Část palisády, plocha veliká asi jako běžné dveře se propadla do pouhé kouřové clony. „Pojďte rychle za mnou,� vyzval jsem Martise s Elanor a bez váhání do ní vstoupil. Stále ještě udýchaní jsme se ocitli v táboře. Martis se naposled otočil a němě sledoval, jak se za námi stěna zaostřených kůlů opět zacelila, jako by jí neprošlo víc než pouhý vítr. Všiml si mého pohledu a uznale pokývl. Zakřenil jsem se na něj a zvedl palec. Potom jsme se rozdělili a vyrazili k ošetřovatelskému stanu tak rychle a nenápadně, jak jen to šlo. Elanor o Romanelliho Nikoho z nás však cestou nezasmrti: stavili a vypadalo to, že nad táboTeď ještě zničit rem panuje klid. Mezi stany se rodilo jednotlivá ka! bledé šero smáčené vodou.
Vyšetřování Na ošetřovně jsme narychlo zahladili stopy po našem nočním výletu – kuše byly uloženy pod postel, pláště tiše odkapávaly za plentou a my byli připraveni tvářit se jako rozespalá neviňátka. Elanor vyklouzla zkontrolovat pacienty. Martis mezitím šeptem doplnil to, co mi ještě nestačila říct Elanor. Hned jak dorazili na místo, uložili batohy u jednoho vyvráceného stromu a odplížili se číhat k cestě.∗ V honičce, která následovala, se jim to místo ztratilo. Navíc jsem je tou planoucí koulí smrtelně vyděsil, měli za to, že Romanelli si s námi poradil a teď se vrací ke hřbitovu pro posily. Elanor se vrátila od pacientů; stav žádného z nich se naštěstí během naší nepřítomnosti nezhoršil. Ta slova na nás padala jako rány na kovadlinu. Cítil jsem se pod psa a Martis na tom musel být podobně; křečovitě zaťal pěsti na okraji postele a zeptal se, jak z toho vyšli vlkodlaci. Řekl jsem jim to co možná nejstručněji. Potom jsem vytáhl papíry a klíčky, které jsem sebral Romanellimu, a za Elanorčiny pomoci je rozbalil na zemi. Byly to tři poměrně velké archy tuhého papíru, všechny pokryté týmž drobným a hustým rukopisem. ∗ Jak
vidno, jako vždy jsme byli připraveni okamžitě prchat.
237
První z nich nebyl příliš zajímavý, na první pohled šlo o nějaké chorobopisy. Obsahovaly tolik odborných zkratek a poznámek, že jsem z nich nedokázal poznat ani to, jestli se jedná o léčbu, pitevní zprávy nebo pokusy o oživení již mrtvých. Další dva listy byly rozděleny na pět větších sekcí, z nichž každá obsahovala asi deset řádků. Na první pohled to připomnělo záznamy o akcích nějakých vojenských oddílů, i tady byly zápisy tak nesrozumitelné a zkratkovité, že nám nedaly vědět nic konkrétního. Rozhodli jsme se další pátrání nechat na později. Dokumenty a klíče jsem přidal k pečlivě opatrovaných Hadím slzám a uschoval u sebe. Potom jsme si šli lehnout a zkoušeli dospat něco z té strašné noci. Spánek mě pohltil rychle. . . Otevřel jsem oči a zrakem zmateně bloudil po známém stanu ošetřovatelů. Martise ani Elanor jsem však neviděl, ani jejich lůžka tu nebyla, ani jiné věci, jen uprostřed se nezřetelně rýsoval obrys malého stolečku. Celé tělo jsem měl těžké jako z olova, nedokázal jsem pohnout jediným prstem ani zamrkat. Šero se poznenáhlu trochu projasnilo a odkrylo menší postavu stojící za stolečkem. Poznal jsem jej okamžitě a zamrazilo mě hrůzou. Chtěl jsem na něj zakřičet, že tady už nemá co dělat, že je přece mrtvý, ale nevydal jsem ani hlásku. Místo toho Romanelli vzhlédl, jako by moji snahu vycítil. Pomalu zanechal papíry ležet a šouravým krokem přešel ke mně. Poslední, co si pamatuju, byl pohled jeho očí, upřený do těch mých. V hlavě mi zadunělo, jako bych dostal ránu. „Ty!�
Když jsme se probudili, slunce už stálo nad táborem a škvírou v plachtě sem z venku proudilo jasné světlo. Chvíli jsem na ten úkaz koukal. Pak mi došlo, že je i neobvyklé ticho. Vykoukl jsem ven ze stanu a chvíli se kochal tím neuvěřitelným pohledem. Z kaluží v táboře stoupala jemná pára, plachtovina nacucaná vodou začínala tu a tam světlat a venku se najednou motalo asi třikrát víc lidí než obvykle. Vysoko po nebi majestátně pluly bílé mraky. 238
Společně jsme vyrazili na snídani. Samozřejmě jsme měli oči na šťopkách, ale jak se zdálo, pátrání zatím vyhlášené nebylo a Romanelliho zmizení neprosáklo na veřejnost. Buď o něm, jednoduše, nevědělo ještě ani velení; nebo měli důvod postupovat zvlášť opatrně. Courali jsme se zpátky k lazaretu. Teďka se tu courali všichni, skoro jako Romanelli. V té chvíli k nám přispěchal jakýsi voják. „Velení si s vámi přeje mluvit. Pojďte za mnou,� rozkázal a vykročil. Pokrčili jsme rameny a šli za ním. Moc velkou radost jsem z toho neměl. Jediné, co nás mohlo usvědčit, byly Romanelliho papíry, které jsem měl samozřejmě právě teď u sebe, spolu s Hadími slzami ovšem. Ještě jsem se naposledy podíval na slunce, kdybych ho už na svobodě neměl znovu spatřit. To byla taky pěkná blbost. Ve stanu, kam jsme právě vlezli, byla tma jako v pytli. Voják nás ohlásil komusi, jehož tvář jsem v přítmí nerozeznal, a odešel. „Posaďte se,� pokynul nám ten člověk k pár židlím za stolem a odsunul stranou nějaké lejstro. „Nemýlím-li se, přijeli s vámi také, jako váš doprovod, nějaký Dolf a Alisa, že ano? Hmm. . . a mluvili jste s nimi o tom, co chtějí dělat dál, až dorazí do Faledhelu?� „Moc jsme se spolu nebavili, pane,� řekla Elanor. „Drželi se trochu stranou, svoje plány s námi neprobírali, ale byli spolehliví. Stalo se jim něco?� „To zatím nevíme. Jisté je jen to, že dnes v noci během hlídky zmizeli a od té doby po nich v táboře není ani stopy. Kdy jste se s nimi naposled viděli?� „Včera po poledni,� řekl jsem. „Stavili se za námi podívat, jak se daří našim zraněným, a domlouvali jsme se na odjezdu. Potom ale přišli další zranění, takže jsme měli plné ruce práce s nimi. Od té doby jsme s Dolfem ani Alisou nemluvili.� „Hmm. Dobře. Zkusíme je ještě najít a celou tu věc prošetřit, možná si pro vás ještě vzkážu. Kdybyste si vy nebo někdo další vzpomněli na něco důležitého, dejte mi vědět. Můžete jít.� Šli jsme nadmíru rádi. 239
