Březen 1173 v Christiansdorfu
P
ane, potřebujeme nevěstinec!“ „ Jezdec – tmavovlasý, asi třicetiletý rytíř s ostře řezanými rysy v tváři – se překvapeně zahleděl na starou ženu, jež mu v chumelenici běžela naproti a padla na kolena, aby zamračeně oznámila tuto podivnou zprávu. S němým povzdechem přitáhl uzdu svému bělouši. Dlouhé dny jel v zimě a sněhových vánicích, byl unavený, hladový, promrzlý a promáčený na kůži. Toužil po své manželce. Pane na nebi, vím, že máme své bližní milovat, ale s touhle věčně hořekující ženskou mi to opravdu neusnadňuješ, pomyslel si mrzutě tváří v tvář stařeně. Selka si zřejmě v hlubokém rozhořčení jeho nevole nevšimla. „Člověk už nemůže jít po vsi, aby nepotkal ty nestydy s napůl odhalenými prsy a chlípnými pohledy,“ horlila. „Dokonce koketují i se ženatými muži. A před tou divokou mužskou sebrankou, co se tu usadila, si není jistá žádná počestná žena.“ No na tebe určitě nikdo nedotírá, prolétlo rytíři hlavou. Ale něco se muselo přihodit, když tu na něj babice za takového nečasu doslova číhala, ještě než stačil dojet domů. „Postarám se o to, Griseldis,“ přikývl netrpělivě. „Tak se konečně vrať do tepla ke svému ohništi.“ 13
Vypadá to, že zima v letošním roce vůbec neskončí. Přitom už je polovina března. Jestli sníh brzy neroztaje, začne jarní výsev opožděně. Ovšem jestli jsou pravdivé zprávy, které se dozvěděl v Míšni u svého lenního pána markraběte Oty, bude mít jeho vesnice brzy horší starosti než jen opožděný výsev. „Ano, pane. Jistě, pane.“ Stařena se rychle uklonila a kulhala pryč, rytíř pobídl koně k chůzi. Bělouš dávno vycítil, že jeho stáj je nablízku, a sám tam zamířil. Jako pokaždé, když se po delší nepřítomnosti vracel, přejížděl Christian pohledem po okolí a uvědomoval si ohromné změny, které ve vesnici nastaly od chvíle, kdy sem před necelými šesti lety došel se skupinou franckých kolonistů. Opustili své domovy a vydali se s ním do nejistoty, aby po nebezpečné cestě divočinou Temného lesa získali vlastní kus země a zúrodnili ho. Ale potom byla objevena mocná stříbrná žíla. Brzy se sem nastěhovala spousta horníků a řemeslníků, takže z původních čtyř tuctů obyvatel je nyní už několik set. Jenže přitáhli i zloději, dobrodruzi a děvky, s nimiž za jeho nepřítomnosti opět byly potíže, má-li věřit Griseldiným slovům. Muži a ženy se klaněli a uctivě zdravili, když poznali svého pána. Na rozdíl od jiných vesnic tady zimní klid nepanoval. Ze všech stran slyšel klepání a bušení horníků v šachtách, jež v kraji převládly nad poli, ťukání paliček od přebíracích stolů a rány kladiv z kovárny. Z tavicích pecí u potoka stoupal hustý, tmavý kouř. Christian se těšil domů a řídil běloušovy kroky na dvůr své usedlosti. Avšak vstříc mu nevyběhla nedočkavá Marta, nýbrž jedna z děveček. K čemu má člověk jasnovidnou manželku, když ani netuší, že přijíždím, pomyslel si zklamaně Christian. 14
