Bakalářská práce. Úloha české šlechty při transferu lolardského učení do Čech na konci 14. a počátkem 15. st

Univerzita Karlova v Praze Fakulta humanitních studií

Bakalářská práce

Úloha české šlechty při transferu lolardského učení do Čech na konci 14. a počátkem 15. st.

Vypracoval: Martin Hůrka Vedoucí práce: PhDr. Roman Zaoral

Vyšehořovice 2006

-1-

Obsah

Předmět výzkumu a metody zpracování...................................................................... str. 1 Charakteristika pramenů a literatury............................................................................ str. 4 Styky mezi Čechami a Anglií v době královny Anny.................................................... str. 5 Styky mezi Čechami a Anglií v předhusitské době...................................................... str. 17 Biografie...................................................................................................................... str. 22 - Přemysl Těšínský......................................................................................... str. 22 - Petr z Vartenberka a Kosti........................................................................... str. 30 - Konrád Krajíř z Krajku.................................................................................. str. 35 - Zdislav ze Zvířetic......................................................................................... str. 38 - Voksa z Vadštejna........................................................................................ str. 44 Závěrečné shrnutí.........................................................................................................str. 49

Předmět výzkumu a metody zpracování

-2-

Na vznik a průběh husitského hnutí měli v ideologické rovině významný podíl jejich angličtí přátelé – lolardi a jejich učitel Jan Viklef (Wycliff). Ve druhé polovině 14. století se v obou sledovaných zemích ve zvýšené míře objevovaly projevy nesouhlasu s podobou soudobé církve, která se vymykala svému dávnému vzoru. Pranýřováno bylo zejména její provokující bohatství, kupčení s odpustky či mravní život kněžích. Papežské schizma celou situaci ještě více zhoršilo a nechalo vystoupit na povrch politickým hrám, které se kolem církve a jejího vedení rozbujely více než obvykle. V Čechách na tyto pohyby ve společnosti reagovali již Husovi předchůdci, jakými byli například Konrád Waldhauser, Matěj z Janova, Jan Milíč z Kroměříže či Tomáš Štítný ze Štítného. Tito lidé připravovali svou činností půdu pro pozdější rozšíření reformních snah. Další podněty přišly v pozdější době z Anglie v podobě myšlenek Jana Viklefa a jeho lolardských1 následovníků. I když mezi Viklefem a Husem existují jisté rozpory například v pohledu na transsubstanciaci, základní nesouhlas se stavem církve je jim společný. Ve své práci jsem si uložil dva úkoly. Nejprve se pokusím na základě poznatků dosavadního stavu bádání podat přehled o osobách, které měly či mohly mít v rámci styků mezi Čechami a Anglií na přelomu 14. a 15. století určitý, byť jen nepatrný, vliv na přenos lolardského učení do Čech. Chci se přitom zaměřit zejména šlechtické prostředí. Osoby z této vrstvy hráli při kontaktech přední roli. V souvislosti se sňatkem dcery Karla IV. Anny Lucemburské a anglického krále Richarda II. došlo mezi oběma dvory k několika diplomatickým misím. Jednalo se o dobu krátce před Viklefovou smrtí a také o dobu, kdy je možné očekávat první přenos myšlenek anglického učence, který však doposud v konkrétních jménech nebyl dosvědčen. Mým cílem je upozornit na osoby šlechtického stavu, které působily mezi předními členy těchto poselstev, a zároveň naznačit jejich možný přístup k Viklefovu učení v návaznosti na pozdější postoje jejich potomků a ostatních členů rodu za husitství. Dále bych rád přiblížil pokračující kontakty mezi oběma zeměmi a oběma reformními skupinami počátkem 15. století, tentokrát již v konkrétní podobě přímého osobního či korespondenčního styku českých studentů a šlechticů. Opomenout nelze ani doklady lolardské literatury přítomné v Čechách a spojené s konkrétní dobou vytvoření opisu. V tomto směru jsou zvláště přínosné studie anglické badatelky Anne Hudsonové týkající se lolardských knih.

1

Označení „lolard“ má svůj původ v Holandsku, kde se tak přezdívalo beghardům, kteří při svých schůzkách potichu zpívali (lollen). Angličtí lolardi se chovali podobně, a tak se označení přeneslo i na ně. Poprvé jsou takto jmenováni viklefité na oxfordské univerzitě v roce 1382 (Zaoral, R.: Na trase mezi Oxfordem a Prahou, ĎAS, roč. 22, 2000, č. 5, s. 33)

-3-

Samozřejmě je třeba dbát nedostatečnosti a komplikovanosti pojmu „český šlechtic“. Za takového pokládám nejen jazykově českého, ale všechny osoby, které pocházely či žily dlouhou dobu v Čechách a měly k této zemi vztah. Další nemalé problémy často činí vůbec rozeznat české šlechtice od šlechticů s původem v říši. Součástí práce je prosopografický rozbor vybraných šlechticů s důrazem na předpoklady v podobě životních zkušeností a osudů, které je mohly pohnout k příklonu k reformním postojům. Sleduji postoje oněch potomků rodů, jejichž členové se účastnili diplomatických jednání mezi Čechami a Anglií. Zajímá mě, pokud to pramenná základna dovoluje, zda se mezi nimi objevují přívrženci husitů či naopak jejich odpůrci. Již v pasážích o vzájemných stycích obou zemí se pokusím do textu začlenit i drobné pohledy na jednotlivé šlechtice. U pěti vybraných osob jsem sestavil stručné biografické medailonky. Rysem biografické metody je „přístup ke společenské skutečnosti prostřednictvím poznatků o životě jedinců.“2 Bedlivá introspekce do jejich životů může odhalit jejich sklony, tendence či změny postojů, a tak pomoci zjistit sledované skutečnosti3. Snažil jsem se přitom nesklouznout k pouhému popisu životů jednotlivých protagonistů či jak říká Heinrich Rüthing k tzv. zpřístupňování kartoték,4 ale pokusil jsem se získané poznatky interpretovat a zařadit je do širšího kontextu. První tři osoby působily v nejužším vedení poselstva, které koncem roku 1381 doprovázelo Annu při cestě do Anglie na svatbu s Richardem II. Tito lidé v daleké ostrovní zemi po nějaký čas přebývali. Jedná se o těšínského vévodu Přemysla, Petra z Vartenberka a Kosti a Konráda Krajíře z Krajku, tedy o významné postavy dvora českého krále. Zbylé dvě osoby urozeného původu byly účastníky korespondenčního styku s lordem Johnem Oldcastlem, nejvýše postavenou osobou předních lolardských rytířů. Jsou to významný činitel pražské univerzity Zdislav ze Zvířetic a králův oblíbenec a hlavní správce bran Pražského hradu Voksa z Valdštejna. Uvědomuji si, že by bylo třeba zaměřit se na všechny známé osoby, které do kontaktu s dalekou zemí přišly, avšak kvůli časové tísni to není možné. Přemysla, Petra a Konráda jsem zvolil kvůli jejich klíčové roli při jednáních mezi českým a anglickým dvorem. Stejnou pozornost by si zasloužil přinejmenším Bořivoj ze Svinař, proto jsem se tento nedostatek pokusil vyvážit drobným Bořivojovým medailonkem přímo v základním textu práce. Další šlechtice jsem chtěl mít z generace, která se dostala do bezprostředního kontaktu s husitstvím, proto padla volba na Voksu a Zdislava. Podrobněji rozebrat by si však jistě

2

Hroch, M. a kol.: Úvod do studia dějepisu, Praha 1985, s. 245. tamtéž, s. 245 – 249. 4 Nodl, M.: Středověká prosopografie jako metodická inovace (in: VIII. sjezd českých historiků, Praha 2000), s. 146 – 149. 3

-4-

zasloužili i Jiří z Kněhnic a Matěj z Hnátnic. U Voksy a Zdislava mě také zaujalo, že náleží ještě s Petrem z Vartenberka ke stejnému rozrodu. První tři zmiňovaní představitelé šlechtické obce náležejí tedy ke generaci, která husitství v otevřené formě nezažila, žila však v době, kdy se již projevovaly společenské problémy, které později v revoluční výbuch vyústily. Další dva byli již přímými účastníky nástupu husitství a zároveň osobami, u nichž je dosvědčen kontakt s anglickými lolardy (přinejmenším se o nich v Anglii vědělo). Jsem si vědom limitů své práce, zejména nízkého počtu sledovaných šlechticů, proto kladu důraz na rodové souvislosti užitečné především pro charakteristiku té generace šlechticů, která s husitstvím do přímého kontaktu nepřišla. Při této příležitosti není nezajímavé sledovat postoje potomků starého šlechtického rodu Markvarticů. Tento rod se na přelomu 13. a 14. století rozdělil na čtyři hlavní větve: pány z Michalovic, Vartenberka, Valdštejna a ze Zvířetic.5 V česko-anglických stycích předhusitské doby hráli mnozí členové právě těchto rodů významnou úlohu. Práce se zaměřuje téměř výhradně na osoby vyšších sociálních vrstev, jedná se tedy o přístup tzv. Eliten-Schulle, která „vnímá jako celek pouze vládnoucí vrstvy nebo soubor politicky či společensky významných osob.“6

5

Waldstein – Wartenberg, B.: Markvartici, Praha 2000, s. 87 – 102. Nodl, M.: Středověká prosopografie jako metodická inovace (in: VIII. sjezd českých historiků, Praha 2000), s. 146 – 149. 6

-5-

Charakteristika pramenů a literatury Pokud používám prameny, jedná se o prameny editované. Použil jsem zejména Regesta Bohemiae et Moraviae aetatis Venceslai IV.7, Palackého Documenta Magistri Iohannis Hus,8 Haasem vydaný Archiv Koruny české9 či Flajšhansem vydanou Husovu korespondenci.10 Mnoho materiálu vztahujícímu se k Přemkovi Těšínskému jsem získal z Němcova Listináře Těšínska.11 Větší část poznatků však čerpám ze sekundární historické literatury. V této souvislosti je třeba zmínit zejména přínos anglické badatelky zabývající se lolardy Anne Hudsonové a jejích rozborů lolardské literatury. Spoustu užitečných jmen v souvislosti s poselstvy při svatbě Anny a Richarda jsem získal z diplomové práce Marka Suchého. Část této diplomové práce byla publikována ve formě studie12. Neméně významná je též kniha Nigela Saula s názvem Richard II.13, ve které autor odkazuje na řadu českých šlechticů, kteří přišli do kontaktu s anglickým prostředím za vlády Richarda II. Opomenout nemohu ani dnes mezi anglickojazyčnou historickou literaturou již klasickou práci R. R. Bettse Essays in Czech history.14 Přínosný pohled historika nepříslušejícího k žádnému z obou národů poskytla Katherine Walshová ve svém příspěvku do sborníku uspořádaného Františkem Šmahelem Häresie und vorzeitige Reformation im Spätmittelalter. Její studie Lollardisch-hussitische Reformbestrebungen in Umkreis und Gefolgschaft der Luxemburgerin Anna, Königin von England (1382 – 1394)15 se k tématu mé bakalářské práce bezprostředně vztahuje. Nemohl jsem opomenout ani významné starší české badatele – V. V. Tomka, F. M. Bartoše a V. Novotného. I když tito starší autoři sledovali problém často z vlastních proevangelicky orientovaných konfesionálních pozic. U dnešních historiků Hudsonové, Walshové či Šmahela se tento prvek neprojevuje. Základní povědomí o sledované době a širších souvislostech přináší Šmahelova čtyřdílná Husitská revoluce.

7

Kopičková, B. (ed.): Regesta bohemia et moravia aetatis Venceslai IV. – svazek III., Praha 1977 Palacký, F. (ed.): Documenta Magistri Iohannis Hus, Praha 1896 9 Haas, A. (ed.): Archiv koruny české (1378 – 1437), Praha 1947 10 Flajšhans, V. (ed.): Mistra Jana Husi veškeré listy, Praha 1916 11 Němec, E. (ed.): Listinář Těšínska (Codex diplomaticus Ducatus Tessinensis), 1. díl, 1. část, Český Těšín 1955 a Němec, E. (ed.): Listinář Těšínska (Codex diplomaticus Ducatus Tessinensis), 1. díl, 2. část, Český Těšín 1958 12 Suchý, M.: Dobrá královna Anna Česká, ĎAS, roč. 21, 1999, s. 8 - 12 13 Saul, N.: Richard II., New Haven 1997 14 Betts, R. R.: Essays in Czech history, London 1969 15 Walsh, K.: Lollardisch-hussitische Reformbestrebungen in Umkreis und Gefolgschaft der Luxemburgerin Anna, Königin von England (1382 – 1394) (in: Häresie und vorzeitige Reformation im Spätmittelalter. Hrsg. von F. Šmahel, München – Wien 1998) 8

-6-

Styky mezi Čechami a Anglií v době královny Anny Podmínky pro kontakty mezi oběma zeměmi v této době byly větší než kdy dříve. Na rozvoji kontaktů na univerzitní úrovni se z velké části podílel Vojtěch Raňkův z Ježova, který jako patrně první Čech sám na oxfordské univerzitě působil. Ještě předtím studoval též na pařížské univerzitě, kde se poté stal rektorem (1355). V Oxfordu patrně vešel v kontakt s Richardem Fitz-Ralfem,16 oxfordským mistrem brojícím proti žebravým řádům. Ve své závěti z 2. dubna 1388 kromě jiných ustanovení určil stipendium pro dva české studenty, kteří v budoucnu budou chtít studovat v Oxfordu či Paříži.17 Alespoň část Viklefova učení byla v Čechách známa ještě před touto dobou, což odhaluje kapitulní list z 4. prosince 1381 vyjevující výklad Lombardových sentencí, jehož autorem je Mikuláš Biceps. V tomto textu se poprvé objevují útoky proti novému učení. Biceps znal jménem dokonce i Viklefovy žáky. Zajímavější je, že tento list je opis, takže originál musel být ještě o něco starší, i když patrně ne o mnoho. Navíc Viklefovy kacířské články o svátosti oltářní, proti nimž útočí zmínky v tomto listu, byly v Anglii vyhlášeny patrně až na samém konci 70. let 14. století (možná až v roce 1380)18, takže přenos do Čech musel být velmi rychlý. Dle Anne Hudsonové se zlomky z Viklefova učení do Prahy dostaly někdy v letech 1377 – 1379.19 Roman Zaoral odkazuje na cestu, která vedla patrně z Paříže prostřednictvím sítě dominikánů.20 Někdy v polovině 80. let hovořil pražský arcibiskup Jan z Jenštejna při svém projevu hájícím církevní vlastnictví označil Jana Viklefa za „heresiarcha nephandissimus.“21 Všechny tyto náznaky však odkazují na přenos wiklefismu v negativní formě, tedy prostřednictvím odpůrců a nepřátel. Prozatím nejstarší prokázaný výskyt Viklefových děl na českém území a pokusy získat tyto práce ze sympatií k myšlenkám, které uchovávají, se kladou až na samý přelom 14. a 15. století. Vyjevuje se nám tedy udivující propast dvaceti let od prvních negativních zmínek o Viklefovi ke konkrétním dokladům podpory tomuto oxfordskému učenci. Zdá se nepravděpodobné, že by se předhusitští kritici církevních poměrů nesnažili získat více vědomostí o tomto muži a jeho dílech.

16

Odložilík, O.: Wyclif and Bohemia, Praha 1937, s. 8 – 9. Novotný, V.: Náboženské hnutí české ve 14. a 15. století - část 1., Praha 1913, s. 144. 18 Flajšhans, V.: Anglická vlna, ČČH, roč. 37, 1931, s. 1 – 2. 19 Hudson, A.: From Oxford to Prague: The Writings of John Wyclif and his English Followers in Bohemia, SEER, roč. 75, 1997, č. 4, s. 644. 20 Zaoral, R.: Na trase mezi Oxfordem a Prahou, ĎAS, roč. 22, 2000, č. 5, s. 35. 21 Hudson, A.: From Oxford to Prague: ... c. d., s. 647. 17

-7-

Právě svatba lucemburské princezny Anny a anglického krále Richarda II. a související jednání počátkem 80. let se v tomto světle jeví jako výborná příležitost pro zprostředkování přenosu Viklefova učení do Čech. Kvůli zajištění sňatku proběhlo několik intenzivních kontaktů mezi anglickým a českým dvorem. Annu v Anglii nabízel krátce před svou smrtí již Karel IV., tehdy ovšem ještě neúspěšně22. Za změněné situace papežského schizmatu a dalšího vývoje stoleté války mezi Anglií a Francií se anglické straně francouzské nabývání na síle vůbec nelíbilo a pomyšlení na uzavření říšsko-anglické aliance se zdálo být stále více výhodné, a tak byla jednání roku 1379 obnovena. Iniciativu v tomto ohledu na sebe vzal patrně římský papež Urban VI., jenž toužil sjednotit anglického a římského krále proti Francii a zejména proti avignonskému papeži Klementu VII23. Jako jeho pověřenec a prostředník sehrál při diplomatických jednáních významnou úlohu kardinál Pileus de Prata. 20. května 1379 píše Václav Richardovi list, v němž kritizuje postoje některých kardinálů vůči Urbanovi VI. po jeho zvolení a odkazuje tím na stejnou pozici, jakou zastával i Richard24. Ještě koncem tohoto roku došlo, pravděpodobně přičiněním kardinála Pilea, k pozastavení cesty Richardových vyslanců Michaela de la Pole a Simona Burleye ke dvoru Viscontiů, kde původně měli za úkol dojednat sňatek anglického krále s Kateřinou Visconti. Vyslanci se odebrali do říše, kde se patrně setkali s Williamem Sturym, který přinesl z Anglie nové instrukce25. Podle Nigela Saula se v říši měli údajně setkat i s Václavem IV26. Na zpáteční cestě jmenované přepadla a zajala banda zlodějů, a tak musel být vypraven posel Richard Hereford, který vyjednal jejich propuštění. Za Michaela de la Pole bylo vyplaceno 933 liber a za Simona Burleye 500 marek výkupného. Celá skupina se však do Londýna nevrátila dříve než koncem května 1380.27 Poselstvo předložilo odpovědným osobám vyjednané skutečnosti, na jejichž základě bylo rozhodnuto vyslat další posly, tentokráte již ke konkrétnějšímu jednání. Věc byla svěřena královi blízkým osobám – královu sekretáři, budoucímu londýnskému biskupovi a nepříteli lolardů Robertu Braybrookovi, Siru Simonu Burleyemu, který se účastnil již prvních jednání a byl tedy u Václavova dvora znám, a Siru Bernardu van Zetles, jehož Nigel Saul označuje za rytíře českého původu, třebaže pravděpodobnější místo jeho narození bude třeba hledat spíše v západní části říše, ne přímo v Čechách. Bernard ovšem byl se situací v říši nesporně dobře obeznámen, patrně proto se v poselstvech objevuje nejčastěji. Dokonce je k vidění i 22

Suchý, M.: Anna Lucemburská – královna anglická, diplomová práce FF UP Olomouc, 1995, s. 2. Betts, R. R.: Essays in Czech history, London 1969, s. 137. 24 Spěváček, J.: Václav IV., Praha 1986, s. 121. 25 Betts, R. R.: Essays in Czech history, London 1969, s. 138. 26 Saul, N.: Richard II., New Haven 1997, s. 87. 27 tamtéž, s. 87. 23

-8-

v poslední delegaci, která v roce 1384 navštívila říši (možná i Čechy) ve snaze pohnout Václava IV. k důslednější protifrancouzské politice. A snad to byl právě on, kdo již v polovině 14. století nesl do Prahy ke dvoru Karla IV. jisté poselství od anglického krále Eduarda III.28 18. června 1380 se nynější poselstvo vydalo spolu se svým doprovodem na cestu do Čech, kam však nedorazilo. Až do přelomu července a srpna totiž vyjednávalo s knížetem s Přemkem Těšínským ve Flandrech. Poté angličtí poslové reagovali kladně na pozvání vévody buckinghamského a usadili se ve vsi Wizernes. Nakonec byl do říše vypraven pouze Richardův vyslanec Lancaster Herald, aby o situaci zpravil římského krále.29 Mimo Anglii se členové poselstva pohybovali téměř půl roku a usnesli se na dalším pokračování vzájemných rozprav opět na flanderském území (v Bruggách) počátkem příštího roku. V době jejich absence se v Anglii objevuje nové jméno - „Borzireoge de Syrine.“30 Toto pro anglického písaře těžko reprodukovatelné jméno lze velmi pravděpodobně ztotožnit s postavou osoby zemanského původu Bořivoje ze Svinař, který právě v této době začal výrazněji pronikat do Václavovy přízně. Po úspěšně splněném úkolu při vyjednávání Anniny svatby ve správních pozicích postupoval výše. Po osvědčení diplomatického talentu působil jako fojt v tzv. Nových Čechách (Horní Falci), poté i ve Švábsku a Alsasku31. V dubnu 1389 pomáhal jako již zkušený sňatkový vyjednavač římskému králi, který byl již tři roky vdovcem,32 dořešit s bavorským vévodou Fridrichem chystaný nový Václavův sňatek. V třenicích s panskou jednotou, při nichž byl Václav IV. uvězněn (1394), stál na straně krále. Nedlouho po Václavově propuštění z vězení se mu snažil u některých říšských měst zajistit finanční půjčku.33 O rok později, když se schylovalo k dalším válečným střetům, verboval v západních Čechách a Horní Falci vojsko.34 Důvěra v Bořivoje ze strany Václava pokračovala i nadále. V dubnu 1397 ho Václav místo sebe delegoval na říšský sněm, který byl svolán do Frankfurtu nad Mohanem z popudu porýnských kurfiřtů.35 Krátce po návratu z říšského sněmu přednášel výsledky jednání na královské radě na Karlštejně. Při této příležitosti proběhla krvavá záležitost. Po přednesu byl Bořivoj vyzván, aby opustil sál. Poté vévoda Hanuš Opavský dal spolu s dalšími šlechtici zavolat čtyři královy rádce, které po

