B A K A L ÁŘSKÁ PRÁCE

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

2009

Pavlína Kohoutová

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

Obor: Mezinárodní studia - diplomacie

Odraz vzniku Státu Izrael v soudobých blízkovýchodních vztazích (bakalářská práce)

Autor: Pavlína Kohoutová Vedoucí práce: Ing. PhDr. Radka Havlová, Ph.D.

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a vyznačila všechny citace z pramenů.

V Praze dne

…………

………………… podpis studenta

Poděkování: Na tomto místě bych ráda poděkovala především své odborné konzultantce a vedoucí mé bakalářské práce paní Ing. PhDr. Radce Havlové, Ph.D. za její hodnotné rady a připomínky.

OBSAH: ÚVOD..................................................................................................................................................................... 1 1.

HISTORICKÉ POZADÍ FORMOVÁNÍ IZRAELSKÉ STÁTNOSTI................................................... 3 1.1.

2.

3.

4.

ZROZENÍ SIONISMU ............................................................................................................................... 4

1.1.1.

Sionistická organizace..................................................................................................................... 5

1.1.2.

Frakce uvnitř Sionistické organizace .............................................................................................. 6

1.2.

MEZI SVĚTOVÝMI VÁLKAMI.................................................................................................................. 7

1.3.

CESTA K NEZÁVISLOSTI ...................................................................................................................... 10

1.3.1.

Palestinská otázka před OSN ........................................................................................................ 11

1.3.2.

OSN a konec britské mandátní správy........................................................................................... 12

VZNIK STÁTU IZRAEL ......................................................................................................................... 12 2.1.

REAKCE OKOLNÍCH ARABSKÝCH STÁTŮ – VÁLKA ZA NEZÁVISLOST ................................................... 13

2.2.

VNITROPOLITICKÝ VÝVOJ IZRAELE PO VYHLÁŠENÍ SAMOSTATNOSTI ................................................. 14

2.3.

STÁT IZRAEL, VÁLKY A MÍR OD ROKU 1948 PO SOUČASNOST.............................................................. 15

ODRAZ VZNIKU STÁTU IZRAEL UVNITŘ IZRAELSKÉ SPOLEČNOSTI ................................. 18 3.1.

CHARAKTER IZRAELSKÉ DEMOKRACIE ............................................................................................... 18

3.2.

STÁTNÍ NÁBOŽENSKÉ INSTITUCE A NÁBOŽENSKÉ STRANY .................................................................. 20

3.3.

STATUS QUO ....................................................................................................................................... 22

3.4.

ŽIDOVSKÉ NÁBOŽENSKÉ PRÁVO – HALACHA ...................................................................................... 24

3.5.

ZÁKON O NÁVRATU ............................................................................................................................ 27

3.6.

ARMÁDA A NÁBOŽENSTVÍ V IZRAELI .................................................................................................. 28

ODRAZ VZNIKU STÁTU IZRAEL V IZRAELSKO-PALESTINSKÝCH VZTAZÍCH ................. 31 4.1.

STATUS JERUZALÉMA ......................................................................................................................... 32

4.1.1.

Historické, kulturní a náboženské souvislosti................................................................................ 32

4.1.2.

Problematika statusu jakožto předmět mírových jednání.............................................................. 35

4.1.3.

Současná situace a možná řešení .................................................................................................. 36

4.2.

PALESTINŠTÍ UPRCHLÍCI...................................................................................................................... 39

4.2.1.

Vznik problému palestinských uprchlíků ....................................................................................... 39

4.2.2.

Současná situace, problematické otázky a jejich možné řešení..................................................... 41

ZÁVĚR................................................................................................................................................................. 44 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ ................................................................................................................... 46 PŘÍLOHY ............................................................................................................................................................ 51 SEZNAM PŘÍLOH............................................................................................................................................. 57

Úvod Vznik každého nového státu s sebou přináší plno změn. Změn, týkajících se územního členění, formování státního zřízení, státních institucí, bezpečnostních složek a v neposlední řadě nových politických stran. Všechny tyto změny a celkový přechod k nezávislosti mohou být bezproblémové a mít takříkajíc hladký průběh. Problém však nastává v okamžiku, kdy vznik nového, byť svou rozlohou nevelkého, státu přejde v dramatickou bezpečnostní hrozbu celosvětového měřítka. Nerovnoměrné rozdělení území, na které si již od pradávna dělají stejné nároky dvě různá etnika, nemůže mít jiné než negativní důsledky. Rozdělení Palestiny a tím vznik židovského Státu Izrael se (nejen) z hlediska bezpečnosti odrazily na poli blízkovýchodního dění velice negativně a daly dalšímu vývoji na Blízkém východě nový řád. Vznik Státu Izrael se v blízkovýchodním prostoru odráží v několika dimenzích. Jednak na poli vnitropolitického dění samotného Státu Izrael, jednak v otázce izraelsko-palestinského konfliktu a dále ve vztazích mezi jednotlivými státy tohoto regionu. Jelikož se tedy jedná o velice široké téma, které by svojí obsáhlostí překročilo rozsah této bakalářské práce, redukuji pojem blízkovýchodní vztahy pro účely této práce pouze na vztahy uvnitř izraelské společnosti a na vztahy izraelsko-palestinské, na nichž se vznik Státu Izrael podepisuje nejvíce. První část této bakalářské práce je stručně věnována nejstarší historii území dnešního Státu Izrael a především hnutí sionismu, které mělo pro vznik Izraele nedocenitelný význam. Pokouším se nastínit příčiny a okolnosti vedoucí ke vzniku či spíše k obnovení myšlenky návratu Židů do Země zaslíbené a snažím se též poukázat na rozdílná pojetí této ideologie. V neposlední řadě se pokouším vykreslit úlohu sionismu při připravování půdy pro samostatný židovský stát a roli Sionistické organizace při vytváření obrazu konečné podoby židovského státu. Následující podkapitoly jsou věnovány období pod britským mandátem, jež bylo charakterizováno sílícím přistěhovalectvím a rostoucími konflikty mezi Židy a Araby, poválečným událostem a předání palestinské otázky OSN. Vyhlášení Státu Izrael v květnu 1948 je věnována druhá část práce. Popisuji, za jakých okolností došlo k vyhlášení samostatnosti a stručně charakterizuji další vývoj, jenž na vznik Státu Izrael navázal. Snažím se přiblížit válečný konflikt z roku 1948, Válku za nezávislost, který byl přímou reakcí a odpovědí okolních arabských států na

1

vznik židovského státu a v následující kapitole přibližuji nejen vnitropolitický vývoj Státu Izrael, nýbrž i válečné konflikty a pokusy o jejich řešení mírovou cestou v blízkovýchodním prostoru během druhé poloviny 20. století. Ve třetí části mé práce je věnován prostor konfliktním liniím uvnitř izraelské společnosti, které vyvstaly zároveň se vznikem Státu Izrael. Tyto konfliktní linie, které jsou do velké míry zastoupeny především židovskou částí izraelské společnosti, velice komplikují současnou situaci uvnitř Státu Izrael. Především se jedná o skupiny ortodoxních, ultraortodoxních a sekulárních Izraelců. Každá z těchto skupin zastává různý pohled na vnitřní fungování židovského státu a snaží se své názory za každých okolností prosadit a uzpůsobit fungování státu svým představám. Hlavní rozpory mezi sekulárními a ortodoxními se týkají především problematiky charakteru izraelské demokracie, aplikace židovského náboženského práva na celou izraelskou společnost, problematiky statu quo, povinné vojenské služby a celkového vlivu judaismu na izraelský politický systém, jehož přítomnost dokazuje především existence ministerstva pro náboženské otázky či existence náboženských politických stran. Důsledky válečného konfliktu z roku 1948 aplikuji na dnešní stav izraelskopalestinského konfliktu. Předmětem izraelsko-palestinského sporu je několik nedořešených problémů, přičemž dva z nich přímo souvisí se vznikem Státu Izrael. Jedná se o problematiku statusu Jeruzaléma a problematiku palestinských uprchlíků. V rámci čtvrtého oddílu bakalářské práce se nejprve pokouším stručně nastínit prvopočátky těchto dodnes otevřených kontroverzních otázek a ke každé z nich se pokouším nabídnout možná řešení. Cílem této bakalářské práce je nejen přiblížit průběh místy až příliš klikaté cesty k vytvoření Státu Izrael, ale především pokusit se nalézt odpověď na otázku, jak tato historická událost formuje současné vztahy uvnitř izraelské společnosti a jaké problémy a předměty nekončících sporů izraelsko-palestinského konfliktu s sebou vznik tohoto státu přinesl.

2

1. Historické pozadí formování izraelské státnosti Území mezi východním břehem Středozemního moře a západním břehem Jordánu, na němž se dnes rozprostírá židovský Stát Izrael a Palestinská autonomie, prošlo během historie nesmírně složitým vývojem a stalo se díky své strategické pozici na křižovatce mezi třemi kontinenty středem zájmu hned několika starověkých a středověkých mocností. Původní židovské království, jež vzniklo sjednocením západosemitských hebrejských kmenů králem Davidem roku 1025 př. n. l., se v průběhu vývoje stalo terčem mohutné asyrské a babylonské expanze, které následovala přes dvě staletí trvající perská nadvláda. I přes snahu znovu obnovit slávu a čest království, došlo k jeho definitivní zkáze, když jej roku 70 př. n. l. dobyl římský císař Tito. Židovský stát nadobro zanikl a Židé byli nuceni opustit toto území. Následující období charakteristické rozptýlením Židů po světě je nám známo pod názvem diaspora. V 7. století našeho letopočtu žila na území Palestiny jen malá část židovského obyvatelstva. Ale i ta se musela potýkat s dalšími pro ně nepříjemnými událostmi. V té době nově vzniklé a rychle se šířící náboženství – islám – zapříčinilo vpád arabských nájezdníků do Jeruzaléma a jeho následné dobytí. Arabové, kteří roku 638 n. l. dobyli Jeruzalém, vládli Blízkému východu po více než 400 let (640-1099 n. l.), avšak později museli čelit násilným křížovým výpravám. Křižácké království (1099-1291 n. l.) a později mamelúcká nadvláda (1291-1517) pak na čas arabskou nadvládu nad územím vystřídaly. Po následující čtyři dlouhá staletí se území Palestiny stalo součástí Osmanské říše (1517-1917 n. l.).1 Účelem této bakalářské práce však není zabývat se starověkými a středověkými dějinami Blízkého východu.2 Ale i přesto považuji za důležité je alespoň ve stručnosti zmínit pro lepší pochopení podstaty nepřátelských izraelsko-palestinských vztahů, která částečně pramení z dávné historie. Jak z výše uvedeného vyplývá, podstatou tohoto sporu zůstává fakt, že si na jedno území postupem času začala dělat nárok dvě naprosto odlišná etnika. Na jedné straně židovský národ, jehož historicky zakořeněné právo na obývání Palestiny je nezadatelné, na straně druhé národ Arabů, který vtrhnul do země za židovské nepřítomnosti a pod vlajkou islámu násilně Palestinu obsadil.

1

K tomu blíže viz POJAR, M., Izrael, str. 24-29 V této souvislosti odkazuji např. POJAR, Miloš. Izrael. Praha: Libri, 2004; JOHNSON, Paul. Dějiny židovského národa. Praha: Rozmluvy, 1995; či TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. Pardubice: KORA, 1991 2

3

1.1.

Zrození sionismu Během osmanské nadvlády přicházeli do země, především do Galileji, židovští

přistěhovalci, kteří v průběhu 17. století prchali před sílícími pogromy na Ukrajině, v Polsku a Litvě. Na přelomu 18. a 19. století dosáhl počet židů žijících na palestinském území zhruba 7 000, počet palestinských muslimů 246 000 a křesťanů přibližně 22 000.3 Židy přicházející na území Palestiny z různých koutů světa však spojovalo už jen stejné vyznání; smýšlení, chování, jazyk i kultura byly ovlivněny kulturami obklopujícími během diaspory jednotlivé skupiny židovských obyvatel. Židé žijící v diaspoře však museli čelit stále sílící nenávisti, především ze strany evropských křesťanů, a stále vzrůstajícímu útlaku, především v carském Rusku. Tento prohlubující se antisemitismus dal ve druhé polovině 19. století základy vzniku ideovému směru, později židovskému národnímu hnutí – sionismu – cílem jehož hlavních představitelů bylo vybudování a obnovení židovského státu, nejlépe v oblasti Palestiny4. Tyto neustále se šířící sionistické myšlenky měly za následek vznik tzv. alijí – přistěhovaleckých vln židovského obyvatelstva – především z Ruska a střední Evropy na území Palestiny. Myšlenka návratu Židů na Sión je stejně stará jako židovská diaspora sama. Již po staletí Židé toužili po tom, vrátit se zpět do Země zaslíbené, jež jim byla přislíbena Bohem, a toto pouto se Svatou zemí nebylo prakticky nikdy přerušeno. Teprve však v 19. století se stala tato myšlenka heslem národního hnutí a dočkala se svého postupného naplnění. Moderní sionismus, formovaný právě během 19. století, si stále kladl stejný cíl jako jeho předchůdci – vysvobodit židovský národ z diaspory a sjednotit jej v židovský stát. Lišil se však v základech, na kterých byl budován. Původní čistě náboženské důvody byly vystřídány zcela novými fenomény moderní doby – nacionalismem a antisemitismem. Židé tyto rychle se šířící ideologie pociťovali stále častěji a v rámci boje o přežití byli nuceni na ně reagovat.5 S problematikou moderního sionismu je spojeno mnoho jmen, jejichž společným pojítkem bylo vytvoření židovského státu, nejlépe v oblasti Palestiny, avšak co nejrychleji a na co možná největší ploše. Nejznámější a pravděpodobně nejvýznamnější je jméno maďarského židovského novináře žijícího ve Vídni – Theodora Herzla. Theodor Herzl je považován za zakladatele a hlavního myslitele 3

K tomu viz POJAR, M., Izrael, str. 28 kromě Palestiny se též uvažovalo o Argentině, Kypru, Kongu či Ugandě 5 K tomu blíže viz AVINERI, Š., Zrození moderního sionismu, str. 16-19 4

4

politického sionismu. Herzlův názor na problematiku antisemitismu měl své kořeny v tzv. Dreyfusově aféře.6 Své myšlenky o vytvoření židovské domoviny publikoval Theodor Herzl ve své knize Der Judenstaat označované za Bibli sionismu. V ní si uvědomil důležitost otázky vybudování židovského státu a rozhodl se vynést ji na světlo. V srpnu roku 1897 zahájil první sionistický kongres v Basileji, jímž odstartoval dlouhou a trnitou cestu sionistickému hnutí, na jejímž konci stálo zrození Státu Izrael. Sionismus se však musel potýkat i s mnohými kritiky a odpůrci. Těmi byli paradoxně z převážné většiny Židé. Myšlenky sionismu a principy judaismu byly totiž v některých bodech naprosto rozdílné. Pro ortodoxní Židy představovaly plány sionistického židovského hnutí založení židovského státu nepřípustný „hřích oddalující příchod Mesiáše“7. Další skupina Židů spatřovala v sionismu ohrožení jejich snahy asimilovat se s ostatními národy. Sionismus lze chápat též jako národní hnutí, jelikož sám proklamuje existenci národa a tudíž ho lze s ostatními národními hnutími své doby srovnávat, a též jako politické hnutí, jehož zastřešující organizací doposud zůstává Světová sionistická organizace založená roku 1987 právě Theodorem Herzlem.

