bojuje o návrat do služby

1/2014

REPORT

Velká laserová bitva Cvičení Saber Junction II prověřilo těžkou techniku 72. praporního úkolového uskupení AČR

Athos 68/10 – čtyřnohý specialista na vyhledávání výbušnin, ale také velký bojovník, jenž se po těžkém zranění, které utrpěl v roce 2012 v Afghánistánu, pomalu vrací do služby. Jeho hrdinství a snahu o návrat mezi vojáky ocenil začátkem letošního roku i ministr obrany Vlastimil Picek.

ATHOS

bojuje o návrat do služby

obsah HOST Nemusíme se stydět

2

VÝCVIK Velká laserová bitva Saber Junction II: Malá válka za českými hranicemi Virtuální „tygří“ setkání Do krypty cesta plná odříkání

6 12 18 40

PERSONALISTIKA Spokojené dítě = spokojený zaměstnanec/rodič

14

POZEMNÍ SÍLY Tam, kde jiní nestačí

16

VĚDA A VÝZKUM Od nuly k prosperitě

20

VOJENSKÉ ZDRAVOTNICTVÍ Dvojí modernizace Zdravotnická pevnost Boyard

23 34

TECHNIKA A VÝZBROJ

„Na základnu byly vypáleny dvě povstalecké rakety a jeho kotec dostal plný zásah,“ vzpomíná psovod desátník Rostislav Bartončík z Centra vojenské kynologie Chotyně, tehdejší příslušník 10. kontingentu provinčního a rekonstrukčního týmu v afghánském Lógaru. „Život si zachránil zřejmě svým instinktem, na výbuchy a střelbu je po náročném výcviku zvyklý. Byla to pro mě strašná chvíle. Když jsem viděl, že z psince téměř nic nezůstalo, myslel jsem, že to Athos nepřežil.“ Díky rychlému ošetření amerických lékařů přímo na základně byl Athos neprodleně transportován do Bagramu a poté na základnu NATO do německého Ramsteinu, kde je specializované pracoviště. Prodělal tam několik operací, následoval transport zpět do republiky do Ústředního veterinárního ústavu AČR v Hlučíně, kde se mu dostalo další potřebné péče. Jeho návrat do služby si nikdo nedovolil garantovat. „Athos nás všechny ale překvapil svou vitalitou a regenerační schopností,“ dodává podplukovník Marek Purmenský, náčelník Centra vojenské kynologie. „Je to velký bojovník a za to, že se brzy vrátí, patří velký dík samozřejmě jeho psovodovi, ale zároveň i všem těm, kteří mu k jeho dnešní kondici pomohli.“ V současné době je ještě v rekonvalescenci, ale díky péči celého Centra vojenské kynologie tady v Chotyni a zvláště jeho psovoda to vypadá s jeho návratem velmi slibně. „Vše je podmíněno samozřejmě tím, jak uspěje při zkouškách. I přesto, že mu střepina zůstala v noze, myslím, že to zvládne,“ konstatuje desátník Rostislav Bartončík. „Je to totiž voják a bombař k tomu. Ti se jen tak nevzdávají.“ Hrdinství Athose a jeho snahu o návrat mezi vojáky ocenil začátkem ledna letošního roku i ministr obrany Vlastimil Picek a brigádní generál Božetěch Jurenka, ředitel Agentury vojenského zdravotnictví Armády České republiky. Autor: Jana Deckerová Foto: autorka a archiv des. R. Bartončíka

Zaostřeno na úsporu paliva DSTS – virtuální realita ve výcviku US Army Bezpilotní kolibřík MiG-21 Fishbed Robot TALON

24 26 29 43 45

LOGISTIKA Spoléháme na vás!

30

TĚLESNÁ PŘÍPRAVA Winter Survival letos po dvacáté 32 Přebory a sportovní soutěže resortu MO v roce 2014 33 Nové trendy ve vojenském lezení 39

MY A NATO Střežíme vzdušný prostor Slovenska CIOR – místo pro spolupráci

36 48

Úhel pohledu vrchního praporčíka Digitální stopy Pomník armádnímu generálovi Tomáši Sedláčkovi

5 35 47

host Generálporučík Petr Pavel: „Nepovedlo se mi přesvědčit dostatečně politickou reprezentaci a veřejnost, aby se výdaje na armádu nesnižovaly a aby se obraně této země věnovala náležitá pozornost.”

miliónů se určitě projeví. Zbytek úspor se má získat z výcviku pilotů a snížením spotřeby pohonných hmot. Předpokládáme však, že v průběhu roku se nám, jako každý rok, nepodaří některé akviziční akce realizovat a peníze na ně alokované bychom pak mohli využít ke krytí schodků. Měli bychom tedy mít možnost to, co teď stáhneme z výcviku pilotů a z PHM, v průběhu roku doplnit. Je to ale jen vytloukání klínu klínem.

Rok 2013 byl rokem reorganizací. Jak úspěšně se podařilo tento proces dotáhnout do konce?

Nemusíme se stydět

To je jedna z pozitivních věcí uplynulých dvanácti měsíců. Přes rozsah organizačních změn, kdy jsme na jedné straně rušili operační velitelství a na straně druhé vytvářeli agentury a zakládali dvě nová velitelství, přecházeli z brigád druhů vojsk na plukovní strukturu, rušili jsme základnu v Přerově, přesouvali stovky lidí a techniku, jsme všechno toto zvládli velmi dobře. Nejvíc si cením toho, že původní předpoklad, že nám bude muset odejít osm set až tisíc vojáků, se nám podařilo výrazně zredukovat. To sice pro ty, co musí odejít, není dobrá zpráva, z pohledu armády i společnosti je ale velký úspěch, že sociální dopady nakonec nebudou tak veliké. Někdo si může myslet, že s přesuny a novým umístěním nadbytečných vojáků není žádný problém. Ve skutečnosti je ale za tím spousta práce. A to především administrativní. Nabídky na umístění musely projít kolečkem všech útvarů a zařízení. Jedině tak se podařilo dát všem maximum šancí najít volné místo v celém resortu. S ohledem na rozsah reorganizačních změn je potřeba říci, že to všechno proběhlo až nečekaně hladce. Celý tento proces se nám přitom podařilo zvládnout v termínech stanovených plánem. Personální opatření pak ještě dobíhají v souladu s lhůtami stanovenými legislativou.

Jak moc bolestný byl přechod z brigádní struktury na plukovní a s tím spojené rušení posádky v Rakovníku?

Armáda České republiky má za sebou velice rušný rok plný reorganizačního a transformačního úsilí. Do roku 2014 vstupuje opět o něco štíhlejší. Co všechno ji čeká v nadcházejících dvanácti měsících, o tom jsme hovořili s náčelníkem Generálního štábu AČR generálporučíkem Petrem Pavlem. Nový rok je již tradičně časem určitých předsevzetí. Chystáte se i vy osobně přijmout nějaké vůči naší armádě?

Ne, žádné předsevzetí nepřijímám. Většina těchto dobrých úmyslů se obrátí v prach v prvních hodinách nového roku. A pokud jde o armádu, už vůbec bych si netroufal dávat nějaká předsevzetí. Vnějších vlivů mimo moji vůli a možnosti je příliš mnoho. Pokud to bude alespoň trochu možné, rád bych udržel trend, jaký byl doposud. To znamená, že vojáci dělají dobře svoji práci a ta je také pozitivně vnímaná veřejností a našimi partnery v Alianci. Jako celek můžeme být hrdí na to, že svoji práci zvládáme a nemusíme se za ni ani trochu stydět. To si myslím, když udržíme, je dostatečné předsevzetí.

2

Když se podíváte na ten rok a půl, co jste ve funkci, co všechno se vám za tu dobu podařilo udělat a kde jste naopak byl neúspěšný?

Nepovedlo se mi přesvědčit dostatečně politickou reprezentaci a veřejnost, aby se výdaje na armádu nesnižovaly a aby se obraně této země věnovala náležitá pozornost. Je pravda, že je to role spíš pro ministra obrany než pro mne. Vnímám to ale následovně. Dokud se nám v politické reprezentaci nepodaří dostatečně prosadit myšlenku, že obrana země je standardní součástí fungování státu a že také stojí nějaké finanční prostředky, které se na obranu musí dlouhodobě a plánovitě vynakládat, budeme se jen těžko vymaňovat ze současných problémů. Na tu pozitivní

stranu bych naopak dal to, že i přes veškerá omezení a snižování počtů armáda funguje překvapivě dobře. Vojáci u útvarů pozemních i vzdušných sil intenzivně cvičí. Na cvičeních i v operacích dosahují velice dobrých výsledků. Naši spojenci nás berou jako partnery do boje. Což je nejvyšší známka ocenění. Nejsme jen partnerem na papíře, který rozmnožuje počet vlajek, ale jsme armádou, od které si ostatní nechají krýt záda. A právě to je podle mě nejvyšší známkou důvěry.

V rozpočtu na příští rok přišel resort o více než sedm set miliónů na provozní výdaje. Jak moc špatná je tato zpráva pro armádu?

Ten zatím poslední škrt je pro resort obrany stanoven na 731 miliónů korun. Z toho Armády České republiky se týká přibližně 330 miliónů z položky běžné výdaje, především z operací a výcviku. Již delší dobu přitom hovoříme o tom, že prostředky uvolněné z operací v důsledku stahování se z Afghánistánu budeme reinvestovat do výcviku. Znamená to tedy, že částka škrtnutá z operací bude reálně chybět ve výcviku. A to dost citelně. Nějakých dvě stě až dvě stě padesát

Přechod na plukovní strukturu proběhl stejně jako ty velké reorganizační změny velice hladce. Celý proces byl velmi dobře připraven. Alespoň z mé úrovně jsem nezaznamenal žádné větší problémy. Jednalo se přitom o obrovský záběr reorganizačních a personálních opatření spojený mimo jiné s ukončováním a změnou nemalého množství služebních poměrů. Od 1. 12. 2013 již fungují brigády druhů vojsk v plukovní struktuře. Nedávno jsem například navštívil Strakonice a ten přechod na mě působil plynulým dojmem. S reorganizací jsou vždy spojeny i negativní věci, jako je například v tomto případě uzavření posádky v Rakovníku. To ale tak úplně nesouviselo s přechodem brigád na pluky. Uzavření posádky Rakovník jsme plánovali delší dobu. Bylo to dáno především ekonomickými hledisky. V současné době máme více posádek, než je zapotřebí. Pro potřeby ženijního pluku je dosavadní posádka Bechyně kapacitně plně dostačující. Postupně tak ztrácelo smysl udržovat rakovnickou posádku, která nás stála několik desítek miliónů korun ročně. Z tohoto pohledu bylo efektivnější rakovnickou posádku uzavřít při zachování jejích schopností v Bechyni. Společně s ministrem obrany jsme navštívili Rakovník a představitelům města celou záležitost vysvětlili. Hovořili jsme i s velením útvaru. Upozorňovali jsme je, že se nejedná jen o organizační opatření, ale o ekonomickou nutnost.

Je připravena nová armádní legislativa týkající se jak vojáků z povolání, tak těch v záloze. Kdy očekáváte její schválení a je pro případ jejího nepřijetí připraven nějaký plán B?

Tento soubor návrhů zákonů, ať již novel, anebo zákonů zcela nových, označovaný jako obranný balíček, je potřeba brát jako navzájem provázané právní normy. Zásah do kteréhokoliv z těch zákonů, případně jeho nepřijetí, vyvolává změny i v těch dalších. V průběhu roku 2013 jsme vynaložili nemalé úsilí, aby tyto normy byly připraveny včas a prošly meziresortními připomínkovými řízeními. Snažili jsme se veškeré připomínky analyzovat a celou záležitost předjednat v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR. Těch jednání proběhly ne desítky, ale nejspíš stovky. Doufali jsme, že když se nám podaří projednat zmíněné zákony ještě dosavadní vládou, budou připraveny ke schválení ve sněmovně v nejbližších termínech a díky tomu bychom mohli především zákon o vojácích z povolání uplatňovat již od jara letošního roku. Poslední vývoj naznačuje, že nejen časově bude tato záležitost náročnější, ale že zákony budou i po obsahové stránce vystaveny novým návrhům a připomínkám. V důsledku toho může dojít ke zdržení, ale i úpravě některých norem. Případným nechválením zákonů ve lhůtách, které jsme plánovali, nenastane však žádná katastrofická situace. Dosavadní zákon o vojácích z povolání nadále platí, jsou nastavena veškerá nezbytná pravidla. V předjímání nového zákona o vojácích z povolání jsme alespoň v armádě začali provádět výběr osob na vyšší funkce. V těchto výběrech budeme pokračovat, i kdyby zákon začal platit později. Na tento systém totiž stejně budeme muset přejít v celém resortu. Také v případě ostatních zákonů, pokud nebudou přijaty novely, platí stávající právní normy. Může nám to samozřejmě do určité míry komplikovat život. V případě zákona o vojácích z povolání jsme například počítali s uplatňováním kariérního řádu, s novým platovým systémem, u aktivních záloh jsme kalkulovali s novým systémem jejich přípravy. Zdržení nebo nepřijetí by určité problémy představovalo, v žádném případě ale ne zásadní. Pouze se ten pokrok, který měla přinést nová legislativa, o nějaký čas odloží.

V případě výběru osob jste takříkajíc předběhli dobu. Jaké jsou v tomto směru vaše dosavadní zkušenosti a co plánujete do budoucna?

Směrnice pro výběr osob měla být od samého počátku na základě mé iniciativy směrnicí resortní. To se ale nesetkalo s podporou sekce personální MO. A tak jsem, v očekávání významných personálních změn v roce 2013, přistoupil k tomu, že nebudeme obsazovat nová místa podle starých pravidel. Připravili jsme prozatímní směrnici pro výběr na úrovni Armády České republiky. Podle ní jsme provedli výběry do všech hlavních funkcí v nových strukturách. Jednalo se o více než 900 výběrů. Při tomto obrovském počtu jsme měli pouze šest oficiálních stížností. Drtivá většina těchto výběrů proběhla bez jakýchkoliv problémů. Výběrové komise pracovaly naprosto transparentně. Možnost účastnit se jich měli nejen velitelé, ale otevřeli jsme je i pro pozorovatele z dalších struktur. Vedle zástupců sekce personální se to týkalo například i ředitele sekce pro obranné plánování a strategii. Naše zkušenosti jsou obecně pozitivní. Veškeré námitky byly vyřešeny tak, že s každým účastníkem byl znovu probrán celý proces. Tam, kde bylo shledáno, že nebylo všechno úplně standardní, byla okamžitě zjednána náprava. Všechny tyto zkušenosti jsme promítli do nové směrnice, kterou jsem shodou okolností právě podepsal. Bohužel i tato směrnice se týká pouze AČR, nepodařilo se nám ji povýšit na celoresortní úroveň. Sekce personální a paní náměstkyně argumentují tím, že po schválení nového zákona bude výběr prováděn jinak. K tomu připravují směrnici korespondující s novým zákonem o vojácích z povolání. Po jejím schválení pozbude naše prozatímní směrnice platnost. Vývoj posledních týdnů nám ale dává dostatečné důvody k tomu, abychom s ní nadále pracovali. A to do doby, než bude jasné, kdy začne platit nový zákon a jaká budou pravidla. Nejde přitom jen o to, abychom měli novou celoresortní směrnici v ruce, musíme se také ujistit, že obsahuje všechno to, co považujeme v rámci výběru za důležité. Do té doby se bez naší směrnice neobejdeme. A to bez ohledu na to, že vůči ní existují jisté výhrady. Je potřeba si uvědomit, že žádná směrnice není ideální. Podle mého nejlepšího přesvědčení je tím optimem, které jsme

3

host

úhel pohledu vrchního praporčíka

zadání ve formě úkolů na teritoriu i spojeneckých závazků, o odpovídající požadované schopnosti armády a o nezbytné nároky na finanční krytí.

Na posledních aliančních cvičeních jsme měli možnost vidět nasazení velké palebné síly a těžké obrněné techniky. Bude se i naše armáda přizpůsobovat tomuto trendu?

dnes na základě zkušeností a znalostí schopni dát dohromady.

Někteří lidé si stěžují, že ozbrojeným silám chybí strategická koncepce, která by eliminovala politické vlivy. Je Bílá kniha o obraně tímto dokumentem, bude se s ní pracovat i nadále?

Na rozdíl od obecně šířeného přesvědčení, že naše armáda, respektive resort obrany nemá žádnou strategickou koncepci, mám na tuto záležitost poněkud jiný názor. Jsem přesvědčen, že propracovaností struktury strategických dokumentů patříme mezi zeměmi NATO k těm lepším. Na druhé straně, pokud jde o praktické provázání těchto dokumentů s plány, zdroji a reálným životem, za těmi lepšími aliančními partnery zaostáváme. Některé státy to mají zajištěno formou určité dohody na úrovni politických stran. Například v Dánsku se všechny hlavní parlamentní strany dokáží shodnout na dlouhodobějším horizontu budování ozbrojených sil. Je tam jednoznačně stanoveno, co všechno a jakým způsobem se bude z hlediska obrany zajišťovat. V okamžiku, kdy na základě výsledku voleb dojde k nové situaci, nic se v dlouhodobých plánech nemění. Strany totiž, ať již vládní či opoziční, podepsaly dohodu o obraně. A tu všichni respektují. V našem prostředí je největším problémem nestabilita způsobená tím, že se stále mění zdroje, a tím nutně i plány. Snažíme se nyní na základě Bílé knihy, Bezpečnostní strategie ČR, Obranné strategie ČR a dlouhodobého výhledu MO připravit Koncepci výstavby Armády České republiky. Ta by měla být připravena ke schválení v polovině letošního roku.

Čím se bude lišit od těch dosavadních dokumentů?

Chceme v ní poprvé dlouhodobě provázat plán se zdroji. Měla by obsahovat nejen parametry,

4

podle kterých se budou rozvíjet jednotlivé druhy sil, ale veškeré tyto úvahy musí být doplněny o náklady. Budeme-li navrhovat určitou modernizaci na úrovni pozemních sil, musíme také přesně po jednotlivých letech rozplánovat, kolik to bude stát. Takto provázané plánování s rozpočtem a akvizičním procesem se bude týkat nejen pořízení nové techniky, ale i udržení jejího provozního cyklu. Parlament a vláda, které budou schvalovat tuto novou koncepci, musí vzít odpovědně na vědomí, že zabezpečení obrany v souladu s politickým zadáním bude vyžadovat konkrétní finanční zdroje. Pokud bude koncepce schválena, jakékoliv změny ve vládě či sněmovně by již neměly otřást stabilitou dlouhodobého plánu. Je samozřejmě otázka, zda se to takto povede. Nemohu předjímat vůli k rozhodnutí vlády a sněmovny. V každém případě to ale takto budeme koncipovat. Nedovedu si totiž představit, že by se dal dlouhodobější rozvoj dělat na základě změn, ke kterým dochází každý rok. Dokud bude obranyschopnost země určovat výše limitu přiděleného Ministerstvu obrany, budeme ve stejné situaci, jako jsme nyní. I když dnes po dlouhé době existuje střednědobý plán, jedná se spíše o soubor přání, která bohužel nejsou podepřena jakoukoliv stabilitou rozpočtu. Vycházíme jen z jakéhosi výhledu, který, jak se nám nyní ukázalo, se může kdykoliv změnit. Pokud sestavíme střednědobý plán a pak přijde náhlý zásah do rozpočtu, dnes je to minus 731 miliónu, avšak příště to může být i víc, pak se to samozřejmě všechno rozsype a musí se to postavit znova. Tím, že to musíme takto každý rok slepovat, vytrácí se i sebelepší koncepce. Není to ale nedostatkem schopností koncepčně a promyšleně plánovat na straně armády, je to způsobeno tím, že neexistuje sebemenší stabilita prostředí, ve kterém by se dalo něco dlouhodobě naplánovat. V každém případě se však budeme snažit, aby koncepce armády byla jasně opřená o realistické hodnocení bezpečnostního prostředí, politické

My se tomuto trendu nepřizpůsobujeme, my ho již několik let uplatňujeme. Pokud v NATO poměrně nedávno vznikla iniciativa, která má zachovat míru interoperability dosaženou v Afghánistánu, tak my jsme tento trend zachytili již před nějakými dvěma třemi lety. Naše pozemní a vzdušné síly se orientují na to, aby svůj výcvik nezaměřovaly pouze na dílčí úkoly v misích, ale připravují se na to, co je základem jejich činnosti, tedy obrana území státu a území spojenců v NATO. Ta poslední cvičení svědčí o tom, že obrněná technika, kterou jste zmínili, je stále ještě platnou součástí ozbrojených sil a zcela určitě bude sehrávat svoji roli i do budoucna. Tato cvičení nám ukázala i to, že zdaleka není všechno jen o té nejmodernější technice, ale že je to především o lidech, kteří ji obsluhují a řídí její použití v boji. Pokud to tedy převedu na konkrétní rovinu, to, že se zúčastníme cvičení anebo dokonce vedení bojové činnosti s vozidly BVP-2 či houfnicemi Dana, všeobecně dnes považovanými za zastaralé, nehraje žádnou zásadní roli při dosahování úspěchu v těchto akcích. Cvičení na americké výcvikové základně Hohenfels, kterého se zúčastnilo úkolové uskupení postavené na základě 72. mechanizovaného praporu pod velením podplukovníka Martina Botíka, ukázalo, že i s relativně zastaralou technikou se dá vést velice efektivně bojová činnost naprosto srovnatelná s jednotkami vyzbrojenými nejmodernějšími systémy. Není tedy nezbytné nakupovat novou techniku za každou cenu co nejrychleji, mnohem důležitější je udržet ji v plně použitelném stavu, včetně dostatečných zásob munice a náhradních dílů, ale hlavně mít dobře vycvičené vojáky a velitele, kteří ji budou schopni plnohodnotně využívat.

Takže s modernizací dělostřelectva a mechanizovaných jednotek 7. brigády se zatím nepočítá?

Na základě toho, co jsem zmínil, jsme přistoupili k přehodnocení původního plánu přezbrojení bojových vozidel pěchoty a dělostřeleckých prostředků. Nic nás nenutí dělat tato opatření v původně naznačeném horizontu v letech 2018 až 2020. Neříkám, že bychom nebyli rádi, pokud bychom mohli nakoupit nové prostředky. Ovšem vzhledem k tomu, že z finančních důvodů nebudeme schopni zajistit obměnu těchto poměrně drahých systémů v tak krátkém časovém úseku a navíc to není ani nezbytné, budeme mít možnost rozložit tuto záležitost do delšího období. V žádném případě bychom však nechtěli přistupovat na nějaký další kompromis v opravách této techniky, v nákupu munice a ve výcviku osádek. Pokud tedy již budeme mít poněkud starší techniku, musí být plně použitelná a vojáci, kteří ji obsluhují, perfektně vycvičeni. Text: Vladimír Marek, Jan Procházka Foto: Marie Křížová, Vladimír Marek a Jana Deckerová

Neznalost neomlouvá Jednoho prosincového dne v závěru roku 2013 jsem obdržel e-mail, ve kterém se mne jeden poddůstojník AČR ptal na radu ohledně případného přeložení a udělení služebního volna. Na jeho sdělení nebylo nic zvláštního, protože takových zpráv dostávám v průběhu roku celou řadu. Co mě však již poněkolikáté zarazilo, byla stejně jako v předchozích případech skutečnost, že se mne dotyčný poddůstojník ptal na naprosto triviální věci, které by měl znát každý voják. Jinými slovy, jeho úroveň znalosti zákona o vojácích z povolání, realizační vyhlášky MO č. 263/1999 Sb. (Důvody pro poskytování služebního volna VZP), RMO č. 23/2008 (Působnost služebních orgánů v personální práci) a základního řádu ozbrojených sil ČR byly dle mého osobního názoru na neadekvátní úrovni. Bohužel, nejedná se o ojedinělý případ. Jedná se o velmi nepříjemnou realitu dnešních dní. Dotazy tohoto charakteru jsem zaznamenal i na stránkách resortu MO na Facebooku, a i když musím ctít snahu vojáků dopátrat se správných odpovědí, nemůžu přehlédnout zásadní nedostatky v jejich základních znalostech. Netvrdím, že takovému vojákovi neporadím, nicméně to vypadá, že příslušníci mužstva, poddůstojníci a praporčíci v mnoha případech nejsou schopni poradit sami sobě. Prostě nemají odpovídající znalosti. Mnozí nevědí, kde hledat potřebné informace k řešení svých služebních nebo i osobních záležitostí. Pokud se k informacím dostanou, v mnoha případech nevědí, jak je interpretovat nebo zasadit do kontextu řešeného problému. Mají malou ochotu a schopnost průběžně se vzdělávat a doplňovat si znalosti. Chybí jim aktivní přístup a to výrazným způsobem oslabuje jejich vyjednávací pozici s veliteli. Jelikož se nejedná o první takový případ, domnívám se, že máme podle mne co do činění s jasnou a neklamnou známkou systémové chyby v procesu přípravy, vedení a rozvoje našich vojenských profesionálů, kteří v této oblasti rozhodně nedosahují kvalit profesionálních vojáků 21. století, a proto jsem se rozhodl věnovat svůj lednový příspěvek tomuto tématu. Kde hledat příčiny tak tristního stavu? Proč většina vojáků nižších hodnosti neví, na co má nárok a jaká práva mají jejich nadřízení velitelé? V reálu existují tři hlavní příčiny. Primárně je chyba v samotných vojácích a v jejich pasivitě. V době, kdy se profesionalizovaly naše ozbrojené síly, jsme všichni hleděli na nejlepší armády NATO, od kterých jsme se učili, a chtěli jsme mít stejně efektivní a vzdělané mužstvo, poddůstojníky a praporčíky. Zcela evidentně je stále nemáme a ještě je nějakou dobu mít nebudeme. Průběžné samostudium nebo řízené studium základních řádů, předpisů, rozkazů, vyhlášek a zákonů je mnohými vojáky na základních systemizovaných místech a jejich nejnižšími veliteli považováno za zcela zbytečnou a obtěžující součást profesní přípravy profesionálního vojáka. O jak velký omyl se jedná, ukazuje praxe. Tato neoblíbenost a její projekce v realitě denního života jednotek a útvarů způsobuje nedostatečnou teoretickou připravenost části mužstva, poddůstojníků a praporčíků k řešení jejich služebních a osobních problémů, s ještě menší schopností zajistit si dodržování vlastních práv a rozpoznání toho, co je

správné a co správné není. To je z mého pohledu velmi negativní trend, který se neslučuje s profilem moderního profesionálního vojáka a který by měl být vedením vnímán jako priorita k řešení. Tento problém samozřejmě neleží jenom na bedrech řadových vojáků. Takové konstatování by vůči nim nebylo fér. Chyba je i u velitelů všech úrovní, kteří z různých důvodů nedostatečně plánují, řídí a vyhodnocují systém dalšího vzdělávání svých vojáků v této oblasti. Tolerují nízké znalosti základních řádů, předpisů, zákonů, vyhlášek apod. ze strany svých podřízených. Část z nich se tváří, jako by tato problematika neexistovala. Dovolte mi připomenout každému veliteli, že to je jedna z jeho základních povinností, které jsou mu předepsány k plnění v § 49 zákona o vojácích z povolání. Stav obecné připravenosti vojáka k výkonu jeho profese je odpovědností každého velitele a nelze se spoléhat na to, že naši profesionální vojáci se k vlastnímu zdokonalování v této oblasti postaví čelem. Nelze se tvářit, že komplexnost přípravy se vztahuje jenom na některé části přípravy vojáků, a ty části, které jsou nepopulární, se budou zanedbávat. Dovedeno ad absurdum, velitelé sami si způsobují problémy se svými vojáky a podřízenými veliteli, pokud je nevedou k efektivní znalosti základních ustanovení zákonů, rozkazů, nařízení, vyhlášek a předpisů. Jenom vzdělaný voják zná limity svých práv a způsob řešení svých služebních a osobních problémů a zbytečně nezatěžuje své velitele. Zcela kontraproduktivní je nepřímé omezení přístupu k informacím pouze pro ty vojáky, kteří mají uživatelský účet ve Štábním informačním systému (ŠIS). Nebudu řešit, proč nemá každý voják účet na ŠIS atd., protože to je téma na samostatný článek, ale aktuální nastavení systému prostě neumožňuje vojákům, kteří jsou zařazeni na funkčně a hodnostně nejnižší systemizovaná místa, mít online přístup ke všem dokumentům, které jsou bohužel zveřejňovány pouze v rámci ŠIS (normativní výnosy, rozkazy a předpisy). To je v ostrém kontrastu k zákonům a realizačním nařízením vlády a vyhláškám Ministerstva obrany, ke kterým mají řadoví vojáci online přístup, kdykoliv zavítají na internet. Malou vlaštovkou je v tomto směru Interní komunikační portál, kde došlo ke zveřejnění velmi malé části vybraných dokumentů a kde je vojákům poskytován výklad k jejich dotazům, nicméně se nejedná o masovou záležitost. I přes tuto malou vlaštovku, takový přístup vůbec neodpovídá zásadám řízení moderní organizace ve společnosti, která je založena na sdílení a využívání informací. Je něco takového skutečně nutností a výhodou ve 21. století? Určitě ne. Jak z toho ven? Zcela jednoznačně, vojáci i jejich velitelé musí změnit způsob svého myšlení a přístupu ke svému rozvoji. Ten pokládám za nevyhovující. Ano, základním faktorem, který může ovlivnit zlepšení stavu, jsou totiž vojáci sami. Bez ohledu na to, zda se to příslušníkům mužstva, poddůstojnického a praporčického sboru líbí, nebo ne, jsou to primárně oni, kdo musí ve svém vlastním zájmu aktivně pracovat na průběžném doplňování a udržování svých znalostí. Pasivita, lenost, pohodlnost, neochota, jiné priority apod., to je vše, na co musí zapomenout, pokud chtějí kvalitně řídit vlastní služební a osobní život. Musí

znát všechny zákony, vyhlášky a vnitřní předpisy, které se týkají jejich služby v ozbrojených silách. Každý voják si musí být vědom nejenom svých povinností, jak žádají velitelé, ale i svých práv, způsobů jejich uplatňování a omezení, která jsou velitelům dána různými právními nebo vnitřními normami. Všichni vojáci by měli umět využívat všechny zákonné nástroje a prostředky k řešení svých problémů a nespoléhat se na někoho jiného. Voják, který nemá dostatečnou znalost zákonů, vyhlášek, předpisů, rozkazů atd., nikdy nebude schopen posoudit adekvátnost řešení situace nebo problému ze strany svého nadřízeného. Každý voják musí začít zpytovat vlastní svědomí a zamyslet se nad tím, co dělá sám pro sebe. Je nutné chápat, že každá mince má dvě strany. Na jedné straně je zde silnější pozice velitele, ale na druhé straně je zde zákonné právo vojáka domáhat se stanoveným způsobem svých práv, a pokud je voják neznalý nebo nečinný, pak dopouští, že on sám může být jednou z příčin jeho problému a ztrácí jeden z mála nástrojů, jak formovat chování a jednání svých nadřízených. Velitelé musí konat svoji práci a starat se o komplexní rozvoj svých podřízených. Vyšší velitelé musí dohlédnout na to, aby tomu tak bylo a aby se to stalo standardem. Zde vidím jasnou roli vedoucích a vrchních praporčíků, kteří mají schopnosti a možnosti zásadním způsobem se podílet na takovém rozvoji. Nelze se tvářit, že tím, že voják nastřílí, uběhne nebo přežije, splní vše, co se od něj žádá. To v žádném případě. Stejně tak si nelze myslet, že znalost ustanovení zákonů, předpisů a jiných dokumentů patří do náplně práce pouze právníků nebo příslušníků finanční služby. To je velký omyl a velitelé s vedoucími a vrchními praporčíky musí dohlédnout na to, aby si to uvědomovali i podřízení velitelé a řadoví vojáci. Ať chtějí nebo nechtějí, musí položit důraz na aplikaci ustanovení § 49 zákona o vojácích z povolání. To je jejich práce, za kterou jsou placeni. Dále, vedení resortu musí nalézt „odvahu“ k volnému přístupu všech vojáků k veškerým předpisům, rozkazům, normativním výnosům a odborným směrnicím v rámci systému, který jim umožní přístup k nim bez ohledu na to, zda mají nebo nemají ŠIS. Pokud tak neučiní, záměrně drží své vojáky v informačním vakuu a nikdy nebude mít právo nazývat se moderní organizací 21. století. Něco takového není v zájmu ani resortu, ani jeho vojáků. Závěrem bych rád zdůraznil, že se zcela určitě dá očekávat, že budu v roce 2014 prosazovat praktickou aplikaci výše popsaných poznatků do náplně revidovaných nebo opětovně zavedených kariérních a velitelských kurzů tak, aby došlo k celkovému zlepšení práce nejnižších velitelů s řadovými vojáky a zvýšení kvality našeho mužstva, poddůstojníků a praporčíků. Všechny příslušníky mužstva, poddůstojníky a praporčíky žádám, aby nerezignovali na svůj neustálý rozvoj a zvyšovali své vědomosti a znalosti platných zákonů, vyhlášek, nařízení, rozkazů, normativních výnosů a předpisů. Je to v jejich vlastním zájmu a ve prospěch celých ozbrojených sil. Vrchní praporčík AČR štábní praporčík Petr Seifert

