ATLAS POŠKOZENÍ POLNÍCH PLODIN SAVCI PŮVODCI A DRUHY POŠKOZENÍ ZEMĚDĚLSKÝCH PLODIN
- SAVCI
Příloha závěrečné zprávy projektu NAZV č. QF4192 „Metodika hodnocení škod působených zvěří na polních plodinách“
BRNO 2006 Příloha periodické zprávy o postupu řešení projektu „Metodika hodnocení škod působených zvěří na polních pl
J. Dvořák, M. Homolka, M. Heroldová, J. Kamler, R. Cerkal, J. Lujc, J. Skládanka, P. Doležal
1
Úvod
Volně žijící savci jsou původci významných škod v zemědělství na polních plodinách, ve vinohradech, v zahradách i na hospodářských objektech. Přes tuto skutečnost není v České republice dosud vypracován kvalitní systém sběru dat o těchto škodách a chybí tak objektivní informace o intenzitě vlivu savců na jednotlivé druhy plodin. Zároveň často dochází k nepřesnostem při určení původce poškození, přičemž právě tyto informace jsou nezbytným předpokladem proto, aby bylo možné efektivně monitorovat vliv zvířat na zemědělské plodiny, vyčíslovat výši škod a přijímat preventivní opatření. V předloženém materiálu hodnotíme významnost jednotlivých druhů savců pro ztráty působené na hlavních plodinách. Hodnocení vychází z našich zjištění na vybraných lokalitách. Uvádíme základní data z biologie jednotlivých druhů savců, možnosti jejich identifikace a přehled typů poškození, které nejčastěji působí. Jednotlivé kapitoly jsou rozdělené na část týkající se drobných savců a na část, která se zabývá druhy zařazenými mezi zvěř. Toto členění vychází ze skutečnosti, že vliv obou skupin je výrazně odlišný, rozdílná je i jejich populační dynamika a v neposlední řadě zcela odlišné jsou i postupy a kompetence při prevenci a vyčíslování škod. V předložené příručce se budeme zabývat jen problematikou škod, které působí běžné druhy savců na hlavních volně pěstovaných plodinách - obilovinách, pícninách a technických plodinách. Jen okrajově se zmíníme o druzích, které se vyskytují jen vzácně nebo škodí jen ve výjimečných situacích.
2 2.1
Problematika škod působených savci na zemědělských porostech Drobní savci
Drobní savci každoročně způsobují značné škody na zemědělských plodinách. Velká část zemědělské půdy je oseta obilovinami, které jsou na poškození hlodavci zvláště citlivé. Nejvýznamnějším škůdcem v polních kulturách je hraboš polní. Pravidelně se přibližně ve tří až čtyřletých intervalech přemnožuje a jeho populace mohou dosáhnout až 2000 jedinců na hektar. Dynamika populace hraboše polního je proto pravidelně monitorována Státní rostlinolékařskou správou především v hlavních plodinách (víceleté pícniny, ozimé obiloviny a řepka olejná). Monitorování početnosti hraboše v každé plodině je založeno na počtu užívaných nor na čtyřech plochách o velikosti 250 m2 třikrát ročně (časné jaro, léto a podzim) ve vybraných okresech a krajích ČR. Výsledek z podzimního sčítání slouží k odhadu jeho početnosti v příštím roce. Oborovou normou jsou stanoveny kritické počty užívaných nor ve třech stupních, na jejichž základě příslušní uživatelé pozemků provádějí zásahy ke snížení početnosti škůdce.V polních kulturách a zvláště v obilovinách v době zrání jsou hojné i semenožravé myšice rodu Apodemus, jejichž význam jako škůdců byl dosud přehlížen a sledování jejich početnosti se neprovádí. Hraboš polní zasídluje ozimé plodiny (obiloviny, řepku) již brzy po zasetí na podzim. Živí se nejprve vysetým semenem a později zelenými částmi vzešlých rostlin. Tvoří kolonie, které se postupem času zvětšují a vzájemně splývají. Při vyšších populačních hladinách tak může již do jara způsobit značné škody. Řepka je pro hraboše atraktivní pokud mu poskytuje zelenou hmotu. V současné době je jedním z nejdůležitějších stanovišť pro jeho úspěšné přezimování. Obiloviny hraboš využívá až do období sklizně a při přemnožení tak na nich mohou vznikat škody na velkých plochách, kde je porost zcela zničen.
2
Obr. 1: Pšenice spasená hrabošem polním v prostoru jeho kolonie.
Při vyšší populační hladině působí hraboš polní škody i v jiných plodinách, které svým žírem znehodnocuje (okopaniny). Myšice rodu Apodemus mohou konzumovat zaseté obilí, ale hlavní škody jimi způsobené jsou soustředěny do zrajícího a zralého obilí, kde se živí obilkami. Tvoří si zásoby a poškodí tak mnohem více klásků, než momentálně zkonzumují. Všechny plodiny pěstované na semeno jsou v době zralosti pro myšice atraktivní (např. kukuřice, slunečnice). Dalším škůdcem může být myš domácí, ale jen v nejteplejších oblastech ČR, kde v průběhu léta konzumuje obilky. Mezi škůdce polních plodin můžeme počítat i zvláště chráněné druhy hlodavců: sysla obecného, křečka polního a příležitostně i bobra evropského. Početnost těchto druhů je však nízká a jejich význam pro zemědělství je celkově malý. Z dalších druhů je to hryzec vodní, který má výskyt omezen na vlhčí biotopy a škodí zvláště v sadech a zahradách. Myška drobná může na některých místech okrajově pronikat do obilí, kde konzumuje dozrávající obilky.
2.2
Zvěř Zemědělské plodiny často představují atraktivní zdroj potravy také pro volně žijící zvěř, protože jejich výživná hodnota (viz příloha) převyšuje kvalitu přirozené potravní nabídky v lesním prostředí. V určitých obdobích roku jsou některé porosty pro zvěř vysoce atraktivní a ta se soustřeďuje v jejich blízkosti. Z tohoto pohledu jsou významné zejména ozimé obiloviny, řepka, případně jiné přezimující plodiny v zimním období a na začátku jara, kdy jsou potravní zdroje v lesním prostředí silně omezené. Začátkem léta jsou atraktivními zdroji potravy dozrávající obiloviny a později také kukuřice. Právě kukuřice patří k nejvíce
3
poškozovaným plodinám nejen pro svou potravní atraktivitu, ale také proto, že její vysoké porosty zajišťují zvěři potřebný klid po relativně dlouhé období. Zvěř zemědělské plodiny poškozuje dále uvedenými způsoby: (1) přímo vlastní pastvou, kdy konzumuje rostliny prakticky ve všech stádiích, od zasetých klíčících semen, přes spásání listové plochy v době růstu, až po okus dozrávajících a zralých semen nebo podzemních částí. Nepřímé poškození (2) je způsobeno zejména pohybem zvěře v porostech, kdy dochází k pošlapání, uválení a polámání rostlin a také rozrýváním nebo ušlapáváním povrchu půdy. Ne každá pastva zvěře na zemědělských pozemcích má negativní hospodářský efekt. Zvěř často spásá posklizňové zbytky, plevelné rostliny, případně okusuje listovou plochu v rozsahu, který neovlivňuje konečný hospodářský výnos porostu. To platí zejména v případě hustě setých obilnin na počátku intenzivního růstu, kdy i rozsáhlá ztráta listové plochy je rychle nahrazena. O škodách proto hovoříme jen tehdy, pokud poškození rostlin vede k ekonomickým ztrátám (snížení výnosu produktu, jeho kvality, náklady na opravná opatření atd.). Zvěř využívá jednotlivé zemědělské kultury v různých obdobích roku a po různě dlouhou dobu v závislosti na jednotlivých fenologických fázích. Například, kultury řepky jsou na začátku května už natolik vzrostlé, že poskytují dobrý kryt, klid a zdroj potravy zejména pro černou zvěř. Při sklizni řepky se zvěř postupně přemisťuje do porostů obilnin, slunečnice a zejména pak do kukuřice, kde setrvává až do sklizně. Využívání zemědělských plodin a výskyt zvěře v nich ovlivňují ale také další faktory. Např. nemalý vliv na přesun zvěře z lesů do polí v období léta až podzimu má masové využívání lesů obyvatelstvem za účelem turistiky, rekreační činnosti a sběru lesních plodů a hub. Zřejmě nejvýznamnější škody působí zvěř na porostech kukuřice. Ta je intenzivně vyhledávána zejména černou zvěří, ale i ostatními druhy spárkaté zvěře od počátku tvorby palic. Zvěř kukuřici sice okusuje již od počátku růstu, kdy dosáhne výšky 15 – 20 cm, ale tento úbytek listové plochy je rychle nahrazován v důsledku velkého růstového potenciálu jednotlivých rostlin. Poškozování vyvinutých palic či lámání celých rostlin naopak přímo snižuje výnosy jak silážní, tak zrnové kukuřice. Kukuřičná zrna jsou pro zvěř vysoce atraktivní a černá zvěř je schopná vybírat i jednotlivá zrna bezprostředně po jejich zasetí. Významné škody vznikají i na obilovinách. Okus listové plochy na počátku růstu nemá, podobně jako u kukuřice, zásadní význam pro výši výnosu zrna. Škody zvěř působí zejména okusem dozrávajících klasů, Obr. 2: Klas pšenice ukousnutý srncem obecným v době dozrávání.
