BAKALÁŘSKÁ PRÁCE 2006 Lucie Šenkýřová

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

2006

Lucie Šenkýřová

Instituce ochrany spotřebitele

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

Obor: Mezinárodní obchod

Instituce ochrany spotřebitele (bakalářská práce)

Autor: Lucie Šenkýřová Vedoucí práce: Ing. Jiří Zeman -2-


Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Instituce ochrany spotřebitele vypracovala samostatně a vyznačila všechny citace z pramenů.

V Praze dne …………

………………… podpis studenta

-3-


Poděkování: Tímto bych chtěla poděkovat svému vedoucímu práce Ing. Jiřímu Zemanovi za ochotu věnovat mi čas, za vřelou pomoc a poskytnutí potřebných informací a rad.

-4-


Obsah Úvod............................................................................................................................................- 6 Část I. – Česká republika ............................................................................................................- 8 1 Česká obchodní inspekce....................................................................................................- 8 1.1 Kontrolní činnost ČOI ................................................................................................- 8 1.2 Sankce.........................................................................................................................- 9 1.3 Příklady z praxe ........................................................................................................- 10 2 Státní zemědělská a potravinářská inspekce.....................................................................- 10 2.1 Inspektoráty ..............................................................................................................- 11 2.2 Kontrolní činnost SZPI – principy............................................................................- 11 2.2.1 Kontrola ............................................................................................................- 12 2.2.2 Sankce...............................................................................................................- 12 2.3 Příklady z praxe ........................................................................................................- 12 3 Orgány ochrany veřejného zdraví.....................................................................................- 13 3.1 Ministerstvo zdravotnictví ........................................................................................- 13 3.2 Krajské hygienické stanice .......................................................................................- 14 3.3 Ministerstvo obrany a ministerstvo vnitra ................................................................- 14 3.4 Ukládání pokut..........................................................................................................- 15 4 Státní veterinární správa ...................................................................................................- 15 4.1 Organizační struktura................................................................................................- 15 4.2 Funkce SVS ČR ........................................................................................................- 16 4.3 Zákazy, příkazy a omezení v rámci EU....................................................................- 16 5 Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva ........................................................................- 17 5.1 Funkce.......................................................................................................................- 17 5.2 Legislativa.................................................................................................................- 17 5.3 Kontrolní činnost ......................................................................................................- 18 5.3.1 Předměty kontroly.............................................................................................- 18 5.4 C.I.P. .........................................................................................................................- 19 6 Celní správa České republiky ...........................................................................................- 20 6.1 Základní úkoly ..........................................................................................................- 20 7 Občanská sdružení spotřebitelů ........................................................................................- 21 Část II. – Evropská unie............................................................................................................- 22 8 Ochrana spotřebitele a Evropská unie ..............................................................................- 22 8.1 Historický vývoj .......................................................................................................- 24 8.2 Instituční zakotvení...................................................................................................- 25 8.3 Dialog mezi spotřebiteli a výrobci/poskytovateli služeb - přátelská dohoda ...........- 26 8.4 Uspořádání právního systému s ohledem na daný problém spotřebitele..................- 28 8.5 Alternativní řešení sporů...........................................................................................- 28 8.6 Soudy ........................................................................................................................- 30 8.7 ECC-Net....................................................................................................................- 30 8.7.1 Historický přehled.............................................................................................- 30 8.7.2 Funkce ECC-Net...............................................................................................- 31 8.7.3 SOLVIT ............................................................................................................- 33 8.7.4 FIN-NET...........................................................................................................- 35 8.7.5 Příklady konkrétních činností ...........................................................................- 38 8.7.6 ECC-Net v České republice..............................................................................- 39 Závěr .........................................................................................................................................- 40 Zdroje........................................................................................................................................- 42 -

-5-


Úvod Téma ochrany spotřebitele bylo vždy velice aktuální a naléhavé, což je samozřejmé vzhledem k tomu, že se spotřebitel často setkává s nesprávnými postupy při prodeji zboží a poskytování služeb, které ho mohou poškodit finančně a v horším případě mu mohou uškodit i zdravotně. Spotřebitel chce a měl by mít možnost domoci se svých práv. V tomto směru je nesmírně důležitý vznik a zakládání institucí ochrany spotřebitele, které se mu snaží v tomto směru pomoci. Řeší případy, které vycházejí z podnětů spotřebitelů, ale zároveň samy provádějí kontroly prodejců zboží a poskytovatelů služeb, mnohdy i samotných výrobců zboží. V první řadě se můžeme podívat na toto téma z hlediska národního. Institucionální zakotvení v ČR se dá rozdělit na instituce státní či podporované státem a dále na občanská sdružení a spolky. Státní instituce se zaměřují hlavně na případy, které mohou ohrozit obyvatele ČR celoplošně nebo přinejmenším regionálně. Tyto případy jsou často probírány v médiích a obvykle vyžadují včasnou a urychlenou nápravu, aby nebylo ohroženo zdraví obyvatel. Oproti tomu si různé dobrovolné a v podstatě zájmové neziskové organizace, sdružení a spolky kladou za cíl informovat spotřebitele o jeho právech, pomoci mu řešit individuální stížnosti a navrhnou konstruktivní řešení k daným problémům. Jejich činnost je z tohoto hlediska nesmírně důležitá, protože mnoho spotřebitelů často svá práva ani nezná a nebo se jim zdá řešení stížností natolik obtížné a zdlouhavé, že se raději smíří s tím, že nebudou nikdy napraveny. Samozřejmě že velké státní instituce by se těmito případy zabývat nemohly a ani by to nebylo efektivní. Po vstupu České republiky do Evropské unie v roce 2004 téma ochrany spotřebitele ještě získalo na aktuálnosti, neboť se český spotřebitel často ztrácí v cizím a pro něj neznámém právním systému, doléhá na něj jazyková neznalost a v podstatě si neví rady, jak by svá práva uplatnil. V tomto směru má pro něj přínos především činnost různých evropských sítí s jejich centry v jednotlivých členských zemích. Takto se může v podstatě bez problémů obrátit na svou pobočku, kde vyslechnou jeho stížnost a poté už sami komunikují s dalšími centry v zemi, kde problém vzniknul, případně sami kontaktují původce stížnosti. Spotřebiteli tak odpadá nutnost zjišťovat si veškeré informace sám a s tím i nemalé finanční výdaje. -6-

Instituce ochrany spotřebitele Podobně jako v národním měřítku existuje i v tom mezinárodním velká instituce, která se problémem ochrany spotřebitele zabývá plošně, a tou je v Evropské unii DG Sanco neboli The Health and Consumer Protection Directorate General. Byla založena jako unijní instituce, svou činností odpovídá Komisi a její přínos spočívá především v pomoci při utváření legislativy EU, podává podněty ke vzniku zákonů, které mají chránit spotřebitele na Společném trhu. Jako protipól existuje i tady pomoc pro řešení individuálních sporů a to obvykle hledáním přátelské dohody a řešení sporů mimosoudní cestou. Zde hraje hlavní úlohu činnost spotřebitelských sítí s pobočkami a centry v jednotlivých členských zemích. Cílem této práce je shrnout činnost těchto institucí a zaměřit se posléze především na evropské spotřebitelské sítě. V následujícím textu tedy najdete schematicky zpracované jednotlivé instituce a ukázky případů, kterými se zabývají.

-7-


Část I. – Česká republika 1 Česká obchodní inspekce Česká obchodní inspekce (ČOI) byla ustanovena zákonem č. 64/1986 Sb., o České Obchodní Inspekci jako nástupnická organizace Státní obchodní inspekce. Je výkonným dozorovým orgánem státní správy podřízeným Ministerstvu průmyslu a obchodu. Zákon o ČOI vymezuje kompetence ČOI k výkonu kontroly, oprávnění k ukládání opatření a sankcí. Člení se na ústřední inspektorát se sídlem v Praze a jemu podřízených 7 inspektorátů se sídly v krajských městech (Inspektorát Jihočeský a Vysočina, Inspektorát Plzeňský a Karlovarský, Inspektorát Ústecký a Liberecký, Inspektorát Královéhradecký a Pardubický, Inspektorát Jihomoravský a Zlínský a Inspektorát Moravskoslezský a Olomoucký). ČOI kontroluje právnické a fyzické osoby prodávající nebo dodávající výrobky a zboží na vnitřní trh, poskytující služby nebo vyvíjející jinou podobnou činnost na vnitřním trhu nebo poskytující spotřebitelský úvěr, pokud podle zvláštních právních předpisů nevykonává dozor jiný správní úřad. Obecně lze říci, že činnost ČOI je zaměřena na ochranu vnitřního trhu, zdraví, bezpečnosti a ekonomických zájmů spotřebitelů, zajištění práva na informace o zboží a službách, ochranu fiskálních zájmů státu a dozor nad technickou bezpečností stanovených výrobků.

1.1 Kontrolní činnost ČOI Hlavní náplní činnosti je dozor nad dodržováním právních předpisů v oblasti ochrany spotřebitele a vnitřního trhu. kterými jsou již zmíněný zákon o ČOI, zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v platném znění a zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky. ČOI může provádět kontroly u výrobce, dovozce, distributora i prodávajícího. Činnost ČOI je mimo jiné zaměřena na často problémové způsoby obchodního podnikání, kterým je např. stánkový prodej, zejména koncentrovaný do příhraničních lokalit ČR. Podněty ke kontrolám získává ČOI také na základě podnětů a řešení stížností spotřebitelů. -8-

Instituce ochrany spotřebitele Obchodní inspekce kontroluje: •

dodržování podmínek stanovených k zabezpečení jakosti, zdravotní nezávadnosti a bezpečnosti výrobků i služeb a poskytování řádných informací o nich

•

zda spotřebitel není klamán nepravdivými, nedoloženými či neúplnými údaji o skutečných vlastnostech výrobků nebo služeb

•

zda kontrolované osoby dodržují povinnosti ve vztahu ke státu, např. prokazování původu zboží, schvalování výrobků před jejich uvedením na vnitřní trh a oprávnění k provozování živnosti.

