BULLETIN Sdružení přátel Indie
ROČNÍK XIV
KVĚTEN 2006
ČÍSLO 3
Sangíta Satu Kakadé: Monzun (75 x 90 cm)
Indická žena v rodině Situace v Indii je složitá tím, že každá náboženská obec má svůj vlastní rodinný zákoník. Vedle nich existuje sekulární Zvláštní zákon o manželství z roku 1954, který nebere zřetel na náboženskou příslušnost. Uzavřít sňatek podle něj a nadále se jím řídit může každý indický občan, ale většina lidí dává přednost náboženskému zákoníku své obce. Hinduistický zákoník byl reformován roku 1955, muslimský posledně 1939. Podle muslimského zákoníku může mít muslim v Indii dodnes čtyři ženy. Necelé jedno procento má dvě ženy, o více se sotva dá mluvit, ale po způsobu náboženských menšin se muslimská obec brání dalším reformám svého zákoníku. Trestní zákoník je sekulární, pro všechny jednotný. Postavení indické ženy v rodině a nakonec i ve společnosti je až příslovečně rozporuplné. Pověstná je úcta k matce, ale je též obecně známo (i omíláno), že žena např. chodí několik kroků za mužem. Pro uvedení většího množství příkladů zde nemáme prostor. Příčiny rozporuplnosti musíme hledat v dávné minulosti, v prvním velkém střetu kultur, kdy přibližně v době 1800–1500 př. n. l. přicházeli do Indie postupně a ve vlnách Árjové ze severozápadu, snad ze stepí na sever od Kaspického a Černého moře.1 Árjovská společnost byla přísně patriarchální, její panteon převážně mužský. Žena měla v árjovské společnosti celkem dobré postavení, musela však být vdaná a být „hospodyní“. Bez její součinnosti s hospodářem se nemohla konat oběť bohům, které tito védští Árjové přičítali rozhodující účinek na celé fungování společnosti. Místní společnost, na kterou Árjové v Indii narazili, byla matriarchální, vysoké úctě se těšila ženská božstva. Střet a prolínání kultur nebyly vždy mírumilovné. Místní bohyně byly „provdávány“ za některá árjovská nebo místní božstva; některé si však ponechaly nezávislost. Někdy se mluví o „malé“ tradici, vycházející z hodnot původního obyvatelstva, a „velké“, árjovské tradici.2 Prvky dnes nelze vždy přesně rozlišit, je však zřejmé, že dnešní hinduismus obsahuje oba proudy ve spletité podobě a dík tomu je tak rozmanitá a rozporuplná. Takové je pak i postavení žen. V zájmu jak Árjů, tak místního obyvatelstva bylo přivádět na svět co nejvíc potomků. Árjové měli navíc zájem na tom, aby se nemísili s místním obyvatelstvem. Árjovští bráhmani svoje zásady kodifikovali v tzv. Manuově zákoníku, který nabyl závazné podoby v době mezi 200 př. n. l. a 200 n. l. Představoval spíše kodex chování, regulující život člověka do detailů. Manuovy zásady žijí v lidských myslích v Indii dodnes. Pro ženu Manu především stanoví, že musí být po celý život dobře střežena: v dětství ji hlídá otec, v dospělosti manžel, ve stáří syn, ženě nikdy nepřísluší samostatnost.3 Počátky segregace a nesamostatnosti žen je tedy třeba hledat již zde. Často se mluví o zhoršení postavení ženy s příchodem islámu do Indie. Zejména na severu Indie se opakoval střet kultur se všemi neblahými důsledky pro ženy: musely být ochraňovány, aby se jich nezmocňovali „ti druzí.“ To se ovšem stejně dělo; muslimští vojáci, kteří přicházeli v taženích do Indie, se ženili s místními děvčaty nízkých kast. Dívky a ženy vysokých kast byly střeženy lépe a v rámci toho zachovávaly pardový systém, zahalování a izolaci, podobně jako muslimky. Nyní k současnosti, do níž se vše dosud uvedené zřetelně promítá. Bytost ženského pohlaví je nejprve dcerou a v Indii nebývá právě vítána. Důvody jsou ekonomické – dceru bude nutno vybavit věnem. Od roku 1972 je v zájmu omezování přírůstků obyvatelstva v Indii povolena interrupce, jako zdůvodnění stačí „obtížná situace vzniklá těhotenstvím“. Ač obě velká náboženství interrupce přísně zakazují, začaly se ve městech těšit 2
