TŘESK
časopis TŘEbechovických SKautů
15. číslo červenec - srpen 2013 1
SLOVO ÚVODEM
vandr se povedl. No a nezaháleli jsme ani s přípravou nového skautského ročníku a tak na skauťáku koncem srpna proběhla brigáda. Klubovny i dřevo na zimu je připraveno a můžeme začít. Samozřejmě jsem vás ani v tomto čísle neochudil o rozhovor s jedním z členů našeho střediska, tentokráte s naší hospodářou Luc– kou Štursovou. Hezké září
Opět nám začal nový skautský rok. Zajímalo by mě, kolikrát to ještě budu z pozice vedoucího střediska, či oddílu říkat. Ten skautský rok vždy uteče, než se nadějeme, je tu tábor a tak stále dál a dál. A přec, přes zdánlivou jednotvárnost je každý rok jiný a vždy je na co se těšit. Přeji nám, ať se nám ten další skautský rok líbí, hlavně dětem ve středisku při schůzkách, akcích a táboře. Na ten snad budeme mít pár nových stanů. Podařilo se nám sehnat dotace na nákup stanů a stanových celt, tak na příším táboře budeme bydlet v novém, alespoň část z nás. Dále bych nám přál, aby se nám podařilo sehnat nějaký nový potěr, který by to skautování bavilo. Toto číslo ještě pojednává o měsících uplynulých, konkrétně o táborovém červenci a srpnu. Z letošního tábora jsem si odvezl jen ty nejlepší dojmy, počasí nám přálo a tak jsem se rozhodl vybrat pár fotografií odrážejících atmosféru tábora. Tradičně jsme se týden po táboře sešli v Blešně, kde jsme svedli nelítostný souboj s blešeňáky na fotbalovém hřišti a poté i v restauraci u Pírků. Roveři si během léta vyrazili na roverský vandr do Broumovských stěn. Bylo teplo, ale
OBSAH 2 3 17 18 20 22 24 26 28
Úvodní slovo Středisko 3 - Tábor 2013 - Indiáni 8 - Fotbal v Blešně 10 - Broumovské stěny 14 - Brigáda na skauťáku Tip na knihu - M. Žamboch - Líheň Když se řekne - Špaček Příroda - Zmije obecná Rozhovor s Luckou Štursovou Z naší historie - Památce vůdkyně skautek Slávky Šubrtové Batyk - 10. část Závěrečná stránka
2
STŘEDISKO
Tábor 2013 - OZ - Indiáni
Indiánský kmen - roveři - Mikmaci Jakými slovy popsat letošní tábor? Zkusme dvě, bude to zkratkovité, ale třeba výstižné. Hezký a nekonfliktní. Ale abychom letošní tábor popsali lépe, dvě slova nám stačit nebudou a tak je rozviňme. Hezký byl z několika důvodů. Hezké bylo počasí, přálo nám celých 14 dní a i když to ke konci vypadalo, že skládat budeme vlhké či mokré stany, nakonec v sobotu ráno vysvitlo slunce a vše usušilo. Prakticky „nejhůře“ bylo v sobotu na celodenní výlet, při kterém asi 1 ho– dinu mrholilo. Což, jak jistě uznáte, na 14 denní tábor, jde. Hezká byla i celotáborová hra. Barča s Marťou ji skvěle vymyslely a šlapala bez větších potíží. Vedoucí i roveři si vytvořili indiánské kostýmy, za některé by se nemuseli stydět ani ve filmu o indiánech. Zdatně jim poté sekundovaly děti, které si vytvořily batikovaná trička a indiánské ozdoby. A nekonfliktní. První večer se pro vedoucí a rovery konala velká hra, která nastartovala pozitivní atmosféru celého tábora. Byť se samozřejmě vždy najdou menší konflikty a třenice,
celkově lze tento tábor hodnotit jako velmi pozitivní posun k lepšímu. Mezi další klady patří i to, že tradiční „výlet“ do Rychnova, jsme letos absolvovali pouze jednou a to jen s „drobností“. Vybral jsem pár fotografií, které podle mě dokládají hezký tábor, který jsme letos v Orlickém Záhoří absolvovali. Kdo se chce dozvědět více, musí si přečíst táborovou kroniku. Zapsal:
Indián na kole - Šídlo 3
Rulety se zúčastnili Hrobař s Adélou...
... i Matěj
Dobře jsme se bavili, když Hrobař plnil směnku
Světlušky před očistou
Emča pobavila Jitku s Péťou 4
Pohled na tábor zhůry poskytl p. Haviár z rogala
Pomalovaný Míša Mencl
Jitka zasekává sekeru a zahajuje den
Lžičkovaná. Start a míčky letííííííí
Marťa s Adélou sbírají zlaté valouny 5
Sportovní odpoledne
Pavel Látr
Zuza Moravcová - Proužek
Robin Zubr
Áďa Fedorková 6
Tvorba těsta pod dohledem Přemka
Nikča a Janďa opékají hady
Pětka - dívčí oddíl při slibu
Marťa a Buld připravují pec
A pečou chléb 7
Fotbal Blešno 19. 7. 2013
Stojící zleva: Ondra, Viktor, Tomáš, Lenka, Muflon, Makulka, Balů, Áďa, Pavel, Pavel L., Zuza, Proužek, Ondra, Matěj a na něm Radim, Magda Klečící zleva: Kuba, Anča, Buld, Adéla, Žulda, Marťa, Přemek, Helča, Lucka, Marťa P., Lucka Š., Bára, Emča, Háňa, ? a Gabča Ležící zleva: David, Hrobař a Ferina zpomalilo, nikoli kvůli děvčatům, ale klukům, kteří na ně koukali. Když přišli kluci tempo hry se zvedlo. Do konce poločasu každý tým vsítil po jedné brance a tak se šlo do „kabin“ za nerozhodného stavu. Tedy, alespoň se to domnívám, jist si tím nejsem. Teplo se na hráčích podepsalo a tak jsme se řádně občerstvili, což bohužel nestihl brankář třebechováků Žulda, na chvilku vystřídavší Fandu, který se občerstvoval ještě v průběhu druhého poločasu, což mělo za následek zvýšení skóre blešeňáků, kteří měli usnadněnou cestu
