme si, co jsme se tedy o Slovácích dozvěděli. Že mezi nimi žijí Romové, jejichž mentalita je jakýmsi protějškem upjatějšímu naturelu Slováků, a že

nace do rurálních souvislostí. K tomu nás vedou letmé

tento vztah má jisté zrcadlo mezi divokou slovenskou

detaily jako reprodukovaný ptačí zpěv nebo koš bram-

přírodou a městskou krajinou majestátnosti betonové.

bor, které dívky při zpěvu přebírají. Zapadá to do ký-

Upřímně, co z toho je pro nás informace nová, překva-

žené pohádkovosti a  zároveň akcentuje historicky

pivá či provokující ? Snad při snaze o hlubší než po-

přírodní povahu života na Slovensku, které svými

vrchní postřeh (jakou jsme viděli v koláži maďarské,

Tatrami nížinné Poláky jistě fascinuje. Tento motiv

zběsilé sice, ale plné mrazivých souvislostí) dali by

v závěru inscenace doplňuje jeho protiklad: silueta

Poláci zvolené cestě smysl. 4together 24

CAUSA BONASUS:

vace – tedy střetne se, len čo sa dostavia maďarský

prostupují. Gesticky i akusticky animováno je vyrá-

Len čo sa dostavi maďarská strana.

kolegovia. Čekání na Maďary si slovenská sekce krátí

bění kávy, nalévání vody či např. nabízení a použití

Markéta Polochová

hovorem o  zubrech a  jejich genezi na  slovenském

kapesníku (ťip–šuch–švác–smrk). Jedinou živoucí

Zubor európsky patrí medzi najväčšie európske sucho-

území, a to včetně dějinných souvislostí. Uherský pa-

kulisou se tak stává žena (Judit Lax) sedící v levém

novník Matyáš „Hunyadi“ Korvín, jenž tu slouží jako

předním rohu, která celé představení do mikrofonu

zemské cicavce. […] Zubor je blízky príbuzný bizóna ame-

zástupný symbol maďarského národa, je pomyslně

pološeptem tlumočí do maďarštiny. Efekt neustále se

rického (Bison bison). Genetický výskum a porovnáva-

konfrontován s posledním žijícím slovenským zub-

linoucí maďarštiny nahrazuje fyzickou nepřítomnost

nie potvrdili takmer úplnú zhodu, pokiaľ ide o jadrovú

rem – synekdochou slovenského národa –, kterého měl

maďarské části komise, která měla dodat telemetrické

DNA, zistil sa však rozdiel v mitochondriálnej DNA. […]

podle legendy při jedné z návštěv Slovenska právě on

obojky, „vďaka ktorým môžu naše zubre byť slobodné

Traduje sa, že posledného zubra žijúceho vo voľnej prí-

zastřelit. Jinými slovy jim „dobrý kráľ Matej zajebal

a voľné a 24 hodin monitorované“, a zároveň upomíná

rode na Slovensku zastrelil kráľ Matej Korvín.

posledného zubra“. Na tomto přímočarém půdorysu se

na latentní všudypřítomnost ústředního tématu – „veď

v průběhu inscenace otevírá mnohovrstevnatý pohled

oni sú všade, oni sú normálne všade“.

Tato slova praví pod heslem „zubor lesný“ Wikipe-

na problematické soužití dvou znesvářených národů,

Namísto prologu se herci po brechtovsku před-

dia, slobodná encyklopédia, a otevírají také autorskou

jenž se z prvotního jednosměrného parodování trans-

staví a demonstrují svůj „osobní“ vztah k Maďarsku.

inscenaci režiséra Jána Luterána a divadla Na peróne

formuje v reciproční (psycho)analýzu slovensko-ma-

Z této civilní polohy se v hereckých partech mnoho

Causa Bonasus, jež byla premiérově uvedena 22. září

ďarských vztahů.

nesleví, až na záměrně stylizované pasáže (stop-time

2012 v Brně v rámci projektu 4Together. Bylo lze před-

a taneční vsuvka) se celou dobu pohybujeme na hra-

pokládat, že téma Maďarů a maďarství bude v rámci vi-

Názory, ktoré bude moja postava prezentovať, sú

segrádského souborového seskupení přiděleno právě

čistou fikciou, a v žiadnom prípade nezodpovedajú

slovenským divadelníkům, kteří se podle očekávání

mojim osobným názorom.

nici antiiluzivnosti, čímž se sdělení dodává na autenticitě. Inscenace je vybudována na jediném kompakt-

rozhodli pro tematizaci odvěkého, stále palčivého vzá-

Prázdnou scénu vyplňuje toliko stůl-tabule, jehož

ním – časoprostorově lineárním a dějově sevřeném –

jemného národnostního konfliktu. Tím však veškerá

ubrus poslouží v úvodní a závěrečné scéně jako pro-

výstupu, v  němž dochází k  pikaresknímu setkání

předjímání končí.

mítací plátno, a okolostojící židle. Absenci výpravy

poľovníka (Peter Kočiš), zástupkyne lesoochranár-

Ocitáme se v současnosti, kde se grantem doto-

i kulis nahrazují herci náznakovou akcí, doprováze-

ského sdruženia VLK (Zuzana Psotková) a  hlavné

vaná komise, složená napůl ze Slováků a napůl z Ma-

nou onomatopoickým artikulováním předváděného,

koordinátorky projektu (Jana Wernerová), jejichž

ďarů, střetává nad společným projektem zubří rezer-

přičemž tyto mikroakce dějovou linií i dialogy volně

společným úsilím je vypustit několik zubrů do nově 4together 25

zbudované rezervace, a to v kooperaci s (absentující) maďarskou stranou.

