ARTETERAPIE V SOUVISLOSTECH SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY Jan Slavík
Arteterapie má u nás několik desetiletí své stálé místo v pedagogické praxi i v pregraduální přípravě speciálních pedagogů. Od roku 1990 roste její popularita i zájem o hlubší poznáváni tohoto oboru, v němž se potkává výtvarný projev s psychoterapií a výchovou. Dosud však postrádáme specializovaný arteterapeutický časopis a také rozsah publikací věnovaných arteterapii nedostačuje poptávce. V důsledku toho naše pedagogická veřejnost stále ještě nemá o arteterapii dostatek informací. Vzhledem k tomu byl stanoven cíl následující statě: seznámit čtenáře s arteterapii obecněji, v souvislostech se speciální pedagogikou. Arteterapie a expresivita Arteterapii můžeme jednoduše charakterizovat jako léčbu psychiky prostřednictvím výtvarných aktivit. Výtvarnými aktivitami zde rozumíme jak tvorbu, tak soustředěné výtvarné vnímání a s ním spjaté prožíváni. Někdy, zejména ve starší odborné literatuře, se ještě setkáte s širším pojetím, které do arteterapie zahrnuje všechny expresivní umělecké činnosti - kromě výtvarné také dramatickou, muzikálni, taneční, slovesnou apod. (Zicha 1981) 1). V současné době se pro širší vymezení zpravidla
používá termínů expresivní terapie nebo terapie výrazu (Petrželka 1985, Tyskiewicz 1987, Weir 1990 aj.). Pojmy „exprese" a „výraz" shodně označují specifický typ lidských aktivit, v nichž člověk víceméně spontánně a s důrazem na formu projevu vyjadřuje své vnitřní psychické stavy, dojmy, pocity, nálady a s nimi spjaté zkušenosti nebo poznatky. Exprese je součástí mezilidské komunikace, ale je to komunikace odlišná od přirozené řeči, přestože se k ní často těsně přimyká (podrobněji Slavík 1997). V expresivním projevu sice člověk o mnohém vypovídá, zejména ve vztahu k sobě samému, ale svou výpověď nedokáže přesně kontrolovat, a dokonce o mnoha jejích významech ani neví. Spíše než o významy se zajímá o formu svého výrazu. Jinými slovy, více se zaměřuje na to Jak se vyjadřuje, než na to, co vyjadřuje. Proto expresivním projevům nerozumíme stejně jednoznačně jako slovům mateřského jazyka. Přesto ale na nás emocionálně působí, mnohdy velmi silně. Kromě toho většinou dokážeme vycítit jejich obsahy a umíme je do určité míry interpretovat. I prchavé expresivní gesto často o člověku řekne víc než mnoho slov a často také mnohem silněji, než slova zapůsobí
na svého adresáta. Ještě účinnější je expresivní tvorba - v expresivním tvůrčím díle nejenom člověk oslovuje druhé lidi, ale sám se potkává s „obrazem vlastní tváře" (P. Ricouer), v němž v koncentrované podobě může poznával skryté stránky svého nitra, může jim porozumět a pokusit se o jejich žádoucí ovlivnění. To jsou ostatně hlavní důvody, proč je expresivní projev tolik důležitý v psychické léčbě. Zárodečným východiskem exprese jsou jen málo uvědomované emoční projevy, které máme společné s jinými živočichy. Na této prvotní úrovni se exprese projevuje zejména prostřednictvím bezděčné mimiky a pantomimiky. Na vyšší úrovni se exprese stává skutečnou tvorbou a projevuje se ve formách výtvarných, dramatických, poetických, hudebních, ale i v odívání, líčeni, v architektonických úpravách životního prostředí apod. Nejdokonalejším projevem expresivity je uměni. Není náhodou, že v samém úvodu článku o arteterapii věnujeme pozornost obecnějšímu rámci expresivity. Chceme tím zdůraznit, že do oblasti našeho zájmu patří mnohem širší škála výrazových projevů, než jaká bývá arteterapii tradičně připisována. Arteterapeut by u svého klienta neměl opomíjet např. osobní styl oblékání, líčení a zdobení, způsob zařízení bytu atd. Nesmíme také zapomenout, že arteterapie je obor, který má své inspirační zdroje ve výtvarném umění. A to prošlo v našem století dramatickými proměnami, které značně rozšířily hranice výtvarného projevu. Arteterapii nemůžete dobře ro-
