„Ahoj Oldo, potřeboval bych, abys navštívil jednu ženu, která má problém v manželství,“ volá mi můj spolupracovník Petr. „Dobře, Petře, domluv setkání na příští týden v úterý.“ V úterý vstupujeme s Petrem do dveří kanceláře v jedné malebné horské obci. Zde nás již očekává krásná mladá žena s otázkou, zda si dáme kafe nebo čaj. Procházíme pak společně kolem dveří do dalších kanceláří a vstupujeme do jednací místnosti. Zde se paní Věrka svěřuje se svým problémem. Z jejích úst se dovídáme, že se před půldruhým rokem její o dva roky starší manžel seznámil s mladou dívkou a zamiloval se do ní. Za nějakou dobu to vyšlo najevo a on se rozhodl, že od rodiny odejde. Opustil svou ženu a dva syny a odešel kamsi do podnájmu, aby mohl žít se svou milenkou. Po několika měsících takového odloučeného života svou ženu formou esemesky poprosil, jestli by se mohl vrátit zpátky. Jeho žena jej přijala s otevřenou náručí a snažila se mu dát znovu svou důvěru a lásku. Podmínkou bylo, že se svou milenkou ukončí vztah a přestane se s ní stýkat. To slíbil. Nicméně jeho chování k manželce a k rodině už nebylo takové jako dříve. A jeho žena potřebovala ujištění, že stará epizoda je opravdu nenávratnou minulostí. Toho se jí ale nedostávalo podle jejích představ, a proto tuto krizi řešila dost nešťastně tím, že svého muže začala sledovat, kontrolovat jeho mobil, podezírat jej a vyslýchat, zda jí nebyl nevěrný. Takový režim muž dlouho nevydržel. Po třech měsících života doma s rodinou se začal znovu se svou milenkou stýkat. Nastalo velmi dramatické období, ve kterém byly na denním pořádku hádky, výčitky, výhrůžky a vzájemné psychické domácí násilí. Po několika týdnech dennodenních střetů, vzájemných výpadů a výhrůžek jí muž oznámil, že se s ní rozvede a že si do domu, kde má svůj majetkový podíl, přivede svou milenku. Mladší syn, který se výborně učil, se ve škole výrazně zhoršil a na otázku učitelky, co je toho příčinou, odpověděl, že nemá proč se snažit, když se doma každý den rodiče hádají.
10
Během vývoje této rodinné aféry se žena spojila s jedním manželským poradcem s dotazem, jak má dál svou situaci řešit. Chtěla vědět, zda existuje naděje, že manžel svůj vztah se svou mladou milenkou někdy ukončí, a co má v této situaci dělat. Dostala následující odpověď: „Vážená paní, jste zářným příkladem naivní ženy, která věří, že se k ní takto záletný muž vrátí. Pokud mne žádáte o radu, pak vám mohu dát jedinou – na nic nečekejte a co nejdříve se s ním rozveďte.“ Jenže to nebylo tak jednoduché. Dům, ve kterém bydleli, byl stavěn s perspektivou společného soužití a nepočítalo se s tím, že by v něm měli žít dva znepřátelení lidé. Dům měl jen jeden vchod, byly tam společné prostory, společné sociální zařízení. Domek, který si postavili, nebyl projektován na to, aby se někdy rozdělil na dvě oddělené bytové jednotky. Prodat domek a pořídit si dva menší bylo rovněž nereálné. A právě v době, kdy krize vrcholila a nebylo na koho se obrátit, zaklepal na dveře této ženy Petr se svou nabídkou zdravotně-křesťanských knížek a svou návštěvu zakončil upřímnou modlitbou. „Když jsem slyšela jeho modlitbu, dodala jsem si odvahy a zeptala jsem se ho, zda neví o někom, kdo by mi poradil. Řekl mi, že se zná s někým, kdo by mi mohl poradit. A tak jsem ráda, že jste tady. Tak co byste mi poradil?“ ptá se se slzami v očích paní Věrka. S vědomím toho, že se mladá žena hlásila k víře, a toho, že lidsky neřešitelné situace přivádějí lidi ještě blíže k Bohu, který je schopen řešit i ty nejsložitější případy, jsem se jí zeptal: „Věříte, že Bůh je schopen váš problém vyřešit?“ „No, víte, já jsem katolička a do kostela chodím každou neděli…“ odpovídá poněkud udiveně na nečekanou otázku. „A co váš manžel?“ ptám se. „On je také katolík, měli jsme svatbu ve zdejším kostele. Ale teď už do kostela nechodí, on už asi ani nevěří.“ „A vy věříte?“
11
„Já nevím, jak to myslíte. Asi věřím, ale možná nevěřím tak, jak bych měla.“ „A jak si myslíte, že byste měla věřit?“ „No asi tak, že bych měla věřit, že mi Bůh pomůže.“ „A věříte tak?“ „Asi ne.“ „A chtěla byste tak věřit?“ …? Udiveně se na mě podívala. V tom pohledu však bylo něco velmi upřímného. „Chtěla,“ odpovídá s nečekanou pokorou. Vytahuji z tašky svou Bibli a otevírám ji. Podívá se na mě dost překvapeně a říká: „Prosím vás, ještě než ji otevřete, není to nějaká jiná Bible, než máme my?“ „A proč by měla být jiná? Bible je přece jen jedna.“ „Nezlobte se, ale já jsem slyšela, že existují různé Bible. A tak bych nerada, abychom četli z jiné Bible než z té pravé.“ „Dobře. Abyste měla jistotu, že budeme číst z té pravé, použijeme tu vaši Bibli. Uvidíte, že to bude stejné jako v té mojí.“ „Tak dobře, příště si přinesu svoji Bibli. Jen doufám, že ji někde najdu.“ Je na ní vidět, že se jí ulehčilo, protože se mohla někomu se svým problémem svěřit. Pijeme čaj a přátelsky hovoříme o sobě a o složité době, ve které žijeme. Během rozhovoru cítíme, že nás začíná spojovat lidské přátelství. V této přátelské atmosféře se jen tak mimochodem zeptá, kolik ty konzultace budou stát. Teď je zase překvapení na mé straně. Když jsme si vyjasnili i tuto otázku, mladá žena nám nabídne tykání. Podáváme si ruce a cítíme, že jsme si blíž. Čas, který máme k dispozici, se přibližuje ke konci. A tak si domlouváme příští setkání na odpoledne, po pracovní době. Pak v modlitbě děkujeme za to, že máme v Pánu Ježíši svého průvodce a že On má řešení i pro lidsky neřešitelné situace.