Právě on proslovuje první, ironizovaně odbojná a na-

lené představy, přičemž svým výrokem spouští proud

cionalisticky podbarvená hesla (gradace od „My sme

neovladatelné hysterie.

národ holubiček“ přes „Slováci, my nebudeme plakať ! “

Zdánlivě disparátní osobnosti sbližuje sdílená ne-

zovaně přecházejí a několikrát promění postavení

až po skandované „Majstri ! Majstri !“ či „Do tankov !“), to

návist k Maďarům, ať už pramenící z děděné rodinné

na jevišti v jakémsi rychlém sledu jemně variovaných

vše z pozice jakéhosi samozvaného klauna-baviče.

křivdy (koordinátorka), z osobní averze (poľovník) nebo

Stmívaným stop-timem, při němž herci styli-

mizanscén, je inscenace přepůlena na dvě sourodé

Psotková ztvárňuje akurátní, upjatou, mírně hys-

z poslušného souhlasu s většinovým přesvědčením

části, to vše za doprovodu „tradiční“ indiánské hudby.

terickou zástupkyni, jejíž hlavní starost zhmotňují

(aktivistka), a právě ona zčásti uměle vyvolaná, zčásti

Časová­prodleva mezi oběma polovinami je minimální,

„oprávnené obavy, že zubry po vypustení prejdu na

přirozeně vyvěrající trojjedinost poukazuje na hrozící

ale zatímco v první je exponována situace a tematické

poľskú stranu pohoria“. Manipulovatelná, bez vlast-

nebezpečí. Společný nepřítel šmahem stírá dosud bu-

ukotvení, k rozehrávání dílčích motivů a proponování

ního názoru se nechává oběma kolegy vtáhnout do hry

dovanou individualitu a – doplněn alkoholem – mění

konkret dochází v části druhé.

na odboj proti společnému nepříteli, a tak prohlášení

trojici v nenávistný, zaslepený mikrodav, jehož členové

Postupně budován a rozkrýván je tu střet tří roz-

lesoochranářského spolku je de facto jediným jejím

jsou přece „rekordérmi historickej autentícity“. Ani

dílných osobností i tří různých zájmů. Kočiš formuje

samostatným projevem, po většinu času pouze slepě

sounáležitost takto vzniklého společenství – přerod

svou postavu do podoby muže z lidu, bodrého myslivce

opakuje, papouškuje či doplňuje teze proslovované

v něj obstarává takřka rituální tanec – nezabrání jeho

(zlidovělé „Tak určite ! “ či „Prosím vás neplačte, prosím

někým jiným.

následnému, téměř okamžitému rozpadu.

vás neplačte, ja to neznášam, toto, moja žena toto isté

Hlavní koordinátorka v podání Jany Wernerové

robí“), jemuž se vypuštěním zubrů splní sen („Konečne­

zosobňuje neutralizující element, uklidňující sílu,

A ja sa tu jebem s grantami !

tu do riti nebudeme strieľať len tie bažanty, rozumiete !“ )

která tiší vášně v době čekání a stmeluje oba nesou-

Výše naznačená chudá scéna i civilistní herectví

a jenž se pozvolna transformuje v zapáleného mluv-

rodé kolegy. I ona se postupně otevírá a prozrazuje

jsou v područí slova, inscenaci jednoznačně dominuje

čího utiskovaného slovenského národa. To z jeho úst

pravou motivaci pro realizaci projektu, jehož příprava

textová složka, která nese i komunikuje významy a je-

se rozeznějí narážky na Maďary, přičemž mnohé re-

trvala desetiletí. Zubři pro ni reprezentují oběť – tak

jímž stavebním prvkem jsou pestré roviny humoru.

pliky svou výstavbou evokují vyprávěný vtip: „Maďara

jako Matyáš Korvín zastřelil posledního slovenského

Na pozadí jednoduché (byť neběžné) situace je vysta-

spoznáš na svahu tak, že ma naopak lyže, hej, že sa ne-

zubra, tak jejího dědečka Maďaři tloukli za to, že nebyl

věn aktuální konflikt, přičemž narážky na něj jsou

vie lyžovať, hej, no, a… podľa drahého viazania. Kokot,

schopný „po katolicky, po maďarsky otčenáš a bol bitý

usouvztažňovány a kontextualizovány („Oni majú čas,

najdrahšie viazanie má a nevie zísť z toho kopca. Naši

trstenicou“. Právě její osobní zkušenost nezvratně pře-

chápete, oni mali tisíc rokov čas.“ ) a také konfronto-

chlapci, naši junáci zídu aj na holej late, rozumiete ? “

váží dosud zaznívaná klišé, nekorektní žerty či zkres-

vány s vžitými představami či konkrétní dějinnou 4together 26

skutečností („Oni vždycky prídu. – Vidíte ? A teraz ne-

obrácena směrem k „sobě“, tedy ke Slovákům. „Veď my

o mikrobiologických rozdílech mezi evropským / slo-

prišli.“ ). Právě provázanost dějinného a současného

sme národ holubičiek.“

venským zubrem a americkým bizonem, která jsou v závěru smetena příznačným „Viete, aký je rozdiel

spolurozkrývá mytizaci, která (každou) děděnou historickou křivdu musí nutně provázet. Ústředním stavebním prvkem je systematická

Po maďarsky bohužiaľ nehovorím čili To nie je jazyk, to je zlozvyk.

mezi zubrom a bizónom ? Žiaden. Žiaden ! “ Katarzní vyústění přináší moment, kdy se slovo

tematická gradace na  více úrovních. Hlavní téma

Užité odkazy k seriálům a filmům (Sandokan, Vin-

změní v čin a akce, dosud nesená textem, přerůstá

(slovensko-maďarské vztahy, potažmo slovenství

netou) nepředstavují pouze nadnárodní kulturní ka-

v jednání. Postupné rozkrývání ušpiněnosti vlastních

jako vlastnost i přesvědčení) i klíčové motivy (zubři,

pitál, společné dědictví i sdílenou znalost, ale jazyk

řad (poľovník citující pasáž z Vinnetoua v maďarštině)

rezervace, moc, nadvláda, útisk, děděná křivda a ho-

sdělení (ukázky z nich jsou jedinými replikami, pro-

vede k prvnímu mstivého aktu. Až druhý čin však plně

kej) se procyklují, přičemž návrat je vždy nástavbou

slovenými v maďarštině) zde poukazuje na rozšířený

graduje dosavadně hravou rivalitu – obě zbylé ženy

i dořečením.

fenomén lingvistického překračování hranic. Evoko-

poprvé vnímají akustický vjem, soustavný podkres

Druhou, výsadní dominantou je humor, a to v roz-

vána je bazální dětská zkušenost: znalost pohádek

maďarštiny, a jakmile dekódují zdroj onoho vlezlého

ličných podobách, až na ostenzi zvuků pářícího se

v češtině i ve slovenštině či, více na severu, sledová-

pazvuku, ženu bez rozmyslu odstraní. Do setmělého

zubra výhradně slovní: od  hospodských fórů přes

vané televizní i rozhlasové vysílání v polštině. Jazyk(y)

sálu se – opět v návratnosti ke vstupní scéně – spustí

předsudečný sarkasmus až po historicky ukotvené,

se tím ze znakového systému, charakteristického pro

vybrané záběry z Vinnetoua. Banálnost a barvotisko-

ironické glosy. Vtipy jsou vrstveny (opakované užití

dané území a národ, mění v jakousi spojnici panslo-

vost na straně jedné a čitelné sdělení (bratrství, které

tzv. running joke), časté je postupné vypointovávání.