zumět, nejste-li obeznámeni s výtvarným uměním, se základními proměnami výtvarné tvorby a jejich příčinami. Arteterapie a výtvarné umění Až téměř do konce 19. století byl hlavní proud výtvarného umění založen na renesančním zobrazovacím schématu, tj. velmi zhruba řečeno - na snaze vystihnout optickou podobu reality podle pravidel úběžníkové perspektivy. Výtvarník je přitom nucen pečlivě pozorovat zobrazované předměty, poměřovat jejich proporce, vzájemné vztahy tvarové, světelné, barevné atd. Musí tlumit svou výrazovou osobitost ve prospěch „správného napodobení" skutečnosti, k němuž potřebuje technickou dovednost, tj. „řemeslo" výtvarného zobrazení. S nadsázkou můžeme tvrdit, že renesanční zobrazovací norma nutí výtvarníky k extraverzi, tj. k odklonu od vnitřního světa a k příklonu ke světu vnějšímu. Samozřejmě, že i v tomto typu zobrazení zůstává velký prostor pro niternou výpověď a pro jedinečnost tvorby, avšak je to prostor omezený jasnými technickými pravidly. Rozhodující průlom do renesanční zobrazovací normy učinili v druhé polovině 19. století impresionisté. Místo pečlivého poměřování obrazu s optickou podobou skutečnosti vsadili na bezprostřední prchavý dojem, na impresi. Impresionismus nahradil renesační zobrazení „zastaveného času a nehybného prostoru" vyjádřením „pohybu okamžiku". Tímto zásadním obratem bylo osvobozeno výtvarné gesto, které až dosud bylo svázáno povin-
ností přesně sledovat tvary pozorovaných objektů. Nyní se výtvarník mohl více soustředit na zachycení svého okamžitého pocitu ze hry světel a barev. To ale znamená, že mohl s větší volnosti vyjadřoval svůj vnitřní svět, směl být více a originálněji sám sebou, zřetelněji přiznávat ve své tvorbě dynamiku svých osobních dojmů, stavů, nálad. O něco podobného se pokoušeli již romantici, ale ještě bez šancí na ráznější překročení hranic renesanční zobrazovací normy. Impresionismus objevil zásadně nové vyjadřovací prostředky, a tím ve výtvarné tvorbě otevřel nové cesty ke zobrazování vnitřního světa. Bez ohledu na řadu často protichůdných snah, programů a koncepčních proudů vývoj výtvarného umění ve 20. století pokračoval v tendencích uvolňování zobrazovací normy. Tyto tendence vedly ke značné individualizaci tvorby a k rozvoji nevídaného množství nových stylů výtvarného vyjádřeni, které v mnoha případech nejsou náročné na speciální technické dovednosti. Tím se naskýtaly dosud netušené šance, jak využít výtvarných aktivit pro psychoterapeutické účely. Většina moderních výtvarných směrů přispěla k obohacení arteterapeutických metod a technik - fauvismem a dada isme m počínaje, přes expresionismus, surrealismus, nefigurativní malbu, ready-made, gestickou malbu, pop art, novou figuraci atd. až ke konceptuálnimu umění, umění akce a k postmoderním výtvarným tendencím, včetně grafitů. Např. dadaismus vnesl do výtvarné tvorby prvky živelné hry a spolu se surrealismem objevil projektivní techni-
ky uvolňující podvědomé zábrany. Gestická malba dokončila osvobození výtvarného gesta a ukázala, jak v něm zachytit prchavé stavy duše. Akční tvorba učinila umění z událostí všedního dne a naopak z umění vytvořila událost, do které může naplno vstoupit každý člověk bez ohledu na své výtvarné dovednosti a předchozí kulturní průpravu. Ze zaujatého pozorovatele okolního světa se umělec stával přímým aktérem, který vstupuje do životních událostí a proměňuje je v tvůrčí dílo... (podrobněji např. Bláha - Slavík 1997). Umělecké objevy poskytly arteterapii nové kreativní nástroje a rozšířily její horizonty. Současná arteterapie dalekosáhle překračuje úzce vymezený prostor klasické kresby, malby nebo m o d e l o v á n í a mnohdy je nesnadné rozhodnout, kde končí arteterapie a kde začíná expresivní terapie v širším smyslu. Nápadné je to zejména v některých typech výtvarných akcí, které připomínají techniky dramatické tvorby, nebo v tzv. konceptuálni tvorbě, kde je výtvarný artefakt nahrazován záznamem tvůrčího myšlenkového konceptu. Za uvedeného stavu je obtížné navrhnout jednotné rozlišovací měřítko pro různé druhy expresivních aktivit. V praxi jsou dobrým kritériem pro odlišení výtvarného projevu vizuálni a haptické kvality výrazové formy (Zhoř 1993-94). Jinými slovy, jestliže v expresivní aktivitě převažuje zájem o vizuální nebo haptické kvality tvarů, barev, světel, hmot, objemů, povrchů a o jejich vzájemné kompoziční vztahy, jde bezpochyby o výtvarnou činnost. Ve sporných případech je dobré spolehnout
