Přeložila: LUCIE ČERNÁ

Přeložila: LUCIE ČERNÁ Kevin O’Brien: Údolí slz Vydání první Copyright © 2002, 2010 Kevin O’Brien PUBLISHED BY ARRANGEMENT WITH KENSINGTON PUBLISHING CORP. NY, NY USA All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2013 jako svou 1782. publikaci Přeloženo z anglického originálu Make Them Cry vydaného nakladatelstvím PINNACLE BOOKS, Published by Kensington Publishing Corp., New York, v roce 2010 Český překlad © 2013 Lucie Černá Odpovědný redaktor Jiří Chodil Korektorka Dana Chodilová Přebal a vazba © 2013 Emil Křižka Ilustrace na přebalu © 2013 Emil Křižka Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-7384-729-6 BARONET Praha 2013

Kevin O’Brien

Údolí slz

Tuto knihu věnuji Cate Goethalsové, jež mi pomohla stát se spisovatelem.

Poděkování Opravdu velké poděkování patří mému editorovi ve vydavatelství Kensington Books – stále pozornému Johnovi Scognamigliovi, který je též mým drahým přítelem. Úžasný Doug Mendini (také působící v Kensington Books) má mou nehynoucí vděčnost a obdiv. Rovněž děkuji všem ostatním pracovníkům z tohoto vydavatelství, kteří se na vzniku knihy podíleli. Jsem také vděčný svým agentkám a přítelkyním, Mary Alici Kierové a Anně Cottleové. Několik osob mi pomáhalo s psaním, přepisováním této novely a kontrolou faktů. Zvláštní poděkování patří mým druhům: Cate Goethalsové, Danu Stutesmanovi, Danu Mondovi, Davidu Massengillovi, mému švagrovi Dennisi Kinsellovi a mé sestře Adele O’Brienové-Bensingerové. Děkuji také Davidu Madsenovi ze Seattleské univerzity za to, že mi vytvořil potřebný latinský překlad, a Billu McClureovi ze seattleského ústavu forenzní medicíny, který mě seznámil s postupy koronera. Také bych rád poděkoval přátelům a rodinným příslušníkům, již mi velmi vyšli vstříc, aby pomohli mé novele dostat se do rukou jejich přátel a široké veřejnosti, zvláště pak Beth Kinsellové, Danu Annearovi, Paulu Dwoskinovi, Louise Vogelwedeové, Dougu Stutesmanovi, Amandě Brooksové a především svému kamarádovi Tommymu Dreilingovi. A konečně chci vyjádřit neskonalou lásku a vděčnost své rodině.

Úvod V duchu se ubezpečovala, že tohle už bude naposledy. Pokud to dnes zvládne uzavřít, je nanejvýš pravděpodobné, že na to nikdy nikdo nepřijde. Dorothy seděla za volantem svého BMW a pozorně sledovala točitou silnici před sebou. Stmívalo se, takže před chvílí musela zapnout světla. Cesta byla opravdu hezká, vedla přes několik venkovských městeček, farem a pak lesem. Teď už ji znala dost dobře. Dvouproudá silnice se po pár mílích narovná a ona dojede do malého městečka Worley. U silnice bude stát obchod se smíšeným zbožím Worleyho dobroty & nářadíčko – a vedle něj motel. Od poslední schůzky si nechala ostříhat vlasy a trochu jí prošedivěly. Nosila je teď krátké s ofinou přičísnutou na stranu, takový seriózní účes. Prohlásil, že se mu její hnědé vlasy líbí dlouhé a rozpuštěné. Možná bude zklamaný. Smůla pro něj. Třeba mu to ten rozchod trochu usnadní, napadlo ji. Ve skutečnosti si Dorothy nemohla pomoct, aby se dnes večer nesnažila vypadat co nejlépe. Na uších se jí houpaly oblíbené zlaté náušnice s perlou a oblékla si hedvábnou růžovou blůzku, o které řekl, že v ní vypadá sexy. Byla čtyřicetiletá matka dvou dětí a on říkal, že je sexy! Žádné překvapení, že pro ni nebylo nijak snadné ho opustit. Ale šlo ještě o víc než jen o lichotky a fyzickou přitažlivost. Byli spolu navzájem propojení. Oba se kvůli práci vzdali tolika věcí a na ramenou nesli obrovskou odpovědnost. Ve svých profesích byli pod přísným dohledem a museli sloužit jako příklady morálky. Kdyby někdo zjistil, že jsou milenci, jejich životy by to zničilo. Zatím byli šťastní. Nemohla si ale dovolit své štěstí příliš pokoušet. S pohledem upřeným daleko před sebe projela další zatáčkou. Cítila, jak má stažený žaludek. Takové potajmu ukradené odpoledne v ní vždycky probouzelo úzkost a nervozitu. Nikdy by mu to nepřiznala, ale někdy jí naháněl strach. Možná to byla součást toho vzrušení. Před sebou mezi dvěma domy ve stylu ranče po straně vesnické silnice spatřila vysoko zavěšený žlutý vývěsní štít Co-Zee Motor Inn. Správa ho ještě pořád nenechala opravit. NÍZKÁ SA BA ZA HODINU NA PO OJI HORKÁ KOUPEL A BEZ LA NÉ SLEDOVÁNÍ FILMŮ PRO DOSPĚLÉ Občas si oba o „ojích“ a „bezlaném sledování filmů“ na pokoji zavtipkovali. Horkou koupel si dali – v oválné zapuštěné vaně s vířivkou pro dva v rohu pokoje – už několikrát. Ona se na filmy pro dospělé dívat odmítala, protože v ní vzbuzovaly odpor. On tvrdil, že ho také nezajímají. Často se však stávalo, že když vešla dovnitř, našla ho přilepeného k televizi, ve které běžel jeden z těchhle sexy filmů. „Jen se tady pro tebe rozehřívám,“ vysvětloval jí pak. Dorothy odbočila na motelové parkoviště. Co-Zee Motor Inn byla ošuntělá nízká budova o zhruba čtyřiceti pokojích uspořádaných v řadě za sebou. Od pohledu to byl hodinový hotel. Stál uprostřed pustiny a součástí lákadla byla i jeho izolovanost. Na parkovišti stála vždycky spousta aut – a na dveřích visely cedulky NEVYRUŠOVAT. Zaparkovala vzadu – na obvyklém místě, blízko jejich společného pokoje. Často ji přepadaly obavy, že si někdo jejího BMW všimne a podle značky se dopátrá až k ní. Byl to nejspíš nesmysl, ale přesto musela být hodně opatrná. Dorothy nikdy nevkročila do vstupní haly Co-Zee Motor Innu z obavy, aby ji někdo nepoznal. Rezervaci a přihlášení vždycky zařídil on a pak na ni počkal na pokoji.

