Bohoslužby v ženské věznici ve Světlé nad Sázavou
Být jim nablízku S vězeňským kaplanem Miroslavem Čejkou o ženách, a nejen o nich Miroslav Čejka (1951), v církvi znám častěji pod svou letitou přezdívkou Bob Hašlerka, vystudoval Komenského bohosloveckou fakultu (dnes ETF UK) a je evangelickým farářem v Hlinsku. Kromě toho se aktivně pohybuje v duchovenské službě ve vězeňství. Od roku 1990 působil jako dobrovolník v pardubické věznici. V roce 1998 se stal jedním z prvních profesionálních kaplanů. Dnes jako vězeňský kaplan pracuje na poloviční úvazek v ženské věznici ve Světlé nad Sázavou. Zároveň je od počátku členem výkonného výboru sdružení Vězeňská duchovenská péče. S manželkou Naďou, rovněž farářkou, mají dvě již dospělé děti a jednoho zetě, jenž kladl následující otázky.
Proč sis vlastně vybral ženy, tuto specifickou skupinu odsouzených? Ono to vlastně vzniklo náhodou, stejně jako má práce ve vězení. Když se po revoluci uvolnily poměry, začali někteří duchovní spontánně chodit do věznic. Protože se záhy ukázalo, že se spontaneitou si nevystačí, svolala Ekumenická rada církví na toto téma setkání. Náš senior mě tam tenkrát vyslal, abych o tom alespoň podal zprávu. Až později jsem zjistil, že jsem byl na základě vyplněné prezenční listiny přidělen k práci ve věznici v Pardubicích, což byla věznice pro ženy už od dob Rakouska-Uherska. Tak jsem se dostal k ženám a už jsem u nich zůstal, ač jsem si původně myslel, že mezi ženami mají pracovat zase jen ženy. Když se asi před deseti lety ženy z pardubické věznice přestěhovaly do nově otevřené věznice ve Světlé nad Sázavou, odešel jsem tam za nimi a jsem tam dodnes. O ženách za mřížemi se ve společnosti příliš nemluví, snad kromě kauzy paní Brožové-Polednové, která shodou okolností „sedí“ právě ve Světlé. Kolik je vlastně u nás ženských věznic? A kolik je vězněných žen v poměru k mužům? Všech vězněných osob, odsouzených i obviněných, je u nás asi dvaadvacet tisíc, z čehož žen je jen asi třináct set, z toho asi dvě stě ve vazbě
12
a jedenáct set ve výkonu trestu. Ovšem je určitým trendem, nejen u nás, že počet žen ve výkonu trestu se zvyšuje. Je to dáno novými možnostmi trestné činnosti a vůbec emancipací žen ve společnosti. U nás ve Světlé jich je na sedm stovek. To je také jediná typicky ženská věznice u nás. Vedle toho je ještě velké oddělení ve věznici v Opavě, kde jich je asi dvě stě padesát. A asi padesát žen je v Praze-Řepích, což je zvláštní oddělení ruzyňské věznice. Kromě toho je řada žen v menším počtu po nejrůznějších jiných věznicích. Všechny tyto informace i mnohé jiné jsou běžně dostupné a stále aktualizované na internetu. Jak vypadá tvůj běžný pracovní den ve věznici? Je to několik okruhů práce. Část strávím v kanceláři různou administrativní činností, přípravou na to, za kým půjdu a s čím, nebo také koordinací další duchovní činnosti ve věznici – ve Světlé působí v současnosti ještě další duchovní ze čtyř církví a Armáda spásy. Druhou část mého dne tvoøí hovory se zaměstnanci věznice. Ať se to týká záležitostí okolo odsouzených, vztahů mezi zaměstnanci, nebo dokonce přímo života zaměstnanců. Třetí částí je potom moje práce s odsouzenými. Povídám si s nimi, někdy cíleně navazuji na předchozí hovor, někdy mluvím s novou zájemkyní. Vždy zajdu na nástupní oddělení, vždy se chci také rozloučit a alespoň krátce pohovořit
