Bankovní institut vysoká škola Praha
Druhy trestů, trestní sazby a efektivita jejich aplikace v praxi Bakalářská práce
Lucie Zlámalová
6/2010
Obsah OBSAH ............................................................................................................................................................. 1 I.
ÚVOD...................................................................................................................................................... 2
II.
DRUHY TRESTŮ A TRESTNÍHO ŘÍZENÍ V HISTORII ............................................................... 5 ARCHAICKÉ PRÁVO ....................................................................................................................................... 5 ANTICKÉ ŘECKO ........................................................................................................................................... 7 ŘÍMSKÉ PRÁVO .............................................................................................................................................. 8 CHRISTIANIZACE PRÁVA V ŘÍMĚ A ROZŠÍŘENÍ CÍRKVE DO ZBYTKU EVROPY ............................................... 10 STŘEDOVĚK ................................................................................................................................................. 11 TEMNÝ STŘEDOVĚK..................................................................................................................................... 13 DOBA OSVÍCENÍ ........................................................................................................................................... 14
III.
DRUHY TRESTŮ V MODERNÍ HISTORII ČESKOSLOVENSKÉHO NÁRODA ............... 15
VZNIK ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY ......................................................................................................... 15 TRESTNÍ ZÁKON PRVNÍ REPUBLIKY ............................................................................................................. 15 ROZDĚLENÍ TRESTNÝCH ČINŮ, TRESTY ........................................................................................................ 15 II. SVĚTOVÁ VÁLKA ..................................................................................................................................... 19 Norimberské zákony .............................................................................................................................. 20 TRESTNÍ ZÁKON V ČSSR PO ROCE 1945 ...................................................................................................... 21 IV.
ZÁSADNÍ ZMĚNY V TRESTNÍM ZÁKONĚ PO ROCE 1989 ................................................. 28
VZNIK DEMOKRATICKÉHO STÁTU ČSFR ..................................................................................................... 28 NOVELIZACE TRESTNÍHO ZÁKONA A TRESTNÍHO ŘÁDU PO ROCE 1989......................................................... 28 POSLEDNÍ ÚPRAVA TRESTNÍHO ZÁKONA TJ. NOVÝ TRESTNÍ ZÁKON 40/2009 SB. Z 1.1.2010........................ 32 ZMĚNY VE ZVLÁŠTNÍ ČÁSTI ZÁKONA 40/2009 SB. ....................................................................................... 34 DRUHY TRESTŮ V NOVÉM ZÁKONĚ 40/2009 SB. .......................................................................................... 36 V.
VÝVOJ ALTERNATIVNÍCH DRUHŮ TRESTŮ OD ROKU 1989 DO SOUČASNOSTI .......... 38 VÝKON DOHLEDU NAD ODSOUZENÝMI ........................................................................................................ 38 PENĚŢITÝ TREST .......................................................................................................................................... 39 Pozitiva trestu ........................................................................................................................................ 40 Negativa trestu ....................................................................................................................................... 40 OBECNĚ PROSPĚŠNÉ PRÁCE A ZMĚNY OD 1.1.2010 ...................................................................................... 41 Pozitiva trestu ........................................................................................................................................ 42 Negativa trestu ....................................................................................................................................... 43 DOMÁCÍ VĚZENÍ .......................................................................................................................................... 43 Pozitiva trestu ........................................................................................................................................ 44 Negativa trestu ....................................................................................................................................... 44 ZÁKAZ VSTUPU NA SPORTOVNÍ, KULTURNÍ A JINÉ SPOLEČENSKÉ AKCE ....................................................... 45 Pozitiva trestu ........................................................................................................................................ 45 Negativa trestu ....................................................................................................................................... 46
VI.
NOVÝ TRESTNÍ ZÁKON Z ROKU 2009, JEHO PŘÍNOSY PRO SPOLEČNOST ............... 46
VII.
ZÁVĚR............................................................................................................................................. 49
ANOTACE: ................................................................................................................................................... 62 ANNOTATION: ............................................................................................................................................. 62 PROHLÁŠENÍ: ............................................................................................................................................... 63 VIII.
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY: .......................................................................................... 64 Zákony.................................................................................................................................................... 64 Publikace ............................................................................................................................................... 64 Internetové stránky ................................................................................................................................ 64 Přílohy ................................................................................................................................................... 64
1
I.
Úvod Člověk, jakým jsme dnes, se vyvíjel mnoho milionů let. Počátek člověka jako druhu,
tedy Homo sapiens sapiens je datován od 40 tisíc let př. n. l. Uţ v té době existovalo právo. V té době i v době dávno, dávno před tím, kdy ještě člověk nevypadal, tak jak ho dnes známe. Právo silnějšího je dáno do vínku všem tvorům uţ od pradávna. To, čím se lišíme od ostatních zvířat, je schopnost mluvit a myslet, své myšlenky realizovat v činny, a tím zdokonalovat sebe sama i své okolí. Člověk je tvor společenský, proto vţdy ţil a lovil ve smečkách. Zde je prvopočátek vývoje práva tzv. archaického práva, úplná kolébka právní vědy. Podle páva silnějšího byl volen vůdce smečky nebo kmene a ten na základě své moci mohl určovat pravidla chování ostatních členů. V 5. tisíciletí př. n. l. začaly vznikat na východě Evropy první městské státy a zde byl také napsán první zákoník. Nejstarší psaný zákoník pochází z městského státu Uru a to konkrétně z 22. stol. př. n. l. Následoval vznik Starobabylónské říše. Zde, za vlády Chamurapiho v 18. stol. př. n. l., vznikl další psaný zákoník tzv. Chamurapiho zákoník. Vzhledem k vysoké koncentraci lidí v nově vznikajících městech začala být kodifikace pravidel chování nezbytnou součástí samotné existence společnosti. Bylo nutné stanovit závazná pravidla chování a s tím i sankce, které nastanou v případě, ţe budou pravidla porušena. Toto je jedním z důvodů vzniku právní vědy jako vědního oboru. Právo a trestní právo jako jeho součást potřebovalo několik tisíc let, aby získalo podobu, kterou známe dnes. Bylo třeba staletí zapisování jednotlivých aplikací práva v praxi a generování postupů samotné tvorby zákonů a norem. Otázkou je, jestli principy, vyvíjející se celá staletí, a právní normy, které na základě těchto principů vznikly, jsou pro společnost a jedince dostatečnou ochranou a pro ty, kteří mají potřebu nebo chuť tyto normy porušit je následná sankce, trest skutečným trestem v pravém slova smyslu a hříšník si následně opakované páchání trestné činnosti opravdu rozmyslí? Nejsou právní normy v trestním právu jen pouhou teoretickou ochranou, která v praxi pokulhává za psanou verzí, protoţe naráţí na lidský faktor a na tzv. „úředního šimla“ v podobě byrokracie respektive nadměrná písemná dokumentace je upřednostněna před výkonem praktických zásahů? Říká se, ţe právní norma je dobrá, pokud se v ní neplýtvá slovy. To bylo důvodem, ţe se při tvorbě právních norem začaly pouţívat abstraktní pojmy. To znamená, ţe pod jeden abstraktní pojem se zahrne spousta výrazů, které jsou si podobné druhem, vlastnostmi apod. Problém je v tom, ţe abstraktní cítění je u kaţdého jiné, a to má za
2
následek, ţe se prezentace těchto pojmů můţe lišit. Vzniká tedy otázka, není abstrakce přespříliš? Jsou ještě právní normy jednoznačně pochopitelné pro všechny subjekty, které ji pouţívají? Splňují právní normy svou funkci? Tato práce se věnuje oblasti práva, která upravuje a kodifikuje trestné činy a stanoví sankce za porušení těchto pravidel. Tresty, které trestní právo pouţívá, se také vyvíjejí celá staletí. Tradice sankce ve stylu „oko za oko, zub za zub“, která má své kořeny v Babylónii, přeţila aţ do moderní historie. Mnoho národů po celém světě v této tradici stále pokračuje. Myslím tím země tzv. třetího světa a islámský svět. V Evropě se jiţ na konci 19. století začaly ozývat hlasy ţádající zrušení trestů smrti a jiných brutálních praktik, kterých se v exekuci uţívalo. Společnost vykročila cestou humanismu. Společenství národů, podpisem Všeobecné deklarace lidských práv a svobod, začala pomalu přijímat humánní postoje za své. Vznikem a následným rozšířením Evropské unie byla Všeobecná deklarace lidských práv a svobod ratifikována do legislativ všech členských států. Po přistoupení České republiky i do ústavy České republiky. Česká republika se snaţí od „sametové revoluce“ v roce 1989 přiblíţit západnímu světu a to nejen západoevropským státům, ale i USA. Moliére řekl: „Brát si někoho za vzor ještě neznamená kašlat a plivat jako on“. Český národ se inspiruje při tvorbě své legislativy v západní Evropě, hlavně pak v sousedním Německu a v neposlední řadě také v USA. Respektive převzít určitou invenci, pouţít ji s veškerým úsilím a se snahou být lepší neţ ten, od koho invence pochází. Jen s jednou vadou. Právní normy, které lze pouţít ve vyspělých společnostech jakými jsou Německo, USA, Francie atd. nelze uplatnit v České republice. Je to prosté, výše psané státy mají pro legislativu uzpůsobenou i situaci společností. Celkový sytém fungování těchto zemí je uţ na takovvé úrovni, ţe společnost a jedinec je chráněna nejen právní normou, ale systémem samotným, který právní normy prosazuje, aplikuje v praxi a především je sám ctí. Humánní přístup k trestnímu právu začíná být problém, protoţe ovlivňuje jiţ nejmladší generaci. Tento problém se netýká pouze České republiky, ta jen převzala styl „humánní výchovy“ ze západní Evropy a USA. Benevolence ve výchově, vliv médií, internetu a vliv společnosti jiţ začínají nést své ovoce. Rostoucí kriminalita mládeţe je velkým problémem, který nás trápí jiţ několik desítek let. Ale jaký člověk vyroste z dítěte, které nemá základy slušného vychování, správný náhled na ţivot, motivaci ke správnému a poctivému ţití, které nemůţe hledat vzor ve svých rodičích. Naši „teenageři“ mají ve spoustě případech zvrácený smysl pro morální hodnoty, pokud ještě vůbec nějaké mají.
3
Humanita je velice chvályhodná vlastnost, ale nic by se nemělo přehánět, někdy totiţ méně, znamená více. Musíme si však uvědomit, ţe všichni lidé nepřemýšlí stejně a vţdy se najde někdo, kdo se bude snaţit nastavené benevolence v legislativě vyuţít ve svůj prospěch. To je dobře viditelné na některých soudních sporech, které byly medializovány. Náš trestněprávní systém v mnoha případech tváří tak, ţe ze soudního sporu vyjde viník relativně lépe neţ poškozený. Mohlo by vypadat, ţe trestáni jsou pak nakonec poškození a pozůstalí po obětech trestných činů. Trestní zákon a výsledný trestný postih, by měl u kaţdého občana vzbuzovat respekt a autoritu takovým způsobem, aby si potencionální pachatel svůj čin raději rozmyslel dřív, neţ ho uskuteční a zdrţel se tak protiprávního jednání a pokud se jedná o občana, který se jiţ protiprávního jednání dopustil, musí být trest takový, aby se stal jednak satisfakcí pro poškozené (alespoň do určité míry) a samozřejmě musí na odsouzeného působit takovým způsobem, aby mu příště nestálo za to znovu trest absolvovat. V České republice i po nabytí účinnosti nového Trestního zákona 40/2009 Sb. z 1.1.2010 je však situace taková, ţe mezi námi ţijí skupiny občanů, kteří páchají trestné činy i pro to, aby se úmyslně stali odsouzenými. Ideálním trestem se pak stává trest odnětí svobody. Tito lidé, jsou ve většině případů jiţ natolik zběhlí, ţe vědí naprosto přesně jaký trestný čin je třeba spáchat, aby trestní sazba byla podle jejich představ. Soud je odsoudí k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a oni si jsou vědomí, ţe stát je ze zákona povinen jim zajistit zdravotní péči, stravu a kulturní vyţití atd. Například dle zákona o výkonu trestu odnětí svobody 169/1999 Sb., § 16, odst. 7 mají vězni, kteří nepracují a práci neodmítli bez uvedení váţných důvodu nebo nemohou pracovat ze zdravotních důvodů mají dokonce nárok na kapesné ve výši 100,- Kč za jeden kalendářní měsíc.Náklady, které stát vynaloţil na uvěznění těchto osob odsouzených k odnětí svobody nepodmíněně, s největší pravděpodobností nikdy nedostane. Jedná se ve většině případů o sociálně velmi slabé jedince, kteří mají minimální příjmy (podporu v nezaměstnanosti, sociální příplatky) nebo nemají ţádné příjmy. Tyto osoby si z dluhu, který jim vznikl vůči státu nic nedělají a státem je dluh de facto nevymahatelný. Je sice pravdou, ţe se jedná o skupinu lidí na okraji společnosti, kterých není velké mnoţství, ale jsou! Nejde tak dost dobře o tyto lidi, ale o nás ostatní o zbytek standardní společnosti, která na tuto okrajovou skupinu doplácí a je úplně jedno jakým způsobem. Jestli doplácíme ve formě zvýšených daní nebo jako poškození, kterým zpravidla nezbude nic jiného neţ si vzniklou škodu nechat odstranit na vlastní náklady.
4
„Starý Trestní zákon“ 140/1961 Sb. i nový zákon 40/2009 Sb. upravuje takzvané „ alternativní druhy trestů, které by měly být alternativou k trestu nepodmíněného odnětí svobody. Jak jsou to tresty? Jak jsou vyuţité a vyuţitelné? Jaké aspekty ovlivňují ukládání alternativních trestů a jejich následný výkon?
II. Druhy trestů a trestního řízení v historii1 Archaické právo V dobách prvobytně pospolných společností, kdy začala vznikat potřeba usměrnit chování příslušníků kmene, se právo aplikovalo pouze ústně. Vznikaly formy patriarchátů, kdy vůdce byl hlavou kmene a zároveň soudcem a zákonodárcem. Jako porotu vyuţíval tzv. rady starších. Pravidla, která určoval, byla znakem moci, kterou měl nad ostatními. Dalším aspektem při aplikaci práva bylo náboţenství. Lidé se obávali pro ně v té době nevysvětlitelných úkazů a přisuzovali je bohům. Formami pokání bylo přinášení obětí. Na obětních místech umírali lidé i zvířata a ostatní doufali v boţí smír a odpuštění. První psaný zákoník byl napsán v 22. století př. n. l. Vydal ho Umammue, sumerský král městského státu Uru. Zákoník je psaný pro nás velmi nemoderním způsobem. Jedná se o konkrétní výčet trestných činů a s tím i výčet následných trestů, které budou hříšníka čekat, pokud zákon poruší. V době sumerské kultury byly tresty velmi tvrdé. Dnes bychom řekli, ţe byly nelidské. Nejznámějším zákoníkem této doby je tzv. Chamurapiho zákoník. Král Chamurapi ţil v letech 1792 – 1750 př. n. l. a byl šestým králem starobabylónské říše. Níže je uvedena ukázka z Chamurapiho zákoníku2 : Spravedlivé zákony, které Chamurapi, král mocný, pevně stanovil a zemi opatřil řádný mrav a dobré vedení (…), aby spravedlnosti dal vzejít na zemi, aby vyhubil bezboţníky zlosyny, aby silný nekřivdil slabému (…) Tedy:
1
V kapitole II. bylo čerpáno z knihy Evropské dějiny práva, autor: Hans Hattenhauer, rok vydání 1998, nakladatelství: C.H.Beck, I.vydání, ISBN 80-7179-056-7 2 http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Chammurapiho_z%C3%A1kon%C3%ADk&action=edit§ion
5
1.
Jestliţe někdo někoho obvinil a uvrhl naň podezření z vraţdy, avšak
neusvědčil jej, bude ten, kdo ho obvinil, usmrcen. 16.
Jestliţe někdo ukryl ve svém domě buď otroka, nebo otrokyni, uprchlé z
paláce nebo nevolníkovi, a na výzvu hlasatele je nevydá, tento majitel domu bude usmrcen. 22.
Jestliţe se někdo dopustil loupeţe a bude dopaden, tento člověk bude
usmrcen. 109.
Jestliţe šenkýřka, v jejímţ domě se scházeli zločinci, tyto zločince
nezadrţela a do paláce nepřivedla, bude tato šenkýřka usmrcena. 195.
Jestliţe dítě udeřilo svého otce, uříznou mu jeho ruku.
196.
Jestliţe právoplatný občan vyrazil oko příslušníku plnoprávných občanů,
vyrvou mu oko. 197.
Jestliţe zlomil kost plnoprávného občana, zlomí mu kost.
198.
Jestliţe vyrval oko nevolníka nebo zlomil kost nevolníka, zaplatí jednu
minu stříbra. 205.
Jestliţe otrok jiné osoby udeřil příslušníka třídy plnoprávných občanů ve
tvář, uříznou mu ucho. 233.
Jestliţe stavitel postavil někomu dům a neudělal své dílo pevně a zeď
spadne, tento stavitel pevně vystaví tuto zeď ze svých vlastních prostředků. Ve dvou výše zmíněných psaných zákonících se poprvé objevil termín ordál, tj. boţí trest. Slovo „ordál“ je germánského původu. Pouţíval se v případech, kdy nebylo moţno jednoznačně dokázat vinu nebo nevinu. K ordálu se většinou pouţívaly přírodní ţivly, tedy oheň a voda, ale také souboj, poţití některých tekutin nebo pokrmů. Účelem boţího soudu bylo, ţe obţalovaný přeţil vliv tzv. boţího nástroje (voda, oheň) v případě, který by ho za normálních okolností zabil nebo poškodil. V té době lidé věřili, ţe viníka vidí boţí oko a tímto způsobem bůh promlouvá a usvědčuje nebo osvobozuje od provinění. Ordál se jako způsob důkazního řízení pouţíval do pozdního středověku, kdy ho pak nahradilo mučení u výslechu. Mučením se vynucovalo přiznání. Instituce, která těchto způsobů ráda pouţívala, byla hlavně inkvizice při čarodějnických procesech. Starobabylónský panovník Chamurapi se zasadil mimo jiné o zavedení samosprávy, rozdělil zemi do administrativních jednotek, tj. krajů.
6
Antické Řecko Řekové byli ti, kteří poloţili základy moderní právní vědě jako oboru. Právo jako vědní obor vzniklo z filosofie, tzv. všeobecné vědy. Nejdůleţitějším přínosem Řeků evropskému právu je řecké městské zřízení zvané POLIS. Polis bylo městské zřízení, kde se obyvatelé podíleli na řešení tzv. veřejných záleţitostí. Veřejné záleţitosti v Řecku se projednávaly na shromáţděních, kterým se říkalo AGORA. Agora byl sněm, kterému předsedali kmeti a urození. Sněm by se dal přirovnat k radě starších. Účastníci sněmu zasedali v kruhu na ozdobených kamenech. Okolo kruhu se shromaţďovali ostatní občané Polis. Účast v Agoře byla povinná, ale pouze pro plnoprávné občany muţského pohlaví. Ačkoliv byla v městských zřízeních demokracie, řídila se přísnou hierarchií a to králem počínaje, přes urozené, méně urozené aţ po otroky, kteří byli bez jakýchkoliv práv. Otrok nebyl brán jako člověk, nýbrţ jako věc. Touto hierarchií se řídilo i jednání v Agoře, hlavní slovo měla rada kmetů. I kdyţ jsou Řekové velmi vášnivý a emotivní národ, snaţila se rada kmetů hledat racionální a moudrá rozhodnutí, která mohli rozumově zdůvodnit. Přestoţe měli aristokraté díky svému původu právo prosazovat svůj názor mezi prvními, byli si vědomi, ţe bez dostatečné podpory Agory se jejich rozhodnutí neshledá s úspěchem. Od těchto dob je známá zkušenost, ţe ţádná veřejná záleţitost se nedá řešit bez toho, aby se vládnoucí ucházeli o přízeň těch, kterým vládnou. Tento princip se stal jednou z hlavních a procesních zásad jiţ před tím, neţ byl popsán řeckými filosofy ve 4.-5. stol. př. n. l. Hlavní představitelé Agory sice nebyli právníky, ale byli za svá rozhodnutí odměňováni, respektive strana ţalovaná i ţalující vloţily do kruhu, okolo kterého seděla rada starších určenou částku (dva talenty zlata). Tento obnos připadl soudci, který nejlépe a nejrozumněji rozhodl a k jehoţ názoru se přiklonila většina Agory. Stabilitu a řád dávaly řeckému systému do kamenných desek tesané zákony zvané NOMOSY. Nomosy upravovaly průběh soudních procesů, procesní postupy a dále materiální právo. Zákonodárnou moc mělo v Řecku také shromáţdění lidu, to navrhovalo a schvalovalo zákony (Nomosy). Písemně a závazně začaly své právo Řekové uplatňovat v 7. století př. n. l. Přestoţe měli Řekové psané právní normy, neznali výklad zákonů ani soudní úvahu. Nomosy měly absolutní přednost. V sankcích si Řekové brali do určité míry za vzor Starobabylónskou říši a její tresty ve stylu „oko za oko, zub za zub“. Pokud nebyl trest určen Nomosem, určovala trest Agora. I zde se pouţíval ordál, tedy boţí soud.
