1
Nový svět
Představme si, že žijeme na jisté planetě. Nikoli na naší Zemi, kde je nám tak dobře, kde všechno funguje, jak má, ale na planetě, jejíž póly tají a lesy umírají, kde se vzdouvá žíravý oceán, nad níž se prohánějí vichřice, kterou bičují bouře a spaluje žár. Je to nehostinné místo. Je to těžké. Po deset tisíc let, co lidská civilizace trvá, jsme žili na tom nejpříjemnějším z příjemných míst. Teplota se měnila jen velmi málo: globálně se v průměru pohybovala jen nepatrně mezi 14,5 a šestnácti stupni Celsia. To je dost teplo, aby z povrchu světadílů ustoupila ledová pokrývka a bylo možné pěstovat obilí, ale zároveň dost chladno, aby ledovce v horách poskytovaly po celý rok dost vody k pití i k zavlažování rostlin v údolích a v nížinách; je to ta „správná“ teplota pro báječnou planetu mnoha tváří, která je pro nás jak stvořená. Mimořádný svět, který se odráží v každičkém aspektu lidské civilizace. Města jsme si vybudovali na pobřežích moří, jejichž hladina je klidná a příliš nestoupá, nebo v nadmořských výškách, kde nepřežijí komáři přenášející choroby. Zdokonalili jsme se v zemědělství, naučili jsme se využívat výhod předvídatelných období tepla či dešťů, takže nás mohlo být stále víc; naši rýži, kukuřici nebo obilí si nelze na jiné planetě představit. Čas od času dojde někde k prudké odchylce od normy – k hurikánu, dlouhotrvajícímu suchu, silným mrazům. Jejich výjimečnost však odráží už způsob, jak o nich mluvíme: hovoříme o divokých bouřích či o extrémním počasí. V prosinci 1968 jsme mohli poprvé spatřit, jak tohle stabilní a bezpečné místo vypadá. Apollo 8 kroužilo kolem Měsíce a astronauti fotografovali místa, kde by mohly přistát další výpravy.
10
Během čtvrtého obletu se velitel Frank Borman rozhodl stočit loď tak, aby okna směřovala k měsíčnímu obzoru – potřeboval to kvůli upřesnění polohy. Jenže místo toho se před ním rozevřel pohled na vycházející Zemi. „Bože, tamhle vychází Země,“ zvolal. Další člen posádky, Bill Anders, popadl fotoaparát a stiskl spoušť. Jeho snímek, možná nejikoničtější fotografie vůbec, byl později pojmenován „Východ Země“. Je na něm modrobílý oblázek vznášející se na pozadí nedozírného vesmíru, který stoupá nad pustý Měsíc bez známky života.1 Borman později prohlásil, že to byl „ten nejnádhernější pohled mého života, který mě vzal za srdce a zaplavil tesknou touhou a nesmírným steskem po domově. Bylo to to jediné v celém vesmíru, co mělo nějakou barvu. Všechno ostatní bylo buď bílé, nebo černé. Jen Země ne.“2 Třetí člen posádky, Jim Lovell, to vyjádřil jednodušeji: Země mu připadala jako „nádherná oáza“. Na téhle planetě už ale nežijeme. Za čtyři desítky let, které od té doby uběhly, se Země zásadně proměnila a tyto změny nás smetly z onoho krásného místa, kde se lidem tak dlouho dařilo. Den co den žijeme méně v oáze a víc na poušti. Svět neskončil, ale ten, který známe, ano – přestože si to ještě zcela neuvědomujeme. Představujeme si, že pořád žijeme na staré planetě, kde všechna narušení řádu jsou jen čímsi náhodným a mimořádným. Jenže tomu tak není. Je to už jiné místo, jiná planeta. A potřebuje nové jméno. Zeemě. Eaarth, Monnde, Tierrre, Errde, Зеемля. Pořád ji poznáváme, pořád je to třetí objekt od Slunce, pořád je z necelých tří čtvrtin pokrytá vodou. Gravitace nadále působí a my jsme stále ještě Pozemšťané. A přece je natolik jiná, že nám neustále připomíná, jak důkladně jsme proměnili toto jediné místo, které důvěrně známe. Samozřejmě vím, že Země prochází proměnami nepřetržitě a někdy jsou to proměny hodně dramatické, například když ji zasáhne asteroid nebo povolí sevření doby ledové. Také dnes však jde o jeden z oněch vzácných okamžiků, počátek proměny
11
