NARODILI SE, ABY PRˇEŽILI

NARODILI SE, ˇ EŽILI ABY PR

Eva, Mark a Hana

NARODILI SE ABY PREŽILI Wendy Holdenová

Přeložili

Miroslav Jindra a Irmgard Kolinská

ML ADÁ FRONTA

Text © Wendy Holden, 2015

Někdy i jen žít je hrdinství. Seneca

Tato kniha je věnována třem odvážným matkám, odhodlaným dát život dětem ve světě, který jim ho nechtěl dopřát.

Tři těhotné vdané ženy. Tři manželské páry, které se modlily za šťastnější budoucnost. Tři děti, narozené v rozmezí několika týdnů za nepředstavitelných okolností. Než tyto děti, vážící při narození necelé kilo a půl, přišly na svět, nacisté zavraždili jejich otce; a jejich matky, přežívající od minuty k minutě ve stejném koncentračním táboře, se podobaly chodícím kostrám. Řízením osudu se stalo, že se těmto třem ženám podařilo přežít. A navzdory všemu přežily i jejich novorozené děti. O sedmdesát let později se tito „sourozenci srdce“ poprvé setkali, aby podali pozoruhodné svědectví o matkách, které vzdorovaly smrti, aby jim mohly dát život. Všichni se narodili, aby přežili.

OB S AH

P ředmluva

15

1 Priska

16

2 Rachel

41

3 Anka

68

4 Osvětim II – Březinka

106

5 Freiberg

140

6 Vlak

176

7 Mauthausen

203

8 Osvobození

227

9 Doma

250

10 Setkání

286

S E Z NA M O S O B

296

B I B L I O G R A F I E A  P R A M E N Y

298

P O D Ě KOV Á N Í

304

ŠVÉDSKO

D Á

N

S

K

O

S E V E R N Í M O Ř E

Hamburk

EM

SK

O

Westerbork

Berlín

IZ

OZ

Hannover

N

N Ě M E C K O Lipsko Drážďany

Bonn

Freiberg

BELGIE

Most

Frankfurt

Terezín

Praha Horní Bříza

LUCEMBURSKO

Plzeň Mety

Norimberk

FRANCIE Mnichov

Linec

Mauthausen

Basilej

ŠV Ý C A R S K O

12

R A K O U S K O

B A L T S K É M O Ř E

V Ý C H O D N Í P R U S K O

Gdaňsk

Kołobrzeg

Chełmno

Varšava

P O L S K O Pabianice Zhořelec

Hradec Králové

Łodž

Wroclaw

Osvětim

Krakov

Třebechovice pod Orebem

Č E S K O S L O V E N S Brno K O

Vídeň

Zlaté Moravce

Bratislava Sereď

M A ĎAR SK O 0

20

40

60

80

100

měřítko (míle)

13

Příběhy těchto tří žen, jimž se podařilo přežít, jsou zde pečlivě poskládány z jejich vlastních vzpomínek, tak jak se zachovaly v dopisech a soukromých rodinných záznamech, ale i z výpovědí, které v průběhu řady let poskytly badatelům a historikům. Jejich vyprávění provázel pečlivý výzkum a doplnilo ho i svědectví dalších osob – dosud žijících i již mrtvých. Všude, kde to bylo možné, vyjádřili se k jejich vzpomínkám nezávislí svědkové a byly porovnány s archivními materiály a historickými záznamy. Tam, kde přesné okolnosti událostí či obsahy rozhovorů nebylo možné takto ověřit nebo se v nich při převyprávění dalším osobám během let vyskytly drobné věcné odchylky, zachycují zde podávaná sdělení jejich obsah na základě porovnání dostupných informací; nemusí tedy vždy přesně odpovídat tomu, jak si je pamatují jednotlivé osoby.

P Ř E D M L U VA

Jsme hluboce zavázáni Wendy Holdenové za její bezvýhradné soucítění s osudem našich matek a za její nevyčerpatelnou energii při sledování stop po jejich trýznivých válečných zážitcích. Během svého bádání nám Wendy nejenom odhalila informace do té doby pro nás neznámé, ale spojením našich raných osudů z nás udělala „sourozence“. Za to jí budeme navěky vděční. Děkujeme jí též za zveřejnění a ocenění obětavého chování českých obyvatel Horní Břízy, kteří dělali, co bylo v jejich silách, aby opatřili jídlo a oblečení pro naše matky a pro vězně z dalších dvou táborů ve „vlaku smrti“, který je vezl do koncentračního tábora Mauthausen. Nepřestaneme obdivovat s jakou vytrvalostí, pílí a pochopením vypátrala a popsala úsilí členů 11. obrněné divize 3. armády USA, kteří měli hlavní podíl na osvobození Mauthausenu a dali našim matkám – a nám – novou šanci pro život. Naše matky by si jistě vážily toho, že jejich příběhům se po tolika letech dostalo zveřejnění. Každé z nich je věnována jedna třetina této úžasné knihy, jejíž vydání se příznačně shoduje s našimi sedmdesátými narozeninami a sedmdesátým výročím konce války. Děkujeme vám, Wendy, své nové čestné sestře – jménem všech, kdo jsme se narodili v režimu, který měl v úmyslu nás zahubit, ale jimž všemu navzdory bylo souzeno, aby jako jedni z posledních přežili holokaust. Hana Bergerová Moranová, Mark Olsky a Eva Clarkeová, 2015

1 ı PRISKA

„Sind Sie schwanger, fesche Frau?“ (Nejste těhotná, fešná paní?) Tuto otázku položil Prisce Löwenbeinové s úsměvem esesácký inkvizitor, který stál rozkročený před ní a se zaujetím forenzního lékaře si ji od hlavy k patě prohlížel. Dr. Josef Mengele se zastavil před osmadvacetiletou slovenskou učitelkou, která jen několik hodin po příjezdu stála nahá a třesouc se studem na otevřeném prostranství tábora Auschwitz II – Birkenau (Osvětim II – Březinka). Byl říjen roku 1944. Priska měřila jen něco přes metr padesát a vypadala mladší, než byl její skutečný věk. Stála tam společně s asi pěti Průkaz totožnosti Prisky sty stejně nahých žen, které se valnou větLöwenbeinové šinou navzájem neznaly. Všechno to byly Židovky a stejně jako Priska byly stále ještě v šoku. Natěsnané po šedesáti v zapečetěných nákladních vagonech, seřazených do vlaků čítajících až padesát vozů, je převáželi z jejich domovů nebo z ghett po celé Evropě do koncentračního tábora v nacisty okupovaném Polsku. Od okamžiku, kdy je poloudušené vyhnali z vlaku na neblaze proslulou železniční Rampe v srdci nejvýkonnějšího nacistického vyhlazovacího komplexu známého souhrnně jako Auschwitz (Osvětim), dorážely na ně ze všech stran povely jako Raus! (Ven!) či Schnell, Judenschwein! (Rychle, svině židovský!) Lhostejně se tvářící kápové ve špinavých pruhovaných vězeňských uniformách tento zmatený lidský příval hrubě postrkovali po hrbolatém nástupišti za dozoru důstojníků SS v neposkvrněných uniformách, kteří drželi na vodítkách zuřivě štěkající bojové psy. 16

Ženám nebylo dopřáno vyhledat aspoň pohledem své milované, protože již předtím oddělili muže od žen a děti zařadili mezi staré a nemocné. Dozorci pažbami pušek postrkovali nebo bičíky popoháněli ty, které už nedokázaly stát, pro zesláblost nebo proto, že měly nohy ztuhlé z toho, jak byli všichni řadu dní namačkaní ve vydýchaných vagonech. Vlhkým vzduchem se nesly srdcervoucí výkřiky – „Děti! Moje děti!“ O kus dál před těmi dlouhými řadami vězeňkyň, zbavených veškeré lidské důstojnosti, stály dvě nízké budovy z červených cihel, jejichž obrovité komíny chrlily k olovnaté obloze mastný černý dým. Ovzduší bylo zahlceno hnilobným zápachem, který dráždil v nose a usazoval se v hrdle. Dav mladých žen, od dospívajících dívek až po padesátnice, odtržených od rodiny a přátel, nahnali do úzkého koridoru mezi elektrickými dráty tvořícími plot stejný, jako byl ten, který obklopoval celý rozlehlý tábor. V konsternovaném tichu se ženy potácely jedna přes druhou, jak je kápové hnali kolem komínů a podél okrajů několika hlubokých vodních nádrží, až došly k velké jednopatrové přijímací budově – zvané Sauna neboli koupelna – skryté mezi břízami. Tam ženy naplno okusily, co to znamená být Häftling koncentračního tábora: proces, který začal tím, že se musely vzdát posledních osobních věcí, které jim zbývaly, a odložit veškeré své oblečení. V kakofonii různých jazyků se proti tomu pokoušely protestovat, ale ozbrojení esesáčtí strážci je bitím a řevem umlčeli a přinutili k poslušnosti. Pak všechny ty donaha svlečené matky, dcery, manželky a sestry zahnali širokou chodbou do velké místnosti, kde jim jiní vězňové – ženy i muži – hrubě oholili vlasy a veškeré ochlupení na těle, čemuž s chlípným úsměvem přihlíželi němečtí strážci. Když elektrické holicí strojky vykonaly své dílo, ženy se navzájem již téměř nepoznávaly. Po pěticích je vyhnali ven na Appellplatz, kde více než hodinu stály bosé na studené, vlhké jílovité zemi, než je podrobili druhé Selektion. Tuto selekci prováděl muž, jenž byl později znám jako „Anděl smrti“. Dr. Mengele, s vlasy uhlazenými pomádou a v bezvadně padnoucí šedozelené uniformě s lesklými prýmky a stříbrnými umrlčími hlavami na límci, si při chůzi ležérně přehazoval z ruky do ruky žluté kozinkové rukavice s velkými manžetami. Přecházel sem a tam podél dlouhé řady žen a každou z nových vězeňkyň si důkladně prohlížel – především s úmyslem zjistit, zda nečeká dítě. Když byla řada na ní, měla Priska Löwenbeinová jen několik vteřin na to, aby se rozhodla, jak tomuto usmívajícímu se důstojníkovi s mezerou mezi předními zuby odpovědět. Nezaváhala ani na okamžik. Rychle zavrtěla hlavou, a protože uměla německy, na jeho otázku vyhrkla: „Nein“. Byla v té době v druhém měsíci těhotenství a se svým manželem Tiborem (který, jak doufala, byl rovněž někde v tomto táboře) čekali vytoužené dítě. Neměla tušení, zda by ji pravda mohla zachránit, nebo naopak ji i její dítě odsoudit k neznámému osudu. Dobře 17

však věděla, že je v nebezpečí. Jednou paží si zakrývala ňadra a druhou to, co zbývalo z jejího pubického ochlupení, a jen se modlila, aby Mengele uvěřil jejímu strohému popření. Uhlazeně se tvářící důstojník SS se na okamžik zastavil, upřeně se zahleděl do tváře mladé „fesche Frau“ a pak pokračoval v chůzi. O několik kroků dál se od něj jedna žena instinktivně odtáhla. Hrubě jí zmáčkl ňadro, a když několik kapiček mléka prozradilo, že je nejméně šestnáct týdnů těhotná, kápové ji na Mengeleho pokyn, mávnutím rukavicí doleva, vytáhli z řady a zahnali do rohu Appellplatzu ke skupině dalších třesoucích se nastávajících matek. Žádná z vyděšených žen tehdy nemohla vědět, že mávnutí rukavicí na jednu stranu znamená život, zatímco druhá strana pravý opak. Osud těch, které toho dne doktor Mengele vybral, není znám. Josef Mengele představoval pro mladou Prisku do té doby největší nebezpečí, ale nemohla mít žádnou představu o tom, co ji vbrzku ještě čeká. V následujících měsících se jejím nejobávanějším nepřítelem stal hlad; a smrt hladem jí připadala jako nejpravděpodobnější možnost, jak její utrpení skončí. Zároveň s hladem ji po celou dobu v táborech stejně krutě trápila žízeň, spolu s vyčerpáním, strachem a nemocemi. Avšak právě naléhavá, hlodající touha po jídle, kterou pociťovalo její těhotné tělo, ji téměř zlomila. Prisce v momentech nejkrutějších bolestí z hladu překvapivě pomohla jedna stará vzpomínka. Představovala si, jak cestou do školy tiskne nos k výloze cukrárny, než zajde dovnitř a pochutná si na sladkém zákusku, třeba na skořicovém koláčku s drobenkou. Představa, jak v cukrárně ve Zlatých Moravcích rozlamuje tuto křehkou sladkost a na blůzku jí padá kaskáda drobků, byla pro ni ztělesněním idylického dětství, které prožívala v jihozápadním cípu nynější Slovenské republiky. Oblast vzdálená přibližně sto kilometrů od Bratislavy, kde Priska vyrůstala, proslula rýžováním zlata, což dokládá také jméno říčky Zlatnanka, která tudy protéká. Dalo by se říci, že prosperující město Zlaté Moravce dělalo čest svému jménu: mělo impozantní kostel, řadu škol a široké ulice s obchody, kavárnami a restauracemi, a také jeden hotel. Prisčini rodiče, Emanuel a Paula Ronovi, byli nájemci jedné z nejproslulejších košer kaváren ve městě. Kavárna s přilehlým patiem se nacházela na lukrativním místě na ústředním náměstí a odehrávala se v ní velká část veřejného života města. V roce 1924, když mu bylo necelých čtyřicet let, si Emanuel Rona v novinách všiml inzerátu na pronájem kavárny. V naději, že konečně udělá štěstí, učinil odvážný krok a z rodného městečka Stropkov, ležícího až u polských hranic v horách východního Slovenska, 18

se se ženou a dětmi přestěhoval do dvě stě padesát kilometrů vzdálených Zlatých Moravců. Prisce, která se narodila v neděli 6. srpna 1916, bylo v té době osm let. Ale kdykoliv to bylo možné, vracela se rodina do Stropkova, aby navštívila Prisčina ovdovělého dědečka z matčiny strany Davida Friedmana, který byl majitelem hospody a kromě toho známým autorem polemických pamfletů. Priska později vyprávěla, že její rodiče se zástupem oddaných pomocnic neúnavně pracovali, aby jejich rodinná kavárna ve Zlatých Moravcích zářila čistotou a byla ve všech směrech dokonalá. Součástí kavárny byl sál, jemuž matka hrdě říkala chambre séparée, který byl oddělený závěsem a kde pro hosty hrála osmičlenná kapela muzikantů v černých oblecích. „Měli jsme úžasnou hudbu a tancovalo se tam o sto šest. Kavárenský život měl pro nás v té době velký význam. Užívala jsem si tam báječné mládí.“ Paula Ronová, Prisčina matka, která byla o čtyři roky mladší a o hlavu větší než její manžel, byla mimořádně krásná. Pro svou rodinu chovala svým tichým, nenápadným způsobem velkou ctižádost. Byla vzornou manželkou, matkou a kuchařkou. Podle Prisky to byla „neobyčejně charakterní žena“, která toho mnoho nenamluvila, ale zato hodně přemýšlela. „Moje matka byla také mou nejlepší kamarádkou,“ tvrdila Priska. Naproti tomu otec byl přísný a autoritářský. Když nechtěl, aby mu děti rozuměly, mluvil s matkou německy nebo jidiš. Priska, která měla odmalička nadání na jazyky, rozuměla každému slovu, což ovšem tajila. Emanuel Rona nebyl příliš horlivý v dodržování židovských náboženských předpisů, uvědomoval si však důležitost toho, jak působí navenek, a o všech významných židovských svátcích chodil s celou rodinou do synagogy. „Když jsme byli malí, bylo hrozně důležité, abychom se chovali vzorně, už kvůli kavárně,“ říká Priska. „Museli jsme být ve všem dokonalí: jako rodina, jako přátelé i jako kavárníci, jinak by k nám naši hosté přestali chodit.“ Priska – celým jménem Piroska – byla čtvrtým z pěti dětí. Nejstarší byl Andrej, známý jako Bandi. Pak přišla sestra Elizabeth, zvaná Božka, a potom Anna, které říkali Anička. Nejmladší Eugen, jehož všichni znali jako Janíčka nebo Janka, se narodil čtyři roky po Prisce. Mezitím se narodilo šesté dítě, které zemřlo ještě jako kojenec. Ve Zlatých Moravcích bydlela rodina za kavárnou v bytě, který byl tak velký, že každé dítě mohlo mít vlastní pokoj. Za domem byla rozlehlá zahrada svažující se k říčce, která protékala podél celé její šíře. Priska byla šťastné, zdravé, společenské dítě. Byla sportovně založená a odvážná a často se svými kamarády a kamarádkami plavala v řece nebo hrála v zahradě

