Židovské památky Lucie Radová Lucie Sűckerová 4. Základní škola, Kralovická 12, Plzeň 3. místo v I. kategorii
Proč měli zmizet z povrchu Země
U
Dne 19. listopadu 2004 jsme se vydali na schůzku s panem Balcarem. Rozhovor, který proběhl, trval hodinu a půl a všichni jsme si z něho odnesli krásné zážitky. Panu Balcarovi je 70 let, má hodně vědomostí a také toho hodně zažil. Nyní si můžete přečíst o čem spočívala naše schůzka.
Jak pokračovaly devastace synagóg? Kde se brali peníze na jejich opravu?
U
Abych pravdu řekl, moc si toho nepamatuji. Největší problém je, že je po celé ČR Židů málo. V dnešní době se málokterá synagóga používá k bohoslužbám. K bohoslužbě musí být 10 mužů, jinak se nekoná. V ČR je dohromady 2000 lidí, kteří se hlásí k židovskému vyznání, z toho je polovina žen. Peníze se berou ze všech různých fondů. Také od lidí, kteří utekli a na to zbohatli. Sbírky jsou, ale z toho se nevybere tolik na opravu. Pražská židovská vesnice žije ze sbírek, z cestovního ruchu.. ODKAZ – synagógy
U
SYNAGÓGY Nejstarší ověřené doklady o existenci synagóg máme ze 3. století př. o. l. z Egypta, je však jisté, že existovaly už dříve. Instituce synagógy se poprvé objevila a napevno ustanovila pravděpodobně po zničení prvního jeruzalémského Chrámu, možná i v Palestině samotné, především ale v babylónském exilu. Židé násilně přesazení do cizího prostředí chtěli zachovat vědomí sounáležitosti se svým náboženstvím, národem i historií. Začali se scházet ke společným modlitbám, k výuce v rituálu a zvycích, ke společní četbě z posvátných knih, které se jim podařilo zachovat, nebo které po paměti sepisovali‘ postupně si vytvářeli novou liturgii a pro svá shromáždění si začali stavět zvláštní domy. Když se pak s povolením perského krále Kyra mohli vrátit do vlasti a založili druhý společný stát, přinesli si myšlenku synagógy s sebou. Před zničením druhého Chrámu existovalo prý jen v Jeruzalémě na 400 modliteben, mnoho dalších bylo po celé zemi a téměř tisíc v různých obcích diaspory. Po roce 70 o. l. vznikaly synagógy s jmenovanými nebo volenými představiteli všude, kde se Židé usazovali. V náboženském životě Židů zaujímá synagóga zvláštní místo a v určitém smyslu představuje ústřední instituci judaismu. Ve středověku byla centrem života všech židovských obcí: probíhaly tu každodenní bohoslužby s minjanem, předčítala a vykládala se Tóra, konala se tu kázání, odbývaly se základní obřady, někdy i rituální očista. V synagóze se dohlíželo na vzdělání dětí, bývala tu studovna, někdy se tu odehrávala soudní jednání,
výjimečně odtud zazněla i klatba na heretiky a odpadlíky. Synagóga tedy byla střediskem obecní, vzdělávací a společenské činnosti‘ její hlavní účel však byl vždy bohoslužebný. V synagogální bohoslužbě se prolíná osobní i veřejná forma modlitby‘ jednotlivec se tu v přítomnosti ostatních soustřeďuje na svou vlastní modlitbu a zároveň s nimi naslouchá čtení biblických textů i jejich výkladů. Ústředním okamžikem synagogální bohoslužby je čtení sidry, týdenního úseku Tóry ze svitku uloženého v synagóze. Je to četba na pokračování, rozvržená tak, aby se celá Tóra přečetla za jeden rok. Den zahájení a ukončení cyklu čtení je jedním z judaistických svátků. Sefer Tóra – Svitek Tóry, nejcennější a nejdůležitější předmět v synagóze, je spolu s jinými bohoslužebnými předměty uložen v aron ha-kodeš, zvláštní schránce, která je volně přistavená ke zdi orientované směrem k Jeruzalému, nebo je do této zdi vestavěná. Svatostánek je zakryt ozdobným závěsem, před ním visí ner tamid, symbol svícnu v jeruzalémském Chrámu. Po stranách aron ha-kodeš jsou umístěna čestná sedadla pro rabíny a další vážené účastníky bohoslužby. Sefer Tóra je předmětem vysoké úcty: když je vyjmut z aron akodeš, účastníci bohoslužby povstanou a ve chvíli, kdy je nesen v průvodu kolem nich, políbí jeho pláštík, nebo se uklánějí. Svitek je před čtením obřadně svlékán z povijanu a pláštíku, po čtení zase se stejnou pietou oblékán. K vykonávání náboženských úkonů v synagóze není bezpodmínečně nutná přítomnost rabína, bohoslužbu může vést a většinou také vede chazan či kantor, který předčítá modlitby a v příslušných částech se ujímá zpěvných partů. Jeho úlohu v synagogální bohoslužbě může v případě potřeby převzít kdokoli z dospělých členů obce, Bohoslužbu řídí od zvláštního pultu nazývaného amud, umístěného napravo před aron ha-kodeš. Ve středověkých synagógách je amud situován několik stupňů pod úroveň podlahy, aby symbolicky naplňoval slova Žalmu: „Z hlubokosti volám k Tobě, Hospodine.