28

Suchý, M.: Anna Lucemburská – královna anglická, diplomová práce FF UP Olomouc, 1995, s. 15. Spěváček, J.: Václav IV., Praha 1986, s. 139. 30 Betts, R. R.: Essays in Czech history, London 1969, s. 138. 31 Walsh, K.: Lollardisch-hussitische Reformbestrebungen in Umkreis und Gefolgschaft der Luxemburgerin Anna, Königin von England (1382 – 1394) (in: Häresie und vorzeitige Reformation im Spätmittelalter. Hrsg. von F. Šmahel, München – Wien 1998), s. 82. 32 Spěváček, J.: Václav IV., Praha 1986, s. 195. 33 tamtéž, s. 238 – 241. 34 tamtéž, s. 251. 35 tamtéž, s. 272. 29

-9-

příchodu probodli. Hanuš pak u krále zmíněné zavražděné osoby označil za zrádce.36 V lednu 1398 je Bořivoj k vidění v průvodu krále Václava IV. putujícímu z Frankfurtu do Remeše ke francouzskému králi. V průvodu byly mimo jiné přítomni i zástupci pražské univerzity. Jménem je znám jen M. Blažej Vlk ze Strážného. V letech 1399 – 1404 Bořivoj zastával pozici bavorského hejtmana.37 Podobně se v lucemburských službách uplatnil i syn Konráda Krajíře Leopold. Co se možné spojitosti s husitstvím týče, vyniká v případě Bořivoje pouze jeho pozdější přátelství s Konrádem z Vechty, prohusitsky smýšlejícím pražským arcibiskupem.38 Ve dvorských službách působil též i jeho bratr Zachariáš, jenž v letech 1380 – 1388 zastával pozici místopurkrabího Pražského hradu.39 Bořivoj v Anglii přijal od krále různé dary a absolvoval mnoho jednání o chystané svatbě. 26. prosince 1380 byli Simon Burley, Robert Braybrooke a Bernard van Zetles opět pověřeni vypravit se na další jednání, na kterém měli už formálně požádat o Anninu ruku. Vzhledem k důležitosti tohoto poselstva v něm putovalo již více výše postavených osob. Spolu se Simonem, Robertem a Bernardem cestovali do Prahy herefordský biskup John Gilbert, kentský hrabě Thomas Holland, Hugh Segrave, Richard Abberbury a M. Walter Skirlaw. Skirlaw a Braybrooke jsou zajímaví tím, že studovali v Oxfordu, tedy v místě Viklefova působiště.40 Toto nově sestavené poselstvo se mělo počátkem roku 1381 setkat s říšskou delegací vedenou Přemkem Těšínským. Tak se také po krátké době čekání stalo. V lednu 1381 Anna přijala Richardovu nabídku, a tak Václav IV. patrně pod vlivem Anny samé a její matky udělil 1. února v Norimberku plnou moc dojednat v Anglii už tentokráte definitivní podmínky. Vedením delegace pověřil Přemka Těšínského, hofmistra Konráda z Krajku a Petra z Vartenberka.41 V březnu pak anglický vyslanec přivedl tyto tři osoby s jejich doprovodem do Anglie. Významnou úlohu jakési šedé eminence v pozadí hrál kardinál Pileus de Prata. Richard II. určil své zástupce 29. března 1381, když v Londýně ve Westminsterském paláci udělil Edmundovi z Canterbury, dvorskému maršálkovi Hugovi Segrave a svému komorníkovi Albredovi de Veer plnou moc při jednání s Přemkem Těšínským, Konrádem z Krajku a Petrem z Vartenberka.42 Dne 2. května 1381 vůdci české delegace slavnostně ve Westminsteru za přítomnosti krále a mnohých vysoce postavených světských pánů i duchovních osob potvrdili spojenectví mezi 36

Spěváček, J.: Václav IV., Praha 1986, s. 283. tamtéž, s. 167 – 168. 38 Walsh, K.: Lollardisch-hussitische Reformbestrebungen ... c. d., s. 108. 39 Spěváček, J.: Václav IV., Praha 1986, s. 167 – 168. 40 Betts, R. R.: Essays in Czech history, London 1969, s. 138. 41 Spěváček, J.: Václav IV., Praha 1986, s. 138. 42 Haas, A. (ed.): Archiv koruny české (1378 – 1437), Praha 1947, s. 12. 37

-10-

Richardem II. a Václavem IV. proti schizmatikům.43 V následném prohlášení Richarda II., jímž vyhlásil možné sankce, které postihnou všechny schizmatiky, je dle Spěváčka jasně patrná Pileova dikce. Současně byla do dokumentu zakomponována závěrečná ustanovení ve věci svatby – zejména poslední formální úpravy chystaných událostí, jako byla Annina přeprava do Calais na náklady Václava IV., jež měla proběhnout koncem září, převzetí Anny Richardovými zástupci, svatba a následná korunovace. Výše Annina věna měla být stanovena později. Zároveň byla zaplacena první splátka ve výši 3000 liber z celkové částky 80.000 florinů (zhruba 12.000 liber), kterou se Richard zavázal Václavovi poskytnout.44 Další splátky se uskutečnily v prosinci a v lednu následujícího roku. Poslední splátka proběhla patrně v srpnu 1382, a tak se celková suma vyplacená anglickou korunou vyšplhala na 7.500 liber.45 Je zvláštní, že anglická koruna půjčila Václavovi takovou částku v době, kdy sama trpěla nedostatkem financí. Patrně měla na úspěšném spojenectví nebývalý zájem. Během jednání a v závěrečných ustanoveních se kupodivu neobjevuje jediná zmínka o vojenských nátlakových akcích, a tak naděje římského papeže na nějakou výraznější pomoc vzaly za své. Angličané se tímto spojenectvím primárně snažili vytvořit tlak na francouzský vládnoucí rod Valois.46 Od anglické koruny navíc hlavní čeští vyjednavači obdrželi roční důchod. Vévoda těšínský jako hlava poselstva získal 500 liber, Petr z Vartenberka shodně s Konrádem Krajířem 250 liber.47 Marek Suchý uvádí ve své práci též další členy doprovodu s částkami, které získali – rytíř Bořivoj ze Svinař 500 florinů, panoš Sifrid Forster (Siegfried Foster) 200 florinů, rytíř Konrad de Ridburgh (Konrad von Ri(e)dburg)48 200 florinů. Přítomen a jmenován je i Leopold Krajíř, syn Konráda Krajíře, jenž obdržel 50 liber.49 Sifrida Forstera řadí Ivan Hlaváček mezi občasné relátory listin krále Václava. Sigfrid tuto funkci vykonal patrně jen jednou na počátku 80. let.50 Třeba připomenout, že jak o Bořivoje ze Svinař už roku 1380, tak i o tuto delegaci bylo v Anglii výborně postaráno prostřednictvím Jana z Gentu, který se řadí k mocným zastáncům Jana Viklefa (Viklef v této době na sklonku svého života působil jako farář v Lutterworthu, kde zakrátko roku 1384 také zemřel). Péče o Čechy byla v Anglii natolik dobrá, že se zde mnozí rádi usadili natrvalo. Katherine Walshová poukazuje na slova

43

Spěváček, J.: Václav IV., Praha 1986, s. 139. Betts, R. R.: Essays in Czech history, London 1969, s. 139. 45 Saul, N.: Richard II., New Haven 1997, s. 91. 46 tamtéž, s. 88. 47 tamtéž, s. 88; viz též: Suchý, M.: Anna Lucemburská – královna anglická, diplomová práce FF UP Olomouc, 1995, s. 17 – 18. 48 Walsh, K.: Lollardisch-hussitische Reformbestrebungen ... c. d., s. 83. 49 Marek Suchý vychází z: Calendar of Patent Rolls, Richard II., 2. díl (1381 – 1385), London 1897 50 Hlaváček, I.: Das Urkunden- und Kanzleiwesen des böhmischen und römischen Königs Wenzel (IV.) 13761419, Stuttgart 1970, s. 451 – 452. 44

-11-

kronikáře Walsinghama, který sděluje, že na svou vlast zapomněl a domů se nechtěl vrátit nejeden Čech .51 Po dvouměsíčním anglickém pobytu vyrazila delegace 13. května zpět na cestu domů. V jejich doprovodu se kvůli nutnosti ratifikovat smlouvu králem Václavem objevují již staří známí Simon Burley, Walter Skirlaw, Bernard van Zetles, k nimž přibyli George Felbrigg, John Reynald, William Hert a Giles de la Chambre52 a jistě i další vyjednavači. R. R. Betts je velmi skeptický, pokud jde o možnost, že by přední členové české delegace mohli v Anglii něco pochytit z Viklefova učení, o něco pravděpodobnější se mu zdá možnost, že určitý přenos myšlenek mohli zajistit Angličané, kteří se při diplomatických kontaktech dostali do říše a do Čech. Možná by bylo lze uvažovat o církevních činitelích Skirlawovi či Braybrookeovi, druhý jmenovaný však byl zarputilým Viklefovým nepřítelem, takže v jeho případě si lze přenos představit jen těžko. Navíc jeho synovec Sir Gerald Braybrooke ve své závěti z roku 1429 vyvrací veškeré pochybnosti o případných Robertových sympatiích k lolardům. I když je pravda, že toto sdělení mohlo být účelové. Podezřele působí fakt, že pocházel z Braybrooku v Northamptonshire, tedy z oblasti, která se později stala baštou lolardů a navíc se jeho bratr řadil k prominentním lolardským rytířům53. Mnoho indicií týkajících se jeho činnosti u králova dvora však hovoří proti Robertově spojení s lolardy. Skirlaw se zase spíše než na teologickém poli vyznamenal na poli diplomatickém. Angličtí poslové se s Václavem setkali v Praze v srpnu 1381, kde mimo jiné nadhodili otázku nevěstina věna, avšak vzhledem k nedobré Václavově finanční situaci bylo jasné, že se Anglie těžko něčeho dočká. Smlouva ovšem byla 1. září Václavem ratifikována. Do Anglie byl okamžitě poslán spěšný posel se zprávou o úspěšném ukončení rozhovorů. R. R. Betts se zmiňuje, že jakmile zpráva došla k anglickému dvoru, vyslala Anglie Sira Johna Cheyneyho a Lancastera Heralda, aby mladou princeznu přivezli.54 A tak se patnáctiletá Anna mohla pravděpodobně v říjnu vydat na dalekou cestu do Anglie. V Brusselu byla nucena si udělat měsíční přestávku u své tety vévodkyně z Brabantu, dokud jí známý lucemburský „básník“, strýc Václav nezajistil u francouzského dvora ochranný glejt na průjezd kanálem La Manche.55 K francouzskému dvoru byli kromě brabantského vévody Václava posláni také členové královské rady - vévoda Přemysl Těšínský, Beneš z Kravař a Půta z Častolovic. Spěváček zdůrazňuje, že měli dopomoci k chystanému mírovému jednání mezi Anglií a 51

Walsh, K.: Lollardisch-hussitische Reformbestrebungen ... c. d., s. 77. Saul, N.: Richard II., New Haven 1997, s. 88; širší výčet přítomných osob v doprovodu viz: Betts, R. R.: Essays in Czech history, London 1969, s. 139. 53 Walsh, K.: Lollardisch-hussitische Reformbestrebungen ... c. d., s. 84. 54 Betts, R. R.: Essays in Czech history, London 1969, s. 139. 55 Froissart, J.: Kronika stoleté války, Praha 1977, s. 218. 52

-12-

Francií, neboť byli již u anglického krále známi, jelikož se spolupodíleli na dohadování svatebních podmínek. Půta z Častolovic stejně jako Přemek Těšínský a Petr z Vartenberka působil již ve službách Václavova otce Karla IV. Svou kariéru začínal jako královský purkrabí na hradě Potštejně (od 1352).56 V letech 1364 – 1366 zastával pozici mistra královské komory. Za Karlovy vlády pronikl zejména do fungování finanční správy země. Od roku 1380 byl relátorem ve Václavově kanceláři. Nedlouho po česko-anglických jednáních se roku 1384 stal hejtmanem Lucemburska.57 K Lucemburkům byl velmi loajální, což se však nedá říci o jeho synovi, Půtovi II. Ten se několikrát postavil proti králi Václavovi připojením k tzv. panské jednotě. Mimo jiné proslul též jako velký příznivec církve.58 Jeho syn Půta III. z Častolovic zištnost podědil patrně po otci. V roce 1415 ještě podepsal stížný list české a moravské šlechty proti Husovu upálení, ale poté za husitských válek stál pevně po boku Zikmunda Lucemburského. Vyznamenal se drancováním a loupežemi. V únoru 1421 se v řadách opočenské strany podílel na vyvraždění 700 táborských zajatců v Chotěboři.59 Ve vraždění a násilí nepřestával - 27. srpna 1423 spolu s Janem Městeckým vypálili na předměstí Hradce Křižovnickou ulici, poté vtrhli do kostela sv. Anny a tam zabili husitského kněze Jana.60 Půtou III. tento bohatnoucí rod vymřel po meči. Zpět však k okolnostem svatby Anny a Richarda. Václav IV. již kolem poloviny října poslal do Francie oznámení o svatbě Anny a Richarda a nabádal francouzského krále k ukončení válečného konfliktu s Anglií.61 Po získání volného průjezdu se Anna s doprovodem vydala přes Gent do Brugg, kde ji na svém dvoře uvítal flanderský hrabě. Poté pokračovala do vlámského hraničního města Gravelines, kde se k jejímu doprovodu čítajícímu kolem 500 ozbrojenců připojila anglická hrabata z Devonu a ze Salisbury, se kterými se po krátké cestě dostala do přístavního města Calais. Zdá se, že někteří členové anglické delegace ke dvoru Václava IV. se vrátili již dříve, neboť jméno rytíře Simona Burleye nacházíme na pověřovací listině vydané 7. prosince 1381 Richardem II. Richard Burleye a též svého nevlastního bratra Johna Hollanda a hofmistra Johna Montague posílá budoucí královně naproti do Calais. 18. prosince pak Anna

56

Šandera, M.: Půta z Častolovic, ĎAS, roč. 23, 2001, č. 2, s. 5. Spěváček, J.: Václav IV., Praha 1986, s. 178. 58 Šandera, M.: Půta z Častolovic, ĎAS, roč. 23, 2001, č. 2, s. 5. 59 tamtéž, s. 5. 60 Šimek, F. (ed.): Staré letopisy české, Praha 1937, s. 47. 61 Spěváček, J.: Václav IV., Praha 1986, s. 144 – 145. 57

-13-

s doprovodem přeplula z Calais do Doveru. Vánoce strávila na hradě v Leedsu. Do bran hlavního města vkročila teprve v polovině ledna 1382.62 Zpočátku její příchod v Anglii způsobil u dvora lehké zmatky a odhalil nepřipravenost. Vyskytl se spor mezi novým canterburkým arcibiskupem Williamem Courtenay a londýnským biskupem Robertem Braybrooke – oba se chtěli ujmout organizace chystaných ceremonií. Po dohodě se Courtenay chopil zajištění korunovace a Braybrooke svatby. Dalším problémem byly potíže se státní pokladnou, které se nedostávalo peněz, což se ovšem prozatím vyřešilo půjčkami. 20. ledna se Anna ve westminsterském opatství provdala za Richarda a o dva dny později byla korunována za anglickou královnu.63 Někteří členové Annina doprovodu obdrželi od anglického dvora opět roční důchody. I když jejich výše nedosahovala sum poskytnutých Přemkovi Těšínskému a jeho vyjednavačům, nebyla přesto nevýznamná.64 Jistou úlohu při zajišťování česko-anglických dohod přisuzuje Katherine Walshová kromě již zmiňovanému Půtovi z Častolovic též Zdeňkovi z Valdštejna, hofmistru císařovny vdovy Alžběty Pomořanské. Připomíná, že příbuzní výše jmenovaných osob stejně jako příbuzní Petra z Vartenberka se projevili neobyčejně aktivně v husitském táboře o třicet a více let později.65 Co se týče české či obecně říšské šlechty, která v této době zprostředkovávala kontakt mezi oběma zeměmi, lze ji rozdělit do tří skupin. První pomyslná skupina pojímá urozené muže, kteří se podíleli na vyjednání svatby, ať už v Čechách (říši) či v Anglii. Druhou skupinu tvoří lidé z Annina doprovodu, kteří i po svatbě v Anglii alespoň jistou dobu pobývali, někteří zde zůstali natrvalo. Do třetího okruhu lze zařadit ty šlechtice, kteří zajišťovali diplomatické styky mezi oběma zeměmi během Annina života v Anglii. Tyto kontakty jistě existovaly, bohužel se o nich nedochovalo mnoho zpráv. Jména členů Annina doprovodu, který se v Anglii zdržel delší čas, čerpám zejména z práce Marka Suchého. Někteří z nich získali podíl na zkonfiskovaném majetku bývalého londýnského starosty Johna Northamptona. Tak Nicholas Mountz, muž s možným českým či říšským původem, získal tímto způsobem dům v Ropery v Londýně. O rok později dostal dům po starostovi na rohu ulic Wyndegooslane a Great Hall of Eastlandia králův panoš „Roger Siglem of Bohemia“. O Rogerovi, jeho ženě Kateřině (Katherine) a jejich synovi 62

Suchý, M.: Anna Lucemburská – královna anglická, diplomová práce FF UP Olomouc, 1995, s. 3 (Marek Suchý vychází z: Calendar of Close Rolls, Richard II., 2. díl (1381 – 1385), London 1920, s. 97) 63 Saul, N.: Richard II., New Haven 1997, s. 90. 64 tamtéž, s. 92 – 93. 65 Walsh, K.: Lollardisch-hussitische Reformbestrebungen ... c. d., s. 83.

