Autorský překlad Lesní písně v literárněvědných souvislostech

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky

Ukrajinský jazyk a literatura

Barbora Poláková

Autorský překlad Lesní písně v literárněvědných souvislostech Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: PhDr. Taťána Juříčková, Ph.D.

2008 1

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

…………………………………………… Podpis autora práce

2

Zde bych chtěla poděkovat paní PhDr. Taťáně Juříčkové, Ph.D. za odborné vedení, pomoc a připomínky v průběhu psaní mé bakalařské práce.

3

Obsah 1. Úvod....................................................................................................................... 5 2. Život a dílo Lesji Ukrajinky ................................................................................ 6 2.1 Životopis ............................................................................................................... . 6 2.2 Tvorba Lesji Ukrajinky ....................................................................................... 13 2.3 Drama v tvorbě Lesji Ukrajinky .......................................................................... 15 3. Lesní píseň ........................................................................................................... 18 4. Umělecký překlad ................................................................................................ 20 5. Lesní píseň, 1. dějství ........................................................................................... 23 6. Poznámky k postavám a reáliím užitým v 1. dějství Lesní písně .................... 56 7. Závěr ..................................................................................................................... 61 8. Резюме.................................................................................................................. 62 9. Seznam použité literatury ................................................................................... 63 10. Příloha ................................................................................................................. 64

4

1. Úvod Jako téma své diplomové bakalářské práce jsem si zvolila překlad prvního dějství dramatické poemy Lesní píseň z pera spisovatelky Lesji Ukrajinky. Důvodem tohoto výběru byl můj zájem o umělecký překlad a zejména pak o osobnost Lesji Ukrajinky, nejvýznamnější ukrajinské básnířky přelomu 19. a 20. století. Poema Lesní píseň patří k vrcholům její tvorby. Je to drama ve verších, což pro mě z hlediska překladu byla velká výzva. Práce se skládá ze dvou částí, z teoretické a praktické. Teoretická část je rozdělena do dvou kapitol, první z nich se zabývá životem autorky a její literární tvorbou, zvláštní pozornost je věnována dramatu v díle Lesji Ukrajinky. Druhá kapitola pojednává z obecného hlediska o uměleckém překladu jakožto literární disciplíně. Část praktická obsahuje překlad prvního dějství dramatu a poznámky k postavám a reáliím užitým v prvním dějství Lesní písně. Důvodem překladu právě prvního dějství je snazší proniknutí čtenáře do děje, a to i bez předchozího obeznámení se s obsahem díla. V této části se také vyskytuje mnoho zajímavých postav a jevů ukrajinské mytologie. Proces překladu se protínal s postupným objasňováním nejdůležitějších reálií, které jsou českému prostředí úplně cizí, vzdálenější, event. nesrozumitelné. Při objasňování neznámých jevů jsem se opírala zejména o internetové zdroje. Jelikož Ukrajinci jsou národem, který má silné vazby ke své mytologii, jsou informace k danému tématu v mnoha případech dobře dostupné na webových stránkách. Zde můžeme kromě reálií nalézt i podrobný životopis Lesji Ukrajinky. Při zpracovávání kapitoly o uměleckém překladu jsem nejvíce čerpala z knihy Jiřího Levého „Umění překladu“. Přestože překlad tohoto díla již vytvořen je, ráda bych touto prací drama znovu oživila a blíže poukázala na ukrajinské reálie, které se v díle vyskytují. V neposlední řadě je mým cílem poukázat na osobnost Lesji Ukrajinky, nejen jako spisovatelky, ale také silné ženy těžce zkoušené osudem, která i přes svůj nelehký životní úděl dokázala vytvořit významná lyrická díla, která oslovují čtenáře dodnes. V této práci se poprvé snažím profilovat jako překladatel a ta se tak stává mým prvním rozsáhlejším dílem v oblasti uměleckého překladu. 5

2. Život a dílo Lesji Ukrajinky 2.1 Životopis Jedna z nejvýznamnějších osobností nejen ukrajinské literatury ale celých ukrajinských dějin, Lesja Ukrajinka, se narodila ve městě Novohrad-Volynskyj 25. února (podle starého kalendáře 13. února) 1871 v rodině intelektuálů Petra Antonoviče Kosače a Olhy Petrivny (rozené Drahomanová, jejíž literární pseudonym byl Olena Pčilka) jako Larysa Petrivna Kosač. Od útlého dětství dívka projevovala velké nadání. Brzy se naučila číst a i díky podnětnému prostředí svůj talent mohla rozvíjet dál. Když bylo malé Lesje 5 let, pobývala s matkou a starším bratrem Mychajlem na vesnici Žaboryci. Zde poprvé jí matka vypráví pohádky o víle.«…Видко було, що перебування в Жабориці зробило на Лесю дуже велике враження і дуже їй сподобалося: вона, бувало, раз у раз із втіхою згадує, що те або те була чи бачила в Жабориці… Жаборицькі пісні, казки, різні повір’я, звичаї, купальські, жнив’яні і т. д. Леся добре пам’ятала і часто згадувала…»1. Tak vidíme, že již v raném dětství byla Lesja ovlivněna lidovými pověstmi, folklórem, což se odrazilo i v její pozdější tvorbě, konkrétně vyprávění o víle jasně zavdalo k vytvoření díla, které je hlavním tématem této práce, a to Lesní písně. Již v době, kdy je Lesje pouhých pět let, se projevuje silný vztah mezi ní a bratrem Mychajlem,

díky jejich

nerozlučnosti

jim doma

říkali

společným jménem

«Мишолосіє»2. Dalším členem rodiny, který dívku ovlivňuje nejen v životě ale i v tvorbě, je její teta Olena Antonivna Kosač. „Teta Jeleja“ se pak stává člověkem, kterého si Lesja velmi váží a později je pojí velké přátelství. V době, kdy poznává Lesja svou tetu, je její otec P. A. Kosač odeslán pracovat do Lucka za své „ukrajinofilství“ a také za své setkání s ukrajinským emigrantem Mychajlem Petrovyčem Drahomanovem, který byl Kosačovým přítelem a zároveň i švagrem. V roce 1879 je souzena Olena Kosač za účast v pokusu o atentát na velitele četníků 1 Спогади про Лесю Українку. – Київ : «Дніпро», 1971 р., s. 36. 2 Op. cit., s. 42.

6

Drentelna a odsouzena k vyhnanství na Sibiři. Když se Lesja dozví o této údálosti, píše svou první báseň „Naděje“ (Надія). A zanedlouho přichází další rána, zásadní životní mezník v životě Lesji Ukrajinky, tímto mezníkem se stává těžká choroba, kterou budoucí nadějná spisovatelka onemocní v pouhých deseti letech a která ji bude provázet celým životem a tak i ovlivní celou její tvorbu. Ovšem ke správné diagnóze docházejí lékaři zhruba až o dva roky později. Během toho Lesja začíná navštěvovat hodiny hry na klavír u manželky skladatele Mykoly Lysenka, Olhy Oleksandrivny Dekonor. Později se rodina Kosačových stěhuje na vesnici Koloďažne, ale Lesja s bratrem studují v Kyjevě, mají soukromé učitele a dostávají lekce řeckého a latinského jazyka. A v této době také přichází zjištění, jakou chorobou tehdy dvanáctiletá Lesja trpí. Je to tuberkulóza kosti. Přichází operace levé ruky, která pak zůstává ovšem zmrzačena. Přes nemoc a porůznu měnící se stav, kdy je dívce tu lépe, tu hůře, neustává její studium. Začíná se za pomoci matky učit francouzštinu a němčinu. A také s ní a svým bratrem navštíví místo Nečimne (nyní Lesní píseň), které jí učaruje a navždy v ní zanechá hluboký dojem. Legendy, které se vyprávějí o zdejším jezeru, si Lesja zapamatovala na celý život a předala dál ve své Lesní písni. Tato návštěva se odehrává roku 1884, kdy se na světlo boží dostávají jedny z prvních Lesiných básní, je to „Sapfo“ („Сафо“) a „Konvalinka“ („Конвалія“), které jsou významné tím, že v tomto roce i vycházejí a jsou poprvé podepsány pseudonymem Lesja Ukrajinka. Poprvé také přichází práce na překladu, s bratrem Mychajlem překládají Gogolovo dílo „Večery na samotě u Dikanky“ („Вечори на хуторі під Диканькою“), které hned další rok vychází ve Lvově. Časem se zdravotní stav nelepší, ale Lesja se tomu nepoddává a hodně pracuje, čte, píše. Také začínají její celoživotní cesty za lékaři. Za svůj život pobývala tak v mnoha městech nejen Evropy. Léčila se v Polsku, Litvě, Itálii, Německu, Rakousku-Uhersku, Egyptě... Když je Lesje šestnáct let, informuje v dopise její matka Ivana Franka o poemě Rusalka, kterou dcera napsala. Ivan Franko se později o Lesiné tvorbě vyjadřuje skoro jen v superlativech, je jejími díly okouzlen, v dalších letech k jejich vydávání hojně dopomáhá a o tvorbě své mladé oblíbenkyně často píše ve svých statích. V roce 1891 se ve Lvově Lesja osobně s velkým spisovatelem seznamuje. Franko pak Kosačovi

7

navštěvuje i s celou svou rodinou. Kromě svých vlastních básní se Lesja nadále věnuje i překladům různých světových velikánů, překládá například Mickiewicze, Homéra,

již zmíněného Gogola,

či oblíbeného Heinricha Heineho. Také roku 1888 začíná její korespondence se strýčkem Drahomanovem, ve které se mu mimo jiné svěřuje se svými tvůrčími plány: «… Ми (молодіж) задумали видати цілу серію перекладів найкращих творів європейських і російських авторів … Бувши в Одесі, я хотіла учитись по-англійськи… По-італьянськи я вже трохи підучилась сама … надолужаю французьким та німецьким». (24. prosince 1889)3. V jazycích se opravdu zdokonaluje a později z nich nejen překládá, ale někdy dokonce i píše. V těchto plodných letech vzniká mnoho jejích známých básní, mimo jiné také „Contra spem spero“ (1890). Když odjíží roku 1891 do Vídně, aby se zde léčila, zastavuje se ve Lvově, kde dochází k již zmíněnému setkání s Ivanem Frankem, ovšem seznamuje se zde také s další významnou osobností ukrajinské umělecké scény, Mychajlem Pavlykem4, na kterého velmi zapůsobila a dle jeho dopisu, který později poslal Mychajlu Drahomanovi, můžeme říci, že ho přímo okouzlila. Zde je úryvek ze zmíněného listu: «… Леся так просто ошоломила мене своїм образуванням та тонким розумом. Я думав, що вона тільки в крузі своїх поезій, аж воно далеко не так. На свій вік це геніальна жінка ... Ми говорили з нею дуже довго, і в кожнім її слові я бачив розум та глибоке розуміння поезії, освіти й людського життя»5. O tom, že se z Lesji stala žena všeobecně vzdělaná, která se nezajímala jen o literaturu, nýbrž i o politické dění, svědčí v této době i její dopis adresovaný bratrovi Mychajlovi z Vídně, kde porovnánvá podmínky pro budoucí rozvoj carského Ruska a tehdejšího Rakouska-Uherska. V roce, kdy navštíví Vídeň, také vychazí pod společným názvem „Vzlykání“ 3 Мислене древо [online]. c2001 [cit. 5. května 2008]. Dostupné z: http://www.myslenedrevo.com.ua/studies/lesja/bio/chronology.html 4 „Pavlyk Mychajlo, 1853-1915, ukraj. spis. a žurnalista. Byl z prvých ideologů socialismu v Haliči, žák a spolupracovník Mych. Drahomanova. V mládí psal naturalist. povídky (Jurko Kulykiv, Propaščyj čolovik a j.). Persekuce jej vyhnala do Ženevy, kde pracoval v red. Drahomanovovy „Hromady”. R. 1890 založil a s Iv. Frankem řídil 14deník Narod, jenž sdružil i vedl mladou generaci. Vyd. m. j. důlež. korespondenci Perepyska M. Drahomanova z M. Pavlykom v 6 sv. F. T. “ Seznam Encyklopedie [online]. c1996-2008 [cit. 30. dubna 2008]. Dostupné z: (http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/426291-pavlyk-mychajlo) 5 Мислене древо [online]. c2001 [cit. 5. května 2008]. Dostupné z: http://www.myslenedrevo.com.ua/studies/lesja/bio/chronology.html

8

(„Ридання“) její básně „Země rodná! Milovaný můj kraji...“ („Сторононько рідна! Коханий мій краю …), „Ukrajino! Pláču slzy pro tebe...“ („Україно! Плачу слізьми над тобою…“) aj. Co se týče jejího zdravotního stavu, Lesja roku 1891 onemocní ještě tyfem. V roce 1893 vychází jedna z jejích nejslavnějších sbírek „Na křídlech písní“ („На крилах пісень“), která ovšem díky cenzuře nemohla vyjít v Rusku a o Lesju se tak začíná zajímat ruská policie. Krom toho spisovatelka v této době začíná s dalšími literáty redigovat dětský časopis „Zvonek" („Дзвінок“) a ještě přichází pocta od M. Lysenka, který na texty H. Heineho přeložené Lesjou skládá hudbu. Roku 1894 sklízí úspěch s poemou „Robert Brjus, král skotský“ („Роберт Брюс, король шотландський“), vysoko ji cení M. Pavlyk i I. Franko, který píše: «Чудова мова … і дар справжньої поезії, яким насичений цей твір, перетворюють його в справжню перлину новішої поетичної української літератури»6. Následující rok Ukrajinka zasílá M. Pavlykovi „Dopis přátelům na Ukrajině“ („Лист до товаришів на Україну“), kde vybízí ukrajinskou mládež k aktivnějšímu přístupu v revolučním boji, podpoře časopisu «Народ» („Národ“) a novinám «Хлібороб» („Chlebotvůrce“). Roku 1896 vzniká její slavná báseň „Slovo, proč nejsi tvrdou ocelí...“ („Слово, чому ти не твердая криця …“) a je zvolena členem Kyjevského literárně-uměleckého spolku. Přichází období roku 1897, kdy se Lesjin zdravotní stav zhoršuje, je připoutána k lůžku, přesto pilně pracuje, čte a zajímá se o politické otázky. V témže roce se pak léčí na Jaltě a v její korespondenci se poprvé shledáváme se jménem Serhije Konstantynovyča Meržynského, který se stane jedním z osudových lidí Lesjina života. Nacházíme také dopisy adresované matce, v němž je znát, jak Lesju její zdravotní stav zmáhá a trápí, ale přesto bojuje: «Не можна, гріх бути інвалідом, коли так багато роботи і так мало людей, треба перестати ним бути, коли не можна зараз, то через рік … через три, а все-таки треба вийти в люди! І я вийду або під ножем пропаду, а так не зостанусь»7 a v následujícím roce píše: «… Мені здається, що я маю перед собою якусь велику битву, з якої вийду переможцем або зовсім не вийду. Коли у мене справді є талан, то він не загине, – то не талан, що погибає від 6 Op. cit. 7 Op. cit.

