1
O OB BSSA AH H SSPPEEC CIIÁ ÁLLU U:: Pozdrav od Adama a Anetky ......................... Úvod a Obsah
........................................ 2
Tunelování s Lochnessem 19.5. Výlet 9.6.
..................... 3
............................................. 4
Vandr s Elvisem Zborovy 30.6.
...................................... 5
........................................ 6
Tábor 2007 ...........................................
7
Čajovny u Zálesáka ...................................
14
Zahajovačka ..........................................
14
100 let skautingu
.................................... 15
Oslavy na Radyni – Mladá fronta DNES Oslavy na Radyni – Plzeňský deník SKADĚT
Úvodem čísla ŠAGINAPI speciál je třeba objasnit jeho zvláštnost a speciálnost. Pokusili jsme se vyrobit informační časopis, ve kterém se dočtete jak tradiční zápisy z akcí, tak mnoho dalších informací, několik pozvánek, ekovtipů a hříček. A navíc ta lákavá příloha...
Časopis si projděte, prohlídněte, pročtěte, vyluštěte, zapište informace do paměti a termíny do kalendáře.
................. 16
..................................... 18
Schůzky ...............................................
19
Výlety ...................................................
19
Výpravy ................................................
19
Bludiště .................................................
20
Datumový plán činnosti ...............................
21
Hádanka ....................................................
21
Skautský kroj
........................................ 22
Skautský pozdrav
Do nového školního i skautského roku hodně zdaru a úspěchů, málo krachů a špatné nálady!
............. 15
.............................................. 17
Znáte svůj oddíl?
A abychom se později nezamotali do číslování, nese tento výtvor, přestože je speciál, další číslo v radě beze změny (jako tomu bylo a bude u dalších nespeciálů).
.................................... 22
Skautské podání ruky Uzlíky
............................... 22
................................................ 23
Spojovačka ................................................ Český komiks
23
........................................ 24
Zajíc a veverka
....................................... 25
Otázka pro Super Inteligentní
2
1
....................... 26
19. 5. 2007 VÝLET TUNELOVÁNÍ TUNELOVÁNÍ S LOCHNESSEM LOCHNESSEM (zapsal Adam)
Ehm... Ehm... To tak člověk řekne, když by na sebe rád diskrétně upozornil. Je to sice zvláštní zvyk, tato taktnost však dozajista nikoho neurazí. Nicméně i přes mnoho výhod této možnosti nemusí být vždy užita. Často narazíme na člověka, který raději zvolí nějaký hrubější způsob. Nikdo však není tak netaktní jako budík. Budík je mistrem surovosti. Budík je rytířem podlosti. Budík je velmistrem neslušnosti. Budík je arciznalcem nešetrnosti a je také šampionem nelítostnosti... Nějaké „ehm a ehm“? Kdopak by o to stál? Tím se budík nezabývá. Budík se nezajímá o nic. Nic jiného ho nebaví, než čas. Jeho práce se skládá z čekání a jeho hlavní pracovní náplně, kterou navýsost miluje, zbožňuje a které by se nikdy nevzdal. „Píp!Píp píp!“ A pořád rychleji! Ještě, ještě! Budík nemá hudební sluch. Budík umí jen pípat tak, jako hluchý tluče do vrat. Jaké je to pak brzké probuzení? Člověk se pak vypotácí z pokoje, nohy zamotány ve smyčce, která v terminologii skautů ani námořníků nemá místo. Vlasy zacuchány jako zmije na hlavě mytické medúzy. Je vděčen, když se dostane do koupelny. S vítězným výrazem si do obličeje chrstne něco studené vody. Blahořečí mazanost. Ospalost jistě zmizí! Jenže to se nestane. Zklamání vede ruku ke kartáčku a druhou k pastě. Když jsou zuby čisté, je na řadě hřeben a tak dále. A nic jiného člověk nechce, než lehnout si zpět a spát až do večera a pak do dalšího rána a zase do večera a zase do rána a tak až na věky věků. Alespoň se mnou to tak bylo toho rána, kdy zazvonil budík o něco dřív než normálně a snažil se mě zburcovat, abych stihnul sraz na nádraží. Naše cesta měla vést ke slavnému cíli. Nejprve k zatopenému dolu železné rudy, poté k tunelu. Tmavému tunelu plnému všelijakých havětí a tmy. Cesta vlakem nebyla dlouhá. Neřeknu vám jak dlouhá, nicméně vím zcela přesně, kolik pražců jsme minuli. Bylo jich na desetinu přesně 2.579. Sami si snad už spočtete, jak daleko to tedy muselo být, ale nedoporučuji si s tím dávat práci. Nemám totiž ponětí, co byste se dozvěděli. Procházeli jsme cestou (obrat necestou by byl lživý), až jsme přišli k onomu zatopenému dolu. Vodní bitva, která se rozpoutala mezi Markem, Adamem (tedy mnou :-)) a Darzí, neznala hranic. Já, jako nestranný svědek-zapisovatel, vím naprosto jistě, že nejlépe si vedl Adam. Ostatní mezitím pod odborným vedením Milana a Lochnesse vrhali žabky, které s hrozným kvákáním až šestkrát poskočily po hladině! Když jsme usoudili, že došly kaménky a že jsme dosti mokří, vydali jsme se dál. Po náročném výstupu, který ukázal naši zběhlost ve věšení se na lano, které táhlo několik ubožáků vpředu, jsme se už začali pomalu, ale jistě blížit k cíli, k Tunelu. Zde by jistě bylo vhodné doplnit cosi o tunelech samých. Každý tunel má začátek. Má taky konec. Začátek někde začíná a nalézá se na začátku, narozdíl od konce, se kterým je to opačně. Mezi těmito dvěma předměty se zas nalézá tunel. Tunel sám může být dlouhý, krátký a temný. Tento odpovídal prvnímu a poslednímu přívlastku. Měl také kvalitní akustiku. Když už jsem odbočil, bylo by správné poznamenat také cosi k jedné ze záhad, která bude navždy strašit v temných zákoutích mé duše. Snad se ptáte, proč ji chci uvést právě tady. Má to jednoduchý důvod. Myslím, že právě na tomto výletě se tento démon do mé duše dostal. Možná ale, že je to jen jeden z jeho triků. Budu vám o něm krátce vyprávět, nemáte-li proti tomu nic. Vidím... Vidím řeku. A boty. Ano. Obraz je ostrý. Vidím Darzí – brodí se. Vidím Jindru. Zahučel do řeky. Vidím svůj zklamaný obličej. Darzí jemně naznačila, že by nebylo vhodné, vlít Markovi na hlavu plné dlaně vody. Chtěl bych říct víc, nemohu. Nevím, kdy se tato událost stala. Mé vzpomínky jsou podivně rozostřeny na časové ose. Jako kdyby se děla během mnoha okamžiků současně. A tak se mohlo stát, že přes tento potok jsme se brodili na cestě zpět nebo na cestě tam. Nebo jindy... Pak (nebo předtím) jsme přišli k Tunelu. Procházka skrz byla dlouhá – a to jsme se stejně nedostali na druhou stranu. Hned nás zaujalo, jak se zvuk magicky a krásně šířil. Obludy sice číhaly všude, ale před zvučným hlasem Darzí, Marka a mě prchaly. Zpívali jsme nejprve se slovy, pak beze slov. Tři hlasy prudce prolétaly lesy tónin a oktáv. A žádná z mollových falešností nám nebyla dost nelidská. Vokální masakr trval a zněl. Záznam našich textů neexistuje a to je jediné štěstí, které mají všichni písničkáři všech žánrů. Dejte nám Tunel, my vám dáme cosi nepopsatelného. Když si naši Rysové vyzkoušeli rozdělávání ohně a my jsme zanechali indicii o poloze hradu Aaaarghhh, vyrazili jsme zpět. Na cestách zpět je něco divného. Neexistují totiž. Snažím se na tuhle cestu vzpomenout a musím konstatovat, že jsem dle svých vzpomínek zjistil, že neexistuje. A toto je závěr mého článku nebo zápisu, chcete-li. Na tomto konci končí tunel. Končí upozorněním: HLEDEJTE CESTY ZPĚT! DĚLAJÍ TU Z TOHO ZATRACENÝ HOLUBNÍK!
-3-
VÝLET 9.6.07 – ANEB PROSTĚ NĚKAM JDEME JDEME (zapsalo Se (tentokrát Koštěcí rukou))
Protože Se to vymyslelo a napsalo Se to do kalendáře, konal se 9. června další výlet. No a jak Se řeklo, tak to měli pod palcem Pejťa s Koštětem. Sraz Se naplánoval někdy před osmou na hlavním vlakovém nádraží. Z těch trochu větších jsme se sešli Pejťa, Koště a Mrtvočich. Všichni v plné síle. Mrtvočich toho totiž naspal víc než Koště s Pejťou dohromady a sama Pejťa spala dvakrát tak dlouho co Koště (to je taková matematická hříčka, ale ve stavu v jakém jsme byli, Se nám to nedařilo spočítat). A aby byly síly vyrovnané, tak z těch menších přišli taky tři: Martin, Míša a Ondra (rytíř Breptal). Jelo Se vlakem, směrem na Plasy, ale radši jsme vystoupili v Oboře u Kaznějova, ještě před ohlášenou výlukou. Tam jsme rozložili mapu a vymýšleli, kudy půjdem dál. Ještě ale bylo potřeba ujasnit si nějaké pojmy, co se týče mapy (třeba, že to bílé na mapě nejsou pláže, ale louky a pole). To jsme zvládli a pak Se vyrazilo. Cesta, co tam měla být, tam ale nebyla, tak jsme to zkrátka krosli skrz les. A jak Se tak tunelovalo, tak Se udělala pauza na nějaké to posilnění, a při té příležitosti jsme si postavili několik mechových domků pro skřítky. Kam se na nás hrabou moderní architekti, ti by koukali. Mrtvočich všechno samozřejmě mobilně zdokumentoval, takže pokud se chcete pokochat našimi díly, obraťte se na něj. Pak jsme ještě chvilku pokračovali naslepo lesem, kam nás nohy vedly, až jsme se zase našli (překvapivě). To nás tak překvapilo, že jsme si z toho sedli na zadek. No, a když už Se tak sedělo, tak Se dala chvilku pauza. Při té příležitosti jsme si zkusili, kolik z přítomných zvládne najít sever podle bupasu (to je něco, co máme jenom my – takovej hodně speciální kříženec mezi buzolou a kompasem). A když už Se tedy našel ten sever, zkusili jsme si ještě přechod po severských krách. Ještě, že to bylo radši jen na suchu, protože jinak by jsme se namočili asi všichni. Až Se dorazilo k závoře s takovou hezkou cedulkou, kde bylo napsáno něco jako „vstup na vlastní nebezpečí.“ Podle mapy tam totiž měly být prudké srázy a na jejich dně jezera. A taky že tam byly. Domluvili jsme si proto základní pravidla, že všichni budou chodit jen za Koštětem, pouze cestách a všichni pohromadě a vyrazili jsme. Nakonec se ale ukázalo, že cedule nás zbytečně strašila, protože všechny srázy byly oplocené, aby k nim nikdo nechodil. Tak jsme to obhlídli alespoň ze stran, kde byl sráz pozvolný, a proto tam chyběl plot.
