B. Mezníky literárního vývoje v Českých zemích 1. Literární kultura v Českých zemích v raném středověku / 2. Česká slovesnost v počátcích českého státu / 3. České písemnictví ve vrcholném středověku (11. – 13. století) / 4. Česká literární kultura v pozdním středověku (doba lucemburská; 14. – 15. století) / 5. Česká literatura na konci středověku a v raném novověku (doba husitská, éra renesance a baroka) / 6. Česká literatura v dlouhém 19. století / 7. Literární kultura v Českých zemích v éře první Československé republiky a Druhé světové války / 8. Česká literární kultura ve 2. polovině 20. století a na počátku 21. století V naší zemi poměrně snadno najdeme třeba nejstarší český dochovaný most (je to ten kamenný v Písku), nejstarší stále stojící stavby (jsou to kruhové kostelíky – rotundy – na více místech od Prahy až třeba po Starý Plzenec) nebo nejstarší železniční trať (je to bývalá koněspřežní železnice z Českých Budějovic do rakouského Lince a mnohé její úseky dodnes slouží, i když samozřejmě už moderním vlakům). Ale mnohem obtížnějším úkolem by bylo hledat a najít nejstarší česká literární díla: už proto, že není jasné, co zde rozumět pod pojmem česká: čeština je sice hlavním, ale zdaleka ne jediným literárním jazykem kulturních dějin Českých zemí. Pokusme se však alespoň o stručný přehled, v němž načrtneme alespoň hlavní linie ve vývoji našeho písemnictví. 1. Literární kultura v Českých zemích v raném středověku 1-A1 Nejstarší obyvatelé Českých zemí a jejich jazyky; 1-A2 První zprávy o Českých zemích ve světových jazycích; 1-A3 Charakteristika raného středověku; 1-A4 Velkomoravské období české kultury (9. – 10. století); 1-B4 Proglas; 1-A5 Vliv staroslověnské literatury na vznik písemnictví ve slovanském světě; 1-D Hlaholice. 1-A1 Nejstarší obyvatelé Českých zemí a jejich jazyky Jako obyvatelé Českých zemí, v podstatě totožných s územím dnešní České republiky, můžeme být pyšní třeba na to, že na území naší vlasti vznikl v paleolitu (starší době kamenné) tak vynikající a dnes světové proslulý umělecký výtvor, jako je keramická soška Věstonická venuše, ale s jejím autorem ani s jeho druhy nemáme biologicky ani kulturně prakticky nic společného a netušíme, jakým jazykem – jistěže jednoduchým a nedokonalým – se tito lidé před více než 25 tisíci lety dorozumívali. V eneolitu (pozdní době kamenné; ve střední Evropě asi 4 300 – 2 200 př. Kr.) se na českém území začali usazovat první Indoevropané. S nimi již sdílíme společný zřetelný základ své slovní zásoby (viz tematický celek II. A. Místo češtiny mezi jazyky světa), ale ani tito lidé nenapsali jedinou řádku a jejich konkrétní jazyk nedokážeme rekonstruovat. A tak v našich zemích prvními obyvateli, z jejichž jazyka se leccos zachovalo, byla skupina indoevropských kmenů Keltové (žili zde v 5. – 1. století př. Kr.). Uvažuje se dokonce o tom, že jižní a jihozápadní Čechy tvořily přímo součást keltské pravlasti, tedy toho území, na němž se Keltové zformovali jako kulturně svébytná populace a odkud se pak rozšířili do velké části Evropy. V Čechách a některých okolních krajích žil keltský kmen Bójové a podle něj vznikl první dochovaný název Čech: Boiohaemum; jeho pozdější polatinštěnou a zjednodušenou podobu Bohemia převzalo mnoho dnešních jazyků (angl. Bohemia, něm. Böhmen, fr. la Bohême, it. la Boemia atd.). Keltského původu je i několik českých zeměpisných názvů, dnes již ovšem počeštěných (řeky Ohře, Jizera atd.). Po Keltech se v Českých zemích objevily další indoevropské kmeny, tentokrát z germánské větve. Konkrétně to byli Markomani (v Čechách) a Kvádové (na Moravě). Z jazyka těchto starých Germánů se u nás dochovalo zeměpisných názvů více (řeky Labe, Vltava, hora Říp, slovo Týn v názvech různých měst atd.). Avšak ani Keltové, ani starověcí Germáni na českém území nevytvořili žádné písemnictví.
1-A2 První zprávy o Českých zemích ve světových jazycích První písemné zprávy o Českých zemích a jejích obyvatelích podali římští dějepisci (Titus Livius, Publius Cornelius Tacitus), když psali kolem přelomu letopočtu o válkách, které v minulosti i současnosti Římané vedli s Kelty a Markomany. O těchto národech uváděli, že žijí mj. v pohoří Hercynský les a v jeho okolí – tento pojem nepochybně zahrnuje také české pohraniční hory a území mezi nimi. Řečtí zeměpisci té doby Strabón a Klaudios Ptolemaios vytvořili první mapy, které zahrnovaly také střední Evropu. Slované dorazili na české území po r. 500. Bezprostředním impulsem k jejich příchodu z pravlasti mezi východoevropskými řekami Vislou a Dněprem byla skutečnost, že velká část Germánů z Českých zemí se přesunula k jihu. Slované do naší vlasti přicházeli v několika vlnách, většinou mírumilovně a mísili se tu se zbývajícím germánským obyvatelstvem, jemuž však vtiskli svou kulturu včetně jazyka. První písemnou zprávu o Slovanech usazených severně od Dunaje, tedy snad také na našem území, najdeme u byzantského dějepisce Prokopia z Kaisareie (1. polovina 6. století), který píše mj.: …Slované… nejsou jedním mužem ovládáni, nýbrž odedávna žijí demokraticky, a proto záležitosti i příjemné i obtížné vždy společně se projednávají. (…) Ctí… řeky a nymfy a některá jiná božstva; všem obětují a při obětech věštby konají. Bydlí v bídných chýších roztroušení daleko od sebe, obyčejně proměňujíce všichni místo svého bydliště. Když se pouštějí do boje, postupují nejvíce na nepřítele pěšky, držíce v rukou malé štíty a oštěpy. …mají jeden jazyk drsně barbarský. V 6. století ovládli střední Podunají kočovní Avaři, proniknuvší z Asie a náležející do turkotatarské větve altajské jazykové rodiny. Avaři si podmanili některé Slovany a přinutili je k placení daní a k účasti na svých vojenských taženích. V 7. století se Slované proti Avarům vzbouřili. Do čela odboje se postavil mladý kupec Sámo z germánského národa Franků; Franská říše zahrnovala zhruba území dnešní Francie a Německa. Slované vedení Sámem vytvořili kmenový svaz (předstupeň státu) dnes nazývaný Sámova říše a rozkládající se v Českých zemích a některých přilehlých oblastech. Sámova říše trvala v rozmezí let 623/626 – 658/661: porazila Avary a zbavila se jejich panství. Brzy poté se ubránila mohutnému útoku Franků: vítězná bitva Sámových Slovanů u zatím přesně nelokalizovaného pohraničního hradiště Wogastisburg v r. 631 nebo 632 se stala prvním bezpečně doloženým válečným vítězstvím našich slovanských předků. Po Sámově smrti se jeho říše rozpadla. O celé její existenci máme vlastně jen jedinou písemnou zprávu: je obsažena v kronice franského mnicha Fredegara (2. polovina 7. století). 1-A3 Charakteristika raného středověku Z dějinných období, která se po vzniku písma a literatury projevila v celé Evropě (a samozřejmě i jinde), byl nejdelší středověk. Tradičně se vymezuje léty 476 (kdy během Stěhování národů zanikla starověká Západořímská říše – jednotný stát latinskojazyčného křesťanství) a 1492 (kdy španělská námořní výprava vedená Kryštofem Kolumbem objevila pro Evropany Ameriku). Středověk se dělí na raný, vrcholný a pozdní.