1.1.1. Sionistická organizace Na prvním sionistickém kongresu pořádaném 29. srpna 1897 v Basileji se sešlo na 200 delegátů z 16 zemí, kteří byli připraveni podporovat myšlenky sionismu. Prvním krokem delegátů byl výběr Palestiny jakožto jediné možné země pro budoucí židovský stát. Dalším krokem bylo vydání dokumentu, tzv. Basilejského programu, jehož úvodní věta zněla: „Úkolem sionismu je zabezpečit židovskému národu v Palestině veřejně uznanou a právně zabezpečenou vlast.“8 K dosažení tohoto cíle bylo třeba splnit několik zásadních úkolů: • „povzbuzovat systematické osidlování Palestiny židovskými zemědělskými dělníky, pracovníky a řemeslníky • organizovat a sjednocovat židovský národ vytvářením skupin v různých zemích, jejichž posláním bude podporovat cíle hnutí • posilovat židovské vědomí a národní cítění 6

K tomu blíže viz POKORNÝ, J. Dreyfusova aféra. Reflex [online]. [2009-04-07]. Dostupný z 7 Převzato z ČEJKA, M., Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, str. 23 8 Převzato z GILBERT, M., Izrael, Dějiny, str. 32

5

• organizovat politické úsilí za účelem získání podpory různých vlád světa pro cíle sionismu“9 Na prvním sionistickém kongresu byla též založena Sionistická organizace10. Prvním předsedou této zastřešující organizace pro sionistické hnutí, se stal Theodor Herzl. Následující roky byly vedeny v duchu naplňování Basilejského programu. Roku 1899 vznikla Židovská koloniální banka, pomocí níž mělo dojít k celkovému rozvoji Palestiny. Finance z ní putovaly do průmyslu, zemědělství, výzkumu či nákupu statků. Roku 1891 byl vytvořen Židovský národní fond – Keren Kajemet Le’Jisra’el, do kterého proudily finance ze všech zemí diaspory a který sloužil především k nákupu arabské půdy sloužící k zakládání dalších židovských osad.11

1.1.2. Frakce uvnitř Sionistické organizace Během dalších let docházelo ke stále častějším názorovým střetům uvnitř sionistického hnutí, které měly za následek jeho budoucí krizi. V rámci sionistického hnutí existovaly jednotlivé směry, jež často představovaly zárodky budoucích politických stran Státu Izrael a mnohé z nich svojí důležitostí přetrvaly až do dnešní doby. Ústřední postavou revizionistického sionismu byl Vladimír Žabotinskij, jenž se jakožto radikální pravicové křídlo odtrhl od politického středu Všeobecného sionismu reprezentovaného postavou Chajma Weizmanna. Název tohoto směru je odvozen od snahy Vladimira Žabotinského revidovat příliš mírný a pomalý postup sionismu praktikovaného právě Chajmem Weizmannem a urychlit tak vznik židovského státu. Dalším požadavkem tohoto hnutí byla též revize britského mandátu a rozšíření budoucího židovského státu. Během vývoje vzniklo několik dalších skupin vycházejících z ideologie Vladimira Žabotiskeho. Nejznámější a pro nás nejdůležitější skupinou byla Národní vojenská organizace Irgun Cval Leumi, jež se později přeměnila v současnou izraelskou politickou stranu Likud.12 Dělnický sionismus, nazývaný též jako socialistický sionismus, byl v době svého vzniku reprezentován postavou Davida Ben Guriona. Tento levicově až extrémně levicově orientovaný směr sionistického hnutí usiloval nejen o zcela nové společenské 9

Převzato z GILBERT, M., Izrael, Dějiny, str. 32 od roku 1960 název Světová sionistická organizace 11 K tomu blíže viz GILBERT, M., Izrael, Dějiny, str. 34-37 12 K tomu blíže viz ZOUPLNA, J., Od jišuvu k Izraeli. Formování izraelských mocenských elit 1919 – 1949, str. 163-250 10

6

uspořádání na socialistických základech, ale i o mírové soužití s palestinskými Araby. Avšak i v rámci tohoto dělnického hnutí se rozvíjely dva zcela různé myšlenkové směry. Prvním z nich byla marxistická, téměř komunisticky orientovaná strana HaŠomer Hacair (Mladý strážce), jež prosazovala židovsko-arabský stát v Palestině. Druhý proud byl zastoupen stranou Mapai (Strana práce země Izrael), jež byla do jisté míry konstruktivnější a vznik židovského státu považovala až za výsledek dlouhodobého procesu sociální a hospodářské transformace.13 Strana Mapai se posléze stala nejvlivnější politickou stranou a dnes se k její ideologii hlásí především Izraelská strana práce.14 Cílem kulturního sionismu bylo především zakládání malých osad na území Palestiny s malým množstvím židovských obyvatel, kteří by tímto osídlením oživili judaismus v oblasti Blízkého východu. Největší důraz byl přitom kladen na používání hebrejštiny a propagaci židovské kultury, jelikož Palestina a zároveň hebrejština byly pro Židy významné z hlediska historie židovského národa. Proklamované osidlování Palestiny pomalými krůčky mělo podle kulturních sionistů vytvořit podmínky pro vznik nezávislého židovského státu. Nejdůležitější osobností kulturního sionismu byl Achad Ha’Am. 15 S dalšími pojmy, se kterými se v rámci dělení sionismu můžeme setkat, je náboženský sionismus či sionismus křesťanský16.

1.2.

Mezi světovými válkami 1. světová válka byla pro další vývoj na Blízkém východě stěžejní událostí. Její

konec znamenal i konec nadvlády Osmanské říše v blízkovýchodním prostoru, jenž umožnil evropským mocnostem rozšířit na tomto území své sféry vlivu. Již během války došlo k prvním návrhům na rozdělení Palestiny v rámci tzv. McMahonovi korespondence a Sykes-Picotovy dohody. Dalším důležitým okamžikem bylo vyjádření postoje britské vlády k otázce vzniku samostatného židovského státu na základě tzv. Balfourovi deklarace z roku 1917, v rámci níž vyjádřila Velká Británie podporu zřízení židovské národní domoviny v oblasti Palestiny. Podmínkou však bylo respektování 13

K tomu srov. GILBERT, M., Izrael, Dějiny, str. 76 K tomu blíže viz ZOUPLNA, J., Od jišuvu k Izraeli. Formování izraelských mocenských elit 1919 – 1949, str. 59-130 15 K tomu blíže viz ISSEROFF, A. Cultural Zionism. Zionism and Israel – Encyclopedic Dictionary [online]. [cit. 2009-04-07]. Dostupný z 16 K tomu blíže viz ČEJKA, M., Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, str. 25 14

7

občanských a náboženských práv nežidovského obyvatelstva, jež žilo na tomto území.17 Toto prohlášení vzbudilo mezi Židy vlnu nadšení, byť se v něm hovořilo pouze o „národní domovině“ a ne o státu. Avšak čím větší bylo nadšení Židů nad legální možností přistěhovalectví, tím větší bylo zklamání Arabů. Vidina nezávislosti Palestiny, ať už židovské či arabské, však byla, jak si dále ukážeme, stále v nedohlednu. Po první světové válce, v dubnu 1920, uspořádaly vítězné mocnosti mezinárodní konferenci, která se konala v italském San Remu. Na této konferenci byla v rámci Společnosti národů projednávána otázka týkající se rozdělení území poražené Osmanské říše pod mandátní správu Velké Británie a Francie. Na základě usnesení bylo území rozděleno následovně: pod britskou mandátní správu se dostala Mezopotámie (Irák), Palestina a Transjordánsko, francouzské mandátní správě připadla Sýrie a Libanon (viz příloha č.1). Hlavním úkolem Velké Británie, podle znění tohoto mandátu, měla být pomoc při plnění podstaty Balfourovi deklarace. Avšak Britové úkol nesplnili a na základě britsko-francouzské dohody zcela změnili územní rozdělení. Palestina přišla o vodní zdroje, především na severu země, a nové hranice takřka ignorovaly hranice stanovené Balfourovou deklarací.18 Samotné mandátní uspořádání narazilo na začátku 20. let na silnou arabskou vlnu odporu. Arabové se cítili ukřivděni a domnívali se, že turecká nadvláda byla svržena jen proto, aby nad územím Blízkého východu mohla být nastolena nadvláda nová, evropská. Toto arabské smýšlení posilovalo mnoho dalších faktorů jako britská zahraniční politika, neustávající příliv židovských přistěhovalců v rámci alijí a v neposlední řadě přetrvávající odprodej půdy. Tyto neměnné skutečnosti měly za následek vypuknutí násilností a stupňování napětí mezi Židy a Araby. Avšak i uvnitř samotného sionistického hnutí postupně docházelo k jistým nepokojům. 19 Se vzrůstajícími potížemi v Palestině vzrůstaly i obavy britských představitelů. Po nepokojích vypuknuvších během května 1921 v Jáfe a okolí reagoval Herbert Samuel okamžitým omezením židovského přistěhovalectví a tehdejší britský ministr kolonií Winston Churchill vydáním své tzv. (první) Bílé knihy 3. června 1922 potvrdil oddělení Transjordánska od britského mandátu Palestina a následné svěření této oblasti do vlády hášimovského vládce Abdulláha. Britové tímto činem zmenšili území, na 17

K tomu blíže viz ČEJKA, M., Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, str. 35-38 18 K tomu blíže viz SACHAR, H., M., Dějiny státu Izrael, str. 122 19 K tomu blíže viz ČEJKA, M., Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, str. 42-44

8

kterém bylo možno vytvořit židovskou národní domovinu, na pouhých 22% původního území (viz též příloha č.1). Dalším důležitým bodem listiny bylo omezení židovské imigrace do Palestiny v závislosti na absorpční kapacitě země.20 Vrátíme-li se zpět do období konce první světové války, bylo židovské osídlení (jišuv) podporováno příchodem dalších židovských přistěhovalců především ze zemí střední a východní Evropy v rámci tzv. třetí alije, v letech 1919 – 1923. Do Palestiny v té době imigrovalo na 37 000 Židů.21 Tito přistěhovalci byli ovlivněni myšlenkami sociálně demokratického sionismu a pro způsob svého života volili zakládání malých (kvuc) a větších (kibuců) kolektivních osad. V pořadí již čtvrtá alija probíhající v letech 1924 – 1928 přivedla do země dalších 70 000 Židů převážně z Polska. Tím se počet židovského obyvatelstva rázem zvýšil na 154 000 a výrazná demografická změna na území Palestiny vyvolala rozsáhlou vlnu nepokojů.22 Díky páté aliji v letech 1932 – 1938 zaznamenala židovská komunita výrazný vzestup. V tomto období přišlo do Palestiny okolo 160 000 Židů, nyní převážně z Polska, Rumunska, Německa, Rakouska a Československa. Ačkoli jejich náboženství vycházelo z velké míry z teologie judaismu, bylo jejich chování a smýšlení značně ovlivněno západní evropskou kulturou. „Židé si proto do Palestiny přinesli nejen svou víru, ale i všechny evropské industriální (zlo)zvyky“23, jež se velmi odlišovaly od zvyků arabských. Kromě toho s sebou evropští Židé přinášeli i velice významný znalostní a finanční prvek. Základem izraelského hospodářského a vojenského úspěchu se stalo využívání evropské technicko-organizační kultury, jež se výrazně lišila od arabské24 – byla totiž vyspělejší, což Araby silně znepokojovalo. Z výše uvedeného vyplývá, že třicátá léta byla vrcholem eskalujícího sporu mezi sionismem a arabským nacionalismem, právě z důvodu vzrůstající prosperity jišuvu a páté vlny alije. Napjatá situace mezi oběma aktéry vyústila roku 1936 v mohutné pouliční nepokoje, během nichž došlo k útokům na židovské civilisty, Pro důkladné prověření těchto událostí byla britskou vládou vytvořena vyšetřovací komise, jíž vedl Earl Peel. V rámci šetření Peelova komise poprvé zveřejnila myšlenku rozdělení Palestiny na židovský stát a arabský stát, zatímco města Jeruzalém, Betlém a Jáfa měla 20

K tomu blíže viz ZOUPLNA, J., Od jišuvu k Izraeli. Formování izraelských mocenských elit 1919 – 1949, str. 27; oficiální znění listiny - Lillian Goldman Law Library, British White Paper of June 1922 [online]. [2009-04-15]. Dostupný z 21 K tomu blíže viz POJAR, M., Izrael, str. 39 22 K tomu blíže viz POJAR, M., Izrael, str. 40-44 23 Převzato z ROČEK, F., Izraelsko-palestinský střet je neřešitelný, ale přesto bude vyřešen. Britské listy [online]. [cit. 2009-04-04]. Dostupný z 24 Převzato z tamtéž

9

zůstat pod mandátní správou Velké Británie. Dalším předmětem zprávy, jež Peelova komise roku 1937 zveřejnila, bylo mj. restrikce židovského přistěhovalectví na příštích pět let, a to na 12,000 osob ročně.25 Plán nakonec realizován nebyl. V květnu 1939 byla vydána v pořadí již druhá Bílá kniha, v rámci níž došlo k dalšímu výraznému omezení židovské imigrace, a to ve chvíli, kdy se statisíce židů pokoušeli uprchnout před evropským nacismem a rozpoutanou druhou světovou válkou.26

1.3.

Cesta k nezávislosti Ačkoli se během druhé světové války postavili Židé na stranu Velké Británie,

Britové i nadále pokračovali ve své přísné politice vůči Židům a bránili nadále jejich vstupu na území Palestiny. Tato zahraniční politika Velké Británie se u židovské komunity nemohla setkat s jinou než negativní odezvou. Po britském boku bojující Židy stmelovalo prohlášení Davida Ben Guriona: „Budeme bojovat s Brity proti Hitlerovi, jako by Bílá kniha neexistovala; a budeme bojovat proti Bílé knize, jako by nebyla žádná válka.“27 Tento boj proti Bílé knize představovalo především rostoucí ilegální přistěhovalectví, zakládání nových osad a šíření teroristických akcí pod vedením organizací Irgun a Stern. Rok 1942 s sebou přinesl mnoho dalších změn. V důsledku sílící britské proarabské a protižidovské politiky se sionistické hnutí odklonilo od Velké Británie a přesunulo se do náruče Spojených států, jež měly pro následující řádku let představovat jeho hlavního spojence. Vliv Velké Británie na Blízkém východě se tak do jisté míry oslabil. Židé byli po staletí pronásledovaným etnikem a tisíce jejich příslušníků bylo bezdůvodně zabíjeno ať už během křížových výprav či židovských pogrom. Nejhrůznější okamžiky však Židům přinesla až druhá světová válka ztělesněná nelidskostí a brutalitou jejích vůdců. Teprve až hrůzy holocaustu přidávaly myšlence vlastního židovského státu na důležitosti a veřejné mínění hlásalo podporu židovské snaze tyto myšlenky realizovat. Otevřenou podporu židovskému nezávislému státu vyjádřilo nejprve mezinárodní společenství, později i samotný Sovětský svaz.28 25

K tomu blíže viz ČEJKA, M., Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, str. 48-50 a ZOUPLNA, J., Od jišuvu k Izraeli. Formování izraelských mocenských elit 1919 – 1949, str. 38-39 26 K tomu blíže viz ČEJKA, M., Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, str. 50-51 27 Převzato z GILBERT, M., Izrael, Dějiny, str. 113 28 K problematice SSSR a Izraele blíže viz publikace RUCKER, L., Stalin, Izrael a Židé

10

Oproti tomu Velká Británie však ve své restriktivní antižidovské politice nadále pokračovala i přes výslovné tlaky na zrušení přistěhovaleckých kvót. Chování Velké Británie nevýslovně pobouřilo světovou veřejnost a spolu s rostoucími nepokoji mezi Židy a Araby29 byla Británie nucena, z důvodu neschopnosti řešit jednak danou krizi v Palestině a jednak prohlubující se hospodářskou krizi na svém území, předat otázku palestinského mandátu OSN.

1.3.1. Palestinská otázka před OSN Koncem dubna 1947 se sešlo mimořádné zasedání Valného shromáždění OSN za účelem projednání palestinské otázky. V rámci tohoto zasedání byl vytvořen Zvláštní výbor pro Palestinu, tzv. UNSCOP (The United Nations Special Committee on Palestine), jenž sestával z 11 zemí.30 Tato zvláštní komise měla za úkol předložit Valnému shromáždění návrh na řešení palestinské problematiky. První plán z řad UNSCOPu přišel již 8. září 1947 a navrhoval rozdělení Palestiny na dva samostatné a nezávislé státy, přičemž Jeruzalém měl zůstat pod mezinárodní správou31. Sionisté rozdělení přijali s nesmírnou radostí, když vycítili příležitost k získání vlastního státu32, zatímco Arabové rozdělení země, jíž považovali za svou, kategoricky odmítli.33 29. listopadu 1947 byl návrh Zvláštního výboru UNSCOP na rozdělení Palestiny projednán na Valném shromáždění OSN v New Yorku. Valné shromáždění tento návrh podpořilo a odhlasovalo jej v rámci rezoluce OSN č. 181/II v poměru třiceti tří hlasů ku třinácti, přičemž deset zemí se hlasování zdrželo. Na základě této rezoluce měla být Palestina rozdělena na dva státy: židovský a arabský. Židovský stát se měl rozkládat na ploše 56% původního mandátního území, tj. 14 300km2, přičemž z etnického hlediska toto území obývalo 538 000 Židů a 397 000 Arabů. Arabský stát, s celkovou plochou 11 700 km2 na 44% území, mělo obývat přibližně 804 000 Arabů a 10 000 Židů.34 Rezoluce též vymezila přesné geografické hranice mezi oběma státy a město Jeruzalém

29

Jednalo se především o teroristický pumový útok židovských radikálů na hotel Král David v Jeruzalémě, kde sídlilo vedení britské správy; o život přišlo 91 osob – blíže viz GILBERT, M., Izrael, Dějiny, str. 145 30 Tyto země byly vybrány z důvodu neutrality v otázce Palestiny; jednalo se o Austrálii, Československo, Guatemalu, Indii, Írán, Jugoslávii, Kanadu, Mexiko, Nizozemí, Peru, Švédsko a Uruguay 31 Tento většinový plán byl doprovázen druhým plánem menšinovým, jenž navrhoval vznik federativního státu zahrnujícího židovské i arabské obyvatelstvo s hlavním městem Jeruzalém 32 Je však třeba zdůraznit, že na rozdělení země sionisté pohlíželi jako na první krok k vytvoření židovského státu na celém území Palestiny 33 K tomu blíže viz GILBERT, M., Izrael, Dějiny, str. 154-160 34 K tomu blíže viz POJAR, M., Izrael, str. 51-52

11

se 100 000 Židy a 105 000 Araby mělo připadnout pod mezinárodní správu vykonávanou Mandátní radou OSN (viz příloha č.2).

1.3.2. OSN a konec britské mandátní správy Zatímco hlasování a následná rezoluce OSN č.181/II znamenaly pro Židy obrovské vítězství, mezi Araby rostlo zklamání, prohlubovala se nenávist a příprava na odplatu ve formě násilných útoků nabrala vysokých rozměrů. Mezi Židy a Araby propukla Nevyhlášená válka.35 Velká Británie již od konce listopadu 1947 státní správu de facto nevykonávala a tak napjaté situaci, jež sužovala Blízký východ, jen nečinně přihlížela. OSN se ještě snažila vést jednání o příměří mezi Židy a Araby, avšak ti zopakovali svá protichůdná stanoviska, která byla prakticky naprosto nesmiřitelná, a jednání se kýženého výsledku nedočkalo. Počátkem roku 1948 britská vláda oznámila, že k 15. květnu 1948 ukončí svůj mandát a Židé věděli, že pokud by v tomto okamžiku vyhlásili příměří, vrátilo by se území pod správu OSN a okamžik vzniku vlastního vytouženého židovského státu by se odsunul na neurčito. Nezbývalo jim tedy nic jiného, než v rámci zřízené Dočasné státní rady vyhlásit svůj vlastní stát bezprostředně po ukončení britské mandátní správy a o jeho existenci se utkat v boji s okolními arabskými státy.