19

tenis. Stejně jako její sestry byla oblíbená mezi místními dětmi, které její jméno důvěrně zkracovali na „Piri“ nebo „Pira“. „Bylo mi jedno, jestli jsou Židé nebo gójové. Přátelila jsem se se všemi stejně. Nedělali jsme mezi sebou žádné rozdíly.“ Ona a její sourozenci vyrůstali obklopeni „dobrými ženami“, které pečovaly o domácnost a zároveň fungovaly jako zastupující matky. V rodině bylo zvykem dobře jíst; téměř u každého jídla se podávalo košer maso a dbalo se na „elegantní“ stolování. Po šťavnaté pečeni často následovaly zákusky pocházející z kavárny. Priska měla slabost pro sladkosti – nejraději ze všech měla vídeňský Sachrův dort. Děti se sice ve škole nevzdělávaly v náboženství, byly ale vychovávány k tomu, aby se každý pátek večer účastnily modliteb a aby dodržovaly rituál mytí rukou, než zasednou k sváteční šabatové večeři, pro niž byla slavnostně prostřená tabule vyzdobena speciálními svícemi. Ve škole bylo v Prisčině třídě s více než třiceti žáky jen šest dívek. Ale „opravdovou intelektuálkou“, jak říká Priska, byla Božka. Ta si celkem bez námahy osvojila několik jazyků, ale o knihy se příliš nezajímala – daleko více ji bavily umělecké činnosti, především ruční práce. Priska se musela ve škole snažit možná víc než její sestra, ale byla pilná a vzdělání se stalo její vášní. Svou touhou po poznání se lišila také od půvabnější sestry Anny, která se s oblibou hezky strojila nebo si hrála s panenkami. „Měla jsem ráda pocit, že něco znám,“ přiznávala Priska. Od mládí se zajímala o křesťanství a často cestou ze školy tajně proklouzla na katolický hřbitov ve Zlatých Moravcích. Obdivovala impozantní hrobky a mauzolea a fascinovaly ji pohřby. Vymýšlela si imaginární příběhy o každém novém „příchozím“ a představovala si, jaký asi byl jeho život. Paula Ronová podporovala dceru v její touze po vzdělání a byla hrdá, když se Priska jako první dítě v rodině stala studentkou místního Gymnázia Janka Kráľa. Škola byla otevřena roku 1906. Byla to atraktivní třípatrová, bíle štukovaná budova, která stála naproti hřbitovu a radnici. Stejně jako ostatních asi pět set studentek a studentů ve věku od deseti do osmnácti let studovala Priska kromě povinné němčiny a francouzštiny také angličtinu a latinu. Až na bratra Bandiho, který chodil na obchodní akademii, navštěvovali její sourozenci pouze měšťanskou školu. Priska byla od přírody ctižádostivá a získávala mnoho cen v různých soutěžích, čímž dělala radost svým učitelům. Ale jako premiantka se těšila též pozornosti spolužáků, kteří potřebovali, aby jim pomáhala s angličtinou, a oddaně se scházeli v zahradě Ronových, kde je Priska doučovala. „Mám na Zlaté Moravce jen samé nádherné vzpomínky,“ vzpomínala. 20

Prisčinou nejlepší kamarádkou ve škole byla dívka jménem Gizelle Ondrejkovičová, kterou všichni znali jako „Gizku“. Gizka byla nejenom hezká, ale také velmi oblíbená, nebyla však zdaleka tak pilná studentka jako Priska. Byla dcerou nežidovského okresního policejního ředitele. Ten jednou navštívil Prisčiny rodiče, aby jim udělal návrh: „Jestli Priska dokáže, aby Gizka úspěšně dokončila studium, dám vám pro vaši kavárnu povolení na neomezenou otevírací dobu.“ Navíc slíbil, že za to nebudou muset platit žádné poplatky. Tak se stalo, že Priska byla najednou důležitá pro úspěch rodinného podniku. Dokud svou spolužačku soukromě doučovala, bylo zaručeno, že jejich kavárna bude dál prosperovat a předčí všechny konkurenční podniky ve městě. Priska brala tuto zodpovědnost velmi vážně. Navíc měla Gizku ráda a ochotně jí pomáhala, přestože kvůli jejímu doučování měla méně času na společenský život. Ve škole dívky seděly spolu v jedné lavici a posléze společně také maturovaly. Priska se po absolvování gymnázia stala učitelkou a vše směřovalo k tomu, že udělá kariéru jako profesorka jazyků. Ráda zpívala a byla členkou učitelského pěveckého souboru, který jezdil na turné po celé zemi s repertoárem národních písní. Jedna z písní hrdě hlásala: Slovák som aj Slovák budem, a Priska si ji i později v životě ráda zazpívala. Ve Zlatých Moravcích si Prisky všichni vážili. Těšilo ji, že ji lidé na ulici zdraví jako první, což byl na Slovensku tradiční projev respektu. Ucházel se o ni dokonce jeden nežidovský profesor, který ji každou sobotu večer zval na kávu, na taneční zábavu nebo na večeři do místního hotelu. Priska ani její rodina neměla žádný důvod se obávat, že by cokoliv mohlo změnit jejich poklidný život. Židé byli sice v celé Evropě dlouho pronásledováni a měli ještě v živé paměti zejména ruské pogromy ze začátku devatenáctého století, ale po první světové válce a rozpadu německého císařství, rakousko-uherského mocnářství a ruské carské říše se bez problémů začleňovali do nově vznikajících evropských národních států. V Československu se dokonale integrovali a dosáhli významných pozic. Židé nejenom hráli klíčovou roli v hospodářském životě země, ale významným způsobem ovlivnili všechny oblasti kultury, vědy a umění. Stavěly se nové židovské školy a synagogy a Židé byli často ústředními postavami tehdejšího kavárenského života. Rodina Ronových se ve svém okolí téměř nesetkávala s antisemitismem. V důsledku vážné hospodářské krize se však nedlouho po první světové válce začínala měnit nálada za hranicemi v sousedním Německu. Adolf Hitler, který byl od roku 1921 vůdcem Národně socialistické německé 21

dělnické strany, známé jako nacistická strana, obviňoval Židy z toho, že se zmocnili národního bohatství a kladl jim za vinu všechny strasti, kterými Německo trpělo po prohrané válce. Po federálních volbách v roce 1933, v nichž nacisté získali 17,2 milionu hlasů, se Hitler stal členem koaliční vlády a byl jmenován kancléřem. Jeho vzestup k moci znamenal konec demokratické Výmarské republiky a začátek státního útvaru, který se stal známým jako Třetí říše. Hitler ve svých radikálních projevech pranýřoval kapitalismus, ale zároveň odsuzoval všechny, kdo projevovali sympatie k revolučním myšlenkám bolševiků, komunistů a marxistů či k ruské Rudé armádě. V roce 1925 sepsal svůj autobiografický manifest Mein Kampf, v němž Židy popsal jako „personifikaci ďábla“ a jako „symbol veškerého zla“. Sliboval, že Židy a další „nežádoucí elementy“ v Německu zlikviduje v procesu, který nazval „konečným řešením“. Vyhlásil zavedení „nového pořádku“, jímž reagoval na skutečnost, že podmínky versailleské smlouvy, která ukončila první světovou válku, byly mnohými Němci pociťovány jako nespravedlivé vůči Německu. V rámci nacistické strany vytvořil úderné oddíly SA v typických hnědých košilích, jejichž úkolem bylo ztrpčovat Židům život a bojkotovat jejich obchody. Podporován indoktrinovanou Hitlerjugend, vyřvával Hitler po rozhlasových vlnách z Berlína do celého světa svůj válečný pokřik Sieg Heil! V relativně krátké době se pak zdálo, že Hitler splňuje své sliby a Německo dosahuje hospodářského oživení, čímž jeho podpora ještě vzrostla. Povzbuzena úspěchem začala jeho vláda zavádět celou sérii zákonů se záměrem vyloučit Židy z politického, ekonomického a společenského života. Pálily se „degenerované“ židovské knihy, neárijci byli vyhazováni z univerzit a mnoho prominentních Židů – mezi nimi třeba i Albert Einstein – muselo emigrovat. Eskalace německého antisemitismu vedla k znesvěcování synagog, z nichž mnohé lehly popelem, někdy dokonce i s přítomnými věřícími. Chodníky ve městech byly pokryty střepinami skla z rozbitých výloh židovských obchodů a židovské domy byly pomalované Davidovou hvězdou a nenávistnými hesly. Árijci, jak nacisté nazývali nežidy, byli vyzýváni, aby Židy udávali; v atmosféře nedůvěry a zrady museli lidé, kteří po celá léta žili šťastně vedle svých árijských sousedů a jejichž děti spolu vyrůstaly, najednou zažít, že byli na ulicích popliváváni, biti a zatýkáni. Všude se vyskytovali ochotní špehové, kteří prahli po tom, aby mohli udat své sousedy a domoci se jejich majetku. Stovky bytů a domů byly systematicky rabovány lidmi, kteří tam kdykoliv mohli vpadnout a sebrat vše, co si zamanuli.

22

Rodilým Němcům bylo dovoleno, aby vyhledávali a poté si přivlastňovali přepychové židovské byty či domy, a celé rodiny tak byly nuceny narychlo opustit svůj domov. Tradovalo se, že někteří noví obyvatelé se nastěhovali tak nakvap, že „ještě ani nestačil vystydnout chléb vytažený z pece“. Vystěhované rodiny se musely přestěhovat do malých bytů v nejchudších čtvrtích, čímž byli prakticky vyloučeni z prostředí, v němž do té doby žili a které důvěrně znali. Fyzicky postižení a duševně nemocní – jak árijci, tak Židé – byli prohlášeni za „nehodné žití“ a byli posláni do sběrných táborů nebo rovnou popraveni. Zbytek obyvatelstva neměl na vybranou: musel se podřídit diktátu Hitlerových norimberských zákonů, které byly neúprosně prosazovány s cílem dál prohlubovat nepřátelství mezi Židy a ostatním obyvatelstvem. Systém, který nacisté nazývali „vědeckým rasismem“ a který měl zaručit zachování čistoty německé krve, vymezil ty, kteří jsou „rasově přijatelní“, a ostatním, to znamená „Židům, cikánům, černochům a jejich bastardům“, upřel základní lidská práva. Podle Zákona na ochranu německé krve a německé cti byla anulována všechna smíšená manželství a Židům, kteří udržovali mimomanželský styk s Němci, hrozil trest smrti, aby se zabránilo „znečištění rasy“. Židé byli zbaveni občanských práv a každý, kdo byl považován za „asociální živel“ či „škůdce“ – což byla mlhavá kategorie, která zahrnovala komunisty, politické aktivisty, alkoholiky, prostitutky, žebráky a bezdomovce, ale třeba i Svědky Jehovovy, kteří odmítali uznat Hitlerovu autoritu – byl zatčen a uvězněn v některém z koncentračních táborů, známých pod zkratkou KZ, zpočátku obvykle umístěných v bývalých vojenských kasárnách. Árijci měli zakázáno zaměstnávat Židy a Židům bylo postupně znemožněno vykonávat povolání právníků, lékařů nebo novinářů. Židovské děti se směly vzdělávat pouze do věku čtrnácti let. Postupem času byl Židům zamezen přístup do státních nemocnic, veřejných parků, hřišť, řek, koupališť, pláží a knihoven. Nesměli cestovat na větší vzdálenost než třicet kilometrů od svého úředního bydliště. Na památnících první světové války byla vymazána jména všech židovských vojáků, přestože těch, kteří v tomto válečném konfliktu bojovali za císaře, bylo velmi mnoho. Když byly zavedeny potravinové lístky a zásobovací poukázky, byly Židům stanoveny příděly o polovinu nižší než árijcům. Židé měli povoleno nakupovat pouze v určených obchodech, a to mezi třetí a pátou hodinou odpolední, kdy už většina čerstvého zboží byla vyprodána. Měli zakázaný vstup do kin a divadel a při cestování tramvají nesměli nastupovat do prvního vozu. Museli na policii odevzdat všechny rozhlasové přijímače 23

a přísně se dohlíželo na dodržování zákazu vycházení mezi osmou hodinou večerní a šestou hodinou ranní. Židé, vyděšení z nového politického směřování země, prchali do Francie, Holandska a Belgie, kde hledali azyl. Československo, které v roce 1918 vzniklo jako samostatný stát, se stalo pro Židy dalším oblíbeným útočištěm. Mělo bezpečné hranice a kromě toho mocné spojence, počítaje v to i Francii, Británii a Rusko. Prisčina rodina se v novém státě, podobně jako většina Židů, s velkou pravděpodobností cítila v bezpečí. A pak, v březnu roku 1938, musela konsternovaná Evropa přihlížet tomu, jak Hitler anektuje Rakousko při takzvaném Anschlussu. Odvolávaje se na právo Němců na sebeurčení požadoval Lebensraum, tedy „životní prostor“ pro svůj národ. Později v témže roce byla revokována všechna povolení k pobytu pro cizince žijící v Říši. Polská vláda vzápětí nečekaně oznámila, že ruší platnost cestovních pasů všech svých občanů, kteří se včas nevrátí do Polska, aby si dali platnost pasů obnovit. Nacisté na to reagovali tak, že shromáždili a ze země vyhostili asi dvanáct tisíc polských Židů; Poláci je však odmítli přijmout a nechali je na pospas jejich nejistému osudu na německo-polských hranicích. Britský premiér Neville Chamberlain, který byl přesvědčen, že tak krátce po první světové válce je jeho posláním za každou cenu udržet v Evropě mír, vedl v Mnichově mezistátní jednání, která v září téhož roku skončila takzvanou Mnichovskou dohodou. Rusové ani Češi nebyli k jednání přizváni a hlavní evropské mocnosti prakticky daly Hitlerovi svolení, aby obsadil území známé jako Sudety na severu, jihu a západě Československa, převážně obývané Němci. Tento akt „mnichovské zrady“ připravil Československo o jeho přirozené hranice. V listopadu 1938 pak došlo k tomu, že nezletilý syn polských Židů spáchal atentát na úředníka německého velvyslanectví v Paříži jako pomstu za to, že jeho rodina byla z Německa deportována do Polska. Jako odvetu inscenovaly nacistické úřady protižidovský pogrom, který vešel do dějin jako Kristallnacht (Křišťálová noc). Za jedinou noc byly vyrabovány tisíce židovských domů, synagog a obchodů, bylo zavražděno nejméně devadesát lidí a bylo zatčeno třicet tisíc osob. Hitlerovi stoupenci pokračovali v antisemitských útocích i v následujících měsících. V březnu roku 1939 pozval Hitler do Berlína slovenského katolického politika monsignora Jozefa Tisa. O den později přijel do Berlína také československý prezident Emil Hácha. Hitler dal oběma ultimátum: buď dobrovolně přijmou pro své občany německý protektorát (vůči Slovensku totiž existovaly územní nároky na pohraniční oblasti ze strany Maďarska), 24

nebo nacisté zemi vojensky obsadí. Tiso se svou kolaborantskou vládou souhlasil téměř okamžitě s Hitlerovými požadavky a byl dosazen jako prezident nově ustaveného nominálně samostatného Slovenského státu. Slovensko tak bylo ušetřeno nacistické intervence a následné okupace. Prezident Hácha, jemuž bylo v té době šedesát šest let, při jednání s Hitlerem utrpěl srdeční záchvat; další den podlehl psychickému nátlaku a Hitlerovy podmínky rovněž přijal, což v národě vzbudilo silný odpor. 15. března 1939 vstoupily německé oddíly na české území a země byla oficiálně prohlášena za Protektorát Čechy a Morava. O šest měsíců později podnikl Hitler invazi do Polska a několik týdnů poté na základě tajného paktu mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem vpadli do Polska od východu Sověti. Británie a Francie vyhlásily Německu válku. Život v Evropě už nikdy neměl být takový, jako dřív. Židé v nových vazalských státech nacistického Německa se přes noc stali vyvrheli. Na řadě veřejných budov se objevil nápis Juden nicht zugänglich (Židům vstup zakázán). Někde nápis dokonce zněl: „Psům a Židům vstup zakázán“. Když se lidé dozvěděli o zvěrstvech, která byla páchána na jejich souvěrcích v Německu, Rakousku a Polsku, brali útokem zahraniční velvyslanectví s žádostmi o víza, většinou však byli odmítnuti. Někteří tváří v tvář hrozivé budoucnosti spáchali sebevraždu. Prisčina rodina neměla jinou možnost, než respektovat nový režim a všechna postupně zaváděná nařízení. „Všechno to bylo tak nespravedlivé, ale člověku nezbývalo nic jiného, než se s tím téměř bezděčně smířit, chtěl-li žít.“ Priska zjistila, že právě drobná příkoří nejvíc bolí. Profesor, který se jí předtím dvořil, se s ní přestal scházet; lidé, kteří ji dříve na ulici zdravili jako první, ji přestali zdravit nebo se dívali na druhou stranu, když ji měli na ulici potkat. Naopak jiní přátelé, jako Gizka nebo také rodiče další bývalé spolužačky, kteří byli statkáři a ani za této změněné situace nepřestávali Ronovy zásobovat čerstvým mlékem, se nenechali zastrašit a zůstali jim věrní. Někteří dokonce ostentativně zdravili své židovské známé a všemožně jim pomáhali. Když se začaly šířit zvěsti, že Židé jsou proti své vůli násilně přestěhováváni, začali si lidé dělat zásoby jídla a dalších nezbytností. Své cennosti zahrabávali na zahradě nebo požádali přátele, aby je pro ně schovali, navzdory tomu, že jim při odhalení hrozil trest smrti. Kdo mohl, uprchl do Palestiny, která byla britským mandátním územím, kde byla naděje, že by tam v budoucnosti mohl vzniknout židovský stát. Také Prisčin bratr Bandi uvěřil svému neblahému tušení a v roce 1939 opustil rodinu a přidal se k uprchlíkům. Bohatý mladý muž, s nímž byla Priska zasnoubená 25