Raný středověk (5. – 10. století): Germánské, slovanské i románské národy zakládají na troskách Západořímské říše své první státy. Soustavně jsou však osídleny pouze komunikačně nejpřístupnější oblasti (na mořském pobřeží, podél velkých řek). Společnost je téměř výlučně zemědělská: řemeslná výroba má samozásobitelskou povahu, obchod – často výměnný – dosahuje zpravidla jen místních rozměrů. Nejvýznamnějšími sídly jsou hradiště obehnaná valy, jednoduché kamenné pevnosti (falce) a přežívající některá antická města: všechny tyto lokality slouží především jako vojenské opěrné body a jako střediska zemědělských oblastí. Křesťanství a jeho kultura svádějí pomalý, ale v zásadě úspěšný souboj s pohanstvím. Z tehdejší literatury nás zajímají především pohanské hrdinské eposy a křesťanské náboženské spisy. Východořímská říše (dnešními historiky zpravidla označovaná jako Byzantská) tento převratný vývoj přestála dobře a zůstala jednotným státem řeckojazyčného křesťanství. Byzantští panovníci měli titul římských císařů a rozhodovali také o dění v církvi na svém území (takový způsob vlády se nazývá césaropapismus). Byzantská říše existovala nepřetržitě až do r. 1453, kdy její zbytky dobyli Turci a začlenili je do Turecké (Osmanské) říše. Nejvýznamnějším raněstředověkým státem v západní Evropě se stala Franská říše (5. – 9. století). Jejím nejmocnějším králem byl Karel I. Veliký (vládl od r. 768 do r. 814, kdy zemřel). Dobyl a k francouzsko-německému jádru říše připojil část dolního Polabí, část Rakouska a Slovinska, severní polovinu Itálie i s Římem a nejsevernější Španělsko. Tak vytvořil křesťanský stát s latinskou liturgií, který byl obklopen prakticky pouze nekřesťanskými (pohanskými) národy a kmeny: od Slovanů na východě přes Araby ve Španělsku (a později v Itálii) až po severogermánské Normany (Vikingy) v Dánsku. Karel tedy na svou říši nahlížel jako na jedinečný stát, který v podstatě zahrnoval veškeré latinské křesťanstvo. Usiloval také o kulturní potvrzení této pozice a své sídlo v Cáchách (něm. Aachen v dolním Porýní) proměnil v centrum západoevropské křesťanské kultury, která tvůrčím způsobem rozvíjela odkaz antické Římské říše jako křesťanského státu. Toto úsilí a jeho epocha se označují pojmem karolinská renesance (renesance = znovuzrození). Jedním z jejích nejdůležitějších odvětví byla knižní tvorba: v Cáchách a v mnoha klášterech jinde po Franské říši bylo shromažďováno a opisováno množství antických děl, takže dnes vlastně máme rozhodující část antického písemnictví dochovanou z karolinských opisů. Vzkvétala však i výtvarná stránka rukopisné tvorby (barevné obrazové iluminace, nový typ písma atd.). Karel Veliký se rozhodl završit své úsilí obnovením římského císařského titulu také v západoevropské, latinské části křesťanského světa. 25. prosince 800 (tedy na svátek Ježíšova narození) se dal od papeže Lva III. korunovat v Římě na římského císaře. Bylo ovšem jasné, že Karlova korunovace znamená franské soupeření s Byzancí. 1-A4 Velkomoravské období české kultury (9. – 10. století) Důležitou součástí záměrů franských králů bylo rozšiřování franského území i vlivu směrem na východ, do slovanských zemí, kde ještě neexistovaly státy a celá oblast se zdála být snadnou kořistí. Franské pronikání mělo ovšem být spojeno i se šířením křesťanství. Hlavní úloha tu připadla církevním institucím zřízeným již v 8. století na jihozápadním okraji říše: arcibiskupství v Salcburku (Salzburg v dnešním Rakousku) a jemu podřízeným biskupstvím v Pasově (Passau) a Řezně (Regensburg) v dnešní německé zemi Bavorsku. Kolem r. 800 se zintenzivnilo pronikání
franských misionářů ke Slovanům, samozřejmě včetně českých. Zároveň také na českém území pravděpodobně působily iroskotské misie, které ovšem pracovaly nezávisle na franské politice. Franští misionáři se samozřejmě museli naučit slovanský jazyk; Slované tehdy ještě mluvili prakticky jediným společným jazykem, jehož územní varianty byly spíše pouhými nářečími. Misionáři vedli ve slovanštině běžnou komunikaci, pastoraci mimo kostel a kázání. Ale svět západní (papežské) liturgie byl – a stále je – postaven na centralizované organizaci kultu, a tak bohoslužebná biblická čtení byla povolena pouze v latině. Věřící tedy po část mše poslouchali text, jemuž nerozuměli, a teprve potom jim kněz v kázání slovanštinou srozumitelně převyprávěl obsah a smysl. Na počátku 9. století vznikl první slovanský stát vůbec: Moravské knížectví, jehož centrem bylo hradiště Morava (dnes u obce Mikulčice) na březích stejnojmenné řeky. Zakladatelem a prvním knížetem byl Mojmír I. z dynastie Mojmírovců. Asi v r. 831 přijal misii vedenou pasovským biskupem Reginharem a nechal se od něho pokřtít. Pak dobyl sousední Nitranské knížectví zaujímající západní Slovensko: takto zdvojnásobený stát – a posléze ještě rozšiřovaný – dostal později od byzantských dějepisců název Velká Morava (Velkomoravská říše). R. 843 se Franská říše rozdělila na 3 části. Tu nejvýchodnější, Východofranskou říši (tedy velkou většinu dnešního Německa a Rakouska), získal král Ludvík II. Němec, sídlící v Řezně. Pokračoval v dosavadní franské politice proti Slovanům. Celkem v období 805 – 857 Frankové podnikli 9 útočných vpádů do Českých zemí, z toho dvakrát pronikli až na Moravu; většinou však byli poraženi. R. 845 bylo 14 významných osobností (velmožů) z Čech pokřtěno v Řezně. Mojmírův nástupce kníže Rastislav požádal papeže Mikuláše I. o vyslání misionářské výpravy, která by připravila Velkou Moravu ke zřízení velkomoravského arcibiskupství, jež by Moravany vymanilo z franského vlivu. Papež váhal, protože stranil Frankům. Rastislav tedy vyslal obdobné poselstvo k byzantskému císaři Michalovi III. Ten souhlasil, protože to byla příležitost k prosazení byzantského vlivu ve střední Evropě. Vedením misie pověřil zkušené řecké bratry (z města Soluně) Konstantina a Metoděje. Ti navíc slovanštinu znali, protože v okolí Soluně tehdy žili vedle Řeků i Slované. Slovanštinu ze soluňské oblasti označujeme pojmem staroslověnština. Konstantin a Metoděj chtěli Slovanům přiblížit křesťanství přelomovým činem: překladem biblického textu do slovanského jazyka, aby také biblické čtení při mši bylo srozumitelné. To umožnilo, (1) aby si obyčejný, laický věřící sám udělal svůj samostatný názor na obsah i smysl biblického textu a (2) aby věřící mohli sami posoudit, zda kněz vykládá Bibli adekvátním způsobem. Slovanská liturgie tedy přinášela do křesťanského života mimoantické Evropy zcela unikátní cestu k ideové emancipaci (sebevědomému zrovnoprávnění) věřících. Konstantin a Metoděj přišli na Velkou Moravu v r. 863 (nebo 864?), ale na svou tamější činnost se zčásti připravili již předem – postupovali promyšleně a systematicky: 1. Vytvořili slovanské písmo hlaholici (stsl. glagol = hláska); všichni Slované totiž tehdy byli ještě negramotní a neměli písmo, jímž by bylo možné slovanštinu (s charakteristickými měkkými souhláskami a nosovkami) zaznamenávat; řecká ani latinská abeceda tu nepostačovaly; 2. Přeložili z řečtiny do staroslověnštiny všechna 4 evangelia (nejdůležitější liturgické texty); překlady dokončili až na Moravě a za pomoci svých tamějších žáků; 3. Složili Proglas (Předzpěv): veršovanou staroslověnskou předmluvu ke svému evangelijnímu překladu, v níž pro velkomoravské posluchačstvo obhajovali liturgii ve srozumitelném jazyce; 4. Přivezli s sebou ostatky svatého Klimenta, papeže, který zahynul na misii mučednickou smrtí, jako názorný doklad oběti pro křesťanskou víru; 5. Přeložili mnohé další části Bible a některé mešní modlitby;
6. Obohatili velkomoravskou společnost průkopnickými právními texty: sami sepsali staroslověnský Zakon sudnyj ljudem a přeložili do staroslověnštiny řecký sborník Nomokánon; 7. Celé úsilí byzantské misie směřovalo k vyškolení domácího velkomoravského kněžstva, schopného vést ve staroslověnštině nejen veškerou liturgii, ale také svou vlastní literární činnost. Konstantin a Metoděj byli ve své práci úspěšní. Již po čtyřech letech se s několika svými velkomoravskými žáky vydali se na cestu do Říma k papeži Hadriánovi II., aby jej seznámili s výsledky svého úsilí a získali od něj souhlas se svou činností. Hadrián vysvětil moravské učedníky na kněze a vydal (869) list, jímž úplnou staroslověnskou liturgii povolil s kompromisní podmínkou, že při slovanské mši se bude číst nejprve text latinský a teprve po něm staroslověnský. Nemocný Konstantin v Římě zůstal, vstoupil tam do kláštera, přijal mnišské jméno Cyril (odtud se hovořívá o cyrilometodějské misii) a zanedlouho zemřel. Metoděje papež vysvětil na arcibiskupa a ten se vrátil na Velkou Moravu, aniž by tušil, že tam zatím proběhl státní převrat. Frankové totiž získali na svou stranu Rastislavova synovce Svatopluka a vojensky mu pomohli Rastislava svrhnout a nahradit ho na trůnu. Frankové pak zajatého Rastislava oslepili a ponechali v jakémsi východofranském klášteře, kde zůstal až do konce svého života. Také Metoděj byl po svém návratu na Velkou Moravu zajat a uvězněn ve Východofranské říši. V r. 873 nový papež Jan VIII. přikázal východofranským biskupům propustit na svobodu Metoděje, ale zároveň vydal zákaz staroslověnské liturgie: podpořil tedy převládající církevní názor, že každý překlad vždy znamená deformaci originálního sdělení, a tedy překládat Bibli do národního jazyka může být teologicky opovážlivé, ba bezbožné. Metoděj se ovšem vrátil do Velké Moravy a navzdory papeži tam pokračoval ve staroslověnských bohoslužbách. Kníže Svatopluk svými výboji výrazně rozšířil velkomoravské území: mj. dobyl Čechy. S Metodějem udržoval napjatý vztah, ovšem jeho autoritu nedokázal ohrozit. Zestárlý, ale stále obdivuhodně zdatný Metoděj podnikl novou cestu do Říma, kde papeže Jana VIII. přiměl k definitivnímu souhlasu se staroslověnskou liturgií (880), a cestu k novému byzantskému císaři Basiliovi I., aby výsledky své práce vůbec poprvé představil v říši, která kdysi celou misii vyslala. 1-B4 Prvními staroslověnskými díly beletristického charakteru byly životopisy obou řeckých misionářů: Život Konstantinův a Život Metodějův (bývají označovány jako legendy, ale nejsou jimi: chybějí tu zázračné prvky). Patrně nejcitovanějším staroslověnským textem je ovšem Proglas. Konstantin (asi 827 – 869): Proglas (60. léta 9. století) Předzpěv jsem svatého evangelia. Jak proroci již dříve předpověděli, Kristus přichází shromáždit národy, neboť je světlem celého tohoto světa… Je tedy třeba poznat Boha. Proto slyšte, Slované, toto: Dar ten je věru od Boha daný, (…) dar duším nikdy se nekazící, těm duším, které jej přijmou.
Matouš, Marek, Lukáš a Jan učí všechen lid a praví: vy všichni, kdož svých duší krásu vidíte a milujete a rádi byste temnotu hříchů zapudili… slyšte nyní svým rozumem, slyšte všichni lidé slovanští, slyšte Slovo, od Boha přišlo, slovo, jež krmí lidské duše,
slovo, jež sílí srdce i rozum, slovo to, jež vede k poznání Boha. Jako bez světla radost mít nebude oko patřící na všechno stvoření boží… tak i každá duše bez knih, neznající zákona božího… Neb svatý Pavel učil a řekl toto: Když konám svou modlitbu před Bohem,
chci raději pět slov říci a svým rozumem vyložit, aby i všichni bratři rozuměli, než deset tisíc slov nesrozumitelných. Který pak člověk to nechápe? (…) Nahé jsou všechny národy bez knih a nemohou zápolit beze zbraně s protivníkem našich duší…
Poznámka: patřící – hledící. 1-A5 Vliv staroslověnské literatury na vznik písemnictví ve slovanském světě Metoděj zemřel r. 885 a Svatopluk poté jeho žáky z Velké Moravy vypudil a staroslověnskou liturgii zakázal (má se ovšem za to, že tajně se na Velké Moravě mohla někde udržet). Velkomoravští staroslověnští kněží si své písemnictví odnesli s sebou. V některých zemích jižních a východních Slovanů pokračovali ve své práci a zasloužili se o další pokolení staroslověnského kněžstva i vzdělanců (v Bulharsku, Srbsku, Chorvatsku, Ukrajině, Rusku…). V těchto zemích se staroslověnské liturgické texty (jazykově upravené do novější církevní slovanštiny) používají dodnes a rovněž se tam používá svébytný novější typ slovanského písma, který byl na počest cyrilometodějské misie nazván cyrilice (tak se jmenuje v Bulharsku nebo Srbsku, v Rusku, na Ukrajině a v Bělorusku se nazývá azbuka). Staroslověnská literatura Velké Moravy byla první literaturou celého slovanského světa. Staroslověnština se stala – po hebrejštině, řečtině a latině – teprve čtvrtým biblickým jazykem. 1-C Otázky a úlohy: 1. Najděte v okolnostech evropské integrace 20. – 21. století doklady toho, že se tu některými skutečnostmi záměrně navazuje na odkaz Karla Velikého. 2. Soluň – rodiště Konstantina a Metoděje – souvisí s jedním z novozákonních spisů. Zjistěte podrobnosti. 3. Kde nejblíže od vaší školy či bydliště najdete památky či připomínky související s dobou Velké Moravy?
