VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
2006
Pavla Vyhnalová
VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ
Obor: Mezinárodní obchod
Úloha Brettonwoodských institucí v současném světě
Autor: Pavla Vyhnalová Vedoucí práce: prof. Ing. Václav Kubišta, CSc.
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a vyznačila všechny citace z pramenů. V Praze dne …………
…………………
Poděkování: Za odbornou pomoc a cenné podněty při zpracování předkládané bakalářské práce bych ráda poděkovala vedoucímu mé práce panu prof. Ing. Václavovi Kubištovi, CSc.
OBSAH ÚVOD ______________________________________________________________ 3 1.
2
Vznik Mezinárodního měnového fondu (IMF) a Světové banky (WB) _______ 5 1.1
Mezinárodní měnový fond (IMF) a jeho původní cíle _______________ 5
1.2
Organizační struktura IMF ____________________________________ 6
1.3
Skupina světové banky a její cíle ________________________________ 7
Historie a vývoj bretton-woodského systému a předěly ve světové ekonomice_ 13 2.1
Dluhová krize osmdesátých let_________________________________ 17
2.2
Mezinárodní zadluženost _____________________________________ 17
2.2.1
Vnější příčiny krizové zadluženosti ____________________________ 18
2.2.2
Vnitřní příčiny krizové zadluženosti ____________________________ 19
2.3 3
4
5
Měnové krize v devadesátých letech ____________________________ 20
Kritika fungování IMF a WB ______________________________________ 23 3.1
Kritika ekonomická__________________________________________ 23
3.2
Kritika sociálních dopadů ____________________________________ 24
3.3
Kritika ekologických dopadů __________________________________ 25
3.4
Kritika moci a rozhodovacích procesů v IMF a WB _______________ 27
3.5
Co je dále kritizováno? _______________________________________ 27
Reakce IMF a WB na kritiku a vývoj ve světové ekonomice ______________ 30 4.1
Iniciativa HIPC _____________________________________________ 30
4.2
Iniciativa o transformaci ESAF ________________________________ 31
4.3
Memorandum o NFA – Nové finanční architektuře _______________ 31
4.4
Inspekční panel Světové banky ________________________________ 37
IMF v současnosti _______________________________________________ 38 5.1
Současné cíle _______________________________________________ 38
5.2
Aktivity a politika ___________________________________________ 38
5.2.1
Dohled ___________________________________________________ 39
5.2.2
Technická pomoc __________________________________________ 39
5.2.3
Finanční pomoc ____________________________________________ 40
5.2.3.1
Finanční zdroje _________________________________________ 41
5.2.3.1.1
Splacené členské podíly ______________________________ 41
5.2.3.1.2
Zvláštní práva čerpání ________________________________ 42
5.2.3.1.3
Doplňkové zdroje na základě tzv. Všeobecné dohody o zápůjčce __________________________________________________ 44
5.2.3.1.4
6
7
Bilaterálně sjednané půjčky____________________________ 45
5.2.3.2
Jak a komu IMF půjčuje __________________________________ 45
5.2.3.3
Kdy si může země od IMF půjčit? __________________________ 46
5.2.3.4
Proces půjčování________________________________________ 47
WB v současnosti ________________________________________________ 53 6.1
Současné cíle _______________________________________________ 53
6.2
Strategie a politika __________________________________________ 54
6.3
Odkrývání informací_________________________________________ 55
6.4
Projekty ___________________________________________________ 55
6.5
Spolupráce _________________________________________________ 56
6.6
Nástroje financování _________________________________________ 57
6.7
Úvěrová politika ____________________________________________ 57
Brettonwoodské instituce v budoucnu, výhled _________________________ 59 7.1
Budoucnost IMF ____________________________________________ 59
7.2
Budoucnost WB _____________________________________________ 60
Závěr ______________________________________________________________ 63 Literatura a zdroje ___________________________________________________ 65 Přílohy_____________________________________________________________ 68
2
ÚVOD Brettonwoodské instituce je souhrnný název pro měnové instituce vzniklé na Mezinárodní měnové a finanční konferenci OSN, konající se 1. – 22. července 1944 v Bretton-Woods, tedy Mezinárodní měnový fond (IMF) a Světová banka (WB). Založení těchto institucí bylo důležitým krokem k regulaci mezinárodního finančního systému. Instituce si stanovily řadu cílů a úkolů, které byly vzhledem k době jejich vzniku prioritní, postupem času se však záběr jejich činnosti s přibývajícími problémy ve světové ekonomice rozšířil. Osmdesátá léta přinesla zásadní obrat v otázce zadlužení rozvojových zemí. V tomto případě sehrály IMF i WB důležitou roli na straně věřitelské, ovšem dodnes na ně za některé jejich postupy spadá kritika a mnohdy jsou označovány za hlavní viníky neudržitelné situace nejvíce zadlužených zemí. Počátkem devadesátých let, s přechodem centrálně plánovaných ekonomik na ekonomiky tržní, se vlivem jejich nelehké situace v počátečních letech transformace zvětšila potřeba finančních prostředků, a např. pro IMF tak přibyly nové oblasti, kde začal působit. Nestabilní prostředí ve světové ekonomice spolu s měnovými krizemi devadesátých let si vyžádaly velké množství prostředků, které tyto instituce vynaložily. Úloha IMF a WB v otázce měnových krizí spočívala mimo jiné i v opatřeních, která ekonomikám postiženým krizemi instituce doporučovaly. Tato opatření se ale také setkala s vlnou kritiky a obě instituce musely začít své aktivity přehodnocovat. Cílem této práce je nastínit vývoj a přeměnu obou institucí v souvislosti se změnami ve světové ekonomice. Abych mohla charakterizovat jejich současnou pozici a cíle, vrátím se nejprve do historie, k jejich vzniku a následným důležitým mezníkům ve světovém hospodářství a tedy i k roli, jakou v daných případech instituce zastávaly. Důležitou částí práce je i bližší analýza kritiky, které IMF a WB již několik let čelí a postupné změny v aktivitách a činnosti institucí, které jsou reakcí na tuto kritiku i na samotný vývoj ve světové ekonomice. Poslední kapitoly jsou věnovány současnosti institucí, jejich současným aktivitám a politice. Blíže se budu věnovat finančním zdrojům, podmínkám poskytování úvěrů či projektům a iniciativám, na kterých se instituce podílely. 3
Vzhledem k významnosti obou institucí i k faktu, že každá z nich má odlišné cíle a postupy, jsou většinou kapitoly koncipovány tak, že se věnují právě jedné z institucí, což má zajistit větší přehlednost. V názvu práce jsem nastínila cíl práce, tedy charakterizovat úlohu obou institucí v současnosti. V závěru práce bych ale chtěla zhodnotit jak situaci dnes, tak pokusit se odhadnout, jak se bude vyvíjet fungování Brettonwoodských institucí v budoucnosti. Podle mnoha odborníků přináší jejich existence více negativ než užitku a hovoří se o možnosti jejich zrušení. Bettonwoodské instituce tak stojí v současné době před závažným problémem, musí prokázat svou důležitost, aby si svou existenci zachovaly.
4
1.
Vznik Mezinárodního měnového fondu (IMF)
a Světové banky (WB) Obě instituce vznikly v roce 1944 na Měnové a finanční konferenci OSN, která probíhala 1.- 22. července tohoto roku v Bretton-Woods ve státě New Hempshire. Této velmi významné konference se účastnilo 44 představitelů států s cílem dosáhnout mezinárodní měnové stability v mezinárodních vztazích, podpořit mezinárodní obchod a volný pohyb zboží a služeb a nalézt řešení vnitřních a vnějších ekonomických nerovnováh. 22. července tak byla podepsána dohoda vytvářející bretton-woodský systém měnových kurzů a zakládající Mezinárodní měnový fond a Světovou banku. Bylo také rozhodnuto o založení Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT), která měla s oběma institucemi tvořit ucelenou jednotku. Poprvé v historii se tak státy dohodly regulovat mezinárodní finanční systém. Dohoda byla vedena britským ekonomem J. M. Keynesem a americkým diplomatem H. D. Whitem. Při jednáních tak proti sobě stály dva návrhy, které se podstatně rozcházely. Přijat byl návrh odpovídající americkému (tzv. Whiteovu) plánu, který byl založen na úloze věřitelské země a značných zásobách zlata, které v té době Amerika držela. Spojené státy se staly po druhé světové válce největší ekonomikou, držely většinu světových zásob zlata a byly tak klíčovým subjektem celého mechanismu. Brettonwoodský systém byl přizpůsobitelným kurzovým systémem, pokud došlo k zásadní nerovnováze, měnové kurzy se mohly přizpůsobovat.
1.1
Mezinárodní měnový fond (IMF) a jeho původní
cíle IMF zahájil svou činnost 1. března 1947. Je to samostatná organizace přidružená OSN se sídlem ve Washingtonu. Řídí a koordinuje mezinárodní platební styk, plní funkci rozhodujícího centra v projednávání měnových a finančních otázek přestavby měnového systému a reguluje mezinárodní dluhový problém. V současnosti má 184 členských států.
5
Hlavní cíle byly stanoveny následovně: •
Podporovat
a usnadňovat
mezinárodní
měnovou
spolupráci
prostřednictvím
vzájemných konzultací, •
Podporovat stabilitu měnových kurzů a zabraňovat jejich prudkým výkyvům,
•
Napomáhat při rozvoji mnohostranného systému plateb, vytvořit předpoklady k zavedení směnitelnosti měn v mezinárodním platebním styku a napomáhat při odstranění devizových restrikcí,
•
Poskytovat členským státům krátkodobé finanční úvěry a pomoci tak k vyrovnání přechodně nevyvážených stavů platebních bilancí.
1.2
Organizační struktura IMF Řídícím orgánem IMF je Rada guvernérů. Jsou v ní zastoupeny všechny
členské země zpravidla prostřednictvím ministrů financí nebo guvernérů centrálních bank. Schází se jednou za rok. Výbor rozhoduje v zásadních otázkách činnosti fondu, jako je změna statutu fondu, přijímání nových členů, změny členských kvót, emise zvláštních práv čerpání aj. Běžnou činnost fondu řídí Výkonný výbor, který je tvořen generálním ředitelem, který řídí zasedání Výkonného výboru a je volen Výkonným výborem, a 24 výkonnými řediteli. Ti jsou jmenováni členskými zeměmi s nejvyššími členskými kvótami nebo jsou voleni prostřednictvím určitých seskupení zemí nebo regionů. Systém hlasování a počet hlasů jednotlivých zemí je založen na velikosti členských kvót. Ta se stanoví (viz. tabulku 4 v příloze) podle výše hrubého domácího produktu, devizových rezerv, průměrných ročních devizových plateb a příjmů apod. 75 % této kvóty splatí členská země ve vlastní měně a 25% ve směnitelné měně (do roku 1978 se těchto 25 % splácelo ve zlatě). Vedle základu 250 hlasů, které má každý člen, se připočítává jeden hlas za 100 000 SDR členského podílu. Zvýhodňuje tak kapitálově silné země. Od výše členského příspěvku je pak odvozeno hlasovací právo, výše úvěrů,
6
které daná členská země může od fondu čerpat, objem SDR1, který fond členským státům přiděluje, a výše kapitálových vkladů institucí skupiny Světové banky. Fond má přibližně 2650 zaměstnanců ze 140 zemí.
1.3
Skupina světové banky a její cíle Světová banka a při ní později vzniklé přidružené agencie tvoří tzv. Skupinu
světové banky. Ta je tedy tvořena pěti mezinárodními institucemi: 1. Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (IBRD) 2. Mezinárodní sdružení pro rozvoj (IDA) 3. Mezinárodní finanční korporace (IFC) 4. Multilaterální agentura pro investiční záruky (MIGA) 5. Mezinárodní centrum pro řešení investičních sporů (ICSID)
Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (IBRD – International Bank for Reconstruction and Development) Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj, známá také jako Světová banka (WB) byla druhou institucí vedle Mezinárodního měnového fondu, založenou na konferenci v Brettonwoods. Svou činnost zahájila v červnu 1946, sídlo má ve Washingtonu. V současnosti má 184 členských států a zhruba 10 000 zaměstnanců. Jejími členy mohou být jen členské státy IMF. Banka je financována věřitelskými zeměmi podle výše jejich členských kvót v IMF. Členské země jsou přímými spoluvlastníky banky a ručí za závazky banky do výše svých vkladů. Jak vyplývá z názvu banky, byla založena za účelem rekonstrukce a rozvoje členských zemí.
1
K SDR více v kapitole 5.2.3.12. Zvláštní práva čerpání
7
Původním cílem banky bylo financovat obnovu válkou poškozeného hospodářství členských zemí. Úvěry poskytuje banka z vlastních zdrojů, emisí vlastních obligací, ty prodává vládám nebo centrálním bankám vlád členských států nebo soukromým investorům, investičním a obchodním bankám. Pro tyto účely byly poskytnuty úvěry např. do Francie, Nizozemí, Dánska atd. Po přijetí Marshallova plánu v roce 1948 začala banka financovat převážně rozvoj, a to hlavně v rozvojových zemích, to platilo zejména pro 70. léta 20. století. Ještě v 50. a 60. letech poskytovala banka úvěry některým vyspělým západním ekonomikám, poslední úvěr západoevropské zemi byl poskytnut na počátku 80. let - Portugalsku (640 mil. USD). Od 90. let se pomoc banky zaměřuje i na východoevropské země. Úvěry některým centrálně plánovaným ekonomikám, které se uskutečnily v 70. a 80. letech, ale představují jen asi 10 % celkových úvěrů, 90 % finanční pomoci je poskytováno rozvojovému světu. Banka může poskytovat mezinárodní půjčky těm zemím, které předloží ekonomicky rozumné projekty, ale nemohou získat výhodné půjčky s nízkými úrokovými sazbami. Poskytuje finanční a technickou pomoc pro usnadnění hospodářského rozvoje v chudších členských státech. Těmito dlouhodobými půjčkami se rozšiřují toky statků a služeb z rozvinutých států do rozvojových zemí. Banka je dále činná v oblasti ekonomické analýzy a výzkumu, technické pomoci, tvoří rozvojové strategie a ovlivňuje směr hospodářské politiky rozvojových zemí. Finanční prostředky získává IBRD ze splaceného základního kapitálu (okolo 10 %2 základního kapitálu , zbytek je splatný na požádání), dále ze zisku a z půjček na finančních trzích. Většinu prostředků ale získává prodejem vlastních obligací s ratingem AAA a dalších cenných papírů na mezinárodních kapitálových trzích. Díky výbornému ratingu má možnost půjček za výhodných podmínek. V současné době se jedná zejména o obligace dlouhodobé, se splatností 15- 20 let. Nejvyšším orgánem IBRD je Rada guvernérů, která je jmenována jednotlivými členskými státy. Každá země si volí svého guvernéra a jeho zástupce, většinou to jsou ministři financí či řiditelé centrálních bank. Schází se jednou za rok. Určuje změnu její
2
Údaj podle publikace Durčáková, J., Mandel, M.: Mezinárodní finance, Management Press, 2003,
s. 375
8
politiky, způsob využívání zisků, změny základního kapitálu, přijímání nových členů či zrušení členství apod. Běžnou politikou je pověřena Rada výkonných ředitelů. Je to 24 členný orgán, schází se zpravidla jednou týdně. Rozhoduje ve věci půjček, o jejich poskytování, podmínkách udělení a jejich zaměření, dále o způsobu a rozsahu získávání finančních prostředků na kapitálových trzích a ostatních zásadních aspektech činnosti banky. Hlasovací síla členů Rady výkonných ředitelů závisí na množství kapitálu, který jednotlivé země vloží do pokladny WB. Průmyslové země vlastní více než 60 % hlasů, USA dokonce 20 % hlasů. V čele Světové banky stojí prezident a čtyři generální ředitelé. Prezident je volen Radou výkonných ředitelů na pětileté období a bývá podle tradice Američan (USA jako největší akcionář). Dále zastává funkci předsedy Rady výkonných ředitelů. Prezident je zodpovědný za celkové řízení banky, především za formování strategie banky a věnuje se vztahu banky k ostatním institucím. Činnost banky fakticky řídí 22členný Výkonný výbor, který se schází zpravidla jednou týdně. Rozhoduje ve věci půjček, o jejich poskytování, podmínkách udělení a jejich zaměření, dále o způsobu a rozsahu získávání finančních prostředků na kapitálových trzích a ostatních zásadních aspektech činnosti banky. Základní kapitál činil původně 10 mld. USD, jeho objem se však během činnosti banky zvýšil na současných téměř 200 mld.USD. Podíly členských zemí jsou úměrné členským kvótám v IMF. Reálně se splácí pouze 10 % upsaného kapitálu – 1 % v USD, 9 % v národní měně dané členské země. Zbývající
90 % část členského podílu je splatná na požádání a slouží jako záruka pro
vlastní výpůjčky banky. Nesmí být tedy použita na poskytování úvěrů či financování režijních nákladů banky. K poskytování úvěrů může být použita pouze reálně zaplacená část základního kapitálu. S částí podílu, která byla složena v národní měně daného státu, může banka disponovat jen se souhlasem této země. Československo obnovilo své členství ve Světové bance současně s obnoveným vstupem
do
Mezinárodního
měnového
9
fondu.