Pak jsme minuli dva posedy, na které samozřejmě všichni chtěli, ale jejich žebříky se už netvářily, že by nás unesly. Škoda. Po posedech Se dorazilo na střelnici, kde střílí asfaltové holuby. Takže naše následující, asi půlhodinová, činnost byl samozřejmě sběr zbytků holubů jako suvenýry (to budou mít rodiče radost). Mrtvočich pak dokonce našel i několik nerozbitých kousků, které nám věnoval do čajovny jako tácky pod svíčky. Dál jsme potkali několik takových malých jezírek a nad nimi padlý strom. No, nebyl by to Mrtvočich, kdyby to nezkusil přejít. Naštěstí se nám nevykoupal. To je dobře, protože ta voda tam už nějaký čas ležela a nám se nechtělo jít zbytek cesty s mokrým a smrdícím Mrtvočichem. A protože Se všichni jezer a podobné vody už dost nabažili, rozhodli jsme se udělat si ohýnek. Tak naši tři mladí nadějní účastníci dostali dohromady deset sirek a ať se snaží. A světe div se, asi na čtvrtou sirku tam opravdu vzplál oheň. Musím říct, že takový dobrý výsledek Se opravdu nečekal. A navíc byl celý oheň na suchém ostrůvku uprostřed zatopeného ohniště. To znamená, že když Se to hasilo, stačilo do ohně dupnout a on se sám utopil – dokonale uhašeno. Pak jsme tipli cestu do Horní Břízy a vyrazilo Se. Cestou byl konečně posed, který vypadal, že se pod námi nezbortí a tak jsme ho postupně všichni (až na Pejťu) zkusili. A protože ta cesta do Břízy Se tipla správně, za chvíli jsme tam byli. Jelikož ještě zbýval čas, vyzkoušeli jsme si, jak se vodí slepci (konkrétně slepý dobrovolník Martin, který dělal drahoty, když jsme šli přes lávku, a pak se tvářil, že by byl slepý klidně až do Plzně). Protože jsme dobří, bylo Se na nádraží včas a abychom tam jen tak neseděli, zkusili jsme si ještě chůzi po kladině. A pak už Se jenom přijelo domů do Plzně, dal Se pokřik a šlo Se domů.
-4-
VANDR S ELVISEM
22. 6. - 24. 6. 2007 (Pejťa)
Jak to tak u bratra Elvise chodí, čas od času mu to nedá a když má pocit, že už jsme dlouho nikde nebyli, začne elvisovat. I tentokrát se nenechal odradit našimi zaneprázdněnými odpověďmi a vytáhnul nás do přírody. Poslední dobou se snažíme nesólovat a nabízet se všude možně, ale i přesto náš počet nebyl přílišný. No, aspoň jsme se všude pohodlně vešli... Škoda, že Mrtvočich dělal línýho a nejel taky. Ale zase s námi jel Pája, což rozhodně není zanedbatelné. Se stále mosteckým Elvisem jsme se sešli někde na trati, tuším, v Blatně v motoráčku. Měli jsme několik zastávek na to, abychom se nad mapou dohadovali, kde opravdu vystoupíme, a dostatečně zmátli a rozveselili průvodčího. Nakonec jsme se (za smíchu štíplístka i jeho udivených a hlavně nevěřícných pohledů) rozhodli (domluvili by byl asi nepřesný termín), že vystoupíme na vzdálenější zastávce, v Chyši. Štíplístek nás při výstupu upozornil, že je zde pivovar, tak ať ho nemineme. Za jeho trpělivost jsme nemohli odporovat a navíc se nám kluk jeden i s chyšským zámkem tak nějak připletl do cesty... Pohovořili jsme s místní dvojčlennou omladinou o zdejších hospodách (ptali se, kam jdeme, a pak vedli barvitý monolog o zařízeních nalézajících se cestou) a vydali se na místo dnešního spočinutí, Elvisovo dávné tábořiště. Příjemná loučka ohraničená Střelou, železničním viaduktem a včelínem nás vlídně přijala. Za neutuchající diskuze jsme se nechali očuchávat šťastně pobíhající Myšákem (očividně se jí mezi travou líbilo, poskakovala jako klokánek), přeložili něco z batohů do žaludků, vymačkávali ze svých útrob části programu tábora a objevili magické slovo GUMINDA... Rozednění jsme se dočkali v suchu, ale povalující se obláčky nás donutily raději rychleji sbalit. Odchod se protáhl díky potkaní společnici a tentokrát i cestovatelce Myšákovi, která se po chvíli ranní očuchávačky mezi našimi spacáky a snídaněmi ladným skokem vrhla do kopřivové džungle. Dříve než nás napadlo, vzhledem k délce jejího nezašustění, že se jí tam asi začalo líbit víc než s námi, byla nenávratně pryč. Při dalším bloku vymýšlení programu dostala ještě asi dvě hodinky na rozmyšlenou, pak už jsme vyrazili o účastníčka lehčí a smutnější. Snad si pořádně užije ten kousek volného života. Hned po přebrodění Střely zpět na cestu jsme se chtěli ujistit pohledem do mapy, avšak kouzelná kapsa batohu řekla, že nene. Mapu jsme nikde nenašli. Asi si ji vzala Myšák na cestu. No prostě se to s námi od tohohle rána pěkně táhlo... Rabštejn jsme trefili bez problémů (až na ten déšť a časově náročné a výborné a nekonečné plody třešňových stromů). A místní Ranch s obědem téměř taky (dokonce nám při obědě sluníčko chvíli sušilo oblečení). A dál už snad radši mlčet... Chtěli jsme dojít k Odlezelskému jezírku, v něm se od večera do nedělního odpoledne koupat a pak vyrazit do Žihle na mašinku (protože z blizoučkého Potvorova rychlíky nejezdí). Jenže... zkuste si jen tak zkusit trefit nějaké deset kilometrů vzdálené jezírko. Původně jsme to chtěli vzít přes Hlubokou, pak se na nás v Kotanči divně koukali, když jsme se ptali na cestu (no, zkuste vysledovat naši cestu na mapě, než se budete divit...), a pak jsme ten mlýn, od kterého je to na Hlubokou kousek, podle popisu kotanečských stejně nenašli.. Zato jsme našli moc krásné skály nad Střelou a řekli si, že tam tudy se asi škrábat nebudeme a zůstaneme na tomto břehu. Chvíli jsme hledali vhodné místo pro utáboření se a uvaření večeře a pak se zjevilo mezi borovicemi. A jak krásně se tam připravoval ten táborový program! Na noc se po celodenních přeháňkách a neklidných větrech zase udělalo jasno, klidno a teplo. Vzbudilo nás sluníčko pražící do spacáků a zvednul něčí hlas (on už dávno nikdo nespal, ale otevřete trvale oči a začněte se pohybovat...). Snídani vystřídal odchod zpět do Kotanče. Rychle a nenápadně jsme prosvištěli kolem domků, kde už jsme včera konverzovali (no, ostuda je ostuda) a zašli k nějakému jinému pro vodu a radu na cestu do Žihle (dalo by se říct, že na Rabštejn se nám vracet nechtělo a když už, tak aspoň ne stejnou cestou). Asi za hodinku a půl jsme byli na Rabštejně, přivedla nás zkratková cesta, kterou jsme vyzkoušeli včera... Plynule jsme přešli na značku, po které jsme šli s Darzí v dubnu. Pěkně nahoru, nahoru, kolem malého chudého domečku se zahrádkou, která vůbec nebyla obrovská. Zde jsme míjeli bandu mládežníků (no, letmým zhodnocením jejich vybavení a vzhledu nám připomněli skinheady na výletě... ale při hodnocení našeho vzhledu jsme se ujistili, že vypadáme jako hippíci na výletě (Elvis, Pája, Koště ani Pejťa se svým vzhledem za anti-hippies rozhodně označit nedali), tak ještě že jsme se minuli beze zbraní☺) a stále ještě stíhající šéfův timeplan dofuněli až na žihelské odpočívadlo u nádraží. Při našem příchodu začala houkat siréna, pomýšleli jsme tedy na nejhorší... ale v několika vteřinách profrčel hasič na kole, tak jsme usoudili, že jen zvedali místní dobrovolníky od obědů... Do příjezdu zbývalo asi 15 minut, k vaření slíbených těstovin tudíž nedošlo. Dojedli jsme aspoň sýr, zameditovali, jak se nám pěkně vydařilo a pokusili zakoupit lístek. Bylo to poměrně náročné, ale skoro se to povedlo. Paní nám totiž zapomněla prozradit, že Plzeňská karta a rychlíky nejdou k sobě. Měli jsme aspoň příjemnou třičtvrtě hodinku na hornobřízkém nádraží. Nutno spočíst, že ve výsledku jsme za celý víkend brodili jen asi 8x, což je na vandr s Elvisem poměrně nízký výkon...;)
-5-
30. 6. STAVBA TÁBORA Ani letos nás stavba tábora neminula... čím to jen může být? Na všelijaké vykopávání, kosení, kácení a budování se nás sešlo celkem požehnaně: Mirka, Darzí, Milan, Pája a Koště s jubilejním tatínkem, Hurvínek, Pepíček, Lochness, Martin a Tom s rodiči, Áďa s rodiči, Klárkou a psem, Míša s rodiči, Mrtvočichova rodina, později i Mrtvočich s Petrem, Pejťa. Snad jsem na nikoho nezapomněla... pokud ano, je to mým velkým omylem doprovázeným nemenším studem... Krom toho budování a připravování se nám letem let nachýlilo k radostnému okamžiku. Předání „ZLATÉ MEDAJLOPATY JUBILEJNÍMU JÁMOKOPÁTOROVI JIRKOVI 1998-2007“ se neobešlo bez kladných emocí. Ano, tento jubilejní tatínek si letos přijel vykopat svou 10. latrínu! Škoda, že se k latríně nedostal, protože byl nominován (jako jediný toho schopný) na pokosení zatravněného náměstíčka...
www.nairam.sk
Díky všem, kteří přiložili ruku k lopatě (nebo jinému nástroji) a přispěli tak ke zdaru!