1-D Hlaholice
2. Česká slovesnost v počátcích českého státu 2-A1 Epocha Starých pověstí českých; 2-B1 Jak to bylo s praotcem Čechem? 2-A2 Počátky českého státu; 2-B2 Hospodine, pomiluj ny; 2-D Nejznámější příklady neliterární umělecké tvorby na námět prvních českých světců. 2-A1 Epocha Starých pověstí českých Samotné Čechy (bez Moravy) prožily mezi rozpadem Sámovy říše a připojením k Svatoplukově Velkomoravské říši více než dvousetleté „temné období“ (7. – 9. století), z něhož máme jen minimum písemných historických pramenů – a všechny zahraničního původu. Víme jen, že tu žil kmen Čechů (o povaze a počtu kmenů v tehdejších Čechách se vedou odborné spory). Odedávna se o nejstarších dějinách Čechů tradují národní pověsti, zahrnuté do kronik, tedy do knih, jež zaznamenávají v časové posloupnosti významné události od starších dob až do autorovy současnosti. Tyto pověsti český spisovatel Alois Jirásek shrnul pro moderního čtenáře do první části své knihy Staré pověsti české (1894). Jde o 10 příběhů, jež zná snad každý Čech: o praotci Čechovi, o kněžně Libuši a Přemyslu Oráči, o siláku Bivojovi, o Dívčí válce, o Horymírovi a jeho koni Šemíkovi… Spolehlivě zjistit, jak tyto příběhy vznikly a nakolik odpovídají historické skutečnosti, je prakticky nemožné. Ukazuje se, že zabývat se obsahem starých textů se podobá detektivní práci. Můžeme si ji vyzkoušet – samozřejmě při znalosti několika rysů tehdejší kronikářské tvorby: a) Autoři neměli k dispozici nynější archeologické prameny, takže jejich povědomí o dávné minulosti jejich země bylo velmi slabé; b) Autoři nedělali rozdíl mezi texty naučnými a beletristickými: dobrá kronika chtěla být obojím; c) Neexistovalo dnešní pojetí pojmů, jako je citace, originalita, plagiátorství: dílo, jehož autor svůj vlastní text plynule prokládal nepřiznanými přejímkami z jiných zdrojů, bylo obzvlášť ceněno. d) Tehdejší Evropané viděli svět malý a kulturně relativně jednotný, takže tam, kde kronikář cítil nedostatek pramenů, sahal po analogiích: domýšlel domácí události podle cizích vzorů nebo se řídil předpokládaným (často však mylně odhadnutým) původem místních i osobních jmen. 2-B1 Ukažme si na jednom příkladu – prvním a nejznámějším –, jak to vypadalo konkrétně. Jak to bylo s praotcem Čechem? Nejstarší známou podobu pověsti o praotci Čechovi najdeme v první české, ovšem latinsky psané Kronice Čechů (Chronica [chronyka] Boemorum; kolem r. 1100), jejímž autorem je pražský kněz Kosmas, který v mladších letech procestoval mnoho evropských zemí: (…) V Evropě leží Germánie a v jejích končinách směrem k severní straně daleko široko se rozkládá kraj, kolem dokola obklíčený horami, jež se podivuhodným způsobem táhnou po obvodu celé země, že se na pohled zdá, jako by jedno souvislé pohoří celou tu zemi obklopovalo a chránilo. Povrch této země tenkrát zaujímaly širé lesní pustiny bez lidského obyvatele, zněly však hlasně bzukotem rojů včel a zpěvem rozličného ptactva. (…) Když do těch pustin vstoupil člověk, ať to byl kdokoli, neznámo s kolika lidmi, hledaje příhodných míst k lidským příbytkům, přehlédl bystrým zrakem hory a doly, pláně a stráně a tuším kolem hory Řípu mezi dvěma řekami, Ohří a Vltavou, prvá zařídil sídla, prvá založil obydlí a radostně na zemi postavil bůžky, jež s sebou na ramenou přinesl. Tehdy stařešina, jehož ostatní jako pána provázeli, mezi jiným takto promluvil k své družině: „Druhové, kteří jste nejednou snášeli se mnou těžké trudy cesty po neschůdných lesích, zastavte se a obětujte oběť příjemnou svým bůžkům, jejichž zázračnou pomocí jste konečně přišli do této vlasti, kdysi osudem vám předurčené. To jest ona, to jest ona
země, kterou jsem vám, jak se pamatuji, častokrát sliboval, země nikomu nepoddaná, zvěře a ptactva plná, sladkým medem a mlékem vlhnoucí, a jak sami pozorujete, podnebím k obývání příjemná. (…) Ale když takový, tak krásný a tak veliký kraj je ve vašich rukou, rozvažte, jaké by bylo vhodné jméno pro tu zemi.“ Ti hned, jako z božského vnuknutí, zvolali: „Poněvadž ty, otče, se jmenuješ Čech, kde najdeme lepší nebo vhodnější jméno, než aby i země slula Čechy?“ Tehdy stařešina, dojat touto odpovědí svých druhů, jal se z radosti líbat zemi, maje radost, že se má nazývat jeho jménem, pak vstal, obě dlaně pozvedl k nebeským hvězdám a takto počal mluvit: „Vítej mi, země zaslíbená, tisícerými tužbami od nás vyhledávaná, kdysi v čas potopy lidu zbavená, nyní jako na památku lidstva nás zachovej bez pohromy a rozmnožuj naše potomstvo od pokolení do pokolení.“ Pohled na známou pověst se zkomplikuje v okamžiku, kdy se podíváme na původní, latinské znění; Čechův lid totiž volá takto: „Quia tu, o pater, diceris Boemus, dicatur et terra Boemia.“ Jinými slovy, Kosmův praotec se vůbec nejmenuje Čech, ale Boemus. Je tedy nepochybné, že příběh s horou Říp, jak jej vylíčil Kosmas, naši slovanští předkové vůbec nezažili (zároveň je třeba podotknout, že nepřichází v úvahu ani keltský původ pověsti: mj. proto, že v ústním podání by se tak dlouho – a navíc ještě přes celou germánskou epochu – nemohla v paměti obyvatel udržet). Jak už jsme zmínili, výraz Boemia je odvozen od jména keltského kmene Bójů, zatímco výraz Čech je ryze slovanský, odvozený od slova člověk domáckou příponou –ch a znamená náš (dobrý) člověk (srovnej s tím slovo brach / brácha = náš bratr, nebo příjmení Pech / Pešek = náš Petr atd.). Odkud se tedy praotec Čech vzal? Pojďme ještě dále do minulosti. Kosmas byl první český kronikář, ale na konci 10. století, tedy asi o sto let dříve, vzniklo zajímavé latinsky psané dílo tradičně nazývané Kristiánova legenda: napsal ji mnich z kláštera v Břevnově (dnes na západním okraji Prahy) a chtěl shrnout nejstarší dějiny Čechů. Na počátku uvádí toto: (…) Ale Slované čeští, usazení pod samým Arkturem a oddaní uctívání model, žili jako kůň neovládaný uzdou, bez zákona, bez knížete nebo vládce a bez města, potulujíce se roztroušeně jako nerozumná zvířata, toliko širý kraj obývali. Konečně když byli postiženi zhoubným morem, obrátili se, jak pověst vypravuje, k nějaké hadačce se žádostí o dobrou radu a o věštecký výrok. A když jej obdrželi, založili hrad a dali mu jméno Praha. Potom nalezše nějakého velmi prozíravého a důmyslného muže, jenž se jenom orbou zabýval, jménem Přemysla, ustanovili si ho podle výroku hadaččina knížetem nebo vladařem, davše mu za manželku svrchu řečenou pannu hadačku. A když byli takto konečně vysvobozeni z rozličných ran morových, stavěli si v čelo po svrchu řečeném knížeti vladaře neboli vévody z jeho potomstva, sloužíce modlám a bůžkům a bujně slavíce oběti podle pohanských obyčejů, až nakonec vláda nad tou zemí připadla jednomu z rodu těchto knížat, jménem Bořivojovi. Tento příběh je nám povědomý: hadačka, to je samozřejmě kněžna Libuše (i když Kristián neuvádí její jméno), a Přemysl Oráč a založení Prahy skrze Libušinu věštbu – to také známe. Pozoruhodné ovšem je, že Kristián v této úvodní pasáži o dějinách Čechů vůbec nezmiňuje praotce Čecha. Dějepisci nabízejí vysvětlení: v Kristiánově době (kolem r. 1000) pověst o praotci Čechovi buď vůbec neexistovala, nebo se vyprávěla jen ve stručné, jednoduché podobě. Nápadná sopečná hora Říp se nacházela v geometrickém středu raněstředověkého středočeského osídlení a k tomu, aby
se k ní vázaly pověsti, přímo vybízela, ovšem praotec Čech řečnící u Řípu, to je nepochybně Kosmova literární invence. Vznikla patrně z přesvědčení, že příchod Čechů se musel odehrát podobně, jako se to vypráví u jiných slavných národů. Připomeňme dva takové příběhy: Starozákonní biblický Mojžíš přivádí Izraelity po vyjití z Egypta a po čtyřicetiletém putování pouští do Palestiny, kterou označuje – stejně jako Kosmův Čech – jako zemi zaslíbenou (Ex 12,25 aj.). Když pak pošle do Palestiny zvědy, ti se vracejí a vyprávějí o její mimořádné úrodnosti, přičemž výslovně uvádějí (v kralickém překladu; Nu 13,28): „Přišli jsme do země, do kteréž jsi nás poslal, kteráž v pravdě oplývá mlékem a strdí, a toto jest ovoce její.“ Staročeské slovo strď znamená med a to, že praotec Čech pravil, že česká země oplývá mlékem a strdím, se traduje dodnes, ačkoli jde nepochybně o výpůjčku z biblického textu (podobností bychom v pozdějších verzích příběhu o Čechovi našli více: praotci Čechovi přibude bratr Lech, podobně jako Mojžíš měl bratra Arona atd.). A druhým Kosmovým vzorem patrně byl starořímský epos Aeneis, v němž básník Vergilius líčí, jak trójský hrdina Aeneas přivádí po dlouhém putování své druhy do Itálie, a když se přesvědčí, že nová vlast je nadobyčej úrodná, promluví takto: „Ó, vítej země, již osud mi přislíbil, vy též vítejte, Penáti (= ochranná domácí božstva) trójští, nám oddaní! Zde je váš domov, zde vaše vlast. (…)“ A co říkají Jiráskovy Staré pověsti české z konce 19. století? Od nepaměti se za Tatrami, v rovinách při řece Visle, rozkládala charvatská země, část prvotní veliké vlasti slovanské. V té charvatské zemi bytovala četná plemena, příbuzná jazykem, mravy, způsobem života. I stalo se, že se strhly mezi nimi vády a krvavé boje o meze a dědiny. Vstal rod na rod, příbuzní bojovali proti příbuzným a hubili se navzájem. V ten čas dva bratři mocného rodu, oba vojvodové, Čech a Lech, spolu se o to snesli, že opustí rodnou zemi bojem neblahou. Řekli si: „Vyhledejme sobě nových sídel, kdež by náš rod žil s pokojem a díla si hleděl.