•

zda jsou používána úředně ověřená měřidla a zda odpovídají technickým normám Od 1. září 1997, data nabytí účinnosti zákona č. 110/1997 Sb. o potravinách a

tabákových výrobcích, je Česká obchodní inspekce vyloučena z kontroly potravin, s výjimkou kontroly poctivosti prodeje potravin. Dozor nad kvalitou potravinářských výrobků vykonává Státní zemědělská a potravinářská inspekce, Státní veterinární správa a Hygienická služba. Česká obchodní inspekce informuje veřejnost o výsledcích své činnosti, upozorňuje na nebezpečné výrobky a problémové oblasti v ochraně spotřebitele. Poradenská služba na všech pracovištích ČOI poskytuje přímou pomoc spotřebitelům i podnikatelské veřejnosti. Podle zaměření kontroly (buď v rámci kontrolní akce nebo na základě stížnosti spotřebitele) inspektoři vstupují do provozoven a chovají se jako spotřebitelé, tj. provádějí kontrolní nákup nebo objednávku. Teprve po vystavení dokladu o koupi (objednávkového listu) se prokazují služebním průkazem inspektora České obchodní inspekce a zahajují kontrolu. Všechny zjištěné skutečnosti jsou v průběhu kontroly zapsány v kontrolním protokolu a je s nimi seznámen odpovědný pracovník (majitel, vedoucí, jednatel společnosti), stejně jako se svými dalšími právy. Inspektoři ČOI ročně provedou cca 70 000 kontrol, prověří na 3000 podnětů a zodpoví několik desítek tisíc nejrůznějších dotazů.

1.2 Sankce Za méně závažné porušení zákona může inspektor uložit blokovou pokutu na místě až do 5000 Kč. Ve správním řízení může být uložena sankce do výše -9-

Instituce ochrany spotřebitele 1 000 000 Kč, při opakovaném porušení až 2 000 000 Kč. Nejvyšší sankci, do 20 milionů Kč, umožňuje uložit zákon o technických požadavcích na výrobky.

1.3 Příklady z praxe Vybrané příklady zásahů ČOI nám v praxi demonstrují, že se kontrola této inspekce zaměřuje pouze na kontrolu poctivosti prodeje a nikoli na kontrolu kvality a nezávadnosti samotných výrobků. V médiích nejvíce zmiňovaným příkladem zásahů ČOI bývá kontrola trhovců a stánkařů. Tito prodejci se dopouštějí nejčastěji prodeje padělaného zboží, ať už se jedná o textil, hračky, CD a DVD nosiče, šperky, či elektroniku. Nejčastějším prohřeškem je porušení práv k ochranné známce a porušení autorských práv. Navíc často s ČOI spolupracuje i cizinecká policie, protože mnozí trhovci jsou na našem území nelegálně nebo nemají povolení k prodeji. Zabavené textilní zboží je předáno do skladu ČOI k vytřídění pro humanitární účely, pirátské nahrávky jsou likvidovány. Dalším velmi častým prohřeškem je porušování předpisů obchodními řetězci. Nejčastěji se jedná o nesprávně skladované potraviny, které se v důsledku tohoto špatného skladování mohou stát zdravotně závadnými. Dále se jedná o zavádějící údaje o slevách a akcích na zboží, které se na prodejně buď vůbec nevyskytuje nebo se vyskytuje v nedostačujícím množství. Tyto příklady se v hojném počtu vyskytly minulý rok při povánočních výprodejích, kdy se zákazníci v mylné představě o levných výrobcích ve velkém počtu dostavili do prodejen a tam je čekalo zklamání, protože většina zboží byla již vyprodána.

2 Státní zemědělská a potravinářská inspekce Státní zemědělská a potravinářská inspekce (SZPI) je správním úřadem podřízeným Ministerstvu zemědělství České republiky. Je zřízena zákonem č. 146/ 2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a o změně některých souvisejících zákonů. Hlavním předmětem činnosti SZPI je kontrola fyzických a právnických osob, které uvádějí do oběhu zemědělské, mydlářské a saponátové výrobky, potraviny nebo suroviny k jejich výrobě nebo tabákové výrobky, v rozsahu daném právními předpisy. Nejvýznamnějším z nich je zákon o potravinách a tabákových výrobcích a jeho prováděcí vyhlášky. Pojetí a realizace kontroly SZPI odpovídá principům kontroly potravin v Evropské unii. - 10 -


2.1 Inspektoráty SZPI tvoří ústřední inspektorát se sídlem v Brně a jemu podřízené inspektoráty mající územní působnost pro tyto kraje: a) Středočeský a Hlavní město Prahu se sídlem v Praze, b) Jihočeský a Vysočina se sídlem v Táboře, c) Plzeňský a Karlovarský se sídlem v Plzni, d) Ústecký a Liberecký se sídlem v Ústí nad Labem, e) Královéhradecký a Pardubický se sídlem v Hradci Králové, f) Jihomoravský a Zlínský se sídlem v Brně, g) Olomoucký a Moravskoslezský se sídlem v Olomouci.

Zdroj: http://www.szpi.gov.cz

2.2 Kontrolní činnost SZPI – principy SZPI kontroluje, v rámci stanovených kompetencí, potraviny, suroviny k jejich výrobě, zemědělské výrobky, mydlářské a saponátové výrobky a tabákové výrobky. Tyto kompetence se vztahují na výrobu, skladování, přepravu i prodej (včetně dovozu). Takto komplexně pojatá kontrola umožňuje účinně zaměřit pozornost na komodity nebo do míst, kde lze předpokládat nejvíce nedostatků nebo kde lze očekávat nejvyšší efekt kontroly. Jedná se tedy o kontrolu cílenou, jejímž účelem není monitorování, ale ochrana ekonomických zájmů občanů i státu - ochrana spotřebitele před zdravotně závadnými potravinami, před potravinami, které jsou klamavě označené,

- 11 -

Instituce ochrany spotřebitele dále s prošlým datem použitelnosti nebo neznámého původu. Nedílnou součástí cílené kontroly jsou podmínky výroby a prodeje. Pojetí a realizace kontroly potravin vycházejí z nové právní úpravy a to zejména: ze zákona č. 110/1997 Sb. o potravinách a tabákových výrobcích, z novely zákona č. 146/2002 Sb. o SZPI (nahrazuje původní zákon č. 63/1986 Sb., o České zemědělské a potravinářské inspekci), ze zákona č. 552/1991 Sb. o státní kontrole a odpovídají principům kontroly potravin uplatňovaným ve státech Evropské unie.

2.2.1 Kontrola Pod pojmem kontrola zdravotní nezávadnosti je zahrnuta kontrola mikrobiologických požadavků a kontrola obsahu cizorodých látek (tedy např. chemických prvků, aditiv, reziduí pesticidů atd.). Pod pojmem kontrola jakosti je zahrnuta kontrola analytických znaků (např. obsah tuku, obsah cukru, vlhkost ap.) a kontrola senzorických znaků (např. vzhled, chuť, vůně). Zvlášť se posuzuje správnost označování výrobku. Při rozhodování o zacílení kontroly se zohledňuje maximum dostupných informací. Kritéria pro rozhodování o kontrole mohou mít buď obecnou a šířeji definovanou platnost (obecná kritéria), nebo vycházejí z určitých konkrétních zjištění (konkrétní kritérium).

2.2.2 Sankce SZPI ukládá fyzické či právnické osobě, která porušila povinnosti stanovené právními předpisy, pokuty ve správním řízení. Tyto pokuty mohou být až do výše 1 000 000 Kč, při opětovném porušení až do výše 3 000 000 Kč. Další formou sankcí jsou zákazy uvádění potravin do oběhu.

2.3 Příklady z praxe Z následujících příkladů bude patrné na jaké případy se zaměřuje činnost SZPI. První příklad se týká kontroly potravin a jedná se o zákaz prodeje vajec dovezených do České republiky z Polska. Vejce neodpovídala jakostním předpisům ES – skořápky vajec byly znečištěny trusem nebo vaječným obsahem, část z nich byla popraskaná. Proto SZPI jejich prodej na našem území zakázala. Jako další příklad si uvedeme kontrolu preparátů určených pro sportovce. Tyto výrobky v několika případech obsahovaly zakázané anabolické steroidy, část z nich deklarovala na obalu obsah látek, které se ve výrobku vyskytovaly v menším množství - 12 -

Instituce ochrany spotřebitele nebo dokonce vůbec a u některých se objevily nedostatky v označení (chyběly údaje v českém jazyce, údaje o výrobci či dovozci, varování před překročením doporučeného denního dávkování atd.). S výrobci těchto preparátů zahájila SZPI správní řízení.

3 Orgány ochrany veřejného zdraví Dozor nad ochranou spotřebitele kromě jiných institucí provádí také orgány ochrany veřejného zdraví, kterými jsou podle §78 zákona 258/2000 Sb.o ochraně veřejného zdraví: •

Ministerstvo zdravotnictví

•

Krajské hygienické stanice

•

Ministerstvo obrany a ministerstvo vnitra. Tyto orgány provádí dozor na úseku ochrany zdraví lidí, zejména z hlediska

zdravotní nezávadnosti výrobků a poskytovaných služeb.

3.1 Ministerstvo zdravotnictví Podle § 80 vykonává kromě jiných následující funkce: Nařizuje mimořádná opatření k ochraně zdraví fyzických osob při výskytu nebezpečných a z nebezpečnosti podezřelých výrobků a taky z nejakostních či z porušení jakosti podezřelých vod, při živelných pohromách a jiných mimořádných událostech. Stanovuje orgánům ochrany veřejného zdraví rozsah a četnost kontrol a kontrolní postupy. Stanovuje rozhodčí metodu zahrnující strategii odběru, transportu, uchovávání a zpracování vzorků, jejich analýzy, hodnocení a kontroly kvality měření. Stanoví, že výrobky jsou nebezpečné, jestliže byly jako takové označeny orgány EU, Světové zdravotní organizace (WHO) nebo v systému pro rychlou výměnu informací v EU. Stanovení nebezpečných výrobků provede Ministerstvo zdravotnictví vyhlášením v televizním a rozhlasovém vysílání a jejich zveřejním na své úřední desce a také na úředních deskách krajských hygienických stanic. Provozovatel televizního vysílání je povinen zajistit souběžné vysílání těchto zpráv v titulkové podobě.

