B A K A L ÁŘSKÁ PRÁCE

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

2010

Eva Bobková

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

Obor: Politologie

Devoluční proces ve Velké Británii: případ Skotska (bakalářská práce)

Autor: Eva Bobková Vedoucí práce: prof. PhDr. Vladimíra Dvořáková, CSc.

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a vyznačila všechny citace z pramenů.

V Praze dne 1. 6. 2010

………………… podpis studenta

Poděkování: Na tomto místě bych chtěla poděkovat prof. PhDr. Vladimíře Dvořákové, CSc. za ochotu, cenné rady a připomínky, které jsem při psaní bakalářské práce využila. Dále bych chtěla poděkovat své rodině za podporu, kterou mi poskytla v době zpracovávání této práce.

Obsah 1. ÚVOD ................................................................................................................................................. 6 2. VYMEZENÍ DEVOLUČNÍHO PROCESU VE VELKÉ BRITÁNII V RÁMCI SOUDOBÝCH DECENTRALIZAČNÍCH TRENDŮ ................................................................................................. 9 2.1 POJMY DECENTRALIZACE, DEVOLUCE, DEKONCENTRACE A REGIONALISMUS ............................. 9 2.2 OBSAH TERMÍNU DEVOLUCE V KONTEXTU VELKÉ BRITÁNIE .................................................... 13 3. VÝVOJ DEVOLUČNÍCH SNAH.................................................................................................. 16 3.1 OKOLNOSTI UTVÁŘENÍ UNIE ....................................................................................................... 16 3.1.1 Wales ................................................................................................................................... 17 3.1.2 Skotsko ................................................................................................................................. 17 3.1.3 Irsko ..................................................................................................................................... 19 3.2 VÝZNAMNÉ DEVOLUČNÍ NÁVRHY A PRVNÍ REFERENDUM .......................................................... 20 4. DEVOLUCE PODLE NEW LABOUR PARTY .......................................................................... 29 4.1 OKOLNOSTI DRUHÉHO REFERENDA............................................................................................. 29 4.2 OBSAH DEVOLUČNÍCH ZÁKONŮ .................................................................................................. 32 4.2.1 Skotsko ................................................................................................................................. 32 4.2.2 Wales ................................................................................................................................... 34 4.2.3 Severní Irsko ........................................................................................................................ 36 5. PROMĚNY SKOTSKÉ IDENTITY A VZTAHU K NÁRODNÍM A REGIONÁLNÍM ORGÁNŮM V PROCESU DEVOLUCE .......................................................................................... 38 5.1 PROMĚNY IDENTITY .................................................................................................................... 38 5.2 ZMĚNY V PREFERENCI KONSTITUČNÍCH MODELŮ A VZTAH K REGIONÁLNÍ REPREZENTACI ....... 45 6. ZÁVĚR ............................................................................................................................................. 51 7. ZDROJE........................................................................................................................................... 54 8. PŘÍLOHY ........................................................................................................................................ 59 PŘÍLOHA 1A – CELOSTÁTNÍ VOLEBNÍ VÝSLEDKY Z 28. 2. 1974 ......................................................................... 59 PŘÍLOHA 1B – CELOSTÁTNÍ VOLEBNÍ VÝSLEDKY Z 10. 10. 1974 ....................................................................... 59 PŘÍLOHA 2 – VÝSLEDKY REFEREND O DEVOLUČNÍCH ZÁKONECH Z 1. 3. 1979 .................................................. 60 PŘÍLOHA 3 - CELOSTÁTNÍ VOLEBNÍ VÝSLEDKY Z 1. 5. 1997 .............................................................................. 61 PŘÍLOHA 4A – VÝSLEDKY REFERENDA O DEVOLUCI VE SKOTSKU Z 11. 9. 1997 ................................................ 61 PŘÍLOHA 4B – VÝSLEDKY REFERENDA O DEVOLUCI VE WALESU Z 18. 9. 1997 ................................................. 62 PŘÍLOHA 5 – VÝSLEDKY REFERENDA O DEVOLUCI V SEVERNÍM IRSKU Z 22. 5. 1998........................................ 62 PŘÍLOHA 6A – NÁRODNÍ/TERITORIÁLNÍ IDENTITA VE SKOTSKU 1974 – 1997 .................................................... 62 PŘÍLOHA 6B - NÁRODNÍ/TERITORIÁLNÍ IDENTITA VE SKOTSKU 1997 – 2003 ..................................................... 62 PŘÍLOHA 7-“MORENOVA” OTÁZKA VE SKOTSKU 1997-2003 ............................................................................ 63 PŘÍLOHA 8 - NEJDŮLEŽITĚJŠÍ IDENTITY, SKOTSKO, 2001 A 2003 ....................................................................... 63 PŘÍLOHA 9 - KONSTITUČNÍ PREFERENCE PŘED DEVOLUCÍ.................................................................................. 64 PŘÍLOHA 10 – KONSTITUČNÍ PREFERENCE PO DEVOLUCI ................................................................................... 64 PŘÍLOHA 11A – PŘEDPOKLÁDANÝ VLIV INSTITUCÍ ............................................................................................ 65 PŘÍLOHA 11B – REÁLNÝ VLIV INSTITUCÍ ........................................................................................................... 65 PŘÍLOHA 12 – DŮVĚRA V REGIONÁLNÍ ORGÁNY ................................................................................................ 66 PŘÍLOHA 13 – MOŽNOST OBYVATEL OVLIVŇOVAT VLÁDU VE SKOTSKU ........................................................... 66 PŘÍLOHA 14 – SKOTSKÁ POZICE V RÁMCI SPOJENÉHO KRÁLOVSTVÍ .................................................................. 67

5

1. Úvod Devoluční zákony1, které schválila labouristická vláda pod vedením Tonyho Blaira v roce 1998, jsou společně s reformou Sněmovny lordů2, která byla provedena o rok později, považovány za nejvýznamnější reformy britského politického systému konce 20. století. V zemi, která je charakteristická svým výrazným konzervativizmem a důrazem na kontinuitu, se tato rozsáhlá změna, měnící charakter celého britského politického modelu, který byl až do této doby velmi centralistický3, jeví jako revoluční. Při bližším zkoumání této problematiky však zjistíme, že snahy o decentralizaci a získání širších možností rozhodovat o svých domácích záležitostech ze strany Skotů, Irů a Velšanů žijících na území Spojeného království, nejsou zdaleka tak nové a překvapivé, ale že se naopak objevují v britské politice již několik desetiletí. Úvahy a diskuse o devoluci můžeme v Británii pozorovat minimálně od konce 19. století a v případě problematiky Irska ještě mnohem déle.4 V tomto kontextu se tedy nejeví rozhodnutí Blairovy administrativy za náhlé či převratné, ale naopak je logickým vyústěním dlouhodobých požadavků ze strany regionů a také rozsáhlých a podrobných debat, které, jak je pro Británii příznačné, probíhaly více než století. Po dlouhých diskusích a několika konkrétních vládních návrzích, se nakonec občané žijící ve Skotsku, Walesu a Severním Irsku, dočkali nového devolučního uspořádání a svých vlastních regionálních orgánů. Otázkou však zůstává, jak jsou s nimi spokojeni. Přinesly regionální volené orgány nějakou změnu pro běžné obyvatele? Jaký vztah si k nim lidé vybudovali a jak se proměnilo vnímání Westminsteru? Abychom mohli na tyto otázky odpovědět, musíme zkoumat každý jednotlivý region zvlášť, jelikož rozdíly mezi historickým vývojem, sociálním a náboženským složením obyvatelstva či ekonomickým postavením jednotlivých oblastí jsou natolik významné, že neumožňují obecné zhodnocení těchto otázek. Tato práce se proto zaměří pouze na případ

1

Pod souhrnný název devoluční zákony zahrnujeme: Scotland Act 1998, Northern Ireland Act 1998 a Government of Wales Act 1998. Všechny tyto zákony jsou dostupné z: http://www.opsi.gov.uk/ 2 House of Lords Act 1999. Dostupné z: http://www.opsi.gov.uk/acts/acts1999/ukpga_19990034_en_1 3 Podle profesora Vernona Bogdanora, který je jedním z předních odborníků na devoluční proces ve Velké Británii: „britské myšlení nedokáže vnímat vládu jako sérii vzájemně závislých vrstev“ a centrální parlament ve Westminsteru je pro Brity „slunce, kolem kterého se všechno točí“. Citováno z: BOGDANOR, Vernon. Devolution in the United Kingdom . Oxford : Oxford University Press, 1999. 329 s. 4 Termínem Irsko je myšlen celý irský ostrov, na němž se dnes rozkládá jak Irská republika, tak Severní Irsko, které je součástí Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Návrhy na řešení problematiky Irska, které nabývaly různých podob od osamostatnění, přes tzv. „Home rule“ neboli domácí vládu až po pouhé přiřknutí administrativních pravomocí se objevovaly na britské poltické scéně v podstatě již od dob, kdy Anglie získala Irsko pod svou kontrolu. V 19. Století to pak byla právě oblast Irska, která byla nejvíce spojována s požadavkem na přenesení určitého okruhu pravomocí.

6

Skotska, regionu, který si dlouhodobě udržoval specifické postavení v rámci celého Spojeného království a jemuž zákon,5 vydaný labouristickou vládou, přisoudil nemalé kompetence v exekutivní i legislativní oblasti. Cílem této práce je zmapovat devoluční proces ve Spojeném království s důrazem na vývoj ve Skotsku a v kontextu ostatních regionů a dále odpovědět na to, jaké proměny v identitě přinesly devoluční snahy v tomto regionu. Jestli v po-devolučním uspořádání obyvatelé spíše inklinují ke své regionální identitě, či zda se ztotožňují s identitou britskou či anglickou. Dále se práce bude zabývat otázkou, ke které z identit mají občané Skotska bližší vztah a zda je pro ně národní či teritoriální identifikace vůbec důležitá. Tato práce se také zaměří na změny v konstitučních požadavcích tohoto regionu, zejména na případné změny, které způsobila devoluce v otázce separatismu a také vztahu k samotnému devolučnímu řešení. V kontextu těchto změn se práce zaměří i na reakce Skotů na nově vytvořený regionální parlament a jeho funkčnost z pohledu občanů. Práce je členěna do čtyř kapitol. První z nich je zaměřena na vydefinování samotného pojmu devoluce a jeho zařazení v kontextu ostatních decentralizačních trendů, které probíhaly v druhé polovině 20. století v západní Evropě. Soustředí se především na objasnění obsahu termínů, jež jsou s decentralizací spojeny a ve své druhé části pak konkrétně na obsah termínu devoluce, jež mu dává zasazení do konkrétních historických, politických a sociálních podmínek Spojeného království. Druhá kapitola se zabývá samotným devolučním procesem od počátečních snah o získání autonomie v Irsku až po první referendum ze 70. let a následný centralismus. První část této kapitoly je věnována okolnostem začlenění jednotlivých keltských regionů do Unie s důrazem na prvky, které později ovlivnily jejich postavení v rámci Spojeného království a které napomáhají objasnit různorodost devolučních požadavků, které mají jednotlivé regiony. Druhá část této kapitoly je věnována významným pokusům o decentralizaci, jež měla různé podoby a různé výsledky. V třetí kapitole jsou popsány okolnosti druhého referenda a další událostí 90. let, jež nakonec vedly ke schválení devolučních zákonů jak na úrovni regionů, tak také v centrálním parlamentu ve Westminsteru. Kromě toho jsou v této části práce podrobně rozebrány obsahy těchto dokumentů, zejména nastavení fungování regionálních zastupitelstev a vlád a jejich pravomoci a omezení. Zdůrazněny jsou také rozdíly v uspořádání mezi regiony.

5

Zákon: Scotland Act1998

7

Poslední kapitola se zaměřuje na výzkum výše zmíněných otázek, tedy na to, jak se proměňovala identita skotského obyvatelstva a jaká je její důležitost ve srovnání s ostatními možnostmi identifikace skotských občanů. Dále pak jsou rozebírány změny v přístupu obyvatel k devolučnímu uspořádání a dalším možnostem konstitučních změn a v neposlední řadě je analyzován vztah Skotů k jejich nově vzniklému parlamentu a jeho možnostem. Výzkumná část práce bude prováděna metodou analýzy dat získaných z celostátních výzkumů veřejného mínění, z nichž je možno vyvodit odpovědi na výše položené otázky. Téma této bakalářská práce není v české literatuře příliš často zpracováváno. Jedním z mála našich autorů, jež se devolučním procesem ve Velké Británii zabývá, je Blanka Říchová. Pro tuto práci byla klíčová především její stať s názvem „Devoluční proces ve Velké Británii. Proměna role politických stran“6, která detailně popisuje okolnosti obou devolučních referend. Ze zahraničních děl byla pro tuto práci největším přínosem kniha Vernona Bogdanora s názvem „Devolution in the United Kingdom“7, a také rozsáhlé práce Michaela Keatinga8, které obohatily tuto bakalářskou práci jak v teoretických kapitolách, tak v kapitolách výzkumných. Kromě toho se práce opírá o velké množství pramenů, především pak o statistická data, která jsou každoročně získávána v rámci šetření skotských společenských postojů (Scottish Social Attitudes Survey)9 a o originální znění zmiňovaných zákonů, jež jsou dostupné z oficiálního webu britské vlády http://www.opsi.gov.uk/. Tyto stěžejní prameny a literatura jsou pak doplněny o mnoho dalších knih, odborných článků a internetových zdrojů, které napomohly k celkovému dotvoření této práce.

6

In: FIALA, Vlastimil; ŘÍCHOVÁ, Blanka. Úloha politických aktérů v procesu decentralizace. Olomouc: Moneta-FM : Praha : Institut politologických studií Univerzity Karlovy, 2002. 616 s. ISBN 80-900965-8-1. 7 BOGDANOR, Vernon. Devolution in the United Kingdom . Oxford : Oxford University Press, 1999. 329 s. ISBN 0-19-289310-6. 8 Především knihy: KEATING, Michael. Nations against the State : the new politics of nationalism in Quebec, Catalonia and Scotland . 2nd ed. Houndmills, Basingstoke, Hampshire : Palgrave, 2001. 320 s. ISBN 0-333-92152-6. KEATING, Michael. State and regional nationalism : territorial politics and the european state . 1st ed. New York : Harvester Pr, 1988. 273 s. ISBN 0-7450-0272-2. 9 Tato data jsou dostupná z: http://www.natcen.ac.uk/study/scottish-social-attitudes-2009/findings

8

2. Vymezení devolučního procesu ve Velké Británii v rámci soudobých decentralizačních trendů „Jedním z výrazných trendů vývoje většiny západoevropských zemí v poslední třetině 20. století jsou procesy spjaté s přenášením části kompetencí z centrálních mocenských institucí na nižší, často nově vytvořené správní jednotky.“10 Tyto procesy se však v jednotlivých

zemích

výrazně

liší.

Rozdíly

existují

například

v tom,

kdo

dá

k decentralizačnímu procesu podnět. Mohou to být centrální orgány státu či obyvatelé žijící v daném regionu. Různí se také příčiny, které ať už jedny či druhé k tomuto požadavku, na přenesení kompetencí, vedou. I šíře předávaných pravomocí variují od spíše administrativních úkolů až po vytváření primární legislativy v nejrůznějších oblastech. Neexistuje tedy žádný univerzální model, podle kterého by tyto procesy probíhaly, což vyplývá z odlišností ve fungování politických systémů v jednotlivých zemích, stejně jako z rozdílných zvyků, angažovanosti obyvatel či historického vývoje. Cílem následujících kapitol je vymezit základní termíny, jež jsou s přenášením pravomocí spojeny a následně určit jaký je konkrétní obsah a význam termínu devoluce v kontextu zkoumaného Spojeného království.

2.1 Pojmy decentralizace, devoluce, dekoncentrace a regionalismus Asi nejběžnějším termínem, který můžeme pro proces převádění pravomocí na nižší správní jednotky použít, je termín decentralizace, což je ve své nejobecnější definici „uvolnění centralistického modelu a přenesení určitých pravomocí na různě definované jednotky státního celku“.11 Množství takto přenášených pravomocí se může výrazně lišit a záleží především na konkrétních státech a jejich legislativních a exekutivních orgánech, v jaké podobě decentralizaci schválí. Za nejslabší formu decentralizace bývá tradičně označována dekoncentrace, nazývaná též administrativní dekoncentrace, která „přenáší některé administrativní úkoly na nižší úrovně vládnutí, aniž by současně docházelo k přenášení tomu odpovídajících pravomocí činit adekvátní politická rozhodnutí“.12 Právě fakt, že moc zůstává koncentrována v centrálních orgánech a nižší správní celky nezískávají při této podobě decentralizace žádné rozhodovací 10

Blanka Říchová, Vlastimil Fiala. Decentralizační trendy v současné západní Evropě. In: FIALA, Vlastimil; ŘÍCHOVÁ, Blanka. Úloha politických aktérů v procesu decentralizace. Olomouc: Moneta-FM : Praha: Institut politologických studií Univerzity Karlovy, 2002. Str.:9. 11 Hana Vykoupilová. Víceúrovňové vládnutí v Evropě: koncepce, modely, typy. In: DANČÁK, Břetislav; HLOUŠEK, Vít. Víceúrovňové vládnutí v Evropě: zkušenosti, problémy a výzvy . 1.vyd. Brno : Masarykova univerzita : Mezinárodní politologický ústav, 2007. Str.:17. 12 Op. Cit.: Decentralizační trendy v současné západní Evropě In: Fiala, Říchová, 2002. str. 22.

9

pravomoci a stávají se tak spíše výkonnými orgány, často zaměřenými pouze na úzký okruh problémů vede k označení této formy decentralizace za spíše slabší. Dalším možným označením pro přenášení kompetencí je devoluce. Tento termín je však, co do svého obsahu, velmi sporný. Například profesor Keating ho používá jak pro přenášení pravomocí z centra směrem dolů (devolution downwards) k nižším správním celkům, tak také nahoru směrem k nadnárodním institucím (devolution upwards).13 Oproti tomu britský politolog V. Bogdanor, který se dlouhodobě zabývá procesem devoluce především v kontextu Velké Británie, vidí devoluci striktně jako „přenesení pravomocí z nadřízené (superior) k podřízené (inferior) politické autoritě“.14 Ať už je směr přenášení pravomocí jakýkoliv, pro devoluci je klíčové, že na rozdíl od dekoncentrace, nepřenáší pouze administrativní kompetence, ale také kompetence rozhodovací. Šířka těchto kompetencí a také oblasti, ve které mohou být uplatňovány, se opět liší případ od případu a to nejen mezi státy, ale i, jak je vidět na příkladu Spojeného království, mezi jednotlivými regiony. Posledním typem decentralizace, který je též některými autory označován, jako necentralizace15 je princip federalizace. Ten se vyznačuje vytvořením politického systému „ve kterém jsou dvě nebo více úrovní vlády, které kombinují elementy sdíleného vládnutí pomocí veřejných institucí a regionální samosprávy, pro vlády konstituujících jednotek“16. Je to nejsilnější forma decentralizace, v níž mají autonomní jednotky ústavně garantovanou sféru legislativních pravomocí (princip autonomie) a zároveň jsou zastoupeny ve federálních institucích (princip participace). Federalizace je obousměrným procesem, ve kterém může federace vzniknout jak rozvolněním centralizovaného státu, tak také spojením několika existujících jednotek. Podle Gerharda Horgana je ovšem nutné rozlišovat mezi federálním politickým systémem a federalismem. Zatímco první termín, podle tohoto autora, odpovídá výše zmíněné definici, federalismus jako princip podle něj může existovat i v zemích, kde nebyly explicitně vytvořeny federální instituce, tedy i tam kde není přímo přítomen federální systém.17 Na základě tohoto terminologického rozlišení pak označuje Velkou Británii jako unitární stát z hlediska nominálního, ale kvazi-federální stát z hlediska funkcionálního. Jak je z uvedených definic patrné, procesy federalizace, devoluce, dekoncentrace nebo obecně decentralizace jsou si velmi podobné a v praxi není lehké určit, o který typ se jedná. 13

M. Keating. Citováno podle: Decentralizační trendy v současné západní Evropě In: Fiala, Říchová, 2002, str. 22-23 14 BOGDANOR, Vernon. Devolution in the United Kingdom . Oxford : Oxford University Press, 1999. Str.:2. 15 Ne-centralizace v tom smyslu, že neexistuje žádný prvek (centrum), který který by mohl zahájit proces de/recentralizace. Op. Cit. Hana Vykoupilová In: Dančák, Hloušek, 2007. Str: 19 16 HORGAN, Gerard : The United Kingdom as a quasi-federal state. Working papers, 1999: 3, Queens University, str.:2. online verze: http://www.queensu.ca/iigr/working/Archive/1999/1999-3GerardHorgan.pdf 17 tamtéž

