Benovo plkání
3/2014
Vítám Vás u třetího vydání mého měsíčníku. Správněji bych měl napsat občasníku. Protože jsem se k psaní na přelomu října, listopadu ani prosince nedostal, tak se k Vám nyní dostává rozsáhlejší vydání za posledního čtvrt roku loňského roku. Snad nebudete muset na další vydání zase dalšího půl roku čekat. Tentokrát bude číslo více filozofické, dojde i na politiku, ale samozřejmě nebude chybět ani povídání o proběhlých akcích a nějaká poezie na odreagování. Aby se Vám lépe četlo, tak jsem přiložil i dost fotek na koukání (proto je to celé takové dlouhé, ale kdo nebude chtít číst, tak se může jen pokoukat na fotky ). Přeji příjemné počtení.
Co je nového u mě na webu? Web se opět lehce rozrostl. Nyní již zahrnuje 8 sekcí (Akce, Knihy, Weby, Kalendář, Fotky, Hry, Benovo plkání, O webu). Nově tam přibyly Hry, kde se dočtete o deskovkách, které mám doma a rád si je s Vámi zahraji, pokud budete chtít, a o online hrách, které jsem hrál či stále hraji – neskutečně návyková věc, která se velmi těžko opouští. Adresa mého webu je v samostatném článku v minulém vydání nebo na konci v patičce.
Život v cloudu Několikrát jsem si položil otázku, kam vlastně ta naše společnost spěje. Začali jsme dobou kamennou, železnou, bronzovou, … a nyní nastává doba sdílení, kterou označuji životem v cloudu. Všechno je potřeba mít na sociálních sítích, na online úložištích dokumentů, ve společně sdílených kalendářích, komunikace probíhá přes email, chaty, sociální sítě, … Opravdu chceme, aby se stal náš život čistě virtuální? Čím dál častěji se vymlouváme, že na něco nemáme čas. Není to však o tom, že bychom jej opravdu neměli. Času máme všichni stejně a od našich předků se nijak nezměnil – den má stále svých 24 hodin, ať tomu věříme nebo ne. To, co se však za tu dobu změnilo, jsou nároky okolí. Když před více jak 30 lety vznikl první osobní počítač, tak hlavní myšlenkou bylo zjednodušení práce. Ve skutečnosti se stal ale přesný opak – práce máme víc, je stále složitější, jsme přetížení informacemi a u monitorů trávíme značnou část svého času. Ale je to naše volba – rozhodli jsme se přizpůsobit tlaku společnosti, protože je ten život poté mnohem jednodušší. Ale jsme díky tomu šťastnější? A je díky tomu šťastnější naše okolí? Netrpíme nedostatkem osobních setkání, při kterých nepotřebujeme nic řešit, ale jen tak si pokecat? Dokážeme si vůbec jen tak nezávazně pokecat? Zkusme si sami za sebe na tyto otázky odpovědět. Věřím tomu, že dospějeme mnohdy k zajímavým a nečekaných výsledkům.
Jsi věřící? Již nejednou jsem slyšel tuto zdánlivě jednoduchou otázku. Proč zdánlivě? Většina tazatelů tím myslí něco jiného než na co se ptá. Odpovědí na tuto otázku, pokud by byla myšlena tak, jak je položena, musí být jedině ano. Každý člověk je dle mého názoru věřící – každý v něco věří, bez toho není možná lidská existence. Pro někoho víra představuje náboženství, pro někoho zákonitost přírody, svědomí nebo jen materiální hodnoty. Tato otázka bývá ale mířena jinam a měla by správně znít: Jsi zakotven v nějaké existující církvi či náboženství? Je pravda, že takováto otázka je dosti složitá a proto došlo k jejímu zjednodušení. Měl-li bych za sebe odpovědět na tento pravý význam uvedené otázky tak bude znít ne. Neznamená to ovšem averzi vůči čemukoliv spojenému s náboženstvím či církví, jak někteří mají. Osobně občas kostel, mši či diskuzi nad náboženskými otázkami sám vyhledávám. Ne snad proto, že bych se chtěl modlit, ale je to prostor s atmosférou, která silně k člověku promlouvá. Myslím si, že to může být pro každého z nás jednou za čas velmi obohacující. Když jsem se to snažil obdobným způsobem vysvětlit knězi, tak se mě zeptal: “A ty se považuješ za věřícího?“ Nemohu odpovědět jinak než ano, i když jinak, než jak si většina lidí představuje. Možná by v této souvislosti stálo za zmínku, že jsem v říjnu začal navštěvovat setkání u baptistů. Každé setkání se vztahuje k jednomu příběhu z Bible, který si čteme, rozebíráme a přemýšlíme nad jeho obsahem a významem pro náš běžný život. Jsou to velmi obohacující setkání ve společnosti příjemných lidí. Nemálo věcí jsem měl možnost si díky tomu uvědomit a posunout. Přestože, na rozdíl od ostatních, označuji boha jen s malým písmenem, tak se v mnoha názorech nelišíme. Dospěl jsem k závěru, že není rozdíl mezi “věřícím“ a “nevěřícím“, ale jen v přístupu k dané věci. A přístup mohou mít i oba stejný – je to o lidech, ne o víře jako takové. Víru v jakékoliv míře a formě má v sobě zakotvenou každý z nás.
Plavání V říjnu jsem začal opět plavat. Na základě loňského testu krytých bazénů v Brně a Kuřimi jsem ustálil místo na Bazén za Lužánkami (50 m bazén, časově neomezený vstup, na permanentku při vkladu min. 1000 Kč 20% sleva na vstupné, tj. místo 75 Kč jen 60 Kč za vstup, otevřeno denně od 6 do 22 hodin). První pokus byl jít v 6 ráno (v čase, kdy otevírají
bazén) – bylo to fajn, ale dosti šílené. Druhý pokus byl v úterý o půl třetí odpoledne. Zatím chodím na bazén jen s Borůvkou. Pokud se budeš chtít přidat, tak mi dej vědět. Čas zatím není pevně dán. Bude jenom fajn, když nás bude víc.
Kde všude jsem v říjnu, listopadu a prosinci nebyl? Z důvodu počasí, zaneprázdněností prací anebo toho, že nebylo nikoho, kdo by se mnou vyrazil, jsem nebyl na několika zajímavých akcích. Pokud tam někdo z Vás byl, tak budu rád, pokud se podělíte o Vaše zážitky (velice jsem si užil povídání o puťáku do Jeseníků, kterou uskutečnili Pú, Mára a Prófa – hned bych vyrazil s nimi). Den architektury, Vzhůru na Čepičku, Deskohraní, Tišnovská padesátka, Dýňové slavnosti, Anděla pro Kryla, Radůza, Výlov rybníka Olšovce, Kastelánské prohlídky zámku Kunštát, Samhain, Bitva tří císařů, Hra pro R&R “Znáš Brno?“, Babička (v Divadle Husa na provázku), BrKolo, Historický jarmark, Noc divadel, Amatérská jeskyně (den otevřených dveří), Fenomén Igráček, Nepovedená místa, Skautská výstava aneb Každý něco potřebuje(me) v Brně, Vánoční koncert Asonance. Samozřejmě jsem během října, listopadu a prosince i někde byl a o těchto akcích si povíme dále.
Kytarový večer (pátek 3. 10. 2014) Po dlouhé době jsme se setkali, abychom si užili společně strávený čas. Sešlo se nás 10, z toho 8 nás tam bylo po většinu času (i když nám trvalo téměř hodinu, než nás bylo více jak 3). Bylo hrozně fajn se potkat, zazpívat si či jen tak poslouchat kytaristy. Bylo velmi znát, že se málo potkáváme, protože ze začátku značnou dobu polovina rušila tím, že měla potřebu si povídat, přestože se hrálo na kytaru, která pak v hovoru zanikala. Repertoár hraných a zpívaných písní byl velmi široký, související s aktuální náladou přítomných – Nohavica, Kamelot, Nezmaři, Klus, … písně vážné i nevážné, smutné i veselé, romantické i strohé, … Zkrátka, kdo tam nebyl, tak může jen litovat skvělého zážitku (anebo zorganizovat další setkání, aby si to mohl taky užít ).