Od tábora uběhl necelý týden a naše parta roverů a vedoucích si vyrazila na kolech do Blešna, kde jsme měli sehrát tradiční fotbalové utkání proti blešeňákům. Ve čtyři hodiny nás na stanovišti nebylo ani zdaleka tolik, kolik jsme očekávali. Počkali jsme ještě deset minut a poté vyrazili směr Blešno doufajíc, že nás zbytek týmu dožene. Jelikož jsme dorazili s časovým předstihem a po celou dobu do nás pralo slunce, rozhodli jsme se doladit strategii v blízké restauraci u Janků. Načerpali jsme energii jedním iontovým nápojem a přesunuli se na hřiště, kde již Buld lajnoval. Pomohli jsme mu tím, že jsme se mu nepletli a raději jsme se šli rozcvičovat. Netrvalo to ani deset minut a hřiště se zaplnilo nejen dalšími třebechováky, ale i hráči Blešna. Dorazila Anča, Ondra, Balů i Lenka, doplnění o bratry Krejcary a další fotbalisty. Utkání začalo svižně. Byť se Fanda v třebechovické brance překonával a na jeho poměry podal nadstandadní výkon (což se bohužel nedá říct o druhém poločase, kde podal výkon standadní), prohrávali záhy třebechováci o dvě branky. Stejně rychle jak prohrávali, dokázali i vyrovnat. Akce střídala akci, do pole přišla i pěkná děvčata, což hru
Buld střílí, ale přestřeluje 8
Blešeňáci v útočné akci k brance, jelikož brankář se nacházel notný kus od ní, pijíc oblíbený iontový nápoj. Když za další minutu obdržel gól přes celé hřiště, usoudil, že bude platnější v poli a místo v brance přenechal Fandovi. To však moc nepomohlo. Lenka, pamatujíc si, že Fanda napadá na pravé koleno, střílela nemilosrdně jednu střelu za druhou na tuto Fandovu slabinu a skóre blešenských povážlivě narůstalo. Třebechovákům se přes veškerou snahu nepodařilo situaci zvrátit a tak se konečné skóre ustálilo na 10:6 pro Blešno. Nutno podotknout, že spravedlivě. Oba vyprahlé týmy se odebraly k Orlici, kde někteří hráči omyli svá upocená těla. Ti méně běhaví a tudíž méně zapocení, jeli rovnou do restaurace u Pírků ve Svinarech, kde byl zápas kompletně rozebrán, dohrán a po zásluze se hráči odměnili několika doušky dobře vychlazeného piva. Sportu zdar a fotbalu zvlášť Zapsal:
Tradiční sraz na křižovatce
Marťa střílí 9
2. - 4. 2013 Tajný roverský vandr III. - Broumovky
Na Junácké vyhlídce „Tak si o článek do Třesku zahrajeme minci, aby to bylo spravedlivé a články nepsal stále jen Přemek“, napadlo kohosi v polovině čundru v Broumovských stěnách právě proto, že jsem chtěl, aby článek napsal někdo z jiných účastníků vandru, než já. A jak jsme se dohodli, tak jsme i udělali. Kdo bude mít u sebe minci v deset hodin v neděli ráno, píše článek. Co se však nestalo, pět minut před koncem hry, při překotném předávání si mince, ji děvčata mezi sebou ztratila. Po následné diskuzi bylo rozhodnuto, že největší podíl na ztrátě mince má Jitka, u které naposledy prokazatelně byla. A „výherkyní“ se tedy stává ona, a do čtvrtka příštího týdně mi článek pošle. Proč tedy článek píši opět já? Dobrá otázka, ale uspokojivou odpověď vám nedám. Přes veškeré urgence (cca 10 – 15x) ke mně článek nedoputoval, tak tedy vandr opět mýma očima:t Ještě před táborem svolal Robin schůzku do Sedmičky, kde nastínil pár plánů pro roverskou
První spaní v lese 10
Gába na vyhlídce Koruna s výhledem na Broumovsko lese. Noc byla překrásně jasná a velmi teplá. Po nezbytné ranní očistě jsme za zvedajících se teplot vyrazili směr Božanovský špičák, přes vyhlídku Koruna, kde jsme si uvařili oběd, až do Hlavňova. Samozřejmě jsme nesměli opomenout překrásný výhled z Junácké vyhlídky, ze které máme několik fotografií. Cesta skalami byla překrásná a v tom úmorném počasí nám přišlo vhod, že ve skalách byl příjemný chládek. Čím jsme nepohrdli, byla hrázka v Hlavňově. Tento rybníček je sice dost bahnitý, ale koupel většině z nás přišla vhod. Jako se naším azylem předchozí večer
činnost. Jedním z nich byl vandr uprostřed léta do Broumovských stěn. Není to tedy každoroční Tajný roverský vandr, jelikož není tajný, ale vandr to je. Samozřejmě jsme se ihned shodli, že je to fajn nápad. Týden před smluveným termínem (2. 8. – 4. 8. 2013) jsme se sešli ve skauťáku. Bohužel organizátor Róba onemocněl, a tak organizaci přebral Viktor. Mělo nás jet 14, sedm chlapců a sedm dívek. Rozdělili jsme se tu do dvojice, tu do trojice, Hrobník zůstal sám, prý to tak chtěl, ale spíše nikdo nechtěl jeho. Počasí mělo být slunečné, hrozila tropická vedra. Tomu jsme přizpůsobili vybavení a vše nepotřebné nechali doma. V pátek odpoledne jsme se sešli na vlakovém nádraží a opravdu bylo velmi, velmi teplo. Cesta vlakem z toho důvodu nebyla příliš příjemným zahájením čundru, naopak, těšili jsme se, až vystoupíme. Po vystoupení v Polici nás čekala ještě cesta autobusem do Machova. Ten byl krásně klimatizovaný, což přišlo k duhu a ani se nám v Machově nechtělo příliš vystupovat. Uklidnilo nás Viktorovo rčení, že dnes nikam daleko nepůjdeme a času máme dostatek na to, schladit žízeň několika doušky zlatavého moku. Tradiční zastávka u Lidmanů nás zdržela do zhruba desáté večerní. Poté jsme sbalili své svršky a šli zhruba 3 kilometry k rozcestníku U Oběšence, kde jsme nedaleko cedule rozbili tábor v
Na cestě 11
Cedule
A junácká a česká vlajka