“ (…) Jak se usnesli, tak vykonali. (…) Napřed šli zvědové a zbrojní muži, prostřed vojvoda Čech, sivé brady, ale statný a silný, jeho bratr Lech a kolem nich vladykové, starostové rodů, všichni na koních. Za nimi starci, ženy a děti na hrubých vozech, na koních, stáda dobytka, naposled pak opět zbrojní mužové. Tak brali se nejprve končinami příbuzných plemen, až přešli hranice charvatské země, až přebředli Odru řeku a vstoupili do neznámých, hornatých končin. I tam ještě našli osady, jichž obyvatelé hovořili jako oni, a dále také v krajinách při Labi řece. Než jak přešli druhou tuto řeku, byl kraj pustější a osad shledali jen poskrovnu. Byly daleko od sebe a obyvatelé jejich, cizího jazyka, kožemi odění, nečetní, ale smělí a srdnatí, stavěli se jim se zbraní v ruce do cesty. Čech a Lech a jejich lid je potřeli a zhubivše jejich chudá obydlí v chatrčích i ve vykopaných jamách, postupovali dále, z lesa do lesa. (…) Došli a položili se na úpatí hory, jež slove Říp. (…) Vidíme, že Alois Jirásek pověst doplnil o beletristicky zpracované poznatky moderní archeologické i historické vědy: o polohu slovanské pravlasti a o fakt, že České země v době slovanského příchodu samozřejmě nebyly liduprázdné. Povšimněme si také, že zatímco Kosmas si ještě není Řípem jist (a tuším kolem hory Řípu), Jirásek už nepochybuje. Poznáváme tedy důležitý charakteristický rys, jímž se pověst, která je dílem kolektivního vypravěčství, odlišuje od osobní vzpomínky: zatímco individuální vypravěč čím více je od události vzdálen, tím méně si pamatuje (a zpravidla se k tomu přiznává), pověst se vzrůstajícím časovým odstupem od výchozí události naopak narůstá ve svém rozsahu i podrobnostech. 2-A2 Počátky českého státu Bořivoj z dynastie Přemyslovců je považován za prvního historicky doloženého (již k r. 872) knížete z kmene Čechů. Jeho zemi dobyli Svatoplukovi Moravané a přiměli Bořivoje a jeho
manželku Ludmilu přijmout křest (Bořivoje patrně pokřtil na Moravě sám Metoděj). Knížecí pár dal vybudovat na svém sídle, hradišti Levý Hradec (nad Vltavou na severním okraji Pražské kotliny), první křesťanský chrám v Čechách, kostel svatého Klimenta. Krátce poté však Bořivoj s Ludmilou přesídlili na nové hradiště jménem Praha na návrší nad brodem přes Vltavu (Praha = zřejmě vyprahlé místo). Hradiště se v následujících staletích přeměnilo v Pražský hrad. Po Bořivojově smrti († před 890) jeho dva synové svedli zápas o orientaci českého státu. Starší Spytihněv prosazoval úzké sepětí se Západem: v r. 895 slíbil věrnost Východofranské říši, čímž odtrhl Čechy od Velké Moravy. Ta pak na počátku 10. století (za vlády Mojmíra II.) zanikla pod náporem asijských Maďarů (z ugrofinské větve uralské jazykové rodiny), kteří se usadili v uherských nížinách a v přilehlých oblastech (na tisíc let ovládli Slovensko). Spytihněvův mladší bratr a nástupce Vratislav usiloval o vyváženější zahraničněpolitickou pozici své země. Oženil se s velmožskou dcerou Drahomírou z řad Polabských Slovanů, kteří právě čelili východofranské expanzi. Dva synové mladého páru byli pojmenováni jmény se shodným významem (více slávy): starší dostal toto jméno v češtině (Václav), mladší ve staroslověnštině (Boleslav; ještě dnes rus. boleje = více). Vratislav brzy zemřel; Drahomíra se stala správkyní země za své nezletilé syny a ti byli svěřeni do výchovy Ludmile. Mezi oběma ženami vypukly vážné spory: týkaly se jak jejich sfér politického vlivu, tak i výchovy chlapců (Ludmila je vedla na dráhu vzdělanců, Drahomíra z nich chtěla mít válečníky). R. 921 dala Drahomíra svou soupeřku zavraždit: dva její ozbrojenci Ludmilu uškrtili. Po několika desetiletích začala být Ludmila uctívána jako světice. Václav se ujal knížecí vlády kolem r. 924. Panoval za změněných podmínek v sousedství. Ve Východofranské říši se po vymření potomků Karla Velikého ujala vlády nová dynastie, kterou dnes nazýváme Otoni: přenesli centrum státu z jižního podunajského Bavorska do severního polabského Saska a změnil se i název státu na Německo. Václav ukončil matčinu konfrontační politiku a snažil se ve své zemi vytvořit atmosféru smíru. Omezoval mučení a tresty smrti, zmírňoval chudobu obyvatel a sám žil poněkud asketicky; intenzivně prožíval křesťanský vztah k Bohu (sám vyráběl hostie i mešní víno). Asi v r. 929 Němci vpadli do Čech a pronikli až k Praze. Václav odvrátil bitvu tím, že s nimi uzavřel mír i pod podmínkou každoročního poplatku odváděného Německu ve výši 500 hřiven stříbra a 120 volů (asi šlo o obnovení poplatku Spytihněvova). Na Pražském hradě pak dal postavit velkolepou rotundu zasvěcenou svatému Vítu, raněkřesťanskému italskému mučedníku, který býval uctíván ve více evropských zemích, neboť mu byly přisuzovány uzdravovací zázraky. Václavovo panování vyvolávalo prudký nesouhlas Boleslavův. V r. 935 (28. září?) Boleslav pozval Václava na své hradiště – v dnešní Staré Boleslavi – a tam ho se skupinou svých ozbrojenců zavraždil probodnutím (stalo se tak brzy ráno, když Václav spěchal do hradištního kostela na mši). Václav byl pohřben ve svatovítské rotundě a již velmi brzy poté začal být v Čechách uctíván jako světec (na tom se podílel i sám Boleslav). Českou křesťanskou společnost hluboce oslovily podobnosti mezi životem Václavovým a Ježíšovým. Václav se stal nejuctívanějším českým
světcem a patronem (ochráncem) Českých zemí. Jméno Václav i Václavův svátek 28. září patří v Českých zemích stále k nejpopulárnějším. O Václavovi a Ludmile byla sepsána řada legend, staroslověnských a latinských, některé již brzy po jejich smrti. Boleslav I. (kronikáři mu dali přízvisko Ukrutný) vládl v letech 935 – 972 (†). Území českého knížectví rozšířil na celé Čechy a položil tu základy fungující státní správy. Se střídavými úspěchy vedl války s Němci, ale r. 955 jim poslal vojenský oddíl na pomoc proti útočícím Maďarům: ti pak byli spojeným vojskem drtivě poraženi v bitvě u řeky Lechu v Bavorsku. Jedním z důsledků této bitvy bylo i připojení zbývající, východní části Rakouska k Německu (proto se dnes Rakousko, ležící ve středu Evropy, jmenuje německy Österreich [әsteraich]: nacházelo se totiž na východě Německa – něm. der Ost = východ). Boleslavova dcera Doubravka byla provdána za zakladatele polského státu, knížete Měška I. z dynastie Piastovců. Významně se zasloužila o to, že se do Polska rozšířilo z Čech křesťanství. Měškův a Doubravčin syn Boleslav I. Chrabrý se stal prvním polským králem. Boleslavova dcera Mlada založila první klášter v Českých zemích: ženský klášter benediktinek na Pražském hradě, zasvěcený svatému Jiří. Stala se tam první abatyší. V Boleslavově době došlo k významným událostem i v západní Evropě. Na německém trůnu vládli po sobě ve třech generacích Ota I., Ota II. a Ota III. (z dynastie Otonů). Ota I. dobyl území Polabských Slovanů a severní polovinu Itálie a po vzoru Karla Velikého se dal (r. 962) od papeže (Jana XII.) korunovat na římského císaře západní (latinské) Evropy, byť jeho moc nepřesáhla hranice rozšířeného Německa (na rozdíl od Karla Velikého nevládl ve francouzské oblasti). Pěstoval kulturní rozvoj Německa inspirovaný antikou (otonská renesance, navazovala na karolinskou renesanci). Když se Německo v 11. století rozpadlo na řadu států, institut tohoto římského císařství – označovaného pak jako Svatá říše římská – se proměnil v mezinárodní organizaci. Římský císař organizoval její společnou obranu a řešil spory mezi členskými státy. Svatá říše římská, rovněž považovaná za předchůdkyni dnešní evropské integrace, existovala až do r. 1806, kdy zanikla jako instituce brzdící rozvoj individuálních i národních svobod v moderní Evropě. Boleslav II. (s přízviskem Pobožný) byl syn a nástupce Boleslava I. a vládl v letech 972 – 999. V r. 973 bylo – po přímluvné diplomatické cestě Přemyslovny Mlady k papeži do Říma – papežským rozhodnutím zřízeno pražské biskupství: česká církev se tak dostala zpod vlivu německých biskupů v Řezně; podřízena byla arcibiskupovi až ve vzdálené německé Mohuči (Mainzu na Rýně). Prvním biskupem byl saský Němec Dětmar (Dietmar). Druhým pražským biskupem se stal Vojtěch z rodu Slavníkovců, kteří tehdy byli domácími konkurenty Přemyslovců. Vojtěch vystupoval proti otroctví a usiloval o větší zapojení církve do správy země. S těmito plány ovšem nacházel jen málo pochopení, takže se svého úřadu vzdal a odešel do Itálie. Tam se stal členem mnišského řádu benediktinů a vrátil se do Čech s několika z těchto řeholníků. Západně od Prahy v Břevnově založil první český mužský klášter. Jeden z jeho mnichů (dnes označovaný jménem Kristián) pak – zřejmě na Vojtěchův popud – sepsal latinsky legendu Život a umučení svatého Václava a jeho babičky svaté Ludmily (Vita et passio sancti Venceslai et sanctae Ludmilae aviae eius; Kristiánova legenda; konec 10. století): dílo překročilo obvyklé hranice žánru, stalo se velkorysým vylíčením nejstarších českých dějin.
