Samson bojuje se lvem

Číslo 237/ročník XX.

září 2013

Proti dobrovolnému daru

Samson bojuje se lvem

I sestoupil Samson s otcem a matkou do Timnaty. Když přišli k timnatským vinicím, vyskočil náhle proti němu řvoucí mladý lev. Tu se ho zmocnil duch Hospodinův, že jej holýma rukama roztrhl jako kůzle. Soud 14, 5 - 6

v

2

M O S T 2 3 7 / X X

Čím se papež František podobá Piu IX.? Dívám se na nedávné vydání číslo časopisu Time (29.července 2013). Jeho známá obálka je celá věnována Jorge Bergogliovi, jehož profilu vévodí titulek: The people´s Pope – lidový Papež. Podle tohoto amerického týdeníku, který se těší neotřesitelné autoritě, jde samozřejmě o „epochální obrat“ a „historický zlom“. Při četbě článku vyvstává podezření, že jistý Jan Pavel II. byl zřejmě jakýsi zasmušilý mrzout, který se před mýtickým „lidem“ uzavřel do svého paláce. Škoda pro žurnalisty neustále hledající „nevídané změny“, že jedna zajímavá klasifikace uvádí, že papež Wojtyła se během čtvrtstoletí svého pontifikátu setkal s takovým počtem lidí a navštívil tolik zemí světa jako žádná jiná historická osobnost. Nejenom jeho život, ale také smrt, jeho nevídaný pohřeb a potom beatifikace s gigantickou účastí lidu potvrzují, že se kolem něho neshromažďovaly pouzí zvědavci. Polskému papeži patří i další rekord. Dosud žádné lidské shromáždění, ani to na Copacabana, nemělo tolik účastníků jako mše, kterou sloužil pro pět milionů lidí v Manile na Světový den mládeže. Kdo si pamatuje také milionové zástupy z Kolína, Sydney a Madridu dobře ví, že na oněch Dnech se lid, zejména ten mladý, nikterak nezdráhal obklopovat sympatiemi také Benedikta XVI., kterého mnohá média prezentovala jako introvertního teologa, jako přítele knih spíše než lidských vztahů a jako inkvizitora spíše než charismatickou postavu. Papež František pokračuje v tom, co dělal vždycky a co je mu „přirozené“, jak řekl několikrát na tiskovce během návratu z Ria, a dal také na srozuměnou, že byl sám překvapen důrazem, který položila média na některá jeho gesta, např. na aktovku, kterou si nesl k letadlu. V jedné televizní talk show, které jsem se účastnil, se dlouho mluvilo o velkých černých botách, které papež nosí namísto lehkých a elegantních mokasín, a vyvozovala se z toho povzbudivá ponaučení. Vzbudil jsem menší rozjitření, když jsem si dovolil podotknout, co mi řekl jeden biskup, který papeže dobře zná, že totiž ony boty obsahují ortopedické vložky a jsou vyrobeny na míru jedním obuvníkem v Buenos Aires. Jako dobrý znalec dějin církve, jímž je po dlouhých studiích každý jezuita, se papež František jistě usmívá také další „epochální změně“, která je spatřována v jeho rozhodnutí neobývat papežské apartmá v apoštolském paláci a stát se tak „lidovým papežem“, jak konstatuje americký týdeník. Izolace papežů ve vatikánských palácích totiž začala se zrušením papežského státu a okupací města, ve kterém papežové drží nejdelší dějinnou dynastii a nikdy se v něm nikdo z nich nestal obětí atentátu spáchaného někým z „lidu“. A nejen to. Ještě před tím než roku 1871 došlo ke zmíněné okupaci Říma, procházel se Pius IX. – stejně jako jeho předchůdci – s oblibou každý večer

středem města. Provázen pouze sekretářem a občas nějakým prelátem bez stínu jakékoli ochranky, šel a zdravil lidi, zajímal se, jaké jsou ceny v obchodech, zastavil se s každým, kdo mu chtěl něco říci, a žertoval v římském dialektu svým typickým, srdečným a duchaplným způsobem. Ovzduší těchto každodenních procházek přibližuje jedna epizoda. Jednoho dne spatřil na ulici plačícího chlapce. Když se ho zeptal proč, dověděl se, že ho rodiče poslali pro láhev vína, kterou koupil, ale cestou domů upadl, rozbil ji a nyní se obává návratu. Papež, monarcha, Kristův náměstek a Petrův nástupce vešel do nedalekého obchodu, vybral láhev dobrého bílého, sekretáři nařídil, aby ji zaplatil, protože s sebou neměl peněženku, a láhev pak předal chlapci.

nezřídka nejsou jeho. Na internetu koluje nemálo vymyšlených epizod, jejichž je protagonistou a které jej stavějí do protikladu k jeho předchůdcům. Na jedné straně „pokora a upřímnost“, jak stojí na obálce časopisu Time, na druhé neudržitelný triumfalismus. Papež František neustále vyjadřuje úctu, sympatie a intelektuální věrnost vůči svým předchůdcům, avšak šíří se spíše anekdoty o něm, ať už pravé či falešné. Ke škodě jeho magisteria, redukovaného příliš často na pouhé slogany selské moudrosti. Pravý papež Bergoglio takový není. To mediální věhlas a zájem médií z něho činí pouhou celebritu.

Pius IX., kterého beatifikoval Jan Pavel II., je součástí dlouhé řady papežů, kteří se nikdy mezi lidem nepohybovali v neprůstřelném voze. Odmítnutí opancéřovaného papamobilu je tedy návratem k pradávné tradici, třebaže to přináší určité riziko navíc, jak sám papež František podotkl. Pravou novotou bylo spíše jeho rozhodnutí usídlit se nastálo v Domě sv. Marty a nechat prázdné papežské apartmá. Kdo má s oněmi prostorami nějakou zkušenost, zůstala mu zřejmě tísnivá vzpomínka na jejich návštěvu, na opakované kontroly osobní totožnosti a její interní telefonické ověřování švýcarskou gardou a vatikánskou stráží a na postávání v řadě předpokojů, v nichž úřadovaly osoby oděné do kostýmů jakoby vystřižených z nějakého historického filmu. Potom lze snadno pochopit „psychiatrický problém“, o kterém mluvil papež František v souvislosti s těmito prostorami, i jeho rozhodnutí bydlet raději v Domu sv. Marty. Petrův nástupce tedy dobře ví, že jde o dědictví minulosti, kdy byly večerní procházky papeže po Římě násilím přerušeny a byl donucen zdržovat se ve Vatikánu, zatímco město bylo okupováno ozbrojenci. Do té doby byl papež tím nejsnadněji dostupným monarchou. Až potom byl donucen žít za barikádami. Papež Bergoglio se zasloužil o to, že svým nečekaným rozhodnutím poukázal na problém, s nímž je třeba se seznámit.