PUTOVÁNÍ KOLEM
ZBOROV
Ne všichni hned po stavbě odjeli do teplých příbytků... Někteří (v původní myšlence mělo slovo někteří označovat mnohem početnější skupinu, naše nabídla však pravděpodobně nebyla natolik atraktivní...) zůstali na našem krásném mrňavém tábořišti s ideou, že dodělají pár věcí, sní obrovského melouna, dopečou buřtíky, vyzkouší spaní v kolibě a prozkoumají nejbližší i vzdálenější okolí. Ale jak to tak bývá... První body jsme celkem splnili. Meloun nám dal sice dost zabrat a buřtíky začaly vyvádět efekty neslučující se s poživatelností, ale shrabali jsme trávu, vyházeli několik dalších desítek lopat písku a kamení ze dna potoka a vyzkoušeli spaní v kolibě. Vlastně došlo i k drobné obhlídce okolí. Ovšem toho nejbližšího. V neděli ráno nás napadlo, že bychom mohli překvapit svou aktivitou a dohloubit a dotvarovat dno potoka. Jenže jsme se pravděpodobně dobře vyspali a tato činnost nás neuspokojila. Začali jsme si pohrávat i s magickou představou, jejíž hlavní mystickou postavou byla Ona. Ta, jež svou silou dokáže zadržet vodu i bořit neprůchodnost hranic. Nikdy jsme se s ní blíže neseznámili, snad jednou z dálky. Nikdy jsme se jí nedotkli. Bylo to tak fantastické... Tříčlenný výrobní tým zasedl s tužkou a papírem. Čára, čára, škrt...takhle ne... takhle! Tak to vyzkoušíme, ne? Nepříliš ochotnou pomocnicí se záhy stala neúplně ostrá a aktivní pila. Pevné stromy překousávala jen s obtížemi doprovázená nadávkami a potem. Naše ruce omrzaly, oblečení se hemžilo dotěrnými mouchami a kvalitního spárovacího jílu ubývalo. Ale pak, po dlouhých hodinách, se zjevila! Byla mezi námi! Byla to opravdu Ona v celé své síle! Hráz. Naše první životní hráz! Tato drobná aktivitka pohltila mnoho naší energie a většinu času dne, nezanedbatelné je i množství kůže (Darzíino), krve (Koštětovo), která byla obětována při výrobě žlábku. Stihli jsme ještě zajít ke starostům pro vodu (například do PETky od benzínu...) a vyrobit obědovečeři, korýtko, opařeninu na stehně (Pejtino) a část programu tábora. Pochopitelně jsme také nezapomněli usoudit, že v tuto hodinu a za deště balení a odchod nebudou, a odsunout prohlídku vzdálenějšího okolí (včetně spaní cestou) na ráno (bez spaní cestou). Co se zase nestalo... ráno se nám nějak vymklo, takže po rozcvičce zbyl čas sotva na rychlejší snídani, ještě rychlejší sbalení a urychlený odchod. (Nezapomněli jsme se pokochat naším veledílem, které svou silou opravdu drželo vodu a díky mohutné konstrukci a svrchnímu dlážděnému chodníčku bořilo neprůchodnost břehů.) Autobus jsme v Plánici pohotově našli, přestup v Klatovech byl již téměř překvapivě taktéž bezproblémový...
-6-
TÁBOR 2007 (zapisoval poctivě Pepík)
5.7. - Nakládka u Edity: Přeskakujeme plot, soused se divně dívá, starý pán přichází, až když už je téměř vše vynešeno. - (Zborovy) Danielko si nechává ukázat cestu a rozhoduje se, že projede k horní odbočce, zacouvává tam, Marek ukazuje, projel; následuje přenos podlážek. Je to težké. Pepík + Krtci zkouší inovativně přepravit více podlážek stylem starých Egypťanů (na laně je táhnout po teepeeovkách). Efektivita je nízká, ale je to příjemné zpestření jinak nudné a vyčerpávající stavby. Začíná poprchávat. Koště seče (kosou!) louku a ostatní se na něj chvíli jen tak dívají. Na venkovním ohništi se pod vedením Páji začíná pečení buřtů. Přijela Aneta s mámou. Káňata (Petr, Marek) ve spolupráci s Pepíkem a Darzí staví na Koštětem vysekané části podsadové stany, je to sranda, protože louka tady je nerovná, a tak stany mají různé tvary a ani vypodložení nepomáhá. Najíst se, poté na stany natáhnout plachtu (teď již se do procesu stavby zapojují všichni) a v přibývajícím šeru plachty kotvíme. Mezitím si Krtci staví svoje dva kovové stany a Hurvínek s rodinou, kteří právě dorazili, si staví kupole a vybalují. A je tu tma a třebaže je teprve 10 hod, všichni zaléháme do stanů a usínáme. 6.7. Ráno začíná bábovkou, která je Krtečkům upřena, protože se na snídani nedostali včas. Krtci oprávněně protestují, že je na snídani nikdo nevzbudil. Pepík, Milan + Koště přitahují z lesa 2 špalky a Walda s Pájou jeden z nich hned zasazují za kuchyní. Hurvínek s Milanem se pouští do stavby jídelny, zatímco Darzí s Káňaty (Marek + Petr) se vrhají na ohoblování stožárů. Pejťa začíná s natíráním nových podsad. Pepík mezitím s Martinou odváží z louky seno (Koště pak ještě něco dosekává). Martina s Mirkou jdou vařit, Pepík sebere vrták, objednává jeho správku u pana Kudy, který se tady na skok ukázal (přivezl Pájovi kolo), a pak se pouští do vrtání děr na stožáry. Jde to špatně, místní zem je plná kamenů. Zuzka s Anetou tou dobou dokončují ohražení latrín. Po jídle Pepík pomáhá s hoblováním stožárů, Walda s Pájou zasazují toho dne již druhý špalek. Nasazujeme saturnu na stožáry a za vydatné pomoci Davida, který se na louce znenadání objevil, stožáry vztyčujeme. David přitom láme to velké kladivo (palici). Walda a Pája spolu s Davidem machrují v jídelně, aby vytvořili lavičky. Natírání podsad je v plném proudu. Práce pomalu ustává, blíží se večer. Kolisti pod dohledem Mirky nás opouští a pod taktovkou Hurvínka jedou obhlédnout rybník. V táboře zůstává jen Milan, Pepík, Aneta, Petr a Martina a ti se pouštějí do vyrábění večeře: zapečené těstoviny. Cyklisté přijeli pozdě Pamatujete si?! večer a se psem. Prý se k nim připojil u hnačovské hospody a
-7-
utíkal za nimi. Poté jsme se (ti, kteří si dosud nešli lehnout) pustili do hraní Cashflow, stolní hry, kterou sebou přinesl Hurvínek, a ve které bylo cílem vydělat spoustu peněz. Okolo jedné hodiny ranní jsme hru přerušili a doufali, že zítra, vlastně dnes večer, to dohrajem. Nakonec 7.7. Pejťa s Pepíkem vyhráli. 7.7. Ráno silní borci vyrazili v les spolu s Hurvínkem, který motorovkou kácel tu a tam, a přivlekli notnou zásobu klád. Bohužel, jak se později ukázalo, většina byla nehořlavá. Po dopolední svačině jsme si poprvé něco zahráli. Hrál se Meč a štít, kde cílem je vybrat si jednu osobu jako štít a druhou jako meč a postavit se tak, aby mezi mečem a mnou byl štít. Pravoúhlé trojúhelníky vystřídal Kančí brloh – orvávačka, při které polovina lidí utvořila kolečko a druzí se na ni jako při ragby snažili naskákat. A hurá zpět do práce, odnést nařezaná polena a zasadit již třetí špalek – opět duo Walda + Pája. Po obědě Káňata a Krtci ve třech týmech vyrazili na tři různá místa, aby zakopali poklad, který příští tejden budou malí hledat. Nakreslili pro ně mapy. Mezitím ti, kteří zůstali v táboře, naplánovali program na zítřek a pak vytáhli první tee-pee a pustili se do jeho stavby. Když se Krtečcí a Káňata vrátili a překreslili své mapy na čisto, vydali se kolmo k Hnačováku, vykoupat se a hlavně vrátit psa. Mise byla úspěšně splněna. Večeře (a jako obvykle pěkně pozdě), trocha hudby (a již zmíněný konec Cashflow asi do půl druhý). 8.7. Ráno zahájila Pejťa hrou na flétnu a roznosem kakajíčka s píškotkama a práškem den sexuální osvěty. Po příjemném probuzení následovala krátká tématická rozcvička a snídaně. Poté dvě skupiny: Mirka + Marek + Pája a Walda + Zuzka + Petr vyrazily každá jiným směrem s úkolem získat pro každého člena alespoň jeden prezervativ, přičemž nebylo povoleno, aby si ho koupili a dokonce ani to, aby při žebrání tvrdili, že je to skautská hra. Když se po půl třetí skupiny vrátili, shodli se na tom, že je k nevíře, že nikdo neměl kondom, zejména Mirky skupina barvitě líčila, jak se ptala asi 75 lidí. Druhá skupina, která potkala cestou jen několik důchodců, již tak nadšená nebyla. Po obědě se pořádala soutěž v prostříkání se papírem a uvařením vejce v minimálně metrové výšce. Tento zajímavý úkol dvě skupiny pojaly odlišným způsobem. Káňata (teď již včetně Adama, který dorazil v poledne) doplněna Darzí zbudovala pyramidu z drnů a klád a na ní rozdělala oheň a v ruce nad ním držela ešus s vejci; Krtci projevili nadměrný důvtip a nejprve plánovali půjčit si propan-butanový vařič a uvařit na něm vejce na posedu a když toto jim neprošlo, vyrazili na kolech do 2 km vzdáleného kempu a tam někoho uprosili, zda by jim jejich vejce neuvařil na sporáku (ten má ≥ 1m /* později se ale ukázalo, že ne, že má tak těch 90 cm –KST- */ (a ten náš má fakt těch 80 – Pj) ). Po návratu se Krtci pustili do přípravy večeře, používaje při tom nejrůznějších, do srubu nezbytných, pomůcek, jako jsou plavecké brýle a baterka. Ostatní trochu relaxovali a pak se zkusili zrasit na „demonstraci“. Večer se chvíli hrála ruleta, ale brzy se všichni vypařili a v kolibě zůstal jen Pepík s Pejťou, aby uvařili ještě puding na zítřejší snídani a čaj. Okolo půlnoci si i oni šli lehnout. 