Základní
kapitálový
vklad
Československa byl stanoven úměrně k členské kvótě v IMF na 425 mil. USD. Česká Republika vlastní 0,42 % akcií banky, tedy také 0,42 % všech hlasů.
Mezinárodní sdružení pro rozvoj (IDA – International Development Association) Mezinárodní sdružení pro rozvoj bylo založeno v roce 1960 na podnět Světové banky a mělo sloužit jako podpůrný fond pro rozvojové země. Jeho základním cílem je pomoc nejchudším zemím poskytováním úvěrů za velmi výhodných podmínek. Jedná se o tzv. kredity s dobou splatnosti 35 až 40 let a s desetiletou lhůtou odkladu splátek. Úroky z půjček na pokrytí administrativních nákladů jsou obvykle 0,75 %. Takovéto úvěry mohou přijímat ty země, jejichž HDP na obyvatele patří k nejnižším (v roce 1997 byla hranice 925 USD HDP na obyvatele), v současné době jich je asi 803. Tyto země představují asi 70 % celkové populace planety. Od vzniku v roce 1960 půjčila IDA takto bezúročně 142 mld. USD. V posledních letech směřuje téměř polovina půjček do subsaharské Afriky. Členskou základnu tvoří země, které jsou současně členskými zeměmi IBRD. Prezident, Výkonný výbor, princip rozhodování i vedení sdružení je v podstatě shodný s IBRD. Většina prostředků IDA je tvořena dárcovskými příspěvky vlád zejména bohatších členských států, a dále několika zemí, které jsou současně příjemci těchto půjček. Jednou za tři roky dárcovské země doplní fondy. V roce 2002 byly přislíbeny chudým členům IDA na následující tři roky půjčky ve výši 18 miliard SDR (zhruba 23 mld. USD). Půjčky směřují ze 33 % do programů v oblasti zdravotnictví, vzdělávání, výživy, zásobování pitnou vodou, 23 % půjček jde do zemědělství a 23 % do infrastruktury. Objektem úvěrování jsou také projekty rozvoje zaostalých venkovských oblastí.
3
Údaj podle Kubišta, V. a kol.: Mezinárodní ekonomické vztahy, Praha: HZ, 1999, s. 187
10
V roce 2003 poskytla IDA půjčky v celkové hodnotě 7,3 mld. USD na 141 nových operací v 55 zemích. K financování projektů založila IDA např. Interim Trust Fund, do kterého přispívá i Česká republika.
Mezinárodní finanční korporace (IFC – International Finance Corporation) Mezinárodní finanční korporace byla založena v roce 1956. Je to investiční banka tvořící samostatnou právní jednotku a její financování je odděleno od IBRD. slouží jako největší multilaterální zdroj kapitálu a půjček pro financování projektů v soukromém a družstevním sektoru rozvojových zemí, a to bez záruky jejich vlád. IFC financuje a poskytuje poradenství soukromým podnikům v rozvojových zemích, poskytuje technickou pomoc při tvorbě projektů, účastní se při privatizaci. IFC podněcuje růst výkonných firem a dobře fungujících kapitálových trhů členských zemí a tak podporuje jejich ekonomický rozvoj. Poskytuje úvěry na investiční projekty, jejichž náklady převyšují 20 mil. USD a kryje nejvýše 25 % nákladů této investice. Na určitém projektu se však podílí do výše 100 mil. USD a to tak, že poskytne zvláštní příspěvek, který doplňuje roli investorů. Tyto úvěry jsou poskytovány za komerčních podmínek a bez vládních garancí. Jsou splatné od 7 do 12 let a splátky mohou být odloženy na dobu 1 až 3 let. Za rok 2003 poskytla úvěry v celkové výši 3,9 mld.USD pro 204 společností v 64 zemích. V České republice se kapitálově účastní např. v Živnostenské bance.
Multilaterální agentura pro investiční záruky (MIGA – Multilateral Investment Guarantee Agency) Multilaterální agentura pro investiční záruky zahájila svou činnost v roce 1988 s tehdejší členskou základnou 29 zemí. V současnosti má MIGA 157 členských zemí.
11
Její úlohou je podpora přílivu přímých zahraničních investic do rozvojových zemí prostřednictvím poskytování záruk zahraničním investorům na neobchodní rizika (tzv. politická rizika) , mezi která patří riziko zestátnění, válečné konflikty či občanské nepokoje, rozhodnutí v měnové oblasti. MIGA dále poskytuje pomoc při šíření informací o investičních příležitostech. Členy MIGA mohou být jen členské země IBRD. Za poskytnuté záruky inkasuje MIGA od investorů pojistné prémie, které jsou relativně nízké a slouží k pokrytí provozních nákladů agentury a k vytvoření rezervního fondu, sloužícího pro krytí pojistných případů. Od svého vzniku poskytla více než 650 garancí v celkové výši 12,4 mld.USD a podpořila příliv přímých zahraničních investic do 85 rozvojových zemí v hodnotě přes 50 mld. USD.
Mezinárodní centrum pro řešení investičních sporů (ICSID – The International Centre for Settlement of Investment Disputes) Organizace byla založena v roce 1966 na základě Úmluvy o urovnání investičních sporů mezi státy a cizími státními příslušníky. Do listopadu 2003 ji ratifikovalo 140 států. ICSID napomáhá při řešení sporů vznikajících mezi vládami a soukromými zahraničními investory, a to ve smírčích řízeních a arbitrážích. Centrum je nezávislá mezinárodní organizace s úzkými vazbami na Světovou banku. Všichni členové ICSID jsou zároveň členy Světové banky. Ve správní radě má každá země, která ratifikovala úmluvu, jednoho svého zástupce. Správní radě ICSID předsedá prezident Světové banky.
12
2
Historie
a
vývoj
bretton-woodského
systému a předěly ve světové ekonomice Fungování bretton-woodského systému bylo založeno na dominantním postavení Spojených států a amerického dolaru ve světové ekonomice. Americký dolar byl pevně vázán na zlato v poměru 35 USD za jednu troyskou unci. Parity měnových kurzů byly stanoveny k dolaru, také devizové rezervy byly většinou drženy v dolarech. Vzhledem k tomu, že v dolarech se uskutečňovala většina finančních transakcí, přímých plateb i mezinárodního obchodu, došlo v padesátých letech k růstu poptávky po dolarech, který tak posiloval. Devizové kurzy byly fixovány a jen občas mohly být změněny podle změn základních kurzových determinant. Kurzy byly většinou udržovány uvnitř 1%ního pásma pomocí oficiálních intervencí centrálních bank na devizových trzích. Pokud docházelo k výraznějším devalvačním či revalvačním tlakům, mohly vlády uplatňovat také monetární, fiskální či obchodní politiku. Padesátá léta byla charakteristická vysokým tempem růstu ve světové ekonomice. Ve většině hospodářsky vyspělých zemí došlo v roce 1958-59 k volné směnitelnosti národních měn, v průběhu padesátých let také tyto státy odbourávaly obchodní bariéry. Japonsko a státy západní Evropy se postupně zotavily z poválečných krizí a jejich ekonomiky začaly dosahovat vysokých temp růstu. Na přelomu padesátých a šedesátých let začala role dolaru slábnout. V šedesátých letech vykazovala platební bilance Spojených států opakovaně deficit a množství dolarů v zahraničí vzrostlo na počátku sedmdesátých let na hodnou 50 miliard dolarů oproti téměř nulové hodnotě roku 1945. To vše vyvolávalo devalvační tlaky na dolar, a tedy i na pevnou cenu zlata. Protože se členské státy IMF obávaly rozpadu mezinárodního měnového systému, vytvořily v roce 1961 centrální banky USA, Velké Británie, Francie, Itálie, Nizozemí,
13
Belgie a Švýcarska tzv. zlatý pool. Jeho prostřednictvím měla být zachována oficiální cena zlata. Polovinu ze základního kapitálu 270 mil. dolarů složily Spojené státy. Cena zlata měla být stabilizována tak, že pokud docházelo k tlakům na růst ceny zlata, měl zlatý pool zlato na trh dodávat. Dolar ale nadále znehodnocoval a zlatý pool byl soustavně ztrátový. Navíc kryl pasivitu americké platební bilance a podporoval stabilitu dolaru, to vše vedlo Francii k tomu, že v roce 1967 zlatý pool opustila. V roce 1968 byl zlatý pool úplně rozpuštěn a na londýnském trhu zlata byla kótována dvojí cena zlata pro oficiální instituce (centrální banky) úřední cena 35 dolarů za troyskou unci a tržní cena zlata pro ostatní volný trh. Na konci 60. let dolar dále znehodnocoval. V roce 1971 se ocitla světová ekonomika ve vážných obtížích. S tím, jak rostlo množství dolarů v držení zahraničních subjektů, měly vlády s přebytky dolarů problémy s obranou svých vlastních měn a důvěra v dolar začala postupně klesat. Některé západoevropské měny revalvovaly, např. švýcarský frank o 7 % a rakouský šilink o 5,5 %. V Německu, Nizozemí, Švýcarsku a některých dalších zemích byly uzavřeny devizové trhy. V polovině roku 1971 byl americký dolar 10 % pod svou střední paritou. V srpnu 1971 americký prezident Richard Nixon ukončil směnitelnost amerického dolaru za zlato, což znamenalo zrušení základního kamene brettonwoodského měnového systému. V prosinci 1971 se ve Washingtonu uskutečnila tzv. smithoniánská konference, která měla za úkol nalézt prozatímní řešení měnových problémů. Na konferenci byly stanoveny následující závěry: •
„devalvace USD o 7,9 %, z toho plynoucí nárůst ceny zlata na 38 USD za 1
troyskou unci, •
zrušení směnitelnosti dolaru za zlato,
•
zavedení 10 % dovozní přirážky,
•
přechod na úřední kurzy a vazbu měn na SDR,
•
pásma přípustných odchylek se mění:
přímé (přes USD) odchylky na ±2,25 %
14
nepřímé (mezi ostatními měnami) na ± 4,5 %.“ 4
Zrušením směnitelnosti dolaru za zlato přestal fungovat zlatý dolarový standard a od počátku 70. let většina tržních ekonomik přešla na systém volně pohyblivých devizových kurzů, tzv. floatingu, v němž je hodnota jednotlivých měn určována trhem nebo zásahy jednotlivých vlád. Kurz dolaru, stejně jako celkové devizové rezervy Spojených států, dále klesaly a obchodní bilance USA dosáhla schodku 2 mld. USD. V roce 1973 došlo k druhé devalvaci dolaru na úroveň 42,22 USD za troyskou unci zlata. Nerovnováhu a potíže ve světové ekonomice ještě více prohloubily energetická a následně surovinová krize. I přes zmíněné změny funkce dolaru v mezinárodním měnovém systému, stále zůstal nejdůležitější rezervní měnou. V americké ekonomice došlo v tomto období k důležitým krokům. Za účelem zpomalení probíhající inflace, Spojené státy zmrazily ceny a mzdy, což mělo za následek omezení obchodu. Dále snížily vládní výdaje a omezily hospodářskou pomoc rozvojovým zemím. Na podporu obchodu bylo provedeno mnoho opatření ve formě daňových úlev, poskytnutí úvěrů na podporu zvýšení zaměstnanosti apod. Faktory jako uvolnění kurzu dolaru, revalvace některých měn a desetiprocentní dovozní přirážka zlepšily americkou obchodní bilanci. Cena zlata rostla, historicky nejvyšší hodnoty dosáhla v průběhu roku 1980 – 850 USD za jednu troyskou unci. Zpočátku na tento vývoj reagoval IMF rozšířením oscilačního pásma devizových kurzů na ±2,25 %. Zásadním předělem ovšem byla výroční konference v Kingstonu na Jamajce v roce 1976. Na té byl v podstatě legalizován systém pohyblivých měnových kurzů. Dále byl stanoven cíl omezit peněžní funkce zlata a to mělo být nahrazeno
4
Kubišta, V. a kol.: Mezinárodní ekonomické vztahy, Praha: HZ, 1999
15
systémem zvláštních práv čerpání (SDR). Hlavní změny stanovené touto konferencí byly následující:
•
„byla opuštěna zásada pevných parit měnových kurzů s vazbami na zlato,
•
byl zřízen systém kurzů směrných (ústředních) a pohyblivých (floating),
•
byla stanovena upravovatelná parita s přípustným kurzovním rozpětím 4,4 %,
•
byla omezena úloha zlata v mezinárodním měnovém systému (zlato vyloučeno
z úlohy společného jmenovatele parit, zrušena oficiální cena zlata, zrušena povinnost platit část členské kvóty IMF ve zlatě), •
byla upravena hlasovací síla jednotlivých členů IMF (USA 21,53 %, země
sdružené v EHS dohromady 27,09 %).“5 Stanovy IMF upravené na konferenci v Kingstonu vstoupily v platnost 1. dubna 1978 a takto vzniklý nový měnový systém je označován jako jamajský měnový systém. Se systémem floatingu neměli tehdy ekonomové žádné zkušenosti a zpočátku měl být jen dočasným řešením. V roce 1979 vznikl Evropský měnový systém (EMS) spolu s vytvořením kolektivní zúčtovací jednotky ECU (european currency unit). EMS byl reakcí na vrůstající spory mezi západoevropskými zeměmi a Spojenými státy, týkající se majoritní pozice dolaru v koši měn tvořících jednotku SDR a vůbec jeho postavení v mezinárodním platebním styku. Ve druhé polovině 70. let docházelo k nejrůznějším bankrotům a na mezinárodním poli se vzniklá situace promítla v neschopnosti mnoha zemí splácet dluhy. Řada rozvojových zemí se díky splácení úvěrů pomocí dalších úvěrů a díky zpevnění úrokových sazeb dostala do ještě většího zadlužení.
5
www.jobpilot.cz
16
2.1
Dluhová krize osmdesátých let V 80. letech se ve světové ekonomice objevila první dluhová krize. V období let
1980 až 1982 prudce klesl hospodářský růst a tempo růstu vývozu mnoha rozvojových zemí dovážejících ropu. To mělo za následek růst dluhového břemene. Tento vývoj byl zaznamenán zejména u největších latinskoamerických ekonomik Brazílie, Argentiny a Mexika. V srpnu 1982 Mexiko oznámilo neschopnost obsluhovat svůj dluh, brzy poté následovaly další země. IMF již koncem roku schválil pomoc Mexiku ve výši 3,6 mld. SDR a další 2 mld. USD poskytlo deset vyspělých zemí. Dále poskytl Fond finanční pomoc Brazílii ve výši 5 mld. SDR. IMF v té době také začal působit jako prostředník napomáhající restrukturalizaci dluhu při jednání mezi věřiteli a dlužníky.
2.2
Mezinárodní zadluženost Jak chudoba, tak zadluženost patří mezi závažné globální problémy dneška a
jsou předmětem společného úsilí IMF i WB. Postupem času se z problémů dílčího rázu staly globálními (řadí se mezi problémy intersociální povahy) a jen snahami na mezinárodní úrovni mohou být úspěšně řešeny. Rozhodujícím mezníkem byla 70. léta 20. století, kdy tyto dluhy kvantitativně vzrostly, ale navíc se změnily i kvalitativně a diferenciace rozvojových zemí se urychlila. Některé ropné země tak rapidně zvýšily svou ekonomickou úroveň, ovšem většina z těchto zemí nebyla schopna tento přebytek kapitálu absorbovat ve vlastní ekonomice, a tak je často ukládaly do bank zemí OECD. Problém zahraniční zadluženosti se v této dekádě nesmírně zhoršil. Suma dluhů pětinásobně vzrostla a zahraniční zadluženost přerostla v globální problém. Soukromé velkobanky začaly půjčovat finanční prostředky ve větší míře než vlády, a to často bez garancí. Došlo k růstovému zpomalení třetího světa jako celku. Počátkem 80. let, mimo jiné jako důsledek druhého ropného šoku,
došlo
k dluhové krizi. Tato dekáda bývá označována za ztracenou, bylo to kritické období světové ekonomiky. V roce 1987 překročila suma dluhů hranici 1000 mld. USD, na konci 90. let zadluženost dosáhla zhruba 2500 mld. USD.