přeložil Milan Glaser

Skutečným problémem je spíše určitý paradox: Mezinárodní mediální síť žíznící po celebritách, která až do Pavla VI., jevila okatý nezájem o papežství jako by bylo nějakým odpuzujícím přežitkem, zmocňuje se postavy argentinského papeže a přiděluje mu role, které

Vittorio Messori, z deníku Corriere della Sera, 31.července 2013

Dědictví Hledíš do mých očí synu a poprvé v nich vidíš vinu jež otřásla tvou oddaností sestoupils do údolí vybělených kostí… od hříšnosti. Ano, i tvůj otec koná hřích! Tvůj pohled topí se jak svíce vosková, ale můj se před ním neschová, vždyť není kam. Celý život před hříchem synu utíkám, ze dveří uteču a v okně ho uvítám. Je to mé dědictví a jistota již předal jsem i tobě vítězství je až v hrobě. Přesto Boží dobrota překročila práh hříchu v pokoře a tichu Beránka též syna, ale Otce Věčného. A já svlečený tvým soudem odevzdávám ti víru v jeho odpuštění. Jen tak se v tvém srdci změním znova v otce, tvůj vzor. Však pamatuj, že hřích pozve i tebe na souboj. Rudinec Stanislav

AVE

Farní festyn Milí farníci, pomalu se blíží naše farní pouť. Jako každý rok bychom chtěli pro nás všechny zorganizovat setkání na farní zahradě. Proto se na vás obracíme s tradiční prosbou – kdo můžete a chcete, něco dobrého upečte či navařte a věnujte svým spolufarníkům. Rádi budeme také za dary do tomboly popř. pomoc ve stáncích nebo při přípravných a úklidových pracích. Již teď vám ze srdce děkujeme. Organizátoři

3

M O S T 2 3 7 / X X

m e m

Nákupní horečky Tento výraz jistě dobře známe. Většinou jsou aktuální před různými svátky, především vánocemi. Jsou ale události, které jakousi nákupní horečku vyvolávají i mimo svátky. Blíží se dovolená a tak je třeba koupit ještě to a to a to… Začíná školní rok a zase vidíme, co budou žáci potřebovat. Dokonce se stává a dnes už téměř běžně, že člověk je ovlivňován různými reklamami, předváděčkami a jinými způsoby, aby pochopil, že nebude-li mít to či ono, pak nebude "in". No, a když na to nemáš, nic se neděje, poskytneme výhodnou půjčku. Jenomže půjčky je třeba splácet a tak ještě se ani pořádně nevyhrabeme z jedné a už si vyřizujeme druhou. Vánoce jsou ještě dost daleko před námi, dovolené už jsou za námi, takže aktuální je zatím nový školní rok. Ale nejen on. Zase nám padla vláda a mluví se o předčasných volbách a tak nám nastane nákupní horečka volebních hlasů. Strany se začnou předhánět ve slibech nejednou nesplnitelných, aby prostě ulovily voliče a nakoupily hlasy. Potkal jsem už v obchodech vícekrát lidi, kteří mají v ruce lístek se seznamem toho, co chtějí koupit, aby nakoupili potřebné a nic více. Tady ale lístečky neexistují, tady je třeba zdravý rozum, který rozliší, co je reálné a co nereálné, co je pouhý populismus, nebo co by mohlo být v právním státě na hranici zákona. Mluví se o volbách a levice už ví, jak na to. Jedním z prvních signálů, který má pomoci získat hlasy je řeč o tom, že vyhrají-li volby, pustí se okamžitě do zákona o církevních restitucích. Dokonce mluví i o možnosti vypsání referenda. Ať rozhodne lid, který stačili rozeštvat proti církvi. Jenomže existuje-li v právním státě zákon, prozkoumaný a potvrzený Vrchním státním zastupitelstvím v Praze a posléze i Ústavním soudem, pak zpochybňování tohoto zákona je nebezpečným úkonem, protože to pak můžeme zpochybnit a zmanipulovat jakýkoliv jiný zákon. Je-li toto proveditelné, pak zrušme celou justici, všechny soudy, ať rozhoduje ulice. Jenomže tady nejde o obsah restitucí, ale o primitivní způsob, jak zneužít nevědomosti a rozeštvanosti lidí, abychom tímto způsobem získali snadno volební hlasy. Strana, nebo strany, které dopředu slibují zpochybnění zákona, které hlásají prakticky to, že zákon může být jen to, co souhlasí s jejich ideologií, jsou nebezpečím pro budoucnost. O tom jsme se v dějinách nejednou už přesvědčili a následky nebyly

malé. Letos 21. srpna jsme si připomenuli pětačtyřicáté výročí okupace naší vlasti. V Moravskoslezském deníku byla toho dne anketa, kde se ptali mladých ve věku 15 - 20 let co jim říká 21. srpen 1968. Výsledek: nikomu z nich neříká vůbec nic, vůbec nic nevědí, protože se ve škole o tom nic neučili. Dějiny ve školách končí zpravidla 2. světovou válkou a snad jen letmou připomínkou o změnách po listopadu 1989. Jeden můj známý lékař, jehož dcera letos maturovala, mi vyprávěl, jak se na maturitním večírku ptal profesora dějepisu, který jeho dceru učil, jak je to možné, že v dějepise se neučí vůbec o padesátých letech, o "osmašedesátém", o takzvané normalizaci a o událostech v listopadu 1989. Na tuto otázku pedagog pokrčil rameny a řekl jen tak: "Tak to svým dětem tak nějak vyprávějte sám." Můj známý jej ujistil, že to taky dělá, ale ti, kteří o tom nic nevědí? Jaký dějepis se ve školách učí? Mladí nevědí nic o nejnovějších dějinách, právě proto jsou otevřeni slibům, vizím, neskutečnostem. Já bych se ale ještě chtěl podívat v tomto smyslu na jednu věc. Stále ještě běží Rok víry a papež Benedikt XVI., který jej zahájil, doporučil zamýšlet se v tomto roce nad fakty obsaženými ve Vyznání víry. Říkáme tam mimo jiné, že věříme v jednu svatou, všeobecnou, apoštolskou církev. Ono se to hezky říká, a když začne v mediích palba na církev, pak najednou nevíme co s tím. Není málo lidí, kteří to vyřeší šalomounsky: "Ano, já věřím v Boha, ale církev neuznávám…“ a ochotně naslouchají naprosto všemu. Pojďme k odborníkovi. Svatý Pavel apoštol učí o církvi ze dvojího zorného úhlu. Učí o církvi jako o Boží svatyni, Božím chrámu a pak taky jako o tajemném těle Kristově. Obojí je krásné a výstižné. V některých cizích jazycích se církev, jako společenství pokřtěných a svatyně označuje jedním termínem. Poškodí-li někdo svatyni tím, že třeba poškodí dveře, nemůže operovat tím, že jen poškodil kousek či kus dřeva, tak to vlastně není problém, jde o poškození celé svatyně. Jestliže někdo poškodí nějakou sochu v kostele, taky nemůže operovat tím, že poškodil jen jakýsi kus kamene, poškodil a zneuctil celou svatyni. Při modlitbě Křížové cesty v postním čase uvažujeme o Kristově utrpení. Jeho nepřátele by se mohli vymlouvat a omlouvat: Ano, bili jsme jej po zádech, narazili jsme trnovou korunu na jeho