stala restaurace U Lidmanů, teď jsme pojedli a popili Na Hrázce v Hlavňově. Dorazili jsme v pozdnějším odpoledni a opět spaní bylo kousek od nás a nebylo kam spěchat. Když jsme navečer rozbalovali celty a spacáky, bylo opět jasno a teplo. Po rozestlání jsme se sesedli a ještě dlouho si povídali o všem možném. Nad ránem se zvedal vítr a chvilku to vypadalo, že nás spláchne bouřka, ale nakonec nás minula a tak jsme v klidu zabalili a vyrazili směr Hvězda. Ovšem nikoli známou Kovářovou roklí, ale neznačenou Pískovou roklí, náročnější, ale velmi pěknou trasou. Tou už s námi nepokračovali dva „pajdové“ Fanda a Gába, oba mající potíže s kolenem. Ale nebylo to ze zdravotních důvodů, že s námi nešli dál, potřebovali být zkrátka dříve v Třebechovicích, potažmo v Praze. Cestou Pís– kovou roklí jsme se zastavili v Junácké jeskyni, kde je totem a kde slibují někteří skauti. Cesta Pískovou roklí je opravdu o mnoho náročnější, než jiná na Hvězdu a tak nám to šlo pomalu. Nejnáročnější úsek přišel těsně před koncem. Viktor, využil lano, které celý čundr nosil sebou a navázal jej na krátký nezajištěný úsek. Museli jsme s plnou bagáží jít zhruba 5 metrů po skalním ochozu, pod námi dobrých 7 metrů hloubky. Ale zvládli jsme to všichni, jediná Proužek nechtěla a tak s Hrobařem, který ji doprovodil, šli jinudy. Měli jsme se sejít po chvíli na smluveném místě, ale nějak se to nepovedlo a tak po našem bloudění na nás oba čekali pod supím hnízdem vysmátí, že jsme pěkní bloudilové. Pod supím hnízdem jsme nechali bágly a vystoupali na jednu z nejkrásnějších vyhlídek, ze které jsou vidět polské Soví hory i Hejšovina. Maje– státní pohled na celé Broumovsko v čele s broumovským klášterem a za ním se rozkládající hory nechá v každém velký zážitek. Ovšem začaly nás přemáhat i přízemnější pudy a tak jsme vyhladovělí do restaurace Hvězda skoro běželi. Tedy někteří, vč. mě, opravdu běželi, až z toho Pavel ztratil nůž. Našel jej Jasánek a hezky si ho vychutnal. Skoro tak, jako my skvělý oběd na Hvězdě s opět překrásným výhledem z jejich terasy.
Cesta domů byla naplánována několika autobusy do Náchoda a odsud vlakem domů. Dorazili jsme kolem čtvrté. Ve vlaku ztratila Helča peněženku, kterou opět našel Jasánek a vychutnal si tak již druhého člena týmu. Zvesela, plni dojmů z hezkého čundru jsme se rozešli domů. Díky Róbo, i když si nakonec nemohl, připravil si nám hezký čundr. Zapsal:
Jeden kousek cesty byl náročný 12
Další vyhlídka - Supí hnízdo
Zuza s Pavlem vaří 13
31. 8. 2013 - Brigáda na skauťáku
Viktor, Matěj, Radim a Ondra dělají dřevo na zimu rychle, že se vše podařilo dostat naštípané pod střechu. Na táboře jsme se dohodli, že svezeme k nám „dolů“ táborové záchody a opravíme je. Po několikaletém používání na nich zub času nechal svůj otisk, a pokud je chceme používat dál, musíme je dát trochu dokupy. Proto Balů a Šídlo přinesli svářečku a svařili kovové vojenské záchody. Poté se pustili do těch dřevěných, a i přes pečlivou přípravu týden předem nakonec nedali
Začátek školního a tím i nového skautského roku se kvapem blížil a tak jsme v sobotu 31. srpna uspořádali brigádu na skauťáku. Jako tradičně zůstalo po táboře několik nedodělků, zejména v horní klubovně se sešlo dost neuklizených táborových krabic. A tak se děvčata pod vedením Helči pustila do úklidu. Klubovnu světlušek si vzala na starost Magda a i ta prokoukla a je připravena na světlušky i nováčky. K nepoznání uklidili kuchyňku a umyli veškeré nádobí Pavel Látr se Zuzou. Takto uklizená snad ještě nebyla. Sedmičku si vzala do parády Makulka a uklidila vše i přes to, že jsme do ní stále chodili a měli ji jako zázemí. Jediný sroubek zůstal napospas a tak čeká na chlapce z Troj– ky, až si jej uklidí při schůzce. Radim urovnal police ve skladu a umístil tam krabice z horní klubovny, že nakonec nebylo poznat, že něco přibylo. Odvedl dobrou práci a přes plný sklad věcí, je v něm uklizeno. Teď jen doufat, že to chvilku vydrží. A jelikož se blíží podzim a po něm i zima, chlapi se pustili do dříví. Proklady a slabá prkénka pořezali na cirkulárce Filip, Pavel Čechura a Robin. Špalky pořezali a poté naštípali Ondra, Matěj a Viktor. Bylo toho tolik, že se zdálo, že to nemohou za celý den stihnout, ale pracovali natolik
Matěj s Ondrou 14
Balů svařoval vojenské záchody plechy a tak opravili pouze polovinu. Jak řekl Šídlo a i klasik: „spočítané to bylo správně, jen krát dvě to mělo bejt.“ Dodělání nás tedy čeká někdy příště, snad to do tábora stihneme. Přemek s Hrobníkem odvozili na separační dvůr dva vleky odpadků a poté se pustili do natírání modrých židlí, které bychom chtěli dát do Sedmičky. Když zjistili, že jim nová barva na židlích moc nedrží, už se jim ta modrá barva tak špatná nezdála, nicméně bylo pozdě a museli pokračovat. S pracemi jsme skončili kolem půl páté, dojedli jsme boršč, který zbyl od oběda a dali si turnaj trojic v nohejbale. Po tomto nelítostném klání jsme vše uklidili a odebrali se do Sedmičky, kde jsme kecali a zase trošku tu Sedmičku zabordelili, za což se Makulce omlouváme. Brigáda se podařila, stihlo se vše, co se mělo (až na ty záchody), dřevo je připraveno, klubovny čekají na skautíky. Všem patří velký dík za penzum práce, které odvedli a snad ten pořádek chvilku vydrží. Zapsal:
A společně s Honzou opravovali i dřevěné