Volby do Zastupitelstva města Tišnova (pátek 10. – sobota 11. 10. 2014) Letos jsem měl krásnou vizi jak zodpovědně přistupovat k volbám. Přestože se mi ji nepodařilo zcela naplnit, tak bych se o ni s Vámi rád podělil. Třeba bude pro Vás užitečná nejen při příštích volbách. Rozhodně neočekávejte, že bych psal o tom, koho jsem volil. Nepřijde mi to nijak důležité ani zajímavé, snad jen zmínka, že jsem dal hlas třetině zvoleného zastupitelstva a že zvoleným zástupcům věřím, že dokáží město Tišnov posunout kupředu. Nad způsobem, jakým volit, jsem začal intenzivně přemýšlet v okamžiku, kdy jsem navštívil náhodně vybrané jednání Zastupitelstva. Celé to bylo vedeno starostou s názory jednoho až dvou lidí, ostatní na mě působili jen jako “černoušci od Jakuba“ (kasička se soškou černouška, který za vhození mince pokyvuje hlavou, v kostele sv. Jakuba v Brně). Zastupitel by dle mého názoru měl být člověk, který se aktivně zapojuje do jednání a nejde si jej pouze odsedět. Volby do obecních zastupitelstev by dle mého názoru neměly vůbec brát v potaz jakékoliv strany, hnutí a jiná uskupení, ale měly by být o konkrétních zástupcích, které si lidé jmenovitě zvolí. Smysl kroužkování kandidátů začínají lidé téměř po čtvrtstoletí od revoluce konečně chápat a bylo to letošní volby velmi znát – do zastupitelstev obcí se dostalo mnoho nezávislých kandidátů a ze zavedených stran jen Ti, kteří pro danou obec něco dělají a mnohdy přeskočili i lídry, kteří na svých místech zůstávají jen ze setrvačnosti (v Tišnově nastal zajímavý jev – kromě běžných 4 až 5 kandidátních listin jich bylo najednou 11 a žádná strana nezvolila do voleb lídra, který byl dosud tradičním – funkce lídra přestala být “doživotní“ ). Samozřejmě existují výjimky, ale ubývá jich. Doufám, že trend kroužkování kandidátů bude i nadále posilovat na úkor volby celých stran. Myslím si, že je důležité, aby bylo zastupitelstvo pestré – nemyslím tím politickou barevnost (pestrost v zastoupení stran), ale pestrost profesní a věkovou (aby v zastupitelstvu nebyly jen tradiční profese – ekonom, učitel, lékař, ale i ostatní a aby v zastupitelstvu nebyli samí padesátníci, ale od dvacetiletých studentů po osmdesátileté důchodce). Dobrou pomůckou mi pro to bylo stanovení základních oblastí, kterými se zastupitelstvo během svého fungování zabývá (já jsem si je definoval na základě rozpočtu města jako Bezpečnost, Doprava, Průmysl a výroba, Odpady, Územní rozvoj, Kultura, Životní prostředí, Sport a volný čas, Vzdělání, Sociální služby, Zemědělství, les a voda a jako speciální kategorii Starosta). Z nabídnutých kandidátů napříč všemi kandidátními listinami jsem hledal vhodné osoby pro jednotlivé kategorie. Zjistil jsem přitom, že v některých oblastech by se mi líbilo kandidátů více a v některých byl problém vůbec někoho vybrat, aby byla oblast dobře odborně zajištěna. Překvapivě mě díky tomuto kritériu vypadli někteří kandidáti, které bych volil, a naopak se mi tam dostali lidé, na které by jinak nezbyl prostor. Pro fungování města mi však přišlo lepší k tomu přistupovat spíše po stránce odbornosti zastupitelstva než sympatičnosti jednotlivých zastupitelů (i když ta tam samozřejmě hrála také roli a bylo nemálo kandidátů, kteří jsou pro mě nevolitelní – většinou jde o kandidáty, kteří se tam drží jen zákonem setrvačnosti nebo mi vadí jejich přístup k některým, pro mě důležitým, otázkám fungování města).
Důležitým kritériem při volbě jednotlivých kandidátů pro mě bylo i to, zda daný kandidát již pro město něco udělal nebo ne. Vyloučil jsem tak i několik kandidátů, které sice znám, ale nedokázal jsem si jejich aktivitu nijak spojit s městem. Kritérium, které jsem nezvládl dotáhnout do konce, je věková pestrost, takže zvolené zastupitelstvo je věkově hodně jednotné, což není úplně nejlepší, ale věřím tomu, že to odbornost a chuť do práce pro město vyváží. Jestli jsme zvolili správné zástupce, ukáží příští volby, před kterými budou zastupitelé před svými voliči skládat své účty za odvedenou práci. Zastupitel, který se osvědčil, s velkou pravděpodobností bude zvolen znovu (zastupitelé ze setrvačnosti již z veřejného života naštěstí mizí a doufám, že to tak bude i nadále).
Duchovní obnova “pro nevěřící“ (pátek 10. – neděle 12. 10. 2014) Po náročné volbě nového zastupitelstva bylo potřeba se někde pořádně odreagovat . Ale teď trochu vážně. Hned po volbách jsem vyrazil na velmi zajímavou akci pořádanou Duchovním odborem Junáka. Sice jsem kvůli volbám nestihl začátek, ale přesto jsem si akci neskutečně užil. Duchovní naladění jsem si dopřál již cestou do Prahy, kdy jsem v autobuse sledoval úžasný film Iluzionista. Na ČSFD má tento film právem 76%. Jde o geniální snímek, kde je člověk napjatý až do poslední minuty filmu, aniž by tušil, jak to celé dopadne. Všem vřele doporučuji ke zhlédnutí. A jaká byla samotná duchovní obnova? Jedním slovem úžasná. Už jenom výběrem prostředí – kam oko dohlédlo, tak byla jen příroda a žádná civilizace. Hájenka byla na samotě uprostřed opravdového ticha. A to jen necelé dva kilometry od rušné silnice a železnice. Program byl zaměřen na práci sám se sebou a převážná část soboty probíhala v naprostém tichu. Jednotlivé části byly rozděleny dle tří principů skautingu. Na úvod každé části jsme si vyslechli příběh od Orka a několik návodných otázek k dané oblasti. Potom bylo dostatek času nad tím vším přemýšlet. Odpoledne byly zařazeny vyblbávací aktivity, které v danou chvíli (poté co člověk tři čtvrtě dne mlčel) neskutečně sedly. Člověk u nich mohl naprosto vypnout a nad ničím nepřemýšlet, což bylo opravdu potřeba. Večer končil příjemnou meditací a psaním dopisu sami sobě, který nám dojde poštou přesně za 4 roky. Když se k tomu přidají fajn lidi, kteří vytvoří skvělou atmosféru a dobrá kuchyně, tak člověku nic nechybí. Je pravdou, že jsem potřeboval spíše prostor, kde bych si mohl s někým o duchovních věcech povídat, ale to je dáno tím, že žiju sám mezi čtyřmi stěnami. Přesto jsem rád, že jsem na duchovní obnovu jel. Byla to skvělá akce. A jel bych určitě znovu. Abych nechal celé duchovní působení pořádně doplynout, tak jsem ještě pokračoval pokecem v Praze před odjezdem autobusu a opět příjemným filmem. Byl zase úplně jiný, o něco slabší, ale přesto jsem si film S1m0ne užil (jinak na té fotce jsem já během sobotního rozjímání, kdybyste to nepoznali ).
Domy s historií (neděle 19. 10. 2014) Řekl jsem si, že bych se mohl projít po městě, kam jsem se přestěhoval a něco víc se o něm dozvědět. Není nad to, znát místo, kde žijeme. Zvlášť, když se považuji za tišnováka, přestože zde žiju teprve 5 let. Stejně jako pořadatelé jsem nečekal nijak velkou účast – o to větší bylo překvapení, když na místě bylo skoro 80 lidí (jen tak orientačně, co jsem počítal). Sice všichni nevydrželi po celou dobu, ale přesto jsem měl velkou radost z takového zájmu. To, že lidi zajímá historie místa, kde žijí, je dobrá známka pro jeho budoucí rozvoj. Procházka byla zaměřena na období středověku a začala u kostela, pokračovala přes starý hřbitov, stínadlo, ulicí tišnovských řemeslníků, kolem pivovárečných domů na náměstí. Závěr byl v DDM s promítáním a výstavou historických fotek. Už se těším na další procházku na jaře, která by měla být zaměřena na moderní architekturu.
Divadelní představení Ezau a Jákob (neděle 26. 10. 2014) Po delší době jsem se rozhodl jít opět na výlet. Domluvili jsme se s Veverčákem, že vyrazíme na kastelánskou prohlídku do Kunštátu. Ani jednomu z nás se nechtělo nějak moc vstávat, tak z toho nakonec zbylo jen večerní divadlo. Říkám jen, ale přitom to bylo něco neskutečně úžasného. Šlo o starozákonní příběh o Izákovi, Rebece a jejich synech Ezauovi a Jákobovi. Příběh samotný zde vyprávět nebudu, ten si můžete najít jednoduše na internetu (na heslo Ezau a Jákob to vyhodí spoustu pěkných zpracování). To, o čem bych chtěl psát, souvisí s jedinečností podání. Celé divadlo bylo stavěno na sedm herců. V reálu to však hrál jeden člověk s vtipnými převleky za hudebního doprovodu druhého člověka. Celé to bylo pojato neskutečně vtipně a bylo do děje zataženo i obecenstvo. V jedné části příběhu se mluví o odměně za odvedenou práci a Jákob chce všechny flekaté ovce. Ve stádu samozřejmě takové nejsou, tak je všechny maluje barvou – a při představení si takto označil téměř všechny v obecenstvu, kdy rozdával fixou černé fleky na tváře. Když potřeboval do děje ženu, kterou by si vzal, tak si vybral jednu ze slečen z obecenstva, kterou ihned zapojil. Takových vtípků bylo povícero. Neskutečně si vážím ochotníků, protože si mnohdy jejich představení užiju více než od profesionálů ve velkém divadle. Až bude Michal Šťasta zase někde vystupovat, tak si jeho představení určitě nenechám ujít.
Oslavy 80 let střediska (pondělí 27. 10. 2014) Další setkání nad přípravou oslav 80 let střediska se uskutečnilo nad místem s velmi výrazným genius loci – Duckbarem (Kamenkou) v Kamenné čtvrti v Brně. Jedinečné místo, které má neopakovatelnou atmosféru (a nejlepší nakládaný hermelín, jaký jsem kdy jedl). Tentokrát jsme se zabývali hlavně určením hlavních částí oslav, které bychom chtěli připravit, případně těch, které bychom byli rádi, kdyby byli, jen na ně už nemáme síly, tak je rádi nabídneme dalším zájemcům k realizaci. Jen ve stručnosti shrnu asi nejdůležitější body, které jsme vymysleli: oslavy budou probíhat od září 2015 do svatého Jiří 2016. Hlavní aktivity, které bychom chtěli realizovat, jsou výstava v Muzeu města Tišnova, keškové putování po tábořištích a klubovnách střediska (současných i historických), brožura o historii střediska (zatím blíže neurčeno, zda jako prezentační pro veřejnost nebo jako pracovní sešit pro použití uvnitř střediska), den otevřených kluboven (Skautský dům Tišnov, Textilka Doubravník), služba veřejnosti (zatím je shoda na výsadbě stromu, ale třeba nás ještě napadne jiná forma). Bližší informace by měly jít po našem prosincovém setkání samostatně. Takže si pak můžete podrobněji počíst (a budeme velmi rádi, pokud se rozhodnete i v jakékoliv formě zapojit).