4
místy také pošlapáním a poválením porostů. Slunečnice je zvěří intenzivně poškozovaná zejména na počátku růstu, kdy spásá celé mladé rostliny. Okus lodyh vede k trvalému poškození rostlin. V ranném stadiu poškození jedinci někdy vytváří náhradní stonky, ale ty se většinou v produkci semen nepoškozeným rostlinám nevyrovnají. Škody působené zvěří na semenech slunečnice nejsou významné, mnohem významnější jsou ztráty působené ptactvem a hlodavci. Zvláštním případem jsou škody, které působí rytím černá zvěř. Prasata v zemi hledají myšovité hlodavce, osivo či zaorané posklizňové zbytky. Touto činností bývají poškozeny trvalé travní porosty, ozimé plodiny řazené v osevním sledu po kukuřici, řepě či kukuřici a také ostatní plodiny rostoucí na místech, kde se v půdě vyskytují vhodné potravní zdroje pro černou zvěř.
5
Tabulka 1: Přehled "kritických období" pro vznik škod, které působí zvěř na vybraných zemědělských plodinách Plodina Ozimé obilniny
I
II okus listů rytí v porostech*
III
V
Měsíc VI VII VIII okus klasů, polámání porostu
okus listů
Jarní obilniny
osivo
Kukuřice
okus listů
XI XII okus listů rytí v porostech*
okus úborů okus listů
rytí v porostech
Řepa cukrová a krmná
okus listů poškození bulev osivo
Hrách
okus listů Osivo
Sója
Sady a vinice
X
konzumace palic, polámání porostu
okus listů rytí v porostech
Brambory
Jeteloviny a jetelotrávy Trvalé travní porosty
IX
okus klasů
okus listů a lodyh
Slunečnice Ozimá řepka
IV
okus listů rytí v porostech
rytí v porostech
rytí v porostech
rytí v porostech
okus kůry * zejména je-li předplodinou kukuřice
6
3 3.1
Seznam hlavních původců škod na zemědělských plodinách Drobní savci
Hraboš polní (Microtus arvalis) Původně stepní a lesostepní druh. V ČR žije v zemědělské krajině, životní optimum nachází ve výškách 200 až 600 m n.m. Nejvyšších populačních hustot dosahuje ve víceletých pícninách. Drobný Morfologie: hlodavec s ocasem kratším než polovina délky těla. Má relativně malé oko, malé uši téměř skryté v srsti. Jeho hmotnost je v průměru 19 g ( max. 45 g). Potrava: Potravu tvoří Obr. 3: Hraboš polní (Microtus arvalis). jednoděložné i dvouděložné byliny, jejich nadzemní i podzemní části a semena. Součástí potravy mohou být téměř všechny zemědělské plodiny. Chování: Hraboš vytváří kolonie s velikým množstvím podzemních chodeb a se zásobárnami. Na povrchu jsou mezi norami vyběhané četné chodníčky. Rozmnožovací schopnost je značná. Rychle pohlavně dospívá, má dlouhé rozmnožovací období, jedno až dvanáct mláďat v jednom vrhu a jedna samice má za rok 2 až 4 vrhy. V intervalu 2 až 4 let se hraboš přemnožuje. Škody: Během zimy poškozuje ozimé obiloviny a řepku okusem listů. Během vegetačního období spásá víceleté pícniny a zrající obilí. U obilí odkusuje stébla cca 8 cm nad zemí. Obilky vykusuje z klásku na zemi. Působí také škody na bulvách řepy, na kořenové zelenině a Obr. 4: Vojtěška zatažená do nory hraboše. bramborách.
7
Myšice rodu Apodemus (4 druhy) Myšice křovinná (Apodemus sylvaticus) a myšice lesní (Apodemus flavicollis) jsou rozšířeny po celém území ČR. Myšice lesní je vázána především na lesní porosty. Myšice malooká (Apodemus microps) obývá úrodné nížiny jižní a střední Moravy a Poohří. Myšice temnopásá (Apodemus agrarius) se vyskytuje na menších územích při hranicích s Německem a Polskem. Nejjižněji zasahuje na střední Moravě do okresu Přerov. Morfologie: Myšice mají ocas stejně dlouhý jako je délka těla nebo delší. Obr. 5: Myšice lesní (Apodemus flavicollis). Uši jsou větší, vynikají ze srsti, také jejich oči jsou větší než u hraboše. Nejmenší je myšice malooká (průměrně váží 17 g), největší myšice lesní (průměrně přes 30 g). Všechny mají hnědavé zbarvení srsti na hřbetě a bílou spodinu těla. Myšice temnopásá se odlišuje od ostatních jasně ohraničeným, úzkým černým proužkem, který se táhne od temene hlavy až po kořen ocasu. Potrava: Myšice jsou převážně semenožravé. Myšice malooká dává přednost drobným semenům plevelů a kulturních rostlin. Myšice lesní naopak preferuje větší semena (žaludy, Obr. 6: Myšice malooká (Apodemus microps). z kulturních plodin jsou to hlavně obilky kukuřice). Myšice křovinná požírá široké spektrum semen a plodů bylin i dřevin. Myšice temnopásá se vedle semen živí také, více než ostatní druhy myšic, živočišnou potravou. Chování: Myšice si vytvářejí jednoduché nory a v nich shromažďují pro zimní období zásoby potravy. Jsou velmi pohyblivé, při nalezení vydatného zdroje potravy se u něj v krátké době soustředí ve velkém počtu jedinci ze širokého okolí. Biotop: Myšice malooká žije výhradně Obr. 7: Myšice temnopásá (Apodemus agrarius). v otevřené, téměř bezlesé krajině. Myšice lesní naopak obývá velké lesní celky a pouze v době zrání zemědělských plodin proniká z lesních okrajů do obilnin, olejnin a kukuřice. Myšice temnopásá se vyskytuje
8
hlavně v polních plodinách v sousedství vodních toků a rybníků. Myšice křovinná je velmi přizpůsobivá a vyskytuje se na všech typech uvedených stanovišť. Rozmnožování: Myšice se v zemědělské krajině nepřemnožují. Výjimku tvoří myšice temnopásá, která má velmi početné vrhy. Škody: Myšice škodí především požíráním semen obilovin, olejnin a kukuřice. Obr. 8: Myšice křovinná (Apodemus sylvaticus).