vanského teritoria. Zároveň slouží obě díla jako paro-

přeroste rasu, národ i prvotní zášť) na straně druhé tu

Právě cizelované vrstvy humoru zabraňují patetic-

dické znázornění toho, co zúčastněné strany (včetně

v sobě kontrastně a kontradikčně, přitom přímočaře,

kému vyznění vážného tématu, které je po celou dobu

té divácké) skutečně spojuje.

obsáhne podstatu dosud zobrazovaného: onu podvoj-

latentně přítomno, namísto poučného mudrování je

Naopak ve chvíli vygradovaného nacionalismu,

nost vnímání, náhledu, rozdvojení názoru na tutéž

palčivý konflikt ztvárňován s nadhledem. Přesto by

kdy se Slováci metaforicky stavějí na roveň indiánů,

věc, problém, křivdu. Příznačné pak bylo, jak zřetelně

však inscenace mohla sklouznout k prvoplánové paro-

linou se nad jejich šamanským tancem rytmicky vy-

a vespolně při těchto záběrech utichal dosud neustá-

dii, nebýt strukturní dvojdomosti a precizně vystavě-

rážené verše Slávy dcery v sarkastickém zhmotnění

vající smích...

ného druhého plánu: vrstvou žertů postupně prosvítá

krystalického slovenství. Paralelně se tím uzavírá

surová sebeironie, parodováni přestávají být Maďaři

pomyslná kruhová kompozice: inscenaci otevírá in-

Však my sme majstri sveta. My sme majstri sveta.

a pozornost tvůrců, s neméně vytříbeným vtipem, je

diánský popěvek, do jehož podkresu zaznívají slova

Však naši chlapci, naši chlapci, menujte so mnou, po4together 27

máhajte: Meszároš, Stümpel, Országh, Nagy, Pálffy – to

pivu a zakořeněnou nenávistí s možnými tragickými

sú naši chlapci !

následky je až landovsky tenká.

Pozvolna a postupně prosvítá (politicky nekorekt-

Nabízí se otázka, jak by asi na podobnou insce-

ním) humorem vážná nota, naléhavé sdělení, jímž se

naci reagovalo – v ideálním případě smíšené, sloven-

tu Slováci nevyrovnávají s Maďary jako národem, ale

sko-maďarské – domácí publikum. Odpověď přinese 17.

spíše se svým zakořeněným vztahem k nim, zdánlivým

listopad 2012, kdy bude Causa Bonasus v premiérovém

předsudkem, kterému je tak snadné podlehnout a tak

slovenském uvedení představena v Košicích, které

těžké se (u)bránit. Historické souvislosti slouží jako

jsou nejen domovským sídlem divadla Na peróne, ale

půdorys příslovečnému „teď a tady“, jehož naléhavost

také městem s výraznou maďarskou menšinou…

narůstá právě usouvztažněním s banálním, takřka úsměvným konfliktem, při němž středověký maďarský panovník vítězně skolil slovenského zubra („a on bol podľa mňa ešte aj krátkozraký, lebo jediné zviera, ktoré vedel zastreliť, bol ten zubor, lebo bol veľký… a aj tak ho podľa mňa lopatami dorazili…“ ). Tvůrci si záměrně pohrávají s vžitými stereotypními představami o Maďarech, s lehkostí travestují generačně děděné komplexy, tradovaná klišé i siláckou hospodskou filozofii, a tak to, co se zprvu jeví jako prvoplánová parodie Maďarů, přerůstá v nelítostnou sebereflexi, jež se mj. dotkne i problematiky kolektivní viny: „Zub za zub, Maďar za zubra. Počujete to, paní Vlk ? Slovenské ticho.“ Všezastřešující ironie implicitní závažnost uvolňuje, aby slova vyřčená v  nadsázce a  s  vtipem zároveň kontrastně vyostřovala. Inscenace tak mj. poukazuje na to, že hranice mezi nezávazným výsměchem při pátém 4together 28

Rozporuplná krása nového

současné české společnosti a v politizující tendenci po-

rem, kde ještě před chvílí točil kofolu barman, náhle

BURANTEATR v Dziadech

kračoval autorským holdem severomoravskému knězi

leští sklenice letošní absolvent JAMU Martin Tlapák

Radka Kunderová

vězněnému komunisty Antonínu Huvarovi i součas-

(zaujal energickým výkonem v roli amerického prezi-

nou polskou komedií Michała Walczaka Amazonie,

denta právě v Listopadu) a zakládající i současný člen

která s hořkým úsměvem kritizuje konzumní i planě

HaDivadla, prošedivělý Miloslav Maršálek. Banální

se smíšenými pocity, ale ostře se mu vtisknou do pa-

ezoterické svody nastupující generace. Nejpříměji se

konverzace, nasvícená uvolněným odpoledním slun-

měti. Jejich dojem časem nevyprchává, ale sílí. Divák

Buranteatr vyslovil ke společenským poměrům uve-

cem, odkryla svižně a za příznačně „buranských“ iro-

Dziady patří mezi inscenace, z nichž divák odchází

jejich hodnotu doceňuje teprve zpětně, dumaje nad

dením Listopadu Davida Mameta – politické satiry

nických vtípků tradiční generační spor – vzdor mládí

tím, v čem tkví jejich výjimečnost a čím byly způso-

na takřka současnou (nejen) americkou politickou

vůči stáří. Vzápětí se však – netypicky – přelila v bás-

scénu, inscenované v takřka dokonale iluzivní prezi-

nický akord, když Maršálek se starobylými hodinkami

dentské pracovně Bílého domu.

na řetízku v ruce začal meditativně pronášet Milos-

beny počáteční rozpaky. Uvedením Mickiewiczova romantického díla v podobě melodramu vykročil Buranteatr novým a podle

