MORAVSKÁ MĚSTA
BRNO „Rakouský Manchester“ na cestě k občanské společnosti a národnostnímu rozkolu Lukáš Fasora
Devatenácté století je mnoha historiky oprávněně považováno za jednu z nejvýznamnějších epoch v dějinách města Brna. V podhoubí ohromujícího boomu, který město zažilo, stál nepochybně hospodářský rozvoj. Z původního rozhodnutí státních úřadů o usídlení privilegované státní textilní manufaktury z roku 1766 se stal zárodek mohutného textilního průmyslu, který do města přinesl peníze, přivedl schopné podnikatele i masu dělníků a v neposlední řadě zcela změnil dosud víceméně středověkou tvář Brna i jeho předměstí. Brněnský textilní průmysl profitoval kromě podpory státu z výhodných přírodních podmínek i politických okolností. Horské oblasti na severu a západě se staly hlavním rezervoárem laciných pracovních sil pro brněnský textilní průmysl, jižní a východní zemědělské oblasti k rozkvětu výroby přispěly hlavně dodávkou dostatečného množství potravin, velký význam měl pro textilní průmysl dostatek vody a blízkost rosicko-oslavanské uhelné oblasti. Brno bylo již v roce 1839 spojeno s Vídní železnicí, v roce 1856 zprovozněná Brněnsko-rosická dráha zabezpečila přísun laciného uhlí. Moderní podnikání se v Brně například na rozdíl od Jihlavy snadno prosadilo na úkor starých cechovních struktur, zvláště textilní cechy byly ve městě nepočetné a slabé. Do Brna se s vědomím takto výhodných podmínek stáhlo množství podnikatelů ze všech koutů habsburské říše i z ciziny, z nichž někteří (Gomperzové, Schoellerové, Hauptové, Herringové) dosáhli středoevropského věhlasu. Za podnikateli přicházeli také zkušení kvalifikovaní dělníci z Rakouského Nizozemí (přibližně dnešní Belgie) a Porýní, zvláště z měst Verviers, Düren a Monschau a za nimi vzdělanci, umělci a další „nová krev“. Velkým povzbuzením pro brněnské textilky byla napoleonská kontinentální blokáda vyhlášená roku 1806, která načas vyřadila z trhu kvalitnější a lacinější britskou konkurenci a dala brněnským podnikatelům čas a prostor ke zdokonalení své produkce. I tak ovšem platilo, že z technologického hlediska brněnské textilní i strojírenské zboží za britským, belgickým nebo německým zpravidla zaostávalo, dokázalo se ovšem prosadit díky dobrému poměru kvality a ceny, danému hlavně relativně nízkými náklady na pracovní sílu. Tradiční páteří brněnského textilního podnikání pak byly dodávky pro armádu. Mohutnějící textilní průmysl dával řadu impulsů k rozvoji i dalších odvětví hospodářství, pochopitelně zvláště potravinářského, strojírenského a kovozpracujícího průmyslu. Brněnská podnikatelská elita zaznamenala řadu úspěchů a stala se v mnoha ohledech dominantní na trhu s vlněným 5
MORAVSKÁ MĚSTA
