ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY
XXIII. ročník 2009
Číslo 3
Cena 75 kč
3
Jak vznikají horské „zahrádky“ • Ochrana přírody Galapág • Ochuzený uran v Kosovu • Darwinovské jubileum • Prokopské a Dalejské údolí • Babočky na tahu • Ekoporadna: oděvní desatero • Diskuse o pasivních domech • Cena pro Milenu Rychnovskou
Z obsahu: Vznik center biodiverzity na horách Jan Jeník ......................................................... 1 Ochrana přírody Galapág Miroslav Šebela .............................................. 4 Kosovo deset let poté Václav Štěpánek ............................................. 7 Letokruhy – rok 1969 Dana Zajoncová ............................................ 11 Neviditelná řečiště ...................................... 12 Himantoglossum ......................................... 15 Galerie – ornagramy Jiřího Němce Jiří Zemánek ................................................. 16 Mistrovství hmyzu ČR Zdeněk Laštůvka, Hana Šefrová ..................... 18 Luštěnky ...................................................... 23 PP Prokopské a Dalejské údolí Lubomír Bartoš ............................................. 24 Zajímavosti z přírody a krajiny ...................... 26 Recenze ........................................................ 28 Ekologická poradna .................................... 30 Diskuse ......................................................... 31 Kronika ........................................................ 32 Zprávy z Veroniky ...................................... 33 Do čísla dále přispěli: Igor Fic, Jaroslav Erik Frič, Vít Grulich, Petr Halas, Pavla Hobstová, Karel Hudec, Hana Chalupská, Josef Chybík, Vít Janota, Věra Jelínková, Lukáš Kala, Karel Křepelka, Jan Lacina, Blanka Lehotská, Petr Maděra, Tomáš Míka, Josef Oriško, Lenka Parkánová, Miroslav Patrik, Jiří Riezner, Hynek Skořepa, Filip Šálek, Dušan Šlosar, Jana Tesařová, Mojmír Vlašín, Miroslava Zadražilová, Hana Zuchnická Autoři kreseb a fotografií: Lubomír Bartoš, L. Bureš, Petr Francán, Alžběta Hanzlová, Pavel Klvač, Aleš Laštůvka, Zdeněk Laštůvka, Petr Maděra, Pavel Magda, Jiří Němec, Marian Palla, Rostislav Pospíšil, Jiří Riezner, Jan Steklík, Miroslav Šebela, Kristýna Šebková, Kateřina Tydlačková, A. Vydrová Titulní strana obálky: Pavel Dvorský: Na louce počítačem upravená kresba © ZO ČSOP Veronica 2009 ISSN 1213-0699
Veronica – časopis pro ochranu přírody a krajiny XXIII. ročník 2009 Vydavatel: Regionální sdružení ČSOP Brno Redakce: Časopis Veronica, Panská 9, 602 00 Brno tel. 542 422 756 www.veronica.cz/casopis Kontakt pro autory: Dana Zajoncová mob. 777 323 742 e-mail:
[email protected] Šéfredaktorka: Mgr. Dana Zajoncová Korektury: Ing. Jiří Turek Grafická úprava: MgA. Alžběta Hanzlová Redakční rada: doc. Ing. Antonín Buček, CSc., doc. Ing. Petr Čermák, Ph.D., Ing. Ivo Dostál, RNDr. Yvonna Gaillyová, CSc., doc. RNDr. Karel Hudec, DrSc., Mgr. Pavel Klvač, Ing. arch. Jarmila Kocourková, RNDr. Miroslav Kundrata, doc. Ing. Jan Lacina, CSc. (místopředseda), RNDr. Jitka Pellantová, Ing. Pavel Pešout, RNDr. Václav Petříček, Mgr. Ing. Věra Pospíšilíková, RNDr. Jana Ružičková, Ph.D., RNDr. Olga Skácelová, Ph.D., Jan Steklík, PhDr. Václav Štěpánek, Ph.D. (předseda), Ing. Jiří Turek, RNDr. Mojmír Vlašín Tisk: ADAtisk H&H s.r.o. Distribuce: 5 P Agency, spol. s r.o. Vychází šestkrát ročně Toto číslo vyšlo v červnu 2009 Evidenční číslo Ministerstva kultury: 5622 Projekt byl finančně podpořen v grantovém řízení MŽP. Materiál nemusí vyjadřovat stanoviska MŽP. Na vydávání časopisu Veronica dále přispívají ÚVR ČSOP, Statutární město Brno a Nadace Veronica. Tištěno na recyklovaném papíru. Hlavní články jsou recenzovány, všechny příspěvky jsou redigovány. Ne všechny texty vyjadřují názor redakce.
Cena ve volném prodeji 75 Kč Předplatné na rok 2009: Řádné předplatné: 390 Kč Zvýhodněné předplatné (studenti, důchodci): 300 Kč (podmínkou kopie ISIC karty nebo rozhodnutí o přiznání starobního důchodu) Sponzorské předplatné: předplatné navýšené o dar na podporu časopisu Veronica Koupí časopisu či jiných produktů a služeb Ekologického institutu Veronica podporujete nevládní aktivity zaměřené na udržitelný vztah ke krajině a jejím přírodním a kulturním hodnotám. Kontakt pro předplatitele: Olga Krejčířová mob. 775 723 742 e-mail:
[email protected] formulář pro předplacení a kontrolu údajů: www.veronica.cz/casopis/predplatne číslo účtu: 994404-0549081004/0800 variabilní symbol: pětimístné číslo předplatitele Časopis Veronica můžete zakoupit: Dům ochránců přírody, Panská 9, Brno Modré knihkupectví, Zemědělská 9, Brno Univerzita Palackého, vydavatelství – prodejna skript, Biskupské nám. 1, Olomouc Knihkupectví Academia, Národní tř. 7 a Václavské nám. 34, Praha 1 Knihkupectví Anežka Chvílová, FSS MU, Joštova 10, Brno Hana Smílková, Knihkupectví FF MU, Arne Nováka 1, Brno Knihkupectví M. Ženíška, Alfa pasáž, Poštovská 4, Brno Knihkupectví Skleněná louka, Kounicova 23, Brno Literární čajovna Skleněná louka, Kounicova 23, Brno Centrum Veronica Hostětín, Hostětín 86
Ekologický institut Veronica je profesionální pracoviště Základní organizace Českého svazu ochránců přírody Veronica. Svou expertní a vzdělávací činností poskytuje interpretaci odborných environmentálních témat. Působí v Brně a v Hostětíně, zabývá se jak městským, tak venkovským prostředím. Aktivity rozvíjí v širokém záběru od místního detailu po mezinárodní souvislosti – „z Hostětína po Evropu“. Veronica vydává od roku 1986 stejnojmenný environmentálně kulturní časopis, založila a rozvíjí ekologické poradenství v České republice a vybudovala Centrum Veronica Hostětín, kde ověřuje teoretické poznatky na modelových projektech udržitelného rozvoje. Odborná a vzdělávací činnost je určena pro nejširší veřejnost, odborníky, představitele a pracovníky veřejné správy, vzdělávací instituce, jiné nevládní organizace, učitele a studenty středních i vysokých škol, malé a střední podniky. Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
Vznik center biodiverzity v českých horách
Období plodnosti
Jan Jeník Stará hercynská pohoří obklopující Českou republiku jsou poměrně nízká, na povrchu zaoblená a modelovaná převážně v kyselých horninách. Jejich reliéf a půda neumožňují velkoplošný rozvoj druhově pestré květeny a fauny, jaký známe třeba z vápencového vysokohoří Karpat nebo Alp. Ale také u nás se vyskytují místa, kde pohromadě roste mnoho druhů rostlin a žije množství živočichů. Ve vlastivědné literatuře jsou s obdivem označována jako zahrádky, přírodní klenotnice, floristické oázy, květinové ráje, eldorádo botaniků nebo zoologické zahrady. Jména některých z nich najdeme i na podrobných mapách – např. Čertova zahrádka v Krkonoších, Jezerní stěna na Šumavě nebo Velká kotlina v Hrubém Jeseníku.
Jak vznikla centra biodiverzity? Ve starších popisech se za příčinu vysoké biodiverzity považuje lokální výchoz bazické horniny, příznivá orientace svahu, výskyt prameniště nebo výhodná topografická poloha při stěhování populací; leč žádný jednotlivý činitel se pro vysvětlení druhového bohatství neosvědčil. V polovině 20. století, kdy se v přírodních vědách prosadila teorie ekosystémů nebo geobiocenóz, bylo načase hledat i v horské přírodě souhru fyzikálních a biotických dějů, které mohou vést ke vzniku zahrádek. Autor tohoto článku – inspirován přírodou krkonošských jam a jesenických kotlin – se před padesáti lety o systémové vysvětlení center biodiverzity pokusil. Po přípravném studiu geografické a geobotanické literatury jsem na hřebenech Krkonoš, Králického Sněžníku a Hrubého Jeseníku provedl terénní revizi flóry a rostlinných společenstev. V širších topografických souvislostech i v podrobném měřítku jsem zkoumal ekologické souvislosti, které v prostoru zahrádek umožňují soužití rostlin a živočichů s velmi odlišnými ekologickými nároky. V obvodu hřebenů jsem srovnával druhově chudá a druhově bohatá místa a ptal Velká kotlina v Hrubém Jeseníku. Druhově nejbohatší biocentrum ve středoevropských pohořích je produktem A-O systému Divoké Desné a Merty. Foto L. Bureš
Je květen, vše v rozpuku, dostávám zprávy o narození dětí mých přátel, moje vrstevnice se stává kmotrou. A já jsem nemocná, mám být v klidu a nenamáhat se. Mohu si o světě číst a teoreticky ho studovat. Třeba i v angličtině, na kterou nemám běžně čas. Na BBC jsem narazila na výraz staycation, vytvořený ze slov zůstat (doma) a dovolená. Nemusíte nikam jezdit, nic zařizovat, ušetříte, a přitom si odpočinete ve svém pohodlí. A nezatěžujete planetu. Jsem na tom podobně, také si mohu dovolit nepracovat a jen tak se procházet po okolí. Je to snadné nejen proto, že si trénuji fantazii a pocit sounáležitosti se světem. Bydlím na kraji města, stačí vyjít ze dveří a už jdu polní cestou mezi ječmenem a pšenicí nebo jinou cestou mezi zahrádkami kolem koní k lesu. Vstanu od počítače a vběhnu přímo do živého. Je květen a je červen, stále si užívám své neschopnosti. Dodržuji však odpolední vycházky a vyrážím na pracovní schůzku nad novou grafikou časopisu a následně i na redakční radu, která se koná pravidelně první úterý v sudém měsíci. Další týden musím dokonce odpoledne zajít na jedno. Pokud chci Steklíkovy kresby, nejde to jinak než přímo od mistra. Poslední mi dokresluje propiskou na obálku přímo v hospodě. Je červen, pořád jsem doma, odkud připravuji toto číslo Veroniky. V dnešní době to jde snadno, mám tu internet, mail, skype a mobil. Dostanu náhled budoucí úpravy, mohu sledovat, jak to postupuje. S grafičkou i jazykovým korektorem jsme docela sehraní, zažívám pocit společného tvoření, ze kterého mám radost. Je 11. června, právě mi volala grafička, že jí klekl počítač, takže poslední korektury se nejspíš zpozdí o další tři dny. Jdu raději ven, jsem nervózní, protože dokud nedodělám zpožděné třetí číslo, nejsem schopna pracovat na čtvrtém, které se začíná také pomalu zpožďovat. Vylezu na kopec a sednu si na louku, je větrný i slunečný podvečer mezi dvěma bouřkami. „Ahoj, dopadlo to dobře, vůbec nic se nestalo, byla to jen hysterie a složky byly omylem přetažené jinam. Vše je zalito sluncem, časák posílám zítra dopoledne,“ hlásí večerní sms. Brzy přijde červenec, a tak spolu s opožděným skoro prázdninovým číslem přijměte také první přílohu, kterou vás zveme na letní cesty. Třeba někam na kopec… Dana Zajoncová
„ZAHRÁDKY“
1
Západní větry a závětrné prostory Jan Jeník
se, proč právě nejvyšší vrcholy, jako je Sněžka nebo Praděd, nemají významné zahrádky. Sledoval jsem horskou přírodu v průběhu celého roku a posuzoval podmínky pro existenci izolovaných vzácných populací s ohledem na průběh současné hranice lesa a očekávatelné změny v průběhu postglaciálu. Zvláště mě zaujalo blízké sousedství druhů arktoalpínské tundry a druhů typických pro stinné listnaté lesy a teplé podhorské trávníky.
Spojení ovzduší a reliéfu hor Pro existenci zahrádek je rozhodující poloha v širším přírodním rámci lesnatých středohor. Jejich společnou vlastností je, že leží (1) na okraji širokých hřebenů anebo planin, na něž od západu směřují hluboká údolí se zrychlenými větry a na jejichž velké ploše se prvotně ukládá velké množství sněhu, (2) v závětří těchto náhorních planin, na svazích orientovaných do východních směrů, kam vítr druhotně přemisťuje masy sněhu a odkud sjíždějí sněhové laviny, a (3) v rámci zahloubených forem reliéfu, kde vytrvalé sněžníky a opakované laviny snižují standardní hranici lesa a dynamizují svahové procesy i rozrůzňování biotopů. Ukázalo se, že centra biodiverzity jsou v prvé řadě spojena s utvářením horského reliéfu (orografií) a dominantním vzdušným prouděním (anemos = řec. vítr); dotyčné spojení povrchových tvarů a meteorologických dějů lze tedy označit termínem „anemoorografické“ neboli „větrohoropisné“. Podle principů aerodynamiky lze georeliéf považovat za nepohyblivý objekt obtékaný vzdušným proudem, který má dvojí charakter – je to laminární (ustálené) a turbulentní (vířivé) proudění. Jako proudění kapalin se i proudění vzduchu řídí fyzikálními principy (Bernoulliho rovnice), jež v atmosféře regulují vzájemné působení setrvačných, gravitačních a vazkých sil. Se zvyšující se rychlostí větru dochází ke změně poměru mezi statickým a dynamickým tlakem a nad závětřím přechází laminární proudění do proudění turbulentního, které bývá při mlze, přízemní oblačnosti nebo sněhové vánici zviditelněno pevnými či tekutými aerosoly. Se změnami atmosférického tlaku souvisejí změny teploty a unášivé síly pro krystaly sněhu, minerální prach, spory, semena, plody a zárodky mnoha životních forem. Podobně jako zimní závěje sněhu se v závětří kotlin a karů ukládají rozličné minerální i organické sedimenty a kolem tohoto „smetiště“ se upravuje fyzikální prostředí a řetěz biologických událostí v zahrádkách. S ohledem na centra biodiverzity lze tedy na hřebenech hor rozlišit tři anemoorografické oblasti: (1) vodicí návětrné údolí, v němž se vzdušné proudy směrově sjednocují, (2) zrychlovací vrcholovou oblast, ve které vzdušné proudy dosahují nadstandardní síly, a (3) turbulentní závětrný prostor, kde poklesá rychlost větru a ve vířivém a zpomaleném proudění dochází k ukládání minerálních i organických sedimentů. Ve vzájemné návaznosti lze tyto tři části pojímat jako teoretický model jménem anemoorografický systém (A-O systém).
Použitelnost modelu Model A-O systému byl původně odvozen z geoekologických výzkumů Krkonoš a Hrubého Jeseníku, kde tak byla vysvětlena biodiverzita v jamách 2
„ZAHRÁDKY“
Důležitým předpokladem A-O systémů je dominance vzdušného proudění z jedné světové strany. V horách střední a západní Evropy dlouhodobě převažuje vzdušné proudění od západu, a proto jsou důležitá návětrná údolí s podélným profilem protaženým od západu na východ. Například v západních Krkonoších od západu na náhorní planinu Pančavské a Labské louky míří hluboké údolí Mumlavy; v Hrubém Jeseníku na široký hřeben Vysoká hole – Kamzičník – Máj směřuje od severozápadu údolí Divoké Desné a od jihozápadu údolí Merty (dvě návětrná údolí svůj účinek pochopitelně zesilují). Při velkém rozsahu vrcholové oblasti se v závětrné poloze A-O systému ocitá několik oddělených turbulentních prostorů: v uvedeném příkladě se na východ od planiny v západních Krkonoších vytvořil soubor závětrných prostorů se zahrádkami ve Sněžných, Labských a Kotelných jamách; na východní straně střední části hřebene Hrubého Jeseníku vznikla dvě významná centra středoevropské biodiverzity ve Velké a Malé kotlině. Podobně je tomu na dalších nejméně dvaceti místech v českých horách. V závětrných turbulentních prostorech jsou všechny geomorfologické procesy podstatně aktivovány sněhovými závějemi, lavinami, nivací kolem sněžníků a arboriturbací (vyvracením stromů s kořeny). V současnosti se zde proto ve větší míře setkáváme s obnaženými skalami, výjimečnými výchozy hornin, sutěmi a půdami odlišného chemismu. Zjevným výsledkem jsou konkávní tvary, které geomorfologové označují jako kary nebo karoidy nebo nivační mísy. Zahloubené tvary dále ovlivňují aerodynamiku ovzduší, režim oslunění a mozaiku mikroklimatů, čímž se rozhojňuje paleta biotopů. Táním sněhových závějí je ovlivněna také četnost pramenišť, vodnost drobných toků i vlhkost a teplota půdy. Při tomto systémovém pohledu dojdeme k závěru, že diverzita rostlinného a živočišného světa v závětrných turbulentních prostorech A-O systémů je projevem rozmanitosti celého ekosystému – tedy jeho komplexní geobiodiverzity. V závětrných turbulentních prostorech je obecně více příležitostí k novému uchycení i k přežití usazených populací. K nahromadění genetické informace v závětří A-O systému přispívá také zmíněné „smetiště“ spor, semen, plodů a zárodků, které vítr zanáší i ze značné vzdálenosti. Část bioty v závětrných biocentrech je reliktem z postglaciálního ob-
nebo kotlinách. Brzy se ukázala být schůdná aplikace stejné teorie v dalších evropských středohorách i méně členitých vysokohořích. Čeští geobotanici a lesníci v literatuře posléze popsali fungující A-O systémy na více místech východních Karpat, Alp i Balkánu. Vlivné A-O systémy se podařilo ověřit i ve skotských horách (Ben Lawers), Skandinávii (pohoří Abisko) a Apalačských horách (Mount Washington v pohoří White Mts.). Souhra aerodynamiky a širšího georeliéfu při vzniku bohatých nalezišť funguje v různém geografickém měřítku a projevuje se s různou zřetelností. Pro ochranu přírody to znamená, že je nutné pečovat nejen o úzce vymezená naleziště vzácných druhů, ale vždy o širší oblast okolní horské krajiny. ■
dobí, část je zbytkem z doby středoholocénního klimatického optima, kdy se zvedla hranice smíšených lesů a podhorských trávníků. Od té doby roste v sudetských zahrádkách nesourodá směs tundrových, lesních a lučních bylin a dřevin, např. lípa velkolistá, líska a jilm drsný vedle břízy karpatské, vrby slezské a borovice kleče. V závětrných turbulentních prostorech se do kontaktu dostaly blízce příbuzné druhy, což vedlo ke vzniku kříženců; vlivem izolace metapopulací pak docházelo i k mikroevolučním změnám, jež daly vznik novým varietám, poddruhům i druhům. Tak vznikly v Krkonoších například památný jeřáb krkonošský a endemické druhy jestřábníků; v kotlinách Hrubého Jeseníku se pravděpodobně „narodil“ hvozdík sudetský, jitrocel sudetský a pupava Biebersteinova. Také zoologové spojují některé živočichy s aerodynamicky ozvláštněným prostředím v sudetských pohořích. Teorie A-O systémů ve středohorách proto našla postupně uplatnění v současné biogeografii, taxonomii a ekologii. Paleoklimatické rekonstrukce potvrzují, že západní větry v Evropě převládaly ve většině kvartérních období, zejména v dobách předcházejících obdobím s temperátním a chladným klimatem. Dnešní asymetrickou polohu ledovcových kotlů a kotlin na východních svazích českých pohoří lze považovat za výsledek geohistorické funkce A-O systémů. Podle geologického principu aktualismu je pravděpodobné, že ve všech kvartérních dobách, které předcházely nebo následovaly po jednotlivých glaciálech, probíhaly zvětrávací mechanismy a svahové procesy v závětrných prostorech podobným způsobem jako v současnosti. Prof. Ing. Jan Jeník – Přírodovědecká fakulta UK v Praze
Labské jámy v Krkonoších v závětrném turbulentním prostoru A-O systému Mumlavy; vpředu Pančavská jáma se Schustlerovou zahrádkou, uprostřed Navorská jáma s vynikající biodiverzitou. Foto z archivu Správy KRNAP
„ZAHRÁDKY“
3
Ochrana přírody Galapág Miroslav Šebela
V roce 1959, tedy ke 100. výročí vydání nejslavnějšího Darwinova díla, se pod tlakem vědců z celého světa vedených E. Eibelsfeldtem a pod záštitou UNESCO podařilo zřídit Národní park Galapágy, který zaujímá 97 % plochy souostroví. V r. 1960 byla díky mezinárodnímu úsilí založena Vědecká stanice Charlese Darwina v Puerto Ayora na ostrově Santa Cruz. V roce 1978 bylo galapážské souostroví uznáno za Dědictví všeho lidstva (Patrimonio de la Humanidad), od roku 1984 patří Galapágy k biosférickým rezervacím UNESCO a o tři roky později vyhlásil ekvádorský prezident mořskou rezervaci, která zaujímá l5 námořních mil kolem ostrovů a ochraňuje celkem 80 000 km².
Reintrodukce Aktivní ochranu původních druhů lze datovat od roku 1964, kdy začal záchranný program některých želv a leguánů zemních. Ohrožené snůšky byly přenášeny z volné přírody do stanice a inkubovány uměle. Velmi dobře dopadla akce na záchranu poddruhu želvy sloní Geochelone nigra hoodensis z ostrova Espaňola, který byl již považován za vyhynulý. Při důkladném hledání byli nalezeni poslední žijící jedinci – 12 samic a dva samci, ke kterým byl v r. 1977 přivezen samec ze ZOO v San Diegu. Do roku 1993 bylo odchováno a vypuštěno zpět na Espaňolu 575 mladých želv. V r. 2008 se podařilo získat 16 vajec od želví samice, která byla před lety umístěna do výběhu k poslednímu žijícímu jedinci podruhu z ostrova Pinta, světoznámému samci Osamělému Jiří. Z posledních zpráv je zřejmé, že ani jedno z vajec nebylo oplodněno. Obdobně jsou odchováváni i zemní leguáni. V r. 1982 byl vypuštěn první odchov – přes 250 exemplářů – na ostrov Isabelu a v r. 1991 byli opět po 40 letech vysazeni mladí leguáni galapážští na Baltru. Želva sloní se dožívá přes 200 roků a dosahuje hmotnosti přes 200 kg. Želva z ostrova Santiago nemá zvednutou přední část carapaxu díky bohatým travním porostům, na kterých se tato ostrovní populace celou dobu pase
4
GALAPÁGY
Začarované ostrovy Miroslav Šebela
Tlak člověka na galapážské souostroví neprobíhal tak, jak tomu bylo na mnoha jiných místech naší planety, ale specifickým způsobem, v jehož důsledku zde byly nastartovány zcela výjimečné ekologické problémy, které přetrvávají do dnešních dnů.