mnohem větší a mnohem hlubší, než byly všechny ostatní, které známe z psaných dějin lidstva. Je to proměna srovnatelná s těmi, které lze vyčíst ze stop zachovaných v kameni a v ledu. Připomeňme si onu úžasnou fotografii z vesmíru, s provazci a skvrnami mračen táhnoucími se nad povrchem Země. Spalováním fosilních paliv se lidem zatím podařilo zvýšit teplotu planety téměř o jeden stupeň Celsia. Studie NASA z prosince 2008 uvádí, že takové oteplení stačí k tomu, aby tvorba kupovité bouřkové oblačnosti nad oceány vzrostla o pětačtyřicet procent. Z té se pak rodí velkolepá mračna ve tvaru kumulonimbů stoupajících až do výše osmi kilometrů nad mořskou hladinu a bouřková ohniska provázená přívaly deště a krupobitím.3 Celkové množství vody, které dopadá na naši planetu, se za poslední dekádu zvýšilo o 1,5 procenta.4 Víc bouří nad pevninou znamená i víc blesků; jeden stupeň Celsia způsobí podle klimatoložky Amandy Staudtové, že počet blesků stoupne o šest procent. Během jediného dne v červnu 2008 způsobily blesky na území Kalifornie rekordní počet 1700 požárů, které sežehly miliony akrů půdy. Vypukly na nové Zemi, ne na té staré. „Žijeme v období megapožárů,“ prohlásil mluvčí americké vlády Ken Frederick.5 Kouř a plameny bylo vidět i z vesmíru – na internetu se můžete podívat na video pořízené z raketoplánu Endeavour, když přelétal nad plameny šlehajícími vysoko v kopcích kolem Santa Barbary. Nebo se podívejme na bílou a zmrzlou čepici planety. Jak stoupá teplota, polární led už dvacet let odtává. V létě roku 2007 se dosud pomalá obleva náhle zrychlila, a když konečně v říjnu padla dlouhá polární noc, bylo mořského ledu ve srovnání s jakýmkoli předchozím pozorováním o dvaadvacet procent méně a o více než čtyřicet procent méně než v roce, kdy vznikl snímek z paluby modulu Apollo. Zaledněná plocha Arktidy se zmenšila o 2,8 milionu kilometrů čtverečních, než bylo kdy zaznamenáno, tedy o plochu dvanáctkrát větší, než
12
zabírá Velká Británie.6 V letech 2008 a 2009 se mohutné tání opakovalo; v roce 2008 se poprvé v dějinách lidstva dalo volně plout Severozápadní i Severovýchodní mořskou cestou. Obchodní loď Camilla Desgagnes, která nově otevřenou cestou jako první proplula, doprovázel pro případ nouze ledoborec, avšak kapitánovo hlášení znělo: „Nezahlédl jsem jedinou ledovou kru.“7 Nejde tu jen o dočasnou změnu, ale o zásadní zlom. Vědci z National Sea Ice Data Center v prosinci 2008 oznámili, že stále větší odtávání polárních ledovců akumuluje teplo vody v oceánech a takzvaná polární amplifikace se posunula až 1500 kilometrů do vnitrozemí. V srpnu 2009 vědci konstatovali, že počet blesků v polární oblasti stoupl na dvacetinásobek a v tundře způsobil jedny z prvních pozorovaných požárů.8 Podle pracovníka centra Marka Serreze posilují nová data „názor, že arktické ledovce se octly ve spirále smrti“.9 Znamená to, že když za deset nebo dvacet let v létě zaostří objektiv fotoaparátu z vesmírné lodi na severní pól, bude v hledáčku jen mořská hladina. Nějaký led snad zahlédneme v Grónsku – ale bude ho mnohem méně. Mezi roky 2003 a 2008 roztálo na tomto ostrově přes bilion tun ledu o ploše deseti Manhattanů. „Dnes víme, že se už nemusí nijak oteplovat, a led z Grónska bude přesto dál mizet,“ tvrdí Jason Box, profesor geografie z Ohijské státní univerzity. „Teplota zřejmě přesáhla bod, kdy bylo ještě možné zachovat takové množství ledu, jaké si pamatujeme.“10 A co kdyby objektiv směřoval k jižnímu pólu? Poslední den roku 2008 zaznamenal časopis Economist, že teploty na Antarktickém poloostrově rostou rychleji než jinde na Zemi a že v západní Antarktidě led mizí o pětasedmdesát procent rychleji než před deseti lety.11 Nezírejme ale jen na nekonečný průvod statistických údajů (mnohem víc jich teprve přijde). Tato data bychom měli vnímat jako ránu pěstí, minometnou palbu, ohlušující dunění.