Myš domácí (Mus musculus) V zemědělské krajině žije pouze ve vegetační době a to jen v nejteplejších oblastech ČR. Morfologie: Velikostí těla se podobá myšici malooké, má špičatější čenich, menší oko a charakteristický zápach. Potrava: Živí se obilkami. Z obilovin dává přednost žitu. Ve volné přírodě se nepřemnožuje. Vysoké populační hustoty dosahuje jen v lidských sídlech a jejich okolí. Škody: Více než v otevřené krajině škodí ve skladech zemědělských produktů a to nejen jejich požíráním, ale znehodnocuje je také svou močí a trusem.
Obr. 9: Myš domácí (Mus musculus).
Ostatní druhy Mezi tyto druhy jsme zařadili druhy, které nejsou rozšířeny po celém území státu nebo jsou významné jen z hlediska škod v sadech, zahradách a podobně. Sysel obecný – zákonem chráněný druh vázaný na biotopy stepního charakteru s nízkým bylinným porostem (zbytky přirozených stepí, travnatá letiště, golfová hřiště). V současné době ohrožený vyhynutím, pro zemědělství nemá význam.
Obr. 10: Sysel obecný (Spermophilus citellus).
Bobr evropský – chráněný druh vázaný na vodní prostředí, výskyt zejména v povodí řeky Moravy a Labe. Od vodních toků může pronikat i na zemědělskou půdu a omezeně škodit zejména na kukuřici a okopaninách.
9
Obr. 11: Bobr evropský (Castor fiber).
Obr. 12: Myška drobná (Micromys minutus).
Obr. 13: Křeček polní (Cricetus cricetus).
Obr. 14: Hryzec vodní (Arvicola terrestris).
Myška drobná – lokální výskyt v blízkosti vod (rákosiny), proniká i do porostů obilnin, kde může působit škody na zrajících obilkách. Křeček polní – zákonem chráněný druh s mozaikovitým výskytem v nižších polohách v kukuřičné a řepařské oblasti. Místy se může přemnožit a způsobit větší škody hlavně na obilninách. Hryzec vodní – velký hraboš, vyskytuje se zejména v blízkosti vod. Škodí hlavně v sadech a zahradách okusem podzemních částí rostlin. 3.2
Zvěř
Zajíc polní (Lepus europaeus) Původně stepní druh, který se dobře přizpůsobil kulturní krajině. V minulosti dosahovaly roční úlovky v ČR více než 1 milion kusů. Od konce 70. let minulého století výrazná redukce početnosti, v posledních letech roční úlovky nižší než 100 tisíc kusů. Morfologie: Hmotnost dospělého zajíce dosahuje v průměru 4 kg. Délka těla činí až 70 cm. Srst na hřbetě je okrově hnědá, břicho téměř bílé. Zadní běhy jsou mnohem delší než přední. 10
Z jí Obr. 15: Zajíc polní (Lepus europaeus).
Od králíka divokého se odlišuje velikostí, je téměř dvakrát tak velký, má delší uši, které mají na koncích černou a bílou kresbu. Potrava: Býložravec, preferuje zelené části bylin, spásá obilniny a pícniny. V zimě konzumuje ozimé obilniny, řepku, při nedostatku zelených bylin okusuje dřeviny, vykusuje zbytky řepy. Chování: Druh s velkou prostorovou aktivitou, za potravou přebíhá podle potřeby i na větší vzdálenosti (do cca 1 km). Poškození kultur, které působí je zpravidla rozptýlené a málo intenzívní. Biotop: Největší početnosti dosahuje v zemědělské krajině v úrodných nížinách a v pahorkatinách. V malém množství obývá i paseky ve velkých lesních komplexech a vystupuje i na otevřené plochy na horských hřebenech. 1200 1000 800 600 400 200 0
Králík divoký (Oryctolagus cuniculus) Původně mediteránní prvek fauny rozšířený ve střední Evropě od středověku. Vyskytuje se v teplejších oblastech v otevřené krajině. Obývá okraje lesů, křovinaté stráně, preferuje písčité půdy. V minulosti hojný druh, v současné době druh ohrožený vyhynutím v důsledku opakovaných epidemií myxomatózy a králičího moru. Morfologie: Hmotnost dospělého jedince okolo 2 kg. V porovnání se zajícem má jednobarevné, krátké uši dosahující jen délky hlavy. Potrava: Shodná jako u zajíce, ale výběr potravy je omezen tím, že králík je vázán na okolí nor, které obývá, a od kterých se zpravidla nevzdaluje dál než na desítky metrů. V zimě je více závislý na okusu dřevin než zajíc, protože se nedokáže přesunovat za vydatnějšími zdroji potravy na větší vzdálenosti. Intenzívní škody na plodinách způsobuje jen v bezprostředním okolí svých kolonií. 11
Obr. 17: Králík divoký (Oryctolagus cuniculus).
2003
2000
1997
1994
1991
1988
1985
1982
1979
1976
1973
1970
1967
1964
1961
1958
1955
1952
1949
Obr. 16: Roční úlovky zajíce polního v České republice (v tisíci kusech)
Prase divoké (Sus scrofa) Obývá větší lesní komplexy převážně v nižších a středních polohách, odkud vychází za potravou i do zemědělské krajiny. Od 50. let minulého století postupné zvyšování početnosti, v posledních letech roční odstřel přesahuje 50 tisíc jedinců, za rok 2004 přes 100 tisíc. Potrava: Všežravec, převažuje rostlinná potrava, preferuje koncentrované složky jako jsou žaludy, bukvice a obilky. Spásá i zelené rostliny, zejména pícniny. Část potravy dobývá ze země. Vyrývá hnízda drobných savců, larvy hmyzu, hlízy a kořeny rostlin.
Obr. 18: Prase divoké (Sus strofa).
Chování: Prase žije v rodinných tlupách, které se mohou spojit i do větších societ o několika desítkách jedinců. Za potravou se mohou přesouvat na vzdálenost i několika kilometrů. Škody může způsobovat spásáním plodin, jejich podupáním a poválením i rozrýváním povrchu půdy. Biotop: Větší lesní celky, přednost dává listnatým a smíšeným lesům. Obr. 19: Rodinná tlupa prasete divokého.
Srnec obecný (Capreolus capreolus) Srnec preferuje okraje lesů a prostředí s dostatkem přízemní vegetace, ve které nalézá úkryt i potravu. V zemědělské krajině dosahuje populační hustoty okolo 10 jedinců/km2. Ročně se loví v ČR okolo 100 tisíc kusů. Potrava: Srnec preferuje potravu s vysokým obsahem živin. Spásá dvouděložné byliny, listy dřevin, konzumuje rozmanitá semena a plody. Protože nedokonale tráví vlákninu, přijímá traviny jen v malém množství na počátku jejich vegetace. Chování: Srnec žije samotářsky nebo v malých skupinách, které tvoří samice se svými potomky. V zimě, v agrocenozách, na místech s významnými zdroji potravy (ozimé plodiny, pole s posklizňovými zbytky řepy, kukuřice) se mohou vytvářet početné agregace, které tvoří desítky jedinců. Poškození kultur je nápadné zpravidla jen v místech, kde srnec pravidelně vychází z lesa do polí.