Z historie souostroví Ostrovy objevili Španělé roku 1535. V roce 1812 kapitán americké válečné lodi Essex David Porter zabral souostroví pro USA. (Ve svém lodním deníku mj. uvádí, že během čtyř dnů naložili jeho muži do podpalubí 14 tun živých želv.) V roce 1832 byly Galapágy anektovány Ekvádorem a od roku 1973 se stávají samostatnou provincií. I když se kolonizace soustřeďovala pouze na větší ostrovy, probíhala velmi obtížně a jednotlivé etapy končily tragicky. Extrémní klimatické podmínky, nedostatek vhodné půdy a pitné vody byly pro první osadníky těžko překonatelné překážky. V první větší osadě založené na Floreaně roku 1832 odhadl Charles Darwin počet osadníků na 300. Ještě v roce 1918 měly ostrovy pouze 630 stálých obyvatel a teprve od druhé poloviny dvacátého století je lze považovat za trvale obydlené.
Darwinův pobyt Popularita tohoto kousku pevniny začala prudce stoupat od roku 1859, kdy do té doby celkem neznámý anglický přírodovědec Charles Darwin uveřejnil svoji vývojovou teorii v knize O vzniku druhů přírodním výběrem. Krátkodobý dvouměsíční pobyt na konci roku l835, který prožil tehdy šestadvacetiletý mladík na čtyřech ostrovech, měl zcela zásadní význam pro formulování nové teorie o vývoji živočišných a rostlinných druhů. Od 15. září do 20. října 1835 nasbíral na ostrovech Isabela, San Cristóbal, Floreana a Santiago obsáhlý dokladový materiál, čítající stovky herbářových listů, vzorků lávy nebo ptačích kožek. Na jeho odborném zpracování se podíleli nejvýznamnější angličtí vědci té doby, jako botanik Joseph Dalton Hooker, který z tohoto materiálu popsal 154 nových druhů pro ostrovy a 78 do té doby neznámých druhů pro vědu. Ornitolog John Gould upozornil Darwina na jedinečnou druhovou variabilitu místních pěnkav, pocházejících zřejmě z jednoho původního druhu.
Rovníkové paradoxy
S lovci zdivočelých koz jsme se dostali do všech koutů ostrova Santa Cruz. Pomocí psů se loví kozy živé, shromažďují se v přístavu a potom transportují lodí do Ekvádoru. Všechna foto převzata z knihy Miroslava Šebely Galapágy, Moravské zemské muzeum, Brno 2009
Turistika Když jsme v loňském roce odlétali na naši poslední návštěvu Ekvádoru, přinesla média zprávu, že jsou ostrovy zahlceny turisty, kteří škodí zdejší přírodě, a je tedy nezbytně nutné jejich počet radikálně omezit. Turisticky zažívají Galapágy opravdu těžko představitelný a z jiného kouta světa nezaznamenaný vzestup – v roce 1970 navštívilo ostrovy asi 4 000 turistů, v roce 2001 to už bylo 77 570 a v roce 2006 se prošlo po ostrovech 145 042 registrovaných hostů (každý mj. zaplatil při vstupu do NP 100 dolarů). Ale je třeba znát i druhou stranu mince. Jestliže v roce 1990 oficiálně žilo na ostrovech 8 611 obyvatel, potom v roce 2006 jich zde bylo napočítáno už téměř dvacet tisíc. Reálně je ovšem třeba k těmto číslům připočítávat další tisíce Ekvádorců, kteří zde žijí a podnikají, ale nemají zde trvalou adresu. V současnosti se hovoří o minimálně 30 000 ostrovanech. Rozrůstají se hlavní přístavy, asfaltují se nové komunikace pro příliv nových dopravních prostředků (v roce 2006 dosáhl jejich celkový počet 2 051). Rybářství patří ke zdejším tradičním zdrojům potravin a poslední vývoj i zde ukazuje na nekontrolovatelný nárůst: v roce 1982 bylo registrováno 152 osob živících se rybolovem, o deset let později to už bylo téměř 400 lidí a v roce 2002 vyjíždělo na oceán 956 rybářů ve 446 člunech. Exploatace živočichů v příbřežních partiích se projevila v lovu tradičních komodit – sumýšů a langust, který mezi lety 2002–2005 klesl o 83 %, resp. o 43 %. Jistá naděje pro následující období se přece jen rýsuje: při našem posledním odbavení letu na ostrovy jsme museli na novém guayaquilském letišti absolvovat zvláštní proceduru. Výsledkem několikaminutového kádrování byla osobní karta, kterou jsme si museli koupit od Národního galapážského institutu. Jedná se o registrační průkaz, kterým musí být vybaveni všichni, kteří se chtějí na ostrovy dostat, a na kterém je už jasně vytištěno i datum, do kdy musí dotyčná osoba ostrovy opustit. Pro každého, ať zahraničního turistu, nebo Ekvádorce, to znamená jediné: do tří měsíců musí z ostrovů pryč! Současně probíhá důkladná registrace všech obyvatel ostrovů a limitující podmínky pro trvalý pobyt jsou opravdu velmi tvrdé. Lze věřit, že s přelidňováním ostrovů je konec a bude nastavena základní podmínka pro úspěšnou realizaci připravených ochranářských projektů.
Jedinečná skladba původní místní flóry a fauny je důsledkem izolovanosti ostrovů od kontinentální pevniny. V Ekvádoru, tedy na nejbližší pevnině, bylo nalezeno přes 20 000 druhů rostlin, na Galapágách pouze kolem 600 druhů, přičemž 42 % z nich jsou endemity. Typickým příkladem tzv. adaptivní radiace, tedy evolučního procesu vzniku nových druhů v různých podmínkách z jednoho předka, je rod Scalesia, který je zastoupen na ostrovech celkem dvaceti druhy rozmanitých bylin a dřevin. Podle současné draftové teorie se předpokládá, že předchůdci dnešních suchozemských druhů připluli přes oceán na přírodních vorech – vyplavených pralesních velikánech – z oblasti Střední Ameriky. Takto lze vysvětlit, že ostrovy obsadili především odolní plazi, pro něž nebyla dlouhá plavba slaným oceánem takovým problémem jako pro savce nebo obojživelníky. Pro běžného návštěvníka jsou nejvýraznější skupinou živočichů na ostrovech ptáci. Počet mořských ptáků, kteří zde hnízdí, je odhadován na 3/4 milionu. Trvalá pozornost badatelů se tradičně soustřeďuje na skupinu tzv. Darwinových pěnkav. Celkem 13 druhů barevně nevýrazných pěvců s různě tvarovanými zobáky představuje asi nejznámější žijící důkaz evoluční teorie. Nejvíce endemických druhů najdeme ve skupině místních plazů, kde se z 22 zdejších druhů vyskytuje 20 pouze zde. Nejznámějším plazem je bezesporu želva sloní, u níž bylo popsáno celkem 14 poddruhů na základě morfologických rozdílů ve stavbě krunýře, krku a končetin jako důsledku adaptace na spásání různého druhu vegetace. Také tato morfologická odlišnost jednotlivých ostrovních forem přivedla Darwina k předložení vývojové teorie, i když se těmto plazům z počátku věnoval spíše z hlediska kulinářského – z ostrova Santiago popisuje ve svém deníku výtečnou chuť želvího masa upraveného způsobem carne con cuero, tedy želva pečená v krunýři. Díky skutečnosti, že se zde během historického vývoje nepřipletl do života ptačích kolonií, mezi stáda leguánů, želv a lachtanů žádný masožravý savec člověka nevyjímaje, zachoval se zde jeden z nejpozoruhodnějších jevů, který každého návštěvníka zaskočí: zdejší tvorové, ať opeření, šupinatí či chlupatí, ignorují přítomnost člověka. Neprchají ani neútočí, pána tvorstva přehlížejí, i když jim strká fotoaparát pod nos nebo je překračuje na turistickém chodníčku.
Vliv člověka Hlavní roli sehrála zdivočelá domácí zvířata, která sem přivezli a zcela záměrně vysadili piráti, velrybáři nebo první osadníci. Další spousty cizorodých druhů se sem dostaly jako synantropní průvodci člověka nebo při jeho obchodních, turistických a jiných aktivitách. Kozy, osli, krávy, koně i prasata, zdivočelí psi
→
GALAPÁGY
5
Ostrov Bartolomé patří k mladým ostrovům, kde se ještě neuchytila téměř žádná vegetace
Projekt ISABELA Aktivní postup proti zavlečeným rostlinným i živočišným druhům praktikovaný ze strany NP přinášel až do konce 90. let pouze dílčí úspěchy, i když se za tímto projektem skrývalo obrovské úsilí a těžká práce v těch nejdrsnějších podmínkách. Na některých menších ostrovech byly zlikvidovány zavlečené kozy, někde se podařilo tlumit populace prasat nebo oslů a na Isabele se snížila populace zdivočelých psů. Na Santiagu probíhal třicetiletý boj se zdivočelými prasaty, kterých zde bylo uloveno (také s použitím jedů) kolem 18 000. Poslední prase bylo na tomto ostrově zabito v roce 2000. Tento projekt byl v celosvětovém měřítku realizován na vůbec největším ostrově (celkem 58 465 ha), na kterém kdy bylo úspěšně eliminováno zavlečené a zdivočelé domácí zvíře. Zásadní přelom v boji se zdivočelými kozami a osly přinesl mezinárodní projekt ISABELA, který proběhl v letech 2001 až 2005 na ostrovech Santiago a Isabela. Při využití kombinovaných metod lovu včetně střelby z vrtulníků, stovky cvičených psů a téměř tisíce hormonálně medikovaných a čipem označených koz bylo celkem vybito přes 150 000 koz a 1 250 oslů. V březnu 2006 bylo slavnostně oznámeno, že ostrov Santiago je opět po 80 letech bez zdivočelých koz a oslů. Pouze v jižní části ostrova Isabela v nepřístupných partiích kráterů Sierra Negra a Cerro Azul ještě přežívají kozy v nízké populační hustotě. Celý projekt stál 8,5 mil. US dolarů a finančně se na něm podílely místní, mezinárodní i soukromé organizace. Projekt Isabela naznačil, že je možné v budoucnu očekávat i stejně úspěšné řešení v otázkách spojených s výskytem nejagresivnějších druhů zavlečených rostlin a některých dalších cizorodých elementů, kteří stále ohrožují jedinečnou přírodu těchto ostrovů, zvaných někdy Okouzlující či Začarované ostrovy. RNDr. Miroslav Šebela, CSc. – vedoucí zoologického oddělení Moravského zemského muzea v Brně
6
GALAPÁGY
a kočky, domácí ptáci, ale i hlodavci, bodavý hmyz nebo moucha domácí našli na ostrovech vhodné podmínky a jejich populační exploze překonala veškerá očekávání. Např. na ostrov Pinta byly až v roce l957 vysazeny 3 dospělé kozy, ale během let 1971 až 1975 jich zde bylo uloveno 38 000. Na ostrově Santiago se na konci 90. let 20. století počet koz odhadoval na 80 000 kusů a k tomu zde žilo více než 2 500 prasat. V té době se na téměř všech velkých ostrovech pohybují stovky zdivočelých oslů, a hýkají z porostů i za správními budovami Darwinovy stanice a NP. Na mnoha místech došlo k plošnému zničení unikátních vegetačních formací včetně horských mlžných pralesů na svazích nejvyšších vulkánů. Zdivočelá prasata likvidovala snůšky želv a leguánů i hnízda ptáků na zemi. Zdivočelí psi zůstávají velkým nebezpečím, vyžírají snůšky vajec a zabíjejí mladé želvy i zemní leguány. V roce 1970 napadli kolonii zemních leguánů na ostrově Santa Cruz a více než 500 jich pozabíjeli. Podobně se chovají na Isabele, kde ohrožují i početně malou populaci jednoho z nejvzácnějších zdejších ptáků – nelétavého galapážského kormorána (Phalacrocorax harrisi). Krysy domácí a potkani vyžírají snůšky želv a jsou schopny zničit celou populaci, jak se to stalo asi před sto lety na ostrově Pinzón. Stejně nebezpečné jsou i v koloniích buřňáků havajských, kteří hnízdí v zemních norách a lávových štěrbinách. Krysa domácí a potkan jsou velmi silní konkurenti pro dva původní druhy endemických krys, jejichž populace decimují i zdivočelé kočky. Pouze na Fernandinu a Genovesu nebyla zavlečena žádná domácí zvířata. V zájmu rozvoje zemědělství i pastevectví bylo na ostrovy introdukováno přes 300 druhů rostlin, přičemž asi 100 druhů sem bylo zavlečeno během osmdesátých let 20. století. Řada z nich se zde chová mnohem agresivněji než na pevnině – např. gvajava (Psidium guajava), chinovník (Chinchona succirubra), lantána (Lantana camara) nebo ostružina (Rubus niveus) – a rozšiřují svůj areál na úkor autochtonních druhů. Chinovník, zavlečený na ostrov Santa Cruz v r. 1946, se za čtyřicet let rozšířil na plochu 4 300 ha. S velkým časovým odstupem za postupující devastací galapážského souostroví začala fungovat ochrana přírody. První zákony na ochranu zdejší přírody byly zformulovány v roce 1934 a byly potvrzeny ekvádorskou vládou v r. 1950. ■
Kosovo deset let poté
Na Kosovu kosi nežijí
Ochuzený uran si vybírá svoji daň
Josef Oriško
Václav Štěpánek Když jsme se ve Veronice č. 5/1999 (s. 10–13) zamýšleli nad ekologickými aspekty, které přineslo více než osmasedmdesátidenní bombardování tehdejší Svazové republiky Jugoslávie, zejména pak Srbska a Kosova a Metochie, popisovali jsme především škody způsobené únikem ropných látek a nebezpečných chemikálií, k nimž došlo v důsledku bombardování rafinerií, chemiček, transformátorů, elektráren apod. V závěru článku jsme konstatovali, že obavy z radioaktivního zamoření v důsledku používání průrazných pum a protipancéřové munice, jejichž jádro je tvořeno slitinou doplněnou ochuzeným uranem, se zatím naštěstí neprokázaly. Desáté výročí neslavného „humanitárního bombardování“, jak byla tato akce nazývána významnými světovými i českými „humanisty“, se bohužel ukazuje jako příležitost toto konstatování zásadním způsobem poopravit. Ochuzený uran vzniká jako odpad při obohacování uranu nutného k provozu atomových elektráren či výrobě atomových bomb. Je sice o 40 % méně radioaktivní než přírodní uran, přesto však na místech, kde bylo střelivo s ochuzeným uranem používáno, byla obvykle naměřena radioaktivita několikanásobně větší než norma. Munice s ochuzeným uranem se během leteckých útoků na Jugoslávii používala převážně tam, kde letadla NATO měla za úkol ničit těžkou pancéřovou techniku jugoslávské armády. Ta byla soustředěna zejména v místech bojů s tzv. Kosovskou osvobozeneckou armádou, především tedy
„Hromada smetí se probouzí k vědomí, má stavy, jak při břicha bolení,“ zpívá v písni Hromada smetí písničkář Jaroslav Hutka. Vždy, když přejedu hranici do bývalé Socialistické federativní republiky Jugoslávie (SFRJ), si na tuto píseň vzpomenu. Vztah k přírodě se u obyvatel prostoru „od Vardara do Triglava“ liší podle pravidla „što južnije to tužnije“, tedy v překladu čím víc na jih, tím je to smutnější. Tento starý balkánský slogan sice nemá nic společného s ochranou životního prostředí, ale pro tuto krátkou úvahu se ne náhodou hodí. Nejlépe si vedou Slovinci, na kterých se turecká šavle podepsala nejméně. Dokonce předběhli i Česko a ostatní středoevropské země. Se svými občasnými oprýskanými omítkami a tu a tam se vyskytujícími termity na studentských kolejích se po bývalé NDR
→
Bývalý hlavní městský chrám v kosovském Prizrenu. Foto Petr Francán
KOSOVO
7
Foto z archivu Josefa Oriška
v oblasti Metochie – v okolí měst Prizren, Peć a Djakovica a v navazujícím pohraničním území směrem k Albánii. Celkem se touto municí na Kosovu a Metochii operovalo na 112 lokalitách, použita však byla i na pěti místech v jižním Srbsku, v prostoru mezi městy Vranje a Preševo. Aviace NATO uskutečnila během operace Milosrdný anděl (sic!), jak byla tato letecká válka nazvána, zhruba 3 000 letů, jejichž cílem byla jugoslávská (resp. srbská) vojenská technika. Podle údajů expertů NATO bylo při těchto útocích vypáleno kolem 36 000 granátů s ochuzeným uranem, dohromady tedy zhruba 10 tun munice; srbští experti hovoří o 50 000 nábojích, což by představovalo 15 tun munice. Ztráty jugoslávské armády v poměru k takto enormnímu nasazení letectva a množství vystřílené munice byly minimální – zničeno bylo pouze 13 tanků a osm obrněných vozidel! Jsou tedy naprosto zanedbatelné ve srovnání s důsledky, jež použití uranového střeliva a bomb mělo a má na lidské zdraví a životní prostředí. Při explozi munice s ochuzeným uranem vzniká oblak černých prachových částic. Mírně radioaktivní prachové komponenty po výbuchu samozřejmě klesnou k zemi, a zamoří tak široké okolí. Působením deště a větru pak migrují po životním prostředí a mohou se dostat i do podzemních vod. Bezprostřední nebezpečí pro člověka (pochopitelně není-li usmrcen výbuchem) spočívá v tom, že se částice po vdechnutí rozpustí v plicích a vniklá substance se pak krví dostává do jakékoli prokrvené tkáně a může vyvolat rakovinné bujení či další zdravotní problémy. Dalším, a možná i větším problémem než ona „mírná“ radiace je chemická toxicita sloučenin uranu vznikajících při výbuchu. Armáda a firmy vyrábějící munici s ochuzeným uranem pochopitelně tvrdí, že důsledky používání této munice pro zdraví a životní prostředí jsou minimální, takže zcela převáží její „pozitivní“ efekt, spočívající v mimořádné schopnosti ničit pancéřovou techniku protivníka a chránit tak životy vlastních vojáků. Přesto však vojáci KFOR, kteří přišli na Kosovo a Metochii po skončení bombardování, obdrželi brožurku nazvanou Ochuzený uran – informace a instrukce, v níž se doporučuje, aby se drželi dále od tanků, vozidel a budov zasažených projektily či křižujícími raketami s plochou dráhou letu s ochuzeným uranem. Při práci ve vzdálenosti menší než 500 m od míst a techniky zasažené takovýmito projektily měli příslušníci KFOR nosit ochrannou masku, neboť „vdechování částic uranového prachu je spojeno se zdravotními problémy, včetně kanceru či deformace novorozenců“, s tím, že tyto následky se mohou projevit až po několika letech. Hrozivá upozornění ovšem nedostalo civilní obyvatelstvo Kosova ani příslušníci mezinárodní civilní správy UNMIK či diplomaté a novináři. 8
KOSOVO
stali druhou nejpořádnější zemí Východu. O poslední příčku tohoto ekologického žebříčku se dělí Kosovo a Albánie, Rumunsko se tohoto prokletí pomalu zbavuje. Po Slovinsku následuje Chorvatsko, kde se začínají objevovat první nešvary Balkánu. Přimhouříme-li však oči, můžeme říci, že Chorvatsko je ještě pořád „v normě“. Pokud budeme bývalou SFRJ dělit na osm celků, tedy na republiky a autonomní oblasti, pak je v relativním pořádku i srbská Vojvodina. Do té řekněme „horší“ skupiny patří Bosna a Hercegovina, Černá Hora, vnitřní Srbsko a Makedonie. Více vraků aut a k tomu hořící smetiště, PET lahve a igelitové sáčky. V této skupině si asi nejlépe vede Černá Hora – je malá, hornatá, a málo zalidněná.
Nešťastné Kosovo Kosovo je asi skutečně černou ovcí bývalé SFRJ. Ve všech možných disciplínách skoro pokaždé zůstane poslední. Má nejhorší ukazatele makroekonomické, ekologické nebo třeba bezpečnostní. Jediná disciplína, ve které Kosovo hraje už léta prim, je přirozený přírůstek obyvatelstva, ale nevím, jestli při tak mizerné celkové kosovské bilanci je to zrovna výhra. Zlatou medaili si Kosovo vysloužilo také v oboru nekontrolovaná zástavba volné krajiny – kosovské lesy a louky se pod taktovkou místních divokých urbanistů mění v jedno velké staveniště.
Kosovská smetiště Kosovská příroda ale trpí i jinak. V letech 2001–2002 jsem zde pozoroval zrod několika desítek divokých skládek. Naopak zánik nebo likvidaci takové skládky jsem nikdy nezaznamenal. Podobné zkušenosti se spontánním vznikem ilegálních smetišť měli i mnozí mí kolegové. Asi nejkurióznější případ jsem zažil v chodbě bytového domu v centru Prištiny, kde jsem na podzim roku 2002 bydlel. Jednoho dne ráno se na chodbě objevila stará nefunkční lednička a sporák, a když jsem se odpoledne vracel z práce, bylo už na místě několik igelitek se smetím. Podobný scénář se opakoval i ve volné přírodě. Nejdříve odložený domácí spotřebič a později stavební suť a nekonečné množství plastikových tašek s odpadky. Kosovská smetiště mají hned několik specifik. Ze všeho nejdříve asi šokuje lokace mnoha z nich – většinou se nacházejí uprostřed nejkrásnějších přírodních scenerií, čas-
Srby obývaná čtvrť v Prizrenu, zdemolovaná a podminovaná Albánci. Obyvatelé utekli nebo se stali oběťmi válečného konfliktu. Foto Petr Francán
Paradoxně se ale prvními obětmi ochuzeného uranu stali právě vojáci armád, které munici s ochuzeným uranem po Kosovu a Metochii rozsévaly. Platí to zejména pro italské vojáky z vojenské mise KFOR, kteří byli (a dodnes jsou) rozmístěni právě na území Metochie, masově vystaveném ostřelování a bombardování tímto pochybným produktem vojenského průmyslu. Pokyny ze zmiňované brožurky se italští vojáci zřejmě příliš neřídili, nebo v ní uvedená popisovaná ochrana není příliš účinná, neboť podle oficiálního prohlášení italského velení zemřelo přímo v důsledku otravy ochuzeným uranem 45 italských vojáků a další desítky onemocněly různými druhy rakoviny, převážně pak rakovinou lymfatických uzlin. S důsledky využívání munice s ochuzeným uranem se ovšem potýká také civilní obyvatelstvo. Na statisticky naprosto neúměrně vysoký výskyt rakoviny a dalších neobvyklých zdravotních problémů již dlouho upozorňují albánští lékaři z oblasti Metochie, a setkávají se s ním i srbští lékaři z jižního Srbska a severní části Kosova. Na rakovinu zemřeli také všichni tři srbští experti, kteří byli pověřeni zkoumat důsledky bojového použití munice s ochuzeným uranem na životní prostředí v jižním Srbsku. Zdravotní problémy, s nimiž se potýkají bývalí příslušníci KFOR a civilní obyvatelstvo v místech zasažených tímto střelivem, proto začaly být označovány jako „balkánský syndrom“, podobně jako se již dříve, po válce v Perském zálivu v roce 1991, hovořilo v souvislosti se zdravotními potížemi amerických válečných veteránů o „syndromu války v Zálivu“. Během této války byla nasazena munice s ochuzeným uranem ještě daleko masověji než na Kosovu a v jižním Srbsku, a to i při pozemních operacích a bitvách (hovoří se až o 300 tunách). Irák ovšem není Evropa, a tak možná i proto důsledky tamějšího použití munice s ochuzeným uranem na civilní obyvatelstvo zatím nezkoumal nikdo, o životním prostředí ani nemluvě. V Metochii, ale také v jižním Srbsku se do souvislosti s používáním munice s ochuzeným uranem dává také velký výskyt degenerativních proměn na narozeném dobytku, anémie zaznamenaná v masovém měřítku u ovcí i mutace u dalšího zvířectva. Všechny zprávy expertů Světové zdravotnické organizace však i přesto tvrdí, že přímou souvztažnost mezi působením munice s ochuzeným uranem a zvýšeným výskytem maligních onemocnění, vrozených abnormalit, vývojových vad apod. nelze potvrdit. Výzkumy o dopadu tohoto střeliva na životní prostředí se zatím neprovádějí vůbec. Zájmy zbrojařských firem a armádních kruhů jsou totiž velmi mocné. Těžko říci, co se ještě musí stát, aby se o zákazu takových zbraní alespoň začalo diskutovat. ■
to zabírají svahy kopců a končí dole v údolí v řekách nebo jezerech. Několikrát jsem byl na Kosovu upozorněn, abych nejedl pstruhy – místní specialitu. Když vidíte dobytek pasoucí se na smetištích, odradí vás také místní hovězí, skopové nebo vepřové. Možná to má svoji logiku, protože třeba prasata jsou všežravci a na smetištích nalézají zbytky jídla a mršiny. Udivující je také velikost některých kosovských smetišť. Asi největší divoká skládka se rozprostírá v kopcích mezi městy Gnjilane a Preševo na hranici Kosova a vnitřního Srbska. Složení: staré ledničky, pračky a sporáky, vraky aut, pneumatiky, stavební suť, igelitky s odpadky, igelitky bez odpadků a odpadky bez igelitek, pár ovcí a koz a pastevec opírající se o hůl. A samozřejmě věčný oheň. Věčně hořící nebo alespoň doutnající kosovská smetiště jsou mi velkou záhadou. Kdo udržuje tento věčný oheň? Že by pastevci? Na to jsem ještě nepřišel.