hlavu, plivali jsme mu do obličeje, ale ono bití se týkalo jeho zad, koruna byla naražena na jeho hlavu, sliny byly plivány na jeho obličej, ale to vše dopadlo na jeho lidské tělo, nikoliv na jeho božství. A to je veliký omyl: tělo je zde spojeno neoddělitelně s božstvím, čili jedná se o urážku jeho božství, o potupu jeho božství! Představme si, že někdo nám plivne do tváře a v zápětí nám nabídne mýdlo a ručník, abychom si tvář umyli, když se tak stane, bude říkat, vždyť jsem nic zlého neudělal, tvář je zase čistá. Tímto plivnutím se dotkl celé naší osobnosti. Kdo se domnívá, že slouží Kristu, ale nectí jeho tajemné tělo, jehož je skrze křest neoddělitelnou součástí? Vidíme, čemu všemu věříme a nejednou se necháme zmanipulovat a ještě chceme vytvářet sami pro sebe dojem, jak právě my jsme spravedliví? Lidské materiální tělo máme v úctě a pečujeme o něj, i když víme, že jednou toto tělo zemře a změní se v prach. Nyní ale žije a je chrámem Božího Ducha. Ba dokonce i po smrti není dovoleno zneuctít ostatky člověka s odůvodněním, že je to jenom prach. Jsou na to dokonce zákony o postihu za hanobení či zneuctění lidských ostatků. Uvažovali jsme někdy o církvi tímto způsobem? Měli bychom, protože znovu připomínám: každý z pokřtěných je neodlučitelnou součástí tohoto tajemného Kristova Těla. I ti, kteří se takzvaně "vypsali z církve" nemohou toto pouto zrušit. Svým prohlášením se pouze zřekli všech duchovních dober, kterými církev z vůle a prověření Ježíše Krista disponuje - nebo řekněme to možná trochu přesněji - které Kristus v církvi přítomný tomuto tělu dává. Ani v lidském těle krev nešplouchá volně v jeho prostoru, ale je naprosto přesně vedena žilním systémem do jednotlivých částí. Ani z mozku nevycházejí různé povely a signály jen tak nazdařbůh, ale jsou vedeny přesným nervovým systémem tam, kde mají vyvolat konkrétní reakci. Tak opravdu dávejme pozor na líbivé fráze, ony se opakují, ony se i docela dobře pamatují, ale nic nepřinášejí. Pán Ježíš upozornil sám na to, že ani ratolest oddělená od kmene nemůže nést ovoce. A Pán si svou církev chrání. Dějiny jsou bohaté, zkusme v nich najít jen jeden případ, kdy by někdo z boje proti Bohu a jeho církvi vyšel jako vítěz… Vždycky zvítězil Bůh, dokonce i o velikonočním ránu, kdyby se zdálo, že na Velký pátek vše skončilo. A pozor na nákupní horečky všeho druhu! P. František

neděle 15. září 2013

niedziela 22. września 2013

Slavnost sv. Alberta Jeruzalémského, hlavního patrona farnosti

128 rocznica poświęcenia naszego kościoła parafialnego

mše svaté v 6:30, 8:00, 10:00 a 17:00 hod.

msze święte o godz. 6:30, 8:00, 10:00 i 17:00

adorace a svátostné požehnání v 16:30 hod.

adoracja i błogosławieństwo sakramentalne

farní festyn od 14:00 hod.

o godz. 16:30

4

M O S T 2 3 7 / X X

XXI PIELGRZYMKA AUTOKAROWA Z ZAOLZIA NA JASNĄ GÓRĘ w dniach od 25. 7. – 26. 7. 2013 „Chrześcijanin, nigdy nie może być znudzony i smutny. Ten, kto kocha Chrystusa, jest pełen radości i rozsiewa radość”. Papież Franciszek, 30. 6. „Ty najlepsza Matko, chroń mnie i moich bliskich od złego. Upraszaj nam łaski potrzebne do przemiany i uzdrowienia. Prowadź po drogach życia i posługuj się nami do budowania Królestwa Twojego Syna Jezusa Chrystusa – jedynego Zbawiciela świata, od którego pochodzi wszelkie dobro, prawda i życie.” Bp. Jan Wątroba W tym roku znów z wielką radością i oczekiwaniem cieszyliśmy się na spotkanie z naszymi pielgrzymami oraz na nocną adorację w Kaplicy na Jasnej Górze przed obrazem Czarnej Madonny. Ojcem duchowym naszej autokarowej pielgrzymki był Ks. Józef Kaszper z Trzyńca – Osówek. W programie pierwszego dnia było zwiedzanie i poznawanie historii Sanktuarium Świętego Ojca Pio na Świętej Górce Przeprośnej koło Częstochowy oraz modlitwa Drogi Krzyżowej, która jest pięknie wkomponowana w krajobraz. Elementem łączącym wszystkie stacje jest Pismo Święte, które stanowi tło dla postaci Chrystusa. Jakby przewodnikiem całej Drogi Krzyżowej jest rzeźba Świętego Ojca Pio, który jest patronem Świętej Górki Przeprośnej. Wędrując ścieżkami uczynimy tyle kroków, ile uczynił Pan Jezus dla naszego zbawienia. Później dojazd do Częstochowy i długo oczekiwany moment przywitania pieszych pielgrzymów. Oto parę świadectw pielgrzymów z naszej parafii: Beatka – Dziękujemy Panu Bogu, Jezusowi, Duchowi Świętemu i Mateczce Przenajświętszej, żeśmy mogli dotrzeć do celu cali i zdrowi. Cieszymy się niezmiernie, że nie spadła na nas ani kropla deszczu. Niesamowite uczucie, radość z przebywania tu na Jasnej Górze w tym cudownym miejscu. Wypraszamy cud dla naszej rodziny. Ula – Niesamowite wrażenie, radość, miłość i taki spokój, który nie da się nigdzie indziej opisać, niż tylko tutaj i po takim trudzie, który człowiek przeżyje. Anna – Przeszliśmy trasę pielgrzymki bardzo dobrze, szczęśliwie, pogoda nam dopisywała, wiaterek dmuchał, słoneczko grzało. W przyszłym roku jak Bóg da, pójdę znów. Władzia – Wrażenia z tej trzeciej mojej pielgrzymki do Częstochowy są najlepsze. Szło mi się najlepiej, nic mnie nie bolało. Byłam niesiona jakby wiatrem. Czasami myślałam, że to mnie niósł Duch Święty z Matką Bożą jak kiedyś Św. Franciszka. Tak, jakby mi narosły skrzydła! Jestem tutaj i cieszę się znów do Matki Bożej w przyszłym roku.