Odpoledne jsem strávil prací v lazaretu. Rinbald byl z naší družiny poslední zraněný. Už se ale dokázal postavit na nohy a pomalu jít, na nějaké velké pobíhání to však ještě nevypadalo. Po nějaké chvíli se objevil i Martis a řeč se stočila na to, jak se dostaneme zpátky do Parletu. Bylo jasné, že přes Kirden to už nepůjde. Jediná další možnost byla jít oklikou přes Podlesí a do Parletu se dostat po Lantu. Na Rinbaldův dotaz, jak chceme z Parletu vrátit do Kirdenu svěřené koně a vůz jsem odpověděl, že to asi nebude možné. Martis navíc podotkl, že koně bychom měli aspoň jednoho vzít s sebou, protože by se na cestách mohl hodit, a já s ním souhlasil. Rinbald se však zatvářil nesouhlasně a řekl, že on se zavázal k jisté práci a chce ji v pořádku odvést. Nemá ve zvyku porušovat smlouvy. Koně i vůz patří Bodrychovi a my bychom mu je měli vrátit, ne na nich odjet. Namítl jsem, že nedokážeme zázraky a pokud bychom se teď plavili do Kirdenu, zůstaneme tam možná trčet pořádně dlouho, a nás vážou i jiné povinnosti; koně Bodrychovi vrátíme, jakmile to bude možné. Rinbald se nad tím mračil a mně se nechtělo se s ním hádat. Řekl jsem, že by tedy asi bylo nejlepší jít pěšky, koně a vůz poslat po vojácích do Kirdenu a věřit, že je tam doručí a předají v pořádku. Tohle už se Rinbaldovi zdálo přijatelné; slíbil, že zajistí vše potřebné. Den odjezdu jsme stanovili na pozítří. Když jsem měl chvíli volno, vytáhl jsem znova ty papíry a rozložil je na zemi v ošetřovatelském stanu. Ten se záznamy o léčení jsem ponechal stranou. Na těch ostatních bylo pět velkých oddílů, každý s deseti řádky. Jednotlivé řádky Romanelli vyplnil různými značkami. Soustředil jsem se na obyčejné křížky, nad nimiž bylo drobounkým písmem připsáno datum. Tyhle záznamy se táhly zpět zhruba dva měsíce a kulminovaly asi před dvěma týdny. Celkově jsem z toho získal pocit, jako by Romanelli měl na povel větší skupinu lidí, pacientů nebo mrtvých. . . Nepodařilo se mi objevit nic nového, ale útržek papíru s provizorní statistikou jsem strčil do kapsy. Třeba mě ještě napadne, čemu by mohla odpovídat tahle sekvence dnů. Večer nás navštívil nějaký desátník s tím, že v případu Alisa a Dolfus není nic nového. Ještě jednou se nás ptal, jestli jsme si na něco ne240
vzpomněli. Ujistili jsme jej, že nevzpomněli, on nám ještě několikrát zopakoval, že se zatím ničeho nedopátrali, a opustil nás. Vskutku – zdá se, že dlouhé deště vedou k neobvyklé upovídanosti ve vojsku!
Na sever Další den jsme se hotovili k odjezdu, což nebyly nijak veselé přípravy. Martis s Elanor se ještě za dne vydali ke hřbitovu a místo, kde nechali předminulé noci naše zavazadla, prochodili křížem krážem. Našli i ten strom, ale batohy nikde – ti dva je museli najít a odnést. Pro nás to znamenalo, že Martis přišel o veškeré peníze a meč, my všichni o nějaké ty drobnosti, ale hlavně o zbroje a torny. Vyrobili jsme si provizorní vaky z pytlů, ve kterých nám dali jídlo na cestu, neponese se to však nijak snadno. Naštěstí nás vybavili poměrně slušně – měli jsme ještě lahve na vodu, lucernu, křesadlo a olej. Elanor zůstala její léčitelská brašna a Martisovi nějaký alkohol, který si nakřečkoval v táboře. Řekl, že přinejhorším se před smrtí ještě strašně rychle opijeme, abychom si to tak nebrali. Martis se také zeptal Elanorky, kde má svoje kavky. Zatvářila se trochu provinile a zamumlala něco o tom, že je asi někde zapomněla. Večer jsem navštívil kněze a rozloučili jsme se. Ujistil jsem jej, že o Hadí slzy se postarám.
Romanelliho vendeta Když jsme opouštěli tábor, bylo počasí už docela klidné. Snad to nějakou dobu vydrží. Cesta vedla nejprve lukami, nyní proměněnými v bažiny. Věděli jsme, že v lese to bude ještě horší, protože elfové tam už přes časem část cesty zatarasili a jeden úsek zaplavili vodou. Jak to vypadá výš, to nevěděl ani seržant Pulec, ale neodpustil si varování před lapky a jinými zoufalci. 241
Cestu spojující Faledhel s Podlesím nechal Hvozd zatím na pokoji; přesto je pro armádu prakticky nepoužitelná. Hlavním důvodem jsou zátarasy a zaplavené úseky, které tu zůstaly po elfích partyzánech z doby, kdy si Aradin sjednával přístup k Faledhelu. Při pohledu na naši sestavu jsem si pomyslel, že největšími zoufalci široko daleko tady budeme my, ale cítil jsem potřebu si tuhle informaci nechat pro sebe. I takhle atmosféra v družině citelně ochladla. Phoenix mě i Martise od naší hádky∗ systematicky ignoroval, z Rinbaldova chování jsem cítil nesouhlas se zabitím Romanelliho a s naším chováním ohledně koní, Elanor se trápila starostmi o Plotovísky a já jsem nemohl zapomenout na to, jak špatně na tom Dolf byl, když jsme se loučili. Dopoledne jsme minuli jakousi polorozpadlou a částečně vyhořelou chajdu a zastavili jsme, abychom si trochu odpočinuli. V tu chvíli nás vyrušilo jakési individuum, jež vylezlo z nedalekého roští. Chlap měl na sobě uválené hadry, možná vojenského původu, ve vlasech křoví a v ruce flašku, ze které si mohutně přihýbal. Polekaně jsme vyskočili v očekávání nějaké zrady, ale on nás jenom zval na pitku ke kamarádům, se kterýma tady prý žije nedaleko. Nechtěl nás nechat na pokoji, tak ho Rinbald vyhodil a odešli jsme. Radši. Elanor nám potom vyprávěla, jak Ralf jednou kamsi cestoval ještě se dvěma kamarády, u cesty potkali chudáka stařečka a pomohli mu drobným penízem a za zatáčkou je přepadli lapkové. Večer jsme zalezli asi padesát sáhů od cesty a v jednom bočním údolíčku rozbili tábor. Vzal jsem si druhou hlídku a zabalil se do pláště na nádherně vonícím listí. Poprvé za dlouhou dobu jsem se cítil svobodněji, jako by ze mě odchod z tábora sňal nějaké břemeno a přetvářku. Pomalu jsem se propadl do spánku. Probudil mě lehký dotek na rameni. Martis. ∗ Hádky
týkající se Skřivánka. Tento voják poté, co se uzdravil, prosil družiníky, aby je mohl doprovázet. Důvod byl nasnadě – vyhnout se nasazení na frontě. Stefan a Martis souhlasili, ale Phoenix choval ke Skřivánkovi nedůvěru a byl proti. Skřivánek nakonec s družinou přece jen odešel, ovšem k Phoenixově velké nelibosti.