Na ochranu přírody zatím není čas Ve své krátké úvaze se nechci vysmívat Kosovu, které mi nakonec asi i docela přirostlo k srdci. Problém s odpadky je společný problém Albánců, Srbů i ostatních etnických komunit a jeho příčiny je třeba hledat hluboko v minulosti. Dovoluji si skoro tvrdit, že je to větší problém než nikam nevedoucí politické tahanice. Ale to si místní neuvědomují. Nač se zahazovat s ochranou přírody, když se teď zabýváme tolik důležitým statusem Kosova! A tak Albánci i Srbi dále zaplavují odpadky svůj rodný kraj a OSN to po nich nestačí uklízet. Ať už bude Kosovo albánské nebo srbské nebo se, dá-li bůh, najde nějaká zatím neznámá třetí cesta, už brzy bude tato černá díra Balkánu jedním velkým smetištěm plným rakoviny ve vzduchu, ve vodě i v zemi. Nad kosovskými smetišti krouží velká hejna kavek, které se živí odpadky. Ptáka kosa jsem na Kosovu snad ani jednou neviděl. Navrhuji přejmenovat Kosovo na Kavkovo. Mgr. Josef Oriško vystudoval etnologii a hudební vědu na Filozofické fakultě MU, kde se nyní jako doktorand zaměřuje na etnické konflikty. V letech 2001–2005 působil v mírových misích OBSE a EU.
KOSOVO
9
Chlum (1 191 m n.m.) – pohled od Ktiše – původně uvažovaná lokalita pro vybudování lyžařského megaareálu. Foto A. Vydrová
Neznámé Boletice Vít Grulich
Touha objevovat nepoznané vede rozmanitými cestami. Hloubky oceánů, tajemné jeskyně nebo exotické tropy od nepaměti přitahovaly různé sorty dobrodruhů a cestovatelů. V posledním desetiletí jich narostlo – otevřené hranice umožňují i našincům výpravy do vzdálených končin s panenskou přírodou. Málokdo si však uvědomuje, že taková země neznámá – terra incognita – leží i přímo za našimi humny, sotva půl hodiny od krajského města. Není to omyl, jen zvláštní souhra okolností stojí za faktem, že uprostřed lidmi podmaněné krajiny se najde kus země, v němž příroda a přírodní hodnoty nad lidskými aktivitami stále ještě převládají. Jsme ve vojenském újezdu (VÚ) Boletice (okr. Český Krumlov). Průzkumy vojenských prostorů vedou k zajímavému poznání, jak se vojenské aktivity vypořádávají s přírodou a ona s nimi. Dá se říci, že existují čtyři typy ploch. První jsou místa člověkem zcela přetvořená – sídla a ubytovací prostory, obklopené rumišti jako kdekoli. Dále jsou zde místa, kde člověk velmi specificky zasahuje do přírody. Zpravidla jde o mechanické zraňování (copak orba byla už za našich předků něco jiného?), které však téměř nedoprovází vstup cizorodých chemických látek. To je většina vojenských cvičišť. Třetím typem ploch je běžná kulturní krajina s poli a pastvinami. Ve vojenských prostorech jsou jí zpravidla vyhrazeny jen nevelké okrajové části. Konečně čtvrtým typem jsou plochy, kde jsou civilizační tlaky velmi omezené. Najdeme je především v srdci prostorů, nejčastěji jde o zázemí, tedy o tzv. ohrožené plochy cvičišť.
Osud krajiny Krajinu VÚ Boletice postihl zvláštní osud. Není to ostrov, kam by lidská noha nevstoupila, člověk zde působil od nepaměti. Svědčí o tom prehistorické hradiště na Razibergu i nedaleká vzácná románská památka – kostelík sv. Martina, postavený ve 13. století, který je němým svědkem první kolonizační vlny na krumlovském panství. Osídlení se postupně prodíralo do vyšších poloh, poslední vsi byly zakládány až na přelomu 18. a 19. století. Do druhé světové války zde žilo ve více než 50 obcích a osadách přes 6 000 obyvatel, kteří se až na výjimky hlásili k německé národnosti. Tragické válečné události se na dalším osudu této krajiny podepsaly paradoxním způsobem. Dosavadní obyvatelé byli odsu-
10
BOLETICE
nuti, avšak noví nepřišli a prostor zabrala armáda. Většina vesnic byla srovnána se zemí, většina polí, luk a pastvin byla opuštěna, zato zde vznikly výcvikové polygony. Přístup civilistů byl téměř znemožněn. Dnešního badatele čeká ve VÚ nejedno překvapení. Z geologických map a klimatických atlasů si dokáže udělat představu o velmi rozmanitých přírodních podmínkách – ale ty koneckonců najde i jinde. Co je však jedinečné právě tady? Vývoj krajiny a vztahy mezi jejími živými složkami. Armáda území zabrala ještě před kolektivizací – to značí, že zde prakticky neproběhly negativní procesy spojené se zemědělskou velkovýrobou. Na většině území VÚ nedošlo k melioracím, staré zdroje lokálního znečištění zcela zanikly a nové nebyly vybudovány.
Výsledek Učebnice ekologie hovoří o modelu, v němž se člověkem odlesněné plochy navracejí směrem k lesu, ale zde na rozdíl od běžné krajiny v podmínkách minimálního znečištění živinami. Opuštěná pole se mění postupně v les, aniž by procházela dlouhodobým stadiem rumiště. Rašelinné louky, jejichž vodní režim nebyl narušen, jsou naopak mimořádně stabilní. Vojenské aktivity na cvičištích mnohde udržují křoviny, které by v kulturní krajině zarostly plevely, v úplně opuštěné by se změnily v les. Některé lesní plochy nabyly charakteru pralesů. Ačkoli se řadu let mluví o vymírání jedle, zde místy najdeme takřka čistě jedlové lesy. Některé vzácné typy slatinných luk, které se jinde neobejdou bez intenzivní lidské péče, aby v nich doslova přežívali poslední jedinci vzácných rostlin, zde nepotřebovaly za 50 let žádnou údržbu.
Ačkoli se v běžné krajině prodíráme podél potoků v houštinách kopřiv, v jádru VÚ o kopřivu ani nezavadíme. Výsledkem je prostředí, v němž útočiště nalézá ohromné množství vzácných organismů. Skoro na každém kroku míjíme vzácné orchideje, z trávníků se zvedají desítky motýlů, které nevyhubila zemědělská chemie. Paradoxní je, že kosatci sibiřskému nevadí pásy tanků a velmi ohrožený chřástal polní si zvykl na hluk z občasné střelby. Pod zorným úhlem těchto skutečností nepřekvapí, že nejlepším způsobem zachování dosavadního stavu jsou současné vojenské aktivity. Změny, jimiž krajina VÚ Boletice prošla v 2. polovině 20. století, hovoří o tom, že armádní využití překvapivě konzervovalo krajinu i její složky a jejich vzájemnou dynamiku ve stavu, který jinde ve středoevropském prostoru prakticky zanikl. Uchovalo se zde biocentrum, jež svým významem přesahuje hranice České republiky. Místní příroda nabízí odkrytí mnoha dosud nepoznaných ekologických zákonitostí a do budoucna by se mohla stát zásobárnou života pro regeneraci a revitalizaci dnešní těžce zkoušené civilizované krajiny.
Úspěchy a hrozby Ve vyhodnocení kritérií sítě Natura 2000 dopadl VÚ Boletice stejně jako ostatní vojenské újezdy: je zde vyhlášena ptačí oblast a stejně tak evropsky významná lokalita, jejímiž předměty ochrany jsou vybrané biotopy i druhy rostlin a živočichů. Daří se komunikace s újezdním úřadem i divizí vojenských lesů a statků, v roce 2008 se rozběhl management nejvýznamnějších ploch nelesní vegetace. Naproti tomu však působí intenzivní tlaky na vybudování grandiózního střediska zimních sportů. Původní verze, situovaná v severní části VÚ do okolí vrchu Chlum, by byla hrozbou pro přírodu téměř celého území. Současná varianta směřuje do masivu Špičáku nad Horní Planou, kde by sportovní areál teoreticky mohl vadit méně, neboť by narušil mnohem menší část území. Shodou okolností však právě tu, o kterou se 18. ledna 2007 orkán Kyrill, devastující 450 ha horských lesů v oblasti Knížecího stolce, sotva otřel… Doc. RNDr. Vít Grulich, CSc. – Ústav botaniky a zoologie, Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity v Brně
Letokruhy Rok 1969 v ochraně přírody a krajiny
Zákon č. 68/1951 Sb. o dobrovolných organizacích znamenal definitivní konec tradičních forem spolkové činnosti a občanského sdružování. Stávající spolky se mohly včlenit do některého z povolených svazů, většinou však svou činnost „dobrovolně“ ukončily. Začal proces postupné společenské izolace do soukromí vlastní rodiny, provázený rezignací na angažovanost v občanském životě, jenž vrcholil normalizací 70. let. Společenská situace se odrážela i ve vývoji nevládní ochrany přírody, kterou v 50.–70. letech 20. století zastupoval TIS – Svaz pro ochranu přírody a krajiny. Když se na konci 60. let podařilo dosáhnout jeho osamostatnění, navazoval už na 11 let existence Sboru ochrany přírody při Společnosti Národního muzea v Praze. Stanovy TISu byly ministerstvem vnitra schváleny 28. 8. 1969 a přijaty na ustavujícím sjezdu, který se konal v Národním muzeu 15. 11. 1969. Nepřehledná politická situace a s ochranou přírody sympatizující úředníci napomohli skutečnosti, že TIS vznikl jako jedna z posledních organizací, která neměla ve stanovách zakotvenu vedoucí úlohu komunistické strany a nebyla v Národní frontě. K realizaci ochranářských aktivit mohl TIS zakládat na mnoha místech ČSR základní skupiny. Z dosavadního Sboru ochrany přírody zůstaly zachovány symboly jako heslo Poznej a chraň a znak s tisovou větévkou. Strom se přímo stal součástí nového názvu. Alespoň něco z 21 let naplněných zapálenou činností pro přírodu a krajinu se sluší v Letokruzích s devítkou na konci připomenout.
S vědci v čele Reprezentační funkci předsedy TISu zastávaly osobnosti z přírodovědeckých kruhů – univerzitní profesoři, vedoucí výzkumných ústavů, členové akademie věd. Většinou nebyli členy KSČ, pokud původně ano, byli po roce 1969 často postiženi vyloučením ze strany. Proto poměrně rychlé a časté střídání předsedů v období politických změn let 1968–1972, kdy ve funkci postupně stáli akademik Ivan Málek, akademik Quido Záruba a RNDr. Slavomil Hejný, DrSc. V roce 1973 nastoupil do funkce předsedy prof. RNDr. et Ing. Alois Zlatník, DrSc., a vykonával ji až do své smrti v červnu 1979, kdy ho vystřídala RNDr. Ing. Eliška Nováková, DrSc. Vlastním inspirátorem a vůdčím duchem organizace byl Otakar Leiský, zaměstnaný v letech 1954–1975 jako zoolog ve Státním
ústavu památkové péče a ochrany přírody v Praze. Jeho zásadní podíl na chodu organizace byl navenek vyjádřen funkcí tajemníka, kterou po celou dobu existence organizace v letech 1958–1979 zastával.
Československo – zahrada Evropy Zaměření ochranářských aktivit se formovalo již od roku 1957. V r. 1968 bylo shrnuto do šesti bodů programu Československo – zahrada Evropy, který byl v r. 1969 přijat jako závazný návod pro činnost základních skupin: 1. probuzení a rozvíjení zájmu o přírodu a její ochranu, zejména u mladých lidí (pobyt v přírodě v duchu junáckých zásad a lesní moudrosti); 2. organizování i provádění soustavné výsadby a ochrany zeleně ve volné přírodě i v sídlištích (navázání na tradici okrašlovacích spolků ve výsadbě stromů, včetně veřejné slavnosti Stromů republiky v době srpnové okupace); 3. usměrňování rekreačního tlaku na přírodu ve smyslu zásad ochrany přírody a krajiny (pokračování v boji okrašlovacích spolků proti nadměrnému turismu); 4. úprava a očista znehodnocených částí přírody a krajiny; 5. rozvíjení a propagace metod biologického boje proti škůdcům (instalace ptačích budek, Dny ochrany ptactva a Dny ochrany přírody); 6. prosazování a šíření myšlenek ochrany přírody a krajiny v nejširší veřejnosti i v příslušných správních složkách (propagace ochrany přírody a krajiny formou výstav, přednášek, vycházek) a shromažďování odborných podkladů pro tuto činnost (zpracování odborných posudků na záměry budování přehrad, vodních elektráren a důlní těžbu, zpracování podkladů pro vyhlašování CHKO). K hlavní pracovní náplni základní skupiny patřila především všestranná přírodovědecká dokumentace lokality, kterou územně představovala.
Mlčící jaro Do historie přelomových ekologických počinů se zapsal rozhlasový cyklus 17 komentovaných přednášek podle knihy Rachel Carsonové Mlčící jaro odvysílaný v r. 1966 v Československém rozhlase. V originálu Silent Spring byla kniha vydána v Bostonu v r. 1962, kdy poprvé otevřeně upozornila na důsledky užívání pesticidů na bázi DDT. Český překlad pořídili lékaři mikrobiologického ústavu ČSAV, kteří si knihu nelegálně přivezli ze stáže v USA. Ředitelem mikrobiologického ústavu a předsedou Sboru ochra-
ny přírody v jedné osobě byl tehdy akademik Ivan Málek. Odvysílání se stalo důležitým krokem ke zlepšení informovanosti obyvatel ČSR o situaci životního prostředí. Ministr zdravotnictví Josef Plojhar zatrhl jeho zveřejnění, ale díky osobnímu nasazení O. Leiského, který se odmítl podřídit politickým pokynům, se nakonec dospělo ke kompromisní dohodě. Pořad musel být vysílán pouze na nedávno zavedených velmi krátkých vlnách, jejichž dosah nepokryl celou republiku. Překlad knihy byl potom cyklostylově šířen neoficiálními cestami.
Hucul Club TISu se podařilo převzít likvidovaný chov huculského koně z Muráně na Slovensku a najít pro něj nové společenské využití. Jako součást 1. základní skupiny TISu založil O. Leiský spolu s dvanácti mladými spolupracovníky 15. 11. 1972 Hucul Club. V roce 1974 Hucul Club u nás vůbec poprvé uspořádal dva letní environmentálně zaměřené tábory, jež se pod názvem Tři týdny na srdci přírody uskutečnily na území CHKO Žďárské vrchy a CHKO Jeseníky. Fungovaly na bázi propojení fyzické práce v přírodě s poučením, jež poskytli přírodovědecky vzdělaní členové TISu, a odpočinkovým pobytem s možností jezdecké turistiky. Brněnské vysokoškoláky tábor podnítil k založení vlastní základní skupiny TISu, v dalších letech nabídkou podobně zaměřených táborů proslulo Hnutí Brontosaurus. V roce 1976 Hucul Club jako první ve střední Evropě pod odborným vedením vyzkoušel hipoterapii. Huculský kůň se začal využívat pro léčení tělesných a mentálních poruch dětí i dospělých. Mezinárodní ohlas, který Hucul Club tímto záchranným programem získal celému TISu, přivedl mezi jeho čestné členy spisovatelku Joy Adamsonovou z Keni. Ve prospěch záchranné akce se zřekla autorských honorářů z českého uvedení svých knih Příběh lvice Elsy a Mlčící sfinga i filmu Volání divočiny. V totalitním období dokázal TIS přitáhnout činností, kterou oficiální moc nepovažovala za ohrožující. Neomezoval se přitom na ochranu rostlin a zvířat, ale dokázal z odborných pozic argumentovat proti nepříznivým zásahům do krajiny nebo aktivisticky prosazovat a šířit informace o environmentálních problémech. Dana Zajoncová
LETOKRUHY
11
Neviditelná řečiště
Psaní nadvakrát Původně jsem napsal pro tuto rubriku stať „Jací vlastně jsme?“ Nepovedla se mi jedním tahem, byla slepovaná, bez kontinuálního rytmu, zkrátka špatná. Snažil jsem se v ní dobrat důvodů naší všudypřítomné nespokojenosti, žehrání na kdeco, snažil jsem se dobrat kořene řečí na způsob „Mám se mizerně“ apod. Ne nadarmo říkávali staří: Komu nestačí, co má, tomu nebude stačit nikdy nic. Vadí mi temná a rezignovaná nálada ve společnosti, frustrace z politiky, znechucení z lidských vztahů. Nevidím svět černě. A nemyslím, že bych trpěl syndromem růžových brýlí. Jen se z života raduju. Nebude se opakovat. O tom jsem chtěl napsat, ale nevyšlo mi to. Psal jsem příliš seshora a bylo to příliš poznat. Každé psaní je komunikace. Nejen to publikované, nýbrž i to, které zůstává uzavřeno v tichu pracovny. Vždy k němu musí být důvod, a to důvod přesvědčivý. Protože jde tak či onak vždy o oslovení, o svědectví, o nápřah směrem ke komunikaci. Ta se ovšem může dít i směrem dovnitř, k vlastnímu ujasňování – proč, komu a jak. Je mou velkou nevýhodou, že nevím téměř nic o čtenářském okruhu tohoto časopisu, ač jsem jej vždy čítal s potěšením a důvěrně ke mně vždy hovořilo zaujetí autorů, s nímž traktovali svá témata. Úžasná znalost věcí, v nichž jsem naprostým diletantem, jasná angažovanost v profesním přesvědčení, zau-
jetí pro věci, které společnost obecně podceňuje a z velké části – ač v době nesmírného progresu informačních technologií – o nich trestuhodně neví. Lidé na svých místech, rozhodně, rázně, přesvědčivě. Jen přítomnost namátkových básní nebo článečků zasahujících do některé sféry umění ve mně budila mírné rozpaky, protože mi příliš navozovala doplňující vinětky, exotické ornamenty, které jsem nebyl schopen jasně – pro les odbornosti kolem – vidět. Myslím, že kompaktní dvoustrana věnovaná múzám je řešení šťastné, podobně jako v jiných časopisech výtvarná příloha nebo elektronické médium jiným zase způsobem ke čtenáři-posluchači dosahující. Ale jak se o své práci můžeme něco dozvědět, o jejím smyslu, adresátech, důsažnosti, než jedině tak, že – rozpaky nerozpaky – rovnou pod tíhou zodpovědnosti a v poctivé snaze do tohoto víru liter vstoupíme? Kdysi mi jeden spisovatel – když jsem mu předložil nějaké své texty – řekl prostě – což mínil jako obecnou radu, jak uniknout právě těm zmíněným rozpakům: „Pište slova – a ona vám sama (všechno) řeknou.“ Není to soud šalamounský? Nejspíš je, a taky někdo může namítnout, že zavání metafyzikou, tedy je pro přísně „vědecký přístup“ nepoužitelný. Sám se ovšem těchto slov držím. Na nic lepšího jsem v životě nepřišel. A nemůže naše snaha mířit někam, kam ji nesleduje naše přesvědčení. Původní stať, kterou jsem pro tuto rubriku napsal, se jmenovala „Jací vlastně jsme?“ a mířila k jakési pochmurně cynické, neveselé a skeptické náladě ve společnosti, nebo k tomu, jak se mi tento stav jeví. Nemyslím, že to bylo psaní zcela zbytečné, ale přece jen příliš negativní, nepovzbudivé. Ale je potřeba zkoušet, aproximativně se přidržovat jasnosti výrazu, který by měl sdělnost co možná nejširší. Teď vidím, že z mého druhého psaní nakonec vyšlo něco jakou soukromé (a průběžné) „programní prohlášení“… j. e. f. A konec konců – proč ne?
Jen třídit odpad nestačí Když nebe temní šarlatovými pruhy až k mízním uzlinám večera a ledy táhnou pod železničním mostem koupe se tenký srpek měsíce tmavé stíny se do chladné vody nahnou a tápají jak jepice Je mdlá jalová doba cirkusy plebejských hochštaplerů se usazují na pláních za městem zvečera je slyšet tesknou harmoniku břinkavé činely drsný chlapský smích zvuky tak vzdálené jak pižmo kočkovitých šelem prosáklé hromadami rozšlapaných vlhkých pilin Neklid se šíří jak nakažlivá nemoc prostupuje masitou hmotou tkání špatně nařízený budík trhá chatrnou přízi snů ještě před svítáním Spojení nejsou navázána vichřice zpřetrhala dráty zelená těla padlých stromů zablokovala hlavní železniční tahy Špinavé vody přibývá každým okamžikem nezadržitelně stoupá pod okna prvních domů slepé ulice u řeky jsou zanesené mazlavým bahnem bizarními slepenci písku větví a drobného kamení venčení psů jakožto adrenalinový sport se v zásadě nedoporučuje Je třeba být připraven neotvírat neodbytným podomním obchodníkům žoviálním prodavačům barvotiskové spásy dvacet korun kus nenaslouchat ukřičeným znamením věštícím příchod další neurotické epochy … Jen třídit odpad nestačí podrážkami sešlapávat průhledné bubliny plastových láhví s rozkoší pouštět do tmavých otvorů bezbarvé křehké sklo tahat na světlo balíky neforemných zažloutlých časopisů … Je třeba vyhánět démony košťaty rozpřahovat se zasmrádlými mokrými hadry kterými se ve školkách otírají vikslajvantové ubrusy barevné stolečky ohmatané drobnými neklidnými prsty je třeba věřit v pozitivní věci nepropadat kotrmelcům nahodilosti mít připravená přání pro padající hvězdy Jenom se nesnažit spoléhat na pozemskou spravedlnost na nelogický kolotoč drobných propletených závistí
12
NEVIDITELNÁ ŘEČIŠTĚ
jak oni jednou tobě tak ty stokrát jim na sebevražedný tobogán který na konci vyplive do mělké chlorované vody zapšklého žlučovitého tvora Jenom nehledat mystické souvislosti v mlhavém nazírání každodennosti nezaměňovat příčiny s následky fakta s jejich interpretací to radějí říznout jednou provždy bolestně a hluboko to raději krátkým švihem rozetnout zadírající se gordický uzel nepo chopení … Někdy se k ránu vrací sny o starých láskách o cestách na periferii města kde v místech bývalých mezí z ničeho vyhřezly ošklivé šedivé krabice o cestách které začínají v potemnělých prvorepublikových čtvrtích v hospodách kde se nad pivem scházejí dávní spolužáci zkrotlá divoká krev s bříškem a dvojitou bradou se sílícím pocitem že na cestě už nečeká nic co by se tak či onak nedalo extrapolovat ze sedliny po ranní kávě ze zápletek televizních mikrokomedií tepajících komunální nešvary maloměsta ze způsobu jakým se děti v pátek ukládají na zadní sedadla luxusních automobilů … Je třeba znovu a znovu vstupovat na tenkou linii mezi askezí a sebemrskačstvím odříkat si světská potěšení nezkracovat si cestu přes trávníky nejezdit výtahem dolů Žádná věc není úplně popsatelná bez svých protikladů i dobro bez zla ztrácí svou výlučnost možná že právě v tom spočívá pravý smysl jeho existence zahušťování reality zvyšování viskozity prostředí Entropie pasivity vede do temnoty do vlhkých sklepení ztučnělého beztvarého rozkladu dobro je vždy aktivní volbou pochodem hladu proti kluzkému gradientu lhostejnosti Vít Janota Tuto dvoustranu připravuje Jaroslav Erik Frič, www.vetusvia.cz Vít Janota (1970), básník, matematik, programátor a internetový grafik. Žije v Praze. Tomáš Míka (1959), básník, prozaik, publicista a překladatel. Žije v Praze.