2. Vznik Státu Izrael Britský mandát měl být ukončen v sobotu 15. května 1948. Stát Izrael však musel být vyhlášen o den dříve, předtím než začne židovský svátek šabat.36 Slavnostní ceremonie, při které ministerský předseda prozatímní vlády David Ben Gurion přednesl a následně podepsal tzv. Deklaraci nezávislosti, jež vyhlásila nezávislost a vznik Státu Izrael na oblastech přidělených mu plánem OSN na rozdělení Palestiny37, proběhla 14. května 1948 v pět hodin odpoledne v hlavním sále telavivského muzea umění. V deklaraci nezávislosti Státu Izrael mimo jiné zazněl příslib, „že Izrael bude otevřen židovskému přistěhovalectví a shromažďování uprchlíků. Bude založen na svobodě, spravedlnosti a míru … . Zajistí naprostou rovnost sociálních a politických práv všem

35

K tomu blíže viz GILBERT, M., Izrael, Dějiny, str. 162-177 V judaismu – sedmý den týdnu, který je věnován odpočinku a upuštění od pracovní a všední činnosti; nejdůležitější svátek judaismu; dodržování je nařízeno desaterem 37 K územnímu zvětšení Izraele dojde v důsledku Války za nezávislost v roce 1948 36

12

svým občanům, bez ohledu na náboženství, rasu nebo pohlaví a zajistí svobodu náboženství, svědomí, jazyka, vzdělávání a kultury … .“38 Tato prohlášení jsou velice důležitá pro další vývoj vztahů na Blízkém východě. Ačkoli měla být tato slova podstatou vzniku samostatného židovského státu, prakticky ještě dodnes nedošla naplnění. Především prohlášení o rovnosti práv bez ohledu na náboženství či pohlaví je do dnešní doby stále porušováno a bude předmětem této bakalářské práce v následující kapitole. Prvním státem, jenž mezinárodně uznal existenci nového Státu Izrael, byly Spojené státy americké. Ty byly následovány Sovětským svazem a dalšími zeměmi včetně Československa. Tisíce Židů po celém světě bujaře oslavovaly své „vítězství“, zatímco Arabové, kteří nově vzniklý stát odmítli uznat, připravovali své armády na blížící se válku.

2.1.

Reakce okolních arabských států – Válka za nezávislost Oproti Židům Arabové svůj vlastní stát nevyhlásili a svůj nesouhlas s nově

vzniklým židovským státem vyjádřily bezprostřední vojenskou agresí na území Státu Izrael, dne 15. května 1948, jež vstoupila do dějin jako Válka za nezávislost (též První arabsko-izraelská válka). Během této války zaútočily na území Izraele bojové armádní jednotky pěti arabských států – Sýrie, Jordánska, Egypta, Iráku a Libanonu. Cílem těchto armád bylo úplné zničení Státu Izrael a následné vyhlášení nezávislého arabského státu. Válka trvala, se dvěma krátkými přerušeními, až do začátku roku 1949. Během jara 1949 bylo s arabskými státy postupně uzavíráno příměří.39 Arabské armády během Války za nezávislost svých cílů nedosáhly. Dokonce tato válka pro Palestince znamenala nesmírnou katastrofu. Nejenže se Izrael arabské invazi ubránil a zachoval tak svoji existenci, ale došlo i k rozšíření Izraele o část území, jež mělo podle OSN být součástí arabského státu v Palestině. Izraeli připadlo zhruba 12 800 km² území a západní část Jeruzaléma. Oproti tomu Jordánsko si podrželo kontrolu nad západním břehem Jordánu a východním Jeruzalémem, přičemž do jeho kompetencí připadlo i jeruzalémské Staré město40, a oblast Gazy se dostala pod kontrolu Egypta (viz příloha č.2). Obsazení těchto palestinských území měla za následek uprchnutí statisíců 38

Převzato z GILBERT, M., Izrael, Dějiny, str. 195 K podrobnému průběhu Války za nezávislost blíže viz HERZOG, Ch., Arabsko Izraelské války, str. 56133 40 Izrael ztratil během Války za nezávislost Staré město v Jeruzalémě, což pro Židy znamenalo celou řadu restrikcí, např. přístup do Starého města byl Židům zakázán až do roku 1967 39

13

palestinských Arabů do sousedních arabských zemí. Důvodů, které vedly Stát Izrael k vítězství nad svými arabskými sousedy bylo mnoho. Jednak je možné, že bez dodávek zbraní a vojenských letadel zejména z Československa, kde se také konal vojenský výcvik židovských dobrovolníků41, by Stát Izrael svoji existenci jen stěží ubránil, jednak mělo pochopitelně i nadšení a odhodlání mladých izraelských ozbrojených sil významný podíl na zastavení arabské invaze.42 Válka za nezávislost, která byla jasnou odpovědí arabských států na vyhlášení samostatnosti Izraele, nese své následky dodnes. Nedořešené spory mezi Izraelci a Palestinci týkající se problematiky palestinských uprchlíků a statusu Jeruzaléma jsou přímým odrazem vzniku Státu Izrael a na něj bezprostředně navazujících izraelskoarabských bojů. Detailněji o nich bude pojednáno ve čtvrté kapitole této bakalářské práce.

2.2.

Vnitropolitický vývoj Izraele po vyhlášení samostatnosti Po vyhlášení Státu Izrael 14. května 1948 byla ustavena prozatímní vláda pod

vedením Davida Bena Guriona. Tato vláda se skládala z 13 ministrů, kteří zastupovali všechny tehdejší politické strany, kromě komunistů a revizionistů, proti nimž David Ben Gurion ostře vystoupil. 25. ledna 1949 se konaly první izraelské parlamentní volby, jejichž vítězem se s počtem 46 mandátů, z celkově 120členného jednokomorového parlamentu, stala sociálně demokratická strana MAPAJ43. Na sestavení parlamentní většiny ovšem tento podíl nestačil a strana se rozhodla sestavit koalici s Náboženskou jednotnou frontou. Spojenectví s náboženskými politickými stranami bylo nutné i v budoucnu, jelikož bez menších náboženských stran se vláda sestavit nedala.44 Jak si později

ukážeme,

náboženské

politické

strany

mají

významný

vliv

ve

stranickopolitickém systému Izraele dodnes a jsou si toho patřičně vědomy. Mají velmi silný koaliční potenciál a nezdráhají se proto tohoto postavení využívat, především formou prosazování náboženských zákonů, byť většina izraelského obyvatelstva s uspořádáním společenského života podle náboženských představ nesouhlasí.

41

Ke vztahům Československa a Izraele během Války za nezávislost blíže viz YEGAR, M., Československo, sionismus, Izrael, str. 86-117 42 K tomu srov. TERNER, E., Stát Izrael, str. 10 43 Izraelská levicová politická strana, dominantní v Izraeli až do roku 1968, poté se sloučila do Strany práce (Labor); založena na konstruktivním socialismu 44 K tomu srov. TERNER, E., Dějiny státu Izrael, str. 100

14

Významnou roli ve vnitropolitickém vývoji Izraele hrály Spojené státy americké. Jejich cílem bylo spojení strany Mapaj s buržoazními stranami, které by pak společně hájily americké zájmy na Blízkém východě. USA za tento čin slibovaly Izraeli mnoho výhod, ať už finanční půjčky či podporu přijetí do OSN. Americké názory sdílel i David Ben Gurion, který mimo jiné prosazoval neutralitu v mezinárodních vztazích a oslaboval tím tak prosovětské nálady uvnitř izraelské společností. První vláda byla vytvořena 8. března 1949 a prvním ministerským předsedou se nestal nikdo jiný než David Ben Gurion. Prvním prezidentem se stal dlouholetý předseda Sionistické organizace Chaim Weizmann a 11. května 1949 byl Izrael přijat do OSN. Roku 1949 byl též ustaven výbor pro přípravu ústavy. Ta ale do dnešní doby (2009) stále neexistuje a její funkce je nahrazena tzv. základními zákony.45 Hlavní příčinou neexistence ústavy je role židovských náboženských zákonů v politickém životě (viz kapitola č. 3).

2.3.

Stát Izrael, války a mír od roku 1948 po současnost Od doby Války za nezávislost v roce 1948 stále trvají neutichající útoky ze

strany arabských ozbrojených skupin proti Izraeli. Avšak cílem nejsou jen izraelské vojenské jednotky, ale bohužel velmi často také civilní izraelské obyvatelstvo. Na základě událostí, jež provázely vývoj vztahů v blízkovýchodním prostoru během druhé poloviny 20. století, tak vznikl „nemilosrdný řetěz odvetných akcí doprovázených krvavými činy z obou stran“.46 Tento nevraživý vztah mezi Izraelci a Araby (izraelskoarabský konflikt), který vyústil ve válečná střetnutí souhrnně označovaná jako Arabskoizraelské války, a, zúžíme-li konfliktní oblast pouze na území dnešního Státu Izrael a palestinských území, vztah mezi Izraelci a Palestinci (izraelsko-palestinský konflikt) ohrožuje v současné době svojí intenzitou nejen civilní obyvatelstvo Blízkého východu, nýbrž i celosvětovou bezpečnost. Příměří, které bylo vyhlášeno roku 1949 mezi Izraelem a Egyptem, mělo být chápáno jako předehra k mírové smlouvě. Avšak nemělo dlouhého trvání, neboť roku 1956 došlo k dalšímu ozbrojenému střetu mezi Izraelci a Araby, tzv. Sinajské válce v rámci Suezské krize.47 Po ukončení vojenských bojů v rámci této války nebyla pozice Izraele v blízkovýchodním regionu vůbec jednoduchá. Stát Izrael totiž ve svém okolí 45

K tomu srov. TERNER, E., Dějiny státu Izrael, str. 101 Převzato z TERNER, E., Stát Izrael, str.10 47 K průběhu války blíže viz HERZOG, Ch., Arabsko Izraelské války, str. 137-176 46

15

postrádal jakéhokoli spojence. Zároveň se protiizraelsky laděné arabské státy silně orientovali na sovětský blok a jediným spojencem Izraele z mezinárodněpolitického hlediska byly Spojené státy a Židé v diaspoře.48 Je celkem logické se domnívat, že bez vzniku Státu Izrael by tudíž k vypuknutí válečných konfliktů mezi Izraelci a Araby pravděpodobně nikdy nedošlo. Proto i další válka v rámci arabsko-izraelských válek, tzv. Šestidenní válka v roce 1967, byla opět reakcí arabských států na vyhlášení izraelské nezávislosti a samostatnosti a její důsledky několikanásobně prohloubily především izraelsko-palestinský konflikt. V důsledku Šestidenní války Izrael podstatně rozšířil své území (viz příloha č.3) a pod jeho kontrolu se dostalo pásmo Gazy a Západní břeh Jordánu. Tyto oblasti byly a stále jsou velice hustě osídleny Palestinci a staly se tak součástí izraelsko-palestinského sporu. Oproti tomu další Izraelem obsazená území po roce 1967 – Golanské výšiny a Sinajský poloostrov se staly předmětem bilaterálních jednání Izraele s Egyptem a Sýrií. Dalším důsledkem bylo sjednocení Jeruzaléma pod izraelskou kontrolu, včetně Starého města a arabského Východního Jeruzaléma. Odpor palestinských Arabů vůči Státu Izrael začal aktivně působit především po roce 1967 v rámci Organizace pro osvobození Palestiny (dále OOP) pod vedením Jásira Arafata. Cílem tohoto osvobozeneckého hnutí bylo úplně zničení Izraele formou ozbrojeného povstání.49 Palestinští ozbrojenci provedli během 60. a 70. let 20. století několik teroristických útoků na izraelské cíle po celém světě. Mezi nejbrutálnější patřil masakr izraelských atletů na LOH v Mnichově roku 1972. Odpovědí na tento hrůzný čin byla tzv. Operace Boží hněv namířená izraelskými tajnými službami proti aktérům tohoto masakru. Další důležitou událostí bylo překvapivé zaútočení Egypta a Sýrie na Izrael v den židovského svátku Jom Kippur. Tento válečný střet v roce 1973 sice přinesl opět izraelský úspěch, avšak ten byl podmíněn těžkými ztrátami na straně Izraele. Roku 1977 na půdě Státu Izrael poprvé v parlamentních volbách vyhrála pravicová strana Likud50 a o dva roky později byla na základě jednání v Camp Davidu ve Washingtonu poprvé podepsána mírová dohoda mezi Egyptem a Izraelem, zaručující stažení izraelských obranných sil ze Sinajského poloostrova.

48

K tomu srov. ČEJKA, M., Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, str. 123 49 K Národní chartě blíže viz ČEJKA, M., Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, str. 105 50 K tomu blíže viz GILBERT, Martin. Izrael, Dějiny, str. 467-469

16

Stát Izrael byl také přímým účastníkem První libanonské války, do které vstoupil roku 1982. Popud k tomuto rozhodnutí daly základny v Libanonu, z nichž OOP ostřelovala raketami severní Izrael. Roku 1987 propukla tzv. První intifáda – označení pro arabské povstání proti izraelské okupaci pásma Gazy a Západního břehu Jordánu. Průlomovým okamžikem byla tzv. Madridská konference51, která, ačkoli neměla žádný hmatatelný výsledek, byla prvopočátkem v jednání mezi představiteli všech států Blízkého východu. Např. v roce 1993 byla podepsána tzv. Mírová dohoda z Osla, de facto první dohoda mezi Izraelci a Palestinci, která mimo jiné zahrnovala i autonomii části pásma Gazy a Západního břehu Jordánu. Dalším úspěchem mírového procesu na Blízkém východě bylo podepsání Izraelsko-jordánské mírové smlouvy v roce 1994. Mírový proces však značně zkomplikoval odpor radikálů52 na stranách obou aktérů – na palestinské scéně především radikální hnutí Hamás. Během vlády izraelského premiéra Ehuda Baraka došlo v roce 2000 v Camp Davidu k dalším pokusům o mírové jednání, které však skončilo neúspěchem.53 V roce 2000 propukla další vlna palestinských povstání, tzv. Druhá intifáda (též Intifáda Al-Aksa). Teprve s vládou izraelského premiéra Ariela Šarona došlo k vytvoření plánu na jednostranné stažení všech Izraelců z pásma Gazy a plánu na výstavbu bezpečnostní bariéry kolem Západního břehu Jordánu. Oba plány byly realizovány – Izrael se z pásma Gazy stáhl v průběhu roku 2005, výstavba bariéry byla schválena izraelskou vládou v dubnu 2006. V roce 2006 propukla druhá libanonská válka, která byla ze strany Izraele zaměřená především proti libanonské šíitské politické a militantní teroristické organizaci. Příměří bylo dosaženo v srpnu téhož roku. Posledním ozbrojeným konfliktem, jenž zasáhl Stát Izrael a pásmo Gazy na přelomu let 2008 a 2009, bylo zahájení izraelské operace Lité olovo, jakožto reakce na znovu obnovené ostřelování jižního Izraele ozbrojenými složkami palestinského Hamásu. Střet byl ukončen vyhlášením příměří, které je však do této doby velice křehké. Nalézt řešení izraelsko-palestinského konfliktu je z mnoha úhlů pohledu téměř nadlidský výkon a nelze jej očekávat v blízké budoucnosti. Překážkou je zajisté neschopnost obou aktérů dohodnout se na určitých podmínkách, za kterých by mohl být mírový proces dokončen. Tato neschopnost je zakořeněna ve vzájemné nedůvěře a

51

K tomu blíže viz ČEJKA, M., Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, str. 184-185 52 K tomu blíže viz tamtéž str. 190-206 53 K tomu blíže viz tamtéž str. 207-211

17

především netrpělivosti na obou stranách. Nebude-li důvěra mezi Izraelci a Palestinci znovu obnovena, nelze čekat závratných změn.

3. Odraz vzniku Státu Izrael uvnitř izraelské společnosti Stát Izrael vznikl za mnoha specifických podmínek. Jednak jsme si výše ukázali, že hlavní podnět dalo vzniku Státu Izrael sionistické hnutí, jež proklamovalo vytvoření nezávislého židovského státu, jednak se jeví jako pravděpodobné, že bez protižidovského ladění většiny (nejen) evropských zemí a následného holocaustu by zřejmě

k vyhlášení

židovského

státu

též

nedošlo.

Zvláštností

izraelského

demokratického státu je také fakt, že stále nemá psanou ústavu a jeho politický systém a jeho hlavní principy je tak ukotven v jedenácti Základních zákonech54. Další specifičnost Státu Izrael je spatřována především ve složení izraelské společnosti. Nejpočetnější etnikum, jež z 80% tvoří Židé, sice spojuje stejná víra v judaismus, avšak vlivem dlouhotrvající diaspory došlo během vývoje k určitým odlišnostem. Tyto myšlenkové rozdíly jednotlivých židovských skupin se zásadním způsobem projevují ve vnímání Státu Izrael a především v představách o jeho vnitřním fungování. V neposlední řadě je nutno zmínit funkci judaismu v Izraeli. Ačkoli je judaismus považován za nejstarší monoteistický systém, nelze pojem judaismus chápat jen jako náboženství, ale daleko obsáhleji. V nejširším slova smyslu může být judaismus charakterizován jako základ židovské kultury a způsob života Židů. Jedná se tedy o „celý kulturní, sociální a náboženský systém lidu Izraele.“55 Též židovské náboženské právo Halacha, jehož principy a jejich dodržování je kontrolováno náboženskými institucemi, zasahuje do fungování politiky Izraele velice zásadním způsobem a stává se objektem

nedořešených

sporů

uvnitř

izraelské

společnosti.

