2.Samuelova 2 Posledně jsme v našem pořadu pod názvem Světem Bible, milí posluchači, viděli Davida, jak naříká a zpívá žalozpěv nad skonem svého přítele Jonaty ale také nad skonem Jonatova otce, Hospodinova pomazaného, Izraelského krále Saule. Začali jsme totiž spolu číst 1.kap.2s. Dnes tedy otevíráme 2.kap.2s. Je to vlastně docela nová situace v životě Davida. Tak si představuji, co mu asi probíhalo v mysli, když věděl, že Saul jako jeho úhlavní pronásledovatel je mrtev. Co se bude dít? Jak se zachovat...? Teď zřejmě přichází čas, mohl si David myslet, kdy se naplní Hospodinovo slovo o tom, že David se stane králem Izraele. Co má udělat? Má vyrazit se svými muži a chopit se moci, dokud je v národě ještě zjevná porážka Saule a jeho království? Jistě to mohl udělat, ale David jedná jinak a velice se mi líbí počínání Davida, jak nám je 2s dále zachycuje: Potom se David doptával Hospodina: "Mám vystoupit do některého judského města?" Hospodin mu řekl: "Vstup." David se tázal: "Kam mám vystoupit?: On řekl: "Do Chebrónu." 2s2.1 David si ve svém životě mnohokrát ověřil, že spoléhání na Hospodina, na jeho rady, poslušnost jeho přikázání, to je to nejlepší, co může člověk udělat. Jak na toto slovo, na tento Hospodinův souhlas se vstupem do Chebrónu David odpovídá? Velmi prostě: "Kam mám vystoupit?: On řekl: "Do Chebrónu." 2s2.1 David tam tedy vystoupil i se svými dvěma ženami, s Achínoamou Jizreelskou a s Abígailou, ženou po Nábalovi Karmelském. 2s2.2 Dr.McGee sem vsunuje otázku, zda Hospodin schvaluje mnohoženství, nebo dvojženství, a sám ihned odpovídá, že rozhodně nikoli. Byl to v podstatě nezdravý jev, který snad každému muži, který měl více žen, jak je o nich v Bibli psáno, přinesl nějaké komplikace. Také Davidovi odtud přibylo problémů, a počet dvě ženy v jeho případě zdaleka není konečný... Také své muže, kteří byli s ním, přivedl David i s jejich rodinami. Usadili se v městech Chebrónských. 2s2.3 David a jeho bojovníci se nyní tedy usadili v Chebrónských městech, tedy konečně po dlouhých letech pronásledování a útěků před různými nepřáteli jsou v klidu a přitom ve své vlasti... Z té svobody a uvolnění v celé zemi po smrti Saula vyplynulo, že také upřímní přiznivci mohli nyní Davidovi projevit veřejně svou důvěru. Když byl tedy David konečně v dosahu, když se už pohyboval svobodně a když se dokonce usadil, jak jsme si četli, přicházejí ti, kteří si ho vážili, přicházejí jeho krajané a jako projev velké důvěry mu skládají nejvyšší poctu: I přišli judští muži a pomazali tam Davida za krále nad
domem judským. Potom bylo Davidovi oznámeno: "Muži z Jábeše v Gileádu, ti pochovali Saula." °2s2.4 David je tedy králem. Zatím králem pouze nad svým vlastním kmenem, ale je to vlastně začátek získávání dobrých pozic v celém Izraeli... Taková bývá Boží cesta. Zpravidla se začíná s málem, v němž se člověk má projevit, v němž má ukázat svou poslušnost Hospodinu, svou věrnost, konec konců i svou pokoru... Pak může přijít další krok. David si na ten další krok ještě musí počkat. Jeho jednání ukazuje, o co mu jde, ukazuje jeho kvality, ukazuje jeho vztah k Hospodinu. David poslal k mužům v Jábeši v Gileádu posly se vzkazem: "Jste Hospodinovi požehnaní. Prokázali jste milosrdenství svému pánu Saulovi tím, že jste ho pochovali. °2s2.5 Řekl jsem, že David tímto svým skutkem, tím že žehná těm, kdo pochovali Saule, ukazuje svůj vztah k Hospodinu. Neboť úcta k Hospodinovu