Život mámení
Básník dvojího tajemství
stružka přes stružku mostek jak stužka potůček v dárkovém balení přejdeš na druhý břeh je to jak mámení stejné jdeš po břehu a zase mostek na protější břeh nádech výdech přejdeš a jsi tam cos byl v dárkovém balení život mámení
Karel Křepelka, a dosvědčuje to celé jeho dílo, je básníkem dvojího tajemství. Tajemství církve a tajemství lesa. Proto mu učarovala periferie, něco na pomezí, něco mezi tím, co je město a co je les. Je to vlastně změť, co obdivuje. Proč? Protože je upřímná a daná. Člověk se s ní musí smířit sám. Přilnout k ní. Římské křesťanství je městskou kulturou zanikající antické society, je svázáno s městem, kde se Germáni i Slované ostýchali bydlet. Ale měli-li přijmout křesťanství, a tudíž civilizaci, museli vzít město ne agresí, ale citem. Jejich kultura byla kulturou přirozené intuice, intuice celkem básnické a v podstatě sakrální. Germáni i Slované přijali křesťanství v lesích, jež jim byly a jsou vlastní. Jejich sakrum se skrývalo a skrývá v lesních tůních, ve větvích stromů, ale i v jejich kořenech, jako je utajeno v kořenech rodů a rodových linií ze země vzrostlých a do země směřujících. Na to přišlo křesťanství až po mnoha staletích a „barbaři“ až po mnoha staletích identifikovali tajemství lesa s tajemstvím církve. Toto souručenství bylo nejpozději v období baroka téměř krvepřísežně potvrzeno a osvícenstvím brutálně vyvráceno. Křesťan přestal být od následujícího století křesťanem a les lesem. Proto dnes hrajeme na dost vetchou a rozmarně vláčnou, mnohdy i sebeúčelně znějící strunku ekologie. Ale není to jen desakralizovaná krajina periferie, obraz našeho světa, co se zrcadlí v Křepelkově díle. Na brněnské periferii nebo v bezprostředním okolí Brna Karel nalézá místa útěchy. A útěcha není bez lásky, kterou máme vyzařovat i přijímat otevřeným srdcem. Vede nás k místům spočinutí. A tak se stále znovu a znovu ve svých básních vrací k Tuřanům, mariánskému poutnímu místu, o jehož historii, kultu a zázracích spojených se soškou P. Marie Tuřanské nesepsal vznešenou barokní knihu nikdo menší než Bohuslav Balbín. Ale snad ještě významnější místo v básníkově životě a díle zaujímá další barokní poutní kostel. Vranovský chrám leží uprostřed lesů na protilehlé straně Brna než Tuřany. Vranovské pouti byly živé ještě v polovině minulého století, pod kostelem je mohutná krypta mikulovské větve Lichtenštejnů a při kostele je klášter Paulánů. Toto místo je také spojeno se jménem překladatele Josefa Hejduka, jemuž je jedna z Křepelkových básní dedikována. Hlavně však: okolní lesy, táhnoucí se od Útěchova na okraji Brna až k Babímu lomu a na druhou stranu k sráznému údolí řeky Svitavy, poznal Karel Křepelka nejen jako vášnivý houbař, ale také jako lesní dělník. A jak sám vzpomínal, především u zvěře v zoologické zahradě a zde, v lese, mu bylo v životě dobře. Cítil se spokojený, svobodný.
Tomáš Míka
Modlitba prosebná k P. Marii Vranovské Káně Cherub padlý Zemětíže A na dřevě Kříže na vlastní vrub lásky odumírání tkáně Kde je ten verš který chtěl bych dovršit – Tvé ticho Nanebevzaté donosit – když jen za ni Panno pomocná chci prosit aby uměla tě poprosit Orodovnice naše hořkou sůl jejího pláče rač slzou svojí orosit Karel Křepelka
Karel Křepelka (1946–1999), básník, kritik, v totalitních dobách pracoval mj. jako krmič šelem v brněnské zoologické zahradě. Po roce 1989 vydal několik básnických knih a nedlouho před smrtí soubor esejů a kritických statí Ztracené kuře (ed. Igor Fic, 1999). Od roku 1991 pracoval jako redaktor kulturní přílohy revue Proglas. Igor Fic (1967), literární kritik a historik, pedagog Univerzity Palackého v Olomouci. Žije v Kroměříži.
Igor Fic
NEVIDITELNÁ ŘEČIŠTĚ
13
No tech bévalo, ale už je nevidět Vzpomínky Josefa Nejezchleba
Můj dědeček Josef Nejezchleb (1925) zasvětil celý svůj život práci v zemědělství. Pamatuje soukromé hospodaření i kolektivizaci a družstevní hospodářství. V rozhovorech s ním se zrcadlí jak budovatelské nadšení a opěvování metod poválečné zelené revoluce, tak kritický přístup k jejím důsledkům. Tato dichotomie se nejvýrazněji projevuje ve vzpomínkách na boj s věčnými nepřáteli zemědělce – škůdci a zároveň v nostalgii pramenící z konečného vítězství. Následující článek doslovně v místním nářečí zachycuje náš rozhovor týkající se dříve častých a dnes téměř nebo úplně vymizelých živočišných druhů v okolí Vilémovic u Macochy.
Strašáci z mrtvých těl polních a zahradních škůdců představují velmi archaický způsob ochrany úrody. Peter Matthiessen v knize ze svého putování po Nepálu v roce 1973 píše: „V zahradách s tuříny na tyčích visí mrtvé vrány – večerní říjnový vítr jim čechrá peří. Nejprimitivnější strašáci, jaké člověk vymyslel.“ Zatímco ještě před pár desítkami let byli takovíto strašáci běžní i na českém, moravském a slovenském venkově – viz fotografický cyklus Strážci úrody slovenské fotografky Magdaleny Robinsonové – dnes na ně narazíme pouze výjimečně, v Evropě nejspíš v nejzapadlejších karpatských údolích. Foto Pavel Klvač, Rumunsko, duben 2009
Névíc bévávalo bažantů. Až hrůza. Byly jich plný lóka. No a když se za družstva začala sét kukuřica, tak to voni do ní, vždycky když dozrávala, nalezli. To se pak s družstvem domluvili myslivci, a když se ta kukuřica sekla, tak to brali od kraja, aby se ti bažanti stáhli do prostředka. No a pak když zůstal jen malé kósek toho pola, tak to ti bažanti začali vylítávat k lesu a myslivci do nich pálili. Vypadalo to, jak když vypustí drůbežárnu. Pak jednó na jaře, to už sme byli v družstvu, se se mnó dal do řeči jakési Matuška z Rudice a povidá: „Pane Nejezchleb, je zle. Bažanti snášijó véca bez skořépka.“ No a to šlo ráz na ráz a na druhé rok už žádní bažanti nebyli. Já si myslím, že za to mohl ten Litoxin, kerým se stříkalo proti péru a pcháčům. To musel bét strašné jed. Všecko na to pošlo. Zaječice, co byly březí, potratily a jediný, co to vydrželo, bylo srnčí. Však toho tady je do teďka. No a zajíců tak nenévýš jeden dva. Voni se totiž při tom postřiku jenom schovali do pelíšku nebo do brázdy, neutíkali, tak toho dostali plnó dávku. Vono se s tím nakonec přestalo, ale néspíš to je v půdě nebo co. Strašně to smrdělo. Ani to nešlo umyt. Museli sme se mazat sádlem a to pak ze sebe zeškrabat. My sme s tim nikdo nechtěli dělat. Až nám museli poslat na výpomoc chlapa z traktorky. Ten se s tím nemazel. Trisky profukoval hubó a pak to zapíjel pivem. Za rok sem ho potkal na vrátnici traktorky v Boskovicích. Bylo ho půl a že pré má problémy s játrama. Za nedlóho pak umřel.
měli proděravěný jak řešeto. Pomohlo to, ale néspíš se tím votrávily i ty káňata, co je chytaly. Nebylo jich tady vidět až do posledka. Teď už se zase vracijó. Možná, že na ty votrávený granule zašly i koroptvičky, jestlivá to sezobaly. Od sedmdesátých let sem tady neviděl ani jednu. Když se je snažili na Strážné vysadit, nechytly se. Nérači z ptáků sme měli chocholóše. To byl tak pěkné pták a jaký hejna jich byly. Ten nám dělal společnost. Chodil brázdó za sedlákem a čekal, až se kůň vysere. Von se totiž nérači přehraboval v tom jejich truse. Když se pak začaly používat zetorky, tak se taky ztratil. A strnadů, těch bylo. Sem tam je ještě taky nějaké vidět, ale už po málu. Ti zas měli nérači plevy. Névíc jich vždycky bévalo za kravínem u mlátičky. Vůbec névíc ze všeho bévalo vrabců. Na dvorku jich vždycky bylo tak moc, že když si na ně hodil řečicu (hrubá síťovina), tak sis mohl byt jisté, že ti tam aspoň pět zostane. Nérači hnízdili v doškách. Když byla Mikulášská zábava, tak se dělala taková sranda, že sme si vzali baterku a pár jich nachytali. Vony ty dírky v tom došku byly při baterce líp vidět. No a pak jsme je zabalili do krabičky a dali je nějaké holce jako dárek. Když vona ten dárek rozbalila, tak se ti vrabci rozletěli po sále a to byla sranda.
Tenkrát se do toho pola cpaly strašný jedy a hrozný kvanta toho byly. Jednou sem na polách k Lažánkám rozmetal votrávený granule proti réskům. Byla tam nasetá lucerka a ti to
Névětší volci ze všech zvířat byli sysli. Když jsme jako kluci pásli ve žlebě nebo na Holandě, tak sme si na ně vždycky počkali před norou, čapli je a ti pak se sebou nechali dělat
14
VZPOMÍNKY
cokoliv. Nérači sme měli za ně uvázat krabičku, to se pak nemohli schovat a tak srandovně poskakovali po stráni. Taky už jich néni a tam se přitom ničím nestříkalo. Za to néspíš může ten špatné vzduch. No a v polách zaséc bévali křečci. Hlavně u Krasové. Žili v takovéch norách, ale ne jak sysli. Křečka bys jen tak nechytil. Ten se musel vyplavit nebo vykóřit. Jednó sem vezl na ty pola v létě (cisterna) močůvku. Zajel sem až k té noře a pustil mu to tam. Za chvilku vyběhl a prskal a pucoval se. Něž se ale stačil vzpamatovat, tak sem ho utlókl montérákem. To byla taková naše zbraň. Křečci byli ale stateční. Jednó se jeden chtěl prát i s traktorem. Pamatuju se, jak tam tak stál na zadních, cenil zuby a prskal a prskal. A teď už křečka nevidět. Za všecko může ta chemizace. Když se za družstva ze začátku práškovalo, tak to byly pola bílý, jak když padne sníh. Co, že pak byly výnosy šedesát metráků obila z hektara, když to sténě šlo všechno do Ruska. Ty pola na to nebyly zvyklý, tak daly. Sténě se to pak vrátilo zpátky na dvacet metráků. Navíc to votrávilo vodu. Jakési Nesrovnal, von dělal na družstvě veterinářa, říkával, že jednó se bude pitná voda prodávat na předpis v lékárnách. No a je to tady. Lukáš Kala Bc. Lukáš Kala, vnuk Josefa Nejezchleba, studuje humanitní environmentalistiku na FSS MU.
Himantoglossum
Touha po chrpě
„Viděl jsem chrpy a města si navzájem podávat ruce“ – připomněl jsem si loni pěkným veršem dílo Vítězslava Nezvala v roce 50. výročí jeho úmrtí. Vypreparoval jsem si ten verš z celkově budovatelsky pojaté básně, ve které zřejmě chrpy představují rolníky-družstevníky, spolupracující s dělníky z městských továren. Odmyslel jsem si tento metaforický příměr, protože jsem toužil po chrpě jako takové, modromodré květině v zlátnoucích obilništích. Bývala i v okolí našeho města běžná a já byl přesvědčen, že ji tam opět snadno najdu. Kráčeje do polí, vzpomněl jsem si, že přesně ve stejné době, kdy Nezval opěvoval združstevňování vesnice, kreslili jsme v obecné škole „naše pole dříve a nyní“. V jedné polovině výkresu byl v proužku pole rolník shrbený nad pluhem taženým kravkou (někteří z nás se pokusili i o koně), ve druhé polovině širý lán s traktorem. Já jsem ovšem i do širého lánu vkomponoval červené puntíky vlčích máků a modré chrp, což se ukázalo být nepatřičným a hůře klasifikovaným. Následná desetiletí boje s plevely sice poněkud zdecimovala mou impresionistickou vizi družstevních lánů, ale ne úplně. Určitě „sestru Charpu“ – jak ji oslavoval Jakub Deml – najdu i dnes! Obešel jsem dokola nejeden pšeničný lán a s každým dalším kilometrem pod palčivým letním sluncem rostla moje touha po chladivé modři chrp. Potkal jsem jen pár heřmánkovců, několik merlíků a lebed a jednu ostrožku. S nadějí jsem vstoupil na nezpevněnou polní cestu, poslední, která poblíž města zůstala.
Stejně jako v dětství bylo i teď požitkem kráčet v jejím prachu bosky. Ale co naplat – pestrou polní kytici bych už ani odtud mamince jako kdysi nepřinesl. Na straně s ječmenem lemovalo cestu jen rdesno ptačí, na straně druhé podél řepy cukrovky bylo veškeré plevelné býlí zrezivělé palbou herbicidů. A třebaže ta cesta stále vedla k dalekým horizontům s nádhernými oblaky nad hlavou, nezpívali nad ní skřivani, nevybíhaly na ni koroptve, neozvala se jediná křepelka. Neslyšel jsem jediný tón hudby dětských let. Přesto jsem se nevzdal a zamířil zpět k městu. Právě tam, kde se novými ulicemi rozpíná do nejúrodnějších polí svého katastru. Nepodává si tam město ruce s poli, spíše do nich dryáčnicky kope. Svou touhou po chrpě jsem se upjal na hromady dočasně deponované černozemě. A bylo tam na co se dívat! V červené záplavě máků vlčích zbylo dost místa i pro nafialovělé ostrožky, pro žlutobílé květy heřmánkovců i pro sytě růžové rolní hrachory. I pravý heřmánek se mi tam rozvoněl pod nohama, zavoněla mi žlutá komonice. Bolavě jsem se otřel o štětku barvířskou. Prochodil jsem ta květnatá lada křížem krážem, ale chrpu nenašel. Dobře vím o krajinách, kde chrpy dosud rostou. Jsou právě tam, kde si chrpy a města ruce spíše nepodaly. Ale v mém městě rodném mi nezbylo, než vděčně pokleknout u chodníku alespoň ke světle modré čekance. Pak jsem si doma v Mánesových Květinách nalistoval sestru chrpu a díval se a díval. Jan Lacina
Kreslil Jan Steklík
Buňka Název je ve spisovné češtině usazený, významově rozvitý; znamená totiž základní jednotku živého organismu, také šestihranný prostor ve včelím plástu, dále i fotoelektrický článek atd. Přesto někdy před dvěma stoletími bylo to slovo asi novinkou: poprvé je totiž nacházíme v Dobrovského slovníku jako název dutinky ve včelím plástu. Ale protože víme, že Dobrovský nebyl příznivcem umělého tvoření slov, jistě můžeme mít za to, že název buňka převzal hotový z živého úzu. Možná nějak souvisí s nářečním názvem buňa, pojmenováním větší fazole. Jisté však je, že za obrození se slovo stalo součástí dotváření odborné terminologie, významově se rozvinulo a dnes se bez něj neobejdeme. V obrozenském úsilí o dobudování odborné slovní zásoby se dobře uplatnilo, stejně jako řada jiných novot: věda, předmět, vzduch, kyslík atd. Ke konci 19. století, jak svědčí Kottův slovník, už bylo v odborném jazyce významově diferencované; už existovaly i odvozeniny jako buničina apod. Je to příklad rychlého rozvoje slova podníceného společenskou potřebou, hlavně vědeckou.
Koliba je slovo označující pastýřské obydlí v moravských a slovenských horách. Ale je dosti osamocené, s českým kolíbáním nemá nic společného. Zato je příbuzné s řeckým základem καλυβη. Tu překvapivou příbuznost zprostředkovali Valaši, totiž jejich předchůdci, kteří před staletími vyšli z dnešního Rumunska, postupně osidlovali celý karpatský oblouk a začali ho využívat pro chov ovcí. Někdy v šestnáctém století dorazili do východomoravských hor a tady v oblasti Moravské brány se jejich kolonizační proud navždy zastavil. S sebou přinesli také původní pasteveckou terminologii, která pak zčásti zanikla, zčásti se udržela v nářečích (třeba kotár „neschůdný terén“, cap, košut „kozel“, birka „ovce“) a jen ojedinělá slova pronikla do spisovného jazyka (bača, brynza, salaš…). Slovo koliba je běžné ve spisovné slovenštině, kdežto v češtině má povahu regionalismu. Dušan Šlosar
HIMANTOGLOSSUM
15
Galerie Odevzdat se přítomnosti plynoucí chvíle O ornagramech Jiřího Němce
„Život je nekonečná tvořivá hra ... V každém okamžiku spolupracujeme s univerzální tvořivostí.“ Alex Grey Malířská tvorba Jiřího Němce (nar. 1960) od počátku zrcadlí a často přímo tematizuje jeho spirituální hledačství. Umělcovy obrazy můžeme vnímat jako stopy na jeho cestě sebepoznání, podobně jako se s tím setkáváme například v malířském díle Václava Boštíka či v tvorbě Františka Drtikola, jimž je Jiří Němec v tomto ohledu blízký. Jeho monochromně laděné, světlem prozářené malby z let 1999–2007 evokují kontemplativní stavy vědomí, ponor pod hladinu každodennosti do vnitřního psychického prostoru hlubokého klidu a ticha. Některé z nich připomínají svým charakterem meditační obrazce, známé z východních tradic (posvátné jantary a mandaly), jiné zobrazují jakási snová zjevení symbolických krajin duše. Jemně barevně modulované lyrické malby, jejichž výrazová síla spočívá v jednoduchosti a úspornosti výtvarných prostředků, odrážejí proces autorova niterného sjednocování, jeho tušení jednoty za všemi protiklady.
16
GALERIE
Obrazy z cyklu Ornagramy (2008–2009) představují v kontextu dosavadní tvorby Jiřího Němce výrazné novum. A to nikoli samotným tématem ornamentu, který se v jeho díle objevoval už dříve, ale způsobem jeho uchopení. Novým prvkem, který přinášejí, je inspirace přírodou, vnímanou v aspektu pohybu, v její dynamické proměnlivosti, nestálosti, jedinečnosti. Na první pohled se to může jevit jako zásadní posun v autorově tvůrčí orientaci: soustředěný klid vystřídal zájem o pohyb, výpravy do vnitřních krajin duše nahradilo zaujetí děním ve vnějším světě, kontemplaci velké jednoty bytí vystřídal zájem o neopakovatelný děj. Nicméně spíše než o obrat jde o posunutí ohniska umělcovy pozornosti. Jestliže dříve tiše a soustředěně prodlévala u skrytých pohybů mysli, je nyní zaměřena na viditelné pohyby a plynutí přírody. Či jinak řečeno: praxe meditace probudila u Jiřího Němce schopnost účastného vnímání spontánního tance života a on se rozhodl ukázat nám něco z bohatství jeho projevů a pro-
měn: „Nechť vše volně plyne!“ Jako by rozdíl mezi „vnitřním“ a „vnějším“ přestal být podstatný, s čímž může bezprostředně souviset vynoření fenoménu ornamentu v umělcových obrazech jako jakési všeprostupující estetické či psychické struktury skutečnosti. Postup vzniku ornagramů je následující: autor nejprve zachycuje videokamerou nejrůznější druhy přirozených pohybů v projeveném světě: pohyby mravenců, běláska, vlaštovek, sršňů, listu vistárie ve větru, bublin na vodě a také pohyby lidí nebo trajektorie pohybu drobných entit mikrosvěta pozorovaného mikroskopem. Z natočeného záznamu si vybírá sekvenci, která ho zaujme, a zvýrazní ji kresbou pomocí animace. Jde vlastně o „nalezené kresby“, které by umělec sám vlastní rukou nemohl vytvořit. Pojímá je v jejich nestylizované „takovosti“ jako základní grafické figury či vzorce, jež dalším zrcadlovým zdvojováním rozvíjí ve složité a bohaté ornamenty. Ty nakonec přenáší na monochromně pojednanou plochu malířské-
ho plátna jako kontrastně barevnou linii. Pojednání sekvence spontánního pohybu určité entity jako opakující se ornamentální figury navozuje představu tance. Jako by umělec postupně zval rozmanité bytosti, aby se nám na jeho obrazech předvedly v taneční kreaci, kterou pro ně jako choreograf navrhl. Tento participativní způsob umělecké spolupráce s přírodou umožňuje Jiřímu Němcovi dostat se za omezení vlastního rukopisu a rozvinout různé grafické styly. Vynořují se zcela nové, podivuhodné kresebné figury a rytmy, do jejichž hry jsme díky ornamentu jako diváci vtahováni. Ornagramy Jiřího Němce vnímám jako oslavu univerzální tvořivosti smyslového světa, jeho živosti, oduševnělosti. Tyto spontánní rytmy a vzory spřádají pohyby projeveného kosmu jako bohatou tapiserii. Chápeme-li ornament jako estetické vyjádření zakotvení lidské kultury v kosmologickém řádu, pak způsob, jímž ho uchopil Jiří Němec, je nový právě v tom, že do něj vtahuje dynamické pohyby nesčet-
ných subjektů více než lidského světa. Autor tím poukazuje na skrytou strukturovanost, jež prostupuje každé, byť zdánlivě chaotické dění; respektive na to, že naše kultura i kreativita jsou živeny a utvářeny touto divokou spontánností, tímto tajemným tancem mimolidského světa, který nikdy nemůžeme mít cele pod kontrolou, jak říká americký filozof a ekolog David Abram, ale do něhož se můžeme kreativně zapojit. Ornagramy Jiřího Němce se vyznávají z obdivu k procesu, k plynutí s věčným Tao tak, jak se projevuje v nekonečné hře proměn tohoto univerza. Tematizují vztah řádu a divokosti, lidského a ne-lidského světa. Mohou být pro nás výzvou, abychom se učili víc účastně a procesuálně vnímat, abychom svou kulturu i vlastní lidskost chápali v širších ekologických a spirituálních souvislostech jako součást jednoho integrálního společenství života. Jiří Zemánek
Ornagram vistárie 160 × 180 cm, acryl, plátno
Ornagram suchá tráva 160 × 160 cm, acryl, plátno
Text k výstavě Jiřího Němce Ornagramy – Galerie Vyšehrad, Praha, 28. 5. – 21. 6. 2009 Další informace viz: www.jirinemec.cz; www.wildethics.org
GALERIE
17
Mistrovství hmyzu České republiky Zdeněk Laštůvka, Hana Šefrová
Většině veřejnosti i odborníků uniklo, že loni počátkem října se v Mikulově uskutečnilo mistrovství hmyzu České republiky. Setkání se zúčastnili zástupci téměř všech hmyzích řádů známých z našeho území. Chyběly pouze vši (Anoplura) a střechatky (Megaloptera). První bojkotovaly mistrovství na protest proti tomu, že již nejsou uznávány za samostatný hmyzí řád a druhé nestačily včas zvolit své zástupce. Jako členové odborných porot se sjeli významní hosté z ostatních částí Evropy i ze zámoří. Měli jsme štěstí, mistrovství mohli přihlížet, a můžeme tak o nejvýznamnějších soutěžních disciplinách referovat. Proč bylo setkání svoláno právě do Mikulova? Na to jsme se hned na začátku zeptali předsedy hlavní poroty, přes 20 cm dlouhého jihoamerického tesaříka Titanus giganteus, největšího brouka světa. Náhodou byl pracovně v Evropě a svou účastí výrazně zvýšil prestiž tohoto klání. „Důvodů bylo několik, příjemné prostředí jižní Moravy, doba vinobraní a zejména přátelská nabídka hmyzu CHKO Pálava s nejvyšší biodiverzitou ve Vaší republice“. Soutěžilo se v mnoha nejrůznějších disciplínách, např. kdo je největší a kdo nejmenší, kdo nejrychleji létá a běhá a kdo nejdále doletí, kdo žije nejdelší a nej-
kratší dobu, kdo naklade nejvíce vajíček a má nejvíce potomků, kdo je nejkrásněji zbarvený nebo má nejbizarnější morfologii, který řád má nejvíce druhů, kdo nejlépe napodobuje jiný hmyz nebo kdo je na Zemi nejdéle. Z výčtu soutěžních disciplín je zřejmé, že nemůžeme jmenovat kompletní výsledky, vzpomeňme tedy alespoň ty nejvýznamnější. V první soutěži ve dvou kategoriích zápolily největší a nejmenší druhy. Nejdříve proběhlo dílčí hodnocení v jednotlivých řádech a vítězové postupovali do finále. Velké ambice si dělali např. vítěz mezi brouky, 8 cm dlouhý roháč obecný (Lucanus cervus) a naše největší kobylka sága (Saga pedo) s délkou 7 cm. Sága to na mistrovství navíc neměla daleko – do Mikulova si udělala pěší výlet z nedalekého Děvína. Vítězem v kategorii o největší druh hmyzu ČR se nakonec stal martináč hrušňový (Saturnia pyri). V tomto případě neměla porota zas tak těžkou práci. Martináč s rozpětím křídel 16 cm nenašel mezi dalšími soutěžícími konkurenta. Druhé místo obsadili společně lišaj smrtihlav (Acherontia atropos) a lišaj svlačcový (Herse convolvuli). Stačilo jim k tomu rozpětí křídel 12 cm. Třetí se umístilo šídlo páskovec dvojzubý (Cordulegaster bidentata), který měl „jen“ 11 cm.
