Brno 2008 vypracovala: Barbora Michálková vedoucí práce: Prof. PhDr. Jiří Kroupa, CSc

Masarykova Univerzita v Brně Filozofická Fakulta Seminář Dějin Umění

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . DĚKANSKÝ KOSTEL NANEBEVZETÍ PANNY MARIE V POLNÉ bakalářská diplomová práce Brno 2008 vypracovala: Barbora Michálková vedoucí práce: Prof. PhDr. Jiří Kroupa, CSc.

Prohlašuji tímto, že jsem tuto bakalářskou diplomovou práci vypracovala sama, pouze s použitím literatury a pramenů v práci uvedených.

V Jihlavě dne 28. 4. 2008

2

Ráda

bych

poděkovala

vedoucímu

mé

bakalářské

diplomové

práce

prof. PhDr. Jiřímu Kroupovi CSc. za jeho podnětné připomínky. Nemalé díky patří také panu Filipu Plašilovi za poskytnutí cenných materiálů, rad a jeho drahého času.

3

ANOTACE

Tématem této bakalářské práce je představení a přiblížení stavby barokního děkanského kostela Nanebevzetí Panny Marie situovaného v samém středu města Polná na pomezí Čech a Moravy. Kostel byl vystavěn v letech 1700 – 1707 na místě původního gotického kostela, dokončovací práce probíhaly až do roku 1714. Stavba je trojlodní, bazilikálního typu s vysokou střední lodí a nižšími bočními loděmi s galerií v patře a nově vystavěnou věží z roku 1895 v základním průčelí. Kostel je citlivě urbanisticky včleněn do okolního terénu i zástavby. Nejdůležitější částí této práce je právě výstavba kostela, dost prostoru je také věnováno uměleckohistorickému popisu stavby a následně je nastíněna otázka architekta a stavitele. Otázka autorství plánů je stále ještě nevyřešena, je to ovšem velice zajímavý úkol, o jehož řešení se alespoň pokusím.

ANNOTATION

The motion of this bachelor thesis is the introduction and acquaintance of the baroque decanal church of the Assumption of the Virgin Mary, which is situated right in the Polná city centre on the border between Bohemia and Moravia. The church was built in 1700 – 1707 on the place of former gothic church and the finishing works were executed up to 1714. The building is three-aisle church, basilican type with higher middle aisle and lower side aisle with a tribune in the storey and newly built tower from 1895 on the major facing wall. The church is sensitively urbanistically integrated into the surrounding and built-up area. The most important part of this thesis makes the church construction, a lot of space is dedicated to the building construction relating to the art history and subsequently the question of architect and constructor is outlined. The question of the author of plans has not been solved yet, however this is very interesting task, for which I would like to find a solution.

4

OBSAH

1.

ÚVOD .............................................................................................................. 6

2.

DĚJINY STAROBYLÉHO MĚSTA POLNÁ ............................................... 10

3.

HISTORIE DĚKANSKÉHO KOSTELA NANEBEVZETÍ PANNY MARIE Původní kostel Matky Boží ............................................................................ 14 Stavba nového barokního kostela ................................................................... 16 Od barokních časů dodnes .............................................................................. 21

4.

ARCHITEKTURA KOSTELA Vnější hmota................................................................................................... 24 Interiér ............................................................................................................ 30

5.

NEJASNÉ AUTORSTVÍ PLÁNŮ NOVÉHO KOSTELA Domenico d´Angeli – ano či ne? .................................................................... 35

6.

ZÁVĚR ........................................................................................................... 39

7.

BIBLIOGRAFIE Prameny .......................................................................................................... 40 Literatura ........................................................................................................ 40 Webové stránky .............................................................................................. 42

8.

OBRAZOVÁ PŘÍLOHA ............................................................................... 43

5

1.

ÚVOD

„Děkanský chrám Páně jest budovou monumentální, uměleckou, jakou málo které město honositi se může.“1 Takto o děkanském kostele Nanebevzetí Panny Marie v Polné píše děkan a polenský rodák P. František Poimon, který se na konci 19. století podrobně zabýval historií tohoto města. Tato slova jsem sice četla až poté, co jsem se kostelem začala sama zabývat, ovšem vystihují přesně to, co mne napadlo, když jsem kostel již po několikáté míjela a zvažovala, že by nebylo od věci zjistit o této zajímavé barokní stavbě něco víc. Práci jsem rozdělila do tří pomyslných částí. První se zabývá historií města i kostela, druhá samotnou architekturou kostela a ve třetí části se snažím objasnit autorství plánů kostela i jeho stavitele. Po prostudování literatury a pramenů týkajících se problematiky kostela Nanebevzetí Panny Marie v Polné jsem pochopila, že doložit jméno autora v dobových písemných pramenech se mi pravděpodobně nepovede. Bohužel i sám architekt, vlašský mistr Domenico d´Angeli, je dodnes záhadnou postavou, kterou není možné přesně identifikovat a i v Saurovi2 je tento architekt a stavitel uveden hned pod dvěma hesly. Bádání jsem začala v Moravském zemském archivu v Brně, kde má první cesta vedla k fondu F188 Velkostatek Polná-Přibyslav-Pohled. Zde jsem prošla veškeré kartony, knihy i listiny, které mohly skrývat nějaký zajímavý záznam. Nevynechala jsem „Monografie k dějinám kostelů“3, „Kostel a děkanství v Polné“4, „Stavby a opravy“5, „Stavba věže a byt věžného“6 i „Koupě panství Polná“7. Zde jsem nalezla písemnou zmínku o stavitelích kostela, ne však o jeho architektovi. Neušel mi ani fond G140 Rodinný archiv Dietrichštejnů, který jsem ale vzala opravdu jen zběžně a zaměřila jsem se hlavně na korespondenční pozůstalost knížete Ferdinanda 1

František Poimon, Polná, Popis dějepisný, místopisný a statistický, Polná 1991, s. 92. K.G.Saur, Allgemeines Künstler Lexikon, band 3, München; Leipzig 1992, s. 740. 3 Moravský zemský archiv v Brně, fond F188 Velkostatek Poná-Přebyslav-Pohled, inv. č. 1896, Monografie k dějinám kostelů v Polné, Sopotech, Krucemburku, Velké Losenici, Borové a Nížkově, 1709-1877. 4 Ibidem, inv. č. 2058, Kostel a děkanství v Polné, 1636-1909. 5 Ibidem, inv. č. 2059, Stavby a opravy, 1846-1876. 6 Ibidem, inv. č. 2066, Stavba věže a byt věžného. 7 Ibidem, inv. č. 2997, Koupě panství Polná, 1622-1807.

2

6

Dietrichštejna8. K pozůstalosti knížete Leopolda Dietrichštejna jsou bohužel k dispozici pouze dva kartony, a to soupisy jmění a dluhů a jednání a spory. Ovšem nic důležitého, co bych mohla potřebovat pro svou práci jsem tam nenalezla, musím ale podotknout, že ani nebylo v mých silách procházet tuto jejich pozůstalost podrobněji. Nemohla jsem samozřejmě vynechat ani Městské muzeum v Polné, kde jsem mohla nahlédnout do literatury o historii města9 a také do stavebně historického průzkumu historických budov města10. Na Děkanském úřadě Římskokatolické církve v Polné byly k dispozici pouze restaurátorské zprávy z roku 2003, týkající se I. a II. etapy restaurování interiéru kostela restaurátorskou uměleckou společností Brandl11. Zpráva obsahuje stručnou zprávu a fotografie nástěnných maleb a štukové výzdoby kleneb a stěn před a po zrestaurování. V NPÚ v Brně, v archivu map a plánů jsem nalezla pouze technickou zprávu k celkové rekonstrukci kostela12 a kresbu Polné s kostelem od Františka Poimona, zobrazující město roku 1829 (viz obr. č. 5). Ve fotoarchivu NPÚ Brno byly k dispozici staré fotografie interiéru kostela i samotné Polné. Ve Státním okresním archivu v Jihlavě jsou uloženy pamětní knihy děkanského úřadu Polná13 – fond Římskokatolický děkanský úřad Polná, vedené v inventáři jako úřední knihy. Zde jsem nalezla spoustu informací týkajících se vlastní výstavby kostela, celkem podrobně zaznamenané v pamětní knize děkana Václava Vojtěcha Čapka. I další pamětní knihy obsahovaly zajímavé informace zaznamenávající různá neštěstí, zajímavosti a dění kolem kostela. Také jsou zde uloženy originály strojopisu MUDr. Karla Tureckého, který vypsal a přeložil pamětní knihy právě děkana Čapka

8

Moravský zemský archiv v Brně, fond G140 Rodinný archiv Ditrichštejnů, inv. č. 1355, Pozůstalost kn. Ferdinanda Ditrichštejna A, 1698-1699. 9 J. Čejka, A. Franc, B. Hladík, aj., Polná 1242 – 1992, Polná: Městský úřad v Polné, 1992. 10 Dr. Dobroslav Líbal, Polná, Stavebně historický průzkum historického jádra města, Praha, 1982. 11 Restaurátorská umělecká společnost Brandl, Restaurátorská zpráva, Restaurování interiéru kostela Nanebevzetí Panny Marie v Polné, I. a II. etapa, Praha, 2003. 12 M. Laštovička, Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Polné (okr. Jihlava) – celková rekonstrukce, projekční atelier Atlas s.r.o., Brno, 1999. 13 Státní okresní archiv Jihlava, fond Římskokatolický děkanský úřad Polná, inv. č. 2, Kniha pamětní, Liber memorabilium venerabilis domini Adalberti Čapek, II, Anno 1680, inv. č. 3, Kniha pamětní, Manuscripta venerabilis domini Petri Florian, decani Polnensis, ab anno 1726, inv. č. 4, Liber memorabilium venerabilis domini Iosephi Warhánek, decani Polnensis, ab anno 1775.

7

a děkana Varhánka14. Ve fondu archivu města Polná se nacházela rozsáhlá dokumentace ke stavbě nové kostelní věže v letech 1890 – 1899 od arch. Schmoranze15. Další důležitou archiválií byla ve fondu archivu města Polná pamětní kniha sestavená J. A. Sadilem počínaje výčtem událostí od r. 1042 až do let 184416. Zápisy v této knize uvedené ale nelze bohužel považovat za příliš věrohodné, což je opravdu škoda, neboť právě zde jsem nalezla zmínku o architektu a staviteli Domenico d´Angeli17 (viz obr. č. 7), který je zde výslovně jmenován. Přesnou citaci a překlad zmínky uvádím v kapitole „Domenico d´Angeli – ano či ne?“. Ne nevýznamnými dokumenty disponuje také Archiv Klubu Za historickou Polnou. Rozhodně se zde daly nalézt zajímavé příspěvky k tématu, jak co se týče Polné samotné, tak i stavby chrámu. Za zmínku jistě stojí článek o stavbě kostela pana Břetislava Rérycha v Polenském zpravodaji18, který veškeré údaje vypisoval z dokladů a účtů chrámu. Od stejného autora je zde průvodce po městě a okolí19, rovněž si všímající kostela Nanebevzetí Panny Marie. Zapomenout samozřejmě nemohu překlady pamětních knih MUDr. Karla Tureckého, jejichž originály jsou uloženy ve Státním okresním archivu v Jihlavě20. Archiv vlastní také slušnou sbírku cenných fotografií interiéru i exteriéru kostela, které mi byly velice ochotně poskytnuty. Zmínky o kostelu najdeme samozřejmě i v další literatuře, historii kostela se velmi podrobně věnuje rodák z Polné, pan Filip Plašil21, obsáhlejší příspěvky najdeme i v knize Karla Kuči Města a Městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku22. Stručná historie kostela je obsažena i v Uměleckých památkách Čech od Emanuela Poche23.

14

Ibidem, inv. č. 5, Pamětní kniha polenských děkanů (konvolut opisů), část Pamětní kniha děkanství ve městě Polné od roku 1836, z originálu přeložil MUDr. Karel Turecký, strojopis. 15 Státní okresní archiv Jihlava, fond Archiv města Polná, inv. č. 954 IV-22-1. 16 Ibidem, inv. č. 267, Pamětní kniha, Kniha Památní města Polny počínajíc od r. 1042 až do nynějších časů, rukopis sestavil J.A.Sadil, opsal P.F.Pokorný. 17 Ibidem, s. 301. 18 Břetislav Rérych, Stavba barokního chrámu v Polné 1699 – 1708. In: Polenský zpravodaj, leden 1991, s. 2-8. 19 Břetislav Rérych, Polná, Průvodce po městě a okolí, Polná: B. Zapletal, 1927. 20 Viz pozn. č. 13. 21 Filip Plašil, Historie děkanského chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Polné, Polná: Linda, 2007. 22 Karel Kuča, Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, V. díl, Praha: Libri, 2002. 23 Emanuel Poche, Umělecké památky Čech, 3. díl, Praha: Academia, 1980.

8

Najdeme spousty dalších děl, kde jsou o kostelu stručné zmínky, není ale nutné je zde všechny uvádět. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že žádné plány kostela nebyly v archivech nalezeny, stejně tak co se týká zmínky o autorovi plánů polenského kostela, kdy se musíme spokojit pouze se zápisem J. A. Sadila v jeho knize pamětní a pak jeho uvedení v novější literatuře.

9

2.