Sám Vojtěch je možná autorem písně Hospodine, pomiluj ny (Pane, smiluj se; konec 10. století), v níž se mísí čeština se staroslověnštinou: píseň hrála roli první české hymny. Vojtěch pak odešel z Čech podruhé a věnoval se misii mj. v Pobaltí k národu Prusů. V r. 995 Boleslav II. dal Slavníkovce v Čechách vyvraždit. Vojtěch si při misijní činnosti počínal razantně a Prusové ho r. 997 zabili. Vojtěch – záhy také světec – však zůstává prvním doloženým Čechem, který procestoval velkou část Evropy a přijímal i obohacoval její kulturu. Po smrti Boleslava II. († 999) se o trůn střetli v tvrdém a vleklém zápase tři Boleslavovi synové: Boleslav III. Ryšavý, Jaromír a Oldřich. Situaci ještě zhoršil tlak nově vzniklých a rychle rostoucích sousedních států, Polska (pod dynastií Piastovců) a Uher (pod dynastií Arpádovců). Polský kníže Boleslav I. Chrabrý od Prusů draze vykoupil ostatky svatého Vojtěcha a nechal je důstojně pohřbít v chrámu v první polské metropoli Hnězdně (Gniezno). V jubilejním roce 1000 podnikl k Vojtěchovu hrobu pouť společně s římským císařem Otou III. a tehdejší papež Silvestr II. zřídil v Hnězdně první polské arcibiskupství. Polský vladař pak krátce panoval také v Čechách. 2-B2 Píseň Hospodine, pomiluj ny svědčí o mísení vlivů staroslověnských, českých a řeckých. Hospodine, pomiluj ny (Pane, smiluj se nad námi) (konec 10. století) Hospodine, pomiluj ny! Jezukriste, pomiluj ny! Ty, spase všeho mira, spasiž ny i uslyšiž,
Hospodine, hlasy našě! Daj nám všěm, Hospodine, žizn a mír v zemi! Krleš! Krleš! Krleš!
Poznámky a vysvětlivky: Krleš = staročeská podoba řeckého výrazu Kyrie eleison (Pane, smiluj se); mir = pokoj i svět; spase všeho mira = spasiteli celého světa; spasiž ny i uslyšiž = spas nás a vyslyš; žizn = hojnost. 2-C Otázky a úlohy 1. Kteří čeští autoři se inspirovali starými pověstmi českými a jaká díla takto vytvořili? 2. Najděte ve svém okolí příklady připomínek postav či dějů z doby prvních Přemyslovců. 2-D Některá zajímavá data Nejznámější příklady neliterární umělecké tvorby na námět prvních českých světců: Antonín Dvořák: oratorium Svatá Ludmila (1885 – 1886); chrám svaté Ludmily (PrahaVinohrady; 1888 – 1993; architekt Josef Mocker); Josef Václav Myslbek: pomník svatého Václava (Václavské náměstí, Praha; 1912 – 1913): doprovodné nárožní sochy sv. Ludmily, sv. Vojtěcha, sv. Prokopa, sv. Anežky Přemyslovny; jde o nejproslulejší český pomník, stával se přirozeným centrem událostí při všech významných meznících českých dějin od r. 1918; film Svatý Václav (1929; scénář a režie Jan Stanislav Kolár); kostel svatého Vojtěcha (České Budějovice; 1938 – 1939; architekt Jaroslav Čermák); Vojtěch Adamec: sousoší svatého Vojtěcha a jeho bratra Radima (Libice nad Cidlinou; 2000).
3. České písemnictví ve vrcholném středověku (11. – 13. století) 3-A1 Charakteristika vrcholného středověku; 3-A2 Přerod Českého knížectví v jednu z evropských velmocí (asi 1000 – asi 1200); 3-B1 Dekreta Břetislavova; 3-A3 Éra posledních Přemyslovců (1198 – 1306); 3-B2 Svatý Václave; 3-D Nejznámější české lokality z doby posledních Přemyslovců. 3-A1 Charakteristika vrcholného středověku (11. – 13. století) Na počátku vrcholného středověku stojí agrární (zemědělská) revoluce spočívající v intenzivnějším a efektivnějším zemědělství. Začíná středověká kolonizace: záměrné a plánovité osidlování dosud liduprázdných oblastí. Stoupají nároky na řízení společnosti. Je zaváděn feudalismus: společensko-ekonomické zřízení, které je vysvětlováno učením o trojím lidu. Společnost se rozděluje na 3 vrstvy: válečníky (lat. bellatores), kněze (oratores) a pracovníky (laboratores). Tyto skupiny jsou navzájem provázány vztahy ochrany a služby: válečníci (šlechta) celou společnost chrání před nepřáteli, kněží (duchovenstvo) zajišťují ideovou (myšlenkovou) jednotu společnosti a zprostředkovávají Boží přízeň, pracovníci (poddaní, zabývající se téměř výhradně zemědělstvím) pak živí nejen sebe, ale prostřednictvím pravidelně odváděných dávek i šlechtu a kněze. Panovník je vlastníkem veškerého území státu; část – strategicky či obchodně nejdůležitější lokality – si ponechal pod svou přímou správou (označovaly se např. jako královské statky). Zbývající území rozdělil na části nazývané léno (lat. feudum). které propůjčil (nejčastěji dědičně) šlechticům a církevním institucím. Šlechtici za to poskytovali králi vojsko (zemskou hotovost) a dědičně zastávali státní úřady, duchovní poskytovali ze svých, především klášterních hospodářství obživu vojsku a také vykonávali některé úřady. Tito královi leníci (vazalové) celý postup zopakovali o patro níž. Část léna (dominikál = panskou půdu) ponechali pro svou přímou potřebu (šlechtici tu zaměstnávali pracovní síly, některé mnišské řehole na svém dominikálu navíc také samy pracovaly) a další části léna (rustikál = selská půda) opět dědičně propůjčili, tentokrát svým leníkům – poddaným zemědělcům. Ti museli své vrchnosti odvádět feudální rentu. Měla 3 podoby: peněžní (ta byla nejdůležitější), naturální (zemědělské produkty) a úkonovou (robota = nucená práce zdarma na dominikálu v době žní apod.). Vzdělanost vrcholného středověku se stále soustřeďuje v rukou kněží; někteří z nich působí na panovnických a šlechtických dvorech a mají v rukou výkon státní správy. V 11. století (Velké schizma 1054) se jednotná křesťanská církev rozdělila na církev západní (katolickou, přesněji římskokatolickou, s liturgickým jazykem latinou) a v čele s doživotně voleným papežem sídlícím v Římě (řec. katholikós / καθολικος = všeobecný) a na několik církví východních (pravoslavných neboli ortodoxních, s liturgickým jazykem řečtinou), z nichž každá má svého vlastního čelného představitele (patriarchu nebo metropolitu). Velké schizma znamenalo výrazné omezení papežského vlivu a vyvolalo dlouhodobé mocenské soupeření mezi západními římskými císaři a papeži. Jablkem sváru bylo právo na investituru, tedy na jmenování biskupů a opatů. Střetávaly se tu dva přístupy: papežové tvrdili, že jako náměstci Kristovi na zemi jsou nadřazeni vší křesťanské světské moci včetně králů a císaře, a že tedy personální obsazování vysokých církevních úřadů náleží jen a výhradně jim; naproti tomu panovníci zastávali názor, že jako nejvyšší lenní páni jsou nadřazeni biskupům a všem dalším
církevním hodnostářům, poněvadž ti jsou jejich vazaly. Nejdramatičtější ovšem byla otázka, zda má být císař podřízen papeži, nebo naopak. Formálně se vztah mezi nimi řešil od 11. století takto: nejvýznamnější panovníci Svaté říše římské zvolili vladaře této mezinárodní organizace, a ten tak získal titul německý (později přejmenovaný na římský) král. Teprve když podnikl korunovační jízdu do Říma, jíž demonstroval pevnost své pozice, papež jej tam korunoval na římského císaře. Nejvážnějším střetnutím v boji o investituru byl zápas mezi římským králem Jindřichem IV. a papežem Řehořem VII. Řehoř si osoboval právo sesadit římského panovníka. Jindřich odpověděl snahou sesadit Řehoře. Papež postavil proti Jindřichovi panovníky německých států a pak ho povolal k sobě na italský hrad Canossa, před nímž (r. 1077) Jindřich musel nejprve poníženě prosit za odpuštění, ale papež stejně jeho autoritu v Německu nepodpořil. Jindřich tedy r. 1084 dobyl Řím, Řehoře svrhl a dosadil nového papeže (Klementa III.), od něhož se nechal korunovat na císaře. Celý investiturní spor byl pak ukončen r. 1122 kompromisem (smlouva Konkordát wormský). Hospodářský rozvoj Evropy vedl ke zvýšení počtu tamějšího obyvatelstva. Feudalismus zároveň prohluboval sociální rozpory mezi vládnoucími feudály a poddanými zemědělci. Řešení situace se hledalo především v osidlování nové půdy: kolonizace neobydlených oblastí v Evropě však mohla problémy vyřešit jen dočasně. V 11. století národ Turků z turkické větve altajské jazykové rodiny pronikl ze střední Asie na Blízký východ a ve válkách s Araby a Byzantinci jej z velké části dobyl. Turci přijali od Arabů islám a vytvořili rozsáhlou říši. Za předchozí arabské vlády přicházelo do Jeruzaléma mnoho křesťanských poutníků; turecké války však snížily bezpečnost v oblasti a poutníků ubylo, ačkoli muslimové k nim byli tolerantní. Papežové té doby využili situace k tomu, že od konce 11. století do konce 13. století vyhlašovali křížové výpravy proti muslimům s cílem osvobodit Svatou zemi (Palestinu) s Božím (Ježíšovým) hrobem z moci pohanů a ustavit tam křesťanský stát. Křížová (křižácká) výprava byla mezinárodním vojenským tažením, které vyhlásil papež; účastníci byli označeni znamením kříže. Měli přislíbeno odpuštění hříchů a mnozí chápali výpravu jako apokalyptický boj směřující k nastolení Božího království na zemi. Pod ochranou ozbrojených křižáků putovaly do Svaté země také davy obyčejných lidí, kteří v této oblasti s teplým klimatem a úrodným pobřežím hledali lepší budoucnost. Křižáci po prvních bojových úspěších opravdu dobyli pobřežní krajiny v Levantě (tedy na východní straně Středozemního moře) včetně Jeruzaléma (kde většinu obyvatel povraždili) a vytvořili 4 křižácké státy. Na jejich obranu a na ochranu poutníků vznikly v Levantě rytířské mnišské řády (johanité neboli maltézští rytíři, templáři, řád německých rytířů). Křižácké státy sváděly s Turky a Araby po dvě staletí vleklé boje: posléze se projevila převaha muslimů a na konci 13. století byli poslední křižáci z Levanty vyhnáni. Epocha křížových výprav však měla velký kulturní význam: Evropané se seznámili nejen s vyspělou arabskou kulturou, ale také s pozůstatky kultury antické, rozvinulo se středověké rytířství do podoby populárního životního stylu, Evropané dovezli z Orientu některé nové plodiny a luxusní zboží, a dobrodružné příběhy křižáků se staly mocným inspiračním zdrojem pro všechny druhy umění. 3-A2 Přerod Českého knížectví v jednu z evropských velmocí (asi 1000 – asi 1200) Boje o moc mezi Přemyslovci skončily r. 1012 vítězstvím Oldřicha (vládl 1012 – † 1034). Z Oldřichova života je dnes nejpopulárnější skutečnost, že jako již ženatý, ale bezdětný muž si vzal ještě druhou manželku, mladou selskou – a také už vdanou – ženu Boženu, kterou potkal na jedné