- 13 -


3.2 Krajské hygienické stanice Krajské hygienické stanice usměrňují činnost osob poskytujících péči (nemocnice, zdravotnické zařízení, ústavy sociální péče) v oblasti hygieny provozu. Informují Ministerstvo zdravotnictví o výskytu nebezpečných a z nebezpečnosti podezřelých výrobků, které poškodily nebo mohou poškodit zdraví osob a nevyskytující se v tržní síti pouze ojediněle. Dále nařizují mimořádná opatření k ochraně zdraví fyzických osob při výskytu nebezpečných a z nebezpečnosti podezřelých výrobků a nejakostních či z porušení jakosti podezřelých vod, při živelných pohromách a jiných mimořádných událostech, pokud to nepřísluší Ministerstvu zdravotnictví, a rozhoduje o jejich ukončení včetně uvolnění výrobků na trh nebo do oběhu.

3.3 Ministerstvo obrany a ministerstvo vnitra Úkoly státní správy v ochraně veřejného zdraví včetně státního zdravotního dozoru v ozbrojených silách a ozbrojených bezpečnostních sborech, s výjimkou Vězeňské služby České republiky, a nad jimi užívanými objekty vykonávají podle tohoto zákona §83 Ministerstvo obrany a Ministerstvo vnitra. Ministerstvo vnitra plní úkoly státní správy v ochraně veřejného zdraví podle tohoto zákona i pro Úřad pro zahraniční styky a informace, Bezpečnostní informační službu a Hasičský záchranný sbor České republiky. Do oblasti regulace těchto orgánů spadají výrobky přicházející do přímého styku s vodou, chemické přípravky a vodárenské technologie, koupaliště a sauny. Stanovují hygienické požadavky na provoz zdravotnických zařízení a ústavů sociální péče, zajišťují ochranu před hlukem, vibracemi a neionizujícím zářením a stanovují hygienické požadavky na předměty běžného užívání. Za předměty běžného užívání se považují pro účely tohoto zákona výrobky, které jsou ve svém konečném stavu určeny pro styk s potravinami nebo pokrmy, hračky, kosmetické prostředky a výrobky pro děti ve věku do tří let (dudlíky, panenky, gumové hračky). Další oblastí regulace je dohled na výkon činností epidemiologicky závažných a ubytovacích služeb.Za činnosti epidemiologicky závažné se považují výroba kosmetických prostředků, provozování úpravy vod, provozování holičství, kadeřnictví, pedikúry, manikúry, kosmetických, masérských, regeneračních nebo rekondičních služeb, provozování živnosti, ve které se používají k péči o tělo speciální přístroje

- 14 -

Instituce ochrany spotřebitele (například solária, myostimulátory), provozování stravovacích služeb a výroba potravin (uvádění potravin do oběhu).

3.4 Ukládání pokut Fyzická nebo právnická osoba může dostat pokutu 2 000 000 Kč za nesplnění nebo porušení povinností stanovených zákonem. Jestliže došlo nesplněním nebo porušením povinností například k poškození zdraví fyzických osob, vzniku nebo hrozbě epidemie, může orgán ochrany veřejného zdraví uložit pokutu až do výše 3 000 000 Kč. Za uvedení nepravdivých údajů a informací a dále za ztěžování nebo maření výkonu státního zdravotního dozoru se ukládá pokuta až do výše 100 000 Kč, pokutu 1 000 000 Kč dostane osoba, která neoprávněně vystupovala jako autorizující osoba nebo držitel autorizace.

4 Státní veterinární správa Státní veterinární správa je orgánem státní správy v resortu zemědělství a je zřízena podle zákona č. 166/1999 Sb. Tento zákon stanoví v souladu s právem Evropské Unie požadavky veterinární péče na chov a zdraví zvířat a na živočišné produkty. Upravuje práva a povinnosti fyzických a právnických osob, soustavu, působnost a pravomoc orgánů vykonávajících státní správu v oblasti veterinární péče, jakož i některé odborné veterinární činnosti a jejich výkon.

4.1 Organizační struktura Státní veterinární správa ČR (SVS ČR) je organizací, která ze zákona vykonává veterinární dozor nad celým územím České republiky. Dle struktury orgánů veterinární správy Státní veterinární správě podléhají Krajské veterinární správy (v Praze je to Městská veterinární správa v Praze). Dalším orgánem, který se týká této oblasti, je Ústav pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv. Státní veterinární správa se dále dělí na dva odbory: Odbor veterinární hygieny, ochrany veřejného zdraví a ekologie a Odbor ochrany zdraví a pohody zvířat. Do pravomoci Státní veterinární správy patří zpracování koncepce ochrany zdraví zvířat a péče o zdravotní nezávadnost živočišných produktů a zabezpečení jejich realizace. Dále předkládá ministerstvu ke schválení návrhy programů ozdravování zvířat, vypracovává a aktualizuje celostátní pohotovostní plány, které mají celostátní povahu a řídí krajské veterinární správy. - 15 -

Instituce ochrany spotřebitele Krajské veterinární správy vypracovávají a aktualizují krajské pohotovostní plány, kontrolují jejich plnění a vyhlašují mimořádná veterinární opatření v obvodu své působnosti nebo jeho části.

4.2 Funkce SVS ČR Úkolem státní veterinární správy je především ochrana spotřebitelů před případnými zdravotně závadnými produkty živočišného původu, monitorování a udržování příznivé nákazové situace zvířat, veterinární ochrana státního území České republiky, ochrana pohody zvířat a ochrana před jejich týráním. 1 Funkce SVS ČR bychom tedy mohli shrnout následovně: •

Provádí dozor nad zdravím zvířat, snaží se předcházet jejich týrání a dbát o jejich pohodu.

•

Zajišťuje zdravotní nezávadnost potravin živočišného původu (prostřednictvím kontrol zdravotního stavu zvířat a živočišných produktů).

•

Chrání naše území před zavlečením nebezpečných nákaz a přenosných nemocí. Takto se například zabývala monitoringem zavlečení bovinní spongiformní encefalopatie (BSE) či ptačí chřipky do ČR.

•

Chrání životní prostředí před vlivy souvisejícími s chovem zvířat a výrobou živočišných produktů. Na druhou stranu chrání zvířata před vlivy prostředí.

•

Odpovídá za zdraví občanů, které by mohlo být poškozeno v důsledku závadnosti živočišných výrobků nebo neodpovídajícího způsobu chovu zvířat.

4.3 Zákazy, příkazy a omezení v rámci EU Zákazy, příkazy a omezení jsou vydávány Evropskou komisí v příslušných rozhodnutích nebo nařízeních. Tato rozhodnutí a nařízení jsou závazná pro členské země EU. Tyto zákazy se však netýkají pouze zemí EU. Nařízení se vydávají nejen tehdy, pokud se nákaza vyskytne v členské zemi EU, ale také ve třetích zemích, ze kterých hrozí zavlečení. V případě výskytu nákazy Komise neprodleně přijímá opatření omezující pohyb zvířat i jejich produktů.

1

Dostupné z WWW: http://www.svscr.cz

- 16 -

Instituce ochrany spotřebitele Vstup ČR do EU se dotkl i oblasti kontroly veterinární správy. Vstupem do EU se počet kontrolních inspekcí přicházejících z EU nesnížil, spíše naopak. Po předvstupních kontrolách přišly na řadu kontroly další v ještě větším počtu.

5 Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva byl založen roku 1891. Od této doby až do současnosti sídlí ve stejné budově v Praze 3 – Žižkově. Je orgánem státní správy s celostátní působností. Úřad je přímo podřízený Ministerstvu průmyslu a obchodu.

5.1 Funkce Mezi jeho funkce patří ověřování v oborech střelné zbraně, střelivo, pyrotechnické výrobky, výbušniny a ochranné prostředky vůči střelám, střepinám a nožům, vydávání certifikátů, rozhodování o odejmutí nebo o odmítnutí vydání certifikátu. Zajišťuje označování kontrolovaných výrobků zkušebními značkami, provádí odbornou činnost související se zkoušením střelných zbraní a dalších výrobků. Spolupracuje s Ministerstvy vnitra a obrany ČR a jejich odbornými pracovišti. Jako jediný v ČR je oprávněn převádět vojenskou a speciální techniku na civilní trh. Zastupuje ČR v mezinárodních a mezivládních úmluvách (např. úmluva o uznávání zkušebních značek C.I.P.). Podílí se na tvorbě zákonů a vyhlášek technických norem v ČR i v rámci EU).

5.2 Legislativa Působnost Českého úřadu pro zkoušení zbraní a střeliva upravuje zákon č. 156/2000 Sb., o ověřování střelných zbraní, střeliva a pyrotechnických předmětů. Tento zákon upravuje práva a povinnosti výrobců, dovozců, vývozců, distributorů a dopravců střelných zbraní, střeliva nebo pyrotechnických výrobků, jakož i držitelů průkazů zbraní při jejich ověřování, dále výkon státní správy při ověřování střelných zbraní, střeliva a pyrotechnických výrobků, zajišťování úkolů plynoucích z mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, a kontrolní činnost s tím spojenou. Dále je právní úprava zakotvena v zákoně č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu. Této problematiky se týká také zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, který stanovuje rozsah pravomocí při dozoru nad ochranou spotřebitele. 2 2

Zde se rozumí kontrola, zda je zboží řádně a viditelně označeno pravdivými údaji a zda není klamán spotřebitel nepřesnými informacemi o výrobku či prodejem výrobku, který porušuje práva duševního vlastnictví.

- 17 -


5.3 Kontrolní činnost Kontrolu povinností stanovených zákonem č. 156/2000 Sb. provádí úřad a jím pověření inspektoři úřadu, kteří se prokazují služebními průkazy. Inspektoři úřadu jsou oprávněni provádět kontroly u výrobců, dovozců, distributorů a dopravců stanovených střelných zbraní, stanoveného střeliva a pyrotechnických výrobků. Kontrolu lze provádět i bez předchozího ohlášení. Kontrolní činnost se zaměřuje na kontrolu technických požadavků výrobků uváděných na trh, na kontrolu technické a průvodní dokumentace a dále na plnění povinností kontrolovaných osob daných zákonem. Při porušení zákona dochází k uvalení pokuty. V blokovém řízení může být pokuta do výše 5000 Kč. Jinak může být uvalena pokuta až do výše 1 000 000 Kč. Jedná se o případy, kdy byly uvedeny na trh neověřené výrobky bez zkušební značky, nebo bylo použito značky neoprávněně. Pokud kontrolované zboží svými parametry nevyhovuje předpisům, je zabaveno a znehodnoceno, aby se zabránilo jeho rozšíření mezi spotřebitele.