7
Za zavedení určité stability v zákonech vděčily např. Athény Solónovi. Jeho reformy obnášely např. zavedení správy financí, úřady pro správu městského majetku. Přestoţe je mnohdy Řecko povaţováno za vzor demokracie, uţ Aristoteles napsal, ţe prvořadá je vyváţenost. Kaţdé zřízení, monarchie jako vláda krále, aristokracie jako vláda vznešených a demokracie jako vláda lidu, se můţe zvrhnout.
Římské právo Římané se od Řeků liší svým neoblomným smyslem pro právo a svým disciplinovaným chováním. Řím byl původně městem rolníků a jejich smysl pro právo vznikal pouţíváním selského rozumu, ctili hodnoty, které budovali, a praktické zkušenosti se staly postupně srozumitelnou právní morálkou a tu zarputile zachovávali. Římané měli přísné normativní vědomí se smyslem učit se novým a lepším způsobům, smysl pro povinnost a konzervativní smýšlení. Nadále se pěstovala druhová odlišnost mezi šlechtou a obyčejným lidem. Základní konsensus byl: - fas (posvátné právo); - ius (právní příkaz); - mos maiorum (mravy otců); Jedním z hlavních pramenů římského práva byly zákony dvanácti tabulí. Tyto zákony byly sepsány 450 let př. n. l. Tyto zákony vytvořili lidé a lidé je také museli odsouhlasit. Zákony dvanácti tabulí byly garancí svobody, neustále zdůrazňovaly závaznost práva pro všechny i pro nejvyšší moc. Zákony měly všem zajistit právo. Byly vytvořeny ve spolupráci s Řeky, kteří sice byli v Římě jako otroci, nicméně Římané k nim vzhlíţeli jako ke svým učitelům. Řekové učili Římany filosofii a jiným vědám, ve kterých vynikali. Římané se svým obdivem k řeckým znalostem netajili. Kaţdá z tabulí obsahovala konkrétní téma. Tabule I. upravovala povinnost dostavit se k soudu. Byla zde popsána zastupitelnost tzv. vindex. Zástupce musel být rovný zastupovanému rodem či postavením. Soudní procesy se konaly pouze do západu slunce a měly spíše smírčí charakter. Měly rozsoudit, ale také smířit znesvářené strany. Tabule II. upravovala postupy soudních řízení. V Římě jiţ existoval soudce. Byl to soudce z lidu. Spoluobčan znalý práva. Druhá tabule upravovala také soudní sázku tj. obnos, který obě strany při zahájení procesu sloţily.
8
Vítězná strana dostala sloţený obnos zpět. Vklad poraţeného propadl soudu. Platba neboli sázka byl nástroj, který měl zajistit, ţe soud bude opravdu poslední instancí. Tabule III. upravovala systém rozhodnutí. Upravovala postupy při nesplnění rozsudku. Trestem za nesplnění mohlo být i otroctví. Tabule IV. upravovala otcovskou moc. Hlava rodiny měla téměř absolutní moc nad ostatními členy domácnosti. Mantinelem měla být pouze otcovská náklonnost a dobré mravy. Dále zde byla úprava rozvodu manţelství a vypořádání majetku. Tabule V. upravovala dědictví. To se řídilo rodovým svazkem. Dnes bychom řekli ze zákona. V případě existence závěti měla přednost vůle zůstavitele projevená v závěti. Tabule VI. upravovala majetkové pohyby, tedy koupě a ostatní převody majetku. Převody majetku měly svá daná pravidla. Dále zde bylo upraveno vydrţení a s tím související postavení manţelky. Řím byl k ţenám poměrně tolerantní a umoţňoval jim právní svébytnost. Tabule VII. upravovala všechny sousedské vztahy. Tabule VIII. upravovala delikty, dnes bychom řekli trestní zákon. Bylo zde upraveno i zneuţití práva soudcem. Sice z něj nebyly vyvozeny ţádné právní důsledky, ale měla svou váţnost souvislosti s morálními zásadami. Boţí soud v minulosti tak rozšířený se v Římě pouţíval minimálně. Římské právo si zakládalo na rozumovém důkazním řízení. Tabule IX. upravovala velezradu. Dále pak ustanovení, ţe bez rozsudku nesmí být nikdo usmrcen. Tabule X. upravovala pohřbívání mrtvých. Například to, ţe neboţtíci nesmí být pohřbíváni ve městě. Tabule XI. a XII. upravovaly vztahy mezi otroky, společenskými třídami, přestupky otroků apod. Římská republika byla konzervativní a budoucnosti otevřená i svou ústavou. Stát řídili dva konsulové, kteří byli podřízeni právu. Konsulům podřízený, nicméně disponující nejvyšší úřední mocí, byli preatoři. Preator dosazoval soudce, tedy soukromé osoby. Od roku 367 př. n. l. vznikl úřad censorů. Censor byl stráţcem mravů. Měl moc odejmout senátorský post, pokud by byla porušena mos maiorum. V moci censora bylo také udělit kterémukoliv občanovi důtku. Důtka sniţovala čest občana, který ji dostal, a podle toho se 9
k němu zbytek společnosti choval. Řím jako první rozdělil právo na soukromé a veřejné a dále pak soukromé na:
Ius natural
– přirozené právo;
Ius genetium – právo mezi národy, právo ostatních národů ve vztahu k římským občanům; Ius civil
– občanské právo, do určité doby se týkalo výhradně římských občanů;
Ačkoliv je ius civil základem pro svobodné právní systémy neznamenalo to, ţe kaţdý občan v Římě, později v římských provinciích uţíval plně práv a svobod zněj vycházejících. Podstatným aspektem byl stále původ a postavení ve společnosti.
Christianizace práva v Římě a rozšíření církve do zbytku Evropy Christianizace si začala razit obrysy světového právního řádu od roku 313 n. l. Milánským tolerančním patentem. Tím nastal vzestup křesťanství na celoříšské náboţenství. To bylo za vlády císaře Theodeseus (347 – 395 n. l.). Církev disponovala přesvědčivým učením a byla schopna navázat na římské tradice. Právo se také muselo podřídit nové etice, to znamenalo milosrdenství, boţí milost a lásku. Zboţnost a lásku hlásali Římané a Ţidé, přesto bylo psané právo závazné nadále pro všechny i pro křesťany. Během následujících století upevňovala vzniklá křesťanská církev své postavení a svůj vliv. Vzhledem k tomu, ţe stoupal počet těch, kteří se k nové víře hlásili, rostlo v církvi přesvědčení o jediné a správné víře a náboţenství. Postupem času se církev dostala do postavení, kdy bděla nad světským právem, které mělo svůj původ v tradičním římském právu. Vštěpovala svým posluchačům mravní zásady, které hlásal Jeţíš. Pod vlajkou kříţe a s větou na rtech „Bůh si to ţádá“ měla rozpínavé tendence a i za cenu krveprolití své učení prosazovala. Dalo by se to přirovnat k velké monarchii s despotickými sklony, která pod hrozbou exkomunikace ovládala po dlouhá staletí všechny monarchy Evropy. Jiţ Aristoteles hlásal, ţe kaţdé zřízení se můţe zvrhnout. V tomto případě neplatilo, ţe demokracie, která vznikla v Řecku, se můţe zvrhnout ve vládu lůzy, nýbrţ římská demokracie se přetransformovala v absolutní nadvládu církve ve jménu Krista. Bezhlavá důvěra v církev a v její kázání nemohla trvat věčně. Čím dál častěji se objevovali ti, kteří chtěli důkazy o tvrzení církve. Také ti, kteří nesouhlasili. Z pochybností lidí se v 11. století zrodila vlna kacířství. Trestný čin z pohledu církve. Církev nepotřebovala zbytečné otázky a oponenty. Zpočátku církev trestala kacíře exkomunikací a
10
vyhnanstvím. Procesní postupy se řídily dle světského práva, tedy v první řadě šlo o objasnění skutkové podstaty. Postupně začaly vznikat ze strany církve obavy, ţe trest exkomunikace není dostačující a co víc, můţou se najít tací, kteří to nebudou povaţovat za trest nýbrţ za čest. Přistoupilo se k trestu smrti. Jako důkazní materiál slouţilo svědectví nebo boţí soud (ordál). Řešení ve věci kacířství měla na starosti inkvizice. Jednalo se o institut, který měl objasnit skutkové otázky. Jednalo-li se o kacířství, byla skutkovou otázkou pravověrnost. Inkviziční soudci dostali seznam otázek, na které měli zjistit odpovědi. Inkvizitory kladené otázky byly například, jestli měla podezřelá osoba styk s kacíři, jestli jim poskytla přístřešek, jestli se podrobila kacířskému křtu. Vedle obţalovaného bylo nutné vyslechnout tímto způsobem i svědky. Poté se přiznání a nepřímě důkazy musely zhodnotit. Vzhledem k rostoucímu počtu kacířů vypravila církev počátkem 12. století křiţáckou výpravu proti kacířům. Ve jménu Krista bylo „pár“ kacířů krvavě umlčeno. Výsledný efekt nebyl takový, jaký církev očekávala. Bylo nutné změnit postup a kacířství a procesní postupy s kacíři zahrnout do zákonů (procesní řád z Novary vydaný roku 1190). Kacíři byli nazýváni nepřátelé ústavy. Od počátku 13. století přijala církev právní zásady, které popisovaly důsledky a sankce pro kacíře. Církev došla k závěru, ţe pro efektivní potírání kacířů je potřeba mít lidi školené v oboru potírání a analyzování problému kacířství. Vznikl řád Dominikánů. Vzhledem k tomu, ţe kacíři byli často ze vzdělaných vrstev, zavedla církev opatření, která následně usvědčeného kacíře zbavila právní způsobilosti. Příkladem, kacíři nesměli vykonávat své povolání. Spolu s vysokými finančními sankcemi se snaţila církev donutit kacíře k návratu k církvi, pokud to nedokázal jejich kazatel. Jestliţe nebyl kacíř odsouzen k smrti, mohl být odsouzen k ţaláři, sluţbě ve svaté zemi (Jeruzalémě). Většinou se jednalo o kříţovou výpravu, k nošení oděvů kajícníka apod.
Středověk Po rozpadu římské říše se Evropa musela vzpamatovat a vykročit novou cestou. Začala zde vznikat města. Ta se zdaleka nepodobala antickým městům ve stylu Říma nebo Athén. Antická města byla především vojenskými základnami, které měly město chránit proti případným vpádům nepřátel. Středověkým městům vévodila katedrála tj. chrám páně. Peníze, které v římské říši běţně fungovaly, nahradil výměnný obchod BARTER. Středověká města vznikala většinou plánovaně. Zeměpán, s vidinou zisku z obchodu či
11
jiných výhod, zaloţil město a propůjčil mu určitá práva, např. právo k obchodování. Svobodná města neexistovala. Vţdy byla podřízena nějaké vyšší moci. Mohl to být zeměpán nebo papeţ. Tato nesvoboda vyvolala v 11. století vzpoury měšťanů, kteří chtěli města převzít do svých rukou. V 11. století byly tyto vzpoury zpravidla krvavě potlačeny. Další moţností k zaloţení města byla přísaha. Přísahu sloţily významné osoby spolu se zeměpánem. Tato přísaha zavazovala obě strany k právům i povinnostem z přísahy vyplývajících. Tento způsob se v Evropě zachoval aţ do 19. století. Později skládali přísahu sami občané, pokud chtěli získat občanství. Občan, který ţádal o občanství, respektive o moţnost usadit se v některém městě, musel sloţit přísahu, vytvořit soupis svého majetku a zaplatit určenou sumu. Se vznikem měst začalo vznikat také městské právo. To bylo zcela odlišné od práva zemského, které existovalo paralelně s městským právem. Od zeměpána byly určeny podmínky, které museli kupci i ostatní občané dodrţovat, např. poplatky za uţívání půdy, moţnost výroby aj. Města si při tvorbě pramenů práva brala za příklad Řím. Kupci, kteří město většinou ovládali, zasedali v úřadech a senátech. Právními akty se upravovaly práva a povinnosti občanů s přihlédnutím ke kupeckému a zvykovému právu. Kupecké, obchodní právo se začalo do Evropy šířit z Benátek ve 13. století. Začaly vznikat cechy, ty zaštítily konkrétní odvětví obchodu, ale také diktovaly pravidla obchodování včetně cen a mnoţství prodaného zboţí. Vše samozřejmě v souladu s jiţ daným městským právem. Spolu s vznikem středověkých měst začaly vznikat i školy. V prvopočátku byly pod patronátem církve. Vyučovala se zde rétorika, gramatika a dialektika tj. logika. Dalšími předměty byly geometrie, astronomie, aritmetika a muzika. I v předmětech, které se na těchto školách vyučovaly, bylo patrné, ţe se církev nechala inspirovat antickou kulturou. To platilo i u práva. Opět se objevily svitky z římského práva. Corpus iuris z Justiciánovy doby byl uloţen v knihovně Medicejských a to jako úplný opis. Na počátku 12. století vznikla Bolognská právní fakulta jako první v Evropě. Poté následovala další města, např. Heidelberg, Praha, Cambridge, Neapol, Orleans ad. Soudní procesy ve 12. a 13. století se lišily v případě králů a šlechty a v případě obyčejných lidí. V případě šlechty a panovníků se soud snaţil spíše o smír. U obyčejných lidí vystupoval králem dosazený soudce s nárokem na absolutní poslušnost. Před rozšířením světského práva byli soudci příslušníci biskupského úřadu. Od 12. století se začalo v trestním právu objevovat právo útrpné. Největší boom zaznamenalo aţ v 15. století, kdy vznikla většina mučicích nástrojů. Tělesné tresty se ve
12
13. století pouţívaly také v případě, kdy odsouzený neměl peníze na zaplacení pokuty. V tomto případě se soud řídil dle starého zákona z Bible, tj. oko za oko, zub za zub, jizva za jizvu atd.
Temný středověk Na počátku 15. století se začal měnit pohled na kacířství. Bylo to moţná zapříčiněno morovými epidemiemi, které církev do určité míry přičítala právě nevěřícím a kacířům. Církev dospěla k názoru, ţe postupy při kacířských procesech nejsou dostatečně efektivní a hrozba exkomunikace není pro kacíře dostačující. Jedním z precedentů byl proces s Janou z Arku. Ta byla upálena 30.5.1431. Vzhledem k zavedeným procesním postupům ji církev nemohla obvinit z čarodějnictví a odsoudit k smrti. V kacířských procesech bylo podstatné svědectví a předloţené důkazy. Pověst kacíře musela být veřejně známá a musela vzbuzovat všeobecné pohoršení. Tyto důkazy v tomto případě chyběly. Vzhledem k tomu, ţe zájem na smrti Jany z Arku byl především politický, byla nakonec lstí přinucena porušit danou přísahu. Příčinou k trestu smrti byla tedy křivá přísaha. 50 let po upálení Jany z Arku se honba za kacíři a čarodějnicemi stala pro církev prvořadou. Papeţ Inocenc VIII. přijal za své postupy inkvizice z Horního Německa při potírání kacířství. Předně pak Heinricha Insistorise (1430 – 1505), autora díla „Kladivo na čarodějnice„. Tato kniha byla rozdělena na tři části. Autor zde popisuje znaky kacířů a čarodějnic, popsal skutky jimi páchané. Dále jsou pak v knize popsány postupy výslechů a praktiky, jimiţ je moţno dosáhnout přiznání. Jedním z hlavních rozdílů bylo to, ţe obviněný neznal svědky, kteří proti němu vypovídali. Jednání byla neveřejná a princip celého procesu uţ z počátku zamítal moţnost omilostnění. V čarodějnických procesech se útrpné právo prosazovalo velmi razantně.
Při
původních kacířských procesech bylo zakázáno opakované mučení. Kniha Kladivo na čarodějnice změnila pouze terminologii a mučení nebylo opakované, nýbrţ pokračující. Kniha Kladivo na čarodějnice byla díky vynálezu knihtisku v roce 1455 rozšířena do celé Evropy. V Českých zemích podle této knihy probíhaly čarodějnické procesy ve Velkých Losinách o několik desítek let později. V čarodějnických procesech se odsouzenci na smrt automaticky zkonfiskoval veškerý majetek. Ten pak propadl vrchnosti a církvi. Vrchnost posléze ze zkonfiskovaného majetku hradila soudní výlohy a pochopitelně i se soudními výlohami související odměnu pro soudce. Celou Evropu ovládl strach z inkvizice. Brutální procesy začaly ustupovat aţ na přelomu 17. a 18. století.
13
V 16. století se začalo rozšiřovat i světské právo a s tím i tresty za běţné světské prohřešky. I ve světském právu se hojně vyuţívalo práva útrpného. Existovala moţnost odsoudit k trestu smrti s konfiskací majetku i bez konfiskace. Dále zde byly různé formy mrzačení. Dalším moţným trestem bylo vyhnanství. To mohlo být na dobu určitou nebo neurčitou. Od 15. století byla trestním činem i ţebrota. Ţebrák mohl být na několik dní uvězněn. V roce 1555 vynalezli v Anglii první káznici, předchůdkyni věznic. Důvod byl prostý, nastolit kázeň, bohulibou práci a potírání chudoby. Mezi hrdelní zločiny patřilo cizoloţství, přestoţe tomuto sportu holdovali i králové a jiní mocnáři. Katu zpravidla propadly manţelky, jak urozeného tak prostého původu.
Doba osvícení V 19. století nastala velká snaha o kodifikaci právních norem a o sjednocení procesních postupů, o ustanovení jasných a přesných pravidel. K prvním velkým kodifikacím práva dal podnět pruský král Fridrich II Veliký. Jednalo se o Všeobecný soudní řád, který byl napsán v letech 1781 – 1793 a Všeobecné zemské právo z roku 1794. TAto kodifikace se však neshledala s očekávanou akceptací ze strany obyvatel pruských zemí. Obyvatelé Porýní se řídili dle francouzského Code civil z roku 1804. Ten se také stal vzorem pro tvorbu dalších velkých právních kodexů. Všeobecné zemské právo přestalo platit aţ 31.12. 1899, kdy vešel v platnost Občanský zákoník německé říše (BGB). V roce 1811 byl vydán Všeobecný občanský zákoník pro dědičné země (ABGB). Tento kodex platí v Rakousku dodnes, samozřejmě ve znění pozdějších předpisů. V polovině 18 století začala emancipace a to s prvním titulem Mgr uděleného ţeně, s volebním právem v USA. Na konci 18 století se začaly upravovat pravidla pro věznice. V roce 1789 byla sepsána Všeobecná deklarace lidských práv a svobod, která se stala základem ústavní listiny spojených národů z roku 1791. Počátkem 19. století se začala Evropa zmítat v boji o přerozdělení zemí a území. V roce 1815 na konferenci ve Vídni se státy Evropy na nějakou dobu dohodly a nastal dočasný klid. Počátkem 19 století se zárukou svobody začal stávat porotní soud. Soudce byl neutrální, musel rozhodovat podle svého vědomí a svědomí a podle práva. V Anglii vznikl roku 1873 Supreme Court Judicature Act a tím se definitivně oddělila Anglie od staré Evropy a od kontinentálního práva. V roce 1889 se na kongresu v Bruselu dostaly do povědomí nové druhy trestů. Konkrétně se jednalo o podmínečné odsouzení, krátkodobé odnětí svobody, recidiva, nucená výchova a trestní právo pro mladistvé.