Setkání s Májou (pondělí 27. 10. 2014) Na příjemné setkání na Kamence navazovalo další příjemné setkání – s Májou v čajovně. Byl to příjemný pohodový pokec a fajnově strávený podvečer. Věřím, že takových “plkacích“ setkání, kde se nic neřeší, bude více, protože jsou hrozně fajn.
7 vlků a tisícovky (pátek 31. 10. – neděle 2. 11. 2014) V roce 2013 jsem byl spolu s Borůvkou na báječném skautském kurzu. Naprosto jsem si jej zamiloval, takže vůbec neváhám a pojedu příští rok znovu. Tentokrát se však zapojuji i do přípravy (ať již vytvořením webu kurzu, kterým se můžete pokochat na adrese: http://7vlku.skauting.cz/, nebo zapojením se do přípravy části programu). Můj vztah ke kurzu asi nejlépe vystihuje, to co jsem napsal i na titulní stránku webu kurzu (ať již ve formě básně či zdůvodnění proč jsem tam jel a o čem kurz je). První vlčí víkend se věnoval hlavně seznámení nováčků s týmem kurzu a vyjasnění si představy příprav programu. Určitě se máte na co těšit. Původně jsem chtěl na víkend jet stopem z Březové nad Svitavou, což mě ale z časových důvodů nevyšlo, a tak jsem jel autobusem (pokud máte pocit, že autobusem jezdím častěji než vlakem, tak to není jen pocit – dokud mě autobus bude vycházet na polovinu ceny vlaku, tak mu i přes menší pohodlí dám přednost). Autobus bohužel nezastavoval ve vesnici, kde jsem potřeboval, tak jsem si koupil jízdenku jen do poslední předchozí s tím, že zbývajících 9 km dojdu pěšky. Než jsem tam dorazil, tak padla tma a tak jsem na zastávce zjišťoval, kdy mi jede nějaký autobus, který v té vesnici staví. Nechtělo se mi na něj půl hodiny čekat, tak jsem si řekl, že zkusím něco stopnout. K mému překvapení mě zastavilo první auto, které jelo kolem (sotva jsem začal stopovat) a dovezlo mě mnohem blíž, než kdybych jel autobusem. Bylo to asi tím, že ta zastávka byla nejosvětlenější místo široko daleko a to natolik, že tam bylo vidět jako ve dne. Zpátky jsme jeli autem a já navigoval zkratkou, abychom se vyhnuly objížďkám na trase – proto jsme narazili na jinou, neplánovanou, takže zkrácení nebylo tak výrazné, jak jsme očekávali (navigovat dle staré mapy je občas docela vtipné, protože tam kde je v mapě most je v reálu úrovňová křižovatka a tak jsme si zbytečně zajeli pár kilometrů, ale v pořádku jsme dorazili, tam kam bylo potřeba).
Školení k novým Stanovám a NOZ (sobota 8. 11. 2014) Každý by si řekl, že takové organizačně právnické školení musí být hrozná nuda. Ale to je omyl. Součástí každého školení bývají samozřejmě i přestávky a spousta příležitostí na kontakt s ostatními účastníky. Protože jsme měli hlad (ale ne zase moc velký), tak jsme (já, Andy a Kačka) na oběd skončili v palačinkárně. Jak se mi poslední dobou stává bohužel docela často, tak jsem měl opět prázdnou peněženku a stravenky ani karty nebrali. Měl bych se konečně ponaučit a nechodit s prázdnou peněženkou Ještě, že si bylo od koho půjčit ;-) Celková atmosféra byla fajn, člověk se dozvěděl spoustu zajímavých informací a měl možnost se i zeptat na věci, které mu nejsou jasné. Byl to fajn den.
Večer s fotografií (úterý 11. 11. 2014) Svátek je potřeba nějak oslavit. Já jsem si (společně s Hobitem, Loupežníkem a Veverčákem) dopřál návštěvu kina, kde se promítaly fotky Klubu přátel fotografie. Byl to příjemný večer i s občasným povídáním k promítaným fotkám. Kino bylo překvapivě dost zaplněno.
Duchovní hudba neznámá (středa 12. 11. 2014) Po dlouhé době jsem si byl poslechnout Jonáše a Borůvku naživo - v rámci projektu LSDa (schválně, jestli je na té fotce najdete ). V kuřimském kostele varhany i zpěv krásně zněly a u některých skladeb jsem měl pocit, že se vznáším. LSDa opět nezklamalo a připravilo úžasný zážitek. A jako třešničku na dortu jsem měl neplánově odvoz autem téměř až před dům (takový luxus se mi nestává často). Určitě doporučuji LSDa na jakémkoliv jejich dalším koncertě navštívit. Opravdu to stojí za to.
CVVZ (pátek 14. – pondělí 17. 11. 2014) O CVVZ možná mnozí z Vás nikdy neslyšeli, tak se ji pokusím trochu přiblížit. Začněme třeba vysvětlením té podivné zkratky CVVZ – Celostátní velká výměna zkušeností. Jak již název napovídá, jde o akci, kde jde hlavně o výměnu zkušeností a setkávání se s lidmi z jiných koutů republiky. Akce je zaměřena na vedení organizací pracujících s dětmi a mládeží (ať již velkých jakými jsou skauti, pionýři, tomíci nebo domečky či centra volného času, tak i docela malými o pár nadšencích). Jde o obdobu skautského Elixíru či Poradní skály, ale napříč organizacemi. Nikdy předtím jsem na CVVZ nebyl. Jak jsem se tam vlastně dostal? To je trochu složitější. Vzhledem k tomu, že už nejsem příliš aktivní v oddíle ani ve středisku, tak nepovažuji za úplně podstatné jet na takové akce jako účastník. Nezávisle na sobě mě na CVVZ lákala Loupežník, která měla být součástí užšího týmu akce (což ji bohužel kvůli pracovnímu vytížení nevyšlo), a Borůvka, která na akci chtěla jet a nebýt tam sama. Nakonec tam nejela ani jedna z nich (i když Loupežník se tam v pátek večer mihla), ale na to abych si to plně užil, to nemělo žádný vliv. Jak už jsem psal, poslední dobou už mě neláká jezdit na takové akce jako účastník, ale mnohem více si to užívám jako servisák (člen takové té velké skupiny lidiček, kteří neustále někde pobíhají a něco dělají, aby to celé klapalo a aby se samotní organizátoři neudřeli ). Nejlepší byly pravidla chování servisáka (v podání brněnské CVVZ mravenečka) – z asi 13 pravidel byly téměř všechny: “usmívej se“ a na akci to bylo znát, protože to opravdu fungovalo. Atmosféra byla naprosto neopakovatelná (když i po pár hodinách spánku je člověk schopen hýřit úsměvem a vtipem, tak je to super – a dobrá nálada je prudce infekční, takže se šířila neustále celou akcí). Celé mé zapojení začalo už asi týden před CVVZ na setkání mravenečků, kde jsem se dozvěděl základní představu o tom, jak to asi bude fungovat. Na základě domluvy jsem pak vytvářel oficiální mapu, jak se dostat na místo konání autem (Google se na to velmi osvědčil ). Ve čtvrtek před akcí jsem byl na školení zacházení s kopírkou, která bude na akci zapůjčena (školení na toho 750 kg drobečka zabralo asi 1,5 hodiny). V pátek jsem nejdříve pomáhal zprovoznit techniku na infocentru, aby bylo schopno co nejdříve fungovat. Nebyl jsem tam moc platnej, tak jsem se přesunul na pomoc s donesením pár sirupů do bufetu – původně akce na asi 5 minut se protáhla na skoro 4 hodiny a sirup, o kterém se mluvilo na začátku, do bufetu vůbec nepatřil. Při nákupu se totiž nechtěně podařilo suroviny pro obě kuchyně (každá na jiné škole), bufet, palačinkárnu i občerstvení pro zázemí akce naskládat do jednoho skladu a zamknout. První asi dvě hodiny jsme třídili suroviny pro bufet, postupem času i pro druhou kuchyň a palačinkárnu, aby se to mohlo převést na druhou školu. Mezitím se vytřídili i potraviny pro lektory, štáb a mravenečky. Ani nevím, jak se to stalo, ale od 15 hodin, kdy jsem zhruba dorazil na místo, jsem se zastavil až ve 23 hodin už značně unaven. Naštěstí porada k zítřku nebyla až tak dlouhá a mohl jít člověk po půlnoci spát. Vzhledem ke stupni únavy se mi vůbec nechtělo hledat místo k přespání, takže jsem si ustlal přímo v místnosti pro mravenečky, kde se rozdělovala práce. Mělo to spoustu výhod (člověk byl k dispozici tehdy, kdy byl potřeba a mohl si vyzkoušet spoustu věcí), ale i nevýhod (výrazně méně spánku, protože tam neustále někdo chodil a něco chtěl). Sobota byla úplně jiná. Celý den jsem se s Elvien staral o čisté záchody v celé škole. Slim pronesl nezapomenutelnou hlášku: “Ne, že Ti umývání záchodů nevadí, ale Ty si to dokonce užíváš.