“ Rabínovo působení v synagóze se zpravidla omezuje na kázání a obřady. K základnímu vybavení synagógy patří také menora. Původní zlatá menora, bohatě vyzdobená, byla umístěna ve Stanu úmluvy a byla snad i přenesena do prvního Šalomounova Chrámu. Po roce 586 př. o. l. se všechny posvátné předměty ztratily a časem byla v druhém Chrámu instalována nová zlatá menora, vyrobená podle mojžíšovského originálu. Po roce 70 o. l. menotu zřejmě odnesli vítězní Římané a vystavili ji v triumfálním průvodu. Talmuddičtí učenci později sedmiramenný svícen zakázali reprodukovat, ale objevoval se nadále na synagogálních mozaikách, v rituálním umění apod. Velký význam menoře přičítá kabala a svícen spojovaný s posledním vykoupením a příchodem Mesiáše, získal nový význam jako ústřední náboženský symbol lidu Izraele‘ v současné době je oficiálním zákonem Státu Izrael a knesetu. Menorou je běžně nazýván také osmiramenný svícen používaný o svátcích chanuka, jeho správné označení je však chanukija. Se synagógou většinou těsně sousedila škola ‘ obvykle byla situována do přístavby nebo zvláštní budovy a jen zřídkakdy tvořila se synagógou jeden celek. Někdy byla součástí synagógy i rituální lázeňmikve. Mikve by měla pojmout nejméně 726 litrů vody a být dost hluboká, aby umožnila dospělému úplné ponoření. V období Chrámu užívali mikve kněží, kteří se rituálně znečistili, dnes tak činí zbožní Židé v předvečer šabatu, svátků a zejména na Jom kipur. Ženy jsou podle židovského zákona povinny ponořit se do lázně a rituálně se očistit před svatbou, po menstruaci a po porodu.
Veškeré počínání věřících v synagóze je stanoveno předpisy a požadavky tradice, zakotvené v halachickém právu. Příkazy halachy určují mužům povinnost nosit v synagóze kipu a při mnoha příležitostech talit‘ zakazují tu jíst, pít, dále spát, pomlouvat, rušit bohoslužbu, provádět obchodní transakce apod. Rovněž architektonické řešení interiéru synagógy bylo určeno předpisy halachy. Exteriér synagógy, její dispozice a styl oproti tomu takovým předpisům nepodléhalo. Výjimku tvoří jen povinnost orientovat budovu směrem k Jeruzalému (u nás směrem na východ). Povinnost ezrat našim a orientaci synagógy v moderní době některé kongregace částečně modifikovány.
Byla to taková doba jak se píše v knihách?
U
Asi jo. Historická práce je fakticky důsledná. Román je subjektivní dojem spisovatele, jak si to představuje.
Jaké bylo ovzduší mezi lidmi? ( nenávist…)
U
Dodneška si lidé kladou otázku těch přihlížejících, ví či neví. Já si myslím, že tam hraje psychický dojem. Člověk, který v tom nežil si to nedokáže představit. Lidi do toho nebyli zataženi, nejsou schopni si představit realitu. Antisemitismus byl mezi lidmi, mezi normální populizací.
Nosili se opravdu židovské znaky na hrudi?
U
Nosili, najisto. U
Mohl by jste nám říct něco o historii židovského náboženství? Vzniklo pravděpodobně „po vyjetí z Egypta – 1500 př. Kristem“ Abrahám byl první kdo se setkal s Mojžíšem 1. klíčová postava exodu. Za nějakou dobu vznikl židovský stát ( dnes Izrael ) – vládli tam soudcové, v Bibli kniha Soudců – Bůh povolal nějakého člověka a pak zase zmizel, má se, že žil Bůh. Kolem roku 1000 se stát zlomil v království, poté se rozdělil na dvě části – Severní Izrael ( zanikl podle vlády Asýrie – 8. stol. ) a Judsko. Vedli mezi sebou války. Mor zasáhl vojska, která šla proti Judsku, to se zachránilo. Židové dostali svobodu, vrátili se. Řekové měli politiku dost zvláštní, chtěli jí dát do Židů. Roku 70 – válka, zničení Jeruzaléma – od té doby byli Židi v diaspoře. Roku 48 – založen stát Izrael ( díky válkám dorostl do dnešní velikosti. )
ODKAZ – Judaismus
U
Judaismus Mojžíš Bůh vyvolil Mojžíše, aby vyvedl Židy z Egypta a aby je provedl pouští do země zaslíbené. Na hoře Sinaj obdržel Mojžíš od boha ,,desatero“, které bylo zaznamenáno na dvou kamenných deskách uschovaných ve schránce. Všichni Hebrejci se v úmluvě zavázali přijmout desatero. Díky boží ochraně přežili 40 let v poušti. S Mojžíšových nástupcem Jozuou zaslíbenou zemi dobyli. Diaspora Po povstání Židů v roce 70 zapálili Římané Jeruzalémem. Z chrámu se zachovala pouze Západní zeď. Mnoho Židů odešlo do Egypta, Maghrevu, Evropy nebo Babylónie. Dějiny diaspory jsou poznamenány středověkým pronásledováním evropských Židů. Ti byli často nuceni žít v ghettech. V roce 1290 byli vyhnáni z Anglie,
roku 1394 z Francie a 1492 ze Španělska. Po celé toto období však neustále prohlubovali své náboženské studium. Na konci 19. stol. Se rozšířil antisemitismus, nenávistný postoj k Židům, které považoval za méněcenné a nebezpečné. V carském Rusku Židé prchali před pogromy. Za druhé světové války bylo systematicky vyhlazeno na 6 miliónů Židů. To byla šoa, nejstrašnější antisemitská perzekuce v dějinách zorganizovaná Hitlerem a nacistickým režimem v Německu a ve všech okupovaných zemích Evropy. V roce 1948 vznikl stát Izrael, kde dnes žije více než 4 milióny Židů. Asi 6 miliónů Židů žije ve Spojených státech a 4,5 miliónu v Evropě.