9

туберкульозу чи істерії! Нехай і заважають мені сі лиха, але зате хто знає, чи не кують вони мені такої зброї, якої нема в інших, здорових людей»8 Ale Lesja dál tvoří a pracuje nad překlady. A na večeru, věnovanému I. P. Kotljarevskému, pod názvem „K stoletému výročí ukrajinské literatury“ předčítá její verše Mychajlo Staryckyj. Roku 1898 je naplněn důležitými událostmi. Lesja absolvuje operaci levé nohy v Berlíně a také se seznamuje se svým budoucím manželem Klymentem Vasyljovyčem Kvitkou a přes M. Pavlyka s Olhou Kobyljanskou, se kterou je později pojí celoživotní přátelství. Časopis «Літературно-науковнй вісник» informuje o tom, že vychází kniha Lesji Ukrajinky „Myšlenky a sny“ („Думи і мрії“). A přichází další a další úspěchy, zdá se, že to co si život vybírá na spisovatelčiném zdraví, to se jí snaží navrátit po stránce uznání a zdarů v umělecké činnosti. V roce 1900 Ivan Franko uznává v jedné své stati sbírku Lesji Ukrajinky „Myšlenky a sny“ jako jeden z nejlepších ukrajinských literárních počinů předešlého roku. Vychází stať o Lesje, jejímž autorem je Ivan Franko, a devět jejích básní v českém překladu Růženy Jesenské. Ivan Truš, malíř, vytváří spisovatelčin portrét, který je vystaven v muzeu na Oleksandrivské ulici (portrét je zanedlouho odkoupen do Lvovské galerie). Také nadchází období, kdy se Lesja začíná bohatě stýkat se Serhijem Meržynským, který ji navštíví v Kyjevě, pak odjíždí do Minska a zde těžce onemocní, to když se Lesja dozví, odjíždí ihned za ním a pod vlivem jeho vážného stavu a s tím se važících emocí píše řadu lyrických básní jako: „Tvé dopisy vždy voní zvadlými růžemi“(„Твої листи завжди пахнуть зов’ялими трояндами …“), „Všeho nechat a za tebou vzlétnout“ („Все-все покинуть, до тебе полинуть …“), „Chtěla bych tě jako břečťan obejmout“ (“Хотіла б я тебе, мов плющ обняти …“), „Řekni mi, milovaný, kam se mé slzy poděly“, („Скажи мені, любий, куди мої сльози поділись“). Na čas se vrací na Ukrajinu, ale roku 1901 se za Meržynským vrací a během jedné noci, kterou prosedí u jeho lůžka, napíše dramatickou poemu „Oderžyma“ („Одержима“). Ovšem pak přichází Meržynského smrt a Lesja se během několika dní vrací do Kyjeva. Během toho všeho ale nepřestává kolotoč kolem Lesjiné osoby. Na jedné straně ruská cenzura zakazuje otiskovat její statě, na straně druhé Ukrajinka píše pro almanachy a pořádá se na její počest večer v sále Národního domu. 8

Op. Cit.

10

A pak začíná období blízkého přátelství Lesji a Klymenta Kvitky. Cestují spolu po Bukovině a pobývají společně u přátel. Ale ještě téhož roku odjíždí ona sama na léčení do Itálie a následně do Švýcarska. Rok 1903 je ve znamení cenzur, ve sběrníku „Na památku Kotljarevskému“ je zakázána Lesjina báseň Kouř, v její sbírce „Na křídlech písní“ nesmí být otištěna báseň „Oběť“ („Жертва“) ani poema „Одержима“. Roku 1904 píše básně „Moji milovaní, ke mně pojďte! Jsem sama“ („Мої любі, до мене ходіть! Я сама“), „Když pohlédnu hluboko v milované oči...“ („Коли дивлюсь глибоко в любі очі …“), „Oj, nezmizely zlaté trny“ („Ой не зникли золоти терни…“) a poemu „Na rujnách“ („На руїнах“). Také světlo světa spatří „Pohádka o čaroději Ochovi“ („Казка про Оха-чародія“)9. Ivan Franko pak ve své další stati, přes ruskou cenzuru, vyzdvihuje Ukrajinčinu poemu „Одержима“. Co se týče politického dění, které sleduje, tak se v této době stává svědkyní krvavého potlačení demonstrace v Tbilisi a v dopise pro Olhu Kobyljanskou vysoce oceňuje první rok ruské revoluce: «… Се такий був тяжкий, і грізний, і величний рік, стільки було в ньому страшних контрастів, «вершин і низин», буйних надій і трагічних розчарувань, великих перемог і незагойних ран …»10. A tento rok je také přelomový v jejím osobním životě. Oznamuje své rodině, že si bude brát Klymenta Kvitku. Počátek roku 1907 je poměrně bouřlivý. Kyjevští četníci dělají prohlídky u 27 osob, mezi kterými je i Lesja Ukrajinka a její setra Olha, po krátké době následuje noční prohlídka, po které Lesju spolu se setrou zadrží, nacházejí u nich totiž 121 marxistických brožur a tři práce V. I. Lenina. V dopise svému příteli pak Ukrajinka potvrzuje své sympatie se sociálně-demokratickými organizacemi a sobě přisuzuje jen skromnou roli prostředníka: «… Ніколи не вважала себе нічим іншим, як хіба посередницею …»11. V tomto roce pak dokončuje ještě svou dramatickou poemu Kasandra a také se vdává za Klymenta Kvitku, se kterým, po dalších zdravotních obtížích, lékařských konzultacích a zjištění, že trpí nemoci ledvin, začíná organizovat etnografickou

9 Pohádku zmiňuje Lesja Ukrajinka v Lesní písni, viz Příloha č.1 10 Мислене древо [online]. c2001 [cit. 5. května 2008]. Dostupné z: http://www.myslenedrevo.com.ua/studies/lesja/bio/chronology.html 11 Op. cit.

11

expedici, jejímž cílem mělo být zaznamenávání ukrajinských lidových písní. Zdravotní stav se ale zhoršuje, Lesja s maželem odjíždí roku 1909 na léčení do Egypta, který v ní zanechává silné dojmy, jak také píše: «Бачили ми великі піраміди і великого сфінкса – се справді щось єдине на цілім світі!… Особливо сфінкс – він мав … живі очі, він немов бачить вічність. А який там пейзаж перед очима в сфінкса!… Не розчарував мене Єгипет, а ще більше причарував, і тепер … я зрозуміла його до кінця геніальний хист, як побувала в Каїрському музеї»12. Díky pobytu zde vznikají další její verše, které jsou právě Egyptem inspirovány. Spisovatelka má velké tvůrčí plány, které jí ale ničí víc a víc se zhoršující zdraví. Po odjezdu

z Egypta se stav horší, vrací se sem, pak opět odjíždí, v Kyjevě

podstupuje léčbu světlem. Ale přesto přese všechno začíná roku 1911 pracovat nad dramatem „Lesní píseň“ („Лісова пісня“) a 25. červencem už je datován jeho koncept. V dopise matce pak píše, že se jí „Lesní píseň“ roky utvářela v mysli pod vlivem ukrajinského folklóru a krásné volyňské přírody, «А то ще я й здавна тую мавку «в умі держала …» І над Нечімним вона мені мріла … Зачарував мене сей образ на весь вік»13. Na konci roku už proběhne v Kyjevě v rodině Kosačových první čtení tohoto díla a roku 1912 je vydáno. Lesja si pak v dopisech více a více své matce stěžuje na materiální nedostatek a protahování placení za její díla. Roku 1913 pak přichází ještě poslední práce Lesji, kdy svému muži diktuje texty a melodie ukrajinských národních písní. Poté už jen přichází rodině telegram od manžela o zhoršení Lesjina stavu, její převoz do Sumari na Kavkaz, kde v témže roce umírá. Její ostatky pak byly převezeny do Kyjeva a je pohřbena na hřbitově Bajkovo.

12 Op. cit. 13 Op. cit.

12

2.2 Tvorba Lesji Ukrajinky Počátek literární činnosti Lesji Ukrajinky je svázán s epochou imperialismu a první ruské revoluce. V ukrajinské literatuře této doby nabývaly konečné podoby naturalistické,

dekadentně-symbolistické

a

revolučně-demokratické

směry.

K poslednímu jmenovanému, ostře odporujícímu buržoazně-nacionalistické literatuře, patřili například Dmitro Hrabovskyj či Mychajlo Kocjubynskyj. V raných dílech Lesji Ukrajinky vládne pod vlivem doby liberální nálada, častým motivem se stává pláč nad osudem Ukrajiny. Metoda tvorby Ukrajinky má blíže k romantismu než k realismu, ale v základu se ostře odlišuje od metody dekadentizovaných ukrajinských neoromantiků, obzvláště symbolistů, především svým ideovým a tematickým zaměřením a také uměleckými prostředky. Na rozdíl od mnohým romantiků-dekadentů Ukrajinka neidealizovala minulost, i když vytvářela své obrazy na historickém podkladě. Vášnivě nenáviděla tísnivou realitu carského Ruska a od 90. let již nepropadala pesimismu, jako ve své rané tvorbě, neupadala do zoufalství, ba naopak – vyzývala k boji za plné osvobození od veškerého útisku, odstranění vykořisťování člověka člověkem. Romantismem Ukrajinky jasně pronikala revoluční nálada. V raných lyrických i epických dílech Ukrajinky je cítit vliv předešlé i soudobé liberálně-buržoazní poezie Panteleimona Kulyše, Jakiva Ščoholeva, Mychajla Staryckého či Oleny Pčilky, ale zároveň s tradičně romantickou tvorbou („Konvalinka“) zde vidíme více konkrétních historických obrazů. V souladu s národní rytmikou a strofikou (tzv. „kolomijkovou“14) se zde vyskytuje hexametr, distichon a sonet. Již v prvních básnických pokusech Ukrajinky se objevovalo něco nového, originálního, svérázného, nepodobného dílům jejích ukrajiských učitelů. Na poezii Ukrajinky měla velký vliv ruská a západoevropská literatura, obzvláště Heinrich Heine, kterého často překládala. Ukrajinka byla i pod vlivem Ševčenkovým,

14 „Цікавими зразками народної традиційної пісенності є також танкові (танцювальні, до танцю) пісні та українські коломийки, що поділяються на ґрупи "до танцю" і "до співу". Типова ритміка 14-складового вірша коломийок (4+4+6) визначає їх найголовніші прикмети. Власне ця так звана "коломийкова" форма (4+4+6) активно поширилась у різних жанрах традиційного фольклору, прижившись також у професійній українській поезії.“ Український Об'єднаний Портал [online]. c2000-2005 [cit. 20. března 2008]. Dostupné z: http://www.ukrop.com/ua/ukraine/folk/bervy

13

ale myšlenkám velkého národního básníka mladá žena

tehdy ještě nerozuměla.