suknem a některými strojírenskými výrobky v rámci monarchie, zvláště s armádními dodávkami se brněnští podnikatelé prosadili i na vzdálenějších trzích na Balkáně, severní Africe, v Rusku, věhlas brněnského průmyslu se projevil i proniknutím na trh perský, indický nebo peruánský. Poměrně stabilní ekonomický růst města se projevil i na jeho podobě, řada návštěvníků si povšimla zámožnosti obyvatel města, které se však stále tak trochu spokojovalo se svojí pozicí „předměstí Vídně“, odkud přicházely do Brna kulturní vymoženosti – architektonické, oděvní i gastronomické novinky. Spisovatel Josef Jaroslav Chmelenský si o své návštěvě Brna v roce 1837 zapsal: „Město Brno se mi právě nelíbí, ale tím víc okolí brněnské, jemuž rovného alespoň já posud neviděl … Ve městě je pro špatnou dlažbu chůze velmi nepříjemná, vnitřek domů … nevlídný, zato venku jsou pěkné lipové a javorové aleje. Pražan jest mnohem veselejší než Brněnčan, tento má mnohem … kupeckého ducha. Přímé veselosti málo jest vidět, všecko zde podle lineálu. Chudobu nelze pozorovati ani oku ostřejšímu … žebráka málokdy uhlídáš. Kdo v Brně ostává, musí … svou rodinu míti, v předměstí ostávati a toliko v brněnském okolí se kochati. Ouředlníci jsou zde hodní a jako všude nejvíce vzdělaní, oni zde činí tak zvanou noblesu, nebo moravská šlechta se vždy do Vídně táhne.“ Hospodářská krize z roku 1873 zostřila na trhu konkurenci a znejistěla pozici brněnského podnikání. Hlavně v dosavadním dominantním odvětví, textilním průmyslu, se začalo ukazovat, že řada podnikatelů již konkurenci na trhu nestačí, příliš se spoléhají na výhodu relativně laciné, ale nekvalifikované pracovní síly z brněnského okolí a málo investují do technologických a marketingových inovací. Nízká míra koncentrace kapitálu v brněnském textilním průmyslu přinášela zaostávání v soutěži s moderněji koncipovaným libereckým textilním podnikáním a od devadesátých let 19. století se již brněnský textilní průmysl nacházel ve vážné strukturální krizi. Žezlo dominantního odvětví začal postupně přebírat jednak strojírenský a kovodělný průmysl, jednak sektor moderní chemické a elektrotechnické výroby a kvalifikovaných služeb. Z hlediska správního vývoje se zdánlivě neudály až tak převratné změny. Brno si stále podrželo spolu s Olomoucí pozici hlavního města Moravy, jedné z nejvýznamnějších provincií rozlehlé habsburské říše, a vzhledem k tomu, že zemské orgány v druhém ze zemských hlavních měst fakticky nesídlily, bylo Brno na rozdíl od své konkurentky hlavním městem také de facto. Významnou, byť zprvu také ne tolik patrnou změnou prošla instituce brněnské městské samosprávy. Ta nejprve fakticky zmizela pod tlakem osvícenského absolutistického státu, který v letech 1786–1787 zrušil dosavadní instituci městské rady a do čela města postavil státního úředníka – purkmistra se dvěma náměstky a 32 zkoušenými radními a silně tak omezil samosprávný prvek na úkor státního dozoru. Tzv. regulovaný magistrát stál v čele města až do revolučních událostí z let 1848–1850, kdy jeho kompetence nejprve v počátku revoluce převzal bezpečnostní výbor volený brněnským měšťanstvem, později se obě instituce o reálnou správu města dělily. V roce 1850 byl vydán nový městský statut upravující vznik a fungování moderní městské samosprávy. I když se postupně tento produkt rakouského neoabsolutistického režimu začal stále více ukazovat jako zastaralý a rychlému vývoji občanské společnosti nepřiměřený dokument, s jistou dílčí revizí z roku 1905 platila základní pravidla až do rozpadu monarchie v roce 1918. 6
MORAVSKÁ MĚSTA
Pohled před hlavní vlakové nádraží v Brně kolem roku 1910.