12
Obr. 20: Srnec obecný (Capreolus capreolus).
Biotop: Srnec obývá celé naše území, nejvyšší početnost dosahuje v nižších polohách v otevřené krajině s menšími lesíky, křovinami a poli. Díky své přizpůsobivosti však běžně obývá také intenzivně obhospodařovanou bezlesou zemědělskou krajinu. V souvislých lesích a v horských oblastech dosahuje jen nízké populační hustoty.
Obr. 21: V agrocenózách se srnčí zvěř na podzim a v zimě soustřeďuje na místech s dostupnou potravou.
Jelen evropský (Cervus elaphus) Jelen v našich podmínkách obývá větší lesní komplexy od lužních lesů až po horské hřebeny.
Obr. 22: Jelen evropský (Cervus elaphus).
Potrava: Jelen je potravní oportunista, který je schopen využívat rozmanité potravní zdroje. Spásá traviny i dvouděložné byliny, listnaté dřeviny, v zimě i jehličnany, na podzim konzumuje lesní plody. Ze zemědělských plodin využívá ozimy, spásá pícniny, zralé obiloviny, kukuřici i řepu. 13
Chování: Jelen žije v oddělených tlupách, které tvoří buď samci nebo samice s nedospělými potomky. V horských oblastech migruje v létě do vyšších poloh až na hřebeny a na zimu se stahuje do nižších poloh, často až na hranici zemědělské krajiny. Na konci léta může i po delší dobu obývat rozlehlé lány kukuřice, kde nachází dostatek potravy i úkrytu. Za potravou se může pohybovat na vzdálenost i několika kilometrů. V místech, kde jelen vychází do polí může působit významné škody na zemědělských kulturách. Škody mohou být způsobeny nejen spásáním vegetativních i generativních částí rostlin, ale také pošlapáním porostů. Jelen sika (Cervus nippon) Jelen sika byl introdukován do střední Evropy v 19. století, v ČR je z hlediska škod na zemědělských plodinách významná jen subpopulace v západních Čechách. Sika na rozdíl od jelena není vázán jen na rozsáhlé lesní celky, ale obývá i krajinu, kde se střídají menší lesy se zemědělskými plochami, které využívá mnohem intenzivněji než jelen evropský. Potrava: Sika je stejný potravní typ jako jelen evropský. Chování: Ve vegetačním období žije jelen sika v malých rodinných skupinách, v zimě se jedinci sdružují do velkých stád, která se vytvářejí na místech s potravními zdroji. Sika má velkou prostorovou aktivitu, za potravou je schopen přemisťovat se na vzdálenost i desítek kilometrů.
Obr. 23: Jelen sika (Cervus nippon).
Muflon (Ovis musimon) Na území České republiky byl muflon introdukován poprvé na začátku 19. století do oborních chovů. V současné době se vyskytuje nejen v oborách, ale na mnoha místech je běžnou zvěří i ve volnosti. Obývá hlavně kamenité terény listnatých a smíšených lesů pahorkatin, přizpůsobí se i jinému prostředí. V horách je jeho rozšíření limitováno výškou sněhové pokrývky. Potrava: V potravě převažují traviny, které i přes vysoký obsah vlákniny muflon dokáže efektivně využívat. V zimě okusuje i listnaté a jehličnaté dřeviny, k pastvě využívá i většinu zemědělských plodin. Vegetaci mufloni spásají Obr. 24: Muflon (Ovis musimon). těsně u země, což může být pro některé zemědělské plodiny tragické (například úplné vykousnutí krčků u řepky). 14
Chování: Mufloní zvěř žije po celý rok ve smíšených tlupách obojího pohlaví, starší berani tvoří samostatné menší skupinky, nebo žijí zcela samotářsky. Nejaktivnější je mufloní zvěř za šera, často se však pase i během dne. Teritorium tlupy zabírá pouze několik čtverečních km. Daněk skvrnitý (Dama dama) V oborách se daněk chová již od středověku. V posledních desetiletích byl jeho chov rozšířen i do volnosti a v současné době je mozaikovitě rozšířen po celém území republiky. Daří se mu hlavně v nižších polohách v prostředí listnatých a smíšených lesů. Potrava. Daněk je potravním oportunistou a jeho potrava se v zásadě shoduje s potravou jelena. Chování. Samice s mláďaty a mladší samci žijí v oddělených tlupách, dospělí samci jsou většinou samotářští. Lokálně může působit škody na zemědělských plodinách přilehlých k lesním okrajům. Obr. 25: Daněk skvrnitý (Dama dama).
Ostatní spárkatá zvěř Los (Alces alces) a jelenec viržinský (Odocoileus virginianus ) se na území naší republiky vyskytují v relativně malé početnosti, většinou jsou vázaní na lesní prostředí, proto rozsáhlejší škody na zemědělských plodinách způsobují jen ve výjimečných případech. Los i jelenec patří k potravnímu typu okusovačů, u kterých je hlavním rysem potravy to, že v ní chybí traviny. Složení potravy jelence je prakticky shodné se srncem. Los konzumuje převážně letorosty dřevin, ale v zemědělské krajině může spásat pícniny, okusovat palice kukuřice v mléčné zralosti a konzumovat chrást a bulvy řepy cukrové.
Obr. 26: Los (Alces alces).
Obr. 27: Jelenec viržinský (Odocoileus virginianus).
15
4
Typy poškození polních plodin a jejich původci
4.1
Drobní savci Při nižší populační hustotě hraboše polního lze rozlišit škůdce v obilných polích podle výšky strniště. Průměrná výška strniště po sklizni hrabošem je 8,3 cm, po sklizni myšice křovinné 20,3 cm. Myšice malooká odkousne jen klas. Při vysokých populačních hustotách hraboš kácí i obilná stébla bez klasu a poškození jednotlivých druhů se bezpečně rozlišit nedá. Obr. 28: Pšenice poškozená drobnými savci.
Sběrem semen myšice škodí v porostu slunečnice. Semena konzumují na vrchní straně skloněných úborů, na kterých zanechávají prázdné slupky a trus. Semena si také nosí do zimních zásobáren.
Obr. 29: Zbytky semen slunečnice po žíru myšice.
K obilkám kukuřice se myšice dostávají odhryzáním vrchních obalů palice a obilky postupně vykusují až do lůžko palice.
Obr. 30: Požerky kukuřice od drobných savců snadno poznáme podle jemně odkousaných okrajů obalů. Někdy je přítomen také jejich trus.
16
Ve zrajících porostech řepky myšice odhryzávají celé šešule a na zemi z nich vykusují semena nebo si je nosí do zásobáren. Hraboš polní může způsobit vážné škody na ozimech intenzívní pastvou zelených částí rostlin. Obr. 31: Jedincit řepky olejné zničený v prostoru kolonie hraboše polního.
V letech s vysokými stavy postupně spase v prostoru jednotlivých kolonií veškerou zelenou hmotu.
Obr. 32: Listy pšenice zatažené do nory hraboše polního, kde dochází k jejich postupné konzumaci.
V zimním období se hraboš živí také kořeny vojtěšky a řepky. V pícninách může svojí výběrovou pastvou potlačit výskyt jetele nebo vojtěšky ve prospěch planě rostoucích druhů rostlin.
Obr. 33: Konzumací kořenů může hraboš polní v průběhu zimy zničit celé rostliny. Na obrázku zničená rostlinka řepky olejné.