242
„Zatím všechno dobrý,� zašeptal, ale oči se mu neklidně blýskaly. „Jenom se mi občas zdálo, že jsem něco zaslechl dál v lese, jako takové lehké šramocení nebo vzdálené kroky, tak si na to dávej bacha.� Přidřepl jsem ke stromu a zaposlouchal se. Něco se opravdu ozývalo, ale nebyl jsem s to určit, jestli mě jenom neklamou smysly. Naše tábořiště plavalo v černočerné tmě, kde nás nemohl nikdo najít, pokud by na nás rovnou nešlápl. To mě na chvíli uklidnilo, ale po pár dalších minutách jsem se rychle nadzvihl. Teď už jsem i já zaslechl to, o čem asi mluvil Martis – sem tam křupnutí větvičky nebo vzdálené zašustění listí. Poslouchal jsem ještě chvíli a odhadl, že jde opravdu o početnější skupinu něčeho, asi sto sáhů od nás a velmi pomalu se přibližující. Potom jsem vzbudil Martise. Stáli jsme ve tmě nad spícími druhy a napínali uši. Začal vát vítr a vrcholky stromů nad námi se pomalu kymácely sem a tam. Vanul od nás směrem k nim. „To nejsou žádná zvířata,� hlesl Martis. „To budou lidi.� „Nebo elfové.� Slova chvíli visela ve vzduchu, než si je vzal vítr. „Ale jdou strašně pomalu.� „Spíš opatrně. A hlavně naším směrem. Já myslím, že o nás vědí.� Sehnuli jsme se nad spícími a co nejtišeji je probudili. Chvatně se obuli a začali se připravovat k boji. Rinbald odešel pár kroků do lesa a tam tiše stál. Teď už jsme se nemohli mýlit – mnohočetné lidské kroky, plíživé a pomalé, se ozývaly v širokém půlkruhu zhruba ze směru, odkud jsme přišli. Čím blíže však zněly, tím více jako by váhaly, čas od času se zastavovaly a nějaký jednotlivec se přesunul o kus dále. Vzdálenost jsem odhadl teď tak na čtvrtinu té původní. Rinbald si povzdechl. Rázně zabodl meč do země a popošel několik kroků dopředu. „Nevím, kdo jste a proč jste přišli,� prohlásil nahlas. „Ale nechceme nic jiného než jenom projít. Ukažte se a promluvíme si spolu. Jmenuji se Rinbald.� Ze tmy se však neozvala žádná odpověď, jenom zlověstné ticho. Rinbald vyčkával, zato mně se začínalo v hlavě líhnout ošklivé podezření. Elfové i lidi by už něco dělali, mluvili nebo stříleli. V táboře 243
jsem měl moře času vzpomínat na některé školní přednášky. Že ona nás ta Romanelliho vendeta přece jenom dostihla, a i po smrti přišla po svejch! Kroky, náhle docela rychlé, se ozvaly znova. Rinbald ustoupil a vytrhl ze země meč. V tu chvíli se kolem něj vynořilo asi sedm stínů a beze slova jej obstoupily. Neodpustil jsem si zaklení a pustil se do zaklínání. Na hlouček bojujících, v jehož středu se zmítal Rinbald, dopadlo jasné světlo. Útočníci byli lidé, ale jací lidé! Armádní oblečení nedokázalo zakrýt mnohá více či méně zahojená zranění, někteří měli dokonce ještě na rukou či nohou zbytky dlah. Sami byli neozbrojení, a přestože do nich Rinbald sekal seč mohl, nekřičeli a netekla jim krev. Začal jsem k sobě povolávat magii znova. V hlavě mi hučela krev a prsty se mi chvěly, když jsem posílal i druhý plamen nad hlavy bojujících. Slyšel jsem, jak Martis vedle mne nevybíravě kleje a s výrazem hrůzy hledí doprostřed hloučku, kde nemrtví konečně Rinbalda stáhli na zem. Natahoval druhou šipku a pečlivě mířil. Uvědomil jsem si ještě, že něco dalšího jde z lesa po straně, a začínalo mi zároveň docházet, že takové přesile neodoláme. Znova jsem se soustředil. . . Bojiště teď zářilo jako za jasného dne, aspoň mohli střelci mířit. Rinbaldovi se podařilo dostat na nohy, dva z útočníků již leželi na zemi. Třetího srazil jeden z výbojů. Phoenixe jsem tušil někde vzadu. Elanor jsem neviděl. Najednou všichni nemrtví ustali v útoku a znehybněli. Potom vykročili jako jeden muž směrem, jak jsem s překvapením zjistil, k Phoenixovi. Bez dlouhých debat jsme se dali na útěk. Koutkem oka jsem zahlédl Phoenixe přidávajícího do kroku a za ním hrozen zombií, visících v elfových stopách jak vosy na bonbónu. S gustem jsem nechal poslední blesky prásknout do dvou z nich a v nastalé tmě to vzápětí málem narval do stromu. Klusali jsme asi hodinu a půl, až už bylo jasné, že Elanor buď padne nebo budeme muset zastavit. Jako jeden muž jsme ustali v běhu, někteří kecli na zem a prudce se vydýchávali. Po nějaké té chvíli začalo tradiční dohadování , jsme v průseru – a co teď?‘. Možností jsme moc 244
neměli – se zombiemi už to tak bývá. Že jde totiž o zombie, na tom jsme se s Phoenixem výjimečně shodli. Ty se nedají zastrašit tekoucí vodou, stříbrem, česnekem ani svatými symboly, nedbají na zranění a nedají se ukecat, dají se jen pozabíjet. Nebo spíš poznovuzabíjet. S touto prognózou jsem se vydal klusem zpátky po cestě zjistit, jestli se naši kamarádi neschovávají někde za nejbližší zatáčkou. Uběhl jsem asi půl míle – nikde nic. S tím jsem se vrátil k ostatním, kde stále probíhala horká debata na téma, jak to nadělení zlikvidovat. Rinbald byl pro to postavit se jim tady a už neustupovat. Mně se to moc nelíbilo, protože s takovou přesilou jsme si nemohli poradit, a raději bych ještě zkusil pokračovat, jestli nám do cesty nepřijde nějaká řeka, soutěska nebo jakékoliv místo, kde bysme se jim mohli ztratit nebo je snadněji pobít. Rinbald se tvářil pochybovačně a řekl, že v tomhle údolí se něčeho takového sotva dočkáme, a navíc, že někteří už stejně dnes v noci běžet nemohou. Navrhl jsem využít oleje, kterého jsme měli asi pět lahví, zatarasit cestu souškami a chrastím a až jím budou procházet, zkusit jich co nejvíc popálit a postřílet. Rozběhli jsme se do lesa na dřevo. Měli jsme sotva po čtyřech souškách položených před cestu, když se z hlídky přihnal Martis a hlásil, že naši známí si to k nám ve čtyřstupech mašírujou pochodovou rychlostí. Inu, vojáci. Spěšně jsme začali kropit větve,∗ Martis si nechal jednu láhev u sebe a ukryl se ve stínu u cesty. Já s Elanor jsme zaklekli s připravenými kušemi za barikádou. U kolen nám přitlumeně hořela lucerna. Netrvalo dlouho a už jsme to slyšeli všichni – synchronizované kroky, nespěchající, ale děsivě vytrvalé. Ještě jsme je neměli na dohled, když z příkopy vlevo vyrazil nezřetelný stín a sérií podivných přískoků, otoček a půlpiruet doslova obtancoval to, co se začalo vynořovat ze tmy. První řada nemrtvých se už octla mezi zátarasy. Zasvištěly šipky a v letu zazářily plamenem. Dřevo chytlo okamžitě. Zombiím to však nijak zvlášť nevadilo, a přestože je oheň musel spalovat, dál odtaho∗ Hořlavinou.