Můžete nám říct něco o druhé světové válce ve vztahu k židovskému náboženství? U
No, vždycky byli menšinová skupina. To vyvolávalo napětí – křesťané svalovali vše na Židy. První z bodů: vypořádat se nějak s židovstvem. Roku 38, před válkou – „křišťálová noc“ – klasický program vypálení synagóg. Tahle myšlenka se neuskutečnila – uspořádala se skupina ve Waansee, kde se spekulovalo co s Židy. První návrh: sebrat Židy, vystěhovat na Sibiř, tam se vytvoří území – to, ale bylo moc drahý, tak se rozhodli, že je pobijí. To byl druhý návrh, ale ten taky ztroskotal, neboť to nebyla sranda zastřelit 10 mil. Židů. V Německu vymýšleli jak je zabít, tak vytvořili koncentrační tábory. Skončilo to koncem války. Hitler nenáviděl Židy. U
Jakého jste vyznání?
U
Křesťanského a církev adventistů - kazatel U
Nemůžete nám říct něco o Vašem vyznání ?
Jakoby jediné uznává bohoslužebný den v sobotu – jako Židé. My to chápeme tak, že by se nemělo v sobotu nic dělat. No, je to prostě takový těžký. U
Proč jste začal vyznávat tuto víru? Vedli Vás k tomu rodiče?
Uvěřil jsem tomu, že Bůh existuje a začal jsem mu věřit. Sám, určitě sám, rodiče mě k tomu nevedli. U
Dodržujete řád Vašeho vyznání? Jo. Máme určitý předpisy dle stravy – rozdělujeme masa – vepřové nejíme, krev nepijeme.
Jsou ve Vaší rodině stále nějaké tradice Vašeho vyznání? A jaké?
U
U nás určitě, ale u rodičů a prarodičů ne, tam ne. A jsou to bohoslužby, Velikonoce, Vánoce, jídlo.
Doporučil by jste nám nějaké webové stránky nebo knížky …. Na toto téma? U
No, tak je to určitě Co by měl člověk vědět o židovství, dále Judaismus od A do Z – nakladatelství židovské pražské obce, ta má určitě také svoje webové stránky. Potom se studuje na husitské teologické fakultě o Judaismu, tam mají také hezké webové stránky. A od Bedřicha Noska jsou také velice pěkné knihy. Dobře se čtou.
Byl jste někdy v Plzeňské synagóze? Jak to tam vypadá?
U
Veliký, hrozně veliký. Synagóga, která je postavená v maurský, slohu. Je to 3. největší synagóga na světě (1. New York, 2. Budapešť a Jeruzalém, 3. Plzeňská ). Ovlivněna španělským stylem. Orientální styl – kopule. Je tam ve předu předčítací pult, lavice v zadu jako kostely liberální židové. A ortodoxní židové mají předčítací pult ve prostřed a okolo lavice.
ODKAZ – Plzeňská synagóga
U
VELKÁ SYNAGÓGA V PLZNI Velká synagoga v Plzni je druhou největší synagogou v Evropě a třetí největší na světě. Základní kámem byl položen 2. prosince 1888. Původní plány byly navrženy vídeňským architektem Fleischerem. Synagoga měla být vestavěna v gotickém slohu severského typu s vysokým průčelím a dvěma 65 metrů vysokými štíhlými věžemi. Stropní žebrová klenba se měla skládat ze železných žeber a žulových sloupů. Tehdejší městská rada však tento projekt zamítla. Nové plány byly předloženy Emanuelem Klotzem v roce 1890. Klotz zachoval půdorys a celkovou koncepci stavby, ale změnil architektonický styl. Věže byly sníženy o dvacet metrů. Původní stavební rozpočet byl 162.138 zlatých. Výstavba synagogy byla dokončena v roce 1893 a byla financována z dobrovolných finančních darů členů židovské obce. Od roku 1893 pak synagoga sloužila svým účelům až do Holocaustu. Po 2. světové válce byla navrácena židovské komunitě. V letech komunistického režimu byla synagoga uzavřena. Židovská komunita neměla dostatek finančních prostředků, v důsledku čehož synagoga léta chátrala.