13
Holocén se otřásá, jediný svět, který lidé znají, se ocitá v šoku. Nesnažím se popisovat, co by se mohlo stát, kdybychom proti tomu nic nepodnikli, ani varovat před budoucí hrozbou. Tohle je současný stav: více hromů, více blesků, méně ledu. Ať se podíváte kamkoli na Zemi, všude dochází k rozsáhlým změnám. Uveďme příklad: vědci z amerického vládního týmu zabývajícího se výzkumem tropů nedávno dospěli k závěru, že podle standardní meteorologické definice se tropy od roku 1980 rozšířily na sever i na jih o víc než dva stupně zeměpisné šířky – „tropické klima dnes panuje na dalších víc než dvaceti milionech čtverečních kilometrů“. S tím, jak se tropy šíří, sunou před sebou na sever i na jih pásma subtropů, což „má vážné důsledky pro mnoho milionů lidí“ žijících v regionech, kde začíná panovat nedostatek vody. Například v Austrálii to znamená, že „západní větry, přinášející obvykle potřebnou vláhu, mají tendenci stáčet se k jihu a déšť dopadá spíš na mořskou hladinu než na pevninu“.12 Počátkem roku 2008 tak panovalo na polovině australské pevniny sucho a meteorologové to označovali za nový normální stav. „Tolik vody jako dřív už mít nebudeme,“ řekl výkonný ředitel Australské vodohospodářské asociace novinářům. „Vyhýbáme se ale označení ‚sucho‘ a mluvíme spíše o nové realitě.“13 Slovu sucho se vyhýbají proto, že označuje stav, který může jednoho dne skončit. V roce 2007 vláda varovala, že „výjimečně horké roky“, obvykle přicházející jednou za čtvrt století, teď můžou nastat „každoročně nebo jednou za dva roky“.14 Požáry způsobené suchem stály na počátku roku 2009 život stovky obyvatel Austrálie; plameny šlehající do výše čtyřpatrových domů „se hnaly krajinou rychlostí vlaku“, psalo se ve zprávách. Oblast nejhorších požárů navštívil ministerský předseda. „Obyvatelé státu Victoria se octli v pekle,“ řekl o tom, co viděl.15 Peklo se však neomezuje jen na jižní polokouli. Koncem roku 2008 předpověděli američtí hydrologové, že na jihozá-
14
padě Spojených států se sucho stane „trvalým stavem“.16 Je padesátiprocentní pravděpodobnost, že jezero Mead, které vzniklo na řece Colorado nad Hooverovou přehradou, do roku 2021 vyschne.17 (Pokud se tak stane, pak podle šéfa vodohospodářské správy jižní Nevady „bude od dodávek [vody] odříznuta pátá největší ekonomika na světě“, americký Západ.)18 Škody však pociťujeme už teď: odborníci spočetli, že horko a sucho snižují úrodu pšenice, kukuřice a ječmene ročně až o čtyřicet procent.19 Oblasti sucha se stále zvětšují. Počátkem roku 2009 postihlo sucho severní Čínu, odkud pochází převážná část čínské spotřeby pšenice. Nikdy předtím se nestalo, že by tam nepršelo déle než sto dnů.20 Podobné zprávy přišly z Indie, jižní Brazílie a Argentiny, kde byla v roce 2009 sklizeň pšenice nejnižší za posledních dvacet let.21 Řeky vysychají na celé planetě. Podle rozsáhlé studie z roku 2009 zaměřené na sledování 925 největších řek světa se v rozmezí let 1948–2004 ukázalo, že toků, které slábnou, je