10

Jedno však mají všechny tyto trendy společné a to převádění funkcí na nižší (v některých případech vyšší) jednotky, které se často označují jako regiony. I pojem region je terminologicky nejednoznačný a může mít dva základní významy: a) „územní jednotka, která je menší než státní celek, jehož je součástí“ b) „označení kulturní a politické jednotky, jež je vázána na specifické etnické, historické či jazykové odlišnosti obyvatelstva“18 Region jakožto teritorium bývá vymezen především z funkčního hlediska, kdy slouží jako nižší jednotka, na kterou mohou být převáděny administrativní úkoly pro lepší fungování státní správy a v podstatě tak vytváří mezistupeň mezi centrální a lokální vládou. Kdežto region jako označení kulturní a politické jednotky pomáhá vymezit tuto jednotku prostorově.19 V některých případech pak může dojít také k tomu, že region splňuje jak funkční, tak prostorové vymezení, tj. že na region, který odpovídá určité kulturní, a politické entitě jsou přenášeny z centrální vlády administrativní funkce. Vytváření regionů můžeme označit dvěma termíny - regionalismus nebo regionalizace - a to podle toho, kdo je jeho iniciátorem. Regionalizace je proces směřující shora dolů (topdown) a představuje tlak z centrálních orgánů k vytváření regionů, který je vázán na jejich zájmy. Centrum se aktivně podílí na vymezení a přenášení pravomocí, které nižší správní jednotky získají. Mezi nejčastější příčiny regionalizace patří: zjednodušení a zefektivnění řízení státu, snaha o větší participaci občanů na úrovni komunální politiky, zvýšení odpovědnosti místních orgánů a legitimity jejich rozhodnutí, reakce na negativní ekonomické a sociální jevy apod. V posledních letech se v západní Evropě také zvyšuje tlak na administrativní regionalizaci ze strany nadnárodních celků, a to především Evropské unie, jež klade stále větší důraz na svou regionální politiku. Regiony tak získávají velké finanční prostředky z unijních strukturálních fondů, roste jejich soběstačnost a oslabuje se pozice národních států. Oproti tomu regionalismus je proces vedený zdola nahoru (bottom up), kdy impulsy přicházejí od obyvatelstva do centra, nejčastěji s požadavkem vytvoření regionální vlády. Hlavními motivy regionalismu bývají snahy o přiznání odlišné identity lidí žijících v daném oblasti a o získání určitého stupně autonomie v rámci státního celku. Dále může požadavek regionalismu také pramenit ze snahy o zlepšení ekonomické či sociální situace v regionu nebo o vymezení se jako samostatné jednotky, která by mohla spolupracovat se zahraničními či mezinárodními celky. 18 19

Op. Cit.: Decentralizační trendy v současné západní Evropě In: Fiala, Říchová, 2002. str.: 11. tamtéž

11

V praxi se dají oba procesy, regionalismus i regionalizace, jen těžko odlišit. Ve většině případů totiž probíhají souběžně a vytvoření administrativního či politického regionu je nejčastěji důsledkem konsenzu mezi požadavky obyvatel a záměry centrálních parlamentů a vlád, bez jejichž vůle se decentralizace jen těžko prosazuje. Podle M. Keatinga, jednoho z předních odborníků na decentralizaci, je potřeba při analýze příčin vedoucích k vytvoření regionů rozlišovat tzv. „starý“ a „nový“ regionalismus. Zatímco „starý“ regionalismus byl podle autora především reakcí na podobu moderního národního státu, který se utvářel v 17. až 19. století, „nový“ regionalismus, který se rozvíjí hlavně v poslední třetině 20. století se zaměřuje na potřebu „redefinice sociálního a ekonomického významu teritoria“, která byla vyvolána měnícím se mezinárodním trhem, jež v reakci na sílící globalizaci a Evropskou integraci, přestává respektovat hranice národních států a zmenšuje tak jejich možnost ovlivňovat trh na svém území. Z toho důvodu musela většina zemí přehodnotit svou makroekonomickou politiku a pokusit se stlačit sociální náklady na minimum a podporovat především perspektivní regiony s konkurenceschopnými odvětvími. Logickou reakcí periferních oblastí, které se dostaly mimo zájem svých vlád tak byl rostoucí nacionalismus a koncipování vlastní politiky často s odkazem na historické tradice.20 Jedním ze dvou základních znaků „nového“ regionalismu je, že není chápán pouze v rámci národního státu, což znamená, že soudobé regiony nejsou jen ucelená území uvnitř země, ale že často překračují hranice a definují se jako jednotka v rámci mezinárodního společenství. Druhým znakem je soutěživost regionů, kdy je jejich postavení uvnitř mezinárodního režimu nutí konkurovat si a prosazovat se na mezinárodním globalizovaném trhu za účelem získání investic a nových technologií pro svůj trh. Kromě ekonomické oblasti spolu regiony soutěží i o mezinárodní podporu svého kulturního a politického vývoje. Celkově dochází profesor Keating k závěru, že v dnešní době „nový i starý regionalismus koexistují v nelehkém spojenectví, které hledá syntézu mezi univerzálním a jednotlivým“21, tedy mezi globalizujícím se světem a jeho drobnými regiony.

20

KEATING, Michael. The new regionalism in Western Europe : territorial restructuring and political change. Cheltenham : Edward Elgar, 1998. Str.: 72. 21 tamtéž

12

2.2 Obsah termínu devoluce v kontextu Velké Británie Pro správné pojmenování decentralizačního trendu je nutné spojit popis tohoto procesu se zemí, ve které probíhá. Ve Spojeném království se pro tento trend běžně používá výše zmíněný termín devoluce. V britském kontextu můžeme také jednoznačně určit, že se jedná o přenášení pravomocí z centrálního orgánu směrem dolů na nižší jednotky. Profesor Bogdanor pak jde ve vymezení devoluce ještě dále a definuje tři základní elementy, které musí tento proces obsahovat: 1) dochází k přenosu pravomocí na podřízené orgány, které jsou volené; 2) zároveň jsou tyto orgány konstruovány na základě územního principu; 3) a funkce, které jsou přenášeny, byly doposud vykonávány ministerstvy nebo parlamentem.22 Regiony, jež získaly na základě devolučních zákonů z roku 1998 některé legislativní a exekutivní pravomoci, jsou Skotsko, Wales a Severní Irsko. Postavení Anglie, jakožto oblasti, která představuje základ celého Spojeného království i jejího parlamentního systému ať už počtem obyvatel a tudíž i poslanců dolní komory parlamentu23, nebo koncentrací průmyslu a služeb na jejím území, doposud nebylo vyřešeno. Z ústavního hlediska Anglie vůbec neexistuje a podle Richarda Rose je to spíše „stav mysli, ne vědomě organizovaná instituce“24. Terminologicky i funkčně nejednoznačné postavení tohoto území je dodnes jedním z hlavních problémů devoluce.25 Konkrétní volené orgány, na které byly pravomoci přeneseny, jsou: Skotský parlament, Velšské národní shromáždění a Severoirské shromáždění. Již terminologické odlišnosti v označení regionálních orgánů naznačují, že i pravomoci na ně delegované se značně liší. Zatímco parlament ve Skotsku má od roku 1998 právo vytvářet si vlastní legislativu ve všech oblastech, které nejsou vyhrazeny parlamentu v Londýně, Velšské shromáždění získalo pouze pravomoci tzv. sekundární legislativy, tedy možnost vydávat jen vyhlášky a dokumenty, které upřesňují primární legislativu přijímanou ve Westminsteru. Shromáždění v Severním Irsku disponuje, stejně jako skotský parlament, pravomocí vytvářet svoji legislativu, ale pouze v oblastech, které jsou přesně vymezeny.

22

BOGDANOR, Vernon. Devolution in the United Kingdom . Oxford : Oxford University Press, 1999. Str.:2. Angličané reprezentují 85% populace Velké Británii a v minulém volebním období obsadili 529 z 659 křesel v parlamentu ve Westminstru. 24 Richard Rose, Understanding the united kingdom . Citováno podle Bogdanor,V., 1999, str.: 266. 25 Problematika asymetrie britské devoluce a tzv. West Lothian question, která s ní bezprostředně souvisí, bude podrobně rozebrána ve třetí kapitole. 23

13

U všech tří nových regionálních orgánů platí třetí podmínka definice V. Bogdanora, tj. že kompetence, jež na ně byly přeneseny, byly do této doby vykonávány londýnským parlamentem a ministry vlády. Na otázku zda se v případě Británie jedná spíše o regionalizaci bottom up, či topdown, jinak řečeno, zda proces decentralizace proběhl na základě požadavků obyvatel periferních oblastí nebo z vůle vlády a jejích potřeb se dá odpovědět, že to byla kombinace obou těchto trendů. Na úspěšném dokončení devolučního procesu a vydání příslušných zákonů měla podíl jak labouristická vláda, která reagovala na předchozí dlouhé období centralistické politiky konzervativních vlád Margaret Thatcherové a Johna Majora, tak obyvatelé Skotska a Walesu, kteří vyjádřili svou podporu těchto návrhů přímo v referendu, ale i nepřímo silnou podporou politických stran, které tuto otázku měly ve svém programu. Právě podpora Labour party v celostátních volbách a tudíž zisk pohodlné většiny v Dolní sněmovně byl další z faktorů, který k dokončení přispěl. Důležitým znakem britské devoluce je zachování nadřazenosti centrálního parlamentu. Přestože existují oblasti, ve kterých si Skotský parlament či Severoirské shromáždění mohou vytvářet svou vlastní legislativu, poslanci ve Westminsteru si ponechali právo jakýkoliv z těchto zákonů změnit či přijmout jiný, čímž si v podstatě zachovali své výsadní právo rozhodovat o veškeré legislativě, která bude na území celého Spojeného království platit. Mezi autory zkoumajícími devoluci proto často dochází k rozporům v termínech, které používají

pro

„po-devoluční“

uspořádání.

Někteří

označují

Velkou

Británii

za

regionalizovaný unitární stát26, kde mají regiony spíše administrativní charakter, jiní užívají termín quasi-federální systém.27 Vernon Bogdanor se pak vyhýbá jednoznačnému označení a tvrdí, že „zatímco Skotský parlament vytvořil z Britského politického systému určitý quasifederální model, Velšské národní shromáždění je naopak jasnou ukázkou regionalismu.“28 V 80. letech se v mnoha publikacích britských autorů objevovaly jako protiváha devoluce také termíny federalizace a federalismus.29 Podle Bogdanora je možno tuto nepřesnou terminologii, která neodpovídala obsahu návrhů ze 70. let, ani požadavkům regionů z let 80, vysvětlit z hlediska historického kontextu.30 Návrhy s nimiž se britská vláda na přelomu 19. a 20. století potýkala, sice také nemůžeme označit jako návrhy na vytvoření

26 27 28 29 30

Andrea Čepová, Decentralizace národních států v západní Evropě. In: Fiala, Říchová, 2002. str.: 65. Například: Hazell, Keating nebo Horgan. Op. Citován Bogdanor, 1999, str.: 65. Citováno podle: Blanka Říchová, Devoluční proces ve Velké Británii. In: Fiala, Říchová, 2002. str.: 249. Op. Citován Bogdanor, 1999, str.: 3.

14

federace, ale tehdejší návrh označovaný jako „Home Rule All Round“31, který požadoval, vytvoření čtyř regionálních parlamentů v Anglii, Skotsku, Irsku a Walsu, jež by měly své vlastní vlády a rozhodovaly o lokálních záležitostech, má k federálnímu principu mnohem blíže než devoluce v té podobě, v jaké ji od konce 70. let navrhovali labouristé. Termín britský federalismus používaný v 80. letech tedy neměl odkazovat na federální model vlády, ale spíše na historický návrh „Home Rule All Round“ a tedy na provedení devoluce ve všech částech Spojeného království. Podle Bogdanora by bylo nejpřesnější používat označení federální devoluce, aby k těmto terminologickým omylům nedocházelo.32 Labouristé se však v 90. letech při formulaci svých decentralizačních politik jakémukoliv užití termínu federální záměrně vyhnuly. Federalismus je totiž často dáván do kontextu s evropskou integrací, která je ve Velké Británii poměrně negativně vnímána a labouristé se proto obávali, že řada euroskeptiků by z tohoto důvodu nemusela decentralizační návrhy podpořit33. Proto se přiklonili k termínu devoluce. Devoluce ve Velké Británii je tedy poměrně složitým jevem, při kterém bylo na regiony Skotska, Walesu a Severního Irska přeneseno různé množství pravomocí, které původně vykonávala centrální vláda a parlament. Příznačná je pro britskou decentralizaci velká míra asymetrie vyplývající z přidělení rozdílných kompetenci jednotlivým regionům. Hodnocení jejího významu se zřejmě bude odvíjet až od dlouhodobé politické praxe a případných dalších změn v zákonech. O revoluční změnu britského politického systému se však rozhodně nejedná a centralistický model, na který je většina Britů zvyklá se podařilo do velké míry zachovat.

31 32 33

Návrh požadující určitou míru autonomie, která by byla aplikována ve všech regionech stejným způsobem. tamtéž. Andrea Čepová, Decentralizace národních států v západní Evropě. In: Fiala, Říchová, 2002. str.: 45.

15

3. Vývoj devolučních snah Jak již bylo zmíněno v úvodu, je otázka devoluce v Británii diskutována již více než sto let. Během této doby se střídavě dostávala do popředí zájmu a zase byla odsouvána k pozdějšímu řešení podle toho, která strana zrovna ovládala parlament, nebo jaká panovala ekonomická a sociální situace. Cílem této kapitoly je zaměřit se nejprve na okolnosti, které vedly k připojení všech tří, původně nezávislých regionů Skotska, Walesu a Irska k Anglii a specifikovat jejich postavení, jež ovlivnilo i to, do jaké míry si byly schopny, při začlenění do Unie, uchovat vlastní instituce, jazyk či tradice, tedy prvky, jež jsou silně provázány se zachováním identity. Dále budou shrnuty nejdůležitější devoluční návrhy, jež se v Británii objevily a do jisté míry tak ovlivnily finální podobu devolučních zákonů z roku 1998. Tyto návrhy, a následné debaty o nich, předložily mnoho otázek a výzev týkajících se decentralizace a vytváření regionálních orgánů a z toho důvodu jsou nedílnou součástí devolučního procesu ve Velké Británii.

3.1 Okolnosti utváření Unie Jedním z klíčových znaků devolučního procesu ve Spojeném království je jeho asymetrický charakter. Ten můžeme pozorovat nejen v samotné úpravě devolučních zákonů, které přidělily každému z regionů jiné kompetence, ale především v rozdílných požadavcích těchto regionů, které devolučnímu procesu předcházely. Nerovné postavení mezi Skotskem, Walesem a Severním Irskem totiž nevyplývá pouze z bezprostředního rozhodnutí labouristické vlády o šířce kompetencí, které regionálním orgánům poskytne, ale především z reálného postavení a požadavků, které tyto části britského království měly a mají. Pro pochopení těchto souvislostí je důležitým faktorem analýza historického vývoje těchto oblastí, a především pak momentů a podmínek, za kterých byly tyto kdysi samostatné země připojeny k Anglii. Dále je také podstatná míra asimilace nebo naopak zachování vlastní identity. Všechny tyto informace jsou totiž klíčové k určení toho, jaké mají dnes tyto země pozici v rámci britského impéria a jaké jsou jejich priority. V neposlední řadě mohou tyto poznatky také sloužit k vysvětlení postoje obyvatel daných regionů k podmínkám devoluce, a objasnění otázky, zda tento proces naplnil jejich očekávání či nikoliv.

16

3.1.1 Wales Wales byl k Anglii přičleněn dvěma akty z let 1536 a 154334, i když svoji faktickou nezávislost ztratil již mnohem dříve35. První ze zákonů se týkal především formálního začlenění Walesu pod Anglickou Korunu. Došlo k změnám územního rozdělení, při kterém byly tradiční panství (Marcher Lordships) nahrazeny systémem hrabství (Shires), a Velšanům bylo také zajištěno politické zastoupení v centrálním parlamentu, jež do této doby neměli.36 Druhý, a z pohledu velšské identity významnější akt, zavedl jednotný systém soudů, silný administrativní aparát a zrušil velštinu jako oficiální jazyk, což znamenalo pro všechny obyvatele, kteří mluvili pouze svoji mateřštinou, vyloučení z možnosti zastávat jakékoliv veřejné funkce. Někteří autoři37 se domnívají, že to byl pouze logický krok, který měl za cíl zjednodušit administrativní správu země, jiní, že to bylo vědomé potlačení velšské identity a snaha o asimilaci obyvatelstva. Ať už byly tehdejší motivy panovníka a parlamentu jakékoliv, jisté je, že útlum velšského jazyka a kultury se výrazně promítl i do dnešní doby a do velšského národního vědomí, které začalo ve 20. století opět sílit a nebylo tak, jako v Irsku motivováno snahou o osamostatnění, či jako ve Skotsku požadavkem vlastních institucí, ale především bojem za obranu a zachování kultury a způsobu života. Fakt, že ve Walesu došlo k hlubší politické a ekonomické integraci s Anglií, pak může vysvětlovat menší angažovanost Velšanů ve snaze získat vlastní nezávislé instituce. Na rozdíl od Skotů, kteří si zachovali vlastní systém soudnictví a školství po celou dobu své existence, nejsou Velšané na vlastní instituce zvyklí, a proto jejich formální vytvoření pro ně není tak důležité jako zachování jazyka a kulturních tradic. 3.1.2 Skotsko Skotské království vzniklo na přelomu 9. a 10. století a na rozdíl od Irska a Walesu nebylo Anglií nikdy dobyto. Již od roku 160338 koexistovaly Skotsko a Anglie v tzv. personální unii, jež spojovala obě království osobou panovníka. Obě země však stále měly své vlastní parlamenty, oddělené právní systémy a vlastní pravidla nástupnictví na trůn. V roce

34

Tyto akty jsou známé pod souhrnným názvem Acts of Union with Wales a zahrnují: An act for laws and justice to be ministered in Wales in like form as it is in this realm (27 Henry VIII c. 26) An act for certain ordinances in the king's dominion and principality of Wales (34 and 35 Henry VIII c. 26) Podrobněji na: http://www.fact-archive.com/encyclopedia/Act_of_Union_1536 35 Konkrétně v roce 1284, kdy byl anektován Anglickou korunou. 36 Více informací v článku: DAVIES, R.R. Colonial Wales. Past & Present. 1974, 65, s. 3-23. Dostupný také z: . 37 Například V. Bogdanor In: Bogdanor, 1999, str.: 7 38 Po smrti anglické královny Alžběty I., kdy nastoupil na trůn její adoptivní syn a zároveň skotský král Jakub VI. (respektive Jakub I. Stuart anglický král) došlo k propojení obou království osobou panovníka.

17

1707 vešla v platnost smlouva39, na základě které bylo Skotské království připojeno k Anglii a došlo tak k utvoření nového státního celku označovaného jako Spojené království Velké Británie. Podle Bogdanora to bylo logické řešení poté, co král Vilém III. podepsal v roce 1689 Listinu práv (Bill of Rights)40, díky níž se stal odpovědný anglickému parlamentu. Tento podpis totiž vyvolal zvláštní situaci, kdy se král musel zodpovídat dvěma parlamentům najednou a díky sílící pozici Londýna, kde musel panovník pravidelně zasedat zejména kvůli stanovení výše daní, se začalo Skotsko dostávat stále více do vleku Anglie, jelikož parlament v Edinburghu byl v porovnání s Westminsterem slabý.41 V roce 1707 tak došlo k sjednocení a vznikl jediný parlament, sídlící v Londýně, v němž Skotové získali své zastoupení. Výrazným úspěchem skotských vyjednavačů při sepisování smlouvy o sjednocení, bylo zachování mnoha institucí, klíčových pro podporu skotské identity. Na rozdíl od Walesu si Skotsko ponechalo svůj právní a vzdělávací systém, o jejichž vývoji mohlo do jisté míry samo rozhodovat.42 I nadále bylo povoleno fungování Presbyteriánské církve, která se stala jednou ze dvou oficiálních církví fungujících na území jednoho státu43, což bylo na tuto dobu velice nezvyklé. Pro uchování skotské identity byl, podle L. Patersonové, nejdůležitější původní skotský byrokratický aparát, který se stal během 20. století rozhodující silou v řízení regionu, protože na něm závisela jeho soudržnost a veškerý výklad právních norem. „Skotsko se tak stalo jakousi samostatnou jednotkou“ v rámci Spojeného království, „i když nikoli jednotkou, která by se sama kontrolovala“.44 Jak byrokratický aparát, tak i všechny ostatní instituce, jež nebyly po sjednocení Anglie a Skotska unifikovány, výrazně přispěly k uchování silné skotské identity. Ta pak vytvořila základ pro velmi sebevědomé požadavky skotské autonomie či dokonce samostatnosti, které byly, i díky silné politické reprezentaci Skotů velmi výrazně artikulovány hlavně v druhé polovině 20. století a vedly v roce 1998 labouristickou vládu k tomu, aby tomuto regionu přiznala mnohem širší kompetence než regionům ostatním.