-14-

Richardovi se dochovalo poměrně mnoho záznamů. Roger dokonce roku 1388 žádal krále o milost kvůli vraždě. Později Siglema král vyslal i na jistá jednání v říši – do Kolína nad Rýnem a do Bavorska. Značnou roli zde sehrál patrně i Siglemův původ a jeho obeznámenost s prostředím. Ve službách anglické koruně se objevuje i po Richardově sesazení a nástupu Jindřicha IV. na trůn66. Jmenovaní však původně pravděpodobně nebyli šlechtického původu. Na šlechtický titul zřejmě dosáhli až během svého působení v Anglii. Po Annině smrti se na seznamu královniných panošů, kteří obdrželi dary, objevuje „Petit Siglem“ (pravděpodobně Richard, syn Rogera Siglema), dále mezi jinými též klerik Piers de Boeme a páže Henry Beaumer.67 Jména budí dojem možného českého původu. Marek Suchý dále jmenuje de Verova služebníka Martina Medritze, klerika a služebníka Přemka Těšínského Bernarda Lobdeweho68 a rytíře Václava IV. a královny Anny Johanese Lantgrafa. Lobdewe dokonce obdržel roku 1383 prebendu v Selsey. O dva roky později podobným způsobem získal královnin zpovědník Nicholas Hornyk do své péče převorství v Montacute.69 R. R. Betts sděluje další jména – královnina kněze Jindřicha z Reybutz či jejího zpovědníka jménem Jacobus. Znám je i rytíř Henricus Potus,70 jehož původ je spojován s říšským prostředím. Češi se v Anglii proslavili zejména jako znalci koní, které dodávali i do královských stájí. Sám Richard poslal některé tyto odborníky (Rockause, Waltera a Johna Swartesovi a Sithelliuse) zpět do Čech, aby mu přivezli dobré koně na doplnění stavu.71 Češi se v Anglii představili též ve zbroji. Zmiňováni jsou účastník skotské válečné kampaně český rytíř Sir Meles a Herr Hans, „rytíř z Čech“, který při jistém rytířském turnaji uštědřil soupeři nedovolený úder.72 Už v této dávné době byly patrně české ženy považovány za neobyčejně hezké. Jak jinak si lze vysvětlit poblouznění Richarda de Vere, který kvůli jisté královnině dvorní dámě Agnes Lancecroně73 zapudil svou vlastní manželku, která byla navíc rodově spřízněná s Richardem II. Josef Polišenský jméno této osoby spojuje s hradem Landštejn, který v této době spadal do majetku rodu Krajířů z Krajku. Agnes byla tedy dle Polišenského členkou tohoto významného

66

Walsh, K.: Lollardisch-hussitische Reformbestrebungen ... c. d., s. 77 – 78. Marek Suchý čerpá zejména z: Calendar of Patent Rolls, Richard II., 2. díl (1381 – 1385), London 1897 a Simpson, A.: The connections between English and Bohemian Painting during Second Half of the Fourteenth Century, New York – London 1984 68 viz též: Saul, N.: Richard II., New Haven 1997, s. 93. 69 tamtéž, s. 93. 70 Betts, R. R.: Essays in Czech history, London 1969, s. 140. 71 tamtéž, s. 140. 72 Suchý, M.: Anna Lucemburská – královna anglická, diplomová práce FF UP Olomouc, 1995, s. 16. 73 Saul, N.: Richard II., New Haven 1997, s. 121, 183. 67

-15-

rodu.74 Situace však není jednoznačná. Možná pravděpodobněji se může jevit spojitost s městem Lanškrounem, což je též jedna z často zmiňovaných teorií. Někdy se její původ spojuje s rodem pánů z Leuchtenbergu, jindy je pokládána z dceru sedláře.75 Za známý případ se považuje manželství Margarety s již zmiňovaným členem Richardovy delegace ke dvoru Václava IV. (1381) rytířem Sirem Simonem Felbriggem, na které poukazuje pamětní deska nacházející se v obci Felbrigg v hrabství Norfolk. Dle Nigela Saula byla Margery dcerou těšínského vévody Přemysla.76 Od roku 1394 měla královnina služebná Eliska, vdaná za Here Mistilburgha dostávat každý rok 30 liber renty z middiltonského panství v Kentu.77 Nejen české ženy se provdávaly do Anglie, ale také anglické ženy se vdávaly za české rytíře. Jedním takovým případem je, jak uvádí Nigel Saul, „Here Sigle“, pravděpodobně již zmiňovaný Roger Siglem, „kterému našli anglickou nevěstu.“78 Co se možného kontaktu českých členů Annina okolí s Viklefovým učením týče, je celá věc velmi nejasná. Přímý důkaz podpory Viklefa či alespoň otevřeného vyjádření sympatií pro jeho učení nemáme. Otakar Odložilík však připomíná situaci v Anglii na sklonku Viklefova života. Nejen v Oxfordu, ale i v mnohých jiných institucích učení mužové vedli polemiky ohledně této osoby a jeho pojetí církve. A i když veřejné šíření jeho myšlenek nebylo zrovna lehké, přece jen se v této době ještě mohlo objevovat.79 Potlačování wiklefismu budilo rozruch, což strhovalo pozornost a vytvářelo společenskou závažnost. A tak se zdá nepravděpodobné, že by se královna a její dvůr s tímto učením nesetkaly. Navíc Anna se o náboženské otázky živě zajímala, vlastnila český a německý překlad evangelia, možná i anglický. Je však třeba říci, že značná část Annina doprovodu se nedlouho po svatbě musela vrátit zpět do Čech. Stalo se tak patrně na podzim roku 1382 pod vedením Přemka Těšínského. Češi v Anglii moc oblíbení nebyli, často se objevují zmínky o jejich obhroublosti a nářky nad finančními prostředky, které jejich pobyt Anglii stojí. V roce 1388 žádal „Nemilosrdný parlament“ dokonce o jejich vyhoštění ze země.80 Během Annina života se diplomatický kontakt mezi oběma zeměmi dále udržoval a rozvíjel. Sledovaný český šlechtic, vévoda těšínský dokonce obdržel dopis přímo od Richarda 74

Polišenský, J.: England and Czechoslovakia (A lecture delivered to the Students British Society at the Caroline University of Prague on November 8, 1945), Praha 1946, s. 10. 75 Poměrně rozsáhlý rozbor možného původu Agnes Lancecrony podává Katharine Walshová. viz: Walsh, K.: Lollardisch-hussitische Reformbestrebungen ... c. d., s. 90 – 92. 76 Saul, N.: Richard II., New Haven 1997, s. 92. 77 Suchý, M.: Anna Lucemburská – královna anglická, diplomová práce FF UP Olomouc, 1995, s. 15 – 16. 78 Saul, N.: Richard II., New Haven 1997, s. 93. 79 Odložilík, O.: Wyclif and Bohemia, Praha 1937, s. 9 – 10. 80 Suchý, M.: Anna Lucemburská – královna anglická, diplomová práce FF UP Olomouc, 1995, s. 18.

-16-

II., v němž král apeloval na Přemka, aby se pokusil vyjednat propuštění rytíře Jana z Harlestonu, kterého roku 1384 zajal v Porýní Bruno z Rappolsteinu. Jan z Harlestonu konal pouť do Lorety pod ochranným glejtem právě Přemka Těšínského. Richard II. mimo to zaslal deset dopisů Václavovi IV., čtyři císařovně vdově Alžbětě Pomořanské.81 Také Anna domů jistě psala a bylo by divné, kdyby korespondence nefungovala i opačným směrem. V dopise Richarda II. z roku 1385 adresovaném Alžbětě Pomořanské zmiňuje anglický král českého šlechtice Nicholause de Libus, který mu doručil předešlý císařovnin dopis.82 Pokud se podíváme na osoby z vyšších sociálních vrstev, které přišly do kontaktu s cizinci z říše a zejména Čechy, nelze nezačít Janem z Gentu, jednou z nejvlivnějších postav v Anglii před lidovou rebelií z roku 1381. Jan z Gentu, jenž se výtečně postaral a pohostil jak Bořivoje ze Svinař (1380), tak i následující rok českou delegaci, patřil mezi přední zastánce Jana Viklefa. Patronát lancasterského vévody nad Viklefem jistě zachránil oxfordského učence před pobytem ve vězení.83 Je možné, že William Stury, který přinesl do říše anglickému poselstvu v roce 1379 další instrukce od anglického dvora, byl v určitém příbuzenském poměru k Richardu Sturym, možná bratrském (otec Richarda Sturyho se též jmenoval William). Richard Stury je jmenován mezi prvními osobami urozeného původu, u nichž existují jisté náznaky konexí vedoucích k lolardům. Richard v roce 1369 sloužil v severní Francii pod Janem z Gentu a poté až do roku 1377 působil jako velitel hradu Hammes v Pikardii. Později u anglického dvora se řadil k přívržencům zmiňovaného Jana z Gentu. Kromě těchto souvislostí je zajímavá jeho údajná podpora lolardským kazatelům, kterou jim měl směřovat v roce 1382.84 Nelze však říci, že by Stury věnoval nějakou konkrétní pozornost Viklefovým článkům. Jiným s lolardstvím patrně výrazněji spjatým rytířem, který měl co činit s Čechy, byl John Montague. Jako hofmistr přijel Anně České naproti do Calais a i nadále patrně jeho kontakty neustaly. Nařčeních z podpory lolardů se s jeho osobou spojuje hned několik. Důležitá je zpráva o jeho přítomnosti při odstraňování obrazů z kaple v Shenley. Do této činnosti se zapojil Nicholas Hereford, jeden z Viklefových věrných žáků, kterému Montague umožnil v této kapli kázat. Na druhou stranu proti hovoří jeho přítomnost při křížové výpravě do Pruska proti Litevcům v roce 1391.85 S takovými podniky bylo lolardské učení v ostrém protikladu. Montague tedy podobně jako drtivá většina prvních lolardů šlechtického původu 81

Suchý, M.: Anna Lucemburská – královna anglická, diplomová práce FF UP Olomouc, 1995, s. 19. tamtéž, s. 14. 83 Zaoral, R.: Na trase mezi Oxfordem a Prahou, ĎAS, roč. 22, 2000, č. 5, s. 34. 84 Waugh, W. T.: The Lollard Knights, SHR, roč. 11, 1914 (Reprint: Liechtenstein 1967), s. 64 – 70. 85 tamtéž, s. 72 – 73. 82

-17-

se od tohoto kacířského směru později odklonil, což byla v podstatě nezbytnost, pokud tito lidé chtěli postupovat ve státních strukturách výše. A tak se u nich projevy sympatií lolardům zdají být jedním z prvků bouřlivého rebelujícího mládí.

-18-

Styky mezi Čechami a Anglií v předhusitské době Známost Viklefových knih ještě před koncem století v Čechách je téměř nepochybná, avšak mnoho konkrétních jmen v této souvislosti známo není. Patrně ještě dříve než Hus se s Viklefem blíže seznámil Stanislav ze Znojma. Hus sám ho několikrát označuje za svého učitele (i ve wiklefismu). Druhým mužem z těchto raných dob seznamování se s anglickým mistrem je Štěpán z Kolína, řečený Chiméra, Husův předchůdce v Betlémské kapli.86 Sám Hus ve své odpovědi Johnu Stokesovi z roku 1411, kdy v Praze proti tomuto anglickému učenci obhajoval Viklefovo učení, prohlásil, že Viklefovy knihy má v držení již nějakých dvacet let či více.87 K těmto výše uvedeným osobám je však těžké přiřadit nějaké konkrétní vazby. Při pohledu na nejstarší opisy, které se dochovaly do dnešní doby, lze velmi pravděpodobně datovat jejich vznik, ovšem jejich zdroj a okolnosti kolportáže zůstávají neznámé. Do roku 1397 se datuje rukopis (nyní uložený v pražské univerzitní knihovně), který obsahuje opisy čtyř Wyckeffových stěžejní filozofických děl: De universalibus, De tempore, De ydeis a De materia et forma. Všechny tyto práce se znovu objevují v dalším rukopisu (dnes uložen ve Stockholmu), jehož autorství je připisováno samotnému Husovi a jehož vznik se klade do roku 1398. Čítá pět Viklefových traktátů, které jsou lemovány tehdy ještě vzácnými českými přípisky. Jeden z nich hlásá známou prorockou poznámku: „Viklef, Viklef – nejednomu ty hlavu zvikleš!“88 Další známé opisy různých Viklefových děl následují záhy: první dochovaný skutečně teologický spis De simonia (1401), dále De eucharistia (1403). Tato díla byla datována přímo autory opisu. Další takto časově neurčený Opus evangelicum však lze dle jiných hledisek též zařadit do blízkosti roku 1400.89 Při pohledu na přímé osobní kontakty se ukazuje po dlouhé době konkrétní jméno – Jeroným Pražský. Do Oxfordu odešel těsně před koncem 14. století na jaře 1399. Roku 1400 se však na krátkou dobu vrátil do Prahy, přičemž s sebou přinesl opisy Viklefových prací Dialogus, Trialogus a patrně i některých dalších.90 Ještě téhož roku se vrátil do Oxfordu, který 86

Flajšhans, V.: Anglická vlna, ČČH, roč. 37, 1931, s. 2. Hudson, A.: From Oxford to Prague: ... c. d., s. 646. 88 Flajšhans, V.: Anglická vlna, ČČH, roč. 37, 1931, s. 3; Odložilík, O.: Wyclif and Bohemia, Praha 1937, s. 33. 89 Hudson, A.: From Oxford to Prague: ... c. d., s. 647. 90 F. M. Bartoš uvádí mezi knihami, které Jeroným přinesl i již zmíněné De simonia, De aucharistia a Opus evangelicum – viz: Bartoš, F. M.: Husitství a cizina, Praha 1931, s. 32. Možná, že některé z těchto textů Jeroným opravdu přinesl, ale zdá se stejně pravděpodobné, že se do Čech dostali prostřednictvím nějakého jiného studenta. 87

-19-

znovu opustil následující rok (1401). Do tohoto anglického univerzitního města se pak patrně vrátil ještě jednou o deset let později (1411).91 Další známí studenti, kteří navštívili Oxford a okolí, jsou dva přátelé Mikuláš Faulfiš a Jiří z Kněhnic. Stalo se tak v letech 1406 – 140792 a o jejich pobytu v Anglii se přeci jen dochovalo více podrobností. F. M. Bartoš se domnívá, že tito studenti byli do Anglie vysláni českými přívrženci Viklefa, aby tam opsali další texty, které by jim pak doma posloužili k lepší argumentaci při Viklefově obraně proti jeho odpůrcům. Roku 1406 se totiž v Čechách dostali do problémů kvůli svým projevům podpory oxfordskému mistru Stanislav ze Znojma a poté i Jakoubek ze Stříbra93. V mírně odlišném duchu hovoří Anne Hudsonová, která nastiňuje možnost, že Faulfiš s Kněhnicem neměli vůbec v úmyslu opisovat nová Viklefova díla, ale autoritativní kopie toho, co už v Praze bylo známo, o čemž prý svědčí péče, se kterou pomocí popisků při okrajích dosvědčovali přesný zdroj svých materiálů.94 Eneáš Silvius Piccolomini ve své České historii pokládá Faulfiše za člena šlechtického rodu zvaného Putrius Piscis („Shnilá ryba“). Ve skutečnosti se však jednalo o nejmladšího ze tří synů měšťana z Českých Budějovic. Měl ještě sestru Kateřinu. Roku 1385 mu otec zemřel, a tak se dostal do poručnictví nejstaršího bratra Václava, který byl tou dobou farářem v Lomnici. Bratr Václav se později stal proboštem augustiniánského kláštera v Rokycanech. Proboštské hodnosti se sice někdy v letech 1405 – 1406 vzdal, ale v klášteře působil i nadále minimálně do roku 1411. Období jeho doloženého působení v klášteře se shoduje s dobou, kdy proběhly jisté kontakty mezi tímto klášterem a M. Janem Husem.95 Zletilosti Mikuláš dosáhl kolem roku 1391. Průběžným rodinným vypořádáním majetku zemřelého otce získal poměrně slušné hmotné zajištění, tudíž si mohl dovolit nebývalou nezávislost a později i nelehkou cestu do Anglie. V letech 1402 – 1403 je k vidění v Praze. Faulfiš se do Anglie patrně nepodíval pouze jednou, ale je dost pravděpodobné, že v této ostrovní zemi pobýval na jaře 1411, tedy krátce před svou smrtí. Hus totiž zmiňuje v dopise do Londýna lolardskému knězi Richardu Wychovi z března 1411, člověka jménem „Mikuláš“, který prý ostatní věci Richardovi dovysvětlí, jakmile onomu dojde dopis, který mu píší jeho čeští přátelé.96 Zdá se zřejmé, že Hus oním Mikulášem myslel právě Faulfiše, kterého jinde označuje za svého

91

Kopičková, B., Vidmanová, A.: Listy na Husovu obranu z let 1410 – 1412, Praha 1999, s. 171. Václav Novotný (Novotný, V.: Mistr Jan Hus díl 1. část 1., s. 402) jejich návrat klade do roku 1408, ovšem obecně je uznáván rok 1407. 93 Bartoš, F. M.: Husitství a cizina, Praha 1931, s. 39 – 40. 94 Hudson, A.: From Oxford to Prague: ... c. d., s. 644. 95 Novotný, V.: Mistr Jan Hus – Život a dílo, díl 1. část 2., Praha 1921, s. 162. 96 Flajšhans, V. (ed.): Mistra Jana Husi veškeré listy, Praha 1916, s. 29 - 32 (č. 14). 92

-20-

přítele. Na zpáteční cestě na moři někde mezi Anglií a Španělskem patrně zahynul.97 Svědčí o tom i prohlášení jeho pozůstalosti za královskou odúmrť z 1. prosince 1411. Poté se však přihlásili věřitelé (Šimon z Tišnova, Faulfišova matka Alžběta, ovdovělá žena Alvlina z Budějovic, Maršík z Húzného a Matěj z Hnátnic) a celá věc nebyla ještě tak jednoduše skončena.98 Zvláštní pozornost zaslouží zejména Matěj z Hnátnic. Matěj byl studentem pražské univerzity, kde promoval 5. března 1412. Někdy poté získal příjmení Engliš. Je vcelku zřejmé, že se tak stalo kvůli nám neznámé Matějovy cesty do Anglie, kterou v této době patrně vykonal (jistě za stejným účelem jako Faulfiš s Kněhnicem či Jeroným Pražský). Rukopis univerzitní knihovny v Brně č. 28 obsahuje údaj, že Matěj „Engliš“ často používal lolardské dílo Opus arduum valde (autorem možná Richard Wyche).99 Jméno Matěje z Hnátnic je známo i z mnoha rukopisů spojených s lolardským Rosariem (patrně tato díla předčítal skupině opisovačů) a Anne Hudsonová připomíná záznam jistého starého pražského knihovníka, který v 16. století odkazuje na sbírku knih „Johannise Wiclifa a Johannise Thartise“, kterou nashromáždil Matěj z Hnátnic.100 Mikuláš Faulfiš patrně nebyl řádným studentem, i když ho Hus jednou jako studenta nazývá.101 Studentem a i šlechticem zároveň však byl jeho společník na cestě do Anglie Jiří z Kněhnic. Kněhnic složil bakalářské zkoušky v prosinci 1408 nedlouho po svém návratu do Čech.102 Během svého společného pobytu v Anglii se většinou pohybovali v okolí Oxfordu. V Kemertonu, malé vesničce přibližně 60 mil západně od Oxfordu, opisovali spis De ecclesia. V Braybrooku, přibližně stejně vzdáleného od města s nejstarší anglickou univerzitou avšak na severovýchod, zhotovili kopii spisu De dominio divino. Navíc ještě kdesi opsali De veritate sacre scripture, jehož autenticitu zkontrolovali poté počátkem roku 1407 znovu v Oxfordu. Pozornost při tomto pohledu budí zejména Braybrooke, již zmíněný původní domov Roberta Braybrooka, avšak co je důležitější, též hlavní sídlo lolardského rytíře Sira Thomase Latimera a jeho faráře lolarda Roberta Hokeho.103 Na druhé straně v Kemertonu v době návštěvy českých studentů měl prebendu Robert Lychlade, kterého kvůli heretickým názorům vypudili v roce 1395 z jedné oxfordské koleje. Navíc ho do úřadu jmenoval jiný lolardský přívrženec 97

O tom hovoří Hus před komisí při vyšetřování v Kostnici Bartoš, F. M.: Husův přítel z Českých Budějovic, JSH 19, 1950, s. 34 – 44. 99 Bartoš, F. M.: Husitský diplomat Matěj Engliš, JSH 21, 1952, s. 114 – 115. 100 Hudson, A.: Lollards and their Books, London 1985, s. 38 – 40. 101 Pokud se ovšem nejedná o osobu totožnou s Mikulášem z Budějovic, který získal na filozofické fakultě roku 1398 hodnost bakaláře (viz: Bartoš, F. M.: Husův přítel z Českých Budějovic, JSH 19, 1950, s. 44) 102 Novotný, V.: Mistr Jan Hus – Život a dílo, díl 1. část 1., Praha 1919, s. 313. 103 Betts, R. R.: Essays in Czech history, London 1969, s. 142. 98

-21-

Sir William Beauchamp.104 Jak zdůrazňuje Otakar Odložilík, čeští studenti v Oxfordu se svou snahou měli velké problémy, poněvadž na tomto místě už bylo Viklefovo učení velmi potlačováno.105 Přesto se jim právě v Oxfordu podařilo pomocí Petera Payna, jenž se později proslavil v husitském hnutí, získat 5. října 1406 oficiální univerzitní pečetí ověřený list, který dosvědčoval, že Viklef nebyl nikdy odsouzen pro kacířství a že byl znamenitým příkladným učencem. Později kancléř univerzity Thomas Cascoigne tvrdil, že Payne pečeť ukradl.106 Stejnou váhu má však i jiné vysvětlení – Payne prostě mohl využít univerzitních prázdnin a nechat dobrozdání odhlasovat v této době, kdy nebylo přítomno mnoho kolegů.107 Někdy během anglického pobytu navštívili Faulfiš s Kněhnicem hrob Jana Viklefa v Lutterworthu, kde si na památku odsekli kousek z náhrobního kamene velkého mistra,108 který si poté vzali s sebou do Čech. V souvislosti s dobou anglického pobytu Faulfiše a Kněhnice vypočítává R. R. Betts i další texty, které byly v Praze v této době dostupné: De civili dominio, De officio regis, De potestate pape, De apostasia, De blasphemia, De mandatis divinis, De statu innocentie.109 Zároveň s osobním kontaktem fungovala mezi oběma reformními proudy čilá korespondence. 8. března 1411 došlo do Prahy psaní hlavních vůdců anglických lolardů, kněze Richarda Wyche a lorda Johna Olcastla. Tyto listy byly napsány již 8. září 1410, ale vzhledem k dlouhé zajížďce přes Uhry, kterou podstoupil Šimon, český student v Oxfordu mající za úkol tyto dopisy do Čech přinést, dorazily až po půl roce.110 Za hlavního iniciátora tohoto korespondenčního styku považuje František Šmahel Petera Payna.111 Dopis od Richarda Wyche je určen Husovi a autor v něm prokazuje značnou obeznámenost se situací v Čechách, což svědčí o výtečné vzájemné informovanosti a kontaktech. Wyche dále říká, že mu je Hus sice „neznámý v tváři, ale ne ve víře“ a velmi pozdravuje Husova spolupracovníka Jakoubka ze Stříbra.112 Druhý dopis poslaný ze zámku Cowling lordem Oldcastlem měl na prvním místě být doručen Voksovi z Valdštejna. Pokud by nebyl zastižen, měl být list předán do rukou Zdislava ze Zvířetic. S tímto dopisem se seznámil i Hus a tak posléze napsal i přímo lordu Oldcastlovi, přičemž chválil krále Václava IV. za podporu, kterou jemu a jeho kolegům poskytuje. Evidentně potěšený lord Oldcastle se 104