17
V okopaninách hraboš škodí vykusováním bulev řepy nebo hlíz brambor. Takto poškozené části rostlin mohou být napadeny hnilobou. V polích se zeleninou (petržel, mrkev) se od jara hraboš živí nejdříve zelenými částmi rostlin, v období tvorby větších kořenů vykusuje i podzemní části. V zimním období může hraboš škodit ohryzem kůry mladých stromků v sadech, v mladých porostech na okraji lesa i v lesních výsadbách. Obr. 34: Hlízy brambor vykousané hrabošem polním.
4.2
Zvěř
Sadba či osivo Konzumace zasetého osiva (obiloviny a kukuřice) nebo zasázené sadby (brambory) dříve než vzejdou. Původce: Prase divoké. Vegetativní části Spásání listů obilnin, lodyhy pícnin, slunečnice aj. Ozimé obiloviny a řepka jsou nejčastěji spásány v zimním období a na jaře, v době, kdy zvěř má silně omezenou potravní nabídku v lesním prostředí, na loukách i na plochách s pícninami. Zvěř spásá listy a lodyhy, odnímá asimilační orgány, zpomaluje tím tvorbu zelené biomasy i kvetení a vytváření semen a plodů. Původce: Všechny druhy zvěře. Obr. 35, 36: Zvěř může intenzivním okusem vegetativních částí zpomalit vývoj zemědělských plodin. Dole okousaná sloupkující pšenice. Vpravo okousaná řepka v pokročilém stádiu růstu.
18
Obr. 38: Zpomalení růstu kukuřice v důsledku okusu spárkatou zvěří.
Obr. 37: Okus lodyhy slunečnice v rané fázi růstu.
Semena a plody Spásání obilek obilovin a kukuřice, úborů slunečnice v době jejich mléčné i sklizňové zralosti. Původce: Všechny druhy zvěře
Obr. 39, 40: Spárkatá zvěř konzumuje v době dozrávání obilky zemědělských plodin, na obrázcích ječmen a kukuřice.
19
Bulvy řepy Vykusování bulev řepy, které jsou následně napadeny plísněmi a hnilobou. Původce: Všechny druhy zvěře
Obr. 41: Zvěř spásá listy řepy a okusuje části bulev vyčnívající z půdy.
Vyrývání a konzumace brambor Původce: Prase divoké.
5
Identifikace původce poškození
Nejspolehlivější způsob jak určit konkrétního původce poškození je přímé pozorování zvěře, která vychází na pastvu do zemědělských kultur či hlodavců, kteří se zde pohybují. Tato metoda je však ve většině případů časově neúnosně náročná a v případě vzrostlých kultur (kukuřice, slunečnice) nemožná. Proto je výhodnější použít některou z nepřímých metod – monitorování výskytu stop, trusu, požerků a jiných znamení, které po sobě zvěř i drobní savci zanechávají. Zvěř, která vychází z lesa za pastvou do polních kultur zpravidla nejintenzivněji využívá části polí přilehlých k lesním porostům a často se také zdržuje v okrajových částech lesa. V těchto partiích je proto nejefektivnější získávat informace o druzích zvěře, které využívají v dané lokalitě polní plodiny. Na ochozech zvěře je možné identifikovat jednotlivé druhy podle zanechaných stop. Zjišťování pobytových stop je nejefektivnější v době, kdy je půda vlhká a stopy jsou v ní dobře zřetelné. Na suchém ztvrdlém povrchu se dají stopy identifikovat obtížně a jejich kvantitativní vyhodnocení je nemožné.
20
5.1
Identifikace na základě trusu
Herbivorové produkují velké množství výkalů, které odkládají také na místech pastvy. Nalezené hromádky trusu jsou proto spolehlivým indikátorem jejich přítomnosti. V prostředí přetrvávají zpravidla déle než jiné pobytové stopy. Přitom je možné přibližně odhadnout i stáří trusu a posoudit, zda jsou kultury využívány aktuálně nebo byly navštěvovány před delší dobou. Čerstvý trus do 1-2 dnů je měkký, má slizký povrch a rozdílnou barvu na povrchu a uvnitř bobku. Bobky do jednoho až dvou týdnů stáří mají i po vyschnutí lesklý povrch a odlišnou barvu na povrchu a na lomu. Určení doby expozice starších bobků je již nespolehlivé, trus postupně ztrácí jasné barvy, plesniví, barva uvnitř a na povrchu je stejná. Rychlost stárnutí, především v prvním týdnu výrazně ovlivňují povětrnostní podmínky. V lese, ve vegetačním období výkaly herbivorů do jednoho měsíce rozruší koprofágní brouci, kterých je v polním prostředí zpravidla velmi málo, proto se zde trus zpravidla udrží po delší časový úsek. Tvar trusu býložravců je závislý především na složení potravy. V období, kdy spásají zelenou vegetaci, je čerstvý trus měkký, po vyschnutí má mnohem menší rozměry než trus zimní. U spárkaté zvěře mají výkaly v létě často podobu šišek stlačených bobků nebo jednotlivé bobky jsou kapkovitého nebo nepravidelného tvaru a po vyschnutí svraskalé. V zimě býložravci produkují tuhé bobky pravidelných tvarů, které ani po vysušení nemění výrazně tvar. Při druhové identifikaci bobků je jediným relativně spolehlivým ukazatelem jejich průměr, který je v korelaci s hmotností zvířete. Trus drobných savců lze nalézt, s vynaložením patřičné energie, v místech příjmu jejich potravy. Podle přítomnosti trusu můžeme soudit na požerek myšic u slunečnice (horní strana květenství) a kukuřice (na listě nebo palici). Trusem znehodnocují drobní savci skladované obilí i zeleninu. Trus hlavních škůdců v obilí (hraboš polní, myšice malooká, myšice křovinná) se významně liší v délce. Nejdelší je u myšice křovinné a nejkratší u myšice malooké. Šířkou se liší pouze trus hraboše a myšice křovinné u které je širší. Pod lupou je trus myšic, na rozdíl od hraboše hrbolatý a byly nalezeny významné rozdíly ve velikosti nestrávených částic. Hraboš rozmělňuje potravu jemněji (částice v průměru 0.7 mm2) zatím co obě myšice mají zbytky o hodně větší (až 2 mm2). Tabulka 2. Průměrná délka a šířka bobků (mm) u tří druhů hlodavců při stejné dietě, ve které převažovaly obilky (SD – směrodatná odchylka)
druh hraboš polní myšice křovinná myšice malooká
délka 5,14 5,56 4,14
SD 0,24 0,07 0,20
šířka 1,50 1,90 1,48
SD 0,14 0,16 0,24
Zajíc polní a králík divoký Spolehlivá identifikace. V létě kapkovitý tvar, v zimě čočkovitý, velký podíl hrubých rostlinných částí (v porovnání s přežvýkavci). Průměrná velikost cca 1,5 – 2,0 cm. Bobky odkládá jednotlivě, v malých skupinách i na otevřených plochách daleko od krytu. Záměna možná u mladých jedinců s králíkem. U králíka je tvar bobků podobný zajícovi, ale velikost přibližně poloviční, průměr zpravidla nepřesahuje 10 mm. Bobky králík většinou odkládá 21
opakovaně a ve větším množství na určitá místa poblíž své kolonie nebo poblíž dobrého krytu, nikdy na rozsáhlých volných plochách.
Obr. 42, 43: Trus zajíce polního v zimě (vlevo) a v létě (vpravo).
Prase divoké Spolehlivá identifikace. Trus má zpravidla podobu více či méně kompaktní šišky, která se skládá z velkých bobků nepravidelného tvaru s hrbolatým povrchem a výrazným nepříjemným zápachem. Nepřítomnost trusu na poli nemusí znamenat, že jej prase nevyužívá. Obr. 44: Trus prasete divokého.