a za něhož se měla brzy provdat, zmizel ze dne na den bez jediného slova rozloučení a emigroval do Belgie a poté do Chile. Zbytek rodiny se protloukal, jak se dalo. Prisčina sestra Anička se v roce 1932 v devatenácti letech provdala v naději, že unikne dřině v rodinné kavárně. Se svým manželem měla syna Ottu, ale manželství dlouho nevydrželo. Po rozvodu si Anna změnila jméno na méně židovsky znějící jméno Helena Hrubá a našla si práci v jiné kavárně ve městě. Bratr Janko, který se vyučil elektrotechnikem, byl nuceně povolán do armády a přidělen k židovskému pracovnímu praporu. Jako takzvaný robotnik žid musel nosit charakteristickou modrou uniformu a vykonávat nejhrubší práce. Božka, která ve třiceti letech byla ještě svobodná, zůstala doma a živila se šitím pro rodinu a známé. Priska byla šťastná, že mohla oblékat Božčiny módní výtvory. Necítila se v nich tolik jako vyvrhel společnosti. „Byla jsem sice pyšná na svůj židovský nos, ale nikdy jsem nebyla žádná kráska. Vždycky jsem však pečovala o svůj vzhled,“ říkala. „Lidé ve městě mě stále ještě považovali za privilegovanou dceru majitelů kavárny a chovali se ke mně dobře.“ Toto privilegium jí ovšem bylo záhy odepřeno. V roce 1940 obdrželi její rodiče zákaz provozovat kavárnu, jejíž renomé pečlivě budovali přes šestnáct let. Árijský Treuhändler (správce majetku), který nyní vedl jejich podnik, se k Prisce choval nečekaně vlídně. Oceňoval, že mluví anglicky, francouzsky, maďarsky a německy. „Znalost jazyků mi hodně pomohla,“ vysvětlovala Priska. Ale rodiče měli jen základní vzdělání, kromě kavárenství neznali nic jiného, a neměli tudíž čeho se chopit. „Byli to dobří lidé, a přesto přišli o všechno.“ Ve Zlatých Moravcích pro ně nebyla práce, a tak se rodina rozhodla, že se přestěhuje do Bratislavy, nového hlavního města slovenského státu na břehu Dunaje. Prisčin děd David Friedman, který také přišel o svou hospodu, uprchl z rodného Stropkova a připojil se k rodině. Všichni doufali, že ve velkém městě budou jako Židé méně nápadní, a měli pravdu. Před válkou žilo v Bratislavě přibližně patnáct tisíc Židů, což tehdy představovalo dvanáct procent obyvatel města. Bratislavští Židé byli dokonale integrovaní do společnosti a jen zřídkakdy se setkávali s antisemitismem. Za nacistické nadvlády se vše změnilo. Ronovi měli naštěstí schované nějaké peníze a mohli si tak najmout byt ve Špitálské ulici. Priska pracovala jako soukromá učitelka a znovu si užívala kavárenského života, na jaký byla od dětství zvyklá. Zvlášť si oblíbila kavárnu Astorka, kde se stýkala s místními vzdělanci, s nimiž mohla konverzovat v několika jazycích. A právě v kavárně Astorka si jednoho dne v říjnu roku 1940 všimla pohledného, 26

štíhlého muže s knírkem, který seděl u vedlejšího stolu a bavil se s nějakými jejími známými. „Mluvil velice naléhavě a živě s mojí přítelkyní, lékárnicí Mimi. Ta najednou vstala od stolu a přišla mi říci, že se mu líbím.“ Prisčin odvážný obdivovatel se k ní pak rovněž přidal a představil se. Tibor Löwenbein byl židovský novinář polského původu, pocházel z Púchova. Mluvil plynně německy a francouzsky. Podle Prisčina vyprávění byl tehdy trochu opilý, a tak mu řekla, že nesnáší muže, kteří pijí. Tibor chtěl Prisce imponovat a na místě jí slíbil, že už se nikdy nedotkne alkoholu. A svůj slib také dodržel. Byl ovšem vášnivým kuřákem dýmky; měl jich na čtyřicet a Priska na ně nesměla ani sáhnout. Velice dbal na oblečení a kromě jiného vlastnil i čtyřicet košil. Jako začínající spisovatel si neustále něco zapisoval do malých notýsků, které nosil všude s sebou. A také sbíral známky – Priska ale vždycky se stydlivým úsměvem říkávala, že od té doby co ji poznal, byla jeho koníčkem pouze ona. Tibor byl jediný syn Heinricha Löwenbeina a jeho ženy Elizabeth přezdívané „Berta“. Tiborův otec hospodařil na malé zemědělské usedlosti, Tibor však netoužil po životě sedláka. Odstěhoval se do Bratislavy a stal se novinářem. Pro Allgemeine jüdische Zeitung psal do sportovní rubriky a do sekce lokální politiky. Napsal také útlou knížku Slovensko-Židovské hnutie a jeho poslanie, jejímž tématem byla integrace Židů do slovenského veřejného života.

Prisčin manžel, novinář a spisovatel Tibor Löwenbein

Když pak podle Norimberských zákonů jakožto Žid nesměl pracovat jako novinář, ujal se ho dobrosrdečný řecký majitel Dunajské banky v Bratislavě a nabídl mu místo bankovního úředníka. Tibor měl příjemný vzhled a byl vždy bezvadně upravený. Navíc měl plavé vlasy a světlou pleť, nevypadal tudíž příliš židovsky – což, jak tvrdila Priska, v té době hrálo roli. V bance si ho brzy natolik vážili, že ho posílali na služební cesty do Prahy a do Brna, ačkoliv to vzhledem k tomu, že Židé měli omezené právo cestování, bylo vlastně nelegální. Ale jeho zaměstnavatel měl důležité konexe a zdálo se, že Tiborovi projde 27

úplně vše. Jako novinář měl spoustu známých a lidé k němu byli vždy zdvořilí, což samozřejmě platilo i pro půvabnou mladou dámu po jeho boku. Každé ráno na cestě do práce doprovázel Prisku do kavárny Astorka, kde si vychutnala ranní kávu a koláč. Při odchodu se vždycky zastavil a zasalutoval, což Prisku pokaždé rozesmálo. Večer po práci se procházeli po nábřeží Dunaje, oblíbeném místě zamilovaných párů. Poslouchali pouliční muzikanty a pozorovali odraz měsíce na řece, zatímco kolem nich pomalu proplouvaly nákladní čluny, říční parníky a pramice. Prvních šest měsíců jejich známosti psal Tibor Prisce každý den. Oslovoval ji Pirečko Zlatíčko a ona mu říkala Tibko, nebo ještě častěji Tiborko. Ve své zamilovanosti si schovávala všechny jeho dopisy. Některé byly krátké, ale vždy byly vřelé a upřímné. Téměř všechny přežily válku. V jednom dopise datovaném 10. března 1941 Priska píše: Můj Tibko, jsem tak šťastná, když dostanu Tvůj dopis, zvlášť když je dlouhý… Rychle Ti musím sdělit velkou novinu! Budu totiž mít od čtvrtka volno – takže se uvidíme čtyři dny v kuse. Jaký luxus v těchto dnech, kdy na sebe máme tak málo času… Chtěl jsi vědět, co si myslím o Tvých dopisech. Jsou úžasné. Žasnu, že Ty, který jsi poslední dobou tak vážný a pesimistický a vidíš situaci tak černě, dokážeš psát tyhle nádherné řádky… Tolik na Tebe myslím a vím, že nacházíš útěchu ve svých knihách. Trochu žárlím na to, že jsou součástí Tvého života, když já jsem pryč – ale slibuji, že to je jen na čas – pozdravuj prosím svoje knihy, které Ti dělají společnost místo mne. Posílám Ti milion polibků – Tvá Pira. A ve své odpovědi, datované 12. března, píše Tibor: Má zlatá Pirečko, s velkou radostí jsem četl Tvůj dopis. Jaké štěstí! V pochmurné každodenní realitě byla Tvá slova jako sluneční paprsky pronikající temnými mraky. Pokouším se vyjádřit své poděkování a svou radost… Pravděpodobně se mi to nedaří…! Čekám Tě zítra ve 4.30 odpoledne a při myšlence na ten radostný okamžik si uvědomuji, jak si s námi osud zahrává. Napadlo mě to, když jsem si uvědomil, že v den, kdy tomu bude přesně pět měsíců, co jsme se poznali, nemůžeme být spolu. Budu si tedy muset schovat slova, která Ti chci říci, až na odpoledne, kdy Tě konečně uvidím… Nemohu se dočkat toho, až Tě budu držet v náručí… na shledanou zítra, drahoušku… a zatím posílám mnoho polibků, Tvůj Tibor.

28

Priska a Tibor byli oddáni v Bratislavě v sobotu 21. června 1941 v tamní dvouvěžaté, v maurském stylu postavené synagoze. Pětadvacetiletá nevěsta měla na sobě květované šaty, přes ně dlouhý bílý kabát, na hlavě bílý klobouček a na nohou bílé boty. Při obřadu ketuba, jímž židovští manželé uzavírají svatební smlouvu, držela v rukou bílé gladioly. Ženich, jemuž bylo dvacet sedm let, měl na sobě elegantní oblek s širokými kalhotami, jaké tehdy byly v módě, a klobouk. Prisčini rodiče dali novomanželům požehnání a o svém zeti prohlásili, že je „perfektní“. Těšilo je, Svatba Prisky a Tibora v bratislavské že mají konečně důvod k oslavě. synagoze v roce 1941 Tiborovi rodiče na svatbě nebyli. Tiborův otec začátkem roku na svém statku nedaleko Púchova spáchal sebevraždu a zanechal opuštěnou manželku. Zdrcený Tibor odjel domů, aby byl s matkou, ale musel se vrátit do Bratislavy, jinak by riskoval, že ho zavřou za to, že se bez povolení vzdálil ze svého úředního bydliště. Priska a její rodiče se stali jeho novou rodinou. Byl to šťastný svazek a novomanželé se k sobě výborně hodili. „Ani jednou jsme se spolu nepohádali,“ říkala vždycky Priska, a byla přesvědčená, že její manžel je naprosto „senzační“. Líbilo se jí, že mluví „správně“ slovensky, na rozdíl od mnoha lidí, kteří slovenštinu míchali s němčinou a maďarštinou. „Obdivoval mě za to, že jsem uměla tolik jazyků, a choval se ke mně báječně. Mám na svého Tiborka krásné vzpomínky. Nikdo by si nemohl přát lepšího manžela.“ Další vývoj války však na jejich štěstí vrhal stín. Den po jejich svatbě vpadli Němci do Sovětského svazu v rámci Hitlerovy „operace Barbarossa“, jejímž cílem bylo dobytí velké části ruského území. Priska a Tibor stále ještě doufali v to nejlepší a zcela nepřipravení na to, co mělo následovat, se nastěhovali do bytu v domě č. 7 v ulici Rybárska brána, později známé jako Fischertorgasse, hned vedle Hlavního náměstí. Žili tam velmi šťastně, přestože museli neustále čelit různým hrozbám. Navzdory všemu si přáli mít co nejdřív rodinu a Priska záhy otěhotněla. Manželé byli nadšení. Když 29

teď bylo na cestě dítě, byl Tibor dvojnásob rád, že má stálý příjem. Dařilo se mu udržet si zaměstnání dokonce i po září roku 1941, kdy pro všechny Židy na Slovensku začal platit takzvaný Židovský kodex, seznam téměř tří set nových nařízení, jimiž se museli bezpodmínečně řídit. Tento kodex, který oficiálně definoval Židy nikoli na náboženském, ale na rasovém principu, obnovil stovky let starou praxi, která nutila Židy nosit ponižující emblémy, a jejíž původ sahal až do devátého století v oblastech tak vzdálených jako Anglie či Bagdád. Každá osoba židovského původu si musela nechat cestovní pas a ostatní osobní doklady orazítkovat velkým písmenem „J“ zastupujícím německé slovo Jude. Všichni Židé museli rovněž nosit na rukávech nebo na srdci židovské hvězdy, které se hromadně vyráběly z obrovských předtištěných rolí látky, často právě v těch továrnách, kde si mnozí z nich dříve vydělávali na živobytí. Židovskou hvězdu si museli našít na každý kus svrchního oblečení. Když byli Židé takto zviditelnění, pokračovalo v ještě větší míře jejich pronásledování. Židovské obchody a živnosti byly opakovaně vandalizovány a rabovány a Židé sami byli v ohrožení pokaždé, když opustili bezpečí svého domova. Mnozí přátelé Tibora a Prisky platili enormní částky za falešné doklady, vystavovali se však obrovskému riziku, pokud by byli přistiženi. Tiborovu zaměstnavateli se podařilo získat pro něj výjimku z různých omezení včetně povinnosti nosit židovskou hvězdu, ale Priska takovou ochranu neměla. Když si s Tiborem vyšli na procházku po zákazu vycházení, nebo když se vypravili někam, kam Židé neměli přístup, zakrývala hvězdu kabelkou nebo límcem kabátu, aby ji nikdo neviděl. Krátce po zavedení nových protižidovských nařízení byli Židé donuceni opustit centrum Bratislavy a odstěhovat se na chudá předměstí. Prisce se podařilo získat místo učitelky na obecné škole v Pezinku, malém městě vzdáleném dvacet kilometrů od Bratislavy. Tibor dojížděl do Bratislavy a každý den v šest ráno odcházel z domova. „Měl svou práci rád a kromě toho musel pracovat, protože jsem čekala dítě.“ Prisčini rodiče, dědeček a sestra Božka zůstali v Bratislavě a nastěhovali se do bytu na nábřeží Dunaje, kde Božka opět pracovala jako švadlena. A tak se tato pevně semknutá rodina dál potýkala se životem a doufala v lepší budoucnost. Priska učila na obecné škole až do okamžiku, kdy úřady vydaly nařízení, podle něhož neárijci nesměli učit árijské děti. Láskyplně se rozloučila se svými žáky, ale všechny známé ujišťovala, že má štěstí, protože Angličan, který byl ředitelem místní jazykové školy, jí tam nabídl učitelské místo s vyšším platem, než jaký měla dosud. „Mohla jsem si vybrat. Chodilo ke mně

30

také mnoho soukromých žáků, a tak se vlastně nic nestalo. Nestrádala jsem. Dobře mi platili a měla jsem dost peněz na živobytí.“ Zároveň se rozhodla pomáhat rodinám, které neměly takové štěstí jako ona. Mnoho svých bývalých studentů učila zadarmo a předčítala jim z německých, francouzských a anglických klasiků. Pak jednoho dne přišla o své dítě. Priska i Tibor to nesli velmi těžce. Navíc i obyčejný, běžný život byl den ze dne obtížnější. Nacistický kodex byl uplatňován čím dál rigorózněji. Židé museli sepsat soupis veškerého svého majetku, stříbra, uměleckých předmětů, šperků a jiných cenností, který pak byl konfiskován místními bankami. Později museli odevzdat i kožichy a kvalitní zimní oblečení. Nesměli chovat domácí zvířata; všechny kočky, psy, králíky a ptáky museli odnést na sběrná místa, aby je už nikdy nespatřili. Slovenský stát Otce Tisa byl jedním z prvních spojenců Osy, který souhlasil s takzvanými Aktionen SS, tedy s deportacemi Židů do vyhrazených oblastí nebo do pracovních táborů, kde měli nuceně pracovat ve prospěch německého válečného tažení na východ. Za příslib, že se tyto akce nebudou týkat árijských obyvatel země, souhlasila slovenská vláda s tím, že zaplatí 500 Reichsmark (říšských marek) za každého Žida, kterého nacisté deportují za hranice Slovenska. Nacisté na oplátku ujistili slovenské úřady, že „parazité“, kteří byli tímto způsobem „přesídleni“, se již nikdy nevrátí a nebudou si dělat nároky na zabavený majetek. V této tíživé atmosféře byly desetitisíce Židů násilně zadrženy slovenskými gardisty a „koncentrovány“ v pracovních táborech na slovenském území – zejména v obcích Sereď, Vyhne a Nováky. Několik tisíc zadržených bylo v nových táborech nasazeno na práci pro německý válečný průmysl. Dalších odhadem padesát osm tisíc zajatců bylo deportováno na východ do táborů nucených prací v rámci akce, kterou nacisté nazvali Osttransport. Východem bylo míněno území uvnitř okupovaného Polska, kde se tábory nacházely blízko zbrojních továren, v nichž měli vězňové údajně pracovat za stravu a přístřeší. Některým namluvili, že budou pracovat při žních nebo pomáhat při budování nového židovského státu. Opuštění a bezmocní slovenští Židé se odevzdali svému osudu, který se zdál být čím dál neutěšenější. Očekávali tvrdé podmínky a všeobecné strádání, ale doufali, že jakmile skončí válka, vrátí se k normálnímu životu. Celé rodiny dobrovolně následovaly své blízké v domnění, že je pro ně výhodnější, když zůstanou pohromadě. Jiní slibovali, že budou posílat peníze, dopisy a balíčky s jídlem, a věřili přitom, že zásilky skutečně dorazí na místo určení. 31