5.3.1 Předměty kontroly Pyrotechnické výrobky a výbušniny Zábavná pyrotechnika je oblíbená po celém světě. Každoročně však při jejím používání dochází k četným zraněním a požárům. Úřad se snaží svými opatřeními těmto nechtěným následkům zabraňovat. Všechny výrobky zábavné pyrotechniky musí být povinně přezkoušeny a ověřeny v Českém úřadě pro zkoušení zbraní a střeliva před jejich prodejem v obchodní síti. Zákonné předpisy upravují postup, podle kterého mohou dovozci, výrobci a distributoři poskytovat široké veřejnosti výše uvedené výrobky pyrotechniky k prodeji.Úřad ověřuje zejména manipulační a dopravní bezpečnost, fyzikální a chemickou stabilitu, odolnost proti mechanickému poškození. Posuzuje se vzhled, celistvost obalu a údaje na obalu včetně návodu. Pokud výrobek úspěšně projde zkouškami, je vydán certifikát. Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva zajišťuje také odborné činnosti, při kterých posuzuje, zkouší a ověřuje výbušné předměty. Zejména se jedná o posuzování jednotlivých parametrů, které souvisí s jejich účelem použití a zatřídění. Úřad provádí také expertizní činnosti. - 18 -

Instituce ochrany spotřebitele Ověřování zbraní a střeliva Každá zbraň na trhu musí být přezkoušena. K prvnímu zkoušení zbraní u nás došlo již v roce 1891. Postup při ověřování zbraně je následující. Zbraň nejdříve musí projít technickými zkouškami, při kterých jsou kontrolovány mechanismy. Poté je zbraň demontována a proměřují se její rozměry. Funkce a přesnost zbraně je zkoumána při zkušební střelbě. Nakonec jsou naměřené parametry porovnány s technickými standardy. Úřad ověřuje nejen současné zbraně, ale také zbraně historické a repliky. Pokud zbraň vyhovuje, je označena zkušební značkou. Ke zbraním samozřejmě patří i střelivo. Kontrola střeliva probíhá nejen v Úřadě, ale i u výrobce, a tak je zaručeno, že se na trhu objeví jen střelivo zcela bezpečné, které odpovídá svému účelu a příslušným normám. Pro zajištění bezpečnosti uživatelů střeliva provádí zaměstnanec Českého úřadu pro zkoušení zbraní a střeliva typovou kontrolu u výrobce na náhodně vybraných vzorcích z vyrobené série. Ověřují se údaje na nejmenších spotřebitelských obalech, kontroluje se vzhled, provedení, označení ráže, rozměry, provádí se měření tlaků prachových plynů metodou piezoelektrického snímače a střelba z funkční zbraně. Výsledky všech zkoušek a ověření jsou pak uvedeny v příslušném protokolu, na jehož základě se vydá certifikát s mezinárodní platností.

5.4 C.I.P. C.I.P. je zkratka pro Mezinárodní stálou komisi pro zkoušky ručních palných zbraní a střeliva. Tato komise vznikla v roce 1969 v Bruselu a hlavním jednacím jazykem je francouzština. V ČR vstoupila úmluva v platnost v r. 1972. Komise má 13 států úmluvy. Patří mezi ně ČR, Slovensko, SRN, Rakousko, Belgie, Chile, Španělsko, Francie, Itálie, Finsko, Velká Británie, Maďarsko a Rusko. V rámci mezinárodní úmluvy jsou národní značky vzájemně uznávány státy úmluvy. Cílem komise je odstranit technické překážky volného obchodování se zbraněmi a střelivem.

- 19 -


6 Celní správa České republiky Dne 1. 5. 2004 vstoupil v platnost zákon č. 185/2004 Sb. o Celní správě České republiky, ze kterého mimo jiné vyplývá: Celní správu České republiky tvoří Generální ředitelství cel s pozicí správního úřadu s celostátní působností, dále osm celních ředitelství a jim podřízených 54 celních úřadů s vymezenou územní působností. Dřívějších 91 celních úřadů před vstupem ČR do EU bylo zrušeno a od 1. května 2004 bylo zřízeno již zmíněných 54 nových celních úřadů. Celní správa je bezpečnostním sborem podřízeným Ministerstvu financí a její činnost zapadá do systému celního dohledu nad zbožím v rámci jednotného celního území Evropské unie. Při realizaci tohoto dohledu pak postupuje podle jednotných celních předpisů Společenství. Jimi jsou především Celní kodex Společenství a prováděcí nařízení k němu, dále pak systém osvobození od dovozního cla a společný celní sazebník Společenství.

6.1 Základní úkoly Kromě ochrany spotřebitele se Celní správa zabývá samozřejmě celou řadou dalších úkolů. Základní úloha celní správy souvisí s ochranou společnosti, která v poslední době nabývá na významu a postupně převyšuje její tradiční fiskální roli. Události po 11. září 2001 tento trend ještě urychlily a zdůraznily nutnost kontroly mezinárodního pohybu zbraní a vojenského materiálu, rizikových biologických látek, radioaktivních materiálů, včetně zboží dvojího použití. V tomto směru mají celní orgány oprávnění kontrolovat i přenos softwaru a technologie dvojího použití elektronickými prostředky až do místa určení mimo území Společenství. Celní orgány ve všech výše jmenovaných oblastech úzce spolupracují s dalšími orgány státní správy, zejména se Státním úřadem pro jadernou bezpečnost. Mezi další funkce patří: •

zajištění ochrany trhu a bezpečnosti mezinárodního obchodu

•

odhalování případů, kdy byly porušeny celní a daňové předpisy v souvislosti s dovozem, vývozem nebo tranzitem zboží

•

boj proti drogám

•

zajišťování pachatelů trestné činnosti - 20 -

Instituce ochrany spotřebitele •

provádění kontrol nad zbožím podléhajícím celnímu dohledu, nad výrobky podléhajícími správě spotřebních daní a nad výkonem všech dalších kompetencí přímo v terénu mobilními skupinami

•

ochrana národního kulturního dědictví

•

ochrana druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin

Kompetence celní správy v oblasti ochrany spotřebitele spočívá v kontrole obecné bezpečnosti výrobků. Celní orgány se u výrobků navržených k propuštění do režimu volného oběhu zaměřují především na to, zda výrobek nebo série výrobků nevykazuje znaky, které by mohly představovat vážné a bezprostřední ohrožení zdraví spotřebitele. Jedná se např. o hračky, léčiva, potraviny a podobné výrobky, které musejí být doprovázeny dokladem potvrzujícím jejich bezpečnost. Dále celní orgány kontrolují, zda je výrobek opatřen náležitým označením v souladu s platnými právními předpisy. Celní správa plní také významné úkoly v oblasti ochrany duševního vlastnictví. V rámci kontrol prováděných zpravidla společně s pracovníky České obchodní inspekce dochází k zabavení velkého množství nedovolených napodobenin a padělků, jehož hodnota převyšuje jednu miliardu korun ročně.

7 Občanská sdružení spotřebitelů Mezi nejvýznamnější sdružení a centra v ČR patří: •

Centrum spotřebitelsko-podnikatelských vztahů a ochrany spotřebitele Třebíč

•

Občanské sdružení spotřebitelů TEST se sídlem v Praze, které je neziskovou organizací provádějící a publikující testy týkající se kvality, spolehlivosti a bezpečnosti výrobků

•

Spotřebitelský poradenský a informační servis Praha, který vytváří a posiluje právní vědomí občanů v oblasti ochrany spotřebitele

•

Středisko ochrany spotřebitele se sídlem v Nymburku, které poskytuje služby ochrany spotřebitele Tyto čtyři uvedené organizace ještě spolu se Sdružením ochrany a Sdružením

pro bezpečnost potravin a ochranu spotřebitele založily v únoru 2001 Asociaci spotřebitelských organizací (ASO) jako vrcholný orgán, který bude zajišťovat jejich mezinárodní aktivity a také organizovat spolupráci spotřebitelského hnutí s dalšími zainteresovanými občanskými organizacemi. Asociace koordinuje činnosti členských - 21 -

Instituce ochrany spotřebitele organizací v rámci mezinárodních aktivit v oblasti ochrany zdraví a ekonomických zájmů. Mezi další sdružení patří: • Sdružení českých spotřebitelů – SČS Praha, které je nejstarší spotřebitelskou organizací v ČR a které si klade za cíl informování spotřebitele, rozvoj a komunikaci v regionech a prosazování institutu mimosoudního urovnání spotřebitelských sporů • Sdružení obrany spotřebitelů ČR – SOS Praha, jehož posláním je obhajoba spotřebitelských práv a spotřebitelské vzdělávání • Poradní a ochranné centrum spotřebitele • Sdružení ochrany spotřebitelů a pacientů v Hradci Králové • Poradna Hradec Králové • Poradna „SOS“ po telefonu Zástupci každé z organizací, zabývající se ochranou spotřebitele mají možnost stát se členem na národní úrovni působícího Spotřebitelského poradního výboru, který představuje jakýsi poradní orgán Ministerstva průmyslu a obchodu.