245
valy kmínky z cesty. Martis s Elanor vystřelili znova. Zatímco střelci nabíjeli, sehnul jsem se pro kámen. Phoenix vyslal salvu blesků, jednu ze zombií hladce sejmul a mě ohromil natolik, že jsem na chvíli zapomněl kouzelné slůvko. V poslední chvíli jsem šutrák mrštil mezi nepřátele. Takový kámen letí rychleji než dělová koule, zombii zasáhl do krku a hlavu jí doslova urval. Tělo se zřítilo mezi dohořívající větve, ve kterých doutnali i ti dva, kteří odstraňovali zátaras. Čtvrtého ještě skolila Martisova šipka. Tolik k našemu příspěvku do debaty. Teď bylo třeba vyklidit pole. Pokud jsem měl doteď nějaké iluze, že první střetnutí bylo čistě náhodné, tak teď už jsem se jich zbavil definitivně. Stačilo se na ně prostě podívat – bez výjimky to byli všichni padlí vojáci, ale jejich zranění byla vesměs odborně ošetřená a určitě nevstali jen tak z bitevního pole nebo z masového hrobu. Dokonce si uchovali vzorce, na které byli zvyklí z armády, vlastně v nich zůstalo ještě hodně z těch, kterými byli předtím. Romanelli, Romanelli. . . jak křivolakými uličkami by prošel tvůj život, než se před několika dny skončil na rozblácené louce. . . Noc jako by neměla vzít nikdy konce. Vystoupali jsme do menšího sedla a viděli, že cesta pokračuje přes něj do dalšího údolí. Z dálky sem doléhal hukot vody. Pod námi, kde se les trochu rozestupoval, jasně problikávalo několik světýlek z nějaké menší osady. Unaveně jsme se pustili dolů a střídali rychlou chůzi s poklusem. Trvalo ještě asi dvě hodiny, než nás svažující se stezka zavedla až na kraj lesa. Stáli jsme nyní v údolí neznámé řeky. Světýlka od nás dělil teď už jen pruh louky a most. Jako obvykle jsme probrali několik variant toho, co může číhat v neznámu, a jako obvykle nakonec skončili s plánem typu zachováme-se-podle-situace.
246
Hezky v klidu Husím pochodem jsme se spustili Jedna taková debatní: k řece a vstoupili na most. Nedošli Stefan: Co strhnout jsme však ještě ani do půlky, když ten mostek za sebou, půjde-li to? Vždyť k nás oslepilo světlo a do toho nějaký těm lidem ty zombie hlas pronesl: „Tak a teď stůjte ruce takhle přivedeme. Martis: Vždyť jste vzhůru a nehýbat se.� říkali, že je ten most Shodou okolností jsem šel s Marz kamene! tisem první; moc jsem toho neviděl, ale dvě nejasný postavy po stranách mostu s lukama připravenýma k výstřelu mě celkem rychle přesvědčily, že to myslej smrtelně vážně. Aby nedošlo k nějakýmu nedorozumění, chytnul jsem se černý oblohy a viděl, že ostatní vesměs dělají totéž. Přes most se k nám přiblížil majitel hlasu. Středně vysoký, oblečený jako lovec, delší bílé vlasy, nějaké ty vrásky, orlí nos a — špičatý uši! Koutkem oka jsme na sebe pohlídli a Martisův výraz signalizoval: ja ja jaj! „Dobře hezky pomalu popojděte za most a žádné vylomeniny.� Hezky pomalu jsme popošli za most a nedělali žádné vylomeniny. Někdo tam zapálil ještě dvě lucerny a my jsme teď stáli mezi třemi dalšími elfy s luky, zatímco ten bělovlasý si nás zkoumavě prohlížel. „Složte zbraně,� vyzval nás a dál pozoroval. Když jsme tak učinili – netrvalo to dlouho – lehce se ošklíbl. „A co jste zač.� „Pane, musím vás varovat,� chopil se toho Martis, „máme v patách asi dvacet pronásledovatelů. Bohužel ne lidí, ale nemrtvých. Teď máme nějaký náskok, ale jestli nás nepustíte dál, za pár hodin se objeví tady.� Myslel bych, že to elfy aspoň znepokojí, ale oni se zatvářili úplně naopak. Lučištníci jako by si rázem oddechli a trochu povolili napjaté tětivy, a snědá tvář mluvčího se na zlomek vteřiny stáhla do něčeho, co mohl být úsměv. „No, myslím, že to je jasné,� prohodil zcela jiným tónem k jednomu ze strážných. A pak k nám: „Nebojte se, o vaše bezpečí se tady postaráme.� 247
Martisovi na čele naskočila ustaraná vráska. „Pane, asi jsem to neřekl dost jasně, ale pronásleduje nás banda nemrtvých. Ne-mrt-vých. Zombií.� Skoro ta slova slabikoval, jako by starý elf patřil k těm, kterým to trochu pomaleji zapaluje. „Ale já jsem slyšel dobře,� ujistil nás shovívavě, „s tím už si taky nějak poradíme, to nechte na nás. Teď vás odvedeme do vesnice, kde strávíte noc, a ráno si můžeme hezky v klidu o všem promluvit.� Bylo to marné. Prostě nám nevěřili. Martis obrátil oči sloup, ale neřekl už nic a hezky v klidu jsme se nechali odvést na náves. Uprostřed tam hořel ohýnek, u kterého se krčila další postava oblečená po hraničářsku. Náš průvodce s elfem krátce něco prohodil a potom nás odvedli k jednomu ze srubů, jehož okna byla černá. Starý elf strčil do dveří a ty se s lehkým zaskřípěním pootevřely. „Tak prosím,� udělal výmluvné gesto. Hádat se nemělo smysl a upřímně řečeno, už jsem na to ani neměl náladu. Po čtyřiadvaceti hodinách strávených na útěku není handrkování se s vševědoucími elfy kratochvíle, o kterou bych zrovna stál. A nakonec, pokud nás chtějí zavřít ve srubu s dobrými stěnami a ještě ho celou noc hlídat, jenom jim za to poděkuju. Až ráno ovšem, a hezky v klidu. Pomalu otevírám oči. Ještě ani nevidím první obrysy a už se mi začíná do vědomí vkrádat pocit déjà vu. Všechno jako by plavalo v hustém, lepkavém sirupu, zaostřit zrak nebo pozvednout se na lůžku je nesmírně těžké. S námahou otáčím hlavou. Srub tone v šeru, ale stačí to, abych viděl, že zeje prázdnotou. Jediné světlo vychází z přitlumené lucerny na stolečku uprostřed. Dveře jsou zamčené. Přesto z nich nespouštím zrak, tuším už, co bude následovat. Vrz. Škvíra blednoucí oblohy. Vrz. Obdélník dveří. Tíha jako by trochu ustupovala, potácivě se postavím na nohy a dojdu ke stolečku. Lampa přede mnou klouže na konec desky, odplouvá do nenávratna jako loďka z kůry. . .