Pod vlivem Ševčenkových balad napsala svou ranou poemu „Rusalka“, v níž, podle mínění ukrajinského poeta a kritika Ivana. Franka, byl „slabounký ohlas Ševčenkových balad bez životních zkušeností a sociálních kontrastů“. V budoucnu se stal vliv Ševčenka mnohem hlubším. Projevovalo se to hlavně v obraze vroucí nenávisti Ukrajinky k carskému režimu. V intimní lyrice Ukrajinky zpočátku převládaly motivy přírody a lásky. Ve většině případů byly naplněny smutnými náladami. Zármutek básnířky, znásobený velkou bolestí; na rozdíl od jiných básníků její doby, nebyl vyvolán literárními obrazy, a byl tak opravdový a bezprostřední. V lyrice Ukrajinky se odráží těžký vnitřní boj osobního i společenského. Společenské motivy se začaly objevovat v lyrice Ukrajinky velice brzy, např. „Vězeň“ („В’язень“), „Když se zamiluji...“ („Коли втомлюся я...“). Jsou to především motivy nespokojenosti s nesnesitelným životem za carismu, hněvu a nenávisti k carskému režimu, protestu proti národnímu i sociálnímu útisku, snahy o úplnou svobodu. Ukrajinka pozvolna, ale postupně překonávala osobní strasti a všechnu bolest, utvrzujíc se v tom, že role básníka spočívá

ve službě národu, ale

někdy, podobně jako mnozí romantici, tuto roli idealizovala („Contra spem Spero“). Nespokojenost se skutečným životem se poprvé prolomila přes prizma protestu proti nacionálnímu útlaku ukrajinského národa. Zároveň s tím si uvědomovala i sociální útisk („Když se zamiluji...“, „Slavus-Sclavus“). Vyjadřovala nesouhlas se smířlivou a až příliš úslužnou politikou ukrajinských liberálů („Slovo, proč nejsi tvrdou ocelí...“). V letech předcházejících revoluci roku 1905 pozorujeme v poezii Ukrajinky také výrazné revoluční motivy („Nápis na rujně“). Jakožto jedna z nejtalentovanějších autorek poševčenkovské éry v ukrajinské literatuře, hojně ve své lyrice Ukrajinka využívala námětů ruské i světové poezie a obzvláště bohatství ukrajinského folkloru. Základní ideové motivy její lyriky dosáhly dalšího rozkvětu v řadě epických poem jako „Samson“ („Самсон“), „Robert Brjus, král skotský“ nebo „Jedno slovo“ („Одно слово“). V poemě „Stará pohádka“ („Давня казка“), vyprávějící o roli poeta ve společnosti, je cítit vliv satiry Heineho. V poemě „Bílá družka“ („Віла-посестра“) Ukrajinka využila srbský folklor a v poemě „Izolda běloruká“ („Ізольда білорука“) středověký román Tristan a Izolda.

14

Odsouzení Lesji Ukrajinky tehdejší buržoazně-nacionalistickou kritikou pramenilo zejména z naprostého nepochopení komplikované symboliky její poetické tvorby. Kritika hodnotila ta díla, která vyjadřují autorčino demokratické presvědčení, jako bezcenná, přestože právě tyto básně patří k Ukrajinčiným nejlepším. Z předrevoluční kritiky se snažil ve své stati roku 1898 ocenit znamenitou roli Ukrajinky pouze Ivan Franko: „Від часу Шевченкового „Поховайте та вставайте, кайдани порвіте“ Україна не чула такого сильного, гарячого та поетичного слова, як із уст сеї слабосилої, хворої дівчини“.15

2.3 Drama v tvorbě Lesji Ukrajinky Ač Lesja nikdy neopoustila dráhu lyrické básnířky a do konce života v lyrickém žánru vynikala, tak již v polovině 90. let začíná pronikat do tvorby dramatické. Jeden z hlavních důvodů tohoto kroku byl prozaický – žánr dramatu dává přece jen širší prostor uměleckému vyjádření a autor může hlouběji proniknout k jádru problému. Na druhé straně je tu i další příčina, proč se Lesja odhodlává ke kroku stát se dramatikem, na konci 19. století totiž přichází otázka rozšíření tématiky a problematiky ukrajinského realistického dramatu, ve kterém do té doby převažují vesnické náměty. První dramatické pokusy autorky, oproti jejím pozdějších dílům, nepřinášejí nic osobitého. Roku 1896 vzniká drama „Modrá růže“ („Блакитна троянда“), je zde znát velká snaha o obohacení tematiky ukrajinského dramatu, snaha zaujmout čtenáře novými podněty. Hlavními postavami se stala výhradně městská inteligence a její řeč byla plná slov převzatých z úst klasiků světové literatury. Spisovatelka nakonec nespokojeně ponechala Modrou růži stranou a začala hledat nové cesty v tvorbě dramatického žánru. Roku 1897 začíná pracovat na dramatickou poemou „V pralese“ („У пущі“), původně nazvanou „Sochař“ („Скульптор“). Ukazuje zde tragický osud sochaře Richarda Irona, jehož talent trpí a postupně mizí za dob prvního osídlování Severní Ameriky,

kde

tehdy

převažovaly

pralesy.

Richard

bojuje

za

své

ideály

proti náboženskému fanatizmu puritánů, ale nakonec boj prohrává a nezbývá mu než rezignovat.

15 ГУЦЬ, М. В., РОССОШИНСЬКА, Н. Л.: Леся Українка. Радянська школа, Київ 1979.

15

Nad touto dramatickou poemou Lesja pracovala velmi dlouho, roku 1899 ji zanechává skoro hotovou a vrací se k ní až za necelých deset let. Ovšem práce nad první redakcí poemy se stala velmi důležitým krokem kupředu v tvůrčím hledání Lesji Ukrajinky jako dramatika. Po ní začíná zastávat čelní místo v její tvorbě právě drama. Výrazným dílem z roku 1905 je drama „Podzimní pohádka“ („Осіння казка“), ač za života spisovatelky nemohlo uzřít světlo světa a vyšlo až po její smrti. Je to svědectví autorčina mimořádného společenského cítění, kterým proniká předtucha událostí, které se brzy nato na Ukrajině odehrají16. Na příběhu fantastického království ukazuje nenáviděné carské Rusko a tolik vytouženou revoluci. Drama ovšem zůstalo nedokončené, nad důvodem můžeme pouze spekulovat, snad to bylo díky tomu, že se zde Lesja snažila o znaky tehdy populárního symbolismu a s výsledkem nakonec nebyla příliš spokojena, symbolika dramatu je v některých místech totiž velmi složitá a těžko čitelná. V další dramatické poemě „V katakombách“ („В катакомбах“), kterou dokončuje v témže roce, v roce 1905, je hlavním tématem nábožensko-sociální problematika v životě prvních křesťanů v římském impériu, ale jak bylo spisovatelčiným zvykem v historických dílech, tématem samozřejmě narážela na soudobou situaci ve své zemi. Zamýšlela se nad situací v církvi, nad podobou křesťanství v té době a vše samozřejmě souviselo s revolucí toho roku. Roku 1907 dokončuje dramatickou poemu „Kasandra“ („Кассандра“), kterou začala psát již o čtyři roky dříve. V poemě opět navazuje na současnost, ovšem v námětu sahá 16 „První buržoazně demokratická revoluce v Rusku, jejíž hlavní hybnou silou byl revoluční proletariát, vedený marxistickou stranou. Vypukla v důsledku vnitropolitických problémů a neúspěchů Ruska v rusko-japonské válce v letech 1904-1905. Revoluce začala tzv. krvavou nedělí 22.(9.)1.1905, po níž následovala vlna stávek a nepokojů v hlavně centrech země. Současně s dělníky se bouřili rolníci a některé utlačované národy carské říše. Velký ohlas mělo povstání na křižníku Potěmkin (červenec 1905). Všeruská generální stávka v říjnu 1905 donutila cara dne 30.(17.)10.1905 vydat tzv. Manifest 17. října, jímž přislíbil občanské svobody a svolání státní dumy. Vrcholem revoluce bylo prosincové ozbrojené povstání v Moskvě 1905, jež však bylo vládou potlačeno. V letech 1906 až 1907 byla zlikvidována i další revoluční vystoupení, v červnu 1907 byla rozehnána 2. státní duma a nastolena stolypinská reakce. Přes formálně konstituční režim zůstalo Rusko nadále absolutistickou říší, revoluce 1905-1907 však otřásla pilíři carského samoděržaví A připravila půdu pro budoucí revoluční vystoupení. Měla velký ohlas v řadě evropských zemí, bezprostředně ovlivnila zejména boj za všeobecné volební právo v Rakousko-Uhersku vrcholící na podzim 1905, rolnické povstání v Rumunsku (1907), revoluce v Íránu, Turecku a Číně.“ Seznam Encyklopedie [online]. c1996-2008 [cit. 30. dubna 2008]. Dostupné z: http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/90743-ruska-revoluce-1905-1907

16

již do dob Homérovy Iliady a stejné téma se objevuje pak i v mnoha jiných evropských literaturách. Hlavní postavou je dcera trojského krále Kasandra, která má dar věštění budoucnosti. Vidí obrovské nebezpečí pro Tróju, ovšem nemůže ho odvrátit a změnit tragický chod událostí. Překážkou se jí totiž stává lidská omezenost, předsudky, touha každého po svém, byť iluzorním, štěstí a také to, že své vidiny nemůže dokázat činem. Hluboké spojení Kasandry s autorčinou současností nelze popřít. V dramatické poemě podala Lesja Ukrajinka své vyjádření tragédie inteligence, která díky společenské izolovanosti, v době národního boje proti samoděržaví, neviděla jí známou pravdu a nemohla tak ovlivňovat běh událostí. A také se v Kasandře objevuje ještě jedna důležitá tendence, a to odsouzení vědomé ignorace pravdy pro dosažení sobeckých

a nízkých cílů. V tomto dramatu vrcholí řada společensko-filozofických

problémů, které spisovatelku zajímali a na které hledala odpovědi již ve své tvorbě předešlé, například tu pokračuje kritikou ideologických základů křesťanství, se kterou přichází již ve výše zmíněném díle „V pralese“. V kapitole nezmiňuji všechna dramata Lesji Ukrajinky, což nebyl ani můj cíl, tím bylo poukázat hlavně na tematiku v dramatickém odkazu autorky, ta se totiž převážně dotýká její doby a politické situace nebo v ní Ukrajinka řeší filozofické a společenské otázky. Jedním z jejích největších přínosů své době se tak stává to, že dokázala, že i slabá žena může prosazovat svůj názor a také bojovat za národ, který miluje. Mluví-li se o obecných znacích autorčiny tvorby, pak je jedním z těch nejcharakterističtějších migrace motivů její rané lyriky v později napsaná dramatická díla. Uvádím zde jeden příklad za všechny a tím je námět básně „To be or not to be?...“, kde řeší otázky osudu poetického talentu a životní cesty umělce a který za několik let rozpracovavá v dramatické poemě „V pralese“. Dramata Lesji Ukrajinky ovládá silná poetika, ve které poznáváme, že jejich autorka byla především velmi dobrou básnířkou, vždyť také jejím osobitým a charakteristickým žánrem byla dramatická poema, za kterým se skrývá většina jejích dramatických děl.

17

3. Lesní píseň Osobitou kapitolou v Ukrajinčiné tvorbě je její drama „Lesní píseň“, které je hlavním tématem mé práce. Zvláštní místo zaujímá mezi ostatními toto dílo, tzv. drama-pohádka (драма-феєрія17), i díky své velké popularitě, kterou získalo ihned po prvním vydání a je považováno za jeden z nejdůležitějších tvůrčích mezníků umělkyně. Lesní píseň Lesja Ukrajinka napsala v létě 1911 a bohatě v ní využila své nasbírané poznatky z folklórního bohatsktví Volyňska, kraje, kde prožila dětství. V Lesní písni autorka zobrazuje všelidský věčný boj mezi vysokým posláním člověka a nízkými, nevolnickými podmínkami jeho každodenního života, mezi poezií a skutečností. To vše ukazuje na příběhu Víly a Lukáše. Hlavní hrdinkou je Víla, která se zamiluje do lidského chlapce Lukáše a odchází žít k lidem. S Lukášem je vzájemně obohacuje čistý cit, který je nakonec spojí navždy. Ale překážkou jejich vztahu se stávají mezi lidmi panující hloupé předsudky. Víla začíná v obyčejné chaloupce uvadat, u Lukáše zase postupně vítězí vlastnické instinkty nad city. Víla, dítě přírody, vtělení nezemské krásy a čistoty, není, jak by se mohlo na první pohled zdát, symbolem opaku všeho lidského. Setkání s opradovým pozemským životem jí totiž přineslo společně s velkými útrapami a strádáním také velké a do té doby pro ni neznámé radosti, čímž ji také navždy odcizilo od divokého lesního živlu, kde se ještě nedávno cítila být nejšťastnější. Všechny síly přírody se jí snažily získat nazpět a vytrhnout z „lidských spárů“, ale nadarmo. Jak jednou Víla poznala lidskou lásku, nemohla už se vrátit do toho bezmyšlenkovitého, „rostlinného“ života. Lidská láska jí dala duši a bez Lukáše už neviděla ve svém bytí smysl. Osud většiny postav Lesní písně je tragický. V celém dramatu a zvláště v jejím závěru je pak ale cítit jasný motiv nemožnosti zdolání všeho toho vpravdě lidského, krásného, poetického... To je to, co je věčné, jako je věčné lidské bytí. Na konci hry se Víla zjevuje Lukášovi, který pro ni pláče a ona mu říká, ať netruchlí pro tělo, protože 17 Драма-феєрія - це п'єса з казково-фантастичним сюжетом і персонажами. Феєрія театральна чи циркова вистава, побудована на фантастично-казковому сюжеті, в якій з метою вразити глядача використовуються різноманітні сценічні ефекти. Бібліотека української літератури [online]. c2005 [cit. 14. března 2008]. Dostupné z: (http://www.ukrlib.com.ua/shpora/answer.php?id=55&bookid=4)

18

„має в серці те, що невмирає“18 (má ve svém srdci to, co neumírá), protože láska, krása a věrnost nemohou nikdy zaniknout. V Lesní písni lidé, příroda a výtvory lidské fantazie, folklórní postavy, žijí společným životem, vytváří jediný a krásně organizovaný umělecký soubor. Příroda zde, jako v málokterém takovém díle, pomáhá dotvářet děj a celkový obraz dramatu, má tu svou osobitou roli. Je to ve své podstatě jedna z hlavních postav. Na začátku příběhu, kdy Lukáš probouzí Vílu svou hrou na píšťalku, je spolu s Vílou probuzena i příroda ze svého zimního snu. Příroda je Víle matkou, podporuje ji, ochraňuje, obléká ji na schůzky s milým a také s ní pláče. Dynamické a barvité obrazy přírody mají také roli hlubokých básnických symbolů, které doplňují a zvýrazňují umělecko-filozofický ráz dramatu. Čímž ovšem důležitost tohoto jevu nekončí, příroda je významná i v samotné kompozici hry. Láska Lukáše a Víly se počíná v prvních jarních dnech, kdy se vše probouzí, zrada Lukáše a první strádání Víly přichází v pozdním létě a tragické vyvrcholení příběhu se odehrává v hlubokém podzimu. Na úplném konci, kdy Lukáš hraje na píšťalku, se temný zimní den mění v jasnou, měsíční jarní noc a začíná opětovné bujení přírody, kterým se děj otevírá. Je to jasný symbol věčného koloběhu, koloběhu jak v přírodě, tak v lidském životě, kde ukazuje nekonečnost lidské snahy v boji o „to nesmrtelné v srdci Víly“. Jaro pak symbolizuje naději ve vítězství.