DĚJINY STAROBYLÉHO MĚSTA POLNÁ Kostel Nanebevzetí Panny Marie je nádhernou architektonickou dominantou

města Polné, které leží ve střední části Českomoravské vrchoviny nad soutokem Ochotského potoka a říčky Šlapanky, na samém pomezí Čech a Moravy. Právě to bylo důvodem, že již odpradávna procházely tímto místem karavany obchodníků město sloužilo jako přechodiště z Čech do Moravy a opačně24. Kolonizaci prostoru kolem Polné je možné datovat do první čtvrtiny 13. století, samotné území města bylo osídleno již někdy na přelomu 12. a 13. století, což dokládají archeologické nálezy v místech dnešního Sezimova náměstí. První písemná zmínka o Polné, kdy je existence tohoto sídliště doložena, pochází ze 7. července 1242, kdy tehdejší držitel rozsáhlého majetku – Jan z Bratčic /také Jan I. z Polmny/ - věnoval jeho velkou část řádu německých rytířů. Král Václav I. na Křivoklátě potvrdil patronátní právo tohoto řádu k polenskému kostelu se dvěma vesnicemi zvanými shodně Jankov. Jan zřejmě započal se stavbou hradu v Polné, který měl sloužit k ochraně cesty a zemské hranice. Jan z Bratčic umírá bez mužských potomků a dá se předpokládat, že jako odúmrť získal panství Jan z Dobřan, někdy uváděný jako Jan II. z Polné. Jeho synové Wikard a Záviš potvrzují německým rytířům patronátní právo v roce 1282. Protože poslední z bratří Wikard umírá asi kolem roku 1326 bez mužského dědice, získal Polnou jako odúmrť Jindřich z Lipé, nejvýznamnější velmož té doby25. Páni z Lipé vlastnili Polnou téměř 30 let. Čeněk z Lipé postoupil v roce 1356 hrad a městečko Polnou s mýtem, 14 vesnicemi s patronáty kostelů Ješkovi z Pirkštejna. Polná měla v té době jedno, a to Sezimovo náměstí, ve 2. polovině 13. století bylo vyměřeno druhé, prostorné náměstí obdélníkového tvaru – dnešní Husovo. Ve 14. století se v pramenech uvádí Polná jako městečko (opidum) i jako město (cititas). V době pánů z Lipé i pánů z Pirkštejna byla Polná s největší pravděpodobností ohrazena. Polná byla tedy pravděpodobně poddanské město, kterým zůstala až do poloviny 19. století. Ve 14. století polenský kostel spravovali i 24

Díky tomu vzniklo i jméno města, neboť „Polná“ znamená něco jako polní hlídka, pohraniční stráž. Původně byl odkaz Wikardův určen řádu německých rytířů, ti se proti tomuto opomenutí marně bránili listinou z téhož roku - zde je poprvé jasně a zřetelně pojmenována Polná městem. 25

10

nadále němečtí rytíři. Z roku 1413 známe zasvěcení polenského farního kostela Panně Marii. V době husitské revoluce vlastnil Polnou a polenské panství Hynce Ptáček z Pirkštejna, Ješkův vnuk, který byl hlavou strany podobojí. Ten přikoupil zboží dvou sousedních hradů, Přibyslavě a Ronova. Hynce Ptáček z Pirkštejna vytvořil tedy panství, jehož rozsah se příliš po delší dobu neměnil. Po jeho smrti roku 1444 se dědičkou stala jeho dcera Žofie, jejímž poručníkem byl Jan Čabelický ze Soutic, pozdější hejtman kraje Kouřimského. Byl v přátelských vztazích k Jiříkovi Poděbradskému a asi z těchto známostí vyplynulo, že Žofii Ptáčkovou z Pirkštejna si vzal nejstarší Jiříkův syn Viktorín z Kunštátu za manželku a s ní obdržel hrady Polnou, Přibyslav a Ronov s příslušenstvím. Viktorín, kníže minstrberský, se stal zemským hejtmanem na Moravě. Když jeho manželka Žofie zemřela, prodal roku 1468 – patrně vlivem tehdejších válečných událostí – panství polenské, přibyslavské a ronovské Burianovi Trčkovi z Lípy za 10.500 kop grošů českých, ale pod podmínkou, že je může král Jiřík nebo jeho synové zpět vyplatit. Burian Trčka však dlouho pánem na Polné nebyl. Právě v té době bylo okolí Polné dějištěm bojů mezi Jiříkem Poděbradským a Matyášem Korvínem. Zájmy strany Matyášovy zastupoval Zdeněk ze Šternberka. Ten učinil z Polné základnu své moci a činil odtud válečné výpady do okolí. Zemřel roku 1476 a po něm ještě drželi polenské panství jeho synové Jaroslav a Zdislav. Viktorínovi navrátil Polnou svatováclavský sněm roku 1479. Kníže Viktorin pak určil městu stejný právní řád, jako mělo královské horní město Jihlava s výjimkou řemesel. Městu věnoval svůj dům uprostřed dnešního Husova náměstí ke zřízení radnice a obchodu se solí a vínem. Viktorín však na Polné pobýval málo a dával se zastupovat svými úředníky. Když se jeho hospodářská situace zhoršila, prodal své dědictví svému příbuznému Janu Bočkovi z Kunštátu. Jan zemřel brzy po roce 1500 a pánem na Polné se stal jeho syn Hynek. Hynek se zadlužil při tažení do Uher na pomoc králi Vladislavovi, a proto prodal roku 1515 polenské panství Mikulášovi Trčkovi z Lípy sídlícím na nedaleké Lipnici, po jehož brzké smrti se panství ujal syn Burian. Burianův syn Jan prodal Polnou a Přibyslav v roce 1539 Karlu Valdštejnovi a jeho manželce Elišce z Postupim. V této době se v Polné rozvíjelo soukenictví, Eliška z Postupim dokonce místním soukeníkům obnovila roku 1546 cechovní řád.

11

Karel brzy zemřel a polenské panství zdědila jeho dcera Kateřina, která se roku 1553 provdala za Zachariáše z Hradce, který se o panství pečlivě staral. Po smrti Kateřiny se jeho druhou chotí stala Anna Hedvika ze Šlejnic. V roce 1584 polenský hrad vyhořel, Zachariáš jej velkým nákladem přebudoval a rovněž starou gotickou část přestavěl ve slohu renesančním. Zemřel roku 1589 a panství se ujal jeho synovec Adam II. z Hradce. V roce 1596 zdědil Polnou jeho syn Jáchym Ondřej, který prodal hned příští rok celé panství Hertvíku Žejdlicovi ze Šénfeldu. Hertvík potvrdil městu privilegia a přidal mu právo vaření piva a jejich šenkování. Po jeho smrti panství převzal syn Jan a po smrti Jana v roce 1612 Polnou převzal jeho bratr Rudolf, který se ale připojil ke stavovskému povstání a po Bílé hoře mu byl majetek zkonfiskován. Zkonfiskované polensko-přibyslavské panství bylo zatím zastaveno Jaroslavu Bořitovi z Martinic. V roce 1623 koupil od císaře Ferdinanda II. polensko-přibyslavské panství kardinál František z Dietrichštejna za 150.000 zlatých rýnských. A tak se panství Polná-Přibyslav dostalo do vlastnictví tehdy již významného rodu Dietrichštejnů, v němž bylo nepřetržitě až do roku 185826. Ani za Dietrichštejnů panství neustrnulo na svých původních hranicích. V roce 1677 přibyl statek Krucemburk, v roce 1693 statek Jitkov. Panství dostalo tak koncem 17. století svůj stabilní ráz, který si podrželo téměř po 200 let. Zrušení patrimoniálního zřízení se dotklo především majetkových a správních vztahů dřívějších poddaných, ale vlastní hospodářská potence polenská zůstala nadále v rukou Dietrichštejnů. Když v roce 1858 zemřel poslední kníže Josef, staly se dědičkami podle předchozí rodinné smlouvy jeho čtyři dcery. Pozůstalostní jednání se protáhlo až do roku 1862, kdy byl majetek rozdělen mezi hraběnky Terezii Herbersteinovou, Alexandru MensdorffPouillyovou, Gabrielu Hatzfeldt-Weisweilerovou a Klotyldu Clam-Gallasovou. Klotylda Clam-Gallasová dostala Polnou s dalšími velkostatky. Po smrti Klotyldy Clam-Gallasové v roce 1899 zdědily celý komplex velkostatků na Českomoravské vrchovině její dvě dcery Eduardina Khevenhüllerová a Klotylda Festeticsová, každá ideální polovinu. Majetek byl však i nadále spravován společně. V roce 1925

26

Po kardinálu Františku z Dietrichštejna byli nejvýznamnějšími vlastníky panství jeho synovec, Maxmilián z Dietrichštejna, poté Leopold Ignác z Dietrichštejna, následně Leopold Josef z Dietrichštejna a Walter František Xaver z Dietrichštejna.

12

Eduardina Khevenhüllerová zemřela a její část zdědila neteř Eleonora Kinská, rozená Glam-Gallasová, nejprve provdaná Schwarzenbergová. I po této změně byl celý majetek, pozemkovou reformou značně zmenšený, spravován společně, a to až do roku 1938, kdy došlo k majetkovému vyrovnání – manželům Eleonoře a Zdenkovi Radslavovi Kinským připadla po vyplacení příslušné náhrady podstatnější část velkostatků včetně zbytku lesů bývalého velkostatku polenského.

13

3.

HISTORIE DĚKANSKÉHO KOSTELA NANEBEVZETÍ PANNY MARIE

Původní kostel Matky Boží Na místě, kde nyní stojí barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie, byl pravděpodobně počátkem 13. století vystavěn Janem z Polné osadní kostel Panny Marie na nebe vzaté spolu se hřbitovem a nedalekou farou. V písemných pramenech je poprvé vzpomínán v listině krále Václava I., vydané 7. července 1242 na Křivoklátě, kdy Jan I. z Polné stvrzuje svůj dar řádu německých rytířů – a to patronátní právo na kostel v Polné se dvěma vesnicemi shodně se jmenujícími Jankov. Patronátní právo si drželi němečtí rytíři asi až do poloviny 15. století, kdy je vystřídali husitští kněží. Původní kostelík byl ve 14. nebo 15. století přestavěn v poměrně velké trojlodí ve slohu gotickém. Měl malovaná okna (což potvrzují i nedávno nalezené fragmenty vitráží), ven přistavované kaple a nad presbyteriem malou věžičku. Vlastní velkou věž kostel neměl, zvony byly zavěšeny na mohutné, samostatně stojící věži zvané Tábor, umístěné ve hřbitovní zdi západním směrem k Sezimovu náměstí. Kostel obklopoval ze všech stran hřbitov, západní průčelí kostela bylo obráceno do Sezimova náměstí. Roku 1413 je poprvé písemně doloženo zasvěcení kostela Panně Marii. Roku 1514 se hlavní kostel Matky Boží dočkal nového zvonu zvaného Prostřední, který ulil zvonař Jan Manas. O pět let později byl ulit další zvon zvaný „Husitský“ na památku kostelníka Židarána z Polné. Od roku 1563 je hlavní kostel v Polné uváděn jako děkanský, roku 1588 byla farní budova přestavěna na školu a bylo založeno a postaveno nové děkanství. Dne 21. února roku 1600 zapálil blesk vysokou kostelní věž Tábor, která shořela až po římsu27. Zvonům se naštěstí nic nestalo. Hned v tomto roce začal stavět novou věž brněnský tesařský mistr Šimon Tauch. Ta nyní přiléhala těsně k lodi kostela, měla pozlacenou makovici, kříž i praporec (viz obr. č. 1 a 2). Ve věži bylo zřízeno obydlí pro hlásného, vydržované městem, pod bytem hlásného byla zvonice. Stavba věže byla dokončena teprve v roce 1609. Roku 1617 byla pro kostel zhotovena polenským 27

František Poimon, Polná, Popis dějepisný, místopisný a statistický, Polná: Romance, 1991.

14

cínařem Dopplerem nová cínová křtitelnice. Doppler je také autorem cínových rakví, ve kterých jsou pohřbeni členové rodiny Žejdliců, jejichž hrobka byla postavena uprostřed kostela. Roku 1623 byli vypuzeni katoličtí kněží, Žejdlicům bylo panství zkonfiskováno a od císaře odkoupeno kardinálem Františkem z Dietrichštejna. Roku 1624 již mělo panství zase svého katolického duchovního, ovšem jen jednoho na celé panství. V roce 1651 přibyl do kostela Matky Boží nový zvon zvaný „Klampač“, na nějž se zvonilo ráno a večer klekání. Za zmínku jistě stojí i rok 1652, kdy kníže Ferdinand daroval městu ostatky sv. Liguriáše, získané od papeže Inocence X. S podporou knížete se nově zavedla v poutní den zvláštní pobožnost ku poctě Boží a sv. Liguriáše, kdy světcova lopatka, uložená v pozlacené skříňce, byla nesena ve slavnostním průvodu městem. Při děkanském kostele byla dokonce postavena nová kostnice místo původní, která byla malá a nepěkná28. Děkanský kostel ale přestával stačit potřebám farníků i věřících, např. v roce 1677 sepsal děkan Václav Vojtěch Čapek zprávu o stavu děkanství, v níž je uvedeno 1 372 věřících, kteří kostel pravidelně navštěvovali. Děkan Čapek nelenil a roku 1692 nebo 1693 uzavřel jakousi předběžnou smlouvu s nejmenovaným italským stavitelem, který byl ochoten kostel rozšířit o několik sáhů do šíře na obou stranách a na obou bocích postavit vznosné chóry, za což si účtoval 2 000 zlatých včetně práce jeho pomocníků29. Děkan Čapek dokonce získal povolení od pražského arcibiskupství, setkal se ale s tolika odpůrci, že raději od svého úmyslu upustil. S rozšířením kostela se tedy vůbec nezačalo. Roku 1698 zemřel kníže Ferdinand z Dietrichštejna, po němž knížecí hodnost získal jeho starší syn Leopold, který hned na podzim následujícího roku zavítal na polenské panství, kdy ho děkan Čapek přesvědčil, že je nutné postavit kostel zcela nový, větší a zdobnější. Od této chvíle nabraly přípravy ke stavbě rychlý spád a několik následujících let mohli polenští obdivovat pomalu rostoucí novou dominantu města.