oblibě zejména poté, kdy začal být používán ultrazvuk a amniocentéza ke zjišťování pohlaví plodu. V roce 1993 bylo z tisíce odstraněných embryí 995 ženského pohlaví.4 Od roku 1994 je tedy dovoleno provádět vyšetření jen z určitých zdravotních důvodů (které se ovšem vždy najdou) a především zakázáno rodičům sdělovat pohlaví plodu. To však bývá nadále sdělováno různou formou a teprve v březnu 2006 byl poprvé potrestán lékař, který pohlaví plodu rodičů oznámil. V muslimských rodinách takový strach z narození dcery nepanuje. K muslimské tradici věno nepatří a i Prorok Muhammad měl jen dcery. Nedá se však šmahem říci, že by děvčátko, když se přec jen narodí, trpělo v rodinách nedostatkem lásky. Opak bývá pravdou. Avšak dojde-li na lámání chleba, bývají dcery znevýhodňovány, zejména co se týče studia. Předmanželské vztahy nejsou v Indii věc neznámá, ale ani samozřejmá a nepředpokládá se, že by vedly ke svatbě. Nejsou považovány za přirozené hledání partnera, přiměřené věku. Mladí lidé se vší samozřejmostí počítají s tím, že partnera pro manželství jim budou hledat a najdou rodiče. Jen asi 5 procent sňatků je uzavíráno z vlastní vůle mladých lidí. V myslích lidí žije zásada Manuova, který pravil o dceři: „Pokáráníhodný je otec, který ji neprovdá v pravý čas.“5 Mezi těmi indickými muslimy, jejichž dávní předkové přišli z islámských zemí (nebo kteří to o sobě aspoň tvrdí), kvetou příbuzenské sňatky, které sice taktéž domlouvají rodiče, ale nevěsta nemusí přicházet do úplně cizího prostředí; její nastávající tchyní může být její teta a svého nastávajícího muže, tedy bratrance, může znát od dětství. O tom, které hodnoty jsou při uzavírání sňatků důležité, vypovídá sňatková inzerce. Inzeráty se zpravidla zmiňují o kastě, uvádějí věk, povolání, základní údaje o rodině, požadavky vznášené na hledaného partnera/partnerku. Inzeráty zásadně zadávají rodiče. Tradice domluvených sňatků je tak silná a životná, že patrně přežije všechny modernizační změny a přechod od velkorodiny k rodině nukleární. Prochází ovšem transformací: mladí dostávají příležitost, aby se aspoň trochu seznámili ještě před svatbou. Věno bývá v hinduistických rodinách těžkým problémem. Manu stanovil, že ženě přísluší strídhana, tj. „majetek ženy“, který dostává při svatbě od rodičů a který zůstává výhradně její.6 Jak se tento „majetek ženy“ v průběhu věků přetvořil ve věno, které přechází do manželovy rodiny, nebylo nikdy popsáno. V 19. století začaly být požadavky kladené ženichovou rodinou na věno velkou zátěží pro rodiče nevěsty. Otcové dívek se dostávají do dvojího ohně mezi požadavky tradice – provdat dceru je náboženská povinnost – a konzumního způsobu života – ženichova strana poskytuje svého syna jako „zboží“, které nevěstin otec musí pro dceru „koupit“. V této souvislosti lze pochopit, proč lidé raději nechtějí dceru mít. V současné době může být část věna nahrazena vzděláním dívky, ale tím se její rodina může dostat opět do konfliktní situace, není-li zámožná. Vzdělání pro syna, budoucího živitele, nebo pro dceru, aby ji provdali? Nevěsta dle tradice nemá do své svatby co mluvit. Není to její starost a indické dívky tuto skutečnost nejen akceptují, ale zpravidla i oceňují. Nejnižší přípustný věk nevěsty je nyní 18 let, ale často nebývá dodržován, neboť při náboženském obřadu není třeba předkládat žádné doklady, které ostatně zejména na venkově rodiny obvykle ani nevlastní. V obou komunitách probíhá svatba dvoufázově: novomanželka odchází na krátkou dobu k manželovi, pak se na krátkou dobu vrací k rodičům a teprve poté odchází definitivně. Je to 3