Hudson, A.: From Oxford to Prague: ... c. d., s. 642 – 643. Odložilík, O.: Wyclif and Bohemia, Praha 1937, s. 14. 106 Šmahel, F.: Curriculum vitae M. Petri Payne (in: In memoriam Josefa Macka, Praha 1996), s. 142 – 143. 107 Bartoš, F. M.: M. Petr Payne – diplomat husitské revoluce, Praha 1956, s. 11 – 12. 108 Hudson, A.: From Oxford to Prague: ... c. d., s. 642. 109 Betts, R. R.: Essays in Czech history, London 1969, s. 142. 110 Bartoš, F. M.: Husitství a cizina, Praha 1931, s. 109. 111 Šmahel, F.: Curriculum vitae M. Petri Payne (in: In memoriam Josefa Macka, Praha 1996), s. 143. 112 Bartoš, F. M.: M. Petr Payne – diplomat husitské revoluce, Praha 1956, s. 13. 105

-22-

rozhodl obrátit se na českého krále přímo a poděkovat mu za přízeň (stalo se tak patrně roku 1413).113 Hus však nepsal pouze Oldcastlovi, ale samozřejmě ještě v březnu 1411 odpověděl na Wychův dopis. Je to onen list, ve kterém upozorňuje na jakéhosi Mikuláše (pravděpodobně Faulfiše). Hus jistě dostával z Anglie dopisy i před tím Wychovým, o čemž zpravuje blíže neznámého českého přítele v dopise z této doby, když hovoří v množném čísle o „dopisech z Anglie“, mezi nimiž nejvíce vyniká právě list Wychův.114 Roku 1410 byly do Čech též poslány čtyři pamfletní listy od skotského kazatele Quentina Folkhyrda zvané Nova Scotiae, nic v nich však nenasvědčuje o autorově obeznámenosti s českou situací a celkově působí velmi záhadně.115 V předmluvě se jen vyjevuje činnost tohoto lolardského kazatele ve Skotsku, kde brojil proti kněžím, kteří nežijí dle evangelia a nekáží náboženskou pravdu.116 Anne Hudsonová upozorňuje dále na jistou báseň, která se nalézá mezi husitskými rukopisy. Nazývá se Heu quanta desolacio Anglie prestatur a nese v sobě typický satirický refrén obvyklý v mnoha anglických básních a začínající slovy: „wyth an O and an I“. Báseň pojednává o událostech v Oxfordu a Londýně z let 1381 – 1382, kdy byl zavržen Viklef. Poukazuje na reakce obou protichůdných stran a nenechává stranou ani některá jména jako Nicholas Hereford či rozhodný odpůrce lolardů Peter Stokes.117 Druhý jmenovaný je pak o třicet let později k vidění v Praze, když se v pozdním létě roku 1411 vracel z Uher (z návštěvy Zikmunda Lucemburského) v poselstvu anglického krále vedeném rytířem Hartungem van Clux. Když se čeští učenci dozvěděli o pobytu anglického poselstva, mezi jehož členy se nacházelo mimo jiné několik univerzitních činitelů, naivně se domnívali, že se jedná o přívržence lolardů. Zde je na místě otázka, zda prololardská propaganda v Čechách nepřivodila falešné povědomí, které by se dalo vyjádřit slovy – co anglický učenec, to lolard. Vypravili se tedy za nimi do jejich bytu, aby si s nimi pohovořili a vyměnili názory. Čeští mistři Angličany sice po společném obědě pozvali na Karlovu kolej, ale brzy vyšlo najevo, že příchozí jsou naopak zarputilými odpůrci lolardů. Pozvání bylo nakonec z anglické strany odmítnuto.118 Následně došlo k známé scéně, kdy Hus cambridgeského licenciáta práv Stokese vyzýval k veřejné disputaci, které se však Angličan obratně vyhnul.

113

Betts, R. R.: Essays in Czech history, London 1969, s. 142. Flajšhans, V. (ed.): Mistra Jana Husi veškeré listy, Praha 1916, s. 33 (č. 16). 115 Hudson, A.: From Oxford to Prague: ... c. d., s. 655. 116 Odložilík, O.: Wyclif and Bohemia, Praha 1937, s. 15. 117 Hudson, A.: From Oxford to Prague: ... c. d., s. 655 – 656. 118 Novotný, V.: Mistr Jan Hus – Život a dílo, díl 1. část 2., Praha 1921, s. 5 – 6. 114

-23-

Další text z husitských rukopisů z této doby, který Hudsonová považuje za zajímavý, vyjevuje bědování anglických „pauperculi sacerdotes“ pronásledovaných arcibiskupem Arundelem. Jeho vznik se datuje do doby kolem roku 1411.119 Dva listy v třeboňském rukopise A 16, fol. 211v–212r, nám také ukazují, kterou zemi měli čeští reformátoři často na mysli. Přestože se jedná pouze o jakási rétorská cvičení, která nikdy do Anglie odeslána nebyla, odkazují na místo, kde čeští prohusitští učenci hledali oporu. Oba listy pisatelé adresovali oxfordské univerzitě, kterou žádají o pomoc pro M. Jeronýma Pražského. První list se zdá být reakcí na prohlášení oxfordské univerzity o Jeronýmu Pražském, které učinili její členové na kostnickém koncilu, druhý pak odpovědí na již zmíněné Stokesovo vystoupení v Praze.120 To už však nadešla doba, kdy do Čech vyrazil natrvalo Peter Payne. Z Anglie odešel z obavy před stíháním církevního soudu patrně koncem roku 1412 či v první polovině roku následujícího. Jistě však před odsouzením Sira Johna Oldcastla z kacířství. Tito dva, Oldcastle a Payne, udržovali v předešlé době čilý kontakt. Bývalý Paynův spolužák Peter Patridge sděluje, že to byl právě Payne, kdo Oldcastla k Viklefovu učení přivedl. Vzájemný kontakt potvrzuje i exkomunikovaný Oldcastlův kaplan Robert Holbech. Payne se na své cestě do Čech ještě na nějakou dobu zastavil v Porýní a v jihoněmeckém městě Deutach, kde se setkal s místními valdenskými. Do Prahy dorazil anglický učenec někdy koncem roku 1414 pravděpodobně už po odchodu Husa na kostnický koncil.121

119

Hudson, A.: From Oxford to Prague: ... c. d., s. 655. Kopičková, B., Vidmanová, A.: Listy na Husovu obranu z let 1410 – 1412, Praha 1999, s. 171 – 172. 121 Šmahel, F.: Curriculum vitae M. Petri Payne (in: In memoriam Josefa Macka, Praha 1996), s. 142, 144 – 145. 120

-24-

Biografie V této části představím pět vybraných osob šlechtického původu, kteří se podíleli na stycích mezi Čechami a Anglií. Jak již bylo řečeno v úvodu, výčet šlechticů není úplný, přesto však může přinést nové skutečnosti a naznačit další možný směr bádání.

Přemysl Těšínský Přemysl I. Těšínský, často zvaný Přemek, byl synem Kazimíra I. Těšínského a jeho manželky Eufemie (dcera mazovského vévody Troydena I.). Jeho otec se dožil na svou dobu úctyhodných osmdesáti let, také Přemysl tuto dlouhověkost po otci podědil. Od roku 1358 až do své smrti roku 1409 se honosil titulem vévoda těšínský.122 Kromě zájmu o svá vlastní panství (zpočátku nepobýval v Těšíně, ale ve Vratislavi)123 věnoval téměř veškeré své úsilí službě dvoru Karla IV. i jeho syna Václava, kde patřil mezi přední odborníky na říšskou politiku. Uplatnil se i jako dvorský soudce a relátor královských listin. V Praze v době Karlova návratu z římské korunovační cesty (1355), kdy mu papež vložil na hlavu císařskou korunu, pobývalo po delší dobu mnoho význačných osob. Z rodu těšínských vévodů to byli jak Přemek, tak i otec Kazimír a bratr Vladislav.124 Vladislav však záhy zemřel (někdy v letech 1355 – 1356), a tak Přemysl zaujal u dvora místo staršího bratra.125 Zkušenosti, které v Karlově společnosti získával, byly opravdu k nezaplacení. Některá léta ho vidíme s císařem doslova na každém kroku, i při dlouhých cestách do ciziny. Tak se počátkem roku 1356 pravděpodobně zúčastnil cesty do uherského Rábu na jednání Karla IV. s uherským králem Ludvíkem. Lucemburkové cítili příležitost rozšířit své državy i o uherské království, neboť Ludvík neměl žádné potomky, tudíž se v Rábu na pořad jednání dostaly i dynastické sňatky a obě strany nakonec dospěly k dohodě o sňatku mezi dvouletou Ludvíkovou neteří Alžbětou a přibližně stejně „starým“ synem moravského markraběte Jana Jindřicha (bratr Karla IV.) Joštem.126 Při této sňatkové záležitosti působil Přemysl zatím 122

Spěváček, J.: Václav IV., Praha 1986, s. 745. Prasek, V.: Dějiny knížetství těšínského, Opava 1894, s. 137. 124 Tomek, V. V.: Dějepis města Prahy – II. díl, Praha 1871, s. 34. 125 Prasek, V.: Dějiny knížetství těšínského, Opava 1894, s. 134. 126 Kavka, F.: Vláda Karla IV. za jeho císařství (1355 – 1378) – 1. díl, Praha 1993, s. 65. 123

-25-

patrně pouze v roli diváka, jeho diplomatické dovednosti na tomto poli se měly projevit až později. V této době působil často jako svědek Karlových listin. Takto je uváděn roku 1356, když Karel IV. potvrzoval brněnskému klášteru výsady. Stejně svědčil ve Vratislavi o dva roky později při podobném úkonu vůči místnímu farnímu kostelu.127 Další diplomatické ostruhy získal ještě koncem tohoto roku při pobytu na říšském sněmu konaném v Métách.128 Tento sněm se ukázal být jedním z nejskvostnějších, které za vlády Karla IV. i poté proběhly. Na zpáteční cestě se Přemek plavil po Mosele, navštívil Lucembursko či taková města jako Trevír nebo Cáchy. Mezi dalšími význačnými říšskými sněmy, na nichž je prokázána Přemkova účast můžeme jmenovat sněm uskutečněný v Mohuči v roce 1360.129 Při intenzivním působení u královského dvora nezapomínal ani na povinnosti, které měl na svých slezských panstvích. Akt významný pro město Těšín učinil roku 1364, když nařídil městské radě a městu spravovat se dle magdeburského práva.130 Co se kontaktů s církevními institucemi týče, nejvýznamněji se jeví návštěva Avignonu a papežského dvora při příležitosti Karlova setkání s papežem Urbanem V. roku 1365. Na této cestě doprovázelo Karla přes tři tisíce jezdců, mezi nimi krom Přemka putovali dále mimo jiné Petr z Vartenberka se svým otcem Benešem či Půta z Častolovic,131 jenž byl později účasten při jednáních o sňatku dcery Karla IV., Anny Lucemburské s anglickým králem Richardem II. Papež během císařovy návštěvy trvající téměř měsíc rozdal neskutečné množství různých milostí. Takto velký objem doba panování Karla IV. nepamatuje. I Přemek Těšínský při této příležitosti podal několik suplik.132 Jeho žádost se týkala povolení smět při návštěvě či pobytu v místech zasažených církevní klatbou konat mši svatou a jiné obřady. Papež žádosti vyhověl za splněný určitých podmínek. Bylo třeba obřady konat za zavřenými dveřmi, tichým hlasem a bez zvonění. Pokud by se církevní trest týkal Přemka samého či jeho lidí, toto povolení by pochopitelně ztratilo na své platnosti.133 V roce 1368 se těšínský vévoda a Petr z Vartenberka podíleli jako členové Karlova doprovodu na císařově vojenském tažení do Itálie na pomoc mantovským Gonzagům ohrožovaných Bernabem Viscontim, které dále mělo pokračovat do Říma na korunovaci 127

Němec, E. (ed.): Listinář Těšínska (Codex diplomaticus Ducatus Tessinensis), 1. díl, 1. část, Český Těšín 1955, listy č. 63 a 71. 128 Kavka, F.: Vláda Karla IV. za jeho císařství (1355 – 1378) – 1. díl, Praha 1993, s. 95 – 99. 129 tamtéž, s. 164. 130 Prasek, V.: Dějiny knížetství těšínského, Opava 1894, s. 141. 131 Kavka, F.: Vláda Karla IV. za jeho císařství (1355 – 1378) – 2. díl, Praha 1993, s. 18. 132 tamtéž, s. 18, 25. 133 Prasek, V.: Dějiny knížetství těšínského, Opava 1894, s. 143.

-26-

císařovny.134 Oba šlechtici tedy měli výbornou příležitost se seznámit s italským prostředím, navštívili význačná města jako Udine, Padovu či Mantovu. Po vyřešení vojenských záležitostí pokračoval císař v politických a zdvořilostních návštěvách, nakonec dorazil spolu s budoucí císařovnou do Říma, tohoto se už však Přemek patrně neúčastnil. Přemek a Petr se podíleli i na jiném válečném tažení – v roce 1373 jsou vidět po Karlově boku při nekončících dynastických půtkách mezi Lucemburky a Wittelsbachy, které přerostly v otevřené střetnutí.135 Přemysl Těšínský byl jednu dobu (i když velmi krátkou) spřízněn s Karlem IV. i příbuzensky. Karlův bratr moravský markrabě Jan Jindřich si totiž nedlouho po smrti své druhé manželky vzal za ženu Alžbětu, dceru Kazimíra I. Těšínského, tedy Přemkovu sestru. Sňatek však byl záhy papežskou kurií anulován pro porušení předešlého Alžbětina řeholního slibu daného v cisterciáckém klášteře v Trzebnici.136 Ze zrušení tohoto sňatku je však cítit zároveň i politický podtext. V době sporů s Habsburky137 bylo třeba utvrdit smírné ujednání, ke kterému se roku 1364 dospělo, dalším sňatkem mezi příslušníky těchto znepřátelených rodů. Tak se také stalo. O dva roky později si Jan Jindřich vzal sestru Rudolfa Habsburského Markétu. Komplikace a problémy se svazkem Jana Jindřicha a Přemkovi sestry Alžběty nezanechaly na vztahu těšínského vévody a císaře Karla evidentně žádnou stopu, čehož dokladem nám budiž Přemkova přítomnost na smírných jednáních mezi císařem, moravským markrabětem, rakouskými vévody a uherským králem.138 Vztah k Václavu IV. se formoval doslova již od jeho narození – Přemysl Těšínský je zmiňován jakožto přímý účastník Václavových křtin konaných v Norimberku. Při této namnoze slavností události lze dle účasti jednotlivých šlechticů názorně ukázat politickou váhu slezských vévodů, kterých se do Norimberku dostavil značný počet. Navíc jsou společensky zařazováni na vyšší stupínek oproti mnohým českým knížatům, jimž hospodářsky nemohli konkurovat (např. v poměru k pánům z Rožmberka).139 Co se týče zařizování rodinných záležitostí Karla IV., osvědčila se role Přemka později užitečnějším způsobem. Například počátkem roku 1372 působil jako Karlův pověřenec při dohadování s uherským trůnem možnost sňatku dcery Ludvíka I. Marie s tehdy ještě velmi

134

Kavka, F.: Vláda Karla IV. za jeho císařství (1355 – 1378) – 2. díl, Praha 1993, s. 70 – 79. tamtéž, s. 148 – 150. 136 Kavka, F.: Vláda Karla IV. za jeho císařství (1355 – 1378) – 1. díl, Praha 1993, s. 205, 217. 137 Těmto sporům nezabránil ani fakt, že manželkou Rudolfa Habsburského byla Karlova dcera Kateřina, i když je třeba říci, že Kateřina nakonec velmi napomohla ke smíru. 138 Kavka, F.: Vláda Karla IV. za jeho císařství (1355 – 1378) – 1. díl, Praha 1993, s. 206. 139 Spěváček, J.: Václav IV., Praha 1986, s. 34, 35. 135

-27-

mladým Karlovým synem Zikmundem.140 Vkládání rodinných záležitostí do rukou těšínského vévody svědčí o značné důvěře, kterou k němu císař choval. Vévoda těšínský se však neúčastnil pouze zařizování svatebních úmluv, jako host slavil i jiné radostné rodinné události, mimo již zmíněných Václavových křtin se ukazuje na pražském dvoře i koncem září 1373 v době očekávaného narození dalšího Karlova potomka.141 Karlovi a Alžbětě Pomořanské se narodila dcera Markéta. Hned v první polovině následujícího roku se s Přemkem setkáváme při pobytu císařského dvora v braniborském Tangermünde142, nově stavěném lucemburském sídle, které si Karel na sklonku svého života velmi oblíbil. Cílem tohoto pobytu byla patrně snaha o konsolidaci císařovy moci v této oblasti a Přemek byl jedním z těch, kdož mu při této činnosti měli pomáhat. Pražská rezidence vévody těšínského je roku 1380 připomínána na malostranském městě v části zvané „sub castro“ (pod hradem). Přemysl Těšínský zde vlastnil dům položený ve stráni, na níž stojí Pražský hrad.143 Blízkost centrálního sídla byla pro tohoto diplomata důležitá stejně jako pro mnoho jiných vysokých světských i duchovní činitelů (ostatně stejně jako dnes). Počátek 80. let 14. století představoval pro Přemka další příležitost ukázat své diplomatické schopnosti ve sňatkových záležitostech. Václav IV. se snažil provdat svou sestru Annu za anglického krále Richarda II. Vzhledem ke značným Přemkovým zkušenostem v této oblasti, byl pověřen obstarat vše potřebné a zajistit zdárný a výhodný průběh z pozice Lucemburků. Již Karel IV. se pokoušel o spříznění v říši vládnoucích Lucemburků s anglickým královským rodem Plantagenetů a rok před svou smrtí tento sňatek prozatím neúspěšně inicioval.144 Později byla jednání obnovena a lze říci, že Přemek Těšínský v nich hrál zásadní roli. Již v létě 1380 dělal ve Flandrech společnost anglickému poselstvu směřujícímu do říše, které patrně vzhledem k daleké, namáhavé a nebezpečné cestě až do Čech nedorazilo.145 Ještě předtím se však v únoru Přemek přimluvil u kardinála Pilea, aby byla z moravského markraběte Jošta sňata klatba uvalená pro jeho těžké rozpory s olomouckou kapitulou a zrušen interdikt nad Moravou. V Písku 20. února kardinál Pileus žádosti vyhověl.146 Toto období bylo pro Přemka značně hektické. Již v červenci téhož roku ho vidíme v poselstvu, 140

Spěváček, J.: Karel IV., Praha 1979, s. 433; Spěváček, J.: Václav IV., Praha 1986, s. 73; Kavka, Fr.: Vláda Karla IV. za jeho císařství (1355 – 1378) – 2. díl, Praha 1993, s. 133 – 137. 141 Kavka, F.: Vláda Karla IV. za jeho císařství (1355 – 1378) – 2. díl, Praha 1993, s. 153, 154. 142 tamtéž, s.169 – 171. 143 Tomek, V. V.: Dějepis města Prahy – II. díl, Praha 1871, s. 122 – 123. 144 diplomová práce: Suchý, M.: Anna Lucemburská – královna anglická, FF UP Olomouc 1995 145 Spěváček, J.: Václav IV., Praha 1986, s. 139. 146 Prasek, V.: Dějiny knížetství těšínského, Opava 1894, s. 144 – 145.