18 Українка, Л.: Вірші. Драматичні поеми. Фоліо, Харків 2007, 253

19

4. Umělecký překlad V této kapitole se budu zabývat teorií uměleckého překladu, konkrétně bych ráda nastínila problematiku překladu dramatu, která s tématem mé práce přímo souvisí. Než započnu s rozebíráním překladu dramatického díla, je rozhodně potřebné říci, že Lesní píseň Lesji Ukrajinky je v tomto žánru velmi specifická a některými znaky se od dramatu odlišuje. V mnoha směrech se totiž dílo stává těžko přenesitelným na jeviště díky své lyričnosti, čehož si byla vědoma i sama autorka, a je tak spíše určeno čtenáři, ač jeho forma je stvořena jako divadelní hra. Předně, ať už se jedná o jakékoliv dílo jakéhokoliv literárního žánru, je třeba se zmínit o překladatelském procesu a požadavcích na práci samotného překladatele. Ve chvíli, kdy má překladatel v rukou předlohu, kterou má umělecky zpracovat, je jeho prvním úkolem její pochopení, následuje interpretace a na závěr přestylizování předlohy. Co se týče pochopení překládáného, musí být překladatel především dobrým čtenářem a dílo musí pochopit po stránce filologické, což předpokládá hlavně odbornou přípravu, v této rovině je zkrátka nutné pochopit text jako takový. V úkolu pochopení díla hraje neméně důležitou roli vnímání ideově estetických hodnot, tj. náladové ladění, podbarvení řeči atp. Zde je důležité, aby překladatel nebyl pouhým normálním čtenářem, ale aby zaplul pod povrch a dílo zevrubněji poznal. Přes tyto dva body jde cesta k pochopení uměleckých celků a skutečností vyjádřených v díle, což je způsob pochopení nejobtížnější. Překladatel musí dokázat přes jednotlivé repliky poznat postavy a reprodukovat tak jejich charakter, z každé samostatné části vycítit náladu díla a správně ji vyjádřit atp. Na pochopení díla plynně navazuje zvládnutí dílo správně interpretovat. Někdy je nemožné využívat pouze jazykově správného překladu, díky nesouměřitelnosti jazykových materiálů, a je tak nutná interpretace. „Častý je případ, že mateřský jazyk není

schopen

významově

tak

širokého

nebo

mnohoznačného

výrazu,

jaký je v originálu; překladatel pak musí význam specifikovat, rozhodnout se pro jeden z užších významů, a k tomu potřebuje znát skutečnost, která se za textem skrývá."19 Překladatelovo nadání stylistické se nejvíce uplatňuje v přestylizování předlohy. 19 LEVÝ, J.: Umění překladu. Ivo Železný, Praha 1998, 59

20

„Jazyková problematika překladu se dotýká hlavně těchto otázek: a) poměr dvou jazykových systémů b) stopy jazyka originálu ve stylizaci překladu c) napětí ve stylu překladu, jež vzniká tím, že myšlenka se převádí do jazyka, v němž nebyla vytvořena."20 Pokud mluvíme o poměru dvou jazykových systémů, je nejdůležitější si uvědomit, že jejich

jazykové prostředky nejsou ekvivalentní a tudíž je nelze překládat

mechanicky. Nemají naprosto stejné významy a zásadní rozdíly jsou v sémantice obou jazyků, zde se musí překladatel „poprat" s problémem, že některé jazykové prostředky výchozího jazyka v tom cílovém chybějí nebo jich má naopak více a překladatel je nucen vybrat ten správný, nejlépe odpovídající originálu, také samozřejmě musí vycítit, které informační prostředky jazyků může považovat za rovnocenné. Překlad je samozřejmě ovlivněn i jazykem originálu. Někteří spisovatelé se tomu často brání, já jsem názoru, že tomuto vlivu zabránit nejenže nelze, ale ani by se mu nikterak přehnaně bránit nemělo. Na čtenáře pak více dýchne atmosféra původní verze a to díky tomu, že jazyk je bezpochyby spojován s mentalitou té které země. Na každého zapůsobí jinak, když uslyší např. ruštinu a italštinu, a pokud se překladatel nebude úzkostlivě bránit vlivu původního jazyka, získá překlad větší kouzlo a náboj, ze kterého bude cítit více styl autora. Samozřejmě se musí překladatel vystřihat negativních vlivů jazyka originálu, jakým může být přítomnost kostrbatých vazeb tvořených podle výchozího jazyka. Z posledního bodu, ve kterém Levý mluví o napětí ve stylu překladu vzniklém z různorodosti jazyků plyne, že " jazykový výraz v překládaném díle není absolutní, nýbrž představuje jednu z mnoha možností."21 Proto se při čtení díla musíme spolehnout na talent překladatele, který mimo jiné vyžaduje představivost, stylistické nadání a schopnost objektivizace. Tímto jsem chtěla nastínit nejzásadnější problémy, se kterými se překladatel literárního díla potýká a dále se budu zabývat již konrétně tématem překladu dramatu. První věcí, kterou je nutno si při překládání divadelních her uvědomit, je to, že divadelní dialog je text mluvený, tudíž je určen k přednesu a poslechu a má tak

20 LEVÝ, J.: Umění překladu. Ivo Železný, Praha 1998, s. 68 21 Op. cit., s. 75

21

funkční vztah „a) k obecné normě mluveného jazyka, tj. hovorové češtině, b) k posluchači (adresátovi), tj. k ostatním postavám na scéně a k hledišti, c) k mluvčím, tj. k dramatické postavě“.22 V tématu mluvnosti a srozumitelnosti textu je třeba dbát na to, že snadněji se vnímají i říkají věty kratší a souřadná spojení, což již ovšem závisí převážně na původním autorovi. Nás jako překladatele pak musí zajímat také námi snadněji ovlivnitelná věc, a tou je srozumitelnost v rovině např. hláskových spojení, která jsou těžko vyslovitelná a snadno přeslechnutelná nebo jde také o uvědomění si, že některá slovní spojení se v

určitých konkrétních situacích vyskytují častěji a jsou tak pro diváka snadněji

pochopitelná, protože je očekává. Jevištní řeč se logicky odlišuje od řeči každodenního života, hovorový jazyk je zde stylizován, ač někdy méně a někdy více. Překladatel se tak musí ztotožnit s dobou, ve které se děj odehrává, se způsobem mluvy různých společenských vrstev, s tím jak obecně celé dílo vyznívá a překlad tomu všemu přizpůsobit. Dalším důležitým úkolem dramatikovým a následně i překladatelovým je navození hercova způsobu přednesu, toho může dosáhnout jednak replikou samotnou nebo režijními poznámkami. V práci na překladu „Lesní písně“ se výše zmíněné poznámky pro mě staly stěžejními. Jelikož, jak jsem již zmínila, není „Lesní píseň“ přímo určena na jeviště a adresována je spíše čtenáři, řídila jsem se tak převážně těmito obecnými pravidly k překladu dramatu a do hloubky jsem v tomto případě nemusela příliš zacházet.

22 Op. cit., s. 161

22

5. Lesní píseň, 1. děj Totéž místo, jen jaro postoupilo dále; okraj lesa se zdá být pokrytý něžným, zeleným závojem mlžného oparu, tu a tam už jsou vršky stromů potažené zelenou barvou. Jezero je plné až po okraj a jeho zelené břehy kolem vypadají jako routový věnec. Z lesu vychazejí na paseku strýček Lev a jeho synovec Lukáš. Lev – už starý, vážný, ale od pohledu dobrý člověk; popelavé, dlouhé vlasy se mu bílými vlnami spouštějí na ramena zpod šedé plstěné čapky - rohatky; je oblečený v plátěných šatech a jasně šedivém, skoro bílém kabátu; na nohách má postoly23, v rukou sak na ryby, na opasku připevněný nožík, přes ramena na širokém řemeni z lýka vypletený košík. Lukáš, mladičký chlapec, hezký, urostlý, v jehož očích se skrývá ještě cosi dětského; oblečený také v platěný oděv, jen z plátna tenčího, košile přes kalhoty je vyšívaná biljou, má rozhalený límec, je přepásaná červeným páskem, okolo límce a na manžetách červené spony, kabát nemá; na hlavě slamák; na pásku nožík a vědérko z lýka na provázku. Dojdivší k jezeru, se Lukáš zastavil. L e v Proč ses zastavil? Tady není možné jít na ryby. Je tu blátivo. L u k á š Chtěl jsem si uříznout na píšťalku, je tu krásný rákos, vidíš? L e v Ale ty! Vždyť už máš píšťalek habaděj! L u k á š A kolik? Kalinovou, vrbovou a lipovou a to je vše. Potřebuji si ještě rákosovou vyřezat, ta nejlépe hraje. L e v Tak dobrá, hraj si, bav se, proto Bůh svátek dal. A zítra až dojdem, tak budem chýšku stavět. Už nastal čas k lesu dobytek vyhnat. Vidíš, někde už začíná tráva růst.

23 Постоли – постіл – родъ обуви, кожаный лапоть

23

L u k á š A jak zde budeme stavět? Lidé říkají, že tady je půda nepevná. L e v Jak pro koho. Já, synovče, vím, jak si s čím poradit, kam kříž položit, kam osiku přibít, kde stačí třikrát plivnout a jsme ochráněni. Zasejem okolo chýšky mák, hořec u prahu vysázíme, aby na nás síly zlé nemohly... Nuže, já půjdu a ty čiň, jak myslíš. Rozejdou se. Lukáš jde k jezeru a ztrácí se v rákosí. Lev jde podél břehu a mizí za vrbami. R u s a l k a (vynoří se na břeh a volá) Dědečku! Neštěstí! Pomoc! L e s n í

m u ž í k

(malý vousatý čiperný staroušek, vážný v obličeji, v hnědém oděvu barvy kůry, na hlavě huňatou čepici z kuniny) Co se děje? Proč křičíš? R u s a l k a Tam chlapec nějaký na píšťaly rákosí si řeže. L e s n í

m u ž í k Hle!

Kdyby to bylo to jediné! Taková lakota. Mají zde chýšku stavět, a já nebránil jen tomu, aby brali syrové dřevo. R u s a l k a Ach bože! Chýšku? To tu budou lidé žit? Oj, ti lidé zpod střech doškových! Já je nesnesu!

24

Nestrpím doškovou duši! Utopím je, abych smyla vodou tu duši nenávistnou. Utancuji24 ty trubce, jen sem vstoupí! L e s n í

m u ž í k

Počkej! Neukvapuj se! To strýček Lev bude žít v té chýši, a on je naším přítelem. To on tu z legrace s osikou a hořcem straší. Mam ho rád, starého. Kdyby jeho nebylo, dávno už by tu tenhle dub nestál, ten který viděl tolik našich sešlostí a tanců, i lesních velkých tajů. Už ho Němci měřili, okolo něj tři se postavili, rukama objali ale jen tak tak se sebe dotkli. Dávali peníze, ražené tolary, lidem velmi milé, ale strýček Lev přísahal na svůj život, že dub nikdy porazit nenechá. A tak já se zapřísahal, že strýček Lev a všichni jeho blízcí navždy budou v tomto lese v bezpečí. R u s a l k a Ejhle! A tatíček můj je všechny utopí! L e s n í

m u ž í k

Neopovažuj se! Nebo zasypu celé jezero shnilým loňským listím. R u s a l k a O, jaké neštěstíčko, jaká hrůza! Cha – cha – cha! (Mizí v jezeru.) Lesní mužík, bručíc si něco pod vousy a sedíc na povaleném stromě, si zapaluje fajfku. Z rákosí je slyšet hlas píšťaly, je něžný a hravý, a jak se rozléhá, počíná vše v lese rozkvétat. Zpočátku se na vrbě a olších objevily jehnědy, poté bříza listím 24 Залоскочити – ulechtat, v rámci přiblížení reálie je použito obvyklejší české „utančit“

25

zašuměla. Na jezeře rozkvetly bílé lilie a zablyštily se květy na leknínech. Divoká růže ukazuje své něžné pupeny. Zpoza kmenu staré rozštěpené vrby, napůl uschlé, vychází Víla v jasně zelených šatech s rozpuštěnými černými vlasy se zeleným odleskem, rozpřahá ruce a mne si dlaní oči. V í l a Ó, jak dlouho já spala! L e s n í

m u ž í k

Dlouho, dceruško! Již koniklec začal odkvétat. Ku-ku, žežulka kuká, máslo tluče, obouvá si červené střevíčky a lidem léta vyměřuje. Z teplých krajů již hosté přilétli. S žlutými peříčky už plavou na čisté tůni kačátka divoká. V í l a A kdo mě vzbudil? L e s n í

m u ž í k

Patrně jaro. V í l a Jaro ještě nikdy tak nezpívalo jak nyní. Nebo se mi to zdálo? (Lukáš znovu hraje) Ne... počkej... Ano! Slyšíš?.. To jaro zpívá? (Lukáš hraje stejnou melodii, jen blíže) L e s n í

m u ž í k

Ale ne, to chlapec na píšťalku hraje. V í l a Který? Snad to není „Ten, co hráze trhá“? To bych od něj nečekala! L e s n í

m u ž í k

Ne, je to lidský chlapec, strýčka Lva synovec, Lukáš mu říkají.