se na intuici a vycházet z toho, k jakému uměleckému oboru se cítíte nejblíže. Jak bylo uvedeno, umění je pro arteterapii stejně jako pro ostatní terapeutické nebo výchovné expresivní obory zdrojem inspirace a nutným předpokladem identity. Proto náklonnost k určitému druhu umělecké tvorby bývá i dobrým indikátorem pro výběr určitého druhu expresivní terapie. Dokonce i bez ohledu na míru vlastní tvůrčí dovednosti, která se v případě skutečného zájmu vždy dá uspokojivě rozvinout. Od léčebné magie k odborné arteterapii Arteterapie jako relativně samostatný obor se naplno rozvinula až v polovině 20. století. Tomu však předcházelo mnohonásobně delší období, v němž lidé intuitivně využívali psychoterapeutických funkcí výtvarného pojevu. Počátky těchto arteterapeutických snah spadají do starověku a v jistém ohledu až do pravěku. Souvisí především s magickými úlohami výtvarných fenoménů - s kulturní nebo archetypální symbolikou určitých barev, tvarů, kompozičních výtvarných sestav apod. Léčebné sošky nebo obrazce měly a v přírodních komunitách dodnes mají formu určenou pevnými pravidly léčebné magie. Např. terapeutický účinek některých magických sošek z rovníkové Afriky je uživateli posuzován podle množství jejich dílčích částí a podle kvality zpracování detailů. První písemné záznamy však nepatří arteterapii, ale muzikoterapii nebo dramaterapii, zřejmě proto, že s nimi spjaté po-
city jsou zřetelnější a jejich spontánní účinky nápadnější. Často bývá v této souvislosti citován biblický text o Davidovi, který léčil krále Saula, patrné postiženého depresemi, hrou na citeru. Údajně první návody pro záměrnou expresivní terapii nebo úvahy o léčebných účincích umění vznikaly v antickém světě. Zde již neprevažovala magická stránka, ale snaha léčit promyšleně na základě praktických poznatků a teoretického rozvažování. Ze čtvrtého století před naším letopočtem pochází známá Aristotelova myšlenka o kalarzi - očištění duše prostřednictvím uměleckého zážitku: „Tragédie odstraňuje úzkostné pocity duše vzbuzováním soucitu a hrůzy" (Aristotelés 1996, s. 124). Celius Azrelius ve druhém století našeho letopočtu zavedl a popsal využití divadla a hudby v léčebném procesu (Zicha 1981). Expresivní terapii rozvíjeli také Arabové. Na přelomu 9. a 10. století n. 1. doporučoval arabský lékař Najab léčení duševních chorob pomocí hudby (Tyskiewicz 1987). Podobné rady nalezneme i v medicínské literatuře starověké a středověké východní Asie, zejména v Číně (Tyskiewicz 1987). Středověká Evropa, která při obtížném hledání své vlastní kulturní identity bezděčně i programově zapomínala na leckteré poznatky jak z antického, tak z islámského světa, na dlouhou dobu zrušila pokusy uplatnit umění v léčbě. Pozvolný návrat k nim započal v 16. století, kdy se pod sílícím vlivem renesančního humanismu začal mimo jiné měnit také postoj k psychicky chorým. Skutečnou šanci k rozvoji nabídl arteterapii v druhé polo-
vině 17. století a zejména v 18. století vznik špitálů, do nichž byli soustřeďováni duševně nemocní lidé. Špitály prošly složitým vývojem, v němž se utvářel i projevoval vztah společnosti k duševně postiženému člověku. Šílenství bylo zpočátku považováno za zvířecí stav, který musí být zlomen fyzickým nátlakem. Ten byl však postupně nahrazován nátlakem mravním - snahou vypěstovat v duševně chorých pocit zodpovědnosti za své jednání (Foucault 1994, Pechar 1992). V tomto pojetí se prolnulabiomedicinská stránka se stránkou sociální a duchovní. Spojení těchto dvou odlišných dimenzí v sobě skrývá rozpor a občas je zdrojem potíží, ale zároveň je východiskem pro nebývalý rozmach expresivní psychoterapie v naší době. Různí autoři shodně konstatují, že počátky arteterapie jako samostatného oboru je třeba hledat v psychopatologii schizofrenie. První monografie o expresivních tvůrčích projevech schizofreniků vyšly v sedmdesátých letech 19. století a j s o u spjaty se jmény lékařů A.Tardieu( 1872) a P. M. Simon (1876). Je třeba připomenout, že zhruba ve stejné době se výtvarné projevy některých duševně nemocných tvůrců nepominutelně zapsaly do vývoje moderního umění. Za všechny uveďme Vincenta van Gogha nebo naivní malířku Séraphine, kteří svým dílem prokázali, že expresivní tvorba může plnit úlohu svorníku mezi většinovou populací a lidmi, kteří se z nejrůznějších důvodů ocitli na jejím okraji. Ve 20. století postupně vycházely další publikace věnované výtvarné tvorbě psy-