pozůstatek dětských sňatků, nyní zakázaných, které byly zcela běžné ještě v první polovině 20. století. (Ve venkovských oblastech k nim přes všechny zákazy dochází dodnes.) Odchod nevěsty z domova bývá prožíván dramaticky, neboť je to, alespoň v hinduistické obci, loučení jednou provždy. Vdaná žena je především snachou a pak teprve manželkou. Dle tradice se má starat o celou rodinu a s manželem ani příliš nerozmlouvat. Tato zásada se samozřejmě během času obrušuje; avšak dva mladí lidé, kteří se dosud vlastně neznali, si opravdu nemívají co říci. Mladá žena by neměla mluvit ani s tchánem a starším švagrem. Má si před nimi zahalovat tvář nebo aspoň přetáhnout okraj sárí nebo šál přes hlavu. Pozice mladé ženy v rodině se podstatně zlepšuje, když porodí syna. Existuje hinduistický ideál pativratá – „manželovi oddaná“. Podle něho má být manžel ženě bohem.7 Muslimský ideál ženy je v naučných brožurách, upevňujících náboženskou identitu, formulován velmi podobně: žena má poslouchat manžela hned po bohu, manžel má vždy pravdu apod.8 V životní realitě se tento ideál sotva kde vyskytuje na sto procent, ale dá se říci, že aspoň něco málo z něj existuje v každém indickém manželství. Evropanovi se snadno vynoří v mysli otázka, jak domluvená manželství mohou vůbec fungovat. Výstižnou odpověď dala ruská indoložka I. P. Gluškova: „Žena cítí lásku ke svému budoucímu manželovi jako takovému. Zhmotněný kandidát na toto místo (vybraný zpravidla rodiči, příbuznými nebo přáteli rodiny) představuje pouze konkrétní objekt jejích dříve vyvinutých citů.“9 Mateřství je hlavním úkolem indické ženy; trvalá bezdětnost bývá pro ni pravým neštěstím nejen z citových, ale i ze společenských důvodů. Indická úcta k matce je pověstná; je to však hlavně úcta k matkám synů. Ostatně syn je pro rodiče důležitý i jako budoucí živitel; důchodovým systémem je pokryta jen velmi malá část obyvatelstva. Podle výsledků sčítání lidu v roce 2001 porodí indická žena v průměru 5 až 6 dětí. Tento vysoký průměr je dán vysokou porodností na venkově, kam málo pronikají snahy o plánování rodiny. Matka a syn si bývají vzájemně citovou oporou, matka nachází u syna kompenzaci za citová strádání, kterými prošla. Syn se citově upíná na matku, protože dlouho nemá důvod upínat se na ženu, kterou si sám nevybral. Vůči dceři zachovává indická matka větší odstup: musí z ní vychovat budoucí snachu, která stejně jednou odejde z domova. Tchyně zeťova, tj. matka vdané dcery, zpravidla po dceřině svatbě ustoupí zcela do pozadí. Nevyskytují se ani vtipy o tchyních! Přijde-li zeť s dcerou na návštěvu, je ovšem nutno ho patřičně hostit a vůbec se mu všemožně zavděčit a zalíbit zaprvé za to, že si dceru vzal, zadruhé proto, aby jí uchoval svou přízeň. Tchyně snachy, tedy matka ženatého syna, v tradiční rodině vládne, zejména její ženské části. Ve spoustě lidových písniček figuruje tato tchyně jako bytost obávaná. Vdovství je považování za nejhorší úděl, jaký může potkat hinduistku. Je jí přičítána magická (z minulých životů) vina za manželovu smrt, a jelikož podle tradice je její život