5

výcvik Cvičení Saber Junction II dokonale prověřilo obranné a útočné operace těžké techniky 72. praporního úkolového uskupení AČR

VELKÁ laserová bitva Protivník udeřil na náš lehký výsadek ze všech stran tanky a bojovými vozidly. Po nějaké době se zdálo, že se mu ho podařilo celý zlikvidovat. Americká obrněná vozidla popojížděla vítězně po silnici a demonstrovala svoji převahu. Dole v lese se ale shromáždilo několik vojáků, kteří přežili. Ti se zkonsolidovali, velkým obloukem obešli americkou kolonu a na jeden z tanků zaútočili pancéřovkou. Okamžitě se rozpoutala prudká střelba. Ve společném mezinárodním výcvikovém centru ozbrojených sil USA v německém Hohenfelsu se v listopadu loňského roku uskutečnilo mezinárodní cvičení Saber Junction II. Účastnilo se ho deset armád států NATO a aliančního programu spolupráce Partnerství pro mír. Za Armádu České republiky se na něm podílelo téměř 590 vojáků se 120 kusy techniky. Dříve ale než se zapojili do samotného cvičení, čekal je náročný několikasetkilometrový přesun do Německa. A to včetně tanků, samohybných houfnic Dana, bojových vozidel pěchoty a další těžké techniky a stovek tun materiálu. Všechno tohle se vagónovalo ve Velké Bystřici. Odtud sedm set metrů dlouhý vlak dorazil

do německého Parsbergu. Zde se muselo všechno přeložit na podvalníky a po silnici dopravit do výcvikového prostoru. Všichni čeští vojáci stejně jako technika dostali k dispozici soubojový laserový systém MILES. Ten dokáže rozpoznat při střelbě slepými náboji veškeré zásahy jak živé síly, tak i techniky. Díky tomu bylo možné přiblížit tento výcvik co nejvíce reálnému boji. „Velkou výhodou zdejšího centra je právě masové nasazení těchto systémů. Umožňují maximální přiblížení výcviku realitě. A to nejen tím, že jsou všichni vojáci, včetně techniky, zapojeni do jednotného systému. Ten umožňuje i zařazení dalších záležitostí, jako jsou vrtulníky, bezpilotní

prostředky, letadla, ale třeba i vliv veřejnosti a řadu dalších faktorů, které mohou ve skutečné situaci nastat. To je samozřejmě nenahraditelné. Za relativně skromné peníze získáváme schopnosti zvládat situace, které by nás v reálu stály mnohem více,“ připomenul náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Petr Pavel. Jestliže v první fázi si měli možnost vojáci vyzkoušet zbraňové systémy a secvičit si součinnost s partnery, ve druhé muselo běžet všechno již naplno.

Zaujetí manévrové obrany „Nyní přecházíme do poslední fáze cvičení, kterou celá záležitost vyvrcholí. Od americké 173. výsadkové brigády, jejíž jsme součástí, jsme dostali rozkaz, na základě kterého jsme se rozmístili v operačním prostoru. Naším úkolem je ubránit tuto provincii před případným agresorem. Je nás zde téměř šest set a máme těžkou bojovou techniku. Představujeme tedy hlavní bojovou sílu této brigády, proto nám také byl přidělen úkol zaujmout obranu v nejobtížnější oblasti,“ upozornil nás velitel českého 72. praporního úkolového uskupení podplukovník Martin Botík. „V prostoru předpokládaného směrování hlavního útoku jsme soustředili dvě mechanizované roty posílené tanky, dělostřelectvem a letectvem. Domníváme se, že se protivník pokusí prolomit obranu právě v tomto koridoru. V minulých dnech jsme již měli příležitost se s ním střetnout. Víme, že je velice mobilní a pohyblivý. Proto jsme se snažili koncipovat naši obranu manévrovým způsobem tak, abychom mu při postupu do hloubky způsobovali co největší ztráty. Naším dalším úkolem je obrana strategického letiště, přes které by se měly přesunovat nejen posilové jednotky, ale zároveň by mělo sloužit ke střídání hlavních sil.“ Na jednom z vyvýšených míst výcvikového centra naši vojáci budují hlavní místo velení. Přesunuli se sem v ranních hodinách. Bylo potřeba postavit stany a zřídit komunikační uzly. „Musíme mít spojení jak s nadřízeným stupněm, tedy brigádou, tak i podřízenými jednotkami. Kromě toho průběžně zajišťujeme plánování operace,“ vysvětluje zástupce velitele praporního úkolového uskupení major Martin Hajduch. „V následujících hodinách a dnech budeme z tohoto prostoru řídit zajišťování obrany praporu, vedení obranného boje a v poslední fázi, pokud se nám to podaří, bychom rádi přešli do protiútoku.“

Noční můra spojaře

Hlavní osobou zodpovědnou za zabezpečení komunikačně informační podpory je zástupce náčelníka skupiny KIS 7. mechanizované brigády kapitán Marek Koutný. Úkolem jeho podřízených bylo zajistit komplexní spojení všemi prostředky. Tedy prostřednictvím jak radiokomunikace, tak i datové komunikace. „Pohybujeme se v mezinárodním prostředí, takže musíme spojení organizovat nejen na národní, ale i na mezinárodní úrovni. Kromě rádiového a datového spojení nám zde pomáhají Američané zajišťovat ještě satelitní spojení a napojení do datových systémů americké armády,“ vysvětluje kapitán. „Setkáváme se zde s velice členitým terénem, což je noční můra pro každého spojaře. Navíc v tomto prostoru působí

6

7

výcvik

spousta techniky, hodně armád. Takže dochází k vzájemnému rušení prostředků. Tohle všechno jsme museli zohlednit při výběru místa velení.“ Zatím ale stále ještě dochází jen k jakémusi oťukávání. Simulační systém zaznamenává při každém výstřelu případné zásahy. Ne pokaždé ale po nich dochází k vyřazení vojáka či techniky z boje. Dvě krátká pípnutí oznamují zranění, dlouhý nepřerušovaný tón smrt. Na těžké obrněné technice se rozsvítí světlo. A aby její vyřazení bylo i zdálky viditelné, měla by zvednout kanón směrem nahoru. Z pancéřovky je ji ale potřeba zasáhnout třikrát, někdy i pětkrát, než dojde k jejímu vyřazení. Některé zbraně ji samozřejmě nejsou schopny zničit vůbec. „Zatím ještě nikdo v naší armádě neměl možnost cvičit v takto širokém měřítku s těmito simulačními systémy. Je to skutečně mimořádně velké cvičení nejen pro naši brigádu, ale pro celou naši armádu. Naposledy jsme se něčeho tak rozsáhlého měli možnost účastnit někdy v roce 2006. Je to obrovská příležitost pro všechny ověřit si své činnosti stejně reálně, jako by se jednalo o skutečný boj. Není zde nikdo, kdo by nesehrával jistou roli. Všechno je naprosto reálně simulované, a to od bojových činností až po sběr raněných či

8

zavážení PHM do prostoru,“ upozorňuje podplukovník Botík.

Exodus uprchlíků

Zatímco bojová část úkolového uskupení zaujímá obranné pozice, také další složky plní své úkoly. Ani skupina pro civilně-vojenskou spolupráci CIMIC není výjimkou. Má zjistit situaci v obci Merklabí, z jejíhož okolí hrozí exodus místního obyvatelstva. Kolona bojových vozidel pěchoty vyráží na cestu. Proti ní se valí davy uprchlíků. Táhnou káry a vozíky přetížené kufry a dalšími zavazadly. Od kolony se oddělují dva vojáci a začínají jednat. „Dostali jsme za úkol vyzvednout důstojníka CIMIC, přepravit ho do obce Merklabí a tam zajistit jeho jednání s místní samosprávou a obyvateli. Po cestě jsme potkávali skupinky uprchlíků, právě od nich zástupce CIMIC získával první informace,“ vysvětluje velitel 3. mechanizované čety rotmistr Jindřich Podivínský. „Při každé zastávce jsme ze všeho nejdříve dělali bojové zajištění kolony. Obec Merklabí se nachází na předním okraji naší obrany, museli jsme tedy zajišťovat bezpečnost i na otevřených plochách. Nemohli jsme také

vyloučit, že v některé ze skupin uprchlíků nejsou příslušníci separatistické armády.“ S nejvyšší opatrností postupují příslušníci mechanizované čety i při vstupu do obce Merklabí. Příslušnici CIMIC nadporučici Michaelu Řehovou ze všeho nejvíce zajímá místní nemocnice. Právě zde se dozvídá ty nejdůležitější informace o situaci v celé aglomeraci. Ordinace lékaře je plná zdravotnického materiálu a skutečně až příliš nápadně připomíná zdravotnická zařízení, s jakými se naši vojáci běžně setkávají v zahraničních misích. Také kompars, který pro toto výcvikové centrum americké armády sehrává domorodé obyvatelstvo, ovládá svou roli velice dobře.

Žádost o doprovod

To už ale Michaelu Řehovou odchytává jeden z místních farmářů a stěžuje si na to, že prý mu naši vojáci rozjezdili pole a poničili úrodu. Nakonec se ale ukazuje, že nemá pravdu. Takže se situace uklidňuje. „Pokud by skutečně k takovémuto případu došlo, snažíme se za armádu omluvit. Mnohdy totiž takovéto problémy nastávají v okamžiku, kdy děláme všechno proto, abychom ochránili místní obyvatele před nějakým

ohrožením,“ říká nadporučice Řehová. „Naším hlavním úkolem ale tady bylo prověřit současnou situaci v obci Merklabí. Jak jste mohli sami vidět, již po cestě jsme potkávali spoustu uprchlíků, což naznačovalo, že všechno asi není v pořádku. Přímo na místě jsme pak zjišťovali životní podmínky, bezpečnostní situaci v obci a především to, jak bychom obyvatelům mohli co nejúčelněji pomoci. Nemají totiž dostatek jídla, pití, je zde špatná bezpečnostní situace, postrádají jakoukoliv ochranu. Výsledkem toho všeho je velká migrace. Lidé utíkají do sběrných uprchlických táborů.“ Český CIMIC jim sice nemůže bezprostředně pomoci, je ale schopen kontaktovat místní obyvatele s civilními humanitárními organizacemi. Může jim rovněž ukázat, jakým způsobem by se dala jejich situace řešit. Po skončení akce se také vypracovává hlášení pro nadřízený stupeň. A právě na brigádě působí americký CIMIC, který by mohl rovněž pomoci. Nadporučice Řehová se zdraví s obyvateli obce a ptá se, jak se jim daří. Právě komunikace představuje základní kámen činnosti příslušníků CIMIC. „Musíme se snažit být k místním obyvatelům vstřícní a navázat s nimi co nejintenzivnější komunikaci. Jedině takto od nich můžeme získat informace, o kterých mnohdy

vůbec netušíme, že by je mohli mít. Všechno je to o komunikaci a vzájemné důvěře,“ upozorňuje nadporučice. Mezi tím přijíždí vozidlo s označením mise UNIDO. Osádka se prokazuje legitimacemi této organizace a dožaduje se jednání s velitelem konvoje. Rotmistr Jindřich Podivínský se od nich dozvídá, že potřebují ozbrojený doprovod po cestě, která vede z osady směrem na jih. Celou záležitost konzultuje prostřednictvím vysílačky se svým nadřízeným. „Velitel mi řekl, že záleží jen na mně, zda jim poskytnu doprovod. Protože naším prioritním úkolem je zajistit bezpečnost skupiny CIMIC, dostali ode mne nakonec zápornou odpověď,“ dodává rotmistr Podivínský.

Prošli přes Slovince

Nad dvěma sty kilometry čtverečními vojenského výcvikového prostoru Hehenfels začíná pomalu svítat. Naši vojáci měli být podle rozkazu přichystáni zaujmout obranu v plné síle ráno v šest hodin. V obranných pozicích jsou ale již od půlnoci. Během noci je atakovaly první tanky a bojová vozidla pěchoty protivníka. Podařilo se jim zničit dva norské leopardy. Další velkou

bitvu svádějí v tomto okamžiku. Po urputném boji se jim podaří vyřadit četu tanků a četu bojových vozidel pěchoty. Pak ale jako když do našich obrněnců střelí. Nejvyšší rychlostí se ženou směrem, kterým se rozkládá zázemí úkolového uskupení. „Když nepřítel zjistil, že neprorazí přes naše pozice, rozhodl se jít severním směrem. Podařilo se mu prolomit obranu slovinského praporu a dostal se do našeho týlu. Na vzniklou situaci jsme museli velice rychle reagovat. Bohužel informace o tom, že se rozpadla slovinská obrana, k nám nedorazila včas,“ popisoval podplukovník Botík. „Postavení protivníka se měnilo velice rychle, musel jsem otočit celou obranu a obě manévrové roty přesunout do našeho týlu. Podařilo se mu totiž obsadit letiště. Dostal se až k našemu hlavnímu místu velení. V bojích o něj jsme měli ztráty, nakonec ho ale nedobyl. Krátce po něm tam dorazila naše záloha, získali jsme letiště zpět a protivníkovy jednotky jsme zlikvidovali.“ Naštěstí se jednalo jen o jakýsi taktický předvoj v síle jedné roty. Další protivníkovy jednotky se do oblasti již nedostaly včas. Našim obráncům se je podařilo předejít. Na severu vytvořili manévrovou obranu, aby je z této strany nemohl nikdo překvapit.

9

výcvik Připraveni na druhou vlnu Mezitím se ale přihnala přes slovinské území další útočná vlna. Tu tvořily především norské tanky Leopard 2. „Na ně jsme však byli již připraveni, tři jsme zničili a poté začal protivník ustupovat. V tomto okamžiku jsme dostali z brigády rozkaz, abychom využili situace a vytlačili ho na původní linii. Což se nám také povedlo. Přišli jsme o čtyři bojová vozidla a dva tanky. Pokud vezmeme v úvahu, že jsme do tohoto střetnutí nasadili dvacet čtyři bojových vozidel pěchoty a šest tanků, tak naše ztráty nebyly velké. Proti nám totiž stály dva tankové prapory. Celkem zhruba čtyřicet obrněnců,“ upozorňuje podplukovník Botík. „Když nám na určitou dobu ochromili hlavní místo velení, byl jsem nucen řídit operaci z taktického místa velení. O to bylo složitější celou záležitost koordinovat. Tato improvizace skončila v okamžiku, kdy se nám podařilo protivníka zatlačit a obnovit fungování hlavního místa velení. Nespornou výhodou dnešního dne bylo, že jsme měli možnost procvičit si jak mobilní obranu, tak i protiútok a opětovné zaujetí obrany.“ Problém slovinské defenzivy spočíval v tom, že se jednalo o jednotku lehkého charakteru, vyzbrojenou sice obrněnými transportéry, ovšem pouze s kulometem ráže 12,7 mm. Jejich střelba proti tankům měla minimální účinnost. Brigáda je sice posílila protitankovými střelami, to ale bylo proti čtyřiceti tankům a bojovým vozidlům nedostatečné. Vázla také koordinace s našimi jednotkami. Pokud by dostaly včas informaci o vážném ohrožení slovinské obrany, mohly ji posílit a nemusely by se vracet až do svého týlu a odtud vytlačovat protivníka. Mnohem větší problémy než s norskými tanky měli naši s opozičními silami, které tvořili Američané ze základny Hohenfels. Ti měli nasimulované tanky T-80 a bojová vozidla pěchoty BVP-2 na obrněncích Bredley a M113, která jsou mnohem rychlejší a pohyblivější. „Bylo to hodně náročné. Museli jsme absolvovat několik těžkých manévrů. Rychle něco zplánovat a zaútočit. Podařilo se to jen díky tomu, že naši vojáci a velitelé jsou skutečně dobří, podobná zadání pravidelně procvičují. Náš manévr se líbil i americkým pozorovatelům. Kladně kvitovali způsob, jakým jsme přehradili útok protivníka a následně získali opětovnou kontrolu nad letištěm,“ zdůraznil velitel 72. praporního úkolového uskupení. „Pro nás z toho plyne následující poučení. Pokud chceme působit společně s partnery z jiných zemí, je nezbytné, abychom s nimi byli secvičeni. Když se protivníkovi podařilo projít přes slovinský prapor, chyběly nám v jedné fázi absolutně jakékoliv informace. V případě, že bychom se o prolomení obrany dozvěděli včas, mohli jsme tento útok přehradit a zablokovat mnohem dříve. Skutečně platí, že válku vyhrávají informace.“

bezesná noc. Musí všechno zplánovat. Je potřeba také konsolidovat jednotky a logisticky je doplnit. Zaváží se jídlo, pohonné hmoty a munice. Navíc na červené čáře není ani chvíli klid. Protivník pořád útočí, prověřuje bdělost obrany. Hlavní tíhu útoku má nést první a druhá rota. Tento útočný klín se otře o obec Ravensdorf, kterou mají obsadit slovinské jednotky postupující na našem pravém křídle. Třetí rota plní na tomto cvičení roli lehké pěchoty. V brzkých ranních hodinách má být vysazena na vrtulnících v týlu protivníka, a zajistit tak co nejsnadnější průnik prvních dvou rot hlavními křižovatkami a dalšími strategickými body. Nad ránem se ale mění situace. Počasí se výrazně zhoršuje. Ocelová oblaka se doslova dotýkají krajiny. Padají z nich velké rozmočené vločky sněhu. Neletové počasí se nezmění minimálně do oběda. Výsadek se tedy musí uskutečnit po zemi.

Namísto vzduchem po zemi Je ještě tma, když vyrážíme na sedmi vozidlech humvee. První kilometry na území protivníka jsou bez problémů. Vypadá to, jako kdyby snad spal. Pak ale průzkum hlásí bojové vozidlo pěchoty monitorující jednu z důležitých křižovatek, kterou musíme projet. Velitel roty kapitán Andrej Tomaščák se se svými nejbližšími podřízenými snaží najít řešení vzniklé situace. Existují jen dvě možnosti. Buďto křižovatku objedeme oklikou, anebo vyšleme hlídku s pancéřovkou, která vozidlo zlikviduje. Nějakou dobu se snažíme najít případnou objížďku. Nikde se ale nedá projet, a tak nezbývá než volit druhou variantu. V okamžiku, kdy naši vojáci napadli bojové vozidlo, odpověděl jim protivník mohutnou palbou. Vozidlo bylo totiž kryté dalším pancéřovaným

vozidlem a seshora dokonce tankem. Do bitvy se nakonec zapojila většina s dvaceti sedmi mužů výsadku. Pouze vozidlo velitele roty s malou zálohou čekalo necelý kilometr před místem incidentu. Dvě americká bojová vozidla jsou vyřazena, zbývá již jen tank. Jeden z našich vojáků se rozčiluje, že ho třikrát zasáhl pancéřovkou, a on pořád střílí. Nepomáhá ani reklamace rotmistra Jindřicha Němce u amerického pozorovatele. Nakonec je ale i tento americký prostředek vyřazen. Čeští vojáci scházejí dolů na silnici a rychle doplňují střelivo. Nastává chvíle oddechu. V této fázi boje je ještě skóre jednoznačně v náš prospěch. Přišli jsme sice o pět vojáků a dvě vozidla humvee, ztráty protivníka jsou ale podstatně větší. Právě tento okamžik se záhy ukáže jako rozhodující pro případné stažení.

Odčinila to ocelová lavina Během několika minut je ale naše jednotka napadena střelbou tanků z paralelní silnice vedoucí dole pod lesem. Okamžitě se tím směrem vydává jedno z našich družstev. Další nečekaný útok přichází po silnici, kterou se před chvílí podařilo uvolnit. Nikdo z českých vojáků ještě netuší, že se dostávají do dobře připravené léčky. Střelba se ozývá ze všech stran. Všude jsou americké tanky a bojová vozidla. Jako první kanonáda utichá nahoře na silnici. Všechna naše auta na ní jsou zlikvidována a vojáci vyřazeni. Dole v lese se stále ještě bojuje. Zůstalo nám však jen pár vojáků. Protivník postupuje lesem směrem nahoru. Ani v těch nejtěžších okamžicích ale naše kluky neopouští smysl pro humor. Dobře kryti za stromy vyzývají protivníka, aby se vzdal, že se mu nic nestane. Odpovědí je ale jen smích. Přesto se jim ještě podařilo odpoutat a obejít protivníka obloukem. Následuje poslední zoufalý útok, který jsme popsali v úvodu. Český výsadek je zničen. Jediné řešení, které za dané situace mohlo vést k úspěchu, bylo obětování části jednotky v první fázi boje. Zbytek mohl projet a pokračovat v plnění úkolu. Vojáci ale diskutují o tom, zda jsou něčeho podobného vůbec schopni. Odříznout všechna pouta, která je váží k jejich spolubojovníkům, navíc s vědomím, že by ve skutečném boji zemřeli, určitě není snadné rozhodnutí.

fakta

Systém simulace střelby MILES (Multiple Integrated Laser Engagement Systems)

Jeho základem je laserový zářič, který se upevňuje na hlaveň zbraně počínaje útočnou puškou a konče kanónem tanku. Každá zbraň vybavená tímto systémem vysílá při střelbě slepým nábojem laserový paprsek. Pro zjištění zásahu je každý jednotlivec vybaven popruhy se sadou senzorů umístěných na těle a přilbě. Obdobné senzory jsou i na technice. Doplňuje je zařízení zvukové výstrahy a modul dekodéru s displejem. Ten zobrazuje informace o účincích zásahu a o stavu jeho nositele. Cvičící se tak ihned dozví, zda zahynul, nebo přežil. Každý zásah v simulovaném boji se zároveň ukládá do paměti dekodéru. Po skončení je tak možné vyhodnotit, kolik nepřátel každý voják zasáhl, případně kým byl vyřazen on. Vše je napájeno lithiovou baterií. Laserové vysílače jsou naprogramované tak, že mají stejný účinný dostřel jako skutečné zbraně.

Také velitel roty kapitán Tomaščák se snaží přijít na to, kde se stala chyba. „Měli jste se stáhnout hned po tom prvním útoku. Snažil jsem se vás odvolat vysílačkou, ale nějak blblo spojení.“ Vojáci kroutí nevěřícně hlavou. „Spojení bylo v pořádku, ale nic se k nám nedostalo.“ Ať již to bylo, jak chce, na vlastních chybách se člověk nejlépe učí. A právě to je smysl tohoto cvičení. Ostatně jen o málo později tuto chybu více než odčinil zbytek úkolového uskupení. Jeho bojová vozidla pěchoty a tanky doslova smetly protivníka a přehnaly se podél obce Ravensdorf. Jedinou chybou bylo, že slovinská jednotka, která ji měla obsadit, byla zničena. A tak i s touto vyčišťovací operací si museli následně poradit naši vojáci. Text a foto: Vladimír Marek

Přípravy na útok

Hohenfels přikrývá sametová noc. Jako světlušky jí poletují světla z „čelovek“ na přilbách vojáků. I vojenská technika se většinou přesunuje potmě. Pokud jsou k dispozici, využívají se přístroje nočního vidění. Našemu prapornímu úkolovému uskupení se podařilo stabilizovat červenou linii. Ráno by podle rozkazu mělo přejít do protiútoku. Podplukovník Botík si na jednadvacátou hodinu pozval k sobě podřízené velitele. Čeká je

10

11 11

výcvik „Připomínalo to Irák, kdy Norman Schwarzkopf zavelel a všechny tanky vyjely,“ popisuje listopadové mezinárodní cvičení Saber Junction velitel našeho úkolového uskupení a současně 72. mechanizovaného praporu Přáslavice podplukovník Martin Botík. Do německého Hohenfelsu se vydalo na šest set českých vojáků se 130 kusy techniky a cvičení bylo unikátní. Bojovalo se totiž konvenčním způsobem.

Saber Junction II:

Malá válka za českými hranicemi O cvičení Saber Junction mluví vojáci s nadšením. Čím bylo tak výjimečné?

Bylo to, jako bychom se ocitli uprostřed skutečné války. Proti nám stál reálný nepřítel, bojovala tu obrněná vozidla, tanky. Nad hlavou nám létaly roje vrtulníků i bezpilotní letouny. To, co jsme si během cvičení mohli dovolit a využít, bylo téměř neskutečné.

Věděli jste dopředu, co vás čeká? Nejsou taková obří cvičení spíš jen představením pro funkcionáře?

Z úvodní konference, kde jsem řekl, kolik vojáků a jaké schopnosti přivezu, jsem věděl, že budeme cvičit obranu, protiútok a útok. Jinak nic. Náš prapor byl spolu s americkým a slovinským součástí mnohonárodní brigády pod americkým velením. Proti nám stál OPFOR sestavený z místních Američanů, kteří jsou speciálně cvičení k tomu, aby hráli nepřítele. Jim pomáhali Norové. Na začátku jsme absolvovali přípravnou fázi, při níž šlo o to, aby se kluci poznali a zvykli si, že budou pracovat například s ženisty nebo dělostřelci. A pak už nás čekalo šest dní cvičení naostro. Velitel brigády vydal bojový rozkaz, řeklo se, co který prapor splní, co celá brigáda. Vydal jsem rozkaz svým jednotkám a šli jsme bojovat. Nic jsem si nemusel chystat, přímo jsem dostal úkol, co mám splnit, a to jsem plnil.