14
III. Druhy trestů v moderní historii Československého národa Vznik Československé republiky Na počátku 20. století se Evropa vedla spory o území, moc, trhy či odbytiště. Tyto spory vyvrcholily v roce 1914, kdy Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku. Důvodem byl atentát na rakouského císaře Františka Ferdinanda d´Este. Tímto aktem začala první světová válka, která zachvátila Evropu, Afriku a Asii. Velmi důleţitým datem se stal 24. říjen 1918, kdy Italové nastoupili do rozhodující bitvy, ve které porazili vojska Rakouska. Prohra v této bitvě znamenala faktický zánik Rakousko-Uherska. Prakticky zaniklo Rakousko-Uhersko aţ abdikací císaře Karla I., který podepsal abdikaci dne 11.11.1918. Ten den podepsali příměří i Němci a tím se skončila první světová válka. Národy připojené k císařství se osamostatnily a vznikly nové státy. S nimi i Československo. Vznik Československého státu se datuje na 28.10.1918, prezidentem byl zvolen T. G. Masaryk a předsedou vlády byl Karel Kramář. Nově vzniklý stát přijal provizorní ústavu a byl rozdělen na 5 samosprávných zemí, které si záleţitosti lokálního charakteru řešily samy. Mírová konference v Paříţi v roce 1919 uzavřela veškeré případné spory o území. Definitivně byly stanoveny hranice území států.
Trestní zákon První republiky Československá republika pouţívala v trestním právu rakouský zákon 117/1852 ř. z. Zákon byl doplněný zákonem 562/1919 Sb., který upravoval podmínečné odsouzení a podmínečné propuštění z výkonu trestu. Další novelizaci přinesl rok 1929, trestní zákon byl novelizován zákonem 31/1929 Sb. V roce 1934 byl schválen zákon 91/1934 Sb. o ukládání trestu smrti a o doţivotních trestech.
Rozdělení trestných činů, tresty Trestní zákon první republiky rozlišoval tři typy trestných činů a to: přestupky přečiny zločiny
15
Přestupky byly méně závaţným protiprávním jednáním, které výrazně neohroţovalo společnost a její zájem, anebo bylo toto chování označeno v zákoně jako přestupek. Přestupky se řešily převáţně finančním postihem nebo pokáráním. Přestupky, ač byly popsány v trestním zákoně, nespadají do trestního práva, jedná se o právo správní. Důvodem je, ţe řešení přestupků příslušelo městským úřadům, později Národním výborům a po roce 1989 opět Městské úřady a Magistráty. V historii byla moţnost tělesného trestu, ale ten byl v zákonech první republiky nepřípustný. Přečinem byl čin závaţnějšího charakteru neţ přestupek, ale méně závaţný neţ zločin, např. týrání zvěře. Přečiny jiţ projednával soud. Soudní proces byl jednodušší neţ u zločinu. Trestní sazby, které se udělovaly za spáchané přečiny, byly niţší. U přečinů mohl být pachatel odsouzen podmínečně s odkladem do pěti let. Další moţností bylo odsouzení k odnětí svobody do maximálně pěti let. V případě, ţe byl pachatel přečinu odsouzen k odnětí svobody, byl umístěn v trestnici s méně přísným reţimem. Vězeň nemusel být spoután v okovech a měl povolené návštěvy. Bylo dovoleno, aby se ve výkonu trestu věnoval práci nebo vzdělávání. V trestnicích byly k dispozici knihovny. Pokud se ovšem vězeň dopustil kázeňského přestupku proti řádu trestnice, byl potrestán. Bylo moţné, aby byl umístěn na separaci, bylo moţné nařídit mu půst nebo tvrdší lůţko. V případě, ţe byl vězeň potrestán půstem, byl mu příděl jídla stanoven na chléb s vodou a to jednou za dva dny, nejméně však 3 x týdně.3 V případě přečinů mohla být vězni samozřejmě udělena i milost, nebo mohl být propuštěn podmínečně. Zločiny byly trestné činy zvlášť nebezpečné pro společnost a pro její zájmy, nebo byly jako zločiny specifikovány trestním zákonem.4 Zločiny se dál rozlišovaly na méně závaţné a těţké zločiny a zvlášť těţké zločiny. Podle tohoto se také pachatel soudil. Trestní sazba pro zločiny s menší závažností byla v rozmezí 5 – 10 let. Jednalo se trestné činy: 1. Spoluvina na velezradě (§ 60-61), úmyslné opomenutí, nezabránění nebo neoznámení jednání směřujícího k ublíţení císaři, násilné změny formy vlády nebo státní územní celistvosti; 2. pozdviţení (§ 70);
3
4
čerpáno z www.cs-magazin.com/semag/semag-08-02.pdf, str. 5-8, čerpáno z: www.cs-magazin.com/semag/semag-08-02.pdf , str. 2 - 4
16
3. vzbouření (§ 75); 4. veřejné násilí (§ 77) proti veřejným institucím; 5. veřejné násilí (§ 86), ohroţení zdraví nebo ţivota osob závaţným poškozením cizího majetku; 6. loupeţ lidí (§ 91), zavlečení jednoho nebo více osob do zahraničí; 7. únos (§ 97) dítěte do 14 let nebo ţeny proti její vůli; 8. zneuţití moci úřední (§ 103); 9. rušení náboţenství (§ 123); 10. násilné smilstvo (§ 126) znásilnění ţeny bez ublíţení na zdraví; 11. zprznění (§ 128); 12. zločiny smilstva proti přirozenosti (§ 129-130) pohlavní styk se zvířaty a osobami stejného pohlaví za zvlášť závaţných okolností; 13. vraţda prostá (§ 135 -137); 14. pokus vraţdy úkladné, loupeţné zjednané na osobě příbuzné (§ 138); 15. zabití prosté (§ 142); 16. vyhnání cizího plodu (§ 148); 17. odloţení dítěte (§ 150) zanedbání péče s následkem smrti; 18. souboj (§ 160); 19. krádeţ (§ 179); 20. zpronevěra (§ 182); 21. loupeţ (§ 191); 22. podvod (§ 203 a 205, odst. a,b); 23. utrhání na cti (§ 210); 24. nadrţování zločincům (§ 218); Těžké zločiny byly trestány v sazbě 10-15 let nebo výjimečným trestem do 20 let. Zde se jednalo o následující trestné činy: 1. velezrada (§ 59); 2. pobuřovatelé a náčelníci pozdviţení a vzbouření (§ 70 a § 75); 3. veřejné násilí (§ 86); 4. loupeţ lidí (§ 91); 5. násilné smilstvo (§ 126) znásilnění ţeny s ublíţením na zdraví; 6. zprznění (§ 128) spojené s těţkým ublíţením na zdraví; 7. vraţda úkladná (§ 135-137);
17
8. pokus vraţdy úkladné (§ 138); 9. souboj (§ 161) spojené s těţkým ublíţením na zdraví s následkem smrti; 10. zpronevěra (§ 182), loupeţ (§ 192) a podvod (§ 204); Zvlášť těžké a nebezpečné zločiny byly trestány výjimečnou sazbou 20 let výše, ale bylo možno uložit i trest doživotního těžkého žaláře, popřípadě i trest smrti oběšením. Jednalo se o trestné činy: 1. velezrada (§ 59); 2. pobuřovatelé a náčelníci vzbouření (§ 75) organizování vzbouření; 3. veřejné násilí (§ 86); 4. násilné smilstvo (§ 126) znásilnění ţeny s následkem smrti; 5. pokus vraţdy úkladné (§ 138), zvlášť zavrţeníhodné okolnosti; 6. loupeţ (§ 195), podvod (§ 204) sloţením křivé přísahy, při zavrţeníhodných okolnostech; V případě třetí kategorie zločinů, pokud nebyl pachateli udělen trest smrti a byl odsouzen k trestu odnětí svobody, byl umístěn v trestnici se zpřísněným reţimem. Výše psané typy zločinů byly přejaty z říšského zákona 117/1852 ř. z. Ten byl novelizován 50/1923 Sb. zákonem na ochranu republiky, kdy trestné činy proti císaři nahradily zákony na ochranu republiky. Další novelou byl zákon 31/1929 Sb., který zpřísnil postihy pachatelů trestných činů poškození cizího majetku (§ 85 a 86), vraţda (§ 134 – 136), loupeţné zabití (§ 141) a ţhářství (§ 166 – 167). Změna zákona přinesla vyšší trestní sazby pro pachatele trestných činů proti celku čili státu a společnosti. Za spáchání trestného činu vojenské zrady dle § 6 za přitěţujících okolností hrozil pachateli trest 10 – 15 let s moţností výjimečného trestu do 20 let a za trestný čin ţhářství dle § 167, odst. b, c, d, mohl být uloţen trest doţivotního ţaláře5. Další novelou Trestního zákona byl zákon 91/1934 Sb. o ukládání trestu smrti, který upravoval zmírnění trestu pro pachatele, kteří nedovršili 20 let věku. Takový pachatel nesměl být odsouzen k trestu smrti. Nejvyšším moţným trestem byl doţivotní trest odnětí svobody. Dále tento zákon upravoval zmírnění trestů pro osoby mladší 20 let i v ostatních trestních sazbách. V takovém případě měl soudce udělit pachateli trest o třídu mírnější 5
čerpáno z: www.cs-magazin.com/semag/semag-08-02.pdf , str. 5-8, název: Kabinet dokumentace a historie
vězeňské sluţby ČR, Eduard Vacek - redaktor
18
nebo jednalo-li se o trest odnětí svobody, mohl soud uloţit trest ve spodní hranici trestní sazby. Jedním z důvodů byla víra ve snazší resocializaci. Novela dále potvrdila moţnost zostření vazby v případě kázeňských přestupků spáchaných při výkonu trestu odnětí svobody a zároveň zrušila zákaz zostření vazby v případě doţivotních trestů. Zákaz zostření vazby pocházel z převzatého zákona 131/1867 ř. z. Rozdělení do disciplinárních tříd ve věznicích nadále zůstalo. Povinnost vězňů pro zvednutí jejich morálního cítění a pro jejich snazší resocializaci byla náboţenská výuka a bohosluţby dle vyznání vězně. Vězeň měl povinnost pracovat. O přidělení práce rozhodoval ředitel ústavu na základě úřednické konference. Výkon trestu měl vést k co nejefektivnější resocializaci a pracovní obor měl být dokonalou přípravou na řádný ţivot. V té době jiţ existovala moţnost podmínečného propuštění. Podmínečné propuštění mohlo být spojeno s ochranným dohledem a mohla být určena určitá omezení ve způsobu ţivota nebo místa pobytu, kterým byl povinen se podrobit ve zkušební době. Soud měl dále podmínečně odsouzenému uloţit, aby podle svých sil nahradil způsobenou škodu a aby dal zadostiučinění6. Ochranný dozor nad odsouzenými vykonávaly okresní soudy dle místní příslušnosti odsouzených. Vlastním výkonem dozoru byl pověřen důvěrník tzv. ochranný dozorce. Pokud soud nenařídil ochranný dozor, mohl sám prověřovat po dobu trvání zkušební doby chování odsouzeného. Dalším nejpouţívanějším trestem, který byl vyuţíván byl trest odnětí svobody s podmínečným odkladem do pěti let. Dále pak peněţitý trest. Tento trest bylo za „První republiky“ moţno také podmínečně odloţit. Podle statistických údajů z roku 1928, byly nejpočetnější skupinou trestných činů majetkové trestné činy (podvody, krádeţe apod.), další skupinou byly násilné trestné činy a na třetím místě byly zločiny proti lidskosti a důstojnosti. Trestné činy proti státu byly početně nevýznamnou skupinou.
II. světová válka V letech 1937 – 1945 byla ČSR v područí nacistického Německa podřízena zákonům německé říše. Hlavními a pro náš národ podstatnými právními normami byly Norimberské zákony o čistotě rasy a zákony proti ţidům. V případě soudních procesů se pachatel, který byl občanem ČSR ve většině případů, mohl připravit s největší pravděpodobností na trest smrti zastřelením nebo oběšením. V lepším případě byl deportován do pracovního tábora. Děti byly posílány na převýchovu do německých rodin, ale jen v tom případě, ţe splňovaly 6
http://www.ok.cz/iksp/docs/250.pdf, Výzkum nově zavedených prvků probace do trestního práva v ČR
19
vzhledové parametry arijské rasy. Občané ţidovské národnosti byli deportováni do koncentračních táborů. Pozůstatky koncentračních neboli pracovních táborů u nás zůstaly i po válce. Nová lidově demokratická republika zavedla TNP Tábory nucených prací. II. světová válka probíhala v letech 1939 – 1945, jednalo se o největší ozbrojený konflikt ve světových dějinách mezi fašistickými mocnostmi (Německo, Japonsko, Itálie včetně dalších satelitních států) a Spojenci (USA, Velká Británie, od 1941 SSSR, Francie aj.). Občané ČSR a dalších zemí, které se dostaly pod nadvládu Německa ţily ve strachu z tyrana. Ve jménu čistoty rasy byly pořádány doslova čistky menšinových skupin. V době trvání války bylo zavraţděno němci v koncentračních táborech 45 – 60 milionů Ţidů , Romů a zástupců jiných národů rasově odlišných od arijské rasy. Tyto čistky byly legalizovány právě Norimberskými zákony. Norimberské zákony 7 Zákon o říšském občanství § 1 (1) Státním příslušníkem je ten, kdo náleţí do ochranného svazku Německé říše a je jí za to zvláště zavázán. (2) Státní příslušnost se získá podle ustanovení zákona o říšské a státní příslušnosti. § 2 (1) Říšským občanem jest pouze státní příslušník německé nebo příbuzné krve, který dokazuje svým chováním, ţe je ochoten a schopen věrně slouţit německému národu a říši. (2) Říšského občanství se nabývá propůjčením listiny o říšském občanství. (3) Říšský občan je jediným nositelem v zákonech stanovených plných politických práv. Zákon o ochraně německé krve a německé cti § 1 (1) Sňatky mezi ţidy a státními příslušníky německé nebo druhově příbuzné krve jsou zakázány. Manţelství uzavřená proti tomuto zákonu jsou neplatná, i kdyţ byla k obcházení zákona uzavřena v cizině. (2) Ţalobu na prohlášení manţelství za neplatné můţe podat pouze státní návladní. § 2 Mimomanţelský styk mezi ţidy a státními příslušníky německé nebo druhově příbuzné krve je zakázán. § 3 Ţidé nesmějí ve své domácnosti zaměstnávat státní příslušníky německé nebo druhově příbuzné krve mladší 45 let. § 4 (1) Ţidům se zakazuje vztyčovat říšské a národní vlajky a uţívání říšských barev.
7
http://klempera.tripod.com/nzakony.htm
20
(2) Uţívat ţidovských barev je jim naproti tomu dovoleno. Výkon těchto oprávnění je pod státní ochranou. § 5 (1) Kdo jedná proti zákazu § 1, bude potrestán káznicí. (2) Muţ, který jedná proti zákazu § 2, bude potrestán vězením nebo káznicí. (3) Kdo jedná proti ustanovení §§ 3 nebo 4, bude potrestán vězením aţ do jednoho roku a peněţitou pokutou, nebo jedním z těchto trestů. První prováděcí nařízení k zákonu o říšském občanství § 2 (2) Ţidovským míšencem je ten, kdo pochází od jednoho nebo dvou prarodičů, podle rasy plně ţidovských, není-li podle § 5, odst. 2, ţidem. Za plně ţidovského se bez dalšího pokládá prarodič, kdyţ příslušel k ţidovskému náboţenskému společenství. §5 (1) Ţidem je ten, kdo pochází při nejmenším od tří prarodičů, podle rasy plně ţidovských. Platí (tu) § 2, odst. 2, věta 2. (2) Za ţida se také pokládá státní příslušník, je-li ţidovským míšencem, pocházejícím od dvou plně ţidovských prarodičů, a) kdyţ v době vydání zákona příslušel k ţidovskému náboţenskému společenství nebo potom do něho byl přijat, b) kdyţ v době vydání zákona byl v manţelství se ţidem nebo potom do něho vstoupil, c) kdyţ pochází z manţelství se ţidem ve smyslu odstavce 1, jestliţe bylo toto manţelství uzavřeno za účinnosti zákona o ochraně německé krve a německé cti ze dne 15. září 1935, d) kdyţ pochází z mimomanţelského styku se ţidem ve smyslu odstavce 1 a narodil se nemanţelsky po dni 31. července 1936.
Trestní zákon v ČSSR po roce 1945 Po roce 1945 zůstal trestní zákoník vcelku nezměněný. V roce 1945 byl novelizován pouze Dekretem prezidenta republiky 3/1945 Sb. upravujícího brannou povinnost a některá ustanovení trestního zákona týkajících se válečných zločinů. Dále pak 16/1945 Sb. o potrestání nacistických zločinů. Velká novela trestního zákona přišla aţ v roce 1950 a to trestní zákon 86/1950 Sb., dále pak trestní řád správní 89/1950 upravující postupy orgánů činných v trestním řízení při řešení přestupků a dále pak také 88/1950 Sb. Trestní zákon správní. Soudní trestní řád byl novelizován aţ zákonem 64/1956 Sb. Po této novelizaci znalo Československé trestní právo pouze dva typy trestných činů a to přestupek, čili čin
21
méně závaţný pro společnost jako celek, a zločin, který ohroţoval stát a společnost jako celek a v ní i samostatné jedince na zdraví majetku a ţivotě. Přestupky upravoval a popisoval jiţ zmíněný zákon 88/1950 Sb. a řízení ve věci přestupků 89/1950 Sb. Řešení přestupků příslušelo národním výborům dle místní příslušnosti pachatele. Ačkoliv byly tedy přestupky zmíněny v trestním zákoně, nespadají do trestního práva nýbrţ do práva správního. Při jednání ve věci přestupku hrozil pachateli nejčastěji finanční postih v podobě pokuty nebo zabavení majetku, zabavení věci nebo zákaz činnosti. Bylo moţno odsoudit pachatele i odnětím svobody v niţších trestních sazbách do 3 let. Přestupek byl klasifikován jako jednání, které nebylo pro společnost tak závaţné jako trestný čin. Později toto jednání upravoval zákon 60/1961 Sb. Zákon o úkolech národních výborů při zajišťování socialistického pořádku tento zákon byl platný do roku 1990.. Z názvu zákona je evidentní, ţe řešením přestupků se převáţně zabývaly národní výbory. Zaviněné jednání, které je povaţované za přestupek, je upraveno výše psaným zákonem nebo je v něm odkaz na právní přepis, který popisuje přestupkové jednání. Dalším zákonem, který upravoval protiprávní jednání, byl zákon 150/1969 Sb. o přečinech. Přečin byl definován v § 1 tohoto zákona jako zaviněný, pro společnost nebezpečný čin, jehoţ znaky jsou uvedeny v tomto zákoně (150/1969 Sb.) a jenţ nedosahoval stupně společenské nebezpečnosti trestného činu. Přečinem nebyl čin, jehoţ stupeň nebezpečnosti pro společnost byl nepatrný, i kdyţ jinak vykazoval znaky přečinu. Přečiny se jiţ projednávaly před soudem, ale pouze ve zkráceném řízení. Trestné činy se projednávaly před soudem. Vzhledem k novému zákonu z roku z roku 1950 dostal náš trestní zákoník podobu, která zůstává i v novém zákoně 40/2009 Sb. z roku 2009 z hlediska struktury více méně nezměněna. 8 Trestní zákoník je rozčleněn do tří velkých skupin podle jejich nebezpečnosti a závaţnosti samotných trestných činů a podle jejich nebezpečnosti pro společnost. Důvodová zpráva k zákonu 86/1950 Sb. říká, ţe z hlediska nebezpečnosti pro společnost jsou zajisté nebezpečnější ty činy, které se přímo dotýkají zájmů celku, zájmů celé společnosti. Zákon je tedy rozdělen tak, ţe první skupina jsou trestné činy proti zájmům celku, druhá skupina byly trestné činy proti jednotlivci a třetí skupina byly trestné činy vojenské. Tresty odnětí svobody byly vykonávány ve věznicích nebo v táborech nucených prácí.