Ala – To była taka siła wewnętrzna. Środek bardzo radosny, ciągnął do Maryi. To musi każdy przeżyć, aby to powiedzieć. Ten środek, ten Duch już był przy Maryi, ale nogi jeszcze były słabsze. Radość, radość, radość! Jeżeli Matka Boża zawoła, to w przyszłym roku idę znów! Anna – W roku mojego jubileuszu życiowego uczestniczyłam po raz pierwszy w pielgrzymce. Były to ciężkie dni, ale bardzo piękne przeżycia. Piękne były katechezy, świadectwa, msze św. w kościołach na trasie oraz poznanie bardzo gościnnych ludzi. W ostatni wieczór było spotkanie z modlitwą o uzdrowienie i z błogosławieństwem Bożym. Chociaż nogi bolały, to człowiek wiedział, że tę ofiarę trzeba przynieść Pannie Maryi, nie tylko w intencji swojej rodziny, ale także tych, którzy jeszcze Pana Boga nie poznali oraz za naszą parafię i Księży. Widziałam, jak jeden ze starszych pielgrzymów niósł w plecaku jako ofiarę parę cegieł, innego widziałam, jak szedł na bosaka. Na pewno wszystkie te trudy ofiarowali nie tylko za swoich bliskich, ale i za tych wszystkich, którzy potrzebują nawrócenia. Głównym hasłem wszystkich pielgrzymek w tym roku było motto „Maryjo, Matko nowego życia – módl się za nami”. Dlatego też w homilii duchowego przewodnika Pieszej Pielgrzymki w czasie uroczystej dziękczynnej mszy św. w kaplicy Matki Bożej Częstochowskiej ks. Piotr Oskwarek starał się przybliżyć więź, jaka była pomiędzy Maryją i Jezusem. Oto bardzo ciekawe fragmenty... „...Wiele chwil w życiu Maryi było trudnych, bolesnych. Ale to co jest piękne, że Maryja staje się uczennicą Jezusa, pozostając nieustannie dalej Matką swojego Syna. I to jest moja i twoja droga, jaką przeszła Maryja. To jest droga, do której jesteśmy wszyscy wezwani. Każdy

człowiek wierzący ma podobnie przejść tą drogą, jak przeszła ją Maryja, aby stać się uczniem Jezusa, który wobec swojej Matki jest bardzo wymagający. Uczy Ją pewnej pokory i wiary. Chociaż stawia Ją w trudnej sytuacji, to nigdy Ją nie zostawia, ale chce, aby Ona ciągle dojrzewała... ... Jezus bardzo podobnie chce nas prowadzić. Będzie Cię stawiał w trudnych sytuacjach, aby nauczyć Cię pewnej ufności do Boga. Bardzo podobnie będzie działał w Twoim sercu, w Twoim życiu. Relacja Jezusa z Maryją wcale nie była sielankowa. Uczył Ją pewnej logiki wiary: aby była cała dla Boga. Aby w niej zrealizował się plan, jaki Bóg miał dla Jej życia. Aby patrzyła na to wszystko oczami Bożymi... ... I ty jesteś wezwany do takiej relacji uczniowstwa, aby uczyć się logiki Bożej. Nie wszystko musisz na swój rozum rozumieć, ale na pewne rzeczy trzeba patrzeć z punktu Słowa Bożego, logiki Bożej, która wie o wiele lepiej, dalej, która o wiele bardziej rozumie daną sytuację. Bóg chce Cię przeprowadzić i poprowadzić tak, abyś osiągnął świętość. Bóg chce, aby w Tobie objawiła się chwała Boga, aby Twoje serce było wolne, aby Twoje serce było zjednoczone z Jezusem. Maryja z tego miejsca chce zaprosić Cię do takiej drogi. Drogi uczniowstwa, drogi oczyszczenia, drogi uniżenia. Maryja zaprasza Cię na tę drogę. Nie będziesz szedł sam. Ona już tą drogę przeszła i ona w sposób cudowny przeprowadzi Cię jeśli tutaj w tym miejscu oddasz się Maryji, powierzysz Jej swoje życie, swoją drogę, wszystko to co teraz przeżywasz. Jesteś powołany do tego, aby stawać się uczniem Jezusa, tak jak uczniem stała się Maryja. Zapragnij dzisiaj, tutaj, tego uczniowstwa, zapragnij tej drogi. Maryja zaprasza Cię do tego...”.

5

M O S T 2 3 7 / X X

W czasie nocnej adoracji słyszeliśmy wiele bardzo pięknych świadectw. Ks. Mazur z Puńcowa przypomniał swoją pierwszą pielgrzymkę z Warszawy do Częstochowy w roku 1974. Wtedy na tretuarach stały tłumy mieszkańców żegnających pielgrzymów, dodających otuchy, proszących o modlitwę:

é m „... Poczułem

wtedy po raz pierwszy taką świadomość, że nie jestem sam, że moja wiara nie jest moją prywatną sprawą, że ktoś na mnie ciągle liczy, że to ludzie, którzy zupełnie mnie nie znają, liczą na moją modlitwę, na moje wstawiennictwo... To uczucie powróciło tu dziś przy wejściu na Jasną Górę. To uczucie odpowiedzialności: jesteśmy odpowiedzialni, by wywiązać się z zadania, ale także odczuwam, że ten trud, ta moja modlitwa, ma ogromne znaczenie, ogromny wpływ nawet dla ludzi, którzy mnie osobiście nie znają, ale są w tej wielkiej wspólnocie, w tej wielkiej rodzinie Kościoła. Ten owoc naszego trudu, naszej wielkiej przemiany jest takim radosnym budowaniem tych wspólnot, do których jesteśmy wezwani. Każdy z nas ma budować Kościół żywy, który ożywia innych. To jest zadanie, które mamy wynieść z dzisiejszego spotkania u stóp Matki Bożej. Życzę Wam, byśmy z tego piękna, które tutaj zyskaliśmy, budowali tych wszystkich, których Pan Bóg stawia na naszej drodze...”