ODKAZ – Stará Plzeňská synagóga
U
STARÁ SYNAGÓGA V PLZNI Stará synagóga byla v roce 1995 vyklizena a v letní sezóně v roce 1995 a 1996 zde byly instalovány výstavy a uspořádáno několik koncertů např. Iva Bittová. V roce 1997 byly trámovou konstrukcí podepřeny patrové ženské galerie a kazetový strop, byla opravena krovová konstrukce a položena nová krytina z pálených tašek. V prosinci 2001 byla zahájena částečná oprava synagogy: postupně byly vyjmuty a restaurovány okna a dveře, opraveny nosné konstrukce galerií a stropu, vyjmuta podpůrná trámová konstrukce a doplněna dlažba. Ve dnech 16. - 19. dubna 2002 proběhla v prostoru Staré synagogy akce Napiš jedno jméno, při níž obyvatelé města psali jména plzeňských obětí na oblázky a ty pak byly rozmístěny po ploše Židovské školy. Od června 2004 je v objektu instalována výstava fotografií, mapující dokumentární.formou historii židovského osídlení v Plzeňském a Karlovarském kraji, s názvem Tady žili židé.
Řekl by jste nám něco o koncentračních táborech?
U
Je to dost široké téma, ale budu se ho snažit zkrátit. Tábory byly různé: 1. pracovní ( vězni pracovali – továrna apod.), 2. vyhlazovací ( Osvětim – původní část, Řeziňka – vesnice a vedle byl velký vyhlazovací tábor – památník v Polsku, za Ostravou – vstup zdarma – zážitek na celý život. U nás byly tábory pracovní – shromáždili se tam Židé a
pak se přesunuli do koncentračního tábora. TEREZÍN : okolo 10 000 lidí-střela od boku, není vyhlazovací, byla to výkladní skříň, aby všichni viděli jak vypadá tábor, měli tam svoji samosprávu a kulturní činnost. Společenství národů poslalo kontrolu – vypucovali tábor. Židé co měli být transportováni tomu ani neuvěřili…Skupina Židů pracovala také v krematoriu. Když přijeli vlaky, selekce vybrala lidi co mohli něco dělat, zbytek dali do plynu. Jídlo dostávalo jednou denně – polévka, chleba. Člověk nemocný šel do nemocnice a to pro něj znamenalo smrt, neboť člověk, který nepracoval, nedostal najíst.
Jak je zabíjeli?
U
Nejdřív je popravovali tradičně-zastřelením,ale kulka byla moc drahá, tak zkusili Židy nahnat do aut, zavřeli je tam a odvedli výpary z výfuku do toho auta – nastartovali a oni se udusili. To byla první varianta a druhá, velká chemická továrna – ZYKLON B – prášek, který když se vysypal do vzduchu, byl smrtelný, židům to pouštěli do místností. Treblinka – vyhlazovací tábor. Děti zabíjeli, neboť nepracovali, i ženy a starý lidi. Jedna třetina Židů zemřela při cestě do koncentračního tábora.
Jak byli perzekuováni lidé v koncent. táborech?
U
Hlavně, že je zabíjeli. Když odvedli babi a dědu jako Židy do koncentráku, vzali i jejich vnoučata. Kdo byl a nebyl Žid poznali v matrikách, které si vedli. Brali všechny až do druhého kolena. Sňatky byly povoleny jen když byli oba partneři Árijského původu, jinak byly zakázány.
Byli Vaši rodiče v koncentračním táboře?
U
Ano, ale nic moc mi nevyprávěli.
Neznáte nějakou historku nebo příhodu, která by se týkal koncentračního táboru? U
Nevim. Ale o koncentrácích si můžete přečíst v knize Noc – spisovatel píše o jeho zkušenosti, přežil koncentrační tábor, jako moji rodiče. Byla tam určitá skupina SS – lékaři, kteří prováděli všelimožný experimenty, například aby žena měla dvoj a více čata. U
Řekněte nám něco o Lidicích. To byl exemplární příklad. Muži se zastřelili na místě, ženy koncentrační tábor, děti převýchova v německých rodinách. Vesnici zničili, zbyly pole, rybník vysušili. Hrůzný činy se utajovaly, ale toto neutajily, proto je vymazaly z mapy. I v Anglii přejmenovávali vesnice na Lidice, aby se na ně nezapomnělo.
U
Židovské náboženství. Judaismus stojí na základě Starého zákona v Bibli, několik svazků TALMUD – dílo, které zasahuje od posledních proroků až do dneška. Je potřeba zachovávat přikázání – je jich 613 příkazů a zákazů, v TALMUDU- jak přesně se to musí v životě dělat. V sobotu nic nedělají. Základ všeho Tóra – 5 knih Mojžíšových. Judaismus je založen na ústním podání – úžasná paměť Židů. Jinak počítají roky – od stvoření světa – letos asi 5765. Mají také živé svátky např. PESACH – Velikonoce:exodus, rituály, ŠAVUÓT – svatých 50 dní po pesachu: vydání zákona Mojžíšovi, ROŽHAŠANA – Nový rok ( září), JÓN KIPÚR – den smíření: smívají se hříchy, SUKÓT – svátek stánků: rodiny se sejdou a týden nejsou doma, CHANUKA –
rozsvěcování světel na památku, JON HA ŠOA – dnes- šoa – hebr.ničivá bouře, připomínají se oběti.