Všimla si jeho auta na parkovišti jen pár míst od svého. Pořád měla stažený žaludek. Pokoušela se s ním rozejít už dřív – už několikrát. Ale on ji odejít nenechal. Kromě toho, bylo těžké opustit někoho, kdo ji tak miloval a potřeboval. Už během dne se rozhodla, že se spolu dnes milovat nebudou. Jen si promluví. Ale teď, když byla tady, cítila, jak slábne. Chtěla být s ním alespoň ještě jednou. Rozhlédla se po parkovišti a vystoupila z auta. Upravila si nový účes a jemně zaklepala na dveře pokoje číslo dvacet devět. Čekala. Žádná odpověď. Srdce jí poskočilo, ale nezpanikařila. Někdy si dával sprchu nebo si protahoval nohy – cesta sem byla dlouhá i pro něj. Pokud nemohl přijít ke dveřím, nechával klíč od pokoje na horním rámu dveří. Dorothy se postavila na špičky a zašátrala po klíči. Našla ho a dveře odemkla. Rádio měl naladěné na stanici věnované starým hitům. Právě hráli Ob-la-di, ob-la-da od Beatles. Už se smrákalo a místnost se nořila do šera navzdory světlu, vycházejícímu z pootevřených dveří koupelny a z rozsvícené lampičky na nočním stolku. Nábytek byla laciná napodobenina středomořského stylu ze šedesátých let. Tyrkysově hnědé závěsy ladily s přehozy na postelích a chlupatý hnědý koberec naprosto ideálně zakrýval propálené díry od cigaret a špínu. Dorothy vstoupila do pokoje a zavřela za sebou dveře. Pohledem sklouzla na velký obal na oblečení položený vedle noh postele a na arzenál čisticích prostředků nastrkaných v umělohmotném kbelíku. Mr. Proper, gumové rukavice, houba a kartáč. Byla tam také krabice s velkými zesílenými pytli na odpadky. Dorothy na chvíli napadlo, jestli tam ještě není uklízečka. Ale pak poznala jeho otevřenou látkovou brašnu ležící na posteli. „Haló?“ zavolala nervózně. „Je tu někdo?“ Nato spatřila jeho odraz v zrcadle v koupelně. Byl nahý a napůl skrytý za pootevřenými dveřmi. Mohla vidět jen část odrazu v zrcadle – ale zato jednu z těch nejlepších částí, jak mu často ráda říkávala. Měl neuvěřitelně pěkný zadek. Vypadalo to, že něco drží v ruce, ale nebyla schopná určit, co to je. „Vyjdi ven, vyjdi ven, ať jsi, kde jsi,“ pronesla zvonivě a pomalu se blížila ke koupelně. Dveře se pohnuly a zakryly jí výhled. „Co to tady provádíš?“ zeptala se. „Ty máš ostříhaný vlasy,“ otočil se k ní. „Co myslíš?“ hlesla. „Víš, že je mám raději dlouhý.“ „Poslyš, co se děje?“ zeptala se. „Na co jsou tady všechny ty čisticí prostředky?“ „Sundej si blůzu,“ zašeptal. „Svlíkni si všechno.“ Dorothy zaváhala. „To – to se mi nelíbí. Co kdybys šel z té koupelny ven?“ „Ne, dokud si nesundáš všechno oblečení a nevlezeš si v pokoji do vany. Jsem nahej. No tak se uvolni.“ Váhavě položila kabelku na postel. Rozepnula si růžovou hedvábnou blůzu, ale když si ji svlékla, necítila se vůbec sexy. Vyzula si boty a stáhla sukni. Dál zírala na čisticí prostředky a ten cestovní obal na oblečení. Stála vedle postele v podprsence, spodničce a punčochách. Jednu ruku si opřela v bok. „Dál už se nesvlíknu, dokud nevyjdeš ven a nevysvětlíš mi to,“ prohlásila rezolutně. „Vlez si do vany,“ řekl. „A zavři oči.“ „To je šílený.“ S povzdechem přešla k zapuštěné vaně a opatrně do ní vlezla. „Není tu voda. Nechápu, o co jde?“ „Máš zavřený oči?“ Dorothy mžourala směrem ke koupelně. Jestli se na ni díval, nejspíš nedokázal poznat, že nemá oči zavřené docela. Otevřel dveře. Rozpoznala jeho siluetu.

„Mám je zavřené,“ zalhala a přitom sledovala, jak se k ní přibližuje. Byl skutečně nahý. Zdálo se, jako by držel v ruce nějaký meč. Ale to byl přece nesmysl. Její víčka sebou zacukala a na chvíli viděla jen tmu. „A proč takhle hloupě stojím v prázdné vaně?“ zeptala se. „Aby zachytila krev,“ vysvětlil. Dorothy neměla čas otevřít oči – ani zakřičet. Irene McShaneová ztratila knoflík z přední části svátečního tmavě modrého kabátu, který vždycky nosívala do kostela. Napadlo ji, jestli si toho při mši někdo všiml. Museli by s ní soucítit ještě víc – pokud je to vůbec možné. Chudák Irene McShaneová je tak rozrušená, že se stěží dokáže obléknout. Ale Irene bylo dost jedno, co si lidé myslí. Seděla za volantem rodinného kombi a sledovala své dva vnuky utíkající deštěm ke vchodu. Dala jim klíče od domu a řekla, ať běží napřed. Potřebovala být chvíli sama. Před bránou se tísnil dav reportérů schovaných pod deštníky. Policie je držela mimo vlastní pozemek – díkybohu –, ale zneklidňovala ji už samotná jejich přítomnost. Přestože déšť bičoval přední sklo, Irene strnule zírala na dům v tudorovském stylu a nechala volně stékat slzy z očí. Nikdo to nemohl zahlédnout. Při vzpomínkové mši, sloužené za její pohřešovanou snachu, ona ani chlapci neuronili jedinou slzu. McShaneovi emoce projevovat navenek příliš neuměli. Posledních devadesát minut strávila tím, že se snažila působit co nejstoičtěji jako patřičně matriarchální figura kongregace svatého Matouše. Kolik mší budou ještě muset absolvovat, aby se pomodlili za bezpečný návrat její snachy? Kolikrát ještě bude muset ty nebohé chlapce obléknout a dovést je do kongregace svatého Matouše, kde každý ví, že její snacha je mrtvá? Dnes objevili Dorothyino auto ve slepé uličce u opuštěné železniční trati v malém městečku Gold Bar ve státě Washington. BMW bylo celé odstrojené, všechna okénka rozbitá. Někdo ukradl i pneumatiky – společně se silniční značkou, rádio a CD přehrávač a dokonce i jedny dveře. Téměř okamžitě začala policie prohledávat místní zátoky a okolní lesy, jestli náhodou neobjeví také tělo Dorothy McShaneové. Pohřešovala se už čtrnáct dní. Zpráva o jejím zmizení se objevila na titulní stránce Seattle Times. Irenině snaše se totiž dostalo té cti, že byla zvolena nejmladší soudkyní ve státě Washington. To se stalo před šesti lety, když jí bylo čtyřiatřicet. Atraktivní vdova se dvěma dětmi zosobňovala váženost a ctihodnost. Její jurisdikcí a domovem bylo malé pobřežní město Anacortes, necelých sto padesát kilometrů severně od Seattlu. Dorothy se po smrti svého manžela na rakovinu nikdy znovu nevdala. Irene se do domu nastěhovala, aby jí pomáhala s výchovou dětí – Michaela, nyní jedenáctiletého, a devítiletého Aarona. Snachu také doprovázela při různých veřejných vystoupeních. Dorothy byla chytrá, ale některé dovednosti související s mezilidskými vztahy jí chyběly. Irene žádné takové problémy neměla. V sedmdesáti letech byla stále pohledná, štíhlá se stříbřitě blond vlasy. Vyzařovala eleganci a šarm a lehce získávala na svou stranu ostatní. Hodně místních obyvatel soudilo, že zárukou Dorothyina znovuzvolení byla právě Irene McShaneová. Byla také jedním z posledních lidí, kteří Dorothy viděli živou. Před šestnácti dny jí Dorothy oznámila, že jede pracovně do Seattlu a přespí v hotelu Westin. Vždycky, když trávila noc mimo domov, zavolala k večeru chlapcům. Tentokrát se ale neozvala. Ani se dalšího dne nevrátila. Když Irene do Westinu zatelefonovala, řekli jí, že Dorothy McShaneová se u nich vůbec neubytovala. Dokonce pro ni neměli ani žádnou rezervaci. Irene počkala ještě den a pak to ohlásila policii. Tvrdila, že si nepamatuje, kde měla Dorothy v plánu v Seattlu přenocovat, jen se prostě domnívala, že to byl Westin. Nechtěla, aby se někdo dozvěděl, že ctihodná Dorothy McShaneová by mohla své tchyni prostě lhát.