248
Venku se převaluje hustá bělavá mlha, ze které sem nedoléhá ani hlásek. V mléčném oparu pomalu mizí plouhavým, nepravidelným krokem subtilní postava. Opírám se o stolek a hledím do mlhy venku. Teď za ním nepůjdu. Jako bych to vyřkl nahlas, stěny místnosti, stolek, plamínek lucerny se rozpouští a odplývají v nenávratnu, až všechno vyplňuje stará tvář s velkýma vodnatýma očima, ústa se otvírají v zlostné, obviňující grimase. . . „Ty!�
Oves, Phoenix a paranoia Když jsem se probudil, dovnitř srubu už zamřížovanými okýnky pronikalo jasné denní světlo. Posadil jsem se na palandě, ale ovšem že hezky v klidu. Martis i Elanor už byli taky vzhůru a mžourali kolem sebe. Phoenix se motal kolem stolu a podezřívavě šťoural do snídaně, kterou tam někdo před chvíli zřejmě přinesl. Prohlašoval přitom něco o tom, že bysme to za žádnou cenu neměli jíst a podobně, a tak jsem ho brzo přestal poslouchat a věnoval se užitečnějším činnostem. Krátce po snídani∗ jsme se dočkali další ranní návštěvy. Ohlásila se dokonce zaklepáním, z čehož jsem odhadl, že teď přijde to hezky v klidu promluvení si. V záplavě světla dovnitř vstoupila žena. Modravé šaty jednoduchého střihu jí ještě dodávaly na důstojnosti, a když se po nás rozhlédla a lehce nám pokynula na pozdrav, zastyděl jsem se za svůj vzhled i situaci. Za elfkou stál jeden ozbrojený strážný, ale nepřekročil práh srubu. Paní nám pokynula, abychom se posadili ke stolu. Brzy jsem si ji mohl prohlédnout lépe. I mezi elfy musela patřit ke starší generaci, třebaže její svěží pleť a krásné hnědé vlasy, spadající v měkkých vlnách pod ramena, ji činily mladší. Jako většina elfů měla výrazné, ∗ Byla
mimochodem docela dobrá a dali jsme si všichni, až na Phoenixe ovšem, který se raději krmil ovsem, což mu ale nikdo nerozmlouval.
249
zajímavé rysy a pronikavý zrak. Nemusel bych být kdovíjaký znalec povah abych poznal, že její slovo má v osadě svou autoritu a že za těmi dlouhými řasami se skrývá inteligence, kterou není radno brát na lehkou váhu. Stejně jako včera v noci ten stařík, i ona, než se měla k hovoru, si nás hezkou chvíli prohlížela. Snažil jsem se poznat, jestli je zběhlá v magii, ale celkem pochopitelně jsem nerozeznal ani to nejmenší. „Doufám, že vám tady nic podstatného neschází,� řekla místo uvítání. Znělo to celkem upřímně. Když jsme si nestěžovali, pokračovala: „Velmi by mě zajímalo, jak jste se ocitli tady, v Subě.� Zřejmě to s námi viditelně cuklo,∗ neboť elfka nás přelétla zkoumavým a mírně udiveným pohledem. „Ale ano, v Subě. Kde jinde? Provincii ohraničuje až řeka Ontra.� „Uff. . . � odfoukla si potichoučku Elanor. „Nu, ale zpátky k mojí otázce.� „Měli jsme původně namířeno z Kirdenu do Parletu,� začal Martis odvykládávat verzi pro elfy. „Obvyklá cesta ale přestala být průchodná, a tak jsme se rozhodli obejít Hvozd přes Faledhel.� Elfka mírně přimhouřila oči. „Jste tedy od armády?� „To ne. . . samozřejmě jsme prošli vojenským táborem, ale nezdržovali jsme se tam. Naše cesta byla čistě obchodní.� „Jaká je na pobřeží situace?� „Faledhel padl,� řekl Martis ploše. „Bezpochyby se to pořádně oslavovalo,� podotkla s lehkou ironií vůči jeho přehnaně neutrálnímu výrazu. Podrážděně škubl rameny. „Zkuste hádat.� Elfka nehnula ani brvou. „No dobrá. Ale zpátky k vám. Doběhli jste z Kirdenu do Faledhelu, tam jste se nějak dohodli s armádou a lesy se bez úhony protloukli až sem. Úctyhodný výkon. Inu, inu. Zřejmě jsem obchodníky podceňovala. Neobávejte se však, nebudeme vás tady držet dlouho.� ∗ Ne
bezdůvodně. Družiníci zažili poměrně hodně psychedelických dobrodružství, která shodou okolností většinou začínala tím, že se ocitli někde, aniž by bylo jasné, jak se tam dostali. Není divu, že reagují trochu přehnaně.
250
„Co s námi zamýšlíte?� zeptal se Martis. „O vaše bezpečí se postaráme, nemějte obavy. Nebudete tady muset bloudit dále po lesích.� Typicky elfská odpověď. „Promiňte,� vmísil jsem se do toho, „ale my bychom rádi věděli, co s námi konkrétně budete dělat. To, že se nemáme ničeho bát, to jsme slyšeli už včera v noci.� „Pošleme s vámi spolehlivé průvodce, kteří vás provedou lesem. Ti také dohlédnou na to, že jste překročili hranici provincie. Myslím, že jasněji už to říct snad ani nejde.� Mluvit s někým jiným, asi bych si neodpustil nějakou štiplavou poznámku na závěr. Takhle jsem ji raději spolkl. Elfka nám ještě vydala několik technických pokynů, potom nám pokynula vznešenou hlavou a odešla. Elf u dveří za ní tiše zamkl. Martis došel ke své palandě a jak dlouhý tak široký se na ni natáhl. Zíral do stropu a co chvíli nevěřícně zavrtěl hlavou. „Nejde. No ne. Kdo by si to byl pomyslel. No to mě podržte.� Vzápětí se ale čile posadil a vykutáleně na mě pohlédl. „A vůbec, pojď se koukat po ženskejch. Ať si nějak ukrátíme čas, než překročíme ty hranice.� „Hlavně hezky v klidu,� dodal jsem vesele, protože to byl senzační nápad. Martis měl asi opravdu dobrou Martis a Stefan koukají po elfkách: náladu, protože s obrovským zauje„Ty jo hele...� tím koukal na nějakou kadiboudu a „Fíha a tahle... ještě se mu to strašně líbilo. No netakové krásné nohy...� „Myslíš že jsou vím, já jsem se radši vrátil k svýmu všechny elfky krásné?� osvědčenýmu okýnku, který mi poskytovalo luxusní výhled na náves. I Martis ale po nějaké době uznal, že latrín už jsme si užili víc než dost a přesunul se za mnou. Ve vesnici nebylo nijak zvlášť živo, občas se tam ometali ozbrojení elfové v loveckém a sem tam podobně oblečená elfka. Nechybělo ani tradičnější osazenstvo, sehnuté elfí babky i dědci, muži i ženy všeho věku, pár výrostků a nějaká ta elfská drobotina. Vlastně celkem normální osada. 251
Občas jsme si s Martisem vyměnili názory na to či ono, což nám vysloužilo pohoršené pohledy od Phoenixe, který je nad takové věci povznesen. Asi opravdu byl, protože celou tu dobu, co jsme stáli u okýnka a prohlíželi si elfky, on šmejdil po srubu, prohlížel trámy a tak. I mezi těmi caparty se zřejmě rozkřiklo, že mají ve vesnici návštěvu, protože čím dál tím víc se jich rádoby nenápadně motalo kolem srubu. Jedno elfské robě se světloučkými vlásky spletenými do copánků si stouplo přímo naproti našemu oknu a bez ostychu na nás čučelo. Zamával jsem mu z okýnka, a ono s chichotáním uteklo. Jeho odvaha inspirovala ostatní, a čas od času se nějaké další mrně vynořilo do našeho zorného pole a taky nám zamávalo. S lehkým srdcem jsem jim to oplácel a dělal na ně obličeje. Po dlouhé době jsem cítil, jak se ve mně rozpouští něco z ledové tmy, která mě mrazívala před spaním. Asi jsme děcka rozdováděli víc než bylo dovoleno, protože najednou se k jednomu z mrňat vydala rozhodným krokem mladá elfka a popadla jej za ručičku. K našemu srubu ani nepohlédla, ale jak táhla pachole pryč, zachytl jsem ještě několik slov: „Mamí, co jsou to za legrační páni?� „No to víš, ale nesmíme na ně takhle koukat. Musíme na ně být hodní. Oni si totiž myslí, že viděli mrtvé lidi.� „A mamí, a půjdou se taky utopit do řeky jako ti před nima?� „Ale co tě to napadá, strejda se o ně postará.� Po tomhle intermezzu mi úsměv trochu zmrzl na rtech, a Martisovi, když jsem mu to přetlumočil, taky. Zombie asi opravdu do vesnice nedorazily, ale moc bych nevěřil, že pronásledování vzdaly. Více mě však znepokojovalo to, proč se ti před náma šli topit do řeky. Phoenix, když se o tom doslechl, okamžitě vymyslel teorii o tom, že nás „strejda� zítra půjde utopit jako koťata, a začal hledat ve slámě na podlaze nějaké použitelné stéblo. Jeho teorie byla sice vzrušující, ale v hledání jsem se k němu nepřidal. Dýchat stéblem slámy s hlavou pod vodou jsme už kdysi s bráchy zkoušeli. Nejde to. V poledne a večer nám donesli jídlo, jinak už se s námi nikdo nebavil. Elanor si od mě půjčila ty papíry od Romanelliho a zahlou252