Makulka uklízela Sedmičku 15
Děvčata nově postavila i stojan na dřevo
Hrobař s Makulkou natírají židle
Pod bedlivým dohledem Šídla
Klubovna světlušek uklizená Magdou
Pavel, Ondra a Filip řezali prkénka 16
TIP NA KNIHU M. Žamboch - Líheň
tomu čtivému masakru a vtípkům je přidáno něco navíc. Miroslav Žamboch má osobitý styl, který se nezapře ani při úmyslném převzetí struktury děje a rekvizit někoho jiného. V první řadě tady není jeden nezničitelný hrdina, ale celá skupina. Někdy se děj drží jednoho člena, jindy je nositelem děje několik z nich. Tím se autor vyhnul nepravděpodobné nutnosti mít hrdinu na všech klíčových místech a mohl nechat vyniknout různé vlastnosti a charaktery postav. O nějaké propracované osobnosti ovšem rozhodně nejde, což je nakonec součástí pointy. Jsou tu úmyslně typizované osobnosti – ne– vinná hrdinka, která získává nadpřirozené schopnos– ti, zabiják s pokerovou tváří, samuraj, šílený vědec, barbar, gangster. Jejich chování i osobnost jsou v podstatě dané, psychologický vývoj je pozorovatelný jen u hlavní hrdinky, a to pouze v souladu s jejím archetypem. Protivníci jsou naopak veskrze neobvyklí a autor se jistě výborně bavil, když si jako jejich předobrazy bral známé osobnosti převážně pražské komunity fanoušků a vydavatelů SF, kterým jen mírně pozměnil jména. A nikoli náhodou je několikrát zmíněna i prodejna Krakatit. Další zásadní rozdíl je v pojetí dobra. Kulhánkův proslulý „pan Hodný“ je v podstatě arogantní chladnokrevný hrdlořez, který pro „vyšší dobro“ nehledí na nějaké ty náhodné oběti. V mnoha případech je ovšem to „vyšší dobro“ vlastní život. Je to velmi realistické a dobře se to čte, ale morálky v tom není ani za mák. Žambochovi hrdinové nejsou žádní beránci, ale podstatně více času věnují přemýšlení, koho je nutné zabít, a koho stačí postrašit nebo zranit. Jediné filozoficky laděné pasáže jsou vnitřní monology hlavní hrdinky, kdy dumá o rozdílu mezi „dobrými a zlými“ a projevuje obavy, aby nakonec všichni neskončili jako „zlí“. Ale nemějte strach, monster k zabíjení je dost a dost a rozsah přemýšlivých pasáží je přiměřeně malý. Obálka Jana Doležálka sedí knize jako ulitá, což patrně i je. V souhrnu jde o akční román v kulhánkově krvavém stylu, který se kvalitou drží minimálně na úrovni toho nejlepšího, co Kulhánek napsal. Žambochova přidaná hodnota milovníky krvavých lázní neodradí a ty, kdo nezbožňují prvoplánové masakrování ve velkém, by mohla naopak přilákat.
Obálka: Jan Doležálek Počet stran: 480 Cena: 348,- Kč Příběh, odehrávající se v současné Praze, letí jako splašený a zpomaluje jen tehdy, když si hrdinové ovazují rány a shánějí vybavení. V tradičním Kulhánkově duchu používají hrdinové katany a střelné zbraně velké ráže se stříbrnými kulkami. Čím také jiným zabíjet hordy monster, jejichž odolnost je připodobněna ke kevlarové neprůstřelné vestě proložené ocelí. A stříbro? Však to znáte. V tradičním kulhánkovském duchu je použita i citace děl „proslulého miliardáře Jiřího Rulhánka“, který své jmění nadělal psaním knih a nyní obývá přestavěný hrad Zvíkov. Návaznost kniha a její autor jako hrdina další knihy je propracována až ad absurdum, i když miliardář tentokrát v ději nevystupuje osobně, jen se o něm mluví. Máme tedy co do činění s podařenou kopií kulhánkových krvavých lázní? Jen částečně – ke všemu 17
KDYŽ SE ŘEKNE... Špaček
Pravidla hry: Špaček patří mezi pálkovací hry, takže má řadu podobných rysů například i se softballem či anglickým kriketem. Podobnost spočívá v tom, že úloha obránců a útočníků je zde jasně oddělená a obránci se nemění v útočníky získáním míče, nýbrž až po odehrání jistého úseku hry. Dalším společným rysem všech pál– kovacích her je to, že útočníci nastupují do hry jeden po druhém body mohou získávat až po úspěšném odpalu pálkou, družstvo obránců je v poli a snaží se jim v tom zabránit chycením odpáleného míčku či špačka. Špaček je hrou pastevců, je nenáročná na pomůcky a dá se hrát kdekoli na kusu rovné louky. Protože se nejedná o mezinárodně uznávaný sport a pravidla se šíří ústním podáním, hraje se na různých místech podle drobných odlišností a krajových zvyklostí. Podle pravidel, se kterými vás chceme seznámit, se hraje Špačková liga. Špačka hrají dvě družstva po sedmi hráčích. Odpalovací rampu tvoří cihla (či placatý kámen) zapuštěný do země tak, aby se v úrovni země vytvořila rovná tvrdá plocha. Asi 10 cm před ní se vydlabe do země podlouhlý ,,vymetací důlek ‘‘ hluboký asi 10 cm, široký 5 cm a dlouhý asi 15 cm. Po celé délce