W drugim dniu zwiedziliśmy jeszcze Sanktuaria Maryjne w Rajczy i Milówce, ale najbardziej dotykające naszych serc były wrażenia pierwszego dnia i nocy. Dziękujemy za wszystkie modlitwy i bardzo głębokie rozważania Drogi Krzyżowej naszemu opiekunowi duchowemu Ks. J. Kaszperowi. Będziemy pamiętać z nocnej adoracji Jego świadectwo i mocne końcowe wezwanie: „ ... Ojcowie, kochajcie swoje dzieci !!!” Organizatorom wszystkich pielgrzymek – Jadzi i Franciszkowi Frankom z Czeskiego Cieszyna życzymy błogosławieństwa Bożego i Darów Ducha Świętego, byśmy mogli znów w przyszłym roku duchowo się napełnić i poznawać dalsze piękne sanktuaria. Irena Szymonikowa

O h o d n o t á c h a l i d s k ý c h v z t a z í c h Ještě před pár měsíci mi každý, kdo se vydal na pěší pouť do Częstochowe, připadal jako superhrdina. Představa, že bych se i já vydala na 160 km dlouhou cestu, se pohybovala v oblasti sci-fi. Bůh ale dokáže úžasné věci. Evidentně stál o moji účast a tak se mu podařilo věci uložit tak, abych dokázala přemoci svou lenost, strach z toho, že nebudu mít kde spát, kde se po cestě opláchnout, že to nezvládnu a šla do toho. Nevěděla jsem pořádně, co mě čeká, jak to bude probíhat, ale věřila jsem, že když Bůh vyvinul takové úsilí, určitě se o mě postará. Už první dojmy byly silně emotivní. Měla jsem ohromnou radost, že vidím spoustu známých tváří, vždyť jenom třinečáků se nás nasbíralo asi 20. Více jak dvě stě lidí vyrazilo od kostela a kříž na začátku byl jasným znakem, že nejsme „májový průvod“, ale křesťané, kteří se nestydí hlásit ke své víře. Díky megafonům byl náš zpěv a modlitby slyšet daleko do okolí a lidem, kteří se zvědavě dívali co se to děje, jsme radostně mávali. Prvních pár kilometrů jsem nebyla schopna slova a snažila jsem se skrývat slzy, které se mi neustále draly do očí. Chvíli jsem měla pocit, že se mi to všechno asi jenom zdá a já za chvíli půjdu zase domů. Ale prošli jsme Českým Těšínem, potom polským a já jsem si začala uvědomovat, že mám před sebou ještě dlouhou cestu. Kupodivu mě ale přešly obavy, moc jsem se těšila na všechny ty zážitky, na setkání s lidmi, na svědectví víry, které po cestě budeme vydávat a byla jsem moc šťastná. Nechci popisovat jednotlivé dny a trasy. Některé byly delší, jiné kratší, šli jsme lesem, polními cestami, často po asfaltu. Stále jsme zpívali, modlili se, mávali a zdravili lidi kolem. Každý den byly také nějaké přednášky a tak cesta rychle utíkala. Velkým zážitkem pro mě osobně byly večerní adorace. Myslela jsem si, že po tolika kilometrech se už nepřinutím večer k žádné aktivitě, lehnu někam na zem a už mě nikdo nezvedne. Nakonec mi to nedalo a byla jsem překvapena, když po několika minutách adorace mě únava přešla. Cítila jsem Boží přítomnost, že Bůh je opravdu uprostřed nás a ani po dvou hodinách se mi nechtělo odcházet, chtěla jsem tam zůstat a cítit už pořád tu úžasnou radost, klid a pokoj. Člověk v takových chvílích přehodnotí celý život, priority v životě, své postoje a vztahy. Uvědomí si, kolika lidem ublížil a naopak kolika by třeba mohl pomoci. Uvědomí si, jak malicherné věci v životě řeší a to podstatné mu uniká skrz prsty. Po takových chvílích

R o d i n a N e p o s k v r n ěn é Prosím členy Rodiny Neposkvrněné o nahlášení obětovaných dnů pro Svatého otce za celý rok 2013 a to do 20. září 2013. Do „Duchovní kytice“ Svatému Otci Františkovi jsou zahrnuty vaše oběti, modlitba sv. růžence, mše svatá, radosti, bolesti a zaslány jako dárek k Vánocům. Počet obětovaných dnů s vaší adresou napište na lístek a odevzdejte přímo mně nebo do zákristie. Všem Pán Bůh zaplať. Anna Šišková

jsem měla pocit, že se dokážu jinak dívat i na lidi kolem sebe, že v nich hledám to krásné, že jsem jim vděčna za jejich přítomnost a za to, že mne také něčím obohacují. Jeden z dlouholetých účastníků poutě mi po cestě řekl: „Víš, ta cesta je velkou školou pokory. Aby člověk dokázal přijmout všechny, kteří tady jsou a umět je milovat. V životě si většinou vybíráme lidi, s kterými pojedeme na dovolenou, s kterými budeme trávit určitý čas, aby nás něco spojovalo, aby nám s nimi bylo dobře. Tady se sejdou lidé, kteří mají své problémy, mladí, staří a ty musíš s nimi jít a nejenom jít, musíš je mít rád.“ A určitě měl pravdu. Myslím, že to je strašně důležité a byla to velká škola do života. Naučit se mít rád. Velkým vzorem pro mne byli i naši hostitelé, kteří poutníky přijímali ve svých domech. Dav dvě stě špinavých, zpocených lidí si vždycky v jednotlivých místech dokázali rozebrat a navíc jim většinou ještě nabídnout večeři a snídani. Snažili se nám vytvořit ty nejlepší podmínky dle svých možností, abychom si měli kde odpočinout. Přemýšlela jsem, zda by se i u nás našlo tolik ochotných lidí, kteří by přijali ve svém domě úplně cizí lidi a postarali se o ně. Nakonec musím vzpomenout nádherný příchod do Częstochowe, kdy nás vítali i naši spolufarníci, kteří dorazili autobusem. Dle zvyku, že nováčci, kteří jdou poprvé, si před cílem sami upletou věneček, jsem s něčím velice podivným na hlavě, kráčela k Matce Boží na „Jasną Górę“ a měla jsem nádherný pocit, že to není konec, ale začátek něčeho nového a krásného. Byla jsem šťastná, že jsem to s pomocí Boží dokázala, že jsem mohla s vděčností poděkovat Panně Marii za její přímluvu a složit u jejich nohou své prosby. Myslím, že za těch šest dní jsem mnoho načerpala, měla jsem po cestě čas o mnohém přemýšlet, za mnohé prosit a snažila jsem se setřídit žebříček hodnot. Jsem za to velice vděčna a děkuji Bohu, že mi dával sílu, abych to zvládla, z celého srdce děkuji všem, kteří se podíleli na organizaci, hlavně manželům Frankovým za vysilující práci, kněžím, kteří nás dokázali úžasně motivovat, všem třinečákům, ale samozřejmě i ostatním za nádherné společenství a nakonec si dovolím jedno osobní poděkování osobě, která šla již po osmé a vzala si mě jako nováčka pod svá ochranná, ba přímo andělská křídla. Urszulko moc ti děkuji. HW