V následujících

podkapitolách si ukážeme, jaký vliv mají právě tato specifika vzniku Státu Izrael na jeho dnešní vnitropolitické fungování a do jaké míry je judaismus propojen s politikou a vnitřními záležitostmi Izraele.

3.1.

Charakter izraelské demokracie Roku 1948 vznikl nezávislý Stát Izrael, který svoji existenci začal budovat na

demokratických základech. Ačkoli lze považovat Izrael za nejdemokratičtější zemi na 54

K tomu blíže viz The Knesset, The Existing Basic Laws: Full Texts. [online]. [2009-04-20]. Dostupný z 55 Převzato z ČEJKA, M., Judaismus, politika a Stát Izrael, str.14

18

Blízkém východě, ve které nalezneme již přes šedesát let fungující demokratické procesy, principy a instituce, lze v něm též najít jisté nadstandardní prvky, s kterými se v jiných demokratických státech prakticky vůbec nesetkáme. Důvodem, proč se někteří odborníci zdráhají označit Izrael za demokratický stát, jsou především rozporuplné vztahy mezi Židy a izraelskými Araby a zásadní role většinového judaismu ve státě.56 Největším problémem izraelské demokracie je velmi vleklý a napjatý vztah mezi Židy a Palestinci, jenž Stát Izrael po celou dobu jeho existence nesmírně sužuje. Příčina tohoto nekončícího sporu tkví mimo jiné v určité diskriminaci izraelských Arabů z hlediska právního. Izrael se tak stává velkou demokratickou zemí jen pro většinovou část svého obyvatelstva – Židy; ostatní etnika žijící na tomto území této velké demokracii dávají přízvisko „etnická“57. V praxi se toto omezení týká především zproštění izraelských Arabů základní vojenské služby, bez jejíhož absolvování však může být Izraelec jistými způsoby znevýhodňován, dále je limitováno nabývání majetkových práv k nemovitostem či je do jisté míry omezena politická participace izraelských Arabů v prostředí židovských politických stran.58 Izraelští Arabové mají tedy oproti Židům v Izraeli značně omezená práva a tato skutečnost pocházející z doby vzniku Státu Izrael se velice negativně odráží na poli blízkovýchodního dění dodnes. Podrobněji se touto problematikou budu zabývat v následující kapitole. Ačkoli ve Státě Izrael neexistuje žádné státní náboženství, často používané synonymní označení „Židovský stát“ v nás může probouzet pocit, že judaismus, většinově zastoupené izraelské náboženství, bude zaujímat přední postavení v tomto státě a bude mít proto vliv na formování izraelských mocenských elit a na chod celé izraelské demokracie. Přestože byl izraelský stát podle sionistických představ budován po vzoru západních demokracií, v rámci kterých je náboženská svoboda zaručena všem a tudíž by i v Izraeli měli mít nežidovští občané stejná práva jako Židé, realita je jiná. Problémy s aplikací židovského náboženského práva na izraelskou společnost má však i samotná židovská veřejnost, která se štěpí do několika skupin, jež se snaží v praxi prosadit své zájmy. V důsledku toho vzniká uvnitř izraelské společnosti několik konfliktních linií. Tou nejvíce medializovanou je bezpochyby problematika vztahu Židů 56

K tomu blíže viz Více autorů. Is Israel a democracy? ProCon.org [online]. [2009-05-01]. Dostupný z 57 Etnokracie (z řeckého „ethnos“=národ a „kratos“=moc) se odvolává na politický systém, který pro vykonávání politické vůle národa nezbytně předpokládá jeho homogenitu. Etnokracie proto odvozuje všechny s ní spojená politická práva a povinnosti občanek a občanů právě z těchto etnických kritérií. Převzato z FAYE, G., Metapolitický slovník, část 4. Altermeida.info [online]. [2009-05-01]. Dostupný z 58 K tomu srov. ČEJKA, M., Judaismus, politika a Stát Izrael, str. 20

19

a izraelských Arabů, dále jde spor v rámci izraelské židovské společnosti mezi sekulárními a religiózními Izraelci a v neposlední řadě se jedná o konfliktní linii Sefarditů a Aškenázů vycházející z rozdílného vnitroetnického původu Židů.59 Jak z výše uvedeného vyplývá, komplikovaný vztah mezi judaismem a vnitropolitickou situací Izraele stále není dořešen a vstupuje do popředí jako zásadní problém izraelské demokracie.

3.2.

Státní náboženské instituce a náboženské strany Výraznému prolínání náboženství a politiky do značné míry přispívají státní

religiózní instituce. Tyto specifické instituce disponují velice silnou státní podporou a za léta svého působení si ve státním aparátu vybudovaly díky své značné politické síle mimořádná postavení. Činnost těchto náboženských institucí je podporována především z finančního resortu centrální vlády a z pokladen místních orgánů.60 Ministerstvo pro náboženské záležitosti61 disponuje ve Státě Izrael mnoha funkcemi. Zastává především administrativní, právní a politické funkce týkající se náboženských oblastí. „Dozírá na rituální čistotu potravin určenou pro veřejné instituce … a provádí kontrolu importovaných potravin, zvláště masa. Přerozděluje finance a granty ortodoxním institucím a ješivám na stavby synagog a rituálních lázní, dozírá na aktivity pohřebních služeb, plánuje veřejné aktivity s výukou Tóry a spolupodílí se na správě a renovaci posvátných míst… .“62 Další velice významnou izraelskou náboženskou institucí je tzv. Vrchní rabinát, v jehož čele stojí dva ortodoxní vrchní rabíni – rabín aškenázský a sefardský. Vrchní rabinát je nejvyšší náboženskou institucí v záležitostech židovského náboženského práva – Halachy. Avšak i tato instituce stojí pod neustálou kritikou a neustálým tlakem ze stran všech politických uskupení. Především sekulární Izraelci nesouhlasí s faktem, že jejich soukromý život je předmětem zkoumání jistých náboženských institucí či náboženských soudů. V soudobém Státě Izrael dále působí 20 rabínských lokálních soudů. Tyto soudy mají výrazné pravomoci v některých oblastech rodinného práva, především v otázkách

59

V rámci izraelské komunity lze rozlišovat další konfliktní linie, k tomu blíže viz ČEJKA, M., Judaismus, politika a Stát Izrael, str. 53-56 60 K tomu srov. ČEJKA, M., Judaismus, politika a Stát Izrael, str. 44 61 K tomu blíže viz Jewish virtual library. Ministry of Religious Affairs. [online]. [2009-05-02]. Dostupný z 62 Převzato z ČEJKA, M., Judaismus, politika a Stát Izrael, str. 44-45

20

sňatků a rozvodů, dále v oblastech rituální čistoty potravin, svátku šabat či židovského pohřbu. Skládají se ze tří soudců, kteří jsou oficiálně jmenováni prezidentem Státu Izrael, po předchozím schválení kandidátů vrchními rabíny. Náboženské soudy jsou částečně závislé na světských soudech, které mají ve svých pravomocech zakotveno i právo posoudit, zda v určitém konkrétním případě je zásah rabínských soudů relevantní a de facto tak chrání práva sekulárních obyvatel. Další složkou státních náboženských skupin jsou tzv. lokální náboženské rady, které jsou výkonnou složkou místní správy.63 Významnou roli v izraelském stranickopolitickém systému hrají náboženské strany, které jsou reprezentovány ortodoxními a ultraortodoxními proudy judaismu. Důležitost těchto religiózních stran má neustálé tendence se zvyšovat. Nejen že zastávají velmi důležitou roli koaličního partnera nenáboženských politických stran, ale svou účast ve vládě většinou podmiňují rozšířením kompetencí v určitých záležitostech. Po nedávných parlamentních volbách se opět ukázalo, že náboženské politické strany jsou velice důležité pro sestavení koaliční vlády a vítězné politické strany budou usilovat o jejich podporu i za cenu případných zákonodárných změn. Sestavením vlády po izraelských parlamentních volbách v únoru 2009 (výsledek voleb viz příloha č. 4) byl pověřen lídr politické strany Likud (středopravicová strana) Benjamin Netanjahu. Koalici utvořil společně s následujícími stranami: •

Izrael, náš domov (Jisra'el Bejtejnu – pravicová strana)

•

Šas (Sefardští strážci Tóry – ultraortodoxní náboženská strana)

•

Izraelská strana práce (Israel Labor Party – sionistická sociálně demokratická strana)

•

Habayit Hayehudi (dříve Národní náboženská strana Mafdal – strana náboženského sionismu)64

Vývoj uvnitř Státu Izrael bude v následujících obdobích velice zajímavý a zformování nové izraelské vlády bude hrát klíčovou roli během pokusů o řešení izraelsko-palestinského konfliktu, neboť vládní koalice momentálně disponuje politickými stranami, jež jsou známé svým tvrdým postojem vůči izraelským Arabům a Palestincům a v jejich programu jen stěží nalezneme pokusy o řešení konfliktu mírovou cestou. 63

K problematice náboženských institucí blíže viz ČEJKA, M., Judaismus, politika a Stát Izrael, str. 4449 64 K tomu blíže viz The Knesset. Parliamentary Groups in Governments. [online]. [2009-05-02]. Dostupný z < http://www.knesset.gov.il/faction/eng/FactionGovernment_eng.asp>

21

3.3.

Status quo Zásadní roli na vnitropolitické scéně v Izraeli hraje tzv. status quo

v záležitostech vztahu státu a náboženství. Ačkoli dosud není zakotven v žádném právním dokumentu, dostalo se skrze něj mnoho důležitých záležitostí do rukou náboženských institucí. Pro stručné vysvětlení významu statusu quo se musíme podívat zpět do historie a nastínit, co předcházelo současným problémům. V období nadvlády Osmanské říše byl stát silně propojen s náboženstvím. Různým religiózním skupinám, jež osidlovaly území Palestiny pod tureckou nadvládou, byla ponechána náboženská svoboda, přičemž tuto autonomii v náboženských věcech nadále respektovala i britská mandátní správa. S nástupem sionistického hnutí však vyvstala jedna z nejsložitějších otázek tehdejší doby – systém vzdělávání. Několik let trvající dohady a spory mezi sekulárními a ortodoxními Židy byly roku 1920 ukončeny ustanovením dvou oddělených vzdělávacích systémů – všeobecného a náboženského. Též otázka dodržování šabatu se dlouho nedočkala kloudného konsenzu. Až roku 1947 došlo ke vzájemné konečné dohodě, která potvrzovala status quo v náboženských věcech. Ta měla podobu dopisu, jenž byl zaslán Židovskou agenturou a adresován straně Agudat Jisrael65. Na základě této dohody byl definován status quo, který byl pro obě strany v zásadě uspokojivý.66 Zahrnoval následující základní body: • „sobota (šabat) bude vyhrazena pro celonárodní den odpočinku • budou dodržována náboženská potravinová pravidla (kašrut) ve veřejných a vládních institucích • jurisdikce ve věcech osobního statusu bude ponechána v rukou religiózních institucí • existující autonomní náboženské vzdělávací systémy budou uznány státem.“67 Za účelem udržení jednotnosti izraelských Židů během války za nezávislost potvrdil

izraelský

parlament

„monopol

ortodoxních

religiózních

institucí

a

náboženského práva v určitých záležitostech … a přistupoval k těmto institucím s dávkou velkorysosti.“68 Tyto záležitosti se týkaly především výše uvedené

65

Agudat Jisrael reprezentovala ultraortodxní Židy tzv. starého jišuvu K tomu blíže viz ZOUPLNA, J., Od jišuvu k Izraeli. Formování izraelských mocenských elit 1919 – 194, str. 151-154 67 Převzato z ČEJKA, M., Judaismus, politika a Stát Izrael, str. 23 68 Převzato z tamtéž str. 23 66

22

problematiky systému vzdělání, dále otázky sňatků a v neposlední řadě dodržování svátku šabat.69 Též v roce 1948 vstoupila do prozatímní izraelské vlády na základě dohody o statusu quo ortodoxní židovská strana Agudat Jisrael, která na izraelské politické scéně setrvala až do roku 1952. Tato silně nábožensky orientovaná strana si během svého působení hleděla naplnění svých náboženských cílů, mezi něž mimo jiné patřilo postupné „přebudování státu na židovskou teokracii v souladu s Tórou vykládanou rabínskými autoritami.“70 Strana Agudat Jisrael se též velmi silně stavěla proti přijetí psané ústavy, jelikož pro Židy může být nejvyšším psaným zákonem pouze Tóra. V současné době má sekulární stát u Izraelců stále většinovou podporu, přestože nadále sílí tendence přiblížit Stát Izrael teokratické formě. V tomto případě by se o Státu Izrael mluvilo jako o tzv. halachickém státě zřízeném pouze na tradičním židovském náboženském právu – Halacha.71 Problémy, které s sebou dodržování statusu quo přináší, se výrazně promítají do izraelské židovské společnosti a jsou přímým důsledkem vzájemné dohody sionistů s ortodoxními Židy z roku 1948. V současném Izraeli se obyvatelé potýkají s problémem nemožnosti uzavřít civilní sňatek, další problém zde vyvolává rituální čistota potravin a nejasné jsou též otázky týkající se konverze k judaismu.72 Další dohady uvnitř židovské společnosti vznikají v důsledku nejednotnosti v otázkách vojenské služby. Ultraortodoxní Židé (charedim) si v rámci statusu quo vydobyli zvláštní postavení a platí pro ně, že nemusí tuto dlouhou a často dost nebezpečnou službu vůbec absolvovat (viz níže). Současnou tendencí některých skupin náboženských sionistů je propojení ortodoxního judaismu s moderním způsobem života a na izraelskou scénu tak proplouvají nové myšlenky o podobě soudobého Izraele v rámci uskupení tzv. nového moderního sionismu. Rozpory uvnitř izraelské židovské společnosti, jako důsledek statusu quo, mají neblahý vliv i na samotný izraelsko-palestinský konflikt. Propojení izraelské politiky s náboženstvím se plně podepisuje na výstavbě židovských osad na palestinských

69

K tomu blíže viz JOHNSON, P., Dějiny židovského národa, str. 529 - 532 Převzato z ČEJKA, M., Judaismus, politika a Stát Izrael, str. 24 71 K tomu blíže viz ČEJKA, M., Judaismus, politika a Stát Izrael, str. 24-26 72 K tomu srov. ČEJKA, M., NÁZOR - Izrael na křižovatce demokracie a teokracie? Israelforever.cz [online]. [2009-05-03]. Dostupný z 70

23

územích. Religiózní osadníci jsou totiž ortodoxními Židy podporováni myšlenkami o tzv. Velkém Izraeli, což v případě osadníků vyvolává nebezpečné tendence.

3.4.