39

Smlouva je známá pod názvem Union with England Act 1707 a její celé znění je dostupné z: http://www.opsi.gov.uk/RevisedStatutes/Acts/asp/1707/casp_17070007_en_1 40 „Bill of Rights“, neboli Listina práv, která říká, že král je odpovědný parlamentu a že, mimo jiné, nesmí bez souhlasu parlamentu zvyšovat daně, v dobách míru smí mít vojsko pouze se souhlasem parlamentu, nebo že poslanci parlamentu se zpovídají výlučně před parlamentem a ne před královskými soud. Více na: http://www.parliament.uk/documents/commons/lib/research/briefings/snpc-00293.pdf 41 Op. Citován Bogdanor, 1999, str.: 8. 42 I když o finančních prostředcích i mnoha jiných okolnostech, které v zásadě oba systémy značně ovlivňují, rozhodoval pouze Westminster. 43 Existovala společně s Anglikánskou církví, což byla oficiální církev fungující na území Anglie a Walesu. 44 L. Patersonová, citováno podle: Říchová, Devoluční proces ve Velké Británii. In: Fiala, Říchová, 2002. str.:251

18

3.1.3 Irsko Postavení Irska, jakožto součásti Anglie, a později Velké Británie je velice specifické a komplikované a jistě by si zasloužilo rozebrat v samostatné práci. Mezi nejdůležitější okamžiky, kdy docházelo k proměnám ve vztazích mezi těmito zeměmi, můžeme zařadit roky 1534, kdy si Anglie přisvojila přímou kontrolu nad Irskem, a 1541, kdy byl tehdejší anglický král Jindřich VIII. akceptován jako „král Irska“. Po velkém přílivu protestantů, především ze Skotska během 17. století se irští katolíci stali jakýmisi „druhořadými“ obyvateli.45 Hlavním problémem mezi těmito dvěma skupinami, který později vedl dokonce k rozdělení Irska, nebylo pouze odlišné náboženské vyznání, ale především rozdílné sociální postavení. Přistěhovalci z Anglie a Skotska byly většinou příslušníci šlechty, obchodníci a majetní lidé, kteří velmi brzy začali v oblasti Severního Irska obchodovat a díky dobrým vazbám na domovskou Anglii i peněžním zdrojům, plynoucím z úspěšného podnikání, začali ovládat celý region. Oproti tomu irští katolíci, jež se zaměřovali na zemědělskou produkci, která jim byla postupným vyvlastňováním půdy znemožněna, se postupně začali stávat podřadnou skupinou obyvatelstva, jež nemohla získat výrazný ekonomický a tím pádem i politický vliv. V roce 1692 byli vyloučeni z irského parlamentu a v roce 1727 dokonce zbaveni volebního práva. Politický národ v Irsku tak tvořili především protestanti. Do roku 1782 byl irský parlament podřízen tomu ve Westminsteru, od tohoto data pak byly jeho pravomoci koordinovány. V roce 1800 se po přijetí zákonné úpravy stalo Irsko součástí Spojeného království. Smlouva o připojení byla schválena jak centrálním parlamentem, tak také parlamentem v Dublinu, což bylo jasným důsledkem toho, že irští katolíci, kteří by byli jednoznačně proti, neměli v parlamentu žádné zastoupení. Na základě Act of Union 180046 byl zrušen irský legislativní orgán a země získala své zástupce v Londýně. Asi největší nesouhlas Irů a nenávist k Angličanům vyvolalo potlačování katolické církve v zemi. Díky geografické vzdálenosti Irska od Anglie, jež způsobila, že zde Westminstr nikdy neměl takovou kontrolu jako nad územím Skotska nebo Walesu, a také díky tomu, že Irové nebyli s Anglií propojeni žádným silným prvkem (například královskou dynastií či náboženským vyznáním), projevovali se u nich od počátku připojení k Anglii separatistické tendence. Silný antagonismus, který byl prohlouben především příchodem anglických a skotských protestantů, kteří začali území Irska velice rychle politicky i ekonomicky ovládat,

45 46

Op. Citován Bogdanor, 1999, str.: 16. Act of Union 1800, dostupný: http://www.opsi.gov.uk/RevisedStatutes/Acts/aip/1800/caip_18000038_en_1

19

vyústil v sérii občanských válek a nesnášenlivost, která dodnes ovlivňuje fungování Severního Irska. Již fakt, že Spojené království Velké Británie a Severního Irska nevzniklo sílícím národním vědomím, ale rozpínavostí anglického království, jež si podmanilo okolní národy, vysvětluje požadavky autonomie na různých částech jeho území. Různorodost těchto požadavků se pak odvíjí od způsobu, jakým byla tato území přičleněna, dále od zvyků a tradic a v neposlední řadě geografické vzdálenosti od centra. Tyto požadavky se pak promítají do přidělení konkrétních pravomocí regionům. U Skotska je zisk legislativních kompetencí zcela jistě ovlivněn, tím, že si jeho obyvatelé dokázali zachovat své systémy a instituce a zároveň je museli nějak spravovat, což požadavky na tyto kompetence odůvodnilo. Wales se naopak silně začlenil do administrativního i teritoriálního uspořádání Anglie a jeho kontinuální požadavky především v oblasti jazyka a kultury určitě ovlivnily rozhodnutí přiřknout tomuto regionu slabší kompetence. Irsko a jeho vzdálenost od kontrolních mechanismů Westminstru dlouhodobě vyžadovalo jistou míru autonomie, ale silné společenské a náboženské rozdíly nejednou způsobily, že byly místní regionální orgány nejednou suspendovány.

3.2 Významné devoluční návrhy a první referendum Mezi léty 1886 až 1997 bylo v Británii předloženo celkem 10 poměrně rozsáhlých devolučních návrhů, z nichž většina se týkala Irska.47 Vleklé problémy ve vztahu Irů a Angličanů v druhé polovině 19. století, založené na dlouhodobém ignorování irských ekonomických problémů ze strany Londýna, které vyvrcholily hladomorem a masovou emigrací irských katolíků do Spojených států amerických, vedly až k požadavkům odtržení nebo alespoň vytvoření domácí vlády (Home rule). Po rozšíření volebního práva v Irsku (1884), jež dalo možnost hlasovat i drobným zemědělcům a dělníkům, získali nacionalisté v následujících volbách 85 ze 103 irských křesel ve Westminsteru a o rok později začali prosazovat obnovení parlamentu v Dublinu. Tento návrh podporoval i tehdejší předseda vlády William Gladstone48, reprezentant liberální strany, který v něm viděl jediné možné řešení problematické situace v Irsku. Nepodařilo se mu však získat pro něj dostatečnou podporu už v Dolní sněmovně, kde byl návrh v červenci 1886 zamítnut. Další pokus o zavedení Home rule v Irsku provedl Gladstone ještě na sklonku své

47

Byly to návrhy z let 1886, 1893,1912, 1914 a měly soužit jako jedna z možností řešení Irské otázky. Op. Citován Bogdanor, 1999, str.: 56. 48 Gladstone se stal čtyřikrát premiérem Velké Británie. Stručný životopis dostupný z: http://www.bbc.co.uk/history/historic_figures/gladstone_william_ewart.shtml

20

kariéry, v roce 1892, bohužel opět s negativním výsledkem, poté co byl návrh jednoznačně zamítnut ve sněmovně Lordů. I když byly oba Gladstonovy návrhy nakonec „smeteny ze stolu“, staly se důležitým precedentem pro legitimitu diskusí o decentralizaci a zároveň představily základní výhody i překážky devolučního uspořádání.49 Návrhy na vytvoření provinčních parlamentů s vlastní vládou, se začaly znovu výrazněji prosazovat v roce 1910, kdy probíhaly rozsáhlé debaty o změnách ústavy a později znovu v letech 1913-1914, v době, kdy se Británie ocitla na pokraji občanské války a tudíž bylo nutné prozkoumat všechny možnosti dosažení kompromisu mezi znepřátelenými stranami.50 Navrhovaná ústavní reforma „Home Rule All Round“, označovaná též jako devoluční nebo federalistická reforma, podle stranické příslušnosti toho, kdo o ní zrovna mluvil, měla za cíl vytvořit regionální parlamenty ve Skotsku, Walesu, Irsku a Anglii se zaměřením na jejich domácí záležitosti a zároveň zachovat centrální parlament v Londýně, který by řešil celostátní otázky jako například obranu, zahraniční politiku, cla či poštovní služby. Toto řešení nejvíce propagovalo tzv. „Hnutím kulatého stolu“ (Round table movement)51, jež upozorňovalo na nutnost reformy vztahů v rámci Spojeného království a někteří jeho členové viděli devoluční uspořádání i jako potenciální základ nového modelu celé britské koloniální říše, která v té době procházela značnou krizí. Hnutí však nakonec ve svých snahách nebylo úspěšné a v roce 1914 byl systém samosprávy zaveden pouze v Irsku. Po schválení zákona známého jako Government of Ireland Act 1914 byl v Dublinu zřízen dvoukomorový parlament52, kompetentní k rozhodování ve všech domácích záležitostech Irů a počet irských zástupců v centrálním parlamentu ve Westminstru se snížil ze 103 na 42 poslanců. Ne ve všech částech ostrova však obnovení parlamentu slavilo úspěch. Především v Severním Irsku, kde většinu obyvatelstva tvořili protestanti, podporující zachování Unie, vyvolalo toto řešení negativní odezvu. Unionisté, kteří dříve tvořili vůdčí složku ve společnosti a v 18. století zcela ovládali parlament na úkor katolíků, odmítali být nyní pod vládou Dublinského parlamentu a ztratit tak svou lokální převahu v Severním Irsku.

49

Bogdanor ve své práci zmiňuje, že tzv. West Lothian question, která řeší, jaké by mělo být zastoupení regionu, který má svůj vlastní legislativní orgán, v centrálním parlamentu, byla položena mnohem dříve než v 70. letech a to právě Gladstonem na konci 19. Století. 50 KENDLE, J.E. The Round Table Movement and 'Home Rule All Round'. The Historical Journal. 1968, 11, 2, str.:332. Dostupný také z WWW: . 51 Více o tomto hnutí na v článku: KENDLE, J.E. The Round Table Movement and 'Home Rule All Round'. The Historical Journal. 1968, 11, 2, str.: 322-335. 52 Dolní komora měla 164 členů a Senát členů 40.

21

K dalšímu vyhrocení vztahů mezi irskými katolíky a britskou vládou došlo v roce 1916, kdy proběhlo tzv. Velikonoční povstání (Easter rising). V době, kdy Británie vedla válku s Německem, se skupina irských revolucionářů rozhodla, podle hesla „Anglické problémy, irská příležitost“53, rozpoutat povstání, které by vedlo k vytvoření nezávislé Irské republiky. Pod názvem Irské republikánské bratrstvo (Irish Republican Brotherhood), se tato skupina za pomoci Irských dobrovolnických sil (Irish Volunteer force) připravovala na povstání v Dublinu, které, jak doufala, mělo být navíc podpořeno vyloděním německých vojsk. Povstání bylo naplánováno na Velikonoční neděli 23. dubna. Dva dny před jeho vypuknutím se podařilo Britům odvrátit vylodění německých vojsk a i díky této skutečnosti, se povstání nerozšířilo dál než do blízkého okolí Dublinu a bylo brzy poraženo.54 Napjaté vztahy byly nakonec vyřešeny vydáním dalšího zákona Government of Ireland Act 192055, který fakticky rozdělil irský ostrov na dvě části a každé přisoudil vlastní dvoukomorový parlament. Obě části pak byly propojeny osobou Lorda Lieutenanta, zástupce krále na tomto území. Zatímco po květnových volbách roku 1921 začal Severoirský parlament normálně fungovat, v jižní části byla situace opačná. Ze 128 křesel obsadila 124 nacionalistická strana Sin Féin, požadující nezávislost Irska a tak se ani jeden z jejich poslanců nedostavil na zahajovací schůzi parlamentu, jehož činnost musela být z tohoto důvodu pozastavena. Po následném vyjednávání mezi Britskou vládou a zástupci nacionalistů došlo 6. prosince 1921 k podepsání smlouvy, kterou byl vytvořen, v jižní části ostrova, Irský nezávislý stát (Irish free state), který však začal reálně existovat až po skončení občanské války, roku 1922. Severoirský parlament následně hlasoval pro možnost zůstat i nadále součástí Velké Británie a definitivně tak došlo k rozdělení Irska na dvě části – nezávislou Irskou republiku a Severní Irsko56. Po roce 1921 se téma devoluce do velké míry vytrácí z britské politiky. Do první světové války podporovali devoluční snahy především liberálové, později je vystřídala Labour party. Ačkoliv byla tato strana ve své struktuře velmi centralistická, což vyplývalo z její těsné

53

Citováno podle článku BBC The background to the Easter rising, dostupného z: http://www.bbc.co.uk/history/british/easterrising/insurrection/in01.shtml 54 Více o tomto povstání v článku The Easter rising dostupného z: http://www.bbc.co.uk/history/british/easterrising/insurrection/in03.shtml 55 Dostupný z: http://cain.ulst.ac.uk/issues/politics/docs/goi231220.htm#1 56 Více informací na: http://www.bbc.co.uk/history/recent/troubles/overview_ni_article_07.shtml Severní Irsko, někdy také nazývané Ulster se skládá z 6 hrabství: Antrim, Armagh, Down, Fermanagh, Londonderry a Tyron.

22

vazby na odbory, stala se postupně reprezentantem periferních oblastí a převzala od liberálů i negativní postoj vůči centrální vládě.57 Ve čtyřicátých letech proběhla mírná národnostní revolta ve Skotsku, která však neměla dostatečnou podporu ze strany obyvatel a to hlavně z toho důvodu, že se labouristům po válce podařilo zajistit pracovní místa a dobré sociální podmínky, a tudíž nebylo hnutí proti centralismu tak silné. V padesátých letech převládal názor, že větší autonomie Skotska i Walesu se dá dosáhnout v rámci Unie, prostřednictvím posilování vlivu zástupců těchto regionů na úrovni centrální vlády. K již existujícímu orgánu Scottish office58, který v roce 1885 převzal výkonné kompetence týkající se Skotska, byl zřízen v roce 1964 ekvivalentní úřad pro Wales. Ustanovení tohoto orgánu bylo výsledkem dlouhodobé emancipace Walesu, která od počátku 50. let pramenila z vysoké míry administrativní autonomie regionu a dále pak ze sílících tlaků na vytvoření velšského parlamentu. Tyto okolnosti a silná velšská podpora Labour party ve volbách z roku 1964 nakonec přiměla tuto stranu k vytvoření „velšského ministerstva“, které se stalo „nedílnou součástí konceptu postupné územní decentralizace, která však svým charakterem a náplní odpovídala především zájmům centra, tj. britské vlády respektive strany, která byla momentálně u moci.“59 V 60. letech 20. století dochází v mnoha zemích západní Evropy k nastartování programů regionálního rozvoje, které měly za cíl, v souladu s konceptem politiky blahobytu, vyrovnávání ekonomických rozdílů a integraci periferních regionů do národního hospodářství. V Británii byl tento trend navíc podpořen narůstajícím nacionalismem, především ze strany Skotů a jednoho z jejich politických reprezentantů – Skotské národní strany. I ve Walesu však proběhlo oživení národní identity, a to hlavně v jazykové a kulturní oblasti, a také zde se začala prosazovat nacionalisticky smýšlející strana – Plaid Cymru60. Vládnoucí Labouristé proto museli na tuto situaci reagovat. V roce 1964 byly zřízeny Rady hospodářského plánování (The Economic Planning Councils), které sdružovaly zástupce místních rad, odborů, obchodu a další experty na tuto problematiku. Kromě toho byly vytvořeny Regionální výbory hospodářského plánování (Regional Economic Planning Boards), které měly vnášet do rozhodování regionální stanoviska. Tyto orgány však neměly politickou legitimitu, jelikož nebyly volené a zároveň podle některých analytiků, zastávaly protichůdné cíle, jelikož „měly

57 58 59 60

Op. Citován:Bogdanor, 1999, str.: 167. Českou terminologií bychom mohli říci „ministerstvo pro Skotsko“- překlad autora. Op. Citován: Blanka Říchová , Devoluční proces ve Velké Británii. In: Fiala, Říchová, 2002, str.:261. V překladu Velšská strana (Party of Wales)

23

reprezentovat regionální zájmy a zároveň uskutečňovat vládní politiku v podobě Národního plánu.61“ S narůstajícím vědomím národní identity ve Skotsku a Walesu se tehdejší vedení Labour party rozhodlo vytvořit také komisi (Royal commission on Constitution), která by prozkoumala možnosti nového uspořádání vlády v Británii. Komise byla jmenována v roce 1969, a svoji závěrečnou zprávu (Kilbrandon Report) zveřejnila o čtyři roky později. Její závěry však byly velmi obecné a navíc ne všichni její členové62 se s nimi byli ochotni ztotožnit. Část z nich tak vydala memorandum63, ve kterém vysvětlila důvody, proč nemohla s prací a závěry původní komise souhlasit a zároveň předložila své vlastní řešení této otázky. Sporným bodem, který způsobil rozkol mezi členy komise, bylo vnímání zadání její činnosti. Zatímco většina členů se zabývala pouze možnostmi geografické reorganizace vládnutí, přičemž vyloučila extrémní řešení, jako byl separatismus či federalismus a doporučila proto devoluci jako jediný způsob, který může vyřešit sílící nacionalistické tendence, odstoupivší členové poukazovali na to, že existují i jiné možnosti řešení problému a to včetně reformy parlamentu a politických stran. Ve svém memorandu dokonce navrhovali převzetí německého modelu federální vlády. Sama komise pak ve své závěrečné zprávě představila velmi obecné devoluční řešení, jehož nekonkrétnost byla způsobena i tím, že se její členové na mnoha věcech nedokázali shodnout64. V podstatě se objevily dva hlavní názorové proudy. Jeden z nich podporoval vytvoření regionálních parlamentů ve Skotku a Walesu s legislativními pravomocemi ve vymezených oblastech a nové regionální uspořádání v Anglii se systémem nepřímo volených regionálních rad, které by zajišťovaly reprezentaci svých oblastí a diskusi o jejích problémech. Druhý, menšinový proud, byl ve prospěch založení regionálních shromáždění, které by neměly možnost tvořit vlastní zákony, ale široce by se zapojovaly do implementace legislativy schválené ve Westminsteru. Oba návrhy se pak shodují v tom, že jakékoliv nově vytvořené regionální orgány mají být voleny systémem single-transferable vote65 a to na období 4 let. Závěry komise, ve kterých převážily návrhy většinového proudu, byly v roce 1973 publikovány a předány parlamentu k projednání. V té době však už byli u moci

61

Gerard Horgan In: Keating, 1998, str.: 78. Lord Crowther-Hunt, a profesor Alan Peacock 63 Memorandum of Dissent In: DAINTITH, Terence. Kilbrandon: The Ship That Launched a Thousand Faces?. The Modern Law Review. 1974, 37, 5, str.:544. Dostupný také z WWW: . 64 Op. citován: Bogdanor, 1998, str.:172 65 Je proporční volební systém, kde hlasující seřadí kandidáty z kandidátních listin do pořadí, které preferují a kandidáti s největším počtem preferenčních hlasů jsou pak zvoleni. http://lexicon.ft.com/term.asp?t=Singletransferable-vote 62

24

konzervativci, jejichž prioritou bylo zachování centrálního modelu, a proto došlo pouze ke krátké rozpravě o tomto dokumentu, a s příslibem, že obě dvě největší strany závěry komise zváží, byla otázka devoluce odsunuta. V roce 1972 se po několika letech nepokojů a násilí zhroutil „Stormontský režim“66 v Severním Irsku. Po „Krvavé neděli“67 při, které přišlo o život 13 lidí a dalších 17 bylo těžce zraněno, a po následných nepokojích, při nichž byla mimo jiné vypálena britská ambasáda, musela londýnská vláda na situaci v Severním Irsku začít reagovat. V březnu téhož roku proto byla suspendována severoirská vláda a region začal být řízen přímo z Westminsteru a o rok později byl na základě zákona Northern Ireland Constitution Act 197368 zrušen parlament ve Stormontu. V roce 1974 se devoluce znovu objevila v politické agendě. Po vítězství Labouristů, kterým se však nepodařilo získat parlamentní většinu, musel jejich předseda Harold Wilson hledat koaliční partnery. Při konstalaci tehdejší Dolní komory69 to mohli být jedině Liberálové a poslanci národnostních stran, tedy Skotské národní strany a Plaid Cymru70. Všechny tyto strany měly dlouhodobě společné jedno téma – devoluci, a tak, přestože se o ní ve svém předvolebním manifestu Labour party vůbec nezmínila, o několik dní později při zahájení činnosti parlamentu už Wilson jasně mluvil o nutnosti diskuse o této otázce a vypracování návrhu zákona. Vzhledem k faktu, že Britové nejsou, díky většinovému volebnímu systému zvyklí na vytváření koalic, byly nové volby, jež měly určit, která strana získá nadpoloviční většinu v Dolní sněmovně, naplánovány již na říjen téhož roku. Labouristé proto museli jednat velmi rychle. 17. září 1974 byla vydána Bílá kniha71, navrhující vytvoření přímo volených Shromáždění s tím, že Skotsko získá jak exekutivní, tak legislativní pravomoci, kdežto Wales pouze prvně jmenované. Zároveň se nepočítalo s žádnou redukcí poslanců těchto regionů ve Westminsteru. Celý dokument byl do velké míry inspirován závěry Královské komise a ihned po jeho vydání, byl podroben velké kritice, protože byl zformulován velice na rychlo72.