-28-

které v Paříži úspěšně jednalo s francouzským dvorem zastoupeným králem Karlem V., jeho syny a bratry o uchování a potvrzení starých přátelských dohod a styků, jenž se značně rozvinuly za panování Karla IV.,147 který byl na francouzském dvoře vychován a u něhož silné vazby na Francii pokračovaly i v dospělosti. Ve složité politické situaci stoleté války mezi Anglií a Francií se obě strany snažily získat si spojence, kde se dalo. Díky příhodným podmínkám proto mohl římský císař z nastalé situace těžit ve svůj vlastní prospěch, lehce kalkulovat a jednat současně s oběma soupeřícími stranami. Proto není překvapením, že po Přemkově návratu z Paříže byl v únoru roku 1381 pověřen vedením poselstva, které se chystalo vypravit přímo do Anglie k Richardovi II. Tohoto sňatku mohlo být dokonce využito k usmíření mezi oběma zeměmi, o nějž usilovala zejména Francie. Cesty se zúčastnili dále jak Konrád z Krajku, tak i Petr z Vartenberka. Po návratu z Anglie byl Přemek nucen se zaobírat opět francouzskými záležitostmi. Václav IV. vyslal do Francie svého strýce, vévodu brabantského Václava, s oznámením o sňatku Anny a Richarda. Zároveň apeloval na francouzského krále, aby se pokusil o smír s Anglií a za tímto účelem do Francie též vyslal Přemka, Beneše z Kravař a Půtu z Častolovic, aby při mírových jednáních vypomohli. Toto mělo svůj smysl, neboť výše jmenovaní byli Angličanům a Richardu II. již známi z nedávných jednáních ve věci sňatku.148 V 80. letech 14. století Přemek vykonával funkci říšského správce, tedy přímého zástupce Václava IV. v říši149. Tehdejší doba nebyla vůbec klidná a nálada v říši věštila konflikt knížat a městských svazů, který by mohl vyústit ve Václavovo sesazení. Jisté pokusy se v tomto smyslu již skutečně objevily, a proto byl Václavem určen Přemek, aby během první poloviny roku 1384 celou situaci bedlivě prozkoumal, zanalyzoval a poté se pokusil znesvářené strany dovést k smíru. Přemkovy snahy zřejmě nebyly marné, neboť se mu podařilo vyjednat s Ruprechtem Starším celkem solidní podmínky pro další postup.150 Svým diplomatickým umem obě znesvářené strany přinutil jednat, a tak mohla být 26. července v Heidelberku podepsána mírová dohoda.151 Velkou roli při tom hrál moravský markrabě Jošt, který se s králem Václavem jak známo neměl moc v lásce. V prosinci téhož roku vedl Přemek jednání v Koblenzi ve snaze urovnat neklidnou situaci ve Vestfálsku a vyřešit problémy s dodržováním zemského míru v této oblasti.152 147

Spěváček, J.: Václav IV., Praha 1986, s. 132. tamtéž, s. 145. 149 Václav IV. již dříve (po špatných zkušenostech s rýnským falckrabětem Ruprechtem Starším) opustil zásadu, aby byl zastupován některým z porýnských kurfiřtů. 150 Spěváček, J.: Václav IV., Praha 1986, s. 176. 151 Mezník, J.: Lucemburská Morava, Praha 1999, s. 228. 152 Spěváček, J.: Václav IV., Praha 1986, s. 178. 148

-29-

Přemysl se ovšem nezabýval pouze záležitostmi České koruny v cizině. Uplatnil se také při vnitřních sporech, které vedl Václav IV. s místními pány. V roce 1383 se mu podařilo na nějaký čas dosáhnout příměří v lokální válce, která probíhala na česko-lužickém pomezí. Šlo o nárok bohatých pánů z Bibrštejna (Jana a Oldřicha) na panství ve Slezsku a Horní Lužici, které jim připadlo odkazem. Václav IV. tento nárok neuznal a statky považoval za odúmrť. Přemysl sice nakrátko spor urovnal, ale brzy zbraně řinčely znovu. Václav IV. byl nakonec nucen nárok Bibrštejnů uznat, ovšem za vysoké odstupné.153 Svůj postoj k císaři a českému králi potvrzuje i v listině sepsané v Lucemburku 27. září 1384, ve které Václavovi slibuje, že všechny hrady a města, které od něho obdržel v léno (část Hlohova s hradem, Stinavu a Goru), budou českému králi vždy k dispozici a nikdy nebudou prodány, zadluženy či jinak použity ke škodě České koruny.154 Přemek Těšínský vešel v kontakt i s pražskou univerzitou. Koncem roku 1384 se na univerzitě rozhořel spor mezi českými mistry a představiteli další tří univerzitních národů kolem obsazování profesorských míst na obou kolejích (Karlově i Václavově). Čeští mistři si chtěli zajistit určitý počet povinně zvolených Čechů a za tímto účelem podali protest u arcibiskupa Jana z Jenštejna jako kancléře univerzity. Arcibiskup obratem stížnosti vyhověl a pohrozil exkomunikací v případě neuposlechnutí. To se nakonec stalo skutečností, a tak bylo exkomunikováno osm Němců (členů obou kolejí). Václav IV., který jak známo neměl s Jenštejnem vůbec dobré vztahy, pověřil Přemka, aby zařídil odvolání exkomunikace a podnítil účastníky sporu k dohodě.155 Tento kontakt se netýkal učených otázek, a tudíž na jeho názory na věroučné otázky patrně nemohl mít žádný vliv. Od konce 14. století se po Přemkově boku stále častěji objevovali jeho synové Přemysl II. a Bolek, kterého měl se svou druhou manželkou Eliškou, dcerou kozelského vévody Boleslava. První manželka Kateřina, dcera břežského vévody Boleslava III., patrně záhy zemřela, neboť sňatek s Eliškou proběhl někdy v době před 15. 6. 1360156 (roku 1356 byl Přemek s Eliškou ještě pouze zasnouben, což vyplývá z jednáních ve věci dědických nároků po smrti Vladislava Kozelského a jeho syna Boleslava, jehož dceru si měl Přemysl vzít, které v letech 1355 - 1358 vedl Kazimír I. Těšínský a Konrád I. Olešnický)157. Přemysl se spolu 153

Spěváček, J.: Václav IV., Praha 1986, s. 200. Haas, A. (ed.): Archiv koruny české (1378 – 1437), Praha 1947, s. 31 (č. 44). 155 Spěváček, J.: Václav IV., Praha 1986, s. 179. 156 tamtéž, s. 746; K tomuto datu se váže list, kterým byly tři dcery zesnulého Boleslava Kozelského propuštěny z poručnictví Přemka Těšínského. Je zmíněno, že si Přemek jednu z dcer, Elišku, již vzal. Další dceru Ofku zaslíbil Václavovi Falkenberskému a Bolku Čeňkovi z Vartenberka. viz: Kavka, Fr.: Vláda Karla IV. za jeho císařství (1355 – 1378) – 1. díl, Praha 1993, s. 160 – 161, 175. 157 Němec, E. (ed.): Listinář Těšínska (Codex diplomaticus Ducatus Tessinensis), 1. díl, 1. část, Český Těšín 1955, listy č. 61, 63, 64, 65, 67, 69. 154

-30-

s Bolkem účastnili lokální války mezi markrabaty Joštem a Prokopem celkem pochopitelně na straně Prokopa, jelikož byl spojencem českého krále. Za účast v této válce však na Přemka, Bolka 4. dubna 1399 uvalil opat vídeňského kláštera skotských benediktinů Jindřich interdikt a klatbu. Tímto opatřením bylo stiženo i několik dalších moravských šlechticů. Nezůstal ušetřen ani olomoucký biskup Jan Mráz, jenž hájil své statky se zbraní v ruce158. Mezi Prokopovy straníky se počítal také Havlík ze Zvířetic159 (jako jeden z mála českých pánů). Bolek se po Přemkově boku objevoval i při projednávání majetkových záležitostí. V únoru 1402 je jako kupující strana krom Přemka zmíněn i Bolek. Bratři Lacek a Vok z Kravař prodali výše jmenovaným za 400 hřiven grošů několik vsí (Frýdlant, Kunčice, Místek, Sviadnov, Ebirmansdorf a Quittenow).160 Starší syn Přemysl II. se roku 1406 stal obětí tragické události. Loupežnická banda vedená Martinem Hřanem ho na cestě do Těšína přepadla a zavraždila. Hřan jednal na pokyn Hanuše II. Ratiborského, bratra manželky Přemka II. Markéty. Existuje historka, že Přemek Těšínský vrahy svého syna nechal pochytat a zabít.161 Přemkův vliv na Václava a jejich vzájemný vztah dokazují události na konci života těšínského vévody. Když opolští vévodové Bernard, Bolek a Jindřich spolu se svým bratrem, ladislavským biskupem Janem Kropidlem, žádali na jaře 1405 Václava IV. o zaplacení zbytku jistého dluhu, obrátil se spolu s nimi na krále i Přemysl Těšínský.162 S posledními léty starého Přemysla se váže několik dobročinných kroků, které ukazují na moudrost a vyrovnanost těšínského vévody. Roku 1401 vyjádřil vděčnost svému sluhovi jménem Ermaresen ?, kterému za věrné služby udělil lán pozemku v Bobreku u Těšína. Zároveň nového majitele osvobodil od veškerých povinností a knížecích služeb163. Vděčnost věrnému služebníkovi vyjádřil i král Václav. Dva roky před Přemkovou smrtí mu udělil v léno Osvětimsko (po zemřelém Janu Osvětimském) a současně jej pro nemoc a stáří osvobodil od veškerých manských povinností.164 O rok později Přemek se synem Bolkem založili kapli Utrpení Ježíše Krista, Panny Marie a sv. Ondřeje při těšínském dominikánském klášteře. Přemek nařídil, aby v tomto konventu působilo 20 kněží a 8 laiků, zároveň vyjádřil

158

Spěváček, J.: Václav IV., Praha 1986, s. 294. Mezník, J.: Lucemburská Morava, Praha 1999, s. 255, 272. 160 Baletka, T.: Páni z Kravař, Praha 2004, str. 227. 161 Prasek, V.: Dějiny knížetství těšínského, Opava 1894, s. 154. 162 Spěváček, J.: Václav IV., Praha 1986, s. 360. 163 Němec, E. (ed.): Listinář Těšínska (Codex diplomaticus Ducatus Tessinensis), 1. díl, 2. část, Český Těšín 1958, č. 114. 164 tamtéž, č. 121. 159

-31-

přání být zde pohřben.165 Nejvýznamnější z těšínských knížat zemřel roku 1409. Jeho náhrobek nesoucí zřetelné rysy parléřovské huti je k vidění v těšínském farním kostele.166 Během Přemkovy vlády se původní Těšínsko-bytomsko rozšířilo dále o Sevěřsko (1359), Hlohovsko a Střelínsko (1384), dále díky Zikmundově přízni o Místecko (1402) a nakonec i o Osvětimsko (1407).167 Při pohledu na roli Přemkových potomků za husitství se nám vyjeví na Slezsku typický obrázek. Slezsko nepatřilo k centrům husitství a místní šlechta se hlavně během několikerých průchodů husitských vojsk zemí snažila ochránit své majetky. Místní páni (někdy i bývalí nepřátelé) se za tímto účelem poměrně rychle spojili a každý hlídal svěřenou část oblasti. Výjimku netvořil ani Bolek. Ten se navíc účastnil Zikmundova sněmu ve Vratislavi (1420), kde uherský král chystal první křížovou výpravu.168 Podporu Zikmundovi dodal i další těšínský vévoda, Přemkův vnuk Kazimír (syn zavražděného Přemysla II.). Kazimír Zikmundovi půjčil v březnu 1422 částku ve výši 8.000 uherských zlatých.169

Petr z Vartenberka a Kosti Osudy Petra z Vartenberka jsou do jisté míry podobné osudům jeho častého společníka Přemka Těšínského. Oba spojili své životy se službou Lucemburkům. O důležitosti těchto dvou osob a jejich dlouhém vztahu svědčí i uvedení jejich jmen ve falzu, v němž císař Karel IV. měl údajně roku 1360 stvrdit Rožmberkům rodinné zřízení.170 Přestože se jedná o falzum, spojení jmen obou s takto důležitým dokumentem ukazuje na význam Petra a Přemka, kteří své stopy zanechaly v mysli falzátora. Obrázek věrnosti českému panovníkovi však v případě Petra kazí jisté neloajální kroky vrcholící v podobě přistoupení (v červnu 1394) k v tzv. panské jednotě vedené moravským markrabětem Joštem, která držela v zajetí krále Václava IV. Petrovým otcem byl Beneš z Vartenberka († 1358, manželka Eliška), zakladatel kostecké větve rodu.171 Sám Petr se roku 1359 stejně jako jeho bratr Markvart píše ještě z Děvína.172 165

Prasek, V.: Dějiny knížetství těšínského, Opava 1894, s. 155 a Němec, E. (ed.): Listinář Těšínska (Codex diplomaticus Ducatus Tessinensis), 1. díl, 2. část, Český Těšín 1958, č. 124. 166 Slezsko, český stát a česká kultura, Opava 1946, s. 86. 167 Prasek, V.: Dějiny knížetství těšínského, Opava 1894, s. 136. 168 tamtéž, s. 173 – 174. 169 Němec, E. (ed.): Listinář Těšínska (Codex diplomaticus Ducatus Tessinensis), 1. díl, 2. část, Český Těšín 1958, č. 149. 170 Rynešová, B. (ed.): Listář a listinář Oldřicha z Rožumberka – svazek 1., s. 245, 246 (č. 360). 171 Beneš se roku 1346 ještě zve ze Sobotky, později 1349 již z Kosti. 172 Ottův slovník naučný - 26. díl, Praha 1907, s. 434.

-32-

Petr se v počátcích svých styků s Karlem IV. výrazně přiklonil na jeho stranu, což ovšem bylo pro mladého ambiciózního šlechtice nezbytné, pokud se chtěl výrazněji prosadit. V roce 1364 spolu s patnácti dalšími představiteli šlechty stvrdil dědickou dohodu, kterou uzavřel císař Karel s Habsburky a uherskými Anjouovci a která v případě vymření lucemburského rodu omezovala práva české šlechty na volbu nástupce. Prohlášení potvrdili mj. též pražský purkrabí Beneš z Vartenberka či Hašek ze Zvířetic (z vedlejší větve zvířetického rodu) a též Půta z Častolovic.173 Od této doby se Petr z Vartenberka začal v císařově blízkosti objevovat častěji, i když prozatím ještě nebyla jeho služba nijak titulárně určena.174 Jeho vzestup byl ale rychlý a v pozdější době během svého života u dvora zde vystřídal úspěšně několik pozic. Roku 1368 se stal mistrem královské komory. Mezi léty 1369 – 1378 působil jakožto nejvyšší hofmistr Karla IV.175 Takto významná pozice u dvora za Karlovy doby v podstatě již vyžadovala vlastnit v Praze nějaké honosné přechodné sídlo (i když je pravda, že boom těchto staveb nastal nejvýrazněji až v Praze Rudolfa II.). A tak jako Konrád z Krajku či Přemek Těšínský i páni z Vartenberka měli v hlavním městě svou rezidenci.176 Již od počátku své činnosti u dvora se Petr potkával se svým budoucím společníkem na cestě do Anglie. Jen namátkou možno připomenout některé význačné podniky v cizině, jichž se oba účastnili – Karlova cesta k papežskému dvoru do Avignonu (1365) či italské působení (1368), kterému je jako jednomu z mála císařových důvěrníků doložen pobyt v Římě177 při slavnostní korunovaci Alžběty Pomořanské císařovnou. A není vůbec nepravděpodobné, že měl tu čest se setkat i se slavným básníkem Francescem Petrarkou, který se pohyboval patrně mezi doprovodem svého přítele, padovského biskupa Pilea de Praty (kardinál Prata mimochodem později hrál v Anglii klíčovou roli při vyjednávání sňatku Anny Lucemburské, stejně jako Přemek Těšínský a někteří další šlechtici). Počátkem 70. let proběhlo jednoznačnější rozdělení rodového majetku mezi Petra a Markvarta. Ještě v roce 1371 společně podávali kněze ke kostecké kapli.178 Petr posléze držel

173

Kavka, F.: Vláda Karla IV. za jeho císařství (1355 – 1378) – 1. díl, Praha 1993, s. 206 – 207. Kavka, F.: Vláda Karla IV. za jeho císařství (1355 – 1378) – 2. díl, Praha 1993, s. 14. 175 Spěváček, J.: Václav IV., Praha 1986, s. 741, 742. 176 Seibt, F.: Karel IV., Praha 1999, s. 319; Tomek vyjevuje i jistou zajímavost v tomto směru. Roku 1414 vlastnil rod pánů z Vartenberka a Kosti dům na Starém Městě v uličce (tehdy bezejmenné, dnes Liliová) u kláštera sv. Anny. V této ulici stálo několik panských domů. Soused pánů z Vartenberka na rohu s ulicí „kožišnickou“ (dnešní Řetězová) byl v této době pan Boček z Poděbrad, strýc pozdějšího krále Jiřího (Tomek, V. V.: Dějepis města Prahy – II. díl, Praha 1871, s. 183 – 184) 177 Kavka, F.: Vláda Karla IV. za jeho císařství (1355 – 1378) – 2. díl, Praha 1993, s. 80. 178 Sedláček, A.: Hrady, zámky a tvrze království Českého, sv. X (Boleslavsko), Praha 1895, s. 85. 174

-33-

zejména Kost, Markvart Žleby, Hrubý Rohozec a Zbiroh. Petr pak koncem života držel krom Kosti i Dražice a Kostomlaty.179 V této době se mu v září 1371 dostalo vyznamenání od císaře za statečnost, již projevil při Karlově tažení v Braniborsku proti wittelsbašskému uskupení.180 Spíše se jedná o ocenění celé jeho dosavadní služby, kterou králi odváděl, než přímo o ocenění aktuálního bojového nasazení, neboť ke skutečným bojům v podstatě nedošlo, největší hrůzu nahánělo spíše pustošení v místě průchodu vojska. Protivníci se po dvou měsících nakonec vzdali a podvolili mírovému řešení. Třenice mezi Lucemburky a bavorskými vévody však samozřejmě neustaly, naopak se stále více stupňovaly. Další eskalaci se snažil zabránit i papež Řehoř XI., který se v tomto smyslu konkrétně obrátil mimo jiné dokonce i na Petra z Vartenberka.181 Mnoho to však platné nebylo a rozpory pokračovaly i nadále. Petr měl pak ještě mnoho příležitostí prokázat své schopnosti. Zejména v létě roku 1373 se válka rozhořela opět nanovo. O rok později Petr (stejně jako Přemek) pobýval v první polovině roku s králem v Tangermünde. Po návratu se v Čechách však dlouho neohřál, neboť mu připadl delikátní diplomatický úkol – získat v říši podporu pro císařův záměr prosadit volbu syna Václava na římský trůn.182 Hofmistr Vartenberk je k vidění i mezi ručiteli za různé císařovy závazky. V polovině 70. let můžeme uvést dluh Karla vůči svému bratru Janu Jindřichovi, který dosahoval výše 64 000 florénů, kde je Petr uváděn mezi mnohými ručiteli nebo dlužní úpisy městu Frankfurtu datované koncem června 1376,183 kdy si vzhledem k nákladnému dvoru během právě proběhlých voleb římského krále byl císař nucen vypůjčit si od města jisté prostředky. Za dluh se zaručili právě Petr z Vartenberka, Těma z Koldic a pražský arcibiskup. Nutno dodat, že tyto kroky pro něj neznamenaly prakticky žádné riziko. Volby mimochodem dopadly nadmíru dobře a Václav byl jednomyslně zvolen, což lze též přičíst na vrub vynikajícím diplomatickým schopnostem vyjednavačů. A tak se mohl Petr osobně zúčastnit Václavovy slavnostní korunovace konané tradičně v Cáchách.184 Na sklonku Karlovy vlády se s ním ještě podíval na přelomu let 1377/1378 do Paříže k francouzskému dvoru,185 kde měl možnost navštívit mj. hrobku francouzských králů při

179

Ottův slovník naučný - 26. díl, Praha 1907, s. 434. Spěváček, J.: Václav IV., Praha 1986, s. 72. 181 tamtéž, Praha 1986, s. 76. 182 Kavka, F.: Vláda Karla IV. za jeho císařství (1355 – 1378) – 2. díl, Praha 1993, s. 173. 183 tamtéž, s. 179, 190 (či 198). 184 tamtéž, s. 191. 185 tamtéž, s. 211. 180