lovecké výpravě; Příběh odráží dobu, kdy přemyslovští vládci ještě preferovali české partnerky před dcerami ze zahraničních vlivných rodů a kdy doznívá zvyk mnohoženství. Oldřich dobyl a k Českému knížectví pevně připojil Moravu, o niž v předchozích sto letech Přemyslovci sváděli boje s Maďary a Poláky. Za vlády Oldřicha a jeho syna a nástupce Břetislava (vládl 1035 – † 1055) žil další český světec, Prokop. Pocházel z menšího šlechtického rodu a působil jako venkovský kněz. Měl rodinu, ale v pokročilejším věku od ní odešel, aby završil svůj duchovní život. Věnoval se slovanské liturgii. Pobýval v Břevnovském klášteře a pak odešel do krajiny u řeky Sázavy a působil tam jako poustevník, žijící asketickým, přírodním stylem života a poskytující rady, léčitelství a kazatelské slovo lidem z okolí. Byl výrazný řečník: pověst o něm tvrdí, že zapřáhnul do pluhu ďábla a přinutil ho zorat pole. S přáteli, kteří chtěli tento život sdílet s ním, založil (1032) benediktinský Sázavský klášter a stal se jeho prvním opatem. Klášter působil podporován knížaty Oldřichem i Břetislavem, pěstoval liturgii i literární tvorbu ve staroslověnštině a udržoval kontakty s Ruskem. Prokop zemřel r. 1053 a v Sázavském klášteře, kde byl pohřben, pak o něm vznikly staroslověnské legendy (později přeložené do latiny). Svatořečen byl r. 1204 tehdy novým způsobem – zvláštním obřadem. Oldřichův syn Břetislav byl z hlediska již monogamní západní Evropy nemanželský syn, a tak svou vyvolenou nevěstu, bavorskou Jitku ze Schweinfurtu, musel (asi kolem r. 1021) unést z kláštera, v němž studovala. Ze šťastného manželství pak vzešlo 5 synů. Kníže Břetislav r. 1039 vpadl do Polska: v katedrále v Hnězdně nad Vojtěchovým hrobem vydal první český zákoník, latinsky psaná Dekreta Břetislavova (Decreta Brecislai). S Vojtěchovými ostatky se vrátil do Prahy. Břetislav se pak statečně bránil válečným výpravám římského krále Jindřicha III., ale nakonec jím byl poražen. V r. 1041 byl přinucen složit v Řezně Jindřichovi slib věrnosti, čímž byl český stát začleněn do Svaté říše římské. Nejstarší Břetislavův syn Spytihněv II. (vládl 1055 – † 1061) dal přestavět a rozšířit Václavovu rotundu svatého Víta na Pražském hradě na románskou baziliku. Spytihněvův bratr Vratislav II. vládl jako kníže od r. 1061. Zasloužil se o založení olomouckého biskupství (1063). V r. 1084 se se svým vojskem zúčastnil vítězného boje římského krále Jindřicha IV. proti papeži Řehoři VII. (boj o investituru). Češi se při dobývání Říma vyznamenali tak, že císař Jindřich dal r. 1085 prostřednictvím arcibiskupa z německého Trevíru (Trieru) korunovat Vratislava na Pražském hradě na prvního českého krále. Událost měla pro Čechy mimořádný význam, byť prestižní titul (vyhrazený panovníkům silných národních států) náležel jen Vratislavovi (vládl jako král Vratislav I. až do své smrti r. 1092), nikoli jeho nástupcům. Vratislavův současník, český kněz Kosmas (asi 1045 – 1125), byl přesvědčen, že Češi dosáhli vrcholu svých dějin a sepsal svoji latinskou Kroniku Čechů (Chronica Boemorum), aby zdokumentoval tuto českou cestu vzhůru.
Vratislavův syn Břetislav II. (kníže 1092 – † 1100) tvrdě šířil katolictví: dal kácet pohansky uctívané stromy a háje, zakázal slovanskou liturgii (1096/1097) a její kněze vyhnal ze Sázavského kláštera, zabavil majetek Židům usedlým v Čechách (žili zde jako obchodníci od 10. století). V r. 1126 římský král Lothar III. vpadl s mohutnou armádou do Čech, ale český kníže Soběslav I. jej drtivě porazil u severočeského Chlumce s vojskem, jemuž dokázal – patrně vůbec poprvé v českých dějinách – vtisknout ideu společné obrany vlasti proti zahraničnímu nepříteli: v čele vojska byly neseny jako posvátné relikvie (údajné) kopí svatého Václava s praporem svatého Vojtěcha. Lothar sám byl zajat; Soběslav ho ovšem po uzavření příměří rychle propustil a Lothar zařadil české panovníky mezi volitele římského krále. V 1. polovině 12. století vznikly dvě mimořádné románské stavby, které dokládají popularitu i autoritu příběhů obsažených v Kosmově kronice. Jedná se o rotundu svaté Kateřiny ve Znojmě, jejíž interiér je vyzdoben cyklem maleb z počátků přemyslovských dějin, a o rotundu svatého Jiří na Řípu. Soběslavův synovec Vladislav II. se s českým vojenským oddílem zúčastnil jedné z křížových výprav do Palestiny. Potom vojensky pomáhal římskému králi Friedrichu I. Barbarossovi prosazovat jeho moc v italských státech. Za to jej Friedrich Barbarossa r. 1158 povýšil na českého krále (druhého v pořadí). Češi pak Barbarossovi pomohli dobýt Milán. Vladislavova německá manželka Judita Durynská u příležitosti manželovy královské korunovace dala postavit v Praze přes Vltavu první velký kamenný most v Českých zemích: nazýval se podle ní Juditin a několik jeho prvků se dochovalo dodnes. Vladislav I. zemřel r. 1172. 2-B2 Zákoník Dekreta Břetislavova (Decreta Brecislai) měl upevnit – politicky i ekonomicky – knížecí moc a posílit moderní, křesťanské právní prostředí na úkor stále živých prvků pohanských. Dekreta Břetislavova (1039) Vaše manželství, která až dosud měli jste jako v nevěstinci a společná mezi zvířaty, nechť napříště řídí se kanonickým řádem tak, aby manželka spokojila se jedním mužem a muž jednou ženou zákonitě před církví provdanou. (…) Kdyby si žena stěžovala, že svým mužem není milována slušně, nýbrž že je uchopována neslušně, budiž mezi nimi uspořádán boží soud před církví, a kdo by byl shledán vinným, nechť zaplatí knížeti povinné pokuty. (…) Krčmu, která jest kořen všech špatností, odtud pocházejí krádeže, vraždy, smilstva a všechny špatnosti, kdo zřídí nebo kdo zřízenou za plat převezme: krčmář, jestliže bude postižen, ať je veden ke středu tržiště, přivázán k sloupu a mrskán pruty jak dlouho by biřic chtěl… Pijáci pak, kdyby byli postiženi v krčmě, ať nevyjdou z vězení, dokud by nesložili 300 denárů pro knížecí komoru. Aby o nedělích se nekonaly trhy a o slavných svátcích, jež se slaví v naší zemi hlavně proto, aby o ostatních dnech mohli se oddávati dílu… Poznámky a vysvětlivky: denár – zde druh první české mince (10. – 13. století; stříbro, průměr asi 2 cm, hmotnost asi 1 g); kanonický – podle církevního práva.
3-A3 Éra posledních Přemyslovců (1198 – 1306) Vrchol české přemyslovské doby představuje více než stoletý úsek, kdy se na trůně vystřídalo 5 přemyslovských králů (vždy ve vztahu otec – syn). Jejich vladařské úsilí bylo propojeno ucelenou koncepcí. V přemyslovských záměrech se střídaly a prolínaly (1) snahy o co největší nezávislost v rámci Svaté říše římské, (2) úsilí o vytvoření soustátí česko-polsko-uherského, které by vůči německé většině říše bylo vážným konkurentem, a (3) plány na zisk římského trůnu. Ruku v ruce s tím kráčel kulturní rozvoj, který se projevil v kolonizačním úsilí (vznikají první české hrady, města a nové kláštery, hustěji osídlené oblasti propojuje síť obchodních cest, směřujících též do zahraničí) i v příchodu nového, gotického kulturního slohu. Poslední Přemyslovci přijali – místo svatováclavské orlice – nový erb: stříbrného lva ve skoku v červeném poli. Přemysl I. Otakar (králem 1198 – † 1230): Účinně podpořil kandidaturu sicilského krále Friedricha II. na římského krále a ten pak vydal Přemyslovi listinu Zlatou bulu sicilskou (bula = kovová pečeť), která určovala velmi silnou mezinárodní pozici českého krále a jeho státu: český stát je navěky královstvím, česká šlechta má právo volit krále, čeští králové mají právo investitury k českým biskupům. Přemysl začal razit hodnotnější stříbrné mince (místo denárů brakteáty) a český král zůstal volitelem římského krále: byl jedním ze 7 kurfiřtů (volebních panovníků). Václav I. (vládl 1230 – † 1253): Zasloužil se o rychlý postup kolonizace. Ta byla vnitřní (provádělo ji české obyvatelstvo) nebo vnější (k ní byli pozváni obyvatelé německých států): existovaly však také kolonizační osady i města se smíšeným obyvatelstvem. Za Václava I. se zintenzivnilo také zakládání hradů a měst. Středověká města byla obdařována městskými právy, která lákala venkovské obyvatele k přesídlení do města a která městům zajišťovala dobré podmínky pro rozvoj. S příchodem německých kolonistů se ze Západu šíří gotická kultura a němčina se stává v Českých zemích jedním z dorozumívacích jazyků. Za Václavovy vlády veřejně působily dvě významné ženy, které se věnovaly především zdravotní péči: Václavova sestra, abatyše Anežka Přemyslovna († 1282; svatořečena 1989), a severočeská šlechtična Zdislava z Lemberka († 1252; svatořečena 1995). V r. 1241 Moravu nečekaně vyplenili kočovní Mongolové (v Evropě tehdy zvaní Tataři). Přemysl II. Otakar (vládl 1253 – † 1278): Podle plánů svého otce se oženil s ovdovělou dědičkou Rakouska Markétou Babenberskou a stal se také rakouským vévodou. Oba státy – český a rakouský – ovšem zůstaly samostatné: spojovala je personální unie. Zakládal hrady a mnohá města, v Evropě vynikal bohatstvím a vojenskou silou (král železný a zlatý). V četných bojích ubránil Rakousko před Bavory a Uhry (uherská porážka u rakouského Kressenbrunnu 1260 aj.), ovšem dosáhl církevního zneplatnění bezdětného manželství s Markétou a oženil se s uherskou princeznou Kunhutou (syn Václav). Podnikl křížovou výpravu proti pohanským Prusům k Baltskému moři (založil tam město Královec/Königsberg – dnešní ruský Kaliningrad). Usiloval o římský trůn, ale jeho němečtí odpůrci zvolili do té doby málo známého Rudolfa I. Habsburského (ze švýcarsko-rakouského rodu). Rudolf zahájil proti Přemyslovi boj za osvobození Rakouska od Čechů: mohl se spolehnout i na odpor některých českých šlechticů vůči mocnému Přemyslovi. V rozhodující bitvě r. 1278 na Moravském poli (na rakouském břehu řeky Moravy): Rudolf I. Habsburský zvítězil a Přemysl II. Otakar byl v bitvě poražen a zabit. Rudolf pak svěřil Čechy do správy německému Otovi Braniborskému, který pět let českou zemi drancoval a kralevice Václava věznil (Kunhuta se mezitím provdala za Záviše z Falkenštejna, hlavu jihočeského šlechtického rodu Vítkovců, který dlouhodobě stál v opozici vůči Přemyslovcům). Václav byl oženěn s Rudolfovou dcerou Gutou (měli pak mj. syna Václava a dceru Elišku).