66

Označení pro období, kdy fungoval severoirský parlament ve Stormontu. Krvavá neděle (30. 1. 1972) byl střet severoirských demonstrantů a britského výsadkového pluku. Vojáci postřelili 27 demonstrujících, z toho 13 přišlo o život. Interpretace tohoto střetu se různí, podle některých svědků začali příslušníci pluku bezdůvodně střílet na neozbrojené demonstranty. Podle zprávy, kterou vydala komise pověřená vyšetřením tohoto případu byl zásah vojáků oprávněný, jelikož palba začala ze strany demonstrantů. Více informací o této události na: http://news.bbc.co.uk/onthisday/hi/dates/stories/january/30/newsid_2452000/2452145.stm 68 Dokument dostupný z: http://www.opsi.gov.uk/acts/acts1973/pdf/ukpga_19730036_en.pdf 69 příloha 1a 70 Velšská národní strana. 71 V angličtině White paper, s názvem: Democracy and devolution: Proposals for Scotland and Wales. 72 Op. Citován: Bogdanor, 1998, str.:178. 67

25

V podzimních volbách se labouristům nakonec těsně podařilo získat více než 50 % křesel v Dolní sněmovně a s křehkou většinou tří mandátů73 se pustila do hlubšího rozpracování devolučních zákonů, které byly formulovány v další Bílé knize (Our Changing Democracy: Devolution to Scotland and Wales), vydané počátkem roku 1975. Návrh představoval „minimalistickou koncepci devoluce se silnými překážkami, které by zabránily podkopávání politiky centrální vlády.“74 Ačkoliv předloha zákona získala ve druhém čtení v Dolní komoře potřebný počet hlasů, již tehdy proti ní hlasovalo mnoho labouristických poslanců a o její průchod do dalšího čtení se překvapivě zasloužili někteří poslanci Konzervativní strany. Zdánlivým překvapením bylo také odmítnutí tohoto návrhu Liberální stranou, jež byla dlouhodobým zastáncem devolučního procesu. Bylo to však především z toho důvodu, že devoluční koncept, tak, jak jej představila labouristická vláda, byl v očích Liberálů nedostatečný, a proto se ho snažili pomocí pozměňovacích návrhů prohloubit. Poté, co Labouristé neprosadili v Dolní komoře „časový harmonogram“75, jež by vedl k dokončení projednávání této otázky a zabránil by nekonečným obstrukcím ze strany odpůrců návrhu, bylo nutné, aby se strana vrátila k přepracování dokumentu a získala pro něj širší podporu. Během dalšího jednání došlo k rozdělení původně jediného zákona na dva, tak, aby Skotsko i Wales měly svůj vlastní devoluční zákon. 31. července 1978 byly devoluční návrhy schváleny a získaly formální souhlas Koruny. Aby mohly vejít v platnost, musely být nejdříve podrobeny referendům, jejichž konání bylo součástí obou zákonů. Při projednávání formy referenda bylo, oproti předpokladu vlády, schváleno několik dodatků, které specifikovaly jeho pravidla. Jedním z nich byl tzv. Cunninghamův dodatek, který výrazně změnil podmínky pro vyslovení souhlasu občanů s navrhovaným zákonem. Cunningham prosadil, spolu se skupinkou rebelujících poslanců z Labour party a za podpory několika opozičních zákonodárců, podmínku, jež určovala, že kladný výsledek referenda bude akceptován pouze, pokud ho podpoří alespoň 40% oprávněných voličů Skotska76. Tento požadavek zdůvodnil tím, že devoluce je nezvratná ústavní změna a mnoho jiných států s psanou ústavou má pro tento typ změn speciální pravidla.77 Navrhnul také řešení při nedosažení potřebné 40% hranice. „Pokud by Státní tajemník pojal podezření, že se méně než 40% lidí, kteří byli oprávněni hlasovat v referendu, 73

příloha 1b Op. Citován: Bogdanor, 1998, str.:178. 75 Přesný anglický termín je: Allocation of time motion: má zaručit, že určité stádium vládního návrhu bude dokončeno do předem určeného data nebo v rámci předem určeného počtu zasedání komory. 76 Tento pozměňovací návrh se vžil pod názvem „40% pravidlo“. 77 Op. Citován: Bogdanor, 1998, str.:178. 74

26

vyslovilo pro možnost „ano“, měl by parlamentu předložit návrh na odstranění devolučního zákona“78. Samotný dodatek tedy neznamenal, že při nesplnění jeho obsahu by došlo k zrušení devolučních zákonů, ale pouze k jejich vrácení před parlament a ten pak měl rozhodnout, zda budou opravdu odstraněny. I když se tyto dodatky vláda později ještě pokusila odstranit, nebyla v tomto snažení úspěšná. Referendum proběhlo 1. března 1979. Ve Skotsku79 se ho zúčastnilo 62,9 % oprávněných voličů, z nichž 51,6 % hlasovalo pro návrh a 48,4 % proti. Pokud by tedy neexistoval Cunninghamův dodatek, ani žádné jiné specifikující podmínky, byl by Scotland Act 1978 schválen. Při „pravidle 40 %“ však poměrně přesvědčivě neuspěl. 1 230 937 Skotů, kteří zvolili v referendu odpověď „ano“, totiž představovalo jen 32, 9 % všech registrovaných voličů. Obyvatelé, jež odpověděli „ne“ reprezentovali 30,8 % a 36,4 % občanů se hlasování nezúčastnilo. Ve Walesu80 byla porážka devoluce ještě mnohem drtivější. Podpořilo ji jen 20,3 % lidí, kteří přišli hlasovat, 79,7 % bylo proti. Přes 40 % oprávněných voličů se referenda vůbec nezúčastnilo. Potvrdily se tak názory, že „labouristická vláda nedokázala předložit aktivním velšským nacionalistům koncept, který by více vyhovoval jejich představám o správě regionu.“81 Po neúspěchu referenda následoval postup předvídaný Cunninghamovým dodatkem, tedy předložení tzv. „repeal order“, jehož schválením měla sněmovna rozhodnout o zrušení těchto zákonů. Tento neúspěch byl také posledním hřebíčkem do rakve vládnoucích labouristů. Poté co se ukázalo, že devoluční projekt zkrachoval, rozhodli se poslanci konzervativců, Skotské národní strany a liberálů vyslovit vládě nedůvěru. Následně zvolená konzervativní vláda pod vedením Margaret Thatcherové v červnu 1979 definitivně odstranila oba devoluční zákony. Tím byla devoluce dalších 18 let odložena. Přestože ještě den před konáním referenda Margaret Thatcherová deklarovala, že hlasovat pro „ne“ neznamená, že „ otázka devoluce bude pohřbena“82, nikdy už se její administrativa, ani administrativa jejího nástupce Johna Majora k tomuto problému nevrátila, ačkoliv požadavky na vytvoření regionálních orgánů nikdy zcela nevymizely.

78

Scotland Act 1978, část 85(2), citováno podle: Citován: Bogdanor, 1998, str.:188. příloha 2a 80 příloha 2b 81 Tento názor zmiňuje například Blanka Říchová , Devoluční proces ve Velké Británii. In: Fiala, Říchová, 2002, str.: 267. 82 M. Thatcherová, citováno podle Bogdanor, 1998, str.: 193. 79

27

Lze tedy říci, že návrhy na vytvoření regionálních orgánů mají v Británii poměrně dlouhou tradici. Z počátku se týkaly především Irska (časem pouze Severního Irska) a měly řešit problematickou kontrolu nad tímto velmi nestabilním územím. Později se devoluční myšlenky rozšířili i do ostatních keltských regionů83 a našly svou podporu jak mezi obyvatelstvem, tak také u některých politických stran. Neúspěch prvního referenda ve Skotsku a Walesu, respektive jeho nízká podpora se dá vysvětlit především rozdílným pohledem obou výše jmenovaných skupin na to, jaké mají být konkrétní podmínky devoluce a to především v oblasti přenášených kompetencí. Zároveň byl jeho výsledek „smrtící“ jak pro vládnoucí labouristy, jež tento neúspěch nedokázali ustát a předali svou vládu na dalších 18 let konzervativcům, tak také pro oba regiony, které na dlouhou dobu ztratili naději, že by byla devoluce předmětem intenzivních debat na vládní úrovni.

83

Tyto regiony jsou často označovány jako „Celtic fringe”, neboli Keltský lem.

28

4. Devoluce podle New Labour party Po mnoha letech snah a neúspěšných návrhů na vytvoření volených regionálních orgánů, které by získaly kompetence pro správu svých domácích záležitostí, se podařilo, v roce 1998 k překvapení mnoha politiků i analytiků, vytvořit platné devoluční zákony, a to během méně než dvou let. Cílem kapitoly je tedy zjistit, jaké byly okolnosti schvalování labouristických devolučních zákonů pod taktovkou Tonyho Blaira, a dále jaký je vlastně jejich obsah. Kromě toho budou také naznačeny změny těchto dokumentů, jež nejčastěji vyplynuly až z každodenní politické praxe.

4.1 Okolnosti druhého referenda V druhé polovině 90. let se devoluce opět stává předmětem diskuse. Jedním z hlavních motivů pro zařazení tohoto tématu do labouristické předvolební kampaně, bylo významné posílení preferencí této strany v oblasti Skotska a Walesu84. Neochota vládnoucích konzervativců upustit od centralistického modelu uspořádání a zabývat se otázkou devoluce, stejně jako úpadek tradičních regionálních odvětví a následná restrukturalizace, která způsobila zánik mnoha tradičních skotských a velšských firem, zapříčinily silný pokles podpory Konzervativní strany v těchto oblastech.85 Dalším důvodem pak byla neutuchající snaha především ze strany Skotů, ale i ostatních regionů, získat své volené orgány. Přestože referendum z roku 1979 dopadlo negativně a devoluční návrhy byly odmítnuty, intenzivní kampaň za vytvoření regionálních správních jednotek probíhala dále celá 80. a 90. léta. Stále větší podporu zaznamenávaly nacionálně zaměřené politické strany. Mimo to si Labour party dobře uvědomovala, že nejvíce příznivců může získat právě v regionech Skotska a Walesu, a proto musela jejich voličům přizpůsobit svůj program. Na jaře roku 1997 tedy představili labouristé ve svém předvolebním manifestu „New Labour because Britain deserves better“86 devoluci jako jednu ze svých priorit. V části „Devolution: strengthening the Union“ deklarovali, že Spojené království je založeno na partnerství více národů, které mají své tradice a zvyky, a proto chce jejich strana odpovědět na požadavek decentralizace a odstranit tak demokratický deficit stávajícího uspořádání. Zároveň

84

Ve Skotsku nakonec získala Labour party 56 ze 72 křesel, které tento region v centrálních volbách obsazuje. 10 získali Liberální demokraté a 6 Skotská národní strana. Ve Walesu strana obsadila 34 ze 40 křesel, následována Plaid Cymru se 4 křesly a Liberálními demokraty se dvěma. Více na: http://www.ukpolitical.info/Region.htm 85 Op. Citován: Bogdanor, 1998, str.:193. 86 Dostupné z: http://www.labour-party.org.uk/manifestos/1997/1997-labour-manifesto.shtml

29

zdůraznili, že navrhují devoluci a ne federalizaci, protože jedině devoluce zachová suverenitu Westminsterského parlamentu a zároveň odstraní obavy ze separatismu. V další části pak slíbili, že pokud strana zvítězí ve volbách, bude ještě v témže roce vyhlášeno ve Skotsku i Walesu samostatné referendum, v němž budou moci obyvatelé hlasovat o jejich návrhu. Kromě toho je uveden v manifestu i stručný popis kompetencí a volebních systémů, které by měly oba regiony získat, a jaká bude muset být volební účast, aby mohlo být referendum považováno za platné. Hlavní soupeř labouristů ve volbách, konzervativci, se ve svém předvolebním programu z roku 1997 o tématu decentralizace téměř nezmiňují. Slovo devoluce se v jejich volebním manifestu nazvaném „You can only be sure with the Conservatives“87 objevuje pouze jednou, a to jako synonymum rozpadu země. Po drtivém volebním vítězství Labour party88, kdy obsadila 418 z 659 křesel a mohla tedy pohodlně vládnout, začala strana v otázce vytváření autonomních regionálních institucí jednat velmi rychle. Zákon o referendu ve Skotsku a Walesu byl jeden z prvních, který nová Blairova administrativa v červenci 1997 přijala, a rychlost, s jakou toto rozhodnutí přišlo, byla v některých případech překvapivá i pro samotné členy strany.89 Ve skotském referendu90, které se konalo 11. září 1997, byly voličům předloženy dvě otázky. Pro první z nich, jež se dotazovala, zda by měl existovat Skotský parlament, se kladně vyslovilo 74,3 % hlasujících při volební účasti 60,4 %. Na druhou otázku, jestli by měl mít tento parlament právo zvyšovat daně, se souhlasně odpovědělo 63,5 % lidí při takřka totožné volební účasti. Na rozdíl od předchozího referenda z roku 1979 tak Skotové jasně vyjádřili, že chtějí zřídit samostatný Skotský parlament, který bude moci zasahovat, krom jiného, i do otázky daní. Podle některých analytiků91 přispěl k jednoznačnému výsledku referenda i fakt, že odpůrci devoluce se nedokázali tak sjednotit a bojovat proti vytvoření Skotského autonomního parlamentu, jako se jim to povedlo v roce 1979. Ve Walesu nebyla situace zdaleka tak jednoznačná. Referendum92 se zde konalo 18. září 1997, tedy přesně o týden později než ve Skotsku, „tak aby velšský názor mohl být ovlivněn příznivým výsledkem skotského referenda.“93 Jelikož všechny návrhy připravované pro devoluční uspořádání předpokládaly, že autonomní orgán ve Walesu získá pouze 87 88 89 90 91 92 93

Dostupné z: http://www.conservative-party.net/manifestos/1997/1997-conservative-manifesto.shtml příloha 3 Op. Citována: Blanka Říchová , Devoluční proces ve Velké Británii. In: Fiala, Říchová, 2002, str.: 270. příloha 4a Například: Blanka Říchová,Vernon Bogdanor. příloha 4b Op. Citován: Bogdanor, 1998, str.:199.

30

exekutivní pravomoci dosud vykonávané „ministerstvem“ pro Wales (Welsh office), nebyl zde, na rozdíl od Skotska, zařazen dotaz ohledně zvyšování daní. Jediná otázka tedy zněla, zda má existovat Velšské shromáždění. Výsledky referenda byly velmi těsné. Pro návrh se vyslovilo pouze 559 419 občanů, kteří představovali 50, 3% hlasujících, proti bylo 552 698 lidí, a tedy 49,7 %. Rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem devolučního projektu tedy tvořil pouhých 6 721 hlasů. Také volební účast v tomto regionu nebyla příliš vysoká. K urnám dorazila pouze polovina oprávněných voličů. Protože však pro toto referendum nebyla stanovená žádná podmínka podobná Cunninghamovu dodatku, která by požadovala, aby pro návrh hlasovalo více než 40% všech oprávněných voličů, byla otázka v referendu považována za schválenou. Ačkoliv byla podpora devolučního projektu ve Walesu mnohem slabší než ve Skotsku, je obecně hodnocena velmi pozitivně. Ještě několik hodin před uzavřením volebních místností totiž většina průzkumů naznačovala, že devoluce nebude schválena. Vítězství tzv. „ano kampaně“ („yes” campaign) bylo tedy poměrně překvapivé, a to hlavně proto, že odpůrci devoluce ve Walesu mnohem více spolupracovali a navíc byla jejich pozice snazší než ve Skotsku. Jejich hlavním argumentem byly slabé kompetence, které mělo Velšské shromáždění získat, a nedostatečná příprava devolučního konceptu. O to větší tedy bylo překvapení, když těsné Velšské „ano“ poslalo devoluční projekt blíže k jeho schválení. Po obou úspěšných referendech, která sice nebyla nutnou podmínkou pro schválení devolučních zákonů, ale poskytla Labour party silný argument pro pokračování v tomto projektu, se návrhy devolučních zákonů začaly projednávat v parlamentu. V dolní sněmovně byly přijaty poměrně rychle a bez delších rozprav, což plynulo hlavně z velmi silného postavení Labouristů v této komoře, kterou ovládali jasnou většinou. Mnohem delšího projednávání se však návrhům dostalo v horní komoře parlamentu. Ve Sněmovně lordů, která je tradičně stabilizačním prvkem britského ústavního uspořádání, bylo o návrzích velmi podrobně jednáno a jejich podpora nebyla tak jednoznačná. Jako rozhodující se nakonec ukázalo slabší postavení komory v rámci britského politického systému. Na základě Salisburyho doktríny, která říká že „Sněmovna lordů nemůže zamítnout v druhém čtení vládní návrh zákona schválený dolní komorou, pro který vláda získala mandát od národa“94, musely být devoluční návrhy nakonec schváleny bez větších zásahů. Kromě Skotska a Walesu se situace začala vyvíjet i v Severním Irsku. Po dlouhém vyjednávání došlo 10. dubna 1998 k podpisu Belfastské dohody (Belfast Agreement) mezi 94

Parliament and Constitution centre: House of Lords Conventions, 8.1.2007, online verze, staženo 2.1.2010, dostupný z URL: http://www.parliament.uk/commons/lib/research/briefings/snpc-04016.pdf str.: 5.

31

britskou a irskou vládou o vyřešení situace v Severním Irsku a vytvoření Severoirského shromáždění, které mělo navázat na dřívější parlamentní tradici. Tuto dohodu podpořila také většina severoirských politických stran s výjimkou Demokratické unionistické strany. Dalším krokem bylo její předložení v referendu občanům Severního Irska a také obyvatelům Irské republiky95. To se konalo 22. května 1998 a v obou částech Irska byla dohoda odsouhlasena. V Ulsteru ji podpořilo 71% příchozích voličů při celkové volební účasti 81%. Podpis a schválení dohody, která je dnes známá také jako Velkopáteční dohoda, poté vedlo k vydání příslušného zákona (Northern Ireland Act 1998), kterým bylo založeno Shromáždění v Severním Irsku. V roce 1998 tak úspěšně vyvrcholily devoluční snahy britských regionů o vytvoření vlastní samosprávy. Klíčovým důvodem, proč po téměř sto letech jednání o této otázce došlo k jejímu vyřešení tak rychle a hladce, bude zřejmě to, že se sílící decentralizační požadavky ze stran regionů konečně potkaly se silnou vládou, která měla na prosazení devoluce zájem. Došlo tak k propojení obou směrů decentralizace, které nakonec přineslo řešení, z nějž měly zisk všechny zúčastněné strany.

4.2 Obsah devolučních zákonů 4.2.1 Skotsko Nový Skotský autonomní parlament je volen na 4 roky. Oproti celonárodnímu parlamentu, kde termín voleb není přesně určen a do velké míry záleží na osobě premiéra, kdy se budou volby konat96, jsou ve Skotsku termíny voleb dané a existují v podstatě jen dvě možnosti, jež mohou vést k předčasným volbám: a) parlament se rozhodne, že by měl být rozpuštěn a toto rozhodnutí podpoří nejméně 2/3 jeho členů b) parlament není schopen do 28 dní od voleb vybrat ze svého středu osobu Prvního ministra a je rozpuštěn.97 Pokud dojde k jedné z těchto dvou variant, panovník rozpustí skotský parlament a konají se předčasné volby. Stále však platí, že další řádné volby se budou konat přesně za 4 roky od řádných voleb předchozích. To znamená, že pokud je například po dvou letech parlament rozpuštěn a konají se předčasné volby, tak poslanci vzešlí z těchto voleb budou vykonávat své funkce pouze zbylé dva roky do dalších řádných voleb. Jedinou výjimkou 95

příloha 5 Nesmí být však překročeno pětileté funkční období. 97 Scotland Act 1998, 1.část, odstavec Extraordinary general election. Čl. 3 (1a,b). Dostupný z: http://www.opsi.gov.uk/acts/acts1998/ukpga_19980046_en_1 96

32

z tohoto pravidla je situace, kdy se hlasování v předčasných volbách koná v rámci šesti posledních měsíců před řádnými volbami. Parlament vzešlý z hlasování, konaném v tomto období, se stává řádným a jeho funkční období je opět čtyřleté. Skotský autonomní parament je stejně jako Velšské shromáždění přímo volený na základě volebního systému additional-member system. Podle tohoto systému je 73 ze 129 skotských poslanců voleno přímo, v jednomandátových volebních obvodech. Zbylých 56 členů je voleno proporčně podle pořadí na kandidátních listinách jednotlivých stran v 8 volebních obvodech. V každém z nich je tedy zvoleno 7 členů parlamentu. Volební obvody pro tyto volby odpovídají těm, jež jsou od roku 1999 využívány pro volby do Evropského parlamentu. Zatímco v návrzích z roku 1978 byly pravomoci Skotského parlamentu přesně vymezeny, Scotland Act 1998 naopak určuje kompetence, které jsou nadále vyhrazeny pouze Westminsteru. Platí tedy, že co není v zákoně vymezeno pro centrální instituce, to je přeneseno na Skotský parlament. Skotové tedy spravují převážně své vnitřní záležitosti týkající se rozvoje jejich regionu. Jedná se o: zdravotnictví, školství, místní správu, bydlení, životní prostředí, místní ekonomický rozvoj, zemědělství, rybolov, lesní hospodářství, sport, umění, výzkum, ekonomický rozvoj, údržbu a rozvoj pozemních komunikací, doprava a kultura. V pravomoci londýnského parlamentu a vlády naopak zůstávají okruhy zahraniční politiky, obrany, národní bezpečnosti, fiskálního a měnového systém, společného trh, problematika zaměstnanosti a sociálního zabezpečení. Pro fungování celého systému je velmi důležitá věta v článku 28 (7). Ta říká, že „tato sekce“, tedy sekce skotského devolučního zákona, který upravuje legislativu, „neovlivňuje pravomoc parlamentu Spojeného království vytvářet zákony pro Skotsko“.98Tím byla zachována svrchovanost centrálního parlamentu, který má, v případě, že nebude souhlasit s kteroukoliv částí legislativy vytvořené skotským autonomním parlamentem, možnost zákon pozměnit, nebo přijmout jiný. Zvláštní kompetencí, kterou si Skotové ve svém referendu chválili, je možnost na svém území měnit daň z příjmu v pásmu 3% kolem výše daně, jež je určena Westminsterem. I když se na první pohled může zdát, že možnost zasahovat do fiskální politiky přisuzuje Skotsku velmi silné postavení v rámci Unie, podle většiny analytiků99 je toto právo spíše formální. Skotsko jakož i jeho parlament jsou nadále finančně zcela závislí na blokových grantech od centrální vlády a pokud by regionální skotská vláda ve Skotsku například zvýšila 98 99