pomazanému prokazovala jeho poslušnost Božího zákona... Ale současně s tím tento Davidův skutek je velmi moudrý, jak poznamenává náš McGee. Muži, kteří pohřbili Saule, byli jeho lidé, lidé z města, odkud Saul pocházel, dá se říci, že to byli jeho zasvěcenci... David jim nyní veřejně děkuje, ba žehná jim za to, že Saulovi prokázali takovou úctu, takové milosrdenství. Tím David také veřejně potvrzuje, že nikdy neměl úmysl sám Saule zabít, přestože k tomu měl nejednu příležitost... Ukazuje svou úctu k Hospodinovu zákonu... pokud šlo o pomazaného... Nutno říci, že David si tak také vytváří půdu pro rozšíření svého království, které mu bylo Hospodinem zaslíbeno. David se však nesnaží, aby toho dosáhl mocí, ale aby si získal přízeň lidu... Nechť nyní Hospodin prokáže milosrdenství a věrnost vám. I já vám budu prokazovat dobro za to, co jste učinili. °2s2.6 Teď jednejte rozhodně a buďte stateční. Váš pán Saul zemřel; avšak rovněž mne pomazal dům judský za krále nad sebou." °2s2.7 Při tom tragickém boji, v němž padl Saul i jeho synové, totiž nepadli všichni synové, a navíc také Jonata jeho bratři už měli své vlastní potomky, takže za normálních okolností by jistě bylo možné z těchto potomků vybrat právoplatného nástupce Saulova trůnu... Což se v podstatě také stalo. Ale Abnér, syn Nérův, velitel Saulova vojska vzal Íšbóšeta, syna Saulova a přivedl ho do Machanaimu. °2s2.8 Ustanovil ho králem Gileádu, ašúrců a Jizreelu i nad Efraimem, Benjamínem a celým Izraelem. °2s2.9 Abnér nechtěl přijít o své vlastní pozice, které dosud za života a vlády krále Saule v Izraeli držel. Celou dobu stál v roli velitele vojska a takový vojevůdce měl někdy v podstatě rovnocennou moc, jako král, jehož vojsko řídil, dokonce se nejednou stávalo, že vojevůdce do jisté míry diktoval králi jeho politiku. Vždyť vojevůdce byl vlastně zárukou královy
moci, nebo spíš vykonavatelem jeho moci... Jinými slovy: vojevůdce měl v rukou královu moc. Abnér si dobře uvědomoval svou roli, a navíc musel taky přemýšlet o tom, že on byl vlastně vůdcem vojska, které před několika měsíci a lety na Saulův pokyn slídilo po Davidovi ve všech možných koutech na horách, ve stepi i na poušti s cílem Davida polapit a zabít... Abnér se tedy nechtěl vzdát své pozice... A tak je tu výsledkem rozdělení království. K podobnému rozdělení za pár desetiletí došlo znovu, za doby nástupce krále Šalomouna, Davidova syna, tedy za vlády Roboáma (Rechabeáma). Království se tehdy na dlouhá staletí rozpadlo na dvě větve... David je nyní tedy králem nad jižní částí země, nad Judeou, kteřá si jej vyvolila a za krále sama pomazala. Zbytek země, zbytek celého národa, ostatní kmeny zásluhou Abnéra a jeho politických tahů spadají nyní po smrti Saule pod vládu Išbóšeta, Saulova syna. Íšbóšetovi, synu Saulovu bylo čtyřicet let, když začal nad Izraelem kralovat. Kraloval dva roky. Za Davidem stál pouze dům judský. °2s2.10 David byl v Chebrónu králem nad domem judským celkem sedm let a šest měsíců. °2s2.11 Dr.McGee hodnotí toto období dějin Izraele jako občanskou válku mezi sevením královstvím jako pozůstatkem panství Saulova a mezi Judeou pod vládou Davida v jižním království. Lokální spory malého i velkého rozsahu, nejistota možných ztrát, to všechno, bezpochyby odčerpávalo nemalou energii národa. By to tragický stav... Jedna z ukázek toho tragického stavu celého národa měla tuto brutální podobu, kterou nám popisuje náš příběh ze 