8
čerpáno z učebnice: Trestní právo hmotné II. zvláštní část, 3. přepracované vydání, vydal CODEX, Praha , květen 1996, napsali Oto Novotný, Adolf Dolenský, Rudolf Vokoun, ISBN 80-85963-24-8
22
Nový zákon z roku 1961 tzn. 140/1961 Sb. trestní zákoník byl rozdělen do dvanácti hlav dle skupin, které byly popsány jiţ v zákoně 86/1950 Sb. s tím rozdílem, ţe byly nově definovány trestné činy uvedené v hlavě V. a X. Nový trestní zákon z roku 1961, kterou náš stát pouţíval aţ do roku 2009 ve znění pozdějších předpisů byl oproti zákonu z roku 1950 přesnější ve vyjádření skutkové podstaty trestných činů. Struktura zvláštní části trestního zákoníku 140/1961 Sb. byla9: I.
Trestné činy proti republice;
II.
Trestné činy hospodářské;
III.
Trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných;
IV.
Trestné činy obecně nebezpečné;
V.
Trestné činy hrubě narušující občanské souţití;
VI.
Trestné činy proti rodině a mládeţi;
VII.
Trestné činy proti ţivotu a zdraví;
VIII.
Trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti;
IX.
Trestné činy proti majetku;
X.
Trestné činy proti lidskosti;
XI.
Trestné činy proti brannosti a proti civilní sluţbě;
XII.
Trestné činy vojenské.;
Trestné činy v hlavě I.–V. se převáţně týkaly zřízení socialistické republiky, kdy se v závaţnosti upřednostňovaly trestné činy proti socialistickému zřízení a proti socialistickému majetku, protoţe ten patřil celku, tedy všem. Aţ v hlavě VI.-X., byly zapsány trestné činy proti jednotlivci a na konci byly upraveny trestné činy vojáků a proti brannosti. U posledních dvou jmenovaných hlav si ovšem trestní sazby nezadaly s trestními sazbami v hlavách I.-V. Hlavním důvodem bylo, ţe Československá lidová armáda bránila a měla bránit naše zřízení a bezpečnost socialistického státu. Trestné činy proti brannosti byly povaţovány za velmi závaţné. Vzhledem k tomu, ţe, trestné činy byly v kodexu řazeny dle závaţnosti je moţné, ţe na konec ve struktuře trestního zákona je zařadil fakt, ţe byly projednávány před vojenskými soudy a ne před civilními. Preferování státu tj. celku před jedincem je dobře vidět na následujícím příkladu: Dle § 109 tr. zákona 140/1961 Sb. upravujícího trestný čin opuštění republiky. Pachatel naplnil skutkovou podstatu trestného činu v případě, ţe bez povolení opustil území republiky, nebo v případě občana ČSSR, který zůstal neoprávněně v cizině. Za tento čin hrozil
9
čerpáno z původního znění zákona 140/1961 Sb.
23
pachateli trest odnětí svobody šest měsíců aţ pět let, nebo nápravné opatření. V případě, ţe se jednalo o pachatele, který pomáhal organizovat neoprávněné opuštění republiky nebo setrval v cizině, nebo umoţnil opuštění republiky skupině lidí, hrozil mu trest odnětí svobody 3 – 10 let. Oproti tomu § 212 tr. zákona 140/1961 Sb. o opuštění dítěte. Tato norma říká: „jestliţe pachatel opustí dítě, o které musí pečovat a nechá ho bez pomoci a dítě si samo pomoc obstarat nemůţe a pachatel tímto chováním způsobí dítěti ublíţení na zdraví nebo smrt, hrozí mu odnětí svobody v rozmezí 6 měsíců aţ 6 let.“ V případě zřízení Československé socialistické republiky bylo nebezpečnější, kdyţ občan opustil republiku a hypoteticky mohl podporovat růst kapitalistických velmocí, neţ matka nebo osoba blízká, která opustila své dítě a nechala jej bez pomoci a způsobila mu nějakou zdravotní újmu popřípadě smrt. Matka v tomto případě ohrozila pouze jedno dítě, kdeţto zběh ohrozil všechny děti v ČSSR. Tresty, které bylo moţno uloţit dle 140/1961 Sb., zůstaly také beze změn. Jednalo se především o trest odnětí svobody. Trest odnětí svobody nepodmíněně byl a stále je nejpouţívanějším druhem trestu. Jedná se o přímý výkon trestu ve vězeňských zařízeních. Pokud se pachatel dopustil méně závaţného trestného činu, mohl soud udělit trest odnětí svobody podmíněně s odkladem od 1 roku do pěti let. Aspekty pro udělení trestu odnětí svobody podmíněně byly také věk pachatele, předchozí bezúhonné chování nebo jiné polehčující okolnosti při jejichţ posouzení soud shledal podmínečné odsouzení jako dostatečné. Podmíněný trest odnětí svobody je alternativním trestem. Jedná se o alternativu trestu odnětí svobody nepodmíněně. Dalším alternativním trestem je peněţitý trest a nápravné opatření. Paletu trestů také doplňují tresty propadnutí majetku, ztráta vojenských hodností, ztráta čestných titulů a vyznamenání, zákaz činnosti, propadnutí věci a vyhoštění. Přičemţ trest peněţitý nemohl být uloţen s trestem propadnutí majetku a nápravné opatření vedle trestu odnětí svobody nebo peněţitého trestu (§ 28, odst. 2 tr. zákona 140/1961 Sb.). Nejvyšším moţným trestem byl trest smrti – výjimečný trest, byl taxativně upravený v § 29 – 30 tr. zákona 140/1961 Sb. Byl zde upraven způsob provedení trestu, dále pak zákon taxativně vymezuje, za jakých podmínek bylo moţno tento trest uloţit. Trest smrti nesměl být uloţen těhotné ţeně a pachateli, který v době spáchání trestného činu nedovršil 18 let. Procesní postupy při ukládání trestu smrti dále upravoval trestní řád 141/1961 Sb. a to § 316 - 319 tr. řádu 141/1961 Sb. Trest smrti mohl být vykonán pouze po pečlivém prozkoumání nejvyšším soudem a pokud bylo nejvyšším soudem shledáno rozhodnutí legitimním. Pokud byly splněny všechny výše psané podmínky a byla podána ţádost o milost, byl případ znovu prošetřen a pokud bylo předchozí rozhodnutí soudu shledáno bez 24
závad, byla ţádost o milost zamítnuta. U popravy musel být přítomen prokurátor, soudce, náčelník nápravného zařízení a lékař. Trest byl vykonán oběšením. Pokud se jednalo vojenský trestný čin a byl spáchán v bojové pohotovosti státu a za tento trestný čin byl pachatel odsouzen k trestu smrti, bylo moţno popravu vykonat i formou zastřelením. To se týkalo pouze vojáků. Spolu s trestem smrti mohl být uloţen jenom trest propadnutí majetku. Tresty odnětí svobody byly vykonávány v nápravných zařízeních Ministerstva vnitra. Podmínky, za kterých měly být tresty odnětí svobody vykonávány, upravoval ministr vnitra ve spolupráci s ministrem spravedlnosti a s generálním prokurátorem. Rozmezí délek trestů odnětí svobody byly vymezeny u jednotlivých trestních předpisů, bylo-li moţno za daný trestný čin uloţit trest odnětí svobody. Umoţňoval-li to zákon, byly u jednotlivých trestních předpisů uvedeny moţné alternativní tresty. U trestních předpisů byly a jsou i nyní sazby trestů odnětí svobody v rozmezí od – do. Toto umoţňuje soudci přihlédnout k polehčujícím nebo naopak k přitěţujícím okolnostem a ostatním aspektům, které ovlivní následné konečné rozhodnutí soudu. Soud mohl podmíněně odloţit trest odnětí svobody v případě, ţe trest odnětí svobody by dle zákona nepřesáhl 2 roky a to na dobu 1-5 let. Dále bylo moţno podmíněně odloţit výkon trestu v případě, ţe pro pachatele byl tento trest dostačující a nebylo potřeba samotného výkonu trestu odnětí svobody s přihlédnutím k osobě pachatele, jeho dosavadnímu ţivotu. Také v případě, ţe se společenská organizace působící v kolektivu, kde se pachatel pohybuje, za něj zaručila. (§ 58 Tr. zákona 140/1961 Sb.). Alternativním druhem trestu bylo nápravné opatření. Jednalo se o trest nápadně podobný dnešnímu trestu obecně prospěšných prací. Trest nápravného opatření upravoval v § 43 – 45, 140/1961 Sb. a § 336 – 340, 141/1961 Sb. Při nápravném opatření musel odsouzený vykonávat práci na svobodě. Z jeho odměny za tuto práci připadlo 10 - 25% státu. Tyto sráţky určil soud. Soud také mohl doporučit přeřazení odsouzeného na jiné zaměstnání. Takové zaměstnání, které bylo méně zodpovědné nebo pro jeho nápravu vhodnější. Nápravné opatření mohl soud určit v délce od 2 měsíců nejdéle do 1 roku. Dohled nad odsouzeným obstarávaly jednak organizace a to nejčastěji ROH. V případě zemědělských či výrobních druţstev to bylo představenstvo druţstva, kde odsouzený působil nebo pracoval, a dále pak prokurátor. Pokud odsouzený momentálně nepracoval, vybral předseda senátu ve spolupráci s prokurátorem a s příslušným národním výborem vhodné umístění pro výkon nápravného opatření. Jestliţe odsouzený nevedl řádný ţivot, neplnil podmínky dané pro trest nápravného opatření, soud mohl trest přeměnit na trest 25
odnětí svobody a to v poměru za kaţdé dva dny nevykonaného nápravného opatření byl jeden den odnětí svobody. Další alternativou k trestu odnětí svobody nepodmíněně byl peněţitý trest. Peněţitý trest je upravený § 53 - § 54 v zákoně 140/1961 Sb. a v zákoně 141/1961 Sb. tento trest upravuje § 341 - § 344. Dle odstavce 1, § 53, zákona 140/1961 Sb. bylo tento trest moţno uloţit ve výši 500 – 50 000,- Kčs za trestné činy, kde se pachatel trestnou činností snaţil získat majetkový nebo jiný hmotný prospěch. Jednalo tedy o trestné činy hospodářské, majetkové popřípadě i obecně nebezpečné. Peněţitý trest bylo moţno uloţit také v případě, ţe horní hranice trestní sazby v konkrétním případě nepřesahovala tři léta. Soud mohl přihlédnout k sociální situaci pachatele a stanovit přiměřené měsíční splátky. Pokud soud shledal, ţe osobní a majetkové poměry pachatele jsou na takové úrovni, ţe by se případný peněţitý trest stal nedobytným, neuloţí jej. Pro případ, ţe pachatel v soudem stanovené lhůtě nesplní svůj závazek je soudem určený náhradní trest. V tomto případě je to trest odnětí svobody nepodmíněně maximálně na dvě léta. Náhradní trest nesmí přesáhnout horní hranici trestní sazby stanovené pro spáchaný trestní čin. Trestem, který býval pouţívaný jako souběţný je trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Je upravený v trestním zákoně 140/1961 Sb. § 55 - § 56 a trestním řádu 141/1961 Sb. § 349. Pachateli trestného činu můţe být zabavena věc určená ke spáchání trestného činu nebo trestnou činností získaná popřípadě získaná za odměnu nabytou z trestné činnosti. Soud mohl tento trest uloţit samostatně pouze v případě, ţe to zákon umoţňoval. Jestliţe nebylo moţné uloţit výše popsaný trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty z důvodu znehodnocení věci nebo její ztráty prodeje či zničení, bylo moţno nařídit trest propadnutí náhradní hodnoty. Upraven § 56 a. Tento trest měl při ukládání obdobná pravidla jako trest propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty. Dalšími tresty, které se ukládaly spolu s jiným tresty byly tresty ztráta čestných titulů a vyznamenání, ztráta vojenských hodností, propadnutí majetku a zákaz činnosti. Tyto tresty bylo moţno uloţit samostatně pouze dovoloval-li to zákon ve zvláštní části, ale spíše byly ukládány spolu s trestem odnětí svobody nebo peněţitým trestem. Trest ztráty čestných titulů a vyznamenání byl uloţen dle § 46, 441/1961 Sb. za zvláště zavrţeníhodný trestný čin kdy byl pachatel odsouzen k trestu odnětí svobody nepodmíněně alespoň na dvě léta. Podobné je to i u trestu ztráty vojenských hodností dle § 47 - § 48, 140/1961 Sb. V takovém případě jsou pachateli odebrány všechny získané hodnosti a je degradován na hodnost vojína. Trest zákazu činnosti upravoval § 49 - § 50, 140/1961 Sb., trestního 26
zákona a § 350, 141/1961 Sb., trestního řádu. Tento trest mohl být uloţen pokud byla trestná činnost páchána v souvislosti s touto činností. Jestliţe byl pachateli uloţen zároveň trest odnětí svobody nepodmíněně, poté se délka výkonu trestu odnětí svobody nezapočítávala do doby, na kterou byl uloţen trest zákazu činnosti. se ukládal u spodní hranice. Terst propadnutí majetku dle § 51 - § 52, 140/1961 Sb. trestního zákona se ve většině případů pouţívá spolu s výjimečným trestem odnětí svobody nebo s trestem doţivotním. Ojediněle mohl být udělen za trestnou činnost úmyslného neoprávněného získávání majetkového prospěchu. V takovém případě se pachateli zabavil veškerý majetek mimo věcí nutných k uspokojení ţivotních potřeb. Trest vyhoštění (§ 57 Tr. zákona 140/1961 Sb.) bylo moţno uloţit pouze pachateli, který nebyl občanem Československé socialistické republiky. Jaké tresty bylo a je moţno za konkrétní trestné činy uloţit je uvedena u kaţdé konkrétní normy. Soud má tak moţnost zváţit všechny aspekty konkrétních případů a dle svého nejlepšího vědomí a svědomí a dle práva, uloţit pachateli trest takový, který nebude příliš tvrdý nebo naopak příliš mírný. Mimo uloţení trestů měl soud k dispozici i moţnost nařídit ochranné opatření. Ochranné opatření má sice stejný účel jako trest tedy mimo jiné ochranu společnosti a zřízení nápravy, ale není trestem, je pouze opatřením ke snazší nápravě odsouzeného, k jeho převýchově nebo zbavení se závislosti pod jejíţ vlivem páchal trestnou činnost. K ochranným opatřením patří např. ochranná výchova, ochranné léčení, zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty. V trestním zákoně byla ochranná opatření upravena § 71 - §73 a,b. V ustanovení § 71 je odkaz na § 25 trestního zákona 140/1961 Sb. kdy soud můţe upustit od potrestání a nařídit ochranné léčení nebo zabezpečovací detenci. V takovém případě ochranné opatření nahradilo trest. Soud mohl také nařídit ochranné opatření spolu s trestem. V takovém případě má výkon trestu přednost před ochranným opatřením.Můţe být například udělen trest odnětí svobody podmínečně s dohledem spolu s ochranným léčením. Odsouzený se pak musí podrobit dohledu dozorovacího komisaře a podle podmínek stanovených soudem musí absolvovat nařízené léčení. Můţe se jednat o protialkoholické léčení, léčení závislosti na drogách popřípadě návštěvy psychiatra apod. Ačkoliv má výkon trestu přednost před ochranným opatřením, naproti tomu se ochranné opatření nepromlčí a ani se na něj nevztahuje případná amnestie presidenta republiky. Ochranné léčení mohl soud nařídit pachateli, který trestný čin spáchal při zmenšené příčetnosti nebo pod vlivem alkoholu nebo jiných omamných látek. Po prozkoumání
27
veškerých náleţitostí soud rozhodl zda ochranné opatření vyuţije spolu s trestem, nebo od potrestání upustí a nařídí pouze některé ochranné opatření. Ochrannou výchovu bylo moţno nařídit pouze u mladistvých. Ochranná výchova je nařízena v případě, ţe je to nezbytné pro správný vývoj mladistvého. Je zde přihlédnuto k poměrům, ze kterých pochází rodina a prostředí. Účelem zákona bylo vychovat z mladistvého, vzhledem k jeho osobním vlastnostem řádného a pracujícího člověka. Pro účely ochranné výchovy byly zřízeny zvláštní výchovné ústavy pro mládeţ. Pokud to vyţadoval zdravotní stav mladistvého, mohlo jít o léčebný ústav. Tyto ústavy byly vybaveny speciální pedagogickou výchovou. Dozor nad těmi, kterým byla nařízena ochranná výchova nebo ochranné léčení vykonával prokurátor dle místní příslušnosti. Správa ústavů byla povinna dodrţovat nařízení prokurátora (§ 358 Tr. řádu 141/1961 Sb.). Samotné trestní řízení s mladistvími upravoval také zákon 140/1961 Sb. a 141/1961 Sb. a to do roku 2003 kdy ho nahradil zákon 218/2003 Sb. o soudnictví ve věcech mládeţe.
IV. Zásadní změny v trestním zákoně po roce 1989 Vznik demokratického státu ČSFR V roce 1989 se uzavírala kapitola Československé socialistické republiky. Vyvrcholilo to 17. listopadu 1989 v Praze. Českoslovanská federativní republika vznikla 29.3.1990. Změnilo se státní zřízení a náš stát otevřel dveře k cestě za demokracií a trţní ekonomikou. Mimo mnoha jiných změn zaznamenal změny i trestní zákoník. V první řadě se jednalo o změnu názvosloví, např. označení „prokurátor“ se změnilo na označení „státní zástupce“ apod. a poté byly zrušeny nebo změněny ustanovení týkající se převáţně trestných činů proti socialistickému zřízení a republice.
Novelizace trestního zákona a trestního řádu po roce 1989 První novelou trestního zákona byl zákon 175/1990 Sb., kterým se měnil a doplňoval trestní zákon. V původním znění trestního zákona, v § 1 tr. zákona 140/1961 Sb., který upravuje účel trestního zákona bylo před rokem 1989 uvedeno10: „Účelem trestního zákona je chránit společenské a státní zřízení Československé socialistické republiky, socialistické 10
čerpáno z archivního, původního znění zákona 140/1961 Sb.
28
vlastnictví, práva a oprávněné zájmy občanů a vychovávat k řádnému plnění občanských povinností a k zachování pravidel socialistického souţití“. Novela tr. zákona, zákon 175/1990 Sb. změnila znění § 1 takto: „Účelem trestního zákona je chránit společnost a ústavní zřízení České a Slovenské federativní Republiky, práva a oprávněné zájmy občanů a organizací.“ Uţ v novelizovaném § 1 trestního zákona je evidentní posun k jednotlivci. Další změnou, kterou novela trestního zákona 175/1990 Sb. přinesla, byla změna názvosloví v samotných zákonech. Například v ustanoveních týkajících se trestných činů spáchaných se sníţenou příčetností byla uţívaná slova „alkohol, omamné látky“ nahrazena jedním pojmem „návykové látky“. Změnu zaznamenal také způsob ukládání trestů také tresty. Příkladem se změny týkaly trestných činů, u nichţ trest odnětí svobody nepřesahoval 3 roky. V těchto případech bylo moţno nově, za podmínek uvedených v zákoně, uloţit pouze peněţitý trest ve výši 2 000 Kč aţ 1 000 000 Kč. Zásadní změnou této novely bylo zrušení výjimečného trestu, trestu smrti. Ten byl nahrazen odnětím svobody na doţivotí. (§ 29 novela zákona 175/1990 Sb.). Další podstatnou změnou bylo zrušení některých trestných činů. Jednalo se o § 98 Podvracení republiky, § 99 Poškozování státu světové socialistické soustavy, § 100 Pobuřování a § 104 Hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele, dále pak například § 107 a § 108 upravující vyzvědačství a vyzrazení státního tajemství, § 112 poškozování zájmů republiky v cizině. V hlavě druhé trestního zákona, která se zabývala trestnými činy proti hospodářské soustavě, stojí za zmínku zrušení ustanovení zákona § 116 Odnětí věci hospodářskému určení, §117 Spekulace, § 118 Nedovolené podnikání. Tato ustanovení většinou upravovala hromadění výrobku za účelem jejich prodeje. Jejich zrušení bylo nutné z důvodu nově vznikající trţní ekonomiky. V případě jejich platnosti by nebylo moţné provozování jednotlivých ţivností. Jiţ zmíněná novela trestního zákona 175/1990 Sb. upravila také právo ke shromaţdování, konkrétně § 238,
Tr. zákona 140/1961 Sb. Novela trestního zákona
175/1990 Sb. ukončila účinnost zákona o přečinech 150/1969 Sb. V trestním zákoně se opět vyskytovaly pouze dva termíny pro označení protiprávního jednání, a to přestupek a trestný čin, přičemţ nový zákon o přestupcích 200/1990 Sb. nahradil zákon 60/1961 Sb. tj. Zákon o úkolech národních výborů při zajišťování socialistického pořádku.