Především statut z roku 1850 zásadně změnil hranice správního útvaru chápaného dosud jako Brno a vytvořil spojením starobylého královského zemského hlavního města s městečkem Starým Brnem a téměř třemi desítkami předměstských obcí (Horní a Dolní Cejl, Křenová, Zábrdovice, Nové sady, Radlas atd.) město, současníky nazývané Velkým Brnem. Teprve generace narozená již v hranicích tohoto nově vzniklého města si na jeho správní podobu a hranice přivykla a z běžného jazyka pojem Velké Brno opět načas zmizel – aby se znovu objevil kolem roku 1919 v souvislosti s inkorporací dalších předměstských obcí (Žabovřesky, Královo Pole, Husovice atd.) Brno si díky statutu z roku 1850 podrželo v rámci českých zemí některé správní zvláštnosti a privilegia, která vzhledem ke kontextu vzniku tohoto zákona fakticky dávala rozhodující díl moci do rukou zámožnému měšťanstvu a skupině elitních vzdělanců. Obavy vedení státu, vystrašeného událostmi roku 1848, z příliš revoluční či příliš liberální inklinace brněnského měšťanstva mělo brzdit rozdělení některých důležitých kompetencí mezi tzv. okresní výbory. Šlo o poněkud umělé správní instituce, jejichž existence měla zachovávat v očích tradicionalistického měšťanstva zdání další existence samosprávy ve „starých“ hranicích, tj. nejvýznamnější ze 7
MORAVSKÁ MĚSTA
Pohled na První brněnskou strojírnu na sklonku 19. století.
čtyř okresních výborů byly ty, které se částečně kryly s působností starých městských samosprávných institucí. Konkrétně šlo o první okres, který byl tvořen starým centrem města „v hradbách“ a okres čtvrtý, který reprezentoval samosprávu Starého Brna. V ostatních připojených obcích, rozdělených do druhého a třetího městského okresu, nikdy nenabylo povědomí o důležitosti samosprávy a vlastní identitě většího významu, vždyť šlo prakticky o dělnická sídliště seskupená kolem továren na předměstích a chyběl zde tradiční měšťanský prvek. Toto „čertovo kopýtko“ záměrně vložené do statutu z roku 1850 státními úředníky se stalo na přibližně deset let jedním z nejdůležitějších témat a sporů brněnského komunálního dění. První a čtvrtý okres totiž dlouhou dobu, a s přestávkami se toto téma vlastně vynořovalo až do vydání nového statutu z roku 1905, odmítaly předat centrální městské samosprávě držbu majetku, především pozemků a některých hospodářských privilegií, a fakticky tak blokovaly uvedení instituce moderní samosprávy jako celku v život. Tradiční měšťanské vrstvy, reprezentované hlavně drobnými živnostníky a řemeslníky, tak poměrně dlouho bránily svůj nárok na správu města Brna. Jejich argumentem v tomto správním sporu byl hlavně odkaz na starobylý původ rodů a dlouhou držbu měšťanských práv, tzv. trpění s městem, tj. sdílení finančních nákladů na jeho provoz, povinnost obrany atd. Bez podpory státních úřadů, hlavně ambiciózního místodržitele Vladimíra Leopolda hraběte Lažanského (1808–1860), by však tato nesourodá a ekonomicky slabá koalice tlaku modernistických liberálních sil, požadujících centralizaci správy veškerého majetku města, dlouho neodolala. V prvních volbách v roce 1861, konaných v relativně svobodnějších poměrech po pádu neoabsolutistického režimu, se liberální síly prosadily a konzervativní koalice se prakticky rozpadla. Jeviště komunální politiky na dlouhou dobu ovládla liberální koalice, realizující v prvé řadě plány nejzámožnějšího obyvatelstva města, tj. přibližně 50–60 továrníků a velkoobchodníků profitujících hlavně z úspěchů brněnského textilního průmyslu a na něj navazujícího strojírenství. Druhým členem koalice byli měšťanští vzdělanci, v Brně díky existenci četných soudních, školských a správních institucí zvláště početní. Zatímco továrníci vkládali do společných plánů hlavně své ekonomické zájmy a moc, vzdělanci profitovali hlavně z autority zastávaného úřadu, prestiže tehdy obtížně dostupného vysokoškolského vzdělání a schopnosti lépe veřejně prezento8