Scotland Act 1998, část I.odstavec Legislation, čl.28(7). Bogdanor, Říchová

33

daně, aby tak obohatila svůj rozpočet, zřejmě by se toto zvýšení příjmů odrazilo na snížení částky blokového grantu, tak aby finanční prostředky, které má region k dispozici, zůstaly stejné. Druhá část skotského devolučního zákona je věnována vytvoření samostatné skotské vlády, která se má skládat z Prvního ministra (předsedy vlády) a jeho kabinetu. První ministr musí být parlamentem zvolen do 28 dnů od proběhnuvších voleb, a do své funkce je jmenován královnou. Ostatních 11 ministrů si pak vybírá podle svého uvážení a jejich jména předkládá královně, která je opět oficiálně jmenuje. Nový skotský parlament i exekutiva mají oproti návrhům z konce 70. let také přímou vazbu na královskou korunu. Znamená to, že až na výjimky, které jsou uvedeny v článku 35100skotského devolučního zákona, nemusí být legislativa schvalována státním tajemníkem pro Skotsko. Zároveň však musí být dodržována přesně vymezená pravidla, která dají královně, respektive soudním znalcům, možnost přezkoumat, zda přijímaná legislativa odpovídá kompetencím, které skotský parlament vlastní. Jedním z nich je například to, že zákony mají být královně předloženy k podpisu101 nejdříve 4 týdny po schválení v parlamentu, během kterých jsou zkoumány příslušnými soudními úředníky, tak aby se nestalo, že královna „vysloví souhlas“ se zákonem, jež je v rozporu s jiným, jež v minulosti podepsala. Zvláštností, která je v rozporu s dosavadními britskými tradicemi, je postavení předsedy parlamentu. Ten si po svém zvolení, ponechává svoji stranickou příslušnost, což je pro britský model nezvyklé. Dále má pravomoc požádat královnu o rozpuštění parlamentu102 či oficiálně navrhnout předsedu skotské vlády. Nadále zůstává zachován úřad „ministra pro Skotsko“, přestože všechny jeho pravomoci byly přeneseny na Skotský parlament. V budoucnu má tato osoba především zajišťovat spojení a informační kanály mezi londýnskou vládou a Edinburghem. 4.2.2 Wales Velšské národní shromáždění má stejně jako Skotský parlament čtyřleté funkční období a platí zde také stejný volební systém.103 Voleno je celkem 60 poslanců, z nichž dvě třetiny (tj. 40 poslanců) získá své křeslo v jednomandátových volebních obvodech a zbylých 20 pak na základě proporčního systému podle kandidátních listin jednotlivých stran. Ve 100 101 102 103

Scotland Act1998, část I.odstavec Legislation, čl.35. Tzv. Royal assent, neboli královský souhlas Bogdanor srovnává tuto pravomoc s pravomocí předsedy vlády ve Švédsku, Bogdanor, 1998, str.:214. Additional member system

34

Walesu, stejně jako u jejich severního souseda, jsou pro proporční část volby využity tzv. evropské volební obvody, kterých je v tomto případě pět a v každém z nich jsou zvoleni 4 poslanci. Na rozdíl od Skotska zde neexistuje možnost, že by bylo Shromáždění předčasně rozpuštěno. Pravomoci, které byly na velšský regionální orgán přeneseny, jsou ve všech oblastech podřízeny primární legislativě schvalované ve Westminsteru. To znamená, že Shromáždění nemá právo vydávat své vlastní zákony a může se pouze vyjadřovat k návrhům, které předkládá centrální vláda. Na rozdíl od skotského devolučního zákona jsou navíc v tom velšském přesně vymezeny oblasti, v nichž může Shromáždění své pravomoci uplatňovat. Jsou to zemědělství a rybolov, kultura, ekonomický rozvoj, vzdělávání, životní prostředí, zdraví, dálnice, bydlení, průmysl, lokální vláda, pečovatelské služby, sport, turismus, města a územní plánování, doprava, vodstvo a jazyk. Nejvyšší odvolací instance, která rozhoduje o tom, jestli shromáždění rozhodlo v rámci svých pravomocí, je Judicial Committee of the Privy Council. Shromáždění si mezi sebou volí Prvního Tajemníka (First Secretary)104 a vytváří komise, jejichž složení musí reflektovat rozložení politických sil. Počet komisí se může měnit podle uvážení členů Shromáždění, podle článku 56 však musí vždy vzniknout tzv. výkonná komise (executive commission), jejímž předsedou je První sekretář. Úřad Státního sekretáře pro Wales zůstává i nadále zachován i s jeho pravomocemi v oblasti primární legislativy. Implementace zákonů je převedena na Velšské shromáždění. Již po pár měsících praxe se ukázalo, že takovýto systém autonomního vládnutí je nevyhovující.105 Byla proto ustanovena speciální komise vedená lordem Richardem, jež měla vládě doporučit, jak zreformovat stávající systém. Její závěry byly po sérii konzultací zveřejněny 31. března 2004. Mezi klíčová doporučení komise patřila transformace Národního shromáždění na orgán s legislativními pravomocemi, oddělení pravomocí vlády a legislativního sboru, rozšíření počtu členů z 60 na 80, záměna dosavadního volebního systému (additional member system) za irský volební model single transferable vote a přiřknutí pravomoci měnit daně podle Skotského modelu. Na základě inspirace těmito závěry byl vytvořen a schválen nový devoluční zákon Government of Wales Act 2006106, jež je ovšem ve svém obsahu mnohem méně radikální. Akceptuje oddělení zákonodárné a výkonné 104

První tajemník (First Secretary)předsedá komisím, není to předseda Shromáždění Říchová, Spojené království Velké Británie a Severního Irska: devoluce, tradice, změna. In: DVOŘÁKOVÁ, Vladimíra, Základní modely demokratických systémů: komparace politických systémů, Vyd.1. Praha: Oeconomica, 2008. 255. Str. ISBN 978-80-245-1357-7 106 Dostupný z: http://www.opsi.gov.uk/acts/acts2006/en/ukpgaen_20060032_en_1 105

35

moci tím, že ustanovuje velšskou vládu a jasně vymezuje vztah obou institucí. Dále navrhuje kompetenční změny pro shromáždění, jež by se měly evolučně rozšiřovat až do doby, kdy bude mít Shromáždění možnost legislativních pravomocí ve vymezených oblastech. Nejde tedy o změnu, která by hned reformovala původní devoluční zákon, ale předpokládá se, že k nutným proměnám dojde dlouhodobou politickou praxí. 4.2.3 Severní Irsko Severoirské shromáždění má 108 členů volených systémem „Single transferable vote“, tedy systémem, kde voliči řadí kandidáty dle svých preferencí a poté, co je určitý kandidát buď zvolen, nebo naopak vyřazen, jsou zbylé hlasy převedeny podle vyjádřené voličovy preference jinému kandidátovi. Volby se konají v 18 volebních obvodech, které jsou totožné s těmi pro celostátní volby do Westminsterského parlamentu i parlamentu evropského. V každém volebním obvodě je zvoleno 6 kandidátů. Funkční období je čtyřleté, ale může během něj, stejně jako ve Skotsku, dojít k předčasnému rozpuštění Shromáždění, pokud se na tom usnesou více než dvě třetiny členů, tedy 72 z nich. Druhá možnost, kdy může k této situaci dojít je v momentu, kdy nejsou členové Shromáždění schopni, po dobu šesti týdnů, vybrat ze svého středu Prvního ministra (First minister) a jeho zástupce (deputy First minister)107. Severoirské shromáždění může vytvářet svoji vlastní legislativu ve všech oblastech, které na něj byly přeneseny z Westminsteru (transferred matters). Mezi ně patří například: vzdělání, zdravotnictví, justice, regionální rozvoj, životní prostředí, kultura apod. Tyto oblasti nejsou v zákoně taxativně vyjmenovány, ale v zásadě se jedná o vše, co souvisí výhradně s domácími záležitostmi severního Irska. Kromě toho mohou členové Shromáždění přijímat zákony pro oblasti, u kterých se počítá, že budou v budoucnu na tento orgán přeneseny (reserved matters). Mezi ně patří: mezinárodní obchod, telekomunikace, pošta, ochrana spotřebitele. Do doby než se tak stane, musí být tyto zákony schvalovány členem centrální vlády v Londýně. Kromě toho samozřejmě existuje široký okruh legislativních pravomocí, které zůstaly v plné kompetenci Westminsteru (expected matters). Exekutiva se v Severním Irsku skládá z Prvního ministra, jeho zástupce a dalších maximálně 10 ministrů, jež jsou pověřeni vedením svých ministerstev. Všichni dohromady pak tvoří exekutivní výbor (Executive committee).

107

V roce 2006 došlo ke změně a Prvním ministrem a jeho zástupcem jsou jmenováni předsedové prvního respektive druhého nejsilnějšího bloku Shromáždění.

36

Pravomoci, získané na základě devolučního zákona, si však Shromáždění dlouho neudrželo. 14. října 2002 byla jeho činnost pozastavena a všechny kompetence přešly zpět na příslušného ministra centrální vlády. O půl roku později pak bylo Severoirské shromáždění formálně rozpuštěno. K obnovení jeho činnosti došlo až na základě dohody z roku 2006 (St. Andrew Agreement)108 mezi britskou a irskou vládou a také reprezentanty severoirských politických stran. První volby po opětovném otevření parlamentu se konaly 8. 5. 2007. Hlavním rysem britské devoluce je její asymetrický charakter, tj. že každý volený regionální orgán získal jinou míru kompetencí a zároveň v různých oblastech. Labour party tuto asymetričnost vysvětlovala hlavně tím, že chtěla adekvátně odpovědět na požadavky každého teritoria zvlášť, tak, aby devoluce vedla k uspokojení demokratických požadavků všech regionů, ale zároveň nedošlo ke generalizaci, jež by mohla vést až k rozpadu státu. Skotsko jakožto velmi silný region, který už od svého začlenění do Unie požadoval zachování vysoké míry autonomie a později vykazoval i výrazné separatistické tendence, získalo devolucí nejširší pravomoci a také v nejvíce oblastech. Kromě již zmiňované možnosti do jisté míry měnit sazbu daně z příjmu a vytvářet si legislativu ve všech oblastech, které nejsou výhradně určeny parlamentu ve Westminstru, je také důležitá možnost implementace evropského práva do vlastního legislativního systému. Oproti tomu Wales obdržel pouze pravomoc tzv. sekundární legislativy, tedy konzultace a implementace zákonů vydaných v centrálním parlamentu ve Westminsteru, a to je zřejmě také důvod, proč již po pár letech fungování svého Shromáždění začal požadovat širší kompetence, tak, aby bylo dosaženo stejného modelu jako ve Skotsku. Severní Irsko získalo ve své historii již několikrát poměrně rozsáhlé pravomoci, jež mu umožňovaly samosprávu, ale hlavně kvůli neustálým bojům mezi místními katolíky a protestanty si nikdy nebylo schopno tyto pravomoci dlouhodobě udržet. Naposledy si Severoirské shromáždění získalo zpět své kompetence v roce 2007 a je těžké předvídat, jak dlouho si je udrží tentokrát. Kromě řešení přinesly devoluční zákony z roku 1998 také spoustu otázek, mezi ty nejvíce zásadní patří postavení Anglie, která je sice také rozdělena na regiony, ale pouze z hlediska administrativního a nikoliv politického. Je tedy otázkou, zda bude moci být do budoucna i zde vytvořen podobný systém regionálních orgánů jako v keltských provinciích, ale už proto, že sami Angličané o tuto změnu nemají zájem, je toto řešení velmi nepravděpodobné. 108

Vydána pod oficiálním názvem Northern Ireland Act 2006, dostupná z: http://www.opsi.gov.uk/acts/acts2006/pdf/ukpga_20060053_en.pdf

37

5. Proměny skotské identity a vztahu k národním a regionálním orgánům v procesu devoluce Každý z regionů tzv. „keltského lemu“ měl na devoluční návrhy a následně vytvořené zákony jiný pohled, který se odvíjel od jeho vlastních požadavků a představ. Ty se ve Skotsku, Walesu a Severním Irsku výrazně lišily s ohledem na jejich různorodý historický vývoj, sociální či náboženskou strukturu a také s ohledem na vlastní identitu. Cílem následující kapitoly je zmapovat postoje Skotska v po-devolučním období, a to zejména na základě proměn skotské identity, tedy vlastní sebe-identifikace skotských občanů, a vztahu k regionální reprezentaci. Dále se zaměří na výzkum proměn preferencí různých konstitučních modelů, neboli na to, zda a jak se změnila podpora konceptů nezávislosti, devoluce a původního centralistického modelu. V neposlední řadě bude zkoumat, jak občané Skotska vnímají nově vzniklý regionální parlament a vládu v kontextu ostatních britských institucí. V otázce identity budou zejména zjišťovány dlouhodobé proměny a výkyvy, které nastaly v identifikaci Skotů a samozřejmě i to, do jaké míry je pro ně tento konkrétní typ identifikace důležitý. Nové devoluční uspořádání pak bude zhodnoceno zejména podle výsledků výzkumů veřejného mínění občanů Skotska o předpokládané i reálné funkčnosti a efektivnosti jejich parlamentu a vlády.

5.1 Proměny identity Jedním z mnoha diskutovaných témat po-devolučního období mezi analytiky a autory, jež se zabývají problematikou devolučního procesu ve Velké Británii,109 zůstává vliv změny v uspořádání britského politického modelu na sebe-identifikaci Skotů. Otázkou je, zda autonomní regionální orgány spíše posílily skotské vnímání vlastní odlišnosti od zbylých regionů impéria a eventuálně posílily podporu separatismu, nebo naopak došlo k uspokojení jejich požadavků do takové míry, že snaha Skotů o zdůrazňování svého původu spíše klesla a lidé se více identifikují s Británií, jakožto jejich zemí, která jim umožnila jistou míru vlastního sebevyjádření. Termín identita se dříve objevoval spíše v souvislosti se zkoumáním jedince. Nejdůležitější výzkumy na toto téma se objevily v 70. letech minulého století a sociologové se v nich zaměřovali hlavně na formování individuálního vnímání a utváření sama sebe. Později však byl tento tradiční koncept výzkumu identity rozšířen. V posledních třech

109

Například: Brown et. all 1999, Mc Crone 2001, Paterson et. all 2001, Keating 2001, Rosie and Bond 2003.

38

desetiletích 20. století, kdy došlo v mnoha zemích k zintenzivnění národnostních a sociálních hnutí, se pozornost odborníků obrátila od jedince ke společnosti a mnoho vědců se začalo zabývat skupinovou identitou110. Ta je založena na tradičních sociologických konceptech Durkheimova „kolektivního svědomí“, nebo Marxova „třídního vědomí“ a podtrhuje důležitost konceptu společného vědomí „my“. Kolektivní identita zdůrazňuje „podobnosti a sdílené atributy skupiny, kolem nichž se její členové sdružují“ a zároveň umožňuje rozeznání této skupiny jejím okolím. 111 Existují různé podoby kolektivní identity a to v závislosti na tom, v jaké skupině se jedinec nachází. Například identita teritoriální, jež je vnímána obyvateli společně žijícími na určitém, přesně vymezeném území, nebo národní identita, proklamovaná lidmi se společnou historií, jazykem či kulturními znaky. Kromě identit spojených s národem a teritoriem můžeme vymezit třeba genderovou identitu, kterou sdílejí příslušníci stejného pohlaví, či identity různých sociálních skupin, ke kterým jedinec přísluší. V případě Skotska se výzkum zaměřuje na teritoriální, respektive národní identity jeho občanů a komparaci její důležitosti s ostatními druhy identity. Při určování klíčových znaků pro skotskou identitu dochází někteří autoři k závěru, že na rozdíl od Walesu zde nehraje klíčovou roli jazyk a kultura112. V dobách, kdy se utvářela Unie mezi Skoty a Angličany, nebylo Skotsko kulturně jednotné.113 Keltové, kteří obývali převážně sever regionu, tzv. „vrchovinu“ (Highlands) a okolní ostrovy, byli výrazně prokřesťansky orientovaní114 a používaným jazykem na jejich území byla galština. Oproti tomu obyvatelé žijící na jihu, v nížinách (Lowlands), byli germánského původu a sdíleli mnoho společných charakteristik s Anglosasy žijícími v oblasti Anglie.115 Kromě galštiny užívané na severu země se ve Skotsku mluvilo také skotštinou, která byla, jakožto germánský jazyk, rozšířena především v oblasti Lowlands a byla také oficiálním jazykem, v němž byly psány zákony a jenž byl běžně používán při soudních řízeních. Po vzniku Unie začala oba jazyky, skotštinu i galštinu, postupně vytlačovat angličtina, která se stala jazykem vyšší a střední třídy a pro jejíž rozšíření bylo klíčové její prosazení ve 110

Více o těchto trendech v článku: CERULO., Karen. A. Identity Construction : New Issues, New Directions. Annual Review of Sociology. 1997, 23, s. 385-409. 111 CERULO., Karen. A. Identity Construction : New Issues, New Directions. Annual Review of Sociology. 1997, 23, str.: 386. 112 Například M. Keating 113 KEATING, Michael. State and regional nationalism : territorial politics and the European state . 1st ed. New York : Harvester Pr, 1988. Str.:73 114 Keltové žijící v oblasti Skotska měli stejný původ jako irští Keltové a tedy i stejné kulturní a náboženské kořeny, které se projevovaly především silným katolicismem. 115 Více o tomto rozdělení obyvatel Skotska v článku: KIDD, Colin. Race, Empire, and the Limits of Nineteenth Century Scottish Nationhood. The Historical Journal. 2003, 46, 4, s.873-892.

39

vzdělávacím systému. Postupně nahradila skotštinu, jenž nikdy neměla jednotnou psanou podobu, což ji výrazně diskvalifikovalo, a stala se úředním jazykem. Galština byla postupně vytlačována stále více na sever země a na přilehlé ostrovy, kde se dodnes zachovala. Angličtina tak začala dominovat jak v Anglii, tak ve Skotsku a i přesto, že je dodnes možné rozeznat Skoty od jiných obyvatel Británie na základě jejich velice specifického dialektu, není jazyk klíčovým znakem pro skotskou identitu.116 Nejdůležitější roli při skotské sebe-identifikaci nehrají ani kulturní zvyky a tradice. Kromě jazykových odlišností bylo totiž Skotsko dlouho rozděleno i nábožensky a kulturně. Sever země a přilehlé ostrovy byly výrazně katolicky orientovány. V době utváření unie udržovali obyvatelé Highlands pevné vazby s katolickou Francií a v ní sídlícím rodem Stuartovců, který ve Skotsku původně vládl. Oproti tomu oblast Lowlands byla kulturně blíže Angličanům a měla především zájem na dobrých vztazích s tímto jižním sousedem. I po vytvoření Unie si Skoti žijící na severu země zachovali svoji pro-katolickou orientaci, jež v roce 1745 vyvrcholila povstáním Jakobitů117, na nějž britská vláda reagovala přijmutím zákonů potlačujících keltskou kulturu. Mimo již zmiňovaného potlačení původního jazyka byla rozbita struktura skotských klanů a na dlouhou dobu bylo zakázáno nošení národních symbolů, například kiltu.118 Vůdci povstání (Highlanders) byli postupně anglicizováni a začleněni do anglo-saské vyšší třídy.119 Tím došlo ke kulturnímu sjednocení regionu. Po roce 1782 byla zrušena veškerá legislativa cílená proti obyvatelům vrchoviny. Podle Keatinga však po opětovném rozšíření kiltů a dalších kulturních skotských znaků, došlo k jejich adaptaci na celonárodní úroveň a byly „vnuceny do služby pro britský stát.“120 Příkladem může být nošení kiltů v britských ozbrojených složkách, kde měli Skoti značné zastoupení. Nedá se tedy říci, že by kulturní tradice a zvyky byly selektivním znakem definujícím skotskou identitu. Naopak jedním z výrazných uchovatelů skotské identity se postupně staly významné instituce. Již od počátku příprav unijní smlouvy mezi Anglií a Skotskem byl kladen velký důraz ze strany skotských vyjednavačů na to, aby byl zachován odlišný vzdělávací systém Skotska, jejich církev a právní řád. Tyto požadavky pramenily především z obavy, aby se

116

KEATING, Michael. Nations against the State : the new politics of nationalism in Quebec, Catalonia and Scotland . 2nd ed. Houndmills, Basingstoke, Hampshire : Palgrave, 2001. Str.:201. 117 Více o tradici jakobitů v článku: SZECHI, Daniel. "Cam Ye O'er Frae France?" Exile and the Mind of Scottish Jacobitism, 1716-1727. The Journal of British Studies. 1998, 37, 4, s. 357-390. 118 Kilt- mužská součást skotského národního kroje, vyrobená z vlněné kárované látky zvané tartan. 119 Op. citován: Keating, 1988, str.: 73. 120 Op. citován: Keating, 2001, str.:200.