Přežvýkavci Od výše uvedených druhů se bobky liší tím, že obsahují rostlinné zbytky rozmělněné na malé částečky, jejich povrch je zpravidla hladký a bobky v hromádce mívají většinou stejnou podobu. Druhové rozlišení v případě výskytu přibližně stejně velkých zvířat je nemožné.
Obr. 45, 46: Trus jelena evropského ve vegetačním období; čerstvý vlevo a starší dvou týdnů vpravo.
22
Obr. 47, 48: Trus spárkaté zvěře může mít na podzim různý tvar, na obrázcích trus muflona v listopadu.
Obr. 49: Zimní trus spárkaté zvěře má podobu jednotlivých bobků. Na brázku zimní trus losa.
Tabulka 3. Průměrná šířka (mm) zimního bobku a směrodatná odchylka (SD) u čtyř druhů spárkaté zvěře (podle Stubbe et al. 1996, upraveno) ad = dospělý, juv = mladý druh jelen daněk muflon srnec
ad juv ad juv ad juv ad juv
průměr 13,9 10,9 9,6 8,4 8,7 8,0 8,8 7,8
23
SD 1.58 2.22 0.97 1.50 0.34 1.10 0.10 1.23
5.2
Identifikace na základě stop
Spárkatá zvěř Podobně jako u trusu je velikost stopy spárkaté zvěře závislá na velikosti zvířete a je hlavním orientačním znakem pro rozlišení druhů, pokud mají výrazně odlišnou velikost těla. Pro druhovou identifikaci stop je možné využít i nemetrické znaky, pokud najdeme výrazně otištěné spárky. Tabulka 4. Délka spárků (cm) u vybraných druhů dospělé zvěře podle Dolejše (1984) druh los jelen prase daněk muflon srnec
min 11,5 6,0 4,5 5,0 4,5 3,0
max 20,0 9,0 8,5 8,0 6,0 5,0
Stopy spárkaté zvěře mají určitou variabilitu i v rámci druhu. Přední spárky jsou zpravidla větší a zaoblenější než zadní, stopy samců jsou větší a relativně širší než u samic. Výrazně se mění celkový vzhled stopy při různém způsobu pohybu. Při běhu se spárky od sebe oddalují a paspárky se mohou otiskovat u všech druhů. Při normálním pohybu se paspárky ve stopě objevují jen u prasete. Srnec – spárky jsou při chůzi sevřené, jejich otisky mají zpravidla srdčitý tvar, vnější okraje spárků se sbíhají vepředu do špičky. Muflon – spárky i při volné chůzi často od sebe oddálené, jejich vnější linie téměř vodorovné nebo obrys stopy tvoří lichoběžník. Daněk – nápadným znakem ve stopě jsou velké patky tvořící až polovinu délky spárku. Velikostí se stopy silně překrývají se sikou a jelencem. Jelen – ve většině případů dobře odlišitelný svoji velikostí, v porovnání s daňkem patky zabírají cca čtvrtinu délky stopy. Sika – stopy svojí velikostí většinou přesahují rozměry stop srnce a nedosahují rozměrů stop jelena evropského. Prase – spárky většinou tupě zakončené, patky většinou jen slabě otisknuté nebo část otisku chybí. Spolehlivým znakem jsou otisky paspárků, které mají větší rozteč než je šířka spárků .
Obr. 50: Otisky spárků srnce obecného při běhu.
Obr. 51: Otisky spárků jelena evropského.
24
Obr. 52: Otisky spárků prasete divokého.
Obr. 53: Otisky spárků muflona.
Spárkatá býložravá zvěř na místech pastvy nebo v blízkém okolí také odpočívá a můžeme nalézt její zálehy, jejich velikost může posloužit k odhadu velikosti zvířete. V zálehu bývá většinou zřetelně otištěná stopa po spárcích, v zimě na okraji bývá hromádka trusu a na jaře často chomáče srsti, což vše může přispět k identifikaci druhu. V zimě zvěř rozhrabává sníh, aby se dostala k ozimům nebo posklizňovým zbytkům řepy či kukuřice. Srnec na okrajích polí v létě značí teritorium hrabánky nebo strouhánky na keřích či zdřevnatělých lodyhách bylin. Prase – při hledání potravy rozrývá povrch půdy – buchtování.
Obr. 54: Pobytový znak prasete divokého – „buchtování“ – půda rozrytá v místech, kde hledá potravu.
25
Obr. 55: Další pobytový znak prasete divokého –„ malovánky“ – místo, kde se otírá o stromy v blízkosti kaliště.
Zajíc polní Délka chodidla zadní končetiny 11-15 cm, ale celé chodidlo se otiskuje jen při pomalém posouvání při pastvě nebo při sezení na „bobku“, jinak otisk jen cca přední poloviny chodidla. Rozměr stopy předního chodidla cca 5 x 3 cm. Polštářky prstů ve stopě málo zřetelné, protože chodidla jsou porostlá tuhými chlupy. Stopní dráha: charakteristické uspořádání, otisk zadních chodidel před předními. Přítomnost zajíce prozradí i jeho lože, které má podobu podlouhlé jamky o velikosti cca 35 x 15 cm a hluboké podle prostředí až 15 cm. Králík divoký Otisky chodidel i stopní dráhy podobné jako u zajíce, ale přiměřeně menší asi o třetinu až polovinu. Spolehlivým znakem přítomnosti králíka jsou jeho nory. V okolí nor, kde vyhledává potravu, vyhrabává malé jamky a odkládá trus. Drobní savci Stopy drobných savců lze ve vegetační době nalézt jen výjimečně např. na jemném blátě a jejich význam je proto pro sledování přítomnost hlodavců malý. Viditelné jsou vyhlodané a udupané chodníčky hrabošů široké 3 až 5 cm. V zimě při nízké sněhové pokrývce lze stopy nalézt všude kolem konzumovaných plodin. Viditelné jsou zvláště vyběhané chodníčky mezi norami a zdrojem potravy. Při vyšší sněhové pokrývce lze často nalézt jen větrací otvory. Hraboš polní má délku stop kolem 1 cm a na stopní dráze se objevují pravidelně se opakující dvojice hlubších a mělčích důlků. Stopní dráhy jsou většinou krátké. Myšice se pohybují na větší vzdálenosti (stovky metrů) a pohybují se skokem. Ve stopě se často objevuje i otisk dlouhého ocásku. Skoky dosahují délky 5 až 50 cm. Délka otisků zadního chodidla je u myšic 1,5 až 2,7 cm. 5.3
Identifikace na základě požerků
Požerky představují okousané části rostlin a jejich zbytky zanechané na místě pastvy zvířat. Tyto pobytové stopy mohou výrazně pomoci při identifikaci původce škod na polních plodinách.