„Bůh budiž pochválen, že jste se zdráv vrátil, pane,“ pozdravila ho děvečka s nelíčenou radostí. Poděkoval za uvítání. „Kde je moje žena?“ zeptal se vzápětí. „Je mi líto, pane. Věděla, že dneska přijedete. Máme na kamnech polévku a horkou vodu na koupel. Ale paní musela odejít. V jedné šachtě se stalo neštěstí.“ Aspoň že ji nevolali k porodu, pomyslel si Christian. To by ji pak dneska už vůbec nemusel vidět. Ale v příštím okamžiku si za tu myšlenku spílal. Možná jsou těžce ranění, nebo dokonce mrtví. „Ať jí někdo vyřídí, že jsem doma. A horká koupel je skvělý nápad.“ Děvečka rychle odběhla a Christian začal osušovat hřebce. Bělouš byl nevypočitatelný a nebylo možné pustit k němu stájového čeledína. Nasypal koni ještě řádnou porci ječmene a konečně vešel do domu. Tam na něj čekala desetiletá Marie, jedna ze dvou nevlastních dcer, které jeho žena vyvdala v prvním nešťastném manželství, k němuž byla přinucena. Dívka držela za ruku jeho vlastního syna Thomase. Marie příchozího plaše pozdravila, ale tříletý chlapeček se k němu nadšeně hnal. Objal mu nohy a natahoval ručičky, aby ho otec vzal do náruče. Přitiskl si obličejík na jeho tvář, ale hned ucukl a hlasitě si stěžoval na pichlavé vousy. „Potom se nechám oholit,“ zasmál se Christian. Hrdě a něžně se zadíval na syna, který tmavými vlasy a očima i rysy v tváři jako kdyby otci z oka vypadl. „Co dělá tvoje sestřička?“ zeptal se dítěte. „Spí. Ještě pořád neumí chodit,“ stěžoval si chlapeček ke skrytému otcovu pobavení. „Ale všichni říkají, že už se to brzy naučí,“ dodal důležitě. Kláře bylo tři čtvrtě roku. Bratříček choval k holčičce od jejího narození rytířské city a důkladně sledoval všechny její pokroky. 15
Teď klátil nohama a chtěl zase zpátky na zem, chytil otce za ruku a táhl ho ke kolébce. Christian ho rád následoval. S dojetím se zadíval na dceru. Thomas se podobal jemu a Klára se zelenýma očima a kaštanově hnědými vlásky bude zřejmě celá máma. Teď spinká. Rtíky jemně špulí, jako kdyby pila, obličej má kulatý a růžový. Každý den děkoval Christian Bohu, že mu požehnal dvěma zdravými dětmi a manželka oba porody přežila. Nedovedl si představit, jak by bez Marty žil. Byla jeho životní láskou. Vešla kuchařka Mechthilda. „Přejete si horkou polévku, pane? Koupel bude hned připravená.“ Christian se rozhodl, že si dá prostřít v kuchyni, která byla kvůli nebezpečí požáru postavena kousek dál od hlavní budovy. Je tam tepleji a jídlo cestou nevychladne. Kuchařka mu naplnila misku polévkou a přidala kus chleba. Byl čerstvě upečený, jak si Christian okamžitě všiml, a labužnicky nasál vůni polévky, ještě než nabral první lžíci. Hustý, fazolový pokrm byl ochucen zvláštní směsí koření, jak to dovedla jenom Marta. Namočil chleba do misky a dal synovi kousnout. Horká polévka a oheň v kamnech mu dělaly dobře. Teprve nyní si uvědomoval, jak je promrzlý a vyčerpaný. Při rychlé jízdě na koni se i v mrazu zpotil. Jeho žena, která se vyzná v léčitelství, by trvala na tom, aby si co nejrychleji svlékl mokré oblečení a vykoupal se v horké vodě. Misku se zbytkem polévky přisunul k synovi, který se na něj díval stále menšíma očima. „Až to dojíš, půjdeš spát.“ Chlapec svraštil čelo. „Ještě ne,“ zaškemral. „Buď hodný, ráno si spolu vyjedeme na koni.“ Thomasovi se radostí rozzářila tvář. Christian ho pohladil po hedvábných vláskách. Pak synka opět předal Marii 16