17
Problém zahraničního
zadlužení se navíc zkomplikoval díky ekonomickému poklesu většiny transformujících se ekonomik. Podceňování důsledků zahraniční zadluženosti vedlo k tomu, že se dnes připouští, že většina nejvíce zadlužených zemí nebude moci své dluhy nikdy splatit. Takové země si jsou v dané situaci nuceny půjčovat nové finanční prostředky, ovšem většinou krátkodobé povahy, které mají často škodlivé efekty. Pro mnohé země se tak jedná o „začarovaný kruh“, aby mohly své závazky splácet, musí si znovu vypůjčit. Poškozen je především mezinárodní obchod se zbožím a službami. Rozvojový svět dále technologicky zaostává a je vytěsňován na periferii mezinárodní dělby práce. Nedostatek kapitálu pramenící ze zadlužení omezuje přístup obyvatel k základním životním potřebám a ke vzdělání a tím zabraňuje ekonomickému růstu. Nejrychleji dnes roste zadlužení u rozvinutějších rozvojových zemí včetně nově industrializovaných. Platební schopnost silně zadlužených zemí se dále zhoršuje. Od roku 1987 suma splátek a úvěrů převyšuje příliv zdrojů. Pravidelně se zvyšuje hlavně dlouhodobé zadlužení, krátkodobé zadlužení se na celkové globální zadluženosti podílí v menší míře. Co se týče struktury zadluženosti, soukromé bankovní úvěry (dlouhodobé i krátkodobé) se stále podílejí na dluhu největší měrou, ovšem příliš již nerostou. Dále došlo k velkému nárůstu přímých zahraničních investic do rozvojových zemí. Jen v období let 1990 – 1993 vzrostl jejich podíl na tocích kapitálu do rozvojových zemí více než dvaapůlkrát. Na jedné straně tento podnikatelský kapitál problém zadlužení poněkud snížil, ale na druhé straně proudil cíleně jen do některých zemí.
2.2.1 Vnější příčiny krizové zadluženosti V polovině 60. let 20. století převládal mezi mezinárodními finančními institucemi názor, že pomocí vypůjčeného kapitálu budou schopny rozvojové země nově vybudovat svá hospodářství, zvýšit exporty a tím v krátkém časovém horizontu splatit své dosavadní dluhy. Světová banka, ale i např. Organizace OSN pro výživu a
18
zemědělství, začaly poskytovat těmto zemím podpory a půjčky na investice do zemědělství, těžebního průmyslu a dopravní infrastruktury. Pád zlatého standardu v roce 1971 byl důležitým mezníkem ve vývoji mezinárodní zadluženosti. Od této doby je měna určována kurzem na burze, chudé země prakticky nemají nástroje na ovlivňování hodnoty své měny, za kterou nakupují dolary či eura na pokrytí dluhové služby a importu. Další problémy přinesla ropná krize v 70. letech. Ta zvýšila cenu ropy a měla negativní dopad kromě rozvinutých tržních ekonomik hlavně na rozvojové země nevyvážející ropu. Mimo to v 70. letech klesaly ceny ostatních surovin, na kterých byly rozvojové země závislé. Ty orientovaly svá hospodářství především na vývoz surovin a jen v malé míře na produkci finálních výrobků a služeb s větší přidanou hodnotou. Krizi dále prohloubil fakt, že západní ekonomiky uzavřely v 70. letech své trhy dovozu zboží z rozvojových ekonomik. Na ropné krizi však vydělala určitá skupina ekonomik – členové OPEC. Jejich příjmy se zvýšily ze 100 mld.USD v roce 1974 na 260 mld. USD v roce 1980. Země OPEC vydělaly na recirkulaci petrodolarů, které ukládaly v západních bankách. Přijaly různá opatření na úsporu spotřeby ropy a růstu její produkce a dokázaly se tak přizpůsobit změněným podmínkám. Některé země OPEC ale své možnosti přecenily a upadly do zadlužení. Během nové vlny zbrojení na počátku 80.let došlo k růstu úrokových sazeb na mezinárodních kapitálových trzích. Pro rozvojové země tak zdražily stávající dluhy a zhoršila se pro ně dostupnost nových úvěrů. Stoupající ceny ropy a zároveň pokles cen surovin a vývozních plodin způsobily, že mnoho zemí nebylo schopno splácet přijaté půjčky. Přesto si ale země půjčovaly další finanční zdroje na splácení starých úvěrů, a postupně se tak dostaly do hluboké dluhové a finanční krize.
2.2.2 Vnitřní příčiny krizové zadluženosti Krizová zadluženost byla ovšem způsobena také některými chybami vlád rozvojových zemí. Po celá 50. a 60. léta bylo zemím k dispozici dostatečné množství podnikatelského i zápůjčního kapitálu, rozvojové země využívaly vládní či vládami 19
garantované půjčky a úvěry, ty byly ale často využívány neefektivně, většinou na prestižní projekty, administrativu, armádu, dovoz zbraní, krytí schodku běžných účtů platebních bilancí, na zbytné účely apod. Jen zřídka byly využívány na modernizaci a strukturální přestavbu rozvojových států. Projekty financované z přijatých úvěrů byly také často zadávány na základě korupce, úvěry byly také využívány na upevnění moci politických režimů.
V roce 1995 dosáhl dluh pro 41 z nejvíce zadlužených zemí světa částky 215 mld. USD a nadále se zvyšuje. To je způsobeno nejen vzrůstajícími půjčkami rozvojovému světu během 80. let, ale i velkým nárůstem úrokových měr. V důsledku dané země investují stále méně do ochrany životního prostředí, omezují sociální výdaje a většina jejich finančních prostředků směřuje na splácení dluhů. Nové půjčky jsou často využívány ke splácení úroků, protože na víc zadlužené země nemají finanční prostředky a dostávají se tak do bludného kruhu půjčování a splácení.
2.3 Měnové krize v devadesátých letech Po rozpadu Sovětského svazu se objevily pro IMF nové otázky, které doposud neřešil. Přechod centrálně plánovaných ekonomik na ekonomiky tržní, současně s jejich integrací do světové ekonomiky, či finanční podpora nových členů do doby, než se jim podaří vstoupit na mezinárodní kapitálové trhy. To vše byly pro Fond nové oblasti, kde začal působit. Díky poskytování téměř 150 % čistých externích zdrojů byl IMF podle statistik v roce 1991 hlavním zdrojem externího financování tranzitivních ekonomik. Koncem roku 1994 se dostalo Mexiko do vážných problémů. I přes úspěšný vývoj ekonomiky v předchozích třech letech s klesající mírou inflace a mírným přebytkem státního rozpočtu se mexické hospodářství potýkalo s vysokým deficitem běžného účtu platební bilance. Díky neoliberální politice se zde v letech 1990-1993 investovalo přes 90 mld. USD. Většina z těchto investic ale byla krátkodobé povahy, mexická vláda se navíc stávala stále závislejší na investicích, kterými kryla náklady na dovoz, a tak vznikala stále větší nerovnováha mezi vývozem a dovozem. To nebylo považováno za vážný problém, protože celková platební bilance byla v přebytku.
20
Z úspěšně se rozvíjející ekonomiky se tak stala nerovnovážná ekonomika s vysokým deficitem běžného účtu, s nedostatečným pokrokem v privatizaci a slabým bankovním sektorem. Ke snížení deficitu běžného účtu doporučil IMF devalvaci mexického pesa. Ta byla provedena koncem roku 1994. Následoval masový odliv kapitálu, poté hospodářská deprese a Mexiku hrozilo vyhlášení moratoria na splácení zahraničního dluhu. To samozřejmě vyvolalo obavy před vznikem globální dluhové krize jak tomu bylo v roce 1982. S cílem zabránit kolapsu bankovního sektoru poskytly Spojené státy Mexiku stabilizační půjčku ve výši 20 mld. USD. Ta byla vázána na splnění stanovených podmínek – liberalizace ekonomiky a zlepšení podmínek pro příliv přímých zahraničních investic. Zbývajících 30 mld. USD poskytl IMF, WB a dalších země G7. Půjčka ale sklidila vlnu kritiky. Mnoho ekonomů se domnívalo, že je to jen gesto viníků krize, kteří se tak snaží zbavit zodpovědnosti za ni. Krize byla podle nich způsobena SAPs6, nikoliv krátkodobými problémy. Situace v Mexiku se následně stabilizovala. Postup IMF byl přesto mnohými ohodnocen jako oprávněný, přestože se poukazovalo na zvýšení morálního hazardu. V červenci 1997 vypukla největší finanční krize 90. let - v jihovýchodní Asii. Podobně jako Mexiko se i tato oblast rozvíjela velmi příznivě, dokonce patřila k ekonomicky nejdynamičtějším regionům světa. V Malajsii a Thajsku dosáhl schodek běžného účtu platební bilance 8 % a IMF požadoval jeho snížení vytvořením přebytku státního rozpočtu. Deficit ale ani po jeho vytvoření neklesal. IMF doporučil 15 % devalvaci měny. V červenci 1997 thajský bath devalvoval o těchto 15 %, ale to způsobilo, že zahraniční investoři ztratili důvěru v asijská aktiva a začali je prodávat a převádět svůj kapitál z asijských měn na dolary, což mělo ničivý dopad na finanční sektor, růst a zaměstnanost Vlády Thajska, Malajsie, Filipín, Indonésie a Jižní Koreje musely přejít k volně plovoucím kurzům. IMF postiženým zemím nabídl stabilizační úvěry a ozdravná opatření založená na liberalizaci ekonomiky a uvolnění přístupu k přímým zahraničním investicím. Thajsko a Malajsie, které byly krizí nejvíce postiženy, považovaly doporučení za příliš tvrdá, ale po prvotním odmítnutí je vzhledem k dalšímu oslabování jejich měn byly nuceny přijmout. Nutno je ale zmínit, že zpráva agentury Oxfam, mezinárodní agentury pro pomoc, sídlící ve Velké Británii, kritizuje IMF za
6
Blíže k SAPs viz kapitolu 4.2.3 Finanční pomoc
21
prohloubení sociální krize v jihovýchodní Asii. Zpráva uvádí, že samotná agentura varovala v roce 1997 před příliš optimistickou prognózou IMF o rychlém návratu k růstu a dále upozornila na nebezpečí recese. Ve zprávě je dále uvedeno, že na Filipínách po zavedení „přísné finanční politiky“ doporučované Fondem se prostředky pro preventivní zdravotní péči o malárii a tuberkulózu snížily o 27 % resp. 36 %. Výdaje na imunizační programy byly sníženy o 26 % a několik vitamínových programů bylo zcela zrušeno. V lednu roku 1999 vypukla finanční krize v Brazílii. Brazilská ekonomika trpěla rostoucími vládními výdaji a rychle rostoucím deficitem státního rozpočtu a vnitřním dluhem. V srpnu 1998 začali investoři vlivem krize ruské ekonomiky opouštět rizikové trhy. Brazílie patřila mezi nejvíce postižené regiony. V listopadu 1998 byla Brazílii schválena finanční pomoc od nejvyspělejších zemí světa, IMF a WB ve výši 41 mld.USD. Pomoc byla cílena především na řešení deficitu veřejných rozpočtů a měla motivovat soukromé investory. V roce 1999 centrální banka opustila pevný kurz realu, bylo rozšířeno devalvační pásmo brazilského realu a ten poté devalvoval téměř o 9 %. Měnové krize 90. let ukázaly, že globalizace světových finančních trhů nemusí být jen přínosem, ale na druhou stranu zvyšuje riziko rychlé finanční nákazy ostatních zemí.
22
3
Kritika fungování IMF a WB "Místo toho, aby Mezinárodní měnový fond plnil funkci věřitele v případě
největší nouze, prosazuje zájmy mezinárodních bank a finančních institucí a jeho úloha připomíná vyhazovače v luxusním baru." 7Paul Hellyer, bývalý místopředseda kanadské vlády Brettonwoodské instituce jsou v posledních několika letech kritizovány pro svou neefektivnost a jejich fungování je označováno za kontraproduktivní vůči vytyčeným cílům.
3.1
Kritika ekonomická Např. na příkladu finančních krizí, které se objevily v průběhu 90. let, poukazuje
řada ekonomů na to, že reformy, které IMF a WB prosazují, nepřináší vždy prosperitu a stabilitu. Dalším zmiňovaným problémem je zadlužení rozvojových zemí. Mnohé země kvůli splácení dluhů nemají dostatek prostředků na vlastní rozvoj. V konečném důsledku tyto země splácejí více peněz, než kolik dostávají v podobě rozvojové pomoci. Kritizováno je také to, že půjčky poskytované rozvojovým zemím byly často využívány na neefektivní účely, většinou tak nepřinesly potřebný užitek obyvatelstvu daných států. IMF byl kritizován také v případě asijské měnové krize v roce 1997, dokonce i samotná jeho politika v této oblasti. Jeffrey Sachs, ředitel Harvardského institutu pro mezinárodní rozvoj, odsuzuje fakt, že v IMF je nedostatečný počet ekonomů na jednu zemi (na jednu zemi připadá kolem sedmi ekonomů) k tomu, aby bylo možno zjistit opravdový aktuální stav v daném státě. Nechal se slyšet: „IMF sestavil za několik dní
7
citace z http://cs.wikipedia.org/wiki/Mezin%C3%A1rodn%C3%AD_m%C4%9Bnov%C3%BD_fond
23
velmi přísný program pro Koreu bez toho, aby se důkladně obeznámil s finančním systémem tohoto státu a množstvím detailů nepostradatelných pro návrh řešení tamních problémů.“8
Kritizuje tehdejšího ředitele IMF Michela Camdessuse, že přestože
guvernéři IMF ve své výroční zprávě ohodnotili významný makroekonomický růst asijského regionu a stejně tak Thajsko i jeho představitele za podporu zdravé makroekonomické politiky, jen tři měsíce nato vytkl vládám asijských zemí, že selhaly v makroekonomické a finanční politice. V médiích se mluví o zneužívání půjček IMF Rusku, např. v souvislosti s blízkým vztahem viceprezidenta USA Al Gora s ruským expremiérem Viktorem Černomyrdinem. Ten měl údajně napojení na zkorumpované domácí kruhy a byl jedním ze šéfů pochybně zprivatizovaného monopolního plynárenského gigantu, Gazpromu. Půjčky v hodnotě 200 mil. USD skončily podle těchto zpráv v rukou ruské mafie, dokonce prý s částí těchto půjček od IMF měla spekulovat ruská centrální banka. Ekonomickým kritériím je sice věnována velká pozornost jak ze strany institucí, tak ze strany kritiků, zato méně už jsou sledována kritéria politická. Nedostatečná pozornost je věnována zejména otázce odpovědnosti vlád příjemců, korupce a dobrého vládnutí (good gvernance). Výsledky těchto úsilí jsou tak v delším časovém horizontu často nedostačující. Odborníci proto doporučují zpřísnit kritéria politická a zavést sankce za jejich neplnění.
3.2
Kritika sociálních dopadů Z důvodu škrtů ve vládních výdajích, ke kterým docházelo vlivem zavádění
uživatelských poplatků v rámci Programů strukturálních úprav9, byly omezovány oblasti jako podpora v nezaměstnanosti, sociální dávky, výdaje na školství a zdravotnictví, životní prostředí… V některých zemích toto vyústilo ve zhoršení situace právě v oblastech jako školství a zdravotnictví , hlavně pro chudé vrstvy obyvatel. Např.
Politika MMF zhoršuje stav pacienta, tvrdia kritici, Martin Khor, Third World Network Economics č. 176, 1.-15.1.1998 převzato z http://inpeg.ecn.cz 9
blíže k Programům strukturálních úprav viz. kap. 4.2.3. Finanční pomoc IMF
24
v Zambii způsobily škrty ve státních výdajích a privatizace služeb vzrůst kojenecké úmrtnosti o 25 % od roku 1980. Navíc zavedené školné způsobilo obrovský pokles v docházce do základních škol. Jeden z viceprezidentů WB, Mats Karrson, na tuto kritiku reagoval slovy: „Prostě to není pravda, že Světová banka způsobuje další chudnutí lidí.“10 A dále uvádí, že WB půjčuje rozvojovým zemím více peněz na zdravotnictví, školství a snižování chudoby než kdy předtím. Splácení obrovských dluhů způsobuje, že tyto dlužnické země nemohou vynakládat prostředky na sociální, zdravotní či ekologické účely. To má za následek fakt, že nejen že nedochází k naplnění původního rozvojového záměru zvýšit kvalitu života obyvatel, ale dochází k opaku, tedy k extrémní chudobě a k úpadku zmíněných sektorů. To se promítá hlavně do života chudé vrstvy obyvatelstva a žen, což ještě prohlubuje stávající rozdíly. Jak však bylo řečeno na pražském zasedání IMF a WB, většina projektů byla úspěšná a ponaučení z jednoho projektu přinese úspěch pro projekty budoucí. Ve prospěch WB se vyjadřují i zástupci řady rozvojových zemí. Dále uplatňováním politiky SAPs dochází ke vzniku problémů, které jsou nerovnoměrně rozděleny mezi muže a ženy. Devalvace měny má negativní dopad na kupní sílu obyvatelstva a znesnadňuje zabezpečování základních potravin, které je hlavně v rozvojových zemích téměř výhradně úlohou žen. Dále jim komplikuje plnění úlohy vychovatelek dětí či hospodyň. Vlivem deregulace pracovního trhu, je mnoha ženám, které jsou nuceny pracovat doma, vyplácen minimální plat a také pracují bez pracovní smlouvy. Propouštěním při privatizaci podniků jsou také nejvíce postihnuty ženy, o které je nejmenší zájem. Když vláda sníží výdaje např. na zdravotnictví či vzdělání, nastává stejná situace.