se všemi, které mají výstup. Někdy jsou to rozhovory individuální, někdy ve skupině, zkrátka pohybuji se mezi lidmi – mezi zaměstnanci i mezi odsouzenými. Vnímám sebe sama jako faráře pro celou věznici, nejen pro odsouzené, a už vůbec ne jenom pro ty, kteří mají výslovný zájem o nějaká duchovní témata. Vedle toho pracuji ve výkonném výboru Vězeňské duchovenské péče, tam mám mimo jiné na starosti kontakt s těmi, kteří jsou pověřeni koordinací duchovenské péče v jednotlivých věznicích. Každá věznice má svého koordinátora a já mám na starosti jakousi koordinaci těchto koordinátorů a podobnì. Ale tyto vìci většinou dělám z domova. Jako kaplan máš možná výhodu, že jsi v jakési neutrální roli. Nepatříš mezi odsouzené nebo jejich blízké, a nejsi ani součástí „aparátu věznice“, nemáš k nim nějakou represivní nebo výchovnou povinnost. Vnímáš nějak tuto roli? Vnímám ji velmi zřetelně a jsem za ni vděčný. A nejen ve vztahu k odsouzeným, ale i k zaměstnancům. Duchovní ve věznici je jakási třetí strana. Je to paradox: on do toho systému začleněn je, a přitom vlastně tak zcela není. To je také důvod, proč se bráním tendencím duchovenskou činnost co nejvíc vtáhnout do různých programů zacházení s odsouzenými, aby se tak tato služba stala jakoby nedílnou nebo povinnou součástí péče o vězně. Protože současný stav vytváří ¥
13
zcela jiný prostor pro důvěru, se kterou mě lidi přijímají. A zase to platí jak pro odsouzené, tak pro zaměstnance. A jak tedy zaměstnanci přijímají osobu kaplana? Slovo církev většinové české společnosti zrovna nevoní. Jak v roli faráře obstojíš před svými kolegy ve věznici? To by ses musel zeptat spíše jich. Pokud mohu mluvit za sebe a za svou věznici, mám z toho, jaký ke mně má naprostá většina zaměstnanců vztah, velmi dobrý pocit. Samozřejmě v tom hraje roli i to, že tam nejsem jenom taková návštěva na chvilku zvenku. Do věznice chodím už přes
dvacet let, a i v té Světlé už jsem pro ně starý známý. Nyní mě berou, alespoň doufám, jako partnera. Chce to ale čas a trpělivost. Obecná nálada ve společnosti církvím skutečně nepřeje. Ale není to negativní zaměření vůči víře, nebo dokonce vůči Pánu Bohu! Když se někdo pustí do nadávání na církev a uvědomí si, že vlastně mluví přede mnou, tak řekne: to jsem nemyslel na tebe, ty jsi něco jiného. Ale obecně se tyto vztahy ve všech věznicích zlepšují a je to jednoznačně dáno vzájemným poznáváním. Také ovšem tím, že ta druhá strana vidí, jak se mění náš přístup. Jak ztrácíme svou duchovní pýchu a pocity, které byly velmi časté na začátku, totiž jak to my všechno umíme a těm bachařům ukážeme, jak se má ta převýchova dělat.
14
Dá se vyjádřit, kolik odsouzených s tebou přijde do styku, s kolika pracuješ, kolik jich využije tvých služeb? Já si v tom záměrně žádnou přesnou statistiku nevedu. Lze říct, že přijdu do styku téměř s každou odsouzenou, když ne jinak, tak při jejím propuštění. Pětadevadesát ze sta má o tenhle rozhovor zájem a mnohé se na to už dopředu těší, protože je to pro ně jakýmsi potvrzením toho, že opravdu odejdou. Samozřejmě je při všech rozhovorech otázkou, kdy je to skutečný zájem o věci, ne třeba hned duchovní, ale důležité a podstatné, a kdy je to třeba jenom způsob, jak si zkrátit čas nebo narušit stereotyp vězeňského prostředí. V opakovaném kontaktu jsem průběžně asi se stovkou odsouzených. Ale k nějakému kontaktu dochází skutečně skoro se všemi, se kterými se tam potkám. Jak je to s „následnou