12
Příští setkání Na příští setkání se docela těším. Pro případ, že by Věrka svou Bibli nenašla, beru s sebou pro ni Bibli jako dárek. Přijímá ji s rozpaky, ale chce si ji koupit. Pak společně nacházíme místo v evangeliu Lukáše, 15. kapitole s nadpisem „Podobenství o marnotratném synu“. Věrka čte ten příběh nahlas. Čte ho krásně, pomalu a zřetelně. Je vidět, že děj moc nezná, ale že to, co čte, ji hodně zajímá. Když ke konci příběhu čte o hodném synovi, který se vůbec neradoval z toho, že se jeho marnotratný bratr vrátil, komentuje to slovy: „Hm, tak to já bych se také neradovala.“ Pak se začínáme zamýšlet nad tím, v čem je tento příběh pro nás aktuální, jak se v něm můžeme nalézt, a to jak v roli otce, tak v roli marnotratného syna. „Představ si, Věrko, jak těžké to muselo pro toho otce být, nechat odejít svého syna, kterého zplodil, ošetřoval, když byl malý, učil ho chodit, foukal mu na rozbitá kolena, učil ho různé dovednosti pro život, měl radost z každého jeho úspěchu a rmoutil se, když se mu nedařilo, měl strach, když byl nemocný – jak mu muselo být, když ho viděl odcházet se svými penězi, kterých nebylo málo. Ale ta bolest, ta neměla příčinu v těch penězích, ale v tom, že kvůli představě, co za ty peníze může mít, se syn rozešel se svým vlastním tátou, který ho tak miloval. Ten kluk měl svou vizi a bezohledně šel za ní. Už to, že vznesl takový drzý požadavek, bylo proti současné i tehdejší etice. Ale otec mu ten jeho dědický podíl k překvapení celé rodiny dal. Proč? On věděl, že má-li jeho syn změnit názor na život, musí ve svém životě něco dramatického prožít. Kdyby ho násilím držel doma, bylo by to ještě horší. Ten syn měl svou vizi šťastného života, ale k tomu, aby ji uskutečnil, potřeboval otcovy peníze. Nemělo cenu mu vysvětlovat, že jeho vize je špatná a že se zklame. To by ten kluk nepochopil. A tak nezbývá nic jiného než jej nechat, aby se přesvědčil sám.
13
Kdo něco podobného prožil, ví, jaká je to bolest. Ale pokud otec chtěl, aby se syn někdy vrátil, bylo nutné to ustát, vydržet to. Bylo nutné tu cenu zaplatit. Otec byl ochoten investovat maximum, aby se jeho syn jednou vrátil. Nechat odejít milovaného muže po devatenácti letech manželství, muže, se kterým máš dvě děti, muže, se kterým jste ty vaše dva krásné chlapce společně vychovávali, starali se o ně, žili jste jeden pro druhého, postavili váš dům, to je stejné, jako když otec v tomto příběhu nebránil tomu, aby jeho syn odešel. Rodiče své děti vychovávají proto, že jejich péče a starání má určitou perspektivu. A teď se ta perspektiva najednou zhroutila. Ten kluk se zničehonic rozhodne odejít. Srdce se svírá bolestí při pomyšlení na to, jakým způsobem odešel. Ale je nějaké jiné řešení než ho nechat jít? Je možné zamknout ho do sklepa a nosit mu tam třikrát denně jídlo? Nebo je nějaké jiné řešení? To je otázka, která vyzařuje svou naléhavostí z každého slova tohoto biblického příběhu. V tomto příběhu se Bůh odhaluje ve své bezmocnosti vůči tomu, když se my lidé v rámci naší svobody, kterou od něj máme, rozhodneme sobecky realizovat svůj vysněný model života a chceme, aby nám ještě na to dal peníze. A co udělá Bůh? Dá nám je? Co myslíš?“ „Dá,“ řekla Věrka po chvíli přemýšlení. „Ano, dá, ale ne proto, že by s tím naším bláznivým rozhodnutím souhlasil, ale proto, abychom poznali, jak jsme se ve svých představách mýlili. I když to strašně bolí, udělat to musel. Jestli nám lidem jednou dal svobodu rozhodování, nemůže nám na každém kroku, který děláme špatně, nechat přimrznout nohu k zemi. Když teď něco podobného prožíváš na vlastní kůži, lépe rozumíš bolesti nebeského Otce, od kterého také někdy odcházíme. Naše pozemské hříšné vize nás dokonce zaslepují tak, že odcházíme od Boha s tím, že se nechceme už nikdy vrátit. Tak je někdy ta vidina lidských snů silná. A tehdy jsme schopni za sebou spálit všechny mosty. Těch marnotratných synů a dcer, kteří z mnoha důvodů cestu zpátky už nenajdou, je tolik, že se nám až svírá srdce bolestí.
14