MORAVSKÁ MĚSTA
vat zamýšlené projekty před voliči. Hlavně z prostředí vzdělanců právního a ekonomického směru se rekrutovaly osoby, které reprezentovaly koalici navenek v purkmistrovském úřadu, ať už šlo o berního úředníka a renomovaného historika Christiana d’Elverta (1803–1896), úředníka Gustava Winterhollera (1833–1894) nebo advokáty Karla Giskru (1820–1879), Rudolfa Otta (1804–1880), Karla van der Straße (1817–1880) nebo Augusta Wiesera (1847–1916). Zástupci velkokapitálu nevystupovali tolik na oči veřejnosti, ačkoliv o jejich zákulisní moci není možno pochybovat. Příčiny tohoto stavu je třeba hledat v negativních postojích, které vůči kapitalistickému velkopodnikání významná část měšťanské veřejnosti zaujímala. Četné hygienické, bezpečnostní a sociální problémy s existencí početných továren v Brně a okolí spojené neměla liberální koalice příliš zájem řešit a nebylo tedy divu, že velkopodnikatelé, v očích mnoha obyvatel města hlavní viníci problémů, nevystavovali svoji moc tolik na odiv veřejnosti. Brno si sice po celé 19. století podrželo ráz průmyslového města se vším, co tato klasifikace znamenala pro podobu jeho architektury a životní styl jeho obyvatel, ale v režii německé liberální elity začala od padesátých let 19. století krok za krokem probíhat přestavba města v moderní provinční metropoli a výkladní skříň německé kultury. Klíčovým aktérem této přestavby byl starosta Christian d’Elvert, vzdělaný a uměnímilovný člověk, schopný v rámci měšťanské veřejnosti nalézt pro plánovanou přestavbu města podporu. Starostovi se podařilo jednak získat pomoc rozhodujících mocenských seskupení pro vizi přestavby dosud víceméně středověkého centra města podle moderních urbanistických zásad, dále vyjednat se státními orgány likvidaci pevnostního statutu města a fortifikačních omezení a v neposlední řadě získat pro velkorysý podnik dostatek financí. Největším oříškem bylo patrně prosazení demolicí v oblasti bývalého hradebního pásu (hlavně dnešní ulice Koliště a Husova), které na několik desetiletí poznamenaly dosud vcelku poklidný ráz života brněnského měšťanstva. A samozřejmě stále odrážel útoky spekulantů, kteří si například brousili zuby na atraktivní parcely na úbočí Špilberku. Stavba exkluzivní okružní třídy podle pařížského a vídeňského vzoru byla svým způsobem vizitkou německo-liberální správy města Brna, k dalším úspěchů lze počítat elektrifikaci a plynofikaci města, stavbu moderní spalovny odpadů, od roku 1896 prováděnou asanaci zdravotně a bezpečnostně závadných budov v centru města a konečně v roce 1913 zprovozněný tzv. březovský vodovod, který načas vyřešil dlouhodobé problémy Brna s kvalitou pitné vody. Zvláště německé obyvatelstvo města Brna bylo na jistou exkluzivitu, kterou tímto způsobem město dosáhlo, velmi pyšné, mimo jiné proto, že nákladný projekt přinesl řadu zakázek i pro místní řemeslníky a umělce. Jen část obyvatel znepokojovaly vysoké úvěry přijaté na modernizaci města a některé problémy, které vedení města bagatelizovalo nebo je nedokázalo řešit. Sem patřila hlavně otázka udržitelnosti solidního hygienického standardu život v Brně – zvláště po dostavbě nákladného březovského vodovodu – pokud již těsně za hranicí města ležela zanedbaná a chudá předměstí, odkud se epidemie mohly do Brna snadno šířit. Život obyvatel Židenic nebo Husovic ovšem vedení Brna zajímal jen málo. Jednak šlo v naprosté většině o etnicky české obyvatelstvo, jednak brněnský průmysl profitoval z exploatace pracovních sil na předměstí, ovšem jeho majitelé ani nikdo 9
MORAVSKÁ MĚSTA
Fotografie ze slavnostního zprovoznění tzv. březovského vodovodu v Brně.