9.7. Ráno se uskutečnilo velké mytí nádobí ze včerejška, Mirka, která přes noc byla pryč v Plzni (jako obvykle jsme něco zapomněli na garáži a něco v klubovně), přijela okolo 9:15 a s Pejťou naplánovaly objednávku na příští dny a pak odjely na nákupy. Pepík připravil přelévání kyblíků – skupinovou hru na spolupráci, kdy cílem je v pětici nabrat vodu v místě A do kotlíku a dopravit ji do místa B, přičemž kotlíku se nesmí dotknout rukou, ale smí používat lana pro jeho pohyb a naklápění. Mezitím Pája s Waldou vyrazili pro vodu a Káňata pod vedením Darzí si zkusila vejcovod: postavit z novin a izolepy v časovym limitu co nejdelší vejce. Petr s Markem zvítězili, protože Anet s Adamem se vejce někde na nevyjelo. Přijela Mirka, byla svačina a po ní se rozlosovaly postavy na upíra ohniště (Káňata), uklidila koliba (Pj + Mirka + Pepík), začal dělat oběd Mirka + Pj), vyzkoušeli jsme kyblíky – šlo to celkem snadno a bylo to dobrý. rozpršelo se, takže si někteří v jídelně zahráli BANG!. Po obědě pršelo, takže volnější – Adam s Darzí hráli na flétnu, někteří pospávali, hráli BANG! A Pepík, pustili do hraní Proroctví. Hraní se protáhlo až do večeře a po ní čtveřice několik hodin. Podle Pejti jsme překonali rekord: hráli jsme to cca 6 hodin. ještě službu na zítřejší snídani a šli spát. PS: upírem byl Adam a vedl si Nebýt toho, že Marek při večeři zjišťoval, kdo už je stejně jako on pokousán, Adama podezřívat. Koštětův česnek Adam snědl statečně a ani se nepozvracel 10.7. Časně z rána Pepík vzbudil Petra, šli zatopit, ohřát čaj a připravit snídani, ostatní. Během snídaně se sepsalo, co je třeba ještě udělat, a ke každé přiřadila nějaká osoba. Pája s Waldou převzali službu, Darzí s Pejťou vyrobily Koště zahájil přestavbu tee-pee, Petr s Adamem se vyřádili na lavůrkách u latrín a v umývárce, Pepík s Markem jeli pro vodu. se Pepík s Markem vrátili a Adam s Petrem dokončili práci na latrínách,
-8-
dráhu, kudy projede dráze zaseklo a (česnek), zahladilo (Zuzka + Aneta + Než byl oběd, odpoledne bylo poněkud Koště, Pejťa a Walda se pokračovala dalších Rozlosovali jsme docela dobře. asi by nás nenapadlo ☺
v 8:15 vstávali činnosti se oznamovatel, Když
pomohli Koštěti s tee-peem. No, už jsem viděl lepší stavbu, ale ještě to ušlo. Koště šel pak pomoci holkám s oznamovatelem a Pepík si našel klínky a nasadil dvě sekery a pilníkem je nabrousil. A byl tu oběd – poprvé za tábor včas, takže zbyl čas i na polední klid, který Mirka s Pejťou využily ve spacáku, já psaním tohoto zápisu a zbytek hraním pokeru (Pája + Walda samozřejmě nejprve umyli nádobí). Po nějaké době jsme je přerušili a zkusili si zahrát matfyzáckou mafii – varianta klasické mafie, kde ve hře vedle mafiánů jsou šílení střelci, mágové, sliny, masový vrah, anarchista, atd. a všichni se u toho dobře baví. Pršelo a byla zima (teploměr ukazoval 9°C), a tak jsme se po pozdní večeři přesunuli autem do hospody v Nalžovkách: do tepla na něco k pití a kus řeči. V táboře zůstal jen Pepík, Pejťa, Adam a Petr a rozehráli Proroctví. Když se krátce před půlnocí ostatní vrátili, hra byla v plném proudu. Sbalili jsme to a všichni šli spinkat. 11.7. Ráno Pepík se Zuzkou připravili snídani a po ní se všichni pustili do práce. Pepík se s chutí pustil do štípání dřeva, Mirka s Koštětem jeli na nákup, Káňata (bez Anety, kterou si včera máma odvezla kvůli kontrole u doktora) obložila stožáry a špalek (konečně), Pája s Waldou a poté i se Zuzkou (poté, co si Walda skoro ukousl jazyk, když mu nafackovala kláda, kterou si přinesli) vytvořili branky na fotbálek. Koště, po svém návratu, s Káňaty vyrazil vytvořit ohniště (kruh). Darzí s Mirkou poskládaly dřevo, které Pepík naštípal, Darzí ještě napřed nabrousila čerstvě zakoupenou velkou sekeru za 180 Kč, kterou Pepík hned zužitkoval. Pejťa mezitím připravila Princeznu: úkolem je vysvobodit princeznu ze spárů draka, přičemž začíná se jako Honza na peci a formou gamebooku se dostává až k drakovi. Cestou musí zazpívat mámě, aby mu upekla buchty, obdarovat dědečka na rozcestí buchtama, jít do skal, odtamtud doleva k hadovi, tam se vyčůrat a hadovi sebrat kouzelný měšec, zpět do skal a rovně až k čertíkovi, kterého okrást a putovat k ohnivé díře, kde si zapálit pochodeň a vydat se k vyhaslému ohnivému mužíkovi, který za zapálení věnuje luk a šípy. Hurá do hospody, v hospodě si koupit dva džbánky vína, vožrat se a vypotácet se ke kouzelníkovi, od něj k hradu, tam počkat na chůvu princezny, vyspinkat se s ní a dostat princeznin zub. Dále ke studánce s živou vodou, zabít žábu a z ní dostat kouzelnou mast, vylít víno a nabrat dva džbánky s živou vodou, s mastí skrz ohnivou díru do pekla, kde se z živé vody stane mrtvá, k drakovi, pokecat s princeznou, která prozradí, kde žije její miláček obr, obrovi dát dvě buchty a nechat ho utrhnout zlaté jablko kdesi v Tramtárii. Jablko, zub a živou a mrtvou vodu donést kouzelníkovi, který nějakým zázrakem z toho udělá meč, kterým lze zabít draka a vysvobodit princeznu. Samozřejmě, že cesta nebyla takto přímočará, mnozí se dostali během cesty do vězení nebo byli zraněni a museli za sadistickým doktorem, který je vyléčil jen za dřepy a kliky, jejichž počet se zvyšoval s četností návštěv. Nevím, jak ostatní, ale já (Pepík) jsem nadřepoval 60, naklikoval 50 a dokonce si i zaběhal. Po princezně již tu byl oběd, chvilka poledního klidu, po němž Koště + Pepík + Mirka postavili 2. tee-pee, Káňata dokončila ohniště a Krtečci dorazili stavbu hřiště. V jídelně se pak začala hrát ruleta, protože se opět nad námi začalo mhouřit a zakrátko i pršet. Byla tu večeře a po ní jsme se přesunuli do koliby, kde jsme zahráli ruletu o tatranku. Nevím, kdo to vyhrál, ale Koště měl několikrát velký bank, tak snad on. Osazenstvo se postupně od rulety vytrácelo spinkat, až už nikdo nezůstal. 12.7. Dnešní den byl tak trochu volnější. Jednak proto, že pršelo až na přestávky celý den, a pak také proto, že se na tábořiště trousila jedna návštěva za druhou, ale hlavně proto, že Krtci s Koštětem ráno vyrazili na dvoudeňák, takže v táboře zůstala jen 4 Káňata a my 4 (Pepík, Mirka, Pejťa, Darzí). Dojeli jsme pro vodu, přivítali Potkany, postavili poslední dva stany (ty nově natřený), zahráli si na flétnu a kytaru, přivítali Pepíkovo strejdu, který nám přivezl salám a paštiku, seznámili se s Darzíino mámou a současně Mirky šéfovou, zahráli několik setů ringa, přijela Lenka a večer jsme dali další matfyzáckou mafii. Pepíka už týden kouřící kamna, která z koliby dělala děsnou jedovou chýši, dožrala, takže časně z rána vstal a zamazal kouřící spáry, ve snaze přinutit kouř odcházet komínem namísto dvířky a okénky. Nepomohlo. Kouř se hrnul ven „popelníkem“. Pepík proto nadzvedl zadní plát a kamna okamžitě dostala tah. Povzbuzen tímto úspěchem sundal oba dva zadní pláty, počkal, až kamna trochu dohasnou, a pak za asistence ostatních vybral 4 kyblíky písku, popela a kamenů z komína. Od té doby kamna jedou tak, jak mají. Během vymetání komína kamenem přijel hajný, hned se omlouval, že to dříve nestihnul a šel nám ukázat, co jako brigádu máme udělat: stáhnout větve na hromadu. Na nehořící kamna nám poradil benzín, načež vytáhl doutník a zapálil si. 13.7. Poslední den bez těch nejmladších, ráno hned po snídani jsme vyrazili v les na brigádu. V táboře zůstala jen Mirka s Pejťou (tedy potom, co se vrátily z nákupu) a postaraly se o svačinu a oběd. Asi dvě hodiny jsme čistili les od klacků, pak se vrátili, Kluci káněcí oškrábali brambory a zahráli jsme si na roboty: jeden má zavázané oči a druhý ho zvukama naviguje tak, aby prošel určitou dráhu a sebral cestou předměty v co nejkratším čase. Byla to docela zábava, zejména bylo dobré pozorovat Adama, který navigoval Anetku hraním na příčnou flétnu. Byl tu oběd, během kterého se vrátili Krtci ze svého dvoudeňáku a počali líčit své zážitky; jako například, že si pekli pět kuřat a jednu kočku a to poslední kuře mlátili kladivem, aby se jim tam vůbec vešlo, šli do picérky a objednali si 5 pic a něco k jídlu (Pepík pro mě nepochopitelně zapomněl na řízek s osmdesáti centimetrovým průměrem a hrábě, které k němu dostali na hranolky). Zuzka, Koště a Mirka se zabalili a vyrazili do Plzně. Koště s Mirkou pro děti, Zuzka domů – už se nevrátí. Ostatní (kromě Pejti a Anetky, které zahájily vaření pudinku a Pejťa ještě připravovala kartičky pro děti) zašli opět do lesa a pokračovali v tahání větví. Po dalších dvou hodinách už to nikoho
-9-