29
V roce 1993 vešla v platnost novela trestního zákona 198/1993 Sb., která zakazovala komunistickou stranu a komunismus jako nehumánní hnutí podporující nelidské zacházení. Tato novela byla ovšem zrušena nálezem ústavního soudu 14/1994 Sb. Novela trestního zákona z roku 1993 reagovala na rozpad Česko-a-slovenské federativní republiky a vznik samostatné České republiky. Zákon 290/1993 Sb. upravuje názvosloví, kdy se název Československá federativní republika mění za název Česká republika. Dále se v tomto zákoně upravují některá ustanovení o násilných trestných činech. Novelou 152/1995 Sb. byl upraven trestní zákon 140/1961 Sb., ale také trestní řád 141/1961 Sb. V ustanovení § 27 byly upraveny druhy trestů, které mohl soud určit. Nový byl trest obecně prospěšných prací, který nahradil trest nápravného opatření z původního znění zákona 140/1960 Sb. Dle trestního řádu je trest obecně prospěšných prací upraven § 335 aţ § 340, písmeno b., zákona 141/1961 Sb. a dle trestního zákona to byl § 45 a 45, písmeno a., zákona 140/1961 Sb. Odsouzený, který dle rozhodnutí soudu musel vykonávat obecně prospěšné práce, se musel do 14 dnů od rozhodnutí soudu hlásit na obecním úřadě nebo v instituci, kde bylo určeno práci vykonávat (§ 336, odst. 2). Práce byly vykonávány dle místní příslušnosti, to znamená, ţe práce měly být vykonány v obvodu okresního soudu, kde měl odsouzený hlášeno trvalé bydliště. Na rozdíl od nápravného opatření vykonával dohled nad odsouzeným probační úředník příslušné probační agentury. Dalším rozdílem je fakt, ţe odsouzený musel svou práci vykonávat bez nároku na odměnu, kdeţto při trestu nápravného opatření byl povinen odvádět státu, respektive stát si sráţel z jeho mzdy 10 - 25%. Změnila se také výměra samotného trestu. Nápravné opatření bylo moţno uloţit v délce od 2 měsíců do jednoho roku, kdeţto u trestu obecně prospěšných prací byla jiţ výměra počítána v hodinách a to konkrétně 50 – 400 hodin. Trest musel být vykonán nejdéle do jednoho roku od nařízení soudu o uloţení tohoto trestu. Je třeba také podotknout, ţe nebyl upraven postup přijetí odsouzeného do pracovního procesu. Změnu zaznamenal i peněţitý trest a to ve výměře. Původní zákon 140/1961 Sb. stanovil trest ve výši 500 – 50 000 Kčs. Po roce 1989 se stanovená částka zvýšila na 2000 – 5 000 000 Kč. Byla také nově upravena moţnost stanovit přiměřené splátky. Pokud soud ukládal peněţitý trest, nově stanovil současně dle § 54, odst. 3 zákona 140/1961 Sb. náhradní trest odnětí svobody v délce aţ na dvě léta. U trestu zákazu činnosti byla také upravena výměra z původních 1 – 5 let na 1 – 10 let. Vzhledem k otevření hranic pro občany jiných zemí, byl ustanoven vedle trestu vyhoštění ještě úplně nový druh trestu a to zákaz pobytu. Tyto tresty mohly být uloţeny 30
pouze odsouzenému, který není občanem České republiky, a tedy nemá české státní občanství. V původním zákoně 140/1961 Sb. platným před rokem 1989 byl trest vyhoštění upraven pouze krátkým odstavcem dle § 57, který stanovil, ţe vyhoštěn můţe být ten kdo není československým občanem v případě, ţe ohroţuje majetek, bezpečnost nebo obecný zájem. Novely trestního zákona 140/1961 upravily tento trest na základě otevření hranic a posléze na základě vstupu ČR do EU. § 57 odst. 1 zůstal stejný, ale byl doplněn o další odstavce. V 2 odstavci je stanovena výměra trestu, čili 1 – 10 let nebo doba neurčitá, odstavec 3 popisuje výjimky kdy nelze tento trest uloţit. Jedná se o případy, kdy se nepodaří zjistit státní příslušnost pachatele nebo je mu poskytnutý azyl anebo mu v jeho zemí hrozí pronásledování mučení apod. Trest zákazu pobytu je popsán nově. Výměra je 1 - 5 let za úmyslný trestný čin. Trest spočívá v tom, ţe pachatel se po dobu trestu nesmí zdrţovat na určitém místě tj. určitém obvodu, městě apod. Trestní řád 141/1961 Sb. dál podrobně upravil postupy orgánů činných v trestním řízení. Příkladem, v původním znění zákona 141/1961 Sb. byla konfrontace mezi obviněným a svědkem upravena § 94, v novelizované verzi trestního řádu je toto ustanovení nahrazeno § 104, který upravuje mimo konfrontace také Rekognici (§ 104, odst. b.) tj. identifikaci obviněného poškozeným, dále pak Vyšetřovací pokus (§ 104, odst. c.), Rekonstrukci (§ 104, odst. d.), Prověrku na místě (§ 104, odst. e.). Tyto metody, které jsou popsané ve výše psaných ustanoveních, jsou vlastně formou nepřímé konfrontace obviněného se svědkem nebo s místem činu. Novela trestního řádu 292/1993 Sb. upravila také postupy policie při domovních prohlídkách, při prohlídkách nemovitostí a pozemků, ale také při prohlíţení zásilek. Mimo postupů policie jsou upraveny i postupy státních zástupců a soudců. Například § 69 zákona 141/1961 Sb. v původním znění určoval lhůtu 48 hodin, ve které musel být obviněný předveden k výslechu před soudce, který následně mohl vydat rozhodnutí o vzetí do vazby. Ve znovelizovaných postupech je lhůta 24 hodin pro policejní orgán, aby předvedl obviněného soudci, který vydal příkaz k zatčení, nebo věcně příslušnému soudu. Soud má dalších 24 hodin na to, aby vyslechl obviněného a rozhodl o vzetí do vazby. Časová lhůta je sice stejná, ale v původních postupech měly orgány činné v trestním řízení i soud 48 hod na celé jednání ve věci zadrţení a vzetí do vazby. Nyní jsou lhůty stanoveny pro kaţdou instituci zvlášť. Změna je i v trvání vazby. V původním znění nesměla doba vazby při vyšetřování trvat déle neţ dva měsíce. O následující vazbě musel rozhodnout nadřízený prokurátor. Nyní je maximální doba tříměsíční s moţností prodlouţení, pokud nastanou 31
skutečnosti uvedené v § 67 zákona 141/1961 Sb. O případném prodlouţení vazby rozhodne na návrh státního zástupce soud. Je sice pravda, ţe v současné úpravě trestního řádu 141/1961 Sb. jsou postupy při jednání ve věci trestního řízení upraveny podrobněji, ale do určité míry omezují pravomoci orgánů činných v trestních řízeních. Vzhledem k tomu, ţe Česká republika podala 17.1.1996 přihlášku k přistoupení k Evropské unii, bylo nutné v následujících krocích splnit mimo jiné povinnost ratifikace dohod členských zemí do našeho právního řádu. Mimo jiných dohod zde byly i dohody upravující vydávání obviněných a pachatelů z ciziny a do ciziny. V trestním řádu 141/1961 Sb. se jedná o § 383 aţ § 422. Jedná se například o zásadu speciality upravenou § 389 zákona 141/1961 Sb. Zásada speciality je ustanovení, které říká, ţe obviněný, nesplní-li podmínky uvedené v písmenech a, b, c, d, můţe být stíhán pouze za trestné činy, pro které byl vydán. Jednou z velmi důleţitých novinek na poli legislativy byl mimo jiné jiţ zmíněný zákon 218/2003 Sb. o soudnictví ve věci mladistvých, kterou byla vyjmuta úpravu trestných činů mladistvých z trestního zákona 140/1961 Sb. ve znění pozdějších změn. Ustanovení zákona 218/2003 Sb. upravuje trestní sazby a trestní řízení mladistvých do 18 let. Trestní zákon 140/1961 Sb. na ni pouze odkazuje a to v § 74. Výjimkou je ustanovení o trestní odpovědnosti mladistvých, ta je upravena v § 11 tj. trestně odpovědný je ten, kdo při spáchání trestného činu dovršil patnáctý rok věku. Dne 1.1.2010 měla nastat účinnost novely trestního zákona, která by sníţila věkovou hranici pro trestní odpovědnost na 14 let, ale tato novela neprošla mašinérii schvalovacích procesů nutných pro to, aby byla právní normy platná a účinná. Věková hranice trestní odpovědnosti mladistvých zůstala i po 1.1.2010 nezměněna.
Poslední úprava trestního zákona tj. nový trestní zákon 40/2009 Sb. z 1.1.2010 Od 1.1.2010 vešel v účinnost nový trestní zákon 40/2009 Sb., který se stal platným 12.8.2009. Tento zákon ukončil účinnost zákona 140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů, který platil od roku 1961 aţ do 31.12.2009. Nový trestní zákon 40/2009 je zatím nejzásadnější změnou do kodifikace trestního práva od roku 1961. První část kodexu se věnuje vysvětlení pojmů z trestního zákona. Hlava I. zákona 40/2009 Sb. upravuje působnost zákona a zásady, které jsou důleţité pro vydávání a příslušnost pachatele k soudu či zemi, kde bude stíhán. Dále upravuje Hlava I. zásadu retroaktivity. Ve věci zásady retroaktivity není rozdíl. Část třetí trestního 32
zákona 40/2009 Sb., s názvem přechodná a závěrečná ustanovení. Přechodné ustanovení § 419 (40/2009 Sb.) říká11, ţe trest uloţený před nabytím účinnosti tohoto zákona, za čin, který není trestným činem podle tohoto zákona, popřípadě jeho nevykonaný, zbytek se nevykoná. Ustanovení o souhrnném trestu se v takovém případě neuţije. Byl-li za takový čin a sbíhající se trestný čin uloţen souhrnný nebo úhrnný trest, soud trest poměrně zkrátí; přitom přihlédne ke vzájemnému poměru závaţnosti činů, které ode dne účinnosti tohoto zákona nejsou trestnými činy, a sbíhajících se trestných činů. Výše psané ustanovení § 419 se týká zrušení některých trestných činů, tyto se staly od 1.1.2010 pouhými přestupky a jejich řešení přísluší magistrátům a městským úřadům dle zákona 200/1990 Sb. o přestupcích.
Například
jízda bez řidičského oprávnění byla, dle trestního zákona
140/1961 Sb. trestným činem dle § 180, odst. d. Od 1.1.2010 je jízda bez řidičského oprávnění klasifikována pouze jako přestupek a je upravena v zákoně o přestupcích 200/1990 Sb., § 22, odst. e. K 1.1.2010 opustilo brány našich věznic velké mnoţství těch, kteří dle výše psaného přechodného ustanovení nebyli povinni odpykat si trest, který jim byl uloţen. Pokud budeme toto gesto hodnotit z finančního hlediska, je evidentní velká úspora nákladů na ubytování a stravu odsouzených. Ze statistiky vězeňské sluţby za rok 2009 vyplývá ţe náklady na uvěznění jednoho vězně jsou v průměru 800 – 900,- Kč za jeden den
12
.
Ačkoliv mají odsouzeni povinnost tyto náklady vězeňské sluţbě uhradit, mnohdy jsou tyto závazky absolutně nedobytné. Hlava II. trestního zákona 40/2009 Sb. charakterizuje subjekty a subjektivní stránky trestního práva jako např. pachatel, spolupachatel, úmysl, nedbalost, trestní odpovědnost, věk apod. V hlavě III. jsou upraveny okolnosti vylučující protiprávní jednání. Dále pak Hlava IV. upravuje zánik trestní odpovědnosti. V původním trestním zákoně byly výše psané pojmy popsány v hlavě II. a v hlavě V., první části trestního zákona 140/1961 Sb. Nutno dodat, ţe nový zákon 40/2009 Sb. se popisu teoretických znaků a charakteristice trestné činnosti věnuje mnohem detailněji neţ původní zákon 140/1961 Sb. Hlava V. popisuje druhy trestů a jejich ukládání. Hlava VI. upravuje moţnosti zahlazení odsouzení. 11
čerpáno z úplného znění zákona 40/2009 Sb.
12
viz. příloha č. 1
33
Hlava VII. je zvláštním ustanovením o některých pachatelích. V těchto ustanoveních s upravují např. pachatelé organizovaných skupin a další nestandardní vztahy mezi obětí a pachatelem. První část zákona je a má být teoretická, aby vysvětlila svému adresátovi vše podstatné, ale také pro zamezení špatného výkladu nebo záměnu pojmů. V části druhé trestního zákona je stejně jako v případě původního zákona 140/1961 Sb. výčet trestných činů. Trestní zákon zná od 1.1.2010 opět dva druhy trestných činů a to trestné činy a přečiny. Přečiny jsou všechny nedbalostní a úmyslné trestné činy, za které trestní zákon 40/2009 Sb. stanoví odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let. Definice zločinů je dle nového trestního zákona následující: „jedná se o všechny trestné činy, které nejsou dle tohoto zákona přečiny. Zločiny se dále dělí na zločiny a zvlášť závaţné zločiny, to jsou úmyslné trestné činy, na něţ trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let“ (§ 14 zákona 40/2009 Sb.).
Změny ve zvláštní části zákona 40/2009 Sb. Změnila se i systematika zvláštní, druhé části trestního zákona. V původním znění zákona 140/1961 Sb. byly trestné činy v hlavách seřazeny podle nebezpečnosti a závaţnosti pro společnost. Nový zákon také řadí do hlav trestné činy podle závaţnosti. Ale nyní jsou priority jiné. Původně byla preferována společnost před jedincem. Nyní jsou zločiny proti ţivotu a zdraví povaţovány za nejzávaţnější a tedy jsou v hlavě I. Následují trestné činy proti svobodě a právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství, dále pak proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, proti dětem a rodině. Další hlava obsahuje trestné činy proti majetku, následují hospodářské trestné činy, poté obecně nebezpečné. Na konec jsou trestné činy proti ţivotnímu prostředí, proti České republice, cizímu státu a mezinárodním organizacím, trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných a úplně na konec jsou trestné činy proti branné povinnosti. Nový trestní zákon se liší v systematice řazení závaţnosti trestných činů v jednotlivých kapitolách (hlavách), ale i u jednotlivých trestných činů je přihlédnuto k jejich závaţnosti a jsou zařazeny do jiné hlavy. Příkladem, trestný čin šíření nakaţlivé lidské nemoci byl ve starém zákoně 140/1961 Sb. zařazen do hlavy čtvrté tj. Trestné činy obecně nebezpečné. Jednalo se o § 189 - § 192 trestního zákona. Trestní sazba se lišila, pokud byl čin spáchán z nedbalosti, pak činila aţ jeden rok nebo peněţitý trest. V případě, ţe byl takový čin spáchán úmyslně, hrozil pachateli trest odnětí svobody aţ na tři léta. Nový trestní zákon 40/2009 Sb. zařadil tento čin do hlavy I. tj. trestné činy proti ţivotu a zdraví. Trestní sazba podle nového zákona je
34
také mnohem přísnější. Jedná se o § 152 v případně úmyslného šíření nakaţlivé lidské nemoci. Zde se trestní sazba pohybuje v rozmezí šesti měsíců aţ dvanácti let odnětí svobody. V jednotlivých odstavcích § 152 jsou popsány jednotlivé skutkové podstaty podle závaţnosti ve vztahu ke zdraví a ţivotu. V § 153, kde je upraveno šíření lidské nemoci z nedbalosti, má trestní sazba také široké rozpětí, je stanovena od šesti měsíců do deseti let. Podobné je to i u trestného činu ohroţování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty. V novém zákoně se jedná o § 156 pro jednání úmyslné a § 157 pro jednání z nedbalosti. Paragrafy jsou zahrnuty v hlavě I. Ve starém zákoně jsou tyto činy v hlavě IV., tedy obecně nebezpečné trestné činy. Nový zákon mimo jiné poměrně podrobně upravuje trestné činy proti těhotenství ţeny. Jsou to § 159 aţ § 163. Zákon rozlišuje věk ţeny, ale také jde-li o soustavnou činnost. Způsobí-li pachatel újmu na zdraví nebo dokonce smrt. Podle jednotlivých skutkových podstat jsou pak přiřazeny i náleţité sankce. Původní zákon upravoval především přerušení těhotenství a to v § 227 aţ § 229. Do tohoto zákona bylo zahrnuto přerušení těhotenství obecně. A subjekt se dopustil trestného činu vţdy, kdyţ splnit dispozici přerušení těhotenství způsobem, který zákon nepovoloval. Opačným příkladem je trestný čin ohroţení pod vlivem návykové látky. Ve starém zákoně se řadil pod hlavu V. tj. trestné činy hrubě narušující občanské souţití. Byl upraven § 201. Pachateli hrozil trest odnětí svobody aţ na tři léta nebo zákaz činnosti nebo peněţitý trest. V novém zákoně je tento trestný čin zařazen do Hlavy VII. tj. obecně ohroţující trestné činy. Upravuje ho § 274 a provinilci hrozí sice stejný trest, ale norma nového zákona neupravuje nedbalostní chování narozdíl od staré normy. Nový zákon upravuje a popisuje spoustu nových trestných činů, které se vztahují hlavně k pokročilým telekomunikačním a informačním technologiím a kopíruje do určité míry raketový vývoj výpočetní techniky. Pro příklad, § 231 (40/2009 Sb.) trestný čin opatření a přechovávání přístupového zařízení a hesla k počítačovému systému nebo § 232 poškození záznamu v počítačovém systému. Díky internetu tolik diskutované šíření pornografie § 191, § 192, § 193 je v novém zákoně 40/2009Sb. upraveno mnohem detailněji neţ tomu bylo ve starém zákoně 140/1961Sb. Nutno zmínit i nově upravený § 186 sexuální nátlak, který do určité míry souvisí s jiţ zmíněným trestným činem šíření pornografie. Zbytečným a nespravedlivým je podle mého názoru § 203, který upravuje beztrestnost dítěte. V tomto ustanovení se mluví o tom, ţe pokud dítě příjme za pohlavní styk nebo sebeukájení úplatu nebo jiný hmotný prospěch, není pro tento čin trestné. Pokud je v § 25 trestního zákona 40/2009 Sb. jasně řečeno, ţe trestně odpovědný je ten, který v době spáchání trestného činu dovršil patnáct 35
let, potom je § 203 stejného zákona bezpředmětný. Podle mého názoru by měla být zohledněna daná věková hranice trestní odpovědnosti mládeţe. Pokud jsou mladiství od patnáctého roku věku trestně odpovědni za spáchání trestných poškozování nebo uţívání cizí věci, popřípadě násilné trestné činy. A soud v takovém případě předpokládá, ţe jejich mentální vyspělost je na takové úrovni, ţe pochopí důsledky svého chování. V takovém případě pochopí i „dítě“, které v době spáchání trestného činu dovršilo patnáctý rok věku důsledky svého chování vyplývající z § 203. V případech trestné činnosti mladistvích bych učinila trestně odpovědnými i rodiče. Dále pak jsou nově upraveny trestné činy týrání zvířat. Jedná se o § 302, zanedbání péče o zvíře z nedbalosti § 303. Pokud se jedná o týrání zvířat, hrozí pachateli odnětí svobody aţ tři roky, pokud jde o jedno zvíře. Jedná-li se o větší počet zvířat, hrozí pachateli aţ pět let odnětí svobody. Alternativním trestem je zákaz činnosti nebo propadnutí věci či jiné majetkové hodnoty. Při trestném činu zanedbání péče hrozí trest odnětí svobody v délce do šesti měsíců nebo propadnutí věci či jiné majetkové hodnoty nebo zákaz činnosti. V tomto případě se zpravidla jedná o odebrání týraných zvířat. Jednáli se o větší počet zvířat, je sazba do dvou let odnětí svobody. Zpřísnění nastalo i u zanedbání povinné výţivy. Neplacení výţivného je trestné jiţ po čtyřech měsících. V takovém případě hrozí neplatiči trest odnětí svobody aţ dva roky. Pokud je konání úmyslné a delší neţ čtyři měsíce, hrozí pachateli trest odnětí svobody v rozmezí šesti měsíců aţ tří let. Jeden rok aţ pět let hrozí v případě, ţe neplatič výţivného uvede osobu vyţivovanou do nebezpečí, stavu nouze, nebo pokud byl za tento trestný čin v minulých třech letech odsouzen. Zanedbání povinné výţivy upravuje § 196 trestního zákona 40/2009Sb. Postih za neplacení výţivného se sice zpřísnil, ale prakticky stačí velmi málo a případ se nedostane před soud. Provinilci stačí ukázat snahu a zaplatit i jen nepatrnou část dluhu a případ se na další minimálně čtyři měsíce odloţí.