Policie v očekávání zprávy od únosců nechala dům sledovat a napíchla telefon. Ale nikdo je nikdy s žádostí o nějaké výkupné nekontaktoval. Prohledali její pracovny, doma i v budově okresního soudu, avšak přes veškeré úsilí nic užitečného nezjistili. Irene se o tom policii nezmínila, ale několik týdnů před zmizením se Dorothy začala chovat dost nevyzpytatelně. Měla spoustu záhadných, na poslední chvíli se konajících „obchodních“ večeří a služebních cest. Když se jí Irene zeptala, zda se s někým vídá, Dorothy se rozčílila a vehementně to popřela. Trochu příliš vehementně podle Irenina názoru. Takže si nejdřív myslela, že snacha odjela z města s tajným milencem – ačkoli to se Dorothy příliš nepodobalo. Irene však tuhle teorii nemohla s nikým sdílet. Jen neustále ujišťovala sama sebe, že je snacha v pořádku. Ona by děti neopustila. Určitě se vrátí. Dál si teď tuhle naději už chovat nemohla. Dnes našli její auto. Je mrtvá. A žádná z těch speciálních bohoslužeb a modliteb ji zpátky nepřivede. Takže Irene plakala za volantem zaparkovaného kombi, zatímco déšť mu bubnoval na střechu. Po několika minutách si otřela oči a zhluboka se nadechla. Podívala se dolů na kabát a z místa, kde býval knoflík, vytáhla nit. Její snacha měla v šicí dílničce plechovku od kávy, ve které schraňovala všechny možné upadlé a posbírané knoflíky. Nějaký z nich na kabát určitě padne. Takže teď měla poslání – sice nevýznamné, ale bylo to něco, na co se mohla zaměřit, něco, co mohla v tuhle chvíli dát do pořádku. Když vešla do domu, zaslechla chlapce v obývacím pokoji u řvoucí televize. Setřásla dešťové kapky z kabátu a zamířila po schodišti nahoru. Dorothyin šicí koutek byl na konci chodby. Její um v práci s jehlou a nití vešel během volební kampaně ve veřejnou známost. Dodával její osobě takový pěkný, domácký punc: kandidátka na post soudkyně šije synům oblečení do školy i šaty sama pro sebe. Poslední dobou jí příliš času na šití nezbývalo, ale ten malý prostor zůstával jejím útočištěm i dál. Nebylo tam víc místa než na starou velkou vypolstrovanou židli, šicí stroj, látkovou krejčovskou pannu a stůl, který patříval Jimu McShaneovi, když byl ještě chlapec. Ale velké tabulové okno umožňovalo široký výhled na zátoku Puget Sound a souostroví San Juan. V tomto šedém, deštivém odpoledni byl výhled až tesklivě nádherný. Většina Dorothyiných šicích potřeb byla uložená v malé skříňce: různé látky, výšivkové vzorkovníky, krabičky s nitěmi a bavlnkami a plechovka od Folgerovy kávy plná různých knoflíků v horní polici. Irene si svlékla mokrý kabát a přehodila ho přes židli. Natáhla se pro plechovku, ale ta jí vyklouzla z ruky a řinčivě dopadla na zem. Irene zalapala po dechu a zavrávorala. Pohled upřela dolů na nespočet knoflíků – všech tvarů, velikostí a barev – rozsypaných po podlaze. Plechovka se převalovala ze strany na stranu. V poslední době ji dokázal vyvést z míry každý nečekaný hluk nebo sebemenší nehoda. Znovu se rozplakala, ale už si na vlastní slzy zvykla. Potřebovala se jen zhluboka, přerývavě nadechnout. Svezla se na kolena, natáhla se po prázdné plechovce od kávy a začala sbírat knoflíky. Po pár minutách si smutně povzdechla a svou činnost přerušila. Plechovka byla plná jen způli. V rohu na dně skříně za košíkem plným látkových ústřižků si Irene všimla hromádky knih. Dohromady jich bylo šest a všechny měly vínově červený přebal se zlatým reliéfem. Natáhla se pro jeden svazek svrchu hromádky. Obálku zdobil vzor francouzských lilií. Otevřela knihu a spatřila rukopis své snachy: 4. leden 2001 – Buď zdráv, nový roku a možná i nový postoji k životu. Poslední dobou jsem se cítila opravdu zoufale. Například dneska jsem si dávala oběd v nové restauraci ve stejném bloku, jako je soudní budova, jen o kousek dál. Seděla jsem sama a zapomněla jsem si s sebou vzít něco ke čtení, takže jsem si připadala hrozně nápadně. Ob pár stolů ale seděla nějaká další žena. Bylo jí asi tak

jako mně, byla pěkně oblečená. Žádný snubní prstýnek. Napadlo mě, že bude rozvedená. Po zhruba pěti minutách, co jsem ji pozorovala, zvedla hlavu, podívala se na mě, zdvořile se usmála atd. Nakonec jsem vstala, přešla jsem k jejímu stolu a představila jsem se. Zeptala jsem se jí, jestli by nechtěla poobědvat se mnou. Zůstala na mě civět, jako bych měla dvě hlavy. Pak prohlásila, že na někoho čeká. Jak se dalo čekat, jen chvíli potom, co jsem se vrátila ke svému stolu, dorazil její přítel, políbil ji a posadil se. Potom jsem si všimla, jak mě pozorují a baví se. Dokonce se pochechtávali. Chtělo se mi odtamtud utéct. Myslím, že jsem taky žárlila, zdálo se mi, že je mi podobná. Ale nebyla. Ona někoho měla. Jediné, co jsem dokázala, bylo nerozbrečet se, ani oběda jsem se skoro vůbec nedotkla. No je to jasné. Jsem osamělá, a přitom ani nemám žádný čas pro sebe. Možná bych měla myslet spíš na ty šťastné věci v životě. Měli jsme krásné vánoční svátky. Bylo pěkné počasí a možná taky kvůli tomu, že jsem nakoupila dárky včas… Irene přestala číst. Posadila se na podlahu mezi rozsypané knoflíky a Dorothyin diář měla před sebou. Déšť bičoval okno. Zezdola k ní doléhaly hlasy chlapců, kteří se o něčem dohadovali. Televize byla stále zapnutá. Napadlo ji, jestli ke všem těm záhadným „obchodním“ večeřím a nocím stráveným mimo domov, předcházejícím Dorothyinu zmizení, nevedla právě osamělost na začátku tohoto roku. S kým se vídala? Irene si nechtěla číst o minulých Vánocích. Potřebovala se podívat na poslední deníkový zápis. Kam její snacha jela toho dne, kdy se ztratila? Irene zalistovala knihou a pak se zarazila. Posledních asi deset nebo víc stran bylo vytržených. Otrhané okraje – některé se zjevnými kudrlinkami a tahy perem – stále přiléhaly k vazbě. Na horní straně listu následujícím po mezeře stálo několik slov, ale byla přeškrtaná. Irene jen stěží rozpoznala, co bylo pod tou čmáranicí napsáno: už to dál nejde Zbytek stránky byl prázdný. Irene si povzdechla a přejela prsty po otrhaných zbytcích chybějících stránek. To byly ty pasáže natolik šokující, že se je Dorothy neodvažovala ponechat ani ve svém soukromém deníku? Irene se vrátila na poslední zápis předtím, než byly stránky vytrženy. Uvedené datum předcházelo jejímu zmizení téměř o tři měsíce: 3. listopadu 2001 – Takhle jsem se necítila od střední školy. Nemyslela jsem si, že něco takového ještě budu cítit. Jsem do někoho blázen. A zároveň vím, že to není správné. Nemůžu si ale pomoct. Když jsem včera jela z Bellinghamu, rozhodla jsem se to otočit a podívat se k Leroyskému jezeru. Tamní seminář jsem nikdy neviděla, ale hodně jsem o Panně Marii Bolestné slyšela. Tam jsem ho potkala. Je to kněz. Bylo to skoro jako z filmu. Zaparkovala jsem auto a šla jsem se projít kolem jezera – To bylo všechno. Jen ta slova, která musela napsat o několik týdnů později a pak je přeškrtala: už to dál nejde Záda byla trochu pomačkaná, ale žehličkou je přejet nemohl. To by všechno pokazilo. Látka z růžové hedvábné blůzy musela zůstat přesně tak, jak ji na sobě měla naposledy. Opatrně vyznačil krejčovskou křídou vzorec čtverců. Čepele nůžek měl naostřené jako žiletky. Nechtěl, aby se okraje látky třepily anebo z ní visely nitě. Vystřihne čtyři čtverce. Knoflíky si nechá a zbytek spálí. Uschoval si od Dorothy ještě pár dalších suvenýrů, ale ty byly uložené na jiném místě. Růžová hedvábná blůza ještě pořád jemně voněla Dorothyiným parfémem. Začal stříhat. Tak se na svůj

úkol soustředil, že si ani nevšiml zvonění zvonu svolávajícího na kanonickou hodinu v kostele Panny Marie Bolestné.