opravdu nebavilo, ale naštěstí ten první revír byl už hotový. Snědli jsme pudink a pustili se do večeře. Přijel Milan. Walda šel do lesa na houby, které jsme si večer my nad 18 opekli (nezletilí houby nesmí - což Pája těžce nesl). Večerní program proběhl v duchu „Žereme“ a debatujeme o zítřku. 14.7. Ráno jako obvykle. Snídaně a po ní trocha práce. Káňata připravila chrastí na zítřejší táboráček, Pepík se Petrem zakopali totem, Milan + Pája a Pepík zrobili 4 lavičky k ohni, Pejťa dopřipravila informace pro děti, Walda s Darzí jeli pro vodu a Lenka vařila. Po obědě tábor opustili ti naši větší, aby se na Hnačováku trochu opláchli, neboť teplota dnes vyšplhala až na neuvěřitelných 27°C ve stínu. Míšu přivezli rodiče a za „nedlouho“ dorazili i ostatní, konkrétně asi za 2 hodiny. Ubytovali se ve stanech a následovalo rozdělení do 3 družin: Míša, Míša tečka, Martin; Jindra, Klára; Áďa, Tom, Ondra; po něm si Pepík, Pejťa a Koště družiny rozebrali a každé ukázali, kde je jídelna, latríny, odpadovka apod. Poté Káňata vlítla na holčičí latrínu. 14.7. Protože se ukázalo, že, ačkoliv jsme tu již týden, holky nebyly s to si přidělat opěrátko na latríně (ani to někomu z kluků říci), šla ho Káňata v rámci zabránění tomu, aby tam Áďa nebo Klára propadly, konečně přidělat. Pepík s Milanem se pustili do štípání dřeva, neboť v kuchyni již opět docházelo. Walda s Pájou a Darzí předvedli první blok morálních scének a po nich si všichni šli zahrát dámský lakros. Vrátili se za přibývajícího šera, navečeřeli se, převlékli do něčeho teplejšího a s Darzí a Anetou se odebrali na louku zahrát si čísla: hází se kostkou a podle toho, co padne, se hledá odpovídající číslo na kartičce na louce. Rychle se sešeřilo; čas jít spát. 15.7. Budíček v 7:30, po něm rozcvička (první tento tábor (nene, byla už druhá - pozn. redakce)), snídaně. Vztyčili jsme obě vlajky – Milan, Mirka, Pejťa a Lenka státní, Darzí s Káňaty oddílovou. Lítačka proběhla formou: máš nebo nemáš uklizeno, kdy jsme se snažili našim nejmladším vysvětlit, co a jak má být uklizeno. Po lítačce jsme se opět převlékli, tentokrát do indiánského, a vyrazili na sněmovní pahorek, kde se dětem předaly čelenky a první zuby a dostalo se jim krátké instruktáže. Opět se převléknout a pod dohledem Darzí si zahrát několik drobných pohybových her. Po nich následovala special hra ve skupinách: kdo rychleji dopraví již připravenou kupku chrastí z lesa k ohništi. Nutno říci, že tato hra se zejména ze strany Pepíka, Páji a Waldy, kteří pyramidu připravovali, nesetkala příliš s nadšením, neboť velké množství chrastí zůstalo nevyužitě na cestě mezi lesem a ohništěm, takže pyramida nakonec byla vycpána tak na půl a nebylo čím přisvěcovat. Před obědem, protože bylo vedro, se všichni běželi ochladit do hráze. Po něm skupiny dostaly za úkol si vyhledat klacík na totemek (cca 1m x 10 cm v průměru), opracovat si ho a vybarvit družinovou barvou. Při této výrobě se ukázalo, kdo je jaký „kamarád“, sólista, šéf družiny a kdo na vše dlabe. Lenka mezitím připravila krátkou stopovačku, na kterou jednotlivé družiny postupně odcházely, dodělávaje si své totemy. Krátce poté, co se družiny vrátily (dvě ze tří nakonec vůbec nedorazily), se zapískala večeře. Po ní následoval večerní nástup v indiánském, vyčištění zubů a odchod k ohništi. U ohně, který mimochodem zapalovala Mirka, se pělo, sehráli jsme dvě těžce improvizované scénky: bajka O lvu a myši a Teleshoping a okolo 23:00 se vydali do hajan. 16.7. Po lítačce (hrozný bordel u Míši s Tomášem – Tom měl dokonce ve spacáku nakousanou a rozdrobenou sušenku) následovalo krátké zhodnocení včerejšího dne na pahorku. Udělovaly se první zuby za zásluhy. Některé to zřejmě motivovalo k ještě větší snaze; příjemně překvapil Ondra, který, aniž by ho k tomu někdo musel nutit, se pustil do mytí nádobí po obědě už v době, kdy ostatní si šli teprve umýt vlastní ešáky. Po skončení pahorkové seance si Darzí vzala děti na želvičky na dva způsoby: a) želvičky smí jen po kamenech a b) želvičky lezou z vody a ochranáři je zatahují zpět. Následovaly kohoutí zápasy, po kterých Pepík všechny (kromě včerejší služby, jež musela domýt hrnce ze včerejška) vyvedl do lesa, kde se spáchala blbárna, závody chromých pejsků a cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum. Posléze kmeny pod dohledem Pepíka, Petra a Anety schovaly někde v lese své totemky a jejich úkolem pak bylo najít cizí totem v daném časovém limitu. Až na jednu skupinu se všem nalezení podařilo. Po pozdním obědě vyšly děti směrem k nedalekému rybníku, protože teplota ve stínu již opět překročila 84° F (31° C). V táboře zůstal jen Pepík, Mirka a Pejťa. Připravili ještě pár her na další dny a pustili se do škrábání brambor na večeři. Krátce po zahájení škrábání se koupající ozvali, že již chtějí domů (zřejmě se již nabažili blbnutí na surfovém prkně, které jim tam půjčila nějaká Němka), a Mirka pro ně tedy vyjela. Pepík s Pájou, který přijel v první várce, vyjeli pro vodu a udělali rekord: Pája navrhl, že on to potáhne tam a Pepík zpátky a Pepík souhlasil pod podmínkou, že padne rekord (70 min / 3 konve), takže to dopadlo tak, že zpátky i se čtyřmi konvemi to brali během a přilítli do tábora krátce po večeři úplně zpocení a zklamaní, že jim nikdo ten čas nestopoval. Po večeři se někteří (ti, kteří to nezvládli před ní) houpali v sedáku – prý se jim to líbilo.
- 10 -
17.7. Ráno se opět na poradním kopečku rozdaly zuby (Ondra dokonce dostal za mimořádnou včerejší snahu dva). Po „sněmu“ si Pája vzal Rysozubice na lakros a krabí vybíjenou a my ostatní jsme si mezitím rozdělili, kdo co připraví. Pepík vzal všechny na speciální honičku ve dvojicích: honí se v kruhu, přičemž na trati jsou překážky, které se střídavě přelézají a podlézají. S Lochnessem zhasínali zapálené svíčky vodou ze stříkaček, s Darzí probíhali mezi rozhoupanými pytlíky s vodou. S Lenkou zkoušeli zasekávání na terč a s Mrtvočichem (Marek) se učili další sloky indiánské hymny. Dále se pokoušeli v týmech sundat šišky zavěšené vysoko na větvi a po obědě s Pepíkem a Koštětem bojovali u kůlu o vlastní životy – tentokrát měli bojovníci k dispozici i tomahawk (míček). Potom proběhla burza zapomenutých věcí a, protože téměř všichni někde něco nechali ležet, provinilci za trest hromadně šli umýt Mirce auto. Ostatní mezitím s Lochnessem stříleli ze vzduchovky. Následně se vyzkoušela zkouška sebeovládání: nejprve se nechají všichni rožnit na slunci a pak se nečekaně polejou vodou a nesmí vykřiknout. Po odpolední svačině s Petrem lovili gumové medvídky na gumolaně, s Pájou nosili vodu na hlavě a s Adamem drželi ešus plný vody. Před večeří se Rysové + Zubice rozdělili na dvě skupiny a obě skupiny, jedna vedená Lochnesem a Pájou a ta druhá vedená Darzí s Koštětem, vyrazily do lesa postavit přístřešek z plachty. Po večerním nástupu obě skupiny, včetně svých starších pomocníků (kromě Koštěte, jehož roli převzal Pepík), se odebraly ke svým přístřeškům v lese, aby tam přenocovaly. Bohužel okolo půlnoci začalo silně foukat a slabě pršet, takže Lochnessova skupina se vrátila zpět do tábora a ta druhá do rána trochu navlhla. Za zmínku stojí, že Walda si dnes splnil Orlí péro samoty. Tak dlouho včera večer otravoval Pejťu, aby jeho plnění zařadila na zítřek do programu, až to Mirka nevydržela a okolo 22:30 mu řekla, ať už vypadne a vrátí se zítra tou dobou – a Walda šel.
Každý den bylo vyhlášeno aspoň jedno Orlí pero, které si mohl kdokoliv splnit podle podmínek své věkové kategorie (například skok z místa, řezání, azimuty, kimovka, kliky, ...). V nejmladší kategorii se pokoušeli sami sebe překonat mnozí (nejvíc Jindra, Puntík a Ondra) a mnozí z nich to opravdu dokázali! 18.7. Dnešní program byl o něco opožděn, neboť Darzí + Pepíkovo skupina se vrátila až okolo 8:00 (Jindrovi a Áďě to trvalo docela dlouho, než si zabalili). Káňata se vydala na chrastí na páteční oheň, Mirka tradičně na nákupy, Koště si vzal nejmladší na Míšu kuličku: navléci na sebe, co nejrychleji, 30 ks oblečení. Pepík s Pájou odjeli pro vodu a celí uřícení se za 45 minut vrátili i se čtyřmi konvemi vody. Rekord. Walda mezitím připravil Ariadninu nit. Pepík s Krtky se poté vydal do lesa pro klády na táborák, Darzí s Lenkou připravily svačinu a Lochness s Koštětem si odvedli děti do lesa na brigádu. „Brigáda“ trvala až do oběda, ale samozřejmě se celou dobu nepracovalo, Koště čas od času prohodil několik her (přenášení míčků z území do území, stavění domečků z mechu a klacků a odřezávání sebe samého kuchyňským nožem od kůlu). Po obědě došlo na hledání zakopaných pokladů podle nakreslených mapiček. Doprovod třem skupinám dělala Káňata. My ostatní jsme si krátce zahráli ringo a po něm pokračovali v přípravě ohně a mytí nádobí po obědě. Nutno říci, že si dnes dopoledne pro Áďu s Klárou přijela mamka, neboť Klára již čtyři dny smutnila, že se jí stýská a že chce domů. Další zajímavostí tohoto dne, resp. rána, byla noční „hra“ pro Káňata. S lopatou v ruce (a pracovní rukavicí na ruce) a zavázanýma očima jsme je po jednom odváželi autem ke starému hřbitově v Nicově, tam jim oči rozvázali a do druhé ruky dali petrolejku. Jejich úkolem bylo vstoupit na hřbitov, tam u vchodu vyhledat sošku panenky Marie, kde je čekala zpráva oznamující jim, že mají najít hrob Jana Zajíce a tam 10 minut rozjímat o čase a o pomíjivosti věcí. Slabým místem této jinak nádherné akce bylo to, že hrob bylo velmi obtížné nalézt, což vedlo k tomu, že Petr hřbitov proběhl několikrát, než uspěl, a Adam vůbec nebyl s to hrob najít, takže nakonec se rozhodl rozjímat u Karla Zajíce. Když se druhá výprava vrátila, bylo 4:50 ráno, takže Markova dobrodružná výprava byla odložena na zítřek. Je nutné poznamenat, že Mirka oběma dnešním odvážlivcům připnula na hruď tepometr a naměřila, že po dobu trvání akce měl Petr v průměru 133 tepů za minutu, zatímco Adam jen 127, a se šesti minutami nad 140 Adam Petra rozhodně strčil do kapsy. Inu, pro některé to není dobrý pocit být s lopatou a petrolejkou v noci na neznámém hřbitově (no, ostatně, pro koho by to dobrý pocit byl...
Nemluvě o tom, že toto se odehrávalo na zastrčené staré části hřbitova – popadané hrubě otesané náhrobky, téměř neexistující cestičky mezi nimi, bujará flóra, nahnutá vrba, ...).