nerozlučně spjat s manželovým, měl by tedy vlastně ztratit smysl. Životní praxe bývá jiná, ale je pravda, že na hinduistických poutních místech můžeme potkat zubožené žebrající vdovy, o které se nikdo nepostará a které si se životem nedovedou poradit. Běžnější je však dožívání vdovy v rodině ať už manželově nebo její vlastní, kde koná různé domácí práce a ve stáří není opuštěná. Sňatky vdov jsou zákonem dovoleny už od roku 1856, ale obecné mínění s nimi nesouhlasí dodnes. První sňatky vdov – mladičkých, které byly provdány ještě jako děti – se konaly v 60. letech 19. století pod policejní ochranou a muži, kteří se k nim odhodlali, bývali existenčně postiženi společenským bojkotem. 4
Obyčej satí, sebe(?)upalování vdov, nebyl v Indii nikdy řadový. Byl to zvyk kasty kšatrijů – válečníků, odkud se poněkud rozšířil mezi bráhmany a sporadicky i jinam. V Manuově zákoníku není o satí ani slovo, naopak počítal s tím, že se některá vdova znovu vdá. Slovo satí znamená původně „ctnostná.“ Svou roli v původu zvyku hrála magická vina ženy na manželově smrti. Pozemské vysvětlení je však možno a snad i nutno hledat ve snaze zabránit vdově za každou cenu v dalším sňatku, aby se nekomplikovaly rodinné a dědické vztahy. Prvek dobrovolnosti je v jednotlivých případech těžko určitelný. Ženám bylo vštípeno, že přes manželovu pohřební hranici půjdou rovnou do ráje bez dalšího převtělování. Ze zpráv britských úředníků, kteří bývali v koloniální době obřadu povinně přítomni, vyplývají obě možnosti: dobrovolnost i neprokazatelné donucení.10 Obyčej je zakázán od roku 1829, ale sporadicky k němu docházelo dál. Velký rozruch vyvolalo sebe(?)upálení mladičké vdovy v roce 1987. Poté byl zpřísněn zákon zakazující obřad satí – spoluúčinnost na něm má být trestána smrtí. Zatím k poslednímu případu došlo ještě v květnu 2005; upálila se sedmdesátiletá žena.11 Okolnosti těchto novodobých satí bývají tak mlženy, že těžko lze někomu dokázat vinu. Rozvod byl donedávna v obecném povědomí považován za horší pro ženu než smrt. Hinduismus jej původně vůbec nepřipouštěl, žena mohla být „propuštěna“, ale nemohla se znovu vdát a manžel ji mohl kdykoli povolat zpět. V roce 1955 prosadil Džaváharlál Néhrú reformu hinduistického zákoníku. Její hlavní body byly zákaz polygamie a umožnění rozvodu. Rozvod je možný též podle zvláštního zákona o manželství z roku 1954 za obdobných podmínek. Pokud se žena znovu nevdá, má nárok na výživné až ve výši třetiny příjmu bývalého manžela. Na rozvedené ženě však stále lpí stigma. V muslimském osobním právu patří rozvod ze strany muže k tradici. Ženám je iniciativa rozvodu umožněna reformou z roku 1939. K muslimskému rozvodu ze strany muže stačí třikrát před svědky vyslovit slovo talák; tato forma rozvodu je muslimskými tradičními učenci odsuzována, ale dochází k ní. Při muslimské svatbě je dohodnut mahr, obvěnění, částka, kterou muž ženě vyplatí v případě rozvodu. Na výživné má pak bývalá manželka nárok jen po tři měsíce. V indické společnosti se nedá vycítit misogynie, nenávist k ženám. I nejapné vtipy o ženách kvetou leda v silně westernizovaných kruzích. (Jiná věc je pouliční obtěžování dívek, zejména cizinek, inspirované hlavně západními videokazetami; tento problém však nepatří do tohoto článku.) Misogyn ženu nenávidí, i kdyby byla sebevíc submisivní. Ženu začne snadno nenávidět muž, na němž je požadována zdrženlivost.12 Zdrženlivost na mužích v žádné z obou velkých náboženských obcí požadována není. V obou komunitách je kladen