PRVNÍ KAPITOLA Otec Jack Murphy běžel po asfaltovém okruhu hřiště vedle koleje svatého Bartoloměje v semináři Panny Marie Bolestné. Toho chladného dubnového rána měl celou trať jen sám pro sebe. Běhání bylo součástí Jackova každodenního rituálu. Byl duchovním poradcem pro čtyřiadvacet seminaristů sídlících na čtvrtém patře severního křídla dormitáře pro studenty prvního ročníku. Na koleji svatého Bartoloměje s nimi také žil – dva tucty osmnáctiletých chlapců z celého severozápadu Severní Ameriky, z Latinské Ameriky, Vietnamu, Ukrajiny, České republiky a Číny –, a tak vítal jakoukoli výmluvu, aby se dostal byť jen na hodinu ven. I kdyby to zrovna měla být taková nekřesťanská hodina. Takže každý všední den se v pět hodin ráno vyhrabal z postele, zatímco jeho svěřenci si dál hověli pěkně pod dekou. Měli před sebou ještě další dvě hodiny spánku, než jim tučnou snídaní v jídelně začne den. Ale Jack si vyčistil zuby a natáhl na sebe sportovní oblečení. Místní televizní zpravodajství ze Sunrise obvykle působilo jen jako šum v pozadí. Jediná zpráva, která tohoto rána upoutala Jackovu pozornost, byly poslední novinky o soudkyni Dorothy McShaneové. Pohřešovala se už dva měsíce. Noc předtím byla policie svedena na falešnou stopu věhlasnou jasnovidkyní. Její nadpřirozené mentální schopnosti nasměrovaly vyšetřovatele do jedné rokle v Burlingtonu ve státě Washington, kde našli psí hrob. Ve zprávách to neříkali, ale všechno nasvědčovalo tomu, že policie pátrání po soudkyni McShaneové vzdala. Také u Panny Marie Bolestné se ohledně Dorothy McShaneové vzdali všech nadějí. Už to bylo několik týdnů, co zahrnuli ji i její rodinu při mších do přímluvné modlitby. Jak běžel po asfaltové dráze, mohl pozorovat svůj dech. Protože běh patřil k jeho každodennímu rituálu, pořád se nacházel v dobré formě. Ve skutečnosti zjistil, že udělal vcelku slušný dojem na matky chlapců, které přijely na rodičovský den minulý říjen na návštěvu. Dokonce mu daly i přezdívku „Stříbrný lišák“, kvůli hustým a zvlněným stříbřitě šedým vlasům. Jack zaslechl dvě z nich, jak si šeptaly: „Viděla jste někdy tak modré oči?“ a „Ach, to je ale škoda, že je to kněz.“ Dřív mu bylo nepříjemné, když se lidé neustále bavili o jeho vzhledu. Ale teď se mu líbilo, když slyšel, že je ještě pořád přitažlivý. Jeho oddanost cvičení se zrodila z marnivosti – spolu se zdravou potřebou řádu a, ano, také se snahou o únik z nudy a frustrace. Když vbíhal do zatáčky, vzhlédl a podíval se na kolej svatého Bartoloměje. Zeď té pětipatrové novogotické obludnosti byla na jeho straně pokrytá mrtvým břečťanem, který byl stále úponky přichycený ke světlým cihlám. V oknech byla ještě tma. Svatý Bartoloměj byl první kolejí postavenou v kampusu Panny Marie Bolestné v roce 1913. Podle vyprávění záhy zjistili, že byla vybudována na měkkém podloží. Celá budova se během prvních šesti měsíců propadla téměř o dva a půl centimetru do země. Všichni obviňovali ambiciózního architekta Gavina McAllistera, že umístil zařízení pro studenty prvního ročníku příliš blízko Leroyského jezera. Lepší podloží pro výstavbu bylo nalezeno na druhé straně jezera u města Leroy, kde byl vybudován zbytek kolejí a škola – podle projektu jiného architekta. Kariéra Gavina McAllistera byla v troskách. Na velikonoční sobotu roku 1914, když ho jeho paní zavolala k večeři, vyskočil jednatřicetiletý architekt s dvouhlavňovou brokovnicí na jídelní stůl a zahájil střelbu na svoji ženu a šestiletou dcerku, potom si hlavně vsunul do úst a zmáčknul spoušť. Jack si nebyl jistý, jak moc je ten příběh pravdivý, ale z oné legendy vznikl limerick. I po druhé světové válce ho znala většina nováčků na semináři Panny Marie Bolestné: Kdysi architekt jeden tohle vězení postavil, leč výkon jeho nižádný úspěch neslavil,

a tak Gavin ten odpravil ženu svou i robě, nato pak kulovnici věrnou obrátil i proti sobě a na stěnu bělostnou mozek svůj chutě vystavil. Rané statické expertizy soudily, že McAllisterova budova – zahrnující i učebny studentů prvních ročníků a dormitář se dvěma sty lůžky – se bude každý rok nořit stále hlouběji, dokud se její základy konečně nerozpadnou. Tyto expertizy se ale mýlily. Během prudkých dešťů typických pro severozápadní pacifické pobřeží Spojených států došlo k zatopení suterénu, ale za téměř sto let se základy koleje svatého Bartoloměje propadly pouze o dalšího dva a půl centimetru. Kolej svatého Bartoloměje, která se rozkládala téměř v délce poloviny městského bloku, stála osaměle – jako zapuzené dítě – na opačném břehu jezera než zbytek kampusu. Střecha s věžemi se vzpínala k obloze a vysoko přesahovala vrcholky stromů okolního lesa. Podél nejvyššího patra stála na podstavci mezi každými šesti okny počasím opršelá plastika umučeného světce. Nad vstupními dveřmi vítala všechny příchozí poněkud vetchá cementová podobizna Panny Marie Bolestné s odevzdaným a nešťastným výrazem v obličeji a rukama sepnutýma k modlitbě. Mezi okrajem lesa a hřištěm, po němž Jack nyní běhal, ležel starý hřbitov. Bylo to malé pohřebiště pro vážené duchovní, již učili nováčky během prvních dvou desetiletí. Nacházelo se na něm jen pár tuctů náhrobních kamenů, z nichž nejčerstvější byl datován do roku 1937. Na druhém břehu jezera odbil kostelní zvon šest hodin. Když Jack obíhal další kolečko okolo hřiště, cítil, jak mu na čele vyskákaly kapky potu. Staré sportovní triko se mu lepilo k zádům. Všiml si dvou studentů. Ernesto Rodriguez a Art Vargas vyšli z postranních dveří koleje svatého Bartoloměje. Patřili mezi dvanáct hispánských nováčků, kteří přišli ze sousedního města Ferndale. Tahle skupina držela při sobě a sami sebe označovali za „Španělskou mafii“. Vyšňoření v mikinách a běžeckých šortkách mu zamávali a pak se rozběhli směrem k cestě, která vedla přes blízký les. Ta stezka byla známá jako Sendvičová stezka, protože asi po osmi stech metrech přecházela na druhou stranu přes přítok Leroyského jezera k parkovišti u zadní strany Burger Kingu. Byla to nejrychlejší cesta, jak se pěšky dostat do města a do areálu univerzity. Seminaristé museli sejít dolů k zátoce, pak opatrně přejít přes úzkou popraskanou betonovou desku, fungující jako můstek. Zřítit se na jednu stranu a uprchlík ze svatého Bartoloměje se ocitl až po ramena v jezeře. Na druhé straně zas dotyčného čekal metr a půl hluboký pád na dno kamenité mělké říčky. Zrádná zkratka dostala přezdívku Mendiniho přechod po Frankovi Mendinim, studentovi, který v roce 1989 spadl po hlavě do říčky. Podle legendy byl několik dní v kómatu a pak se probral s tak vážným poškozením mozku, že ho rodiče museli umístit do léčebny pro choromyslné. Ve skutečnosti zůstal Frank Mendini po pádu v bezvědomí pět minut a pak měl přímo na spánku pět stehů. Týden si pobyl doma a podařilo se mu rodiče přesvědčit, že se nechce stát knězem. Takže ho ze semináře Panny Marie Bolestné vzali pryč. Ale nějak se přihodilo, že po škole se rozšířila historka podstatně dramatičtější. Jack Mendiniho přechod sám používal – vždy co nejnenápadněji, samozřejmě. Měl přece jít studentům příkladem. Ale druhá cesta do města – dvouproudá Fakultní silnice, která vedla přes zátoku – byla skoro o dva kilometry delší a cesta trvala téměř dvojnásobek času. Další možností bylo přeplavit se přes jezero na jedné z veslic, jež byly dostupné jen pro pedagogický sbor a studenty, kteří podepsali zvláštní dohodu. Na koleji svatého Bartoloměje a na západní straně jezera člověk neměl příliš možností, jak se zabavit – když už se tedy dostatečně nabažil lesa. V suterénu se nacházela jedna „společenská místnost“, otevřená od šesti do deseti večer – v případě, že ve sklepě nestála voda. Místnost byla vybavená čtyřmi stařičkými počítači, kde měli studenti – kteří všichni strádali tím, že na pokojích chyběly telefonní přípojky – přístup