V březnu roku 1942, asi deset měsíců od své svatby a přibližně v době, kdy původně doufala, že porodí své první dítě, se Priska dozvěděla, že její nejstarší sestru Božku sebrali při jedné z Aktionen, které následovaly poté, co se slovenská vláda zavázala, že dodá do pracovních táborů tisíc zdravých svobodných žen. Jakmile se Priska dozvěděla o Božčině osudu, spěchala na bratislavské hlavní nádraží, aby ji zachránila. Byl to čin, který ji snadno mohl stát život. Zjistila, že přeplněný osobní vlak je již téměř připravený k odjezdu, ale svou sestru nikde mezi vystrašenými a zmatenými tvářemi nemohla najít. „Neznala jsem žádného z gardistů, ale úpěnlivě jsem je prosila, aby mou sestru pustili. Spustili řev a vyhrožovali mi: ‚Jestli jste svobodná, tak nastupte do vlaku! Jestli jste vdaná, tak běžte domů!‘ Nemohla jsem pochopit, proč mě jednoduše nenechají být, ale to neudělali.“ Příslušníci obávané Hlinkovy gardy v typických černých uniformách, z nichž mnozí byli vycvičeni v jednotkách SS, Prisku zatkli a přes noc zavřeli do vězení. Tibor neměl tušení, kde jeho žena je, a byl pološílený strachem. Až další ráno mu doručili policejní příkaz: „Dostavte se na policejní stanici. Vaše žena se dopustila pobuřování.“ Na policejní stanici se Tiborovi podařilo přesvědčit policisty, aby upustili od potrestání a dovolili mu odvést Prisku domů. To, jak riskovala, ho natolik rozrušilo, že s ní odmítal mluvit. Ale když pak viděl, jak je Priska nešťastná z toho, že nedokázala zachránit svou milou sestru Božku, vydržel to jen půl dne. Zanedlouho Priska znovu otěhotněla. A znovu, navzdory tomu, že se život kolem nich rozpadal na kusy, byli manželé radostí bez sebe. Ani jeden z nich si plně neuvědomoval, v jakém jsou nebezpečí. Během následujících týdnů pokračovaly bleskové zátahy na židovské rodiny, při nichž byli Židé po tisících naháněni do transportů. Když jednou Prisčini rodiče uslyšeli na chodbě cvakot okovaných bot, vyskočili oknem a podařilo se jim uniknout. 17. července 1942 takové štěstí neměli. Emanuel a Paula Ronovi, bezmocní proti úřední mašinérii, byli tentokrát zadrženi bez jakéhokoliv varování. Že byli deportováni, se Priska dozvěděla, až když už bylo pozdě. Stejně jako svou sestru, ani své rodiče, jimž tehdy bylo už přes padesát let, nemohla zachránit. Neměla ani možnost se s nimi rozloučit. V té době také potratila své druhé dítě. „Měla jsem tehdy pocit, že bych také měla odjet na východ. Na ničem už mi nezáleželo.“ Potom deportovali i Tiborovu matku – podařilo se mu zjistit, že do tábora někde ve Slezsku. Byla to osamělá, stará žena, bylo tedy velmi pravděpodobné, že tam brzy zahynula a Tibor zcela osiřel. Od Gizky a jiných kamarádů z dětství se Priska dozvěděla, že také ze Zlatých Moravců zmizeli téměř všichni Židé, včetně jejích příbuzných a přátel. 32

Než Ronovi odešli ze Zlatých Moravců, schovali si u Gizky své cennosti. Nejlepší přítelkyně, které Priska pomáhala po celou dobu studia na gymnáziu, tím riskovala život. Teď byli rodiče a sestra pryč, ostatní sourozenci bůhvíkde a Priska si říkala, k čemu bude po válce pár kousků porcelánového nádobí a stříbrných příborů, když už tu nebude nikdo, s kým by společně zasedli k šabatovému stolu. Sestře Anně pomohli nežidovští přátelé při útěku do relativního bezpečí Vysokých Tater, kde pod svým přijatým jménem pracovala jako číšnice a bydlela u matčina bratra Dr. Gejzy Friedmana, který jakožto specialista na plicní choroby pracoval v tuberkulózním sanatoriu. Ten k sobě vzal i svého třiaosmdesátiletého otce Davida Friedmana, Prisčina děda, který zůstal zcela sám poté, co byli deportováni Prisčini rodiče. Annin jedenáctiletý syn Otto našel útočiště u katolických jeptišek. Bratr Bandi byl v bezpečí v Palestině. Janko dezertoval ze židovského pracovního praporu a připojil se k partyzánům, kteří organizovali přepadávání jednotek Hlinkovy gardy a prováděli akce, jejichž cílem bylo podkopávání autority proněmecké vlády. Priska znovu oživila svůj dřívější zájem o křesťanství a nechala se pokřtít v evangelické církvi, doufajíc, že se tím zachrání. Tibor, který byl vychován v přísnějším židovském duchu, tomu nevěřil. Oba však dál dodržovali tradiční židovské zvyky. Navzdory obrovské nejistotě, která panovala všude kolem nich – nebo možná právě kvůli ní –, Priska znovu otěhotněla, avšak i tohle dítě potratila. Na podzim roku 1942 slovenské úřady zastavily transporty na východ. Židovská politická a církevní elita spolu s židovským podzemím vytvořili organizaci s názvem Bratislavská pracovní skupina, která vyvíjela obrovský tlak na Tisovu vládu, poté co zjistila, že většina z padesáti osmi tisíce deportovaných Židů, mezi nimiž bylo i sedm tisíc dětí, byla poslána na smrt. Během následujících dvou let, poté co slovenská vláda přehodnotila svůj postoj a odmítla deportovat zbývajících dvacet čtyři tisíc slovenských Židů, byli ti, kteří zůstali, v relativním bezpečí. Pracovní skupina se horečně snažila Židy na Slovensku natrvalo zachránit nejenom tím, že klíčovým postavám režimu nabízela úplatky. Vyjednávala dokonce přímo s velením SS a s Hauptsturmführerem Dieterem Wislieceným, slovenským poradcem nacistů pro židovské otázky. Výměnou za Židy nabízela zlato v hodnotě milionů říšských marek. Jednání o návrhu, který měl krycí název Europa Plan, však bylo přerušeno, když Wislieceného přeložili. Mezitím ovšem zásluhou Pracovní skupiny došlo k zmírnění antisemitských zákonů a pronásledování Židů poněkud polevilo. Mezi Židy přesto přetrvávala zlověstná předtucha. 33

Díky Tiborovu zaměstnání a Prisčinu domácímu vyučování se manželé mohli vrátit do Bratislavy, kde se nastěhovali do bytu v tehdejší Edlově ulici. Museli se sice smířit s přídělovým systémem a s omezenými možnostmi nákupu, ale ve srovnání s desetitisíci Židů po celé Evropě se jim dařilo docela dobře. Občas, když Priska dostala neodolatelnou chuť na sladké, mohli si dokonce spolu dopřát kousek dortu ve své nové oblíbené kavárně, v Café Štefánka. Stejně jako většina jejich přátel, židovských i nežidovských, snažili se nedělat si příliš starostí o budoucnost a upínali všechny své naděje k brzkému konci války. V roce 1943 to rozhodně vypadalo tak, že se válka začíná vyvíjet ve prospěch Spojenců. Z rozhlasu pronikaly zprávy, že se v Polsku uskutečnilo úspěšné povstání a že Rudá armáda pomalu získává převahu. Němci po nelítostné pětiměsíční vojenské operaci ztratili Stalingrad. Spojenci se zmocnili Libye a přinutili německý Afrika Korps ke kapitulaci. Itálie vyhlásila Německu válku a z Berlína byli evakuováni civilisté. Je tedy možné, že je konec války v dohledu, říkali si, nebo se situace ještě zhorší? To nikdo nevěděl. Nikdo také nevěděl, co se stalo s jejich blízkými, od nichž neměli žádné zprávy. Občas se někomu podařilo z transportu propašovat kusý vzkaz, a tak v Bratislavě už celé měsíce kolovaly různé zvěsti o táborech, kam byli deportováni Židé a spolu s nimi i političtí vězni. Říkalo se, že lidé tam umírají vyčerpáním a hladem, nebo že jsou brutálním způsobem zabíjeni. Již v roce 1942 vyplynulo z amerických a britských zpravodajských informací, že jsou v  táborech systematicky vražděni především Židé. Tyto zvěsti ještě zesílily po dubnu 1944, kdy z tábora na Priska a Tibor v Bratislavě, rok jihu Polska, o němž do té doby nikdo 1943 neslyšel, uprchli dva slovenští vězni Rudolf Vrba a Alfred Wetzler. Ve své detailní zprávě, obsahující i situační nákresy, podrobně popsali provoz vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau (Osvětim-Březinka) a masové vraždění vězňů v plynových komorách a krematoriích. Na veřejnost se tato 34

zpráva dostala až po nějaké době a mnozí lidé jí ani pak nevěřili. Přesto však byli od té doby opatrnější a všemi možnými prostředky se snažili uniknout transportům na východ. Priska a Tibor odmítali věřit zvěstem o koncentračních táborech, které jim připadaly tak za vlasy přitažené, že je nemohli považovat za věrohodné. Všeobecné mínění mezi jejich přáteli tehdy bylo, že takové pověsti jsou buďto výplodem fantazie lidí, kteří v důsledku věznění přišli o rozum, nebo přehnaná protinacistická propaganda. Navzdory všemu, čím prošli, bylo mimo jejich chápání, že Hitler svou hrozbu, že podle svého konceptu o nadřazené rase vymaže z povrchu zemského každou lidskou bytost nežádoucího etnického původu, skutečně myslí vážně. Němci jsou konec konců jeden z nejkulturnějších a nejcivilizovanějších národů světa. Není přece možné, aby tak zrůdný plán vznikl v národě, z něhož vyšli Bach a Goethe, Mozart a Beethoven, Einstein, Nietsche a Dürer – nebo snad ano? Manželé se udržovali v naději na brzký konec války, které tak úplně nerozuměli, a žili dál svůj život, jak nejlépe to šlo. V polovině června 1944, týden před třetím výročím svatby, se Priska a Tibor rozhodli, že se znovu pokusí o dítě. Relativní klid, který si téměř dva roky užívali, o dva měsíce později rázem skončil, když vypuklo Slovenské národní povstání, ozbrojený odboj, jehož cílem bylo svržení slovenské loutkové vlády. Jedním z tisíců obyčejných lidí, kteří se vzepřeli fašistickému režimu, pod nímž byli nuceni žít, byl i Prisčin bratr Janko. Násilné vzbouření začalo v Nízkých Tatrách 29. srpna 1944 a rychle se šířilo po celém Slovensku. O dva měsíce později byly na Slovensko vyslány jednotky německého Wehrmachtu a povstání bylo v tvrdých bojích potlačeno. Zahynuly přitom tisíce povstalců. Německé divize, které byly vyslány, aby na Slovácích vykonaly pomstu, rychle obsadily celou zemi a za pomoci Gestapa se chopily potrestání všech, kdo se odvážili vzepřít se Führerovi. Jedním z prvních úkolů nacistické Sicherheitspolizei (bezpečnostní policie), která do země dorazila zároveň s armádou, bylo přinutit prezidenta Tisa, aby obnovil deportace slovenských Židů. V zoufalé snaze uniknout takovému osudu se Židé po tisících uchylovali do úkrytů nebo prchali do Maďarska a dalších zemí, kde doufali, že budou v bezpečí. Přestože na ně čím dál víc doléhala bezvýchodnost situace, Priska a její manžel si zachovali optimismus a zůstali v Bratislavě, kde se jim tak dlouho dařilo vyhnout se zatčení. Každý den, kdy nebyli odhaleni, považovali za dar především také proto, že týden co týden přicházely další dobré zprávy o vývoji války. Paříž a hlavní francouzské a belgické přístavy již byly

35

osvobozeny. Spojenci zahájili letecký útok na Holandsko. Bylo téměř jisté, že Němci budou zanedlouho kapitulovat. V úterý 26. září 1944 slavili Tiborovy třicáté narozeniny. Shodou okolností v tom roce padly právě na Jom kipur (Den smíření), „šabat šabatů“, nejsvětější židovský svátek. Poté co si rituálně umyli ruce, zasedli k slavnostní večeři improvizovaně připravené z toho, co se jim podařilo sehnat. Neslavili pouze Tiborovy narozeniny, ale také nový život, který Priska už více než osm týdnů nosila pod srdcem. Společně se modlili, aby toto jejich čtvrté dítě přežilo. O dva dny později vzaly jejich naděje zasvé. Do bytu bez varování vpadli tři členové Freiwillige Schutzstaffel (dobrovolných oddílů SS) – z větší části složených z polovojenských organizací slovenských Němců – a přikázali jim sbalit si věci do dvou malých kufrů, které dohromady nesměly vážit víc než 50 kg. „Byli děsně arogantní,“ vyprávěla Priska. „Téměř nepromluvili, a ani já jsem nic neřekla… v té hrozné situaci jsem dokázala zůstat klidná. Vůbec jsem na ně nereagovala.“ Toho krásného podzimního dne, za cenu 1 000 říšských marek, kterou za ně zaplatila slovenská vláda, byli Priska a Tibor Löwenbeinovi odvlečeni z domova a přinuceni vylézt na korbu velkého černého náklaďáku. Museli opustit Tiborovu sbírku známek, jeho dýmky a košile, bohatou knihovnu i drahocenné notýsky s výsledky několikaletého psaní. Mladé manžele nejprve odvezli do velké ortodoxní židovské synagogy v Heydukově ulici. Spolu s desítkami dalších zatčených, kteří tam seděli na zemi nebo na svých zavazadlech, je všechny nechali v zoufalém strachu o život několik hodin čekat. Prisku tam přepadl záchvat ranní nevolnosti – první, který kdy zažila. Ve snaze bránit se návalům zvracení tiskla se k Tiborovi, který ji nepřestával povzbuzovat a připomínat jí, aby se soustředila na jejich dítě. „Manžel mě jenom pořád hladil a říkal: ‚Možná, že nás pošlou domů, Pirečko.‘ Já jsem myslela jenom na dítě. Tolik jsem ho chtěla.“ Později téhož dne je s dalšími dvěma tisíci Židů několika autobusy odvezli na malou železniční stanici Lamač a odtud šedesát kilometrů na východ do rozlehlého pracovního a transitního tábora Sereď v Podunajské nížině. Tábor v Seredi byl původně vojenskou základnou spravovanou Hlinkovou gardou. Po potlačení Slovenského národního povstání se velitelem tábora stal důstojník SS Alois Brunner, asistent Adolfa Eichmanna, nacistického Obersturmbannführera a jednoho z hlavních vykonavatelů Hitlerova takzvaného „konečného řešení židovské otázky“.

36

Brunner byl vyslán do Seredi, aby osobně dohlížel na deportaci posledních slovenských Židů, když předtím úspěšně řídil podobnou operaci ve vichistické Francii. Brunner, který se rád nechával vidět ve své oblíbené bílé uniformě, byl údajně odpovědný za deportaci statisíce vězňů do Osvětimi.

Vystupující v Osvětimi z nákladních vagónů pro přepravu dobytka

V Seredi byli vězni nahnáni do dřevěných baráků, které záhy svou kapacitou nemohly stačit pro takové množství lidí. Ponižování vězňů začínalo již při ranním apelu a pokračovalo v přísném režimu při tvrdé fyzické práci nebo vykonávání domácích služeb. Vězni byli namačkáni v naprosto nevyhovujícím prostoru a museli přežít o půlce hrnku břečky, kterou dozorci nazývali kávou, troše řídké polévky nejasného původu a kousku okoralého chleba. Někteří pravověrní Židé používali teplou vodu vydávanou za kávu či polévku k mytí rukou předtím, než pečlivě nakrájeli své příděly a podělili se o ně s ostatními. V den svátku Jom kipur, který Priska a Tibor ještě slavili v Bratislavě, nacisté v Seredi uprostřed tábora upekli na rožni celého vepře a vyhladovělé Židy posměšně zvali k hostině. Bylo zaznamenáno, že navzdory nesnesitelnému hladu se ani jeden z vězňů nedal zlákat. 37