MIKVE.
U
Rituální lázeň, přírodní voda, 76 litrů. Židi by se měli jít očistit před šabatem ( sobotou ). Úplné ponoření. Ženy po porodu, po menstruaci…Z doby hodně dávný. Rituálně nečistý je člověk: žena v šestinedělí, když se dotkne mrtvoly, při menstruaci – oddělí se od lidí, chtěli zabránit nemocem. A tady se nám pan Michal rozpovídala a povídal a povídal….. Kdyby Žid zabil člověka, nezbavilo by ho to jeho vyznání. Žena a muž se můžou vzít dřív než v 18 letech. Chlapec, když se narodí - po šesti dnech podstoupí obřízku. Kluk se stává dospělým ve 13 letech – už si někoho může vzít, naučí se přečíst část ze zákona – hebrejsky, v tu chvíli je dospělý pro Judaismus. Židé musí mít obřízku, takže když se rozhodne dospělý, že bude židovského vyznání, musí nejdříve podstoupit obřízku. Dodneška je spor, jestli měli jiný význam obřízky. Pro Židy to v lékařství nemělo žádný význam. Abrahám byl prapraotec Židů, měl dva syna Izáka a Jákoba – 12 synů. Mojžíš dával přikázání na Sinaji. Muž, když chodí číst Tóru, musí mít na hlavě čepičku – jarmulku – stále. Ženy tóru nečtou, v synagóze nesmějí být s muži, kde se čte tóra. Ženy nebyly brány jako méněcenné – stejná hodnota jako muži, celé příkazy jako pro muže. Příkazy jasně pro ženu jsou v mužském rodě. Ženy zapalují svíce – když začíná šabat – soumrakem ( 3 hvězdy na nebi ) pro ně začíná noc…….
U
O Staronové synagóze
U
Když přišli Židé na místo dnešního Židovského Města, radili se, jak co nejdříve postavit synagógu a jde na ni vzít peníze. Dohadování nemělo konce, až se slova ujal jeden vážný stařec. Poradil ostatním, aby začali kopat na nedalekém pahorku. Když to udělají, sami prý uvidí, jak vytouženou synagógu získat. Židé se ihned dali do práce, rozkopávali pahorek a snášeli z něj hlínu. Sotva odkryli jeho svrchní část, uviděli špičku střechy. To jim dodalo sílu do další práce a zakrátko vykopali celou budovu Staronové synagógy přesně v té podobě, v jaké ji známe. V radosti nad tím, nekopali už dostatečně hluboko, a proto stojí synagóga částečně v zemi dodnes. Jiná pověst vypráví, že Staronovou synagógu přinesli pražským Židům sami andělé z jejich původní vlasti Palestiny. Andělé ale přísně nakázali, že na její podobě nesmí nikdy nic měnit. Když se pak v průběhu staletí mnozí pokoušeli o nějaké úpravy na staré budově, vždycky se jim něco zlého přihodilo, co je od jejich úmyslu odradilo. Proto už po staletí zůstává vnější vzhled i vnitřek synagógy beze změn.
O Pinkasově synagóze
U
Před dávnými časy žil v Praze chudý Žid jménem Pinkas. Živil se obchodem se starým šatstvem, ale na obživu jeho rodiny to nestačilo. Jistě by umřel s rodinou hlady, kdyby mu penězi nevypomáhal bohatý hrabě, který si ho oblíbil pro jeho poctivost. Jedna věc ale hraběte na Pinkasovi mrzela: nikdy mu za peníze nepoděkoval, vždycky je oči zvedl k nebi a zvolal: „Bože, děkuji ti, žes mne v nouzi neopustil a pomohl mi!“ Když si Pinkas před svátky jednou tase přišel pro peníze, hrabě mu naschvál žádné nedal. S vážnou tváří mu vysvětlil: „Tentokrát bída přišla i na mne, Pinkasi. Ale jistě ti pomůže tvůj bůh, když mu pokaždé tak pěkně děkuješ!“ Smutně se tenkrát Pinkas vracel domů a zesmutněla celá jeho rodina, když se místo s penězi vrátil s p prázdnýma rukama. „Budou to neveselé svátky,“ řekl Pinkas ženě, když toho večera uléhali ke spánku. „Ale věřím, že Bůh na nás nezapomene a dá nám i tuto nouzi přežít.“ Když už všechno spalo, probudil je uprostřed noci řinkot skla a strašlivá rána-do komůrky, kde spal Pinkas se ženou, vlétla malá tmavá postava a dopadla na zem.