O to větší kontrast představují Dziady pojaté jako

zovy tajemné verše-naučení: „Člověk nemá milovat

mého soudu i šťastným a potřebným směrem. Brněnské

poetická scénická báseň s živým orchestrem a zpě-

lunu. / Sekera v jeho rukou nemá ztrácet tíhu. / Sady

generační divadlo, inspirované slavnou érou pražského

vem. Změna žánru a stylu přišla právě včas, protože

mu mají vonět nahnilými jablky / a uměřeně zarůst

Činoherního klubu, si dosud zakládalo na srozumitel-

sarkastická společensko-kritická linie, inscenovaná

kopřivami. (...).“

nosti svých inscenací určených pro – jak donedávna

do značné míry realisticky, se už začala vyčerpávat,

Nádech nového se potvrdil po přesunu diváků

pravilo motto souboru – „normální lidi“ a tíhlo k divadlu

jak dosvědčil Listopad, který přes všechnu hereckou

do sálu, k němuž vyzval šéf divadla Zetel, oslovující

založenému na osobitém herectví a dramatickém textu,

vervu a do detailu propracovanou režii ulpěl na povr-

diváky jako smuteční hosty. Rozvržení jeviště a hle-

zpočátku převážně současném, později i klasickém. Je-

chu rychle zastarávající publicistické satiry.

diště, ač bylo i dosud využíváno proměnlivě, se změ-

jich zatím nejvydařenější inscenace (Skleněný zvěřinec,

Proměnu poetiky zaregistroval návštěvník premi-

nilo k nepoznání. Obnažený, rozlehlý sál (původně

Misantrop, Heda Gablerová, Amazonie) se vyznačovaly

éry okamžitě, ač zejména zpočátku nalézal i prvky pro

neurčený pro divadlo) uprostřed rozetnulo majestátní

režií, jež svou invenci dávala do služeb těchto složek

Buranteatr typické. Během čekání v kavárně před sá-

molo, po jehož stranách jsou rozestavěny divácké židle,

a díky své důmyslnosti a neokázalosti se stávala jaksi

lem Multikulturního centra Stadec se pojednou ozvala

vlevo jim kus prostoru ukrajuje malý orchestr Buran

zamlžená, spíše tušená melodie hitu Hurikán od Dali-

Ensemble se zpěvačkou a  zpěvákem. Autor hudby,

Počínaje autorskou adaptací Molièrova Misan-

bora Jandy, nyní symbolu „pokleslého normalizačního

generační spřízněnec souboru Vojtěch Dlask, v něm

tropa se soubor začal otevřeně vyjadřovat ke stavu

popu“ (ze kterého si soubor tradičně utahuje). Za ba-

hraje na celestu. V zadní části mola, obklopené zezadu

samozřejmou a průhlednou.

4together 29

i ze stran stěnami, spočívá na náznaku katafalku ote-

mezi pozůstalými i vazby k zemřelému nejsou jasné,

vřená rakev. Dojem, že scéna evokuje krematorium, po-

stejně jako identita toho, kdo v rakvi spočívá.

tvrdí odporně laciná papírová tapeta imitující šedobílý

Pohřební zřízenci z jeviště pozvolna uklízejí židle, opět za polohlasného komentování, tempo předsta-

Hájek při smutečním projevu vytříbeně osciluje

vení vázne, a právě rozvolněný „zcizující“ úvod a zá-

mramor, jíž je molo i stěny potaženo. Stejně charakte-

mezi vážností a parodií rutiny smutečního řečníka.

věr pohřební sekvence se zpětně jeví jako důvod po-

ristická je i odpudivě fialová barva dekoračních závěsů,

Polodramatické, poloparodické vyznění scény umoc-

citu neúměrné délky této již druhé „rámovací“ scény.

jež byla v oblibě nejen na porevolučních sakách podni-

ňuje disharmonická hudba orchestru. Náhle podél

Ačkoliv trvá jen kolem deseti minut (z celkových asi

katelů, ale též u dekoratérů mnoha oficiálních prostor,

mola přichází motorkář v kožené bundě a slunečními

devadesáti minut představení), snad kvůli zmíněné

kde přežívá dodnes. Buranteatr tak tradičně v ironické

brýlemi. Bez okolků prochází středem smuteční síně,

nejasnosti se nezdá být svižnou ironickou ouverturou,

zkratce charakterizuje politováníhodné úseky našich

zatímco zaskočený řečník škobrtavě pokračuje, a ra-

jak bylo pravděpodobně zamýšleno.

životů. Předstírání noblesy laciností.

zantně pokládá na rakev helmu. Patetický „hrdina“

Na setmělé molo přicházejí Maršálek s Tlapákem

Zatímco diváci usedají, na molu rozestavují židle

s neurčitým vzdorem ve tváři, jeho totožnost je ta-

a s nimi – podruhé – i jiný žánr. Začnou rozmlouvat

Lukáš Rieger s fotoaparátem a Jiří Š. Hájek s řečnic-

jemná, vztah k mrtvému očividně blízký, ale opět ne-

řečí vázanou  – Mickiewiczovými verši v  Halasově

kými deskami coby pohřební zřízenci chystající obřad.

jasný. Ze scénáře vyplývá, že nebožtíkem je chlapec

překladu. Sledujeme Starce a Dítě při návštěvě hřbi-

Neomaleně rutinní vztah k pohřbívání demonstrují

z úvodní „barové“ scény jménem Hurikán, tedy zřejmě

tova. Mladý herec zůstává v roli pubertálního buřiče,

skrze polohlasné komentování záplavy nových čes-

postava z Jandova hitu, který opěvuje mladíka smr-

jeho vzteklá zaťatost je poněkud plochá. Verše pro-

kých seriálů v zářijovém televizním programu. Opět

telně havarujícího právě na motorce. Kdo však ne-

náší tak, že upoutává především jejich forma, niko-

typický „buranský“ sarkasmus, herci jsou v této poloze

zná text písně, tuto souvislost nepochopí, protože mu

liv obsah, zatímco Maršálek se zkušenou rozvahou

zdomácnělí a publikum ji očekává a vítá. Následuje ru-

ve verzi reprodukované v baru není takřka rozumět.