k mailu. Byly tam také dva plesnivé kulečníkové stoly, na konzoli ve zdi zavěšená televize s nepříliš spolehlivým příjmem, dva obvykle nefungující pinballové stroje, čtyři prodejní automaty a knihovna plná skládaček a různých deskových her od šachů až po monopoly. Potrhané rohy všech těch vybledlých krabic hráči opakovaně přelepovali izolepou a v každé deskové hře nebo skládačce chyběla nějaká figurka nebo kousek. Nebylo divu, že studenti prvního ročníku z koleje svatého Bartoloměje v sobě našli dost odvahy k využívání Mendiniho přechodu. Druhá strana jezera totiž nabízela všechna lákadla univerzitního městečka: malé obchodní centrum, dva kinosály, bowlingovou dráhu, obchody, pizzerii a Burger King – jinými slovy civilizaci a svobodu. Žádným tajemstvím také nezůstával fakt, že někteří odvážnější nováčci přecházeli přes Mendiniho přechod, aby mohli flámovat se studenty z vyšších ročníků. Po pár skleničkách byla nejbezpečnější cesta nazpátek po Fakultní silnici nebo – pokud to dovolovalo počasí – rychle přeplavat přes užší část jezera. Dalo se tak dobře vystřízlivět, než se člověk proplížil zpátky na kolej. Ale mnoho jich to už nezkoušelo, protože před pár lety se jeden chlapec během takového půlnočního plavání utopil. Podrobnosti Jack neznal. Sledoval Ernesta a Arta, mířící po Sendvičové stezce, dokud nezmizeli v lese. Ti dva byli nejlepšími přáteli a ranní běhání poctivě dodržovali skoro stejně důsledně jako Jack. Jack si přál, aby tady měl také nějakého přítele, někoho, komu by mohl důvěřovat, možná dalšího kněze. Nejbližší si teď byl se studentem prvního ročníku Johnnym Costellem. Čas od času si ale ve svatém Bartoloměji připadal jako jediný příčetný obyvatel léčebny pro choromyslné. Během prvního týdnu ve škole odhalil o ostatních učitelích a stálých poradcích v zařízení pro studenty prvního ročníku jisté skutečnosti. Jeden přítel z řad duchovních ho varoval: „Pro nováčky, jako jsi ty, je to taková zatěžkávací zkouška. Tyhle koleje nováčků vedou magoři a čerství kněží, Jacku. Je to standardní procedura. Nechtějí, aby tihle chlápci vedli nějakou farnost. Takže je raději přidělí k nebohým, bezbranným dospívajícím chlapcům. Je to opravdu smutné.“ Na koleji svatého Bartoloměje působilo dalších jedenáct kněží a čtyři z nich byli prostě alkoholici. Někteří dokonce opilí i vyučovali. Žáci nebyli žádní hlupáci, věděli to. Většina duchovních byli homosexuálové, to ale Jackovi nepřišlo důležité. Co mu skutečně vadilo, byli násilníci – dvěma kněžím tyranizování studentů zjevně působilo potěšení. Byl to zvláštní pohled, sledovat je, jak pohlavkují nebo štípou tyhle osmnácti- nebo devatenáctileté chlapce, kteří by jim nejspíš dali co proto, pokud by chtěli. Jack odhadoval, že jen o něco víc než polovina seminaristů by se skutečně mohla stát knězi. Pro část studentů totiž představovalo studium na semináři levnou variantu vysokoškolského vzdělání, kdy se o účty stará arcidiecéze. Přesto se většina těch mladých mužů cítila opravdu povolána. Pár z nich v tom však zacházelo až příliš daleko, praktikovali sebemrskání nebo se celé dny postili, aby se tak přiblížili Bohu víc. Jeden student ze stejného patra jako Jack se probouzel každého rána za rozbřesku a drhnul všechny toalety a umyvadla v koupelně na patře. Prohlašoval, že ho to činí šťastným. Bylo tu taky několik chlapců, kteří se podobali oněm sadistickým kněžím. Vybírali si oběti mezi spolužáky, na nichž si pak léčili sebevědomí – anebo kterým se chtěli fyzicky přiblížit. Všechny ty neuvědomělé milostné vztahy a nenápadné sexuální aktivity mezi chlapci měly za následek jedno malé drama za druhým: záchvaty žárlivosti a pohrdání, zničená přátelství a počátky rivality. Hned prvního dne školního roku – jeho i svého – měli všichni noví studenti Jackovi ve „společenské místnosti“ svatého Bartoloměje poreferovat o svém studijním zaměření. Toho nádherného zářijového dopoledne byla první ze tří skupin nahnána do vlhkého, zatuchlého sklepení. Osm studentů se postaralo o studený oběd formou švédského stolu, který připravili zaměstnanci kuchyně: boloňské sendviče nebo