Měl jste jen minimum informací, navíc vašimi spolubojovníky byli cizinci. Asi nebylo jednoduché všechno sladit, nebo ano?

O to právě šlo. Každý ví, že pokud se v Evropě v budoucnu vyskytne nějaký konflikt konvenčního charakteru, který bude vyžadovat zapojení armád podle článku 5 Severoatlantické smlouvy, takhle nějak to bude vypadat – nikdo si nebude

12

velet sám. Byli jsme tři různé útvary, které se nikdy neviděly, každý mluvil jiným jazykem. Bojeschopní jsme byli po čtrnácti dnech a stejné by to bylo i ve skutečnosti, což je podle mě velice rychlé. Pokud vím, doba na „oživení“ záložáků by byla v řádu měsíců. Tomu, že jsme byli tak rychle na nohách, samozřejmě hodně pomáhá podobná metodika a postupy, a také vojenský jazyk se stejnými značkami a symboly.

Podle toho, co jste naznačil, to muselo v Hohenfelsu vypadat jako na skutečném bojišti.

Něco takového jsme ještě nezažili, bylo to úžasné. Dokonce i pro většinu místních to bylo výjimečné, naposledy prý takhle cvičili před víc než deseti lety. Všechno jsme si chystali a budovali, jako by nás čekala opravdová operace. Ne jako Afghánistán, ale konvenčního typu – třeba když se jelo poprvé do Iráku, kdy Norman Schwarzkopf zavelel a všechny tanky vyjely. My jsme fungovali úplně stejně. Šest dní jsme byli venku, spalo se v technice, ve stanech. Velitelské stanoviště se pořád stěhovalo, měli jsme reálného nepřítele, dvakrát silnějšího, který většinou útočil na nás, protože jsme měli tanky a BVP. Cvičení mělo obrovskou dynamiku, pořád přicházelo něco nového. Přestávka na oddych? Neexistovala – to ve válce také nemáte. Provedli jsme obranu a už jsme plánovali protiútok. Nepřítel nám dělal naschvály, neustále nás napadal, ve dne v noci jsme něco řešili. Všechno bylo imitované cvičnou municí, bez přestání se kolem nás ozývaly rány a výbuchy. Měli jsme milesy, na lidech i technice, takže vojáci hned viděli, jestli něco zničili, nebo ne. Spali jsme tři čtyři hodiny denně, ale nikomu to nevadilo, byli jsme napumpovaní adrenalinem. Neuvěřitelný zážitek pro mě i pro kluky.

Když to bylo jako ve skutečnosti, byli i mrtví?

Samozřejmě. Zabití nebo ranění v první linii se obrněnou ambulancí převezli dva kilometry do týlu, kde se udělalo shromaždiště. Doktor si převzal raněné a buď je odvezl na své obvaziště, nebo pro ně přilétl MEDEVAC. Mrtvé ohledal. Rozhodčí, kteří nás kontrolovali, dokonce šli do takových detailů, že ho upozornili, že lůžka musejí být rozdělena prostěradly kvůli psychologickému efektu. Jediný rozdíl oproti skutečné válce byl v tom, že mrtví se do hry po osmi hodinách vrátili. (Smích.)

Nestávalo se, že se vojáci nechali schválně zabít, aby si odpočinuli?

Naopak. Z téměř šesti stovek lidí jsem měl za celou dobu asi deset nemocných a ti bojovat opravdu nemohli. Většinou šlo o podvrtnuté kotníky, kolena, vysoké horečky. Na nějaký kašel si nikdo nehrál. Můj spojař si dal na zlomený prst dlahu a fungoval dál. A takových tam bylo víc. Kluka s podvrtnutým kolenem jsme poslali na rentgen a tam zjistili, že v něm má krev. A on chtěl pořád válčit! Už je to prostě jiné, ne jako se záklaďáky, kteří by nadávali, že je jim zima a nemají co jíst.

Podmínky během cvičení byly nicméně asi drsné i pro profesionály. Mysleli organizátoři na to, aby vojákům válku alespoň trochu zpříjemnili?

V žádném případě. Navíc logistika a kompletní příprava byly v rukou velitelů. Zhruba jsem tušil, co nás čeká, a všechno jsem tedy musel naplánovat tak, abychom splnili úkol. Asi jsme to zvládli dobře, nic nám po celou dobu nechybělo, byli jsme naprosto nezávislí. Během boje jsme si doplňovali jídlo, pohonné hmoty, spali ve svých stanech. Američané říkali, s vámi nejsou žádné starosti, vy

máte všechno, co potřebujete. Vzal jsem s sebou dokonce i sprchy, aby se kluci měli kde umýt. Bylo nádherně vidět, když se po třech dnech osprchovali, jako byste je polil živou vodou. Ze zombie se stali znovu bojovníci. (Smích!)

Být v koalici se spojenci v konvenčním konfliktu by znamenalo využívat i jejich prostředky. Jak to fungovalo během Saber Junction?

Úplně stejně. Kromě vlastního 72. mechanizovaného praporu mě podporovaly jednak naše další jednotky – ženisté, tankisté a dělostřelci. Pak jsem dostal od Američanů přidělené spojaře kvůli spojení s velením brigády a styčného důstojníka k americkému letectvu. A během cvičení pro nás létala rota víc než dvanácti bojových vrtulníků Apache a stejný počet přepravních Black Hawků. Dokonce jsme si troufli nasadit i bezpilotní prostředky Raveny a simulované Predatory. Co jsme mohli, to jsme využili, a nebáli se. Řekli jsme si: Je to jedinečná příležitost a musíme se to naučit.

Jaký to byl pocit?

Je to paráda. Dá to člověku úplně jiné možnosti rozhodovat se. Nikdy se mi nesnilo, že budu mít v jednom dni čtyři hodiny přidělené UAV na skenování předního okraje obrany nebo dva týmy „apačů”, které kryly můj postup. Bylo to něco úžasného, nehledě na to, že už se mi asi nikdy nepodaří velet tolika vojákům různých odborností, jako by to bylo ve skutečnosti.

Poslední velká konvenční válka byla ta druhá. Jak se její podoba liší, když máte k dispozici nejnovější zbraně?

Vymyslel jste během cvičení nějakou strategii, kterou jste nepřítele „dostal“ a na kterou jste pyšný?

Díky moderní technice máte větší přehled o bojišti, můžete se rychleji a přesněji rozhodovat. Ale pořád platí, že tam, kde nepřejede pás vozidla a nevstoupí noha vojáka, není území dobyté. Rozhodující je voják a to, jak je vycvičený a jak ovládá svoji techniku. Je jedno, jestli máte zbraň první nebo třetí generace. Pokud ji neumíte používat, je vám k ničemu. My jsme například měli naše BVP-2, které spousta lidí zavrhuje, a poráželi jsme s nimi norské tanky Leopard! A bylo to právě tím, že moji kluci jezdí na bévépéčkách spoustu let a dokonale je znají. Ví, jak se chovají v terénu, umějí s nimi manévrovat, dokáží využít jejich schopnosti. BVP jsou dobré stroje a nikdy bych je nevyměnil.

Bylo to při posledním útoku, kdy jsme využili schopnosti právě našich BVP. Objeli jsme nepřítelem nachystané minové pole na cestách tak, že jsme projeli lesem, což nikdo nečekal. Připravili jsme klamný útok, na který jsem poslal jen dílny a dvě BVP, a nikým nespatřeni jsme obsadili město téměř bez jediné ztráty. Tam pak začalo peklo. Celý den jsme bojovali, jednou jsme město ovládali my, jednou oni. Chvílemi jsem měl pocit, že se na nás sesypal veškerý nepřítel, který stál proti všem praporům. Bylo to neskutečné a říkal jsem si, že to je jak u Kurska. Všude, kam jsem se podíval, blikala zasažená technika, horizont byl posetý obrněnými vozidly, našimi i soupeřovými. Vypadalo to, jako kdyby právě skončila obrovská tanková bitva.

Zkuste mi jako laikovi vysvětlit, čím je téměř třicet let staré pásové vozidlo tak úžasné.

Říkal jste, že nepřátel bylo dvakrát víc než vás. OPFOR byl místní, znal perfektně terén. Nebylo to trochu demotivující?

Dám příklad, který se nám stal právě během cvičení: Máte prostor, kde se můžete pohybovat po cestách nebo v terénu. Slovinský prapor byl vybavený kolovými vozidly, kterým se v terénu moc nedařilo, a tak se drželi při cestách. Co uděláte jako nepřítel? Počkáte si na Slovince u cest a – jak tomu bylo při cvičení – rozstřílíte je RPG. Kde se ale objeví naše pásy, nikdo netušil.

Vůbec ne. Byla to maximální výzva. Každý se snažil dát do toho všechno už jen proto, abychom si neutrhli ostudu. Člověka to vtáhne, je plný adrenalinu, a nemyslí na nic jiného, než kde a jak by využil, co je schopen z lidí a techniky dostat. Že jsme nebyli domácí, nevadilo. Jak už jsem zmínil, měli jsme obrovskou výhodu, že díky našim „bévépéčkům” projedeme les i nejhustší porost. Musím říct, že to, že doma cvičíme na Libavé a na Doupově v terénu a nejezdíme po cestách, nám hodně prospělo.

Kdo nakonec vyhrál?

Nešlo o to, kdo vyhraje, ale abychom si všechno vyzkoušeli do posledního detailu. Když jsme začínali mít navrch, ti, kdo cvičení řídili, udělali něco, čím nám zabránili rychle to ukončit. Jen poslední útok nás nechali dotáhnout do konce. OPFOR nezbylo nic, nám asi tři vozidla, šli jsme úplně na krev. Jak se nám dařilo, jsem pak mohl zkontrolovat zpětně v simulačním centru. Milesy mají zabudované GPS a na počítačových mapách bylo vidět nejen, jak manévr vypadal, ale i to, že jsme byli vždy o fous před nepřítelem.

Vojáci už dnes běžně místo map používají GPS a další vymoženosti. Co vy?

Celé cvičení jsem byl na obyčejných mapách, dělal jsem si tečky, kde jsme my a kde protivník. Byl jsem jediný a občas se na mě dívali jako na podivína. Všichni ostatní byli na GPS a trackerech. Staromilci by tyhle novinky odmítli, ale fungují-li, je to velká výhoda, která nám bohužel chybí. Když jsem například žádal vrtulník o sestřelení nepřátelského vozidla v lese – a já nebyl pilotovi schopný dát rychle jeho polohu – nevystřelil, protože by mi mohl zničit vozidlo vlastní. Díky moderní technice víte, kdo je váš a kdo nepřítel, pohyb všech můžete sledovat on-line na monitorech. A to se hodí. Když ale počítače kleknou, musíte to zvládnout i bez nich. Proto moji vojáci s obyčejnými mapami pořád cvičí. A přestane-li technika fungovat a ostatní „oslepnou“, my o sobě budeme pořád vědět. Text: Olga Haladová Foto: archiv 72. mechanizovaného praporu Přáslavice

13

personalistika

SPOKOJENÉ DÍTĚ = spokojený zaměstnanec/rodič

Vážení zaměstnanci resortu, vojáci, rodiče,

dovolte nám vás touto formou pozvat do objektu vily U Vorlíků a představit vám projekt předškolního zařízení resortu MO, který byl spuštěn 2. ledna 2014 a v jehož rámci bylo zařízení slavnostně otevřeno dne 14. ledna 2014 za účasti ministra obrany Vlastimila Picka. Mottem tohoto zařízení je: Spokojené dítě = spokojený zaměstnanec/rodič.

14

Jedním z impulzů pro realizaci tohoto projektu byly výsledky dotazníkového šetření Sladění práce a rodinného života, které provedla sekce personální MO v roce 2012. Z jeho závěrů vyplynulo, že o umístění dětí má, napříč celým resortem MO, zájem téměř stovka jeho zaměstnanců. Rovněž statistická data pro následující léta hovoří o více než sedmi stovkách zaměstnanců - žen a mužů na mateřské a rodičovské dovolené, kteří se potýkají s nepříznivou situací v oblasti služeb

péče o děti předškolního věku. Od roku 1999 totiž výrazně poklesl počet mateřských školek a ztížila se možnost návratu pečujících rodičů do zaměstnání.

Ale vraťme se ještě o pár let dříve... První podnět týkající se podpory sladění profesního a rodinného života vzešel již v roce 2011 od tehdejšího prvního náměstka ministra obrany, který uvedl, že zaměstnanci pečující o děti předškolního věku mají často problém skloubit péči o dítě s plněním pracovních povinností, pokud jejich pracovní zařazení předpokládá nepravidelné a předem neodhadnutelné prodloužení doby výkonu práce nad rámec stanovené pracovní doby. Jako řešení navrhoval využívání upravené pracovní doby, zavedení pružné pracovní doby a dále zřízení předškolního zařízení péče o děti v rámci resortu obrany. Problematikou sladění pracovního, soukromého a rodinného života se začala zabývat vláda České republiky, která pro rok 2012 uložila programovým dokumentem Priority a postupy vlády při prosazování rovných příležitostí pro ženy a muže všem svým členům, v návaznosti na programové prohlášení vlády, samostatně nebo ve spolupráci více resortů usilovat o rozšíření možností péče

o děti předškolního věku pro své zaměstnankyně i zaměstnance. Vedení resortu vnímalo a vnímá současné problémy s umísťováním dětí svých zaměstnanců velmi intenzivně. Rozhodlo se vybudovat a provozovat vlastní zařízení péče o předškolní děti. Nad projektem převzal v roce 2013 záštitu ministr obrany Vlastimil Picek, který zřídil pracovní skupinu a pověřil Agenturu plánování a rozvoje lidských zdrojů (APRLZ) přípravami a provozem zařízení. „Pro Ministerstvo obrany jako zaměstnavatele je velmi důležité, aby se v rámci řízení a rozvoje lidských zdrojů zvyšovala efektivita práce zaměstnanců a aby prostředky vložené zaměstnavatelem do zapracování a vzdělávání zaměstnanců a zaměstnankyň resortu nepřišly vniveč jejich odchodem,“ uvádí plukovník Pavel Vobůrka, ředitel APRLZ, a pokračuje: „Jsem velmi rád, že tento projekt byl pilotním provozem zahájen a pevně věřím, že se nám podaří v této doplňkové, specifické a potřebné službě pro zaměstnance nejen pokračovat, ale zároveň ji, po vyhodnocení všech kladů i záporů, rozšířit do dalších organizačních útvarů a zařízení MO v rámci celé republiky. Vše pochopitelně záleží hlavně na zájmu o tuto službu ze strany zaměstnanců.“ Předškolní zařízení, které funguje v mezích současné legislativy, je umístěno v bývalé diplomatické vile MO v ulici U Vorlíků 10/82 v Praze-Bubenči. Několikaminutová dosažitelnost a dostupnost MHD spolu s krásnou zahradou a vnitřním uspořádáním rozhodly o výběru tohoto objektu a dle spokojenosti dětí i rodičů měla pracovní skupina zřejmě šťastnou ruku. Vila prošla pochopitelně úpravami a přeměnou, za kterou jsou stovky hodin práce nejen pracovní skupiny, ale hlavně zaměstnanců APRLZ, VUSS Praha a provozního střediska 0014, kteří pomáhali nejen při rekonstrukci a zařizování vily, ale jsou nám k dispozici v případě technických problémů téměř denně. Poděkování patří rovněž

skvělým truhlářům a odborníkům z VOZ Lázně Bohdaneč, kteří odvedli velký kus řemeslně perfektní práce (kryty radiátorů i skleněných výplní, madla na schodištích apod.). První děti nastoupily do zařízení hned druhý lednový den a v současné době do něj dochází patnáct dětí. Pilotní provoz v délce šesti měsíců je určen pro přibližně 24 dětí ve věku od dvou let do začátku povinné školní docházky. Do konce

pilotního provozu, tj. června 2014, bude zařízení kapacitně naplněno. Již v současné době evidujeme více než 30 žádostí o návazný provoz od září 2014. O děti se stará pět zaměstnanců APRLZ s pedagogickým vzděláním pod vedením Michaely Cvanové, koordinační a projektové manažerky APRLZ. Ti poskytují dětem výchovnou a vzdělávací péči zaměřenou na rozvoj schopností dítěte přiměřených jeho věku. Mají rámcový vzdělávací program a činnost v jednotlivých dnech je zaměřena na různou programovou činnost (např. cvičení, výtvarná činnost, hudební příprava, prosociální aktivity). „Neb ale nejen vzděláním syt je člověk“, důležitým článkem je rovněž stravování dětí. To zabezpečuje cateringová firma, kterou zajistila příspěvková organizace Vojenská lázeňská a rekreační zařízení. Díky panu řediteli Fedorkovi mají děti denně nutričně vyváženou stravu. „Rád bych touto cestou upřímně poděkoval všem zaměstnancům resortu obrany, kteří se aktivně zapojili do sbírky pro toto zařízení,“ řekl před otevřením plk. Vobůrka a dodal: „Ve sbírce se objevilo mnoho krásných plyšových hraček, které zdobí okna vilky, dále úžasné knihy i hry a další hračky, které dětem dělají velkou radost. Do sbírky se rovněž zapojilo občanské sdružení militarymuzeum Sergěje Jana Ingra z Vlkoše.“ Připravila: Michaela Cvanová Foto: archiv APRLZ a Miroslav Šindelář

Vážení čtenáři, pokud vás tento článek zaujal, srdečně vás jménem svým, dětí i personálu zařízení zvu na návštěvu vily U Vorlíků ve dnech 21. a 22. ledna 2014, a to v rámci Dnů otevřených dveří od 08:00 do 11:30 nebo od 15:00 do 17:00 hodin. 15

pozemní síly Od založení 4. brigády rychlého nasazení uplynulo v těchto dnech dvacet let

Tam, kde jiní nestačí O vzniku brigády rychlého nasazení se začalo rozhodovat v souvislosti s celkovou reorganizací Armády České republiky v druhé polovině roku 1993. Duchovním otcem tohoto nového svazku se stal generál Karel Kuba. Původem výsadkář, který kdysi sloužil v 22. výsadkové brigádě, si uvědomoval, jak moc se mění charakter konfliktů ve světě a že těžké obrněné svazky je potřeba urychleně nahradit jednotkami, které b kromě bojových budou schopny plnit i úkoly mírových operací. Základním kamenem nově tvořené brigády se stal 71. výsadkový prapor v Chrudimi, který se transformoval ve 43. výsadkový mechanizovaný prapor. Také další jednotky vznikaly na základě existujících tankových, dělostřeleckých a mechanizovaných útvarů. Konkrétně 42. mechanizovaný prapor byl vytvořen na základech 18. tankového pluku v Táboře a 41. mechanizovaný prapor vznikl z 79. motostřeleckého pluku v Benešově. Oficiálně vznikla 4. brigáda rychlého nasazení (4. brn) nařízením náčelníka Generálního štábu generálmajora Jiřího Nekvasila 14. ledna 1994. Cvičit začala ale až 1. července. Jejím prvním velitelem se stal pozdější náčelník Generálního štábu, v té době plukovník Jiří Šedivý. Téměř roční přípravné práce bezprostředně řídil její další velitel podplukovník František Štěpánek. Kromě velitelství brigádu původně tvořil 43. výsadkový mechanizovaný prapor, 41. a 42. mechanizovaný prapor, 4. průzkumný prapor, 4. spojovací prapor, ženijní rota, která byla později transformována na 4. ženijní prapor, prapor zabezpečení a rámcový zdravotnický oddíl. Původní 4. dělostřelecký oddíl byl později vyzbrojen samohybnými houfnicemi DANA a transformován v 46. smíšený dělostřelecký oddíl. Brigáda měla mít 3 500 vojáků.

16

Kořeny 41. mechanizovaného praporu je nutné hledat v zeměbraneckém praporu č. 30, který vznikl v roce 1870 ve Vysokém Mýtě. Z této jednotky a z pěšího pluku 98 byl po unifikaci v roce 1919 vytvořen nový pěší pluk 30. Ten získal v březnu 1930 čestný název „Aloise Jiráska“. Po druhé světové válce byl tento útvar obnoven v původní posádce. Koncem roku 1950 prošel reorganizací na 30. mechanizovaný pluk. Jeho posádkovým městem se stal Benešov. Zde byl také v roce 1958 transformován na 79. motostřelecký pluk, který se v roce 1994 stal personálním a materiálním základem při budování 41. mechanizovaného praporu. Tradice dalšího praporu, 42. mechanizovaného, sahají až k 3. tankovému praporu 1. čs. samostatné tankové brigády v SSSR. Z něho byla po válce vytvořena 3. tanková brigáda v Pardubicích, která se po reorganizačních a redislokačních peripetiích stala v roce 1950 základem pro zformování 18. tankového pluku se sídlem v Táboře. A právě z něho vznikl v roce 1994 nový – 42. mechanizovaný prapor. O šest let později mu prezident republiky propůjčil historický název „Svatováclavský“. Také historie 46. dělostřeleckého oddílu sahala do prvních poválečných dnů. V létě roku 1945 vznikl v Příbrami dělostřelecký pluk 203. Z toho se po celé řadě reorganizací stala v roce 1956 protitanková brigáda. Po jejím zániku o sedm let později se osamostatnil 216. protitankový dělostřelecký pluk. Z jeho podstaty vznikly 11. a 21. protitankový oddíl v Jincích a Žamberku. V roce 1994 došlo k transformaci 21. oddílu na dělostřelecký oddíl 4. brigády rychlého nasazení. V roce 1997 se útvar přesunul ze Žamberku do posádky Pardubice a získal historický název „Generála Netíka“. Brigáda byla budována jako moderní svazek s velkou mobilitou a vysokým stupněm bojové pohotovosti. Výsadkovým výcvikem měli postupně projít všichni vojáci z povolání. Ani červený baret ale nebyl úplnou samozřejmostí. Po určitém období diskusí a zvažování různých variant se ho ale nakonec podařilo zavést u všech jednotek. Výstavba brigády byla spojena i s řadou problémů. Svazek sídlil v sedmi posádkách. Ne všechny objekty byly v dobrém technickém stavu. Také jejich charakter ne vždy odpovídal novým požadavkům výcviku. Bylo tedy potřeba budovat. Ve většině posádek nebyl dostatek vojáků, kteří by dosahovali kvalit příslušníků 71. výsadkového praporu z Chrudimi. Vše umocňoval rovněž nedostatek padákového materiálu. Určité potíže byly s letovými hodinami přepravní a výsadkové techniky. To mělo samozřejmě vliv na výsadkový výcvik. A tak se muselo přistoupit k určité redukci. Přesto se již do konce roku 1996, tedy za pouhých třicet měsíců, podařilo v přeškolovacích kurzech vycvičit 989 mužů a 15 žen v profesi výsadkář. Postupně se tedy začaly dostavovat výsledky. Vojáci přijali za své heslo brigády – „Tam, kde jiný nestačí“. Uvědomovali si, že patří k určité elitě armády. Tato motivace je vedla k tomu, že se heslo snažili v praxi naplnit i činy. Brigáda byla od svého vzniku podřízena přímo náčelníkovi Generálního štábu AČR. Až v roce 1997 přešla pod velení Velitelství pozemního vojska v Olomouci a po jeho transformaci pak pod Velitelství společných sil. S blížícím se vstupem České republiky do NATO se jednotky brigády začlenily do aliančních sil okamžité reakce. V květnu 1999 svazek obdržel od prezidenta České republiky Václava Havla historický název „Obrany národa“. Přihlásil se tak k tradicím stejnojmenné ilegální odbojové vojenské organizace,

která působila na území protektorátu za druhé světové války. Při reformě armády v roce 2003 hrozilo, že bude brigáda přejmenována na 11. mechanizovanou lehkou brigádu. Toto „nebezpečí“ se podařilo naštěstí zažehnat. Svazek však musel projít reorganizací a redislokací. V jeho organizační struktuře zůstaly pouze tři bojové prapory, 41., 42. a 43., které v roce 2008 doplnil čtvrtý – 44. lehký motorizovaný prapor dislokovaný v Jindřichově Hradci. Brigádu dále tvořilo velitelství a štáb, spojovací rota a provozní četa. Ostatní jednotky byly buďto zrušeny, anebo převedeny do jiných struktur. Například 46. dělostřelecký oddíl byl přejmenován a začleněn do 13. dělostřelecké brigády. Jeho příslušníci však odolávali tlakům a nosili nadále červené barety. Byli totiž vyčleněni pro dělostřeleckou podporu 4. brigády rychlého nasazení. Velitelství brigády se také přestěhovalo z Havlíčkova Brodu do Žatce. Sem se přemístil z Benešova i 41. mechanizovaný prapor. První společné cvičení příslušníků 4. brigády rychlého nasazení se zahraničními vojáky Cooperative Spirit se uskutečnilo již v březnu 1994 ve vojenském výcvikovém prostoru Boletice. Cvičili zde chrudimští výsadkáři s nizozemskou námořní pěchotou. Boj muže proti muži se tehdy odehrával v zájmu otužování naboso na sněhu. Na ně navazovala celá řada velice úspěšných vystoupení vojáků brigády nejen u nás, ale i v USA, Velké Británii, Španělsku, Nizozemsku,

Belgii, Francii, Německu, Itálii, Maďarsku, Turecku, Polsku, ale i v tak exotických zemích, jako je například Peru či Francouzská Guyana. V roce 1995 se příslušníci brigády účastnili cvičení Cooperative Nuget na území USA a mezinárodního cvičení Cooperative Challenge v České republice. Především cvičení ve Spojených státech bylo mimořádné. Vojáci brigády se ve většině případů dostali poprvé na americkou základnu Fort Polk. Manévrů se kromě nich účastnili i Kanaďané, Britové, Američané a příslušníci čtrnácti dalších zemí Partnerství pro mír. Kromě náročného a velice realistického výcviku se simulačním soubojovým systémem MILES se museli v Luisianě vyrovnat i s vysokou teplotou, převyšující padesát stupňů, a vlhkostí. Příslušníci brigády působili již od roku 1994 v mírových misích UNPROFOR a UNCRO na Balkáně. Stali se také základem prvního kontingentu mise IFOR v Bosně a Hercegovině v roce 1996, řízené již NATO. Velitelem prvního kontingentu byl generálmajor Jiří Šedivý a velitelem praporu pplk. Josef Sedlák. V jejich podřízenosti bylo okolo osmi set českých vojáků, z nichž většina patřila ke 4. brigádě. Později plnili příslušníci brigády úkoly v Kosovu, Makedonii, Kuvajtu, Iráku a Afghánistánu. V současné době jsou chrudimští výsadkáři nasazeni v africkém Mali. Text a foto: Vladimír Marek

17

výcvik Ojedinělý příspěvek čáslavských letců do „tygřího“ seskupení NATO Tiger Association

Virtuální „tygří“ setkání Tři roky a tři měsíce jsou profesionálové čáslavské 211. taktické letky, provozující víceúčelové bojové letouny JAS-39 Gripen, takzvaně plnými členy (Full Member) prestižní asociace „tygří“ elity Severoatlantické aliance – NATO Tiger Association (NTA). V doposud třiapadesátileté historii NTA sice proběhly desítky „tygřích“ setkání (Tiger Meet), avšak iniciativa čáslavských letců a pracovníků podniku LOM Praha, s. p., respektive Taktického simulačního centra (TSC – Tactical Simulation Center) v Pardubicích byla vskutku ojedinělá. Stali se organizátory virtuálního „tygřího“ setkání neboli Virtual NATO Tiger Meet 2013! Na úvod je třeba připomenout impozantní vstup čáslavské „dvěstějedenáctky“ do elitního seskupení aliančních leteckých jednotek. Stalo se tak v říjnu 2010 na Tiger Meetu v Nizozemsku, jehož hostitelskou letkou byla 313. squadrona dislokovaná na základně Volkel. Tam se českým letcům povedl výjimečný double – získali plné členství v „tygří“ asociaci NTA a zároveň nejprestižnější ocenění, a to Silver Tiger Trophy, pro nejlepší alianční letku. Mimochodem, to se v dosavadní historii NATO Tiger Association povedlo nováčkovi v NTA vůbec poprvé! Čtvrtým říjnovým dnem 2010 se tak 211. taktická letka Čáslav oficiálně stala v pořadí dvacátou „tygří“ letkou v NATO a po 221. vrtulníkové letce z náměšťské základny druhou leteckou jednotkou vzdušných sil Armády České republiky, jež se může pyšnit plným členstvím v tomto prestižním profesním společenství Severoatlantické aliance. Připomínáme, že náměšťská letka bitevních vrtulníků Mi-24/35 se stala plným členem NTA na belgickém Tiger Meetu v roce 2001. Hned následující rok zaznamenali příslušníci tehdejší 331. letky bitevních vrtulníků Přerov velký úspěch. Na aliančním cvičení Daring Eagle 2002 v portugalské Beji, jehož součástí byl NTM, vyhráli sošku stříbrného tygra, a stali se tak prvním vrtulníkovým držitelem tohoto nejprestižnějšího ocenění „tygří“ asociace a první nejlepší letkou z bývalého Východu. Nesmazatelným důkazem je štítek na Silver Tiger Trophy s vyrytým nápisem 331: SQN CZAF 2002.