chotiků. Mezi nimi ústřední role patří důkladnému systematickému dílu H. Prinzh o r n a z r . 1922 (Hájek 1980, Zicha 1981, Tyskiewicz 1987). Tato vývojová linie však vede specializovanou klinickou oblastí psychoterapie psychóz a pro výchovnou sféru nemá rozhodující význam. Pro nás jsou zajímavější arteterapeutické aktivity, které byly podníceny Freudovou psychoanalýzou. J. Rubínová (1987) připomíná, že inspiračním podnětem pro psychoanalytičkou arteterapii byla Freudova myšlenka o podobnostech mezi obrazností snu a obrazností výtvarného projevu, zejména v oblasti motivačních zdrojů zobrazení, komponování ohmového celku, procesů, které transformuji obsahy a odpovídají principu trópů - metafory, metonymie (zhuštění, přesunutí atd.). Z této analogie vyplývá, že výtvarná díla lze zkoumat a vysvětlovat psychoanalytičkou metodou výkladu snů (viz např. Pechar 1992, Freud 1994). Ve třicátých a čtyřicátých letech našeho století začali používat psychoanalytičkou interpretační metodiku průkopníci americké arteterapie M. Naumburgová a N. C. Lewis. Tím vytvořili předpoklady k širokému uplatnění arteterapie nejen v klinické oblasti, ale i ve výchově, protože psychoanalýza svým vlivem značně překročila uzavřené hranice psychiatrie. Obrátila se k duševním nesnázím „všedních dnů", s nimiž se ve svém životě alespoň někdy potýká valná část lidí v moderní společnosti. To byl zásadní koncepční zlom srovnatelný s impresionistickým rozbitím renesanční zobrazovací
normy. Od té doby se totiž psychoterapie znenáhlu stává nepřehlédnutelnou součástí obecné kultury. Asi není třeba připomínat Freudem probuzený všeobecný zájem o nevědomé obsahy lidské psychiky. Fenomén podvědomí se nakonec stal symbolickým prostorem, v němž se setkaly všechny obory hledající „intimní porozumění o lidských věcech" (Čálek 1992). K nim kromě psychoterapie a umění patří i výchova. Mezi arteterapii a výchovou V době, která předcházela psychoanalytické arteterapii, výtvarný projev obvykle nebyl bezprostředním předmětem rozhovoru mezi pacientem a lékařem, ale pouze objektem diagnózy. Oproti tomu psychoanalytická arteterapie překonala komunikativní nezúčastněnost ve vztahu terapeut - pacient a učinila pacientovo výtvarné díloprostředníkem „ vztahu mezi dvěma jednotlivci, z nichž jeden naslouchá řeči druhého" (Foucault 1966). Cílem psychoanalytického rozhovoru nad výtvarným projevem bylo interpretovat skryté obsahy výtvarného výrazu a přivést klienta k náhledu na jeho nevědomé vnitřní konflikty, potlačená přání a skryté motivy jednání. Pro nás je důležité, že psychoanalytická interpretace sloužila mimo jiné jako ideální hraniční čára oddělující arteterapii od výchovy, neboť učitelé a vychovatelé, na rozdíl od terapeutů, samozřejmě neměli ambice terapeutiucky interpretovat výtvarná díla svých svěřenců. Původní psychoanalýza svazovala komunikaci mezi klientem a terapeutem přísnými metodickými pravidly, která měla
předejít nekontrolovanému vývoji terapeutického vztahu. Avšak pozdější humanistické psychoterapeutické směry, které se vyvíjely zpravidla na základě kritiky psychoanalýzy, odmítly mnohá omezující pravidla a v arteterapii uvolnily komunikaci doprovázející výtvarný projev. Současně s tím vzrostla úloha samotné výtvarné tvorby, která byla považována za terapeutický prostředek působící i bez použití psychoanalytické interpretace. Výtvarný projev v takto pojaté arteterapii sám o sobě slouží jako účinný podnět k rozvíjeni tvořivosti, příležitost k sebeuplatněnía nástroj enkulturace(Haněl 1995-96). Arteterapeut již nemá vést svého klienta k interpretaci, ale má mu především poskytovat podmínky ke svobodnému výtvarnému vyjadřování. Tím se pochopitelně mění nároky i na připravenost arteterapeuta, v níž klinická stránka ustupuje do pozadí ve prospěch stránky výtvarné, kulturní a tvůrčí (Slavík 1998). V daných souvislostech však mizí hranice mezi arteterapii v klinickém smyslu a výchovou - vždyť cíle i prostředky obou disciplín se počaly z větší části překrývat. Výše uvedený „psychoanalytický obrat", který vyzdvihl psychoterapii z klinického rámce a zasadil ji do obecné kultury, zasáhl také arteterapii a v konečném důsledku ji těsně přiblížil k výchově. Arteterapie v tomto zobecňujícím pojetí se stává hraniční disciplínou s neostře vymezenými přesahy mezi třemi doménami -.psychoterapii, výtvarným uměním a výchovou. Souvislosti mezi arteterapii a výchovou kromě jiných autorů analyzoval na konci