Židovské náboženské právo – Halacha Pojem Halacha v sobě zahrnuje celkový soubor zákonů a pravidel židovského

náboženského práva, včetně biblického a pozdějšího talmudského a rabínského práva a hraje uvnitř izraelské společnosti nesmírně výraznou roli. Nejenže halacha řídí všechny čistě náboženské praktiky a věrouku všech Židů, ale v některých oblastech každodenního života má na půdě Státu Izrael výlučnou roli a nelze zde nalézt jinou sekulární alternativu. Do těchto oblastí spadá např. majetkové, civilní a trestní právo, konkrétně se jedná o oblast osobního statusu, pohřbů, rituální čistoty potravin, konverze k judaismu a o problematiku dodržování šabatu. Židovské náboženské právo, zakořeněné v dohodě o statusu quo z roku 1947, má nesmírný vliv jak na politiku Izraele, tak i na osobní život izraelských občanů. Vynucování halachických principů ortodoxními Židy je do jisté míry v rozporu s principy demokracie, na kterých byl Stát Izrael roku 1948 vybudován, jelikož sekulární, liberalističtí Izraelci jej stále častěji vnímají jako omezování osobní svobody a občanských práv. První velkou problematikou specifického rázu uvnitř izraelské společnosti je otázka civilního sňatku a nerovnosti židovských mužů a žen v oblastech osobního statusu, především při rozvodu manželství. Jak již bylo řečeno, v Izraeli neexistuje civilní sňatek, a proto jediný způsob, jak uzavřít svazek manželský, „je skrze náboženskou ortodoxní pravomoc“73. Existují případy, kdy manželství v Izraeli nelze uzavřít vůbec, především jde-li o sňatek mezi příslušníky odlišných náboženských skupin. Sekulární Židé mohou obejít tyto instituce pouze uzavřením sňatku v zahraničí74, který je pak Izraelem zpětně uznán. Po nedávných izraelských parlamentních volbách se otázka civilního sňatku stala znovu hlavním tématem mnohých veřejných debat. Téměř 65% příslušníků židovské komunity podporují myšlenku uzákonění civilního sňatku; ve skupině sekulárních Židů by zákon podpořilo celých 90%.75 Oproti tomu ortodoxní Židé argumentují tím, že pokud by tento zákon

73

Převzato z ČEJKA, M., Judaismus, politika a Stát Izrael, str. 28 V roce 1996 se téměř 20% z celkového počtu sňatků uskutečnilo mimo oficiální ortodoxní instituce. K tomu blíže viz DOWTY, A. The Jewish State: A Century Later, Updated With a New Preface. [online]. [2009-05-03]. Dostupný z 75 K tomu blíže viz FENIGER, Y., BEN-PORAT, G., The majority backs civil marriage. Haaretz.com [online]. [2009-05-03]. Dostupný z 74

24

byl schválen a naskytla se možnost uzavření civilního sňatku, Stát Izrael by prakticky úplně ztratil charakter židovského státu. Během formování nové vládní koalice byla otázka civilního sňatku jedním z hlavních bodů na seznamu záležitostí k okamžitému řešení. Jmenovaný premiér Benjamin Netanjahu zformoval svoji vládu, mimo jiné, za účasti velice kontroverzního politika Avigdora Liebermana, Tento hlavní představitel postu šéfa izraelské diplomacie se snaží o výraznou redukci náboženského vlivu na izraelskou politiku. V otázce civilního sňatku již byl učiněn velice důležitý krok, když byl během března letošního roku (2009) schválen civilní sňatek mezi nežidovskými občany Izraele.76 Byť se jedná o uzákonění civilního sňatku pouze pro část izraelského obyvatelstva, lze tento krok považovat za velice významný. Jedná se totiž o první velký kompromis mezi sekulárními a ultraortodoxními Židy, který ukazuje, že vzájemná dohoda mezi stoupenci různých skupin uvnitř Státu Izrael je možná a může k ní dojít i v dalších nedořešených otázkách. Postavení žen při rozvodu manželství je velice kontroverzní otázkou, neboť v rozvodovém řízení je velice zvýhodňována pozice muže. Židovský muž se může nechat rozvést prakticky kdykoli, zatímco židovská manželka se může rozvést jen v momentě, když jí k tomu dá muž svolení.77 Tento halachický předpis neustále zvyšuje napětí uvnitř izraelské společnosti, jelikož omezování lidské svobody je v naprostém rozporu s demokratickými principy a případů, kdy je ženě rozvod znemožněn, nadále přibývá.78 Židovské náboženské právo zasahuje skrze ortodoxní náboženské instituce v Izraeli nejen do oblasti osobního statusu, ale i do jiných záležitostí. Další oblastí rabínského monopolu je otázka potravin. Rituální způsobilost potravin „kašrut“ má velice striktní a složitá pravidla. Jedná se v podstatě o soubor stravovacích zvyků vycházející z teologie judaismu, neboť vhodnost pokrmů a nápojů určuje Tóra. O tom, zda-li je nějaká potravina košer, ještě následně rozhodují ortodoxní rabíni. Ti provádějí dozor nad rituální čistotou potravin zejména během výroby, dále v obchodech, hotelích a restauracích. Na základě kontrol potravin vydávají rabínská osvědčení o způsobilosti a rituální čistotě. Izraelská košer kuchyně je do značné míry ovlivněna jednak Araby a 76

K tomu blíže viz Israel - Rabbi Elyashiv Allows Civil Marriage For non-Jews. Vos Iz Neias? [online]. [2009-05-04]. Dostupný z 77 Existuje mnoho dalších předpisů, jež omezují lidskou svobodu židovských žen, k tomu blíže viz ČEJKA, M., Judaismus, politika a Stát Izrael, str. 29-30 78 K tomu blíž viz např. PRUSHER, I. R., Divorce in Israel: Men get the final word. The Christian Science Monitor [online]. [2009-05-04]. Dostupný z

25

jejich orientálními ingrediencemi, jednak židovskými přistěhovalci a především jejich pestrými stravovacími zvyky. Proto ve Státě Izrael často dochází ke střetům mezi ortodoxními Židy a běžnými sekulárními Izraelci. Stojí zde proti sobě opět ortodoxní dodržování pravidel a přikázání judaismu a světský způsob života některých přistěhovalců. Vzájemné neshody lze pozorovat především v otázce chovu prasat a prodeje vepřového masa či prodeje kvašených potravin během židovského náboženského svátku Pesach79. Na základě Zákona o zákazu chovu prasat (Pork Prohibition Law)80 je všeobecně zakázán chov prasat a jejich porážka na celém území Státu Izrael s výjimkou šesti oblastí stanovených tímto zákonem – Nazaret a oblasti, kde mají většinové zastoupení arabští křesťané. Zákonem však není zakázána konzumace vepřového masa.81 Existuje mnoho dalších restrikcí, jako např. zákaz prodeje vepřového masa v určitých komunitách. Avšak i ten je nežidovskou skupinou izraelské společnosti různými způsoby obcházen. Proto v některých městech již postupem času došlo k jistým ústupkům a dohodám a „nežidé“ mohou, aniž by nějakým způsobem porušili zákon, vepřové maso požívat i volně prodávat.82 Nemalé problémy způsobuje v Izraeli též otázka konverze k judaismu. Neshody ohledně konverze k judaismu jsou spíše spory mezi Izraelci a americkými Židy a tematicky tudíž nespadají do náplně této bakalářské práce. Zmiňuji je proto jen okrajově. Přestup na judaismus je v Izraeli legální pouze tehdy, je-li proveden ortodoxními náboženskými institucemi. Jelikož však mnoho osob konvertuje k judaismu i v jiných státech světa, především v USA, kde je konverze poněkud méně ortodoxnější (tzv. reformní a konzervativní konverze), projevují izraelští ortodoxní Židé s těmito postupy velice silný nesouhlas a na tento typ konverze „pohlížejí … jako na projev hereze a degenerace judaismu“.83 Spory uvnitř izraelské společnosti vyvolává ještě mnoho dalších faktorů, jež souvisí s židovským náboženským právem. Každému z těchto faktorů by mohla být věnována zvláštní kapitola, což by bohužel překročilo rozsah i záměr této bakalářské práce. Nicméně v rámci této kapitoly považuji za důležité zmínit jednu z posledních kontroverzních otázek uvnitř Izraele, a sice spory ohledně dodržování šabatu. 79

Velikonoční svátek nekvašených chlebů, který připomíná odchod Židů z Egypta Více k problematice restrikcí ohledně vepřového masa BARAK-EREZ, D., Outlawed pigs: Law, Religion, and Culture In Israel (Studies on Israel). 81 K tomu srov. ČEJKA, M., Judaismus, politika a Stát Izrael, str. 32 82 K tomu blíže viz Israeli cities free to sell pork. BBC NEWS [online]. [2009-05-04]. Dostupný z 83 Převzato z ČEJKA, M., Judaismus, politika a Stát Izrael, str. 33 80

26

Dodržování svátku šabat vychází do značné míry ze zachovávání statu quo. Ačkoli se v souvislosti se statem quo jedná o dohodu mezi ultraortodoxními a sekulárními kruhy, obě skupiny s dohodnutými principy přesto dost často nesouhlasí. Šabat je sedmý den v týdnu, který má podle zásad judaismu sloužit k odpočinku. Život běžného Izraelce je však dodržováním svátku a s ním spojených zvyklostí značně zkomplikován. I v tomto případě se nejedná o nic jiného než je střet zájmů ultraortodoxních a sekulárních stran. První omezení v rámci svátku šabat se týká pracovní doby obchodníků. Všichni židovští obchodníci mají totiž povinnost v době trvání šabatu uzavřít své obchody.84 Uzavření obchodů o šabatu se sice nevztahuje na obchodníky vyznávající jiné náboženství, avšak v rámci zachování spravedlivé konkurence musí i oni na jeden den v týdnu uzavřít své provozovny. Spornou zůstává též otázka uzavírání restaurací a zábavních podniků. Ačkoli Nejvyšší soud v Izraeli roku 1988 povolil otevírací dobu těmto zařízením i o šabatu, mnoho náboženských politických stran nadále usiluje o uzavření jejich činnosti (po dobu trvání šabatu). Další omezení se týká veřejné dopravy. Ta v době šabatu nefunguje a obyvatelé jsou závislí na vlastních prostředcích. Povolena je veřejná doprava pouze ve městě Haifa, a to na základě dohody o statu quo. Problematikou dodržování šabatu je nejvíce postižen samotný Jeruzalém. Zde dochází k neshodám ohledně omezení dopravy na hlavních silnicích. K částečnému kompromisu došlo již v roce 1980, kdy v ultraortodoxní části města byla doprava o šabatu omezena, zatímco ve čtvrtích, jež obývají sekulární židé, zůstal provoz volný bez ohledu na dodržování svátku. Nedořešený však zůstává provoz na silnicích, které vedou zároveň skrz ultraortodoxní i sekulární čtvrtě. Dodržování svátku šabat je pro stoupence ortodoxní židovské komunity zásadním požadavkem a z důvodu hluboké oddanosti judaismu a jeho principům odmítají jakoukoli další formu kompromisu.

3.5.

Zákon o návratu Dne 5. července 1950 ustanovil izraelský parlament (Knesset) tzv. Zákon o

návratu85, který navázal na cíle Theodora Herzla a uzákonil právo automatického udělení izraelského občanství každému Židovi a členům jeho rodiny, kteří chtějí vstoupit na půdu Státu Izrael. Za Žida byl považován každý, kdo má matku Židovku, 84

Toto omezení je upraveno Zákonem o pracovní době a době odpočinku z roku 1951 Plné znění zákona blíže viz The Knesset. The Law of Return 5710 (1950). [online]. [2009-05-04]. Dostupný z 85

27

nebo ten, kdo k židovství konvertoval.86 Zákon o návratu se však v průběhu let měnil a v dnešní době má podstatně širší záběr – zákon se též vztahuje i na člověka, který má židovské příbuzenské vztahy ze strany otce či prarodičů.87 Zákon o návratu se však nevztahuje na lidi, kteří sice mají židovský původ, ale během svého života dobrovolně konvertovali k jiné víře.88 Pro správné vykonávání Zákona o návratu bylo potřeba vypracovat dokonalou právní definici židovství, resp. pečlivě zodpovědět problematickou otázku „Kdo je Žid?“. Na základě této definice by bylo naprosto jasné, kdo má skutečně na návrat do Izraele právo a kdo ne. V důsledku střetů zájmů a mnohých roztržek mezi sekulárními a náboženskými Izraelci uspokojivá definice nemohla být nalezena. Do dnešní doby se problematika Zákona o návratu, který byl uzákoněn dva roky po vyhlášení Státu Izrael, odráží na izraelské nejen politické scéně velice negativně. Tento nedořešený problém definice židovství je provázen jistou dávkou sporů a nejasností a stal se zdrojem dalších kontroverzí uvnitř izraelské společnosti. Ortodoxní náboženské politické strany usilují o zpřísnění Zákona o návratu, zatímco sekulární strany jsou více liberalistické. Největší ústupky v otázce židovského přistěhovalectví však chtějí prosadit strany ruských přistěhovalců. Převážná většina imigrantů do Izraele v současné době přichází právě z bývalého Sovětského svazu a jejich původ dosti často, ve vztahu k židovskému náboženskému právu, není židovský. Nárůst imigrantů nežidovského původu s sebou přináší nejen problémy náboženské, ale též problémy národnostní.

3.6.

Armáda a náboženství v Izraeli Od vyhlášení nezávislosti roku 1948 se Stát Izrael stále nachází ve stavu války či

potenciální války se svými arabskými sousedy. Zrození Státu Izrael dalo vzniku velkému vnějšímu nebezpečí, jež nesmírně ohrožuje izraelské obyvatelstvo. Mezi Izraelem a okolními arabskými státy stále existuje potenciální riziko válečného konfliktu, a proto se bezpečnost stává hlavní prioritou izraelské společnosti. Izraelská společnost je velice militarizovaná a bezpečnost se pro Izraelce stala posvátnou. Tzv.

86

tato definice „Kdo je Žid“ vyplývá z židovského náboženského práva - Halachy K tomu srov. ČEJKA, M., Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, str. 93 88 Případ Bratra Daniela blíže viz The Conversion Crisis. The Current Debate on Religion, State and Conversion n Israel. ADL – Anti-Dafamation League. [online]. [2009-05-01]. Dostupný z 87

28

koncepce národní bezpečnosti89 v sobě zahrnuje povinnou vojenskou službu jak pro chlapce (3 roky) tak pro dívky (20 měsíců), jelikož každý občan by měl být schopen v zájmu přežití židovského státu mezi arabskými sousedy vojensky ubránit své území. V zájmu národní bezpečnosti jsou Izraelci schopni tolerovat porušování základních lidských práv a svobod a tvrdý postup proti terorismu90. Izraelská obranná armáda (Israel Defence Forces, dále IDF) vznikla tak jako samotný Stát Izrael roku 1948 a dodnes patří k ozbrojeným silám s největšími bojovými zkušenostmi91. K hlavním bezpečnostním cílům IDF patří obrana existence, územní celistvosti a suverenity Státu Izrael, odstrašení nepřátel a především zabraňování všem formám terorismu, které jakýmkoli způsobem ohrožují každodenní život země.92 I v této oblasti vnitřních záležitostí Izraele hraje náboženství velice významnou roli a je zdrojem nekončících rozepří. Náboženství není od IDF odděleno, což lze demonstrovat na existenci náboženské instituce uvnitř armády – Vrchní vojenský rabinát. Tato instituce má zastoupení ve vojenských jednotkách, často prostřednictvím rabína a jiných náboženských činitelů (pouze ortodoxních!). Typické pro IDF a její vojenské jednotky jsou pojízdné synagogy a provizorní svatostánky, které lze nalézt i v izraelských ponorkách. Vojáci smí dostat pouze košer stravu, účastní se rituálů spojených s židovskými svátky a po složení vojenské přísahy každý z vojáku obdrží Bibli.93 Zásadním náboženských problémem uvnitř izraelské armády je „zproštění ultraortodoxních studentů náboženských škol (ješiv) základní vojenské služby.“94 To vyvolává nevoli u obyvatelstva, které je povinno armádě sloužit bez výjimky. Tento fakt byl opět zakotven v dohodě o statu quo a podnět k jeho platnosti dal první ministerský předseda David Ben Gurion v roce 1948 s argumentem, „že by tito muži nebyli v žádném případě pro izraelskou armádu efektivní.“95 Silnou vlnu odporu mezi sekulárními Izraelci vyvolává též skutečnost, že studenti židovských náboženských škol nemusí pracovat a odvádět tak státu daně, jelikož mají celoživotní status studenta.

89

K problematice izraelské národní bezpečnosti blíže viz RODMAN, D., Israel’s National Security Doctrine: An Introductory Overview. Meria – Middle East Review of International Affairs [online]. [2009-05-04]. Dostupný z 90 K tomu blíže viz např. Israel army 'used human shields' BBC NEWS [online]. [2009-05-05]. Dostupný z a ROSENBERG, MJ. Israeli Army Killed His Three Daughters but Palestinian Lobbies for Reconciliation. The Huffington post [online]. [2009-05-05]. Dostupný z 91 Tento fakt pramení z nutnosti bránit zemi v pěti po sobě jdoucích velkých válkách s arabskými státy 92 K tomu srov. IZRAELSKÉ INFORMAČNÍ STŘEDISKO. Fakta o Izraeli – Stát, str. 19 93 K tomu srov. ČEJKA, M., Judaismus, politika a Stát Izrael, str. 50 94 Převzato z tamtéž str. 50 95 Převzato z ČEJKA, M., Judaismus, politika a Stát Izrael, str. 50

29

Pokud by totiž tito studenti začali pracovat, museli by nastoupit i řádnou vojenskou službu. To danou situaci značně komplikuje a zvyšuje napětí v celé společnosti, jelikož ultraortodoxní židovští studenti většinou nepracují právě proto, aby se vyhnuli povinné vojenské službě a mezi jejich komunitou se tak zvyšuje chudoba. Daná situace se na přelomu tisíciletí začala řešit na popud izraelského Nejvyššího soudu na půdě Knessetu a i přes obrovské demonstrace religiózních Izraelců byl v červenci roku 2002 přijat zlomový zákon „Tal Law“, který upravil otázku vynětí ultraortodoxních studentů z vojenské služby. Podle tzv. Talova zákona, se každý student ješivy, který dosáhne věku 22 let, může rozhodnout, zda ve studiu bude pokračovat nebo zda studium ukončí a začne pracovat. U druhé zmíněné možnosti buďto zároveň se zaměstnáním nastoupí zkrácenou vojenskou službu (4 měsíce), se kterou mu současně budou vypláceny finance na osobní potřeby, a nebo nastoupí civilní službu (1 rok) bez nároku na jakoukoli odměnu. Z pohledu sekulárního jde o velice velkorysou nabídku a vede k daleko spravedlivějšímu stavu. Bohužel však i tento zákon nalezl mnoho odpůrců a existuje jen málo ultraodtodoxních studentů ješiv, kteří se podle něj řídí.96 Platnost Talova zákona byla v roce 2007 prodloužena o dalších pět let, tedy do roku 2012.97 Existuje však určitá část izraelské ortodoxní komunity, která má o službu v izraelské armádě zájem. Tito vojáci jsou pak členy zvláštních jednotek v rámci IDF, tzv. brigády Nachal. Jejich hlavní funkcí je především ochrana židovských osad, které jsou vystavovány na palestinských okupovaných územích.98 Byť je přírůstek ortodoxních Izraelců v IDF nevelký, existuje zde jistá menšina, která se snaží prosadit v rámci armády své religiózní zájmy. S tím ovšem nesouhlasí sekulární vojáci a religiózní přežitky ortodoxních menšin nehodlají tolerovat. I proto se v nedávné době rozohnil další konflikt uvnitř IDF, který někteří označují za „náboženskou válku uvnitř izraelské armády“.99

96

K tomu blíže viz WAGNER, Matthew. Tal Law implementation days away. The Jerusalem Post [online]. [2009-05-05]. Dostupný z 97 K tomu blíže viz AMNON, M., Knesset extends Tal Law by 5 years. Y Net News.com [online]. [200905-05]. Dostupný z 98 K tomu blíže viz Nahal Haredi. Netzah Yehuda Battalion. [online]. Dostupný z a Israel Defence Forces [online]. Dostupný z 99 K tomu blíže viz BRONNER, Ethan. A Religious War in Israel’s Army. The New York Times [online]. [2009-05-05] Dostupný z

30

Jelikož řešení pro problematiku odvodů ortodoxních studentů ješiv a názorových neshod uvnitř Izraelské obranné armády stále nebylo nalezeno, budou tyto skutečnosti i nadále vyvolávat na vnitropolitické scéně Izraele velké komplikace.