sendviče s burákovým máslem a džemem (protékajícím skrz chleba), hranolky, jako dezert želé a z nápojů bylo na výběr mléko nebo kakao. Na rozdíl od běžné stravy v kolejní jídelně byla tohle učiněná hostina. Jack jednou zahlédl vykládání přepravek z chladírenské dodávky do kuchyně, nesly na sobě označení KUŘECÍ MASO KVALITA D – POŽIVATELNÉ. Následujícího dne si koupil miniledničku a mikrovlnnou troubu. Jídelnu provozovala nevrlá neustále pokuřující Filipínka jménem Valentina. Další personál sestával ze dvou přestárlých jeptišek, které patřily spíš do domova důchodců, z Boba, poněkud retardovaného muže něco přes dvacet, a hubeného potetovaného podrazáka jménem Angel, který pokud měl tu možnost, do jídla nejspíš plival. Nikdo z nich si tento zoufalý pokus o optimistickou podobu oběda zjevně neuvědomoval. Jack zjistil, že první skupina už na něj čeká u označeného stolu. Většina studentů dorazila a ubytovala se předchozího večera. Na hrudi měli připíchnuté cedulky se jmény a mezi osmi studenty se tam tehdy nacházeli i Peter Tobin a John Costello ze Seattlu. Byli dost chytří na to, aby si výtvor místní kuchyně odpustili, a místo něj si raději rozdělili balení čokoládových košíčků z prodejního automatu. Neulpívat pohledem na Johnovi Costellovi se jevilo jako dost obtížné. Byl to neobvykle pohledný chlapec s rovnými černými vlasy, které mu tu a tam padaly přes modré oči. Štíhlý a opálený v bílém polotričku a džínsech působil velmi sportovně. Moc toho nenamluvil a skoro se neusmál. Chlapci se měli sami představit a povědět něco o svých zájmech a koníčcích. Ostatní nováčci spolupracovali, nervózně vyprávěli o scholastických nebo sportovních záměrech a o tom, jak strávili letní prázdniny. Pak přišla řada na Johna, usrkl si mléka, a aniž by pohlédl přes stůl na Jacka, zamumlal: „Já jsem John Costello. Jsem ze Seattlu a tohle je můj nejlepší kamarád Pete.“ Peter Tobin se usmál a pokývl všem okolo. Vytáhlý a bledý s rozcuchanými hnědými vlasy. Pete působil vedle svého zadumaného a pohledného kamaráda trochu nemotorně. Jack obdržel seznam otázek, na které se měl zeptat – aby toho o každém nováčkovi zjistil co nejvíc. Musel být napsaný snad v roce 1952 a obsahoval takové prostoduché dotazy jako: Jaký největší úkol jsi jakožto křesťan splnil? a Pověz nám o svém posledním dobrém skutku. Chvíli do seznamu nahlížel. „Ehm, Johne, máš nějaké koníčky nebo zájmy?“ položil nakonec vlastní otázku. John Costello zvedl oči k nebi. „Ani ne.“ „Co jsi dělal v létě?“ naléhal Jack. „Pracoval jsem jako nosič holí v jednom zbohatlickým soukromým sportovním klubu. Byla to pěkná nuda.“ „Jak dlouho znáš tady Petea?“ „Pár let.“ Jack přikývl. Rozhodl se, že to vzdá, a otočil se k Johnovu kamarádovi. „Pete, možná bys nám o sobě mohl říct něco ty.“ „Ano, otče,“ odpověděl Peter Tobin a odkašlal si. „No, když jsem byl malej, letěl jsem s rodičema na palubě letadla, který se zřítilo nad Andama. Oni zemřeli a mě vychovali vlci…“ Chvilku trvalo, než si chlapci u stolu uvědomili, že si dělá legraci. Pete zatím dál rozvíjel svou odpověď. Jeho mírně nevrlý kamarád se občas zazubil. S největší pravděpodobností už tuhle historku slyšel. Peter se snažil trochu moc, a ačkoli byli ostatní chlapci u stolu dobrým publikem, zjevně jeho zoufalou touhu je pobavit vycítili. Když byla formální část u konce, nikdo se k němu neměl. Peter zůstal stát u stolu sám – dokud mu Jack nezaklepal na rameno. „Díky, že jsi všechny uvolnil,“ řekl. „Máš opravdu smysl pro humor, Pete.“ Většina chlapců se však spíše chtěla seznámit s Peterovým nevrlým a nabručeným přítelem a přistupovali k Johnovi, aby si s ním potřásli rukou. Jack pochopil, že tenhle otrávený grázlík bude

nejspíš skutečný problém. Měl v plánu se s ním ještě téhož večera sejít individuálně. Součástí jeho práce v tomto prvním orientačním dni bylo i zkontrolovat každého chlapce během večerky a ujistit se, že je na svém pokoji. Jack se domníval, že stanovovat večerku pro osmnáctileté chlapce je absurdita, on ale pravidla neurčoval. Když kontroloval pokoj Petera Tobina, zjistil, že už má na zdech pověšených několik kreseb. Byl to talentovaný kreslíř. Nechal Jacka nahlédnout do jednoho ze skicáků a dokonce mu ukázal i svůj přenosný kufřík s malířskými potřebami. Byl naplněný papíry, barevnými pastelkami a fixy a také v něm byla krabička plná kreslířských per z Calgary v Albertě: GOWER GRAPHIC, KVALITNÍ HROTY PRO KVALITNÍ UMĚLCE. Také Jackovi své schopnosti hned předvedl a připustil, že se mu trochu stýská po domově. Takže je rád, že jeho nejlepší kamarád Johnny je hned kousek vedle. John Costello ale vedle nebyl. Jack zaklepal na jeho dveře a pak čekal – a čekal. Konečně se rozhodl použít svůj univerzální klíč a nahlédnout dovnitř. Pokoj byl prázdný a chlapec si ještě ani nevybalil. Povlečení bylo pořád složené na hromádce u noh postele. Jack zkontroloval společnou koupelnu a pak vyhlédl z okna na konci chodby. Měsíc v úplňku se zrcadlil na zvlněné hladině jezera a v jeho světle spatřil siluetu mladého muže, sedícího na konci lodního doku. Seběhl po schodech dolů a zamířil ven. Došel k doku a pak se náhle zastavil. Do zvuku šplouchání vln o molo zaslechl tichý pláč Johnnyho Costella. Jack zůstal chvíli bez hnutí. Odkašlal si a pomalu pokračoval dál k doku. „Johne?“ John Costello se ohlédl přes rameno. Rychle si rukávem otřel nos. „Ano?“ ozval se chraplavým hlasem. Postavil se a otočil. V měsíčním svitu zahlédl Jack v jeho očích slzy. „Jsi v pořádku?“ zeptal se. „Jsem,“ zamumlal chlapec. „Ty jsi nečetl seznam pravidel, který jsi dostal při zápisu?“ zeptal se Jack jemně. „Po jedenácté ve všedních dnech se nemáš zdržovat nikde mimo pokoj – pokud si nevyžádáš svolení anebo nepotřebuješ na toaletu.“ John si povzdechl, ale nic neříkal. Otřel si oči. „Ty jsi o té večerce nevěděl?“ „Ne,“ zamumlal. „Tak to jsem u vás nejspíš moc dobře nezačal, co?“ Jack se usmál. „To je v pořádku. Nehodlám tě za to nijak postihovat.“ „Díky.“ John zasunul ruce do kapes. Chvíli se Jackovi díval do očí. „Vy jste tady taky nový, že jo? Zaslechl jsem hovor pár dalších kněží –“ „Ano, je to tak. Jsme na stejné lodi.“ Jack kývl hlavou směrem k ložnicím. „Takže co kdybys šel dovnitř? Ještě si musíš připravit pokoj.“ John se odvrátil a znovu se zahleděl na vodní hladinu. „Mám strach o sestru,“ povzdychl si. „Ona – no, prakticky mě vychovala společně s ještě dalšíma dvěma sestrama, když máma umřela. Ty dvě jsou už vdaný a odstěhovaly se pryč. Já jsem byl pořád s Maggií. Ona se taky vdala. Jmenuje se Ray. Je to fakt zmetek. Viděl jsem, jak jí ubližuje. Párkrát jsem se s ním nepohodl, protože se mi nelíbí, jak ji profackovává. Bojím se, co by mohl Maggii udělat, když tam nebude nikdo, kdo by ji chránil. Každopádně moc nevím, proč vás tímhle vším otravuju. Mám prostě obavy.“ „U mě na pokoji je telefon,“ řekl Jack. „Nechceš jí zavolat? Ujistit se, že je v pořádku?“ Johnny se k němu otočil. „Opravdu? Bože, to by bylo báječný. Včera jsme neměli moc času si promluvit. Na telefon čekali další tři kluci.“ Jakmile dorazili na pokoj, Jack Johnnymu naťukal číslo. Podal mu telefon a vyšel ven. Udělal několik koleček a zkontroloval vstupní halu, všude bylo ticho. Když míjel dveře do svého vlastního pokoje,