nechává vyniknout jejich význam a jednotlivá slova

tinní „obřad“, jehož hosté jsou – zřejmě záměrně, avšak

Motorkář, snad tedy Hurikánův přítel, lusknutím

suverénně zasazuje do proudu hudby. Existenciální

z nejasných důvodů – oblečeni do elegantních černých

spouští Jandův hit, který se chvíli přetahuje o pozor-

úvahy o plynutí času pronáší s až biblickým nádechem,

svršků a slunečních brýlí jako z italských mafiánských

nost s orchestrem, ale nakonec zvítězí a doprovází

pamětníkům se při tom může vybavit jeho novodobý

filmů. Někteří nevydrží pohled na zemřelého, jiní se

zajíždění rakve za oponku, trapně kodrcá, přesně jak

Jób ve stejnojmenné inscenaci režírované J. A. Pitín-

s ním důstojně rozloučí a smířeně usedají. M. Maršá-

jsme zvyklí v dnešních krematoriích. Situace se po-

ským v HaDivadle v roce 1996. Scéna je inscenována

lek klade do rakve své hodinky, takže se nabízí jisté

hybuje na hraně smíchu, premiérově napjaté publi-

v holém prostoru s jedinou rekvizitou – oněmi hodin-

propojení s úvodní scénou, avšak toto gesto není ze

kum však s hlasitou reakcí váhá – není si jisté, jak je

kami na řetízku, které děd svému vnuku daruje, klečíc

vzdálenějších míst vidět, takže odkaz zaniká. Vztahy

scéna myšlena.

u hrobu a hořce filozofujíc („Požehnej mé vnouče a dej, 4together 30

ať umře v mládí !“), zatímco si mladík s dárkem majet-

Mickiewiczových „Dušiček“, jež smrt důstojně temati-

při vyvolávání duchů nesetkáváme s hrdinnými Po-

nicky pohrává a nevěnuje dědovým steskům pozor-

zují a svou magičností a rituálností jistě provokují di-

láky, ale „s Ukrajincem, který padl polskou rukou při

nost, až mu je stařec slavnostně pověsí na krk.

vadelnickou imaginaci. Z rozsáhlého díla o čtyřech čás-

masakru ukrajinské vesnice roku 1943, s Čechem zabi-

Namísto „buranského“ sarkasmu a ironie tedy při-

tech vybrali především (krácenou) scénu obřadu dziadů

tým polskými vojáky v roce 1968 či dokonce polským

cházejí existenciální úvahy a romantické gesto, na-

(část II), tedy původně pohanského rituálu, v němž lidé

komunistou, který po roce 1989 nevydržel psychický te-

místo realismu snaha o abstraktní herectví symbolů

během tajných hodů v kostelíku vyvolávali duše dlící

ror svých krajanů a spáchal sebevraždu“. 1 Buran­teatr

a lyriku. Převládající vizuální minimalismus a názna-

v očistci a nabízeli jim jídlo a pití, aby ulehčili jejich utr-

však – plným právem – vztáhl svou aktuální společen-

kovost (z níž Listopad vybočil) zůstává.

pení. Srovnáním současné pohřební machy a Dziadů

skou kritiku, k níž v posledních sezónách tíhl, pouze

je však kontrastu učiněno zadost a z tohoto pohledu

k tématu vztahu k smrti a rozhodl se soustředit na ri-

a s řachnutím padnou na zem. Muži v černých klo-

se zdá vložená scéna tradičního křesťanského pohřbu

tuální, existenciální a milostné roviny.

boucích přinášejí na ramenou rakev, L. Rieger coby

nadbytečná. Dále tvůrci z klasického díla vybrali tema-

Vytěžit divadelní kouzlo rituálu se mu podařilo

kněz odříkává s civilní opravdovostí křesťanský pro-

ticky příbuzný hřbitovní dialog Stařec a dítě a monolog

a dramaturgická volba Dziadů je v tomto ohledu po-

slov, dívka oděná do náznaku kroje zdobí závojem a jíd-

Upír ze zlomků I. části a též úryvky vznícené milostné

chopitelná, avšak motivy smrti a lásky v inscenaci zů-

Stěny kolem zadního konce mola se rozletí

lem rakev, která je posléze spuštěna na lanech do země

lyriky postavy Gustava (část IV), jež bývá považována

stávají načrtnuté pouze v obecné rovině a též roman-

(propadla), jak je dodnes zvykem. Výjev evokující tra-

za autorovo alter-ego, vyjadřující drásavé rozpoložení

tické buřičství zůstává bez konkrétní motivace. Těžko

diční, spíše venkovský pohřeb má zřejmě kontrastovat

po smrti matky a odmítnutí jeho milovanou.

se tak v inscenaci hledají další důvody, které tvůrce

se současnou odcizenou pohřební rutinou. Inscenace

Kromě scény Noc dziadů nechali tvůrci stranou

vedli k uvedení tohoto těkavého, poměrně obtížně

tak avizuje své stěžejní téma (což dokládá její anotace

politizující III. část díla, připsanou Mickiewiczem roz-

srozumitelného kusu, zatěžkaného rozsáhlými tapise-

i texty v programu): smrt z našich životů trestuhodně

hořčeným neúspěšným listopadovým povstáním roz-

riemi veršů. Aranžmá, ač nezřídka poetická (viz dále),

vytěsňujeme, snad proto, že jí nedokážeme čelit po-

děleného Polska. Pozoruhodné je, že v současném Pol-

zůstávají zpravidla ilustrací vyřčených slov a působi-

mocí rituálů, tak jako naši předci. Takové konstatování

sku nejenže jsou Dziady poměrně často inscenovány

vost jim místy dodává až jejich výtvarnost či herecká

současného úpadku však nepřekračuje rovinu mora-

(zatímco inscenace Buranteatru je od roku 1899 teprve

emoce, a především hudba. Disharmonická, ryčná i ti-

listní teze, často propírané časopisy o životním stylu.

druhým českým uvedením !), ale nesou též aktuální

chá vážná i posměvačná.