hřiště jsou po 5 metrech vyznačeny mety, jejichž bodová hodnota roste vždy po deseti bodech. Ke hře dále potřebujeme pálku a špačka. Pálku vyrobíme z překližky či prkénka z tvrdého dřeva silného 1-1,5 cm. Spodní hrana pálky musí být seříznutá do ostří, které je dobře ,, okovat‘‘ plechem. Podle toho,na kte– rou stranu pálku seřízneme, získáváme pálku ,,levou‘‘ a ,,pravou‘‘. Špaček je z polotvrdého dřeva a má tvar válce z obou stran ukončeného oblou špičkou. Po nástupu obou družstev a jejich pokřicích rozhodčí vylosuje, které družstvo půjde na pálku a které do pole. Polaři se rozmístí do hřiště tak, že na čáře vyznačující čtvrtkruh mohou stát maximálně tři hráči, ostatní si stoupnou nejméně jeden metr za ně dále do hřiště. První pálkař položí špačka kolmo přes důlek, uchopí pálku za její širší část a její rukojetí podebere špačka a ,,vymetá‘‘ ho do hřiště proti polařům. Není povoleno vymetání zády k polařům. Vymetení špačka musí být provedeno do výseče, opustí-li špaček výseč boční stranou, vypadává metař ze hry. Polaři se snaží chytit špačka přímo ze vzduchu. Když se jim to podaří, získají 10 bodů a pálkař skončí svoji hru. Při chytání nikdo z polařů nesmí nohou (botou) vstoupit do vyznačeného čtvrtkruhu, zatímco doteky jinou částí těla jsou povoleny. Poruší-li obránci
18
toto pravidlo, pak útočník rozhodne, zda bude vyme– tání opakovat či nikoli. Když polaři špačka nechytí ze vzduchu, položí pálkař pálku přes důlek a někdo z polařů se pokusí špačka hodit a položenou pálku trefit. Polař hází z toho místa, kde špaček po vymetání zůstal ležet, anebo kde se ho polaři dotkli, pakliže ho srazili směrem k důlku. Při házení se musí polař alespoň jednou nohou dotýkat toho místa, odkud se má házet. Když pálku trefí (a počítá se pouze přímý zásah horní strany pálky), žádné družstvo nezíská bod a pálkař svou hru končí. Teprve tehdy, když házející obránce pálku netrefí, získává útočník právo na tři pokusy tlučení špačka. Položí ho na odpalovací rampu a hranou pálky klepne do zadního konce špačka. Špaček nadskočí a v té chvíli ho pálkař plochou pálky odpálí co nejdál do pole. Polaři se ho snaží chytit přímo ze vzduchu a když se jim to nepodaří, má útočník druhý pokus z místa, kde špaček zůstal ležet (anebo kde ho polaři srazili, pakliže ho při chytání odrazili směrem k začátku hřiště). Špačka nena– tlouká ze země, ale z druhé pálky či z druhé cihly, kterou si s sebou nese. Po případném úspěšném druhém pokusu může obdobně hrát ještě po třetí. Chytí-li polaři špačka přímo z vzduchu při kterémkoli pokusu, získají 10 bodů, pálkař nezíská vůbec nic a ve hře na pálce končí. Teprve nechytí-li polaři špačka ani při třetím tlučení, získává pálkař tolik bodů, kolik udává nejvzdálenější meta špačkem překonaná. Jde tedy o to, dotlouci špačka co nejdál, protože čím dál po třetím pokusu doletí, tím více bodů pálkař získá. Při tlučení špačka platí:
1) Jakmile pálkař pálkou klepne, ať už o špačka či o zem, počítá se to za pokus, i když špaček vůbec nevyskočí 2) Vyletěl-li špaček ze hřiště, jedná se o normální pokus a špaček se přemístí na osu hřiště a odtud pokračovat ve hře 3) Skončí-li špaček příliš blízko blízko postranní čáry, může ho pálkař přemístit na osu hřiště a odtud pokračovat ve hře. 4) Odpálil-li pálkař špačka za poslední vyznačenou metu, má tolik bodů, kolik je hodnota této nejvzdálenější vyznačené mety. Podařilo-li se mu to na méně než tři pokusy, může hrát zbývající pokusy znovu od začátku. 5) Je-li odpal kratší než délka výseče, počítá se tento pokus, jakoby pálkař špačku vůbec netrefil. Další pokus pak pálkař klepe znovu ze stejného místa. 6) Při odpalování špačka (a odkudkoli) nesmí stát žádný polař blíže ke špačkovi než 4 metry. Ani po na– klepnutí špačka a odpálení nesmí čelní hráči vybíhat na vzdálenost menší než 4 metry. Navíc v této nejkratší vzdálenosti může ve chvíli odpalu stát jenom jeden polař, ostatní pak vždy alespoň po jednom metru dále. Jakmile se na pálce vystřídá všech sedm hráčů, družstva si vymění role. Když i druhé družstvo ukončí hru na pálce, skončila směna. Utkání se hraje na předem určený počet směn (většinou dvě směny) a které družstvo má po ukončení všech směn více bodů, to vyhrává. Hru řídí rozhodčí, jehož verdikt je vždy konečný. Rozhodčí rovněž zapisuje družstvům získané body a na konci utkání vyhlásí vítěze.
19
PŘÍRODA Zmije obecná
Vědecká klasifikace Říše: živočichové (Animalia) Kmen: strunatci (Chordata) Podkmen: obratlovci (Vertebrata) Třída: plazi (Reptilia) Řád: šupinatí (Squamata) Podřád: hadi (Serpentes) Čeleď: zmijovití (Viperidae) Rod: zmije (Vipera)
pické složení jedu. Zástupci druhu, který se dle různých pojetí člení na 2–3 poddruhy, mohou nabývat celé řady barevných forem, z nichž některé (např. černá) mohou dokonce postrádat jinak charakteristickou klikatou tmavou čáru na hřbetě, která inspirovala řadu národních po– jmenování zmije obecné či celého jejího rodu (např. ve slovenštině je to vretenica obyčajná). Taxonomické otázky U druhu zmije rozlišujeme 2 poddruhy. Jde o zmiji obecnou (Vipera berus ssp. berus) a zmiji obecnou bosenskou (Vipera berus ssp. bosniensis). Zejména starší literatura uvádí ještě jako třetí poddruh zmiji obecnou sachalinskou (Vipera berus ssp. sachalinensis), která je však aktuálně brána již jako samostatný druh. Vipera berus ssp. bosniensis, která žije na Balkáně, má na rozdíl od nominotypického poddruhu větší podíl neurotoxické složky ve svém jedu a proto je jeho uštknutí nebezpečnější. Tento poddruh se dříve dělil na dvě formy: horskou a nížinnou. Liší se tím, že samci horského typu jsou zbarvení spíše do šeda, zatímco samci nížinného typu jsou hnědí stejně jako samice.