Premiéra po česku

Uspořádat Tiger Meet, což je v daném roce zpravidla největší cvičení spojeneckého

18

letectva v Evropě, je úkolem nadmíru těžkým. Jelikož se na něj slétne šedesát a více kusů letecké techniky různých typů, které potřebují nemalý vzdušný prostor pro společné letecké operace COMAO (Composite Air Operations), nepřipadá de facto v úvahu, aby hostitelskou jednotkou byla letka vzdušných sil Armády České republiky. Avšak ani tento „logistický“ a „prostorový“ handicap nezabránil čáslavské „dvěstějedenáctce“, která plní úkoly ochrany vzdušného prostoru v rámci aliančního systému protivzdušné obrany NATINAMDS (NATO Integrated Air and Missile Defence System), podpořit motto „tygrů“ – zdokonalovat společné operační postupy při plánování a provádění leteckých operací jednotek NATO v případných zahraničních misích. „Tato premiérová akce, Virtual NATO Tiger Meet (VNTM) 2013, je pro nás optimálním způsobem, jak přispět ke zvýšení profesní připravenosti aliančních letců. Do tygří asociace NTA přicházíme s novým know-how, a když se osvědčí, budeme v této aktivitě periodicky pokračovat. Letové úsilí v pardubickém Taktickém simulačním centru bude nejen intenzivní, ale také efektivní. Scénáře vzdušných soubojů se blíží realitě a jakýchkoliv omezení bude minimum. Je to velice dobré složení profesního výkonu a ceny výcviku. Klíčové je, že tady sdílíme vzájemné zkušenosti,“ říká zástupce velitele 211 taktické letky Čáslav kapitán Pavel Pavlík a představuje další účastníky virtuálního „tygřího“ setkání, kterými jsou němečtí piloti letounů Eurofighter Typhoon ze 74. Jagdgeschwader Neuburg a letci z 51. Taktisches Luftwaffengeschwader Schleswig-Jagel vyzbrojené stroji Tornado. Účast dále přijali maďarští piloti z 59/1 Puma Squadron Kecskemét, provozující víceúčelové bojové letouny JAS-39

Gripen, a profesionálové z rakouského Jet Trainer Squadron Vogler na strojích Saab 105. Společně s nimi se zapojili do virtuálního leteckého cvičení také pozemní naváděči (GCI – Ground Controlled Interception). „Oslovili jsme de facto všechny ‚tygří‘ letky a nabídli jim létání simulovaných misí, které jsou obdobou operačních úkolů na Tiger Meetech. Z nejrůznějších důvodů, převážně však kvůli jejich vytíženosti, je účast taková, jaká je. Najít volný týden není jednoduché. Každopádně nejsme zklamáni, neboť jsme na samém začátku realizace tohoto nápadu. Přítomných třicet ‚tygrů‘ je na hraně kapacitních možností TSC Pardubice,“ vysvětluje zástupce velitele čáslavské „tygří“ letky a odchází do jedné z brífinkových místností, aby komunikoval s dalšími účastníky nadcházející letové mise některé detaily. „Zevrubně probereme taktický námět a reálné provedení mise. Bude to v mezinárodní komunitě a v angličtině, což je pokaždé skvělý trénink,“ říká stroze, ale zcela výstižně kapitán Pavel Pavlík, přezdívaný Speedy.

Výcvikový přínos

Místem konání VNTM 2013, přesněji řečeno simulovaných vzdušných soubojů „modrých“ a „červených“, se stalo pardubické Tactical Simulation Center (TSC), které je začleněno do Centra leteckého výcviku v LOM Praha, s. p. A jak se shodli všichni zainteresovaní, toto unikátní výukové pracoviště pro simulovaný taktický letecký výcvik bylo místem nadmíru profesně vhodným a finančně efektivním. „Intenzita letového úsilí byla maximální. Jedna letová mise COMAO, většinou obranného charakteru, navazovala na druhou.

Činnost se vedla z osmi pilotovatelných kokpitů víceúčelových nadzvukových bojových letounů JAS-39 Gripen a do děje se vždy zapracovala celá řada počítačově řízených identit. Scénáře byly komplexní a vycházely ze zkušeností získaných při bojových nasazeních v reálných operacích. Když bylo třeba procvičit specifické taktické prvky, připravili jsme je účastníkům Virtual NATO Tiger Meet takzvaně na klíč,“ konstatuje vedoucí oddělení taktického výcviku v TSC Pardubice Otakar Prikner. Není tajemstvím, že čáslavští stíhači létají na Tiger Meetech úkoly, které vycházejí z jejich profesního zaměření. Jinými slovy, jsou prioritně zaměřeni na tzv. úkoly vzduch–vzduch neboli Air-to-Air. V tuzemském vzdušném prostoru je zpravidla cvičí čtyři na čtyři nebo dva na čtyři letouny. Při VNTM 2013 v Pardubicích se nabízela mnohem širší škála nasazení. Vše bylo v gesci velitele dané formace aliančních letadel neboli mission commandera. Ten dostal zadání a poté už bylo na něm a jeho „podřízených“, jaký taktický plán zvolí, aby úkol splnili. Profesní invenci se meze nekladly. V Taktickém simulačním centru se létalo ve dvou vlnách, a to jak dopoledne, tak odpoledne. Jedna „osma“ pilotů bojovala, druhá „osma“ pilotů se připravovala. Každá mise trvala zhruba půldruhé hodiny, včetně plánování a tzv.

debrífinku, přičemž reálná, respektive simulovaná letová činnost v zájmovém vzdušném prostoru byla přibližně čtyřicet minut. Je nabíledni, že se vzdušné souboje na konci každé akce zpětně přehrávaly, rozebírala se taktika zásahů a vyhodnocovala efektivita nasazení. Role „modrých“ a „červených“ se navzájem měnily. Každý z pilotů si opakovaně vyzkoušel obě pozice. Celkově proběhlo šest společných leteckých operací COMAO během tří letových dnů v centru taktické simulace. To je nesporné pozitivum! A nikterak ho nesnižuje ani skutečnost, že se nelétalo naostro. „Reálný let je vždy mnohem těžší než cvičení ve vysoce věrné replice kokpitu. Ve vzduchu musíte brát v potaz celou řadu indicií, se kterými můžete být každým okamžikem konfrontováni. Jedete na maximum s naprosto přesnou činností. Na simulátoru je to o metodice, potažmo o taktice. Na zemi to v klidu drilujete, abyste ve vzduchu neudělali zbytečnou chybu. Učíte se optimálnímu řešení situace,“ argumentuje kpt. Pavlík a neholedbá se zkušenostmi svých kolegů z letky. „I když nejsme v gripenu žádní začátečníci, stále potřebujeme intenzivní letecký výcvik. Bez tvrdého tréninku nemůžete být úspěšný. Dosaženou úroveň našeho profesního mistrovství je třeba udržovat, případně zvyšovat. Simulátory nám v tom velice pomáhají a jsou nesporným výcvikovým přínosem. Proto přicházíme s touto premiérou. Proto rozšiřujeme ‚tygří‘ duch

o Virtual NATO Tiger Meet,“ říká zkušený pilot nadzvukového bojového letounu JAS-39 Gripen a chválí sofistikované technické vybavení i zázemí v Tactical Simulation Center Pardubice. Pro pracovníky TSC, kteří mají k „tiger spiritu“ hodně blízko, byl Virtual NATO Tiger Meet 2013 jedním z klíčových úkolů roku. „Pokračujeme ve vzájemné spolupráci, protože čáslavští piloti letounů JAS-39 Gripen a L-159 ALCA u nás absolvují výcvikové kurzy. Nápad s virtuálním NATO Tiger Meetem nás zaujal, a proto jsme se aktivně zapojili do jeho organizace. Předvést reprezentantům operačních letek NATO simulační možnosti centra pro nás představuje prestižní záležitost,“ říká Otakar Prikner a přibližuje program VNTM 2013. Ten první dva dny spočíval v rychlokurzu zaměřeném na létání s gripenem a na zbraňové systémy JAS-39. Následující tři dny se nad územím České republiky létaly mise „blue“ versus „red“. Byť se jednalo o simulované vzdušné souboje, prohrát nechtěl nikdo. Tudíž nejeden odpal protiletadlové řízené střely AIM-9 Sidewinder nebo AIM-120 AMRAAM (Advanced Medium Range Air-to-Air Missile) byl provázen multinárodním komentářem v simulační hale Tactical Simulation Center Pardubice. Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba

19

věda a výzkum Devatenáctého června 2012 schválila na svém zasedání vláda České republiky založení dvou nových státních podniků – Vojenského výzkumného ústavu (VVÚ) a Vojenského technického ústavu (VTÚ). Důvod byl nabíledni. Vyčlenit výzkumné a vývojové kapacity z tehdejších státních podniků zaměřených zejména na strojírenskou výrobu a opravy techniky, a tím zefektivnit poskytování strategických dodávek a služeb potřebných pro zajištění obrany a bezpečnosti České republiky. O tom, jaká je současná situace ve VTÚ, s. p., respektive, co jí předcházelo, jsme hovořili s jeho ředitelem Václavem Irovským.

kapes. To proto, abychom k prvnímu lednu loňského roku mohli tento státní podnik začít reálně provozovat.

Očividně je to pro vás stále emocionální záležitost. Proč i po půldruhém roce?

Protože to považuji za profesní unikum. Povedla se nám věc, která je v České republice naprosto jedinečnou záležitostí. Během jednoho roku se nám podařilo zkonsolidovat nově založený státní podnik. Dokázali jsme to, i když nám stály v cestě nemalé překážky různého charakteru. Je to pro nás veliká satisfakce. Zcela pochopit to mohou jenom ti, kteří u toho přímo byli. Výsledek neskutečně tvrdé práce však stojí za to. Jen pro názorný příklad podotýkám, že jsme převzali hodně přes 300 lidí ve třech organizačních celcích ze dvou státních podniků, každý s jinou organizační strukturou, jinými procesy fungování, navíc se zakázkovým krytím nákladů na výši zhruba třicet procent, přesto budeme mít za rok 2013 kladný hospodářský výsledek. Leckoho to může tahat za uši, ale já jsem na to opravdu hrdý.

Jakými argumenty zdůvodníte, že se nad třemi vojenskými technickými ústavy musel založit nový řídící orgán?

Od nuly k prosperitě Pane řediteli, jaký je váš komentář ke vzniku Vojenského technického ústavu?

Hovořit o všech skutečnostech by nepochybně vydalo na samostatnou publikaci. A věřte, že by to nebylo příliš pohodové čtení. Prvopočátek Vojenského technického ústavu bych charakterizoval jako extrémně hektické období. První září 2012 je sice avizovaným dnem vzniku VTÚ, ale jednalo se pouze o administrativní úkon a moje jmenování do pozice ředitele. Historie ústavu se začala fakticky psát od 27. září 2012, a to zápisem do obchodního rejstříku. Následující tři měsíce jsem za vydatné pomoci Ing. Víta Ševčíka, současného technického ředitele VTÚ, intenzivně pracoval na potřebných dokumentech, včetně celé řady oprávnění a certifikací. Neskutečná agenda. Pro lepší představu, na podobném zadání by pracoval tým expertů a zabralo by jim to minimálně rok. Navíc jsme v tomto období přebírali od státních podniků VOP CZ a LOM Praha do naší podřízenosti tři odštěpné závody sídlící v Praze-Kbelích, ve Vyškově a ve Slavičíně. Také nelze nezmínit skutečnost, že deponované finanční prostředky na založení státního podniku nám byly zaslány až v listopadu 2012. Jisté transakce se tedy musely uhradit takzvaně z vlastních

20

Přes poměrně krátkou dobu existence Vojenského technického ústavu se již opakovaně potvrdilo, že to byl krok správným směrem. Tím klíčovým argumentem je zachování výzkumného a vývojového know-how v resortu obrany. Do výše uvedeného potenciálu je totiž třeba cíleně investovat. Bohužel, tak tomu dříve nebylo. Další negativní indicií byla nekoncepčnost. Kdyby tento stav pokračoval, tak by to během několika následujících let neslavně skončilo. Vyčlenění výzkumných a vývojových kapacit se ukázalo jako efektivní řešení. Tři „vétéúčka“ zastřešil Vojenský technický ústav, který je představitelem předmětu podnikání.

Úplně jste nám neodpověděl na otázku týkající se spravování tří samostatných vojenských ústavů. Můžete být konkrétnější?

Vojenský technický ústav nepředstavuje nabobtnalé ředitelství s desítkami funkcionářů. Vrcholný management s rozhodovací pravomocí tvoří osm pracovníků. V nově vytvořeném řídícím prvku jsou koncentrovány, a to v mnohem menších počtech a s výrazně nižšími náklady, společné činnosti ve prospěch tří odštěpných závodů. Vede se tady například centrální účetnictví, centrální režijní nákupy a podobně. Tento centrální prvek je postaven největší měrou efektivně.

Lze považovat stávající organizační strukturu Vojenského technického ústavu za konečnou?

Vojenský technický ústav má tři odštěpné závody, které se zaměřují na výzkum, vývoj a zkušebnictví ve svých oborech. Konkrétně se jedná o Vojenský technický ústav letectva a protivzdušné obrany (VTÚLaPVO) v Praze, dále Vojenský technický ústav pozemního vojska (VTÚPV) Vyškov a Vojenský technický ústav výzbroje a munice (VTÚVM) Slavičín. Tuto organizační strukturu považujeme de facto za finální. K dílčím změnám může dojít v odborných činnostech a službách. Záleží na realizaci konkrétních projektů. Proto vznikl státní podnik VTÚ, aby uspokojoval

strategické zájmy státu v oblasti obrany a bezpečnosti. Konkrétním požadavkům podřídíme profilaci ústavu.

Co konkrétního tímto názorem vyjadřujete?

Především to, že dokážeme operativně reagovat na požadavky našich zákazníků. Tím hlavním je resort obrany, potažmo Armáda České republiky. Tudíž je našim cílem v maximálně možné míře přispívat k realizaci její strategie rozvoje. Snažíme se také profilovat do pozice systémového integrátora. To znamená, že jsme schopni naše produkty integrovat s produkty třetích stran a společně nabídnout resortu obrany jednotné a efektivní řešení. Důraz klademe na flexibilitu. Některé naše činnosti utlumíme, viz munice, a naopak některé posílíme, viz systémy podpory velení a řízení. S jejich využitím počítáme nejenom pro armádu, ale i další bezpečnostní složky. Jako příklad nadcházejícího progresu mohu uvést výcvikovou základnu předurčenou pro nasazení vojenských jednotek a složek integrovaného záchranného systému. Disponujeme potřebným zázemím i technologiemi, a tudíž věřím, že se nám tato vize podaří dotáhnout do zdárného konce.

Doposud nepadlo ani slovo o profilu Vojenského technického ústavu. Co k tomu řeknete?

Realizujeme aplikovaný výzkum a vývoj, výrobu a modernizaci výzbroje a techniky Armády České republiky a dalších ozbrojených bezpečnostních sborů a integrovaného záchranného systému s přednostní realizací dodávek a služeb podstatných pro zabezpečení obrany a bezpečnosti České republiky. V reálu to znamená, že uspokojujeme strategické a další specifické požadavky státu v oblasti obrany a bezpečnosti a poskytujeme v tomto směru širokou škálu služeb, činností a řešení. V případě zájmu mohu uvést stručné curriculum vitae VTÚLaPVO, VTÚPV a VTÚVM, i když mnohé napovídá už jejich pojmenování.

Prosím…

Hlavní činností Vojenského technického ústavu letectva a protivzdušné obrany je integrace komunikačních a informačních systémů do rozhodovacích procesů v oblastech podpory velení. VTÚLaPVO je gestorem obranného výzkumu, vývoje a implementace vojenské techniky v oblastech své technické působnosti a dále se podílí i na zkušebnictví a logistickém zabezpečení

21

věda a výzkum

vojenské zdravotnictví Sofistikovanější přístrojové vybavení s sebou nepochybně přinese ještě vyšší kvalitu poskytované zdravotní péče v Ústřední vojenské nemocnici – Vojenské fakultní nemocnici Praha

různých integračních systémů napříč segmentem v ČR. Mezi aktivity Vojenského technického ústavu pozemního vojska patří zkušebnictví, výzkum, vývoj a speciální výroba, zejména v oblastech bojové a dopravní pozemní techniky, ženijní techniky a materiálu, vybraných prostředků logistiky, mobilních zdrojových, rozvodných a osvětlovacích souprav. VTÚPV je svým zákazníkům schopen nabídnout komplexní řešení od vývoje zadaných projektů přes výrobu prototypů, případně malé série, až po zkoušky techniky. K výše uvedené činnosti využívá mimo jiné celou řadu specializovaných pracovišť, zkušeben a laboratoří.

Dvojí modernizace

Armádu České republiky, ale i pro další bezpečnostní složky. Umožníte nám nahlédnout do zákulisí?

Budu zcela konkrétní. Armáda České republiky má ve Vojenském technickém ústavu jednoznačnou prioritu. Zhruba osmdesát procent výzbroje a systémů, které profesionálové v současnosti používají, má přímou souvislost s naším státním podnikem. Příklad? V gesci Vojenského technického ústavu letectva a protivzdušné obrany byla kromě víceúčelových bojových letounů JAS-39 Gripen a transportních strojů CASA C-295M de facto kompletní dodávka provozované techniky, včetně modifikací nebo údržby.

Nejednoho čtenáře by zajímalo, zda produkce VTÚ našla uplatnění na zahraničních trzích.

Vojenský technický ústav výzbroje a munice disponuje potřebným know-how a vybavením pro výzkum, vývoj, expertní činnost, kusovou a malosériovou výrobu, zkoušení, servis a opravy, případně ekologickou likvidaci zbraňových, průzkumných a muničních systémů, a je tak schopen zákazníkům z řad bezpečnostních a záchranných sborů či soukromých firem nabídnout komplexní řešení zahrnující celé trvání technické životnosti produktu.

K realizaci vašich záměrů potřebujete kvalifikované zaměstnance. Disponujete jimi?

V současné době pracuje ve VTÚ tři sta osm stálých zaměstnanců. Po roku konsolidace předpokládáme, že se jejich počet zvýší. Není tajemstvím, že stavíme zejména na odbornících, kteří již nejsou ve služebním nebo pracovním poměru v resortu obrany. Jejich kvalifikace a profesní zkušenosti jsou nenahraditelné. Navíc je třeba brát v potaz, že stát do nich investoval nemalé finanční prostředky a bylo by jistým pochybením, kdyby pokračovali jinde než třeba ve státním podniku. U nás de facto navazují na činnost, kterou vykonávali v armádě. Mimochodem, ve VTÚ jsou zaměstnáni také bývalí vysocí armádní důstojníci, včetně generálů, nebo příslušníci zahraničních misí na území bývalé Jugoslávie a Afghánistánu. V žádném případě to není pro podnik handicap. Naopak. S potěšením konstatuji, že například mým prvním zástupcem a zároveň ředitelem odštěpného závodu VTÚLaPVO je generálporučík ve výslužbě Ing. František Padělek. Uznávaná autorita, která má z praxe nejen ve vojenském letectvu, ale také na Generálním štábu Armády ČR a Ministerstvu obrany ČR jedinečné znalosti této odborné oblasti. Není to však pouze o osobnostech. Preferujeme týmového ducha.

22

Proč je dobré být zaměstnancem Vojenského technického ústavu?

Zajímavá práce a sociální jistota. K takovýmto specifickým projektům se nikde jinde nedostane. Podnik je v kladném hospodářském výsledku, jak jsem již jednou uvedl. Dosažení finanční stability s sebou nese personální stabilitu. Je to také o jisté spojitosti s výkonem té či oné odbornosti.

Jakou roli v prosperitě státního podniku VTÚ sehrává jeho zakladatel, kterým je Ministerstvo obrany České republiky?

Podstatnou roli. Pro zřizovatele to nemůže končit tím, že státní podnik založí. Následovat musí vzájemná spolupráce. Bohužel, ta nebyla v našem případě příliš intenzivní. Zprvopočátku nebyla de facto žádná. Osvětu v resortu obrany jsme si dělali sami a dlouhý čas trvalo, než si kompetentní pracovníci uvědomili, že vznikl VTÚ, který má přispívat k rozvoji schopností Armády České republiky. Situace se zásadně změnila díky ministrovi obrany v demisi Vlastimilu Pickovi. Po jeho jednoznačném stanovisku k našim činnostem a službám ve prospěch resortu obrany jsme dostali zelenou. Za klíčovou indicii lze považovat jeho aktivní komunikaci s vrcholným managementem VTÚ. Zdůrazňuji, že to není zdvořilostní fráze vůči panu ministru Pickovi, ale upřímné poděkování. Také jeho přispěním je podnik v současné době v optimistické realitě. Jinými slovy, na začátku vzestupné trajektorie. V této souvislosti nemohu opomenout také podporu VTÚ od náčelníka Generálního štábu Armády ČR generálporučíka Petra Pavla.

V působnosti Vojenského technického ústavu není poskytování vývojové, expertní a zkušební činnosti pouze pro

Státní podnik VTÚ byl založen k uspokojování strategických potřeb České republiky. Jednou ze zákonných podmínek je, že převážná část naší činnosti musí být ve prospěch zakladatele. Dodávky mimo republiku nejsou pro státní podnik našeho založení prioritou. Osobně jsem propagátorem toho, že státní podnik není zřízen ke konkurenci komerčním firmám. Komerční firmy mají dodávat do zahraničí, my jsme zde za jiným účelem. U nás se nevyrábí vysokozdvižné vozíky pro německý trh. Nás nemůže nikdo srovnávat s Českou poštou nebo Řízením letového provozu. Máme osobité postavení. Dalším specifikem je bezpečnostní prověrka. VTÚ je držitelem certifikátu bezpečnostní způsobilosti na stupeň tajné.

Jaká je ve VTÚ praxe při poskytování služeb zákazníkům?

Řeknu to velice obecně, ale výstižně. Zákazník nás osloví, že by potřeboval například speciální zaměřovač nebo bezpilotní prostředek, a prezentuje jejich specifikaci. Od VTÚ očekává realizaci projektu. Není to tak, že bychom něco vyvinuli a pak to zákazníkům nabízeli. Realizujeme požadavky státu, respektive resortu obrany. Pravdou je, že požadavků od státu je mnoho. Avšak nemnoho z nich končí smluvním vztahem. Proč? Je to o iniciativě potenciálních zákazníků při uzavírání obchodních smluv s VTÚ. Doposud ne každý má správnou představu o našich schopnostech. O tom, v čem jim může být náš státní podnik prospěšný. Navíc v tom nesmějí být ani jejich jisté osobní zájmy. Text: Pavel Lang Foto: autor a archiv Vojenského technického ústavu, s. p.

Nové přístrojové vybavení komplexního cerebrovaskulárního centra a nový operační robotický systém třetí generace da Vinci Si – to by si nepochybně přálo nejedno zdravotnické zařízení na světě. Pod vánočním stromečkem je našla Ústřední vojenská nemocnice – Vojenská fakultní nemocnice Praha. Modernizace s sebou přináší vyšší kvalitu poskytované zdravotní péče. A to je dobrá zpráva nejen pro lékařský a zdravotnický personál „úvéenky“, ale především pro její pacienty. O loňské prosincové „double“ modernizaci v Ústřední vojenské nemocnici – Vojenské fakultní nemocnici Praha se bude ještě dlouho hovořit. Konstatujeme, že zcela po právu, neboť nové přístrojové vybavení komplexního cerebrovaskulárního centra a nový operační robotický systém da Vinci Si představují další výrazný progres v poskytované péči tohoto prestižního zdravotnického zařízení, jehož zřizovatelem je Ministerstvo obrany České republiky.

Nejeden přínos

Ministerstvo zdravotnictví stanovilo dvoustupňovou síť pracovišť specializovaných na léčbu cerebrovaskulárních onemocnění. Vyšší stupeň tvoří komplexní cerebrovaskulární centra (KCC), která musí splňovat nejpřísnější kritéria v celé řadě oblastí. V České republice je těchto center deset. Patří mezi ně i KCC ÚVN Praha. Komplexní cerebrovaskulární centrum ÚVN zajišťuje nejen pro Prahu, ale také v rámci České republiky vysoce specializovanou akutní péči všem nemocným s jakýmkoliv typem cévní mozkové příhody. Specializuje se nejen na její efektivní léčbu, ale i na léčbu ostatních cévních onemocnění nervového systému. Pro lepší představu lze uvést, že KCC ÚVN je funkční multidisciplinární jednotkou Ústřední vojenské nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice Praha a zahrnuje neurochirurgickou kliniku, neurologické oddělení, kliniku anesteziologie, resuscitace a intenzívní medicíny, oddělení

rehabilitační a fyzikální medicíny a radiodiagnostické oddělení. Projekt modernizace a obnovy přístrojového vybavení KCC ÚVN byl zahájen v roce 2011 a dokončen v říjnu loňského roku. Ze čtyřiaosmdesáti procent byl spolufinancován Evropskou unií z Evropského fondu pro regionální rozvoj. Zbývajících šestnáct procent nákladů uhradil zřizovatel nemocnice – Ministerstvo obrany ČR. Celková investice činila 37,4 milionů korun, včetně DPH. Komplexní cerebrovaskulární centrum tak získalo například nová lůžka vybavená moderním monitorovacím systémem, infuzními pumpami, dávkovači a ventilátory, dále ultrazvukový přístroj pro vaskulární vyšetřování s kontrastní látkou, anesteziologický přístroj včetně elektronického vedení záznamu, transkraniální ultrazvuk, přístroj pro neinvazní monitorování hemodynamiky, operační mikroskop s ICG (indocyanine green) angiografií (mikroangiografie s kontrastním obarvením indocyaninovou zelení), přístrojové vybavení pro reedukaci postury a lokomoce: dynamický chodník pro nácvik chůze s integrovanými tlakovými senzory a posturografický systém, neuroinformační systém (plánovací stanice, virtuální 3D modelování) pro neuronavigační systém nebo přístroj pro elektrofyziologickou monitoraci motorických a somatosenzorických evokovaných potenciálů. „Nové vybavení podpoří zabezpečení narůstající potřeby neurochirurgických a zejména endovaskulárních výkonů a především rozvoj léčby aneuryzmat, AV malformací a mozkových kavernomů, v jejichž léčbě zaujímá ÚVN Praha přední

místo v České republice,“ říká prof. Vladimír Beneš, přednosta neurochirurgické kliniky 1. LF UK a ÚVN a vedoucí lékař Komplexního cerebrovaskulárního centra Ústřední vojenské nemocnice – Vojenské fakultní nemocnice Praha.