padesátých let jeden z klasiků teorie tvořivosti Viktor Lowenfeld. Věnoval se jim ve svých přednáškách a zejména v proslulé kapitole „Terapeutické aspekty výtvarné výchovy" třetího vydání své publikace „Creative and Mcntal Growth" V jedné ze svých přednášek uvedl: „...nikdy nemůžeme úplně oddělit výtvarnou výchovu a terapii. Myslím, že to vyplývá ze samé podstaty výtvarné výchovy..." (Lowenfeld 1987, s. 111). Tím podtrhl vztahy mezi arteterapii a výtvarnou výchovou, ale zároveň nastolil otázky po rozdílech mezi oběma disciplínami. Otazníky a nejasnosti se zde týkají především (1) kompetencí aktéra, který vede arteterapeutickou aktivitu, (2) povahy zakázky ze strany těch, kdo do ní vstupují. Konkrétněji: (ad 1) Jakou zodpovědnost má vedoucí arteterapeutické aktivity, která neprobíhá jako součást klinické léčby? Do jaké miry má být připraven na případné silnější psychické odezvy spjaté s použitím arteterapeutických technik a známé pod názvy přenos a přenosová neuróza, protipřenos, identifikace, projekce, agování ad.? Do jaké míry má být seznámen s psychopatologií výtvarného projevu a do jaké míry má zvládat arteterapeutickou diagnostiku? Jaké metody mají být použity, za jakých podmínek a k jakým cílům mají směřovat (např. do jaké míry lze uplatnit reflektivní dialog ve skupině nad výtvarnými pracemi, v němž vždy může dojít k nečekanému poodhalení skrytých psychických obsahů)? (ad 2) Co očekávají účastníci arteterapeutických aktivit ve výchově a co jim
má být nabídnuto? Jaké minimální, resp. jaké maximální osobnostní proměny mohou nastat v průběhu arteterapeuticky pojatého kurzu? Jaký má být podíl osobní zážitkové zkušenosti a teoretického poznání? Arteterapie jako součást výchovy Otazníků spjatých s uplatněním artetrapeutických metod ve výchově je jistě víc. Zde jsme uvedli jenom ty, které se nabízejí již v prvním přiblížení. Přes řadu naznačených problémů se nezdá moudré přistupovat k širokému uplatnění arteterapie ve výchově a speciální výchově přespříliš úzkostlivě. Současná arteterapie ve světě je vnitřně značně diferencovaný obor, který má bytelné odborné zázemí a řadu zobecněných zkušeností, do nichž patří i zkušenosti z výchovné sféry. Jak napovídá např. nedávno u nás přeložená příručka britské autorky J. Campbellové (1998), prolínání arteterapie s výchovou a se sociální péčí se postupně ukazuje jako normální prvek kulturního vývoje. Celková „psychologizace" společnosti (Lipovetsky 1998) zřejmě vede k tomu, že původně jedinečné psychoterapeutické praktiky do značné míry zobecní a stanou se součástí běžné kulturní společenské výbavy. Tím snáze to může platit pro arteterapii, která díky svému zakotvení ve výtvarném umění měla k obecnému společenskému uplatnění vždy velmi blízko. Vztah arteterapie k výchově je příležitostně zmiňován v zahraniční odborné literatuře již od sedmdesátých a osmdesátých let (dále podle: Slavík 1997). Např.
F. Cohen v r. 1975 popisuje způsob, jak zavést arteterapii do škol a za ústřední cíl této snahy považuje žákovu schopnost stát se úspěšným a užitečným členem své komunity a své společnosti (Cohen in Dalleyová 1990, s. 30). S. Pine (1975, s. 91-93). Ve stejném roce píše: „...na arteterapii může být pohlíženo jako na zvláštní druh výchovy, která se zabývá skrytým vnitřním světem osobnosti člověka a bezprostředně světem sociálních vztahů... Tím, že vnímáme každou výtvarnou práci jako individuální výrazdítěte, které ji vytvořilo, můžeme v ní spatřovat prostředek sebevyjádření, jímž dítě komunikuje se sebou samým". Smysl vstupů arteterapie do výchovy je spatřován především v kultivaci emocionální a hodnotové sféry dětského vnitřního světa. Arteterapeutická složka výchovy je považována za prevenci „budoucích problémů v době pubescence a adolescence" (Dalley 1990, s. 29). Tuto tzv. „pozitivní prevenci" je podle K. Fitzherbertové (1985, s. 236) nutné uplatnit nejpozději ve věku 8 až 9 let za pomoci tzv. „záchranné sítě" („safety net"), v níž jsou zachyceny děti s rizikovými symptomy. Pozitivní prevence je považována za účinnou zejména tam, kde rodinné prostředí dětí je nestabilní nebo málo laskavé. Arteterapeut může představovat velmi důležitou osobu v sociálním okolí, která dítěti pomáhá integrovat jeho hodnotový svět a podporovat jeho zdravý emoční vývoj. V takových případech arteterapeutický vliv zkvalitňuje i procesy učení (Dalley 1990, s. 32).