zaslechl útržek toho, co Johnny říkal: „…tenhle příjemnej kněz mě nechal zatelefonovat si z jeho telefonu… Jo, Peteův pokoj je o kus dál na stejný chodbě… jsem v pořádku, fakt…“ Jack mu dal ještě pár minut a pak zaklepal na dveře a otevřel je. John seděl u jeho stolu. Ohlédl se přes rameno. „Hele, Maggie, poslyš,“ pronesl do telefonu, „už musím běžet. Brzy se ti zase ozvu, dobře?“ Zavěsil a postavil se. „Dobré zprávy,“ usmál se na Jacka. „Moje sestra se dneska odpoledne odstěhovala z bytu. Poslala Raye do háje a podala si žádost o byt – dvoupokojový s jedním pokojem pro mě. No není to skvělý?“ Jack přikývl. „To je báječné. A co kdyby ses teď šel trochu prospat?“ „Jasně. Díky, otče.“ Zničehonic ho Johnny objal. Chvíli bez hnutí stál v jeho náruči. Pak ho nemotorně také objal. Měl dojem, jako by překročil nějakou hranici vyznačenou pro místní kněží: žádné projevy náklonnosti vůči studentům. Bylo v pořádku je pohlavkovat – ale ne objímat. Toho večera získal přítele. John Costello se stal něčím jako jeho náhradním synem. Neměl otce, a tak ho hledal v Jackovi. Občas spolu ráno chodili běhat, ale poslední dobou moc ne. Jack si uvědomoval, že je to tak lepší. Chtěl, aby John trávil víc času s chlapci svého věku. Kromě toho nebylo vhodné, aby měl mezi studenty oblíbence. Jack přidal. Dokončoval zatáčku na dráze u jezerní strany, při posledním kole cítil, jak už ho začíná pálit na plicích. „Otče Murphy! Ach, bože, otče Murphy!“ Zastavil a předklonil se. S rukama opřenýma o kolena se pokoušel chytit dech. Hleděl na Ernesta Rodrigueze, který k němu klopýtal po cestě z lesa. „Otče Murphy, tam je nějaký tělo!“ volal a ukazoval k jezeru. „Někdo se tam utopil… Pojďte rychle…“ Jack se rozeběhl k němu. „Kde?“ Podíval se na úzkou cestu mezi stromy a spatřil hekticky mávajícího Arta Vargase. Poklepal Ernestovi na rameno. „Ernie, běž dovnitř a zavolej devět set jedenáct!“ Pak vyrazil po pěšině k Artovi. „Tudy, otče!“ vykřikl Art. Vedl ho po stezce mezi stromy až ke břehu Leroyského jezera. Větvičky mu praskaly pod nohama, jak se Arta snažil dostihnout a přitom se vyhýbal kamenům a křoviskům. Mladý muž ukázal kupředu na bledý, namodralý předmět vyplavený na skalnatém pobřeží. „Ernie ho uviděl jako první,“ vysvětloval bez dechu. „Myslím, že to je ten… jak se jmenuje… Costello.“ Jack si pomyslel, že se asi přeslechl. To nebyl Johnny! Tohle stvoření bez života zaklesnuté v bahně mezi skalisky nemohlo být jeho mladý přítel. Ale něco v něm vědělo, že je to tak, neboť se mu oči naplnily slzami a náhlá úzkost mu sevřela hrdlo. „Ach, bože, prosím, ne!“ zašeptal Jack a vrávoravě vstoupil do bahnité vody. Uchopil Johnnyho pod pažemi a vytáhl ho z ledového jezera. John Costello byl oblečený jen ve spodním prádle. Modré oči měl napůl otevřené a jeho tvář měla šedý nádech. Na kluzkém chladném těle měl nalepené mokré listy a kousky sutě. Jeho pravá noha musela uvíznout mezi nějakými skalisky, protože byla rozdrcená – a chyběly na ní dva prsty. Jack ze sebe vyrazil několik přidušených vzlyků. Stále svého mladého přítele držel v náručí, pak přitiskl svou tvář k Johnově a hladil ho po mokrých, slepených vlasech. Těžce polkl, natáhl ruku a zatlačil mu oči. „Pomodlíme – pomodlíme se za spásu duše našeho přítele Johna Costella,“ dostal ze sebe a naznačil znamení kříže na Johnově čele. Stěží byl schopen překonat bolest v hrdle a mluvit. „Věčné odpočinutí dej mu, Pane, a světlo věčné ať mu svítí. Ať odpočívá v pokoji. Amen.“

DRUHÁ KAPITOLA Asi padesát seminaristů a několik kněží stálo v chladu u vstupních dveří na severní straně koleje svatého Bartoloměje. Někteří z mladých mužů měli pouze přes pyžamo ve spěchu přehozené bundy. Sledovali odjíždějící sanitku a přitom se mezi nimi šířila šuškanda, že budou možná na celý den zrušené přednášky. Dva policisté z malé stanice v Leroyi vyslýchali Arta a Ernesta. Hovořili také s Jackem, požádali ho o jeho univerzální klíč, aby se mohli podívat do Johnova pokoje, jestli v něm nenajdou dopis na rozloučenou nebo nějaké drogy. Venku se objevili po několika málo minutách, evidentně nenašli vůbec nic. Jackův kolega, otec Zeigler, oznámil, že všichni studenti prvního ročníku budou očekáváni na zvláštní mši celebrované za Johna Costella toho rána ve čtvrt na deset v kapli koleje svatého Bartoloměje. Ještě než se sanitka vůbec stačila rozjet, Zeigler už seminaristům rozdával štulce a zaháněl je zpátky do budovy. Choval se k těm osmnáctiletým chlapcům jako nějaký zupák. Většina z nich by ho s přehledem dokázala složit pěstí k zemi, ale jeho kněžský kolárek mu zajišťoval ochranu, takže hoši od něj přijímali urážky jako něco normálního. Jack Harveyho Zeiglera nemohl vystát. Byl jedním z místních tyranů. Hranaté čelisti, snědý, zakrslý drsňák s napumpovanými svaly, který bydlel v protilehlém křídle na jeho vlastním patře. Ten malý mužíček zjevně pociťoval takřka sadistickou radost, když mohl zasévat do duší místních studentů strach. Většinou si vybíral pohledné chlapce. John Costello si jeho zloby něco užil. John Jackovi vždycky předváděl, jak ho otec „Zeig-Heil“ (takovou měl u studentů přezdívku) přitlačil mezi skříňky v šatnách anebo jak ho vláčel za vlasy. Nedávno Jackovi ukázal ošklivou fialovožlutou modřinu na paži hned nad loktem. Byla to památka na otce Zeiglera, který mu uštědřil řádný štípanec, protože se o přestávce „poflakoval“ na chodbě. Jack byl tehdy vzteky bez sebe. Šel za Zeiglerem do pokoje a zaklepal na dveře. Harvey mu otevřel s obvyklým zbožným výrazem ve tváři. „Ano, Jacku? Mohu vám nějak pomoct?“ „Určitě můžete,“ opáčil Jack a snažil se nezvýšit hlas. „Můžete se přestat vozit po studentech. Je mi z toho na zvracení, Harve. Přesněji řečeno, pokud ještě jednou uvidím nějakou modřinu na Johnovi Costellovi, vymlátím z vás duši.“ Harvey Zeigler o krok ustoupil, ale široce se usmíval. Byl vlastně celkem pohledný, takovým tím domýšlivým, trochu strach nahánějícím způsobem. Hlavu jako by poněkud zatáhl do kněžského kolárku – jako želva zatahující se do krunýře. S potlačovaným smíchem ze sebe vyrazil: „Ach, opravdu, Jacku? Vy byste si to se mnou chtěl rozdat?“ Jack na něj upíral planoucí pohled. „Slyšel jste, co jsem řekl,“ pronesl tiše a pak se otočil a odkráčel chodbou pryč. Od té doby už po celé tři týdny nezaregistroval, že by otec Zeigler s některým ze seminaristů špatně zacházel. Ale teď byl John Costello mrtvý a možná právě to vzbudilo v Harveyovi nad Jackem lehkovážný pocit moci. Přímo před ním Harvey mladé muže pohlavkoval, štípal a strkal, aby je přiměl vrátit se postranním vchodem do koleje svatého Bartoloměje. Většina studentů byla pořád ještě v šoku ze smrti svého spolužáka. Zdálo se, že si vůbec neuvědomují, že na ně někdo křičí, dokud neucítili od otce Zeig-Heila štulec. Ambulance zabočila na Fakultní silnici a zmizela za hradbou z neopadavých keřů. Jack stále slyšel houkání sirény. Ale štěkavé povely Harveyho Zeiglera ji přehlušovaly. Zahleděl se na Petera Tobina. Johnův nejlepší přítel vypadal naprosto omráčeně. Hluboko posazené hnědé oči měl plné slz a rty se mu třásly. Působil naprosto ztraceně. Policisté z Leroye mluvili i s ním, ale