První v České republice

Robotický systém da Vinci se v „úvéence“ používá od roku 2005. Ve čtvrtek 19. prosince 2013 byla prezentována jeho modernější verze třetí generace – da Vinci Si. Mimochodem první svého typu instalovaná v České republice! Pořízení nového robotnického systému v hodnotě 52,7 milionů Kč bylo financováno z převážné části zřizovatelem, jímž je Ministerstvo obrany České republiky. Původní, takzvaně standardní modifikace, která již nesplňovala dané parametry (v červnu 2014 skončí homologace) byla za přijatelných finančních podmínek odkoupena dodavatelskou firmou, která následně zabezpečila sofistikovanější typ tohoto robotického systému. Za zmínku nepochybně stojí, že za uplynulých osm roků bylo s robotickým systémem da Vinci uskutečněno celkem 1 630 výkonů, z nichž bylo 1 417 urologických a kolem dvou set gynekologických a chirurgických. Použití robotického operačního systému da Vinci má významný přínos pro pacienta – zákrok způsobí menší trauma organismu, menší ztrátu krve, menší jizvy, minimální riziko infekce a v neposlední řadě i zkrácení hospitalizace, rychlejší uzdravení a návrat do běžného života ve srovnání s otevřenou operací. Zkrácení doby hospitalizace a minimalizace komplikací pak přináší i pozitivní ekonomický efekt, ať již díky zkrácené době léčení nebo díky snížení nákladů na léčbu. Nelze opomenout ani skutečnost, že minimálně invazivní robotika spojuje odbornou práci lékaře specialisty s nejmodernější technologií – mikromechanikou, trojrozměrnou vizualizací a počítačovým řízením. S novým robotem da Vinci Si byly doposud provedeny již bezmála dvě desítky operací. Prvním výkonem byla robotická radikální prostatektomie u pacienta s nádorem prostaty. Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba

23

technika a výzbroj

FED Alpha a Bravo

ZAOSTŘENO na úsporu paliva Co nejefektivnější využití paliva není lhostejné americké armádě, která za tím účelem vypsala program FED (Fuel Efficient Ground Vehicle Demonstrator). V jeho rámci vznikly dva zkušební koncepty lehkých taktických vozidel, nazvané Alpha a Bravo. Program FED probíhá ve výzkumném a vývojovém středisku TARDEC (Tank Automotive Research, Development and Engineering Center) americké armády, které sídlí na základně US Army Detroit Arsenal ve Warrenu (stát Michigan). Mezi stěžejní cíle uvedeného programu patří identifikace technologií, které u lehkých taktických vozidel podpoří zvýšení účinnosti využití paliva a sníží jeho spotřebu. Dále bylo rozhodnuto vyvinout koncepty těchto úsporných vozidel, které nabídnou shodné operační schopnosti jako dosud standardní terénní automobil americké armády HMWWV (High-Mobility Multipurpose Wheeled Vehicle) alias Humvee. Průběh programu FED byl rozdělen na dvě systémové fáze a v té první bylo během října 2010 dokončeno zkušební vozidlo FED Alpha. Tvůrci mu vtiskli atraktivní styling, jenž v sobě nezapřel alespoň částečně příbuznost s vozidlem Humvee. Nicméně designérské cvičení nebylo na pořadu dne. Šlo totiž primárně o ověření technických a technologických řešení nasměrovaných striktně na zvýšení efektivnosti využití paliva. Vozidlo předně dostalo do vínku podvozek s rámem z lehké hliníkové slitiny, která se společně s kompozity uplatnila též ve skořepinové karoserii. „Je lehčí, pevnější a odolnější,“ uvádí v této souvislosti

24

její dodavatel - firma Alcoa Defense. Není bez zajímavosti, že se do konceptu FED Alpha již promítly zkušenosti z Iráku a Afghánistánu: požadavek na odolnost proti minám a improvizovaným výbušným nástrahám IED (Improvised Explosive Device). Proto se spodní partie automobilu

vyznačuje tvarováním do písmene V a posádka má k dispozici odolná sedadla GSS Cobra se samočinným seřízením úrovně absorpce ničivé energie miny či IED v závislosti na hmotnosti vojáka. Nízká pohotovostní hmotnost vozidla, daná aplikací již zmíněné hliníkové slitiny a uhlíkového kompozitu, nesporně přispívá k palivové efektivitě. Ještě větší zásluhu však na tom má pohonná soustava. V případě popisovaného konceptu padla volba na řadový čtyřválcový turbodiesel Cummins ISL, jenž ze zdvihového objemu 4,5 l vyvíjí maximální výkon 149 kW. A co víc, je schopen používat rozšířené palivo JP-8. Motor spolupracuje

POHLED DO INTERIÉRU KONCEPTU FED ALPHA, KTERÝ V SOBĚ NEZAPŘE RYSY TERÉNNÍHO AUTOMOBILU HMMWV.

s šestistupňovou samočinnou převodovkou od firem Aisin a Ricardo. Povrch řady komponentů byl přitom pro snížení tření, které rovněž ovlivňuje palivovou účinnost, opatřen zvláštním povlakem od společnosti REM Chemical. Za zaznamenání stojí též použití akcelerátoru FFP (Force Feedback Pedal), který pomocí elektroniky optimalizuje množství paliva dodávaného do válců motoru s ohledem na jeho maximální využití. Součástí průmyslového zázemí programu FED se stala též gumárenská firma Goodyear, která vyvinula a dodala speciální 22,5palcové pneumatiky Custom Compound Low Rolling Resitance Tyres s maximálně sníženým valivým odporem. Vlivem toho se podařilo povýšit palivovou efektivitu o 7,8 procenta v porovnání s klasickým „obutím“. Sice se to nezdá mnoho, ale při použití těchto pneumatik v celé flotile taktických vozidel US Army by to přineslo podle propočtů nezávislých odborníků finanční úsporu minimálně 45 mil. USD ročně. A konečně, demonstrátor FED Alpha vyzkoušel rovněž technicky nevšední řešení brzd Performance Friction Brakes – Zero, převzaté ze závodních automobilů, i kompletní osvětlení včetně hlavních světlometů a zadních skupinových svítilen prostřednictvím LED diod. Ty jsou proti tradičním žárovkám energeticky výrazně méně náročné a mají též větší trvanlivost. Ještě významnějším prvkem výbavy demonstrátoru FED Alpa je ovšem zařízení ISG (Integrated Starter-Generator) od firmy Kollmorgen Corporation, které se po spuštění motoru promění v generátor elektrické energie. Je přitom schopno dodávat až 30 kW na „export“, tedy pro napájení nejrůznějších spotřebičů i vně vozidla. O dobíjení jeho palubní sítě se stará též solární panel na střeše kabiny. Koncept FED Alpha zahájil zkoušky na proslulém armádním polygonu Aberdeen Proving Ground (stát Maryland) během července 2011. Při nich se uplatnil též největší automobilový simulátor na světě, Aberdeen test Center Roadway Simulator. Umožnil prověřit vozidlo ze širokého spektra hledisek: od jeho dynamických charakteristik přes výkonnost pohonné soustavy až její po vibrace. Výsledky potvrdily původní očekávání tvůrců. „FED Alpha má všechny schopnosti Humvee s přídavnou balistickou ochranou, ale spotřebuje o přibližně 70 procent paliva méně,“ konstatoval s uspokojením jeden z inženýrů střediska TARDEC Steve Kramer. Loni v dubnu se představil odborníkům při příležitosti kongresu americké společnosti automobilových specialistů SAE (Society of Automotive Engineers) hmatatelný výsledek druhé fáze programu FED: Bravo. A ten proti svému staršímu sourozenci Alpha posunul technickou a technologickou „laťku“ o notný kus výše. Předně ověřil možnosti lehkých taktických vozidel s tzv. hybridním pohonem, přičemž se hovoří o paralelním systému. Koncept je vybaven přeplňovaným vidlicovým osmiválcem Ford o zdvihovém objemu 4,4 l a s největším výkonem 200 kW. Tato jednotka je primárně určena ve spolupráci se šestistupňovou samočinnou převodovkou k pohonu zadních kol, na kterém se ale údajně může například při rychlé jízdě po silnici podílet též elektromotor. Podle dostupných informací je zřejmě napájen generátorem elektrické energie, propojeným s již zmíněnou převodovkou. Vozidlo je dále opatřeno soupravou A123 s lithium-iontovými akumulátory o úhrnné kapacitě až 22,5 kWh, do které se ukládá „vyrobená“ elektrické energie. Ta pak putuje též do elektromotoru, jenž je určen výhradně pro pohon kol

DRUHÝ DEMONSTRÁTOR PROGRAMU FED, POJMENOVANÝ BRAVO, SE POPRVÉ PŘEDSTAVIL NA KONGRESU SAE 2012.

U KONCEPTU FED BRAVO BYLA POSÍLENA SCHOPNOST FUNGOVAT JAKO MOBILNÍ ZDROJ ELEKTRICKÉ ENERGIE. přední nápravy. Bližší údaje o pohonné soustavě konceptu FED Bravo však nebyly dosud zveřejněny. Je ale známo, že v jeho výbavě nechybí systém Stop-Start. Ke snížení spotřeby paliva přispívá tak, že vypne motor při volnoběžném běhu (například po zastavení a při čekání vozidla) a opětovně jej spustí až po sešlápnutí pedálu akcelerátoru řidičem. Jde ovšem o technický prvek, jenž se dnes běžně používá v řadě modelů civilních osobních automobilů. Je tedy patrné, že se program FED vůbec nevyhýbá přebírání vhodných řešení v rámci přístupu COTS (commercial off-the-shelf), tedy transferu technologií z civilní do vojenské sféry. Koncept FED Bravo se dále vyznačuje podvozkem, jehož základ tvoří dostatečně tuhý a přitom lehký prostorový trubkový rám z hliníkových slitin. Z dalších technických pozoruhodností, které byly zveřejněny, stojí za zmínku uhlíkokeramické kotouče brzd či jednotný hydraulický systém pro brzdovou soustavu i posilové řízení, což snižuje pohotovostní hmotnost vozidla. U konceptu FED Bravo byla posílena funkce „dodavatele“ elektrické energie, což umožňuje již zmíněná akumulátorová souprava A123. „Když se vozidlo připojí do rozvodné mikrosítě, dokáže pokrýt potřebu elektrické energie předsunutých operačních základen a jiných malých vojenských postů,“ uvádí informační zdroje US Army. „TARDEC

integroval všechny technologie do demonstrátoru FED Bravo tak, aby předvedl vyspělý návrh vozidla s palivovou hospodárností,“ shrnuje vedoucí komunikace TARDEC Derhun Sanders. A vedoucí projekční inženýrka Rachel Agustiová dodává: „FED není něco, co půjde do výroby. Jde o produkt, který posune technologická řešení vpřed.“ Již nyní se prokázalo, že tento koncept zajistil o 90 procent lepší využití paliva v porovnání s terénním vozidlem HMMWV. Není bez zajímavosti, že se FED Bravo stal jednou z ozdob akce US Army All American Bowl 2013. Ta byla sice zaměřena na přehlídku fotbalových talentů mezi studenty amerických středních škol, ale měla i další rozměr. S její pomocí totiž americká armáda „draftuje“ adepty pro budoucí vysokoškolské studium exaktních oborů, jako jsou matematika, fyzika či strojírenské technologie. Jednou z významných součástí specifikací programu FED je totiž maximální podpora procesu „vytvoření nové generace specialistů pro vládní projekty“. A to, že se tento záměr plní, dokazuje též účast 18členné skupiny studentů z vysokoškolského zařízení CCS (College for Creative Studies) na vývoji demonstrátoru FED Bravo. Ing. Zdeněk ODEHNAL Foto: TARDEC, Ricardo Připraveno ve spolupráci s redakcí ATM.

25

technika a výzbroj

DSTS –

virtuální realita ve výcviku US Army

Realistická příprava jejich příslušníků pro vedení bojové činnosti na současném a budoucím válčišti je jedním z hlavních úkolů moderních ozbrojených sil v době míru. Vzhledem k neutěšené ekonomické situaci ve světě je však stále větší důraz, kromě už zmiňované realističnosti, kladen na finanční dostupnost takovéhoto výcviku. Není proto žádným překvapením, že s nástupem stále dostupnějších a výkonnějších informačních technologií se neustále zvyšuje podíl času, který vojáci tráví v simulovaném „virtuálním světě“ místo na skutečném cvičišti. V minulém a letošním roce obrovské finanční škrty velmi těžce dolehly i na doposud relativně „nedotknutelné pilíře“ celosvětové války proti terorismu – US Army a US Marine Corps. Proto jistě nikoho nepřekvapí zvýšená pozornost, kterou věnují výše jmenované složky amerických ozbrojených sil simulátorům využívajícím technologii virtuální reality (dále pouze VR). Nejnovějším přírůstkem v této rodině se v nedávné době stal Dismounted Soldier Training System (DSTS), jenž byl slavnostně předán svému koncovému uživateli US Army dne 26. července 2012 na základně Fort Bragg. Do první poloviny letošního roku bude systém DSTS nainstalován již na 28 amerických základnách po celém světě. Simulační systém DSTS vyvinutý společností Intelligent Decisions Inc. je zaměřen primárně

na výcvik jednotlivce a malých jednotek (do stupně družstvo) a kombinuje v sobě běžně komerčně dostupnou herní technologii s širokou škálou senzorů a realistickými maketami zbraní. V prostředí simulovaném DSTS je skupina až devíti vojáků umístěna do VR, ve které pro ni lze vytvořit komplexní výcvikový scénář. Jednotlivé systémy DSTS je možné taktéž propojovat do sítě, a tak zabezpečit výcvik vyšších organizačních celků (např. četa či dokonce rota). Do simulace lze zapojit i NPC (Non-Player Characters neboli cizí postavy), což dále zvyšuje počet účastníků dění ve VR. Provoz tohoto systému je nejen finančně mnohem výhodnější a logisticky jednodušší než skutečná příprava jednotek v poli, ale DSTS je taktéž schopen uchovávat detaily činnosti každého jednotlivce účastnícího se simulace. Instruktor

K DOTVOŘENÍ VR SLOUŽÍ PROSTOROVÝ ZVUK, JENŽ KAŽDÉHO CVIČÍCÍHO VOJÁKA DOKONALE „OBKLOPÍ“. DYNAMICKÉ OZVUČENÍ „VIRTUÁLNÍHO SVĚTA“ SE AUTOMATICKY GENERUJE NA ZÁKLADĚ PARAMETRŮ, JAKO JE SMĚR, VZDÁLENOST, DENNÍ DOBA ČI NAPŘ. POUŽITÁ ZBRAŇ NEBO TECHNIKA. TO UMOŽŇUJE ÚČASTNÍKŮM VÝCVIKU RELATIVNĚ PŘESNĚ ODHADOVAT MOMENTÁLNÍ STAV SVÉHO OKOLÍ NEBO PŘEDVÍDAT DALŠÍ VÝVOJ SITUACE.

SYSTÉM DSTS TVOŘÍ ŘADA BĚŽNĚ KOMERČNĚ DOSTUPNÝCH

KOMPONENTŮ INTEGROVANÝCH DO UCELENÉHO KOMPLETU.

PŘÍSLUŠNÍK ŽENIJNÍ ROTY 4. PRAPORU 2. JÍZDNÍHO PLUKU US ARMY VYUŽÍVÁ NA ZÁKLADNĚ V NĚMECKÉM GRAFENWÖHRU K VÝCVIKU VIRTUAL CLEARANCE TRAINING SUITE (VCTS). V BLÍZKÉ BUDOUCNOSTI SE POČÍTÁ S PROPOJENÍM DSTS S ŘADOU DALŠÍCH OBDOBNÝCH SYSTÉMŮ.

26

obsluhující DSTS je tak schopen v reálném čase či ze záznamu vyhodnocovat, kterým směrem se např. ten či onen voják dívá, kam míří svou zbraní nebo zda náhodou neopomněl udělat některý ze standardních úkonů. Všechny simulované scénáře mohou být okamžitě spuštěny znovu od začátku nebo vráceny zpět do určitého bodu na časové ose. Každý DSTS je rozdělen do pěti hlavních pracovních oblastí – na výcvikový prostor (Soldier Simulated Training Area), řídicí stanici (Exercise Control Workstation), doplňkové stanice učené k ovládání NPC (Virtual Soldier Multi-function Workstations), doplňkové stanice určené k tvorbě a změnám „virtuálního světa“ (Semi-Automated Forces Workstations) a prostor pro vyhodnocení činnosti po ukončení výcviku (After Action Review Area).

US ARMY JIŽ ŘADU LET UVAŽUJE O ZAVEDENÍ OSOBNÍCH „AVATARŮ“. KAŽDÝ VOJÁK V ČINNÉ SLUŽBĚ ČI ZÁLOZE BY TAK MĚL SVŮJ „VIRTUÁLNÍ POKUD BY NAPŘ. VOJÁK PODÁVAL VÝTEČNÉ VÝKONY PŘI PŘEZKOUŠENÍ Z TĚLESNÉ VÝKONNOSTI NEBO PŘI STŘELECKÉ PŘÍPRAVĚ, BYLY BY TYTO VÝSLEDKY ZAPRACOVÁNY DO JEHO OSOBNÍHO „AVATARA“. ÚSPĚŠNÝ VOJÁK BY TAK VE VR KUPŘÍKLADU RYCHLEJI BĚHAL, ZVEDAL TĚŽŠÍ PŘEDMĚTY A PŘESNĚJI STŘÍLEL. NAOPAK „AVATAR“ NEÚSPĚŠNÉHO VOJÁKA BY BYL PENALIZOVÁN. OBRAZ“, KTERÝ BY SE VYVÍJEL V ZÁVISLOSTI NA JEHO ÚSPĚŠÍCH V REÁLNÉM SVĚTĚ A DOPROVÁZEL BY JEJ PO CELOU JEHO KARIÉRU.

Soldier Simulated Training Area sestává z devíti čtvercových pracovních ploch (pro každého příslušníka cvičícího družstva je určena jedna) o rozměrech přibližně 3x3 m. Uprostřed každé z nich se nachází „individuální pracovní stanice“, tvořená okrouhlou pryžovou podložkou s integrovanými

pohybovými senzory o průměru zhruba 120 cm. Ta každému cvičícímu slouží především ke zpětné vazbě o jeho pohybu uvnitř pracovní plochy tak, aby neohrožoval své okolí a ostatní cvičící vojáky. Všichni příslušníci družstva vidí a slyší dění ve VR prostřednictvím nasazovacího displeje

(k připevnění na přilbu slouží standardní úchyt na přístroj nočního vidění) a sluchátek, přičemž mezi sebou mohou komunikovat pomocí integrovaného mikrofonu. Senzory umístěné na těle cvičícího vojáka registrují jeho pohyby (např. rozmach při hodu ručním granátem, vyklonění se zpoza rohu budovy apod.) a přenášejí je do VR na jeho „avatara“. Exercise Control Workstation – jak logicky vyplývá již z jejího názvu – slouží k tvorbě, úpravě a řízení jednotlivých výcvikových scénářů. Virtual Soldier Multi-function Workstations pak umožňují řídícímu cvičení a jemu podřízeným instruktorům přidávat a obsluhovat „virtuální“ osoby a techniku zakomponované do výcviku. Zejména se může jednat o vlastní jednotky (např. sestřelený pilot, jehož je nezbytné zachránit, popřípadě různé podpůrné prostředky – obrněná technika, dělostřelectvo, letectvo apod.), nepřátelské síly či neutrální NPC (např. civilní obyvatelstvo apod.). Semi-Automated Forces Workstations slouží řídícímu cvičení a jeho týmu k vytváření a změnám virtuálního prostředí – k rozmisťování a přemisťování budov nebo jiných statických objektů (včetně nástražných výbušných zařízení, tzv. IED), ke změnám v jejich vnitřních dispozicích (např. k úpravám jednotlivých místností či celých pater v rámci jednotlivých budov) a k „oživení“ VR dalšími objekty (např. přidáním nezbytné fauny a flóry), které vytvářejí věrohodné prostředí. Poslední díl „skládačky“ tvoří After Action Review Area, jež je předurčena k rozboru a vyhodnocení jednotlivých výcvikových scénářů. Po ukončení výcviku zde lze cvičícímu promítnout celý jeho záznam (včetně komunikace mezi jednotlivými osobami) nebo některý z jeho segmentů.

27

technika a výzbroj Jedním z hmatatelných plodů amerického programu NAV (Nano Air Vehicle), zacíleného na miniaturní bezpilotní vzdušné systémy, je Nano Hummingbird (v překladu kolibřík) od firmy AeroVironment. Svůj žijící vzor připomíná tvarem i zbarvením.

Tak jako v případě skutečného cvičení v poli totiž jeho vyhodnocení tvoří klíčový krok k identifikaci silných a slabých stránek každé jednotky a k jejímu následnému zlepšení. Systém DSTS umožňuje sledovat záznam z různých pohledů – mj. třetí osoby či „ptačí perspektivy“. Tento prostor může být taktéž např. z důvodu návštěvy nadřízených cvičící jednotky nebo VIP upraven pro sledování výcviku v reálném čase.

Bezpilotní kolibřík

SYSTÉM DSTS VYUŽÍVÁ BĚŽNĚ KOMERČNĚ DOSTUPNÝ CRYENGINE 3,

KTERÝ BYL POUŽIT K TVORBĚ PROSTŘEDÍ NAPŘ. VE ŠPIČKOVÝCH

CRYSIS 2 A 3. PRO SOUČASNOU MLADOU PLAYSTATION A XBOX, JSOU SKVĚLÁ GRAFIKA A INTUITIVNÍ OVLÁDÁNÍ STANDARDEM, KTERÝ POŽADUJÍ I U VÝCVIKOVÝCH POMŮCEK. POČÍTAČOVÝCH HRÁCH

GENERACI VOJÁKŮ, „ODKOJENÝCH“ HERNÍMI KONZOLEMI

DSTS JE SCHOPEN VYHODNOCOVAT ZDRAVOTNÍ STAV KTERÉHOKOLI „AVATARA“ A NÁSLEDKY ZRANĚNÍ, JEŽ KAŽDÝ Z CVIČÍCÍCH VOJÁKŮ UTRŽIL VE VR. K NIM DOCHÁZÍ OBVYKLE TŘEMI ZPŮSOBY – PŘÍMOU A NEPŘÍMOU PALBOU A NÁSLEDKY BLÍZKÝCH EXPLOZÍ (NAPŘ. PŘI VÝBUCHU IED).

DSTS JE SKLADNÝ A MOBILNÍ SYSTÉM, KTERÝ LZE ROZVINOUT NA JAKÉMKOLI VHODNÉM MÍSTĚ DO ČTYŘ HODIN. TÍM JE MOŽNÉ ZNAČNĚ OMEZIT CELKOVÁ HODNOTA JEDNOHO KOMPLETU DSTS JE PŘIBLIŽNĚ 550 000 USD. VÝDAJE NA VÝSTAVBU NEZBYTNÉ INFRASTRUKTURY A JEJÍ NÁSLEDNÝ PROVOZ A ÚDRŽBU.

Systém DSTS poskytuje svým uživatelům podmínky pro realistický výcvik v celém spektru operační činnosti, přičemž se zaměřuje především na konflikty vysoké a nízké intenzity (neboli protipovstalecké operace). Dále lze jeho prostřednictvím simulovat mírové, stabilizační a humanitární operace. Stejně jako různé typy bezpečnostního prostředí si jeho uživatelé mohou vybrat ze tří různých variant exteriérů – vysokohorského, zalesněného nebo pouštního. Z uvedených skutečností je jasné, že DSTS byl vytvořen specificky pro přípravu malých jednotek před nasazením v Iráku nebo Afghánistánu. Přestože by se mohlo zdát, že zavedení celého systému do služby je poněkud opožděné (z Iráku se poslední američtí vojáci stáhli koncem roku 2011 a v Afghánistánu se velmi reálně schyluje k obdobnému kroku na konci roku 2014), není tomu tak – nedávné intervence mezinárodního společenství v Libyi a Mali jsou

28

jasným důkazem, že k žádnému výraznému snížení operačního nasazení v příštích letech pravděpodobně nedojde. Jakkoli se může DSTS zdát jako prakticky bezchybná a univerzální výcviková pomůcka, i v tomto případě bohužel zdání klame. Velkou chybou by bylo např. považovat tento systém za jakousi náhradu střelecké přípravy jednotlivce – cílem DSTS je totiž především prohloubení znalostí a návyků v taktické přípravě malých jednotek. Dalším významným omezením je volný pohyb (či spíše jeho nemožnost) cvičících vojáků. Zatímco skuteční uživatelé se mohou, vzhledem k bezdrátovému přenosu informací z jejich senzorů a zbraně do řídicí stanice, volně pohybovat po pracovní ploše, k pohybu jejich „avatara“ ve VR musí používat malý křížový ovladač (tzv. joystick) připevněný na své zbrani. V současné době totiž neexistuje vhodná a především finančně dostupná

technologie, která by odpovídajícím způsobem vyřešila tento problém. Veškeré technologie přenášející pohyb reálných osob do VR jsou totiž prozatím značně nedokonalé, rozměrné a/nebo velice ekonomicky nákladné. Jednou z možností by bylo např. využití 360° běžeckého trenažéru (konstruovaného ve stylu počítačového polohovacího zařízení trackball), který by každému uživateli zajistil pohyb všemi směry bez toho, aby se skutečně přemisťoval po pracovní ploše. Předpokládaná cena – devět takových jednotek by stálo přibližně 250 000 USD – je však naprosto mimo rámec finančních možností dokonce i amerických ozbrojených sil. Stejně tak se uvažovalo o opačném principu, tedy využití rozměrných uzavřených sfér (podobných těm, jakých se využívá např. při zorbingu), do nichž by byl uživatel uzavřen a které by se při jeho pohybu otáčely na místě. Pravděpodobně nejméně nákladnou variantou by bylo připevnění speciálních tlakových senzorů na podrážky bot každého ze cvičících, jež by podle náklonu jeho těla simulovaly pohyb „avatara“ ve VR. Toto řešení ovšem de facto nic neřeší (není např. jasné, jak by senzory rozpoznaly, kdy má „avatar“ kráčet a kdy již běžet) a oproti současnému stavu nepřináší žádné výrazné zlepšení. S nemožností pohybu cvičících po pracovní ploše je velmi složité do systému DSTS promítnout únavu jejich „avatarů“ ve VR. Je totiž jasné, že existuje obrovský rozdíl mezi bojeschopností odpočatého vojáka a vojáka, který právě např. v rámci pěší hlídky ušel 20 km v těžkém terénu. I z tohoto důvodu zůstává nalezení adekvátního řešení výše popsaného problému jednou z priorit společnosti Intelligent Decisions Inc. a v budoucnu lze v tomto směru zcela nepochybně očekávat výrazné úpravy. Text: Dušan ROVENSKÝ Foto: US DoD, Intelligent Decisions Inc. Připraveno ve spolupráci s redakcí ATM.

Program MAV (Micro Air Vehicle) vypsala v roce 2005 vládní agentura pro pokročilé obranné projekty DARPA (Defense Advanced Research Projects Agency). „Program má proniknout do limitů aerodynamiky a přenosu energie, vytrvalosti a manévrovatelnosti pro velmi malé létající systémy s mávací nosnou plochou,“ vysvětluje poslání MAV programový manažer v agentuře DARPA dr. Todd Hylton. Podle jejích představ měl výsledný produkt, řadící se mezi tzv. křídelníky alias ornitoptéry, splňovat následující charakteristiky: co do vnějších rozměrů nepřekročit 0,16 m, mít letovou hmotnost do 20 g a být schopen dopředného letu do rychlosti 10 m/s (36 km/h). Mimochodem, tyto parametry neodpovídají podle nyní všeobecně uznávané klasifikace systémů UAS (Unmanned Aerial Systems) třídě nano, nýbrž spíše mikro. Od prostředku se dále očekávaly dosah do 1 km od řídicího stanoviště a v neposlední řadě též možnost operovat uvnitř budov i mimo ně. To konkrétně znamenalo vyřešit problematiku aerodynamických nástrojů pro vývoj nosné plochy s vysokým poměrem vztlaku k odporu a připravit lehkou a účinnou pohonnou soustavu. A konečně, program MAV si vytkl za cíl vnést jasno do problematiky výroby takového systému. Miniaturní bezpilotní systémy zaujaly též firmu AeroVironment z kalifornské Monrovie, která si v kategorii UAS získala dobré jméno především komplety RQ-11 Raven či Wasp. Připomeňme, že první uvedený komplet používá též Armáda České republiky. A právě návrh velmi malého bezpilotního systému od konstruktérů AeroVironment vybrala v roce 2005 agentura DARPA pro další realizaci v rámci programu MAV, přičemž výzkumné a vývojové práce podpořila částkou 4 mil. USD. V prosinci o tři roky později se uskutečnilo úspěšné předvedení řízeného „mávacího“ letu v trvání 20 s prostřednictvím firemního demonstrátoru Mercury. Šlo o jeden z významných mezníků v letectví – v jeho raných dobách byla koncepce křídelníku velmi populární, avšak u pilotovaných letadel se ji dosud nepodařilo dotáhnout do využitelné fáze především kvůli provozní nespolehlivosti. Demonstrace prostředku Mercury však potvrdila pouze to, že technický

a technologický přístup firmy AeroVironment spolehlivě všechny požadované letové režimy skýtá naději na zdárné vývojové dokončení. Její a navíc i schopnost letu do všech směrů včetkonstruktéři pak během Phase I programu NAV ně „couvání“. Dosáhl přitom největší rychlosti přistoupili k návrhu prostředku pro operační 18 km/h a ve vzduchu vydržel osm minut, což je zkoušky. Není bez zajímavosti, že prozkoumali s ohledem na jeho velikost a hmotnost úctyhodvíce než 90 alternativ křídla i nemalý počet techný výkon. Od té doby ale nepronikly na veřejnost nických řešení mávacího mechanismu a prvků další informace o osudu „bezpilotního nanokořízení. Na tomto základě se pak zrodil v úvodu libříka“, což platí i pro průběh programu NAV. zmíněný demonstrátor Nano Hummingbird. Jde S největší pravděpodobností to ale neznamená, o prostředek s hmotností 19 g (pro srovnání – je že byl ukončen. Spíše se skryl do pozadí a není to méně, než váží běžná tužková baterie velikosvyloučeno, že o něm opět uslyšíme již v blízti AA) a s rozpětím křídla 0,16 m, jenž je vybaven ké budoucnosti. Jeho plody by totiž bezesporu nejen pohonnou elektrosoustavou s akumulátory vnesly nové dimenze například do bezrizikového a systémem řízení, ale též specializovanou výsystému zpravodajství, sledování a průzkumu ISR bavou – videokamerou a dostatečně výkonnou (Intelligence, Surveillance and Reconnaissance) komunikační soustavou pro přenos obrazu. Vše především v zastavěných oblastech. To ostatně již se ukrývá pod odnímatelným plastovým pouzzřetelně prokázal komplet Black Hornet ve služdrem, které bylo vytvarováno a zbarveno jako živý bách britského kontingentu v Afghánistánu (viz kolibřík. Jak uvádí firma AeroVironment, výsledek ATM 3/2013). je jen o málo větší a těžší než průměrný exemplář tohoto ptáka, avšak menší a lehčí než v přírodě Ing. Zdeněk ODEHNAL dosud největší zaznamenaný kolibřík. Foto: AeroVironment Komplet Nano Hummningbird sehrál významPřipraveno ve spolupráci s redakcí ATM. nou roli i v následující Phase II daného programu. „Naše úsilí se koncentruje na optimalizaci létajícího prostředku tak, aby měl větší vytrvalost, schopnost konverze z režimu visení do dopředného letu a opačně, jakož i na snížení hmotnosti a zvukové významnosti,“ vysvětlil cíl Phase II projektový manažer AeroVironment Matt Keennon. Fakt, že snaha byla korunována úspěchem, vešel ve známost v polovině února 2011 při příležitosti odborné konference AAAS (American Association for the Advancement of Science). Výrobce z kalifornské Monrovie se tam měl opravdu čím pochlubit. Jeho demonstrátor Nano Hummingbird NANO HUMMINGBIRD PŘIPOMÍNÁ ŽIVÉHO KOLIBŘÍKA NEJEN TVAREM A VELIKOSTÍ, ALE TÉŽ totiž krátce předtím předvedl ZBARVENÍM.