- 11 -
19.7. Čtvrtek byl poměrně pestrý. Už jen proto, že se mnoho muselo připravit na zítřek. Ráno se bojovalo na kladině a konečně se uspořádal turnaj ve fotbale, byť krátký. Walda včera připravil v lese poměrně dlouhou Ariadnu, na kterou se všichni před obědem vydali. Rysové si z velkého vývratu nedaleko tábora udělali důl a těžili v něm kamení a klacky. Jindra alias Šéfík tomu, jak jinak, šéfoval a všem nabízel kameny výměnou za bonbóny. V mezičase se plnilo Orlí péro řezání a Orlí péro kliků. Zkoušel se přenos zraněného na vyrobených nosítkách (klacky přinesl ráno Pepík z lesa). Odpoledne dále proběhly pyramidy v lese (bez Míši, který prohlásil, že to hrát nebude). Sotva jsme se vrátili z pyramid, začal foukat silný vítr a netrvalo dlouho (asi tak 3 min) a setmělo se a citelně ochladilo (o 6° C) a začal ukrutný slejvák doprovázený krupobitím. Děti (alespoň většina) z toho byly nadšeny a sbíraly kroupy a pomáhaly s vyléváním kapes plachty na jídelně, které se během několika sekund plnily, a s kopáním odtokových kanálků, protože v jídelně se už udělala 10 cm hluboká louže. Program po dešti byl více méně volný. Někteří za Koštětovy asistence skládali puzzle, další zkoumali zatopený důl. Dělala se večeře a začala dlouhá porada na téma „zítřejší velká závěrečná hra“. Po večerce se ještě dodělával program na zítřek a okolo 1:00, když již bylo vše téměř hotovo, se třetí výprava s Markem vydala na hřbitov. Zanedlouho se cesta zkomplikovala - bouřka shodila přes cestu nějaký strom a auto nemohlo projet. A tak Pepík s Koštětem a Waldou ozbrojeni ostrou pilou a Milanovo sekerou vyrazili vpřed. Čekal je opravdu macek. Walda odsekával větve, Pejťa s Mirkou je odnášely a Pepík s Koštětem řezali. Překvapivě ten zelený strom s průměrem přes 30 cm v místě cesty (přes 40 u kořene) za nedlouho společným úsilím odstranili a Markovo dobrodružství mohlo pokračovat. 20.7. Pátek přišel a s ním i poslední den pro ty naše nejmladší. Ráno se chvilku hrál lakros, tentokrát opravdový. Potom s Pepíkem skákali pago-pago (jedná se o čtyři klacky položené tak, že vždy dva jsou vedle sebe a další dva kolmo na ně (hm... možná bychom to měli raději nakreslit...) a obě dvojice klacků se pohybují plynule od sebe a k sobě vytvářeje tak vždy místo, kam musí skokan dopadnout). Po pagu Pepík s Darzí vytáhli všechny na několik kol salaoby (házení kameny na šutr) a poté na tarantuling. Káňata s Rysy chvíli hráli vodní bojovku. Ostatní v mezičase dělali něco, co už jsem zapomněl, ale jistě to bylo něco důležitého jako třeba příprava velké závěrečné hry, která přišla na pořad dne hned po obědě. S hodinovým rozestupem tábor opustily dvě skupiny doprovázené Pájou a Waldou a vydaly se za šamanem (Pepík), který na ně čekal na pahorku a tam je uvedl do děje: jeho dcera zemřela a protože mu schází, rozhodl se je vyslat do země duchů, aby mu ji přivedli zpět. Šaman však nevěděl kudy se do té země jde, a tak bojovníci museli rozdělat oheň a kouřovými signály přivolat starého ducha (Lochness), který jim poradil, že cestu do země duchů zná Vinabojo, ke kterému se dostanou po kolíkové stezce. Ta byla pěkně dlouhá (asi tak 750 m) – konec konců Lochness včera strávil pár hodin výrobou kolíků. U Vinaboja (Koště) se stavěly lodičky z papíru, střílelo se z luku na terč a bojovníci byli obdarováni amulety, které je měly chránit před zlem. Od Vinaboja pokračovala stopovačka, která je dovedla až do země duchů, kde duchové (Darzí s Káňaty) hráli na flétnu a tančili. Úkolem bojovníků bylo rozpoznat mezi duchy dceru šamana, tu strčit do pytle na odpad, svázat a na nosítkách odnést k dostavníku (káře), kde ji na něj naložili a rychle ze země duchů ujížděli ostřelováni cestou míčky házenými rozezlenými duchy (vlastně jedním, Lochnessem). Kdo byl zasažen, byl ze hry venku. Bylo zábavné sledovat, jak první skupina namísto toho, aby dopravila šamanovu dceru co nejrychleji do bezpečí, začala sbírat míčky a házet je zpět na Lochnesse. Takže to dopadlo tak, že
- 12 -
teprve poté, co byl Jindra zasažen, se zbytek týmu vrátil k původnímu poslání, ale bez Jindry měl Ondra co dělat, aby to zvládl. Než se všichni vrátili, byla skoro tma. Rychle se navečeřet, nástup, vyčistit si zuby a hurá k ohni. Tentokrát se jednalo o hranici. Zapalovala Pejťa, Darzí, Pája a Walda a zaváděla je Mirka. U ohně se chvíli pělo a chvíli vyhodnocovalo a pak se rozpršelo. Déšť nás donutil se přemístit do jídelny, kde vyhodnocení pokračovalo. Walda s Pájou na téma déšť a oheň složili dokonce píseň. Na náměstíčku jsme si zazpívali Hvězdičky a šli spinkat. 21.7. Dopoledne proběhlo v duchu velkého balení našich nejmladších a zvolna se rovněž začalo s bouracími pracemi – Káňata s Pepíkem, Lochnessem a Darzí zlikvidovali ohniště. V poledne se ještě uskutečnil nástup a stáhli jsme obě vlajky a tak tábor oficiálně ukončili. A již tu byl čas, aby Mirka odvezla děti na vlak do Pačejova, aby tam zjistila, že vlak, který Pepík vytipoval (Koště ho sice měl ověřit, ale zapomněl na to), v sobotu nejede. A tak za pomoci Milana převezli všechny děti do Klatov na jiný vlak. My mezitím rozebrali všechny podsadové stany a odnesli je k valníku, který nám během dne přistavil „starosta“ (starostky manžel). Když se Mirka vrátila, pokračovali jsme zbouráním tee-pee, zasypáním latriny kluků a odpadovky. Před večerem jsme valník naložili, přikryli vše plachtou a šli si zahrát naposledy ringo. Po něm už následovala večeře a v kolibě se začalo balit. Okolo 23:00 jsme si všichni šli lehnout: Mirka do svého auta (asi jí to přišlo jako zajímavý nápad), my ostatní do jídelny (stoly a lavice již byly tou dobou pryč) – jediná dosud nezbouraná stavba. Asi za hodinu nás (alespoň některé) vzbudilo Lochnessovo hulákání „vstávat a vylévat“. Pršelo a nad námi se vytvořila velká kapsa plná vody, která se téměř nedala vylít, jak byla těžká. Spustil se slejvák doprovázený krupobitím (prý padaly kroupy větší než 2 cm), takže během chvíle i ti, kteří ještě před chvíli spali, byli vzhůru - vzbuzeni buď studenou sprškou anebo šlápanci vylévačů. S navlhlými spacáky jsme se uchýlili do koliby a tam, namačkáni jak sardinky, přečkali do rána. 22.7. Co dodat. Dnešní den jsme zasypali také latrinu holek, strhli jídelnu, zrušili hřiště, rozřezali dlouhé klády na metrová polena a ty naskládali za kolibu, uklidili tábořiště, dobalili v kolibě a za chvíli již přijel Danielko se svým náklaďákem a my opustili letošní místo, kde se nám tuze líbilo, abychom naložili vše na „Danielka“ a odjeli do Plzně. (Pokud by vám unikla časová
souslednost, tak traktor odtáhl valník do Zborov, ve stejném čase jsme opustili tohle krásné tábořiště a ve Zborovech čekal Danielko na překládání.) Letošní tábor, krom toho, že byl indiánský (nebo občas, chcete-li, trošku hippiesácký ;), byl také krásně hudební. Několik kytar (až 4) a fléten (asi taky 4) často zaznívalo tábořištěm, raní buzení obstarávala Adamova příčka, hudba byla zařazena v programu i všude kolem. Opravdu úžasná vzpomínka! Nutno připsat ještě přízeň návštěvníků (Wohnivec, Vlnka, Nancy s Áďou a Peggy, Hejky, čtyřdenní Hurvínek s rodinou, stejně tak čtyřdenní Martina, Mirky kamarádka a mamka Puntíka, Plamen, Káča s rodinou, Lukáš, Lenka, paní Waldsteinová se psem, Kudojc s buchtou, Darzíino rodina, Pepíčkovo strejda a teta s paštikama a sekanou, David (co nám zničil palici a zmizel (a taky neumí počítat: „Osum a osum, to je dohromady 18, to je skoro jednadvacet...sem se vejdete“ – při výrobě laviček v jídelně) a podotknout, že tento tábor byl poměrně zlomový. Snad všichni (a někteří nečekaně...) se snažili (aspoň na své dosavadní poměry) dělat to, co měli a nebyla žádná větší nebo dlouhodobější mrzutost. Ať nám to v nastávajícím roce dál takhle funguje!!
www.ekofor.cz
- 13 -
ČAJOVNY U ZÁLESÁKA Uplynul první rok, ve kterém jsme se pokusili jednou měsíčně (krom záměrně vynechané květnové) pořádat oddílové čajovny v klubovně; lépe řečeno v čajovnově upravené klubovně (kdo viděl rozdíl mezi těmato dvěma typy rozestavění, určitě potvrdí, že klubovna nemá s čajovnou, krom dveří, nic společného). Dvě z toho byly i nějak speciální – jedna pro rodiče a jedna filmová. Úspěch tohoto projektu hodnotíme podle zvyšující se účasti, podle opakujících se návštěvníků, podle příspěvků na provoz (Rysové a Zubice pravidelně přinášejí něco na zub a všichni starší přidávají dobrovolné finanční obnůsky a obnosy do chrastící čajovnové „sockabedny“) a někdy dokonce i slovních pochval! Od začátku našeho snažení se nám rozrostla i materiální základna (hrnečky, konvice, ubrusy, deky, karimatky, lampičky, svíčky, vonné tyčinky, polštářky, koberec, velký závěs, ...; rádi bychom pořídili ještě repráčky a malou naběračku) a snažíme se o stálé doplňování nabídky čajlístku. Letos bychom rádi s čajovnami pokračovali, nadále chceme střídat den konání, aby se mohla dostavit co nejširší škála návštěvníků, a zlepšovat kvality našich služeb. Líbí se nám, že se aspoň jednou za měsíc potkáváme v co největším množství... Chceme se také zaměřit více na program čajoven, více psycho a sebepoznávacích aktivit, možná uspořádat i nějaké tématicky zaměřené (na nějakou konkrétní oblast, můžeme zkusit pozvat i někoho, kdo ní bude víc vědět). Nemine nás opět rodičovská a filmová. A podržíme se i osvědčeného modelu: dřívější čajovna pro nejmladší zakončená večerníčkem se bude o chvíli protínat s následující čajovnou pro všechny starší. Blíží se nám roční období zimní a tím hrozí i narůstající chlad v čajovně... Proto prosíme vás, kdo máte přebytečnou deku, karimatku, polštářek, prostě cokoliv, co se dá použít jako izolační a zateplovací vrstva na sezení, abyste nám tuto věc poskytli. Je to i pro vaše zadečky. A ještě to nejdůležitější, poděkování všem, co čajovně pomáhají materiálně (Koštětovo a Pejti rodiče, Milan, Hejky, ..), finančně (každý, kdo aspoň jednou přidal něco „sockabedně“), jídelně (rodiče Rysů a Zubic, Milan, Mrtvočich, ..), počítačově (Pepík, Káňata, Milan), kytarově (Chosé, Mrtvočich, Pája), trpělivostí (Milan a rodiče) a samozřejmě aktivní účastí (po 9 čajovnách je to opravdu mnoho z vás). Děkujeme!!
- 14 -
100 LET SKAUTINGU „Skauting se narodil nenápadně: v roce 1907 tábořil tehdy padesátiletý britský generál Robert Baden-Powell s prvními skauty na anglickém ostrově Brownsea a netušil, že stejné dobrodružství budou chtít prožít miliony dalších kluků a holek na celém světě.“
Jak to tak vypadá, vše jednou začíná a skoro vše má nějaké své výročí. I skauting, to, díku čemu teď otáčíte listy tohoto občasníku, někdy začal. A dnes, 1.8.2007, je tomu přesně 100 let...