Část II. – Evropská unie 8 Ochrana spotřebitele a Evropská unie Spotřebitelskou legislativu Evropské unie tvoří převážně směrnice, které původně schvalovala Rada. Po přijetí Maastrichtské smlouvy jsou přijímány zpravidla ve spolurozhodovací proceduře Radou a Evropským parlamentem. Významná jsou ale i různá doporučení a stanoviska formulovaná v Zelených či Bílých knihách, různé výkladové studie a pokyny. Opomenuta nesmějí být ani nařízení. Primární právo tvoří především zakladatelské smlouvy, smlouvy, které je doplňují, a přístupové smlouvy. Sekundární právo je obsaženo v nařízeních, jejichž ustanovení jsou přímo účinná, ve směrnicích, které jsou závazné co do výsledků, jichž má být dosaženo, v rozhodnutích, jež jsou přímo účinná a závazná pro jejich adresáty,

- 22 -

Instituce ochrany spotřebitele a konečně v doporučeních/stanoviscích, která nejsou právně závazná. Sekundární právo může vzniknout jen na základě primárního práva. 3 V současné době existuje v otázce ochrany spotřebitele v EU legislativa v následujících oblastech: •

Ručení za vadné předměty

•

Spotřebitelský úvěr

•

Podomní prodej

•

Klamavá reklama

•

Balíčkové dovolené

•

Overbooking v letecké dopravě

•

Ručení při leteckých nehodách

•

Nerovné podmínky

•

Smlouvy uzavřené na dálku

•

Timesharing – nabytí časově omezených užívacích práv k nemovitostem

•

Prodej spotřebního zboží a s ním spojené záruky

•

Finanční služby

•

Elektronický obchod Přijetí výše zmíněné legislativy na evropské úrovni umožňuje spotřebitelům lépe

využívat výhod společného trhu, neruší nicméně legislativu přijatou na národní úrovni. Jedná se spíše o její doplnění v oblastech, kde trhy začínají nabývat evropské dimenze. Možnost hájit svá práva a dosáhnout nápravy a odškodnění je skutečnost, která hraje velkou roli při rozhodování spotřebitele o tom, zda jít, či nejít za hranice národního trhu. Ačkoliv možnost předstoupit před soud patří k základním právům, projednávání problému před soudem může někdy znamenat příliš drahý a ne vždy nejvhodnější způsob řešení. Komise EU proto reagovala na tuto skutečnost řadou podnětů, které podporují přístup spotřebitelů k jednoduchým, rychlým, efektivním a finančně nenáročným právním procedurám. Protože se v mnoha případech hodnota spotřebitelova poškození zdaleka nevyrovná případným soudním poplatkům (poplatkům soudním znalcům a právním 3

Dostupné z WWW: http://www.mpo.cz/dokument4369.html

- 23 -

Instituce ochrany spotřebitele poradcům), je těžké odhadnout délku případného soudního projednávání. Zároveň panuje nejistota ohledně konečného verdiktu, stává se často, že se spotřebitel raději smíří s porušením svých práv, než aby riskoval vysoké náklady na soudní proces. Situace se pak stává o to složitější, když do hry vstoupí strany, které mají svá sídla v různých státech. Aby bylo učiněno spravedlnosti zadost, nabízí EU několik způsobů, jak tuto situaci efektivně řešit.

8.1 Historický vývoj První impulsy k rozvinutí politiky v oblasti ochrany spotřebitele na úrovni Společenství se objevují na summitu hlav států v vlád v Paříži v roce 1972, na němž se shromáždění dožadovali zvýšeného úsilí k ochraně spotřebitele. Dne 14.4.1975 pak Rada EHS přijala první program o politice ochrany a informování spotřebitele, ve kterém zformulovala pět základních práv spotřebitele 4 : •

právo na ochranu zdraví a bezpečnosti spotřebitele

•

právo na ochranu hospodářských zájmů spotřebitele

• právo na nápravu utrpěných škod • právo na informovanost a osvětu • právo na kolektivní zastupování zájmů souvisejících s ochranou spotřebitele Druhý program Rady z 19.5. 1981 rozšiřuje tato práva na další oblasti, zejména pak na průmyslovou a zemědělskou politiku a na politiku hospodářské soutěže. Akční plán pro léta 1990-1992 byl zaměřen především na to, aby se zlepšila informovanost spotřebitelů zlepšeným označováním výrobků a aby se zabezpečily minimální požadavky na bezpečnost při výrobě výrobků. Druhý tříletý plán na období let 1993-1995 umožnil přijmout a provést usnesení Rady o budoucích prioritách pro rozvoj politiky v oblasti ochrany spotřebitele, zabývající se celým spektrem záležitostí v oblasti ochrany spotřebitele. V roce 1997 se po krizi způsobené BSE obrátil zájem Společenství na potravinové a veterinární právo a na novou politiku ochrany zdraví spotřebitele a bezpečnosti potravin která byla zpracována v plánu let 1999-2001.

4

Manfréd A. Dauses, český překlad Zemánek Jiří, Příručka hospodářského práva EU, 1.vyd. Praha: ASPI Publishing, 2002

- 24 -

Instituce ochrany spotřebitele Další plán byla vypracován pro roky 2002-2006 a nynější nejnovější strategie je určena pro období 2007-2013. Jejím heslem je „zdravější, bezpečnější a sebevědomější občan“. Spojuje zdravotní a spotřebitelský program a zakládá novou kombinovanou strategii. Komisařem odpovědným za ochranu spotřebitele je v současné době Markos Kyprianou.

8.2 Instituční zakotvení Hlavním stálým orgánem pro ochranu spotřebitele je v EU Generální ředitelství pro zdraví a ochranu spotřebitele DG SANCO (Health and Consumer Protection Directorate – General). Ředitelství vzniklo tak, jak postupně vznikala samostatná evropská spotřebitelská politika. Nejprve v roce 1973 Komise ustanovila Nezávislý úřad pověřený ochranou životního prostředí a spotřebitele. Z něj bylo v r.1981 zřízeno XI. Generální ředitelství pro životní prostředí, ochranu spotřebitel a nukleární bezpečnost. V jeho rámci byl v r. 1989 zřízen Spotřebitelský úřad, který byl v r. 1995 přeměněn na samostatné Generální ředitelství XXIV – Ochrana spotřebitele. To po dalších dvou reorganizacích a přebíráním dalších pravomocí nabylo dnešní podoby. V čele ředitelství nyní stojí generální ředitel R. Madelin. Jemu je podřízeno 6 ředitelství, které se dále dělí na různé jednotky. Úkolem této instituce je stále aktualizovat právo ochrany spotřebitele a kontrolovat, zda je jak na národní a regionální, ale i na lokální úrovni všech států EU správně aplikováno. Úředníci Ředitelství kontrolují, zda jídlo a zboží prodávané na území EU je bezpečné pro spotřebitele, zda vnitřní trh EU jedná souladu se zájmy spotřebitele a zda Evropa pomáhá chránit a zlepšovat zdraví svých obyvatel. Aby mohlo ředitelství splnění těchto svých úkolů dosáhnout, spolupracuje s institucemi EU, národními vládami a agenturami, spotřebitelskými organizacemi, zájmovými a obchodními skupinami, výzkumnými ústavy, vědci a experty. Ředitelství zaměstnává okolo 800 zaměstnanců, kteří jsou z různých zemí Evropy a kteří jsou specialisté na různé obory – doktoři, veterináři, specialisté na výživu, zemědělští experti, právníci, ekonomové, vědci, technologičtí experti a mnoho dalších. Okolo 600 z nich sídlí v Bruselu, dalších přibližně 100 v Lucembursku a posledních 100 poblíž Dublinu v Irsku. Ředitelství úzce spolupracuje a je přímo napojeno na některé evropské agentury, především na italskou agenturu zabývající se nezávadností potravin, francouzskou - 25 -

Instituce ochrany spotřebitele společnost CPVO zabývající se různorodostí rostlinných druhů a nakonec nejmladší švédskou organizaci, fungující od roku 2005, která se stará o prevenci a kontrolu šíření nemocí.

8.3 Dialog mezi spotřebiteli a výrobci/poskytovateli služeb přátelská dohoda Ve všech členských státech EU existuje velké množství organizací, ať už na místní, oblastní, národní nebo evropské úrovni, jejichž úkolem je poskytovat podporu spotřebitelům. Sdružení spotřebitelů poskytují nezbytné informace, poskytují právní poradenství v případě problémů a v mnoha případech působí jako zástupci v jednání s úřady s úmyslem vyřešit spor dohodou. Na evropské úrovni pak existuje několik spotřebitelských organizací se sídlem v Bruselu: •

Association of European Consumers (AEC) – Asociace evropských spotřebitelů

•

European Association for the Co-ordination of Consumer Representation in Standardization (ANEC) – Evropská asociace pro koordinaci zastoupení spotřebitelů při normalizaci

•

Bureau Européen des Unions des Consommateurs (BEUC) – Evropský výbor spotřebitelských svazů

•

Confédération des Organisations familiales de la Communauté Européenne (COFACE) – Výbor rodinných organizací při evropských společenstvích

•

Communauté Européenne des Coopératives (Euro Coop) - European Community of Consumer Cooperatives – Evropské společenství spotřebních družstev AEC je svazem evropských národních spotřebitelských organizací, který se

zaměřuje na zvýšení sociálního a environmentálního uvědomění. ANEC je organizací trochu jiného druhu. Jeho záměrem je soustředit pozornost na spotřebitelskou účast v normalizaci v evropském měřítku.

- 26 -

Instituce ochrany spotřebitele BEUC je největším a nejvýznamnějším svazem evropských spotřebitelů. Je složen z nezávislých národních spotřebitelských organizací. Jeho posláním je chránit zájmy evropských spotřebitelů při tvorbě politiky EU. COFACE má za úkol zastupovat zájmy rodin a počítá s přibližně šedesáti členskými organizacemi ze zemí EU. Členy Evropských společenství spotřebitelských organizací Euro Coop jsou národní spotřebitelské organizace ze 17 evropských zemí. Svým členům Euro Coop zprostředkovává informace o plánovaných změnách a novinkách v legislativě EU, o možnostech získání finančních zdrojů z prostředku EU a další užitečné informace. Pořádá také konference o otázkách, kterými se spotřebitelské organizace zabývají. V roce 2003 byla vytvořena na unijní úrovni Evropská spotřebitelská poradní skupina: European Consumer Consultative Group (ECCG), která nahradila do té doby působící Spotřebitelský výbor, jehož úkolem bylo spolupracovat s jednotlivými spotřebitelskými organizacemi. Mezi její hlavní úkoly patří mimo jiné vytvoření fóra k diskusi o problémech dotýkajících se zájmů spotřebitelů, vyslovování se k záležitostem Společenství, které mají co do činění se spotřebiteli, funkce poradního orgánu při projednávání nové legislativy v této oblasti a informování Komise o vývoji spotřebitelské politiky v jednotlivých státech Unie. V případě, že se spotřebitel dostane do situace, kdy výrobce/poskytovatel služby, se kterým je spotřebitel ve sporu, sídlí nebo působí v jiném státě (spor se tak odvíjí na transnacionální úrovni) má spotřebitel možnost v případě zájmu kontaktovat některé z Evropských spotřebitelských center ECC-Net (viz dále). Úkolem Spotřebitelských center je informování spotřebitelů o výhodách a příležitostech poskytovaných společným trhem, podpora a poradenství jednotlivcům, kteří se setkali v roli spotřebitele s problémem, podpora při podávání přeshraniční stížnosti, spolupráce mezi centry a s ostatními evropskými sítěmi jako např. se Solvitem (on-line síť, v rámci které členské státy spolupracují při účelném řešení problémů, jež vznikají v důsledku nesprávného používání právních předpisů v oblasti vnitřního trhu ze strany orgánů veřejné moci) a FIN-Netem (Finantial Network), zodpovídání otázek z praxe (jako. např. co potřebujete vědět, jestliže se rozhodnete koupit auto v zahraničí, nebo jestliže chcete podat stížnost na výrobce nábytku v jiné členské zemi), poskytování informací, týkající se evropské i národní legislativy a - 27 -

Instituce ochrany spotřebitele precedenčního práva, provádění přeshraničních porovnávání takových věcí, jako jsou ceny, legislativa a jiných z hlediska spotřebitele zajímavých skutečností.