Pinkas leknutím vyskočil a vtiskl se do kouta, žena se schovala pod pokrývku a naslouchali zlověstnému smíchu, který tu hroznou příhodu zvenčí doprovázel. Až když se děti leknutím hlasitě rozplakaly, Pinkas se vzpamatoval a přikročil k tmavému ranci na zemi, aby se podíval, co mu to do komůrky vlétlo. Byla to mrtvá opice, kterou Pinkas vídal na návštěvách u hraběte, jenž krotké zvíře choval pro své obveselení. „To nám tak ještě scházelo! Teď si hrabě jistě bude myslet, že jsem mu ve zlosti opici schválně zabil!“ Pinkas se ženou přemýšleli, co s opicí, a nakonec se rozhodli, že ji spálí v kamnech. Ale jak vzal Pinkas opici za nohy, aby ji odvlékl do kuchyně najednou cosi na zemi zachrastili. Byla to zlatá mince, která opici vypadla z úst. A když Pinkas mrtvou opici rozpáral, našel v jejím břiše pěknou hromádku dukátů. ,,Vidíš,“ řekl Pinkas ženě, ,, Bůh nás přece neopustil a postaral se o nás!“ Mrtvou opici spálili a hned druhý den běžela žena nakoupit maso i víno na oslavu svátků. Když se pak večer u hojně prostřeného stolu sesedli a chystali s jíst, ozvalo se bouchání na dveře. To se hrabě přišel podívat, jak Pinkasova rodina bez jeho peněz slaví svátky.Hrabě se velice podivil, když uviděl na stole tolik jídla a pití, a hned se ptal, kde Pinkas vzal tolik peněz. A tak hraběti Pinkas všechno popravdě vypověděl, přiznal, že mrtvou opici spálili a přinesl hraběti všechny zlaťáky, které v jejím žaludku našli. Ale hrabě se nezlobil: ,,Však vím, Pinkasi, žes mou opici nezabil, ztratila se už před několika dny. A myslím že vím i to, jak se zlaťáky dostaly do jejího těla – mám ve zvyku zkoušet zlaté peníze mezi zuby, zdali jsou pravé. Opice mne viděla a myslela, že zlaťáky polykám. Zkoušela mne napodobit, spolykala peníze, a když si naplnila žaludek, zalezla někam a pošla. Lidé ji pak mrtvou našli a chtěli tě postrašit, takže ji v noci hodili do tvého okna.“ Peníze však hrabě od Pinkase zpátky nepřijal. ,,Nech si je, Pinkasi. Chtěl jsem tě vytrestat a byl jsem zvědav, zdali ti tvůj Bůh pomůže, když mu tak pěkně děkuješ. A on opravdu zařídil, aby se peníze k tobě dostaly. Jsou teda tvoje!“ Pinkasovy přinesly peníze nalezené v opičím žaludku štěstí. Moudře s nimi obchodoval, a protože byl navíc poctivý a pilný, v krátkém čase zbohatl a domohl se vážnosti mezi ostatními. Pamatoval vždy na chudé a potřebné a v ulici, kde přebýval, nechal vystavět nádhernou synagógu, která nese jeho jméno.
Židovské hřbitovy Téměř každá židovská náboženská obec měla svůj vlastní hřbitov. Základní rozdíl mezi židovskými a křesťanskými hřbitovy vyplývá z tradiční židovské zásady nenarušitelnosti hrobů: ostatky zemřelých mají zůstat navždy na tom místě, kde byly pohřbeny. Zatímco na křesťanských hřbitovech lze hroby po několika desetiletích otevřít a na témže místě pohřbít jiného nebožtíka, hroby na židovských hřbitovech nemají být nikdy porušeny. Proto v případech, kdy zaplněný hřbitov nebylo možno plošně rozšířit, navezla se na staré hroby vrstva zeminy a další zemřelí pak byli pohřbíváni o něco výš, nad původními hroby. Náhrobky z dolní vrstvy hrobů byly přitom zasazeny do nasypané vrstvy země. Středověké židovské hřbitovy byly někdy zakládány uvnitř hrazených měst, případně na parkánech mezi dvěma hradebními pásmy. V novověku směly být hřbitovy založeny většinou jen daleko od města či vsi. Na rozdíl od křesťanských zvyklostí židovské pohřební zvyklosti nijak nesouvisejí se synagógou. Hřbitovy bývají od synagóg značně vzdálené, a pokud spolu zcela výjimečně sousedily, šlo o sousedství náhodné nebo způsobené prostorovou stísněností židovských čtvrtí.
Různé typy stél ze 17. až 19. století
U
Na našem území se setkáváme se dvěma typy židovských náhrobků. Zcela běžný je deskový náhrobní kámen zapuštěný kolmo do země – stéla. Jeho tvar, uspořádání nápisu i výzdoba se během staletí vyvíjely a měnily, projevují se ne něm i krajové zvláštnosti. V mnoha krajích bývaly dříve běžné i stély dřevěné, vyřezávané. Byly však méně trvanlivé, takže dnes je najdeme už jen ve sbírkách Státního židovského muzea.
Tumba ze 17. až 18. století
U
Vzácnějším druhem náhrobku je tzv. tumba, sestavená obvykle z několika kamenných desek, svým tvarem připomínající antický sarkofág. Od poloviny 19. století se tvar židovských náhrobků přizpůsobuje běžným typům náhrobních kamenů. Historické židovské náhrobky jsou nápadné používanými symboly a výzdobou. Dekorativní výzdoba se od středověku vyvíjela spolu s uměleckými slohy.