Zmije obecná (Vipera berus) je had z čeledi zmijovitých. Jde o nejrozšířenějšího hada na světě, nejseverněji žijícím hadem vyznačujícím se extrémní odolností vůči chladnému počasí a jediným jedovatým hadem České republiky a řady dalších států v severní části severní polokoule. Její jed je vysoce účinný na malé hlodavce, ovšem má ho jen velmi malé množství, takže za normálních okolností její uštknutí život člověka neohrozí – riziko představuje pouze pro alergické jedince, malé děti a staré a nemocné lidi. Smrtelná dávka jedu je asi 15 miligramů, nicméně zmije obecná ho má sotva 10 miligramů, a navíc při jednom uštknutí neuvolní více než jednu třetinu jedu. Nebezpečnější je poddruh zmi– je obecná bosenská, který žije na Balkáně a má aty– 20
Rozšíření a stanoviště Je nejrozšířenějším hadem světa, její areál sahá od Anglie až po Sachalin, od Středomoří až za severní polární kruh. Je nejjedovatějším hadem přirozeně se vyskytujícím na území České republiky. V mnoha zemích, včetně ČR, je přísně chráněna. Vyžaduje dostatek slunečního svitu a vlhkosti. Oblíbeným stanovištěm jsou například lesostepní oblasti, prosluněné horské stráně, rašeliniště nebo mokřady. Obvykle jde o nočního tvora, který je přes den ukryt nebo se vyhřívá na sluníčku a potravu loví v noci, výjimkou jsou jeho horské populace, které loví převážně za dne, neboť v noci na ně bývá příliš zima. V České republice je výskyt zmije v nížinách ojedinělý, typickým areálem rozšíření jsou naopak výše položené oblasti s nadmořskou výškou nad 600 metrů, včetně nejvyšších horských poloh.
Etologie Zmije je plachý had, který před člověkem prchá. Zaskočena se stáčí do spirály, esovitě stahuje přední část těla a hrozí útočníkovi, popřípadě proti němu provádí výpady hlavou (obvykle se zavřenou tlamou a bez skutečného úmyslu uštknout). Uštkne však, pokud na ni šlápneme, leckdy též v případě, když se ji pokoušíme vzít do ruky. Zmijí jed je složením i účinností podobný chřestýšímu (zmijovití a chřestýšovití jsou blízce příbuzné čeledi), ovšem v případě zmije obecné se netřeba nijak zvlášť obávat - má ho totiž tak málo, že zdravého člověka zabít nemůže. Pozor je však třeba dávat u starých nemocných lidí, malých dětí a zejména na možnou alergickou reakci. Zimní období tráví zmije ve stavu hibernace 30 cm až 2 m pod zemí, v případě skalních puklin může být ukryta ještě hlouběji. Na jaře vylézají (v našich podmínkách to je obvykle v dubnu) a krátce poté dochází k páření, při němž může docházet k řadě soubojů mezi samci (tzv. „hadí tance“). Ty spočívají v různém strkání a přetlačování se, bez použití jedových zubů.
Vzhled Zmije je relativně malý had, dospělé samice dorůstají délky až 70 - 100 cm,na Karlovarsku až 150cm , samci však maximálně 60 cm. Dožít se mohou tak 20-25 let. Nejobvyklejší zbarvení je šedé až modrošedé s výraznou tmavou klikatou čárou na hřbetě, ovšem existuje celá řada víceméně vzácných barevných variant, z nichž některé vůbec žádnou čáru nemají. Na území ČR se můžeme setkat s černou (morpha prester) a červenou formou (morpha chersea). Spolehlivý znak, kterým se zmije obecná odlišuje od ostatních českých hadů, je štěrbinovitá zornička (všechny naše užovky mají zorničky kulaté). Šupiny zmijí jsou výrazně kýlnaté ve 21 řadách kolem těla. Potrava Jejich potravou jsou zejména drobní hlodavci (nejčastěji myši a hraboši), obojživelníci, ještěrky, případně mladí ptáci a ptačí vejce.
Rozmnožování Zmije bývá často uváděna jako typický vejcoživorodý živočich, ve skutečnosti ale v jejím případě jde o přechodný stav mezi vejcoživorodostí a živorodostí, neboť vejce jsou u ní během pobytu v těle vyživovány primitivní placentou typu chorio-allantois. Právě tato adaptace hraje nesmírně důležitou úlohu v mimořádné odolnosti tohoto druhu vůči chladnému klimatu. Jedna samice porodí obvykle 5-20 mláďat, resp. snese odpovídající počet vajec, z nichž se mláďata hned klubou (v našich podmínkách se tak děje na přelomu srpna a září).Mláďata jsou 9-20 cm dlouhá. Nástup na zimní hibernaci nastává v našich podmínkách v říjnu. 21
ROZHOVOR S ... ... Luckou Štursovou
Tak název oddílu netuším, ale vím, že holky (pokud se nepletu, tak vlastně skautky i světlušky dokupy) tenkrát vedla Pája Šífová.
• Kde byl tvůj první tábor a jaký pro tebe byl? Mým prvním táborem (který jsem si doma uprosila na poslední chvíli, jelikož jsem už v té době měla na stejný termín zaplacený jiný) bylo Záhoří 2000, legendární táborová hra Hobit. Myslím, že většina pamětníků potvrdí, že tento tábor byl opravdu nadmíru vydařený, mnoho nezapomenutelných her, scének a převleků – i když už jsem nebyla zrovna malá světluška, vím, že jsem to dost „žrala“ (a se mnou i většina ostatních).