28

„Léta Páně 1684 vyzdvižena jest nová kostnice při chrámu Páně Matky Boží, která dříve jako malý chlívek hovadský vyhlížela, nákladem chrámu Páně“. Archiv KZHP, Gedenkbuch der Dechantei in der Stadt Polna ab anno 1836 (konvolut opisů), část Liber memorabilium venerabilis domini Venceslai Adalbert Čapek, ab anno1680. Z originálu přeložil MUDr. Karel Turecký. Strojopis, s. 48. Originál uložen ve Státním okresním archivu Jihlava, Římskokatolický děkanský úřad Polná, inv. č. 2. 29 Ibidem, část Zápisy Pavla Antonína Haberlandta, Pamětihodný záznam o novém polenském kostele, z originálu přeložil MUDr. Karel Turecký, s. 2.

15

Stavba nového barokního kostela Když na podzim roku 1699 přesvědčil děkan Čapek knížete Leopolda z Dietrichštejna o nutnosti stavby nového kostela, věci se velmi rychle posunuly kupředu. Kníže ihned napsal polenskému hejtmanovi, Adamu Maršákovi, aby co nejdříve připravil vše potřebné pro stavbu. Ten povolal horníky z Borové i odjinud a dal v Sázavě, u Boru a v Březině lámat kámen, tesaři začali opracovávat kmeny. Zima tohoto roku naštěstí nebyla tuhá, tak se mohlo pracovat nepřetržitě. Když se poté kníže Leopold znovu vrátil do Polné, povolal si k sobě stavitele Víta z Nového Veselí30 (viz obr. č. 8 a 10), se kterým sám stanovil rozměry nového kostela31. Jak uvádí Břetislav Rérych ve svém článku o stavbě kostela: „Plán, respektive náčrt plánu jak praví někteří pochází od římského stavitele Dominika de Angeli či Martineli.“32 To ale tedy znamená, že pokud děkan Čapek 20. září roku 1699 přesvědčil knížete Dietrichštejna o stavbě nového kostela, kníže si musel najít výše zmíněného stavitele Víta z Nového Veselí již během podzimu a plány k novému kostelu musel získat také během této velice krátké doby, neboť na jaře roku 1700 se začalo s bořením starého kostela a se stavbou nového. Vzhledem k tomu, že kníže měl zájem o vystavení velkolepé, vynikající stavby, která by jeho jméno navždy proslavila, přikláněla bych se k myšlence, že si nechal od někoho doporučit již nějakého zkušeného architekta, s dobrými referencemi. Zajímavá je také poznámka, že kníže se stavitelem Vítem z Nového Veselí sám stanovil rozměry kostela – zde by se tedy nabízela možnost, že autorem plánů nového kostela byl Vít z Nového Veselí, který s knížetem prvně vytyčil rozměry a poté nakreslil plány. Ovšem vzhledem k tomu, že měl Vít se stavbami pramalé zkušenosti, nejeví se tato možnost jako reálná. Na jaře roku 1700 se tedy počalo s bouráním starého kostela, zrušit se musel i přilehlý hřbitov a 5 měšťanských domů, které stály mezi presbytářem starého kostela 30

Stavitel, datum narození ani úmrtí není znám. Archiv KZHP, Gedenkbuch der Dechantei in der Stadt Polna ab anno 1836 (konvolut opisů), část Zápisy Pavla Antonína Haberlandta, Pamětihodný záznam o novém polenském kostele, z originálu přeložil MUDr. Karel Turecký, strojopis, s. 3. Originál uložen ve Státním okresním archivu Jihlava, Římskokatolický děkanský úřad Polná. 32 Břetislav Rérych, Stavba barokního chrámu v Polné 1699 – 1708. In: Polenský zpravodaj, leden 1991, s. 3. 31

16

a hlavním náměstím (tedy Husovým), pryč musela přijít i vcelku nově postavená kostnice z roku 1684. Naopak zachována byla stará hrobka rodiny Žejdliců. Základy kostela rostly před očima, po jejich položení během léta byl kostel vystavěn až po okna kaplí, ve kterých byly postaveny malé oltáře. Současně byly postaveny sloupy, připravené nést tíhu klenby33. Vít z Nového Veselí nebyl do té doby ještě příliš zkušeným stavitelem a samozřejmě se našlo hodně pochybovačů, kteří nevěřili, že by dokázal takto velkou stavbu dovésti do konce. O stavbě kostela se dozvěděl mistr Giovanni Battista Spinetti de Angelo34, Ital z Kutné Hory, který nabídl knížeti Leopoldovi, že by mohl na celou stavbu dohlížet. Přimlouval se za něj i kníže z Věžníku, kterému na jeho novodvorském panství Spinetti stavěl kostel sv. Anny. Poté, co se stavitel Vít z Nového Veselí dozvěděl, že by měl mít nad sebou dohled, urazil se a raději slušně podal výpověď. Novým stavitelem kostela byl nyní jmenován Spinetti (viz obr. č. 9 a 10), který hodlal jednou za půl roku přijet, zkontrolovat jak stavba pokračuje a odstranit případné chyby, pokud by byly nalezeny. Za to si naúčtoval pouze 50 zl. a stravu pro sebe a pro koně v době prohlídek. Roku 1701 se začalo stavět 21. dubna, kameníci čile opracovávali kamenné kvádry pod vedením Václava Franka, sochařské práce vedl Ondřej Eigl z Kutné Hory35, který vytvářel bohaté hlavice pilastrů. Hodně času se strávilo na cestách, protože se vozil materiál, nebo se dojíždělo za Spinettim do Kutné Hory, ukázat mu např. dřevěné modely hlavic. V roce 1702 začali práce na kostele opět v dubnu, Spinetti sem nyní dojížděl měsíčně. V červnu už se osazovali hlavice36, na stavbu se začali sjíždět umělci37 a tak stavba zdárně pokračovala. Dokonce pokročila natolik, že v říjnu už mohl tesařský mistr Ondřej Sad z Kutné Hory dostat kostel pod střechu. V roce 1703 přijeli italští bratři Carlone38, aby zhotovili římsy. Sochaři 33

Bohužel hned na jaře následujícího roku 1701 se zjistilo, že sloupy nebyly před zimou dostatečně zabezpečeny, což se projevilo jejich nedostatečnou pevností a musely být tedy z větší části zbořeny a znovu postaveny. 34 Dále jen Spinetti. Stavitel a od r. 1697 kutnohorský měšťan. Zemřel 1. dubna pravděpodobně roku 1703 v Kutné Hoře, rok skonu není nikde uveden. Stavěl často dle cizích návrhů. 35 Eigl pracoval nejen na hlavicích, ale i na sochách a zaměstnával 3 sochaře. Některé jeho práce se nelíbily štukatéru Corbellinimu, který navrhoval výzdobu kostela. Kníže uložil Eiglovi pokutu a špatnou práci po něm musel spravit sochař František Cattenbauer z Kutné Hory. 36 Hlavice tahali nahoru osmi kladkostroji, přičemž provazy se mazaly mýdlem a kladkostroje lojem. 37 Například sochař Ondřej Eigl 38 Mohlo by se jednat o Diega Francesca Carloneho (kol. 1674 Scaria – 25. 6. 1750 Scaria) a jeho bratra Carla Innocenta (1686 Scaria – 17. 5. 1775 Scaria) z rozvětvené umělecké rodiny Carlone, avšak jedná se pouze o spekulaci.

17

Ondřej Eigl a František Gatterbauer z Kutné Hory vytvořili nádherné hlavice, kameníci vysekávali otvory do věže Tábor, aby ji mohli k novostavbě a ke schodišti přitáhnout. Kostel už byl nahazován a římsy dostaly nátěr39. Hrubá stavba byla dokončena již v roce 1704, kdy byla dokončena celá klenba, kostel byl celý pokryt šindelem (prozatím), a pracovalo se na zasklení oken40. Nyní přišla řada na štukatéry. Z Mikulova se dostavil mistr štukatér Giacomo Antonio Corbellini41 a rozmýšlel, jak by měl být kostel vevnitř vyzdoben42. Začali se zavěšovat záclony z plátna, na něž se potom nahazovala malta. Štukatéři si nechali dovézt červenou a temně hnědou barvu, další odstíny byly přivezeny až z Vídně včetně 2 sáhů té nejlepší sádry43. Bohužel se zdálo, že se stavbou není něco v pořádku. Zednickému polírovi se nelíbilo několik pilířů a stará věž, obával se dokonce, aby přes zimu vůbec klenutí i stará věž Tábor vydržely. A měl pravdu. Na jaře roku 1705 se již objevily nebezpečné trhliny na mnoha pilířích a na klenbě se ukázaly pukliny. Problémem byly hlavně slabé základy věže a neúměrné zatížení, což byla chyba mistra Víta, který měl toto ošetřit už na začátku. Bylo tedy třeba věž od základu přestavět a sepnout jí železy. Klenba se musela podepřít velkým množstvím silných trámů, aby nesesedala, poté se rozebral pilíř po pilíři a nakonec byly upevněny sloupy vložením těžkých kvádrů a vyztuženy železem. Na stavbě se pracovalo ve dne i v noci44, neboť hrozilo reálné zřícení klenby, která na několika místech pukala. Na podzim se provedlo i podchycení staré věže a nebezpečí zřícení bylo zažehnáno. Na klenbě už rostly štuky a znaky, byli povoláni noví štukatéři, kteří začali upravovat oltář sv. Anny, pocházející ještě ze starého kostela Matky Boží. Velmi zručným řemeslníkem se ukázal být pozlacovač a sochař Augustini Grendi, rovněž z Itálie, který toho roku také pracoval na vnitřní výzdobě. Polenští se chodili na stavbu dívat a obdivovali, co všechno dovede vyvstat z rukou šikovných řemeslníků. Stavba už pokročila tak, že na podzim začal uvažovat děkan Haberlandt o přenesení bohoslužeb do nového hlavního kostela. Požádal tedy arcibiskupskou konzistoř v Praze o svolení k benedikci nového kostela, kterou také 39

K narůžovění říms bylo potřeba 15 liber červeného minia. Do oken kostela bylo potřeba tisíce kusů skleněných koleček, která byla nakonec objednána z heráleckých hutí. Celkem jich bylo 18.000 ks. 41 Dále jen Corbellini. 42 Kováři hned začali kovat hřeby, které zatloukali do zdi, aby se štuky udržely. 43 Barvy se rozdělávali vejcem, do některých se dokonce lila pálenka. 44 V noci se muselo svítit svíčkami. 40

18

obdržel, třebaže hlavní oltář ještě nebyl hotov. Dne 21. listopadu roku 1705 mohl sloužit děkan Pavel Antonín Haberlandt v nedostavěném chrámu první mši. Poté se ale práce na kostele zpomalily, neb kníže těžce onemocněl a stavitel kostela se stavbou moc nespěchal. V roce 1706 pokračovaly práce na zasklívání oken, které byly ještě toho roku dokončeny. Kameníci již měli vše hotovo, hlavní práce se točila kolem sochařů, řezbářů a zlatníků, kteří věnovali hodně úsilí stavbě hlavního oltáře. Zhotovení rámu k hlavnímu oltářnímu obrazu bylo zadáno polenskému řezbáři a truhláři Martinu Morávkovi. Výsledek jeho práce se ale nelíbil italskému řezbářskému mistru Antonimu, který rám změnil a zvýšil. Práci dokončovali i štukatéři45, pod stálým vedením Itala Corbelliniho. Na přístavcích vedle hlavní věže byly projektovány ještě další dvě postranní věžičky, ale nemoc knížete, dluhy a jiné obtíže jejich výstavbu stále oddalovaly. Věžičky se stejně zdály stavebním mistrům moc široké46 a tak byly dokončeny pouze pod jejich poslední patro a pokryty byly provizorními prkny. Roku 1707 se kníže konečně trochu zotavil, přijel do Polné a naléhal, aby byla stavba co nejdříve dokončena, neboť chtěl ještě ten rok nechat kostel vysvětit. Nebyla to pouze jeho zbožnost a špatný zdravotní stav, co ho k tomu vedlo, ale lidé už hodně naléhali, aby byl kostel co nejdříve vysvěcen. Na stavbě tedy přibylo pracovníků a práce výrazně ožila. Kameníci vytvářeli zábradlí, tesaři stavěli lešení pro měchy varhan a pro malíře Jonáše Drentwetta, kterému byli svěřeny fresky v předsíni i vymalování balustrády pod kruchtou. Štukatér Corbellini začal pracovat na své mistrovské kazatelně, malíř a pozlacovač A. Grandi spolu s dalšími 3 lidmi pozlacovali okraje záclon u jednotlivých kaplí. Kníže se nyní obrátil s pozdravným dopisem na jeho eminenci knížete Jana Josefa Breunera, arcibiskupa pražského, s prosbou, aby kostel osobně vysvětil. Arcibiskup pražský se ale omluvil a poslal místo sebe svého sufragána Víta, biskupa hieropolského, opata slavného kláštera strahovského v Praze. Datum obřadu bylo vybráno na den zasvěcený Narození Panny Marie, tedy na 8. září roku 1707. V ten den byl kostel vysvěcen a biskup Vít sloužil slavnostní pontifikální mši. Další dny zasvětil oltáře a vše bylo skončeno 12. září 1707, kdy proběhlo také biřmování, které nebylo provedeno již 35 let47. Kníže