další z obyvatel Brna neměl příliš zájem nést náklady spojené s modernizací zanedbaných předměstí. Brno se tak ve svém vývoji k moderní metropoli jakoby zastavilo na správních hranicích a nerespektovalo hranice reálné, tedy fakt, že některé hygienické, dopravní a bezpečnostní problémy nebylo možno řešit jinak než v rámci celé aglomerace. Celkový dojem z města a jeho předměstí byl tedy dosti rozpačitý, což si ovšem připustil spíše český než německý návštěvník, který zřídka zavítal na chudinská předměstí. Žurnalista Emil Sokol v roce 1921 shrnul své dojmy z Brna: „Procházejte město, které teprve 19. století uvolnilo a ku vzrůstu pobídlo. Co vidíte? Především množství, množství – a pustou jednotvárnost kvapně postavených činžáků. Jako na kasárenském dvoře: samý rekrut navlečený do zmačkané, zaprášené, nepřiléhavé uniformy, kde jen tu a tam mihne se šarže, také sice uniformní, ale aspoň přiléhavě střižená z vybranější látky. Město utahaných, umolousaných domů v šatech panstvem odložených.“ S postupující politizací veřejného dění v Rakousku, ať už v důsledku rozšiřování volebního práva nebo v důsledku eskalace národnostního napětí, se liberální koalice v čele Brna cítila nucena hledat další koaliční partnery a poněkud revidovat dosavadní politiku, která ze správy města činila záležitost velmi nepočetné skupiny jeho obyvatel. Jistým zlomem se v tomto ohledu jeví být rok 1873, kdy hospodářská krize a dlouhá léta ekonomické stagnace nalomily sílu a sebevědomí podnikatelsko-vzdělanecké elity a přinutily ji hledat spojence i v dalších složkách měšťanstva. Silné antikapitalistické hnutí, které prošlo rakouskou společností ve druhé polovině sedmdesátých a v osmdesátých letech 19. století a které přineslo zrod masových stran (hlavě křesťansko-sociální a sociálně demokratické) vytlačujících liberální honorace z politického jeviště, se projevilo i v Brně. Konzervativní síly se sice nedokázaly zformovat v důvěryhodnou opozici liberálního bloku, ale alespoň přispěly k tomu, že byl přinucen k jisté revizi dosavadní politi10
MORAVSKÁ MĚSTA
ky ve směru demokratizace, nacionalizace a většímu důrazu na téma tzv. sociální otázky. Liberální blok ve vedení Brna se v osmdesátých letech 19. století ocitl ve trojím ohni – z jedné strany byl ohrožován rychlým posilováním české politické reprezentace, z druhé strany nucen radikalizovaným německým měšťanstvem k adekvátní reakci a navíc se o slovo stále razantněji hlásilo v Brně mimořádně silné a organizované socialistické dělnické hnutí. Posun směrem k demokratizaci a většímu prostoru pro občanskou společnost tak musíme vnímat jednak jako vynucený, jednak v mnoha ohledech jako dvojsečný. Zatímco do osmdesátých let 19. století byla politika záležitostí hrstky vyvolených a radikalismus jakéhokoliv typu byl účinně kanalizován četnými příbuzenskými, obchodními či osobními vazbami protkávajícími tuto elitu, od osmdesátých let 19. století se politika stala masovější, plebejštější, anonymnější a v důsledku toho také radikálnější. České politické požadavky se v Brně, podobně jako v řadě jiných Němci ovládaných měst, týkaly primárně otázky školství. Češi tak chtěli narušit chod dobře zaběhnutého systému, který přinášel velmi účinnou asimilaci etnicky českých dětí. Lépe vyvinuté školství s německým vyučovacím jazykem již od mateřských škol směřovalo děti českého mateřského jazyka ke stále silnější německé jazykové afiliaci, až tato zcela převážila. Také rodičům zpravidla chudších českých dětí byla situace jasná – v Brně bylo možno lepší kariéru a lepší život čekat spíše