a vyšel nahoru do ložnice, kde už byla připravena káď s horkou vodou a čisté ručníky. Vychutnával si pocit prohřívání a uvolnění těla, myšlenky mu však kroužily kolem cesty, z níž se právě vrátil. Úkol, který mu jeho lenní pán, markrabě Oto Míšeňský, uložil, může způsobit mnohé těžkosti. Opět jednou je ve hře osud jeho i vesnice. Stříbro bylo požehnání, ale zároveň kletba. Dopomohlo jim k určitému blahobytu ve srovnání se strádáním prvních tvrdých let po příchodu do pustiny, avšak probudilo také chtivost nepřátel a stálo krev i utrpení. Ještě víc ho však zaměstnávala jiná myšlenka. Příští týdny s sebou přinesou jasno o tom, co se stalo z jeho úhlavního nepřítele, s jehož návratem už měsíce počítá. Kdysi přísahal, že toho muže zabije. Zavrzání dveří ho vytrhlo ze zadumanosti. Stála před ním štíhlá, křehká, na přehozu přes ramena jí ještě ulpívaly sněhové vločky a tvář jí zářila radostí. Christian rychle vstal a vystoupil z kádě. Marta sáhla po ručníku a přistoupila k němu, aby ho osušila. Zabránil jí v tom tak, že ji pevně objal a přitáhl k sobě. „Chybělas mi.“ Polibek na přivítanou nebral konce. Konečně se od něj odpoutala a tiše se zasmála. „To vidím,“ sklouzla mu pohledem po těle. Zkřížila paže za hlavou, jemně ho políbila a šeptala: „Také jsi mi scházel.“ Stáhl jí z hlavy čepec, aby se mohl dívat na kaštanově hnědé vlasy a probírat se v nich rukama. Shrnul jí přehoz z ramen, vzal ji do náruče a nesl k posteli. Líbal ji na ramena a hladil po stehnech, která se ochotně rozevírala. 17
Marta netrpělivě rozvazovala šněrování šatů. Byly za jeho nepřítomnosti chvíle, kdy měla pocit, že už bez něj nevydrží ani den. Pokaždé, když se vrátil z cesty, milovali se jako vyhladovělí. Tentokrát si ani nestačila svléknout šaty. Byla stejně nedočkavá jako on. Objala ho, přimkla se k jeho tělu a zasténala, když do ní vnikl. Netrvalo dlouho a oba křičeli přemoženi vášní. „Zmuchlal jsem ti šaty,“ zašeptal s předstíranou lítostí, když vedle sebe leželi, unavení a zpocení. „Takhle nemůžeš sejít do haly, všichni v domě by si mysleli bůhvíco.“ Marta se zasmála. „Po tom křiku, který byl slyšet až do sousední vsi, nemůže stav mých šatů nikoho překvapit. Něžně ho pohladila po obličeji. „Stejně všichni vědí, jak to s námi je.“ Šelmovsky na něj pohlédla šedozelenýma očima. „Nemám snad jako tvá žena povinnost splnit ti všechna přání?“ Nedokázal potlačit úsměv. „Však na tom také trvám.“ Posadila se. „Pomůžeš mi se šněrováním? Obléknu si ty zelené šaty.“ Trpělivě rozvazoval uzly, které prve netrpělivě zapletla. Pak jí svlékl šaty a spodničku a zamilovaně na ni hleděl. Dvě těhotenství její tělo nijak nepoznamenala. Ve dvaceti letech byla stále štíhlá jako toho dne, kdy k sobě po dlouhém strádání konečně našli cestu. Jen v prsou byla plnější. Když ji uviděl poprvé, byla chudičká, velmi mladá porodní bába na útěku. Krutý hradní pán jí chtěl dát useknout ruce a nohy, protože jeho manželka porodila mrtvého syna. Christian se tehdy vydal s průvodem kolonistů do Míšeňské marky a nabídl jí ochranu před pronásledovateli. Dívčina bystrost a léčitelská šikovnost záhy vzbudily jeho zvědavost – a nikoli pouze jeho. Když ji vzal s sebou do Míšně na hradní 18