8.4 Uspořádání právního systému s ohledem na daný problém spotřebitele Vzhledem k zvláštní podstatě sporu vedeného spotřebitelem, zavedla řada zemí zjednodušené právní postupy pro spory „druhořadé hodnoty“ (obecně nebo konkrétně pro spory vedené spotřebiteli). Různé zjednodušené procedury se liší s ohledem na vlastnosti, postupy a kritéria, využitá při definování těchto „malých sporů“ nebo s ohledem na náklady. Všechny mají nicméně jedno společné: malou míru formalismu. Obvykle je v těchto případech možné podat stížnost jednodušší cestou, spotřebitel nemusí být zastupován právníkem a v mnoha případech je rovněž učiněn pokus o smír (buď povinně, nebo po zvážení situace soudem nebo některou ze stran) dříve, než je stížnost přednesena před soudem.

8.5 Alternativní řešení sporů V mnoha zemích byly rovněž za účelem urychlení výkonu práva zavedeny v řešení spotřebitelských sporů mimosoudní mechanismy. Spotřebiteli se v dnešní době nabízejí právní postupy, které doplňují nebo předcházejí soudní proceduře, jako jsou urovnání sporu nebo smír, stejně jako různé alternativní mechanismy (např. arbitráž). S cílem zajistit pořádek v oblasti mimosoudního vyjednávání a podpořit důvěryhodnost těchto schémat přijala EU Doporučení 2001/310/EC, ve kterém ustavila soubor principů, který by v těchto situacích měl být dodržován. Současně byl vytvořen seznam orgánů z jednotlivých zemí, které zmiňované principy dodržují a na které se spotřebitelé v případě zájmu mohou obrátit. Aby byla spotřebitelům umožněna efektivnější orientace ve schématech alternativního řešení sporů (ARS) 5 , byla vytvořena EEJ-Net ( European Extra-Judicial Network – Evropská mimosoudní síť). Jednalo se o síť kontaktních míst nebo „clearingových domů“ které spotřebiteli poskytovaly informace o dostupných ARS schématech, stejně jako právní poradenství a praktickou pomoc při podávání stížnosti, jejíž působnost přesahovala národní hranice spotřebitele. Tato síť pokrývala všechny členské státy. V současné době tato síť již neexistuje, byla nahrazena ECC-Netem . 5

Při využití alternativních řešení sporů vstupuje do sporu obvykle třetí nezávislá strana v roli zprostředkovatele jednání nebo arbitra.

- 28 -

Instituce ochrany spotřebitele Jednou z dalších zajímavých aktivit, které se zrodily s cílem usnadnit spotřebitelům uplatnění jejich práv na jednotném trhu, byl pilotní projekt ECODIR (Electronic Consumer Dispute Resolution). Vznikl z iniciativy několika evropských univerzit za podpory Evropské komise a irského Departement of Enterprise, Trade and Employment. Cílem projektu bylo ustavení systému, zabývajícího se elektronickým řešením internetových sporů mezi spotřebiteli a obchodníky. Ecodir měl k dispozici množství zkušených partnerů, v němž byli zahrnuty evropské univerzity stejně jako partneři ze Severní Ameriky, specializující se na řešení sporů na internetu. Pilotní projekt, poskytující online řešení spotřebitelských sporů běžel do konce června 2003. Přínos projektu byl zhodnocen kladně a proto setrvává v činnosti až dodnes. Týká se sporů, které vznikly v souvislosti s online prodejem. Poskytuje oběma stranám bezpečný soukromý prostor na internetu, kde si mohou dohodnout vzájemně přijatelné řešení. Zároveň je jim možno využít bezplatně služby kvalifikovaného prostředníka ECODIRu, který jim pomůže při řešení jejich sporu. Postup řešení sporů zahrnuje tři kroky,kterými jsou vyjednávání, zprostředkování a doporučení. Takto je možno maximalizovat šanci obou stran na dosažení rychlého a vzájemně výhodného urovnání. Celý proces zahajuje ECODIR, který vyzve obě strany ke vstupu do vyjednávání. Pokud strany samy navzájem dohody nedosáhnou, přizve se k jednání prostředník, který posléze doporučí určité řešení sporu. Tento proces je pro obě strany po celou dobu dobrovolný, každá ze stran má právo odejít z procesu v jakékoliv jeho fázi a je pouze na stranách, zda navrhnuté doporučení přijmou. K dalším usnadněním urovnávání sporů spotřebitelů v rámci jednotného trhu patří formulář k podání stížnosti spotřebitelem a doporučení týkající se principů, které by orgány zodpovědné za mimosoudní urovnávání spotřebitelských sporů měly v praxi aplikovat. Kladou si za cíl podpořit dialog mezi spotřebiteli a výrobci/poskytovateli služeb a pomoci jim dosáhnout přátelského urovnání sporu. Formulář k podání stížnosti je k dispozici ve všech jazycích unie, a protože spotřebitel může využít při definování problému multiple-choice, odstraňuje vícejazyčná forma tohoto formuláře z velké části jazykovou bariéru mezi spotřebitelem a výrobcem/poskytovatelem služeb. V případě nespokojenosti se službou či výrobkem by se spotřebitel měl nejprve sám spojit s výrobcem/poskytovatelem služeb a pokusit se o vyřešení problému, formulář by měl být používán až v tom případě, kdy touto cestou nebylo dosaženo žádných uspokojivých výsledků. Pokud ani při použití formuláře není dosaženo přátelské dohody, lze využít urychlený přístup k mimosoudnímu projednávání. Jestliže - 29 -

Instituce ochrany spotřebitele je formulář vyplněn správně, obsahuje úplné údaje o obou stranách sporu, o problému, se kterým se spotřebitel setkal, a požadavcích, které vznesl, stejně jako o postoji, který k těmto požadavkům zaujal výrobce/poskytovatel služeb.

8.6 Soudy V situaci, kdy v jednání mezi spotřebitelem a výrobcem/poskytovatelem služby nedojde k přátelské dohodě, může spotřebitel využít možnosti projednání svého případu soudní cestou. Do dnešního dne přijala Evropská unie řadu legislativních kroků, které mají napomoci tomu, aby soudní řešení přeshraničních sporů bylo co nejjednodušší, nejrychlejší a nejefektivnější. Mezi tři základní opatření, která se EU snaží zavést do praxe, patří princip vzájemného uznávání soudních rozhodnutí, které se děje automaticky, bez jakýchkoliv mezikroků, lepší přístup ke spravedlnosti a vzestup spolupráce v oblasti procesního práva. EU se nevyhnula ani tématu bezplatné právní pomoci v případech, kdy postižený spotřebitel nemá dostatek prostředků, aby si mohl dovolit vyvolat soudní proces, a také v této oblasti se snaží přijmou nejrůznější opatření, která by ustavila jednotný postup ve všech členských zemích.

8.7 ECC-Net ECC-Net je zkratkou „The European Consumer Centers Network“, v překladu Síť evropských spotřebitelských center. Tato síť vnikla proto, aby spotřebitelé EU mohli bez obav nakupovat v rámci celého trhu EU a aby se zároveň mohli při těchto nákupech cítit stejně jistě, jako kdyby nakupovali na svém domácím trhu. ECC-Net podává spotřebitelům informace týkající se přeshraničních nákupů, dále je informuje o jejich právech a poskytuje jim podporu v momentech, kdy vznikne nárok na stížnost.

8.7.1 Historický přehled 1) V roce 1991 EU zřizuje v pohraničních oblastech informační a poradní střediska (tzv. Euroguichets), která měla za úkol informovat o legislativě relevantní pro spotřebitele a o stavu judikatury na evropské a národní úrovni. Déle měla za úkol individuálně radit spotřebitelům při řešení odpovídajících problému a podporovat je. 2) V roce 2001 byla spuštěna Evropská soudní síť (EEJ-Net), aby pomohla spotřebitelům vyřešit jejich stížnosti prostřednictvím alternativního řešení sporů mimosoudní cestou. - 30 -

Instituce ochrany spotřebitele 3) V roce 2005 jsou obě předchozí organizace sloučeny, aby vytvořily Síť evropských spotřebitelských center – EEC-Net. V současné době je síť tvořena 26 centry a do konce roku 2006 budou vytvořena centra ve všech 25 členských státech, na Islandu a v Norsku.