Druhy trestů v novém zákoně 40/2009 Sb. V novém trestním zákoně jsou tresty stejné jako v původním znění 140/1961 Sb, ale jsou zde popsány dva úplně nové druhy alternativních trestů (domácí vězení a zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce).13 V závislosti na vzniku nových druhů trestů byl upraven i soudní řád tj. 141/1961 Sb. Například ve věcech zvláštních způsobů řízení byly upraveny postupy narovnání, trestního příkazu a podmíněného zastavení 13
Příloha V. – Srovnání druhů trestů v zákoně 140/1961 Sb. a v novém zákoně 40/2009 Sb.
36
trestního stíhání. Ve věci trestního příkazu se jedná o doplnění nových druhů trestů tj. domácí vězení (trestním příkazem lze pouze v délce do jednoho roku) a vstup na sportovní, kulturní a jiné společenské akce (v délce do pěti let). Při řízení formou trestního příkazu nesmí při ukládání trestu domácího vězení přesáhnout náhradní trest jeden rok a v případě souběţného trestu domácího vězení a peněţitého trestu nesmí součet náhradních trestů přesáhnout jeden rok Dále je nově stanoveno, ţe trestní příkaz nelze uloţit pokud má být uloţen společný trest. Formy řízení narovnáním a podmíněným zastavením trestního stíhání lze uţít jen při spáchání přečinu Druhy trestů: Trest odnětí svobody nepodmíněně. Nejviditelnější změnou je zvýšení horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody.Tato maximální hranice se týká především pachatelů násilných trestných činů a činů se sexuálním a amorálním aspektem. Horní hranice trestní sazby se zvýšila z původních 10 - 15 let na nynějších 15 – 20 let. Zvedla se i sazba u výjimečného trestu odnětí svobody z původních 15 – 25 let na nynější sazbu 20 – 30 let. Sníţení zaznamenaly naopak některé trestní sazby u hospodářských a majetkových trestných činů. Způsoby výkonu trestů zůstaly relativně beze změn. Dalšími druhy trestů jsou: Trest obecně prospěšných prací Trest ztráty čestných titulů a vyznamenání Ztráta vojenské hodnosti Zákaz činnosti Propadnutí majetku Peněţitý trest Propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty Vyhoštění Zákaz pobytu Novinkou v novém zákoně 40/2009 Sb.je: Trest domácího vězení Zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Detailněji a konkrétněji je pospán: Trest odnětí svobody s podmíněným odkladem a podmíněný s dohledem.
37
Pro ukládání trestů současně stále platí určitá pravidla jako v případě předchozího kodexu. Například nelze uloţit trest domácího vězení s trestem odnětí svobody a obecně prospěšných prací. Obecně prospěšné práce vedle odnětí svobody, peněţitý trest vedle propadnutí majetku a vyhoštění vedle zákazu pobytu. 14
V. Vývoj alternativních druhů trestů od roku 1989 do současnosti Výkon dohledu nad odsouzenými V případě, ţe soud udělí odsouzenému některý z alternativních trestů, nebo v případě, ţe je pachatel odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody s dohledem, vykonává nad ním dohled probační a mediační sluţba. Probační a mediační sluţbu zřizuje Ministerstvo spravedlnosti. Ministr spravedlnosti jmenuje a odvolává ředitele sluţby. Střediska probační a mediační sluţby jsou zřizovány v sídlech okresních soudů nebo stejně postavených obvodních či městských soudů. Střediska, která jsou zřízena u krajských soudů, jsou střediska, která spolupracují zároveň se státními zástupci a Policí ČR. Působení probační a mediační sluţby upravuje zákon 257/2000 Sb. o probační a mediační sluţbě. Střediska probace a mediace zajišťují dohled nad odsouzeným k podmíněnému odnětí svobody s dohledem, dále pak při odsouzení k obecně prospěšným pracím a nyní nově od 1.1.2010 nad odsouzenými k domácímu vězení a nad odsouzenými k zákazu návštěv kulturních a společenských akcí. Dohled probační a mediační sluţby nad odsouzenými se řídí místní příslušností k okresnímu soudu. Po vynesení rozsudku informuje soud příslušné středisko probace a mediace o odsouzeném, nad kterým budou dohled vykonávat. Odsouzený je povinen se hlásit u úředníka probační a mediační sluţby a dodrţovat termíny stanovené probačním úředníkem. Odsouzený je dále povinen umoţnit probačnímu úředníkovi vstup do jeho obydlí. Odsouzený je také povinen informovat probačního úředníka o veškerých změnách např. změna bydliště, zaměstnání apod. Dohled nad odsouzeným upravuje trestní zákon 40/2009 Sb. a to § 49 - § 51. Úpravu postupů při dohledu zajišťuje zákon 141/1961 Sb. Trestní řád např. § 359 tj. podmíněné upuštění od potrestání s dohledem, nebo § 329 –
14
Porovnání druhů trestů ze zákona 140/1961 Sb. a nového zákona 40/2009 Sb. ( viz. příloha II.)
38
§ 330 podmíněné odsouzení apod. Fungování PMS chválí soudci i státní zástupci, jednak jim probační úředníci šetří čas strávený administrativou, ale také pokud připravují podklady pro samotné soudní řízení nebo zkrácené řízení, předávají je soudu popřípadě státnímu zastupitelství, tito jsou předem informování o stanovisku jednotlivých účastníků. Informace, které dostávají soudci jim do určité míry usnadňuje i rozhodování ve věci určení druhu trestu apod. Jako pozitivum je chápána flexibilita, pruţnost a kvalitní zpracování pokladů. Negativem jsou pak minimální pravomoci probačních úředníků, technická nevybavenost a nedostatečná kapacita úředníků. Probační úředník nemůţe nařídit předvedení odsouzeného PČR, nemůţe ţádat PČR o zajištění doručení písemností. Probační úředník se v tuto chvíli můţe pouze informovat o dalším postupu u příslušného soudu. Myslím největším kamenem úrazu je, jako ostatně všude, lidský faktor. Jedná se o konkrétní přístup jedince k výkonu své práce. Tím samozřejmě nemyslím pouze probační úředníky, ale bez výjimky všechny články spolupracující na trestním řízení.
Peněžitý trest Peněţitý trest je jedním z alternativních trestů, který dle mého názoru můţe být při aplikaci v praxi nejúčinnější. Hlavně z toho důvodu, ţe jak říká klasik „Peníze jsou aţ na prvním místě“. Peněţitý trest je upraven v zákoně 40/2009 Sb. trestní zákon, § 67 - § 69 a v zákoně 141/1961 Sb., § 341 - § 344. Tento trest zaznamenal zásadní změnu oproti starému trestnímu zákonu 140/1961 Sb. a to ve výměře. Původně byla výměra peněţité trestu 2 000 – 5 000 000,- Kč oproti tomu nový zákon 40/2009 Sb. ukládá trest v denních sazbách. Můţe být uloţeno nejméně 20 a nejvíce 730 denních sazeb. Denní sazba činí nejméně 100,- Kč a nejvíce 50 000,- Kč. Počet denních sazeb a výši sazby určí soud dle povahy a závaţnosti spáchaného trestného činu. Soud také při určování výše sazby přihlíţí k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Výchozí je průměrný čistý příjem odsouzeného za jeden den. Pokud odsouzený nemůţe určený závazek uhradit najednou, můţe soud určit přiměřené měsíční splátky. Jestliţe pachatel bude se splácením svého závazku vyplývajícího z uloţeného trestu v prodlení, soud moţnost výhody měsíčních splátek zruší. Tuto podmínku pro moţnost výhody měsíčních splátek, soud zpravidla stanoví v rozhodnutí o sankci. Další změnou oproti starému zákonu je výměra náhradního trestu. Náhradní trest uloţí soud, ukládá-li peněţitý trest. Dle nového zákona 40/2009 Sb. je náhradní trest odnětí svobody aţ na čtyři léta. Starý zákon stanovil náhradní trest pouze do dvou let.
39
Po zkráceném přípravném řízení lze tento trest dle § 314 e, zákona 141/1961 Sb., Trestní řád uloţit trestním příkazem. Soud tento trest neuloţí pokud je zřejmé, ţe by byl nedobytný. Pozitiva trestu Tento trest je z palety alternativních trestů při aplikaci nejefektivnější a to hlavně z psychologického hlediska. Jednak působí preventivně, ale také má velký účinek v rámci recidivy. Finanční postih je relativně okamţitý a je hmatatelný pro pachatele i pro jeho rodinu. A jak jiţ bylo řečeno o peníze jde aţ v prvním případě. V dnešní době, kdy jsou peníze pro mnohé nejdůleţitějším prvkem, je finanční postih v podobě peněţitého trest dostačující výstrahou proto, aby se svých činů zdrţeli nebo aby je neopakovali. Moţnost uloţení trestu trestním příkazem je také pozitivní. Úspora nákladu tedy dané administrativní úkony soudu při přípravě hlavního líčení. Trestní příkaz má podobu odsuzujícího rozhodnutí, je řízen pouze samosoudcem, tudíţ je tato forma řízení rychlá a víceméně levná. Jedním z dalších pozitiv je přísun peněz do státní pokladny pokud pachatel své závazky splní, protoţe dle § 68, odst. 7 zákona 40/2009 Sb. trestního zákona, připadá zaplacená suma státu. Negativa trestu Negativem je nízká aplikovatelnost. V dnešní době vysoké nezaměstnanosti, nízkých příjmů a všeobecně slabého sociálního zázemí mnohdy tento trest uloţit nelze. Soud shledá osobní a finanční poměry pachatele na takové úrovni, ţe by byla částka nedobytná. Otázkou je ovšem jestli to tak je a jestli pachatel vědomě nepředstírá insolvenci. Bohuţel je fakt, ţe existuje „ černá“ zaměstnanost, „černé podnikání“. Pachatel můţe mít příjmy z trestné činnosti. Tato fakta jsou těţko prokazatelná a soud je proto nemůţe akceptovat. Hypotetickou moţností by bylo zjištění majetkových poměrů pachatele probační sluţbou tzn. vlastnictví movitých a nemovitých věcí a zváţení uloţení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. V případě, ţe kupříkladu movitý majetek pochází z trestné či nezákonné činnosti popřípadě z peněz získaných trestnou nebo nezákonnou činností, bylo by tento trest moţno uloţit. Bylo by nutné vyzvat pachatele k doloţení dokladů popřípadě kupních smluv apod. o nabití svého majetku. Jestliţe byl tento majetek získán trestnou činností nebo za peníze získané prodejem věcí získaných trestnou činností,
40
pachatel nebude schopen doloţit řádné nabití a poté by bylo moţno dle § 70, odst. 1, písmeno c. a d., popřípadě uloţit propadnutí náhradní hodnoty dle § 71. Ve většině případů je pravidlem, ţe jsou příjmy neprokazatelné a peněţitý trest není uloţen vůbec nebo je následně pouţitý náhradní trest odnětí svobody.
Obecně prospěšné práce a změny od 1.1.2010 Trest obecně prospěšných prací upravuje zákon 40/2009 Sb. v § 62 aţ § 65. Obecně prospěšné práce můţe soud uloţit v rozmezí nově od 50 do 300 hod. Tento trest můţe soud uloţit odsouzenému za spáchání přečinu tzn. za čin kdy horní hranice trestní sazby nepřekračuje tři roky. Při ukládání tohoto trestu musí soud dojít k přesvědčení, ţe tento trest je pro pachatele přečinu dostačující. Soud musí přihlédnout také ke zdravotnímu stavu pachatele. Je-li zdravotně nezpůsobilý vykonávat soustavnou práci, nelze tento druh trestu uloţit. Pachateli, který byl v rozmezí předchozích tří let odsouzen k obecně prospěšným pracím a trest mu byl změněn na trest odnětí svobody z důvodu nedodrţení podmínek stanovených zákonem pro trest obecně prospěšných prací, nebude zpravidla tento trest znovu udělen. V tomto případě bude s největší pravděpodobností pachatel odsouzen dle závaţnosti přečinu k odnětí svobody, nebo k jinému druhu trestu. Soud má také moţnost udělit pachateli několik paralelních trestů. Při odsouzení k trestu obecně prospěšných prací můţe soud přistoupit k uloţení povinnosti dle § 48 odstavec 4 trestního zákona tj. výcvik pro získání vhodné kvalifikace, sociální výcvik a převýchova, léčení ze závislostí dle tr. zákona, psychologické poradenství, zdrţet se návštěv nevhodného prostředí, zdrţet se hazardu, sázení a hře na hracích automatech, zákaz poţívání alkoholických nápojů a jiných návykových látek, uhradit dluţné částky, veřejně se omluvit poškozenému, poskytnout poškozenému přiměřené zadostiučinění. Odsouzený je povinen vykonat tento trest samostatně, bez nároku na odměnu ve sféře obecně prospěšné tzn. úklid a údrţba veřejných prostranství, státních budov nebo obecně prospěšných institucí, které se zabývají kulturou, školstvím, tělovýchovou, vědou, humanitární činností atd. Odsouzený je povinen vykonat tyto činnosti ve volném čase nejpozději do jednoho roku od nařízení soudu s výjimkami, které zákon uvádí, tedy zdravotní nezpůsobilost nebo odnětí svobody. Dle § 65, odst. 3 lze prodlouţit výkon trestu o šest měsíců i v případě, ţe soudu zavdal příčinu k přeměně trestu na trest odnětí svobody. Soud v takovém případě nařídí některé z dalších moţných opatření např. dohled, přiměřená
41
omezení odsouzeného popřípadě některé z výchovných opatření. Výchovná opatření se uţijí jen pokud je odsouzený ve věku blízkému mladistvím. Odsouzenému, který nevede řádný ţivot, vyhýbá se záměrně výkonu trestu, můţe soud uloţit náhradní trest, kterým je trest odnětí svobody nepodmíněně. Poměr přepočtu trestu je, ţe za kaţdou jednu i započatou hodinu, ale nedokončenou se počítá jeden den odnětí svobody. Soud můţe nařídit dohled nad odsouzeným, ten pak vykonává probační úředník dle podmínek upravených zákonem pro dohled. Pozitiva trestu Odsouzený je povinen pracovat a nahradit hodnoty škody jím způsobené, přímo poškozenému nebo společnosti. Odvětví, kde se mají obecně prospěšné práce vykonávat, spojí-li se s dobrou vůlí odsouzeného a svědomitým výkonem tohoto trestu, mohou přinést i spoustu pozitiv. Jednak při samotné resocializaci odsouzeného, ale také při realizaci náhrady škody. Institucí kde lze vykonávat obecně prospěšné práce je spousta. Například úklid veřejně přístupných prostranství a veřejně přístupných budov, úřadů, nádraţních budov apod. Dalšími odvětvími kde lze výkon tohoto trestu praktikovat jsou instituce zabývající se vzděláním, vědou, kulturou, ochranou ţivotního prostředí, poţární ochranou, ochranou mládeţe, zvířat nebo i sociální, charitativní, náboţenskou, tělovýchovnou a sportovní činností. Protoţe trest by měl být i výchovný, bylo by moţné odsouzeného, který spáchal přečin pod vlivem alkoholu nebo jiné omamné látky, vedle povinnosti navštěvovat odvykací kůru, nechat uklízet zdravotnická zařízení, která slouţí jako záchytná stanice, nebo veřejná prostranství blízko restauračních zařízení. Výchovně působící poučení je, ţe nepořádek, který je schopen člověk nadělat pod vlivem alkoholu, musí někdo uklidit a to je mnohdy dosti nepříjemné. Jako pozitivum tohoto druhu trestu povaţuji i moţnost uloţení trestním příkazem dle § 341 e, odst. 2, písmeno c, 141/1961 Sb. trestního řádu. Je to moţnost velké administrativní a časové úlevy pro soudy. Tento způsob ukládání je podmíněn spoluprácí s probační sluţbou viz. § 341 e, odst. 3, 141/1961 Sb. trestního řádu, který říká, ţe trestním příkazem lze trest OPP uloţit jen v případě, ţe probační úředník předloţí, na základě vyţádání soudcem, vypracovanou zprávu o zdravotní způsobilosti pachatele, o moţnostech výkonu trestu OPP, o stanovisku pachatele k výkonu trestu OPP. Na základě této zprávy se
42
můţe uloţit trest OPP. Tato podmínka pro moţnost trestního příkazu je spíše negativem, naráţí totiţ na lidský faktor zmíněný níţe v negativech tohoto trestu. Negativa trestu Zákon neupravuje povinnost smluvně upravit vztah mezi institucí a odsouzeným. Moţná by nebylo od věci, upravit nebo doplnit zákon o úpravu nástupu do výkonu trestu obecně prospěšných prací. O povinnost absolvovat vstupní školení BOZP a PO dále pak vstupní lékařskou prohlídku. Součásti uvedení do výkonu OPP by mělo být zaškolení fundovaným pracovníkem popřípadě soudem stanovená povinnost podrobit se výcviku pro získání vhodné pracovní kvalifikace dle § 48, odst. 4, písmeno a. 40/2009 Sb. trestního zákona. Probační úředník by měl mít k dispozici kopie popřípadě originály pracovních dohod mezi konkrétní institucí a odsouzeným, dále také odsouzeným podepsané protokoly absolvovaných školení v oblasti BOZP a PO. V takovém případě by se zamezilo ţádostem o odškodnění při případném úrazu na pracovišti. Jedním z velkých negativ tohoto trestu je jeho malá aplikace. Aspektů, proč se tento alternativní trest vyuţívá relativně málo je mnoho. Především je to lidský faktor, pohodlnost jednotlivých soudců, kteří obchází dokazovací proces a volí nejjednodušší variantu a to je trest odnětí svobody nepodmíněně, vadná komunikace mezi jednotlivými články tj. orgány činné v trestním řízení, probační úředníci, soudy a závěrem instituce kde mají být tresty vykonány. Instituce, kde mají být tresty OPP vykonávány se také brání. Fakticky se tento trest nedostal do povědomí, právě protoţe je tak málo vyuţívaný.
Domácí vězení Novým druhem trestu je od 1.1.2010 trest domácího vězení. Upravuje ho § 60 – 61 trestního zákona 40/2009 Sb., dále také § 341, a – g, 141/1961 Sb., trestní řád. Soud můţe uloţit trest domácího vězení maximálně do dvou let za spáchání přečinu. Formou trestního příkazu můţe tento trest uloţit maximálně v délce do jednoho roku dle § 341 e, odst. 2, písmeno b, 141/1961 Sb. Soud můţe tento trest uloţit samostatně, nebo spolu s jiným trestem s výjimkou trestu odnětí svobody pokud zákon umoţňuje ve své zvláštní části. Tento trest lze uloţit pachateli přečinu, u kterého je soud přesvědčen, ţe za povahu a závaţnost spáchaného přečinu je trest dostačující. Odsouzený dále sloţí písemný slib, ţe se ve stanovené době bude zdrţovat ve svém obydlí a bude spolupracovat
43
s probační a mediační sluţbou. Povinnosti odsouzeného, které se týkají povinnosti setrvat ve svém obydlí, upravuje § 60, odst. 3 trestního zákona. Odsuzuje-li soud pachatele k trestu domácího vězení, určí zároveň náhradní trest pro případ, ţe odsouzený nesplní stanovené podmínky pro výkon tohoto trestu. Náhradním trestem je trest odnětí svobody aţ na jeden rok (§ 61). Dohled nad odsouzeným vykonává probační úředník dle ustanovení daných zákonem o probaci a mediaci.
