Běhání s Keňany po česku Text a foto: Jakub Janíček Podívat se do míst, z nichž vycházejí nejlepší světoví běžci, mě napadlo už před dvaceti lety, když jsem začínal s atletikou. Konečným impulsem ale byla až kniha Běhání s Keňany, která popisuje cestu britského novináře do Itenu, města, kde trénují nejlepší keňští běžci. Dva dny po jejím přečtení už měl i já rezervovaný a zaplacený let a v září loňského roku jsem se vydal na tři týdny do Keni. Cílem mé cesty byl právě Iten a můj plán byl jasný: strávit, co nejvíce času běháním v Itenu a jeho okolí.
Eldoret, Hotel Mahindi 1 200 KES (keňských šilinků), Matatu (sdílené taxi) Nairobi-Eldoret 800 KES, Taxi z letiště do Nairobi 2 000 KES… To jsou mé první poznámky v deníčku. Mám potřebu si vše zapisovat, dát místnímu chaosu řád. Pro Středoevropana, který ještě nebyl v rovníkové Africe, začíná příletem dobrodružství. Je třeba si začít zvykat na nové situace, prostředí, věci, lidi, klima. První dojmy Měl jsem v plánu dostat se z letiště do centra Nairobi autobusem, o kterém jsem četl v průvodci. Nepodařilo se. Ihned poté, co opouštím zabezpečený prostor letiště, mě obklopuje skupina naháněčů nabízejících odvoz taxíkem. Je brzy ráno, šero a dříve, než se mi podaří, nemám čas ani prostor zorientovat se, kde je zastávka, beru taxi. Později zjišťuji, že to byla jedna z nejdražších věcí, které jsem v Keni platil… Taxikář mě od východu z letiště veze přímo ke stanovišti matatu, čili sdíleného taxi v podobě dodávky s asi dvanácti místy k sezení. Jakmile se zaplní, rozjede se do určeného místa. Cesta k němu, do centra Nairobi vede obyčejnou zácpou. Asi polovina z dvacetikilometrové trasy se vleče rychlostí chůze. Možná nejvíc ze všech dojmů okolo mě udivuje červené půda a naprostá absence chodníků okolo hlavních silnic. Zástupy lidí se pohybují podél silnice odkudsi kamsi po hliněné ušlapané cestě cihlové barvy. Před jízdou jsem se s taxikářem snažil smlouvat a z dvou tisíc mi slevil na osmnáct stovek. Teď, během nekonečného stání v koloně, mě rozverně plácá do
ramene a říká, že to bude za dva tisíce. V té chvíli mi to je jedno. Jen se ještě ujistím, jestli místo, kam mě veze, je opravdu stanoviště matatu.
Iten, malé tržní městečko na hraně Velké příkopové propadliny, je od Nairobi vzdáleno si 350 km. Blízko něj se nachází větší správní město Eldoret. A právě zde budu trávit svou první noc. Vybírám si první hotel, který jsem zahlídl, a ráno mířím ke stanovišti matatu, která jedou do Itenu. Z Eldoretu je to už jen necelých 30 kilometrů. Jedno auto právě odjíždí. Jsem poslední, kdo do něj nasedá. Asi po kilometru jízdy zahlídnu u silnice běžce, jak ladně vyklusává v chaotickém předměstí Eldoretu. Běhá se tu! Ten pohled mě uklidňuje a začínám být natěšený i na svůj první běh tady. Po chvíli zahlídnu další běžce. Opouštíme Eldoret. Silnice se jen pozvolna zvedá. Je osm hodin ráno, svítí sluníčko a před námi se otvírá krásná volná krajina. Moje natěšení se stupňuje. Dovolená může začít… Cyklisté na vzestupu To ráno mě nejvíce překvapuje peloton cyklistů mezi Eldoretem a Itenem. Jezdci na moderních silničních kolech. Nečekal jsem, že je toto místo populární i u cyklistů. Ale vlastně proč ne? Trénink v nadmořské výšce 2400 m n. m. je vhodný pro všechny vytrvalostní sporty. Možná, že brzy uslyšíme nejen o výborných keňských běžcích, ale i cyklistech. Přijíždím do Itenu a chvíli poté, co jsem se ubytoval, jdu běhat. Můj první běh v Keni. Vyrážím směrem, kde jsem ráno viděl běžce. Běží se mi lehce. Říkám si, jestli jsem vážně ve 2400 metrech? Nikdy jsem tak vysoko neběhal, maximálně na lyžařských zájezdech v Alpách a tam mi to přišlo těžší. Běžím pocitově svižným tempem. Když se po čtyřiceti minutách otáčím, zjišťuju, že cesta tam se mírně svažovala a byla po větru. Po obrátce je tedy situace přesně opačná, přesto si ale běh užívám. Zaplavuje mě euforie. To je přesně to, co jsem od tohoto výletu očekával, co jsem viděl na fotkách. Iten, Keňa. Jsem tu. V dnešní době je snadné plnit si cestovatelské sny, často stačí mít jen trošku odhodlání.