péčí“, tedy se situací, kdy se odsouzení nebo odsouzené po výkonu trestu vracejí do běžného života? Věznice se samozřejmě snaží člověku pomoci v tom, aby mu vyřídila dokumenty, kontakty v místě bydliště, azylová zařízení atd. Ale platí, že zájem a snahu musí projevit člověk sám. Situace po propuštění je pro vězeòkyně skutečně velmi těžká, hlavně v tom, do jaké společnosti se propuštěná zařadí. Můžeme to vidět přece i ve sborech: Přáli bychom si, aby do našich sborů přicházeli lidé vzdělaní, ušlechtilí, někdy i bohatí. Máme ovšem zájem o nějaké provinilce, bezdomovce, alkoholiky nebo drogově závislé? Takže ty lidi přijme nakonec společnost jim podobná. A to je také jeden z důvodů, proč se rychle vracejí zpátky. Ti lidé mají zpravidla zpřetrhané vztahy, nemají práci ani bydlení. Mám výhodu, že mohu být v kontaktu i s jejich rodinami, a někdy se ty vztahy podaří trochu zlepšit. Máš přehled o odsouzených i po jejich propuštění? Propuštěné přímo nesleduji, ale o některých mám zprávy. S několika jsem ve styku po řadu let, to jsou zpravidla ty, které se v životě „chytly“. Vždy mě potěší, když potkám třeba v Praze na ulici ženu a ona se ke mně hlásí, ač já bych ji takhle v civilu nepoznal. Někdy mne pak představí i svým nejbližším, to je vzácné a krásné. S větším poètem se naopak setkávám, když se už jako „staré známé“ do vězení vracejí, některé i opakovaně. To je naopak velmi smutné.
V souvislosti s odnětím svobody se hovoří o trestu, nápravě, výstraze ostatním… Jaká je funkce trestu, v čem je podle tebe smysl odsouzení? Je tam určitě funkce odplaty, někdy i jakési pomsty. Tomu já přisuzuji nejmenší váhu, byť ve vnímání naší společnosti má tahle funkce převahu. Pak má samozřejmě trest význam odstrašující. Ten asi obecně dominuje i v našem právním řádu. Ten odstrašující prvek bych však viděl spíš v bezprostřednosti, důslednosti a vymahatelnosti trestů než v jejich výši. Pak by samozřejmě trest měl mít roli nápravnou či výchovnou. To však naráží na zoufalý nepoměr: na jednu stranu
I v souvislosti s přeplněností věznic se poslední dobou mluví o zavedení alternativního trestu takzvaného domácího vězení. Považuji to za nápad naprosto vynikající. Veliká část odsouzených je ve výkonu trestu krátce, třeba několik měsíců či jen týdnů. Je to však doba dostatečně dlouhá na to, aby dovedla zpřetrhat všemožné vazby, které ten člověk má v rodině, v zaměstnání. Navíc trestem je postižen nejen ten, kdo něco provede, ale i jeho okolí, rodina, děti. V tom všem může institut domácího vězení pomoci. Navíc zabrání tomu, aby se člověk ve vězení setkal s dalšími negativními vlivy. Dalším důvodem pro je to, že by se tak opravdu ulehčilo přeplněným věznicím, což
přeplněnost věznic, na druhou stranu velký nedostatek zaměstnanců. I když jsou tu i všelijaké velmi dobré snahy, je to jen kapka v moři toho, co by bylo potřeba. A je také třeba počítat s tím, že někteří asi napravitelní nejsou. Pak je tady ještě jedna věc, kterou pokládám za velmi důležitou: trest lidi v běhu jejich života nějak zastaví a oni najednou, někdy třeba poprvé v životě, mají čas. Mají čas o některých věcech přemýšlet. Mají možnost vystoupit z kolotoče, který se kolem nich roztočil. Někdy mi řeknou: mě to v životě nějak zastavilo a umožnilo mi to srovnat si věci v hlavě, venku na to není čas ani prostor. Myslím si, že tady působení kaplana a různé rozhovory mohou mít a mají význam a smysl.