• Pamatuješ si z něj nějaký „velký“ zážitek? Jak už jsem naznačila v předchozí otázce, můj první tábor ve mně zanechal hluboké stopy. V paměti mám živě plížení se mezi zlobry na „zlobří“ louce, záchranu před vrky orlem – Šídlem nebo cestu po rozbité silnici za Glumem.
• Od loňska jsi hospodářkou střediska, v jaké kondici máme středisko?
Lucka Štursová
• V kolika letech jsi začala chodit do skautu? Zvolená jsem sice byla loni, nicméně jsem se k samotnému přebrání povinností dostala až někdy letos na Bylo to na jaře roku 2000, takže po krátkém propočtu jaře po ukončení školy (čímž děkuji Janě, že mě v tom jsem dobrala k věku 11 let (ale dalo mi to, takové ná- nenechala samotnou se státnicemi na krku). Myslím, ročné otázky hned ze začátku). že finančně jsme na tom poměrně slušně, za což patří velká zásluha Přemkovi – ať už obstaráváním sponzo• Kdo, nebo co tě ke skautingu při- rů na tábor nebo úspěšně získanými dotacemi našemu vedlo? středisku hodně ulehčuje se standardní i nestandardní finanční zátěží. Tak to vím zcela přesně, byla to Simča Jirsáková. Jedno odpoledne jsem se u ní zastavila, a jelikož to byl • Jak hodnotíš dosavadní spoluprázrovna den pravidelných schůzek, navrhla mi, abych ci s ostatními, plní vše tak, jak se má? tam šla s ní – no a už mi to zůstalo. Zatím si nemůžu stěžovat – ne vždy je všechno sto• Jak se jmenoval tvůj první oddíl a procentní, ale nikdo nejsme dokonalý.
kdo jej vedl?
22
• Léta spolupůsobíš u oddílu skau- řům Třesku sdělit? tek, co bys vypíchla, že se Vám nejvíc podařilo? Hezký den! Myslím, že holky si velice dobře poradily se skautským muzikálem před dvěma lety (ač jsem u toho nebyla, na videu mě to velmi bavilo). A za úspěch nás vedoucích považuji to, že se nám povedlo několik z nich udržet u skautu až do roverského věku (a doufejme, že ještě chvíli vydrží a jednou to za nás převezmou).
• Jaké jsou tvé mimoskautské koníčky? Jsem pro každou zajímavou činnost, ráda vyjedu na kolo nebo brusle, v létě na lagunu, v zimě na lyže – jinak celoročně stabilně brázdím okolí města při procházkách s naším pudlem. Večer ráda posedím s kamarády u vína, piva či jiných nápojů, když se připojí nějaká hra nebo třeba kytara, tím líp.
•
Jaké je tvé civilní zaměstnání?
Cotrollor pro region východní Evropa ve společnosti ASSA Abloy (dříve známá pod názvem Fab).
•
Lucka na Taiwanu
Chtěla bys něco na závěr čtená-
Lucka (třetí zleva) na svém druhém táboře 23
Z NAŠÍ HISTORIE
Památce vůdkyně skautek Slávky Šubrtové nacpala starší děvčata. To se nám nechtělo při budíčku vstávat a jít k potoku se umýt v ledové horské vodě po ranní rozcvičce a zahřátí poklusem. Při zavolání „snídaně!“ jsme utíkaly se postavit co nejdříve do řady. Kázeň a řád, hodina za hodinou, děcko vedle děcka mělo celý den na oznamovateli svůj program a povinnosti: úklid, bodování, nákup, služby, vycházky, shánění dřeva na topení, hraní si s panenkami, cestování po kamenech v říčce – i na to jsme dostaly čas. Vyhloubily jsme si na koupání u velkého plochého kamene „plivátko“ asi 3x4 metry, hluboké po pás, kam jsme se chodily koupat. Jako malé nadšené světlušky jsme měly v mysli a srdcích uloženo, že nejen neutrhneme rostlinku, nezlomíme větvičku, ale ani neodAutorka příspěvku, sestra Julinka Hájková (1919), hodíme papírek, naopak někým pohozený sebereme. byla v době sestavování tohoto sborníku nejstarší žijící Cítily jsme všude nad sebou dohled laskavých očí naší pamětnicí začátků našeho střediska, navíc ochotná sestry vedoucí, která si i ve škole všímala našeho chosvé vzpomínky napsat nebo na mnohé otázky trpělivě vání, zda si navzájem pomáháme při učení. odpovídat. Pomohla nám poznat a pochopit životní a společenské prostředí doby skautských začátků. Do Antonínského údolí jsme se vracely každý rok a
dětské vzpomínky jsou nejsilnější, proto máme nač vzpomínat s láskou a vděčností. Sestru Slávku Šubrtovou nám v roce 1934 odvedl p. Boháč a my jsme osiřely. Měly jsme pak tábory v Josefovském údolí, v Dobrém, v Šedivinách, na Nové vsi, ale žádný nebyl takový jako ty v Antonínově údolí. Příprava tábora byla docela vzrušující. Do Antonínova údolí jsme jezdily několik let, sestra Šubrtová měla vždy již zajištěnu slámu do slamníků i pana Jakubce s koníkem na odvoz kufrů z nádraží. Na vůz si směly sednout na kus cesty jen ty nejmenší. Před odjezdem jsme přinesly to, co mohla matka postrádat: nudle, hrách, zeleninu, zavařeninu, kroupy, krupici, vejce a každá jsme měla v hrnečku máslo nebo sádlo na namazání chleba k snídani. Proslýchalo se, že sestra vedoucí někomu táborový poplatek snížila či odpustila, to ale bylo její tajemství. Platily jsme 140 Kč za čtrnáct dní. Službu u vaření měla vždy dvě starší děvčata a dvě malá jim pomáhala.. Chodily jsme nejen na dříví, ale i na borůvky a jahody na výborné lívanečky, po kterých nás bolelo břicho, takže jsme musely dělat kotrmelce na palouku, aby se nám ulevilo. Nepamatuji se, že by byla některá z nás potrestána – bylo jen hodnocení úklidu za více či méně bodů a za vzorné chování čest provést vztyčení vlajky. Skautská kázeň nám nenásilně vešla do krve. Neexistovalo na