3.3
Kritika ekologických dopadů Světová banka je kritizována za to, že poskytuje prostředky na projekty, které
mají škodlivé ekologické dopady. Zmiňovány jsou
10
investice do těžby nerostných
citace z článku dostupného na http://www.blisty.cz/files/isarc/0009/20000922e.html#04
25
surovin, rozvoje infrastruktury, stavby přehrad. Někdy měly tyto projekty za následek násilné přesídlování obyvatelstva. Problémem jsou také investice do zastaralých řešení a energetických postupů. Světové bance je vytýkáno, že prohlubuje problémy, které se sama snaží řešit. Přestože jedním z jejích cílů je zabránit změnám globálního klimatu, investuje většinu prostředků do rozšiřování těžby ropy a dalších fosilních paliv, které zvyšují emise skleníkových plynů. Problémem je také prosazovaná rychlá liberalizace jednotlivých hospodářství a nutnost splácet půjčky. To vede ke zvýšení exportu, který má za následek nadměrné rabování přírodních zdrojů. Při stanovování podmínek udělení půjček např. IMF nebere v úvahu ekologické aspekty. K jednáním mezi IMF a vládami členských zemí nemají jejich
ministerstva životního prostředí přístup. Navíc půjčky musejí být spláceny
většinou v dolarech nebo jiných cizích měnách. Tak vzniká požadavek na získání tvrdé měny, k čemuž je jednou z nejrychlejších metod likvidace přírodních zdrojů. Tímto způsobem ztratilo 33 zemí, které patří k nejzadluženějším a nejchudším státům Afriky, o 50 % více lesní plochy než ostatní africké země. Jako příklad může být uvedena Guyana. Ta provádí politiku doporučovanou IMF, která má za následek značný rozvoj surovinového a dřevařského průmyslu, který je v rukou zahraničních investorů. Těžba surovin zničila místní ekosystémy, znehodnotila okolní půdu a znečistila vodní zdroje. Úroveň těžby dřeva již dávno přesáhla trvale udržitelnou míru. V roce 1988 byly zveřejněny nové podmínky pro investory, které jsou jedny z nejliberálnějších v Latinské Americe. Veřejnost nemá přístup k výsledkům procesu EIA (posuzování vlivu na životní prostředí) a neexistují žádná omezení pro zahraniční investory v množství a předmětu vlastnictví. Výdaje na ochranu životního prostředí výrazně poklesly jako důsledek škrtů ve státním rozpočtu Guyany a
neexistuje dostatečný dohled na dodržování zákonů na ochranu životního
prostředí. Kritizovány jsou také Programy strukturálních úprav. V souvislosti se snižováním vládních výdajů často docházelo ke snižování objemu prostředků vydávaných na ochranu životního prostředí. Proexportní politika ekonomik, kterou IMF a WB doporučují, se také ukazuje jako škodlivá. Jako problematická je uváděna
26
zemědělská politika, která je v rámci zmiňovaných SAPs doporučována: orientace zemědělství na export může mít u mnoha zemí za následek ztrátu potravinové soběstačnosti či rozvoj ekologicky náročných monokultur.
3.4
Kritika moci a rozhodovacích procesů v IMF a WB Tato kritika je založena na přesvědčení, že Brettonwoodské instituce zastupují
především zájmy rozvinutých zemí a nadnárodních korporací. Rozvinuté země mají v rozhodovacích procesech IMF i WB absolutní většinu. Dále zde nejsou vytvořeny mechanismy transparence a veřejné kontroly. Sekretariát IMF pracuje neveřejně, bez přítomnosti států, o jejichž ekonomické politice vlastně rozhoduje. Například donorské země mohou jen stěží kontrolovat, jak instituce nakládají s prostředky daňových poplatníků.11 „Kritika spadá dále na necitlivé chování k příjemcům dané pomoci v rozvojových zemích. Konzultace s příjemci a zejména s obyvatelstvem těchto zemí jsou jen formální, a zapojení obyvatel a nevládních organizací v přijímacích zemích se začíná zvyšovat
jenom
pomalu.
Hlavním
partnerem
je
stále
místní
vláda,
často
s problematickým vztahem k dodržování lidských práv.“12
3.5
Co je dále kritizováno? Kritizován je na Brettonwoodských institucích i způsob, jakým určují
politiku zemí, se kterými jsou ve styku. Princip „strukturálního přizpůsobování“, kdy tyto instituce požadovaly po zemích, aby přijímaly stále stejný typ neoliberální politiky, byl v současnosti vystřídán takovou metodou, kdy si zadlužené státy vytváří vlastní
11
o zvyšování transparentnosti činnosti IMF více v kap. 3.5 Reakce IMF a WB na kritiku a vývoj ve
světové ekonomice 12
http://www.rozvojovka.cz/odbortext.php?co=gp&id=19
27
strategie, jak snížit chudobu. Podle World Development Movement ale rozvojové země mohou požadovat jen takové postupy, které jsou založeny na principu neoliberalismu. Kritici se vracejí k samotnému vzniku IMF a WB a jejich podstatě. Poukazuje se na slova Johna Maynarda Keynese, který již v roce 1944 tvrdil, že měnový systém, který je založen na trestech a omezeních zadluženým zemím, způsobí, že bohatí se stanou bohatšími a chudí ještě chudšími. Navrhoval globální měnovou instituci, která by vybírala úroky z debitu i z kreditu. To by věřitelské státy motivovalo, aby své přebytky utrácely v zadlužených zemích a tak by se automaticky korigovala nerovnováha v mezinárodním obchodě. Podle kritiků se tak přijetím amerického návrhu vyplnila Keynesova předpověď a zadlužené země upadly do ještě většího zadlužení, přičemž věřitelské státy, zejména USA, nad nimi získaly ještě větší moc, a to jak hospodářskou, tak i politickou. Kritizován je i fakt, že rozvojový svět se příliš rychle otevírá mezinárodnímu kapitálu. WB i IMF jsou podle kritiků v rukou nejsilnějších subjektů ve světové ekonomice a mají být proto podle největších odpůrců zrušeny a nahrazeny novým uspořádáním, tzv. světovým finančním parlamentem. V 90. letech byl IMF často kritizován za svá doporučení, která byla označena za zastaralá a nečinná a byl obviňován z toho, že svými nadměrnými intervencemi do ekonomik dlužnických zemí produkuje tzv. morální hazard. Ten je založen na tezi, že jak dlužníci, tak věřitelé přistupují k otázce zadlužení nezodpovědně a domnívají se, že mohou v budoucnu automaticky počítat s pomocí mezinárodních institucí. Fond proto musí pečlivě zvažovat negativní důsledky existence morálního hazardu s přínosy plynoucími z opatření, která ovšem morální hazard jako vedlejší produkt vytvářejí.
28
Proti tvrzení, že pomoc IMF a dalších institucí zvyšuje pravděpodobnost vzniku morálního hazardu, existují určité námitky: 13 •
„málokterý ministr financí bude záměrně riskovat finanční krizi v očekávání, že
mu IMF přispěchá na pomoc; stanovy IMF sice ukládají IMF povinnost pomoci zemím postiženým finanční krizí, řada ministrů financí však politicky nepopulární léčbu spojenou s programem IMF politicky nepřežije, •
s výjimkou zahraničních bank, které poskytují krátkodobé úvěry, utrpí investoři
ztráty spojené s poklesem cen akcií a dluhopisů; také banky mohou utrpět ztráty v důsledku restrukturalizace zahraničního dluhu, která obvykle znamená prodloužení doby splatnosti.“
13
Jonáš, J. Finanční krize v Asii a úloha MMF. Finance a úvěr, 1999, č. 3. s. 141. – převzato
z Cihelková, E., Křížková, J., Kunešová, H., Martinčík, D.: Světová ekonomika: nové jevy a perspektivy, C. H. Beck, 2001, s. 55
29
4
Reakce IMF a WB na kritiku a vývoj ve
světové ekonomice V posledních letech je pro Bretton-woodské instituce charakteristická kritická sebereflexe. Zajímají se více o sociální problémy dneška, více zohledňují institucionální ekonomii i v určité míře principy keynesiánství. Podílejí se v současnosti na přeměně a reformách mezinárodního měnového a finančního systému. Pracují na reformách, jejichž účelem je zlepšit výsledky své práce i svůj obraz na veřejnosti. Na 54. zasedání IMF a Skupiny Světové banky, které se konalo ve dnech 28. – 30. září 1999 ve Washingtonu, byly přijaty tři základní dokumenty, které potvrzují novou strategii. Ekonomický růst musí být spojen se sociálním vývojem a snižováním chudoby. Těmito dokumenty jsou: 1. Iniciativa spojená s posílením oddlužení HIPC (Heavily Indepted Poor Countries Debt Relief), 2. Iniciativa o transformaci ESAF (Enhanced Structural Adjustment Facility) do tzv. RGF (Poverty Reduction and Growth Facility), 3. Memorandum o NFA –Nové finanční architektuře.
4.1
Iniciativa HIPC Iniciativa HIPC byla zahájena již v roce 1996, kdy byla založena kategorie
HIPC
(High Indepted Poor Countries). Bylo rozhodnuto, že nejvíce zadluženým
zemím světa patřícím do této kategorie budou odpuštěny dluhy. Na již zmíněném 54. výročním zasedání se výbory dohodly na oddlužení zemí z kategorie HIPC o asi 20,5 mld. USD. V roce 1999 bylo rozhodnuto o zdvojnásobení úlevy dluhové služby na 50 mld. USD a dluh byl u více než 30 zemí snížen zhruba na polovinu.
30
Iniciativa však situaci systémově neřeší, protože se jedná o malé částky v souhrnném dluhu a navíc stejně považované za nedobytné. Dalším problémem je fakt, že IMF odmítá poskytovat finanční prostředky pro odpuštění dluhů těmto zemím. Pro zařazení do HIPC je zohledňována pouze výše hrubého domácího produktu a exportu, nikoliv však potřeby lidí. A jak je známo, bohatství bývá rozděleno nerovnoměrně, takže výše HDP nemusí nutně vypovídat o životní úrovni všech lidí.
4.2
Iniciativa o transformaci ESAF Iniciativa o transformaci ESAF, později PRGF, se zaměřuje na otázku snížení
chudoby a zároveň má za cíl zvýšit růst. Každá země vypracuje pod dohledem IMF a WB tzv. Poverty Reduction Strategy Paper, zpracuje sociální program. Nově je zmíněn pojem udržitelný ekonomický růst. Ve vládních aktivitách na národní úrovni je vyžadována dobrá správa (governance), větší transparentnost, efektivní dohled. V zemích má být potlačována korupce, v určitých případech mohou státy získat na antikorupční iniciativy půjčku od IMF.
4.3
Memorandum o NFA – Nové finanční architektuře Z vývoje v 90. letech 20. století bylo zřejmé, že je nezbytné provést
v mezinárodním měnovém a finančním systému zásadní a hluboké změny. Proces těchto reforem mezinárodního měnového a finančního systémum se často označuje jako nová mezinárodní finanční architektura. Reforma se zaměřuje na dvě základní otázky: 14 •
„zabránit krizím tím, že budou stanovena pravidla, která pomohou vládám a
podnikatelům pohybovat se bezpečně na globálních trzích
14
Bernášek, V., a kol.: Globalizační procesy ve světové ekonomice, Praha: Nakl. Oeconomica, Vysoká
škola ekonomická v Praze, 2002, s. 160
31
•
v případě vzniku krize využít nových systémových opatření pro zvládnutí a
omezení krize“ Podstatou nového mezinárodního finančního systému je transparentnost. Hospodaření subjektů na otevřených konkurenčních trzích musí být průhledné, jsou povinny zveřejňovat údaje o svém podnikání. To se vztahuje také na centrální banky, které nesmí uchovávat bankovní tajemství a jejich operace musí být také transparentní. Po mexické krizi IMF podpořil zvýšení transparentnosti při zveřejňování statistických údajů (Special Data Dissemination Standards). To by mělo zabránit případné panice, i samotné vlády jsou tak tlačeny k tomu, aby prováděly rozumnou hospodářskou politiku. Zásadní bylo také zvýšení transparentnosti vlastní činnosti Fondu. Fond sice v poslední době učinil určitá opatření aby svou politiku více zprůhlednil, nicméně bývá konstatováno, že bez významnějších výsledků. Např. přijal stanovisko, které doporučuje vládám členských zemí zveřejňovat smlouvy o půjčkách. Většinou ale bývají uveřejňovány jen méně významné informace nebo se doporučením vlády neřídí vůbec. Pokud jsou dokumenty o půjčkách zveřejněny, tak jen ve své konečně podobě. Pro veřejnost je tedy nemožné do jednání mezi vládou a IMF nějak zasahovat. Občané jednotlivých zemí nemohou ani vstupovat do jednání Výkonného sboru, protože zápisy z jeho jednotlivých setkání nejsou zpřístupněny. Problémem je samozřejmě i skutečnost, že informace, které se IMF rozhodne zveřejnit, jsou přístupné téměř výhradně jen na internetových stránkách IMF, což je komplikací zejména pro obyvatelstvo chudších zemí s omezeným přístupem k internetu. „Na mezinárodní úrovni jakož i na domácích trzích je nutná disciplína a civilizované prostředí s uplatňováním všeobecně přijatých pravidel a standardů.“15 IMF usiluje o to, aby členské země přijaly do své praxe mezinárodně uznávané standardy, které požadují dobré hospodaření ve fiskální a v měnové politice a finanční politice. Některé z nich jsou již uplatňovány v praxi. Co se týče upevňování finančního sektoru, IMF a WB spolupracují podle mezinárodně přijatých Basilejských hlavních zásad.
15
Bernášek, V., a kol.: Globalizační procesy ve světové ekonomice, Praha: Nakl. Oeconomica, Vysoká
škola ekonomická v Praze, 2002, s. 160
32
Po měnových krizích 90. let se Fond rozhodl věnovat více pozornosti finančnímu, zejména bankovnímu sektoru, které v minulosti v souvislosti s finančními krizemi trochu opomíjel vzhledem k tomu, že problémy vznikaly především v důsledku expanzivní měnové a fiskální politiky. V květnu 1999 zahájil IMF společně s WB program hodnocení finančního sektoru (Financial Sector Assessment Program, FSAP). Cílem FSAP je identifikace problémů ve finančním sektoru, čímž by se mělo snížit riziko vzniku potenciální finanční krize. Doteď takto bylo prověřeno 69 členských zemí. V současnosti se diskutuje o tom, zda by měl být program povinný či dobrovolný. IMF se soustředí nejen na včasné varování, ale také na vyhodnocování, zda a v jaké míře se členské země řídí jeho radami. Proto země, u které se při žádosti o pomoc ukáže, že doporučení Fondu ignorovala, bude mít problémy s uzavřením programu. V souvislosti s rozsahem finančních krizí je dnes zřejmé, že se na finančním řešení musí aktivně podílet nejen Fond, ale i soukromý sektor. Dřívější strategie byly koncipovány tak, že po vypuknutí krize IMF dále poskytoval zdroje těm zemím, které mají udržitelný vnější dluh a možnost získat brzy přístup na kapitálový trh. V opačném případě měla být situace řešena dohodou věřitelů a dlužnických států na restrukturalizaci dluhu. V 80. letech, dále i v Thajsku, Malajsii či Brazílii se tato strategie osvědčila. V roce 1996 navrhla skupina G10 využití doložky o společném postupu věřitelů. Doložka zavazuje všechny držitele státních dluhopisů k restrukturalizaci podle podmínek, které většina z nich schválí. Fond nyní značně podporuje zavádění těchto doložek do jednotlivých emisí. Vzhledem k tomu, že objem soukromých kapitálových toků je převažující, je nutné, aby vztahy mezi IMF a soukromým sektorem byly úzké a založené na jejich vzájemné důvěře. Dále je nutná spolupráce IMF a dlužnických zemí se soukromými věřiteli a zároveň by měl IMF prosazovat, aby tyto země jednaly v dobré víře. Na programech by se měl podílet i soukromý sektor a vyhodnocovat tak možnosti dlužníka. V současnosti se řeší především otázka, do jaké míry má Fond finančně podporovat země postižené krizí a zda by se v budoucnosti neměl zaměřovat spíše na monitorování a dohled zdravého ekonomického vývoje. Hlavní roli by v takovém případě hrály záruky IMF o zdravých principech fungování té které ekonomiky. Diskutuje se o nových možnostech monitoringu zemí, při kterých by země nečerpaly zdroje Fondu. Názory na tuto problematiku se ale značně liší, a tak zatím nebyl učiněn konkrétní závěr.