40

Skotsko nestalo jen dalším z mnoha anglických regionů.121 Zachování nezávislých institucí se nakonec do velké míry povedlo a napomohlo k vybudování určité míry autonomie Skotska uvnitř Spojeného království. Důkazem, že Skotové si své instituce důrazně bránili, může být například dění v roce 1870, kdy se centrální vláda pokusila prosadit akt o vzdělávání, platný pro celé území Británie. Po mohutné skotské anti-kampani původní návrh zákona nakonec nebyl prosazen, a Skotové si vydobyli svůj vlastní návrh, zohledňující odlišnost jejich školského systému. Někteří autoři tuto událost považují za počátek administrativní devoluce ve Skotsku, jejímž následným krokem bylo zřízení Scottish office,122 další instituce na vládní úrovni, jež vytvářela specifické podmínky pro Skotsko. Kromě institucionální a ekonomické identity, která ve Skotsku dlouhodobě existovala a byla posílena zejména po první světové válce, přispívala ke skotské identifikaci ještě Presbyteriánská církev, která po vyloučení katolíků ze společnosti začala dominovat v celém regionu.123 Poměrně malý důraz na jazyk a kulturu, jakožto znaky skotské identity, ji dělá velmi otevřenou vůči okolí a snadno přístupnou. Z šetření publikovaného v knize Has devolution delivered?124, vydané Edinburskou univerzitou vyplývá, že velká většina skotských obyvatel je ochotna za Skota považovat i člověka, který se ve Skotsku nenarodil a nemá zde žádné předky. Ani dlouhodobý pobyt v regionu pro ně není klíčový. Jediným měřítkem pro rozhodnutí o tom, zda má někdo skotskou identitu, je jeho vlastní sebe-identifikace, demonstrace podpory pro skotský region a zájem o regionální otázky. I hlavní skotská národnostní strana SNP vítá příchozí migranty a podporuje je, aby se zapojovali do kampaně za nezávislost Skotska.125 Také ostatní strany podporují tuto otevřenost národní identity a začleňování imigrantů do společnosti. Konzistentní data o vývoji identit na území Skotka lze vysledovat až od 70. let 20. století. Z tabulky v příloze 6a126 je patrné, že v letech 1974-1999 posilovala Skotská identita na úkor té britské. V roce 1974, tedy v době, kdy byl zpracováván první Labouristický návrh na vytvoření regionálních parlamentů, se za „Skota“ označilo 65 % dotázaných a britskou identitu deklarovalo 31 % z nich. O pět let později, tedy v období, kdy byli výše zmíněný návrh schválen a podroben referendu, se ke skotské identitě přihlásilo dokonce ještě méně lidí (56 % oproti 38 % lidí, hlásících se k britské identitě). Po neúspěchu prvního devolučního 121

tamtéž. Op. citován: Keating, 1988, str.: 78. 123 Op. citován: Keating, 1988, str.: 176. 124 Has devolution delivered?. Edited by Catherine Bromley. Edinburgh : Edinburgh University Press, 2006. 210 str.: 148-157. 125 tamtéž. 126 příloha 6a 122

41

referenda a následném odstranění příslušných zákonů však identifikace se skotskou identitou výrazně stoupla a úměrně tomu klesl počet lidí identifikujících se jako „Britové“. Výrazný nárůst těchto preferencí začal již na počátku devadesátých let a jedním z možných vysvětlení je, že tehdejší konzervativní vláda vyhlásila, že s žádnou formou decentralizace a vytvářením autonomních regionálních orgánů nepočítá. Vrcholným obdobím skotské identity jsou pak první roky po-devolučního uspořádání, kdy se k ní přihlásilo 77 % respondentů, oproti tomu k britské pouze 17 % dotazovaných. Zvýšení procenta lidí, hlásících se v prvních letech existence skotského parlamentu a vlády ke skotské národní identitě, lze vnímat především jako podporu vytvořených institucí. Jak bude v další části práce prokázáno, vznik nových institucí byl spojen s velkým očekáváním ze strany obyvatelstva. Otázkou zůstává, zda nárůst skotské sebe-identifikace byl opravdu způsoben pouze samotným procesem devoluce. Někteří autoři o tom pochybují a spíše se domnívají, že tyto změny byly vyvolány generační obměnou. Dle jejich interpretace, neměla mladá generace takové vazby na Británii, jaké si ta starší vytvořila hlavně v důsledku obou světových válek a dřívější prestiži britského koloniálního impéria. Proto přišlo s generační obměnou i uvolnění vazby na Spojené království a posílení vztahu k vlastnímu regionu.127 Devoluci tedy nemůžeme hodnotit jako jediný popud k proměnám identity, i když bezesporu k tomuto fenoménu přispěla. V neposlední řadě je také třeba brát v úvahu to, že při odpovědích na tento typ průzkumu museli respondenti vybrat pouze jedinou identitu, což mohlo být, a z níže uvedeného výzkumu vyplyne že i bylo, důvodem, proč mnoho z nich při jednoznačné otázce buď, a nebo zvolilo identitu, jež jim byla bližší – skotskou, ale ve skutečnosti tím většina z nich nezavrhla ostatní možnosti. Z následující tabulky128, která představuje deklaraci identit od volebního roku 1997 dále, je již při prostém součtu jednotlivých sloupců, které prezentují výsledky výzkumu pro daný rok, zjevné, že velká část respondentů se přihlásila k více než jedné národnostní či teritoriální identitě. V tomto průzkumu si mohl odpovídající zvolit z osmi nabídnutých identit, přičemž nebyl svazován kritériem výběru pouze jedné z nich, která jej nejvíce vystihuje, ale naopak mu bylo umožněno deklarovat jakékoliv množství různých identit, se kterými se osobně ztotožňuje. Nejméně lidí se vyslovilo pro anglickou identitu (v průměru 4 %), což logicky vyplývá z nerovných historických a ekonomických vztahů mezi oběma oblastmi, které dlouhodobě vedly Skoty k tomu, aby svá specifika vymezovali právě vůči

127

Citováno z: Devolution, Public Attitudes and National Identity. 2004, citováno: 15.5.2010, str.: 1. Dostupné z: http://www.devolution.ac.uk/Final%20Conf/Devolution%20public%20attitudes.pdf 128 příloha 6b

42

Angličanům.129 Lze tedy vyvozovat, že ti respondenti, jež se přihlásili k anglické identitě, představují spíše zástupce početné anglické menšiny, žijící na území Skotska. Jelikož je však toto procento v porovnání s ostatními deklarovanými identitami velmi malé, nebude tato část respondentů podrobena hlubšímu zkoumání. Poměrně významné procento skotských občanů uvedlo také evropskou identitu. Tento jev se dá vysvětlit obecně pozitivním vztahem periferních oblastí Velké Británie k Evropské unii. Ještě v 60. a 70. let převládala v keltských regionech obava, že je členství v Evropských společenstvích odstaví ještě dále od centra dění a zájmu v Evropě. K výrazné změně postoje „keltského lemu“ dochází v 80. letech za vlády Margaret Thatcherové, kdy se pro mnoho lidí, zejména nacionalistů, stalo členství ve Společenství, spolu s jeho finanční podporou, jakousi alternativou k centralismu konzervativní vlády, která by umožnila lepší rozvoj regionu.130 Tímto pozitivním přístupem k Evropskému nadnárodnímu celku se dá vysvětlit i poměrně velké procento Skotů, kteří se s ním nějak identifikují. Dvěma nejčastěji zmiňovanými identitami v průzkumu byla identita skotská a britská. Deklarace obou dvou byla po celou dobu výzkumu velmi stabilní. Skotská pravidelně získávala okolo 85 % respondentů, britská zprvu lehce přes 50 % a v posledních dvou letech šetření (roky 2002 a 2003) dokonce přes 55 %. Z výzkumu identit tedy plynou dva základní závěry. Jednak, že většina obyvatel Skotska deklaruje minimálně duální identitu. A také, že u většiny respondentů, jež deklarují více identit, se objevuje hlavně ta skotská a britská. Podpůrná data k výzkumu identit z roku 2003 ukázala, že téměř polovina občanů (48 %) odpovídajících na tento výzkum, se cítí být jak Britem, tak Skotem. Méně než 4 % odpovídajících pak nezmínilo ani jednu z těchto dvou identit.131 Díky vysoké míře duální identity je tedy potřeba dále zkoumat, která z nich je respondentům bližší a má pro ně větší váhu. Pro přesnější určení preferencí v otázce identity se využívá tzv. „Morenova otázka“ (Moreno question). Tato metoda byla poprvé využita ve Španělsku za účelem výzkumu vztahů k státní a sub-státní identitě a od osmdesátých let se také pravidelně používá ve Skotsku.132

129

Has devolution delivered? . Edited by Catherine Bromley. Edinburgh : Edinburgh University Press, 2006. 210 str.: 154. 130 Op. citován: Keating, 2001, str.: 218. 131 Catherine Bromley, Routes to Scottishness. In: Has devolution delivered? . Edited by Catherine Bromley. Edinburgh : Edinburgh University Press, 2006. 210 str.: 143. 132 tamtéž, str.: 144.

43

Nabízí pět možností, z nichž si respondent může vybrat tu, jež je mu pocitově nejbližší. Otázka zní: „Který z následujících výroků, pokud vůbec nějaký, vás nejlépe vystihuje?“ Odpovědi: •

Jsem Skot, ne Brit;

•

Více Skot než Brit;

•

Stejně Skot jako Brit;

•

Více Brit než Skot;

•

Brit, ne Skot. Výsledky šetření133 z let 1997-2003 opět prokazují výše zmíněný závěr, že skotští

občané deklarují dvojí identitu. 91 % respondentů se nějakou měrou přihlásilo ke skotské identitě a 64 % k identitě britské. Zároveň pozorujeme, že v této době klesal počet lidí, jenž se cítí stejnou měrou Skoty jako Brity, a narůstá množství těch, kteří více či jednoznačně preferují identitu skotskou. Procento lidí, kteří jakoukoliv měrou upřednostňují britskou identitu, je velmi nízké a stabilně se pohybuje kolem 3-4 %. Větší váhu skotské identity pravidelně deklaruje přes 60 % obyvatel, přičemž rozdíly mezi těmi, co ji deklarují jednoznačně a těmi, co pouze ve větší míře než britskou, jsou velmi malé a v čase se proměňují pouze mírně. Nedá se tedy říci, že převážná většina obyvatel se ztotožňuje pouze se skotskou identitou. Pokud se zaměřujeme na výzkum identit, je také podstatné, do jaké míry je tato otázka důležitá pro samotné obyvatele. Zda je pro ně pouze okrajovou záležitostí v porovnání s jinými identifikacemi, ke kterým se každý člověk hlásí, nebo naopak hraje důležitou roli. Proto byla v letech 2001 a 2003 připojena k výzkumu ještě jedna otázka, jež se zaměřovala právě na tento aspekt. Respondentům byl předložen seznam identit, se kterými by se mohli identifikovat a byli požádáni, aby z nich vybrali ty, s nimiž se nejvíce ztotožňují.134 V obou letech byla nejčastěji vybírána možnost sebe-identifikace jako otce či matky, kterou zvolilo 49 % dotazovaných, na druhém místě se pak objevila identifikace se skotskou identitou. Je tedy zjevné, že pro obyvatele Skotska je tento typ sebe-identifikace velmi důležitý, zvláště pokud uvážíme, že až na dalších místech skončila například genderová identifikace (tedy identifikace sebe sama, jakožto muže nebo ženy), či identifikace s příslušnou věkovou skupinou. Shrneme-li dosavadní poznatky, je možné konstatovat, že v posledních 40 letech došlo k významnému posílení skotské identity, k němuž přispělo více faktorů. Jedním z nich je 133 134

příloha 7 příloha 8, obsahuje i nabízený seznam možností,

44

generační obměna, kdy se mladí lidé již tolik neidentifikují s dříve velmi silným britským impériem a spíše se orientují na jim bližší komunity. Tato změna je do velké míry ovlivněna globalizací, v níž dříve silné národní státy ztrácí svůj význam, který se přesouvá jak směrem nahoru na nadnárodní celky, tak směrem dolů k regionům. Dalším faktorem, jenž může být považován za příčinu, ale také za následek posilování skotské identity, je devoluce, která přináší nové teritoriální instituce, s nimiž se obyvatelé mohou ztotožnit. Skotská identita však není jedinou deklarovanou identitou na území Skotska. Pro tento region je typická dualita identit a občané se hlásí jak k tomu, že jsou Skoti, tak k britské identitě. Obě identity se vzájemně překrývají a z výzkumů veřejného mínění vyplývá, že větší váhu má pro obyvatele identita skotská, jejíž výrazný nárůst byl zaznamenán v době přijímání devolučních zákonů. Od této doby se její intenzita nijak výrazně nesnížila. Zároveň můžeme konstatovat, že britská identita u Skotů není na ústupu a míra její deklarace mezi obyvatelstvem je poměrně stabilní. Z výzkumů je zřejmé, že skotská identita je pro obyvatele tohoto regionu v porovnání s dalšími možnostmi sebe-identifikace velmi důležitá. Zároveň bylo také zjištěno, že Skotové jsou v otázce teritoriální identifikace velmi liberální a podporují inklusivní národnostní politiku.135

5.2 Změny v preferenci konstitučních modelů a vztah k regionální reprezentaci Tato podkapitola bude zaměřena zejména na vztah Skotů k jejich regionální reprezentaci. Než však bude k tomuto výzkumu přistoupeno, zaměří se nejdříve na to, jak se obecně změnila podpora možných konstitučních modelů. Cílem je zjistit, jestli devoluční zákony uspokojily obyvatele Skotska a umírnily určité separatistické tendence některých jeho obyvatel, nebo jim naopak nové uspořádání připadá nevyhovující a podporují spíše další kroky směřující k separatismu, nebo naopak směrem zpět k modelu, kdy regionální instituce neexistovaly. Jak je vidět z tabulky136 reprezentující preference konstitučních modelů od roku 1975 až do roku 1997, kdy došlo k navržení Blairových devolučních zákonů, byla podpora decentralizace vždy velmi vysoká. V polovině 70. let, když bylo ve Westminsteru jednáno o možném vytvoření devolučních návrhů labouristickou koaliční vládou, podporovalo tuto možnost téměř 60 % obyvatel. K mírnému propadu pak došlo v letech 1977-1979, kdy už existovaly konkrétní návrhy zákonů, jejichž obsah nebyl veřejností kladně přijat a ve

135 136

Op. citována: Catherine Bromley, Routes to Scottishness. In: Has devolution delivered?, 2006, str.:143. příloha 9

45

skotském referendu jej podpořila jen mírná většina obyvatel. Tomu odpovídá i roční výkyv (1979), v němž prudce vzrostla podpora zachování statutu quo. Během následujícího roku (1980), jenž byl prvním rokem sedmnáctileté konzervativní vlády, naopak došlo k opačnému výkyvu a devoluci podpořilo téměř 70 % občanů. V tomto roce se tehdejší ministerská předsedkyně Konzervativní strany Margaret Thatcherová odmítla nadále zabývat dalšími návrhy na změny ústavního uspořádání a upevnila tak britský centralistický model. V průběhu 80. a první poloviny 90. let se podpora devoluce pohybovala kolem 45 -50 %. Od roku 1986 však prudce narůstá podpora jiné možnosti, která by změnila fungování Spojeného království, a tou byla nezávislost Skotska na Velké Británii. Následujících deset let ji podporovalo téměř 40 % obyvatel. Hlavním reprezentantem této myšlenky ve Skotsku byla Skotská národní strana (Scottish National Party), založená na počátku třicátých let 20. století. V době jejího vzniku to byla spíše skupina reagující na neúspěch projektu domácí vlády, jež neměla nijak velkou voličskou podporu. 137 Její preference výrazně narostly až v 60. letech. V roce 1966 získala ve Skotsku 5 % hlasů do celonárodních voleb a začala se prosazovat i na lokální úrovni. Například v roce 1968 obsadila 12 křesel v městské radě v Glasgow.138 Její program se začal zaměřovat především na vytvoření nezávislého Skotska, které by, dle její interpretace, tímto krokem získalo možnost lépe rozhodovat o své budoucnosti, větší prostor na mezinárodní úrovni, kontrolu nad financemi a další výhody.139 Průlom v podpoře Skotské národní strany a jejího programu separatismu přišel v roce 1974, kdy ve volbách do londýnského parlamentu získala 23 % hlasů a celkově obsadila 7 křesel a o půl roku později, kdy dostala dokonce 30 % hlasů ve skotském regionu a vyslala do Westminsteru 11 poslanců.140 Značná podpora projektu nezávislosti nebo alespoň větší míry autonomie, byla v první polovině 70. let posílena také nalezením ropných ložisek v přímořských oblastech na severu Skotska, které zaručovaly vysoké finanční výnosy z těžby a prodeje této suroviny a tudíž se začalo mluvit o tom, že díky těmto příjmům by se mohlo Skotsko obejít i bez finanční podpory Spojeného království. 141 Podle Keatinga142 nebylo primárním cílem voličů SNP získat nezávislost, ale viděli v této straně šanci na silné posílení autonomie. Tím také vysvětluje fakt, že v momentu (po 137

Op. citován: Keating, 2001, str.: 206. Op. citován: Keating 1988, str.: 174. 139 O získání nezávislosti usiluje Skotská národní strana dodnes, ať už na úrovni celonárodní nebo ve skotském parlamentu, kde po květnových volbách v roce 2007 opět vytvořila opozici k vládnoucí koalici Labouristů a Liberálních demokratů. Více o programu SNP na: http://www.snp.org/node/240 a výsledky voleb do Parlamentu v roce 2007 na: http://www.scottish.parliament.uk/business/research/briefings-07/SB07-21.pdf 140 příloha 1a , 1b. 141 Op. citován: Keating 1988, str.: 174. 142 tamtéž 138

46

volbách roku 1974), kdy ostatní politické strany aktivně přistoupily k devolučnímu programu, ztratila Skotská národní strana část svých voličů ve prospěch těchto stran. I šetření v oblasti preferencí konstitučních modelů potvrzuje, že pro více obyvatel byla, v tomto období, lepším řešením devoluce. V druhé polovině 90. let, kdy byly strany podporující decentralizační snahy již několik let v opozici, a vládla konzervativní strana bránící centralistický model fungování státu, došlo k vyvrcholení podpory projektu nezávislosti, pro který se v roce 1995 vyslovilo 41 % obyvatel Skotska. Od roku 1997 se konstituční preference skotských občanů mírně mění. Ze získaných dat143 je zřejmé, že zvláště poté, co regionální instituce začaly fungovat (rok 1999) se snížil podíl lidí podporujících separatismus Skotska. V průměru jen třetina populace se i nadále vyslovovala pro tuto variantu. Oproti tomu více lidí začalo upřednostňovat devoluci. Výraznou 60 % podporu měla hlavně v období, kdy začal fungovat nový parlament a vláda (tedy v letech 1999-2001), poté došlo k lehkému poklesu zhruba na 50 %, zřejmě kvůli tomu, že nové instituce už nějakou dobu fungovaly a jejich práce vyvolávala jak pozitivní, tak negativní reakce. Další výraznější růst preference decentralizačního modelu proběhl ve volebním roce 2007, kdy devoluci podpořilo více než 60 % respondentů, odpovídajících na tento výzkum. Dlouhodobě nejméně lidí se domnívá, že nejlepším řešením pro Skotsko by bylo zrušení regionálního parlamentu a návrat k dřívějšímu modelu fungování Británie. Devoluce tedy snížila počet Skotů požadujících nezávislost a přenesla jejich pozornost na fungování regionálních orgánů, jež mají reprezentovat jejich zájmy. Separatistické myšlenky však nevymizely a jsou i nadále udržovány v politickém programu Skotské národní strany, která se pokouší na všech státních úrovních prosadit co největší samostatnost v řízení Skotska, která by v budoucnu měla vést až k odtržení od Spojeného království. První roky existence skotského parlamentu a vlády se nesly v duchu velkého očekávání. Výzkumy veřejného mínění se tedy logicky zaměřovaly na to, jaké mají obyvatelé Skotska představy o budoucím fungování těchto institucí. Ze získaných statistických dat144 je patrné přesvědčení velké části populace, že nový parlament a vláda by měly mít v budoucnu největší vliv na fungování regionu. S touto představou se v prvních třech letech, kdy byl tento typ výzkumu prováděn, ztotožnilo přes 70 % respondentů. Naopak možnost, že by i nadále měla do vládnutí ve Skotsku nejvíce promlouvat londýnská vláda, podpořilo jen 13 % dotazovaných. Poměrně velké procento lidí také deklarovalo, že největší podíl na rozhodování 143 144

příloha 10 příloha 11

47

o budoucím směřování Skotska by měly mít lokální zastupitelstva, zpočátku kolem 10 % a od roku 2004 dokonce přes 15 % respondentů podpořilo tuto myšlenku. Téměř nikdo naopak nechtěl, aby do dění ve Skotsku významněji zasahovala Evropská Unie. Ačkoliv v následujících letech přesvědčení, že primárně by měly o dalším směřování Skotska rozhodovat jeho regionální orgány, pokleslo, je dodnes mezi občany nejvýrazněji zastoupeno, což podporuje tezi, že Skoti očekávali a stále očekávají, že by jim devoluce měla přinést velkou míru samostatnosti v rozhodování o jejich vnitřních záležitostech, jež by měla převýšit i autoritu centrálního parlamentu. Mezi očekáváními a realitou se však často objevují významné rozdíly. Další otázkou pro stejné respondenty proto bylo, která instituce má doopravdy největší vliv na fungování Skotska. V roce 1999, kdy parlament existoval pouze krátkou dobu a nebylo tedy možné, aby si lidé udělali obrázek o jeho fungování, byli respondenti dotázání, jaký reálný vliv institucí na skotské směřování očekávají. V následujících letech pak již hodnotili jejich reálnou sílu. Tabulka v příloze 12 dokazuje podstatný rozdíl mezi očekávaným a reálným vlivem skotského parlamentu a vlády. Již v roce 1999, kdy ještě parlament neexistoval dostatečně dlouhou dobu na to, aby si skotští občané mohli udělat obrázek o tom, jaký má doopravdy vliv na fungování Skotska, si pouze 41 % lidí myslelo, že jeho vliv bude největší ze všech relevantních britských institucí (přitom těch, co byli přesvědčení, že by tento vliv měl mít, bylo 74 %). Další roky jeho fungování pak už jednoznačně potvrdily, že reálné rozhodování o věcech Skotska zůstalo v rukou Westminsteru. S touto tezí, v letech 2000-2003, souhlasilo kolem dvou třetin občanů regionu. S tím samozřejmě přímo úměrně korespondovalo nízké procento lidí, jež bylo přesvědčeno o dominantním vlivu skotských institucí. Zajímavým výsledkem tohoto šetření je přesvědčení průměrně zhruba 8 % respondentů, že nejvíce do směřování Skotska zasahuje Evropská unie. Přestože od roku 2005 zaznamenáváme nárůst podílu lidí, kteří věří, že jejich parlament má největší vliv na dění v regionu, můžeme jasně vyvodit závěr, že existoval a stále existuje výrazný rozdíl mezi tím, co Skoti od devolučního procesu očekávali a tím, co jim reálně přinesl. Většina lidí čekala výrazně širší a hlubší pravomoci a reálnou sílu, kterou by bývaly měly nové regionální instituce získat a dá se tedy hovořit o určitém zklamání. I když jsou existující pravomoci skotských institucí slabší, než mnoho lidí očekávalo, neznamená to, že by se Skotští občané o činnost parlamentu a vlády nezajímali, což potvrzuje i jejich volební účast. V roce 1999 přišlo k volbám, ve kterých byly obsazovány jednomandátové volební obvody 58,16 % voličů a do druhé části volby, která je založena na proporčním regionálním hlasování zasáhlo 58,07 % občanů oprávněných hlasovat. V roce 48