Autoři scénáře, dramaturg Jan Šotkovský a reži-

politickou výpověď, ač nezřídka původní text adap-

Během zmíněného tradičního pohřbu se objevuje

sér inscenace Michal Zetel, zřejmě usilovali o vystup-

tují. Jan Jiřík v posledním Světě a divadlu referuje

Michal Isteník, oblečen stejně jako ostatní muži ve svá-

ňování tohoto kontrastu inscenováním divokého reje

hned o dvou takových pokusech, v jednom z nich se

tečním, avšak ne v černé, ale fialové barvě. Dostává­se 4together 31

že propracovány jsou, nejsou dostatečně sdělné. Také

głucho wsędzie, / Co to będzie, co to będzie ?  volají herci

jím, natáčí svou i jeho hlavu do protilehlých stran,

např. hodinky coby metonymie omezeného času ži-

čím dál hlasitěji a rychleji do sarkasticky divoké hudby

takže vzniká dojem jakéhosi násilného alter ega. Is-

vota (či něčeho jiného ?) jsou příliš subtilním a špatně

až do takřka extatického vrcholu, načež se začínají

teník přitom rebelsky horlí, podobně jako předtím

viditelným symbolem, jehož předávání mezi posta-

zjevovat duše, které znázorňují herci ve – zpravidla

Tlapák (a stejně jako ve svém Alcestovi). Význam slov

vami z dálky nezřídka zaniká, a jejich přenesený vý-

sólových – výstupech na mole před tabulí…

do poněkud neurčitého vztahu k Tlapákovi, cloumá

v poměrně monotónním výtrysku emoce zaniká. Že

znam výrazněji upoutá až v jedné ze závěrečných scén,

má jeho monolog vztah k ženám, vyplyne spíš z jejich

kdy si je postavy dostatečně výrazně předávají.

…Jiří Š. Hájek se natahuje do prázdna (v náznaku

ztělesnění – na katafalku po rakvi usedly Kateřina Do-

A přesto se v některých okamžicích představení

pohybového divadla) po ruce své imaginární sestřičky,

stalová a Kamila Zetelová coby symboly dvou druhů

všechny složky slijí a vytvoří obraz, který se nadlouho

coby jedna z duší dětí, jež na zemi nepoznaly hořkost,

ženství vyjádřené obrácenou barevnou symbolikou.

propálí do vědomí…

Plavovláska Zetelová v bílé současné variaci na kroj

a proto se v ráji nudí… za lyrického mihotání světélek vytváří herec díky srozumitelné a přirozeně plynoucí

s nadýchanou šifonovou sukní a obepnutým živůtkem

…Ciemno wsędzie, głucho wsędzie, / Co to będzie, co

sedí ve vyzývavém polorozkročení a ztělesňuje tak

to będzie ? 2 rytmicky recituje zástup herců a hereček

protřelé ženství, zatímco bruneta Dostalová v témže

přicházející ze zákulisí podél ztemělého mola s nádo-

kostýmu ale tmavých barev znázorňuje ostýchavou

bami s jídlem a pitím. Polština, která se při promlu-

jevištní mluvě přízračně křehký obraz… …Ciemno wsędzie, głucho wsędzie, / Co to będzie, co to będzie ?...

dívčí nevinnost. Mladíci si o dívky náznakově „střih-

vách sboru refrénovitě vrací, dodává dění cizokrajně

nou“ kámen-nůžky-papír a  Isteník se spokojeným

folklórní půvab. Začínají dziady, svátky zemřelých !

úsměvem „vyhrává“ blondýnu. Záhy je však Zetelová

L. Rieger, oděný dívkami do náznaku kněžského ta-

bil K. Dostalovou, která se stává duší dívky Zošky, jež

náznakově oddána za Pavla Riedla, pričemž Isteník dál

láru a s deštníkem coby „magickou hůlkou“, se právě

na tomto světě nezažila lásku a touha po ní ji po smrti

prohlásil za „guslarze“ (v Halasově překladu „kouzel-

užírá… S Dostalovou přichází na molo nejen krása, ale

ník“) a se zcizovanou didaktičností přednesl „slovní-

i spontánnost, slova pronášená příjemným, lehce za-

durdivě vykřikuje monolog a rve se s Tlapákem. Takto režisér zdivadelnil část monologu milostně

… operní zpěv mladé sólistky jako by trýznivě vá-

zhrzeného Gustava. Jak už bylo řečeno, význam slov

kové heslo“ dziady (Mickeiwiczův úvod II. části Dziadů

střeným altem bez obtíží sdělují svůj význam i emoce.

je poněkud upozaděn a nezřídka též zanikají v hudbě,

v překladu Jaroslava Vrchlického). Obřad se začíná, na-

Herečka působí přirozeně, ať se dětsky klouzá po mole

stejně jako herci v některých okamžicích splývají s pří-

místo katafalku dlouhá tabule, prostřená herci, kteří

či vyjadřuje stravující smyslný žár zabořením rukou

šeřím. Porozumění ztěžuje také nejasnost totožnosti

za ní uvolněně hodují, takže vzniká obraz podobající

do klína skrytého v šifonové suknici. Nečekaně a váš-

postav a vztahů mezi nimi. Ač vše nasvědčuje tomu,

se Leonardově Poslední večeři Páně. Ciemno wsędzie,

nivě políbí hodující K. Zetelovou, jíž překvapením za4together 32

skočí, což suverénně dohraje coby komickou mik-

pákem a Maršálkem namáhavě, jako přes nedozírné

P. Riedl, který se smeknutým kloboukem předkládá

roscénku, kvitovanou smíchem diváků. Poté Dostalová

dálavy času či prostoru, předávají hodinky, což jim pro-

svou prostou představu pohřbu („Nechci než ticho,

vytáhne zpoza stolu Tlapáka a s roztouženou razancí

středkuje L. Rieger, jehož deštník dokáže vzdálenost

mlčení.“), jedná se o závěť Karla Teigeho (což zřejmě

ho povalí pod sebe…

mezi herci lépe překlenout. Snad se tak Rieger-kněz-

málokdo v publiku rozezná). Civilně a s citem proná-

kouzelník stává prostředníkem mezi světem žijících

šený monolog sice rezonuje s nastoleným tématem

a zemřelých, reálným a magickým, významy jsou však

„my a smrt“, ale působí jako dodatečný přílepek. Jeho

nezřetelné. 

závěr publikum znejistí: tleskat, či netleskat ?