bala se do nich. Odpoledne, když Copak to jenom mají elfové za lubem. . . nás už nebavilo koukat a mrňata hra taky omrzela nebo byly důsledně odStefan: Že by byli taženy z dohledu, jsme trochu diskutak morální a nechtěli nás krouhnout, aby měli tovali o tom, co by bylo v dané siklid? To mi připadá tuaci nejlepší. Poukázal jsem na to, dost neuvěřitelné. že tady ve vesnici toho moc neuděElanor: Mám obavu, že nás nemůžou jen láme. I když by nebyl problém se ze tak pustit... vždyť srubu dostat, co pak? Neměli jsme bychom to pak mohli zbraně, hlídaly nás ozbrojené stráže všem vykecat. a i kdyby se nám nějakým zázrakem Martis: Ale pokud by nás nechtěli sundat, podařilo uniknout do lesa, pro elfy tak si nás nechají v nebude žádný problém nás dostopointernaci... KOMU NÁS CHTĚJÍ PŘEDAT? vat a rovnou sejmout. Koneckonců to mohli udělat hned na tom mostě. „Komu nás chtějí předat?� opakoval Martis nahlas. „Elfí povstalci nás předají civilům – Aradinovcům? A vůbec, jsme nuly, proč ta péče?� „A co když nikomu, co když nás prostě jen chtějí dostat z oblasti,� namítl jsem. „Mám obavu, že nás nemůžou jen tak pustit,� zamračila se Elanor. „Vždyť bychom to pak mohli všem vykecat.� „Samozřejmě že nás nepustí, kde jste na to taky přišli. Ani nás nikomu nepředají. Odvedou nás tady kus do lesa a tam nás krouhnou, nebo nám přivážou pořádný šutr na nohu a šup do řeky. Tohle vás nenapadlo? Vždyť je to úplně jasné.� Kdo pronesl tyto věty, to snad není třeba komentovat. Jako v mlze ke mně připlouvaly nejasné linie místnosti. Měla zhruba čtvercový tvar a z lůžka, na kterém jsem seděl, jsem viděl přímo na dveře naproti. Přesně uprostřed stál malý stoleček na vysokých nohách. . . Ačkoliv to šlo těžko, povstal jsem a došel k němu. Tam jsem zůstal čekat, až se dveře otevřou. Věděl jsem, že se dočkám. Vrz. Škvíra blednoucí oblohy.
253
Vrz. Obdélník dveří. Malá postava se začala ztrácet v mlze, která se plazila i dovnitř, hustá jako mléko. Vykročil jsem za ní. Šlo to těžko, ale poznenáhlu jako by vzduch kolem mě řídl a chůze se stávala snadnější. Na tváři jsem ucítil vlhký, těžký vzduch. Bylo chladno. Spěšně jsem se vydal za siluetou, která se k řece ubírala pomalu, a přece nebyla k dostižení. Mířila na most. V jednu chvíli, když Romanelli vstupoval na první kameny, jsem se zastavil a zkusil udělat několik kroků zpět. Nešlo to. Doktor se svou podivnou chůzí doplouhal doprostřed kamenného oblouku a tam zmizel. Zůstal jsem stát na místě, uvězněný proti ohromné síle, která mi nedovolila couvnout ani o píď. Ze tmy na protější straně řeky se vynořila skupina nezřetelných postav. Nesourodým krokem se blížily, až už byly docela blízko, ale pokaždé když jsem se jim snažil pohlédnout do tváří, jako by se můj pohled propadl do nicoty. Obstoupily mě a vpřed popošla jedna docela malá postavička. S překvapením jsem zjistil, že hledím na Samka, toho Ralfova kamaráda ze Suchobrodu. Odporně se usmál a vztáhl ke mně ruce. „Ahoj, co ty tady děláš?� pronesl nepřirozeně pisklavým hláskem a pevně mě objal. Měl strašlivou sílu. Před očima mi ve zmatených kruzích plaval známý obličej a vědomí mě rychle opouštělo. „Ty!�
Skřivánci na niti Po ránu si pro nás přišel jeden z ozbrojených elfů a pokynul nám, abychom vyšli ven. Tam už čekali dva další s luky přes rameno a vybavení na cestu. Přinesli nám zpátky naše zavazadla, kromě zbraní a zbrojí ovšem. Představil nám ty dva jako naše průvodce a vyzval nás, abychom nekladli odpor, protože nás budou muset spoutat. To se nikomu z nás moc nelíbilo, ale ruce elfů zdánlivě ledabyle položené na lucích a toulcích byly dostatečným argumentem, abychom 254
si své pocity nechali pro sebe. Nechali nás, ať se rozdělíme na dvě skupiny. Celkem bez debaty jsem utvořil skupinku s Martisem a Elanor∗ a elfové se vytasili s provazy, na kterých měli v odstupu asi čtyř stop přidělaná kožená pouta. Ty nám začali navlékat přes zkřížená zápěstí, takže na konci té procedury jsme vypadali jako nepovedené jesle na procházce. Ještě že to nevidí Jokedit! Vyrazili jsme. Bylo to dost nepohodlné, člověk se svázanýma rukama strašně snadno ztrácí rovnováhu. Naštěstí naši průvodci byli docela ohleduplní a šli tak, abychom jim stačili. Jinak s námi ale neprohodili ani půl slova a neustále pozorně sledovali okolí. Měli jsme zakázáno mluvit i mezi sebou, takže cesta uplývala pomalu a otravně. Kodrcali jsme se rozšiřujícím se údolím a užírali se vzteky. Elanor se dostalo privilegií ze všech největších, když si vymohla alespoň občas nějaku tu chvilku soukromí. Inu, inu, být půvabnou hobitkou se někdy může docela hodit. K večeru jsme začali opět trochu stoupat a svahy kolem nás byly strmější. Tu a tam z nich čouhala menší skalka nebo skupinky balvanů. Už se šeřilo, když nám elfové mlčky naznačili, ať zůstaneme stát. Jeden z nich potom zmizel kamsi do hloubi lesa po levé straně cesty. Po nějaké chvíli se opět objevil a signalizoval něco, co jsem si i já dokázal vyložit jako: v pořádku, můžeš sem ty nemotory zavést. Doškrábali jsme se nějakých padesát sáhů od cesty. Při úpatí jakéhosi skaliska byly na malé plošince stopy po ohništi a udupaná zem. Tam jsme se měli utábořit na noc. Po celý den jsem měl možnost elfy důkladně pozorovat a začínal jsem si dělat už docela přesnou představu o jejich schopnostech. V mnohém mi připomínali Fandarela. Chovali se jako zkušení zálesáci, les kolem i cestu očividně důvěrně znali. Mnoho nemluvili, a to ani mezi sebou. Většinou jim stačil pohled, gesto, zavrtění či pokývnutí hlavou, aby si sdělili názor nebo se poradili. Vybavení měli lehké a úsporné, ale uměli s ním zacházet a šetřit si každou unci, kterou by měli nést zbytečně. A jejich luky vypadaly i přes časté používání ∗ Pro
ty, co náhodou zapomněli: druhou skupinu tvořili Phoenix, Rinbald a Skřivánek.