2003 se volební účast mírně snížila a v průměru dosáhla 49,4 % (z toho v jednomandátových volebních obvodech hlasovalo 40,43 % a v regionálním hlasování 49, 41 % voličů). Zatím poslední výběr reprezentantů do všech regionálních zastupitelských orgánů proběhlo v roce 2007. Oproti předchozím volbám se volební účast mírně zvýšila, když v jednomandátových volebních obvodech hlasovalo 51,7 % lidí a v proporční volbě politických stran uplatnilo svůj hlas 52,4 % voličů.145 Můžeme tedy říci, že více než polovina obyvatel Skotska, jež mají volební právo, má zájem aktivně se účastnit na formování parlamentu. Důvěra lidí146 v to, že parlament ve většině případů rozhoduje v zájmu skotského obyvatelstva, je poměrně vysoká (pravidelně ji podporuje asi polovina lidí). Třetina občanů si myslí, že parlament a vláda rozhodují v jejich nejlepším zájmu pouze někdy. Procento lidí, jež je přesvědčeno, že regionální orgány vůbec nepracují v jejich prospěch, je jen velmi malé. Čísla jsou tedy na první pohled pozitivní, z dlouhodobého hlediska však můžeme pozorovat, že důvěra v instituce velmi mírně, ale stabilně klesá. Projevuje se to zejména na snižování počtu lidí, kteří věří, že vláda či parlament „většinou“ rozhodují v jejich nejlepším zájmu a nárůstu procentního podílu občanů, kteří jsou přesvědčení, že takto činí pouze „někdy“. V roce 2007 je možné pozorovat určitý obrat v této klesající tendenci, ovšem nejnovější data z roku 2009147 potvrzují, že to byl pouze sezonní výkyv, který můžeme vysvětlit probíhajícími regionálními volbami. Další věcí, která ovlivňuje vztah Skotů k jejich regionální reprezentaci, je to, jakou jim dává tato reprezentace možnost zasahovat do chodu regionu. V roce 1997 v atmosféře velkého očekávání, co devoluční zákony přinesou, bylo téměř 80 % Skotů přesvědčeno, že nový parlament jim přinese možnost více promlouvat do toho, jak bude jejich region v budoucnu řízen. Naopak téměř nikdo si nemyslel, že by nové instituce nějak zmenšily nebo ztížily jejich možnost rozhodovat o tom, kam má region směřovat. Asi pětina lidí se pak domnívala, že vytvoření parlamentu a vlády na úrovni regionu, nijak jejich šanci ovlivňovat skotskou regionální politiku nezmění. Od roku 2000 můžeme v této otázce sledovat stejný propad jako u výše zmíněného očekávání, že právě regionální parlament bude tou institucí, jež bude nejvíce ovlivňovat směřování Skotska. Ve stejné době, kdy lidé nabyli přesvědčení, že nejdůležitější kompetence, ovlivňující řízení země, zůstaly v rukou Westminsterského parlamentu, se rapidně zvýšilo procento těch, co si myslí, že jim nový parlament přinesl větší

145

Data získána z: http://www.scottish.parliament.uk/msp/elections/2007/07index.htm příloha 12 147 Nejnovější data z výzkumu Scottish social attitude survey jsou dostupná z: http://www.natcen.ac.uk/study/scottish-social-attitudes-2009/findings 146

49

možnost promlouvat do řízení Skotska. Můžeme tedy konstatovat, že i v této otázce došlo k velkému zklamání představ skotského obyvatelstva. Stejný scénář se pak odvíjel i v otázce toho, zda nové regionální instituce posílí či oslabí postavení Skotska v rámci Spojeného království. V roce 1997 panovalo všeobecné přesvědčení, že silný regionální parlament přinese Skotům silnější pozici, než jakou měl doposud, když byli zastoupeni ve vládě pouze jedním ministrem. Opět se však ukázalo, že tyto naděje byly falešné a zhruba polovina skotských občanů si nemyslí, že by byl vliv jejich regionu nějak posílen. Pokud porovnáme výsledky šetření posledních dvou zkoumaných otázek, tedy, zda dal skotský parlament lidem větší možnost zasahovat do řízení regionu a zároveň jestli posílil jeho pozici ve vztahu k ostatním částem Velké Británie, zjistíme, že procentní podíly respondentů, jež na tyto otázky odpověděli kladně či záporně, jsou si velmi podobné. Můžeme tedy konstatovat, že se skotské obyvatelstvo rozdělilo na dvě části. Ta větší je přesvědčena, že devoluční uspořádání nepřineslo regionu výraznější změny, menší část je naopak přisvědčena, že ano. Z výše uvedeného výzkumu tedy vyplývá, že devoluce částečně snížila separatistické tendence některých obyvatel Skotska, a převedla jejich pozornost na nové legislativní a exekutivní orgány. Nedá se však konstatovat, že by myšlenka samostatnosti zcela zmizela a spíše můžeme říci, že byla prozatím odsunuta jako možnost, ke které se mohou voliči vždy vrátit podporou skotské národní strany, která ji i nadále má ve svém volebním programu. Místo myšlenek na odtržení se mnoho Skotů začalo zaměřovat na fungování nových institucí. Jejich očekávání se však v řadě věcí nenaplnilo. Velké procento lidí, přesvědčených, že skotský parlament by měl nejvíce ovlivňovat fungování regionu, se dostalo do střetu s realitou, v níž i nadále významně zasahuje do vývoje regionu centrální vláda a to především v ekonomické oblasti, která ovlivňuje i všechny ostatní politická rozhodnutí. Většina lidí se také nedomnívá, že by vytvořením orgánů na regionální úrovni, získali větší možnost ovlivňovat směřování Skotska. Podobné množství lidí zároveň zastává názor, že devoluční změny nezlepšily postavení jejich regionu v unii. Přesto zájem o volby do skotského parlamentu a o jeho činnost není nijak zanedbatelná a mnozí lidé se domnívají, že vláda a parlament ve většině případů rozhodují v nejlepším zájmu Skotska.

50

6. Závěr Devoluční proces ve Velké Británii, jakožto snaha regionů o decentralizaci moci a převedení některých kompetencí směrem z centra dolů na nově vytvořené regionální orgány (parlament a vládu), má v této zemi dlouhou tradici. Původně byl tento proces spojován s řešením irského problému, ale později se požadavek devoluce rozšířil i do dalších, z počátku samostatných regionů země, které vyžadovaly různou míru ekonomické, institucionální, politické či kulturní a jazykové autonomie. Skotsko, které si po celou dobu své existence udrželo vlastní vzdělávací, právní a náboženské instituce, si po vytvoření Unie zachovalo jistou míru autonomie uvnitř nově vzniklého státu. Z tohoto specifického postavení pak vyplývaly i jeho devoluční požadavky, které šly v mnoha oblastech mnohem dále, než třeba požadavky Walesu. Poté, co v roce 1997 navrhla labouristická vláda pod vedením Tonyho Blaira nové devoluční zákony, které byly později schváleny jak regionálními referendy, tak centrálním parlamentem, byla na Skotsko převedena část legislativních a exekutivních kompetencí, jež mu měly umožnit rozhodovat o jeho vnitřních záležitostech. Jak již bylo zmíněno v úvodu této práce, zatímco převedené pravomoci na skotský regionální parlament a vládu jsou jasně vymezené, otázkou zůstává, jaký vliv mají na obyvatele tohoto regionu. Prvním cílem této práce bylo odpovědět na to, jaké proměny v identitě Skotů přinesl devoluční model uspořádání v tomto regionu. Jednoznačně můžeme říct, že devoluce měla vliv na zesílení skotské identity v regionu, míru tohoto vlivu je však velmi těžké určit. Upevňování skotské identity totiž můžeme pozorovat již od 70. let 20. století, kdy začalo docházet ke generační obměně obyvatelstva a starší generace, jejíž poměrně silná britská identifikace byla posílena především dřívější prestiží britského impéria a také oběma světovými válkami, začala být postupně nahrazována generací novou, jež je spojována s obdobím všeobecné globalizace, která zásadně mění charakter mezinárodního uspořádání a klade větší důraz na regiony. Proto i ve Skotsku v posledních 30 letech stoupá důraz na regionální prvek a posiluje se tento typ sebe- identifikace. Devoluce pak přináší jednoznačné zintenzivnění tohoto dlouhodobějšího trendu. Od prvních let existence nových regionálních institucí se ke skotské identitě hlásí přes 80 % obyvatelstva a tento podíl se v čase nesnižuje. Typická pro Skoty je dualita identit, tzn., že kromě skotské identity se mnoho z nich hlásí k identitě britské a občas také evropské. Ztotožnění se s britskou identitou, po schválení 51

devolučních zákonů, které přinesly Skotsku větší autonomii, překvapivě nijak nekleslo. I nadále se k ní hlásí téměř 60 % obyvatel, což je dokonce trochu více než před rokem 1997. Co však klesá, je její důležitost v porovnání se skotskou identitou. Pokud se lidé ve Skotsku mohou přihlásit k neomezenému množství identit, zvolí často obě dvě zmiňované. Pokud si však musí jednoznačně vybrat jen jednu z nich, nebo jsou dotázáni, která je jim bližší, rozhodují se nejčastěji pro skotskou. Po devoluci se tak děje ještě častěji než dříve. Od roku 1997 výrazně klesl počet lidí, jenž se cítí být do stejné míry Skotem jako Britem, a naopak vzrostla preference možnosti „ jsem spíše Skotem než Britem“. Pokud se zaměříme na otázku, zda je pro Skoty tento typ identifikace vůbec důležitý, docházíme k závěru, že určitě ano. Téměř pro polovinu lidí je tento typ sebe-identifikace nejdůležitější a více než národní identitu už Skoti preferují pouze identitu rodičovství. Kromě výzkumu identit se práce zaměřovala také na proměny v podpoře různých konstitučních modelů. V tomto ohledu můžeme konstatovat, že po devoluci kleslo procento lidí požadujících samostatnost Skotska. I když tato možnost zůstává mezi obyvateli stále přítomna, dá se říci, že je spíše jakousi záložní variantou, pokud by projekt devoluce zklamal. Podpora devoluce, jakožto modelu ústavního uspořádání, je po vytvoření regionálních orgánů v roce 1999 stále nejvyšší a drobné výkyvy v datech můžeme vysvětlit především momentální reakcí na práci parlamentu a vlády, než celkovou nespokojeností s tímto uspořádáním. Po roce 1997 také došlo k významnému snížení počtu lidí, jež požadují zrušení parlamentu a návrat ke konstitučnímu uspořádání před rokem 1997. K úbytku obyvatel podporujících tuto variantu došlo nejen okamžitě po devolučních změnách, ale dochází k němu i nadále. Dalším vymezeným cílem této práce bylo odpovědět na otázku, jaký je vztah obyvatel Skotska k jejich nové regionální reprezentaci. V této oblasti můžeme konstatovat, že původně vysoká očekávání směrem k těmto institucím nebyla naplněna. Rozdíl mezi představou obyvatel, že především nové orgány by měly určovat směřování Skotska, a následnou realitou, kdy mnoho z nich zjistilo, že získané kompetence parlamentu a vlády nejsou tak široké, aby eliminovaly vliv centra na vývoj regionu, vedly mnoho lidí k závěru, že jim devoluce nepřinesla žádnou podstatnou změnu. Stejně negativní hodnocení toho, jak jsou nové instituce schopny zasahovat do vývoje regionu, můžeme pozorovat i u zhodnocení toho, jak se změnilo postavení Skotska v rámci celého Spojeného království. Většina lidí se nedomnívá, že by došlo k posílení pozice Skotska, i přesto, že získalo mnohem významnější pravomoci v oblasti primární legislativy než třeba Wales. 52

To ovšem neznamená, že by Skoti neměli o činnost svých institucí zájem. Ve všech třech dosavadních volbách do skotského parlamentu přišlo svůj hlas odevzdat kolem 50 % oprávněných voličů. Vzhledem k tomu, že například v posledních celonárodních volbách, v květnu 2010, byla volební účast148 65,1 %, můžeme nadpoloviční účast v regionálních volbách hodnotit jako poměrně slušnou. Hodnocení činnosti parlamentu a vlády mezi skotským obyvatelstvem se v čase mírně mění. V prvních letech fungování těchto orgánů se drtivá většina obyvatel domnívala, že rozhodují vždy, nebo téměř vždy, v jejich zájmu. V delším časovém horizontu však narůstá přesvědčení, že v zájmu regionu rozhodují pouze někdy. Je tedy možné soudit, že vztah občanů k těmto institucím se zhoršuje s tím, jak se nenaplňují jejich představy toho, jak by měli jejich reprezentanti v parlamentu a vládě rozhodovat a čeho by měli dosáhnout. Budoucí vývoj ve Skotsku tak bude záležet zejména na práci parlamentu a vlády, jež mohou přesvědčit běžné občany, že jejich existence není zbytečná a zároveň mohou svým jednáním zvýšit či snížit podporu devolučního projektu a v závislosti na tom podnítit nebo naopak umírnit separatismus v regionu.

148

Údaje o květnových volbách 2010 na: http://www.ukpolitical.info/2010.htm

53

7. Zdroje Prameny: Act of Union (Ireland) 1800, 1.1.1808, online verze, citováno 28.4.2010, dostupný z URL: http://www.opsi.gov.uk/RevisedStatutes/Acts/aip/1800/caip_18000038_en_1 Conservative Party General Election Manifesto 1997: You can only be sure with the Conservatives, 1997, online verze, citováno 13.5.2010, dostupný z URL: http://www.conservative-party.net/manifestos/1997/1997-conservative-manifesto.shtml Government of Wales Act 1998, 31.7.1998, online verze, citováno 3.5.2010, dostupný z URL: http://www.opsi.gov.uk/acts/acts1998/ukpga_19980046_en_1 Government of Wales Act 2006, 25.7.2006, online verze, citováno 8.5.2010, dostupný z URL: http://www.opsi.gov.uk/acts/acts2006/ukpga_20060032_en_1 House of Lords Act 1999, 11.11.1999, online verze, citováno 3.1.2009, dostupný z URL: http://www.opsi.gov.uk/acts/acts1999/ukpga_19990034_en_1 Labour Party General Election Manifesto 1997: new Labour because Britain deserves better, 1997, online verze, citováno 13.5.2010, dostupný z URL: http://www.labourparty.org.uk/manifestos/1997/1997-labour-manifesto.shtml Northern Ireland (St Andrews Agreement) Act 2006, 22.11.2006, online verze, citováno 12.5.2010, dostupný z URL: http://www.niassembly.gov.uk/transitional/info_office/Act.pdf Northern Ireland Act 1998, 19.11.1998, online verze, citováno 5.5.2010, dostupný z URL: http://www.opsi.gov.uk/acts/acts1998/ukpga_19980047_en_1 Northern Ireland Constitution Act 1973, 18.7.1973, online verze, citováno 28.4.2010, dostupný z URL: http://www.opsi.gov.uk/acts/acts1973/pdf/ukpga_19730036_en.pdf Reference Services Section: Bills on devolution in Scotland. House of Commons Library, 12.6.2008, online verze, citováno 15.4.2010, dostupný z URL: http://www.parliament.uk/briefingpapers/commons/lib/research/briefings/snpc-04752.pdf Scotland Act 1998, 19.11.1998, online verze, citováno 3.5.2010, dostupný z URL: http://www.opsi.gov.uk/acts/acts1998/ukpga_19980046_en_1 Scottish Centre for Social Research, Press Release, Majority remain unconvinced by arguments for Scottish independence, 2009, citováno 10.5.2010, dostupný z: www.natcen.ac.uk /.../65aa06e3-0aea-4c63-b047-d635447d41d7.doc Scottish Social Attitudes Survey 2007, Core module, Report1: Attitudes to government in Scotland, Scottish centre for social research, 2008, citováno 10.5.2010, dostupný z URL: http://www.scotland.gov.uk/Publications/2008/05/16095134/0 Scottish Social Attitudes Survey 2009, Core module, Report1: Attitudes to government, the Economy and Public Services in Scotland, Scottish centre for social research, 2010, citováno 10.5.2010, dostupný z URL: http://www.scotland.gov.uk/Publications/2010/03/15102525/0

54

The Salisbury – Addison Convention, 3.11.2006, online verze, citováno 2.1.2010, dostupný z URL: http://www.publications.parliament.uk/pa/jt200506/jtselect/jtconv/265/26506.htm Union with England Act 1707, 31.7.1707, online verze, citováno 28.4.2010, dostupný z URL: http://www.opsi.gov.uk/RevisedStatutes/Acts/asp/1707/casp_17070007_en_1 Literatura: Anglo-Scottish relations from 1900 to devolution and beyond. Edited by William L. Miller Oxford : Oxford University Press, 2005. 272 s. ISBN 0-19-726331-3. BOGDANOR, Vernon. Devolution in the United Kingdom . Oxford : Oxford University Press, 1999. 329 s. ISBN 0-19-289310-6. BOND, Ross; ROSIE, Michael. National identities in post-devolution Scotland. Scottish affairs. online verze. Summer 2002, 40, citováno 24.2.2010. Dostupný z URL: . CERULO., Karen. A. Identity Construction : New Issues, New Directions. Annual Review of Sociology. 1997, 23, s. 385-409. Dostupný z URL: . DAINTITH, Terence. Kilbrandon: The Ship That Launched a Thousand Faces?. The Modern Law Review. 1974, 37, 5, s. 544-555. Dostupný z URL: . DANČÁK, Břetislav ; HLOUŠEK, Vít . Víceúrovňové vládnutí v Evropě : zkušenosti, problémy a výzvy . 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita : Mezinárodní politologický ústav, 2007. 245 s. ISBN 978-80-210-4458-6. DAVIES, R.R. Colonial Wales. Past & Present. 1974, 65, s. 3-23. Dostupný z WWW: . DVOŘÁKOVÁ, Vladimíra, Základní modely demokratických systémů : komparace politických systémů, Vyd.1. Praha : Oeconomica, 2008. 255. Str. ISBN 978-80-245-1357-7. FIALA, Vlastimil; ŘÍCHOVÁ, Blanka. Úloha politických aktérů v procesu decentralizace. Olomouc: Moneta-FM : Praha : Institut politologických studií Univerzity Karlovy, 2002. 616 s. ISBN 80-900965-8-1. JEFFERY, Charlie. The Report of the Richard Commission : An Evaluation. In Findings from the Economic and Research Council’s. online verze. Birmingham : University of Birmingham, citováno 24.5.2010 Dostupné z URL: <www.devolution.ac.uk>. FOSTER, David; GAY, Oonagh. Thresholds in Referendums. House of Commonsl Library.online verze. 25.11.2009, citováno 24.4.2010. Dostupný z URL: . Has devolution delivered? . Edited by Catherine Bromley. Edinburgh : Edinburgh University Press, 2006. 210 s. ISBN 0-7486-2246-2. Has devolution made a difference? : the state of the nations, Edited by Alan Trench. 2004 . Exeter : Imprint Academic, 2004. 291 s. ISBN 0-907845-878. 55

HORGAN, Gerard : The United Kingdom as a quasi-federal state. Working papers, 1999: 3, Queens University, online verze. Dostupný z URL: KEATING, Michael. Asymmetrical Government : Multinational States in an Integrating Europe. Publius : Federalism and Compounded Representation in Western Europe. 1999, 29, 1, s. 71-86. Dostupný také z URL: . KEATING, Michael. Nations against the State : the new politics of nationalism in Quebec, Catalonia and Scotland . 2nd ed. Houndmills, Basingstoke, Hampshire : Palgrave, 2001. 320 s. ISBN 0-333-92152-6. KEATING, Michael. Reforging the Union : Devolution and Constitutional Change in the United Kingdom. Publius. 1998, 28, 1, s. 217-234. Dostupný také z URL: . KEATING, Michael. State and regional nationalism : territorial politics and the European state . 1st ed. New York : Harvester Pr, 1988. 273 s. ISBN 0-7450-0272-2. KEATING, Michael. The new regionalism in Western Europe : territorial restructuring and political change. Cheltenham : Edward Elgar, 1998. 242 s. ISBN 1-84064-486-9. KENDLE, J.E. The Round Table Movement and 'Home Rule All Round'. The Historical Journal. 1968, 11, 2, s. 332-353. Dostupný také z URL: . KIDD, Colin. Race, Empire, and the Limits of Nineteenth Century Scottish Nationhood. The Historical Journal. 2003, 46, 4, s.873-892. Dostupný také z URL: . LAZER, Harry. Devolution, Ethnic Nationalism, and Populism in the United Kingdom. Publius : Federalism and Ethnicity. 1977, 7, 4, s. 49-69. Dostupný také z URL: . LOUGHLIN, John. "Europe of the Regions" and the Federalization of Europe. Publius : Federalism and the European Union. 1996, 26, 4, s. 141-. Dostupný také z URL: . MCCRONE, David. Opinion polls in Scotland : July 1997 - June 1998. Scottish Affairs [online]. Summer 1998, 20, [cit. 2010-04-22]. Dostupný z URL: . MISHLER, William; MUGHAN, Anthony. Representing the Celtic Fringe : Devolution and Legislative Behavior in Scotland and Wales. Legislative Studies Quarterly. 1978, 3, 3, s. 377408. Dostupný také z URL: . SZECHI, Daniel. "Cam Ye O'er Frae France?" Exile and the Mind of Scottish Jacobitism, 1716-1727. The Journal of British Studies. 1998, 37, 4, s. 357-390. Dostupný z URL: .