33
IMF zavedl nový mechanizmus, sloužící k ochraně před vznikem krizí. Jedná se o tzv. Contingency Credit Lines (CCL) – úvěrové nouzové linky. Ty jsou zásadní změnou v přístupu k řešení krizí, namísto léčení krizí je kladen důraz na jejich prevenci. Pomocí CCL je poskytována pomoc silným zemím, s dobrým makroekonomickým řízením a finančním systémem, které používají mezinárodní standardy a mají dobré vztahy se svými mezinárodními věřiteli. CCL jim mají pomoci čelit v případě tlaků na jejich platební bilance vyvolaným krizemi v jiných zemích. Důraz je také kladen na volný pohyb kapitálu, který zabezpečí ekonomickou stabilitu a růst. Úkolem investorů je snažit se zdokonalovat své techniky a strategie zhodnocování rizika a také zvažovat spolehlivost investic. Naproti tomu dlužnické země musí uplatňovat zdravou a vnitřně sladěnou makroekonomickou politiku a musí zabezpečit silný finanční systém se zdravými institucemi a dobrým řídícím a kontrolním zázemím. K plné liberalizaci má přitom dojít postupně.
V rámci nové finanční architektury musí být dále zajištěny následující požadavky: •
sociální pilíř Ve všech zemích, jak v těch potýkajících se s různými hospodářskými problémy,
tak v zemích prosperujících, musí být zajištěno sociální zabezpečení. To se zároveň jako základní podmínka udržitelného rozvoje stane součástí mezinárodního měnového a finančního systému. •
integrace rozvojových zemí do globalizované ekonomiky K podpoře ekonomického růstu a udržitelného rozvoje rozvojového světa je
nutné jeho větší zapojení do globalizované světové ekonomiky. •
„všechny instituce, včetně IMF, se musí vyvíjet podle potřeb měnící se globální
ekonomiky. Všechny země by přitom měly mít možnost vyjádřit své názory při
34
přípravě rozhodnutí globálního charakteru, která budou stále více utvářet jejich osud. V této oblasti diskuse teprve začíná.“16 Z takovéto nové architektury plynou ale také určité požadavky pro IMF a mezinárodní společenství. IMF se musí přizpůsobit potřebám vyvíjejícího se mezinárodního měnového a finančního systému a současného světa. V určitých sférách už tak činí – formuluje pružněji svá doporučení ohledně fiskální politiky a režimu měnových kurzů. Programy podporované IMF se stále více zaměřují na strukturální reformy a sociální politiku, kde se rozvíjí spolupráce s WB, OSN a dalšími institucemi. Nově je kladen důraz na co nejlepší praktiky řízení (good governance) v různých oblastech hospodářské politiky a fungování veřejného a soukromého sektoru. Otázku krizí a jejich prevence řeší i Světová banka. Ve své nedávné studii analyzovala příčiny finančních krizí, kde na prvním místě uvedla liberalizaci finančního sektoru a odstranění restrikcí zabraňujících přílivu zahraničního kapitálu. I přes pozitiva těchto opatření je nutné počítat s rizikem, že kapitál (zejména krátkodobý) může ze země stejně tak rychle odejít jako do ní vstoupil. Důsledkem je potom krize likvidity, pokles produkce a HDP. WB popisuje několik postupů jak čelit krizím. Každý z postupů má svá pro i proti, proto nelze u konkrétní metody jednoznačně předem zaručit úspěšnost. Mezi taková opatření WB řadí: •
Kontrola kapitálového účtu Toto opatření bylo uplatňováno zejména v 80. a na začátku 90. let. Podstatou
tohoto postupu je regulace přílivu zahraničního kapitálu. Zavedením restrikcí sice dojde k poklesu přílivu zahraničního kapitálu, nicméně dlouhodobě se nemění. Důležité ovšem je, že krátkodobý spekulativní kapitál je díky kontrole nahrazován dlouhodobým. V minulosti toto opatření uplatnilo Chile. „V roce 1991 bylo stanoveno, že z nových
16
Bernášek, V., a kol.: Globalizační procesy ve světové ekonomice, Praha: Nakl. Oeconomica, Vysoká
škola ekonomická v Praze, 2002, s. 161
35
portfoliových investic musí být 20 % uloženo na zvláštním neúročeném účtu centrální banky. Později byla tato částka zvýšena na 30 %, v červnu 1998 však klesla na 10 % a v září téhož roku byla zrušena.“17 Později ale byla v mnoha zemích zavedena liberalizace a umožněn volný pohyb kapitálu. •
Stabilizace finančního sektoru Jedná se o implementaci a dodržování pravidel kapitálové přiměřenosti,
minimální výše rezerv, dále limitů, kolik zdrojů mohou jednotlivé finanční instituce získat od jedné osoby apod. Dále je navrhováno, aby si veřejnoprávní instituce půjčovaly peníze ze zahraničí minimálně na tři roky. Problémem jsou ale mnohé finanční nástroje, zejména deriváty, které umožňují limity obejít. •
Restrikce při odlivu kapitálu Tuto metodu úspěšně použila např. Malajsie, která v září 1998 stanovila, že
devizoví cizozemci nesměli po dobu 12 měsíců převést do své země investice denominované v malajské měně. Pokud se ukáže spekulativní charakter odlivu kapitálu, může ho daná země zdanit. •
Řízení devizových rezerv Při poklesu HDP během jednoho roku o 20 % se doporučuje ke zmírnění
následků možné budoucí krize po dobu 10 let každoročně vytvářet rezervy ve výši 2 % HDP. Otázkou je ale výše rezerv v jednotlivých obdobích, protože ta se může v jednotlivých obdobích značně lišit. Rezervy by měly být dostatečně vysoké, aby byly schopny pokrýt veškeré dovozy v období nejbližších tří až šesti měsíců. Proti však stojí argument, že v podmínkách globalizované ekonomiky je prvořadé zaměřit se hlavně na platební bilanci než na bilanci obchodní. Při určování výše rezerv je navíc nutné zohlednit, v jakém kurzovém režimu se daná země nachází – zda je udržován fixní či pohyblivý kurz.
17
Bernášek, V., a kol.: Globalizační procesy ve světové ekonomice, Praha: Nakl. Oeconomica, Vysoká
škola ekonomická v Praze, 2002, s. 162
36
•
Privátní úvěrové linky Jedná se o dohody mezi státy a zahraničními soukromými subjekty. Soukromé
subjekty se zavazují půjčit státům určitou sumu peněz, pokud nastanou ve smlouvě uvedené podmínky. Riziko finančních krizí je v nich rozloženo na další zahraniční subjekty. Úroky z půjček jsou nižší než v případě půjček uzavíraných v době krize, protože jsou předem dohodnuty. Půjčky ale mohou být čerpány jen v určitých situacích.
4.4
Inspekční panel Světové banky Inspekční panel je reakcí Světové banky na kritiku jejích rozvojových programů.
Cílem tohoto nového orgánu v rámci WB je zamezit vzniku situací, kdy projekty WB přinesly špatné výsledky nebo vedly k ničení prostředí rozvojových zemí. Každý, kdo se cítí poškozen nějakým projektem, má možnost podat stížnost Inspekčnímu panelu. Pokud se prokáže oprávněnost stížnosti, může tento orgán nápravu pouze doporučit.
37
5
IMF v současnosti
5.1
Současné cíle V průběhu své činnosti rozšířil Fond rozsah své aktivity do dalších oblastí tím,
že reagoval na měnící se podmínky na mezinárodních finančních trzích a snažil se členským zemím napomáhat při nově vzniklých potížích. Jeho původní cíle se tak postupně rozšířily o další: •
Vytváření nových prostředků mezinárodní likvidity (SDR)
•
Pomoc při řešení problému zadluženosti rozvojových zemí
•
Výzkumně informační a poradenská činnost
„Co do sféry působnosti je Fond vrcholným koordinačně-řídícím centrem mnohostranného platebního styku, předním regulátorem globálního dluhového problému a rozhodujícím místem projednávání měnových otázek a projektů přestavby mezinárodních měnových vztahů. Z tohoto pohledu je institucí, kterou ve vymezených oblastech nemůže žádní jiná zastupovat.“18
5.2
Aktivity a politika Obecněji, IMF odpovídá za zajištění stability mezinárodního měnového a
finančního systému a snaží se podporovat ekonomickou stabilitu a předcházet krizím,
18
Marková, J.: Mezinárodní měnové instituce, Praha: Nakl. Oeconomica, Vysoká škola ekonomická
v Praze, 2002, s. 26
38
při vzniku krizí je pomáhá řešit, podporuje růst a usiluje o snižování chudoby. K plnění těchto cílů využívá tři základní aktivity: dohled, technická pomoc a půjčování. Fond nabádá státy, aby přijaly rozumnou ekonomickou politiku, tak se snaží podporovat globální růst a stabilitu a tím i předcházet ekonomickým krizím.
5.2.1 Dohled Dohled je pravidelný dialog a doporučení v politice, které IMF nabízí každému členskému státu. Přechod od systému pevných devizových kurzů k systému pohyblivých devizových kurzů vyžaduje větší průhlednost finanční politiky jednotlivých členských států IMF, IMF má tak větší možnost tuto politiku monitorovat. Zpravidla jednou ročně provádí Fond hloubkové zhodnocení ekonomické situace každého členského státu. Posuzuje podmínky, za kterých je měna daného státu kupována či prodávána, ale také hodnotí, nakolik se členské země řídí doporučeními IMF. S jednotlivými státy pak projednává, jaká politika je nejvhodnější k zajištění stability měnového kurzu a rostoucí prosperující ekonomiky. Zemím je obecně doporučována přísná rozpočtová politika a liberalizace hospodářství. Fond při těchto konzultacích také vytváří nátlak na jednotlivé země, aby eliminovaly omezení bránící rychlému převodu domácí měny na cizí. Státy mají možnost hodnocení od IMF zveřejnit, přičemž naprostá většina zemí se rozhoduje pro transparentnost a dává k dispozici rozsáhlé informace veřejnosti. Fond také kombinuje informace z konkrétních případů a tak vytváří hodnocení globálních vývojů a výhledů. Takto vzniklý pohled je dvakrát ročně zveřejňován v publikacích Fondu World Economic Outlook a Global Financial Stability Report.
5.2.2 Technická pomoc Technická pomoc je nabízena členským státům za účelem pomoci navrhnout a zavést účinnou politiku. Většinou jsou zemím k dispozici zdarma. Technická pomoc se nabízí pro různé oblasti, jako fiskální politika, monetární politika, politika měnových kurzů, kontrola a regulace bankovního a finančního sektoru, statistika.
39
V případě, že členská země má potíže ve financování platební bilance, snaží se Fond ve fázi obnovy pomoci.
5.2.3 Finanční pomoc Finanční pomoc je k dispozici členským státům, které potřebují řešit problémy s platební bilancí. Program finančně podporovaný ze strany IMF je vytvářen orgány konkrétního státu v úzké spolupráci s IMF a následná finanční pomoc je podmíněna účinným zavedením tohoto programu. IMF se dále aktivně účastní v oblasti snižování chudoby celosvětově, nezávisle a ve spolupráci se Světovou Bankou a dalšími organizacemi. IMF poskytuje finanční pomoc prostřednictvím programu
Poverty
Reduction and Growth Facility (PRGF) a Exogenous Shocks Facility (ESF) a dále prostřednictvím odpuštění dluhu pod iniciativou Heavily Indepted Poor Countries (HIPC) Iniciative a iniciativou Multilateral Debt Relief Iniciative (MDRI). Fond poskytuje jak krátkodobé, tak střednědobé půjčky. Střednědobé půjčky byly v minulosti často podmíněny tzv. Programy strukturálních úprav (Structural Adjustment Policies - SAPs). Jejich hlavním cílem byla privatizace veřejných služeb, makroekonomická stabilizace a hospodářská liberalizace. Požadováno bylo také omezení na finanční transakce a investice. Prostřednictvím SAPs se IMF snažil integrovat danou zemi do mezinárodního obchodu, např. ji stimuloval ke zvýšení exportu, zvyšování finanční podpory a snižování daní zahraničním investorům a také k odbourání bariér omezujících světový obchod (např. ochranných cel). V současnosti bývají SAPs nahrazovány Strategickými dokumenty pro snižování chudoby (Poverty Reduction Strategy Papers – PRSP). Ty jsou ve srovnání se SAPs charakteristické flexibilnějším přístupem a principem národní kontroly. Jsou připravovány institucemi daného státu, v konzultaci s občanskou společností a vnějšími partnery rozvoje, a popisují zevrubný rámec ekonomické, strukturální a sociální politiky, která je zaváděna na podporu růstu a snížení chudoby v dané zemi. Během svého fungování poskytl IMF mnoho půjček zemím nacházejícím se v hospodářských krizích nebo na jejich počátku. V polovině devadesátých let poskytl 40
půjčku Mexiku ve výši 18 miliard dolarů a Rusku více než 6,2 miliard dolarů. V červnu 1998 se zavázal půjčit Indonésii, Thajsku a Koreji částku ve výši 35 miliard dolarů. Dále podpořil 20,4 miliardami dolarů hospodářský program Ruska pro rok 1998 apod.
5.2.3.1 Finanční zdroje Ve své finanční aktivitě používá IMF následující finanční zdroje: •
Splacené členské podíly
•
Zvláštní práva čerpání
•
Doplňkové zdroje na základě tzv. Všeobecné dohody o zápůjčce
•
Bilaterálně sjednané půjčky s centrálními bankami nebo vládami členských zemí
5.2.3.1.1
Splacené členské podíly
Hlavním finančním zdrojem Fondu jsou vlastní zdroje, které jsou tvořeny splacenými podíly v podobě členských kvót. Členská kvóta charakterizuje podíl dané země na celkovém objemu kvót. Je určena na základě ekonomické úrovně země, míře její účasti na světovém obchodě a výši devizových rezerv. Zohledňována je také výše členských kvót srovnatelných zemí. Členská kvóta se splácí z 25% ve směnitelných měnách přijatelných pro Fond a zbylých 75% je splaceno v národní měně dané země. Členské kvóty jsou pravidelně revidovány, doposud došlo k jedenácti revizím. Kromě VII. revize, kdy došlo k paušálnímu jednotnému zvýšení všech kvót o 50 %, bylo vždy zohledňováno ekonomické postavení jednotlivých zemí i vývoj světového hospodářství. V sedmi případech došlo ke změně výše kvót, pouze ve čtyřech případech revizí bylo rozhodnuto, že stávající množství zdrojů Fondu postačuje. Po poslední revizi, při které byly členské kvóty zvýšeny o 45 %, činil k 31. 12. 2003 celkový objem kvót
212 mld. SDR (309 mld. USD). Fond ale při svých
finančních aktivitách nemůže využívat ty prostředky, které byly vloženy jako měnový 41
podíl v nesměnitelných měnách. V reálných zdrojích mají ale největší význam kvóty států se směnitelnou měnou, která je využívána v mezinárodních platebních operacích. Fond musí dále disponovat zdroji v podobě tzv. rezervní tranše. „Jde o nákup cizí měny za ekvivalent měny domácí, který může být členskou zemí realizován automaticky do výše 25% kvóty splacené ve směnitelné měně.“ 19 Přestože se role zlata v mezinárodním měnovém systému postupně od krize mezinárodního měnového systému zmenšuje, patří zásoby zlata mezi další zdroje Fondu. Ten se zásobami ve výši 103 mil trojských uncí (3217 tun) je jedním z největších oficiálních držitelů zlata na světě.
5.2.3.1.2
Zvláštní práva čerpání
„Zvláštní práva čerpání (Special Drawing Rights, SDR) můžeme definovat jako umělou kompozitní zúčtovací jednotku, která vychází z koše měn nejvíce angažovaných v mezinárodním obchodě, která je připisována členským zemím Mezinárodního měnového fondu na účet proporcionálně jejich členským kvótám. Do výše této alokace může každá členská země vykázat vůči fondu minusový zůstatek, aniž by musela žádat o dodatečnou půjčku.“20 Mechanismus SDR byl zaveden 1. 1. 1979. Jednotka SDR byla původně definována ve zlatě, měla stejný zlatý obsah jako americký dolar a výchozí poměr USD k SDR byl tedy
1 : 1. ale od roku 1974 je vyjadřována košem měn. Využíván byl
soubor šestnácti měn podle podílu jednotlivých zemí na světovém obchodě v období 1968 až 1972. V případě USA byla učiněna výjimka, byla přiznána váha dolaru v koši měn podílem 33 %, přestože podíl USA na světovém vývozu v roce 1968 činil 16,2 %, v roce 1971 14 % a v roce 1972 13 %.