2s2: Když Abnér, syn Nérův, vytáhl se služebníky Íšbóšeta, syna Saulova z Machanaimu do Gibeónu, °2s2.12 vytáhl také Jóab, syn Serújin a Davidovi služebníci. Narazili na sebe i Gibeónského rybníka. Usadili se u rybníka, jedni z jedné strany, druzí z druhé strany rybníka. °2s2.13 Napětí mezi domem Saulovým, mám-li použít biblického označení, a domem Davidovým bylo oběma stranám zcela zjevné. Nyní vidíme dva tábory a dva vůdce, kteří uvažují... Je jasné, že by oba rádi dosáhli nepochybné převahy každý pro svou stranu, ale nechce se jim do bratrovražedné války... Možná učinili pokus nějak navzájem vyjednávat, nevím, není o tom přímý záznam. Ale Dr.McGee poznamenává, že když jedna strana je zaměřena jedním směrem a druhá strana docela jiným směrem tak, že není možný kompromis, pak není možná ani vzájemná dohoda... Proto přichází zvláštní návrh ze strany Abnéra. Nevím, jestli Abnér tušil, co bude za uskutečněním jeho návrhu následovat...: Abnér navrhl Jóabovi: "Ať nastoupí družiny a uspořádají před námi bojové hry." Jóab souhlasil: "Ať nastoupí." °2s2.14 Nastoupili tedy proti sobě ve stejném počtu, dvanáct za
Benjamína, za Íbošeta, syna Saulova a dvanáct ze služebníků Davidových. °2s2.15 Jeden druhého uchopil za hlavu a vrazil mu do boku dýku. Tak padli zároveň. Ono místo bylo nazváno Chelkatsúrím a leží v Gibeónu. °2s2.16 Když si čtu tyto hrozné příběhy, vyvstává mi před očima celá řada otázek. A především je to pochopitelně otázka: "Proč?" Proč se musely dít takové věci? A musely se vůbec dít? Copak se nemohli vůdcové rozumně domluvit? Copak nebylo možné navzájem soupeřit třeba nějak jinak? kupř. hospodářsky, nebo ještě nějak jinak, jak se o tom dnes mluví? Copak by nebylo bývalo nejlepší se na obou stranách prostě ptát Hospodina a od něho poslušně a pokorně čekat odpověď? Jistě by to bylo lepší, ale ta odpověď od Hospodina by nejdřív předpokládala pokání obou stran... Pokáním se rozumí proměna smýšlení, zěmna mysli, změna přístupů a postojů... Lidská pýcha a zloba je totiž schopná dosáhnout neuvěřitelných rozměrů... Tyto bojové hry, které Abnér navrhl, vůbec nebyly řešením, jak se vojevůdci možná zpočátku domnívali. Byly pouze strašlivou předehrou následující vražedné vřavy. Onoho dne se strhl velmi tuhý boj. Abnér s izraelskými muži byl Davidovými služebníky poražen. °2s2.17 Je zajímavé, že David zde vůbec není uveden jako přímý účastník tohoto boje. Bojují tu sami vojevůdci se svými armádami. Dr.McGee poznamenává, že David je v tuto chvíli vlastně jako veterán mnoha válečných operací. Ale Davidova strana i bez jeho osobní přítomnosti má velikou převahu. Byli tam i tři Serújini synové Jóab, Abíšaj a Asáel. Asáel byl hbitých nohou jako gazela v poli. °2s2.18 Dr.McGee nám připomíná, že Serúja, či kralicky Sarvie byla Davidova sestra. Ta měla tyto tři vynikající syny. Azael si nyní počíná zvláště odvážně, neboť pronásledovat vůdce nepřátelské armády, to bylo velmi smělé... Pronásledoval Abnéra a neodbočoval od něho vpravo ani vlevo. °2s2.19 Abnér se k němu obrátil a tázal se: "Ty jsi Asáel?" On odvětil: "Jsem." °2s2.20 Abnér mu řekl: "Odboč vpravo nebo vlevo, zmocni se někoho z družiny a vezmi si jeho výzbroj." Ale Asáel od něho nechtěl uhnout. °2s2.21 Abnér domlouval Asáelovi ještě jednou: "Uhni ode mne; proč tě mám srazit k zemi? Jak bych se mohl podívat na tvého bratra Jóaba?" °2s2.22 Hbitý Azael se však varovat nenechal, neboť se možná hrdě domníval, že nepřátelského vojevůdce osobně dostihne. Zkušený Abnér se však tak lehce nedal. Protože omítal uhnout, vrazil mu Abnér pod žebra kopí a kopí jím projelo. I padl tam a na místě zemřel. Každý, kdo přijde k místu, kde Asáel padl a zemřel, zůstane stát. °2s2.23 Boj tím však nekončí. Azaelovi bratři zamířili na Abnéra začali jej pronásledovat sami... Zde však izraelský vůjevůdce