56

The state and the nations : the first year of devolution in the United Kingdom. Edited by Robert Hazell. Thoverton : Bowling Green, OH : Imprint Academic, 2000. 290 s. ISBN 0907845-80-0. What a state! : is devolution for Scotland the end of Britain?. Edited by Alan Taylor. London : HarperCollins, 2000. 282 s. ISBN 0-00-653218-7. Internetové zdroje: 1972: Army kills 13 in civil rights protest. On this Day 1950-2010. 2009. British broadcast corporation. online. citováno 28.4.2010. Dostupný z URL: http://news.bbc.co.uk/onthisday/hi/dates/stories/january/30/newsid_2452000/2452145.stm BORA, Balci. Devolution for Scotland in the United Kingdom Constitutional framework. online. 2004. citováno 22.4.2010. Dostupné z URL: http://www.law.ed.ac.uk/eyl/03repbora.htm Devolution in Northern Ireland. 2005. Devolution and Constitutional report. Economic and Social Research Council. online. citováno 22.4.2010. Dostupné z URL: http://www.devolution.ac.uk/Final%20Conf/Devolution%20in%20Northern%20Ireland%20r w.pdf Devolution, Public Attitudes and National Identity. 2004. Devolution and Constitutional report. Economic and Social Research Council. online. citováno 22.4.2010. Dostupné z URL: http://www.devolution.ac.uk/Final%20Conf/Devolution%20public%20attitudes.pdf Extracts from the Government of Ireland Act, 23 December 1920. 27.4.2010. Conflict Archive on the internet. online. citováno 1.5.2010. Dostupný z URL: http://cain.ulst.ac.uk/issues/politics/docs/goi231220.htm#1 GAY, Oonagh;MAER, Lucinda. The Bill of Rights 1689. 5.11.2009. online. Parliament and Constitution Centre. House of Commons. Citováno 28.4.2010. Dostupný z URL: http://www.parliament.uk/documents/commons/lib/research/briefings/snpc-00293.pdf HERBERT, Stephen et.al. Election 2007. 8.5.2007. Scottish Parliament Information Centre. Online. citováno 5.5.2010. Dostupné z URL: http://www.scottish.parliament.uk/business/research/briefings-07/SB07-21.pdf LEEKE, Matthew; SEAR, Chris; GAY, Oonagh. An introduction to devolution in the UK. 17.1.2003. online. Citováno 30.4.2010. Dostupný z URL: http://www.parliament.uk/documents/commons/lib/research/rp2003/rp03-084.pdf Northern Ireland: The Troubles: Partition. 1.2.2007. British broadcast corporation. online. citováno 10.5.2010. Dostupné z URL: http://www.bbc.co.uk/history/recent/troubles/overview_ni_article_07.shtml Results of the Referenda in Northern Ireland and Republic of Ireland, Friday 22 May 1998. 1999. Conflict Archive on the internet. online. citováno 1.5.2010. Dostupný z URL: http://cain.ulst.ac.uk/issues/politics/election/ref1998.htm

57

Scottish Referendum: The devolution debate this century. 1998. British broadcast corporation. online. citováno 22.4.2010. Dostupné z URL: http://www.bbc.co.uk/politics97/devolution/scotland/briefing/c20scot.shtml Skotská národní strana; http://www.snp.org/node/240 Skotský parlament; http://www.scottish.parliament.uk/ The 1979 Referendums. Devolution. 1998. British broadcast corporation. online. citováno 25.4.2010. Dostupný z URL: http://www.bbc.co.uk/politics97/devolution/wales/briefing/79referendums.shtml The Easter rising. Easter 1916 From Home Rule to Independence. Conflicts and Wars. 2009. British broadcast corporation. online. citováno 22.4.2010. Dostupný z URL: http://www.bbc.co.uk/history/british/easterrising/insurrection/in03.shtml The path to devolution. 1999. The Scottish Parliament. online. citováno 25.4.2010. Dostupný z URL: http://www.scottish.parliament.uk/vli/history/pathtodevolution/index.htm Volební výsledky do Westminsterského parlamentu 1945-2010; http://www.ukpolitical.info/ WHITE, Isobel; YONWIN Jessica. Devolution in Scotland. 5.4.2004. Parliament and Constitution Centre. House of Commons. online. citováno 28.4.2010. Dostupný z URL: http://www.parliament.uk/documents/commons/lib/research/briefings/snpc-03000.pdf William Ewart Gladstone (1809-1898). Historic figures. British broadcast corporation. online. citováno 22.4.2010. Dostupný z URL: http://www.bbc.co.uk/history/historic_figures/gladstone_william_ewart.shtml

58

8. Přílohy Příloha 1a – Celostátní volební výsledky z 28. 2. 1974 Strana

Počet křesel

Hlasy

% Podíl

Kandidáti

Labouristé

301

11,639,243

37.1

623

Konzervativci

296

11,868,906

37.9

623

Liberálové

14

6,063,470

19.3

517

Unionisté Ulsteru

10

Skotská národní strana

7

632,032

2

70

Plaid Cymru (Velšská strana)

2

171,364

0.6

36

Republikánští Labouristé

1

Demokratičtí Unionisté

1

Bez stranické příslušnosti

1

Nezávislí Labouristé

1

Sociální demokraté 1 Zdroj: http://www.ukpolitical.info/1974Feb.htm (přeloženo autorkou)

Příloha 1b – Celostátní volební výsledky z 10. 10. 1974 Strana

Počet křesel

Hlasy

% Podíl

Kandidáti

Labouristé

319

11,457,079

39.2

623

Konzervativci

276

10,464,817

35.8

623

Liberálové

13

5,346,754

18.3

619

Skotská národní strana

11

839,617

2.9

71

Unionisté Ulsteru

10 166,321

0.6

36

Plaid Cymru (Velšská strana)

3

Bez stranické příslušnosti

1

Nezávislí

1

Zdroj: http://www.ukpolitical.info/1974Feb.htm (přeloženo autorkou)

59

Příloha 2 – Výsledky referend o devolučních zákonech z 1. 3. 1979 2a) Skotsko: Otázka: Chcete, aby ustanovení zákona „Scotland Act 1978“ bylo zrealizováno? Ano Ne Neplatné hlasovací lísky Počet voličů Volební účast

1,230,937 (51.6%) 1,153, 502 (48.4%) 3,133 3, 747,112 63.6% Graf představuje procento ze všech oprávněných voličů, kteří hlasovali pro „ano“ (zelená barva), „ne“ (červená barva) a „nehlasovali“ (žlutá barva).

2b) Wales: Otázka: Chcete, aby ustanovení zákona „Wales Act 1978“ bylo zrealizováno? Ano Ne Neplatné hlasovací lístky Počet voličů Volební účast

243,048 (20.3%) 956,330 (79.7%) 3,309 2,038,049 58.8% Graf představuje procento lidí ze všech oprávněných voličů, kteří hlasovali pro „ano“ (zelená barva), „ne“ (červená barva) a „nehlasovali“ (žlutá barva)

Zdroj: http://www.bbc.co.uk/politics97/devolution/wales/briefing/79referendums.shtml , přeloženo autorkou.

60

Příloha 3 - Celostátní volební výsledky z 1. 5. 1997 Strana

Počet křesel

Hlasy

%Podíl

Kandidáti

Labouristé

418

13,518,167

43.2

639

Konzervativci

165

9,600,943

30.7

648

Liberální demokraté

46

5,242,947

16.8

639

Unionisté Ulsteru

10

258,349

0.8

16

Skotská národní strana

6

621,550

2.0

72

Plaid Cymru (Velšská strana)

4

161,030

0.5

40

Soc. demokraté a Labouristé

3

190,814

0.6

3

Sinn Fein (strana irských katolíků)

2

126,921

0.4

17

Demokratičtí Unionisté

2

107,348

0.3

9

Mluvčí

1

23,969

0.1

1

Unionistická skupina Velké Británie

1

12,817

??

1

Ostatní

1

159,639

0.5

297

Zdroj: http://www.ukpolitical.info/1974Feb.htm (přeloženo autorkou)

Příloha 4a – Výsledky referenda o devoluci ve Skotsku z 11. 9. 1997 Měl by existovat Skotský parlament. Hlasy Souhlasím Nesouhlasím Volební účast

1,775,054 614,400 2,389,445

% zúčastněných voličů 74.3 % 25.7 %

% ze všech voličů 44.87 % 15.53 % 60.40 %

Skotský parlament by měl mít právo měnit daně. Hlasy Souhlasím Nesouhlasím Volební účast

1,512,889 870,263 2,383,152

% zúčastněných voličů 63.5 % 36.5 %

% ze všech voličů 38.24 % 22.00 % 60.24 %

Zdroj: http://www.scottish.parliament.uk/vli/history/pathtodevolution/index.htm (přeloženo autorkou), platí pro oba grafy přílohy 4a.

61

Příloha 4b – Výsledky referenda o devoluci ve Walesu z 18. 9. 1997 Mělo by existovat Velšské shromáždění. % zúčastněných voličů 50,3 % 49,7 %

Hlasy Souhlasím Nesouhlasím Volební účast

559,419 552,698 1,112,117

% ze všech voličů 25,15 % 24,85 % 50,00 %

Zdroj: BOGDANOR, Vernon. Devolution in the United Kingdom . Oxford : Oxford University Press,1999, str.:199.

Příloha 5 – Výsledky referenda o devoluci v Severním Irsku z 22. 5. 1998. Otázka, Severní Irsko: Podporujete dohadu o Severním Irsku dosaženou při mezistranickém jednání a zveřejněnou v Command Paper 3883? (Command Paper 3883 je technický parlamentní termín pro Belfastskou dohodu. Otázka, Irská republika: Schvalujete návrh na pozměnění ústavy, obsažený v níže zmíněném návrhu zákona, návrh 19. Dodatku ústavy 1998? Ano Ne Celkem Volební účast Severní Irsko 81% 676,966 (71%) 274,879 (29%) 951,845 (100%) Irská republika 56% 1,442,583 (94%) 85,748 (6%) 1,528,331 (100%) Zdroj: http://cain.ulst.ac.uk/issues/politics/election/ref1998.htm

Příloha 6a – Národní/teritoriální identita ve Skotsku 1974 – 1997 % Považující se za: Skota Brita

1974

1978-1979

1991-1992

1996-1997

1999

65 31

56 38

72 25

72 20

77 17

Zdroj: Devolution, Public Attitudes and National Identity, http://www.devolution.ac.uk/Final%20Conf/Devolution%20public%20attitudes.pdf

Příloha 6b - Národní/teritoriální identita ve Skotsku 1997 – 2003 % Považující se za : Skota Brita Angličana Evropana Velikost vzorku

1997

2000

2001

2002

2003

82 52 4 9 882

87 52 5 10 1663

86 50 3 12 1605

83 56 4 11 1665

84 58 4 17 1508

Zdroj: Has devolution delivered?. Edited by Catherine Bromley. Edinburgh : Edinburgh University Press, 2006. Str.: 143.

62

Příloha 7-“Morenova” otázka ve Skotsku 1997-2003

Skot, ne Brit Více Skot, než Brit Stejně Skot jako Brit Více Brit než Skot Brit, ne Skot Velikost vzorku

1997

1999

2000

2001

2003

23 38 27 4 4 882

32 35 22 3 4 1482

37 31 21 3 4 1663

36 30 24 3 3 1605

31 34 22 4 4 1508

Zdroj: Has devolution delivered?. Edited by Catherine Bromley. Edinburgh : Edinburgh University Press, 2006. Str.: 145.

Příloha 8 - Nejdůležitější identity, Skotsko, 2001 a 2003 Otázka: Kdybyste si musely vybrat jednu věc z následujícího seznamu, abyste popsali sami sebe – něco co je pro Vás velmi důležité ve vztahu k Vaší osobě – co by to bylo? Seznam možností: pracující třída, Brit, starší člověk, muž/žena, bez vyznání, manžel/manželka, katolík, člověk žijící na venkově, člověk žijící ve městě, protestant, otec/matka, střední třída, černoch, důchodce, věřící, Skot, pracující třída, mladý člověk, Běloch, Asiat, nezaměstnaný, jiná možnost. Vybraná identita Skot Otec/matka Pracující osoba Manžel/manželka Muž/žena Pracující třída Brit Člověk žijící na venkově Mladý člověk Důchodce Vzorek

2001 45 49 29 28 25 24 11 10 9 11 1605

2003 49 49 30 29 27 21 13 11 9 9 1508

Zdroj: Has devolution delivered?. Edited by Catherine Bromley. Edinburgh : Edinburgh University Press, 2006. Str.: 146.

63

Příloha 9 - Konstituční preference před devolucí Otázka: Jaký konstituční model preferujete?

Status quo Devoluce Nezávislost

1975 % 22 58 20

1976 % 15 63 22

1977 % 28 50 22

1978 % 27 52 21

1979 % 36 49 15

1980 % 15 69 16

1981 % 27 49 24

1982 % 30 48 22

1983 % 22 53 25

1984 % 30 44 26

1985 % 30 44 26

1986 % 16 49 35

1987 1988 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 % % % % % % % % % % % Status quo 16 21 17 20 20 19 16 17 21 22 15 Devoluce 50 42 46 44 42 45 51 47 38 52 45 Nezávislost 34 37 37 36 38 36 33 36 41 26 40 Zdroj:Data byla odečtena z grafu, je proto možné, že mohou být mírně nepřesná, na analýzu obecných trendů by však drobné odchylky neměly mít vliv. KEATING, Michael. Nations against the State : the new politics of nationalism in Quebec, Catalonia and Scotland . 2nd ed. Houndmills, Basingstoke, Hampshire : Palgrave, 2001. Str.:226.

Příloha 10 – Konstituční preference po devoluci Otázka: Jaký konstituční model preferujete?

Nezávislost Devoluce

Květen 1997 % 28 54

Bez parlamentu

18

17

9

12

9

13

Vzorek

882

676

1482

1663

1605

1665

Nezávislost Devoluce

2003 % 26 55

2004 % 32 45

2005 % 34 44

2006 % 30 53

2007 % 24 62

2009 % 28 56

Bez parlamentu

13

17

14

10

9

8

Vzorek

1508

1637

1549

1594

1508

1482

Září 1997

1999

2000

2001

2002

% 37 41

% 27 60

% 30 54

% 28 59

% 29 52

Zdroj: Scottish Centre for Social Research, Press Release, 2009. Dostupná z: www.natcen.ac.uk/.../65aa06e30aea-4c63-b047-d635447d41d7.doc

64

Příloha 11a – Předpokládaný vliv institucí Otázka: Která instituce by měla nejvíce ovlivňovat směřování Skotska?

Skotský parlament* Britská vláda Westminsteru Obecní zastupitelstva Evropská Unie Nevím Vzorek

ve

1999 % 74

2000 % 72

2001 % 74

2003 % 66

2004 % 67

2005 % 67

2006 % 64

2007 % 71

13

13

14

20

12

13

11

14

8 1 1482

10 1 5 1663

8 1 1605

9 1 1508

17 1 3 1637

15 1 4 1549

19 1 4 1594

9 1 4 1508

*V roce 2004 byla polovina vzorku dotázána na Skotský parlament a druhá na skotskou vládu. V následujících letech (2005-2007) již byli respondenti dotazováni jen na exekutivu. Zdroj: Scottish Social Attitudes Survey 2007, Core Module, Report 1: Attitudes to Government in Scotland. Dostupný z: http://www.scotland.gov.uk/Resource/Doc/223197/0060077.pdf

Příloha 11b – Reálný vliv institucí Otázka: Která instituce bude mít (1999), nebo má (ostatní roky) největší vliv na směřování Skotska?

Skotský parlament** Britská vláda Westminsteru Obecní zastupitelstva Evropská Unie Nevím Vzorek

ve

1999* % 41

2000 % 13

2001 % 15

2003 % 17

2004 % 19

2005 % 23

2006 % 24

2007 % 28

39

66

66

64

48

47

38

47

8 5 8 1482

10 4 8 1663

9 7 1605

7 5 6 1508

20 6 7 1637

15 8 7 1549

18 11 9 1594

8 9 7 1508

* V roce 1999 otázka zněla: „Až bude fungovat skotský parlament, která z institucí bude mít největší vliv na fungování Skotska“. ** V roce 2004 byla polovina vzorku dotázána na Skotský parlament a druhá na skotskou vládu. V následujících letech (2005-2007) již byli respondenti dotazováni jen na exekutivu. Zdroj: Scottish Social Attitudes Survey 2007, Core Module, Report 1: Attitudes to Government in Scotland. Dostupný z: http://www.scotland.gov.uk/Resource/Doc/223197/0060077.pdf

65

Příloha 12 – Důvěra v regionální orgány Otázka: Jak moc věříte skotské vládě/parlamentu, že pracuje v nejlepším zájmu Skotska?

Téměř vždy Většinou Někdy Téměř nikdy Nevím Vzorek

1999 % 26 55 14 2 1482

2000 % 9 45 34 9 1663

2001 % 13 52 29 5 1605

2002 % 9 43 34 11 1665

2003 % 10 52 31 4 1508

2004 % 9 43 37 10 2 1637

2005 % 10 46 33 7 3 1549

2006 % 8 43 37 8 3 1594

2007 % 14 57 22 4 4 1508

*V roce 2004 byla polovina vzorku dotázána na Skotský parlament a druhá na skotskou vládu. Zdroj: Scottish Social Attitudes Survey 2007, Core Module, Report 1: Attitudes to Government in Scotland. Dostupný z: http://www.scotland.gov.uk/Resource/Doc/223197/0060077.pdf

Příloha 13 – Možnost obyvatel ovlivňovat vládu ve Skotsku Otázka: Z toho co jste doposud viděli a slyšeli, myslíte si, že existence skotského parlamentu dává občanům větší možnost mluvit do řízení Skotska/ menší možnost mluvit do řízení Skotska/ není v tom rozdíl

Větší možnost Menší možnost Bez rozdílu Nevím Vzorek

1999 % 64 2 32 1482

2000 % 44 3 51 1663

2001 % 38 4 56 1605

2002 % 31 4 62 1665

2003 % 39 4 54 1508

2004 % 31 6 60 3 1637

2005 % 37 5 55 4 1549

2006 % 37 5 55 4 1594

2007 % 47 3 45 4 1508

V roce 1999 a 2000 byla formulace otázky „zda dá (v budoucnu) větší/ menší možnost.....“ Od roku 2001 pak byla formulace „zda dává“ větší/ menší možnost....“ Zdroj: Scottish Social Attitudes Survey 2007, Core Module, Report 1: Attitudes to Government in Scotland. Dostupný z: http://www.scotland.gov.uk/Resource/Doc/223197/0060077.pdf

66

Příloha 14 – Skotská pozice v rámci Spojeného království Otázka: Z toho co jste doposud viděli a slyšeli, myslíte si, že existence skotského parlamentu dává Skotsku silnější pozici v rámci Spojeného království/slabší pozici v rámci Spojeného království/ není v tom rozdíl.

Silnější postavení Slabší postavení Bez rozdílu Nevím Vzorek

1999 % 70 7 20 1482

2000 % 52 6 40 1663

2001 % 52 6 40 1605

2002 % 39 7 52 1665

2003 % 49 7 41 1508

2004 % 35 7 55 3 1637

2005 % 41 6 50 3 1549

2006 % 43 6 49 3 1594

2007 % 61 4 32 3 1508

V roce 1999 a 2000 byla formulace otázky „zda dá (v budoucnu) silnější/ slabší postavení.....“ Od roku 2001 pak byla formulace „zda dává“ silnější/ slabší možnost....“ Zdroj: Scottish Social Attitudes Survey 2007, Core Module, Report 1: Attitudes to Government in Scotland. Dostupný z: http://www.scotland.gov.uk/Resource/Doc/223197/0060077.pdf

67