255
dobře udržované. Všiml jsem si ještě, že oba mají pod pláštěm krátké široké meče a dýky. Co se týče mimoslovní komunikace, byli jsme na tom s Martisem a Elanor i my natolik dobře, abychom si několika pohledy dokázali sdělit, že zbavit se těchhle nebude nijak lehké. Koneckonců zatím to nebylo ani žádoucí. Při večeři nám zase uvolnili ruce a dokonce nás přizvali na chvíli k ohni. Když jsme se zařekli, že nechceme dělat žádné hlouposti, nechali nám jednu ruku volnou i na spaní. To od nich bylo moc hezké. Byl jsem jim za ten dobrý čin vděčný. Určitě se jim pak lépe umíralo.
Na útěku Ze spánku mě vytrhlo cloumání za rameno. „Dělejte, dělejte, připravte se!� syčel čísi hlas. Byl to jeden z elfů. Skláněl se nad námi a prst si tiskl na ústa. „Někdo nás přepadl. Nastavte ruce. . . � V ruce se mu zaleskl nůž a on nám začal rychle přeřezávat pouta. „Držte se u skály a mlčte, kdybyste utíkali, potkáme se na cestě, jasný?� S tím se otočil a zmizel za svým druhem, který se krčil těsně za kruhem světla vrhaného od ohniště s lukem připraveným k výstřelu. „To. . . jsou. . . blázni. . . � supěl Martis, když si na nohy spěšně narážel boty. „Pořád nám. . . nevěří! Blbci!� sykl ostře. Odhodlaně se napřímil. „Půjdu je varovat. Vy zůstaňte tady.� Elanor spěšně sbírala naše věci. Sledoval jsem, jak se Martis mrštně protahuje mezi stromy a dostává se za záda jednomu z připravených střelců, jak mu klepe na záda, jak se elf polekaně otáčí. Jak do něj Martis cosi hustí, jak elf netrpělivě odpovídá a gestikuluje a nakonec se otáčí zpět k černotě lesa. Vztekle supící Martis se objevil zanedlouho. „Myslí si, že to jsou povstalci. Řekl jsem jim že před nimi můžou utýct, že jsou pomalí, ale moc mě neposlouchali.� 256
„Ticho,� špitla Elanor a zdvihla napjatý ukazovák. Nad námi se shora skutálelo několik kamínků. S chřestěním se nám sypaly k nohám. Spíš než uslyšel jsem vycítil, že z lesa se k elfům přibližují nejasné postavy. Nemluvily. Nestřílely, ačkoliv by měly ideální pozici. Elfové stále vyčkávali, zkušenost jim velela zachovávat rozvahu. Ta chladnokrevnost se jim měla krutě nevyplatit. Les mezi námi a cestou však zatím vypadal klidný a tichý. Bez zbytečných okolků jsme se pustili podél skály ke stezce. Martis na chvíli zmizel v temnotě a když se vrátil, svíral v ruce dva krátké meče. Jeden mi vrazil do ruky a Elanor podal dvě dýky. „Ještě tohle. . . � zašeptal. „Řekli mi, že se máme bránit sami.� Za námi se ozvalo ostré zadrnčení tětiv. Neohlíželi jsme se. Byla bezhvězdná noc. Stromy jako by samy číhaly. V poslední chvíli jsem zaregistroval pohyblivý stín, který zpoza jednoho z nich vyrazil. Uhnout z dosahu jsem mu však už nestačil. Tvor mě překvapivě rychle sevřel kolem hrudníku a prsty mi zaryl mezi žebra. Byl beze zbraně, ale síla, která hnala jeho paže, dodala obyčejným prstům průraznost kopí. Instinktivně jsem se napjal a uštědřil mu ránu vedenou na hrtan. Hekl a trochu povolil. Vzápětí po mně chňapl znovu a pevně mi sevřel pravou paži. Otočil jsem se kolem ní jako při nějakém šíleném tanečku a bodl ho mečem. Zombie zachrčela, a současně s tím zvukem jsem zaslechl Elanorčin výkřik. Blíží se další. . . Utržené rány jako by se mého protivníka vůbec netýkaly. Hmátl mi po krku, a když jsem jeho útok odrazil, znova mě sevřel v objetí, které hrozilo přelámat žebra. Prudce jsem jej udeřil loktem a hruškou meče současně. Muselo se stát ještě něco dalšího, protože se zapotácel a skoro lidsky zasténal. Prudce jsem se z náhle povolivšího sevření vytrhl a spatřil Elanor, jak se od něj vzdaluje s vražedným výrazem v očích a oběmi dýkami tasenými. Pár kroků od nás zápasil Martis s dalším z nemrtvých. Pokoušel se mu vykroutit, ale nemrtvý jej stáhl zpět, srazil a doslova zaklekl na zemi. Vrhli jsme se mu∗ na pomoc. ∗ Martisovi.
257
Elanor se vymrštila jako pružina a se vzteklým výkřikem mu∗ zabořila do zadku obě dýky. Martis zpod něj vystřelil jako ještěrka, a současně jsem zombii ze strany kopl do ramene. Získali jsme pár vteřin. Cestou jsem mezi svištěním větví a Martisovým sípavým dechem zachytil ještě dva další výkřiky od ohně. Znělo v nich překvapení a strach. Uběhli jsme asi čtyři sta sáhů, když se Martis zapotácel a málem upadl. Oběma rukama se držel za hrudník a obličej se mu stahoval v bolestném šklebu. Byl strašně bledý a vypadalo to, že nemá daleko k mdlobám. „Ten. . . sviňák zkurvená. . . mi tam něco zlomil. . . � vypravil ze sebe namáhavě. Pod košilí mu prosakovala tmavá skvrna. Elanor se spěšně ohlédla. „Máme chvíli času, než se za náma vydají,� zhodnotila situaci i Martise. „Podívám se ti na to.� Využil jsem času, kdy jej ošetřovala, a sdružil naše zavazadla do jednoho. Vypadalo to na další dlouhou noc na pochodu. Elanor mezitím kolem Martise zručně omotávala pruhy bílé látky; ten tiše sykal a zkoušel se zhluboka nadechnout. Očividně to moc nešlo. Sám jsem se cítil, jako by mě skopal splašenej kůň, a několik pramínků krve mi horce a lepkavě stékalo po žebrech. Zlomeného jsem naštěstí neměl nic. Vyrazili jsme dál, jak jen to nejrychleji šlo. Tak jako před dvěma dny jsme se i nyní smekali a klopýtali po špatně udržované cestě plné výmolů a kamení, nutili unavené nohy k poklusu, kdykoliv se svažovala, a napínali uši, zda se za námi neozývají zvuky pronásledování. Začínal se rodit nový den. Za svítání jsme se zastavili u potůčku, který nás na sebe upoutal hlasitým zurčením, a trochu si odpočali, což v našem stavu znamenalo hromadné zhroucení mezi keříčky borůvek. Elanor ještě jednou vytáhla svou lékárničku, znova ošetřila Martisovi ránu a vyrobil pár stehů i mně, za což jí náleží můj nehynoucí vděk. Shodou okolností jsme zastavili skoro na kraji lesa – začínal se pomalu trhat mezi louky, pastviny a remízky, které na svažující se ∗ Zombii.