26

V í l a Toho já neznám. L e s n í

m u ž í k

Protože je tu poprvé. Je zdaleka, a ne z našich lesů, ale z lesů sosnových, kde naše bába ráda zimuje; osiřel a zůstal jen s matkou, vdovou, a tak si je strýček Lev vzal k sobě... V í l a Chtěla bych ho vidět. L e s n í

m u ž í k

A pročpak? V í l a Je určitě moc hezký! L e s n í

m u ž í k

Nedívej se po chlapcích lidských, to je pro lesní dívky nebezpečné... V í l a Jakým ses stal, dědečku, přísným! To mě budeš držet zkrátka jak Vodník Rusalku? L e s n í

m u ž í k

Ne, děťátko, ja tě nedržím. Vodník v bažině je tvrdý, přivykl odedávna všechno živé si podřizovat. Já jsem zvyklý svobody si vážit. Hraj si s větrem, žertuj s Divým mužem, jak chceš, všechnu sílu lesní i vodní, horskou i větrnou přivab k sobě, ale varuj se lidských cest, děťátko, tam není svobody, tam zármutek břemeno své nosí. Střez se jich, dcerko: jen jednou vkročíš a svobodu ztratíš. 27

V í l a (směje se) Copak to jde?! Jak je možné svobodu ztratit? I vítr někdy zmizí. Lesní mužík chce něco namítnout, ale přichází Lukáš s píšťalkou.Lesní mužík i víla se schovají. Lukáš chce nožem nařezat břízu, aby se mohl napít její šťávy, víla přiběhne k němu a chytí ho za ruku. V í l a Nedotýkej se! Nedotýkej se! Neřež! Nezabíjej! L u k á š Copak, děvče? Což jsem nějaký loupežník? Jen jsem trochu šťávy z břízy chtěl. V í l a To je krev její. Nepij krev sestřičky mojí! L u k á š Ty břízu sestrou nazýváš? Kdo jsi? V í l a Jsem lesní víla. L u k á š (ani ne tak udiveně, jako spíše vážně na ni hledí) Ach, tak to jsi! Já o vílách od starých lidí slyšel nejednou, ale sám jsem žádnou nikdy neviděl. V í l a A vidět jsi chtěl? L u k á š A proč by ne? Co už, vždyť jsi úplně taková, jak obyčejná dívka... ale ne, mrštnější jak panna, ruce máš bílé, postavu tenkou, a celá jsi jinak oblečená než naše děvčata. A proč nemáš zelené oči? (přiblíží se k ní, aby se podíval) Ale ne, teď jsou zelené... ale byly jak nebe modré... O! Teď jsou šedé,

28

jak mrak... ne, zdají se černými, nebo možná hnědé... jsi tak zvláštní! V í l a (usmívajíc se) A líbím se ti? L u k á š (stydlivě) Copak vím? V í l a (smějíc se) A kdo to ví? L u k á š (již hodně rozpačitě) Takové otázky! V í l a (silně udivená) Pročpak není možné tak se ptát? Tam, vidíš, tam se ptá divoká růže: „Zda-li jsem pěkná?“ A jasan jí kývá: Nejkrásnější na světě! L u k á š Já nevěděl, že mezi sebou rozmlouvají. Já si myslel, že stromy jsou prostě němé. V í l a U nás v lese není ničeho němého. L u k á š A to ty odjakživa v lese pobýváš? V í l a Od narození jsem z něj ještě nevyšla. L u k á š A ty dlouho žiješ na tomto světě?

29

V í l a Vlastně, o tom jsem nikdy nepřemýšlela... (Zamyslí se.) Zdá se mi, že jsem tu žila zkrátka vždy... L u k á š A vždy jsi byla taková jako nyní? V í l a Myslím, že ano... L u k á š A kdo jsou tví příbuzní? Nebo je vůbec nemáš? V í l a Mám. Je to Lesní mužík, říkám mu dědečku, a on mně zas děťátko nebo vnučko. L u k á š Tak kdo tedy je? Tvůj děd či otec? V í l a Nevím. Není to jedno? L u k á š (směje se) No, pěkné to tu v lese máte! A kdo je tobě tady matkou nebo bábou, či jak vy to nazýváte? V í l a Myslím, že ta stará, suchá vrba, to je moje maminka. Ona mě na zimu přijmula a prachem měkounkým ustlala pro mě lože. L u k á š Ty jsi tam zimovala? 30

A co jsi tam celou zimu dělala? V í l a Nic. Spala. Kdo v zimě co dělá? Spí jezero, spí les i rákosí. Vrba šumí: „Již zaspi, zaspi...“ I zdáli se mi všechny bílé sny: Na stíbře jasné drahokamy rozzářily se, neznámé trávy, květy tu prostíraly se, blyštivé, bílé... A hvězdy tiché, něžné padaly z nebe – bílé, neprůzračnéa tvořily závěje... Bílo a čisto podél závějí bylo. Korále jasné s křišťálem hrají a všude se mihotají... Já spala. Dýchala jsem tak volně. V bílých snách růžové myšlenky, lehounké vyšívaly vzorky, i sny tkaly se zlato-modré, ne takové jak ty letní, byly tiché, pokojné. L u k á š (zaposlouchajíc se) Jak ty mluvíš... V í l a Tobě se to líbí? (Lukáš pokýve hlavou) Tvá píšťalka hezčí řečí mluví. Zahraj mi, já se pohoupu. Víla splete dlouhé větve na bříze, sedne si do nich a houpe se tiše jako v kolébce. Lukáš hraje sólo, přiblížívší se k dubu, a nespouštějíc oči z víly. Lukáš hraje vesňanky. Víla, poslouchajíc, si mimovolně prozpěvuje na jednu melodii a tak jí Lukáš hraje znovu. Zpěv i hra unisono. Jaká sladká hudba mocná jako kouzelná sudba, bílou hruď až roztíná a v srdci... jak když se v lese vyžíná. Na melodii písně se ozývá žežulka, poté slavík, rozkvétá jiskřivě divoká růže, bělá se 31

květ kaliny, hloh stydlivě růžoví, dokonce černá, bezlistá trnka ukazuje něžné květy. Víla, okouzlená, se tiše pohupuje, usmívá se a v lehce uslzených v očích má jakýsi stesk; Lukáš si toho všimne a přestává hrát. L u k á š Ty pláčeš, děvče? V í l a Copak já pláču? (Přejede si rukou přes oči.) A opravdu... Ale ne! To je večerní rosa. Zapadá slunce... Podívej, na jezeře už se objevuje mlžný opar... L u k á š Ale ne, na to je ještě brzy! V í l a Ty bys nechtěl, aby se den již zakončil? (Lukáš kroutí hlavou.) V í l a Proč? L u k á š Protože strýček pojede do vesnice. V í l a A ty chceš být se mnou? (Lukáš kývá, přitakávajíc) Vidíš, mluvíš jako ten jasan. L u k á š (smějíc se) Je potřeba se naučit mluvit, jak je zde zvykem, když tu budu trávit léto. V í l a (s radostí) Opravdu? L u k á š Zítra začneme stavět.

32

V í l a Boudu postavíte? L u k á š Ne, snad chýši a snad celou chatu. V í l a Jste jak ptáci, staráte se, budujete hnízdo, abyste potom odešli jinam. L u k á š Ne, my budujeme navždy. V í l a Jakto navždy? Říkals, že tu budete jen přes léto pobývat. L u k á š (bez emocí) To já nevím... Strýček Lev říkal, že mi zde dají půdu a chalupu, protože na jaře mě chtejí ženit... V í l a (s obavou) S kým? L u k á š Nevím. To mi strýček neřekl, a možná ještě žádnou dívku nenašel. V í l a A copak ty sám si nedokážeš ženu najít? L u k á š (podívajíc se na ní) Já, možná, bych i našel, ale... V í l a Co? L u k á š Nic... (Hraje tiše na píšťalu cosi velmi smutného, poté spouští ruce s píšťalou a zamyslí se.) 33

V í l a (chvilku mlčí) A lidé se sezdávají nadlouho? L u k á š Nadlouho? Navždy! V í l a Jak holubi... Někdy jsem jim záviděla: tak něžně se oni milují... A já neznám nic něžného, kromě břízky, které proto sestřičko říkam; ale ona je příliš smutná, tak bledá, zasmušilá a smutná, částo pláču, když se na ní dívám. Ale olši nemám ráda – je hrubá. Osika mě vždy něčím leká; vždyť ona sama se bojí – pořád se chvěje; Duby jsou přespříliš vážné. Divoká růže je dravá stejně jako i hloh a trnka. A jasan, klen i javor – hrdí. Kalina se tak chlubí svou krásou, že jí je vše ostatní na světě lhostejné. Taková, zdá se, jsem byla také, ale nyní se mi to, sama nevím proč, příčí. Když se zapřemýšlím, tak jsem vlastně v lese úplně samotná... (Smutně se zamyslí.) L u k á š A co tvá vrba? Vždyť jsi jí maminkou zvala. V í l a Vrba? V ní se dobře zimuje, ale v létě... podívej, je taková suchá, a vše na ní skřípe, vše se připravuje na zimu... 34

Ne, jsem úplně, úplně samotná... L u k á š Ale v lese nejsou jen samé stromy, však je tu mnoho sil různých. (trochu uštěpačně) Ale nelituj se, my slýchávali o vašich tancích, žertech a námluvách! V í l a To je vše jak vichr pomíjivé, přiletí, zavíří a zmizí. U nás tak není – jak u lidí – navždy... L u k á š (přistupujíc blíže) A ty bys chtěla – navždy? (náhle je slyšet hlasité volání strýčka Lva) H l a s Hej, Lukáši, hola! Ho, ho, ho, ho! Kde jsi? L u k á š (volá) Už jdu! Hlas A pospíchej! L u k á š Ale taková netrpělivost! (ozývajíc se) Vždyť jdu, už běžím! (chystá se jít) V í l a A vrátíš se? L u k á š Nevím. (Zachází v houští u břehu.) Z lesní houštiny vylétá Divý muž – hezký chlapec v červených šatech, s načervenalými 35

a velmi, jak vítr, rozevlátými vlasy a černým obočím, pod kterým se ukrývájí zářící oči. Chce obejmout vílu, ona uhýbá. V í l a Nech mě být! D i v ý

m u ž

A proč to? V í l a Jdi, pohlédni, zda v poli se runa zazelenala. D i v ý

m u ž

A k čemu mi ta runa bude? V í l a A hle, tam tvá Luční víla v poli žitném. Ona už pro tebe věnec zelený plést začala. D i v ý

m u ž

Já na ní již zapomněl. V í l a Tak zapomeň i na mě. D i v ý

m u ž

Neposmívej se! Pojď, poletíme! Ponesu tě do zelených hor, vždyť jsi tolik chtěla vidět smrkoví. V í l a Ale teď už nechci. D i v ý

m u ž

Tak? A proč? V í l a Už zkrátka nechci. D i v ý

m u ž

Takové nesmysly. Proč už nechceš? 36

V í l a Nemám chuť. D i v ý

m u ž

(úlisně se kolem ní točí) Leťme v hory! Tam sestry mé, tam horské víly, Létavice volné, tančit kolem po trávě nám budou, dokonce i na blesku s barvou rudou! My ti najdeme z kapradí kytku, sejmem z nebe hvězdu, zlatou třpytku, kouzelný závoj pro tvou něhu v létě vyčarujeme na horském sněhu. Abychom pro tebe získali lesní korunu, my svrhneme Zmiji-Carevnu z trůnu, a dáme ti křemenné hory v ochranu! Buď má milovaná! Zvečera i zrána věnec ti budu plést, v tanec tě vést a na křídlách jen tebe nést k moři nachovém, kde jasné slunce zlato schovává v tajemné hloubce. Potom se podíváme hvězdám v okna jak hvězda přadlenka rozděluje stříbrná vlákna, pak, při svítání, jak bělavé mráčky, co stanou na kraji nebe, jak v dálce vláčky, které do neznáma odjížějí, my spočinem, lásko, na rozkvetlé... V í l a (netrpělivě) Dost už! D i v ý

m u ž

Jak rozhněvaně jsi přerušila má slova! (smutně a zároveň lstivě) 37

Cožpak na předešlé léto jsi zapomněla? V í l a (lhostejně) Och, předešlé léto tak dávno minulo! Co tehdá zpívalo, to v zemi zaspalo... Pravdu máš, já už nevzpomínám si. D i v ý

m u ž

(tajemně připomínajíc) Ani na dubové lesy? V í l a A co tam? Já na jahodách byla. D i v ý

m u ž

A do mých stop se zahleděla? V í l a Já trhala kudrnky z chmelu jen. D i v ý

m u ž

Na mé lože nádherné jak nejsladší sen? V í l a Ne, abych propletla ty vlasy černé! D i v ý

m u ž

A doufalas, že možná.. milý tvůj se přivine? V í l a Ne, mě jen bříza něžně houpala. D i v ý

m u ž

Ale přesto... zdá se.. tys někoho milovala? V í l a Ha, ha, ha! To neví se! Snad zjistíš to v lese! Já si půjdu zdobit drobnými květinami vlasy. (vydá se k lesu) D i v ý

m u ž

Oj podívej! Ještě se kolem třpytí plno rosy! V í l a 38

Vítr zaduje, slunéčko zahřeje a rosa zmizí! (ztrácí se v lese) D i v ý

m u ž

Počkej chvilku! Já bez tebe hynu! Kde je? Kde jsi? Kde? Běží do lesa. Mezi stromy se ještě chvíli míhají jeho červené šaty, jako ozvěna lesem zní: „Kde jsi? Kde?...“ Nad lesem září rudý západ slunce a v dálce pak pohasíná. Nad jezerem se objevuje bílá mlha. Strýček Lev s Lukášem vychází na palouk. L e v (rozhněvaně bručí) Ten prokletý Vodník! Kéž by uschnul! Já, když jsem ryby nalovil, jen vyplul jsem člunkem na ostrůvek, - chtíc na tu stranu přejet, - a on chytil se pevně tlapou dna a ani nemukal! Jen málo stačilo a utopil by mě! Nu, ale já hlupák nejsem, jak .. Chytil jsem ho rukou za vousy a zamotal je jak koudel, nožík z opasku jsem vytáhl a na mou duši, ty vousy bych mu usekl! Ale pára proklatá... a pak drc a převrhl se člun! Sotva jsem se živý na břeh vyškrábal. A ještě ryby jsem poztrácel. Čert ho vem! (K Lukášovi) A k tomu ještě tys někde uvízl, volám, křičím, hulákám – aby do tebe hrom uhodil! Kde ses loudal?! L u k á š Povídám - tu jsem byl,