důraz na přivádění dětí na svět. Čím víc to které náboženství podporuje reprodukci, tím nižší postavení v něm mívá žena. V Indii není na mateřství kladen důraz jen v komunitě džinistické, která tvoří sotva půl procenta obyvatelstva. Obě velké komunity jsou patriarchální. Žena se dočká – alespoň by se měla dočkat – od manžela i okolí respektu, pokud se chová tak, jak je od ní očekáváno, plní své tradiční povinnosti a nepožaduje víc, než co jí dovoluje tradice její komunity. Je tu ovšem moderní zákonodárství, které dává ženám spoustu možností, jak těsný tradiční rámec překročit nebo prorazit. Velká část zejména venkovských žen tyto možnosti nevyužívá, ba o nich ani neví. Jsou tu však alespoň jako výchozí bod nebo opora pro ty, které se odváží prvních kroků. Na druhé straně není všechno tradiční špatné; indické tradice mají svou vlastní vnitřní dynamiku a zdá se, že v mnoha případech je modifikovaná tradice pro indickou ženu přijatelnější než úplný rozchod se vším tradičním. Dagmar Marková 5
Poznámky Podrobně o tom Filipský, Jan, Zrození indické civilizace. In: Strnad, J. - Filipský, J. - Holman, J. - Vavroušková, S., Dějiny Indie. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003, s. 37 a n.; Zbavitel, Dušan, Příchod Árjů a kultura védská. In: Krása, M. - Marková, D. - Zbavitel, D., Indie a Indové. Vyšehrad, Praha 1997, s. 27 a n. 2 Mies, Maria, Indian Woman and Patriarchy. Concept, New Delhi 1980, s. 39–40. 3 Manusmriti, vol. V. Translated by M. G. Jha. University of Calcutta, 1926, s. 3. 4 The Times of India (New Delhi), 19. 12. 1993. 5 Manu-smrti, vol. II,.Transl. by M. G. Jha. University of Calcutta 1926, s. 5. 6 Manu-smrti, vol. V, s. 164. 7 Svámí, Rámsukhdás, Grihasth mén kaisé rahén. Gítápress, Gorakpur, 34. vyd. 2059 samvatové éry, s. 63-68. 8 Např. Šaríb, Abú, Viváhit džívan kurán, hadís kí róšní mén. Madína Publishing Centre, Dillí 1994, s. 71 aj. 9 Gluškova, I. P., Svadba i semejnaja žizň po maratchski: ideal´naja model´.In: Indijskaja žena. Vostočnaja literatura, Moskva 1996, s. 182. 10 Biswas, A. K., Sati: Saga of a gory praktice. Blumoon Books, New Delhi 1997, s. 24 -26 aj. Dále cituje paměti a výpovědi britských úředníků např. Elizabeth Leigh Stutchberry, Blood, Fire and Mediation. Human Sacrifice and Widow Burning in Nineteenth Century India. In: Woman in India and Nepal, ed. Michael Allen and N. S. Mukherjee, Australian National University 1982, s. 30-32. 11 The Hindu (New Delhi), 26.5.2005. 12 Utrio, Kari, Dcery Eviny. Hejkal, Havlíčkův Brod 1994, s. 12. 1
Na okraj výstavy „PUPRA“– Púna v Praze, Praha v Púně, Regionální muzeum v Teplicích 11. 5. - 11. 6. 2006 Púna je město, které se nachází v indickém státě Maháráštra, jehož hlavním městem je Bombaj (Mumbaí) při západním pobřeží Indického oceánu. Nejstaršími památkami Maháráštry jsou buddhistické jeskyně v Adžantě z 2. století našeho letopočtu, vyzdobené mnoha malbami, a monolitický skalní chrám v Éllóře zdobený umnými reliéry. Už odpradávna bylo území Maháráštry protkáno obchodními cestami mezi severní a jižní Indií. Název obyvatel Maháráštry, Maráthů, se ale poprvé objevuje až v 7. století. Je snad odvozen od slova „ráthí“, což je vozataj. Maráthové sídlící na tomto území totiž byli výborní vozatajové a válečníci. Od 10. až do 14. století zde vládli hinduističtí vládci a po nich pak muslimové s centrem v Dillí, kteří se u moci udrželi až do 18. století. Symbolem odporu proti nim se ale stal velký vojevůdce Šivádží (1630– 1680), který