258
vrchovině tvořily pestrou změť zeleně. Po nějakém stavení nebo jiné stopě lidské přítomnosti však nebylo ani památky. Putovali jsme tou krajinou celé dopoledne, k polednímu si opět odpočali a dali si oběd. Teď už jsme měli docela slušný rozhled, lesíky se rozpadly do ojedinělých háječků a slunce jasně svítilo. Skoro pálilo, jako v plném létě. Vlekli jsme se dál a dál, mluvit nebylo o čem. Elfové byli s největší pravděpodobností po smrti, Elanor je naposledy viděla, jak se nechali zombiemi zatlačit ke skále. Kde zůstali Rinbald s Phoenixem a Skřivánkem, jsme neměli tušení. Na další noční útok ani útěk jsme už neměli sílu. Jediné co nám zbývalo byla naděje, že co nejdříve narazíme na nějaké stavení, kde nás nechají přečkat noc.
Statek pana Antla Pohybovali jsme se otevřenou krajinou, vlnící se před námi v zelených hřbetech, za nimiž jsme matně tušili ležet tok Lantu. Ten však byl ještě v nedohlednu, snad den, snad půldruhého dne cesty vzdálený. Odpolední slunce klonilo své paprsky a naše postavy začínaly vrhat dlouhé stíny. Prošli jsme ve stínu skupinky dubů a vyšplhali se na jeden z menších hřebínků. Před námi se otevřel další výhled. Jako posešívaná deka se tam v zeleni prostírala čtvercová mozaika ohrad a polí, obklopující shluk stavení. Statek. Posedali jsme si přímo na cestě a chvíli jen pozorovali. V jedné ohradě se páslo asi dvacet krav a bělavé chomáčky ovcí, a jeden lán pastviny vypadal čerstvě posečený. Lidi nebylo vidět žádné. „No. Jestli tam chceme zaklepat, měli bysme se dohodnout na jednotné verzi toho, co jim budeme tvrdit,� poškrábal se na hlavě Martis. Roztržitě popotahoval za rukáv své potrhané a zkrvavené košile, jako by uvažoval, která historka by ve srovnání s naším vzhledem působila věrohodně. „No, to samý co elfům, ne?� pokrčila rameny Elanor a začala se přehrabovat ve svém vaku. „Že jsme byli v obchodní záležitosti v Kir259
denu, ale museli se vrátit tudy, protloukli se lesy a tak. . . možná když řekneme, že nás cestou někdo přepadl, taky to neuškodí, a že jsme za sebou ztratili dva další. Kdoví, možná se tady ještě někdy objeví.� Představil jsem si nás očima naší mamky, jak žádáme o přístřeší. „Pokud chceme, aby na nás rovnou nevytáhli vidle, měli bysme schovat všechny zbraně. Jinak nám nikdo neuvěří, že nejsme uprchlíci z fronty nebo marodéři. A o zombiích bych rozhodně mlčel.� „Na vzhledu už se pracuje,� ujistila mě zvesela Elanorka a k našemu úžasu vytáhla svoje letní šatičky. Úplně jsem zapomněl, že je má ještě s sebou. „Kdybyste se otočili, pánové. . . � Učinili jsme tak. Martis vrtěl nevěřícně hlavou. „A několik čistejch košil s sebou náhodou nemáš? Nový boty? Kalhoty, he?� „Ne-e. Budete je muset přesvědčit jinak.� Elanor nás baletním krokem obešla. V žlutočervených šatech vypadala jako – mírně ušmudlané – sluníčko. Odkudsi dokonce vyčarovala hřeben a začala si pročesávat vlasy. Vzal jsem od Martise meč, vytáhl z vaku svůj špinavý plášť a obě zbraně do něj zabalil. Vložil jsem je jílcem dolů do vaku, takže vyčnívaly jen jako krátký plátěný válec. Zhruba tím však mé přípravy skončily. Martis na tom byl podobně, ale v jedné chvíli jsem si všiml, že má na tváři nějaký divný výraz. Když jsem se jej na to zeptal, řekl, že se bude tvářit co nejneškodněji. V trojčlenné sestavě jsme začali sestupovat ke statku. Elanor šla – strategicky – jako první. Nebyli jsme blíž než padesát sáhů od brány, když se do vzduchu vzneslo zuřivé štěkání a v ústrety se nám hnali dva velcí pastevečtí psi. Zůstali jsme stát v těsném hloučku, zatímco obě zvířata kolem nás poskakovala, dorážela a bez přestání vrčela a štěkala na celé kolo. „Ralfe! Šediváku!� zavolal někdo od stodoly. Do našeho zorného pole se vynořil člověk s vidlemi v ruce a spěchal za hlídači. Jakmile jej psi spatřili, jeden z nich se stáhl a pelášil mu vstříc. Druhý si sedl na zem opodál, ostražitě nás sledoval a bez ustání tiše vrčel. Člověk došel až k nám a s přivřenýma očima si nás prohlídl. Byl docela mladý a opálený dohněda; na kudrnatých vlasech měl naražený klo260
bouk se širokým okrajem. V upracované dlani svíral vidle s ledabylou samozřejmostí. Když se vynadíval, oči mu ještě o kapánek ztvrdly. „Co jste zač?� „Prosím, nelekejte se našeho vzhledu. Máme za sebou strašnou cestu,� začal Martis a vyloudil na tváři výraz dokonalé neškodnosti. „Cestujeme z Kirdenu do Parletu. Šli jsme dnes celý den a sháníme místo, kde bychom mohli přespat.� „Stačila by nám i stodola, jakákoliv střecha nad hlavou, nebudeme na obtíž,� usmála se na něj Elanor sladce. Mužův pohled trochu změkl, ale tak snadno se uprosit nedal. „Jste od vojska?� „To nejsme,� ujistil jsem jej. „Takže civilové. . . hmm. A tvrdíte, že jste prošli lesem, hm?� „Taky to nebylo bez problémů,� potáhl Martis za svoji košili. „Přepadla nás dnes v noci nějaká banda, ale podařilo se nám uprchnout. Nechali jsme tam ale tři naše přátele, čerti vědí, kde jim je konec,� povzdechl si zasmušile. Muž nás ještě naposledy přejel pohledem a zastavil se u sluníčkové Elanorky. Přehodil si vidle do druhé ruky a otočil se k nám zády. „Tak pojďte. Zavedu vás za šéfem, ať si s váma promluví on.� Vděčně jsme se vydali za ním. Prošli jsme branou a muž ji za námi zavřel. „Ale varuju vás,� otočil se ještě jednou, když jsme docházeli k obytné části stavení, „šéf pozná, když mu někdo věsí na nos bulíky.� S tím nás nechal čekat přede dveřmi a vešel dovnitř.
Rady pana Antla Stáli jsme na dvorku. Po pravé straně se rýsovala obrovská stodola s dřevěnými vraty otevřenými dokořán. Nad stodolou byla nalepená kůlna se střechou pokrytou drny a březovou kůrou. Po naší levé ruce se slunce posledními paprsky opíralo do bílého kamení obytné budovy. Byla postavena po tradičním způsobu statků na jihu Tarie – přízemní, se šindelovou střechou a zahnutá do tvaru písmene ,L‘. 261