8.7.2 Funkce ECC-Net Tato síť spotřebitelských center vznikla především jako reakce na stále větší liberalizaci obchodu zbožím a službami, kdy většina bariér volného obchodu v rámci jednotného trhu prakticky zanikla. Z celkového počtu 450 milionů občanů všech 25 členských států EU přibližně každý čtvrtý využívá možnosti nákupů v zahraničí a téměř polovina o tomto kroku alespoň uvažuje. Nicméně zůstává pravdou, že většina potencionálních spotřebitelů má strach z nákupu v cizině a důvodů je několik. Za prvé je to jazyková bariéra, kdy se případní spotřebitelé bojí provést nákup, když ani nerozumí podmínkám reklamací a dalším důležitým informacím uvedeným na výrobku. Za druhé je to nedůvěra k respektování práv spotřebitelů v cizí zemi a případně složitá vymahatelnost tohoto práva. A za třetí je to fakt, že tito spotřebitelé ani nevědí, kam se v případě nejasností obrátit o radu. Počet občanů EU nakupujících přes hranice (v %)

Lucembursko 67 % Irsko 33%

Kypr 23%

Rakousko 56 %

Spojené království 33% Polsko 17%

Dánsko 54 %

Česká republika 31%

Itálie 16%

Švédsko 54%

Slovensko 30%

Maďarsko 16%

Finsko 49%

Malta 27%

Lotyšsko 15%

Belgie 45%

EU (25) 26%

Španělsko 11%

Nizozemsko 44%

Francie 25 %

Portugalsko 11%

Slovinsko 44%

Estonsko 25%

Řecko 7%

SRN 34%

Litva 24 %

Tabulka: výsledky průzkumu podle Eurobarometru, převzato z WWW: http://ec.europa.eu/consumers/topics/eurobarometer_09-2006_en.pdf

- 31 -

Instituce ochrany spotřebitele Evropská spotřebitelská síť začala fungovat v roce 2005 a nyní se skládá z 26 spotřebitelských center, která navzájem kooperují, aby mohla spotřebitelům poskytnou náležité informace a pomoci jim při uplatnění stížností. Od roku 2006 jsou centra umístěna ve všech 25 členských státech a navíc také v Norsku a na Islandu. ECC-Net informuje spotřebitele o jejich možnostech na Společném vnitřním trhu tak, že jim poskytuje informace jak na celoevropské, tak i na národní úrovni. Proto když je nějaké centrum kontaktováno spotřebitelem, tak zároveň kooperuje s centrem země, kde má stížnost původ. Síť také poskytuje spotřebitelům možnost přístupu k překladatelským službám. Velmi často také ECC-Net pomáhá spotřebitelům, kteří uplatňují stížnost, dosáhnout dohody pomocí alternativních řešení sporů. Toto schéma je, jak již bylo řečeno, založeno na dohodě mimosoudní cestou prostřednictvím třetí nezávislé strany, nejčastěji pomocí prostředníka či rozhodce. ECC-Net zároveň poskytuje hodnotné informace Evropské komisi, která je využívá při řešení problematiky spotřebitelské politiky. Je spolufinancována jednotlivými členskými státy EU a také sama EU přispívá částkou okolo 4 milionů EUR, aby činnost těchto spotřebitelských center podpořila. ECC-Net spolupracuje také s dalšími evropskými sítěmi, které poskytují potřebné informace o národní a evropské legislativě. Jsou jimi: •

Evropská soudní síť, která se zabývá zlepšováním implementace občanského a obchodního práva. Tvoří ji zástupci soudních a správních orgánů členských států, kteří se scházejí několikrát ročně, aby si vyměňovali informace a zkušenosti a aby posilovali spolupráci mezi členskými státy.

•

SOLVIT, který se zabývá nesprávnou aplikací práva Vnitřního trhu EU

•

FIN-NET, která je mimosoudní sítí pro finanční služby

Bylo statisticky zjištěno, že polovina spotřebitelů v EU by se v případě potřeby obrátila na ECC-Net. V roce 2005 to bylo například 42000 žádostí o informace. Stížnosti přicházejí nejčastěji od pasažérů leteckých společností, je to plných 10% z celkového počtu.

- 32 -


8.7.3 SOLVIT SOLVIT je on-line síť, v rámci které členské státy spolupracují při účelném řešení problémů, jež vznikají v důsledku nesprávného používání právních předpisů v oblasti vnitřního trhu ze strany orgánů veřejné moci. V každém členském státě EU (a rovněž v Norsku, Lichtenštejnsku a na Islandu) existují SOLVIT centra, která mohou pomoci se stížnostmi občanů i podniků. SOLVIT centra jsou součástí státní správy jednotlivých zemí a snaží se poskytovat skutečná řešení pro skutečné problémy v krátké lhůtě deseti týdnů. Své služby poskytuje SOLVIT bezplatně. SOLVIT funguje od července 2002. Je to služba, kterou poskytují členské státy, zatímco Evropská komise poskytuje zázemí a je-li třeba, také pomoc při urychlení řešení problémů. Rovněž předává systému SOLVIT formální stížnosti, které dostává, pokud je reálná naděje na to, že by mohly být vyřešeny bez soudní žaloby. SOLVIT se v podstatě zabývá jakýmkoli přeshraničním problémem mezi podnikem nebo občanem na straně jedné a vnitrostátním orgánem na straně druhé, který se týká případného nesprávného použití právních předpisů EU.

Jak SOLVIT funguje Při předložení případu systému SOLVIT, místní SOLVIT centrum nejprve zkontroluje údaje obsažené v žádosti, aby se ujistilo, že se případ opravdu týká nesprávného použití předpisů v oblasti vnitřního trhu a že byly poskytnuty všechny nezbytné informace. Poté případ vloží do on-line databáze, a tím bude automaticky zaslán řídícímu SOLVIT centru v druhém členském státě, ve kterém se problém vyskytl.

- 33 -


Schéma převzato z WWW: http://ec.europa.eu/solvit/site/about/index_cs.htm Řídící SOLVIT centrum by mělo do týdne potvrdit, zda případ převezme či nikoli. To do velké míry závisí na tom, zda se domnívá, že případ je opodstatněný, a zda má reálnou naději na to, aby mohl být účelně vyřešen. V některých případech nemusí být problémem žádost, ale spíše daný předpis samotný. Vyžaduje-li řešení problému, aby byl zrušen konkrétní předpis, může to trvat několik měsíců, ne-li déle, a může být rovněž třeba podat formální žalobu. V takových případech nemůže SOLVIT učinit téměř nic, i když je možné, že členský stát, který již souhlasil, že sporný předpis upraví, rozhodne rovněž o jeho nepoužití. SOLVIT usiluje o to, aby lhůta pro nalezení řešení problému byla maximálně 10 týdnů. Obě SOLVIT centra budou spolupracovat a snažit se problém vyřešit. Stěžovatel obdrží informace od svého domácího SOLVIT centra o dosaženém pokroku a o navrhovaném řešení. SOLVIT je mnohem rychlejší než kdyby byla podána formální žaloba. Navrhované řešení nemusíte přijmout, ale nemůžete ho formálně prostřednictvím SOLVIT napadnout. Pokud není pro daný problém nalezeno řešení nebo pokud považujete navrhované řešení za nepřijatelné, může ještě podat žalobu u vnitrostátního soudu nebo zaslat formální stížnost Evropské komisi. 6

6

Dostupný z WWW: http://europa.eu.int/solvit/site/about/index_cs.htm

- 34 -


Příklady případů SOLVIT se doposud zabýval problémy v oblastech uznávání odborné kvalifikace a diplomů, přístup ke vzdělávání, povolení k pobytu, volební práva, sociální zabezpečení, zaměstnanecká práva, řidičská oprávnění, registrace motorových vozidel, hraniční kontroly, přístup výrobků na trh, přístup služeb na trh, usazení jako osoba samostatně výdělečně činná, zadávání veřejných zakázek, daně, volný pohyb kapitálu nebo plateb. Tento seznam není samozřejmě vyčerpávající a pokud se objeví případ z další oblasti, bude se dále rozšiřovat.

8.7.4 FIN-NET FIN-NET představuje způsob mimosoudního vyřízení sporů v oblasti finančních služeb a je tak efektivní alternativou pro vyřízení většiny spotřebitelských stížností. Zatím tyto mimosoudní procedury existují v patnáctce států EU a ve dvou státech EHP – Islandu a Norsku, ale již se počítá s rozšířením do zbylých deseti států EU. Byly vytvořeny, aby se ujaly dosud nevyřízených sporů mezi evropskými spotřebiteli a poskytovateli finančních služeb, kterými mohou být banky, pojišťovny, investiční firmy a další finanční instituce. Tyto procedury mají za cíl poskytnout spotřebitelům rychlou, levnou a jednoduchou cestu jak vyřešit jejich spory. Nicméně tyto procedury nelze plně srovnávat s činností soudů a proto nesubstituují soudní procedury. Jestliže je spotřebitel nespokojen s postupem Fin-Netu případně s jeho výslednou činností, může se svobodně rozhodnout pro ukončení spolupráce či nevyužití návrhu řešení a obrátit se na soud, pokud mu to přijde jako vhodnější cesta. Hlavní úkoly Fin-Netu by se tedy daly shrnout takto: •

poskytnout spotřebitelům snadný přístup k informacím o mimosoudní nápravě přeshraničních sporů finančního rázu a pomoci jim najít vhodné schéma nápravy pro daný specifický problém v jejich rodném jazyce

•

zajistit efektivní výměnu informací mezi různými evropskými centry a sítěmi, aby řešení sporu bylo rychlé, účinné a dostatečně profesionální

•

zajistit, aby jednotlivá mimosoudní urovnání v různých evropských zemích odpovídala obecnému systému principů, tím bude zajištěna i větší jistota spotřebitelů při konání přeshraničních činností

- 35 -


Typy řešených případů Bylo vám ukradeno auto a vy se obrátíte na vaši pojišťovnu, která má sídlo v jiné evropské zemi. Ta vám odmítne nárok na odškodnění uznat s tím, že jste se o své auto dobře nepostarali a nepodnikli všechny potřebné kroky zabránění krádeže. Vy samozřejmě nesouhlasíte, protože se podle vašeho názoru krádeži nedalo zabránit. Ocitáte se tak v patové situace a zde vám může pomoci Fin-Net, který se spojí s dalšími institucemi i samotnou pojišťovnou a navrhnou konkrétní přátelské mimosoudní vyrovnání. Vaše dcera začala studovat na zahraniční univerzitě a musí zaplatit vstupní registrační poplatek. Zadáte příkaz vaší bance, aby peníze odeslala na účet univerzity a zdůrazníte, že peníze musí být na účtu příjemce nejpozději do deseti dnů. Vaše banka vás ujistí, že peníze budou převedeny včas. Za nějakou dobu vám ale přijde upomínka od univerzity, která po vás požaduje penále za opožděnou platbu. Kontaktujete vaši banku s požadavkem na odškodnění, ale ta odmítne zaplatit a tvrdí, že zpoždění nebylo způsobeno její chybou. Kupujete akcie prostřednictvím vašeho zahraničního brokera. Před potvrzením vašeho příkazu zjistíte, že jste ho formulovali špatně, a příkaz změníte. Později zjistíte, že na trhu byl vykonán i váš první příkaz, ačkoli jste ho nepotvrdili. Zkoušíte kontaktovat vašeho brokera, aby ten první, špatně formulovaný příkaz zrušil, ale ten není k dostižení. Jeho kolega vás ujistí, že dá vše sám do pořádku, nicméně s příkazem se ale stále nic neděje a vy posléze musíte zaplatit za obě transakce.