spojil maráthské vůdce z Mávalu, Kónkanu a Chándéše a stal se jakýmsi otcem maráthského národa. Vytvořil dokonce malé království, které nejen odolávalo nepřátelským silám, ale stalo se i vzorem ideálního státu – s propracovanou občanskou i vojenskou strukturou a s naprostou náboženskou tolerancí. Součastnou podobu dostala Maháráštra oddělením Gudžarátu od původní provincie Bombaj. V současné době je Púna jedním z nejlidnatějších měst Maháráštry a dá se říci i místem s velkým množstvím škol a univerzit. Město má několik uměleckých škol různých úrovní. V roce 2002 začalo nabývat reálné podoby přání indického vědce a milovníka umění Džóšího Šašikánta z Púny, který si vedle svého rodného města zamiloval i Prahu. Často ji navštěvoval v rámci vědeckých služebních cest ve spolupráci s Ústavem makromolekulární chemie Akademie věd ČR v Praze na Petřinách. Tento akademický institut dává možnost ve své galerii, již přes 30. let, prezentovat současnou podobu originálního mladého umění. Výstavy se zde pořádají každý měsíc a jejich program je realizován pod záštitou ateliéru sochařství Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze (VŠUP). V roce 2003 se v této galerii prezentovala první výstava volného sdružení výtvarných umělců Pupra (Púna v Praze), za podpory velvyslanectví Indické republiky v Praze a českého konzulátu v Mumbaí. 6
Následující rok pozval Džóší Šašikánt kurátorku galerie Dagmar Šubrtovou, aby propojila jeho přání a plány a navštívila Púnu, kde vystavila práce ateliéru sochařství a zkontaktovala se se studenty tamních škol formou lektorsky vedených krátkodobých workshopů. Setkání s umělci a studenty bylo vzájemně velmi přínosné. Diskuse nad uměním různých kulturních tradic, podpořená reálnou tvorbou, byla dalším osobním poznáním a velmi obohatila obě dvě strany Pupry. Při tomto setkání vznikla velká touha ze strany profesorů škol v Púně navštívit Prahu, poznat evropský styl života a středoevropskou kulturu. Pozvání přijala profesorka Vibhavarí Gádgil, která v Čechách a v Praze před dvěma lety pobývala na krátkém studijním pobytu, který zakončila výstavou „Mé dojmy“ v galerii Ústavu makromolekulární chemie. Protože se v projektu Pupra každý rok uskuteční alespoň jedna akce, byl v loňském roce pozván do Púny Daniel Hanzlík, asistent ateliéru prostorové tvorby VŠUP. Jeho cesta měla dvojí charakter, poznat indickou kulturu a vzájemně se ovlivnit během setkání se studenty školy v Džanšanu. Výstava v prostorách regionálního muzea v Teplicích představuje malby, které jsou ovlivněny tradiční malbou miniatur a klasickými motivy z indického venkova. Jsou zde klasicky ztvárněné portréty indické rodiny nebo jejich učitelů, záznamy krajiny formou akvarelu, ale také moderně pojaté výjevy symbolizující osobní pocity a modlitby. V některých malbách můžeme číst skrytá alegorická poselství, která se v obrazech objevují v podobě zvířat nebo znaků. Celá tato výstava obrazů, která prezentuje bohatost žánrů současné indické malby, je spolu s programem předčítání veršů R. Thákura, přednášek o indické kultuře a projekcí obrázků ze škol a cest, dalším nahlédnutím do života těch, kdo je vytvořili. Dagmar Šubrtová
Rabíndranáth Thákur Ze sbírky Gítobitán
Nechoď ještě, vždyť ti v cestě tma a rosa brání, noc je temná, daleko je ještě do svítání. Po celý den čekala jsem, věnec z květů vila, abych ti jej, milovaný, na krk zavěsila. Myslela jsem – odveze mě v loďce zapomnění... Nechoď ještě! Proč den vždycky skutečnost v sen změní?