29

Komplexní logistická podpora profesionálů Armády České republiky z pardubického Centra zabezpečení zahraničních operací a mimořádných stavů

logistika V případě mimořádné události, respektive živelné pohromy je centrum připraveno poskytnout svoje profesní know-how. To spočívá jak v automobilní technice, včetně nakladačů a jeřábů, tak ve speciální technice, kterou představují například elektrocentrály nebo přepravní kontejnery, včetně mrazicích boxů. „Pokud by byly naše provozovaná technika a vybavení použitelné pro likvidaci následků mimořádných stavů, tak je poskytneme,“ uvádí náčelník Centra zabezpečení zahraničních operací a mimořádných stavů. Pozorný čtenář zaznamenal, že doposud nepadlo ani slovo o negativních jevech v centru. Zasvěcení však vědí, že tím hodně citlivým úkazem je snižující se počet zaměstnanců. Mimochodem, oproti bývalému distribučnímu centru je stávající stav o více než pětadvacet procent nižší. Úkolů však neubylo, ba naopak: v lecčem se působnost centra rozšířila. Není tajemstvím, že výkon některých pozic je již takzvaně na hraně. Nicméně, veškeré termíny, někdy i šibeniční, je třeba dodržet. Z tohoto konstatování nelze ustoupit. Tisíce kilometrů od České republiky totiž čekají vojáci na potřebné zabezpečení. I zdánlivá maličkost může přivodit fatální následky. „Našim centrem praktikovaný systém zabezpečení je funkční. Dokonale jej prověřily desítky misí za poslední roky. Ani skutečnost, že jsou s ním profesionálové Armády ČR v zahraničí spokojeni, nás však nevede k zachování současného stavu. Vždycky se dá ještě něco vylepšit,“ uvádí pplk. J. Beneš.

Spoléháme na vás! Spoléháme na vás! Tato slova adresují příslušníci Armády České republiky nasazení do zahraničních operací a misí mezinárodních vládních organizací (EU, OSN, OBSE) do pardubické části Semtína. To proto, že se tam nachází unikátní vojenské zařízení, které naplňuje jejich požadavky na logistickou podporu – Centrum zabezpečení zahraničních operací a mimořádných stavů. Devět roků znala vojenská veřejnost tento útvar pod názvem Distribuční centrum Pardubice. Od prvního července loňského roku však zahájila svoji činnost jeho nástupnická organizace – Centrum zabezpečení zahraničních operací a mimořádných stavů. Tento nový organizační prvek je v přímé podřízenosti Agentury logistiky, která je odborným orgánem ředitele sekce podpory Ministerstva obrany.

Vstupní brána všech majetkových uskupení Na samý úvod je třeba dát vysvětlení k působnosti pardubického centra. „Veškerá logistická podpora českých profesionálů v zahraničí jde za námi. Jedná se o materiál a vojenskou techniku všech majetkových uskupení, které v případě požadavků do míst působení misí distribuujeme. Požadované komodity shromažďujeme buď z armádních zásob ve skladech nebo se musejí pořídit takzvaným decentrálním způsobem neboli nákupem,“ říká náčelník Centra zabezpečení zahraničních operací a mimořádných stavů podplukovník

30

Jaroslav Beneš a dodává, že přes pardubické centrum se také vrací již nepotřebné vybavení ze zahraničních operací a dalších misí. Mnohý čtenář možná nemá představu o tom, jak veliký „záběr“ zabezpečení se ve skutečnosti jedná. Tudíž je třeba připomenout, že čeští vojáci a vojákyně neplní úkoly pouze v rámci úkolového uskupení AČR ISAF na území Afghánistánu, ale jsou také v Kosovu, Bosně a Hercegovině, Somálsku, na Sinajském poloostrově a v Mali. Přitom každá mise má nejen svoje specifika, ale také ji v místě působení zabezpečuje různý počet profesionálů Armády ČR. Říct tedy, která akce je nejnáročnější, kategoricky nelze. „Centrum je de facto vstupní bránou veškerého majetku, který jde do mise. Každé nasazení v zahraničí vyžaduje po logistické stránce svoje. Z naší strany je třeba vynaložit nemalé úsilí k tomu, aby byl požadovaný materiál shromážděn, proclen a dopraven k přepravci,“ argumentuje zástupkyně náčelníka centra majorka Radka Martykánová. Nad opakovaným dotazem, aby zmínila to nanejvýš složité zabezpečení, chvíli přemýšlí a poté uvede Litvu. Tím má na mysli dvojí nasazení čáslavských stíhačů v rámci mise Baltic Air Policing na litevském

letišti Šiauliai, odkud letci zabezpečovali ochranu vzdušného prostoru pobaltských republik. „Vedle misí v Litvě bych ještě zmínila nasazení polní nemocnice Armády ČR. To pro nás byly skutečně nesnadné úkoly. Podstatné ale je, že jsme je zvládli,“ říká mjr. R. Martykánová. Díky vstřícnosti managementu centra je možné nahlédnout pod pomyslnou pokličku zabezpečení zahraničních operací. „Požadavky o logistickou podporu jdou cestou Společného operačního centra Ministerstva obrany a poté přes Agenturu logistiky k nám. Jestliže není v možnostech národního podpůrného prvku neboli jednotky NSE dané úkolové uskupení AČR v zahraničí zabezpečit, přebíráme zadání my. Požadavek realizujeme buď vyskladněním, nebo nákupem. Realitou

PODPLUKOVNÍK JAROSLAV BENEŠ

Rozsáhlá škála úkolů

je, že čtyři pětiny požadovaných položek nejsou v armádních zásobách a musejí se nakupovat. Samozřejmě, že veškerý potřebný materiál nevyvážíme z tuzemska. V místě nasazení úzce spolupracujeme s aliančními partnery. Pokud je možná vzájemná logistická výpomoc, tak ji realizujeme. Jde o maximálně možné efektivní řešení,“ říká podplukovník Beneš. Při zmínce o financích je třeba uvést další ne nezajímavý údaj. Centrum má na každý kalendářní rok přidělený finanční limit, z něhož se hradí požadované položky. Přitom je vázáno zákonem o veřejných zakázkách, který mu povoluje nákup komodit do výše jednoho milionu korun českých (bez DPH) za rok. Podléhat panice však není na místě. Za poslední roky není známa událost, že by došlo ze strany pardubického vojenského zařízení k sebemenší újmě profesionálů Armády České republiky při zabezpečování jejich činnosti v zahraničí. „Takový případ nenastal,“ konstatuje majorka Martykánová. Leckoho může zajímat, jaké časové limity jsou praktikovány při realizaci dílčích požadavků.

Ze slov náčelníka centra vyplývá, že mnohé závisí na tom, zda je třeba danou zakázku vysoutěžit v takzvaném tendrmarketu. To s sebou nese nezbytnost striktně dodržovat jednotlivé postupy, včetně zákonných časových lhůt. Přesto lze konstatovat, že standardní dobou, a to od zadání požadavku až do stadia realizace, je přibližně šest týdnů. Pracovníci centra však dokáží – je-li potřeba – reagovat operativně. Když dojde k velice akutní situaci, tak to zvládají doslova ze dne na den. Za tímto účelem určují takzvanou pracovní skupinu s pohotovostí do sto dvaceti minut, která je schopna reagovat okamžitě. Potřebnou komoditu náležitě připraví k distribuci a to další je již v rukou pracovníků silniční, železniční nebo letecké dopravy. Zvláště důležité je, aby přeprava letadlem splňovala náležitosti Mezinárodní asociace leteckých dopravců (IATA – International Air Transport Association), která stanovuje podmínky pro přepravu nebezpečného nákladu. Pro úplnost je třeba doplnit komentář i k druhé „části“ v názvu centra – mimořádných stavů. Pravdou je, že se nejedná o nic srdcervoucího.

S jistou nadsázkou lze říct, že každý (ne)úspěch v tom či onom vojenském útvaru nebo ve vojenském zařízení má spojitost s jeho vrcholným manažérem. V případě Centra zabezpečení zahraničních operací a mimořádných stavů Pardubice je to podplukovník Jaroslav Beneš. Centru velí necelých pět měsíců, přesně od 1. srpna 2013. Do semtínských kasáren přijel z Wilhelmsburgkasarne v německém městě Ulm. Tam bylo dislokováno alianční operační velitelství sil rychlé reakce (RFOC – Response Forces Operations Command), kde pplk. Beneš tři roky pracoval na sekci řízení operací J3 (1. července 2013 vzniklo v Ulmu nové mezinárodní společné velitelství: MN JHQ – Multinational Joint Headquarters Ulm – pozn. red.). Je nabíledni, že mu náčelnický post nespadl shůry. Zvítězil ve výběrovém řízení na tuto funkci. „V žádném případě to po Ulmu neberu jako nějaký profesní pád. Naopak. Vracím se k logistice a navíc v pozici, ze které ji můžu bezprostředně řídit. Mám představu, co a jak zlepšit, ale vím, že to nepůjde ze dne na den. Stavím na vzájemné komunikaci se svými spolupracovníky,“ říká podplukovník Beneš a přiznává, že jej v prvopočátku překvapila široká škála úkolů pardubického centra. „Denně mi prochází rukama značný počet dokumentů, které jsou spojeny s nemalými finančními částkami,“ konstatuje náčelník Centra zabezpečení zahraničních operací a mimořádných stavů Pardubice a pochvaluje si profesní způsobilost svých podřízených, postavenou na odborné praxi. Text: Pavel Lang Foto: archiv Centra zabezpečení zahraničních operací a mimořádných stavů Pardubice

31

Přebory a sportovní soutěže resortu MO v roce 2014

tělesná příprava Černé barety Vojenské policie budou opět u toho

Survival rovná se schopnost přežít. Armádní Winter Survival je mezinárodní vytrvalostní přírodní víceboj, který prověřuje kvality vojáků po fyzické, ale hlavně po psychické stránce v drsném prostředí zimní přírody Hrubých Jeseníků. Dát se totiž do boje nejen s nástrahami přírody, ale i se sebou samým, to chce přece jen notnou dávku odvahy. Letos koncem ledna startuje již jubilejní 20. ročník.

WINTER SURVIVAL letos po dvacáté Družstva Vojenské policie v tomto náročném závodě téměř nikdy nechybí. Nadporučík Michal Škobrtal z Hlavního velitelství Vojenské policie (dále HVelVP) Praha je jedním z účastníků, který pravidelně stává se svými kolegy na bedně vítězů. „K tomuto závodu mě přivedl major Pavel Soural, v té době vedoucí tělesné přípravy Vojenské policie,“ vzpomíná nadporučík Škobrtal, který nyní působí jako starší důstojník skupiny výcviku HVelVP. „Tento závod je téměř životní výzvou. S přípravou kluků, kteří se survivalu letos zúčastní, jsme začali již v létě předchozího roku kurzem vojenského lezení. Absolvování kurzu je pro zvládnutí závodu nezbytnou podmíkou. Předávání zkušeností novým kolegům od těch, kteří závodem prošli, je alfou a omegou přípravy na závod. Vychytávky, které zakusíte až v samotném závodě, jsou nejlepší praxí, a v žádné příručce je nevyčtete. „V roce 2007 jsme přebor AČR ve Winter Survivalu vyhráli poprvé. Členem týmu byl tehdy i prap. Radek Vysloužil, který tragicky zahynul při individuální přípravě na další ročník tohoto závodu,“ vzpomíná Michal Škobrtal na nepříjemné

32

PŘEBORY AČR 2014 Název

Jste tým a v tom týmu se vzájemně musíte podržet. Psychika tu dostává hodně zabrat, ale pro život se to určitě hodí. Člověk nejede totiž jenom na sebe, ale má odpovědnost i za ty druhé.“ Účastníci využijí realitu ze závodů nejenom u svých útvarů, ale především v praktickém životě. „Všechny tyto extrémní zkušenosti, při kterých si sáhnete na samé dno, se vám určitě pro život hodí,“ konstatuje nadporučík Škobrtal. „Proto se snažíme v rámci tělesné přípravy vojenských policistů všechny tyto naše zkušenosti předat. Považuji to za nesmírně důležité, ale i za zcela přirozené.“ S tím souhlasí i podplukovník Miroslav Jebavý, vedoucí oddělení záchranné a výsadkové služby a tělesné výchovy SRPS MO. „Všichni, kteří do tohoto závodu jdou, projdou nejenom náročnou tělesnou přípravou, ale musí do toho vložit také mnoho svého volného času i mimo službu, který by třeba mohli strávit s nohama na stole. Ve volných chvílích si zvyšují svoji fyzičku, protože ta v tomto závodě hraje jednu z hlavních rolí. Není to jen tak nějaký výlet, nejezdí si jen tak zalyžovat, ale je to především o prověření fyzických a zejména psychických kvalit jedince a zároveň celé hlídky. Není přece náhoda, že mnoho týmů závod nedokončí. Velitelé by tyto vojáky mohli náležitě ocenit a hlavně využít jejich zkušenosti i v rámci vojenského výcviku.“ Drsná příroda Hrubého Jeseníku přivítá letošní účastníky Winter Survivalu již po dvacáté ve dnech 27. až 31. ledna 2014. Mezi letošními zahraničními účastníky nebudou chybět dva týmy z Rakouska, Německa a Polska, jeden tým dorazí z Belgie. Závod si během dvaceti let získal velké renomé a je vysoce hodnocen a vyhledáván. Proto všem držíme letos palce, a těm, kteří reprezentují české barvy, včetně týmu Vojenské policie, obzvlášť.

nesetkali. Zásluhu na tom mají především učitelé z Centra tělesné výchovy a sportu Univerzity obrany, kteří neustále vymýšlejí nové a náročnější disciplíny, se kterými jsou účastníci seznámeni prakticky až téměř před startem. „Přípravě na tuto soutěž věnujeme hodně vlastního času, ale nezbytnou součástí jsou pravidelné soustředěné přípravy, které nám velení Vojenské policie umožňuje uskutečnit. Kouzlo závodu tkví v tom, že prakticky do poslední chvíle nevíme, co nás čeká,“ svěřuje se Michal Škobrtal. Například v roce 2012 dosahovaly teploty až k -28 °C, na což se v našich podmínkách nedá prakticky připravit. Představte si situaci, kdy jste vyčerpaní, promočení, a musíte v těchto podmínkách strávit dvě noci pod širým nebem bez možnosti použití stanu.

Datum

Otevřené přebory v lyžování

Eduard, Klínovec

8.–10. 1. 2014 20.–22. 1. 2014

Mezinárodní mistrovství AČR v zimním přírodním víceboji (Winter Survival 2014)

Ovčárna pod Pradědem

27.– 31. 1. 2014

Přebor AČR v leteckém pětiboji

Praha Žatec

12.–16. 5. 2014

Přebor AČR ve vojenském pětiboji – s mezinárodní účastí

Plzeň Vyškov

26.–30. 5. 2014

Turnaj MO a velení AČR v tenise dvojic

Měřín

25.–29. 6. 2014

Mezinárodní mistrovství AČR v letním přírodním víceboji (Summer Survival 2014)

Vyškov

29. 9. – 3. 10. 2014

Přebor AČR v přespolním běhu a CISM DAY RUN

Praha

4. 11. 2014

OTEVŘENÉ PŘEBORY AČR Název

Místo

Datum

Otevřený přebor AČR ve squashi

Praha

18.–19. 3. 2014

Otevřený přebor AČR ve sportovním skialpinismu

Špindlerův Mlýn, Brádlerovy boudy

19.–20. 3. 2014

Otevřený přebor AČR ve sportovním lezení

Brno

10.–11. 4. 2014

Otevřený přebor AČR ve stolním tenisu

Praha

15.–16. 4. 2014

Otevřený přebor AČR v golfu

Liberec, Ještěd

3. 6. 2014

Otevřený přebor AČR v plážovém volejbalu

Opava

17.–20. 6. 2014

Otevřený přebor AČR – letní terénní triatlon – Xterra 2014

Davidův Mlýn, Kružberk 2. 8. 2014

Otevřený přebor AČR na horských kolech

Praha

8. 10. 2014

Otevřený přebor AČR v nohejbalu O pohár A reportu

Praha

15. 10. 2014

Otevřený přebor AČR ve florbalu

Praha

22.–23. 10. 2014

Otevřený přebor AČR v badmintonu

Praha

12.–13. 11. 2014

Otevřený přebor AČR ve volejbalu smíšených družstev

Praha

19.–20. 11. 2014

Otevřený přebor AČR Běžecká liga 2014

dle propozic

dle propozic

HARMONOGRAM BĚŽECKÉ LIGY 2014 Název

Místo

I. kolo

UO Brno

23.–24. 4. 2014

II. kolo

Opava

6.–7. 5. 2014

Nadporučík Michal ŠKOBRTAL

III. kolo

Jince

18.–19. 6. 2014

IV. kolo

Sedlec

15.–16. 7. 2014

V. kolo

Žatec

12.–13. 8. 2014

„ od 1. října 2001 Vojenská policie „ sporty: házená, atletika, duatlony, triatlony, běhy „ působí jako instruktor STP: boj zblízka, vojenské plavání, vojenské lezení, přesuny na sněhu a ledu, základy přežití; instruktor sjezdového a běžeckého lyžování v civilním sektoru „ 3× účast na mistrovství světa ve vojenském pětiboji „ reprezentant VP na mezinárodních závodech Summer a Winter Survival „ 2012: 3. místo Sportovec AČR, 2013: 1. místo Sportovec AČR

VI. kolo

Bechyně

26.–27. 8. 2014

Text: Jana Deckerová Foto: archiv npor. Michala Škobrtala

okolnosti přípravy jednoho ročníku závodu. „Proto mu každým úspěchem v této soutěži vzdáváme hold a vzpomínky na našeho kamaráda nás ženou stále dopředu.“ Závod je výběrový a zúčastnit se ho nemůže nikdo, kdo by neznal do detailů problematiku přežití, vojenského lezení, orientace v neznámém terénu bez použití GPS či střelbu z ručních zbraní. Zároveň představuje vyvrcholení výcviku u vojenských útvarů a ověřuje kvality a zkušenosti vojáků. Specifikou je i extrémní psychická zátěž, která z tohoto závodu činí unikát, který nemá v armádách cizích zemí obdoby. To potvrzují i rakouští horští myslivci, donedávna pravidelní účastníci závodu, kteří ve své domovině suplují horskou službu. Přiznali, že s něčím obdobným se ještě

Místo

Datum

VII. kolo

Lipník nad Bečvou

24.–25. 9. 2014

VIII. kolo

Přáslavice

15.–16. 10. 2014

IX. kolo

Praha

3.–5. 11. 2014

PŘEBORY MO A PPÚZ MO Název

Místo

Datum

Futsal

Praha

15.–16. 1. 2014

Malá kopaná

Praha

23.–24. 4. 2014

Plážový volejbal

Praha

13.–14. 5. 2014

Tenis

Praha

10.–11. 6. 2014

33

vojenské zdravotnictví Ojedinělé soutěžně-vzdělávací klání lékařů a zdravotníků v těchonínském Centru biologické ochrany

ZDRAVOTNICKÁ pevnost Boyard Otec Fura, pokladnice se zlatými boyardy, indicie, myšlenka dne. Kdo by si nevzpomněl na pořad francouzské televizní produkce z prostředí bývalé věznice na jednom z ostrůvků při západním pobřeží Francie. Mladí Francouzi, kolegové z práce nebo jen kamarádi, zde skládali účty z týmového hráčství a po dobu osmdesáti minut bojovali se strážci pevnosti o poklad, jehož zhodnocení posloužilo pro charitativní účely konkrétních nadací a humanitárních projektů. Popularita této hry pro dospělé strmě stoupala a její odkaz se objevuje v nejrůznějších podobenstvích i v aktuální době. Jedním z takových odkazů byla i nedávná vzdělávací akce v areálu Centra biologické ochrany Těchonín. Špičková armádní instituce pro izolaci a výzkum zvlášť nebezpečných biologických patogenů se zhostila role pořadatele Zdravotnické pevnosti Boyard. Strategickou polohou, profesní jedinečností a historií zařízení bylo možné dosáhnout maximálního možného zájmu odborné veřejnosti, což je pro samotný fakt, že šlo o pilotní ročník, nesmírně důležité. „Zájem jsme sice předpokládali, ale překvapila nás aktivita, s jakou se účastníci na volná místa projektu hlásili,“ říká autor projektu, kapitán MUDr. Tomáš Březina. Původně se jednalo o nápad „naaranžovat“ třídenní praktickou výuku na stanovištích intenzivní

34

péče, kterými těchonínské CBO disponuje. Až druhotně přišlo vnuknutí, které mělo zajistit originální etiketu akce. A to tím, že se přizpůsobí výklad lektorů neboli lékařů specialistů soutěžnímu formátu, a výše uvedená francouzská předloha se tudíž stala pro organizátory vhodnou inspirací. „Měli jsme pomyslnou pevnost, úkoly, výborný tým nadšených lidí a jisté zkušenosti s pořádáním podobných projektů. Nešlo to nezkusit,“ dodává kpt. Březina. První soutěžní den proběhl v seznamovacím duchu. Jinými slovy, byl exkluzivní možností nahlédnout do jednotlivých klinických a laboratorních provozů Centra biologické ochrany. Zajímavý přehled o historii výzkumu v Těchoníně a o biologických zbraních přednesli Mgr. Ota Pavliš a RNDr. Ondřej Holý. V mezidobí se mezi soutěžícími objevil i patron soutěže – legendární otec Fura. Dlužno poznamenat, mistrovská byla i práce maskérů, kteří za čtyři hodiny latexových úprav proměnili mladého muže ve vrásčitého a hádankami opředeného starce. Ve specifickém prostředí CBO Těchonín bylo vytvořeno jedenáct simulačních profesních stanovišť, na kterých se soutěžící setkali s pestrou škálou náhlých zdravotních příhod, a to od úskalí domácího porodu přes diagnostiku CT snímků mozku až po zajištění pacienta s rozsáhlou popáleninou. V každé „komnatě“ byli přítomni dva zkušení lékaři s danou specializací a vlastní scénu pak dotvářelo realistické maskování skupinou maskérů z Asociace dobrovolných záchranářů Praha. „Na některých soutěžících bylo znát, že mají spoustu informací, ale občas měli problém dané znalosti pospojovat a vytvořit pracovní představu a zejména řešení vzniklé situace. S tím jim pomohli lektoři. Důraz byl kladen především na strukturovaný přístup k nemocnému,“ hodnotí akci zkušený vojenský lékař.

Digitální stopy To, co si mohli medici vyzkoušet na jednotlivých simulátorech, figurínách či namaskovaných dobrovolnících, museli následně realizovat ve čtyřčlenných týmech na stanovištích. Museli se pokusit získat na každém z nich indicii, která měla symbolizovat heslo Boyardu. Mimochodem, pozice jednotlivých stanovišť byly sice stejné jako předchozí den, i přesto působily útroby zdejší infekční nemocnice jako labyrint, který zamotal hlavu nejednomu družstvu. Očividné bylo, že si soutěžící hru užívají a zároveň přistupují k připraveným úkolům zodpovědně. „Bylo to nadmíru realistické a chvílemi nám bušilo srdce napětím,“ říká medička z vítězného družstva. Tým s největším počtem indicií se posléze ucházel o přednostní možnost skládat heslo Boyardu jako první. Jako pokladna posloužila dekontaminační sprcha. Samozřejmostí bylo obléci se před vstupem do ní do přetlakových skafandrů. Po chvíli ticha byla vedoucí týmu vyzvána k vyřčení zvoleného hesla. „Rajský plyn,“ pronesla přesvědčivě šéfová družstva Mentolek. Po několika sekundách se ze sprchových rozprašovačů začal linout studený vlhký příděl. Správná odpověď! Při závěrečném ceremoniálu se prezentovaly také dva odborné portály, které akci mediálně zastřešovaly, a to akutně.cz a rajskyplyn.cz. Poděkování rovněž patří Centru letecké záchranné služby v Líních, ZZS Libereckého kraje, FN Olomouc i patronům soutěže doc. MUDr. Jarmile Drábkové, CSc., a řediteli Agentury vojenského zdravotnictví Armády ČR brigádnímu generálovi MUDr. Božetěchu Jurenkovi. Z podkladů kpt. MUDr. Tomáše Březiny připravil: Pavel Lang Foto: archiv akutně.cz (Zdravotnická pevnost Boyard)

S rozmachem internetových služeb ztrácíte soukromí v online světě v daleko větší míře, než byste tušili. Za informace o vašich preferencích a zálibách, vyčtených kupříkladu z historie vyhledávání na webových stránkách, jsou různé společnosti ochotny zaplatit nemalé peníze. Například Google o vás ví téměř všechno: jaké stránky rádi navštěvujete, co jste vyhledávali loni touto dobou nebo jakou posloucháte hudbu. Stává se vám, že vidíte na různých serverech v reklamních pruzích přesně to zboží, které jste si prohlíželi včera nebo minulý týden? Není náhodou, že je vám neustále nabízeno zboží ze stejných kategorií a vašemu kolegovi zase ty služby, které zajímají jeho. I pokud budou tato data vymazána, nadále zůstávají vaše digitální stopy – jméno, e-maily, telefony atd. Ten samý e-mail, který máte na profilu Facebooku, možná máte v inzerátu seznamky nebo dokonce jej zároveň používáte pro komunikaci s firmami. A vaše jméno? Možná figuruje v nejrůznějších seznamech, třeba i v seznamech dlužníků. Personalisté umí Google a sociální sítě maximálně využívat a také to dělají. Vyzkoušejte si to. Zadejte do Google svoje jméno a zjistěte, co všechno si o vás může kdokoli na celém světě najít. Vaše příspěvky v diskusích, veškeré informace na sociálních sítích, názory, blogy, registrace, členství, telefonní seznamy, kontakty, údaje na mapách, nemovitosti na vás napsané, plné znění bakalářských či diplomových prací… Ještě pořád si myslíte, že máte své soukromí pod kontrolou? Od okamžiku vytvoření účtu na Googlu (@gmail) a po každém vašem přihlášení jsou o vás neustále sbírány tyto informace – všechny e-maily, chaty, e-mailové kontakty, kalendář, úkoly, co a kdy jste viděli na YouTube, kolik aplikací jste si stáhli z Obchodu Play (dříve Google Store)

a jejich kompletní seznam, počet hesel k webům uložených v prohlížeči Chrome, vaše vytvořené dokumenty a vámi otevřené dokumenty jiných lidí, veškeré informace z Google Wallet (kreditní karty včetně těch propadlých, dodací adresy, položky nákupů), detailní informace o synchronizovaných zařízeních Android včetně jejich polohy a v neposlední řadě vaše veškerá vyhledávání na Googlu řazené podle kategorií (web, obrázky, mapy…). Pokud využíváte funkci trvalého přihlášení a z účtu se neodhlašujete, jsou všechny informace sbírány nepřetržitě. Nevěříte? Zadejte do prohlížeče www.google.com/dashboard a přihlaste se pod svým účtem na gmailu. Zná někdo další heslo k vašemu účtu? Všechny výše popsané informace má jako na dlani, včetně polohy vašeho mobilního zařízení – tedy vás. Dalším rizikem, kromě ztráty soukromí, je zneužití identity. Pokud má někdo dostatek informací, může lehce vytvořit falešný profil, který ale působí díky pravdivým informacím důvěryhodně. Profil je pak využit například k podvodům, kyberšikaně, šíření nepravdivých informací, poškození dobrého jména. Minimalizovat digitální otisky, které po sobě při běžném používání internetu zanecháváte, lze několika způsoby: Â Nastavte v prohlížeči automatické mazání cookies po jeho vypnutí. Â Používejte různé e-maily pro pracovní a soukromé záležitosti. Â Nebuďte neustále přihlášeni ke svým účtům.

 Pokud vás obtěžuje přepínání poštovních schránek, nastavte si propojení schránek a načítejte si všechny zprávy pouze do jedné.  Pro různé situace je vhodné vytvořit si speciální e-mail pro jedno použití, schránka se poté automaticky vymaže.  Některé prohlížeče nabízí zapnutí zvýšené ochrany soukromí na několika úrovních, využijte toho.  I e-mailové účty nabízí různé možnosti ochrany soukromí.  Techniky na automatické rozpoznání obličejů a osob se stále rozvíjejí, proto zveřejňujte své fotografie s rozmyslem.  Občas se podívejte na fotografie svých přátel, zda na nich nejste i vy.  Než zveřejníte jakoukoliv informaci, rozmyslete si, zda je vhodné, aby se ji dozvěděli kolegové, sousedi, vaše děti nebo váš nadřízený.  Můžete Google zažádat o odebrání obsahu z webových stránek, který vás poškozuje. - Můžete si nastavit upozornění Google Alerts na své jméno, e-mail nebo cokoli dalšího. Výsledky vám budou chodit do schránky nebo je můžete odebírat pomocí RSS. V dnešní době není možné se vyhnout elektronickému světu a také to není žádoucí. Ale správným používáním informačních technologií můžete maximalizovat jejich výhody a naopak minimalizovat jejich rizika. Připravila kpt. Aneta Coufalíková

35

my a NATO A reportu poskytl exkluzivní rozhovor velitel vzdušných sil Ozbrojených sil Slovenské republiky brigádní generál Miroslav Korba

STŘEŽÍME vzdušný prostor Slovenska Pět set třicet jedna kilometrů dělí od sebe velitelství vzdušných sil Armády České republiky a velitelství vzdušných sil Ozbrojených sil Slovenské republiky. Blízkost obou institucí však není dána kilometry mezi Prahou a Zvolenem, ale historickými fakty. Je tedy nabíledni, že jakákoliv informace z leteckých základen a jednotek právě tohoto aliančního partnera je pro laickou i odbornou veřejnost České republiky vždy velmi vítána. Tentokrát nám poskytl rozhovor velitel vzdušných sil OS SR brigádní generál Miroslav Korba. Pane generále, kdy naposledy proběhla reorganizace vzdušných sil Ozbrojených sil Slovenské republiky a jaké zásadní změny přinesla?