Pozitiva trestu Trest domácího vězení je alternativou pro trest odnětí svobody. Je to alternativa, která ušetří státní správě a hlavně daňovým poplatníkům spoustu peněz, které by jinak tekly na konto vězeňské sluţby na ubytování a stravování odsouzených. Vzhledem k tomu, ţe nejsou dosud řádně upraveny podmínky pro výkon tohoto trestu, moc dalších pozitiv na tomto typu trestu nevidím. „První vlašťovka“, která byla počátkem roku 2010 odsouzena k výkonu trestu domácího vězení, sloţila slib soudu, ale i mediálně slíbila, ţe po dva roky trvání trestu bude řádně dodrţovat stanovené podmínky, je jiţ ve výkonu náhradního trestu odnětí svobody na osm měsíců. Hypoteticky by bylo moţno upravit i variantu kombinace trestu domácího vězení a trestu obecně prospěšných prací. Hlavně v případě, ţe je odsouzený bez práce a je evidován na úřadě práce. Taková kombinace trestu by přinesla nejen finanční úsporu, ale i hodnoty a výhody, které byly jiţ popsány výše u popisu trestu obecně prospěšných prací. Podmínkou pro trest domácího vězení je, ţe odsouzený musí být doma ve všední den od 20,00 do 5,00 hod ráno, o víkendech a svátcích. Za těchto podmínek by bylo moţno zároveň vykonávat i obecně prospěšné práce v čase od 5,00 do 20,00 pouze ve všední dny. Musela by být, ale upravena litera zákona ohledně OPP, které musí odsouzený vykonávat ve volném čase. Momentálně toto dle zákona nelze. Negativa trestu Hlavním negativem u tohoto druhu trestu je fakt, ţe v tuto chvíli se soud při ukládání tohoto trestu můţe spolehnout pouze na příslib odsouzeného. Trestaný není fakticky pod dozorem. Vzhledem k tomu, ţe zákon ukládá odsouzenému, aby se zdrţoval ve svém obydlí ve dnech pracovního klidu a pak ve všední dny od 20,00 do 5,00 hodin ráno. Zákon také říká, ţe musí odsouzený umoţnit probačnímu úředníkovi vstup do svého obydlí. 44
Budeme-li upřímní, probační úředník s největší pravděpodobností nebude odsouzeného kontrolovat cca v 1,00 hod v noci. Měla by být pro případ kontroly domluvena a popsána spolupráce s policií ČR nebo s městskou policí. K tomu, ale probační úředníci nemají pravomoci. V zákoně je uvedena součinnost probační a mediační sluţby v případě předávání informací, ale ne v případě dohledu nad odsouzeným. Probační úředník můţe pouze následně informovat soud o porušení pravidel odsouzeným a ten určí další postup. V tuto chvíli připravuje ministerstvo spravedlnosti výběrové řízení pro firmu, která zajistí výrobu elektronických náramků, které by měly zaznamenávat pohyb odsouzeného při výkonu trestu domácího vězení. Zákon je sice účinný od 1.1.2010, ale realizace elektronických náramků by měla proběhnout nejdříve v příštím roce. V roce 2010 by měl být spuštěn zkušební provoz, ale aţ v průběhu druhého pololetí. Vzhledem k tomu, ţe se okolo výběrového řízení na dodávku elektronických náramků strhla bitva firem, není vyloučeno, ţe elektronické náramky budou dodány aţ v roce 2011. Z praktického hlediska je tedy tento druh trestu neefektivní a to hlavně proto, ţe není fakticky zajištěna kontrola výkonu trestu.
Zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce Dalším novým trestem je zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, upravuje ho § 76 a § 77 zákona 40/2009 Sb. Tento trest můţe soud uloţit aţ na deset let. Formou trestního příkazu lze tento trest uloţit v délce do pěti let. Je-li trestný čin spáchán v souvislosti s návštěvou podobné akce. Jedná se o trest, který lze uloţit souběţně s jiným trestem mimo trestu odnětí svobody. Soud můţe uloţit tento trest jako pokračující opatření po výkonu trestu odnětí svobody. Doba trestu odnětí svobody se do výkonu pokračujícího trestu zákazu vstupu na společenské akce nezapočítává. Po dobu výkonu trestu musí odsouzený spolupracovat s pracovníkem probační agentury. Musí pravidelně docházet na dohodnuté schůzky a dodrţovat stanovený probační plán programů sociálního výcviku, psychologického poradenství a převýchovných programů. Pozitiva trestu Ukládání toho trestu by mělo zamezit trestnímu jednání především na sportovních akcích, jakými jsou například fotbalová utkání. Tyto akce bývají velmi často terčem různých skupin, které si říkají „skalní fanoušci“ a není výjimkou vandalismus, házení
45
různých pyrotechnických „pomůcek“ nebo jinak společensky nebezpečné chování. Při plně obsazeném stadionu můţe být takové jednání velmi nebezpečné. Dnes jsme dospěli k tomu, ţe na tyto sportovní akce chodí běţný sportovní nadšenec jen na vlastní nebezpečí a vůbec by ho nenapadlo vzít sebou třeba děti. Díky připravované novele, která by měla vstoupit v platnost, by se měla část odpovědnosti přenést i na pořadatele těchto akcí. Pokud by v takovém případě zasahovala policie, mohli by dostat pořadatele tento zásah k úhradě. Spolu s touto novelou by se měly tyto akce stát znovu bezpečnou zábavou pro celou rodinu. Tato novela by donutila pořadatele sportovních akcí věnovat mnohem větší pozornost kontrole návštěvníků, aby zabránila případným excesům. Negativa trestu Negativem trestu bude nejspíš jeho malé vyuţití. Soud by měl zváţit ukládání tohoto trestu vţdy souběţně s jiným trestem. Osobně bych tento trest pouţila vţdy, kdy se jedná o jakýkoliv trestný čin proti občanskému souţití, ţivotu a zdraví, ale i v případě majetkových trestných činů např. poškození cizí věci, krádeţ nebo uţívání cizí věci. Negativní stránkou zůstává také fakt, ţe policie není dostatečně důsledná při kontrolní činnosti. Není nastavená spolupráce s probační agenturou a ani s pořadateli konkrétních společenských akcí. Jakým způsobem bude kontrolován vstup těchto lidí na tyto akce? Budou mít pořadatele k dispozici databáze odsouzených? A jiné kulturní akce - koncerty, divadelní představení, diskotéky? Pochybuji, ţe budou tzv. vyhazovači u vchodů do diskoték kontrolovat občanské průkazy. Nemají k tomu oprávnění a podle zákona nemají právo poţadovat předloţení občanského průkazu. Policejní hlídky ani probační úředníci také nebudou „vymetat“ tyto kulturní akce, aby kontrolovali návštěvníky, jestli mezi nimi není nějaký odsouzený. Tento trest naráţí na problematickou realizaci.
VI. Nový trestní zákon z roku 2009, jeho přínosy pro společnost V roce 2008 byl poslaneckou sněmovnou schválen zákon, který měl novelizovat trestní zákon 140/1961 Sb. Podstatou této novely bylo sníţení věkové hranice pro odpovědnost za spáchané trestné činy z patnácti na čtrnáct let. Tato novela měla být účinná od 1.1.2010, ale nevešla v platnost. Důvodem sníţení věkové hranice trestní odpovědnosti byla rostoucí míra kriminality mládeţe pod hranicí patnácti let věku.
46
Není výjimkou ani pachatel, který nedosáhl ani 12 let věku. Ze sociologického hlediska je viníkem styl ţivota, který dnes vedeme. Uspěchaný ţivot plný pracovních stresů, kdy rodiče nevěnují pozornost svým dorůstajícím dětem, počítačové hry, televize a v neposlední řadě vliv okolí. Myslím si, ţe jedním z dalších faktorů je tzv.“amerikanizace výchovy“. V globálu jde o to, dát svým dětem prostor a právo rozhodovat o sobě, dále pak absolutní odbourání jakýchkoliv tělesných trestů. Ano, je dobré dát dítěti prostor pro jeho názory a určitou volnost v rozhodování, ale musí být také někdo, kdo dítěti předem vštípí mantinely, kam aţ je moţné zajít. Dnešní děti mají svá práva, mají prostor pro své názory a volnost při rozhodování, avšak nemají mnohdy představu o tom, co je správné a co není. Ano, cítí se být dospělí, ale nejsou. A jak na dítě, které nemá představu o sociálních mantinelech působí počítačové hry, kde hlavním úkolem je někoho zastřelit? Násilí je v médiích na denním pořádku. Kdyţ jako malé zničí úmyslně nebo i neúmyslně hračku a rodiče mu neřeknou nic nebo ho za to ještě pochválí!? Jak se bude za několik let takový jedinec dívat na sousedův plot nebo nově opravenou fasádu historického domu? Jako na hračku, u které kdyţ se rozbije, mu nikdo nic neřekne, nic nevytkne, vţdyť o nic nejde. Kdo tedy můţe za rostoucí kriminalitu dětí? Hlavně rodiče. Ti musí v první řadě vštípit svým dětem základní pravidla. Rozdíl mezi správným a špatným jednáním, úctu k hodnotám a majetku svého i ostatních lidí. Je zbytečné sniţovat věkovou hranici. V dnešní uspěchané době by se musela sníţit minimálně na deset let. Trestně odpovědnými bych učinila rodiče dětí, které trestné činy páchají, protoţe rodiče jsou odpovědní za své děti. Zákon upravuje skutkovou podstatu ohroţování mravní výchovy mládeţe. Ve své podstatě to rodiče, v případě porušení zákona jejich dětmi, splňují. Nejpravděpodobnější trest by mohl být tak málo pouţívaný peněţitý trest a to ve formě náhrady způsobené škody, dále pak trest odnětí svobody při zvlášť závaţných trestných činech a s tím spojená výchovná opatření pro dítě. Spolu s výchovnými opatřeními, které soud ukládá mladistvému by mohl nařídit i nějaký z alternativních trestů, které nyní umoţňuje zákon. V rámci nápravy by mohly být uloţeny obecně prospěšné práce, zákaz návštěv kulturních a sportovních akcí. Trest obecně prospěšných prací by mohl být v rámci ústavu, kde je výchovné opatření vykonáváno, např. v kuchyni, při úklidu, údrţbě zeleně v prostorách ústavu apod. Jiţ naši předci věděli, ţe práce šlechtí tělo i ducha. V příloze je tabulka ze statistické ročenky vězeňské sluţby za rok 2009. Je alarmující, ţe čtvrtou nejpočetnější skupinou ve stavu odsouzených, je věková kategorie
47
21 – 25 let15. V tomto případě jiţ nejde o mladistvé, ale jsou ve věku blízkému věku mladistvích a místo aby se stali produktivní populací, sedí ve věznicích. Nový trestní zákon platný od 1.1.2010 přinesl sice nové alternativní druhy trestů. Ale naše soudy se většinou stále uchylují k nejjednodušší moţnosti trestu a tou je trest odnětí svobody. Do určité míry je to pochopitelné, protoţe nové druhy trestů sice popsány jsou, ale naráţí na mnoho praktických překáţek v realizaci ( např. trest domácího vězení). Na druhou stranu by měli mít zúčastněné instituce na paměti finanční stránku problému a také omezenou kapacitu našich věznic1617. Dle přílohy III. a IV. je evidentní, ţe naše věznice praskají ve švech a to nemluvím o nákladech na uvěznění (viz. příloha I.) Alternativ k trestu odnětí svobody je dostatek a myslím si osobně, ţe jsou dostačující, ale pouze důsledností při kontrole realizace dosáhneme správného efektu. To, aby trest splnil svůj účel, záleţí hlavně na těch, kteří samotný trest aplikují v praxi. Na spolupráci jednotlivých článků. Příkladem u trestu obecně prospěšných prací si myslím, ţe úprava trestu nápravného opatření, která byla popsána v původním znění zákona 140/1961 Sb., byla lepší. Úpravou byla stanovena procentuelní sazba z odměny odsouzeného, která plynula do státní pokladny. Chce–li soud uloţit náhradu škody a pachatel nemá zaměstnání či jiný příjem, nemůţe tuto povinnost danou soudem splnit. V případě, ţe by byl trest obecně prospěšných prací zpoplatněn a z odměny by byla procentuelní část odváděna automaticky státu nebo na úplatu náhrady škody, by tím bylo do určité míry zajištěno umoření dluhu vůči poškozenému nebo dluhu vůči státním orgánům za trestní řízení apod. Pro určité skupiny pachatelů by to mohlo působit do určité míry i jako motivace pro dokončení uloţených prací. Hrozba trestu odnětí svobody při zmaření výše psaných alternativních druhů trestů je příliš nízká. U trestu domácího vězení je náhradní trest maximálně dva roky a u obecně prospěšných prací pouze jeden rok. To si myslím, ţe je velmi málo a v dnešní době to u odsouzených ve většině případě příliš velký respekt nevzbuzuje. Myslím si, ţe druhy trestů jsou dostačující, co není dostačující jsou trestní sazby. Bylo by dobré zamyslet se nad tím, jestli přílišným humánním přístupem, respektive nízkými trestními sazbami bude zajištěna efektivnost trestů jako takových. Naši zákonodárci těmito novelami chtějí „tzv. zabít dvě mouchy jednou ranou“, a to sníţit 15 16 17
viz. Příloha II. Věkové sloţení odsouzených v roce 2009 viz. Příloha III. Stav vyuţití ubytovacích kapacit ve vazebních věznicích a věznicích v roce 2009 viz. Příloha IV. Vývoj stavu odsouzených a obviněných v roce 2009
48
náklad státu na odsouzené k trestu odnětí svobody a uvolnit jiţ tak přeplněnou kapacitu věznic (viz. příloha III.). Proto byla spousta trestných činů s niţší společenskou závaţností klasifikována nově jako přestupky, a proto jsou také do trestního kodexu zakomponovány alternativní druhy trestů. Další „mouchou“ je zklidnění veřejného mínění v podobě zvýšení trestních sazeb za závaţné trestné činy proti ţivotu a zdraví a činy se sexuálním charakterem. Zpřísněné je také trestání recidivistů. Ale proč je tolik recidivistů? Brutální vrah, o kterém řekne soudní psychiatr, ţe jeho náprava a snaha o resocializaci je nereálná, můţe v polovině svého trestu poţádat o podmíněné propuštění. Zpravidla takový člověk odchází po dvou třetinách délky trestu zpět na svobodu. Novelizované trestní sazby se dotýkají dvaceti a dvaceti pěti let, ale dvě třetiny trestní sazby jsou třináct let a šestnáct let.
VII. Závěr V předcházejících kapitolách byl popsán vývoj trestního práva od počátku, tedy tzv. archaického práva přes vývoj k dnešnímu modernímu
trestnímu právu. Při srovnání
vývoje trestního práva je evidentní, ţe účel trestního práva se ve své podstatě moc nezměnil. Vţdy bylo účelem zajistit pořádek ve společnosti a zabránit ohroţení společnosti a jednotlivce činy nebezpečnými, nemorálními nebo ohroţujícími majetek ostatních. V dobách před naším letopočtem byly skutkové podstaty trestných činů popsány doslovně a byly konkrétně pojmenovány. To bylo archaické právo. Vývojem obecné vědy filosofie se začaly pojmy zobecňovat pouţitím abstraktních pojmů pro zevšeobecnění skupiny věcí se stejným potenciálem nebo podstatou. Tresty, které byly pouţívány, byly mnohem tvrdší neţ dnes, ale účel trestu se byl stejný jako v dnešní době. Trest má slouţit k prevenci trestné činnosti, převýchově a k dosaţení určité satisfakce. Vezmeme-li v úvahu satisfakci, byla v dávných dobách zaručena. Dlouho se preferoval postoj „oko za oko, zub za zub“ a to ještě ve starém Římě. Preventivně trest působil také, protoţe byl dostatečnou výstrahou pro případné pachatele. Popravy a tělesné tresty byly prováděny na náměstích a byly veřejně přístupné. Byly vlastně jakousi kratochvílí pro obyčejný lid i šlechtu. Psychologický efekt je zde nesporný. Pravdou zůstává, ţe veřejné popravy byly do určité míry způsobem zvrácené zábavy. Tento fakt nic nemění na tom, ţe de facto svůj úkol splnily. Samozřejmě je i mnoho příkladů, kdy bylo útrpné právo jako nástroj v rukách moci zneuţito. Je nepodstatné, jestli to byl nástroj v rukách panovníků nebo církve. Církve, která
49
hlásala slovo boţí, jenţ bylo představiteli této instituce upraveno tak, aby vyhovovalo především jim a zajistilo jim moc nad masami. Od počátku 20. století, v dobách osvícení, se začala prosazovat humánní stránka věci. Český národ prošel područím Rakousko-Uherské říše, kde se řídila jeho říšským zákonem 117/1852 ř.z., který následně v roce 1918 převzala, postupně novelizovala, přes nový zákon z roku 1950, který platil pouhých 11 let aţ po zákon 140/1961 Sb., jenţ ve znění pozdějších předpisů platil aţ do 31.12.2009. Nyní je v České republice účinný od 1.1.2010 trestní zákoník 40/2009 Sb. Trestní právo popsáno v různých, výše pojmenovaných kodex svým způsobem kopírovalo momentální státní zřízení. Přesněji řečeno ze socialistického pospolitého zřízení na demokratickou individuální podobu republiky. Jiné jsou popsané trestné činy a určitým vývojem prošly i druhy trestů. V socialistickém státě chránil trestní zákon socialistickou republikou popsáním trestných činů proti republice. Porušení těchto pravidel bylo trestáno mnohem přísněji neţ trestná činnost proti jedinci. Pokud půjde o účel trestů, ten by měl mít převýchovnou funkci, preventivní a s tím spojenou autoritativní funkci. Trest by měl působit do určité míry odstrašujícím dojmem. Tyto poţadavky popsané tresty a trestní sazby v původním znění zákona 140/1961 Sb. splňovaly. Hrozba trestu smrti a vysoké trestní sazby pro tresty odnětí svobody spolu s přísností orgánů činných v trestním řízení byly autoritou samy o sobě. Odsouzení mohli být umístěni v táborech nucených prací. Byli nuceni pracovat velmi těţce, aby splatili svůj dluh společnosti. Novelizací po roce 1989 začaly ve jménu lidskosti a humánnosti tresty zmírňovat a trestní sazby sniţovat.. Povinnost vězňů pracovat byla zrušena. Na základě deklarace lidských práv a svobod se musely zajistit ve věznicích takové podmínky, aby bylo zajištěno důstojné jednání. Nyní mají vězni nárok na kapesné (169/1999 Sb., § 16, odst. 7 a 8), mají nárok na kulturní ţivot, vzdělávání, četbu, sportovní vyţití. Takový ostřílení recidivisté se nemají čeho bát, dalo by se říct, ţe se jim ve vězení líbí. Lidé na okraji společnosti, kteří nemají kde bydlet, venku je zima, nebo velmi chladný podzim. Tito lidé mnohdy páchají trestnou činnost proto, aby byl odsouzeni k trestu odnětí svobody nepodmíněně. Většinou jde o lidi jiţ několikrát trestané, ti vědí, ţe ve výkonu trestu dostane jídlo, budou mít zajištěnou zdravotní péči, můţou se dívat relativně bez omezení na televizi. Jsou v teple, vyspí se a ještě dostane kapesné. Vzhledem k tomu, ţe nemá práci a je bez příjmů, nemůţe splatit svůj dluh vůči státu za náklady vynaloţené na jeho uvěznění. Tyto náklady hradí daňový poplatnicí, tedy ti lidé, kterým svým chováním způsobil škodu. Je ironie, ţe poškozený fakticky zaplatí ubytování a stravu člověku, který 50
mu způsobil škodu. Soud sice náhradu škody někdy nařídí, ale v situaci výše popsaného člověka je náhrada škody nereálná a vymáhání běţnými postupy zde selhává. Rčení „kde nic není, ani smrt nebere“ je v tomto případě výstiţné. Velkou hrozbou pro pachatele brutálních trestných činů proti ţivotu a zdraví byl trest smrti. Je mnoho pro a proti, ale fakt, ţe tento trest má nejvyšší autoritu, je daný. Proti hovoří humánní pohled, kdy je nelidské vzít ţivot. Dále jsou proti fakta justičních omylů, kdy se dostatečně neprokáţe vina a obţalovaný je odsouzen k trestu smrti. Argumentem proti justičním omylům je věda. Dnešní kriminalistika je na tak vysoké úrovni, ţe zpracovává důkazy s velmi vysokou přesností. Zkoušky DNA, které jsou dnes běţnou praxí, ale i samotné trestné řízení se dá upravit tak, aby se justiční omyl stoprocentně vyloučil. Příkladem, test DNA je dle vědců stoprocentní. Jiným důkazním materiálem jsou očití svědkové, přiznání pachatele. Pokud je dostatečné mnoţství nevyvratitelných důkazů zaštítěno pachatelovým přiznáním, je justiční omyl téměř vyloučen. Dnešní tresty odnětí svobody za trestné činy proti ţivotu a zdraví se přibliţují trestními sazbami sazbám za majetkové a hospodářské trestné činy. Nejvyšší trest je výjimečný, doţivotní. Ale i v tomto případě lze poţádat o podmínečné propuštění za podmínek stanovených zákonem. Dle JUDr. Miroslava Antla – senátora by měl být absolutní trest doţivotní, tedy bez nároku na moţnost podmínečného propuštění. Já osobně jsem z humánního hlediska pro znovu zavedení trestu smrti. Jednak by to znamenalo finanční úsporu oproti doţivotnímu trestu, dnešní věda umoţňuje shromáţdit opravdu nezvratné důkazy (DNA apod.). A také z psychologického hlediska vzbuzuje hrozba trestu smrti mnohem větší respekt neţ doţivotní trest s moţností ţádosti o zmírnění trestu. Mimo to, dnešní věda umoţňuje popravovat i humánním způsobem. Ale vzhledem k tomu, ţe na základě mezinárodních dohod je zavedení trestu smrti do našeho trestního zákona nemoţné, souhlasím s názorem JUDr. M.Antla absolutního doţivotního trestu. Výjimečný trest odnětí svobody je v novém zákoně 40/2009 Sb. stanoven na 20 – 30 let. Trestné činy, za které je tento trest moţno uloţit jsou omezené zvlášť zavrţeníhodným jednáním a jen u zvlášť brutálních trestných činů proti ţivotu a zdraví člověka. Ale i zde je pachateli umoţněno po odpykání dvou třetin délky trestu poţádat o podmínečné propuštění. V běţných případech je horní hranice trestní sazby 20 let ve věznici se zvýšenou ostrahou. Tento trest se také týká pouze výjimečných případů. Z globálního hlediska jsou stanovené trestní sazby pro trest odnětí svobody nepodmíněně za trestné činy dle zákona 40/2009 Sb. příliš mírné, nejsou pro případné pachatele dostatečnou výstrahou (viz. příloha IV.). Trestní zákon umoţňuje a popisuje 51
ukládání alternativních trestu (peněţitý trest, OPP, Domácí vězení, trest odnětí svobody podmíněný s nařízeným dohledem), tyto tresty jsou v poměru k počtu odsouzených vyuţívány velmi málo. Alternativní tresty, které popisuje nový zákon jsou podle mého názoru dostačující. Hlavním problémem jsou ti, kteří tyto tresty mají aplikovat a ti, kteří mají dohlíţet nad jejich výkonem. Jedním z nejdůleţitějších faktorů je, byl a vţdy bude lidský faktor a zde si myslím, ţe je velký problém. Dalším problémem je nedostatečná delegace pravomocí na „výkonné orgány“. Tím myslím probační úředníky. Ti jsou do určité míry vztyčnou „osobou“ ve věci aplikace alternativních trestů v praxi. Probační sluţby se potýkají s nedostatkem kvalifikovaných terénních pracovníků, nedostatečným technickým vybavením a minimálními pravomocemi. Tyto dva aspekty jsou podle mě zásadní. Závěrem této práce je mé zjištění, ţe trestní zákon, který nyní máme je dostačující, úprava jednotlivých trestných činů a teoretická část zákona 40/2009 Sb. je popsána věcně a konkretizuje jednotlivá fakta. Je pro jednotlivé adresáty dobře pochopitelná a jednoznačně popisuje jednotlivé skutkové podstaty trestných činů tak, aby se vyhnula moţnosti nejasné prezentace. Oproti tomu z hlediska sankcí je trestní zákon 40/2009 Sb. i přes zvýšení horní hranice trestní sazby příliš benevolentní vůči pachatelům trestné činnosti. Měla by být dále upravena respektive zpřísněna moţnost podmíněného propuštění z výkonu trestu a to tak, aby byla soudem zohledněna moţnost návratu do běţného ţivota. (např. zohlednění zprávy psychiatra nebo psychologa) V tomto případě se jedná o zvlášť závaţné trestné činy např. proti ţivotu a zdraví. Zjistila jsem, ţe trestní zákon má trhliny i v moţnosti praktického vyuţití nově popsaných trestů. Nejviditelnější je to na trestu domácího vězení, kde dosud není ošetřen dohled nad odsouzeným a tím pokládá trest domácího vězení na úroveň nepouţitelnosti, protoţe bez dostatečné kontroly odsouzeného je takřka nemoţné výkon trestu dokončit bez toho, aby byl trest přeměněn na trest odnětí svobody. V takovém případě se jedná o nadbytečnou administrativu a s tím spojené náklady ze strany probační a mediační sluţby, ale i ze strany samotného soudu. Pokud se do sbírky zákonů vkládá zákon, měl by být ošetřený i ze strany praktického vyuţití a pokud jde jako v tomto případě o výkon trestu, měla by být v první řadě upravena kontrola odsouzeného, aby byl zajištěn řádný výkon trestu.