Mrak za mrakem nakupil se, temnota se šeří – což mě necháš samotného čekat u svých dveří? Po celý den v pilné práci moje já se v davu ztrácí, teď však jenom v tebe doufá jenom v tebe věří. Proč mě necháš samotného čekat u svých dveří? Kdybys pohrdl mnou, Pane, neukázal se mi, jak bych mohl bez tebe žít tu na smutné zemi? Bez klidu a beze spánku bloudí duch můj v nočním vánku, jen se dívám, stále dívám, zrak můj dálky měří... Proč mě necháš samotného čekat u svých dveří? Nechoď ještě, neroztahuj zas už křídla k letu, odpočiň si po té cestě pod mým stromem v květu!
Pryč jsi mi odešla, když ráno nastalo, přetrhla šňůru na věnci setkání. Lživé a prázdné je všechno, co zůstalo – do dálky hledím, zrak zamžený slzami. A jednu po druhé sbírám jen květiny, jež spadly do prachu na cestu loučení. Míjejí vteřiny, míjejí hodiny... Nic víc už nezbylo? Nic se už nezmění? Z bengálštiny přeložil Dušan Zbavitel 7
Sdružení přátel Indie Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze Regionální muzeum Teplice Vás srdečně zvou na zahájení výstavy indických kreseb, maleb a akvarelů volného sdružení umělců
PUPRA – Púna v Praze, Praha v Púně Místo konání: Regionální muzeum Teplice, Zámecké náměstí 14, Teplice Program (vstup volný): 11. května 2006 v 17:00 Zahájení výstavy J. E. ministrem Raméšem Čandrou z Indického velvyslanectví a představiteli města Teplic Koncert indické hudby - na sitár hraje Ladislav Brom Puškar – město bohů - krátký film Ireny a Vojtěcha Havlových Vzpomínka na Indii - koncert Ireny a Vojtěcha Havlových 12. května 2006 v 17:00 Indická žena v rodině - přednáška indoložky PhDr. Dagmar Markové, CSc. Sárí a ozdoby indických žen - malá módní přehlídka s průvodním slovem paní Aparádžity De Gítáňdžali - básně Rabíndranátha Thákura recituje Milan Friedl, zpívá Aparádžita De Výstava potrvá od 11. května do 11. června 2006. Akce se koná pod záštitou Indického velvyslanectví v Praze, Jaroslava Kubéry, primátora města Teplic, a s podporou Generálního konzulátu České republiky v Mumbaí.
Sdružení přátel Indie a Městská část Praha 6 Vás srdečně zvou na večer poezie Rabíndranátha Thákura
Gítáňdžali 25. května 2006 v 18:00 Místo konání: Písecká brána, K Brusce 208/5, Praha 6 - Hradčany Program (vstup volný): Básně Rabíndranátha Thákura ze sbírek Gítáňdžali a Gítobitán v překladu PhDr. Dušana Zbavitele, DrSc. recituje Milan Friedl, v bengálském originále zpívá paní Aparádžita De.
Bulletin Sdružení přátel Indie. Ročník XIV (2006), číslo 3 Vydává Sdružení přátel Indie, c/o Indologický ústav UK, Celetná 20, 116 42 Praha 1, e-mail:
[email protected] Redakce a layout Jan Filipský Redakční uzávěrka 5. května 2006