6

M O S T 2 3 7 / X X

M u šl e Prázdniny jsou pryč, škola je přede dveřmi, ale Evičce to nevadí. Těší se na kamarádky – už se nemůže dočkat, až jim popovídá o dovolené u moře. Své velké překvapení – trojici mušlí si nechá na konec. Uviděla je hned první den v malém obchůdku. Škemrala, až jí rodiče nakonec mušle koupili. Jak krásně v nich šumí moře, když se přiloží k uchu… Ve třídě je živo. Paní učitelka nechává děti pohromadě, aby se vypovídaly. A tak Petra líčí, jak na chatě zažila velkou bouřku. „Zahrada byla jedno velké jezero a museli přijet hasiči, protože sklep byl plný vody. Nazula jsem si holínky a dělala v bahně stopy jako ve sněhu.“ Další zájemce o slovo překřikuje Terezka: „Chodila jsem s bratranci a s tetou na koupaliště. Byl tam obrovský tobogán. Bála jsem se, ale kluci mě přesvědčili. Při první jízdě jsem ječela, dole jsem nemohla popadnout dech. Ale pak jsem jezdila rychleji než oni.“ Terezka chtěla pokračovat, ale do řeči jí skočil Martin. Chlubil se: „Já jsem řídil auto!“ Aby třeťák seděl za volantem? Tak to tu ještě nebylo. Petr se mu snaží vyrovnat, a proto říká: „Já mohu sedět za volantem každý den, a to máme audinu!“ „Jenomže já jsem si na řidiče nehrál, ale doopravdy jsem řídil!“„A kde?“ „Na autodromu, dědeček tam se mnou vjel a pak už jsem řídil sám.“Ale to už ke slovu dostává Miladka, která ukazuje fotky nádherného vlčáka. Lucka se ptá: „To je váš pes?“„Ne, ale chodila jsem s ním na cvičiště. Podívejte, tady jde po kladině.“A on tě poslouchal?“ „Jasně! Musí poslouchat, když je tak dobře cvičený.“ Evička povzbuzuje sama sebe: Teď bych konečně mohla… „Byla jsem u moře,“ začíná svým písklavým hlasem. Tam jsem byla taky,“ odpovídá jí Radka. „Ale já mám mušle!“ „Mám jich doma plný sáček.“ „Já je mám tady,“ vítězí Evička, ale jenom na chvíli, neboť děti zaujme horolezec Lukáš. Evičce je do breku. Sedá si na své místo a v batůžku hladí mušle. Cítí, že někdo stojí za ní. Když se otočí, tak spatří Pavlínu. Co zase chce? Už

tolikrát jsem jí říkala, aby nedolízala. „Ukážeš mně ty mušle?“ ptá se příchozí tiše. Když je Evička vybalí, dočká se obdivu: „Ty jsou krásné.“„Pustím ti moře,“ slibuje Evička. „O přestávce půjdeme na záchod, tam je klid.“ Sedají si spolu do lavice a mají si o čem povídat. Ptáte se, proč je jim spolu tak dobře? Nemluví jenom o sobě a poslouchají, když mluví kamarádka. Josef Janšta

Jak jsme opět putovali Tak jak loni tak i letos, jsme se vydali na pěší pouť z Ropice do Frýdku. Pouť byla hodně náročná a hodně lidí se mě ptalo: „Proč jdeš? Není lepší v takovém hycu vzít deku a jít k vodě?“ Ale musím říct, že jsem se nad tím ani nepozastavovala a šla za svým cílem. Byla jsem moc ráda, že se ke mně přidal jeden tatínek z Třince se dvěma dětmi, které byly motivací pro mého nejstaršího syna, který se nakonec rozhodl jít taky. Vycházelo se ráno v 8. hod, a to už bylo kolem 20 stupňů. Na pouti nás doprovázela socha sv. Jakuba, kterou se neslo až do Dobratic, kde jsme se potkali s poutníky z Polska a po malé přestávce a občerstvení, jsme se společně vydali dál. Kolem poledne dosahovala teplota kolem 34 stupňů a na přímém slunci se člověk v duchu modlil o sílu, aby nezkolaboval. Během putování jsme se modlili růženec, zpívali anebo vykládali s ostatními poutníky. Kolem 17.50 hod jsme doputovali do baziliky. Byla to obrovská radost, protože docházely síly, umučení z tepla, ale naplnění obrovskou radostí. V bazilice jsme prožili mši svatou a poté jsme se vydali s našimi třineckými farníky zpět domů. Jsem ráda, že mě neodradili ty různé otázky a proč? A nechoď! Takové putování člověku neubere síly, ale je dodá a hodně jeho život obohatí. Na závěr bych chtěla poděkovat všem, kdo se na přípravě této pouti podíleli a že nás mezi sebe přijali. Velký Pán Bůh zaplať. Silva

Nową przygodę czas zacząć! Pierwszy dzwonek, nowiutkie zeszyty, pachnące książki, kolorowe kredki i pisaki, spacery w szeleszczących liściach z żołędziami w kieszeniach... To tylko niektóre atrakcje września. Jeśli chcielibyśmy je wszystkie wymienić, to pewnie zabrakłoby stron w naszej gazecie, resztę możecie dopisać sami. A ja tylko wam powiem, że cieszę się z tego, że znów mamy przygodę. Nowy rok szkolny stawia przed nami wielkie zadania i wyzwania. Ale wiem, że z łatwością stawicie im czoło. Ważne jest tylko to, aby obrać właściwy kierunek, czy wiedzieć, co jest ważne, ważniejsze i najważniejsze. Ruszajmy zatem w nowy rok szkolny jak w wielką i niepowtarzalną przygodę, którą trzeba przeżyć najpiękniej jak tylko się da. Bądźcie więc odpowiedzialni, wytrwali i odważni nie tylko w zdobywaniu wiedzy, ale i w stawaniu się coraz lepszym dzieckiem i przyjacielem wszystkich ludzi. Nie zapomnijmy na to, jak bardzo kocha nas Pan Bóg i bądźmy Mu wdzięczni za czas wakacji bo i ten odpoczynek podarował nam Bóg zupełnie za darmo. Jeśli zapomnieliśmy podczas wakacji o Słowie Bożym, mamy dobrą okazję, by to naprawić. Sięgnijmy więc do bardzo ważnej Księgi (jej nazwę odgadnijcie w poniższym rebusie) i odkrywajmy z radością Prawdy naszej wiary.

V tajence hledej název jedné velmi důležité knihy. Dětskou stránku připravují Lucka a Eva

Zveme všechnu mládež od druhého stupně základní školy na spolčo pro mladé, které poprvé proběhne 13. září po večerní mši svaté v salce na faře a následně bude probíhat každý pátek. Zároveň zveme všechny starší 16 let na spolčo, které je každou sobotu po večerní mši svaté. Těší se na vás otec Adrian a celé třinecké spolčo.