zvolil jinou taktiku... Jóab s Abíšajem pronásledovali Abnéra. Když slunce zapadlo přišli k pahorku Amě proti Giachu, směrem ke gibeónské poušti. °2s2.24 Benjamínovci se shromáždili k Abnérovi a v jedom šiku zaujali postavení na vrchlu jednoho pahorku. °2s2.25 Abnér zavolal na Jóaba: "Což musí meč požírat nepřetržitě? Nevíš, že nakonec zůstává jen Hořkost? Kdy konečně poručíš lidu, aby se vrátil a nehonil své bratry?" °2s2.26 Bratrovražedná válka, nebo chce-li někdo občanská válka má vždycky hrozné důsledky v mnoha směrech, kromě devastace lidských životů a materiálních hodnot tu také nastává devastace morální... Abnér nyní volí taktiku nevojenského útoku na cítění těchto mužů... Je zajímavé, že tento služebník bývalého krále Saule přitom vyslovuje Hospodinovo jméno... Moc by mě zajímalo, jaký byl jeho skutečný postoj k Hospodinu. Jóab odpověděl: "Jakože živ je Bůh, kdybys byl nepromluvil, byl by se lid stáhl a přestal honit jeden druhého teprve ráno." °2s2.27 Tohle Joába zastavilo. Nedal se strhnout svým úspěchem, jednoznačným vítězstvím své armády bojující vlastně pro nového krále v Izraeli, pro Davida, ale ustoupil od dalšího válečného běsnění a od dalšího zabíjení... Jóab dal zatroubit na polnici, všechen lid se zastavil a Izraele už nepronásledoval. Dál již nebojovali. °2s2.28 Konečně klid. Joáb sice zastavil válečnou operaci, na Abnerův čin však nezapomněl, nezapomněl na to, že Abner zabil jeho bratra Azaele... Zanedlouho uvidíme rafinovanou pomstu. Abnér a jeho muži šli po celou tu noc pustinou, přešli Jordán, prošli celý Bitrón, až přišli do Machanajimu. °2s2.29 Nyní následuje početní výsledek této nesmyslné lokální války,která stejně k ničemu nevedla, jak už to bývá... Nikdo nezískal převahu, nikdo nevyhrál, nikdo neprohrál, nic se v celé zemi nezměnilo, dále tu byla dvě království na území Izraele... Když se Jóab vrátil a přestal Abnéra honit, shromáždil všechen lid. Z Davidových služebníků pohřešili devatenáct mužů a Asáela. °2s2.30 Z Benjamínců a z mužů Abnérových zemřelo tři sta šedesát mužů, které pobili Davidovi služebníci. °2s2.31 Moje otázka PROČ se obrací nejen na tyto prastaré příběhy, ale také na současnou dobu, a to nejen v souvislosti s politikou, s pohledem na války, na vražedné a ničivé boje, nýbrž také na různé situace a spory v současné církvi, či nejednou uvnitř sborů. Nepodnikáme různé kroky bez úzké závislosti na Pánu jenom proto abychom buď udrželi staré nebo abychom dobyli nové pozice? A nejsou přitom kolem nás různí "ranění", kteří se pak těžko (pokud vůbec) vzpamatovávají? Nechci se dopustit nějaké úzce účelové aplikace některého místa Písma, proto se raději vrátím k závěru naší 2.kap.2s, jímž také končí náš dnešní pořad... Asáela přenesli a pochovali v hrobě jeho otce v Betlémě.
Jóab šel se svými muži po celou noc; svítání je zastihlo v Chebrónu. °2s2.32 Joáb a jeho muži se pak vrátili a podali zprávu Davidovi. O tom, jak se celá situace vyvíjela dále si budeme číst zase v rámci našeho příštího pořadu, milí posluchači. Bůh vám žehnej.