-34-

katedrále v St. Denis a další významná místa i města. To už se ale blížil konec Karlova života, několik měsíců po návratu z Francie císař umírá v důsledku zápalu plic. S dalším budoucím častým společníkem Konrádem z Krajku se objevuje v době počínajícího papežského schizmatu panujícího mezi Klimentem VII. a Urbanem VI., kdy se Václav IV. musel podvolit tlaku římského papeže Urbana VI. a přednést 5. dubna 1379 v arcibiskupském paláci před vysokými církevními hodnostáři Urbanem určenou přísežnou formuli. Konrád a Petr se této ceremonie zúčastnili jako svědci.186 Petr se církevním rozkolem zabýval i nadále. O několik měsíců později se na říšském sněmu řešili spory mezi jednotlivými říšskými knížaty i městy týkající se podpory toho či onoho papeže (Urbana VI. nebo Klimenta VII.). Václav IV. se jednání si osobně nezúčastnil, ale vyslal za sebe delegaci, jíž vedli kardinál Jan Očko z Vlašimi, arcibiskup Jan z Jenštejna a hlavně králův důvěrník Petr z Vartenberka. Jednání nakonec nikam nevedla a neurovnaný stav trval i nadále.187 Jaký vliv na oba muže mohl mít bezprostřední kontakt s chaosem a rozpory panujícími na nejvyšších příčkách hierarchie římské církve? Jistě tuto situaci vnímali negativně, ale nelze doložit, že by hledali východisko ve formující se nové anglické herezi (navíc ve světle celkového pohledu na životy obou osob se to nezdá pravděpodobné). Je třeba vzít také v úvahu, že se vartenberský pán často na Kostecku uvádí jako patron místních kostelů.188 Petr se počátkem 80. let, jak již bylo řečeno, spolu s Přemyslem Těšínským, Konrádem z Krajku a dalšími českými šlechtici účastnil v Anglii dojednávání sňatkových záležitostí při svatbě Anny Lucemburské a Richarda II.189 Své vlohy mohl též prokázat jako nejvyšší pražský purkrabí (1381 – 1386). Václav IV. dále využíval jeho služeb v pozici člena královské rady. Jistou dobu byl též členem dvorského soudu. Avšak v osmdesátých letech se jeho poměr k Václavovi zhoršil, pro což svědčí například jeho účast na protestním vystoupení proti napadení Jana z Michalovic vyšehradským purkrabím Chvalou z Kostelce, které se událo v polovině osmdesátých let právě na Václavův pokyn pravděpodobně kvůli Janově podpoře, kterou směřoval arcibiskupovi Jenštejnovi. Protestující páni hrozili Chvalovi smrtí, pokud by ho dopadli.190 Projevy neloajality vyvrcholily v červnu 1394 již zmíněným přistoupením k tzv. panské jednotě postupující proti zájmům krále. Ve stejné době se Petr zúčastnil spolu s Václavem z Vartenberka, Půtou II. 186

Spěváček, J.: Václav IV., Praha 1986, s. 119, 120. tamtéž, s. 128. 188 Sedláček, A.: Hrady, zámky a tvrze království Českého, sv. X (Boleslavsko), Praha 1895, s. 86. 189 Spěváček, J.: Václav IV., Praha 1986, s. 138. 190 tamtéž, s. 166. 187

-35-

z Častolovic či Vilémem ze Zvířetic a mnohými dalšími pány shromáždění, jemuž předsedal Jošt (místo jím uvězněného krále Václava). Nejednalo se o původně plánovaný zemský sněm, ale pouze o dvorský soud.191 Po propuštění Václava se Petr z Vartenberka též zúčastnil následujících pokusů o urovnání situace. Jeho pečeť se nachází mezi patnácti pečetěmi, které byly připojeny k listu, jímž Václav IV. obnovuje a potvrzuje Joštovi všechny předchozí smlouvy, práva a závazky, které s ním ještě před nedávným konfliktem uzavřel.192 Petr pochopitelně nezapomínal ani na svá vlastní panství. 70. léta 14. století se probíhala u Vartenberků ve světle počátků mimořádného stavebního rozvoje sídelního hradu Kost, podle něhož se Petr z Vartenberka zve též z Kosti. Petr původní tvrz založenou před rokem 1349 svým otcem Benešem z Vartenberka radikálně přestavěl a rozšířil193. Doklad o zařizování soukromých záležitostí podává například postoupení byšického zboží Domankovi (řečenému Kuchta) ze Smilovic, které se odehrálo v březnu 1398.194 Pro Petra byl jednou z nejdůležitějších osob v jeho okolí bratr Markvart. Vraťme se však zpět do dubna 1379, kdy existuje zmínka o společném působení Petra a jeho bratra Markvarta v okolí krále. Oba bratři jsou uváděni jako plnomocníci Těmy z Koldic, komorníka Václava IV. a hejtmana ve Vratislavi, kterému král Václav zastavil jisté hrady a statky (Pirnu, Königstein, atd.), a též roční důchody z Budyšína, Žitavy a Lubáně.195 Petrův bratr Markvart se v králově přítomnosti objevoval i nadále. O dva měsíce později v červnu 1379 jednal ve Znojmě Václav IV. s rakouským vévodou Leopoldem ve věci postoupení zemského fojtství ve Švábsku, což se mělo realizovat do konce roku 1379. Záruka, kterou za krále složili mj. Petr a Markvart z Vartenberka, dokazuje jejich blízkost s králem na cestách po Zemích českých.196 Markvart z Vartenberka byl tedy též jako jeho bratr významnou postavou. Zastával přední místo již na dvoře Karla IV. Výraznou stopu po sobě zanechal při konfliktu s městy Zhořelec, Žitava a Libavá, který probíhal v letech 1382 – 1388 a ani poté Markvart v lokálních půtkách neustal. Nakonec rozhněval i krále Václava IV., který z popudu Jana Zhořeleckého proti němu nechal sestavit zemskou hotovost. Markvart označený za zemského škůdce byl zajat a

191

tamtéž, s. 136. Haas, A. (ed.): Archiv koruny české (1378 – 1437), Praha 1947, s. 61, 62 (č. 97). 193 Durdík, T.: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů, Praha 1999, s. 273. 194 Kopičková, B. (ed.): Regesta bohemia et moravia aetatis Venceslai IV. – svazek III., Praha 1977, s. 161 (č. 385). 195 Haas, A. (ed.): Archiv koruny české (1378 – 1437), Praha 1947, s. 5, 6 (č. 7). 196 Spěváček, J.: Václav IV., Praha 1986, s. 125. 192

-36-

ve vězení byl držen až téměř do své smrti (1392).197 Svým příklonem na stranu šlechty při jejích bojích s Václavem projevili oba bratři politickou vypočítavost. První Petrovou manželkou byla Eliška ze Zvířetic, členka příbuzného rodu, druhou pak Žofka z Opočna. Petr měl dvě dcery – Elišku a Škonku. První si vzala roku 1398 pana Jana z Kunštátu a Poděbrad.198 Větší pozornost však přitahuje druhá Petrova dcera Škonka, manželka Aleše Škopka z Dubé, označovaná za pravou matku chudých a nuzných.199 Tato osoba je dále některými badateli (například Eduard Petrů) spojována se vznikem tzv. Boskovické bible, která obsahuje druhou redakci staročeského překladu Písma. Jiní (jako třeba Vladimír Kyas) spíše uvádějí nejvyššího purkrabího Čeňka z Vartenberka.200 Při srovnání s Přemkem Těšínským bude Přemek, co se diplomatických schopností týče, hodnocen patrně ještě o stupínek výše.

Konrád Krajíř z Krajku Rod Krajířů z Krajku pocházel původem z Kraňska, kde jeho příslušníci sídlili na starém a poté na novém hradě Krajku (Kraig) již od poloviny 12. století. Do Čech se tento rod dostal právě mnou sledovaným Konrádem Krajířem z Krajku.201 Konrád Krajíř z Krajku je roku 1355 uváděn jako držitel Grafensteinu ležícího v Korutanech, jejichž hejtmanem se také v roce 1365 sám stal. Jako hejtman v Korutanech působil později také jeho stejnojmenný syn.202 Vůbec rod Krajířů z Krajku byl s Korutany spjatý i nadále. Členové tohoto rodu se v různých korutanských vysokých pozicích objevovali během 14. a 15. století několikrát.203 Konrád Krajíř stejně jako Přemysl Těšínský a Petr z Vartenberka působil ve službách České koruny, avšak Konrád sloužil pouze Václavu IV. Jak již bylo řečeno, zúčastnil se spolu s Petrem z Vartenberka roku 1979 ceremoniálu v arcibiskupském paláci, na němž Václav IV. skládal slib věrnosti papeži Urbanu VI.204 Roku 1380 koupil Konrád hrad a statek Lomnici nad Lužnicí, který však nedržel dlouho, neboť ho hned koncem následujícího roku směnil s Václavem IV. za Landštejn a Bystřici, 197

tamtéž, s. 201. Ottův slovník naučný - 26. díl, Praha 1907, s. 434. 199 Charvát, J. (ed.): Dílo Františka Palackého – 2. díl, Praha 1941, s. 85 (č. 202). 200 Černá, A., Čornej, P., Klosová, M. (ed.): Fontes rerum bohemicarum, series nova – II. díl (Staré letopisy české), Praha 2003, s. 92 – 93. 201 Členů tohoto jména se v rodu vyskytlo několik, což působí lehké problémy s identifikací. 202 Pilnáček, J.: Staromoravští rodové, Brno 1972, s. 358. 203 Walsh, K.: Lollardisch-hussitische Reformbestrebungen ... c. d., s. 82. 204 Spěváček, J.: Václav IV., Praha 1986, s. 119, 120. 198

-37-

přičemž Václavovi zůstalo v obou případech předkupní právo a možnost užít hradu pro svůj prospěch v době války. Na celé transakci se podílel i Konrádův bratr Gothard Krajíř z Krajku.205 Třeba připomenout, že podobnou vstřícnost vůči králi projevil i Přemek Těšínský. Rok Krajířů z Krajku k tomuto místu choval velkou přízeň a hrad zůstal v jejich držení po následujících 200 let. V době získání Landštejnu už Konrád vystupoval z pozice nejvyššího hofmistra. Tento post zastával v letech 1380 – 1385. Nastoupil nedlouho poté, co úřad hofmistra opustil Petr z Vartenberka (1378). Stejně jako Přemysl Těšínský bydlel jistou dobu pod Pražským hradem. Roku 1381 koupil od královského podkomořího Mikuláše z Borotína dům ležící nedaleko Malostranského rynku ve směru k Vltavě. Od krále Václava získal ještě toho roku pro svůj dům osvobození od městských povinností.206 Zároveň někdy po roce 1381 koupil Konrád též šlechtické sídlo, které stálo v oblasti tehdy často nazývané „pod Slovany“ či „pod Vyšehradem“ na východní straně cesty vedoucí z Novoměstského rynku na Vyšehrad. Jednalo se o dvůr „s věží velikou“ (nedaleko sídla opavských vévodů), který dle Tomka jistě pocházel již z doby před založením Nového města. Náležely k němu i dvě nedaleké vinice. Konrád Krajíř však tyto nemovitosti nevlastnil dlouho, již roku 1383 je prodal královu puškaři Konrádovi.207 Povinnosti týkající se zajištění svatby Anny Lucemburské Konráda odváděli od jeho domácích povinností, pro což svědčí prohlášení sepsané na Karlštejně v květnu 1381, ve kterém se Jan z Pnětluk (řečený Kozíhlava) a jeho rukojmí Sezima z Bělé a Sezima z Vrtby zavazují odevzdat královským plnomocníkům (mezi nimi mj. jmenován i Vilém ze Zvířetic, otec Zdislava ze Zvířetic) za 400 kop grošů zastavený statek Hředle, jen co k tomu Konrád z Krajku vydá příslušný mandát.208 Ve stejném roce, kdy získal Landštejn (1381) a po návratu z Anglie, působil Konrád jako jeden ze zástupců Václava IV. na jednání s některými říšskými městy, které proběhlo koncem října v Norimberku a kterého se Václav opět, jak to u něj bylo v této době obvyklé, neúčastnil.209 Konrád z Krajku se uplatnil i na zahraničních misích, které konal v zájmu Václava IV. Krom pro mou práci důležitého působení v poselstvu do Anglie se Konrád vyznamenal i při dalších jízdách za hranice. Počátkem roku 1383 vytáhl do Itálie s oddílem, který čítal kolem 205

Haas, A. (ed.): Archív koruny české (1378 – 1437), Praha 1947, s. 14 (č. 19). Tomek, V. V.: Dějepis města Prahy – II. díl, Praha 1871, s. 111. 207 tamtéž, s. 240 – 241. 208 Haas, A. (ed.): Archív koruny české (1378 – 1437), Praha 1947, s. 12, 13 (č. 17). 209 Spěváček, J.: Václav IV., Praha 1986, s. 144. 206

-38-

400 rytířů. Původním záměrem celého podniku bylo postarat se spolu se saským vévodou Václavem o vše potřebné k římské korunovační jízdě. Situace se však vyvinula zcela jiným směrem, takže Konrád nakonec přispěchal v čele svého oddílu na pomoc rakouskému vévodovi Leopoldovi sympatizujícímu s avignonským papežem Klimentem VII.210 Za neklidu v říši, jenž koncem roku 1383 a počátkem roku následujícího začal vykazovat náznaky formování odporu vůči císaři Václavovi IV., zachytil zprávu o chystaném pokusu o sesazení kaplan Heinrich Welder. Jednalo se o první opravdu reálný plán na zbavení Václava říšského trůnu. Welder se v listu zmiňuje, že čeká na hofmistra, což by pravděpodobně mohl být nejvyšší hofmistr Konrád z Krajku, jenž byl velmi dobře obeznámen s poměry v říši a často činil císaři doprovod na zasedání říšských sněmů.211 Co se týče rodinné politiky, postoupil Konrád Krajíř roku 1385 korutanský Bled svému bratrovi Gothardu Krajířovi z Krajku. V dalších dvou letech rozšiřoval své statky - koupil Mutěšovice a o rok později pak tvrz a ves Cizkrajov na Moravě.212 Po ukončení svého působení v pozici hofmistra Václava IV. (1385) se Konrád stal opět hejtmanem v Korutanech. V tomto úřadě setrval až do roku 1395.213 Je pravděpodobné, že se Konrád v Anglii s wyklefismem setkal, avšak těžko říci, zda k myšlenkám Johna Wyklefa přilnul. Jisté však je, že Konrádův syn Lipolt patřil mezi přední polní královské vůdce v Čechách bojující za straně Zikmunda proti husitům. V době příprav bitvy na Vítkově (1420) utrpěl Lipolt Krajíř spolu s Oldřichem z Rožmberka a rakouskými oddíly porážku při obléhání Tábora214. V této době působil jako hejtman v Budějovicích. Při vypálení Bystřice téhož roku mu husité zajali rodinu215. Lipolt se však koncem třicátých let 15. století dostal do křížku i s někdejším spolubojovníkem Oldřichem. Zikmund Lucemburský se v listu ze 4. listopadu 1429 Oldřichovi z Rožmberka zmiňuje, že důrazně žádal Lipolta Krajíře z Krajku o zachování příměří alespoň do sv. Jiří, totéž vyžaduje i po Oldřichovi.216 Konrád měl kromě Lipolta ještě dalších pět synů: Jana, Jiřího, Ondřeje, Konráda a Hartneida.217

210

tamtéž, s. 150. Spěváček, J.: Václav IV., Praha 1986, s. 175. 212 Pilnáček, J.: Staromoravští rodové, Brno 1972, s. 358. 213 Walsh, K.: Lollardisch-hussitische Reformbestrebungen ... c. d., s. 82. 214 Čornej, P., Bělina, P.: Slavné bitvy naší historie, Praha 1993, s. 50. 215 Ottův slovník naučný - 15. díl, Praha 1900, s. 25. 216 Rynešová, B. (ed.): Listář a listinář Oldřicha z Rožumberka – svazek 1., s. 112 (č. 164). 217 Ottův slovník naučný - 15. díl, Praha 1900, s. 25. 211

-39-

Zdislav ze Zvířetic Zdislav ze Zvířetic byl jedním z předních členů pražské univerzity v bouřlivé době počínajícího husitského hnutí. Snad jakoby odkaz slavného předka, paní Zdislavy z Lemberka, ochránkyně a léčitelky chudých, která byla později prohlášena za blahoslavenou,218 zavazoval Zdislava k aktivnímu životu. Rod pánů ze Zvířetic měl své původní sídlo na hradě Zvířetice219 založeném na přelomu 13. a 14. století (určitě před rokem 1318) Zdislavem z Lemberka,220 jehož potomci se už zvali ze Zvířetic (Heřman poprvé roku 1318, Markvart 1319). Rod pánů ze Zvířetic měl zastoupení i u dvora Karla IV. v osobě jeho mistra komory Haška ze Zvířetic.221 Titulem camerae regiae magister se mohl pyšnit v letech 1354 – 1359.222 Příslušníci rodu dosáhli vysokých pozic též i ve službě Bohu. Havel z Lemberka působil v letech 1355 – 1366 jako zemský převor, což byla nejvyšší pozice řádu johanitů v Čechách. Působnost zemského převora (se sídlem v Praze a Strakonicích) se neomezovala jen na Čechy, ale pod jeho dozor spadala i Morava, Polsko, Rakousy, Štýrsko a Korutany. V této hodnosti ho vystřídal jeho příbuzný Jan ze Zvířetic (1367 – 1371) a poté následoval těšínský kníže Semovit, bratr Přemka Těšínského a tedy člen dalšího sledovaného rodu.223 Zdislav byl mimo jiné rodově spřízněný se šlechticem, jenž se o několik desítek let dříve značnou měrou podílel na stycích Čech a Anglie, s již zmiňovaným Petrem z Vartenberka.224 Zdislav byl nejstarším z osmi bratrů. Jména ostatních bratrů nám výborně dosvědčuje dochovaná matrika svěcenců diecéze pražského arcibiskupství z let 1395 – 1416. Ta říká, že Vilém ze Zvířetic nechal 18. září 1400225 vysvětit na akolyty, první stupeň nižšího svěcení, sedm svých synů. Krom Zdislava byl svěcen Markvart, Prokop, Václav, Heřman, Petr a Jan.226 Nejmladší syn Beneš ještě vysvěcen nebyl.227 Nejvíce poznatků týkajících se Zdislavova života se váže k jeho univerzitní činnosti. Své působení na univerzitě započal nejprve na právnické fakultě. Roku 1403 se na ní dal zapsat,228 218

Mysliveček, M.: Erbovník I., Praha 1993, s. 69. hrad nedaleko řeky Jizery cca 3 km západně od Bakova nad Jizerou (okr. Mladá Boleslav), dnes zřícenina 220 syn Zdislavy z Lemberka a jejího chotě Havla z Lemberka, purkrabího pražského hradu (pozn. aut.) 221 Kavka, F.: Vláda Karla IV. za jeho císařství (1355 – 1378) – 1. díl, Praha 1993, s. 65. 222 Tomek, V. V.: Dějepis města Prahy – III. díl, Praha 1875, s. 11. 223 tamtéž, s. 482. 224 Zaoral, R.: Na trase mezi Oxfordem a Prahou, ĎAS, roč. 22, 2000, č. 5, s. 37. 225 F. M. Bartoš ovšem uvádí rok 1410 (Bartoš, F. M.: Husův žák, rektor Karlovy univesity Zdislav ze Zvířetic, KJ, roč. XLI, 1956, č. 34 (11. října) 226 Tomek, V. V.: Dějepis města Prahy – III. díl, Praha 1875, s. 164 – 165. 227 Sedláček, A.: Hrady, zámky a tvrze království Českého, sv. X (Boleslavsko), Praha 1895, s. 105. 228 Spěváček, J.: Václav IV., Praha 1986, s. 762. 219

-40-

což tehdy činilo mnoho mladých šlechticů. Práva ho však patrně mnoho nebavila, neboť jejich studium brzy ukončil a počal se studiem na fakultě filozofické. Jak ukládaly tehdejší studijní zvyklosti, začal bydlet u některého z učitelů, v jeho případě u M. Jana Husa,229 který ho učil a vychovával. Husův široký rozhled a otevřená mysl nadchly brzo i mladého Zdislava. Jan Hus pak po celou dobu studia i následujícího Zdislavova působení v roli učitele na pražské univerzitě nad ním držel ochranou ruku. Mezi Zdislavem a Husem skutečně vzniklo silné pouto, čehož dokladem může být již to, že si Husa Zdislav vyžádal za promotora při své bakalářské determinaci. Bakalářské zkoušky Zdislav složil o postě jako první ze zkoušených se skvělým výsledkem.230 Při této příležitosti pronesl Hus promluvu Quere quid sit virtus,231 ve které nabádá mladého Zdislava, aby si byl vědom svého šlechtického původu, jenž sebou nese nejen příjemné stránky, ale hlavně zavazuje chovat se ctnostně. Hus Zdislavovi klade na srdce, aby po této ctnosti neúnavně pátral. V textu promluvy se dále objevuje narážka na Zdislavovu lenivost a sám Hus sděluje, že ho musel nejednou za projevy lenosti napomínat. Na mistrskou hodnost si musel Zdislav počkat poměrně dlouho – až do března 1410. Mezitím mohl na vlastní oči sledovat rozruch kolem M. Matěje z Knína, řečeného Páter, kterého nechal arcibiskup zatknout a obžalovat z několika artikulů (mj. z hlásání remanence a chválení Viklefa). 14. května 1408 se v hořejším paláci arcibiskupského dvora uskutečnil soud s M. Matějem, jemuž přihlížel krom četného zástupu lidu a univerzitních činitelů též bakalář Zdislav ze Zvířetic. Jednání soudu se protáhlo až do odpoledních hodin, kdy byl Matěj Knín nakonec přinucen vykonat kanonickou očistu přísahou vlastní a čtyř dalších svědků. Je třeba říci, že bakalář Zdislav vydržel sledovat soud jako jeden z mála až do samého konce.232 11. března 1410 se tedy Zdislav konečně dočkal mistrské promoce.233 Je možné, že od dřívějšího dosažení mistrovského gradu Zdislava odvrátily povinnosti šlechtice, které jistě měl. Roku 1409 seděl na zemském soudu podobně jako jeho otec.234 Pikantní je, že při této slavnostní příležitosti působil Zdislavův učitel v roli rektora univerzity. Řeč, která byla při této misterské incepci pronesena, nelze přesně určit. Dle Anežky Schmidtové se 229