39

píšťalku si vyřezával. L e v Nějak dlouho vyřezáváš, synovče můj, píšťalku! L u k á š (lhostejně) Cožpak já, strýčku... L e v (usmívá se a zpřívětiví) Ale! Neuč se lhát, na to ještě mladý jsi! Škoda jazyka! Jdi raději po lese klestí najít, a rozdělej oheň, ať se usuším, copak takto mohu domů jít? Než dojdem, ještě tahle na nás padne, ať jen jí nepřivolám, k čertu, a pak bude duši z těla vytřásat... Lukáš jde do lesa; za chvíli je slyšet, jak praská suché klestí. L e v (sedá si pod dubem na pařez a zkouší vykřesat plamínek, aby si zapálil dýmku) No to víš! Vykřešeš! I křesací hubka promokla... a troud ztratil se... Aby tě čert vzal, zimnice zlá! Jestlipak nenarostla na dubu čerstvá? (Ohmatává dub, hledajíc hubku). Z jezera, které je skryto v mlze, se vynořuje bílá ženská postava, více podobná na mlžnou šmouhu než na člověka; natažené dlouhé bílé ruce hrabavě pohybují tenkými prsty, když se blíží ke Lvovi. L e v (vyděšeně) Co je to za přízrak? Aha! Už vím! Dobře, že tě vidím! Když se vzpamatuje, vytáhne z košíku svazky kořínků a bylinek a natahuje ruku k přízraku, jakoby se před ním chránil. Ten trochu odstupuje. Lev zaříkává čím dál tím rychleji. 40

Děvčice čarodějná, duše ztracená, zmiz v blatech, v bažinách, kam lidé nechodí a kde zvířata nepijí, a kam můj hlas nazajde, kéž můj stín ten tvůj nikdy nedojde. Zmiz odsud tělo bílé, nechť nedojdeš nikdy svého cíle, té tvé krvi černé, ať nepodlehne žádné srdce věrné. Dej klid našim snům, přeji konec tvým dnům! Přízrak ustupuje zpět k jezeru a splyne s mlhou. Přichází Lukáš s náručí klestí, pokládá ho před strýčka, pod košilí má křesadlo a hubku, vytahuje jea zapaluje oheň. L u k á š Tak, strýčku, ohřejte se. L e v Děkuji. Víš, jak se zavděčit starému strýčku. (U ohně si zapaluje dýmku) Teď něco jiného! (Ulehá naproti ohni na trávě, položí si košík pod hlavu, bafá dýmku a hmouří oči proti ohni.) L u k á š Ano, strýčku? Jaká bajka se vám vynořila v paměti? L e v A jaká by se ti líbila? O divotvorném Ochovi? O Trjomsinovi? L u k á š Ty už jsem slyšel! Vy umíte i jiné, takové které nikdo jiný nezná. L e v (zamyslí se) Nu, tak tedy poslouchej: 41

O carevně Vlnce ti povím. (Začíná klidným, zpěvným a mírným hlasem.) Kdyby bylo chalupy teplé a lidí dobrých, povídali bychom pohádku, bájili bajku až do svítání samého... Za temnými lesy, za hlubokými moři, a vysokými horami, leží podivný prapodivný kraj, kterému vládne Uraj. V tom kraji slunce nezapadne, měsíc nepohasne a na poli hvězdy jasné předvádí své tance krásné. A ta nejkrásnější hvězda má syna Bílého Paljanyna. Tváře má bílé, vzezření milé, vlasy zlaté kolem tváří v ručkách stříbrná zbroj září... L u k á š Měl jste povídat o carevně. L e v Nebuď netrpělivý. Tak tedy – jak Bílý Paljanyn dospívat začal, tu přemýšlet a dumat na životem svým počal: Ze všech, prý, já nejkrásnější jsem, ale osud nedohání mne a snad mešká o den. Matko, Hvězdo, poraď, kde milou mám hledat, zda mezi bojarstvem, slavným rytířstvem, či mezi knížaty urozenými, 42

či snad mezi lidmi prostými? Ještě tak nějaká carevna, byla by mi rovna...“ (Začíná podřimovat.) Poté šel k moři modrému a rozložil zde na břehu náhrdelník perlový.. L u k á š Strýčku, něco jste vynechal... L e v Cože?... Ale ty! Neruš už! ...nu a rozběhla se obrovská vlna po moři a z té vlny vyletěli bujní oři, jak oheň červení a v červený kočár zapřažení. A na tom kočáře... (Umlká, zmožen spánkem.) L u k á š Tak kdo v tom kočáře seděl? Carevna? L e v (ze sna) Co?..Kde?..Jaká carevna? L u k á š Ach, už usnul! Chvíli se dívá zamyšleně na oheň, poté vstane, odchází dále od ohniště, prochází se po palouku, tiše, tichounce, sotva slyšitelně hraje na píšťalku. V lese se stmívá, ale tma ještě není hustá nýbrž průzračná, taková jaká bývá před východem měsíce. Kolem ohniště se blýskají světélka a „klubka“ stínů tančí svůj vrtošivý tanec; květy u ohně se blyští barvami a pak hasnou ve tmě. Na kraji lesa se tajemně bělají kmeny osik a bříz. Jarní vítr netrpělivě vzdychá, obíhá les a rozrývá větve plačící břízi. Mlha na jezeru bílými vlnami přiléhá na černé roští; rákos si šeptá s osikou, schovávajíc se v mlze. Z houští vybíhá víla, běží rychle, jakoby před něčím utíkala; vlasy má rozcuchané, šaty rozevláté. Na palouku se zastavuje, ohlíží se, dává si ruce na srdce, pak dál běží k břízce a ještě jednou se zastavuje. V í l a Srdečně ti děkuji, čarovná tetičko, žes zakryla moje líčko! 43

I vám, cestičky , jak kraječky, že jste mne přivedli do mé břízečky! Och, schovej mne, sestřičko! (Schová se pod břízu, objímajíc její kmen.) L u k á š (přichází k bříze a tiše promlouvá) Jsi to ty, vílo? V í l a (ještě tišeji) Já L u k á š Tys běžela? V í l a Jako veveřička. L u k á š Utíkala? V í l a Ano! L u k á š Od koho? V í l a Od takového, který jak oheň je. L u k á š A on je kde? V í l a Pst!.. Nebo znovu přiletí. (mlčí) L u k á š Jak se chvěješ! Slyším, jak se až bříza otřásá a listím šustí. V í l a (odtahuje se od břízy) Takové neštěstí! Bojím se přitisknout 44

a tak se nedržím. L u k á š Přitiskni se ke mně. Jsem silný, budu tě držet a ještě ochráním tě. Víla se přitulí k němu. Stojí v obětí. Měsíční světlo se začíná rozsvěcet po lese, rozprostírá se po palouku a vkrádá se i pod břízu. V lese se ozývá zpěv slavíka a všechny hlasy jarní noci. Vítr přerývaně vzdychá. Z třpytivé mlhy vychází Rusalka a tiše hledá mladou dvojici. Lukáš, tisknouc k sobě Vílu, se k ní přibližuje svým obličejem a rychle ji políbí. V í l a (vykřikne leknutím i štěstím) O! Hvězda v srdce vpadla! R u s a l k a Cha,cha, cha! (Se smíchem a šplouchnutím mizí v jezeře.) L u k á š (vyděšeně) Co to bylo? V í l a Neboj se, to je Rusalka. Jsme přitelkyně, ta nám nic neprovede. Je svévolná, ráda se pošklebuje, ale mně je lhostejná, je mi lhostejná, pro všechno na světě! L u k á š A co já? Já jsem ti také lhostejný? V í l a Ne, Ty sám jsi pro mě celý svět, milejší, krásnější, než ten, který jsem dosud znala, a zkrásněl mi ještě víc, od chvíle co jsme se vzali. L u k á š A my se už vzali? Víla Ty neslyšíš, 45

jak slavíci svatebním zpěvem jen zvoní? L u k á š Slyším... To oni už neštěbatají, nehvízdají, jako vždy, ale zpívají: „Líbej, líbej, líbej!“ (Líbá ji dlouhým, něžným, rozechvělým polibkem.) Ulíbám tě k smrti! (Zvedá se vítr, bílý květ se bouří vine po palouku.) V í l a Ne, nemohu zemřít... je mi to líto... L u k á š Co to říkáš? Já nechci! Proč jsem to řekl?! V í l a Ne, tak je to dobře zemřít jako letící hvězda... L u k á š Dost! (mluví a zahrnuje ji něžnostmi.) Nechci to! Nemluv! Neříkej nic! Ne, mluv! Krásně povídáš, ale snad až moc dobře se to poslouchá. Co mlčíš? Hněváš se? V í l a Poslouchám tě... tvou lásku... (Bere jeho hlavu v ruce, obrací ji proti měsíční záři a zahledí se mu do očí.) L u k á š Na co se tak díváš? Je až strašné, jak očima v duši hledíš... Nevydržím to! Mluv, žertuj, ptej se, povídej, co máš ráda, směj se... 46

V í l a Máš čistý hlas jak potůček a oči neproniknutelné. L u k á š Možná, že měsíc nesvítí jasně. V í l a Možná... (Hlavou se mu opře o hruď a umlkne.) L u k á š Omdlelas? V í l a Pst! Ať mluví srdce... Tiše ono mluví jako noc jarní. L u k á š Co tam uslyšíme? Toho netřeba! V í l a Netřeba, říkáš? Tak netřeba, můj malý! Netřeba, milovaný! Nebudu, moje štěstí, nebudu naslouchat, můj dobrý! Budu tě laskat, má lásko! Zvykl sis na něžnosti? L u k á š Já se nemiloval nikdy ve svém životě. Neznal jsem to, že něžnosti tak sladké jsou! Víla ho vášnivě laská, on vykřikuje v mukách potěšením. Vílo! Ty mi z těla duši vytrhneš! V í l a Vytrhnu, vytrhnu! Vezmu si tvou duši zpěvavou, a srdénko slovami začaruji... Líbat budu tvé rty od slzí slané, 47

aby zapálily se, aby zarděly se, jako ty lístky z růže plané! Vábit oči tvé modré budu, ať hrají jen, ať září jen, ať nikdo neuvěří tomu bludu! (Náhle spráskne ruce.) Ale čím já ty oči milované přivábím! Ještě nejsem květy ozdobena! L u k á š Zbytečné! Jsi i bez květin krásná. V í l a Ne, já chci pro tebe tak pyšně se ozdobit jak cerevna lesní! (Běží na druhou stranu palouku, daleko od jezera, ke květoucím keřům.) L u k á š Počkej! Já si tě sám ozdobím. (Jde k ní.) V í l a (smutně) Nejsou krásné květy noční, už barvy usnuly... L u k á š Tady v trávě světlušky jsou, nasbírám je, ve vlasech svítit ti budou, bude to jako věnec z hvězd. (Klade jí několik světlušek do vlasů.) Ukaž, podívám se. Ach! Jak jsi krásná! (Bezsebe štěstím ji objímá.) Ještě nasbírám mušky. Ozdobím si tě 48

jako královnu v drahokamy! (Hledá v trávě podél keřů světlušky.) V í l a A já květy kaliny nalámu. Ona nespí, slavík už budí. (Trhá bílý květ a zdobí jím své šaty.) R u s a l k a (Opět vychází z mlhy. Šeptá, zahýbajíc ke keřům.) Děťátka, nekřťaňátka, rozsviťte kahánky své! V keřích zablikaly dva toulavé ohníčky. Pak přichází Nekřtěňátka, v rukách mají kahánky, které blikají, nejprve jasně planoucí a pak úplně pohasínají. Rusalka je tiskne k sobě a šeptá, ukazujíc do dálky na bílou postavu Lukáše, který sní v šeru u keřů. Podívejte, támhleten co se tam toulá, je jako otec váš, co vás opustil, co vaši matičku zahubil. Ten už žít nepotřebuje. P r v n í

n e k ř t ě ň á t k o Utop ho! R u s a l k a

Nesmím. Lesní mužík mi to zakázal. D r u h é

n e k ř t ě ň á t k o

Ale my to nedokážem, jsme ještě malincí. R u s a l k a Jste malincí, jste lehouncí, v rukách máte jasné ohníčky, jste tiší jak lasičky, do křoví zajdete, lesního muže minete, a jak potkáte se, oheň jen mihne se, byl a zanikl! Přeleťte jako blesky