vrch, aby se pokusila vyléčit markraběcího mladšího syna, zabránila Marta vražednému útoku otráveným vínem, jenž měl být spáchán na markraběnku Hedviku, a připoutala k sobě pozornost jeho nepřátel. Poté, co bylo v jejich vesnici objeveno stříbro, se události překotně valily. Markrabě Oto jmenoval Christianova nejmocnějšího nepřítele Randolfa fojtem budoucího hradu, který měl být v Christiansdorfu vybudován. Randolf ve vesnici krutě řádil a dal pod falešnou záminkou Christiana uvěznit do žaláře, kde ho mučil. S nasazením života ho Marta a rytířův panoš Lukas zachránili a odhalili komplot chystaný proti markraběti Otovi. Martě se podařilo Christiana, zmučeného téměř k smrti, vyléčit. A než vytáhl do boje na život a na smrt, aby svou vesnici osvobodil od Randolfa, vyznali si oba konečně svou lásku, která se zdála všem nemožná, lásku mezi rytířem a mladou kořenářkou. Markrabě Oto poslal Randolfa jako pokání za zlé činy na cestu do Svaté země a obyčejného ministeriala Christiana i jeho manželku Martu povýšil do stavu svobodné šlechty. Je štěstí, že se zase umí smát, pomyslel si Christian a mlčky se na svou ženu zadíval. Příliš dlouho musel přihlížet, jak ji starosti a utrpení ničí. Vzájemná láska oba vyléčila, také Christianovi pomohla osvobodit se od dlouhého truchlení. Ale vnitřní jizvy se opět rozevřou, až jí poví, co jí sdělit musí. Marta chtěla vstát a vyjmout z truhly zelené šaty, ale chytil ji za ruku a přitáhl zpátky na postel. Pohled na její nahé tělo v něm znovu vyvolal touhu, ale bylo v ní ještě víc – jako kdyby ji jeho objetí mohlo ochránit před zlem. Chtěl ji vidět šťastnou. Ochotně ulehla vedle něj, hladila vlasy, které mu splývaly k ramenům, obrysy tváře a svalnaté paže. Pak prsty jemně sjela k jizvám na těle, jako to činila často, když vedle sebe leželi. 19
Tentokrát ji dlouze líbal a hladil, až mu dala jasně najevo, že už nechce déle čekat. Byl pryč skoro dva týdny. Nekonečně dlouhou dobu. „Proboha, celý dům vyhladoví, jestli konečně nesejdeme dolů. A jestli já teď nevstanu, usnu a probudím se nejdřív za dva dny,“ poznamenal později. Marta se usmála. „Jsi pán domu. Můžeme zůstat tady, ostatní ať povečeří sami,“ navrhla. Odmítl však, třebaže by se mu to tak líbilo nejvíc. Ale stalo se obyčejem, že pokaždé, když se vrátil po delší době domů, seděli první večer v hale všichni členové domácnosti pospolu a Christian si vyslechl, co se za jeho nepřítomnosti ve vesnici událo. „Určitě jsi kuchařce uložila, aby uvařila něco zvlášť dobrého. Tak ji nesmíme zklamat.“ Nyní, v době půstu a za situace, kdy skoro všechny zásoby byly vypotřebovány, se těžko dala připravit slavnostní večeře. Jistě nemůže počítat s něčím víc než zeleninovou polévkou a solenou rybou. Než sešli dolů, společně se šli podívat na děti, které ležely vedle sebe a klidně spaly. „Jsou nádherné,“ zašeptal a znovu si Martu k sobě přivinul. „Ano, jsou,“ přikývla. „Vítej doma,“ dodala tiše.