zjevně jim toho moc nepověděl. Jeho výslech trval jen pět minut. Zatímco jeho spolužáci začínali před otcem Zeiglerem prchat, Peter tam jen tak stál v propocených pyžamových kalhotách a větrovce a celý se třásl. Nezdálo se, že by si Zeiglera, blížícího se s napřaženou rukou, vůbec všiml. „To by stačilo, Harvey,“ pronesl Jack hlasitě. Otec Zeigler se na patě otočil a upřel na něj pohled. Jack udělal několik kroků k němu. „To by stačilo,“ opakoval. Zeigler se zamračeně stáhl. Popohnal několik posledních studentů k bočnímu vchodu a pak sám zmizel uvnitř. Jack jemně uchopil Petera za paži. Cítil, jak je mladý muž celý napjatý. „Poslyš, Pete,“ oslovil ho tiše. „Nemusíš na tu mši chodit, pokud nechceš –“ Peter se mu vyškubl a zavrtěl hlavou. „Tohle není správně,“ vyrazil ze sebe chraptivě. Po tvářích mu stékaly slzy. „On by plavat nešel. Je moc zima. A i kdyby ano, Johnny byl dobrej plavec, byl skvělej plavec. Tohle žádná nehoda nebyla…“ Jack se zamračil. „Co se doopravdy stalo, nebudeme vědět ještě nějaký den nebo dva.“ Znovu natáhl k Peterovi ruku, ale zaváhal. „Jsem tady pro tebe, Pete, pokud potřebuješ být sám, chápu to. Jen chci, abys věděl, že…“ „Máte pravdu, otče,“ opáčil skřípavě. Otřel si slzy. „Potřebuju být sám.“ Protáhl se kolem Jacka a vešel postranními dveřmi dovnitř budovy. Jack ze sebe stáhl šedou pletenou vestu. Cítil se v usychajícím studeném potu ulepeně. Až doteď neměl možnost se z běžeckého oblečení převléct. Zbývalo mu jen pár minut, aby si dal sprchu, než začne shromažďovat studenty na zvláštní mši. A žádný čas na to, aby se to všechno pokusil pochopit. Na poměry koleje měl luxusní ubytování. On a Zeigler byli jediní na čtvrtém patře, kdo měli své vlastní „apartmá“ se soukromou vanou. Jackova ložnice byla maličká a jen taktak se tam našlo dost prostoru na šatní skříň a noční stolek. Na zdi nad hlavou úzké postele visel kříž. Nábytek v jeho pokoji patřil ústavu a pocházel ze sedmdesátých let. Béžový gauč měl na jedné opěrce vypálené fleky od cigaret. Jack si sem vzal vlastní malou televizi a video, přehrávač a miniledničku. Skříň byla plná kazet a elpíček. Na horní polici měl uložené dvě plechové krabice ze Sears plné starých fotografií, obrázků malovaných prsty a vysvědčení a také narozeninových přání a pohlednic ke Dni otců a různým jiným svátkům – z doby dávno minulé, kdy takové svátky ještě slavil. Na oblečení moc místa nezbývalo, ale kněží žádné objemné šatníky nepotřebují. Na zdech měl pověšenou školní vlaječku a nástěnku s oficiálními oznámeními, pohlednicemi od studentů a třídními fotkami. Byla tam také zarámovaná fotografie z filmu V přístavu – zakrvácený a zbitý Marlon Brando, nad kterým postává Eva Marie Saintová a Karl Malden v kněžském hávu. Byl to dárek od Johna Costella. Viděli ten film spolu minulý listopad v nově otevřeném kině v areálu kampusu. Jack se opřel o psací stůl a stáhl si běžecké boty. V dálce na opačné straně jezera viděl sanitku ujíždějící po ulicích Leroye. Nepohybovala se nijak rychle. Nebylo třeba. Pravděpodobně vezli Johnovo tělo do ordinace soudního lékaře v Bellinghamu. Jack zavřel oči a povzdechl si, vybavila se mu minulost. Měl jet sanitkou se svým synem Leem, ale rozhodl se, že zůstane s manželkou. Prostě Donnu nemohl opustit. Vynořila se mu vzpomínka, jak drží Lea za ruku, když ho nakládali na nosítka. Shromáždila se tam snad desítka hlídkových vozů a ambulancí, všechny ty červeně blikající majáčky. Náraz aktivoval klaksony obou automobilů a do toho ječely ještě sirény záchranářů. Ale přes všechen ten hluk uslyšel, jak jeden zdravotník říká: „Matka je mrtvá…“ Pak už Jack všechno vnímal jenom útržkovitě. Někdo rozestavil oranžové kužely – a o kus dál na silnici

i signální světla. Cítil benzin a spálený kov. Z promáčknuté kapoty modrého Chevroletu Monte Carlo, který narazil do boku auta jeho ženy, stoupal kouř. Všechna okénka byla roztříštěná. Z čelního skla chevroletu nezůstalo prakticky nic. Jack si všiml, že na zpětném zrcátku řidiče se pořád houpe sem a tam osvěžovač vzduchu ve tvaru piniového stromku. Stále se pokoušeli vypáčit Donnino tělo z auta. Jack se snažil nedívat se tím směrem. Zůstal po Leově boku tak dlouho, jak jen to bylo možné. Neustále svému patnáctiletému synovi opakoval, aby vydržel, že za ním za chvíli přijede. „Musím zůstat s maminkou,“ řekl mu. Leova sladká tvář byla pokrytá krví, která se v záblescích světla třpytila jako voda. „Tati, je mi zima,“ zašeptal. Leo zemřel ještě v sanitce – cestou do nemocnice. Měl jet se svým synem. Měl mu šeptat slova povzbuzení a Leo by možná ještě žil. Anebo s ním alespoň být, když umíral. Ten opilý řidič se jmenoval Lon Brodell. Zemřel okamžitě. Jack nad tím mrtvým tělem necítil hněv. Místo toho obvinil ze ztráty ženy a syna sám sebe. Oba dva mu hrozně chyběli. Teď ta nová ztráta starou bolest vyplavila znovu na povrch. Toužil po těch ránech, kdy se vrátil po běhání domů a uviděl Donnu ještě spát v manželské posteli. Tak si na to uvykl, že se to stalo jakýmsi stereotypem – jako dýchání. Když je oba ztratil, bylo to, jako by se musel znovu naučit dýchat. „Je mi fuk, jak dlouhá ta bohoslužba bude – hlavně když nám odpadne hodina anglický literatury!“ Jack se odvrátil od okna a pohlédl ke dveřím. Právě je míjela dvojice studentů. Ten druhý na kamaráda syknul. „Hele, ty blbečku,“ zasykl, „chceš, aby tě slyšel otec Murphy?“ Jack pohlédl na náramkové hodinky. Musí si s tou sprchou pospíšit. Naposledy se podíval z okna přes jezero. Sanitka už nebyla vidět. Měl je požádat, aby mohl jet s ním, i když už byl Johnny mrtvý. Měl s ním jet i přesto.