49

nad stezky. Posviťte nad ostrůvkem v bažině, bažinu projděte, kde se zastaví, tam se utopí, tam už pochopí... na samém bažiny dnu, že v Rusalčině je snu! Tak, šup, šup! N e k ř t ě ň á t k a (šťouchajíc jedno do druhého), Ty tam a já tudy, potkáme se poblíž vody. R u s a l k a (spokojeně) Poddali se! (Běží k bažině, cáká vodou přes ramena za sebe. Zpoza ostrůvku v bažině vyskakuje Čert, čertík – mladý pán.) Čerte-Čertíčku, polib mi ručičku! (Svévolným pohybem mu nastavuje ruku, on ji líbá.) Č e r t A za co, panenko? R u s a l k a Připravím tobě dobré jídélko, jen ho zmeškat nesmíš. (Ukazuje v dáli Lukáše.) Vidíš? Tak co? Snídani ode mne sníš? Č e r t (máchne rukou) Ále když není v blátě... Už sbíhají se mi chutě. R u s a l k a Bude jen tvůj mládenec, 50

radosti u vás bude ranec! Čert skáče za ostrůvek a mizí. Rusalka se v houští dívá za Nekřtěňátky, která se mihotají, planou, blikají, pobíhají. L u k á š (hledajíc světlušky, všímá si ohníčků) Jaké krásné světlušky! Letící! Ještě jsem takové neviděl! Tak veliké! Chytit je musím! (Běží za jedním, za druhým, ony ho nenápadně vedou do močálu.) V í l a Ty nelov! Milovaný, ty nelov! To nekřtěňátka! Ona svádí do neznáma! (Lukáš neslyší, zaujatý honitbou a odbíhá daleko od Víly.) L u k á š (náhle vykřikuje) Pomoc! Umírám! V močál se propadám! Tíží mne a táhne! Vílá přibíhá na jeho křik, ale nemůže se k němu dostat, protože uvázl daleko od pevného břehu. Podává mu jeden konec svého opasku, držíc ho za konec druhý. V í l a Chytej! Opasek nedosahuje k rukám Lukášovým. L u k á š Oj, nedosáhnu na něj! Co se mnou bude? V í l a (zaběhne k vrbě, co stojí ohnutá nad močálem25) Vrběnko, maminko, pomoz! (Rychle, jako veverka, vyleze na vrbu a z krajní větve znovu nahazuje opasek, ten tentokrát dosahuje a Lukáš se chytá za jeho konec, Víla ho přitahuje k sobě, poté mu podává ruku a pomáhá mu vylézt na vrbu.) Rusalka v houštině tiše zasténá a mizí v mlze. Nekřtěňátka mizí též. L e v 25 Драговина – Дряговина. Там колись болото було, а тепер така драговина, аж страшно, як ідеш. Канев. У.

51

(probudil ho křik) Ha?..Co to je? Už zase nějaké strašidlo? Čert tě vem! Zmiz! (Ohlédne se) Hej! Lukáši, kde jsi? L u k á š (volá od vrby) Jsem tady, strýčku! L e v A proč tu jsi? (Přichází a hledí na vrbu.) Vylezl na vrbu a ještě k tomu s dívkou! (Lukáš slézá z vrby. Víla tam zůstává.) L u k á š Oj, strýčku! Uvízl jsem tu v bažině, narazil na prohluběň, ale ona (ukazuje na Vílu) mě zachránila. L e v A proč se tu touláš jako strašidlo? A ještě k tomu v noci! L u k á š Světlušky jsem chytal... (Utichne.) L e v (všimne si světlušek na Víle) Aha! Teď sám vidím, v čem to vězí. V í l a Ale, strýčku, já jsem ho zachránila. L e v Podívejme „strýčku“! Našla se neteř! 52

A kdo ho lákal vlézt do pasti? (Vyčítavě se chytá za hlavu.) Ej, cházko lesní! Tací jste vpravdě!.. Nu, až najdu já Lesního mužíka, pak už mi neunikne, v pařez dubový skřípnu mu ty vousiska jeho, to se bude divit! Podívej, posílá své dívenky, ale sám – já nic, já muzikant! V í l a (rychle slézá z vrby) Ne, on je nevinný! Nechť Zmije-Carevna mě potrestá, pokud to pravda není! A já také nevinna! L e v Nu, teď už věřím, protože vím, že pro vás je toto přísaha veliká. L u k á š Ona mne zachránila, strýčku, na mou duši bych bez ní teď zahynul! L e v No, dívenko, ač duši nemáš, srdce, srdce máš dobré. Promiň mi, že jsem se v tom zápalu tak rozkřičel. (K Lukášovi.) Proč jsi se za světluškami hnal do blat? Cožpak sídlí na ostrůvkách v bažině? L u k á š Byli to jakési bludy létavé! L e v Aha! Už mi je to jasné! To jsou Nekřtěňátka! No, počkejte, zítra přivedu štěňátka vlkodava, pak se uvidí, kdo tu bude skučet! Hlásky Nekřtěňátek 53

(ozývají se teskně, podobají se žabímu kuňkání) Ne, strýčinku, ne! My nevinné! My u bažiny byli, jahůdky sbírali, kdybychom o hostech věděli, v bažině bychom seděli. Ach strýčku náš, plakat nás přec nenecháš! L e v Tak podívej, jak zrozpačitěl zrádný párek, čarodějné plémě! Tak budiž, já už se dozvím, kdo vinen, kdo nevinen! (K Lukášovi.) Tak co, synovče, není už čas domů jít? Pojďme pomalu. (K Víle.) Buď zdráva, děvče! V í l a Přijdete zítra? Ukáži vám, kde je dobré dřevo na chalupu. L e v Vidím, že ses na vše už vyptala. Čilá! Nu což, přijď, já si na vás zvykl a vy si potřebujete přivyknout do nás. Jdeme. Buď sbohem! (Odchází.) V í l a (spíše k Lukášovi než na Lva) Budu čekat! Lukáš odstoupí od strýčka, mlčky stiskne Víle obě ruce, tiše ji políbí a, dohoníc strýčka, jde s ním do lesa. V í l a (sama) 54

Kéž bys, noci, rychleji ubíhala! Odpusť, milovaná! Já ještě nepoznala dny takové, abych byla šťastná tak, jak ty, noci, tak jak ty jasná! Břízečko drahá, nesmutni, já tak šťastná, jen pohlédni! Neroň, vrbo, slzi nad vodou, už bude, maminko, milý můj se mnou! Tatínku rodný, temný háji, otázku ti položím, jak tuhle noc jen vydržím? Krátká noc – dlouhá rozluka, copak mi je souzeno? Štěstí nebo muka? Měsíc se schoval za temnou stranu lesa, tma připlula na paseku jako aksamit. Nic už není vidět, jen dole doutná zbytek po ohništi a podle věnečku ze světlušek je poznat, kde mezi stromy chodí víla; věneček září jak celé souhvězdí, pak samostatnými jiskrami a poté i jeho pokrývá tma. Nastalo hluboké noční ticho, jen občas je slyšet v háji lehký šelest, který zní jako vzdechy ze snu.

55

6. Poznámky k postavám a reáliím užitým v prvním dějství Lesní písně V této kapitole bych ráda přiblížila postavy a reálie objevující se v části díla, které jsem přeložila a které se zdály být nejzajímavějšími a jejich objasnění jsem považovala za nejpřínosnější. U většiny vysvětlovaných pojmů je pro lepší orientaci poznámka na které straně práce se nachází, pro lepší orientaci doporučuji originál textu v ukrajinštině (snadno dosažitelný na internetu). Bilja (Білля), (str.23 ) V tomto kontextu můžeme nejspíše mluvit o silné podobnosti s výšivkou česky zvanou „madeirová“. „До кінця XIX ст. улюбленою залишалась вишивка білим по білому ("біллю"). Вона створює малюнок високого рельєфу з світлотіньовим моделюванням. Залежно від напрямку світла узор по-різному, то відбиває, то поглинає світло, створючи багату його гру. Вишивка білим по білому — своєрідний художній прийом, вона асоціювалась в народі з красою морозних узорів: По білому білим шила, Інеем рубила Сорочечку чумаченьку Що вірно любила. Вишивка "біллю" поширена в інших районах України: в Клембівці на Поділлі, в Прикарпатті, на Чернігівщині, Слобожанщині.“26 „Вишивка біллю, тобто, білими лляними чи бавовняними суканими нитками (заполоччю) виконувалася лічильною гладдю, набируванням, виколюванням,

26 The Deep [online]. c2004 [cit. 17.dubna 2008]. Dostupné z: http://deep.kiev.ua/~malvin/embroid/3.htm

56

вирізуванням, мережкою та ін.“27

Trojí plivnutí, (str. 24) Je známé i v českých krajích, například dříve, když si člověk pořídil nový dobytek, tak ho do chléva vedl pozpátku a třikrát před ním plivl, aby ho ochránil před čarodějnicemi Na Ukrajině i u nás byla především v dobách minulých rozšířena pověra, kdy trojí plivnutí přes levé rameno ochraňovalo před špatným slovem či pohledem, před uhranutím. Hořec (Tерлич), (str. 24) „...Пiд вiкнами ж недарма в нас мак посiяний - од вiдьом захищає... А терлич навдивовижу велику силу має, коли його зiбрати в нiч купальську.“ 28 Kromě toho je hořec na Ukrajině známý také jako rostlina, která dokáže dívce „přivábit“ chlapce, po kterém touží: Аби причарувати хлопця, носіть за пазухою терлич-траву й примовляйте: "Терлич-терлич, хлопців поклич!"29 Rusalka, víla (Pусалка, мавка) „Українська демонологія нараховує велику кількість жіночих персонажів: відьми, потвори, русалки, мавки і т.д. Відповідно до легенд, більшість із них тісно пов'язані з водою - живуть у болотах, криницях, ріках, струмках, і заманюють туди нещасних смертних. Особливе місце належить русалкам з українського фольклору, які могли залоскотати купальника до смерті. Тобто, навіть у стихії та звичайній людській необережності люди схильні були бачити якийсь магічний вплив, а в магії - жіноче обличчя. Колись один з червневих тижнів у нас називали русалчиним. Існувало повір'я, 27 Omnia transeunt [online]. c2007 [cit. 17.dubna 2008] Dostupné z: http://gioconda.livejournal.com/281962.html 28 Библиотека Максима Мошкова [online]. c1994 [cit. 19.dubna 2008]. Dostupné z: http://www.lib.ru/SU/UKRAINA/OLIJNIK/dochka_p.txt 29 МНС України [online]. c2005 [cit. 19.dubna 2008]. Dostupné z: http://www.mns.gov.ua/showarticle.php?doc=pressa/visnyk/2006/26/11.ua

57

що саме в ці дні русалки із білосніжних лілей стають "простоволосими дівами" і водять танки біля річок. А дівчата й хлопці не ходили тоді купатися поодинці, щоб русалки не залоскотали. Наймарновірніші носили при собі стебла полину і любистку - це повинно було відлякувати русалок. Особливо небезпечним вважався так званий мавський великдень - четвер русального тижня. У цей день дівчата і жінки навіть не працювали, щоб не розгнівати русалок. А вже про те, щоб у річці бовтатися, не могло бути й мови. Коли ж котрась змушена була ступити у воду, то мала обов'язково спершу кинути туди трохи полину. У зв'язку з культом лісу, з культом мертвих виникли образи мавoк, нявoк та русалок. З бажанням мати високий урожай — виник образ польової русалки, — у зв'язку з стародавніми похованнями у лісі, у полі та у воді — і виникли в народній уяві образи водяних та лісових мавoк. Як відомо нам, раніше образи русалок — це були образи душ мертвих; пізніше — це самогубці та нехрещені діти, дівчата тощо.“30 Vesňanky (Bеснянки), (str. 31) Když začal tát sníh a nastalo teplejší počasí, konaly se obřady vítání jara. Cílem těchto obřadů bylo přiblížit jeho příchod. Příchod jara po zimě lidé chápali jako boj mezi dvěma silami, zimou a teplem. Aby pomohli jaru zdolat svého protivníka, pálili nebo topili v řece slaměného strašáka, který představoval zimu, na ulicích i na poli nosili zobrazení slunce, pořádali průvody atp. Jeden z obřadů byl dětský. Podle starého přísloví se věřilo, že jaro nosí z teplých krajů na svých křídlech ptáci. Pro ranější přílet ptáků, děti, zpívajíc písně, nosili po vesnici z ěsta pečené „skřivánky“. Písně, které se zpívali po čas jarních obřadů se nazývaly „vesňanky“. Jsou to volací písně: měli „přivolat“ jaro a dobrou úrodu. Vesňanky se zpívali skoro vždy po čas tanců a her («Кривий танець», «Подоляночка», «Мак», «Просо» aj.). Samotné taneční pohyby připomínali orbu, 30 Вiртуальна Русь [online]. c2005 [cit. 19.dubna 2008]. Dostupné z: http://vesna.org.ua/txt/fedorivm/rusalka/index.html