7

M O S T 2 3 7 / X X

2 0 1 2 Takto nějak začínal název jedné francouzské komedie z roku 1976. Název tohoto filmu mě napadl teď, když přemýšlím o situaci v našem chrámovém sboru LAUDAMUS. Jako většina sborů v dnešní době i my se potýkáme s nedostatkem zpěváků, a to zejména v mužských hlasech. Období velkých sborů, jež čítaly několik desítek členů, kteří zpívali s obrovským nadšením a radostí, asi nenávratně pominulo. Dnešní doba na lidi klade nové nároky, je zde spousta jiných lákadel a možností, kde se lidé mohou realizovat. Ale přece jenom… Už se nám nejednou stalo, že po mši svaté nám někdo řekl: „Zpívali jste sice krásně, ale znělo to tak nějak tence…“. No právě - je-li skladba napsaná pro čtyřhlasý sbor a chybí mužské hlasy, pak ten zpěv musí znít tak, jak zní. To pak nepomůže sebelepší sbormistr, nepomohl by ani doprovod toho nejrenomovanějšího orchestru. Těžko se pak nacvičuje nějaké nové skladby a o tom, že by repertoár mohl být náročnější, si můžeme tak leda nechat zdát. Navíc ze tří tenorů, které v současnosti máme, jeden pracuje na směny a druhý je často pracovně vzdálen. V basech to není o hodně

S i t u a c e j e v á žn á . . . lepší a ženské hlasy by také potřebovaly posílit. K tomu občas přijde i nějaká nemoc či hlasová indispozice. Začínáme novou sezónu, vlastně jsme ji už začali tím, že jsme se rozloučili s jedním z dalších svých zpěváků, kterého si Pán povolal k sobě. V nebi snad bude třinecký sbor vedle sv. Cecílie, starozákonního krále Davida, a našich již dříve zemřelých zpěváků mít dalšího patrona, ale tady na zemi nám zoufale chybí. Nevíte, co by se s tím dalo udělat? Proč se skoro každý, koho oslovíme, vymlouvá, že mu chybí hlas, že neumí zpívat, nezná noty, že má rodinné povinnosti, že nemá čas…? Rodinné povinnosti má každý z nás. Času nám daroval Hospodin dost, ale musíme si jej umět zorganizovat. Neznalost zpěvu, not… - hodně našich již dlouholetých členů by vám řeklo, že také neznají noty, že začínali zpívat s podobnými obavami a pocity, ale dnes jsou rádi a svým způsobem hrdí na to, že pomáhají zkrášlovat posvátnou liturgii. Vždyť pro co jiného toto vše děláme, než s jediným cílem - abychom vyzpívali velebnost a vznešenost Boží a tím k Pánu povznesli ducha celého shromážděného společenství. Jenže

těžko pozvedávat lidské mysli k Bohu, když sami cítíme, že to nezní zrovna nejlépe. Třinecká farnost není malá, naopak v naší diecézi patří k těm početnějším. Existuje zde spousta různých společenství – matky, muži, růžencové kroužky, sympatici Radia Maryja, společenství mládeže, apod. Bylo by moc smutné, kdyby zde neexistoval kvalitní sbor, který by mohl zvýraznit krásu liturgie, který by zazpíval při velkých farních slavnostech – Svátky Páně, poutní slavnost, první svaté přijímání, udělování svátosti biřmování atd. Jistě přežít slavnou liturgii bez sborového zpěvu – to bychom přežili, ale nebyla by to tak trochu ostuda nás všech?! Na pravidelných zkouškách se začínáme scházet opět ve středy po večerní mši svaté, první zkouška bude 11.9.2013. Mimochodem – slovo „zkouška“ pochází od „zkoušet“ – tak přijď mezi nás a „zkus to“. Čekáme na tebe! Celý název toho filmu, který jsem zmínil v úvodu, zní „Situace je vážná, nikoli však zoufalá“. Doufejme, že již brzy nebudeme nuceni konstatovat, že situace je vážná a zoufalá. Stanisław Janczyk

S c h o l a v o l á A je to tady! Prázdniny jsou už jen vzpomínkou a pro děti a jejich rodiče opět začíná koloběh školního roku. Letos jsme si na počasí v létě opravdu nemohli stěžovat. Chtěl bych se s vámi, drazí farníci podělit krátkým zamyšlením a vrátit se myšlenkou zpět do období minulého školního roku. Dne 16. června jsme navštívili s dětskou scholou O. Mirosława Kazimierza a farníky v Horní Suché, kde jsme společně slavili mši svatou, při které naše malá třinecká schola s kapelou zazpívala několik písniček. Jsme všichni rádi, že tuto službu můžeme obětovat Pánu a děláme to rádi. Po mši svaté, jsme společně s Otcem Mirkem

něco málo poobědvali na faře v Albrechticích. Během společných rozhovorů se Otec Mirek zeptal: „Proč je vás tak málo? Vždyť třinecká farnost je přece velká, dětí tam je spousta, tak proč nepřijdou zpívat?“ Tato myšlenka se mi tak trochu „honila hlavou“ celé prázdniny a rozhodl jsem se napsat několik vět (otázek) na zamyšlení. Co vede vás rodičové, že dětem neumožňujete zpívat? Je to proto, že je špatné vedení scholy, někomu z rodičů se ten či onen vedoucí nelíbí? Nebo je to proto, že nemáme čas dítě dovézt na hodinku na faru a pak si pro něho zase přijet (to samozřejmě neplatí u starších dětí, které už to zvládnou samy)? Nebo si myslíme, že doma máme

pěvecké hvězdy a „nějaká amatérská schola“ bude pod úroveň pěveckého talentu mého dítěte? Možná, že se někomu nelíbí, že schola zpívá písničky v českém i polském jazyce? Myslíte si, že to Vaše děti nezvládnou? A možná to jsou ještě jiné důvody… Vím na základě svých zkušeností, že začátek školního roku je hodně náročný. Nemyslím si, že bychom měli naše děti šidit o kroužky, kde se mohou zdokonalovat v tom svém nadání, ale snažíme se při tom všem plánování myslet i na tu druhou stránku, duchovní, kdy se jedná o službu v našem farním společenství? Troufám si říct, že všichni, kdo tam jsme – děti, vedoucí a kapela tu službu vykonáváme proto, že nás to společně přibližuje k Bohu samotnému a hlavně naplňuje Boží milostí a pokojem. Nebojte se prosím přivézt své dítě k nám. Zkoušíme každý čtvrtek v salce na faře od 15:45 hodin. Zpíváme v našem farním kostele co tři týdny v neděli na mši svaté v deset hodin, střídavě česky a polsky. Budeme rádi za každý hlas, věková hranice je od 5-ti do 18-ti let, ale určitě se nebudeme bránit, když se k nám přidá i někdo ze starší mládeže, třeba i jako muzikant. Začínáme už teď ve čtvrtek 5. září a první zpívání bude už tradičně v neděli, kdy slavíme v našem farním kostele pouť. A v konečném důsledku, to není jen o zpívání a modlitbě, ale i o společném trávení volného času a tvoření společenství. V uplynulém školním roce i za finanční podpory Otce Františka - a tímto bych mu chtěl ještě jednou poděkovat - jsme mohli s dětmi vyrazit na soustředění na chatu do Oldřichovic nebo na výlet do ZOO v Ostravě. Těšíme se na všechny nové členy!! WW