45

I ti se omezili pouze na stavbu schodů. Věže by byly velice natěsno u sebe. 47 Biřmovaných tehdy bylo 3 608. 46

19

Dietrichštejn mohl být spokojen, svěcení kostela se zúčastnilo velké množství lidí, dokonce mezi ně byly rozhazovány peníze, aby se jim zpříjemnilo čekání na vysvěcení48. Když kníže po veliké slavnosti z Polné odjížděl, slíbil, že se zase do Polné vrátí a dohlédne, aby byly práce dokončeny. Stále ještě nebyly hotovy zadní a boční vchody, dokončen nebyl ani portál, v sakristii byla místo dlažby prkna, střecha měla jenom šindel (měla být kryta břidlicí), schody u vchodu byly jen dřevěné, namísto kamenných, nebylo dokončeno ani průčelí chrámu49 a všechna okna. Kolem kostela byly sice vykopány základy pro terasu, ale zdi ještě nebyly postaveny a ochoz nebyl vydlážděn. Kostel stále ještě čekal na své dokončení. Bohužel krátce po svém návratu do Mikulova kníže opět těžce onemocněl a 13. července roku 1708 zemřel. Tím všechny práce na kostele ustaly, kostel se dočkal dokončení až v roce 1713, kdy poskytl kníže Walter Xaver z Dietrichštejna nejnutnější pomoc. Byly dokončeny tzv. altány50 místo dvou postranních nedostavěných věžiček, dostavěna byla věž, také byla rozšířena budova děkanství, které stálo (a stojí) na severní straně kostela. Děkanství bylo spojené s kostelem dřevěným můstkem ve výšce 1. patra, do kostela z něj prý vede i podzemní chodba. Roku 1714 byl hřbitov obehnán zdí, dokončeny byly i postranní vchody chrámové předsíně i sakristie, která byla konečně vydlážděna kamenem. V roce 1715 byla věž kostela pobita plechem a tím veškeré větší práce na kostele skončily. Následně se exteriér ani interiér kostela skoro jedno a půl století nijak podstatně nezměnily.

48

Archiv KZHP, Gedenkbuch der Dechantei in der Stadt Polna ab anno 1836 (konvolut opisů), část Zápisy Pavla Antonína Haberlandta, Pamětihodný záznam o novém polenském kostele, z originálu přeložil MUDr. Karel Turecký, strojopis, s. 8. Originál uložen ve Státním okresním archivu Jihlava, Římskokatolický děkanský úřad Polná. 49 Na západní průčelí chtěl kníže Leopold zhotovit velkou, kovovou desku s vyobrazením Nanebevzetí Panny Marie mezi oblaky a andělskými chóry v životní velikosti, spolu s klečícím knížetem věnujícím jí kostel, umístěným pod tím. 50 Altány (od italského altana) byly vlastně nízké, nedostavěné věžičky, na které byl možný přístup z hl. věže.

20

Od barokních časů dodnes Polná se mohla pyšnit novým výstavním barokním kostelem, čas od času bylo ale potřeba drobných oprav. Děkan Čapek, který byl původcem výstavby nového kostela se jeho dostavby bohužel nedočkal, zemřel dne 27. ledna 1701. Děkan Haberlandt sloužil v kostele až do roku 1729, po něm se stal děkanem zdejší kaplan Petr Florián. Ten dal v roce 1750 opravit věž kostela a pokrýt ji novou mědí. V následujícím roce nechal zevnitř i zvenku kostel obílit, což bylo poprvé od doby, kdy byl nový kostel postaven51. Roku 1807 se slavilo sté výročí vysvěcení kostela. Na počátku 30. let 19. století začalo do věže zatékat, spojovací trámy téměř úplně shnily a věž se naklonila směrem k děkanství. Horní část věže od špičky až po spodní báň musela být sejmuta a znovu postavena, stejně tak se musela vyměnit příliš těžká měděná krytina za lehčí bílý plech. Zrušily se také fasády po stranách věže, sejmuly se altány a místo nich se postavily nízké stříšky. Věž bylo nutné celkově odlehčit, zděné zábradlí ochozu bylo nahrazeno kovovým a na horní báň byl umístěn nový pozlacený kříž s letopočtem a korouhvičkou52. Zároveň byl přidán na věž jeden ciferník – nyní již byly tři. 4. srpna roku 1863 vypukl v domě u děkanství oheň, který se rozšířil více než na polovinu města a poškozen byl i kostel. Střecha kostela se vzňala od létajících hořících třísek, věž se zřítila na zem i se zvony a zůstal z ní stát jen zděný spodek, sloužící jako zvonice. Věž pak byla provizorně zakrytá jednoduchou jehlancovou střechou krytou šindelem (viz obrázek č. 11 a 12), což vydrželo až do roku 1895, kdy proběhla stavba nové věže. Zvony se velkým žárem roztavily, z jejich zbytků zhotovil roku 1864 jihlavský zvonař Hilzer nové53. Ve druhé polovině 60. let 19. století byl kostel zvenčí obílen a římsy poničené požárem byly opraveny. Upravilo se i okolí kostela, na straně západní pod schodištěm byla postavena nová kašna. V 80. letech uhodil do provizorně zastřešené věže blesk, opět střechu trochu poškodil, takže následovaly nutné opravy. Opravovalo se i klenutí a

51

Státní okresní archiv Jihlava, fond Římskokatolický děkanský úřad Polná, inv. č. 3, Manuscripta venerabilis domini Petri Florian, decani Polnensis, ab anno 1726, s. 49. 52 Státní okresní archiv Jihlava, fond Archiv města Polná, inv. č. 268, Kniha památní města Polny, počínajíc od roku 1836, s. 16-17. 53 Filip Plašil, Historie děkanského chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Polné, Linda: Polná 2007, s. 34.

21

okna na chodbách. V 90. letech se opravil presbytář, boční stříšky u věže byly pokryty plechem a natřeny, stejně tak byly nově pokryty obě dolní střechy nad bočními loděmi. Obnovila se i hlavní kostelní loď. V roce 1894 byl od městské rady zvolen výbor pro zbudování věže, který měl za úkol dovést stavbu nové věže do zdárného konce. Výbor pověřil vypracováním plánů nové věže architekta Františka Schmoranze ze Slatiňan54, který stanovil předběžnou výši nákladů na 8 000 zl. Schmoranz navrhl věž s ochozem, třemi báněmi a dvěma lucernami, výškou přesahující o 34 m dosavadní věž. Součástí věže byl opět byt věžného a patro pro věžní hodiny. Na podzim děkan Šimek vyhlásil veřejnou sbírku na stavbu nové věže a příspěvky chodily v takové míře, že již 18. června následujícího roku byla stavba věže zadána staviteli Josefu Šupichovi z Německého Brodu. Tomu bylo za výstavbu zaplaceno 11 483 K. Věž byla za hojné účasti obyvatelstva Polné slavnostně posvěcena dne 7. září 1895, kříž byl vysvěcen vikářem Františkem Knobem z Přibyslavi, vytažen nahoru a 10. října upevněn do báně55. V roce 1896 byl firmou Antonína Suchardy z Nové Paky opravován interiér epištolní (jižní) boční lodi a o dva roky déle se přistoupilo k opravě evangelní (severní) lodi a ambitů. Tato loď byla mnohem více poškozena než loď epištolní, ambity byly pokryty špatnými zvětralými cihlami. Při opravách byla násilně otevřena Žejdlická krypta uprostřed kostela, v níž bylo nalezeno devět cínových rakví, které dělníci poničili, mnoho cenností ukradli a pozůstatky znesvětili. Po roce 1900 se musela otlouci celá fasáda a znovu nahodit, opět se opravovala střecha a nová věž musela být nově pokryta, protože škvírami dovnitř zatékalo. V září roku 1916 byly z kostela sundány tři největší zvony a byly odvezeny do Čáslavi k válečným účelům. O dva roky později proběhla elektrifikace kostela, kterou provedla firma Františka Křižíka z Prahy. V roce 1924 byly posvěceny dva nové zvony ulité firmou Buřil, Švagerka a spol., o čtyři roky déle přibyly další dva od firmy Buřil a Riss. Hned po válce byla vyhlášena sbírka na chystanou generální opravu interiéru kostela, která byla velmi úspěšná – vybralo se přes jeden milion korun, peníze však byly znehodnoceny první poválečnou měnovou reformou v roce 1946. V roce 1963 došlo k jednání o opravě krytiny na bočních střechách kostela, protože ta byla v havarijním stavu. Celá 54 55

František Poimon, Polná, Popis dějepisný, místopisný a statistický, Polná 1991, s. 99. Ibidem, s. 101.

22

desetiletí vše stékalo a padalo z vyšší střední střechy nad hlavní chrámovou lodí na níže položené boční střechy, což jim samozřejmě zrovna neprospívalo. Oprava se neudála a tak se 20. září 1966 pod tíhou břidlicové krytiny propadla střecha na jižní straně boční lodi, protože krovy už byly úplně shnilé. Konečně se věci daly trochu do pohybu, proběhla výměna a oprava krovů i trámů, střecha byla provizorně zakryta lepenkou a o dva roky později pokryta pozinkovaným plechem. Dne 7. června v roce 2001 byla vyhlášena veřejná sbírka na generální opravu děkanského kostela56 – předpokládané náklady činily 80-100 miliónů korun. Začalo se stavět lešení okolo věže kostela, prvně byla provedena oprava trámoví a výměna poškozených částí plechové krytiny. Do makovice z vrcholku věže bylo vloženo pět tubusů s původním i novým obsahem, což byly tiskoviny, mince, základní informace o městě, regionu i farnosti, také fotografie a CD-R. O rok později se úspěšně rozběhla generální rekonstrukce kostela prostřednictvím pražské restaurátorské firmy Brandl, s.r.o. pod vedením ak. mal. RNDr. Mileny Nečáskové. Opravily se krovy, natřela se plechová střecha, zrestaurovaly se štuky a fresky kaplí v levé boční lodi. Zrestaurovány byly i vzácné varhany literáckého kůru. V roce 2003 bylo dokončeno restaurování štukové výzdoby, také byly dokončeny práce na nástěnných malbách v pravé lodi chrámu. O rok později byl zrestaurován presbytář, který byl opravdu tvrdým oříškem. Opravu podstoupily drapérie pilíře, umělé mramory i zlacení, štuková výzdoba a zrestaurován byl také oltářní obraz Nanebevzetí Panny Marie. V roce 2005 pokračovaly práce na opravě štukové výzdoby hlavního oltáře, zrestaurovány byly také nástěnné a nástropní malby pod kruchtou. Práce pokračovaly i v roce 2006, kdy došlo na kompletní restaurování štukové výzdoby klenby, stěn pilířů hlavní lodi i baldachýnů nad vítězným obloukem a varhanami. 2. září 2007 proběhlo slavnostní znovuvysvěcení chrámu po 300 letech od jeho vysvěcení v roce 1707. Restaurátorské práce ještě stále nejsou u konce, otázkou zůstává, zda bude dostatek financí na dokončení všech potřebných oprav.

56

Filip Plašil, Historie děkanského chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Polné, Linda: Polná 2007, s. 57.

23

4.