Nejčastější náhrobní symboly: žehnající ruce (kohanité) a konvice (levité) U
Mnohé náhrobky z 20. století mívají už nápisy jen české nebo jen německé, ale téměř vždy ukončené pěti hebrejskými písmeny. Na některých hřbitovech bývalo vyhrazeno zvláštní místo pro pohřby rabínů: takovému soustředění rabínských hrobů se někdy říká rabínský okrsek. Také dětské hroby bývají často soustředěny na vyhrazeném místě, většinou na okraji hřbitova. V mnoha židovských obcích se s náboženskou úctou pohřbívaly také opotřebované a neopravitelné svitky Tóry, takové hroby nebývaly označovány náhrobkem. Podle staré tradice židé při návštěvě hřbitova nosili na hroby kamínky. Značné škody způsobili na židovských hřbitovech nacisté, kteří i některé starobylé hřbitovy zcela zlikvidovali. Některé hřbitovy po roce 1945 už beze stopy zanikly, jiné jsou dnes veřejným parkem. Poměrně značné množství existujících hřbitovů se vyznačuje historicky i umělecky cennými náhrobky. Nejstarší náhrobky na původním místě můžeme vidět v Kolíně a v Praze – Josefově. Náhrobky ze 16. století se dochovaly na hřbitovech v Brandýse nad Labem, Ivančicích, Libochovicích, Mladé Boleslavi a Stráži.
Starý židovský hřbitov v Praze je největším historickým židovským hřbitovem v Evropě. Založen byl v první třetině 15. století. Byl v 16. a 17. století několikrát rozšířen. V průběhu dalších dvou století úřady vícekrát navrhovaly jeho zrušení, Židé však dokázali ubránit jeho celistvost až do počátku našeho století. Pohřebiště zůstalo v jádru zachováno, jeho část musela ustoupit novostavbě Uměleckoprůmyslového muzea a dalších staveb. Protože omezená plocha pohřebiště nemohla postačit počtu zesnulých, bylo nutno na staré hroby navážet novou zeminu‘ část náhrobků byla vyzvednuta do vyšších vrstev a další náhrobky sem byly přeneseny v průběhu asanace ze zrušené části hřbitova. Nejstarší čitelný náhrobek Starého hřbitova z roku 1439 připomíná básníka, lékaře a kabalistu, rabího Avigdora Kara, k umělecky nejcennějším patří náhrobky Mordechaje Maisla, vědců Davida Ganse, Josefa Šeloma Delmediga, rabího Davida Oppenheima aj. Židé svému hřbitovu říkají Zahrada mrtvých. Za časů židovského ghetta to skutečně bylo jediné místo, kde rostly stromy a zelenala se tráva, protože ani na malinkou zahrádku nezbýval kousek nezastavěného prostoru. Jako ohromný hřbet nějakého pradávného tvora se hřbitov ježí dvanácti tisíci náhrobky z pískovce a mramoru. Jejich hrany po staletí zaobloval déšť a vítr, stářím se nachýlily a pomalu se propadávají hloub a hlouběji do země. Od 13. století tu pohřbili celkem asi 80 000 těl ve vrstvách, jak šla léta a místa se nedostávalo. Pohřbívat se tu přestalo v roce 1787. Těm významným, ale i bohatým Židé stavěli tumby, kamenné domečky, kterých je tu roztroušeno asi dvacet. Na okrajích některých hrobů jsou nakladeny kamínky, které přinášejí Židé svým mrtvým místo květin.
Zahrada vzpomínek
U
Pomocná synagóga byla na přelomu 19. a 20. století několik let využívána jako židovská škola. V dubnu 2002 byl v prostoru pomocné synagogy - Židovské školy instalován zcela unikátní památník se jmény obětí holocaustu - Zahrada vzpomínek. Památník vytvořený při akci Napiš jedno jméno dobrovolníky z řad Plzeňanů a studentů plzeňských škol ve dnech 16. – 19. dubna 2002 v prostorách tzv. Židovské školy v sousedství Staré synagogy. Památník tvoří více než 2.600 kamenů, na něž psali dobrovolníci jména konkrétních osob umučených během holocaustu. Návrh památníku vycházel ze skutečnosti, že u naprosté většiny obětí už nikdy nezjistíme, kde byly pohřbeny či kde spočívá jejich popel. Návrh zároveň připomíná židovskou tradici pokládání kamínků na hrob zemřelých.