19
Marková, J.: Mezinárodní měnové instituce, Praha: Nakl. Oeconomica, Vysoká škola ekonomická
v Praze, 2002, s. 61 20
Kubišta, V., a kol.: Mezinárodní ekonomické vztahy, Praha: HZ, 1999, s. 183-184
42
1. července 1978 došlo k úpravě měnového koše, v závislosti na změně podílu jednotlivých zemí na světovém obchodě v letech 1972 až 1976. K 1. 1. 1981 došlo k revizi měnového koše, který byl zjednodušen. Počet měn v koši se snížil na 5 (USD, DEM, FRJ, JPY a GNP). Měny ani míra jejich zastoupení v SDR nejsou trvalé, k revizi by mělo docházet každých pět let. Po zavedení eura v rámci EMU došlo ke změně měnového koše pro vyjadřování SDR s platností od 1. 1. 1999. „Měny zemí, které vstoupily do měnové unie (SRN, Francie) nahradilo euro, jehož měnová účast odpovídá měnové účasti marky a franku přepočtené fixním kursem (přepočítacím koeficientem) platným k počátku roku 1999.“21Nové složení měnového koše platné od 1. 1. 1999 je uvedeno v tabulce 1. Tabulka 1: Váhy národních měn a jejich měnové účasti v měnovém koši platné od 1. 1. 1999 Měna Váha měny v koši (v %) Měnová účast americký dolar 45 0,58 EURO 29 0,43 japonský jen 15 21 anglická libra 11 0,1 Zdroj: Marková, J., Mezinárodní měnové instituce, Vysoká škola ekonomická v Praze, 2002, s.82
SDR jsou vydávána do oběhu v jednorázových emisích. Země s aktivním saldem platební bilance mají povinnost přijmout SDR výměnou za svoji národní měnu. IMF přiděluje členským státům SDR na základě jejich členských kvót. Od zavedení SDR se očekávalo, že budou plnit následující funkce:
21
•
„vyrovnávat nedostatky v mezinárodní likviditě,
•
snižovat nerovnováhu v rezervním devizovém systému,
•
zvyšovat důvěru v konvertibilitu amerického dolaru za zlato.“22
Marková, J.: Mezinárodní měnové instituce, Praha: Nakl. Oeconomica, Vysoká škola ekonomická
v Praze, 2002, s.82 22
Kubišta, V., a kol.: Mezinárodní ekonomické vztahy, Praha: HZ, 1999, s. 185
43
Po pádu zlatého standardu v roce 1971 a přechodu hlavních měn na plovoucí kurzy ztratila jednotka SDR do jisté míry smysl.
5.2.3.1.3
Doplňkové zdroje na základě tzv. Všeobecné dohody o
zápůjčce Všeobecnou dohodu o zápůjčce (General Arrangement to Borrow – GAB) uzavřelo v roce 1962 deset hospodářsky nejvyspělejších členských zemí Fondu. V roce 1964 se k dohodě připojilo Švýcarsko. Jejím plnoprávným členem se stalo v roce 1984. Země se zavázaly poskytnout Fondu své národní měny v celkové výši 6,4 mld. SDR k financování potřeb jakékoliv země, která se na dohodě podílela. Každých pět let je dohoda novelizována. Od roku 1983 je možno z těchto zdrojů poskytovat prostředky i zemím, které nejsou členy dohody. Této možnosti bylo ale zatím využito pouze v jednom případě (úvěr Rusku ve výši 768,4 mil. SDR) z celkových deseti. V tomto roce také došlo k zatím nejvýznamnější revizi, kdy byla sjednaná částka zvýšena na 17 mld. SDR a doplněna o částku 1,5 mld. SDR ve formě podílu Saudské Arábie. Podíly zemí, které dohodu podepsaly, uvádím v tabulce 2. Tabulka 2: Podíly jednotlivých zemí na Všeobecné dohodě o zápůjčce (v mil SDR) USA 4250,0 Německo 2380,0 Japonsko 2125,0 Francie 1700,0 Velká Británie 1700,0 Saudská Arábie 1500,0 Itálie 1105,0 Švýcarsko 1020,0 Kanada 892,5 Holandsko 850,0 Belgie 595,0 Švédsko 382,5 Celkem 18500,0 Zdroj: International Financial Statistics, May 2002, Washington IMF 2002
převzato z: Marková, J., Mezinárodní měnové instituce, Vysoká škola ekonomická v Praze, 2002, s. 62
Dne 27. 11. 1997 byla, jako důsledek zvýšené potřeby zdrojů pro poskytování pomoci postiženým zemím v návaznosti na finanční krize 90. let, podepsána Nová dohoda o zápůjčce (New Arrangement to Borrow- NAB). Dohoda vstoupila v platnost 44
17. 11.1998. 25 zemí v ní přislíbilo poskytnout Fondu prostředky až do výše 34 mld. SDR v případě potřeby. Tato dohoda je hlavním doplňkovým zdrojem Fondu, který tak má spolu se zdroji ze Všeobecné dohody o zápůjčce k dispozici prostředky ve výši 52,5 mld. SDR. Objem čerpání však nesmí překročit 34 mld. SDR. K využití těchto zdrojů došlo zatím jednou, a to ve prospěch Brazílie.
5.2.3.1.4
Bilaterálně sjednané půjčky
Tento cizí zdroj představují půjčky získané prostřednictvím dohod uzavíraných s vládami a centrálními bankami členských zemí a s Bankou pro mezinárodní platby. Doposud byly půjčky sjednány v celkové částce 33 mld. SDR. S tím, jak se členská základna Fondu rozšiřovala o ekonomicky méně vyspělé země a rostly požadavky těchto zemí na čerpání zdrojů, začal Fond postupně využívat cizí zdroje, přestože původně ke svým transakcím a operacím využíval pouze vlastní zdroje tvořené splacenými podíly členských zemí. Cizí zdroje ovšem využívá pouze dočasně a v případě mimořádných potřeb členských zemí. Čerpání cizích zdrojů sleduje Rada výkonných ředitelů. V lednu 1992 byla přijata strategie, podle které by měl být rozsah cizích zdrojů limitován částkou ve výši 50 % maximálně až 60 % celkového objemu členských kvót. V případě, že je padesátiprocentní hranice překročena, musí být přijata opatření, která zabrání dosažení šedesátiprocentního stropu.
5.2.3.2 Jak a komu IMF půjčuje Hlavní úlohou IMF a také účel, na který IMF výše uvedené zdroje používá, je poskytování půjček členským zemím, které mají problémy s platební bilancí. Finanční pomoc umožňuje zemím obnovit mezinárodní rezervy, stabilizovat jejich měny a navrátit podmínky pro silný ekonomický růst. Na rozdíl od rozvojových bank, IMF nepůjčuje na specifické projekty.
45
Čerpání prostředků se uskutečňuje na principu swapových opearcí, tedy tak, že členská země prodá IMF svou národní měnu a za ni dostane požadovanou měnu cizí v příslušném ekvivalentu. Po uplynutí stanovené doby musí být domácí měna odkoupena zpět za měnu cizí. Nemůžeme tedy hovořit o klasických úvěrech, ale jedná se pouze o odkup cizí měny za domácí měnu. Celkový objem zdrojů Fondu se tak nemění, dochází pouze ke změně v jejich struktuře. Poměr aktuálního stavu národní měny daného státu v dispozici Fondu a podíl členské kvóty určuje postavení dané členské země vůči IMF. Pokud držba národní měny Fondem převyšuje 100 % členské kvóty, nachází se daná země v dlužnickém postavení. V opačném případě, kdy je objem národní měny v dispozici Fondu menší než 100 % členské kvóty, je daná země v postavení věřitelském. Prostředky od IMF mohou být čerpány podmíněně, kdy musejí být splněny určité předem stanovené podmínky, a nebo se může jednat o čerpání nepodmíněné neboli automatické.
5.2.3.3 Kdy si může země od IMF půjčit? Podle www.imf.org členský stát může požádat o finanční podporu od IMF, pokud má takové problémy s platební bilancí, že nemůže najít dostatek finančních prostředků na uhrazení svých čistých mezinárodních plateb. Půjčka od IMF ulehčuje politiku a reformy úprav, které musí daná země učinit, aby napravila problémy s platební bilancí a obnovila podmínky pro silný ekonomický růst. Objem půjček poskytovaných Fondem se v průběhu existence výrazně měnil. Ropný šok v 70. letech a dluhová krize 80. let měly za následek rapidní nárůst v množství poskytovaných úvěrů. Transformační procesy ve střední a východní Evropě v 90. letech a krize vzniklé v nově se vytvářejících tržních ekonomikách vedly k dalšímu růstu poptávky po zdrojích IMF.
46
5.2.3.4 Proces půjčování Půjčka od Fondu je obvykle poskytována jako určitá „dohoda“. Daná země v ní souhlasí, že přijme specifickou politiku a opatření s cílem vyřešit problémy s platební bilancí. Ekonomický program podléhající dohodě je formulován daným státem a konzultován s IMF. Musí být předložen Výkonné radě v tzv. „Letter of Intent“. Podmínky v něm obsažené jsou zpravidla tím přísnější, čím vyšší je úvěrový rámec. Když je dohoda schválena Radou, uvolňují se prostředky v několika postupných úvěrových rámcích, které jsou vymezeny poměrem k členské kvótě. Prostředky jsou čerpány přes Všeobecný účet (General Department), jehož hlavní součástí je Účet všeobecných zdrojů (General Resources Account) a dále je tvořen Zvláštním výdajovým účtem (Special Disbursement Account).
Z Účtu všeobecných zdrojů je možné čerpání: •
V rámci politiky tranší
•
Stálých facilit pro specifické účely
•
V rámci politiky pomoci v případě nouze
•
Dočasných facilit
Čerpání zdrojů od IMF v rámci politiky tranší •
Rezervní tranše (Reserve Tranche) je automatické čerpání prostředků, které není
vázáno na splnění jakýchkoli podmínek. Je chápána jako rezervní vklad a může být členskou zemí kdykoli použita. Země po jejím využití tedy není v dlužnickém postavení vůči Fondu. Rezervní tranše představuje pásmo, ve kterém může členská země získat cizí měnu za ekvivalent domácí měny. To je možné do výše 25 % členské kvóty splacené ve směnitelné měně. Nevzniká zde povinnost zpětného odkupu domácí
47
měny. Rezervní tranše není zatížena žádnými poplatky s výjimkou manipulačního poplatku ve výši maximálně půl procenta z čerpané částky. •
Úvěrová tranše (Credit Tranche) představuje pásmo, ve kterém může členská
země získat cizí měnu za měnu domácí ve čtyřech tranších. Každá tranše činí 25 % členské kvóty. Členská země tak může celkově získat od IMF prostředky až do výše 100 % členské kvóty. Podmínkou čerpání těchto zdrojů je splnění určitých podmínek, jejichž přísnost roste s výší úvěrové tranše. Čerpání zdrojů je různé. První úvěrovou tranši mohou země čerpat jednorázově. Další tranše jsou čerpány formou „Stand – by Arrangements“, tedy tak, že se prostředky uvolňují postupně podle plnění dohodnutých podmínek. Zpětné odkupy národní měny od Fondu musí být realizovány v rozmezí 2 až 4 let po jednotlivých nákupech.23 Poplatek za čerpání zdrojů je v základní výši. Výše zmíněné tranše byly podle původních článků Dohody jediným způsobem, jakým bylo možno čerpat od Fondu prostředky. Vzhledem k měnicí se situaci na mezinárodních finančních trzích a rostoucím požadavkům ze strany ekonomicky slabších členských států začal IMF postupně implementovat nové druhy finanční pomoci. Vznikly tak stálé facility pro specifické účely, jejichž účelem je financovat vážnější poruchy platebních bilancí, které nelze řešit v rámci politiky tranší, politika pomoci v případě nouze, která řeší problémy způsobené přírodní katastrofou nebo válečným konfliktem, a dále dočasné facility. Dočasné facility byly zrušeny jakmile pominuly příčiny, kvůli kterým vznikly. Postupně byly zavedeny tyto facility:
Stálé facility pro specifické účely •
Rozšířená facilita (Extended Facility) je poskytována od roku 1974. Je používána
k financování
23
vážnějších
problémů
platební
bilance,
které jsou
způsobeny
Lhůta 2 až 4 roky platí od 28. 11. 2000, kdy byly schváleny nové podmínky čerpání zdrojů od Fondu
(původně muselo dojít ke zpětnému odkupu v rozmezí 3 až 5 let po jednotlivých nákupech)
48
makroekonomickými a strukturálními problémy, vyžadujícími základní (podstatné) reformy struktury ekonomiky. Může být čerpána, pokud země předloží program obnovení vnější rovnováhy. Rozšířenou facilitu je možné využít až poté, co daná země čerpala zdroje v rámci politiky tranší. Také poskytuje větší objem zdrojů a na delší časové období než umožňuje politika tranší. Spolu s úvěrovou tranší může členská země ročně získat prostředky až do výše 100 % členské kvóty. Tato hranice může být překročena jen ve výjimečných případech. „Ke zpětnému odkupu musí dojít v rozmezí 4,5 až 7 let od jednotlivých nákupů (do roku 2000 to bylo 4,5 až 10 let). Čerpání je zatíženo poplatkem v základní výši, který se zvyšuje o jeden procentní bod, pokud čerpaná částka dosáhne 200 % členské kvóty, a o dva procentní body, pokud dosáhne 300 % kvóty.“24 •
Kompenzační finanční facilita (Compensatory Financing Facility) byla
zavedena v roce 1963 za účelem pomoci členským zemím při řešení problému dočasného snížení exportních příjmů způsobeného objektivními příčinami nebo problémů v platební bilanci způsobených růstem nákladů na dovoz obilovin, k jejichž růstu došlo vlivem kolísajících cen světových komodit (od roku 1980). Od roku 1979 mohou být tyto prostředky čerpány na krytí ztrát z poklesu příjmů z dopravného a z převodů mezd. Od roku 1990 může být tato facilita použita na téměř všechny služby. Tímto způsobem lze získat prostředky maximálně do výše 65 % členské kvóty. Čerpání je zatíženo poplatky v základní výši. Lhůta pro zpětný odkup je v rozmezí 2 až 4 roky. •
Doplňková rezervní facilita (Supplemental Reserve Facility) byla zavedena
v roce 1997 jako reakce na potřebu velmi krátkodobého financování ve velkém měřítku. Důvod jejího zavedení byly potíže v platební bilanci členských zemí v souvislosti s asijskou finanční krizí či problémy v 90. letech nově vznikajících tržních ekonomik, které byly způsobené náhlou ztrátou důvěry na trhu, projevující se prudkým odlivem kapitálu a poklesem devizových rezerv. To vyžadovalo financování v mnohem větší míře než bylo kdy od IMF požadováno. Použita ale byla i u ruské a brazilské krize. Ke zpětnému odkupu by mělo dojít do 2 až 2,5 roku, přičemž po
24
Marková, J.: Mezinárodní měnové instituce, Praha: Nakl. Oeconomica, Vysoká škola ekonomická
v Praze, 2002, s.67
49
schválení Fondem může být tato lhůta prodloužena o šest měsíců.25 Rozsah pomoci není limitován a odvíjí se od finanční potřeby státu, schopnosti státu tyto prostředky splácet a také stupně spolupráce s IMF. SRF je vedle základní sazby zatížena přirážkou ve výši 3 – 5 %, což má přispět k urychlení jejího splácení. Využití SRF je podmíněno zavedením takových opatření v dané zemi, která povedou k rychlé nápravě vzniklé nerovnováhy. •
Kontingenční úvěrová linka (Contingent Credit Lines) byla zavedena v roce
1999 a je cílená na prevenci šíření krize z okolních zemí. Na rozdíl od Doplňkové rezervní facility, která je určena pro země postižené krizí, Kontingenční úvěrová linka umožňuje zemím se stabilní vnitřní ekonomickou situací provést preventivní finanční opatření sloužící jako ochrana proti přenesení krize z okolních zemí. „Takto získané krátkodobé prostředky mají sloužit k financování deficitu platební bilance způsobenému náhlou ztrátou důvěry na finančních trzích, která je důsledkem okolností, jež daná země nemůže ovlivnit. Pro zpětné odkupy platí stejné podmínky jako pro Doplňkovou rezervní facilitu. Přirážky k základní sazbě jsou ve výši 1,5- 3,5 % s tím, že na konci prvního roku čerpání vzroste přirážka z 1,5 % na 2 % a pak postupně každý půlrok o dalších 0,5 %, až dosáhne hranice 3,5 %. Členská země může tímto způsobem získat prostředky do výše 300 až 500 % členské kvóty a v odůvodněných případech je možné čerpání ještě rozšířit.“ 26
Čerpání zdrojů od Fondu v rámci politiky pomoci v případě nouze (Policy of Emergancy Assistance) IMF zde poskytuje pomoc zemím postiženým nepředvídanou přírodní katastrofou nebo válečným konfliktem. Pokud země spolupracuje s Fondem, jde
25
údaj podle www.imf.org
26
Marková, J.: Mezinárodní měnové instituce, Praha: Nakl. Oeconomica, Vysoká škola ekonomická
v Praze, 2002, s. 68
50
obvykle o přímý nákup cizí měny až do výše 25 % členské kvóty. Jedná se o následující druhy pomoci: •
Pomoc při přírodních katastrofách
•
Pomoc zemím postiženým válkou
Čerpání zdrojů od Fondu v rámci dočasných facilit Dočasné facility jsou prostředkem, jak IMF může rychle reagovat na změny na mezinárodních finančních trzích a pomáhat členským zemím při řešení nově vzniklých problémů, které nelze řešit stávajícími formami finanční pomoci. Poté, co pominou příčiny vzniku těchto facilit, dojde k jejich zrušení, popř. přeměně do jiné formy. Příkladem dočasných facilit jsou: •
Ropná facilita (Oil Facilities)
•
Financování nárazníkových zásob (Buffer Stock Financing Facility)
•
Doplňková finanční facilita (Suplementary Financing Facility)
Výše uvedené facility jsou, jak již bylo zmíněno, poskytovány z Účtu všeobecných zdrojů, což činí téměř 90 % všech operací Všeobecného účtu. Zbylá část je financována ze Zvláštního výdajového účtu. Čerpání prostředků ze Zvláštního výdajového účtu (Special Disbursement Account) není podmíněno složením ekvivalentu v národní měně. Jedná se o poskytování zvýhodněných půjček ze speciálních zdrojů hospodářsky méně rozvinutým zemím. Patří sem: •
Strukturální vyrovnávací facilita (Structural Adjustment Facility) byla zavedena
v roce 1976 a poskytována z tzv. Svěřeneckého fondu, jehož zdrojem byly výnosy z prodeje části zlatých zásob Fondu ve výši 3,98 mld. USD. Účelem této facility bylo zajistit pomoc nejchudším rozvojovým zemím s nízkým národním důchodem na 1 51
obyvatele. Podmínkou čerpání ze Svěřeneckého fondu bylo vypracovat společně s Fondem a Světovou bankou tříletý hospodářský program, který by obsahoval makroekonomická opatření na zlepšení platební bilance a podpory ekonomického růstu. Prostředky takto mohly být čerpány až do výše 70 % členské kvóty při 10 leté době splatnosti, možnosti odkladu splátek o 5,5 let při úrokové sazbě do 1 %. V roce 1981, kdy došlo k vyčerpání zdrojů, přestal Svěřenecký fond působit. •
Rozšířená
facilita
strukturálního
přizpůsobení
(Enhanced
Structural
Adjustment Facility) byla zavedena v roce 1986 jako dodatečná pomoc rozvojovým zemím s nízkou ekonomickou úrovní, které měly přístup ke zdrojům ze Svěřeneckého fondu. V roce 1994 a následně v roce 1999 byla facilita zvětšena a rozšířena, aby přispěla ke snížení chudoby. V roce 1999 také došlo ke změně názvu na Facilitu snižování bídy a podporu růstu (Poverty Reduction and Growth Facility). Jejím účelem je zlepšení stavu platební bilance a podpora trvalého ekonomického růstu vedoucího k vyšší životní úrovni a ke snížení chudoby. Čerpání prostředků je podmíněno předložením tříletého programu strukturálních změn, které povedou ke zlepšení platební bilance a k podpoře ekonomického růstu. V současné době se pro přijetí této půjčky kvalifikovalo osmdesát zemí s nízkými příjmy (v září 2005 to bylo 78 zemí s nízkými příjmy27), jejichž hrubý domácí produkt na jednoho obyvatele nepřesahuje 885 USD za rok (v roce 2003 byla hranice HDP na ob. určena na 895 USD za rok28). Čerpání úvěru je možné maximálně do výše 140 % členské kvóty, za výjimečných okolností je možné zvýšení na 185 %. „Úvěry se poskytují s desetiletou lhůtou splatnosti s odkladem 5,5 roku a úrokovou sazbou ve výši 0,5 %.“29 Zpráva Výkonné rady ze září 2005 uvádí, že zatímco makroekonomické výsledky v zemích s nejnižšími příjmy se v posledních letech výrazně zlepšily, příjem na obyvatele zůstává nízký.