ARCHITEKTURA KOSTELA

Vnější hmota Monumentální kostel stojí volně v západní části velkého Husova náměstí, promyšleně urbanisticky zasazený na strategické místo. Pokud projíždíte Polnou z jakékoli strany, nemůžete tuto dominantu města minout. Není to samozřejmě náhodou, že je usazen na křížení původních hlavních cest, kdy jej poutníci jistě s úctou míjeli. Skvěle se vyjímá nejen v samotném prostoru Sezimova a Husova náměstí, ale i v panoramatickém pohledu na město. Trojlodní kostel má hloubku 3 polí. Na západní straně je připojeno podkruchtí s kruchtou, na východní straně kněžiště se závěrem na půdorysu půloválu. Střední loď je po celé své výšce nezastropena, pod střechou je zaklenuta cihelnou klenbou. Nad bočními loděmi vystupují v rytmu jednotlivých travé zděná opěrná žebra, která zachycují šikmé tlaky klenby střední lodě. Sakristie vyplňuje celou šířku hlavního trojlodí, zastropena je křížovou klenbou a její pravou částí prochází schodiště. Převážná většina chrámových prostor má stropy tvořené cihelnou klenbou, většinou křížovou. Zastřešení bočních lodí je provedeno pultovými střechami, zastřešení střední lodi je tvořeno střechou sedlovou s valbou. Věž je zastřešena čtyřbokým jehlanem se třemi zmenšujícími se cibulemi a dvěma lucernami. Krov není původní, pochází z doby po roce 1863, tedy z doby po velkém požáru. Je koncipován pro lehkou krytinu – nejlépe sekaný šindel, což ovšem nebylo vždy dodržováno, často byl zatížen či nevhodně utěsněn jiným materiálem (těžkou břidlicí, plechem) a tak docházelo k jeho postupnému ničení. Kostel je do hlavního Husova náměstí obrácen kněžištěm, hlavní průčelí směřuje západním směrem na druhé, Sezimovo náměstí, které se dále zvolna svažuje západním směrem. Před hlavní fasádou a oběma bočními průčelími se pozvolna zvedá hmota terasy, která jemně vyrovnává terén okolí kostela. Terasa je na obou nárožích konkávně vykrojena, lemována cihlovou zídkou (viz obr. č. 19). Cihly jsou poskládány jedna přes druhou, ponechávajíce vždy plný a volný prvek, což působí

24

jako krajka - tedy nerušeně a vzdušně. K hlavnímu průčelí pozvolna vystoupáme dvouramenným schodištěm, symetricky usazeném v ose tohoto hlavního průčelí (viz obr. č. 20). Na pilířích schodiště jsou usazeny vrcholně barokní plastiky sv. Petra a sv. Pavla57, pod nimiž najdeme malou kašnu, vprostřed níž je na nevysokém sloupku prostě posazena socha modlícího se anděla, sedícího v tureckém posedu na překřížených nohách (viz obr. č. 21). Od schodiště vede nepravidelnými kamennými deskami vydlážděná cesta přímo k hlavnímu vchodovému portálu kostela, který se dnes již běžně jako vchod nepoužívá. Pro vstup do chrámu nám poslouží dva boční vchody, symetricky rozmístěné po levé i pravé straně hlavního průčelí. Je to jenom malý detail a pravděpodobně ne úmyslný, ale pokud vystoupáte na věž chrámu a shlédnete dolů přímo před hlavní průčelí kostela, půdorys schodiště, kašny i vydlážděné cesty připomenou latinský kříž. Mohutný, trojlodní kostel je bazilikálního typu, kdy hlavní loď přesahuje obě boční lodě. Je zcela pravidelného, obdélníkového půdorysu s rozměry 63,5 x 26,5 m, boční lodě dosahují 16,5 m po římsu, střední loď 24 m po římsu a 27,5 m po hřeben, věž 38 m taktéž po římsu a 68,5 m k vrcholu hrotu. Pokud kostel rozdělím na podlaží, střední loď má výšku čtyř podlaží, boční loď má výšku tří podlaží (kde třetí podlaží tvoří ochozy) a sakristie má taktéž výšku tří podlaží. Užší obdélný presbytář je na severu a jihu obklopen obdélníkovými prostorami předsíně a komory, na východní straně sakristií. Hlavní, západní průčelí stavby je obdélného půdorysu, členěného do dvou etáží, nad nimiž se tyčí šestipodlažní věž s ochozem (viz obr. č. 18). Spodní obdélná etáž průčelí je nejvýraznější, členěná do pěti polí barokně kompozitními pilastry, které jsou při vnitřní straně prvního a pátého pole sdružené, čímž zvýrazňují střední část průčelí a nepatrně ho opticky vertikálně prodlužují. Šířka polí je střídavá, první, třetí a páté pole pětiosého průčelí jsou širší. Každé pole je ohraničeno mělkým, pravoúhlým lizénovým rámcem. Pilastry spodní etáže sedí na vysokém, průběžném soklu, pravoúhle vystupujícím pod dříky pilastrů. Pilastry nesou výrazně profilované kladí, nad pilastrem zalamované v pásu architrávu, vlysu i spodní části římsy, která 57

Sochy byly původně zamýšleny na okraj střech bočních lodí horní části kostela spolu s dalšími 10 apoštoly. Z těchto 12 soch apoštolů byly do Polné dovezeny právě pouze 2 – a to sv. Petr a sv. Pavel. Převoz dalších soch byl kvůli smrti knížete přerušen, některé z nich skončily dokonce na mostě ve Žďáře nad Sázavou.

25

důrazně vystupuje do prostoru obkreslujíce celičký obvod kostela. Pilastry ve středním poli mají jednoduché, akantové hlavice, hlavice sdružených pilastrů na vnitřní straně prvního a pátého pole navíc obsahují mušle a okřídlené hlavy andílků (viz obr. č. 24 a 25). Nárožní hlavice jsou zdobeny dalšími rostlinnými motivy a maskami. Ve středním poli spodní etáže průčelí je půloválně zaklenutý hlavní portál s přímou římsou supraporty spojenou obrysovou lištou s ostěním (viz obr. č. 23). Hned nad hlavním portálem ve střední části spodní etáže se nachází drobná nika se sochou a nad ní je malé, elipsovité okénko rozdělené na dvě pole. Na obou bocích průčelí najdeme v krajních polích postranní portály, jejichž tříboké rozťaté frontony zasahují přesně do římsy soklu (viz obr. č. 22). Kamenné ostění je lehce profilované, zdobené jednoduchými geometrickými motivy u jeho paty. Horní etáž průčelí je viditelně nižší, pojatá jako výrazná atika nad hlavní římsou. Zakrývá místo, kde byly původně zamýšleny dvě postranní věžičky, které by doplňovaly věž hlavní. K jejich úplné realizaci nikdy nedošlo, pouze roku 1713 byly tyto postranní věže částečně vystaveny a plnily funkci nízkých vyhlídkových věžiček (altánů), ze kterých nakonec vznikla právě tato atika. Není přesně jasné, jak měly tyto věžičky vypadat, nevíme ani jejich přesný poměr, v jakém měly k hlavní věži býti. Vzhledem k tomu, že hlavní věž je poměrně mohutná, pravděpodobně ji měly pouze „doprovázet“ a dotvářet celkovou hmotu kostela. Troufám si ale tvrdit, že tři věže v průčelí podélného bazilikálního kostela nejsou zrovna obvyklé. Horní římsa atiky je ve stejné výši jako hřbet sedlové střechy zakrývající střední loď. Členění do polí i jejich rytmus je stejný jako ve spodní etáži průčelí. V jednotlivých polích se opět objevují lizénové rámce, tentokrát je ovšem jejich obdélný tvar v rozích křivkově seříznutý – tedy zaoblený. Ve středním poli se nachází malé, oválně zaklenuté okénko, v přímé osové souměrnosti s nikou a oválným okénkem ve spodní etáži. Pole jsou opět členěna barokně kompozitními pilastry, které jsou nasazeny na průběžném profilovaném soklu, pravoúhle vystupujícím a nesoucí výrazně profilované kladí, opět obkreslující celý obvod kostela. Profilované římsy výrazně horizontálně dělí celé hlavní průčelí. Nad římsou je nasazen parapet. Průčelí o mnoho převyšuje vysoká věž, jejíž jihozápadní nároží je posunuto směrem k nároží nad plochou pole, tedy neváže se přesně na členění hlavní

26

části průčelí. Tímto můžeme usoudit, že průčelí i hmota věže jsou odlišného stáří58. Půdorysné rozměry zděné části věže jsou 7,5 x 7,5 m, z čehož základní zdivo západní věžní zdi je silné bezmála tři metry. Věž má šest podlaží, z toho je pět pater a podvěží59. Ve spodní části věže jsou na severní, jižní i západní straně oválně překlenutá, štíhlá okna; na straně východní je to nižší okno jednoduchého, obdélníkového tvaru. Nad okny jsou z každé strany tmavé, čtvercové ciferníky hodin se zlatými písmeny i ručičkami. Nároží věže je armované rustikou, momentálně zvýrazněnou jemně šedomodrou barvou60. Věž je ukončena patrem mírně vysazeného ochozu, který je dobře přístupný díky prostornému severnímu schodišti uvnitř věže. Boční průčelí kostela jsou členěna stejným způsobem, jako hlavní průčelí (viz obr. č. 26 a 28). Výše spodní části hmoty kostela odpovídá výši spodní etáže hlavního průčelí, spojené jsou profilovaným kladím i výrazně vystupující římsou. Boční průčelí pokračují i stejnou výškou soklu, na kterém jsou v pravidelných odsazeních rozvrženy opět barokně-kompozitní pilastry nesoucí průběžné kladí. Jednotlivá pole opět ukrývají lizénové rámce obdélného tvaru. Pravidelný rytmus rozvržení polí je narušen až v samém závěru, který tvoří sakristie. Plochy polí jsou prolomeny dvěma pásy oken, souměrně osově posazených ve středu každého pole (viz obr. č. 30). Výjimku tvoří pouze předposlední pole, za kterým se skrývá závěr kněžiště se třemi pásy oken. Okna mají mírně vyklenutou horní část a jsou rozdělena do tří polí, což se opět mění v závěru na pole dvě, počínaje poslední opěrnou zdí klenby hlavního prostoru. Zde jsou okna užší, výška ale zůstává stejná jako u oken se třemi poli. Pultové střechy spodních částí hmoty na bočních průčelích jsou pročleněny segmentově skrojenými (prohnutými) opěrnými zdmi klenby hlavní lodi, jež jsou nad pilastry zachyceny masivními soklíky. Horní část bočního průčelí, tedy stěna střední vyšší lodi je rovněž členěna barokně kompozitními pilastry, před nimiž vystupují hmoty opěrných zdí.

58

Dr. Dobroslav Líbal, Polná, Stavebně historický průzkum historického jádra města, Praha 1982, s. 19. 59 První patro věže ukrývá měchy varhan, druhé patro bylo vybudováno pro hodinovou skříň, třetí patro představuje zvonice a páté patro je bytem zvoníka a hlásného. 60 Velice podobná modrošedá barva je nyní použita i v interiérech kostela jako základní barva u zaklenutí hlavní lodi.

27

Východní průčelí tvoří závěr chrámu, jeho spodní část je rozvržena do tří polí, kde střední pole je v rozsahu šířky hlavní lodě kostela; je tedy nejširší (viz obr. č. 32 a 33). Pole jsou stejně jako v předchozích případech členěna barokně kompozitními pilastry sedícími na vysokém, průběžném soklu a nesoucími opět profilované kladí. Pilastry ve středním poli mají akantové hlavice se znakem knížat z Dietrichštejna61 (viz obr. č. 35). Zbylé nárožní hlavice jsou zdobeny akanty a maskami (obr. č. 34). Lizénové rámce obdélného tvaru dokreslují jednotlivá pole, tyto se mění až v horní, ustoupené etáži nad pultovou střechou, kde je v jediném poli lizénový rámec s ozdobně vykrojenými okraji. Jediná široká osa v horní etáži je v rozsahu široké střední osy ve spodním průčelí, šířka tedy odpovídá šířce hlavní lodi kostela. Horní etáž obsahuje ve střední ose jedno jediné okno se 3 poli, v jehož ose pokračují další 3 okna ve spodní etáži průčelí. Tyto okna jsou již užší, dělená svisle pouze na 2 pole, ohraničená plochými šambránami s lištou a se segmentovými překlady. Nynější celkové barevné řešení exteriéru kostela je v odstínech okrové barvy, kdy nejsytější okrovou část tvoří sokl obíhající obvod celého kostela, zbylé části jsou ve velice jemném odstínu žlutooranžové, kde vždy tmavší odstín barvy zdůrazňuje výrazné kladí a římsy. Kamenné prvky (hlavice, supraporty…) jsou syrové, barevně netknuté. Věž byla v roce 2001 opravována, má tedy nátěr nejnovější a nejzářivější – zde je užita světlounce žlutá, dobře korespondující se starší barvou na zbylé části kostela, jenom nárožní rustika je provedena v jemné, šedomodré barvě ladící s interiérem kostela. Pod novější omítkou byly nalezeny fragmenty barokní omítky, která byla pravděpodobně dvoubarevného rozvrhu, kde bílá tvořila základní plochy a červená barva aktivní prvky a okenní šambrány62. Tato barevná kombinace je vysoce pravděpodobná, neboť v baroku bývala velice často užívanou. Urbanistické koncepční řešení již několik desítek let narušují vysoké jehličnany, zasazené pravděpodobně po druhé světové válce přímo před hlavní průčelí kostela. Nyní jsou již dosti vzrostlé, dosahují horní části hlavního průčelí a

61

Znak knížat z Dietrichštejna tvoří pole se dvěma noži, obrácených k sobě ostřím a zahnutými konci. Viz obr. č. 35. 62 Dr. Dobroslav Líbal, Polná, Stavebně historický průzkum historického jádra města, Praha 1982, s. 20.

28

bohužel zakrývají zcela nevhodně při pohledu ze Sezimova náměstí nádhernou polenskou dominantu. Děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie63 ale není jedinou kostelní stavbou v Polné. Na straně severní je to hřbitovní kostel sv. Barbory, na straně jižní hřbitovní kostel sv. Kateřiny a ve svažitém náměstí pod kostelem na straně západní je to kostel sv. Anny se špitálem. A rozhodně není nezajímavé, že Polná má i svou synagogu, která se nachází jihovýchodním směrem od děkanského kostela. Děkanský kostel leží tedy v pomyslném středu mezi všemi těmito památkami, čímž je ještě více zdůrazněna jeho výjimečnost a monumentalita.

63

Kostel Nanebevzetí Panny Marie je veden jako kulturní památka č. 5076/1 (včetně ohradní zdi, terasy a schodiště), štuková výzdoba pod č. 5076/1/a, fresková výzdoba pod č. 5076/1/b, sochy sv. Petra a sv. Pavla pod č. 5076/2 a 5076/3 a socha Panny Marie pod č 5076/1/c.