Sršeň obecná se po chutném obědě musela napít. Při troše opatrnosti obvykle člověku není nebezpečná, ale je postrachem pro jiné druhy hmyzu. Foto Zdeněk Laštůvka
18
HMYZ
V kategorii o nejmenší druh hmyzu neměla konkurenta parazitoidní drobněnka (Trichogramma) z řádu blanokřídlých, velká jen 0,2 mm. K vývoji jí stačí jediné vajíčko motýla nebo jiného hmyzu. Druhý skončil necelý milimetr dlouhý brouk pírník (Ptenidium formicetorum) žijící v hnízdech mravenců a třetí byl nejmenší z motýlů drobníček devaterníkový (Parafomoria helianthemella) s rozpětím křídel 3 mm. Soutěž o nejdelší a nejkratší život vypadala zpočátku trochu nepřipraveně. Všechno začalo tím, že jepice prohlásila: „Tady nemám konkurenci.“ Na to reagoval otakárek slovy: „Paní kolegyně, vždyť Vy máte mnohem delší život než já, jen si pěkně započítejte i svůj larvální vývoj ve vodě.“ Po delší diskusi porota vyhlásila dvě soutěžní kategorie – celková délka vývoje a délka života dospělce. V obou kategoriích se umístila na prvním místě královna mravence obecného (Lasius niger) s nejvyšším známým věkem téměř 29 let. Na druhém místě skončili potápník vroubený (Dytiscus marginalis) a královna včely medonosné (Apis mellifera), oba s věkem dospělců do 5 let. Třetí místo obsadil krajník pižmový (Calosoma sycophanta), který se může dožít až 4 let. V kategorii celková délka vývoje byl druhý tesařík krovový (Hylotrupes bajulus) a třetí roháč obecný (Lucanus cervus). První se vyvíjí až 11 a druhý až 8 let, i když obvykle je jejich vývoj kratší. V dílčích soutěžích o nejdelší život v jednotlivých řádech nás zaujaly výsledky motýlů. Ti se dožívají poměrně nízkého věku, obvykle několika dní až několika málo týdnů. Vítězství žluťáska řešetlákového (Gonepteryx rhamni) tak bylo vcelku jednoznačné, konkurovaly mu jen některé babočky. Žluťásek se líhne z kukly koncem června a v červenci, přezimuje a na jaře létá do dubna až května, výjimečně i déle. Jeho život tedy trvá skoro rok. Kategorii o nejkratší život dospělce vyhrála skutečně jepice podenka (Ephoron virgo), ale v těsném závěsu byli někteří motýli vakonoši, kteří žijí také jenom jeden nebo dva dny. V soutěži o celkově nejkratší vývoj se na prvním místě umístilo současně několik druhů mšic, které zvládly celý vývojový cyklus za 5 dní. Velmi zajímavá byla také soutěž o nejvyšší počet druhů. Předem bylo jasné, že se bude rozhodovat mezi brouky, motýly, blanokřídlými a dvoukřídlými. Porota poměrně rychle rozhodla, že vítězí dvoukřídlí s přibližně
Drobníček švestkový byl mezi horkými kandidáty na nejmenšího motýla. K vítězství mu nakonec chyběly dvě desetiny milimetru a se svými 3,2 mm skončil druhý. Orig. Aleš Laštůvka 7 800 druhy známými z našeho území. Čmelák zastupující blanokřídlé sice vznesl protest, že počty nejsou objektivní, protože studiu dvoukřídlých se u nás věnuje mnohem více odborníků než blanokřídlým, ale porota zůstala u původního verdiktu. Blanokřídlí s přibližně 6 400 druhy byli druzí a brouci s 6 100 druhy až třetí. Na motýly zůstala bramborová medaile. Prokázali výskyt 3 410 druhů, což jim zřejmě ani při příštím mistrovství nedává šanci na medailové umístění. V zadní
části sálu kdosi hlasitě nadával na toho, kdo vymyslel systém hmyzu. Byla to rozčilená kudlanka nábožná (Mantis religiosa), která skončila beznadějně poslední. Během mistrovství jsme se dozvěděli celou řadu dalších zajímavostí. V soutěži „Kdo je na Zemi nejdéle“ zvítězily chvostnatky (Archaeognatha), blízké rybenkám z našich domácností. Objevily se již v siluru, před více než 400 miliony let. Jepice a vážky je následovaly koncem devonu, přibližně před
Martináč hrušňový s rozpětím křídel až 16 cm neměl v soutěži ve velikosti konkurenta. Foto Zdeněk Laštůvka
350 miliony let. Naopak poslední přišly včely, až ve druhé polovině druhohor, v době před 100–70 miliony let. Také už víme, že nejdále doletí některé tažné druhy motýlů, např. babočka bodláková (Vanessa cardui), někdy více než 3 000 km. Nejdelší sosák, až 10 cm, má lišaj svlačcový (Herse convolvuli), nejvíce vajíček, až 20 tisíc, kladou samičky některých motýlů hrotnokřídleců, rychlosti až 30 km/h dosahují někteří motýli a dvoukřídlí a moucha kmitá křídly 190krát za vteřinu. Soutěže často probíhaly v napjaté atmosféře a někdy vyvrcholily dramatickými situacemi. Např. v kategorii o nejlepšího imitátora se ve finále boje o co nejvěrnější napodobení vosy obecné (Vespula vulgaris) utkaly moucha pestřenka rybízová (Syrphus ribesii) a motýl nesytka roupcová (Synanthedon vespiformis). Účastnice neunesly nervové vypětí a vzájemně se popraly, pestřenka dokonce prošlápla nesytce skelné políčko na předním křídle. Skončilo to diskvalifikací obou závodnic a první místo v této kategorii nakonec nebylo uděleno. Trapné chvíle přivodila organizátorům také sršeň obecná (Vespa crabro), která zkonzumovala jinou závodnici v domnění, že jde o ohlášený oběd. Ze zbytků křídel se zjistilo, že obětí se stala moucha domácí (Musca domestica), která odpočívala po namáhavé soutěži v rychlosti pohybu křídel. Většina účastníků odjížděla plna dojmů a dobře naladěna. Jen kudlanka se zdála být stále poněkud rozčilená, věříme, že na zpáteční cestě nepotkala samečka. Prof. RNDr. Zdeněk Laštůvka, CSc., a doc. Ing. Hana Šefrová, Ph.D. – Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně
HMYZ
19
Krásně je na světě Věra Jelínková
Kalendář more Gregoriano rudl prvou nedělí červnovou a zněly veliké zvony. Čas šel vpřed rychlým krokem, jako tomu bývá vždy ve chvílích prázdně a o velikých svátcích. Blížila se hodina osmá, hodina, o níž se vypráví, že je to čenich smečky denního času a že vás vyslídí, stůj co stůj. I méně v literatuře zdatní jistě poznají líbeznou kapitolku Čas z Vančurova Rozmarného léta. Právě touto kapitolkou, takhle poeticky jsme využili čas před odjezdem busu v 9.13 hod. z Králova Pole do Útěchova. Výchozí pozice zastávka U buku. Necestami. Jako vždy s Rudou Pecháčkem. Traviny po kolena, pozornosti se dožadují pryskyřníky a jestřábníky, sází se spolu o to, který z nich upoutá víc pozornosti. Zda milá, kulaťoučká, upejpavá slečinka, úhledný pryskyřník nebo věčně rozevlátý a mužně rozeklaný vašnosta jestřábník, kumštýř, bohém a rváč od pohledu. Cestou se lidské příběhy prolínají s těmi květinovými v mnoha zápletkách. Je květina křehká? A lidský osud snad nikoliv? Co je náš život vedle kamene, vedle skály… Než se kámen nadechne, lidský věk uplyne… Odměnou za bloudění necestami jsou nám výhledy. S nemalým městem za zády a takové poklady, taková hřivna za humny, jen vzít. Pokaždé zkoprním úžasem, zapomínám dýchat. Moře lesů se vlní jako obilí hnané větrem, krajina hluboce lidská, hluboká podstatou… Málo známý Trpaslíkův pramen. Ve svahu, v trávě zapomenutý, stříškou krytý. Nejspíš o něm vědí jen lesáci a my, je bokem všech cest. U kostry posledního ze soutěžících doleva, žertuje náš vedoucí, který zcela zmaten tím, že na minulých „studánkách“ málem přišel o lektorku, aniž vůbec zjistil její absenci, se opakovaně a starostlivě snaží nás počítat. Dnes to nemá těžké, není nás mnoho. Tak akorát. Nádherné, výstavné buky se pyšní hladkými kmeny v elegantním šedavém provedení, ve svém nehnutém tanci se vzpínají k obloze. Sukovitými, propletenými kořeny jsou spojeny se zemí, větve jako paže vztahují k obloze. Zakloním hlavu. Modrým nebem pádí závratnou rychlostí bílá mračna, navozují obraz klidu a míru. Vysoko, převysoko, výš než mraky krouží pták, dravec, krouží radostně i vznešeně, volně, svobodně… Zaplať pánbůh, je krásný ten život, pravil kdosi a slyší mnohá přitakání. Život je vskutku nádherný pro ty, kdo se umí dívat. Jen ať mi probůh už nikdo neříká, že ty nejkrásnější
20
STUDÁNKY
věci na světě jsou zadarmo. Nejsou. Ale zdá se, že lidé dosud nedospěli natolik, aby si uvědomili cenu přírody, její vyváženosti, řádu věcí, jenž se vyplatí s pokorou tolerovat, neboť konec přírody by byl koncem i naším… Vždyť je to tak prosté… Přesto je mnoho lidí, kteří vytrvale řežou větev, na které sami sedí. Všechny vzruší nález orchidey. Okrotice mečolistá to je, prý to trvá dlouhých sedm let, než od semínka, zakořeněného v zemi, poprvé vykvete. Sbíráme byliny. Kopřivy, bez, takový čaj ze sušeného bezového květu s medem, panečku ten v zimě voní a chutná jako zázrak. Po zelené značce směr Bílovice, cestou mýtiny a meze, plné narůžovělých, lepivých smolniček, trsů zvonků, chybí kopretiny. Potkáváme česnáček, kyčelnici cibulkonosnou, mařinku vonnou, vzrostlý kerblík, jasně modrý zběhovec, modrý jako moře v slunci nebo nebe dnes. Odbočíme vlevo, pak napravo a dolů, ke studánce prof. Vítězslava Dyka. Studánka i její okolí je pohádkově krásné, voda je chutná, životodárná, vpravdě živá voda, plná energie. Olga Skácelová ví, čeho ještě. Ukazuje nám řasy, některé i ochutnáme, našla také dvě spirály, říká jim strunovci, dva tmavé silnější vlasy, které se stále svíjí a tak prokazují dostatek života. Líčí nám jako detektivku, jak strunovci parazitují na broucích, jak se v nich stočí a žijí, ale o život své hostitele nepřipraví. Voda je lahodná. Mám chuť tu zůstat, místo je skutečně překrásné. Pod mohutnými stromy, smrkem ztepilým, dubem a borovicemi je ohniště a kolem lavice, jako přichystané pro dvanáct měsíčků, jen, páni, zasednout. Objevili jsme tu další orchideu. Kousek se vracíme a sestupujeme ze svahu ke studánce U jezevce. Je ve stínu bukoviny a mlází. Pak ještě dolů, svažitým, nepříjem-
ným terénem, přes palouky na žlutou značku směrem k Soběšicím. Cestou se dva lektoři a já – nemohu u ničeho přece chybět – koupou v jezírku. Před zraky mnoha diváků jsme jaksi nemohli jen tak, a tak jsme obětovali spodní vrstvy oděvu. Plavu si a nevím jak… voda příjemně hladí a chladí paže, které ji rozhrnují. Po koupeli budu doma plnohodnotná, osmažím ti rybu, slibuje Olga mamince, jsem teď osvěžená a nabitá. Živá voda dá mnohem víc energie než ta plná chloru a další chemie, která nám doma teče z kohoutků a sprch. U Konšelovy studánky jsme pozorovali – tedy jenom ti s ostřížím zrakem – miniaturního korýše, praménku rakouskou. Také chrostíka, pěkně v tom teple nabaleného, vypadá jako putující chovné miminko v zavinovačce z drobných písků, z kterých mu leze čiperná hlava s kusadly. Řasy zde jsou pokryty minerály, nejsou hebké, ale drsné na omak. Ty nejíme. Tady se má cesta oddělila, vrátila jsem se k Dykově studánce… Abych se u ní pohroužila do četby a do studia, šlo to téměř samo. Když jsem odcházela, do údolí si už lehaly dlouhé stíny, jen akáty vysoko ve stráni byly dosud protkány slunečními paprsky, již notně šikmými. Další den končí. Naplněný a dobrý. Hluboký. S vysokým nebem, čistým jako živá voda ve studánce, vymeteným jako klícka. V závojích bílých tančily akáty na pokrajích lesů, mezí a cest, a tak se nad celým dnešním dnem vznášela, chvílemi nehnutě visela, temná a opojná vůně, prolínající se s bzukotem přičinlivých včel a zpěvem drobného ptactva. Kukačka nám prorokovala dlouhá léta, dala si, holka, záležet. Zaplať pánbůh, krásně je na světě. MUDr. Věra Jelínková pracuje na Modré lince důvěry pro děti a mládež.
Vycházku Regionálního sdružení ČSOP Brno k Trpaslíkovu prameni vedl předposlední květnovou neděli Rudolf Pecháček ze studánkové poradny a Olga Skácelová z Moravského zemského muzea. Foto Kristýna Šebková
Pozoruhodné stromy Pohanska VI Petr Maděra
V sušších typech lužního lesa bývá přimíšena lípa malolistá. Je to strom většinou středních rozměrů, často s křivým kmenem a košatou, nepravidelnou korunou. V zápoji dosahuje výšek 25–30 m, průměru kmene až 1 m a věku 150 let. Volně rostoucí starší stromy však mívají mnohem silnější, někdy vykotlané a boulovité kmeny a dožívají se 300–400 let. Lípa malolistá má vynikající pařezovou výmladnost. Letorosty jsou lysé, pupeny kryté dvěma šupinami (spodní přesahuje polovinu délky pupenu). Střídavé listy jsou srdčité, asymetrické, 4–8 cm dlouhé, na líci leskle zelené, na rubu modrozelené, lysé, pouze v paždí žilek mají rezavé chomáčky chloupků. Žilnatina 3. řádu je nezřetelná. Čepel listu má pozvednuté okraje. Na podzim listy žloutnou a brzy opadávají. Raší a rozkvétá asi o 14 dní později než lípa velkolistá. Oboupohlavné květy jsou uspořádané ve vrcholících a kvetou v červnu až červenci. Květenství se skládá z 5–11 květů a na květní stopce je opatřeno velkým vytrvalým podpůrným listenem. Drobné, tenkostěnné oříšky bez žeber opadávají na podzim a v zimě.
Stanoviště lip Lípa malolistá patří mezi stín snášející dřeviny našich lesů. Vyskytuje se proto typicky ve spodních patrech smíšených porostů, často i jen v křovité formě. Zastínění půdy bývá tak silné, že bylinná vegetace skoro chybí. Stanoviště lípy malolisté jsou vlhkostně příznivá. Skalnaté lokality se vyznačují alespoň vysokou vzdušnou vlhkostí, danou stinnou expozicí nebo větším množstvím srážek. Druh má na půdu střední nároky, často roste na skeletovitých, dusíkem obohacených půdách, na různě strmých svazích. V členitém skalnatém terénu se stává, že oba naše druhy lip rostou přirozeně na stejných lokalitách. Lípa velkolistá se pak vyskytuje na osluněných, vyhřívaných částech terénu, lípa malolistá na stanovištích chladných a zastíněných. V takových případech nalezneme zřídka i křížence obou druhů. Lípa malolistá se vyznačuje velkou přizpůsobivostí ke klimatickým činitelům. Škody silnými mrazy nebo vysokými teplotami nejsou u nás známy. Časné ani pozdní mrazy ji rovněž nepoškozují. Lípa malolistá roste téměř v celé Evropě s výjimkou nejjižnějších a nejsevernějších oblastí kontinentu. U nás je lípa malolistá rozšířena roztroušeně po celém území. Hlavní stanoviště má na suťových
Torzo lípy s výmladkovou korunou a obvodem 762 cm se již rozpadá na tři skořepiny. Foto autor svazích, kde se vyskytuje často ve společnosti javorů, jasanu ztepilého, dubu zimního a habru, a v lužních lesích, kde roste mimo dosah dlouhotrvajících záplav s dubem letním, jilmy, jasany, habrem a babykou. Nejvýš položené lokality dosahují asi 600 m n.m. (předhůří Šumavy). Ve srovnání s lípou velkolistou to bývají spíše stinné svahy a také méně živné podklady a půdy.
Význam lípy Zastoupení lípy v našich lesích se snížilo především v důsledku přeměny lesní půdy na zemědělskou a náhrady listnatých lesů jehličnatými monokulturami. Její trvanlivé a dobře opracovatelné světlé roztroušeně pórovité dřevo bez jádra je vyhledávaným řezbářským materiálem. Lipové lýko se používalo k vazbě (rohože, nádoby na obilí a mouku). Je to významná dřevina medonosná. Mimo les se hojně vysazovala jako solitér i v alejích (tzv. císařské lípy podle státních silnic). V městské zeleni se dobře uplatňuje pro velkou odolnost. Snáší přesazování, seřezávání a nešetrné zacházení, skrývku, navážku, výkopy kolem kmene, je však citlivá na solení. Jako léčivka byla lípa oblíbena již od starověku. V současném lékařství se hojně používá lipový květ do nálevů a čajů s potopudným, protizánětlivým a lehce diuretickým účinkem, utišuje křeče a rozpouští hleny. Používá se proto při horečnatých onemocněních z nachlazení, onemocnění ledvin a močového měchýře a jako prostředek podporující žaludeční činnost.
Veteráni na Pohansku V popisovaném území nejsou hojné mohutné stromy tohoto druhu, ale přesto za zmínku stojí dva skuteční veteráni. První roste na lokalitě příznačně nazvané U pěkné lípy.
Jedná se o starý strom s boulovitým a značně vyhnilým kmenem o obvodu 515 cm, koruna je rozložitá spíše výmladkového původu, silně napadená jmelím. Druhý strom je ve stadiu počínající fragmentace kmene na tři skořepiny. Obvodem kmene 762 cm se řadí mezi nejmohutnější stromy oblasti. Působivé torzo s výmladkovou korunou se nachází v blízkosti válečného bunkru na lokalitě zvané Kazůbek.