26
Obiloviny Identifikace původce spasení ozimu ve fázi před sloupkováním podle způsobu spasení porostu je obtížná v případě zvěře. Jednodušší je odhadnout původce podle stop a trusu. Pokud je mladé obilí spasené hrabošem polním, určení původce je snadné. Při vysoké denzitě hraboše dochází k intenzivnímu spásání rostlin v okolí jednotlivých kolonií a v porostu se mohou postupně objevovat holá místa nejčastěji kruhovitého tvaru, která jsou nápadná. Výskyt nor a Obr. 56: Klas pšenice po žíru hlodavců. chodníčků, které je spojují, bezpečně prozradí jeho přítomnost. Při vysoké populační hustotě může hraboš přes zimu porostz vážně poškodit. Ve fázi před květem a v květu jsou obiloviny pro zvěř relativně málo atraktivní, protože v lesních porostech je zpravidla nadbytek kvalitní pastvy. V rozsáhlých agrocenozách však mohou být obiloviny i v této době významným zdrojem potravy pro zajíce. Jeho požerky je možné rozlišit od požerků hraboše podle délky rozkousaných stébel. Hraboš je překusuje na krátké kousky (cca 5 cm), zajíc je překusuje na kusy dlouhé okolo 20 cm. Klasy v období zrání konzumuje zvěř i drobní savci. Spárkatá zvěř odkusuje celé klasy nebo jejich části aniž by poškodila stéblo. Pro bližší identifikaci druhu je třeba sledovat další pobytové stopy. Prase divoké se ve zrajících porostech projevuje nejvýrazněji, protože porost nejdříve pošlape a potom konzumuje klasy, které leží na zemi. Naopak srnčí zvěř dokáže procházet porostem obilovin tak, že za sebou prakticky nezanechá stopní dráhu v podobě polámaných stébel. Rozlišení mezi škodami od srnčí zvěře a drobných savců je třeba provést na základě dalších znaků. Pokud je porost poškozený od drobných savců, nacházejí se na zemi zbytky rozkousaných klasů. Hraboš překusuje stébla s klasy nízko u země a po jejich pokácení na zemi vykouše zrno. Myšice jsou proti hrabošovi mnohem obratnější a dokáží vylézt na stébla, odkousnou celý klas, Obr. 57: Klasy pšenice okousané spárkatou zvěří. snesou jej dolů a tam konzumují.
27
Kukuřice Mladé listy kukuřice okusuje spárkatá zvěř jen v rané fázi růstu, identifikace původce je problematická. Drobní savci na mladé kukuřici škody nepůsobí. V době mléčné zralosti konzumují palice všechny druhy spárkaté býložravé zvěře, na druh se dá usoudit jen podle výšky, ve které je palice ukousnuta. Prase rostliny nejdříve zlomí (vyvrátí) a poté palice zkonzumuje. Požerek drobných savců se dobře rozliší od okusu zvěře podle jemně ohryzaných obalů palice. Konzumace obilek začíná zpravidla až v době mléčné zralosti zrna. Mimo drobných savců může v kukuřici škodit i bobr. Je-li kukuřice v blízkosti jeho teritoria, bobr celou rostlinu pokácí a stáhne do blízkosti Obr. 58: Mladá kukuřice po okusu zajícem. nory, kde vykouše z palice jen zralé obilky. palice.
Obr. 59: Palice ukousnutá jelenem evropským.
Obr. 60: Pole s kukuřicí po návštěvě prasete divokého.
Okopaniny Poškození drobnými savci na bulvách řepy, hlízách brambor nebo kořenové zelenině lze snadno rozlišit od poškození způsobeného zvěří podle šířky stopy po zubech v místě ohryzu a podle způsobu, jakým je bulva poškozena. Hraboš polní dokáže v letech přemnožení napáchat milionové škody, velmi často napadá cukrovou i krmnou řepu. K bulvám se dostává
28
většinou pod zemí, kde je také začíná ohryzávat. Otvor do bulvy stále zvětšuje a systematicky ji zevnitř vyhlodává. Zatímco horní část bulvy s listy zůstává nepoškozená, zbude v zemi často jen slupka bulvy. Podobným způsobem poškozuje bulvy i hryzec vodní. Zajíci poškozují jen část bulvy v nadzemní části, bulvy nevyhrabávají. Protože je v každém horním řezáku zajíců malý ostrý zářez, projevuje se tato úprava zubů i na požerku. V měkké dužnině bulvy se objevují čtyři podélné rýhy od horních řezáků a proti nim stojí dvě další rýhy od dolních řezáků. Řepným bulvám věnuje velkou pozornost i spárkatá zvěř, zejména jeleni. Podobně jako zajíci okusují jen nadzemní část a stopy po jejich činnosti se dají poznat podle širokých rýh, které v řepě zanechávají dolní řezáky. Pokud řepa není v zemi dostatečně upevněná, jeleni ji vytahují ze země celou a potom okusují.
Obr. 61: Bulva řepy shnilá po vykousání hrabošem polním.
Obr. 62: Bulva řepy okousaná zajícem polním a spárkatou zvěří
Pícniny Zvěř zpravidla ukusuje jen terminální část lodyh, bližší rozlišení není možné. Hraboši překusují lodyhy nízko nad zemí a lodyhy transportují ke vchodům do svých nor (když je porost mladý) a tam je konzumují, viz obr. 4. Ve starších a vyšších porostech překusují lodyhy na krátké kousky, konzumují jen listy a terminální části lodyh. Zdřevnatělé lodyhy překousané na malé kousky zůstávají na hromádkách (krmné stolečky), které spolehlivě prozradí původce okusu. V zimním období se živí pupeny a kořeny. Řepka Řepkové porosty jsou vysoce atraktivním zdrojem potravy v zimním období a na jaře, kdy zvěř v lesním prostředí nemá dostatek přirozené potravy. Zejména srnčí zvěř se na porostech řepky soustřeďuje často po celé zimní období a jednostranná dieta u ní může vést i k metabolickým poruchám. Zvěř ukusuje řepku nízko nad zemí a na křehkých listech jsou stopy po okusu málo patrné. V zimním období je ale identifikace snadná podle stop na sněhu či v měkké půdě. 29
Pro hraboše jsou porosty řepky významným stanovištěm pro přezimování. Živí se převážně zelenými částmi rostlin, ale vykusují i kořeny. V období hojnosti zelených listů spásají jen měkkou část čepele a řapíky nechávají nepovšimnuté. Později, kdy porost jde do květu a zraje, konzumují i hrubší části rostliny. V důsledku intenzivní zimní pastvy může hraboš zcela zničit porosty v okolí svých kolonií způsobit na řepce značné škody.
Obr. 63: Hrabošem polním spasená řepka ozimá v prostoru jeho kolonie při přezimování.
Obr. 64: Krmný stoleček hraboše polního v řepce.