29

Interiér Interiér kostela předčí naše očekávání a je nádherným příkladem vkusného a sladěného interiéru vyzdobeného v duchu barokním. Moment, kdy vcházíte západním portálem, pohlceni spíše strohou, přísnou a pravoúhlou architekturou exteriéru kostela, roztajete vevnitř pod nánosem údivu z dokonale architektonicky řešeného a skvěle zdobeného interiéru. Trojlodí je bazilikálního typu a síla jeho monumentálního účinku spočívá ve velikosti a mohutnosti hlavní lodi, lodě boční jsou mnohem užší a hlavně nižší s tribunami v prvním patře po celé jejich délce. Na straně západní se připojuje kruchta s podkruchtím, na straně východní je to presbytář se závěrem na půdorysu půloválu o velikosti jednoho příčně obdélného pole, ze severní a jižní strany obklopený obdélníkovými prostorami předsíně a komory. Boční lodě ukrývají na každé straně pět kaplí osvětlených oknem v jejich horní části. Popis interiérů začneme v jeho západní části, neboť tak dojdeme postupně k části nejdůležitější, k vrcholnému závěru kostela – presbyteriu. Západní část chrámu je tvořena kruchtou s podkruchtím, na jehož klenbě je freska představující andělský sbor hrající na hudební nástroje a velebící Hospodina. Pod klenbou je iluzivní malba zakončení kostela zaklenutou balustrádou, nad níž je znázorněna nařasená zelená drapérie, lemovaná zlatou páskou, z obou stran přidržována andílky (viz obr. č. 41, 42 a 43). Po obou stranách vchodu stojí řezbami ozdobené zpovědnice. Na jedné z nich je polychromovaná socha sv. Petra, na druhé sv. Pavla. Čelní stěna kruchty je opět zdobena freskou, kdy přes celou šířku kruchty je zavěšena bohatě řasená drapérie na obou koncích nesená andílky. Tento motiv je hojně využíván v celém interiéru kostela a je zpracován jak formou fresky, tak i štuku. Nad draperií jsou vymalovány okřídlené hlavy andílků, dělící nadřazenou balustrádu na pět pravidelných polí. Na kruchtě se nachází největší barokní nástroj domácí provenience a to varhany od českolipského varhanáře Jana Davida Siebera z roku 170864 (viz obr. č. 39 a 40). Pod klenbou je opět freska andílků nesoucích zvlněnou draperii, tentokráte v barvě letního slunce. Podkruchtí zabírá jedno příčné 64

Tyto varhany byly zaplaceny ze sumy 2000 zlatých, odkázané kostelu děkanem Václavem Vojtěchem Čapkem, který tuto částku právě za účelem pořízení nových varhan poukázal. Skříň varhan vyřezal polenský řezbář Martin Morávek.

30

pole65, varhany jsou ze strany severní i jižní osvětleny okny, pokračujícími v pravidelných intervalech hlavní lodí až k sakristii. Neboť je kruchta součástí hlavní lodě, je klenuta valenou klenbou, pokračující nad celou hlavní lodí až k presbytáři (viz obr. č. 44). Pokud se otočíme ke kruchtě zády a pohlédneme tak směrem východním, otevře se nám pohled na celou hlavní loď zakončenou presbytářem. Hlavní loď i presbytář jsou sklenuty valenou klenbou, která je pročleněna tříbokými výsečemi (dále lunetami), v nichž jsou obdélná, obloukem ukončená okna o třech polích složená z částí skel ve tvaru včelích pláství (viz obr. č. 46 a 48). Vzhledem k jednoduchému zaklenutí hlavní lodi hrají zde lunety s okny v čele velice významnou roli, neboť světlo, pronikající ze severní i jižní strany, dotváří plastičnost úžasné štukové výzdoby a dramaticky prolamuje valenou klenbu ostrými zářezy lunet. Štuková výzdoba pokrývá většinu stěn i kleneb a přispívá k monumentálnímu účinku prostoru kostela. Je připisována štukatérskému mistru vrcholného baroka G. A. Corbellinimu. Lunety jsou zdobeny ladně se vinoucími akantovými lístky, listovce, kartušemi, zlatými hvězdami, to vše ve velice kvalitní a slohově pokročilé formě (viz obr. č. 55 a 56). Lunety jsou pokaždé zakončeny motivem mušle, hrany lunet jsou lemovány provazci akantových lístků. To vše v barvě bílé, což má za následek ještě větší výrazový účin prolamování prostoru hlavní klenby, neboť ta je barvy světlounce modrošedé s bílým štukovým zdobením. Mezi jednotlivými lunetami je plocha klenby kromě rostlinných motivů zdobena i okrovými andělíčky na bílých obláčcích vystupujících v různých hloubkách z povrchu klenby. Barevné řešení je velice decentní a vkusné, vše působí velice sladěně a příjemně. Stěny hlavní lodě jsou členěny monumentálními kompozitními pilastry, které jsou nasazené na vysokém soklu, mající korintské hlavice a nesoucí průběžné, pravoúhle oblamované kladí (viz obr. č. 53). Horní římsa kladí vystupuje rázně do prostoru, obíhá celý vnitřek kostela a opticky tak odděluje stěny od klenby lodi. Pilastry dělí stěnu na pole, v nichž jsou arkády vstupů do bočních lodí a arkády galerie s balustrovými parapety (viz obr. č. 50). Vstupy do bočních lodí jsou zdobeny tmavě červenou draperií, bohatě zvlněnou, zdobenou zlatým leme a hvězdičkami, 65

Pokud imaginárně rozdělíme trojlodí podle jeho zaklenutí, od kruchty až po presbytář nám vyjde 7 příčných polí.

31

nesenou andílky, v jejímž středu se vždy nachází znak. Nad arkádou vstupu do boční lodi se nachází stejně široké půloválně klenuté arkády galerie. Arkáda galerie je zakončena ve výši korintských hlavic pilastrů a zdobena velkou mušlí s dalšími rostlinnými motivy, zasahujícími do kladí neseného pilastry. Galerie je průchozí nad všemi poli bočních lodí, je osvětlená oknem66, zdobená balustrádou a zaklenuta hřebínkovou klenbou. Obě boční lodě jsou sklenuty pruskými plackami s pasy nesenými pilastry. Součástí každé boční lodě je pět postranních kaplí se čtyřmi oltáři pocházejícími z 20.-30. let 18. Století (viz obr. č. 51). Každá z kaplí má na klenbách úžasné štukové reliéfy s rostlinnými a figurálními motivy, zasazené do zrcadel a kartuší v okrové barvě lemované páskami a květinovými girlandami. Rostlinné motivy štuků se také objevují na meziklenebních pasech bočních lodí a to v barvě bílé. Prohlídku kaplí můžeme začít v severní (evangelní) boční lodi, přicházejíce z podkruchtí. První z kaplí je bez oltáře, vymalována freskami „Sv. Jan Křtitel před Herodem“, „Sv. Jan káže na poušti“ a „Křest Páně v Jordáně“. Jsou pravděpodobně dílem chrudimského malíře Cereghettiho. V této kapli se také nachází osmihranná cínová křtitelnice s kupolí z roku 1617 s nápisem ve starém, gotickém písmu: „Krew Ježísse Krysta syna Božího očissťuge nás od každého hříchu. Jan I. VII. Kteříkoli w Krysta pokřtěni gste Krysta ste oblékli. Gal. III; XVII. 1617“.67 Poté menším písmem latinkou: „Křtitelnice tato za úřednické zprávy Klyment Sázavský a za prymastwi Schebestyana Schvendy v cyrkwi obce polenské wyzdwižena gest“.68 Křtitelnice je zdobena osmi reliéfy – Zvěstování, Narození Páně, Křest sv. Jana, Zmrtvýchvstání a zobrazení čtyř evangelistů. Druhá kaple je zasvěcena sv. Janu Křtiteli, oltář obsahuje cenný obraz sv. Jana Křtitele z doby kolem r. 1720. Kaple třetí je zasvěcena sv. Anně, kaple čtvrtá Všem svatým. Zde se nachází cenný obraz Všech svatých a panoptikum sv. Jana Nepomuckého.69 Poslední kaple v evangelní lodi je zasvěcena 66

Okna jsou ve svislých pásech po třech pod sebou, kdy nejnižší osvětluje boční lodě, prostřední galerii a nevýše položené zaklenutí hlavní lodi. 67 „Krev Ježíše Krista, syna Božího, očisťuje mne od každého hříchu; kterýkoliv v Kristu pokřtěni, Krista jste oblékli. Dne 18. Martii 1617“. František Poimon, Polná, Popis dějepisný, místopisný a statistický, Polná 1991, s. 93. 68 „Křtitelnice tato za úřednické správy Klimenta Sázavského, za primátorství šestina Švendy v církvi obce polenské zřízena jest“. Tamtéž, s. 93. 69 Zde ve skleněné rakvi odpočívá voskový Jan Nepomucký v životní velikosti. Zhotoven byl v Římě pravděpodobně roku 1680 na náklad knížete Ferdinanda z Dietrichštejna.

32

sv. Kříži a sv. Janovi, jejíž součástí je obraz Krista na kříži, snad od Petra Brandla či umělců z jeho okruhu. Prohlídka kaplí pokračuje v jižní (epištolní) boční lodi, opět ze strany západní. Zde je první kaple hned vedle kruchty opět bez oltáře, zdobí je fresky „Zasnoubení Panny Marie“, „Navštívení Alžběty“ a „Útěk do Egypta“. Fresky by opět měly býti od Cereghettiho. Dále pokračujeme „Černou kaplí“, neboli „Kaplí mrtvých“ (viz obr. č. 52)70, kde se nalézá hrobka rodiny de Francy. Další, v pořadí šestou kaplí je kaple „Matky Boží neposkvrněné“ se sochami světic sv. Barbory a sv. Kateřiny. Sedmá kaple je zasvěcená sv. Judovi Tadeášovi a čtrnácti sv. pomocníkům. Zde se na oltáři nachází pozlacená skříňka s lopatkou sv. Liguriáše, patrona města Polné. Před oltářem je hrobka rodiny z Palmberka. Poslední kaplí je kaple sv. Filipa Nerejského se sochami sv. Václava a sv. Leopolda. Na oltáři je obraz od Antonia Colomby, v dolní části oltáře se nachází řezby ze života sv. Václava. Tímto můžeme prohlídku bočních kaplí ukončit a přejít k nejdůležitější části kostela. Presbyterium je poněkud užší než hlavní loď, systém členění stěn i řešení klenby je ale s hlavní lodí shodný (viz obr. č. 47). Závěr presbytáře je klenut poloviční konchou, v jejímž čele je luneta s oknem vpouštějícím protisvětlo a dokončující účinek hlavního oltáře (viz obr. č. 45). Presbytář je od hlavní lodě oddělen třemi stupínky a zakončen hlavním oltářem. Ten je tvořen rozlehnou sloupovou architekturou, zhotoven byl nákladem zakladatele chrámu, knížete Leopolda Dietrichštejna. Nádherné tabernakulum je z dubového dřeva, zpracované bylo ve Vídni a dovezené na šesti vozech za 500 zlatých plus náklady za dopravu k tomu. Nápis na koruně oltáře zní: „et verbum caro factum es et habitavit in nobis“.71 Oltářní obraz, zasazený do sloupové architektury oltáře, představuje Nanebevzetí Panny Marie a je připisován malíři Ignáci Raabovi72. Oltář doplňují sochy Zvěstování Panny Marie, sv. Josefa a sv. Jáchyma. Na severní straně vedle 70

Kaple je takto nazvaná podle černé mramorové výzdoby a také podle štukové výzdoby, která zobrazuje symboly smrti – lebky a kosti. 71 „A slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“. Filip Plašil, Historie děkanského chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Polné, Linda: Polná 2007, s. 89. 72 Přesná datace oltářního obrazu není nikde přesně uvedena, spekuluje se však o Ignáci Raabovi jako jeho možném autorovi. Poté přichází v úvahu, že oltářní obraz namaloval v době svého pobytu v jezuitské koleji v Jihlavě po roce 1746, což by ale znamenalo, že hlavní oltář byl skoro 40 let po vysvěcení bez oltářního obrazu. Břetislav Rérych ve svém článku o stavbě kostela uvádí, že oltářní obraz namaloval jihlavský malíř a již roku 1706 byl vyřezán rám „k velikému obrazu hlavního oltáře“. Břetislav Rérych, Stavba barokního chrámu v Polné 1699 – 1708. In: Polenský zpravodaj, leden 1991, s. 7.

33

hlavního oltáře najdeme kredenční oltář sv. Liguriáše z roku 1806. Za presbytářem je schodiště, které vede do sálů a loží, určených pro panstvo k pozorování bohoslužeb. Po stranách presbytáře a za jeho závěrem jsou boční prostory zachované v původním barokním stavu. Sakristie je vyzdobena skříněmi s krásnými řezbami polenského řezbáře Martina Morávka (viz obr. č. 57), nákladným mramorovým umyvadlem a náhrobními kameny (použitými jako dlažba) rytíře Jana Czebranského a Ludmily Dobříkovské. Místnost má také tajnou komoru, kam byly v neklidných dobách schovávány věci nejdražší. Ve dvou horních sálech nad sakristií jsou uchovávány kostelní rekvizity. Kostel je vydlážděn dvojbarevnými kamennými kostkami, pod lavicemi jsou položeny staré náhrobní kameny z původního hřbitova, který do postavení nového na tomto místě býval. Pod dlažbou se nachází stará hrobka šlechtické rodiny pánů Žejdliců ze Šenfeldu, ve které se nachází devět krásně litých cínových rakví, v nichž tato rodina odpočívá.73 Nesmíme také zapomenout na štukovou kazatelnu na evangelní straně hl. lodi, kterou vytvořil mistr G. A. Corbellini.