v případě, že se dítě naučí dobře německy. Politicky aktivní česká menšina v Brně byla vedena hlavně vzdělanci, ekonomická výkonnost brněnských Čechů za Němci daleko zaostávala, a rozšířeným fenoménem bylo tzv. brňáctví, tedy vazba osobní identity na místo, nikoliv na národ nebo jazyk, který v Brně nabýval podobu tzv. plotny: jazyka s notně pokroucenou českou větnou stavbou, ale velkým množstvím německých a quasi-německých slov. České politické reprezentaci tak vzhledem k nestabilitě vlastního zázemí v Brně nezbývalo než k zásahům do komunálního dění používat spíše pomoci zemských či státních orgánů, kde byla její pozice lepší, zvláště proto, že staročeši v osmdesátých letech 19. století působili jako vládní strana. Velká část německého měšťanstva v Brně se cítila těmito ingerencemi státu, za nimiž dobře cítilo vliv staročechů, hluboce uraženo ve své domnělé kulturní nadřazenosti. Ještě v šedesátých letech 19. století německá elita cítila vůči českému emancipačnímu hnutí určitý patriarchalismus a „shovívavost staršího bratra“, panovala téměř všeobecná nedůvěra v představu, že by se Češi – a to zvláště na Moravě – mohli kdy vyrovnat Němcům úrovní své kultury a hospodářské vyspělosti. Rychlý rozvoj českého emancipačního hnutí Němce překvapil a vyvolal v nich pocit ohrožení, daný především vyšší porodností českého obyvatelstva. Z dvojice možných reakcí na českou ofenzívu – separace nebo asimilace – si vedení města Brna na rozdíl od řady jiných německých měst zvolilo v tichosti cestu spíše druhou. Vsadilo na skutečnost, že hospodářská výkonnost brněnského průmyslu a panující kulturně-jazykové poměry v Brně zapůsobí na převážně české přistěhovalce a v horizontu 1–2 generací dojde k jejich germanizaci. Nejprve v rovině veřejného používání němčiny, která měla nejprve češtinu zatlačit jako komunikační jazyk do soukromí, pryč z veřejných prostor, z trhů a z dílen a následně v další generaci již „vytvořit“ 11
MORAVSKÁ MĚSTA
12
nové německy hovořící obyvatele Brna. Tento kulturně pojatý německý nacionalismus měl v Brně dobré podhoubí a již také jistou tradici, danou soužitím německého křesťanského obyvatelstva s německy hovořícími asimilovanými židy, v Brně dosti početnými. Definice národnostní identity pomocí rasových kritérií byla pro německy hovořící brněnské židy nepřijatelná, protože by je vyloučila z prostředí německé kultury, do níž byli ve své naprosté většině zcela integrováni. A mezi židy bychom v Brně našli řadu významných osobností z řad průmyslníků (Gomperzové, Redlichové, Kafkové, Löwové nebo Löw-Beerové) a vzdělanců, kteří byli četnými obchodními a přátelskými vazbami pevně integrováni do řad brněnské liberální honorace. Asimilační politika se v Brně mohla pochlubit řadou úspěchů – počet obyvatel, kteří si ve sčítání lidu udávali jako „obcovací řeč“ němčinu stále stoupal a české pozice tak z čistě demografického hlediska nesílily, na rozdíl od celkového vývoje českého emancipačního hnutí v monarchii. Prakticky řečeno – v Brně žilo vedle osob s jasnou a nepochybnou národnostní identitou, ať už českou nebo německou, na sklonku existence monarchie cca 30–50 tisíc obyvatel, na nichž se asimilace více či méně podepsala a kteří byli v případě změny politických poměrů ochotni rychle revidovat svoji národnostní příslušnost podle toho, která pro ně byla výhodnější. Což se stalo po vzniku Československa. Arnošt Heinrich v roce 1919 shrnul své dojmy z Brna: „Brno bylo nešťastné město. Nikdo ho neměl rád. Brněnským Němcům bylo jen předměstím Vídně … Udržovali všemi prostředky a také mnoha penězi, především ovšem obecními, neudržitelnou fikci německého rázu Brna, a dovedli se zařídit v Brně velmi pohodlně, zase především z obecních peněz, a byli tvrdou baštou německého výboje v samém srdci Moravy.