8

M O S T 2 3 7 / X X

N e d ěl n í l i t u r g i e Pořad bohoslužeb Neděle 1.9.2013 – 22. neděle v mes modlitbou § v z á ří 22. neděle v mezidobí (1.9.) 1. čtení: Sir 3,19-21.30-31; 2. čtení: Žid 12,18-19.22-24a; Evangelium: Lk 14,1.7-14 Žalm: odp. Bože, ve své dobrotě ses postaral o chudáka. Ref. Ty dobry Boże biednego ochraniasz. a

23. neděle v mezidobí (8.9.) 1. čtení: Mdr 9,13-18; 2. čtení: Flm 9b-10.12-17; Evangelium: Lk 14,25-33 Žalm: odp. Pane, tys nám býval útočištěm od pokolení do pokolení. Ref. Panie, Ty zawsze byłeś nam ucieczką. a

25. neděle v mezidobí (22.9.) 1. čtení: Am 8,4-7; 2. čtení: 1 Tim 2,1-8; Evangelium: Lk 16,1-13 Žalm: odp. Chvalte Hospodina, který povyšuje chudého. Ref. Pana pochwalcie, On dźwiga biednego. a

26. neděle v mezidobí (29.9.) 1. čtení: Am 6,1a.4-7; 2. čtení: 1 Tim 6,11-16; Evangelium: Lk 16,19-31 Žalm: odp. Duše má, chval Hospodina. Ref. Chwal, duszo moja, Pana, Stwórcę swego. a

27. neděle v mezidobí (6.10.) 1. čtení: Hab 1,2-32,2-4; 2. čtení: 2 Tim 1,6-8.13-14; Evangelium: Lk 17,5-10 Žalm: odp. Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu! Nezatvrzujte svá srdce! Ref. Słysząc głos Pana, serc nie zatwardzajcie. Ministrantské schůzky se budou konat každý první Pátek v měsíci po večerní mši svaté. Srdečně zve Otec Adrian. Příští číslo MOSTu vyjde 6. října 2013. Příspěvky můžete zasílat do 25. září 2013.

most

zidobí; 6.30 a 10.00 česky, 8.00 a 17.00 polsky.

Pátek 6.9.2013 §

– první pátek v mě-

síci.

v září Korunky k Božímu

Milosrdenství.

První §

pátek v měsíci - litanie a zasvěcení Božskému Srdci Ježíšovu.

Neděle 8.9.2013 – 23. neděle v me§

Mše svatá v Domově pro seniory na §

zidobí; Poděkování za letošní úrodu; 6.30 a 10.00 polsky, 8.00 a 17.00 česky.

Sosně je každý pátek v 15.30. Půl hodiny před začátkem mše svaté je možno přistoupit ke svátosti smíření.

Pondělí 9.9.2013 – svátek Narození § Panny Marie. Sobota §

14.9.2013 – svátek Povýšení svatého kříže.

Neděle §

15.9.2013 – Slavnost sv. Alberta Jeruzalémského; patrona farnosti; 6.30 a 10.00 česky, 8.00 a 17.00 polsky. Od 14.00 hodin setkání farníků na farní zahradě.

Úterý 17.9.2013 §

– Slavnost Panny Marie Bolestné, spolupatronky farnosti.

Sobota §

21.9.2013 – svátek sv. Matouše, apoštola a evangelisty.

Neděle 22.9.2013 – Slavnost Výročí § posvěcení třineckého farního kostela; 6.30 a 10.00 polsky, 8.00 a 17.00 česky. Sobota §

28.9.2013 – Slavnost sv. Václava, mučedníka, hlavního patrona českého národa.

Neděle §

29.9.2013 – 26. neděle v mezidobí; 6.30 a 10.00 česky, 8.00 a 17.00 polsky.

Pátek 4.10.2013 – první pátek v mě§ síci. Neděle §

6.10.2013 – 27. neděle v mezidobí; 6.30 a 10.00 polsky, 8.00 a 17.00 česky.

Poslední §

neděle v měsíci Mariánské večeřadlo.

V průběhu týdne mše svaté začínají § v 6.35 a 17.00 hodin. V pondělí, středu, pátek - ranní česky, večerní polsky. V úterý, čtvrtek, sobotu ranní polsky, večerní česky. Každý §

čtvrtek po večerní mši svaté je adorace Nejsvětější Svátosti Oltářní do 19.00 hodin.

Každý §

první pátek je po ranní mši svaté výstav Nejsvětější Svátosti Oltářní.

Každý pátek vyjma prvního pátku je § výstav Nejsvětější Svátosti Oltářní

Mše svatá §

v Nemocnici Sosna je sloužena každou sobotu v 15.30. Přede mší svatou příležitost ke svátosti smíření.

Redakce neručí za jazykový sled jednotlivých mší svatých. Sledujte vývěsku v kostele!

Apoštolát modlitby – září 2013 Denní modlitba apoštolátu modlitby Nebeský Otče, kladu před tebe celý dnešní den a ve spojení se tvým Synem, který ve mši svaté neustále zpřítomňuje svou oběť za záchranu světa, ti v něm nabízím své modlitby, práce, utrpení i radosti. Duch svatý, který vedl Ježíše, ať je i mým průvodcem a dává mi sílu svědčit o tvé lásce. Spolu s Pannou Marií, Matkou našeho Pána a Matkou církve to všechno přináším jako svou nepatrnou oběť zvláště na úmysly Svatého otce. 1. Úmysl všeobecný: Aby lidé naší doby, často zahlcení hlukem, znovu objevili hodnotu mlčení a ticha a uměli naslouchat Božímu hlasu a svým bratřím a sestrám. 2. Úmysl misijní: Za křesťany, kteří v tolika oblastech světa trpí pronásledováním, aby byli svým svědectvím proroky Kristovy lásky. 3. Úmysl národní: Aby ti, kdo mají být nositeli kultury a vzdělanosti, sami poznávali a chápali, kde je zdroj skutečné moudrosti a poznání. Internetové stránky naší farnosti najdete na adrese www.trinec.farnost.cz