“ Nejvtipnější na té hlášce je asi to, že to byla pravda. Tím, že jsem na tu práci nebyl sám a byla přitom spousta srandy, tak jsem si to opravdu užíval. Kdybych to nezažil, tak tomu nebudu věřit, že to jde. V mezičasech jsme s Elvien dělali, co bylo potřeba nebo jsme se šli zrelaxovat (třeba u deskových her, v palačinkárně, u válení kola nebo večer opět u deskovek, ale pro změnu v čajovně i se Slimem). Užíval jsem si den natolik, že jsem se nechal ukecat i na válení kola ve 2 ráno! Do té doby jsme si zajistili práci, abychom neusnuli. Ale stálo to za to. Po nočním koulení jsem šel ještě Elvien doprovodit na rozjezd, protože bych nezkousl poslat ji v noci samotnou (chtěla být funkční, tak se jezdila vyspat domů). Spal jsem tak jen krásné 2 hodiny Neděle začala stejně jako sobota, ovšem nevydrželo to ani celé dopoledne. Elvien se vrhla na psaní diplomů k Březovým lístkům (ocenění za činnost ve prospěch dětí a mládeže – více info www.brezovylistek.cz) a já se šel nechat zaškolit na odbavovací systém v jídelně, abych to večer a v neděli mohl dělat sám. Načítání QR kódů z visaček byla taková pohodová činnost. U oběda jsme tam byli dva, tak jsme ten čas prokecali. Večer jsem tam byl sám, tak jsem si z lidí dělal srandu, aby mě to rychleji uběhlo. Kromě jediného účastníka všichni můj vtípek pochopili. Jídlo se objednávalo předem a většina si nepamatovala, zda má 1 nebo 2, tak jsem se jich ptal, jak by svůj dnešní výkon ohodnotili. Mnohým z nich to zajisté zvedlo náladu. Večer opět končil u deskovek v čajovně. Vnímal jsem však, že jsem již dost unavenej, takže jsem některé informace
říkal několikrát stejným lidem – nejhorší bylo, že jsem si to uvědomoval, přesto mi dělalo velké problémy raději mlčet. Třeba se to časem naučím. Šel jsem relativně brzo spát (nejdříve jak to šlo), abych byl i v pondělí ještě plně funkční. Na pondělí jsem se zvládl dobře vyspat (kolem 7 hodin), takže jsem byl schopen již brzo ráno při výdeji snídaně opět vtipkovat s otázkou, zda je jejich los výherní (některé přemýšlení nad neobvyklou otázkou alespoň probudilo, jiné pobavilo). Dnes byl také jediný den, kdy jsem si dopřál i účast na nějakém programu (v rámci CVVZ jediný, kterého jsem se zúčastnil) – závěrečný rituál. Bylo fajn i na konci akce vidět tu spoustu nadšených a spokojených tváří s vědomím, že jsem jedním z těch, kteří na tom mají svůj podíl. Kolem poledne zmizeli účastníci zpátky do svých domovů, ale pro nás akce nekončila. Celý zbytek dne se uklízely obě školy, navigace rozmístěná po sídlišti a spousta dalších uklízecích prací. V průběhu odpoledne nás postupně ubývalo, až jsem s posledními organizátory k večeru mizel také. Po příjezdu domů jsem zvládl pouze zalézt do postele a vydržel tam celých 12 hodin, abych mohl jít další den do práce. I když se zpětně na akci podívám, tak jsem si ji neskutečně užil, přestože jsem se zúčastnil jen jednoho programu. Celostátní akce (ať již skautské nebo napříč organizacemi) mě nikdy nezklamaly v setkání se super lidmi, s kterými jsem si to dokázal neskutečně užít. Určitě využiji zase nějakou další příležitost někam vyrazit. A pokud vyrazíte se mnou, tak určitě nebudete litovat. A je jedno, zda si budete chtít užít akci jako účastník nebo pomoct s její organizací. Každá strana mince má své nenapodobitelné kouzlo.
Dlouhá cesta domů (čtvrtek 20. 11. 2014)
Po dlouhé době se mi zastesklo po romské kultuře, které jsem před lety věnoval hodně času a energie. Rozhodl jsem se tedy po letech vydat na promítání filmu z romského prostředí. Z asi 9 lidí, které jsem oslovil, ale bohužel nikdo nemohl. Přesto jsem se rozhodl vyrazit a užít si to. Asi bych si měl příště přečíst, o čem film je. Na druhou stranu by mě to možná odradilo na něj jít. Nechci tím vůbec říct, že by byl nekvalitní, ba právě naopak, film je velmi dobře zpracovaný. Na mě byl ovšem film až příliš silně emotivní. Hodně dlouho se mi nestalo, že by mě většinu filmu tekly slzy, aniž bych tomu byl schopen jakkoliv zabránit. Příběh chlapce, kterého kvůli bídě a násilí otce odloží matka k mezinárodní adopci a ve svých 18 letech se rozhodne najít
a navštívit svou biologickou rodinu, byl postaven na velmi emotivně vyhrocených situacích v mezilidských vztazích (ať již pozitivních či negativních). Film ukazuje, že neexistuje špatných rozhodnutí, neboť vše prověří teprve čas. A také ukazuje neskutečnou sílu odpuštění a smíření mezi lidmi – nejvyššího stupně lásky k druhým lidem. Přestože pro mě bylo velmi náročné film zvládnout, tak ani v nejmenším nelituji, že jsem na něm byl. Obohatilo mě to o jiný pohled na svět kolem sebe a utvrdilo mě to v tom, že hodnoty, kterých se držím, jsou správné. Shlédnutí takového filmu je nejlepší ve dvou, abyste na konci měli koho obejmout, protože ten film ve Vás takovou potřebu jistě vyvolá, stejně jako u mě.
Za pověstmi do Švábenic (sobota 22. 11. 2014) Již se mi po dlouhé době stýskalo po nějakém pořádném výletu. A protože nerad chodím sám, tak jsem s sebou vzal Cika. Nejlepší je mít si i s kým pokecat (a to s Čikem moc dobře nejde) a tak jsem vyrazil s Katkou, s kterou se znám z Duchovní obnovy (o té se můžete dočíst výše). Stále dle fungující zákonitosti – přitahuji jen zadané ženy (ale ono se to jednou zlomí, já tomu stále věřím). Kdysi dávno jsem kdesi na internetu objevil novinový článek o pověstech někde na Vyškovsku, které jsou popsány i v terénu formou naučné stezky pro děti. Od té doby jsem ten článek nemohl nikde najít. Nedávno jsem na něj narazil – sice v terénu žádná naučná stezka není, ale příběhy jsou to jistě zajímavé a je to kout turisticky opuštěný. A aniž bych to předem tušil, tak jsem se trasou dokonale trefil, neboť se tam Katka chtěla vždycky vydat (jezdí kolem autem k babičce a nikdy tam nebyla pěšky). Vždycky když se mám potkat s někým, koho jsem viděl jen krátce nebo jen jednou, tak přemýšlím, zda jej vůbec poznám. Nevím, kde se v nás ta obava bere, protože se mi ještě nestalo, že bych člověka nepoznal. Ale určitě ten pocit zažíváte taky. Sešli jsme se ve Vyškově na nádraží, abychom mohli společně vyrazit do Švábenic autobusem. Ve Švábenicích jsme prošli kolem kostela s unikátním církevním muzeem (bohužel přes zimu není otevřené) a kolem rybníka do lesa. Jakmile jsme opustili Švábenice, tak si Čiko neskutečně užíval dopřávané volnosti a lítal jak utržený z řetězu (bylo ho všude plno, chvíli tam a hned zase tu). Za příjemného tempa jsme dorazili na rozcestí Jezírko. Kdo by tu čekal nějakou vodu, tak by byl asi překvapen, protože tu žádná vodní plocha není. Je tu však příjemné posezení před kapličkou Panny Marie. Dřív tam stával dřevěný sloupek s plechovým obrázkem Panny Marie Křtinské. Roku 1884 ho věřící obnovili s Pannou Marií Lurdskou. Když roku 1889 na jaře panovalo velké sucho, přišli lidé v průvodu prosit o pomoc. Za dva dny začalo vydatně pršet a toho roku byla bohatá sklizeň. Lidé jako poděkování za déšť postavili roku 1889 kapličku. Pozemek darovala velebná matka Leopolda Wágnerová z Vídně. Takže tato kaplička má letos již více než sto dvacet roků. Později k ní přibyla i zvonička se šedesátikilogramovým zvonem. Dodnes k ní chodí procesí. Místo je velmi příjemné k odpočinku a tak jsme jej využili ke krátké svačince, než jsme vyrazili na další cestu. Neušli jsme příliš velkou vzdálenost, abychom se přiblížili k dalšímu místu opředenému pověstí. Další kaplička stojí nad studánkou Zdravá voda. Ta už je v katastru Lhoty u Pačlavic na Kroměřížsku. Ke studánce pověst hovoří o tom, že v místě, kterému se dodnes říká Uhliska zabila uhlíře padající větev. Jeho vdově se třemi dětmi nastaly zlé časy. Zvlášť, když onemocněla. Jednou při práci v lese odpočívala, zdřímla si a zdálo se jí, že vidí pramen křišťálové vody vytékající pod skálou. Když se napila, voda ji uzdravila. Avšak jen ve snu. Cestou kolem myslivny si uvědomila, že je jí místo povědomé. Našla pramen a hned se jí ulevilo. Zpráva o zázračné studánce se brzy rozšířila. Vděční lidé postavili kapličku a sochu svaté Anny. Kousek za Lhotou u Pačlavic, v které se Čikovi líbilo, a moc se netvářil, že bychom měli pokračovat dál, jsme si užili neskutečné množství bláta, aby to bylo zajímavější. Ale polní cestu nešlo nijak rozumně obejít, tak jsme po ní dorazili až k lesu, kde budovali novou zpevněnou cestu, pravděpodobně pro nákladní auta na odvoz dřeva, takže jsme se potkali na cestě s bagrem, který byl akorát na šířku cesty (bylo to super ). Celým lesem jsme neustále šli po této široké cestě, což bylo rozhodně méně zajímavé než pestrá cesta před Lhotou, až jsme dorazili na další místo. To je zajímavé tím, že se zde potkávají tři bezprostředně sousedící místa spojené s nějakou pověstí. Cesta nás dovedla na křižovatku do nejvyššího bodu katastru zvaného Oupaly. Název je zachycený už ve staletých mapách. Pochází od slova úpaly. Šlo o místo, kde uhlíři pálili dřevěné uhlí. Vždyť tenkrát se bez něho neobešly žádné sklářské pece