Zvířata? Hlavně komáři! Ubytován jsem v hotýlku na okraji města. V noci mi u hlavy bzučí komáři, ale postel je naštěstí vybavena moskytiérou. Je sice široká, ale matrace je výrazně proležená a uprostřed tvoří dolík, kdo kterého vždy sjedu. Spaní pod moskytiérou zní exoticky a život v Africe se vlastně celý jeví exoticky, nicméně co se týče fauny, já při své "běžecké dovolené" mnoho zvláštního neviděl. Jen jsem zahlédl pár zeber, které stály u cesty někde mezi Nairobi a Eldoretem. Za exotikou se zpravidla musí do některého z národních parků. V Keni lze také nalézt krásné pláže na pobřeží Indického oceánu, Iten je ale přesně na opačném konci tohoto afrického státu, blízko u hranic s Ugandou. V Itenu běhám zpravidla dvakrát denně. Dopoledne delší klus trvající přes hodinu po prašných cestách a odpoledne kratší výběh nebo rovinky na jednom z místních stadionků. Ať volím kteroukoliv z cest, vždy při běhu potkám kolem stovky běžců. Odhaduji, že se jich v tomto místě zdržuje kolem čtyř až pěti stovek. Vesměs jsou oblečeni ve značkových věcech a na jejich běh je krásný pohled. Zdá se mi, že každý z nich může být běžec světové extra třídy. Občas zahlédnu i pár běžců bílé pleti, kteří přijeli do Itenu za běháním nebo spíše za kvalitním tréninkem.. Běžecká symfonie na hliněné dráze Stadiony jsou v Itenu dva. První, velmi moderní, s tartanovým povrchem patří k luxusnímu hotelovému komplexu Lornah Kiplagatové, kde se nachází i posilovna a bazén. Za celou dobu mého pobytu jsem však na něm neviděl žádného běžce. Na druhém konci městečka je obyčejný stadion s hliněnou dráhou. Napoprvé u něj zastavuji v němém úžasu. Na dráze se pohybuje okolo osmdesáti běžců - dvě velké skupiny a pár menších. Je to nádherný pohled, taková konkurence běžců světové úrovně zřejmě nemá nikde na světě obdobu. Pozoruji ladnost jejich pohybů, běhají tak lehce a přitom v extrémním tempu. Krása pohybu v ryzí podobě. Postávám tam a sbírám odvahu přejít přes onu dráhu a vkročit na travnatou plochu uvnitř. Někteří běžci mě sami kontaktují. Někteří za mnou přicházejí i do hotelu. Dostat se do Evropy je jedním z jejich nejvyšších cílů a směřují k tomu i témata rozhovorů. Ptají se na cenu letenky, jaké jsou u nás závody, kolik jsou price money…
Srovnání výkonosti Jednou si k mému stolu v hotelové restauraci přisedává i Jospat Kipkoech, věkem ještě junior a asi osmadvacetiletý Wilson Kipkosgei. Rychle se spřátelíme. Jdeme spolu i párkrát klusat, trávíme spolu volné chvíle a dokonce se společně vydáváme do Eldoretu. Jednoho dne se potkáváme i na stadionu. Wilson se přidává ke skupině New Balance, kterou tvoří tři běžci trénující pod dohledem německého trenéra. Běhají šestistovky kolem 1:40 min, některé i rychleji. Snaží se s nimi trénovat i jeden běloch, pravděpodobně též Němec. Odhaduji, že ve své zemi může být považován za výborného běžce, tady ale již u prvního úseku těžce oddychuje, ve druhém už výrazně zaostává a na třetí už odstartuje individuálně, jen se svým vodičem, kterého si zřejmě najal. Ne ne, běloch tady nemá šanci. Zato Wilson vypadá dobře, některé úseky běží na čele skupinky. Tvrdí, že má půlmaraton za 61 minut. To je snový čas. Maraton prý zatím běžel jen jeden a to ve Rwandě. Byl ale v kopcovitém terénu a ve vyšší nadmořské výšce, takže čas 2:18 je třeba brát s rezervou. Odhodlaně tvrdí, že za 2:07 určitě zvládne. Věřím mu. Wilson mi je sympatický. Kromě toho, že je to výborný běžec, působí skromně a inteligentně. Dokonce absolvoval místní proslulou St. Patrick High School a trénoval pod vedením bratra Colma, díky němuž tato škola vychovala již celou řadu světově proslulých běžců. Wilson sebevědomě tvrdí, že je schopen vyhrát pražský maraton a do třetího místa že bude určitě. Vím, že se to takto jednoduše říct nedá, maraton je svérázná disciplína, ale nasadil mi brouka do hlavy. Můžu přece pozvat keňského běžce k nám domů. Můžu mu vytvořit podmínky pro běhání u nás. Můžu mu pomoci splnit jeho sen a zároveň se těšit z jeho úspěchů. Rozhodnu se jej podpořit. Bez zaváhání s tím souhlasí. Vypadá to, že se rodí nová spolupráce. Skromní bojovníci dětských velikostí Často přemýšlím, čím to je, že jsou tito kluci tak dobří běžci. Jsou jiní. Stavbou těla určitě a také fyziologicky. Tam, kde obyčejný smrtelník ztěžka oddychuje, oni jakoby ani dýchat nepotřebovali. Když jsem pozoroval dvoustovky jednoho běžce a po doběhu poslední jsem na něj sáhl, abych se podíval na jeho hodinky s mezičasem, jeho ruka byla nepřirozeně studená, jako by se při extrémní námaze jeho tělo vůbec nepřehřívalo.