Současný stav, ve kterém se stírají hranice jednotlivých oborů, nesporně přispívá k intenzitě komunikace mezi různými disciplinami a ke vzájemnému obohacování. Na druhé straně považuji za vhodné uvědomovat si meze, za kterými již průniky nejsou účelné. Měli bychom opatrovat svébytnost arteterapie, určené lidem „za prahem duševní nemoci", a právě tak i svébytnost expresivní nebo výtvarné výchovy, v níž kulturní poznávání přece jen převažuje nad sebepoznáváním, nebo dokonce léčbou. Výtvarná výchova, jak je jí až dosud rozuměno, je zaměřena na kulturně vzdělávací hledisko. Zdá se, že její budoucnost je v těsném sepětí s reálnými laboratořemi umělecké tvorby - s galeriemi, muzei a s ateliéry umělců. Její poznávací složka je více zaměřena k uměleckým formám než k osobnosti člověka „za obrazem". Nositeli jejího vlivu jsou především učitelé - výtvarníci, výtvarní umělci a pedagogicky vzdělaní pracovníci galerií a muzeí. Podobně to platí i pro speciální výtvarnou výchovu, jenom s tím rozdílem, že musí brát v úvahu specifické potřeby svých zdravotně handicapovaných žáků, a proto její učitelé musí mít speciální pedagogickou přípravu. Arteterapie je léčebným oborem, který je poměrné svébytný přes své těsné vazby na psychoterapii. Nositeli arteterapeutického vlivu musí být odborně vycvičení a vzdělaní psychoterapeuti s dostatečnou výtvarnou senzibilitou, výtvarně aktivní a dostatečně výtvarně školení. Jejich činnost musí podléhat kontrole profesní te-
rapeutické komunity a musí probíhat v souvislostech s klinicko-psychologickou nebo psychiatrickou léčbou, včetně farmakoterapie. Nutnost psychiatrického zázemí arteterapii v tomto pojetí zřejmě rozhodujícím způsobem profesně odděluje od čistě výchovné sféry. Pokud by takto pojatá arteterapie měla své místo ve škole, nejspíše by měla mít v budoucnu statut, jehož modelem je u nás současná pozice pracovníků pedagogicko-psychologických poraden nebo školních psychologů. Artefiletika Přechodná oblast mezi arteterapii a výchovou, která zůstává v péči pedagogických pracovníků, nikoliv zdravotníků, zaslouží ve speciální pedagogice zvláštní pozornost. Pro odlišení od obou krajních poloh - klinické a výchovné - jsem pro ni před několika lety navrhl název „artefiletika" (Slavík 1994-95,1997). Vznikl pod vlivem inspirativní myšlenky o „filetickém" přístupu k výchově (Broudy 1976), který' znamená spojení tvůrčí exprese s poznáváním a sebepoznáváním - reflexí. Spojení tvorby s náhledem na ni je zde symbolicky vyjádřeno odkazem ke slavnému následníkovi Aristotela, učenci a zároveň básníkovi Filétovi. Odtud pochází přízvisko - filetický. Artefiletika je spojujícím mezičlánkem mezi výtvarnou výchovou a arteterapii. Obrací se klidem, kteří mohou sice mít určité psychické nebo sociální problémy, avšak neocitli se ještě za onou pomyslnou hranicí nemoci, která vyžaduje specializovanou klinickou péči. Artefiletika by se mohla stát důležitou
složkou preventivních aktivit přirozeně integrovaných do běžného života škol nebo výchovných zařízení zejména v práci výchovných poradců a speciálních pedagogů. Ve výchovném a vzdělávacím smyslu může být artefiletikajedním z nejúčinnějších způsobů, jak žákům zprostředkovat skutečný hluboký lidský smysl umění a citlivého uměleckého vztahu ke světu vůbec. Na druhé straně, terapeutické, artefiletika může sloužit jako screeningová oblast, v niž mohou být řešeny, vyřešeny nebo alespoň předběžně zachyceny psychické a sociálni problémy, kteréjsou jinak mimo dosah běžné pozornosti školní výchovy. Stejnou úlohu má artefiletika ve specializovaných výchovných zařízeních při práci vychovatelů mimo speciální léčebný program. Jak vím z vlastní zkušenosti, v této oblasti se může uplatnit lépe než klinicky pojatá arteterapie, protože více než ona zachovává těsné vazby na výtvarnou kulturu, navíc není zatížena nároky cílené léčby, a díky tomu umožňuje mladým lidem účinněji a přirozeněji hledat cesty ze sociální izolace. Neméně důležitá by artefiletika měla být v přípravě středních zdravotnických, pedagogických a sociálních pracovníků, kde by patrně byla užitečnější než tradičně pojatá estetická výchova. Jak je zřejmé, artefiletika svou integrativní funkcí klade specifické nároky i na osobnost, která se jí v úloze vychovatele bude chtít zabývat. Artefiletik má mít dostatečné poznatkové a kulturní zázemí proto, aby mohl naplňovat vzdělávací
a kulturní předpoklady artefiletiky. Zároveň však musí být neméně dobře připraven i jako osobnost, neboť je oproti běžnému učiteli vystavován ještě vyšší psychosociální zátěži. Z toho důvodu pro artefiletiku platí základní profesní principy uplatňované v arteterapii - podmínka osobnostního zážitkového výcviku, supervizní kontrola, vysoká míra sebereflexe, zřetel k osobní psychohygieně jako ochrana před „burn-out syndromem" atd. Není příliš důležité, zda pro výše popisovanou mezni oblast mezi výchovou a terapií bude používán ten či onen název. Důležité je, aby tato hraniční „sféra nikoho" mezi normalitou a patologií (Jedličk a - Koťa 1998) neunikala soustředěné pozornosti jak ve výchovné praxi, tak v přípravě speciálních pedagogů, v přípravě budoucích učitelů výtvarné výchovy nebo prvního stupně základních škol, vychovatelů apod. Realita arteterapie v českých zemích V předchozím textu jsem se pokoušel stručně přiblížit čtenáři složitou situaci současné arteterapie v kontextech výchovy a speciální pedagogiky. Šlo mi především o to, ukázat tuto oblast v její dynamice a proměnlivosti, která je typická pro mladé, energicky se rozvíjející obory. Není tu příliš mnoho jistot a pevných opor, ale zato hodně míst, která slibují napínavé hledání, netušené objevy i plodné spory mezi různými přístupy. Platí to v celosvětovém měřítku a tím víc u nás, kde arteterapie před rokem 1990 spíše jen pře-