Václav II. (vládl 1283 – † 1305): Na počátku vlády dal zajmout a před jihočeským hradem Hlubokou popravit stětím (1290) Záviše z Falkenštejna. Václav II byl velmi talentovaný politik i národohospodář, měl také umělecké sklony: skládal lyrické básně v duchu tehdejší rytířské kultury. Za Václavovy vlády bylo východně od Prahy odhaleno obrovské ložisko stříbra: vzniklo tu město Kutná Hora a stalo se největším střediskem dobývání stříbra v Evropě: Václav vydal pro správu stříbrné těžby latinský horní zákoník Ius regale montanorum, platící po staletí a napodobovaný v zahraničí, a začal razit velmi hodnotnou stříbrnou minci pražský groš (téměř 4 g ryzího stříbra). Když ovdověl, oženil se s polskou princeznou Eliškou Rejčkou a stal se také polským králem (1300). V r. 1301 získal rovněž uherskou korunu, ovšem pro svého syna Václava. Václav III. (vládl 1305 – † 1306): Králem se stal po otcově předčasné smrti zcela nečekaně. Čelil vzpouře uherské i polské šlechty, ale když začal sbírat vojsko na tažení do Polska, byl v Olomouci zavražděn ubodáním – patrně od nájemného vraha. Pozadí atentátu zůstane zřejmě natrvalo tajemstvím. Václavovou smrtí Přemyslovi vymřeli po meči, tedy v mužské linii. 2-B3 Svatováclavský chorál se stal v pořadí druhou českou hymnou, populární je dodnes. Svatý Václave (12. – 13. století) (novočeský překlad) Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha! Kriste eleison. Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě, nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave!
Kriste eleison. Pomoci my tvé žádáme, smiluj se nad námi, utěš smutné, zažeň vše zlé, svatý Václave! Kriste eleison. (…)
Poznámky a vysvětlivky: Kriste eleison – řec. Kriste, smiluj se; plémě – plemeno, rod, potomstvo. 2-C Otázky a úlohy: 1. Posuďte úryvek z Dekret Břetislavových z hlediska dnešních právních předpisů. Jaké tu vidíte shody a rozdíly? 2. Najděte ve svém okolí připomínky doby posledních Přemyslovců. 2-D Některá zajímavá data Nejznámější české lokality z doby posledních Přemyslovců: Hrady: Bezděz, Český Šternberk, Křivoklát, Landštejn, Příběnice, Týřov, Zvíkov; Královská města: ze starších sídlišť se vyvinula města Praha, Brno, Hradec Králové, Chrudim, Klatovy, Litoměřice, Mělník, Olomouc, Ústí nad Labem, Žatec aj.; nově založené byly České Budějovice, Dvůr Králové, Jihlava, Kolín, Kutná Hora, Plzeň aj.; Kláštery: Anežský klášter v Praze, Osek, Teplá, Zbraslav, Vyšší Brod, Zlatá Koruna aj.
4. Česká literární kultura v pozdním středověku (doba lucemburská a doba husitská, 14. – 15. století) 4-A1 Charakteristika pozdního středověku; 4-B1 Dalimilova kronika; 4-A2 Lucemburkové na českém trůně: Jan a Karel IV.; 4-B2 Dřěvo sě listem odievá; 4-A3 Václav IV. a krize katolické církve; 4-A4 Doba husitská; 4-B4a Zpráva Petra z Mladoňovic; 4-B4b Vavřinec z Březové: Husitská kronika; 4-B4c Ktož jsú Boží bojovníci; 4-D Nejznámější české kroniky. 4-A1 Charakteristika pozdního středověku (14. – 15. století) V období pozdního středověku kolonizace v Evropě pokročila i do vrchovin a mokřinatých oblastí: jenže leckde bylo živobytí tak obtížné, že mnohé nové osady opět zanikly. V zalidněných oblastech zase změť vlastnických vztahů k půdě produkovala řadu ozbrojených konfliktů. Výrazně se zpomalil početní růst evropského obyvatelstva. Široce sdíleným životním pocitem se stalo vědomí, že dosavadní vývoj křesťanské feudální společnosti dospěl ke svému kulminačnímu (vrcholnému) bodu a že nyní přijde zásadní společenská proměna. Šlechta se diferencovala na vysokou (panstvo), střední (rytířstvo; pojem rytíř však také znamená obecně obrněného bojovníka na koni) a nižší (zemanstvo). Katolické duchovenstvo dosahovalo značného ekonomického i politického vlivu: zejména kláštery patřily mezi nejmocnější feudální vrchnosti. Zároveň rychle a hojně vznikala města: byla obdařena mnohými městskými právy (výsadami), podporujícími prosperitu; ale také trpěla přelidněním a příkrými sociálními rozdíly. Ve městech vznikaly městské školy, které přinášely více vzdělávacích příležitostí než starší školy církevní. Vrcholnou vzdělávací institucí se stala vysoká škola univerzita: měla 4 fakulty (oborové části): artistickou (úvodní pro všechny studenty), právnickou, lékařskou a teologickou (nejstarší univerzita v italské Bologni je z doby kolem r. 1100). Na univerzitách v katolické části Evropy byla jediným vyučovacím jazykem latina, ale jinak šlechtická (dvorská) i měšťanská kultura pěstovala slovesnost především v národních jazycích, které zaznamenaly značný rozvoj. Na počátku 14. století vznikly také první dvě knihy psané v češtině; obě jsou anonymní a veršované. Jednou z nich je Alexandreida: volný český překlad francouzské předlohy z 11. století. Dílo vypráví o životě a činech makedonského krále Alexandra Velikého, který ve 4. století př. Kr. dobyl obří Perskou říši. Česká verze zdůrazňuje ty okamžiky z Alexandrova života, které jsou podobné osudům Přemysla II. Otakara a Václava II. Druhou českou knihou z počátku 14. století je Dalimilova kronika; obě díla jsou dokladem vysoké úrovně tehdejší literární češtiny.. 4-B1 Neznámému autorovi bylo jméno Dalimil přiřknuto omylem v 17. století (proto se také dnes často hovořívá o Kronice tak řečeného Dalimila). Z tónu vyprávění můžeme usoudit, že pisatel náležel k českému panstvu a kdysi stál v opozici vůči přemyslovským králům. Dalimilova kronika (1310 – 1314) (novočeský překlad) Tisíc dvě stě šedesátý čtvrtý rok od zrodu Jezu Krista psal se. České země strádaly v tom čase od hladu jak od morové knuty.
Na Plzeňsku lid mřel jako ovce. Tehdy král dbát přestal o své obce, Němcům dával dědiny i hrady, kolem měst jim stavěl palisády.
České šlechtě škodil bez ustání,
svoje správce poštval na Vítkovce.
Poznámky a vysvětlivky: knuta – karabáč, krátký bič se svazkem řemínků; Vítkovci – jihočeský šlechtický rod, předchůdci pozdějších Rožmberků aj. rodů se znakem pětilisté růže. 4-A2 Lucemburkové na českém trůně: Jan a Karel IV. V politickém životě pozdního středověku se do popředí derou nové mocnosti: na západě Anglie a Francie, na jihozápadě vzniká jednotné Španělsko a jednotné Portugalsko, na východě se sjednocuje Rusko a na jihovýchodě zaniká Byzantská říše pod náporem Turků, kteří dobývají Balkánský poloostrov a stávají se hrozbou i pro střední Evropu. Díky rostoucímu vlivu Francie vládli katolické církvi od r. 1305 papežové francouzské národnosti: odmítli sídlit v Římě a usadili se na církevním panství v jihofrancouzském Avignonu. Ve stejné době francouzští králové pojali záměr získat římský trůn (a tedy spojit francouzskou a německou politiku jako za časů Karla Velikého). Němečtí kurfiřti ovšem byli proti, a tak německý vzdělanec s evropským rozhledem Petr z Aspeltu (arcibiskup, lékař a diplomat; kdysi působil na dvoře Václava II.) obratným vyjednáváním prosadil zvolení kompromisního kandidáta, Jindřicha Lucemburského. Dynastie Lucemburků pak byla nejvlivnějším rodem evropské politiky po následujících více než sto let. Jindřichův syn Jan Lucemburský byl zvolen za českého krále, což bylo stvrzeno jeho sňatkem s Eliškou Přemyslovnou, dcerou Václava II. Jan Lucemburský (vládl 1310 – † 1346) jako obratný diplomat a velitel takřka nepřetržitě operujícího zdatného vojska udržel České království v hlavním proudu evropské politiky. Bojoval ve Stoleté válce (trvala 1337 – 1453; Anglie se v ní pokusila porazit Francii), jako již osleplý padl v bitvě u Kresčaku (Crécy ve Francii). Janův syn Karel IV. od r. 1334 zastupoval v Českých zemích svého otce, sám vládl od r. 1346 jako římský král a český král, od r. 1355 byl římským císařem; zemřel r. 1378. Karel učinil z Českého království prvořadou evropskou velmoc a Svatou říši římskou dovedl – na rozdíl od všech svých předchůdců i následovníků – k naplnění ideje skutečné evropské integrace: spojeneckými smlouvami, dynastickými sňatky (se 4 manželkami měl 12 dětí) a koupěmi provázal celou Evropu od Anglie a Francie až po Balkán a Uhry, a země, které ovládal či ovlivňoval, propojoval nejen politicky, ale také ekonomicky a kulturně. Během lucemburského 14. století zažily České země rozmach vrcholné gotiky. Za Karla IV. tu vedle sebe působili talentovaní tvůrci ze zahraničí (Francouz Matyáš z Arrasu, Němec Petr Parléř, Mistr Theodorik – patrně Ital) i mimořádné české osobnosti (Mistr Vyšebrodského oltáře). Karel IV. založil velkou řemeslnickou čtvrť Nové Město Pražské: Praha se tak stala po Římě a Cařihradu třetím nejrozlehlejším evropským městem. Rozšířil se Hrad, r. 1344 bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství (prvním arcibiskupem se stal Arnošt z Pardubic) a bazilika svatého Víta byla přestavěna na gotickou katedrálu (byť nedokončenou) s unikátní svatováclavskou kaplí na místě někdejší rotundy. Důležitým bodem na nové, transkontinentální cestě západ-východ se stal pražský Karlův most. Přibyly královské hrady (Radyně u Plzně, reprezentativní Karlštejn…), své hrady si však stavěla i šlechta (Rožmberkové aj.). V literatuře se pěstuje tvorba v latině (Zbraslavská kronika, Karlův vlastní – nedokončený – životopis Vita Caroli / Život Karlův) a v češtině: kronika Přibíka Pulkavy z Radenína (Karel IV. na ní spolupracoval), sborník legend Pasionál (upravený český překlad knihy Legenda aurea (Zlaté legendy) od italského kněze Jacoba de Voragine (13. století), veršovaná legenda Život svaté
Kateřiny (kult této starověké mučednice šířil Karel IV.). Učenec Bartoloměj z Chlumce (Mistr Klaret) vytvořil 3 latinsko-české slovníky, dokumentující prudký nárůst české slovní zásoby. Karel IV. vydal r. 1356 Zlatou bulu Karla IV. (základní zákon Svaté říše římské) a neúspěšně se pokusil zavést jednotný zákoník pro České království Maiestas Carolina. V letech 1348 – asi 1350 se Evropou přehnala epidemie smrtelně nebezpečného moru, zavlečeného z Asie. Strašlivé chorobě padla za oběť asi třetina Evropanů. České země tehdy patřily k nejméně zasaženým oblastem, také díky hygienickým opatřením Karlovy doby. Po delším čase se však v Evropě objevovaly další morové rány: v různé intenzitě a s různým časovým odstupem sužovaly kontinent až do počátku 18. století. Mor měl velký dopad na myšlení evropského člověka: prohloubil pozornost věnovanou hranici mezi životem a smrtí, roli osudu v lidském životě apod. 4-B2 Nejznámějším a intepretačně dodnes živým příkladem české písňové tvorby Karlovy doby je milostná píseň Dřěvo sě listem odievá (Strom se obléká do listí). Lyrická píseň obsahuje prvky dvorské i měšťanské tvorby; je postavena na paralele mezi přírodní a milostnou tematikou, zpracovává dobově oblíbený námět utajené lásky mladého muže k dívce. Dílo dosvědčuje, že také česká slovesnost byla součástí vyspělé evropské gotické kultury. Dřěvo sě listem odievá (asi polovina 14. století) Dřěvo sě listem odievá, slavíček v keřku zpievá. Máji, žaluji tobě a mécě srdce ve mdlobě. Zvolil sem sobě milú, ta tře mé srdce pilú. Pila řěže, ach bolí, a tvójť budu, kdeť sem koli. Srdéčko, divi sě tobě, jže nechceš dbáci o sobě. Tvá radost, veselé hyne pro tu beze jmene. Ačť bych já ji zmenoval, mnohýť by mě štráfoval a řka: Proč ty tak slúžíš? Čemu sě milostí chlubíš? Neustavičný milovník jako u cěsty hřěpík:
k čemu sě koli přičiní, a tomu všemu uškodí. Kdoť sem, tenž nosímť pílu, jáť mám najkrašší milú, téť nikomu nepoviem, sámť ji s mým srdéčcem viem. Viera vieřě pomáhá: kdeť sú dva sobě věrna, on jí a ona jemu, nepoviedaj třeciemu. Mnohýť sě rád honosí, ten tajemství pronosí. Ach naň! Zlýť obyčějť jmá, nepřějtež mu, ktoť jeho zná. Poniž on vás tak hanie, prosímť vás, panny i panie, přězdiec jemu „ruší nás“, vyscěrčmež jeho pryč od nás!