Důležité je v tomto okamžiku připomenout znění Deklarace o nezávislosti, na jejímž základě byl roku 1948 vyhlášen Stát Izrael. V ní byly slibovány každému občanu Státu Izrael jisté náboženské a právní záruky, které však do dnešního dne nejsou dodržovány. Jak jsme si výše ukázali, náboženská rovnost či rovnost pohlaví není zaručena a základní lidská práva jsou zde stále porušována. I tímto negativním způsobem se promítá vznik Státu Izrael do dnešních izraelských vztahů. Základy a sliby, na kterých vysocí sionističtí představitelé připravovali půdu pro vznik samostatného Státu Izrael, se postupem času zbortily a nabraly takový směr, kdy je prioritou vládnoucích mocenských elit sledování vlastních zájmů na Blízkém východě.

4. Odraz vzniku Státu Izrael v izraelsko-palestinských vztazích Izraelci a Palestinci žijí bok po boku jeden druhého již několik desetiletí. Jejich soužití je jim souzeno, neboť představa jejich důsledného oddělení nebo vyhnání jedněch druhými by byla jen těžko realizovatelná. Uvnitř židovského státu žije přes 1,4 milionu Arabů100, kteří disponují izraelským občanstvím, zatímco na palestinských územích existuje okolo 230 izraelských židovských osad s několika tisíci židovskými usedlíky.101 Přesto jsou však vzájemné izraelsko-palestinské vztahy natolik vyhrocené, že v jejich rámci ani nelze vybudovat pomyslnou základnu k jednání, natož pak dojít ke vzájemnému

kompromisu.

Pozice

krajních

extremistických

skupin

ohrožují

celosvětovou bezpečnost, neboť ústí do teroristických výstřelků na obou stranách. Definitivní urovnání izraelsko-palestinských vztahů se proto nadále oddaluje. V cestě jim dále stojí několik nedořešených problémů, z nichž některé mají svůj prvopočátek v roce 1948, kdy došlo k vyhlášení samostatnosti Státu Izrael. Následující podkapitoly jsou podrobně věnovány do dnešní doby nedořešeným sporným otázkám, jejichž příčiny do jisté míry souvisí se vznikem Státu Izrael. Konkrétně se jedná o problematiku statusu Jeruzaléma a otázku palestinských uprchlíků.

100 101

Převzato z Central Bureau of Statistics [online]. [2009-05-06]. Dostupný z K tomu srov. ŠLACHTA M., POJAR M., Ohniska napětí ve světě: Izrael a Palestina, str. 8

31

4.1.

Status Jeruzaléma Pravděpodobně nejkontroverznější otázkou izraelsko-palestinského sporu je

problematika statusu Jeruzaléma. Z hlediska náboženského má totiž velký význam jak pro Izraelce, tak pro Palestince, kteří si současně činí nároky na Jeruzalém jako na své hlavní město. Důvodem bojů o nadvládu nad tímto městem je i fakt, že všechna tři velká monoteistická náboženství (islám, judaismus a křesťanství) považují Jeruzalém za „Svaté město“, neboť v něm spatřují hluboký historický, náboženský a emotivní význam pro své vyznání. Z hlediska historického je otázka statusu Jeruzaléma velice problematická, a to především kvůli událostem, jež se odehrály přímo v něm a nebo v jeho těsné blízkosti.

4.1.1. Historické, kulturní a náboženské souvislosti Pro judaismus má Jeruzalém velice specifický význam, neboť pro něj představuje jediné svaté místo na světě. Jednak je Jeruzalém místem, kde před více než třemi tisíci lety stál nejposvátnější židovský Chrám, z něhož se do dnešní doby zachovala pouze Zeď nářků, jednak je Jeruzalém místem zrodu náboženské a kulturní tradice judaismu. Podle tradice judaismu by se Židé dokonce měli modlit právě směrem k Jeruzalému a jako připomínka zničení Chrámu má sloužit neomítnutá zeď uvnitř židovského obydlí. S dodržováním této tradice se však v dnešní době setkáme už jen u ultraortodoxních Židů. Jeruzalém je však i významným svatým městem pro křesťanství, jelikož nepochybně souvisí s posledními dny života Ježíše Krista. Do dnešní doby se setkáváme v Jeruzalémě s výstavbou kostelů na místech, jež jsou biblicky spojené s působením Ježíše. Ačkoli je město Jeruzalém důležité i pro islám, význam Jeruzaléma je pro muslimy nesrovnatelný se svatými místy jako je Mekka a Medina. Navíc v Koránu není o Jeruzalému jediná zmínka. Proto jediné pouto, jež muslimy váže k tomuto městu, je mešita Al-Aksá a Omarova mešita (tzv.Skalní dóm), které byly roku 691 vystavěny na místě zničeného židovského Chrámu na Chrámové hoře na paměť proroka Muhammada.102 K městu Jeruzalém se váže velice dlouhá historie. V době biblické byl založen králem Davidem a stal se neutrálním hlavním městem dvanácti izraelských kmenů. Po smrti krále Davida se panování ujal jeho syn Šalamoun, který nechal na hoře Sión 102

K tomu blíže viz ČEJKA, M., Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, str. 24

32

vybudovat židovský Chrám jako symbol kontinuity židovského národa, jeho tradic, kultury a náboženství. Bohužel se však město Jeruzalém stalo terčem mnoha nájezdníků a za dobu své existence bylo několikrát dobyto a do základů zničeno. Vypleněné město bez zvláštního významu se stalo součástí několika po sobě jdoucích vládnoucích říší na Blízkém východě a do konce první světové války byl Jeruzalém pod kontrolou Osmanské říše. Je důležité zmínit, že do počátku 19. století žil v Jeruzalémě jen velmi malý počet Židů a zajímavým zůstává fakt, že do Jeruzaléma přijížděli staří ortodoxní Židé především proto, že zde chtěli umřít a být pochováni na pohřebišti na Olivové hoře. Z hlediska politického však byla tato komunita nevýznamná a v Osmanské říši nepředstavovala nijak významný politický problém. Židům byla během Osmanské nadvlády ponechána v Jeruzalémě náboženská i kulturní autonomie. Po první světové válce připadl Jeruzalém v souladu s mandátem Společnosti národů do rukou Velké Británie. S příchodem Britů město Jeruzalém znovu začalo vzkvétat a stalo se významným centrem. V době britského mandátu byl Jeruzalém sídlem nejvyššího komisaře, sionisté zde postavili sídlo Národního institutu, roku 1925 zde byla založena Hebrejská univerzita103 a mimo hradby města se zakládaly nové čtvrtě, jak židovské tak arabské. Jeruzalém byl spravován městskou radou, která se skládala ze šesti zástupců Židů i Arabů. Po vypršení britského mandátu a předání palestinské otázky do rukou OSN byl Valným shromážděním v listopadu roku 1947 přijat plán na rozdělení Palestiny (rezoluce OSN č. 181/II) , který mimo jiné upravoval status Jeruzaléma. Podle tohoto plánu se měl Jeruzalém stát mezinárodním územím (corpus separatum) pod mezinárodní správou a kontrolou Spojených národů, která nabude platnosti dva měsíce po odchodu posledních britských jednotek britské mandátní správy z území, ne však později než 1. října 1948. Zároveň byl zaručen rovný přístup ke svatým místům pro judaismus, islám a křesťanství.104 Tato mezinárodní správa měla trvat po dobu deseti let, přičemž poté mělo proběhnout referendum, ve kterém by sami rezidenti Jeruzaléma rozhodli o jeho budoucím statusu.105 Okolnosti, které následovaly, naprosto znemožnily implementaci schváleného plánu. Roku 1948 byla vyhlášena nezávislost židovského státu Izrael a 103

K tomu blíže viz The Hebrew University of Jerusalem [online]. [2009-05-06]. Dostupný z 104 K tomu blíže viz UNISPAL – United Nations Information System on the Question of Palestine. Considerations Affecting Certain of the Provisions of the General Assembly Resolution on the "Future Government of Palestine: The City of Jerusalem [online]. [2009-05-06]. Dostupný z 105 K tomu srov. United Nations. The Question of Palestine & the United Nations – The Status of Jerusalem [online]. [2009-05-06]. Dostupný z

33

Jeruzalém se stal místem největších bojů mezi Araby a Židy ve Válce za nezávislost. Vyhlášením samostatného židovského státu a první arabsko-izraelskou válkou v roce 1948 začínají dodnes trvající svízele Jeruzaléma. Rozhodujícím místem bojů o Jeruzalém ve Válce za nezávislost bylo Staré město, které se po několika urputných bojích dostalo zcela pod nadvládu arabských legií. Židé byli v té době ve Starém městě zcela izolováni a bylo zde i minimum vojáků schopných bránit židovské pozice. Proto bylo získání kontroly nad Starým městem pro Araby poměrně snadné. Následoval výčet restrikcí, které platily jen pro Židy, např. znemožnění přístupu Židům k nejposvátnějšímu místu judaismu – Zdi nářků. Po konečném uzavření příměří Izraelcům zůstala jen západní část Jeruzaléma. V prosinci roku 1949 se do této části přemístil izraelský Knesset a v rozporu s plánem OSN na dělení Palestiny přijal zákon vyhlašující izraelský Západní Jeruzalém hlavním městem Státu Izrael. Během Šestidenní války v roce 1967 dobyl Izrael zpět celý Jeruzalém a sjednotil jej pod svoji kontrolou na základě zákona vydaného Knessetem v červnu téhož roku. Po roce 1967 došlo v Jeruzalémě k masivní „judaizaci“, během které byl v Jeruzalémě judaismus otevřeně preferován. Dokonce i velké množství arabských obyvatel Východní části Jeruzaléma, která v té době již spadala pod izraelskou kontrolu, nezískalo izraelské občanství. Nežidovské části města začali být osidlovány židovskými přistěhovalci a byly budovány nové židovské čtvrti za účelem židovské převahy v Jeruzalémě.106 V roce 1980 došlo k formálnímu dokončení anexe arabské části Jeruzaléma přijetím tzv. Základního zákona o Jeruzalémě jako hlavním městě Izraele, který mimo jiné stanovil a potvrdil židovskou nadvládu nad městem a prohlásil Jeruzalém za hlavní a nedělitelné město Státu Izrael. Zachovával však práva všech náboženství na přístup ke svým svatým místům.107 Tento izraelský akt byl odsouzen mezinárodním společenstvím, jelikož stál v rozporu s mezinárodním právem. A zatímco se přestěhovala většina izraelských ministerstev a důležitých institucí z Tel-Avivu do Jeruzaléma, Světové společenství, včetně USA, Francie a Sovětského svazu zareagovaly

106

K tomu srov. ČEJKA, M., Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, str. 135 107 Přesné znění zákona blíže viz Israel Ministry of Foreign Affairs. Basic Law: Jerusalem, Capital of Israel [online]. [2009-05-07]. Dostupný z

34

opačně, vyhlášení hlavního státu ignorovaly a ponechaly své ambasády v Tel-Avivu.108 Nesouhlas projevila i OOP, která roku 1988 vyhlásila vznik nezávislého palestinského státu, jehož hlavním městem byl Východní Jeruzalém. Izrael však palestinský stát i s jeho hlavním městem neuznal.

4.1.2. Problematika statusu jakožto předmět mírových jednání Vznik Státu Izrael, jak jsme si výše ukázali, v nemalé míře přispěl ke skutečnostem a kontroverzím, jež do dnešní doby sužují město Jeruzalém a jsou jedním z ústředních ohnisek izraelsko-palestinského konfliktu. Již od roku 1948 je právní status Jeruzaléma nejasný a značně komplikovaný. Jasně zní též stanovisko mezinárodního společenství, které na základě rezoluce OSN č. 478 Základní zákon o Jeruzalémě jako hlavním městě Izraele z roku 1980 neuznává a považuje jeho vyhlášení za okupaci. Izraelští i palestinští vůdci projevili iniciativu danou problematiku statusu Jeruzaléma řešit během několika mírových jednání. Ačkoli snahy byly zřetelné, žádná ze zúčastněných stran, nedokázala učinit ústupku a slevit ze svých požadavků. Nelze se proto divit, že dosud nedošlo mezi Izraelci a Palestinci k žádnému komplexnímu řešení tohoto neuzavřeného problému. Předpokladem veškerých mírových jednání byl fakt, že Jeruzalém zůstane jednotným městem, v němž budou vykonávat svoji samosprávu Izraelci a v jistých oblastech též Palestinci. Prvním velkým plánem a pokusem o urovnání vztahů mezi Izraelci a Palestinci byl tzv. Beilin – Mazenův plán formulovaný v říjnu roku 1995. Tento plán nebyl nikdy přijat jako dohoda mezi Izraelci a Palestinci, přestože navrhované řešení se zdálo být dokonalým kompromisem. Jeruzalém se měl stát otevřeným a nerozděleným městem s nenarušeným přístupem pro lidi všech náboženství a národností. Na základě plánu mělo dojít k reformě správy města a k redefinici městských hranic. Západní Jeruzalém, jakožto hlavní město Izraele, a Východní Jeruzalém, jakožto hlavní město Palestinského státu, měly být uznány oběma stranami a pro Staré město uvnitř Jeruzaléma měl být nadefinován speciální status. Plán se však netýkal pouze Jeruzaléma, ale zasahoval i do dalších nevyřešených oblastí izraelskopalestinských sporů – problematiky stažení izraelských obranných sil z okupovaných

108

K tomu srov. ČEJKA, M., Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, str. 134

35

území, vodních zdrojů či palestinských uprchlíků.109 Beilin – Mazenův plán nebyl nikdy realizován a tento neúspěch byl často přisuzován nezralosti Izraelců a Palestinců na řešení této citlivé problematiky. Návrhy na řešení otázky statusu Jeruzaléma byly též součástí dalších významných mírových jednání. Summit v Camp Davidu roku 2000 byl, mimo jiné, prvním oficiálním vážným jednáním mezi Izraelci a Palestinci o konečném statusu Jeruzaléma. Rozhovory, jež Ehudu Barakovi a Jásiru Arafatovi zprostředkoval bývalý americký prezident Bill Clinton, však opět skončily neúspěchem, neboť požadavky, které byly v rámci pokusů o ustanovení konečné dohody o statutu Jeruzaléma kladeny, nevyhovovaly ani jedné ze zúčastněných stran. Především Jásir Arafat byl v této otázce více než neústupný a požadoval úplnou palestinskou svrchovanost. S tím ovšem z komplexního a emocionálního hlediska pochopitelně nesouhlasili Izraelci.110 Další mírová jednání, jež otevřela kontroverzní otázku týkající se statusu Jeruzaléma, byla jednání v Tabě111 roku 2001 či tzv. Ženevský plán z roku 2003112. Avšak k dohodě o konečném statusu Jeruzaléma nedošlo ani během nedávné konference v Annapolis v roce 2007.113

4.1.3. Současná situace a možná řešení Současné problémy, které s sebou nevyřešená otázka Jeruzaléma přináší, získávají neustále na intenzitě. Týkají se několika oblastí a jejich řešení by napjatou situaci mezi Izraelci a Palestinci mohlo zmírnit. Avšak nalézt společný konsenzus je velice obtížné, neboť Jeruzalém má pro obě strany velký prestižní a emoční význam a proto případné ústupky nebudou mít u obyvatelstva podporu. Jádrem sporu je opevněné Staré město, které se rozkládá na ploše asi jednoho kilometru čtverečního a nachází se přímo v centru Jeruzaléma. Byť se jedná o 109

K tomu blíže viz Jewish virtual library. The Beilin-Abu Mazen Document. [online]. [2009-05-07]. Dostupný z 110 Ke konkrétním požadavkům blíže viz GOLD, D., Jerusalem in International Diplomacy: The 2000 Camp David summit, The Clinton Plan, and Their Aftermath. Jerusalem Centre for Public Affairs [online]. [2009-05-07]. Dostupný z 111 K tomu blíže viz GOLD, D., Jerusalem in International Diplomacy – The Taba Negotiations. Jerusalem Centre for Public Affairs [online]. [2009-05-07]. Dostupný z 112 K tomu blíže viz ČEJKA, M., Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, str. 237 113 K tomu blíže viz Israel Ministry of Foreign Affairs. The Annapolis Conference [online]. [2009-05-07]. Dostupný z

36

starobylou část Jeruzaléma svojí rozlohou nevelkou, je místem několika velkých památek posvátných pro všechna tři největší monoteistická náboženství – židovská Západní zeď a Chrámová hora, muslimský Skalní dóm a mešita Al-Aksá a křesťanský Chrám Božího hrobu – a je rozděleno do čtyř čtvrtí podle jednotlivých vyznání (židovská, muslimská, křesťanská a arménská). Ačkoli je Staré město neustálým terčem dohadů především radikálních a ortodoxních, paradoxem zůstává fakt, že obyčejní tamní obyvatelé spolu žijí v jisté harmonii a do velké míry akceptují náboženské vyznání svých sousedů. Např. muslimskou čtvrtí vede pro křesťany natolik významná Via Dolorosa (Kristova cesta k ukřižování) a žije zde okolo 60 židovských rodin, které zde mají vybudované i své náboženské školy ješivy. Bohužel se však Staré město proměnilo v bojiště radikálních náboženských fanatiků a izraelských a palestinských vůdců o suverenitu nad Chrámovou horou v rámci

druhé

palestinské

intifády.