Odlišná jistě je i jejich stavba těla. Jsou extrémně drobní a hubení, v Evropě by nejspíš museli oblečení nakupovat v dětských velikostech. Elasťáky na nich plandají, působí to až komicky. A kdybych chtěl srovnávat jejich a můj běh, bylo by to jako porovnávat gazelu s medvědem. Skromné až chudé podmínky, ze kterých tito běžci pocházejí, a touha se prosadit vedou také k tomu, že jsou to duší bojovníci, kteří se dokáží rvát o vítězství. Jejich strava je přitom velmi skromná až přeskromná. Sám Wilson se po rychlém třicetikilometrovém běhu se občerství pouze oslazeným čajem. Kolem poledne mu stačí trochu rýže – říká, že ta je na rychlost - a večer si dává ugali, kukuřičnou mouku uvařenou ve vodě – prý na sílu. Jen výjimečně si svůj jídelníček zpestřuje mlékem. Unikátní televizní zážitek Jedno nedělní dopoledne se chystám běhat. Scházím po schodech a z baru i z restaurace slyším zapnutou televizi. Nahlídnu dovnitř. To je… maraton! Přijdu blíž a vidím, že jde o ten berlínský. Pár běžců se přišlo podívat a přicházejí další. Na obrazovce vidím vedoucí skupinku, samozřejmě všichni černé pleti. Servírka říká, že tam jsou i Keňané. Jak taky jinak?! „Mutai, to je můj kamarád“, komentuje tato drobná žena, která prý kdysi také běhala, jeden z detailních záběrů. „A znám i ty další.“ Běžci právě míjejí metu označující deset kilometrů, samozřejmě v čase pod 30 minut. Na čele Mutai. Říkám si, že na hodinu vyběhnu a vrátím se na závěr závodu. Dobíhám po 75 minutách. V restauraci je asi dvacet lidí - většinou místní běžci, někteří s partnerkami. Běží se třicátý devátý kilometr. Na čele se Dennis Kimetto právě začíná vzdalovat od Mutaie a vytváří si rozhodující náskok. Běží si nejen pro vítězství, ale též pro světový rekord v čase 2:02:57. Osazenstvo restaurace jej odmění hlasitým potleskem, stejně jako Mutaie, který zaostal jen o kousek. Je to pro mě zážitek. Vždyť ty kluky jsem tady ještě minulý týden mohl potkat a možná i potkal. Blíží se konec mého pobytu v Itenu. Velkou část posledního odpoledne trávím s Wilsonem u místního fotbalového hřiště. Sedíme na trávě a probíráme jeho příjezd do Česka. Vypadá to na konec března, aby stihl Pražský 1/2maraton. V den mého odletu stíhám před snídaní ještě hodinový klus. Loučím se sympatickým personálem hotelu, který se mi stal na tři týdny domovem, a
odcházím na matatu do Eldoretu. Letadlo mi odlétá v deset hodin večer z Nairobi. Moje keňské dobrodružství se končí.
Iten – mekka běžců Iten je městečko na západě Keni, 350 km od hlavního města Nairobi. S přilehlými vesnicemi má 42 000 obyvatel. Jde o místo, kde žije a trénuje několik desítek keňských běžců, včetně těch největších hvězd. Ti těží nejen z vysoké nadmořské výšky (samotný Iten leží 2 400 m nad mořem a v okolí jsou i mnohem výše položené lokality), ale i z ideálního počasí pro celoroční trénink. Nejznámějším tréninkovým centrem v Itenu je škola Svatého Patrika, která už 30 let produkuje špičkové běžce. Nachází se zde ale celá řada dalších, často na africké poměry špičkově vybavených tréninkových středisek, v nichž trénují nejen Keňané, ale sjíždějí se sem i běžci z celého světa. Není problém zde absolvovat dovolenou i s tréninkovým programem. Několik tréninkových center se nachází i v 30 km vzdáleném Eldoretu, správním městě s 300 000 obyvateli. Nachází se tu i vysokohorské tréninkové centrum IAAF.