20
Novinky
Ch
ristian a Marta společně vešli do haly, kde služebné již připravovaly stůl a lavice. Martiny nevlastní dcery jim pomáhaly. „Všechno v pořádku, Johano?“ pozdravil starší, kterou po příjezdu ještě neviděl. Jistě byla s Martou u zraněných horníků. „Ano, pane,“ odpověděla nesměle a přihladila si pramen světlých vlasů, který se jí uvolnil z copu. „Přestože je teď hodně co dělat. Šíří se zimní horečka… a k tomu to důlní neštěstí. Dva muži jsou zranění. Ale brzy zase budou moct pracovat.“ „Jsem si jistý, že jsi udělala, cos mohla,“ usmál se na ni vlídně. Dvanáctiletá dívka se záhy začala zajímat o Martinu práci a nyní už měla obsáhlé vědomosti o léčivých bylinách. Po svatbě s Martou k sobě vzali i její dvě nevlastní dcery. Byla to hezká, pilná, plavovlasá děvčata, která se vůči němu vždy chovala nesměle. Představa, že místo prostého, starého rolníka je na místě jejich otce rytíř, jim stále ještě byla trochu cizí. Zvlášť když vesničané přísného, avšak spravedlivého Christiana jen zřídka viděli se usmívat. Pouze ve společnosti Marty nebo přátel ukazoval i svou druhou stránku. Na rozdíl od většinou veselé mladší sestry bývala Johana často vážná a uzavřená. Ale už v osmi letech prokázala velkou odvahu, aby společně s matkou zachránila před smrtí staršího bratra Karla a vesnického kováře Jonase. Tehdy Randolf vyhlásil nad oběma mladými muži, Christianovými nejvěrnějšími spojenci, krutý, svévolný rozsudek. S Johaninou podporou se k nim Marta v noci připlížila, třebaže tím 21
riskovala život, a pomohla jim. Kdyby se Christian na poslední chvíli neobjevil s taseným mečem, byly by i Marta s Johanou krvavě potrestány. „Běž za páterem Bartolomějem, hornickým mistrem Hermannem, za Jonasem a jeho ženou a pozvi je k večeři,“ požádal Johanu Christian. „A přiveď i svého bratra.“ Karel, starší bratr, pracoval v kovárně u Jonase a bydlel v chýši, která kdysi patřila jeho otci. Dívka přikývla, přehodila si přes ramena plášť a vyběhla, až za ní světlé vlasy zavlály. O něco později seděli všichni společně kolem stolu a pochutnávali si na jídle. Vedle Christiana zaujali čestná místa páter Bartoloměj, hornický mistr a vesnický rychtář. Páter Bartoloměj byl vlídný muž s věnečkem šedivých vlasů kolem hlavy a většinou dobře naladěný. Byl vysvěcen na kněze a před šesti lety odešel z kláštera, aby provázel kolonisty do Temného lesa a v nové vesnici pečoval o jejich duševní blaho. Hornický mistr Hermann se staral o všechno, co souviselo se šachtami a tavicími pecemi. Kováře Jonase, jenž měl za manželku hezkou zrzavou Emmu, zvolili obyvatelé Christiansdorfu před čtyřmi lety rychtářem, třebaže byl ještě hodně mladý. Jeho předchůdce Hildebrand – manžel Griseldis, jež Christiana zastavila při příjezdu domů – se v nouzi projevil jako zbabělec. Vedle Marty seděli bratři Gero a Richard, rytíři bez vlastní usedlosti a Christianovi přátelé, které vzal před čtyřmi lety do svých služeb. Vedle nich chyběli ještě dva rytíři: Lukas, dříve Christianův panoš, jehož za osobní statečnost předčasně pasoval na rytíře osobně markrabě Oto, a jeho mladší bratr Jakub, jenž nyní sloužil jako Christianův panoš. Christian oba mladíky poslal domů, když došla zpráva, že jejich otec těžce onemocněl. 22