Nedlouho poté, co se do tábora dostali Priska a Tibor, byly zahájeny první transporty ze Seredi na východ. Brunner osobně dohlížel na vyklizení tábora, aby byl připraven na další příliv vězňů. 30. září 1944 slovenští a maďarští důstojníci SS uprostřed noci vyvedli dva tisíce bratislavských Židů z baráků, seřadili je do vojenského útvaru a nahnali do nákladních vagonů. Osmdesát až sto lidí bylo namačkáno v každém vagonu, kde nemohli ani dýchat, natož se hýbat. Když se zavřely těžké dřevěné posuvné dveře, podávali si nejmenší děti nad hlavami, aby je mohli vzít na klín ti, kdo měli trochu místa k sezení na úzkém prkně v zadní části vozu. Všichni ostatní mohli pouze stát nebo sedět na bobku. Ve vagonech jako jediné hygienické zařízení sloužil jen prázdný dřevěný škopek a plechová konvice s vodou. Záhy se všude začal šířit zápach, jak při každém trhnutí vlaku ze škopku šplíchal ven jeho obsah. Občas se ho někdo pokusil vylít okénkem vagonu, ale bránila tomu mříž z ostnatého drátu, a tak lidem nezbývalo než si ulevovat na místě, kde stáli, a znečišťovat si oblečení. Zoufalé lidské bytosti byly namačkané jedna na druhou, zpocené, bez jídla, bez vody a vzduchu. Ti, kteří viděli mezerami mezi prkny vagonů ven, vyvolávali jména měst, jimiž na své třísetkilometrové cestě na severovýchod projížděli. V době, kdy přejížděli polské hranice, někteří z nejstarších vězňů již na tom byli tak zle, že jim nezbývalo než odříkat židovskou modlitbu za mrtvé a ztichnout navždy. Na zastávkách, kudy vlak projížděl, byli mrtví vyhazováni z vlaku a pro živé tak zbývalo ve vagonech o něco víc místa. Stejně jako tisíce Židů deportovaných ze Seredi v posledních měsících roku 1944, i těchto tisíc osm set šedesát slovenských Židů si uvědomovalo, že jedou vstříc nepředstavitelně krutému zacházení a možná i smrti. Priska a Tibor byli stejně vystrašení jako všichni ostatní, ale přesto se navzájem utěšovali, že všechno se v dobré obrátí a že se vrátí domů i se svým dítětem. Obzvláště Priska byla odhodlaná se nevzdávat, vždyť „tolik milovala život“. Přesvědčovala Tibora, že díky své zběhlosti v několika jazycích se bude moci domlouvat s ostatními vězni a dokonce i s důstojníky SS, kteří s ní snad budou jednat o něco ohleduplněji. Má bystrý mozek a umí ho používat, ujišťovala ho. Víra v Boha byla pro Prisku odjakživa důležitá a spoléhala na ni také v oněch temných hodinách, kdy je vlak odvážel stále dál na východ. „Víra v Boha je ta nejdůležitější věc na světě. Každý večer než usnu, vzdávám poctu svému Bohu.“ Jelikož byla pokřtěna v evangelické církvi, považovala se jen částečně za Židovku. Byl to paradox, který si dobře uvědomovala, když se s ní stejně jako s Tiborem zacházelo právě kvůli jejich židovství 38

bez špetky soucitu či slitování. „To, co páchali na Židech, bylo hrůzné,“ přiznala. „Bylo to strašné. Chovali se jako zvěř. Člověk se přece nemůže takhle chovat k jinému člověku. Násilím nás nahnali do nákladních vagonů a… pak nás zase násilím vytáhli ven. Chovali se k nám otřesně.“ Cesta vlakem trvala přes čtyřiadvacet hodin. Vězni namačkaní ve vlaku neměli tušení, kam je vezou, ani zda se setkají se svými blízkými, kteří byli odvlečeni o dva roky dřív. Uvidí se Priska ještě se sestrou Božkou a s rodiči? Setká se s přáteli ze Zlatých Moravců, s nimiž sportovala, zpívala ve sboru a rozmlouvala v angličtině a němčině? Bude Tibor moci konečně utěšit svoji ovdovělou matku? On sám tomu nevěřil. Pro Tibora bylo nesnesitelné, když se musel dívat, jak jeho žena trpí. Bez vody a vzduchu, v temném, páchnoucím vagonu se dávila nevolností a lapala po dechu. Tibor ji k sobě tiskl, líbal ji do vlasů a snažil se ji uchlácholit. Sám sotva popadal dech, ale neustále k ní hovořil a nabádal ji, aby zůstávala optimistická, ať se děje cokoliv, a myslela jen na samé hezké věci. Stejně jako psával ve svých dopisech o tom, jak „její světlo proniká temnými mraky“, snažil se ji nyní přesvědčit, aby nepřestávala doufat v budoucnost. Postupně, jak se vlak neúprosně ploužil k svému cíli, začala Tibora opouštět odvaha. Když s nimi takhle zacházejí nyní, jaké týrání je čeká, až někam dorazí? Ještě pevněji obejmul Prisku a nahlas se modlil, aby alespoň ona a jejich vytoužené dítě přežily. Oba si uvědomovali, že toto může být jejich poslední šance, a tak se rozhodli, že právě tady, na tom nejméně vhodném místě, vyberou pro své dítě jméno. Šeptem se dohodli na jménu Hanka (formálně Hana) po sestře Prisčiny babičky pro děvče, a Miško (Michael) pro chlapce. Vedle mladé dvojice ve spoře osvětleném vagonu stála Edita Kelamanová, třiatřicetiletá svobodná Maďarka z Bratislavy. Bezděčně vyslechla jejich rozhovor, a to co říkali, ji dojalo. Do rachotu vlaku zašeptala Tiborovi: „Slibuji, že když vaše žena a já zůstaneme spolu, postarám se o ni.“ Edita pocházela z bohaté, vzdělané židovské rodiny. Pomoc Prisce považovala za svoje micvah, morální příkaz, a kromě toho doufala, že když svůj slib splní, budou jednoho dne vyslyšeny její modlitby a i ona se dočká manželství. Tibor laskavé ženě vděčně poděkoval, a Priska, která rozpoznala ženin přízvuk, dodala tiše maďarsky köszönöm – děkuji. Všichni ve vagonu vykřikli, když vlak s prudkým trhnutím zastavil na jakémsi centrálním vlakovém depu na hranicích mezi Polskem a Německou říší, kde byli vězni formálně předáni novým správním orgánům. Vlak byl odstaven na vedlejší kolej, ale posuvné dveře vagonů se neotevřely a nikdo nevěděl, co se děje. Za nějakou dobu se vlak trhavým pohybem 39

opět rozjel. O několik hodin později byl odkloněn na železniční vlečku a s rachotem dojel na železniční rampu přímo v srdci tábora Auschwitz II – Birkenau (Osvětim II – Březinka). Byla neděle 1. října roku 1944. Za stále ještě zapečetěnými dveřmi jejich vězení na kolech všichni okamžitě rozpoznali zvuky – křik mužů a štěkot psů –, které pro ně byly předzvěstí násilí, a rázem věděli, že dorazili na místo určení. „Všechno dopadne dobře, zlatíčko moje!“ sliboval Tibor své ženě chvilku předtím, než se s mohutným rachotem otevřely dveře vagonu. Když namáhavě vystoupili na osvětimskou rampu, nevěděli, co je čeká; Tibor ještě stačil zavolat na Prisku: „Buď odvážná, Piroško! Mysli jen na samé krásné věci!“

40

2 ı R AC H E L

„Guten Morgen hübsche Dame, sind sie schwanger?“ (Dobré ráno, krásná dámo, nejste těhotná?) Byl to doktor Mengele, kdo pětadvacetileté Rachel Friedmanové položil tuto otázku na podzim roku 1944 a doprovodil ji ironickým úšklebkem, který měl vyhrazený pro vyholené, nahé ženy, nastoupené před ním jako manekýnky v táboře Auschwitz II – Birkenau. Rachel nevěděla, co na to říct a kam se dívat, a tak jen sklopila oči a přitiskla bradu k hrudi. Kolem ní stály stovky dalších žen ve stejné situaci, které byly všechny přinuceny několik hodin čekat na otevřeném prostranství tábora. Stejně jako ostatní ženy ji zahanbovalo, že se na její nahotu dívá tolik cizích lidí. V té chvíli byla vděčná za to, že z ghetta v okupovaném Polsku nebyl zároveň s ní deportován její manžel Monik a nestal se tak svědkem jejího ponížení. Podobně jako Priska Löwenbeinová – jedna z tisíců Rachel Abramczyková žen, které sdílely její osud – měla Rachel jen několik vteřin na to, aby se rozhodla jak odpovědět nacistickému důstojníkovi, který ledabylým mávnutím ruky rozhodne, zda bude žít, či zemře. Nebyla si ani stoprocentně jistá, že nosí pod srdcem Monikovo dítě; pokud skutečně byla těhotná, mohla to být otázka pouhých několika málo týdnů. Nemohla také tušit, co by pro ni znamenalo, kdyby přiznala, že tomu tak je. Už dříve slyšela hrůzostrašné příběhy o tom, co se odehrává v některých nacistických koncentračních táborech, ale nedokázala jim věřit. Ani ty nejděsivější příběhy se ovšem nezmiňovaly o doktoru Mengelem, ani o osudu těhotných žen, které se mu dostaly do rukou, či o jeho brutálních experimentech na dětech, zejména dvojčatech. Tyto skutečnosti byly odhaleny mnohem později.

41

Jediná věc, kterou si Rachel uvědomovala, když pozorovala tohoto dokonale upraveného lékaře, jak si osobně prohlíží desítky vězeňkyň, bylo, že jeho úsměv nikdy nedosahuje až k očím. Celým svým chováním, když nestoudně hodnotil postavu dospívající dívky, nebo surově zmáčkl ňadro ženy v nejlepších letech, nejvíce ze všeho připomínal pečlivého hospodáře, který bedlivě zkoumá stav svého dobytka. Oblečený v nablýskaných vysokých botách a nažehlené uniformě nesl na sobě všechny typické znaky člověka, který si zakládá na disciplíně a pořádku. Zatímco někteří z otylých důstojníků, kteří se povalovali na okraji zabláceného Appellplatzu, byli evidentně opilí nebo zdrogovaní, Mengele zřejmě žádný prostředek k otupení smyslů nepotřeboval. Naopak, svou práci si zjevně užíval. Při přecházení podél dlouhých řad nastoupených žen si spokojeně pohvizdoval a mezitím uděloval rozkazy vězňům oblečeným do něčeho, co vypadalo jako pruhovaná pyžama. Ti muži s kamennými tvářemi každou ženu, která byla viditelně těhotná, nebo kterou prozradily příznačné kapičky mléka, na Mengeleho rozkaz vytáhli z řady a zahnali do rohu Appellplatzu. O tvářích těchto žen se rozhodně nedalo říci, že jsou kamenné – naopak, jak tam stály a tiskly se k sobě, zračil se jim v očích strach. To stačilo, aby si Rachel byla jista svou odpovědí. Když Mengele vyřkl svou otázku a pak netrpělivě pohazoval rukavicí zleva doprava, Rachel si rukama zakryla ňadra a tiše odpověděla: „Nie.“ Mengele těhotnou Rachel Friedmanovou naštěstí už více neprohlížel, a když kráčel dál ke své další oběti, ani se po ní neohlédl. Rachel Abramczyková vyrůstala ve velké rodině, „krásné a šťastné“, jak sama říkala, v níž se svými sourozenci prožívala radostné dětství plné zpěvu a veselých her. Vše nasvědčovalo tomu, že všechny čeká dlouhý a šťastný život. Dostala jméno Rachel, ale po většinu života se jí říkalo Ruža nebo Ružka. Narodila se na Silvestra roku 1918, měsíc po konci první světové války v Pabianicích nedaleko Lodže, druhého největšího polského města. Pabianice byly jedno z nejstarších a nejbohatších měst v zemi a důležité centrum textilní výroby, přesto si zachovalo více méně venkovský ráz. Ve městě například tehdy byla jen dvě auta, z nichž jedno patřilo místnímu lékaři. V této části východní Evropy existovaly předsudky vůči Židům již od dob pruské nadvlády, ale v roce 1930 byli Židé, tvořící přibližně šestnáct procent obyvatelstva města, již poměrně dobře integrovaní. Ortodoxní a chasidští Židé, kteří byli ve svých černých pláštích a kloboucích obzvlášť nápadní, byli terčem perzekuce o něco častěji než neortodoxní rodiny

42

jako Abramczykovi, kteří se hlásili ke kulturnímu či reformnímu judaismu dlouho předtím, než oficiálně začalo vlastní reformní hnutí. Přestože doma mluvili jidiš a o šabatu a dalších židovských svátcích připravovali slavnostní košer jídlo a zapalovali šabatové svíce, zřídkakdy chodili do synagogy, a děti, ač navštěvovaly židovské školy, nebyly vedeny k tomu, aby přísně dodržovaly náboženské předpisy. Rachelin otec Szaja byl textilním inženýrem a pracoval ve firmě svého tchána. Výroba textilu byla jedním z mála oborů, kde se Židé mohli uplatnit jako podnikatelé. V rodinné firmě, která zaměstnávala většinou příbuzné, se na tkalcovských stavech vyráběly tapiserie, záclonoviny a potahové látky. Díky rodičům Szajovy ženy Fajgy se rodině dařilo dobře; v rodinném domě obývali třípokojový byt ve třetím patře se dvěma balkony a velkou zahradou. Szaja Abramczyk, kterému bylo čtyřicet osm let, když se mu narodilo první dítě, byl mimořádně vzdělaný a sám se považoval za intelektuála. Byl v podstatě samouk a celý život náruživě četl klasická díla pojednávající o historii, literatuře a umění. Své děti nabádal, aby se věnovaly studiu, a trval na tom, aby se naučily plynně mluvit německy – němčina byla v té době všeobecně považována za jazyk kulturně vyspělých lidí. Rachel ve všem respektovala svého otce a navíc po něm zdědila touhu po vzdělání. Byla pilná studentka a spolu se svými sourozenci poctivě chodila každý den a za každého počasí pěšky kilometr daleko do školy a zpět. Děti měly vyučování od osmi do půl druhé a odpoledne se mohly věnovat četbě a hrám. Jak se tehdy často stávalo, byla Rachelina matka velmi mladá, když si brala svého o mnoho let staršího manžela. Když se narodila Rachel, bylo jí teprve devatenáct let. Rachel si pamatovala, že po celou dobu jejího dětství byla její matka prakticky nepřetržitě těhotná. Občas nelibě nesla manželovo neustálé zaujetí vlastním sebevzděláváním; a přestože milovala své děti, v rozhovorech s rodinou nebo přáteli někdy přiznávala, že si přeje, aby používal účinnější metody antikoncepce. Fajga byla jemná a laskavá žena, hrdá na svou rodinu a na svůj způsob života, a dětem často říkávala: „Náš dům je náš hrad.“ Byt vyzdobila různorodou směsicí uměleckých předmětů, jemného porcelánu a nejrůznějších ozdob, a o Pesachu (svátku nekvašených chlebů) dávala do všech místností spoustu čerstvých květin. Eleganci domova Abramczykových oceňovali i přátelé a příbuzní, kteří k nim chodili na návštěvu. Všichni si také všímali, jak dobře vychované jsou děti, což ovšem bylo z velké části zásluhou Rachel, protože jejich nesmělá matka na ně neuměla být dosti přísná. Rachel se od chvíle, kdy byla dost velká na to, aby unesla miminko, 43

stala prakticky druhou mateřskou postavou v rodině a pomáhala nejenom s vařením a domácími pracemi, ale také s péčí o mladší sourozence. Když děti přišly ze školy, připravila jim oběd a pak je poslala ven si hrát. Rodina čas od času zaměstnávala služebné, ale většinu práce musely zastat nejstarší dcery. Sala, druhá nejstarší, která byla o tři roky mladší než Rachel, vzpomínala: „Jedna z nás neustále chovala některé z nejmenších dětí nebo prala prádlo, což se dělalo ještě tím staromódním způsobem, na valše.“ Jakmile byly dost staré, musely se do domácích prací zapojit i jejich mladší sestry Ester a Bala. Pomáhali také bratři Bernard, kterému se říkalo Berek, a mladší Moniek, ale nejmenší děti, Dorka a její dvojče Heniek, kteří se narodili v roce 1931, a nejmladší sestra Anička, které říkali Maniusja, narozená v roce 1933, na to byli ještě příliš malí. „Všichni jsme byli opravdu hodné děti a vůbec jsme se neprali jako jiná děcka,“ říká Rachel. Ve skutečnosti měla velkou zodpovědnost: byla to ona, kdo musel dohlížet na to, aby se její sourozenci dobře chovali a řádně dělali svou práci. Role vychovatelky jí pak zůstala na celý život. Rachel byla, možná kvůli tomu, kolik měla povinností, hubená dívka, a v rodině se o ní občas mluvilo jako o „té naší chudince“. Temperamentní a hezká Sala, která zpívala a tančila v místním divadelním spolku, tvrdila: „Rachel vždycky potřebovala větší porce jídla než my ostatní.“ Abramczykovy finančně podporovali Fajžini dobře situovaní rodiče, takže si mohli běžně dopřávat dobré jídlo. Rachel vzpomínala například na pirohy nebo kachnu na jablkách či kuře na švestkách. Doba jídla byla vždy zlatým hřebem dne a vzpomínky na lahodné pochoutky později pomáhaly Rachel a její rodině snášet nejhorší válečné časy. Všechny čtyři nejstarší sestry byly mezi svými vrstevníky velmi oblíbené. Byly vzdělané, dobře oblečené, mluvily polsky i německy, a měly tudíž velký okruh přátel všech vyznání. Sala byla dokonce tak půvabná, že se její učitelka výtvarné výchovy rozhodla ji portrétovat. „Bylo to velké vyznamenání,“ vzpomíná Sala, „ale byla jsem vlastně odjakživa její oblíbenkyní.“ Přestože jejich rodinný podnik vzkvétal a měli moderní a šťastný domov, byl životní styl Abramczykových neustále v ohrožení. Židé v Polsku museli nepřetržitě čelit nejrůznějším projevům předsudků a podporu mohli hledat nanejvýš v rámci vlastního společenství nebo u místních rabínů. Mnozí z nich se s tím nedokázali smířit a zejména mezi mladší židovskou generací se hodně hovořilo o tom, že ze země odejdou a začnou nový život v jiné zemi, kde je nikdo nebude pronásledovat. Sionismus, založený v devatenáctém století, se ve třicátých letech těšil velké popularitě v celé východní Evropě. Idealistické představy tohoto hnutí o novém životě bez 44

diskriminace v „zemi Izrael“, považované za pravlast Židů, byly pro všechny pronásledované a bezmocné Židy stále přitažlivější. Starší a ortodoxněji zaměření lidé snili o tom, že odejdou do Palestiny, aby zemřeli v místě, které je „blíže k Bohu“, což pro ně představovalo vrcholný projev jejich víry. Jiní, jako Rachelin otec, dávali přednost Ázerbájdžánu, kde byl Židům přislíben azyl. Těm mladším nezáleželo tolik na náboženské víře; nechtěli nic víc než se usadit někde, kde by mohli v bezpečí vychovávat děti a kde by si byli všichni rovni. Rachel byla od svých šestnácti let činná v Židovském národním fondu, jehož cílem bylo získávat peníze na vykupování půdy v Palestině. Ona sama si představovala, že se tam jednoho dne vystěhuje a bude se věnovat prospěšné činnosti. Po celou dobu svého dospívání nebyla v podstatě ničím jiným než chůvou svých sourozenců, a právě proto si umínila, že se co nejdřív provdá za nějakého bohatého muže. A přesně to také udělala, jakmile dokončila střední školu. Jejím mužem se stal Mosze Friedman, zvaný též Morris nebo Monik. Narodil se 15. května 1916. Byl to dobře vypadající, bohatý mladý muž, který byl se svou ovdovělou matkou Itou a dvěma staršími bratry Davidem a Avnerem spolumajitelem velké textilní továrny natolik významné, že zaměstnávala i nežidovské dělníky, což bylo tehdy u židovských firem velmi neobvyklé. Právě Monikova energická matka, která se narodila v Maďarsku, udržovala továrnu v chodu, když její muž Szimon zemřel na tuberkulózu, které málem podlehla i ona, a která těžce podlomila její zdraví. Navzdory tomu vládla své firmě tvrdou rukou. Ita byla oddanou matkou, která velmi milovala své tři syny a byla odhodlaná dál rozvíjet podnik, aby synové jednoho dne mohli zdědit slušný majetek. Monik a Rachel se vzali v březnu roku 1937, hned jakmile Rachel dokončila střední školu. Už nebyla tak hubená jako v dětství a ve svatebních šatech jí to velmi slušelo. Jejímu manželovi bylo teprve jednadvacet let a jí osmnáct, když se stala tradiční poslušnou židovskou manželkou. V době, kdy se vdávala, byla doma ještě šestiletá dvojčata a čtyřletá Rachelin manžel Monik Maniusja, a matka určitě velmi postrádala Friedman Rachelinu pomoc. Monik Friedman se stejně jako Rachel intenzívně zajímal o sionismus. Oba byli členy mládežnické organizace zvané 45