žívala zásluhou nemnoha nadšenců v poměrné izolaci od mezinárodního dění. Přesto i u nás je arteterapie provozována již od padesátých a šedesátých let tohoto století v různých léčebných a výchovných zařízeních, zejména jako součást psychoterapie. V rolích arteterapeutů působí specialisté různých oborů (výtvarní umělci, psychologové, speciální pedagogové, výtvarní pedagogové, lékaři, absolventi středních výtvarných škol). Techniky a metody, které jsou u nás v arteterapii používány, pokrývají velmi širokou škálu od volné výtvarné tvorby až k hluboce analytickým a diagnostickým psychoterapeutickým metodám. Arteterapie u nás měla i dosud má své vzdělávací a výcvikové zázemí především v soukromě probíhajících výchovných programech. Také katedry výtvarné výchovy a speciální pedagogiky pražské a olomoucké pedagogické fakulty od sedmdesátých let věnovaly velkou pozornost arteterapii v rámci výtvarné přípravy speciálních pedagogů. V r. 1981 měla česká arteterapie v kontextech speciální pedagogiky k dispozici první vlastní komplexnější učební text, skripta Z. Zichy „Úvod do speciální výtvarné výchovy". Podobně komplexní publikace, avšak lékařsky erudovaná a zaměřená na dětskou arteterapii, vyšla až v roce 1993 na Slovensku s účastí českých autorů (Pogády, L. - Nociar, A. - Mečíř, J. - Janotová, D.: „Detská kresba v diagnostike a liečbe"). Stojí za zmínku, že ve Slovenské republice se arteterapie kromě medicínské oblasti rozvíjí v rámci tzv. léčebné
pedagogiky, která má své paralely i komunikační vědecké zázemí zejména v německy mluvících zemích. Mezi vysokoškolskými studenty speciální pedagogiky byla arteterapie populární již před rokem 1990, a proto se v prvních letech po revoluci výrazně podíleli na rozšiřování jejích možnosti. V učebních plánech přibylo hodin arteterapie a vznikla nová pracoviště zaměřená na výchovu arteterapeutů (např. při Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích). 0 arteterapii se počaly intenzivněji zajímat i další fakulty: lékařské fakulty v rámci bakalářského studia středních zdravotnických pracovníků, filozofické a některé jiné fakulty jako doplněk magisterského studia psychologie, léčebné rehabilitace apod. Současně pokračovaly a rozvíjely se tradice arteterapeuticky zaměřených výcvikových skupin působících mimo fakulty. Profesně byla arteterapie zakotvena v České psychoterapeutické společnosti jako její tzv. arteterapeutická sekce. Sekce pořádala semináře, dílny a výcviky. 1 v ní se scházeli pracovníci různých oborů. V r. 1994 bylo založeno samostatné profesní arteterapeutické sdružení Česká arteterapeutická asociace (Č AA), které má sídlo v Praze. ČAA pořádá každoroční setkáni arteterapeutů spojené s přednáškami, semináři a dílnami, jichž se účastní i zahraniční arteterapeuti, zejména z Velké Británie a USA. Kromě vzdělávacích aktivit se ČAA zaměřuje na teoretické problémy arteterapie a do budoucna připravuje vydáváni vlastního odborného periodika.
V r. 1995 se podařilo v nakladatelství Portál vydat první český překlad arteterapeutické publikace vzniklý v součinnosti pražské a budějovické pedagogické fakulty (Dalleyová, T. - Caseová, C.: Arteterapie s dětmi). V r. 1998 vyšla v témže nakladatelství výše již zmiňovaná příručka J. Campbellové, lektorovaná autorem této statě, a na podnět z pražské pedagogické fakulty se připravuje překlad díla R. M. Simonové The Symbolism of Style - Art as Therapv. V některých knihovnách jsou přístupné i zahraniční publikace věnované arteterapii nebo odborné časopisy, např. American Journal ofArt Therapy nebo britský Inscape. O arteterapii příležitostně informuje také časopis pražské pedagogické fakulty Výtvarná výchova. V ročníku 1995-96 tohoto časopisu bylo celé 4. číslo věnováno problematice arteterapie. Články o arteterapii nebo recenze arteterapeutických publikací se v poslední době objevují také v časopise psychologického sdružení při Filozofické fakultě UK Propsy Psychologie dnes. Přes svůj dynamický rozvoj však dosud není arteterapie u nás nikde legislativně vymezena ani jako svébytný léčebný obor, ani jako součást jiného oboru. Arteterapeuti jsou zpravidla zařazováni a placeni v rámci toho oboru, který vystudovali, nebo který je mu příbuzný (jako psychologové, lékaři, speciální pedagogové, vychovatelé apod.). Ačkoliv jsem střízlivým optimistou, neočekávám, že by se tento stav v nejbližší době zásadně změnil. Přesto vývoj zřejmě směřuje k ostřejšímu pro-
fesnímu zakotvení arteterapie zejména v rámci psychoterapie. Arteterapie v klinické oblasti se do budoucna neobejde bez přesně vymezených pravidel srovnatelných s těmi, která se uplatňují v různých typech psychoterapie. Potom bude i zřejmější statut arteterapie v kontextech špeciálni pedagogiky. Přesně určit tento vývoj u nás není zatím možné ani se znalostí situace arteterapie ve světě. Probíhající „krystalizaci" nelze uspěchat. Můžeme pro ni pouze připravovat optimální podmínky tím, že se budeme aktivně zapojovat do intenzivní odborné komunikace jak u nás, tak v mezinárodním měřítku.