Poznámky a vysvětlivky: mécě – méť je; divi sě – divím se; Ačť bych já ji zmenoval – jestliže bych ji pojmenoval; štráfoval – haněl; čemu – proč; milost – láska; neustavičný – nestálý; hřěpík – lopuch; sě přičiní – přidá se; píla – pila, starost; pronosí – prozrazuje; poniž – protože; vyscěrčmež – vystrčmež. 4-C2 Otázky a úlohy 1. Text písně vychází z dvorské lyriky, ale na několika místech měšťanský autor tento styl zlehčil. Najděte, kde. 2. Jaké překážky čekaly na středověké milence? Doložte z textu a porovnejte s dneškem.
4-A3 Václav IV. a krize katolické církve Římský a český král Václav IV. (na českém trůně vládl 1378 – 1419) nastoupil na oba trůny – po smrti svého otce Karla IV. – v pouhých 17 letech. Brzy se projevilo, že na vládu nebyl dobře připraven, ale po kulturní stránce České země vzkvétaly. Gotika v době Václavovy vlády se označuje termínem krásný sloh. Jde o propracování gotické formy k náročnější estetičnosti, větší jemnosti, ornamentálnosti i stylizaci, přičemž všechny prvky jsou spojeny do elegantního jednotného účinu. V architektuře se krásný sloh projevuje např. zdobnými klenbami, jejichž estetická hodnota se uvolňuje ze strohých požadavků statiky (kaple Vlašského dvora v Kutné Hoře). Ale pro krásný sloh je nejpříznačnější figurální tvorba (půvabně odlehčené, esovitě prohnuté postavy s oduševnělými výrazy tváře a v náročně řasených oděvech) v malířství (Mistr Třeboňského oltáře) a sochařství (zde se jako alternativní označení používá pojem sloh krásných madon; madony Krumlovská, Třeboňská, Plzeňská… Situace v evropské společnosti na přelomu 14. a 15. století dospěla do první krize feudalismu. Vnějškově se to projevovalo rozkládáním feudálního učení o trojím lidu. Ve 12. – 14. století se duchovenstvo jako vůbec první stav (složka feudální společnosti) stalo zcela nezávislým: prostřednictvím rytířských mnišských řádů disponovalo vlastní ozbrojenou silou a prostřednictvím desátků od obyčejných věřících a díky výnosům klášterních hospodářství (s množstvím poddanských vesnic) mělo značné vlastní příjmy. Tuto pozici dále posilovalo svatokupectvím, tedy převedením veškerého církevního života na komerční bázi. Církevní úřady se staly předmětem obchodu, laičtí věřící museli platit za udělování svátostí (křty, svatby pohřby…), nadále se vybíraly desátky a přibylo také kontroverzní prodávání odpustků: odpuštění hříchů bylo možné jen složením finančního nebo věcného daru církevní instituci (tak byla do veřejného života protlačována zásada, že hromadění bohatství je spojeno s vyšší mravní kvalitou života). Vzápětí však došlo k zásadní změně: druhým stavem, který se fakticky osamostatnil, se stali měšťané. Bohatnoucí města obehnaná důmyslnými systémy hradeb a věží a disponující ozbrojenou stráží se stala vojensky nezávislými, takže již nepotřebovala pomoc od šlechty či panovníka (často tomu nyní bylo dokonce naopak) a vznik městských škol a univerzit zbavil měšťany nutnosti využívat intelektuálních dovedností kněžstva. Na opačných pólech společnosti se tedy proti sobě ocitli vysocí kněžští hodnostáři, žijící v hmotném přepychu a s velkými mocenskými ambicemi, a na druhé straně ekonomicky silné měšťanstvo, usilující o podíl na správě státu a duchovní svobodu. Šlechta se střídavě přikláněla k jedné i druhé straně, panovníci se snažili zabránit vypuknutí vážných konfliktů a poddaní cítili, že znesvářené stavy se snaží posilovat na jejich úkor. Vše vyvrcholilo papežským (západním) schizmatem: spory mezi francouzskými a italskými kardinály dospěly k současnému panování dvou zvolených papežů – v Avignonu a v Římě. Václav IV. se nedokázal rozhodnout, ke které straně se přiklonit a v r. 1400 byl sesazen z římského trůnu pro neschopnost. Po krátké pauze se však Lucemburkové na římský trůn vrátili: r. 1410 byl za římského krále zvolen Václavův mladší bratr, uherský král Zikmund. To však bylo již poté, co se r. 1409 konal koncil (nejvyšší sněm katolické církve) v italské Pise, sesadil oba papeže a zvolil jiného, jenže ti první dva odmítli své posty opustit, takže katolická církve měla dokonce papeže tři. Ve veřejnosti sílilo přesvědčení, že evropský vývoj dospěl do slepé uličky a křesťané stojí před zásadním životním i dějinným zlomem. Mluvčím těchto nálad se stal učitel (mistr) Karlovy univerzity Jan Hus, který vycházel z názorů profesora z prestižní anglické univerzity v Oxfordu, Johna Wycliffa (Jana Viklefa).
4-A4 Doba husitská Názory Husa a jeho následovníků na zásadní reformu nejen církve, ale i celé společnosti, a snahy o realizaci těchto názorů se označují jako husitství. Etapu českých dějin, kdy husitství bylo hlavním myšlenkovým i politickým proudem v Čechách (a krátkodoběji též na Moravě), můžeme nazvat doba husitská. Dělí se takto: a) Působení Jana Husa (1402 – 1415) Jan Hus ve svých univerzitních řečech i v českých kázáních v pražské Betlémské kapli (zde působil od r. 1402) prosazoval prioritu biblického textu, příkladnost praxe prvotní, apoštolské církve, a nadřazenost svědomí nad oficiální autoritou (je třeba odepřít poslušnost nemravné, tedy bezbožné vrchnosti). V r. 1409 za Husova přispění Václav IV. stanovil Dekretem kutnohorským, že při správě univerzity byla česká, tedy viklefská část univerzity (kromě Husa tu působil ještě zcestovalý Jeroným Pražský aj.) posílena na úkor cizinců, stojících při papežské politice; cizinci pak z Karlovy univerzity odešli a ta se stala intelektuálním centrem husitství. V r. 1412 v Praze pod vlivem Husova kázání rozhořčený dav napadl prodavače papežských odpustků (financovala se z nich válka mezi papeži) a Hus musel před vysokými církevními tresty odejít na venkov (Kozí Hrádek, hrad Krakovec). Především v této době napsal literární díla, v nichž shrnul obsah svých kázání: lat. O církvi (De ecclesia), čes. Knížky o svatokupectví, Postila (sbírka kázání; název této české knihy je zkráceninou latinského obratu, jímž začínala latinská kázání: Post illa verba = Po oněch slovech – tedy po slovech evangelia), Dcerka (promluvy k dívkám, Hus může být tedy považován za prvního českého autora s feministickým cítěním), je mu přisuzován latinský spis O českém pravopise (Orthographia Bohemica), v němž je navrhováno odstranění spřežek (psaných souhláskových skupin pro označení jediné vyslovované souhlásky) a jejich nahrazení diakritikou V r. 1415 se v Kostnici na švýcarsko-německé hranici sešel koncil, jehož svolavatelem i předsedajícím byl Zikmund. Koncil měl jako hlavní úkol odstranit papežské schizma (dvoj- či trojpapežství). Hus byl ke koncilu pozván: Zikmund si od toho sliboval posílení kritických hlasů vůči současné kněžské praxi. Vysocí církevní hodnostáři (preláti) však chtěli Husa odsoudit jako kacíře. Hus přijel do Kostnice na podzim 1414 a vzápětí byl uvězněn. Preláti Zikmnndovi pohrozili, že pokud by Husa bránil, koncil skončí celkovým neúspěchem. Zikmund tedy ustoupil, schizma bylo odstraněno (novým, již jen jediným papežem byl Martin V.), koncil Husa po neobjektivně vedeném soudním procesu prohlásil za kacíře a Zikmund jej v dohodě s preláty dal upálit 6. 7. 1415. TŮ BÍ KONTINJŮD…