Gordonia (po pokrokovém sionistovi A. D. Gordonovi), která propagovala myšlenku zemědělských kibuců a zasazovala se o obrození hebrejštiny. Monik a Rachel se chtěli držet zásad mladých sionistů a přáli si jednoduchou svatbu. Monikova vlivná matka přesto považovala za vhodné, aby její synové žili přiměřeně svému majetku, a tak se její nejmladší syn s mladou manželkou hned po svatbě nastěhovali do nového bytu v Lodži. Poválečná inflace, která zruinovala miliony majetných lidí po celé Evropě, se téměř nedotkla těch, kteří prozíravě investovali do zlata nebo textilu. „Vzala jsem si velmi bohatého muže a nemusela jsem pracovat,“ přiznávala Rachel. „Dařilo se nám lépe než většině ostatních lidí.“ Mladí manželé se záměrně nesnažili hned založit rodinu, protože si chtěli užít jeden druhého, těšit se ze života a podle svých sil pomáhat při rozvíjení rodinného podniku. Kromě toho měla Rachel malých dětí na nějaký čas dost. Lodž, která ve své barvité historii střídavě patřila k Prusku, Německu a Polsku, byla jedním z nejhustěji obydlených průmyslových měst na světě. Impozantní velkoměsto s honosnými budovami, bulváry v pařížském stylu a krásnými náměstími mělo po Varšavě druhou největší židovskou populaci v Polsku, která činila více než třicet procent z téměř jednoho milionu obyvatel města. Zbytek tvořili Poláci a jen malá německá menšina. Během průmyslové revoluce ve městě vyrostla více než tisícovka textilních továren, které do města přilákaly zručné dělníky z širokého okolí. Lodž se stala perlou polského hospodářského impéria. Život v kosmopolitní Lodži byl pro Rachel a Monika mnohem zajímavější než v Pabianicích. Rachel už neměla studijní povinnosti a nemusela ani pomáhat v domácnosti, a tak se mohla věnovat získávání příspěvků pro Židovský národní fond. Friedmanovi se v té době chystali otevřít další továrnu ve Varšavě, vzdálené sto třicet kilometrů od Lodže, kde rovněž vlastnili byt. Všechny plány však zhatily následující události v Evropě. Když Adolf Hitler anektoval Rakousko a vyhnal odtamtud všechny Poláky, bylo jasné, že německého kancléře již není možno ignorovat. Nejpozději po Křišťálové noci si všichni uvědomili, že jeho hrozby jsou reálné. Židé po celém Německu, Rakousku a v Sudetech propadali panice a připravovali se na útěk. Také Rachel s Monikem pomýšleli na to, že uprchnou, dokud je čas. Byli koneckonců sionisté, a mnoho jejich přátel odjíždělo do Palestiny. Ale co by si počali v Levantě, vzdáleni od svých blízkých? Jak a kde by se v horkém a nehostinném středovýchodním klimatu usadili? Jakkoliv lákavé bylo pomyšlení na útěk z Evropy ovládané nacisty, Hitler a jeho fanatičtí přívrženci byli ještě daleko a byla tu naděje, že se spokojí s tím, co již získal. A kdyby jeho vliv přesto dosáhl až do Polska, rodina 46

byla přesvědčena, že pronásledování se dotkne pouze pravověrných Židů, nikoliv bohatých asimilovaných rodin, jako byli oni. Po dlouhém uvažování se Rachel a Monik rozhodli, že zůstanou v rodné zemi. Vypadali jako Němci a mluvili německy. Byli na tom finančně lépe než většina ostatních Židů a měli mnoho nežidovských přátel. Dokud v ulicích neslyšeli dusot nablýskaných černých holínek, mysleli si, že jim nehrozí žádné nebezpečí. Rachel později prohlásila: „Brutalita nacistů mne vlastně nepřekvapovala. Jediné, co jsem vůbec nečekala, bylo, že to budou právě Němci.“ Kromě toho si mladí manželé nedovedli představit, že by někde našli lepší život, než ten, který právě prožívali. Byli přesvědčeni, že ať se stane cokoliv, i kdyby třeba přišli o veškerý majetek, nějak si poradí. Všechny jejich naděje byly zmařeny, když za ranního rozbřesku 1. září 1939 nacisté vtrhli do Polska. Při takzvaném Blitzkriegu (bleskové válce) předvedli svou masívní vojenskou převahu; přes severní a jižní hranice Polska útočily pozemní síly a současně byl proveden letecký útok na řadu polských měst. Při bombardování města Wieluń, jen hodinu cesty vzdáleného od Pabianic, bylo zničeno devadesát procent městského centra a zahynulo tisíc tři sta civilistů. Z mnohých obcí utekli pěšky, na kolech, nebo na kárách téměř všichni obyvatelé, kteří se jen modlili, aby se polské armádě podařilo zastavit německý postup. Mnoho lidí uprchlo přes hranice a dále do Rumunska, Litvy a Maďarska. Poté německá Luftwaffe srovnala se zemí Varšavu; zaměřila se přitom nejenom na vojenské objekty, ale i na civilní obyvatelstvo. Byly zabity desetitisíce Varšavanů a ještě více jich bylo zraněno. Všichni nyní prožívali totéž: Rachel v Lodži, stejně jako její rodina v Pabianicích. Nejprve slyšeli vzdálené dunění letadel, pak přišlo houkání sirén varujících před dalším leteckým útokem, načež kdo mohl, běžel do krytu. Když 3. září vyhlásily Británie a Francie Německu válku, bylo už na útěk pozdě. Po bombardování a třítýdenním obléhání Varšavy byly polské ozbrojené síly donuceny se vzdát a sto tisíc vojáků padlo do zajetí. 1. října 1939 do ulic města vjely německé tanky a německá Wehrmacht okupovala město. Hitler později triumfálně hlásal: „Stát, jemuž Anglie poskytla bezpečnostní záruky, byl během osmnácti dnů vymazán z mapy… skončila první fáze této války a začíná druhá.“ Své jásající stoupence ujišťoval, že Německo je nyní největší světovou mocností. Po počátečním šoku z invaze přišly první vlny antisemitismu. Od prvního dne si rodiny Abramczykových i Friedmanových uvědomovaly, že jejich „krásný život“ je u konce. Polsko bylo rozděleno mezi nacistické 47

Německo a Sovětský svaz a v žádné části bývalého Polska neměli Židé naději na bezpečí. Na území okupovaném Německem byli všichni ve věku od čtrnácti do šedesáti let nasazeni na nucené práce. Z mnoha příslušníků německé menšiny, nadšeně vítajících Hitlerovu armádu, se téměř přes noc stali čistokrevní Němci, kteří podněcovali rasistickou kampaň a naváděli k veřejnému ponižování těch, jimiž do té doby pouze skrytě pohrdali. Nevybíravému násilí byli vystaveni zejména příslušníci chasidské sekty. Militantní antisemité je přímo na ulicích zastavovali, hanobili, tloukli pažbami pušek, mužům ostříhávali vousy (nebo jim je dokonce vytrhávali), a nutili je drhnout chodníky zubními kartáčky nebo vlastními modlitebními šály. Mnoho jich bezdůvodně oběsili. Rabovali židovské domy a obchody a rozbíjeli okna v synagogách. Všechny židovské svátky byly zrušeny. Židé nesměli pracovat ve svých oborech, například v textilním průmyslu, a museli na příkaz Němců nastoupit k nuceným pracím. Ti, jimž se podařilo uniknout deportaci, byli nuceni odevzdat veškerý svůj majetek a měli zakázáno provádět peněžní transakce. Tisíce Židů přišlo během několika dnů po invazi o živobytí a většinu osobních věcí. Někdejší sousedé se domlouvali na přepadávání židovských domů, kde uloupili vše, co si zamanuli. Kradli porcelán, ložní prádlo, obrazy i nábytek, a dokonce lidem strhávali z prstů snubní prsteny. Všichni Židé museli nosit zpočátku žluté pásky na rukávech, později žluté hvězdy, jako viditelné znamení své odlišnosti. V části Polska obsazené Němci byla němčina prohlášena za úřední jazyk a jména měst a ulic byla poněmčena; z Pabianic se staly Pabianitz, Lodž byla přejmenována na Litzmannstadt po německém generálu z první světové války, a když hlavní ulici přejmenovali na Adolf Hitler Strasse, Rachel a Monik si uvědomili, že Němci tu hodlají zůstat natrvalo. Díky tomu, že disponoval značnými finančními prostředky, podařilo se Monikovi získat falešné doklady potvrzující, že je Volksdeutscher, tedy polský Němec árijského původu. Podobné doklady opatřil i pro Rachel, takže oba mohli volně cestovat mezi Lodží a rodinným sídlem ve Varšavě a nedotkla se jich ani stále přísnější omezení, která byla proti Židům postupně zaváděna. Bylo ironií osudu, že kdyby byli chtěli a nebyli tak oddáni svým rodinám a podniku, mohli snadno odejít někam, kde by byli v daleko větším bezpečí. Pravděpodobně by tak byli mohli přežít v utajení až do konce války. Rachel se od přátel dozvěděla, že její rodina v Pabianicích ještě žije, ale přímo se s nimi nemohla spojit, protože by jí hrozilo prozrazení. Slyšela také, že v malé části starého města se pro Židy připravuje ghetto a že některé rodiny se tam stěhují dobrovolně, protože doufají, že ve společnosti většího 48

množství Židů nebudou v takovém ohrožení. Úřední činitelé tvrdili, že ghetto je nezbytné pro to, aby Židé byli chráněni před útoky árijců, a také aby jim bylo zabráněno „kolaborovat s nepřáteli Říše“. Dalším údajným důvodem bylo, že v ghettu měli být Židé odděleni od ostatního obyvatelstva, aby mezi árijským obyvatelstvem nešířili své nemoci. Rachelina rodina byla mezi tisíci obyvateli Pabianic a okolního venkova, kteří byli zahnáni do tohoto jednoho z prvních ghett v Evropě, kde jim při jakémkoliv pokusu o překročení přísně hlídané izolace hrozila poprava. Židovské rodiny dostaly pouhých několik dnů na přípravu a měly povoleno vzít s sebou jen lůžkoviny a nějaké osobní věci. Počet obyvatel ghetta do prosince 1940 vzrostl z počátečních několika set na přibližně osm tisíc osob, namačkaných v úředně přidělených místnostech či bytech. Abramczykovi měli naštěstí přátele, kteří na území ghetta vlastnili dům, a ti jim nabídli k užívání jeden pokoj. V pokoji bylo pár kousků nábytku a patřila k němu i malá kuchyňka. Jiné rodiny takové štěstí neměly a musely se rozdělit nebo s cizími lidmi sdílet stísněné obytné prostory v polorozpadlých skladištích či zpustlých činžovních domech. Ve většině z nich nebyla elektřina ani tekoucí voda. Podle nacistických směrnic se za všechny potraviny a topivo dodávané do ghetta muselo platit zbožím nebo službami, což znamenalo, že každý obyvatel ghetta byl nasazen na nucené práce. Židovská rada starších, kterou jmenovali nacisté, stanovila v Pravidlech ekonomického společenství nárok na příděl jedné porce polévky za jeden den práce; každému, kdo neodpracoval celou denní směnu, proto hrozil hlad. Někteří obyvatelé ghetta byli nasazeni na práci v továrnách mimo oblast ghetta, jiní pracovali doma. Sala a její bratři Moniek a Berek pracovali v továrně vyrábějící konfekci, uniformy a luxusní zboží. Fajga zůstala doma s nejmenšími dětmi a Szaja dělal, co mohl, aby je uživil a udržel jejich obydlí obyvatelným. Rodina přežívala z přídělu řídké polévky či šlichty a několika krajíců chleba. Kaž­ dou trochu zeleniny, kousek masa nebo pár vajec navíc si museli, pokud měli štěstí, vyžebrat, vyhrabat z popelnic nebo za něco směnit. Od páté hodiny odpoledne do osmé hodiny ráno platil pro obyvatele ghetta zákaz vycházení. Ve stísněných prostorách trpěli v letních měsících nesnesitelným dusnem; kvůli neexistující kanalizaci byli lidé nuceni pro své hygienické potřeby používat dřevěné škopky, které záhy přetékaly a musely se denně vylévat do zapáchajících fekálních nádrží na dřevěných kárách, které odváželi nešťastníci, přidělení do takzvaného Scheisskommanda (sračkového komanda).

49

Rachelina rodina přežívala, jak se dalo, a doufala, že jejich utrpení brzy skončí. Všichni se navzájem podporovali tím, že si neustále říkali: „Ještě týden a pak z nás opět budou lidé.“ Ale týdny přecházely v měsíce a nic se neměnilo. Všichni byli vyhublí a nemocní a rapidně ztráceli morálku. Rachelina sestra Sala to popisuje takto: „Vzali nám naši hrdost a my jsme dělali, co jsme mohli, ale už jsme to nebyli my.“ V Lodži bylo podobné ghetto zřízeno v únoru 1944 o rozloze 2,5 km2 v zchátralých čtvrtích Bałuty a Stare Miesto; skončilo v něm sto šedesát čtyři tisíc místních Židů. Rachel a Monik se rozhodli odejít, dokud byl čas, a společně s Monikovou matkou a dvěma bratry se přestěhovali do bytu ve Varšavě, která v té době již spadala do oblasti spravované německým generálním guvernérem Hansem Frankem. Přestože město bylo téměř celé zpustošeno nálety Luftwaffe, doufali, že tam budou méně nápadní. „Čekali jsme, že válka už nepotrvá déle než dva nebo tři měsíce a pak bude vše za námi,“ vyprávěla Rachel. Ve Varšavě Friedmanovi zjistili, že situace je neobyčejně napjatá a život tam je těžší, než si představovali. Přestože měli falešné doklady, žili v neustálém strachu ze zatčení či něčeho ještě horšího. Potravin byl zoufalý nedostatek a denně přijížděly nové a nové vrchovatě naložené koňské povozy a káry tažené lidmi, jak do hlavního města proudily davy uprchlíků, kteří tam hledali útočiště. V dubnu 1940 se začala stavět zeď kolem chystaného varšavského ghetta, v němž mělo být umístěno všech čtyři sta tisíc varšavských Židů – stalo se tak největším židovským ghettem v nacisty okupované Evropě. V následujících měsících vypukla všeobecná panika, když lidé začali utíkat dál na východ v naději, že se jim podaří uprchnout do Palestiny nebo na jiné bezpečné místo. Také Rachel, Monik a jeho bratři se vydali k hranicím, aby zjistili, jaké jsou možnosti odchodu ze země. Všude po cestě potkávali neuspořádané kolony uprchlíků, kteří všichni doufali, že se zachrání v některé vzdálené zemi. Monikova matka Ita, jejíž zdraví se od nacistické invaze dále horšilo, odmítala opustit svůj domov. Stejně jako mnoho synů jeho generace Monik cítil, že jeho první povinnost je k matce, a když si s Rachel uvědomili, jak náročný by pro ně byl kočovný život, který by je čekal, bylo jim jasné, že útěk s Itou nepřichází v úvahu. „Bylo by to velmi těžké,“ říká Rachel. „Příliš těžké hlavně pro ni – tak jsme se vrátili a rozhodli se zůstat.“ Do listopadu 1940 byli všichni Židé ve Varšavě shromážděni a nahnáni do ghetta. Každý, kdo se pokusil o útěk, byl zastřelen. Ghetto bylo obehnáno třímetrovou zdí korunovanou ostnatým drátem, za níž na ploše 50