Poslední reorganizace Ozbrojených sil Slovenské republiky, a tedy i vzdušných sil OS SR, proběhla 1. července 2009 se záměrem vytvořit profesionální a ekonomicky dostupné ozbrojené síly. Důraz byl položen na vytvoření podmínek efektivnější funkčnosti celého systému a především vyvážení poměru mezi úkoly, zdroji a strukturami. Mezi hlavní zásadní změny patřila optimalizace struktury velitelství v souladu s novou strukturou NATO a reorganizace leteckých základen na letecká křídla.

36

v nouzi a zadržení jakéhokoliv narušitele vzdušného prostoru.

Vedle zabezpečení pohotovostního systému NATINAMDS je primárním posláním vzdušných sil OS SR také pátrací a záchranná služba...

Vzdušné síly v souladu se zákonem č. 143/1998, o civilním letectví, a zákonem č. 129/2002, o integrovaném záchranném systému, udržují v nepřetržité pohotovosti vyčleněné sily a prostředky pozemní a letecké pátrací a záchranné služby na zabezpečení úkolů pátrání a záchrany posádek a cestujícich ve stavu nouze vojenských a civilních letadel. Pro úplnost je třeba dodat, že působíme také ve prospěch národního krizového managementu. V souladu s poslaním Ozbrojených sil SR vyplývajícim z národní legislativy Slovenské republiky vzdušné sily vyčleňují ve prospěch plnění úkolů

průzkumnými prostředky. Řízení a zabezpečení letového provozu je realizované systémy řízení letového provozu, radarovými systémy přistání a radiovými komunikačními systémy vzdušných sil.

Nejen letecké fajnšmekry by zajímal způsob přijímání nových pilotů ke vzdušným silám OS SR. Můžete být konkrétní?

Ozbrojené síly SR doplňují létající personál formou výběrových řízení (rekrutacemi) na neobsazené pozice pilot. Kvalifikační podmínkou na obsazení této kategorie je vysokoškolské vzdělání v příslušném studijním oboru. V současné době se volné pozice pilotů obsazují absolventy civilních vysokých škol, konkrétně z Vysoké školy dopravy a spojů v Žilině a z Technické univerzity v Košicích, které poskytují požadované vzdělání. Nově přijatí uchazeči jsou následně připravováni v Akademii OS SR, kde absolvují vstupní odborný důstojnický kurz pro specializaci pilot. Podle

Tiger Meet, které proběhlo na francouzské letecké základně v Cambrai. Právě tato prestižní letecká akce byla naší zahraniční premiérou a my se na ní prezentovali s letouny MiG-29 a An-26. Svoji vysokou profesionalitu jsme předvedli také na letecké základně Solenzara (Francie), kde jsme se zúčastnili mezinárodního cvičení Serpentex. Cvičení bylo zaměřené na procvičení postupů a taktiky podle aktuálních poznatků z operace ISAF Afghánistán při navádění letadel na pozemní cíle. Tady byli nasazeni příslušníci z leteckých základen Sliač a Kuchyňa s technikou L-39 Albatros a An-26. Dále jsme se zapojili do mezinárodního cvičení Eagle Talon v Polsku. Přínosem cvičení bylo procvičování standardního plánování a provádění misí v souladu s normami NATO. V dubnu 2012 zorganizovaly vzdušné síly OS SR v našem vzdušném prostoru mezinárodní cvičení Mace XIII. Důraz byl položen na společné postupy při vedení taktických leteckých operací zaměřených na překonávání prostředků protivzdušné obrany za podmínek radioelektronického rušení. Akce se zúčastnilo 720 profesionálů vzdušných sil OS SR a 150 zahraničních účastníků. Velení a řízení vzdušných operací bylo zabezpečované letouny včasné výstrahy a uvědomování E-3A AWACS ve vzdušném prostoru SR a Maďarska.

Můžete nám připomenout zahraniční mise, do kterých byli nasazeni příslušníci vzdušných sil OS SR?

Jaký je aktuální počet příslušníků vzdušných sil OS SR?

Ve vzdušných silách OS SR jsou v současné době zhruba tři tisíce dvě stě profesionálů. Z uvedeného počtu jsou přes dvě stovky příslušníků létajícího personálu se specializacemi pilot, palubní inženýr, palubní technik, létající letovod a palubní průvodčí.

Můžete přiblížit organizační strukturu vzdušných sil OS SR a upřesnit, zda se zvažují změny, respektive snížení počtu leteckých základen a jednotek?

Vzdušné síly OS SR jsou základní složkou Ozbrojených sil Slovenské republiky. Jejich primárním úkolem je zabezpečení nepřetržité obrany vzdušného prostoru Slovenska. Velitelství vzdušných sil, dislokované ve Zvolenu, má v podřízenosti tři letecká křídla a dvě brigády. Konkrétně – dopravní křídlo generála Milana Rastislava Štefánika na základně Malacky-Kuchyňa, vyzbrojené letouny An-26 a L-410, dále smíšené křídlo Otto Smika na základně Sliač, vyzbrojené letouny MiG-29 a L-39, a vrtulníkové křídlo generálplukovníka Jána Ambruše na základně Prešov, vyzbrojené vrtulníky Mi-17 a Mi-2. Do struktury VzS OS SR ještě spadají protiletadlová raketová brigáda s velitelstvím v Nitře (technika S-300, 2K12 KUB a IGLA)

a brigáda velení, řízení a průzkumu s velitelstvím ve Zvolenu s operačním centrem a jednotkami radiolokačního a radiotechnického průzkumu. A co se další části vaší otázky týká, tak mohu konstatovat, že Bílá kniha o obraně Slovenské republiky, schválená vládou SR v roce 2013, nepočítá se žádnou změnou počtů personálu ani se změnou dislokace leteckých základen a jednotek vzdušných sil OS SR.

Zastavme se u hlavního úkolu vzdušných sil OS SR, a to zabezpečení nedotknutelnosti vzdušného prostoru Slovenské republiky v rámci aliančního integrovaného systému protivzdušné obrany NATINAMDS (NATO Integrated Air and Missiles Defence System). Co k tomu lze říct?

Slovenská republika zabezpečuje obranu vzdušného prostoru v rámci integrovaného systému protivzdušné obrany NATO – NATINAMDS – od roku 2006. Vyčleněné jednotky vzdušných sil zabezpečují tuto operaci v systému 24/7, což je sedm dnů v týdnu a čtyřiadvacet hodin denně. Pohotovostní systém je předurčen nejen k zabezpečení nepřetržitého průzkumu vzdušného prostoru, ale také k výměně informací o vzdušné situaci s okolními státy, ke kontrole dodržování letového provozu, poskytování pomoci letadlům

národního krizového managementu síly, speciální a leteckou techniku způsobilou plnit záchranné, pátrací a lokalizační práce. Jako neoddělitelná součást integrovaného záchranného systému Slovenské republiky se vzdušné sily v posledním období podílely na odstraňování následků sněhových kalamit, povodní a požárů velkého rozsahu a požárů v nedostupném terénu.

Podělíte se s námi o základní informace týkající se protiletadlové raketové brigády a brigády velení, řízení a průzkumu?

vyškolení na daný typ letecké techniky je absolvent umístěný k příslušnému leteckému křídlu.

Jak byste hodnotil spolupráci vzdušných sil OS SR s aliančními partnery?

Příslušníci vzdušných sil OS SR se v posledních letech zúčastnili několika desítek cvičení jak v tuzemsku, tak i v zahraničí. Z těch nejvýznamějších bych uvedl například mezinárodní cvičení NATO

Od roku 2010 vzdušné sily převzaly plnou zodpovědnost za přípravu personálu vyčleňovaného na plnění úloh do vojenské operace UNFICYP na Kypru. Každoročně personálně zabezpečujeme a připravujeme dvě rotace. Komplexní přípravu provádějí vybraní příslušníci velitelství vzdušných sil, protiletadlové raketové brigády Nitra a brigády velení, řízení a průzkumu Zvolen. Výcvik je prováděn v podmínkách, které se v maximální možné míře přibližují realitě v prostoru nasazení. V roce 2013 bylo do prostoru operace připraveno a vysláno 157 profesionálů, z toho dvanáct žen. V předcházejících letech jsme také působili v operacích Trvalá svoboda a ISAF Afghánistán, jakož i v celé řadě misí na území bývalé Jugoslávie, konkrétně v Bosně a Hercegovině a v Kosovu.

Nelze se nezeptat na spolupráci se vzdušnými silami Armády České republiky...

Spolupráce se vzdušnými silami Armády České republiky byla nejintenzívnější zejména

Úlohou protiletadlové raketové brigády s velitelstvím v Nitře je zabezpečení nedotknutelnosti vzdušného prostoru SR, ochrana objektů zvláštní důležitosti a dalších strategických lokalit. Pro plnění těchto úkolů mají v současnosti vzdušné sily ve výzbroji protiletadlové raketové komplety středního dosahu, malého dosahu a přenosné protiletadlové komplety blízkého dosahu. Posláním brigády velení, řízení a průzkumu s velitelstvím ve Zvolenu je zabezpečení velení jednotkám vzdušných sil při plnění jejich operačních úkolů. K zabezpečení nepřetržitého přehledu o vzdušné situaci brigáda provádí radiolokační a radiotechnický průzkum. Zdrojem těchto informací jsou 3D radiolokátory středního dosahu, radiolokační dálkoměry malého dosahu, radiolokační výškoměry a systém RATES s radiotechnickými

37

my a NATO v průběhu jednotlivých ročníků mezinárodních cvičení, jakými byly Ramstein Rover a NEWFIP. V rámci společného výcviku vrtulníkových jednotek proběhly v loňském roce první společné aktivity na letecké střelnici B v Kuchyni, při kterých se procvičovaly lety vrtulníků VzS AČR v prašném prostředí. Od května 2014 plánujeme provádět takzvané přeshraniční lety v rámci alianční operace NATINAMDS.

Zabezpečují vzdušné síly OS SR přepravu ústavních činitelů a vládních představitelů, tak jako je tomu v České republice?

V případe požadavku jsou vzdušné sily OS SR schopné zabezpečit přepravu ústavních a vládních činitelů. V současné době tento úkol plní letka Ministerstva vnitra Slovenské republiky.

Důležitá je i prezentace leteckého mistrovství a provozované techniky před veřejností a na zahraničních leteckých dnech. Jak si v této aktivitě stojíte?

V roce 2013 jsme se zúčastnili celé řady zahraničních a domácich leteckých dnů, ze kterých vzpomenu třeba účast v rakouském Zeltwegu, nizozemském Volkelu, maďarském Kecskemétu, polské Radomi a samozřejmě Dny NATO a vzdušných sil AČR na mošnovském letišti a CIAF v Hradci Králové. Z domácich akcí stojí za zmínku největší letecká událost, a to SIAF na letišti Sliač. Uvedeného leteckého show se zúčastnilo bezmála 100 letadel ze 14 zemí světa. Vzdušné síly OS SR jako hlavní programový partner se významnou mírou podílely na organizaci a průběhu této prestižní akce. Leteckého dne na Sliači, který měl velice pozitivní ohlas na veřejnosti, se zúčastnili nejvyšší ústavní a státní představitelé SR, desítky zahraničních hostů a více jak 120 tisíc diváků. Všechny výše uvedené aktivity výrazně přispěly k propagaci Slovenské republiky doma i v zahraničí.

38

tělesná příprava Začátkem listopadu se v oblasti pohoří Hrubého Jeseníku na cvičných horolezeckých skalách Velký Rabštejn a v prostorech VVP Libavá uskutečnilo odborné shromáždění vedoucích instruktorů vojenského lezení AČR. Garantem semináře bylo oddělení záchranné a výsadkové služby a tělesné výchovy sekce rozvoje a plánování schopností GŠ, organizátorem pak Vojenský obor při FTVS UK Praha.

Za opravdovou zkoušku profesního mistrovství letců jsou považovány ostré bojové střelby. Jak je provádíte u vzdušných sil OS SR?

Ostré střelby na území SR jsou pravidelně prováděné na letecké střelnici Valaškovce a letecké střelnici „B“ Kuchyňa. V zahraničí využíváme, a to pro letouny MiG-29, střelnici Ustka v Polské republice. Vloni tam provedly ostré bojové střelby také protiletadlové raketové komplety 2K12KUB.

Jaký je nálet letových hodin na pilota podle provozovaného typu?

Vzdušné síly OS SR udržují stanovený počet operačních pilotů stíhacích letadel a posádek vrtulníků a dopravních letadel na minimální požadované úrovni stanovené národními požadavky (BMQ). Pro zařazení pilota na plnění operačních úkolů je potřebné, aby byl pilot vycvičený minimálně do úrovně BMQ.

Klíčovou roli nepochybně sehrávají přidělené finanční prostředky. Mají v případě VzS OS SR konstantní, nebo sestupnou výši?

V letech 2010 až 2012 byly vyčleněné finanční prostředky přibližně ve stejném objemu, avšak vloni byl rozpočet menší o deset procent oproti předcházejícím rokům. Finanční prostředky na činnost vzdušných sil jsou zaměřené hlavně na zabezpečení vzdušné suverenity Slovenské republiky v rámci aliančního systému protivzdušné obrany NATINAMDS, dále na trvalé udržování požadované operační připravenosti deklarovaných

sil a prostředků pro jejich nasazení v operacích mezinárodního krizového managementu v souladu s mezinárodními závazky Slovenské republiky a rovněž na udržování úrovně vycvičenosti pilotů a zabezpečení plánovaného ročního náletu po typech letecké techniky.

Do čeho je v současné době u vzdušných sil OS SR zapotřebí prioritně investovat?

Vzdušné síly OS SR vyčleňují nejvíce finančních prostředků na udržení stávající způsobilosti. Ve střednědobém horizontu, v souladu se schválenou Bílou knihou o obraně SR, ministerstvo obrany zvažuje obměnu výzbroje vzdušných sil Ozbrojených sil Slovenské republiky.

Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba a archiv velitelství vzdušných sil Ozbrojených sil Slovenské republiky

NOVÉ TRENDY ve vojenském lezení Cílem setkání byla každoroční výměna zkušeností z oblasti vojenského lezení jako součásti speciální tělesné přípravy, tvorba nových metodik pro potřeby výcviku útvarů a zařízení armády a seznámení se s novými zkušenostmi v oblasti horolezeckého výcviku zahraničních armád. Důležitou součástí byl i rozbor nových poznatků z oblasti lezeckých technik při nasazení našich jednotek v zahraničních misích. Letošní odborné

shromáždění bylo obohaceno o nové zkušenosti z výcviku boje gruzínské armády v horském terénu, kterého se zúčastnili v rámci mezinárodního kurzu vedoucí instruktoři z VO FTVS UK (viz A report č. 11/2013). Vybrané techniky z tohoto kurzu, který se uskutečnil v pohoří Kavkaz, budou převzaty naší armádou do systému přípravy instruktorů vojenského lezení. Jedná se hlavně o systém vypínání lana metodou Barmich určenou pro překonávání horských strží a řek. Neméně zajímavou částí shromáždění bylo seznámení se s novými metodickými postupy Českého horolezeckého svazu (ČHS). Tuto část odborného shromáždění vedl člen metodické komise ČHS rotmistr Emil Ponikelský ze 43. výsadkového a mechanizovaného praporu v Chrudimi, který je jediným zástupcem AČR v tomto vrcholném orgánu horolezeckého svazu. S jeho přispěním došlo v posledních letech k provázanosti vojenského lezení s ČHS ať už v oblasti vzdělávání instruktorů vojenského lezení nebo v převzetí některých záchranných technik do našeho systému výcviku. Vyvrcholením týdenního zaměstnání byla obnova stálé fixní cesty (v zahraničí spíše známa jako Klettersteig nebo Via ferrata) na okraji VVP Libavá, na cvičných horolezeckých skalách Malý Rabštejn. Materiál pro stavbu byl z velké části zabezpečen 153. ženijním praporem z Olomouce. Zmíněná skalní oblast je velkou měrou využívána k výcviku speciální tělesné přípravy mnoha jednotek AČR a fixní cesta byla posledním článkem, který završil přípravu důstojného zázemí pro výcvik ve vojenském lezení. Téměř dvouletou rozsáhlou obnovu vedl po dohovoru se správcem skal

rotmistr Boleslav Klapuch ze 73. tankového praporu z Přáslavic. Vedoucí instruktoři při obnově Via ferraty zúročili své bohaté zkušenosti z vedení výcviku, z pohybu a výstavby fixních cest v horském terénu, ze zahraničních kurzů, ale i z vlastních horolezeckých aktivit. Obnova cesty byla prováděna v krajně nepříznivých klimatických podmínkách. Nutné bylo vyřezat náletové dřeviny, odstranit kořenové systémy rostlin a odkopat zeminu. V další fázi obnovy došlo k ukotvení ocelového lana pomocí 11 kotevních bodů. Po dopnutí lana a bezpečnostní kontrole instruktoři vojenského lezení jako první přelezli cestu, kdy prověřili systémy upnutí lana a zatížení cesty po celé délce. Následně člen metodické komise ČHS stanovil obtížnost cesty písmenem B (lze definovat jako strmější skalní úseky s kratšími kolmými místy). Obnovená Via ferrata byla slavnostně pojmenována Zdenova na počest jednoho z duchovních otců a zakladatelů vojenského lezení v novodobé historii AČR, plk. v. v. PaedDr. Zdenka Kvaky, který v letech 1999 až 2004 organizoval první lezecké kurzy právě na Rabštejně. Dnešní Via ferrata se stala plnohodnotnou nástupkyní staré cesty, která vlivem počasí a zanedbané údržby postupně zanikla. Tento výcvikový prostředek citelně chyběl pro výcvik kurzů vojenského lezení v tematice pohybu jednotlivců a jednotek po stálých fixních cestách a díky obnově se znovu stal potřebnou součástí výcvikové základny AČR pro kurzy vojenského lezení v oblasti Malého Rabštejnu. Připravil mjr. Mgr. Ladislav Michalička

39

výcvik Kurz Komando, organizovaný dvakrát do roka Velitelstvím výcviku – Vojenskou akademií, prochází určitými změnami a výrazně posiluje motivační stránku

Do krypty cesta plná ODŘÍKÁNÍ

„Je právě jednadvacet hodin, 24. listopadu. Máme za sebou jednadvacet dní strávených na nejdelším, nejobtížnějším a nejelitnějším kurzu v České republice, kurzu Komando. Jsme zde jen čísla, odloučeni od rodin a svých blízkých, bez možnosti kontaktu s civilizací a v podstatě odkázáni jeden na druhého. Deficit spánku, psychické a fyzické vypětí jsou tady na denním pořádku, přesto všechno se za žádnou cenu nevzdáme a navzdory nevlídnému a nepříjemnému listopadovému počasí nás nemůže nic jen tak zastavit. Chlapská hrdost, touha, vůle a odhodlání nás ženou kupředu...“

To je jen pár vět z motivačního dopisu, který sepsali účastníci podzimního kurzu Komando. Ten se uskutečnil od 4. do 30. listopadu 2013 ve vojenském výcvikovém prostoru Březina. Tento běh byl především specifický tím, že organizátoři museli reagovat na skutečnost, že podzimní výběr uchazečů o kurz Komando úspěšně dokončilo jen několik vojáků (psali jsme o tom v AR 10/2013 – pozn. red.). Po zorganizování dalšího běhu výběrového řízení se počet účastníků, kteří se postavili na startovní čáru samotného kurzu Komando, uzavřel na čísle 16.

Novinkou bojová dráha

Samotný kurz byl koncipován tak, aby cvičící strávili co nejvíce času v lese. Pobyt ve srubovém táboře představoval pro ně jistý druh odměny. Také se v obsahu kurzu objevila některá nová zaměstnání. Jedním z takových nových prvků byla například dráha bojovníka. Překážkovou dráhu

40

dlouhou zhruba sto metrů sestavili organizátoři výhradně z vlastních zdrojů. Skládá se z řady překážek, které musí účastníci nejrůznějším způsobem zdolat. Mezi nimi jsou pytle imitující protivníka. Úkolem absolventů kurzu je zneškodnit protivníka bodákem, případně úderem útočné pušky. Celá tato záležitost probíhá za mohutného povzbuzování instruktorů, vše je doplněno imitačním materiálem. Dráha se absolvuje nejen ve dne, ale i v noci. Cílem tohoto zaměstnání je podpořit agresivitu při vedení bojové činnosti. Výběr do kurzu je zaměřen především na individuální dovednosti vojáka, taktické přesuny, základy bojových drilů, tedy na útok, odpoutání se od protivníka a reakce na jeho další aktivity. A právě znalost těchto dovedností je jeden z předpokladů pro zvládnutí samotného kurzu Komando. První týden v něm je věnován procvičování bojových drilů z výběrového řízení a trhacím pracem. Druhý týden je zaměřen převážně na téma léčka. Třetí týden se orientuje

na problematiku přepadu. Během prvních třech týdnů jsou rozebírána a prakticky procvičována především témata jako plánovací proces, aeromobilní operace, překonávání vodních překážek a skalnatého terénu, operace v noci, házení ručních granátů, přežití a principy patrolování. V posledním týdnu se uskutečňuje komplexní výcvik, kde musí cvičící prodat to, co se naučili během výcviku, případně během dosavadní praxe. „Je koncipován tak, aby cvičící během něho nenachodili příliš velké vzdálenosti, ale zaměřili se hlavně na velení a organizování bojové činnosti. Úkoly se plní na poměrně malém prostoru, abychom

byli schopni vystřídat co nejvíce lidí ve velitelských funkcích a aby se stihlo kvalitně procvičit co nejvíce probírané problematiky ve stanoveném časovém limitu. Vzhledem k délce samotného kurzu se tento způsob cvičení jeví jako nejoptimálnější. Fyzickou zátěž, v podobě dlouhých přesunů, si mohou vojáci procvičovat u svých mateřských útvarů, případně ve volném čase. Vzhledem k nutnosti rotace velitelských funkcí zde není čas na to, abychom nechali cvičící pochodovat desítky kilometrů, pak provedli léčku a další desítky kilometrů se vraceli zpět nebo do místa vyzvednutí. Chceme, aby vojáci co nejvíce procvičili danou problematiku zasazenou do reálného prostředí,“ vysvětluje zástupce náčelníka oddělení výcviku Komando nadporučík Jan Kratochvíl. „Obsahem závěrečného komplexního výcviku byl především plánovací proces, přepad, léčka, bojové drily, zkrátka základní taktické činnosti, na kterých mohou cvičící předvést, jak zvládají organizování bojové činnosti a velení přidělené jednotce. Zatímco

první den měli vojáci za úkol za podpory vrtulníků Mi-24 obsadit a udržet polní letiště, druhý den byla na programu bojová patrola, při které jednotka procházela po stanovené trase a rotovaní velitelé museli adekvátně reagovat na nastalé situace. Jednalo se především o reakce na silného a slabého protivníka. Třetí den byl zaměřen na přepad a léčku s cílem získání informací. Poslední den je čekalo zajetí s následnou aplikací základů přežití.“

Seznamovací zaměstnání Na určité problémy a nedostatek motivace při výběru do kurzu Komando reagovaly i útvary, které do něho své vojáky vysílají. Především pak 7. mechanizovaná brigáda. „Vojáci nám vypadávali na postupových testech ze střelecké a spojovací přípravy, z topografie. Snažili jsme se přijít na to,

čím to je. Kurz Komando má za sebou bohatou historii. Vždy to byla prestižní záležitost. Bylo by určitě chybou o něco podobného přijít. Chtěli jsme tedy změnit přístup lidí k tomuto zaměstnání. Šlo nám o to, aby pochopili, že během tohoto kurzu se mohou nejen mnohému naučit, ale také si velmi dobře zacvičit. Proto jsme zorganizovali čtrnáctidenní přípravu pro všechny vybrané vojáky z naší brigády. Zaměstnání vedli přímo instruktoři Komanda, kteří své svěřence zasvětili do toho, co obnáší kurz a jak samotné zaměstnání probíhá. Chceme tímto způsobem zvýšit pravděpodobnost úspěchu našich vojáků,“ upozorňuje vrchní praporčík 7. mechanizované brigády nadpraporčík Vladimír Blažek. „Námi organizované zaměstnání má sice charakter přípravy, pokud ale v jejím průběhu zjistíme, že někdo na to nemá, tak ho do Vyškova již neposíláme. Vojáci, kteří úspěšně absolvují kurz Komando, jsou pro nás určitou značkou, jsou to lidé, kteří museli překonat nepříznivé podmínky a něco dokázali. Snažíme se,

aby tento kurz absolvovali všichni vojáci na nejnižších velitelských funkcích. Jsme přesvědčeni, že to přispívá ke zvýšení bojové hodnoty družstva. Rádi bychom také posílili prestiž tohoto výcviku. A proto voják, který ho absolvuje, je pozvaný k veliteli brigády na neformální posezení, má možnost si s ním promluvit. Navíc každý absolvent kurzu má kariérovou výhodu. Pokud budou dva uchazeči aspirovat na místo velitele družstva, dostane přednost ten s kurzem Komando. Stejné je to i v případě vysílání do misí.“ Kurz Komando není požadavek kariérní, ale odborný. A to je rozdíl. U 7. mechanizované brigády je tento kurz povinný pro velitele malých bojových jednotek, tedy velitele rojů, družstev, zástupce velitelů čet a velitele čet. Kromě toho jsou na tomto seznamu ještě odstřelovači a průzkumníci. Velitelství brigády dostává z Vyškova hodnocení každého absolventa. Voják, který nezvládl tento kurz, je vyslán do Vyškova znovu a musí se pokusit o opravu. Pokud odejde ze zdravotních

41

výcvik

technika a výzbroj

důvodů anebo proto, že neudělal nějaký postupový test, bude se o absolvování kurzu pokoušet tak dlouho, než splní tyto požadavky, anebo odejde z funkce. Voják, který skončí pro ztrátu motivace, nemá co dělat na bojové jednotce. Přišel totiž o morální kredit. Těžko se může postavit před vojáky a říkat jim, že musí něco udělat, když sám to nedokáže splnit.

Spolupráce s aktivními zálohami Patrola se prodírá lesem. Nikde nejsou známky přítomnosti protivníka. Vtom v relativní blízkosti práskne rána, po chvíli následovaná další a další. Skupina vojáku kurzu Komando právě narazila na protivníka. V cestě jí stojí minometná jednotka. Velitel musí vyhodnotit situaci a rozhodnout se, zda zvolí ústup, anebo naopak protivníka zničí. Je totiž hodnocen podle toho, jak je schopen vyhodnocovat situace, se kterými se setkává. Musí vzít v úvahu několik faktorů, jako je nastalá situace, dispozice vlastní jednotky, vycvičenost a vybavení, dále postavení protivníka, jeho sila, zbraně, kterými disponuje, hloubka jeho sestavy atd. Velitel se po krátkém průzkumu rozhodl pro útok a zničení protivníka. Během několika minut byla minometná jednotka zlikvidována. Vojáci během přechodu přes minometné postavení likvidují poslední jedince a kontrolují místo incidentu. V tomto případě opoziční síly imitují příslušníci roty aktivních záloh z Brna a příslušníci praporu zabezpečení. „Je zde deset příslušníku aktivních záloh, kteří nám pomáhají se samotným značkováním činností během kurzu. Tato spolupráce je prospěšná pro obě strany. Dobrovolníci z aktivních záloh se mohou účastnit kvalitního výcviku pod vedením zkušených instruktorů a jsou s nimi procvičována stanovená témata, my naopak máme k dispozici dostatečný počet značkařů. Díky tomu si můžeme dovolit komplexně simulovat činnost protivníka v prostoru, kde se nacházejí cvičící,“ zdůrazňuje organizátor kurzu. Kromě likvidace minometné jednotky plní účastníci kurzu řadu dalších úkolů. Podle samotného námětu kurzu stojí proti nim ve státě Březinko povstalecká armáda. Mezi další úkoly, se kterými se cvičící setkávali, patřilo například

získávání určitých informací z prostředků, kterými povstalecká armáda disponuje. Snahou bylo, aby vojáci přicházeli do styku s reálnou technikou a aby počítali s tím, že po každé akci následuje reakce. Techniku poskytoval prapor zabezpečení.