52
Příloha I. Neinvestiční výdaje za rok 2009
18
18
čerpáno ze statistické ročenky vězeňské sluţby za rok 2009, www.justice.cz
53
Příloha II. Věkové složení odsouzených
54
Příloha III. Průměrný stav využití ubytovacích kapacit
55
Příloha IV. Vývoj stavu odsouzených a obviněných v roce 2009
56
Příloha V. Srovnávací tabulka
předpis
druh trestu popis trestní sazba
Trestní zákon 140/1961 Sb.
§ 39 - § 44
Nový Trestní zákon 40/2009 Sb. Trest odnětí svobody nepodmíněně § 55 - § 59 přímý výkon trestu trestní sazba Výjimečný trest Doživotní trest
do 15 let 15 - 20 let (§ 29) ano
do 20 let 20 - 30 let (§ 54) ano
příklady až 1 rok až 2 roky
§ 180 d řízení bez řidičského oprávnění § 198 hanobení rasy
odst. 1 : až 3 roky, nebo § 216 únos peněžitý trest, odst. 2. 2 - 8 let nebo odst. 3 až 10 let v případě smrti nebo těžké újmy na zdraví dítěte
druh trestu popis výměra způsob výkonu trestu
§ 58 - § 60 b trest odnětí svobody nepřesahuje 2 roky 1 - 5 let ano
zrušeno § 355 hanobení rasy, etnické nebo jiné skupiny lidí § 200 únos dítěte
Trest odnětí svobody s podmíněným odkladem alternativní zkušební doba s dohledem / bez dohledu
Pokud se odsouzený ve zkušební době neosvědčí, soud rozhodne o výkonu trest a trest uloží. Výjimečně může soud ponechat v platnosti trest s podmíněným odkladem s tím, že stanový dohled nebo jiná kritéria pro splnění způsobilosti. § 164 Podněcování, § 207 Neposkytnutí pomoci, § 202 Výtržnictví
příklady
57
odst. 1. až na 2 roky, odst. 2. až na 3 roky odst. 1 : až 3 roky, nebo peněžitý trest, odst. 2. 1-5 let, odst. 3 2 - 8 let nebo odst. 4 až 10 let v případě smrti dítěte
§ 81 - § 87 trest odnětí svobody nepřesahuje 3 roky 1 - 5 let ano
Pokud se odsouzený ve zkušební době neosvědčí, soud rozhodne o výkonu trest a trest uloží. Výjimečně může soud ponechat v platnosti trest s podmíněným odkladem s tím, že stanový dohled nebo jiná kritéria pro splnění způsobilosti. § 150 neposkytnutí pomoci lze pouze v případě skutkové podstaty dle odst. 1, § 358 Výtržnictví lze pouze v případě skutkové podstaty dle odst. 1, § 364 Podněcování
druh trestu popis
výměra
§ 45 trest odnětí svobody nepřesahuje 5 let možnost uložení tohoto trestu je uvedena u jednotlivých předpisů ve zvláštní části tohoto zákona 50 - 400 hod. nejdéle do 1 roku
Obecně prospěšné práce alternativní způsob výkonu trestu
trest odnětí svobody
Náhradní trest
každé 2 hod. i započaté z nedokončeného trestu OOP se rovnají 1 dni trestu odnětí svobody
druh trestu popis
druh trestu popis
§ 46 spolu s trestem odnětí svobody nepodmíněně alespoň na 2 roky samostatně nelze
§ 47 - § 48 spolu s trestem odnětí svobody nepodmíněně alespoň na 2 roky, lze i s jiným druhem trestu pokud to vyžaduje kázeň a pořádek v ozbrojených složkách vzhledem ke spáchanému činu.na tom závisí zachování morálky a disciplíny
§ 62 - § 65 přečin tj. trestní sazba nepřesahuje 5 let možnost uložení tohoto trestu je uvedena u jednotlivých předpisů ve zvláštní části tohoto zákona 50 - 300 hod. nejdéle do 1 roku, výjimečně je možno prodloužit dobu výkonu OPP o 6 měsíců a to při splnění podmínek uvedených v odst.3, § 65 zákona 40/2009 Sb. trest odnětí svobody každé 1 hod. i započaté z nedokončeného trestu OOP se rovnají 1 dni trestu odnětí svobody
Ztráta čestných titulů a vyznamenání
Ztráta vojenských hodností
58
§ 78 spolu s trestem odnětí svobody nepodmíněně alespoň na 2 roky samostatně nelze
§ 79 spolu s trestem odnětí svobody nepodmíněně alespoň na 2 roky, lze i s jiným druhem trestu pokud to vyžaduje kázeň a pořádek v ozbrojených složkách vzhledem ke spáchanému činu.na tom závisí zachování morálky a disciplíny
druh trestu popis
druh trestu popis
§ 49 - § 50 1 - 10 let, pokud činnost souvisí s trestným činem samostatně pouze dovoluje-li to zákon a soud zároveň shledá, že jiného trestu není třeba § 51 - § 52 spolu s výjimečným trestem
Zákaz činnosti Ukládá se jako samostatný nebo jako společný trest
Propadnutí majetku Ukládá se jako samostatný nebo jako společný trest, nelze uložit vedle peněžitého trestu
s trestem za závažný úmyslný trestný čin jímž se pachatel snažil získat majetkový prospěch samostatně jen umožňuje-li to zákon uložením tohoto trestu zaniká zákonné společenství majetkové
druh trestu
§ 66 spolu s výjimečným trestem s trestem za závažný úmyslný trestný čin jímž se pachatel snažil získat majetkový prospěch samostatně jen umožňuje-li to zákon uložením tohoto trestu zaniká společné jmění manželů
Peněžitý trest
§ 53 - § 54
alternativní
popis
§ 73 1 - 10 let, pokud činnost souvisí s trestným činem samostatně pouze dovoluje-li to zákon a soud zároveň shledá, že jiného trestu není třeba
2 000,- - 5 000 000,- Kč za trestný čin u něhož horní hranice trestní sazby nepřesahuje 3 roky. Pokud je zřejmé, že je tret nedobytný vzhledem k finanční situaci pachatele, soud ho neuloží ukládá soud při rozhodnutí o uložení peněžitého trestu a to až na 2 roky. Délka náhradního trestu spolu s uloženým trestem nesmí přesáhnout horní hranici trestní sazby za spáchaný trestný čin.
Náhradní trest
59
§ 67 denní sazby, 20 - 730 celých denních sazeb 1 denní sazba / 100,- 50 000,za přečin tj. horní hranice trestní sazby nepřesahuje 5 let. Pokud je zřejmé, že je tret nedobytný vzhledem k finanční situaci pachatele, soud ho neuloží ukládá soud při rozhodnutí o uložení peněžitého trestu a to až na 4 roky. Délka náhradního trestu spolu s uloženým trestem nesmí přesáhnout horní hranici trestní sazby za spáchaný trestný čin.
druh trestu popis
druh trestu
výkon
§ 55 - § 56 a věc, které bylo užito ke spáchání trestné činnosti nebo je k ní určena získal ji pachatel trestnou činností nebo za odměnu z trestné činnosti nebo ji za ní dostal , ale pouze v případě, že její hodnota není zanedbatelná věc náleží pachateli v případě, že je věc zničená, spotřebovaná apod. zabere se náhradní hodnota dle § 56 a ve stejné hodnotě
§ 57 1 - 10 let / doba neurčitá není zjištěna státní příslušnost pachatele pachateli byl poskytnut azyl pachatel má na území ČR sociální, pracovní zázemí pachateli hrozí ve vlastní zemi stíhání, nesnášenlivost, mučení atd. pachatel je občanem EU a má na území ČR trvalý pobyt. pachatel je občanem EU a v posledních 10 letech nepřetržitě pobývá na území ČR lhůta pro vycestování je max. 1 měsíc s možností prodloužení předsedou senátu nejdéle však 180 dní vyhošťovací vazba Policie zajistí vycestování na vlastní náklady
Propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty Propadnutí náhradní hodnoty samostatný pouze pokud to zákon ve zvláštní části dovoluje
Vyhoštění
§ 70 - § 72 věc, které bylo užito ke spáchání trestné činnosti nebo je k ní určena získal ji pachatel trestnou činností nebo za odměnu z trestné činnosti nebo ji za ní dostal , ale pouze v případě, že její hodnota není zanedbatelná věc náleží pachateli v případě, že je věc zničená, spotřebovaná apod. zabere se náhradní hodnota dle § 56 a ve stejné hodnotě.
§ 80 1 - 10 let / doba neurčitá nelze uložit pokud není zjištěna státní příslušnost pachatele pachateli byl poskytnut azyl pachatel má na území ČR sociální, pracovní zázemí pachateli hrozí ve vlastní zemi stíhání, nesnášenlivost, mučení atd. pachatel je občanem EU a má na území ČR trvalý pobyt. pachatel je občanem EU a v posledních 10 letech nepřetržitě pobývá na území ČR lhůta pro vycestování je max. 1 měsíc s možností prodloužení pokud neexistuje domněnka, že bude pachatel předsedou senátu mařit úřední rozhodnutí nejdéle však 180 dní pokud existuje domněnka, že pachatel bude vyhošťovací vazba mařit úřední rozhodnutí Policie zajistí vycestování na vlastní náklady
60
druh trestu
druh trestu popis
§ 57 a 1 - 5 let jako samostatný trest se ukládá za trestný čin, u kterého nepřesahuje horní hranice trestní sazby 3 roky
Zákaz pobytu pachatel se po dobu výkonu trestu nesmí zdržovat na určitém místě tj. obvod., město, kraj apod. Pro vyřízení nezbytných záležitostí je třeba povolení
Domácí vězení
ne
alternativní trest
náhradní trest
druh trestu popis
ne
§ 75 1 - 10 let jako samostatný trest se ukládá za trestný čin, u kterého nepřesahuje horní hranice trestní sazby 3 roky § 60 - § 61 až 2 léta přečin tj. horní hranice nepřesahuje 5 let písemný slib pachatele, že dodrží podmínky pro výkon trestu pachatel se musí zdržovat ve svém obydlí ve všední dny od 20,00 do 5,00, o víkendech a svátcích dohled probačního úředníka až 1 rok při zmaření trestu domácího vězení
Zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce § 76 - § 77 alternativní trest
výkon
61
až 10 let přečin tj. horní hranice nepřesahuje 5 let zákaz účasti na akcích kulturního, sportovního nebo jiného společenského charakteru spolupráce s probačním úředníkem, který stanoví plán sociální převýchovy, psychologické poradenství apod. Pokud uzná za probační úředník za vhodné, musí pachatel v termínech akcí docházet na policii ČR
Anotace: Tato bakalářská práce ukazuje změny, kterými prošel trestní zákon. Důraz je kladen na změny posledních dvaceti let, především novely trestního zákona 40/2009 Sb. účinné od 1.1.2010. Práce se snaţí ukázat rozdíl mezi teoretickou stránkou psaného zákona a moţností praktického vyuţití trestního zákona. Zabývá se otázkou, jestli jsou nově popsané druhy trestů efektivně vyuţitelné v praxi. A jestli novela trestního zákona bude působit s dostatečnou autoritou a bude výkonným pomocníkem při boji s kriminalitou.
Annotation: This dissertation describes the changes, which in criminal code has been done. The emphasis is placed to changes of last twenty years, firstly on amendment of criminal act 40/2009 Sb., which is actived since 1.1.2010. Dissertation tries to show difference between theoretical respect of written act and possibility of practical usage of criminal act. It’s occupied question, if the new type of sentences are used effectively in praxis. And if amendment of criminal act will work with adequate´s authority and it will be powerful´s assistant in struggle against criminality.
62
Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou práci zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené literatury. V Teplicích dne
__________________________
Lucie Zlámalová ___________________________
63
VIII. Seznam použité literatury: Zákony 140/1961 Sb. - Trestní zákon , původní znění z roku 1961; 150/1969 Sb. - Zákon o přečinech; 31/1970 Sb. - Úplné znění novelizovaného zákona 141/1961 Sb. (po úpravě 57/1965 Sb. 149/1969 Sb., 173/1968 Sb., 148/1969 Sb., 156/1969 Sb. 155/1969 Sb.); 198/1993 Sb. - Zákon o protiprávnosti komunistického reţimu a o odporu proti němu; 292/1993 Sb. - Novela zákona 141/1961; 293/1993 Sb. - Zákon o výkonu vazby; 294/1993 Sb. - Novela zákona 59/1965 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody; 218/2003 Sb. - Zákon o odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech; mládeţe a o změně některých zákonů; 40/2009 Sb. - Trestní zákon;
Publikace I.
ÚZ - Úplné znění trestních předpisů tj. Tr. zákon, Tr. řád, Výkon trestu odnětí svobody, Výkon
vazby, Probační a mediační sluţba, Peněţitá pomoc obětem trestné činnosti, Rejstřík trestů, Soudnictví ve věcech mládeţe, Zajištění majetku, Amnestie ; Přestupky – Zákon o přestupcích, Paušální částka nákladů řízení. Vše podle stavu k 1.2.2007 Nakladatelství: SAGIT a.s., Horní 457/1, Ostrava - Hrabůvka, PSČ 700 30, Tiskárna RINGLER PRINT s.r.o., Ostrava. Ev. č. MKČR E 10981, ISBN 978-80-7208-586-6; II. autor: Hans Hattenhauer, název: Evropské dějiny práva, rok vydání: 1998, nakladatelství: C.H.Beck, I.vydání, ISBN 80-7179-056-7; III. autoři: Oto Novotný, Adolf Dolenský, Rudolf Vokoun, název: Trestní právo hmotné II. zvláštní část, 3. přepracované vydání ( učebnice), nakladatelství: CODEX, Praha , květen 1996, ISBN 80-85963-24-8;
Internetové stránky I. Internetový slovník Wikipedia; http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Chammurapiho_z%C3%A1kon%C3%ADk&action=edit§ion II.
redaktor: Eduard Vacek, název: Kabinet dokumentace a historie vězeňské sluţby ČR;
www.cs-magazin.com/semag/semag-08-02.pdf III.
archivní znění zákonů, portál Ministerstva vnitra, legislativa, sbírka zákonů;
http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/ IV. Statistika PMS za rok 2009 - komentář https://www.pmscr.cz/ke-stazeni/ V. Statistická ročenka vězeňské sluţby za rok 2009 http://www.vscr.cz/client_data/1/user_files/19/file/spr%C3%A1vn%C3%AD/statistiky/Statistick%C3%A9% 20ro%C4%8Denky/Ro%C4%8Denka%202009_1.pdf
Přílohy Příloha I.: Neinvestiční výdaje za rok 2009 Příloha II. : Věkové sloţení odsouzených
64
Příloha III.: Průměrný stav vyuţití ubytovacích kapacit Příloha IV.: Vývoj stavu odsouzených a obviněných v roce 2009 Příloha V. : Srovnávací tabulka
Bankovní institut vysoká škola Praha katedra práva
Druhy trestů, trestní sazby a efektivita jejich aplikace v praxi Bakalářská práce
Autor:
Lucie Zlámalová PA/Právní administrativa v podnikatelské sféře
Vedoucí práce:
Praha
JUDr. Miroslav Čapek
6/2010
Poděkování Ráda bych touto cestou poděkovala vedoucímu práce JUDr. Miroslavu Čapkovi za jeho součinnost při zpracovávání této práce.
hřbet knihy
Zlámalová Lucie – Druhy trestů, trestní sazby a jejich aplikace v praxi