Srovnání se světem Nejmohutnější památná lípa v ČR je Tatrovická lípa u obce Tatrovice (okr. Sokolov). V obvodu měří 1 122 cm a je 23 m vysoká. Její stáří se odhaduje na 400 let. Lípa v Maškovicích u obce Povrly (k.ú. Český Bukov) má v obvodu 918 cm, výšku 17,5 m a věk je odhadován na 500 let. Další mohutný exemplář je lípa s obvodem 900 cm, která dorůstá 30 m výšky. Nachází se u obce Nýdek (k.ú. Hrádek ve Slezsku) směrem k obci Střelná. Navzdory věku tohoto unikátního jedince (odhaduje se 650 let) byl jeho zdravotní stav až donedávna dobrý, nyní je vnitřek kmene ošetřen. Na Slovensku je jako nejmohutnější památná lípa uváděn strom, který je součástí lipové aleje v Lubochni v TANAPu s obvodem kmene 747 cm a výškou 25 m (vzhledem k tomu, že v aleji jsou ostatní stromy mnohem menších rozměrů, možná se jedná o chybu v databázi), a lípa ve Spišské Nové Vsi s obvodem kmene 710 cm, výškou 30 m a věkem odhadovaným na 300 let. V Anglii (Dallam Park, Milnthorpe, Cumbria County) má být nejmohutnější lípou strom s výškou 16 m a obvodem kmene 823 cm. Z Holandska (De Lutte, Drenthe) není uváděn větší exempář – výška 8 m, obvod 560 cm. Zato v Belgii (Isole) roste lípa s obvodem kmene 905 cm a výškou 18 m. ■
ZAJÍMAVÉ DŘEVINY
21
Tři otázky pro… Wolfganga Fremutha z Frankfurtské zoologické společnosti o včelařství
Jak jsou včelaři u vás organizováni? Jaký je podíl profesionálních a amatérských včelařů? Pro většinu německých včelařů jsou včely koníčkem. Chovají méně než 10 včelstev a med vyrábějí především pro vlastní potřebu. V Německu je ve včelařských sdruženích registrováno přes 80 tisíc včelařů s více než 1 milionem včelstev. Spolky včelařů jsou organizovány podle regionů a zastřešuje je německá včelařská organizace Deutscher Imkerbund (DIB). Podle počtu včelstev můžeme německé včelaře rozdělit takto: 1–20 včelstev – 80 % včelařů (amatéři) 21–50 včelstev – 18 % (poloprofesionálové) více než 50 včelstev – 2 % (profesionálové) Existují nějaké formy státní podpory včelařů (na opylování, místní produkty apod.)? Existují ve vaší zemi programy na druhovou ochranu včel? Jsou u vás oblasti, kde se vyskytují původní plemena včel? Státní podpora včelařům téměř neexistuje. Pouze několik států (Bavorsko a BádenskoWürttembersko) poskytuje malou podporu začínajícím včelařům k nákupu základního vybavení. Působí u nás asociace, která se snaží navrátit do Německa mizející původní plemeno včely medonosné – včelu tmavou (Apis mellifera subsp. mellifera). Všechna původní plemena včely medonosné dnes nahrazuje včela kraňská (Apis mellifera subsp. carnica), která pochází z jihovýchodní oblasti Alp. Proč vůbec včelaříte? Pokračujete tím v rodinné tradici, či jste ji založil? Svou profesní dráhu jsem začal jako biolog, zkoumal jsem včelí parazity a vliv pesticidů na včely. Od svých 25 let včelařím a v současnosti mám 30 včelstev. Nicméně v mé rodině taková tradice nebyla, jsem prvním a také jediným, kdo v naší rodině chová včely.
Proč slavit darwinovské jubileum
Wrigleyova mozaika
Letos 12. února uplynulo 200 let od narození Charlese Darwina, 24. listopadu před 150 lety vyšla jeho nejznámější kniha O vzniku druhů přírodním výběrem. Darwinovské jubileum jako důvod k zamyšlení nejen pro přírodovědce je oslavováno na celém světě, zejména v jeho domovské Anglii. V Brně, městě Johanna Gregora Mendla – Darwinova současníka a dalšího geniálního stavitele cesty k poznání záhad vývoje života, pořádá k Darwinovu výročí Moravské zemské muzeum výstavu, která byla slavnostní vernisáží 7. května 2009 zahájena v Pavilonu Anthropos. Až do 7. ledna 2010 bude možné blíže se seznámit jak s osobností Darwina, tak i s úhelným kamen darwinismu – evolucí živých organismů včetně člověka – a s rozdílnými interpretacemi darwinovské představy přežívání zdatnějšího v „boji o život“. Co si vzít z Darwina v ochraně přírody? Především asi povědomí o nezastavitelné dynamice a evoluci krajiny, která mění její jednotlivé složky. Podstatná pro případnou nápravu slepých uliček vývoje však je možnost na vyhrazených vzorcích přírody zjišťovat vývoj krajiny s minimalizovanými vlivy člověka. Tato nezbytnost vyplývá i z vědomí toho, že nejen na dědičnosti, ale i na prostředí závisí existence a další evoluce člověka jako druhu. Zejména nebiolog by měl mít na mysli, že základ člověka, ať již individua či společnosti, je a bude vždy nutně biologický, směřující přes individuum k zachování druhu. Biolog by si naopak měl být vědom toho, že člověk je tvor společenský – formy a projevy tohoto biologicky podmíněného základu jsou často k nepoznání změněny sociálně. Tuto oboustrannost by pak měl odpovědně vzít na vědomí každý – jak vědec, tak komentátor novin, a zejména politik. Všichni svým způsobem totiž evoluci člověka a jeho prostředí určují.
Už jste si někdy prohlédli dlažbu chodníku, po které kráčíte? Pak jste si jistě povšimli okrouhlých, většinou světlých skvrn o průměru cca 1,907 mm (v = 0,2176, n = 50). Zejména kontrastně se tyto skvrny vyjímají na tmavém pozadí, ať již na asfaltu či na čedičových kostkách. Dokud jsem na ně nebyl upozorněn, ani jsem je nevnímal. Hned jsem nerozpoznal, z čeho povstávají. Až mi bylo řečeno, že jsou to rozšlapané zbytky ústně emitovaných zbytků žvýkaček. Od té doby si již nevšímám značek žvýkaček, zajišťujících dech vonný a svěží, ale prostorové distribuce jejich zbytků. Dosavadní výsledky mého pozorování, které by ovšem bylo nutné precizovat a statisticky vyhodnotit, jsou zhruba následující:
Karel Hudec
1. Metodicky příznivé pro kvantitativní analýzu plošného rozšíření je patrně především období dešťů, které ztmaví dlážděný podklad, takže skvrny jsou lépe zřetelné. 2. Početnost skvrn se zdá být v pozitivní korelaci k početnosti a v negativní korelaci k věku lidské populace danou komunikaci či prostor využívající. 3. Početnost skvrn a vzdálenost od poklopů kanálů je vždy v korelaci negativní, ať se to vezme jak se to vezme: čím menší vzdálenost, tím početnost skvrn vzrůstá, nebo čím větší vzdálenost, tím se početnost snižuje. Souvisí to patrně s nevydařenou snahou pořádkumilovnější části žvýkajících vyplivnout žvýkačku do kanálu. 4. Stejný prostorový efekt, ale s menší početností skvrn a spíše polokruhového výsledného tvaru, je možno pozorovat i ve vztahu k odpadkovým košům. Menší početnost je zde logicky vysvětlitelná menší frekvencí plivání vzhledem k obtížnějšímu trefování se do výše položených a v menším průměru vyvedených horních okrajů odpadkových košů. Polokruhový tvar je dán
Děkujeme za rozhovor. Wolfgang Fremuth – ředitel evropské sekce Frankfurtské zoologické společnosti (Zoologische Gesellschaft Frankfurt), Frankfurt nad Mohanem, www.zgf.de Kreslila Alžběta Hanzlová
22
TŘI OTÁZKY
Luštěnky
přistavením většiny odpadkových košů ke zdi, což brání rovnoměrnému rozptylu.
Ostrovy
5. Liniový efekt nahuštěnosti skvrn je možné zjistit za zábradlím nástupních ostrůvků tramvají. Slušní cestující – což je většina – se před nástupem do tramvaje otočí a vyplivnou žvýkačku za zábradlí namísto do otevírajících se dveří tramvaje. Problém je tedy velmi zajímavý, a jak bylo již vícekrát v novinách psáno, zejména odstraňování těchto skvrn je velmi obtížné. Pokud by bylo možné získat potřebné finanční prostředky, jistě by seriózní výzkumy přinesly mnohé další zajímavé výsledky, které by mohly vyústit do praktického využití. V USA již údajně byl vypsán velký grant, ale krátkozrace pouze na likvidaci skvrn, nikoliv na základní výzkum. Vždyť například chromatografická analýza by napomohla zjistit, jak je který druh žvýkačky ve skvrnách zastoupen. Bylo by tak možné žalovat firmy (přinejmenším americké) a vymáhat náhrady nákladů nutných na vyčištění (princip „znečišťovatel platí“). Analýza DNA ze zbytků slin na skvrnách by umožnila identifikovat plivající a požadovat po nich soudní cestou totéž (i druhý znečišťovatel platí). Skvrny nejsou ovšem jen estetickým faktorem – mohou se rovněž stát obecným ohrožením: jistě na nich mohou přežívat viry, bakterie či jiná patogenní agens. Na druhé straně by se možná podařilo najít bakterii, která by se zbytky žvýkaček živila a tím je likvidovala. Pro bakterii požírající ropu by žvýkačka i se sníženým obsahem cukru a specifickým DNA ze slin plivajícího musela být gurmánský požitek. Pokud by hladová bakterie nepomohla, chemické rozbory by možná našly i nějaký způsob, jak tyto skvrny z podlahy města odstranit, když už výchova občanů a prevence úspěch nepřinášejí. Pokud by se ani toto nepodařilo, pak se nabízí k řešení tři způsoby. Prvním je výroba maskáčového asfaltu, na kterém by mimikrující žvýkačky nebyly vidět. Druhým způsobem je prohlášení skvrnitých chodníků za formu streetartu; vyříznuté z nich části by mohly být vystaveny v Národní galerii a nejkrásnější každoročně oceňovány Wrigleyho cenou. Třetím, a patrně nejjednodušším, ekonomicky nejvýhodnějším, a proto i nejreálnějším způsobem je nechat skvrny, jak jsou. Karel Hudec
Futoshiki (nerovnostný magický štvorec)
2 4
4 7
2
3
Na obrázku je vyznačené more s niekoľkými ostrovmi. Ostrovy predstavujú čísla, ktoré zároveň určujú ich veľkosť v počte zoskupených políčok, pričom ostrov sa rozširuje z jedného políčka na druhé len vodorovne alebo zvisle. Políčko s príslušným číslom je prvým políčkom plochy ostrova. Vyfarbite zostávajúcu vodnú plochu za podmienky, že ostrovy sa môžu dotýkať len rohmi, morská plocha nesmie obsahovať štvorcové zoskupenie štyroch navzájom susediacich políčok (2 × 2) a z každého miesta mora sa po vodnej ploche pohybom vodorovným alebo zvislým dostanete na iné ľubovoľné vodné políčko. Príklad s dvomi ostrovmi
3
Do každého riadka a stĺpca vložte čísla od 1 po 5 tak, aby platili všetky naznačené matematické nerovnosti. Autorka: Blanka Lehotská Řešení magického čtverce Futoshiki (stačí druhý řádek obrazce) můžete zaslat do 15. července na adresu redakce, nejlépe e-mailem na
[email protected]. Nezapomeňte uvést svou přesnou poštovní adresu včetně PSČ. Vylosované správné řešení odměníme publikací z produkce Ekologického institutu Veronica.
2
red.
Řešení úloh z minulého čísla Kvetinové sudoku 6 1 4 5
2 3
3
5 2 4
1 6 2 5 4 6 1 3
Včely na lúke
1 2 1 2 2 0
1 4 2 3 6 5 6 3 5 2 1 4 1 3 6 4 5 2
2 0 1 1 0 2 1 1
Cesta úľom 4 4
Řešení květinového sudoku z čísla 2 neposlal ani jeden čtenář. Výhra čekala marně. Zkusíte tentokrát vyluštit nerovnostní čtverec Futoshiki?
2 4
LUŠTĚNKY
23
Přírodní parky Prokopské a Dalejské údolí Lubomír Bartoš Prokopské a Dalejské údolí je jedním z 11 pražských přírodních parků, vyhlášen byl v roce 1993. Park se nachází v jihozápadní části hlavního města Prahy na území čtyř městských částí: Praha 5, Praha 13, Praha-Řeporyje a Praha-Slivenec, jeho rozloha činí 652,5 ha. Jedná se o nejsevernější výběžek Českého krasu už mimo hranice stejnojmenné CHKO. V rámci Prahy jde o území, které soustřeďuje nejrůznější přírodní jevy od světoznámých geologických odkryvů s bohatstvím zkamenělin a výrazných terénních tvarů (včetně menších krasových jevů) až po dosud bohatá společenstva skalních stepí. Zachovaly se i zbytky teplomilných hájů. Nacházejí se zde místa v minulosti přetvořená výběrovou těžbou různých typů vápenců. Právě bývalé lomy vytvářejí zejména na stráních nad Hlubočepy pozoruhodnou krajinnou scenerii a odkrývají geologickou stavbu centrální části barrandienu.
Geologie a geomorfologie Hlavní horninou oblasti jsou vápence siluru a devonu, které určují krajinný ráz celého území. V západní části vystupují i bazaltové vulkanity (diabasy), které jsou nakupeny kolem místního sopečného centra a tvoří zajímavé skalní útvary, jako např. Hemrovy skály. Sled devonských vápenců přerušují vápnité dalejské břidlice, které se v terénu projevují sníženinami a zpestřují reliéf údolních svahů. Při horní hraně údolí se zachovaly zbytky cenomanských jílovců a pískovců, popřípadě třetihorních štěrkopísků. Významné jsou i staré kaolinické zvětraliny vystupující ve stržích Bílé rokle. Kvartéru patří zejména závěje spraší, místy i s fosilními půdami, u pramene Stydlá voda se dodnes srážejí pěnovce. Uvedené horniny vystupují ve strmých svazích údolí, které je z větší části dílem kvartérní eroze.
Vodstvo Ochrana přírody Na území přírodního parku se nachází šest maloplošných chráněných území spjatých s geologickými odkryvy a paleontologickými nálezy: národní přírodní památky Požáry, Dalejský profil a U Nového mlýna, přírodní památky Opatřilka – Červený lom a Ctirad, a největší z nich – přírodní rezervace Prokopské údolí. Hlubočepské jezírko. Foto autor
Oblastí protéká Dalejský potok, do kterého se ze severu vlévá potok Prokopský. Najdeme zde také Hlubočepské jezírko – zatopený lom a již zmiňovaný pramen Stydlá voda.
Fauna a flóra Celé území je útočištěm mnoha druhů živočichů. Pravidelně tu hnízdí přibližně 60 druhů ptáků a další se zastaví při tahu. Nejvíce jsou
zastoupeni pěvci – konipas bílý, konipas horský, slavík obecný, střízlík obecný, červenka obecná. Běžní jsou budníčci, pěnice, králíček obecný a další. Savců zde žije asi 20 druhů, nejpočetnější jsou drobní hlodavci, např. norník rudý. Vzhledem k rozdílné orientaci jednotlivých svahů rostou na území parku různá rostlinná společenstva – na severních svazích to jsou převážně habrové javořiny na suti a černýšové dubohabřiny, na jižních svazích s četnými lomy se vyskytuje mnoho přirozených nelesních enkláv s velice cennými společenstvy teplomilných trávníků a skal. Z chráněných rostlin tady roste například prvosenka jarní, pěchava vápnomilná, trýzel škardolistý, kostřava waliská, devaterníček šedý, ostřice nízká, sesel sivý, kostřava sivá, hlaváč bledožlutý, válečka prapořitá, kakost krvavý a třemdava bílá, tařice horská, mochna písečná a česnek tuhý. Většina lesních porostů vznikla nedávným zalesněním otevřených ploch. Lesy mimo maloplošná chráněná území spadají do kategorie lesů zvláštního určení. Problémem zůstává akát, který se jen obtížně odstraňuje a který vydatně přispěl k ruderalizaci rozsáhlých ploch.
Využití území Oblast byla odedávna osídlena, dnešní podoba je výsledkem tisícileté interakce přírodního vývoje a lidských zásahů. Zanikla pastva ovcí a koz, které se zde chovaly ještě za druhé světové války, zmizela pole, která se nacházela i na svahových stupních. Zastavila se práce v četných lomech, které místy změnily vzhled svahů a vytvořily zcela nové krajinné prvky jako umělý kaňon u Hlubočepského jezírka, stěny Vysoké nebo Prokopského lomu. Téměř po celém prostoru lze najít stopy průmyslových podniků zpracovávajících vápenec. Tyto objekty, obvykle navazující na sousední lomy, jsou dnes mimo provoz, některé byly zlikvidovány, zbylé slouží novým účelům. Během války a po ní tu byly vybudovány podzemní objekty, při jejich stavbě však byly zčásti zasypány a poškozeny některé cenné útvary, zejména rokle v okolí Prokopského lomu.
Rekreační využívání území Celý prostor přírodního parku je vděčným a často vyhledávaným turistickým cílem. Mezi nejatraktivnější partie patří centrální část Prokopského údolí kolem bývalého
24
PŘÍRODNÍ PARKY
Butovice
ŘEPORYJE
S
Dalejský profil
Opatřilka – – Červený lom
Butovice
Děvín
Prokopské údolí
Ctirad
Děvín Požáry
U Nového mlýna
Klukovice
HLUBOČEPY 0
Klukovického koupaliště U Kosů a nad ním položeným Butovickým hradištěm, Hlubočepské jezírko, soustava lomů a dopravních tunelů u Řeporyj nebo výšiny nad Zlíchovem s pozůstatky hradu Děvína. Butovické hradiště a Děvín, stejně jako některé další vrcholy nad Hlubočepy a Zlíchovem (Ctirad, Vysoká), jsou vynikajícími vyhlídkovými body a nabízejí nádherné a neobvyklé pohledy (nejen) na Prahu. Přírodním parkem procházejí tři turisticky značené cesty (zelená z Řeporyj horní částí Dalejského údolí do Nové vsi a kolem Hemrových skal do Butovic; žlutá z Butovic přes Butovické hradiště a Dalejský háj do Hlubočep; modrá ze Zlíchova Prokopským údolím a dolní částí Dalejského údolí do Klukovic) a dvě vzájemně na sebe navazující naučné stezky (NS Údolím Dalejského potoka a NS Prokopské údolí – Butovickým hradištěm). Mimo značené cesty zůstávají výšiny Dívčích hradů.
Současné hrozby pro přírodní park Kromě rekreačního využívání je park nejvíce ohrožován novou bytovou výstavbou, kterou umožňují účelové změny územního plánu. Tlak na oklešťování parku bude s velkou pravděpodobností pokračovat i nadále. Již dnes se sídlištní zástavba přiblížila téměř až k hraně přírodní rezervace Prokopské údolí.
Zajímavosti Nejen za dopravní prostředek, ale i za turistickou zajímavost a atrakci lze považovat zdejší železniční tratě: trať číslo 173, Smíchov – Řeporyje – Rudná u Prahy – Beroun vedoucí údolím (zastávky Praha-Hlubočepy, Praha-Holyně, případně Praha-Řeporyje),
1 km
a tzv. Pražský Semmering (trať číslo 122), který překračuje Hlubočepy po dvou vysokých viaduktech a následně se prodírá skalními zářezy na úbočí Dívčích hradů. Svou romantikou oblast přitahovala spisovatele Jaroslava Foglara – Jestřába, který sem velmi často nejen jako vedoucí pražského skautského oddílu Dvojka (Hochů od Bobří řeky) zavítal. Prokopské údolí mělo v životě Jaroslava Foglara mimořádné postavení. Byl zde na své první skautské výpravě počátkem 20. let (Pod kalvárií, Opičí stromy) a zachránil zde filmaře – jak říkal kinoherce – spadlého ze skály. Skauti ho tehdy odnesli ke strážnímu domku, ze kterého zavolali na Smíchovské nádraží pro drezínu. Hoši od Bobří řeky sem chodili na několik tábořišť. Nedaleko Semmeringu přímo pod vysokou skalní stěnou je tábořiště Skalní hřišťátko. Opičí stromy dnes již nestojí, ale borový lesík nad Zlíchovem je lehce dostupný po vycházkové cestě. Jaroslav Foglar sem chodil psát i své knihy a za války ho zde zatkl četník v domnění, že zakresluje Němci budované podzemní úkryty. Podobná dobrodružství stála na počátku poválečné podoby dobrovolné ochrany přírody. Dne 3. března 1957 se Prokopské údolí stalo místem náhodného setkání tehdy jednatřicetiletého Otakara Leiského s partou šesti asi dvanáctiletých chlapců. Společně zde strávili odpoledne při hrách zaměřených na poznávání přírody. Setkání se pro zájem chlapců opakovala každý týden, přičemž jejich počet se rozšířil a skupina si začala říkat Stopaři. Potřeba pravidelná setkávání legalizovat vedla v září 1958 k založení Sboru (původně Sekce) ochrany přírody při Přírodovědeckém sboru Společnosti Národního muzea v Praze.
Sbor ochrany přírody se v listopadu 1969 proměnil na TIS – Svaz pro ochranu přírody a krajiny, který byl až do vzniku ČSOP v roce 1979 jedinou celostátní nevládní ekologickou organizací, sdružující 16 tisíc individuálních a 35 kolektivních ochránců přírody. Přírodní park je vyhledávaným místem i pro filmaře, jak dokazuje i zmiňovaná událost ze života Jaroslava Foglara. U Hlubočepského jezírka se natáčelo několik filmů, např. legendární Pelíšky (scéna s pošťákem – nikdo nesmí projet) v roce 1999, vrchol Děvína se zase objevil ve filmu Všechno nejlepší! z roku 2006. Mgr. Lubomír Bartoš – postgraduální student Ústavu pro životní prostředí PřF UK a zaměstnanec CENIA. Dlouhodobě se zabývá výzkumem návštěvnosti a rekreačním využíváním pražských přírodně hodnotných oblastí.
PŘÍRODNÍ PARKY
25
Zajímavosti z přírody a krajiny
Agrární valy a haldy Jeseníků Při toulkách Jeseníky a stejně tak sousedními Rychlebskými horami a Zlatohorskou vrchovinou upoutají pozornost početné kamenice a hromadnice, které geomorfologové nazývají agrární valy a agrární haldy. Tyto historické krajinné prvky se zde vyskytují v nebývalé hustotě, vyznačují se velkými rozměry a rozmanitostí tvarů. V tomto ohledu lze v České republice najít jen málo srovnatelných oblastí. Kamenice jsou dlouhé i stovky metrů a mohou být široké až 13 m a vysoké až 4 m. Hromadnice mají zpravidla kruhový či oválný půdorys a ty největší dosahují délky 20 i více metrů, výšky 4 m a objemu mnoho set m³. Některé kamenice a hromadnice mají pečlivě na sucho rovnané boční zídky z ostrohranných kamenů.
Svědkové hospodaření Stáří agrárních valů a hald nelze přesně určit, vznikaly však bezpochyby již s přeměnou lesní půdy v zemědělskou v průběhu první a druhé kolonizační vlny (2. polovina 13. století, resp. polovina 16. až začátek 17. století), kdy byly v hlubokých jesenických údolích založeny podél vodních toků desítky řadových vsí s pravidelně vyměřenou záhumenicovou plužinou. A právě na hranicích až 2 km dlouhých a rovnoběžných záhumenicových parcel byly z kamení vysbíraného z polí po celé generace vršeny kamenice a hromadnice, místy doprovázející meze. Tam kde bylo kamení hodně, vznikaly hromadnice i uprostřed pozemků. Po druhé světové válce přestaly být tyto vedlejší produkty tradičního obhospodařování půdy v důsledku odsunu původního německého obyvatelstva a změn v zemědělské výrobě stavěny a doplňovány a tisíce hektarů polí bylo zatravněno nebo zalesněno. Mnoho agrárních valů a hald se tak ocitlo v lesních porostech a dnes svědčí o někdejším rozsahu plužiny. Na mezích, kamenicích a hromadnicích se přestalo pást a stromy na nich již nebyly tak často nebo vůbec prořezávány. Celkový pokles antropického tlaku na krajinu uvolnil prostor pro primární a sekundární sukcesi, která probíhá různou rychlostí. Jsou-li však agrární valy a haldy tvořeny velkými kameny, mohou zůstat dlouho nekolonizované. Zatímco některé úseky kamenic jsou pokryty mechy či lišejníky, jiné již mají
26
ZAJÍMAVOSTI
Foto autor mozaikovitě vyvinuté bylinné a keřové patro doplněné solitérními stromy. V těsném sousedství se často vyskytují druhy nejrůznějších potravních, hydrických a světelných nároků, epility, kapradiny nebo listové sukulenty. Místy se dřevinný doprovod kamenic v posledních desetiletích natolik rozrostl, že dosahuje šířky až 22 m a zabírá stále více přilehlé zemědělské půdy.