výrazně snižuje náklady státu, protože náklady na tento způsob trestu jsou výrazně nižší. Duchovní služba ve věznicích, ale i třeba v armádě či jinde je známa svým důrazem na ekumenickou otevřenost. Ano, to je věc velmi pozoruhodná, která začala fungovat opravdu „zdola“. Ve světě je naprosto neobvyklá právě i pro tu šíři zastoupených církví: z jedenácti církví tu působí dobrovolníci a z deseti kaplani. Je to příležitost, kterou nám i Evropa závidí. Na druhou stranu je to také určité břemeno. Právě pro různost církví, různost přístupů, někdy i různost ambicí je to všechno mnohem složitější. Každý máme nějakou vlastní představu, jak má církev fungovat. To ještě nemusí znamenat, ¥
15
že považujeme svou církev za tu nejsprávnější, nicménì skloubit to dohromady dá práci. Ale snad se to daří a stojí to za to. Jak jde dohromady práce kaplana a práce ve sboru? Osobně přiznávám, že stále víc mě těší práce ve vězeňství. Je to také dáno tím, že ve sboru pracuji už dlouho a jsem z toho poněkud unavený. Práce ve věznici má velkou výhodu, že tady si nikdo na nic nehraje. A když si hraje, je to průhledné. Člověk nemusí tolik dávat pozor, jak co řekne a jak si to kdo vyloží, jestli se to nebo ono někoho nějak nedotkne a podobně. Jsem ovšem rád, že mám oba tyto úvazky. U některých kolegů z různých církví, kteří jsou zaměstnáni na plný úvazek jako kaplani, mívám pocit, že dochází k přílišné identifikaci se systémem a že víc než jako faráři působí jako sice specifická, ale přesto nedílná součást této represivně-výchovné instituce. Já se snažím i ve věznici zůstat v první řadě farářem, a v tom mi práce na sboru velmi pomáhá. A vidím v tomto spojení i velký přínos pro mou práci ve sboru i pro sbor sám.
byli se mnou. Protože právě v těch přeplněných věznicích je člověk vlastně strašně sám. Ptal se Pavel Hanych
Co je Vězeňská duchovenská péče (VDP) Občanské sdružení Vězeňská duchovenská péče je organizace, která sdružuje ty, kteří z pověření své církve vykonávají duchovenskou činnost ve věznicích, ať už jde o dobrovolníky nebo profesionály-kaplany. Organizace vznikla v roce 1994 z potřeby vzájemné spolupráce a výměny zkušeností i z potřeby komunikace s Vězeňskou službou ČR. Pro svou ekumenickou otevřenost se rozhodla působit nezávisle na církvích (ale v těsné spolupráci s nimi) a získala právní statut občanského sdružení. Organizace má své stanovy, volí si své orgány a na základě dohody mezi Vězeňskou službou ČR, Ekumenickou radou církví a Českou biskupskou konferencí koordinuje činnost duchovních ve věznicích a vazebních věznicích a nyní i v detenčních ústavech v ČR. Více informací: VDP: www.vdpcr.eu
Nakonec trochu obligátní, ale přece jen zásadní otázka: Co považuješ ve své práci za nejdůležitější? Čím chceš odsouzeným být? Řeknu to spíše z druhé strany: někteří kolegové a kolegyně to vnímají tak, že jejich činnost je působením až misijním. Takto já to určitě nevnímám. Jsou jiní, kteří se vnímají tak, že se jako součást vězeňského systému podílejí vhodnými způsoby na nápravě odsouzených. Takto já to také nevnímám. Pro mne je nejdůležitější, že chci těm lidem přinést to, že jim je někdo nablízku, že tam nejsou sami. Že v situaci, kterou si zpùsobili sami, kdy se provinili, udělali něco zlého, nejsou odepsáni nebo odepsány. Že o ně někdo stojí, má o ně zájem, chce si na ně udělat čas. Tak se snažím spíš než podnikat nějaké misijní útoky být prostě nablízku. Být nablízku někdy umožní věci otevřít a jít třeba někam dál. A já mohu jít po té cestě kousek s nimi. To je přece evangelium, že o nás i přes to, jací jsme, Pán Bůh stojí, že na nás nezanevřel a chce s námi být. A otevírá nám budoucnost. Nejvíc mě v této souvislosti oslovuje biblické podobenství o ovcích a kozlech, kde se říká: byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou. A nerozvádí se, s čím jste za mnou přišli, co jste mi říkali, co jste při tom dělali, ale: vy jste tam
16
VS ČR: www.vscr.cz Věznice Světlá n/S.: www.vscr.cz/veznice-svetla-nad-sazavou
OZNÁMENÍ
Pozvánka Sbor v Zábřehu Vás zve v neděli 5. září 2010 od 14.30 do kazatelské stanice ve Svébohově na slavnost 150 let od postavení kaple ve Svébohově. V malé horské dědině se od 18. století scházeli tajní čtenáři Melantrichovy Bible, kteří si časem postavili pozoruhodnou modlitebnu, první český evangelický chrám na severní Moravě. Při slavnosti bude kázat synodní senior Joel Ruml. Bude také možné prohlédnout si památnou Bibli z roku 1549.