27
údaj podle www.imf.org
28
údaj podle www.imf.org
29
Marková, J.: Mezinárodní měnové instituce, Praha: Nakl. Oeconomica, Vysoká škola ekonomická
v Praze, 2002, s. 71
52
6
WB v současnosti
6.1
Současné cíle Politika a činnost banky je upravena články Dohody (Articles of Agreement).
Mezi hlavní cíle banky uvedené v článku I. Dohody patří:30 •
přispívat k hospodářskému rozvoji ekonomicky slabších členských zemí
podporou
produktivních investic; •
podpora rozvoje výrobních zdrojů za účelem růstu světového obchodu a životní úrovně nejširší populace;
•
koordinace poskytování půjček tak, aby byla zajištěna priorita nejnaléhavějších projektů.
WB je nejvýznamnější instituce poskytující úvěry rozvojovým zemím a zemím střední a východní Evropy na financování projektů a programů v různých oblastech ekonomiky. Významně se také banka angažuje v oblasti ekonomické analýzy a výzkumu, technické pomoci, vytváří rozvojové strategie a ovlivňuje směry hospodářské politiky těchto zemí.
30
Marková, J.: Mezinárodní měnové instituce, Praha: Nakl. Oeconomica, Vysoká škola ekonomická
v Praze, 2002, s. 104
53
6.2
Strategie a politika Světová banka se snaží zlepšit dodávku své pomoci založené na ponaučeních
získaných zkušenostmi. Vzhledem k tomu, že vlastně ve všech uplynulých případech pomoci, které se ukázaly úspěšné, každý stát sám řídil daný program, snaží se WB pomoci vládám, aby se ujaly řízení přípravy a realizace rozvojových strategií. To je filozofie tzv. Comprehensive Development Framework (CDF), která od roku 1999 určuje způsob, jakým bude pomoc do rozvojových zemí doručena. CDF charakterizují čtyři hlavní principy: •
Rozvojové strategie by měly být zevrubné a vytvářené na základě dlouhodobé vize,
•
Rozvojové cíle a strategie by měly být „vlastněny“ státem a měly by být založené na účasti místních investorů na jejich vytváření,
•
Země přijímající pomoc by měly řídit správu a koordinaci programů prostřednictvím spolupráce investorů,
•
Provedení rozvojových programů by mělo být hodnoceno prostřednictvím měřitelných výsledků v dané zemi, aby mohly být strategie upraveny podle výsledků a měnících se podmínek ve světové ekonomice. Pro země s nízkými příjmy jsou rozvojové plány Světové banky založeny na Poverty Reduction Strategies, o kterých jsem se blíže zmínila již v předchozích kapitolách. Vláda stanoví priority a cíle země v otázce snížení chudoby v tří až pětiletém období. Poté banka a další agentury srovnají své návrhy se strategií samotného státu – ukázalo se, že tento způsob zvyšuje efektivitu pomoci. Hlavním prostředkem Banky při strategickém výběru týkajícího se návrhu programu a alokace zdrojů pro jednotlivé země je Strategie pomoci pro daný stát, tzv. Country Assistance Strategy (CAS), která je od července 2002 při jednání se zeměmi s nízkým příjmem založena na PRSPs. Při tvorbě Country Assistance Strategy Banka provádí rozsáhlou analýzu ekonomické a sociální situace dané země a konzultuje ji s vládou.
54
6.3
Odkrývání informací 8. března roku 2005 Rada schválila několik úprav politiky odhalování informací.
Tyto změny znovu potvrzují závazek WB zvýšit transparentnost svých aktivit. Všechny změny v politice jsou účinné od 1. dubna 2005. Dokumenty jako The Current Policy, The World Bank Policy on Disclosure of Information, vydaný jako brožura v roce 2002, a The Disclosure Handbook, poskytující detailní směrnice zaměstnancům o průběhu práce, jsou revidovány a odrážejí dané změny. V posledním desetiletí udělala WB značný pokrok k vetší transparentnosti. Pod politikou odhalování informací (2002), dává Banka k dispozici veřejnosti velké množství informací o své činnosti, v rozsahu od dokumentů o projektech a politice po dokumenty týkající se strategií a hodnocení. Revize politiky z roku 2005 obsahují řadou návrhů, které by rozšířily, racionalizovaly či zjednodušily opatření politiky odhalování z roku 2002.
6.4
Projekty Projekty vytvářené Světovou bankou mají za cíl zvýšit životní úroveň a snížit
chudobu obyvatelstva v rozvojových zemích. V minulém roce poskytla banka 20, 1 bil. USD na 245 projektů v rozvojových zemích po celém světě, spolu s finanční nebo technickou expertizou s cílem pomoci těmto zemím snížit chudobu. Banka je v současnosti zapojena ve více než 1800 projektech v prakticky každém sektoru a rozvojové zemi. Po celém světě existuje více než 63 000 rozvojových projektů financovaných dárci, každý z nich je řízen nespočetnými požadavky, směrnicemi a procedurami, chránícími projekt a zajišťující, že se pomoc dostane k chudým. Zkušenosti ukazují, že výkonnost může být rychle zlepšena a zesílena, když dárci lépe koordinují své aktivity a harmonizují své postupy.
55
6.5
Spolupráce S cílem zlepšit koordinaci pomoci, pracuje Světová banka na regionální i světové
úrovni s dalšími mezinárodními institucemi a dárci, se soukromým sektorem, s občanskou společností, a s profesionálními a akademickými asociacemi. Přijetí Millennium Development Goals (MDGs) v roce 2000 upevnilo historickou celosvětovou spolupráci zaměřenou na dosažení sedmi specifických cílů na snížení chudoby, hladu, nemoci a negramotnosti. Osmý cíl, rozvinout celosvětovou spolupráci v rozvoji, uvádí prostředky k dosažení ostatních sedmi cílů. Zde uvádím důležité příklady globální spolupráce, na kterých se WB podílí:. •
Consultative Group for International Agricultural Research (CGIAR) CGIAR podporoval a dosáhl zlepšení úrody v rozvojových zemích za posledních 30 let prostřednictvím sítě výzkumných center.
•
Global Environment Facility (GEF) Poskytuje dotace rozvojovým zemím na financování projektů, které prospívají životnímu prostředí po celém světě a podporují udržitelné živobytí v místních komunitách.
•
Financial Sector Reform and Strengthening Initiative (FIRST) FIRST poskytuje pružnou, praktickou pomoc rozvojovým zemím na posílení jejich finančních systémů a na přijetí mezinárodních finančních standardů.
•
Global Water Partnership (GWP) Podporuje země v udržitelném řízení jejich vodních zdrojů.
•
Global Alliance for Vaccines and Immunization (GAVI) GAVI se snaží celosvětově chránit veřejné zdraví prostřednictvím rozšířeného očkování.
56
•
The Carbon Fund Pracuje na rozvoji realizovatelného, flexibilního tržního mechanismu na snížení emisí skleníkových plynů pod Kjótským protokolem.
•
Roll Back Malaria Koordinuje mezinárodní boj proti malárii, která ročně zabíjí více než 1 mil. lidí, většinu z nich tvoří děti z Afriky.
•
Joint United Nations Programme on HIV/AIDS (UNAIDS) Podporuje celosvětovou akci proti HIV/AIDS a pracuje s občanskou a obchodní sférou i soukromým sektorem.
•
Education for All Soustředí pozornost na vzdělání a snaží se zajistit vzdělání pro každého občana v každé společnosti.
6.6
Nástroje financování Světová banka poskytuje členským zemím úvěry převážně na konkrétní projekty
a na dlouhodobé strukturální programy. K tomu využívá jak zdroje vlastní, tvořené základním kapitálem a rezervami, tak zdroje cizí, získané prodejem dluhopisů na mezinárodních finančních trzích. Dále má k dispozici další zdroje, získané odprodejem části svých půjček a formou tzv. spolufinancování.
6.7
Úvěrová politika WB poskytuje následující druhy úvěrů:
1. Úvěry na konkrétní projekty Tyto konkrétní projekty banka vybírá a dohlíží na jejich realizaci.
57
2. Úvěry na rozvoj jednotlivých sektorů a) úvěry na investice do jednotlivých sektorů, které jsou vybírány jednotlivými vládami podle kritérií WB, b) úvěry finančním zprostředkovatelům
(národní banky, případně fondy
v příslušných členských zemích), které podle kritérií WB tyto prostředky dále půjčují, c) úvěry na regulaci rozvoje vybraných sektorů, spojené se změnou koncepce jejich rozvoje.
3. Úvěry na strukturální adaptaci, které celkově podporují reformy. Podmínkou poskytnutí těchto úvěrů je těsná spolupráce členské země s IMF a podřízení se kritériím banky. Příslušný stát musí splnit systémové a strukturální podmínky rozvoje ekonomiky. Banka začala poskytovat takovéto úvěry na přelomu 70. a 80. let zemím s nedostatkem vnitřních zdrojů k financování strukturálních změn svých ekonomik. Nebyla však dodržena přísná účelovost, kterou banka prosazovala, úvěry byly většinou využity na zlepšení stavu platební bilance. 4. Ostatní druhy úvěrů a) úvěry na technickou pomoc – „jsou určeny na financování poradenských a konzultačních služeb ministerstvům a dalším ústředním orgánům, a dále podnikům a obchodním bankám na školení personálu těchto institucí, na studie a analýzy na úrovni sektoru i jednotlivých institucí.“31 b) nouzové úvěry – WB poskytuje tyto úvěry v případě nepředvídaných událostí, jako živelné pohromy apod. Podílí se méně než 1 % na celkovém objemu všech půjček.
31
Marková, J.: Mezinárodní měnové instituce, Praha: Nakl. Oeconomica, Vysoká škola ekonomická
v Praze, 2002, s. 112
58
7
Brettonwoodské
instituce
v budoucnu,
výhled 7.1
Budoucnost IMF V současné době existuje více přístupů k otázce dalšího fungování IMF.