73

Hrobka je zde jistě již od začátku 17. století, poté co polenské panství získal Hartvík Žejdlic ze Schönfeldu. Hrobka byla během staletí několikrát otevírána, bohužel také násilím, což mělo za následek poničení cínových rakví a znesvětění pozůstatků.

34

5.

NEJASNÉ AUTORSTVÍ PLÁNŮ NOVÉHO KOSTELA

Domenico d´Angeli – ano či ne? Plány barokního kostela se bohužel s největší pravděpodobností nedochovaly, zatím nebyly nalezeny a zůstává tedy otázkou, kdo plány vytvořil a jak moc se stavební dispozice kostela během jeho stavby odlišila od té původně zamýšlené. Písemný doklad o architektu kostela včetně jeho plánů se mohl skrývat i mezi písemnostmi děkanského úřadu, jejichž značná část byla zničena při požáru města v roce 1863. Plány mohly skončit třeba i u knížete Leopolda Dietrichštejna či zapomenuty u stavitele Spinettiho. Toto vše jsou ale spekulace, které nám v řešení problému nepomohou. Za autora plánů je všeobecně považován vlašský mistr Domenico d´Angeli. Nejstarší zmínku o něm jsem našla v Sadilově pamětní knize opsané P. Pokorným v roce 1844, kde jsou shrnuty události let minulých (viz obrázek č. 7). Sadil zde výslovně uvádí: „Když ten kostel stavěn byl, tedy pro proporci téhož kostela (poněvadž předešlý starý velmi malý byl), na rynku devět domů a šatlava rozbořena a kasírována byla, věž pak tj. báň neb krytba měděná na tom nově vystavěném kostele až roku 1713 dostavěna byla. Stavitel tohoto kostela byl vlašský mistr z Benátek jménem Dominico de Angelli.“74. Tato jediná písemná zmínka by měla být výpisem z pamětních listů, které byly nalezeny při snímání báně a opravě kostelní věže roku 1832. Originály listin shořely v báni při velkém požáru r. 1863, duplikáty se bohužel během času ztratily.75 Zajímavé je, že jméno architekta se v žádných pamětních knihách nedočteme, kdežto v těchto listech uvedeno bylo. Bohužel právě proto, že jde pouze o opis, nemůžeme tyto informace brát jako plně věrohodné. Kde by ovšem Sadil přišel sám od sebe ke jménu tohoto architekta a stavitele je otázkou.

74

Státní okresní archiv Jihlava, fond Archiv města Polná, inv. č. 267, Pamětní kniha, Kniha Památní města Polny počínajíc od r. 1042 až do nynějších časů, rukopis sestavil J.A.Sadil, opsal P.F.Pokorný v r. 1844, s. 301. 75 Karel Pražan, Výpis z památních listův, které při snímání báně neb makovice roku 1832 v makovici nalezeny byly. In: Polensko, kulturně-historický a vlastivědný sborník, číslo 3, Polná: B. Zapletal, 1938, s. 35.

35

Angeliho přívlastek „mistr z Benátek“76 je trochu podivný, neboť v žádných dostupných dokumentech není zmínka o tom, že by d´Angeli kdy v Benátkách působil. V Saurovi77 je jeho jméno vypsáno pod 2 hesly, přičemž údaje se zvolna prolínají. Domenico d´Angeli je sama o sobě záhadná postava 3. třetiny 17. a 1. třetiny 18. století. Údajně se narodil roku 1672 ve Scarii v sev. Itálii u Komského jezera, mohl být i synem stavitele Giovanni Battisty Angeliho. Roku 1718 si vzal Kateřinu, dceru štukatéra Paolo d´Allia, s níž měl do roku 1726 několik dětí. Kolem roku 1700 se učil u zednického mistra Andrea Simone Carove ve Vídni. Zajímavé je, že naprostá většina staveb, na kterých se údajně podílel či je spoluvytvářel, jsou až z období po roce 1700. Těžko říci, kolik měl zkušeností a praxe před svým vyučením ve Vídni, ale v této době byl již 28letým mladíkem a tudíž se dá předpokládat nějaké předchozí vzdělání a hlavně praxe. Dá se tedy říci, že kolem roku 1700 rozhodně ještě žádným zavedeným architektem ani stavitelem nebyl a kníže Leopold by si jej tedy musel vybrat s největší pravděpodobností na základě doporučení. Dalším sporným bodem je to, proč Domenico d´Angeli samotnou stavbu kromě projektování i neprováděl, byl přece hlavně stavitelem a určitě by rád dohlédl na stavbu, kterou navrhoval. Je možné, že pracoval současně na více projektech a z časových důvodů se tedy nemohl stavby účastnit; do roku 1708 máme ale doloženu jeho stavební činnost pouze zřídka. Na počátku 18. století údajně stavěl jižní křídlo a upravoval fasádu zámku Tupadly, který v té době patřil rodině Pöttingů. Rodina provedla velké a nákladné úpravy, zámek obnovili, přestavěli druhé patro a celé jižní křídlo. Je také možným projektantem kostela sv. Markéty ve Žďáře nad Sázavou78, který byl stavěn po dva roky v letech 1700 – 1701, ve hře je ale i sám J. B. Santini. Autorství je velice sporné, do dnešního dne se dochovala pouze obvodová zeď vnitřní lodi kostela, nyní upravená na kapli. V Počátkách je doložen v letech 1711 a 1712, kdy se tam dostavoval hřbitovní kostel Božího Těla. d´Angeli taktéž pracoval pro hraběte Jana Adama Questenberka, kdy se účastnil stavby jaroměřického zámku v letech 1710 – 171179, jehož stavbou se blíže zabýval Petr Fidler ve své diplomové práci.80 Fidler se

76

Doslovně je zde uvedeno „mistr vlašský /Venedigů/ jménem Dominico de Angelli“. K.G.Saur, Allgemeines Künstler Lexikon, band 3, München; Leipzig 1992, s. 740. 78 Stavba byla provedena kutnohorským stavitelem G. B. Spinettim de Angelo. 79 Projekt jaroměřického zámku vytvořil Prandtauer. 77

36

ve své práci také zmiňuje, že d´Angeli „na Moravě vedl stavbu kostela v Polné“81. To je ale nepodložený výrok, který ovšem může být pravdivý, přestože jako stavitel polenského kostela je v archivních pramenech zmíněn Vít z Nového Veselí a posléze J. Spinetti (viz obr. č. 8, 9 a 10).82 Problémem je, že Spinetti s největší pravděpodobností zemřel v dubnu roku 170383 a v dochovaných materiálech není nikde uvedeno, kdo po jeho smrti stavbu převzal (není tam dokonce ani zmínka o jeho smrti). Teoreticky je zde tedy možnost, že kostel mohl dostavit i d´Angeli, ale jako moc pravděpodobné se to nejeví. Stavbu spíše převzal zkušený zednický polír, který na stavbě kostela se Spinettim pracoval. V archivu jaroměřického zámku se nalézá účet z roku 1709, který potvrzuje znojemskému staviteli Dominiku Angeli platbu 60 florenů za vedení stavby zámku. Zároveň se účetní kniha zmiňuje, že Dominik Angeli byl činný ve Znojmě, není ale přesně uvedeno kde. Ve Znojmě měl působit v letech 1709 – 1713 při přestavbě dominikánského kláštera. Dana Toufarová ve své bakalářské práci uvádí, že existuje dopis z roku 1690, kde převor dominikánského kláštera ve Znojmě doporučuje opatovi benediktýnů v Rajhradě italského architekta Domenica, který pro něj pracoval.84 Jak ale správně podotýká, d´Angeli by byl teprve osmnáctiletým mladíkem, když by navrhoval v roce 1690 dominikánům ve Znojmě dostavbu kláštera, což je velmi málo pravděpodobné. Mohl to být ale jiný italský stavitel se jménem Dominik. V tomto případě se tedy nepodařilo doložit, že d´Angeli vytvořil pro znojemský klášter nějaký projekt, ovšem doloženo je, že ve Znojmě kolem roku 1710 působil. Angeliho práce jsou velmi těžko dohledatelné, často se účastnil pouze určité etapy stavby, přestavoval nebo dostavoval. V letech 1709 – 1711 opravoval zámek Rappoltenkirchen v Rakousku, ve 2. desetiletí 18. století se stává dvorním stavitelem

80

Petr Fidler, Přestavba zámku v jaroměřicích nad Rokytnou v letech 1709 – 1737, diplomová práce, Filosofická fakulta University J. E. Purkyně v Brně, Brno 1971. 81 Ibidem, s. 98. 82 Moravský zemský archiv v Brně, fond F188 Velkostatek Polná-Přibyslav a Pohled, Kirchen Monographien 1709 – 1877, karton č. 147, inv. č. 1896, folio 62. 83 Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách, Pavel Vlček (ed.), Praha: Academia, 2004, s. 618. 84 Dana Toufarová, Dominikánský klášter v Znojmě v době baroka, bakalářská diplomová práce, Filosofická fakulta Masarykovy university v Brně, Brno 2006.

37

biskupa pasovského85. Po roce 1713 staví biskupskou residenci v Pasově (1713 – 1730), při níž přepracovává plány Jakuba Pawangera. Před rokem 1724 je zde ale také

doložena

činnost

Antonia Beduzziho

z Vídně, se

kterým d´Angeli

pravděpodobně spolupracoval. Fasáda residence byla naneštěstí v šedesátých a sedmdesátých letech 18. století radikálně upravena, není tedy s čím srovnávat. V roce 1718 vytváří plány pro novostavbu kostela sv. Vavřince v Niederhollabrunnu, který byl poté proveden Jakubem Öcklem. V letech 1718 – 1720 pracuje se svým švagrem štukatérem Giovanni Battistou d´Allio na výstavbě zámku Thyrnau v Bavorsku. Roku 1728 dodává plány pro zámek Lamberg ve Steyeru v Rakousku. Zde je doloženo, že plány pochází od pasovského architekta Domenica d´Angeli. Stavbu později provedl stavební mistr z Linze Johann Michael Prunner, který plány upravil dle svého. Ornamenty jsou zde spíše rokokové, lizénové rámce se zde sice vyskytují, je to ale velmi častý jev ze kterého nelze vycházet, celkově je fasáda velmi zdobná oproti „strohému exteriéru“ kostela polenského. Pokud zběžně pohlédneme na výše vyjmenované stavby a pokusíme se o základní srovnání, upoutá nás různorodost provedení, čímž je srovnání velice ztíženo. Problémem je ovšem také porovnávání církevních a světských staveb, převážně zámků, u kterých architekti často sáhnou k jinému tvarosloví. Bohužel nemáme k dispozici žádnou doloženou stavbu, která by byla celá dílem d´Angeliho bez větších zásahů jiných stavitelů či architektů a nemáme tedy relevantní „vzorek“ k porovnání. Čistě hypoteticky je tedy možné, že d´Angeli vytvořil plány polenského kostela, doklad se ovšem v archivech do dnešní doby nedochoval a jeho autorství není možné dokázat ani komparací.

85

Roku 1713 je uváděn jako Hofbaupräfekt a roku 1718 jako Hofbaumeister. Jako dvorní stavitel dostávád´ Angeli ročně 300 fl. a k tomu bydlení zdarma. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách, Pavel Vlček (ed.), Praha: Academia, 2004, s. 25.

38

6.

ZÁVĚR

Co se týče vlastní stavby barokního děkanského kostela Nanebevzetí Panny Marie v Polné, troufám si říci, že je zpracována dostatečně díky dochovaným archivním materiálům, které stavbu kostela vcelku podrobně zachycují. Nalezené skutečnosti mne ale plně nepřesvědčily o všude uváděném architektovi Domenico d´Angeli jako možném autorovi plánů tohoto kostela. Srovnání je velmi obtížné, neboť d´Angeli sám je postava zahalená tajemstvím a často se na stavbě nebo přestavbě pouze podílí, či zde působí jen po určitou stavební etapu a časový úsek. Do jaké míry tedy citelně zasahoval do výše uvedených staveb je již dnes obtížné určit. Exteriér kostela není zrovna běžný, což ale v tomto případě bohužel neusnadňuje cestu hledání architekta. Toho se mi nepodařilo vzhledem k absenci archivních i srovnávacích materiálů určit.

39

7.

BIBLIOGRAFIE

Prameny Moravský zemský archiv v Brně, fond F188 Velkostatek Polná-Přibyslav a Pohled, Kirchen Monographien 1709 – 1877, karton č. 147, inv. č. 1896, folio 62. Moravský zemský archiv v Brně, fond G140 Rodinný archiv Ditrichštejnů, inv. č. 1355, Pozůstalost kn. Ferdinanda Ditrichštejna A, 1698-1699. Státní okresní archiv Jihlava, fond Římskokatolický děkanský úřad Polná, inv. č. 2, Kniha pamětní, Liber memorabilium venerabilis domini Adalberti Čapek, II, Anno 1680, inv. č. 3, Kniha pamětní, Manuscripta venerabilis domini Petri Florian, decani Polnensis, ab anno 1726, inv. č. 4, Liber memorabilium venerabilis domini Iosephi Warhánek, decani Polnensis, ab anno 1775, inv. č. 5, Gedenkbuch der Dechantei in der Stadt Polna ab anno 1836. Státní okresní archiv Jihlava, fond Archiv města Polná, inv. č. 267, Pamětní kniha, Kniha Památní města Polny počínajíc od r. 1042 až do nynějších časů, rukopis sestavil J.A.Sadil, opsal P.F.Pokorný v r. 1844. Státní okresní archiv Jihlava, fond Římskokatolický děkanský úřad Polná, inv. č. 5, Pamětní kniha polenských děkanů (konvolut opisů), část Pamětní kniha děkanství ve městě Polné od roku 1836, z originálu přeložil MUDr. Karel Turecký, strojopis Archiv Klubu Za historickou Polnou, Gedenkbuch der Dechantei in der Stadt Polna ab anno 1836 (konvolut opisů), z originálu přeložil MUDr. Karel Turecký. Strojopis. Originál uložen ve Státním okresním archivu Jihlava, Římskokatolický děkanský úřad Polná, inv. č. 2.