dvakrát víc než těch, které mohutní. „Během sledovaného období se množství sladké vody vtékající do Tichého oceánu snížilo o šest procent – tedy zhruba o objem vody, který za rok proteče řekou Mississippi,“ stojí ve studii.22 Přesuňme se teď z nížin na vrcholky hor. Významný glaciolog Lonnie Thompson zjistil v roce 2008 při vrtech do nitra tibetského ledovce cosi zvláštního. Přesněji řečeno nezjistil: chyběla obvyklá vrstva obsahující částice radioaktivního spadu z jaderných testů z šedesátých let dvacátého století. Ledovec totiž odtál a s ním i kus historie. Podle nové nepálské studie stoupá v Himálajích teplota o dvacetinu stupně Celsia ročně.23 To je půl stupně za deset let, v prostředí, kde se rtuť teploměru za celá tisíciletí sotva pohnula. Dlouho zastávaný názor, že himálajské ledovce zmizí do roku 2035, byl sice zpochybněn, ale zalednění přesto rychle ubývá: fotografie z úpatí Mount Everestu ukazují, že od roku 1921, kdy zde pořídila první snímky Malloryho výprava, zmizela vrstva ledu vysoká
15
téměř jako Socha svobody – tedy skoro sto metrů.24 Přestože ledovce tu ještě zůstávají, lidi narůstající teplota zneklidňuje. Rododendrony pokrývající svahy Himálají kvetou dnes na některých místech o čtyřicet pět dnů dříve, než bylo zvykem, což komplikuje každoroční jarní květinové slavnosti a „lidoví umělci jsou zmateni“.25 Neklid se zmocňuje i horolezců; jeden zkušený horský vůdce konstatoval, že po letech zanechal výstupů na některé vrcholy, protože „led, který jako lepidlo držel hory pohromadě, taje“.26 Problémy se netýkají jen Himálají. Vědci, kteří přijeli na jaře 2009 do Bolívie, zjistili, že osmnáct tisíc let starý ledovec Chacaltaya „zmizel – prostě někdy na počátku tohoto roku úplně roztál“. Byla tu kdysi nejvýše položená sjezdovka na světě, ale dnes už zbyly jen skály a bahno.27 A nejde jen o sjezdovku. Ledovce jsou zásobárnou vody pro celé světadíly, poskytují ji miliardám lidí, kteří se usadili v povodí pod nimi právě proto, že měli zaručen stálý přísun vody. „Když ledovce zmizí, jsou ty tam. Co si ale počnou třeba v Limě?“ ptá se klimatolog Tim Barnett ze Scrippsova oceánografického institutu. „V severozápadní Číně žije tři sta milionů lidí, kteří jsou závislí na vodě z tajícího sněhu. Než přijde další doba ledová, není ji čím nahradit.“28 Když podobné zprávy čtu, vybaví se mi malá, dokonce i podle tibetských měřítek zapadlá vesnička, kde jsem se před pár lety octl. Štíhlý mládenec mě vedl asi kilometr a půl podél řeky, aby mi ukázal obrovský ledovec čnící nad údolí. Z hradby ledu trčelo skalisko velké jako věžák. Můj průvodce řekl, že se vynořilo loni a den po dni, jak tmavá skála pohlcuje sluneční teplo, se zvětšuje. Byli jsme tisíce kilometrů od nejbližší školy, od televize, nikdo ve vsi neuměl číst ani psát. Jen ze zvědavosti jsem se mladíka zeptal: „Proč taje?“ Nevím už, jakou odpověď jsem čekal – možná nějakou báchorku o rozhněvaných bozích? Podíval se na mě, jako kdybych spadl z měsíce.