Pravděpodobným

podnětem

nepokojů

a

prvopočátkem druhé intifády byla návštěva izraelského předsedy strany Likud Ariela Šarona na Chrámové hoře dne 28. září 2000. Tento vysoký izraelský politik zavítal na Chrámovou horu s delegací poslanců své strany, aby zdůraznil a podtrhl izraelskou suverenitu nad tímto posvátným místem. Narazil však na mohutný odpor muslimů. Ariel Šaron obhajoval svůj vstup na Chrámovou horu jako návštěvu místa, kde kdysi stál židovský Chrám. Palestinští Arabové však tento čin velice odsoudili a brali jej za záminku k rozpoutání dalších bojů o suverenitu nad tímto místem. Je těžké posoudit, zda Šaronův výstup byl oprávněný či nebyl. Každopádně stál za vypuknutím dalších nepřátelských bojů a mírovému procesu nenapomohl ani v nejmenším.114 Problematika jeruzalémského Starého města je proto velice složitá, neboť z historického hlediska lze chápat židovský nárok na místo, kde dříve stál pro Židy natolik významný Chrám, jako zcela oprávněný. Avšak v dnešní době na jeho místě stojí třetí nejposvátnější muslimská mešita Al-Aksá a mnoho muslimů se tak považuje za „majitele Chrámové hory“. Jediným možným řešením tohoto sporu by mohl být větší důraz na zachování přístupu všem náboženstvím ke svým svatým místům, aby se v budoucnu nemusela opakovat výše zmíněná konfrontace mezi Židy a Araby. Další možné řešení bylo již navrženo během jednání v Camp Davidu roku 2000. Staré město mělo být „spravedlivě“ rozděleno mezi Stát Izrael a budoucí Palestinský stát podle návrhů Ehuda Baraka. Barakův návrh na řešení situace v oblasti Chrámové hory byl následující: vše, co se

114

K tomu srov. SCHNEIDER L., Boj o Jeruzalém pokračuje, str 5-7

37

nachází pod úrovní hory, Západní zeď (Zeď nářků) a tunel pod Chrámovou horou, který podle archeologických vykopávek dokazuje historickou přítomnost židovského Chrámu, mělo být židovské, zatímco vše, co se nachází nad úrovní, jako je mešita Al-Aksá a Skalní dóm, mělo být muslimské. Avšak návrh nebyl přijat i z hlediska bezpečnostního. Současné napjaté situaci v Jeruzalémě vládne též izraelská okupace Východního Jeruzaléma. Z izraelského pohledu se však nejedná o okupaci, neboť roku 1980 přijal a schválil izraelský Knesset zákon, v němž Jeruzalém jasně prohlásil za hlavní a nedělitelné město Izraele. S touto skutečností však nesouhlasí Palestinci, jelikož Východní část Jeruzaléma považují za hlavní město budoucího Palestinského státu. Proto i přes deklarovanou jednotu Jeruzaléma zůstává toto město rozděleným i nadále. Toto rozdělení je podmíněno i samotnou městskou správou – Východní Jeruzalém spravuje neoficiální arabský starosta.115 Problémy, jež s sebou tato izraelská okupace přináší, jsou dále spojeny především s výstavbou židovských osad na území, které je jinak součástí palestinské autonomie. Izraelská vláda napomáhá výstavbě židovských osad vydáváním stavebních povolení. Palestincům je však poskytováno mnohem méně stavebních povolení, čímž dochází k nelegálnímu budování domů a bytů, které pak Izraelci demolují s argumentem, že jejich výstavba nebyla legální. Tyto činy však stojí v rozporu s mezinárodním právem, podle něhož je takovéto zacházení nehumánní a je projevem diskriminace.116 Je velice pravděpodobné, že židovské osady na obsazených územích byly založeny a nadále jsou zakládány tak, aby se zabránilo vytvoření jakéhokoli celistvého palestinského území. Zakládání nových osad a rozšiřování těch již existujících je však pro Palestince nepochybným důkazem toho, že není o čem jednat a že svého cíle mohou dosáhnout už jen násilím.117 Patrné jsou i nerovnoměrné investice Izraele do infrastruktury židovských a arabských čtvrtí. Celkové napjaté situaci, která nyní vládne Jeruzalému, zároveň přispěla i výstavba fyzické bariéry po roce 2001. Některé jeruzalémské části jsou dnes rozděleny betonovou zdí. A ačkoli by bylo logické oddělit židovské čtvrti od arabských, je tomu paradoxně v mnohých případech naopak a fyzická bariéra tak děli arabské čtvrtě na několik částí (viz příloha č. 5).118

115

K tomu srov. ČEJKA, M., Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, str. 137 116 K tomu srov. RUNNER, P., Israeli demolitions fuel conflict, EU diplomats say. EUobserver [online]. [2009-03-15]. Dostupný z 117 K tomu srov. LAHAV, Y., Odvrácená tvář palestinsko-izraelských vztahů, s. 44 118 K tomu srov. ČEJKA, M., Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu, str. 137

38

Existuje několik návrhů na řešení problematiky statusu Jeruzaléma. Jedním z nich je zavedení mezinárodní správy nad městem na základě rezoluce OSN č.181 z roku 1947. Avšak první pokus o mezinárodní dohled nad městem skončil nezdarem a tento neúspěch některé politiky a myslitele zrazuje. Navíc by mezinárodní dohled otázku posvátných míst jen stěží vyřešil. Dalším možným řešením by mohla být společná správa nad sjednoceným Jeruzalémem, která však nemá u většiny jak židovských tak arabských obyvatel Jeruzaléma většinovou podporu. Kvůli výše uvedeným skutečnostem a kontroverzím zůstane status města Jeruzalém do budoucna otevřenou otázkou, která svoji intenzitou nedovolí izraelskopalestinskému sváru žádný mírový posun.

4.2.

Palestinští uprchlíci Válečný stav, jenž doprovázel vznik Státu Izrael roku 1948, vedl k útěku

několika set tisíc Palestinců z izraelského území. Mnozí z těchto uprchlíků hledali nové útočiště v pásmu Gazy a na Západním břehu Jordánu, jiní v okolních arabských státech, především v Jordánsku, Libanonu, Sýrii, Iráku a Egyptě. Po dobu více než šedesátileté existence tzv. palestinského exodu neudělaly arabské země nic pro jejich začlenění do společnosti, s výjimkou Jordánska, které uprchlíkům umožnilo alespoň získat jordánské občanství a najít si zaměstnání. Arabští uprchlíci jsou tak často drženi a izolováni v uprchlických táborech za nesnesitelných lidských podmínek a nemají prakticky žádné vyhlídky na důstojný lidský život. Osud palestinských uprchlíků je druhým zásadním dodnes nevyřešeným problémem izraelsko-palestinských vztahů, který s sebou přineslo vyhlášení nezávislosti Státu Izrael.

4.2.1. Vznik problému palestinských uprchlíků Za vznik problematiky palestinských uprchlíků se dá považovat útok na arabskou vesnici Dajr Jásin u Jeruzaléma v noci z 9. na 10. dubna 1948, ke kterému došlo v souvislosti se sílící nenávistí mezi Židy a Araby. Vyvraždění celé arabské vesnice se 254 obyvateli, jež žili v přátelských vztazích s okolními Židy, měli na svědomí členové militantních sionistických skupin Irgun a Lechi. Tato akce byla z vojenského hlediska naprosto zbytečná a byla velice ostře odsouzena Židovskou agenturou, neboť komanda, jež masakr spáchala, nebyla součástí formující se vlády a tudíž židovskou pověst nesmírně pošpinila. Přepadení této vesničky vedlo k bezhlavému

39

úprku statisíců palestinských Arabů z Palestiny, kteří zároveň prchali před strachem z blížící se války. I arabští vůdci do jisté míry přispěli ke vzniku palestinského exodu, neboť apelovali na Palestince, aby opustili své domovy a území, na kterých se povede nelítostný boj s Izraelci. Izraelci měli být podle Arabů během této války zcela pobiti, Stát Izrael měl zaniknout a palestinští uprchlíci by se pak mohli zpět vrátit do svých domovů. Výsledek války byl však opačný. Izrael uhájil svoji existenci, naopak pro Araby tato válka skončila katastrofou. Podle oficiálních údajů OSN v roce 1950 ztratilo svůj domov a uprchlo z území Izraele na 914 000 Palestinců.119 Mnoho z nich se usadilo na území Západního břehu Jordánu, které po válce připadlo Jordánsku, a v pásmu Gazy, které bylo po roce 1948 pod správou Egypta. Arabové, kteří zůstali na území Izraele, dostali možnost stát se jeho občany, poté co získali izraelské občanství. Arabské státy s výjimkou Jordánska toto začlenění Palestincům neumožnilo a paradoxem zůstává fakt, že ačkoli za vznikem tohoto problému stáli z velké části i Arabové, nebyli schopni svým „bratrům“ v této kritické a nouzové situaci jakkoli pomoci a zajistit jim alespoň z části důstojný život. Bezprostředně po vypuknutí palestinské uprchlické vlny se o celý problém začala zajímat i OSN a problematika palestinského exodu byla centrem její pozornosti. Ve své rezoluci č. 212/III120 z listopadu 1948 se zavázala asistovat palestinským uprchlíkům, neboť jejich situace byla více než kritická. Byla vytvořena speciální Organizace Spojených národů pro pomoc palestinským uprchlíkům UNRPR (United Nations Relief for Palestine Refugees), během jejíž krátké existence se soustředila především na pomoc uprchlíkům skrze mezinárodní dobrovolné jednotky. 11. prosince 1948 vydala OSN další rezoluci č. 194/III, v níž deklarovala právo na návrat palestinských uprchlíků do jejich domovů v co nejbližší době.121 UNRPR byla nahrazena Úřadem OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě UNRWA (United Nations Relief and Works Agency), který zahájil svou činnost v květnu 1950. Tento úřad byl vytvořen tak, aby pokračoval v humanitárním programu zahájeném v UNRPR.

119

K tomu blíže viz United Nations. Number of registered refugees 1950 – 2008 [online].[2009-05-07]. Dostupný z 120 Přesné znění rezoluce blíže viz UNISPAL – United Nations Information System on the Question of Palestine. A/RES/212 (III) Assistance to Palestine refugees [online]. [2009-05-07]. Dostupný z 121 K tomu srov. United Nations. The Question of Palestine & the United Nations – Palestine Refugees [online]. [2009-05-07]. Dostupný z

40

Další událostí, jež přispěla k prohloubení této problematiky, byla Šestidenní válka v roce 1967, během níž uprchlo z Izraele do okolních arabských zemí okolo 250 000 Palestinců.122 I problém palestinských uprchlíků byl během vývoje předmětem mnoha mírových jednání. Avšak ke korektnímu řešení se v rámci nich nikdy nedospělo. Výsledkem mezinárodní konference o Blízkém východě v Madridu roku 1991 byl pouze plán na urovnání blízkovýchodních nepokojů. V rámci tohoto plánu byl pečlivě připraven návrh s komplexním řešením problematiky uprchlíků na multilaterální úrovni. Zájmem všech zúčastněných měl být rozvoj lidských zdrojů, vytváření pracovních příležitostí, možnosti odborných školení a především modernizace zdravotnictví, zajištění základní zdravotní péče o uprchlíky a sociální péče o děti.123 Následovala Dohoda z Osla a tzv. Deklarace principů z roku 1993, mírové dohody z Camp Davidu, Taby či Ženevská dohoda roku 2003. V žádné z nich však nedošlo k vyřešení problému v důsledku mnohých zásadních rozporů – např. během mírové konference v Camp Davidu roku 2000 byl tehdejší izraelský premiér ochoten umožnit návrat zhruba 100 000 palestinských uprchlíků na izraelské území. Jásir Arafat však tuto „velkorysou“ nabídku odmítl s požadavkem práva návratu pro všechny uprchlíky.124

4.2.2. Současná situace, problematické otázky a jejich možné řešení V současné době podle oficiálních údajů UNRWA žije v 58 uprchlických táborech přes 1,3 milionu registrovaných uprchlíků, přičemž celkový počet registrovaných uprchlíků přesahuje hranici 4,5 milionu (viz příloha č. 6). Nejvíce registrovaných uprchlíků je na území dnešního Jordánska.125 Jordánsko je z tohoto hlediska velice specifickým státem, neboť jak již bylo uvedeno výše, je jedinou zemí, která se určitým způsobem snaží integrovat uprchlíky do běžného života. V ostatních zemích jsou jim však tato práva odmítnuta a uprchlíci žijí v táborech v otřesných 122

K tomu blíže viz United Nations. Number of registered refugees 1950 – 2008 [online]. [2009-05-07]. Dostupný z 123 K tomu blíže viz UNISPAL – United Nations Information System on the Question of Palestine. Secretary General Report – Teh Situation in the Middle East – Palestine Refugees [online]. [2009-05-07]. Dostupný z 124 K historii palestinských uprchlíků blíže viz Jewish virtual library. Palestine Refugees [online]. [200905-07]. Dostupný z 125 K tomu blíže viz United Nations, UNRWA in figure [online]. [2009-05-05]. Dostupný z

41

podmínkách. Např. v nedávné době upozornila Amnesty International na nelidské zacházení a jednání s palestinskými uprchlíky v utečeneckých táborech v Iráku.126 Není proto divu, že se palestinští vůdci čím dál více zasazují o schválení tzv. práva na návrat. Jedná se o právo na návrat palestinských uprchlíků na území, ze kterého byli po roce 1948 vyhnáni nebo které opustili pod tlakem války. Právo na návrat je v současnosti nejproblematičtější otázkou palestinského exodu a „palestinská strana považuje návrat svých uprchlíků do někdejšího místa pobytu … za zásadní podmínku pro urovnání izraelsko-palestinského sporu.“127 Je však pochopitelné, že pro Izrael je tento plán naprosto nepřijatelný. Původní počet palestinských uprchlíků, kteří uprchli ze země bezprostředně po vyhlášení Státu Izrael a po Válce za nezávislost, se během vývoje několikanásobně zvýšil a palestinští „vyjednavači“ připouští, že přijetí původního počtu uprchlíků zpět do Izraele není pro vyřešení sporu rozhodující. Naopak je k těmto lidem potřeba připočítat jejich potomky.128 Avšak celkový počet v současnosti registrovaných uprchlíků podle UNRWA není absolutně možné na území Izraele fyzicky přijmout. Tato skutečnost je dána především příchodem velkého množství židovských imigrantů. A i když se zdá, že návrat uprchlíků je svým způsobem oprávněný, je bezpochyby neuskutečnitelný. Jednak z důvodu obrovského množství uprchlíků a jednak především proto, že vesnice, z nichž byli Palestinci nuceni roku 1948 uprchnout, již neexistují.129 Proti přijetí tohoto velkého počtu palestinských uprchlíků jsou především ortodoxní Židé a izraelská radikální pravice, kteří se obávají narušení židovského charakteru Izraele. Ačkoli Izrael odmítá přijmout na své území všechny uprchlíky, je alespoň připraven podílet se na jejich finančním odškodnění. Jedná se o kompenzace130 za majetkové ztráty v důsledku vyvlastnění palestinského majetku a půdy na území Izraele. Na základě jednání v roce 2007 mezi Izraelem, Saúdskou Arábií a USA byl zformulován návrh, podle kterého uprchlíci, kteří se rozhodnou zůstat v zemích, v nichž momentálně žijí, obdrží finanční kompenzace, zatímco uprchlíkům, kteří budou trvat na

126

K tomu blíže viz Amnesty International ČR, Palestinští uprchlíci v Iráku jsou terčem útoků [online]. [2009-05-05]. Dostupný z 127 Převzato z PAVLÁT, L. Arabští uprchlíci v izraelsko-palestinském konfliktu. Český rozhlas [online]. [cit. 2009-05-05]. Dostupný z 128 V uprchlických táborech totiž v mnoha případech žijí již čtvrté generace původních uprchlíků z roku 1948 – blíže viz ŠLACHTA M., POJAR M., Ohniska napětí ve světě: Izrael a Palestina, str. 10 129 K tomu srov. LAHAV, Yehuda. Odvrácená tvář palestinsko-izraelských vztahů, str. 41 130 K tomu blíže viz BRYNEN, R., EL-RIFAI, R., Palestinian refugees: challenges of repatriation and development, str.118-121

42

právu na návrat, bude povoleno vrátit se pouze na území pod správou palestinské autonomie, přičemž tento návrat bude koordinován s palestinskými autoritami, aby nedošlo k hromadnému přesunu uprchlíků na území, které již dnes sužují ekonomickosociální a demografické problémy.131 Otázkou však zůstává, zda i státy, které na svém území registrují uprchlíky, budou s tímto plánem souhlasit. Abychom byli v otázce uprchlíků důslední, nelze opomenout problematiku židovských uprchlíků, která vyvstala bezprostředně po vzniku Státu Izrael v roce 1948, kdy byli Židé často nuceni opustit své domovy v arabských zemích. Tento fakt do jisté míry souvisí i s dohodami o kompenzacích za majetkové ztráty Palestinců, jelikož se v tomto případě na židovské uprchlíky zapomíná a Stát Izrael podmiňuje svoji finanční pomoc Palestincům právě kompenzací židovského majetku, který byl Židům po roce 1948 též násilně zabrán. Řešení tohoto sporu bude ještě nereálné do té doby, dokud nedojde k větší míře vzájemné komunikace mezi Izraelci a Palestinci. Jelikož je však v dnešní době počet palestinských uprchlíků dost vysoký a navíc se neustále zvyšuje, bude čím dál složitější integrovat je do společenských složek jednotlivých států. Stát Izrael, jehož vznik nepochybně stojí za zrodem tohoto problému, by se měl v této otázce více angažovat a nedávat najevo svoji lhostejnost. Čím více bude Izrael ochoten danou problematiku řešit, tím více je možno očekávat i palestinskou spolupráci. Nalézt nějaký vhodný kompromis je však v současné době velice složité, neboť na obou stranách stojí radikální uskupení, jež započatý mírový proces brzdí. Problém palestinských uprchlíků by však měl být na programu dnešních diplomatických a mezinárodních vyjednávání na prvním místě, neboť arabská extrémistická hnutí, odkud vychází i většina sebevražedných atentátníků, mají svůj původ právě mezi palestinskými uprchlíky žijícími většinou ve velmi bídných poměrech. Těmto lidem by měla být poskytnuta možnost pracovat, vzdělávat se a začlenit se do běžného života. Pokud jim je tato možnost odepřena, hledají jiné východisko z tak složité a bídné situace, kterým je mimo jiné náboženství, které ve spojení s protiizraelskou propagandou ohrožuje bezpečnost nejen blízkovýchodního regionu, ale i západního světa.