Bartoš, F. M.: Husův žák, rektor Karlovy univesity Zdislav ze Zvířetic, KJ, roč. XLI, 1956, č. 34 (11. října) Novotný, V.: Mistr Jan Hus – Život a dílo, díl 1. část 1., Praha 1919, s. 179; Schmidtová, A.: Mistr Jan Hus – Universitní promluvy, Praha 1958, s. 226. 231 text promluvy viz: Svoboda, M., Flajšhans, V. (ed.): Mistra Jana Husi sebrané spisy – svazek 1., díl 1., Praha 1904, s. 10 – 14. 232 Novotný, V.: Mistr Jan Hus – Život a dílo, díl 1. část 1., Praha 1919, s. 218 – 220. 233 tamtéž, s. 383. 234 U Viléma je přítomnost v této instituci doložena v letech 1389 - 1414. (Sedláček, A.: Hrady, zámky a tvrze království Českého, sv. X (Boleslavsko), Praha 1895, s. 105) 230

-41-

nejpravděpodobněji zdá, že Hus pronesl promluvu Principatus virum ostendit, která je uchována v rukopise UK X E 24 ( - E), fol. 307v-308v pod názvem Recomendacio inceptoris in artibus, neboť se výborně hodí pro člena panského stavu. Také existují jisté podobnosti se Zdislavovou determinační řečí.235 Ať tak či onak doba už byla velmi napjatá, netrvalo dlouho a spor mezi Husem a arcibiskupem Zbyňkem z Házmburka se rozhořel naplno. Arcibiskup veřejně na synodě 16. června 1410 vyhlásil výsledek šetření Viklefových knih provedeného zvláštní komisí na základě buly papeže Alexandra z prosince 1409. Komise se svou činností a závěry nijak netajila, a tak už byl dlouho dopředu znám její závěr - vadné knihy měly být odevzdány a spáleny, zbytek dále prošetřen. Zdislav ze Zvířetic se však ve své obhajobě Viklefa vyjadřuje, že ne všichni přítomní s odsouzením knih jednoznačně souhlasili. Již den před veřejným vyhlášením se sešla univerzita a rozhodně se pod vedením rektora Jana Šindela, který v rektorském křesle nahradil právě Husa, vyslovila pro protest vůči chystaným arcibiskupovým záměrům.236 Také na tomto shromáždění M. Zdislav zajisté nechyběl. Hus byl po vyhlášce arcibiskupa donucen se odvolat do Říma k papeži Janu XXIII. K protestnímu listu sepsanému 25. června 1410 se jmenovitě připojil na prvním místě Zdislav ze Zvířetic, dále následovali Jan z Brandýsa, Beneš z Lysé, Petr ze Sepekova, Petr z Valencie, Michal z Drnovic a Jan z Landštejna237 (poslední tři jmenovaní spolu s dalšími dvěma studenty protestovali u papeže korespondenční formou již o rok dříve238 při prvních zákazech týkajících se Viklefových knih, které podnikal Zbyněk z Házmbruka v letech 1408 – 1409). Následovaly další pokusy jak očistit Viklefovo jméno (a tím i sebe) z nařčení z kacířství. Mezi 27. červencem a 6. srpnem proběhl na univerzitě první turnaj o Viklefa. Při této příležitosti nemohla samozřejmě chybět ani Husova pravá ruka, M. Zdislav, který se ujal obhajoby Viklefova spisu De universalibus. Ke své řeči se dostal až 6. srpna, tedy v samém závěru tohoto kola obhajob a proslovů, avšak promlouvá nadšeně a s rozumnou úvahou. Šlechtic Zdislav obracející se ke arcibiskupovi, též šlechtici, se zejména pozastavuje nad nesmyslným a hloupým pálením knih. Dokonce zmiňuje, že pak by bylo nutno spálit i Bibli, neboť z ní by bylo též možné vytrhnout urážlivé výroky o Kristu. Z mého pohledu je nesmírně zajímavé, že Zdislav spis De universalibus hájí také tím, že je prý běžně v Oxfordu 235

Schmidtová, A.: Mistr Jan Hus – Universitní promluvy, Praha 1958, s. 228. Kopičková, B., Vidmanová, A.: Listy na Husovu obranu z let 1410 – 1412, Praha 1999, s. 47 ; Novotný, V.: Mistr Jan Hus – Život a dílo, díl 1. část 1., Praha 1919, s. 401. 237 latinský text listu viz: Palacký, Fr.: Documenta Magistri Iohannis Hus, Praha 1896, s. 387 – 388. 238 Spěváček, J.: Václav IV., Praha 1986, s. 426; Svatoš, M. (red. svazku), Dějiny univerzity Karlovy I., Praha 1995, s. 128; Novotný, V.: Mistr Jan Hus – Život a dílo, díl 1. část 1., Praha 1919, s. 411; Kopičková, B., Vidmanová, A.: Listy na Husovu obranu z let 1410 – 1412, Praha 1999, s. 261. 236

-42-

veřejně čten a disputován, přičemž neopomene připomenout, že oxfordská univerzita má více členů, než se jich sešlo na odsuzující pražské synodě (i kdyby se počítali i ti, kteří s odsouzením a pálením nesouhlasili).239 Tato slova budí dojem o velmi dobré obeznámenosti se situací v Anglii, a tedy naznačují čilé styky ať korespondenční či osobní. Již téhož roku byl z Anglie vyslán do Čech list od Sira Johna Oldcastla, vůdce anglických lolardů, adresovaný Voksovi z Valdštejna či v jeho možné nepřítomnosti Zdislavovi ze Zvířetic.240 Sir John reaguje na nastalou situaci v Čechách, což opět značí značnou obeznámenost v tomto případě však v opačném směru. List dorazil o půl roku později až v roce 1411. Osobní kontakty již byly popsány v předešlém textu. Zpět ke Zdislavovi. V lednu roku 1411 je k vidění mezi kvodlibetáři na obvyklé univerzitní výroční disputaci, kterou vedl samotný Hus. Téma Zdislavova kvodlibetu bylo následující: Utrum ad perfectum ordinem essencialem universi necessario sit ponendum ens analogum, commune deo et creaturis. M. Zdislav se výročního kvodlibetu aktivně zúčastnil ještě jednou, to když počátkem roku 1417 při kvodlibetu M. Prokopa z Kladrub rozebíral kvestii: Utrum anima intellectiva habens operacionem propriam, quam non communicant corpori, sit perpetua et immortalis.241 Při tomto kvodlibetu se jedné kvestie mimochodem chopil Pavel z Kravař, jenž byl v roce 1433 ve skotském univerzitním městě Saint Andrews obviněn z kacířství, postaven před církevní soud a 23. července upálen.242 Skončil tedy jako jeho souvěrci Jan Hus a Jeroným Pražský. Zdislav jistě patřil mezi ty muže, pro něž šlechtický titul nebyl jen prázdným pojmem. Jeho jednání nese prvky rozvahy a snahy o řešení sporů s chladnou hlavou. V tomto duchu o něm hovoří jistá úsměvná historka vážící se ke sporu mezi Jeronýmem Pražským a minoritou Benešem z Boleslavi, do kterého Zdislav rázně zasáhl.243 Konflikt se odehrál na rušné ulici patrně někdy v letech 1410 – 1412, jistě však tuto událost datovat nelze. Odvážný a prudký Jeroným nevydržel Benešovy urážlivé výroky na adresu jistých pánů a uštědřil mu několik políčků. Prý by ho byl možná ještě více ztloukl, kdyby Zdislav nezasáhl. Kostničtí žalobci dokonce tvrdí, že na Beneše Jeroným vytáhl nůž, což ale obviněný rezolutně popírá, ba prý byl sám jako první napaden a pohlavky se jen bránil. Pravda bude patrně někde uprostřed. 239

Novotný, V.: Mistr Jan Hus – Život a dílo, díl 1. část 1., Praha 1919, s. 428; Spěváček, J.: Václav IV., Praha 1986, s. 432; Tříska, J.: Literární činnost předhusitské university, Praha 1967, s. 70 – 71. 240 Waugh, W. T.: Sir John Oldcastle, EHR, roč. 20, 1905, s. 443 – 444; Bartoš, F. M.: Mistr Petr Payne – diplomat husitské revoluce, Praha 1956, s. 13 – 14; Bartoš, F. M.: Husitství a cizina, Praha 1931, s. 109. 241 Tříska, J.: Literární činnost předhusitské university, Praha 1967, s. 80; Kejř, J.: Kvodlibetní disputace na pražské universitě, Praha 1971, s. 145, 161. 242 Bednář F.: Pavel z Kravař, ČNM, roč. 39, 1915, s. 67 – 76. 243 Betts, R. R.: Essays in Czech history, London 1969, s. 216; Novotný, V.: Mistr Jan Hus – Život a dílo, díl 1. část 2., Praha 1921, s. 104.

-43-

V létě roku 1412 byl Hus označen za kacíře a stižen klatbou od samotného papeže Jana XXIII., o což se velmi přičinil zarytý nepřítel husitů Michal de Causis. Betlémská kaple měla být jako kacířské doupě zbourána. Mezi jmenovanými v papežské bule, na něž dopadla klatba, samozřejmě nesměl chybět ani Zdislav.244 Příklon k husitství vykazuje též Zdislavův otec Vilém. V říjnu 1414 právě Vilém ze Zvířetic, Čeněk z Vartenberka a Boček z Kunštátu vysvědčují Janu Husovi, že arcibiskup Konrád z Vechty, kterého na Husovo přání vyzvali k vyjádření, dosvědčuje, že neví o ničem, co by Husa usvědčovalo z kacířství. Také požadují na králi Zikmundovi, aby se Husa zastal a zajistil mu na kostnickém koncilu řádné slyšení.245 Zejména jsou však jednotlivé postoje šlechticů patrné na protestním listu české a moravské šlechty sepsaném v reakci na Husovo upálení počátkem září 1415 a adresovaném ke kostnickému koncilu. Své podpisy a pečetě připojili jak Zdislav, tak také jeho otec Vilém, jehož jméno je uvedeno na čtvrtém místě bezprostředně po nejvyšším purkrabím Čeňku z Veselé a z Vartenberka, hejtmanu markrabství moravského Lacku z Kravař a Bočku staršímu z Kunštátu a z Poděbrad, tedy osobám stojícím v čele mohutné šlechtické iniciativy snažící se o očištění dobré pověsti českého státu. Na užší kontakty a přátelství s již zmiňovaným Voksou z Valdštejna odkazuje pořadí, ve kterém se jednotliví šlechtici k listu připojovali – Voksa je uváděn jako dvaadvacátý, hned za Zdislavem.246 Ani Zdislavovi bratři Václav a Petr nezůstali stranou protestu. Byl to pravděpodobně ten Václav, který později 19. dubna 1420, ve dnech kdy v Praze vřelo napětí, spolu s jinými plnomocníky prováděl z pověření Pražanů již od časných ranních hodin po vylomení dveří opatřených třemi zámky drancování cenného inventáře a kostelního pokladu v sakristii kostela Pražského, později podobně vyloupili novou věž tohoto kostela, přičemž neopomenuli prohledat všechny komnaty duchovenstva.247 Václav se zapsal do dějin i jako účastník čáslavského sněmu (1421). Ani Petr nezůstával pozadu. Jako regent panství Čeňka z Vartenberka nebyl stranou centra dění a pobýval na mnohých sněmech a důležitých setkáních.248 Následující doba se na univerzitě vyznačuje rostoucí silou husitských přívrženců a snad až zoufalým odporem jejich odpůrců, obzvláště poté co se univerzita slavnostně přihlásila ke kalichu. Snaha husitů po úplném ovládnutí univerzity se projevila v dubnu 1417, kdy byl za 244

Palacký, F. (ed.): Documenta Magistri Iohannis Hus, Praha 1896, s. 457 – 460. text listu viz: Novotný, V.: Hus v Kostnici a česká šlechta, Praha 1915, s. 42 – 43. 246 Novotný, V.: Hus v Kostnici a česká šlechta, Praha 1915, s. 72 – 80; Palacký, F. (ed.).: Documenta Magistri Iohannis Hus, Praha 1896, s. 580 – 590. 247 Tomek, V. V.: Dějepis města Prahy - IV. díl, Praha 1879, s. 41 či Tomek, V. V.: Husitská revoluce, Praha 1898, s. 40 – 41. 248 Ottův slovník naučný – 27. díl, Praha 1908, s. 720. 245

-44-

rektora zvolen právě Zdislav ze Zvířetic. Volitelé jasně ukázali příští směr a zvolili muže, jenž měl dispozice obstát v těžkých chvílích. Důležitý se jeví zejména jeho šlechtický původ a diplomatické konexe, které mohly být hodně ku pomoci. Nadto se jednalo o kalichu oddaného intelektuála, jehož doslova vychoval M. Jan Hus. Z doby působení v rektorském úřadě se dochoval pouze list, ve kterém se Zdislav pokoušel řešit spor dvou mistrů Pavla z Prahy a Šimona z Tišnova. Tito dva se neshodli na otázkách vymezení univerzální církve. Šimon byl označen Pavlem za heretika, Zdislav se poté snažil neshody urovnat a odvrátit mistra Šimona od opuštění husitského tábora (ovšem neúspěšně).249 Z textu čiší rozvaha a ochota pro smírné řešení. V tomto listě se již pán ze Zvířetic tituluje jako litoměřický probošt, tedy je zřejmé, že patrně v době svého největšího univerzitního vzestupu či krátce před tím získal další úřad tentokráte v církevních strukturách, a to úřad poměrně význačný. V této době prožíval vrchol své kariéry. Odpor vůči husitům však sílil. Jedním z rozhodných odpůrců patřil nedávno zvolený papež Martin V., jenž motivovaný snahou vyhladit v Čechách přívržence wiklefismu a Husa vydal hned počátkem roku 1418 dekret zvaný Examen Wiklefistarum et Hussitarum.250 V něm za semeniště husitské rebelie označil pražskou univerzitu, jejíž s husitstvím sympatizující mistry nazývá „hlavními arcikacíři a původci oné sekty“. Tyto viníky jmenovitě předvolává do Říma před papežskou kurii. Mezi předvolanými samozřejmě nemohl chybět ani Zdislav ze Zvířetic. Jako pikantnost působí, že papež výzvu k cestě do Říma adresoval též Šimonovi z Tišnova, jenž tou dobou už k husitské straně nepatřil. Tento papežský akt pro Zdislava nepředstavoval žádné výraznější nebezpečí, protože v Čechách papež v této době valnou moc neměl. Časté používání těchto prostředků navíc jejich smysl a působnost značně devalvovalo. Jinou událostí vykazující nenávist vůči husitům a jsoucí Zdislavovi přímo k újmě byl incident v jeho proboštském sídle na předměstí Litoměřic patrně o Vánocích 1419. Obyvatelé Litoměřic, města se silnou protihusitskou stranou (přestože zde zle zaznamenat jistou reformě orientovanou tradici – v Litoměřicích jistou dobu kázal už Konrád Waldhauser, jeden z Husových předchůdců)251, už dále nevydrželi snášet Zdislavovi projevy prohusitské přízně a dům zbořili.252 Probošt sám se zachránil jen díky včasnému útěku. Tomuto incidentu předcházelo rozsáhlé zatýkání přívrženců přijímání pod obojí, kteří byli příštího roku popraveni utopením v Labi. To už ale 249

latinský text listu viz: Palacký, F. (ed.): Documenta Magistri Iohannis Hus, Praha 1896, s. 663 – 664 (č. 113). Tříska, J.: Literární činnost předhusitské university, Praha 1967, s. 175; Spěváček, J.: Václav IV., Praha 1986, s. 533. 251 pozn. aut. 252 Tomek, V. V.: Dějepis města Prahy - IV. díl, Praha 1879, s. 23 či Tomek, V. V.: Husitská revoluce, Praha 1898, s. 23. 250

-45-

doba rychle dospívala k otevřeným válečným střetům. Zdislav svůj litoměřický proboštský úřad vykonával až do roku 1421.253 Jak velká nenávist a nepřátelství z katolického tábora vůči Zdislavovi propukala dokládají verše anonymního pisatele, který v nich patrně kolem roku 1418 útočí proti přívržencům heretiků, mezi nimiž jmenuje krále Václava a jeho okruh rádců, jednoho z nejvýše postavených mužů v zemi Čeňka z Vartenberka (mimochodem Zdislavův markvartický příbuzný) a členy pražské univerzity. Mistr Zdislav je označován za malomocného („leprosus“) a všemi nenáviděného.254 Zdislav měl za manželku Kláru, vdovu po Štěpánu Kladském, kterou si vzal někdy po roce 1415. S ní zplodil syna Václava. Význačná postava českých husitských dějin zemřela patrně v roce 1427.255 I když F. M. Bartoš klade jeho smrt do roku 1433. Čerpá přitom ze dvou spolu souvisejících událostí vyjevených v Husově životopisu sepsaném necelých sto let po jeho smrti Jiříkem Heremitou. Zdislav není přímo jmenován, Heremita píše o Husovu studentovi šlechtického původu, který u něho bydlel. Pokud by byla správná Bartošova domněnka, že se jedná právě o pána ze Zvířetic a pokud lze tyto příhody pokládat za důvěryhodné, rok jeho skonu by bylo třeba o několik let posunout.256

Voksa z Valdštejna Voksa z Valdštejna, další příslušník velkého rozrodu Markvarticů, se počítá k významným šlechtickým osobám, které se před vypuknutím husitského hnutí podílely na česko-anglických kontaktech. Jeho přesný původ a zařazení do rodové linie je značně obtížné. Některé náznaky okazují na příslušnost k dětenické větvi Valdštejnů.257 V zemských deskách království Českého se o něm nachází zmínka z prosince roku 1384. Voksa se zde dožaduje na Blažkovi z Menšího města pražského a z Jenče vyjasnění situace kolem držby Jenče258.

253

Spěváček, J.: Václav IV., Praha 1986, s. 762. Palacký, F. (ed.): Documenta Magistri Iohannis Hus, Praha 1896, s. 693. 255 Ottův slovník naučný – 27. díl, Praha 1908, s. 720. 256 Obě historky viz: Bartoš, F. M.: Husův žák, rektor Karlovy univesity Zdislav ze Zvířetic, KJ, roč. XLI, 1956, č. 34 (11. října) 257 Ottův slovník naučný - 26. díl, Praha 1907, s. 335 (Zde jsou s touto osobou spojeni tři synové se jmény Čeněk, Jan a Záviš, což si však odporuje s údajem v Tomkově Dějepisu města Prahy, kde jsou sice uváděni také tři synové, jejich jména se však liší – Vilém, Hynek a Záviš. viz: Tomek, V. V.: Dějepis města Prahy – III. díl, Praha 1875, s. 165. Tomek navíc čerpá z poměrně spolehlivého zdroje, tudíž mu dávám přednost, přesto příslušnost Voksy k dětenické větvi není vyloučena) 258 Emler, J. (ed.): Pozůstatky desek zemských království Českého r. 1541 pohořelých - 1. díl, Praha 1870, s. 501. 254

-46-

Na zbožnost a sounáležitost sledovaného šlechtice poukazuje událost z roku 1392, kdy se stal dobrodincem pražského kláštera na Karlově. Založil totiž v kostele sv. Karla každodenní zpívanou mši ke cti panny Marie a zároveň ho nadal částí vsi Brenná s 20 kopami platu a s robotami.259 Voksa dlouhá léta působil na Pražském hradě v úřadu nejvyššího vrátného Pražského hradu (supremus portulanus domini regis). Nejvyšší vrátný byl přímým nadřízeným různých vrátných, kteří se starali o jednotlivé přístupové brány do sídla českých panovníků. Voksa je v této pozici připomínán poprvé roku 1395. Roku 1413 se pozici nejvyššího vrátného objevuje již jakýsi Hyncík Kempl.260 Voksa z Valdštejna bydlel kolem roku 1400 v Praze v tehdejší Svatovalentinské ulici (nynější Kaprova), která se táhla od brány sv. Valentina až ke kostelu sv. Mikuláše. Tento dům stojící nedaleko kostela sv. Mikuláše Voksa patrně koupil od pana Boreše z Risenburka či jeho příbuzných261.