a hutě. Lesy tenkrát dostávaly pěkně na frak. Byly hodně zdevastované. V sousedství Oupal je Mariina kuchyně. S vařením měla však kdysi společného snad jen to, že si tam dřevaři občas zašli přihřát oběd. To je velice neobvyklý název. Něco podobného v jiných mapách hned tak nenajdete. Vznikl podle ženy Marie, která vařila z dřevěného dehtu vznikajícího při pálení uhlí kolomaz pro mazání vozů. Sedláci se tam z daleka sjížděli. I za Chvalkovicemi jsou dodnes tratě polí zvané kolomazné pece. Této suroviny bylo dost v širokém okolí. Obrázek svatého Huberta a svatého Eustacha, patronů myslivců a lesníků, připomíná místo zvané U Jelínka. Váže se k němu pohádka o myslivci, který střelil jelena. Ten ale dlouho trpěl, tekly mu slzy a nakonec se nad ním zjevil kříž. V některých podáních se dokonce traduje, že jelen mluvil. Jiná legenda říká, že vše vzniklo kvůli německému církevnímu řádu, který sídlil v Ivanovicích a lesy mu patřily. Němci silně uctívají svatého Huberta jako patrona myslivosti. Podle legendy Hubert vedl prostopášný život, ale po jedné pijatice potkal jelena s křížem a tato příhoda ho změnila k lepšímu. Mělo jít o desateráka a jeho paroží symbolizuje desatero přikázání. V našich končinách lidé uctívali spíš svatého Eustacha. Zajímavé je, že v této lokalitě jeleni bývali jen zřídka. Krásného přístřešku nešlo nevyužít a tak jsme si dali pořádně dlouhou pauzu s obědem. Jediný, kdo si délku pauzy příliš neužíval, byl Čiko, kterému připadla neskutečně dlouhá, a už se nudil. Nakonec nás přesvědčil, abychom se zvedli a vydali na další cestu. Po další běžné široké lesní cestě jsme dorazili až k Hradisku. Sice je to vrcholek schovaný v lese, ale když už jsme tu, tak přece nemůžeme vynechat obhlídku místního televizního vysílače – dominanty místního kraje viditelné z velké dálky od východu, jihu i západu. Škoda jen, že na něm není žádná vyhlídková plošina s výhledem do kraje. Záhy nám to však nebylo ani trochu líto, neboť nám tuto možnost poskytlo místo U kočára na okraji lesa. Jde o místo takřka strašidelné. Kdo tam prý jde po půlnoci za jasné měsíčné noci, může slyšet výskot svatebčanů, který se mění ve smrtelný jek. Na švábenické návsi se z vrat jednoho gruntu vyřítily tři kočáry s mladými svatebčany. Zamířili si to polní cestou k hájovně U Jelínka a odtud k Hvězdlicím a Chvalkovicím. Byla to veselá a divoká jízda. Hlukem vyplašené stádo srn náhle přeběhlo přes cestu. Koně vpředu jedoucího kočáru se vyplašili. Kočí ztratil vládu nad spřežením. Když kočí viděl, že míří k mokřadu, varoval ostatní a seskočil dolů. Varování ale přišlo pozdě. Podle této pověsti se pak odehrálo krátké, ale strašné drama. Koně i kočár se šesti lidmi se propadali a ztráceli v bezedné bažině. Nebylo jim pomoci. Přežil jen kočí, který se však dlouho uzdravoval. Bažisko se za ta desetiletí změnilo v malou mokřinu, která je tam snad dodnes. Ale místu se na památku tragédie dodnes říká U kočára. Nám to místo nijak strašidelné nepřišlo (je pravdou, že jsme tam nebyli v noci ), ale ten úžasný výhled směrem k Nemochovicím byl úžasný. Protože putování po pověstech se stáčelo zpátky ke Švábenicím, tak jsme je opustili a vydali se opačným směrem. Kousek za Chvalkovicemi jsme míjeli pěkný větrný mlýn, který je soukromý, takže se lze pokochat jen pohledem zvenčí. Při příchodu do Nemochovic jsem si vybavil jednu svou dávnou cestu, kdy jsem byl na skautské výpravě v Kroměříží a skončili jsme v poledne. Nechtělo se mi být tak brzy doma, tak jsem se rozhodl vydat pěšky do Jihomoravského kraje. Ovšem bez mapy a mým jediným orientačním bodem byl jízdní řád autobusu, jehož zastávky jsem potkával cestou. S vědomím, že poslední autobus do civilizace odtud jede kolem půl sedmé, se mi tehdy nějakým záhadným způsobem podařilo dorazit na zastávku asi 3 minuty před jeho odjezdem. Ale konec vzpomínání. My jsme neměli v plánu autobus využít a vydali se po silnici do Brankovic. Čikovi skončil čas volnosti, ale protože již byl řádně vyběhaný, tak ani moc proti vodítku neprotestoval. V Brankovicích nás začala honit mlsná a měli jsme neskutečnou chuť na palačinky. Ale objevte v městysi o 900 obyvatelích cukrárnu! To se nám nepodařilo, tak jsme se snažili najít alespoň nekuřáckou restauraci. Nakonec jsme skončili v místním motorestu. V jídelníčku bohužel neměli nic sladkého, tak jsme skončili alespoň u česnečky. Zbývalo nám více než hodinu do odjezdu vlaku, tak jsme si řekli, že nebudeme tvrdnout na nádraží a místo toho se raději vydali do Nesovic. Po brankovickou
průmyslovou zónu to bylo v pohodě, protože tam byl chodník. Dál už jen silnice I. třídy. Přišly na řadu reflexní vesty a vyrazili jsme. Do Nesovic jsme dorazili už se setměním a říkali si, že jsme pěkní blázni. Vyšlo nám to akorát na vlak, kterým jsme chtěli jet. Po přesunu do Bučovic jsme pokračovali autobusem do Vyškova. Jak se mi stává až příliš často, tak jsem při placení za jízdenku pro Čika zjistil, že mám prázdnou peněženku. Měl bych s tím něco dělat, trapasy s vynuceným půjčováním snad nevědomě vyhledávám. Čiko celou cestu prospal, jak byl utahán (a my jsme k tomu taky neměli až tak daleko). Cestou nás však nepřešla chuť na něco sladkého, tak jsme ve Vyškově zamířili do fajnové kavárny U voňavého krámku. Zákusek i káva byly velmi příjemnou tečkou za nádherným dnem a v pozdních večerních hodinách jsme pak s Čikem dorazili domů. Těším se na nějaký další společný výlet. Určitě bude opět stát za to.
Jekhfeder paťiv lavutariske - Největší úcta hudebníkovi (čtvrtek 27. 11. 2014) Jak jsem již psal výše, tak se mi začalo stýskat po romské kultuře, které jsem se kdysi intenzivně věnoval. Zavítal jsem i do Muzea romské kultury, kde jsem již roky nebyl. Na místě na mě dýchla taková zvláštní nostalgie. Nedá se to úplně popsat, ale je to jako vstup do úplně jiného světa. Zvláštní kouzlo to mělo i tím, že jsem znal primáše Eugena Horvátha. Pásmo “jeho“ cimbálové muziky bylo prokládáno vzpomínkami jeho blízkých a kolegů a doplněno zajímavým dokumentem. Bylo příjemné si zase po dlouhé době poslechnout krásnou hudbu a příběhy lidí s ní spojených. Taktéž po dlouhé době vidět známé tváře. Určitě se tam zase někdy ukážu, i když dřívější intenzity už to asi nedosáhne. Na fotce je primáš Eugen Horváth se svým synem Milanem, který pokračuje v rodinné tradici a je současným primášem cimbálové muziky.
Adventní trhová slavnost (neděle 30. 11. 2014) Stejně jako loni, tak i letos jsem se vypravil na výpomoc na stánek DDM na Adventní trhové slavnosti na tišnovském náměstí. Oproti loňskému roku bylo letos tepleji. Zase nastal typický jev – jakmile zmizela medovina, tak zmizeli zákazníci. Holt nealko tolik netáhne. Nejzajímavějším návštěvníkem u stánku byla jedna paní, která tvoří úžasné básně. Je škoda, že jsem si nezapamatoval, jak se jmenuje. Ale dal jsem si závazek to zjistit, protože bych ji rád pomohl s knižním vydáním. Ta paní si to rozhodně zaslouží a její tvorba si zaslouží veřejnou prezentaci. Sama však nemá dostatek odvahy udělat ten nejpodstatnější krok – rozhodnout se, že to opravdu chce vydat a věřit si, že to lidé budou chtít číst. Se svými skromnými veršíky ji rozhodně nesahám ani po paty.
Silvestr, deskovky a čaj (pátek 5. 12. 2014) Na čaji se nás sešlo nezvykle málo, takže se Silvestr ani nijak nedomlouval. Trochu jsme hráli na kytary a zpívaly, ale skončili jsme nezvykle brzy (nebyl tam nikdo, kdo by to dlouho táhnul). Asi tam dost lidí šlo s očekáváním domluvy Silvestra, která se kvůli nízké účasti nekonala.