“ Poměrně otevřená politika brněnské radnice vůči ne-německému obyvatelstvu měla samozřejmě své meze. Pokud se totiž konkrétní osoba začala projevovat ve veřejném životě ne-německy, nebo dokonce jako český vlastenec, musela počítat s tvrdou odezvou ze strany vedení města a s ním spřízněných politických sil. Tato odezva na ne-německou činnost byla postupně stále ostřejší, přibližně tedy kopírovala sílení tlaku, který vyvíjeli na liberální vedení města nacionální radikálové. Ti se ostře stavěli proti jakémukoliv kulturnímu vlivu češství ve městě, ať už v rovině školství, divadla a zvláště vlastenecky českým manifestacím ve veřejném prostoru. Podporu tito radikální politikové nacházeli u části německé inteligence, zvláště učitelstva, dále v prostředí drobného živnostenstva, nejradikálnější křiklouny bylo třeba hledat mezi mládeží. Za záminku ke kampaním osočujícím konkrétního člověka z ne-německé činnosti bylo možno použít vlastně cokoliv: snaha komunikovat se zákazníkem česky, v případě hostinských například odebírání českého tisku pro hosty v lokále, také odebírání zboží od českých dodavatelů apod. Nelze totiž zapomínat na to, že valná část nacionálů měla ke svým postojům ekonomické pohnutky, tj. snahu vyloučit nějakou formu české konkurence. Česká strana odpovídala stejnou mincí, i české národovecké kruhy, zejména mladočeské, dokázaly organizovat kampaně, osočující některé původem české obyvatele Brna ze zrady národní věci. Ovšem vzhledem k mocenským poměrům v Brně česká strana ve střetech radikálů zpravidla tahala za kratší konec. Celkově dosti napjatá atmosféra v národnostních vztazích v Brně
MORAVSKÁ MĚSTA
Pouliční ruch v brněnském dělnickém předměstí Dornych, kolem roku 1910.
se stávala v rámci monarchie postupně pověstnou, ovšem liberální koalice dokázala přestát i tuto zkoušku a díky své ekonomické moci utlumit elán radikálů. Část radikálů byla inkorporována do radniční koalice a korumpována funkcemi, část energie radikálů se také vybila ustavičnými vzájemnými spory. Ke cti vládnoucích liberálů sloužilo, že se dokázali nemilosrdně distancovat od antisemitů, což patřilo k politické tradici brněnských Němců ještě v meziválečném období. Jedním z důvodů, který přinesl Brnu tento sňatek z rozumu mezi německými liberály a nacionálními radikály, byl rychle rostoucí vliv sociální demokracie. Moc strany se sbírala z tříště dělnických spolků, které ve městě existovaly, vznikaly a zanikaly od šedesátých let 19. století. Zvláště v éře pronásledování organizovaného socialistického dělnictva v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století krystalizovalo jádro dělnických funkcionářů vybavených neformální autoritou a aureolou mučedníků v boji za „práva vyděděnců“, jak se začínalo dosud dosti členitě strukturované dělnické hnutí sebestylizovat. Tlak státu v kombinaci s celou řadou nespravedlností a nerovností v občanském a hlavně hospodářském životě postupně překryl profesní identitu, rozdíly v pozici na trhu práce, věkové nebo genderové rozdíly a vytvořil z neuspořádaného houfu pekařů, přadláků, tkalců, slévačů 13
MORAVSKÁ MĚSTA