Podpořte Diakonii ČCE v tříměsíční aukci na Aukro.cz „Aukro přes překážky“ více na http://aukro.cz/marketing/charity/
OTÁZKA NA TĚLO Jak vás změnila kaplanská služba? Tomáš Holub, římskokatolická církev, poradce ministra obrany pro duchovní službu Strašně moc, sáhl jsem si na spoustu iluzí ve své víře, zažil aha efekt nad obrovskou šíří poctivého hledání smyslu života a potkal se s reálným Zlem. A jsem za to Hospodinu moc vděčný. Květoslava Jakubalová, římskokatolická církev, hlavní kaplanka Vězeňské služby ČR Naučila mě jinak a daleko hlouběji rozumět některým biblickým veršům. Hned na počátku své pastorační práce ve vězení jsem si také uvědomila, že musím hledat způsob, jak říci i nepříjemné věci v zájmu uzdravení klienta, a mým mottem se stal verš Vaše slovo buď ano, ano – ne, ne. A co je nad to, je ze zlého (Mt 5,37). Roman Lukáš, evangelická církev, kaplan 7. mechanizované brigády v Hranicích Změnil se hlavně způsob, jakým mluvím s lidmi (zejména nevěřícími) o Bohu. Letos v únoru jsem se vrátil z mise v Kosovu, kde jsem sedm měsíců každou neděli kázal pro „neznabohy“. Musel jsem se naučit mluvit o Bohu tak, aby mi rozuměli, abych je zaujal a příští neděli přišli zas. Další věc, u které pozoruji změnu, je vnímání církve. Přál bych si, aby si členové církve více vážili svých církevních autorit (vždyť jsme si je zvolili!) a aby církevní autority byly pro nás ostatní vzory s jasným názorem. Začíná mi více vadit nekázeň v církvi, a zejména mezi faráři. Pozdní příchody na pastorálky, nedodržování termínů atd. Také u sebe vnímám zvýšenou psychickou odolnost. V armádě dostane duchovní daleko větší a častější zpětnou vazbu než v církvi. Jak pozitivní, tak i negativní. Kaplan někdy musí s úsměvem ustát, když ho doslovně a natvrdo někdo pošle do pr... :-) Milan Mrázek, evangelická církev metodistická, kaplan věznice Plzeň Uvědomuji si víc než na začátku, že změna je složitá a těžká, ale možná.
Josef Kordík, římskokatolická církev, kaplan věznice Valdice Pomůžu si podobnou odpovědí abbé Pierra z knihy Testament: „Je to zkušenost permanentního pokoření. Kolikrát jsem nebyl schopen pomoci lidem, kteří se nikdy nedočkají radostného přivítání: Pojď dál, čekáme na tebe. A toto vědomí cítím v srdci každý den jako pokořující zranění.“
Miroslav Čejka, evangelická církev, kaplan ženské věznice Světlá nad Sázavou Získal jsem kladný vztah k hříšníkům (škoda, že jich je v církvi tak málo). Získal jsem negativní vztah k náboženským a církevnickým frázím (škoda, že jich je v církvi tak mnoho). Jan Blažek, evangelická církev, kaplan 15. ženijní brigády v Bechyni, t.č. v Kosovu Stal jsem se civilnější. Nedávno mi kdosi po bohoslužbách řekl: „Pane faráři, vy kážete mnohem civilněji než dřív.“ Změnil jsem názor na vojáky. Dříve „vypatlaný gumy“, dnes mezi nimi vidím spoustu opravdových odborníků, kteří se snaží své povolání co nejlépe promýšlet a dále v něm růst. Musím pracovat na své fyzické kondici. Jako řadový farář bych asi měl tendenci k pohodlnosti a tloustnutí. Kaplanská služba mi dala poznat svět a náboženství z dříve netušených úhlů pohledu. DaZ
17