- 36 -


Jak Fin-Net postupuje při řešení daných případů

Urovnání sporu

Soudní systém

Mimosoudní řešení

Vznik stížnosti vůči finanční instituci

Zákaznické centrum instituce

Schéma převzato z WWW: http://ec.europa.eu/youreurope/nav/en/citizens/services/eu-guide/finnet/index_en.html Na předchozím schématu je patrné, jak celý systém funguje. Pokud se u spotřebitele objeví stížnost na jeho finanční instituci, nejprve se obvykle obrátí na zákaznické centrum dané instituce a snaží se stížnost vyřešit smírnou cestou. Pokud se to nepodaří a stížnost není uznána, má spotřebitel dvě možnosti. Buď se obrátí přímo na soudní systém, což pro něj může být značně nákladné a zdlouhavé, nebo se raději pokusí o mimosoudní vyrovnání. S tím mu pomůže Fin-Net, který nabídne možné řešení sporu (po spolupráci s dalšími organizacemi). Spotřebitel se posléze sám rozhodne, zda mu nabídnutá varianta vyhovuje a zda ji uplatní, či zda je z jeho pohledu nevyhovující. Svobodně se může rozhodnout tuto možnost nevyužít a obrátit se raději na soudní systém.

- 37 -


8.7.5 Příklady konkrétních činností Francouzský spotřebitel si objednal digitální fotoaparát z Německa prostřednictvím internetového obchodu. Zaplatil předem a německý obchodník mu sdělil, že zboží bylo odesláno, nikdy však nedorazilo. Spotřebitel kontaktoval francouzské ECC, které odeslalo dokumenty německému centru. Díky této spolupráci se spor vyřešil a francouzský spotřebitel obdržel svůj fotoaparát. Italský spotřebitel si koupil rovněž prostřednictvím internetového obchodu litevský produkt. Také zaplatil předem a své zboží nedostal. Spotřebitel se tedy spojil přímo s litevským centrem, které nakonec zajistilo, že své zboží obdržel. V červenci roku 2005 si finský zákazník objednal zboží v hodnotě 70 EUR od britského obchodníka a také ho ihned zaplatil, ale zboží mu nedošlo. V únoru 2006 britské centrum dostihlo a kontaktovalo tohoto obchodníka a připomnělo mu jeho povinnosti v rámci dálkového obchodu EU. Klient nakonec své zboží obdržel a jako omluva mu bylo doručeno i nějaké zboží navíc. Spotřebitel ve Velké Británii si koupil prostřednictvím internetu iPod od francouzského obchodníka. Čtyři dny po doručení se ukázalo, že předmět měl vadu a klient okamžitě kontaktoval obchodníka. Ten se však zdráhal stížnost uznat a tak jeho zákazník kontaktoval britské ECC, které potvrdilo, že by zboží mělo být opraveno nebo vyměněno. V důsledku toho byl obchodník přesvědčen, aby zboží svému klientovi v plné výši nahradil. Pan T. se dohodnul s timesharingovou společností na využívání domu na Gibraltaru a zároveň za tuto službu zaplatil. Nicméně když viděl smlouvu, rozhodl se pro to, že ji zruší a tuto informaci ihned zatelefonoval i písemně sdělil dané firmě. Bylo mu řečeno, že má 14ti denní lhůtu na odstoupení od smlouvy, ale firma tuto informaci později popřela. Kontaktoval tedy britské centrum, které potvrdilo jeho práva a pomohlo mu dosáhnout plné refundace. 7

7

Přeloženo z WWW: http://ec.europa.eu/consumers/redress/ecc_network/factsheet-ECC-Net_en.pdf

- 38 -


8.7.6 ECC-Net v České republice Evropské spotřebitelské centrum bylo u nás založeno dne 1.1.2005 v Praze a vzniklo za finanční podpory EU. Centrum pro spotřebitele bylo otevřeno v dubnu 2005.

Nabízí bezplatné informace a rady o právech spotřebitelů v zemích EU a bezplatnou spolupráci a pomoc spotřebitelům při vyřizování jejich stížností na kvalitu zakoupených výrobků a služeb v ostatních členských zemích EU včetně Norska a Islandu a na chování a jednání obchodníků v těchto zemích. Dále je kontaktním místem pro bezplatné zprostředkování pomoci spotřebitelům při mimosoudním řešení jejich sporů s obchodníky v členských státech EU, Norsku a na Islandě a je členem sítě evropských spotřebitelských center v zemích těchto státech, s nimiž při řešení výše uvedených případů spolupracuje. Nezabývá se otázkami, stížnostmi a spory českých spotřebitelů na českém trhu. 8

8

Dostupné z WWW: http://www.businessinfo.cz/cz/clanky/spotrebitelska-politika/esc-pri-mpo-pomaha/1001146/39484/

- 39 -


Závěr Fungování institucí ochrany spotřebitele a dalších spotřebitelských organizací hraje velmi důležitou roli v dnešním světě, kdy se otvírají trhy jednotlivých zemí a spotřebitelé si mohou dovolit nakupovat stále ve větší míře. Často si berou na své nákupy úvěry a nakupují tak ještě ve větším rozsahu. S tím ale také roste nebezpečí, že se vyskytnou určité problémy ze strany výrobce či prodejce a v takovýchto případech musí být spotřebitel adekvátně chráněn. Proto vznikaly a stále vznikají mnohé instituce, organizace a sdružení, které mají za úkol spotřebitele chránit. Na národní úrovni v rámci jednoho státu je toto téma zakotvené již poměrně dlouhou dobu, instituce a organizace jsou zde fungující podle osvědčených principů. Samozřejmě se jejich činnost přizpůsobila podmínkám EU po přístupu ČR, ale tyto změny neměly významnější charakter,. Naopak na úrovni mezinárodní je toto téma ještě stále poměrně nové a dosud není zdaleka ukončen jeho vývoj. Pokročilá evropská integrace vyžaduje stále propracovanější judikaturu a ta se samozřejmě musí zabývat i tématem ochrany spotřebitele. Při postupném rozšiřování evropské unie a tím i jednotného vnitřního trhu nabývá ochrana spotřebitele stále na důležitosti a je nutné ji neustále zdokonalovat a upravovat. Evropské státy si již od počátku kladly za cíl postupné odstraňování bariér vzájemného obchodu výrobky a postupně i službami. To se jim do jisté míry podařilo, ale k čemu by byla tato iniciativa, kdyby se občané členských zemí měli bát nakupovat na zahraničních trzích? Společné právní zakotvení zemí EU je pro ně často neprůhledné, chybí informovanost a jazyková vybavenost. V tomto směru je nesmírně přínosná a důležitá činnost evropských spotřebitelských sítí, kterými jsou ECC-Net, FinNet a Solvit. Navzájem mezi sebou kooperují, zaujímají individuální přístup ke spotřebitelům, radí jim, jak postupovat v případech problémů a co je dle mého hlediska nejdůležitější, poskytují jim potřebné informace, které by spotřebitelé těžko sami hledali. Ti potom nepřistupují k řešení jen pasivně, že akceptují navrhnuté postupy, ale sami mají aktivní přístup k řešení problému, seznámí se s více variantami možného postupu a tyto informace potom aplikují na svůj případ.

- 40 -

Instituce ochrany spotřebitele Jistě ale nemůžeme opomenout zmínit taktéž velmi významnou činnost unijní instituce DG Sanco řízené Evropskou komisí, která hraje svou hlavní úlohu především v oblasti vytváření potřebné legislativy. Ta dává rámec fungování celého systému ochrany spotřebitele a zakotvuje fungování ostatních organizací. Věřím, že se toto téma bude postupem času stávat ještě aktuálnějším a že tato práce pomůže osvětlit některé otázky ohledně fungování celé soustavy institucí, které figurují v rámci ochrany spotřebitele. Nakonec bych ale chtěla zmínit, že vzhledem k tomu, jak dynamicky se ochrana spotřebitele vyvíjí na mezinárodní úrovni, budou začas některé zde zmíněné informace již neaktuální a bylo by dobré zjišťovat průběžně současný stav problematiky. Do budoucna bych viděla vývoj zejména v dalším prohlubování vzájemné spolupráce jednotlivých institucí a organizací a ve větším propojování národní legislativy s legislativou unijní. Cíl této bakalářské práce spočíval převedším ve zmapování stavu spotřebitelské problematiky na úrovni Evropské unie a ten se podařilo splnit. Sjednotila jsem celkový pohled na spotřebitelskou politiku EU i na různé spotřebitelské organizace a centra, které v této oblasti vznikly, zároveň jsem poskytla historický přehled a vývoj.

- 41 -


Zdroje Literatura Libánský Václav, Štěpán Petr, Průvodce spotřebitele Evropskou unií, Praha, Ministerstvo zahraničních věcí ČR, 2001, Ústav mezinárodních vztahů Manfréd A. Dauses, český překlad Zemánek Jiří, Příručka hospodářského práva EU, 1.vyd. Praha: ASPI Publishing, 2002

Internetové zdroje www.szpi.gov.cz – Stránky Státní zemědělské a potravinářské inspekce www.coi.cz – Stránky České obchodní inspekce www.mpo.cz - Stránky Ministerstva průmyslu a obchodu www.mvcr.cz – Stránky Ministerstva vnitra www.mzcr.cz – Stránky Ministerstva zdravotnictví http://portal.gov.cz – Portál veřejné správy ČR www.svscr.cz – Stránky Státní veterinární správy www.cuzzs.cz – Stránky Českého úřadu pro zkoušení zbraní a střeliva www.cz.mfcr.cz – Stránky Celní správy ČR www.sagit.cz - Sbírka zákonů ČR http://europa.eu.int – Portál EU http://ec.europa.eu – Portál Evropské komise www.businessinfo.cz www.spotrebitel.cz

Zákony 64/1986 Sb. o České obchodní inspekci 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele 22/1997 Sb. o technických požadavcích na výrobky 146/2002 Sb. o Státní zemědělské a potravinářské inspekci 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví 166/1999 Sb. o veterinární péči 156/2000 Sb. o ověřování střelných zbraní, střeliva a pyrotechnických předmětů 119/2002 Sb. o střelných zbraních a střelivu - 42 -

Instituce ochrany spotřebitele 185/2004 Sb. o Celní správě ČR

- 43 -

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE 2006 Lucie Šenkýřová

Recommend Documents