…M. Isteník v cylindru, s bílou šálou kolem krku a Guslarzovým deštníkem coby chaplinovskou hůlkou se stává tajemných duchem (báseň Upír). Během

Následně vidíme účastníky dziadů v pláštěnkách

Ujištění, že konec opravdu je, přinesla následující

zběsilých sól bicích sebou šíleně trhá, jako by byl bu-

a gumácích, kterak civilně sklízejí tabuli, jako by kon-

děkovačka, jež patřila k nejkrásnějším okamžikům

beníkovými paličkami, avšak jakmile sólo utichne,

čilo i divadelní představení. L. Rieger čte z papíru za-

premiérového večera. Herci opět nastoupili na molo

strne do naprosté nehybnosti. Výstup má atmosféru

říkávání ukončující obřad, jako by si text předříkával

s nádobami s jídlem, tentokrát však se skutečnými

smrťácky groteskních filmů Tima Burtona i šklebivé

na zkoušce. Jediná K. Zetelová, pod jejíž pláštěnkou

pochoutkami určenými pro premiérový raut, které

kouzlo kabaretu – Isteník dokonce zastepuje. Jeho

prosvítá pouhá zranitelná spodnička, bloumá po molu

takřka plaše kladli na kraje mola, a tímto pokorným

slova se chvílemi proplétají s hlasy jednotlivých ná-

a v rozhovoru s Riegerem, už opět Guslarzem, pro-

pohostinným gestem zahrnuli publikum do rituálu

strojů, jindy orchestr běsní. Po patetickém alcestov-

zrazuje touhu potkat se s mlčenlivým duchem, který

utvrzujícímu společenství, v němž lze zakoušet radost

ském horlení v předchozích scénách předvede herec

ji během rituálu sledoval (jedná se o scénu IX, Noc

ze spolubytí. Ze spolubytí s mladými umělci, kteří se

slušivější fasetu úmyslně přehánějícího ironika a v zá-

dziadů, ze III. části). Znovu se objevuje Isteník a ode-

přes obtížné materiální podmínky pokoušejí vytvářet

věru i přesvědčivě civilního lyrika. Coby Upírova láska

hrává se další z variací milostného vztahu, který tato

poctivé divadlo o dnešku, a ač se jim to nemusí vždy

je tiše přítomna K. Zetelová, v jejíž tváři se chvílemi

dvojice během představení ztělesňuje. Herec pistolí

podařit dokonale, mají odvahu riskovat.

zračí chvějivá něha, která dodává její kráse i herectví

střílí před sebe, avšak obrazně se zasáhne do vlast-

nový odstín...

ního čela. Dívka pateticky zvolá Zhoj ho, bože, láskou svojí ! a mladík vysvobozen její láskou mizí s úlevným

Ještě než vyvolávání duchů skončí, vrací se hřbi-

úsměvem v propadlu. Diváci považující závěr scény

1 : JIŘÍK, Jan. Ve jménu levicového divadla. Svět a divadlo 23,

tovní rozhovor děda s vnukem. Kmeta tentokrát hraje

podtržený ráznou melodií, snad parodující vítězné

2012, č. 5, s. 74.

M. Isteník a mladíka M. Maršálek, takže je zdůrazněna

znělky  televizních pořadů, za konec představení a za-

2 : „Temno všude, mrtvo všude: / Co to bude, co to bude ?“ –

cykličnost času. Následuje scéna, v níž si Isteník s Tla-

čínají tleskat, ale o pozornost se ještě plaše přihlásí

překlad František Halas.

4together 33

Zajíci ve visegrádských pytlích Michal Zahálka

nace, na něž by tvůrci jinak nejspíš ani nepomysleli –

ně-specifická není, vypravit kolem toho neurčitě folk-

to je nepopiratelně záslužné. Ale nahlíženo jen trochu

lórní obrázek a doufat, že si v tom to Slovensko někdo

pootočenou optikou: vznikla kvůli němu také insce-

najde (Paramisa). Hrozí ovšem, že si v tom nakonec

Když umělecké dílo vzniká z  podnětu daného pro-

nace, u níž by nejspíš nebyla velká škoda, kdyby na ni

nikdo nenajde nejen Slovensko, ale ani nic jiného –

jektem, je zpravidla dobré mít se na pozoru – ať už

tvůrci ani nepomysleli.

což je asi tak všechno, co se o inscenaci krakovského

se tím projektem míní cokoliv. Když například divadelní hru píše dramatik v rámci tvůrčí rezidence, jsou

Teatru Figur dá říct. Pořádat takový projekt/festival, to znamená niko-

Lze vytvořit záměrně matnou psychedelickou

v tom hned dva ošemetné momenty: autor je vázán

liv kupovat zajíce v pytli, ale půjčovat jakési inkubační

montáž z toho, co o kultuře dané země víme – to je

povinností hru k určenému datu pokud možno napsat,

pytle a doufat, že se vrátí se zajícem přiměřené jakosti.

případ szegédských Klaunů v uličce alchymistů, in-

i když se mu třeba nedaří, a divadlo má zase po všech

A vyrazit na něj jako divák (a že se takových našlo víc

scenace zajisté pohledné a pozoruhodné. Výhodou

výdajích a starostech dobrý důvod výsledný text po-

než dost !), to je vysloveně odvážné. Tím asi nejpád-

tohoto přístupu je, že se vlastně nemá s  čím kon-

kud možno nastudovat, i když se mu třeba vlastně

nějším důvodem, proč se autor těchto řádků vypravil

frontovat: na onu surreálně výtvarnou poetiku je

příliš nelíbí – nejenom pražské Divadlo Letí, ale i pa-

na tři dny do Brna, byla ryzí zvědavost, jak který sou-

možné svést vlastně úplně všechno. Přesto se ne-

řížský Rond-Point a londýnský Royal Court by jistě

bor přistoupí k onomu zvláštnímu zadání. Obecné zjiš-

lze ubránit pocitu, že celá ta nádhera v podstatě jen

mohly vyprávět. Jenomže velice často se stane, že se

tění bylo nepřekvapivé: počet využitých přístupů se

maskuje to, že Metanoia Artopedia vlastně nemá

přese všechno podaří pozoruhodná hra či slušná in-

shoduje s počtem zúčastněných divadel. Je asi nutné

co říct, a tak střílí od boku tím, v čem tuší českou

scenace – a tak se do nejrůznějších projektů s oblibou

přiznat, že ač mechanismus projektu (Češi o Polácích,

(pop)kulturu. Snaha trefit se do cizí kulturní paměti

čas od času vrhá kde kdo.