16
„Globální oteplování,“ řekl mi. „Moc továren.“ Nebyl v tom stín pochyb. Vrátili jsme se k jeho domku a podali si ruce. Nasedl jsem do terénní toyoty, která mě odvezla k letadlu. A tak dál. Nebo se podívejme na oceány, tedy ty tři čtvrtiny planety, které obvykle nebereme v potaz. Liší se v něčem? Mezi roky 1995–2008 vzniklo v tropických oblastech Atlantského oceánu sto jedenáct hurikánů, což je o pětasedmdesát procent víc než během předchozích třinácti let. Jsou také mohutnější a chovají se podivněji než dřív. „Bouře se prostě už jen nepřesouvají k pobřeží, aby zase utichly,“ říká odborník z Národního centra pro výzkum atmosféry. „Ničivou sílu si udržují déle.“ A dodává: v létě roku 2008 „meteorologové s úžasem sledovali tropickou bouři Fay, která se Floridou rekordně prohnala čtyřikrát sem a tam“, než se definitivně rozpadla; hurikán Gustav si zase uchoval plnou intenzitu celých sto šedesát kilometrů do vnitrozemí až k Baton Rouge, kde dostihl všechny, kdo tam před ním uprchli z pobřeží.29 Během posledních pěti let jsme byli svědky nejčasnějšího zaznamenaného zformování hurikánu páté kategorie (Emily v roce 2005), prvního lednového tropického cyklónu (Zeta, 2006), prvního známého tropického cyklonu v jižní části Atlantiku (Catarina, 2004) a první známé tropické bouře, která zasáhla Španělsko (Vince, 2005). V roce 2008 jsme zaznamenali sezónu hurikánů, které se zformovaly během pěti měsíců, od červencové Berthy po listopadovou Palomu. A co se děje jinde? „Vzrůstající teplota oceánu způsobuje, že v Bangladéši je varování před bouří vyhlašováno dvanáctkrát ročně, ne třikrát, jako tomu bylo dříve,“ tvrdí jedna studie. V roce 2006 zasáhla zemi řada tajfunů a dvě třetiny obyvatel postihly záplavy; o rok později zabil cyklon Sidr tři tisíce lidí.30 V létě roku 2009 se Tichým oceánem přehnala celá série mohutných tajfunů. Tajfun Ketsana zaplavil rekordními dešti Manilu a Vietnam; z tajfunu Morakot spadly na Tchaj-wan víc
17
než tři metry přívalových srážek. V širším měřítku pak podle New York Times „uplynulých třicet let přineslo čtyřikrát víc katastrof způsobených počasím než předcházející tři čtvrtiny dvacátého století“.31 Opusťme teď hurikány a trosky, které po nich zbyly, a soustřeďme se na okamžik na to, jak se mění moře. Oceány omývající pevniny mnohem déle, než trvá lidská civilizace, byly vždy chemicky stálé. Jsou tak obrovské, že tuto stabilitu považujeme za danou. Většinu oceánografů však šokovalo, když si všimli, že kyselost moří v posledních letech stoupá podle toho, jak vstřebávají oxid uhličitý, který vypouštíme do atmosféry. „Vycházeli jsme z předpokladu, že oceány jsou dost velké, aby se jejich pH srovnalo, a tak nás výkyvy překvapily,“ říká Timothy Wootton, biolog z Chicagské univerzity, podle něhož kyselost oceánu stoupla desetkrát, tedy desetkrát rychleji, než se čekalo.32 Oceánské pH už pokleslo z 8,2 na 8,1; podívejte se na stupnici proužku na testování kyselosti vody v bazénu, a pochopíte, jaký je to rozdíl. Panuje shoda, že koncem století dosáhne pH hodnoty 7,8.33 Moře je dnes o třicet procent kyselejší, než by bylo bez našich emisí, což britská Královská společnost označila za „v podstatě nezvratnou“ skutečnost.34 Oceán je kyselejší než kdykoli za posledních osm set tisíc let, a pokud bude jeho okyselování pokračovat stejným tempem, bude kolem roku 2050 žíravější, než byl za posledních dvacet milionů let. V takovém prostředí nevytvoří mořští mlži dostatečně pevné ulity. (Vzpomeňte si na analogický příběh ptačích vajec a DDT.) V létě roku 2009 zjistili producenti ústřic v Tichém oceánu osmdesátiprocentní úhyn larev, zjevně způsobený tím, že „mořská voda je tak žíravá, že v ní larvy ústřic nepřežijí“.35 Americká badatelka Nancy Knowltonová to na konferenci konané na jaře roku 2009 řekla jasně: „Korálové útesy přestanou ve své fyzické podobě existovat kolem roku 2100, možná už kolem roku 2050.“36 „Zátěž systému je příliš