Čertovský florbalový turnaj (neděle 7. 12. 2014) Ani nevím, jak se to stalo, ale nachomýtl jsem se jako rozhodčí k florbalovému turnaji. Vzhledem k mým téměř nulovým znalostem sportu to bylo velice zajímavé. Naštěstí jsem byl jen v roli zapisovače výsledků, takže to bylo v pohodě. Jinak by mě určitě vypískali hned po začátku. Nikdy bych nevěřil, že si i já dokážu užít sportovní zápas. I když je pravda – pokud by mě nelákalo se zapojit na akci domečku, tak bych na sportovní utkání asi nešel. Bylo zajímavé pozorovat, že i týmy, jejichž hra se mi líbila, nedokázali vyhrát. Ono to asi není jen o tom hrát dobře. Nebo dobře neznamená pěkně pro diváka.
Betlémské světlo ve Vídni (sobota 13. 12. 2014) Loni se mi ve Vídni líbilo, tak jsem se rozhodl letos vyrazit znovu. Celá akce začala tím, že jsem zaspal a Aknel mě vzbudila v čas odjezdu. Tak rychle jsem snad ještě nikdy nevyrazil. Podle toho vypadalo i co jsem si vzal s sebou (žádné pití ani jídlo ani žádná eura ). Na rozdíl od loňského roku jsme jeli lepším autobusem, s řidičem, který znal cestu a bez zbytečných odboček cestou. Loni jsme dojeli k Prátru a letos jsme přijeli k Schönbrünnu. Je to zase úplně jiný konec Vídně. Původně jsem se chtěl podívat i dovnitř, ale vzhledem k množství lidí, frontám a ceně jsem si to rozmyslel. Prohlídli jsme si trhy před zámkem a poté část velké zahrady. Určitě by se tu dal strávit i celý den aniž by to člověku přišlo dlouhé. K evangelickému kostelu, v kterém se letos předávání Betlémského světla konalo, to nebylo podle mapy daleko, tak jsme místo metra vyrazili pěšky, ať vidíme kus Vídně. Sice jsme trošku bloudili, ale to nám vůbec nevadilo. Zakotvili jsme díky tomu i na úžasných průlezkách . V kostele (jako vždy narvanému k prasknutí) jsme si našli místo na horním balkóně (mělo to dva balkóny nad sebou). Aniž bych to jakkoliv plánoval, tak se mi podařilo v tom přeplněném kostele sednout vedle Červánka z Prostějova, kterou jsem viděl naposledy na vůdcovkách v roce 2007 (kde jsem byl jako instruktor). Bylo to velmi příjemné setkání (a dokonce jsem si vzpomněl nejen odkud ji znám, ale i na její jméno, což pro mě není úplně obvyklé – občas si nepamatuji ani některé pracovní partnery, které vídám jednou za čas). I přes mou přípravu / nepřípravu a hektický příchod na sraz jsem si to náležitě užil a jsem hrozně rád, že jsem tam opět vyrazil. Bylo to zase jiné než minule.
Benefiční koncert v Letovicích (neděle 14. 12. 2014) Na výletě ve Švábenicích, o kterém píšu výše, mě Katka pozvala na benefiční adventní koncert, kde bude sama vystupovat. Vzhledem k tomu, že se mi duchovní koncert v Kuřimi (o kterém je také zmínka výše) hodně líbil, tak jsem neváhal se vydat i sem. Katka nakonec sice na koncertě nevystupovala, ale to mi vůbec nevadilo. Vystoupení bylo úžasné a žánrově velmi pestré. Některé vánoční písně v hodně exotických jazycích (alespoň pro mě) zněly skvěle. Nejen zvoleným repertoárem, jeho hudebním a pěveckým podáním, průvodním slovem, ale i samotným prostorem se mi to velmi líbilo. Modlitebna Církve bratské v Letovicích je velice zdařilá moderní stavba s hlavním prostorem o kruhovém půdorysu (nejvtipnější hláškou bylo, že lze pokračovat v kavárně za dveřmi v levém zadním rohu ). Po koncertě jsme se přesunuli do vedlejší místnosti, kde pokračoval koncert příjemným povídáním u skvělého kafíčka a zákusků. V příjemném hovoru jsem s Katkou a jejím přítelem Vojtou pokračoval ještě i celou cestu do Brna.
Silvestr v Beskydech (sobota 27. 12. 2014 až sobota 3. 1. 2015)
Po vánočních svátcích jsme vyrazili v pětičlenné skupině na týden do Beskyd (Hobit, Veverčák, Loupežník, Čiko a já). Aby to Čikovi nebylo líto, že se nevlezl na společnou fotku, tak má “náhradní“ vedle (značka je focena v Trojanovicích). Sobota 27. 12. 2014 Většinu dne jsme strávili na cestě z Tišnova do Trojanovic, takže nám už moc sil a času na nějakou větší procházku nezbylo. Po nezbytném zabydlení naší chaty jsme vyrazili na obhlídku Trojanovic (a šli otestovat místní pizzerii, která byla naprosto luxusní). Po výborné večeři jsme šli spát, abychom mohli druhý den odpočatí vyrazit na výlet. Neděle 28. 12. 2014 Být ubytovaní pod masivem Radhoště a nevylézt na něj, to by přece nešlo. Tak jsme hned druhý den vyrazili. Ale přeci nevyměkneme hned druhý den a nepojedeme lanovkou, ale hezky pěšky po vlastních nohách! Čekalo nás dlouhé stoupání po zelené turistické značce, která šla stále lesem, takže tam bylo příjemně. To se ovšem nedalo už říct o hřebenové modré turistické značce. Ze severu nás sice chránil les, ale jinak to byl neskutečný vyfukov, takže jsme rádi cestou zastavili u Hotelu Radegast na drobné občerstvení a zahřátí. U kaple svatého Cyrila a Metoděje jsme se nijak dlouho nezdrželi (dovnitř se bohužel podívat nedalo, protože byla zavřená a venku foukal vydatně vítr). Vydali jsme se zpátky po modré hřebenové stezce (připadal jsem si frekvencí turistů jak na Václavském náměstí) k soše pohanského boha hojnosti a pohostinství Radegasta. Kvůli nekonečným zástupům fotky chtivých turistů jsme se rozhodli vyrazit dál a fotku s Radegastem oželet. Cestou na Pustevny byl při cestě vyhlídkový altán Cyrilka (z kterého pochází naše společná fotka v úvodu), ale vítr se sněhem nás připravili o jistě jinak pěkný výhled. Cestou nám velmi vyhládlo, a tak jsme chtěli někam zapadnout na něco k snědku. Všechny restaurace (a že jich tam není vůbec málo) na Pustevnách byly beznadějně obsazené, tak jsme nakonec nepohrdli velmi skromným prostorem bufetu v Chatě Šumná přímo naproti vyhořelé chatě Libušín. Teplá polévka byla velmi vítaným zpestřením mrazivého dne. Chata Libušín je po březnovém požáru provizorně zastřešena “halovou“ konstrukcí, aby to, co z ní zbylo, netrpělo povětrnostními vlivy. V současné době se zpracovává projektová dokumentace na obnovu Libušína a letos na podzim by se měl vybírat její dodavatel, tak doufejme, že se vše podaří zdárně dokončit a budeme si moci nejkrásnější stavbu Pusteven opět užít v plné kráse. Mimo spoustu jiných zdrojů tomu pomáhá i veřejná sbírka, na které se sešlo již téměř 9 miliónů korun! Po naplnění žaludků jsme se vypravili zpátky do Trojanovic. Ale přeci nepůjdeme po značce, která serpentinami klesá dolů! Přímo po sjezdovce je to mnohem zábavnější (vzhledem k zatím malému množství sněhu se na žádné ze sjezdovek ještě nelyžovalo). Byl to pořádný sešup . Večer jsme si zatopili v krbových kamnech na chatě, abychom se pořádně prohřáli.