Plusy a minusy

„Kurz musí opustit voják, který se dopustil závažného porušení bezpečnostních opatření, držení nepovoleného materiálu, případně neuposlechl pokyny instruktora, či nerespektoval jiné pokyny, se kterými jsou cvičící seznámení při počáteční prezentaci. Cvičící jsou každý den hodnoceni instruktory, získávají drobné plusy či minusy. Při komplexním výcviku je tomu trochu jinak. Cvičící je hodnocen na velitelské funkci a jako jednotlivec. Musí dosáhnout na stanovený počet bodů tak, aby nedostal velký minus. Za tři velké minusy je cvičící vyloučen z kurzu pro neznalost. V případě, že cvičící nedosáhne při komplexním výcviku minimální bodové hranice, odchází okamžitě, bez ohledu na počet minusů. „Nejvíce si účastnící kurzu stěžují na nedostatek spánku a poměrně široký záběr problematiky a na reálnou možnost zranění. Největším omylem ale je, když si někdo myslí, že náš kurz udělá bez toho, aby se na něj fyzicky připravoval. Udělat ho takříkajíc z chodu si mohou dovolit jen vojáci, kteří se komplexně připravují s dostatečným předstihem. Občas zde vznikají i určité třecí plochy mezi instruktory a jedinci, kteří si myslí, že mohou absolvovat kurz bez větší fyzické námahy. Kurz má přitom nastavený svůj systém s přesně stanoveným cílem. Kdo se s ním dřív vyrovná, ten vyhrává,“ dodává nadporučík Kratochvíl. „V poslední době také zaznamenáváme převahu příslušníků 7. mechanizované brigády. Nevíme, čím je to způsobené. Připadá nám, že příslušníci 4. brigády rychlého nasazení mají poněkud zkreslené povědomí o tom, co je zde čeká.“ Kurz dozná v budoucnu další změny. Měl by se rozšířit o další prvky výsadkové přípravy. Organizátoři plánují slaňování z vrtulníku a vysazení z nízkého průletu do vodní překážky a pro výsadkáře seskok spojený se zahájením komplexního výcviku. Organizátoři zvažují rovněž myšlenku, zda v budoucnu nedělat pro každý běh dvě výběrová řízení. Tuto variantu si měli nyní možnost vyzkoušet a zdá se, že se osvědčila. Samozřejmě zde musí být po výběrovém řízení dostatečný čas na regeneraci organizmu. Již delší dobu se uvažuje i o zahraniční účasti. O těchto možnostech se jedná například se zástupci ozbrojených sil Slovenské republiky. Samotný kurz nakonec úspěšně ukončilo sedm absolventů. Osvědčení o jeho absolvování společně s odznakem Komando obdrželi z rukou posledního žijícího parašutisty vysazeného za druhé světové války z Velké Británie nad protektorátem generála Jaroslava Klemeše. A to na tak památném místě, jako je krypta v kostele sv. Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici, kde svedli svůj poslední boj atentátníci na zastupujícího říšského protektora a další parašutisté. Také to je novinka, se kterou se počítá do budoucna. Vše tedy vypadá velice nadějně. A co dodat na závěr? Snad jen ještě jednu větu z motivačního dopisu absolventů kurzu Komando. „Jsme dobrá parta a ta nás drží pohromadě.“ Text a foto: Vladimír Marek

42

MiG-21 Fishbed

První úvahy o přezbrojení letectva na nový stíhací typ schopný létat dvojnásobnou rychlostí zvuku padly na úrovni Generálního štábu ČSLA již v době zavádění prvních MiG-19. Sousední Německo totiž připravovalo zavedení dvoumachových F-104G Starfighter a ČSLA neměla ve výzbroji adekvátní protiváhu. Vzhledem k politické orientaci hledali českoslovenští představitelé náhradu „devatenáctek“ v SSSR. Jako jediný vhodný se zdál MiG-21, u nějž byla reálná i licenční výroba. Podobně jako v případě MiG-15 a MiG-19 se proto československá vláda dohodla s představiteli SSSR na stavbě strojů MiG-21F-13 v domácí továrně Aero. Ještě před samotnou sériovou výrobou SSSR dodal jeden vzorový kus, díly na stavbu dalších čtyř strojů a patřičnou dokumentaci. První čtyři letouny byly smontovány v továrně Aero Vodochody v roce 1962 a 1963, první stroj sestavený z domácích dílů vzlétl v roce 1963. Celkem v Aeru vzniklo 195 kusů letounů MiG-21F-13 včetně čtyř již zmíněných rozsypových. Jeden postavený letoun z nulté série sloužil k lámacím a únavovým zkouškám a nikdy nelétal. Část techniky později putovala k zahraničním zákazníkům, například do Sýrie. I když měla čs. vláda později zájem o stavbu modernějších verzí MiG-21, Sovětský svaz s tímto záměrem nesouhlasil a za nosný výrobní program pro domácí průmysl i továrnu Aero považoval stavbu L-39. Po verzi F-13 získala ČSLA přepadovou variantu MiG-21PF, která díky palubnímu radiolokátoru umožňovala zachytávat cíle i ve ztížených povětrnostních podmínkách, avšak oproti MiG-21F-13 nenesla kanón. Celkem 39 stíhačů MiG-21PF bylo dodáváno v letech 1964 až 1965, přičemž poslední dolétal v roce 1990. V roce 1966 začaly do ČSSR přicházet i výkonnější MiG-21PFM. Celkem 50 strojů bylo dodáno do roku 1968. K průzkumným úkolům sloužilo 25 letounů MiG-21R. Koncem šedesátých let začaly dodávky nové generace MiG-21. Nejdříve ČSLA získala 24 kusů MiG-21MA (někde značeny MiG-21M) a poté i 102 kusů typu MiG-21MF. Letouny měly pět podtrupových závěsníků (oproti třem u MiG-21F-13/P/PF) a palubní radiolokátor.

Jako zajímavost lze uvést, že letectvo k některým strojům objednalo i pomocné startovací rakety umožňující zkrátit délku vzletové dráhy. Rozdíl mezi cvičným MiG-15UTI a MiG-21 všech verzí byl natolik výrazný, že od velení armády vyžadoval pořízení dvousedadlového typu speciálně pro výcvik pilotů MiG-21. První provozovaná verze MiG-21U vychází z varianty F-13 a slouží k výcviku jejích pilotů. Celkem ČSLA ze SSSR převzala jedenáct MiG-21U. Po zařazení modernějších variant MiG-21PF a PFM vláda přistoupila k nákupu odpovídající cvičné verze MiG-21US. V letech 1968 až 1970 ČSLA získala 13 kusů. Pro varianty MiG-21MA a MF bylo ze SSSR dodáno 33 strojů MiG-21UM.

technika a výzbroj

Robot TALON Letouny MiG-21 se již krátce po dodání zapojily do protivzdušné obrany státu a tuto roli zajišťovaly následující čtyři desítky let. Rozpad Československa vedl k dělení techniky na nástupnické státy. Zvolený poměr 2:1 ve prospěch České republiky odeslal několik desítek letounů na Slovensko. Z části šlo o uložené rezervní stroje, které již nějakou dobu nelétaly. Slovensko provozovalo letouny MiG-21 jako doplňkový stíhací typ, za hlavní sílu letectva byly považovány typy MiG-29, zatímco v České republice tuto roli po prodeji MiG-29 a po vyřazení MiG-23 převzal právě typ MiG-21. Po vstupu ČR do Severoatlantické aliance musely být „hotovostní migy“ upraveny, aby jejich vybavení bylo kompatibilní se stroji NATO. Stroje získaly nový odpovídač a mnoho prvků, které do té doby piloti těchto letounů vůbec nepoužívali, jako například GPS či navigační zařízení VOR-32. Celkem přestavbu podstoupilo deset strojů, které v letech 1999 a 2000 sloužily na základně v Čáslavi. Poslední let a symbolické ukončení provozu letounů MiG-21

Hlavní takticko-technická data MiG-21MF:

Délka trupu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Výška trupu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rozpětí křídel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Prázdná hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vzletová hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Maximální rychlost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dostup . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dolet (s PPN) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

15,76 m 4,12 m 7,15 m 5 350 kg 8 260 kg 2 230 km/h 23 000 m 1 716 km

v československém a českém letectvu se uskutečnily v polovině roku 2005. Na základně v Čáslavi v té době převzaly hotovostní zajištění ostrahy našeho vzdušného prostoru nové JAS-39 Gripen.

Základní technický popis

MiG-21MF je jednomístný jednomotorový nadzvukový středoplošník celokovové poloskořepinové konstrukce. V přídi se ve vstupním otvoru pro nasávání vzduchu nachází radiolokátor a bloky elektroniky, následuje jednomístný pilotní prostor přístupný na stranu odklápěcím překrytem. Pilot sedí na vystřelovacím sedadle KM-1. Ke střední části trupu jsou připevněna křídla ve tvaru trojúhelníku. Záď trupu zakončuje svislá ocasní plocha se směrovkou a vodorovné ocasní plochy. Tříbodový kolový zatahovací podvozek se skládá z příďové nohy uložené v přední části trupu a ze dvou hlavních noh. Pohon MiG-21MF obstarává jeden proudový dvouhřídelový motor R-13-300 s komorou přídavného spalování. Jeho tah dosahuje maximálně 40,21 kN a při přídavném spalování pak 64,74 kN. Výzbroj letounu tvoří pevně instalovaný dvojhlavňový kanón GŠ-23 ráže 23 mm se zásobou 200 nábojů. Podvěsná výzbroj se skládá z kombinace řízené a neřízené munice (protiletadlové řízené střely, raketové bloky, bomby) na čtyřech podkřídelních závěsnících. Podtrupový závěsník může sloužit k nesení přídavných palivových nádrží o objemu po 490 nebo 800 litrech. Text: Jakub Fojtík Foto: autor a Jan Kouba

Dálkově ovládaný robot Talon byl primárně vyvinut k zabezpečení řady úkolů v různých a často odlišných oblastech bojového nasazení. Konstruktéry byl navržen tak, aby mohl být použit v širokém spektru misí od průzkumu až po boj v různém nepřátelském prostředí. Jeho výrobce – firma Foster-Miller Inc. v městě Waltham (stát Massachusetts) – uvádí, že může být použit jak v písčitém prostředí, tak ve sněhu a dokonce také ve vodě do hloubky sto stop. Je schopen zdolávat schodiště a v místě nasazení může operovat po dobu několika dní v závislosti na stavu nabití baterie (pozn. – baterie vydrží v modu stand by). V normální operační rychlosti je schopen pracovat po dobu několika hodin v závislosti na druhu použité baterie. Robot je schopen ustát opakovanou dekontaminaci umožňující pracovat po dlouhou dobu v zamořeném prostředí. Talon byl mimo jiné použit po teroristickém útoku 11. září 2001 na Ground Zero, kde pracoval nepřetržitě 45 dní bez elektronické poruchy, a to i přes prodělání celé řady dekontaminačních procesů. Robot je ovládán pomocí duplexního (obousměrného) rádiového signálu nebo pomocí optického kabelu. Robot Talon se vyrábí v několika modifikacích: Standardní (EOD/IEDD) Talon – je vybaven senzory a robotickým manipulátorem (pohyblivým ramenem). Používají ho především příslušníci EOD jednotek pro likvidaci UXO a IED. Special Operations Talon (SATAL) – nedisponuje manipulačním ramenem, ale je vybaven kamerami pro den i noc a odposlechovým zařízením. Je lehčí z důvodů absence ramene a používá se k průzkumným operacím.

bírka Veřejná s /2010, Fio Bank 6240 7 4 0 0 1 2 u Číslo účt

POMNÍK

armádnímu generálovi Tomáši Sedláčkovi

SWORDS Talon – je využíván k plnění úkolů spojených s ostrahou a bojem za použití lehkých (malých) střelných zbraní, jako jsou M16, M240 lehký kulomet a 40mm granátomet. HAZMAT Talon – je vybaven chemickými, plynovými, teplotními a radiačními senzory, jež zobrazují data v reálném čase v ručním zařízení, kterým disponuje operátor robota. Dálkově ovládaný robot Talon se pro vojenské účely používá od roku 2000. Poprvé byl nasazen v Bosně pro odstupnou manipulaci s municí, kde byl zařazen do výzbroje jednotek EOD, které ho používaly k průzkumu a likvidaci UXO. Talon byl také použit pro klasifikované (tajné) mise americkými speciálními jednotkami (U. S. Special Forces) ve válce proti Talibanu v Afghánistánu. Hlavní roli zde však plní při zásazích EOD týmů. V Iráku spočívala jeho standardní role rovněž jako prostředku pro EOD činnost. Jeho bojová verze SWORDS je tu nyní používána jako „strážce/hlídka”, kdy slouží k ochraně budov a důležitých objektů před různými útoky. Firma Forster-Miller tvrdí, že robot Talon byl použit při 20 000 EOD zásazích v ozbrojených konfliktech v Iráku a Afghánistánu.

Hlavní takticko-technická robota Talon: Výška . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Šířka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Délka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rychlost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

30 cm – 1,5 m 57,2 cm 86,4 cm 34–54 kg (dle určení) 0–8,3 km/h

Získané zkušenosti operátorů byly využity při úpravách a modernizaci celého zařízení. Analogové ovládání nahradilo digitální, prodloužila se doba jeho nasazení díky lepším technologiím baterií a možnosti použití různých typů, došlo k úpravě ramene a kamerových systémů. Změny k lepšímu prodělal i ovládací panel tak, aby lépe vyhovoval potřebám operátora. Firma Foster-Miller pružně reagovala a stále reaguje na relevantní připomínky všech uživatelů. Společnost tak postupně vyvinula několik modifikací určených pro různé podmínky a zabývá se vývojem a výrobou dalších robotů různých velikostí a schopností v závislosti na typu mise, pro kterou má být určen – například typy: Dragon Runner, Dragon Runner 10 (DR10), Rascal, MAARS a Rangemaster. Na poli robotiky, jež se pojí s EOD odborností, se nachází řada produktů. Můžeme najít roboty velké, střední a malé. Každý je spojen se specifickou činností a určitými úkoly. Abychom získali univerzálního robota, museli bychom vytvořit hybrid, který by se zvětšoval a zmenšoval, byl rychlý a zároveň pracoval s téměř lékařskou přesností. Taková technologie momentálně zřejmě neexistuje. Velikostí střední robot Talon, který je mezi operátory velmi oblíben, bezesporu patří mezi světovou špičku. Srovnávání robotických prostředků je velmi složité. Zatímco jedni se soustředí na preciznost a jemnou mechaniku, jiní se soustředí na prostupnost terénem, operabilitu nebo schopnost zvedat těžká břemena. Talon tedy představuje jakýsi kompromis, který spojuje rychlost s jednoduchým ovládáním a širokými možnostmi průzkumu. Jeho mechanická a pohybová preciznost je na střední úrovni, kde plně vyhovuje požadavkům operátora v prostředí, jako je například Afghánistán, Irák a jiná podobná prašná prostředí s členitým terénem. Robot Talon je vysoce sofistikované zařízení, jež ulehčuje operátorovi EOD činnost při zásahu. Je užíván především k průzkumu prostředí na místě operace a dále na určené pyrotechnické úkony tak, aby nebyl bezprostředně ohrožen zasahující operátor. Jedná se o velmi rychlý a obratný prostředek odstupné manipulace. Je variabilní a nabízí celou řadu účinných a jednoduchých nástrojů pro jednotlivé činnosti. Jeho ovládání je velmi prosté a intuitivní. Přínosem také je, že jeho údržba není pro obsluhu zatěžující a náročná. Výměnu poškozených částí na robotovi je schopen provést proškolený operátor sám, pokud má k dispozici správné náhradní díly. Připravil praporčík Michal Mairych

Armádní generál Tomáš Sedláček byl a na navždy zůstává čestným příslušníkem Posádkového velitelství Praha. Svým jednáním, chováním a vystupováním patřil k nejvýznamnějším osobnostem našich vojenských tradic a pro mnohé z nás představoval symbol houževnatosti, odhodlání a obrovské vitality. Jeho odkaz je pro všechny příslušníky Posádkového velitelství Praha závazkem. Prvotní myšlenka vytvoření památníku vznikla z podnětu příslušníků praporu Čestné stráže, kteří chtěli důstojným způsobem vyjádřit poctu tomuto statečnému muži. Inspirací jim bylo odhalení základního kamene sochy generála Rudolfa Pernického (blízkého přítele gen. Sedláčka) v Praze-Suchdole. Tehdy se zrodila myšlenka oslovit Akademii výtvarných umění v Praze,

zda by se neujala vytvoření busty p pana generála, která by byla u umístěna v prostorách velite velitelství. Pr Profesor Peter Siegl, akadem demický sochař z Akademie výt výtvarných umění Praha, vy vypracováním návrhu pově věřil studenty, pro které sse tento úkol nakonec sstal zadáním ročníkové práce práce. K posouzení jednotlivých návrh návrhů byla určena komise ze zástupců Posádkového velitelství Praha – pplk. Jaromír Jančura, Lubomír Adamus, mjr. Miroslav Leška, nprap. Milan Magerčák –, vojenských historiků – Jiří Bílek, plk. Eduard Stehlík – a rodinných příslušníků – dcery Klementýny Vilímové s manželem. Z řady prací nakonec bylo vybráno deset, které byly umístěny v útvarové síni tradic. Zde se k nim měla možnost vyjádřit také široká veřejnost. V červenci 2013 se osobně s celým projektem seznámil náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Petr Pavel. Ten také převzal záštitu nad celým projektem. V úterý 6. srpna 2013 si vystavené návrhy osobně prohlédl ministr obrany České republiky Vlastimil Picek. Také on vyjádřil projektu plnou podporu. Největší pozornost jak u laické veřejnosti, tak i u komise získaly

návrhy pod označením č. 8 a č. 1. A právě tyto dva návrhy byly na Akademii výtvarných umění Praha studenty dopracovány. Financování památníku bude velmi náročné. Komise oslovila a nadále vyhledává partnery a sponzory k jeho realizaci. V současné době jsou partnery projektu: Akademie výtvarných umění Praha, tým vedený prof. arch. Peterem Siegelem, Úřad městské části Praha 6, zastoupený starostkou Ing. Marií Kousalíkovou a místostarostou Janem Zárubou, Československá obec legionářská, zastoupená předsedou plk. v z. Pavlem Budinským, a městys Lázně Toušeň, zastoupený starostou Lubošem Valihrachem. Základní myšlenkou financování však i nadále zůstává forma dobrovolných příspěvků jednotlivých dárců. Prosíme všechny kamarády, přátele a příznivce, kteří generála Sedláčka znali, ale i ty, kteří chtějí tímto způsobem zachovat jeho odkaz dalším generacím, aby nám pomohli. Dobrovolné příspěvky v libovolné výši budou shromažďovány na transparentním účtu, který je zřízen u Fio banky, číslo účtu: 2100476240, číslo banky: 2010, pod názvem Společenství přátel armádního generála Tomáše Sedláčka, posádka Praha, o. s. Z této veřejné sbírky budou financovány přípravné práce, vlastní výroba, instalace památníku a jeho následná údržba. V etuji, v duši památníku, bude uložen vzkaz budoucím generacím, který bude obsahovat určité písemnosti včetně výpisu z účtu. Zde budou uveřejněna také jména všech, kteří přispěli na zhotovení pomníku, včetně výše částky jejich daru. Za každý příspěvek organizátoři projektu výstavby pomníku armádnímu generálovi Tomáši Sedláčkovi předem děkují. Připravili: Lubomír Adamus a Vladimír Marek Foto: archiv Posádkového velitelství Praha

Případné dotazy zasílejte na e-mail: [email protected]

Vydává MO ČR Odbor komunikace a propagace Tychonova 1, 160 01 Praha 6 IČO 60162694 www.army.cz Redakce Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 553 973 215 786 Fax: 973 215 933 E-mail: [email protected] Šéfredaktor: Jan Procházka Grafická úprava: Andrea Bělohlávková Jazyková korektura: Jana Menšíková Jaroslav Pajer V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje VHÚ Praha – produkční oddělení Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Oľga Endlová, tel. 973 215 563 Tisk: EUROPRINT, a. s. Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211-801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Uzávěrka čísla: 14. 1. 2014 Toto číslo vyšlo dne: 20. 1. 2014 Foto na titulní straně: Vladimír Marek

Kontakty do redakce Šéfredaktor Jan Procházka telefon: 973 215 553 mobil: 724 033 407 e-mail: [email protected] Redaktoři Pavel Lang telefon: 973 215 868 mobil: 724 002 623 e-mail: [email protected] Vladimír Marek telefon: 973 215 648 mobil: 724 033 410 e-mail: [email protected] Grafik Andrea Bělohlávková telefon: 973 215 786 mobil: 601 579 644 e-mail: [email protected]

Informace pro autory Aby mohla redakce proplatit honorář za zveřejněný příspěvek, musí jí autor zaslat tyto údaje: „ jméno a příjmení, „ datum narození (NE rodné číslo!), „ údaj, zda jde o VZP, o. z., AZ anebo osobu mimo resort, „ adresu bydliště. V případě VZP, o. z. i přísl. AZ dále: „ číslo VÚ či VZ a město posádky, „ číslo RFO, který je vyplácí. V případě osoby mimo resort: „ číslo účtu, na který má být poslán honorář, „ název a číslo banky, „ na faxové č. 973 215 933 poslat kopii průkazního lístku k tomuto účtu. Tyto údaje je účelné uvádět současně se zasílaným článkem. Není v silách redakce je zpětně zjišťovat.

47

my a NATO

CIOR –

místo pro spolupráci

V loňském roce se poprvé v České republice uskutečnil kongres CIOR (Confédération Interalliée des Officiers de Réserve). U jednacího stolu se v Brně sešli představitelé organizací zabývajících se záložními silami a jednotlivých komisí CIOR. Proto zde v rámci kongresu zasedali i lékaři – CIOMR (The Interallied Confederation of Medical Reserve Officers), Komise národních záložních sil – NRFC (The National Reserve Forces Committee), komise nižších důstojníků – YROW. Hlavním tématem brněnského sympozia byla podpora záložních důstojníků civilními zaměstnavateli. Součástí programu byla také soutěž ve vojenském víceboji MILCOMP. Zástupci jednotlivých zemí svou pozornost mimo jiné zaměřili na oblast spolupráce především skupiny nižších důstojníků. Jde o skupinu napříč spektrem všech vojenských odborností, která sehrává klíčovou roli v rozhodovacím procesu v rámci ozbrojených sil především na úrovni velitele roty/baterie a čety. Jde tedy hlavně o část velitelského sboru s úkolem vést a vychovávat „stříbrný sbor“ – tedy hlavní bojovou sílu armády. Důležitou otázkou je, kdo jsou instruktoři CIOR/YROW? Jedná se o vyšší důstojníky a generály z vyspělých armád NATO (především Spojených států amerických, Velké Británie nebo zemí Beneluxu), kteří svoji pozornost zaměřují zejména na leadership. Tito instruktoři za sebou mají bohatou praxi a zkušenosti, jak organizovat taková zaměstnání, aby měla maximální efektivnost. Při tom nejde jen o přednášky nebo prezentace, ale také o různá cvičení v mnohonárodních týmech, které mají za úkol řešit určitý problém. Je to simulace situace, která posluchačům poskytne dovednosti důležité pro případ jejich reálného zahraničního nasazení, mezinárodního cvičení nebo jejich možného působení v štábu v mezinárodních strukturách. Dalším benefitem je rozšíření odborných jazykových schopností, včetně dovednosti diplomatického vystupování před cizím publikem a v cizí řeči. To je zejména důležité pro působení v zahraničí. V této oblasti významnou roli sehrává především CIOR Language Academy, pořádaná každý rok v jiném státě (Česká republika pořádala CLA ve Vyškově naposledy v roce 2012). V rámci CLA se vyučují dva oficiální jazyky NATO (angličtina a francouzština) na několika úrovních. Učiteli jsou rodilí mluvčí z různých zemí. Jde o prvotní přípravu pro další zdokonalovací aktivity v rámci CIOR. CIOR/YROW organizuje výcvik i v dalších oblastech. Na jednání v Brně se uskutečnilo zaměstnání, jehož předmětem bylo právo v ozbrojených konfliktech. Přednášku vedl předseda právní komise CIOR. Na závěr zaměstnání byl pro posluchače připraven test v angličtině. Úspěšní absolventi obdrželi po složení zkoušky certifikát.

48

má za sebou profesionální kariéru a nyní řada z nich působí v armádních institucích jako občanští zaměstnanci (různá velitelství, ministerstva obrany, agentury a podobně). Tito lidé mají tedy stále velice blízko k aktivní službě. Dalším faktorem podporujícím vzájemnou spolupráci mezi záložní a profesionální částí ozbrojených sil je reálné nasazení řady příslušníků záložních sil (v době aktivní služby nebo v případě některých států i v době jejich služby u záloh). Tím se stávají plnohodnotnými partnery pro „aktivní“ posluchače. Sami funkcionáři odpovědní za přípravu a aktivity YROW jsou s touto spoluprací nadmíru spokojeni. Skutečnost, že se jedná v zahraničí o běžnou záležitost, potvrzuje i množství profesionálních vojáků – například

POMOZTE NÁM BOJOVAT S KORUPCÍ! Podporujte odhalování korupce a objasňování jejích příčin tím, že informujete o podezření na korupční jednání související s působností rezortu MO. K dispozici Vám je

protikorupční linka Ministerstva obrany [email protected]

Další aktivitou byla simulace jednání Severoatlantické rady NATO. Zde bylo kromě vlastního zážitku z jednání v radě nutné správně interpretovat zadaný postoj „vlastní země“, kterou posluchači reprezentovali, a správně koordinovat svoji činnost s činností kolegů. Nutno podotknout, že každý pár byl složen z důstojníků odlišné národnosti a nikdo nereprezentoval zemi svého původu. Na příkladu fungování YROW je vidět efektivita a smysl mezinárodní spolupráce v rámci výcviku nižších důstojníků. Brněnského kongresu se zúčastnilo přibližně 50 nižších důstojníků z celé Aliance (včetně Kanady a Spojených států) a několik důstojníků z Austrálie a Jihoafrické republiky. Pro většinu zúčastněných byl tento kongres prestižní akcí, na které již samotná účast byla jistým ocenění práce každého z nich. Další zajímavostí, o které se v moravské metropoli hovořilo, byla spolupráce mezi záložní a profesionální částí ozbrojených sil. Přestože v názvu je použito označení „záložní“, považují představitelé CIOR/YROW participaci profesionálních důstojníků za zcela legitimní a užitečnou pro obě skupiny. Je třeba si uvědomit, že mnoho záložních důstojníků

z americké armády –, kteří se tohoto kongresu zúčastnili. Zde se nedělají rozdíly mezi záložními a aktivními důstojníky. Všichni musí spolupracovat společně a všem to prospívá. Příslušníci záloh pak mají speciální funkci, kterou je jakési pomyslné spojení profesionální armády s civilním sektorem. To je také jeden z důvodů, proč nelze oddělovat záložní důstojníky od profesionálních kolegů. V případě reálného nasazení budou také všichni spolupracovat bez rozdílu... Brněnský kongres přispěl k posílení velmi dobrého jména Armády České republiky u členů CIOR. Využít získaný potenciál mimo jiné předpokládá zahájit intenzivní spolupráci mezi profesionální a záložní částí AČR na oficiální úrovní i v mezinárodním prostředí v rámci CIOR. Hlavní funkcionáři CIOR/YROW jsou této spolupráci nakloněni, a proto bychom měli jejich nabízenou pomoc přijmout a rozšířit řady našich důstojníků, kteří se zúčastňují těchto akcí. Získané zkušenosti pak mohou uplatňovat v dalším výcviku na útvarech a při vedení podřízených.

provozovaná Inspekcí ministra obrany umožňující efektivní komunikaci s pisatelem za současného zajištění jeho anonymity

Všem přijatým elektronickým zprávám, ať už podepsaným nebo anonymním, je věnována náležitá pozornost.

Připravil por. Jan Smetana

49

rubrika

Velitel 22. základny letectva organizuje výběr kandidátů na obsazení systemizovaných míst u jednotky předsunutých leteckých návodčích (FAC) VSTUPNÍ PODMÍNKY: Î VZP, předchozí praxe v bojových jednotkách AČR výhodou Î středoškolské vzdělání s maturitou pro místa s hodností praporčík Î pokročilá znalost AJ Î zdravotní klasifikace „A“ výsadkář Î předpoklad pro získání BP „Tajné“ Î fyzické a psychické předpoklady Î další vojenské dovednosti výhodou NAŠE NABÍDKA: Î prestižní funkce FAC v hodnostech praporčíků Î získání jedné z nejžádanějších specializací pro operace NATO Î dynamicky se rozvíjející profese Î odborná příprava a výcvik v zahraničí Î odpovídající zázemí na moderní letecké základně včetně přímé účasti na leteckém výcviku Î výcvik ve výsadkové přípravě Î pravidelné nasazení v zahraničních operacích PRŮBĚH VÝBĚRU: Î Registrace uchazečů se uskuteční formou zaslání strukturovaných profesních životopisů (včetně kontaktních čísel na mobilní telefon a Alcatel) na adresu [email protected] a bude uzavřena 14. března 2014. Î Uchazeči budou vyrozuměni o výsledcích prvotního výběru na základě posouzení životopisů do 28. března 2014. Î Druhá část výběru je dvoudenní a uskuteční se ve dnech 3.–4. dubna 2014 u 22. zvrl Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou. Î Další podrobnosti budou uchazečům sděleny individuálně, popř. je možné kontaktovat telefonicky velitele roty FAC na alc. čísle 438 613 nebo na mobilu 702 000 427. 50