Poláci o Slovácích, Slováci o Maďarech, Maďaři o Če-

je ovšem ošidná – třeba autor těchto řádků dávno

S mezinárodním projektem 4Together (nikoliv

ších) působí zcela nestranným dojmem, podmínky

úspěšně zapomněl, že se v Haškově Švejkovi někdo

festivalem, jak bylo opakovaně zdůrazňováno divá-

tak docela rovné nebyly – zatímco někde jsou témata

prohlašuje za šestnáctý díl Ottova slovníku naučného,

kům, kteří zcela nedisciplinovaně dorazili na divadelní

a vztahy historicky a politicky v podstatě dané, najdou

a soudě dle drobného průzkumu v tom není zdaleka

festival) se to má podobně. Jeho bohulibá myšlenka

se mezi zeměmi Visegrádské čtyřky i takové, které se

sám. (Jak by to asi dopadlo, kdyby se český soubor

spojila čtveřici divadel, jejichž poetiky jsou si mírně

o sebe navzájem (přinejmenším kulturně) podle všeho

pokusil o podobný obrázek Maďarska na základě –

řečeno vzdálené, a každé z nich se pokusilo vytvořit

moc nezajímají. Co s tím ?

dejme tomu – Kočičí hry, Podivuhodných dobrodruž-

inscenaci inspirovanou zemí, jejíž témata mu možná

Lze třeba hned v základu udělat odbočku, zvolit si

také nebyla zrovna blízká. Vznikly díky němu insce-

tematiku etnické minority, která vlastně až tak míst-

ství rodiny Smolíkovy a  sebraných spisů Sándora Petöfiho ?) 4together 34

Lze inscenovat nějaké základní literární dílo dané země a pokusit se ho okomentovat svýma očima – ta-

róne vyřvává ty nejhorší xenofobní představy o Maďarech – a hraje přitom právě o oné xenofobii.

ková je cesta, kterou se vydal Buranteatr. Ten „komen-

Souvisí to asi trochu s tím, čemu Ivo Osolsobě ří-

tář z české pozice“ je paradoxně tím, co v brněnské

kal mateřština 1. Smysluplné divadlo umí mluvit tak,

inscenaci nejstarších částí Mickiewiczových Dziadů

aby bylo přítomné a relevantní, aby svým divákům

vychází nejméně. Srovnání litevských svátků mrt-

hrálo o svých divácích – jinak je z něj jen (třebas po-

vých s chladným prostředím českého krematoria vy-

hledná) exotická atrakce. To je možná tím nejcenněj-

znívá dobře v anotaci, na jevišti už ale působí poněkud

ším, co projekt 4Together ukázal a proč měl smysl.

chtěně – v protikladu k české necitelnosti totiž nestojí

Potom­vlastně ani tak nevadí, že v jeho pytlích vedle tří

ani tak obrázek polského cituplného přístupu ke smrti,

zajíců adekvátní, ba dobré, ba výtečné jakosti vzniklo

jak by se mohlo zdát, nýbrž několik duchařských his-

i něco o poznání problematičtějšího – při zachování

torek. Výsledkem je výtečné divadlo velkého gesta,

zvířecí metaforiky nejspíš Schrödingerova kočka,

jenom ten „český pohled“ se vlastně nedostavil tak,

nadto mrtvá. I to je, koneckonců, sdělení...

jak bylo patrně v plánu. Jak to tak někdy bývá, nejúčinnější přístup může být ten nejjednodušší. Tou ze čtveřice inscenací projektu 4Together, která řekla nejvíce, byla ta, která byla divadelně nejprostší, ba možná i nejméně pracná – zato ale s nápadem. Causa Bonasus ukazuje, že hrát o někom jiném znamená také (a možná především) hrát o sobě. Má se to s ní trochu jako s Brelovou písní Měšťáci: její myšlenkou není to, co vyřvává refrén, totiž že „měšťáci / jsou jak prasata / a čím jsou starší / tím jsou pitomější“, nýbrž to, že předsudeční (a ve výsledku šosáčtí) jsou nakonec i ti největší buřiči. Divadlo na Pe-

1 : Viz Muzikál je když... (Praha 1967).

4together 35

Metanoia Arthopaedics Klauni v uličce alychymistů/ Objekt meditace Tvůrčí tým Klauni: Andrea Erdély, Péter Bán, Ágnes Diószegi, Péter Báhner, Péter Szörényi, József Jovánovics Scéografická spolupráce / Preparátor: Attila Etele Kiss Kostýmy: Anna Csúri Hudební spolupráce, zvuková režie: Balázs Erlauer Zvuk: Hédi Sipos Asistent režie: Andrea Erdély Režie, produkce a scénografie: Zoltán Perovics Premiéra: 21. září 2012, 4Together, Stadec, Brno

Na peróne Causa Bonasus Autor: Ján Luterán a Na peróne Hrají: Peter Kočiš, Judit Lax, Zuzana Psotková, Jana Wernerová Dramaturgie: Mariana Luteránová Pohybová spolupráce: Vladimír Michalko Light design: Jan Komárek Světlo a zvuk: Róbert Farkaš Projekce: Tibor Nagy Režie: Ján Luterán Premiere: 22. září 2012, 4Together, Stadec, Brno 4together 36

Teatr figur Paramisa ? Režie: Grażyna Tabor, Dagmara Żabska Scénografie: Agnieszka Polańska, Magdalena Hałoń, Piotr Idziak Světelné a zvukové efekty: Filip Kozaczkiewicz Hrají: Joanna Nitefor, Anna Jegerska, Grażyna Tabor, Marta Hankus, Alla Maslovskaya, Magdalena Hałoń, Dagmara Żabska Premiéra: 22. září 2012, 4Together, Stadec, Brno

BURANTEATR Adam Mickiewicz – Vojtěch Dlask Dziady Režie: Zetel Překlad: František Halas a Josef Matouš Scénář: Jan Šotkovský a Zetel Scéna a kostýmy: Zuzana Přidalová Hudební nastudování: Vojtěch Dlask a Ondřej Tajovský Dramaturgie: Jan Šotkovský Hrají: Michal Isteník, Miroslav Maršálek, Lukáš Rieger, Kateřina Dostalová, Kamila Zetelová, Martin Tlapák, Jiří Š. Hájek, Pavel Riedl, Jan Kruba a BURAN ENSEMBLE pod řízením Ondřeje Tajovského Premiéra: 23. září 2012, 4Together, Stadec, Brno

4together 37

Texty Josef Dubec, Andrea Erdély, Radka Kunderová, Ján Luterán, Martin Macháček, Markéta Polochová, Jan Šotkovský, Michal Zahálka, Michal Zetel, Dagmara Żabska

Copyright © Buranteatr, o. s. 2012

W3   4together    EU