131

K tomu srov. PERI, S., Compensation plan for Palestinian refugees promoted. Y Net News.com [online]. [2009-05-07]. Dostupný z http://www.ynetnews.com/articles/0,7340,L-3382162,00.html

43

Závěr Stát Izrael – jedna ze zemí neklidného Blízkého východu, o níž každý den slýcháme ze sdělovacích prostředků v souvislosti s nekonečnými spory mezi tamní židovskou a arabskou komunitou. Poměrně mladý židovský stát, jehož vznik zapříčinil několik nebezpečných válek a byl vrcholem eskalujícího konfliktu mezi Židy a palestinskými Araby, vnímá dnešní veřejnost již jako samozřejmost. Avšak pro většinu Židů jeho vznik zas až tak samozřejmý nebyl. Vznik Státu Izrael byl výsledkem dlouholetého snažení a pevného odhodlání sionistů a k jeho vytvoření nemalou měrou přispěla i souhra historických okolností. Jeví se jako pravděpodobné, že bez protižidovského ladění většiny (nejen) evropských zemí a bez utrpení holocaustu by k vyhlášení nezávislosti Státu Izrael v květnu roku 1948 zřejmě nedošlo. Avšak tato velká myšlenka, kterou do svého naplnění dovedla politická obratnost sionistů, přinesla mnohé, byť nezamýšlené, velice nepříjemné důsledky. Izrael byl vyhlášen jako demokratický sekulární stát a dodnes tak oficiálně vystupuje. Avšak uvnitř izraelské společnosti nalezneme skupiny ultraortodoxních Židů, kteří se zdráhají vyhlášený sekulární stát uznat. Někteří dokonce nedodržují izraelské zákony, ačkoli ve značné míře využívají sociálních výhod, které jim přináší izraelské občanství, mezi něž spadá především osvobození od jinak povinné vojenské služby. Judaismus hraje v židovském státě zásadní roli. Svědčí o tom např. existence ministerstva pro náboženské záležitosti i rabínské soudy, které mají výlučné právo mimo jiné nad rodinnými záležitostmi jako jsou sňatky a rozvody. Též religiózní politické strany hrají v izraelském politickém systému nezanedbatelnou roli koaličního partnera, čehož patřičně využívají ve svůj prospěch. Bezprostředně po svém vzniku vstoupil Stát Izrael do války a dodnes je silně militarizovaným státem. Služba v armádě zde představuje základ pro budoucí kariéru a především přípravu na boj proti terorismu, v důsledku něhož opouští zemi Izrael mnoho jejích obyvatel. Též problematika statusu Jeruzaléma má své počátky v roce 1948 a dodnes nebyla vyřešena. Dalším z problémů, jež s sebou vznik Státu Izrael přinesl, byl hromadný odchod arabských rodin z území Izraele. Tito lidé byli nuceni opustit své domovy v důsledku několika válečných konfliktů a dodnes společně se svými potomky trpí a živoří v uprchlických táborech. Někteří mladí Palestinci hledají východisko z tohoto otřesného

44

a nedůstojného života spřádáním plánů na teroristické akce, jež s notnou dávkou nenávisti zaměřují právě proti Izraeli a jeho civilnímu obyvatelstvu. Ti Palestinci, kteří v židovském státě doposud zůstali, se však cítí jako občané druhé kategorie. Byť jim bylo uděleno izraelské občanství, nikdy nebyli zcela rovnoprávně začleněni do izraelské společnosti. Jednak jejich život denně ztrpčují přísná izraelská bezpečnostní opatření – zejména budování obří bezpečnostní zdi – a jednak jejich integraci ve velké míře brzdí dodržování židovského náboženského práva, které je do značné míry propojeno s izraelskou politikou a jehož principy jsou součástí každodenního života Izraelců. Cílem této bakalářské práce bylo vymezit nejpodstatnější problémy soudobých blízkovýchodních vztahů, které vyvstaly bezprostředně po vzniku Státu Izrael a jsou tedy do dnešní doby jeho negativním odrazem. Pojem blízkovýchodní vztahy byl pro tuto práci zúžen na izraelsko-palestinské vztahy a vztahy uvnitř izraelské společnosti, kde se specifika vzniku Státu Izrael promítají nejvíce. Nalézt nějaké vhodné řešení pro tyto napjaté blízkovýchodní vztahy je velice obtížné, neboť jejich vzájemná nenávist stále sílí. Dokud mezi oběma aktéry nebude obnovena před více než šedesáti lety ztracená důvěra a nedojde-li k větší vzájemné toleranci, započatý mírový proces přejde v zapomnění a celou situaci převezmou do svých rukou natolik nebezpeční náboženští fanatici a radikální uskupení, která celý svět postaví před hrozbu třetí světové „Svaté“ války. V tomto okamžiku je tedy nutné podporovat diplomatická vyjednávání a pokusit se nalézt vhodný kompromis ve snaze vyřešit letité spory a vydat se na cestu za světlejší budoucností.

45

Seznam použitých zdrojů Domácí a zahraniční literatura: AVINERI, Šlomo. Zrození moderního sionismu. 1. vyd. Praha: Sefer, 2001, 250 str. ISBN 80-85924-28-5 BARAK-EREZ, Daphne. Outlawed pigs: Law, Religion, and Culture In Israel (Studies on Israel). 1. vyd. University of Wisconsin Press, 2007, 188 str. ISBN: 0-299-22160-1 BRYNEN, Rex, EL-RIFAI, Roula. Palestinian refugees: challenges of repatriation and development. 1. vyd. Londýn: I.B.Tauris, 2007. 242 str. ISBN 978-1-84511-311-7 ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Praha: Barrister & Principal, 2007. 322 str. ISBN 978-80-87029-16-9 ČEJKA, Marek. Judaismus, politika a Stát Izrael. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav, 2002. 240 str. ISBN 80-210-3007-0 GILBERT, Martin. Izrael, Dějiny. 1. vyd. Praha: BB art, 2002, 668 str. ISBN 80-7257740-9 HERZOG, Chaim. Arabsko Izraelské války. 1. vyd. Praha: NLN – Nakladatelství Lidové noviny, 2008, 620 str. ISBN 978-80-7106-954-6 JOHNSON, Paul. Dějiny židovského národa. 1. vyd. Praha: Rozmluvy, 1995, 591 str. ISBN 80-85336-31-6 LAHAV, Yehuda. Odvrácená tvář palestinsko-izraelských vztahů. 1. vyd. Praha: G plus G, 2006. 89 str. ISBN 80-86103-91-9 POJAR, Miloš. Izrael. 1. vyd. Praha: Libri, 2004. 184 str. ISBN 80-7277-268-6 RUCKER, Laurent. Stalin, Izrael a Židé. 1. vyd. Praha: Rybka Publishers, 2001, 318 str. ISBN 80-86182-53-3 SACHAR, Howard, M. Dějiny státu Izrael. 1. vyd. Praha: Regia, 1999, 768 str. ISBN 80-902484-4-6 SCHNEIDER Ludwig. Boj o Jeruzalém pokračuje. 1. vyd. Ostrava: A-ALEF, 2000, 49 str. ISBN 8-85237-91-1 ŠLACHTA Mojmír, POJAR Miloš. Ohniska napětí ve světě: Izrael a Palestina. 1. vyd. Praha: Kartografie Praha, 2003, 15 str. ISBN 80-7011-785-0 TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. 1. vyd. Pardubice: KORA, 1991, 266 str. ISBN 80-901092-0-9 46

TERNER, Erich. Stát Izrael. 3. vyd. Pardubice: KORA, 1995, 184 str. ISBN 80-8564414-2 YEGAR, Moshe. Československo, sionismus, Izrael. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing a East Publishing, 235 str. ISBN 80-7187-087-0 (Vic.P.), ISBN 80-7219-002-4 (Eest P.) ZOUPLNA, Jan. Od jišuvu k Izraeli. Formování izraelských mocenských elit 1919 – 1949. 1. vyd. Praha: Libri, 2007, 327 str. ISBN 978-80-7277-336-7 IZRAELSKÉ INFORMAČNÍ STŘEDISKO. Fakta o Izraeli – Stát. Jeruzalém, Izrael, 1999

Internetové zdroje: Publikace dostupné na internetu DOWTY, Alan. The Jewish State: A Century Later, Updated With a New Preface. [online]. Berkeley: University of California Press, 1998. Dostupný z

Odborné články dostupné na internetu ČEJKA, Marek. NÁZOR - Izrael na křižovatce demokracie a teokracie? Israelforever.cz [online]. 2006. Dostupný z GOLD, Dore. Jerusalem in International Diplomacy: The 2000 Camp David summit, The Clinton Plan, and Their Aftermath. Jerusalem Centre for Public Affairs [online]. 2001. Dostupný z GOLD, Dore. Jerusalem in International Diplomacy – The Taba Negotiations. Jerusalem Centre for Public Affairs [online]. 2001. Dostupný z ISSEROFF, Ami. Cultural Zionism. Zionism and Israel – Encyclopedic Dictionary [online]. 2008. [cit.2009-04-07]. Dostupný z POKORNÝ, Jiří. Dreyfusova aféra. Reflex [online]. 1999. Dostupný z ROČEK, František. Izraelsko-palestinský střet je neřešitelný, ale přesto bude vyřešen. Britské listy [online]. 2001. Dostupný z

47

RODMAN, David. Israel’s National Security Doctrine: An Introductory Overview. Meria – Middle East Review of International Affairs [online]. 2001. Dostupný z Více autorů. Is Israel a democracy? ProCon.org [online]. 2008. Dostupný z The Conversion Crisis. The Current Debate on Religion, State and Conversion n Israel. ADL – Anti-Dafamation League. [online]. 2001. Dostupný z

Média AMNON, Meranda. Knesset extends Tal Law by 5 years. Y Net News.com [online]. 2007. Dostupný z BRONNER, Ethan. A Religious War in Israel’s Army. The New York Times [online]. 2009. Dostupný z FENIGER, Yariv, BEN-PORAT, Guy. The majority backs civil marriage. Haaretz.com [online]. 2009. Dostupný z PERI, Smadar. Compensation plan for Palestinian refugees promoted. Y Net News.com [online]. 2007. Dostupný z PRUSHER, Ilene, R. Divorce in Israel: Men get the final word. The Christian Science Monitor [online]. 2006. Dostupný z ROSENBERG, MJ. Israeli Army Killed His Three Daughters but Palestinian Lobbies for Reconciliation. The Huffington post [online]. 2009. Dostupný z WAGNER, Matthew. Tal Law implementation days away. The Jerusalem Post [online]. 2007. Dostupný z Israel - Rabbi Elyashiv Allows Civil Marriage For non-Jews. Vos Iz Neias? [online]. 2009. Dostupný z Israeli cities free to sell pork. BBC NEWS [online]. 2004. Dostupný z

48

Israel army 'used human shields' BBC NEWS [online]. 2009. Dostupný z

Další elektronické zdroje FAYE, Guillaume. Metapolitický slovník, část 4. Altermeida.info [online]. 2009. Dostupný z Amnesty International ČR, Palestinští uprchlíci v Iráku jsou terčem útoků [online]. 2007. Dostupný z Central Bureau of Statistics [online]. 2009. Dostupný z Izrael a Blízký východ ve zpravodajství [online]. 2009. Dostupný z Israel Defence Forces [online]. 2009. Dostupný z Israel Ministry of Foreign Affairs. Election in Israel – February 2009. [online]. 2009. Dostupný z Israel Ministry of Foreign Affairs. Basic Law: Jerusalem, Capital of Israel [online]. 2009. Dostupný z Israel Ministry of Foreign Affairs. The Annapolis Conference [online]. 2009. Dostupný z Jewish virtual library. Ministry of Religious Affairs. [online]. 2009. Dostupný z Jewish virtual library. The Beilin-Abu Mazen Document. [online]. 2009. Dostupný z Jewish virtual library. Palestine Refugees [online]. 2009. Dostupný z Lillian Goldman Law Library [online]. 2008. British White Paper of June 1922 Dostupný z

49

Nahal Haredi. Netzah Yehuda Battalion. [online]. 2009. Dostupný z Palestinian Academic Society for the Study of International Affairs, Jerusalem [online]. 2009. Dostupný z The Hebrew University of Jerusalem [online].

2009.

Dostupný

z

The Knesset. The Existing Basic Laws: Full Texts. [online]. 2009. Dostupný z The Knesset. Parliamentary Groups in Governments. [online]. 2009. Dostupný z < http://www.knesset.gov.il/faction/eng/FactionGovernment_eng.asp> The Knesset. The Law of Return 5710 (1950). [online]. 2009. Dostupný z UNISPAL – United Nations Information System on the Question of Palestine. Considerations Affecting Certain of the Provisions of the General Assembly Resolution on the "Future Government of Palestine: The City of Jerusalem [online]. 2009. Dostupný z UNISPAL – United Nations Information System on the Question of Palestine. A/RES/212 (III) Assistance to Palestine refugees [online]. 2009. Dostupný z UNISPAL – United Nations Information System on the Question of Palestine. Secretary General Report – Teh Situation in the Middle East [online]. 2009. Dostupný z United Nations. The Question of Palestine & the United Nations – The Status of Jerusalem [online]. 2003. Dostupný z United Nations. The Question of Palestine & the United Nations – Palestine Refugees [online]. 2003. Dostupný z United Nations. UNRWA in figure [online].

2009.

Dostupný

z

United Nations. Number of registered refugees 1950 – 2008 [online]. 2009. Dostupný z

50

Přílohy Příloha č. 1: Mapa č. 1: Palestina v době britského mandátu

Zdroj: Izrael a Blízký východ ve zpravodajství [online]. [cit. 2009-04-07].

51

Příloha č. 2: Mapa č. 2: Rozdělení Palestiny podle OSN a Rozdělení Palestiny po Válce za nezávislost

Zdroj: Palestinian Academic Society for the Study of International Affairs, Jerusalem [online]. [cit. 2009-04-07]

52

Příloha č. 3: Mapa č. 3: Situace na Blízkém východě po Šestidenní válce 1967

Zdroj: Palestinian Academic Society for the Study of International Affairs, Jerusalem [online]. [cit. 2009-04-07]

53

Příloha č. 4: Tabulka č. 1: Výsledky izraelských parlamentních voleb 2009

Final election results 2009 Voter turnout: 65.2% Number of votes cast: 3,416,587 Number of valid votes: 3,373,490 Number of invalid votes: 43,097

Party

No. of votes

No. of seats

Kadima

758,032

28

Likud - Ahi

729,054

27

Yisrael Beytenu

394,577

15

Labor

334,900

13

Shas

286,300

11

United Torah Judaism

147,954

5

United Arab List - Ta'al

113,954

4

National Union

112,570

4

Hadash

112,130

4

Meretz and The New Movement

99,611

3

Habayit Hayehudi - The New National Religious Party (NRP)

96,765

3

Balad

83,739

3

Zdroj: Israel Ministry of Foreign Affairs [online]. [cit. 2009-05-07]

54

Příloha č. 5: Mapa č. 4: Bezpečnostní bariéra v Jeruzalémě

Zdroj: Palestinian Academic Society for the Study of International Affairs, Jerusalem [online]. [cit. 2009-04-07]

55

Příloha č. 6: Mapa č. 5: Palestinští uprchlíci

Zdroj: Palestinian Academic Society for the Study of International Affairs, Jerusalem [online]. [cit. 2009-04-07]

56

Seznam příloh Příloha č. 1: mapa č. 1 – Palestina v době britského mandátu Příloha č. 2: mapa č. 2 – Rozdělení Palestiny podle OSN a Rozdělení Palestiny po Válce za nezávislost Příloha č. 3: mapa č. 3 – Situace na Blízkém východě po Šestidenní válce 1967 Příloha č. 4: tabulka č. 1 – Výsledky izraelských parlamentních voleb 2009 Příloha č. 5: mapa č. 4 – Bezpečnostní bariéra v Jeruzalémě Příloha č. 6: mapa č. 5 – Palestinští uprchlíci

57