Skauting není pouze v 6 zemích světa; ve 216 zemích a teritoriích se dnes 40 milionů skautů a skautek (v ČR je to asi 46 tisíc) přeneslo do druhého století existence této obrovské spojující síly, skautingu. 1.8.1907 v 8 hodin ráno zatroubil Robert Baden-Powell na ostrově Brownsea na roh kudu. Proto dnes vyráželi skauti na vrcholy po celé planetě, aby mohli v 8 hodin ráno zatroubit a načít tak dalších 100 let. Byla to krásná štafeta, od států jako je ostrov Kiribati až k Aljašce a Havaji. Plzeňští oldskauti si vzali tuto akci za svou a všechny nás pozvali na vrchol Radyně. Sešlo se nás kolem 60, poslechli jsme si několik moudrých a milých slov a v 8:00 středoevropského letního času trubky spustily z ochozu hradu Radyně mezinárodní signál „Skautské ideály spojují svět“ do čtyř světových stran. (Spustily tedy ještě v 8:08, ale to bylo pro média, která to v 8 nestihla...) Hned na to jsme se dohodli, že by se patřila ještě první slova skautské hymny. No a co chybělo k oslavě? Nic, protože jsme se přesunuli se stolečkům s čajem, kávou a spoustou mňamek upečených šikovnýma rukama našich milých sester oldskautek a manželek bratrů oldskautů. Po občerstvení jsme se mohli zúčastnit prohlídky Radyně s bratrem hradologem, tak jsme s radostí šli. A opravdu to stálo za to! Žádný naučený a stopadesátkrát odvykládaný monolog, ale zajímavé a vtipné povídání o tom, co vám jen tak někdo o Karlskrone neřekne! Po prohlídce bylo další občerstvení a bylo pořád stejně výborné... Ještě účast Zálesáka: Adam, KST, Pj. Děkujeme OS, že se této akce ujali s takovou elegancí, elánem a nadšením, bylo to moc milé dopoledne 101.roku skautingu! http://krizovatka.skaut.cz/projekty/narozeninova-party-stoleti/ Plzeňský (Kraj Plzeňský) http://verejnost.skaut.cz/media/100-let-skautingu Skauti šplhali na Radyni a tam slavili Starý Plzenec - Je to už sto let, co se uskutečnil první skautský tábor. Tohle výročí si včera na Plzeňsku připomněli skauti akcí na zřícenině hradu Radyně. Stejně jako v ostatních krajích a zemích vystoupili na vrcholky kopců a hor, kde zatroubili do světových stran hymnu Skautské ideály. Připomněli si tím založení prvního skautského tábora, který 1. srpna 1907 v osm hodin zahájil na anglickém ostrově Brownsea Robert Baden-Powell, když zatroubil na nástroj z rohu antilopy kudu. Podle slov trampa Pavla „Slima“ Pokorného má za sebou český skauting těžké století. „Hnutí bylo u nás třikrát zakázáno, naštěstí se vždy obnovilo. Bylo to v roce 1945, 1968 a nakonec po sametové revoluci,“ připomíná Pokorný, který do hnutí vstoupil v roce 1968. „Museli jsme složit nováčkovské zkoušky a vzdělávat se,“ připomíná skaut. Už po dvou letech jim klubovnu zabavili. „Zpátky jsme ji získali až v roce 1990,“ dodává. Skauting je životní styl „Stoleté výročí je impulsem k zamyšlení a bilancování. Je to také možnost k setkání, které nám dává náboj do dalších let,“ říká skaut Tomáš Bršlica. Podle jeho slov je skauting také životním stylem. „Není to jenom volnočasová aktivita, zasazujeme se i o výchovu mladých,“ zdůrazňuje Tomáš Bršlica. Skauting se často předává z generace na generaci. Jedna z nejmladších účastnic oslav na Radyni, pětiletá Karolína Skřivanová, přišla se sestrou Kateřinou a rodiči. Tatínek při akci slavnostně troubil na věži. „Já už jsem ve skautu tři roky, letos jsme byli tři dny na puťáku a tři dny na vodě. Nejvíc se mi líbí hraní her,“ říká devítiletá Kateřina Skřivanová. Nejstaršímu účastníkovi včerejší akce bylo více než osmdesát let. Mezi trubači na Radyni byl rovněž pětadvacetiletý Radek Hora. „Troubím už patnáct let, začal jsem na táboře. Troubí se tam třikrát denně, místo budíčku, při zdvihání vlajky a místo večerky,“ vysvětluje Radek Hora. K vyznavačům skautingu patří také například náměstek plzeňského primátora Petr „Vokoun“ Náhlík či krajská radní Olga Kalčíková. V Plzeňském kraji je nyní 2741 registrovaných skautů, z toho 1700 dětí. Nově existuje také kmen dospělých. „Chodíme na výpravy, pomáháme s přípravou různých akcí a táborů,“ uvádí Pavel Pokorný. Skauti slavili troubením z Radyně 1.8.2007 15:31
Regionální mutace| Mladá fronta DNES - plzeňský kraj Autor: (ban)
- 15 -
Skauti zatroubili z věže Radyně Signál Skautské ideály. Zopakovali jej třikrát tak aby se mohl nést na všechny světové strany „Po celém světě tímto způsobem skauti uvítali úsvit druhého století organizace. V Čechách bylo první století skautingu poznamenáno obdobím fašismu a komunismu. Doufáme, že druhé století bude lepší,,“ řekl Pavel Pokorný z 53. klubu Kmene dospělých Junáka Plzeň. Signál, který včera postupně z ochozu dominanty Plzeňska zamířil do všech světových stran, zahrála šestice skautů. „Signály se používají na táborech. Ráno je to budíček, při vztyčování vlajky právě Skautské ideály, a když mají jít děti spát, spustíme večerku,“ vysvětluje jeden z trubačů, pětadvacetiletý Plzeňan Radek Hora, který se skautskému troubení věnuje už patnáct let. Pod hrad Radyně přišla i Lenka Skřivanová se dvěma dcerami. Ty jsou obě ve skautu. „Letos jsem byla na třídenním puťáku. Byl ve vězeňském duchu, takže jsme ho část strávili v pruhovaném mundúru,“ vypráví devítiletá Katka, která je v oddíle už tři roky. Pětiletá Karolína se k hovoru příliš neměla. Ve skautu je rok. „Přišly jsme sem, abychom výročí oslavily. Je to významná událost. Skautingu se věnuji já i manžel. Do skautu jsem začala chodit ve dvanácti letech,“ doplňuje Lenka Skřivanová. Zatímco Katka a Karolína představují nastupující generaci Junáka, pětasedmdesátiletý Jan Kacerovský, zvaný Akela, prošel takřka všechna období, která skauting v Čechách negativně ovlivnila. „Začal jsem s tím v roce 1939. Pak nás nacisté zakázali,“ říká Kacerovský, který v současné době zastává čestnou funkci Zpravodaje pro západní Čechy. „Většina dětských organizací, které v Čechách fungují, se zaměřuje na volnočasové aktivity. Skaut se jimi samozřejmě zabývá také, ale hlavní činnost je jiná. Jedná se především o výchovu a o to, aby se děti naučily spolupracovat v kolektivu,“ uvedl náměstek plzeňského primátora Petr „Vokoun“ Náhlík, který si jako dlouholetý skaut nenechal akci Foto: DENÍK/Vlastimil Leška ujít. Stejně jako náměstkyně hejtmana Plzeňského kraje Olga Kalčíková. Oba do skauta vstoupili v roce 1968. Za začátek skautingu se považuje první srpen roku 1907, kdy zatroubil Robert Baden–Powel na roh a tím zahájil na anglickém ostrově Brownsea první skautský tábor. Zakladatelem českého skautingu byl v roce 1912 Antonín Benjamin Svojsík.
- 16 -
SKADĚT Již po několik let vrcholí s koncem prázdnin i přípravy na střediskovou akci pro veřejnost, letos je tomu po čtvrté. Pracovní název SKADĚT znamená SKAUTI DĚTEM a ten letošní nese oficiální jméno „100 PODOB DOBRODRUŽSTVÍ S LIMBOU“. Místo konání se více či méně liší, první dvě akce („Vítejte v Bradavicích“ roku 2004 a „Dětský den s tučňákem“ 2005) se odehrály v prostorách plzeňské ZOO, s třetí (opět „Dětský den s tučňákem“ 2006) jsme vyzkoušeli park před ZOO a čtvrtá, letošní, zaznamenává největší posun – rybník Kameňák. SKADĚT si bere za cíl především seznámit děti a rodiče s tím, co skauting obnáší, co můžeme nabídnout, jaká je pestrost našeho programu, a případně nasměrovat do nejbližší klubovny. Letos bychom rádi nabídli opět lanové a lezecké aktivity (loni byly lanové lávky a lezení po vysokém provazovém žebříku s jištěním), výrobu origami a malování na obličejíky, zvířátkové hříčky (rybičky ve vodě, žáby, rybičky na provázku) a ještě několik dalších. Třeba hledání pokladu... Na večer jsme zařadili loni osvědčené pečení těstových hadů za zvuku kytarových strun, ukázky plivání ohně a pro zájemce z řad veřejnosti přespávání v TEE-PEE. Loni s námi přespávaly dvě maminky se svými dětmi. Termín je 8. a 9. září, místo již znáte, přijďte se tedy podívat! V blízké budoucnosti začnou fungovat i webové stránky s informacemi k této akci včetně fotek z minulých let, odkaz na ně určitě najdete na střediskových ( www.skauting.cz/limba ).
- 17 -
ZNÁTE SVŮJ ODDÍL? Po táboře snad už všichni ví, kdo je kdo a kam patří. Ale pro jistotu... Náš skautský oddíl se jmenuje ZÁLESÁK, jeho číslo je 70 a patří do plzeňského skautského střediska Limba (toto středisko tvoří celkem 3 seskupení: náš oddíl, 74.oddíl ŠIPKA (ten je podobného ražení jako ten náš) a 72. RK SAKURA (to jsou střediskoví roveři a rangers, takový ti starší, ale ne úplně nejstarší:).
Náš oddíl používá klubovnu, jejíž adresa je U Borského parku 22; Sakura a Šipka mají klubovny na Senečáku. 70.oddíl ZÁLESÁK má v současnosti tyto družiny:
KRTEČCI Pája, Walda, Zuzka
KÁŇATA Míla, Anetka, Adam, Prateta (Petr), Mrtvočich (Marek)
ZUBICE Klárka, Lucka, Áďa
RYSOVÉ Ondra, Pavel, Míša, Tom, Martin, Šéfik, Ondra (Soblud)
Rozrosteme se letos?!