Pondělí 29. 12. 2014 Původně jsme chtěli vyrazit do skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm, ale v pondělí bývá většina muzeí zavřená, tak jsme to odložili na později. Protože jsme si chtěli trochu odpočinout před dalším výletem a Loupežníka začaly zlobit kotníky, tak jsme se vypravili na prohlídku Frenštátu pod Radhoštěm. Prošli jsme si centrum, zkoukli, co v které výloze mají zajímavého (hlavně Loupežník neodolatelně šilhala po deskovkách ). Při prohlídce města nám náležitě vyhládlo a nastal naprosto nečekaný problém: objevit restauraci, kde vaří a můžeme tam jít i s Čikem. Prolezli jsme nespočet podniků a stále nic. Při jedné z posledních možností nám dali tip na jeden podnik na okraji města se zvířecím názvem Zebra. Říkali jsme si, že nás asi už nemá co překvapit, ale protože jsme neměli jinou možnost, tak jsme se tam vydali. Zvenku takový nijaký tuctový přízemní barák (pěkně spravená stará socialistická sámoška nebo něco na ten způsob), ale vevnitř na nás dýchla velmi příjemná atmosféra (nejen prostředím a obsluhou, ale následně i kvalitou místní kuchyně). Prostě skvělý podnik, který stojí za návštěvu. Náležitě občerstveni jsme se rozhodli navštívit místní krytý bazén (na venkovní koupaliště to koncem prosince holt ještě není ono, pokud to není v termálních lázních ). Zatímco ostatní šli do bazénu, tak já jsem čekal s Čikem před bazénem (ale v teple vstupního prostoru). Občas jsme se s Čikem dívali přes sklo na ostatní. Celou dobu byl Čiko v klidu a obsluze bazénu nevadil. Ale když přišel zastupitel (právník) z městského úřadu, tak se Čikovi velmi nelíbil a my pak museli bazén opustit (holt jej nechtěl pustit dovnitř ). Šli jsme tedy na procházku po okolí s cílem najít ve Frenštátě čajovnu. Dle zjištění před odjezdem by tu alespoň dvě měly být. Tu první jsme nehledali ani příliš dlouho. Bohužel z ní zbylo jen označení na domě (a ani místní netušili, že již nefunguje). Než jsme se vydali k další, tak ostatní skončili v bazénu a vyrazili jsme společně. Hledání čajovny jsme pro dnešek už vzdali a raději se vydali autobusem zpátky na chatu k deskovkám a hřejícímu krbu. Úterý 30. 12. 2014 Po včerejším “flákacím“ dnu nastal ten správný čas zase vyrazit na nějakou delší procházku. Protože Loupežníka dost bolely kotníky, tak jsme dnes měli čistě pánskou jízdu. Abychom si ušetřili únavnou cestu na hřeben, tak jsme se vyvezli lanovkou na Pustevny. Tady už jsme si to dostatečně prohlídli v neděli, tak jsme se moc nezdržovali a vydali se na opačnou stranu od Radhoště. Hned za Pustevnami jsme málem ztratili značku v závěji nafoukaného sněhu z upravované sjezdovky. Bylo velmi znát, že nejdeme po turistické dálnici jako v neděli mezi Radhoštěm a Pustevnami. Celkem nenáročnou cestou jsme vylezli na vrchol Tanečnice, který je zajímavý spoustou drobných kamenných mohylek. Klesli jsme do sedla Tanečnice, kde jsme potkali spoustu běžkařů, abychom se vydali na nejnáročnější výstup dnešního dne. Ale ještě před tím jsme se náležitě posilnili, přestože jsme netušili, jak náročné stoupání máme před sebou. Cesta na Čertův mlýn byla však nekonečná a do kopce, z kterého by byl parádní sjezd (kdyby tam nebylo tolik stromů ). Minimálně polovinu cesty do kopce jsme se těšili na následné klesání (které nebylo přehnaně prudké, ale celkem příjemné). Na samotný mlýn (nebo spíše to co z něj zbylo) jsme narazili až několik set metrů pod vrcholem. Zůstali z něj obvodové zdi (značně silné) se zachovalými okenními otvory a otvorem pro dveře. Ze střechy už nezbylo nic . Celou stavbu jsme samozřejmě náležitě prozkoumali. Bez toho by přeci nešlo vyrazit dál. Klesli jsme do sedla Kněhyně (na vrchol již bohužel značka nevede a je tam dokonce vstup přímo zakázán). Vzhledem k množství sněhu jsme nedělali ani plánovou odbočku ke studánce a pomníčku partyzánky Růženy Valentové, protože nešlo vůbec určit, kudy se k ní jde. Kněhyni obcházíme po drobné vrstevnicové cestě tak akorát na dvě nohy. Cestou občas potkáváme pár turistů (asi dvě dvojice cestou ). Kousek pod rozcestím Malé Stolové je srub, do kterého bych chtěl někdy vyrazit (určitě se půjde s lesáky nějak rozumně domluvit na půjčení klíčů). My jsme však pokračovali s dobrou náladou z příjemného klesání směrem ke kapli svatého Cyrila a Metoděje. Krásně malovaná kaplička i mozaikou ozdobená studánka byly velmi příjemnou zastávkou a naším dnešním rozloučením s horami. Sice zde byla i autobusová zastávka, ale nám se nechtělo více jak hodinu čekat, tak jsme se rozhodli vydat někam na něco dobrého a teplého , což byl náročnější úkol, než jsme čekali. První restaurace byla klasická venkovská kuřácká hospoda a my jsme kuřácký podnik nechtěli. Celé ty skoro 3 km k jinému podniku byly naprosto nekonečné. Cestou jsme se několikrát ještě ohlédli, abychom se náležitě pokochali výhledem na hřeben schovávající
se v bílých sněhových mracích. Ale jako obvykle naprosto náhodou jsme objevili podnik naprosto jedinečný a nenapodobitelný – restauraci Stodola. Jde o bývalou stodolu, která je vytápěná velkým kamenným krbem. To nejzajímavější byla však výzdoba. Člověk si připadal jako by se vrátil do doby hlubokého socialismu, když na něj ze stěn koukali dobové cedulky a plakátky a mezi nimi se na něj dívali přední komunističtí představitelé. Mezi tím vším byla spousta drobností, kterou lze nalézt v těch nejzapadlejších koutech stodol a chalup. Prostě taková plnohodnotná nefalšovaná nostalgie – místo, kde se zastavil čas. Kuchyně byla výtečná. Dnes jsem nějak podcenil své síly a svůj stravovací a pitný režim a již od rána mi nebylo zrovna nejlíp. Ale říkal jsem si, že se to během dne srovná – přeci nebudu zůstávat celý den na chatě, když už jsme vyrazili do Beskyd. Asi to nebyl nejlepší nápad. Ale naštěstí se mi zamotala hlava až v restauraci, kde jsem měl možnost si na chvíli lehnout na lavici a za chvíli jsem byl zase v pohodě. Uznávám, že to bylo nezodpovědné a že kdyby se to stalo někde cestou na hřebeni, si radši nechci ani představovat. Ale zpátky k pozitivům dnešního krásného dne. Po vydatném uspokojení hladu a dostatečném pokocháním se socialistickou výzdobou (dalo by se říct až kýčovitě přeplácanou) jsme se vydali dál na vlak, což bylo nečekaně ještě dosti daleko, takže jsme završili naši cestu již značně unaveni ve vyhřáté nové čekárně. Bohužel to nevydrželo až do příjezdu vlaku, protože paní pokladní byla hrozně aktivní a dle provozní doby na dveřích se rozhodla zavřít, přestože měla čekárnu plnou lidí. Samozřejmě, že ve výsledku odcházela téměř shodně s odjezdem vlaku a nedělalo by ji nejmenší problém nás tam po celou dobu nechat a zamknout až nakonec při odchodu. Ale což. Všichni jsme holt jen lidi a předpisy lze vykládat různě striktním způsobem. Již za úplné tmy jsme dorazili do Frenštátu, abychom mohli přestoupit na autobus do Trojanovic. Dospěl jsem k závěru, že nejhorší vlaky nejsou v Jihomoravském kraji (nebo když už tak ne s nejlhostejnější průvodčí). Na nádraží jsem pomohl otevřít dveře jedné starší paní, která by jinak skončila asi navždy uvězněna ve vlaku, aniž by si toho kdokoliv všiml . Před nádražím je autobusové nádraží (správněji by se mělo označovat spíše jako neoficiální kluziště, protože to byla jedna velká ledová plocha vtipně se svažující k hlavní silnici ). Znaveni jsme skončili opět v příjemném teple “naší“ chaty. Středa 31. 12. 2014 Dnes jsme se rozhodli vydat na odloženou návštěvu skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. Nikdy jsem tam nebyl v zimě, tak jsem byl hodně zvědavý, jaké to bude. Vyrazili jsme autobusem, protože je to výrazně kratší a rychlejší než to objíždět vlakem. Protože jsem však byl v Rožnově vždycky jen vlakem, tak jsem nedokázal odhadnout, na které zastávce máme vystoupit a zbytečně jsme se tak prošli delší trasou až od vlakového nádraží místo abychom vysedli přímo u skanzenu. Ale zase jsme díky tomu měli možnost se projít přes náměstí (na betlém dohlíží sám T. G. Masaryk ). A protože jsme cestou vyhládli, tak jsme se rozhodli někam zajít naobědvat. To byste nevěřili, že to může být i v centru města celkem problém. Prošli jsme několik okolních ulic, ale nakonec jsme skončili zpátky na náměstí v příjemném Posezení u Libuše. Stylově připomínající spíše kavárnu, zvláště kovovým nábytkem s kombinací dřeva. A jídelníček vyloženě “valašský“. Příjemně nasyceni jsme se poté vydali do Dřevěného městečka (otevřena byla i Valašská dědina, ale tam nebylo možno jít do objektů dovnitř, tak jsme ji zamítli). Bylo to zajímavé vidět Dřevěné městečko pod sněhem, ale bez něj je ta návštěva přeci jen poněkud příjemnější (a nejen tím, že je zpřístupněno více objektů). Překvapilo mě, kolik známých jmen jsem na místním Slavíně objevil. Ostatní se po prohlídce rozhodli vyrazit zpátky na chatu. Mě se však tak brzy ještě vracet nechtělo a lákalo mě navštívit Jurkovičovu rozhlednu na Karlově kopci nad městem, která by měla být dnes otevřena. Možná to bylo zapříčiněno i ponorkovým stavem, který jsem začal u sebe docela silně vnímat. Rozloučili jsme se tedy a já s Čikem vyrazil intuitivním směrem na rozhlednu (rozhodně ne nejkratší cestou). Po několika slepých odbočkách jsme to pak brali hlubokým sněhem kolem plotu Valašské dědiny až nahoru na kopec, kde jsme opět narazili na cestu. K rozhledně jsme sice s minimálním kufrováním