pouhých 2 km2 přežívaly ze dne na den statisíce jeho obyvatel. Velký byt Friedmanových se nacházel uvnitř obvodu ghetta, takže zpočátku se pro ně mnoho nezměnilo. „Žili jsme skoro normálně,“ vyprávěla Rachel. „Nic moc jsme nedělali a žili jsme z matčiných peněz.“ Zvenku bylo do ghetta povoleno posílat jídlo a balíčky a ti, kteří měli zásobu zlotých či říšských marek, si mohli kupovat nedostatkové zboží na černém trhu. Měsíce ubíhaly a život šel nezměněn dál až do dne, kdy rodina dostala příkaz vystěhovat se z bytu, protože byl údajně pro čtyři osoby příliš velký. Naštěstí jim jeden jejich bývalý zákazník nabídl pokoj ve svém bytě, což vděčně přijali. Když lidé začali na ulici padat hladem, vyčerpáním a v důsledku nemocí, jako byla tuberkulóza či tyfus, a počet mrtvých dosáhl počtu dvou tisíc měsíčně, rozhodla se Rachel zorganizovat pomoc pro ty, kdo neměli takové štěstí jako její rodina, obzvláště když pocházeli z Pabianic. „Bylo tu mnoho lidí, kteří byli velmi chudí a trpěli hladem, a tak jsme s několika přáteli zřídili vývařovnu, aby ti lidé dostali alespoň jednou za den polévku a kousek chleba. Někteří za jídlo něco málo zaplatili a za peníze jsme koupili další jídlo. Nakrmili jsme tak každý den až sedmdesát lidí.“ Judenrat, Židovská rada starších, která řídila život v ghettu, našla pro Rachel a její dobrovolníky větší kuchyni, ale žádnou další materiální pomoc jim neposkytla. „Dělali jsme to šest měsíců, dokud nám nedošly peníze. Pak jsme vývařovnu museli zavřít.“ Rachel poté začala shánět oblečení pro ty, kterým v zimě nejvíc hrozilo, že umrznou. V ghettu byl naprostý nedostatek paliva na otop či na vaření a už nyní na ulici ležela zmrzlá těla těch, kteří padli za oběť zimě a hladu. Malý hřbitov se plnil takovou rychlostí, že pro mrtvé se musely kopat hromadné hroby. Rachel měla starost hlavně o vyhladovělé a nemocné děti, které byly proti útrapám ghetta málo odolné. S několika přáteli šla za Januszem Korczakem, dvaašedesátiletým lékařem, pedagogem a autorem knih pro děti, který v roce 1912 ve Varšavě založil první sirotčinec. Korczak měl několikrát příležitost z ghetta utéct, ale žádnou nevyužil, protože odmítal opustit svých dvě stě „dětí ulice“. Rachel se svými přáteli nabídla sirotčinci pomoc a Korczak je požádal, aby se pokusili obstarat teplé oblečení pro jeho „maličké“. Kabáty a šaty, které se jim podařilo sehnat, měly děti pravděpodobně na sobě, když následující rok opouštěly ghetto a Korczak je nabádal, aby si oblékly to nejlepší, co mají. Tehdy začaly deportace na východ a děti, staří a nemocní byli mezi prvními, koho vlaky odvážely do koncentračních táborů. Korczak prohlásil: „Tam, kam jdou mé děti, musím jít i já.“ Byl s dětmi, když je seřazené do dvojic nahnali na Umschlagplatz (nákladiště) na varšavském 51

nákladovém nádraží, odkud je vlak vezl do Treblinky, kde všechny skončily v plynových komorách. Korczak zemřel po jejich boku. Adam Czerniaków, hlava Židovské rady starších, od něhož nacisté požadovali dodání šesti tisíc Židů denně k deportaci, raději spolkl kapsli kyanidu, než aby jim vyhověl. Své ženě a členům Židovské rady napsal tento vzkaz: „Žádají mne, abych vlastníma rukama vraždil děti svého národa. Nezbývá mi nic jiného, než zemřít… Už to déle nemohu snášet. Můj čin ukáže všem, co je jedině správné učinit.“ Hranice ghetta byly přísně střežené, ale lidé mohli procházet branami, pokud měli správné doklady. Varšavané, kteří byli zvyklí na zboží, které dříve kupovali u židovských obchodníků, se spoléhali na černý trh. Ti z nich, kteří sympatizovali s Židy uvězněnými uvnitř ghetta, někdy riskovali vlastní život, když jim tajně přinášeli potřebné věci jako potraviny a topivo. Muži a chlapci z ghetta zase prolézali tunely a kanály a vynášeli ven dopisy a vzkazy. Monik občas použil své falešné doklady a navzdory riziku se vydal mimo hranice ghetta, aby nakoupil nezbytné potraviny a pokusil se zjistit něco o Rachelině rodině v Pabianicích. Pokaždé když odcházel, Rachel věděla, že je docela možné, že už se nevrátí. Vždy se jí ulevilo, když se přesto objevil, a oba se pak dlouho do noci šeptem ujišťovali, že jejich noční můra bude brzy u konce. Dokonce i tehdy, když začaly deportace, říkali si: „Také tohle pomine.“ A když nacisté slibovali těm, kteří se dobrovolně přihlásí k „přesídlení“, že dostanou více jídla, budou mít možnost pracovat v zemědělství a bydlet v ozdravovnách, rodina se nedala oklamat. Byli odhodláni zůstat spolu, dokud nebudou všichni nuceni odejít. Stále ještě se udržovali v naději, že válka co nevidět skončí. Bylo však zřejmé, že šrouby se utahují. Důstojníci SS doprovázeni židovskou policií, která se vyznačovala zvláštními čepicemi a uniformami se žlutou hvězdou, začali zadržovat obyvatele ghetta a sumárně popravovat každého, kdo byl označen za „rozvratný živel“. Na hlavním náměstí se konaly veřejné popravy oběšením. Rodiny žily v hrůze z každého zaklepání na dveře, zejména po zákazu vycházení. Téměř všichni pašeráci byli zatčeni a zastřeleni, čímž se přerušilo veškeré spojení s vnějším světem. Bylo již příliš riskantní používat falešné doklady a akutní nedostatek potravin uspíšil smrt velkého počtu obyvatel ghetta. Monik cítil čím dál větší bezmoc a uvědomoval si, že jemu a jeho mladé ženě nezbývá nic jiného než uprchnout. Poslední peníze rodiny použil na uplacení jednoho pašeráka, aby Rachel dostal z ghetta, přestože to představovalo ohromné nebezpečí. Pašerák dorazil s povozem a koněm. Naložil 52

Rachel ještě s další ženou, nepozorovaně s nimi vyjel branami ghetta a pak se vydal na stodvacetikilometrovou cestu do Pabianic. „Trvalo to tři dny,“ říkala Rachel. „Neschovávaly jsme se. Oblékly jsme se jako venkovanky a na hlavě jsme měly šátky.“ O dva týdny později se pašerák vrátil pro Monika. Matka zůstala ve Varšavě s Monikovým bratrem Avnerem. Druhý bratr David již dříve uprchl na východ a naposledy o něm měli zprávu ze Sovětského svazu. Avner ho později následoval a skončil v Kyjevě, ale patrně ani jeden z nich válku nepřežil. Rachel svou rodinu neviděla dva roky a všichni v pabianickém ghettu prožili emotivní setkání. Szaja Abramczyk byl šedesátník a jeho ženě bylo čtyřicet, ale oba vypadali mnohem starší. Byli zesláblí, jejich zdraví bylo podlomené a měli vyhaslé oči. Veškerá jejich dřívější vitalita, kterou si Rachel pamatovala z dětství, z nich vyprchala. Přesto měli co vyprávět a chtěli slyšet všechno o tom, jak Rachel strávila poslední roky. Pyšně jí líčili, jak se jim podařilo oslavit dvacáté páté výročí svatby malými dárky a něčím lepším k jídlu než polévkou. Rachel byla ráda, že je u své rodiny, ale brzy si stejně jako její manžel uvědomila, že život v pabianickém ghettu je právě tak těžký jako ve Varšavě. Pak dostali zprávu, že všichni Židé z Pabianic mají být deportováni do ghetta v Lodži, kde byly podmínky ještě horší. S těžkým srdcem se Rachel a Monik rozhodli, že nemají jinou možnost, než znovu zaplatit pašerákovi, aby je dopravil zpět do Varšavy stejným způsobem, jakým je propašoval ven. Uvnitř ghetta se kvůli bezpečnosti chtěli ubytovat každý v jiném domě. Monika vzali k sobě přátelé, ale dveře Rachelina „bezpečného domu“ byly zamčené a obyvatelé domu ji ze strachu odmítli pustit dovnitř. Hrozilo bezprostřední nebezpečí, že ji zatkne policie, a tak jí nezbývalo nic jiného, než přesvědčit čekajícího pašeráka, aby ji odvezl zpět k rodičům. Krátce po Rachelině návratu, v sobotu 16. května 1942, obsadili vojáci a policisté ghetto v Pabianicích, aby je zlikvidovali. Všichni měli jen čtyřiadvacet hodin na to, aby si sbalili nejcennější věci. Pak se museli pod dohledem nacistů s namířenými puškami a za hrozivého štěkotu vlčáků seřadit do precizních útvarů. Když je všechny hnali pochodem na městský stadion, kde bylo provedeno „sčítání“, snažilo se všech jedenáct členů rodiny Abramczykových zůstat pohromadě. Na stadionu pak byli drženi celý den a noc bez jídla a pití a navíc museli snášet bití a ponižování. Nakonec jim řekli, že je autobusy a tramvajemi odvezou do Lodže. Když v nekonečné frontě čekali, až budou moci nastoupit do autobusů, zasáhli němečtí vojáci, kteří rozhodovali o tom, kdo je vhodný pro otrockou práci, a kdo nikoliv. „Viděli jsme, jak vybírají staré lidi a děti do sedmi nebo osmi 53

let. Nenechali je nastoupit do autobusu,“ vypráví Sala. „My jsme měli štěstí, protože našim nejmladším už bylo jedenáct a mohli zůstat s námi.“ To pravé peklo vypuklo, když hysterické ženy odmítaly odjet bez svých dětí. Všichni s hrůzou pozorovali, jak jeden z nacistů vytrhl kojence z náručí matky a vyhodil ho vysoko do vzduchu. Neviděli, kam dítě dopadlo, ale věděli, že to nemohlo přežít. „Nikdy na to nezapomenu,“ říká Sala. „Některé matky potom raději podávaly své děti babičkám, protože si myslely, že s nimi snad budou v bezpečí, přestože neměly tušení, kam je odvezou a co se s nimi stane.“ Během dvou dnů byly takto bezcitně „vyselektovány“ čtyři tisíce dětí a starých a nemocných lidí a nikdo nevěděl, co je čeká. Nářek příbuzných bylo slyšet daleko za plotem stadionu; a právě tak zvuk střelby, když každý, kdo se odvážil protestovat, byl na místě zlikvidován. Když Abramczykovi čekali, až přijdou na řadu do transportu, uslyšeli výzvu německých důstojníků, aby se dobrovolně přihlásili silní mladí muži a odjeli s dětmi a starými lidmi vykonat „důležitou práci“. K jejich zděšení se přihlásil i Rachelin osmnáctiletý bratr Moniek. Říkal, že děti se možná nebudou tolik bát, když bude s nimi. „Říkali jsme mu: ‚Nevracej se! Zůstaň s námi!‘ Ale on odpověděl: ‚Ne, musím za nimi.‘ Odvezli ho spolu s dětmi.“ Když hezkého mladého Monieka viděli naposledy, seděl v autobuse plném dětí a zpíval jim písničky, aby je uklidnil. V té chvíli nemohla vystrašená rodina vědět, že ještě tentýž den budou všichni staří a nemocní a všechny děti transportováni do Chełmna, německy přejmenovaného na Kulmhof, speciálního vyhlazovacího tábora SS ležícího necelých sto kilometrů západně od Lodže. Během války bylo v Chełmnu zavražděno více než sto padesát tisíc lidí. Metoda, kterou nacisté používali, spočívala v tom, že donutili vězně, aby nastoupili vedle vykopané jámy, a tam je zastřelili; později k zabíjení používali výfukové plyny z motoru v speciálně upravených korbách nákladních aut, kterými pak mrtvé odváželi. Všichni byli pohřbeni v hromadných hrobech vykopaných uprostřed Rzuchówského lesa. Asi sedmdesát tisíc obětí pocházelo z Lodže. Že stejný osud stihl i jejich milovaného Monieka, se rodina dozvěděla až několik let po válce. „Poslali je do lesa a tam je všechny postříleli,“ vypráví Sala. „Můj bratr byl mezi těmi, co nejdřív museli odklízet mrtvoly a které potom také zastřelili. Řekli mu, aby se svlékl a jeho šaty se našly, až když bylo po všem. Byl první z naší rodiny, kdo zahynul.“ Rodina, která byla stále ještě v šoku z Moniekova odchodu a netušila, jaký byl jeho další osud, se vydala, nyní již bez jednoho svého člena, na transport do Lodže. 54

Podmínky v novém ghettu, nacházejícím se v chudinské čtvrti starého města, byly pro Rachel šokující dokonce i ve srovnání s Varšavou, kde mezi roky 1941 a 1942 zemřelo hladem více než sedmdesát tisíc Židů. Říkala, že než přijela do Lodže, vlastně nikdy doopravdy nepoznala, co je hlad. Na ostře hlídaných branách byly velké varovné nápisy: Židovská obytná zóna. Vstup zakázán. Vojenské hlídky, rozmístěné každých pět set metrů, měly příkaz bez varování zastřelit každého, kdo se pokusí o útěk. Uvnitř ostnatým drátem ohraničeného ghetta se za nepředstavitelných podmínek tísnilo nějakých dvě stě třicet tisíc lidí ve starých činžácích, mezi nimiž vedly blátivé nebo kočičími hlavami dlážděné ulice. V místnostech bez oken přežívaly celé komunity. Vzduch byl naplněn pachem splašků a lidských těl – živých i mrtvých. Zdecimovaní obyvatelé ghetta byli již natolik lhostejní, že přestali dbát o svůj zevnějšek. Oblečení na nich viselo jako hadry a byli tak vyhublí, že proti světlu se zdálo, že by je mohl odvát sebemenší vánek. Sala vzpomínala: „Ti, kteří tam byli nejdéle, vypadali strašně. Byli podvyživení a opuchlí hladem. Sotva se drželi na nohou a měli žluté, povislé tváře. Byl to žalostný pohled.“ Hlavní ulice ghetta byly přemostěny třemi dřevěnými nadchody, kam nežidé měli zakázaný vstup. Pod nadchody projížděly tramvaje, ale cestující nesměli vystoupit a mohli jen bezmocně pozorovat neustále se zhoršující podmínky v ghettu. Abramczykovi, kteří byli zvyklí na domov hýřící barvami a kypící životem, viděli kolem sebe jen mdlé stíny a šeď, jako by hlad a zima vymazaly ze světa všechny světlé tóny. Jako téměř v každém nacisty zřízeném ghettu, i v Lodži museli Židé platit za své zaopatření. Aby si zachovali vůbec nějakou šanci přežít, byli obyvatelé ghetta nuceni tvrdě pracovat. V  obvodu ghetta bylo více než sto továren, kde byl každý ve věku od deseti do pětašedesáti let Nadchod pro Židy v łodžském ghettu nad nasazen na práci. Každý den árijskými ulicemi, kam Židé neměli přístup. byla na největším otevřeném prostranství ghetta, na dvoře hasičské stanice na Lutomierské ulici, slyšet hlášení informující nově příchozí, kam se mají dostavit, když zazní sirény továren. Nacistická správa 55

ghetta stanovila za příděly rozdávané ve společných kuchyních takzvanou „židovskou dávku“ asi třiceti feniků na osobu a den a každý obyvatel ghetta byl takto donucen splácet svůj „dluh“ prací. Všichni členové Racheliny rodiny byli okamžitě zaměstnáni při výrobě vojenského materiálu; zhotovovali oblečení, boty, batohy, sedla, pásky a uniformy pro armádu. Touto prací si vydělávali na stravu (dostávali ovšem právě jen tolik potravin, aby přežili, a to ne vždycky) a na nejzákladnější služby. V polovině směny měl každý nárok na misku polévky nebo nějaké jiné šlichty a malý krajíc chleba. Jednou týdně museli vystát frontu na příděl řepy, brambor, zelí, ječmene či cibule, podle toho, co bylo právě k dostání. Když měla správa ghetta štědrou náladu, mohli dostat kousek klobásy pochybného původu, kostku margarinu, trochu mouky, umělý med, malou (smradlavou) rybu, nebo občas trochu mléka. Tyto zásoby jim musely stačit na celý měsíc; ale mléko bylo v horkém létě obvykle kyselé, a pokud dostali nějakou zeleninu, byla většinou shnilá. Bylo na každém jednotlivci, jak si obstará další zásoby – něco málo navíc, například listy ředkviček k vylepšení polévky nebo kořenovou zeleninu, kterou se normálně krmil dobytek, výměnou za boty, oblečení, cigarety, knihy či jiné cennosti. Rachelin otec Szaja, který byl notorický kuřák, často obětoval svůj příděl potravin za cigarety, a v důsledku toho se začal ztrácet před očima. Nejživější vzpomínka Rachel a její rodiny na ghetto byla, že „pořád jen pracovali a věčně trpěli hladem“. Oči jim zapadaly do důlků a kosti jim vystupovaly z těla. Stále víc si museli utahovat opasky a dělat do nich nové dírky, a to chatrné oblečení, které měli, bylo záhy rozedrané a ztuhlé mastnotou. Bolelo je břicho a nohy měli jako olověné. Stovky lidí měly po těle hnisavé boláky a nohy oteklé z podvýživy. Sala vzpomínala, že „někteří lidé nebyli téměř schopni chodit, protože z hladu pili příliš mnoho tekutin a měli břicha plná vody. Jeden čas mě už neunesly nohy, tak mi matka dávala nějaký tmavý olej a hnědý cukr místo vitamínů. Nevím proč, ale pomáhalo to.“ Když distribuční síť a sklady brambor vinou korupce a zlodějny totálně selhaly, udržovali se lidé při životě, podobně jako ve Varšavě, pouze díky černému trhu. Podle odhadů zemřelo dvacet procent obyvatel ghetta v důsledku vyčerpání, hladu a nemoci a v krutých zimách umrznutím. Aby se zbavili utrpení, spáchali někteří sebevraždu – vyskočili z okna, otrávili se jedem nebo se oběsili. Někteří rodiče nejprve zabili své děti a potom sebe. Jiní „šli do drátů“, to znamená, že se vydali k drátěnému plotu, protože věděli, že je tam nacisté zastřelí jako uprchlíky. Později v koncentračních táborech 56