Poznámka: 1) Termín „arteterapie" vznikl spojením dvou starověkých antických pojmů: latinského ars, arlis - umění, a řeckého therapón - v původním smyslu služebník, průvodce a opatrovník bohů; podle psychoterapeuta J.Vymětala „ten, kdo opatruje princip života a má blízko k bohům, kteří ho pověřují" (Úvod do psychoterapie. Praha 1992, s.10). Ze širokého významu původního slova „ars" také pramení důvod širšího pojetí arteterapie. Hlavně pod vlivem angličtiny, ve které se pojem „art" často používá zejména v souvislosti s výtvarnými projevy, se i termínu arteterapie postupně začalo užívat především pro výtvarnou stránku expresivity.
ID
Literatura ARISTOTELES: Poetika. Praha, Svoboda 1996. BLÁHA, J. - SLAVÍK, J: Průvodce výtvarným uménim V. (Výtvarné umění 20. století). Praha, Práce 1997. BROUDY, H.: Three Modes ofTeaching and their Evaluation. In: Gephart, W. J. (ed.): Evaluation in Teaching. Bloomington, Phi Delta Kappa 1976, s.5-11. CAMPBELLOVÁ, J.: Techniky arteterapie ve výchově, sociální práci a klinické praxi (Skupinové výtvamě-terapeutické činnosti pro děti i dospělé). Praha, Portál 1998. DALLEY, T.: Art as therapy: some new perspectives. In: Images of Art Therapy (new developments in theory and practice). Dalley, T. et al. London, Routledge 1990, s. 1-35. FITZHERBERT, K : Giving Positive Prevention a Chance. Education, 1985, č. 15, s. 236-237. FOUCA ULT, M.: Les Mots et les Choses. Paris, Gallimard 1966. FOUCA ULT, M: Dějiny šílenství. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 1993. FREUD, S.: Výklad snů Pelhřimov, Nová tiskárna Pelhřimov 1994 HAJEK, P : Arteterapie v psychoterapii schizofrenie. In: Syřišťová, H. et al. : Skupinová psychoterapie psychóz. Praha, UK - SPN 1980. HANĚL, I : Arteterapie a výtvarná výchova - průniky a souvislosti. Výtvarná
výchova, 36, 1995-96, č. 4. príloha s. 1-2. JEDLIČKA, R. -KOŤA, J: Aktuálni problémy výchovy: Analýza a prevence sociálně patologických jevů u dětí a mládeže. Praha, Karolinum 1998. L1POVETSKY, G.: Éra prázdnoty. Praha, Prostor 1998. LOWENFELD, V.: Therapeutic Aspects of Art Education. The American Journal of Art Therapy, 25. 1987, č. 4, s. 111- 145. PECHAR. J : Prostor imaginace. Praha, Psychoanalytické nakladatelství Jiří Kocourek 1992 PETRŽELKA, Z. K historii a teorii rozpoznáváni a interpretace mimického výrazu emoci I. Cs. psychologie, 31, 1985, č. 5, s. 449-458. PINE, S: Fostering Growth Through Art Education, Art Therapy and Art in Psychotherapy. In: Ulman, E. - Dachinger, P. (eds.): Art Therapy in Theory and Practice. New York, Schocken Books 1975. POGÁDY, L.-NOCIAR.A - MEČÍŘ.J. JANOTO VÁ, D: Detská kresba v diagnostike a liečbe Bratislava, Slovac Academie Press 1993. RUBÍN, J. A. (ed): Approaches to Art
Therapy (Theory and Technique). New York. Bruner/.Mazel 1987. SIMON, R. M.: The Symbolism of Style Art as Therapy. London - New York, Routledge 1992. SLA VÍK, J.: Mezi arteterapii a výtvarnou výchovou. Výt\>amá výchova, 35,1994 -95, č. 2, s. 19-20. SLA VIK, J.: Od výrazu k dialogu ve výchově - Artefiletika. Praha, Karolinum 1997. SLA VIK. J: Mezi arteterapii a výchovou artefiletika. Psychologie dnes - časopis pro moderní psychologii (Propsy), 4, 1998, č. 10, s. 14- 16. TYSKIEWICZ, M.: Psychopatologia ekspresji. Warszawa, Panstwowe Wydawnictwo Naukowe 1987. WEIR, F.: The role of symbolic expression in its relation to art therapy: a Kleinian approach. In: Images ofArt Therapy (new developments in theory and practice) Dalley, T. et al. London, Routledge 1990, s. 109-127. ZHOŘ, I Výtvarný pedagog přemýšlí o tvořivé dramatice. Výtvarná výchova, 34, 1993-94, č. 1, s. 4-6. ZICHA, Z.: Úvod do špeciálni výtvarné výchovy. Praha, UK - SPN 1981.