30
Tabulka 5. Roční odstřel nejdůležitějších druhů spárkaté zvěře v České republice Rok
Prase divoké
Srnec obecný
Daněk skvrnitý
Jelen lesní
Jelen sika
Muflon
2000
67858
112795
9413
17796
5859
7719
2001
74196
115393
9408
17930
6532
7444
2002
82536
112299
8111
17930
5811
6479
2003
46584
118292
8420
17930
7010
6069
2004
121002
120584
9062
18503
6818
6309
2005
100030
123934
10048
19537
6976
6843
6
Atraktivita příjmu některých polních plodin zvěří a nutriční hodnota konzumovaných částí rostlin
Atraktivita příjmu částí rostlin polních plodin závisí na řadě faktorů, především na potravní nabídce v daném ročním období a prostředí. Důležitým faktorem příjmu je také nutriční kvalita jednotlivých druhů plodin a odpovídající fáze růstu (viz tabulka 6), významnou roli hraje podle zjištění i odrůda. Atraktivnost příjmu zelených částí rostlin obilovin, resp. semenných okopanin, zvěří je třeba spatřovat především ve vyšším obsahu vodorozpustných sacharidů, v nízkém obsahu vlákniny, vysoké stravitelnosti organických živin a v celkově obecně vysoké chutnosti krmiv. Při deficitu vlákniny, popř. v nadměrném příjmu těchto krmiv, však může u zvěře docházet k určitým formám bachorových indigescí (acidóz) s následným negativním dopadem na zdravotní profil. Okopaniny jsou obecně chudé na minerální látky, zejména na Ca a P. Jde o vyloženě kyselinotvorné krmivo, jehož fermentací v bachoru vzniká větší množství organických kyselin. Krmné meziplodiny jako krmné řepky, řepice nebo luskovino-obilní směsky, jsou často využívány zvěří jako významný nutriční zdroj. Krmné řepky a řepice jsou bohaté na dusíkaté látky a energii, ale chudé na vlákninu, a proto jsou lehce stravitelné a mohou být přijímány ve větším množství, ve kterém mohou působit dieteticky nepříznivě. Krmné meziplodiny, resp. brukvovité pícniny, jsou v inkriminovaném období pro spárkatou zvěř významným zdrojem živin (zejména dusíkatých látek). Jejich atraktivnost je zřejmě odůvodněná dobrou stravitelností a nedostatkem jiných zdrojů. Brukvovité pícniny jsou ale známy tím, že mají tendenci akumulovat dusičnany (nitráty), které v kombinaci s dalšími problémovými antinutričními látkami typu glykosidů-glukosinolátů (glukonapin, progoitrin, sinapin, kyselina eruková a další), jejichž metabolizací vznikají toxické sloučeniny, snižují funkci štítné žlázy a blokují mikrobiální aktivitu zažívacího traktu spárkaté zvěře. K dalším problémovým látkám patří vedle nitrátů také nitrily, thiokyanáty, třísloviny a další. Thioglykosidy, heteroglykosidy a toxické alkaloidy způsobující hořkost píce mohou vést mimo jiné k poškození sleziny zvířat. Zvláště mladé porosty se vyznačují velmi nízkým obsahem sušiny (8 – 15 %), resp. vysokým podílem vegetační vody (vyšší než 88 – 92 %), vysokým obsahem dusíkatých látek a relativně velmi nízkým obsahem strukturální vlákniny. Jsou bohaté na lehce stravitelné živiny a ve srovnání s jinými pícninami mají i vyšší obsah sacharidů v 1 kg sušiny, což může pozitivně ovlivnit i příjem krmiva. Brukvovité plodiny jsou charakteristické nepříznivými dietetickými účinky neboť způsobují nadýmání zvířat a bachorovu fermentací dusičnanů může docházet ke vzniku toxičtějších nitritů. Dusitany mají výrazně vyšší antimikrobiální efekt na bachorovou mikroflóru a způsobují její výraznou redukci. Obsah antinutričních látek se zvyšuje s vegetačním stádiem 31
rostlin. Problém výživy lesní spárkaté zvěře spočívá v nevyrovnané výživě (nepoměr mezi NL a energií, nedostatek strukturální vlákniny), který může v kombinaci s nadbytkem nitrátů vést k určitým zdravotním problémům, resp. úhynu oslabených kusů.
32
Tabulka 6: Průměrné obsahy živin, energetické hodnoty a obsahy minerálních prvků „atraktivních“ částí rostlin vybraných druhů polních plodin Druh plodiny, část rostliny
Suš. [%]
NL [g]
Cukry [g]
BNLV [g]
Vláknina [g]
Lignin [g]
Tuk [g]
Popel [g]
ME [MJ]
P [g]
K [g]
Ca [g]
Mg [g]
NO3 [mg]
15,7
332,1
-
331,3
174,6
-
43,7
118,2
10,5
-
-
-
-
-
Poznámka
Pšenice oz. celé rostliny1 j. zrno
88,0
143,2
30,7
793,2
22,7
-
20,5
20
13,7
3,0
5,1
0,7
1,5
-
oz. zrno
88,0
142,1
31,5
788,3
27,7
11,0
21,4
21
13,8
4,1
5,0
0,7
1,4
-
13,9
353,8
-
299,6
166,8
-
42,1
137,6
10,3
-
-
-
-
-
DC 23, podzim, odrůda Akteur
Ječmen oz. celé rostliny1 j. zrno (12 % N)
88,5
135,0
35,0
765,1
50,1
8,7
25,0
25
13,0
4,2
5,1
0,8
1,4
-
oz. zrno
88,0
117,2
28,8
775,2
57,4
15,4
22,2
28
12,5
4,1
5,2
0,8
1,4
-
DC 24, podzim, odrůda Traminer
Kukuřice před květem
14,0
111
41,9
527,5
253,6
79,8
24,1
84
10,0
2,5
20,1
4,2
2,4
5,7
mléčná zralost
25,0
96,2
87,9
570,5
236
6,2
33,8
64
10,1
2,5
17,8
4,0
2,3
4,4
palice s listeny
70,0
91,7
17,5
729,2
117,8
-
34,6
27
11,9
3,1
6,3
0,7
1,6
-
semeno k. zub
87,3
114,3
18,6
793,4
27,5
6,2
47,7
17
14,1
3,6
4,1
0,6
1,5
-
11,5
150,9
52,0
446,3
215,5
59,9
32,7
155
9,6
3,3
39,2
16,2
5,2
3,4
91
174,9
83
165
257,4
89,2
365,8
37
16,7
6,6
8,7
1,9
4,2
-
chrást
12,5
153,9
403,32
486
118,6
37,6
25,7
216
8,8
2,7
45,7
10,2
5,6
5,3
bulvy
19
62,3
635,2
833,2
52,2
9,5
5,7
47
12,6
2,0
12,5
2,3
1,7
-
12,1
272,4
-
473,7
100
-
44,5
109,4
12,5
-
-
-
-
-
DC 28, podzim, odrůda Baldur
92
205,6
57
116,5
192,1
113,8
442,8
43
19,5
7,2
8,6
4,3
3,0
-
Antinutriční látky
91,8
368,2
66,0
321,4
81,7
-
179,7
49
15,6
6,4
16,5
2,7
3,3
-
Slunečnice v poč. květu semeno Řepa cukrová
Řepka ozimá celé rostliny1 semeno (j. a oz.) Sója luštinatá semeno
j. – jarní, oz. – ozimý (á); ME – metabolizovatelná energie skot; hodnoty jsou uváděny v 1000 g sušiny. Pokud není uvedeno jinak, jedná se o průměrné hodnoty. 1 laboratorní analýza čerstvě odebrané rostlinné hmoty, analýza provedena pouze na jednom vzorku. 2 chrást a skrojky.
Zdroj: Zeman L. et al., 1995: Katalog krmiv (tabulky výživné hodnoty krmiv). 1. vydání, VÚVZ Pohořelice. ISBN 80-901598-3-4.
33
OBSAH 1 Úvod
2
2 Problematika škod působených savci na zemědělských porostech
2
2.1 Drobní savci
2
2.2 Zvěř
2
3 Přehled hlavních původců škod na zemědělských plodinách
7
3.1 Drobní savci
7
3.2 Zvěř
10
4 Typy poškození polních plodin a jejich původci
16
4.1 Drobní savci
16
4.2 Zvěř
18
5 Identifikace původce poškození
20
5.1 Identifikace na základě trusu
21
5.2 Identifikace na základě stop
24
5.3 Identifikace na základě požerků
26
6 Atraktivita příjmu některých polních plodin zvěří a nutriční hodnota konzumovaných částí rostlin
31
34
POUŽITÁ LITERATURA ANDĚRA, M., HORÁČEK,I., 1982. Poznáváme naše savce. Mladá fronta. Praha. , 256 s. DOLEJŠ, K. , 1972. Stopařství. SZN, Praha, 249 s. ZEMAN L. ET AL., 1995: Katalog krmiv (tabulky výživné hodnoty krmiv). 1. vydání, VÚVZ Pohořelice. ISBN 80-901598-3-4 Autoři fotografií: Dvořák J. Lujc J. Homolka M. Heroldová M. Kamer J. Hlasek J. www.hlasek.com Anděra Miloš www.biolip.cz/cz/checklist/id3/?taxonid=14969 Bohdal Jiří www.naturfoto.cz
35