podobný způsob sebevraždy používali nejzoufalejší vězni, když se vrhali proti elektřinou nabitému oplocení, aby si přivodili rychlou smrt. Jako Judenälteste – židovský starší – byl nacisty ustanoven Mordechai Chaim Rumkowski, bezdětný třiašedesátiletý polský obchodník. Stejně jako ve Varšavě Czerniaków byl Rumowski pověřen každodenní správou ghetta, kterou vykonával z centra na Bałutském náměstí. Připadl mu nelehký úkol rozhodovat o osudu každého muže, ženy a dítěte v ghettu. Rumkowski, který se před válkou zabýval výrobou textilu a byl rovněž ředitelem sirotčince, byl kontroverzní osobnost; někteří lidé ho pokládali za hrdinu, jiní, zejména když se rozhodl spolupracovat s nacisty, ho měli za kolaboranta. Rumkowski věřil, že když využije svých schopností, které získal jako ředitel největšího sirotčince ve městě, může Židy zachránit tím, že bude spoléhat na to, co nazýval „zlatou měnou nejvyšší hodnoty“, toť jest na práci jejich rukou. Chtěl, aby se řídili heslem Unser einziger Weg ist – Arbeit! (Naší jedinou cestou je – práce!). Tvrdil, že jestliže ghetto bude trvale vysoce produktivní, nacisté si nebudou moci dovolit zbavit se jeho drahocenné pracovní síly. Touto taktikou dosáhl toho, že ghetto přežilo ještě dva roky po likvidaci ostatních ghett, včetně varšavského. Ovšem přímo v ghettu Rumkowski zavedl přísnou třídní hierarchii. Příslušníkům vládnoucí elity napojeným na Židovskou radu starších se za jeho režimu dařilo dobře. Tito lidé, kteří pomáhali podvádět a vykořisťovat ostatní Židy, bydleli v pohodlných bytech, pili vodku a konzumovali jídlo určené pro jiné. Někteří dokonce vlastnili chaty v zahrádkářské osadě Marysin. Pro své děti zaměstnávali učitele hudby a hebrejštiny, užívali si luxusních vymožeností jako horké vody a mýdla, nechávali si do ghetta přivážet zboží zvenku a dokonce navštěvovali koncerty a plesy, zatímco zbytek židovského obyvatelstva ghetta živořil v těch nejubožejších podmínkách. V zimě, když příděl topiva dostávaly pouze vývařovny polévek a pekárny, měli ho tito lidé dostatek, zatímco ostatní obyvatelé ghetta seškrabávali uhelný prach z vagonů nebo rozebírali trámy rozpadlých budov, aby měli čím si zatopit. Rachelina rodina na tom byla o něco lépe. Čítala nyní kromě Rachel osm osob, protože její bratr Berek byl jako všichni silní mladí muži ihned po příjezdu přidělen k těžké práci a byl ubytován jinde. Všichni žili v jediném pokoji v jedné z lepších částí ghetta, přesto museli spát jeden vedle druhého na matracích rozložených po podlaze, jednak kvůli teplu a jednak kvůli nedostatku místa. Pro týdenní příděl chleba posílali do fronty v místním obchodě nejmladšího chlapce Henieka a spoléhali na to, že nad malým dítětem se prodavač slituje a dá mu o něco větší bochník. Když Heniek 57

přinesl drahocenný chléb domů, Fajga ho ihned pečlivě nakrájela na devět dílů a největší kus pokaždé dala otci jakožto „hlavě rodiny“. Každý večer, když se starší členové rodiny vrátili z práce, servírovala jim Fajga polévku uvařenou z nejrůznějších zbytků, které někde sehnala. Jako příděl občas dostávali tuřín nebo brambory, ale ty byly v zimě zmrzlé na kost, a když rozmrzly, zčernaly hnilobou, takže se musely zakopat, aby se jimi lidé neotrávili. Někdy byl součástí přídělu kávovinový prášek, který Fajga míchala s trochou vody a ze směsi pekla malé placičky pro děti. Vůně kávy pak Rachel a jejím sestrám nadosmrti připomínala ony podivné malé placičky. „Přestože jsme nepřetržitě trpěli hladem, snažili jsme se neztrácet naději,“ vzpomínala Sala. „Stále jsme věřili, že se blíží den, kdy se vše změní.“

Otrocká práce v lodžském ghettu

Szaja Abramczik se osvědčil jako překvapivě praktický a vynalézavý člověk. Celý den tvrdě pracoval v jedné z dílen ghetta a po práci uplatňoval svou zručnost doma. Aby měli alespoň trochu soukromí, oddělil část bytu příčkou, opravoval dětem roztrhané boty, vyráběl poličky a nějakým záhadným způsobem se mu podařilo připojit pokoj ke zdroji elektřiny, aby tam měli světlo a aby Sala, která byla zručnou švadlenou, mohla používat elektrický šicí stroj. To bylo obzvláště důležité, protože Sala si po směně v továrně, kde šila šaty a klobouky pro Němce, jakmile přišla domů a snědla polévku, 58

mohla sednout k šicímu stroji a vyrábět ze starých látek různé ošacení. To pak vyměňovala s jednou rodinou z vládnoucí elity za trochu jídla. „V práci jsem šila elegantní dámské šaty, které se posílaly do Německa,“ říká Sala. „Někdy jsem vyráběla vlastní modely a Němci se na mne chodili dívat. Pak jsem doma šila věci prakticky z ničeho… Pamatuju si jen, že jsme jednou měli spoustu nějaké zelené látky.“ Pracovat bylo nezbytné nejenom kvůli přídělům potravin, ale také aby se oddálila trvalá hrozba „přesídlení“ do pracovních táborů. Takzvané přesídlování začalo v lednu 1942 ještě předtím, než Rachel a její rodina přišla do ghetta. Již od konce roku 1941 byli do Lodže transportováni Židé a Romové z celé okupované Evropy a Rumkowského přesídlovací komise musela zajišťovat deportaci jednoho tisíce obyvatel ghetta denně, aby se udělalo místo pro nové příchozí. Nacisté pohrozili členům Židovské rady, že pokud nesplní kvótu, bude počet doplněn o jejich manželky a děti. Rumkowski, kterému nacisté opakovaně nařizovali, aby posílal do transportů své vlastní lidi, čelil monstróznímu morálnímu dilematu, ale ve skutečnosti neměl na výběr. Záhy si totiž uvědomil, že ti, kteří byli odhodláni zničit veškeré židovstvo, by ho bez váhání nahradili někým poslušnějším. Doufal, že se mu alespoň podaří vyjednat snížení počtu deportovaných. Na začátku každé deportace pročesávala ulice německá policie za doprovodu židovské Schutzpolizei (bezpečnostní policie) a vyhledávala čerstvé oběti. Každý, kdo kladl odpor, byl okamžitě zastřelen a střelbu z pušek pak bylo slyšet v celém ghettu. Jakmile byla podle připraveného seznamu určena další skupina pro deportaci, přijeli uniformovaní muži na nákladních autech a obklopili obytný blok. Všechny obyvatele vyvlekli ven, třeba i v nočních košilích. Když neotevřeli dobrovolně, vojáci vykopli dveře. Nešťastníky, kteří byli na seznamu, nejprve zavřeli ve věznici v ulici Czarneckého a pak je tramvajemi odváželi na železniční stanici Radogoszcz v Marysinu, která se nacházela těsně za obvodem ghetta na hlavní železniční trati. Proslulou nákladní rampou stanice, kterou Němci přejmenovali na Radegast, prošlo v průběhu války přibližně dvě stě tisíc Židů. Dokud byli drženi v ulici Czarneckého, měli ještě jakousi naději. Během těch několika hodin či dnů, kdy byli ve vězení, jejich blízcí zoufale pobíhali po ghettu a hledali „konexe“ – někoho vlivného, koho by mohli přemluvit nebo podplatit, aby je dal vyškrtnout ze seznamu pro transport. Téměř nikdy neuspěli, ale když se to navzdory všemu podařilo, stejně to znamenalo, že bude místo zachráněného deportován někdo další, aby se naplnila kvóta. Někdy v těchto raziích nastala přestávka, všichni v ghettu však přesto žili s neustálou vyhlídkou na transport a na smrt. Rachelina rodina měla 59

čím dál silnější pocit, že naděje ubývá. Jediným cílem nyní bylo zůstat co nejdéle naživu a chránit své blízké. Szaja měl stále větší strach, že by mohl ztratit někoho z rodiny nebo nedejbože celou rodinu, a rozhodl se udělat něco praktického, aby je ochránil. Příčku rozšířil na celou délku pokoje a přistavil k ní dřevěnou komodu. V zadní stěně nejnižší přihrádky udělal dvířka, kterými mohli všichni prolézt za příčku, kdykoliv uslyšeli policii nebo esesáky. „Když jsme se protáhli dvířky, jen tak tak jsme se tam všichni vešli,“ popisovala Sala. „Když někdo vešel do pokoje, musel si myslet, že je prázdný. Otec dokonce na příčku pověsil obrazy, aby vypadala jako skutečná stěna.“ Když byly v září roku 1942 obnoveny deportace z ghetta, ukázal se tento tajný úkryt jako neocenitelný. Pokaždé, když rachot dieselových motorů a klapot holínek ohlásil příjezd další policejní hlídky, byli někteří ze sousedů Abramczykových odvezeni neznámo kam. Ale Abramczykovi se pokaždé stihli protlačit malými dvířky a namačkaní těsně jeden na druhého si zakrývali uši, aby neslyšeli úpěnlivé prosby a pláč žen a sadistický smích strážců. „Němci vpadli do domu a začali křičet: ‚Všichni ven z domu!‘ Vybrali padesát nebo šedesát osob a odvezli je v autobusech,“ vypráví Sala. „Dělo se to znovu a znovu. Nezmohli jsme se na nic jiného, než přátelům a známým tiše říci sbohem navždy.“ Za branami ghetta málokdo věděl, co se děje ve světě a co se stane s těmi, kdo byli odvezeni pryč. Všichni byli totálně izolovaní od jakýchkoliv zpráv a nemohli tušit, že jedinou alternativu pro deportované představuje buď smrt zastřelením, nebo smrt udušením oxidem uhelnatým v Chełmnu. Někdy se ve spárách mezi prkny dobytčáků, které se vracely z východu, našly tajné zprávy o hrůzách koncentračních táborů, v nichž pisatelé varovali své soukmenovce, aby do transportních vlaků nenastupovali. Šatstvo a osobní věci deportovaných z celé okupované Evropy posílali Němci zpátky do ghetta k dalšímu zpracování pro vojenské účely a na některých kusech oděvů byla čitelná jména lidí, které obyvatelé ghetta znali. Židé v Lodži nakonec museli uvěřit všem neblahým zvěstem o tom, co ve skutečnosti znamená takzvané „přesídlení“, a začali se obávat nejhoršího. Ze strachu z odvety za nesplnění kvót pokoušeli se Rumkowski a jeho radní opakovaně ujišťovat obyvatele ghetta, že v nových táborech bude o deportované dobře postaráno a že rodiny tam budou moci zůstat pohromadě. Slibovali jim, že odměnou za pomoc ve válečném úsilí budou ubytováni ve vojenských kasárnách, kde budou mít lepší podmínky k životu. Avšak transporty bez ustání pokračovaly a ti, kteří v ghettu zůstali, od svých blízkých už nikdy nedostali žádnou zprávu. Rumkowského ujišťování již 60

věřil málokdo, a on sám posléze přestal cokoliv předstírat a své lidi v ghettu klamat. Jeho důmyslný plán selhával. Měl představu, že z komunity, jejímž byl jakožto židovský starší svrchovaným vládcem, vybuduje vzorový pracovní tábor s vlastními školami, nemocnicemi, hasičským sborem a policií. Zjistil však, že jeho autorita je systematicky podkopávána. Němci deportovali tisíce obyvatel ghetta, a nejen to; trvale odmítali ghetto zásobovat dostatečným množstvím potravin oplátkou za práci, kterou jeho obyvatelé pro ně vykonávali. Rumkowski se zoufale snažil mírnit stále větší počet stávek a demonstrací hladových a rozhněvaných vězňů, stále více se choval jako diktátor a hrozil, že dá zavřít do vězení každého, kdo by sabotoval jeho snahu udržet ghetto v chodu. Nacisté ve svém odhodlání ještě více urychlit vyhlazení židovstva přestali dodržovat svou dohodu s Rumkowskim a požadovali pro transporty každým dnem více lidí. Nakonec mu dali svůj zatím nejkrutější příkaz – žádali deportaci všech dětí mladších pěti let a všech osob přes pětašedesát, což v průběhu osmi dnů znamenalo zmaření tří tisíc životů denně. Adamczykovy zachránil jejich úkryt za falešnou stěnou 5. září 1942, když byla zavedena Allgemeine Gehsperre, či v jidiš groyse spere, tedy uzavření ghetta a všeobecný zákaz vycházení od páté hodiny odpoledne. Během jediného týdne bylo odvedeno dvacet tisíc lidí a jen málo rodin bylo uchráněno deportace. Rumkowski, který dával na odiv svou lásku k dětem, několik dní marně na kolenou prosil své nadřízené, nacistické velitele ghetta, aby alespoň snížili kvóty. Nakonec musel uznat, že se mu nacisty nikdy nepodaří zviklat v jejich úmyslu. Jako „zlomený Žid“ několik dnů před zavedením Sperre svolal své lidi na nádvoří hasičské stanice. Rozhlédl se po obrovském shromáždění, zhluboka se nadechl a začal mluvit: „Ghetto je zasaženo tvrdou ranou. Požadují to, co je nám nejdražší – děti a staré lidi… Nikdy jsem si nedokázal představit, že já sám budu muset vlastníma rukama položit tuto oběť na oltář… Musím vztáhnout ruce a prosit: Bratři a sestry, dejte mi je. Otcové a matky, dejte mi své děti!“ Za výkřiků a kvílení shromážděných lidí dodal, že se mu podařilo pouze vyjednat, aby byl snížen původně požadovaný počet celkem dvaceti čtyř tisíc osob a aby byly uchráněny děti nad deset let věku. Vysvětlil též, že dětí a starých lidí, na něž se deportace vztahuje, je pouze třináct tisíc a zbytek kvóty bude muset být dodán odjinud. Řekl, že souhlasil s tím, že předá nemocné, „aby zachránil zdravé“. Němci ho prý nenechali na pochybách, že pokud deportace vyvolají sebemenší odpor, budou provedeny maximálně brutálním způsobem. 61

Rachelině nejmladší sestře bylo jedenáct, byla tedy před tímto nesmyslným ediktem zachráněna. To však nijak nezmenšilo hrůzu z toho, co nacisté požadovali, a ze způsobu, jakým byla celá operace prováděna. Rachel vzpomínala: „Do té doby, než začali deportovat děti a nemocné z nemocnic, jsme si mysleli, že je posílají na práci. Pak jsme už ale věděli, že je posílají na smrt. Rodičům odebírali děti přímo strašlivým způsobem – vyhazovali je z oken přímo do nákladních aut, takže jsme věděli, že je nic dobrého nečeká.“ Lidé už beztak byli na pokraji šílenství z podmínek, za jakých museli žít, a teď někteří rodiče, jimž vzali děti, které se tak dlouho snažili chránit, přišli zcela o rozum. V ghettu kolovaly zvěsti, že některé matky své malé děti raději zardousily, než aby je daly do rukou nacistům, pročesávajícím ulice s puškami a psy. „Schovávali jsme se do našeho úkrytu, kdykoliv jsme slyšeli, že Němci někoho hledají, a zůstávali jsme tam, dokud jsme nevěděli, že můžeme bezpečně vyjít,“ vyprávěla Sala. Když se po jedné nebo dvou hodinách všechno uklidnilo, vylezli dvířky v komodě a procházeli domem, aby zjistili, koho odvedli. Když u některého z bytů uviděli vykopnuté dveře houpající se na pantech, věděli, že tito sousedé se už nevrátí, a bez váhání si vzali jakékoliv potraviny a jiné užitečné věci, které tam zůstaly. „Tak jsme žili

Železniční stanice Radogoszcz (Radegast) v Lodži, odkud byla deportována Rachel spolu s dvěma sty tisíci dalších Židů. 62

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.