Vegetace Nejrozšířenější z nejméně dvou desítek druhů keřů vyskytujících se na agrárních valech a haldách je střemcha obecná, líska obecná, maliník, růže šípková a různé druhy vrb, celkově dominují endozoochorní druhy. Ze stromů to jsou pionýrské druhy (zejména bříza bělokorá a jeřáb ptačí) a v kamenitém substrátu dobře kořenící suťoví specialisté – javor klen, lípa srdčitá, javor mléč a jasan ztepilý, přičemž zejména první dva druhy vytvářejí bohaté pařezové výmladky. Na okrajích kamenic a hromadnic nacházejí útočiště také plané ovocné stromy (nejčastěji třešeň ptačí), z jehličnanů je hojnější jen smrk ztepilý a modřín opadavý. Porosty agrárních valů a hald se vyznačují vysokou druhovou, prostorovou a věkovou rozmanitostí, což podmiňuje řada faktorů: rozmanitost půdních a (mikro)klimatických podmínek, různá sukcesní vyspělost, současný i minulý management, využití sousedních pozemků aj. Společenstva kamenic a hro-
madnic jsou zpravidla podmíněně přirozená až přírodě blízká a představují jakési „ostrovy biodiverzity“ mezi sousedními druhově chudšími ekosystémy (kulturní louky a pastviny, smrkové monokultury).
Prvky krajinného rázu Agrární valy a haldy jsou v jesenické podhorské krajině natolik hojné a vizuálně výrazné, že spoluurčují krajinný ráz a zvyšují krajinnou heterogenitu. Pro svoje přírodní, estetické a kulturně-historické hodnoty by si agrární valy a haldy se svým vegetačním doprovodem zasloužily ochranu, například jako významný krajinný prvek. Krajinářsky nejcennější oblast – horní povodí Opavice – by bylo vhodné vyhlásit jako přírodní park, který by navazoval na CHKO Jeseníky na jejím východním okraji. Celkový charakter tohoto regionu doplňují stavby lidové architektury (dochované ve větším počtu například v Heřmanovicích, Spáleném a Komoře), relikty po těžbě drahých kovů (staré štoly, pinky) a sakrální památky. Pro vysoký výskyt historických krajinných prvků a struktur lze zdejší kraj označit jako historickou kulturní krajinu. Jiří Riezner
Mgr. Jiří Riezner, Ph.D., vystudoval kartografii na Přírodovědecké fakultě MU.
Babočky na tahu Ve dnech 17. až 20. května 2009, v menší intenzitě v následujících dnech a znovu velmi početně 24.–26. května byl na mnoha místech našeho území pozorován neobvykle početný tah baboček bodlákových (Vanessa cardui). Tato babočka má značné rozšíření – vyskytuje se v Evropě, Asii, severní části Afriky a v Severní Americe. Ale jen v teplých, subtropických částech tohoto obrovského areálu žije trvale, do severnějších oblastí s mírným klimatem proniká jen jako sezonní migrant. Početnost babočky bodlákové ve střední Evropě meziročně výrazně kolísá v závislosti na počasí a zvláště na početnosti druhu ve Středomoří a severní Africe. V některých letech se neobjeví téměř vůbec, jindy jednotlivě nebo naopak velmi hojně. Obvykle k nám přiletuje kolem poloviny května, další jedna nebo dvě generace se vyvíjejí na našem území, ale jejich jedinci také mohou přiletět. Housenka požírá nejčastěji listy pcháčů a bodláků, ale není vybíravá a můžeme ji najít na řadě dalších rostlin, např. na podbělu, bělolistu, lopuchu nebo kopřivě. V jižnějších oblastech je považována za škůdce sóji a některých složnokvětých. Motýli poslední generace se mohou na podzim vracet na jih, ale častěji hynou po příchodu chladného počasí. Naši zimu nejsou schopni přečkat. Babočka bodláková je vynikající letec, je schopna překonat obrovské vzdálenosti, přeletí i značně široké vodní překážky nebo vysoké hory. Vícekrát byla zaregistrována dokonce i na Islandu. Např. ve druhé polovině června 1949 bylo na jižním pobřeží Islandu pozorováno několik jedinců. Zprvu se předpokládalo, že sem doletěli z Britských ostrovů, i to už je více než 1 000 km. Po pečlivé analýze meteorologické situace, kterou provedli dánští entomologové – hluboká tlaková níže nad Atlantikem a rozsáhlá tlaková výše severovýchodně od Britských ostrovů – se ukázalo, že babočkám pomohlo silné vzdušné proudění a musely být „nasáty“ někde na Pyrenejském poloostrově nebo dokonce v Maroku. Jejich cesta nad Atlantikem tak mohla přesáhnout 3 000 km. Tahy baboček bodlákových byly zaznamenány mnohokrát i na našem území, ale většinou trvaly jen několik hodin a měly spíše lokální charakter. Tah, který probíhal letos během několika květnových dní, byl neuvěřitelně početný a velkoplošný. Byl pozorován
Kreslil Jan Steklík nejen větším počtem biologů (záměrně uvádím konkrétní pozorování, která dokládají masovost a nápadnost tohoto jevu: J. Bryja – Studenec, T. Dufek – Hustopečsko, M. Hluchý – jižní Morava, Maďarsko, M. Homolka – Milevsko, Z. Hubálek – Valtice, V. Hula – Krušné hory, J. Chytil – okolí Pálavy, F. Kopeček – Uherské Hradiště, M. Kopp – Uničov, J. Kulfan – okolí Zvolena, A. Laštůvka – Prostějovsko, Z. Laštůvka – Brno, více míst jižní Moravy, Maďarsko na východ masově po Miškovec, pak již méně, v Rumunsku jednotlivě, H. Šefrová – Bílovice nad Svitavou, J. Uřičář – Váté písky a Znojemsko, z jiných míst Evropy: S. Gomboc – Slovinsko a Chorvatsko asi o týden dříve než u nás, někteří jedinci dokonce přiletovali i po setmění ke světlu, M. Kurz – Salzburg, F. Lichtenberger – při dvouhodinové zácpě na dálnici u Vídně pozoroval přibližně každou vteřinu jednoho
motýla, v Alpách až do 2 400 m, L. Reser – Švýcarsko, Ch. Wieser – Štýrsko), ale všimli si jej i lidé, kteří o přírodu obvykle větší zájem nejeví. Nepříjemný byl řidičům, protože usmrcené babočky silně znečišťovaly čelní skla aut např. při cestě po dálnici z Brna do Břeclavi. Za dobu pěti minut bylo možné napočítat 60–80 migrujících jedinců, většinou táhli jednotlivě, méně ve dvojicích, trojicích nebo menších skupinkách. Aleš Laštůvka napočítal 19. 5. u Bedihoště na Prostějovsku v době od 10 do 17 hodin zhruba 21 tisíc táhnoucích motýlů. Motýli, kteří překonají vzdálenost stovek kilometrů z jižní Evropy nebo dokonce severní Afriky jsou často zcela vyčerpaní a ve velmi zuboženém stavu a někteří hynou, aniž by stačili naklást vajíčka. Zdeněk Laštůvka
Čerstvě vylíhlý motýl druhé generace, který se vyvinul na našem území. Foto Zdeněk Laštůvka
ZAJÍMAVOSTI
27
Proč číst myslivecké příběhy
Recenze
Zdeněk Novotný: Příběhy nejen z loveckého posedu. Vydalo Nakladatelství Olomouc, Olomouc 2008, 165 stran.
Výskyt plazů v ČR Vlašín, M., Mikátová, B.: Metodika sledování výskytu plazů v České republice. ZO ČSOP Veronica, Brno 2007, 39 s. Tato odborná publikace dvojice zoologů Mojmíra Vlašína a Blanky Mikátové, kterou vydává ZO ČSOP Veronica, je určena laikům. Přináší návod, jak chránit živočichy třídy obojživelníků, kteří jsou ohroženi kromě jiného i tím, že v lidech trochu neprávem vzbuzují záporné emoce. Má mířit do rukou společenské menšiny, která chce podporovat v přírodě druhovou pestrost. Jak autoři sami uvádějí, kdo chce zvířata chránit, musí je nejprve poznat, aby věděl, co k životu potřebují. Ti, kteří mají rádi plazy, netouží je chovat v zajetí, ale spokojí se s možností sledovat je v přírodě. Drobná knížečka by neměla chybět na místních úřadech, ‚životněprostřeďových‘ agenturách, kancelářích zahradních projektantů. Je psána velmi sdělným jazykem, který stylisty upoutá skvělou dovedností používat ve vědeckopopulárním žánru humor. Přitom dílko neurazí ani zoologa odborníka. Čtenář této příručky se naučí evidovat místa v republice, kde se který plaz vyskytuje. Autorům to ale nestačí, doporučují, aby si nikdo své poznatky nenechával pro sebe, ale publikoval je v regionálních časopisech. Kromě metodiky navíc i základní přehled regionálních periodik, kde je možné monitoring zveřejnit. Mladší a pružnější pozorovatelé mohou „mapovat živočichy“ i na stránkách internetu, návod je rovněž v knížce. Kapitola „Metody studia plazů v terénu“ obsahuje metody sledování a návod na práci v terénu, například průzkum na plošných čtvercích, liniovou obchůzkou a konečně návod na zbudování úkrytů a umělé vysazování plazů. Poslední částí je popis jednotlivých druhů, zaměřený hlavně na místa jejich výskytu a způsob života. Text je doprovázen skvělými obrázky malíře Jana Dungela, který dokázal zdánlivě nemožné. Skvělou populárně naučnou knížečku svým typickým stylem – měkkou tužkou, barvou a matematickou přesností – povýšil na umělecké dílko. Pavla Hobstová
Kreslil Pavel Magda
Stín muže, který sázel Muž, který sázel stromy je povídka Jeana Giona o síle odhodlání z roku 1953. Je to příběh muže jménem Elzéard Bouffier, který po tragickém zlomu v životě věnoval veškeré své úsilí vysazování nového lesa v pustých francouzských alpských zákoutích. Vyzařoval z něho klid a vyrovnanost a bez ohledu na dvě světové války pokračoval ve svém díle až do své smrti ve vysokém věku. Povídka byla přeložena z francouzštiny do mnoha jazyků, včetně češtiny. Podle příběhu byl natočen i stejnojmenný animovaný film. Studenti humanitní environmentalistiky z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně sdružení v okrašlovacím spolku nastudovali stejnojmennou poetickou stínohru. Režie se ujal Lukáš Kala, který zároveň vytvořil velmi dobrý scénář. Nádherné stínové loutky navrhl Milan Suchánek. V roli vypravěče, jakoby samotného Jeana Giona, se osvědčil Jan Blažek. Stíny na plátně vodili studenti s velkým nasazením, a tak hra sklidila na konci frenetický potlesk. Je opravdu příjemné v době multimediální kaše plné mailů, esemesek, smajlíků a chatů sledovat mladé lidi, jak se vracejí k nejprimitivnější formě dramatického umění. Cesta ze srdce do srdce byla oddělena jen tenkým promítacím plátnem a drobné organizační nedostatky jen podtrhovaly pel amatérismu (v tom nejlepším slova smyslu), který tak chybí v současném showbyznysu. Co hře vytknout? Snad jen to, že přestávky mezi jednotlivými obrazy byly vyplněny nejen zvukem flétny či hlasem vypravěče, ale občas i hluchým tichem, což bylo trochu škoda. Každopádně jen houšť takových akcí! Mojmír Vlašín
28
RECENZE
Vydávání mysliveckých příběhů má u nás dlouhou tradici. Stačí jen vzpomenout knihu Zdeňka Hostičky Jak jsem se učil myslivcem (1. vydání 1944), nebo Lovy v Karpatech Julia Komárka (1. vydání 1940), které se staly doslova mysliveckou biblí a jsou navíc vyhledávány i přírodovědci. Stále vycházejí desítky podobných titulů ročně, v každém knihkupectví je najdete, žel kupují si je většinou pouze „pravověrní“ myslivci. Kniha Zdeňka Novotného mezi nimi patří k těm lepším a zaslouží si, aby si k ní našel cestu širší okruh čtenářů. Je třeba říci, že podobné knihy obvykle nepatří mezi umělecká veledíla krásné literatury, jejich autoři většinou ovládají lépe jiné nástroje než pero (a nemusí to být zrovna střelná zbraň). Také Zdeněk Novotný v úvodu přiznává, že jeho první pokusy zachytit to, co za léta strávená v lesích zažil, byly těžké, že mu „myšlenky unikaly a ne a ne je dostat na papír“. O to víc je třeba se sklonit před autorovým úsilím, jehož výsledek všem vřele doporučuji k přečtení. Věřím, že nebudete zklamáni a že, stejně jako já, v knize najdete mnoho podnětného. Každý z autorů podobných knih má svůj zamilovaný kraj, který inspiruje jeho příběhy. Jestliže pro Zdeňka Hostičku to bylo především okolí myslivny Jalovčí u Vojtěchova poblíž Konice na Prostějovsku a pro Julia Komárka řada míst Karpat na Slovensku a někdejší Podkarpatské Rusi, pro Zdeňka Novotného je to zejména Ždánický les, poměrně málo známé kopce jihovýchodně od Brna. Tam totiž tento rodák z Račic na Drahanské vrchovině (narozen 1931) zakotvil jako lesník u Vojenských lesů na větší část života. Málokdo ví, že Vojenské lesy a statky v Plumlově obhospodařují nejen rozsáhlý lesní komplex v jihovýchodní části Drahanské vrchoviny, ale i některé menší lesní celky, třeba část Ždánického lesa. A právě zde byl Zdeněk Novotný vnímavým pozorovatelem přírody. V době, kdy mu léta již neumožňují toulat se volně lesy jako dřív, pokusil se alespoň část svých postřehů a příhod přenést na papír, aby také méně trpělivým pozorovatelům poodkryl mnohá tajemství. Učinil tak radost jistě i sobě, protože se mohl alespoň ve vzpomínkách vrátit do mladších let. Recenzi pro časopis Veronica píšu s trochou obav. Sluší se vůbec do „ochranářského“ časopisu psát o něčem, co je spojeno s myslivostí? Myslivci jsou samozřejmě různí a myslivost lze provozovat různými způsoby. Nejsou mezi nimi jen bezohlední bouchalové, řada myslivců má naopak velmi citlivý vztah k přírodě. Ve středoevropských lesích, kde většinou chybí velcí dravci, je provozování
myslivosti nezbytné a má zde více než tisíciletou tradici. Lepší vzájemná komunikace mezi myslivci a ochránci přírody by byla jistě ku prospěchu věci. Také proto vám doporučuji k četbě knihu Zdeňka Novotného. Můžete se v ní dočíst řadu i pro biologa cenných postřehů o životě srnčí, jelení i černé zvěře, které v učebnicích nenajdete. Třeba o tom, že kromě hlavní srnčí říje na vrcholu léta probíhá ještě druhá (tzv. opožděná) říje počátkem září, kdy je také možné přilákat láskychtivého srnce pískáním na srnčí vábničku. Taky o tom, jak důležitý je dobře vycvičený lovecký pes či jaká nádhera je vydat se do lesa na obnově, v čerstvém čistě bílém sněhu, kdy lesem křížem krážem vedou řádky zvířecích stop. Že při lovu nejde ani tak o střílení, ale především o hodiny a hodiny trpělivého čekání v tichu lesa a o to, že před každým výstřelem je třeba pečlivě vážit, aby člověk nenadělal víc škody než užitku. Na své si přijde i ten, kdo se chce něco dovědět o krajině Ždánického lesa. Třeba jak přišla lesovna Bílý vlk u někdejší císařské silnice z Bučovic k Žarošicím a dál na jihovýchodní Moravu ke svému pozoruhodnému jménu, které bylo pak přeneseno na celou okolní část Ždánického lesa. O mnoha dalších zajímavých místech. Cestě Těšance, tvořící v minulosti část majetkové hranice mezi někdejším panstvím slavkovských Kouniců a Lichtenštejnů, o stráních nad Jalovým dvorem či roklích kolem zaniklé středověké vsi Konůvky. Sám jsem si spolu s autorem připomenul svoji cestu Ždánickým lesem za časného jara před několika lety. V noci tenkrát napadl poslední sníh oné zimy a ždánické lesy byly v ranním slunci čisté, zářivé a liduprázdné. Přál bych si, aby kniha Zdeňka Novotného otevřela cestu k těmto lesům i vám. Hynek Skořepa
kritérií: A – podle výskytu významných druhů – a) globálně ohrožené, b) evropsky ohrožené, c) ohrožené endemity národní a širší s výskytem ve dvou a více státech; B – podle druhového bohatství a C – podle evropsky ohrožených přírodních stanovišť. Takto bylo vybráno celkem 75 botanicky významných území ČR. Třebaže bychom v knize rádi viděli i některá další území, zachycují ta vybraná podstatnou část pestrosti živé přírody České republiky. Můžeme tak na jejích stránkách navštívit jarní, kvetoucí lužní lesy soutoku Moravy a Dyje, Litovelského Pomoraví, Poohří, podhorské Nivy Morávky nebo Libického luhu v Polabí. Za strhujícími panorámaty se můžeme vydat do hluboce zaříznutých údolí Dyje v NP Podyjí nebo údolí Oslavy. Poslední zbytky dříve rozšířených slanisek najdeme na jižní Moravě u rybníka Nesyt, na Trkmanském dvoře nebo v západních Čechách v NPR Soos. Vegetaci kontinentálnějších období pleistocénu můžeme zhlédnout na suchých stepích jižní Moravy, kde se můžeme kochat kvetoucími stepními běžci – katrány na Pouzdřanské stepi nebo v PR Špice, těšit se rozkvetlou skalní stepí krumlovsko-rokytenských slepenců, v Českém středohoří nebo na Bílých stráních obdivovat záplavu květů bělozářek liliovitých. Není jiného území u nás, které by více symbolizovalo souhru přírodního prostředí a soustavného kultivování krajiny člověkem, než je tomu v Bílých Karpatech. Specifikem české krajiny jsou i rybníky, mezi ty nejcennější patří např. Břehyňský a Maňovický rybník a Hrdibořické rybníky. Mezi nejcennější území patří ta nej-
méně dotčená – pralesovité porosty a přírodě blízké lesy, ty vyšších poloh najdeme např. v Boubínském pralese, Novohradských pralesích, v beskydském Mionší nebo v nižších polohách v NPR Karlštejn-Koda, v NP Podyjí a na soutoku Oslavy a Chvojnice. Horské oblasti reprezentují např. Krkonoše, Králický Sněžník a Praděd. Můžeme nasát vůni a pohroužit se do mlh rašelinišť Božídarského, Červeného blata, Modravské slatě nebo Rejvízu. Další jedinečností je výskyt mnoha hadcových výchozů v krystalinické části České republiky, na něž jsou vázány vzácné reliktní druhy a endemity, mezi vybraná území patří Dolnokralovické hadce, Mariánskolázeňské hadce a Mohelenská hadcová step. Recenzovaná publikace představuje cenná území, která jsou svědectvím historie české krajiny. Jednotlivá botanicky cenná území jsou abecedně seřazena s uvedením lokalizačních údajů, stručné charakteristiky (fytogeografické zařazení, geologie, půdy), územní ochrany, botanického významu (odůvodnění zařazení do IPA, specifika biotopů), ohrožení a problematiky ochrany území, výzkumu (základní informace o případném výzkumu na lokalitě), využití (typy hospodaření), údajů o biotopech podle systému EUNIS a jejich pokryvnosti (biotopy v systému EUNIS doplněné o kódy jednotek Katalogu biotopů ČR zastoupených v území), managementu, plánu péče, vybrané literatury a zpracovatelů. Kolektiv mnoha autorů zaručuje vysokou odbornou úroveň. Knihu lze doporučit každému, kdo se zajímá o cenné druhy naší flóry a o naši přírodu vůbec. Petr Halas
Kniha o přírodním dědictví Česka Čeřovský, J., Podhajská, Z., Turoňová, D. (eds.): Botanicky významná území České republiky. AOPK ČR, Praha 2007, 407 s. Kniha Botanicky významná území České republiky je jedním z výsledků iniciativy na ochranu evropského rostlinstva Planta Europa. Toto mezinárodní sdružení se svým projektem „botanicky významná území“ (IPAs – Important Plant Areas) má záměr zajistit adekvátní ochranu autochtonních rostlin na vybraných nejcennějších územích. V České republice byly práce na realizaci projektu zahájeny v průběhu roku 2002 pod koordinací Agentury ochrany přírody a krajiny ČR. Ojedinělé je, že při výběru území byly zahrnuty nejen informace o cévnatých rostlinách, ale také o mechorostech, lišejnících a houbách. Území v ČR byla vybírána podle několika
Kreslil Pavel Magda
RECENZE
29
Když oděv doslouží
Ekologická poradna Víme, co nosíme?
Po stopách našich oděvů Každý se chce v šatech cítit příjemně. Šaty musí padnout a slušet, pro mnohé z nás představuje oblečení osobní vizitku. Tím, co máme na sobě, sdělujeme, kdo jsme, k jaké skupině lidí patříme. Zamysleme se nad tím, co všechno s naší touhou být dobře oblečený může souviset. Každý oděv má svou minulost, současný i budoucí život, který se nedotýká jen jeho uživatele, ale mnoha dalších lidí a samozřejmě životního prostředí. Dopady nynějšího způsobu výroby, distribuce, údržby i likvidace oděvů jsou v mnoha ohledech negativní.
Environmentální souvislosti výroby Výroba oděvů začíná u textilních vláken. Už v této fázi se objevují první environmentální i sociální negativa. Textilní vlákna můžeme podle jejich původu dělit na chemická (viskóza, nylon, silon či polyester) a přírodní (bavlna, len, konopí či vlna). Výroba chemických vláken je oproti těm přírodním energeticky náročná a některá z nich (nylon či polyester) se vyrábějí z ropy, neobnovitelné suroviny. Na druhou stranu nelze říci, že přírodní materiály jsou jednoznačně příznivější. Výrobní proces bavlny je sice oproti polyesteru asi třináctkrát energeticky úspornější, nicméně při jejím pěstování se vedle velkého množství vody na zavlažování používá až čtvrtina všech pesticidů spotřebovaných v zemědělství. Ty znečišťují půdu i vodu a mají na svědomí otravu mnoha lidí pracujících na plantážích. Šetrnějším postupem pěstování bavlny může být ekologické zemědělství. Takto vypěstovaná bavlna získá přívlastek bio (někdy se užívá anglický výraz organic), zátěž životního prostředí toxickými chemickými látkami je oproti té konvenčně produkované až o 90 % menší. Biobavlněné oblečení u nás najdeme v nabídce menších specializovaných prodejen, ale i ve velkých obchodech s konfekcí. Z hlediska náročnosti na vodu, potřeby chemického ošetření a pevnosti vláken se v porovnání s bavlnou jeví lépe len či konopí, kterým se daří i v našich klimatických podmínkách. S cílem omezit spotřebu ropy se v textilním odvětví šíří nové materiály, a tak si v České republice dnes můžeme koupit třeba šaty ze sóji nebo mikinu z bambusu. Výroba těchto látek je však spojena s velkou spotřebou chemikálií, vlákna vznikají složitým zpracováním přírodních bílkovinných polymerů.
30
EKOLOGICKÁ PORADNA
Kreslil Rostislav Pospíšil Dalším způsobem, jak získat environmentálně příznivější materiál, může být recyklace použitých vláken. Ne vždy je ale recyklace efektivní cestou. Musíme zvažovat spotřebu vynaložené energie a výslednou kvalitu vzniklé textilie. Dobrým příkladem může být technologie recyklace polyesteru zvaná Eco circle®. Oproti výrobě nového materiálu se uspoří asi 77 % emisí skleníkových plynů a 84 % energie.