- 18 -
SCHŮZKY Abychom se zas vzájemně nedivili, co prázdniny dělají s naší pamětí, pokusíme se připomenout si, co a jak. Na schůzku je důležité přijít včas. To znamená ne moc brzy (může se vám stát a pravděpodobně se to stane, že příliš brzký příchod způsobí několikaminutové stání před zavřenými dveřmi klubovny), ale pochopitelně ani ne příliš pozdě. Pozdní příchod zkracuje schůzku, narušuje její průběh a kazí program ostatním. Nejlepší je být v klubovně asi tak pět minut před začátkem a v oblečení a obutí, které je vhodné pro pohyb a případně nějaké to ušmudlání. S sebou na schůzku si berte malý batůžek s nejdůležitějšími potřebami: psací potřeby sešit nebo trhačka sešit A5 s tvrdými deskami (= zápisník nebo deník) uzlovací lanko (přiměřené délky a tloušťky, nezašmodrchané, s dobře upravenými konci (s uzlíky nebo dokonce roztřepením se uzluje velmi špatně...) Stezka vlčat / Cestička světlušek (pokud jste je již dostali; abychom s nimi mohli začít pracovat) KPZ (pokud jste byli tak šikovní a dokázali jste si ji vyrobit...taková krabička se hodí ke spoustě věcí!) pití (pití neznamená jídlo! Hodinu a půl vydržíte nekousat!) (+ případně další požadovanou výbavu podle situace)
VÝLETY Vybavení na výlet odpovídá vybavení na schůzku doplněnému o několik dalších drobností: nůž (pokud si myslíte, že jste dospěli do věku, kdy to vaše končetiny přežijí) šátek (obyčejný šátek použitelný na různorodý program) KPZ (na výletě nabývá na důležitosti!) více pití a jídlo oblečení a obutí vhodné do terénu
Prosím, naučte se tyto věci bez problémů nosit, ať můžeme pevně počítat s tím, že základní vybavení máte.
Ještě si neodpustím připomínku k omlouvání nepřítomnosti (ne všichni to totiž dělají)... Pokud víte, že z jakéhokoliv důvodu nebudete moci přijít na schůzku, dejte to dopředu vědět vedení. Pokud tak neučiníte na předcházejícím setkání osobně, věnujte nám, prosím, aspoň SMSku, která nám pomůže kvalitněji připravit program na schůzku pro počet, který je očekáván. Podobně to platí u výletů, na které se neodevzdává dopředu přihláška. Pokud nám nejste ani na poslední schůzce před výletem schopni říct, kdo pojede, velmi špatně se připravuje program. (Program pro dvě nebo pro deset dětí se připravuje opravdu naprosto odlišně.) Ještě podotýkám, že nejhorší je, pokud človíček, který se hlásil, na nádraží prostě nepřijde (v opačném případě – když přijde někdo, kdo si svou přítomností nebyl jistý – je to aspoň o něco milejší, s tím už se dá něco udělat). Snad jsem vás tímto nijak zvlášť neodradila. Musíme přeci pracovat na vzájemné komunikaci:)
VÝPRAVY Tento termín používáme pro vícedenní akci. Vybavení bývá popsáno na papírku s informacemi a přihláškou (základ je pořád stejný, přidává se hlavně více oblečení a potřeby na přespávání). Podotýkám, že každá přihláška má na sobě datum, do kterého je třeba odevzdat přihlášku a zaplatit poplatek...
- 19 -
Najdete cestu?
www.bruntal.net
- 20 -
DATUMOVÝ PLÁN ČINNOSTI ČINNOSTI Aby Se vědělo, co Se chystá a už Se to ví... září 8. 9. - 9. 9. 2007 11. 9. 2007 14. 9. - 16. 9. 2007 mezi 17.- 20. 9. 21. 9. - 23. 9. 2007 21. 9. - 23. 9. 2007 říjen 6. 10. 2007 7. 10. 2007 12. 10. - 14. 10. 2007 28. 10. 2007 listopad 9. 11. - 11. 11. 2007 24. 11. 2007
Sto podob dobrodružství s Limbou (SKADĚT 2007) na Kameňáku Čajovna u Zálesáka (zahajovací) záříjová výprava/výlet Zálesák Lanové centrum (Sakura, Krtečci, Káňata, ...) Písečný červ (Sakura a všichni, co se cítí být RS a nebojí se písku) Kochanovický kotlík (nebo tak nějak) - přírodní vaření (skauti do 18 let) Knappův memoriál (dokážeme postavit hlídku?) Memoriál Šiwo (dokážeme postavit hlídku?) Křivoklání (Sakura, Krtečci, Káňata ....) lampionový průvod (skauti z Plzně v rámci oslav – v krojích a s lampiónkem) Židle 07 – sebepoznávací víkend (pro středoškolské rovery) http://www.skauting.cz/zidle/ Velké klání v uzlování
aktuálně na http://kst.hu.cz/sw/kalendar/
www.ekofor.cz
HÁDANKA: 3 muži přišli na motel. Recepční řekl, že pokoj stojí 30$, a tak každý z mužů zaplatil 10$ a všichni pak odejdou na pokoj. Za nějakou chvíli si recepční uvědomil, že pokoj stojí jen 25 $. Prostřednictvím poslíčka jim pošle zpátky 5$. Poslíček ale neví, jak by 5$ rozdělil na tři díly, proto každému vrátí jen 1$ a zbytek (2$) si nechá. To znamená, že každý z mužů zaplatil 9$, není-liž pravda? To je dohromady 27$, poslíček má v kapse 2$, že? To je dohromady 29$. Kam zmizel 1$ ?
www.nairam.sk
- 21 www.root.cz
SKAUTSKÝ KROJ Kdo měl na táboře svůj kroj, mohl vztyčovat a snímat vlajku. Káňata na závěrečném ohni slibovala. Na posledním ranním nástupu jsme si přidělovali „léta“ – bronzové lístečky na klopu levé kapsy (viz obrázek).
Skautský kroj se v základu skládá ze skautské košile jednotného střihu a trojcípého skautského šátku a je jedním z nejviditelnějších symbolů, jimiž skauti vyjadřují svoji příslušnost k hnutí. Kromě role symbolické má kroj často i roli sociální: totiž zakrývat všemožné sociální rozdíly mezi skauty a přispívat i tak k pocitu rovnosti všech skautů. http://www.sweb.cz/skautsky.kroj/ Na této adrese si můžete zkusit svůj kroj sestavit, http://www.limansport.cz (Slovanská 31) – a na této zakoupit.
SKAUTSKÝ POZDRAV Mezi skautské symboly patří i skautský pozdrav, používaný především jako způsob vzdání úcty např. při vztyčování vlajky, ale i jako formální pozdrav mezi sebou. Při skautském pozdravu skaut zvedne pravou ruku tak, že palec překrývá malíček a zbylé tři prsty jsou nataženy vzhůru, dlaní před sebe. Skautský pozdrav se většinou vykládá následovně: Tři zdvižené prsty symbolizují tři body (původního Baden-Powellowa, v organizacích, kde je změněný) skautského slibu, případně (v organizacích hlásícím se k principům WOSM) tři principy skautingu, které tento slib vyjadřuje povinnost k Bohu, sobě a druhým. Palec překrývající malíček značí zásadu, že silnější chrání slabšího, a kruh, vzniklý jejich spojením celosvětové skautské bratrství.
SKAUTSKÉ PODÁNÍ RUKY Skauti na celém světě si podávají levou ruku, a při podání ruky navíc poněkud odtáhnou malíček od ostatních prstů, takže se malíčky obou rukou do sebe při stisku zaklesnou. Oddělené tři prsty zde mají podobný význam jako při pozdravu (jako by podání ruky bylo vlastně jiným vyjádřením skautského pozdravu). Proč ale levá ruka? Má to svůj dávný význam. V dávných dobách třímali bojovníci v pravé ruce meč. Napřažená pravice tedy znamenala: „Nemám zbraň, věř mi!“. Avšak v levici drželi štít, a vztažení její otevřené dlaně tudíž znamená: „Nijak se nechráním. Věřím ti!“ Dívky často raději přijímají za své, že levá ruka je také blíže k srdci.
- 22 -
UZLÍKY AMBULANČNÍ UZEL
Užívá se k zavazování obvazů i třícípých šátků. Dobře a pevně spojí lana i tenká vlákna. Je plochý, netlačí. Rychle se váže.
ŠKOTOVÁ SPOJKA Slouží k svazování provazů nestejné síly, k uvazování lana do pevného oka nebo háku. Užíval se také v tkalcovství.
DRAČÍ SMYČKA Nestahující se pevná smyčka používaná ke spouštění břemen a k zajištění či vytahování raněných. Používala se i v horolezectví.
RYBÁŘSKÁ SPOJKA Vhodná ke svazování tenkých provázků, nití a zejména rybářských vlasců.
LODNÍ SMYČKA Slouží k přivazování lodí, kotev, kůlů a k zavazování pytlů, protože čím větší je tah, tím pevněji se svírá.
ZKRACOVAČKA Slouží ke zkrácení dlouhých lan nebo provazů.
Toto a mnoho jiného se lze dočíst na stránce s velmi pěkným obsahem, kterou jsem před chvilkou objevila. http://www.skaut3.estranky.cz/
Spojte správné jméno se správným kamarádem!
- 23 -
www.koblizek.net
ČESKÝ KOMIKS Česko nikdy nebylo zemí, kde by se komiksu příliš dařilo, komiks byl často nežádoucí. Byl považován za pokleslé umění nebo přímo kýč. S chudákem trpaslíkem byl komiks učebnicovou ukázkou kýče. Na druhou stranu komiks existoval stále a přežíval ve všech dobách a proměnách 20. století. Kritický tlak a cenzura pomohly vybavit český komiks specifickými vlastnostmi. Český komiks určený dětem měl často i mírně výchovné a vzdělávací poslání. V nejlepších případech vznikala zajímavá díla, pozoruhodná tím, jak se autoři dokázali vyrovnávat s těmito pro komiks neobvyklými požadavky. Často se jim to dařilo díky dalšímu typickému českému fenoménu - českému humoru. Ten se vyvinul v kritickém odstupu k autoritám a vládnoucím režimům. Jeho kořeny sahají do doby nadvlády Rakouska–Uherska. A tehdy se také dají vystopovat počátky českého komiksu.
www.mzv.cz
www.nairam.sk
www.ekofor.cz
- 24 -
www.komiks.cz
- 25 -
OTÁZKA PRO SUPER INTELIGENTNÍ INTELIGENTNÍ Myslíte si, že máte IQ 160, a že patříte mezi deset nejchytřejších lidí na světě? Pak pro Vás bude určitě hračkou následující úloha. A pro nás ostatní je to možná i zajímavá výzva. Rozestavte 8 černých a 8 bílých figurek na následující pole dle obrázku.
Figurky si mají prohodit svá místa. Můžete s nimi hýbat dopředu či dozadu, nahoru či dolů, ale nesmíte jimi pohybovat úhlopříčně. Navíc lze i přeskakovat přes figurku jakékoliv barvy na volný čtverec. Na jednom políčku nesmí být dvě figurky a vždy se musí střídat na tahu černá a bílá. Na kolik tahů se Vám to povede?
Pokud najdete řešení na 60 tahů jste dobří. 50 až 59 tahů jste vynikající. 46 až 49 tahů pak jste vy ti super inteligentní a těšte se na naši další výzvu. Méně než 46 tahů – tak to jste chytřejší než my, tak nám napište :-) A pokud si to chcete rovnou vyzkoušet online tak zde je možnost. http://www.novelgames.com/flashgames/game.php?id=28 RNDr. Jaroslav Flejberk a Aleš Alda Balvín © 2007 www.hryahlavolamy.cz
- 26 -