atd. dělnictvo, organizované pod praporem revolučních vizí spojených s dílem Karla Marxe. Série střetů se státní mocí a hospodářských bojů dala brněnskému dělnictvu sebevědomí a v očích obyvatel celé monarchie prestiž jednoho z vůdců dělnictva celé říše, vliv Brna patřil vedle Vídně v rámci dělnického hnutí do osmdesátých let 19. století k největším. Již první velké a krvavé dělnické bouře z roku 1869 vyvolaly v brněnské měšťanské veřejnosti strach a obavy z dalšího vývoje, další vlny strachu a hledání východisek následovaly s dalšími velkými revoltami brněnských textiláků z let 1875, 1885 a 1889. Početnému dělnictvu brněnského textilního průmyslu se sice nikdy nepodařilo vyvolat skutečně generální stávku v regionu a hlavně ve spojení s horníky rosicko-oslavanského revíru hospodářský život brněnské aglomerace zcela ochromit, přesto se měšťanská politická elita cítila ohrožena a reagovala na vývoj dělnického hnutí kromě zavedených mechanismů represe také snahou o hledání styčných ploch. Došlo jednak k posilování sociálních programů v některých průmyslových závodech, spíše strojírenského a kovozpracujícího než textilního průmyslu, hlavně se však vedení města Brna v kooperaci s některými spolky snažilo eliminovat revoluční elán dělnictva cestou akcentu na národnostní sounáležitost německého dělníka a německého měšťana a rozvojem nacionálně motivovaných sociálních programů. V tomto kontextu se také v roce 1905 novým městským statutem otevřely dveře do vedení města hrstce zástupců německé části sociální demokracie. Naopak česká část sociální demokratů se adekvátně sbližovala s některými liberálními českými měšťanskými stranami a postupovala s nimi společně ve snaze torpédovat politiku vedení města. Revoluční étos a internacionalismus brněnské sociální demokracie tak vzal postupně od devadesátých let 19. století za své, strana se vydala cestou k masové politice a integraci do stávajícího systému zastupitelské demokracie. I když se ve straně stále znovu a znovu objevovaly pokusy o revizi této politiky a také pro Josefa Hybeše (1850–1921), nejznámějšího brněnského socialistického předáka a legendu místního dělnického hnutí, byla tato nerevoluční politika dost obtížně stravitelná, přesto se v rámci strany snaha o revoluční „přímou akci“ až do světové války neprosadila a zvláště brněnské centrum strany patřilo na rozdíl například od kladenského nebo libereckého k těm, které na ne-revolučním stanovisku trvalo nejdůsledněji. Brno také dodalo socialistickému hnutí významné reformisticky orientované předáky, za všechny jmenujme na české straně Vlastimila Tusara (1880–1924), na německé pak Ludwiga Czecha (1870–1942).
LITERATURA FASORA, Lukáš: Svobodný občan ve svobodné obci? Občanské elity a obecní samospráva města Brna 1851–1914. Brno 2008. FASORA, Lukáš: Dělník a měšťan. Vývoj jejich vzájemných vztahů v šesti moravských městech 1870–1914. Brno 2010 DŘÍMAL, Jaroslav – PEŠA, Václav: Dějiny města Brna. II. díl. Brno 1973. JANÁK, Jan: Hospodářský rozmach Moravy 1740–1918. Brno 1999. KROUPA, Jiří: Urbanistické koncepce Brna v 19. století. In: Kulturní dědictví a místní samosprávy ve střední a východní Evropě. Brno 2004, s. 32–40.
14
MALÍŘ, Jiří: Společnost v Brně mezi Besedním a Německým domem. In: Lea Frimlová – Zdeněk Geist – Miloš Štědroň a kolektiv: Besední dům. Architektura, společnost, kultura. Brno 1995, s. 15–51. MALÍŘ, Jiří: Od spolků k moderním politickým stranám. Brno 1996. MYŠKA, Milan a kolektiv: Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska. Ostrava 2003. SIROVÁTKA, Oldřich a kolektiv: Město pod Špilberkem. Brno 1993. VYTISKA, Josef: Brněnská průmyslová oblast v první polovině 19. století. Brno v minulosti a dnes 5, 1963, s. 309–389. ZATLOUKAL, Pavel: Brněnská okružní třída. Brno 1997.
MORAVSKÁ MĚSTA
15