Ekonomové IMF samozřejmě zastávají umírněnější přístup, přičemž připomínají lepší analytickou činnost při předpovídání měnových krizí a konstruktivnější zapojení soukromého sektoru (např. „větší obezřetnost při investování a půjčování do rizikových oblastí, možnost vyhlášení moratoria na splácení dluhů nebo provádění pružnější restrukturalizace dluhů“32). Na druhé straně existuje radikální přístup doporučující zrušení IMF s vysvětlením, že IMF ztratil postupem času význam. Připouštějí nanejvýš jeho další existenci na úrovni mezinárodního statistického úřadu. Umírněnější křídlo radikálů navrhuje celkovou změnu koncepce, požadující, aby se IMF v případě měnových krizí neangažoval v oblastech postižených měnovou krizí, ale podporoval finanční stabilitu v ostatních oblastech se zdravou ekonomikou. „Tak zvaná Meltzerova komise (poradní komise Kongresu USA) předložila vládě USA návrh, aby se angažovanost Fondu (i Světové banky) omezila pouze na poskytování krátkodobých nouzových úvěrů zemím ohroženým finanční krizí, a to navíc jen těm, které budou plnit požadavky Fondu na ekonomické reformy. Tento plán logicky nezískal podporu u rozvojových zemí a snad trochu překvapivě ani u Clintonovy administrativy.“33
32
Durčáková, J., Mandel, M.: Mezinárodní finance, Praha: Management Press, 2003, s. 373
33
Durčáková, J., Mandel, M..: Mezinárodní finance, Praha: Management Press, 2003, s. 373-374
59
Ve prospěch zrušení IMF se vyjádřil i bývalý ministr financí USA George Schultz či Anna Schwartová z National Bureau of Economic Research. Tvrdí, že IMF je nedemokratická a netransparentní instituce, která není nikomu odpovědná, vytváří a posiluje morální hazard, jenž je hlavním důvodem pro vznik krizí, a podrývá reformy, které by bez jeho zásahu byly země nuceny podstoupit. 34 K IMF a jeho možné budoucnosti se vyjádřil ve svém článku Jiří Schwarz následovně: „Podle zprávy Meltzerovy komise by se IMF měl soustředit na prevenci vůči vznikající panice na finančních trzích a její eliminaci hned na počátku. Finanční panika nevyhnutelně vede k hospodářskému otřesu, protože i solventní ekonomiky ztrácejí schopnost poskytovat úvěry. Nedostatek likvidních prostředků omezuje a zastavuje výrobu a způsobuje hospodářský chaos. Finanční pomoc poskytovaná IMF by měla být přístupná zemím, které splňují přísné podmínky, kterými jsou především kapitálově dobře vybavený bankovní sektor a zdravé veřejné finance. K finanční pomoci by se země mohly dostat jen zřídka, a to v případě systémové krize. To znamená, že IMF by měl převážně poskytovat úvěry zemím se zdravou ekonomikou. Mělo by platit, že země, která lépe splňuje náročná úvěrová kritéria IMF, by měla mít snadnější přístup k úvěrům a nižší úrokové sazby. Neustále expandující krátkodobé půjčky by IMF měl poskytovat za podstatně vyšší úrokové sazby. Nejchudším zemím by v žádném případě neměly být poskytovány půjčky se subvencovanými úrokovými sazbami. Ty totiž pomáhají konzervovat hospodářský a politický status quo a oddalují strukturální reformy. Stejně devastující důsledky má praxe odpouštění minulých dluhů.“35
7.2
Budoucnost WB V názorech na to, jakým směrem by se WB v blízké budoucnosti měla ubírat, se
kritici WB rozcházejí. Někteří požadují reformu WB, druzí navrhují zrušit ji či ji případně vybudovat celou znovu. Mnoho kritiků se shoduje, že řada problémů WB je
34
35
Ekonom 33/1999 článek Jiřího Schwarze : Mezinárodní měnový fond: změna nebo konec! dostupný na
http://www.libinst.cz/clanky.php?id=134
60
způsobena její velikostí. Ti, kteří jako řešení vidí reformu Světové banky, uvádějí několik obecných principů:
1. „SB se musí zmenšit, nyní je obtížně řiditelnou, neefektivní byrokratickou institucí 2. Podstatnou část projektů SB by měly tvořit granty nebo bezúročné úvěry na humanitární aktivity (školství, zdravotnictví, životní prostředí aj.) 3. Přenést rozhodování o projektech z Washingtonu více na lokální úroveň 4. Soustředit se na větší počet menších půjček namísto masivních úvěrů 5. Zvětšit podíl do moderních, ekologicky orientovaných sektorů, tzn. klást důraz na projekty spojené s energetickou efektivností apod. 6. Rozšířit okruh těch projektů, na které zásadně nepůjčuje, zatím tento seznam zahrnuje např. jadernou energetiku, tabákový průmysl či výrobu zbraní 7. Zajistit skutečné naplňování formálně přijatých úvěrových pravidel 8. Sjednotit ekologická a sociální pravidla pro poskytování úvěrů v celé Skupině světové banky. Zatím se IFC a MIGA často řídí jinými pravidly než IBRD a IDA.“36 K významu světové banky a hlavně k její kritice37 se v rozhovoru 15. 8. 2000 pro Český rozhlas 1 Radiožurnál vyjádřil tehdejší viceprezident Světové banky Mats Karlsson následovně: „No vůbec nesouhlasím. Já jsem se předtím 13 let zabýval Světovou bankou a částečně jsem také kritizoval banku, ale tu banku, kterou pan Keller popisuje, tak ta neexistuje. Světová banka se hodně změnila během posledních dvaceti let. Před dvaceti lety jsme investovali skoro čtvrt našich investic do elektráren a teď to jsou dvě procenta. Před dvaceti lety jsme investovali jen dvě procenta do zdravotnictví a vzdělání a teď je to čtvrt a ještě k tomu dáváme informační technologie. To je úplně jiná instituce. A co se týká naší filosofie, tak budeme právě tady v Praze prezentovat 12. září naše myšlení o chudobě a chudoba není jen to, že lidé nemají peníze, ale také to, že lidé
36
http://www.ekolist.cz/gl-cojeco.htm#top
37
Celý rozhovor k dispozici na http://www.darius.cz/jankeller/cl14p.html z 15. 8. 2000, krátce před
zasedáním IMF a WB v Praze. Rozhovoru se zúčastnili Mats Karlsson, Jiří Diensbier, Jan Keller (profesor Masarykovy univerzity v Brně), moderátor Jan Pokorný
61
nemají vliv na svůj život. To jak s tím teď pracujeme, to je úplně něco jiného, než jen investovat do přehrady atd.“38 Na otázku, jak se WB stará o blaho lidstva a co je jejím hlavním smyslem, reagoval Karlsson takto: „Hlavně investuje asi 20 miliard dolarů ročně do chudých zemí a zkoušíme tím zmenšit chudobu, bojujeme proti AIDS, chceme vytvářet nové medicíny proti tuberkulóze, proti malárii, investujeme do přírody, například voda nestačí všude na světě. Takže to jsou velice konkrétní věci v Africe, v Latinské Americe, v Asii i ve východní Evropě.“39
38
http://www.darius.cz/jankeller/cl14p.html
39
http://www.darius.cz/jankeller/cl14p.html
62
Závěr Problematika Mezinárodního měnového fondu, Světové banky a jejich nové úlohy v posledních letech je natolik široká, že je obtížné se jí věnovat na tak omezeném rozsahu, jaký mi bakalářská práce dovoluje. Z tohoto důvodu jsem doporučený rozsah práce trochu překročila, přesto určitě zbývá ještě mnoho věcí, které by bylo možno k tomuto tématu zmínit. V průběhu své mnohaleté činnosti
poskytly tyto instituce řadě zemí velké
množství finančních prostředků. Jejich pomoc ale spočívá také v doporučeních vládám, jakou politiku by měly uplatňovat na cestě za hospodářským růstem. Tato doporučení a následně uplatňovaná opatření jsou v případě WB známa jako tzv. „Washingtonský konsenzus“. Ten je založen na maximální liberalizaci, co nejrychlejší privatizaci a přísné rozpočtové politice restriktivního typu. V takovýchto doporučeních se ale zapomínalo na sociální kontext, proto se většinou navrhované programy nesetkaly s velkým úspěchem. Důležitým momentem proto bylo v roce 1999 54. zasedání IMF a WB ve Washingtonu, na kterém byly přijaty tři základní dokumenty. Těmi byly Iniciativa HIPC (Heavily Indepted Poor Countries Debt Relief) , Iniciativa PRGF (Poverty Reduction and Growth Facility) a Iniciativa NFA o Nové finanční architektuře. Poprvé tak instituce potvrdily nutnost souladu ekonomického růstu a sociálního vývoje spolu se snižováním chudoby. Od vzniku finančních krizí, které se začaly ve velké míře objevovat v devadesátých letech 20. století, je v centru pozornosti IMF prevence krizí a jejich řešení. Významnou oblastí se tak stává monitoring či pravidelné konzultace s vládami jednotlivých zemí. V roce 1999 přijal IMF spolu s WB program hodnocení finančního sektoru (Financial Sector Assessment Program, FSAP), který má za účel snížit riziko vzniku finančních krizí včasnou identifikací problémů ve finančním sektoru. Významným se také stalo zvýšení transparentnosti v činnosti samotných institucí.
63
Přes výše zmíněné i další (popsané v jednotlivých kapitolách práce) kroky Brettonwoodských institucí na cestě ke zlepšení svého obrazu na veřejnosti, rozsáhlá kritika nejrůznějšího druhu neustává a nejradikálnější návrhy doporučují zrušení institucí jako nejpřijatelnější řešení. Zda k takovému řešení dojde nebo zvítězí umírněnější přístupy požadující reformu obou institucí, se ukáže pravděpodobně v nejbližších letech. Otázkou ovšem je, zda bude mezinárodní finanční systém bez těchto dvou institucí fungovat lépe a zda případně nově vzniklé instituce nahrazující IMF a WB budou schopny adekvátně reagovat na stále častější problémy v globálně propojené světové ekonomice.
64
Literatura a zdroje 1. BERNÁŠEK, Václav, a kol.. Globalizační procesy ve světové ekonomice. 1. vyd. Praha:
Nakl. Oeconomica Vysoká škola ekonomická v Praze, 2002,
ISBN 80-245-0265-8 2.
BRÚŽEK, Antonín, a kol.. Světová ekonomika na prahu 21. století: vybrané
problémy. 3.
1. vyd. Praha: Velryba, 2003, ISBN 80-85860-14-7
CIHELKOVÁ, Eva, KUNEŠOVÁ, Hana, MARTINČÍK, David. Světová
ekonomika: nové jevy a perspektivy. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2001, ISBN 80-7179-311-6 4.
DURČÁKOVÁ, Jaroslava, MANDEL, Martin. Mezinárodní finance. 2. dopl.
vyd. Praha: Management Press, 2003, ISBN 8072610902 5.
HAWTREY, G. Bretton woods for beter or worse. London: Longmans, Green,
1996 6.
JENÍČEK, Vladimír, FOLTÝN, Jaroslav. Globální problémy a světová
ekonomika. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2003, ISBN 80-7179-795-2 7. vyd.
KALÍNSKÁ, Emilie, PETŘÍČEK, Václav, a kol.. Mezinárodní obchod I. 1. Praha:
Nakl.
Oeconomica
Vysoká
škola
ekonomická
v Praze,
2003,
ISBN 80-245-0600-9 8.
KUBIŠTA, Václav, a kol.. Mezinárodní ekonomické vztahy. Praha: HZ, 1999,
ISBN 8086009297 9.
MARKOVÁ, Jana. Mezinárodní měnové instituce. 1 dotisk 1. vyd. Praha:
Oeconomica Vysoká škola ekonomická v Praze, 2002, ISBN 80-245-0431-6 10.
SCAMMEL, W.M. International monetary policy: Brettonwoods and after.
London: The Macmillan Press Ltd., 1975, ISBN 333 18295 2
65
11.
Fakta a čísla OSN. Praha: Informační centrum OSN v Praze, 2005,
ISBN 80-86348-02-4
Internetové stránky: Internetové stránky Mezinárodního měnového fondu •
www.imf.org
Internetové stránky Světové banky •
www.worldbank.org
Internetové stránky Ministerstva financí ČR •
www.mfcr.cz
Internetové stránky České národní banky •
www.cnb.cz
další internetové stránky: •
http://cs.wikipedia.org
•
www.juristic.cz
•
http://inpeg.ecn.cz
•
www.osn.cz
•
www.rozvojovka.cz
•
www.blisty.cz
•
www.businessinfo.cz
•
www.jobpilot.cz 66
•
www.libinst.cz
•
www.project-syndicate.org
•
www.darius.cz
Časopisy: Ekonom, 33/1999
67
Přílohy Tabulka 1: Hospodaření světové banky (v mld. USD) Ukazatel Nové úvěry Světová banka (IBRD) Mezinárodní asociaice pro rozvoj (IDA) Nesplacené půjčky (IBRD) Nesplacené úvěry (IDA) Čerpání IBRD IDA Finanční výsledky IBRD Čistý zisk Nesplacené závazky Upsaný kapitál Kapitálová přiměřenost (%)
1998 25,594 21,086 7,508 106,576 78,347 24,862 19,232 5,63
1999 28,994 22,182 6,812 117,228 83,666 24,228 18,205 6,023
1,243 103,477 186,536 21,44
1,518 115,739 188,22 20,65
Zdroj: Výroční zpráva Světové banky 1999 převzato z: Cihelková, E., Křížková, J., Kunešová, H., Martinčík, D., Světová ekonomika: Nové jevy a perspektivy, C. H. Beck, 2001, s. 53
Tabulka 2: Vývoj objemů zahraniční zadluženosti RZ 1970-2000 Kategorie zahraničního 1970 1980 1990 1996 1997 2000 zadlužení Celkový vnější dluh … 603,3 1443,9 2095,4 2171,4 2465,1 všech RZ včetně TE Dlouhodobé dluhy 44 377 1107,8 1397,1 1728,5 1728,5 Z toho - z oficiálních zdrojů 31,7 170,5 595,2 828 819 819,9 - ze soukromých zdrojů 12,3 206,6 502,6 569,1 608,9 608,9 Krátkodobé dluhy … 146,5 241,4 385,2 381 381,4 Využití zdrojů IMF 0,8 11,6 34,7 60,1 61,5 51,5 Zdroj: Global Development Finance 1998. Washington: The World Bank, 1998
převzato z: Jeníček, V., Foltýn, J., Globální problémy a světová ekonomika. C. H. Beck, 2003, s. 164
68
Tabulka 3 : Absolutní chudoba podle regionů v roce 1998 Podíl na celkové absolutní chudobě (odhad 1,2 mld. lidí) Střední východ a Severní Afrika 0,5 Evropa a Střední Asie 2,0 Latinská Amerika a Karibik 6,5 Východní Asie a Pacifik 23,2 Subsaharská Afrika 24,3 Jižní Asie 43,5 Zdroj: World Development Report 2000/2001, Washington Region
převzato z: Jeníček, V., Foltýn, J., Globální problémy a světová ekonomika. C. H. Beck, 2003 , s. 170
Tabulka 4: Členské kvóty po 10. revizi (mil. SDR) Všechny země 210249,1 Průmyslově vyspělé země 130566,6 USA 37149,3 Japonsko 13312,8 Německo 13008,2 Francie 10738,5 V. Británie 10738,5 Afrika 11256,1 Asie 20235,1 Evropa 16802,4 Rusko 5945,5 Česká republika 819,3 Slovensko 375,5 Maďarsko 1038,4 Polsko 1369,0 Střední východ 15478,5 Západní hemisféra 15910,4 Zdroj: International Financial Statistics, January 2000.
převzato z: Durčáková, J., Mandel, M., Mezinárodní finance, Management Press, 2003, s. 369
69
Tabulka 5: Rozdělení hlasů mezi skupiny členských zemí Fondu v roce 2002 ( v %) Hospodářsky vyspělé západní země (24 zemí) 60,45 v tom: USA 17,13 Japonsko 6,15 Německo 6,06 Francie 4,96 Velká Británie 4,96 Africké země (50 zemí) 5,76 Asijské země (32 zemí) 10,48 v tom: Čína 2,95 Indie 1,93 Evropské země (30 zemí) 8,3 v tom: Rusko 2,75 Ukrajina 0,64 Polsko 0,64 Česká republika 0,39 Slovensko 0,18 Ostatní země (47 zemí) 15,01 Zdroj: Výpočty (Mezinárodní měnové instituce) podle International Financial Statistics, May 2002,
Washington IMF 2002 převzato z: Marková, J., Mezinárodní měnové instituce, Vysoká škola ekonomická v Praze, 2002, s. 30
Tabulka 6 : Vývoj členské základny Fondu Rok Počet členských zemí 1945 39 1954 56 1965 102 1975 126 1980 138 1985 147 1990 151 2002 183 Zdroj: International Financial Statistics za příslušné roky
převzato z: Marková, J., Mezinárodní měnové instituce, Vysoká škola ekonomická v Praze, 2002, s. 32
70
Tabulka 7: Přehled uzavřených dohod o půjčkách Fondu Počet zemí Rok uzavření Výše půjčky poskytujících dohody v mld. SDR půjčku Dohoda o "ropném fondu"
1975
6,9
18
Dohoda o vytvoření zdrojů pro "doplňkovou finanční facilitu"
1979
7,8
14
Dohoda se Saúdskou Arábií o financování v rámci "politiky rozšířeného přístupu ke zdrojům Fondu"
1981
8,0
1
1981
1,3
13
1984
6,0
3
1986
3
1
Krátkodobé dohody s centrálními bankami členských zemí a Bankou pro mezinárodní platby o financování "politiky rozšířeného přístupu ke zdrojům Fondu" Krátkodobá dohoda se Saúdskou Arábií, Bankou pro mezinárodní platby, vládou Japonska a Národní bankou Belgie o financování "politiky rozšířeného přístupu ke zdrojům Fondu" Dohoda s Japonskem o doplnění "fondu strukturální adaptace"
Zdroj: International Financial Statistics za příslušné roky převzato z: Marková, J., Mezinárodní měnové instituce, Vysoká škola ekonomická v Praze, 2002, s. 64
71
Tabulka 8: Finanční pomoc zemím postiženým válečným konfliktem ( v mil. USD) Finanční částka Albánie Listopad 1997 8,6 Bosna a Hercegovina Prosinec 1995 32,1 Kongo Červenec 1998 6,9 Rwanda Duben 1997 8,7 Prosinec 1997 5,8 Sierra Leone Listopad 1998 11,4 Tádžikistán Prosinec 1997 7,2 Duben 1998 7,1 Guinea-Bissau Září 1999 2,1 Sierra Leone Prosinec 1999 15,3 Guinea-Bissau Leden 2000 1,36 Celkem 106,56 Zdroj: International Financial Statistics, May 2002, Washington IMF 2002 Země
Datum čerpání
převzato z: Marková, J., Mezinárodní měnové instituce, Vysoká škola ekonomická v Praze, 2002, s. 69
Tabulka 9: Bilance Světové banky k 30. 6. 2001 (v mil. USD) Aktiva Poskytnuté úvěry
Pasiva 114 407 Vlastní kapitál upsaný splacený Nakoupené cenné papíry 101 425 Výpůjčky banky Vklady u bank 685 Nerozdělený zisk Ostatní aktiva 6 324 Ostatní pasiva Aktiva celkem 222 841 Pasiva celkem Zdroj: The World Bank Annual Report 2001
189 505 11 476 186 507 19 851 5 007 222 841
převzato z: Marková, J., Mezinárodní měnové instituce, Vysoká škola ekonomická v Praze, 2002, s. 111
72
Tabulka 10: Úvěry Světové banky podle sektorů v roce 2001 Zásobování vodou Životní prostředí Rozvoj měst Sociální sektor
2,6% 1,9% 2,4% 9,2% 3,3%
Finanční sektor Doprava Školství a vzdělání Zemědělství
Průmysl a hornictví Zdravotnictví, výživa, včetně telekomunikací obyvatelstvo Veřejný sektor 4,9% Telekomunikace Energetika 1,5% Multisektor Zdroj: The World Bank Annual Report 2001
9,9% 10,4% 4,6% 9,7% 3,8% 0,3% 35,5%
převzato z: Marková, J., Mezinárodní měnové instituce, Vysoká škola ekonomická v Praze, 2002, s. 114
Graf 1: Růst počtu členských států IMF, 1945 – 2003 (počet států)
Zdroj: IMF, dostupné na http://www.imf.org/external/about.htm
73
74