Předměty, užívané při náboženské praxi v synagóze nebo v domácnosti, mají vedle hodnoty rituální i hodnotu historickou a uměleckou. Platí to i pro Tóru, jež představuje-z pohledu náboženského- nejdůležitější předmět v synagóze. Cenný je už samotný pergamenový svitek s hebrejským textem Pěti knih Mojžíšových, navinutý na dvě dřevěné tyče, který dodnes uchovává starověkou formu knihy. Tak jako všechny aškenázské obce, vlastnila alespoň jeden svitek Tóry také každá česká a moravská obec. Tyto svitky byly za protektorátu a po roce 1945 soustředěny do pražského Žm‘ většina z nich byla roce 1964 převezena do Westminsterské synagógy v Londýně, kde jsou postupně restaurovány a po opravě trvale zapůjčovány židovským obcím ve všech světadílech jako symbolická připomínka vyvražděných českých židovských obcí. Jedním ze souboru předmětů, které tvoří přímo ozdobu svitku Tóry, jsou jakési nástavce na acej chajim, vyrobené z ztepaného, někdy zlaceného stříbra a nazývané podle nejčastější podoby jejich zakončení rimonim tj. granátová jablka' dalšími běžnými motivy zakončení acej chajim jsou vížky ověšené zvonečky, galérie, vázy, květiny, malé korunky apod. V aškenázských obcích zdobí svitek Tóry o svátcích také vzácnější předmět-koruna. Tento symbol vysoké učenosti, vážnosti a královského majestátu Tóry má podobu a velikost skutečné koruny: byl zhotoven z tepaného, někdy zlaceného stříbra a vykládán polodrahokamy nebo broušeným sklem. Další částí běžné výbavy je štít na Tóru z tepaného stříbra, připomínající pektorál, který nosíval v biblických dobách nejvyšší kněz jeruzalémského Chrámu. Stříbrný plech obdélníkového tvaru je bohatě zdoben symboly i ornamentálním dekorem‘ nejčastějšími motivy jsou sloupky symbolizující sloupy jeruzalémského Chrámu, dvě Desky úmluvy, žehnající ruce, baldachýn, koruna, dvojice lvů apod. Zcela výjimečně se objevuje lidská postava-např. Aron a Judit s hlavou Holofernovou na vzácném štítu Maiselovy synagógy z počátku 18. století. Ze stříbra, vzácněji ze slonoviny, dřeva a dalších materiálů bývá vyrobeno také ukazovátko na Tóru, zakončené miniaturní ručičkou, zvané jad. Držátka mají nejrůznější tvary a jsou zdobena rytými či tepanými ornamenty, často kombinovanými s nápisem hebrejské dedikace. Zvláštností sbírek Žm je početná kolekce ukazovátek ze dřeva, vyráběných a používaných v malých venkovských obcích. Z tepaného stříbra, zdobeného rytím a cizelováním, bývají zhotoveny také „levitské“ soupravy na mytí rukou před požehnáním kohenů obci, skládající se z mísy a konvice, dále misky na milodary, pokladničky a řada předmětů užívaných k bohoslužebným účelům a obřadům v synagóze i v domácnostech: dvojice šabatových stříbrných stolních svícnů, stříbrné poháry pro požehnání nad vínem, etrogové misky a stříbrné kořenky nejrozmanitějších tvarů, užívané při obřadu havdala na závěr šabatu.
Bezesporu nejcennější částí sbírek Žm je soubor synagogálního textilu, zahrnující na 10 000 opon, drapérií, povijanů, pláštíků a dalších textilií, soustředěných sem ze 153 předválečných obcí Čech a Moravy. K výbavě Tóry patří také pokrývka, která se prostírá pod svitkem na čtecí pult, a ,,povijan“ chránící Tóru před samovolným rozvinutím. Mapa se zhotovovala z úzkých pásů plátna, někdy i vzácnější látky, do níž byl zabalen chlapec při obřízce, a byla zdobena skromnou výšivkou– dedikačním nápisem, ornamentem, vzácněji figurálním motivem. Při první návštěvě ji chlapec věnoval jako dar synagóze. Do sbírky synagogálního textilu Žm patří i další předměty užívané v synagóze, v domácnostech i při různých obřadech: svatební baldachýn, polštářky na sedadla, cechovní prapory, sáčky na barches, tfilin a kipu, dále talit, rabínské oblečení, součástí civilního oděvu atd. I tyto předměty jsou někdy zhotoveny ze vzácnějších tkanin a různě zdobeny.
židovská hudba, hebrejská hudba – lidová hebrejská hudba se lišila podle doby a místa vzniku. Umělou hudbu nejstarší doby představují bohoslužebný zpěv, někdy s doprovodem nástroje, a instrumentální hudba. Zpěv žalmů se blíží recitaci. Po zániku židovského státu se vytvořil druh chrámové hudby, který přetrval do 19. stol. (předříkávač a mužský sbor bez doprovodu). Od 19. stol. v chrámové hudbě převládá varhanní doprovod. Vývoj židovské hudby pokračuje v Izraeli . Židovští hudebníci se od renesance podílejí na vývoji evropské hudby jako skladatelé a interpreti. HTU
UTH
HTU
UTH
HTU
UTH
židovská válka, povstání Židů v Judeji v letech 66 – 70 proti hospodářskému a náboženskému útlaku Římanů . Římskou armádu vedl Titus Flavius Vespasianus , od roku 68 jeho syn Titus . Židovská válka skončila v roce 70 dobytím Jeruzaléma a zničením chrámu HTU
UTH
HTU
HTU
HTU
UTH
UTH
HTU
UTH
UTH
HTU
UTH
židovské povstání, vzpoura židovského obyvatelstva v Kyrenaice 115 – 117 proti římské nadvládě. Vůdcem povstání byl žid Lukuas. Povstání se rozšířilo mezi židovským obyvatelstvem v Egyptě, Malé Asii , Judei a na Kypru . Císař Traianus nechal povstání tvrdě potlačit. HTU
UTH
HTU
UTH
HTU
UTH
HTU
UTH
HTU
UTH
HTU
UTH
HTU
UTH