.

Podobně jako otec Zdislava ze Zvířetic Vilém nechal na akolyty vysvětit své syny, učinil tentýž společensky potřebný krok pan Voksa z Valdštejna o šest let později (18. září 1406). Vysvěceni byli jeho tři synové Vilém, Záviš a Hynek.262 Zmíněný česko-anglický kontakt se však odehrál o čtyři roky později. V září roku 1410 napsali vůdci anglických lolardů kněz Richard Wyche a lord z Cobhamu Sir John Oldcastle dopisy svým českým přátelům. Wychův dopis byl adresován Janu Husovi, Oldcastlův právě veliteli královského dvora Voksovi z Valdštejna (či v jeho nepřítomnosti již zmiňovanému Zdislavovi ze Zvířetic).263 Dopisy se však do Prahy dostaly po spletité cestě až o půl roku později. Fakt, že prvním adresátem dopisu byl Voksa z Valdštejna, poukazuje na jeho silnou roli v počátcích husitského hnutí. Navíc se znalost jeho osoby dostala až do daleké Anglie, k místním lolardským vůdcům, což též o lecčems vypovídá. Pravděpodobné je též, že Oldcastle chtěl jeho prostřednictvím působit na českého krále Václava. Nedlouho po přijetí dopisu se o Voksovi hovoří v souvislosti s rozkazem, který dostal od krále Václava. Spolu s vyšehradským purkrabím Rackem Kobylou měl zajistit zabavení důchodů pražského duchovenstva. Arcibiskup zlostně zareagoval 2. května 1411, když z Roudnice vyhlásil nad purkmistry a konšely pražských měst i nad purkrabími Vyšehradu a Pražského hradu klatbu. Napětí mezi 259

Tomek, V. V.: Dějepis města Prahy – III. díl, Praha 1875, s. 109 – 110. tamtéž, s. 20. 261 Tomek, V. V.: Dějepis města Prahy – II. díl, Praha 1871, s. 198 – 199. 262 Tomek, V. V.: Dějepis města Prahy – III. díl, Praha 1875, s. 165. 263 Waugh, W. T.: Sir John Oldcastle, EHR, roč. 20, 1905, s. 443 – 444; Bartoš, F. M.: Mistr Petr Payne – diplomat husitské revoluce, Praha 1956, s. 13 – 14; Bartoš, F. M.: Husitství a cizina, Praha 1931, s. 109. 260

-47-

Václavem a arcibiskupem Zbyňkem Zajícem z Házmburka rostlo. Václav se snažil tvrdě reagovat a prosadit svou. Nechal zabavit svatovítský poklad a nařídil Voksovi a Rackovi, aby objížděli zemi a prováděli vizitace církevních institucí, zejména klášterů a prověřovali morální stav jejich osazenstva.264 Úkol to nebyl věru jednoduchý a muselo při něm přirozeně docházet k mnohým konfliktům a rozepřím. Arcibiskup však nechtěl odejít z nastalé situace poražen, a tak sáhl po jediném prostředku, který mu ještě zbýval – vyhlásil nad Prahou interdikt. Toto opatření však bylo už tak zprofanované, že nemohlo mít valného účinku, navíc Václav IV. nařídil zavřít každého, kdo by se arcibiskupovu nařízení podvolil. Výše zmíněné události nabyly takového významu, že je využil dokonce i církevní soud na kostnickém koncilu jako důkaz v procesu s Jeronýmem Pražským, který prý světská knížata bouřil proti duchovním a jmenovitě s Voksou z Valdštejna a Rackem z Dvorce řečeným Kobyla, kteří jsou koncilem označováni za loupežníky, byl v neobvykle častém v kontaktu. To však Jeroným popřel a vypověděl, že se s nimi stýkal stejně jako se stýkal s ostatními Václavovými služebníky.265 Jedním ze způsobů jak reagovat a zpravovat o významných událostech a pohybech ve společnosti jako vždy byly rýmy a písně, často ironické a posměšné. To byl i případ zmíněného zabavování církevních příjmů a následných vizitací.

„Voksa, Racek Kobyla, ta sta korrektory byla, kněží velmi šacováchu, a což sú měli, jim vše pobíráchu

Voksa, Racek Kobyla, ta jsta sobě dobyla, aby kněžie lúpila, sama oběšena byla, vedle pana Zoule.“266

264

Spěváček, J.: Václav IV., Praha 1986, s. 438 – 439; Novotný, V.: Mistr Jan Hus – Život a dílo, díl 1. část 1., Praha 1919, s. 479. 265 Novotný, V. (ed.): Fontes rerum Bohemicarum – svazek VIII., Praha 1932, s. 290. 266 Novotný, V.: Mistr Jan Hus – Život a dílo, díl 1. část 1., Praha 1919, s. 480.

-48-

Není těžké hodnotit, že rýmovačka odráží náladu církevních přívrženců velmi věrně a že Voksovi, co přívrženci a příteli Husa brojícího proti církevním neřestem a bohatství, splnění příkazu jistě nečinilo valných obtíží. V jiné verzi této písně se píše nejen o Voksovi a Rackovi, ale též se zde objevují i posměšné narážky na Jana Viklefa a Maříka Rvačku (Mauritius de Praga), mnicha řádu cyriaků v klášteře sv. Kříže většího v Praze, který „toho Wiklefa kulhavého dobře znal.“267 Verše říkají, že Mařík, který psal protipapežské a protibiskupské knihy, to prý činil ze zášti, neboť nebyl jmenován kardinálem. Patrně nejslavnější Voksova akce, při které se sám řadí mezi hlavní organizátory (v pozadí události stál patrně i Jeroným Pražský), se odehrála asi na přelomu května a června 1412,268 i když rok není zcela jistý. Někteří historikové, zejména F. M. Bartoš, událost řadí k roku 1410.269 Jednalo se o studentskou demonstraci proti papežskému kupčení s odpustky. Pramenů v této souvislosti existuje sice několik, ale jsou hodně sporné, co se týče kontextu události. I v dataci si protiřečí.270 Samotný průvod je však popsán velmi barvitě. Studentští demonstranti vyrazili z Malostranského náměstí, minuli arcibiskupský palác, přešli most a přes Staroměstské náměstí a křivolakými uličkami v okolí králova dvora u sv. Benedikta se dostali až na Novoměstský rynk. Jádrem průvodu byl imitacemi papežských bul bohatě ověšený vůz, na němž seděl student s obnaženou hrudí převlečený za nevěstku. Na rukách se mu leskly různé klenoty. Při sobě měl též zvonečky, které cinkaly, a tak celá scéna působila značně komicky. Po příchodu na Novoměstské náměstí se ostatní studenti na vůz vrhli a svému kamarádovi buly sebrali a poté demonstrativně spálili.271 Voksa se tedy jasně jeví jako výrazný přívrženec myšlenek, ze kterých husitství vycházelo. Proto nepřekvapí přítomnost jeho jména na stížném listu české a moravské šlechty, zaslaném na protest proti Husovu upálení do Kostnice.272 Jak naznačují některé indicie, se Zdislavem ze Zvířetic musel být ve velkém přátelském vztahu. Z ostatních příslušníků rodu Valdštejnů se 267

Charvát, J. (ed.): Dílo Františka Palackého – 2. díl, Praha 1941, s. 390 – 391. Do roku 1412 tuto studentskou demonstraci kladou např. Fr. Palacký, V. V. Tomek či V. Novotný 269 viz: Bartoš, F. M.: Demonstrativní spálení papežské buly proti Husovi Voksou z Valdštejna, ČNM, roč. 98, 1924, s. 286 – 288. 270 Jak vypočítává Bartoš (Bartoš, F. M.: Demonstrativní spálení papežské buly proti Husovi Voksou z Valdštejna, ČNM, roč. 98, 1924, s. 286 - 287), jedná se o dvě kostnické žaloby - proti Jeronýmovi Pražskému a proti Václavovi IV., dále pak svědectví, které zaznamenal až krátce po polovině 15. st. sirotčí biskup Martin Lupáč, který byl však očitým svědkem a nakonec si na událost vzpomněl papežský auditor J. Palomar na basilejském koncilu (což zaznamenal sirotčí písař Petr ze Žatce) 271 Betts, R. R.: Essays in Czech history, London 1969, s. 217; Novotný, V.: Mistr Jan Hus – Život a dílo, díl 1. část 2., Praha 1921, s. 104 – 106; Bartoš, F. M.: Demonstrativní spálení papežské buly proti Husovi Voksou z Valdštejna, ČNM, roč. 98, 1924, s. 286 – 288; Svatoš, M. (red. svazku), Dějiny univerzity Karlovy I., Praha 1995, s. 128. 272 Novotný, V.: Hus v Kostnici a česká šlechta, Praha 1915, s. 72 – 80; Palacký, Fr. (ed.): Documenta Magistri Iohannis Hus, Praha 1896, s. 580 – 590. 268

-49-

k této formě protestu připojili nemnozí – krom Voksy ještě Mikuláš z Valdštejna a Jindřich z Valdštejna.

-50-

Závěrečné shrnutí Přední členové vyjednávání ve věci svatby Anny a Richarda náleželi většinou k protřelým diplomatům již u dvora Karla IV., vlastně jen Konrád Krajíř z Krajku mezi nimi působil jako nováček. Ovšem i ten měl značné zkušenosti s fungováním správy a s jednáními na vysoké úrovni, které načerpal ve svém původním působišti v Korutanech. Jednalo se tedy o zkušené, zcestovalé muže, kteří působením v diplomatických službách nabyli širokého rozhledu. Přímo se setkávali s dopady papežského schizmatu a dalších nešvarů soudobé církve. Na druhou stranu se však zdá, že k teologickým otázkách či rozporům zůstávali neteční či lépe řečeno konzervativní. Své cíle viděli v politických jednáních a tvrdých bojích tehdejší vyšší společnosti. Jednalo se o cílevědomé muže, kteří by si jistě neradi svou pozici zhoršili příklonem k nové herezi, která navíc ještě neměla valnou podporu ve společnosti. Nenalezl jsem prakticky žádný důkaz, že by Viklefovo učení mohli do Čech přinést právě oni nebo že by měli dispozice k příklonu k lolardské herezi. Mnohem pravděpodobněji se jeví možnost aktivity méně významných členů poselstev. Při pohledu na rody vedoucích činitelů kontaktů se patrně nejméně nadějně jeví rod pánů z Častolovic. U jeho členů nejsou patrné prakticky žádné sympatie pro husitské myšlenky. Půtův syn Půta II. je znám jako příznivec stávající církve, vnuk Půta III. pak sice podepsal stížný list do Kostnice (1415), avšak za husitských válek krutě loupil a drancoval husitská území a stál věrně po Zikmundově boku. Vyznačoval se vypočítavostí a při jeho rozhodování hráli roli výhradně ekonomické výhody. Ani o dalších vůdčích osobách není známo, že si mnoho zadaly s husitstvím. Slezsko nepatřilo zrovna k největším centrům husitů, ale jak známo nejvíce se husitství ve uchytilo na Těšínsku, že by však existovala nějaká provázanost s těšínskými vévody mi není známo. Doklady týkající se husitských válek, které jsem mohl posoudit, svědčí o opatrnosti a obavě těšínských z válečných škod, které s sebou přítomnost husitského vojska přinášela. Snažili se tudíž za pomoci sousedních pánů zformovat obranu proti drancujícím husitům. Logicky se tedy přikláněli na stranu Zikmunda. Rod Konráda Krajíře z Krajku v sobě chová členy sympatizující s oběma stranami. V bojích na Zikmundově straně byl aktivní zejména syn Lipolt. U rodu z Vartenberka a Kosti stojí za pozornost dvě osoby ženského pohlaví. Petrova první manželka Eliška pocházející z rodu pánů ze Zvířetic, tedy z rodu, jehož někteří členové významným způsobem stáli později na straně husitů. Za povšimnutí stojí zajisté i Petrova dcera Škonka, o níž se uvažuje ve spojitosti se vznikem česky psané tzv. Boskovické bible. Členové rodu pánů ze Zvířetic náleželi ze

-51-

sledovaných šlechticů pravděpodobně k největším přívržencům husitského hnutí. Zaníceným přívržencem reforem nebyl pouze Zdislav, ale také jeho otec Vilém a někteří bratři. I když u Zdislavových bratrů se možná ne vždy objevovali pouze nezištné motivy. Na druhou stranu však jiní Zdislavovi bratři bojovali proti husitům. Vysledovat nějaké trvalé tendence v rodech spojených s transferem idejí mezi Anglií a Čechami je těžké, neboť pokud došlo na „lámání chleba“ a v sázce byl prospěch a majetek konkrétních osob, přikláněly se často na tu stranu, která jim skýtala nejlepší podmínky a zisk. Přesto by stálo zato snažit se i dále sledovat podrobněji různé rodové vazby. Zajímavě se jeví například značný počet šlechticů zaznamenaných při těchto kontaktech, kteří mají společný původ ve starém českém rodu Markvarticů – Petr z Vartenberka, Zdeněk z Valdštejna, Voksa z Valdštejna, Zdislav ze Zvířetic. Na zpracování těchto souvislostí je však třeba nesmírného množství času. Velký prostor pro výzkum skýtají také osoby Angličanů, kteří se podíleli na vzájemném kontaktu. Bude třeba se zaměřit zejména na anglické posli, diplomaty či učence, kteří Čechy osobně navštívili.

-52-

Seznam použitých pramenů a literatury Editované prameny: Černá, A., Čornej, P., Klosová, M. (ed.): Fontes rerum bohemicarum, series nova – II. díl (Staré letopisy české), Praha 2003 Emler, J. (ed.): Pozůstatky desek zemských království Českého r. 1541 pohořelých - 1. díl, Praha 1870 Flajšhans, V. (ed.): Mistra Jana Husi veškeré listy, Praha 1916 Haas, A. (ed.): Archiv koruny české (1378 – 1437), Praha 1947 Charvát, J. (ed.): Dílo Františka Palackého – 2. díl, Praha 1941 Kopičková, B. (ed.): Regesta bohemia et moravia aetatis Venceslai IV. – svazek III., Praha 1977 Němec, E. (ed.): Listinář Těšínska (Codex diplomaticus Ducatus Tessinensis), 1. díl, 1. část, Český Těšín 1955 Němec, E. (ed.): Listinář Těšínska (Codex diplomaticus Ducatus Tessinensis), 1. díl, 2. část, Český Těšín 1958 Novotný, V. (ed.): Fontes rerum Bohemicarum – svazek VIII., Praha 1932 Palacký, F. (ed.): Documenta Magistri Iohannis Hus, Praha 1896 Rynešová, B. (ed.): Listář a listinář Oldřicha z Rožumberka – svazek 1. Svoboda, M., Flajšhans, V. (ed.): Mistra Jana Husi sebrané spisy – svazek 1., díl 1., Praha 1904 Šimek, F. (ed.): Staré letopisy české, Praha 1937

Literatura: Baletka, T.: Páni z Kravař, Praha 2004 Bartoš, F. M.: Demonstrativní spálení papežské buly proti Husovi Voksou z Valdštejna, ČNM 98, 1924 Bartoš, F. M.: Husitství a cizina, Praha 1931 Bartoš, F. M.: Husův přítel z Českých Budějovic, JSH 19, 1950 Bartoš, F. M.: Husitský diplomat Matěj Engliš, JSH 21, 1952 Bartoš, F. M.: Mistr Petr Payne – diplomat husitské revoluce, Praha 1956 Bartoš, F. M.: Husův žák, rektor Karlovy univesity Zdislav ze Zvířetic, KJ, roč. XLI, 1956, č. 34 (11. října) Bednář Fr.: Pavel z Kravař, ČNM 39, 1915 Betts, R. R.: Essays in Czech history, London 1969 Čornej, P., Bělina, P.: Slavné bitvy naší historie, Praha 1993 Durdík, T.: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů, Praha 1999 Flajšhans, V.: Anglická vlna, ČČH 37, 1931 Froissart, J.: Kronika stoleté války, Praha 1977 Hlaváček, I.: Das Urkunden- und Kanzleiwesen des böhmischen und römischen Königs Wenzel (IV.) 1376-1419, Stuttgart 1970 Hudson, A.: From Oxford to Prague: The Writings of John Wyclif and his English Followers in Bohemia, Slavonic and East European Review, roč. 75, 1997, č. 4 Hudson, A.: Lollards and their Books, London 1985 Kavka, Fr.: Vláda Karla IV. za jeho císařství (1355 – 1378) – 1. díl, Praha 1993 Kavka, Fr.: Vláda Karla IV. za jeho císařství (1355 – 1378) – 2. díl, Praha 1993 Kejř, J.: Kvodlibetní disputace na pražské universitě, Praha 1971 Kopičková, B., Vidmanová, A.: Listy na Husovu obranu z let 1410 – 1412, Praha 1999 Menclová, D.: České hrady – 1. díl, Praha 1976 Mezník, J.: Lucemburská Morava, Praha 1999 Mysliveček, M.: Erbovník I., Praha 1993 Nodl, M.: Středověká prosopografie jako metodická inovace (in: VIII. sjezd českých historiků, Praha 2000) Novotný, V.: Hus v Kostnici a česká šlechta, Praha 1915 Novotný, V.: Náboženské hnutí české ve 14. a 15. století - část 1., Praha 1913 Novotný, V.: Mistr Jan Hus – Život a dílo, díl 1. část 1., Praha 1919 Novotný, V.: Mistr Jan Hus – Život a dílo, díl 1. část 2., Praha 1921 Odložilík, O.: Wyclif and Bohemia, Praha 1937 Ottův slovník naučný - 15. díl, Praha 1900

-53-

Ottův slovník naučný - 26. díl, Praha 1907 Ottův slovník naučný - 27. díl, Praha 1908 Polišenský, J.: England and Czechoslovakia (A lecture delivered to the Students British Society at the Caroline University of Prague on November 8, 1945), Praha 1946 Prasek, V.: Dějiny knížetství těšínského, Opava 1894 Pilnáček, J.: Staromoravští rodové, Brno 1972 Saul, N.: Richard II., New Haven 1997 Sedláček, A.: Hrady, zámky a tvrze království Českého, sv. X (Boleslavsko), Praha 1895 Seibt, F.: Karel IV., Praha 1999 Schmidtová, A.: Mistr Jan Hus – Universitní promluvy, Praha 1958 Slezsko, český stát a česká kultura, Opava 1946 Spěváček, J.: Karel IV., Praha 1979 Spěváček, J.: Václav IV., Praha 1986 Suchý, M.: Anna Lucemburská – královna anglická, diplomová práce FF UP Olomouc, 1995 Svatoš, M. (red. svazku), Dějiny univerzity Karlovy I., Praha 1995 Svoboda, M., Flajšhans, V.: Mistra Jana Husi sebrané spisy – svazek 1., díl 1., Praha 1904 Šandera, M.: Půta z Častolovic, Dějiny a současnost, roč. 23, 2001, č. 2 Šmahel, Fr.: Curriculum vitae M. Petri Payne (in: In memoriam Josefa Macka, Praha 1996) Tadra, F.: Kanceláře a písaři v zemích českých za králů z rodu Lucemburského, Praha 1892 Tomek, V. V.: Dějepis města Prahy – II. díl, Praha 1871 Tomek, V. V.: Dějepis města Prahy – III. díl, Praha 1875 Tomek, V. V.: Dějepis města Prahy - IV. díl, Praha 1879 Tomek, V. V.: Husitská revoluce, Praha 1898 Tříska, J.: Literární činnost předhusitské university, Praha 1967 Waldstein – Wartenberg, B.: Markvartici, Praha 2000 Walsh, K.: Lollardisch-hussitische Reformbestrebungen in Umkreis und Gefolgschaft der Luxemburgerin Anna, Königin von England (1382 – 1394) (in: Häresie und vorzeitige Reformation im Spätmittelalter. Hrsg. von F. Šmahel, München – Wien 1998) Waugh, W. T.: The Lollard Knights, Scottish Historical Review, roč. 11, 1914 (Reprint: Liechtenstein 1967) Waugh, W. T.: Sir John Oldcastle, English Historical Review, roč. 20, 1905 Zaoral, R.: Na trase mezi Oxfordem a Prahou. Dějiny a současnost, roč. 22, 2000, č. 5

-54-

Použité zkratky ČČH – Český časopis historický ČNM – Časopis národního muzea ĎAS – Dějiny a současnost EHR – English Historical Review JSH – Jihočeský sborník historický KJ – Kostnické jiskry SEER – Slavonic and East European Review SHR – Scottish Historical Review

-55-