Děvčata narozená v roce 1919 měla velké štěstí. Dostala za učitelku slečnu Šubrtovou, kterou měla v obecné škole celých pět let. Nic na ní nebylo zvláštního, až na to, že s námi byla nejen ve škole ale i mimo školu – ve skautu. Proto jsme se také pletly a i ve skautu jí říkaly slečno učitelko. Neměly jsme se kde scházet, měly jsme schůzky ve třídě obecné školy. Již v sedmi létech si nás obětavě vzala na starost na táboře v Orlických horách v Antonínově údolí do dřevěné chaloupky na louce dole pod Kuldovou hájovnou. Vedle tekla říčka Bělá a kousek pod námi měla chaloupku babička, které jsme nosily pro kozu zbytky jídla. Milovaly jsme toho moc - slečnu učitelku, potok Bělou s hladkými kameny, panenky, které jsme si přivezly z domova, i těch pět velikých kvádrů na protější straně louky, u kterých jsme si hrály. V chaloupce byly dvě místnosti a špajs na potraviny. Na táboře bylo 10 až 20 šotků (tak se dříve říkalo světluškám) a asi čtyři velká děvčata. Ta měla střídavě službu v kuchyni, chodila na nákupy a na Polom pro mléko. Na tábor jsme se připravovaly a šetřily celý rok. Skautská výuka končila a vyvrcholila na táboře. Úcta k vlaj– ce v krojích při ranním vztyčování vlajky byla pro nás samozřejmostí, čest byla vlajku přinést a za vzorné chování ji smět vztyčit na stožár. Spaly jsme na prkenné podlaze na slamníkách, které 24
kostele Sybilin kámen; k Libranticům k větrnému mlýnu (který tam už není); k Nepasicům na židovský hřbitov a k řece Orlici; ke Mlejnku s lesní studánkou a hájovnou V pytli a domů po Hradečnici; ke Krytému dubu; k Mazurovým chalupám; na Suté břehy; na kolech do rezervace buků mezi Chvojnem a Albrechticemi; Z těchto výletů jsme měly zážitky a legraci do schůzek a těšily se na příští nedělní odpoledne. Po městě jsme vždy pochodovaly s písničkou.Později, již ve věku skautek, jsme pořádaly společně s chlapci mnoho akcí s náplní skautskou i kulturní. Zúčastnili jsme se hlídkových závodů, pořádaných u nás, v Jaroměři, ve Dvoře Králové, v Hradci Králové a v Dobrušce. Obsahem bylo předvedení dovednosti tříčlenné hlídky na bodovacím stanovišti: v morseovce, první pomoci, čtení z mapy, vázání uzlů, postavení a zbourání stanu, uvaření čaje se zahlazením stop po ohni apod. Při tom se závodilo nejen ve znalosti a dovednosti, ale i na čas.Při akademii v Jaroměři jsme předváděli jednoaktovku „Sirotci“ a tam jsme také v soutěžních disciplinách hlídek řezali dřevo na míru, odhadovali výšku a vzdálenosti či váhu předmětů.
někoho staršího volat přes ulici, nepomoci mu při vstávání, nepustit ho sednout, nezvednout pohozený papír či plechovku, nepozdravit. Prostě muselo být všude vidět, že jsme skautky– laskavé oči „slečny učitelky“ nás měly jak ve škole, tak mimo školu stále pod dohledem. Ve škole si skautky musely pomáhat když některá něčemu nerozuměla, aby kvůli učení nemusela vynechat schůzku či vycházku. Každou neděli jsme chodily na vycházku, stopovanou, či závodivou, kdy jsme se kontrolovaly, která z nás měla více postřehů z cesty, odlévaly jsme po dešti sádrové stopy a hodnotily, kdo našel více zvířecích či lidských stop. Při vycházkách jsme se učily znát stromy a květiny a vše se bodovalo. Hodnotily jsme znalosti chůze podle mapy a kompasu, procvičovaly první pomoc v terénu.
Každým rokem se pořádalo „pálení čarodějnic“, obvykle na Bílé stráni za značné účasti obe-censtva, které jsme bavili různými výstupy. Časté byly i besídky, zvláště ty vánoční. Občas jsme nacvičili i delší divadelní hru. A pro nejmenší děti se ve Skautském domově každé sobotní odpoledne promítaly diapozitivy pohádek se slovním doprovodem. Ve Skautském do-mově se pořádaly i taneční hodiny, končící věnečkem u Jarkovských na Tvrzi nebo u Černého koně. Krátkou dobu jsme vydávali v jednom exempláři psaný měsíčník OZVĚNY. Vzpomínám také s radostí na dlouhé cyklistické výlety a na skautské akce v okolních městech.
Vzpomínala sestra Julinka Hájková, Nedělní vycházky byly opravdu naší radostí. A kam narozená v r.1919 jsme chodily? do Špice, kde jsme závodily na čas v uvaření polévky, čaje či vejce na tvrdo s podmínkou, že ohniště po nás nesmí nikdo nalézt; na Bědovice podle rybníku a za trať k staletému dubu a domů krásnou cestou po stavě; do Končin s cílem poznávání stromů a květin; na Újezd, kde jsou z rohu hřbitova vidět celé Orlické hory, kde je na jaře stráň plná kvetoucích třešní a v 25
PŘEDSTAVUJEME Batyk - 10. část
26
Další zajímavostí Batyku byl nůž Bonus, který se dal rozložit v hvězdici. O tom, že tenkrát kluky zaujal se můžete přesvědčit v obsáhlém článku o něm. Vzdělání čtenářů se snažili podnítit tím, že vytvořili tabulku viditelnosti. Co z různé vzdálenosti můžete vidět, jste se v ní přehledně dočetli. 27
TIRÁŽ: REDAKCE:
Přemek Pistora -
[email protected] Standa Dostál -
[email protected]
PŘISPĚLI: Přemek Pistora, Standa Dostál
FOTOGRAFIE:
Přemek Pistora, Lucka Štursová, Lucka Dostálová, Fanda Drnovský, Standa Dostál, Matěj Horák, Háňa Pistorová
JAZYKOVÁ KOREKTURA: Lucka Dostálová
www.juntrebech.com 28
© pigr a kabas