58

osev, kosení atp. Slova písní

tyto pohyby objasňovala: „A my proso sili, sili“,

„A tak, a tak se sbírá mák“ (české: Aj, tak tak seju mák) aj. Ukrajinské vesňanky jsou obsahem blízké ruským a běloruským jarním písním. Jednou z nejrozšířenějších dětských vesňanek byla píseň: «Ой весна, весна — днем красна»(„Oj, jaro, jaro – dnem krásné“). V západních oblastech Ukrajiny se tyto písně nazývají: hajivky, hahilky, jahilky, mahivky aj. Divý muž ( Перелесник ) „Перелесник — різновид злого духа, що падаючою зіркою відвідує людей, прибираючи вигляду близьких, рідних, коханих. Перелесника («летавиця», «летавицю») можна було «дістати» з великої туги та жалю за покійною коханою людиною (подекуди вважалося, що перелесник — це дух небіжчика, за яким жалкують). Утілившись в образ померлої людини, перелесник нібито вступав у подружнє життя і з живими людьми. Діти, що народжувалися від перелесника, начеб мали мішкуватоподібний вигляд, погано розвивалися і були ненаситні в їжі. На відміну від «Антипка» (чорта), якого, як вважалося, можна відігнати, викуривши свяченим зіллям, перелесника вигнати з хати, в якій він поселився, важко. Щоб позбутися його, рекомендувалося, за народними повір'ями, користуватися освяченими «рутою», «тойою», «маруною». У ряді районів сюжети про перелесника змішувалися із сюжетами про змія та про упиря. Згідно з цими повір'ями, перелесник висушував людину, з якою мав стосунки, висмоктуючи з неї кров. Він міг завдати й іншої шкоди (спалити хату, задушити людину тощо). Цей образ української демонології є уособленням небезпечних атмосферних та космічних явищ (блискавки, метеоритів та ін.). Образ перелесника зустрічається як фантастичний персонаж художньої літератури.“31 Jiný zdroj pak mluví o divém muži v trochu jiném světle: „Образ перелесника переплітається часто з образом упиря. В демонологічних оповідях перелесник виступає як спокусник молодиць, дівчат. Він ніби літає в повітрі, а молодій жінці чи дівчині появляється ночами у постаті коханого. Перелесник найбільше 31 Народне житло [online]. c2006 [cit. 12. března 2008]. Dostupné z: http://www.ukrajinoznavstvo.iatp.org.ua/maindir/demonologija/demony/perelesnyk.html

59

завдавав болю нещасливо закоханим особам. Нещаслива любов, зрада коханого чи коханої помітно позначалася на психіці занадто чутливих осіб, що в народі пояснювалося висловом дістала перелесника. В такому випадку дану істоту підкурювали димом однієї з магічних рослин з тотожною назвою перелесник (Буквиця лікарська, Betonica officinalis; Вербена лікарська, Verbena officinalis; Іван-чай, Хамеріон вузьколистий, Chammaaerion angustifolium; М’яточник чорний, Ballota nigra; Ряст бульбастий, Corydalis cava), покладеної на жевріючих вугликах.“32 Ráda bych ještě upozornila na zaříkavadlo (str. ) a jeho porovnání s originálem (str. ). Z důvodu snahy zachovat autentickou náladu a podobu zaříkavadla jsem zvolila překlad volný, který se tak díky rytmice a volbě slov a slovních spojení více blíží k českým zaříkavadlům, než kdybych se zvolila mechanický překlad. Trjomsin (Трьомсин), (str. 41) Trjomsin je klasická postava ukrajinských pohádek, kromě toho se vyskytuje např. i v pohádkách bulharských (Trojan). Nekřtěňátka (потерчата) (str. 49) O nekřtěňátkách mluví v českých zdrojích například Ottova encklopedie jako o světelné úkazech, které se objevují v noci hlavně v okolí bažin či hřbitovů a většinou se vyskytují ve větším počtu, lidé je nazývali bludičkami, což měly být duše nekřtěňátek (dětí, které zemřely, než byly pokřtěny). Pozdního poutníka měly zavádět do močálů a na kraje srázů. Ukrajinská Wikipedie mluví již o bludičkách - „poterčatech“ - obsáhleji: „За переказами душі потерчат сім років літають і просять: "Хреста!". Їх голоси подібні до жаб'ячого кумкання. Хто почує голос потерчати, кажуть повір’я, повинен пожаліти нещасну душу: кинути хустину, рушник або шматок полотна — як крижмо для хрещення — і промовити: "Іван та Марія! Хрещу тебе в ім'я Отця, Сина і Святого Духа. Амінь", — і дати ім'я дитині. Тоді померле немовля стає янголом. Коли ж за сім років по смерті таку дитину ніхто не охрестить, вона

32 Український журнал [online]. c2008 [cit. 19.dubna 2008]. Dostupné z: http://ukrzurnal.eu/ukr.archive.html/25/

60

потрапляє до нечистих духів.“33

7. Závěr Svou prací jsem se snažila přiblížit nejslavnější dílo Lesji Ukrajinky českému prostředí a blíže představit spisovatelku samotnou. Lesja Ukrajinka vynikla především svou přírodní lyrikou a také dramatickými poemami. Její celoživotní potýkání s těžkou chorobou se promítlo do její tvorby odhodlaným a bojovným tónem a paradoxně jí ale dalo sílu bojovat svým dílem proti nenáviděnému carskému Rusku. Spisovatelka je jednou z největších osobností nejen ukrajinské literatury, ale ukrajinských dějin vůbec. Lesní píseň, jejíž první dějství jsem překládala a která Ukrajinku tolik proslavila, v sobě nemá bojovný nádech, ale patří do části autorčina odkazu, který v sobě skrývá folklorní bohatství a téma filozofické úrovně. Zabývá se základními otázkami lidského dobra a zla, pozastavuje se nad předsudky a jejich následky. To vše pod pohádkovým závojem. V práci jsem nastínila děj tohoto veršovaného dramatu svým překladem a snažila se tak poukázat na poetiku a lehkost, kterou v sobě dílo ukrývá. Vysvětlila jsem nejzajímavjší a nejfrekventovanější reálie, jež se zde vyskytují a pokusila se tak přiblížit Lesní píseň českému čtenáři. V mnoha bodech se problém možnosti neporozumění dané reálii skrýval pouze za jejím názvem a po jeho objasnění bylo skoro vždy možné najít český ekvivalent. Do budoucna mi touto prací vzniklo mnoho námětů, se kterými bych ráda dále pracovala. Mým prvním cílem je přeložit celé dílo a pak se stává rozhodně jednou z nejzajímavějších možností srovnat můj překlad s již existujícím překladem z roku 1955 od Marie Marčanové. Dále bych pak ráda rozšířila i část s poznámkami

33 Вікіпедія [online]. c2008 [cit. 15. března 2008] Dostupné z: http://uk.wikipedia.org/wiki/%D0%9F%D0%BE%D1%82%D0%B5%D1%80%D1%87%D0%B0

61

k postavám a reáliím užitým v dramatu, protože tematika ukrajinské mytologie a folkloru mě velice zaujala. Co se týče překladové části práce, ráda bych uvedla, že jsem se snažila co nejlépe vystihnout náladu díla a charakter všech postav, což pro mě byl, jako pro začínajícího překladatele, velmi zajímavý úkol, kterého jsem se snažila zhostit co nejlépe. Práce se pro mě stala nejen prvním rozsáhlejším překladatelským počinem, ale také podnětným bodem do budoucna pro její rozvoj.

8. Резюме Як тему для бакалаврської роботи я вибрала Лесю Українку та її Лісову пісню. У центрі роботи стоїть переклад Лісовий пісні на чеську мову та пояснення реалій цього твору (як міфологічні персонажи та явище). Цю тему я вибрала тому що мене дуже зацікавила постать Лесі Українки як однієї з найбільших літераторів української історії та переклад Лісовий пісні був для мене великий виклик. Робота складається з кількох частин: вступу, двох пов’язаних між собою частин, з теоретичної та практичної частин, закінчення та українського резюме. У вступі пояснено, чому я вибрала цю тему та яка мета моєї роботи. Теоретична частина складається з трьох основних розділів: біографія Лесі Українки, її творчість і загальна характеристика художнього перекладу. Найбільшою та напевно й найцікавішою є практична частина. Практична частина містить в собі переклад перший дії Лісової пісні та пояснення реалій, котрі тут зображені. Я вибрала для мене найцікавиші терміни, які були у дії та поясніла їх ні тільки для чеських читачів, але думаю, що також для українських читачів, котрим уже можуть бути ці слова або звороти незнайоми. Остання частина, яка названа „Закінчення“ завершує тематичний зміст роботи та надає імпульс до дальших можливостей поширення роботи.

62

9. Seznam použité literatury KURIMSKÝ, A., ŠIŠKOVÁ, R., SAVICKÝ, N.: Ukrajinsko-český slovník I. A-O. Academia, Praha 1994. KURIMSKÝ, A., ŠIŠKOVÁ, R., SAVICKÝ, N.: Ukrajinsko-český slovník II. П-Я. Academia, Praha 1994. Kol.aut.: Ottův slovník naučný. XVIII. Navary – Oživnuti. Paseka/Argo, Olomouc 1998. LEVÝ, J.: Umění překladu. Ivo Železný, Praha 1998. Відп. ред. КОЛЕСНИК, П. Й.: Історія української літератури. Том п'ятий. Київ 1968. ГРІНЧЕНКО, Б. Д.: Словарь української мови. Київ 1997. ГУЦЬ, М. В., РОССОШИНСЬКА, Н. Л.: Леся Українка. Радянська школа, Київ 1979. Спогади про Лесю Українку. – Київ : «Дніпро», 1971 р. УКРАЇНКА, Л.: Вірші. Драматичні поеми. Фоліо, Харків 2007

Primární internetové zdroje: www.myslenedrevo.com.ua www.ukrajinoznavstvo.iatp.org.ua www.ukrlib.com.ua

Sekundární internetové zdroje: www.cojeco.cz

63

http://deep.kiev.ua http://encyklopedie.seznam.cz http://gioconda.livejournal.com http://www.lib.ru www.mladkov.cz http://www.mns.gov.ua www.ukrop.com http://ukrzurnal.eu http://vesna.org.ua

10. Příloha

чи хто прийде сам, чи вдвох, –

Казка про Оха-чародія

всіх приймав пан ласкавий,

В тридев'ятім славнім царстві,

тільки треба мовить: "Ох!"

де колись був цар Горох,

На зеленому горбочку

є тепер на господарстві

спершу він людей приймав,

мудрий пан, вельможний Ох. Сам той Ох на корх заввишки, а на сажень борода,

потім сів у холодочку,

знає край і вдовж і вширшки,

звідти голос подавав.

і кому яка біда.

А як з ранку та й до ранку

Чи хто правий, чи неправий,

стали люди обридать, 64

Ох зробив собі землянку,

гарні, пишнії кімнати,

Оха більше не видать.

срібло-злото скрізь ряхтить;

Але хто те місце знає,

дорогії самоцвіти,

де трухлявий пень і мох,

наче зорі, миготять,

той приходить і волає

скрізь заморські дивні квіти,

або й тихо каже: "Ох!"

по клітках пташки сидять;

Хоч би навіть ненароком

золотії грають рибки

теє "ох!" промовив ти,

в кришталевих скриньочках;

знай, що вилізе те боком, –

і ведмеді ходять дибки

воріття вже не знайти!

в рукавичках, жупанках.

Бо затягне з головою

Враз тебе там обморочать

трясовиця мохова

блиск і пахощі міцні,

і з душею, ще живою,

попугаї заторочать

під землею похова.

приказки якісь дивні.

Під землею ж там – палати,

І безглузді очі втупить

де вельможний Ох сидить,

в тебе рибка, мов чига…

65

Тут ведмедів гурт обступить,

Чи волієш, може, нині

кожен лапу простяга, –

головою наложить?"

той бере тебе за руку,

В нас і те і друге вільно, –

той торкає за плече;

скаже ввічливо пан Ох.

боронь боже ворухнутись! –

Стережись тоді вже пильно,

кров одразу потече.

щоб не вийшло з тебе двох.

Бо крізь білі рукавички

Скажеш: "Я служить не згоден", –

враз проб'ються пазурі

зараз цок тебе в лобок,

гачкуваті, мов гаплички, –

якщо ти носить не годен

так і вп'ються, мов щурі.

рукавички й жупанок.

Тож, коли вже раз попався, –

Стань на службу –

наче в пастку бідна миш, –

подарують рукавички й жупанець,

то сиди, мов прикувався,

привітають, пошанують, –

не рушай, мовчи та диш!

тільки ж там тобі й кінець!

Вийде Ох: "Вітай в гостині!

Вічно будеш пробувати

Чи волієш нам служить?

у підземному дворі,

66

більш тобі вже не видати

мусить перше розрубати

ані сонця, ні зорі.

сімдесят ще й сім замків…

Де торкнешся – всюди брами,

Вже вам казка обридав?

під замком та під ключем…

Що ж! хто має кладенець,

Десь далеко хтось часами

хай замки ті розрубає, –

озивається плачем.

буде казочці кінець!

Спів на плач відповідає,

[7.03.1906] 1

плач на спів, так без кінця… Кажуть, бранка там ридає, жде юнака-молодця; коло неї там Жар-птиця співом душу потіша, та сумна міцна темниця, смутна в дівчини душа. Якби хтів їй волю дати хто з хоробрих юнаків,

1 Мислене древо [online]. c2001 [cit. 5. května 2008]. Dostupné z: http://www.myslenedrevo.com.ua/studies/lesja/w orks/verses/alone/079kazkaprooxa.html

67