18
velká,“ říká Richard Zeebe, oceánograf z Havajské univerzity. „To, čeho se dopouštíme, je ostudné.“37 Což je pravděpodobně to nejobjektivnější vědecké konstatování, které lze zaslechnout. Myšlenka, že by lidé mohli planetu zásadním způsobem proměnit, je poměrně nová. Švédský chemik Svante Arrhenius se sice dal už před stoletím slyšet, že se snažíme, aby „naše uhelné doly zmizely ve vzduchu“, a odhadoval, že by to mohlo vést ke zvýšení teploty, ale nikdo mu nevěnoval pozornost. Množství oxidu uhličitého v atmosféře začali vědci měřit až v padesátých letech minulého století. Stalo se tak v malém domku na svahu havajské sopky Mauna Loa a ukázalo se, že jeho množství v atmosféře opravdu trvale narůstá. Až do osmdesátých let však nebyl k dispozici dostatek počítačových kapacit, aby se daly možné důsledky tohoto nárůstu vyhodnotit. Přestože se už tehdy začalo tématu věnovat několik vědeckých týmů, jejich výsledky se ven z laboratoří nedostaly. Teprve v červnu 1988 vystoupil vědecký pracovník NASA James Hansen před Kongresem se sdělením, že globální oteplování se téměř s jistotou stává skutečností. Lidé, kterým tento problém dělal starosti už tehdy, o něm mluvili jako o hrozbě, která teprve nastane: deklarace shrnující jednání celosvětového Kongresu o životním prostředí v Rio de Janeiru v roce 1992 klimatické změny vůbec nezmiňuje. Konference jen nezávazně doporučila, aby „státy v zájmu ochrany životního prostředí podle svých možností přijaly preventivní opatření“. O globálním oteplování se mluvilo převážně v budoucím čase; vždy jen jako o hrozbě, a to i za prezidentské kampaně v roce 2008. Když Barack Obama hovořil na Univerzitě státu New Hampshire o svých plánech ohledně globálního oteplování, s ničím novým nepřišel: „Úkolem naší generace je zachránit před globální katastrofou ty, kdo přijdou po nás.“ Jeho soupeř John McCain řekl jen o pár měsíců později: „My i ostatní země světa musíme v nadcházejících letech
19
zásadně omezit emise skleníkových plynů, pokud nechceme předat našim vnukům svět podstatně oslabený.“38 Až někdy budete mít volno celý měsíc, vygooglujte si spojení globální oteplení a vnuci. Mezi 585 000 v podstatě identických a uklidňujících výroků naleznete i tyto: Senátor Ted Kennedy před Kongresem v roce 2008: „Nemůžu se svým vnukům podívat do očí a říct jim: Promiňte, já... s tím nesvedu nic udělat.“ Barbara Boxerová (rovněž senátorka) v Národním tiskovém klubu: „Budou mít naši vnuci příležitost vzít své děti za ruku a zažít s nimi vzrušení z pohledu na zasněžené štíty hor nebo na ledovcové masy, jak se řítí dolů?“ Kalifornský guvernér Arnold Schwarzenegger při podpisu nových energetických zákonů: „Chci, aby se Kalifornie postavila do čela boje proti globálnímu oteplování. Dlužíme to našim dětem a vnukům.“ Opět Arnold Schwarzenegger, tentokrát v Organizaci spojených národů: „Budoucnost máme ve svých rukou. Společně musíme zajistit, aby se naši vnuci nemuseli ptát, proč jsme se nedokázali zachovat správně a nechali je nést důsledky.“ Do třetice Schwarzenegger, tentokrát v prohlášení zaslaném e-mailem čínské tiskové agentuře Sin-chua, v němž vysvětloval nové kalifornské zákony o limitech spotřeby pohonných hmot: „Před měsícem jsem podepsal nařízení, které poprvé na světě omezuje množství uhlíku produkovaného auty, takže naše děti a vnuci po nás budou moci zdědit zdravější budoucnost.“ Hasta la vista, vnoučci! Senátor Joe Lieberman: „Hanba nám, pokud dopustíme, že za sto či dvě stě let naši vnuci a pravnuci budou žít na planetě nenapravitelně poškozené globálním oteplováním a budou se ptát: ‚Jak je možné, že naši předchůdci... dovolili, aby došlo k něčemu takovému?“ David Attenborough: „Pokud nám záleží na našich vnucích, musíme něco udělat.“
20