nakonec dorazili, ale byla dnes otevřena jen do 13 hodin, takže už jsme to nestihli (mohlo být tak lehce po druhé hodině). Přesto ten výšlap na kopec stál za to. Bylo tu krásně. Poté, co jsme se s Čikem náležitě pokochali, jsme se vydali zpátky dolů. Tentokrát však po turistické značce. Kufrování je sice fajn, ale nic se nemá přehánět a občas člověk může jít i aspoň trochu kulturně . Dole jsme si náležitě prohlídli i Městský sad (dle mého spíše příjemný park podél Rožnovské Bečvy). Cestou jsem pozoroval částečně zamrzlé koryto řeky. Upoutal mě tam malý klučina, který se bavil praskáním ledu a vyráběním ker, které pak unášel proud. Neustále jsem se musel po něm ohlížet s obavou, aby tam nespadl. Byl jsem plně připraven tam pro něj skočit a vylovit jej z ledové řeky s představou, že pak skončím promrzlý u nich doma s teplým grogem v rukách. Ponorka musela být už asi hodně silná, když ve mě vyvolávala takovéto představy úniku. Klučinovi se naštěstí nic nestalo a já se vydal dál cestou na autobus na chatu. Na první zastávce jsem zjistil, že mám ještě spoustu času do odjezdu autobusu, tak jsem se rozhodl vyrazit dál. Postupem času mi nějak začalo procházet hlavou, zda se chci vůbec vrátit. Na další zastávce bylo stále dostatek času do autobusu, tak jsem se rozhodl vydat mimo hlavní silnici směrem k chatě pěšky. Cesta však byla slepá a dle informací místních žádná možnost kromě hlavní silnice nebo cesty přes hřeben Radhoště není. Přes hřeben jsem jít nechtěl, protože bych zatměl a ve tmě mám velmi špatný orientační smysl, kdy jsem schopen jít na opačnou stranu. Takže nezbývalo než pokračovat dále po hlavní silnici, protože poslední autobus z této zastávky již odjel, ale stále tu byla ještě možnost jednoho spoje z následující zastávky. Dorazil jsem tam sice včas, ale přesto jsem se rozhodl pro pěší chůzi. Poslední autobus mě míjel asi o 2 km dál. To byla už jistota, že jiná možnost než dojít celou trasu pěšky není. Cesta po frekventované silnici nebyla příliš příjemná. Ostatní zjišťovali, zda již nejsem ve Frenštátě, abych ještě něco málo dokoupil. Cestu přes Frenštát jsem však neměl vůbec v plánu, protože to byla značná (několikakilometrová) zacházka. Frekventovaná silnice se nelíbila ani mě ani Čikovi a tak jsme byli rádi, když jsme dorazili do sedla Pindula a mohli ji nadobro opustit. To už byla docela tma (přeci jen už bylo kolem 18 hodiny). Na velkou turistickou mapu jsem si svítil mobilem, abych určil, kudy bude nejlepší se vydat. Vyhodnotil jsem jako nejlepší řešení zpevněnou cestu po úbočí hřebenu Radhoště. I zpětně to hodnotím jako nejlepší možnou volbu, kterou jsem mohl učinit. Cesta byla velmi fajn – krásně široká, takže se dala dobře i v té tmě sledovat. To, co mě však v průběhu děsilo, byla blížící se bouřka. To, co jsem si přál ze všeho nejmíň, byla bouřka v horách uprostřed lesa, aniž bych věděl, jak daleko jsem od nejbližší civilizace. Osvětlený Frenštát prosvítající mezi stromy byl opravdu velmi daleko. Naštěstí nás bouřka minula a silně unavení jsme dorazili na chatu (já a Čiko). Možná mohlo být tak 20 nebo 21 hodin, kdo ví? Ani v nejmenším však nelituji těch 20 km navíc, které jsem dneska i s Čikem ušel. Bylo to velmi příjemné (bez ohledu na myšlenky, které se mi cestou honili hlavou). Do poslední letošní půlnoci rozhodně zbývalo ještě dost času. Vyplnili jsme je deskovkami u krbových kamen, abychom si mohli o půlnoci připít na nový rok. Čtvrtek 1. 1. 2015 Po novoročním přípitku šli Hobit a Loupežník brzy spát a tak jsme s Veverčákem zůstali sami. Ve dvou se nedá hrát zrovna moc her. Tak jsme se bavili u karet. Nad ránem nás to přestalo bavit, tak jsme pak také vyrazili spát. Díky velké části probdělé noci jsme rozhodně nevstávali nijak brzo a vyhodnotili dnešní den jako plně flákací. Příjemného lenošení jsme využili i k sjíždění cesty k autobusu. Plně proflákaný den u deskovek a sněhových hrátek příjemně uběhl. Pátek 2. 1. 2015 Poslední den před odjezdem domů jsme se rozhodli, že ještě někam vyrazíme. Lysou horu jsme již před několika dny vyřadili z našeho plánu kvůli její náročnosti a vzdálenosti. Cestou do Rožnova nás však zaujala zdaleka viditelná rozhledna na kopci nad Frenštátem, tak jsme se rozhodli, že se tam vydáme. Protože Loupežníka stále trápily kotníky, tak jsme vyrazili bez ní. Začali jsme cestou, kterou jsem se potmě vracel z Rožnova, až do sedla Pindula. Za světla ta cesta vůbec nebyla tak zajímavá ani příjemná jako potmě . Ze sedla jsme vyrazili po modré turistické značce, která se táhla stále do kopce bez jediné vidiny jeho konce. Bylo to úmorné stoupání. Jedinou pozitivní věcí na něm byl měnící se les, který byl stále více zdobený namrzlým sněhem na větvích a vstupovali jsme tak do opravdového “Mrazíkova“ království. Rozhodně jsem nebyl schopen držet tempo ostatních a značně jsem zaostával. Muselo to tak být jistě velmi únavné i pro ně, když museli často na mě čekat. Přesto na nás po nekonečném stoupání vykoukla krásná dřevěná rozhledna. Za ten výhled z ní to rozhodně stálo. Schody byly namrzlé tak, že to neskutečně klouzalo a chvílemi byl vítr tak silný, že nás stěhoval na opačný konec vyhlídkové plošiny. Výhled byl však úžasný. Vzhledem k počasí se nedalo dlouho kochat, tak jsme slezli dolů a zamířili se zahřát do hospůdky pod rozhlednou. Bohužel tam nemohli psi, a tak Čiko zůstal v začínajícím dešti venku. Dali jsme si proto jen polévku, aby tam Čiko nemusel dlouho mrznout a vyrazili na cestu dolů. Cesta klesala velmi strmě a celá serpentina byla namrzlá. Po hrbolaté ledové skluzavce se jít nedalo a tak jsme si to střihli předpokládaným směrem lesem dolů mimo cestu. Po chvíli jsme narazili na širokou cestu, která sice
nevedla očekávaným směrem, ale pokračovat dále v tomto šíleném klesání jsme odmítli, tak jsme se po ní vydali. Po nějaké době jsme dorazili na křižovatku (téměř jsme dorazili na rozcestí, přes které jsme šli cestou na rozhlednu), kde cesta konečně zabočovala i ostrou zatáčkou do vítaného směru. Původní zelenou značku jsme tak rázem vyměnili za modrou, ale i tu jsme zanedlouho ztratili. Vyrazili jsme tak zakázanou lesní cestou mezi chatami a nakonec jsme křížili výběh pro koně, abychom se dostali konečně na rozumnou asfaltku a po chvíli opět navázali na ztracenou modrou značku, která nás již bezpečně vedla do Frenštátu pod Radhoštěm. Cestou jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít krátkou odbočku ke skokanským můstkům Jiřího Rašky (našeho úspěšného skokana na lyžích, prvního českého vítěze na ZOH - 1968, zlato si z Turné 4 můstků dovezl v roce 1970). Ve Frenštátě jsme modrou značku opustili naprosto vědomě a zamířili do kavárny na náměstí, kde nás již čekala Loupežník. Vzhledem k tomu, že jsme byli celkem zmrzlí, tak jsme uvítali teplou kávu. Cestou na chatu jsme si neodpustili na rozloučenou návštěvu skvělé pizzerie u Balitů. Ostatní pak s plným žaludkem popojeli ten kousek autobusem a já se vydal pěšky. Užít si poslední beskydskou procházku tohoto silvestra. Sobota 3. 1. 2015 Dnes začal den úklidem chaty a balením věcí, abychom mohli vyrazit na pětihodinovou cestu domů. Všichni byli značně unavení a ani já jsem nezvládal sledovat okolní krajinu celou dobu jízdy. Výhled na Hostýn či sledování života kroměřížského nádraží během nekonečného dvacetiminutového stání ve stanici jsem si však nenechal ujít. Toto spojení mělo jednu obrovskou výhodu – minimum přestupů, což bylo rozhodně fajn. A ještě jsme si většinu cesty užili pohodlnou novou soupravu RegioShark. Když bych měl celý silvestr shrnout, tak to určitě stálo za to. V Beskydech je i v zimě velmi krásně a je tam spousta zajímavých míst k objevování. Jenom by to chtělo větší skupinu lidí, aby se tolik neprojevovala ponorková nemoc.
Omluva za překlep v minulém vydání Omlouvám se za chybu v článku o puťáku do Nízkých Tater v minulém vydání. Napsal jsem, že v Tišnově proběhla palačinková párty, ve skutečnosti byla waflová. Děkuji Se za upozornění.
Kde beru čas na psaní Benova plkání? Každé číslo vzniká postupně, mnohdy vytvořím i kolem 5 či 6 verzí (toto číslo bylo extrém a mělo 13 pracovních verzí – první byla tvořena 4. 11. 2014 a poslední byla dokončena 10. 5. 2015), než dospěji do stavu, v kterém jsem spokojen s výsledkem. Takže se snažím to dávat průběžně dohromady (každému odpoledni, které tomu věnuji, odpovídá jedna verze). Jak se mi to nyní nakupilo, tak mi dělá velký problém, tak velké sousto zpracovat. Sepsání každého čísla dá dosti práce, ale je to forma mé kroniky – zachycení vzpomínek. I proto se snažím maximálně přehlížet negativní věci. K těm pozitivním se člověk mnohem raději vrací. A dle množství stažení (14x každé vydání) na mých stránkách má toto psaní jistě smysl. Uvidíme, zda se mi podaří vrátit k měsíční pravidelnosti nebo zůstanu u občasníku.
Závěrem Omlouvám se, pokud to bylo příliš dlouhé, v některých pasážích málo čtivé nebo jinak nedokonalé. Snažím se podávat jen svůj úhel pohledu, který se nemusí všem líbit. Pokud se má slova někoho dotknou, tak se předem omlouvám. Rozhodně to není záměrem. Doufám, že Vám přečtení mých plků bylo aspoň trochu příjemné a těším se opět na čtenou ;-)
Martin Němec – Ben, ben.skauting.cz