Zatěžující údržba Více než doprava (oděvy často urazí tisíce kilometrů, než se dostanou do naší skříně) hraje z pohledu zátěže životního prostředí svou roli údržba. Dobře to lze ukázat na případu obyčejného bavlněného trička. Když jej vypereme dvacetpětkrát na 60 °C, pokaždé usušíme v sušičce a vyžehlíme, vypustíme do ovzduší zhruba 4 kilogramy skleníkových plynů. Pokud oželíme sušení v sušičce i žehlení a budeme místo na 60 °C prát na 40 °C, sníží se emise skleníkových plynů spojených s údržbou zhruba o polovinu. Svou roli z hlediska zátěže životního prostředí hrají také čisticí prostředky, konkrétně délka jejich biologické rozložitelnosti a přítomnost fosfátů, které znehodnocují povrchové vody. V nich se pak množí bakterie, sinice či řasy. Až do roku 2006 se u nás prací prostředky obsahující vysoké procento sloučenin fosforu běžně prodávaly. To se změnilo vyhláškou Ministerstva životního prostředí, která zakázala výrobu a prodej fosfátových pracích prostředků pro praní textilu. Prací prostředky obsahují také tzv. tenzidy. Jde o účinné látky usnadňující rozpouštění a odstranění nečistot z oděvů. Tenzidy by se neměly dostávat do nadzemních vod, proto je u nich žádoucí pokud možno co nejrychlejší biologická rozložitelnost. V roce 2006 provedl Zkušební ústav lehkého průmyslu Praha test patnácti pracích prostředků, které se profilují jako ekologické. Hodnocena byla jejich prací účinnost a biologická rozložitelnost. Výsledky testu lze najít na http://www.ekolist.cz/zprava. shtml?x=1930037.
Život našich oděvů obvykle končí na skládkách či ve spalovnách a ani jedno řešení není ideální. První vede k rozrůstání skládek, při druhém se uvolňují těžké kovy a vznikají rakovinotvorné dioxiny a furany. Přitom jakákoliv forma dalšího použití oděvů znamená menší potřebu pěstování nebo výroby nových materiálů, a tím i menší zátěž pro životní prostředí. V této souvislosti mnohé napadne koupě secondhandového oblečení, ani ta však není jednoznačně příznivá. Odložené oděvy často nezůstávají v místě sběru, jsou odváženy na prodej do zahraničí. Poptávka po nových oděvech se v místě odložení tedy nesnižuje. Obchod s oblečením z druhé ruky je zdrojem pracovních příležitostí v mnoha afrických státech, kde má tento typ zboží významný podíl na trhu, až 30 % celkové tržní hodnoty dovozu. Ten však likviduje místní oděvní průmysl a otázkou také zůstávají kulturní a sociální souvislosti této praxe.
Oděvní desatero Existuje cesta, jak se oblékat s respektem k přírodě i lidem? Při jejím hledání nám mohou pomoci tyto tipy: 1. Nedám se zlákat rychle se měnícími módními trendy. Raději koupím kvalitní oblečení, které mi vydrží. 2. Chutná mi biojogurt i fair trade káva, tak proč nezkusit také bio a fair trade oděvy? 3. Upřednostním oděvy, za nimiž stojí co nejnižší spotřeba energie, neobnovitelných zdrojů či toxických látek, například oděvy z konopí, lnu nebo z materiálů vzniklých zpracováním druhotné suroviny. 4. Zabrousím do second-handů, ideálně s místním zbožím, navštívím bleší trh či bazar nebo oblečení směním s přáteli. 5. Oděvy peru na nižší teplotu (30–40 °C) v ekologicky šetrném pracím prostředku a vyhýbám se aviváži. Naplním celý buben pračky. 6. Suším prádlo volně na vzduchu, ušetřím tím spoustu energie, a když šaty dobře pověsím, často ani není třeba je žehlit. Bělím sluníčkem. 7. Občas se trochu vyřádím, okoukané oblečení obarvím, potisknu, ozdobím, přešiji. 8. Někdy je dobré stát se na chvíli opravářem – oblíbené kalhoty přeci jen tak nezahodím. 9. Pošlu věci dál, věnuji je třeba charitě. Dle údajů Diakonie Broumov lze využít asi 80 % vysbíraného textilu. Využiji také sběrná místa a kontejnery na textil, jsou mimo jiné umístěny v některých nákupních centrech. 10. Chci vědět, za co platím! Požaduji informace o materiálech a původu. Lenka Parkánová
Diskuse
Pasivní dům ≠ ekologické bydlení Postavit si nízkoenergetický dům se stává módou. Podle ankety, kterou loni v Brně zorganizovalo Centrum pasivního domu, si v něm přeje bydlet každý druhý Brňan. Zájem je tak velký, že sousloví pasivní dům je občas používáno jako marketingový tah, aniž by nabízený dům podmínky jeho definice opravdu splňoval. Během krátké doby se kvalita nabídky jistě zvedne v závislosti na poptávce, úskalí však vidím v tom, že v naprosté většině případů se jako pasivní nabízí individuální, samostatně stojící rodinný dům. Takový dům je sice pro svého majitele nízkonákladový, tedy šetrný ve využívání energií, ale pro společnost a krajinu představuje nejvýraznější zátěž ze všech forem bydlení. Pasivní rodinný dům se chová ke svému okolí stejně neekologicky a sobecky jako kterýkoliv samostatně stojící rodinný dům postavený v satelitních městech, tedy v nově vznikajících koloniích rodinných domků v dosahu větších měst bez veřejné vybavenosti. Nová satelitní výstavba je minimálně ze tří důvodů neekologická: 1. Satelity nemají své vlastní společenské zázemí a parazitují na centrálním městě. Cesta za prací, nákupy i zábavou se odehrává za volantem osobního automobilu. Pro život v satelitu je vlastnictví dvou osobních automobilů v jedné rodině nutností. Hustota obyvatel na hektar totiž nedosahuje takových hodnot, aby bylo efektivní obsloužit tyto oblasti městskou hromadnou dopravou. 2. Plošné nároky na výstavbu individuálního rodinného domu jsou v porovnání s jinými formami bydlení největší. Jak společnost bohatne a každý si chce splnit svůj sen o rodinném domu, ukrajuje urbanizace stále více z volné krajiny. 3. Obcím vznikají vysoké náklady spojené s výstavbou a údržbou obslužných komunikací a technické infrastruktury. Například úsek komunikace dlouhý 14 m obslouží 2 rodinné domy samostatně stojící (cca 8 osob), ale při řadové zástavbě jsou to už 4 domy (16 osob). Za luxus, který si dopřávají majitelé individuální zástavby, tedy platíme všichni. Poněkud provokativním názvem článku se snažím přivést ty, kteří se rozhodli postavit si dům šetrný k životnímu prostředí, k zamyšlení. Chtějí bydlení, které umožňuje úsporu energie, nebo bydlení, které je zároveň ohleduplné ke krajině a společnosti, tedy skutečně ekologické?
Od roku 2008 jsou v Židlochovicích obydleny již dva pasivní řadové rodinné domy. Foto Kateřina Tydlačková, Centrum pasivního domu Dobře vyřešené skupiny řadových nebo i menších bytových domů mohou mnohdy nabízet větší kvalitu bydlení a soukromí než život za vysokou zdí samostatně stojícího domku. Pro příklad obytných celků z pasivních domů s vyšší hustotou obyvatel odkazuji na projekty německého Passivhaus Institutu: www.passivhausprojekte.de/projekte.php. Jde např. o sídliště v Konstanz nebo řadové domy v Aalen či Mnichově. Miroslava Zadražilová
Pasivní dům = ekologické bydlení Ve valícím se proudu informací reaguje mnoho lidí na tištěná média tím, že je prolistuje a registruje pouze nadpisy článků. Pokud to někdo takto udělá s příspěvkem Ing. arch. Miroslavy Zadražilové, nabude dojmu, že pasivní domy nemohou zajistit ekologické bydlení. Čtenář bez patřičných znalostí a osobních zkušeností začne o energeticky úsporné a zdravé výstavbě, ověřené množstvím příkladů, pochybovat. Když jej však téma zaujme a prostuduje si např. uvedený webový odkaz, pasivní domy ve formě obytných nebo řadových domů nemusí zcela zatratit. Německý příklad představuje zdravé, hospodárné a architektonicky přitažlivé způsoby bydlení. V článku je vysloven názor, že samotný dům sice bude energeticky šetrný, avšak nová individuální zástavba vyroste na úkor zemědělské půdy, bez potřebné infrastruktury a stane se zátěží pro centrální město. Avšak to je obecný problém individuální výstavby.
Jeho naprosto nelogické přenesení pouze na příklady pasivních domů je potřebné vnímat jako nesprávný a škodlivě vyznívající pohled. Zvláště pak v době, kdy se v naší zemi začíná tento typ výstavby uplatňovat ve větší míře. Autorka bohužel také nesprávně vyhodnotila situaci v té části článku, v níž hovoří o tom, že v bohatnoucí společnosti si chce každý splnit sen o rodinném domu. Je tomu opravdu tak? Vždyť i prezentované příklady s řadovými a bytovými domy z Německa, daleko bohatší země, než je Česká republika, dokazují, že existuje široká vrstva obyvatel, která dá přednost jiné formě bydlení, než je individuální výstavba. Přitom o českých příkladech nebo připravovaných projektech řadových či obytných pasivních domů nezazněla ani zmínka. Jen z jižní Moravy však stačí připomenout již několik roků užívaný soubor řadových pasivních domů v Židlochovicích a připravovanou výstavbu obytných pasivních domů v Pohořelicích. Jsem přesvědčen, že tématu pasivních domů se potenciální stavebníci nemusejí obávat. Je to správná cesta, která toho, kdo se po ní vydá, dovede k očekávanému cíli. Nejen zahraniční, ale i české výsledky nás o tom přesvědčují. Proto alarmující nadpis považujme za drobné nedorozumění, a pokud by přece jen někdo o pasivních domech pochyboval, je dostatek možností a příležitostí, jak se v přemíře informací správně orientovat – viz např. www.pasivnidomy.cz. Josef Chybík Oba autoři jsou z Fakulty architektury VUT v Brně
DISKUSE
31
Kronika
Kreslil Jan Steklík
Za historií a krásami lužních lesů do Lanžhota Už je to více než 30 let, co se krajina pod Pálavou výrazně změnila. Rozsáhlé lužní lesy s loukami byly zatopeny vodou tří nádrží Nových Mlýnů, kterým padlo za oběť 1 107,85 ha lužních porostů. Napuštěním střední nádrže také skončila historie obce Mušov, jejíž minulost připomíná už jen kostelík sv. Linharta, který díky své poloze nebyl zatopen. Ani řeky Jihlava, Svratka, Dyje a Morava nezůstaly nedotčeny, jejich toky byly drasticky napřímeny a ohrazeny a koryta zahloubena a upravena do nepřirozeného lichoběžníkovitého tvaru. Řeky tak ztratily svou živost a lužní les vodu. Na některých místech klesla hladina spodní vody více než o jeden metr a především starší stromy, jejichž kořeny se nedokázaly přizpůsobit výrazně snížené hladině spodní vody, začaly usychat a odumírat. V 90. letech 20. století se lesníci společně s dalšími odborníky, za finanční podpory ministerstva životního prostředí, pustili do rozsáhlé revitalizace lužních lesů. Vybudovali soustavu vodních kanálů v délce několika desítek kilometrů se stavítky a hradítky, kterými mohli navrátit ztracenou vodu zpět do lužního lesa. Výstava Historie a krásy lužních lesů jižní Moravy představuje fotografie Jana Haladyho, Viktora Hoška, Jarmily Kocourkové, Stanislava Krejčíka, Davida Mahovského, Otakara Pražáka, Miloše Spurného a Filipa Šálka a je doplněna i o historické mapy. Přijměte na ni pozvání do muzea města Lanžhot, kde bude přístupná každý den od 27. 6. 2009 do 30. 8. 2009 od 9 do 17 h. Filip Šálek
32
KRONIKA
Cena pro Milenu Rychnovskou
Ropákem 2008 je Pavel Bém
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR ve spolupráci s Národním kontaktním centrem – ženy a věda Sociologického ústavu AV ČR uspořádalo první ročník slavnostního předání Ceny Milady Paulové pro vědkyni za celoživotní přínos vědě. Cenu předala ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Miroslava Kopicová na konferenci Proměňující se krajina vědy: 10 let aktivit na podporu žen ve vědě (Changing research landscapes to make the most of human potential), která se u příležitosti českého předsednictví a pod záštitou Evropské komise uskutečnila 14. května 2009 v Praze. Součástí ceny byl nejen umělecky provedený diplom, ale i 150 000 Kč. Smyslem ceny pojmenované po první ženě, jež získala právo přednášet na univerzitě (1925) a také se stala první profesorkou (1939) na našem území, historičce Miladě Paulové, je vyzdvihnout excelentní vědeckou práci českých badatelek, podpořit ženy ve vědě a inspirovat začínající vědkyně nebo studentky, které vědeckou dráhu zvažují. Cena bude každoročně udělována v jiné vědní oblasti. Pro rok 2009 byla zvolena oblast udržitelného rozvoje a ekologie, jež je mimo jiné jedním z tzv. průřezových témat Národní politiky výzkumu, vývoje a inovací pro roky 2009–2013. Historicky první oceněnou vědkyní se stala prof. RNDr. Milena Rychnovská, DrSc. Emeritní profesorka Univerzity Palackého v Olomouci (kde také založila katedru ekologie) se badatelsky zaměřuje na ekologii krajiny a je představitelkou ekosystémového přístupu, který vidí rostlinnou ekologii v širších souvislostech hospodaření s vodou a zemědělstvím. Svým výzkumem významně přispěla k rozpoznání úlohy lučních porostů v krajině. red.
Děti Země Brno na konci dubna již po sedmnácté zveřejnily výsledky ankety o antiekologický čin Ropák roku spolu s výsledky ankety o antiekologický výrok Zelená perla roku, která je o tři roky mladší. O ropáka „usilovala“ obvyklá třicítka eko-hříšníků, o zelené perly zase padesátka výroků. Letos hlasovalo 98 členů komise z celkových 114. Ropákem 2008 se s přehledem stal primátor Prahy Pavel Bém (ODS), který se loni umístil jako pátý. Své prvenství si zasloužil prosazováním dvou mrakodrapů převyšujících sto metrů na Pankrácké pláni, přestože Centrum světového dědictví UNESCO vyjádřilo obavy o narušení krajinného rázu (panoramatu) Prahy a doporučilo maximální výšku 70 metrů. Podporoval také výstavbu severozápadní části silničního okruhu kolem Prahy v jižní variantě přes Suchdol, Dolní Chabry a Čimice, přestože existuje levnější, dopravně bezpečnější a ekologicky příznivější severní varianta mimo město. Za třetí jde o jeho snahu vybudovat novou dráhu pro ruzyňské letiště o 1,5 km blíže Praze, což by znamenalo nadlimitní zatížení hlukem desítek tisíc obyvatel. Posledním důvodem je Bémův podíl na opakovaném prosazování změn územního plánu Prahy, které soud pro nezákonnost ruší. Na druhém místě se umístil poslanec a bývalý ministr dopravy Milan Šimonovský (KDU-ČSL) a na třetím poslanec Oldřich Vojíř (ODS). Zelenou perlu 2008 získal dopravní poradce Jaroslav Mencl, který v rozhovoru pro Radiožurnál dne 14. ledna 2008 o snaze plošně kácet stromořadí podél silnic kvůli bezpečnosti řidičů prohlásil: „My v současné době připravujeme vznik občanského sdružení pod názvem Stromy zabíjejí, protože lidí, kteří skončili svůj život na stromech, neustále přibývá.“ Na druhém místě se umístil bývalý ministr dopravy Aleš Řebíček za vskutku kuriózní vysvětlení, proč jsou české dálnice tak předražené: „Pokud mluvíme o předražených dálnicích, bavme se tady, kolik je kde přechodů pro medvědy a žáby a byl bych rád, kdyby tady zaznělo, že to jsou ty důvody, proč máme drahé dálnice.“ A protože medvěda u nás neviděl nikdo asi sto let, je logické, že za všechno mohou jen žáby a jejich propustky pod tělesy dálnic. Letošní ročník Ropáka byl tak překvapením asi jen pro ty, co čekali, že na předních místech se umístí buď „vozačka sněhu“ Kateřina Neumannová, která byla loni druhá a letos pátá, nebo prezident Václav Klaus – loni třetí, letos čtvrtý. Nicméně Bém si to podle mnohých názorů za své arogantní „panování“ v Praze s rozvíjejícím se klientelismem a lobbismem plně zaslouží. Podrobné informace najdete na www.detizeme.cz/ropak/.
Cena Josefa Vavrouška 2008 Cenu Josefa Vavrouška za rok 2008 obdrželi Miroslava Knotková a Antonín Buček. Doc. Ing. Antonín Buček, CSc., byl nominován jak za teoretické propracování územních systémů ekologické stability krajiny, tak za činnost v praktické ochraně přírody a krajiny, zejména v ČSOP. Je iniciátorem obnovy pozemkových spolků a propagátorem neziskových organizací v ochraně přírody a také spoluzakladatelem časopisu Veronica. Ing. Miroslava Knotková jako ředitelka Energetické agentury Zlínského kraje, o.p.s., uskutečnila desítky komunálních projektů zaměřených na využívání obnovitelných zdrojů energie v obcích a úspory energie ve veřejných budovách. Porota také ocenila, že i přes své schopnosti zůstává věrná práci v regionu. red.
Miroslav Patrik, Děti Země Brno
Zprávy z Veroniky
Kácení dřevin v Brně ZO ČSOP Veronica se již několik let podílí na správních řízeních ve věci kácení dřevin rostoucích mimo les. Brněnské městské části dle § 70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, zasílají oznámení o konaných správních řízeních, do kterých se Veronica může přihlásit. Během loňského roku, kdy přetrvával nárůst stavební činnosti, se počet řízení znásobil. Loni tak Veronica obdržela informace o 407 správních řízeních. Vstoupila do 127. Nejvíce případů se řešilo v Brně-střed. Tlak investorů na lukrativní místa v centru Brna je silný. V loňském roce jsme se zúčastnili desítek řízení, ve kterých jsme chtěli zachránit stromy před pokácením z důvodu stavby parkovacích míst. Ještě větším problémem je výstavba bytových domů. Samozřejmě, že nemůžeme zastavit rozvoj a stavební činnost, ale zpracované projekty téměř nepočítají se stávajícími dřevinami, které by mohly poskytnout v budoucím sídlišti cenný prvek a zachytily by genius loci. Největší kauzou, o které už informoval i Brněnský deník, je pokácení zdravé stoleté lípy v areálu Vysokého učení technického (VUT) v Brně pod Palackého vrchem. Přestože nebylo vydáno povolení ke kácení, byla „omylem“ poražena, protože pracovníci s pilou dostali od VUT špatnou mapu. Lípa měla být zachována, ale kvůli nezodpovědnosti pracovníků VUT se to nepovedlo. Hodnota asanovaných dřevin se pohybovala kolem dvou milionů korun. Strom oceněný dle metodiky ČSOP na 616 tisíc Kč tvořil i obrovskou společensko-ekologickou hodnotu. Veronica podala podnět České inspekci životního prostředí, která okamžitě zahájila správní řízení. Lípu velkolistou občané nominovali in memoriam do ankety Brněnský strom roku 2009. Zeleň tvoří důležitou součást našich životů. Nadšení úředníků na odborech životního prostředí pro její zachování však často pokulhává. Ale chci se vyvarovat zobecňování, vždy záleží na konkrétní osobě. Někteří úředníci pohlížejí na Veroniku jako na obtěžující organizaci, která jim jen komplikuje práci. Naštěstí se najdou i takoví, kteří ve spolupráci s námi dokáží zabránit rozsáhlému problému. Posilování spolupráce s úředníky je důležitým pojítkem pro rozvoj komunikace mezi státní správou a neziskovou sférou. Hana Zuchnická
Kreslil Rostislav Pospíšil
Seminář o řezu ovocných dřevin V sobotu 4. dubna 2009 jsme v Centru Veronica Hostětín uspořádali seminář řezu ovocných dřevin. Dopolední část byla věnována teorii různých druhů řezu a ochrany ovocných dřevin, odpoledne proběhla praktická ukázka řezu mladých i starých stromů v sadě za hostětínskou moštárnou. Opět se potvrdil velký zájem o ovocnářskou tradici Bílých Karpat – semináře se zúčastnilo 40 lidí z regionu i vzdálenějšího okolí. Programem provázeli zkušení lektoři – Ing. Stanislav Boček, Ph.D., pedagog Zahradnické fakulty Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně, a Radim Pešek, ovocný školkař a ekologický sadař. Pro vzdělávání veřejnosti jsme využili ekologického sadu kolem moštárny a tradiční sušírny ovoce v Hostětíně. Díky spolupráci s genofondovými sadaři a ovocnou školkou je možné ukazovat celý ovocný koloběh, včetně ochutnávky ekologických moštů či sušeného ovoce. Zmíněné aktivity směřující k záchraně a rozvoji ovocnářské tradice v Bílých Karpatech od 90. let 20. století rozvíjí Občanské sdružení Tradice Bílých Karpat ve spolupráci s mnoha neziskovými organizacemi, nadšenými jednotlivci i za pomoci veřejných institucí. K oživení tradice ovocnářství v Bílých Karpatech přispívá i hostětínská moštárna, která vykupuje jablka převážně z tohoto regionu a poskytuje poradenství v oblasti ekologického sadařství.
„Ovocné dřeviny patří k typickým prvkům místní krajiny, mají užitečné ekologické funkce, jsou přírodním i kulturním dědictvím. Snažíme se, aby se znalosti a dovednosti spojené s pěstováním stromů a zpracováním ovoce neztratily. Velký zájem lidí nás těší a ukazuje, že tradice v regionu není mrtvá,“ dodává Radim Machů z Občanského sdružení Tradice Bílých Karpat. Jana Tesařová
Píšete bakalářskou nebo diplomovou práci? Ekologický institut Veronica Vás zve k účasti v soutěži diplomových a bakalářských prací s tematikou životního prostředí a ekologie se vztahem k území Jihomoravského kraje. Přihlásit se mohou všichni studenti a studentky, kteří svoji práci obhájili na podzim 2008 nebo budou obhajovat na jaře roku 2009. Tištěnou a digitální verzi, anotaci v češtině a angličtině, posudky vedoucího práce i oponenta nám zašlete nejpozději do 30. června 2009. Tři nejlepší bakalářské a tři nejlepší diplomové práce budou oceněny hejtmanem finanční odměnou (od 3 000 do 10 000 Kč). Soutěž je financována Jihomoravským krajem jako aktivita propojující regionální samosprávu s vysokými školami. Hana Chalupská
ZPRÁVY Z VERONIKY
33
RWE Transgas Net. Blíž přírodě.
Foto: Zuzana Sýkorová
Nově představujeme veřejnosti dosud špatně přístupné zajímavé přírodní lokality I Podílíme se na environmentální osvětě pro děti a mládež I Přispíváme na obnovu významných funkcí ekosystému v Krušných horách I Usilujeme o zlepšení stavu biotopu tetřívka obecného v České republice I Jsme generálním partnerem Českého svazu ochránců přírody a projektu Revitalizace rašelinišť v Krušných horách.
RWE Transgas Net – Váš spolehlivý přepravce zemního plynu.
www.rwe-transgasnet.cz