Literatura J. Čejka, A. Franc, B. Hladík, aj., Polná 1242 – 1992, Polná: Městský úřad v Polné, 1992, s. 63-67. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách, Pavel Vlček (ed.), Praha: Academia, 2004, s. 25, 107, 108, 403, 618, 696.

40

Petr Fidler, Přestavba zámku v jaroměřicích nad Rokytnou v letech 1709 – 1737, diplomová práce, Filosofická fakulta University J. E. Purkyně v Brně, Brno 1971, s. 98-99. Jaroslav Herout, Staletí kolem nás, Paseka: Praha-Litomyšl, 2002. Karel Kuča, Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, V. díl, Praha: Libri, 2002, s. 369–387. M. Laštovička, Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Polné (okr. Jihlava) – celková rekonstrukce, projekční atelier Atlas s.r.o., Brno, 1999, s. 1-6. Dr. Dobroslav Líbal, Polná, Stavebně historický průzkum historického jádra města, Praha, 1982, s. 18-23. Emanuel Poche, Umělecké památky Čech, 3. díl, Praha: Academia, 1980, s. 130-132. František Poimon, Polná, Popis dějepisný, místopisný a statistický, Polná 1991, s. 6-101. Filip Plašil, Historie děkanského chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Polné, Polná: Linda, 2007 Karel Pražan, Výpis z památních listův, které při snímání báně neb makovice roku 1832 v makovici nalezeny byly. In: Polensko, kulturně-historický a vlastivědný sborník, číslo 3, Polná: B. Zapletal, 1938, s. 35-40. Břetislav Rérych, Stavba barokního chrámu v Polné 1699 – 1708. In: Polenský zpravodaj, leden 1991, s. 2-8 Břetislav Rérych, Polná, Průvodce po městě a okolí, Polná: B. Zapletal, 1927, s. 24-29. K.G.Saur, Allgemeines Künstler Lexikon, band 3, München; Leipzig 1992, s. 740 Thieme-Becker, Künstler Lexikon, band I., Leipzig 1907, s. 494. Dana Toufarová, Dominikánský klášter v Znojmě v době baroka, bakalářská diplomová práce, Filosofická fakulta Masarykovy university v Brně, Brno 2006.

41

Webové stránky http://aia.art-platform.com/angeli_domenico.htm Italští umělci působící v Rakousku, vyhledáno 24. 1. 2008. http://www.kaple.cz/index.php/hist Historie kaple sv. Markéty v klášterním koplexu ve Žďáře nad Sázavou, vyhledáno 12. 3. 2008.

42

8.

OBRAZOVÁ PŘÍLOHA

1. 2. 3. 4. 5. 6.

Veduta Polné z roku 1623. Výřez z rytiny Jacoba Houfnagela 1617. Děkanský kostel před velkým požárem roku 1863. Gotický kostel Matky Boží se starou věží Tábor v představě kaplana Seidla. Kresba děkana Františka Poimona zobrazující Polnou roku 1829. Plán Polné po požáru roku 1863, barevně odlišující stavení, která ohni podlehla a stavení, která byla zachráněna. Nejstarší písemná zmínka o architektu kostela Domenico d´Angeli v Sadilově pamětní knize opsané roku 1844 Petrem Pokorným. Státní okresní archiv Jihlava, fond Římskokatolický děkanský úřad Polná, inv. č. 2, Kniha pamětní, Liber memorabilium venerabilis domini Adalberti Čapek, II, Anno 1680, zmíněn stavitel Vít z Nového Veselí. Ibidem, zmíněn stavitel J. Spinetti. Rukopisné záznamy P. Karla Pražana, který se zde zabývá monografií k dějinám kostelů v Polné, tedy i děkanským kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Zde je zmíněn stavitel Vít z Nového Veselí i J. Spinetti, s. 116. Kostel bez věže kolem roku 1885. Kostel bez věže z nynějšího Husova náměstí kolem roku 1885. Stavba nové kostelní věže r. 1895. Dostavba nové kostelní věže r. 1895. Počínající stavba nové kostelní věže podle návrhu architekta F. Schmoranze r. 1895. Pohled na kostel od jihozápadu. Pohled na hlavní průčelí kostela ze Sezimova náměstí. Hlavní západní průčelí děkanského kostela. Západní průčelí kostela s terasou. Hlavní průčelí kostela s cihlovou zídkou a dvouramenným schodištěm. Vrcholně barokní plastiky sv. Petra a sv. Pavla na pilířích schodiště. Ve středu socha andělíčka posazená na sloupku uprostřed malé kašny. Hlavní vchodový portál kostela ve střední ose západního průčelí. Boční vchod do kostela na jižní straně hlavního průčelí. Akantové hlavice s motivem mušle na sdružených pilastrech v hlavním průčelí. Akantové hlavice s okřídlenou hlavou andílka a motivem mušle při severní straně hlavního průčelí. Pohled na kostel ze severovýchodní strany – od budovy děkanství. Detail pohledu na opěrné zdi klenby hlavní lodě ze severovýchodní strany. Pohled na kostel z jihovýchodní strany – z Husova náměstí. Detail pohledu na opěrné zdi klenby hlavní lodě z jihovýchodní strany.

7. 8.

9. 10.

11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21. 22. 23. 24. 25. 26. 27. 28. 29.

43

30. 31. 32. 33. 34. 35. 36. 37. 38. 39. 40. 41. 42. 43. 44. 45. 46. 47. 48. 49. 50.

51. 52. 53. 54. 55. 56. 57.

Pole jižního bočního průčelí s lizénovým rámcem a dvěma pásy oken. Detail věže kostela z jihovýchodu. Pohled na východní průčelí kostela z Husova náměstí. Východní průčelí kostela se závěrem kostela. Detail akantové hlavice na severovýchodním nároží s maskami. Detail akantové hlavice na východním průčelí se znakem knížat z Dietrichštejna. Hlavní loď s presbytářem na východní straně kostela. Štuková výzdoba presbytáře na jeho severní straně. Štuková výzdoba presbytáře na jeho jižní straně. Hlavní loď s varhanní kruchtou na západní straně. Kruchta s barokními varhany od J. D. Siebera z roku 1708. Klenba podkuchtí s freskou představující andělský sbor hrající na hudební nástroje. Detail levé části klenby podkruchtí s freskou. Detail pravé části klenby podkruchtí s freskou. Hlavní loď chrámu zakončená varhanní kruchtou. Zaklenutí presbyteria se štukovou výzdobou. Zaklenutí hlavní lodi chrámu s její štukovou výzdobou. Užší presbyterium a širší hlavní loď oddělené triumfálním obloukem zdobeným bohatou draperií nesenou andílky Štuková výzdoba hlavní lodi kostela, dole galerie s balustrádou. Štuková výzdoba hlavní lodi kostela. Vstup do boční lodi kostela zdobený tmavě červenou draperií nesenou andílky. Nad arkádou vstupu se nachází stejně široká půloválně klenutá arkáda galerie. Pohled do boční - evangelní lodi kostela. Štuková výzdoba „Černé kaple“ neboli „Kaple mrtvých“. Detail akantové hlavice pilastru v hlavní lodi. Restaurování štukové výzdoby interiéru kostela v roce 2004. Detail štukové výzdoby hlavní lodi kostela. Detail štuku klenby hlavní lodi kostela. Sakristie s řezbami V. Morávka.

Na titulní straně je vyobrazena kresba děkanského kostela Nanebevzetí Panny Marie (tedy ještě s původní věží z doby stavby barokního kostela), kaplan J. Seidel, kolem 1830. Použité fotografie pocházejí ze sbírky Klubu Za historickou Polnou a z mé vlastní databáze.

44

1.

Veduta Polné z roku 1623.

2.

Výřez z rytiny Jacoba Houfnagela r. 1617.

45

3.

Děkanský kostel před velkým požárem roku 1863.

4.

Gotický kostel Matky Boží se starou věží Tábor v představě kaplana Seidla.

46

5.

Kresba děkana Františka Poimona zobrazující Polnou roku 1829.

6.

Plán Polné po požáru roku 1863, barevně odlišující stavení, která ohni podlehla a stavení, která byla zachráněna. Červenou a bílou barvou jsou zobrazeny stavení ohněm uchráněná, šedou barvou stavení, kterým zůstaly alespoň obvodové zdi a nepodlehly ohni úplně. Tmavě červenou barvou jsou vyznačeny domy, které požáru podlehly úplně.

47

7.

Nejstarší písemná zmínka o architektu kostela Domenico d´Angeli v Sadilově pamětní knize opsané roku 1844 Petrem Pokorným.

48

8. Pamětní kniha V. Čapka II. Zmíněn stavitel Vít z Nového Veselí.

10.

9. Pamětní kniha V. Čapka II. Zmíněn stavitel J. Spinetti.

Detail rukopisných záznamů P. Karla Pražana, kde je zmíněn stavitel Vít z Nového Veselí i J. Spinetti, s. 116.

49

11.

Kostel bez věže kolem roku 1885.

12.

Kostel bez věže z nynějšího Husova náměstí kolem roku 1885.

50

13. Stavba nové kostelní věže r. 1895.

15.

14. Dostavba nové kostelní věže r. 1895.

Počínající stavba nové kostelní věže podle návrhu architekta F. Schmoranze r. 1895.

51

16. Pohled na kostel od jihozápadu.

18.

17. Pohled na hlavní průčelí kostela ze Sezimova náměstí.

Hlavní západní průčelí děkanského kostela.

52

19. Západní průčelí kostela s terasou.

20. Hlavní průčelí kostela s cihlovou zídkou a dvouramenným schodištěm.

21. Vrcholně barokní plastiky sv. Petra a sv. Pavla na pilířích schodiště. Ve středu socha andělíčka posazená na sloupku uprostřed malé kašny.

53

22. Hlavní vchodový portál kostela ve střední ose západního průčelí.

23. Boční vchod do kostela na jižní straně hlavního průčelí.

24. Akantové hlavice s motivem mušle na sdružených pilastrech v hlavním průčelí.

25. Akantové hlavice s okřídlenou hlavou andílka a motivem mušle při severní straně hlavního průčelí.

54

26.

Pohled na kostel ze severovýchodní strany – od budovy děkanství.

27.

Detail pohledu na opěrné zdi klenby hlavní lodě ze severovýchodní strany.

55

28.

Pohled na kostel z jihovýchodní strany – z Husova náměstí.

29.

Detail pohledu na opěrné zdi klenby hlavní lodě z jihovýchodní strany.

56

30. Pole jižního bočního průčelí s lizénovým rámcem a dvěma pásy oken.

32.

31. Detail věže kostela z jihovýchodu.

Pohled na východní průčelí kostela z Husova náměstí.

57

33.

Východní průčelí kostela se závěrem kostela.

34. Detail akantové hlavice na severovýchodním nároží s maskami.

35. Detail akantové hlavice na východním průčelí se znakem knížat z Dietrichštejna.

58

36.

Hlavní loď s presbytářem na východní straně kostela.

37. Štuková výzdoba presbytáře na jeho severní straně.

38. Štuková výzdoba presbytáře na jeho jižní straně.

59

39.

40.

Hlavní loď s varhanní kruchtou na západní straně.

Kruchta s barokními varhany od J. D. Siebera z roku 1708.

60

41.

Klenba podkuchtí s freskou představující andělský sbor hrající na hudební nástroje.

42. Detail levé části klenby podkruchtí s freskou.

43. Detail pravé části klenby podkruchtí s freskou.

61

44. Hlavní loď chrámu zakončená varhanní kruchtou.

46.

45. Zaklenutí presbyteria se štukovou výzdobou.

Zaklenutí hlavní lodi chrámu s její štukovou výzdobou.

62

47. Užší presbyterium a širší hlavní loď oddělené triumfálním obloukem zdobeným bohatou draperií nesenou andílky.

48.

Štuková výzdoba hlavní lodi kostela, dole galerie s balustrádou.

63

49.

Štuková výzdoba hlavní lodi kostela.

50.

Vstup do boční lodi kostela zdobený tmavě červenou draperií nesenou andílky. Nad arkádou vstupu se nachází stejně široká půloválně klenutá arkáda galerie.

64

51.

Pohled do boční - evangelní lodi kostela.

52.

Štuková výzdoba „Černé kaple“ neboli „Kaple mrtvých“.

65

53.

Detail akantové hlavice pilastru v hlavní lodi.

54.

Restaurování štukové výzdoby interiéru kostela v roce 2004.

66

55. Detail štukové výzdoby hlavní lodi kostela.

57.

56. Detail štuku klenby hlavní lodi kostela.

Sakristie s řezbami V. Morávka.

67